Link: dataStoreItem MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra tělesné výchovy Náměty pro práci s regionálními lidovými tanci a hrami ve škole (Vracov) Diplomová práce Brno 2008 Autor práce: Vedoucí práce: Eva Kovaříková Mgr. Hana Šeráková, Ph.D. Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. V Brně dne 10. dubna 2008 Eva Kovaříková Poděkování Ráda bych poděkovala Mgr. Haně Šerákové, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce a poskytování cenných rad. Dále děkuji Pavlu Petrželovi, vedoucímu folklórního souboru Marýnka, za odborné a věcné připomínky. Obsah 1 Úvod.. 4 2 Didaktická práce s lidovým tancem a RVP ZV.. 6 3 Rešerše literatury.. 9 4 Město Vracov.. 16 4.1 Historie, společenský a kulturní vývoj města. 16 4.2 Lidová kultura města - tradice a lidový kroj 19 4.3 Lidová hudba ve Vracově. 27 5 Lidový tanec.. 30 5.1 Historické vrstvy a typy lidových tanců a jejich obecné prvky. 31 5.2 Charakteristické prvky lidových tanců na Slovácku. 33 5.3 Obecná metodika nácviku písní a tanců. 36 5.4 Jevištní zpracování lidového tance. 41 6 Lidové tance ve Vracově a jejich využití v hudebně-tanečních pásmech 43 6.1 Hudebně-taneční pásmo „Jarmak“. 47 6.1.1 Písně a popis tanců. 48 6.1.2 Ztvárnění hudebně-tanečního pásma (scénář) 56 6.2 Hudebně-taneční pásmo „Na pastvě“. 58 6.2.1 Písně a popis tanců. 59 6.2.2 Ztvárnění hudebně-tanečního pásma (scénář) 65 6.3 Hudebně-taneční pásmo „V lese“. 67 6.3.1 Písně a popis tanců. 67 6.3.2 Ztvárnění hudebně-tanečního pásma (scénář) 73 6.4 Hudebně-taneční pásmo „Pole“. 74 6.4.1 Písně a popis tanců. 75 6.4.2 Ztvárnění hudebně-tanečního pásma (scénář) 81 7 Závěr.. 82 Použitá literatura.. 84 Resumé.. 87 Résumé.. 87 1 Úvod Tématem mé diplomové práce je didaktická práce s lidovým tancem na prvním stupni ZŠ, která by mladší žáky motivovala k poznávání lidové kultury obce nebo regionu, popřípadě aktivní činnosti ve folklórním souboru, který lidovou kulturu dané lokality udržuje. Téma jsem si zvolila na základě mého zájmu o lidovou kulturu obce Vracov a na základě mého aktivního působení v místním folklórním souboru Marýnka. V diplomové práci si kladu dva cíle: 1. Shrnout teoretické poznatky o lidovém tanci jako kulturním a společenském prvku (vazba tance na lidovou kulturu, historii, společenský vývoj atd.) a s jejich pomocí charakterizovat didaktickou využitelnost lidového tance ve škole s ohledem na lidovou kulturu daného regionu. Jde tedy o zachycení současné podoby lidových tanců a jejich variant, jak se vyskytují v obci Vracov, na pozadí kulturně společenských dějin města. 2. V rámci mezipředmětových vztahů a s ohledem na požadavky RVP ZV navrhnout praktické náměty, které mohou sloužit jako příklady pro realizaci hudebně-tanečních pásem ve škole. Ze vzdělávacích a motivačních důvodů vycházím z tematického zaměření pásma – popisu prvků charakteristických pro tradiční život obyvatel naší obce a regionu (hospodářství, zemědělství, společenský život atd.) – k němuž vybírám písně a tance, které dané prvky odrážejí. Uvádím postup při nácviku jednotlivých tanců (taneční choreografie, notový zápis a text písně) a poté návrh jejich možného uspořádání do komponovaného tematického pořadu (jarmark, řemesla, zemědělství atd.) Při popisu nácviku tanců se nezabývám obecnou metodikou nácviku (pohybová a průpravná cvičení atd.), neboť tyto návody a postupy lze nalézt v obecně metodických příručkách, z nichž ve své práci vycházím. Snažím se spíše postihnout různorodost lidových tanců typických pro obec Vracov, zejména jejich charakteristické prvky, na něž je třeba se při nácviku tance zaměřit. Diplomová práce se tak skládá ze dvou částí. Úvodní teoretická část se zaměřuje na rešeršní zpracování dostupné literatury a shrnutí obecných teoretických poznatků o lidovém tanci a didaktické práci s lidovým tancem ve škole. Následuje charakteristika kulturně-společenského vývoje obce Vracov: historie, významné aspekty vývoje, nářečí, lidový kroj a lidová hudba. Druhá část, praktická, je zaměřena na nácvik tanců s ohledem na jejich charakteristické prvky a předkládá návrhy čtyř hudebně-tanečních pásem s tematickým zaměřením. Při zpracování praktické části se opírám o vlastní pozorování práce s lidovým tancem na základě mého aktivního působení ve folklórním souboru Marýnka, o analýzu, interpretaci a konzultaci získaných poznatků s vedoucími folklórních souborů, kteří se podílejí na udržování tradiční podoby zvykosloví, písní a tanců. Při zpracovávání návrhů hudebně-tanečních pásem jsem vycházela z dostupných monografických publikací zabývajících se lidovou kulturou regionu moravského Slovácka, metodických příruček pro popis a nácvik lidových tanců a zpěvníků (sběrů) lidových písní, které v oboru zkoumání lidové kultury patří mezi uznávané zdroje. 2 Didaktická práce s lidovým tancem a RVP ZV Abychom mohli posoudit možnosti didaktického využití lidového tance na prvním stupni základní školy, vyjdeme z obecně závazných požadavků Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV 2007), který vymezuje společné a nezbytné prvky v povinném základním vzdělávání žáků. RVP ZV definuje klíčové kompetence, které představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti, jimiž jsou vymezeny očekávané výstupy a učivo. Průřezová témata pak reprezentují okruhy aktuálních problémů současného světa a vytvářejí příležitosti pro individuální uplatnění žáků i pro jejich vzájemnou spolupráci a pomáhají rozvíjet osobnost žáka především v oblasti postojů a hodnot. V etapě základního vzdělávání jsou za klíčové považovány kompetence k učení; kompetence k řešení problémů; kompetence komunikativní; kompetence sociální a personální; kompetence občanské a kompetence pracovní. Lidový tanec a lidové umění primárně posiluje vztah k estetickým hodnotám, ale pomocí vhodného didaktického vedení můžeme rozvíjet i žádané kompetence. V rámci rozvíjení kompetence k učení například motivujeme žáky k aktivitě, samostatnosti a vlastní iniciativě nejen při osvojování lidových tanců nebo písní, ale také získávání poznatků o lidové kultuře regionu či národní oblasti. Kompetence k řešení problémů a kompetence pracovní nacházejí své uplatnění při kritickém zhodnocení vlastního pokroku v získávání znalostí a dovedností v oblasti lidové kultury a jejích projevů. Důležité je také plánování posilování a rozvíjení osvojených schopností, což je nezbytné, chtějí-li se žáci později věnovat dlouhodobější a soustavnější aktivní činnosti v některém z folklórních souborů. Kompetence komunikativní, sociální a personální s prací ve škole i se souborovou činností přímo souvisí, neboť v souborech je dobrá součinnost mezi jednotlivými složkami (hudební, taneční a pěveckou) základem kvalitní vzájemné spolupráce. Kompetence občanská je pak logickým vyústěním postupného a cíleného seznamování s lidovou kulturou a jejími odkazy, protože v obecném hledisku vede k rozvíjení porozumění odlišným zvykům a kulturám prolínajícím se v současné multikulturní společnosti. Lidový tanec a jeho pohybové základy jsou ve škole tradiční součástí předmětu Tělesná výchova, která je jedním z oborů vzdělávací oblasti Člověk a zdraví. Vzdělávání v této vzdělávací oblasti směřuje především k tomu, aby žáci pochopili hodnotu zdraví, osvojili si chování či rozhodování, které vedou k zachování nebo posílení zdraví, a získávali potřebnou míru odpovědnosti za respektování těchto zásadních životních hodnot, postupné utváření postojů k nim a o aktivní jednání v souladu s nimi. Ve škole, ale i prostřednictvím mimoškolních činností se tak děje zejména seznamováním s vlivem pohybových činností na tělesnou zdatnost, duševní a sociální pohodu Naplnění těchto záměrů je v základním vzdělávání, zejména na prvním stupni, ovšem nutné postavit na účinné motivaci a na činnostech a situacích posilujících zájem žáků o problematiku zdraví. Lidový tanec se svou aktivní pohybovou stránkou spojenou s estetickým prožitkem může pro tento požadavek vytvořit účinné východisko. Také důraz na praktické dovednosti a jejich aplikace v modelových situacích i v každodenním životě školy může vyústit nejen v motivaci žáků pro pokračování činnosti ve folklórním souboru mimo školu, ale v realizaci školního vystoupení nebo dokonce založení školního souboru, což skýtá další možnosti pro navázání užší spolupráce se zkušenými členy regionálních kulturních složek, rodiči žáků atd. Pro pohybové vzdělávání je charakteristické také rozpoznávání a rozvíjení pohybového nadání, které předpokládá diferenciaci činností i hodnocení výkonů žáků. Zde je nezbytné včasné odhalování zdravotních oslabení žáků a jejich nápravy v běžných i specifických formách pohybového učení. Životní situace moderní společnosti vyvolává už v dětském věku četná zdravotní oslabení vlivem nedostatku intenzivního a vhodně zaměřeného pohybu, sedavého zaměstnání, stresových situací, nepříznivých sociálních vztahů atd. Tyto požadavky didaktická práce s lidovým tancem beze zbytku splňuje. I zdravotně oslabené děti, které potřebují více pohybu než žáci zdraví a také účinnější a soustavné motivování, se mohou do této činnosti zapojit, přestože nebudou moci dosahovat výkonů srovnatelných se zdravými žáky. Je proto nutno zdůraznit (a to především žákům samotným) že při didaktické práci s tancem nejde o dosahování špičkových výsledků, ale především o vybudování pozitivního vztahu k pohybu a zdravému společenskému životnímu stylu. RVP ZV stanovuje pro 1. stupeň ZŠ konkrétní učivo, z něhož při didaktické práci s lidovým tancem využijeme zejména následující prvky: Činnosti ovlivňující zdraví · význam pohybu pro zdraví – pohybový režim žáků, délka a intenzita pohybu · příprava organismu – příprava před pohybovou činností, uklidnění po zátěži, posilovací a protahovací cvičení · zdravotně zaměřené činnosti – správné držení těla, správné zvedání zátěže; průpravná, kompenzační, relaxační a jiná zdravotně zaměřená cvičení a jejich praktické využití · rozvoj různých forem rychlosti, vytrvalosti, síly, pohyblivosti, koordinace pohybu · hygiena při TV – hygiena pohybových činností a cvičebního prostředí, vhodné oblečení a obutí pro pohybové aktivity · bezpečnost při pohybových činnostech – organizace a bezpečnost cvičebního prostoru, bezpečnost v šatnách a umyvárnách, bezpečná příprava a ukládání nářadí, náčiní a pomůcek, první pomoc v podmínkách TV Činnosti ovlivňující úroveň pohybových dovedností · pohybové hry – s různým zaměřením; netradiční pohybové hry a aktivity; využití hraček a netradičního náčiní při cvičení; pohybová tvořivost · základy gymnastiky – průpravná cvičení, akrobacie, cvičení s náčiním a na nářadí odpovídající velikosti a hmotnosti · rytmické a kondiční formy cvičení pro děti – kondiční cvičení s hudbou nebo rytmickým doprovodem, základy estetického pohybu, vyjádření melodie a rytmu pohybem, jednoduché tance · průpravné úpoly – přetahy a přetlaky Didaktická práce s lidovým tancem je komplexní a můžeme při ní s výhodou uplatňovat mezipředmětové vztahy. Podstatnou složkou je vzdělávací oblast Umění a kultura a její obor Hudební výchova, ale dále se jedná především o vzdělávací oblast Člověk a jeho svět s tematickými okruhy Místo, kde žijeme, Lidé kolem nás, Lidé a čas (současnost a minulost v našem životě) a Člověk a jeho zdraví. 3 Rešerše literatury Následující kapitola obsahuje přehled literatury použité pro zpracování diplomové práce a charakteristiky obsahu publikací. Lidové tance ve školní tělesné výchově Autor: Bohumil Kos · jde o metodickou příručku pro učitele TV na školách 1. a 2. cyklu · v první části knihy se autor zabývá lidovým tancem a jeho užitím v tělesné výchově, druhá část se zabývá základními tanečními kroky a popisy tanců podle národopisných oblastí (Čechy, Morava, Slezsko) · součástí knihy je seřazení tanců podle náročnosti do učebních plánů školních ročníků a seznam nejdůležitějších filmů, gramofonových desek a literatury z oboru lidových tanců Lidové tance: vybrané lidové tance pro základní a střední školy Autor: Hana Krapková, Jana Šopková · jde o učební text pro posluchače TV, může sloužit i jako metodická příručka pro práci s tancem ve škole · obsahuje úvod do pohybové a taneční průpravy i s příklady cvičení, popisuje základní taneční kroky (chůze, běh, krok) a některé lidové a společenské tance s notovým záznamem Taneční průprava Autor: Jarmila Jeřábková · autorka shrnuje své životní zkušenosti z výuky tance, uvádí nejen teoretické poznatky, ale také zkušenosti z praxe · kniha obsahuje mnoho průpravných cvičení a popis nejčastějších chyb · v knize se zabývá se pohybovou a taneční průpravou, popisuje taneční kroky a pohyb s náčiním · může sloužit jako praktická metodická příručka Dějiny města Vracova Autor: Rudolf Hurt · kniha zpracovává historii města Vracova od pravěkého osídlení do roku 1967 · je doplněna kapitolou o vracovském kroji (autor Jaroslav Orel), jde o podrobný popis vzhledu a materiálu kroje · v obrazové příloze jsou uvedeny mapy, fotografie památek a budov, také vyobrazení a fotografie kroje · autor čerpal převážně z původních archivních materiálů, kniha obsahuje mnoho podrobných informací · autor neuspořádává výklad podle historického vývoje, ale tematicky (např. kapitoly Pravěk, Vinařství, Kostel a fara…), což napomáhá komplexnímu pohledu na vývoj obce, hodnocení událostí ovšem podléhá dobovým ideologickým tendencím Vracov: průvodce městem Autor: Marie Lačňáková o kniha zpracovává historii města Vracova, zpracovává stejnou tematiku jako Dějiny města Vracova, zaměřuje se i na novější dějiny (po roce 1967) o součástí knihy je i obrazová příloha Sváteční a obřadní kroj ve Vracově Autor: Anna Rýznarová · článek uveřejněný v Národopisných aktualitách · autorka popisuje kroj podle toho, k jaké příležitosti se nosil (svatba, křest…), popis kroje zachycuje proměnu krojových součástek · popis kroje doprovází charakteristika zvykosloví a dobové fotografie Všední a pracovní kroj ve Vracově Autor: Anna Rýznarová · článek uveřejněný v Národopisných aktualitách · autorka zachycuje funkci kroje při všedních a pracovních příležitostech · článek je doplněn dobovými fotografiemi a nákresy střihů krojových součástek Kyjovsko Autor: Rudolf Hurt · obsáhlá publikace, spolupráce několika autorů · popisuje přírodní poměry a společenský a kulturní vývoj Kyjovska · součástí knihy je místopis zachycující historii jednotlivých obcí Kyjovska (kapitola o Vracovu je výtahem z monografie Dějiny města Vracova), autoři uvádějí i zaniklé osady · propracovaná část o lidové kultuře Kyjovska, zdůrazněny typické prvky, přirozeně větší orientace na město Kyjov · politika, hospodářství a kultura Kyjovska je uváděna do širších souvislostí s celonárodními tendencemi · obsahuje dobové fotografie a mapy území Kyjovsko: Vlastivědný popis politického okresu kyjovského Autor: Josef Klvaňa · publikace popisuje přírodní poměry, společenský a kulturní vývoj Kyjovska · obsahuje podrobné informace, později uvedené také Rudolfem Hurtem v knize Kyjovsko · pozornost autora zaměřena převážně na město Kyjov (autor působil jako ředitel kyjovského gymnázia) Lidová kultura na Moravě Autor: Josef Jančář · svazek řady Vlastivěda moravská č. 10, podává komplexní pohled na lidovou kulturu 19. a 20. století na Moravě, zachycuje vývoj kultury a způsob života v různých regionech · publikace je určena širokému okruhu zájemců o vlastivědu, především o národopis · je rozdělena do 10 tematicky zaměřených kapitol, doplněna množstvím dobových fotografií · postihuje především obecné znaky, charakteristické však i pro oblast Kyjovska a města Vracova Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska: popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě. Díl VII; část 2. Slovácko - Dolňácko Autor: Zdeňka Jelínková · instruktážní publikace popisující lidové tance slováckého Dolňácka (Uherskobrodsko, Uherskohradišťsko, Veselsko, Strážnicko, Kyjovsko) · přiložena videokazeta s ukázkou tanců · publikace je součástí ediční řady popisující lidové tance z Čech, Moravy a Slezska · je rozdělena na kapitoly podle jednotlivých oblastí · úvod každé kapitoly tvoří charakteristika daného regionu, dále charakteristika tanců (postavení a držení tanečníků, popis tance podle jednotlivých tanečních kroků, prvků, pohybů končetin atd.), dále poznámky k taneční skladbě a k celkovému provedení tance · popis tance je zpracován velmi podrobně, stejně jako poznámky k celkovému provedení tance A já vám povím, co nového Autor: Pavel Petržela · zpěvník 35 písní, jejichž autorem je Pavel Petržela z Vracova, sběratel lidových písní a slovesnosti, hudebník a tanečník, vedoucí folklórního souboru Marýnka · inspiroval se melodickými a harmonickými postupy užívanými ve Vracově · písně Pavla Petržely jsou součástí repertoárů lidových souborů nejen ve Vracově, ale i v ostatních obcích na Kyjovsku Lidové písně z Kyjovska a Ždánska (svazek 1., 2.) Autor: Olga Hrabalová · souhrnná edice lidových písní Kyjovska a Ždánicka, které podávají obraz písňového repertoáru kraje v průběhu téměř dvou století · sbírka obsahuje přes 900 zápisů lidových písní (včetně jejich variant), z toho 2 písně jsou zachyceny ve Vracově · autorka čerpala ze starších tištěných i rukopisných sbírek uložených v archivu Ústavu pro etnografii a folkloristiku AV ČR v Brně, také ze zápisů, které autorce poskytli současní místní sběratelé · edice obsahuje komentáře, soupis všech dostupných zápisů písní z mapované oblasti a tematické rejstříky umožňující pracovat se sbírkou podle potřeby čtenáře Zpíváme v Kyjově I.