MASARYKOVA UNIVERZITA

                                        PEDAGOGICKÁ FAKULTA

                                     Katedra občanské výchovy

















                           Proměny pohledů na krásu v historii Španělska



                                          Diplomová práce





                                             Brno 2009













Vedoucí práce: PhDr. Radovan Rybář, Ph.D.    Autor práce: Veronika Mikušová

























Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu
literatury.

V Brně dne 15. dubna 2009                                    Veronika Mikušová

























Poděkování


Ráda bych poděkovala PhDr. Radovanu Rybáři za velikou podporu, rady a doporučení při psaní mé
diplomové práce.

V neposlední řadě děkuji Diegovi a Lucii za mnohé užitečné informace a mé rodině za trpělivost a
pochopení.



Obsah

Úvod.. 6

1. Estetika? Prostě krásno! 9

1.1 Estetika ve starověku.. 9

1.2 Křesťanská filozofie a estetika. 10

1.3 Miguel de Unamuno y Jugo a José Ortega y Gasset.. 11

2.Španělsko a jeho podoba v jednotlivých historických podobách   14

2.1 Pravěk.. 14

2.2 Doba předhelénská. 17

2.3 Nástup křesťanství 18

2.4 Období vizigótského slohu.. 20

2.5 Období asturského slohu.. 21

2.6 Období mozarabského slohu.. 22

2.7 Románský sloh.. 22

2.8 Gotický sloh.. 27

2.8.1 Platereskní sloh. 29

2.9 Renesanční sloh.. 30

2.9.1 Manýrismus. 32

2.10 Barokní sloh.. 34

2.10.1 Klasicismus. 38

2.11 Romantismus.. 41

2.12 Secese.. 42

2.13 Malířství 20. století 42

2.14 Španělské osobnosti sochařství, malířství a architektury 20. století 46

3. Španělské tradice zvyky a obyčeje.. 48

3.1 Býčí zápasy.. 48

3.1.1 Historie a možný původ býčích zápasů. 53

3.1.2 Los San Fermines (La Pamplona) 55

3.2 Flamenco.. 56

3.2.1 Historie flamenca. 57

3.2.2 José León. 58

3.3 Vánoce a Nový rok.. 58

3.4 Španělsko a národní sporty.. 59

4. Španělské slavnosti a svátky.. 61

4.1 Karnevaly ve Španělsku.. 64

4.1.1 Karnevaly v Sitges. 65

4.1.2 Karnevaly v Tarragoně. 66

4.1.3 Karnevaly v Santa Cruz de Tenerife (Gran Canaria) 66

4.1.4 Karnevaly v Cádizu. 68

4.1.5 Karnevaly ve městě Aguilas. 68

4.2 Las fallas.. 70

4.2.1 Las Hogueras v Alicante. 73

4.3 La Semana santa v Lorce.. 74

4.4 La tomatina. 75

4.5 Slavnosti šafránové růže.. 76

5. Pracovní stáž v Murcii. 78

6. Přístup Španělska k výchově dětí. 82

6.1 Systém školství ve Španělsku.. 82

7. Závěr.. 85

Resumé.. 88

Summary.. 89

Použité prameny: 90

Seznam příloh: 94

Přílohy: 96





















Úvod


 „Španělsko se rozkládá na větší části Pyrenejského poloostrova (península ibérica), ležícího na
jihozápadním výběžku Evropy. Svou rozlohou 505 992 km² je čtvrtou největší zemí Evropy (za Ruskem,
Ukrajinou a Francií), patří k němu dvě města na severoafrickém pobřeží, Ceuta a Melilla, Baleárské
ostrovy ležící na východě, z nichž nejbližší Ibiza je vzdálena od pobřeží Dénia necelých 90
km             a Kanárské ostrovy, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti afrického pobřeží,
více než tisíc kilometrů na jih od Španělska. Počet obyvatel je dle nejnovějších údajů 42 717 064.
Španělsko má 17 autonomních regionů + zmiňovaná města Ceuta          a Melilla na území Maroka s
vlastním autonomním statutem. “[1]

Země tvoří “most” mezi Evropou a Afrikou. Na severu ji od ostatní Evropy oddělují Pyreneje (440 km)
a do Afriky přes Gibraltarský průliv je to odtud pouhých 14 kilometrů. Omývají ji tři moře:
Biskajský záliv na severu, na západě Atlantický oceán a na východě a jihu Středozemní moře.
Španělsko (oficiální název Reino de España) je podle ústavy schválené referendem roku 1978
konstituční monarchií       s parlamentním politickým systémem a hlavou země je od roku 1975 král
Juan Carlos I., premiérem pak José Luis Rodriguéz Zapatero, podruhé zvolen v roce 2008. Vládní
stranou Španělska je socialistická dělnická strana (Partido Socialista Obrero Español - PSOE).

Co o této zemi vlastně víme? 73 % obyvatelstva jsou Španělé, 18 % Katalánci a 2,5 % Baskové.
Většina obyvatel je římsko-katolického vyznání (94%). Úředním jazykem je španělština neboli
kastilština (na celém území Španělska), katalánština (území Katalánska a baleárské ostrovy), dále
galicijština (Galicie), valencijština (Valencijský region) a baskičtina (Baskicko a některé oblasti
Navarry).

Hlavním městem je Madrid (3 092 759 obyvatel), dalšími velkými městy pak Barcelona, proslavená díky
Olympijským hrám v roce 1992 či Valencie nebo andaluská Sevilla.

Nejznámějšími znaky místní kultury jsou patrně býčí zápasy neboli corrida, dále původně cikánský
tanec flamenco a proslavená románová Cervantezova postava Don Quijote, po které je ve Španělsku
pojmenováno mnoho restaurací i obchodů.

Pro milovníky jídla a pití pak nesmíme zapomenout na typické znaky španělské gastronomie, jako
například na převážně letní španělské jídlo paella. Ta tradiční se připravuje z kousků kuřecího a
králičího masa a plodů moře, v její námořnické variantě paella marinera se kuřecí a králičí
nahrazuje rybami. Dále na běžnější pokrm tortilla, která může připomínat naše české bramboráky.
Samozřejmostí jsou také slavné španělské předkrmy tapas, mezi které patří například i náš vánoční
bramborový salát, kterému zde říkají ruský salát (insalada rusa), nebo šunku (jamón), připravovanou
specifickým a ve světě ojedinělým způsobem. K zapití pak nesmíme zapomenout na proslavené ovocné
víno sangria. Mandlový nugát (turrón), který je tradičním vánočním pamlskem v celém Španělsku,
připomíná arabský vliv. Může mít podobu čokoládové tabulky nebo zmrzlinového kopěčku.
Nejvyhlášenější vína jsou bílá z oblasti Utiel-Requena.

Chceme-li ovšem proniknout do hloubky do mentality Španělů a pochopit, proč tak milují krvavou
podívanou, jakou jsou býčí zápasy a neváhají na ni vzít ani své děti, chceme-li pochopit proč se
tak rádi baví a raději pracují do pozdních večerních hodin, aby si užili delší odpolední siestu,
musíme začít pátrat již v historii španělské kultury a jejího dávného nazírání na krásno,
estetično, dobro atp.              Z historie se totiž odvíjí i dnešní každodenní život lidí
žijících na Pyrenejském poloostrově, jejich přístup k životu, ale hlavně na jejich přístup k
výchově dětí a také systém školství, což mě jako budoucího pedagoga velice zajímá.

Uvedeným tématem se zabývá předkládaná práce, spolu s kapitolou o osobní zkušenosti se Španělskem
na základě mnou absolvované pracovní stáže, kterou jsem vykonávala po dobu 3 měsíců (od začátku
ledna do začátku dubna) ve španělském městě Murcia v provincii Murcia, konkrétně v soukromé školní
instituci pro děti     do 3let, kde jsem se dětem věnovala každý den, pomáhala jim vytvářet
program        a snažila se je doučovat Angličtinu, která ve Španělsku jako ostatně i další cizí
jazyky mírně “zaostává.ˮ

Obsah práce jsem se snažila uspořádat do určitého celku. Smyslem první kapitoly by mělo být obecné
vysvětlení pojmu estetika na základě uvedených autorů a jejich knih, jelikož se tento pojem bude
objevovat v celé diplomové práci a je jeho podstatou.

Dále pak diplomová práce pokračuje částí o jednotlivých historických epochách, dělící se na
podkapitoly, ve kterých jsou objasněny proměny pojetí krásy v historii Španělska, což se stalo
zároveň i hlavním názvem celé diplomové práce.  V další části by měly být rozebrány jednotlivé
tradice, zvyky a obyčeje, ve kterých se vkus krása či estetično Španělské kultury dají nejlépe
rozpoznat. Jsou zde popisovány například slavné býčí zápasy nebo velmi oblíbené celosvětově
proslavené flamenco. Následuje část věnována španělským slavnostem a oslavám jako například Las
fallas ve Valencii, turisty velmi oblíbená velikonoční Semana santa či zábava pro milovníky rajčat
La tomatina. Tato část práce je označena jako teoretická, přestože obsahuje moje osobní zkušenosti
s některými španělskými oslavami či tradicemi.

Praktická část se zabývá pracovní stáží a pokračuje kapitolou, obsahující srovnání výchovy
uplatňované na děti ve Španělsku s výchovou typickou pro Českou republiku a končí kapitolou o
španělském systému školství

Svoji práci považuji za obecný náhled do navrženého tématu, který nastoluje mnoho otázek a mnoho
způsobů dalšího zpracování. Téma práce stojí na pomezí oborů občanská výchova a pedagogika, ale
obsahuje i prvky antropologie, což jsou všechno obory, týkající se mého studia na Pedagogické
fakultě MU v Brně, zvláště pak mého oboru - učitelství občanské výchovy pro 2. stupeň ZŠ. Ovšem
vzhledem k tomu, že mým druhým oborem je učitelství výtvarné výchovy pro 2. stupeň ZŠ, také tento
obor našel v mé diplomové práci uplatnění v podobě rozboru jednotlivých historických epoch a
častých výtvarných příkladů. Estetika je s výtvarným uměním úzce spjata.














1. Estetika? Prostě krásno!


Začnu nejprve vysvětlením, co vlastně pojem estetika znamená, ačkoliv všichni jistě máme určitou
obecnou představu. „Estetika (z řec. aisthetikos - vnímavost, cit (pro krásu)) je filosofická
disciplína zabývající se krásnem, jeho působením na člověka, lidským vnímáním pocitů a dojmů z
uměleckých i přírodních výtvorů. Estetické úvahy provázely filosofii již od jejích samotných
počátků, jako samostatnou disciplínu však estetiku vymezil až roku 1750 A. G. Baumgarten, (*17.
července 1714 - †26. května 1762), německý filosof a estetik.“ [2]



1.1 Estetika ve starověku


Estetika, jak již bylo zmíněno výše, měnila svoji podobu od samého počátku.            „Ve
starověku, konkrétně u Pythagorejců, byla krása spatřována v dokonalosti matematického řádu světa.
Tento řád byl podle Pythagorejců tvořen nezávisle existujícími přirozenými čísly[3] (= počty) a
jejich poměry (racionálními čísly).          V místech, kde se v reálném světě počty a také jejich
poměry projevovaly s největší mírou dokonalosti, byla dle jejich názoru soustředěna nejvyšší krása.
Tato pythagorejská teorie byla podpořena i řadou jejich výsledků „experimentálních“, jako bylo
například zjištění, že vzdálenosti otvorů na flétně, jejichž postupným odkrýváním a zakrýváním lze
zahrát základní stupnici (libozvučných a tedy krásných) tónů, vytváří mezi sebou poměry dané
nízkými (do 10) přirozenými čísly.                Za nejdokonalejší ze všech poměrů považovali
Pythagorejci takzvaný zlatý řez[4].“[5]

Jelikož se estetika zrodila v dávném starověku, konkrétně v antickém Řecku, nejprve uvedu právě
filozofy antické. Mezi nejvýznamnější se bez pochyby řadí Platón a jeho stejně slavný žák
Aristoteles. „Podle Platóna je ono krásno sepětím dobra, pravdy a krásy. Tedy působením umění
vytvoří umělec ze své představy věc, dá jí tvar. Záliba v napodobeninách je člověku dle Aristotela
přirozená stejně jako poznávání. Umění je také prostředkem k uvolnění citu. Teorie o umění,
především básnickém, se nacházejí v jeho spisu Poetika a všeobecné poznatky o vzniku              a
příčinách věcí ve spisu Metafyzika.“[6]



1.2 Křesťanská filozofie a estetika


Pokročíme-li, objevíme, že v křesťanské filosofii (například u sv. Augustina[7]) je tehdejší
estetika zcela v područí teologie, jelikož nejvyšší krásou je v křesťanské filozofii právě Bůh.
Tomuto podléhal i veškerý estetický vkus               a vnímání tehdy žijících lidí.

Mezi nejvýznamnější filozofy všech dob se bez pochyby řadí Immanuel Kant, německý filosof, jeden z
nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední              z představitelů osvícenství, který se
estetikou zabývá ve spise Kritika soudnosti. Přichází se “vkusovým soudem” což je podle něj
samostatná duševní potence, nikoliv součást rozumu a je výrazně subjektivní.

„Kant je formalista[8], krása podle něj není v obsahu, jako například                u Hegela[9],
ale ve formě, z čehož vyplývá jeho averze vůči služebnosti umění, kterou  s sebou důraz na
obsahovost může přinášet. Kromě toho dělí umění na mechanická (řemesla apod.) a estetická (zde je
smyslem pocit libosti).“[10]

        V moderní době (od konce 19. století) se již pojetí estetiky různí. Estetika je vnímána a
vykládána pod vlivem fenomenologie[11], existencionalismu[12], intuitivismu[13] a mnoha dalších
směrů. Velký význam hraje estetika v postmoderní filosofii a umění.



1.3 Miguel de Unamuno y Jugo a José Ortega y Gasset


Jelikož je ale práce zaměřena na Španělskou kulturu, zaměřím také úvodní kapitolu zabývající se
estetikou alespoň “na chvíli” na Španělsko. Významným filozofem Španělska byl například Miguel de
Unamuno y Jugo (*29. září 1864 Bilbao - †31. prosince 1936 Salamanca), jeden z hlavních
představitelů skupiny Generace 98.

Pro jeho dílo je typický zanícený styl a prolínání žánrů. Byl v čele tzv. generace 1898, jež se
seskupil s tendencí národně obrodnou po nešťastné španělsko-americké válce. Národní obnova
předpokládala přiklonění k myšlení evropskému     a Unamuno o tom pojednal zejména ve sbírce esejí
En torno al casticismo. Esejí Unamuno vydal v roce 1900-18 několik svazků. Vzpomínkám z mládí a
studiu kraje jsou věnovány knihy De mi país (1903), Recuerdos de ninez y mocedad (1908); mentality
španělské se týkají eseje Castilla, El espíritu castellano, Sobre la europeización, Civilización y
cultura, Sobre la lengua espanola, Contra el purismo, Sobre la Filología espanola, La cuestión del
vascuence aj., vlastenectvím                 a poměrem k mládeži se zabívají knihy La crisis del
patriotismo, La juventud intelectual española, Viejos y jóvenes, Almas de jóvenes, Religión y
patria, La patria y el ejército. Zvrácené zásady vychovatelské popisuje v humoristickém románě Amor
y pedagogía (1902).

„Jako filosof je Unamuno z nejrázovitějších myslitelů španělských; byl vášnivým zastáncem
personalismu a individualismu, zapřisáhlým nepřítelem šosáctví[14] a doktrinářství[15]. Dále
ušlechtilým humanistou, spojujícím idealismus pravého Španěla společně s positivismem a
pragmatismem vědce, neustále tápajícího mezi vírou a rozumem, hlásajícího quijotovský
voluntarismus, tedy extrémní zdůraznění vůle, případně také neomezené svobody a potlačení
rozumu.”[16]

Dalším významným filozofem Španělska byl José Ortega y Gasset, (*5. května 1883 Madrid - †18. října
1955 Madrid). Profesor filosofie na univerzitě          v Madridu, je právě vedle Unamuna předním
španělským myslitelem. Z jeho děl, dnes již početných, zvláště zaslouží zmínky: Meditaciones del
Quijote (Úvahy Quijotovy 1914); España invertebrada (Španělsko bezpáteřné 1922); Personas, Obras,
Cosas; El tema de nuestro tiempo; Mirabeau o el Político; Vieja y nueva política; La
deshumanización del arte (Umění odlidštěné 1928); La rebelión de las masas (Vzpoura davů 1930);
Espectador (1916). Ortega je dále autorem slavné Revista de Occidente (Revue Západu) a vedle ní
bibliotéky moderních filozofických děl, prostřednictvím nichž uvedl do Španělska Simmela, Bergsona,
Schelera, Spenglera aj. Sám se zabývá filosofií ve vlastním slova smyslu, estetikou, literární
kritikou a politikou. Nejznámější jsou jeho úvahy o filosofickém perspektivismu dále o tzv. umění
odlidštěném. Svým perspektivismem míní Ortega rozřešit rozpor života a myšlení (pravdy).

„José Ortega y Gasset byl republikán a účastnil se politického života už       za monarchie - podal
rozbor národních dějin i současnosti národní a filosofické           a zdůvodnil tak španělskou
revoluci a vyhnání královské dynastie. Byl také členem republikánského parlamentu. V jeho díle
Vzpoura davů rozšířil svůj politický pohled na problém moderního člověka vůbec, podal pozoruhodnou
analýzu člověka “davového” a skrze něho i duchovní krize, v níž se dnešní svět ocitá. Vyložil své
pojetí národnosti, jež podle něho nespočívá ani na rase, ani na rodné řeči, ani        na společné
minulosti, ale jest člověkem volenou a přijatou povinností, programem pro budoucnost; o toto pojetí
národnosti opírá pak Ortega úvahy o možnosti stvořit “národnost evropskou.” Je jedním z hlubokých
teoretiků humanistického panevropanství[17].“[18]

2.Španělsko a jeho podoba v jednotlivých historických podobách



2.1 Pravěk


Počátky estetiky stejně jako počátky umění můžeme hledat již v pravěku. „Pravěk je tradiční
označení období dějin lidstva, ze kterého nejsou písemné prameny, tj. období do vzniku těchto
pramenů. Užívá se též termínu prehistorie. Zahrnuje období vzniku a vývoje člověka, lidské
společnosti a kultury od 3 milionů let př. n. l. (rozhraní třetihor a čtvrtohor)  do 4. tisíciletí
př. n. l. (platí ovšem jen pro některé eurasijské a africké oblasti). Pravěk je tak nejstarší a
nejdéle trvající dějinnou etapou.“[19]

 Ačkoliv jsme si v kapitole o estetice uvedli, že počátky estetiky spadají                  do
starověku, dle mého názoru však estetika úzce souvisí s výtvarným uměním, jež se zrodilo v době
pravěké. Estetické cítění tehdejších lidí bylo jistě odlišné             od dnešního. Toto cítění
se vždy odvíjí od způsobu života a jeho každodenní náplně. Estetické cítění je společně s výtvarným
uměním typickým lidským projevem, kterým se člověk již v době pravěké začal odlišovat od zvířete.
René Huyghe[20] napsal: „Umění začíná okamžikem, kdy člověk již netvoří s utilitárním záměrem jako
zvířata, ale proto, aby něco zobrazil nebo vyjádřil“.[21]

Umění je vyjadřovací prostředek, poselství nebo způsob mezilidského dorozumívání. V prehistorii
byly těmito vyjadřovacími prostředky jeskynní malby nebo rytiny, přenosné plastiky, modelované nebo
vyřezávané sošky, obrazy nebo ornamenty na nejrůznějších podkladech, kůžích nebo kůrách, kostech
nebo mamutích klech, na skalách nebo později na keramice.

„Podle egyptologů pochází veškerá naše znalost staroegyptské civilizace, která staví na písemných
záznamech, přibližně z jedné stotisíciny písemných záznamů, které se zachovaly, byly nalezeny a
zpracovány. Hovoříme-li                      o cromagnonském člověku, vybavíme si nástěnné malby
zvířat v západoevropských jeskyních Lascaux, Rouffignaku, Niaux a Altamiře anebo si připomeneme
elegantní sošku ženy z Lespugue.“[22]

Pravěké umění je celkově vzato velmi realistické s převažujícími zvěrnými náměty, dále pak náměty
vyplívajícími z každodenního života pravěkých lidí,         ve kterém hrál podstatnou roli lov a
mnoho nejrůznějších rituálů, což můžeme také z těchto dochovaných památek pochopit. Toto
období jeskynních maleb spadá do 30. - 10. tisíciletí př. n. l, tedy do paleolitu. Lze říci, že
v těchto prvních projevech umění byl vkus tehdy žijících lidí velmi podobný a jen odborníci na
archeologii mohou rozpoznat drobné odlišnosti jednotlivých oblastí.

Abych však byla vzhledem k tématu mé diplomové práce konkrétnější, můžeme se alespoň obecně zaměřit
na oblasti ve Španělsku. Již jsem zmínila proslulou španělskou jeskyni Altamiru, vyznačující se
kvalitou maleb bizonů. Španělské oblasti se například lišily od frankokantaberského[23] skalního
malířství a to zvláště ve způsobu zobrazování člověka, které mělo ve východním Španělsku značnou
důležitost a dosáhlo velké umělecké působivosti, i když postavy byly v malém nebo i miniaturním
měřítku.

Vraťme se ale ještě na chvíli ke zmiňované Altamiře. Proslýchá se, že také Pablo Picasso byl z
maleb v Altamiře velmi unesen. V roce 1985 byla Altamira zapsána na seznam světového kulturního
dědictví UNESCO. „Altamira se nachází    v severním Španělsku v autonomní oblasti Cantabrie, pouhé
dva kilometry od půvabného středověkého městečka Santillana del Mar. V roce 1868 ji čirou náhodou
objevil lovec z nedaleké vesnice, který se pokoušel vysvobodit ze skalní průrvy svého psa. Řekl o
ní vlastníkovi pozemku Marcelinu Sanzovi de Sautuola, jehož velkým koníčkem byla prehistorie.
Trvalo ještě několik let, než se don Marcelino vypravil do jeskyně poprvé. Nalezl celou řadu
zajímavých předmětů, o nichž se domníval, že by mohly pocházet z období paleolitu. Altamirská
jeskyně je dlouhá necelých 300 m. Nejznámější je tzv. Polychromní sál nacházející se asi 30 m od
vchodu do jeskyně, jehož nástropní malby zobrazující skupinu patnácti velkých bizonů jsou skutečným
mistrovským dílem. Právě díky němu se Altamiře říká sixtinská kaple paleolitu.“[24]

Skalní malby ve Španělsku se dále vyznačují dynamičností a zobrazováním námětů z každodenního
života. Ano, již v pravěku se jednotlivé oblasti vyznačovaly svým osobitým přístupem, který odlišil
až Henri Breuil[25].

„Význam magdalénské školy na území Španělska je zvláště v promyšlenosti maleb. Nejdokonalejším
příkladem je již zmiňovaná Altamira, jejíž malby jsou nejen obdivuhodně esteticky vypracované, ale
také jejich umístění má svůj význam              a logiku. Kresby s podobnými motivy byly objeveny
i v dalších jeskyních severního Španělska, z nich nejzajímavější jsou v Puente Viesgo u Santanderu
a El Pindal         v Asturii. Do období mezolitu[26]spadají kresby znázorňující lovecké scénky a
rituální tance, které byly objeveny v pobřežních horách na východě. Na rozdíl od paleolitu[27]
nejsou ukryty v jeskyních, ale zdobí vnější hladké skalní stěny. Nejvýznamnějším jsou v oblasti
Cogull (Lleida), Albarracín (Teruel), Valltorta (Castellón).“[28]

         Přesuneme-li se od jeskynních maleb k pravěké architektuře doby neolitu, nesmíme jistě
zapomenout na proslulé náhrobní stavby zvané megality[29]. Jako megalitické stavby by měly být
označovány komory tvořené z několika takových kamenů. Někdy mohou být megalitické stavby doplňkově
tvořeny               i nasucho kladeným zdivem tvořeným z malých kamenů. V praxi bývají běžně tyto
pojmy zaměňovány. Náhrobní stavby se začaly budovat asi ve 3. tisíciletí v podobě menhirů[30] a
dolmenů[31]. Masivní kamenné věže, oltáře a komorové hrobky se zachovaly např. v Menorce, v
Castilii a ve východní části země. Španělsko ukrývá jednu z nejpůsobivějších hrobek tohoto typu a
to jeskyni Menga u Antequery (Málaga), která je jakousi chodbou s obrovskými pilíři[32] a je
největší stavbou svého druhu na světě, zbudovanou z minimálního množství kamenů.

„Velmi rozvinutá byla iberská[33] kultura. Proslulá Dáma z Elche, busta ženy, která je vytesaná z
kamene a pochází z nalezišť na jihovýchodě poloostrova, je nejznámějším příkladem iberského umění.
Keltiberové se proslavili svými kamennými býky z Guisando v provincii Avila (Castilie), kteří
bezpochyby měli svůj náboženský význam. Féničané zanechali stopy své kultury na pobřeží Andalusie,
kolem Cartageny a na Ibize, po Řecích zůstala naleziště v Empúries a Roses na pobřeží Costa
Brava.“[34]



2.2 Doba předhelénská


Nyní se přesuneme až do doby předhelénské, kde ve Španělsku výrazněji vyniká snad jen mozaika[35]
Tři grácie, objevena při bourání jednoho barcelonského kláštera a patřila pravděpodobně k výzdobě
lázní. Kolem 4. století př. n. l. je třeba zmínit tzv. pohřební stélu, typickou součást hrobky
zesnulého. Každý národ měl odlišný typ této stély. V Hispánii, což nás zajímá, se vyskytuje
zvláštní typ stély        s velmi nízkým reliéfem a podkovitou horní částí, zdobenou stylizovanými
geometrickými růžicemi; několik jich je v Leónu a v madridském muzeu.

