MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra hudební výchovy Folklorní hnutí v Bystřici pod Hostýnem a na Rusavě Bakalářská práce Brno 2006 Vedoucí práce: Autor práce: PhDr. Judita Kučerová, Ph.D. Lenka Matelová Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům V Brně dne 18. dubna 2006 .............................................. Lenka Matelová Obsah Úvod.. 4 1. Základní charakteristika oblasti 5 1.1. Geografická poloha a raná historie sídel. 5 1.2. Etnografická charakteristika.. 6 1.3. Základní rysy valašské kultury.. 9 1.3.1. Valašský kroj 9 1.3.2. Valašská architektura. 10 1.3.3. Valašský dialekt 11 1.3.4. Valašské písně a říkadla. 11 1.3.5. Valašské zvyky a obyčeje. 12 2. Sběratelé hudebního a tanečního folkloru.. 14 3. Folklorní soubory.. 16 3.1. Probouzení valašských tradic.. 16 3.2. Dospělé soubory.. 17 3.2.1. Valašský soubor písní a tanců Rusava. 17 3.2.2. Rusavjan. 19 3.3. Dětské soubory.. 20 3.3.1. Malá Rusava. 20 3.3.2. Rusavjánek. 22 3.4. Hudební tělesa.. 22 3.4.1. Cimbálová muzika Rusava. 22 3.4.2. Cimbálová muzika Bukovinka. 24 3.4.3. Cimbálová muzika Bystřica. 24 3.4.4. Cimbálová muzika Voděnka. 25 Závěr.. 26 Použitá literatura.. 28 Resumé. 30 Sumary.. 30 Seznam příloh.. 31 Úvod Pro svoji bakalářskou práci jsem si vybrala oblast, ke které mám velmi blízko. Narodila jsem se v Bystřici pod Hostýnem, která nejen že leží na úpatí překrásných hostýnských hor, ale také v těsném sousedství Valašska, respektive jeho nejzápadnější výspy -- valašské obce Rusava. Řeč bude tedy o Valašsku, lidových tradicích a zejména o valašském folkloru, který mě jako primášku muziky folklorního souboru písní a tanců provází již od útlého dětství. Jak vyplyne z pozdějšího výkladu, je existence valašského folkloru v Bystřici pod Hostýnem téma poměrně mladé. Tento jev má souvislost se vznikem valašských folklorní souborů a jeho výskyt se datuje až do padesátých let minulého století. Proč a za jakých okolností se současná Bystřice postupně stává střediskem valašského folkloru celé oblasti západního Valašska a co je příčinou toho, že se valašský folklor uchytil poněkud paradoxně právě zde, v oblasti Podhostýnského Záhoří a ne přímo v místě svého vzniku na Rusavě, je předmětem této práce. Pokud budeme chtít pochopit historické souvislosti a odpovědět na všechny vyřčené otázky, je třeba obě zmíněné oblasti, město Bystřici pod Hostýnem i obec Rusavu, podrobit podrobnějšímu zkoumání. Vycházet budeme zejména z historie obou míst, jejich geografické polohy a etnografické charakteristiky, což by nám mělo být dostatečným vodítkem ke zjištění našeho cíle. Kořeny popisovaného folklorního hnutí pochází z obce Rusava, a proto i historické souvislosti budou pochopitelně převážně z této oblasti a Bystřice bude v této souvislosti zmiňována pouze okrajově. Její význam zesílí až v hlavní stati práce věnované místním folklorním souborům. Velký význam při vzniku folklorních souborů měla bezesporu činnost mnohých sběratelů lidových tradic, zejména pak lidových písní a tanců. A byly to právě jejich sbírky písní a tanců z oblasti Rusavy, které povýšily staré rusavské zvyky na umění a položily základ pro budoucí repertoár nově vzniklých folklorních souborů a sdružení. Všechny údaje a fakta uvedená v této práci vychází, pokud není uvedeno jinak, z odborné literatury, zejména pak z prací "Z minulosti východní Moravy" Josefa Macůrka, "Moravského Valašska" Jaroslava Štiky a "Tanců z Rusavy" Zdenky Jelínkové. 1. Základní charakteristika oblasti 1.1. Geografická poloha a raná historie sídel Bystřice pod Hostýnem leží v oblasti Hostýnských vrchů, které jsou nejzápadnějším výběžkem Západních Karpat. Město se rozprostírá na úpatí svatého Hostýna, v nadmořské výšce 316 m. První písemná zmínka pochází z roku 1368, avšak předpokládá se, že oblast byla osídlena již dávno před tímto datem[1]. Bystřice vznikla na křižovatce obchodních cest a svou výhodnou geografickou polohou se již v minulosti stala významným střediskem nejen obchodu, ale i kultury. O způsobu obživy jeho prvních obyvatel bohužel nemáme dostatečné informace. Historická literatura mluví ve většině případů pouze o změnách majetkových poměrů vyšších vrstev obyvatel a o životě obyčejných lidí bohužel mlčí. V pozdější době nacházíme doklady o těžbě stříbra a železné rudy, rozvoji řemeslné výroby a velmi čilém obchodním ruchu[2]. Dlouhou dobu měly ve městě výsadní postavení řemeslné cechy, později je vytlačila průmyslová výroba. Důležitým mezníkem byl rok 1861, kdy byla v Bystřici založena první továrna na ohýbaný nábytek v Evropě, která nastartovala průmyslový rozvoj města. Podnik dal práci velkému počtu obyvatel a dřevozpracující průmysl se stal dominantním oborem činnosti obyvatel. Obec Rusava je od Bystřice pod Hostýnem vzdálena přibližně 8 km. Leží v nadmořské výšce 410 m na jihovýchodním okraji Hostýnských vrchů, v údolí podél říčky Rusavy, která dala obci název. Doklady o existenci sídlišť v katastru dnešní Rusavy nacházíme už od první poloviny 14. století. Přestože již v 16. století existoval a je doložen místní název Rusava[3], založil zde dne 23. dubna roku 1657 hrabě Jan Rottal obec, které vnutil název Rottalovice. Obyvatele obce tvořili z části původní osadníci, kteří zde na samotách zůstali i po zániku původních zaniklých osad, z části pak Valaši, kteří se zde usadili při tzv. valašské kolonizaci v 16. století, která se objevovala na celé východní Moravě[4]. K nim pak po vzniku Rottalovic přibyli poražení odbojní Valaši z oblasti vsetínského, lukovského a vizovského panství[5], kteří sem byli přesídleni násilně. Vzhledem k značně kopcovitému terénu a ne příliš úrodnému kraji, v němž Rusava leží, bylo obyvatelstvo odkázáno spíše na pastevectví a chov dobytka. Pozemky patřily vrchnosti a osadníci je měli pouze v pronájmu[6]. Navíc je tížila těžká práce při těžbě dřeva v panských lesích. Drobné zemědělství a těžba dřeva zůstaly zdrojem obživy obyvatel až do dnešních dnů. Obec Rusava, která je ze všech stran obklopena lesy a kopci a takto po staletí chráněna a izolována od okolní civilizace a jakoby uzavřena ve svém vlastním světě, si na dlouhou dobu udržela svoji osobitost. Díky své poloze se Rusava stala vyhledávaným útočištěm rebelů a hnanců. Svůj nový domov zde nalezli lidé z různých koutů Valašska, ale i jiných oblastí, zejména pak sousedního Slovenska. Byli to většinou horalé, lidé kteří byli zvyklí žít ve velmi těžkých podmínkách a v jisté sounáležitosti s přírodou. Charakterová osobitost, vřelý vztah k přírodě a láska k tradicím a zvykům, to jsou typické znaky "rusavských Valachů". 