MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY SVÁTKY JARA – POJETÍ VELIKONOC V ČESKÉ REPUBLICE A VE SVĚTĚ DIPLOMOVÁ PRÁCE BRNO 2008 Vedoucí diplomové práce: Vypracoval: PhDr. Radovan Rybář, Ph.D. Bc. Radek Chmelař Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 10. 4. 2008 ....................... podpis PODĚKOVÁNÍ Děkuji PhDr. Radovanu Rybářovi, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce. VĚNOVÁNÍ Tuto práci věnuji svým rodičům, za jejich příkladnou obětavost a pomoc v mém studiu. Obsah: 1. Úvod 6 2. K literatuře 8 3. Původ a historie Velikonoc 9 3.1. Velikonoce jako pohanské slavnosti 9 3.2. Velikonoce jako židovský svátek 10 3.3. Velikonoce jako křesťanské svátky 11 3.3.1. Velikonoce v rámci církevního roku 12 4. Přehled významných dnů Velikonoc 15 4.1. Popeleční středa 15 4.2. Postní neděle 16 4.3. Velikonoční třídenní 17 4.4. Velikonoční doba 17 5. Velikonoční lidové zvyky 19 5.1. Popeleční středa 19 5.2. První neděle postní (Černá, Pučálka, Liščí) 20 5.3. Druhá neděle postní (Pražná) 21 5.4. Třetí neděle postní (Kýchavná) 22 5.5. Čtvrtá neděle postní (Družebná) 22 5.6. Pátá neděle postní (Smrtelná, Smrtná) 23 5.7. Šestá neděle postní (Květná, Pašijová) 24 5.8. Pašijový týden ( Svatý, Tichý, Velikonoční) 25 5.8.1. Všední dny Pašijového týdne 26 5.8.1.1. Modré pondělí a Žluté úterý 26 5.8.1.2. Sazometná středa 27 5.8.2. Velikonoční třídenní (triduum) 28 5.8.2.1. Zelený čtvrtek 28 5.8.2.2. Velký pátek 30 5.8.2.3. Bílá sobota 31 5.8.2.4. Boží hod velikonoční 32 5.9. Velikonoční pondělí 33 6. Nejvýznamnější symboly Velikonoc a jejich užití v lidových zvycích 35 6.1. Beránek 35 6.2. Hrkačka 36 6.3. Kraslice 36 6.3.1. Kraslice jako etnograficky čistý výrobek lidového umění 37 6.3.2. Malovaná vajíčka 42 6.4. Kuřátko, velikonoční zajíček 46 6.5. Vysévání obilí 46 7. Velikonoční pokrmy 48 7.1. Velikonoční pečivo 48 7.2. Bezmasé pokrmy 51 7.3. Masité pokrmy 53 8. Velikonoce ve světě 54 8.1. Austrálie 54 8.2. Francie 55 8.3. Itálie 55 8.4. Mexiko 56 8.5. Německo 57 8.6. Polsko 57 8.7. Rusko 58 8.8. USA 59 8.9. Velká Británie 60 9. Velikonoce jako téma ve výuce žáků základní školy 61 9.1. Projekt 61 10. Závěr 69 11. Poznámky 70 12. Obrázky 73 13. Literatura 74 14. Resumé 76 1. Úvod Velikonoce jsem si jako téma své diplomové práce vybral jako pomyslné pokračování významných dnů a státních svátků v České republice. Již ve své bakalářské práci, v níž jsem se věnoval Vánocům, jako nejznámějším a nejoblíbenějším svátkům v roce, jsem se pokusil o jejich charakteristiku jak z hlediska zvyků s nimi spojených, tak zčásti z pohledu jejich náboženských kořenů. Stejně jako u Vánoc bych chtěl v této práci o Velikonocích zmínit jednak stránku historickou, spojenou právě s křesťansko-židovskými kořeny a v průběhu dějin vzniklými lidovými zvyky a tradicemi, tak se současným postmoderním pojetím Velikonoc u nás i ve světě na počátku 3. tisíciletí. Svátky, ať už se jedná o církevní nebo státní, v posledních letech upadají do zapomnění. Tento trend je patrný zejména ve městech, kde se životní cyklus člověka stává čím dál tím více nezávislejším a odtrženějším na cyklu ročních období a přírody vůbec. Posledními živými uchovateli tradic se tak stávají především starší lidé na venkově, kteří ještě vyrůstali v době, kdy tyto tradice byly živé a hrály důležitou roli v jejich životě. Mnoho z těchto zvyků a tradic i díky civilizačnímu a technickému pokroku vymizelo, přesto některé z nich přežily do dnešních dnů, a přestože již nejsou tak pevně zafixovány u mladé generace, tvoří jednu z důležitých stránek života a kulturního povědomí venkova. Současně jsem chtěl touto prací upozornit, a to se týká nejen Velikonoc, na zásadní neznalost žáků jednak státních svátků v České republice, a jednak jejich neznalost významu daného svátečního dne. To se pak projevuje především u svátků spjatých se státem, tedy např. 28.9. či 28.10. Přestože hlavním centrem pozornosti jsou velikonoční zvyky a tradice u nás, pokusil jsem se v jedné z částí této práce o jejich porovnání s některými jinými zeměmi. V neposlední řadě pak bylo důvodem výběru Velikonoc jako tématu mé práce jejich možné využití a inspirace pro samotnou výuku žáků. Velikonoční obraz a jeho interpretace je pro nás jakožto Evropany spojen s křesťanskými základy. Tyto základy však mají ještě hlubší a starší původ, a sice v judaismu a ještě hlouběji v pohanských zvycích. Vedle mystéria ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista se nám tak ukazuje druhý pól Velikonoc, spjatých právě s pohanskými kulty, tedy oslav Velikonoc jako svátků jara, či vítězství jara (světla) nad zimou (tmou). A právě v pomyslném prolínání těchto dvou rovin jsem zamýšlel vést tuto práci. Záměrem tedy nebyl teologický obraz a význam Velikonoc, to náleží jinam. Mým stěžejním záměrem bylo vybrat to podstatné a využitelné jak ve školní výuce, tak k obecné a srozumitelné prezentaci. 2. K literatuře Z pramenů, které jsem při psaní této práce použil mi teoreticky nejvíce pomohla a vedle mého zájmu o lidovou kulturu mě také inspirovala k napsání této práce kniha Valburgy Vavřinové s názvem Malá encyklopedie Velikonoc. Tato kniha je výborným zdrojem přehledně předkládaných informací o Velikonocích, obsažnost informací je však natolik hluboká, že jsem z ní čerpal především v kapitolách o historii Velikonoc a také o slavení Velikonoc v zahraničí. Vedle tohoto nejnovějšího zdroje jsem se opíral také o didaktickou publikaci o Velikonocích s prostým názvem Velikonoce, určenou dětem, od Dagmar Šottnerové, ve které můžeme nalézt stručnou charakteristiku Velikonoc, zvyků a symbolů včetně mnoha nápadů pro jejich pedagogické využití. Kniha Vladimíra Vondrušky Církevní rok a lidové obyčeje je výbornou pomůckou k pochopení základních církevních pojmů. V praktických příručkách, od Marie Brahové s názvem Kraslice pokaždé jinak a od Kamily Skopové Velikonoční svátky o století zpátky lze pak nalézt praktické informace o zdobení kraslic, respektive tradičních velikonočních pokrmech. Vedle této základní literatury, lze k lepší orientaci o velikonocích doporučit také knihy Velikonoce v české lidové kultuře od Věry Frolcové, Kalendář, osobní jména a křesťanské svátky od Milana Salajky, popř. internetové zdroje, kde čelné místo zaujímá stránka on-line internetové encyklopedie Wikipedia, a na ní pod heslem Velikonoce patřičný odkaz. 3. Původ a historie Velikonoc 3.1. Velikonoce jako pohanské slavnosti Mluvíme-li dnes o Velikonocích, většina z nás si tyto svátky spojí s jejich křesťanským obsahem. Každý rok papež z okna chrámu svatého Petra v Římě žehná a zvěstuje ve svém projevu Urbi et orbi (Městu a světu) poselství o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jako symbolu věčného života. Katolická církev tak již 2000 let udržuje tento odkaz a předává ho nastupujícím generacím. Během staletí si katolická církev na svých koncilech ujasňovala pravidla oslav těchto svátků a odkazu Ježíše Krista a jeho učedníků, od kterých odvozuje svůj původ. Vedle vytvoření struktury církevního roku, ve kterém hrají především Velikonoce, jako nejdůležitější křesťanské svátky v roce svoji vedoucí úlohu, došlo také k formulaci pravidel příprav na tyto svátky, z nichž obecně jmenujme především předepsanou postní dobu. Křesťanské zvyky a rituály, které se spolu s odkazem Ježíše Krista začaly šířit však narážely jednak na starší židovskou tradici a její svátek Pesach a jednak na pohanské kulty přírody. S upevňováním moci církve docházelo ke střetům mezi oficiálními pokyny a zažitými tradicemi. To, že tyto pohanské tradice přežívají dodnes, např.vejce jako symbol již existujícího, ale ještě nenarozeného života, svědčí o společném, řekli bychom kolektivním nevědomém archetypu v mysli člověka. Uvážíme-li, že se katolická církev po staletí snažila vymýtit tyto pohanské rituály a zvyky a ony přesto přežily a dnes představují tradiční ráz venkova, svědčí to o jejich životaschopnosti a přirozenosti. V nejstarších dobách bylo vnímání dnešních Velikonoc spojeno s přírodními jevy a cykly. Vítání jara se tak bývalo spjato se vznikem a uctíváním kultu slunce, vítáním světla a tepla, které přicházelo po dlouhém chladném zimním období. Předávané zkušenosti předků pak pomáhaly alespoň zčásti předvídat chování všemocné matky živitelky přírody. Se vznikem prvních civilizací pak dochází k organizovanějšímu uctívání a zbožštění přírodních cyklů. V Babylonu, kde mají Velikonoce svůj původ, byla uctívána bohyně nebes Astarote. S uctíváním této bohyně byl spojen zvyk „péct kulaté koláče se znamením kříže, což bylo babylonské mystické znamení života.“ ^1) Už samotné jméno této bohyně nám něco připomíná. Velikonoce v německém jazyce se řeknou die Ostern, v angličtině Easter. Další podobnost, která nás v časové, místní a kulturní rovině utvrzuje v otázce původu Velikonoc, jsou nápadně podobné zvyky, které byly s uctíváním bohyně Astarote spojeny. Zmínil jsem již koláče s křížem, přičemž nemůžeme přehlédnout jednoznačnou spojitost s našimi velikonočními mazanci. Symbol kříže jako symbol života nám pak dokládá fakt, že již několik tisíc let před Kristem, od kterého odvíjíme náš kalendář a ke kterému se v souvislosti s Velikonocemi ještě dostaneme, nahlíželi a vyjadřovali tehdejší lidé své vnímání reality pomocí symbolů. Ostatně každý z nás si s sebou nese svůj kříž celý život, protože sám člověk je kříž, vytvořený rozpažením svých paží. Další podobností odkazující nás na odkaz Velikonoc až do mýtických dob je samotné zrození této bohyně, kdy „ z nebe jednoho dne spadlo ohromné vejce do řeky Eufratu a ryby je vykulily na břeh, kde se na ně slétli holubi a vyseděli z něj právě Astarore, bohyni Velikonoc.“ ^2) Symbol vejce je pro nás stěžejním symbolem Velikonoc, bez kterého si ani neumíme představit nejen pomlázku, ale ani samotné velikonoční svátky. Vejce jako symbol zárodku budoucího života spojeného s očekáváním jeho příchodu na svět. V Evropě se nám pohanské Velikonoce spojují s uctíváním starogermánské bohyně plodnosti Ostar. Zde je nápadná blízkost s německým Ostern a anglickým Easter zcela zřejmá i díky společné jazykové větvi němčiny a angličtiny. U Slovanů se pak setkáváme s bohyní Vesnou, která je obdobou bohyně plodnosti Ostar. Právě s její oslavou vznikly četné rituály omývání vodou, které byly jedním z pohanských projevů později již křesťanských Velikonoc. 3.2. Velikonoce jako židovský svátek Židé mají sice své svátky odvozeny ze svých nejstarších a nejdůležitějších událostí, přesto je jejich svátek Pesach nejenom svátkem vysvobození z egyptského zajetí, ale právě také svátkem spojeným s oslavou příchodu jara. Pro nás je však důležité to, že v souvislosti s tímto židovským svátkem zapouštějí kořeny symboly, které dnes vnímáme z křesťanského pojetí Velikonoc jako autentické. Je to především symbol beránka, obětovaného jako dík Hospodinu za ochranu před smrtí prvorozených. Samotné slovo pesach vyjadřuje v překladu uchránění, ušetření. Prvorozený, tedy první mužský potomek rodu měl po staletí výsadní postavení, které však bylo také spojeno s řadou povinností. Povinností prvorozeného bylo např. postarat se o své rodiče, kteří u něj ve stáří hledali oporu a živobytí. V průběhu dalších, tentokráte už křesťanských století se pak také ustavoval systém dědění, kopírující zvyklosti knížat a králů. Tedy, že celé království, v našem případě majetek zdědil prvorozený syn, ostatní se pak buď museli výhodně oženit, nebo jim bylo umožněno studovat (to samozřejmě až zhruba od 19. století). Prvorozený byl tedy chápán jako příslib zajištění a pokračování rodu, či budoucí existence rodu. Oběť beránka, tedy z hlediska tradice čistého zvířete, je pak pomyslně obětováním prvorozeného. Obětuji beránka, abych si vyprosil život svého prvorozeného. Dávám abys dal. Vedle této historické události je svátek Pesach tedy ještě spojen s obětováním za úrodu, kdy funkci obětiny plnilo obilí. A obilí je také jedním z dodnes živých symbolů Velikonoc. Jak vidíme, plní tento svátek nejenom úlohu prosby za úrodu a oslavy jara, ale nabývá také politického rozměru, jako dohoda mezi Hospodinem a člověkem. Bohyně úrody, či plodnosti jsou nahrazeny jedním a jediným bohem, Hospodinem. Tato smlouva, či obchod se tedy odvíjí v této rovině: obětuji tobě část své staré úrody, abys mi dal úrodu novou, která mi pomůže přežít a dá mi sílu zplodit potomka, kterého ti pak pomyslně obětuji (zasvětím ho do víry v tebe). 