Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Bakalářská diplomová práce Nářeční jevy v mluvenostních projevech v obci Tymákov Jana Nová Vedoucí práce: Mgr. Hana Svobodová Brno 2006 Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci zpracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury, které uvádím v seznamu použité literatury, a s přihlédnutím k doporučením vedoucí práce. 26.4.2006, Brno Jana Nová Na tomto místě si dovoluji poděkovat mgr. Haně Svobodové za trpělivé vedení práce mgr. Zdeně Sarauerové za ochotnou pomoc při nářečním výzkumu obyvatelům Tymákova, kteří se zúčastnili nářečního výzkumu své rodině za veškerou podporu. OBSAH 1. ÚVOD 5 2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA 6 2.1 Charakteristika obce a obyvatelstva 6 2.2 Charakteristika nářečí západních Čech a Plzeňska 7 2.3 Pojem mluvenosti 14 2.4 Pracovní hypotézy 15 3. METODIKA 16 3.1 Sběr dat 16 3.2 Zpracování dat 16 4. ANALÝZA NÁŘEČNÍHO MATERIÁLU 18 4.1 Přehled mluvčích 18 4.2 Přehled zjištěných nářečních jevů 20 4.2.1 Vysvětlivky k tabulce 23 4.2.2 Tabulka – přehled zjištěných nářečních jevů 26 4.2.3 Výsledky statistického hodnocení 27 4.3 Charakteristika nářečního projevu jednotlivých mluvčích 27 5. CHARAKTERISTIKA NÁŘEČÍ TYMÁKOVA 35 5.1 Fonetické jevy 35 5.2 Morfologické jevy 37 5.3 Lexikum 41 5.4 Další jevy 44 6. DISKUZE VÝSLEDKŮ 45 6.1 Srovnání zjištěného stavu nářečí s údaji odborné literatury 45 6.2 Srovnání výsledků s pracovními hypotézami 47 6.3 Závěr 48 7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 49 PŘÍLOHA 1 – 78 1. ÚVOD Cílem této práce je popsat nářeční prvky v mluveném jazyce obyvatel vsi Tymákov na jihovýchodním Plzeňsku, pokusit se o charakteristiku zachovalosti nářečního projevu u jednotlivých mluvčích vzhledem k jejich věku od nejstarší po mladou generaci a na základě těchto dat vyslovit domněnku, zda, popř. které nářeční prvky se v lokalitě udržují a které naopak ustupují. Téma je autorce osobně blízké, protože v Tymákově žije od narození, nářečních prvků v místní mluvě si všímá a považuje je za zajímavé, výsledky práce mohou být vlastivědně zajímavé a přínosné i pro obyvatele Tymákova a okolí. Největší vědecký přínos práce lze spatřovat v dokumentaci jazyka malé vsi v těsné blízkosti velkého města. Tymákov se velmi pravděpodobně během několika let stane součástí Plzně, což se neobejde bez nivelizačního vlivu města na zdejší jazyk. Dialektologický výzkum nebyl v obci nikdy prováděn; pokud se zde vyskytují svébytné nářeční prvky, nabízí se poslední možnost k jejich zachycení. Tato práce může být přínosná i pro studium plzeňské městské mluvy, neboť Tymákov a vesnice jemu podobné jsou zázemím Plzně, zdrojem přílivu nových obyvatel a s nimi jazykových vlivů. Záměrem je také upozornit na oblast jihovýchodního Plzeňska, která byla dosud dialektologicky studována méně než jiné západočeské lokality. 2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA 2.1 Charakteristika obce a obyvatelstva Obec Tymákov se nachází v severovýchodní části okresu Plzeň-jih asi 10 km VJV od Plzně (lokalizace budovy obecního úřadu ve středu obce: 49° 30,162´ s.š., 13° 30,586´ v.d., 411 m n.m.1), jazykově patří do skupiny českých nářečí v užším smyslu, jihozápadočeské podskupiny, západní části. Sousední obec Lhůta (3 km JV od Tymákova) je bodem Českého jazykového atlasu č. 3302. Obec byla založena v pozdním středověku, první písemná zmínka pochází z roku 1379. Profous3 vykládá název Tymákov ze jména zakladatele či vlastníka obce, které mohlo znít Týma či Těma (Thiem). Až do konce 19. století se název psal i vyslovoval měkce Timákov4, ke změně došlo na popud místního řídícího učitele; pozdější provenience je zřejmě i lidová etymologická pověst5. V držbě vsi se střídala především drobná západočeská šlechta, od 16. století vlastnilo Tymákov město Rokycany, přifařen však byl a je ke Starému Plzenci, součásti někdejšího panství šťáhlavského. Až do r. 1960 patřil Tymákov správně do rokycanského okresu, poté do okresu Plzeň-jih a nyní je jeho správní obcí s rozšířenou působností Plzeň s pověřeným obecním úřadem ve Starém Plzenci. V moderní době však vždy převažovala orientace na Starý Plzenec (lékař, škola) a Plzeň. Půdorys obce je z větší části řadového typu podél hlavní silnice, ve východní části se rozšiřuje. Historické centrum leží v nynější západní části (tzv. dolejší Tymákov, též „V Hoře“), kde bývaly a zčásti ještě jsou selské statky. Stavebně se obec rozšiřovala od konce 19. století převážně východním směrem do vrchu Skalice výstavbou rodinných domků (tzv. horejší Tymákov), které obývali většinou dělníci. Mezi obyvatelstvem obou polovin obce přetrvává určitá řevnivost, která by se však ve formálních rysech mluvního projevu neměla projevovat. Roku 1928 byla v Tymákově 164 čísla popisná s necelým tisícem obyvatel, v současné době se počet domů pohybuje kolem čtyř set s 665 stálými obyvateli6. Počet obyvatel po polovině 20. století spíše klesal vystěhovalectvím a věkový průměr se zvyšoval, nyní dosahuje 40 let7; současně se zvyšoval podíl usedlostí využívaných jako rekreační chalupy bez trvalého obydlení. V současné době vzniká ve východní části obce nová obytná zóna, proto lze očekávat přistěhovalectví mladých rodin. Tymákov je od počátku vsí převážně zemědělskou, těžba železné rudy na Skalici neměla větší význam. Do první poloviny 20. století zde pracovala cihelna. Obyvatelé se živili zemědělstvím na svých statcích, řemeslem nebo jako dělníci v blízkém okolí (železářský průmysl na Rokycansku, Škodovy závody v Plzni). V 50. letech vzniklo v obci JZD a stalo se největším místním zaměstnavatelem. Po jeho zániku na počátku 90. let velká většina Tymákovských za prací dojíždí, nejčastěji do Plzně. Autobusové spojení s Plzní a Starým Plzencem bylo zavedeno koncem 30. let, v současné době je jeho provoz stále omezenější a železniční trať do obce nevede, proto je pro většinu obyvatel nutností vlastní doprava. Služby zastupuje poštovní úřad, prodejna potravin a dvojice výčepů, zajíždí sem lékař, v provozu je také malé kadeřnictví, opravna obuvi, autoopravna a další živnosti. Na hranici povoleného počtu žáků přežívá první stupeň základní školy, nyní jako dvojtřídka. Měšťanku, resp. druhý stupeň navštěvovaly místní děti v meziválečné době v Rokycanech, po 2. světové válce ve Starém Plzenci a nyní již většinou v Plzni. Základní a mateřskou školu v Tymákově naopak navštěvují žáci ze sousedních vsí Mokrouš a Lhůty, které byly v druhé polovině 20. století na Tymákov vázány jako na střediskovou obec. Kulturní život od 90. let rychle upadá, funguje ještě místní knihovna a svaz chovatelů. Sportovní vyžití nalézají obyvatelé v TJ Sokol Tymákov, na vysoké úrovni se zde drží oddíly národní házené v mužské i ženské kategorii. Udržují se také některé lidové zvyky – vánoční troubení koled, velikonoční rachtání, stavba májek a pouť na sv. Annu, představovaná bohužel jen dětskými atrakcemi a stánkovým prodejem. Za zaměstnáním, vzděláním, službami a kulturou dojíždějí obyvatelé Tymákova ve velké většině do Plzně. Jazykový vliv krajské metropole na jazyk v obci je nevyhnutelný a jistě dále zesílí, až bude Tymákov v blízké budoucnosti k Plzni připojen. Na rozdíl od některých jiných obcí v blízkém okolí Plzně však Tymákov zatím nemá charakter satelitu, „noclehárny Plzeňáků“ odlišující se od města samého pouze dopravní značkou s názvem obce; jedná se o svébytnou vesnici s obyvatelstvem dosud většinou místního původu. Žije zde poměrně hodně velmi starých občanů, u nichž lze očekávat uchování jazykových prvků z doby, kdy kontakty s Plzní a tím i její jazykový vliv byly daleko menší než dnes. 2.2 Charakteristika nářečí západních Čech a Plzeňska Obecnou charakteristiku českých nářečí v užším slova smyslu a jihozápadočeské nářeční podskupiny, do níž Tymákov geograficky spadá, podávají např. Bělič8, Lamprecht a kol9. Pro úžeji vymezenou oblast západních Čech, popř. (jihovýchodního10) Plzeňska, jsou podstatné tyto znaky11: I. znaky fonetické A. Vokály 1. redukovaná výslovnost i v sousedství l, n, ň, podle Běliče i r; i může být redukováno až na neurčitý vokál ? nebo natolik, že posluchač vnímá slabiku bez vokálu se slabikotvorným l, n, ň, r; např. s?lňice, mlnář, b?l, nos?l (místo silňice, mlinář, bil, choďil), pjekn?, ňic špatn?ho, jarň? setí (místo pjekní, ňic špatního, jarňí setí), pokrvač (místo pokrívač); rozsah dle Běliče12: Plzeňsko, Rokycansko, Domažlicko, Klatovsko 2. zbytky y uvádí Bělič13 v jižních Čechách, „řidčeji až za Plzeň, Rokycany a Klatovy.“ Jiná literatura se o tomto jevu nezmiňuje. 