   OBSAH

   

   1.0.
   Úvod                                                                                                                 
     5

   

   2.0. Prozaická tvorba Věry Sládkové v kontextu
   doby                                                 7

   

   2.1. Spisovatelka Věra
   Sládková                                                                              9

   

   3.0. Ke kompoziční výstavbě trilogie Věry Sládkové                                       13

   

   3.1.
   Architektonika                                                                                                 
   13

   

   3.2. K titulům jednotlivých novel
   trilogie                                                                    15

   

   3.3. Jazyková rovina trilogie Věry Sládkové                                                 
   17

   

   3.4. Leitmotivy v prozaické tvorbě Věry
   Sládkové                                                    19

   

   3.5. Vypravěč a
   postavy                                                                                         
   22

   

   4.0. Komparace jednotlivých novel s trilogií Malý muž a velká žena               29

   

   5.0. Ke kritické recepci tvorby Věry
   Sládkové                                                           33

   

   6.0.
   Závěr                                                                                                                 
   38

   

   7.0.
   Literatura                                                                                                           
   39

   

   1.0. ÚVOD

   

   Cílem této práce je přiblížit poetiku Věry Sládkové, zejména jejího románového triptychu.
   Snaží se popsat architektoniku jejího díla a způsob výstavby textu. Dále se zaměří na
   románovou fabuli, hlavní téma a vybrané motivy. Upozorní na roli hlavních postav a vypravěče.
   Důležité bude zasazení díla do kontextu doby i do oblasti samotné literatury a zamyslí se nad
   příčinou úspěšnosti rodinné kroniky u čtenářů.

    V průběhu práce odkážeme na mnohé slovníky literárních teorie, literární kritiky, odborné
   termíny atd. Pokusíme se shrnout a připomenout postupy, s nimiž budeme v jednotlivých
   kapitolách pracovat. Zaměříme se také na bližší osvětlení žánrů, které autorka ve své trilogii
   ve velké míře kombinovala.

   Primárně vycházíme z vydání trilogie Malý muž a velká žena, jednotlivé ukázky, na něž
   poukážeme v kapitolách, pocházejí z prvního vydání trilogie. V komparační kapitole využijeme i
   dřívějších, původně vydaných novel a názorně porovnáme důležité změny, včetně posouzení jejich
   prospěšnosti. Pro výklad či osvětlení užité terminologie z literární vědy přihlédneme
   k tradicím strukturalistického rozboru i k novějšímu pojetí. Pro vymezení pojmů vycházíme
   z typologií Františka Všetičky, Lubomíra Doležela, Jiřího Holého a dalších. Přihlédli jsme
   také k výkladům literárních slovníků a dalším zdrojům literární vědy, uvedeným ve výčtu
   použité literatury. Tímto způsobem vyložíme pojem motiv, titul literárního díla, vypravěč,
   osudová postava a další.

   Je třeba zmínit, že o autorce triptychu Malý muž a velká žena dosud neexistuje monografie.
   Ještě před románovým přepracováním byly obě první novely zdramatizovány a vysílány
   v Československém rozhlase. Na motivy této prózy byl také natočen pětidílný televizní seriál s
   názvem Vlak dětství a naděje, který vznikl ke čtyřicátému výročí osvobození. Vysílán však mohl
   být teprve v roce 1989.

   Ohlasy k autorčiným prvním knihám byly převážně odmítavé a ani u čtenářů nepatřila Věra
   Sládková k oblíbeným či známým autorkám. Situace se pro ni výrazně změnila až s vydáním novel
   s názvy Poslední vlak z Frývaldova a Pluky zla. Rázem se stala oblíbenkyní českých čtenářů a
   také kritika již ocenila její schopnost zprostředkovat otázky lidské existence, jež je
   nevratně ovlivněna dějinnými událostmi. Vladimír Binar v doslovu Zpověď dítěte své doby
   připomíná: „Sládková přitom nepodává a neevokuje jen obraz pohnuté minulosti. Její románová
   freska tkví v onom minulém čase stejně jako v naší současnosti. Odráží se v ní nejen minulá
   zkušenost a uplynulá doba, ale zároveň jejich krystalizace do „zpovědi dítěte své doby“ jako
   vášnivého a zaníceného protestu proti násilnému a umělému hlasu války, proti všem silám, které
   ohrožují život i v těch nejprchavějších a nejnepatrnějších projevech a dějích…“1)

    Věra Sládková se tedy snaží velice osobitým, nepatetickým způsobem vyjádřit k bytí člověka
   v převratných válečných letech, upozornit na nebezpečí, jaké s sebou válka přináší, a na
   nutnost vyvarování se stejných chyb v budoucnosti.

    Také proto se v závěru práce pozastavíme u reakcí literárních kritiků a odhalíme kořeny
   velkého úspěchu trilogie Věry Sládkové.

   

   2.0. PROZAICKÁ TVORBA VĚRY SLÁDKOVÉ V KONTEXTU DOBY

   

   Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byla svobodnější atmosféra pro českou literaturu a
   kulturu ukončena nástupem normalizace, která pro mnoho spisovatelů znamenala politické
   pronásledování a zákaz publikace. Po zvolení Gustava Husáka do čela Komunistické strany
   Československa v roce 1969 byly zastaveny i literární a kulturní časopisy. V říjnu roku 1970
   vydalo ministerstvo kultury první ze seznamů zakázaných knih a autorů a rozpustilo Svaz
   československých spisovatelů.

   Do popředí se v literatuře dostávala věrnost idejím, vědomí povinnosti, pochopení dějinné
   nutnosti, tedy vlastnosti společensky stabilizující. Řada autorů v tuto dobu odcházela do
   exilu. Česká literatura byla - jak známo - rozdělena do tří proudů: oficiálního, samizdatového
   a exilového.

   Po roce 1969 je velmi výrazným rysem ve vývoji české tvorby próza s historickými náměty.
   Autoři tak částečně mohli vyjádřit postoj k současným problémům, a to vlastně nepřímo,
   prostřednictvím historických událostí. Někteří z nich využívali námětů z dvacátého století, a
   pro jiné již bylo období spojené s válkou záležitostí minulosti. Toto odlišné pojetí spočívá
   pravděpodobně v tom, že část autorů mělo válku ještě stále v živé paměti, a také pro ně
   znamenala velkou osobní zkušenost.

    Stejnou osobní zkušenost z předválečného městečka v pohraničí vložila do své novely i Věra
   Sládková. Její vyprávění však není příliš zatěžováno moralizováním nebo přehnaným sentimentem.
   Svou trilogií se Sládková zařadila po bok autorům, kteří od konce padesátých let vytvářeli
   novou, druhou vlnu válečné literatury. Na rozdíl od budovatelských románů těsně poválečných
   s větším důrazem na subjektivitu. V těchto prózách již většinou nebyla zachycována skupina,
   v níž každá postava měla svou funkci, ale jednotlivec a jeho prožitek války. Je zachyceno
   neviditelné zvěrstvo války, to, co způsobila válka uvnitř člověka. Děj je v pozadí a naopak se
   zvýrazňuje prolínání představ, snu, času, do popředí se dostávají souvislosti motivické,
   symboly a narážky upozorňující na hrůzu jakékoli totality.

    Knih, jež byly inspirovány dějinnými událostmi ve dvacátém století, vycházelo v oficiálních
   nakladatelstvích po roce 1969 mnoho. V souvislosti s tvorbou Věry Sládkové můžeme zmínit
   spisovatele Bohumila Hrabala, Vladimíra Párala, Ladislava Fukse atd. Vzhledem k tomu, že
   Sládková svou novelu směřovala k žánru grotesky, je třeba připomenout, že ještě počátkem
   šedesátých let byla humoristická literatura velmi chudá. Až později se humor v próze začal
   objevovat častěji a literatura jím byla postupně obohacována.2)

   2.1. SPISOVATELKA VĚRA SLÁDKOVÁ

   

   Věra Sládková se narodila 1. 5. 1929 v Brně. Otec byl poštovním zaměstnancem, a ochotnickým
   hercem. Matka zemřela, když bylo dceři šest let. V letech 1933-1938 žila s rodiči a později i
   s novou matkou ve Frývaldově (nyní Jeseník). Po odtržení pohraničí od republiky se rodina
   odstěhovala zpět do Brna. V posledním roce okupace, po ukončení měšťanky, byla Sládková
   nasazena jako úřednice do pojišťovny. Po válce vystudovala obchodní školu a v roce 1949
   nastoupila jako knihovnice do Uměleckoprůmyslového muzea. Od roku 1965 se věnuje literatuře,
   krátkodobě různým příležitostným zaměstnáním. Spolupracovala také s Československým filmem na
   přípravě textů, krátce pracovala jako dělnice v brněnském pivovaře. Žila v Brně, koncem roku
   1980 se přestěhovala do Prahy.

   První literární pokusy Věry Sládkové se objevují na počátku šedesátých let. Prvotinou, kterou
   se čtenářům představila ve dvaatřiceti letech, byla Kráska s cejchem. Tomuto svazku povídek
   předcházely povídky a básně otiskované ve sbornících a časopisech (Květy, Červený květ, Host
   do domu). Prvotina obsahuje osm povídek, v nichž autorka přibližuje atmosféru válečných let
   v severomoravském pohraničí a v Brně. Povídka Kráska s cejchem vypráví o dívce, tragicky
   poznamenané událostmi z koncentračního tábora, na které byly prováděny lékařské pokusy a jež
   se po válce pokouší navrátit do života. Vyskytují se tu některé postavy, které jsou jakoby
   stavebními kameny pro další autorčinu tvorbu. V povídkách tak potkáváme např. otce i tetu
   Urbanovou, Vojáka, holiče Seppa i dívčí hrdinku jako vypravěčku. Najdeme je v povídkách Pole u
   kasáren, Zahrada nebo Anenský vrch. Nicméně v této podobě ještě zdaleka nejsou vykresleny tak,
   jako tomu bude ve vydání triptychu Malý muž a velká žena, kde teprve nabydou výraznějších
   charakterů. Dějovost v těchto povídkách není nejdůležitější, spíše se soustředí na vykreslení
   atmosféry, podivných postav, z nichž každá má své problémy a obavy. Jak uvádí Jiří Opelík
   v článku Kráska s cejchem: „Autorčina metoda - v tom je její velká přednost – je maximálně
   přizpůsobena zobrazovanému objektu: světu, který vleče člověka.“ 3)

   Ale i s vědomím, že člověk nemůže mnohé situace ovlivnit, stojí opodál a je mu dovoleno jen
   přihlížet jako divákovi, i přesto si v povídkách všímáme jiskry naděje a optimismu.

   Další knihou je sbírka básní Černé vlaštovky (1964). Autorka v ní vyjadřuje touhu po míru a
   čistotě lidských vztahů. Následovaly Otázky kočky (1967), povídky s problémy současného světa,
   pocity zmaru, odcizení, se zaměřením na různé a především tragické osudy žen a na role, které
   v jejich životech zaujímají muži. V článku Groteskou k pravdě se Štěpán Vlašín zmiňuje o
   tvorbě Věry Sládkové takto: „Její dosavadní tvorba vznikala sugestivní evokací atmosféry,
   bohatou fantazií prolínající sen se skutečností, citlivou prací s jazykem. Většímu čtenářskému
   ohlasu bránila především jistá subjektivnost podání a syžetová jednotvárnost.“4)

    Opravdu by se mohlo zdát, že se autorka až příliš zabývá stejným tématem a sklouzává až
   k jednotvárnosti, jak upozornil Štěpán Vlašín. Protože podobné prvky nacházíme i v novele Klec
   (1969), opět s postavou tragickou, tentokrát v podobě udavače. Na tuto figuru nazíráme jako na
   představitele lidské ubohosti. Hned první kapitola představuje hlavní postavu: „Jsem fízl.
   Stojím za mohutným ramenem ďáblovým a neříkejte, že toto rameno, temně rudé, masité, nebo snad
   ze seschlé tuhé kůže, se nedovede vnutit vaší představě - stojím tam a sleduji vás.“5)

    Je nám představen člověk zbavený důstojnosti, který nakonec ztrácí svůj život. Nicméně i přes
   určitou míru této jednotvárnosti je také patrné, že autorka dovede mistrně pracovat se svými
   postavami, vytvářet zvláštní a výrazné charaktery, což je právě hlavním faktorem čtivosti a
   úspěšnosti její tvorby u čtenářů. Počátkem normalizace byla však novela Klec stažena
   z knihoven a brzy poté byl celý náklad skartován. Věra Sládková se stala jednou
   z problematických autorů doby. V článku Josefa Galíka Dvě knihy o zlu fanatismu najdeme také
   poznámku týkající se komparace s jinými výraznými autory: „Zatímco v Krásce s cejchem hrála
   Sládková jenom na jediné struně, na struně stesku, nyní se dokáže přes slzy smát. V tomto
   vytváří svou vlastní a zcela neepigonskou obdobu čtenářsky velice úspěšných knih Oty Pavla
   Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby.“6))

   Ale díla Věry Sládkové bývají zmiňována i v souvislosti s dalšími autory. Tematicky s jejím
   dílem souvisí i próza Oty Pavla, Arnošta Lustiga a díky propojení komičnosti a grotesknosti
   můžeme zmínit i Bohumila Hrabala.