2.3 Nástup křesťanství



Křesťanská architektura se začala objevovat teprve v prvních desetiletích 4. století n. l., když
římský císař a později vládce celé římské říše Konstantin (též zvaný Konstantin Veliký nebo
Konstantin 1.), povolil roku 313 na základě Ediktu milánského zákonné vyznávání křesťanství.
Skupiny věřících se zpočátku shromaždovaly v soukromých domech. Takové domy byly v Římě, nebo
například u syrských hranic. První formy křesťanského náboženství se vyvinuly v katakombách,
podzemních pohřebištích s množstvím chodeb, jejichž stěny byly pokryty malbami, v nichž byly
uloženy sarkofágy[36] se skulpturální výzdobou. Kult mrtvých se však nevyskytoval jen na západě,
ale například také v Alexandrii, v severní Africe a jinde. První civilizací, která zásadním
způsobem ovlivnila celý Pyrenejský poloostrov, byla civilizace římská. Vulgární latina se stala
základem dnešní Španělštiny. Římané zakládají města, která opevňují hradbami, stavějí silnice,
mosty, akvadukty[37], divadla atp. Četné římské památky se zachovaly v mnoha městech. Z některých
zůstaly jen ruiny, některé se dodneška používají. K těm nejvýznačnějším patří bezpochyby akvadukt v
Segovii (Castilie), amfiteátr[38] v Tarragoně (Katalánsko), most přes Tajo v Alcántaře a přes
Guadianu v Méridě (Extremadura). „V Méridě, někdejší Emerita Augusta, je největší počet římských
stavebních památek. Vedle již zmíněného mostu tu v centru starého města stojí vedle sebe divadlo,
amfiteátr, cirkus maximus, v němž se dnes pořádají např. závody automobilů. Národní muzeum římského
umění v Méridě, ale i muzeum římských památek v Tarragoně, jsou pro své unikátní sbírky velmi
vyhledávané.[39]

„V 5. a 6. století se zřetelně projevoval africký a východní vliv, někdy však není jasné, jak byl
africký vliv zprostředkován. Centrální stavby byly v oblibě po celé století.“[40]

Za Theosiovy vlády bylo postaveno další velké mnohoúhelníkové mauzoleum[41] s vnějším sloupovým v
Pueblanuevě v Toledu. Jeho pozůstatky mají dnes již jen archeologickou hodnotu. Hispánie[42], jež
přejímala tyto architektonické formy Konstantinovy doby, dovážela také sarkofágy se souvislým
vlysem                  z římských dílen. Příkladem jsou například sarkofág v kostele sv. Felixe v
Geroně anebo sarkofág sv. Engracie, v Zaragoze. V 5. století se objevily v Hispánii stavby
s trojdílným závěrem. Kolem poloviny 6. století byly vybudovány chrámy                 s
protilehlými apsidami[43] ve Vega del mar (Málaga), El Germo (Cordoba), Casa hegera (u Méridy) a
Torre del Palma (Portugalsko). Když zanikly římské sochařské dílny, rozvinula se hispánská
střediska například středisko Bureba v burgoské provincii, v jehož tvorbě se vyskytují náměty z
africké ikonografie[44], například Vidění sv. Perpetuy. „Ve své poslední fázi, která probíhala ve
druhé polovině 5. století a pokračovala v 6. století, se soustředilo hispánské ranně křesťanské
umění hlavně na tvorbu mozaik. Vynikají dvě díla věnované památce Optimově                    a
Ampeliově v Tarragoně, dále mozaiky zachované v Barceloně, v baleárském Son Perete (Mallorca) a v
ještě větším množství ve Fuente Clilas (Huesca), Alfaru (Logrono), Dénii (Alicante) atd. V těchto
oblastech se dlouho udržoval africký styl.“[45]

Za zmínku stojí také kultura Keltů, jejichž etnický původ není dosud zcela znám. Jejich umění se
rozvíjelo ve střední Evropě, v Jižním Německu, Švýcarsku      a východní Francii patrně již
v Mohylové kultuře doby bronzové a pak v kultuře popelnicových polí[46]. „Od 7. století postupně
pronikali přes Francii do Španělska, kolem roku 400 př. n. l. vpadli do bohatých etruských
středisek v severní Itálii a při svém pronikání na jih ohrožovali po dvě století Řím. Neméně
významná byla expanze Keltů do Západní Evropy a jejich potomci jsou například Irové, Walesané,
Skotové či Bretonci.“[47]

Nás však zajímá území Španělska. Keltské kmeny se s největší pravděpodobností rozkládaly mezi
dnešní španělskou Galicií a francouzskou Galií. Keltské výboje byly zastaveny až Římany, kteří
většinu z nich romanizovali              a ze střední Evropy pak byli Keltové vytlačeni Germány. Ze
Španělska uvádím příklad Keltského umění v podobě tzv. šperků z Ribadea (provincie
Lugo                ve Španělsku), na nichž lze velmi snadno rozpoznat typický Keltský cit pro
plošný geometrický ornament.





2.4 Období vizigótského slohu


Za významné kulturní období pro Španělsko se považuje období Vizigótského umění[48]. Z vizigótského
období se zachovalo jen velmi málo architektonických památek, např. kostel sv. Jana v Baños de
Cerrato (provincie Palencia, Castilia - Leon) nebo kostel San Pedro de la Nave v provincii
Zamora         z konce 7. století, umístěný dnes v El Campillo, neboť původní stanoviště bylo
zatopeno vodami údolní nádrže. Charakteristickým architektonickým prvkem vizigótských staveb je
oblouk podkovovitého tvaru. „Ve Španělsku vykazuje vizigótská architektura stejně tak jako i
skulpturální výzdoba výraznou stylistickou uvolněnost. Právě zmíněný podkovitý oblouk byl podle
některých domněnek možnou předlohou Arabskému umění. Co se týče vizigótských reliéfů, lze je ve
značné míře spatřit například v Toledu, někdejším hlavním městě vizigótské
říše.                        Za Chindasvitha (*642 - †653), panovníka, který velmi přál kultuře,
začala              ve vizigótském Španělsku vzkvétat vzdělanost a umění. V Sevillské dílně sv.
Isidora byl nejspíše vytvořen známý Ashburnhamův Pentateuch, vyzdobený celostránkovými
malbami.“[49] Dokonalosti dosáhlo také vizigótské zlatnictví, jehož významným příkladem je tzv.
Guarrazarský poklad. Vizigótská říše zanikla příchodem Arabů, kteří zanedlouho po svém vpádu v roce
711 dobili celý Pyrenejský poloostrov a jižní Galii. Jižní část poloostrova byla pod vlivem
hispanomuslimské kultury[50], zatímco severní části se obracely spíše k Evropě.



2.5 Období asturského slohu



V Asturii, kam se muslimové nikdy nedostali, se rozvinul prerománský (předrománský) asturský
sloh[51], který se v mnohém podobá slohu vizigótskému. Můžeme tedy říci, že vpádem Arabů vizigótské
umění, zvláště architektura, nezaniklo, ale pokračovalo skrz umění asturské.

Nejprve se stavěly malé kostelíky pro první asturské krále, v 9. století tento sloh dosáhl
největšího rozvoje a vzniká např. Oviedo. Do osvobozených severních oblastí, od Galicie až po
Katalánsko, se stěhují mozarabové, kteří navazují na vizigótskou tradici, ale obohacují je o vyšší
podkovovité oblouky, které jsou tak typické pro muslimské stavby. Nejvýznamnější stavby tohoto typu
se nacházejí         v leonské provincii, kostel Santiago de Peñalba. Nad Oviedem se dále nalézají
dvě významné stavby z období před rokem 848, spojovány se jménem Ramira I. „První z nich nazývána
Santa María de Naranco, o které se zjistilo, že sloužila jako přijímací sál Aula Regia Ramirova
letohrádku, což je unikát, protože v Evropě se nezachoval z této doby žádný jiný přijímací sál
královského paláce. Druhá významná stavba je kaple San Miguel de Lillo, vzdálená asi tři sta metrů
od paláce, významná zvláště pro uchovanou toledskou relikvii lignum (dřevo), údajně představující
třísku z Kristova kříže. Některé prvky asturského umění mají dle některých odborníků znaky umění
skandinávských Vikingů, kteří toto území často napadali.“[52]



2.6 Období mozarabského slohu


„Když Asyřané dobyli arabské území na jih a na západ od Kantaberského pohoří a přenesli svou
metropoli do Leónu, osídlili nově nabyté kraje již zmiňovanými mozaraby, tedy křesťany, kteří si
v oblastech obsazených muslimy uchovali svůj jazyk, víru a tradice. Jejich zásluhou se brzy
prosadil mozarabský sloh[53], který můžeme sledovat převážně na církevních stavbách.“[54]



2.7 Románský sloh


Za první komplexní umělecký sloh můžeme označit sloh Románský. Tento sloh se šířil po západní
Evropě od poloviny 11. století. V každé oblasti se vyvíjel odlišně, ač všude splňoval kulturní a
náboženské potřeby. Ve Španělsku měl zvlášť odlišné a specifické rysy. V Katalánsku navázal na
předchozí karolínskou architekturu. Další cesta románského umění do Španělska vedla skrz Aragonské
centrum v Pyrenejích a přes Navarru, kde románské umění zanechalo hluboké stopy. Zavítalo také do
oblastí Castillia a Leónu a do galicijského města Santiaga de Compostela, proslaveného díky
údajnému hrobu apoštola sv. Jakuba, který taktéž přivedl na tzv. Cestu svatého Jakuba[55] velké
množství poutníků. Podél této cesty se stavějí kostely a kláštery v románském slohu například
katedrála v Jace, kostel sv. Martina ve Fromistě (provincie Palencia), bazilika sv. Isidora v Leónu
s panteonem leonských králů vyzdobena nádhernými freskami a katedrála sv. Jakuba v Santiagu de
Compostela, jejíž Portál slávy je považován za nejreprezentativnější dílo španělského románského
umění. „Výjimečným jevem španělské románské architektury je katedrála v Zamoře, mající orientální
charakter a proslavená jednak tím, že jejím tvůrcem byl jediný stavitel a dále také kopulí, která
má podobu tambury[56] spočívající na trompech[57]. Toto je typické pro byzantskou architekturu.
Románské umění vzkvétalo ve Španělsku velmi dobře i díky bohatství předchozích stylistických
forem.[58]

Město León se přeměnilo do románské podoby zvláště díky navarrskému králi Sanchovi III., který
v roce 1028 vystřídal dosavadní dynastii astursko-leónskou a přechodně spojil pod svou vládu
křesťanské státy Španělska od Leónu až po Aragon. Za vlády jeho syna Ferdinanda I., krále Castilie
a Leónu a dalších následovníků vznikla známá díla zejména v oblasti uměleckých řemesel. Tito
panovníci podporovali činnost dílny, v níž se prováděly například řezby                  do
slonoviny. Za zmínku stojí významné královské pohřebiště, které bylo součástí leónského chrámu San
Isidoro, pojaté jako sloupová předsíň, nartex[59], při západním průčelí chrámu. Je první ukázkou
románského interiéru ve Španělsku. Toto pohřebiště zbudované ve stejné úrovni s chrámovým
prostorem, se při přestavbě kostela ve 12. století stalo kryptou, do níž byly ukládány sarkofágy
kastilských králů, a především ovlivnilo mnoho dalších románských staveb ve Španělsku. Šíření
románskému umění pomohly také poutní výpravy do Galicie, ubírající se po již zmiňované
svatojakubské nebo francouzské cestě.

Zaměříme-li se na chvíli na románské sochařství, zjistíme, že jeho jednotlivé styly v románském
období nemají jasný původ. Románská sochařská díla mají podobu kamenné skulptury a dřevořezby.
Známý je tzv. Typ sochy “Velkého Krista” z 13. století, který vznikl pravděpodobně v Leónu. Za
zmínku stojí také tzv. majestát, neboli zpodobnění ukřižovaného Krista s trnovou korunou nebo
prostovlasého Krista s dlouhými vlasy, rozdělenými uprostřed hlavy pěšinkou          a splývajícími
po obou stranách obličeje.

Diskutovaná je tzv. skulptura poutních měst (peregrináž), která vyvolala spor mezi archeology a
historiky o tom, zda jsou starší památky kastilského sochařství či francouzské památky tohoto typu,
které byly dlouhou dobu pokládány za předlohu pro ty španělské. Z doby perenigráží stojí za zmínku
sochařský soubor, mající podobu řady hlavic a vysokých reliéfů na vnitřní straně pilířů nejstarší
části ambitu[60] kláštera San Domingo v Silosu (Burgas), postaveného v letech 1085-1100. Mezi
těmito reliéfy můžeme například rozeznat: Nevěřícího Tomáše, Zjevení Krista učedníkům v Emauzích,
Snímání z kříže atp.

Jak je vidno, náměty byly v době Románského slohu ryze náboženské a toto pojetí umění potrvá až do
období renesance, které bude představovat tzv. návrat       k člověku. Avšak Španělsko, jakožto
hluboce věřící země, si náboženské poslání umění zachová ještě mnohem déle. Za nejvýznamnější
památku z doby poutních cest je považován tzv. Zlatnický portál[61] (Puerta de las Platerías)
v Santiagu de Compostela. „Další významný celek představuje skupina apoštolů, vždy ve dvojicích se
přimykajících ke zdvojeným polosloupům v kapli sv. Michala v Cámara Santa v Oviedu. Kaple je známá
také tím, že zůstala bez oken, což dodává celému místu ještě mnohem tajemnější atmosféru.“[62]

O těchto skulpturách pojednal také americký badatel Kingsley Porter v knize věnované románskému
sochařství „The Romanesque sculpture of the pilgrimage rous,“ (Boston 1923). Konkrétně napsal:
„Zlatý věk románského sochařství představují skulptury v Cámara Santa. V příšeří malé kaple lze
rozpoznat dvojice postav v nadživotní velikosti, které vystupují z přístěnných sloupů. Vyzařuje
z nich egyptská slavnostnost a spojují v sobě španělskou vroucnost a obrazovost                  s
francouzskou rozvážností, burgundskou jemností, provensálskou důrazností            a nadneseností,
kterou lze nalézt pouze ve středověku. Apoštolové jsou mistrovská díla španělského románského
sochařství a nejvíce nás udivuje, že ještě není vyřešena záhada, kdo byl oním mistrem, jenž takový
div vytvořil.“[63]

Již nyní lze postupně porozumět jednotlivým odlišnostem stejného uměleckého slohu v různých částech
Evropy. Španělsko bylo již v dobách románského slohu zemí mnoha tajemství a mystiky, ukrývající
mnoho uměleckých skvostů a lidskou vroucnost a takovou zemí zůstalo dodnes.

Jako poslední ze série slavných španělských skulptur románského slohu zmíním krásné dílo mistra
Matea - Portoriko slávy (Portorico de la Gloria) katedrály v Santiagu de Compostela. „Tzv. Portikus
slávy představuje v současné době jen výzdoba předsíně se čtyřmi portály. Název “Portikus slávy”
pochází          od toho, že v tympanonu[64] středního portálu je znázorněn námět Slávy boží neboli
Kristův majestát obklopený anděly. Výtvarné kvality všech polychromovaných[65] postav vytesaných
z nejtvrdší žuly, činí z Portiku slávy nejen klenot románského umění, ale jsou zde i předzvěsti
pozdějšího gotického sochařství.“[66] Zatímco skulptury v Cámara Santa v Oviedu připomínají dle
Kingsleyho Portera egyptskou slavnostnost, na santiagském Portiku slávy nás zase může upoutat až
antická harmonie.

Posledním významným příkladem románského umění ve Španělsku je tzv. aragonská škola. Název pochází
od aragonského pyrenejského dvora v Jace a významněji se začala prosazovat od konce 11. století. Za
příklad jsem si vybrala ambit při kostele San Juan de Duero v Sorii, s arkádami[67] různých tvarů.
Stavba je zajímavá a ojedinělá zvláště tím, že se na ní podepsalo mnoho uměleckých vlivů, jak
hispánský, tak i přímý vliv Blízkého východu.

Co se týče malby, také ta našla v románském slohu Španělska značně důležité místo a byla tu dokonce
i malířská škola. Podobně jako ve Francii se             i ve Španělsku dochovaly jen zlomky
nástěnných románských maleb, a to většinou         v nevýznamných venkovských kostelích. Za
nejvýznamnější památku v malířství románského slohu v severozápadním Španělsku se pokládá výzdoba
královského pohřebiště v kostele San Isidoro v Leónu. Malířské umění se zde objevuje na klenbách v
podobě náboženských výjevů umístěných na bílém pozadí.

V románském malířství Španělska zaujímají hlavní místo dvě skupiny a to, malby z aragonské a
katalánské části Pyrenejí a druhou malby z regionu geronské provincie a biskupství ve Vichu.

Co se týče deskové malby, v románském období se na území Katalánska dochovalo dosti památek tohoto
typu na rozdíl od jiných částí Evropy. Významná jsou tzv. antependia[68], zdobící čelní stěny
oltářů. Náměty jsou opět náboženské, později se zobrazovaly výjevy ze středověkých církevních
legend např. legenda sv. Martina a legenda sv. Štěpána.

„Zajímavou, bohužel však ne zcela dochovanou památkou je velká nástěnná tapiserie s názvem
Stvoření, chovaná v katedrále v Geroně.“[69]

Z doby vlády Ludvíka I. se na území Katalánska dochovalo pouze několik starších restaurovaných
staveb, jako například komplex tzv. románských kostelů v Tarrase. Všechny tyto památky jsou
karolínského[70] typu. Karolínský vliv se v této oblasti udržel přibližně do roku 1000. Katalánsko
se později začalo silně orientovat na Itálii (tzv. lombardský styl) a projevily se i kulturní styky
s románskou Francií. Samozřejmě, jednotlivé části Španělska se vyvíjely odlišně, ačkoliv určité
typické rysy románského umění tu můžeme najít všude. Například rozdíl mezi uměním střední části
Pyrenejského poloostrova a Katalánska, dvou na sobě naprosto nezávislých oblastí se nejmarkantněji
projevuje v knižní malbě. Společným základem jim byly španělské vizigótské miniatury. Za zmínku
stojí památka z Katalánska v podobě bible z Apolla a bible ze San Pedro de Roda, které mají podobu
rukopisů velkého formátu se vzácnými miniaturami.

Jak je vidno, románský sloh je již svébytným uměleckým slohem, který obsahuje všechny základní
druhy výtvarného umění - architekturu, sochařství, malířství a užité umění. S nástupem gotického
umění se druhy výtvarného umění samozřejmě ještě více obohacují o nejrůznější techniky a způsoby
zpracování. Náměty však i nadále zůstávají náboženské a umění stejně jako v období románském slouží
výhradně církevním účelům.



2.8 Gotický sloh


Gotické umění proniklo na Pyrenejský poloostrov z Francie a “půdu” tu pro něj připravili
cisterciáci[71], na jejichž klášterních stavbách z poloviny 12. století se objevují první gotické
prvky. Gotická architektura na Pyrenejském poloostrově výrazně navazuje na francouzské vzory z
Île-de-France. Přesto je v gotických stavbách dnešního Španělska přítomno také množství zcela
svébytných prvků. Nejvýraznějším z nich je vliv arabské architektury, který se projevil
především        ve výrazné a zcela originální dekorativnosti. V období pozdní gotiky ve
Španělsku     a ještě výrazněji v Portugalsku je gotické tvarosloví výrazně doplňováno vlivy
italské renesance.

„Obecně jsou gotické stavby na Pyrenejském poloostrově nižší a rozložitější, neuplatňuje se zde
tolik opěrný systém[72] a plocha oken je menší. Silný je zde vliv arabské Mudejarské architektury.
Stavby z období pozdní gotiky jsou pak plné flamboyantního dekoru[73], který silně připomíná
barokní dekorativnost.“[74]

Kromě klášterů však cisterciáci stavějí i rozlehlé katedrály, které mají mnohdy obranný charakter
například katedrály Avila nebo Sigüenza. Gotický sloh dosahuje svého vrcholu ve 13. a 14. století
stavbami katedrál v Leónu, Burgosu, Toledu, Palmě de Mallorca a Geroně. Největší španělská
katedrála v Seville je          z období pozdní gotiky (15. stol.).

Koncem 15. století vzniká v Itálii nový stavební sloh zvaný renesance, který posléze ovlivnil celou
Evropu. Ve Španělsku se v architektuře té doby uplatňuje tzv. sloh isabelský - estilo isabelino,
nazvaný podle královny Isabely, který je kombinací pozdní španělské gotiky, mudejarského stylu -
estilo mudéjar, vycházejícího             z tradiční muslimské dekorativnosti a renesančních
architektonických prvků. Mudejárské užité umění se uplatňovalo i v architektuře a v
truhlářství,                    ve kterém maurští umělci vynikali jako výrobci kazetových stropů a
dveří. Typickými stavebními a dekorativními prvky jsou cihly, keramické dlaždice, kachle a tašky,
kazetové stropy a medailóny. „K nejvýznamnějším památkám tohoto období patří kartuziánský klášter
Miraflores v Burgosu, kaple nejvyššího vojenského velitele (Capilla de los Condestables) v burgoské
katedrále, klášter San Juan de los Reyes     v Toledu či někdejší královský špital a ubytovna pro
poutníky, dnes luxusní hotel - Hostal de los Reyes Católicos v Santiagu de Compostela. Nejstarší
stavbou, na níž se objevily gotické prvky je dílo mistra Matea, a to západní část
katedrály                  v Santiagu de Compostela se vstupními portály. První skutečně gotickou
stavbou byla pak katedrála v kastilské Ávile.“[75]

Téměř až do 15. století bylo Španělsko rozděleno na několik malých soupeřících království, přičemž
jižní území byla ještě velmi dlouho ovládána Araby, gotická architektura je zde proto velmi
různorodá.

V Katalánsku patřícímu k Aragonské říši se nachází řada raně gotických cisterciáckých klášterů
(Stes. Creus, Poblet, Valbona de le les Monges) Důležitou,    v 19. století zbořenou stavbou byl
dominikánský kostel Santa Catalina v Barceloně, jehož výstavba začala roku 1221. Z katalánských
staveb gotiky jmenujme ještě katedrálu v Barceloně, kostel Santa Maria del Mar v Barceloně,
katedrála Panny Marie v Geroně atp.

„Mallorca byla mezi lety 1276 - 1349 nezávislým královstvím, které zasahovalo hluboko do dnešní
jižní Francie. Nejvýznamnější stavbou je nepochybně Katedrála v Palma de Mallorca, jejíž výstavba
byla zahájena kolem roku 1300.“[76]

„Andalusie byla jakožto nejjižnější část Španělska Araby ovládána nejdéle. Proto je zde také patrný
nejvýraznější vliv arabských staveb a gotika zde nastupuje až velmi pozdě. Nejdůležitější stavbou
Andaluské gotiky je Katedrála v Seville, jejíž stavba byla zahájena roku 1402.“[77]

Podobně jako ve střední Evropě je i na Pyrenejském poloostrově stavěno       v gotických formách
hluboko do raného novověku. Španělská a Portugalská pozdní gotika si přímo “libuje” v množství
fantaskního flamboyantního dekoru, který je       v 17. století téměř plynule přechází do podobně
těžkého a fantaskního dekoru barokního období.

Velký význam nabývají koncem 15. století ve výzdobě architektur erby[78]       a heraldická
hesla[79]. Tento příznačný rys, který přetrvává hluboko do 16. století, poznamenává výzdobu
očividnou “nabubřelostí”.



2.8.1 Platereskní sloh


V 16. století sílí vliv italské renesance, který si Španělsko přizpůsobuje          k obrazu svému.
Říká se mu platereskní - estilo plateresco a dostal své jméno podle umění stříbrotepců - Los
plateros, které přenesl do architektury. Jméno mu dal až v 17. století andaluský vzdělanec a
spisovatel Ortiz de Zuniga, neboť v něm tento sloh budil dojem, jakoby se pokoušel uplatnit u
velkých kamenných staveb zdobné tvary zlatníků a stříbrníků. Vznik tohoto stylu však dodnes není
jasný. Prvním           a nejcharakterističtějším příkladem platereskního slohu bylo průčelí
špitálu Santa Cruz v Toledu (dílo Enrique Egase). Stejnému staviteli se připisuje také průčelí
salamanské univerzity, které připomíná kamenný koberec pokrytý tesanými erby        a
ornamentálními motivy. Ve stejném městě, tedy v Salamance vznikla v 15. století další významná
stavba platereskního slohu a to proslulá Casa de las conchas (Dům mušlí). Nejreprezentativnějším
příkladem platereskního slohu je však průčelí staré univerzitní budovy a Kolej svatého Řehoře ve
Valladolidu (dílo Lorenza Vázqueze). Mezi jmény velkých architektů tohoto období se objevují Gil de
Hontañón, Alonso de Covarrubias a Juan Bautista de Toledo, který proslul započetím slavné stavby El
Escorial.

„Dekorativní motivy platereskní architektury jsou hlavně lombardského původu a připomínají
dekorativní styl běžný na Milánsku 15. století. Spekuluje se, že se platereskní sloh dostal do
Španělska zásluhou jednoho německého stříbrníka Enriqua de Arfe. Slavný byl i jeho syn Juan de
Arfe, rovněž vynikající zlatník.           O obou se říká, že pracovali gotickým způsobem, který je
plateresknímu slohu Španělska vzdálen. Vznik platereskního slohu ve Španělsku tedy nutně
předpokládá přímý zásah italský nebo lombardský.“[80]



2.9 Renesanční sloh


„Renesanční sloh se začal šířit z Itálie do ostatní Evropy od konce 15. století, a to nejprve
v architektuře a sochařství (kamenictví); renesanční prvky se zprvu objevují na stavbách v podstatě
gotických. Evropské země mimo Itálii potřebovaly na osvojení renesančního slohu asi půl století,
než mohly vytvářet vlastní, národně specifické renesanční umění, oproštěné od gotických
přežitků.“[81]

Ve španělské architektuře vládl v první polovině 16. století již zmiňovaný platereskní dekorativní
sloh, kombinující gotickou konstrukci s výzdobnými prvky italské renesance. První stavba ve
Španělsku ve zcela italském stylu je palác krále Karla V. v granadské Alhambře (stavitel Pedro
Machuta). Je velmi odlišná             od platereskního stylu a kastilští autoři nazvali tento nový
sloh řecko-římský, protože se jim zdál být o něco klasičtější než běžná španělská architektura do
té doby.