3.3. Velikonoce jako křesťanské svátky Křesťanské pojetí Velikonoc navazuje na židovskou tradici, vycházející z historického odkazu svátku Pesach, kdy po záchraně prvorozených a následných deseti egyptských ranách byli Židé propuštěni a Mojžíšem vyvedeni. Toto historické vymanění se z pout otroctví a ponížení, ba často smrti, nachází své historické završení v počátcích křesťanství v postavě Ježíše Krista. Právě kolem jeho života a smrti je vybudována nová víra, která si získá řadu stoupenců, kteří budou po první 3 staletí existence této víry tvrdě pronásledováni a zabíjeni. Ostatně, není se co divit. Zkusíme-li se vcítit do osoby člověka prvního století a jeho vnímání světa, je pro tohoto člověka křesťanství pouhou novodobou sektou. Římané převzali polyteistické náboženství od Řeků a osoba, která se prohlašuje Synem božím, jejich náboženství a víru popírá. Židé sice mají ve svém náboženství zakotvenu víru v jednoho boha, přičemž jehož pravé jméno je tabu, a který je v textech a modlitbách označován jako Hospodin, ale odmítají Ježíši přiznat jeho vykupitelskou roli. Proto ho také nakonec nechají ukřižovat. Toto ukřižování na tzv. Velký pátek se však krylo s židovským svátkem Pesach. Zabíjení a obětování beránků jako dík za záchranu prvorozených a za úrodu se tak dostává do přímé konfrontace s obětováním Ježíše Krista, beránka božího, neboť je to on, jehož oběť přináší všem kdo v něj uvěří naději na život věčný. Víra v Ježíšovo vzkříšení z řad jeho stoupenců je tedy vírou ve vysvobození a přemožení smrti s nadějí na život věčný. Velikonoční tajemství tedy v sobě skrývá dvě hlediska spočívající v „osvobození od hříchu a přístupu k novému životu.“ ^3) Poslední dny života Ježíše Krista tak dávají vzniknout tradici jednotlivých velikonočních dnů- např. den ukřižování (Velký pátek), den zmrtvýchvstání (neděle- Boží hod velikonoční), den nanebevstoupení 40. den po dni zmrtvýchvstání. Celý velikonoční cyklus se ještě upravoval a konstituoval v následujících stoletích, ale základ byl již dán. Po první tři staletí „se však nesvětil žádný svátek kromě oslavy velikonočního tajemství, a to každou neděli.“ ^4) Teprve ve 4. století, kdy bylo křesťanství prohlášeno za státní náboženství, byly Velikonoce přijaty a začleněny do římských svátečních dnů. Přesto se staly prvními a nejstaršími křesťanskými svátky. Teprve o další staletí později se křesťanské svátky rozrostly o Vánoce a společně s Velikonocemi tak vytvořily strukturu církevního roku. 3.3.1. Velikonoce v rámci církevního roku Základními body pro ukotvení Velikonoc v rámci liturgického roku se stalo tzv. velikonoční třídenní. To je tvořeno Velkým pátkem (dnem ukřižování Ježíše Krista), Bílou sobotou a Božím hodem velikonočním (dnem Ježíšova zmrtvýchvstání). Tomuto období předchází doba postní (od Popeleční středy do odpoledne Zeleného čtvrtka) a po tomto třídenní pak následuje doba velikonoční (od slavnosti Velké noci do nešpor neděle Seslání Ducha svatého). Pro přehlednější a názornější rozvržení liturgického roku bude nejlepší následující tabulka, v níž jsou uvedena konkrétní data (protože liturgický rok je odlišný od kalendářního roku, vycházíme z chronologického pořadí od adventu, na která jednotlivé počátky a konce daných dob spadají : +--------------------------------------------------------------------------------------------+ |Název období |Od |Do | |----------------------+----------------------------------+----------------------------------| |doba adventní |prvních nešpor neděle 2.12. 2007 |odpoledne 24. 12. 2007 | |----------------------+----------------------------------+----------------------------------| |doba vánoční |prvních nešpor 24.12. 2007 |svátku Křtu Páně – neděle po 6.1.,| | | |tedy 13.1.2008 | |----------------------+----------------------------------+----------------------------------| |liturgické mezidobí I |14.1.2008 |úterý před Popeleční středou, tedy| | | |5.2.2008 | |----------------------+----------------------------------+----------------------------------| |doba postní |Popeleční středy, tedy 6.2. 2008|odpoledne Zeleného čtvrtka, tedy | | | |20.3. 2008 | |----------------------+----------------------------------+----------------------------------| |velikonoční třídenní |večerní mše o Zeleném čtvrtku, |nešpor neděle | | |tedy 20.3.2008 | | | | |Zmrtvýchvstání Páně, tedy 22.3. | | | |2008 * | |----------------------+----------------------------------+----------------------------------| |doba velikonoční |Veliké noci (ze soboty 22.3. na |nešpor neděle Seslání Ducha | | |neděli 23.3. 2008) |svatého, tedy 11.5. 2008 | |----------------------+----------------------------------+----------------------------------| |liturgické mezidobí II|12.5.2008 |29.11.2008 | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ * podle liturgického počítání začíná neděle Zmrtvýchvstání již v sobotu západem slunce Jak tedy z tabulky vidíme, to, co dnes označujeme za Velikonoce, je součástí zčásti postní doby, především velikonočního třídenní a zčásti velikonoční doby. Velikonoce pro nás pak končí pondělím, spojeným v lidové kultuře s obchůzkou a s ní spojenou šlahačkou, ale pro naše předky, vyrůstající v aktivním a živém biorytmu podle liturgického kalendáře, představovaly velikonoční svátky období mnohem delší, které se uzavíralo až svátkem Seslání Ducha svatého (Letnice), v roce 2008 tedy až 11. května. V následující kapitole nazvané Významné dny Velikonoc se pak budu věnovat významným svátkům, které spadají jak do doby postní (za účelem přípravy na Velikonoce a zvyků s těmito svátky spojenými), tak samozřejmě především svátkům tzv. velikonočního třídenní. 4. Přehled významných dnů Velikonoc Jak jsme si ukázali na tabulce na předcházející straně, bylo křesťanské chápání a prožívání Velikonoc mnohem delší. Samotnému velikonočnímu třídenní předcházelo 40 dnů přípravných, tzv. postních a po třídenní následovalo dalších 50 dnů, během kterých se velikonoční mystérium dovršovalo. Prvním z významných dnů, ohlašujícím příchod tzv. postního období, tedy času přípravy na oslavu a přijetí velikonočního poselství, byla Popeleční středa. 4.1. Popeleční středa Tento den, nazývaný také Bláznivá, Škaredá či Černá středa, spadající na středu předcházející první postní neděli, v roce 2008 6.2., znamenal pro křesťany zlomové období. Končilo bujaré veselí spojené s masopustním rejem masek a zábav a následovalo tiché a poklidné období příprav na největší křesťanské svátky. Název Popeleční středa byl odvozen od obřadu udílení popelce, spočívajícího v označování popelečním křížem na čelo. Popel zde sehrával výchovnou úlohu svým odkazem a připomínkou pomíjivosti pozemského života a smrtelnosti. Výrok Prach jsi a v prach se obrátíš, tak potvrzoval tuto skutečnost. Pro všechny, „kdo se provinili těžkým hříchem tak začínalo období veřejného církevního pokání.“ ^5) Vidíme zde pradávný rituál přijímání do obce, či společenstva, v minulých staletích nezbytné podmínky pro přežití člověka. Neboť člověk vyloučený z kruhu společenstva, či rodiny, představované církví, byl vystaven několikerému strachu. Jednak strachu o život, protože představoval odpadlíka od víry a osamocený život bez jakékoliv pomoci byl těžký v každé době a jednak strachu o duši, který u něho i přes daný přečin musel převládat. Přijetí do společenství tedy znamenalo přijetí do pomyslné velké rodiny s garancí práv a povinností, které mu napomáhaly přežít a žil-li podle přikázání, také se zbavit strachu ze smrti. V našem případě, tedy na Popeleční středu, se jednalo o znovupřijetí na základě pokání, které tito plačící projevovali v jakési „zkušební době,“ počínající právě Popeleční středou a končící o Zeleném čtvrtku, někdy také označovaném jako odpustkový den. Během tohoto očistného období se tak u nich měly upevnit křesťanské mravní zásady. Součástí tiché mše konané v tento den bylo také to, že „ byl obraz na hlavním oltáři až do Gloria na Bílou sobotu zakryt fialovým plátnem.“ ^6) 4.2. Postní neděle Od roku 325, kdy se konal koncil v Niceji, byl „ předvelikonoční přípravný půst chápan již jako Quadragesima Paschae, čtyřicetidenní přípravná doba předcházející největší události křesťanského roku.“ ^7) Oněch 40 dnů bylo rozděleno do 6 postních nedělí, které měly pevně stanoveny církevní obřady a během staletí se k jednotlivým z nich také rodily lidové tradice a zvyky. V oficiální církevní linii šlo o jednotlivé příběhy, které se k té dané neděli vztahovaly, tak „ústřední tezí první postní neděle je zápas Ježíše se Satanem předznamenávající velikonoční vítězství, kterou přebírá druhá postní neděle, kdy se čte o kristově proměnění na hoře; pozornost ve třetí, čtvrté a páté postní neděli je soustředěna na připomínku křtu a na přípravu jeho přijetí; základní myšlenkou poslední, šesté postní neděle, otevírající pašijový týden, je stejně tak vítězství a povýšení Páně, jako jeho utrpení a smrt.“ ^8) První postní neděle, v roce 2008 vycházející na 10. únor, tak podobně, jako později ustavený předvánoční adventní cyklus, odpočítávala dobu do tajemství Velikonoc. Jak je uvedeno výše, bylo těchto postních nedělí celkem 6 a každá z nich nesla svůj specifický název (před číslo postní neděle uvádím také datum roku 2008, na které tato neděle připadá; k latinským názvům uvádím i česká pojmenování): 10.2.2008 1. neděle postní (Invocabit- Černá) 17.2.2008 2. neděle postní (Reminiscere- Pražná) 24.2.2008 3. neděle postní (Oculi- Kýchavná) 2.3.2008 4. neděle postní (Laetare- Družebná) 9.3.2008 5. neděle postní (Judica- Smrtelná, Smrtná) 16.3.2008 6. neděle postní (Palmarum- Květná) Po uplynutí těchto 6 nedělí následoval tzv. Pašijový týden, završený Božím hodem velikonočním. V tomto týdnu patřily k nejvýznamnějším svátkům dny tzv. třídenní, od Zeleného čtvrtku po Neděli Zmrtvýchvstání (* podle liturgického počítání začíná neděle Zmrtvýchvstání již v sobotu západem slunce). 4.3. Velikonoční třídenní 20. 3. 2008 Zelený čtvrtek (Památka Večeře Páně) 21. 3. 2008 Velký pátek (Památka umučení Páně) 22. 3. 2008 Bílá sobota Na toto třídenní bezprostředně navazovala slavnost Velikonoční noci: z 22. na 23. 3. 2008 Velikonoční noc (Slavnost Veliké noci) ráno 23.3. 2008 Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 4.4.Velikonoční doba Po tomto třídenní, nejvýznamnějších křesťanských svátcích, následovaly ještě další významné dny tzv. velikonoční doby. V lidové tradici bylo významným dnem Velikonoční pondělí, spadající právě již do této velikonoční doby. Velikonoční doba byla tvořena 50 dny, členěnými do 8 nedělí, přičemž prvních 8 dnů, od neděle Zmrtvýchvstání do následující neděle, tvořilo tzv. velikonoční oktáv. 24. 3. 2008 Velikonoční pondělí 1. 5. 2008 Slavnost Nanebevstoupení Páně (40. den po slavnosti Zmrtvýchvstání Páně) Tento svátek je spojen s posledním zjevením se Ježíše apoštolům a jeho následné pozdvižení k nebesům. V kostelech se u této příležitosti tato událost přehrávala, kdy osoba zobrazující Ježíše byla obmotána lanem a vyzdvižena až ke klenbě chrámu. 11. 5. 2008 Slavnost Seslání Ducha svatého (Boží hod svatodušní, v lidové tradici Letnice) – 50. den po slavnosti Zmrtvýchvstání Páně Poselstvím tohoto svátku byl odkaz na zjevení a prostoupení Ducha svatého skrze apoštoly; Duch svatý zde vystupuje jako neviditelná síla zjevující se lidskému nitru a byl seslán jako pomocník, neboť z něj byl počat Ježíš Kristus. V některých zemích pak ještě zůstala tradice slavit tzv. pondělí svatodušní, které je však v České republice již prvním dnem II. liturgického mezidobí. 5. Velikonoční lidové zvyky V této kapitole představuji lidové zvyky, vážící se k významným dnům a svátkům uvedených v minulé kapitole, s cílem podat vysvětlení názvů těchto svátků, tak, jak byly v lidovém pojetí nazývány. Tím, jak se postupně křesťanství mezi lidmi usazovalo a stávalo nezbytnou součástí jejich života, upravoval se a vytvářel soubor lidových zvyků a slavností, který doprovázel oficiální církevní obřady. Tyto lidové zvyky, mnohdy přežívající a vycházející z pohanských obřadů, byly církví sledovány a přijímány s nelibostí. Především venkov, spojený s těmito prastarými pohanskými slavnostmi přírody a jejího cyklu se stával živoucím archivem těchto zvyků, z nichž některé můžeme doložit do dnešních dob. 5.1. Popeleční středa V lidové tradici byla Popeleční středa nazývána také Černou (udílením popelce) nebo Bláznivou (v návaznosti na obchůzku spojenou s hledáním ztraceného masopustního veselí). Nejvýraznějšími zvyky byly tyto: · výslužka žen · spláchnutí popelce · hledání ztraceného masopustního veselí S tímto dnem se pojila výše uvedená trojice zvyků a to přesně v uvedeném pořadí. Postupně se s obsahem jednotlivých zvyků seznámíme a aniž bych je chtěl nějak zlehčovat, uvidíme, že jejich pořadí naši předkové důmyslně vymysleli. Předchozí den byl posledním z dnů zábav, a stávalo se, že to mnoho z masopustních postav, především mužů, „přepísklo.“ Jako první zvyk se tak ustavila ranní obchůzka žen, které si „v hrnci nesly rozpuštěné mýdlo a štětečkem natíraly tváře mužů vyspávajících masopustní veselí.