MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

                                        PEDAGOGICKÁ FAKULTA

                                    Katedra sociální pedagogiky

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   





                      Domácí násilí páchané na ženách v partnerských vztazích



                                         Bakalářská  práce









                                             Brno 2006

















   Autor práce: Kristina Steinerová         Vedoucí práce: Mgr. Ema Štěpařová 

   

   

   



   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   Prohlášení

   Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v
   seznamu literatury.

   Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické
   fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

   

    V Přerově dne 9. května 2006                    Kristina Steinerová                           

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   Poděkování

   Na tomto místě bych ráda  poděkovala Mgr. Emě Štěpařové za cenné rady a za odborné vedení mé
   bakalářské práce.

   

   Obsah

   

   Úvod   1

   1.      Základní fakta o domácím násilí  2

   1.1.        Domácí násilí  2

   1.2.        Specifika, formy a fáze domácího násilí  3

   1.3.        Oběť -- charakteristika.. 5

   1.4.        Agresor -- charakteristika.. 9

   1.5.        Mýty o domácím násilí  12

   2.      Domácí násilí v širších souvislostech.. 15

   2.1.        Krize rodiny v současnosti  15

   2.2.        Genderové role a domácí násilí  17

   2.3.        Feminismus a domácí násilí  21

   3.      Pomoc ženám - obětem domácího násilí  24

   3.1.        Domácí násilí a současná legislativa v ČR.. 24

   3.2.        Právní pomoc ženám, obětem domácího násilí v našich podmínkách.. 25

   3.3.        Místa pomoci, centra a neziskové organizace. 26

   4.      Výzkumné šetření  30

   4.1.        Cíle výzkumu.. 30

   4.2.        Metodologie. 30

   4.3.        Výzkumný vzorek.. 31

   4.4.        Analýza dat získaných narativním interview... 32

   4.5.        Výsledky výzkumu a rozbor získaných dat.. 44

   4.6.        K validitě výzkumného šetření  45

   Závěr.. 47

   Resumé. 49

   Summary.. 50

   Literatura.. 51

   Seznam příloh.. 54

   Přílohy.. 55

   Příloha č. 1: Rozhovor s Barborou.. 55

   Příloha č. 2: Rozhovor s Janou.. 61

   Příloha č. 3 : Rozhovor s Annou.. 69

   Úvod

   

   Téma bakalářské práce jsem si vybrala na základě svého dlouholetého zájmu                  o
   problematiku mezilidských vztahů, respektive vztahů partnerských. Moje práce se zabývá
   negativním jevem, který některé partnerské vztahy provází, a tím je domácí násilí.

   

   Domácí násilí se vyskytuje v mnoha podobách. Práce se zaměřuje výhradně na domácí násilí
   páchané na ženách v partnerských vztazích. Téma je velmi citlivé a dlouhá léta bylo v naší
   společnosti opomíjené. Nechci psát, jako mnoho autorů, že se tento jev vyskytuje v současnosti
   častěji než dříve. Domnívám se, že tady byl vždy, ale díky změnám ve společnosti je o něm až
   nyní možno otevřeně hovořit.

   

   Cílem práce je hlubší rozbor a pochopení fenoménu domácího násilí, se zvláštní pozorností
   upřenou na osobnost oběti. Oběť domácího násilí se stala i hlavním předmětem zájmu mého
   výzkumu.

   

   Práce se v úvodní části zabývá  teoretickým vymezením pojmu domácího násilí, jeho specifikou a
   formami. Dále jsem se zaměřila na charakteristiku osobností obětí                       a
   agresorů. V následujících kapitolách dávám tuto problematiku do užších souvislostí s krizí
   rodiny v současnosti, s krizí vztahů mezi lidmi všeobecně, s feminismem             a
   genderovými rolemi. V závěru teoretické části jsem se věnovala konkrétním formám pomoci obětem
   domácího násilí, prostřednictvím organizací a právních institucí.

   

   Těžiště práce tvoří kvalitativní výzkumné šetření, při kterém jsem použila biografickou
   metodu, techniku narativního interview. Tuto techniku jsem zvolila proto, že dává prostor ke
   sblížení se zkoumanými osobami, dává možnost proniknout do jejich situace a porozumět jim.
   Umožňuje hluboké sblížení s konkrétním případem a snad                        i objevení
   nových souvislostí, které se dají pouze tímto způsobem zjistit.

   

   1.      Základní fakta o domácím násilí

   

1.1.    Domácí násilí

   

   Domácí násilí znamená opakované fyzické, psychické, sexuální či ekonomické násilí vůči osobě,
   resp. osobám v rodině. Obecně můžeme tento fenomén pojmout v jeho širším významu. Násilí
   v rodině mívá podobu týrání a zanedbávání dětí, seniorů, v největší míře jde ale o zmíněné
   psychické a fyzické násilí mezi mužem a ženou. Je potřeba si uvědomit, že tomu není tak dávno,
   kdy se tento problém naší republiky jakoby vůbec netýkal. Poslední dobou se věci pohnuly kus
   kupředu, ale situace je stále nepřehledná a řešení naprosto nedostačující.

   Domácí násilí je problém, který se stále vymyká současným nabízeným řešením právním i
   sociálním.

   Definice formulovaná Radou Evropy v roce 1985 říká: "Násilné chování v rodině zahrnuje
   jakýkoliv čin, nebo opomenutí, spáchané v rámci rodiny některým z jejich členů, které
   podkopávají život, tělesnou nebo duševní integritu nebo svobodu jiného člena stejné rodiny,
   nebo vážně poškozují rozvoj jeho osobnosti".

   V užším slova smyslu je partnerské násilí definováno takto: "Násilné jednání je jakýkoliv
   výskyt ohrožujícího chování, násilí nebo zneužití psychického, fyzického, sexuálního,
   ekonomického nebo emocionálního mezi dospělými osobami, které jsou nebo někdy v minulosti byly
   intimními partnery, nebo členy rodiny, a to bez ohledu na pohlaví."[1]

   Domácí násilí se od násilí v širším slova smyslu vymezuje typickým osobním vztahem mezi
   pachatelem a obětí. V českých zákonech zatím není pojem domácího násilí přímo definován, od
   roku 2004 platí § 215a trestního zákona -- týrání osoby žijící ve společném obydlí.

   Podstatou domácího násilí je nerovnováha moci mezi danými osobami, kdy na jedné straně stojí
   zastrašená a bezmocná oběť, většinou už bez možnosti objektivního náhledu na situaci, a na
   straně druhé násilník, který se snaží tuto oběť rozličnými způsoby ovládat. Je třeba si
   uvědomit, že jde většinou o dlouhodobý problém, odehrávající se v soukromí, beze svědků a mezi
   lidmi, kteří mají mezi sebou bližší vztah a mnohdy jsou na sobě emočně či ekonomicky závislí.
   Dalo by se shrnout, že domácí násilí je chování,  které v párovém soužití nebo v  širší rodině
   u jedné osoby vyvolává strach z osoby druhé.

   Domácí násilí je v naší společnosti jevem odsuzovaným, ale stále je vnímáno jako privátní věc
   uvnitř rodin, do které člověk pořádně nevidí a udělá proto lépe, když se do těchto záležitostí
   nebude plést. Netýká se malého počtu rodin, netýká se ani marginálních vrstev obyvatel, naopak
   jde napříč celým společenským spektrem. Domácí násilí se objevuje mezi lidmi všech úrovní
   sociálního postavení, nezávisle na vzdělání, ekonomické situaci, rase či příslušnosti
   k etnickým skupinám.

1.2.    Specifika, formy a fáze domácího násilí

   Domácí násilí je popřením toho, co manželství, rodina a citové vztahy znamenají, porušuje
   základní lidská práva a ničí základní lidské hodnoty.

   

   Druhy násilného jednání:

   ˙        fyzické -- kopání, tahání, strkání, fackování, bití pěstmi, pálení, smýkání, házení
   předmětů, ohrožování zbraní či nožem, znehybňování oběti;

   ˙        psychické -- zesměšňování na veřejnosti i v soukromí, slovní týrání, ponižování,
   kontrola osobních věcí  a režimu dne oběti, výslechy, vyhrožování likvidací oběti, vyhrožování
   zveřejněním intimních údajů o oběti;

   ˙        sexuální -- představuje všechny sexuální činy, které jsou na oběti vynucovány, které
   nedělá dobrovolně z vlastního rozhodnutí;

   ˙        ekonomické -- omezení přístupu k finančním prostředkům, vlastním či rodinným.

   

   Formy násilného jednání:

   citové týrání -- nadávky, kritizování, posmívání, sekýrování, vyvolávání pocitu viny, odpírání
   pozornosti, demonstrace  poměru s jinou osobou;

   sociální izolace -- zákaz styku s příbuznými a přáteli, zákaz vycházení, přikazování oblékání,
   chování, omezování  či zákaz zájmové činnosti;

   zastrašování -- demonstrace síly, ničení věcí, vyvolávání strachu, týrání oblíbených zvířat,
   výhružky typu spáchání vraždy partnerky či dětí, sebevraždy pachatele, odnětí dětí, poslání
   oběti do psychiatrické léčebny apod.;

   vyčerpávání -- odpírání spánku, potravy, tekutin, přikazování práce;

   ekonomické týrání -- zákaz získání nebo udržení zaměstnání, přinucení žádat příspěvky na
   obživu, kontrola každodenních nákupů, rozprodávání zařízení domácnosti, neplacení nákladů
   spojených s bydlením, nerespektování a popírání potřeb dětí, znemožnění přístupu k rodinným
   příjmům nebo naopak neposkytování finančních prostředků na chod rodiny;

   vydírání -- navádění dětí proti druhému rodiči, vulgární a násilné chování i před očima dětí,
   označování oběti za špatnou matku, výhružky, že v případě odchodu partnera už nikdy své děti
   neuvidí;

   zneužívání "práv" muže  -- nadřazené a povýšené chování, osvojení si práva o všem rozhodovat,
   být tím, kdo určuje pravidla a role v domácnosti, zacházení s obětí jako se služkou.

   

   Domácí násilí má svoji historii.

   Začíná často velmi nenápadně, takže si jeho prvních příznaků oběť často ani nevšimne. Pokud se
   ovšem domácí násilí ihned v počátcích nezastaví, má stupňující se tendenci - opakuje se a
   nabývá na intenzitě.

   Domácí násilí má vlastní dynamiku, tzv. spirálu násilí, kdy se období násilí střídají
   s obdobími klidu a odpuštění. V násilném vztahu se totiž střídají tři faktory: láska, naděje
   (že se vše zlepší, partner se změní) a strach. Násilí nebývá afektivní, ale promyšlené, nelze
   však ani vyloučit situační faktory, jakými jsou např. nezaměstnanost, stres a bída. Alkohol je
   spíše katalyzátorem, než příčinou. Pro domácí násilí je typické tzv. separační napadnutí, tj.
   útok na tělo a vůli ženy, které chce partner zabránit, aby odešla, nebo se jí pomstít za
   odchod, nebo ji přinutit, aby se vrátila. Chce rozhodovat    o tom, s kým bude žít a posílit
   pouta ve vztahu.[2]

   V násilném vztahu se střídají nejen tři faktory, ale také tři fáze. Fáze vytváření napětí
   bezprostředně předchází období týrání. Agresor bývá rozčilený, žárlivý, podrážděný, zuřivý,
   explozivní a oběť kritizuje. Oběť se v této fázi snaží být úslužná, uctivá, pečující,
   obviňuje  sama sebe a snaží se tím, že vyhoví násilníkovi, vyhnout konfliktu. V období týrání
   agresor ztrácí kontrolu nad svým jednáním a dochází k propuknutí fyzického a psychického
   násilí. Oběť se v této fázi cítí bezmocná, bojí se a vůči agresorovi cítí zlobu. Poslední fáze
   je někdy nazývaná obdobím usmiřování, fází lásky nebo také poetickým označením "líbánky".
   Agresor po období týrání cítí vinu, oběti se snaží omluvit a slibuje jí, že už se násilí
   nebude nikdy opakovat. Ujišťuje ji o svých citech apod. Oběť mu věří, má naději, že se vztah
   urovná a agresorovi odpouští. Tyto fáze se pak opakují. Jediné, co se mění, je intenzita
   týrání, které se zvětšuje, a mění se    i poměr  délky trvání jednotlivých fází. Většinou se
   zkracuje fáze "líbánek" a prodlužuje fáze týrání a vytváření napětí.

   Z tohoto vyplývá, že domácí násilí nebývá jednorázovým aktem. Spíše se jedná              o
   cyklicky se opakující etapy. První projevy domácího násilí bývají nenápadné              a i z
   praxe z práce s oběťmi domácího násilí můžeme říci, že většina obětí nedokáže přesně určit, co
   bylo tím prvním spouštěcím mechanismem a kdy vlastně násilí ve vztahu začalo. Tato období
   bývají díky jejich cyklické podobě označovány za "kruh domácího násilí" nebo také "spirála
   násilí" -- v tomto názvu je zohledněna                   i vzrůstající agresivita a brutalita
   útoků.

   

1.3.    Oběť -- charakteristika

   

   Jak jsem již výše uvedla, domácí násilí jde napříč sociálně demografickým spektrem     a je
   tedy nezávislé na materiálním zázemí rodiny, vzdělání, profesi, věku partnerů         a  typu
   partnerského vztahu. Pokud jde o domácí násilí, všeobecně se uvádí, že neexistuje žádný
   osobnostní profil oběti. Výzkumy ze zahraničí vyvrátily, že by se jednalo o ženy
   s patologickými rysy osobnosti, spočívajícími v masochismu nebo hysterickém chování. Ve větší
   míře se u obětí vyskytuje horší psychické a fyzické zdraví. Obětí domácího násilí se může stát
   jakákoliv žena, nezávisle na věku, vzdělání, kultuře, ekonomickém statutu  nebo stylu života.

   Zpočátku je žena zahrnována láskou, která je stále egoističtější, žena se partnera bojí, ale
   současně jí na partnerovi záleží.

   Jak poškozuje domácí násilí oběť? Podle názorů vyjádřených v dokumentu Strategie reakcí na
   domácí násilí, vydaného OSN, New York 1993, bývají oběti domácího násilí podrobeny
   zastrašování fyzickou, duševní nebo slovní agresí. Následky takového jednání mohou být:

   ˙        strach;

   ˙        extrémní stres a trauma;

   ˙        zničená sebeúcta;

   ˙        osamění a závislost;

   ˙        emocionální labilita (deprese a úzkost, nejistota a nevyrovnanost);

   ˙        zhoršená schopnost rozhodování;

   ˙        sebeobviňování a pochybování;

   ˙        pocit viny, bezmoci, získaná nedůvěra ve vlastní síly;

   ˙        vymizení radosti ze života, ztráta osobních perspektiv;

   ˙        sebedestruktivní či depresivní ladění;

   ˙        nápadná oddanost vůči trýzniteli.

   

   Oběť se chová způsobem pro okolí nepochopitelným. Své problémy někdy zapírá či bagatelizuje,
   násilníka omlouvá a obviňuje sebe samu. Podle internetového serveru Žena v tísni  se ale jedná
   o přirozenou reakci, nevyhnutelnou odezvu lidského organismu a lidské psychiky vystavené
   nepřetržitému týrání. To vše vede k apatii a již zmíněným sebedestruktivním tendencím.

   Server Žena v tísni[3] dále hovoří o syndromu týrané ženy (Battered Woman Syndrom), který je
   charakteristický souborem důsledků zneužívání v podobě psychických              a
   behaviorálních reakcí oběti na zažívané násilí. Jeho typické projevy se shodují s projevy
   oběti domácího násilí uvedené výše, navíc se zde uvádí neschopnost normálních reakcí u oběti,
   nápadná vstřícnost a ochota vyhovět.

   Výzkumy Bílého kruhu bezpečí[4]  uvádí zajímavé údaje o dosaženém stupni vzdělání týraných
   žen. V jejich průzkumu dosáhlo 54% týraných žen alespoň středoškolské vzdělání. To znamená, že
   domácím násilím nejsou zdaleka postihovány pouze ženy, kterým chybí vzdělání, určitý rozhled a
   schopnosti se kvalifikovaně uplatnit ve světě práce. Toto zjištění také potvrzuje předpoklad,
   že neexistuje typická oběť domácího násilí a že je nesmírně těžké se jevům domácího násilí
   bránit pouze privátně bez oficiální podpory od státních a nestátních institucí. A to i když
   oběť disponuje pro neprivátní oblasti života efektivními strategiemi, například je pracovně  a
   společensky zdatná, může být zcela naivní a bezbranná vůči domácímu násilí.

   Oběti poradnu BKB vyhledaly až v okamžiku zlomu, kdy získaly pocit, že jejich partner se chová
   tak, jakoby je chtěl zabít. Přesně tuto formulaci použilo pro charakterizování stupně
   zažívaného domácího násilí 70% klientů. Tato zjištění potvrzují všeobecně známou premisu, že
   domácí násilí je specifické právě tím, že samo od sebe neustane, naopak má eskalující
   tendenci.

   V českých podmínkách týraná oběť vyhledává pomoc až ve skutečně krizových situacích, ve
   kterých se cítí ohrožena na životě. K tomu přispívá i to, že je u nás problém domácího násilí
   podceňován, nehovoří se o něm dostatečně a týrané oběti ani neví, zda chování partnera je
   vůbec morálně či právně akceptovatelné a zda se vůbec na domácí násilí vztahují nějaké sankce.
   Z pohledu oběti to pak znamená, že je odkázána sama na sebe. Výjimku z tohoto typického obrazu
   tvoří ženy vysokoškolačky s aktivním životním stylem, které se s ponižováním a fyzickým
   násilím partnera setkají náhle v podobě prudkého incidentu, který vnímají jako náhlý zlom ve
   vztahu.

   Dojde-li k rozvoji domácího násilí a incidenty se opakují, vyhledají tyto samy aktivně
   informace o tomto jevu i v místech, na kterých by mohly konzultovat svůj problém. Tato skupina
   klientek vyhledává podle zkušeností BKB pomoc již v počátečních fázích domácího násilí.
   Statisticky vzato tvoří ovšem pouze malou část našeho vzorku, konkrétně pouze 7,5%. O obětech
   domácího násilí také panuje spousta mýtů, například, že se ženě násilné chování líbí,
   potřebuje ho a proto neodchází.

   Skutečnost je jiná. Při rozhodování o odchodu cítí žena strach o děti a o sebe, je fyzicky a
   psychicky oslabena. Významnou roli hraje i emoční ambivalence vůči partnerovi. Žena přejímá i
   část odpovědnosti za situaci a domnívá se, že selhala. Má strach z ostudy, ztráty podpory
   nejbližších, společenského vyloučení a bídy. Ženy většinou chtějí odstranit násilí, ale
   zachovat rodinu. To ale předpokládá participaci obou partnerů, která je v praxi vzácná, ať již
   pro nezájem muže nebo rozvinutý partnerský vztah, který se nedá zvrátit.

   K tématu oběti domácího násilí bych se chtěla ještě stručně zmínit o procesu viktimizace
   oběti, které uvádí publikace Domácí násilí -- právní minimum pro lékaře[5]. Podle ní je přímá
   újma způsobená pachatelem považována za viktimizaci primární. Prožitek oběti domácího násilí
   se liší od prožitku oběti, která je napadena neznámým člověkem. Násilné činy náhodně spáchané
   neznámými lidmi zanechají v oběti pocit      o světě jako o místě, kde není bezpečno, kde se
   může stát cokoliv. Oproti tomu útok v domácím prostředí, osoby, která je oběti citově blízká,
   vyvolává u oběti nízké sebevědomí a pocit vlastní viny. Dále se projevuje emocionální újmou,
   kterou oběť cítí, aniž by došlo k narušení tělesné integrity nebo poškození či ztráty majetku.

   Nejcitelnější je ztráta pocitů bezpečí v nejbližším okolí, pocitů důvěry v osoby blízké,
   ztráta pocitu autonomie, faktu, že mohu o sobě rozhodovat, že mohu volit různé způsoby svého
   jednání, že odhaduji důsledky svého jednání a že jsem schopna vlastní aktivitou usměrňovat
   svůj život. Tato osobní autonomie je narušena, přichází bezmocnost a rozčarování. Navíc oběť
   trpí vnitřním pocitem zneuctění a klade si otázku "proč právě já?".

   Za sekundární viktimizaci je považována újma, způsobená oběti negativní reakcí zejména
   formálních institucí. Dá se označit za projev porušení profesionální etiky, jehož se
   dopouštějí osoby, které z  moci úřední přicházejí do styku s oběťmi násilných trestných činů.

   Proces sekundární viktimizace zahrnuje především pocit nespravedlnosti, ke kterému může zavdat
   příčinu již nutnost oznámit a dát souhlas s trestním stíháním osoby blízké  a časté
   nerespektování obyčejné lidské důstojnosti oběti, která vystupuje v roli poškozené. Dalším
   často zmiňovaným pocitem oběti ve fázi sekundární viktimizace je pocit provizoria, ve kterém
   se žena a dítě nacházejí při eventuálním umístění v azylu, zatímco  násilný  partner setrvává 
   v  bytě či domě, kde původně žila celá rodina.

   Terciární viktimizace znamená, že oběť se s traumatem, které ji potkalo, nevyrovná po celý
   další život.

   Oběti mohou mít pocit ponížení a ztráty lidské důstojnosti, zejména při netaktním průběhu
   trestního řízení,vedeného proti pachateli. Objevuje se zde jakási snaha přenést část
   odpovědnosti za spáchaný trestný čin na oběť. Je to podvědomá ochrana okolí před soucitem
   s obětí. Je méně náročné na psychiku nevidět a neslyšet, než se vcítit               a pomoci.

   Výsledným pocitem z tohoto dění je pocit izolace oběti. Ta se bez citlivé pomoci jakoby stáhne
   do sebe a do svého trápení. Tento pocit je způsoben také nepřiměřenou reakcí příbuzných,
   přátel apod., kteří například odmítli jít svědčit ve prospěch oběti, poskytnout nezbytné
   finanční prostředky, či nabídnout dočasné ubytování. Běžný lidský altruismus se obecně vytrácí
   a proto je tím více nutné nahradit jej altruismem profesionálním, tzv. profesionální etikou.

   S tématem oběti domácího násilí souvisí ještě pojem "Stockholmský syndrom." Tento pojem
   vysvětluje například publikace vydaná nezávislým hnutím Nesehnutí[6]. Stockholmský syndrom
   objasňuje otázku, proč oběti mnohdy nevolí variantu pomoci, ale raději zůstávají ze strachu s 
   násilníkem a trpí. Důvodem může být starost o děti, strach z násilníka, nedůvěra v okolí, ale
   dosti často také fakt, že nevědí, kam by vlastně šly. Oběti bývají ke svému partnerovi mnohdy
   velmi citově vázané.