Pozdní renesance je charakterizována strohostí a symetrií tvarů, jejímž vrcholem je již zmiňovaný
palác Karla V. v granadské Alhambře a zvláště pak palác El Escorial, postavený z příkazu Filipa II.
Stavbu tohoto kláštera, královského paláce a hrobky dokončil Juan de Herrera, který tu strohý
klasický styl zbavený jakékoliv dekorativnosti dovedl k takové dokonalosti, že se o něm hovoří
jako           o stylu herrerovském - estilo herreriano.

„Juan de Herrera (*1530 Mobellán - †1597 Madrid) byl znalec architektury, matematik, filozof a
umělec s humanistickými sklony. Za vlády Filipa II. vykonával něco jako uměleckou diktaturu,
zejména z titulu své funkce dvorního inspektora veřejných staveb. Usměrnil architekturu středních
oblastí Pyrenejského poloostrova k strohým formám, jejichž vzorem byl Escorial.“[82]

K španělským sochařům té doby patřili: Diego de Siloé, Juan de Valmaseda, Aragonec Gil Morlanes a
Valencijec Daman Forment. Za prvního geniálního sochaře španělské renesance je pokládán Alonso
Berruguete (*1488 Paredes de Nava - †1561 Toledo), který byl synem malíře Pedra Berrugueta a sám
také malíř. Jako příklad jeho tvorby uvedu retábl[83] pro kostel La Mejorada a oltář pro kostel San
Benito ve Valladolidu, kde jsou dnes oba retábly vystaveny v Museo de Escultura. Stejně jako
většina španělských umělců té doby, i on se po určitou dobu umělecky vzdělával v Itálii, konkrétně
ve Florencii odkud údajně odešel s Michelangelem do Říma. Po návratu do Španělska se stal dvorním
malířem Karla V.

„Dalším velkým sochařem druhé třetiny 16. století byl Francouz Juan de Juni, narozený nejspíše
v Joigny a podobně jako Berrugete patřil k iniciátorům nové tradice a má s ním společný zápal a
cit.“[84] Jeho nejproslulejší dílo se nazývá Kladení do hrobu ve Valladolidu. Z jeho posledního
období pochází patetická Panna Maria Úzkosti a další Kladení do hrobu v katedrále v Segovii.

Jinými velkými postavami 15. století ve španělském sochařství byli Gaspar Becera a italší sochaři
Leon Leoni a jeho syn Pompea, kteří vynikli především jako vynikající bronzaři.

Španělskému malířství té doby vévodilo několik malířských škol. Valencijská škola, která zůstala po
celé 16. století zaměřena na Itálii s představiteli jako Fernando de Llanos a Hernando Yáñez de
Almedina, oba pocházející z La Manche a oba poznamenáni vlivem Leonarda da Vinci. Později se v této
východošpanělské škole prosadil italský vliv, odvozený z Rafaelovy tvorby a to především přičiněním
tvorby Vincenta Masipa a jeho syna Vincenta Juana Masipa, známého pod jménem Juan de Juanes. Z jeho
díla můžeme jmenovat například Podobiznu Luise de Castellà de Vilanova, umístěnou v madridském
Prado.

Dále pak katalánská škola, ve které prosluli Joan Mates a portugalský malíř Pedro Núñez. Avšak
prvním španělským malířem plně renesančním byl až Pedro Berruguete, otec již zmiňovaného Alonsa
Berruguete. Část svého života působil jako malíř v Itálii na dvoře urbinského vévody Federica da
Montefeltre. V jeho tvorbě se prolíná typicky vlámsko-španělský realismus a nový italský způsob
práce. Z jeho tvorby uvedu příklad obrazů a retáblů pro klášterní kostel San Tomás v Áville.

Nesmíme opomenout ani město Sevilla. Toto město prokazovalo menší závislost na Itálii. Z významných
umělců jmenovitě Alejo Fernández a jeho významné dílo Madona s růží (kostel Santa Anna); Pietro
Kempeneer původem z Bruselu a jeho dvě slavná Ukřižování (v Bruselu a v sevillské
katedrále)                   a v neposlední řadě Luis de Vargas, od něhož se zachovala díla
v sevillské katedrále; jedním z nich je retábl Narození a druhým Kristův rodokmen všeobecně známý
pod jménem Noha (podle nohy Adamovy).

V tomto období se ve Španělsku také velmi uplatňovaly portrétní malby, v nichž nejvíce vynikli
umělci Alonso Sanchez Coello, oblíbenec krále Filipa II., ovlivněn Tizianem a jeho pokračovatel
Juan Pantoja de la Cruz, který také portrétoval královskou rodinu.



2.9.1 Manýrismus


Přechod od raffaelismu[85] k manýrismu[86], který se udál ve španělském umění 16. století, lze
pozorovat v plné šíři v díle malíře Luise de Moralese (*1520 Badajos - †1586  Badajos.), který byl
ve své době označen za “božského”. „Dokázal spojit protáhlost postav a neobvyklost postojů
s podivuhodnými světelnými efekty                a bohatou barevností, v níž se ovšem najednou
dovedl omezit i na velmi střídmou skálu, například když šlo o zdůraznění tragického pocitu, kterým
se vyznačují některé jeho Piety.“[87] Za příklad uvedu jeho dílo Madona s dítětem.

Nejvýznamnějším představitelem malířství období manýrismu a pozdní renesance je původem Kréťan
Doménikos Theotokópulos známý jako El Greco (Řek), (*1541 Fondele nebo Kandii na Krétě - †1614
Toledo)

„El Greco měl nejprve v úmyslu zkusit štěstí v Benátkách a doplnit své malířské vzdělání u velkých
benátských malířů. Nejprve byl malířem ikon, což se naučil od mnichů na svém rodném ostrově. V
byzantské škole patří mezi mistry svého oboru, ačkoli již v této době se pomalu začíná projevovat
jeho pozdější spojení východních a západních malířských technik. Nebyl jediným krétským umělcem
toužícím po italském vzdělání. Umělci odcházeli z Kréty jako tzv. madonneri, malíři byzanských
madon, jež Benátčané dodnes uctívají. Například Panna Maria Vítězná v chrámu San Marco. V Benátkách
byla údajně početná řecká kolonie, soustředěná kolem kostela svatého patrona San Giorgio dei Greci
nedaleko Dóžecího paláce. Tam se El Greco inspiroval takovými umělci, jako byli Veronese, Tizian či
Tintoretto. El Greco byl malíř, sochař a architekt. Teprve ve Španělsku si vytvořil osobitý styl
vyznačující se nepřirozeně protáhlými postavami a expresní barevností.“[88] Ve svém díle byl ryzí
idealista usilující nahradit renesanční ideály přirozené pravdy a krásy. Při svém pobytu v Římě
pracoval El Greco hlavně jako portrétista. Mezi jeho významná díla patří Šlechtic s rukou na prsou;
Pohled na Toledo, či Sv. Trojice. Ta byla pravděpodobně inspirována Dürerovou[89] rytinou z roku
1511. El Greco zemřel roku 1614 při práci pro špitální kostel de Afuera, pro nějž vytvořil
apokalyptické Vidění sv. Jana Evangelisty.

Užité umění 16. století ve Španělsku zažívalo dobu velkého rozkvětu. Dochovalo se mnoho děl z dílen
zlatníků či stříbrníků. Další výjimečností té doby byly například chrámové mříže velkého rozměru,
které měly konkrétní autory. Z užitého umění se dále dochovaly krásné výšivky, zdobené náboženskými
motivy; například práce provedené pro mnichy řádu sv. Jeronýma v Guadalupe.



2.10 Barokní sloh


Renesance se vyznačovala geometrickou strohostí svých tvarů a po ní nastupující baroko, jímž je
vyplněno 17. a první polovina 18. století, je charakterizováno “přebujelostí” výzdoby. „O
svéráznosti a bohatství tehdejšího španělského umění nikdo nikdy nepochyboval. Architektura se
postupně barokizovala, v malířství a sochařství vznikala realistická, hluboce lidská díla, jaká
nenajdeme v žádné jiné zemi.“[90] V pozdějším klasicismu[91] bylo baroko jako sloh hojně
kritizováno a označováno například za “omyl” či “úchylku” hodná odsouzení. Takovými klasicistickými
kritiky baroka byli například José Carda nebo Ceán Bermúdez. „K rehabilitaci barokního umění
docházelo pouze v souvislosti s poezií 17. století, neboť byla považována za její paralelu,
případně doplněk.“[92] Některé zdroje uvádí za zakladatele barokního umění ve Španělsku dvorního
architekta Itala Giovanni Battistu Crescenzima, pracujícího na Panteonu králů v Escorialu. Dalšími
významnými architekty té doby byli Alonso Carbonell, patrně hlavní stavitel paláce Buen Retiro
v Madridu; Alonso Cano, proslavený průčelím katedrály v Granadě, které je vynikající ukázkou
andaluského baroku, který dal podobu mnoha kostelům    a jejich průčelím. Církev nabývala stále
většího majetku a své bohatství stavěla       na odiv ve velkolepých církevních stavbách (kolej La
Clerecía v Salamance, jezuitská kolej v Loyole). Svou výzdobou a rozměrností ohromovala však i
světská architektura (průčelí univerzity ve Valladolidu).

Vrcholem španělského baroka je tzv. estilo churrigueresco. Tento styl dostal název podle bratří
Churriguerů, kteří jej vytvořili. Mistrovským dílem churriguerismu je hlavní průčelí katedrály v
Santiagu de Compostela (autor Casas y Novoa). Další architekt, který tolik inspiroval klasicistické
kritiky k úvahám              o přebujelosti barokního slohu, byl Madriďan Pedro de Ribera (*1683 –
†1742). Dekorem zaplavoval zejména portály a mezi jeho díla se řadí například poustevna Virgen del
Puerto či madridský kostel San Cayetano. Jeho dekorativní styl s ním sdílel sochař Narciso Tomé,
čímž jsme se dostali k baroknímu sochařství.

V sochařství ustupuje kámen dřevu, uplatňuje se polychromie a textilie. Narciso Tomé se proslavil
zejména oltářním přístavkem v toledské katedrále, zvaným Transparente. Na rozdíl od renesančního
sochařství, zobrazovalo barokní sochařství člověka bez přikrášlování. Žádné z dosavadních
sochařství se nesnažilo působit na city tak emotivně jako právě sochařství barokní. Běžné jsou tu
náměty dramatických vizí smrti, bídy, hrdinství a slávy. Hlavními centry španělského barokního
sochařství se staly města Valladolid a Sevilla. Z významných sochařů té doby uvedu například
Greoria Hernandéze, autora soch Veronika a Pieta                  ve valladolidském muzeu; Juana
Martíneze Montañése a jeho díla Kristus na kříži     a Neposkvrněné početí Panny Marie ze sevillské
katedrály. Nejvýznamnějšími představiteli španělské polychromované dřevořezby byli již zmiňovaný
granadský barokní umělec Alonso Cana a jeho žáka Pedro de Mena s mistrovským dílem sochou sv.
Františka, patřící k pokladu toledské katedrály.

Dostali jsme se až k baroknímu malířství 17. století ve Španělsku. Lze o něm říci, že je
realistické, stále v něm však převládá náboženská tématika. „Z námětů téměř zcela zanikla
krajinomalba a naopak jedno z předních míst zaujal portrét.“[93] Z malířů baroka jmenuji například
Josého (Jusepa) de Ribera (*12. ledna 1591, Játiba - †1652, Neapol), pracujícího celý život
v Itálii a známého pod jménem Valentino. V Itálii se stal úspěšným umělcem a dodával své obrazy i
do Španěl. V jeho díle je typická dramatičnost, napětí a drsnost spojená s realitou i jeho náměty
někdy až nahánějí strach, protože Ribera se nebál malovat ani znetvořené ani nemocné bytosti.
Z jeho děl uvádím například dílo Chlapec s koňskou nohou, z Louvru v Paříži nebo Mučení sv.
Bartoloměje z Prado v Madridu. Tento námět však maloval vícekrát, někdy i velmi drastickým
způsobem. Důležitost tohoto umělce spočívá i v tom, že ač svůj život strávil mimo svoji vlast tedy
mimo Španělsko, byl to právě on, kdo do Španělska uvedl realismus podobný italskému malíři
Caravaggiovi.

Mezi další významné malíře španělského baroka se řadí Katalánec Francisco    Rybalta, dále proslulý
Francisco de Zurbarán, z jehož děl je nejvíce ceněna Apoteóza[94] sv. Tomáše Akvinského ze
sevillského muzea Provincial. Zvláště obdivuhodná jsou pak jeho zátiší (bodegón), jimiž se pyšní
některá světová muzea. „Ovocné plody, šálky, talířky, hliněné kuchyňské nádobí - vše je v nich
podáno s tak úchvatným realismem, s tak přesným smyslem pro materiál a v tak dokonale harmonickém
uspořádání, že při pohledu na ně pociťujeme podobný obdiv nad světem všedních věcí, jaký asi
zakoušel sám umělec, když jej znázorňoval.“[95]

Nejmladším ze všech významných barokních malířů Španělska byl sevillský rodák Bartolomé Esteban
Murillo (*1. ledna 1618, Sevilla - †3. dubna 1682 Sevilla), který se pro své vysoko ceněné umění
stal vůdčím představitelem sevillských umělců a zakladatelem místní malířské akademie (1660). Mezi
jeho oblíbené náměty se řadily žánrové výjevy a výstižné portréty. Murillo je považován za
jednoho            z nejvýznamnějších malířů náboženských obrazů. V jeho díle je typické
zlidšťování světeckých postav a něžný půvab, jenž dával ženským bytostem. Jako příklady jeho tvorby
uvedu obraz Rebeka a Eliezer u studny z madridského Prado, Sv. Anna s Pannou Marií opět
z madridského Prado a různá plátna zobrazující Sv. Josefa          s Ježíškem. Murillo je však znám
především jako malíř tzv. “neposkvrněných početí”, kterých za celý život namaloval celou řadu.

Ještě než se začneme zaobírat jedním z neslavnějších španělských malířů Diegem Velázquézem, nesmíme
opomenout umělce města Madrid. Jak jsme si mohli doposud povšimnout, většina španělských umělců se
po celou dobu renesance inspirovala především italským uměním, které dlouhou dobu udávalo v Evropě
rozhodující směr v umění. V baroku už tato přímá vazba na Itálii není tak silná           a umělci
si berou příklady a inspiraci z tvorby svých vlastních krajanů. Madrid zaujímal hlavní místo
v uměleckém životě Španělska. Jmenovat můžeme například Antonia de Pereda, pocházejícího
z Valladolidu, jehož nejpozoruhodnější obrazy vznikaly na téma “marnosti” (Vanitas). Mnohem
osobitější byli jiní dva madridští malíři Carreno de Miranda a Claudio Coello, portrétista
královské rodiny, zvláště Karla II.

„Rok Velázquezova narození (1599) byl rokem prvního sňatku nového krále Filipa III. Ten se oženil
s Markétou Rakouskou a po šesti letech se královským novomanželům narodil syn princ Filip (Felipe
Domingo Victorio), pozdější král Filip VI., jehož dvorním malířem se měl stát právě Diego
Velázquez.“[96] Diego Rodríguez de Silva y Velázquez (* 6. června 1599 -†6. srpna 1660) častěji
uváděn pouze jako Diego Velázquez, se učil malovat dle skutečnosti, ale zpočátku byl veden k tomu,
aby považoval za důležitější kresbu nežli barvu a také, aby dělil malířské žánry na “vznešené” (to
je vymyšlené kompozice například náboženské či historické náměty, báje či alegorie) a “všední”
(krajiny, květiny, zátiší atp.). Kromě ztvárnění scén historického a kulturního významu, se
proslavil především řadou portrétů španělské královské rodiny a dalších významných evropských
osobností. Za jeho mistrovské dílo je považován obraz Dvorní dámy (Las Meninas) z roku 1656.
Ústřední postavou obrazu je mladá princezna Margareta - Markéta Habsburská, v té době budoucí
manželka rakouského krále. Princezna je na obraze obklopena dvorními dámami. Tento obraz je
považován za Velázquezovo vrcholné dílo a z jeho tvorby je nejznámější. Dílo Dvorní dámy je
vystaveno v Madridském muzeu Prado     a sám malíř se na obraze namaloval. Velázquez se proslavil
také portréty dvorních šašků, které portrétoval s veškerou důstojností. U krále Filipa IV. nebyl
jenom malířem, ale také správcem jeho uměleckých sbírek a organizátorem různých slavností pro
královskou rodinu, za což se stal rytířem řádu sv. Jakuba. V mládí podnikl studijní cesty do
Itálie, kde se seznámil s díly velkých italských mistrů, podobně jako jiní španělští malíři té
doby. Nejvíce ho ovlivnil Caravaggio a jeho velmi realistické pojetí malby, jehož prvky se později
u Velazquéze také objevily.



2.10.1 Klasicismus


V průběhu 18. století s příchodem Bourbonů na španělský trůn pozdní baroko ovlivněné francouzským
rokokem uvolňuje místo klasicismu. Klasicismus je poslední umělecký sloh (po něm následují pouze
umělecké směry); vznikl ve Francii 17. století na královském dvoře “krále Slunce” Ludvíka XIV.,
odkud se dále šířil     do Evropy. „První fáze klasicismu je také často nazývána barokní
klasicismus, protože se zde mísí barokní prvky s prvky klasicistními. Historicky se toto období
řadí ještě do kultury baroka. Po něm přichází rokoko, které se od klasicismu do jisté míry
odvrací.“[97]

Francouzský král Filip V., tehdy vládnoucí Španělsku se přirozeně snažil, aby také ve Španělsku
vyrůstaly budovy, které by připomínaly Francii. Proto také většina architektů nového slohu byla
francouzského či italského původu.                   K významným klasicistním stavbám patří
královský palác La Granja nedaleko Segovie, která nese výrazné znaky přechodu mezi vkusem staré a
nové dynastie. Dále nesmíme opomenout královský palác v Aranjuezu. Pracemi na projektu této stavby
byli pověřeni Ital Santiago Bonavia, Španěl Alejandro Gonzalez y Velázques a Francouz Jacques
Marquet.

Za vlády Ferdinanda VI. rozvinula v hlavním městě království intenzivní stavební činnost skupina
španělských architektů, “odchovaných” prvními cizími umělci, kteří pracovali v Aranjuezu a
v královském paláci v Madridě. Jedním z děl některých příslušníků této skupiny byl například
projekt nového kostela salesiánek[98], koncipovaného jako jediný blok a zbudovaného pro doñu
Bárbaru de Braganza, která se tam později dala pohřbít po boku svého královského manžela Ferdinanda
VI. Ke zmíněné skupině umělců patřil i velký představitel španělské klasicistické architektury
Ventura Rodríguez (*1717 - †1785), jehož nejvýznamnějším dílem byla přestavba a dokončení baziliky
Santa María del Pilar, později pak například průčelí katedrály v Pampeluně, pojaté v přísně
klasicistickém stylu. Rodríguezův současník byl Juan de Villanueva (*1731 - †1811), který studoval
sedm v Římě jako stipendista Akademie výtvarných umění sv. Ferdinanda. Jeho prvním významným dílem
byl Dům infantů v Escorialu, určený pro královy syny dona Gabriela a dona Antonia. Za Villanuevovo
vrcholné dílo můžeme považovat muzeum Prado v Madridu, které je také často označováno za jednu
z nejkrásnějších staveb 18. století. Z dalších významných památek jmenujme Bránu v Alcalá
v Madridě; v Katalánsku pak například průčelí, dvůr a schodiště barcelonské burzy Loncha de Mar,
která vznikla přestavbou starobylého gotického sálu, který kdysi sloužil jako obchodní komora.

Co se sochařství týče, nezaznamenalo kolem roku 1700 žádný velký skok. V Granadě pokračovala
v činnosti dílna tzv. de Morů v úzké spolupráci Pedra de Mena a v témže městě působil i vynikající
sochař, jenž sledoval vývoj soudobého cítění, José Risueño.[99] Dalšími významným sochařem té doby
byl Francisco Salzillo, autor zastavení křížové cesty Modlitba v Getsemanské zahradě.

Velký význam měl pro evropský klasicismus německý malíř Anton Rafael Mengs, který v Madridu dosáhl
značného vlivu, jmenuji například jeho dílo Portrét Isabely Parreño y Arce, Portrét markýzy del
Llano. Svým vlivem poznamenal            i některé své žáky, jako například rodáka z Valencie
Vincenta Lópeze, Francisca Baeyu z Subíase, švagra samotného Francisca de Goya atp. Z ostatních
malířů 18. století starších než Goya, dále například Luis Menédez a Luis Pareta y Alcázar, který se
podílel na ilustracích k Donu Quijotovi ve vydání Akademie španělského jazyka.

„Španělské malířství tak dosahovalo postupně vyšší úrovně, třebaže se rozvíjelo jen nesměle
vzhledem k akademickým kritériím, jež si osvojilo a jež se samozřejmě velmi málo shodovala
s malířskou tradicí země.“[100]

Nejvýznamnější malířskou osobností 18. století je však bezpochyby Francisco José de Goya y
Lucientes (*30. březen 1746, Fuendetodos - †16. duben 1828, Bordeaux). Jeho vliv stoupal společně s
tím, jak se v jeho díle objevovaly subjektivní a revoluční prvky a to v době, kdy tyto směry nebyly
dominantní, například důraz na popředí a zamlžené pozadí. Goya byl královským portrétistou stejně
jako kronikářem historie. Vytvořil cyklus obsahující 80 rytin, nazvaný Rozmary (Los Caprichos).
Namaloval také španělskou královskou rodinu včetně Karla IV. Španělského a Ferdinanda VII.
Španělského. „Jeho bohatá tematická šíře postupovala od bohatých oslav pro tapiserie, přes kreslené
postavičky až po scény války, boje a těl. Tento vývoj odrážel ztemňování jeho mysli. Současní vědci
se domnívají, že olovo obsažené v jeho barvách mu roku 1792 způsobilo ztrátu sluchu. Krátce před
smrtí se stáhl do ústraní a pracoval na vystrašujících a temných výjevech šílenosti, vzteku a
fantazie. Styl těchto Černých maleb - Pinturas Negras, předznamenal příchod expresionistického
hnutí.“[101] O Franciscu Goyovi jeho díle        a životě si mnozí z nás mohou udělat představu na
základě velmi zdařilého filmu Goyovy přízraky režiséra Miloše Formana z roku 2006. Jedny z
nejznámějších Goyových maleb jsou Nahá Mája (La Maja desnuda) a Oblečená Mája (La Maja vestida).
Další dobře známé Goyovo dílo je Saturn požírající svého syna, jenž zobrazuje scénu z řecko-římské
mytologie, kdy bůh Saturn pojídá dítě. Tato malba je jedna ze 14 v cyklu nazvaném Černé malby.
Mnoho Goyových děl je k vidění           v muzeu Prado.



2.11 Romantismus


Než se pustíme do surrealismu a secese, stojí za to pozastavit se nad romantickým španělským
malířstvím. „Základními kameny romantismu jsou cit, individualita a duše. Romantismus vznikl jako
reakce na monopol rozumu ve filozofii osvícenství, strohost antikou inspirovaného klasicismu.
Výchozí podněty hledal        v minulosti (hlavně ve středověku) a také v exotických zemích. Termín
romantismus byl odvozen od slova román, tedy od označení literárního žánru, který v 18. století
začal hojně obsahovat i psychologické či mystické prvky.“[102]

„Ve Španělsku navazuje malířský romantismus více méně na barokní tradici. Jmenujme Vincenta Lópeze
Portañu z Valencie (*1772 - †1850), který se stal po návratu Ferdinanda VII. z vyhnanství v roce
1815 dvorním malířem tohoto krále. Vzhledem k ženské módě, jež panovala za vlády tohoto panovníka i
v době pozdějšího regentství, mohl López dobře uplatnit své schopnosti, neboť byl vynikajícím
malířem krajek, hedvábí, per a šperků.“[103]

V této době se také velmi cenil smysl pro místní kolorit, pro to, čemu se říkalo costumbrismo, tj.
pro mravoličné výjevy či žánrové scény, a to jak v literatuře, tak i v malířství. Mezi další
romantické malíře se řadí Federico de Madraza y Kuntz, Valeriano Dominguéz Bécquerel s jeho
vesnickými obrazy; Madriďan Leonardo Alenzo anebo Andalúsan Francisco Lameyera. Většina z těchto
umělců se inspirovala tvorbou Francisca Goyi.

2.12 Secese


Poslední třetina 19. století započala secesi (ve Španělsku nazýváno modernismus). Tento směr
navazující na evropskou secesi se uplatňuje především     v Katalánii, kde dosáhl geniální podoby v
barcelonských stavbách architekta Antoni Gaudího i Corneta (*25. června 1852, Reus u Tarragony -
†10. června 1926, Barcelona). „V roce 1878 navrhl Gaudí svůj první dům Casa Vincens. Nesnažil se
napodobit žádný jiný styl a byl velmi originální. Pro Gaudího bylo důležité setkání    s člověkem
jménem Eusebi Güell. Ten se stal jeho hlavním sponzorem a díky němu vznikla mnohá Gaudího skvostná
díla.“[104] V roce 1883 začal jeho vrcholný projekt, dosud nedostavěná katedrála Sagrada Familia,
sponzorovaná pouze z veřejných sbírek, jak si to sám umělec Gaudí přál ve své závěti. Z tohoto
důvodu se ještě stále staví. Předpokládaný rok dostavby je rok 2030. V průběhu její stavby se
zabýval        i jinými díly, například palácem rodiny Güellů, kde poprvé navrhoval i interiér,
nebo Güellským parkem, který je dodnes jedním z klenotů Barcelony. Od roku 1914 až do své smrti v
roce 1926 se plně věnoval stavbě katedrály Sagrada Familia. Mezi jeho další významná díla se řadí
dům La Petera, někdy nazývána Casa Milá nebo další barcelonský dům Casa Batlló.



2.13 Malířství 20. století


V malířství 20. století stojí na nejvyšším stupni pomyslného žebříčku Pablo Picasso, následován
Salvadorem Dalím a Joanem Miróem. Jednotlivě ke všem třem velikánům španělského malířství 20.
století.