-III. Autor: Jiří Petrů · třídílná edice užšího výběru písní z Kyjovska tvořících v současné době repertoár mužského sboru Slováckého souboru Kyjov, zpívaných také na většině území Kyjovska · písně jsou řazeny abecedně, autorské poznámky doplňují informace o jejich původu, zvykoslovném užívání a jiných zajímavostech · dvě písně jsou původem z Vracova, nejsou však lidové, jejich autorem je Pavel Petržela K městečku Kyjovu Autor: Jiří Petrů · zpěvník obsahuje 174 lidových písní s rekrutskou a vojenskou tématikou, s mnoha variantami · většina zápisů je z obcí jižního a severního Kyjovska, 8 písní je z Vracova (jejich autorem je Pavel Petržela) · písně jsou řazeny do osmi tematických celků zachycujících průběh vojenské služby (verbování, chytání odvedenců, odchod na vojnu a situaci na vojně) Ej, létala laštověnka: Zpěvníček písní z Kyjovska Autor: Jiří Petrů · zpěvník obsahuje 50 lidových písní z Kyjovska, součástí jsou noty Slovácké pěsničky I.-VII. Autor: Jan Polášek o sběr písní z různých národopisných oblastí Slovácka Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými Autor: František Sušil · velmi rozsáhlá sbírka moravských písní (téměř 2400) zachycujících lidové písně od 30. do 60. let 19. století · autor působil jako kněz, ze zachyceného materiálu proto vybral jen část písní nebo písně upravoval (slučoval některé varianty, upravoval dialekty, nezařadil písně zpracované K. J. Erbenem, vynechával písně bujnějšího světského rázu). · písně jsou ve sbírce tematicky rozděleny, u každé uveden krajový a místní původ · sbírka neobsahuje ani jednu píseň z Vracova, neboť Sušil se Vracovu vyhnul kvůli jeho německé kolonizaci, uvedeny jsou však písně z Kyjovska, které se dnes zpívají na většině území · sbírka obsahuje rejstřík písní podle jejich začátků a rejstřík krajového a místního původu písní Národní písně moravské v nově nasbírané Autor: František Bartoš · sbírka vznikla jako doplnění Sušilovy sbírky · obsahuje přes 1000 písní, které jsou tematicky rozdělené (např. balady, milostné písně atd.), u každé písně uveden krajový a místní původ · součástí sbírky je i kapitola o lidových písních moravských (kdy a kde se zpívalo, věcný obsah písní atd.) · sbírka neobsahuje ani jednu píseň z Vracova, uvádí však několik písní z Kyjovska K tématu mé diplomové práce se nejvíce vztahují publikace zpracovávající historii a lidovou kulturu města Vracova (HURT 1969, LAČŇÁKOVÁ 2001), ze zpěvníků jsou to zdroje uvádějící lidové písně z Vracova (HRABALOVÁ 1998, PETRŮ 1995, 1996, 1998). Praktické využití při didaktické práci s lidovým tancem ve škole mají zejména metodické příručky (KOS 1976, KRAPKOVÁ-ŠOPKOVÁ 1991, JEŘÁBKOVÁ 1979). Inspirativními zdroji pro práci s lidovým tancem ve škole, např. pro charakteristiku lidové kultury jiných regionů, mohou být také některá periodika a internetové zdroje zabývající se lidovou kulturou (časopisy Malovaný kraj, Folklor, internetové stránky Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici – www.nulk.cz, internetové stránky serveru FolklorWeb – www.folklorweb.cz, propagační portály regionů a jejich obcí, např. www.kyjovsko.cz, www.slovacko.cz a další). 4 Město Vracov 4.1 Historie, společenský a kulturní vývoj města Město Vracov leží na jižní Moravě v blízkosti měst Hodonína a Kyjova, v rovinaté krajině s borovým lesem Doubrava na jižní straně a mírně zvlněnou zemědělskou krajinou na severní a severovýchodní straně. Město je známo zemědělskou výrobou, pěstováním zeleniny a vinné révy. Ve Vracově žije v současnosti přibližně 4500 obyvatel. Většina obyvatel se ve volném čase tradičně zabývá pěstováním zeleniny a vína. Dlouhou a bohatou tradici zde má také kulturní život a udržování lidových zvyků. Ty se ve srovnání s okolními obcemi regionu dochovaly ve specifické podobě, která je dána charakteristikou města, jeho polohou a historií. Území Vracova (HURT 1969, 1970) je podle četných archeologických nálezů obydleno už několik tisíciletí. V blízkosti města se křižovaly důležité obchodní cesty patřící do okruhu Jantarové stezky vedoucí od Dunaje k Baltu. Zemědělství a obchod jsou pro město typické dodnes a podstatně ovlivnily ráz lidové kultury ve Vracově (tematika lidových písní, motivy a styl tanců atd.) První písemná zmínka o Vracově pochází z roku 1201, kdy je osada uváděna jako knížecí trhová ves, tehdy ještě pod názvem Pracov (jak uvádí i František Palacký v Dějinách národu českého, díl I., str. 426), jako Vracov je jmenován až později. V letech 1261 - 1270 byl Vracov králem Přemyslem Otakarem II. zapojen do správní organizace břeclavského kraje, kdy na přímluvu královny-matky Konstancie sem byl přesídlen úřad komorníka, tedy správce celého moravského jihu. Tuto významnou historii Vracova připomíná městská pečeť s třemi věžemi na cimbuří, které prokazují právní i hospodářské postavení Vracova. Na konci 13. století jsou doloženy začátky vracovského vinařství. Pěstování vína přispělo k zemědělskému i obchodnímu rozvoji města. Časté střídání majitelů bzeneckého panství, pod něž spadal i Vracov (roku 1517 prohlášený městysem), v 15. a 16. století vedlo k změnám majetkového rozsahu obce, charakteru jejího hospodářství i složení obyvatel. Kašpar Pruskovský z Pruskova v letech 1587-1590 povolal do Vracova usedlíky z Německa a poněmčených krajů v Horním Slezsku, aby zlepšil podmínky pro robotu na rozsáhlých polnostech u vracovského dvora. Další osidlování přistěhovalci mělo nahradit úbytek obyvatelstva za vpádu Bočkajovců roku 1604, za třicetileté války a vpádu Tatarů na jihovýchodní Moravu v roce 1663. Důsledkem povolávání cizích osadníků byl zcela nový ráz obce. Obyvatelé německého původu se počeštili, ale vytvořili ve Vracově zvláštní uzavřené společenství, které bývalo jen zřídka posilováno příchozími z okolních osad. Tradičně se proto hovoří o zvláštní povaze Vracovjanů, která má zahrnovat stereotypní rysy německé i moravsko-slovenské povahy: německou hrdost, pracovitost, poslušnost a šetrnost, spojenou s prudkostí a citovostí domácích obyvatel moravského Slovácka. Nově příchozí osadníci nepocházeli výhradně z vrstev čistě zemědělských, ale také z řemeslnického prostředí. Vracovská společnost, která dosud za hlavní zdroj své obživy považovala polnohospodářství a vinařství, se s nově příchozími řemeslníky stala soběstačnější a ještě uzavřenější. O zaměstnání nebo původu obyvatel svědčí typická vracovská příjmení jako Pres, Loprais (Lobpreis), Raiskup či Rajskub (Rausenkolb), Somr (Sommer) nebo Fridrich (Friedrich). V polovině 18. století žilo ve Vracově už mnoho rodin stejného příjmení, kvůli čemuž se vytvořila pro Vracov charakteristická orientace pomocí přezdívek, opět podle původu, rodové charakteristiky, křestního jména, příjmení lidí spřízněných či spolubydlících nebo podle zaměstnání (např. přízvisko Gajdůšek v rodině Fridrichově, podle jejího člena, který hrával na tzv. gajdy). Svébytný ráz obce se promítl i do lidové kultury. Mnoho etnografů a sběratelů lidové slovesnosti se Vracovu pro jeho „nečeský“ charakter vyhnulo, takže do současnosti se nedochovaly prakticky žádné záznamy vracovských lidových písní nebo tanců, vyjma záznamů pořízených místními sběrateli. V letech 1839-1841 hospodářský význam Vracova vzrostl díky výstavbě železnice, tzv. Severní dráhy. Po roce 1848 došlo k zrovnoprávnění vrchnosti a poddaných a úplnému zrušení roboty, ve vedení obce vystřídal purkmistra starosta s radními. Došlo také k rozdělení bzeneckého panství a Vracov byl nově přidělen ke kyjovskému okresu. Hospodářské, společenské i kulturní vazby však přetrvaly a v současnosti také s ohledem na ně se Vracov stal součástí sdružení obcí v mikroregionu Bzenecko. Vracov v letech 1852-1855 trpěl cholerovou epidemií, která zapříčinila značný úbytek obyvatelstva, podobně jako v letech 1914-1918, kdy život v obci narušila první světová válka. Odchod mužů v produktivním věku do vojenské služby (ve válce padlo 98 z nich) značně ztížil hospodaření obce. Vracov však díky tradičnímu zemědělství mohl hospodářské a finanční ztráty brzy vyrovnat pěstováním a prodejem zeleniny. Od roku 1920 Vracov opět posílil v počtu obyvatel a obec se vlivem intenzivní stavební činnosti plošně rozrostla. Poválečná léta byla charakteristická také zvýšeným zájmem o společenský a kulturní život, který mimo jiné manifestoval vlastenecké cítění obyvatel po vzniku samostatného státu. V roce 1919 byla ve Vracově založena obecní knihovna, vznikla tělovýchovná jednota Sokol a v roce 1921 jednota Orel. V roce 1927 byl pak postaven Lidový dům, v němž se soustředily a organizovaly různé kulturní akce. Podobně v období druhé světové války se obyvatelé Vracova účastnili akcí, které se staly vyjádřením pasivní rezistence vůči německé okupaci: rozšiřování zpráv ze zahraničního rozhlasu, návštěvy koncertů a divadelních představení atd. V poválečných letech bylo přerušení rozvoje Vracova opět rychle překonáno díky soběstačnosti obce v zásobování zemědělskými plodinami. Po roce 1948, kdy byl život v obci poznamenán érou totalitního socialismu a komunismu, se hospodářství města specializovalo na tradiční a zavedené pěstování zeleniny a vinařství. Na území města probíhala nová a intenzivní výstavba. Pokračovala i snaha obyvatel udržet a posilovat společenský a kulturní život. Díky tomu přetrvaly nejen lidové zvyky, především tradiční hody s věncem a káčerem, ale úspěšné byly i akce pořádané místními organizacemi a spolky. V činnosti pokračovala nebo nově vznikla různá sdružení: folklorní soubory, lidové hudby, zájmové spolky, klub důchodců, ochotnické divadlo atd. Dnem 1. ledna 1967 byl Vracov povýšen na město. Změny po roce 1989 pak vedly k modernímu rozvoji obce díky novému hospodaření na regionální, celostátní i evropské úrovni. V současném Vracově je na regionální poměry velmi kvalitní městská občanská vybavenost, město se rozrůstá o nové ulice s moderní výstavbou. Město Vracov se může pochlubit několika výjimečnými stavebními památkami. Nejstarší a nejvýznamnější je raně gotický kostel sv. Vavřince, založený v 13. století patrně královnou Konstancií, manželkou Přemysla Otakara II. Dominantou náměstí je stavba reprezentační radnice z let 1948-1949, tvořená jednoposchoďovou budovou zakončenou věží. Raritou jsou pak staré habánské vinné sklepy hloubené do země, jejichž délka dosahuje 50 až 100 metrů a jsou v nich uložena vína několika vlastníků. Vinaři se ve sklepech pravidelně scházejí, konají se zde i malé společenské nebo kulturní akce. Sklepy tvoří malé náměstí, na němž se nachází velký dřevěný sud a starý dřevěný lis na vinné hrozny. Poblíž sklepů se nachází skupina domů pocházejících z 16. a 17. století zvaná Baráky, kde je zřízeno muzeum dokládající tradice místní lidové kultury a historii života vracovských obyvatel. Z Vracova pochází několik slavných rodáků, např. Josef Somr, herec a člen souboru Národního divadla, Karel Loprais, několikanásobný vítěz rallye Paříž-Dakar, prof. PhDr. František Mezihorák CSc., děkan pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci nebo akademičtí malíři František Nikl a Jan Dungel (HURT 1969, LAČŇÁKOVÁ 2001). 