3. zavřeně a předněji vyslovované dlouhé á, znějící téměř jako široké é, např. ve slovech spát, šátek, voráč; Bělič14 uvádí tento jev na Domažlicku a Klatovsku „a patrně i jinde“ 4. zbytky í po ostrých sykavkách proti ej v ostatních českých nářečích v užším slova smyslu a v obecné češtině15, např. cíťit, sítko, vozík (místo cejťit, sejtko, vozejk); podle Běliče16 nejdůsledněji na Domažlicku a severozápadním Plzeňsku, podle Voráče17 se í udržuje nejpevněji po c, důsledně ve slově cín, po s a z už převládají podoby s ej a „v posledních desetiletích se postup změny nápadně urychlil“ vlivem obecné češtiny 5. ou v některých slovech18: roužnout, poučet (místo rozžehnout „rozsvítit“, půjčovat) 6. přehlásky u slovesných tvarů: typ začel, nažel/nažíl (místo začal, nažal), tříst, zípst, zapříhnout (místo třást, zápst, zapřáhnout); podle Voráče19 bylo sloveso zapříhnout a odvozené tvary uchováno zvláště pevně 7. dispalatalizace ´e > a v některých slovech: fčala, břasa, sršán, jahla, řešato, žabro (místo fčela, vřes, sršeň, jehla, řešeto, žebro)20; podle Běliče21 je změna nejdůsledněji provedena na západním okraji západočeské oblasti a na Domažlicku, jednotlivá slova však zasahují až do středních Čech a z jižních Čech i na Moravu (výraz jahla) 8. odlišná délka vokálů v některých slovech: pína, plíva, slína (místo pjena, pleva, slina), plouch, kúš, stuch a sňech22, nehnoula, neusnouli (místo pluch, koš, stoch, sňích, nehnula, neusnuli), gen. pl. hláv, vajíc, kuřát23 (místo hlav, vajec, kuřat), nest, vest, pect (místo nést, vést a obecněčeského péct), šistá/šístá, sidmá/sídmá, vusmá/vúsmá (místo šestá, sedmá, vosmá v obecné češtině), kráj, čás (místo kraj, čas)24; u jednotlivých výrazů uvádí Bělič25 různý areál rozšíření, někdy i mimo jihozápadočeskou nářeční podoblast. V případě kraj/kráj upozorňuje Voráč26 na významové rozlišení: kraj – „krajina“, kráj – „okraj“; v případě šístá, sídmá považuje tyto tvary za frazeologizované: pudu na šístou – „půjdu na vlak, který pravidelně jezdí v šest hodin“. B. Konsonanty 1. epentetické j před ď, ť v zavřených slabikách, např. ajť, tejť, pamňejť27 (místo ať, teť, pamňeť) 2. disimilace zubnic v některých případech, např. zaplajte, aj ci (místo zaplaťte, ať si); Bělič28 považuje západní Čechy za jádro výskytu tohoto jevu 3. zjednodušení souhláskové skupiny stř > tř, např. třílet, třep, třevíc (místo střílet, střep, střevíc) 4. „na Třebívlicku a snad i jinde v západních Čechách“ popisuje Bělič29 zanikání -t na konci infinitivu (např. přinís, svíz místo přiníst, svízt), popř. změnu na -c(t), např. míc, víc, jec (místo mést, vést, jet) 5. záměna d > r v některých pozicích mezi vokály, např. storola, bure, tera (místo stodola, bude, teda) – Voráč30 i Bělič uvádějí tento znak jako typický už jen pro Chodsko 6. v jednotlivých slovech ř > r, např. horejší, pares (místo hořejší, pařez) 7. protetické h před ň, ř, r, i, í, např. halmara, huďit, huzení, huzel, houvrať, hovád, híva, hňískej, hrizec, hřešato (místo almara, uďit, uzení, uzel, ouvrať/úvrať, ovád, jíva, ňískej, rizec, řešato/řešeto)31 II. znaky morfologické A. Jména 1. ustrnulý nesklonný tvar posesivních adjektiv, typ bratrovo, sestřino/sestříno (místo bratrův, -ova, -ovo, sestřin, -ina, -ino atd.), podle Voráče32 i v složitějších konstrukcích, např. mího strejčkovo louka, naší mámíno bratr (místo louka mého stríčka, bratr naší mámi) 2. ustrnulý, zpravidla nesklonný33 tvar rodinného jména, typ Novákojc (místo Novákovi), i ve spojení křestního jména s příjmením, např. Jirka Bláhojc (místo Jirka Bláha), a jako posesivní adjektivum, např. Menčíkojc stodola, na Křížojc potoce 3. tvoření pojmenování dětí od příjmení rodičů zdrobňovací příponou -ík, např. Mácha > Mášík, Pivoňka > Pivoňčík; Bělič34 uvádí tento jev také ze severovýchodních Čech 4. jednotný sufix -om v dat. pl. substantiv všech rodů (podle Běliče v ženském rodě méně často35), např. chlapom, hostom, kuřatom, kravom, slepicom, ďetom, k Rokicanom (místo chlapům, hostům, kuřatům, kravám, slepicím, ďetem, k Rokicanům). Podle Voráče36 je tímto znakem „západočeská oblast jako celek dodnes vymezena nejvýrazněji“, proniká i do nových slov (jezeďákom, traktoristom místo jezeďákúm, traktoristúm) a jeho centrem bylo Plzeňsko. 5. prodloužený sufix -í v nom. pl. životných substantiv mužského rodu, např. klucí, sportofcí, vojácí (místo kluci, sportofci, vojáci); životnost rozlišuje i přivlastňovací zájmeno či číslovka: naši37 klucí, vobá dvá klucí x naše stroje, voba dva stroje; Voráč38 doplňuje podoby tří, štiří (místo tři, štiři/čtiři) a považuje zdlouženou koncovku za „jev velmi živý […] u všech generací“ 6. zkrácený sufix39 -am, -ach v dat. a lok. pl. a-kmenů: ženam, o ženach (místo ženám, o ženách); v lok. i u tvrdé deklinace masc. a neutr.: vo klukach, na potokach, ve mlejnach, na kolach (místo vo klukách/o klucích, na potokách/na potocích, ve mlejnách/o mlínech, na kolách/na kolech v spisovné a obecné češtině). Jev se podle Jančáka vyskytuje souvisle v západních Čechách až po Rokycany40 a ojediněle i za touto hranicí. 7. netypické výsledky pádového vyrovnávání mezi vzory „růže“ a „kost“ ženského rodu: gen. do kuchiňi, pitel pšeňici (místo do kuchiňe, pitel pšeňice), lok. na lavicech (místo na lavicích), nom. pl. u některých slov zďe, bolesťe, masťe, vjece, řeče (místo zďi, bolesťi, masťi, vjeci, řeči) 8. odlišné tvary gen. od dat. a lok. sg. fem. tvrdého sklonění adjektiv a rodových zájmen: typ s tí druhí strani x (na) tej druhej straňe (proti s tí druhí strani, na tí druhí straňe v obecné češtině) 9. míšení zájmenných tvarů mňe, ťe, mi, ťi, částečně i se, si v gen., ak. a dat., např. ti se mi bojíš, nezlop mi (místo ti se mňe bojíš, nezlop mňe), vono ťe to neškoďi (místo vono ťi to neškoďí), já se ťi bojim (místo já se ťe bojim); Bělič41 označuje výskyt tohoto jevu za řídký či částečný 10. vyrovnání koncovky lok. sg. masc. a neutr. měkkého skloňování rodových zájmen s tvrdým, např. vo našom, f čom, vo ňom (místo vo našem, f čem, vo ňem v obecné češtině); podle Běliče42 se tento jev vyskytuje i ve středních Čechách a na jihozápadní Moravě 11. vyrovnání tvarů tvrdých rodových zájmen v nepřímých pádech pl. s měkkým skloněním, např. ťich, ťim, ťima (místo ťech, ťem, ťemi/ťema v obecné češtině) 12. častěji než v jiných českých nářečích koncovka -u v dat. sg. tvrdých životných substantiv, např. g doktoru (místo g doktorovi) 13. ukazovací zájmena typu tuten, tuta, tuto (místo ten/tento/tenhle, ta/tato/tahle, to/toto/tohle), skloňované často rozloženě tu vot toho, tu k tomu nebo i se zdvojenou předložkou s tu s ťim43 B. Slovesa 1. vyrovnávání 3. os. pl. sloves 4. třídy typu sází k typům prosí, trpí (voňi sází místo sázejí, voňi jí, ví, nechťí44 místo jeďí, vjeďí, nechťejí) 2. změkčení koncového konsonantu v imperativu sloves typu prosí, např. proš, poraš, porašte (místo pros, poras, poraste) – podle Běliče je tento znak typický spíše pro jižní a východní část jihozápadočeské nářeční podoblasti 3. sestava koncovek -ou, -í, -ají v tvarech 3. os. pl., např. nesou, kupujou, prosí, umí, volají 4. tvary imperativu 1. a 2. os. pl. na -ime, -ite u sloves, jejichž 2. os. sg. končí -i, např. pošlime, pomodlite se (místo pošleme, pomodlete se); podle Běliče45 je tento jev rozšířen i v moravských nářečích 5. kmenotvorná přípona -uva- místo -ova- u sloves typu kupovat, např. kupuvat, stáfkuvali sme, pracuvalo se, bil študuvanej; tento jev uvádí Voráč46 výslovně z Rokycanska a „řídce […] i jinde v západních Čechách“ 6. v souladu se spisovným územ příčestí typu je vařeno, pečeno proti je vaříno, pečíno v ostatních českých nářečích v užším slova smyslu; dle Voráče47 jde o významný diferenční znak západočeské skupiny i proti skupině jihočeské 7. krátkost v koncovce u typu nosim a ďelam (na ostatním území českých nářečí v užším slova smyslu nosim, ďělám)48; Jančák upozorňuje, že tento jev se nerozšířil na Chodsko a na severozápadní Plzeňsko, avšak přesahuje naopak do jihočeské nářeční oblasti, na Sušicko 8. ve složených formách minulého času a v přísudku se sponou se tvar slovesa „být“ užívá častěji ve formě si, nikoliv -s jako ve východních částech českého jazykového území; např. gdi si přišel, ti si to zapomňel, ti si hloupej (místo gdis přišel/gdi přišels, tis to zapomňel, tis/ti seš hloupej) III. znaky lexikální - výběrově – podle Běliče49 je pro západní Čechy typická např. vysoká frekvence slova chlapec (v obecné češtině kluk) či suk, kmen, kmínek místo větev. Další příklady viz dále v citaci ze Západočeské vlastivědy (poznámka 56). IV. intonace - tzv. „plzeňské zpívání“. Jev podrobně popisuje Jančák50. Ve shodě s dalšími autory51 považuje za nejdůležitější znak zdůraznění jádra výpovědi (intonačního centra, „větného přízvuku“) tím, že slabika bezprostředně před ním tvoří intonační vrchol a vlastní jádro je v tónově nižší pozici. Typ má řadu obměn; ve větném úseku před jádrem melodie většinou plynule stoupá až k dosažení intonačního vrcholu, poté může melodie stagnovat, kolísat (druhý intonační vrchol), klesat či stoupat, ale ani v takovém případě už nepřekročí první intonační vrchol; a naopak ani v případě klesavé melodie mluvčí zpravidla neklesne na svou nejnižší