Pablo Ruiz Picasso (*25. října 1881, Málaga - †8. dubna, Mougins 1973), byl španělský malíř a
sochař. Jeho celé jméno je Pablo Diego José Santiago Francisco de Paula Juan Nepomuceno Crispín
Crispiniano de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Ruiz Blasco y Picasso López a je
jednou z nejvýznamnějších osobností umění 20. století. Společně s Georgesem Braquem[105] je
považován           za zakladatele kubismu, avantgardního uměleckého hnutí, které pojímá výtvarné
umění revolučním způsobem. „Princip kubismu spočívá v jeho prostorové koncepci díla, předmět
nezobrazuje jen z jednoho úhlu, ale z mnoha úhlů současně. Zároveň znamenal i obrovskou změnu v
přístupu ke skutečnosti, nejen ve vidění, ale především v práci s realitou. Zobrazovaný předmět byl
rozkládán až                         na nejjednodušší geometrické tvary (především krychle -
latinsky cubus), které byly pak pomocí fantazie skládány do obrazu, proto zobrazené předměty působí
dojmem, že jsou deformované a objevují se zároveň z několika pohledů. Problém nastal          u
předmětů, které jsou ve vzájemném vztahu, neboť pak vznikalo mnoho průhledů       s neobvyklými
úhly pohledu.“[106] Kubismus měl velký dopad na umělce prvních desetiletí 20. století, a tím
ovlivnil (ať přímo či nepřímo) vývoj nových uměleckých stylů futurismu[107], konstruktivismu[108] a
expresionismu[109].

Picassův otec, José Ruiz, byl malířem, jehož specialitou bylo realistické zobrazení ptáků. Picasso
už jako chlapec prokazoval vášeň i cit pro kresbu a otec ho vyučoval různým technikám, např. kresbě
a olejové malbě.

Picassovo dílo se řadí do několika období. Některé názvy období Picassovy tvorby jsou předmětem
sporů, ale asi neuznávanější jsou: Modré období (1901 - 1904), Růžové období (1905 - 1907), období
ovlivněné Afrikou (1908 - 1909), Analytický kubismus (1909 - 1912), a Syntetický kubismus (1912 -
1919). V Modrém období vznikaly tmavé obrazy vyvedené v modrých a modrozelených barvách, pouze
zřídka použil teplejší barvy. Strohá barevnost a smutné náměty se například projevily v dílech
Prostitutka nebo Žebrák. Další časté téma jsou umělci, akrobati a harlekýni. “Harlekýn”, obvykle
vyobrazený v oblečení se čtvercovým vzorem, se stal Picassovým osobním symbolem.

Pro Růžové období (léta 1905–1907) je charakteristický veselejší nádech         s oranžovými a
růžovými barvami. Opět se zde často objevuje harlekýn. V roce 1904 se Picasso seznámil s Fernande
Olivierovou. Vztah s ní a také vliv francouzských malířů se značně podepsaly na Picassově tvorbě.

Na začátku Picassova Afrického období (léta 1907–1909) stojí dvě postavy na obraze Avignonské
slečny, které byly inspirovány předměty přivezenými               z Afriky. Nápady vzniklé v tomto
období vedou přímo k následujícímu období - kubismu.

Analytický kubismus (léta 1909–1912) je styl, který Picasso vytvořil spolu      s Braquem. Obrazy
obou umělců byly v té době temné, vyvedené v hnědých barvách. Oba umělci malovali věci tak, jako-by
byly viděny z více úhlů najednou. Obrazy Picassa a Braqua z té doby jsou si velice podobné.

Syntetický kubismus (léta 1912–1919) je dalším stupněm kubismu. Umělec na obraz lepí například i
kusy papíru, často tapety nebo noviny. Jednalo se o první použití koláže[110] v umění.

Po První světové válce tvořil Picasso v neoklasicistním stylu. Tento “návrat                  k
pořádku”, je viditelný v tvorbě mnoha umělců 20. let 20. století. V 30. letech 20. století
vystřídal harlekýna jako hlavní motiv Picassových obrazů “Minotaurus”.[111] „To, že Picasso
používal motiv Minotaura, můžeme zčásti přičíst jeho kontaktu se surrealisty, kteří Minotaura často
používali jako svůj symbol. U Picassa ho můžeme najít např. ve velmi známém obraze Guernica, který
zobrazuje bombardování španělského města Guernika Němci.“[112] Odhaduje se, že Picasso vytvořil asi
13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur a keramických děl.
Picassova pozdní díla byla směsicí stylů, jeho prostředky vyjadřování v neustálé proměně až do
konce jeho života.

Salvador Felip Jacint Dalí Domènech (*11. května 1904 - †23. ledna 1989), byl významný katalánský
malíř, známý pro svá surrealistická díla. „Dalího práce jsou proslulá překvapující kombinací
bizarních snových obrazů s prvotřídním kreslířským a malířským projevem inspirovaným renesančními
mistry. Své nejznámější dílo Persistence paměti dokončil roku 1931. Umělecký repertoár Salvadora
Dalího zahrnoval i film, fotografii a tvorbu plastik. S Waltem Disneyem spolupracovali na krátkém
animovaném filmu Destino, který byl po svém uvedení      v roce 2003, dávno po Dalího smrti,
nominován na cenu Americké filmové akademie. Za zmínku stojí i způsob jakým zemřel. Bylo to na
následky popálenin, když při experimentech se svíčkami vzplála jeho postel.“[113]

Poslední ze slavné španělské trojice Joan Miró y Ferrà (*20. dubna 1893, Barcelona - †25. prosince
1983, Palma de Mallorca), byl katalánský malíř, sochař, keramik a také španělský představitel
surrealismu, což byl evropský umělecký směr, který usiloval o osvobození mysli a také zdůrazňoval
podvědomí. „Surrealistické hnutí projevovalo velký zájem o objekt (nalezený objekt, komponovaný
objekt, přírodní objekt), a to nikoli ve smyslu výsměšném, jako tomu bylo u dadaismu s jeho
ready-made, nýbrž proto, že v něm vidělo výrazový prostředek v nejvyšší míře básnický. Velká
výstava surrealistických básníků se konala v roce 1936 v Paříži. Básnické objekty vytvářel i sám
André Breton (*1896 – †1966), hlavní teoretik surrealistické skupiny.“[114]

Již v mládí Miró projevoval zájem stát se malířem, avšak nepříliš velká podpora jeho rodiny dát se
uměleckou cestou způsobila, že pracoval jako úředník. Navštěvoval také školu Escuela de Bellas
Artes, kde dvanáct let před ním studoval Picasso, jeden z jeho vzorů. Jeho učitelé byli v úžasu nad
jeho talentem. Miró se ale nemohl věnovat umění s takovou intenzitou, s jakou by chtěl. Byl proto
tak nešťastný, že v následujícím roce vážně nervově onemocněl. Jeho otec ho poslal na zotavenou na
jejich venkovský statek na jih od Tarragony, odkud pocházeli jeho předkové. Jeho pobyt na statku
byl inspirací pro mnoho Miróových raných maleb katalánské krajiny. Po návratu z venkova Miró začal
se studiem na Škole umění v Barceloně, kde byl jeho učitelem Francisc Gali. Gali měl na Miróa velký
vliv, naučil ho opravdově milovat a rozumět umění, pozorovat a tvořit s citem a láskou. Miró byl
inspirován pojetím francouzského umění, básnictví a malířství se pro něj stávají jednou
neoddělitelnou veličinou.

Miróova představivost byla nevyčerpatelným zdrojem novotvarů a detailů    na plátně. Zjednodušením
struktur obrazu se Miró dostal do období tzv. snových maleb. V tomto období potlačuje dokonce i
symboly, vytváří nový styl abstrakce, popisuje své sny z pamětí. Miró byl jedním z největších
surrealistů, který našel nesmírnou sílu symbolů a kombinací barev svou tvořivostí. Z jeho
významných děl mohu jmenovat například sochu Žena a pták v Barceloně nebo poutavý obraz Býčí
zápasy, který, ač vypadá vesele, je ve skutečnosti tragédií, varující před nebezpečím jakéhokoli
předstírání a jakéhokoli povrchního hodnocení reálného světa.



2.14 Španělské osobnosti sochařství, malířství a architektury 20. století


Známými jmény i na mezinárodním poli jsou architekti Ricardo Bofill, Santiago Calatrava či José
Luis Sert, malíři a sochaři Antoni Tàpies, Julio González či Eduardo Chillida. U katalánského
malíře Antoni Tàpiese, uvedu za příklad obraz Modrá v oblouku. Pro sochaře Julia Gonzáleze,
průkopníka přímého opracování kovu jsem vybrala dílo Montserrat, které má podobu velkého klasického
bronzu       a poprvé na sebe upozornil ve španělském pavilónu Světové výstavy v Paříži v roce
1937.

S nástupem pop-artu[115] a op-artu[116] v šedesátých letech bylo možno v oblasti umění pozorovat,
jak dochází k novému zhodnocení předmětu.

„Předmět - a s ním nyní i předmět průmyslově vyrobený - nabývá stále větší závažnosti a vyvolává
v životě nové výtvarné požadavky.“[117] Tedy do popředí se dostává tzv. průmyslový design. Jako
ukázku tohoto moderního umění ve Španělsku jsem vybrala dílo Miguela Milá Sagniera Stojací lampa
TMC, navržená pro firmu Polinax a oceněná Zlatou deltou sdružení ADIFAD.

Ze současné doby a umělecké tvorby mě nejvíce oslovil celosvětově proslulý španělský architekt
Santiago Calatrava a jeho projekt Město umění a věd (Ciutat de les Arts i les Ciències), které je
reprezentativním národním muzeem, operou a 3D kinem v několika budovách pohromadě. Vybudoval jej v
letech 1991-2005  a stalo se symbolem města Valencie.

3. Španělské tradice zvyky a obyčeje



3.1 Býčí zápasy


Nejprve začneme španělskou tradicí, která je dle mého názoru velmi diskutabilní. Jen stěží můžeme
pochopit španělskou mentalitu, neboť jsme středomořskému podnebí dosti vzdáleni, stejně tak jako
stěží porozumíme krvavé podívané, jako jsou býčí zápasy. Ty se staly neodmyslitelnou součástí
Španělska       a také jeho hlavním symbolem. V obchodech se suvenýry je tu zastoupeno největší
procento dárkových předmětů právě se symbolikou býčích zápasů neboli koridy. Přestože mnoha lidem
připadá tato krutá podívaná jako přežitek historie, v dnešní době již zastaralý a také nehumánní,
plná návštěvnost španělských korid dokazuje, že tento zvláštní druh sportu má stále své příznivce a
nadšence (aficcionados), převážně mužského pohlaví a z rodné země. Já osobně jsem býčí zápasy nikdy
neviděla, ale přesto mám k tomuto španělskému “adrenalinu” odstup a mohu říci, že je to jedna
z mála věcí, která mi ve Španělsku k srdci nepřirostla. Respektuji, že je to jedna ze zdejších
tradic, provozovaných již stovky let, ale uměním, jak býčí zápasy Španělé nazývají, by se dle mého
názoru nemělo nazývat představení, ve kterém “se umírá”. „Povšechně vzato je tedy možno říct, že
aficionado neboli milovník býčích zápasů je člověk, který vnímá tragiku a rituál býčích zápasů tak,
že jsou pro něj všechny drobnější aspekty důležité jenom ve vztahu k celku.“[118] Nyní se pokusím
krátce vysvětlit, jak takové býčí zápasy vypadají včetně určitých zásad a pravidel.

V moderních řádných býčích zápasech (španělsky corrida de toros), doslovně “řízení býků”, je
ústřední postavou torero neboli muž, jehož úkolem je zabít toro, neboli býka. Býčí zápasy se
pořádají v aréně (španělsky nazývané plaza de toros).

Torero je obecný název pro všechny zápasníky v aréně. Torerové se dělí na matadores, kteří jsou
hlavní, picadores (česky pikadoři neboli kopiníci)                     a banderilleros. Matador
neboli zabiják, je jakýmsi vůdcem celé družiny. Během jednoho zápasu obvykle zabíjejí tři matadoři
šest býků. Každý z šesti matadorů zabíjí dva býky. Kterého ze šesti býků má kdo zabít, určí los.
Každý matador, má svoji družinu, jíž se říká cuadrilla, a jež sestává z pěti až šesti mužů, které
platí matador, a kteří pracují podle jeho příkazů. Tři z nich, banderilleros, jsou bez koní    a
pomáhají matadorovi s pláštěnkami, zabodávají do býka na jeho rozkaz devadesáticentimetrové dřevěné
hůlky s harpunovitými hroty, takzvané banderillas. Další dva, picadores, se v aréně objevují na
koních a posledním je mozo de espada neboli “sluha meče”. Nicméně, celá družina obsahuje také tzv.
ayuda (asistent sluhy meče) a subalternos (podřízení).

Zastaralý název pro matadora byl toreador, jímž se kdysi označovali příslušníci šlechty, kteří v
dobách, kdy ještě nebyly profesionální býčí zápasy, zabíjeli ze sportu býky a býky a koně.

Člověku, který býky zabíjí z koně oštěpem a používá při tom cvičených čistokrevných koní, se říká
rejoneador nebo caballero en plaza.

Korida neboli býčí zápasy by se rozhodně neměla počítat mezi sportovní odvětví, i když sportovních
prvků má dostatek. Patří mezi ně všechny figury, které dělají matadoři s pláštěnkami a poté matador
s muletou. Každá figura má také své jméno například - verónica, mariposa, chicuelina, natural, pase
de pecho, media verónica atd. Jsou jich desítky a často se liší jedna od druhé pouze v drobnostech,
jako je například postavení nohou. Do té doby, než začne “trápení” býka lze říci, že má korida
určitý půvab. Pohyby matadora jsou ladné a elegantní a skoro se zdá, že s býkem tančí. Avšak korida
je “drama”, a to drama o třech dějstvích, jimž se říká los tres tercios de la lidia - neboli tři
třetiny bitvy. Je to celé tragédie pro pobavení lidí, kterým nevadí pohled na krev.



První dějství (Tercio de varas)

Torero je vlastně první člověk, který se s býkem utká a má za úkol zmatené zvíře odhadnout, poznat
jeho slabé a silné stránky, a hlavně zjistit, kterým rohem útočí. Následuje matador, který předvede
několik figur s pláštěnkou, různě se prohýbá, zaujímá sošné postoje a nechá si projíždět roh býka
až několik centimetrů od stehna. Poté přichází picador, vždy na koni. Koně někdy na následky
zranění, způsobené býčími rohy zemřou, nebo musí být utraceni. To se však stávalo spíše mnoho let
zpátky, kdy ještě nepoužívaly speciální ochranné vesty jako dnes. Díky těmto speciálním vestám pro
koně je riziko jejich zranění sníženo. Picador na býka seshora z koně útočí a postupně mu zabodává
do šíje pět ostrých kopí. Je to fáze zvyšující napětí obecenstva, která slouží k vysílení býka.
Bolest a ztráta krve u býka snižuje schopnost pohybu a znesnadňuje mu soustředěnost a orientaci.
První třetina se nazývá suerte de varas (zkouška kopím). Jejím úkolem je býka zbrzdit, unavit, aby
nenesl hlavu tak vysoko.



Druhé dějství (Tercio de banderillas)


Pikadora vystřídají banderilleros, vyzbrojeni banderillas (v překladu malými vlajkami). Zasahují
jimi býka do ran od kopí, nebo okolo nich. Zvyšující se bolest     v šíji znemožňuje býkovi držet
hlavu vzpřímeně. Banderilleros vbodnou tři páry hůlek do býkovy šíje, zvíře se tak zklidní a
zkoncentruje.



Třetí dějství (Tercio de muerte)


Jakmile je býk dostatečně oslaben vyčerpávajícím zápasem, ztrátou krve        a bolestí, koordinace
jeho pohybů prudce klesá. V ten moment přichází matador, aby býkovi uštědřil poslední ránu. Zvířeti
vrazí buď krátkou dýku mezi krční obratle, nebo meč, či kopí do srdce. Je to nejnebezpečnější část
faeny neboli poslední pozice před smrtí býka, kdy matador drží rudou pláštěnku (muleta)v levé a
meč        v pravé ruce, stojí proti býkovi metr od jeho rohů a ve chvíli, kdy býk zaútočí, odvede
muletou jeho hlavu doprava dolů k písku arény, nakloní se přes jeho pravý roh a vrazí zahnutý meč
do místa mezi býčími lopatkami, místa, které je velké asi jako pětikorunová mince. Málokterý
matador je však natolik zkušený, aby býka usmrtil první ranou. Umírající zvíře, většinou už
neschopné pohybu, je pak              za nadšeného jásotu publika dobíjeno dalšími bodnutími. Při
španělské koridě matador na závěr představení uřízne býkovi uši, a pokud v celém představení
předvedl velmi dobrý výkon, může si uši ponechat. Jestli však jen jedno nebo obě,    o tom
rozhoduje speciální porota. „Teorie, praxe i celé to divadlo býčích zápasů jsou založeny na
předpokladu, že svítí slunce, a když je zamračeno, je víc než třetina býčích zápasů ta tam. Španělé
říkají: „El sol es el mejor torero.“ Slunce je nejlepší torero a bez slunce i nejlepší zápasník
s býky jako by nebyl. Je jako člověk, jenž ztratil svůj stín.“[119]

Závěr

Při zápase je býk zabit, a kdyby náhodou nebyl, kdyby zabil on matadora, musí být poražen hned poté
v ohradě. To proto, aby se nestalo, že by zvíře zápas přežilo a nastoupilo někdy později k dalšímu.
Býk by tím získal nesmírné zkušenosti a torero by ho prakticky nemohl zabít. Zpravidla je těžké
býka zabít, i když se boj protáhne třeba jen o deset minut. Tak rychle se býk učí. Arénní býk je,
pokud nedlí ve stádu, neuvěřitelně statečný a útočný a rozběhne se nejen proti člověku, ale
třeba    i proti tygru nebo lokomotivě. Je velmi mrštný a rychlý. Jeden takový zápas člověka s
býkem netrvá déle než půl hodiny. Celé představení však čtyři i více hodin. Dříve však nastupovali
do koridy i býci, kteří již předtím soupeřili a mnoho torerů proto umíralo. „To zastavil až papež
Pius V., který vydal dne 20. listopadu 1567 edikt, jímž vyobcoval z církve všechny křesťanské
panovníky, kteří ve své zemi připouštěli býčí zápasy, a jímž zapovídal vystrojit křesťanský pohřeb
komukoliv, kdo při nich byl zabit. Když pak bylo později ustanoveno, že se býci smějí objevit
v aréně jen jednou, rozhodla se církev zápasy, které ve Španělsku navzdory ediktu pokračovaly
tolerovat. Přesto však zápasy s již zkušenými býky pokračovaly a to v podobě tzv. pouličních
ilegálních capeas, což byly zápasy dobrovolníků, které nikdo nefinancoval, často z řad španělských
Romů.“[120]

V sezóně býčích zápasů přichází o život během dne hned několik býků. Ročně asi 30 000. Býčí zápasy
jsou nejrozšířenější v zemích - Španělsko, Portugalsko, Mexiko a jih Francie. Pravidla, způsob a
velikost provedení i obliba koridy veřejností se liší. „Divák, který jde na býčí zápasy poprvé,
nemůže očekávat, že uvidí ideálního býka a s ním matadora, jenž je pro takového býka nejideálnější,
poněvadž taková kombinace se v celém Španělsku nevyskytne za sezonu pravděpodobně víc než
dvacetkrát.“[121]

Každý z nás patrně zaujme k býčím zápasům jiné stanovisko. Většina Španělů, které znám, nedají na
koridu dopustit a tuto krvavou tradici, jak ji vidí většina z nás, obhajují. Češi se staví ke
koridě spíše neutrálně nebo záporně, ač jsem poznala nadšence býčích zápasů i u nás. Jak jsem již
zmiňovala, atmosféru koridy jsem naživo nikdy nepoznala, ale přesto jednu osobní zkušenost mám, a
to, když jsem ve třetím největším městě Španělska, ve Valencii kolem jedné koridy procházela právě
během probíhajících býčích zápasů. Ozývalo se typické „olé“, které se používá v momentě, kdy se
matador snaží pomocí rudé pláštěnky býka zlákat k činnosti a poté následoval silný vřískot a
skandování. Později jsem se dozvěděla, že právě v ten moment byl odvolán jeden soupeřící býk,
protože byl příliš líný a nechtělo se mu “honit” za torerovou pláštěnkou. Jeden býčí život byl tedy
zachráněn. Ovšem ne nadlouho, tento býk tak i tak zemře ať už v koridě nebo na jatkách. Pouze jsem
chtěla upozornit na možnosti, jak se může takový býk koridě “vyhnout”. Je to již zmiňovaný
nedostatek aktivity, zdravotní handicap, například kulhání nebo slepota, ale také neodpovídající
tvar rohů.

Po celém Španělsku se nacházejí speciální ranče, kde se pěstují býci pro arénu. Býci žijí na
rančích do doby své dospělosti, což jsou čtyři roky. Tříletý býk je pro arénu příliš mladý,
pětiletý zase starý a zkušený, takže se těžko zabíjí. Během života na ranči nevidí pěšího člověka,
vždy jen muže na koni. Prvního pěšáka             v podstatě vidí až v aréně, ve chvíli, kdy do ní
vběhne k zápasu, a také to je velmi podstatný prvek výhry torera. To je princip koridy. Nelze tedy
hovořit přímo o “fair-play”, jelikož jeden z útočníků je oslaben v tomto případě býk. Na otázku
přesily torerů proti jedinému býkovy, zastánci koridy reagují, že proti býkovi vždy stojí jen jeden
torero, buď matador, picador nebo banderillero, avšak nikdy nejdou proti býkovi společně, tedy
v přesile. „Potěšení z býčích zápasů vzrůstá jako při každém umění s poznáváním tohoto umění, ale
pokud přijde člověk na zápas bez předsudků a bude cítit jenom to, co skutečně cítí, a nikoli to, co
by podle svého názoru cítit měl, pozná už hned napoprvé, zda v nich najde zálibu či ne.“[122]

Od “obhajovatelů” koridy často můžeme slyšet, že je smrt pro býka v koridě mnohem méně stresující,
protože umírá během “boje”, ne jako například jiná hospodářská zvířata na jatkách. Dalším
argumentem je také fakt, že se býčí maso po každém zápase zkonzumuje, konkrétně prodá se za velmi
vysoké ceny. „Corrida je španělská záležitost, nikdy se nepořádala kvůli nějakým cizincům či
turistům.“[123]



3.1.1 Historie a možný původ býčích zápasů


Kořeny této tradice je třeba hledat již v dávné minulosti. Například již v době bronzové se Kréťané
oddávali hrám, které byly velmi nebezpečné, jak je to znázorněno na fresce v knósském[124] paláci.
Fresky nezobrazují žádné náznaky zápasu nebo násilí a býk byl posvátné zvíře připomínané v
rituálech a legendách podobně jako slavný Minotaurus. Scény, které zpodobňují býčí zápasy, jsou
k vidění na vázách a nádobách, pocházející z krétských nalezišť. Toros bravos (divocí býci), kteří
kdysi žili v oblastech kolem Středozemního moře, našli nejspíše nejvíce vyhovující životní podmínky
na území dnešního Španělska.

„Jestliže pro Ibery bylo veřejné obětování býka ještě zcela náboženským rituálem, v období římské
civilizace už šlo o klasickou podívanou. Korida je proto také často připodobňována ke starému Římu
a gladiátorským hrám. Římský cirkus, kde se tato představení odehrávala, lze přitom pokládat za
předchůdce dnešních arén.“[125]

Mauři, kteří se v 8. století zmocnili téměř celého území dnešního Španělska, býčí zápasy sice
zakázali, ale měli, i když nepřímo, na jejich vývoji svůj podíl. Rytíři, kteří s kopím a na koni
bojovali proti Maurům, začali totiž trénovat tento boj na divokých býcích. „Traduje se, že poprvé
se proti býkovi postavil El Cid zvaný Campeador (bojovník). Zápasy s býky se staly ve středověku
natolik oblíbenou zábavou, že se je neodvážila zakázat ani královna Isabela Castilská, která v nich
nenacházela žádné potěšení. Habsburkové jim naopak velmi holdovali. Karel I. dokonce sám zápasil s
býkem, aby tak oslavil narození svého syna, Filip III. dal kvůli býčím zápasům přebudovat madridské
hlavní náměstí Plaza Mayor, kam se pak vešlo až 42 000 diváků, za Filipa IV. zažívají býčí zápasy
svůj zlatý věk.“[126]

S nástupem Bourbonů na španělský trůn dochází k obrovské změně. Král Filip V. nebyl příznivcem
koridy a šlechta, která usilovala o jeho přízeň, se             od býčích zápasů odvracela. Divoký
býk je však na španělské scéně stále přítomen, jen zápasníka na koni vystřídal toreador z lidu,
který se býkovi poprvé postavil bez koně, aby tak dokázal svou obratnost a odvahu. Mezi prvními
toreadory se proslavil Francisco Romero, rodák z Rondy, jemuž se připisuje nápad mulety, místo níž
se dříve používal velký klobouk. Slavným toreadorem byl i jeho syn Juan, který dal býčím zápasům
pevná pravidla. Nejvíce však proslavil rodinu Romerů Juanův syn Pedro. Dokázal dokonale odhadnout
povahu býka a neodmítal, na rozdíl od dalších velkých torerů své doby, jako byli Costillares a Pepe
Hillo, zvlášť nebezpečné býky z některých chovů. Zápasil s každým a vždy našel adekvátní a přitom
atraktivní způsob boje. „S ním, jak tvrdí znalci, vstoupilo do arény umění. Zabil prý na šest tisíc
býků a nikdy to neodnesl ani škrábnutím. Při býčích zápasech však docházelo    i k tragédiím. Jednu
z mnohých, smrt toreadora Pepe Hilla, mistrně zachytil Francisco Goya ve své sérii rytině nazvané
Tauromaquia.“ [127]

V roce 1830 Fernando VII. založil v Seville první královskou školu toreadorského umění (Escuela
Real de Tauromaquia de Sevilla), jejímž ředitelem se stal na vlastní žádost už 76letý Pedro Romero.
Mezi jeho žáky byli slavní toreadoři, jako např. Francisco Arcona přezdívaný Cúchares a Francisco
Montes zvaný Paquiro, který shrnul toreadorské umění ve své knize Tauromaquia Completa. Mnozí
znalci považují tuto knihu za to nejlepší, co bylo o toreadorském umění kdy napsáno. Býčí zápasy se
v této době přesouvají z náměstí a návsí do arén (Plaza de Toros), které se stavějí výhradně pro
býčí zápasy. Nejstarší dodnes zachovaná aréna je v Rondě (od roku 1785).