   Ota Pavel dosáhl velkého úspěchu povídkami, ve kterých zachytil své vzpomínky na dětství a
   dospívání. Promítl je např. do povídek Smrt krásných srnců nebo Jak jsem potkal ryby. Stejně
   jako Věra Sládková využívá osobních zážitků v tragikomických příbězích, dokáže básnickým
   způsobem ztvárnit všední situace, pracuje se spisovnou i obecnou češtinou, a tím jeho texty
   získávají opravdovost a spád.

   Postavy Arnošta Lustiga jsou průměrní, všední lidé, které autor zachytil v těžkých životních
   zkouškách. Líčí okamžiky na první pohled nedůležité a nevýznamné, v nichž se však ve
   skutečnosti rozhoduje o životě a smrti. Vypravuje také o životě koncentračních táborech a jeho
   následcích, zaměřuje se na využití protikladů minulosti a přítomnosti, hovorovosti a
   knižnosti. Stejně jako ostatní zmiňovaní autoři, podává obraz psychiky lidí, ovlivněné dobovou
   situací, přičemž se ve svém díle zaměřuje hlavně na osudy Židů a jejich nelehké životní úděly.
   V kontextu děl s válečnou tematikou byly Lustigovy prózy příkladem a inspirací v druhé vlně
   válečné prózy.

   Vladimír Páral se ve svých pracích zajímá především o životní úděly mladých lidí, a to bez
   kritizování soudobých společenských souvislostí, čímž unikl normalizačním zákazům. Podařilo se
   mu spojit parodické a satirické postupy s dobově žádaným pozitivním vyzněním literárních děl.

   Hrabalovi hrdinové se nad vlastní situaci povznášejí snivostí a básnivostí. Autor dokáže
   zachytit příběhy jednoho lidského osudu, ale i celkové vidění situace člověka, kultury a světa
   na přelomu dějinných událostí. Přestože v jeho prózách cítíme melancholii, nepůsobí
   depresivním dojmem. Představuje množství poutavých příběhů, jež vynikají jemným humorem.
   Oblíbenou knihou je vzpomínková próza s názvem Městečko, kde se zastavil čas, zachycující
   autorovy vzpomínky na dětství v městečku u řeky a na vztahy v rodině s mnoha zajímavými
   postavami.7)

    Vraťme se nyní zpět k tvorbě spisovatelky Věry Sládkové. V sedmdesátých letech autorka
   představila volně na sebe navazující novely Poslední vlak z Frývaldova (1974) a Pluky zla
   (1975). Obě novely vyšly nejdříve samostatně a třetí, Dítě svoboděnky, až v souborném vydání,
   pro které autorka mírně přepracovala i první dvě části. Tak vznikl samostatný román s názvem
   Malý muž a velká žena (1982).

   Trilogie je posledním vydaným románem Věry Sládkové. Posmrtně vyšel soubor povídek s názvem
   Kouzelníkův návrat. Jde o soubor povídek se stejným zaměřením válečného tématu. Povídky se
   odehrávají především ve Frývaldově po skončení války a podávají svědectví o ještě stále
   citelných, nezapomenutých ranách. Sudetští Němci jsou odsunuti a do města se vrací jeho
   někdejší obyvatelé i noví občané a autorka se pozastavuje nad jejich příběhy. Projevila zde i
   strach o budoucnost a obavy z důsledků, jaké měla válka na změnu hodnot.

    Nevydán tedy zůstal román Pověry budoucnosti, čtvrtý díl Malého muže a velké ženy s názvem
   Návrat, čtyři sbírky básní, kniha pohádek Planeta velkého bručouna a množství povídek. Věra
   Sládková byla také autorkou rozhlasových her Poslední vlak z Frývaldova, Bílé punčochy nebo
   Nedostateční dlouholebci, vše na motivy vlastních románů.

   Věra Sládková zemřela 1. 4. 2006 v Bílovici u Brna. Dílo, které zanechala, není příliš
   rozsáhlé, ale vyznačuje se výrazným vypravěčským nadáním a lidskostí, s níž se stala u čtenářů
   oblíbenou autorkou. Vnesla do své tvorby určitý nadčasový odkaz a varování a rozhodně by
   neměla být zapomenuta.

   3.0. KE KOMPOZIČNÍ VÝSTAVBĚ TRILOGIE VĚRY SLÁDKOVÉ

   

   3.1.  Architektonika

   

    Architektonika jako součást kompozice hraje v trilogii Věry Sládkové Malý muž a velká žena
   důležitou roli. Jednotlivé části jsou přesně určeny do časových období a také lokalizovány.
   První se odehrává od srpna 1937 do října 1938 ve Frývaldově a zachycuje období těsně před
   Mnichovem, kdy v pohraničí dochází k odsunu Čechů. Druhý díl zachycuje dobu před květnovými
   dny roku 1945 v Brně, třetí pak od května do prosince 1945 opět v Brně, na Moravě a zpět ve
   Frývaldově. Třetí díl tvoří závěrečnou část, epilog uzavírající novelu. Zároveň představuje
   ukončení války, obavy a utrpení a pro hrdiny otevírá nový svět s nadějí, což zde symbolizuje
   narození syna Anny Urbanové.

   Tyto přesně určené a datované kapitoly jsou založeny i na osobních vzpomínkách, což je
   podtrženo a zvýrazněno zařazením dopisů Josefa Pumplmě. Všechny tři díly jsou dále členěny na
   kapitoly, které uvádějí názvy charakterizující obsah vyprávění (např. Žebrák, Trhání zubu,
   Pochod bílých punčoch apod.). Autorka v knize zachovává obvyklé grafické členění textu na
   odstavce a řídí se tradiční syntaxí, přímá řeč postav je značena uvozovkami. Věra Sládková
   nepatří mezi autory, jejichž texty experimentují. Stejná kompozice je uchována v průběhu všech
   na sebe navazujících dílů. Dále je využito různých nesourodých postupů, jako je zařazení
   dokumentů s přesností detailů, např. v podobě již zmíněných dopisů Josefa Pumplmě.

   Autorka popisuje až naturalistické scény, ale i snové momenty a vize, velmi dramatické prvky i
   fikce. Někdy je evidentní, že autorka až příliš zvýrazňuje kruté a drastické momenty, jež na
   druhou stranu ale podtrhávají autentičnost vyprávění. „Pak vyhodil Jolyho ještě jednou a
   chytil jej už tak, jak si to přál, za bolavou tlapku s hlavou dolů. Divoké kocourovo vřeštění
   jsem nemohla snést. Snažila jsem se vytrhnout ze Seppova sevření, snažila jsem se dosáhnout na
   Jolyho, když Sepp rval zahnutým prstem průvlak v jeho ráně a bolestí omráčený kocour už začal
   vypadat jako mrtvý zajíc, visící na háku v řeznictví […]“8)

    Stejně tak i osud dívky Juty je vykreslen s detaily přímo naturalistickými. „Když jsme byli
   všichni uvnitř, zaklapli za námi dveře pobité plechem a automobil se rozjel. Byla tam tma. Za
   chvilku se všichni začali dusit. Všichni křičeli a naříkali. Odněkud to vanulo, dusilo to
   lidi, kteří čím dál víc kašlali a sípali. Můj otec se dusil dřív než matka a taky dřív všechno
   pochopil. Slyšela jsem, jak něco rve, asi to byla jeho košile, a pak mi strčil do ruky cár
   hadru. ‚Slyšíš mě?‘ sípal, ‚honem se vyčurej na ten hadr, děťátko, a těsně si jej přilož na
   obličej, zachrání tě to.‘ Já jsem to chtěla udělat, ale nemohla jsem. Nešlo mi to, všechno mě
   pálilo a bolelo po tom znásilnění. ‚Nemůžu,‘ řekla jsem a tápala rukama po mamince a ona mi se
   sténáním vyrvala ten hadr, zmítala se, skučela… a za chvilku mi ho už mokrej přitlačila na
   tvář, hmatala po mně jako slepec a držela ten hadr do posledních sil. Moč páchla. ‚Maminko, já
   zvracím,‘ řekla jsem a maminka přiškrceně zasupěla v té tmě, stírala zvratky na mé bradě a
   opět tiskla ten vlhkej hadr na mou tvář. ‚zachráníš se,‘ sténala a potom najednou zmlkla, ruce
   jí odpadly – a pak jsem se probrala až v té jámě na hromadě nehybných těl. Ležela jsem na
   studeném břiše své matky, všude bylo ticho a nade mnou svítil měsíc.“

   (s. 283-284)

   V textu se ale nedočkáme jen takovýchto krutostí, právě naopak, autorka dokáže sloučit komické
   a vážné, pohybuje se mezi tíhou a lehkostí. Právě tyto komické a tragické prvky, které autorka
   dokázala sloučit, směřují její dílo k žánru grotesky. Za trilogií se skrývají autobiografické
   prvky, které se však autorka nesnaží skrývat, ale naopak je v knize zdůrazňuje. Nepokouší se
   jen o zachycení osobních zkušeností, ale vystihuje, a to velmi přesně, jak hrůzné události
   války ovlivňují osudy a životy obyčejných lidí.

   Všechny události, kterými hrdinové knihy procházejí, na sebe nenavazují postupně, ale odvíjejí
   se přes střihy a skoky, děj zde není chronologicky uspořádán. Vypravěčka vnáší do děje různé
   vzpomínky, pocity a úvahy, popisné pasáže. „V té chvíli jsem začala mít pocit, že my všichni
   máme nasazeny masky, že náš život je vybičován až na nejzazší mez, kde nedovedeme být sdílní,
   a jenom tyto masky, vytvořené tragikomikou existence, mluví za nás.“ (s. 132)

    Naproti tomu dokáže čas, v němž se příběh odehrává, nejen zpomalit, ale i vygradovat do velmi
   rychlého plynutí. „Vrátili jsme se do sklepa a napjatě naslouchali boji, který zuřil venku.
   Náš čas se závratně zrychlil, neboť byl blízko smrti. Kulky hvízdaly a pleskaly už do zdí
   našeho domu. A potom řinčely rozbité okenní tabule a divoké dupající kroky se rozléhaly po
   domě, na verandě a na půdě.“ (s. 211)

    Lyrické popisy nebo úvahové pasáže takto střídá s dramatickými momenty, především
   v okamžicích ohrožení a strachu o život.

   3.2. K titulům jednotlivých novel trilogie

   

    V kapitole věnované titulům jednotlivých novel Věry Sládkové se můžeme opřít o výklad
   Františka Všetičky, který upozornil, že „základní funkce titulu spočívá v tom, že označuje
   dílo a podává předběžnou informaci o něm. Současně také dává jakýsi klíč k jeho chápání. Titul
   je zároveň jedinou složkou literárního díla, jež se stává součástí běžné neliterární
   komunikace, to znamená, že se jej používá všude tam, kde se o literárním díle hovoří nebo
   píše.“9)

    Budeme-li se držet Všetičkovy typologie titulů, označili bychom název Malý muž a velká žena
   jako protagonistický titul. Autorka tak opravdu podává první informaci o díle. Název vztahuje
   ke dvěma hlavním postavám, jež jsou pak velmi výstižně dokresleny a dovolují čtenáři, aby si
   vytvořili úplnou podobu obou postav.

   Stejně tak tituly dvou původních novel Poslední vlak z Frývaldova a Pluky zla představují
   vstupní informaci, poukazuje na určitý autorčin záměr. Poslední vlak z Frývaldova symbolizuje
   úprk českých obyvatel pohraničí do vnitrozemí.