“ ^9) Ti se pak museli vykoupit, nejčastěji penězi, za které si kupovaly sladkou kořalku. V rámci dne pak následovala tichá mše, spojená s udílením popelce a následovně po ní druhý zvyk, v němž tentokráte hráli hlavní úlohu muži. Říkalo se, že se jde „spláchnout popelec.“ ^10) Po mši, kdy kněz označil věřící popelečním křížem, se většina mužů odebrala do místního hostince, kde tento obřad řádně zapila. Aby se ulevilo svědomí, obtíženému nevhodným chováním v tak významný den, ospravedlňovali to muži tím, že je popeleční povyražení „v létě chránilo před komáry a mouchami a pomáhalo dobré úrodě obilí.“ ^11) Svěcený popel z Popeleční středy byl považován, ostatně jako každý jiný posvěcený předmět či plodina, za nositele ochrany nebo plodnosti (úrody). Vzpomeňme např. svěcení svíček hromniček, které měly ochraňovat dům před pohromou, nebo např. obilí, určeného k osetí. Dovršením dne po stránce lidových zvyků pak bylo tzv. „hledání ztraceného masopustního veselí.“ ^12) Spočívalo v obchůzce místního nejchudšího souseda, který byl oblečen do „pestrého maškarního kostýmu a který nesl v ruce rozsvícenou lucernu a všem vysvětloval, že hledá ztracený Masopust.“ ^13) Všimněme si, a bude to příznačné nejen pro tento svátek, ale pro většinu církevních svátků a nimi spojených lidových zvyků, že obchůzka bude patřit k jejich pilířům. Obchůzka spojená s koledováním se několikrát objevuje u příležitosti vánočních svátků, záležitostí týkající se prakticky celé vesnice se pak stává masopustní rej masek, ráno jsme měli obchůzku žen a v našem případě teď máme obchůzku jednotlivce. Narozdíl od té ranní, se nám však do této dostává ryze sociální aspekt, kdy majetní bohatě slavili masopust, zatímco těm nemajetným často nezbývalo, než se na ně dívat. Na Popeleční středu jakoby nastával obrat; majetní mají zpytovat svědomí, jak ženy, po jejich ranní obchůzce, tak zvláště muži, kteří zapíjeli popelec, a proto bylo obdarování obchůzkáře, připomeňme že nemajetného, někdy dokonce až žebráka, výslužkou, často zbytky z masopustní oslavy, vhodným prostředkem k úlevě svědomí, obtíženého nevhodným chováním v tak významný den. 5.2. První neděle postní (Černá, Pučálka, Liščí) Jak jsme si ukázali v minulé kapitole, předcházelo pašijovému týdnu, završenému nedělí Zmrtvýchvstání 6 postních nedělí. Lidová tradice přiřkla každé z nich svůj originální název, nahrazující církevní latinu, podle zvyku, který se k dané neděli vázal. Jestliže nacházíme první postní neděli také pod označením Černá, je to z toho důvodu, že „v době půstu ženy odkládaly pestré součásti oděvu a namísto toho se oblékaly do tmavých šatů a zástěr a na hlavu vázaly černé šátky.“ ^14) Černá barva mj. symbolizuje prázdnotu, smutek nebo zastavení, tedy pojmy které se k přípravnému období, dokonce až jakoby k mýtické předčasnosti, náramně hodí. Druhým pojmenováním pro tuto neděli bylo také neděle Pučálka, což odráželo zvyk připravovat v tento den typické postní jídlo pučálku, jehož základ tvořil hrách. Tato luštěnina patřila k jedněm z nejstarších pokrmů prapředků žijících na našem území a má svůj původ až v dávné pohanské době. Třetí název této neděle, a sice Liščí, je spojen s lidovým zvykem, určeným především dětem. Mimochodem, je to snad poprvé, kdy narážíme na konkrétní zvyk či spoluúčast dětí v období Velikonoc. Zvážíme-li, že dnešní pojetí Velikonoc se točí právě kolem dětí a završuje se Velikonočním pondělím, spojeným s pomlázkou, je to docela ostrý kontrast. Liščí nedělí byla nazývána proto, že hospodyně napekly brzy ráno sladké preclíky, které pak pověsily na stromy v zahradě a překvapeným dětem pak sdělily, že je tam poztrácela liška, která tudy běžela. Ač je tato konotace více méně vzdálená, přesto nám může evokovat hledání vajíček, poztrácených po celé zahradě, jak je tomu zvykem v některých evropských zemích. 5.3. Druhá neděle postní (Pražná) Druhá postní neděle nebývala na lidové zvyky příliš bohatá. Zčásti nám to dokládá pouze jeden lidový název pro ni, na rozdíl od neděle předchozí. Pražmo, od kterého dostala tato neděle svůj lidový název, bylo staroslovanským pokrmem, připravovaným pražením nedozrálého obilí. Zvyky spojené s pokrmy nebyly náhodné, ale byly vyústěním ryze vynuceným. Ne snad v takovém 19. století, kdy tento zvyk spíše odkazoval na tradici, ale u starých Slovanů byly ovlivněny právě příchodem jara či spíše odchodem zimy. Skladování potravin v šedém dávnověku bylo velmi primitivní, uvážíme-li ještě malou úrodu a všemocnou přírodu, ohlašující zkušenostmi předávanými znameními dlouhou zimu, byl příchod jara (tepla, světla), zbožštělého v postavě bohyně Vesny, pro staré Slovany příchodem nového života. 5.4. Třetí neděle postní (Kýchavná) Název Kýchavná se pro tuto neděli zrodil z několika pověr a zvyků. Jedna interpretace se nám přímo nabízí. Tato neděle připadala zhruba na přelom měsíce února a března, někdy na počátek března, záleželo na datu Velikonoc. V přívětivější krajině, jako třeba na Moravě, to bylo období pomalého, ale postupně stále viditelnějšího probouzení přírody. To přinášelo také časté výkyvy teplot, které lidé mnohokrát podcenili a odnesli to nemocí. Podle toho či onoho kraje pak časté kýchání, spojené s nemocí, mělo znamenat buď dlouhý život, neboť přinášelo úlevu organismu, ale jinde pravý opak, tedy blízkou smrt. Odtud tedy jeden možný výklad. Zmiňovaný druhý význam, kýchání ohlašující smrt, byl poznamenán zkušeností z morové epidemie, kdy „člověk jak ústa zíváním otevřel aneb kejchl, náhlou smrtí umřel.“ ^15) Protože tento náhlý mor také náhle odezněl právě na třetí postní neděli, dostala tato neděle přízvisko Kýchavná. Přesto se uchytilo a dodnes často můžeme slyšet pozdravení, určené kýchnuvšímu: „Pomáhej Pán Bůh anebo Pozdrav tě Pán Bůh.“ ^16) Ani lékařská věda tedy nedokázala odstranit staletou pověru, kterou se věřící, ale v souvislosti i s dnešním užíváním nepraktikujícími křesťany, kteří toto přání berou jako rčení, aniž by znali jeho původ, uchází o pomoc a ochranu. 5.5. Čtvrtá neděle postní (Družebná) Čtvrtá neděle spadala do poloviny čtyřicetidenního postního období a bylo třeba trochu odlehčit vážnost chvíle. Lidové označení Družebná, nám napovídá, že se v tuto neděli všichni lidé družili (scházeli). Nebyla to však tak úplně pravda. Šlo především o zvyk, který předcházel „oficiálnímu ohlášení sňatku (ohláškám) v kostele.“ Pokud se tedy mladý pár chtěl vzít v posvátném velikonočním čase, byla čtvrtá postní neděle signálem pro mládence, aby „ucházet se začali, kdož po Velikonoci (o Provodní neděli, tj. první neděli po Božím hodu velikonočním) v stav manželský vstoupiti chtěli.“ ^17) Současně byla tato obchůzka nápadníka s jeho družbou spojena s příslibem oficiálních námluv a velikonoční pomlázkou na Velikonoční pondělí. Spojily se nám tak 2 motivy. Jednak křesťanský, spojený s řádnou monogamií uzavřenou ohlášením a uzavřením manželství, jednak s pohanským kultem plodnosti spojený zvyk pomlázky či polévání vodou. Vedle tohoto zvyku se ještě konala v mezích důležitosti a významu nastávajících svátků přiměřená zábava, určená dospívající mládeži. 5.6. Pátá neděle postní (Smrtelná, Smrtná) Nelíbili-li se církvi některé výše uvedené lidové zvyky a obyčeje, pak zvyk, jehož hlavní postavou byla Smrtka, dávající této neděli název, působil na církev jako ostrá provokace. Nebylo svátku, který by nápadněji odkazoval na starší, předkřesťanskou, pohanskou dobu. Vynášení slaměné Morany, Smrtky… patřilo k jedněm z vůbec nejstarších lidových zvyků, kdy onou alegorickou postavou se vynášelo z vesnice vše špatné a zlé, nemoci a „stáří,“ které odplouvalo po čerstvých a svěžích jarních vodách daleko pryč, aby se postupně rozložilo a zmizelo tak jako roztával a mizel poslední sníh. Rčení „Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi,“ ^18) doprovázelo shození Smrtky do vody, někdy také její zakopání. To však bývalo spojeno „s nejistotou jejího probuzení,“ a proto všichni zúčastnění rychle opouštěli místo jejího pohřbení, protože se věřilo, že „kdo zůstane pozadu či zakopne a upadne, do roka zemře.“ ^19) Pohanský zvyk umocněný syrovým vzhledem Smrtky byl v některých oblastech nahrazován příjemnějším a církvi vstřícnějším chozením s lítem. Líto, což byl „malý smrček, na němž byly zavěšené ozdoby, věnce, kytky, obrázky svatých,“ ^20) představovalo jaro, které mládež přinášela do vsi a obcházela s ním stavení, kde ohlašovala příchod jara do vesnice, za což dostávala drobné dárky. Oba zvyky, především pak však vynášení Smrtky, zažívají na venkově v některých převážně menších vesnicích novodobé oživení a stávají se živými odkazy dávných dob, byť jejich autentické prožívání není a ani nemůže být takové jako v minulosti. 5.7. Šestá neděle postní (Květná, Pašijová) Poslední postní neděle současně zahajující Pašijový týden byla, jak už lidový název napovídá, spojena s květy. V té oficiální linii, tedy církevní, byly těmito květinami slávy podle tradice palmové listy, kterými byl Kristus při svém příjezdu do Jeruzaléma slavnostně vítán. Palmové listy byly samozřejmě pro většinu obyvatel nedostupné a v našich podmínkách je nahradili větvičky jívy, známé spíše pod lidovým názvem kočičky. Ostatně i dnes můžeme na venkově spatřit obrázek toho, jak nejen menší děti, ale také zpravidla jejich prarodiče obchází známá místa a trhají si několik větviček do váz. Kočičky však nesloužily pouze k výzdobě, ale byly s nimi spojeny rozličné zvyky a pověry. Tak např. svěcené kočičky sloužily jako zdroj ochrany stavení a dávaly se za svaté obrázky či kříž, někdy se také zapichovaly na okraj pole, kde měly zajistit bohatou úrodu, nebo se naopak házely do sklepa, kde měly úrodu uchovat před škůdci. Pověry vedly dokonce až k tomu, že kočičky sloužily v lidovém lékařství jako lék proti bolesti krku či zimnici a lidé je ve víře, v jejich zázračnou moc, konzumovali. Další zvyky spojené s touto nedělí zdánlivě nesouvisely, ale z dnešního pohledu byly velmi praktické. Protože do Božího hodu velikonočního scházel už necelý týden, bylo třeba provést v chalupě řádný úklid a důstojně se tak připravit na sváteční čas. A tak se nejenom uklízelo, ale zelenými ratolestmi se také vymetala neřest. Obydlí se tak mělo očistit jak z materiálního nepořádku, tak z duchovního přečinu. Pomyslný příchod nového času byl také chápán jako příležitost, společenskými konvencemi i osobní nutnost ukázat se v něčem novém, ať už to byly nové šaty nebo klobouk. Také se v tento den nesmělo péci, „aby se nezapekl květ, protože potom by se neurodilo ovoce.“ ^21) Poslední postní neděle připadala na období konce března a dubna, tedy čas, kdy lidem nastávaly polní práce spojené se setím. Vše k tomu potřebné bylo k dostání na městských trzích, kde se však také prodávaly rozmanité zaklínací knížečky. Už odpradávna se věřilo, že se na Květnou neděli otevírají hlubiny země, a to v době, kdy se v kostele zpívaly pašije. Tyto knížečky tedy obsahovaly pomyslné vstupní heslo do jinak uzavřených hlubin země a současně v sobě také nesly radu, jak si co nejlépe počít s nalezeným pokladem. Součástí přípravného postního období tak vedle zdrženlivosti mělo být také prokázání víry tím, že se člověk nenechal zlákat vidinou bezpracného bohatství, které mohl získat jen pomocí temných sil. Že tento vnitřní duševní boj nebyl ojedinělý, nám ve svém díle ukazuje např. Karel Jaromír Erben (ve své baladě Poklad ze sbírky Kytice) nebo Marie Kubátová (v jedné ze svých Krkonošských pohádek). V některých krajích teprve tuto neděli chodili lidé se Smrtkou či lítem a ohlašovali tak příchod jara. „ Velikonoce! Vy svátky života otevírající jaro. Jak na vás nevzpomenout, jak nekynout vám k pozdravu, když se blížíte s prvními květy a zpěvy ptačími! Nesete radost mladým a naději starým. Radost mladým! Kde jsou ty časy, když jsme po Květné neděli vyběhli na louky nařezat si proutí na korbáče! Byly ještě tiché ty louky, ale nad nimi táhl dech blížícího se jara a hořelo nové slunce. Tráva u vod se zelenala, vrby mládly, stromy tlačily pupeny. A ta Morava, jakou měla veselou tvář, vlny čistě zelenkavé, jak víno! Oj, co tu srdce cítilo, jak plesalo: Přijde jaro, přijde, bude zase máj.