„K velkým toreádorským postavám 20. století neodmyslitelně patří Joselito, Juan Belmonte, Manolete,
El Gallo, Pepé Luis Vázquez, Antonio Ordońez. Dnes stojí nejvýše na pomyslném žebříčku Jesulín de
Ubrique, José Tomás přezdívaný El Juli, Finito de Córdoba, Enrique Ponce, Joselito, Luis Francisco
Esplá. Budoucí toreadoři mají své školy a kariéru začínají jako novilleros, kteří získávají
zkušenosti v aréně při tzv. novilladas, v nichž bojují s mladými býčky. Když prokážou své umění,
dostanou od zkušeného toreadora povolení (tzv. alternativa) postoupit do první kategorie a bojovat
s dospělými býky važícími přes 450 kilogramů. “[128]

Býčí zápasy jsou chápany jako symbol Španělska, přestože se nepraktikují pouze zde. Jsou například
i základem španělského tance Paso dobles a mezi jmény umělců inspirovanými právě býčími zápasy
najdeme jména jako Francisco de Goya (malíř), Georges Bizet (učitel zpěvu), Vicente Blasco Ibáñez
(romanopisec), Julio Romero de Torres (malíř), Pablo Picasso (malíř), Salvador Dalí (malíř), Ernest
Hemingway (spisovatel), Federico García Lorca (básník), Cantinflas (mexický komik), Pedro Almodóvar
(režisér, scénarista, herec), Fernando Botero (kolumbijský malíř a sochař) atp.

Vzhledem k vzrůstajícímu odporu aktivistů proti býčím zápasům se Barcelona stala prvním španělským
městem, kde byly býčí zápasy zakázány a to v roce 2004. Ovšem dnes se zde opět pořádají. Zákaz
proběhl i na Kanárských ostrovech, ale například kohoutí zápasy tam přetrvaly.



3.1.2 Los San Fermines (La Pamplona)



San Fermines jsou oslavy, které se konají každý rok od 6. do 14. července      v hlavním městě
Navarry v Pamploně. Principem je, že jsou do ulic vypouštěni býci, před kterými potom prchá mnoho
odvážných chlapců a mužů, krajanů a v poslední době i mnoho zvědavých turistů. Základním pravidlem
je, že prchající dav nesmí     za žádnou cenu zkoušet býky torerovat (provokovat jako torero),
protože později by tito býci nemohli být použiti pro koridu. Jak totiž bylo zmíněno, býk se učí se
velmi rychle a pravěpodobně by poté torera v koridě zabil.

Tato tradice souvisí s oslavami svátku sv. Fermína, mýtického římského učedníka, který podle
pověsti obrátil na víru město Amiens v severní Francii. Jeho kult přinesla do Navarry francouzská
rodina ve 12. století, která politickým sňatkem zaujala místo vládnoucího roku. Dnes je tento
francouzský svatý patronem Navarry. Proto většina obyvatel Navarry každý červenec vyraží do
Pamplony na oslavy. Prchání před býky, kteří budou později zápasit v koridě, je nejznámější,
nikoliv však jedinou akcí těchto oslav. Nechybí zde ani tanec, hudba, ohňostroje a mše.



3.2 Flamenco



Co vlastně pojem flamenco znamená? Flamenco není pouze styl tance, jak se mnozí mohou mylně
domnívat, ale jedná se o celou hudebně-taneční kulturu, jejíž počátky i současná podoba spadá do
oblasti Andalusie na jihu Španělska. Vedle býčích zápasů je tak flamenco jeden z nejvýraznějších
španělských projevů a tradic.

Flamenco je sice známé jako španělská záležitost nicméně svůj původ má      u kočovných cikánů,
kteří na Pyrenejský poloostrov v 15. století doputovali z Indie přes Pákistán a Egypt. Proto se
v tomto tanci cikánská kultura mísí se španělskou, indickou, židovskou a také arabskou.

„Flamenco má více způsobů vyjádření (palos) a neexistuje pouze jediný typ. Dělí se na flamenco
jondo (vážné, hluboké), flamenco chico (lehké) a flamenco intermedio (střední) a zahrnuje řadu
tanců, počínaje vesnickými Sevillanas přes Alegríu, Buleríu, Tangos, Soléá atd. Dramatická forma
vyjadřuje smutek, melancholii a utrpění spojené s láskou či smrtí. Veselejší tance jsou
dynamičtější       s rozsáhlejšími sekvencemi podupů, které se většinou  stupňují a končí
nečekaným ostrým zastavením.“[129]

„Hlavními disciplínami je zpěv (cante), tanec (baile), hra na kytaru (toque)   a rytmický doprovod
(jaleo), kterým je míněno tleskání (palmas) a hra na cajón, což je perkusní[130] nástroj
připomínající dřevěnou bednu, na němž hráč sedí obkročmo. Dalším známým hudebním nástrojem flamenca
jsou zajisté kastaněty (castañetas), které jsou také jedním z typických suvenýrů, které si ze
Španělska můžeme přivést. Pojem duende, používaný pro nejvyšší extázi ve flamencovém smyslu,
znamená “syrový citový prožitek”. Týká se především výkonu zpěváka, který se v tradičnějším pojetí
pokouší o výkřiky na hranici lidských možností.“[131]



3.2.1 Historie flamenca



„Až do půli 19. století bylo flamenco pouze součástí životního stylu španělských Gitanos (cikánů),
na profesionální úrovni začali umělci vystupovat až    s příchodem romantismu. Zlatá éra flamenca
se datuje od roku 1860, kdy se v Seville otevřeli první cafe cantate, což vedlo k ničení původního
stylu.“[132]

Proti tomu se postavila skupina španělských intelektuálů v čele se spisovatelem Federicem Garcíou
Lorcou a skladatelem Manuelem de Fallou. Ti roku 1922 zorganizovali v Granadě slavnou soutěž ve
flamencovém zpěvu, aby upozornili na umělecké hodnoty ničené kultury.

K vlastnímu sebeuvědomění flamenca došlo až v padesátých letech. V 70. letech jsou předními
osobnostmi nové vlny - flamenco nuevo například cádizský kytarista s uměleckým jménem Paco de
Lucia. Od té doby se flamenco žánrově rozvrstvuje, kombinuje své prvky s popem, rockem, jazzem,
brazilskou hudbou, reggae, hip hopem a všemi myslitelnými styly. O mezinárodní
popularizaci              a následné zakořenění stylu v mnoha zemích světa se nejvíce zasloužili
Paco de Lucia, zpěvák čirého talentu Camarón de la Isla (přezdívaný pro svůj bolestný výraz
“zlomenina duše”), režisér Carlos Saura (filmy Krvavá svatba, Carmen, Čarodějná láska, Flamenco,
atp.) či nedávno zesnulý tanečník Antonio Gades. Dnes je také velmi populární tanečník Joaquin
Cortés. Tanec je stále velmi populární a díky tisícům lektorek a lektorů po celém světě se jej
mohou učit lidé téměř kdekoli          na světě.



3.2.2 José León



José León je tanečník, sólista, tvůrce tanečních choreografií, přední představitel moderní
španělské taneční školy flamenca a dvojnásobným světovým rekordmanem (z roku 2002) v největším
počtu úderů nohama za vteřinu (27 úderů), a také v největším počtu úderů nohama za minutu (1068
úderů).

Jeho umění a talent obdivovalo publikum nejen doma, ale i v zahraničí například ve Francii, Itálii,
Švýcarsku, Německu, České republice, Ukrajině, Polsku, Rusku, Belgii, Chorvatsku, Rumunsku, Litvě a
dalších.

V lednu 2008 se León představil i u nás, konkrétně v Janáčkově divadle        v Brně, tentokrát už
s celou svou taneční skupinou a mladým flamencovým kytaristou Dieguito Cortésem.

Já sama jsem měla možnost shlédnout jeho brněnské představení v KD Rubín roku 2004, kde vystupoval
se svou taneční partnerkou Rut Romero. Byl to neuvěřitelně silný zážitek, plný energie a emocí.
Pamatuji se na jednu choreografii se židlí, kdy tanečník i tanečnice vydupávali tak silně, že židle
několikrát spadla na podlahu. Co mi dále utkvělo v paměti je, že na konci představení měla
tanečnice tvář ušpiněnou od rozteklých líčidel, tak moc je flamenco emotivní a stejně emotivně
působí i na své publikum. Bezpochyby je i velmi fyzicky náročný tanec.


3.3 Vánoce a Nový rok


K tradicím a obyčejům bych ještě dodala několik vánočních a novoročních zvyků, jelikož jsem zde
měla příležitost strávit i zimní období.

Na Boží hod vánoční je pravidlem, že se uspořádá rodinná večeře a ke stolu se sejde celá, ve
Španělsku většinou velmi početná rodina. Je zvykem, že jeden rok zve rodina ženy a další rok zase
rodina muže, ovšem není to zásadním pravidlem. Typickým štědrovečerním jídlem jsou například plody
moře nebo zde tolik oblíbené králičí maso.

Stále ještě hodně Španělů pravidelně chodí na vánoční půlnoční mši, ale je pravda, že dnes již
mnoho moderních rodin tráví i Štědrý večer u televizní obrazovky. Při sezení u televize konzumují
spoustu sladkého vánočního pečiva. Mezi typické cukrovinky patří cukroví z nugátu (turrón) a různé
druhy máslových sušenek. Vše potom zapíjí nápojem zvaným cava, což je druh španělského šampaňského.

Dárky dostávají jen děti a to v podobě sladkostí a cukrovinek, “hlavní” dárky se většinou rozdávají
až na tři krále, tedy 6. ledna, a přestože se zde zdobí stromeček, dárky se nedávají pod něj, ale
předávají se. Pro ty nejmenší se dodržuje tradice dárků pod stromečkem. Dárky zde na Štědrý den
přináší Papá Noel (obdoba amerického Santa Clause). Dne 6. ledna, na Tři krále (Los Reyes Magos),
je pro ty nejmenší připraveno několik punčoch, které se zavěsí ven za dveře a ráno se jdou děti
podívat, co jim Tři králové nadělili. Je také zvykem nechat venku za dveřmi seno pro unavené
velbloudy a koně a vodu a “něco k zakousnutí” pro Tři krále.

Silvestrovská noc Noche vieja, se ve Španělsku slaví stejně jako v celém světě velmi bouřlivě. Asi
nejtypičtějším zvykem je pojídání hroznových kuliček v poslední minutě starého roku, přičemž
s každou vteřinou se musí do úst vložit nová kulička. Pokud byste snad nestihli sníst během minuty
60 kuliček hroznu, čeká vás v novém roce jen smůla.



3.4 Španělsko a národní sporty



Abychom neopomněli sport, výrazným sportovním symbolem Španělska je vedle býčích zápasů
v posledních letech fotbal, ve kterém jsou Španělé nyní jedni z nejlepších ve světě. Ve většině
barů nechybí televize právě z důvodu sledování zápasů. Fotbal je národním sportem i součástí
kultury.

Měla jsem možnost jedno takové fotbalové utkání vidět v Madridu a byl to skutečně zážitek na jednom
z největších stadionů v Evropě. Jednalo se o zápas španělského národního týmu versus reprezentace
Turecka, a přestože Španělé vyhráli jen díky jedinému gólu, atmosféra byla skvělá. Fanoušci
Španělského národního fotbalového týmu jsou skuteční patrioti a na rozdíl od mnoha jiných
fotbalových fanoušků ve světě, vnímají fotbal jako sport nikoliv jako motiv k agresivitě či
opíjení. Při vystřelení gólu se umí radovat tak bouřlivě, že si buď roztrhnou hrací dres, nebo si
například zlomí malíček na ruce, což se stalo při posledním Mistrovství Evropy ve fotbale v roce
2008.

V posledních letech dále Španělé vynikají i v tenise v čele s mladým španělským tenistou Rafaelem
Nadalem, či v basketbalu nebo ve Formuli 1 s hlavním představitelem Španělska, Fernandem Alonsem.

4. Španělské slavnosti a svátky


Ve Španělsku se během celého roku konají stovky slavností, přecházející z jedné oblasti do druhé,
takže návštěvník Španělska vždy najde příležitost se některé z nich zúčastnit. Většina slavností se
odvíjí od liturgického roku a vztahu k ročním obdobím. Zde nabízím přehled důležitých španělských
slavností a svátků, z nichž jsem zvolila dle mého úsudku ty nejdůležitější k podrobnějšímu rozboru.
Některých z nich jsem měla možnost zúčastnit se osobně, takže kapitoly o nich obsahují také mé
osobní zkušenosti a zážitky.


Leden

• 19. 1. - 20. 1. Slavnost bubnů (Tamborrada): San Sebastián (Guipúzcoa, Baskicko).

Únor

• Karnevaly (Los carnavales): Cádiz (Andalusie), Santa Cruz de Tenerife (Kanárské ostrovy), Platja
d’Aro (Girona, Katalánie), Sitges, Cabezón de torres a Aguilas (Murcia).

• Slavnosti Pera Pala[133] (Fiestas del Pero Palo): Villanueva de la Vera (Cáceres,
Extremadura).

Březen

• 12. 3. - 19. 3. Las fallas: Valencia (Valencijský region).

Duben

• Velikonoční týden (Semana Santa): Sevilla, Málaga (Andalusia), Puente-Genil (Córdoba, Andalusia),
Híjar (Teruel, Aragon), Valladolid, Zamora (Castilia-León), Murcia, Lorca (Murcia), Cuenca
(Castilia-La Mancha), Cáceres (Extremadura).

• Zelený čtvrtek (Jueves Santo)[134] : Valverde de la Vera (Cáceres, Extremadura), Verges (Girona,
Cataluña).

• 28. 4. - 3. 5. Dubnová pouť (Feria de Abril): Sevilla (Andalusia).

• 22. 4. - 24. 4. Mauři a křesťané: Alcoi (Alicante, Valencijský region).

• Konec dubna - Slavnost vína: oblasti Ribeiro, Ribadavia (Ourense, Galicia).

Květen

• 4. - 17. Slavnosti córdobských nádvoří (Los costumbres de los patios): Córdoba, Andalusia.

• 10. - 17 Slavnosti koní (Feria del Caballo): Jerez de la Frontera (Cádiz, Andalusia).

• 30.4. - 1.5. Mariánská pouť (Romería del Rocío): Almonte (Huelva, Andalusia).

Červen

• 7. 6. Slavnosti stáda koní (La Caballada): Atienza (Guadalajara, Region Madrid).

• Svátek Božího těla (Corpus Christi): Berga (Barcelona, Cataluña), Toledo (Castilla-La Mancha).

Červenec

• Začátek měsíce: Odchyt divokých koní (A rapa das bestas)[135] : A Estrada (Pontevedra, Galicia) a
Viveiro (Lugo, Galicia).
• Slavnosti jehňat (Fiesta del cordero): Lena (Asturias).

• 6. 7. - 14. 7. Slavnosti svatého Fermína (Sanfermines): Pamplona (Navarra).

• Týden kolem 2. středy po sv. Petru: Býčci do moře ( Bous a la mar)[136] : Dénia (Alicante,
Valencijský region).

• 10. 7. - 12. 7. Festival jablečného moštu (Festival de la sidra): Navas (Asturie).

• Kolem 16. 7. Svátek Panny Marie Karmelské, patronky námořníků (Fiesta del Carmen): San Feliu de
Guíxols (Girona, Cataluña), Torremolinos (Málaga, Andalusia) a v mnoha dalších rybářských
přístavech v celé zemi.

• 22. 7. - 23. 7. Tanec na chůdách (Danza de los Zancos): Anguiano (La Rioja).

• 24. 7. - 31. 7. Mauři a křesťané (Moros y Cristianos): La Vila Joiosa (Alicante, Valencijský
region).

• 25. 7. Pastýřské slavnosti (Fiestas del Pastor): Cangas de Onís (Asturia).

• 30. 7. Slavnost vína v oblasti Albariño: Cambados (Pontevedra, Galicia).

Srpen

• 2. srpnová neděle: Vikingská pouť: Catoira (Pontevedra, Galicia).

• 13. 8. Slavnost chobotnic (Fiesta del pulpo): Carballiño (Pontevedra (Galicia).

• 11. - 15. Mystérium v Elche (Misteri d’Elx)[137] : Elche-Elx (Alicante, Valencijský region).

• Kolem poloviny srpna: Slavnosti v Málaze: Málaga (Andalusia).[138]

• 2. polovina měsíce: Vinobraní (Fiesta de la Vendimia): Jumilla (Murcia), Requena (Valencia).

• Poslední srpnová středa: Rajčatová bitva (La Tomatina): Buñol (Valencia).

• Poslední pátek v srpnu: Květinová bitva: Laredo (Cantabria).

• Konec měsíce: Vinobraní v oblasti Montilla-Moriles: Montilla (Córdoba, Andalusia).

Září

• První zářijový týden: Vinobraní: Valdepeñas (Ciudad Real, Castilia-La Mancha).

• 2. polovina měsíce: Vinobraní v oblasti La Rioja: Logroño (La
Rioja).

• 3. týden v září: Slavnosti v Lorce (La feria de Lorca): Lorca (Murcia).

Říjen

• 3. 10. - 12. 10. Slavnost mořských plodů (Fiesta de la Exaltación del Marisco): O Grove
(Pontevedra, Galicia).
• 6. 10. - 13. 10. Slavnost Panny Marie na Sloupu (Fiestas del Pilar): Zaragoza (Aragon).

• 23. 10. - 25. 10. Slavnost šafránové růže (Fiesta de la Rosa de Azafrán): Consuegra (Toledo,
Castilia-La Mancha).

Listopad

• Slavnost dobročinnosti svatého Martina: Moreda de Aller (Asturias).

Prosinec
• 7. 12. - 8. 12. La Encamisa: Torrejoncillo (Cáceres, Extremadura).



4.1 Karnevaly ve Španělsku


Začnu jednou z typických, přestože ne pouze španělských slavností, kterou jsou jistě celosvětově
tolik oblíbené karnevaly. Jaký je vlastně jejich původ? Slovo “karneval”, vzniklo
nejpravděpodobněji z latinského carne vale, což znamená doslovně “sbohem, maso”. V češtině se
používá výraz “masopust”. Němci říkají masopustnímu úterý Fastnacht (noc před půstem), a vždy jde o
období před Popeleční středou, tedy dnem, kdy začíná čtyřicet dnů půstu před Velikonocemi. Původ
slova karneval může být dále odvozen také ze staré toskánštiny carnovale,      z italštiny carnem
levare, což znamená splnění církevního přikázání tím, že po Popeleční středě nebude požíváno maso,
nebo podobně z francouzštiny caramantran. Tradičně, v křesťanství, karneval označoval poslední
příležitost oslav a spotřeby “drahého” jídla před půstem.

„Číslo čtyřicet bylo v bibli vždy vymezeno pro období zkoušky, přípravy nebo pokání. Čtyřicet dní
trvala potopa, čtyřicet let putovali Izraelité pouští, čtyřicet dní trval Mojžíšovi výstup na Horu
atd. Možná proto, aby těch čtyřicet dnů nebylo tak dlouhých, se před začátkem postního období slaví
karneval. Nejvíce bujarých oslav pak připadne vždy na dobu těsně před Popeleční středou, což jsou
zpravidla první únorové dny. Ve Španělsku oslavy začínají 6. ledna a končí na Popeleční středu.
Nejznámější karneval v Evropě je patrně ten, co se pořádá v Benátkách, který začíná pravidelně už o
týden dřív. Nejznámějším karnevalem ve světě je zajisté karneval       v Rio de Janeiro.“[139]

Karnevaly se slaví po celém světe, ale jelikož je moje práce zaměřena          na Španělsko, také
tuto kapitolu specifikuji na tuto zemi. Pravděpodobně nejvíce slavná místa ve Španělsku jsou
Sitges, Tarragona, Santa Cruz de Tenerife (v Tenerife), Cádiz, Badajoz, Laza (rodová karnevalová
oslava), Xinzo de Limia (nejdelší karneval ve Španělsku) a karneval v Aguilas v provincii Murcia,
který jsem letos (v roce 2009) zažila na vlastní kůži.



4.1.1 Karnevaly v Sitges


Přímořské městečko Sitges se nachází 38 kilometrů jižne od Barcelony a je jedním z nejkrásnějších a
nejvíce vyhledávaných letovisek na katalánském pobřeží.

Zdejší karneval je jeden z nejdůležitější karnevalů Katalánska, proslavený proto, že se zde pořádá
něco, jako homosexuální “show”, která je údajně největší na evropském kontinentě. „V Sitges mohou
dokonce homosexuální mladí chlapci i zralí muži uzavírat navzájem různé oficiální i neoficiální
svazky. V podnicích jim mohou vystrojit i něco jako svatbu a speciální cestovní kanceláře nabízí
pro homosexuální klienty kompletní zábavný program.“[140]



4.1.2 Karnevaly v Tarragoně


Tarragona je přístavní město na severovýchodě Španělska, v autonomní oblasti Katalánska. Ve městě
lze najít mnoho starověkých památek, které byly zapsány na seznam UNESCO.

Ke zdejším karnevalovým rituálům patří například budování velkého sudu, umístěného v centru města,
který se poté symbolicky zapálí. Ani v tomto městě nechybí volba královny karnevalu.



4.1.3 Karnevaly v Santa Cruz de Tenerife (Gran Canaria)


„Tenerife je španělský ostrov, nějvětší ze sedmi Kanárských ostrovů                v Atlantském
oceánu u pobřeží Afriky. Santa Cruz de Tenerife je druhým největším městem celého souostroví a
zároveň hlavním městem ostrovů a sídlem vlády. Druhým hlavním městem je Las Palmas de Gran Canaria,
v němž sídlí některé vládní instituce, parlament a ministři. Každoročně se ve městech Santa Cruz de
Tenerife i v Las Palmas de Gran Canaria pořádají jedny z nejdůležitejších karnevalů celého
Španělska.“[141]

Tenerifský karneval je slavný díky volbě královny karnevalu a dětské volbě kostýmů. Spolu s
karnevalem v Cádiz, je nejvyhledávanějším kulturním festivalem turistů ve Španělsku. Karneval Santa
Cruz de Tenerife je zárove jeden z největších    a nejokázalejších událostí svého druhu ve světě.
Oslavy by v letošním roce též mohly být deklarovány UNESCEM jako dědictví lidstva.

Asi nejdůležitější součástí karnevalu je pouliční průvod, ve kterém lidé předvádějí své často
velice pracné a dlouho připravované kostýmy. Stejně tak je tomu i během karnevalů na ostatních
místech Kanárských ostrovů. Na ulicích ani tady nechybí vyzdobené alegorické vozy, plné květin a
barev. V centru pořádajícího města je vystavěno jeviště, na kterém se pořádají koncerty, soutěže
hraje se divadlo atd. Populární jsou také Lidové skupiny (Las murgas), které zpívají své vlastní
písně, popisující politická a sociální témata s nechybějící ironií, humorem a nadsázkou. Tzv.
Figuranti maškarního bálu (Las Comparsas) kromě toho ještě tancují. Poslední Pouliční kapely (Las
Rondallas), typické pro Tenerife, jsou mužské či smíšené sbory.

„Jedna z nejdůležitějších událostí tohoto karnevalu je volba královny karnevalu, která poté vládne
celému karnevalovému dění a získá čestné místo pro svůj alegorický vůz, ze kterého shlíží na své
“poddané”. Královna musí být půvabná        a mít zajímavý  kostým, který podtrhne její krásu. Malé
slečny zase soutěží o titul princezny karnevalu.“[142]

Celý karneval zakončuje pohřeb velké sardinky (entierro de la sardina), jež je tvořena obrovskou
dřevěnou konstrukcí, kterou musí nést několik lidí. Muži            i ženy se převléknou do černého
a cestou k moři naříkají a hlasitě křičí. Potom obrovskou sardinku obřadně spálí, a jelikož bývá
vyplněna rachejtlemi, mohou účastníci karnevalu pozorovat také překrásný ohňostroj. Nicméně,
večírek začíná znovu následující víkend, známý jako víkend piñata.

Na rozdíl od slavných karnevalů v Rio de Janeiro, kde průvod tvoří organizované a vybrané skupiny
lidí, na Kanárských ostrovech se do oslav zapojují téměř všichni lidé. Často se do víru barev,
tance a hudby nechají vtáhnout i turisté. Toto je v podstatě princip všech španělských karnevalů.



4.1.4 Karnevaly v Cádizu



Cádiz je přístavní město v jihozápadním Španělsku. Jde o hlavní město stejnojmenné provincie, jedné
z osmi, které tvoří autonomní společenství Andalusie.

Pro karnevaly pořádané v městě Cádiz je typické nošení kostýmů, které připomínají napodobují či
zesměšnují určitou konkrétní událost, která se stala           v nedávné době. Například v roce
2006 byla důležitou událostí v Evropě chřipková epidemie, a proto během karnevalu v roce 2006 bylo
mnoho lidí přestrojeno            za kuřata. Principem tohoto karnevalu je ostrá kritika, legrační
slovní hříčka                   a představení v kostýmech. Jednou ze zdejších tradic je též malba
rtěnkou na tvář, což může být chápáno jako nejjednodušší náhrada masky. Nejslavnější skupiny jsou
tzv. Legrační (Las chirigotas), pěvecké sbory a opět Figuranti maškarního bálu (Las comparsas). Las
chirigotas jsou dobře známé vtipné, satirické populární skupiny, které zpívají o politice, nových
časech a tématech domácnosti. Její členové mají stejné kostýmy, na kterých pracují celý rok. Také
se zde koná oficiální soutěž            v Teatro Falla, kde Las chirigotas bojují o hlavní cenu.
Hudba písní je napsána každou skupinou zvlášt. Každý chirigota má široký repertoár satirických
slov.

Pěvecké sbory (coros), jsou širší skupiny, které jezdí na otevřených dvojkolových kočárech ulicemi,
hrají v malém souboru za doprovodu kytar a louten. Jejich charakteristické složení je “tango
karnevalu” střídající komický a vážný repertoár.