   Stockholmský syndrom byl popsán v sedmdesátých letech dvacátého století v souvislosti
   s přepadením banky, při němž útočníci zadržovali po několik dní rukojmí. Tento jev spočívá ve
   vytvoření silné emocionální vazby mezi násilníkem a jeho obětí. Jde o identifikaci oběti
   s jednáním násilníka, kdy se oběť snaží zavděčit svému trýzniteli, pomáhat mu a chránit jej,
   čímž si podvědomě vykupuje jeho shovívavost       a ochranu svého života. Stockholmský syndrom
   se vyskytuje především u těch případů domácího násilí, kdy je oběť vystavena mimořádně silnému
   mocenskému působení násilníka, vůči němuž nemá prakticky žádnou možnost obrany.

   

1.4.    Agresor -- charakteristika

   

   Výraz agrese je odvozený z latinského slova aggredior. Sděluje nejprve pokojný aspekt záměru
   přiblížit se a znamená vydat se na určitá místa, k něčemu se přibližovat, začít, pustit se do
   něčeho. V tomto řetězci významů je zřejmé stupňování, se kterým se v tomto slově objevuje 
   více a více naléhavosti. Stává se pak stále nevraživějším s významem útočit, přepadnout,
   s nepřátelským záměrem zničit. U agrese hraje velkou roli temperament. Výbuch vzteku se u
   někoho buduje celé týdny a pak se prudce či pomalu vybije na správném místě. Jiná osoba se
   rozzuří a o chvíli později už nechápe, jak mohla takhle vypěnit.

   Typ útočníka lze vnímat jako toho nebo tu,  kteří říkají ne. Útočník o sobě říká: "Já jsem
   v pořádku, ty ne." Nevědomě existuje i tady opačná tendence: "Druzí jsou v pořádku, ale já ne.
   Udělám ale všechno proto, aby si toho nikdo nevšiml." To se ukazuje zvlášť   u lidí, kteří při
   rozladění okamžitě propadají vzteku a hned vyrážejí s vážnými hrozbami. Jakmile se vyskytne i
   ta nejmenší záminka k nevraživému jednání, tento typ se nafoukne do impozantních rozměrů,
   dokonce i tehdy, jestliže není fyzicky zdatný      a sám zaútočí. Útočník se nadme a hrozí.
   Když člověk tomuto typu něco vytkne, dopadne mu obratem na hlavu deset výtek. Je to vzteklý a
   hrozivý typ. Nazývá se taky cholerickým vzteklým typem nebo se mluví o explozivní zlostnosti.
   Vztek je zde obranou před úzkostí, smutkem, studem, bezmocí. Rozlišuje se mezi
   chladným              a horkým vztekem. Ten, kdo okamžitě hrozí a útočí, má zpravidla horký
   vztek. Chladný vztek se projevuje ironií, sarkasmem a cynismem.[7]

   O tom jací jsou pachatelé domácího násilí, agresoři, můžeme částečně usuzovat z výpovědí žen,
   které s násilníky žijí nebo žily, z poznatků pomáhajících organizací      o chování násilných
   mužů, např. při jednání s pracovnicemi sociálně-právní ochrany dětí nebo v soudní síni,
   z generových pohledů apod..

   Z výpovědí žen v rámci poradenské praxe pro pomoc ženám vyplývá, že nejčastější příčinou
   domácího násilí je povahové založení partnera. Jako další uváděné důvody přicházejí v úvahy
   alkohol, psychická porucha, nebo domácí neshody.[8]

   

   Existují tři základní zdroje agresivního chování násilníka:

   Trvalé osobnostní založení, které je výrazně ovlivněno dědičností a výchovou.

   Drobná mozková poškození. V tomto případě násilník zpětně pociťuje lítost nad svým chováním,
   někdy může mít i amnézii na násilnou epizodu. Tuto poruchu lze ovlivňovat vhodnou léčbou u
   neurologa nebo psychiatra.

   Dyadické reakce, tj. vzájemné působení obou partnerů, střídá se provokace a reakce. V rané
   fázi se doporučuje párová terapie.[9]

   

   Násilníci, stejně jako oběti, pocházejí ze všech socioekonomických skupin. Chování násilníků
   doma se velmi liší od jejich chování na veřejnosti, jsou extrémně žárliví, mají majetnické
   sklony, kontrolují své partnerky, pokoušejí se je izolovat od přátel
                            a příbuzných, zastávají většinou tradiční představu o roli muže ve
   vztahu. Není výjimkou ani přítomnost alkoholu a jiných drog.

   Genderové studie poukázaly na dvě skutečnosti, které se vyskytují v anamnéze pachatelů
   domácího násilí. Násilníkům především chyběla v dětství pozitivně vnímaná postava otce, a to
   buď v důsledku jeho fyzické nepřítomnosti, nebo proto, že se choval násilně. Další skutečností
   je, že násilničtí muži žili v rodině s extrémně patriarchální strukturou.

   Důraz kladený na psychopatologii pachatelů a představy o pachatelích násilných trestných činů
   (fyzických, sexuálních, psychických) jako o netvorech, vede k přesvědčení, že slušní muži se
   násilí nedopouštějí.

   Tento mýtus, spolu s dalšími, které přežívají ve společenském povědomí, vede k obtížnému
   prokazování a odsouzení násilných vztahů v rodině a domácnosti.

   Podle Shermana[10] lze rozdělit pachatele domácího násilí na dvě velké skupiny. První skupinou
   jsou sociálně problémoví jedinci, kteří páchají násilí jak na veřejnosti, tak doma a mají
   záznamy v rejstříku trestů. Tato skupina násilníků má zřejmě osobnostní rysy víceméně shodné
   s pachateli kriminalizovaných násilných činů.

   Druhou skupinu tvoří "násilníci dvojí tváře". Jde o muže, kteří si vytvořili vlastní obraz
   dokonalého muže, silného, úspěšného, konkurenceschopného, který dokáže finančně zabezpečit
   rodinu a imponovat svému okolí. Nesplňují-li všechna tato kritéria, propadají frustraci a
   nespokojenosti se sebou samými, která se demonstruje cíleným násilím proti členům rodiny a
   partnerkám. Tito se charakterizují jako osoby, které mají dvě strany osobnosti, veřejnou a
   soukromou. Jejich stížnosti jsou triviální, emocionálně nabité, dle jejich přesvědčení jsou
   oni viktimizováni ženami, protože ženy nedělají, co oni chtějí. Pachatelé domácího násilí jsou
   většinou osobnostmi s nízkou sebeúctou, ale s vysokou sebedůvěrou, věří v  nadřazenost mužů,
   určenou rolí muže v rodině. Za jejich činy může někdo jiný. Své chování vysvětlují požíváním
   alkoholu nebo jiných drog, ztrátou kontroly jako mechanismu zvládnutí stresových situací. Své
   jednání bagatelizují            a zlehčují celou situaci. Nacházíme u nich povahové rysy jako
   je egocentrismus, proradnost, absence  pocitů viny a studu, impulsivnost, schopnost
   manipulovat druhým. Klasičtí pachatelé domácího násilí vedou dvojí život, související s jejich
   "dvojí  tváří", kterou jsem zmínila výše. Mají zachovanou inteligenci, jinak se chovají na
   veřejnosti, jinak v soukromí. To, co jim chybí je: empatie, altruismus, tolerance, pohrdají
   slabšími, platí na ně tvrdší přístup, protože mají pragmatický přístup k zákonům.

   

   Voňková[11] uvádí další kategorizaci agresorů, jsou jimi:

   ˙        čistý domácí agresor (onen muž dvojí tváře);

   ˙        generalista (násilník doma i na veřejnosti);

   ˙        situační domácí agresor (např. v důsledku nevěry, nezaměstnanosti);

   ˙        pachatel domácího násilí závislý na drogách nebo alkoholu;

   ˙        výjimkou jsou sadističtí pachatelé.

   Domácí násilí je stejně jako násilná kriminalita doménou mužů. Násilí, kterého se dopouštějí
   ženy na mužích,  bývá spíše vyvoláno sebeobranou ženy. Domácí násilí není typické pro
   primitivy -- zde se připouští jen přímé násilí, ale lidé s vysokou inteligencí zneužívají své
   schopnosti k rafinovanosti nepřímé agrese, citového týrání nebo psychického vydírání.
   Mechanismy chování násilníka v situacích domácího násilí vedou k psychické i fyzické devastaci
   oběti. Jde o promyšlené podlomení psychiky, její emocionální, ekonomickou a sociální
   deprivaci, morální oslabení, ztrátu sebedůvěry, neschopnost jednat.

   Existují různé programy na odnaučování násilného chování v rámci rodiny                     a
   domácnosti. Autoři těchto programů dospívají k názoru, že úspěšnost intervenčního programu
   závisí na dobře definovaných cílech, důkladném rozboru osobnosti pachatele, jasně
   formulovaných kritériích, důrazu na motivaci k  absolvování terapeutického programu, akceptaci
   zodpovědnosti za násilí, propojení programu s justičním systémem (probační a mediační služby,
   alternativními tresty).

   K přerušení individuálního násilí musí existovat jasná společenská kontrola                   
   a společenské odsouzení. Vliv sociální tolerance na chování násilníka má klíčový význam.

   Tolerování domácího násilí společností totiž posiluje násilníkovo přesvědčení, že se chová
   správně, že se ničeho odsouzeníhodného nedopouští a na násilné jednání má tradicí a výlučností
   svého postavení garantované právo. Zajímavé je, že většina agresorů nikdy nepovažuje
   přítomnost násilného chování za možný důvod k odchodu oběti z tohoto intimního svazku.

   

1.5.    Mýty o domácím násilí

   

   Aby bylo téma kompletně zpracováno, musím zde zmínit také mýty, kterými je téma domácího
   násilí opředeno. Pokud chceme přispět k tomu, abychom žili ve zdravé společnosti, musíme dělat
   všechno pro to, aby se tyto mýty v našich myšlenkách už neobjevovaly v žádné podobě.
   Následující seznam obsahuje nejznámější a nejčastěji publikované mýty o domácím násilí.

   

   To není násilí, ti dva se jen hádají. Při hádce jde většinou o konflikt zájmů a každá ze
   zúčastněných stran se pokouší prosadit své zájmy. Pokud je mezi nimi nerovnost síly    a moci
   (např. jedna osoba je fyzicky silnější, ozbrojená, anebo disponuje financemi), vzniká
   nebezpečí, že silnější strana zneužije svoji převahu na prosazení svých zájmů. Tehdy se hádka
   mění na násilí.

   

   Násilí se vyskytuje pouze v problémových rodinách. Násilí může postihnout každou ženu
   nezávisle na příslušnosti k sociální vrstvě, kultuře a náboženství a nezávisle na věku.

   Dojem, že násilí se týká jen "problémových rodin" vzniká proto, že v některých skupinách
   společnosti se násilí utajuje více než v jiných. Pro ženy z těchto skupin, kde je povídání o
   zážitcích s násilím zapovězeno, je proto ještě těžší hledat a získat pomoc. Pro mnoho žen má
   zveřejnění násilí závažné důsledky, např. může utrpět pověst rodiny, muž může ztratit
   zaměstnání, u cizinek může být ohroženo povolení na pobyt. Starší ženy mají menší šanci na
   začátek "nového života", zdravotně postižené ženy si uvědomují, že nemají skoro žádnou jinou
   možnost, než snášet násilnického partnera.

   

   Násilí v rodině je soukromá záležitost. Násilí mezi partnery nesmí být chápáno jako soukromá
   záležitost za zavřenými dveřmi, ale jako jev ohrožující celou společnost. Násilné činy jsou
   podle našich zákonů trestné bez ohledu na to, zda jsou páchané v rodině nebo mimo ni.

   

   Ženy si jen vymýšlí, aby získaly byt anebo výhody při rozvodu. Skutečnost je taková, že skryté
   násilí při násilných činech v rodině vysoko převyšuje nahlášené případy. Ženy násilí mnohem
   častěji utajují nebo bagatelizují, než aby v tomto směru přeháněly.

   

   Ženy chtějí být týrané, jinak by přece násilníka opustily. Ženy, které zažívají násilí,
   zkoušejí vše možné, aby změnily situaci. Chtějí, aby násilí přestalo, často si však přejí
   zároveň udržet vztah či manželství.

   Někteří muži kontrolují své ženy tak, že se ženy bojí s někým hovořit o tom, co zažívají. Ne
   všechny se mohou uchýlit k příbuzným či známým. Bojí se, protože ani tam nejsou v  bezpečí.
   Většinou nemají peníze a nevědí, kam by se měly obrátit. Mnoho žen má strach z budoucnosti, ze
   zhoršení finanční situace, ze ztráty přístřeší.

   

   Ženy provokují násilí, nebo si ho zaslouží. Za provokaci bývá označeno třeba i to, že žena
   přijde o něco později z práce, navštíví kamarádku, nebo si dovolí svého muže kritizovat. I
   ženy, které usilují o to, být perfektní a dokonalé, bývají týrané. Jakýkoliv důvod však násilí
   omlouvat nemůže. Za násilné chování je vždy plně odpovědný násilník.

   

   Ženy si samy vybírají partnery, kteří je týrají. Žádná žena nechce, aby ji někdo bil,
   znásilňoval, nebo vraždil. Na začátku vztahu tyrani obvykle nesahají po násilných
   prostředcích. Násilné jednání většinou začíná až po určitém čase soužití. Šílená zamilovanost
   se mění v šílenou žárlivost a mění se na tvrzení: Mám právo na tebe i na tvé tělo.

   

   Muži týrají ženy, protože sami v dětství násilí zažili. Zážitky z dětství mají různé následky.
   Někdy mohou jednání vysvětlit, ale nikdy ho nemohou ospravedlnit. Násilí v dětství automaticky
   neznamená, že by bludný kruh násilí musel nevyhnutelně pokračovat.

   

   Základní příčinou mužského násilí je alkoholismus a drogy. Alkohol a drogy nejsou příčinou
   násilí a v žádném případě nemohou být jeho omluvou. Jsou jen určitým stimulátorem --
   odbourávají zábrany, a proto se impulsy agresivity zesilují.

   

   Muži týrají ženy proto, že nedokážou vyjádřit své city jiným způsobem. Násilné činy v soukromé
   sféře se všeobecně chápou jako čistě afektované jednání -- muž jednoduše někdy "vybuchne".
   Tento argument přehlíží skutečnost, že násilné chování je zpravidla výběrové. Muži ani ve
   stavu silného afektu neudeří svého šéfa, svou ženu však ano.[12]

   

   2.      Domácí násilí v širších souvislostech

   

   V roce 1999 patřila Česká republika k těm několika evropským zemím, kde výklad pojmu domácího
   násilí prakticky neexistoval. Tušený rozsah problému s jeho tragickými důsledky včetně vražd,
   sebevražd, trvalého poškození zdraví, traumat, týrání dětí, dospělých a seniorů si uvědomovalo
   jen několik odborníků. Ti však ve společenském prostředí, které raději problém domácího násilí
   bagatelizovalo či přehlíželo, měli jen velmi málo prostředků a příležitostí situaci řešit.

   Neochota společnosti se tímto problémem zabývat se projevovala i v absenci legislativy, chabé
   reflexi medií i nízké úrovni vzdělání pracovníků sociální sféry.

   

2.1.    Krize rodiny v současnosti

   

   Domácí násilí se odehrává v rodině, mezi jejími nejbližšími členy. To, že rodina  prochází
   krizí je nezpochybnitelným faktem.

   Řešením ale nemůže být podpora tzv. tradiční rodiny, kdy je otec živitel a matka pečuje o
   domácí krb. Rodinnou politiku nelze v žádném případě oddělit od prosazování rovných
   příležitostí žen a mužů ve společnosti.  Po roce 1989 došlo v našem státě ke změně
   společenského zřízení, renesanci demokracie a s ní též občanských svobod. Společenské změny
   s sebou přinesly nové netušené možnosti pro každého jedince, který byl připravený je
   akceptovat a přijmout. Jednalo se o změny ve způsobu myšlení, hodnotové orientaci, chování i
   jednání.

   Čtyřicetiletá absence občanských svobod a možnosti projevit se a uplatnit svou individualitu a
   poté nečekaná radikální změna společenských podmínek, na spoustu lidí zapůsobila jako droga.
   Řada jedinců ztratila jakoby morální zábrany, zvýšila se kriminalita, objevily se závislosti
   na drogách a automatech, rozšířila se prostituce, což všechno mělo velký negativní vliv na
   rodinu.

   Zejména se snížila sňatečnost a porodnost, prudce stoupl podíl dětí narozených mimo manželství
   a rozvodovost má stále stoupající tendenci. Tyto trendy jsou důsledkem nepříznivých
   ekonomických podmínek v české společnosti.[13]

   Pokud dáme do souvislosti domácí násilí a současný stav rodiny v naší společnosti, musím
   konstatovat, že došlo k velkým změnám. Oběť domácího násilí, díky novým trendům a postojům ve
   společnosti, má mnohem více možností k opuštění agresora a ke svobodnému rozhodnutí.
   Nejkomplikovanější situace je u žen -- obětí domácího násilí, které mají malé děti, vyžadující
   ještě každodenní nepřetržitou péči.

   Změny, kterými manželství a rodina v současnosti prochází,  vyúsťují v nové možnosti žití v 
   partnerském soužití i mimo něj.

   

   Tradiční rodina se pomalu začíná marginalizovat a mladší generace upřednostňuje nekonvenční
   formy rodinného života.

   Fellnerová[14] uvádí nové typy rodin pro budoucnost, své modely nazvala  takto:

   

   Model patchwork

   Je to volné soužití bývalých partnerů s jejich novými partnery a všemi dětmi dohromady, kdy se
   partneři i děti stýkají bez časového omezení. Pokud tento model funguje, starost a péče o děti
   se rozděluje dle dohody ke vzájemné spokojenosti. Mnoho odborníku tento rodinný model velebí
   jako životní formu budoucnosti. Děti se podle nich těžko vyrovnávají pouze s tím, když se
   v daném modelu často střídají partneři, strejdové či tety. Funkční by tento model mohl být
   v případě, že by byla ze strany dospělých zaručena stabilita.

   

   Model single

   Matka samoživitelka s dětmi, které nemusí mít jen jediného otce. Tento model je náročný na
   pozornost matky a učí děti samostatnosti a vzájemné pomoci. Přestože  model osamělého rodiče
   je všeobecně rozšířený a v budoucnu bude ještě častější, není ani pro většinu těch, kdo v něm
   žijí vysloveným ideálem. Většina takto žijících samoživitelů předpokládala, že děti budou
   vychovávány ve společném rodinném prostředí.

   Neúplná rodina vzniká jednak v důsledku rozvodu manželství, jednak z rozhodnutí partnerů
   neuzavřít spolu sňatek, avšak zplodit spolu dítě. Většinou se jedná                    o
   rozhodnutí ženy, která chce být matkou, ale chce zůstat svobodnou. Při takovém rozhodování
   mohou sehrát roli právě negativní zážitky ze soužití buď rodičů, nebo vlastního soužití s
   partnerem.

   V tomto bodě bych chtěla zmínit, že v případě domácího násilí, pokud jsou v rodině děti, je
   v zájmu matky, aby agresora, navzdory svému přesvědčení o nutnosti zachovat rodinu, opustila.
   Typickým znakem domácího násilí je totiž v českých rodinách asistence dětí. Děti bývají
   přímými svědky násilných incidentů mezi rodiči anebo jsou   s následky týrání matky
   konfrontovány takříkajíc mlčky a pokradmu, například registrují tělesná zranění matky či
   odezírají její psychické problémy jako strach, sklíčenost, překrucování  toho, co se stalo
   (například, když se matky ptají po původu jejích zranění).

   Tyto zkušenosti si s  sebou odnášejí z původní rodiny a ty se dále promítají do jejich nových
   vztahů a rodin. Není zde na místě velmi častá argumentace žen, že chtějí pro dítě za každou
   cenu zachovat úplnou rodinu. Je potřeba si uvědomit, že právě v zájmu dětí je snažit se
   překonat velká úskalí, spojená s odchodem od partnera, s odchodem od zaběhnutého koloběhu.

   Na toto odpovídá Veselá[15] tvrzením, že současné průzkumy ukazují, že i rodina s jedním
   rodičem může dosahovat kvalitních výsledků.

   

2.2.    Genderové role a domácí násilí

   

   Studium problematiky domácího násilí neustále odkrývalo nová a nová související témata. Při
   čtení literatury se neustále objevovala další problematika, kterou musím ve spojitosti
   s domácím násilím zmínit.

   Tato práce se zabývá domácím násilím mužů vůči ženám, tedy násilí jednoho pohlaví vůči
   druhému. Pohlaví je zde důležité rozebrat z hlediska genderové problematiky, kde není pojmem
   biologickým, ale spíše psychologicko- kulturním.

   Pojem gender se nezabývá biologickými, danými rozdíly mezi pohlavími, ale slouží k pojmenování
   takových rozdílů mezi muži a ženami, které jsou dané výchovou v rámci určité společnosti a
   kultury. Jsou to rozdíly sociální a psychické (jak se kdo v jaké situaci má chovat), rozdíly,
   které se oproti biologickým mění v čase a odlišují se v různých kulturách. Patří sem například
   role muže a ženy v rodině, představy o ženské a mužské kráse, profesní zaměření a vlastnosti
   hodící se pro muže nebo vlastnosti typické spíše pro ženy.

   Genderové role jsou potom role společenské, které jsou osobám předepisovány na základě jejich
   pohlaví. Jsou to způsoby chování, které projevujeme buďto jako muž, nebo jako žena.
   Stereotypní nahlížení, představy  a předsudky o správném a přirozeném chování jedinců na
   základě jejich příslušnosti k určitému pohlaví se nazývá generovými stereotypy.

   Pro přiblížení problematiky genderu si dovolím v následujících odstavcích uvést příklady ze
   zahraničí, na kterých je zřejmé, jak byly ženy i v minulosti neustále utlačovanými oběťmi
   násilí a agrese. Světová odbornice v oblasti utváření pohlavních rolí během socializace
   Oaklyová[16] ve své knize "Pohlaví, gender a stereotypy" rozebírá situaci debat o rozdílech
   mezi pohlavími v Anglii.

   Ty zde probíhaly v některých obdobích bouřlivěji než v jiných -- živější byly v dobách, kdy se
   měnily zavedené role a pozice mužů a žen. Z tohoto hlediska jsou důležitá tři období: mezi
   léty 1540-1560, dále ve druhé polovině 19. století a v současnosti. Ve druhých dvou obdobích
   došlo ke vzniku výrazných ženských hnutí, o kterých se později zmíním podrobněji. Existence
   těchto hnutí však naznačuje, že od 17. století, tedy nástupu industrializace, nebyly nikdy
   dořešeny problémy související s postavením žen.

   V letech 1560-1640 zaujímaly ženy vzhledem ke svým právům ve společnosti nesporně defenzivní
   postavení, ale v této době rovnoprávnost mezi pohlavími vzrostla, a to zvláště v oblasti
   obchodu a podnikání. Žena, která měla svou živnost, měla stejnou míru svobody a odpovědnosti
   jako muž. Neumožňoval -- li to zákon, umožňovala to tradice   a  ta byla tenkrát podstatně
   vlivnějším faktorem lidského chování, než je dnes.