“ ^22) 5.8. Pašijový týden ( Svatý, Tichý, Velikonoční) Na slůvko pašije či Pašijový týden jsme zde již několikrát narazili, ale co označuje, nám nemusí být jasné. Pašije (passio) v překladu znamenají utrpení. Svůj původ mají ve svědectví evangelistů, tedy Marka, Matouše, Lukáše a Jana a pojednávají o posledních dnech Ježíše Krista, jeho utrpení a ukřižování, uložení do hrobu a společně s tajemstvím vzkříšení představují základy křesťanské víry. Pašije byly zpočátku v rámci mše zpívány za aktivní účasti věřících, později se však církev přiklonila k jejich čtení a hudební pašije se tak přenesly do sféry koncertů. Od středověku také měly pašije svůj obraz v dobových pašijových divadelních hrách. Vedle tohoto názvu byl Pašijový týden někdy také označován jako Svatý, „tím, že v něm jsou věřícím představovány, a tak znovu obnovovány, svaté děje posledních dnů Kristova života,“ ^23) Tichý, protože umlkaly kostelní zvony a věřící se ponořovali do smutku, Velikonoční, protože Bílá sobota je současně obdobím velikonočního třídenní a současně díky slavnosti Zmrtvýchvstání (vpředvečer) také velikonoční doby. Pašijový týden tedy začínal Květnou nedělí a pokračoval tzv. všedními dny pašijového týdne. 5.8.1. Všední dny Pašijového týdne · Modré pondělí · Žluté (Šedivé) úterý · Sazometná (Smetná, Škaredá) středa Za všední dny v rámci Pašijového týdne jsou označovány dny pondělí, úterý a středa. Každý z těchto dnů nese také své alternativní označení, tak se pondělí Pašijového týdne někde říká Modré pondělí, tak je pak následujícímu dnu zase přiřčeno označení Žluté ( Šedivé) úterý. 5.8.1.1. Modré pondělí a Žluté úterý Ani u Modrého pondělí ani u Žlutého úterý není nám důvod takovéhoto jejich označení, a proto lze jen usuzovat, s přihlédnutím k symbolice barev, co tyto dny měly vyjadřovat. Modrá je barvou „symbolizující vzdálenost, vodu, přehlednost, čistotu, osvěžení, věrnost, stálost, chlad, ticho, vážnost, touhu.“ ^24) Jak z této charakteristiky vyplývá, jednalo se zřejmě o tichý a klidný postní den určený k rozjímání a duchovní očistě. Jeden z pokusů o výklad pak přisuzoval Modrému pondělí to, že se „přenášela po Květné neděli část jejich privilegií jako volného dne a chasa nemusela vykonávat všechny práce.“ ^25) Podíváme-li se pak stejnýma očima na význam a symboliku žluté barvy, můžeme alespoň tímto prostřednictvím přiblížit Žluté úterý takto: Žlutá „je barvou symbolizující zlato, světlo, slunce. Je jásavou barvou, ale také barvou zralosti. V křesťanském umění symbolizuje věčnost, ctnost, rozum, úctu, vznešenost, žárlivost, Boží světlo.“ ^26) Tato charakteristika je však v evidentním rozporu s druhým názvem, a sice Šedivé úterý. Příčiny pojmenování tohoto dne tak zůstávají neznámé. 5.8.1.2. Sazometná středa Nejvíce informací o původu jejího názvu máme u posledního tzv. všedního dne Pašijového týdne. Je jím Sazometná či Smetná, někdy také nazývaná Škaredá středa. Jestliže jsem se obou předchozích dnů snažil dovodit původ jejich názvu skrze křesťanskou symboliku barev, je příčina pojmenování tohoto dne jednoduchá. Už výše jsme si ukázali, jak lidé na Květnou neděli vymetali z příbytků neřest a prováděli kontrolu a úklid domu. Sazometná středa pak byla posledním dnem určeným ke gruntování, které samozřejmě přinášelo do tichého období značný ruch. Označení Sazometná středa nám pak evokuje zvyk vymetání komínu od sazí, které častokrát i díky špatnému větrání znečistily samotnou obývací místnost. Údržba komína však představovala pro rodinu především základní starost a povinnost, neboť v době šindelů hrozil vypuknout požár každým dnem. Současně však bylo ohniště (pec), umístěné zpravidla v jediné obytné místnosti, posvátným místem v domě, jakýmsi pomyslným archetypem údržby a uchovávání ohně zděděného a předávaného po celé generace, kde se scházela celá rodina. Tady se rodily pověsti a vyprávění o ochraňujících domácích bůžcích, usazených za pecí či v komíně. Název Škaredá se nám zde již také jednou vyskytl, jednalo se o označení Popeleční středy. Uvědomíme-li si postupný vývoj a formování přípravného období, navíc s přihlédnutím k jeho skutečné aplikaci i k tomu, že se také jednalo o středu, máme o důvod navíc se domnívat, že se našim předkům prostě a jednoduše jednotlivé dny pletly. K jejich odlišení došlo na základě biblického příběhu, podle něhož „se Jidáš škaredil na Krista.“ ^27) Odtud pak byla také odvozena pověra, podle níž se v tento den neměl nikdo mračit, jinak by mu tato mrzutost zůstala po všechny středy v roce. 5.8.2. Velikonoční třídenní (triduum) · Zelený čtvrtek · Velký pátek · Bílá sobota · Boží hod velikonoční (* protože se v literatuře píše o přímé návaznosti vigilie slavnosti Zmrtvýchvstání (Velikonoční noc) na toto triduum společně ještě se samotnou nedělí (Boží hod), přičleňuji Boží hod velikonoční (neděle) k tomuto triduu mj. z hlediska lepší orientace v textu) 5.8.2.1. Zelený čtvrtek „Je-li Zelený čtvrtek bílý, tak je léto teplé.“ ^28) Názvu Zelený se tomuto čtvrtku dostalo oficiálně zřejmě díky zelenému mešnímu rouchu, které měl na sobě farář. V lidové tradici však můžeme nalézt i jiné možnosti vysvětlení. Tou hlavní je, že se o Zeleném čtvrtku „doporučovalo“ jíst pokrm složený ze zelených surovin. Nejdostupnějším a nejrozšířenějším zeleným pokrmem bylo na našem území především zelí. Ačkoli se jednalo o pokrm chudých, bylo současně vnímáno jako zdroj cenných látek a s odkazem na církevní význam, přejatý z židovského svátku Pesach, o kterém se zelí také konzumovalo, mu byla přičítána ještě větší zdraví ochraňující síla. O vzájemné propojenosti a zároveň určité odcizenosti oficiální církevní a lidové kultury svědčil také zvyk spojený s penězi. Oficiální linii představovalo poslední vyzvánění a následné utichání zvonů, a to až do Velikonoční noci. Mezi prostým lidem se zakotvil zvyk zacinkat penězi v době posledních tónů, které vydávaly pomalu dobíjející kostelní zvony. Peníze se tak měly na základě tohoto zvyku držet doma. Jinde se také tlouklo paličkou do hmoždíře, čímž se měly ze stavení vyhnat všichni škůdci, mezi které patřily hlavně hmyz a hlodavci, ukrajující z často tenkých zásob. Oblíbeným a rozšířeným zvykem bylo honění Jidáše. Spočívalo v tom, že mládež ze svého středu vybrala nejčastěji zrzavého chlapce, který onu postavu ztělesňoval a na znamení za všeobecného rámusu řehtaček ho začala pronásledovat. Tento obyčej, společně s pečením jidášů, velikonočního pečiva, však vždy nebyl spojen pouze s tímto dnem. Lidových zvyků však v tento den bylo ještě daleko více. Dalo by se říci, že už od časného rána až do večera jimi byl prosycen celý svátek. Jednak tady byl obyčej spojený s vodním živlem, a sice obřadné omývání vodou, které mělo zajistit celoroční pevné zdraví. Vnější očista pomocí vody ve spojení se zdravým pokrmem a vnitřní očistou tak měla být syntézou materiální a duchovní obrody pro celý liturgický rok. Voda jako dárkyně života byla uctívána vhozením chlebu s medem především do studní či jiných vedlejších zdrojů vody a měl tak být zabezpečen její dostatek. Opět zde vidíme pozůstatky dávných předkřesťanských dob spojených s prastarým kultem vody, v tradičních venkovských agrárních společnostech však prakticky nevymýtitelný a nenahraditelný jakoukoliv alternativou. Další celý soubor zvyků a pověr, se vázal na aktuální počasí. Znovu si připomeňme, že Pašijový týden mohl vycházet buď na samý konec března, nebo na první polovinu dubna, tedy dobu, kdy se opět objevují člověku nepříjemní a jeho zdraví někdy také velmi nebezpeční živočichové. Právě chléb s medem měl ochránit člověka před bodnutím divokých vos či sršňů a před hadím uštknutím. Med tak neplnil funkci „pouhého“ přirozeného sladidla, ale byl současně symbolem ctnosti,rozumu a v kontextu našeho příkladu také ochrany a dalších výše uvedených substantiv (viz charakteristika a výklad žluté(zlaté) barvy v podkapitole 5.8.1.1.). Jak je patrné, dodržovala se v den Zeleného čtvrtku celá řada zvyků, a proto nebyl na fyzickou práci čas, ba dokonce byla fyzická práce odpoledne zakázána. Souviselo se to s vigilií Zeleného čtvrtka (bohoslužba v předvečer Velkého pátku, kdy se nesmělo hýbat s půdou, na kterou se většina fyzických prací v jarní době vztahovala), kdy oficiálně začínalo velikonoční třídenní, třebaže za jeho počátek brali lidé už ráno Zeleného čtvrtku. Navečer pak hospodář obcházel dvůr a svěcenou vodou kropil stavení a ostatní hospodářské příbytky. Člověk tak ráno vodou omyl a očistil sám sebe, aby pomyslný koloběh smývání zlého(hříchu) uzavřel posvěceným kropením svého obydlí. 5.8.2.2. Velký pátek „Když na Velký pátek hřmí, na poli se urodí.“ ^29) Lidové zvyky a obyčeje spojené s tímto pro věřící tolik významným dnem a křesťanským svátkem byly v drtivé většině syntézou zvyků výše uvedených. Ať už se jednalo o víru v otevírání hlubin země a v nich ukrytých pokladů, zmiňovanou již u Květné neděle, nebo honění Jidáše za hlomozu řehtaček, jako tomu bylo u Zeleného čtvrtku. Specifickými zvyky, spojenými opět s vodou, pak bylo znovu omývání, chránící před nemocí a také potápění se v mělkých potocích, kdy se hlavně mládež snažila ze dna ústy vytáhnout některý z kamínků, který měl pomáhat proti bolesti zubů. Výrazným obyčejem bylo převážně v pohraničních krajích tkaní tzv. „pašijových nití.“ ^30) Každý věřící se pak snažil mít ve svém oděvu několik stehů z těchto nití, které ho měly chránit před zlými duchy. Víra ve zlé duchy, vystupující z podzemních skrýší a střežící poklady představovala jednu z nejstarších forem strachu člověka před zemřelými. I proto s touto hrůzou ze zatracených církev počítala a snažila se ji odstranit svátostmi. Jak je však patrné, obavu z vodníků, pekelných bytostí a umrlců se jí potlačit nepodařilo. Do dnešních dnů se na venkově drží zákaz hýbání s půdou či zákaz praní, kdy se v obou z nich odráží mystérium Ježíšova ukřižování a jeho uložení do hrobu. Půda, obroditelka a matka živitelka, kolébka i rakev, tak dostává jakýsi den klidu, aby z ní povstal nový život. Stejně tak další ze živlů, kterým je voda, vstřebává velkopáteční událost a praní prádla by bylo namáčením látky do Kristovy krve. Nemělo se také nic půjčovat, protože síla dne mohla přerůst v magické čarování, které mohlo vlastníkovi způsobit újmu. Protože se nejčastěji chodilo vypůjčovat zemědělské náčiní, hrozila újma především hospodářská, ať už neúroda na poli či nemoci hospodářských a chovných zvířat. Den ukřižování se tak stával dnem dočasného vítězství zla, které otevíralo cestu negativním silám, které ohrožovaly věřící a jejich příbytky. V některých oblastech se pak Velký pátek také stával dnem koledním a všeobecné ticho narušovaly průvody mládeže s řehtačkami, které ohlašovaly klekání. 5.8.2.3. Bílá sobota „Prší-li v noci na Bílou sobotu, bude v létě nouze o vodu.“ ^31) Přívlastek Bílá byl této sobotě přidán na základě barvy rouch, která na sobě měli ti, jež podstoupili křest, a proto se tento den později stal dnem „zasvěceným“ křtům. Jestliže jsme v předchozím dnu sledovaly obřady přímo či nepřímo spojené s živlem vody a země, byla Bílá sobota spojena s mj. s kultem ohně. V domácnostech se uhasila všechna ohniště a starý oheň byl nahrazován novým, čerstvě posvěceným, přineseným ve žhavém polínku. Opět nám tu prostupují prvky pohanské a nemůžeme nevidět jistou spojitost s řeckou mytologií a příběhem o Prométheovi, ani člověku ani bohu, jenž daroval lidstvu oheň. Tak se věřícím mělo symbolicky dostávat tohoto daru nikoliv navzdory božstvu, ale z lásky Boha. Ohořelým polínkům, či větvím, dotčených posvěceným ohněm se opět přikládala tajemná schopnost a síla jednak ochrany domu před požárem, tak také úrody, kterou měl zajistit popel z tohoto ohně. Po týdnech odříkání se připravovala řada svátečních a obřadních pokrmů, které měly být přichystány pro zítřejší slavnostní hodovou tabuli, zdobila se vajíčka a na Velikonoční pondělí se pletly pomlázky. „Blíží se velikonoce, poetické jarní svátky, a ta předtucha dává již srdci každého jednotlivce pocit neujasněného těšení. Proto se líc starého strýce, zbrázděná vráskami, zcela pěkně usmívá, když přímo pod vrbou za humny pletou jeho prsty žílu z tenkých proutků. Ještě barevný fáborek z pestrého hadříčku na konec – a strýc zkouší, jak bude žíla švihat o Velikonočním pondělí. … V předvečer svátků je dědina jako oblečena do svátečních šatů. Tetky namnoze obílily stavení a děvčata je ještě všelijak přikrášlila. Pěkná jsou zejména okénka, za nimiž mladé výhonky rozmarýnu v květináčích jsou samá stužka. Jak jinak by mohlo býti, když chlapci budou chodit o Velikonočním pondělí od chalupy k chalupě s muzikou vybírat dle starého práva a zákona od děvčat štědrou pomlázku.“ ^32) Popelem to začalo, popelem to končí, chtělo by se dodat. Popeleční středou nastávalo postní období, Bílou sobotou končilo. Prach jsi a v prach se obrátíš, bylo heslo tohoto období. Lidé však poznávali odříkání nejen v oficiálně vymezené době, ale díky živlům nenadále a pro ně nepochopitelně po celý rok. Generačně předávané zvyky a pověry jim tak z jejich pohledu nahrazovaly přísné oficiální církevní předpisy, jejichž striktní dodržování bylo silnější jejich vůle. Pomineme-li ryze církevní, pro tuto kapitolu zaměřenou na lidové zvyky ničím charakteristickou, povahu Velké noci, navazuje přímo na předchozí třídenní Boží hod velikonoční, který pojímám jako jednu z podkapitol podkapitoly 5.8.2. nazvané Velikonoční třídenní (triduum). 