Zmiňovaní Las comparsas jsou vážným protějškem Las chirigotas v Cádizu              a básnická
slova a kritika jsou jejich hlavními “zbraněmi”.



4.1.5 Karnevaly ve městě Aguilas



Karnevaly ve městě Aguilas začínají stejně jako většina ostatních karnevalů             ve
Španělsku kolem 20. února. Oslavy trvají dva týdny, hlavní představení v kostýmech pak probíhá vždy
o víkendu, avšak veselí, hlasitá hudba a tanec v ulicích během celých 14 dnů. Proto si během těchto
dvou týdnů lidé často berou v práci dovolenou, aby se místo každodenní pracovní rutiny mohli
zapojit               do karnevalové euforie.

První víkend karnevalu, konkrétně první sobotu, probíhá v Aguilas něco jako zahájení, které se
uskutečňuje bez nacvičených choreografií, či předem připravených představení, ale jedná se
v podstatě o přehlídku různorodých kostýmů „obyčejných“ lidí, kteří se rozhodli v tento den zavítat
do Aguilas. V praxi to znamená, že se skupiny přátel předem domluví na tom, že stráví noc v Aguilas
a tyto jednotlivé skupiny přátel pak většinou mají také stejné karnevalové kostýmy či masky, aby
byla jejich skupina lehce rozeznatelná od ostatních, a snad také proto, aby se navzájem v davu
neztratili. Často však kostýmy napodobují oblíbené postavy          ze španělských filmů, pořadů,
či seriálů, takže je pak možné na ulici spatřit několik identických skupin. Počet zúčastněných
navíc každý rok stoupá, takže je i prakticky nemožné vymyslet kostým, který by byl na karnevale
ojedinělý. V davu se pak můžete setkat s nejrůznějšími pohádkovými postavami, s komickými kostýmy
parodujícími politické představitele, se slavnými hrdiny komixů nebo protagonisty aktuálních
vtipných televizních reklam. Během první sobotní noci v Aguilas je typické hojné popíjení alkoholu
(nejčastěji vína či míchaného nápoje cuba libre), bujaré tancování v ulicích a k ránu je pak zvykem
zpívat zdejší typickou karnevalovou píseň „Viva el carnaval Aguileño“ (Ať žije Aguilérský
karneval).

Karnevalu v Aguilas jsem se letos měla možnost zúčastnit osobně a mohu jej popsat vlastními
zážitky. Karneval se mi velmi líbil, zdejší lidé se umí skvěle bavit, aniž by se opíjeli do němoty.
Také se mi líbí, jak tu přátelé drží při sobě, čehož je důkazem i stejný kostým pro všechny z jedné
skupiny a nějaký stud či rozpaky jsou zde neznámými pojmy. Jedinou věcí, která celé vzpomínce na
karneval ubírá na dokonalosti je snad lehce chladné počasí, které se projevilo zvláště k ránu, kdy
se pomalu karneval blížil ke konci a lidé se začali rozcházet do svých domovů. Být oděn pouze
v lehkém karnevalovém kostýmu při 7 až 10 °C není zrovna nejpříjemnější, a proto se Španělé chodí
ráno po karnevalu zahřát teplými churros con chocolate, což jsou prakticky české koblížky mající
dlouhý protáhlý tvar, podávané s horkou čokoládou. Poté se usíná mnohem lépe!

Druhý nedělní den již probíhá neamatérský karneval s nacvičenými choreografiemi jednotlivých
skupin, které mají často lechtivá jména. Nechybí ani alegorické vozy, na kterých se vozí zmrzlina,
cukrová vata a jiné sladkosti, společně s hlasitou hudbou, ohňostroji atd.

Druhý víkend pokračují oslavy tohoto typu a karneval je ukončen. Poslední karnevalová noc je
nejdůležitější a oslavy bývají nejbouřlivější ze všech dní. Karnevaly na neamatérské úrovni jsem
zažila nikoliv v Aguilas, ale v menším městě Cabezón de torres, poblíž města Murcia. O tom, jak
karneval vypadal, je možné si udělat představu na základě přiložených fotografií. Předem nacvičené
choreografie   a často velmi složité a ohromující kostýmy si skupiny připravují mnoho měsíců před
karnevalem často i celý rok. Karneval je totiž pro mnohá španělská města hlavní událostí roku a
ihned po jeho skončení se lidé v podstatě začínají připravovat           na další. Je to tedy něco
jako nekonečný koloběh.

Karnevaly již dávno ztratily původní význam masopustu a mnozí z jejich nadšenců již ani neznají
jejich původ. Důvodem, proč jsou zde tolik oblíbené je podle mého názoru také fakt, že je to něco
jako útěk z reálného světa. Lidé si mohou alespoň na těch několik dnů splnit sen a být někým jiným,
například filmovým Batmanem, ve Španělsku tolik oblíbeným Zorem, krásnou princeznou či tajemnou
sirénou. Je to vlastně “útěk z reality”. Také chování lidí se mnohdy mění a z těch nejstydlivějších
se pod maskami stanou hrdinové, zločinci, lamači dívčích srdcí atp. Karneval zkrátka již dnes
znamená něco zcela jiného než ve svých počátcích. Například tradiční a v Evropě patrně
nejoblíbenější karneval v Benátkách je dnes spojen s utrácením peněz v nejdražších restauracích,
s davy lidí honícími se                         za předraženými suvenýry a s placením za toalety,
které jsou často ve velmi špatném stavu. Ve Španělsku jsou například stále ještě všechny toalety
zcela zdarma               a v podstatě na “každém kroku”.



4.2 Las fallas



Španělé se umí velmi spontánně radovat a také dovedou bouřlivě oslavovat, zejména při
příležitostech křesťanských svátků, svátků patronů obcí a měst, ale i při historických výročích.
Proto Španělé dodnes prohlašují: „Není oslav bez ohně, střelného prachu a řinčení bubnů.”[143]

Svatojosefské slavnosti ve Valencii neboli Las fallas jsou plné barev               a zdobení krojů
účastnic přehlídky, žen a dívek různého věku, ovšem nechybí ani mužský doprovod. Oslavy začínají
již 1. března a nejdůležitější je noc z 18. na 19. března na svatého Josefa, kdy se ve Valencii a v
dalších španělských městech, ovšem ne všech, nepracuje. Fallas jsou občanská sdružení Valencie,
která shromaždují peníze pro umělce a řemeslníky tzv. Falleros, kteří již rok (někdy           i
déle) před těmito oslavami vymýšlejí náměty na zhotovení originálních soch           a sousoší,
vysokých až 20 metrů a vážících i několik tun pro konkrétní rok. Tyto sochy představují
nejzajímavější a turisty nejvyhledávanější část Las fallas, jsou různých velikostí a
z nejrůznějších materiálů, např. ze dřeva, sádry, kartonu, atp. Jsou velmi pestrobarevné a dokonale
karikují skutečné osoby, většinou ze Španělského prostředí. Tradičně se zobrazují špatné vlastnosti
nebo se zobrazené osobnosti zesměšňují a zveličují se jejich nedostatky.

„Historie těchto oslav sahá až do 18. století. V noci z 18. na 19. března se vždy na počest sv.
Josefa vyklízely dílny a tudíž se pálily odřezky, piliny, zkrátka vše, co bylo možné spálit. Na
hranici končíval i dřevěný stojan, ve tvaru kříže, na který se zavěšovala lampa, která v pozdním
zimním odpoledni osvětlovala dílnu. Tehdy asi došlo k historickému vzniku Las fallas, kdy prý
někoho pro pobavení ostatních napadlo navléct na stojan starý kabát a kalhoty vycpané slámou a na
vršek nasadit klobouk. A když údajně jeden truhlářský učedník vytvořil z primitivního panáka
jakousi karikaturu svého mistra, který ho rozzlobil, další vývoj a konec těchto figur byl jasný.
Byla v nich obsažena kritika a výsměch a tak se na hranici ocitla celá řada „neoblíbených“ lidí,
nebo zkrátka lidí, kteří přímo vybízejí k posměchu.“[144]

Neoddělitelnou součástí oslav jsou také zmiňované dlouhé pestrobarevné průvody dětí, žen i mužů ve
slavnostních místních ručně šitých krojích. Za zvuku dechovek, bubnů a píšťal směřují každý den na
Plaza de la Virgen, aby složili květinové dary k nohám patronky města Panny Marie Opuštěných (La
virgen de los desamparados), která má podobu monumentální sochy, vysoké cca 15 metrů a jejíž
obdivuhodný šat je vytvořen z desítek pestrobarevných donesených květů.
Během dvou dnů přináší kolem dvou set tisíc lidí z jednotlivých obvodů města téměř tunu
různobarevných květin, z nichž zahradníci vytvářejí krásnou mozaiku, která obklopuje sochu patronky
města. Je však téměř nemožné vyfotit náměstí a patronku v celé její kráse neboť náměstí je naprosto
plné turistů.


La mascletá


K oslavám Las fallas patří, vedle již zmíněných obřích satirických soch, také petardy a ohňostroje.
Již od prvního března obyvatelé Valencie včetně malých dětí vyhazují po ulicích bouchací kuličky a
petardy. To je příprava na to, kdy pyrotechnici na radničním náměstí spustí ve 14 hodin
desetiminutovou petardovou přehlídku. Toto se nazývá La mascletá a pro nadšence, kteří nemohou být
La mascletá přítomni osobně, je po celém Španělsku vysílán přímý přenos z Valencie v televizi,
který začíná také ve 14 hodin.

Vlastní zkušenost s touto petardovou přehlídkou bych popsala jako směsici hluku, ze kterého
zaléhají bubínky v uších, davy a davy lidí, kteří se snaží dostat co nejblíže radnici a také mnoho
smogu a kouře, který má specifický hořký zápach. Z celých oslav Las fallas preferuji spíše
procházku po ulicích plných mužů a žen v krásných krojích, prohlídku vystavených sousoší nebo
závěrečné ohňostroje           a následné pálení.



La cremá


Pálení (La cremá), je poslední noc celých oslav a ukončuje celé oslavy. Zpravidla probíhá v noci
z 19. na 20. března, ale například tento rok proběhlo pálení v noci z 20. na 21. března. Ve své
podstatě je to nejdůležitější moment celé slavnosti, na který všichni čekají. Všichni čekají na to,
až se spálí poslední falla        a v ten moment je vše završeno. Nejdříve se ve 22 hodin spálí
malá dětská sousoší, to bývá doprovázeno pláčem a lítostí dětí nad barevnými soškami, na které si
již během měsíce zvykly, a které si je získaly svojí barevností a dokonalým provedením, téměř
“vdechujícím” život. Také La cremá je vysílána v přímém přenosu v televizi. Dětská sousoší jsou
významná i z toho důvodu, že se z nich vybírá jediná falla, která namísto shoření bude umístěna v
muzeu.

La cremá ostatních již velkých Las fallas začíná o půlnoci, v jeden stejný moment se zapálí více
než 200 barevných sousoší z kartonu po celé Valencii, čemuž předchází samostatné ohňostroje pro
každé sousoší zvlášť. Je tedy nutné si předem vybrat, které sousoší chcete vidět, neboť není možné
vidět hořet všechny. Přesto však většinou z technických důvodů není možné zahájit všechna pálení
přesně         o půlnoci, takže je možné slyšet několik ohňostrojů přicházejících po
sobě               od několika různých sousoší. Je tedy možné, že cestou od sousoší, které jste
právě viděli shořet, budete moci sledovat další hořící sousoší, které se z technických důvodů
nepodařilo zapálit přesně o půlnoci. Žár je velmi silný, a pokud se nacházíte v jeho těsné
blízkosti, mohou vás až bolet tváře, což je na druhou stranu během chladné březnové noci
s teplotami kolem 7 °C i příjemné.

Pálení velkých sousoší je doprovázeno popíjením alkoholu, většinou nelegálně mixovaného přímo na
ulici, filmováním celého představení na fotoaparát či kameru a prozpěvováním či tancem. Po shoření
poslední části sousoší následuje mohutný potlesk a nadšené davové vzdechnutí.

Osobně se mi při závěrečném pálení také do očí “draly” slzy, zvláště když si člověk uvědomí, kolik
práce a úsilí tesaře všechna sousoší stála, aby pak během několika minut shořela na popel. Ale
Španělé argumentují tím, že do příštího roku vytvoří tesaři nová okouzlující díla a dokonce zas o
něco dokonalejší. To je jedna z typických ukázek jejich mentality. Nedokážu si představit, že by se
český tesař rok “trápil” s 20 metrovým sousoším a pak je nechal jen tak pro zábavu spálit. Tady
jsou na to zvyklí. Los Falleros (tesaři) si zhruba na 14 dní odpočinou a poté začnou opět pracovat
na novém sousoší pro následující rok. Volí se předseda, místopředseda, pokladník. Připravují se
rozpočty a uzavírají se smlouvy s umělci. I ta nejmenší falla totiž přijde na dosti velké peníze.

4.2.1 Las Hogueras v Alicante


Svatojanské slavnosti neboli Fiestas de San Juan mohou také připomínat Las fallas ve Vanecii.

„Jako na mnoha jiných místech v Evropě i ve Španělsku má noc na svatého Jána kouzelnou moc. Všude
na plážích se rozhoří ohně, scházejí se přátelé i celé široké rodiny. Říká se, že když přesně o
půlnoci vstoupíte do vody a hodíte za sebe jakoukoliv květinu, splní se vám právě to přání, na
které v tu chvíli myslíte. Svatojanská noc také ohlašuje léto, což je bezpochyby další důvod k
veselí.               V Alicante jsou před konáním Svatojánských slavností vystaveny nejrůznější
figury    z kartónu v ulicích, Las Hogueras, které jsou předzvěstí těchto oslav a z noci
na svatého Jana Juana je “pohltí” oheň.“[145]


4.3 La Semana santa v Lorce



Svatý týden velikonoční, tedy Semana santa, je spojený s procesím v každém větším městě, během
kterého se zpívá a hraje na různé nejrůznější nástroje, nesmí chybět typické bubny a bubínky. Jedno
z nejznámějších a zároveň nejspecifičtějších procesí se pravidelně každý rok na velikonoce pořádá
v Lorce (provincie Murcia). Tomuto týdnu se též někdy říká “prázdniny Lorky”.

Jelikož jsem se jeho zahájení mohla zúčastnit osobně, mohu zde popsat, jak takové zahájení svatého
týdne vypadá a čím je svatý týden v Lorce tak specifický.

„Kolosální barokní Lorka byla roku 1442 prohlášena aristokratickým městem a její část byla
architektonicky přeměněna na kus nového Jeruzaléma - vznikla kopie slavného, tisíce let starého
města, které je architekturou a svou historií nesrovnatelné s žádným jiným, města kde je středověký
odkaz doby živě cítit ze všech míst - města Písma Svatého.“[146]

Zahájení bývá zpravidla první pátek v měsíci dubnu. Průvody, biblické          a historické
přehlídky o Svatém týdnu v Lorce byly již roku 1967 prohlášeny           za národní turistickou
zajímavost a jsou pro město velmi důležitou událostí každého roku.

V průvodech můžeme spatřit krále, císaře, vládce, kněží, duchovní, válečníky              z Asýrie,
Babylonu, Persie, Egypta, Říma, Makedonie, Izraele. Jsou vždy bohatě oděni v sametu, róbách,
pláštích, tunikách, ručně vyšívaném a zdobeném hedvábí rozmanitých barev. Jsou uspořádáni do
jízdních skupin, jdou pěšky nebo se vozí     na alegorických vozech. Z těchto oslav “sálá” odkaz
kulturního dědictví mnoha civilizací. Pozoruhodné jsou také obrazy vyřezané do dřeva a dřevěné
sochy, které jsou všude nejen během svátků. Tyto sochy se nacházejí na každém předměstí Lorky,
takže každé má svoji vlastní reprezentativní sochu. Důležité jsou také tři hlavní reprezentativní
barvy velikonoční Lorky - modrá, bílá a červená. V praxi to znamenán že každý obyvatel Lorky
podporuje jinou barvu, která reprezentuje svatý týden a tzv. biblio pasionales neboli bibli vášní,
protože lidé zde neslaví velikonoční týden klidně, jako všude ve světě, ale zpívají, tančí,
bouřlivě oslavují a vzájemně se překřičují v podporování svých preferovaných barev průvodu.

Zpravidla se začíná v pátek a modrou barvou díky Patronce zarmoucených (La virgen de los Dolores),
která je oděna v modrém šatu a modrá barva se zároveň v celém procesí objevuje nejčastěji. Barva
bílá je potom reprezentována Patronkou utrápených (La virgen de la amargura) a poslední
z důležitých barev, konkrétně červená, Patronkou samoty (La virgen de la soledad).

Sochy, které „vévodí“ každému předměstí jsou nejdříve umístěny v kostelích a poté je tzv. Los
costaleros, oděni v jedné ze zmíněných barev vynáší z kostela ven, což je také velmi silný zážitek,
neboť sochy mají často stejnou výšku jako vstupní portál kostelů, tudíž se musí nést velice pomalu
nízko u země a s patřičnou opatrností. Je úžasné, jak tu lidé oslavují jinde tak klidný křesťanský
svátek. Dokonce ani malé děti se nestydí vykřikovat do davu jméno své oblíbené barvy         a
patronky. Pro bílou barvu jsou typické ódy: „Viva el paso blanco, viva la virgen de la amargura,
viva la Verónica, Viva San Juan!“

Oslavy Svatého týdne v Lorce jsou opravdu nezapomenutelným osobním zážitkem, těžko popsatelným
slovy. Tato událost se nedá srovnat s žádným místem nebo oslavou ve Španělsku ani s podobně
velkolepými oslavami Svatého týdne, které současně probíhají v jiných velkých městech (Sevilla,
Cuenca, Malaga, Valladolid či Zamora).

O Svatý týden v Lorce mají všeobecně velký zájem nejen turisté z cizích zemí, ale samotní Španělé
si ho velmi váží a s velkou pečlivostí se na něj připravují. Není divu, že tyto oslavy jsou
prezentovány jako mezinárodní turistická zajímavost.



4.4 La tomatina



La tomatina je španělská rajčatová bitva, která se pravidelně koná                 ve španělském
městě Buñolu (město se nachází v oblasti Valencie, v regionu Costa del Azahar), a to každou
poslední středu v srpnu, v den svatého Ludvíka, zpravidla od 11:00 do 13:00 hodin.

“Její historie sahá až do roku 1945, kdy si dva účastníci pouličního karnevalu začali vyřizovat
účty tak, že po sobě začali házet rajčata. Od roku 1997 je tato rajčatová bitva stále populárnější
po celém světe a v roce 2002 byla prohlášena za součást španělského světového dědictví.”[147]

Údajně je to velká zábava, o čemž svědčí i návštěvnost akce v posledních letech  a také mnoho
příjíždějících turistů. Samozřejmostí je, že návštěvníkům rajčata musí chutnat, tzn., že lidé kteří
nejsou zrovna rajčatoví “nadšenci”, by spíše na této akci trpěli. Počítat se totiž musí s naproso
zničeným oblečením a také s tím, že se použivaných rajčat pravděpodobně i nechtěně najíte.

„K bitvě je připraveno kolem 125 000 kg zralých rajčat, které se dle pravidel před hodem vždy
rozmáčknou, konečný efekt je tak mnohem intenzivnější. Kolem jedenácté hodiny dopoledne se na
náměstí Plaza del Pueblo vztyčí naolejovaná dřevěná kláda, na konci vyzdobená kýtou šunky. Shození
šunky je jeden                      z předpokladů zahájení bitvy. V tuto hodinu se také začnou
scházet lidé, nejčastěji oděni jen v trenýrkách a lehkém tričku, neboť již vědí, co je čeká.
Jakmile je oznámen začátek akce, přijedou kamiony s rajčaty. Účastníci bitvy začnou házet rajčata
z aut rovnou do ulic, další účastníci je z ulic hází zpátky po těch, co jsou      na kamionech.
Během chvíle jsou všichni od hlavy až k patě postříkaní rajčaty. Bitva všech proti všem trvá celou
hodinu a zanedlouho pokrývají tuny rozdrcených rajčat několikacentimetrovou vrstvou zem i všechny
přítomné.“[148]

Určitě stojí zato akci vidět, možná však spíše jen jako pozorovatel                  s dostatečně
bezpečné vzdálenosti.


4.5 Slavnosti šafránové růže



„Když se říjen chýlí ke svému konci, hnědavá pole kolem městečka Consuegra se zbarví do fialova.
Květy šafránové růže, neboli azafrán jak říkají místní šafránu setému, na několik dní přehluší
bílou barvu větrných mlýnů, které jsou pro kraj La Mancha tak typické a které tu hrají v jiném
ročním období bezpochybně hlavní roli. Začínají totiž slavnosti šafránové růže, které se tradičně
už od roku 1963 konají        o posledním říjnovém víkendu. Jsou to jedny z mála slavností ve
Španělsku, při nichž nejde jen o zábavu, ale i o práci.“[149]

Květy šafránu se otrhávají ručně, nejlépe při ranním úsvitu. Ještě než květy uvadnou, celé rodiny
pozdě do noci vytrhávají z květů tři vzácné tyčinky, které se pak nad doutnajícím dřevem upraží na
šafrán, který je ve Španělsku zvláště důležitou přísadou k  přípravě zmiňovaného rýžového pokrmu
paella, kterému dodává žlutou barvu.
La Mancha je největší pěstitelskou oblastí této rostliny na světě, která je nejdražším kořením
vůbec. Kilogram stojí v přepočtu skoro 36 000 korun a je na něj zapotřebí téměř 200 000 květů.

Mezi celou řadou kulturních a společenských akcí, které se během tří dnů konají, je nejočekávanější
mletí obilí dovezeného z nejrůznějších koutů světa v nejstarším zdejším mlýně Bolero z 16. století,
gastronomické soutěže a ochutnávky a především soutěž o nejlepšího “vytrhávače tyčinek”, do níž
vstupují i mnozí turisté, kteří zpočátku jen přihlížejí. Odměnou pro každého vytrhávače je třetina
již upražených tyčinek, které on sám z květů získal.










5. Pracovní stáž v Murcii



„Murcia je hlavní město stejnojmenného autonomního společenství Murcie. Leží na řece Segura v
jihovýchodním Španělsku. Podle sčítání z roku 2006 žije         v Murcii 416 996 obyvatel a činí ji
tak sedmým největším městem v celém Španělsku.“[150]

Celé autonomní společenství Murcie je proslaveno momentálně kvůli nedostatku vody a velkým suchem,
které se projevuje zvláště v letním období. Problém vody v celé oblasti Murcie je také aktuální
otázkou vlády Španělska            a samozřejmě předsedy regionu Murcie (El presidente de la Región
de Murcia).

Pracovní stáž proběhla v zimním období roku 2009 a to v rozmezí tří měsíců, konkrétně od 3. ledna
do 3. dubna. Díky tomuto výběru měsíců, jsem mohla být přítomna všem důležitým událostem ve
Španělsku, počínaje vánočními svátky, následujícím novoročním oslavám a výše popisovaným slavnostem
jako jsou karnevaly, Las fallas nebo Semana santa. Během pracovní stáže, která je nyní zařazena
v programu Erasmus centra zahraničních studií Masarykovy univerzity, jsem mohla pracovat
v zahraniční instituci, která svým zaměřením souvisí s mým studiem na Pedagogické fakultě MU.
Vybrala jsem si Španělsko, neboť zde mám přátele a trávila jsem zde proto dostatek času, abych si o
Španělsku mohla udělat celistvý obrázek. Španělsko je velice zajímavá země, s vyčerpávajícím
množstvím památek, zajímavostí a také v oblasti pedagogiky může být pro Českou republiku
inspirativní a přínosná.

Během tří měsíců jsem pracovala ve školní vzdělávací instituci pro děti do 3 let nazývané La escuda
infantil Irene Saura, pojmenované podle ředitelky instituce Irene Saura. Používaným jazykem byla
Španělština, přestože jsem zpočátku měla jen základy Španělštiny a spíše spoléhala, že během stáže
budu moci hovořit              i Anglicky. Avšak v Angličtině Španělsko velmi zaostává a jen
v opravdu turistických oblastech se s ní “zhruba” domluvíte, většinou však v místech nejvíce
navštěvovaných turisty, zaměstnávají Španělé Angličany, či zaměstnance jiných národností, avšak
s velmi dobrou Angličtinou či Francouzštinou, kterých tu žije překvapivě početné množství. Zvláště
z jazykových důvodů jsem si vybrala tuto školní instituci pro děti jen do 3 let.

Angličtina se stala jedním z mých úkolů během stáže. Snažila jsem se děti seznamovat se základními
anglickými pojmy jako je zdravení, číslice, barvy atp. Mezi dalšími povinnostmi byla celková
pedagogicko-psychologická praxe, která obsahovala celkovou péči o děti jak tělesnou tak i duševní.
K té tělesné patřila příprava a podávání snídaně, raní rozcvička, přebalování nejmenších dětí a
dále příprava a podávání oběda, následované nezbytnou siestou a odpolední svačinou. K duševní péči
či výchově bych zařadila veškeré aktivity, které jsme s dětmi dělaly, včetně zpěvu, tance,
kreslení, her, výtvarné činnosti atp.

V předškolní instituci se začínalo každý den ráno v 7:45hod. a pracovní doba končila v 19:45. Moje
pracovní doba byla od 8hod. - 15hod. každý den.

Pracuje zde nyní sedm učitelek a nachází se zde čtyři třídy, v každé jsou spolu děti stejného věku.
V první třídě (aula 1) jsou děti od čtyř měsíců - jednoho roku. V této třídě jsou dvě učitelky
(profesoras) a jejich úkolem je naučit děti základní návyky a v podstatě nahrazovat rodičovskou
péči. Tato třída je z celé instituce jedna z nejkomplikovanějších a je v ní zapotřebí mnoho
trpělivosti               a převážně pozornosti. Ve třídě druhé (aula 2), se starají o děti od
jednoho roku       do dvou let opět dvě učitelky. Tato třída je již méně náročná, neboť děti sami
chodí, větší procento z nich jsou již také samostatní během jídla a lze s nimi již dělat více
činností a úkolů, neboť rozumějí více, než třída s nejmenšími dětmi. Momentálně je v obou těchto
třídách kolem 15 dětí, což však není konečné číslo. Navíc mnoho dětí nechodí do školy pravidelně, a
tak se počet dětí každý den mění. Během roku je možné zapsat dítě do jedné ze tříd, ač nezačalo
s docházkou od měsíce září jako ostatní děti, ale pouze v případě, že je dostatek místa. Ve třídě
třetí (aula 3) je již jen jedna učitelka, které vypomáhá jedna náhradní učitelka, jež zároveň
pomáhá              i ve třídě 4 (aula 4) s nejstaršími dětmi, kde je přítomna také jen jedna
učitelka.