1.2. Etnografická charakteristika Pokud máme vymezit zkoumanou oblast z etnografického hlediska, je třeba nejprve vymezit region, do něhož spadá. K vymezení příslušnosti k etnografickému regionu se mezi odbornou veřejností užívá soubor hodnotících kritérií, ke kterým patří především odlišnost lidové kultury od lidové kultury sousedního území a vědomí obyvatel o vlastní odlišnosti kultury. Dále pak - ale ne vždy - patří sem také název regionu a jeho obyvatel, zvláštní dialekt, fyzický vzhled a psychické zvláštnosti, respektive pouze specifičnosti psychiky.[7] V případě obce Rusava není o určení správného etnografického regionu, do něhož je začleněna, pochyb. Většina na východ položených sousedních obcí je ryze valašských a za Valachy se bez zaváhání označují i samotní její obyvatelé. Pokud k tomu přičteme fakt, že i ve většině dostupné literatury nacházíme již od 18. století zmínky o příslušnosti Rusavy k Valašsku[8], můžeme tedy prohlásit, že Rusava je součástí Valašska a z geografického hlediska je jeho nejzápadněji položenou obcí. Valašsko je hornatý kraj, který se rozprostírá ve východní části České Republiky na hranici se Slovenskem. Na severu sousedí s Lašskem a Slezskem, na západě s Hanou a na jihu pak s Moravským Slováckem. Vzhledem k historickému pozadí osídlování této oblasti má valašská lidová kultura mnoho návaznosti na ostatní pastevecké kultury masívu Karpat, zejména pak úzkou souvislost se Slovenskem. Jelikož nebylo území Valašska nikdy úředně vymezeno a netvořilo ani žádný správní, politický ani etnický celek, bylo jeho územní vymezení vždy velmi sporné. Následkem toho se jeho rozloha v minulosti často měnila. K výraznému rozšíření Valašska došlo v 19. století v souvislosti se změnou hlavních diferenciačních činitelů etnografického členění (kroj, architektura a dialekt). K původnímu historickému jádru byla připojena území dále na západ a jih. V současné době se pak tato oblast vymezuje podle toho, jaký mají obyvatelé názor na svou příslušnost k etnografickému regionu, a tím dochází k rozlišení na jádro regionu, okrajové území a přechodné území. Do vlastního jádra Valašska zařazujeme obce, jejichž obyvatelé se sami k Valachům hlásí (nebo se alespoň tomuto označení nebrání) a jsou za Valachy považováni i jinými valašskými a nevalašskými obcemi. Do okrajového území spadají obce, které jsou obyvateli vlastního valašského území považovány za nevalašské, kdežto obcemi cizího sousedního regionu za valašské. Povědomí sounáležitosti k Valašsku je v okrajovém území nevýrazné, i když se jeho obyvatelé hlásí spíše k Valašsku, než k jinému regionu. V přechodné oblasti se už obyvatelé za Valachy nepovažují (mají často jiné označení) a také ani Valaši z okrajového, ani z vlastního území tyto obyvatele za Valachy nepokládají, a tak za Valachy je mají často pouze lidé ze sousedního regionu. Jde tedy o přechodné území mezi dvěma regiony. Když se vydáme z Rusavy dále na severozápad, najdeme obce Brusné a Chomýž, které se již počítají do oblasti Hané. Ze severu se k hranici Valašska přimyká okrajové území s obcemi Chvalčov a Chvalčova Lhota, Podhradní Lhota, Podolí a Loučka. Dále na severovýchod leží samostatná přechodná oblast, zvaná Hostýnské Záhoří. Čítá více než 30 obcí, které můžeme jen velmi zhruba ohraničit Komárnem, Bystřicí pod Hostýnem, Lipovou, Žákovicemi, Maloticemi a Rouským u Kelče. Od Valachů se liší nářečím, krojem, lidovým domem i zaměstnáním, orientovaným na rostlinnou výrobu. Z předchozího výkladu vyplývá, že Bystřice pod Hostýnem je z etnografického hlediska řazena do přechodné oblasti Hostýnského Záhoří. Souvislost se sousední Hanou je možné najít snad jen pouze v dialektu části obyvatel města. Další souvislosti s kulturou Hané nejsou zřejmé. Naproti tomu valašská kultura má v Bystřici hluboké kořeny. Podle historických záznamů[9] byl valašský vliv v Bystřici zřejmý již v minulosti a mnohdy byla dokonce východní část bystřického panství, či samotný Hostýn považovány za součást Valašska. Tento trend je pak v Bystřici velmi patrný, obzvláště pak v novodobých dějinách, kdy se vznikem folklorních souborů a oživení a umělého udržování lidových tradic začal do Bystřice od poloviny minulého století silně pronikat a postupně se rozšiřovat rusavský folklor. Významnou roli při tomto procesu samozřejmě sehrála nejen obliba a přitažlivost valašského folkloru, ale zejména vzájemné sousedství, které trvá již několik století a bezpochyby významně ovlivnilo a dosud ovlivňuje život v obou lokalitách. 1.3. Základní rysy valašské kultury 1.3.1. Valašský kroj Jedním ze základních prvků, které odlišují Valachy od obyvatel okolních národopisných regionů, je jejich kroj. Jeho jednoduchost a střízlivost do jisté míry odráží životní úroveň jejich vlastníků. Valaši nikdy nepatřili mezi movitou vrstvu obyvatel. Byli to vesměs pastevci, takže valašské kroje zdaleka nedosahují takové zdobnosti a bohatosti jako kroje, které známe např. z oblasti Hané nebo Slovácka. K výrobě krojů se používaly dostupné technologie a materiály -- lněné a konopné plátno, sukno, ovčí kůže a na zimní ošacení ovčí vlna. Obr. 1: Valašský kroj U žen byl společným znakem rubáč s opléčkem, tkaný ze lněného plátna, krátká lněná nebo bavlněná košilka - rukávce s menším límečkem a jednoduchou výšivkou. Dalším společným znakem byl systém dvou volných nesešitých sukní - zástěr, z nichž jedna se váže zezadu dopředu, druhá opačně. V obuvi pro ženy i muže převládají soukenné papuče, střevíce nebo krpce vyrobené podomácku, silné vlněné ponožky nebo punčochy a ovlaky. U mužů patřily k základním oděvním součástkám košile ze lněného plátna, šité z rovných dílů a ručně spojované ozdobnými stehy, dále soukenné nohavice z ovčí vlny, krátké či dlouhé huně, huňky a bílé haleny, které byly opět střihově prosté. Kabáty se nosily hnědé, modré nebo zelené s klíny v bocích. Dále to byly krátké i dlouhé kožichy s vloženými klíny pro obojí pohlaví. Stejně jako u žen i u mužů je obuv převážně kožená (krpce, vysoké kožené boty) nebo soukenná (různé druhy papučí). Z doplňků to bylo zapínání košil či rukávců dlouhým silným špendlíkem nebo ozdobnou sponou z perleti, rohoviny či mosazi. Nohavice v pase přidržoval dlouhý kožený řemen zpevněný a ozdobený mosaznými hřeby v jednoduchém ornamentu nebo široký kožený pás ozdobně vybíjený i vyřezávaný, s kovovými přezkami, jenž měl za úkol zpevnit a chránit nejvíce namáhanou a nejchoulostivější část trupu. Kroje byly zdobeny typickými valašskými výšivkami. K výšivce se používaly režné nebo hedvábné nitě, nejčastěji ve smetanově žluté barvě. Používány byly techniky počítané niti, plochého stehu, střídání ploch, různého směrování stehů, šachování a zoubkování, jimiž docílily rostlinného ornamentu geometrizovaného charakteru.