    Na tuto rovnoprávnost se pohlíželo jako na jistou hrozbu -- na něco, co je proti přírodě, ale
   i jako na morální a přirozené právo. Ti, kdo v ní viděli hrozbu, spatřovali v podobnosti mužů
   a žen v oblasti chování, vystupování, gestikulace a oblečení symbol katastrofické destrukce
   obou pohlaví. V roce 1620 vyšly dvě brožury s názvy, které ukazují na proměnlivost ženské a
   mužské role s názvy: "Hic Mulier neboli mužatka: lék proti hříběcí jankovitosti dnešních
   pomužštělých žen" a "Haec Vir neboli zženštilec". Byl to protest proti hnutí osvobozených žen,
   jehož se mnozí obávali jako zhouby manželského a domácího štěstí. Strach mužů vyústil
   v prohlášení, které zakazovalo ženám "scházet se za účelem klepů a žvanění" a nařizovalo mužům
   "držet ženy doma". Haec Vir je však silně feministický pamflet a říká: "Narodily jsme se
   stejně svobodné jako muži, máme stejné právo volby a stejně svobodného ducha, jsme z podobného
   těsta jako muži a máme právo žít stejně svobodně." Tyto dvě publikace jsou jedněmi z mnoha,
   které se v těchto letech objevily a zabývaly se rozdíly mezi pohlavími.

   Vhodnost a zvyklosti jsou dány kulturou a vyvíjejí se bez nutného vztahu k  biologii. Protože
   rozdílná role muže a ženy v reprodukčním procesu je univerzální, společenství ji využívají
   jako základnu pro přidělování dalších rolí. Nesrovnalosti v pojetí ženské     a mužské role
   nalézáme napříč časem a napříč kulturami.

   Za Velké francouzské revoluce byla sťata nadšená stoupenkyně změn Olympe de Gouache za to, že
   vztáhla na ženy heslo "Rovnost, volnost, bratrství" a zabývala se občanskými právy žen.

   V rozsudku smrti stálo, že se zpronevěřila své ženské roli. Na všech možných příkladech je
   vidět, že se úsilí o zrovnoprávnění žen vždycky násilným způsobem "utnul tipec".

   Do dvacátého století ženy nemohly studovat, zde se argumentovalo tím, že to potlačuje ženství.
   Nekompromisním zastáncem dělení mužských a ženských rolí byl příborský rodák Sigmund Freud,
   který nešetřil výroky o neženskosti inteligentních a ambiciózních žen, o modelu pracovně
   aktivního muže a pasivní ženy v rodinném zázemí. Jeho názory ovlivnily psychology na celém
   světě.

   Při hlubším zamyšlení zjistíme, že si společnost  dodnes diktuje, jak bude vypadat mužská a
   ženská role v jejím rámci. Jako sudička nad kolébkou rozhoduje společnost    o tom, že
   narodila-li se žena, bude se její život odvíjet jinak než život muže. Každé pohlaví v průběhu
   socializace zjistí, co se od něj očekává a buďto plní tato očekávání, nebo neplní. Když ale
   očekávání neplní, je v případě muže podezírán ze zženštilosti      a v případě ženy ze ztráty
   ženství.

   Tlak genderové role je všudypřítomný a pokud jsme k tomu tématu citliví, tak jej vycítíme
   téměř v každé konverzaci. Celá společnost je jakoby nasáklá genderovými stereotypy. Kniha "ABC
   Feminismu"[17] v této souvislosti uvádí několik zajímavých postřehů z médií, kde se například
   reportérka v interview ptá významné političky, jak při svém pracovním vytížení stíhá vánoční
   pečení a co na to říká její manžel. Tato otázka už sama o sobě sugeruje dojem ženiny
   závislosti na muži -- jako by žena potřebovala mužův souhlas k tomu, čím se zabývá, zatímco
   mužů se na souhlas nikdo neptá.

   Média -- rozhlas, televize, tisk podporují tímto způsobem tradiční pojetí
   rolí                   a zakořeňují je tímto způsobem do myslí diváků, posluchačů a čtenářů.
   Ti si to v některých případech uvědomí, ale domnívám se, že průměrný občan se těmito
   maličkostmi příliš nezaobírá, nepotřebuje na věci nic měnit.

   Genderová schémata se takto vtírají nenápadným způsobem do našeho vnímání a cítění a my ho
   přijímáme jako normální, přirozené a nevyhnutelné.

   Domácí násilí na ženách se často děje z pocitu muže, že v rámci těchto genderových stereotypů
   má právo usurpovat si ženu, která ho musí poslouchat. Důvodem, proč se vztah jeví jako
   sociální vztah nadvlády muže nad ženou je fakt, že se ustavuje podle základního dělení na
   aktivní maskulinum a pasivní femininum. Principem je u muže touha vlastnit, erotizovaná
   nadvláda, a u ženy je to touha po nadvládě muže, erotizovaná podřízenost, nebo dokonce uznání
   nadvlády.

   Chtěla bych zde uvést úryvek z knihy Sierra Bourdieua,[18] který základní dělení  mužských a
   ženských principů popsal velmi zajímavým způsobem. Muže situuje napravo, na straně vnějšího,
   oficiálního, veřejného, suchého, vysokého a přetržitého, kterému přísluší všechno krátké,
   nebezpečné (symbolicky například porážka dobytka, orání, nebo sklizeň) -- nemluvě o vraždě nebo
   válce, jež zasahují do běžného chodu života a přerušují ho.

   Ženy situuje na stranu vnitřního, mokrého, nízkého, křivého a nepřetržitého. Ženě připadají
   práce domácí, soukromé a skryté, případně neviditelné a potupné, péče o děti  a zvířata, a
   z venkovních prací takové jejichž ženskost zdůvodňuje mýtus -- takové, co mají co dělat
   s vodou, trávou, zelení (pletí, zahradničení), symbolicky s mlékem            a dřevem,
   speciálně práce nejšpinavější, nejjednotvárnější a nejvíc ponižující.

   Protože uzavřený svět, v němž musí žena žít (dům, řeč, nářadí) .. všechno obsahuje tytéž němé
   příkazy, nemohou se ženy stát ničím jiným, než čím jsou podle mýtu, a tím zároveň potvrzují --
   hlavně sobě samotným, že poníženost, přikrčenost, nízkost, bezvýznamnost jsou jejich
   přirozeným osudem. Je to odsouzení k minoritní identitě způsobem, který jako by  měl mít 
   přirozený  základ.

   Muži, ale ani samotné ženy si neuvědomují, že logika vztahu nadvlády, vnucující          a
   vštěpující ženám ctnosti požadované od nich morálkou, jim zároveň vštěpuje               i
   negativní vlastnosti, které dominantní vidění připisuje jejich přirozené povaze, jako je
   lstivost apod. Často se také můžeme setkat s názorem, že žena má větší intuici, bystrost a
   větší schopnost empatie.

   K tomuto se Bourdieu[19] vyjádřil, což považuji také za důležité zmínit k tématu, že zvláštní
   forma bystrosti, jež je specifickým rysem ovládaných, takzvaná "ženská intuice", souvisí i
   v našem vlastním světě neoddělitelně od stavu objektivní i subjektivní podřízenosti:  ten
   totiž podněcuje nebo i vyžaduje bdělost a ostražitost, jež umožňují vycházet vstříc přáním či
   předem vytušit nepříjemnosti. O zvláštní bystrozrakosti ovládaných žen existuje řada studií.
   Ženy jsou k neverbálním znakům (např. k tónu řeči) vnímavější než muži, dokáží lépe rozpoznat
   emoci skrytou za slovy a pochopit, co zůstává v rozhovoru nevysloveno.

   Ženy, symbolicky odsouzené k rezignaci a nenápadnosti, mohou uplatnit jakousi moc jedině tak,
   že proti silnému obrátí jeho vlastní sílu, nebo že ustoupí do pozadí a k moci -- kterou mohou
   uplatnit jen v zastoupení, se prostě nehlásí.

   

2.3.    Feminismus a domácí násilí

   

   V předchozí kapitole jsem vysvětlila, co znamenají genderové role a ráda bych v následujících
   odstavcích navázala rozborem společnosti, ve které by měly být ženy osvobozeny, a to od
   základu, od patriarchální nadvlády tak, aby byly nastoleny všechny vnitřní podmínky k potírání
   nejen problému domácího násilí.

   Při pohledu na fenomén domácího násilí jsem se zmínila o užších souvislostech, které formují
   podmínky pro jeho vznik v rodině. Nelze však opomenout i širší pojetí jeho vzniku,  ve
   společnosti jako celku.

   Základní osvobozující proměny byly již provedeny. Použiji zde slova proslulého analytika
   lidské duše a společnosti -- Ericha Fromma[20], který uvádí, že historikové v budoucnu budou
   referovat o tom, že nejrevolučnější událostí dvacátého století bylo zahájení osvobozování žen
   a pád mužské nadvlády. Avšak boj za osvobození žen teprve začal a odpor mužů nelze přeceňovat.
   Jejich celý vztah k ženám byl založen na jejich údajné nadřazenosti a muži se již začali cítit
   nepříjemně a pociťují úzkost, když jsou konfrontování se ženami, které mýtus mužské
   nadřazenosti odmítají.[21]

   Nadvláda mužů nad ženami začala před šesti tisíci lety v různých částech světa, když přebytek
   v zemědělství dovolil najímat a vykořisťovat dělníky, organizovat armády                   a
   budovat mocné městské státy. Od té doby "spojení muži", kteří si podmanily ženy, dobyli
   nejenom společnosti Středního východu a Evropy, ale většinu světových kultur. Toto vítězství
   mužského pohlaví nad ženským bylo v lidském rodu založeno na ekonomické moci mužů a na
   vojenské mašinérii, kterou vybudovali.

   Boj mezi pohlavími je tak starý jako boj mezi třídami, ale jeho formy jsou daleko složitější,
   protože muži potřebovali ženy nejenom jako pracující dobytek, ale také jako matky, milenky a
   manželky. Formy boje mezi pohlavími jsou často zjevné a brutální, ale častěji probíhají
   skrytě. Ženy ustupovaly nadřazené síle, ale odpovídaly svými zbraněmi, z nichž hlavní bylo
   zesměšnění mužů.

   Ujařmení poloviny lidského rodu druhou polovinou způsobilo a dodnes působí oběma pohlavím
   obrovské škody: muži na sebe vzali charakteristiky vítězů a ženy charakteristiky obětí. Žádný
   vztah mezi mužem a ženou, dokonce ani dnes a dokonce ani mezi těmi, kdo vědomě protestují
   proti mužské nadvládě, není prost této                  kletby -- u mužů je to pocit
   nadřazenosti a u žen pocit podřazenosti. [22]

   Freud, který bezpochyby věřil v mužskou nadřazenost, se bohužel domníval, že ženský pocit
   bezmocnosti byl způsoben domnělou lítostí a faktem, že nemají penis, a muži že jsou si
   nejistí, protože mají domnělý univerzální "strach z kastrace".

   Vládá mužů nad ženami se podobá nadvládě jedné skupiny nad jinou bezmocnou skupinou obyvatel.
   Uplatňování síly nad slabšími tvoří podstatu stávajícího patriarchátu, právě tak jako je
   podstatou nadvlády nad rozvojovými zeměmi, nad dětmi a nad dospívajícími. Narůstající hnutí za
   osvobození žen má mimořádný význam, protože je hrozbou pro princip moci, z něhož žije současná
   společnost , tj. pokud ženy jasně považují za osvobození to, že se nebudou chtít podílet na
   nadvládě mužů nad jinými skupinami, jako je nadvláda nad koloniálními národy. Jestliže hnutí
   za osvobození žen dokáže stanovit svou vlastní roli a úkol jako představitele "protisíly",
   budou mít ženy hlavní vliv na boj za novou společnost.

   

   

   3.      Pomoc ženám - obětem domácího násilí

   

   

3.1.    Domácí násilí a současná legislativa v ČR

   

   Na tomto místě se zmíním o právní stránce domácího násilí, i když legislativa v této věci je
   nedostačující.

   Právní úprava domácího násilí je roztříštěná a nalezneme ji v jednotlivých ustanoveních
   právního řádu České republiky. České právo nemá zvláštní zákon na ochranu obětí domácího
   násilí.  Podle čl. 1. Listiny základních práv a svobod (dále LZPS) jsou lidé svobodní a rovní
   v důstojnosti a právech.

   Základní práva a svobody jsou nezadatelná, nezrušitelná, nezcizitelná a nepromlčitelná.
   Zaručují se všem bez rozdílu pohlaví, rasy atd. Každý je způsobilý mít práva, každý má právo
   na život. LZPS dále stanoví, že nedotknutelnost osoby je zaručena. LZPS zaručuje i osobní
   svobodu člověka a v čl. 10 stanoví, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská
   důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

   Podle Ústavy České republiky stát dbá na ochranu základních práv a svobod, která jsou pod
   ochranou soudů. Stát má tedy povinnost chránit základní práva a svobody svých občanů a nemůže
   tolerovat žádné případy porušování základních práv a svobod, a to ani pokud k nim dochází v
   kruhu rodinném.

   

   Platné české trestní právo pojem domácího násilí nezná, případy násilí v rámci rodiny, pokud
   dosáhnou intenzity trestného činu, jsou řešeny v rámci jednotlivých skutkových podstat
   trestných činů roztroušených v trestním zákoně (dále TZ). To je dáno mimo jiné i specifikou
   domácího násilí, které se vyznačuje různými formami jednání -- od psychického násilí, přes
   fyzická napadání až po útoky proti lidské důstojnosti.

   Projevy domácího násilí mohou naplňovat skutkovou podstatu těchto trestných činů: maření
   výkonu úředního rozhodnutí (§171 TZ), vzbuzení důvodné obavy (§ 197a TZ), pomluvy (§ 206 TZ)
   týrání svěřené osoby (§ 215 TZ), ohrožování mravní výchovy mládeže (§ 217 TZ), vraždy (§ 219
   TZ), úmyslného ublížení na zdraví (§ 221 TZ), úmyslné těžké újmy na zdraví (§ 222 TZ),
   omezování osobní svobody (§ 213 TZ), vydírání (§ 235 TZ), útisku (§ 237), porušování domovní
   svobody (§ 238 TZ), porušování tajemství dopravovaných zpráv (§ 239 TZ), znásilnění (§ 241
   TZ). Při právní kvalifikaci domácího násilí se často setkáváme s případy, kdy jednání
   intenzity trestného činu jsou kvalifikována pouze jako přestupek.

   U trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§197a TZ), ublížení na
   zdraví (§221,223 a 224 TZ), omezování osobní svobody (§231 odst. 1,2 TZ), vydírání (§235 odst.
   1 TZ) musí oběť dát souhlas s trestním stíháním pachatele (§ 163 zákona č. 141/1961 Sb., o
   trestním řízení), pokud je k němu ve vztahu jako k osobě, vůči níž by měla právo odepřít
   výpověď jako svědek (prarodiče, rodiče, sourozenec, osvojitel, osvojence, manžel, druh nebo
   např. strýc). Tento souhlas lze vzít zpět až do doby, než se odvolací soud odebere k poradě.
   Odepřený souhlas nelze znovu udělit.

   

3.2.    Právní pomoc ženám, obětem domácího násilí v našich podmínkách

   

   Bylo by potřeba upravit českou legislativu tak, aby více chránila oběti domácího násilí  a
   nestála na straně pachatele. Prioritou by mělo být, aby domov nemusela opouštět žena s dětmi,
   ale pachatel -- tak, jako to umožňují např. rakouské zákony. Chybí zde zcela ochrana obětí a
   jejich dětí, a velmi špatně se jí dosahuje cestou občanskoprávních předběžných opatření.

   Namísto opory v trestním právu, v policii, orgánech státu a ve společnosti vůbec, se ženám
   v tísni musí nabízet jen rady, z nichž jen na ukázku uvádím některé, pro dokreslení absurdity
   celé záležitosti:

   "Dochází -- li k násilným scénám opakovaně, poučte děti (pokud jsou schopné vzhledem k věku
   situaci pochopit), jak se mají chovat -- volat sousedy, utéci, schovat se....".

   "Mějte připravenou únikovou cestu! Ukládejte si jakýkoliv důkaz o fyzickém násilí, nebo
   zdemolování bytu (roztrhaný oděv, vytrhané vlasy, fotografie modřin a jiných zranění,
   fotografie zničeného nádobí a nábytku, oken, dveří, roztrhané sypky, rozházené věci
   atd.)".[23]

   

   

3.3.    Místa pomoci, centra a neziskové organizace

   

   S cílem snížit toleranci k domácímu násilí vyhlásilo 11 neziskových organizací v České
   republice kampaň proti domácímu násilí na ženách. Ta  probíhala jak formou reklamní kampaně,
   tak formou poskytování informací prostřednictvím médií či formou pořádání akcí zaměřených
   přímo na veřejnost.

   Na kampani, pořádané za podpory Nadace Open Society Fund, se podílí tyto organizace:

    ROSA (Praha, koordinátor kampaně), Acorus (Praha), Český svaz žen (Praha), Magdalenium
   (Brno), Most k životu (Trutnov), NESEHNUTÍ Brno (Brno), Pansophie (České Budějovice), Poradna
   pro ženy v tísni (Brno), proFem (Praha), Slezská diakonie - poradna ELPIS (Havířov) a Ženy bez
   násilí (Brno).

   V rámci kampaně zároveň ženy - oběti násilí, obdrží informace o domácím násilí           a
   možnostech pomoci. Vedle letáků jim k tomu poslouží i stránky kampaně www.stopnasili.cz, kde
   naleznou informace o domácím násilí, i  kontakty na organizace, na něž  se  mohou obrátit.

   Níže uvádím popis těchto neziskových organizací podrobněji.

   

   KOORDONA

   Koalice organizací proti domácímu násilí na ženách je dobrovolným účelovým seskupením
   organizací,  které se zabývají pomocí (přímou i nepřímou) ženám -- obětem domácího násilí.

   Mezi její základní cíle patří poukazovat na problémy, kterým oběti domácího násilí musí čelit,
   a společně se státními organizacemi hledat nejefektivnější cesty jejich řešení. Koalice chce
   zároveň iniciovat vznik standardů pomoci obětem domácího násilí, které by měly platit
   v organizacích poskytujících poradenství, tak v azylových domech,          a rozpoutat diskuzi
   o dopadu domácího násilí na děti, jeho svědky a informovat o něm odpovědné orgány péče o dítě.
   Mezi její činnost také patří zvyšování povědomí              o domácím násilí a jeho
   závažnosti mezi odbornou i širší veřejností.

   

   ROSA

   Rosa je informačním a poradenským centrem pro ženy -- oběti domácího násilí. Je občanským
   sdružením, které nabízí těmto obětem bezplatnou komplexní pomoc. Vedle psychosociálního,
   psychologického a právního poradenství pro ně zajišťuje i ubytování v azylovém domě a
   azylových bytech s utajenou adresou. Vedle přímé pomoci je ROSA aktivní i v prevenci domácího
   násilí.

   

   LIGA LIDSKÝCH PRÁV -- program Poradna pro ženy v tísni

   Liga lidských práv poskytuje pro oběti domácího násilí komplexní přímou pomoc. Pomáhá zejména
   formou psychologického a právního poradenství, poskytuje krizovou intervenci, sepsání právních
   podání, doprovod na úřady a k soudu, zprostředkování azylového ubytování, zprostředkování
   kontaktu na další odborníky. V programu Poradna pro ženy v tísni poskytuje dále pomoc i obětem
   znásilnění a sexuálního zneužívání.

   

   ČESKÝ SVAZ ŽEN

   Český svaz žen je nevládní ženskou organizací, zabývající se tématikou, která souvisí
   s postavením ženy ve společnosti. Zaměřuje se především na projekty spolupráce, partnerství,
   pomoci a osvěty. Těžiště činnosti Českého svazu žen spočívá ve společenských, zájmových,
   kulturních a vzdělávacích aktivitách.

   

   ADRA

   ADRA je mezinárodní humanitární organizace, která má své pobočky po celé České republice.
   Pobočka v Hradci Králové provozuje poradnu pro oběti násilí a trestných činů, kterým poskytuje
   informace, právní a psychosociální pomoc. Ženám - obětem domácího násilí, nabízí další
   potřebné kontakty, pomoc při sepisování žádostí, žalob, dále psychickou podporu, terapii a
   sociální zázemí.

   

   Most k životu o. p. s.

   Most k životu o. p. s. je nezávislá, nepolitická a nezisková organizace, která vyvíjí činnost
   v oblasti rekvalifikačního a celoživotního vzdělávání, zajišťuje provoz azylového bydlení pro
   matky s dětmi v krizi a psychosociální poradnu. Poskytuje pomoc a poradenství obětem domácího
   násilí.

   

   

   

   

   

   Nezávislé sociálně ekologické hnutí -- NESEHNUTÍ Brno

   Hnutí se věnuje ochraně životního prostředí a lidských práv. V rámci kampaně Ženská práva jsou
   lidská práva se zaměřuje na změnu postojů k otázkám tradičního rozdělení mužských a ženských
   rolí ve společnosti a na řešení problémů z něho vyplývajících -- problematiku genderových
   stereotypů, rovných příležitostí a násilí na ženách, včetně domácího násilí. Organizuje
   vzdělávací aktivity a publikuje informační materiály.

   Nesehnutí je organizace, jejíž činnost stojí především na nezištné pomoci řady dobrovolníků 
   a  dobrovolnic,  kteří se podílejí na jejich aktivitách.

   

   

   proFEM o.p.s.

   proFEM je obecně prospěšná společnost, je konzultačním střediskem pro ženské projekty, je
   ženskou neziskovou organizací, která pracuje na poli ženských práv.

   Poskytuje bezplatné právní poradenství a pomoc ženám, které se dostaly do styku nejen
   s domácím násilím, ale i násilím všeobecně.

   

   Psychosociální centrum Acorus

   Acorus je centrem pro pomoc obětem domácího násilí. Nabízí víceúrovňovou pomoc obětem a jejich
   dětem. Obsahem pomoci je krizová telefonní linka, e-mailové poradenství, ambulantní pomoc,
   krizová lůžka, pobytový program a následná pomoc s možností sociálního bydlení.

   

   

   Občanské sdružení Magdalenium

   Magdalenium provozuje zařízení s krizovými a přechodnými lůžky pro ženy, oběti domácího násilí
   s následnou psychologickou, sociální a právní pomocí.

   

   

   Bílý kruh bezpečí

   Občanské sdružení Bílý kruh bezpečí (BKB) je jednou z nejvýznamnějších organizací, zabývající
   se pomocí obětem násilného chování. Již v roce 1996 byl BKB přijat za plnoprávného člena
   nadnárodní organizace The European Forum for Victim Services se sídlem v Londýně. Do činnosti
   BKB spadá bezprostřední, bezplatná, odborná                a diskrétní pomoc obětem domácího
   násilí. Sdružení dále zpracovává a předkládá podněty k zákonodárným iniciativám, spolupracuje
   při tvorbě zákonů od věcného záměru. BKB pořádá přednášky, semináře, kongresy a jiné akce,
   publikuje a vystupuje v médiích, při čemž se zaměřuje na zvýšení právní výchovy a
   informovanosti občanů     i veřejné správy o problémech obětí trestné činnosti.