Každá z učitelek má v instituci jiný pracovní režim. Pracovní doba je však pro všechny stejná a to
8 hodin. Dvě učitelky začínají od 7:45hod. a jejich pracovní doba končí v 17hod., zahrnuta je také
hodinová siesta od 14hod. - 15hod. Další dvě učitelky začínají od 9hod. - 19:45hod., zahrnuta je
tříhodinová siesta od 14hod. - 17hod. Jedna učitelka zde pracuje na zkrácený úvazek, a tudíž
pracuje od 9:30hod. - 15hod. bez siesty. Poslední dvě učitelky pracují od 9hod. - 18hod. a jejich
siesta je taktéž od 14hod. - 15hod.

Pracovní režim dne zde vypadá následovně. Některé děti začínají chodit již     v 8hod. ráno, ale
většina dětí až kolem 9hodiny. Základním předpokladem je, že si    s sebou donesou z domu
připravenou snídani a svačinu. Snídaně je většinou v podobě jogurtu, ovoce nebo sušenek a svačina
taktéž. Rodiče tedy instituci platí pouze za hlavní jídlo - oběd, který zde vaří maminka ředitelky.
Jedna z učitelek je sestra ředitelky, takže lze říci, že je to takový malý rodinný pracovní podnik.
Jakmile děti vejdou do své domovské třídy, je zvykem, že si oblečou uniformní zástěrku. Ta může mít
modrou nebo červenou podobu a je základem všech vzdělávacích institucí ve Španělsku až na
univerzity. Pod ní děti také nosí uniformu neboli stejnokroj v podobě bílé košile, červeného
svetru, který někdy bývá nahrazen zeleným a zelených kostkovaných kalhot na lacle, dívky pak mají
stejně barevné sukně na lacle. Nechybí červené punčocháče v létě pak jen červené ponožky. Jakmile
je většina dětí ve třídě, zpívá se ranní píseň Buenos días (Dobrý den), která je společná pro
všechny třídy a děti ji zpívají každý den, takže ji velmi dobře znají. Během této ranní činnosti
sedí v místě k tomu určenému ve třídě a je zde kladen přísný důraz na udržení pozornosti a
poslušnosti, za každé neuposlechnutí je zlobivé dítě castigado neboli umístěno “na hanbu” či do
sedací židle bez možnosti zúčastnit       se her se svými spolužáky. Po písni, ve které se všichni
vzájemně pozdraví jmény,   se dětí pozdraví také s maskotem celé instituce, tzv. La vaca manchitas
(kravička se skvrnami), která je také společná všem třídám a má podobu plyšové hračky
a obrázku na stěně. Po této aktivitě si učitelka s dětmi povídá na nejrůznější témata, například
ohledně aktuálního ročního období, nebo o barvách, které jsou pro každé roční období typické. Po
této aktivitě většinou následovala moje chvíle, kdy jsem se s dětmi mohla asi na 20 minut věnovat
Angličtině, více času by již neudržely pozornost. Anglicky jsem je doučovala například druhy barev,
roční období nebo názvy zvířat, která již znaly a to pomocí obrázku, knížek a power - pointových
prezentací na PC. Kolem 10 hodiny, po těchto aktivitách, následuje snídaně. Každý snídá to, co si
“přinesl z domu”. Během pěkného počasí jdou děti po snídani            na školní dvůr, kde proběhne
rozcvička v podobě lehkých pohybových úkolů a poté si děti můžou libovolně hrát. K dispozici jsou
jim k tomu tříkolky, dětská autíčka, anebo plastikové domečky. Po návratu do třídy jsou děti často
unavené, a tak následuje pitný režim. Také tekutiny jsou zajištěny z domu, ve Španělsku podobně
jako například v Itálii se dává přednost čisté vodě bez bublinek před sirupy nebo džusy a to i pro
ty nejmenší děti.

Poté většinou následuje pohádka nebo poslech dětských španělských písní, na které španělské děti
často a velmi rády tančí. Kolem 11hodiny začíná příprava       na oběd pro třídy 1 a 2, tak aby byl
připraven v 11:30hod. Dětem se sundají uniformní zástěrky a nasadí se jim bryndáčky. Hračky a
ostatní materiály se uschovají na své místo a připraví se stolky se židličkami a ubrusy. Děti se
usadí ke dvěma stolům tak, aby byl počet souměrný. Zpravidla jde jedna z učitelek připravovat oběd
a druhá zůstává s dětmi ve třídě. Příprava oběda spočívá pouze v pomoci kuchařce s podáváním
hotového jídla na talíře a následně na speciální vozík, který obědy rozveze do všech tříd, jelikož
zde není vyhrazená jídelna. Během oběda se klade důraz na to, aby děti snědly co nejvíce z naložené
porce, která obsahuje první chod (primero plato) a druhý chod (seguno plato) v podobě ovoce     a
šunky. Po obědě se děti umyjí a přichystají k odpolední siestě. Některé děti však již odcházejí
domů před obědem, a proto se připraví k odchodu již dříve. Následuje příprava postýlek a siesta,
která zpravidla trvá hodinu až dvě. Minimálně jedna učitelka musí být neustále přítomna ve třídě se
spícími dětmi, zatímco ostatní mají polední pauzu. Některé učitelky preferují jíst přímo
v instituci a jiné raději odchází trávit siestu domů. Třídy 3 a 4 obědvají později, konkrétně v
12:30hod. a to společně v jedné třídě. Jdou proto spát později než děti zde tříd 1 a 2.

V 15hod. moje pracovní doba vždy končila a odcházela jsem domů. Autobusová zastávka byla opravdu
velmi blízko instituci a měla jsem přímý spoj k místu mého bydliště.

V instituci Irene Saura se pracovalo velmi příjemně a práce mi přinesla mnoho cenných zkušeností,
včetně jazykových dovedností, poznání odlišných pedagogických zvyklostí a celkově jiné kultury a
mentality. Také kolektiv byl výborný, přijal mě mezi sebe se vší španělskou vřelostí a otevřeností.
Kdyby to bylo možné, jistě bych zde zůstala déle, ale jelikož je tento rok poslední během mého
studia na Pedagogické fakultě, mohla jsem tu zůstat jen po dobu tří měsíců.

6. Přístup Španělska k výchově dětí


Španělé milují děti a jejich pohodlí a radost jsou na prvním místě, takže se zde děti často ani
fyzicky netrestají a když se tak stane, mají právo se obrátit            na příslušné sociální
instituce, která chrání dětská práva. Nemám tím ale na mysli týrání dětí, nýbrž například klasický
pohlavek, který zná jistě každý z nás, je           ve Španělsku závažným prohřeškem, zvláště pokud
je viděn na veřejnosti. Například v instituci, kde jsem měla možnost pracovat v rámci již zmíněné
pracovní stáže, bylo naprosto nemožné vidět fyzické tresty, což je samozřejmě v pořádku, ale dle
mého názoru také není správné, aby se matka bála pokárat dítě na ulici. To už je omezování práv
matky.

Dalším podstatnou částí školství a to již od vzdělávání nejmenších dětí (od 4 měsíců) jsou ve
Španělsku již zmiňované školní uniformy, což je naopak jedna z věcí, které se mi na španělském
školství líbí. Nošení uniforem usnadňuje práci rodičům a také maže sociální rozdíly mezi dětmi.
Uniformy se však nosí jen            na soukromých školách a ty jsou z finančních důvodů často méně
oblíbené, než ty státní, přestože kvalitními vzdělávacími institucemi jsou oba typy.



6.1 Systém školství ve Španělsku




Vzdělávací systém ve Španělsku začíná nepovinným předškolním vzděláváním, které je však v hojné
míře využíváno. Toto nepovinné vzdělávání má státní nebo soukromou podobu, od čehož se odvíjí jeho
zpoplatňování a také nošení zmiňovaných uniforem. Státní předškolní vzdělávání je zdarma a soukromé
je placeno podobně jako u nás dětské jesle nebo školky, ale na část poplatku rodinám přispívá stát.

V šesti letech děti nastupují povinnou školní docházku, která je stejně jako   u nás rozdělena na
dva stupně, jednotlivé stupně se dále dělí na cykly:

I. stupeň (6 - 12 let): 3 cykly - 1. a 2. třída, 3. a 4. třída, 5. a 6. třída

II. stupeň (12 - 16 let): 2 cykly - 1. a 2. ročník (u nás 7. a 8.), 3. a 4. ročník (náš 9. a 10.)

Vzdělání na III. stupni je nepovinné a je určeno studentům od 16 do 18 let. Obdoba našeho středního
školství je formována do několika typů, ze kterých si zájemci mohou vybrat:

-   studium Bachillerato - 4 typy zaměření (umělecké, humanitní, technické,  přírodní vědy a věda o
zdraví), na konci studenti skládají zkoušky, jejichž výsledky se započítávají (společně s výsledky
ze zkoušek na univerzitu) do přijímacího řízení na univerzitu, následuje čtyřleté studium na
univerzitě.

-              střední stupeň odborného výcviku – typy (úřednické a kancelářské dovednosti,
mechanika, služby). Nejvyšší formu vzdělávání představuje studium      na univerzitě nebo

-              ve vyšším stupni odborného vzdělávání.

„Školství ve Španělsku prochází již několik roků reformou, která spočívá v přechodu od tradičního
učení, stejných testů a zkoušek k volnějšímu systému, který vede žáky k lepšímu pochopení a
osvojení látky, k samostatnému vyhledávání            a využívání informací. Počty žáků ve třídách
se pohybují v rozmezí 20-25 žáků,          ve většině případů bylo ve třídách 22 dětí.“[151]

Podstatným rozdílem je jistě odlišná mentalita, která se projevuje již v útlém věku. Je zde jistě
cítit mnohem větší temperament, což jsem zaznamenala již v předškolní instituci a s tím související
náročnost výuky pro učitele, neboť děti jsou oproti našim hlučnější a mnohem hůře koordinovatelné.
Na druhou stranu, učitelé jsou zde také temperamentnější, takže mají proti hyperaktivním žákům
alespoň vhodnou charakterovou “výbavu”. Ovšem mezi kladné stránky španělského školství bych zmínila
například velmi dobře spolupracující pedagogický sbor, což je dle mého názoru základ dobrého
fungování školy. Nemohu samozřejmě mluvit            za všechny školy ve Španělsku, ale soudě podle
instituce, se kterou jsem se měla možnost seznámit velmi dobře. Je zde soudržnější chování kolegů,
které může připomínat naše malé vesnické školy. Dalším plusem, a to nejen ve Španělském školství,
ale ve Španělsku vůbec, je důkladné třídění odpadů, ke kterému jsou vedeny už i malé děti. Ne
samozřejmě ty v předškolních vzdělávacích institucích, zde to za ně dělají učitelky - vychovatelky.

„Postavení španělských učitelů ve společnosti je prestižnější, jejich plat je               ve
srovnání s naším podstatně vyšší, zohledňuje vzdělání a celkovou náročnost práce. Na provoz škol
jde větší objem finančních prostředků nejen z kapsy zřizovatele, ale výraznou měrou se podílejí
svými příspěvky rodiče a četní sponzoři.“[152] Také to je podstatným rozdílem mezi naším a
španělským školstvím. U nás je toto povolání stále méně oblíbené a svoji prestiž smutně ztrácí, ač
se jedná o povolání nesnadné a stále velice důležité.

U nás jsou žáci patrně klidnější a naše často hezky vyzdobené školy mohou působit tradičnějším
dojmem, než velmi dobře moderně vybavené, avšak strohé školy ve Španělsku. Ale v otázkách hygieny,
bych raději preferovala tu moderní vymoženost, neboť mnohé školy u nás ji dostatečně nesplňují. Jak
je tedy vidět, oba vzdělávací systémy v sobě obnášejí kladné i záporné stránky a kdyby se mohly
vzájemně doplnit a ovlivnit, možná by z toho vznikla “dokonalá škola”. Je to ale vůbec možné? Snad
je nakonec pravda, že španělský systém školství funguje právě ve Španělsku, neboť je “ušit na míru”
tamním žákům a učitelům a nám zase vyhovuje ten náš. V určitých oblastech by se však u nás jistě
určité změny učinit mohly a měly. Například v otázce hygienických vybavení některých našich
škol,       v přístupu žáka k učiteli a naopak, ve finančním ohodnocení pedagogů a v celkovém
chápání pedagogické činnosti veřejností.





7. Závěr



Španělsko je zemí s nevyčerpatelným množstvím temperamentu, barev          a inspirace. Jak je
viděn z popisovaných tradic a oslav, lidé si zde dokáží užít naplno všechny příležitosti. Jsou
společenští, velmi přátelští a komunikativní. Toto bych hodnotila jako jeden z kladů Španělů.
V České republice mi chybí více optimismu    a radosti ze života, což je ale jistě způsobeno také
odlišnými klimatickými podmínkami. Jsme více rezervovaní, což se projevuje už na našem způsobu
seznamování (podání ruky), které je všude v jižanských zemích doprovázeno dvěma polibky na tvář.

Naopak za výtku bych označila malou pracovitost a pohodlnost, která se projevuje například
v posunuté pracovní době (mnoho Španělů začíná práci až po 10 hodině ráno) nebo v dlouhé odpolední
siestě, která způsobuje, že se zde pracuje                  do pozdějších večerních hodin. Španělé
na tento systém nemají vyhraněný názor, některým vyhovuje, jiní obdivují například náš systém
pracovní doby, který umožňuje trávit již odpoledne a večery doma s rodinou. Mě osobně se jistě
myšlenka odpolední siesty zamlouvá, ovšem pokud je zavedena ve všech obchodech v okolí, bývá ve
Španělsku někdy problém například i taková banální věc jako nákup, protože od 14hod. (někde od
15hod.) až do 17hod. bývá téměř vše zavřeno. Malá pracovitost a pohodlnost je známým rysem Španělů.
Ne nadarmo je znám koncept mañana[153]a je zde naprosto normální a společensky přijatelné mít
zpoždění min. 10 - 20 minut.

Velmi důležitá je ve Španělsku, jako ostatně ve všech jižanských zemích, vazba na rodinu a úcta
k rodičům, kterou zde velice obdivuji, a ze které bychom si mohli vzít příklad. Proto je tu
naprosto normální, že děti žijí společně s rodiči i po dosažení plnoletosti a později si budují
zázemí často v jejich blízkosti. U nás je možné vidět něco podobného snad jen na vesnicích. Také
vztahy rodičů k dětem jsou odlišné od vztahů, které jsou typické u nás. Většina rodičů u nás klade
důraz                        na osamostatnění dětí po dosažení plnoletosti a setkala jsem se i
s mnoha případy, kdy rodiče neměli zájem podporovat své děti ve vzdělání. V mnoha zemích na to mají
zařízené různé systémy, například v Holandsku nebo ve skandinávských zemí existuje systém státních
půjček pro studenty na poplatky za studium na vysoké škole. Ve Španělsku, kde je silné rodinné
zázemí jsou děti finančně podporovány rodiči, dokonce nejčastěji do té doby, než si najdou stálé
povolání.

Španělé jsou velmi hrdí, takže nesnášejí dobře kritiku či projevy nadřazenosti, a proto je zde
naprosto běžné vidět jednání mezi nadřízeným                a podřízeným jako jednání rovnocenných
partnerů, což mě nesmírně zaujalo, i když je pak v takovém vztahu pro nadřízeného asi těžké udržet
si respekt a autoritu. Tento systém musí předpokládat silnou důvěru, dodržení slova a spolehlivost,
což jsou další faktory, na které jsou Španělé hákliví. V obchodních jednáních jsou netrpěliví a
flexibilní, málokdy mají vše předem připraveno a mají rádi spontánnost.

Tak jako u nás, máme spíše princip setkání a jednání ať už s přáteli či týkající se práce, mimo
domov, podobně jako v Anglii, kde na to existuje přísloví „My house is my castle“[154], Španělé
návštěvy milují a neváhají řešit například ani obchodní záležitosti právě v rodinném zázemí.
Pozvání na obědy a večeře jsou zde velmi běžné a je to pro pozvaného nejvyšší čest a projev zájmu
úcty a důvěry k němu.

V učení se novým věcem jsou Španělé zdrženliví. Jako velicí vlastenci mají často přehled jen o své
zemi a co je za hranicemi Španělska je mnohdy nezajímá. Velikou výtkou, z mé strany, je velmi
špatná znalost cizích jazyků, která je naopak v České republice na vysoké úrovni.

Poslední závěrečné srovnání bych věnovala ve Španělsku tak známému pojmu mužnost (el machismo),
který už však v dnešní době pomalu mizí. Byl markantnější spíše dříve, kdy byl muž jediný výdělečně
činný člověk v rodině, a byl proto “pánem domu”. Ženy nepracovaly, a tak byly mužům v podstatě
podřízeny, nepřipadalo v úvahu, aby muž doma dělal jakoukoli domácí práci, která je spojována
s ženským pohlavím. Ve Španělsku je v dnešní době kladen důraz na již rovnocenné partnerství, a tak
zná nejmladší generace pojem el machismo jen od svých rodičů či prarodičů, kteří v jeho principu
stále žijí, ač je přežitkem. O rovnocenné partnerství se snaží také španělská politika, ve které je
momentálně rovné procento žen i mužů, což by si naše politika mohla vzít za příklad, stejně jako
vymazání platových rozdílů mezi pohlavími, za stejně provedenou práci.


V České republice si cením dochvilnosti, touhy poznávat nové země, učit se nové jazyky a
pracovitosti. Chybí mi tu větší projevy vlastenectví, národní hrdost       a již zmiňovaný
optimismus.

Ve Španělsku bych nejkladněji hodnotila jejich optimismus, schopnost naplno si užít života,
přátelské chování a slušnost s úctou (zákazník je můj pán), která ještě na mnoha místech u nás není
vidět. Dále na nich obdivuji respekt k rodině a celkovou soudržnost rodinných vztahů, která je zde
chápána jako nejvyšší hodnota.

Španělsko je zemí, ve které se od samých počátků jejího vzniku mísilo mnoho kultur, proto není
vůbec snadné ji výstižně popsat. Pokud bych mohla volit jen jedinou větu, napsala bych: „Je to země
mnoha barev, temperamentu a překvapení, kde nikdo nikam nespěchá…“
























       Resumé


Diplomová práce se zabývá rozborem Španělska zvláště po jeho umělecké a pedagogické stránce. V
úvodní kapitole vysvětluji pojem estetika na základě uvedených autorů a jejich knih. Diplomová
práce pokračuje částí o historických epochách, obsahující kapitoly, ve kterých objasňuji proměny
pojetí krásy v historii Španělska. V další části diplomové práce rozebírám tradice, místní zvyky a
obyčeje. Popisuji například slavné býčí zápasy nebo velmi oblíbené celosvětově proslavené flamenco.
Následuje část věnována španělským slavnostem a oslavám jako Las fallas ve Valencii, Semana santa v
Lorce nebo La tomatina v Buñolu. Tato část práce je označena jako teoretická. V praktická části se
zabývám pracovní stáží ve Španělsku a pokračuji kapitolou, obsahující srovnání výchovy dětí
typickou ve Španělsku s výchovou charakteristickou pro Českou republiku. Praktická část práce končí
kapitolou, ve kterém popisuji španělský systém školství, který porovnávám s českým.



Summary



The diploma thesis deals with the analysis of Spain especially in it’s artistic and education side.
It’s introductory part presents concept of aesthetics on the basic of named authors and their
books. The diploma thesis continues by a part about the historical epochs, including chapters in
which I bring out the different perception of beauty in the history of Spain. In the following part
of the diploma thesis I analyse the traditions, local customs and habits. I describe for example
famous bullfighting or very popular wordwide celebrated flamenco. The following part of the diploma
thesis is dedicated to spanish celebrations and feasts as a Las fallas in Valencia, Semana santa in
Lorca or La tomatina in Buñol. This part of the diploma thesis is named as theoretical. In the
practical part of the diploma thesis I am engaged in the work training i Spain, and I continue by a
chapter that includes confrontation between the education of children that is typical for Spain and
the education of children that is characteristic for Czech republic. The practical part finishes by
a chapter where I describe the spanish educational system that I confront with the Czech one.
















Použité prameny:

               Literatura:



1) ŠINDELÁŘ, Dušan, Krása v nás a kolem nás. Praha : Albatros 1981. 223s. ISBN 885-0-93-7-01.

2) SDRUŽENÍ PRO OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ ČR: Ottův slovník naučný nové doby : dodatky k velikému Ottovu
slovníku naučnému 1. díl : Praha : Argo, 1998. 701s. ISBN 80-7203-187-2. - ISBN 80-7185-159-0.

3) HUYGHE, René. Umění a lidstvo 1. Praha : Odeon, 1967. 224s.

4) PIJOAN, José. Dějiny umění I. Praha : Odeon, 1982. 389s.  ISBN 01-501-82.

5) PIJOAN, José, Dějiny umění 2. Praha : Odeon, 1982. 320s. ISBN 01-512-82.

6) PIJOAN, José. Dějiny umění 3. Praha : Odeon, 1983. 333s. ISBN 01-502-83.

7) PIJOAN, José, Dějiny umění 4. Praha : Odeon, 1983. 332s. ISBN 01-506-83.

8) PIJOAN, José. Dějiny umění 5. Praha : Odeon, 1984. 317s. ISBN 01-501-84.

9) PIJOAN, José. Dějiny umění 6. Praha : Odeon, 1980. 348s. ISBN 01-511-80.

10) PIJOAN, José. Dějiny umění 7. Praha : Odeon, 1980. 348s. ISBN 01-501-85.

11) PIJOAN, José. Dějiny umění 8. Praha : Odeon, 1985. 364s. ISBN 01-503-85.

12) PIJOAN, José. Dějiny umění 9. Praha : Odeon, 1986. 334s. ISBN 01-501-86.

13) PIJOAN, José. Dějiny umění 10. Praha : Odeon, 1986. 300s. ISBN 01-502-86.

14) MRÁZ, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury 1. Praha : Idea servis, 1983. 212s. ISBN 80-85970-37-6.

15) MRÁZ, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury 2. Praha : Idea servis, 2001. 209 s.
ISBN 80-85970-37-6.

16) GIBSON, Ian. Život Salvadora Dalího, Praha : BB/art, 2003. 679s. ISBN 80-7341-116-4.

17) HAMINGWAY, Ernest. Smrt odpoledne, Praha : Odeon, 1982. 297s. ISBN 01-010-82.

18) DUNLOP, Fiona. Španělsko. Brno : CP Books, 2005. 399s. ISBN 80-251-0675-6.

19) STANFORD, Emma. Španělsko : průvodce do kapsy. Bučovice : RO-TO-M, 2003. 192s. ISBN
80-86704-17-3.

20) KRÁL, Václav, Československá akademie věd. Encyklopedický institut. Malý encyklopedický slovník
A – Ž. Praha : ACADEMIA, 1972. 1456s. ISBN 21-082-72.

21) GARDNER, Philip. Encyklopedie světa. Praha : Columbus, 1995. 512 s. ISBN 80-7176-022-6.

22) HAGGETT, Peter. Lidé a kultury. Praha : Nakladatelský dům OP, 1994. 256 s. ISBN 80-85841-13-4.
























Internetové zdroje:


Španělsko informační portál - všeobecné informace. [ 5. 1. 2009] Dostupné z:

<http://www.spanelsko.info/info.htm >


Španělsko informační portál - všeobecné informace: jeskyně Altamira. [14. 12. 2008] Dostupné z:

<http://www.spanelsko.info/altamira-kaple.htm>


Španělsko informační portál - všeobecné informace: historie umění. [14. 12. 2008], [10. 1. 2009]
Dostupné z:

<http://www.spanelsko.info/umeni.htm>


Španělsko informační portál - všeobecné informace: býčí zápasy. [25. 2. 2009] Dostupné z:

<http://www.spanelsko.info/zapasy.htm>


Otevřená encyklopedie Wikipedie: estetika. [12. 12. 2008] Dostupné z:

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Estetika>


Otevřená encyklopedie Wikipedie: pravěk. [14. 12. 2008] Dostupné z:

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Prav%C4%9Bk>


Otevřená encyklopedie Wikipedie: gotická architektura na Pyrenejském poloostrově. [13. 1. 2009]
Dostupné z:

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Gotick%C3%A1_architektura_na_Pyrenejsk%C3%A9m_poloostrov%C4%9B>


Otevřená encyklopedie Wikipedie: romantismus. [21. 2. 2009] Dostupné z:

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Romantismus>


Otevřená encyklopedie Wikipedie: kubismus. [22. 2. 2009] Dostupné z:

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Kubismus>


Otevřená encyklopedie Wikipedie: flamenco. [26. 2. 2009] Dostupné z:

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Flamenco>


Otevřená encyklopedie Wikipedie: město Santa Cruz de Tenerife. [1. 3. 2009] Dostupné z:

               <http://cs.wikipedia.org/wiki/Tenerife>


Otevřená encyklopedie Wikipedie: město Murcia. [19. 3. 2009] Dostupné z:

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Murcia>


              Učitelské noviny: návštěva v Madridu. [29. 3. 2009] Dostupné z:

<http://www.ucitelskenoviny.cz/obsah_clanku.php?vydani=33&rok=06&odkaz=na.htm>


















Seznam příloh:

Obrazové:


·      Příloha č. 1 - fotografie ke kapitole Pravěk - jeskyně Altamira (obr. 1 - 3).

·      Příloha č. 2 - fotografie ke kapitole Románský sloh - kostel Santiago de Compostela od
stavitele (obr. 4) a fotografie ke kapitole Renesance - zámek El Escorial (obr. 5).

·      Příloha č. 3 - fotografie ke kapitole Manýrismus - Šlechtic s rukou na prsou od malíře El
Greco (obr. 6).

·      Příloha č. 4 - fotografie ke kapitole Baroko - Infantka Margarita Teresa v modrém od malíře
Diega Velázqueze (obr. 7).