[10] 1.3.2. Valašská architektura Nejdostupnějším a tudíž i nejpoužívanějším materiálem pro stavbu valašských obydlí bylo dřevo. Byl to základní materiál, který se používal nejen na stavby, ale také na výrobu pracovních nástrojů, domácích potřeb či dopravních prostředků. Dřevěné roubené domy a dřevo samotné vnesly do valašské architektury jistý jednotící prvek a jsou pro valašské dědiny charakteristické. Obr. 2: Rusavské chalupy. Chalupy byly většinou malé přízemní roubenky, kryté šindelovou střechou. Interiér byl poměrně tmavý, protože malá okna neumožňovala větší prostup světla. Obydlí obsahovalo jednu světnici, síňku s kuchyní a komoru. K chalupě přiléhala stodola a chlév k ustájení domácích zvířat. Zařízení domu bylo jednoduché, v síni stával stůl s lavicí, jedna nebo dvě postele. Když nebylo lůžko, spávalo se na lavicích a na peci. Ostatní spali na hůře nebo ve chlévě.[11] 1.3.3. Valašský dialekt Rusavské, resp. valašské nářečí svojí jadrností a zvukomalebností dodnes přitahuje zájem mnoha badatelů. Jen v posledních několika letech vyšlo několik slovníků valašského jazyka, z nichž např. "Slovník valašského nářečí" Silvestra Kazmíře obsahoval více jak 18 000 slov[12]. Velký přínos v této oblasti zkoumání jazyka měla už dříve práce Aloise V. Šembery "Základové československé dialektologie" z roku 1864. Podklady pro studium valašského jazyka získával Šembera většinou z materiálů, které dostával od svých přátel. Jedním z nich byl i rusavský kazatel Daniel Sloboda, který se kromě jiných aktivit zabýval i studiem rusavského dialektu. Šemberovi postoupil obsáhlý slovník, který vytvořil na základě vlastního výzkumu a který je dodnes velmi cennou relikvií, odrážející stav lidové mluvy na Rusavě v polovině 19. století. Rusavský dialekt nebyl mluvnicky zcela jednotný. Jeho podoba byla ovlivněna historickým pozadím souvisejícím hlavně se středověkou migrací a v průběhu staletí se měnila a vyvíjela. V jazyku se mnohdy objevovaly výrazy pocházející nejen z okolních regionů, ale také ze Slovenska a dalších států ležících dále na jihovýchod od Valašska. Dobrým příkladem mohou být pomístní názvy (Grapy, Grúň, Kyčera, Čecher, Klapinov), valašské názvy užívané při chovu ovcí (glaga, geleta, urda, putyra, košar nebo strunky), anebo některá příjmení (např. Orsava či Orzság, Tatalak, Galetik, Rožnovjak, Maniak). Některé výrazy byly přebírány ze sousední Hané (např. holáň). 1.3.4. Valašské písně a říkadla Písně vždy vznikaly na určitá témata, vycházející z každodenního života či svátečních chvil. Podrobně se jimi zabývali například F. Bartoš, A. Václavík, J. N. Polášek a další. Nejčastějšími tématy byly: o milostné písně o svatební tematika o manželství o ze života o vojenská tematika o hospodské a hodovní písně o taneční písně o nábožné písně o žertovné a satirické písně o legendy a balady Do valašského folkloru patří také velké množství říkadel, modlitbiček, rozpočitadel a jiných básniček vztahujících se ke každodennímu životu. Mnoho z nich však již dávno upadlo v zapomnění, a to je bohužel případ i Rusavy.[13] 1.3.5. Valašské zvyky a obyčeje Valašské zvyky se podobně jako dnes ve většině případů vázaly k jednotlivým ročním obdobím. Podle nejstaršího způsobu dělení roku se rozlišovala dvě období. Můžeme tedy rozlišit zvyky jarní, letní, podzimní (masopustní) a zimní (vánoční). V současnosti je již mnoho z dříve hojně praktikovaných zvyků a rituálů zapomenuto a ty, které zbyly, mnohdy ztratily svůj původní význam. Jedním z mála svátků, které probíhají v téměř nezměněné podobě až do dnešních dnů, jsou Velikonoce. Začínají na Zelený čtvrtek tradičními obchůzkami mladých chlapců s řehtačkami. To trvá až do Bílé soboty, kdy obcházejí vesnici a vybírají odměny. V neděli se barví vajíčka, chlapci pletou tatary a připravují se na pondělní obchůzku vyvolených dívek. Poměrně vysoký obřadní význam měla ve velikonoční tradici voda. Všude na Valašsku se dochovaly představy o nadpřirozených vlastnostech velkopáteční potoční vody. Lidé se chodili umývat k řece buď o půlnoci nebo ráno před východem slunce, aby byli čerství a zdraví. Ze stejných důvodů se k řece vodil dobytek. Tato voda se také používala jako léčitelský prostředek. Kdo se v ní vykoupal nebo se v ní brodil, toho neměly bolet nohy. Z dalších tradičních rituálů jmenujme např. vynášení Mořeny (figurína ze slámy představující smrt), které se konalo zpravidla o smrtné neděli, nebo slavnost stavění a kácení máje. Májem bývá obvykle smrkový nebo jedlový strom, jehož vršek se připojil k spojeným kmenům, aby byl máj co nejvyšší. Máj se připravoval v den Filipa a Jakuba, v předvečer prvního máje. Podzimní hodové slavnosti se na Valašku nejčastěji spojovaly se svátky patronů obcí, jimž byly zasvěceny chrámy nebo kaple. Známé byly hody václavské, kateřinské a martinské, jimž se říkalo císařské. S hodovými zábavami a slavnostmi se můžeme setkat i v současnosti. Obr. 3: Masopust na Rusavě Dalším dochovaným obyčejem je Masopust. Vodění medvěda, jak tento svátek známe dnes, spočívá v průvodu masek v čele s medvědem, který je doprovázen živou muzikou. Za předvedené kousky dostávají maškary odměnu. Při odchodu býval medvěd polit vodou. Posledním dnům masopustu se na Valašsku říkalo fašank nebo končiny. V každém domě se smažily koblihy, které byly nezbytnou součástí masopustního jídelníčku. Koblihy a slanina se dávaly masopustním obřadníkům na rožně. Chlapci při obchůzkách tančili s děvčaty, s hospodyněmi, hospodáře častovali kořalkou. Nakonec byli obdarováni vajíčky, penězi nebo obilím. Získané naturálie prodávali a výtěžku použili k uspořádání zábavy v hospodě. 