   Jarmila Josefíková zpracovala z kronik města Jeseníku informace o vzniku názvu Frývaldov.
   Podle historických pramenů bylo město nazýváno perlou Jesenicka.  Leží na soutoku horských řek
   Staříče a Bělé. Tudy procházejí i cesty, které jej spojují přes Ramzovské a Červenohorské
   sedlo s okolním světem. Soutok obou těchto řek vytvořil rozlehlá štěrkoviště, jež přiměla
   první zdejší osadníky kolem roku 1260, aby začali městu říkat Frývaldov (Freiwaldau). Nástup
   Hitlera našel v místním obyvatelstvu nadšenou odezvu, vrcholící okupací Sudet německou armádou
   počátkem října 1938.10)

   Zesilující nátlak Němců ve Frývaldově, zvyšující se nebezpečí a tíživá atmosféra městečka se
   stává den ode dne nesnesitelnější a celá rodina se rozhodne využít možnosti nastoupit do vlaku
   a odjet do Brna k příbuzným. Zmíněný vlak je přitom opravdu posledním, který je z Frývaldova
   vypraven, poslední možností pro rodiny odvézt si s sebou alespoň to nejdůležitější
   z opouštěných domů. Uprchlíky čeká jen nejistota a zcela jistě pocit ztracenosti a
   vykořeněnosti. I přes všechny těžké budoucí vyhlídky však volí raději variantu odjezdu,
   protože zůstat ve Frývaldově by znamenalo stát se cizinci v oblasti, kterou si přisvojili
   Němci a kde už pro české obyvatele není místo. „Tak putují lidé v nových a nových proudech po
   zemi a rádi by našli spravedlnost. Země je trpělivě nosí, ale kdo ví, jak to všechno skončí?“
   (s. 88)

   Pluky zla tvoří určité předznamenání důležitých významů druhé novely. Na jedné straně
   symbolizuje hitlerovské vojáky, ale zároveň na straně druhé, může odkazovat k plukům
   osvoboditelským, které s sebou s určitostí musí přinést odplatu. Z německých vojáků se stávají
   bezmocní odzbrojení zajatci za ostnatým drátem a jsou důkazem o konci války. Pýcha, ať už si
   ji představíme v souvislosti s vojáky nebo s německými obyvateli protektorátu se přeměňuje ve
   strach z odplaty. „Někteří občané na zajatce bouřlivě pokřikovali, sápali se do ohrady a
   museli být zadržováni a uklidňováni strážnými. Zajatci sami však na ty hrozby či jásavý pokřik
   zadostiučinění nereagovali. Připomínali šedivé ptáky sražené kamenem k zemi. Kde zůstali ti,
   kteří v devětatřicátém stáli plni rozhodnosti a chladné povýšenosti na tancích, hřmotících
   Palackého třídou? Byli někteří z nich mezi těmito zlomenými zajatci? A když ano, už se sobě
   nepodobali, věty výbojných nacistických lekcí v jejich mozcích pohasínaly jako ohniště, na něž
   už není čím přiložit. A ti, kteří byli skeptičtí už na začátku toho všeho, svým druhům
   dozajista vyčítali: tak pro tebe jsem teď tady za dráty!“ (s. 217)

   Poslední díl, Dítě svoboděnky, uzavírá trilogii Věry Sládkové narozením syna Anny Urbanové.
   Právě dítě svoboděnky, jak jej nazývá hrdý otec, se stává symbolem míru a ukončení válečného
   šílenství. Představuje novou budoucnost, bez všudypřítomné existence smrti a neustálého
   strachu o život. Rodí se sice pomalu a s utrpením, ale nakonec svým křikem definitivně ohlásí
   konec hrůz a začátek nového, snad lepšího života.

   3.3. Jazyková rovina trilogie Věry Sládkové

   

   Jedním z podstatných rysů děl Věry Sládkové je skvělé propracování jazykové roviny. Autorka ve
   své tvorbě bohatě využila obecné podoby jazyka, hovorového jazyka a výrazně je zde zastoupen
   regionální dialekt i vulgarismy; tedy velkého rozsahu a možností výrazově bohatého
   národního jazyka.

   Nespisovné útvary, výrazy obecné mluvy napomáhají Věře Sládkové k dokonalému vystižení
   situací, charakterů, pocitů a nálad. Funkce, jakou jazyková rovina představuje, tvoří
   podstatnou část její tvorby. V kontextu celého triptychu neplní jen stylistické a estetické
   ozvláštnění textu, ale je její výraznou součástí, bez níž by texty ztratily na působivosti.
   Pomocí jazykových prostředků autorka vyjádřila souvislosti a komplexní obraz skutečnosti tak,
   jak ji představuje ve své literární činnosti.

   Uplatněním několika složek jazyka představila postavy otce, Annu Urbanovou, Seppa nebo
   Jarouška Vémolu. Jsou výstižně charakterizováni právě pomocí nářečních a hovorových obratů,
   rčením, průpovídkami atd. („Ježišmarjá, na tragickej život sem já pes“, „Hrom do tebe, bambulo
   učenej“!, „Nic ty si, nic ty si neboj“). Anna Urbanová, přezdívaná svým manželem „Amazónka“,
   si na oplátku nenechá ujít příležitost, aby nezvolala na svého manžela „srágorko“ a jejich
   dcerka je pro oba „cérou vlasti“. Neustále se doplňují, téměř soutěží, který z nich si na
   druhého vymyslí povedenější oslovení, vtipnou poznámku apod.

    Hovorovou podobou češtiny, často s různou mírou nespisovnosti, autorka obdařila téměř všechny
   postavy. Jaroušek Vémola se spolu s otcem hrdinky v kapitole Zlodějíčci vyjadřují takto:
   „‚Vidíš’, odpověděl flétnista Jaroušek a ustaraně se na zdrceného otce podíval, ‚toho
   vlezdoprdelistu, jak táhne jakési podezřelé zboží’. ‚Dyť on kradl!’ zakvičel otec, ‚Dyť on si
   to valí z mandůrsdepa! Napřed Prišvinger, a teď on? Podivej si na českej národ, copak už
   člověk nemůže mit ani trochu čistej radosti ze svoboděnky?’“ (s. 214)

   Otcův přítel, flétnista Jaroušek Vémola volí ale nejčastěji téměř knižní, vzornou mluvu,
   zatímco Josef Pumplmě předvádí svou brněnskou slovní zásobu.

   Také postava Anny Urbanové se vyjadřuje převážně v rovině obecné češtiny: „‚Co to slyšim‘,
   zvolala uraženým hlasem a vytahovala z tlumoku jedny vidle, ‚vy si dovolujete srovnávat mě
   s tou ochlastanou flundrou, již mi dal nepřiznivej osud poznat rovnou na nádraži, sotva sem
   vylezla z vlaku?‘“ (s. 130)

    Nespisovný jazykový útvar označovaný jako nářečí neboli dialekt využila autorka u několika
   postav. Připomeňme, že na Moravě se vyskytují tři tradiční nářečí – hanácké, moravskoslezské a
   lašské. U strýce Jožky, k němuž se Anna Urbanová s dcerkou vydávají do vesnice na Slovácko,
   cítíme patrný vliv oblasti, ve které žije: „To sa podivajme, objevijú sa tu další Bezďéčka,
   jako by tamtej nebylo dosť. Ná, myslím, že čerti je sem nosijú.“ (s. 130)

    O postavě vojáka Pavla se vypravěčka zmiňuje takto: „Byl vyučený automechanik z Olomouce a
   řeč měl typicky hanáckou: širokou a pomalou.“ 

   Např. při hádce s Markétkou, kterou Pavel miloval, jsou tyto prvky výstižně znázorněny: „Šak
   já se po vojně zařidim ótoopraveň, tobě odělám pěkné oťák, jen pro tebe, Markétko!“ (s. 33,
   38)

   Ani ostatní hrdinové, ať už se jedná o sousedy, příbuzné nebo epizodní postavy, nejsou
   ochuzeni o výrazné charakteristiky v jazykové rovině románu. Babička, u které celá rodina po
   svém úprku z Frývaldova nachází útočiště a nový domov, je vylíčena jako stará šišlající
   unavená paní, stěžující si na špatné zdraví: „Vy šte eště krev a mlíko, ale já už nič nemůžu,
   ani žametat, ani zatápět, ráno nemůžu vštát, žatšepu hlavou, a žaše mi špadne do postele, a
   žaše ji žvednu, žaše žatšepu…“ (s. 99)

   Nutnost soužití českých a německých občanů Frývaldova s sebou přinesla nutnost překonání
   jazykových bariér, což někdy způsobuje komické situace a časté zkomoleniny.
   „‚Ferfluchtnochamól, půtete tam sticho?‘ ptal se nás výhružně. ‚Je sfáta noc Jésu Krist a fy
   ržféte totál óšrali i s ditětom. Ja fam to kategoriš sakasofat f muj slušny dům!‘“ (s. 47)

   Ve zmíněných dopisech, které psal Josef Pumplmě své budoucí manželce, jsou patrné velmi časté
   pravopisné chyby, což způsobuje výrazný kontrast vzhledem k tomu, že vypravěčka využívá po
   celou dobu formy kultivovaného spisovného jazyka.

   Z výše uvedených ukázek je evidentní, že autorka dokázala působivě a na správných místech
   pracovat s velkou částí celého bohatství českého jazyka, vždy s ohledem na to, jakou postavu
   chtěla jednotlivým vrstvám jazyka určit. Postavy získaly opravdovost a lidskost, kterou by
   byly bez účasti nářečí nebo hovorovosti jen těžce tak skvěle vykresleny.

   3.4. Leitmotivy v prozaické tvorbě Věry Sládkové

   

   Cílem této kapitoly bude vymezení základního motivu v prozaickém díle Věry Sládkové a poukázat
   na související, neméně výrazné motivické prvky. Pro zkoumání již konkrétních motivů
   v literárním textu je důležité znát i teoretické poznatky o motivu, které nám poskytuje
   literární věda. Pokusme se tedy nejdříve vyložit termín motiv. Průvodce literárním dílem
   nazývá motivem „základní jednotku tematické výstavby, tematicky dále nedělitelnou. Významy
   motivu jsou tvořeny výběrem slovní zásoby a kompozičními vztahy v rovině jazykové. Na utváření
   hlavního tématu a jeho smyslu se význačně podílejí motivy hlavní, z nichž je jeden vůdčí -
   leitmotiv“ 11)

   Motiv, který považujeme za nejjednodušší stavební složku literárního díla, se stává základním
   prostředkem rozvoje dějového schématu. Je tedy důležité, co budeme v literárním díle za motiv
   určovat a jaká bude jeho podstata.12)

   Způsob, jak jsou jednotlivé motivy nebo komplexy motivů uváděny do díla, jak jsou umělecky
   zdůvodňovány, označuje Slovník literární teorie jako motivaci.13)

   My se tedy pokusíme určit, co je v próze Věry Sládkové základním motivem. Vezmeme-li v úvahu
   výrazné autobiografické rysy, uvědomíme si neustálou konfrontaci s osobními zážitky,
   převedenými do uměleckého ztvárnění. Proto bychom základním motivem označili vzpomínky
   spisovatelky na dětství. Ty pak promítá do svého vyprávění a postupně vyčleňuje další motivy.

   Zážitky z dětského věku zanechají v každém člověku výrazné stopy. Pakliže se jedná o
   zkušenosti nabyté v natolik náročných dějinných událostech, pak není divu, že se v autorčině
   částečně autobiografickém románu projeví. V průběhu vyprávění jsme tak seznámeni
   s jednotlivými vzpomínkami. Setkání s žebrákem, který urážel matku za to, že je Češka, smrt
   matky, milostné příběhy šílené Emy, zážitky ze školy i první dětská láska k vojákovi Pavlovi a
   další události pod tíhou atmosféry v pohraničí, to všechno dívku poznamenává. A tak při
   vynuceném útěku ze sudetského městečka odjíždí vypravěčka i se silným pocitem nejistoty a
   strachu, s nejasnými vyhlídkami na budoucnost.

   S tím souvisí již následující motiv vlaku, jenž hrdinku odváží z milovaného města při záboru
   Sudet. Všechny vzpomínky a zážitky dosavadního dětství ale odjíždí s dívkou. „To vzadu
   vytrhávali kolejnice a znělo to tak, jako by se město Frývaldov propadalo a zůstávala po něm
   temná propast.“ (s. 88)

   I v prostředí Brna, kam se rodina přestěhovala, se setkáváme s motivem smrti. Hrdince se znovu
   vybavuje a ocitá se i sama v ohrožení života. Zároveň si však začíná silně uvědomovat i
   ohrožení celé společnosti, „celého národa.“ A smrtí končí i hrdinčina první láska, protože
   voják Pavel umírá sebevraždou. „Šťastně jsem se smála s ním, nepozorujíc ve vojákově smíchu
   ten drtivě svobodný přízvuk, který ohlašoval, že do této hlavy a do tohoto srdce už zcela
   svobodně a bez nejmenších překážek v cestě přijíždí kočár smrti.“(s. 41)

   Sotva se dívka smíří se ztrátou matky, smrt ji znovu neodvratně zasáhne. Hrdinka se s ní
   opakovaně setkává a my si všimneme, jak výrazným prvkem je tento motiv.