   

   

   

   

   4.      Výzkumné šetření

   

4.1.    Cíle výzkumu

   

   Hlavním cílem výzkumu je potvrzení či vyvrácení dosavadních poznatků o obětech domácího
   násilí. Potvrzení těchto poznatků je nutné, protože doba se mění a naše poznání o zkoumaném
   jevu by nemuselo korespondovat s danou současnou skutečností. Mým cílem bude hluboké
   proniknutí do konkrétního případu a snad i objevení nových souvislostí, které se dají pouze
   tímto způsobem zjistit.

   Hlavním cílem práce je tedy verifikace  následujících tvrzení:

   a)      Obětí domácího násilí se může stát jakákoliv žena, nezávisle na věku, vzdělání,
   kultuře, materiálním zázemí, stylu života a typu partnerského vztahu

   b)      Nejedná se o ženy s patologickými rysy osobnosti.

   c)      Neexistuje žádný osobnostní profil oběti.

   

4.2.    Metodologie

   

   Základní orientace mého výzkumu je kvalitativní. Kvalitativní výzkum jsem zvolila proto, že
   dává prostor ke sblížení se zkoumanými osobami, dává možnost proniknout do jejich situace a
   porozumět jim.

   Hlavním cílem kvalitativního výzkumu je tedy porozumět člověku, chápat jeho vlastní hlediska -
   jak on vidí věci a posuzuje jednání. Podle zásad kvalitativního výzkumu je každý člověk a nebo
   skupina lidí jedinečná.[24]  Dovolila bych si ještě pár vět k použité metodě výzkumu, které
   uvádí ve své práci Čermák.[25]

   Kvalitativní výzkum v posledních 15-20 letech ztratil odér marginálnosti či exkluzivnosti a
   stal se nepřehlédnutelnou součástí akademického diskurzu. Bez nároku na úplnost si můžeme jeho
   podobu přiblížit jako systematické či disciplinované použití mnoha metod, které vyzývají
   výzkumníka, aby bez předpokladů přistupoval k interpretaci většinou narativního materiálu, a
   aby s předmětem svého výzkumného zájmu zacházel přirozeně.  Implikace pro výzkumnou praxi je
   evidentní, kvalitativní výzkumníci studují jevy v jejich přirozených podmínkách a pokoušejí se
   jim dát smysl nebo je interpretovat v termínech významu, které jim lidé dávají. Kvalitativní
   výzkum obsahuje obrovský empirický materiál, zachycuje každodennost a problematické momenty a
   významy v životě individua. Kvalitativní výzkum je procesem dotazování, směřujícím
   k porozumění.

   Čeho jsem se musí výzkumník vzdát, použije-li narativního výzkumu:

   ˙        Objektivity -- jako iluzorní představy, že mentální procesy, výzkumné nástroje   a
   dokonce vlastní vědecká disciplína může být neutrální.

   ˙        Jednoduchosti -- jako přesvědčení, že lze zkoumané jevy separovat a udržet
   v konstantní podobě, nezávisle na jejich vazbách a interakcích s různými kontexty.

   ˙        Hierarchičnosti -- představy, že zkoumaná skutečnost má vlastní, vnitřní hierarchicky
   uspořádanou strukturu, nebo řád.

   ˙        Mechaničnosti -- jako Newtonovské představy o skutečnosti fungující ve své podstatě
   jako stroj.

   ˙        Determinismu -- jako představy, že lze nalézt a matematicky vyjádřit determinanty
   zkoumaných jevů a na jejich základě predikovat budoucí stavy zkoumané skutečnosti.

   ˙        Lineární kauzality -- jako představy o existenci tří výkladových modelů skutečnosti.

   ˙        Montáže -- představa o projektu konstruování, podle nějž je možné separované
   komponenty sdružit podle poznatelného plánu, nebo klíče. [26]

4.3.    Výzkumný vzorek

   

   V případě mého výzkumu se jednalo o záměrný výběr, který je typický pro kvalitativní výzkum. 
   Pro interview jsem původně získala pět žen, které se setkaly ve svém životě na vlastní kůži
   s domácím násilím. Bohužel dvě z nich nakonec od domluvených schůzek upustily. Své rozhodnutí
   mi jedna objasnila svým velmi špatným psychickým stavem, ve druhém případě mi respondentka
   nepodala žádné vysvětlení a ani se  nedostavila na první domluvenou schůzku. U ní důvod
   neznám.

   Rozhovory jsem neuskutečnila jednorázově, ale rozdělila jsem si každý jednotlivý rozhovor na
   několik setkání s  respondentkou. Při prvním setkání jsem se snažila především nastolit
   atmosféru vzájemné důvěry, seznámit se s dotyčnou osobou blíže     a představit jí sebe i své
   záměry.  Na první schůzce jsem si dohodly časový harmonogram dalších schůzek, které již byly
   časově náročnější.

   Každý rozhovor byl rozdělen na dvě fáze. V první fázi (dále fáze č.1) je obsaženo vždy volné
   vyprávění respondenta, přerušované otázkami pouze v případě delšího odmlčení. Druhá fáze (dále
   fáze č. 2) je rozborem životního cyklu každé ženy, kdy jsme společně objasňovaly klíčové
   momenty z jejich života, za účelem verifikace událostí znovu --        s  odstupem.

   Můj zkoumaný vzorek tedy tvoří tři zbylé ženy. Jedná se o Barboru, Janu a Annu. Každá z nich
   patří do jiné věkové skupiny, dvě z nich jsou vysokoškolsky vzdělané, jedna vyučená. Liší se
   tedy věkem a tím i nabytými zkušenostmi. To se samozřejmě odrazilo i na obsahu jednotlivých
   rozhovorů, které se od sebe liší pohledem respondentek na svět.

   

   

4.4.    Analýza dat získaných narativním interview

   

   Při rozboru a hodnocení jsem použila metodu analýzy. Analýza je iterativním procesem, každý
   rozhovor jsem několikrát přečetla a dělala jsem si poznámky o tom, co klíčového respondent
   řekl. Současně jsem si dělala poznámky o jednotlivých segmentech v životě respondentek, které
   jsem v textu nalezla.

   

   Při analýze jednotlivých rozhovorů jsem postupovala podle následujícího schématu:

   a)      Formální analýza textu a strukturně obsahový popis. Text jsem utřídila do částí  a
   dále popis rozpracovávám a strukturuji na klíčové a přelomové momenty. Snažila jsem se
   vytáhnout z vyprávění přelomové momenty (critical incidents), nebo hlavní fáze života, které
   souvisí s tématem, které zkoumám.

   b)      Analytická abstrakce. Tento krok mi sloužil k tomu, abych zjistila základní
   biografickou skladbu zkušeností respondentek a podstatu vývoje událostí v jejich životě.

   c)      Analýza poznání. Tato analýza v návaznosti na analytickou abstrakci vedla
   k interpretaci zjištěných údajů.

   d)      Kontrastující srovnání. V této fázi jsem srovnala všechny tři výpovědi               
   a vygenerovala zobecňující myšlenky a skutečnosti.

   e)      Konstrukce teoretického modelu. Je pokusem navrhnout vzájemné vazby sociálního procesu
   a vytvořit odpovídající model.

   

   

   

   Ad a) Formální analýza textu a strukturně obsahový popis.

   

   V této části výzkumu utřídím segmenty každého rozhovoru zvlášť a uvedu je za sebou. Jde o
   vyextrahování nejdůležitějších událostí v životě dané osoby.

   

   Rozhovor č. 1 s Barborou

   Z narativního interview s Barborou jsem vyextrahovala následující klíčové momenty:

   Dětství.

   Barbořino dětství nebylo nijak veselé. Vyrůstala sice v úplné rodině, ale vztahy mezi rodiči
   byly komplikované. Vyrůstala společně se třemi staršími sestrami.

   Rodinu ovládal dominantní otec, který svým chováním negativně její dětství poznamenal. Barbora
   musela snášet časté domácí hádky a rozepře, byla svědkem napadání matky. Útoky byly fyzického
   i psychického charakteru, a to nejen vůči matce, ale i vůči dětem. Vztahy rodičů nebyly
   Barboře dobrým vzorem mezilidských vztahů    a nepřipravily ji adekvátně pro samostatný život.

   

   Seznámení s Michalem -- budoucím manželem.

   Z rozhovoru vyplynulo, že Barbora byla bita svým otcem a při tomto posledním brutálním útoku
   utekla z domu. Tehdy si řekla, že už se k rodičům nikdy nevrátí. Byla ráda, že se mohla
   uchýlit k Michalovi, v němž si vysnila svého budoucího manžela        a ochránce. Chtěla za
   každou cenu zůstat s ním, hlavně, aby se již nemusela vracet domů.

   

   Manželství.

   Z důvodu neplánovaného otěhotnění byla domluvena svatba s Michalem. Barbora o dítě v začátku
   těhotenství ze zdravotních důvodů přišla, přesto však ke svatbě došlo. Traumatizující momentem
   celého soužití Barbory s Michalem bylo společné bydlení s babičkou, jejíž negativní vliv na
   Michala a negativní postoj k Barboře mnohé ovlivnil. Častá nedorozumění vznikala kvůli
   schválnostem ze strany babičky a vše vyústilo v neúnosnost celé situace. Velký podíl na tom
   mělo i finanční hospodaření Michala s babičkou, při kterém se Barbora cítila vykořisťovaná.

   

   Zjištění nevěr manžela.

   K nevěrám v případě Barbořina manžela docházelo opakovaně, přičemž si ona neustále snažila
   namlouvat, že se situace zlepší a manžel se časem změní. Často mluvila o lásce, kterou k němu
   cítí, a proto mu veškeré nepravosti omlouvala. Kvůli opakovaným diskuzím o nevěře však začalo
   docházet k psychickému, posléze i fyzickému týrání. Ona tuto situaci řešila odchodem zpátky
   k rodičům a následným odpuštěním a návratem zase zpět k manželovi.

   

   Odchod ze společné domácnosti:

   Po všech peripetiích došlo nakonec k definitivnímu odchodu od manžela. Barbora žije teď ve
   stísněných podmínkách se svojí kolegyní z práce v podnájmu. V poslední době se uskutečnilo
   opět jejich vzájemné setkání s manželem, kdy on ji vyznal lásku. Jí to připomnělo dřívější
   pěkné společné chvíle a začala uvažovat i o návratu k němu. Barbora mluvila o tom, že by jí
   pomohlo, kdyby si našla někoho jiného, kdo by jí pomohl vytěsnit manžela z myšlenek nadobro.

   

   Rozhovor č. 2 s Janou

   Z narativního interview s Janou jsem vyextrahovala následující klíčové momenty:

   

   Dětství.

   Jana pochází z neúplné rodiny. Od tří let žila s matkou a starší sestrou, protože otec je
   v této době po rozvodu opustil. Její matka byla často služebně mimo domov a o obě sestry se
   staral opatrovník, o kterém mluvila jako o dědečkovi. Dětství má spojeno s dědečkem. V době
   puberty a dospívání trávila většinu času v zájmovém kroužku Zálesák, kde se shodou okolností
   sešly většinou děti z neúplných rodin. Vedoucí tohoto kroužku jim byl velkým vzorem a částečně
   nahrazoval chybějící mužský element ve výchově. Velké příkoří jí způsobil otec svým naprostým
   nezájmem o ni, přehlížením     a upřednostňováním starší sestry. Na tyto momenty dodnes
   vzpomíná s hořkostí.

   

   Těhotenství.

   Zlomovým momentem v životě Jany nebylo dospívání, ani svatba, ani absolvování vysoké školy,
   ale bylo to bezesporu těhotenství. Toto období bylo dlouho tabu, nebyla schopna o něm vůbec
   mluvit. V paměti má pouze strašný strach, který cítila po celou dobu. V momentu otěhotnění se
   setkala s nečekanou reakcí ze strany svého manžela, který o dítěti nechtěl ani slyšet. Od této
   chvíle byl jejich vztah narušený a následovaly epizody spojené s velmi podivným chováním
   jejího manžela. Toto se opakovalo i při druhém těhotenství, kdy zmiňuje několik příhod, které
   se vymykaly normálu                  a vypovídaly hodně o patologických rysech chování jejího
   muže.

   

   Zjištění nevěry jejího manžela.

   Když děti povyrostly, život se proměnil do koloběhu, který sestával z běžného pracovního týdne
   a víkendů plných sportovních aktivit na vodě. Takto uběhlo několik let, kdy Jana neměla na nic
   čas, ve snaze zajistit rodině vše potřebné pro běžný týden    a následující víkendy.
   Procitnutí ze zaběhnutých kolejí přineslo až náhodné zjištění nevěry jejího muže, což ji
   šokovalo a naprosto vyvedlo z míry. Začala přemýšlet jak je to možné, do té doby si ničeho
   nevšimla. Následovalo dlouhé období sebelítosti, přemýšlení a rozebírání vzniklé situace
   uvnitř sebe sama. Dlouhou dobu se Jana nikomu nesvěřila.

   

   Současný stav.

   V současnosti se Jana cítí více vyrovnaná, netrpí již návaly smutku a lítosti jako dříve. Také
   ve vztahu ke svým dětem je klidnější a schopna věci vidět z nadhledu, čehož si také sama cení.

   

   

   

   

   

   Rozhovor č. 3 s Annou

   V jejím životním příběhu jsem nalezla následující  zlomové okamžiky:

   

   

   Dětství.

   Anna vyrůstala v úplné rodině, přičemž otec byl zpočátku více nepřítomný než přítomný, protože
   se neustále léčil v různých plicních sanatoriích. Anna měla  mladšího bratra, o kterého musela
   od útlého věku pečovat, protože matka tvrdě pracovala a živila celou rodinu. Bývala často
   přetažená a svoje cholerické výbuchy ventilovala nejčastěji fyzickým trestáním Anny. Ta to
   nepociťovala jako příkoří, ale říkala, že si to zasloužila za své chování. Klíčovou osobou
   byla její babička, ke které se mohla kdykoliv uchýlit,  a na kterou byla velmi citově vázána.
   Na otce vzpomíná v souvislosti s obdobím, kdy začal pít a dělat doma dusnou atmosféru.
   Vzpomíná, že ho později i s bratrem nenáviděli, protože dělal v opilosti neúnosné scény, ve
   střízlivém stavu ho však jeho děti nezajímaly.

   

   

   Studia a první zaměstnání.

   Anna vystudovala Vysoké učení technické v Brně, fakultu strojní. Po promoci získala místo
   v podniku Chepos Brno, v konstrukci. Na toto období vzpomíná jako na jedno z nejhezčích.

   

   Stěhování do Krnova.

   Kvůli systému tehdy používaných "umístěnek" musela Anna opustit tehdejší zaměstnání v Brně a
   přestěhovala se do Krnova. Tady se dostala do společenství mladých lidí, kteří bydleli všichni
   na jednom poschodí, vznikl velmi pěkný kolektiv. Zde se Anna již zmiňuje o častých nočních
   pozdních návratech svého manžela a prvních náznacích nevěry. Za velký úspěch považovala
   následné získání nového krásného bytu, kam se společně s manželem přestěhovali.

   

   Těhotenství.

   Zlomovým okamžikem bylo oznámení o těhotenství, které se u manžela nesetkalo s předpokládanou
   reakcí. Pro Annu to byl šokující zážitek, protože se na společné dítě těšila a budoucnost měla
   vysněnou. Negativní reakcí byla velmi zaskočena a zklamána. Následovalo období, které
   prožívala převážně sama, protože manžel byl na vojně. Po návratu z vojny se situace nezměnila,
   protože Annin manžel. si našel novou přítelkyni   a doma se vyskytoval velmi sporadicky.

   

   Stěhování do Přerova.

   Za kritický moment svého života považuje Anna stěhování do Přerova. Na základě nabídky  nového
   místa pro jejího manžela se přizpůsobila a přistoupila na toto řešení. Myslela si, jak dnes
   říká, naivně, že se tím vyřeší nevěry jejího muže. Následoval rok společného soužití s tetou,
   jejím druhem a dědečkem ve městě, kde Anna neznala živou duši. Ten rok považuje za nejhorší ve
   svém životě, protože atmosféra v domě byla mrazivá.

   

   

   Změna zaměstnání manžela.

   Po odchodu z nemocnice na ambulantní pracoviště měl Annin manžel najednou hodně času, trávil
   stále delší dobu v pohostinstvích se svými hospodskými kamarády. Ve střízlivém stavu si rodiny
   a dětí nevšímal. Když přišel v povznesené náladě, tak se snažil určovat pravidla domácnosti.
   Anna hodnotí jeho odchod na nové, nenáročné  pracoviště jako začátek konce manželství. Jeho
   prohlubující se alkoholismus zapříčinil desítky, snad i stovky konfliktních střetů. Objevovala
   se u něj čím dál častěji agresivita, kterou si na druhý den údajně nepamatoval. Scény, řev,
   útoky, napadání a  ponižování byly na denním pořádku. Anna zpětně nechápe, jak mohla nechat
   dojít věci tak daleko.

   

   Ad b) Analytická abstrakce

   Zjišťování základní biografické skladby zkušeností respondentek a podstatu vývoje událostí
   v jejich životě. Začnu opět rozhovorem č.1.

   

   Rozhovor č. 1 s Barborou

   Za základní biografické zkušenosti Barbory považuji následující:

   Z dětství a dospívání si Barbora odnesla špatnou zkušenost z nevyváženého manželství svých
   rodičů. Musela přihlížet jejich vzájemným hádkám a velmi hrubému chování otce. Barbora se o
   častém fyzickém napadání matky ze strany otce zmínila až poté, co mi sdělila, že její rodiče
   se velmi milovali. Jako dítě měla před sebou obraz lásky dosti nelogický a nepochopitelný.

   Z jednání její matky si převzala vzorce chování pro ženu, jako hodnou, dobrosrdečnou  a vše
   snášející bytost, neschopnou jakkoliv zvrátit svůj osud. Zde se taky objevil prvek ženy, která
   se v patriarchálním pojetí rodiny plně podvoluje vůli muže a je na něm patřičně po všech
   stránkách závislá, ať je vztah po kvalitativní stránce jakýkoliv.

   Zkušenost tedy vede k tomu, že Barbora se cítí nesebevědomá, smířená s osudem a bez vlastní
   pevné vůle cokoliv radikálně změnit. Projevuje se u ní strach se projevit, vyjádřit svůj
   názor, popírá  celou svoji osobnost a necítí se být nijak důležitá pro sebe, ani pro okolí.
   Zkušenost z původní rodiny ji natolik zpacifikovala, že kromě navázání nového vztahu s mužem
   nevidí pro sebe v životě žádnou jinou šanci. Nic na tom nemění fakt, že je stále velmi mladá,
   dočasně se osamostatnila a našla si uspokojivou a lépe placenou práci.

   V jejím případě  zkušenosti z původní rodiny dominují a zastiňují všechny zkušenosti ostatní,
   získané v průběhu dalšího života.

   

   Rozhovor č.2 s Janou

   Biografická skladba zkušeností se u Jany začala zásadně tvořit v dětství odchodem otce
   z domácnosti. Zkušenost se schopnou a velmi pracovitou matkou ji formovala k přijetí obrazu
   rodiny, která nemusí obsahovat mužský element. Nedostatek zkušeností s mužskými prvky a
   chladnější chování její matky ji ovlivnilo i při výběru partnera.

   Ve svém rozhovoru nikdy nemluvila o lásce, o vzájemných citech. Vždycky konstatovala jen holá
   fakta. V jejích slovech jsem zaznamenala neblahou zkušenost z chování jejího otce, který ji
   celý život nebral na vědomí.

   Tento nezájem se projevil také v pocitech Jany v pozdějším věku, kdy u ní převládalo nízké
   sebevědomí, smíření se s tím, že je přehlížená i ve svém těhotenství. Jako osobnost ustupuje
   do pozadí, není schopna řešit své problémy adekvátně. Nechtěla svoji situaci příliš hloubkově
   zkoumat a spíše zůstávala na okraji, kde pouze plnila svoje povinnosti jako matka a manželka.

   Zkušenosti z dospělosti ji jen utvrdily v tom, že nikdy nebude pro muže svého života tou
   jedinou a vždy bude až někde na dalším místě. Tato situace je analogií jejího dětství a tvoří
   podstatu vývoje událostí. V poslední době Jana mluví o jistém zlepšení. Témata, která byla
   dříve tabu, je schopná rozebírat a vnímat objektivněji. Nabyté zkušenosti posuzuje
   v současnosti s odstupem a je možné, že nakonec situaci vyřeší a zvládne ve svůj prospěch.

   

   

   Rozhovor č. 3 s Annou

   Anna musela pracovat v domácnosti od útlého dětství. Sotva toho byla schopna, musela se
   postarat o svého mladšího bratra. Annin otec byl často nemocný, její matka tvrdě pracovala,
   aby zaopatřila rodinu finančně. Na Anně zůstal chod domácnosti, jako školou povinná vařila,
   prala a uklízela. Tato zkušenost ji ovlivnila do té míry, že má v sobě zakódovanou potřebu až
   přemrštěné starostlivosti o své okolí.

   V rozhovoru jsem mezi řádky postřehla, že se v několika případech starala o člověka, který si
   její péči vůbec nezasloužil, nevážil si jí a Anny zneužíval. Tento model chování se projevil i
   v její nové rodině, kdy do své péče zahrnula i naprosto nezodpovědného manžela.

   Další zkušenost, která zformovala její chování a postoje v budoucnosti, byla zkušenost s jejím
   otcem, ze kterého se stal časem alkoholik. Vzorce jeho chování v manželství rozhodně nebyly
   dobrým příkladem. Anna neměla žádnou zkušenost s pěknými partnerskými vztahy, neměla kde
   čerpat pozitivní inspiraci. To, co se dále promítlo do jejího života byla pozice dívky z chudé
   rodiny, kde je potřeba si každodenní tvrdou prací vydělávat na kousek chleba.

   Vše odráží podstatu vývoje událostí, které jsou vyústěním prožitých a získaných zkušeností.
   Anna má spoustu koníčků, přátel a zálib, svůj život vesměs hodnotila jako kvalitně prožitý.
   V pracovní kariéře se Anna cítí sebevědomá, nemá žádné potíže s komunikací a sebevědomím.
   Problém vidí jen ve svém výběru partnera, který se k ní od počátku vůbec nehodil. To si
   uvědomuje až dnes. Dříve jeho chování omlouvala, doufala, že se věci zlepší a neviděla
   události objektivně a s nadhledem. Byla proto schopná podstoupit psychické i fyzické útoky ze
   strany manžela a nijak se jim nedokázala ubránit. Manželské neshody brala jako součást běžného
   života.

   Anna je v současnosti schopna vidět věci z nadhledu, hodnotí však svoji situaci jako
   neřešitelnou, protože nemůže odejít ze společného bytu, který sdílí s bývalým manželem, 
   z důvodů finančních.