4.2 Lidová kultura města - tradice a lidový kroj Ve Vracově se dodnes udržují starobylé obyčeje jako obchůzka na Štěpána, fašaněk, velikonoční „šlahačka“ a dožínky. Největší tradiční kulturní událostí jsou ve Vracově hody „s věncem a káčerem“, které se na rozdíl od jiných obcí neslaví na svátek patrona obce, ale o třetím říjnovém víkendu. Toto datum bylo stanoveno císařským výnosem podle termínu místních výročních trhů, a proto se vracovským hodům říká také „císařské“. Hody probíhají po oba víkendové dny. V sobotu krojovaná chasa žádá o povolení hodů starostu a obecní radu, poté se průvodem za doprovodu dechové hudby a místních obyvatel odebere pro mladé stárky, svobodného chlapce a děvče. Mladí stárci nesou jako symbol hodový věnec kuželového tvaru ze zelených větviček a se zdobením. Neděle je vyhrazena starším stárkům, manželskému páru, jejichž symbolem je živý kačer nesený na ozdobeném plochém věnci. Hodového průvodu a zvykosloví se pravidelně zúčastňují až čtyři stovky krojovaných, což je největší počet ze všech obcí, kde se tradiční hody konají. Hospodářsky a kulturně podmíněná odlišnost Vracova od jiných obcí regionu je dodnes pozorovatelná ojedinělými změnami v dolském nářečí. Je to především částečné provedení přehlásek a, u, aj, takže ve Vracově zní zvratné se místo tradičního sa, nebo největší, nejkrásnější místo najvětší, najkrásnější. Dále je to jednotné tvoření 3. osoby u sloves všech tříd, kde na rozdíl od sousedních obcí místo sloves zvoňá, zvonijá (zvoní) se ve Vracově říká zvónijú (HURT 1969, 115-117). Nářeční změny dnes už přirozenou cestou mizí, ale dobře slyšitelné jsou stále v mluvě starších obyvatel nebo v místních variantách lidových písní. Nejvíce se však specifická odlišnost Vracova projevuje na místním lidovém kroji. Vracovský kroj vznikl koncem 17. století, kdy se na pustých gruntech usadili němečtí osadníci a přinesli nové zvyky. Pracovní oděv se příliš nezměnil, protože se vyznačoval především svou účelností. Většinou se využívaly levné materiály, starší oděvy nebo jejich části. V zimě se tak nosily starší kabáty, v létě se chodilo často na boso. Mnohem větší změny se objevily ve svátečním oděvu. Ten měl několik stupňů podle závažnosti příležitostí, k nimž se oblékal. Nejméně nákladný se brával na nedělní odpoledne, zvláště k muzice, svátečnější byl určen pro nedělní bohoslužby a případné cesty do města či na úřady. Nejvíce pozornosti se věnovalo oděvu při velkých církevních svátcích a rodinných obřadech, mezi nimiž zaujímala přední místo svatba. Běžně se tak v jihomoravských obcích rozlišují dvě velké skupiny krojů: kroje západní, severozápadní, jihozápadní a střední Moravy, které jeví příbuznost spíš s oděvní kulturou Čech, a kroje východní a jihovýchodní Moravy, které vykazují vazby na kroj v karpatské oblasti Moravy a kroj na Slovensku (JANČÁŘ 2000, 136). Díky Vracovu a jeho svébytnému rázu se však na Kyjovsku objevuje kroj, který byl ve starší literatuře kvůli německému vlivu označován jako „staropruský“ (HURT 1970, 212-213). Nejstarší zprávu o vracovském kroji podal v roce 1836 Jiří Demscher, správce hospodářského úřadu (HURT 1969, 195). Během návštěvy císaře Ferdinanda roku 1836 v Brně byli panovníkovi představeni obyvatelé moravského venkova v lidových krojích. Za obyvatele Vracova se účastnili Lorenz Kur s manželkou Marianou, Jakub Stephan, Kateřina Fridrichová a Josef Novotný. Demscher je jmenoval v úředním seznamu, a když téhož roku zpracoval obsáhlejší pojednání nazvané Popis místního kroje venkovského lidu v obci Vracov, panství Bzenec, Hradišťský kraj na Moravě, uvedl v něm o nich, že jsou to „původně přistěhovalí Prusové, čemuž nasvědčují jejich rodová jména a jejich kroj“ (HURT 1969, 195). Vracovský kroj v jeho historické podobě dále zachytil malíř Wilhelm Horn, který v cyklu kreseb z období kolem roku 1837 znázorňujících nejstarší a nejvýznamnější moravské kroje zobrazil také svobodný a ženatý pár z Vracova (HURT 1969, 197). Popis vracovského kroje provedl dále v roce 1889 profesor Josef Klvaňa ve své monografii Moravské Slovensko, kde vracovský kroj zařadil jako samostatný typ skupiny podhoráckých krojů (KLVAŇA 1918). Také v pozdějších tříděních (např. Bábík-Viktorin, cit. in RÝZNAROVÁ 1973) je vracovský kroj pro svou odlišnost od jiných krojů na Kyjovsku zařazen samostatně. Z novějších odborných monografií se popisem kroje zabýval Rudolf Hurt, který zpracoval popis kroje v knize Dějiny města Vracova (HURT 1969, 195-214) a Anna Rýznarová (RÝZNAROVÁ 1973, 197-210), která o vracovském kroji publikovala dva články v Národopisném věstníku českoslovanském. Následující stručný popis vracovského kroje je proveden podle popisu Rudolfa Hurta (HURT 1969, 195-210) a podle vlastního empirického průzkumu archivních obrazových materiálů a kronik folklorního souboru Marýnka Vracov. Skutečný krojový fond Vracova je ve skutečnosti mnohem obsáhlejší a má mnoho obměn co do využití jednotlivých prvků a také jejich kombinací. Obr. 1: Dívka z Vracova v ženském slavnostním kroji, chlapec v nedělním mužském kroji (ŽIDLICKÝ 1982, 174) Slavnostní ženský kroj (tzv. „těžký“ kroj) Nejspodnějším ženským oblečením je spodnička zvaná „rubáč“. Na ni se oblékají spodní sukně, kterých je většinou pět. Jsou silně naškrobené a kulmované do vlnité kaskády, vytvářejí tzv. „trúbelky“. Spodní vracovské sukně nebývají lemovány strojním vyšíváním. Na spodničkách se nosí červená vrchní sukně (tzv. „štofka“) a na ní truková nebo vložkovaná zástěra. Obouvají se šněrovací střevíce s holínkou do třetiny holeně a hnědé pletené punčochy. Ke kroji se nosí rukávce kulatého tvaru, málo vrapené, s háčkovanými kadrlemi, silně škrobenými, které vytvářejí výraznou ozdobu. Límeček rukávců je nízký, dvojitý. Vyšívání je pouze na náramcích. Na krku nosí dívky tzv. obojek, který se uvazuje přímo pod krk. Je vytvořený z hustě skládaného, zpravidla strojního bílého vyšívání, zoubkovaného a dírkovaného. Vyšitá kordulka z ornátového brokátu s velkými květy bývá nejčastěji v zelené a modré barvě. V předním díle má vsazenou vyšitou mašli se zapínáním na knoflíky. Pokrývku hlavy tvoří turecký šátek vázaný „na talíř“ se záušnicemi, s konci zavázanými a zdviženými nahoru. Šátek se uvazuje na plátěný čepec, který pod šátkem vyčnívá jen nepatrně. Obr. 2: Chlapec z Vracova v mužském svátečním kroji, dívka v ženském obřadním kroji (ŽIDLICKÝ 1982, 173) Obřadní ženský kroj Tvoří jej prakticky stejné součásti jako kroj slavnostní, výjimkou však je, že ke svátečnímu kroji se nosí vrchní skládané sukně z pruhovaného kanafasu. Jsou z bavlněné, asi 70 cm široké hrubší bílé příze, do které jsou útkem vetkané barevné pruhy. V klidu vzniká dojem červené proužkované sukně, ale v pohybu se záhyby otevírají a ukazuje se bílá tkanina. Ke kanafasce se nosí květovaný fěrtoch, z kretonu potištěného na bílém základě motivy červených růžiček. Na hlavě má žena starodávné vracovské pentlení. Má hladce učesanou hlavu, kterou zdobí „věneček“ z lesklých kuliček, třásní a s množstvím červených pentlí s vrcholovou stříbřitou korunkou na základně z umělých drobných květů. Obr. 3: Vracovské ženy v pracovním a nedělním kroji (zdroj: www.vracovjan.cz) Ženský kroj pracovní a nedělní Spodní část opět tvoří rubáč, na který se oblékají tři trukové spodničky. Na rozdíl od kroje slavnostního a obřadního nejsou kulmované, jen skládané a lemované krajkami. Na nich se nosí plátěné sukně potištěné různými vzory, např. tradičním kapičkovým vzorem, které nemívají žádné ozdoby a záhyby bývají žehleny naplocho. Přes sukni se nosí modrá zástěra, většinou plátěná. Horní část kroje tvoří plátěná jupka, v chladnějších obdobích jupka plyšová nebo sametová. Svobodná děvčata v tomto kroji chodí prostovlasá. Vlasy splétají do copu, na jehož konci se váže v mašli ozdobná stuha. Vdané ženy nosí na hlavě ve všední den bílý, drobně kvítečkovaný šátek uvázaný pod bradu. V neděli je tento šátek vystřídán brokátovým šátkem. V zimě se nosí sametový šátek s třásněmi a vyšitým zadním cípem. Místo jupek se obléká teplejší kabátek zvaný „kacabaja“ a přes ramena vlněný přehoz, tzv. „vlňák“. Obr. 4 Dívka ve vracovských dudečkách Dudečky Začátkem dvacátého století byl kroj žen z Vracova rozšířen o novou variantu lehkého kroje, pro který se ujal název „dudečky“. Šlo o doplnění běžně používané světle modré zástěry krátkou sametovou kordulkou, jejíž ramena tvoří široká bledě modrá mašle, svázaná do motýlku nad původně plátěným baňatým krátkým rukávkem košilky, zakončeným kanýrkem s kraječkou. Dívky si tento kroj oblékají u příležitosti různých výročních zvyků a lidových zábav, například dožínky. Je oblíbeným tanečním krojem a často se využívá při vystoupeních vracovských folklórních souborů. Mužský kroj sváteční a obřadní Základním materiálem pro kroj je původně tmavomodré, dnes černé sukno. Ke svátečnímu kroji nosí muži „široké“ košile z bílého jemného plátna, zapínané perleťovými knoflíčky. Náprsenka je po každé straně zdobená 10 sámky širokými půl centimetru. Košile je vyšívaná pouze na náramcích. Rukávy bývají naškrobené, skládané do záhybů a do tvrda žehlené. Na košili se obléká vesta zvaná „kordula“, která je modře lemovaná a zavazuje se pod krkem úzkou stužkou. Knoflíky z barevného kovu s vytlačeným vzorkem i dírky jsou pouze dekorativní. V chladnějším období se na kordulu obléká kabátec, „marýnka“ nebo více zdobený „lajbl“. Střih i výzdoba je stejná jako u korduly, rukávy jsou do ramen vsazeny se značně vysokými záhyby. Stejně jako kordula se marýnka ani lajbl nezapínají. Zvláštním znakem těchto krojových součástí je výšivka poznamenaná německým vlivem, znázorňující stylizovaný dubový list s kulovitým zakončením připomínajícím žalud. Muži nosí v horní části korduly, marýnky nebo lajblu zavázané široké zdobené mašle splývající dolů. K mužské široké košili se nosí kalhoty ze světle žluté jirchové kůže, zvané „koženice“. Sahají nad kolena a ovazují se pruhem jirchové kůže, z níž jsou vytvořeny dva kožené „střapce“ ukončené dírkovanou ozdobou a roztřepenými konci. V pase se nosí černý široký řemen, který prochází sametovým vyšitým šátkem s třásněmi. Muži obouvají vysoké boty, které nejsou nijak zdobeny. Mezi koženicemi a holínkou je vidět modré nebo modrofialové punčochy „lýtkovice“ zastrčené do koženic. Na hlavě nosí muži malý kulatý klobouk s úzkou krempou, která je obrácená vzhůru, a s červenými „húsenkami“ zakončenými zlatou nití. Klobouk svobodných chlapců bývá zdoben vonicí a kosárky, které splývají k pravému rameni, ne vzhůru jako u krojů z jiných oblastí. Ženatí muži nosívají na klobouku snítku krušpánku. Obr. 5: Chlapci z Vracova v pracovním kroji (www.vracovjan.cz) Mužský kroj pracovní a nedělní Kroj je téměř stejný jako kroj sváteční a obřadní. Nosí se však košile s úzkými rukávy a náprsenkou zdobenou po každé straně barevným vyšíváním. Místo koženic se nosí kalhoty z černého sukna (dříve tmavomodrého), které nejsou vyšívané, pouze hrana kapes je obšita červeně. V době vinobraní nosí muži k ochraně kroje modrou zástěru. Výše uvedené zdroje (KLVAŇA 1918, HURT 1969 aj.) se při popisu vracovského kroje soustřeďují na obecné znaky a detaily, které jsou pro vracovský kroj typické (tradiční střih, barvy, vzory nebo výzdoba). Kroj se však neustále vyvíjí. Nejnápadnější obměnou je změna používaných materiálů a barev (z modrého sukna na černé, z nedostatku možnosti je sehnat) nebo zkrácení ženských sukní z plné délky na délku pod kolena. Podrobný popis kroje uvádíme také s ohledem na jeho využití při kulturních vystoupeních připravených pro žáky 1. stupně ZŠ. Dětský kroj ve Vracově i jiných oblastech je obvykle zmenšeninou kroje dospělých. Děti, které se aktivně zajímají o lidovou kulturu nebo jsou členy folklorního souboru, mají většinou vlastní kroj doma. Pokud ale chceme do vystoupení zapojit i děti, které dosud k účinkování v kroji příležitost neměly, je třeba vědět, jaké oblečení zvolit. V podmínkách školy není možné pořídit každému dítěti slavnostní nebo obřadní kroj, pokud ho nemá doma, ale i z ryze praktických důvodů je pro vystoupení přirozené volit zjednodušenou formu kroje, jako je lehký pracovní kroj, který se dá snadno zhotovit nebo zapůjčit. V žádném případě bychom však neměli krojové oblečení svévolně upravovat nebo stylizovat do podoby, která je pro danou krojovou oblast netypická, pokud chceme žáky cíleně vést k poznávání a udržování původních lidových tradic našeho regionu. 4.3 Lidová hudba ve Vracově Historie lidových hudeb ve Vracově je pestrá. Současná podoba lidové hudby se od dřívější podoby poněkud liší. Typickým hudebním tělesem oblasti slováckého Dolňácka bývala trojice muzikantů: „primáš“ neboli houslista hrající melodický part a řídící celkový projev muziky, dále „kontráš“, hrající na spodní struny houslí či violy harmonický doprovod a „gajdoš“, dudák. Později vznikaly muziky hudecké, kde pod vedením primáše hráli muzikanti „terc“ neboli druhý hlas, a „obligát“, základní melodii, kterou primáš obohacoval melodickými ozdobami a sóly. Muziku doprovázeli kontráš a basista. V pozdější době, kdy se na moravské Slovácko z Uher dostal cimbál, se připojil cimbalista hrající harmonický doprovod nebo sólové vstupy. Dnes tvoří cimbál základní doprovodnou oporu lidových smyčcových muzik, proto se těmto hudebním uskupením říká běžně „cimbálové muziky“. Pokud hudba hraje bez cimbálu, používá se název „hudecká muzika“. V prostředí města Vracova se hudební život začal rozvíjet v první polovině 19. století, kdy zde působily až dvě gajdošské formace, později vystřídané hudeckou muzikou Václava Třísky, který žil od roku 1869 na domě č. 133. Jeho muzika byla známá po celém okolí a hrávala často při rodinných oslavách, svatbách, ale i obecních zábavách a výročních zvycích. Tento typ hudby byl postupně překonán popularitou instrumentální hudby, která vznikla původně pro chrámové doprovody a figurální produkce. Z této hudby se později vyvinuly lidové hudby dechové, které byly pro vracovské prostředí typické. Souviselo to s tím, že ve Vracově se provozovaly spíše lidové písně náboženské a chrámové než písně světské. Popud k organizaci vracovské hudební scény dal rektor Jakub Pospíšil, provozovatel instrumentální chrámové hudby a učitel hudebně nadané mládeže v instrumentální světské hudbě (HURT 1969, 172). Rektor Pospíšil shromáždil i pěvecký sbor, který ve spolupráci s hudebníky provozoval hudební produkce při bohoslužbách v kostele, o významných svátcích, při smutečních obřadech za zemřelé nebo doprovodech smutečních průvodů na cestě do kostela a na hřbitov. Původně byli k těmto hudebním produkcím zváni zpěváci a hudebníci ze sousedního Bzence. Základem vracovských dechových lidových hudeb byli často muzikanti z vojenských kapel, kteří se do města vraceli po skončení branné služby. Později vznikala hudební tělesa postavená na rodových základech kapelníků (Novotný, Nikl, Kůr). Vracovští muzikanti kromě hry na dechové nástroje většinou ovládali také hru na nástroje smyčcové. V druhé polovině 19. století se do Vracova přistěhovala rodina Raisiglů, jejíž členové hráli na cimbál. František Raisigl, syn tehdy známého cimbalisty Bernarda Raisigla z Ježova, si s sebou přinesl malý přenosný cimbál, který jeho otec zakoupil v roce 1869. Jeho syn František pak stál u zrodu první vracovské cimbálové muziky, která v obci působila ve 40. letech a na začátku 50. let 20. století. Jejími členy byli, podobně jako jinde na Slovácku, muzikanti z hudebních rodů nebo učitelé. Po roce 1900 na Slovácku značně vzrostla obliba dechových hudeb, která souvisela s rozmachem moderních „městských“ tanců a módních skladeb (polky, valčíku, mazurky, sousedské, pochodů atd.) a stavbou prostornějších sálů pro početnější publikum, které zvukově skromnější cimbálové muziky nemohly obsáhnout. Na Slovácku v 2. polovině 20. století v některých obcích cimbálové muziky zanikly, v jiných přetrvaly, částečně i díky tomu, že lidoví muzikanti ovládali hru jak na dechové, tak smyčcové nástroje a během vystoupení oba styly střídali. V mnoha obcích bylo běžné, že se smyčcové nástroje spojily s dechovými, a takovému hudebnímu tělesu se pak říkalo „štrajch“ (HURT 1970, 230). Také ve Vracově na nějakou dobu dechová hudba vytlačila cimbálové muziky z lidové hudební scény. Ve Vracově se cimbálová muzika znovu objevila až v 60. letech 20. století s příchodem houslisty a učitele Mojmíra Vlkojana, který byl původem z Uherskohradišťska. Při této muzice vznikl pak celý folklórní soubor, v němž vyrostli zpěváci a tanečníci, kteří aktivně rozvíjeli vracovský folklór pořádáním tradičního lidového zvykosloví, hodů, dožínek, atd. Po různých obměnách ve složení a umělecké produkci dostal tento soubor jméno Marýnka. Pod tímto názvem působí ve Vracově dodnes. Později se ze souboru oddělila část taneční skupiny, jejíž členové založili nový folklórní soubor Lipina s odlišným repertoárovým zaměřením. Při tomto souboru vznikl také dětský soubor Lipinka, v němž se děti a mladší žáci učí základy lidových tanců a jednoduché písně, což je dobrou průpravou pro pozdější aktivní působení v souborové činnosti. Dětský soubor v nedávné době vznikl také při souboru Marýnka. Třetím folklórním souborem působícím ve Vracově je soubor Vracovjan, který se věnuje především tradičnímu zvykosloví. Soubor Marýnka má vlastní cimbálovou muziku, která působí také jako samostatné těleso, hudební doprovod pro soubory Lipina, Lipinka a Vracovjan zajišťuje nově vzniklá mladá cimbálová muzika. V souboru Marýnka působí i mužský a ženský sbor. Dechová hudba je v současnosti ve Vracově zastoupená kapelou Vracovjáci, která vznikla v roce 1990 a v roce 1998 zvítězila v celostátní prestižní soutěži dechových hudeb Zlatá křídlovka. Všechny soubory i lidové muziky se setkávají na společném vystoupení při tradičním zvykosloví, zejména při hodech a dožínkách. 