hlasovou úroveň, proto má výpověď ráz neukončenosti. Jančák popisuje jev z Chodska, které považuje za centrum jeho výskytu, a uvádí jeho další výskyt až po Kralovicko, Radnicko a jihovýchodní Plzeňsko s tím, že zde jev postupně slábne a je vytlačován „středočeským“ intonačním typem s klesavou melodií typickou i pro spisovnou češtinu. I v těchto okrajových oblastech se však „plzeňské zpívání“ uplatňuje jako prostředek aktualizační, především v dialogu a ve spontánním projevu, neboť v těchto situacích si jej mluvčí vůbec neuvědomují. Jančák i ostatní autoři považují tento intonační typ za výrazný znak západočeské oblasti. Některým nářečním jevům se podrobněji věnuje Voráčova publikace52. Studovaná obec Tymákov není v textu výslovně zmíněna, z mapových příloh, které znázorňují zeměpisné rozšíření popisovaných jevů, však lze vyčíst následující stav53: I. změna ´e(e) > a: na Tymákovsku se vyskytují podoby čap, fčala, břasa, sršán, jahla, kořan (místo čep, fčela, vřes, sršeň, jehla, kořen), nevyskytuje se lachat (místo lechtat) II. vyrovnání ve prospěch přehlásky a > ě(e): na Tymákovsku se vyskytují podoby začel, nažíla, tříst, zípst (místo začal, nažala, třást, zápst), nevyskytují se vzel, zapříhnout, přídla, smít se, dosíhnout (místo vzal, zapřáhnout, předla, smát se, dosáhnout) III. nadměrná dvojhláska ou za ú z původního ó: na Tymákovsku se vyskytují podoby roužnout, poučit/poučet, touň (místo rozžehnout, pújčovat, túň), nevyskytují se udoulat, zoutvírat, zoutrhat (místo udolat, z(v)otvírat, zutrhat) IV. zachování nediftongizovaného í po c, z a s: na Tymákovsku se vyskytují podoby cíťit, cícha i cejťit, cejcha, pouze cín (ve významu „kov“), síto i sejto, pouze vozejk, jelítko, nevyskytují se dřejví, přejvos (místo dříví, přívos) Va. kvantita ve slovech dvojslabičných: na Tymákovsku se vyskytují podoby pína, plíva, slína, hňída (místo pjena, pleva, slina, hňida), nevyskytují se douha, rejba, houba, náše, náši, strána, káše (místo duha, riba, huba, naše, naši, strana, kaše), nelze rozhodnout v případě sáze/saze (izoglosa prochází v těsné blízkosti Tymákova a autor uvádí: „výskyt řídký, ale souvislý“) Vb. kvantita ve slovech původně dvojslabičných: na Tymákovsku se vyskytují podoby kúš, plouch, kráj, na kráji (místo koš, pluch, kraj, na kraji), nevyskytuje se čás (místo čas) Vc. kvantita v gen.pl.: na Tymákovsku se vyskytují podoby vrát, strán, hromát, votáf (obec leží podle autora v „oblasti nejhustšího výskytu všech dokladů“), housát, telát, kuřát (místo vrat, stran, hromat, votaf, housat, telat, kuřat), nevyskytují se vajíc, vovíc, svjetál, stebál (místo vajec, (v)ovec, svjetel, stébel) Vd. kvantita ve tvarech slovesných: na Tymákovsku se vyskytují podoby nest, vest, pect, minoul, vinoul (místo nést/níst, vést/víst, péct/píct v obecné češtině, minul, vinul), nevyskytují se nejst, vejst, pejct, volát, trpít (místo nést/níst, vést/víst, péct/píct, volat, trpjet) Ve. kvantita v nom. pl. maskulin a v číslovkách: na Tymákovsku se vyskytují podoby sedlácí, vojácí, vlcí (místo sedláci, vojáci, vlci), nelze rozhodnout v případě šístej, sídmej, vúsmej/šestej, sedmej, vosmej (izoglosa prochází v těsné blízkosti Tymákova) VI. průvodní samohlásky při slabičném r, l: na Tymákovsku se vyskytují podoby sluza, slouza (místo slza), nevyskytují se her(d)lička, umi(r)lec, ume(r)lec, hader, nárut, náret, nárit (místo hrdlička, umrlec, hadr, nárt) VII. redukce samohlásky i, y ve spojeních ir, yl, ly a ry: na Tymákovsku se vyskytují podoby mlnář, s?lňice, b?l (místo mlinář, silňice, bil), nevyskytuje se pokrvadlo (místo pokrivadlo) VIII. střídnice za asimilované g a za cizí g: na Tymákovsku se nevyskytuje vůbec (v jiných částech území autor mapuje podoby hdo, ňihdo, hde, ňihde, hdi, ňihdi, krejcar, akent, kroš, Kusta…proti obecněčeskému, popř. spisovnému gdo, ňigdo, gde, ňigde, ňigdi, grejcar, agent, groš, Gusta…) IX. rozdílné výsledky staré měkkosti ve skupině mě (mje, mňe, me): na Tymákovsku pouze mňe X.. změna d > r v postavení mezi dvěma samohláskami: na Tymákovsku se vyskytuje podoba bore(j)ť (místo bode(j)ť), nevyskytují se poruška, bure, pureš, tera, storola, svarba (místo poduška, bude, pudeš, teda, stodola, svadba), nelze rozhodnout v případě ďerek/ďedek (izoglosa prochází v těsné blízkosti Tymákova) XI. disimilace skupin sč, stř v chč, chtř: na Tymákovsku se nevyskytují podoby chtřílet, ščesťí, ščasnej, sčesťí, sčasnej (místo střílet, šťesťí, šťast(t)nej), nelze rozhodnout v případě chčasnej, chčesťí/šťasnej, šťesťí (izoglosa prochází v těsné blízkosti Tymákova) XII. změny souhlásky v ve spojeních avi, ovi: na Tymákovsku se vyskytují podoby -oj(i)ce a jalojce, lajce (místo -ovice, jalovice, lavice; v tomto případě leží Tymákov dle autora v „oblasti řidšího výskytu“), nevyskytují se podoby bratroj(-oji), bratrof, -ouce, -oce, -oujce (místo bratrovi, bratrúf, -ovice) XIIIa, b. protetické h před samohláskami a před ň, r, ř; i, í na počátku slov: na Tymákovsku se vyskytují podoby halmara, huďit, huzení (ve všech případech dle autora „oblast řidšího výskytu“), hňískej, hrizec, hřešato, hřítkej, híva (místo almara, uďit, uzení, ňískej, rizec, řešato/řešeto, řítkej, jíva/íva), nevyskytují se habi, hať, hale, humříl, huťíkat, hucháč, hoj, hulmara, voumara, ít, iskra, ího, ídlo, íst, ízda (místo abi, ať, ale, umřel, uťíkat, ucháč, oj/voj, almara, jít, jiskra, jídlo, jíst, jízda) a další jednotlivé případy protetického h (v,  m, ň, l) XIV. ustrnulý tvar přídavného jména přivlastňovacího na -ovo a rodinného jména na -ovic, -ojc, -ouc atd.: na Tymákovsku se vyskytují podoby taťínkovo, sestříni(-ino), Novákojc (místo taťínkův, -ova, -ovo, sestřin, -ina, -ino, Novákovi(c)), nevyskytují se -ouc, -oc, -uc, -ú (místo -ovi(c)) XV. některé společné rysy ve tvarech slovesných: na Tymákovsku se vyskytují podoby (oňi) umí, trpí, sází, řekňite, ďite, hňite se, sedňite si, poraš, noš, proš i nos, pros (místo umňejí, trpjejí, sázejí, řekňete, (j)ďete, hňete se, sedňete si, poras), nevyskytuje se votpušť (místo (v)otpusť) BI. epentetické -j- před téžeslabičnými zubnicemi: na Tymákovsku se vyskytují podoby zaplajť, vrajť, sejť, zaplajťte/zaplajte (místo zaplať, vrať, seť, zaplaťte) BII. záměna slabik ní, ňí > n?, (n), ň?, (ň); ňi > n: na Tymákovsku se vyskytují podoby pjekn? (-n), pjeknho, jarň?, četň?cí, posvíceň?, sporadicky se v okolí Tymákova vyskytují podoby pšence, sence, stunce, sklence, sklenčka, kančka (místo pjekní, pjekního, jarňí, četňíci, posvíceňí, pšeňice, sedňice, studňice, skleňice, skleňička, (t)kaňička) BIII. západočeská koncovka dativu plurálu -om: na Tymákovsku se vyskytují podoby chlapom, mužom, Novákom, k Rokicanom, kravom, slepicom, kosťom, ďetom, lidom (místo chlapúm, mužúm, Novákúm, k Rokicanúm, kravám, slepicím, kostem, ďetem, lidem) BIV. Splynulé tvary typů nůše a kost: na Tymákovsku se vyskytují podoby zďe, vjece (nom., ak., místo zďi, vjeci), nelze rozhodnout v případech z lavici, do (v)opci/z lavice, do (v)opce; na lavicech, vesňicech/ na lavicích, vesňicích (izoglosy procházejí v těsné blízkosti Tymákova) Podle mapy DIII znázorňující stupňovité rozvrstvení jihozápadní nářeční oblasti vzhledem k postupnému přibývání klasifikačních izoglos (tj. přibývání nářečně příznakových prvků) leží Tymákov v 3. ze 4 pásem (tj. druhém nejpříznakovějším), které Voráč vymezuje počtem izoglos 8 – 16. Je nutné zdůraznit, že materiál, na jehož základě Voráč tyto mapky zpracovával, byl získán v letech 1947 – 195354 od tehdejší starší a staré generace, narozené nejpozději na přelomu 19. a 20. století (nejmladší mluvčí 42 let, nejstarší 9355). Lze proto očekávat, že nyní, více než 50 let po zmíněném průzkumu, budou popisované jevy zachyceny v daleko menším rozsahu, i u nejstarších mluvčích pouze ve zbytcích a dubletně s tvary obecněčeskými, popř. spisovnými, nebo vůbec (jevy, jejichž výskyt popisuje už Voráč v publikacích z 50. a 70. let jako sporadický). V publikaci z 90. let 20. století56 se Voráč zamýšlí nad současným stavem a budoucím vývojem „západočeské varianty obecné češtiny“. Předpokládá „ústup nářečních jevů především u mladé generace“ pod vlivem médií a rostoucí mobility. Za stálé považuje především některé morfologické prvky: typ fšichňí klucí (pronikající i do nově přejatých slov, např. fodbalisťí, ciglisťí), sufixy -om (přecedom), -ojc již dubletně s -ú, u nejmladší generace s převahou -ú (Pepík Kučerojc/Kučerú), typ bratrovo (avšak sestřino na ústupu v konkurenci anteponovaného genitivu sestri nebo i spisovného tvaru sestřin), krácené infinitivy typu nest, vect a tvar 3. os. pl. (oňi) umí, sází, ví, rozlišení genitivu, akuzativu a dativu, lokálu tí dobrí vodi/tej dobrej vodě, záměnu dativu a akuzativu osobních zájmen typu nech mi bejt, já ťe ukážu, tvoření komparativu příslovcí sufixem -ejš57 (pomalejš, teplejš, časťejš). V lexiku očekává uchování např. výrazů nožíki – „nůžky“, saďička – „sazenice“, zátočina – „zatáčka“, zabívat – „zabíjet“, drouška – „družička“, roužnout – „rozsvítit“, dum – „předsíň, chodba“, zásep – „zápraží“, naďít jehlu – „navléci nit do jehly“, černá jahoda – „borůvka“, plž – „hlemýžď“, mrholí – „mží“, vomrzalka – „náledí“, spadnout se – „zhubnout“, silnej – „tlustej“, uondanej – „unavenej“, kolna – „kůlna“, kozle – „kůzle“, sňech – „sníh“, poučet – „půjčovat“, mušet – „muset“, šáhnout – „sáhnout“, tepřive – „teprve“ atd. „Nejlépe se udržují znaky, které si jejich mluvčí sami neuvědomují. V západních Čechách je to především typická větná melodie ,plzeňské zpívání‘, která je pro příslušníky této oblasti tak příznačná, že stačí sama pro určení jejich krajového původu.58“ Bělič59 předpokládá nejzachovalejší, nejarchaičtější nářeční projev u starých žen a u zemědělského venkovského obyvatelstva s ohledem na omezenou mobilitu mluvčích z těchto skupin, jejich vázanost na okruh vlastní obce. U lidí s vyšším vzděláním očekává výrazný vliv spisovné češtiny na jejich projev, u mladších lidí a u dělníků větší mobilitu a s ní spojené působení různorodých jazykových vlivů, které vede k nivelizaci jejich projevu. Výzkumem zjištěný současný stav výskytu popsaných jevů v Tymákově a komentáře autorky k údajům literatury shrnují části 5 a 6.1. 