   

   Ad c) Analýza poznání

   

   V návaznosti na analytickou abstrakci se nyní pokusím objasnit zjištěné struktury procesu
   historie života u všech tří respondentek. V analýze jde o to, zhuštěný konečný produkt
   rozklíčovat. Vyjasní se tím, které prvky obsahu jsou důležité pro celé větší úseky vyprávění.

   Na tomto místě jsem zpracovala celkovou biografickou formaci, to znamená posloupnost
   zkušenostních dominant procesu od jednotlivých úseků života, až po aktuální dominantu procesu.

   

   Barbora

   

   ˙        dětství poznamenané soužitím s dominantním a hrubým otcem

   ˙        zároveň soužití s nevýraznou a závislou matkou

   ˙        dospívání poznamenané nedostatkem zdravého sebevědomí a zdravé podpory ze strany
   rodičů

   ˙        manželství bez uvážlivého výběru partnera

   ˙        pocity viny v manželství

   ˙        pocity lítosti a osamění po celý dosavadní život

   

   

   Jana

   ˙        po celé dětství chybějící mužský vzor v rodině

   ˙        chybějící opora ze strany chladné matky

   ˙        vynahrazování chybějících rodinných vztahů realizací v zájmové činnosti

   ˙        stresující těhotenství

   ˙        strach o duševní zdraví manžela

   ˙        nespokojené manželství

   ˙        hledání sebe sama

   

   Anna

   ˙        těžké dětství v neharmonické rodině

   ˙        přísné výchovné zásahy ze strany matky a nezájem ze strany otce

   ˙        dospívání spojené jen s povinnostmi

   ˙        násilné potlačení vlastních zájmů a perspektiv v dospělosti

   ˙        neuspokojivé vztahy v manželství

   ˙        rozvod a teoretické osvobození se

   

   

   Ad d) Kontrastující srovnání

   V této fázi výzkumu srovnám všechny tři biografické rozhovory vedené s obětmi domácího násilí,
   s cílem vybrat a zobecnit fakta, která nejvíce souvisí s tímto problémem, s problémem, který
   je předmětem mé bakalářské práce.

   Pro účely srovnávání jsem vytřídila několik životních úseků, z nichž se budu snažit
   vyextrahovat společné a rozdílné rysy platné u všech tří rozhovorů.

   

   

   Srovnávané životní úseky:

   ˙        dětství,

   ˙        předmanželské období,

   ˙        vstup do manželství a těhotenství,

   ˙        současnost.

   Zvlášť si dovolím porovnat druh agresivního chování partnerů.

   

   Srovnání dětství.

   Ze všech tří rozhovorů vyplynuly společné rysy, které v době dětství vykazují všechny
   respondentky.

   V jednom případě se jednalo o neúplnou rodinu, ve dvou případech o rodinu úplnou
   s neurovnanými vztahy rodičů. Přesto i tam, kde otec byl přítomen, tak se projevil spíše jeho
   negativní vliv na osobnost budoucí oběti domácího násilí. Matka ve všech případech nesplňovala
   ochranitelskou funkci, která byla od ní dítětem očekávána.         U všech respondentek se
   v tomto období formovala osobnost směrem k nízkému sebehodnocení vlivem rodinného prostředí.

   

   Předmanželské období.

   U jedné respondentky se jednalo o období bouřlivých citových reakcí a silnou citovou
   závislost. U zbývajících dvou emoční stránka nedominovala.

   

   

   

   Vstup do manželství a těhotenství.

   Ve všech třech případech byl vstup do manželství spojen s velkým zklamáním, s nesplněným
   očekáváním, s počátkem nedůvěry a celkovým zmatkem v citové oblasti. Ve dvou případech dal
   k tomuto impuls počátek těhotenství, v jednom případě bylo těhotenství  ze zdravotních důvodů
   ukončeno.

   Ve všech třech případech se shodně jednalo o šokující období, kde se partner neprojevil tak,
   jak očekávaly.

   

   Současnost.

   V této části nacházíme velké rozdíly. Ve dvou případech nacházíme jisté shodné znaky, kdy se
   obě ženy srovnaly se svou situací a dokázaly ji hodnotit s nadhledem a větší objektivností.
   Jsou schopny žít samy, jsou samostatné a víceméně nezávislé na partnerovi. Neobjevuje se zde
   již prvek setrvávání ve vztahu za každou cenu.

   V případě nejmladší respondentky je situace odlišná, ona zatím není schopna nadhledu  a vidí
   svůj život jako smysluplný jen za podmínky, že si brzy najde jiného partnera.        O tom, že
   se v jejím životě opakují neustále stejné chyby nepřemýšlí.

   

   

   Druh agresivního chování partnerů.

   Způsoby agresivního chování byly ve všech případech jiné. V jednom případě se jednalo o citové
   vydírání, agresivitu při vzájemném řešení problémů, kdy útočník místo argumentů používal
   fyzické a psychické násilí.

   Ve druhém případě nešlo o klasické fyzické napadání, ale o psychický teror vůči oběti,
   doprovázený ponižováním, zesměšňováním a ztrapňováním. Agresor stál na popředí všech událostí
   a nesnesl, aby kdokoliv jiný byl středem zájmu.

   Ve třetím případě se jednalo o všechny druhy domácího násilí, kdy agresor používal psychický i
   fyzický nátlak.

   

   Ad e) Konstrukce teoretického modelu.

   V této části se pokusím navrhnout model procesu, který vede v našem případě k tomu, že se žena
   stane obětí domácího násilí. K dosažení tohoto cíle si stanovím několik tezí, jejichž platnost
   budu dokládat úryvky z narativních interview.

   

   

   Teze č. 1:

   Obětí se stala žena, která má nízké sebehodnocení, trpí sníženým sebevědomím.

   "Od té doby mám v sobě respekt před chlapy, protože chlap má vždycky pravdu, protože musí
   život rodinu. Taky se bojím říct svůj vlastní názor."

   "Jeho chování už bylo nějaký čas divné, neustále mne kritizoval, ponižoval, rozebíral moji
   osobu před dětmi, bylo mi v té době hrozně."

   Teze č.2

   Oběť domácího násilí (žena) trpí v dětství nedostatkem zájmu a pozornosti ze strany otce.

   Úryvky z rozhovoru, dokládající tuto tezi:

   "Otec se později z léčení vrátil, střídavě pracoval a nepracoval a hlavně začal hodně pít. O
   mne ani o bratra se nezajímal, byl tam a dělal nám i mamince ze života peklo! Už si ani
   nepamatuji, kolik jsem napsala v pubertě otci prosebných dopisů, aby přestal pít, ale pamatuji
   si přesně, kolik jsem dostala odpovědí -- žádnou!"

   "Když se napil (otec) mlátil i nás -- děti. Třeba kvůli špatným známkám, ale i jen tak, nic
   nedokázal vysvětlit." 

   "Rozvod samotný si neuvědomuji, otec zřejmě býval málo doma,  takže si ho vůbec  nepamatuji a
   nespojuji si ho s bytem a domácností. Nejsem schopna říct, kolikrát nás otec navštívil,
   pamatuji si jen dvě návštěvy, ale možná jich bylo víc. Při první návštěvě jsme byli na
   vycházce, ale tam se otec věnoval pouze sestře Vlastě a já jsem to brala, jako kdyby víc
   patřili k sobě. Šli spolu a bavili se a já jsem šla tři kroky za nimi. Po návštěvě otce ve mně
   zůstala hořkost, že zahrnul moji sestru vlastnoručně vyrobenými dárky a mne opomíjel. Otec mi
   tehdy nechyběl jako postava, ale spíš mě mrzelo, že pro něj nemám takový význam jako sestra."

   

   Teze č.3

   Těhotenství obětí bylo provázeno traumatizujícími zážitky z reakcí partnerů.

   "Moje těhotenství nesl můj manžel jako nejvyšší potupu a když jsme jeli na svatební cestu a já
   si vzala volnější šaty, ztropil obrovskou scénu.Když mě na mé naléhání po začátku porodních
   bolestí odvezl do nemocnice, ztropil v porodnici scénu, vynadal sestrám, naštěstí jsem to moc
   nevnímala. Až později jsem se dozvěděla, že rozbíjel lampy veřejného osvětlení kolem Bečvy a u
   rodičů seděl v kuchyni pod stolem, nemluvil a kýval se."

   "Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak manželova reakce mne měla varovat! Ztropil scénu, že
   on žádné dítě nechce, že si chce ještě užít života a že si nic neužil."

   

   

   

4.5.    Výsledky výzkumu a rozbor získaných dat

   

   Hlavním cílem výzkumu bylo potvrzení či vyvrácení dosavadních poznatků o obětech domácího
   násilí.

   

   Došlo k  verifikaci  následujících tvrzení:

   a)      Obětí domácího násilí se může stát jakákoliv žena, nezávisle na věku, vzdělání,
   kultuře, materiálním zázemí, stylu života a typu partnerského vztahu.

   b)      Nejedná se o ženy s patologickými rysy osobnosti.

   c)      Neexistuje žádný osobnostní profil oběti.

   

   Z uskutečněné analýzy narativních interview vyplynula následující fakta, která uvedu ke
   každému tvrzení samostatně.

   

   Ad a) Obětí domácího násilí se může stát jakákoliv žena, nezávisle na věku, vzdělání, kultuře,
   materiálním zázemí, stylu života a typu partnerského vztahu.

   Toto tvrzení se ve všech zkoumaných případech potvrdilo. Oběti domácího násilí pocházely
   z různých věkových i vzdělanostních skupin, odlišovaly se i životním stylem, částečně i
   materiálním zázemím. U všech se jednalo o manželství, ve dvou případech je stále uzavřené,
   jedna  respondentka se rozvedla.

   

   Ad b) Nejedná se o ženy s patologickými rysy osobnosti.

   Tato tvrzení se ve všech zkoumaných případech potvrdilo. Z uskutečněných rozhovorů
   nevyplynulo, že by některá z obětí domácího násilí vykazovala jakékoliv patologické rysy
   osobnosti. U všech jsem zaznamenala snížené sebehodnocení a celkové nízké sebevědomí,
   hraničící u dvou případů až se strachem projevit vlastní názor.

   Všechny shodně vypovídaly, že provedené rozhovory jim pomohly při získání odstupu od problému,
   ve kterém byly plně ponořeny a osamoceny.

   Ad c) Neexistuje žádný osobnostní profil oběti.

   Toto tvrzení se analýzou nepotvrdilo.

   Ve všech třech případech byly potvrzeny shodné znaky z původní rodiny, které vytvářely určitý
   osobnostní profil žen už od dětství.

   Předurčovaly ženy k tomu, že se někdy v budoucnu obětí domácího násilí mohou stát.

   U všech tří případů byla zaznamenána nedostatečná úloha jednoho rodiče, a to otce. Jednalo se
   především buďto o jeho trvalý nezájem, či hrubé chování k matce i dětem, což mělo za následek
   špatný vývoj sebevědomí a hodnocení vlastní osoby                      u  respondentek.

   Bylo by určitě zajímavé a poučné, výzkumnými metodami zjišťovat, která žena se za žádných
   okolností obětí domácího násilí nestane. Z mého výzkumu vyplynulo, že by to mohla být žena,
   která měla dětství spojené s harmonickým rodinným životem a hlavně se vzorem otce, jako
   starostlivého a pečujícího o její blaho.

   Myslím, že v tomto případě nebude podstatné, zda se u dívky jedná o jejího biologického otce,
   či nikoliv.

    U jedné z mých respondentek chyběl mužský element úplně. Otec se s dotyčnou setkal jen
   několikrát v životě, kdy došlo z jeho strany k projevům evidentního nezájmu a tuto křivdu si
   nese dotyčná celý život. V takovém případě by bylo užitečné v zájmu mladé dívky eliminovat
   raději styky vůbec.

   Tento výsledek vyplynul neočekávaně a vynořil se jakoby mimochodem při rozboru rozhovorů.

   

   

   

4.6.    K validitě výzkumného šetření

   

   Použití metody narativního interview jako výzkumné strategie by jen stěží obstálo před soudem
   kritérií paradigmatického vědění.

   Validita mého výzkumu je však zabezpečena jeho dlouhodobostí, přímým kontaktem s realitou a
   velmi konkrétními, výstižnými a přesnými výpověďmi v jednotlivých interview.

   Použito bylo více zdrojů informací, konkrétně v této práci tři zdroje.                   

   

   

   Narativní interview je metodou, která zajišťuje minimální distanci od každodenního života
   jedince a vypráví o jejich životě tak, jak probíhal v čase.

   

   

   Závěr

   

   Tato bakalářská práce se komplexně zabývala domácím násilím páchaným na ženách v partnerských
   vztazích.

   V teoretické části jsem vymezila pojem domácí násilí, zmínila jeho specifika, fáze         a
   formy. Dále jsem se věnovala charakteristice oběti, agresora a zmínila jsem i mýty, které
   v povědomí lidí o tomto tématu přetrvávají.

   Následovaly kapitoly, ve kterých problematiku domácího násilí rozebírám v užších souvislostech
   - se současnou krizí rodiny a společnosti, s genderovými rolemi                a feminismem.

   Domácí násilí jsem neopomenula rozebrat ani po stránce legislativní.  Zamýšlím se zde nad
   platným právem, které je v řešení otázky domácího násilí nedostačující a lze v něm nalézt
   spíše jen teoretickou podporu k ochránění lidské důstojnosti oběti. Proto dále zmiňuji
   organizace, které se ve své činnosti zabývají přímou i nepřímou pomocí ženám -- obětem domácího
   násilí.

   Jádro mé práce tvoří část praktická, ve které jsem využila metody narativních interview.
   Rozhovory jsem uskutečnila se třemi ženami, které se setkaly ve svém partnerském vztahu
   s domácím násilím, byly ochotny se mnou dlouhodoběji spolupracovat a svůj životní příběh mi
   vyprávět.

   Cílem bylo hluboké proniknutí do konkrétního případu a následné potvrzení či vyvrácení
   dosavadních poznatků o obětech domácího násilí.

   Za nejdůležitější výsledek výzkumného šetření považuji zjištění nových souvislostí, které se
   vynořily až podrobnou analýzou všech tří rozhovorů. Objasňují, že žena -- oběť domácího násilí
   je předurčena k dlouhodobému přijímání této role již ze své původní rodiny. U všech tři
   respondentek se na pozadí jejich životního příběhu ukazuje nedostatečná nebo destruktivní role
   otce, která měla vliv na jejich další rozvoj a chování v partnerském vztahu. Nedostatečná péče
   a láska, nezájem, nebo hrubé chování otce (zde není podstatné, jestli biologického),
   zapříčinilo jejich nízké sebevědomí                  a sebehodnocení, které přispělo největší
   měrou k setrvávání v naprosto nefunkčních vztazích v budoucnu.

   Tato práce by mohla být pomocí zejména pro ženy - oběti domácího násilí, které dosud váhají,
   zda patologický vztah ukončit, či nikoliv. Jedním z  nejčastějších důvodů setrvávání
   v nefunkčních vztazích, jsou děti. Žena chce většinou zachovat kompletní rodinu především
   kvůli nim. Na základě prostudování mé práce však může zjistit, že právě setrváním v tomto
   vztahu ublíží svým dětem -- v mém případě dívkám - nejvíce. Ty si odnáší s sebou do života
   zkušenost, že nemusí být pro svého muže jedinečné, jediné, milované a bludný kruh se tím
   uzavírá i pro další generaci.

   V tomto zjištění vidím hlavní přínos mé práce.

   

   

   

   

   

   

   

   Resumé

   

   Práce se zabývá problematikou domácího násilí páchaného na ženách v partnerských vztazích.

   V teoretické části autorka vymezuje pojem domácího násilí, charakterizuje osobnost agresora a
   oběti a uvádí nejrozšířenější mýty, které tento jev provází.

   V dalších kapitolách dává tématiku domácího násilí do širších souvislostí i s krizí dnešní
   rodiny a dalšími příbuznými tématy.

   Pomoc obětem je obsahem další části práce, kde autorka uvádí současný stav legislativy a
   přehled nestátních neziskových organizací, kde mohou oběti vyhledat pomoc nebo právní radu a
   podporu.

   Empirickou část tvoří kvalitativní výzkumné šetření, jehož základem byla metoda narativního
   interview. Výsledky byly zpracovány metodou postupné analýzy a částečně potvrdily či vyvrátily
   dosud platné poznatky o daném tématu.

   

   Summary

   

   This work deals with the problem of domestic violence against women in a partnership relation.

   In the theoretical part the author defines the concept of domestic violence, characterises the
   personality of the aggressor and the victim and presents the most widespread myths connected
   with this phenomenon.

   In further chapters she places the theme of domestic violence in a wider context and links it
   with the crisis of the modern family and other related themes.
   Help for the victims is the content of the further part of the work in which the author
   presents the current state of legislation and a survey of non-state, non-profit organisations
   where victims may seek help or legal advice and support.
   The empirical part consists of qualitative investigative research, the basis of which was the
   narrative interview method.

   The results were processed by the progressive analysis method and partly confirmed or
   overthrew the findings hitherto valid on the given theme.

   Literatura

   

    1. VOŇKOVÁ, J., HUŇKOVÁ, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, 2004.
       s. 194 ISBN 80-239-2106-1

   

    2. WICHTERICH, CH. Globalizovaná žena. Zprávy o budoucí nerovnosti. Praha: proFem, 2000, s.
       226 ISBN 80-238-5631-6

   

    3. Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů. Nesehnutí . Brno: 2004, s. 48 ISBN 80-903228-4-0

   

    4. FELLNEROVÁ U. Žena 21. století. Ikar. Praha: 1997, s. 238 ISBN 80-7202-144-3

   

    5. OAKLEYOVÁ,A. Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál, 2000, s. 171 ISBN 80-7178-403-6

   

    6. BOURDIEU, P. Nadvláda mužů. Karolinum. Praha: 2000, s. 145 ISBN 80-7184-775-5

   

    7. HAUSEROVÁ, E. Na koštěti se dá i lítat aneb nemožné ženy dokážou i nemožné. Praha: NLN,
       1995, s. 193 ISBN 80-7106-108-5

   

    8. MARREWA, A. Nenechte si ubližovat. Praha: Portál, 2002

         ISBN 80-7178-510-5

   

    9. GJURIČOVÁ, Š., KOCOURKOVÁ, J., KOUTEK, J. Podoby násilí v rodině. Praha: Vyšehrad, 2000.
       s.101 ISBN 80-7021-416-3

   

   10. FORWARDOVÁ, S., FRAZIEROVÁ, D. Citové vydírání. Jak ho rozpoznat               a ubránit
       se mu. Praha: MOTTO, 1999 ISBN 1997

   

   11. KASTOVÁ, V. Nebuďte obětí. Žijte svůj vlastní život. Brno: ERA, 2003. s.119 ISBN
       80-86517-61-6

   

   12. HAUSMANN, J. Základy mužského šovinismu. Ústí n. L. : RENECO, 2002,     s. 90 ISBN
       80-86563-04-9

   

   13. FRIEDAN, B. Feminine mystique. Praha: PRAGMA, 2002. s. 596               ISBN
       80-7205-893-2

   

   14. Jak získat jistotu a sebedůvěru ve společnosti. Edice na pomoc ženám.           Sešit č.
       5. Český svaz žen. Praha: 2003, s. 63

   

   15. Domácí násilí. Právní minimum pro lékaře. proFEM. Praha: 2003, s. 62 ISBN 80-239-4026-0

   

   16. Alty a soprány. Gender Studies, o.p.s. Praha: 2005, s. 39 ISBN 80-86520-07-2

   

   17. GAVORA,P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. s.206  ISBN 80-85931-79-6

   

   18.  SOMMEROVÁ, O. : O čem sní muži. Slávka. Praha: 2005, s. 366 ISBN 80-86631-34-6

   

   19.  LIGA LIDSKÝCH PRÁV. Žena v tísni [online]. c 2000 [cit. 15.ledna 2006]Dostupný z WWW:
   <http://www.llp.cz/zenavtisni/home.html>.

   

   20.  BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ. Pomoc obětem [online]. c 2000 [cit. 3. března 2006] Dostupný z WWW:
   <http://www.bkb.cz/index.php>.

   

   21. MAŇÁK,J.,ŠVEC,V. Cesty pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2004. s.78  ISBN 80-7315-078-6

   

   22. VESELÁ, R. a kol. Rodina a rodinné právo - historie, současnost a perspektivy.  Praha:
       EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 261 ISBN 80-86432-48-3

   

   23. FROMM, E. Mít, nebo být? Praha: AURORA, 2001. s. 242                          ISBN
       80-7299-036-5

   

   24. VALDROVÁ, J., JARKOVSKÁ L., MACHOVCOVÁ, K. a kol. abc feminismu. Brno: NESEHNUTÍ, 2004, s.
       232 ISBN 80-903228-32

   

   25. ČERMÁK, I. Myslet narativně (kvalitativní výzkum "on the road") [online ].       c 2002
       [cit. 19. březen 2006 ].                                                                  
       dostupný z WWW:<rorschach.cz/clanky/narativ.htm>.

   

   26. VOŇKOVÁ, J. Vaše právo -- první pomoc ženám, obětem domácího násili. Litomyšl: HRG, 2005,
       s. 70 ISBN 80-239-4025-2

   

   27. SPOUSTA, V. Vádemekum autora odborné a vědecké práce. Brno: Masarykova univerzita, 2003.
       s. 158 ISBN 80-210-2387-2

   

   28. VOŇKOVÁ, J: Vaše právo -- první pomoc ženám, obětem domácího násilí. Litomyšl: HRG, 2005,
       s. 69 ISBN 80-239-4025-2

   

   

   

   

   

   

   Seznam příloh

   

   Příloha č. 1: Narativní interview s Barborou (textový dokument)

   Příloha č. 2: Narativní interview s Janou (textový dokument)

   Příloha č. 3: Narativní interview s Annou (textový dokument)

   Přílohy

   Příloha č. 1: Rozhovor s Barborou

   

   Fáze 1 :

   Mladá žena, se kterou jsem udělala tento první rozhovor na mně působila jako vstřícná,
   dobrosrdečná a velmi milá osoba. Byla jsem ráda, že přišla na sjednanou schůzku,          i
   když téma, o kterém jsem s ní chtěla mluvit je velmi citlivé a nemluví se o něm lehce.

   

   Rozhovor č. 1

   

   ONA:

   Jméno:      Barbora

   Věk :         22 let

   Stav:         stále vdaná

   Vzdělání:  vyučená servírka

   Povolání:  obsluha baru

   Její rodina:

   Matka (62 let), pracovala celý život jako uklízečka, je velmi citlivá,  lítostivá, důvěřivá --
   snadno  každému naletí. Psychicky se upnula na otce, byla na něj silně vázaná. Přesto že ji
   neustále fyzicky napadal, nadával jí a vlastně ji celý život týral, nedokázala toto pouto
   přetrhnout. Poté, co otec zemřel, se nervově zhroutila. V současné době si našla  přítele, se
   kterým se navštěvují, její psychický stav se díky tomu lepší.