·      Příloha č. 5 - fotografie ke kapitole klasicismus - muzeum Prado od stavitele Juana de
Villanueva. (obr. 8 - 9).

·      Příloha č. 6 - fotografie ke kapitole Secese - katedrála Sagrada Familia od architekta
Antoni Gaudího (obr. 10 - 12).

·      Příloha č. 7 - fotografie ke kapitole Španělské osobnosti sochařství, malířství a
architektury 20. st. - Harlekýn (obr. 13) a Avignonské slečny od malíře Pabla Picassa (obr. 14).

·      Příloha 8 - fotografie ke kapitole Španělské osobnosti sochařství, malířství a architektury
20. st. - Město umění a ved od architekta Santiaga Calatrava (obr. 15 - 16).

·      Příloha č. 9 - fotografie ke kapitole Býčí zápasy (obr. 17) a kapitole Los San Fermines
(Pamplona) (obr. 18).

·      Příloha č. 10 - fotografie ke kapitole Flamenco (obr. 19 - 20).

·      Příloha č. 11 - fotografie ke kapitole Karnevaly v Aguilas (obr. 21 - 22).

·      Příloha č. 12 - fotografie ke kapitole Las fallas (obr. 23 - 25).

·      Příloha č. 13 - fotografie ke kapitole La Semana santa (obr. 26 - 29).

·      Příloha č. 14 - fotografie ke kapitole Pracovní stáž (obr. 30 - 33).





Přílohy:


Příloha č. 1



                                        Obr. 1: dostupné z:

 http://www.e-dovolena.cz/clanky/spanelsko/altamira-obrazarna-pralidi-218.html [10. 4.
2009]




              Obr. 2: dostupné z:                                              Obr. 3: dostupné
z:

 http://www.spanelsko.info/altamira-kaple.htm       http://www.spanelsko.info/altamira-kaple.htm

[10. 4. 2009]                                                             [10. 4.
2009]





Příloha č. 2


                                            Obr. 4: dostupné z:

http://www.tyden.cz/rubriky/cestovani/unesco-vita-stepanka/santiago-de-compostela-poutni-misto-na-k
onci-evropy_99141.html [10. 4. 2009]


                                                                   Obr. 5: dostupné z:


http://media.photobucket.com/image/el%20escorial/enaj000/Spain_ElEscorial.jpg [10. 4. 2009]



Příloha č. 3




                                                               Obr. 6: dostupné z:

 http://www.artchiv.cz/GALERIE/OBRAZ/10382--Domenico-Theotocopuli-(El-
Greco)--Slechtic-s-rokou-na-prsou.html [10. 4. 2009]














Příloha č. 4


                                                              Obr. 7: dostupné z:

         http://www.artmuseum.cz/reprodukce2_pohled.php?dilo_id=798  [10. 4. 2009]















Příloha č. 5




                                             Obr. 8: foto autorka práce




                                            Obr. 9: foto autorka práce



 Příloha č. 6






                                                       Obr. 10: foto autorka práce













                                           Obr. 11: foto autorka práce




                                           Obr. 12: foto autorka práce






Příloha č. 7




                                             Obr. 13: dostupné z:

                          http://www.slavneobrazy.cz/obr/pict/175.jpg [10. 4. 2009]





                                           Obr. 14: dostupné z:

               http://www.jakyje.net/obrazky/picasso_avignon_v.jpg [10. 4. 2009]

 Příloha č. 8




                                                           Obr. 15: foto autorka





                                               Obr. 16: foto autorka





 Příloha č. 9




                                                   Obr. 17: dostupné z:

                             http://www.dospanelska.cz/images/corrida.jpg [10. 4. 2009]






                                                           Obr. 18: dostupné z:

                          http://www.dospanelska.cz/images/corrida.jpg [10. 4. 2009]


Příloha č. 10




                                          Obr. 19: Dostupné z:

                    http://en.wikipedia.org/wiki/File:Belen_maya.jpg [10. 4. 2009]



                                                   Obr. 20: dostupné z:


        http://www.thedctraveler.com/wp-content/uploads/2007/02/flamenco-3.jpg

                                                        [10. 4. 2009]


   Příloha č. 11





                                                                 Obr. 21: foto autorka práce




                                                                 Obr. 22: foto autorka práce





Příloha č. 12




                  Obr. 23: foto autorka                                                 Obr. 24:
foto autorka





                                                          Obr. 25: foto autorka




Příloha č. 13



                                                    Obr. 26 : foto autorka práce



¨


                                            Obr. 27 : foto autorka práce


                                           Obr. 28 : foto autorka práce






                                                         Obr. 29 : foto autorka práce










Příloha č. 14



                                                               Obr. 30: foto autorka


                                                                               Obr. 31: foto
autorka


                                                     Obr. 32: foto autorka



                                                      Obr. 33: foto autorka
________________________________

[1] http://www.spanelsko.info/info.htm [ 5. 1. 2009]

 [2] http://cs.wikipedia.org/wiki/Estetika [12. 12. 2008]

 [3] Přirozeným číslem se v matematice rozumí kladné celé číslo (1, 2, 3, …). Někdy se nula mezi
přirozená čísla počítá, což však vede k některým potížím v teorii čísel. Tato čísla se označují
jako přirozená, neboť se dají používat pro počet nějakých předmětů (viz též kardinální číslo), nebo
vyjadřování pořadí (viz též ordinální číslo).

[4] Zlatý řez (latinsky sectio aurea), označuje poměr o hodnotě přibližně 1:1,618. V umění a
fotografii je pokládán za ideální proporci mezi různými délkami.

[5] http://cs.wikipedia.org/wiki/Estetika [12. 12. 2008]

[6] http://cs.wikipedia.org/wiki/Estetika [12. 12. 2008]

[7] Aurelius Augustinus (též sv. Augustin nebo Augustin z Hippo - *354 Thagaste, dnes Souk-Ahras v
Alžírsku - †430 Hippo Regius (v dnešním Tunisku) byl biskup a učitel církve v období pozdního
římského císařství; je též svatým katolické církve. Augustinus je jeden z nejvýznamnějších raně
křesťanských filozofů a teologů.

[8] formalista je přívrženec formalismu (lat.), směry dávající z různých důvodů přednost formě před
obsahem. Formalista je osoba lpící na vnější formě.

[9] Georg Wilhelm Friedrich Hegel (*24. srpna 1770 Stuttgart - † 14. listopadu 1831 Berlín),
německý filozof a představitel německého idealismu.

[10] http://cs.wikipedia.org/wiki/Estetika [12. 12. 2008]

[11] Fenomenologie (z řec. fainomai, ukazuji se), znamená obecně přesné zkoumání jevů. Místo
zkoumání podstat a skutečností samých se tedy zabývá zkušeností, tím, jak se věci „samy“ člověku
ukazují.

[12] Existencialismus (nebo existencionalismus), je filosofický a umělecký směr, který vznikl po
první světové válce v Německu. K rozšíření tohoto směru došlo především díky francouzským
představitelům ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce.

[13] Intuitivismus je filozofie, idealistické učení, podle kterého v poznání hraje hlavní roli
intuice, jež je chápána buď jako zvláštní poznávací schopnost (extáze, zření), umožňující
bezprostředně postihnout realitu, nebo jako nejvyšší stupeň racionálního poznání (tzv. racionální
intuice).

[14] šosáctví je typ omezeného přízemního nazírání a chování spjatého s konzervativními postoji a s
poklonkováním vůči nadřízeným.

[15] doktrinářství je jednání nepraktické a pedantské.

[16] Sdružení pro Ottův slovník naučný ČR: Ottův slovník naučný nové doby : dodatky k velikému
Ottovu slovníku naučnému 1. díl : Praha : Argo, 1998. 701s. ISBN 80-7203-187-2. - ISBN
80-7185-159-0.

[17] Panevropa - plán na vytvoření Spojených států evropských, navržený roku 1929 francouzským
ministrem zahraničí A. Briandem.

[18] Sdružení pro Ottův slovník naučný ČR: Ottův slovník naučný nové doby : dodatky k velikému
Ottovu slovníku naučnému 1. díl : Praha : Argo, 1998. 701s. ISBN 80-7203-187-2. - ISBN
80-7185-159-0.


[19] http://cs.wikipedia.org/wiki/Prav%C4%9Bk [14. 12. 2008]

[20] René Huyghe (*3. května 1906 Arras – †5. února 1997, Paříž) byl francouzský historik, kritik a
teoretik umění.

[21] HUYGHE, René. Umění a lidstvo 1. Praha : Odeon, 1967.

[22] PIJOAN, José. Dějiny umění I. Praha : Odeon, 1982. 389s. ISBN 01-501-82.

[23] Frankokantaberská oblast - oblast mezi Francií a Španělskem

[24] http://www.spanelsko.info/altamira-kaple.htm [14. 12. 2008]

[25] Abbé Henri Breuil (*28. 2. 1877 - †14. 8. 1961), francouzský archeolog, profesor  Collége de
France. Zabýval se zejména paleolitem a jeho uměním (Altamira, Lascaux).

[26] mezolit (řec.), m. - střední doba kamenná, ve stř. Evropě 8. - 5. tisíciletí př. n. l.

[27] paleolit (řec.), m. - starší doba kamenná, 1 mil. – 8000 př. n. l.

[28] http://www.spanelsko.info/umeni.htm [14. 12. 2008]

[29] megalit (řec.), m. - je velký, někdy hrubě opracovaný kámen vztyčený pravěkými lidmi mimo své
přirozené souvislosti. Megality jsou nejstaršími dochovanými stavbami na světě, z období neolitu,
eneolitu a starší doby bronzové. Jejich název vznikl s řeckého megos (velký) a lithos (kámen).

[30] menhir - (kelt.), m. - na výšku postavený kultovní kámen v neolitu.

[31] dolmen - (kelt.), m. - několik vztyčených kamenů s vodorovným překladem, které uzavírají
komoru.

[32] pilíř (lat.), m. - volně stojící nebo k budově přimknutá opěra ze dřeva, kamene, zdiva,
betonu, oceli apod.

[33] Iberská kultura (estilo iberico), patřila neindoevropskému obyvatelstvu předřímské doby
železné na poloostrově, které mělo styky s mykénskou civilizací a s Féničany.

[34] http://www.spanelsko.info/umeni.htm [14. 12. 2008]

[35] mozaika (it.), ž. - je plošná výzdoba, ornamentální nebo figurální, sestavená z drobných
kostek, hranolků nebo kolíčků, kamenných, později skleněných, upevňovaných do měkké omítky nebo
tmelu.

[36] sarkofág (řec.), m. - schránka k uložení mrtvého (zpravidla kamenná).

[37] akvadukt (lat.), m. - vodovod.

[38] amfiteátr (řec.), m. - antická římská stavba eliptického půdorysu pro hry a zápasy.

[39] PIJOAN, José. Dějiny umění 3. Praha : Odeon, 1983. 333s. ISBN 01-502-83.

[40] PIJOAN, José. Dějiny umění 3. Praha : Odeon, 1983. 333s. ISBN 01-502-83.

[41] mauzoleum (řec.), s. - monumentální hrobka.

[42] Hispánie - (lat.), ž. - ve starověku užívaný název pro Pyrenejský poloostrov.

[43] apsida (lat.), ž. - výklenek za oltářem.

[44] ikonografie (řec.), ž. - nauka o námětech.

[45] PIJOAN, José. Dějiny umění 3. Praha : Odeon, 1983. 333s. ISBN 01-502-83.

[46] Kultura popelnicových polí - kultura asi 2. tisíciletí př. n. l. na území České republiky.

[47] PIJOAN, José. Dějiny umění 3. Praha : Odeon, 1983. 333s. ISBN 01-502-83.

[48] Sloh vizigótský (estilo visigótico), sloh Vizigótů, pro který byla charakteristická valená
klenba a podkovovité oblouky.

[49] PIJOAN , José. Dějiny umění 3. Praha : Odeon, 1983. 333s. ISBN 01-502-83.

[50] Sloh hispanomuslimský nebo také arabský (estilo hispanomusulmán či árabe), je orientální
dekorativní styl, který ovlivnil architekturu celého Pyrenejského poloostrova, vyjma Asturie.

[51] Sloh asturský (estilo asturiano), sloh prerománský z oblasti Asturie, který nebyl zasažen
hispanomuslimskou kulturou.

[52] PIJOAN , José. Dějiny umění 3. Praha : Odeon, 1983. 333s. ISBN 01-502-83.

[53] Sloh mozarabský (estilo mozárabe), sloh křesťanských stavitelů vycházející z vizigótského
slohu, doplněného o některé arabizující prvky, jako např. vyšší podkovovitý oblouk.

[54] http://www.spanelsko.info/umeni.htm [10. 1. 2009]

[55] Cesta sv. Jakuba - neboli svatojakubská cesta, je poutní cesta k hrobu sv. Jakuba nalezenému
ve španělském městě Santiago de Compostela.

[56] tambur (arab.), m. - buben, válcová či hranolová část stavby pod kupolí, obvykle s okny pro
osvětlení vnitřku.

[57] tromp (fr.), m. - stavební článek prostředkující přechod z prostoru nad čtvercem v polygon
nebo kupoli.

[58] http://www.spanelsko.info/umeni.htm[10. 1. 2009]

[59] Nartex (řec.), m. - předsíň starokřesťanské basiliky.

[60] Ambit (lat.), m. - křížová chodba a součást kláštera.

[61] Portál (lat.), m. - architektonicky nebo sochařsky zdůrazněný vchod do budovy.

[62] PIJOAN, José. Dějiny umění 3. Praha : Odeon, 1983. 333s. ISBN 01-502-83.

[63] PIJOAN, José. Dějiny umění 3. Praha : Odeon, 1983. 333s. ISBN 01-502-83.

[64] tympanon (řec.), m. - trojúhelníková (polokruhová) plocha štítu, zdobená sochami nebo reliéfy.

[65] polychromie (řec.), ž. - vícebarevný nátěr, kryjící přírodní hmotu soch., řemeslných stav. děl
a dodávající jim tak větší výraznost.

[66] PIJOAN, José. Dějiny umění 3. Praha : Odeon, 1983. 333s. ISBN 01-502-83.

[67] arkáda (fr.), ž. - oblouk na sloupech nebo pilířích.

[68] antependium (lat.), s. - ozdobný kryt přední strany křesťanského oltáře.

[69] PIJOAN, José. Dějiny umění 3. Praha : Odeon, 1983. 333s. ISBN 01-502-83.

[70] Karolínské umění - dvorské umění za Karla Velikého a jeho nástupců (8. st. - 1. pol. 9. st.).

[71] Cisterciák (lat.), m. - řeholník řádu vzniklého roku 1098 v Cîteaux (Francie), dříve
Cistercium u Dijonu.

[72] opěrný systém - způsob stavební konstrukce na sakrální architektuře v gotickém slohu (12. st.
- poč. 16. st.).

[73] Flamboyantní styl (fr.), - plaménkový pozdně gotický styl ve Francii.

[74] http://cs.wikipedia.org/wiki/Gotick%C3%A1_architektura_na_Pyrenejsk%C3%A9m_poloostrov%C4%9B
[13. 1. 2009]

[75] http://cs.wikipedia.org/wiki/Gotick%C3%A1_architektura_na_Pyrenejsk%C3%A9m_poloostrov%C4%9B
[13. 1. 2009]

[76] http://cs.wikipedia.org/wiki/Gotick%C3%A1_architektura_na_Pyrenejsk%C3%A9m_poloostrov%C4%9B
[13. 1. 2009]

[77] http://cs.wikipedia.org/wiki/Gotick%C3%A1_architektura_na_Pyrenejsk%C3%A9m_poloostrov%C4%9B
[13. 1. 2009]

[78] erb (něm.), m. - znak.

[79] heraldická hesla - státní, zemské, šlechtické, církevní, městské apod. znaky.

[80] PIJOAN, José. Dějiny umění 5. Praha : Odeon, 1984. 317s. ISBN 01-501-84.

[81] MRÁZ, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury 2. Praha : Idea servis, 1983. 212s. ISBN 80-85970-37-6.

[82]  PIJOAN, José. Dějiny umění 5. Praha : Odeon, 1984. 317s. ISBN 01-501-84.

[83] retábl (lat.), s. - horní část nebo pozadí oltáře.

[84] PIJOAN, José. Dějiny umění 5. Praha : Odeon, 1984. 317s. ISBN 01-501-84.


[85] Raffaelismus - směr pojmenovaný podle italského renesančního malíře Rafaela Santi.

[86] Manýrismus (it.), m. - původně elektický styl italského pozdně renesančního malířství,
napodobující díla Michelangelova a Raffaelova; sloh italského umění.

[87] PIJOAN, José. Dějiny umění 6. Praha : Odeon, 1980. 348s. ISBN 01-511-80.

[88] PIJOAN, José. Dějiny umění 6. Praha : Odeon, 1980. 348s. ISBN 01-511-80.

[89] Albert Dürer (*21. května 1471 Norimberk - †6. dubna 1528 tamtéž), byl malíř, grafik a
teoretik umění evropského formátu.

[90] PIJOAN, José. Dějiny umění 7. Praha : Odeon, 1980. 348s. ISBN 01-501-85.

[91] Klasicismus (lat.), m. - umělecký sloh druhé poloviny 18. století a první čtvrtiny 19.
století, založený na racionálním řádu; člení se na sloh Ludvíka XVI. A empir (sloh období
Napoleonova císařství); umělecká tendence, nacházející podněty v klasickém umění antického Řecka a
Říma.

[92] PIJOAN, José. Dějiny umění 7. Praha : Odeon, 1985. 348s. ISBN 01-501-85.




[93] MRÁZ, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury 2. Praha : Idea servis, 1983. 212s. ISBN 80-85970-37-6.

[94] apoteóza (řec.), ž. - uctívání; nadšená oslava, zbožňování.

[95] PIJOAN, José. Dějiny umění 7. Praha : Odeon, 1985. 348s. ISBN 01-501-85.



[96] PIJOAN, José. Dějiny umění 7. Praha : Odeon, 1985. 348s. ISBN 01-501-85.



[97] PIJOAN, José. Dějiny umění 7. Praha : Odeon, 1985. 348s. ISBN 01-501-85.

[98] Salesiánky - Kongregace Dcer Panny Marie Pomocnice (FMA) je řeholní společenství založené sv.
Janem Boskem a sv. Marií Dominikou Mazzarello. Sestry z této kongregace se nazývají salesiánky.
Podobně jako se salesiáni zaměřují na výchovu chlapců, tak se salesiánky zaměřují na výchovu dívek
v duchu preventivního systému Jana Boska.

[99] PIJOAN, José. Dějiny umění 7. Praha : Odeon, 1985. 348s. ISBN 01-501-85.

[100] PIJOAN, José. Dějiny umění 7. Praha : Odeon, 1985. 348s. ISBN 01-501-85.

[101] PIJOAN, José. Dějiny umění 7. Praha : Odeon, 1985. 348s. ISBN 01-501-85.

[102] http://cs.wikipedia.org/wiki/Romantismus [21. 2. 2009]

[103] PIJOAN, José. Dějiny umění 8. Praha : Odeon, 1985. 364s. ISBN 01-503-85.



[104] PIJOAN, José. Dějiny umění 9. Praha : Odeon, 1986. 334s. ISBN 01-501-86.

[105] Georges Braq (13. května 1882, Argenteuil - 31. srpna 1963, Paříž) byl francouzský malíř a
sochař.

[106] http://cs.wikipedia.org/wiki/Kubismus [22. 2. 2009]

[107] Futurismus byl avantgardní umělecký směr. Pro tento směr je charakteristické odmítání všech
dosavadních kulturních a uměleckých hodnot.

[108] Konstruktivismus byl název pro architektonické a umělecké hnutí v Rusku, aktivní zejména po
Říjnové revoluci (1917).

[109] Expresionismus (severo)evropský, především německý umělecký směr. Vznikl jako protiklad
impresionismu a naturalismu tzn., odmítl umění zobrazující skutečnost i umění snažící
zprostředkovat skutečnost pomocí dojmů (exprese).

[110] koláž (fr.), ž. - výtvarná technika vlepování různých druhů materiálů do plochy obrazu.

[111] Minotaurus (řec.), m. - bestie s lidským tělem a býčí hlavou v řecké mytologii.

[112] PIJOAN, José. Dějiny umění 9. Praha : Odeon, 1986. 334s. ISBN 01-501-86.

         [113] GIBSON, Ian. Život Salvadora Dalího, Praha : BB/art, 2003. 679s. ISBN 80-7341-116-4.

       [114] PIJOAN, José. Dějiny umění 10. Praha : Odeon, 1986. 300s. ISBN 01-502-86.

[115] Pop-art - (zkratka z angl. popular art populární masové umění), je umělecký směr vzniklý v
polovině 50. let a dominantní v 60. letech 20. století. Pop art byl ovlivněn populání hudbou,
komerčním uměním. Charakteristické je pro něj přejímání motivů i techniky z předmětů každodenní
potřeby, inspirace velkoměstskou kulturou s jejími vizuálními projevy (fotografie, film, reklama,
komiksy).

[116] Op-art - (zkráceně z angl. optical art optické umění), je směr výtvarného umění, jenž se
začal rozvíjet koncem 50. a počátkem 60. let 20. století. Autoři op-artových děl využívají poznatky
z geometrie, fyziognomie a optiky.

[117] PIJOAN, José. Dějiny umění 10. Praha : Odeon, 1986. 300s. ISBN 01-502-86.

[118] HAMINGWAY, Ernest. Smrt odpoledne, Praha : Odeon, 1982. 297s. ISBN 0101082.

[119] HAMINGWAY, Ernest. Smrt odpoledne, Praha : Odeon, 1982. 297s. ISBN 0101082.

[120] HAMINGWAY, Ernest. Smrt odpoledne, Praha : Odeon, 1982. 297s. ISBN 0101082.

[121] HAMINGWAY, Ernest. Smrt odpoledne, Praha : Odeon, 1982. 297s. ISBN 0101082.


[122] HAMINGWAY, Ernest. Smrt odpoledne, Praha : Odeon, 1982. 297s. ISBN 0101082.

[123] HAMINGWAY, Ernest. Smrt odpoledne, Praha : Odeon, 1982. 297s. ISBN 0101082.

[124] Knóssos (taktéž Knossus, Cnossus, Gnossus), je největší archeologickou lokalitou doby
bronzové na ostrově Kréta. Pravděpodobně se jednalo o správní a politické centrum celé mínojské
civilizace a její kultury. Dnes se jedná o významný turistický cíl, jenž se nachází poblíž
krétského hlavního města Heraklion.

[125] http://www.spanelsko.info/zapasy.htm [25. 2. 2009]

[126] HAMINGWAY, Ernest. Smrt odpoledne, Praha : Odeon, 1982. 297s. ISBN 0101082.

[127] HAMINGWAY, Ernest. Smrt odpoledne, Praha : Odeon, 1982. 297s. ISBN 0101082.

[128] http://www.spanelsko.info/zapasy.htm [25. 2. 2009]

[129] http://cs.wikipedia.org/wiki/Flamenco [26. 2. 2009]

[130] perkuse - všechny hudební bicí nástroje

[131] http://cs.wikipedia.org/wiki/Flamenco [26. 2. 2009]

[132] DUNLOP, Fiona. Španělsko. Brno : CP Books, 2005. 399s. ISBN 80-251-0675-6.


[133]  Pero palo - panák, který je upálen při karnevalových slavnostech.

[134] Jueves santo - Na zelený čtvrtek (ve Španělsku nazýván svatý čtvrtek), v noci vycházejí
kajícníci los empalaos připoutaní k břevnu jako ke kříži a se zahalenou tváří, kteří si tak očistit
své svědomí od hříchu. Na cestu jim svítí někdo z přátel.

[135] A rapa das bestas - odchyt divokých koní, jejich počítání a značkování.

[136] Nejoblíbenější bod programu slavností, kdy se v improvizované aréně na břehu moře postaví
proti býčkům řada dobrovolníků, z nichž mnozí se zachrání před ostrými rohy skokem do moře, v němž
občas skončí i býčci.

[137] Tři dny trvající středověké mystérium v kostele v Elche.

[138] Slavnosti v Málaze jsou velkolepé, trvají devět dnů a město si jimi připomíná příjezd
Katolických králů do města a připojení Málagy ke Kastilské koruně.

[139] STANFORD, Emma. Španělsko : [průvodce do kapsy]. Bučovice : RO-TO-M, 2003. 192s. ISBN
80-86704-17-3.


[140] STANFORD, Emma. Španělsko : [průvodce do kapsy]. Bučovice : RO-TO-M, 2003. 192s. ISBN
80-86704-17-3.

[141] http://cs.wikipedia.org/wiki/Tenerife [1. 3. 2009]

[142] STANFORD, Emma. Španělsko : průvodce do kapsy. Bučovice : RO-TO-M, 2003. 192s. ISBN
80-86704-17-3.

[143] Staré valencijské přísloví

[144] DUNLOP, Fiona. Španělsko. Brno : CP Books, 2005. 399s. ISBN 80-251-0675-6.

[145] STANFORD, Emma. Španělsko : průvodce do kapsy. Bučovice : RO-TO-M, 2003. 192s. ISBN
80-86704-17-3.

[146] STANFORD, Emma. Španělsko : průvodce do kapsy. Bučovice : RO-TO-M, 2003. 192s. ISBN
80-86704-17-3.


[147] DUNLOP, Fiona. Španělsko. Brno : CP Books, 2005. 399s. ISBN 80-251-0675-6.

[148] DUNLOP, Fiona. Španělsko. Brno : CP Books, 2005. 399s. ISBN 80-251-0675-6.


[149] DUNLOP, Fiona. Španělsko. Brno : CP Books, 2005. 399s. ISBN 80-251-0675-6.


[150] http://cs.wikipedia.org/wiki/Murcia [19. 3. 2009]


[151] http://www.ucitelskenoviny.cz/obsah_clanku.php?vydani=33&rok=06&odkaz=na.htm [29. 3. 2009]


[152] http://www.ucitelskenoviny.cz/obsah_clanku.php?vydani=33&rok=06&odkaz=na.htm [29. 3. 2009]

[153] Koncept mañana - volný překlad - Co můžeš, odlož na zítra.

[154] My house is my castle - anglické přísloví v překladu - Můj dům, můj hrad.