2.3 Pojem mluvenosti Práce je zaměřena na nářeční prvky v mluvenostním projevu. Mluvenost charakterizuje Lamprecht60 jako „syntax mluvených promluv, např. jistou eliptičnost vyjádření, jindy naopak pleonastičnost (zejména ve vyprávění), dále výskyt různých prostředků k vyjádření citovosti, hojnější parataktické připojování výpovědí než v jazyce spisovném a další prostředky.“ V získaném materiálu se projevuje především neustálým navazováním promluvy bez výraznějších pauz vedoucím ke vzniku „nekonečných vět“ u monologů, u dialogů přerývanou výpovědí a vzájemným překřikováním se jednotlivých mluvčích. 2.4 Pracovní hypotézy Pro praktický nářeční výzkum ve studované lokalitě byly stanoveny následující hypotézy: 1) Nářeční jevy zachycené v promluvách mluvčích z Tymákova se pravděpodobně budou většinou shodovat s prvky, které pro Plzeňsko udává literatura (viz výše 2.2). Zcela specifické místní prvky pravděpodobně nalezeny nebudou. Důsledné užívání nářečních prvků nelze očekávat ani u nejstarší generace, dubletně se mohou vyskytovat prvky obecněčeské, popř. spisovné. Prvky označované v literatuře jako archaické či ustupující budou zřejmě nalezeny s malou frekvencí nebo vůbec. 2) U nejstarších mluvčích lze očekávat nejčastější zachycení nářečních prvků ve všech rovinách. Morfologické a fonetické prvky se budou pravděpodobně vyskytovat s podobnou frekvencí jako prvky obecněčeské, popř. spisovné, nebo i častěji. Častěji mohou být zachyceny prvky specifické pro jihovýchodní Plzeňsko a prvky archaické. 3) U mladších mluvčích bude pravděpodobně zachyceno méně nářečních prvků, zejména v lexikální rovině. Morfologické a fonetické prvky se budou nejspíše vyskytovat méně pravidelně než u nejstarší generace i ve srovnání s prvky obecněčeskými, popř. spisovnými. Častěji lze očekávat zachycení prvků společných pro širší jihozápadočeskou nářeční podoblast, prvky archaické budou patrně zachyceny s velmi malou frekvencí nebo vůbec. Pravděpodobným důvodem je větší mobilita mladších obyvatel a tím více různorodých jazykových vlivů na ně působících. 4) U osob s vyšším vzděláním bude zřejmě zachyceno méně nářečních prvků než u osob s nižším vzděláním. Důvodem je patrně větší mobilita vzdělanějších obyvatel při studiu i zaměstnání, jejich větší ovlivnění spisovným jazykem, četbou a sdělovacími prostředky. 5) Nejvíce nářečních prvků bude pravděpodobně zachyceno u mluvčích, kteří žijí v Tymákově od narození a rodilými Tymákovany jsou i jejich rodiče. U mluvčích, kteří pocházejí ze vzdálenějších lokalit, mohou být zachyceny prvky cizorodé vzhledem k jazyku Tymákova nebo nivelizovaný projev bez výrazných nářečních prvků. 6) Očekávaná stálost nářečních prvků v jednotlivých jazykových rovinách v závislosti na klesajícím věku mluvčích: lexikum < morfologie < fonetika. Lze se domnívat, že morfologické a zvláště fonetické jevy jsou samotnému mluvčímu méně nápadné, proto je méně pravděpodobné, že se jim bude záměrně vyhýbat; lexikální nářeční prvky často označují názvy např. zemědělského náčiní, které mladší generace už nezná a nepoužívá ani pojmenovávané předměty, ani jejich názvy. 7) U některých mluvčích může být zachycen (různou měrou vědomý) nářeční bilingvismus: mluvčí aktivně ovládá jazykové prvky nářeční i nenářeční (obecněčeské či spisovné) a kód, kterého užije, volí podle komunikační situace – v oficiálnější komunikaci užije pravděpodobně prestižnější formy jazyka; prvky spisovné a dialektické se také mohou v projevu mísit. „Přepínání“ mezi kódy lze očekávat nejspíše v rovině lexikální, méně v rovině morfologické a nejméně v rovině fonetické, kterou si neškolený mluvčí nejméně uvědomuje (viz výše bod 6). Srovnání výsledků získaných nářečním výzkumem s hypotézami bude podáno v diskuzi (6.2). 3. METODIKA 3.1 Sběr dat Jazykový materiál pro nářeční analýzu byl získán od obyvatel Tymákova, příslušníků různých generací. Základním kritériem při výběru mluvčích byl dlouhodobý pobyt v Tymákově, v ideálním případě celoživotní, a předpoklad přirozeného nářečního projevu. Nejpočetnější je skupina mluvčích z nejstarší generace (nad 75 let, 7 mluvčích), dále byli zvoleni 2 mluvčí starší generace ve věku 65 – 70 let, 2 mluvčí střední generace ve věku kolem 45 let a 3 mluvčí mladé generace ve věku kolem 20 let. Autorka všechny mluvčí navštívila a zaznamenala jejich projev pomocí diktafonu na magnetofonové kazety. Nahrávky byly poté přepsány zjednodušeným fonetickým zápisem podle Pravidel pro vědecký přepis dialektických zápisů61 s následujícími odchylkami: - znak ä označuje odlišnou (uzavřenější) výslovnost dlouhého á - ráz není vyznačován - znělé dz, dž je psáno jako dz, dž - zadní n v pozicích před k, g je značeno ? - neznělé ř a znělé ch není vyznačováno, tyto hlásky se vyskytují v pozicích obvyklých ve spisovné, případně obecné češtině - splývaná výslovnost je značena ( v případech, kdy poslední hláska prvního slova je stejná jako první hláska druhého slova, a v některých dalších případech spojování slov v proudu řeči. Splývavá výslovnost předložky se slovem není vyznačována. - slabikotvorné r a l se nevyznačuje v pozicích obvyklých ve spisovné češtině. V pozicích neobvyklých je slabikotvorné l značeno ?. - v případě výslovnosti hlásky na pomezí dvou hlásek jsou zapsány obě hlásky s lomítkem, např. o/u, ř/ž (pořadí není rozhodující) Stejným způsobem jsou zapisovány příklady nářečních jevů i jejich nepříznakových podob v následujícím textu, od ostatního textu jsou odlišeny kurzívou. Od mluvčích byly zjišťovány také základní osobní údaje podstatné pro výzkum (věk, vzdělání, povolání, případné jazykové ovlivnění pobytem mimo Tymákov nebo rodinnými příslušníky odlišného jazykového původu); tyto údaje jsou uvedeny v části 4.1. 3.2 Zpracování dat Nahrávky byly přepsány do textového editoru Microsoft Word a přepis dále zpracováván za použití nástrojů dostupných v tomto programu (zvláště vyhledávání a počítání slov). V textu byly nejprve vyhledány všechny nářečně příznakové jazykové prvky relevantní pro západočeský dialekt (tj. byly pominuty případné cizorodé či úzce individuální prvky) a barevně označeny. Celý přepis s vyznačenými příznakovými jevy je zařazen v závěru této práce jako příloha. Poté byl spočítán výskyt jednotlivých nářečních prvků u jednotlivých mluvčích a srovnán s výskytem nepříznakové (spisovné či obecněčeské) podoby téhož jazykového jevu (např. příznakový fonetický jev -b?l- byl testován proti nepříznakové podobě -bil-, pro podrobné údaje ke všem studovaným jevům viz 4.2). Východiskem pro vyhledávání nářečních prvků byly údaje z odborné literatury (viz výše 2.2), ale i subjektivní zkušenosti autorky u jevů, které v literatuře popsány nejsou. Výsledky této analýzy shrnuje tabulka (4.2.2) a poznámky k výskytu některých prvků u jednotlivých mluvčích (4.3). Součástí tabulky jsou také výsledky jednoduché statistiky, které byly vypočítány v tabulkovém editoru Microsoft Excel pomocí vzorců uvedených ve vysvětlivkách k tabulce (4.2.1). Na základě provedené analýzy byla sestavena charakteristika nářečního projevu jednotlivých mluvčích a celková charakteristika nářečí obce Tymákova. V části 5.3 byly použity výsledky starší seminární práce; metodika zpracování této práce je popsána v části 5.3. 