   Otec (65 let), pracoval jako  autodopravce. Když se napil, mlátil i nás -- děti. Třeba kvůli
   špatným známkám, ale i jen tak, nic nedokázal vysvětlit.

   Sestry: 37, 40, 44 - z  této strany pro mne žádná podpora, nejmladší sestra dodnes nadržuje
   manželovi (můj zajíček, švagříček), baví se raději s ním, než se mnou.

   

   ON:

   Jméno:      Michal

   Věk:          24

   Stav:         stále ženatý

   Vzdělání: vyučený kuchař

   Povolání:  kuchař

   

   

   Jeho rodina:

   

   Matka: prodavačka v textilu - chladná, dominantní osobnost, celý svůj život podřídila synovi
   Michalovi  a  k tomuto zbožňování se přidala  i její  matka -- babička, u které jsme bydleli.
   Mně připadala falešná, dělala jako, že mne má ráda jako svoji dceru, ale za zády jsem cítila,
   že to tak není.

   Otec pracuje jako  prodavač v Elektru -- zdál se  mi tichý a citlivý člověk, který měl dříve
   spoustu zájmů, které v průběhu manželství opustil a stal se z něj alkoholik. Pod vlivem
   alkoholu matku napadal (většinou slovně), ale na druhou stranu jsem měla dojem, že matka jej
   ani moc nevnímala, že pro  ni byl ten nejdůležitější Michal. S jeho tatínkem jsem vycházela
   dobře, ale tchýně na mne asi žárlila. Řekla mi třeba: "Prosím Tě, co to máš zas za tričko?" a 
   na  tchána: "Aby sis nevyčuměl oči!"  a  tak  se  se mnou raději přestal bavit úplně.

   Sestra Denisa je vyučená číšnice. S  manželem se nejdřív nesnášeli, ale jak jsem od něj
   odešla, tak  se  najednou začali  zbožňovat.

   

   

   Zkuste mi prosím popsat,  jaká je Vaše momentální situace?

   Doposud nejsem rozvedená, ale náš společný život byl tak neúnosný, takže jsem využila nabídku
   kolegyně z práce  a bydlím s ní v podnájmu. Našla jsem si  i lepší práci, zbývá mi víc peněz
   na mé potřeby, podařilo se mi zaplatit i všechny manželovy dluhy. Byla jsem nucena si na dluhy
   půjčit různě od kamarádů a dnes už mám všechno zaplaceno. Možná právě díky tomu mám pocit
   lepší nálady, že mi toto břemeno odpadlo. Také ta skutečnost, že se nemusím denně nervovat  a
   dohadovat -- hlavně  na  téma  peníze,  přispěla k mé lepší psychické situaci.

   

   

   Jak jste se s manželem seznámili?

   V době kdy jsme se seznámili mi bylo 17 let, manžel je o dva roky starší. Seznámili jsme se
   v baru, chodili jsme spolu celý rok, byla jsem zamilovaná. Už v této době -- před svatbou, jsem
   věděla o jeho příležitostných nevěrách. Lhal mi do telefonu, přistihla jsem ho náhodně i venku
   při důvěrném setkání s mladou dívkou. Zamilovanost zřejmě vykonala své, stále jsem si myslela,
   že se změní a jeho chování jsem omlouvala. Dokonce se mi přiznal k návštěvě bordelu, řekl mi,
   že je to stejné, jako by šel do restaurace nebo obchodu. Teda nejdřív vlastně řekl, že jeho
   kamarád tam byl a co bych dělala na místě jeho přítelkyně... a nakonec z něj vylezlo, že to
   udělal on, ale chtěl vědět, jak zareaguju. Měla jsem už tehdy všechno skončit a mohla jsem si
   ušetřit veškeré to trápení, ale já jsem měla pocit, že o něj musím bojovat a měla jsem strach
   zůstat najednou sama. Byla jsem taky moc mladá, bylo mi teprve 18 let.

   Bydlela jsem tehdy u rodičů, ale stalo se, že jsem otěhotněla a tak jsme si řekli, že se
   vezmeme. Odstěhovala jsem se od našich a začali jsme spolu bydlet v bytě jeho babičky, kde
   jsme měli svůj pokoj, ale babička tam bydlela s námi. První problémy vznikly právě kvůli
   babičce.

   

   To bylo ještě před svatbou?

   No ano, to jsme se chystali na svatbu. Babička měla vůči mně neustálé připomínky, nechtěla mne
   nechat vařit, naváděla manžela neustále proti mně. Uklízela jsem celý byt, drhla jsem koberce
   -- to jsem byla těhotná a oni dva mne klidně nechali. Pak jsem z toho onemocněla a těsně před
   svatbou jsem dítě potratila. Byl to samovolný potrat, tahala jsem bedny v práci a také stresy
   z  bydlení  s  babičkou měly na tom svůj podíl. Vzali jsme se přesto všechno co se stalo,
   protože to bylo naplánovaný a už byly všude možně zaplacený zálohy.

   

   Změnilo se něco po svatbě?

   Dá se říct, že půl roku to jakž takž klapalo, sice už měsíc po svatbě jsem přišla na nějaké
   SMS zprávy od jeho přítelkyň, dokonce jedna volala na jeho mobil, když byl doma. Tušila jsem o
   koho jde a  když jsem pak zavolala na to číslo a zeptala se jí, proč chce, aby se za ní manžel
   stavoval, tak mi položila telefon. Asi jsem se chovala trapně, ale vžijte se do mé situace,
   byla jsem mladá, zamilovaná a nedokázala jsem to jinak řešit. Pak samozřejmě následovala
   výměna názorů, manžel se mi omlouval, snažil se veškerou vinu svádět na mé chování a já jsem
   mu dokonce věřila, že ta špatná jsem já. Hádky byly na denním pořádku, ale on dokázal všechno
   převrátit tak, že jsem po nějaké době už nevěřila sama sobě, strašně mi kleslo sebevědomí,
   hledala jsem chyby u sebe. Začala jsem uvažovat o odchodu z  bytu, sdíleného s babičkou, když
   si začal psát s holkou z Óčka ze seznamky. Zdůvodňoval mi to tím, že si hledá přítelkyní, aby
   se      o naší situaci měl s kým poradit. Nechala jsem se přemluvit a tak jsme zase byli
   v bytě s babičkou a bylo to pořád dokola. Babička se ho neustále zastávala, říkala jaký je
   chudáček a že jako chlap  si může dovolit k ženské všechno.

   

   Jaká byla vaše finanční situace a jak jste financovali chod domácnosti?

   Já jsem pracovala v restauraci, denně od 14.00 do 24.00 hod. V sobotu byla většinou nějaká
   akce a jedině v neděli jsem měla volno. Práce se mi nelíbila, pracovala jsem na plný úvazek za
   5.900 Kč měsíčně. Nejvíce mi ale vadily noční návraty domů. Když jsem se zmínila, že bych si
   našla jinou práci, tak byla hned scéna. V té době došlo docela nedaleko podniku,  kde jsem
   pracovala, k nočnímu přepadení, měla jsem strach  a vzala jsem si taxíka domů. Neuvěřitelný
   výstup, který následoval po mém návratu domů mne přiměl to nikdy více neopakovat: "Milostpaní
   si jezdí taxíkem a vůbec jí nevadí, že nemáme na chleba!" Řekl mi, že když se mi něco stane,
   tak je to jen můj problém, protože jsem si takovou práci vybrala, tak že si za všechny
   problémy můžu sama. On si strašně často protiřečil.

   Manžel dělá kuchaře v kasárnách, o jeho příjmu jsem nevěděla nic. Přispíval babičce na nájem
   1.500 Kč, já jsem platila 3.000 Kč, splácela jsem půjčku na pračku, kupovala jsem veškeré
   jídlo a pokud jsem něco potřebovala do domácnosti nebo pro sebe, tak jsem si to také sama
   zaplatila. Finanční situace byla neúnosná, cítila jsem se hrozně, cítila jsem se
   vykořisťovaná. Pokud jsem od něj chtěla na něco peníze, posílal mne permanentně do háje!
   Jedinou oporou v tomto strašném období mi byla mamka, která mi pomáhala, chodila jsem k ní na
   obědy.

   

   Asi Vaše představy o manželství dostaly v této době hodně zabrat?

   Když se tak někdy ohlížím zpět na tento úsek svého života, tak vůbec nechápu, jak je možné, že
   jsem  tam tak dlouho vydržela. Měla jsem o našem společném životě úplně jiné představy.
   Myslela jsem si, že budeme společně cestovat, poznávat nové kamarády, že se osamostatníme,
   odstěhujeme se od babičky, budeme mít spokojenou rodinu, dvě děti. Pokud bychom dali naše
   příjmy dohromady a manžel nebyl tím čím je, tak to nebyly představy nereálné. Realita byla ale
   úplně jiná. Na moje návrhy mi odpovídal, že u babičky se máme dobře a na děti je dost času.
   Moc o děti nestál, to jsem pochopila také až později. Nejhorší na tom všem je, že jsem ho
   stále milovala.

   

   

   

   Mohla jste se někomu svěřit v tak svízelné životní situaci?

   Jediný člověk, který by mne vyslechl a věřil mi, byla moje mamka. Ta měla ale svých starostí
   nad hlavu a tak jsem ji s tím neobtěžovala. Vzpomínám si, jak jsem dřív  mamce zazlívala, že
   nás neochránila před násilnickým otcem, prosila jsem ji, aby se s ním rozvedla. Dnes vím, že
   to není až tak jednoduché, protože ekonomická situace ženy s dětmi to osvobození nedovoluje.
   Od té doby mám v sobě respekt před chlapy, protože chlap má vždycky pravdu, protože musí živit
   rodinu. Taky se bojím říct svůj vlastní názor.

   

   O manželské poradně jste nikdy neuvažovali?

   To vůbec ne, ze strany mého manžela žádný problém nebyl, to já jsem byla ta špatná. Vůbec
   nikam jsme spolu nechodili, nechtěl mluvit o našich problémech, stále mi říkal, že přeháním.
   Přerov je příliš malý! Dnes vidím, že kdybych se obrátila na nějakého psychologa, mohla jsem
   mít mnohem dříve jasno, dodalo by mi to odvahu se konečně rozvést.

   

   A situace se vyostřovala?

   Dalo by se to tak říct. Byla jsem uzlíček nervů, stále jsem brečela, všechno si úplně
   nepamatuju, cítila jsem prázdnotu, bezvýchodnost své situace. Chyběla mi láska, pochopení,
   obejmutí, bezpečí. Bylo to na mně asi i vidět, že jsem v koncích a  všichni přátelé mi radili,
   ať to skončím, že to není ono, ale já jsem stále doufala, že se to změní! Změna nastala, když
   jsme se po mém naléhání odstěhovali z babiččina bytu. Dala by se očekávat změna k  lepšímu,
   ale bylo to právě naopak. Manžel si mě vůbec nevšímal, nemluvil se mnou. Sedával stále u
   internetu a tady se také, jak jsem zjistila, uspokojoval. Agresivní chování začalo, když jsem
   mu přišla na SMSku, která byla uložená pod mužským jménem a bylo tam napsáno: "Miláčku, můžu
   Ti zavolat nebo je ta Tvoje doma? Chybíš mi!" Opět se vymlouval, že o tom vůbec neví a pak se
   rozzuřil  a surově mne zbil. Zjistila jsem, že už dál nemohu a odešla jsem, vrátila jsem se
   domů. Po dvou měsících jsem se ale vrátila zpátky, protože strašně deptal moji mamku, tak jsem
   ustoupila a vrátila se zpátky. Furt jí volal, že se zabije, jestli se nevrátím k němu. Strašně
   jsem se snažila o záchranu našeho vztahu, bylo to ale zbytečné. Manžel mne neustálými útoky
   srážel, zpočátku hlavně psychicky, ale i fyzicky, jak jsem teď říkala. Při hádce se mnou
   bouchl o zeď, narazila jsem si ruku a potom začal hystericky brečet. Chtěl, abych se mu já
   omluvila za to, co udělal. To už jsem byla rozhodnuta odejít definitivně, nevím, jestli to
   vycítil. Měla jsem jít do práce, čekala jsem na něj. Přišel opilý, surově mne chytl a
   znásilnil mne. To jsem se rozhodla odejít definitivně!

   

   Jak se na váš vztah díváš dnes, s odstupem?

   Stále se ještě cítím unavená a vyčerpaná, dalo mi to společné soužití hodně zabrat. Nechápu,
   jak jsem mohla být tak zaslepená a nepoznat, že je to mimořádně nezodpovědný člověk, kterému
   dnes absolutně nevěřím. Rozuměli jsme si jen na začátku našeho vztahu, a to v posteli. To ale
   velmi brzy přešlo a stala se z toho rutina    a nutnost, něco jako čištění zubů. Milovala jsem
   ho asi dva roky, on mi tvrdí, že mne miluje stále. Má potřebu mne neustále psychicky týrat a
   stresovat. Zavolá mi třeba kvůli psovi, kterého jsme si pořídili společně. Přivede mi ho do
   práce a řekne mi: "Strč si ho do p....!", pak jej zase vezme zpátky a začne brečet. Asi bych se
   měla odstěhovat, aby mi to prostředí stále nepřipomínalo náš společný život, někdy mám pocit,
   že na něj stále myslím, musím s tím stále bojovat, cítím se zruinovaná, mám dojem, že nic nemá
   smysl, nic mne nebaví.

   

   Fáze 2 :

   

   Můžeme se ještě jednou vrátit k osobnosti Vašeho partnera? Jak jej vidíte dnes?

   

   Myslím si, že hlavní příčinou byla jeho matka a babička. Prostě ho strašně zkazily. Má
   obrovský sebevědomí a myslí si, že si může všechno dovolit. Asi kdybych dokázala jeho
   prohřešky přehlížet a dělala co mu na očích vidím, mohlo by naše manželství fungovat dál.

   

   Vy si opravdu myslíte, že by to mohlo takto fungovat?

   

   Myslím si, že jo. Já jsem jenom špatně snášela jeho nevěry, lhaní a to, že dával přednost
   jiným přede mnou, i když tvrdil, že mě miluje. Taky mám strach z jeho občasných výbuchů
   vzteku. Jen když na to vzpomenu, tak je mi špatně od žaludku.

   

   

   

   

   Chtěla bych se ještě vrátit k Vašemu dětství. Mohla byste popsat svůj vztah k rodičům a jejich
   vztah vzájemný?

   

   No jak jsem říkala, tata mamu mlátil v jednom kuse, ona na něj byla ale upnutá. Pořád si
   nechala nadávat, nijak se proti tomu nebránila. Ani nás ňák nebránila, když nás mlátil opilej.
   A jak jste se ptala na můj vztah k otci... měla jsem ho přesto všecko ráda. V dospívání jsem
   vyčítala mamce, že mě před ním neochránila, prosila jsem ji o to. Na jednu věc si pamatuju
   dodneška, jak mě zmlátil vodítkem od psa. Strašně mě mlátil       a povedlo se mi utéct
   z domu. Tenkrát jsem se chytla Michala a byla jsem ráda, že vypadnu z baráku. Už jsem se tam
   za nic na světě nechtěla vrátit.

   

   Myslíte, že Vám pomohlo, že jste se mohla se svým problémem tímto způsobem někomu svěřit?

   

   Určitě. Jsem ráda, že jsem ze sebe něco špatného dostala ven. Já se jinak o tomhle s nikým moc
   nebavím, řekla bych, že lidi mají svých starostí dost. Nechci s tím prostě nikoho zatěžovat.

   

   Víte o tom, že existují organizace, které nabízejí pomoc ženám v podobných situacích? Využila
   byste jejich služby?

   

   Takové organizace neznám a žádný kontakt nemám. Ale myslím, že kdyby něco takového bylo
   v Přerově, tak bych se možná odvážila jejich služby využít. Třeba bych se z toho začarovaného
   kruhu dostala a dodalo by mi to odvahu se konečně rozvést.

   

   Příloha č. 2: Rozhovor s Janou

   

   Fáze č. 1:

   Mladá žena, kterou jsem přes svoji příbuznou  získala k absolvování tohoto rozhovoru, působí
   velmi příjemným dojmem. Budí dojem citlivého člověka, který především stále kontroluje své
   chování a jednání. Před rozhovorem mi řekla, že se snaží to nejhorší ze svého života
   zapomenout, že si dokonce některé události skutečně nepamatuje a tak jí budu muset prominout.
   Není to typická oběť domácího násilí, nemá modřiny ani ruku v sádře, ale to co prožila, určitě
   stojí za zaznamenání.

   

   ONA:

   Jméno:     Jana

   Věk:         43 let

   Stav:        stále vdaná

   Vzdělání: Přírodovědecká fakulta -- obor fyzika, matematika

   Povolání: středoškolská učitelka

   

   Její rodina:

   Maminka   vystudovala   přírodovědeckou  fakultu,  obor  matematika  --  fyzika,  stejně  
   jako  já.

   Rozvedli se s otcem, když mi byly 3 roky, otec se odstěhoval do Prahy, kde jsem se s ním
   jednou - při nějakém zájezdu, setkala. Ukázal mi nějaké pamětihodnosti Prahy, to jsem měla asi
   10 let a vzpomínám si, že jsme byli na obědě,  kde mi objednal knedle s vajíčkem. Měla jsem
   z tohoto setkání velmi dlouho nepříjemný pocit. Otec si v Praze založil novou rodinu, vůbec
   jsme spolu nebyli v kontaktu, byl to pro mne cizí člověk. Otec byl vojákem.

   Moje maminka  pracovala v  době mého dětství jako školní inspektorka, denně dojížděla  z 
   Přerova  do  Ostravy  a  vracela se pozdě večer. Na  domácnost jí mnoho času nezbývalo, brala
   své povolání velmi vážně. Právě v tomto období bylo nutné, aby na mne a starší sestru někdo
   dohlédl  a  proto využívala jako pomocníky  v  domácnosti starší manžele, kteří bydleli
   v sousedství. Po smrti své paní se o mne a sestru   staral "dědeček". U mne to bylo zhruba do
   mých čtrnácti let, sestra byla o 5 let starší, byla samostatnější  a péči už tolik
   nepotřebovala.

   S dědečkem mám spojeny všechny vzpomínky na dětství, vyráběl pro mne i sestru hračky, jezdil
   s námi na výlety. Pokojíček pro panenky, který pro mne vyrobil, mám stále schovaný. Chodili
   jsme na procházky, uměl krásně vyprávět o přírodě a právě jemu vděčím za svůj pozitivní vztah
   k  životu i přírodě. "Dědeček" uměl  vařit  i uklízet, byl u nás jako doma, měl  klíče od
   bytu, vždycky počkal, až se maminka vrátila.

   Moje sestra je a vždycky byla dokonalá, pracovitá, ctižádostivá, neustále má potřebu se mnou
   soupeřit, právě v těchto disciplinách. Dnes je majitelkou dvou prosperujících lékáren, takže
   finančně asi vyhrála. Jako sestry jsme si nikdy moc nerozuměly, ani dnes není náš  vztah nijak
   vřelý a přátelský. Mám ráda svého švagra, s ním se cítím uvolněně, také mám ráda svého synovce
   a neteř. Moje maminka vždycky dbala na dodržování rodinných rituálů, veškerá jubilea a výročí
   se vždy slavila a slaví i nadále se všemi členy rodiny, takže se všichni stýkáme poměrně
   často, dnes občas bez přítomnosti mého manžela.

   Moje sestra za mými zády a bez vědomí maminky využila po roce 1989 známostí svého otce a
   zařídila si první lékárnu, stýkala se s otcem, aniž to ostatní rodina věděla.Ona to ale vůbec
   nechápe jako podraz, prostě udělala všechno pro to, aby se její rodina měla dobře.

   Když letos otec zemřel, sešly  se vlastně poprvé  obě rodiny v  Praze v  krematoriu a za moji
   osobu i za  maminku mohu říci, že i naposled.

   

   

   

   

   ON:

   Jméno:     Vladimír

   Věk:         46 let

   Stav:         stále ženatý

   Vzdělání: Vysoká škola báňská -- fakulta strojní -- strojní inženýr

   Povolání:  osoba samostatně výdělečně činná

   

   Jeho rodina:

   Matka byla a je dominantní osobnost,  tvrdý generál, velící celé rodině. Zájmy má omezeny na
   syny, domácnost a zahrádku, celý život pracovala na dráze, nyní je v důchodu. Otec je bývalý
   strojní inženýr, tichý, měkký člověk, zcela zatlačený do kouta manželkou, hodně čte, věnuje se
   vnoučatům, pokud jej požádají o radu, z jeho strany iniciativa nikdy nepřijde. V rodině
   nehraje žádnou roli, nemá žádné slovo, dnes  je rovněž v důchodu. V jeho rodině se objevily
   sebevražedné sklony -- jeho otec spáchal sebevraždu.

   Dva mladší bratři, prostřední je matčin oblíbenec a nejmladší, vzhledem k  tomu, že měl
   neustále zdravotní potíže, má zvláštní privilegia, nemusí a nikdy nemusel nic dělat.
   Prostřední bratr je ženatý, nejmladší bratr je stále svobodný. Manžel jako nejstarší        z 
   bratrů procházel všemi školami bez problémů  a  tak si jej matka příliš nevšímala.

   V domácnosti s nimi až do své smrti žila ještě babička, matčina matka, jejíž jediný zájem byl
   blaho a spokojenost chlapců. Pokud mohla, starala se o celou domácnost, vždycky bylo teplé
   jídlo, stále byl někdo doma.

   

   Jak jste se s manželem seznámili?

   Seznámili jsme se při sjíždění řeky Bečvy a s vodou byla  spojena všechna naše další setkání.
   Jeho koníček -- kanoistika, byl a je pro něj tím nejdůležitějším na světě. Scházeli jsme se
   v loděnici, pak mne doprovázel domů a  vzhledem k tomu, že sport dělal vždy s maximálním
   nasazením se domnívám, že býval strašně unavený a aby mne doprovázet nemusel, tak jsme se
   dohodli na svatbě. Zvláštní bylo, že ve stejný den, kdy jsme objednávali svatbu, jsem se
   dozvěděla, že jsem těhotná. Měla jsem radost a stejnou odezvu jsem čekala i ze strany manžela.
   To byla první studená sprcha, která mne měla varovat! Místo radosti jsem se dozvěděla, že o
   svém těhotenství musím mlčet, protože moje švagrová, manželka prostředního bratra nemůže mít
   děti a  proto -- aby jí to nebylo líto, nebudu s nikým o ničem mluvit. Byla jsem ilegálně
   těhotná, připadala jsem si jako nějaký špinavý zločinec, až to stejně začalo být vidět a
   zatajovat dál se to nedalo. Moje těhotenství nesl můj manžel jako nejvyšší potupu a když jsme
   jeli na svatební cestu a já si vzala volnější šaty, ztropil obrovskou scénu. Kromě mne se na
   dítě vlastně nikdo netěšil. Manžel trval na tom, že budu rodit doma, až posléze jsem se
   dozvěděla, že má panickou hrůzu z doktorů a že nejlepší lékař je jeho matka. Začal mít v očích
   divný výraz, začala jsem se ho bát. Nikdy se nezeptal jak mi je, jak se cítím, ale stále mi
   vyprávěl o tom, jak se cítí on a jaké má problémy. Když  mne na mé naléhání po začátku
   porodních bolestí odvezl do nemocnice, ztropil v porodnici scénu, vynadal sestrám, naštěstí
   jsem to moc nevnímala. Až později jsem se dozvěděla, že rozbíjel lampy veřejného osvětlení
   kolem Bečvy a u rodičů seděl v kuchyni pod stolem, nemluvil a  kýval se. Měla jsem o něj
   strašný strach, dítě bylo prakticky vedlejší.