   Vladimír Binar upozorňuje v doslovu knihy Malý muž a velká žena na skutečnost, že „motiv
   jeviště spolu s hrdinsko-komediálními výstupy prochází celým triptychem.“14)

   Je pravdou, že čtenáři se již s prvním setkáním s Josefem Pumplmě může zdát, že se jedná o
   divadelní vystoupení komediálního herce. Je to patrné již na začátku v ochotnických
   představeních Josefa Pumplmě a divadelního spolku ve Frývaldově. Pak se znovu a znovu objevuje
   a přechází do dalších situací, jakými jsou např. hra na permoníka, globinování bílých punčoch,
   noční výstup Anny Urbanové s dítětem v náručí proti pochodujícím turnerům, prostředí a scény
   v zámku hraběte Pomponia atd. Jeden z komických výlevů otce když se po smrti manželky musí
   starat o dcerku, která jednoho večera onemocní, vysvětluje sama vypravěčka takto: „Vysvětlení
   k této deklamaci tkví v tom, že před nedávým časem přijal otec roli v ochotnickém divadle, a
   teď tedy při každé příležitosti s radostí podléhal spádu jevištní řeči.“ A otec vzápětí
   vykřikuje: „Zocelenej vdovec vyhrává v každym turnaju […]“ (s. 36-37)

   Místy mohou čtenáři propadnout dojmu, že všechny postavy hrají představení pro svou hlavní
   hrdinku, která jej pozoruje a hodnotí. Jako by se vše kolem odehrávalo jen kvůli ní - komické
   situace, extrémní grotesknost postavy otce, to vše vytváří tragikomické divadlo představované
   divákovi, v tomto případě hlavní hrdince.

   Jedním z nejvýraznějších motivů trilogie Věry Sládkové je zlo. Nabývá různých podob, ale
   nejsilněji je pro čtenáře představováno pomocí postavy holiče Seppa. Ten neustále během
   vyprávění vstupuje a zase mizí z děje, jako by znovu číhal na vhodnou chvíli. Postupně tak
   ničí dívčiny příbuzné, strýčka, babičku a dědečka, a tak se smrt přibližuje, je součástí všech
   událostí a dospívání hrdinky. Postava Seppa je doslova ztělesněním zla, jež nejvýrazněji
   vystupuje v příběhu dívky Juty, která ztratila paměť v autobuse smrti a při opětovném setkání
   se Seppem si vzpomene a poznává svého mučitele.

   V závěru knihy se vrací motiv prince z pohádky, který přijíždí na bílém koni. Ten má ale
   uprostřed čela ránu, z níž teče krev. Princ se stejně tak objevuje v představách vypravěčky i
   v kapitole Trhání zubu, při matčině pohřbu. „A v žádném z těch lesů, v žádném z těch dalekých
   krajů nesídlil princ, který by mohl přijít probudit maminku.“

   (s. 26)

   Stejně tak autorka odkazuje i na pohádkovou postavu Sněhurky, tentokrát v souvislosti s mrtvou
   spící maminkou, kterou měl princ přijet vysvobodit.

   Motivy, s nimiž autorka ve své trilogii pracovala, se částečně vyskytují již v předchozí její
   tvorbě. Motiv, který bychom mohli považovat za společný všem vydaným prózám, je upozorněním na
   následky válečného utrpení a zároveň představuje varování před opakováním stejných chyb
   v budoucnosti.

   3.5. Vypravěč a postavy

   

   Vypravěčem učinila autorka osmiletou dívku a atmosféra doby je tak vnímána i hodnocena dětským
   pohledem. Sládková jako by vytvořila svět dívky, která válku vnímá, ale i přes tuto okolnost
   žije svým všedním, každodenním životem. Průvodce literárním dílem Ladislavy Lederbuchové
   vysvětluje termín „skazový vypravěč“: přímý účastník děje v pásmu postav, jedna z postav,
   která příběh prožívá a zároveň o něm vypráví. Obě pásma kompozice splynula, vypravěč užívá jen
   vnitřní perspektivu pohledu, jeho vypravěčská kompetence je omezena dispozicemi jeho postavy -
   dějovou situaci vidí jen z jejího zorného úhlu, vypráví ich-formou.15)

    V celém textu je patrné, že vypravěč se přímo podílí na vyprávěném příběhu a v tomto případě
   je zároveň i jeho hlavním hrdinou. Jedná se tedy opravdu zřetelně o typ osobní ich–formy.
   Vypravěčka vyjadřuje své pocity, duševní pochody, myšlenky i city, patrný je vědoucí odstup.
   Tím je docíleno důležité skutečnosti – a sice, negativní pocity nebo melancholie se v textu
   nevyskytuje v přehnané míře, smutek nepřevyšuje radost ze života.

    Zajímavým je i fakt, že hlavní hrdinka nemá jméno. Svými rodiči je oslovována „céro vlasti“ a
   čtenář může místy získat pocit, že dívka stojí opodál, jako pozorovatel a výraznějšími se
   stávají spíše její rodiče. Ale přesto, že konkrétní jméno autorka své postavě nevěnovala a
   zůstává čtenáři skryto, je právě ona hlavní hrdinkou, jež všechny události reflektuje a podává
   obraz celkové atmosféry doby a jejího účinku na dospívajícího jedince. Inspirace vlastní
   minulostí je však v knize natolik viditelná, že si hlavní hrdinku s Věrou Sládkovou
   ztotožníme. V televizní podobě s názvem Vlak dětství a naděje, vysílané jako šestidílný
   seriál, pojmenoval hlavní hrdinku režisér Karel Kachyňa podle křestního jména autorky Věry
   Sládkové.

    Každé jméno něco vypovídá o svém nositeli a pokud se autorka rozhodla využít možnosti hlavní
   postavu ponechat bezejmennou, poskytla čtenáři možnost vlastní imaginace. Nedočkáme se tedy
   konkrétního jména, které by mohlo vyvolat určitou představu vzhledu hrdinky či jejích
   vlastností. To vše se dozvídáme až z kontextu díla.

   Autobiografické rysy jsou patrné i díky reáliím, do kterých je postava umístěna. Autorka i
   vypravěčka své dětství prožívaly ve Frývaldově, předválečném pohraničním městečku, za okupace
   musely odejít s rodinou do Brna a v životě obou se po smrti vlastní matky objevuje matka
   nevlastní. Obě válku prožily v dětském věku. Válečnou dobu vnímaly skrze obyčejné, běžné
   události, jako je láska k vojákovi nebo výlety pro proviant k příbuzným na venkov. Kateřina
   Tučková v článku Ohlédnutí za dílem Věry Sládkové poznamenala: „Přestože Sládková k vykreslení
   celé tíhy životního příběhu jedné rodiny užila dětskou postavu a zbavila se tak možnosti
   sdělit prožitky jednotlivých členů s uvědoměním adekvátně odpovídajícím dobové události války,
   vytvořila věrohodné dílo přesahující svou kvalitou mnohé z obdobných prací. Díky dětskému
   pohledu je její práce nezatížená interpretací událostí, výklad se smršťuje pouze na
   převyprávění přímého vidění války jako neoddiskutovatelného faktu optikou nedospělé dívky.“16)

   Dětské oči bývají často citlivější a vnímají drobnosti, kterých si dospělí často nepovšimnou
   nebo jim nevěnují pozornost. V případě této prózy disponuje vypravěčka smyslem pro humor a
   dokáže osobitým způsobem vystihnout grotesknost jednotlivých situací i charakterů postav.
   Ponoření se do dětského světa navíc přináší i velmi čtivý, svěží jazyk.

   S příjezdem do Brna se v hrdince probouzí strach z neznámého města a pocit vyhnanství se v to
   ráno jejich příjezdu prohlubuje. „Nyní jsme byli uprchlíci ve zcela jiném městě a uprchlíci
   nejsou nikde vítaní. Objevují se příliš překvapivě, příliš rychle, nic pro ně není
   přichystáno, je nutno je spěšně přičíst do počtu, vzniká chaos. Uprchlíci se přemisťují
   překotnou a bouřlivou stopou jako zvěř, prchající z hořícího lesa, věci, jichž ještě včera
   užívali, jsou kdesi ve zmatku a v neladu nacpány ve vagónech na železniční trati, a tak,
   opuštěni od všech svých předmětů, hledají kout, kde by přečkali tu prázdnou převratnou noc,
   v níž se cítí holí a nazí, ten prázdný převratný den.“ (s. 95)

    Se změnou prostředí se hrdinka stává vnímavější, musí se vypořádat s vjemy, které dospívání
   přináší, zvykat si na nový domov a vypořádat se s nuceným vystěhováním z Frývaldova.

   Dalšími hlavními postavami jsou rodiče: otec, který pracuje jako pošťák, Josef Pumplmě,
   komický svým vzezřením i gesty, a jeho nová manželka a hlava rodiny, Anna Urbanová, robustní a
   kurážná hotelová kuchařka, ve které děvče získává ochránkyni a novou obětavou matku. V první
   části triptychu představuje Josef Pumplmě postavu opravdu výrazně groteskní. Už samo jméno,
   Josef Pumplmě, působí komicky a legračně, zatímco jméno Anny Urbanové vyznívá spíše seriózně a
   působí vážnějším dojmem. Otec je zde vylíčen jako malý šašek, vychloubal a žvanil a také jako
   milovník piva. Jeho nová manželka to brzy prohlédne a škádlivě ho nazývá „srágorkou“. Sama
   vypravěčka jej popisuje takto: „Otec působil komicky jak svým zjevem, tak i rychlými gesty,
   kvikavým hlasem, drobnou chůzí a nejvíc pak, jak to v takových případech bývá, když se stavěl
   do hrdinských póz, aby všechnu tu komičnost zastřel. Postavu měl malou a drobnou, obličej
   s velkým červeným nosem a lebkou ze dvou třetin holou.“ (s. 12-13)

    V Josefu Pumplmě se výrazně střetává veliké vlastenectví a zároveň strach tzv. malého
   člověka. Obavám se však snaží vyhýbat a provádí tak všelijaké hrdinské kousky. Nechá do housek
   pro Němce zapéct brouky nebo natírá henleinovcům na manifestaci bílé punčochy černým krémem a
   samozřejmě neustále připomíná, že je bývalým legionářem. Nicméně pod tíhou událostí doby se
   lidé mění, a tak s postupujícími kapitolami zjišťujeme, jak se Josef Pumplmě vyvíjí, stává se
   z něj nový člověk, který vyměnil plané řeči za skutečné činy.  Své původní průpovídky a dobrou
   náladu však ani tady rozhodně neztrácí. Právě až s novou manželkou je Josef Pumplmě nejen
   jakoby doplněn, ale získává tak trochu jinou podobu. Můžeme si povšimnout, že opravdu přestává
   být „mluvkou“ a možná, že za touto proměnou nestojí jen samy události, jimiž prochází, ale
   také ryzí charakter Anny Urbanové, která prozatím stojí za svým mužem a časem také po jeho
   boku, jak se dočítáme v navazujících kapitolách.