5.8.2.4. Boží hod velikonoční (Slavnost Zmrtvýchvstání Páně) Jak jsem uváděl v úvodu o křesťanském pohledu na Velikonoce, vztahovala se památka na vzkříšení Ježíše Krista v prvních staletích na neděle a samotné Velikonoce tedy byly ztotožňovány nejprve s nedělí, posléze se rozrostly na již zmiňované triduum a následně jednak o přípravné období předcházející a následné období označované jako velikonoční. Z úvodu k této podkapitole, sloužící především k připomenutí, tedy vyplývá pro křesťany obrovský duchovní význam neděle. Ta měla být zasvěcena odpočinku a rozjímání, ale jako obecně vzatý svátek plnila také roli dne dobrých skutků a milostí. Raní křesťanští panovníci tak o Božím hodu velikonočním ještě umocňovali tuto skutečnost a tak jako Kristus otevřel a vysvobodil lidstvo ze žaláře hříchu, tak měli věřící panovníci o tomto dni otevírat žaláře svých vězení. Tento způsob středověké amnestie tedy na první pohled působí úsměvně, ale uvážíme-li ochranitelskou funkci vladaře vůči církvi, střežící a šířící poselství o životě, mučednické smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, kterým se každoročně obnovoval svazek mezi Bohem a člověkem, nacházíme zde most mezi samým počátkem našeho letopočtu až k dnešnímu novodobému modernímu státu, v němž ve většině zemí panovníka nahradil prezident, jenž udílí milosti a „otevírá žaláře“ buď v den (v nejbližších dnech) své inaugurace či o významných státních svátcích. V prosté lidové tradici a obyčejích jsme již pozorovali víru v otevírání nitra země, které v přeneseném smyslu a s výše uvedenými poznatky bych interpretoval jako otevírání srdce vůči světu (Bohu) a autentické prožívání křesťanských zásad. Z informací o předešlém dni víme, že se na tuto slavnost připravovala slavnostní tabule z pokrmů, hrajících opět symbolicko-mystickou roli. Bylo to především velikonoční pečivo, které známe do dnešních dnů a které se i po tolika staletích peče nebo prodává, např. mazance, beránci… Mazance nám připomínají ony koláče s křížem, upečenými na počest oslav babylonského svátku bohyně Astarote, zatímco pečení beránka z těsta a v příslušné formě jí vytvarovaného tvaru nás zase odkazuje do židovské tradice, spojené s krvavou obětí beránka. Křesťanství tedy tuto oběť, „rituální podříznutí“ odstraňuje a nahrazuje ji nekrvavou připomínkou Kristovy oběti. 5.9. Velikonoční pondělí V rámci církevní osnovy nebyl tomuto dni přisuzován příliš velký význam. Zato v lidové tradici se stal z celých Velikonoc tím nejznámějším, ačkoliv do velikonočního tridua, tedy samotné podstaty Velikonoc, nepatří. Výraz pomlázka souvisí „ s podstatným jménem „pomlazení,“ odvozeným od slovesa „pomlázeti sie,“ vztahujícímu se k staročeskému přídavnému jménu „mlazší“ - mladší.“ ^33) Chození s pomlázkou (tatarem, žilou…, spletenou z vrbového proutí a ozdobenou pestrobarevnými stuhami) má již staletou tradici, jejíž kořeny však spadají ještě hlouběji a v symbolické rovině onomu vyšlehání, byť často velmi překračovanému, byla přisuzována víra v obřadné omlazování. V čerstvě uřezaných proutcích se měla skrývat životodárná míza, která v několikanásobném spojení v pomlázku měla zajišťovat přenos této síly. V některých krajích se k tomu pojilo ještě polévání vodou, jež má svůj původ v oslavách staroslovanského svátku bohyně Vesny. Součástí obchůzky na Velikonoční pondělí byla celá řada popěvků a říkadel, kterými se kolední ohlašovali a doprovázeli jimi ono pomlazení. Odměnou za toto rituální omlazení pak byla především malovaná vajíčka, symbol nového života, ale v některých případech, také potvrzení příslibu v otázce manželství, jak jsem zmiňoval v podkapitole o Květné (družební) neděli. Z malování a zdobení vajíček, kraslic, se stalo jedno ze známých lidových řemesel a změnila se také jejich funkce, a sice směrem k velikonoční výzdobě svátečního stolu. Vedle vajíček byli koledníci obdarováváni drobnými penězi, velikonočním pečivem či kořalkou, což pak při několikátém opakování vedlo k úplně jinému smyslu zvyku. Nazítří se pak úlohy vyměnily a místo skupinek chlapců pak vesnici obcházela děvčata, která toto polévání vodou chlapcům oplácela. Velikonoční pondělí také nacházelo řadu obrazů v dílech regionálních literátů, skrze něž můžeme nahlédnout o takových 100 a více let nazpátek a porovnat tak dnešní a tehdejší způsob prožívání tohoto dne: „ O Velikonočním pondělí vstávají chlapci s kohouty a hned jich je plná dědina. Vůz, na něj opálky, slaměnky, potom sem vyskakují i chlapci s několika muzikanty, kteří spouštějí písničku, chlapci vpadají zpěvem – a tak táhne veselý budíček dědinou. Děvčata už také skáčí s postelí, narychlo se oblékají, a kdyby jim ani zima nebylo, natahují na sebe silné kacabajky a třeba i kožuchy. Okénka u chalup se rozletují a v nich vidět ženské hlavy v čepcích. A všecky samý smích. Ale chlapci se už dobývají dovnitř dveřmi, na něž tlukou žilami, ba i pěstmi. Hned nato nastává v jizbě, síňce ba i na hůře divoká honba, spojená s pronikavým výskotem. Tady nám nedali, tady nám dajú, komára zabili, slaniny majú -- rozléhá se dědinou zpěv chlapců, snášejících darované věci na vůz. Tak to jde až do poledne. Chlapci stěží dovážejí svůj veliký náklad do hospody, kde nastává dělení, pojídání a zapíjení. A mnohé pěkné vajíčko přijde bez milosti k naťuknutí Některé však přece zmizelo už prve v kapse a je mu určeno památeční místo na trámu.“ ^34) 6. Nejvýznamnější symboly Velikonoc a jejich odraz v lidových zvycích Jak jsme si již ukázali v některých kapitolách, týkajících se velikonočních lidových zvyků, náležely k Velikonocům specifické předměty či zvyklosti symbolizující odkaz a oslavu památky Ježíše Krista. Protože smyslem a účelem této práce je především zaměření na lidové zvyky a obyčeje, budou náplní této kapitoly výhradně takové symboly, které mají tuto vlastnost a přímo se vztahují k někdy dodnes živým lidovým tradicím. V následujících podkapitolách jsem se snažil shrnout co nejvíce poznatků a informací k těmto symbolům i s vědomím toho, že se v některých případech budou opakovat, neboť byly zmíněny již v rámci toho určitého dne, ke kterému se daný symbol bezprostředně vztahoval. 6.1. Beránek Společně s vejcem asi nejtypičtější symbol Velikonoc, a to jak v jejich křesťanském, tak židovském pojetí. V hebrejské tradici „symbolizovaly ovce Izraelitu jako člena Božího stáda,“ ^35) což bylo silně ovlivněno původním pasteveckým způsobem života a v takto přeneseném smyslu se Bůh stával oním pastýřem svých oveček. Na základě starozákonních ustanovení měla být Bohu obětována mladá jehňata (beránci) jako dík za již zmiňované ušetření prvorozených a následné vyvedení Izraelitů z egyptského otroctví. Tato krvavá, někdy také zápalná oběť představovala v křesťanském pojetí a symbolice Krista, Božího beránka, což se projevilo i v jeho zobrazování. „Zmrtvýchvstalý Kristus byl symbolizován beránkem s vítěznou korouhví a beránka doplňovaly na znamení mučednictví palmové ratolesti nebo řecká písmena alfa a omega, symbolizující život věčný.“ ^36) Dlouhá staletí byla také pečeně z beránka tradičním velikonočním pokrmem, díky velmi rozšířenému chovu ovcí, ale s počátkem a průběhem průmyslové revoluce docházelo k opouštění a změně stylu života, což způsobilo nahrazení tohoto pokrmu z těsta upečeným beránkem, který je v mnoha rodinách, bez ohledu na postoj ke katolické víře, dominantou svátečního velikonočního stolu. 6.2. Hrkačka Všeobecný klid během velikonočního tridua, kdy kostelní zvony pomyslně odlétly do Říma, „narušovaly“ průvody chlapců, kteří těmito nástroji ohlašovali v určitý čas významné mezníky z posledních chvil Kristova života. Její původ opět spadá do pohanských dob, kdy se rušením zdánlivého klidu měly zastrašit démoni, kteří by chtěli poškodit budoucí úrodu. 6.3. Kraslice Již u pohanských Slovanů se setkáváme s barvením vajec načerveno, jednak z dostupnosti této barvy smíšením krve ze zabitých zvířat, jednak tím, že byla uctívána „a tak lahodila jejich oku, že ji nazývali kráskou.“ ^37) Slovo kráska odkazovalo na slovo krásný, jehož původní význam byl červený. Tímto obloukem se tak dostáváme k jedné z možných interpretací pojmenování velikonočních vajíček- kraslic. Samotné Velikonoce bývaly ve středověku nazývány Červené svátky, což ono odvození a význam červené barvy, ve středověku chápané jako Kristovu prolitou krev, potvrzuje. Obarvená vajíčka sloužila jako drobný dárek koledníkům s pomlázkou o Velikonočním pondělí, ale s přispěním různých technik a jejich propagace, jako tomu bylo např. Národopisnou výstavou českoslovanskou konanou v roce 1895, kdy se vůbec poprvé na jednom místě sešly vzorky a ukázky prací z jednotlivých národopisných regionů, se stávaly osobitým a žádaným výrobkem často do celých sbírek. Ještě více se tak rozvíjela specializace na určitý druh zdobení a toto lidové řemeslo nejenže přetrvalo svými produkty, ale je živé dodnes, především ve spojení s činnostmi muzeí v předvelikonočním čase. Zmínil jsem zde techniky zdobení, které lze rozdělit na 2 základní: 1) etnograficky čisté výrobky lidového umění 2) malovaná vajíčka 6.3.1. Kraslice jako etnograficky čistý výrobek lidového umění Dodnes můžeme v předvelikonočním čase, ať už v muzeích či v rámci kulturních programů spojených s velikonočními dílnami, obdivovat umění maléreček a jejich výrobků. Prostá autentická krása jejich kraslic vychází z původních přírodních materiálů a snad právě proto jsou z hlediska své kvality tolik ceněny i mezi sběrateli. Do této skupiny patří zdobení: · voskovou batikou (špendlíkem nebo stužkou) 1)* · voskovým reliéfem 2)* · nalepováním slámy 3)* · vyškrabáváním 4)* · nalepováním jezerní sítiny 5)* · leptáním 6)* · malováním slováckých vzorů štětcem 7)* · odrátováním 8)* · okutím 9)* 6.3.2. Malovaná vajíčka Tato skupina je tvořena nejrozšířenějšími styly a způsoby zdobení, snad proto je na ni pohlíženo s určitým despektem vzhledem k originalitě a náročnosti techniky, ale jak je patrné na níže doložených ukázkách, nejedná se v žádném případě o primitivní či triviální výrobky. Z typických způsobů zdobení do této skupiny patří zdobení: · tuší 10)* · kombinací pera (štětce) a tuše 11)* · textilem 12)* · papírem 13)* · mramorováním 14)* · korálky 15)* · voskem (voskovými pruhy a pláty) 16)* · děrováním 17)* 6.4. Kuřátko, velikonoční zajíček Mláďata odkazovala na zrození nového života, přičemž čerstvě vylíhnutá velikonoční kuřátka odkazovala na tajemný přírodní zázrak vzniku života z vejce, o jehož významu a symbolice toho bylo již uvedeno hodně; postava velikonočního zajíčka k nám byla přenesena z německy mluvících zemí, kde zajíc představoval tajemné a plaché štěstí, hlavně pro děti, protože po své návštěvě zahrad nedaleko obydlí zanechával četné dárky, především velikonoční vejce. V současnosti mají postavy kuřátek a zajíčků podobu příslušných čokoládových figurek a promítají se nám do Velikonoc jako eventuální dárky pro koledníky o Velikonočním pondělí. 6.5. Vysévání obilí Období přelomu března a dubna, na které Velikonoce připadaly, znamenalo počátek zemědělských prací, mj. i setí obilí, pokud nebylo jako ozim zaseto již v minulém roce. Obilí a následně z něj semletá mouka představovala jednu z nejdůležitějších surovin pro přípravu pokrmů, až do doby masivního rozšíření pěstování brambor dokonce životně důležitou. Vedle tohoto setí se k samotným Velikonocům vztahovalo vysévání obilí do truhlíků a květináčů, kde sloužilo jednak jako „zkušební vzorek,“ v posledních letech pak především jako jedna z možných velikonočních dekorací. 7. Velikonoční pokrmy K dovršení atmosféry a ducha postního období, tridua a velikonočního času sloužily také strava, kterou byli v těchto obdobích lidé živi. Duchovní podstata svátků se měla lidem přibližovat a přímo do nich pronikat i přes symboliku hmotných statků. Nejvíce se tato mystika projevovala u velikonočního pečiva, pečeného v různých symbolických tvarech a podobách, mnohdy nahrazujícího asi nejznámější pokrm jehněčí pečeni. Také množství čerstvých bylinek, sloužících jako přísady do polévek, sloužily jednak jako zdroj po zimě tolik potřebných vitamínů, jednak jako prostředek ochrany zdraví, chápaného však z hlediska duchovní ochrany, jako tomu bylo např. ve spojení pojídání zelených plodin o Zeleném čtvrtku. V následujících podkapitolách, které jsem věnoval velikonočnímu pečivu, bezmasým pokrmům a masitým pokrmům, uvádím jednotlivé recepty a u velikonočního pečiva také jejich konečný vzhled. 