2. Sběratelé hudebního a tanečního folkloru Při pokusech zaznamenat projevy tradiční kultury naráželi jejich sběratelé většinou na problém s neúplností a značnou fragmentárností, které jsou při sběrech založených na vzpomínkách obyvatel vycházejících z ústního podání zcela běžným jevem. S ústním podáním souvisí též značná variabilita, která je výsledkem rozdílné interpretace jednotlivých pamětníků a projevuje se např. u písní různými obměnami jejich textů, přičemž nápěv zůstává nezměněn. Přes všechny obtíže a problémy, které jsou s tím spojeny, působilo na Rusavě hned několik významných osobností, které měly na záznam a uchování zdejších tradic zásadní vliv. Obr. 4: Daniel Sloboda Mezi nejvýznamnější z nich patří bezesporu evangelický farář Daniel Sloboda (*20. 12. 1809 ve Skalici na Slovensku), významný botanik a vědec, kterému učarovala krása Hostýnských vrchů a zejména zdejší flóry. Pobýval na Rusavě v letech 1837-1888 a stal se již sedmým slovenským kazatelem, který zde působil. Obyvateli obce byl velmi vřele přijat, protože většina z nich byla evangelického vyznání. Byl velký vlastenec a jeho význam pro kulturní historii této obce spočívá zejména v přínosu v oblasti osvětové, kulturní a vědecké činnosti. Sloboda spolupracoval s řadou významných osobností své doby, z našeho pohledu obzvlášť významná byla spolupráce se sběratelem lidových písní Františkem Sušilem[14], kterému Sloboda věnoval přibližně 200 rusavských písní, které sesbíral a zaznamenal. Sušil, který Slobodu navštívil i přímo na Rusavě, některé z nich později vydal ve svých sbírkách. K další významným sběratelům lidových tradic patřil též básník a spisovatel František Táborský. Jeho kniha Rusava - život valašské dědiny vydaná v roce 1928 je dodnes významným zdrojem informací o každodenním životě, zvycích a tradicích, které se na Rusavě v době jejího vzniku udržovaly. Spolupráce s bystřickým rodákem Alfonsem Waisarem pak dala vzniknout sbírce rusavských písní, která vyšla ve stejné době jako již zmíněná monografie Rusavy[15]. Kniha nese Waisarovo jméno a obsahuje 111 písní. Dalších sběry lidových písní a později i tanců se kromě počinu Věkoslava Jurčíka (55 textů písní) a později Jana Nepomuka Poláška (34 písní) z počátku století děly hojně až v 50. letech 20. století. Do této doby patří sběry Vratislava Bartoška (19 nápěvů), Radoslava Kubaníka (30 písní) a Jaromíra Gelnara (12 písní a 11 tanců). Poslední jmenovaný při své práci úzce spolupracoval se Zdenkou Jelínkovou, pracovnicí tehdejšího Státního ústavu pro lidovou píseň. Sama Jelínková je nejen autorkou významné publikace popisující cca 50 lidových tanců sebraných na Rusavě, ale prakticky položila základy výzkumu v oblasti lidového tance. S Jelínkovou spolupracovali též manželé Dušan a Jiřina Životští, kteří jsou spoluautory sbírky 12 tanců a 11 písní.[16] 3. Folklorní soubory 3.1. Probouzení valašských tradic Bystřice pod Hostýnem, ale ani Rusava se neubránily moderním životním trendům a vlivům, a tak dnes už zde jen těžko najdete původní dřevěné roubenky s jejich rázovitými obyvateli. Zejména v případě Rusavy je změna životního stylu za posledních 100 let velmi markantní. Původní způsob života, tradice a zvyky jsou vytlačovány výdobytky moderní doby a pomalu a jistě ustupují a mizí v nenávratnu. Jde však o obecný jev, který má přímou souvislost s vývojem naší společnosti a zastavit jej logicky nelze. Se zánikem této formy lidové kultury je zároveň spojena touha uchovat aspoň část tohoto kulturního bohatství našich předků pro nové generace. Tato snaha se začala silně projevovat na začátku 20. století a zejména pak později v 50. letech nabyla konkrétních rozměrů v podobě zakládání folklorních souborů jak na území Rusavy , tak i později v Bystřici pod Hostýnem. I když už nejde o původní ryzí folklor, ale spíše o projevy folklorismu (mluvíme o tzv. druhé existenci folkloru), přesto má tento druh kulturních aktivit pro danou oblast velký význam a v současnosti se navíc stává velmi módní záležitostí oblíbenou zejména mezi mládeží. Folklor, tak jak je prezentován folklorními soubory, již sice nemá původní autenticitu a je pochopitelně upraven do podoby vhodné k pódiové prezentaci, ale přesto v něm můžeme stále nalézt silnou stopu kulturní historie. Repertoár folklorních souborů vychází především z folklórního odkazu valašské dědiny Rusavy, zbytek tvoří národopis jiných oblastí Valašska či ostatních regionů. Ve své umělecké tvorbě čerpají především z výše popsaných sbírek významných sběratelů rusavských písní a tanců (zejména sbírky A. Waisara). V současnosti soubory staví na doprovodu cimbálových muzik. V minulosti tomu tak nebylo a cimbál byl vzhledem ke své ceně spíš výjimkou než pravidlem. Počátky foklorního hnutí jsou spojeny s obcí Rusava, která měla logicky k valašskému folkloru blíže než sousední Bystřice pod Hostýnem. Již počátkem 20. století se na Rusavě začal formovat první valašský krúžek. Se vznikem souboru je spojeno jméno paní Františky Černé, rodačky z Rusavy, která se podílela i na sběru materiálu pro Táborského Rusavu a měla tudíž k rusavskému folkloru velice blízko. Valašský krúžek byl pojmenován po obci, která byla v prvopočátku i domovem všech členů - tedy Rusava. Soubor zprvu neměl hudební doprovod a při nácviku se pouze zpívalo. Hudební doprovod při vystoupeních zprostředkovávali bratři Štěpán a Martin Urubovi (housle a harmonika). Později muziku vytvořili 3 členové souboru - Ladislav Třasoň (prim), Rostislav Češek (basa) a Vratislav Bartošek (kontry). Nácvik tanců a písní měli na starosti Josef Vašíků a Veronika Urubová, která při vystoupeních společně s Václavem Urubou předváděla rusavský tradiční tanec "Valaská". Úzce spolupracovali s místní školou. Ředitelka Anna Foukalová spolu s učitelkou Jiřinou Kalousovou zde založily dětský valašský soubor, který vystupoval společně s valašským krúžkem. Vedení a organizaci souboru měla zpočátku na starost již zmíněná Františka Černá. Po skončení války v roce 1945 se již ovšem nedaří obnovit soubor v původní síle. V roce 1953 odchází většina členů valašského krúžku do Bystřice a vzniká valašský soubor písní a tanců Rusava (dále jen VSPT Rusava). Valašský krúžek v původním místě (na Rusavě) nezaniká, sice stagnuje, ale existuje se zbytkem členů dále. V roce 1956 byl částečně obnoven a začal i sporadicky vystupovat. Dožadoval se práva na původní název Rusava, ale dříve než se spor s bystřickým VSTP Rusava vyjasnil, jeho členská základna se pozvolna rozpadla a valašský krúžek na Rusavě v roce 1957 ukončuje svoji činnost. 