5 Lidový tanec Při zpracování lidového tance ve škole musíme zohlednit jeho charakteristiky dané kulturní odlišností našeho regionu. Lidový tanec má však i společné rysy, na nichž můžeme stavět při nácviku tanců. Autoři zabývající se lidovou hudbou i tancem se v otázce společných i distinktivních prvků lidových tanců vesměs shodují. Např. J. Matuszková (in JANČÁŘ a kol. 2000, 304) uvádí, že tanec jako pohybové umění je složen z různorodých prvků, podílejí se na něm pohyby celého těla vázané na rytmický doprovod a celkový projev je ovlivněn životní zkušeností i potřebami tanečníků, jejich fyzickými možnostmi, duševními schopnostmi a v neposlední řadě také oděvem a obuví a celkovým tanečním prostředím. H. Krapková a J. Šopková (KRAPKOVÁ-ŠOPKOVÁ 1991, 4) vyzdvihují estetické provedení tance, dramatizaci a rytmizaci pohybů, jimiž tanečník vyjadřuje určitý umělecký výraz. Upozorňují na tři ustálené taneční proudy, tanec lidový, společenský a scénický, z nichž každý má jiné využití a obsahuje jiné umělecké prvky. Tanec lidový, který vznikl jako dílo jednotlivce a získal definitivní podobu v prostředí, kde se vžil, tak může v jednom obecném typu (polka, valčík, skočná atd.) obsahovat různé způsoby provedení dokonce i obecně shodných prvků: držení v páru, poskoků, otočení nebo tlesknutí. Díky těmto jemným odstínům pak hovoříme o charakteristickém tanečním projevu určitých oblastí. Tanec zároveň provázejí podobné časové změny jako ostatní projevy lidové kultury (KRAPKOVÁ-ŠOPKOVÁ 1991, 25). B. Kos (KOS 1976, 5) uvádí, že vrstva českých točivých tanců vzniká v 17. až 19. století a tak jako v obrozenecké době pronikly lidové tance do městské společnosti, podobně městská kultura nebo módní prvky ovlivnily tanec lidový. Se změnami v životě a kultuře lidí takto souběžně nastávaly i změny v hudbě a v kroji. I tyto změny proto musíme při didaktické práci s tancem zachytit a zohlednit. Nezanedbatelná je také základní pohybová stránka tance a její vliv na tělesný rozvoj žáků, což reflektují školní kurikulární dokumenty. Fr. Drdácký (DRDÁCKÝ 1983, 5) uvedl, že tance jsou běžnou součástí osnov tělesné výchovy na školách všech stupňů pro svůj svazek s tělesnou kulturou, neboť tanec pomáhá rozvíjet a estetizovat pohybové schopnosti, emocionální cítění a způsoby jeho neverbálního vyjádření. V současném pojetí kurikula je tanec uveden v RVP ZV v rámci vzdělávací oblasti Člověk a zdraví a jejím vzdělávacím oboru Tělesná výchova (RVP ZV 2007, 69). Tanec se také přizpůsobuje potřebám tanečníků, umožňuje pohybové improvizace, různé varianty kroků, figur i uspořádání prvků. Protože lidové tance vycházejí z přirozených funkčních pohybů (chůze, běhu, skoků, obratů, podupů, tleskání a jiných pohybů), které jsou tvarově, prostorově, rytmicky a dynamicky stylizovány pro zamýšlené umělecké vyjádření (DRDÁCKÝ 1983, 6), lze choreografii jednotlivých tanců nebo tanců tvořících součásti obsáhlejšího pásma či pořadu upravit podle konkrétních schopností žáků s ohledem na jednotlivce. Tanec jako součást tělesné výchovy tak plní funkce zdravotní, vzdělávací a výchovné (DRDÁCKÝ 1983, 6-7). Zdravotní funkcí rozumíme cvičení lokomočního a celostního charakteru (kombinace chůze, běhu a skoků), které přispívají k celkovému rozvoji vnitřních orgánů, síly nohou a tím i k zvyšování tělesné a funkční zdatnosti organismu. V nich se uplatňuje a pěstuje správné držení těla, vytrvalost a schopnosti odhadovat rychlost, tempo, sílu a rozsah pohybů. Tance, při kterých se taneční pár otáčí kolem svislé osy a postupuje v prostoru po určené dráze, jsou velmi dobrým cvičením prostorové orientace a rovnováhy. Konečně funkcí vzdělávací je skupina koordinačních cvičení (množství tanečních tvarů, které se obměňují prostorově, rytmicky a dynamicky) vytvářející nové pohybové dovednosti, které přispívají k rozvoji pohybových schopností, zvláště obratnosti a nervosvalové koordinace. Díky funkci výchovné pak tanec učí jednotlivce spolupracovat s kolektivem na jednodušší úrovni pohybové a na složitější úrovni estetické. 5.1 Historické vrstvy a typy lidových tanců a jejich obecné prvky Při nácviku tanců můžeme s výhodou spojit nácvik pohybové složky s poučením o vzniku a vývoji jejího charakteru na základě historických vrstev jednotlivých lidových tanců. V dělení vrstev a jejich charakterizaci se jednotliví autoři opět shodují. Např. B. Kos (KOS 1976, 7-9) za nejstarší vrstvu lidových tanců považuje tance obřadné, zejména tzv. chorovody (chůzi se vzájemným držením rukou tanečníků za doprovodu zpěvu nebo jednoduchého hudebního nástroje ve 2/4 nebo 3/4 taktu). Většina těchto tanců pochází z doby Slovanů a patří sem různé dožínkové, velikonoční, masopustní, svatební a pohřební tance, vynášení Morany, tance kolem svatojanských ohňů, dětské královničky atd. Do nejstarší vrstvy můžeme dále zařadit i sólové tance mužské, souhrnně nazývané „skoky“, které se formovaly podle krajového charakteru (verbuňk se vytváří ze staršího skoku v době verbování na vojnu, odzemek v souvislosti se zakládáním salaší atd.) Mužské tance mají svou tradiční podobu: tančí se hromadně nebo sólově, začíná se obyčejně volným úvodem, spojeným se zpěvem, hudba potom zrychlí tempo a tanečníci předvádějí v bohatých cifrách a figurách svoje umění. Do druhé vrstvy, která se vyvíjela v 16. a 17. století, pak patří tance točivé. Nejznámější jsou sedlácká, vrtěná, danaj, starodávný, točená nebo čardáš. Tanec obvykle začíná tak, že si hoch zapívá před muzikou, která jeho zpěv podchytí, na to hoch přivolá kývnutím nebo zvoláním děvče a započne vlastní tanec. Někdy začíná hoch kolem děvčete cifrovat, poté se oba uchopí do tanečního držení a točí se dokolečka. Při zpěvu druhé sloky děvče zůstává u hocha, drží se s ním vnitřní ruce a oba se pohupují v rytmu taneční písně. Po přezpívání se opět tančí. Pro točivé tance je typické, že na jeden tanec existuje celá řada tanečních písní, přičemž zpěv, hudba a tanec tvoří soulad, tanečník musel tradičně být zároveň dobrým zpěvákem. Chceme-li rozvíjet tyto složky současně (např. připravovat žáky pro účinkování ve folklórním souboru), máme zde prostor pro uplatnění mezipředmětových vztahů (tělesná výchova, hudební výchova, vlastivěda nebo jiné). Nejmladší historickou vrstvou ze 17. až 19. století jsou tance figurální, pro něž jsou charakteristické určité taneční figury, které se v jednom tanci na jednu píseň stále opakují (např. v tancích s proměnlivým taktem, tzv. matenících). Také figurální tance mají více tanečních písní a jsou hojně rozšířené – např. polonéza, valčík, mazurka, kvapík, polka nebo šotyš. Improvizace u těchto tanců je sice také možná, ale nemůže se tolik rozvíjet jako u tanců sólových a točivých. U zvlášť oblíbených figurálních tanců (polka, valčík atd.), které se staly tanci společenskými, se objevuje potřeba komponovat nové taneční písně. Tyto tance sice mají taneční melodii, ale není zde zdaleka takový poměr tance a zpěvu jako u tanců točivých. Průprava v těchto tancích může být pro žáky užitečná, zvláště pokud se budou chtít tanci věnovat i ve svém pozdějším společenském životě. H. Krapková a J. Šopková (KRAPKOVÁ-ŠOPKOVÁ 1991, 4) používají stejné dělení historických vrstev a typů lidových tanců, přičemž připomínají také vliv hudební lidové kultury, kterou dělí na dvě oblasti. První oblast je západní (instrumentální), do níž patří Čechy, západní Morava, Horácko, Podhorácko, Haná a Malá Haná, druhá oblast je východní (vokální) a zahrnuje východní Moravu, Lašsko, Valašsko a Slovácko. Lidové písně ze sféry lidové kultury západní jsou převážně tvrdého durového charakteru a užívá se v nich hlavně 3/4 taktu. Píseň východního typu má bohaté rytmické členění a převládá 2/4 takt. Kromě měkkých a tvrdých tónin se zde setkáváme i s tóninami archaickými, které mají základ v různém ladění píšťal, fujar a jiných lidových nástrojů. 5.2 Charakteristické prvky lidových tanců na Slovácku Etnografické oblasti České republiky se dělí na mnoho dalších menších podoblastí. Každá oblast má své nezaměnitelné taneční, hudební a slovesné rysy. Slovácko patří do skupiny etnografických oblastí Moravy společně s Horáckem, Podhoráckem, Hanou, Záhořím, Valašskem, Slezskem a Lašskem. Oblast Slovácka se dále dělí na Horňácko, Dolňácko a Podluží. Kyjovské Dolňácko, v němž leží i město Vracov, je rozsáhlé území mezi Uherskohradišťskem, Strážnickem, územím Hanáckých Slováků a Podlužím. Jeho severní hranici tvoří vrcholky Chřibů. Na jihu sahá v okolí Hodonína a Rohatce k řece Moravě. Hlavním střediskem této oblasti je Kyjov, podle něhož se celé území nazývá také Kyjovsko. Území od Kyjova na sever je severní Kyjovsko a k jeho nejvýznamnějším obcím patří Nětčice, Boršov, Kostelany, Bukovany, Ježov, Hýsly. Jižním směrem je pak jižní Kyjovsko s obcemi Svatobořicemi, Mistřínem, Miloticemi, Ratíškovicemi, Dubňany a dalšími. Na rozhraní s územím Hanáckého Slovácka leží v severozápadní části obce Bohuslavice a Sobůlky. V jihozápadní části jsou významnými obcemi Šardice, Hovorany a Čejč (JELÍNKOVÁ 1996, 3-4). Obr. 6: Mapa etnografické oblasti Slovácko (PLOCEK 2003) Obr. 7: Mapa folklórního regionu Kyjovska a Ždánicka (HRABALOVÁ 1998) Všem oblastem Slovácka je společné větší uplatnění mužských prvků v tanci než ženských a velmi živý a temperamentní ráz tanců (KRAPKOVÁ-ŠOPKOVÁ 1991, 4). Tance na Dolňácku se řadí k východnímu hudebnímu stylu, pro který je charakteristický velký počet písní, které se k jednomu tanci předzpěvují. Pro Dolňácko, stejně jako pro celé Slovácko, je dále typické velké množství točivých tanců (JANČÁŘ a kol. 2000, 304). Tance shodných jmen se tančí v každé obci jinak a podle obcí jsou jednotlivým tancům proto často dávány přídomky (např. kyjovská, boršická nebo vlkošská skočná, strážnický nebo svatoborský danaj atd.) Charakteristickým tancem strážnického Dolňácka je párový točivý tanec důstojného rázu, danaj. Na Kyjovsku se tančí skočná. Oblíbeným mužským tancem je verbuňk, který má v každém slováckém regionu osobitý styl. Na Dolňácku se tančily i figurální tance, ale nedosáhly zde takového počtu a obliby jako v jiných oblastech. Tance postupem času podléhaly proměnám a různé společenské oblibě. Prvky z různých národopisných oblastí se mísily, tanečníci přejímali celé tance a přirozeně je modifikovali. V současnosti trend mísení prvků i tanců pokračuje, při nácviku tanců se někdy využívá i moderních choreografických prvků. Tento přirozený vývoj ale s sebou nese i některá rizika. Není například vhodné, aby se tance tančily bez přihlédnutí k tradicím regionu, odkud pocházejí. Někdy je sledovaným cílem tanečních souborů pouze líbivost a komerční úspěch. Pokud však chceme cíleně vést žáky pomocí tanců a lidových písní k poznání charakteristik našeho regionu nebo národopisné oblasti, měli bychom tance vybírat důsledně a odlišovat varianty tanců (např. slovácká slovenská) od tanců z jiných regionů (slovenské karičky, čardáše atd.) Pokud chceme tančit tance z jiných oblastí, měla by jejich nácviku předcházet rozšiřující vědomostní i pohybová průprava, aby nedocházelo k nežádoucím modifikacím nebo dokonce chybám v původním tanci. 5.3 Obecná metodika nácviku písní a tanců Při nácviku lidových tanců můžeme hudební doprovod hrát i na klavír, harmoniku nebo jiné vhodné nástroje, které máme ve škole k dispozici. Klasické složení lidové hudby však nahradit nemohou, nejen kvůli barevnosti vícečlenného hudebního tělesa, ale především vzhledem k svému charakteru. Tradiční a nejtypičtější lidové hudební nástroje Slovácka jsou nástroje smyčcové a dřevěné dechové, přičemž melodie a harmonie písní vycházejí ze způsobu hry těchto nástrojů. Pokud je taneční píseň hrána nástroji jiného druhu, projeví se to nejen na její melodice, ale i na harmonii nebo rytmice. Příkladem jsou různé varianty písní, které hrály původně lidové cimbálové nebo hudecké muziky a později je přebraly dobově oblíbenější dechové hudby, které se nemohly tak dobře přizpůsobit individuálnímu projevu tanečníků a zpěváků a písně si proto upravovaly, např. do jiné tóniny, pro jiný tanec atd. (HURT 1970). Lidové písně s tanci úzce souvisí. Některé písně jsou spojeny s určitým druhem tanců, rytmikou, melodičností i frázováním textu tvoří s tancem organický celek. Slovácké tance zpravidla začínají zpěvem před muzikou, poté se pravidelně střídá sloka písně s tancem. Písně si muzikanti nebo tanečníci tradičně dělí podle rytmiky (skočná, sedlcká, verbuňk, danaj). Běžné je také dělení podle obsahu textu. Obsahem písní světských jsou dramaticky zabarvené události ze života lidí (písně výpravné či balady), písně, v nichž se odráží historické události nebo písně lyrické (žertovné i milostné). Zvláštním typem jsou ukolébavky, písně svatební, pohřební a písně s vojenskou tematikou. Písně obřadní se pak vztahují k různým lidovým zvykům a obyčejům. Při nácviku tanců můžeme pracovat prakticky se všemi typy písní, protože na Slovácku je běžné, že před tanečními písněmi se zpívají i písně jiných druhů (výjimkou jsou písně obřadní, určené pro jedinečné příležitosti). Ve Vracově například tanečníci často přezpívají táhlou píseň, po níž následuje taneční píseň s vhodnou tematikou – po vojenské písni např. verbuňk, původně tanec rekrutů, po milostné písni podobně laděná skočná, sedlcká atd. Protože tradiční lidová hudba se na Slovácku řídí projevem zpěváků a tanečníků, musíme při nácviku tanců už od počátku učit žáky správně vyslovovat, dbát na správné tempo, rytmus a přirozenou dynamiku. Jednoduchou cestou k přirozenému zpěvu bez nežádoucích prvků může být zdůraznění faktu, že každá lidová píseň je organickým útvarem, který nese určité obsahové poselství – předává posluchačům určité sdělení. Chápání obsahu písně však může být zejména pro mladší žáky obtížné. Proto volíme vždy takové písně a tance, které budou žákům blízké obsahově i formálně. Tradičně se žáci seznamují s tanečním pohybem a písněmi prostřednictvím tzv. dětských her, později se od těchto jednoduchých recitací, písní a tanečků přechází k složitějším. Metodika nácviku lidové písně může vypadat následovně (podle KOS 1976, 17-18): 1. Předzpívání písně ve vzorném přednesu, vysvětlení, odkud píseň je, z kterého kraje nebo obce, z jakého prostředí, jakého je typu. 2. Výklad a nácvik textu. Text se naučíme recitovat, upozorníme na nářeční rozdíly, objasníme zvláštní výrazy v písni. Přitom dbáme na správnou výslovnost. 3. Rytmická příprava – recitujeme text v rytmu písně, obtížnější rytmy předem vytleskáme nebo vyťukáme. 4. Nácvik melodie. Melodii rozdělíme na logické celky nebo fráze. Osvojené celky postupně spojujeme. Zpíváme mírně nebo maximálně ve střední síle, důležitá není hlasitost, ale intonační a rytmická přesnost. 5. Závěrečné vypracování písně po dynamické i výrazové stránce – určíme tempo písně, dynamiku a vazbu. Jakmile si žáci píseň dobře osvojí, přistoupíme k nácviku tance. Také nácvik tanců rozdělíme na dílčí fáze (podle KOS 1976, 19-20). První částí nácviku tance je pohybová a rytmická příprava: 1. Předpokladem pro nácvik určitého tance je základní pohybová vyspělost tanečníků. Vycházíme proto z fyzických předpokladů žáků, které rozvíjíme vhodnou gymnastickou průpravou. 