7.1. Velikonoční pečivo Jednotlivé druhy pečiva se vztahovaly v předcházejících kapitolách uvedeným událostem či období a měly rodině nebo obdarované osobě zabezpečit především zdraví a štěstí Většina velikonočního pečiva byla připravována z kynutého těsta, které odkazovalo na kvetení a růst všeho živého, tedy na faktickém nabírání objemu. Stejně tak podoba jednotlivých druhů byla téměř stejná, a sice šlo o kulatý tvar, dozlatova upečeného bochánku, „připomínajícího probouzející se slunce na obloze.“ ^38) Častými byly také tvary zvířat, mláďat, ať už se jednalo o kuřátka, zajíčky, holoubata apod. Snad nejstarším pečivem, byť trochu obměněným, byl mazanec. Byl připravován ze stejného těsta a plnil podobnou funkci jako ve vánočním období vánočka. Představoval tedy slavnostní, pouze jednou do roka zhotovovaný, pokrm a nezbytnou součást velikonočního hodování. Podarovávali se jím také koledníci, obcházející jednotlivá stavení o Velikonočním pondělí. · Mazanec hladká mouka, máslo, sůl, cukr, citrónová kůra, muškátový oříšek, kvasnice, mléko, žloutky, hrozinky, mandle 18)* Vedle mazance patřily k nejoblíbenějšímu pečivu jidášky (jidáše). Jejich tvar se kraj od kraje lišil, jednou nabývaly tvaru rozličných figur, nejčastěji Jidáše, podruhé zase preclíků, jinde byly zdobeny rostlinnými motivy. Kromě nich se pekly i tzv. jidášovy provazy, které „symbolicky znázorňovaly provaz, na kterém se Jidáš po zradě Ježíše oběsil.“ ^39) Co však měly společné bylo to, že před konzumací byly pokapány medem, v křesťanské symbolice představujícím dobro, schopnost odhalit lež, ale také prostředek k ochraně před uštknutím, někdy také chápaným ve smyslu očerněním pomluvou. · Jidáš hladká mouka, máslo, cukr, žloutky, mléko, sůl, kvasnice, med 19)* Ze stejného těsta se také pekla trnová koruna, která odkazovala na Kristovo umučení a vsazení této koruny na jeho hlavu, jako zesměšnění a parodování jeho titulu židovského krále. · Trnová koruna polohrubá mouka, cukr, máslo, žloutky, kvasnice, mléko, sůl, citrónová kůra, mandle 20)* Vedle mazance asi nejznámějším a dodnes, ať už doma pečeným nebo v obchodě koupeným, typickým velikonočním pečivem a častokrát i ozdobou je velikonoční beránek. O jeho symbolice jsem se již několikrát zmiňoval, proto ji zde již neuvádím. V četných rodinách nahrazoval masitou stravu, byl připravován také ze stejného těsta jako výše uvedené pečivo, v současné době se připravuje z lehčího piškotového těsta. · Velikonoční beránek (piškotový) hrubá mouka, cukru, vejce, citrónová šťáva, vanilkový cukr, bílky, máslo 21)* 7.2. Bezmasé pokrmy V mnoha případech představovaly pokrmy bez masové složky finanční situací vynucenou alternativu, pod kterou se dalo skrýt dodržování předvelikonočního půstu. Křesťanství, které vedlo spíše k odříkání, chápalo potravu pouze jako nutný zdroj k přežití tělesné schránky a tím delšímu času na zdejší přípravu na život budoucí. Postní bezmasá jídla (ryby byly výjimkou) proto nepřispívala k rozmanitosti pokrmů, naopak jakákoliv změna, novinka, v tamějším jídelníčku představovala světskou marnost. Ostatně maso bylo obecně bráno jako odkaz na smrt, a proto nebylo v postním období konzumováno, v některých případech (hlavně kláštery) pak bylo zakázáno úplně . Jako suroviny se k přípravě těchto pokrmů používaly rozličné bylinky, které se také přidávaly do řady postních polévek či dnes oblíbených salátů. Četné využití nacházela v přípravě těchto pokrmů vejce (škvařežina, praženica), tradiční složkou potravy byly také luštěniny. · Pučálka hrách, sádlo, sůl, pepř, (med, cukr, hrozinky) 22)* · Kosmatice květ bezu černého, sádlo, mléko, vejce, sůl, muškátový květ, pepř, sůl, kypřicí prášek 23)* 7.3. Masité pokrmy Po skončení postního období bylo na určitou stanovenou dobu dovoleno jíst i masité pokrmy. K Velikonocům již odedávna patřila jehněčí (popř. z kůzlete) pečeně, z důvodu nedostupnosti někdy také nahrazovaná králíkem, vedle ní pak byla tradičním velikonočním pokrmem i tzv. hlavička, nádivka, připravovaná z několika druhů masa, slavnostní pokrm ukazující na bohatství a patřičnou oslavu svátku. · Hlavička uzené maso, vepřové maso, hovězí maso, jehněčí droby, vejce, housky, česnek, sůl, pepř, nové koření, zázvor, posekané kopřivy, pažitka, petržel 24)* 8. Velikonoce ve světě Z hlediska ryze církevního bylo slavení Velikonoc v Evropě téměř totožné, neboť křesťanství představovalo pevný pilíř, na němž byly položeny základy moderní evropské civilizace. Samozřejmě i v rámci tohoto největšího světového náboženství došlo k vytvoření několika proudů, které se pak v průběhu staletí staly důležitými znaky národů, a sice katolicismus, protestantismus, pravoslaví. Tento rys pak také ovlivňoval samotné prožívání Velikonoc, byť jejich odlišnost nebyla natolik zásadní. Daleko pestřejší a rozmanitější pak nacházíme lidovou kulturu, opětovně ovlivňovanou předkřesťanskými kulty. Podobu a ráz Velikonocům v jednotlivých zemích dávaly také společenské a politické události, což se odráží především v mimoevropských zemích, bývalých koloniích, ovládaných např. Angličany či Francouzi. V následujících podkapitolách jsem se pak při výběru zemí řídil výše uvedenými skutečnostmi, které nám napomohou poznat odlišný způsob vnímání Velikonoc a současně nám také umožní porovnání českého i zahraničního pojetí. 8.1. Austrálie Australská kultura je silně ovlivněna britským, ale také německým vlivem (osadníci), v posledních desetiletích pak především kulturním vlivem přicházejícím z USA, což se samozřejmě odráží i ve vnímání církevních svátků. Vytrácí se tak nejen duchovní obsah, ale mizí také původní tradice a zvyky. Australské Velikonoce tak představují shluk akcí, při nichž jsou k vidění „zábavné velikonoční show, vystoupení kaskadérů, stánky s čokoládovými vajíčky, zajíčky a obdobou naší cukrové vaty.“ ^40) Velikonoce se tak do značné míry posouvají k zábavnému průmyslu, orientovaného především na děti. Postava velikonočního zajíčka, která se také u nás postupně usazuje, zatím však jen ve formě čokoládové a která je spojena se schováváním dárků, které pak děti hledají, odkazuje na evropský, konkrétně německý zvyk. V posledních letech je pak tendence, ovlivněná i hospodářsky, nahradit zajíce postavičkou místní, a sice hrabošem. Naopak výhradně australským jevem je pořádání tzv. velikonočních bazarů. Ty jsou pak místem pro setkávání známých a sousedů a jakési prezentace cukrářských výrobků, kdy se „na nich za symbolické ceny draží domácí velikonoční pochoutky.“ ^41) 8.2. Francie Francouzské Velikonoce jsou také poznamenány duchem moderní doby, ale silně je také ovlivňuje historická zkušenost Francouzů, ať už náboženské války či Velká francouzská revoluce. Představují tak především dny volna, stráveného s rodinou či na návštěvě u blízkých a přátel. Nezbytnou součástí Velikonoc zůstávají čokoládoví zajíččci a především vajíčka, která se však stávají pomalu až uměleckými skvosty zdejších zručných cukrářů. Jedinečným výrobkem jsou pak vajíčka ve tvaru volského oka, která oživují legendu o zázračných vajíčkách, která způsobila odlet zvonů do Říma o Zeleném čtvrtku; „podle pověsti však právě při přeletu nad Marseille několik neopatrných vajíček spadlo a rozbilo se.“ ^42) Pro děti je podobně jako v okolních zemích připravena hra, tentokráte však ne ve spojení s velikonočním zajíčkem, ale právě již zmiňovanými zázračnými vajíčky, kdy, a to je podobné, hledají na Velikonoční pondělí v trávě poschovávané čokoládové cukrovinky. 8.3. Itálie V Itálii zůstává velikonoční tradice dosud živá, a to především v jižní části Apeninského poloostrova. Hojně navštěvované jsou zde pašijové hry, na kterých se podílí jak profesionální herci, tak amatéři. Funkci velikonočního symbolu plní stejně jako u nás velikonoční beránek. Prakticky nemyslitelné by pro Italy byly Velikonoce bez slavnostního proslovu a požehnání papeže, Urbi et orbi. Pro děti jsou jako velikonoční překvapení určena čokoládová vajíčka, skrývající v sobě překvapení, nejčastěji drobnou hračku. Silná náboženská víra Italů se odráží také v tradiční velikonoční kuchyni. Základním pokrmem je na mnoho způsobů upravované jehněčí maso, z kynutého těsta se pečou cukrářské výrobky rozmanitých tvarů. K nejznámějším patří colomba (holubice), což je „velikonoční dort z kynutého těsta, kandovaného ovoce a mandlí, politý cukrovou polevou, “ ^43) nebo např. ceampelo, „pletenec ze sladkého kynutého těsta s jedním koncem špičatým a druhým ve tvaru oka, v němž je vmáčknuto natvrdo uvařené a červeně omalované velikonoční vejce.“ ^44) 8.4. Mexiko Také v Mexiku je dodnes velmi silná katolická tradice opřená o hojnou návštěvu mší, které pro Mexičany představují přirozenou součást dne. Velikonoce jsou pro převážně chudé Mexičany příležitostí k oslavám, které jsou spojeny s bohatou výzdobou domů z barevného papíru zhotovenými květy. Odehrávají se pašijové hry; součástí velikonočního radování je také nevšední karneval, ve který se mění velkopáteční procesí, kdy „účastníci jsou převlečeni do kostýmů římských vojáků a kristových stoupenců, Římané se stávají oběťmi nejrůznějších nástrah a léček, jejich úkolem je překonat všechna nebezpečenství, odvést Ježíše na Golgotu a ukřižovat ho.“ ^45) Do křesťanských svátků však pronikají také zvyky původních indiánů, především na vesnici, kde se „muži účastní za doprovodu píšťal a bubnů rituálního tance masek, přičemž jsou oděni jen do krátké sukénky z ptačího peří, z něhož jsou zhotoveny také mohutné péřové náhrdelníky, náramky a čelenky.“ ^46) Velmi oblíbeným zvykem, spojeným s Bílou sobotou, je věšení papírových figurín, které nejčastěji představují Jidáše, někdy však také místní politiky, přičemž jsou tyto figuríny naplněny zábavnou pyrotechnikou a na Boží hod slavnostně zapáleny. 8.5. Německo Vedle na nás silně působícího amerického životního stylu ovlivňují naše Velikonoce některé německé zvyky. Právě z německého prostředí k nám totiž přišel velikonoční zajíc, který dětem o Zeleném čtvrtku schovává na zahradách čokoládová vajíčka. Vedle zajíce pak tuto funkci štědrého dárce plní v některých spolkových zemích liška či kohout. Velikonoce jsou dodnes ctěny, o čemž svědčí také řada velikonočních koncertů s tématem hudebního provedení pašijí; pašije jsou také předváděny ve formě divadelní, kde k nejznámějším patří ty v bavorské vesničce Oberammergau, kde „je místní starousedlíci organizují o posledním předvelikonočním týdnu každých deset let již od roku 1633.“ ^47) Jevem, který můžeme pozorovat i u nás, je pořádání velikonočních trhů s ryze tradičními lidovými výrobky a dílnami, kde si návštěvníci, nejčastěji děti, mohou za pomoci a rady zkušených mistrů zhotovit svoji kraslici, nebo ze slámy uplést figurku zajíce. Jedinečnými výrobky jsou pak malé kašny, sloužící jako ozdoba velikonočního stolu, na které se jako dekorace přidávají drobná vajíčka. Celý tento zvyk pak v některých městech nachází odezvu ve zdobení skutečných městských kašen, které jsou uctívány coby dávné zdroje životodárné vody. Na Boží hod se před kostelem vytvářely hranice, ze zbylého dřeva či ze starého nábytku, vyřazeného během předvelikonočního úklidu a takto vytvořená hranice se pak zapálila, přičemž mělo dojít k symbolickému spálení hříchů. V současné době se objevují nové tradice, k nejznámějším patří hamburská přehlídka alegorických vozů. 8.6. Polsko Polsko patří k zemím, kde je katolická víra ne-li úplně nejsilnější, pak zcela určitě přirozenou součástí života. To se samozřejmě nemůže neprojevit na charakteru Velikonoc, pro křesťany největších svátků v roce. O Velikonocích se tak plní kostely věřícími, přicházejícími na bohoslužby i ke zpovědi; v kostelech jsou ke shlédnutí také zvláštní pašijové betlémy. Po mších se stalo tradicí nechat si posvětit tzv. svěcenky, „košíčky ozdobené zelenými větévkami zimostrázu, v nichž jsou na krajkových ubrouscích pečlivě uloženy tradiční velikonoční pokrmy.“ ^48) Lidové slavnosti nabízejí ke shlédnutí, nebo přímo k zapojení řadu dávných i současných zvyků, např. topení velké slaměné figuríny představující Jidáše, ale také pro nás nepochopitelný drsný zvyk, tzv. dyngus, velikonoční oblévačku. Ta spočívá v tom, že „mládež o Velikonočním pondělí nešťastníky bez ohledu na jejich společenské postavení, věk a pohlaví házela do nezamrzlých potoků a řek.