3.2. Dospělé soubory 3.2.1. Valašský soubor písní a tanců Rusava V současnosti zřejmě nejvýznamnějším souborem celého regionu je bezesporu Valašský soubor písní a tanců Rusava, který byl založen na popud Dr. Vlasty Fialové. Jeho zakladatelé -- Stanislav Stanovský, Otto a Ladislav Ševčíkovi si dali za úkol vzkřísit již zmíněný "valašský krúžek", který na Rusavě dříve existoval. Repertoár souboru vycházel z části z již dříve publikovaných sbírek písní a tanců (zejména sbírky A. Waisara) a z části také ze vzpomínek místních pamětníků. Významnou pomocí přispěla též prof. Zdena Jelínková. Zpočátku se zkoušelo v rusavské škole. K muzice a hlavně k tanečníkům se postupně přidávali další členové a to nejen z Rusavy (přes značnou nelibost v řadách starších členů souboru), takže se postupně zvyšoval počet přespolních členů souboru. "Rusavjáci" přestávali chodit na zkoušky. Nakonec mezi tanečníky zůstalo jen 4-6 místních. Dojíždějící se snažili najít vhodné místo k nácviku v místě svého bydliště, což se nakonec podařilo a v roce 1953 se jádro souboru přestěhovalo do Bystřice pod Hostýnem, kde byl ustavující schůzí 20. 10. 1953 oficiálně založen VSTP Rusava. Zřizovatelem byla Osvětová beseda, později po vzniku Svazového závodního klubu (SZK) převzal patronát nad souborem on a tím byla prakticky vyřešena otázka finančního zabezpečení souboru. SZK byl ve své době významným mecenášem všech kulturních a zejména folklorních aktivit. V klubu byla sdružena většina bystřických výrobních závodů, které tímto způsobem finančně podporovaly veškerou bystřickou kulturu. Klikni pro vstup Obr. 5: Logo VSPT Rusava Nové sídlo a dobré zázemí bylo VSPT Rusava velkou motivací a silným impulsem k další činnosti. Nákupem nových krojů pro celý soubor se konečně vyřešila i otázka jejich nedostatku, která mladý soubor již od svého založení tížila zřejmě nejvíce. Většina krojů, které do té doby používali, byly vypůjčené od rusavských občanů. Nové podmínky vyburcovaly soubor k usilovnější práci, a tak již v prosinci 1953 soubor poprvé vystupoval v Holešově pro místní vojenskou posádku. Vystoupení sklidilo velký úspěch a prakticky nastartovalo nejúspěšnější éru v historii souboru. V dalších letech získal VSPT Rusava na základě výborných výsledků velmi dobré jméno a stal se vyhledávanou atrakcí prestižních folklorních festivalů a přehlídek. Z těch nejvýznamnějších jmenujme aspoň strážnické folklorní slavnosti, kterých se soubor zúčastňoval téměř každoročně, poprvé již v roce 1954. Kromě účinkování v celé bývalé ČSSR byl soubor častým hostem i v zahraničí (Jugoslávie, NDR, NSR, Belgie, Polsko). V letech 1953 - 1990 spolupracoval VSPT Rusava nejen s československým rozhlasem, ale také několikrát účinkoval i ve filmu a televizi. Byly to pořady "Pod strážnickým nebem" (1957), filmová pohádka "Zlaté kapradí" (1962) s V. Olmerem a M. Chadimovou v titulních rolích a v neposlední řadě pořad z cyklu "Oslavy valašského slavína" věnovaný skladateli J. Křičkovi (1988). Začátkem 80. let odchází z vedení souboru jejich dlouholetí vedoucí Stanislav a Jaroslava Stanovští a vedením Rusavy je pověřen nový výbor v čele s novou uměleckou vedoucí Mgr. Vladislavou Bělíkovou. Ta je vystřídána v roce 1993 Jiřím Stanovským, který je uměleckým vedoucím souboru dodnes. Po roce 1989 se VSPT Rusava stal samostatným uměleckým tělesem, členem Folklorního sdružení ČR a Valašského folklorního sdružení. Stál také u zrodu dnes již tradičního folklorního festivalu "Na rynku v Bystřici", jehož první ročník se uskutečnil v roce 1997 a od té doby stále roste nejen počet jeho účastníků a obliba mezi veřejností, ale zejména jeho prestiž. Již od svého vzniku má soubor vlastní cimbálovou muziku, která tanečníky doprovází. V současnosti však došlo k jejímu osamostatnění a nakonec i odtržení od souboru a od roku 2005 hraje VSPT Rusava mladá cimbálová muzika Bukovinka. Repertoár souboru tvoří choreograficky zpracované skupinové i sólové valašské tance (točivé, figurální, řemeslnické, pastevecké a tance se zbojnickou tematikou), které jsou sestaveny do krátkých tanečních pásem. Zbojnická tematika tvoří samostatný přibližně dvacetiminutový choreograficky a režijně zpracovaný blok. Za více jak 50 let činnosti prošlo souborem přes 300 aktivních členů. V současnosti má VSPT Rusava téměř 50 aktivních členů (10 muzikantů a cca 40 tanečníků). 3.2.2. Rusavjan Valašský krúžek písní a tanců Rusavjan vznikl na Rusavě na jaře roku 1976, aby navázal na existenci rusavského krúžku, který ukončil svoji činnost v roce 1957. Počátky byly krušné. Neměl vlastní muziku, takže nácvik probíhal za doprovodu harmonikáře Ladislava Pavelce, kterého později vystřídal Jaroslav Mikulčák. Hudební doprovod při vystoupeních po dlouhá léta zajišťovala brněnská cimbálová muzika Miroslava Melouna. M. Meloun měl za manželku dceru ředitele rusavské školy p. Potměšila a navíc měl na Rusavě i chatu, takže sem často jezdil. Vzhledem k nemožnosti dojíždění brněnské muziky na zkoušky, probíhalo secvičení s tanečníky až na generálce těsně před vystoupením, což na jedné straně bylo mnohdy velmi problematické, ale na straně druhé vedlo k vyššímu aktivnímu nasazení tanečníků a hlavně k větší disciplíně při nácviku. V roce 1991 muziku M. Melouna vystřídala CM Bystřica, která Rusavjan doprovázela až do roku 2003. V současnosti je doprovodnou muzikou cimbálová muzika Rusava. Záštitu nad Rusavjanem má již od jeho založení rusavská Osvětová beseda (spolek na podporu kulturních aktivit). O materiální zajištění činnosti souboru se tedy stará z části obec Rusava a z části sponzoři. V poslední době je také k hrazení nákladů spojených s činností (zejména kroje, hudební nástroje apod.) stále více využíváno grantů na podporu kultury. Malá část peněz je též získávána na tradičních lesních brigádách, kterých se soubor zúčastňuje již od svého založení. Základem repertoáru jsou pěvecká a taneční pásma "Rusava ve zpěvu a tanci" a "Ze života zbojníků", v nichž je prezentován nejen rusavský folklor, ale také taneční a písňový materiál z jiných regionů. Vedoucím souboru je Ing. Miroslav Hovořák. Taneční a pěveckou složku Rusavjanu tvoří 25 členů. Doprovodná cimbálová muzika Rusava s primášem Ing. Fr. Stoklasou má celkem 8 členů. Za téměř 30 let své existence má soubor za sebou již několik televizních vystoupení, řadu přehlídek a soutěží jak doma, tak i v zahraničí (Polsko, Rakousko, Sardinie, Německo, Itálie). 