2. S gymnastikou souvisí rytmická cvičení, která rozvíjejí rytmický cit. Rytmická cvičení se však nesmějí stát cílem nácviku, používáme je jen jako prostředek získání požadovaných dovedností. Po jejich dobrém zvládnutí přistoupíme hned k vlastnímu tanci. 3. Před vlastním nácvikem tance nacvičíme taneční kroky. Vybereme a zdůrazníme základní taneční krok, který si pak rozloženě osvojíme. Tím si usnadníme nácvik nejen aktuálního tance, ale i tanců pozdějších, neboť pracujeme s rytmickou podstatou tanců a objasňujeme, z jakých pohybů se různé dané tance skládají. Nejvhodnějším útvarem pro tuto jednoduchou taneční průpravu je kruh, kdy tanečníci postupují po obvodu a mají možnost sledovat instruktora a také sebe navzájem. 4. Pravidelným nácvikem se snažíme o automatizaci pohybů, abychom při hudbě nemuseli myslet na technické provedení. V další fázi nácviku obměňujeme taneční útvary: tančíme ve dvou řadách proti sobě, v řadách, které se pohybují za sebou, v zástupech na diagonále atd. Při taneční průpravě učíme tanečníky i orientaci v prostoru, udržování rozestupů a vzdáleností při otáčivém pohybu Po zvládnutí rytmických prvků přistupujeme k vlastnímu nácviku tance: 1. Seznámení s tancem – kdy a kde vznikl, za jakých podmínek, jaký je jeho obsah a co vyjadřuje 2. Celý tanec vzorně předvedeme, aby byla dána představa o tanci jako celku 3. Nacvičíme jednotlivé taneční fráze po ucelených částech 4. Několikrát procvičíme celý tanec 5. Opakujeme za doprovodu hudby. Nácvik lidových tanců vyžaduje dobrý hudební doprovod, nejlépe lidovou muziku, vhodný je ale i klavír, pokud jeho doprovod vyhovuje rytmické stránce tance. Dobrým a jednoduchým řešením mohou být housle nebo viola hrající kontrový rytmický doprovod. Nemáme-li hudební nástroj k dispozici, nacvičujeme tak, že jedna polovina žáků zpívá, zatímco druhá tančí; úkoly se pak vymění. Pohybové a taneční průpravě musíme věnovat pečlivou pozornost a dostatek času, nesmíme ji uspěchat nebo podcenit, protože tvoří základ tanečního nácviku a na ní závisí výsledek naší práce. Zásady pro správnou průpravu uvádějí H. Krapková a J. Šopková (KRAPKOVÁ-ŠOPKOVÁ 1991, 6-8). Hlavním prvkem je dobré zvládnutí základní taneční techniky, tedy souhrnu určitých pohybových prvků, které vytvářejí z pohybového projevu tanec: jde o různé způsoby držení tanečníků, o jejich vzájemný kontakt při tanci, pohyb v prostoru, o charakteristickou techniku nohou (nášlapy, poskoky atd.) Zvláštní péči je třeba věnovat výchově správného držení těla a nenucenosti pohybu. Správné pohybové návyky u tanečníků vytváříme a upevňujeme pomocí cílených gymnastických cvičení, protože dovednost a schopnost správného držení těla je výsledkem motorického učení a výchovy. Důležité je ji pěstovat už v raném věku, pozdější upevňování a rozvíjení této dovednosti může tělesnému vývoji dětí jen prospět, pokud je ovšem dítě po fyzické stránce zdravé a náročnější fyzická výkonnost by pro něj znamenala nadměrnou zátěž. Při správném držení těla jsou funkce pohybového a podpůrného aparátu v rovnováze a jsou v přímém vztahu k dobré činnosti vnitřních orgánů a nervového systému. V klidu i v různých pohybových vazbách se těžiště jednotlivých částí těla vyrovnává, do činnosti se uvádějí jen svaly nezbytné pro pohyb, přičemž jejich napětí a uvolnění se reguluje v souladu s funkčními, zdravotními a estetickými požadavky (Wálová in KRAPKOVÁ-ŠOPKOVÁ 1991). Nesprávné držení těla tedy neznamená menší, ale naopak větší námahu. Při tanci se doporučuje pro větší stabilitu o několik centimetrů vzájemně oddálit chodidla a váhu těla umístit na jejich přední část. Pomocí kontrakce břišních a hýžďových svalů je vhodné mírně podsadit pánev (aby nastal pocit tahu břišních svalů přes boky vzad), čímž se zamezí přílišnému prohnutí v bedrech. Dále je nutno vytažením z pasu nadnést hrudník, ramena rozložit do stran, táhnout je mírně dolů a vzad. Lopatky rozložíme na plocho k hrudníku, šíji protáhneme vzhůru, aby brada s přední linií krku svírala pravý úhel. V tomto základním postoji držíme paže v připažení, volně protažené lokty natočeny stranou, dlaně palci vpřed. Uvědomovací cvičení ke správnému držení těla jsou nezbytnou součástí nácviku tanců. Pro zjednodušení práce vybíráme taková cvičení, která bezprostředně ovlivňují správné držení těla. Jde především o posílení práce břišních svalů, pánve a hýžďových svalů, svalů zádových a mezilopatkových a o protahování páteře a končetin. Cvičení vyžadují dokonalou koncentraci, cvičíme proto zpočátku v pomalém tempu a zařazujeme časté výdrže pro kontrolu výchozích i průběžných poloh pohybu. Při výběru a provádění cvičení musíme vždy dbát na fyzické předpoklady žáků a jejich pohybové schopnosti. V rámci taneční průpravy pak můžeme rovněž zařazovat vhodná cvičení (KRAPKOVÁ-ŠOPKOVÁ 1991, 20). Základem jsou průpravná cvičení pro pohyb na místě: 1. Přenášení váhy těla ze špiček na paty (rozvíjející pocit tělesné osy) 2. Odvíjení chodidla na palec nebo se zdvihem nohy 3. Podřepy a výpony 4. Přešlapování z pat na špičky (pérování) 5. Hmity v kolenou, v nártech, ve výponu nebo vystupňované až do výskoku. Následují cvičení pro pohyb z místa (KRAPKOVÁ-ŠOPKOVÁ 1991, 21): 1. chůze na vnitřní a vnější hraně chodidel, po patách, ve výponu 2. našlapování přes patu a přes špičku – vázaně (zvolna), rázně (v pochodovém tempu) 3. podřepy do výponu a opačně, chůze výpady vpřed 4. Běh – měkký, vláčný, našlapovaný přes přední část chodidel, s ostrým propínáním nártů, dlouhým krokem se snížením těžiště, s ostrým skrčováním přednožmo (při mírném náklonu trupu vzad) nebo s ostrým zakopáváním (opět s mírným náklonem trupu), běh s dopínáním odrazové nohy 5. Poskoky se skrčováním přednožmo (vysoké, střední nebo drobné), s přednožováním poníž, se zanožováním poníž nebo s unožováním poníž 6. Skoky – na místě, snožmo, roznožmo, zkřižmo nebo jejich kombinace, skoky s pokrčováním přednožmo (jednonož nebo snožmo), skoky z místa – dálkový skok, nůžkový skok, čertík 7. Obraty vyšlapávané na plném chodidle nebo ve výponu 8. Výskoky snožmo, hladké víření, pérované víření 9. Prostorové křivky a orientace v prostoru podle 6 základních směrů: vpřed, vzad, vlevo, vpravo, vzhůru a dolů; dále podle 4 rovin: čelné, bočné, vodorovné a příčné. Tyto dráhy můžeme procházet různým krokem, po vlnovkách a křivkách s dostředivým nebo odstředivým sklonem trupu. Dále můžeme kombinovat chůzi, běh, poskoky, taneční kroky, pohyby s výdrží, pohybem paží nebo trupu. Postup při pohybové a taneční průpravě volíme s ohledem na didaktické zásady tělesné výchovy (KRAPKOVÁ-ŠOPKOVÁ 1991, 24). Zpočátku používáme metodu analytickou, s častými slovními pokyny k průběhu pohybu. Dbáme na přesné provedení pohybu v co největším rozsahu, tak, aby svaly, které se přímo pohybu neúčastní, pomáhaly svým statickým napětím správnému průběhu pohybu. Cvičíme zvolna, každé cvičení několikrát opakujeme. Je-li pohyb zvládnutý, přistupujeme k další etapě pohybové průpravy, kdy je úkolem provést daný pohyb v optimálním tempu, dynamice a v různých obměnách. Od počátku dbáme na správné dýchání. Nácvik doplňujeme cvičením obratnosti, rovnováhy, chůzí, během, poskoky a skoky, tanečními kroky, pohybem v prostoru nebo jejich vzájemnými kombinacemi. Při taneční průpravě i pohybových cvičeních využíváme rytmického hudebního doprovodu (např. klavíru nebo reprodukované hudby), abychom žákům umožnili rozvíjet schopnost koordinace pohybů podle tempa a dynamiky hudebního doprovodu. 5.4 Jevištní zpracování lidového tance Jakmile přeneseme lidový tanec na jeviště nebo scénu, stává se součástí dramatického umění, a proto je třeba respektovat zásady pohybové dramatizace (KOS 1976, 21). Tanec stavíme tak, aby vynikly jeho pohybové kvality, přičemž taneční pohyb musí být divákům co nejsrozumitelnější. Lidové tance na jevišti lze jen do určité míry předvádět v jejich přirozené podobě. Můžeme tanečníkům ponechat volnost improvizace, pokud to jejich taneční schopnosti umožňují, ale obecně je vhodné taneční projev přiměřeně upravit. Stupeň úpravy lidového tance pro jeviště je různý. Tance můžeme seřadit do pásma tak, aby tvořily určitý celek – např. tance regionálního celku nebo tance jednotného, vyhraněného charakteru atd. Sestavování tanců do pásma musí respektovat hudební i pohybový cit, pásmo musí mít dobrou kompoziční stavbu, aby si udrželo dynamiku a diváckou přitažlivost (nesmí však stavět na samoúčelných efektech a líbivosti). Po pomalejším začátku můžeme například postupně zvyšovat tempo nebo pohybovou náročnost. Přitom bychom měli počítat s přiměřenými požadavky na fyzickou výkonnost, např. aby tanečníci nezpívali při rychlých tancích. Náročné požadavky je lépe řešit např. sólovým výstupem některého z tanečníků, přičemž ostatní spoluvytvářejí ráz scény jako kompars. Formy pásma se často využívá pro zpracování komponovaného pořadu. Po nezbytné průpravě přistoupíme k tanečnímu rozpracování jednoho tance, který zpracujeme jako taneční číslo pomocí variant a figur. Každý tanec má mít svou kompoziční i časovou výstavbu, svůj vstup, střed a závěr, vyvrcholení a gradaci. 6 Lidové tance ve Vracově a jejich využití v hudebně-tanečních pásmech Základem lidového tanečního projevu ve Vracově byly tři tance: šiml, šotyš a sedlcká. Dalšími tanci, které do Vracova pronikly s rozšířením dechových hudeb, byly polka, kvapík a mazurka. Taneční projev tak spočíval na šesti základních tancích, ke kterým se přidružovaly další tance jako jejich odnože, např. slovenská. (Podrobný popis tanců charakteristických pro Vracov, tj. taneční kroky, prvky a variace uvádíme v podkapitolách popisující hudebně-taneční pásma, v nichž tyto tance můžeme prakticky realizovat.) Stěžejními tanci pro lidový taneční projev ve Vracově byly šotyš a sedlcká, tance v dvoudobém rytmu, na písně, které hrávaly hudecké či cimbálové muziky. Základem sedlcké je dvoučtvrťová rytmika, přičemž muzika hraje houpaný smyk. U šotyše je rytmika rovněž dvoučtvrťová, ale smyk je výrazněji dělený až odrážkový (střídavě hraje basa první dobu a tzv. kontra druhou dobu) . K šotyši se postupem času připojil tanec zvaný šiml a vznikl tak jeden tanec s dvěma kombinovanými tanečními kroky, krokem přísunným ze šimlu a krokem kvapíkovým (poskočným přísunem) ze šotyše. Kvapíkový krok sloužil při tančení k výměně pozic tanečních párů nebo i vzájemné výměně tanečníků v páru. Sedlcké se ve Vracově dříve říkávalo také „mládenská“ či „hodová“, a protože se jednalo o tanec rekrutů, také „regrútská“ nebo „odvedenecká“ (ve Vracově se chlapcům odcházejícím na vojnu tradičně říkalo „odvedenci“, výraz „regrút“ sem byl přenesen z nářečně odlišného okolí). Protože lidové tance nebyly dříve tak vyhraněné jako dnes, taneční projev v sedlcké byl hodně upravován, do tance prolínaly i prvky z jiných tanců, v případě sedlcké například ze šotyše, nebo naopak do šotyše ze sedlcké. Oblíbeným tancem ve Vracově je i rytmická a živá slovenská, s tanečním krokem velmi podobným sedlcké. Tento tanec byl do Vracova přinesen ze sousedních Skoronic. V první polovině 20. století začali do Vracova obyvatelé Vlkoše a Skoronic dojíždět za prací a děti posílat do vracovské školy. Tím se kontakty obcí utužily a vznikala i smíšená manželství, což vedlo k tomu, aby se do Vracova dostaly nepůvodní taneční a zpěvné prvky. Dnes velmi rozšířený valčík byl ve Vracově zpočátku považován za taneční klasiku městského typu. Původně nebyl lidovým tancem, tím se stal později s rostoucí popularitou dechové hudby. Dechové kapely potřebovaly pro svůj projev rytmiku, a proto jen zřídka hrály táhlé lidové písně. Pokud je zařazovaly do repertoáru, např. z důvodu jejich obliby u obecenstva, upravovaly je do rytmické podoby. Vhodným řešením pro takové úpravy byl trojdobý valčíkový rytmus, který je volnější, s dlouhou první dobou. Tyto úpravy vedly k tomu, že původně táhlé lidové písně se staly mnohem známějšími ve své rytmizované podobě (ve Vracově je to např. píseň Ten lanžhotský mlýn). Stejným způsobem, jako se vzájemně ovlivňovaly tance, ovlivňovaly se vzájemně i lidové písně. Významným prvkem pro tyto variace bylo nástrojové složení lidových muzik. Cimbálové nebo hudecké muziky se řídily pěveckým projevem tanečníků nebo sólových pěvců a hrály to, co si tanečníci nebo zpěváci poručili sólovým předzpěvem. Dechové kapely byly však vázané rytmikou a jejich hudební projev byl akusticky tak silný, že pro tanečníky nebo zpěváky bylo prakticky nemožné určovat si výběr skladeb v průběhu hry. Sólový předzpěv tanečníků na lidových zábavách proto postupem času téměř vymizel, a pokud se zpívalo, drželi se zpěváci rytmu udaného kapelou a zpívali nejčastěji valčíkové nebo polkové či písně rytmicky upravené. Písně v pásmu byly často prolínané, jejich sloky se míchaly do sebe a tančil se na ně jeden tanec. Postupně si dechové kapely, které už se nemohly řídit předzpěvem, vytvořily celé sady písní hraných v určitém pořadí. To bylo výhodné i proto, že dechové kapely na rozdíl od cimbálových nebo hudeckých muzik hrávaly z not. Ve Vracově i okolních obcích se však sólové předzpěvy tanečníků nadále udržely díky lidovému zvykosloví. Například na hody bylo a stále je běžné, že krojovaná chasa nastoupí před muziku (dechovou nebo hudeckou), zazpívá si a muzika zvolenou píseň zahraje. Ve Vracově se kromě zmíněných původních tanců dnes tančí i tance typické pro jiné regiony Kyjovska (HURT 1970). Je to především skočná, tanec v trojdobém rytmu s výskoky a pokrčováním vnější nohy v koleni, nebo již zmíněná slovenská. Dále je ve Vracově typický danaj, tanec typický pro Strážnicko, který na Kyjovsku zdomácněl ve Svatobořicích, Ratíškovicích nebo Rohatci. Tancuje se v tempu strážnických danajů, taneční krok je však charakteristický výraznějším poklesem na celé chodidlo s následným vyšvihnutím na špičku. Mužské tance jsou ve Vracově zastoupeny především verbuňkem, který se předvádí ve dvou nebo třech tempových fázích, jak je obvyklé i jinde na Kyjovsku: tzv. „válaný“ verbuňk se tančí pomalu a volně, v rychlejším tempu pak následují výraznější a dynamičtější pohyby. Méně rozšířený než verbuňk je ve Vracově mužský tanec zvaný „po holénce“, který je obdobou hošijí tančených na Podluží – tanečník vyskakuje z podřepu co nejvýše, přičemž dva chlapci mu po stranách pomáhají vyzvednutím za opasek nebo za boky. Muzika tanec doprovází volnějším tempem než „válaný“ verbuňk, aby tanečník stihl provést výskok, poté tanec v rychlé části přechází do verbuňku. Pokud chceme tyto tance didakticky zpracovat v rámci školní činnosti a přiblížit tak žákům kulturu obce i jejího regionu, vhodným řešením je jejich uspořádání do hudebně-tanečních pásem. K realizaci tanců v pásmech využijeme písní, které se na tyto tance tradičně zpívají a odrážejí se v nich prvky typické pro život obyvatel Vracova. Tato hudebně-taneční pásma můžeme využít zvláště pro práci s mladšími žáky, kteří mají aktivní zájem o lidovou kulturu a přecházejí od typicky dětských tanců k tancům pro dospělé tanečníky. Na základě zkušeností s prací ve folklórním souboru mohu potvrdit, že mladší žáci (ve 4. či 5. ročníku ZŠ a ročnících navazujících) tyto tance po patřičné didaktické průpravě nejen zvládnou na kvalitní úrovni, ale pokročilejší tance jsou pro ně i významným motivačním prvkem pro další aktivní působení v souboru. Jako praktickou ukázku uvádím čtyři hudebně-taneční pásma sestavená tak, aby žákům zprostředkovala nejen tance typické pro Vracov, ale