   

   Změnilo se něco po svatbě a po narození dítěte?

   Co se týká manželova chování, nezměnilo se nic. Pokud nebyl v  práci, tak byl v loděnici.
   Jedině tam byl šťastný.  Bydleli jsme v  domě jeho rodičů  v  přízemí, rodiče  s  babičkou
   bydleli v prvním poschodí. Na všechno jsem byla sama, nikdy nevzal malou Katku  v  kočárku 
   ven, nikdy ji nevzali ven  ani  jeho  rodiče. Zato každý  den už       v 6 hod. ráno
   přicházela buď tchýně nebo babička - bez klepání, zkontrolovat co děláme. Pak jsem vyslechla
   přednášku tchýně, jak ona kojila Vládíka do roku a půl       a podobné příhody. Malá měla
   potíže se zažíváním, nakonec skončila v nemocnici, kde zjistili, že nesnáší sladké mléko,
   musela pít kyselé. Navíc Kačenka  nechtěla být s manželem sama doma, když ji náhodou musel
   hlídat, tak celou dobu brečela. Na druhé dítě jsem nemohla ani pomyslet, manžel striktně
   prohlásil, že další dítě nechce! Když jsem přišla podruhé do jiného stavu, musela jsem
   k doktorovi chodit tajně, aby to manžel nevěděl! Žila jsem tehdy v neustálém strachu, ve
   strašné nejistotě, co se zase bude dít. V sedmém měsíci těhotenství jsem měla problémy a
   musela jsem zůstat v nemocnici, protože těhotenství bylo rizikové. Musela jsem ležet až do
   porodu a s tím se manžel vůbec nedokázal srovnat. V práci si vzal volno,  byl šíleně nervózní,
   že jsem měla strach že vybuchne nebo ještě něco horšího. Koupil si dalekohled a ze střechy
   protějšího domu údajně pozoroval dění v porodnici, aby zjistil, co tam se mnou doktoři dělají.
   Pro mne to bylo strašné období, protože jsem poprvé byla odloučena od Kačenky, a když jsem si
   představila, co tam s ní jeho rodiče provádí, tak jsem jen brečela. Do porodnice mi poslal
   dopis na rozloučenou, že se zabije! Nezabil se.

   Po narození Petra byla ale naše situace natolik neúnosná, že jsem začala urychleně pracovat na
   stěhování. Manžel  v  té  době  několikrát  navštívil psychiatra, nijak mu to ale nepomohlo,
   protože všechny doktory považuje za neschopné a tak ani tento nepomohl  jemu. Měla jsem již
   dlouho podanou žádost o byt a byla jsem v pořadníku na  předním místě a tak jsme se konečně
   mohli stěhovat.

   

   Mohla jste se v tak těžkém období někomu svěřit, poradit se?

   Jestli myslíte nějakou oficiální instituci, tak to mne ani nenapadlo. Měla jsem vlastně
   všechno, co jsem si přála. Dvě děti, byt, že ten manžel nebyl právě takový, jak jsem si
   představovala, to jsem si myslela, že změním. Chtěla jsem mu dokázat, že pro naši šťastnou
   rodinu udělám všechno a že přitom budu vždycky akceptovat jeho koníčka. Občas jsem se zmínila
   některé přítelkyni, jen tak na okraj, ale všechny ty problémy jsem měla v sobě. Abych mu
   dokázala, že udělám vše, abychom byli spolu a šťastni, tak už následující léto jsem trávila
   dovolenou pod stanem samozřejmě u vody, s půlročním miminem a  dvouapůlletou Katkou. Byla to
   pěkná blbost, když se na to teď s odstupem dívám. U vody na mne nikdy nepromluvil. Ráno stejně
   zmizel, objevil se v  poledne na 5 minut a večer šel spát. Nikdy si třeba nesedl k ohni
   s ostatními. Já vždycky v těch polních podmínkách jsem všechno odedřela, nikdy to neocenil. Až
   teď vím, že pohrdá manuální prací, že si ani lidí, kteří ji  pro něj vykonávají, neváží.

   

   A situace se vyostřovala?

   Jak jinak? Takový rodinný stav přece nemůže být stabilní!  Několik dalších vodáckých sezón
   jsme takto strávili "společně". Nikdy jsme nebyli sami na dovolené! Za celou dobu našeho
   manželství jme byli dvakrát v kině a to bylo, co se týče kultury, vše!  Jakmile děti dorostly,
   tak musely samozřejmě závodit také. Péťa od 3.třídy a Katka od 5. třídy, všechny víkendy na
   vodě, od jara do pozdního podzimu a já s nimi. Byla jsem uštvaná, jen jsem prala, sušila,
   chodila do práce a vařila, abychom už v  pátek mohli vyrazit a celý kolotoč mohl začít znovu.
   Jak děti rostly, začaly si uvědomovat ten neustálý tlak, chtěly dělat něco samy, chtěly mít i
   jiné kamarády, protože zatím neměly na nic čas. Katka skončila  s vodou první a dala se na
   atletickou dráhu, začala chodit do pěveckého sboru. Petr ještě vytrval, i když začal koketovat
   se stolním tenisem. Přestala jsem do loděnice chodit, protože tam byl stále manžel a domnívala
   jsem se, že na syna dohlédne. Pak jsem se dozvěděla od jedné ze svých "vodních" kamarádek, že
   bych si měla manžela lépe hlídat. Jeho chování už bylo nějaký čas divné, neustále mne
   kritizoval,  ponižoval,  rozebíral  moji osobu před dětmi, bylo mi v  té době hrozně!  Pak
   jsem zjistila že navázal vztah s  jednou taky kamarádkou, mimochodem matkou tří dětí, z  nichž
   dvě byly spolužáky našich dětí. Vůbec se tím netajil, nijak to neskrýval, ani před našimi, ani
   před jejími dětmi. Až zpětně jsem si poskládala různé nesrovnalosti z dřívějších let a vyšlo
   mi, že to rozhodně nebylo poprvé, co navázal kontakt s jinou ženou. Petr chodil stále do
   loděnice, ale už ne jezdit na lodi,  ale hlídat otce.  Petr  byl v té době nezvladatelný,
   vynucoval si pozornost otce, chodil za školu, předstíral nejrůznější nemoci, prudce se zhoršil
   jeho prospěch ve škole.  Místo těžkých  duševních stavů manžela jsem musela řešit psychické
   problémy syna. Navíc - ve vztahu k dotyčné paní, se vyskytl sok ze stejné loděnice a  skončilo
   to asi hroznou rvačkou. Myslím, že manžel měl dokonce nahnáno, že to skončí trestním
   oznámením, ale ututlalo se to. Podrobnosti mi nechtěl nikdo říct, takže dodnes se mohu jen
   domýšlet. Manžel přišel domů, řekl mi , že jsem volná, že si mohu najít koho chci -- toto 
   všechno se odehrálo při večeři před dětmi. Pak už to šlo rychle. Přítelkyně mého manžela se
   rozhodla vztah ukončit a nastalo peklo. Dveře do milované loděnice se mu  zavřely.  Samozřejmě
   jsme to zase odnesli my. Vyhrožoval v SMSkách, že skočí pod vlak, házel doma kečupem, 
   rozbíjel nádobí, žila jsem v permanentním stresu, všechny nože jsem měla dobře schované. Když 
   to dostoupilo  do  neúnosných  stavů,  tak  jsem  mu sbalila kufry  a on -- kupodivu, šel!
   Nešel ale ke svým rodičům, bydlel ve své pronajaté kanceláři. Toto se stalo na podzim, kolem
   Vánoc se občas objevil, aby se vykoupal a vyměnil si oblečení  a stále své pobyty doma
   prodlužoval a teď tady zase bydlí. Pokud je doma, bydlí v pokoji syna, zrušila jsem v  ložnici
   manželské postele a je tam teď taková smíšená ložnice, kterou používám já a Petr, Katka má
   svůj pokoj. Snáším tento stav docela dobře, protože jsem se za tu dobu dala psychicky do
   pořádku - nehroutím se, nepláču                       a snažím se za všech okolností udržet
   zdravý vztah se svými dětmi a pomáhat jim. Našel si cestu k vodě, dělá rozhodčího a trenéra
   v jiné loděnici, takže pořadí priorit je už zase v pořádku- alespoň pro něj.

   

   Ještě jsme nemluvily  o tom, jak fungovalo financování domácnosti a jaká je teď Vaše finanční
   situace?

   Když měl Péťa 3 roky, začal chodit do školky i Katka byla ve školce. Rozvážela jsem je
   většinou na kole. Manžel měl práci  u jedné firmy, která pracovala pro  USA. Měl slušný plat a
   já jsem také začala vydělávat, tak byla naše situace celkem stabilní. Manžel byl dvakrát ve
   Spojených státech na stáži, mohli jsme si dovolit koupit dětem lodě i oblečení na vodu. Když
   mu zaměstnavatel zavolal, že pojede znovu do Spojených států, tak mu to manžel striktně
   odmítl. Zřejmě se to nějak křížilo s jeho plány kanoistických závodů a tak nikam nejel.
   Následovala poměrně rychlá výpověď, což jsem čekala. Manžel byl ale velmi spokojený, protože
   až do té doby měl o všech zaměstnavatelích stejný názor - že jsou neschopní a nedokáží jej 
   dostatečně ocenit. V pronajaté kanceláři má nyní počítač s programem na kreslení výkresů a
   shání si zakázky sám. Stane se, že i několik měsíců nedostane zaplaceno, tak máme neustálé
   finanční problémy. Občas si musím půjčit od maminky, zatím se mi to daří splácet.

   

   Zkuste mi popsat Vaši současnou situaci?

   Momentálně mám pocit, že už jsem nad věcí. Jsem mnohem klidnější, problémy řeším s odstupem,
   klidně, nereaguji hystericky, jako tomu bylo zhruba před rokem. Moje maminka se se současným
   chodem domácnosti docela smířila, dokonce mám pocit, že k sobě máme blíž. Manžel přichází a
   odchází, podle toho, jak se mu to hodí. Má svůj pevný program, v němž je na prvním místě jeho
   koníček -- kanoistika, na druhém místě je jeho práce, následují jeho momentální známosti či
   přítelkyně a někde na konci jsme my. Někdy dokonce projeví zájem o učení svých dětí, ale ty už
   to berou  jako folklór, protože se to stane tak jednou za měsíc. Obě děti jsou v pubertě, jsou
   velmi citlivé na falešné projevy přízně a náklonnosti a tak to skončí tím, že jej odbudou
   nějakou legrací nebo poznámkou a manžel se urazí. Čeká asi, že se mu děti omluví, ale ty už to
   dávno pustily k vodě a tak se tím asi trápí sám. O rozvodu zatím nepřemýšlím, z počátku jsem
   se domnívala, že by mužský prvek výchovy měl být u dětí přítomen právě v tomto pubertálním
   období, dnes už o tom až tak stoprocentně přesvědčená nejsem. Jen se snažím, aby chování mého
   manžela nezanechalo trvalé stopy na dětech.  Asi nejsem "typická" oběť domácího násilí, ale
   věřte mi, že ty psychické rány a jizvy bolí stejně                a možná i déle. O mužích
   nepřemýšlím, zatím mi nijak nechybí. V práci mám několik kolegů, kladných i záporných a tak
   jejich osobnosti a chování neustále porovnávám se svými zkušenostmi. Dalo by se říct, že se
   učím, že hledám ty pravé hodnoty. Mám hodně svobodných kamarádek, mám s kým jezdit na dovolené
   nebo na kole, do divadla jezdím nebo chodím s maminkou nebo taky s kamarádkami, zatím rozhodně
   nic ve svém životě nepostrádám.

   

   Fáze č. 2:

   Vraťme se  prosím ještě znovu k Vašemu manželovi. Jak se na něj díváte dnes?

   Myslím, že ani dnes si manžel neuvědomuje, že ztrácí důvěru svých dětí. Děti rostou     a brzy
   se osamostatní a může je ztratit docela. Musím říct, že oproti naší poslední schůzce se
   situace o něco zase změnila. Manžel si našel novou přítelkyni, o které se rád zmiňuje i
   v přítomnosti dětí. O víkendech je vždycky pryč. Já osobně pociťuji, že vzdálenost mezi námi
   se pořád zvětšuje. Už několik let mě neoslovil křestním jménem.

   

   Chtěla bych se vrátit ještě k Vašemu dětství. Mohla byste mi nastínit vztah Vašich rodičů a
   Váš vztah k nim?

   Naši se rozvedli, když jsem měla tři roky, v roce 1965. Měla jsem starší sestru, které tehdy
   bylo osm let. Rozvod samotný si neuvědomuji, otec zřejmě býval málo doma,  takže si ho vůbec 
   nepamatuji a nespojuji si ho s bytem a domácností. Nejsem schopna říct, kolikrát nás otec
   navštívil, pamatuji si jen dvě návštěvy, ale možná jich bylo víc. Při první návštěvě jsme byli
   na vycházce, ale tam se otec věnoval pouze sestře Vlastě    a já jsem to brala, jako kdyby víc
   patřili k sobě. Šli spolu a bavili se a já jsem šla tři kroky za nimi. Po návštěvě otce ve mně
   zůstala hořkost, že zahrnul moji sestru vlastnoručně vyrobenými dárky a mne opomíjel. Dodnes
   vidím před sebou krásné album říkánek, vyzdobené  vystřihovánkami.  Tatínek  byl  šikovný  na 
   ruce, vyrobil sestře divadélko  s peklem pro čerty a spoustou dalších detailů, což v té době
   nikdo neměl. Otec mi tehdy nechyběl jako postava, ale spíš mě mrzelo, že pro něj nemám takový
   význam jako sestra.

   

   A to druhé setkání?

   Ve  třetí  třídě  jsem byla na zájezdě v Praze s Domem dětí a jelikož máma pracovala    v
   tomto zařízení, tak mi domluvila, že budu s tatínkem odpoledne tři hodiny. On tehdy  v Praze
   žil a ukázal mi všechny základní památky. Na návštěvu se musel nějakým způsobem připravovat,
   ale pamatuji si, že mi na oběd poručil jen knedlíky s vejcem, asi tedy neměl peněz na
   rozhazování.

   

   Víte něco o vztahu Vašich rodičů?

   Máma o tátovi nikdy nemluvila, tohle téma bylo u nás tabu. V dotazníku jsme psaly vždycky
   "otec neznámý". Až teď v poslední době je rozhovor na toto téma trochu možný.

   

   Myslíte, že Vám pomohlo, že jste se mohla se svým problémem tímto způsobem někomu svěřit?

   Řekla bych, že jsem si díky tomu spoustu věcí ze svého života ujasnila, některé přehodnotila.
   Zatím je to všechno příliš živé, ale domnívám se, že zhruba do takových tří let budu schopna
   najít schůdné řešení.

   

   V krizových situacích pomáhá ženám i v České republice mnoho organizací. Neuvažujete o využití
   jejich služeb?

   Jsem spíš uzavřenější, teprve se učím problémy probírat a ventilovat. Zjišťuji, že je to
   jediná správná cesta, jak problém řešit. Jde to ale velmi pomalu a o návštěvě žádné organizace
   zatím neuvažuji. Snad kdyby tam pracoval někdo známý, bylo by to něco jiného.

   

   Příloha č. 3 : Rozhovor s Annou

   

   Fáze č. 1

   Paní, se kterou se chystám natočit tento rozhovor,  je přítelkyně mé matky. Znám ji již od
   dětství, o jejích  problémech  jsem  samozřejmě nevěděla. Ani  pro  ni  není lehké začít, jde
   o celkovou rekapitulaci jejího života, ve věku téměř 62 let má asi životních zkušeností na
   rozdávání.

   

   ONA:

   Jméno:     Anna

   Věk:         61

   Stav:         rozvedená

   Vzdělání: Vysoké učení technické v Brně, fakulta strojní

   Povolání: strojní inženýrka, později středoškolská učitelka, nyní v důchodu

   

   Její rodina:

   Mamka chodila nejdříve do rodinné školy v klášteře, potom se vyučila švadlenou, později
   pracovala jako prodavačka a vedoucí prodejny papír -- hračky -- sport.               V maminčině
   rodině byli ti chytří jen chlapci, proto oba bratři vystudovali vysokou školu a děvčata se
   mohla maximálně vyučit. Moje maminka měla umělecké sklony, psala básně a určitě se cítila
   zneuznaná. Byla na mne dost přísná a sahala až moc často          k  tělesným trestům. Ještě
   na vysoké škole jsem měla na nohou stopy jejího bití, většinou neopodstatněného. Dnes to asi
   chápu, jen tímto ventilovala svoji bezmocnost, cokoliv na svém životě změnit. Bydleli jsme na
   malém městě, kde se všichni znali, nejméně třetina města byli nějací příbuzní, žilo se tam
   jako v akváriu. Jakoukoliv změnu jejího postavení by posuzovalo mnoho lidí, kteří sice mamku
   litovali, ale asi by ji odsoudili, kdyby se odhodlala k radikálnímu řešení. Možná by se otce
   zbavila, ale žili by ve stejném akváriu dál a to by jí tamní společnost asi neodpustila. Otec
   by nám dělal strašnou ostudu.

   Otec vystudoval ekonomickou školu -- tehdy se mu říkalo disponent, uměl pár slov anglicky, byl
   velmi ambiciózní, stále plánoval nějaké neuskutečnitelné projekty. Pracoval nejdřív v mlékárně
   jako účetní a potom spíše nepracoval. Měl v padesátých letech tuberkulózu, operovali jej
   v Opavě a když jsem byla malá, tak byl většinou v některém z plicních sanatorií. Mám ještě o 7
   let mladšího bratra, dnes vůbec nechápu, kde brala mamka peníze na domácnost. Byli jsme chudí,
   ale vždycky jsme měli co jíst.  Otec se později z léčení vrátil, střídavě pracoval a
   nepracoval  a hlavně začal hodně pít. O  mne ani o bratra se nezajímal, byl tam a dělal nám i
   mamince ze života peklo! Už si ani nepamatuji, kolik jsem napsala v pubertě otci prosebných
   dopisů, aby přestal pít, ale pamatuji si přesně, kolik jsem dostala odpovědí -- žádnou!
   V pubertě má ještě člověk ideály a myslí si, že se dají věci neměnné měnit, bylo to naivní.

   Jediné plus mohu otci připsat, a to, že byl schopen už v důchodovém věku se starat       o
   vnučky, když bylo potřeba. Měl jedinou potřebu, dnes a denně navštívit místní hostinec a to si
   dokázal jedině v přítomnosti  vnuček odepřít.

   Skončil špatně, zemřel na cirhózu jater, nebyl  ani  na  mé promoci, ani na mé svatbě, protože
   jsme se obávali ostudy. Po jeho smrti mamka pookřála a bylo to asi to nejšťastnější období
   jejího života.

   Můj mladší bratr Jiří, byl pro mne v  dětství kamarádem, byli jsme si oporou v těch těžkých
   dobách a jsme si oporou dodnes, máme se rádi a pro bratra bych udělala cokoliv. Jakmile byl
   silnější než otec, tak přebíral iniciativu a otce se snažil eliminovat  a otec jej většinou
   respektoval. Vystudoval Vysokou zemědělskou školu a pracuje v zemědělství stále.

   

   

   

   ON:

   Jméno:       Karel

   Věk:           61

   Stav:           rozvedený

   Vzdělání:   Lékařská fakulta v Brně

   Povolání:    lékař- chirurg, nyní v důchodě

   

   Jeho rodina:

   Matka  pocházela z  rodiny sudetských Němců ze Zábřeha, její rodiče byli po válce odsunuti.
   Když si vzala manželova otce, žili v Brně, v  poměrně honosném bytě, manželův otec byl
   asistentem na chirurgickém oddělení nemocnice U svaté Anny. Pracovala tam také jako
   administrativní síla, byla zřejmě velmi společenská a oblíbená, měla zálibu ve
   starožitnostech. Zemřela, když bylo manželovi 14 let, neměla jsem bohužel možnost se s ní
   setkat.

   Otec  vystudoval lékařskou fakultu a byl považován za perspektivního chirurga. Zemřel náhle v 
   roce 1954 ve věku 42 let.

   Manžel má ještě mladší sestru Evu, po absolvování gymnázia chodila na  zdravotní školu - obor
   rehabilitace, provdala se a zůstala v Brně. Kontakty s bratrem byly a jsou minimální. Nikdy se
   nevyhledávali, komunikují pouze v případě nutnosti.

   Smrtí otce  se náhle  změnily  poměry  v  rodině, museli  se  přestěhovat  do   menšího domku,
   o děti pečovali společně s matkou prarodiče, kteří jezdili mezi Přerovem           a Brnem.
   V Přerově žila starší, bezdětná  sestra manželova otce, která s výchovou pomáhala, hlavně po
   smrti matky. Manžel prodělal v 8. třídě poměrně závažné onemocnění (revmatickou horečku) a tak
   byl vychováván tak, že nemusel, vlastně ani nesměl nic dělat, všechno zařídila teta.

   Když jsme se s manželem poznali, tak jsem se domnívala, že bude šťastný, že má vlastní rodinu.
   Bohužel opak byl pravdou, to vidím v plné kráse až nyní. Možná ta roztříštěnost ve výchově,
   spousta různých vlivů, žárlivost na sestru, která byla krásná    a obdivovaná celou rodinou
   způsobily, že se z něj stal tak extrémní sobec, který myslí jen na sebe a za svůj stín
   nedohlédne.

   

   

   Jak jste se s manželem seznámili?