4. ANALÝZA NÁŘEČNÍHO MATERIÁLU 4.1 Přehled mluvčích Mluvčí jsou řazeni sestupně podle věku od nejstaršího. M – muž, ročník 1920 (manžel F) Narozen v Tymákově a žije zde celý život. Oba rodiče pocházeli také z Tymákova, manželka pochází z Chválenic (okres Plzeň-jih, cca 20 km jižně od Tymákova). Má základní vzdělání. Pracoval v zemědělství, nyní je ve starobním důchodu. Charakteristika projevu: Hovoří pomalu, místy těžko srozumitelně. V řeči je výrazně patrný fonetický prvek -b?l-, celkový přízvuk a místy prvky plzeňského zpívání. Ze všech mluvčích v tomto souboru má pravděpodobně nejzachovalejší nářeční projev. P – žena, ročník 1920 Narozena v Tymákově a žije zde celý život. Matka a manžel pocházeli také z Tymákova, otec ze Zdemyslic (jihovýchodní část okresu Plzeň-jih). Má základní vzdělání. Pracovala v zemědělství, nyní je ve starobním důchodu. Charakteristika projevu: Hovoří poměrně rychle, poměrně tiše, málo zřetelně. Modulace je málo výrazná, bez nápadnějších rysů. K – žena, ročník 1920 Narozena v Tymákově a žije zde celý život. Její otec a manžel pocházeli také z Tymákova, matka pocházela z Chlumčan (okres Plzeň-sever). Má základní vzdělání. Pracovala jako dělnice v textilním průmyslu, poté v zemědělství, nyní je ve starobním důchodu. Charakteristika projevu: Hovoří středně rychle, poměrně zřetelně a hlasitě. V řeči jsou výrazně patrné fonetické prvky -b?l-, ä, tám a celkový přízvuk (zabarvení samohlásek do e). Hlasová modulace je výrazná s výraznými prvky „plzeňského zpívání“. H – žena, ročník 1920 (babička Z) Narozena v Tymákově a žije zde celý život. Z Tymákova pocházeli oba její rodiče i manžel. Má střední odborné vzdělání (hospodyňská škola). Pracovala jako úřednice, nyní je ve starobním důchodu. Charakteristika projevu: Hovoří poměrně pomalu, zřetelně. V řeči je výrazně patrný fonetický prvek -n?-, modulace je málo zřetelná, avšak prvky „plzeňského zpívání“ jsou patrné. V – muž, ročník 1921 (manžel B) Narozen v Rokycanech, poté pobýval na Blovicku (jihovýchodní část okresu Plzeň-jih). Od roku 1933 žije v Tymákově, několik let pobýval studijně a pracovně v Praze. Vystudoval vysokou školu lesnickou a pracoval jako lesní projektant, nyní je ve starobním důchodu. Charakteristika projevu: Hovoří rychle a tiše, málo zřetelně, trhaně. Řeč je značně monotónní, nemodulovaná, inklinuje ke spisovné mluvě. B – žena, ročník 1923 (manželka V) Narozena v Tymákově a žije zde celý život. Z Tymákova pocházeli oba její rodiče, manžel pochází z Rokycan. Má základní vzdělání (měšťanská škola). Pracovala jako úřednice, nyní je ve starobním důchodu. Charakteristika projevu: Hovoří poměrně rychle, méně zřetelně. V řeči je výrazně patrný fonetický prvek tám a celkový přízvuk (zabarvení samohlásek do e). Hlasová modulace je výrazná s výraznými prvky „plzeňského zpívání“. C – žena, ročník 1925 Pochází z Velešic-Týřovic (nedaleko Horažďovic, severovýchodní část okresu Klatovy), pobývala také na Karlovarsku. V Tymákově žije od 50. let, manžel je rodákem z Tymákova. Má základní vzdělání. Pracovala jako dělnice, poté jako poštovní doručovatelka, nyní je ve starobním důchodu. Charakteristika projevu: Hovoří poměrně rychle, poměrně zřetelně. V řeči je výrazně patrný fonetický prvek -b?l-, patrné jsou prvky z rodného Horažďovicka. Hlasová modulace je výrazná, ale nejedná se pravděpodobně o klasický typ „plzeňského zpívání“. F – žena, ročník 1930 (manželka M) Narozena ve Chválenicích (cca 20 km jižně od Tymákova), v Tymákově žije od roku 1950. Manžel pochází z Tymákova. Má základní vzdělání. Pracovala v zemědělství, nyní je ve starobním důchodu. Charakteristika projevu: Hovoří poměrně rychle, zřetelně a hlasitě. V řeči je patrný celkový přízvuk a velmi výrazné „plzeňské zpívání“, pravděpodobně nejtypičtěji ze všech mluvčích v tomto souboru. D – muž, ročník 1936 (dědeček A a N, otec T) Narozen v Tymákově a žije zde celý život. Jeho otec byl rodákem z Tymákova, matka pocházela z Chouzov (okres Plzeň-jih, cca 20 km jižně od Tymákova), manželka pochází z Kyšic (okres Plzeň-sever, cca 6 km severozápadně od Tymákova). Má základní vzdělání (měšťanská škola). Pracoval v zemědělství a jako dělník, nyní je ve starobním důchodu. Charakteristika projevu: Hovoří poměrně rychle a zřetelně, v řeči jsou patrné prvky „plzeňského zpívání“. J – žena, ročník 1939 Narozena v Tymákově, odkud pocházel i její otec, matka pocházela z Kyšic (okres Plzeň-sever, cca 6 km severozápadně od Tymákova), manžel pochází ze Stříbrné Skalice (okres Kutná Hora). Vystudovala střední pedagogickou školu a pracovala jako učitelka prvního stupně ZŠ, nyní je ve starobním důchodu. Kromě dvouletého pobytu na Stříbrsku a Nýřansku (pomezí okresů Tachov a Plzeň-sever) žije celý život v Tymákově, vyučovala na zdejší základní škole a v sousedních obcích. Charakteristika projevu: Mluví pomalu, velmi zřetelně a kultivovaně, s pečlivou výslovností (pravděpodobně vlivem povolání učitelky). V řeči je výrazný fonetický prvek -b?l-. L – žena, ročník 1959 (matka Z) Od narození žije v Tymákově, odkud pocházejí oba její rodiče i manžel. Vystudovala střední pedagogickou školu a pracovala jako učitelka v tymákovské mateřské škole, nyní jako učitelka a vychovatelka v ZŠ Tymákov. Charakteristika projevu: Hovoří rychle, tiše, místy nezřetelně. V řeči je velmi výrazný fonetický prvek ä (pravděpodobně nejtypičtější z celého souboru mluvčích), místy i u krátkého a, a výrazný celkový přízvuk. Intonace je poměrně monotónní. T – muž, ročník 1960 (otec A a N, syn D) Od narození žije v Tymákově (s výjimkou dvouleté vojenské služby na Slovensku a na Kladensku). Otec pochází z Tymákova, matka z Kyšic (okres Plzeň-sever, cca 6 km od Tymákova), manželka z Nového Samechova (okres Kutná Hora). Původní profesí je mechanik zemědělské techniky, později vystudoval pedagogickou fakultu a pracuje jako učitel odborných předmětů na středním odborném učilišti. Charakteristika projevu: Hovoří poměrně pomalu, zřetelně, nápadným individuálním rysem je protahování vokálů. V projevu se vyskytuje fonetický prvek ä, ale jeho výslovnost není tak nápadná jako u většiny ostatních mluvčích. V řeči je zřetelný přízvuk a prvky „plzeňského zpívání“. Z – žena, ročník 1984 (dcera L, vnučka H) Od narození žije v Tymákově, oba rodiče i manžel pocházejí také z Tymákova. Větší část základní a střední školy absolvovala v Plzni, kde nyní studuje vysokou školu (ekonomická fakulta). Charakteristika projevu: Hovoří velmi rychle, se splývavou výslovností, místy téměř nesrozumitelně. Projev se celkově blíží obecné češtině. N – žena, ročník 1984 (dcera T, vnučka D, autorka předkládané práce) Od narození žije v Tymákově. Otec pochází z Tymákova, matka z Nového Samechova (okres Kutná Hora). Větší část základní a střední školy absolvovala v Plzni, nyní studuje vysokou školu v Brně (filozofická a přírodovědecká fakulta). Nahrávky pocházejí z období po 1–2,5 roku pobytu v Brně. Příslušnosti k jihozápadočeskému dialektu si je vědomá, při pobytu na Moravě se snaží vyhýbat se přejímání moravských nářečních prvků do své mluvy. Charakteristika projevu: Hovoří rychle, místy nezřetelně se splývavou výslovností. V řeči je výrazně patrný fonetický prvek ä a celkový přízvuk, modulace je zřetelná s prvky „plzeňského zpívání“. A – žena, ročník 1985 (dcera T, vnučka D) Od narození žije v Tymákově. Otec pochází z Tymákova, matka z Nového Samechova (okres Kutná Hora). Větší část základní a střední školy absolvovala v Plzni, nyní studuje vysokou školu v Brně (ekonomická fakulta) – nahrávka byla pořízena po roce a půl pobytu v Brně. Svou příslušnost k jihozápadočeskému dialektu pociťuje negativně a snaží se při řeči příznakovým prvkům vyhýbat. Charakteristika projevu: Hovoří rychle, se splývavou výslovností. V projevu se vyskytují spisovné prvky ve formulacích citátového typu a slabě prvky „plzeňského zpívání“, celkově je nářečně spíše indiferentní, blíží se obecné češtině. 4.2 Přehled zjištěných nářečních prvků62 Nářeční prvky zjištěné rozborem textu a jejich výskyt v projevu jednotlivých mluvčích shrnuje tabulka (4.2.2). Celkem bylo sledováno 29 fonetických jevů a 25 morfologických jevů. Zde následuje přehled jevů, které jsou v tabulce zobrazeny (pro podrobný popis jevů viz také 2.2 a 5), a přehled nepříznakových podob, s nimiž byl výskyt příznakových podob srovnáván (viz výše 3.2). Členění jevů na morfologické a fonetické bylo provedeno v zásadě shodně s členěním Běličovým (viz 2.2 a také 5). Fonetické jevy Vokály - -b?l-, -s?l-, -v?l- – jedná se o redukci vokálu i nejčastěji ve skupině -bil-, u některých mluvčích také -sil-, -vil- a u M také -mil-, v jakékoliv pozici ve slově. Výskyt byl testován proti podobám -bil-, -sil-, -vil-, -mil-. - -n?-, -ň?