přiblížila i lidovou kulturu obce a tradiční život jejích obyvatel v proměnách času. Pásma jsou tematicky zaměřená na nejtypičtější prvky života obyvatel Vracova, popř. v širším pohledu na prvky života obyvatel slováckého Dolňácka: nesou názvy Jarmak, Na pastvě, Na poli a V lese. Při sestavování pásem a jejich realizaci sledujeme tyto didaktické cíle: · Žáci se seznámí s projevy tradičního života obyvatel Vracova, především dětí, a to v takové podobě, v jaké jak podle pamětníků trávili čas, popř. jak si zpříjemňovali své povinnosti. · Žáci si osvojí konkrétní lidové písně a tance vzniklé na základě těchto životních zkušeností a seznámí se tak s nimi jako přirozenými projevy lidové kultury Při výběru tanců a písní a jejich sestavování do pásem jsem vycházela z tanečního a písňového repertoáru folklórního souboru Marýnka, v němž aktivně působím. Tematicky zaměřenou choreografii pásem jsem vytvořila na základě výpovědí pamětníků – obyvatel Vracova. Metodika nácviku vychází z obecného nácviku tanců, jak je charakterizován v uvedených metodických příručkách (KOS 1976, JEŘÁBKOVÁ 1979, KRAPKOVÁ-ŠOPKOVÁ 1991). Seznam písní použitých v hudebně-tanečních pásmech: Hudebně-taneční pásmo „Jarmak“ o Ve Vracově na jarmaku (notový fond CM Marýnka) o Nechoďte Kyjovjáci (PETRŮ 1991, 24 – transponováno do C dur) o Bzenčané sú veselí (notový fond CM Marýnka) o Červené vínečko jak višňa (notový fond CM Marýnka) o A ty mistře kováříčku (PETRŽELA 1996, 15) o Vy řezníci, řemesníci (notový fond CM Marýnka) Hudebně-taneční pásmo „Na pastvě“ o Dívča husy pase (notový fond CM Marýnka) o Gdyž sem byl malučký (notový fond CM Marýnka) o Na Čajču (PETRŮ 1996, 83 – transponováno do G dur) o Za horama, za lesem (POLÁČEK 1951, 135) o Čí že sú to kačeny (notový fond CM Marýnka) Hudebně-taneční pásmo „V lese“ o Nechali ně moja mamka skázat (PETRŽELA 1996, 9) o Hajníci pyšní (PETRŽELA 1996, 10) o Kukačka (PETRŽELA 1996, 11) o Nedaleko lesa, háju (HRABALOVÁ 1998, 517) o Gdyž sem já šel kolem lesa (notový fond CM Marýnka) Hudebně-taneční pásmo „Na poli“ o Já mám koňa, šimla vraného (notový fond CM Marýnka) o Náš tatíček, to sú mrva (notový fond CM Marýnka) o Tancovala ryba s rakem (HRABALOVÁ 1998, 520) o Až se já ožením (PETRŽELA 1996, 17) o Zasél sem žitko (PETRŽELA 1996, 18) 6.1 Hudebně-taneční pásmo „Jarmak“ Pro obyvatele slováckých obcí i přespolní návštěvníky byl jarmark (ve slováckém nářečí nazývaný „jarmak“) velkou událostí a jedinečnou podívanou. Konával se zpravidla na náměstí, návsi nebo na zvláštním vyhrazeném místě. Prodávaly se zde různé výrobky pro každodenní potřebu (např. řemeslné výrobky, zemědělské plodiny, obuv nebo oděvy). Řemeslníci na jarmarku své výrobky nejen prodávali, ale zároveň často předváděli jejich výrobu nebo úpravy, aby přilákali zákazníky a předvedli svou zručnost a kvalitu zboží. Na jarmarcích se obchodovalo za peníze, také zde však fungoval i prostý směnný obchod, který umožňoval lidem zbavit se přebytečných věcí. Vracov byl v širokém okolí a dokonce i za hranicemi regionu známý díky pěstování zeleniny. Výborně se zde dařilo zejména cibuli a salátu, kvůli čemuž si Vracovjané od obyvatel okolních obcí vysloužili žertovnou, dodnes užívanou přezdívku „Saláti“. Ve Vracově se jarmarky začaly pořádat za vlády císaře Maxmiliána, kdy obec získala právo výročních trhů, právo várečné a lihovarnické. Vracovjané své zboží vozili i na trhy v blízkém i vzdáleném okolí. Pravidelně například pěšky docházeli do Vídně, kam zboží vozívali na trakaři a často s sebou brávali i děti nebo rodinné příslušníky. Po dokončení železničního spojení s Vídní, tzv. Ferdinandovy dráhy, Vracovjané využívali k dopravě zboží vlak, díky čemuž hospodářský význam obce značně vzrostl. Následující pásmo využívá těchto obecně známých faktů k předvedení, jak mohl tradiční lidový jarmark vypadat. 6.1.1 Písně a popis tanců Ve Vracově na jarmaku 1. Ve Vracově na jarmaku bývá to veselé, prodává tam baba hrnce, nekeré aj celé. [: Keré sú bez ucha, s tyma baba búchá, súsedi sa všecí smějú, až jim skáčú břucha. :] 2. Ve Vracově na jarmaku prodával Jan kozu, ta vám měla rohy velké, jak oje od vozu. [: Koza pořád frká a do Jana trká, rohama do něho tluče, až mu v gaťách hrká. :] Nechoďte, Kyjovjáci 1. Nechoďte, Kyjovjáci, nechoďte do Veselí, ja, že ste potrhali Bzenčanom petrželí, ja, dyž zme potrhali, šak my sa nebojíme, my jim to petrželí lahučko zaplatíme. 2. Nechoďte Kyjovjáci, nechoďte přes ten rynek, ja, že ste pošlapali Bzenčanom marijánek, ja, dyž zme pošlapali, šak my sa nebojíme, my jim ten marijánek lahučko zaplatíme. Typ tance Jde o párový tanec – skočná. Základní postavení Tanečník a tanečnice se uchopí v držení uzavřeném (osy ramen rovnoběžně). Taneční krok Pár začíná tanec z výkroku pravou nohou, jde o poskočný krok na pravé noze. Levá noha provádí obyčejný krok, levý kotník se při poskoku zvedá do poloviny pravého lýtka. Popis tance 1. sloka Takt 1. – 10. Rotace páru základním krokem 11. Otočka dívky základním krokem – pouze zrychlená rotace; chlapec v základním kroku na místě zvedá levou ruku nad hlavu dívky, pravou rukou uvádí dívku do otočky tlakem do její levé lopatky 12. – 19. Rotace páru základním krokem 20. Otočka dívky základním krokem – pouze zrychlená rotace; chlapec v základním kroku na místě zvedá levou ruku nad hlavu dívky, pravou rukou uvádí dívku do otočky tlakem do její levé lopatky 2. sloka 21. – 24. Rotace páru základním krokem 25. Změna směru – tanečník zastaví rotační pohyb páru tak, aby pár zůstal stát čelně k sobě, další takt začíná změnou vnitřní nohy a tím i změnou směru rotace (zrcadlový základní krok) 26. – 29. Rotace páru základním krokem 30. Tanečník znovu ukončí čelně, takže 31. takt začíná po změně nohy a směru rotace základním krokem. Pár dotančí tanec do konce (takt 31. – 40) Bzenčané sú veselí 1. Bzenčané sú veselí v nedělu aj v pondělí, [: dyž mrkvičku, ředekvičku aj špenátek zaseli. :] 2. Voda pit se nehodí, šak se vínko urodí, [: do dolních hor, prostředních hor darmo Bzenčan nechodí. :] Typ tance Jde o párový tanec, který se tančí ve formaci – šiml. Zpravidla tančí 4 páry křížově. Základní postavení Pravá ruka tanečníka je položená na levém boku dívky. Levá ruka dívky je na pravém rameni chlapce. Ruce obou směřují ke středu a jsou spojené dlaní. Taneční kroky Přísunný, poskočný kvapíkový, rotační krok sun krok (polka) Popis tance 1. sloka Takt 1. – 2. Přísunným krokem v čelním držení posun do středu 3. – 4. Přísunným krokem v čelním držení zpět na původní místo 5. – 6. Přísunným krokem posun v čelním držení do středu 7. – 8. Přísunným krokem v čelním držení zpět na původní místo 9. – 12. Liché páry si vymění pozici poskočným kvapíkovým krokem, tak, aby se tanečníci míjeli zády. Sudé páry rotují na místě polkovým krokem 13. – 16. Výměna pozic: páry z pozice na levé straně přejdou na pravou, páry z pravé strany doleva 2. sloka = 1. sloka Červené vínečko jak višňa 1. Červené vínečko jak višňa, ty moja galánko, šidíš ňa, [: daj pozor na sebe, abych neošidil já tebe. :] 2. Proč ty mně, frajerko, trucuješ, s takovú ty moja nebudeš, [: nebudeš, nemožeš, tak si má milá nepomožeš. :] Typ tance Jde o párový tanec – sedlcká. Základní postavení Chlapec a dívka se uchopí v držení polootevřeném, tj. tanečník drží dívku v pase, dívka má levou ruku položenou na pravém rameni tanečníka. Levá ruka tanečníka leží dlaní na hřbetu ruky dívky. Taneční kroky Jde o rytmický krok, systém pokles – krok. Vnitřní noha lehký pokles v koleně, vnější noha krok půlkruhem do rotace. Popis tance 1. sloka Takt 1. Zahájení tance nášlapy – při mírném vytočení páru vpravo předsune tanečník levé chodidlo před dívku s mírným předklonem. Dívka současně s tanečníkovým pohybem přesune pravou špičku obloukem za svou levou patu. 2. Chlapec a dívka provedou obráceně tentýž krok (dívka pravou špičkou dopředu, chlapec levou dozadu) 3. = 1. 4. = 2. 5. – 15. Rotace páru základním krokem. 16. Tanečník zastaví rotaci tak, aby krok vnější nohy byl nahrazen snožením (přísune vnější nohu k vnitřní do stoje spojného) 17. - 24. Chlapec začne tanec vnitřní nohou poklesem vzad, dívka vpřed (změna směru rotace) 2. sloka 25. – 31. Základní krok 32. Otočka dívky základním krokem – zastaví rotaci čelně k chlapci (otočí se pod levou rukou tanečníka) 33. – 36. Základním krokem čelně začíná pár pokles vnitřní nohou, přičemž v kontaktu zůstává pouze dotykem pravých dlaní směřujících k zemi. 37. – 40. Tanečník zůstává na místě a pokračuje základním krokem. Pravou rukou nad hlavou převede tanečnici kruhově kolem sebe do pravého, základního postavení (dívka obchází chlapce okolo). 41. – 48. Pár základním krokem čelně pokračuje v tanci. Chlapec drží dívku pravou rukou v pase, levou ruku má nad hlavou nebo volně spuštěnou. Dívka má pravou ruku na levém rameni tanečníka, levou ruku volně spuštěnou. A ty mistře kováříčku 1. A ty mistře kováříčku, koníčka mně okovej, okovej mně ho na ostro, pěkné podkověnky dej. 2. Dej mu pěkné podkověnky, co budú jak ze zlata, co se budú furt ligotat, aj když šlápne do blata. Typ tance Jde o párový tanec – slovenská. Sloka se pro tanec opakuje dvakrát. Základní postavení Tanečníci se postaví do čelního držení s nataženou pravou rukou a pokrčenou levou ve výši ramen. Taneční kroky Jde o krátký krok s lehkým pohupem na špičce a lehkým kyvem ramen (vyplývá z pohybu při tanci). Váha spočívá na špičkách. Popis tance 1. sloka Takt 1. – 8. Chlapec v pokleku znázorňuje poklepem pěstí na koleně práci kováře, čelem k dívce, ta je otočena čelem k němu, tleská do rytmu 2. sloka 9. – 15. Chlapec i dívka v čelním držení rytmickým krokem rotují 16. Chlapec zvedne levou ruku, tím i pravou ruku tanečnice a svou pravou rukou ji posune do otočky Vy řezníci, řemesníci 1. Vy řezníci, řemesníci, vy se dobře máte, vy když něco kupujete, vždycky se smlouváte. [: Zač toho vola, dáte doslova,:] [: zač ho dáte, že nic neříkáte, zač ho dáte, dáte doslova. :] Typ tance Jde o párový tanec – šotyš. Základní postavení Páry jsou otočeny k sobě a drží se za ruce v mírném předpažení Taneční kroky Rytmický krok Popis tance Takt 1. – 4. Chlapec vychází vpřed pravou nohou, dívka vzad (8 kroků) 5. – 8. Opačný postup 9. – 20. Střídavě předvádí placení na dlaň, začíná chlapec (na pomlku) 21. – 24. Na první dobu oba tlesknou, na druhou dobu tlesknou střídavě pravou a pak levou rukou 25. – 28. Pár se točí v čelním držení za loket (dívka po pravé straně), v tanečním kroku pokles na vnitřní nohu 6.1.2 Ztvárnění hudebně-tanečního pásma (scénář) Úvod, představení místa děje. Může se zapojit do pásma, kdy jej provede moderátor nebo jeden z účinkujících (vhodná je např. role obecního policajta). Muzika předehrává první sloku písničky Ve Vracově na jarmaku, která navozuje téma celého pásma. Trhovci přicházejí na místo a rozkládají krámky. Mezi nimi se procházejí tanečníci a ostatní zákazníci, kteří si prohlížejí zboží. I během ostatních tanců panuje na místě jarmarku stálý ruch. Lidé procházejí mezi krámky, nakupují, prohlížejí si výrobky, ptají se na jejich kvalitu a cenu. Zpěv první sloky písničky: Ve Vracově na jarmaku V okamžiku, kdy se v písni zpívají slova o hrncích bez uch, trhovkyně jedním z rozbitých hrnců praští o zem. Návštěvníci jarmarku si prohlížejí zboží, trhovci vyvolávají, co má kdo na prodej. Kořenářka: Kupte koření, od břucha bolení. Tymián, koriandr, marijánek! Muzika začne hrát píseň Nechoďte, Kyjovjáci. Následuje zpěv a tanec. Malý chlapec přijde k tetičce, která prodává okurky. Chlapec: Teti, dyť vy v tých oharkách máte myš! Vytáhne myš a nečekaně ji hodí do hlediště mezi diváky. Utíká pryč. Ostatní hlasitě vykřiknou. První zelinářka: Ty pazgřivče jeden, jak tě chytnu, za trest se mnú budeš tancovat! Chytá utíkajícího chlapce. Druhá zelinářka (se stánkem vedle): Tož lidičky, pojďte na ty oharky. Sú ze Bzenca! Předehrává se píseň Bzenčané sú veselí. Následuje tanec. Vinař: Lidičky, kupte víno, bílé aj červené! Za babku! Předehrává se píseň Červené vínečko jak višňa. Následuje tanec. Kovář: Dojdite si na nářadí, spravit staré nebo kúpit nové! Koňa okovat! A nebo si kupte podkovu enom tak, pro štěstí! Předehrává se píseň A ty mistře kováříčku. Následuje tanec. Řezník: Čerstvé maso! Vepřové, hovězí, telecí! Předehrává se píseň Vy řezníci, řemesníci. Následuje tanec. Na scéně se objeví obecní policajt. Zabubnuje, zapíská na píšťalku a začíná trhovce vykazovat. Policajt: Tak, povolení vám skončilo, tož ticho a balit! Ostatní: (brání se) Jak to? Dyť zme teprv včíl začali! Policajt: (znovu zapíská) Ticho! Neřečňovat a vyklidit prostor! Všichni uklízejí krámky a odcházejí. K odchodu se zpívá druhá sloka písně Ve Vracově na jarmaku. 6.2 Hudebně-taneční pásmo „Na pastvě“ Další z příležitostí, kdy obyvatelé obcí stýkali, byla pastva. V okolí Vracova byly pastevní možnosti především na rozsáhlé ploše zvané Dúbrava, která se rozkládala na jih od Vracova až po řeku Moravu. Až do období před první světovou válkou se dobytek pásl po větší část roku na obecních pastvinách. Na stálých pastvinách se dobytek pásl po celou sezónu, za přechodné pastviny sloužily především úhory. Na obecních pastvinách i na úhorech pásala celá obec společně. Méně zámožní hospodáři pásli svůj dobytek na mezích při cestách apod. Koně a voli byli vyháněni na pastvu v noci, protože přes den konali potažní práce. Pásli je většinou chlapci. Byli oblečení v halenách, v nichž na pastvě i spali. Noc si krátili zpěvem písní u ohně a hrami. Na pastvinách se také scházely děti, které zde měly příležitost k různým kratochvílím (hry, pečení brambor atd.) Děti byly posílány na trávu pro drůbež, nejčastěji pro housata. Když byla housata větší, děti je chodily pást, zpravidla k vodě. Zde si děti krátily čas hrátkami s vodou: na potůčku stavěly mlýnky a hráze, tvořily rybníčky. Při pastvách na loukách děti pletly věnečky nebo vyráběly frkačky z pampelišek. Protože v tehdejší době byla velká nouze o pamlsky, děti chodily na šťovík, lesní jahody nebo ovoce z domácí i cizí zahrady. Sladký hrách náležel k vzácnějším pochoutkám, hospodáři ho málokdy pěstovali a hrachová pole před pychem hlídali. Kolem svátku sv. Antonína na louky vytáhli sekáči. Trávu bylo nutné posekat za časného rána, dokud byla ještě vlhká od rosy. Pokosená tráva se nechávala proschnout v dlouhých řadách, z kterých děti vybíraly květy nebo ozdobné rostliny. Oblíbenou dětskou kratochvílí bylo běhání kolem kup sena nebo skákání přes kupky. Na sečení se rovněž scházela početná společnost, zpívaly se písně nebo vedly různé hovory. 6.2.1 Písně a popis tanců Dívča husy pase 1. Dívča husy pase, ja pěkně nastrójá se, husky chocholaté, šak máte pérka zlaté. 2. Dívča husy pase, ja pěkně nastrójá se, husky potratilo a samo zablúdilo. Typ tance Obcházaná. Taneční projev je dán počtem tanečnic. Základní postavení 1. sloka 2. sloka Taneční kroky Na pravé noze pokles, na levé noze krok se zhoupnutím Popis tance 1. sloka Dívky nastupují v řadě a drží se za ruce. Základním krokem přejdou otočkou do kruhu. Za stálého základního kroku se v kruhu dívky proplétají – vždy v pořadí sudá se sudou, lichá s lichou. 