“ ^49) 8.7. Rusko Pravoslavné Rusko slaví Velikonoce podle juliánského kalendáře, tedy o 13 dnů později, než je tomu u katolíků, ve výjimečných případech někdy dokonce s ještě větším časovým zpožděním. Víra hrála u Rusů velmi důležitou roli, neboť bez návštěvy popa a domácí mše se v domácnosti nesmělo zasednout ke svátečnímu stolu, a proto prožívání pravoslavných Velikonoc bylo velmi intenzivní. Vedle dodržování půstu, který však na rozdíl od katolíků nebyl i díky přístupu církve tak přísný, se dodržovala celá řada zvyků a obyčejů spojených s jednotlivými postními nedělemi a následně pak dny Pašijového týdne. Zvyky byly opět ovlivněny hospodářskou fází roku; konaly se první jarmarky na kterých bylo k dostání nejen zemědělské náčiní, ale také cukrovinky či knížky. Téměř ke každé postní neděli, z nichž většina patřila návštěvám či obřadním pochůzkám, se připravovalo sváteční pohoštění; připravovaly se tradiční ruské pokrmy jako bliny či pirohy, nebo se „pekly speciální oplatky ve tvaru křížků a nejrůznějšího zemědělského nářadí,“ ^50) které se pak jako dar půdě zaorávaly při orbě. Odehrávaly se také návštěvy mezi rodiči ženicha a nevěsty, přičemž se domlouvaly podmínky sňatku; celá budoucí rodina se pak účastnila mše a uctění památky zesnulých obou rodin. O Květné neděli, podobně jako u nás, se chodilo k břehům řek na kočičky a vrbové proutky. Společným jevem celého postního i velikonočního období pak bylo udělování almužen, ať už drobnými penězi či potravinami, těm nejchudším. O Veliké noci se pak zaplňovaly pravoslavné chrámy již před západem slunce, věřící přinášeli červené svíce, které pak po oznámení Kristova vzkříšení společně zapálili. Slavnost Velké noci pak byla také příležitostí k přáním, ne nepodobným novoročním, ale také k podarování barvenými velikonočními vejci. Celá slavnost Velké noci se pak uzavírala společnou návštěvou věřících na místním hřbitově a uctěním památky předků kladením obřadního pečiva, nebo obarvených vajíček na hroby. Velikonoce se pro Rusy uzavíraly až dávno po Božím hodu, teprve o svatodušním pondělí, a tak mezi touto dobou můžeme nalézt ještě další zvyky, ať už obřadní omývání, pečení chlebových „nebeských schůdků,“ neboť „rolníci o slavnosti Nanebevstoupení Páně věřili, že se o tomto dni obilí vytahuje do nebe,“ ^51) nebo se u příležitosti seslání Ducha svatého zdobily kostely a po mši se chodilo k slavnostnímu reji a tancům kolem nazdobených bříz, kterým byla přisuzována magická moc. 8.8. USA V USA jsou Velikonoce obecně pojímány jako dny zábavy, což přispívá k jejich konzumnímu rysu. Stejně jako v Evropě se kupují čokoládová vajíčka a zajíčci, kteří slouží jako podklad k zábavě nazvané egg hunting (hon na vajíčka). Jedná se o obměnu hledání vajíček, které jsou poschovávány v trávě, přičemž se tohoto honu účastní desítky dětí. Vedle tohoto honu je ryze americkým zvykem tzv. koulení vajíček, spočívající v „koulení barvených vajíček z mírně se svažujícího kopce, vajíčko, které se při srážce pochroumá, připadne protivníkovi.“ ^52) Zajímavostí je, že toto koulení vajíček se dostalo pod záštitu samotného prezidenta USA, který každé Velikonoční pondělí vítá děti z celých Spojených států, za přítomnosti řady představitelů kulturního života, přičemž po této slavnosti si každé z dětí odnáší domů dřevěné vajíčko s podpisem prezidentského páru. V New Yorku se pak o Pašijovém týdnu v místním největším obchodním domě koná doslova květinová slavnost tulipánů, ohlašujících příchod jara. 8.9. Velká Británie Více než polovina obyvatel Velké Británie se hlásí k anglikánské církvi, zosobněné postavou panovníka. Velikonoce a jejich křesťanské pojetí se i díky tomuto faktu vytrácí, Britové dokonce „postrádají základní znalosti o historii křesťanského náboženství a základní biblické příběhy, jeden ze sloupů evropské kultury, jsou jim téměř neznámé.“ ^53) Velikonoce se tedy stávají příležitostí k rekreaci na kontinentě či k návštěvám. Také ve Velké Británii je pro děti pořádán hon na vajíčka, která někam poschovával zajíc a která se snaží nalézt za pomoci hádanek a indicií. Děti také zhotovují tzv. velikonoční kloboučky, většinou z různobarevného papíru, někdy i z látek a „rodiče si výsledek práce svých dětí mohou prohlédnout na večerní besídce, na které se pořádá tombola a nejrůznější soutěže.“ ^54) K britským Velikonocům patří také udělování almužen královským párem, dnes pozměněné v odměňování velikonoční výroční mincí a udělované zpravidla pracovníkům nadací a rozličných dobročinných spolků. Velikonoce v zahraničí se od našich Velikonoc do značné míry lišily, co do typických lidových zvyků. Prakticky téměř nikde nenacházíme velikonoční pomlázku, naopak velikonoční nadílku v řadě zemí obstarává velikonoční zajíc. Většině uvedených zemí je naopak společné velikonoční vajíčko, přičemž ve východní části Evropy je zvykem jeho ruční barvení, nejčastěji červenou barvou, zatímco na západě Evropy se s kraslicí nesetkáváme, naopak je zde moderní trend kupovaných čokoládových figurek. Velkou roli v podobě Velikonoc sehrává společenské prostředí, kdy se duchovní ráz Velikonoc projevuje především v Itálii, Polsku, Rusku, Mexiku, zatímco ve Velké Británii, Austrálii a USA nabývají Velikonoce konzumní rozměr. Co je však společné úplně všem kulturám je to, že se velikonoční svátky stávají příležitostí k návštěvě přátel a blízkých, což dotváří příjemnou atmosféru svátků. 9. Velikonoce jako téma ve výuce žáků základní školy Především s Vánocemi, ale také s Velikonocemi se děti setkávají již v mateřských školách, nejčastěji u příležitosti besídky či kulturního vystoupení, kde se tak současně učí rozpoznávat jednotlivá roční období a zvyky, které se k nim pojí. Na základní škole se pak postupně dozvídají i něco o historii těchto svátků, ať už formou literární či návštěvou muzea s tématicky pořádanou výstavou a rozšiřují si tak svůj všeobecný kulturní přehled. V předkládaném projektu jsem se pokusil vytvořit možný model a vyplnění týdne, předcházejícího týdnu ve kterém mají žáci velikonoční prázdniny se zaměřením na bližší poznání Velikonoc, jejich kulturní vícevrstevnatosti, především pak na lidové zvyky a v návaznosti na ně pak na poznání svého regionu z hlediska historických obyčejů a tradic, a také na možné praktické využití spojené s pracovní činností na výstupu v rámci projektové výuky. 9.1. Projekt Projekt Název: Za tajemstvím Velikonoc Autor: Radek Chmelař Délka trvání: týden (střednědobý projekt) Věk: 11-12 let Klíčové kompetence: k učení k řešení problémů komunikativní sociální a personální občanské pracovní Průřezová témata: osobnostní a sociální výchova výchova demokratického občana výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech multikulturní výchova mediální výchova Předměty: občanská výchova český jazyk a literatura (cizí jazyk) dějepis zeměpis pracovní činnosti (vzdělávací oblast Člověk a svět práce) výtvarná výchova Prostředí: kombinované (školní, mimoškolní,domácí) Počet osob: kolektivní (1 třída) Způsob organizace: vícepředmětový (ve více vzdělávacích oblastech) Navrhovatel: učitel (umělé) – v druhé fázi žáci Informační zdroje: kombinované (od učitele, od žáků, od pracovníků muzea, knihovny) Dovednosti: pracuje s různými informačními zdroji (knihy,poskytnuté materiály, internet…) organizuje a rozděluje práci ve skupině získané informace seřazuje a spoluvytváří výstup Oborové cíle: získává, třídí, zpracovává a prezentuje poznatky o Velikonocích (pojetí, svátky, barvy, zvyky, lidová tradice, Velikonoce v zahraničí, symboly, produkty) Výukové metody: vyprávění,vysvětlování,přednáška, práce s textem,diskuse, produkční metody, frontální výuka, skupinová a kooperativní výuka, brainstorming Organizační formy: hromadná, skupinová Pomůcky: vytištěná pravidla, tabule, internet, materiály a prospekty z muzea, poznámky z knihovny, materiály od vyučujících (hlavní zdroj kniha od V. Vavřinové Malá encyklopedie Velikonoc), zápisník (bude mít každý žák, uvede v něm vždy čas a práci, kterou v daném čase vykonával) papíry na kreslení, temperové barvy, štětec, paleta,vajíčka Výstup: každý žák se podílí na vytvoření 2 výstupů, kterými mohou být referát, slohová práce, kresba, výrobek, mapa…, výsledné výstupy zůstanou ve škole (možný inspirační zdroj pro další ročníky) každý žák si odnese domů pamětní sešit, ve kterém budou zachyceny všechny výstupy všech žáků (skupin) Popis projektu Úvodní evokační a organizační část Projekt by měl probíhat týden před týdnem, ve kterém začínají velikonoční prázdniny, popř. může být situován do tohoto týdne, ovšem ve značně okleštěné podobě (pondělí + úterý, ve středu pak prezentace). V hodině občanské výchovy (6. třída- svátky a slavnosti) učitel upozorní a přijde s návrhem projektového týdne, který se bude týkat Velikonoc. Jako úvod užije brainstormingovou metodu, díky které zjistí nejen on, ale hlavně žáci, co si pod velikonočními svátky vlastně představují a co o nich prozatím ví. 1) Obecný průběh týdne V tomto týdnu bude výuka probíhat v předmětovém sepětí co možná nejvíce předmětů kolem tématu Velikonoce. Vedle výuky ve škole bude k lepšímu a názornějšímu pohledu na Velikonoce organizována uskutečněna návštěva Slováckého muzea (program vztahující se k Velikonocům- pletení pomlázek, zdobení kraslic, výstava), návštěva knihovny (místní či okresní)- četba ukázek z národopisných a folklorně zaměřených publikací. V pátek pak bude probíhat prezentace žákovských prací (slohová práce, ukázky výrobků, referáty) pro třídy 1. stupně (přikláněl bych se k 1. a 2. třídě) + veřejnost (rodiče, prarodiče…) 2) Vytvoření skupin Výstupy, které budou žáci vytvářet by mělo být dílem 2-3 žáků, čemuž bude sloužit jejich rozdělení do skupin. Tyto skupiny budou v každém předmětu jiné, z důvodu hodnocení a stanovených podmínek. Jediným omezením je to, že žádný žák nemůže být spolutvůrcem 2 a více výstupů v rámci jednoho předmětu. 3) Podmínky pro práci ve skupinách Každý žák se ve své skupině podílí na vzniku společného díla, přičemž si do svého zápisníku poznamenává časový průběh a práci, kterou v daném čase vykonal. 4) Role učitele Učitel toho daného předmětu působí jako rádce a dohlíží a konzultuje se žáky postup jejich práce. Na základě pozorování a žákovských zápisníků pak vytváří výslednou známku každého žáka za práci ve skupině na společném díle. Pomáhá žákům, pokud je to k povaze výstupu nutné, s převedením jejich výstupu do podoby obrázku, kopie… , který bude součástí pamětního sešitu. 5) Hodnocení a počet hodnocení Výsledné hodnocení se bude skládat nejméně ze 4 známek. Každý žák bude spolutvůrcem a tedy účastníkem nejméně 2 skupin (2 výstupy). Protože tyto skupiny vytváří uvnitř některého z předmětů, bude se výsledný výstup a žákova spolupráce na něm hodnotit v tomto daném předmětu. Třetí a čtvrtou známkou pak bude známka za předmět Občanská výchova a bude souviset s prezentací nejméně 2 výstupů žáka, vždy v té jeho dané skupině. Př. Žák se rozhodne (např. z vlastního zájmu, popř. účelu - zlepšení známky v daném předmětu), že se během tohoto projektového týdne bude spolupodílet na vytvoření výstupů např. z českého jazyka a literatury a výtvarné výchovy. Jeho výsledné hodnocení pak bude vypadat takto: 1. známka za spolupráci na výstupu z předmětu český jazyk a literatura 2. známka za spolupráci na výstupu z předmětu výtvarná výchova 3. známka za prezentaci společného výstupu z předmětu český jazyk a literatura, která však bude zapsána do předmětu občanská výchova 4. známka za prezentaci společného výstupu z předmětu výtvarná výchova, která však bude zapsána do předmětu občanská výchova Celkem tedy žák v projektovém týdnu získá nejméně 4 známky, přičemž 2 budou z občanské výchovy a po jedné z výběrových předmětů. Jediným omezením tedy zůstává to, že nikdo nemůže získat více než 1 známku z výběrových předmětů. Více než 1 známku je tedy možné získat jen v rámci občanské výchovy za prezentaci výstupů z jednotlivých předmětů. Motivační část Na základě výše uvedených pravidel, která jsou žákům předána ve vytištěné podobě, zápisníků, do kterých si budou zaznamenávat průběh své práce, provedeného brainstormingu a nabízených úkolů se žáci rozdělí do příslušných skupin (2-3 na 1 skupinu), každý žák je tedy součástí nejméně 2 skupin. Každý vyučující si pak poznamená vytvořené skupiny v rámci jím vyučovaného předmětu. Realizační část Pondělí Úvodní den projektu · seznámení s projektem, výběr témat, rozdělení do skupin · rozdělení a organizace práce ve skupinách, příprava · ve zbylých hodinách výuka občanské výchovy - základní informace o Velikonocích, odkazy na internetové stránky… · návštěva místní knihovny Úterý · návštěva muzea (program) · práce na projektu Středa · výuka podle rozvrhu, v rámci předmětů zahrnutých do projektu žáci pracují, příp. konzultují svoji práci s učitelem, žáci, kteří se v daném předmětu nepodílí na vytvoření výstupu, mají zadánu náhradní práci (popř. je-li k povaze hodinové dotace předmětu, ve kterém spoluvytváří výstup třeba, je jim umožněno uvolnění za účelem konzultace s příslušným vyučujícím) Čtvrtek · výuka podle rozvrhu, v rámci předmětů zahrnutých do projektu žáci pracují, příp. konzultují svoji práci s učitelem, žáci, kteří se v daném předmětu nepodílí na vytvoření výstupu, mají zadánu náhradní práci (popř. je-li k povaze hodinové