- – jedná se o redukci vokálu í ve skupinách -ní-, -ňí- v jakékoliv pozici ve slově (nejčastěji v koncovkách). Výskyt byl testován proti -ní-, -ňí-. - ? jiné – viz níže ve vysvětlivkách k tabulce (4.2.1) - ä – jedná se o pozměněnou (uzavřenější) výslovnost vokálu á. Výskyt byl testován proti á. - -cí-, -sí-, -zí- v kořenech – výskyt testován proti podobám -cej-, -sej-, -zej- v kořenech - veď- – jedná se o sloveso veďet („vědět“) a odvozené tvary. Výskyt byl testován proti podobě vjeď-. - -čl- místo -čal- – jedná se slovesa začli, votpočli („začali“, „odpočali“) a některé odvozené tvary. Výskyt byl testován proti podobám -čala, -čali, -čalo (nikoliv -čal, podoba začl, votpočl se nevyskytuje). - jinda – a příslovce téhož typu jako ňegda, tehda. Výskyt byl testován proti podobě -di kromě slova tadi. - polodne – výskyt testován proti podobě poledne délka – příznakovým prvkem je odlišná délka vokálu ve srovnání s podobami spisovnými či obecněčeskými - tám – včetně složenin (např. támten, kromě támle). Výskyt byl testován proti podobě tam-. - dól-, -hór- – jedná se o podoby dólu, dóle, nahóru, nahóře. Výskyt byl testován proti podobám dol-, -hor-, -hoř- kromě dolejš-, horejš- (dólejší či hórejší se nevyskytuje). - leta – jedná se o podoby leta, leto ve smyslu „roky“ i „roční období“. Výskyt byl testován proti podobě lét-. - -dav- – jedná se o příslovce nedavno. Výskyt byl testován proti podobě -dáv-. - meno – ve smyslu „jméno“. Výskyt byl testován proti podobě -mén-. - kovarna – viz níže ve vysvětlivkách k tabulce (4.2.1) - kráj – nejčastěji ve slově skráje („zkraje, zpočátku“). Výskyt byl testován proti podobě -kraj-. Konsonanty - -jt-, -jc-, -jť- – viz níže ve vysvětlivkách k tabulce (4.2.1) - -ec(t) – jedná se o sloveso jec(t) („jet“). Výskyt byl testován proti podobě -jet. - hore- – jedná se o substantivum horejšáci („hořejšáci, obyvatelé horní části obce“). Výskyt byl testován proti podobě hořej-. - muš- – jedná se o sloveso mušet („muset“) v různých tvarech. Výskyt byl testován proti podobě -mus- - Zďenek, Zďe?ka – výskyt testován proti podobě Zde- - vit – jedná se o podoby vit, vite („viď“, „viďte“). Výskyt byl testován proti podobám viď-, viť-. - Špiral – jedná se o přesmyčku jména místního obyvatele Špilar. Výskyt byl testován proti podobě Špilar-. - jinač, jináč – výskyt testován proti podobě jinak - ř/ž – viz níže ve vysvětlivkách k tabulce (4.2.1) - slabikotvorné l – viz níže ve vysvětlivkách k tabulce (4.2.1) Morfologické jevy Jména - -ovo, -ino – jedná se o nesklonná, osoby nerozlišující posesivní adjektiva typu taťínkovo, maminčino. Výskyt byl testován proti všem sklonným podobám posesivních adjektiv v textu. - -ojc, -ejch – jedná se o zpravidla nesklonné podoby rodinných jmen typu (rodina) Polífkojc, Máňa Vimrojc. Výskyt byl testován proti nepříznakovým podobám spojení křestní jméno + příjmení typu Ana Polívková a Ana Polívkú. Podoby typu (rodina) Polívkovic, Polívkovi se v texty nevyskytovaly. Nebyly počítány sklonné podoby typu u Balíčkú, Novákom/Novákúm a spojení bez křestního jména nebo s titulem typu Novák, pan Novák, doktor Novák, ve kterých se podoby s -ojc, -ejch neužívají (viz také 5.2). - -ík – viz níže ve vysvětlivkách k tabulce (4.2.1) - -om – jedná se o nerozlišený dativ plurálu typu Novákom, slepicom („Novákům“, „slepicím“). Výskyt byl testován proti všem rozlišeným podobám dativu plurálu kromě podob -am, -ám u feminin, neboť tento jev je sledován zvlášť (viz níže). - -í – jedná se o zdloužení koncovky v nominativu plurálu životných maskulin, typ klucí („kluci“). Výskyt byl testován proti podobě -i. - -am, -ach – jedná se o zkrácení vokálu v koncovce dativu a lokálu plurálu feminin, typ ženam, o ženach („ženám“, „o ženách“), výjimečně i v dalších rodech. Výskyt byl testován proti podobám -ám, -ách. - tej x tí – morfologické rozlišení genitivu plurálu feminin (typ tí ženskí) od dativu a lokálu (typ tej ženskej). Výskyt byl testován proti podobě typu tí v dativu a lokálu, v jednom případě proti podobě typu tej v genitivu (mluvčí C). - mi, ťe – změněná distribuce osobních zájmen k pádům, mi v genitivu a akuzativu (typ on se mi bojí, on mi viďí) a ťe v dativu (typ dam ťe to). Výskyt byl testován proti podobě mňe v genitivu a akuzativu a ťi v dativu. - ňom – a analogické tvary dalších zájmen, např. našom, vašom („něm, našem, vašem“). Výskyt byl testován proti podobě -em. - ťich, tich, tech – hlásková odlišnost v tvarech ukazovacích zájmen a jejich odvozenin. Výskyt testován proti podobám ťem-, ťech. - -u – nadměrná distribuce koncovky -u v deklinaci maskulin (místy i neuter) v různých pádech, např. (g) doktoru, ve/do sklepu, ve Skomelnu místo možných a ve spisovné i obecné češtině někdy častějších podob g doktorovi, ve sklepje, do sklepa, ve Skomelňe. Výskyt testován proti všem ostatním koncovkám tohoto typu deklinace, zvláště proti -ovi, -e, -´e, -a. - tut- – ukazovací zájmeno tuto (-ten, -ta, -ti) v různých tvarech. Výskyt byl testován proti podobám (ten, ta, to, ti)-to, -hle, -dle. Slovesa – včetně příčestí -eno - ví, musí, chťí – jedná se o jednotné zakončení 3. os. pl. sloves těchto typů na -í. Výskyt byl testován proti podobám -ejí (u Z i -ej), vjeďí. - -ime, -ite – jedná se o imperativ typu pošlime, pošlite. Výskyt testován proti podobám -eme, -ete. - -uva- – jedná se o podoby typu spravuvali („spravovali“). Výskyt byl testován proti podobě -ova-. - -eno – příčestí typu uvařeno. Výskyt byl testován proti podobě -íno. - -am – zkrácení samohlásky v sufixu 1. os. sg. sloves typu ďelam. Výskyt byl testován proti podobě -ám. - si, bisi, bi(ch)sem – jedná se o tvary slovesa být v 1. a 2. os. sg. Výskyt byl testován proti podobě -s, u Z také seš, u T také bich. Příslovce - tále – jedná se o veškeré další deformace příslovcí a od nich odvozených zájmen s místně ukazovacím významem, jako tudle, tle (-to), kromě podob todle, tajdle, támle, které autorka na základě zkušeností s mluvčími z různých částí českého jazykového území nepovažuje za příznakové pro západní Čechy. Výskyt byl testován proti podobám todle-, tajdle-, támle-, támhle- a tadi-. - -cať, -kať, -tať – jedná se o podoby typu votkať, vocať („odkud“, „odtud/odsud“). Výskyt byl testován proti podobám -ut, -uť, -uď, -ud. - -ejš – jedná se o komparativ typu rychlejš („rychleji“). Výskyt byl testován proti podobám -ejc, -eji. - -pa – jedná se o příklonku k tázacím zájmenům/příslovcím, např. copa, jakpa, gdepa („co(pak)“, „jak(pak)“, „kde(pak)“) vzniklou apokopou z -pak. Výskyt byl testován proti podobám -pak a podobám tázacích zájmen/příslovcí bez příklonného -pa (např. co, jak, gde) výhradně v pozici tázacího zájmena/příslovce a dále v odporovací částici gdepak, kde se podoby s -pa užívají. - teťko – výskyt testován proti podobám teť, teťka - elize předložky – viz níže ve vysvětlivkách k tabulce (4.2.1) 4.2.1 Vysvětlivky k tabulce Mluvčí jsou řazeni zleva doprava sestupně podle věku od nejstaršího. Značka v poli tabulky charakterizuje výskyt příslušného příznakového jazykového jevu v projevu příslušného mluvčího ve srovnání s nepříznakovými podobami. Relativní četnost příznakových podob byla vypočítána jako 100 * (absolutní četnost příznakových podob) / ((absolutní četnost příznakových podob)+(absolutní četnost nepříznakových podob)). Třídy relativní četnosti příznakových podob: 5 - výskyt příznakové podoby nedubletně (100%) bez ohledu na absolutní četnost 4 - výskyt příznakové podoby dubletně, převažuje příznaková podoba (99 – 66%) 3 - výskyt příznakové podoby dubletně, příznaková podoba přibližně v rovnováze s podobou nepříznakovou (33 – 65%) 2 - výskyt příznakové podoby dubletně, převažuje nepříznaková podoba (5 – 32%) 1 - výskyt příznakové podoby dubletně, příznaková podoba se vyskytuje zcela sporadicky (méně než 5% nebo pouze 1 výskyt, který lze považovat za náhodný) Je nutné zdůraznit, že třídy relativní četnosti vyjadřují pouze poměr výskytu nářečně příznakových podob jazykových jevů ve srovnání s nepříznakovými podobami, nikoliv absolutní četnost výskytu nářečních prvků v projevu mluvčího. * - prostá přítomnost jevu (viz níže; do statistiky započítávána hodnota 1) p - viz poznámku v části 4.3 u příslušného mluvčího prázdné pole - příznaková podoba jevu nebyla zaznamenána (do statistiky započítávána hodnota 0) V tabulce jsou zahrnuty fonetické a morfologické jevy, které se vyskytly nejméně u dvou mluvčích. Jevy, které se vyskytly pouze u jednoho mluvčího, a lexikální jevy u jednotlivých mluvčích jsou popsány v části 4.3. Jevy, u nichž byla hodnocena pouze prostá přítomnost/nepřítomnost: - ? jiné - výskyt ? v koncovkách v jiných případech než -n?, -ň? (např. b?l? u M – „bili“), oslabená výslovnost jiné hlásky než i (např. ň?kí u B – „ňákí“) apod. – výskyt v takových pozicích nebylo možno kvantifikovat. Nejsou zahrnuty případy ?, ?m, které jsou v řeči běžné a nejsou nářečně příznakové. - kovarna – kvantifikace nemá význam vzhledem k povaze jevu (fonetický jev zkrácení a v izolovaném slově, které se v projevu vyskytuje velmi zřídka), u obou mluvčích byl zaznamenán nedubletní výskyt – relativní četnost 5, u ostatních mluvčích nebyla nepříznaková podoba kovárna zaznamenána. - -jt-, -jc-, -jť- – jedná se o disimilaci skupin tť, tc, ts aj., např. pojte, aj ci („pojďte“, „ať si“), a epentezi j ve skupinách s t. Nebylo možno určit všechny pozice, ve kterých by se jev potenciálně mohl vyskytovat, a kvantifikovat je jako nepříznakové