2. sloka Dívky utvoří 2 řady stojící proti sobě. V každé řadě se chytí za ruce a zvednutím rukou mohou utvořit brány. Takt 1. – 2. Chůze dopředu 3. – 4. Chůze zpět 5. Chůze na místě 6. – 7. Chůze dopředu 8. – 9. Chůze zpět 10. Chůze na místě V rámci nácviku tance můžeme využít invence dětí, aby samy vymyslely, jak se na scéně budou pohybovat. Gdyž sem byl malučký 1. Gdyž sem byl malučký, malušenký, pásal sem koníčky u voděnky. [: Chytili mňa, pobili mňa, malučko živého nechali mňa. :] 2. Gdyž sem byl malučký pacholíček, stúpl ně koníček na malíček. [: Ouvej, ouvej, to to bolí, snáď sa ně malíček nezahójí. :] Typ tance Jde o párový tanec – sedlcká. Základní postavení Chlapec a dívka se uchopí v držení polootevřeném – chlapec drží dívku v pase, dívka má levou ruku položenou na pravém rameni tanečníka. Levá ruka chlapce leží dlaní na hřbetu ruky dívky. Taneční kroky Jde o rytmický krok, systém pokles – krok. Vnitřní noha provádí lehký pokles v koleně, vnější noha krok půlkruhem do rotace. Popis tance 1. sloka Takt 1. – 16. Rotace základním krokem 17. – 20. Chlapec na místě pokračuje v základním kroku a zvedá levou ruku nad hlavu dívky. Dívka základním krokem dělá podtáčky (točí se před tanečníkem). 21. – 24. Tanečníci se uchopí za pravé lokty a základním krokem na vnitřní noze dotančí sloku. 2. sloka = 1. sloka Na Čajču 1. Na Čajču, na Čajču, galánku Kaču mám a já si pojedu pro ňu na tragaču. 2. Na Čajču, na Čajču, galánku Kaču mám a já ji dnes večer na okno zaťukám. Typ tance Jde o párový tanec – skočná. Základní postavení Taneční pár se drží čelně za pravé lokty podhmatem, dlaně nahoru, loket uchopený v dlani. Taneční krok Pár začíná tanec z výkroku pravou nohou, jde o poskočný krok na pravé noze. Levá noha provádí obyčejný krok, levý kotník se při poskoku zvedá do poloviny pravého lýtka. Popis tance 1. sloka Takt 1. – 4. Rotace základním krokem 5. Otočka dívky, chlapec na místě pokračuje v základním kroku, vymrštěním ruky uvede dívku do otočky. Po otočce položí dívka ruce chlapci na ramena. Chlapec drží dívku pravou rukou v pase, levou za paži v úrovni ramen. 6. – 10. Základní krok 2. sloka 11. – 18. Rotace základním krokem 19. – 20. Otočka dívky – chlapec na místě pokračuje v základním kroku, zvedne levou ruku a dívku tlakem pravé ruky do lopatky navede do otočky. Za horama, za lesem 1. Za horama za lesem, v tem zeleném hájku [: pase tam šohaj koně :] ej v samém mariánku. 2. Pase on jich tam, pase, veselo si zpívá [: a já sa tam na něho :] velice ráda dívám. Typ tance Jde o párový tanec – nětčická. Základní postavení Tanečníci se drží čelně. Chlapec drží dívku v pase, dívka má pravou ruku na levém rameni chlapec. Vnější ruce mají oba volně spuštěné. Taneční kroky Na pravé noze pokles, na levé noze krok se zhoupnutím přes špičku (pokles a kmit). Popis tance 1. sloka Takt 1. – 17. Rotace základním krokem 18. – 19. Otočka dívky – chlapec tančí základní krok na místě, pravou rukou navede dívku do otočky, otočí ji za pas. 2. sloka 20. – 25. Rotace základním krokem 26. – 30. Chlapec na místě pokračuje v základním kroku, podá za zády levou ruku dívce, která ji uchopí pravou rukou a základním krokem ho kruhově obejde. 31. – 33. Rotace základním krokem Čí že sú to kačeny 1. Čí že sú to kačeny v tem zeleném jačmeni, [: pana polesného, já su dcera jeho. :] 2. Ja dyž ty si dcérečka, ej pana polesného, [: zažeň si kačeny do jačmeňa svého. :] Typ tance Jde o párový tanec – skočná. Základní postavení Chlapec uchopí dívku čelně v držení za loket. Taneční krok Pár začíná tanec z výkroku pravou nohou, jde o poskočný krok na pravé noze. Levá noha provádí obyčejný krok, levý kotník se při poskoku zvedá do poloviny pravého lýtka. Popis tance 1. sloka: rotace základním krokem 2. sloka: základním krokem odchod ze scény 6.2.2 Ztvárnění hudebně-tanečního pásma (scénář) Na scénu přicházejí děvčata. Proutkem pohánějí husy. Po první sloce zpěvu písně Dívča husy pase tančí obcházanú po kruhu s proplétáním. Přijíždějí chlapci s koněm. (Dva chlapci dělají koně – první chlapec stojí, druhý se ho drží v pase, třetí se veze na jejich zádech.) Dívky: Gde ste byli, kluci? Ste celí mokří, snáď ste zmokli, aj když neprší. Chlapci: Plavili zme koně v Šerhůvce a trochu zme se zmáčali. Terko, užs negdy tancovala s hastrmanem? Esli né, tož to poď zkusit. Chlapec zpívá píseň Gdyž sem byl malučký, malušenký. Ostatní tančí sedlckou. Chlapec: Kluci, zahrajem si na rytíře! Gdo vyhraje, dostane našu Kaču, ona je princezna. Dívka (Kača): Princezny se enom tak nerozdávají, to bys měl vědět, ty belešu! Ale když chcete zápasit, tož dobře. S tým, co vyhraje, si zatancuju. Chlapci se dají do „turnaje“ na koních (jeden chlapec z dvojice dělá „koně“, druhý se veze na jeho zádech). Chlapec (vyhrál turnaj a vytahuje se): Já si pro ňu nepojedu kočárem. Já pojedu s tragačem! Ostatní chlapci dělají „tragače“ – jeden chlapec si lehne, udělá vzpor na rukou, druhý ho zvedne za nohy. První chlapec kráčí rukama po zemi, a tak chlapci jedou jako s trakařem. Chlapec, který vyhrál „turnaj“, zpívá písničku Na Čajču. S dívkou (Kačou) tančí skočnou. Druhou sloku tančí všichni. Dívky (obstoupí Kaču a popichují chlapce): Ale kluci, to byste měli tej princezně aj donést nejaké dary! V pohádkách to tak bývá! Chlapci: Šak my možeme donést plné koše darů! Kluci, poďme nosit košíky, ale potom musíme eště pást koně. Chlapci dělají „košíky“: jeden chlapec v sedu pokrčmo spojí ruce pod koleny, dva chlapci ho vezmou každý za jednu paži a nesou ho jako košík. Dívky zpívají a rozeberou si chlapce na tanec. Tančí se na píseň Za horama, za lesem. Chlapec: Kluci, na koně, já už musím dom. Musím jít eště s kozú. Chlapci nasedají na „koně“ (jeden chlapec dělá koně, druhý se veze na jeho zádech) a odjíždějí. Dívky zůstávají na pastvě hus. Zpívají a tancují na píseň Čí že sú to kačeny. 6.3 Hudebně-taneční pásmo „V lese“ Obyvatelé obcí mívali v dřívějších dobách do lesů zpravidla volný přístup, pokud nešlo o uzavřený prostor (oboru, honitbu aj.) Lesy bývaly tradičně majetkem panovníka, později přecházely do majetku vrchnosti a církve. Lesní hospodářství v dnešním slova smyslu prakticky neexistovalo. Dřevo se těžilo k stavebním účelům, k otopu, pro výrobu dřevěného uhlí nebo pro získání zemědělské půdy. Dříví bývalo v dřívějších dobách, zejména na venkově, prakticky jediným zdrojem energie pro topení a vaření. Lesy proto ve srovnání s dnešním stavem bývaly od zbytků dřeva dobře vyčištěny, protože je obyvatelé obcí sbírali pro vlastní potřebu. Pobyt v lese tak býval pro obyvatele okolních obcí a jejich děti přirozenou záležitostí. Děti zde nejčastěji dostaly za úkol sbírat lesní plody a dříví nebo šišky na otop, především suchou, na zemi ležící klest (přirozený opad větví nebo zbytky po těžbě). Nacházely zde také ideální příležitost k různým hrám (přelézání kmenů a chůze po nich, šplhání na stromy, šiškové bitvy atd.) 6.3.1 Písně a popis tanců Nechali ně moja mamka skázat 1. Nechali ně moja mamka skázat, že se nemám po lavici válat, že se nemám každý večer túlat a že mám jít s otcem dřevo rúbat. 2. Ale já su šohaj vybíjaný, já nejsu na dřevo stavijaný, zahodím já za plot sekérečku a pujdu si za pěknú děvečkú. Typ tance Jde o párový tanec – sedlcká. Základní postavení Chlapec a dívka se uchopí v držení polootevřeném – chlapec drží dívku v pase, dívka má levou ruku položenou na pravém rameni tanečníka. Levá ruka chlapce leží dlaní na hřbetu ruky dívky. Taneční kroky Jde o rytmický krok, systém pokles – krok. Vnitřní noha provádí lehký pokles v koleně, vnější noha krok půlkruhem do rotace. Popis tance 1. sloka – příchod na scénu 2. sloka Takt 1. Zahájení tance nášlapy – při mírném vytočení páru vpravo předsune tanečník levé chodidlo před dívku s mírným předklonem. Dívka současně s tanečníkovým pohybem přesune pravou špičku obloukem za svou levou patu. 2. Chlapec a dívka provedou obráceně tentýž krok (dívka pravou špičkou dopředu, chlapec levou dozadu) 3. = viz 1. 4. = viz 2. 5. = viz 1. 6. Tanečník zastaví rotaci tak, aby krok vnější nohy byl nahrazen snožením (přísune vnější nohu k vnitřní do stoje spojného) 7. – 10. Rotace páru základním krokem 11. – 12. Otočka dívky základním krokem, pouze zrychlená rotace; chlapec v základním kroku na místě zvedá levou ruku nad hlavu dívky, pravou rukou uvádí dívku do otočky tlakem do její levé lopatky Hajníci pyšní 1. Hajníci pyšní, když ste ně chytli, co ně uděláte, dáte ně svázat nebo vysázat padesát na gatě. 2. Synečku hrdý, rychtář je tvrdý, ostane ve slově, skloníš svú hlavu na panském právu v městečku Kyjově. Typ tance Jde o párový tanec – sedlcká. Základní postavení Chlapec a dívka se uchopí v držení polootevřeném – chlapec drží dívku v pase, dívka má levou ruku položenou na pravém rameni tanečníka. Levá ruka chlapce leží dlaní na hřbetu ruky dívky. Taneční kroky Jde o rytmický krok, systém pokles – krok. Vnitřní noha provádí lehký pokles v koleně, vnější noha krok půlkruhem do rotace. Popis tance 1. sloka Takt 1. – 6. Rotace páru základním krokem 7. Tanečník zastaví rotaci tak, aby krok vnější nohy byl nahrazen snožením (přísune vnější nohu k vnitřní do stoje spojného) 8. – 13. Změna směru – tanečník zastaví rotační pohyb páru tak, aby pár zůstal stát čelně k sobě, další takt začíná změnou vnitřní nohy a tím i změnou směru rotace (zrcadlový základní krok) 14. Protiotočka dívky – chlapec v základním kroku na místě zvedá levou ruku nad hlavu dívky a tahem k sobě otočí dívku kolem osy. Dívka tak provede levotočivou otočku směrem k tanečníkovi do základního postavení. 2. sloka 15. – 20. Rotace páru základním krokem 21. Otočka dívky do čelního držení – dívka při otočce snoží a vykročí do dalšího taktu pravou (vnitřní) nohou 22. – 27. Rotace páru základním krokem v čelním držení 28. Otočka dívky základním krokem – pouze zrychlená rotace; chlapec v základním kroku na místě zvedá levou ruku nad hlavu dívky, pravou rukou uvádí dívku do otočky tlakem do její levé lopatky Kukačka 1. Co že tá kukačka kuká, že je má sekera tupá, najdu si u cesty kameň, nabrúsím sekeru na něm. 2. Zaťal šohajek do duba, ale kůra byla hrubá a že byl šohajek líný, radši šel trhat maliny. Typ tance Jde o párový tanec – sedlcká. Základní postavení Chlapec a dívka se uchopí v držení polootevřeném – chlapec drží dívku v pase, dívka má levou ruku položenou na pravém rameni tanečníka. Levá ruka chlapce leží dlaní na hřbetu ruky dívky. Taneční kroky Jde o rytmický krok, systém pokles – krok. Vnitřní noha provádí lehký pokles v koleně, vnější noha krok půlkruhem do rotace. Popis tance 1. sloka Takt 1. – 6. Rotace páru základním krokem 7. Otočka dívky základním krokem – pouze zrychlená rotace; chlapec v základním kroku na místě zvedá levou ruku nad hlavu dívky, pravou rukou uvádí dívku do otočky tlakem do její levé lopatky 8. – 12. Rotace páru základním krokem 2. sloka 13. – 18. Rotace páru základním krokem vzad, zpětná rotace páru – chlapec začíná vykročením vnitřní nohy vzad, dívka vpřed 19. – 22. Chlapec zůstává na místě, tančí základní krok. Dívka pokračuje základním krokem v obcházení tanečníka. 23. – 24. Rotace páru základním krokem Nedaleko lesa, háju 1. Nedaleko lesa, háju, běží srnka, srnec za ní poskakuje, jen to brnká. [: Srnka se otočí, srnec za ňú poskočí, jak veverka. :] Juchú! Typ tance Jde o párový tanec – skočná. Základní postavení Taneční pár se drží čelně za pravé lokty podhmatem, dlaně nahoru, loket uchopený v dlani. Taneční krok Pár začíná tanec z výkroku pravou nohou, jde o poskočný krok na pravé noze. Levá noha provádí obyčejný krok, levý kotník se při poskoku zvedá do poloviny pravého lýtka. Popis tance Takt 1. – 8. Rotace páru základním krokem 9. Změna směru – tanečník zastaví rotační pohyb páru tak, aby pár zůstal stát čelně k sobě, další takt začíná změnou vnitřní nohy a tím i změnou směru rotace (zrcadlový základní krok) 10. – 14. Rotace páru základním krokem 15. Změna směru – tanečník zastaví rotační pohyb páru tak, aby pár zůstal stát čelně k sobě, další takt začíná změnou vnitřní nohy a tím i změnou směru rotace (zrcadlový základní krok) 16. – 20. Rotace páru základním krokem Gdyž sem já šél kolem lesa 1. Gdyž sem já šél kolem lesa, sova na mě hukla a já sem se tak polekál, až ně gaťa pukla. 6.3.2 Ztvárnění hudebně-tanečního pásma (scénář) Na scénu přijíždějí chlapci s trakařem a pytli. Zpívají píseň Nechali ně moja mamka skázat. Do pomlk v jednotlivých verších jeden z nich hraje na grumli. Navazuje zpěv druhé sloky. V jeho průběhu přibíhají dívky a tančí sedlckou. Následují písně Hajníci pyšní a Kukačka (tanec a zpěv) Chlapec: „Kluci, my si tu zpíváme, ale co gdyž na nás v lesi čeká nejaký hejkal nebo skřítci?“ Ostatní: „Ale dej pokoj, nic takového přece néni!“ Jeden z chlapců si z rozeklané větve udělá rohy a přehodí přes sebe pytel: „Ale su tu eště já, já su čert a já vás včecky pochytám a nacpu do pytla!“ Chlapci si hrají na honěnou. Zpěv písně Nedaleko lesa, háju Chlapec: „Děcka, už dosť, budem řezat a válat klády.“ Chlapci stojí v řadě, jeden z nich napodobuje řezání pilou, chlapci postupně padají. Jeden z chlapců si pak lehne křížem přes celou řadu ležících a vleže vzpaží. Dívky ho uchopí za ruce a za nohy a tahají tam a zpět. Řada chlapců se pod ním kutálí podle směru, kterým dívky tahají. Děvče: „Děcka, už bude brzo tma a já se potmě v lesi velice bójím, poďme už dom“. Všichni zpívají píseň Gdyž sem já šél kolem lesa. V závěru písně s výskotem a naháněním vybíhají ze scény. 6.4 Hudebně-taneční pásmo „Pole“ Na polích se pracovalo zejména v době sklizně. Po červnové senoseči následoval v červenci a částečně i v srpnu zemědělský vrchol roku – žně, které tradičně provázely dožínkové slavností s lidovým zvykoslovím. Po žních následovalo zpracování a uložení úrody. Po sklizni se na pole vyháněl dobytek, který pásl obecní pastýř, sami obyvatelé obcí nebo jejich děti. Podzim byl pak dobou nejrůznějších zemědělských prací, počínaje podzimními sklizněmi, přípravou polí a podzimní setbou, přes zvýšenou péči o domácí zvířata před podzimní redukcí stád, až po přípravu dřeva na zimu. K obědu na poli si obyvatelé a jejich děti brávali z domu kousek chleba nebo si v popelu z ohníčku, který v sychravém počasí sloužil jako zdroj tepla, upekli brambory. Podnikavější pasáčkové si vařili i jiná jídla, např. polévky nebo škubánky. Převážná většina obyvatel na Kyjovsku se zemědělským hospodařením zabývala až do první poloviny 19. století. Na polích se pěstovalo především žito, méně pšenice, oves a ječmen. V druhé polovině 19. století se začalo zavádět pěstování nových plodin, jetele, řepy, brambor aj. Z okopanin se vedle řepy a brambor sázela kukuřice, zelí a dýně. Jako mezisadba se pěstovaly fazole, rajčata, okurky apod. Pěstování zeleniny mělo ve Vracově i tržní význam, v ostatních obcích se zelenina pěstovala především pro domácí spotřebu. Téměř ve všech obcích na Kyjovsku se pěstovala vinná réva. Obilí se na poli selo ručně. Rolník měl zrno při setí uloženo v konopné plachtě, tzv. „travnici“, „cípavce“ nebo „popelce“, uvázané před sebou přes rameno. Při žních se obilí žalo srpy, od přelomu 19. a 20. století se při žních užívaly kosy. Sklizené obilí se pak mlátilo cepy. Stroje se pro zemědělskou práci začaly na Kyjovsku užívat teprve na počátku 20. let 20. století. Se zemědělským hospodařením bylo na Kyjovsku také spojeno vinařství. Pěstování vinné révy umožňovalo vhodné složení půdy a teplé podnebí. Viniční trati se nazývaly „hory“ a byly od sebe odděleny hlubokým příkopem, tzv. „rúnou“. Práce ve vinohradě byla velmi namáhavá, zahrnovala stříhání rostlin, hnojení a okopávání. Doba dozrávání hroznů a vinobraní byly spojeny s tradičním zvykoslovím, „zarážáním“ a otvíráním hory. 6.4.1 Písně a popis tanců Já mám koňa, šimla vraného 1. [: Já mám koňa, šimla vraného, sednu já si, sednu na něho:] [: a pojedu, a pojedu do polečka širého:] Typ tance Jde o párový tanec, který se tančí ve formaci – šiml. Sloka se pro tanec opakuje dvakrát. Základní postavení Pravá ruka chlapce je položená na levém boku dívky. Levá ruka dívky je na pravém rameni chlapce. Ruce obou směřují ke středu a jsou spojené dlaní. Taneční kroky Přísunný, poskočný kvapíkový, rotační krok sun krok (polka), krok sedlcké Popis tance Takt 1. – 4. Přísunným krokem v čelním držení posun do středu 5. – 8. Přísunným krokem v čelním držení posun zpět na původní místo 9. – 12. Přísunným krokem v čelním držení posun do středu 13. – 16. Přísunným krokem v čelním držení posun zpět na původní místo 17. – 24. Otáčení páru krokem ze sedlcké, pár má ruce zaklesnuté za lokty 25. – 28. Přísunným krokem v čelním držení posun do středu 29 – 32. Přísunným krokem v čelním držení posun zpět na původní místo 33. – 36. Přísunným krokem v čelním držení posun do středu 37. – 40. Přísunným krokem v čelním držení posun zpět na původní místo 41. – 48. Řady si vymění pozici poskočným kvapíkovým krokem, tak aby se tanečníci míjeli zády Náš tatíček to sú mrva 1. Náš tatíček, to sú mrva, rúbali motykú drva. [: A já su hodný syn, já sem všecko odnosíl:] Typ tance Jde o párový tanec – šotyš. Základní postavení Páry jsou otočeny k sobě v čelním držení. Drží se za ruce v mírném předpažení. Taneční kroky Lichý takt: Chlapec provádí poskočný krok na pravé noze, dívka tentýž poskočný krok na levé noze. Sudý takt: Chlapec provádí poskočný krok na levé noze, tanečnice tentýž poskočný krok na pravé noze. Popis tance Páry rotují kolem osy páru, celá formace přitom rotuje po kruhu. Tancovala ryba s rakem 1. Tancovala ryba s rakem a petružka s pastyňákem, aj ta ryba s rakem a petružka s pastyňákem. 