dotace předmětu, ve kterém spoluvytváří výstup třeba, je jim umožněno uvolnění za účelem konzultace s příslušným vyučujícím) · finální práce na výstupech · ve 12:00 odevzdání výstupů vyučujícím za účelem hodnocení a zpracování výstupů do podoby pamětního sešitu Pátek Závěrečný den projektu · od 8:00-9:30 výuka- diskusní hodina (učitel občanské výchovy shrne projektový týden, rozdá žákům jejich výstupy a formou brainstormingu provede „aktuální“ stav poznatků žáků o Velikonocích · následuje diskuse se žáky (povaha projektu, celkový dojem, náročnost…) · v tělocvičně proběhne od 10:00 za přítomnosti žáků 1. stupně (1. a 2. třída) a případně rodičů, prarodičů prezentace výstupů žáků, jejich hodnocení (za výstupy + za prezentaci jejich výstupů) a předávání pamětních sešitů Závěr: Tento projekt předkládám jako svůj návrh na jeho možné využití ve výuce. Protože nebyl nikde realizován, nemohu zodpovědně vyjádřit svůj názor na jeho obtížnost, časovou náročnost …a nemohu se podělit ani o zkušenosti žáků s tímto projektem. Chtěl bych však na závěr uvést pohnutky, které mě vedly k výběru tématu tohoto projektu. Snahou tohoto projektu je vedle obecných cílů projektu, jako jsou např. aktivní zapojení žáků do výuky, přiblížení školy k realitě, rozvíjení odpovědnosti za své vystupování a svoji prezentaci… , především to, aby žáci získali v mnoha případech alespoň povědomí o historických kořenech a významu Velikonoc (nejen z křesťanského pohledu, který podle mne náleží spíše předmětu náboženství), ale z pohledu tzv. lidového náboženství, ke kterému se pojí řada zvyků a tradic, které dlouhá staletí patřily k tradičnímu rázu venkova a které bohužel nenávratně mizí. Cílem tohoto projektu je také vzbudit větší zájem o svátky ze strany žáků (jak církevní, tak státní), což se v posledních letech ukazuje jako jeden z velkých nedostatků. Stačí se občas podívat na různé ankety, týkající se státních svátků a hned zjistíme, že jsou to především mladí lidé, kteří v mnoha případech ani neví, jaký státní svátek připadá např. na 28. říjen. Tento projekt byl tedy koncipován s cílem zvýšit povědomí o Velikonocích jako „ozvláštněných“ dnech, kdy nemáme jen velikonoční prázdniny, ale kdy slavíme ono tajemství vítězství života nad smrtí (jsme –li věřící), či příchod jara a jeho pomyslné vítězství nad zimou. 10. Závěr Mojí snahou a snahou této práce bylo představit Velikonoce jako výrazný kulturní fenomén, stojící však tak trochu v pozadí Vánoc. Snažil jsem se přiblížit Velikonoce, především pak přípravné postní období a období velikonočního třídenní, z hlediska lidových tradic a obyčejů, jako specifických projevů lidové kultury. Mnoho z nich vlivem technického, ale také společenského vývoje vymizelo, což přineslo úpadek povědomí o těchto svátcích. Pro mnohé také obtížně pochopitelné křesťanské vnímání těchto svátků, s přihlédnutím především k evropskému trendu sekularizace, nepřináší nějakou obzvláště příznivou společenskou akceptaci Velikonoc. Můžeme to pozorovat i na konkrétních příkladech, které jsem uvedl v kapitole o slavení Velikonoc v zahraničí. Současná doba se nerada vrací do historie, což se výrazně projevuje na charakteru prakticky všech svátků (míněno včetně státních svátků a dnů pracovního volna). Tyto dny se tak často vnímají jako „bonusové“ dny volna, častokrát jistě oprávněného a zaslouženého, byť bez onoho významového ozvláštnění. Na základní škole se žáci s tématem svátků setkávají hned několikrát, ať už na 1. stupni, ale také v 6. třídě (pro ně je také určen předkládaný projekt) či v 9. třídě v rámci učiva o světových náboženstvích. Tady se přímo nabízí možnost jejich aktivního zapojení do výuky v rámci projektového týdne. Zároveň si však uvědomuji, že jiný ohlas bude mít toto učivo na jižní Moravě a jiný například v severních Čechách, jiný na malé podhorské vesničce a jiný v hlavním městě. Na čem se však všechna tato místa mohou spojit, jsou právě historické tradice, na venkově místy ještě živé; ve městě „odsunuté“ do muzeí a galerií, skrze něž můžeme žákům přiblížit, jak se žilo v místě jejich bydliště ještě za časů jejich babiček a dědečků. Vedle duchovního života se nám tak nabízí možnost poukázat také na tehdejší řemesla a výrobky a díky nim můžeme tuto dobu prezentovat daleko živěji. Co je však asi nejdůležitější; prezentovat svátky jako příležitost pro malé rodinné slavnosti určené hlavně k setkání blízkých v tolik rychlé postmoderní době. 11. Poznámky 1) Řezáč, Jan. Velikonoce [online]. 1. vyd. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity. Katedra občanské výchovy, 2005 [cit. 7. 4. 2008]. Dostupný z WWW: http://userweb.pedf.cuni.cz/kov/download/rezac_velikonoce.pdf 2) Tamtéž 3) Tamtéž 4) Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc.1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 23 5) Tamtéž, s. 63 6) Vondruška, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. 1. vyd. České Budějovice: DONA, 1991, s. 50 7) Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc.1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 49 8) Tamtéž, s. 49 9) Tamtéž, s. 66 10) Vondruška, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. 1. vyd. České Budějovice: DONA, 1991, s. 50 11) Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc.1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 49 12) Tamtéž, s. 65 13) Tamtéž, s. 66 14) Šottnerová, Dagmar. Velikonoce. 2. vyd. Olomouc: Rubico, 2004, s. 7 15) Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc.1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 53 16) Vondruška, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. 1. vyd. České Budějovice: DONA, 1991, s. 53 17) Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc.1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 55 18) Tamtéž, s. 57 19) Vondruška, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. 1. vyd. České Budějovice: DONA, 1991, s. 53 20) Řezáč, Jan. Velikonoce [online]. 1. vyd. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity. Katedra občanské výchovy, 2005 [cit. 7. 4. 2008]. Dostupný z WWW: http://userweb.pedf.cuni.cz/kov/download/rezac_velikonoce.pdf 21) Vondruška, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. 1. vyd. České Budějovice: DONA, 1991, s. 54 22) Zýbal, František. Slovácké povídky a humoresky. 2. vyd. Praha: Lidová demokracie, 1968, s. 137 23) Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc.1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 44 24) České katolické biblické dílo [online], poslední revize 1.4.2008 [cit. 7.4.2008] Dostupný z WWW: http://www.bible-cz.org/nap_pom/Sk-cesta.html 25) Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc.1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 83 26) České katolické biblické dílo [online], poslední revize 1.4.2008 [cit. 7.4.2008] Dostupný z WWW: http://www.bible-cz.org/nap_pom/Sk-cesta.html 27) Vondruška, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. 1. vyd. České Budějovice: DONA, 1991, s. 55 28) Šottnerová, Dagmar. Velikonoce. 2. vyd. Olomouc: Rubico, 2004, s. 18 29) Tamtéž, s. 18 30) Vondruška, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. 1. vyd. České Budějovice: DONA, 1991, s. 56 31) Šottnerová, Dagmar. Velikonoce. 2. vyd. Olomouc: Rubico, 2004, s. 18 32) Dubňanská, Bohumila. Z našich dědin. 1. vyd. Uherské Hradiště: A. Kiesswetter, 1940, s. 43 33) Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc.1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 249 34) Dubňanská, Bohumila. Z našich dědin. 1. vyd. Uherské Hradiště: A. Kiesswetter, 1940, s. 46 35) Řezáč, Jan. Velikonoce [online]. 1. vyd. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity. Katedra občanské výchovy, 2005 [cit. 7. 4. 2008]. Dostupný z WWW: http://userweb.pedf.cuni.cz/kov/download/rezac_velikonoce.pdf 36) Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc.1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 206 37) Nový, Tomáš. Velikonoce-červené svátky [online]. c2006, poslední revize 16.4.2006. [cit. 7.4.2008] Dostupný z WWW: http://www.slovane.cz/view.php?cisloclanku=2006040003 38) Šottnerová, Dagmar. Velikonoce. 2. vyd. Olomouc: Rubico, 2004, s. 14 39) Tamtéž, s. 14 40) Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc.1. vyd. Praha: Libri, 2006, s. 282 41) Tamtéž, s. 282 42) Tamtéž, s. 291 43) Tamtéž, s. 296 44) Tamtéž, s. 296 45) Tamtéž, s. 303 46) Tamtéž, s. 303 47) Tamtéž, s. 303 48) Tamtéž, s. 307 49) Tamtéž, s. 308 50) Tamtéž, s. 315 51) Tamtéž, s. 318 52) Tamtéž, s. 335 53) Tamtéž, s. 336 54) Tamtéž, s. 338 12. Obrázky 1)* Brahová, Marie. Kraslice pokaždé jinak.1.vyd. Poděbrady: Tiskárna Petr Pošík, 1998, s. 6 2)* Tamtéž, s. 21 3)* Tamtéž, s. 24 4)* Tamtéž, s. 31 5)* Tamtéž, s. 32 6)* Tamtéž, s. 33 7)* Tamtéž, s. 34 8)* Tamtéž, s. 35 9)* Tamtéž, s. 36 10)* Tamtéž, s. 38 11)* Tamtéž, s. 42 12)* Tamtéž, s. 57 13)* Tamtéž, s. 60 14)* Tamtéž, s. 65 15)* Tamtéž, s. 66 16)* Tamtéž, s. 68 17)* Tamtéž, s. 71 18)* http://www.johnova-pekarna.cz/?page=clanky&id=8[cit. 7.4.2008] 19)* http://www.radio.cz/cz/html/recepty.html [cit. 7.4.2008] 20)* Šottnerová, Dagmar. Velikonoce. 2. vyd. Olomouc: Rubico, 2004, s. 16 21)* http://www.pis.cz/cz/dalsi_informace/info_a_z/velikonocni_recepty [cit. 7.4.2008] 22)* http://www.radio.cz/cz/clanek/90620 [cit. 7.4.2008] 23)*http://www.apetitonline.cz/recept/1213/smazena_kvetenstvi_8211_kosmatice.html [cit. 7.4.2008] 24)* http://recepty.centrum.cz/recept.phtml?id=1413 [cit. 7.4.2008] 13. Literatura Brahová, Marie. Kraslice pokaždé jinak.1.vyd. Poděbrady: Tiskárna Petr Pošík, 1998, 76 s. Dubňanská, Bohumila. Z našich dědin. 1. vyd. Uherské Hradiště: A. Kiesswetter, 1940, 93 s. Frolcová, Věra. Velikonoce v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2001, 277 s. ISBN 80-7021-503-8 Salajka, Milan. Kalendář, osobní jména a křesťanské svátky.1. vyd. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 1995, 156 s. ISBN 80-85865-47-5 Skopová, Kamila. Velikonoční svátky o století zpátky. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, 72 s. ISBN 978-80-86903-38-9 Šottnerová, Dagmar. Velikonoce. 2. vyd. Olomouc: Rubico, 2004, 125 s. ISBN 80-7346-044-0 Tarcalová, Ludmila. Kult a živly. 1. vyd. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1999, 249 s. ISBN 80-86185-06-0 Vavřinová, Valburga. Malá encyklopedie Velikonoc. 1. vyd. Praha: Libri, 2006, 379 s. ISBN 80-7277-292-9 Vondruška, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. 1. vyd. České Budějovice: DONA, 1991, 96 s. ISBN 80 85463-03-2 Watts, Alan W. Mýtus a rituál v křesťanství. 1. čes.vyd. Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1995, 233 s. ISBN 80-85880-09-1 Zýbal, František. Slovácké povídky a humoresky. 2. vyd. Praha: Lidová demokracie, 1968, 200 s. Elektronické zdroje České katolické biblické dílo [online], poslední revize 1.4.2008 [cit. 7.4.2008] Dostupný z WWW: http://www.bible-cz.org/nap_pom/Sk-cesta.html Nový, Tomáš. Velikonoce-červené svátky [online]. c2006, poslední revize 16.4.2006. [cit. 7.4.2008] Dostupný z WWW: http://www.slovane.cz/view.php?cisloclanku=2006040003 Řezáč, Jan. Velikonoce [online]. 1. vyd. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity. Katedra občanské výchovy, 2005 [cit. 7. 4. 2008]. Dostupný z WWW: http://userweb.pedf.cuni.cz/kov/download/rezac_velikonoce.pdf 14. Resumé V diplomové práci Svátky jara-pojetí Velikonoc v České republice a ve světě jsem se zaměřil především na lidové zvyky a tradice, na jejich historický původ, mnohdy spadající do předkřesťanského období a pokusil jsem se o jejich interpretaci.. Na ukázkách a příkladech konkrétních zvyků, symbolů a pokrmů, typických pro Velikonoce, jsem se snažil přiblížit dobu naši předků a význam, jaký pro ně jejich dodržování, častokrát ještě před méně než 100 lety, mělo. V jedné z kapitol jsem se věnoval také slavení Velikonoc v zahraničí, kde jsem se snažil poukázat na specifické zvyklosti dané země. V neposlední řadě předkládám také projekt na možné využití tématu Velikonoce ve výuce žáků 6. třídy základní školy. Resumé My graduation theses Spring holidays conception on Easter in Czech Republic and in the world fixates on problems popular´s habits, tradition, on historical origin pertaining on front of christianity period. I tryied of this interpretation Easter. Of demonstration and example particular habits, sing and dishes, typical for Easter I approximate period our grandparents and meaning, that compliance, may times less than 100 Years were. In one chapter I devoted celebration Easter in foreign countries, that I tryied transfer of specific habits factual country. Not least of my work I put forward project usage this theme Easter in classwork students of 6. class.