   Bylo to docela poetické. Měla jsem na vysoké škole spolužačku z  Přerova, se kterou jsem
   bydlela na kolejích a ta mne pozvala na oslavu narozenin jednoho spolužáka z gymnázia a tam se
   vyskytl i můj budoucí manžel - její bývalý spolužák. Bylo to ve                  2. ročníku
   vysoké školy a vlastně od této doby jsme jako by  patřili k sobě. Manželovi spolužáci - vesměs
   velmi silné osobnosti, tvořili po celou dobu studia velmi pestré společenství a byla jsem
   v jejich společnosti ráda, s některými vydrželo přátelství až dodnes. Manžel nebyl nikdy
   iniciativní, ale těch iniciativních tam bylo tolik, že jsem si ani nevšimla, že se jen veze.
   Stál stranou, nikdy nic neorganizoval, ale měl v Brně k dispozici  dům po svých rodičích, kde
   jsme se všichni scházeli a kde bydlel sám. Domnívala  jsem se tehdy naivně, že bude rád, že
   založí rodinu a bude se mít kam vracet po těžké práci. Tehdy vládly ještě tzv. umístěnky --
   člověk šel, kam ho umístili,   a nás umístili do Krnova. Já jsem již rok pracovala v Cheposu
   v Brně, když jsme se na podzim roku 1969 vzali, následovala jsem automaticky manžela do
   Krnova. První rok jsme bydleli v jednom pokoji na  jednom patře nemocničního pavilonu, který
   vyhradili k bydlení. Takových obytných pokojů tam bylo asi 10, měli jsme společnou koupelnu  
   a WC. Byly tam manželské páry i svobodní, někteří měli i děti. Bylo  to krásné období, tam
   člověk nebyl nikdy sám, všichni jsme si pomáhali. Pracovala jsem tehdy v konstrukci
   Strojosvitu Krnov, měla jsem práci, která mne bavila i vynikající pracovní vztahy. Všechno
   vypadalo ideálně. Když jsem zjistila, že jsem těhotná tak manželova reakce mne měla varovat!
   Ztropil scénu, že on žádné dítě nechce, že si chce ještě užít života a že si nic neužil. Tady
   se naplno projevilo jeho sobectví, ale já jsem si žádné podobné myšlenky nepřipouštěla.
   Myslela jsem si, že je ještě mladý a že si jistě zvykne. Navíc musel na rok nastoupit ještě
   povinnou vojenskou službu, takže jsem zůstala sama v posledních měsících těhotenství i po
   porodu. Teď vím, že to bylo jedno, protože by mi stejně nijak nepomohl. Rodila jsem v Přerově,
   bydlela jsem u manželovy tety. První dcera se narodila na Mikuláše a hned jak to bylo možné a
   sehnala jsem odvoz, tak  jsem odjela i s ní zpět do Krnova. Soužití s tetou bylo plné napětí,
   nemohla jsem to déle snášet. Manžel se v březnu vrátil z vojny a tak mohl začít idylický
   společný rodinný život.

   

   

   A opravdu začal?

   No právě že vůbec ne. Manžel měl sice noční služby, ale také často v noci mizel            a
   vracel se až k ránu. Dělala jsem scény, ale to bylo naprosto zbytečné. V té době jsem si
   začala připouštět, že si vlastně naše vzájemné vztahy idealizuju a že manžela vůbec nezajímám.
   Začala se rozpadat i komunita naší chodby, manželské páry s dětmi se stěhovaly do bytů, na
   jejich místo přicházeli další svobodní, atmosféra se změnila. Zažádala jsem ve Strojosvitu o
   byt a také jsem jej dostala. Stěhovali jsme se do nového, krásného bytu i s  roční dcerou. A
   tady teprve začalo to pravé peklo. Manžel nebyl vůbec doma, byla jsem na všechno sama,
   postupně se ke mně doneslo, že má známost    s nějakou sestřičkou. Právě tehdy dostal nabídku
   z nemocnice v Přerově, aby nastoupil tam. V prvních okamžicích, když mi to oznámil jako
   hotovou věc jsem byla v šoku. Právě jsem dosáhla toho, že jsme měli krásný byt, já příjemné
   zaměstnání a  přátele       a  teď jsem to měla všechno opustit. Na ten pocit bezmocné
   zuřivosti nikdy nezapomenu! Dnes vím, že mi osud nabízel první možnost, jak se zbavit manžela
   a já jsem ji nevyužila. Určitě bych tu situaci zvládla a  mohla jsem si ušetřit spoustu
   problémů. Já jsem byla ale vychovaná v atmosféře, že rozvedená žena má navždy na čele cejch
   potupy, a že za neúspěch manželství nesu odpovědnost já. Osvěta v té době nebyla nijak slavná,
   časopisy byly plné šťastných párů s dětmi a krásných bytů, a já jsem se do   této pozice
   stylizovala také. Své problémy jsem probírala jen sama se sebou a také rozhodnutí byla jen a
   jen moje, nikým  neovlivněná. Dnes vím, že o problémech má člověk mluvit a právě různost
   pohledů na problémy,  pomáhá najít to správné řešení.

   

   

   A tak jste se stěhovali?

   Přestěhovali jsme se do Přerova, byt jsme nedostali, bydleli jsme celý rok s tetou s jejím
   přítelem a jejím otcem, manželovým dědečkem v jedné domácnosti, kde nám byl vyhrazen malý
   pokojík. Teta stále chodila do práce v nějaké kanceláři tělovýchovné organizace, nevařila ani
   neuklízela, dědečkovi nosila jídlo v nosiči až po skončení pracovní doby. Dovedla být sladká a
   z  toho obratem i velmi nepříjemná. Měla své zavedené zvyky, asi jsme jí hodně narušili
   soukromí, tehdy jsem to tak nevnímala. Nábytek jsme měli uskladněný v nějaké barabizně ve
   městě, kde na něj teklo. Začala jsem pracovat ve školství, s prací jsem byla velmi spokojená a
   po roce jsme dostali dekret na byt, kde bydlíme dodnes. Rok podivného soužití s tetou jsem
   úplně vymazala z paměti.

   Po nastěhování začal druhý pokus o záchranu našeho manželství, starala jsem se            o
   dceru, měla jsem zajímavou práci, studovala jsem na Přírodovědecké fakultě pedagogické
   minimum, abych mohla učit. Z  tohoto období si na nějaké podstatné problémy nepamatuji, měla
   jsem hodně práce, manžel kromě své práce v nemocnici sloužil noční služby a sloužil i na
   rychlé. Učil se nejprve na první a potom na druhou atestaci, na nějaké výstřelky nebyl čas.
   Narodila se nám druhá dcera a všechno se zdálo v pořádku.

   

   Jaká byla vaše finanční situace a jak jste financovali chod domácnosti?

   Nevzpomínám si na nějaké podstatné problémy z tohoto období, peníze jsme měli společné, já ze
   svého účtu ve spořitelně jsem platila veškeré poplatky spojené s bydlením. Manžel dával asi
   peníze do společné kasy, nikdy jsem ho nekontrolovala, kolik vydělává a kolik z toho přispívá
   na domácnost. Měla jsem slušný příjem a byla jsem dokonce hrdá na to, že všechno zvládám.
   Veškeré domácí práce, sama jsem malovala, tapetovala, kupovala vybavení bytu, oblečení pro
   děti -- tady jsem udělala velkou chybu, že jsem manžela více nevtáhla do finančního rozpočtu 
   domácnosti. Koupili jsme si starší auto, jezdili jsme na dovolenou v létě do Bulharska a
   v zimě jsme lyžovali. Obě dcery měly lyžařské vybavení a my oba také, takže špatně jsme si
   nežili. Našla jsem si i v Přerově přátele, kteří měli i děti v podobném věku, jako naše.
   Společně jsme jezdili lyžovat, koupili jsme si na začátku 70. let chalupu na Slovensku, kam
   jsme potom všichni jezdili, moji přátelé nám pomáhali s opravami.  Manžel jezdil s námi a až
   teď vidím, že se musel hodně přemáhat, moje přátele nesnáší a vlastně žádné přátele
   nepotřebuje.

   

   A jak se Vaše manželství vyvíjelo dál?

   První varování přišlo na začátku 80. let, starší dceři bylo 10 let a mladší 4 roky. Manžel
   nejprve přestal sloužit na rychlé, že to psychicky špatně snáší. Potom přestal sloužit       i
   noční služby - ze stejného důvodu. V roce 83. odešel z nemocnice definitivně na chirurgickou
   ambulanci na poliklinice. Najednou měl spoustu času a začalo peklo. Začal hodně pít a vracel
   se z restaurace vždy výbojně naladěný. V té době mne často bezdůvodně vyhodil z domu. Jednou
   jsem strávila celou noc ve sklepě paneláku, bosa, jen v noční košili a kabátě. Domů jsem mohla
   jít, až odešel do práce. Dětí si naštěstí nevšímal, vyhazoval jen mne. Jakmile přišlo toto
   období, měla jsem u dveří připravené evakuační zavazadlo, kde jsem měla nejnutnější věci a
   hlavně klíče od domu. Neměla jsem kam jít, maminka byla daleko, ráno jsem se musela postarat o
   děti a tak jsem trpěla  většinou venku. Naštěstí byla tahle období nejčastěji na jaře, kdy se
   dalo venku docela vydržet. Měla jsem možnost tak vidět nespočetné východy slunce. Jak se
   později ukázalo, tvrdí, že nic takového nikdy neudělal, vůbec nic si nepamatuje. Bylo to
   období urážek, nadávek a těžkého teroru. Našel si také novou přítelkyni, se kterou mi často
   v noci telefonovali a otravovali mne. Pak se dokonce k této své přítelkyni odstěhoval. To byla
   další nabízená ruka osudu, jak se osvobodit. Stačilo jen vyměnit zámek, podat žádost o rozvod
   a bylo to. Dcerám by určitě nechyběl, nikdy si jich nevšímal.

   Neudělala jsem to. Skončilo ta tak, že jej tetin přítel přivedl na  Štědrý den domů. Ten
   Štědrý den měl asi symbolický význam, měly jsme s dětmi vždy Vánoční svátky rády, užívaly jsme
   si je, většinou společně s babičkou a později i tetou. Manžel tyto svátky nesnášel, vždycky si
   bral službu, aby se na to nemusel dívat. Nikdy v životě jsem od něj nedostala žádný dárek
   k Vánocům a dcery také ne. Tak k jedněm Vánocům se nám jako dárek vrátil tatínek.

   Jak dcery rostly, přibývalo problémů. Vadili mu všechny jejich kamarádky a kamarádi, byl na ně
   nepříjemný, většinou se ho báli. Jednou, když byla u mladší dcery kamarádka ze školy a on
   přišel domů, tak tato skočila před ním z balkonu. Naštěstí bydlíme v prvním patře, takže si
   jen zlomila nohu. Byl nositelem a šiřitelem strachu, teroru                  a špatné
   atmosféry. Teď vím, že právě on byl hlavním důvodem k tomu, že starší dcera hned po maturitě
   v roce 1990 odjela do Španělska a už se nevrátila. Byla to touha být co nejdále od
   nepříjemného otce. Nikdy nebyl dětem oporou, nikdy s nimi nesdílel jejich běžné radosti a
   starosti. Mladší dcera se rovněž pod vlivem špatné atmosféry doma zbytečně brzy a neuváženě
   provdala a způsobila tím hlavně sobě, ale také i mně spoustu problémů.

   

   

   A situace se vyostřovala?

   Po odchodu starší dcery začal vyhazovat nejen mne, ale i mladší dceru. Záchvaty
   vzteku           a nekontrolovatelné zuřivosti se pravidelně dostavovaly na jaře a někdy na
   podzim. Našel si novou přítelkyni, se kterou trávil dovolené u moře i na horách. Nezbývalo mu
   už dost peněz pro rodinu, myslím, že v tomto období i zapomněl, že nějakou rodinu má. Trpěla
   jsem finanční nouzí a našla jsem si jiné zaměstnání u soukromé firmy, kde bylo peněz více. V
   tuto dobu onemocněla moje maminka, starala jsem se ještě navíc od roku 1988 o manželovu tetu.
   Prakticky denně jsem k ní chodila, nakupovala a o víkendech vařila a nosila jí obědy. Manžel
   se doma moc nevyskytoval, neměla jsem ani čas ani sílu sledovat jeho chování. Nejprve po
   dlouhodobém pobytu v nemocnici zemřela teta, rok po ní maminka. Přítelkyně mého manžela mu
   naznačila, že známost s ním končí. Psychicky to neunesl a nechal se zavřít na psychiatrii
   v Olomouci, s tím, že na víkendy dojížděl domů.Strávil na psychiatrii měsíc -- vzal si na to
   řádnou dovolenou a po návratu začalo nové peklo. Neustále za mnou chodil a  obtěžoval mne,
   podotýkám, že v té době jsme se intimně nestýkali nejméně 10 let. Jen jsem si lehla do
   postele, už tam byl také, lehal si na mne na chatě před lidmi, bylo to naprosto šílené.Tvrdil
   mi, že jsem jeho manželka a jsem povinna mu být po vůli. Skončilo to fyzickým napadením a
   škrcením, kdy mne zachránili sousedé, kteří zavolali policii. Bydlela jsem potom 2
   měsíce            u dcery, podala jsem okamžitě žádost o rozvod. Při projednávání žádosti nás
   okamžitě rozvedli. Za zmínku jistě stojí i argumentace mého manžela u rozvodu, kdy soudkyni
   tvrdil, že vlastně nemusel přispívat na domácnost, protože vlastně nebyl vůbec doma. Další
   památný výrok byl, že toto manželství mu zkazilo několik vážných vztahů. Po rozvodu čekal, že
   se odstěhuji. Několikrát jsem měla tendence to udělat, jen finanční situace mne od tohoto
   kroku uchránila. Pokud bych to udělala, tak by se k němu vrátila jeho přítelkyně a já bych po
   zbytek života platila nějaký šílený nájem.

   

   

   

   A jak se na Váš vztah díváte dnes, s odstupem?

   Dnes vidím zcela jasně všechny chyby, které jsem ve svém životě udělala. První chyba byla, že
   jsem svého manžela vůbec neznala. Nevím, jak je možné, že jsem neviděla, že nemáme nic
   společného, smějeme se každý něčemu jinému, neshodneme se při výběru jediného televizního
   programu, bytostně nesnáší lidi, které mám ráda, pokud jsme někde ve společnosti byli
   společně, nikdy jsem se nebavila.

   Je teď v důchodu, celé dny leží na gauči, zamotaný do potahu, dívá se na televizi, kterou jsem
   zaplatila já, bere si jídlo z ledničky, kterou jsem koupila já. Vůbec nic mu nedochází, má
   nulové sociální cítění, nedokáže se vcítit do různých situací. Někdy mám pocit, že se  do něj
   převtělila teta, která trávila posledních  osm let života úplně stejně, šedivá hlava na gauči,
   vychrtlá ruka s ovladačem...Jenže teta měla o dvacet let víc!

   

   

   Fáze č. 2

   Můžeme se ještě jednou vrátit k osobnosti Vašeho partnera?

   Raději bych se o tomto člověku ani nebavila. Jeho okruh zájmů je tak děsivě omezený, na
   televizi a návštěvu hospody. Jakákoliv jiná aktivita je pro něj nepředstavitelně namáhavá a
   většinou se k ní neodhodlá. Pochopila jsem, že od něj nemůžu čekat už vůbec nic. Když se
   trochu napije, tak má potřebu komunikovat, ale jedná se                   o komunikaci pouze
   jednostrannou, kdy sleduje jen svoji nit. Připadá mi, že za čtyři měsíce, které strávil teď
   doma v důchodu, zestárl o deset let. Dělají mu problémy           i běžné hygienické návyky,
   nebo přemístění z gauče do postele.

   

   Chtěla bych se vrátit ještě k Vašemu dětství. Mohla byste mi znovu nastínit vztah Vašich
   rodičů a Váš vztah k nim?

   Babička si otce vzala proto, že byl tehdejším mužským ideálem. Byl podobný na jednoho známého
   herce a byl tehdy hodně obletován. Jejich vztah po svatbě si samozřejmě nepamatuju, ale v době
   kdy jsem začala vnímat, tak už otec trávil většinu času v sanatoriích. Takže o jejich vztahu
   moc nevím. Maminka brzy musela pochopit, že hlavní starost o domácnost bude na jejích bedrech
   a našla si práci, kde byla od rána do večera a já jsem se musela velice brzy začít starat o
   bratra a o domácnost.

   

   

   

   A Váš vztah k rodičům?

   Já nevím... Ze začátku to byly normální vztahy dcery a rodičů. Když jsem potřebovala poradit
   něco do školy, byla to vždycky mamka, kdo mi radil. Na maminku toho bylo asi dost, tak mě
   často fyzicky trestala. Neříkám, že jsem byla nějaké vzorné dítě, že jsem si to nezasloužila.
   Otec nečinně přihlížel. S ním jsem měla myslím vztah normální, do doby, než začal s pitím. To
   jsem ho začala nenávidět, protože začaly strašné domácí scény. Museli jsme se před ním
   s mamkou a bratrem zamykat a on řádil ve zbytku bytu. Byli jsme velká rodina a stále jsme se
   scházeli u obou babiček. Právě ty šťastnější vzpomínky na dětství jsou spojeny s babičkou,
   maminkou mé maminky. Byla vzácný člověk, se smyslem pro humor, který oběma mým rodičům chyběl.
   Babičku jsem měla mnohem raději než rodiče, po smrti dědečka jsem u ní rok bydlela a chodila
   od ní do školy i do tanečních. Chodily jsme spolu do divadla a moc jsme se spolu
   nasmály.                 S  maminkou  jsem si rozuměla až v pozdním věku.

   

   Myslíte, že Vám pomohlo, že jste se mohla se svým problémem tímto způsobem někomu svěřit?

   Takto komplexně jsem se na svůj život nikdy vlastně nepodívala. Pokud jsem řešila nějaké
   problémy, tak to byly vždycky problémy dílčí. Teď aspoň vidím, kde jsem všude udělala chybu a
   kolik těch chyb vlastně bylo.

   

   Dříve neexistovaly organizace na pomoc ženám v problémových situacích. Dnes je to však jiné.
   Neuvažujete přeci jen o tom, že byste jejich -- alespoň poradenské služby, využila?

   Já si myslím, že neexistuje na světě ani jedna organizace, která by mě mého bývalého manžela,
   se kterým žiju v jedné domácnosti zbavila. O jednom řešení bych věděla, ale potřebovala bych
   určitou částku na vlastní byt, kterou jsem si bohužel nenaspořila. Dnes už bych uvažovala
   naprosto jinak. Především bych myslela na finanční zajištění sebe     a svých dětí.

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   -------------------------------

   [1] VOŇKOVÁ, J., HUŇKOVÁ, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, 2004.
   s. 15

   [2] Domácí násilí. Právní minimum pro lékaře. proFEM. Praha: 2003, s. 10

   [3] Liga lidských práv. Žena v tísni [online]. c 2000 [cit. 15.ledna 2006]

   Dostupný z WWW: <http://www.llp.cz/zenavtisni/home.html>.

   [4] Bílý kruh bezpečí. Pomoc obětem [online]. c 2000 [cit. 3. března 2006]

   Dostupný z WWW: <http://www.bkb.cz/index.php>.

   [5] Domácí násilí. Právní minimum pro lékaře. proFEM. Praha: 2003, s. 16-18

   [6] Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů. Nesehnutí . Brno: 2004, s. 29-31

   [7] KASTOVÁ, V. Nebuďte obětí. Žijte svůj vlastní život. Brno: ERA, 2003. s.29-39

   [8] VOŇKOVÁ, J., HUŇKOVÁ, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, 2004.
   str. 58-65

   [9] VOŇKOVÁ, J., HUŇKOVÁ, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, 2004.
   str. 58 Je zde citováno z publikace Šmolka, P. a kol.: Když vás trápí někdo blízký. Hestia:
   Praha, 1999, str. 31

   [10] Domácí násilí. Právní minimum pro lékaře. proFEM. Praha: 2003, str. 20

   [11] VOŇKOVÁ, J., HUŇKOVÁ, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, 2004.
   s. 62

   

   [12]  Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů. Nesehnutí . Brno: 2004, s. 32-34

   [13] VESELÁ, R. a kol. Rodina a rodinné právo - historie, současnost a perspektivy.  Praha:
   EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 261 ISBN 80-86432-48-3

   

   [14] FELLNEROVÁ U. Žena 21. století. Ikar. Praha: 1997, s. 110 -118

   

   [15] VESELÁ, R. a kol. Rodina a rodinné právo - historie, současnost a perspektivy.  Praha:
   EUROLEX BOHEMIA, 2003, s. 47

   

   [16] OAKLEYOVÁ,A. Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál, 2000, s. 14-21

   

   [17] VALDROVÁ, J., JARKOVSKÁ L., MACHOVCOVÁ, K. a kol. abc feminismu. Brno: NESEHNUTÍ, 2004,
   s. 11

   

   

   [18] BOURDIEU, P. Nadvláda mužů. Karolinum. Praha: 2000, s.30-31

   [19] BOURDIEU, P. Nadvláda mužů. Karolinum. Praha: 2000, s.31

   [20] FROMM, E. Mít, nebo být? Praha: AURORA, 2001, s. 220-222

   [21] SOMMEROVÁ, O. : O čem sní muži. Slávka. Praha: 2005, s. 366.   Citace  z   knihy  od 
   Roberta Blye: "Dnešní muži si začínají uvědomovat, že vzory mužství, které vytváří populární
   kultura, jsou  najednou  nepostačující.  Muž  se  jimi   už  jednoduše  nemůže inspirovat. Do
   svých pětatřiceti let si uvědomí, že představy o ideálním, tvrdém a opravdovém muži, které si
   odnesl ze střední školy, ve skutečnosti neplatí. Tehdy se muž otevírá novým představám o 
   tom,  čím je  nebo čím by mohl být. Od dob průmyslové revoluce v mužích neustále narůstá
   frustrace, která dnes dosáhla takové hloubky, že ji již nelze přehlížet."

   [22] "Přišla však doba, kdy se  ženy  začínají vzpírat své tisíciletími určené roli. Začínají
   své mateřství, péči o rodinu, bytí předmětem sexuálního zájmu mužů a opatrování  domova 
   považovat  za něco méněcenného a nejrůznějšími formami od pokusů otrávit mužům jejich touhu
   něco dokázat po zvláště v USA  rozšířené  zanedbávání  výchovy vlastních dětí ve jménu
   budování kariéry se proti této vůli, pro niž jsou nenahraditelné, bouří. Stejně jako výměna
   přírodou určených biotopů mezi hrošíkem liberijským a zmijí písečnou (které by to vůbec
   nenapadlo) nebo odchod Negrů do Grónska a Eskymáků do Afriky (některého by to napadnout mohlo,
   ale ihned to zavrhl jako blbost) by nemohla dopadnout dobře, nemůže dobře dopadnout (a ani
   nedopadá) ženská snaha o život v mužském stylu. Ony to některé dotáhnou až na ředitelky
   Ostravsko -- karvinského revíru, ale ať mi nikdo neříká, že jsou šťastnější než ty, které doma
   ve vyluxovaném obýváku očekávají se svačícími dětmi příchod a pohlazení manžela."

   Citace z HAUSMANN, J. Základy mužského šovinismu. Ústí n. L. : RENECO, 2002, s. 89

   [23] VOŇKOVÁ, J. Vaše právo -- první pomoc ženám, obětem domácího násili. Litomyšl: HRG, 2005,
   s. 8-9

   [24] GAVORA,P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. s.32

   

   [25] ČERMÁK,I. Myslet narativně (kvalitativní výzkum "on the road" )[online].c 2002 [  cit.
   19. březen 2006]  dostupný z WWW: <rorschach.cz/clanky/narativ.htm>.

   

   [26] ČERMÁK,I. Myslet narativně (kvalitativní výzkum "on the road" )[online].c 2002 [  cit.
   19. březen 2006]  dostupný z WWW: <rorschach.cz/clanky/narativ.htm>.