2. Cibula se posmívala, dyž petružka tancovala, cibula se smála, dyž petružka tancovala. Až se já ožením 1. Až se já ožením, budu velkým gazdú, budu si orávat [: až do Vídňa brázdu.:] 2. Po cestě do Vídňa zasadím tolary, cestú z Vídňa zpátky [: budu sklízat zlatky.:] Typ tance Jde o párový tanec – skočná. Základní postavení Tanečník a tanečnice se uchopí v držení uzavřeném (osy ramen rovnoběžně). Taneční krok Pár začíná tanec z výkroku pravou nohou, jde o poskočný krok na pravé noze. Levá noha provádí obyčejný krok, levý kotník se při poskoku zvedá do poloviny pravého lýtka. Popis tance 1. sloka Takt 1. – 10. Rotace páru základním krokem 11. Otočka dívky základním krokem – pouze zrychlená rotace, chlapec v základním kroku na místě zvedá levou ruku nad hlavu dívky, pravou rukou uvádí dívku do otočky tlakem do její levé lopatky 2. sloka 12. – 15. Rotace páru základním krokem, v 15. taktu změna směru – tanečník zastaví rotační pohyb páru tak, aby pár zůstal stát čelně k sobě, další takt začíná změnou vnitřní nohy a tím i změnou směru rotace (zrcadlový základní krok) 16. - 22. Rotace páru základním, zrcadlovým krokem Zasél sem žitko 1. Zasél sem žitko dúle za humnama, [: vyrostlo ně hore kořeňama.:] 2. Pozvu muziku, až ho budu mlátit, [: muzikanti, musíte ně hráti. :] Typ tance Jde o párový tanec – slovenská. Sloka se pro tanec opakuje dvakrát. Základní postavení Pár se postaví do čelního držení s nataženou pravou rukou a pokrčenou levou ve výši ramen. Špičky nohou mají oba na stejné úrovni. Taneční kroky Jde o krátký krok s lehkým pohupem na špičce a lehkým kyvem ramen, který vyplývá z pohybu při tanci. Váha spočívá na špičkách. Popis tance 1. sloka Takt 1. – 12. Rotace páru základním krokem 13. Změna směru, bez změny kroku. Chlapec pokrčí pravou ruku a levou ruku natáhne. Dívka se tak přesune z pravé strany do leva. 14. – 22. Rotace páru základním krokem 23. – 24. Chlapec zůstává na místě a pokračuje základním krokem. Pravou rukou nad hlavou převede dívku kruhově kolem sebe do pravého, základního postavení. Dívka obchází chlapce. 2. sloka 25. – 36. Rotace páru základním krokem 37. – 40. Vykopávání špičkami proti sobě. Pár se postaví čelně k sobě, drží se za ruce v předpažení, předkopávají střídavě levou a pravou nohou. 41. – 48. Rotace páru základním krokem Hopsa, chlapci, od země 1. Hopsa, chlapci, od země, gdo ty koze požene? [: A já bych ty koze hnál, ale bych se vlčka bál.:] 2. Štyry koze, pátý cap, gdo vyskočí ten je chlap. [: A abych si vyskočíl, ale bych se potočíl.:] 6.4.2 Ztvárnění hudebně-tanečního pásma (scénář) Na scénu přícházejí chlapci a dívky v párech základním krokem tance. Zpívají píseň Já mám koňa, šimla vraného. Následuje píseň Náš tatíček, to sú mrva. Chlapec: „Kluci, budem házat pytle!“ Dva chlapci se postaví proti sobě a házejí třetího proti ostatním. Ti ho chytají a skládají jako pytel. Dívky mezitím vytvářejí panenky z brambor nebo mrkve. Zpívají píseň Tancovala ryba s rakem. Chlapec: „A já budu velký gazda! Já zdědím grunt a potem se ožením s Kačú!“ Zpěv písně Až se já ožením, budu velkým gazdú. Chlapci: „Nedělej pána, beztak nic neumíš! Všecko by ti narústlo obráceně!“ Zpěv písně Zasél sem žitko dúle za humnama. Chlapec. „Kluci, poďme dom. Já musím eště na pastvu s kozú, nebo by ně tata zřezál.“ Chlapci: „Tož si tú kozu uděláme!“ Chlapci udělají řadu v předklonu. Poslední v řadě provádějí přeskoky přes záda předkloněných chlapců. Vyskáčou po řadě ze scény. Dívky za nimi nesou své panenky. Při odchodu se zpívá píseň Hopsa, chlapci od země. 7 Závěr Při zpracovávání mé diplomové práce jsem se přesvědčila, že shrnout teoretické poznatky o lidovém tanci jako kulturním a společenském prvku je obtížné, zvláště pokud se zaměřujeme na kulturu určitého regionu, kde vzhledem k obecným poznatkům o lidové kultuře širší etnografické oblasti dochází často k specifickým proměnám a posunům v projevech lidové kultury. Učitelé 1. stupně ZŠ, kteří se rozhodnou lidový tanec ve škole didakticky zpracovávat, musí počítat s tím, že výchozí činnost (sběry materiálu, pozorování apod.) bude vyžadovat znalosti a zkušenosti z oblasti etnografie nebo historie, které někdy mohou být až odborného rázu (např. mapování historie obce, zaniklých tanců, písní, jejich variant atd.) V mém případě bylo například nutné srovnávat získané praktické poznatky s teoretickými zdroji, ale jako nevyhnutelná se ukázala i spolupráce a konzultace s vedoucími folklorních souborů nebo jejich aktivními členy. Na druhou stranu může být tato činnost pro učitele přínosná, neboť učitel by se měl aktivně zajímat o historii a vývoj místa, v němž působí, a zapojit se do kulturního a společenského dění v obci nebo daném regionu a s jeho činiteli dlouhodobě aktivně spolupracovat. Didaktická využitelnost lidového tance ve škole je mimořádně komplexní a přínosná. Seznámení s prvky charakteristickými pro tradiční život obyvatel naší obce a regionu (hospodářství, zemědělství, společenský život atd.) můžeme provádět v rámci mezipředmětových vztahů: jde o vzdělávací oblast Umění a kultura a její obor Hudební výchova, a o vzdělávací oblast Člověk a jeho svět s tematickými okruhy Místo, kde žijeme, Lidé kolem nás, Lidé a čas (současnost a minulost v našem životě) a Člověk a jeho zdraví. Široké možnosti využití lidového tance tak prakticky naplňují obecný cíl, který jsem si stanovila v úvodu diplomové práce: motivovat žáky k zájmu o lidovou kulturu obce a regionu, popřípadě se aktivně zapojit do udržování lidových tradic, například členstvím ve folklórním souboru. Vytváří se zde prostor pro užší spolupráci školy s rodiči žáků, kulturními činiteli obce a daného regionu atd. To je důležité zejména s ohledem na relativně obtížné získávání zájmu žáků v této oblasti. Děti dávají přednost spíše pasivnějším formám zábavy, hodně je ovlivňují názory spolužáků. Také rodiče dětí často považují udržování lidových tradic za zbytečnou a překonanou záležitost, nebo se o lidové tradice sami nezajímají. Přitom lidová kultura patří v zemích EU k uznávanému národnímu dědictví, neboť sehrává významnou roli při multikulturní výchově a poznávání tradic jiných národů (multikulturní festivaly, akce atd.) Například Mezinárodní folklórní festival ve Strážnici, který patří do okruhu festivalů pod záštitou CIOFF (Mezinárodní organizace pro festivaly lidové kultury a umění), se dlouhodobě těší mimořádné přízni domácích i zahraničních návštěvníků, a verbuňk, tradiční mužský tanec moravského Slovácka, byl zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO. Možnosti práce s lidovým tancem ve formě hudebně-tanečních pásem, které zároveň žáky seznamují s tradičním životem obyvatel našeho regionu, jsou mnohem širší, než jak bylo naznačeno v této práci. Zajímavých oblastí k tematickému zpracování můžeme nalézt více, např. lidové zvykosloví (Vánoce, Velikonoce, dožínky), historie (vojna, rekruti), rodinný a společenský život (hospodářství, denní režim, zaměstnání) apod. Do vytváření hudebně-tanečních pásem můžeme větší či menší měrou zapojit i samotné žáky (mohou navrhnout téma, pořadí písní a tanců, dílčí choreografii atd.) Hudebně-taneční pásma vytvořená pro účely této práce představují pouze praktický příklad, jak může zpracování lidového tance ve škole vypadat. Pásmo „Jarmak“ prezentované v této práci bylo například v pozměněné podobě zařazeno do celovečerního kulturního pořadu souboru Marýnka, kde děti (mladší žáci) vystupovaly společně s dospělými členy souboru. Tato zkušenost byla pro děti vysoce motivační, děti zvládly místy náročnější nácvik pořadu velmi kvalitně a přistupovaly k němu zodpovědně. Velmi pozitivní vliv měl také kladný ohlas na vystoupení od spolužáků, vrstevníků a rodičů. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pokud děti dostanou prostor k aktivní činnosti ve folklórním souboru s odpovídající motivací, účastní se vystoupení s nadšením a považují členství v souboru za prostředek, který jim umožňuje poznat nové přátele, místa, zažít neobvyklé zážitky atd. Pro děti představuje členství v souboru způsob, jak aktivně trávit volný čas, proto i z tohoto důvodu je vhodné s touto možností žáky ve škole seznámit a zprostředkovat jim ji vhodným způsobem, pokud se tak nemůže stát v rodině. Použitá literatura 1. BARTOŠ, František. Národní písně moravské, v nově nasbírané. Brno: Matice moravská, 1889. 152 s. 2. DRDÁCKÝ, František. Lidové tance: [české lidové tance a taneční pásma v úpravě pro tělovýchovné hnutí, školy a zájmovou uměleckou činnost]. Praha: Olympia, 1983. 220 s. 3. HRABALOVÁ, Olga. Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka. Svazek 1. Kyjov: město Kyjov, 1998. 4. HRABALOVÁ, Olga. Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka. Svazek 2. Kyjov: město Kyjov, 1998. 1519 s. 5. HURT, Rudolf. Dějiny města Vracova. Brno: Muzejní spolek v Brně, 1969. 257 s. 6. HURT, Rudolf. Kyjovsko. Brno: Musejní spolek v Brně, 1970. 537 s. 7. JANČÁŘ, Josef. Lidová kultura na Moravě. Strážnice: Ústav lidové kultury, 2000. 373 s. ISBN 80-7275-005-4. 8. JELÍNKOVÁ, Zdeňka. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska: popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě. Díl VII; část 2. Slovácko - Dolňácko. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996. 234 s. 9. JEŘÁBKOVÁ, Jarmila. Taneční průprava. Praha: SPN, 1979. 154 s. 10. KLVAŇA, Josef. Kyjovsko: Vlastivědný popis politického okresu kyjovského. Kyjov: Musejní a archeologický spolek, 1948. 155 s. 11. KLVAŇA, Josef. Lidové kroje na Moravském Slovensku in Moravské Slovensko 1, Praha: Národopisné muzeum českoslovanské, 1918. s. 221. 12. KOS, Bohumil. Lidové tance ve školní tělesné výchově. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 260 s. 13. LAČŇÁKOVÁ, Marie. Vracov: průvodce městem. Brno: CERM, 2001. 70 s. 14. Lidové tance: vybrané lidové tance pro základní a střední školy. KRAPKOVÁ, Hana – ŠOPKOVÁ, Jana eds. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1999. 52 s. ISBN 802440537. 15. PETRŮ, Jiří. Ej, létala lašťověnka: Zpěvníček písní z Kyjovska. Strážnice: Etnos, 1991. 59 s. ISBN 80-900-300-1-7 16. PETRŮ, Jiří. K městečku Kyjovu. Hodonín: Okresní kulturní středisko, 1986. 366 s. 17. PETRŮ, Jiří. Zpíváme v Kyjově I. Brno: AGM, 1995. 101 s. ISBN 80-900594-7-3 18. PETRŮ, Jiří. Zpíváme v Kyjově II. Brno: AGM, 1996. 141 s. ISBN 80-85991-03-9 19. PETRŮ, Jiří. Zpíváme v Kyjově III. Brno: Sdružení přátel Slováckého souboru Kyjov, 1998, 156 s. 20. PETRŽELA, Pavel. A já vám povím, co nového. Vracov: vl. nákl., 1996. 35 s. 21. PLOCEK, Jiří. Hudba středovýchodní Evropy. Praha: Torst, 2003. 125 s. ISBN 80-7215-203-3 22. POLÁŠEK, Jan. Slovácké pěsničky I. Praha: SNKLHU, 1955. 156 s. 23. POLÁŠEK, Jan. Slovácké pěsničky II. Praha: Orbis, 1951. 137 s. 24. POLÁŠEK, Jan. Slovácké pěsničky III. Praha: Melantrich, 1949. 138 s. 25. POLÁŠEK, Jan. Slovácké pěsničky IV. Praha: Orbis, 1950. 135 s. 26. POLÁŠEK, Jan. Slovácké pěsničky V. Praha: Orbis, 1950. 135 s. 27. POLÁŠEK, Jan. Slovácké pěsničky VI. Praha: Orbis, 1951. 144 s. 28. POLÁŠEK, Jan. Slovácké pěsničky VII. Praha: SNKLHU, 1960. 103 s. 29. RÝZNAROVÁ, Anna. Sváteční a obřadní kroj ve Vracově - Národopisné aktuality. 1973, Roč. 10, č. 4, s. 281-295. 30. RÝZNAROVÁ, Anna. Všední a pracovní kroj ve Vracově - Národopisné aktuality. 1973, Roč. 10, č. 3, s. 197-210. 31. SUŠIL, František. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Praha: Vyšehrad, 1951. 797 s. 32. ŽIDLICKÝ, Vladimír a kol. Lidové kroje na Hodonínsku. Martin: Osveta, 1982. 256 s. Resumé Tématem diplomové práce jsou možnosti didaktické práce s lidovým tancem na prvním stupni ZŠ, která by mladší žáky motivovala k zájmu o lidovou kulturu obce nebo regionu, popřípadě aktivní činnosti ve folklórním souboru, který lidovou kulturu dané lokality udržuje. Teoretická část diplomové práce shrnuje teoretické poznatky o lidovém tanci jako kulturním a společenském prvku a s jejich pomocí charakterizuje didaktickou využitelnost lidového tance ve škole se zaměřením na lidovou kulturu obce Vracov. V praktické části s ohledem na požadavky RVP ZV a mezipředmětové vztahy vypracovává a uvádí čtyři tematicky zaměřená hudebně-taneční pásma jako příklady pro realizaci lidových tanců ve škole. Autorka se při zpracování diplomové práce opírá o vlastní zkušenosti z aktivního působení ve folklórním souboru Marýnka, při zpracovávání návrhů hudebně-tanečních pásem vychází z dostupných monografických publikací zabývajících se lidovou kulturou regionu moravského Slovácka, metodických příruček pro popis a nácvik lidových tanců a zpěvníků (sběrů) lidových písní, které v oboru zkoumání lidové kultury patří mezi uznávané zdroje. Résumé The diploma thesis deals with certain aspects of didactic work with folk dance at primary school which should encourage pupils to be interested in folk culture of their native community or region, or to take part in a folklore ensemble. Theoretical part of the paper summarizes basic facts about folk dance as an aspect of folk culture and society, concentrating on folk culture of south-Moravian town Vracov. Practical part of the paper then suggests how to create and present short music-and-dance performance in school, with respect to various subjects and curricular requirements. To present examples of school music-and-dance performances, author of the diploma thesis uses her experience of a member of a folklore ensemble, accordingly with methodical guides on description and training folk dances and distinguished sources of folk songs.