   Podobnými rysy, které zřetelněji vyniknou ve druhém díle, je vybavena i Anna Urbanová. Její
   vnější charakteristiku vypravěčka vystihla takto: „Od vlaku, proplouvajíc oblaky páry, se
   k nám blížila mohutná žena, zahalená do králičí kožešiny, která obtáčela dvojitý růžový
   podbradek, a do černého pláště, který těsně obepínal mohutné sešněrované proporce jejího těla“
   (s. 65)

    Ale i s tímto poněkud hromotluckým zjevem, jakým je tato žena obdařena, se stane hodnou
   macechou, která se bez výhrad ujímá své nové rodinky. „Mne pak Anna Urbanová přiměla, abych se
   zadívala do jejích laskavých modrých očí a na svých prsou mi dala znovu okusit blaženosti
   mateřské ochrany. Bezpečným pudem mláděte jsem vycítila, že z ní vyzařuje něha.“ (s. 65)

    Se svým úslovím „na tragickej život sem já pes“ tak dokonale doplňuje svého nového manžela a
   jeho glosátorské výlevy. Od chvíle, kdy se otec pokusí o námluvy a díky dopisům se seznámí
   s Annou Urbanovou, do života rodiny vplouvá nová energie a síla, a spolu s tím vším ještě
   dobromyslnost, s níž se Anna ujímá této opuštěné rodinky. Hájí rodinu za všech okolností a
   stává se její ochránkyní a nejsilnějším členem. Přes všechnu tuto zdánlivou vážnost jejího
   postavení nemůžeme přehlédnout prvky komické, jichž si povšimneme již ve chvíli prvního
   setkání celé budoucí rodinky, tak i v pozdějších situacích, kdy Anna Urbanová rozhodně není,
   co se týče komičnosti, ve stínu svého muže. Ale často právě naopak, zejména v druhém díle
   trilogie může čtenář získat dojem, že Anna je mnohem více v popředí vyprávěných příběhů a její
   charakter je tak značně zvýrazněn. Okamžitě se podnikavě zapojuje do nového života, předvádí
   své kuchařské umění, k němuž bez okolků a s pohostinností pozve i další strávníky. Rozhodně
   jen tak nezahálí, neustále je plná elánu a energie, i v obtížných či nebezpečných situacích si
   dokáže poradit. Odvahu prokáže např. ve chvíli návratu z vesnice se zásobami potravin při
   hrozbě nebezpečí odhalení německou kontrolou na nádraží. I tady se dovede šikovně zachránit
   a i s dcerkou jim proklouznout. V jejím počínání však nenajdeme sobeckost nebo snahu
   o hromadění jen pro vlastní rodinu, jako je to u jiných postav časté, ale právě naopak snahu
   pomoci i ostatním sousedům a lidskost, s níž si postupně všechny získává. „‚Lidičky zlatý, mám
   hroznou chuť na keťaseni v protektorátu Böhmen und Mähren,‘ a vyběhla do schodů se vší
   překypující energií svého mohutného těla, s obnoveným optimismem a s hlavou plnou nových snů,
   jak bude lidem z naší čtvrti přinášet z venkova čerstvá vajíčka a máslo pro děti a slivovici
   ke zlepšení nálady.“

   (s. 118)

   Takovým vylíčením by se mohlo zdát, že autorka skouzává k příliš černobílé charakteristice a
   čtenář může získat pocit nevěrohodnosti, protože s takovými postavami se ve skutečnosti
   málokdy setkáváme. Ale takové postřehy nám Anna Urbanová na dlouho nedopřeje. Jakmile opět
   spustí lavinu svých poznámek na adresu svého muže, vždy a znovu si všechny získá na svou
   stranu.

   Kromě hlavních postav trilogie je zde velmi výrazná i postava holiče Seppa, která představuje
   zároveň i jeden z hlavních motivů. Mladík nikdy nevynechá jedinou příležitost, aby mohl dívku
   potrápit, a jeho terorizování a výhružky nabírají na intenzitě, protože už není nikdo, kdo by
   jej mohl potrestat. Naopak, německá mládež byla k těmto provokacím naváděna, a tak si Sepp
   může trápení svých sousedů přímo vychutnávat. „Toho léta byl už holič Sepp známým postrachem
   všech Čechů, Židů, ale i Němců ve Frývaldově. Žádná provokace ani zastrašovací akce se neudála
   bez účasti holiče Seppa Brettschneidera, a je možno říct, že jeho žízeň po těchto krutostech
   každým dnem stoupala.“ (s.71)

    Postavu Seppa můžeme označit jako osudovou postavu. Podle Všetičkovy terminologie je osudovou
   postavou „figura, jež zásadním způsobem ovlivní nějakou jinou postavu, na dlouhou dobu určí
   její osud. Zapůsobí a zmizí, zmizí trvale nebo se pouze stáhne do pozadí. Ve vědomí
   percipienta však její vliv stále trvá.“17)

    S blížící se válkou se Seppova krutost jen stupňuje a utužuje, děsí hlavní hrdinku,
   vyhrožuje. „Já tě nikdy neopustím, vždycky tě budu pronásledovat. Vidíš, objevil jsem se
   v tomhle městě. A objevím se taky ve vašem domě […]“ (s. 141)

   Uplynul rok od doby, kdy rodina uprchla z Frývaldova, a zážitky spojené s holičem Seppem
   hrdinka jakoby vymazala z paměti. Nicméně její mučitel se na scéně znovu zjevuje a tentokrát
   je jeho krutost mnohonásobně vystupňována. Přestože se dívka brání, vzpomínky při opětovném
   střetu nedokáže zadržet a vše se jí vybavuje. Sepp nejen že se vysmívá jejímu otci, ale
   využívá dívčího strachu a doslova labužnicky téměř umučí kocoura Jolyho a nezapomíná
   připomenout, že rád navštíví její nový domov. Po těchto hrůzostrašných scénách hrdinka
   nenalézá klid, a přestože opět uplyne čtvrt roku od střetu, neustále očekává, kdy se dočká
   dalšího Seppova návratu. „Den ode dne jsem měla větší strach, že Sepp splní svůj zlomyslný
   slib a přijde do našeho domu, že zas začne trápit Jolyho a všem nám bude vyhrožovat. Nikdy
   jsem nedovedla mluvit o tom, čeho jsem se opravdu bála, pověrčivě jsem to v sobě tajila
   v naději, že se to v tom ustavičném mlčení rozplyne, že věci nevyslovené a utajované musí
   jednou odumřít. Nevěděla jsem, že je to právě naopak a že ta snaha o únik můj stav ještě
   zhorší.“ (s. 142)

    A tak i přes Seppovu fyzickou nepřítomnost jeho obraz zůstává v hrdinčině mysli a stává se
   postupně neodbytný. Tušení, že se její nepřítel znovu objeví, se projevuje na jejím psychickém
   stavu. Tyto okamžiky strachu, obav nejen o sebe, ale i o celou rodinu, ovládají hrdinku bez
   přestání, aniž by jí nechaly chvíli vydechnout. Už ani není schopna radovat se z vzácných
   chvílí trávených s hodným hluchoněmým strýčkem nebo z dětských her, veškeré její myšlenky se
   sousředí na holiče Seppa. Jednoho večera se tak představy změní v realitu a Sepp se objevuje
   v domě babičky a dědečka a vypravěčka následně vše komentuje takto: „Po této události to
   vypadalo tak, že všichni obyvatelé našeho domu vymřou jako při moru. Umřela babička, která už
   se z leknutí nevzpamatovala. Dědeček se nevrátil z nemocnice. Hluchoněmý strýček dostal ve
   vězení zánět slepého střeva a zemřel tam. Kocour Joly po tom, co se tak nešťastně, přiváben
   pachem masa, srazil se svým trapičem ze zvěrolékařské školy, zmizel, a po týdnu nám ho
   přinesli mrtvého lidé ze sousední ulice […]“ (s. 151)

   Stejně jako Sepp na nějakou dobu z vyprávění zmizel po odstěhování rodiny do Brna, stejně tak
   zmizel i po útoku na jejich nový brněnský domov. Naposledy se zjevuje na taneční zábavě, jíž
   se hrdinka zúčastní i se svou přítelkyní Jutou během zemědělské brigády. Právě tady se ukáže,
   že Sepp nepředstavuje hrůzu jen pro hlavní postavy románu, ale stejný strach vyvolává i
   v dalších hrdinech, jako např. v dívce Jutě. A tak na zábavě dojde k definitivnímu střetu
   s tímto předsatvitelem zla. „ […] a pak už začalo všechno kolem mne dunět a zvonit a v tom
   zvonění vykřikl také můj otec a strašlivým nelidským hlasem začala ječet Juta. Jako v mlze
   jsem viděla, jak se její tvář rychle proměnila: oči ožily šílenou hrůzou, široce rozevřená
   ústa se marně vzpírala poznání. S dlaněmi na uších se prodírala ke dveřím. Ječela jako siréna
   a tanečníci se před ní rozestupovali […] A já jsem tam stála vyděšena a nemohla jsem uvěřit té
   náhodě. Tomu setkání se Seppem, k jehož usvědčení bylo zapotřebí Juty, a tomu setkání s Jutou,
   kterou mi přivezl sanitní vlak od polských hranic. A najednou jsem si vzpomněla, jak se Juta
   bránila nastoupit do autobusu nemocnice Svaté Anny a do toho autobusu s červeným pruhem na
   nádraží v Sázavě.“

   (s. 282-283)

    Sepp je nakonec přítomnými tanečníky přivázán k židli a po posledním pokusu o úprk a
   vyhrožování je odvezen na okresní úřad. Dívka Juta si tak po dlouhé době rozpomene na hrůzy,
   které v sebeobraně raději zapomněla, na znásilnění a na zážitky spojené s vyvražděním celé své
   rodiny v autobuse smrti. Přestože by všichni Seppa potrestali ihned, je i tady zvýrazněna
   problematika odplaty a jako dilema se přihlásí i u této záporné postavy. Sepp nakonec pomstě
   ujde právě proto, že si lidé uvědomují konec války a tak si nakonec jen všichni přejí, aby
   neunikl spravedlnosti rovnou v Krakově u válečného soudu. „Ne, upálit není možno. Není možno,
   protože je mír.“ (s. 285)

    Ovšem tento poslední výstup Seppa se již přece jen zdá poněkud vykonstruovaný a čtenář může
   získat pocit, že už se jedná o příliš podezřelou a nepravděpodobnou „náhodu“. Zmiňovaná otázka
   odplaty se v části Pluky zla objevuje několikrát a vypravěčka ji cítí výrazně všude kolem
   sebe, pozoruje své sousedy a jejich touhu po pomstě. „V prvních dnech po osvobození našeho
   města, kdy už konečně utichla i palba od Soběšic, se lidé v ulicích pozvolna osmělovali,
   procházeli se sem a tam, oslavovali a radovali se. Ale pak, v dalších dnech, začali lidé
   vyhledávat ty, kteří jim ublížili, neboť se přihlásil ten tlak nahromaděný za léta, tlak
   pokoření a útisku. Tu bylo často vidět, jak táhne ulicemi podivná, stísňující trojice: dva,
   bledí vášní odplaty, vlekli třetího, který mezi nimi, přidržován jejich neúprosnými lokty,
   neochotně škobrtal a padal. To vedli nějakého nacistu, který ublížil právě jim a na něhož se
   rozhodli vypovídat podle svého svědomí.“

   (s. 219-220)

   Autorka poukazuje i na výrazný problém mnohých česko-německých rodin žijících v pohraničí.
   Manželé jsou najednou okolnostmi postaveni proti sobě, již netvoří pár, ale jsou nuceni se
   přidat k té či oné straně, stejně jako se to stalo rodině hrdinčiny kamarádky Dory, jejíž
   matka je Němka a otec Čech. „[…] její matka byla Němka a žila už delší čas pod tlakem německé
   části města, jež si ji žádala nazpět ze smíšeného manželství jako otrokyni zapůjčenou na
   špatnou adresu.“ (s. 44)

    Popisuje i příběhy těch, kteří se k Němcům přidávají, což je i případ pana Prišvingera,
   manžela Amálie a sestry Josefa Pumplmě. Stejně je tomu i u paní Breberové, která pracuje
   v úřadě spolu s hrdinkou. Provdána za Žida se ve chvíli hrozby odchodu do koncentračního
   tábora nechává rozvést, aniž by o tom manžel věděl. I když osvobozena z tohoto „nebezpečného“
   manželství, strach se jí přesto nevyhýbá a postupně se stává doslova závislou na aktuálních
   zprávách z fronty a koncentačních táborů. Zjištění, že bývalý manžel stále žije, jí nahání
   hrůzu a stává se víc a víc bláznivou ženou, jež očekává odplatu a manželovu pomstu.
   V bezmocnosti se obrací na německé důstojníky s prosbami o úkryt v Německu v případě válečné
   prohry. „Byla to paní Breberová, žena, o níž jsem se postupně dozvěděla mnoho, jež mě
   fascinovala a nikdy mě nepřestala zajímat jako jedna z těch černých rozvrácených postav té
   doby“ (s. 168)

    Právě na těchto příkladech se hrdinka setkává s různými osudy a prochází válečnými roky,
   které nevratně měnily a ničily životy lidí a pohrávaly si s nimi jako s figurkami. Autorce se
   i v těchto pasážích podařilo nazírat na tyto postavy pohledem dítěte a zprostředkovala čtenáři
   obraz této poznamenané společnosti. Z dalších neméně zajímavých postav můžeme jmenovat
   vyšinutého strýce, šišlající babičku nebo filozofujícího sedláka z Kobylí. Postava bláznivé
   Emy z Frývaldova je vystižena vypravěčkou takto: „Ta byla mnoho let pomatená z nešťastné lásky
   a její chorobou, už utichlou, opět podstatně zhoršily noční pochody turnerů se zneklidňujícím
   vířením bubínků. Záchvaty zběsilého záští proti milenci, který ji opustil, byly častější, její
   nemocná duše správně postihla souvislost mezi válkou, v níž se jí navždycky ztratil její
   rakouský důstojník, a mezi těmito nocemi.“ (s. 14)

   Na všech postavách autorka názorně předvádí nejrůznější povahy a charaktery, někdy nebezpečné,
   jindy zase bláznivé a nevratně postižené duše. Každý si snaží najít způsob, jak se vyrovnávat
   s událostmi, které se s válkou přihnaly, jak se srovnat se ztrátou svých blízkých i s
   vyhnanstvím z domovů. Věra Sládková skvěle představila jedinečnost svých hrdinů a výjimečnost,
   s níž si každý z nich vytvořil vlastní životní postoj.
   4.0. Komparace jednotlivých novel s trilogií Malý muž a velká žena

   

   Nová podoba díla s názvem Malý muž a velká žena tvoří román o třech částech. Je tu zobrazen
   vývoj společnosti, dospívání hlavní hrdinky, celkový obraz doby. Přepracováním došlo
   k několika změnám.