3.3. Dětské soubory 3.3.1. Malá Rusava Dětský valašský soubor Malá Rusava vznikl v roce 1958, 5 let po vzniku "velké" Rusavy. Impulsem k jeho založení byla potřeba rozšíření členské základny Rusavy z řad mladých tanečníků a vybudování vhodného prostředí pro jejich uměleckou přípravu. Podobně jako "velká" Rusava, byl zřizovatelem Malé Rusavy SZK v Bystřici pod Hostýnem. Vedení dětského souboru se ujala jedna ze zakládajících členů VSPT Rusava Růžena Malíková a zůstala s tímto souborem spjata prakticky až do své smrti v roce 2005. Především její zásluhou získala Malá Rusava velkou popularitu nejen v místě svého vzniku -- Bystřici pod Hostýnem, ale také i v širokém okolí. Na práci s dětmi se spolu s ní podílelo mnoho dalších členů "velkého" souboru, nikdo však při této časově náročné a velmi odpovědné práci dlouho nevydržel. V průběhu let 1958 - 1990 se soubor prezentoval na mnoha regionálních vystoupeních a přehlídkách, při natáčení historického filmu "Škaredá dědina" K. Kachyni se Malá Rusava dostala dokonce i před televizní kamery. Významným mezníkem v historii Malé Rusavy byl ovšem až rok 1990. Příchodem nového organizačního vedoucího Jiřího Hrdličky se změnila nejen koncepce práce celého souboru, ale zejména jeho organizace. Došlo k významnému navýšení počtu aktivních členů, kterých bylo do této doby pouze kolem 20. Soubor byl rozdělen na dvě skupiny - mladší děti do 10 let a mládež do 17 let. Dalším důležitým momentem byl i vznik dětské muziky Bukovinka, která se stala po mnoha letech "půjčování" hudebníků Rusavy konečně vlastní muzikou Malé Rusavy. Zakladatel muziky a zároveň autorem veškerých hudebních úprav byla významná hudební osobnost Ing. Pavel Malík. Díky vydatné pomoci sponzorů byl zakoupen nový cimbál a vznikla tradice oblíbených letních táborů a souborových soustředění. Díky těmto okolnostem došlo v 90. letech k významnému posunu v úrovni a umělecké hodnotě dětského souboru, kterému se tak otevřely nové možnosti prezentace nejen na významných domácích festivalech ale také v zahraničí (Polsko, Německo, Slovensko). Obr. 6: CD Stávaj náš valášku V létě roku 2002, po půl roce příprav a usilovné práce, vzniklo profilové CD "Stávaj náš valášku", jehož se dosud prodalo 1600 kusů a které představuje umělecký vrchol dosavadní existence Malé Rusavy. V roce 2004 se doprovodným hudebním tělesem souboru stává cimbálová muzika Voděnka, která Malou Rusavu doprovází dodnes. V současnosti má soubor cca 90 členů (3 vedoucí, 10 muzikantů, 75 dětí). Základ repertoáru Malé Rusavy vychází z 9 stálých tanečních pásem. Ty tvoří tzv. kmenový repertoár, který je prezentován formou dětských písní, říkadel a her. Základní filozofií souboru je nenásilnou formou pomoci dětem najít si svou cestu k folkloru a probudit v nich lásku k lidovým tradicím, přičemž velký důraz je kladen na soudržnost kolektivu a vytvoření prostředí pro vznik přátelských vztahů mezi dětmi různých věkových skupin. 3.3.2. Rusavjánek Dětský soubor Rusavjánek vznikl při mateřské škole v Palackého ulici v Bystřici pod Hostýnem začátkem 80. let 20. století. Jeho zakladatelky Marie Valchařová a Alena Matyášová využily folkloru k obohacení klasické pohybové výchovy dětí o nácvik kroků, krokových variací, základní rytmiky, zpěvu a prostorové orientace. Velká část dětí po absolvování MŠ pokračovala dále ve zdokonalování pohybových dovedností v Malé Rusavě a později v dospělosti logicky mířila do "velkého" souboru. Naneštěstí se za celou dobu existence Rusavjánku nenašel nikdo, kdo by po odchodu vedoucích do důchodu v záslužné práci s dětmi pokračoval, a tak po necelých dvaceti letech v roce 2004 soubor zaniká a s ním mizí i základní stavební prvek dobře fungujícího systému Rusavjánek -- Malá Rusava -- "velká" Rusava. 3.4. Hudební tělesa 3.4.1. Cimbálová muzika Rusava Cimbálová muzika Rusava byla založena současně se souborem Rusava v r. 1953. Původní muziku tvořili převážně Rusavjané - Ladislav Třasoň (prim), Rostislav Češek (basa), Vratislav Bartošek (kontry) a Josef Herodek (housle). Po změně působiště (z Rusavy do Bystřice p. H.) se ze souboru z různých důvodů začali vytrácet členové původní rusavské muziky a nově příchozí byli povětšinou místní, takže v roce 1960 byla již většina muzikantů z Bystřice a okolí. Od roku 1964 hrála souboru dětská cimbálová muzika s primášem Pavlem Malíkem. Druhá polovina 70. let se nesla ve znamení stagnace celého souboru Rusava. Impulsem pro obnovení činnosti bylo až navázání spolupráce s belgickým souborem Die Landouve z Gennku, zejména pak jejich pozvání k návštěvě Gennku, které VSPT Rusava obdržel koncem roku 1979. Horečně se začal zkoušet nový program, zkoušky probíhaly dokonce 2x týdně. Taneční složka byla doplněna o nové členy a nově byla sestavena i muzika v čele s Pavlem Malíkem. Ten však vzhledem ke své nemoci a zaneprázdněnosti na podzim 1981 ze souboru odešel a na postu primáše ho nahradil Ing. František Stoklasa, který za sebou měl již bohaté zkušenosti z jiných cimbálových muzik. V roce 1984 přichází do muziky nový cimbalista B. Müller a nahradil tak dojíždějícího A. Skopala. Od roku 1982 bylo možno slyšet dva nové nástroje: violoncello v podání M. Machačové a občas i gajdy T. Machače. Od roku 1957 zpívala v souboru sólistka Anna Fabiánová, v roce 1985 ji vystřídala Alena Forejtová. Od roku 1986 spolu s ní zpíval Jan Gajda ze Strážnice, který byl členem souboru po dobu studia na dřevařské škole v Bystřici p. H. a někdy zaskakoval i na postu obligáta. V první polovině 90. let po změně politického systému a s tím související změně způsobu financování kulturních aktivit nastal další významný útlum v činnosti. Soubor prakticky nevystupoval. V roce 1994 se vedení muziky ujímá opět Pavel Malík, ale vzhledem k postupu své nemoci ne na dlouho. V roce 1998 nastupuje na post primášky Iva Bělíková, která však po roce činnosti předává primování zpět Františku Stoklasovi. Rok 2001 je významným předělem v existenci CM Rusava. Muzika získává právní subjektivitu a neshody s vedení VSTP Rusava vedou k jejímu postupnému osamostatnění a rozchodu s mateřským souborem. V roce 2005 CM Rusava rozšiřuje spolupráci s Valašským krúžkem Rusavjan z Rusavy a stává se jejich kmenovou muzikou. CM Rusava nebyla vždy jen doprovodnou složkou VSTP Rusava. Již v období 1982 - 1983 si vytvořila široký repertoár písní a po vykonání v té době nutných zkoušek působila i samostatně. Pod záštitou svého zřizovatele (SZK v Bystřici pod Hostýnem) podnikla několik samostatných výjezdů i do zahraničí. V současné době má CM Rusava 8 stálých členů. 