podoby. Výskyt jevu v projevu všech mluvčích byl zcela řídký, případně jen lexikalizovaný (aj ci u D) a při kvantifikaci by u žádného mluvčího nepřekročil relativní četnost 1. - -r- – záměna za -d- v pozici mezi vokály, např. bure („bude“). Jev se vyskytl zcela výjimečně, avšak nenáhodně pouze u dvou mluvčích, kvantifikace by neměla význam. - ř/ž – záměna hlásek nebo neurčitá přechodová podoba. Jev se vyskytl zcela výjimečně (u M ve slově rozvář/žet – „rozvážet“, u K ve slově garář – „garáž“, vždy nedubletně – relativní četnost 5) - slabikotvorné l – mimo pozice obvyklé ve spisovné a obecné češtině. Jev se vyskytl zcela výjimečně (u M ve slově m?nář – „mlinář“ nedubletně, u P a V slově t?eto – „tohleto“ dubletně s jinými hláskovými podobami - t?leto, tudleto, todleto) - -ík – koncovka užívaná při pojmenování syna utvořeném z příjmení otce (Starosta – Starostík). Kvantifikace nemá význam vzhledem k povaze jevu (hypokoristikum úzce vymezeného typu, blíže charakterizováno v části 5.2). - elize předložky – v různých případech, např. deme doktoru – „jdeme k doktoru“, viz dále 5.2. Relativní četnost jevu jako celku by u žádného mluvčího nepřekročila 1. Statistika Tabulka dále zahrnuje dva typy jednoduchých statistických ukazatelů: - celkový počet výskytů. Ve sloupci „počet výskytů“ je uvedeno, u kolika mluvčích v souboru se daný jev vyskytl. V řádku „počet jevů“ je uvedeno, kolik jednotlivých jevů bylo zastoupeno v projevu daného mluvčího. - průměrná relativní četnost. Jsou zavedeny pomocné indexy PRC (PREZ, ALL) a PD (PREZ, ALL)63. Ve sloupci PRC je vypočítána průměrná hodnota relativní četnosti každého jevu v souboru mluvčích. Ve sloupci PREZ jsou do průměru započítávány pouze hodnoty u mluvčích, v jejichž projevu byl jev zaznamenán; ve sloupci ALL jsou započítávány hodnoty v celém souboru, tj. za mluvčí, v jejichž projevu nebyl jev nalezen, je počítána hodnota 0. Tyto indexy by měly ukázat, nakolik je daný jev pro tento soubor mluvčích a tím potenciálně pro obec Tymákov stálý, příznakový, a současně by měly vyznačovat míru nedubletnosti – čím vyšší hodnota indexu, tím je pravděpodobnější výskyt nářečně příznakové podoby daného jevu. V řádku PD je uvedena hodnota, kterou by bylo možno obrazně nazvat „index nářečnosti“. Jedná se o průměr relativních četností všech sledovaných jevů pro konkrétního mluvčího. V řádku PREZ jsou do průměru započítávány pouze hodnoty těch jevů, které byly v projevu daného mluvčího nalezeny v příznakové podobě; v řádku ALL jsou započítávány hodnoty v celém souboru, tj. za jevy, jejich příznaková podoba nebyla v projevu daného mluvčího nalezena, je počítána hodnota 0. Tyto indexy by měly ukázat, nakolik je projev daného mluvčího celkově nářečně příznakový. Průměry byly počítány podle těchto vzorců: PRC PREZ = součet všech hodnot relativních četností pro daný jev / počet mluvčích, u kterých byl jev zaznamenán PRC ALL = součet všech hodnot relativních četností pro daný jev / počet všech mluvčích PD PREZ = součet všech hodnot relativních četností pro daného mluvčího / počet jevů, jejichž příznakové podoby byly zaznamenány v projevu daného mluvčího PD ALL = součet všech hodnot relativních četností pro daného mluvčího / počet všech jevů Výsledky jsou zaokrouhleny na 2 desetinná místa. Do statistiky nebyly započítávány jevy mimo tabulku (jevy zastoupené pouze u jednoho mluvčího, lexikální jevy). 4.2.2 Tabulka – přehled zjištěných nářečních jevů 4.2.3 Výsledky statistického hodnocení Autorka si je vědoma nutného zkreslení výpovědní hodnoty statistiky tím, že pro výpočet byly používány pouze hodnoty arbitrárně stanovených tříd relativní četnosti, nikoliv skutečné procentní údaje nebo absolutní hodnoty výskytu jevů. Proto je nutné považovat tyto údaje pouze za orientační pomocný ukazatel. Jazykové jevy Celkem dva jevy se vyskytují u všech patnácti mluvčích v souboru. Jedná se o fonetický jev n?-, ň?- a morfologický jev -ojc, -ejch. Tyto jevy lze považovat za stálé a typické pro lokalitu. Vyšší význam je nutno přikládat jevu -ojc, - ejch, který má současně vysokou hodnotu PRC rovnou 4, což je možné interpretovat tak, že mluvčí dávají přednost příznakové podobě nad nepříznakovou (spisovnou, obecněčeskou). Sedm dalších jevů se vyskytuje u čtrnácti mluvčích. Z nich je nutné upozornit na morfologické jevy -í, tej x tí a -am u sloves, které mají rovněž vysokou hodnotu PRC (vyšší než 4, tj. ještě vyšší než jev -ojc, -ejch). Skutečnost, že tyto jevy nebyly zachyceny také u patnáctého mluvčího, může být náhodná, způsobená malým objemem dat. Celkem pět jevů má hodnotu PRC PREZ rovnou 5. Znamená to, že u všech mluvčích, v jejichž projevu se daný jev vyskytl, byla příznaková podoba nedubletní. Tři z těchto jevů (-dav-; hore-; -ime, -ite) se však vyskytují u nízkého počtu mluvčích, nejvýše pěti, a proto mají také nízkou hodnotu PRC ALL, nejvýše 1,67. Vyšší počet výskytů a tedy vyšší hodnotu PRC ALL mají jevy -ec(t) (u sedmi mluvčích, PRC ALL = 2,33) a -eno (u devíti mluvčích, PRC ALL = 3). Lze se domnívat, že pokud se takový jev v projevu mluvčího vyskytne, pak bude nedubletní, a považovat tyto jevy také za typické pro lokální dialekt. Hodnotu PRC PREZ nejméně 4 a současně hodnotu PRC ALL nejméně 2 mají ještě jevy veď-; leta; tah-, sah-, mah-; Zďenek, Zďe?ka; -u; tut-; ví, musí, chťí; si, bisi, bi(ch)sem a -cať, -kať, tať kromě jevů již pojednaných výše. Vysoký počet jevů s hodnotou PRC PREZ nejméně 4 (celkem 31 z 54 sledovaných jevů, tj. nadpoloviční většina) lze interpretovat tak, že jevy, které se v lokálním dialektu vyskytují, mají u aktivních uživatelů vysokou stálost a dialektické podoby jsou upřednostňovány před podobami spisovnými či obecněčeskými. Mluvčí Nejvyšší počet různých nářečních jevů, celkem 39, byl zaznamenán u nejstaršího mluvčího M. Výskyt nadpolovičního počtu sledovaných jevů (nejméně 28) byl zaznamenán u dalších sedmi mluvčích. Hodnota indexu PD PREZ je u všech mluvčích velmi vyrovnaná, ve čtrnácti případech vyšší než 3, což značí přibližně rovnocenné užívání podob příznakových a nepříznakových. Nejvyšší hodnotu tohoto indexu má mluvčí H, nejnižší (2,79) mluvčí V. Nejvyšší hodnotu indexu PD ALL má opět mluvčí M, a to 2,52. Výrazně nízké hodnoty celkového počtu jevů (12) a PD ALL (0,71) byly zjištěny u nejmladší mluvčí A. Hodnota indexu PD PREZ u této mluvčí se však ze souboru nevymyká (3,33). Tuto skutečnost lze interpretovat tak, že mluvčí A má omezený repertoár nářečních jevů, ale ty, které byly v jejím projevu zjištěny, užívá podobně často jako ostatní mluvčí. 4.3 Charakteristika nářečního projevu jednotlivých mluvčích M Kromě jevů uvedených v tabulce se vyskytl ještě jev nehrnoul („nehrnul“) s relativní četností 3 a hlásková změna tulik („tolik“) s relativní četností 5. V projevu byly zaznamenány následující lexikální prvky: chlapec, kobila, taťí, skráje, Škalice, hnedle, povjášet, žádnej, šumovat, stáj masc. Z jevů sledovaných tabulkou je nápadný hojný výskyt redukovaného i v pozicích bil, sil, vil, mil. V projevu mluvčího M se tento prvek vyskytl s velmi vysokou absolutní četností 173. Jevy zaznamenané u malého počtu mluvčích byly často zaznamenány právě u M (např. -cí-, -sí-, -zí-; polodne; muš-; jinač, jináč; ř/ž; slabikotvorné l dvakrát ve slově m?nář; -uva-), v některých případech se jedná současně o jevy hodnocené odbornou literaturou jako archaické či ustupující (viz výše 2.2). V projevu byly celkově velmi frekventované prvky tut-, veď-, -í resp. dvá/vobá, tám. Pětkrát se vyskytl jev -čl- ve slovech začli a votpočli a čtyřikrát elize předložky. Celkově je nápadný velký počet různých nářečních jevů (39 z 54 v tabulce) i lexikálních prvků. Hodnota pomocného statistického indexu PD ALL (2,52) je nejvyšší v souboru, hodnota indexu PD PREZ je pátá nejvyšší. Je nutno znovu zdůraznit jevy patrné při poslechu projevu mluvčího M, které nebylo možné v přepisu zachytit: charakteristický přízvuk a prvky intonačního typu „plzeňského zpívání“. Na základě těchto zjištění je možno považovat projev mluvčího M za nářečně nejpříznakovější a nejzachovalejší ze studovaného souboru dat. Projev mluvčího M může být základem popisu typických nářečních rysů Tymákova. Postulované tvrzení koresponduje s fakty, že mluvčí M je nejstarší ze souboru mluvčích (v době výzkumu mu bylo 85 let), je rodákem z Tymákova a jeho manželka, která by na něho mohla mít jazykový vliv, pochází také z nedaleké obce ve stejné nářeční oblasti. Uchování typické podoby nářečí mohlo v souladu s Běličovou domněnkou64 napomoci to, že mluvčí M pracoval celý život v zemědělství na rodinném statku a v tymákovském zemědělském družstvu, proto se zdržoval zřejmě téměř výhradně v obci či jejím nejbližším okolí a stýkal se převážně s místními obyvateli, nositeli téhož nářečí. P Kromě jevů uvedených v tabulce se vyskytly ještě následující jevy: - zjednodušení souhláskové skupiny stř > tř v