    Asi nejvýraznější změny se týkají první části, do níž autorka zařadila několik nových
   příběhů. Jsou to Hřích, Priessnitzova studánka a Průtrž mračen. Díky nim mohla výrazněji
   dobarvit atmosféru pohraničního města a problémy s tamními počínajícími drobnými boji. Také
   názvy některých kapitol autorka pozměnila. Např. původní kapitola Posledního vlaku
   z Frývaldova s názvem Láska k vojákovi Pavlovi se v přepracované verzi jmenuje jen zkráceně
   Láska. Prostřední část Pluky zla výrazně rozšířila přeřazením šesti kapitol z dílu prvního.
   Není to ale v této části změna jediná.

   V Plucích zla se mění i milostný vztah dívky k chlapci Milanovi, a to tak, že je spíše
   v pozadí a ukrytý, autorka se k němu vrací a nechává ho rozvíjet až v posledním díle. Stejně
   tak je pozměněn i popis rodinných vztahů chlapcovy rodiny. Postoj Milanovy matky k hlavní
   hrdince autorka vylíčila velmi odlišně. Původně k ní zaujímá zcela záporný postoj a z jejího
   chování cítíme vůči dívce opovrhování. Sama hrdinka postupně zjišťuje, jak velký vliv má matka
   na Milana. Můžeme si povšimnout, jak se jeho chování k dívce mění, podle toho, zda je matka na
   blízku. Právě v její blízkosti se tak v Milanových očích objevuje nejistota a pochyby, a tato
   jeho vnitřní nejistota téměř způsobí odloučení dvou mladých lidí. Naproti tomu v novější verzi
   je charakter Milanovy matky vykreslen jinak. Je to žena, která se musí vyrovnávat se smrtí
   svého manžela, jenž má být brzy popraven. A tak se zde setkáváme s jinou ženou, kterou se její
   syn snaží podpořit, přestože sám neví, jak s touto válečnou hrůzou bojovat. Vítězí tu spíše
   lidskost, s níž se rodina hrdinky snaží pomoci Milanově matce a vztahy tak nabývají zcela jiné
   podoby.

   Dále přibyly i jiné, nové epizodní postavy. Jsou to profesor francouzštiny Polijak nebo
   bardáma Justýna. Také si můžeme všimnout výraznější charakteristiky obou rodičů a mnohem
   silnějšího zdůraznění charakteru Anny Urbanové.

    V některých pasážích jsou změny a úpravy prospěšné, jinde je tomu právě naopak. Týkají se
   zejména návratu rodiny do Frývaldova. Zatímco původní verzi nechybí emocionální síla,
   přepracovaný text je o tento důležitý prvek ochuzen. S posledním dílem triptychu se scéna
   návratu přesunula z Pluků zla až na závěrečnou kapitolu Dítěte svoboděnky. Nejprve odjíždí sám
   Josef Pumplmě zpátky do stále ještě nebezpečného pohraničí a o tomto znovusetkání
   s Frývaldovem posílá rodině do Brna dopisy. Zatímco v Plucích zla se vrací společně celá
   rodina, novou verzi autorka o tyto momenty ochudila. V celé atmosféře hraje důležitou úlohu
   právě příjezd celé rodiny. Okamžik výstupu z vlaku po dlouhé době vyhnanství na čtenáře působí
   poněkud jinak, než v části Dítěte svoboděnky. Postrádáme zde snový nádech, který na nás
   výrazně dýchá v původní verzi: „Z vlaku jsme vystoupili ve Frývaldově. Chvíli jsme tam stáli
   na kolejích jako němí a opilí, od ostré běli lázeňských budov na kopci stékal dolů žlutý žár
   do štěrku křupajícího pod nohama. Nádraží však bylo chudičké, omšelé, nápis Freiwaldau byl
   přetřen kostrbatými, jako by zuřivými tahy, avšak vápnem příliš řídkým, takže celý ten
   odrolený štít byl povlečen bílou mlhou.“ 18)

    Vše je navíc umocněno zjištěním Anny Urbanové, že do rodiny přibyde další člen, nadšením a
   radostí pyšného otce, pro něhož znamená toto nenarozené dítě plod svoboděnky. A tak je toho
   v tomto dni na hlavní hrdinku přece jen trochu příliš zážitků najednou a na povrch se derou
   další vzpomínky: „Teprve když jsem se octla sama venku, abych se trochu prošla, mi tato zpráva
   způsobila jakési leknutí. Nebyl to strach, že ztratím přízeň vychovatelů, ani žárlivost na to
   dítě ještě nenarozené, ale opuštěnost přicházející odjinud; znovu se otevřela rána mé
   nešťastné lásky.“ (s. 153)

    Srovnejme zmíněný úryvek o příjezdu s přepracovanou verzí: „Když jsme vystoupili z vlaku ve
   Frývaldově, bylo jiskřivě jasné odpoledne. Jako omámená jsem stála mezi kolejemi, od ostré
   běli lázeňských budov na kopci stékala dolů hebká pokrývka ještě bělejšího sněhu. Tmavošedé
   nádraží, zčernalé od sazí a dýmu, zde stálo jako dřív, k nerozeznání od té chvíle, když jsme
   před léty odjížděli.“ (s. 302)

    Právě v této verzi tato zvláštní rozpoložení z vytouženého návratu prožívá každý člen rodiny
   sám, tak, jak postupně přijíždějí: nejdříve otec, aby zajistil nové podmínky, vhodné pro
   nastěhování celé rodiny, a potom teprve manželka a nakonec dcerka, jež se účastnila zemědělské
   brigády.

   Stejné je to i se scénou osvobození, jež přišla o napětí a náboj. Ve chvíli, kdy se rodina i
   se sousedy schovají do sklepa, slyší přibližující se boj, napětí houstne. Moment, kdy se i
   k jejich domu probojují vojáci, vypravěčka popisuje takto: „Když je tam otec uviděl, dal se do
   hlasitého pláče jak malé dítě a volal: ‚Nět, nět, my civili, Češi, bráškové!‘ Ale i potom si
   nás oba vojáci dál nedůvěřivě prohlíželi, jejich pohledy zchváceně přecházely od jedné tváře
   ke druhé, vrhli se do nitra sklepa, vytáhli z temného kouta souseda i sousedku a také je si
   bedlivě prohlíželi, pak píchali do peřin, odhazovali bedýnky a prohlédli všechny kouty. My
   jsme zatím čekali kolem špalku uprostřed sklepení a konečně jsme viděli, jak se tváře vojáků
   poněkud utišují, jak jejich zchvácenou divokostí probleskl úsměv. Už se nebránili otcovu
   objetí, už mu poplácali po ramenou a objali se po řadě s námi se všemi. Lačně se napili vody,
   již Anna Urbanová přinesla ve džbánu ze studně, a napili se také Jarouškovy skotské whisky i
   otcovy slivovice, ale jejich pohled byl stále tak horečnatě skelný, nevyprchávalo z něho
   bojovné omámení, a tak se zas rychle loučili, v každém domě nacházeli takové hloučky
   čekajících rozčilených lidí, jako jsme byli my, museli dál. Ukázali rukou směr nahoru
   Jungmannkou, museli za nepřítelem, do jeho stop. Otec však na nich ještě visel. Překotně
   drmolil ruská slovíčka, rychle cosi zazpíval a oba vojáci z toho nad jeho drobnou postavičkou
   na chvíli změkli a ochabli. Když z našeho sklepa vycházeli a když už se znovu dávali do toho
   šíleného, vše smetávajícího bojového běhu, zvedl flétnista Jaroušek flétnu k ústům a zahrál
   několik těch slavnostních a velebných tónů, které on teď odevšad slyšel znít a hřmít na oslavu
   života.“

    (s. 118)

    V přepracovaném textu ztrácí tato pasáž napětí, sílu okamžiku osvobození, na něž všichni
   netrpělivě čekají: „‚Němci nět?‘ Píchali do temných koutů a z vyholeného strniště na hlavách
   jim prýštily krůpěje. ‚Nět, nět‘, kvičel otec v extázi, ‚my Češi!‘ Ale oba vojáci se na nás
   dívali s hrozivou nedůvěřivostí, píchali do peřin, počítali nás, rozhazovali bedýnky našich
   skrýší a ve tvářích jim škubala křeč. ‚Zatrubte pozouny, zazněte flétny,‘ řval na ně Jaroušek
   Vémola a otec slzel, hlasitým voláním vítal svoboděnku a všichni jsme se motali po sklepě
   v jednom chumlu s vojáky, kteří znovu a znovu hrozivě volali: ‚Němci, Němci nět?‘ Potom se
   utišili. Zastavili se u špalku, dívali se do plamene svíčky a celí se chvěli. Anna Urbanová
   odzátkovala láhev whisky a podala jim ji: ‚Tu máte, napijte se, vojáčci.‘ Vojáci se napili a
   pot jim vmžiku ještě hojněji smáčel blůzy. Pak na nás vycenili silné sibiřské zuby v šíleném
   úsměvu, otočili se, dupali po schodech a hnali se ven do ulice dál za Němci.“ (s. 212)

    Při pozorném čtení tedy tyto drobné a na první pohled téměř nepatrné úpravy vyplouvají na
   povrch a poukazují na skutečnost, že autorce se nejen podařilo některé události vypilovat a
   zdokonalit, ale někdy je naopak zbavit síly a způsosobit tak menší účinnost na čtenáře.

    Při srovnání dvou verzí, můžeme nabýt dojmu, že Věra Sládková měla neustálou potřebu svou
   prózu doplňovat, měnit a zdokonalovat. Nejedná se jen o záležitost přepracování dvou novel při
   psaní výsledného triptychu, ale již předcházející tvorby. Vždyť i v dřívějších povídkách se
   setkáváme s postavami, jež následně zasadila do dvou novel a ještě později do rodinné kroniky.
   Neustále opakuje a upravuje stejná témata, bez známky nových autorských možností a přesunů
   k jiné oblasti. Ani v poslední vydané knize, Kouzelníkův návrat, neučinila ani nejmenší změnu
   a nevybočila ze „zajetých kolejí.“

    I když se v celkovém pohledu může zdát její literární činnost poněkud jednotvárná, je
   nesporné, že v případě triptychu se jedná o dílo neobyčejné a mimořádné. Věra Sládková
   vynaložila snahu co nejvěrněji, ale přitom s odstupem nutným pro literární tvůrčí činnost,
   podat obraz doby, ve které sama vyrůstala a jež ji nesmazatelně poznamenala. Díky vlastním
   zážitkům dokázala podat působivé svědectví a především se pokusila upozornit na nebezpečí,
   jaké v sobě nese každá válka a na nutnost se takovým situacím v budoucnu vyvarovat.