3.4.2. Cimbálová muzika Bukovinka CM Bukovinka byla založena při ZUŠ v Bystřici pod Hostýnem v roce 1995. Je to mladá muzika, kterou založil její dlouholetý vedoucí Ing. Pavel Malík původně jako hudeckou muziku. Po jeho smrti v roce 2002 se uměleckou vedoucí souboru stala jeho neteř Kateřina Malíková. CM Bukovinka byla původně 5-ti členná a byla založena jako doprovodná muzika Dětského valašského souboru Malá Rusava. Byla sestavena z žáků bystřické ZUŠ a zpočátku působila pod její záštitou. Později přešla pod soubor Malá Rusava a stala se její doprovodnou muzikou. Plodná spolupráce s Malou Rusavou dala vzniknout již zmíněnému CD "Stávaj náš valášku", na jehož úspěchu měla muzika významný podíl. Po více jak deseti letech činnosti však členové dosáhli dospělosti, a tak na jaře roku 2005 vystřídali původní cimbálovou muziku VSPT Rusava, která se souborem ukončila spolupráci a stali se tak jeho novou kmenovou muzikou. Kromě působení v malé i "velké" Rusavě se Bukovinka prezentuje i samostatně. Je tradičním účastníkem valašského bálu, který se v Bystřici pod Hostýnem pořádá každoročně již od roku 1956 a mnoha dalších kulturních akcí v regionu i mimo něj. Primáškou muziky byla prakticky od jejího založení až do roku 2005 Lenka Matelová, kterou vystřídal Jiří Palička. Počet muzikantů tohoto tělesa se v průběhu let postupně navyšoval a v současné době má Bukovinka již 8 členů. 3.4.3. Cimbálová muzika Bystřica Cimbálová muzika Bystřica vznikla v roce 1988 z původně dětské muziky "Dubíček" (založena v roce 1985), jejímiž členy byli Hana Machačová, Miroslav Machač, Iva Bělíková, Ilona Vinklárková, Kateřina Müllerová a Stanislav Blažek se sestrou. Prvními členy Bystřice byli manželé Tomáš a Milada Machačovi se svými dětmi Hanou a Miroslavem. Poslední jmenovaný však svou činnost v muzice brzy ukončil, a tak bylo nutné získat nové členy. Postupným náborem se do muziky vrátila Kateřina Müllerová, která spolu s sebou přivedla houslistku Janu Štípkovou (obě studentky kroměřížské konzervatoře) a později i Stanislav Blažek s Pavlínou Královou. V roce 1989 byla sestava doplněna basistou Milanem Šebestou. Do té doby hrála basový part H. Machačová na violoncello. V roce 1990 se muzika nakrátko rozrostla ještě o další dva muzikanty Jana Prokopa a Martinu Müllerovou. Její sestra Kateřina se v následujícím roce vdala na Slovensko a muziku opustila. Muzika zpočátku doprovázela dětský taneční soubor Malá Rusava. V roce 1993 vyvrcholily neshody s vedením Malé Rusavy v ukončení spolupráce. V roce 1994 získala Bystřica právní subjektivitu a nabídla spolupráci vedení Valašského krúžku Rusavjan, který v té době neměl vlastní muziku. Rusavjan nabídku přijal. Spolupráce s Rusavjanem trvala až do konce roku 2004, kdy z důvodu stagnace a problémům s nedostatkem muzikantů a vzájemným neshodám vyústila ze strany Rusavjanu k jednáním s CM Rusava, která později muziku nahradila. Po několika měsících existenčních problémů CM Bystřica již opět samostatně vystupuje, i když zatím jen sporadicky. V současnosti má 5 členů. 3.4.4. Cimbálová muzika Voděnka Cimbálová muzika Voděnka je věkovým průměrem nejmladší z valašských muzik v širokém okolí. Vznikla v dubnu roku 2002. Popudem k jejímu založení byla nutnost nahrazení dospívající muziky Bukovinka souboru Malá Rusava. Velkou zásluhu na existenci Voděnky má ZUŠ v Bystřici pod Hostýnem, která vytvořila nové muzice patřičné zázemí a doporučila některé ze členů, kteří byli v době vzniku Voděnky jejími žáky. Uměleckou vedoucí souboru je Kateřina Malíková. Voděnka je v současnosti kmenovou muzikou dětského souboru Malá Rusava. Počet členů muziky není pevný a poměrně často se mění. Aktuální stav představuje 11 aktivních hudebníků. Primáškou muziky je Magdalena Kučerková. Závěr Mým cílem bylo zmapovat a hlavně osvětlit historické souvislosti vzniku a vývoje tradice valašských folklorních souborů v oblasti Rusavy a zejména pak důvody a okolnosti přesunu těžiště folklorního hnutí do Bystřice pod Hostýnem. Příjemným zjištěním je, že valašský folklor ani v dnešním přetechnizovaném světě není zdaleka na ústupu, ale právě naopak, což je patrné zejména na aktivitě dětského souboru Malá Rusava, která je poměrně kvalitní "líhní" budoucích členů dospělých souborů. I když je zřejmé, že dnešní taneční pásma a tance už zdaleka nejsou tím, co se na Valašsku a zejména na Rusavě tančilo. Život na Rusavě byl vždy velmi těžký, a tak si lze jen těžko představit jak z práce unavený rusavský valach skáče moderní taneční figury, jak je vídáme při dnešních souborových vystoupeních. Původní tance byly po většinou "šlapané" a tanečníci spíše než na ohromení efektním číslem hleděli na preciznost a správnost provedení. Poněkud horší je zjištění, že z dnešních "souboráků" se začíná pomalu vytrácet vztah k folkloru jako takovému. Jejich činnost v souborech se stává pouze zábavou. Unikají jim historické souvislosti a jistá dávka vlastenectví, která k folkloru a folklorismu nutně patří. Otázkou zůstává, zdali je na vině "dnešní doba" anebo samotné soubory, které tuto stránku věci poněkud opomíjí. Při zkoumání materiálů a rozhovorech s mnohými zainteresovanými jedinci, ať už šlo o pamětníky zrodu valašského krúžku na Rusavě nebo vedoucí současných folklorních souborů či muzik, jsem nabyla dojmu, že ne všechno vždy bylo tak jednobarevné, jak uvádí dostupná literatura. Vzhledem k poměrně malému teritoriu, na němž všechny jmenované soubory pracují, docházelo a dodnes logicky musí docházet k vzájemnému proplétání jejich osudů a vzniku z toho plynoucích návazností a souvislostí. Proto je poměrně zarážející poněkud jednostranný a sterilní způsob prezentace faktů jednotlivými soubory. Mnohdy bylo velice těžké dobrat se popisu událostí a faktů tak, jak se skutečně odehrály. Zajímavé přitom je zejména zjištění, že i přes jistou nevraživost či názorové pnutí, které mezi jednotlivými soubory, respektive jejich vedením fyzicky existuje, mají všichni společný základ -- valašský krúžek Rusava, který vznikl někdy na začátku 20. století a svým vznikem de facto nastartoval folklorní hnutí v celé zmiňované oblasti a je tedy jejich společným "praotcem". Možná by všem zmíněným souborům prospělo sednout si u kulatého stolu a společně si připomenout, proč vlastně vznikly a co je jejich původním cílem. Pak by snad krásný valašský folklor znovu zazářil ve své kráse. Použitá literatura ČECH, Tomáš. A my sme z "Rusavy"... 