   5.0. KE KRITICKÉ RECEPCI TVORBY VĚRY SLÁDKOVÉ

   

   Zmínili jsme se, že trilogie Věry Sládkové tíhne k žánru grotesky s prvky humoristického
   románu a na tyto znaky jsme poukázali v četných ukázkách. Humornost tedy plyne především ze
   situační komiky všedního života. Humoristické romány využívají hojně komiky jazykové, časté
   nadsázky a slovní přestřelky. Autoři také velmi často pracují s idylickými prvky, které
   nacházíme v návratech autorů do dětství. Encyklopedie literárních žánrů dále připomíná fakt,
   že pro své zakotvení v každodennosti tíhne humoristický román k realismu, zejména pak k jeho
   drobnokresebné poloze. Do popředí se dostávají směšné stránky jednotlivých hrdinů, ale zároveň
   i jejich lidskost, vyvolávající sympatii. Humoristický román se stal v normalizačním období
   žánrem bezproblémovým. Uplatňovalo se kombinování humoru s nostalgií, návraty do dětství
   v prózách Oty Pavla a Bohumila Hrabala, zároveň je dobře citelná snaha o soulad života
   s tradičními hodnotami.19)

    Román Věry Sládkové byl mnohými kritiky označován za tragikomický. Vladimír Binar nazval
   triptych autorky rodinným „směšně hrdinským eposem.“20)

    Ke kombinaci grotesknosti a tragiky poznamenal Vladimír Dostál, že postavám Věry Sládkové se
   nejednou smějeme skrze slzy. 21)

    Humor versus vážnost, to bylo jedním z témat, nad kterým se v kritických ohlasech mnozí
   pozastavovali. Údajně by humorné pojetí nebylo přijato tak dobře, jako tomu bylo v Haškově
   Švejkovi v souvislosti s první světovou válkou.22)

    Jakkoli by se mohlo zdát, že tak závažné dějinné převraty druhé světové války si zaslouží
   vážnost, Věře Sládkové se podařilo vznést k zažitým názorům pochyby. Říká, že „komično má
   v sobě zárodek tragiky a tragika má v sobě zárodek komična. Jsou to spojité nádoby.“ Zároveň
   dodává: „Komično v lidech se tu uvolňuje jako obrana proti nezapomenutelné tragičnosti
   doby.“23)

   Je pravda, že pro literární tvorbu je důležité i získání určitého odstupu od vlastní
   minulosti. A to jistě není jednoduchá záležitost, zvláště pokud si uvědomíme, jaký druh
   zážitků si autorka ze svého dětství odnesla. „Látka musí projít vší tou dosud neprobádanou
   složitostí našeho rozumu, citů a emocí. Také nadhled se nezíská ze dne na den.“ 24)

   Nesnažila se však podat jen obraz skutečného svědectví s autobiografickými prvky. Tím, že
   naprosto závažné a neveselé stránky románu nechala procházet přes nezlomný postoj k životu
   svých postav Josefa Pumplmě a Anny Urbanové, propojila tragično a humor neotřelým způsobem
   poukazujícím na uvědomění si různorodých možností ve způsobu nazírání této problematiky
   týkající se vhodnosti zasazení humoru k období války.

   Z dalšího pohledu by se mohlo zdát, že autorka vnesla do trilogie dokonce i znaky jiného žánru
   – a sice žánru pohádky. Na motiv prince z pohádky jsme upozornili již v kapitole o motivech.
   Spolu se zmínkou o spící Sněhurce symbolizující mrtvou maminku nebo nekonečným střetáváním
   dobra a zla, se k žánru pohádky poměrně silně přibližuje. S tím souvisí i časté zmínky o
   tíhnutí trilogie Věry Sládkové k žánru grotesky. Groteskno je podle Ladislavy Lederbuchové
   oproti humoru více ztřeštěné až kruté.25) Opřeme-li se o Slovník literární teorie, pak
   zjistíme, že „tragikomedie staví svou poetiku na smysly vnímatelného paradoxu tragického a
   komického; pracuje s prostředky snu, fantazie, pohádky, ale také karikatury, masky, skutečnost
   posouvá nejednou k irealitě.“ 26)

   A to jsou prvky, jež jsme v  práci zvýraznili na konkrétních příkladech a situacích, ať už se
   jednalo o postavy, lyrické líčení často snového nádechu, jednotlivé komické nebo kruté scény
   atd.

   S vydáním prvních próz se Věra Sládková dočkala skutečně rozporuplných kritických reakcí. Na
   jednu stranu sice byla chválena za schopnost vykreslení charakterů, zvláštní napětí ukryté
   v jednotlivých lidských osudech, na stranu druhou jí bylo vytýkáno přílišné ovlivnění „módními
   vlnami“. Josef Galík se v článku Dvě knihy o zlu a fanatismu vyjádřil takto: „Všechny čtyři
   tyto knihy nesly neklamnou pečeť doby, v níž byly psány, byly žákovsky ovlivňovány sezónními
   módami i představami o literárních hodnotách. Až Poslední vlak z Frývaldova znamená v její
   tvorbě knihu opravdu osobitou a po všech stránkách vynikající.“27)

    V zápětí dodává kritickým pohledem článku Srdcem i rozumem: „[…] příběhy prvotiny se
   nevymykají obdobně ztvárňovaným osobním zážitkům jiných soudobých spisovatelů.“28)

    Podobně reagoval i Pavel Pešta: „Prózy Sládkové nejsou většinou výpovědí o skutečnosti tím,
   co říkají. Jejich smyslem je symbolické vyjádření temného životního pocitu, skepse,
   rezignovaného odevzdání bez světla naděje – radost se může objevit jen ve snu a v halucinaci.
   Tento pocit i některé prostředky jeho vyjádření by bylo možno označit za projev módnosti.“29)

    Vidíme tedy, že odborná kritika měla k autorčině tvůrčí činnosti podobné výhrady. Sama
   autorka se k těmto reakcím vyjádřila v jednom z rozhovorů: „Týkalo se to Otázek kočky, novely
   Klec a zčásti i sbírky básní Černé vlaštovky. A to byla poetika, kterou se po kolejích
   socialistického realismu nedalo jet ke šťastným zítřkům. Ty knížky ovšem vyšly na sklonku
   šedesátých let. Módní vlna? To je poněkud laciná klasifikace. Jestliže někomu přisoudím
   takovéto pocity, musím se pokusit odkrýt jejich příčiny a souvislosti.“ 30)

   Skutečně, pokud si pozorně pročteme již první knihu, která byla vydána v padesátých letech,
   zjistíme, že i zde se objevují stejné rysy jako v prózách pozdějších. Padesátá léta znamenaly
   jinou dobu, proto by bylo přehnané tvrdit, že byla autorka ovlivňována módním proudem. Naopak
   to, že najdeme stejné jevy v průběhu celé její tvorby, svědčí o tom, že se snažila vyjádřit
   pocity vlastním stylem a svým vnímáním reality zprostředkovat určité svědectví.

   Stejně jako byla Věra Sládková v počátcích své tvorby kritizována, s vydáním první novely
   budoucího triptychu se v ohlasech objevovaly již zcela jiné reakce, tentokrát výhradně kladné.
   Byla chválena za počin mimořádné kvality. Pavel Pešta se ještě několika kritickým postřehům
   v článku Přelom v díle Věry Sládkové? nevyhnul, přesto na závěr uznává: „Spisovatelka, jejíž
   postavy dosud tonuly v pasivitě a bezvýchodnosti a byly značně vypreparované, poprvé vytvořila
   bohatou figuru aktivního člověka! Od tísnivé melancholie a přecitlivělé bolestnosti se
   dopracovala i schopnosti humorného nadhledu. Těžko prorokovat, zda zisků, k nimž dospěla na
   svém základním životním námětu, dokáže využít v dalších dílech. Zatím můžeme konstatovat
   alespoň to, že začarovaný kruh, v němž se V. Sládková po léta točila, je rozražen.“31)

   Po vydání konečné verze trilogie poznamenala Drahomíra Vlašínová v článku Dovršená trilogie:
   „Román Věry Sládkové znovu potvrzuje kvality vyzrálého talentu autorčina. Jeho síla je ve
   schopnosti tragikomického nazírání na jevy života a v hlubokém porozumění psychice postav
   vtažených do převratné doby.“32)

   A Vladimír Dostál dodává: „Vyzrála nám další prozatérka. Od Věry Sládkové teď máme právo hodně
   očekávat. Vyšroubovala si laťku hodně vysoko.“33)

   Kladné odezvy pochopitelně vyvolaly i další očekávání na budoucí tvorbu. Věra Sládková se
   z outsiderské spisovatelky stala oblíbenkyní jak v kruhu recenzentů a odborné kritiky, tak u
   čtenářů.

   Pokud bychom měli odpovědět na otázku, proč se spisovatelka Věra Sládková stala po vydání své
   trilogie natolik oblíbenou autorkou, čtenou i uznávanou, měli bychom vzít v úvahu, že to
   zdaleka nebyla cesta snadná a rychlá. Na počátku její literární tvorby se musela vyrovnat
   s mnohými negativními a vesměs kritickými pohledy. Problém tkvěl pravděpodobně v tom, že
   v době jejího vstupu na literární scénu panovala určitá přesycenost válečnými tématy. Již se
   neočekával nový přínos do oblasti, která byla mnohokrát ztvárněna jinými autory. Pocity zmaru,
   zklamání atd., to vše již bylo řečeno. A v prvotinách Věry Sládkové se takové prvky vyskytují
   znovu. Proto se ozývaly kritické hlasy o módních vlivech.

    Podstatným rysem, jež tvorbu autorky posunul k další dimenzi možností ztvárnění válečného
   tématu, byl výběr žánru. Tragikomický román Věry Sládkové těžkou a již stejnými tématy kypící
   soudobou literaturu výrazně oživil. Tíhnutím ke grotesce způsobila autorka jev do té doby
   nevídaný. Díky novému pohledu poukázala na skutečnost, že i v náročných, nejtěžších dobách, se
   mohou najít situace radostné či dokonce směšné, napomáhající člověku zachovat si zdravý rozum
   a nevzdávat se. Právě takové poselství autorka svým čtenářům předala. Výběr hlavní hrdinky,
   dospívající dívky, jí v tomto záměru napomohl a poskytl půdorys pro rozvedení příběhu.

    Jiným, daleko závažnějším poselstvím se Věra Sládková pokusila upozornit na zlo, a to
   v jakékoli podobě, jež ničí lidské životy a zcela mění psychiku jedince. Především pak
   prostřednictvím triptychu apeluje na nutnost vyvarování se podobných hrůz v budoucnosti.
   Schopností odlehčit zmíněná předávání poselství i autobiografické zdroje, vytvořila
   specifickou a v soudobé tvorbě poměrně ojedinělou knihu, jíž zásadně přispěla do fondu české
   literatury. I s odstupem mnoha let, které uběhly od prvního vydání knihy, se literární kritika
   v návratech k její celoživotní tvorbě vyjadřovala s velkým uznáním. Vrátila se k jejímu odkazu
   a znovu autorce přiznala originalitu a schopnost neotřele zpracovat klasickou tematiku. Právě
   tato schopnost sehrála v úspěšnosti trilogie podstatnou roli. Svou volbou postav a vypravěče,
   ztvárněním jednotlivých příběhů, skvělou jazykovou rovinou se kniha může zařadit i k četbě pro
   mládež. Přispívá k uvědomění si dějinných událostí, důležitosti životních hodnot i významu
   tradic v lidském životě. Lze tedy konstatovat, že trilogie Věry Sládkové je vhodná pro široký
   okruh čtenářů.

   6.0. ZÁVĚR

   

   Tato práce se zabývala románovou poetikou české prozaičky Věry Sládkové, především pak jejím
   prozaickým triptychem Malý muž a velká žena. V průběhu práce jsme postupovali od prvotních
   novel s názvy Poslední vlak z Frývaldova a Pluky zla, jejichž vydání předcházela konečné
   přepracované a doplněné verzi. Součástí práce je stručný portrét autorky a její zařazení do
   kontextu doby a české literatury.

    Jestliže bychom chtěli určit, co je hlavním tématem díla Věry Sládkové, měli bychom si také
   uvědomit, že celá její literární tvorba byla ovlivněna osobními zážitky z dětství a také
   obdobím, ve kterém se začala realizovat v literární tvorbě. Přestože patřila mezi tzv.
   oficiální autory, nejednou se pohybovala na vratké hranici, jejímž překročením by se
   překlenula k řadě zakázaných autorů. Obecně se tedy díla Věry Sládkové zabývají problematikou
   lidského bytí v zásadních okamžicích dějin. Poukazuje na osudy lidí z období protektorátu,
   následně během války a těsně po ní.

   Především ale musíme upozornit na velice výraznou schopnost vykreslení postav, ať už pomocí
   vnějších popisů mnohých komických figurek, nebo jazykovou charakteristikou, kterou autorka
   propracovala do detailů, až po líčení reakcí hrdinů v mnohých groteskních situacích.
   Nezlomitelně kladný postoj k životu, životní filozofie rodinky, která se ani s obtížemi
   přinášenými válkou nedá narušit, to vše autorka vložila do své trilogie.

    Tragikomický rodinný román Věry Sládkové oživil soudobou literární tvorbu a upozornil na
   skutečnost, že i válečná tématika nabízí možnost originálního ztvárnění. Jeho jedinečnost
   spočívá v hlubokém porozumění k lidem a schopnosti propojit vlastní životní příběh s dějinnými
   dramaty. Trilogie Malý muž a velká žena se právě tím zařadila k výrazným a osobitým dílům
   české literatury.