2003. 48 s. ISBN 80-239-1712-9 ČERNUŠÁK, Gracian a kol. Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A-L. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1983. 853 s. ČERNUŠÁK, Gracian a kol. Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek druhý M-Ž. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1983. 1080 s. DOLÁKOVÁ , Marie. Dějiny města Bystřice pod Hostýnem. Brno: Blog, 1980. 320 s. FIALOVÁ, Vlasta. Počátky dědiny Rusavy. Valašsko, 1957, roč. 6, č. 3-4, s. 49 - 69. FIŠER, Zdeněk. Daniel Sloboda. Dokumenty VII. O Rusavě a Valaších pod Hostýnem. Kojetín:Katos, 2002. 256 s. ISBN 80-86247-68-6 HRABALOVÁ, Olga. Průvodce písňovými rukopisnými sbírkami Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Díl 1. Brno, 1983. 278 s. HRABALOVÁ, Olga. Průvodce písňovými rukopisnými sbírkami Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Díl 2. Brno, 1983. 255 s. JANČÁŘ, Josef. Lidová kultura na Moravě. Brno, 2000. 372 s. ISBN 80-86156-31-1 JELÍNKOVÁ, Zdena. Lidové tance z Rusavy. Gotwaldov, 1988. 72 s. MACŮREK, Josef. Z minulosti východní Moravy v 18.-19. století. Brno, 1980. 183 s. ŠTIKA, Jaroslav. Etnografický region Moravské Vlašsko. Jeho vznik a vývoj. Ostrava: Profil, 1973. 124 s. TÁBORSKÝ, František. Rusava. Olomouc, 1928. 151 s. VÁCLAVEK, Matouš. Moravské Valašsko.Vsetín, 1894. 180 s. 30. Výročí Valašského souboru písní a tanců Rusava. Bysřice pod Hostýnem, 1983. 10 s. Valašský soubor písní a tanců Rusava. Dětský soubor Malá Rusava. Bystřice pod Hostýnem, 1993. 72 s. Kronika cimbálové muziky Bukovinka. Kronika cimbálové muziky Bystřica. Kronika cimbálové muziky Voděnka. Kronika Valašského souboru písní a tanců Rusava. Kronika Valašského krúžku písní a tanců Rusavjan. Resumé Tato bakalářská práce se zabývá vznikem, historií a vývojem valašského folkloru na Rusavě a v Bystřici pod Hostýnem. Teoretický úvod nastiňuje základní historická fakta zkoumaného teritoria, které je posléze charakterizováno z etnografického hlediska. Hlavním tématem celé práce je soupis a historie folklorních souborů, které v dané oblasti existovaly nebo stále existují. Důraz je kladen na důležité souvislosti a vzájemné vztahy mezi soubory. Sumary This bachelor thesis disserts on origins, history and development of Walsh folklore at Walsh village Rusava and nearby town Bystřice pod Hostýnem. Theoretical introduction presents basic historical facts on examined territory and afterwards ethnographical point of view. Major theme of dissertation was to elaborate list and history of folklore ensembles, which have existed in the territory with emphasis on important connections and interrelationships among folklore ensembles. Seznam příloh Příloha č. 1: Valašský soubor písní a tanců Rusava v roce 1956 (fotografie) Příloha č. 2: Valašský soubor písní a tanců Rusava v roce 2005 (fotografie) Příloha č. 3: Valašský krúžek písní a tanců Rusavjan (fotografie) Příloha č. 4: Dětský valašský soubor Malá Rusava (fotografie) Příloha č. 5: Dětský valašský soubor Malá Rusava při vystoupení (fotografie) Příloha č. 6: Cimbálová muzika Rusava v roce 1965 (fotografie) Příloha č. 7: Cimbálová muzika Rusava v roce 2005 (fotografie) Příloha č. 8: Cimbálová muzika Bukovinka v roce 1996 (fotografie) Příloha č. 9: Cimbálová muzika Bukovinka v roce 2005 (fotografie) Příloha č. 10: Cimbálová muzika Bystřica v roce 1993 (fotografie) Příloha č. 11: Cimbálová muzika Bystřica v roce 2002 (fotografie) Příloha č. 12: Cimbálová muzika Voděnka v roce 2002 (fotografie) Příloha č. 13: Cimbálová muzika Voděnka v roce 2005 (fotografie) Příloha č. 14: Tradiční Valašský bál v Bystřici pod Hostýnem (fotografie) Příloha č. 15: Velikonoce na Rusavě (fotografie) ------------------------------- [1] DOLÁKOVÁ, M. Dějiny města Bystřice pod Hostýnem. 1. vyd. Brno: Blok, 1980. s. 15. [2] Zdroje obživy v minulosti. [online]. [cit. 20. března 2006]. Dostupný z WWW: < http://www.mubph.cz/Mesto/Historie/cinnosti.asp >. [3] MACŮREK, J. Z minulosti východní Moravy v 18. - 19. století. 1. vyd. Brno, 1980. s. 9. [4] MACŮREK, J. Z minulosti východní Moravy v 18. - 19. století. 1. vyd. Brno, 1980. s. 9. [5] FIALOVÁ, V. Počátky dědiny Rusavy. Valašsko, 1957, roč. 6, č. 3-4, s. 57. [6] MACŮREK, J. Z minulosti východní Moravy v 18. - 19. století. 1. vyd. Brno, 1980. s. 11-12. [7] ŠTIKA, J. Etnografický region Moravské Valašsko jeho vznik a vývoj. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1973. s. 11. [8] Tamtéž, s. 55. [9] ŠTIKA, J. Etnografický region Moravské Valašsko jeho vznik a vývoj. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1973. s. 45. [10] Srov. MIKESKOVÁ, Jitka. Etnografický region Moravské Valašsko. [online]. [cit. 12. března 2006]. Valašský kroj. Dostupný z WWW: < http://zlin.cz/index.php?ID=43005 >. [11] FIŠER, Z. Dokumenty VII. O Rusavě a Valaších pod Hostýnem. Kojetín: Katos, 2002. s. 202. [12] FIŠER, Z. Dokumenty VII. O Rusavě a Valaších pod Hostýnem. Kojetín: Katos, 2002. s. 168. [13] MIKESKOVÁ, Jitka. Etnografický region Moravské Valašsko. [online]. [cit. 12. března 2006]. Valašské písně. Dostupný z WWW: < http://zlin.cz/index.php?ID=43056>. [14] MACŮREK, J. Z minulosti východní Moravy v 18. - 19. století. 1. vyd. Brno, 1980. s. 85. [15] JELÍNKOVÁ, Z. Tance z Rusavy. 2. vyd. Gottwaldov, 1988. s. 8. [16] HRABALOVÁ, O. Průvodce písňovými rukopisnými sbírkami Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Díl 2. Brno, 1983. s. 10 - 195.