   7.0. LITERATURA

   

   Primární literatura

   

   SLÁDKOVÁ, VĚRA. Černé vlaštovky. 1. vyd. Brno: Krajské nakladatelství v Brně, 1964.

   SLÁDKOVÁ, VĚRA. Klec. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1969.

   SLÁDKOVÁ, VĚRA. Kráska s cejchem. 1. vyd. Brno: Krajské nakladatelství v Brně, 1961.

   SLÁDKOVÁ, VĚRA. Malý muž a velká žena. 1. vyd. Praha: Edice Alfa Mladá fronta, 1982.

   SLÁDKOVÁ, VĚRA. Otázky kočky. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967.

   SLÁDKOVÁ, VĚRA. Pluky zla. 1. vyd. Brno: Blok, 1975.

   SLÁDKOVÁ, VĚRA. Poslední vlak z Frývaldova. 1.vyd. Brno: Blok, 1974.

   

   

   Sekundární literatura

   

   BÍLEK, PETR A. Anna Urbanová ještě žije. Tvar, 1991, roč. 2, č. 5, s. 14.

   BINAR, VLADIMÍR. Zpověď dítěte své doby. In Malý muž a velká žena. 1. vyd. Praha: Mladá
   fronta, 1982.

   ČTK. Zemřela autorka Vlaku dětství a neděje. Mladá fronta Dnes, 2006, roč. 17, č. 79, s. 5.

   ČTK. Zemřela Spisovatelka Věra Sládková. Lidové noviny, 2006, roč. 19, č. 79, s. 18.

   DOKOUPIL, BLAHOSLAV; ZELINSKÝ, MIROSLAV. Slovník české prózy. Ostrava: Sfinga, 1994.

   DOLEŽEL, LUBOMÍR. Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Československý spisovatel,
   1993.

   DOSTÁL, VLADIMÍR. Tragické skrze grotesku. Tvorba, 1974, č. 38, s. 13.

   GALÍK, JOSEF. Dvě knihy o zlu a fanatismu. Severní Morava, 1974, sv. 28, s. 66-68.

   GALÍK, JOSEF a kol. Panorama české literatury. Olomouc, 1994.

   GALÍK, JOSEF. Srdcem i rozumem. Kulturní měsíčník, 1983, roč. 1, č. 9, s. 64-66.

   GROBELNÝ, ANDĚLÍN. Poslední vlak z Frývaldova. Těšínsko, 1981, č. 3, s. 20-21.

   HAMAN, ALEŠ. Úvod do studia literatury a interpretace díla. Jinočany: H&H, 1999.

   HOLÝ, JIŘÍ. Možnosti interpetace. Olomouc: Periplum, 2002.

   HOLÝ, JIŘÍ. Problémy nové české epiky. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995.

   HOŘAVA, ANTONÍN; SLÁDKOVÁ VĚRA. Spisovatelka v kleci. Tvar, 1990, roč. 1, č. 16, s. 10-11.

   HUGO, JAN. Slovník nespisovné češtiny. Praha: Maxdorf, 2006.

   HUPTYCH, MIROSLAV; SLÁDKOVÁ VĚRA. Živá voda paměti. Svobodné slovo, 1988, roč. 44, č.
   170, s. 5.

   JANOUŠEK, PAVEL a kol. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Praha: Brána, 1998.

   JOSEFÍKOVÁ, JARMILA. Historie města Jeseníku. www.jesenik.org.

   KOLÁR, VLADIMÍR. Kouzelníkův návrat. O knihách a autorech, podzim 1982, s. 14.

   KOVAŘÍK, VLADIMÍR. Literární toulky Moravou. Praha: Albatros, 1985.

   LEDERBUCHOVÁ, LADISLAVA. Průvodce literárním dílem. Praha: Nakladatelství H&H, 2002.

   MACHALA, LUBOMÍR. Navzdory zlu a zapomínání. 2005, roč. 16, č. 3. s. 14.

   MOCNÁ, DAGMAR; PETERKA, JOSEF a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha-Litomyšl:
   Paseka, 2004.

   MUKAŘOVSKÝ, JAN. Studie z poetiky. Praha: Odeon, 1982.

   NĚMEC, JAN. Věra Sládková – Hořavová: Její poslední vlak. Instinkt, 2006, roč. 5, č. 31,
   s. 58-62.

   NOVOTNÝ, VLADIMÍR. Malý muž a velká žena. Květy, 1982, roč. 32, č. 48, s. 41.

   OPELÍK, JIŘÍ. Kráska s cejchem. Kultura, 1962, roč. 6, č. 1, s. 5.

   PEŠTA, PAVEL. Přelom v díle Věry Sládkové? Rovnost, 1974, roč. 89, č. 199, s. 5.

   PEŠTA, PAVEL. Otázky kočky. Impuls, 1967, roč. 2, č. 9, s. 693-694.

   PETRŮ, EDUARD. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000.

   PŘIDAL, ANTONÍN. Vyrůstala jste v Sudetech a psala o nich. Jak rozumíte sudetskému problému
   našich dní? Literární noviny, 1993, roč. 4, č. 31, s. 2.

   PÍŠA, VLADIMÍR. Plodné návraty Věry Sládkové. Tvorba, 1983, č. 33, příl. Kmen, č. 33, s.10.

   STANZEL, FRANZ KARL. Teorie vyprávění. Praha: Odeon, 1988.

   TUČKOVÁ, KATEŘINA. Ohlédnutí za dílem Věry Sládkové. Literární noviny, 2006, roč. 17, č. 17,
   s. 11.

   VESELÁ, MARIE. Novely návratů. Práce, 1976, roč. 32, č. 124, s. 6.

   VLAŠÍN, ŠTĚPÁN. Groteskou k pravdě. Tvorba, 1976, č. 5, s. 15.

   VLAŠÍN, ŠTĚPÁN. Poslední vlak z Frývaldova. Rovnost, 1978, roč. 93, č. 233, s. 5.

   VLAŠÍN, ŠTĚPÁN a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984.

   VLAŠÍNOVÁ, DRAHOMÍRA. Dovršená trilogie. Rovnost, 1982, roč. 97, č. 285, s. 5.

   VLAŠÍNOVÁ, DRAHOMÍRA. Psychologie dětství v prózách Věry Sládkové a Ladislava Fukse. Zpravodaj
   Ústavu literatury pro mládež Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 1992, roč. 2,
   č. 3, s. 15-19.

   VLAŠÍNOVÁ, DRAHOMÍRA. Sny o vlastní minulosti. In Malý muž a velká žena. 3. vyd. Opava: OPTYS,
   1995.

   VŠETIČKA, FRANTIŠEK. Tektonika textu. Olomouc: Votobia, 2001.

   RESUMÉ

   

   This work consider poetics of Věra Sládková, particulary her trilogy Malý muž a velká žena. It
   is aimed to show architectonic, novel plot, main topic and motives.

   It  brings forward role of characters and narrator. We can find in this work setting to the
   context of the period and brief biography of the authoress. The main topic of her writing is
   problematics of human existence in inversional moments in our history. It is directed to fate
   of people from protectorate, during the World War and the time after this. Věra Sládková
   brings do her writing autobiographical principles. The important trait, that makes possible
   for authoress uniqualy aproach militant topic, was the selection of the genre. She presented
   by her tragicomedical novel the fact, that we can find funny moments in very difficult
   situation, which helps us to stand psychicaly demanding war period. She wanted to warn to the
   wrong, which ruins our lives by this considerable message from her novels. She appeals to
   the necessity of avoiding similar dreads in our future. The end of this work is concerned with
   reaction of the critics and discovery the success of trilogy written by Věra Sládková.

   

   -------------------------------

   1) BINAR, VLADIMÍR. Zpověď dítěte své doby. In Malý muž a velká žena. 1. vyd. Praha: Edice
   Alfa Mladá fronta, 1982, s. 325.

   2) Podrobněji o tom viz např.: GALÍK, JOSEF a kol. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc,
   1994, s. 442-446.

   

   3) OPELÍK, JIŘÍ. Kráska s cejchem. Kultura 1962, roč. 6, č. 1, s. 15.

   

   4) VLAŠÍN, ŠTĚPÁN. Groteskou k pravdě. Tvorba, 1976, č. 5, s. 15.

   5) SLÁDKOVÁ, VĚRA. Klec. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 3.

   6) GALÍK, JOSEF. Dvě knihy o zlu fanatismu. Severní Morava, 1974, sv. 28, s. 66-68.

   

   7) Podrobněji o tom viz např.: GALÍK, JOSEF a kol. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc,
   1994, s. 442-446.

   8) SLÁDKOVÁ VĚRA. Malý muž a velká žena. 1. vyd. Praha: Edice Alfa Mladá fronta, 1982, s.
   140-141. Další citace z knihy pocházejí z tohoto vydání.

   

   9) VŠETIČKA, FRANTIŠEK. Tektonika textu. Olomouc: Votobia, 2001, s. 68.

   

   10) JOSEFÍKOVÁ, JARMILA. Historie města Jeseníku. www.jesenik.org.

   11) LEDERBUCHOVÁ, LADISLAVA. Průvodce literárním dílem. Praha: Nakladatelství H&H, 2002, s.
   200.

   12) PETRŮ, EDUARD. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000, s. 102.

   13) VLAŠÍN, ŠTĚPÁN a kol. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s.
   237.

   

   14) BINAR, VLADIMÍR. Zpověď dítěte své doby. In Malý muž a velká žena. 1. vyd. Praha: Edice
   Alfa Mladá fronta, 1982, s. 316.

   

   15) LEDERBUCHOVÁ, LADISLAVA. Průvodce literárním dílem. Praha: Nakladatelství H&H, 2002, s.
   347.

   16) TUČKOVÁ, KATEŘINA. Ohlédnutí za dílem Věry Sládkové. Literární noviny, 2006, roč. 17, č.
   17, s. 11.

   17) VŠETIČKA, FRANTIŠEK. Tektonika textu. Olomouc: Votobia, 2001, s. 35.

   18) ) SLÁDKOVÁ, VĚRA. Pluky zla. 1. vyd. Brno: Blok, 1975, s. 149. Další citace z knihy
   pocházejí z tohoto vydání.

   

   19) MOCNÁ, DAGMAR; PETERKA, JOSEF a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha;
   Litomyšl: Paseka, 2004, s. 261.

   20) BINAR, VLADIMÍR. Zpověď dítěte své doby. In. Malý muž a velká žena. 1. vyd. Praha: Edice
   Alfa Mladá fronta, 1982, s. 317.

   21) DOSTÁL, VLADIMÍR. Tragické skrze grotesku. Tvorba, 1974, č. 38, s. 13.

   22) DOSTÁL, VLADIMÍR. Tragické skrze grotesku. Tvorba, 1974, č. 38, s. 13.

   23) HUPTYCH, MIROSLAV; SLÁDKOVÁ VĚRA. Živá voda paměti. Svobodné slovo, 1988, roč. 44, č. 170,
   s. 5.

   24) HUPTYCH, MIROSLAV; SLÁDKOVÁ VĚRA. Živá voda paměti. Svobodné slovo, 1988, roč. 44, č. 170,
   s. 5.

   25) LEDERBUCHOVÁ, LADISLAVA. Průvodce literárním dílem. Praha: Nakladatelství H&H, 2002, s.
   102-103.

   26) VLAŠÍN, ŠTĚPÁN a kol.  Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984,
   s. 130.

   27) GALÍK, JOSEF. Dvě knihy o zlu a fanatismu. Severní Morava, 1974, sv. 28, s. 66-68.

   

   28) GALÍK, JOSEF. Srdcem i rozumem. Kulturní měsíčník, 1983, roč. 1, č. 9, s. 64-66.

   29) PEŠTA, PAVEL. Otázky kočky. Impuls, 1967, roč. 2, č. 9, s. 693-694.

   30) HOŘAVA, ANTONÍN; SLÁDKOVÁ, VĚRA. Spisovatelka v kleci. Tvar, 1990, roč. 1, č. 16, s.
   10-11.

   31) PEŠTA, PAVEL. Přelom v díle Věry Sládkové. Rovnost, 1974, roč. 89, č. 199, s. 5.

   

   32) VLAŠÍNOVÁ, DRAHOMÍRA. Dovršená trilogie. Rovnost, 1982, roč. 97, č. 285, s. 5.

   33) DOSTÁL, VLADIMÍR. Tragické skrze grotesku. Tvorba, 1974, č. 38, s. 13.