odvozeninách slova „střep“ – třepi?ka, Třepiňákú. V případě vlastního jména se jedná o podobu fixovanou lexikálně (přezdívka po chalupě). Nezjednodušená skupina stř se vyskytla ve slově střiženou, celkově má jev relativní četnost 4. Tento jev je možné považovat za poměrně archaický. - redukce ukazovacího příslovce/zájmena „tuhle, tuhleto“ na t?le, t?leto (bez kvantifikace)65 - formulace léta uťekají, přebjivá ji(ch). Pravděpodobně se jedná o vydělení jotace ve slově přebjivá, tedy o znak pro západní Čechy již velmi archaický66. V projevu byly zaznamenány následující lexikální prvky: mami, taťí, babi, ňíčko, spadnout se, lochiňe, rozmašinovat. Z jevů sledovaných tabulkou je nápadný hojný výskyt redukovaného i v pozicích -ní-, -ňí- a výskyt některých vzácnějších prvků (muš-; slabikotvorné l ve slově t?eto). V projevu je nápadná vysoká absolutní frekvence slova tám (47x), vysoká frekvence morfologického prvku -ojc, -ejch souvisí s tématem hovoru (přezdívky po chalupách). Hodnoty statistických ukazatelů jsou poměrně vysoké: počet jevů = 33 (pátý nejvyšší), PD PREZ = 3,81; PD ALL = 2,25 (v obou případech třetí nejvyšší). Přestože poslechově není projev mluvčí P nápadně nářečně příznakový (viz výše 4.1), bylo v něm nalezeno poměrně vysoké zastoupení nářečních prvků s vysokou mírou nedubletnosti v užívání příznakových forem a některé výrazně archaické prvky. Celkově proto je možno zařadit tento projev mezi nářečně poměrně zachovalé mezi projevy ve studovaném souboru. U mluvčí P bylo možné očekávat typické rysy dialektu, neboť patří mezi nejstarší mluvčí v souboru a je rodačkou z obce. K Poznámka k položce tabulky -ojc, -ejch: v projevu se v jednom případě vyskytla podoba Jarík Špiralú. Kromě jevů uvedených v tabulce se vyskytly ještě následující jevy: - podoba třísla („třásla“) v jediném případě, žádný další výskyt slovesa podobného typu nebyl zaznamenán. Jev poměrně archaický (viz 2.2). - t?le jako u P - v rukouch – podle ČJA67 se jedná o podobu typickou pro západní Čechy - tulik jako u M s relativní četností 568. V projevu byly zaznamenány následující lexikální prvky: chlapec, napřet, babi, mami, taťí, Škalice, díl, žádnej, spadnout se, hnedle, skráje, mašinovat. Jejich počet je nejvyšší ve studovaném souboru mluvčích. Z jevů sledovaných tabulkou stojí za upozornění poměrně vysoká hodnota relativní četnosti redukovaného i v obou sledovaných typických hláskových skupinách, vokalické hláskové jevy vůbec jsou v projevu mluvčí K poslechově nápadné. V projevu se dále hojně vyskytují prvky ťich, tich, tech; -pa a čtyřikrát elize předložky. Extrémní absolutní četnost jevu -ojc, -ejch (128 případů) je stejně jako u P způsobena tématem rozhovoru. Dalším zajímavým jevem je záměna ř za ž uplatňovaná důsledně ve slově garář. Pomocné indexy mají poměrně vysoké hodnoty: druhý nejvyšší počet tabulkou sledovaných nářečních jevů (35) i hodnota PD ALL (2,28), čtvrtá nejvyšší hodnota PD PREZ (3,66). Akusticky je mluva K velmi charakteristická, výrazně se v ní projevuje typická západočeská intonace. Celkově je možné považovat projev mluvčí K za dobře zachovalý typ tymákovského dialektu, k čemuž přispívají stejné okolnosti jako u předchozích mluvčích: vysoký věk, místní původ mluvčí K i rodinných příslušníků a trvalý pobyt v lokalitě, práce v zemědělství. H V projevu byly zaznamenány tyto lexikální jevy: napřet, Škalice, skráje, hnedle. Z jevů sledovaných tabulkou si zasluhuje pozornosti poměrně vysoká relativní četnost jevu -n?-, -ň?-, dále v souboru jinak řídký jev -uva-, jevy -pa a ťich, tich, tech, které mají vysokou četnost relativní i absolutní. S vysokou frekvencí je v projevu zastoupen jev tut-, naproti tomu u jevů tám a teťko upřednostňuje mluvčí H nepříznakové podoby, což není pro skupinu nejstarších mluvčích typické. Ze statistických ukazatelů je významná hodnota PD PREZ (3,87), nevyšší v souboru. Při relativně nižším počtu jevů (30 je až sedmá nejvyšší hodnota) to znamená, že ty nářeční prvky, které se v projevu mluvčí H vyskytly, mají většinou vysokou míru nedubletnosti. Poslechově není projev mluvčí H příliš výrazný, ale na základě analýzy fonetických a morfologických prvků je možné jej považovat za nářečně poměrně zachovalý. Bylo by možné diskutovat vliv vyššího vzdělání a úřednického povolání mluvčí H, což ji přivádělo do kontaktu s větším množstvím cizorodých jazykových vlivů. V V projevu byl nalezen lexikální prvek zem. Hodnocení projevu mluvčího V není jednoznačné. V projevu bylo zaznamenáno poměrně málo nářečních jevů (24 je třetí nejnižší hodnota v souboru), které mají navíc nízkou míru nedubletnosti (PD PREZ = 2,79 je nejnižší hodnota v souboru), a tak i hodnota indexu PD ALL (1,2) je druhá nejnižší v souboru. V projevu se naopak vyskytuje řada zcela spisovných forem vedle četných forem obecněčeských, poslechově je prakticky indiferentní. Na druhou stranu nelze opomenout výskyt některých vzácných archaických prvků, zejména záměny r za d mezi samohláskami ve slově bure (dva výskyty) a dále slabikotvorného l ve slově t?eto a příslovce jinač, které jsou důležité pro zobecňující popis nářečí v lokalitě. Pro vysvětlení těchto rozporů se nabízejí okolnosti ze života mluvčího M. Během studií, za pobytu v Praze a posléze v zaměstnání na ředitelském postu byl vystaven různorodým jazykovým vlivům, mezi nimiž měla významné postavení spisovná čeština. Z původního dialektu se proto v jeho projevu pevněji udržely fonetické prvky, které mluvčí zpravidla příliš vědomě nekontrolují. B Poznámka k položce tabulky -ovo, -ino: osobu rozlišující sklonná podoba -ovi se vyskytla pouze v jednom případě ve spojení Karlovi Vari, což je tvar lexikálně fixovaný (oficiální název města)69. Totéž u C. V projevu byly zaznamenány tyto lexikální prvky: povjášet, Škalice, babi dubletně s babička, hromadu, napřet, zem. Častým výskytem vynikají v projevu prvky tám; -pa; -ojc, -ejch a tut-, ve třech případech byla zaznamenána elize předložky. Ze vzácnějších prvků je zastoupeno krácení vokálu ve slově nedavno. Zcela naopak chybí prvek -b?l-, který je u většiny ostatních mluvčích (kromě N) zastoupen alespoň ojediněle. Index PD PREZ má druhou nejvyšší hodnotu v souboru (3,84), což značí poměrně vysokou stálost pozorovaných nářečních prvků v projevu B. Přízvuk a intonace mluvy jsou výrazně patrné s typickými západočeskými rysy. Nářeční charakter projevu vystupuje ještě zřetelněji v kontrastu s málo příznakovou mluvou manžela – mluvčího V. Projev mluvčí B lze hodnotit jako nářečně dobře zachovalý. C Poznámka k položce tabulky -ovo, -ino: výskyt sklonné podoby ve spojení Karlovejh Varú, jde o podobu fixovanou lexikálně, viz výše u B. Poznámka k položce tabulky -ojc, -ejch: byly zaznamenány podoby Jiřina Marešová při diktování adresy a doktor Víd Dvořák v případě, kdy mluvčí hovoří o cizím člověku, kterého blíže nezná. Kromě jevů uvedených v tabulce se vyskytla ještě nadměrná diftongizace í > ej ve slově mejla („myla“) s relativní četností 570. V projevu byly nalezeny tyto lexikální prvky: babi dubletně s babička, taťí dubletně s taťínek, táta; napřet, zem, hnedle. V analýze projevu C je nápadný pestrý repertoár vokalických fonetických jevů (13 z 18 sledovaných tabulkou je nejvyšší počet ze všech mluvčích), s vysokou absolutní četností se vyskytují prvky tám a -am u sloves. Nápadně nízkou relativní četnost mají prvky ťich, tich, tech a tut-. V pasáži, kde mluvčí C vzpomíná na dětství, lze najít některé prvky spíše horažďovické než plzeňské, například sloveso čunčela. Počet zaznamenaných nářečních jevů je poměrně vysoký (34 je čtvrtá nejvyšší hodnota), hodnoty indexů patří naopak spíše k nižším. Po zvukové stránce není projev zcela typický pro studovanou lokalitu, což může být způsobeno původem mluvčí ze vzdálenější lokality a pobytem zcela mimo západočeskou nářeční oblast. Celkově lze projev charakterizovat jako nářečně poměrně zachovalý. F V projevu byly zaznamenány tyto lexikální prvky: chlapec, bes, kobila, babi, hnedle. Vysokou frekvenci má v projevu prvek tám, ze vzácnějších prvků se vyskytují muš-, -uva- a polodne, třikrát elize předložky. Nepřítomnost prvků -am, -ach u jmen a -am u sloves, nalezených u všech ostatních mluvčích, a vůbec nízký počet zaznamenaných jevů (21 je druhá nejnižší hodnota) považuje autorka v tomto případě nejpravděpodobněji za důsledek nedostatečné délky promluvy, která byla pro tento výzkum zaznamenána a analyzována. Projev mluvčí F je velice nápadný poslechově. Modulace řeči je mimořádně výrazná a představuje velmi barvitou ukázku západočeského „zpívání“. Autorka není schopna posoudit, jestli průběh melodie v řeči F odpovídá Jančákovu popisu „plzeňského zpívání“, jak byl podán v části 2.2, ale považuje tento jev za velmi významný a pro Tymákov typický. Projev mluvčí F lze celkově hodnotit jako nářečně dobře zachovalý. Skutečnost, že F není rodačkou z Tymákova, hodnotu jejího projevu nesnižuje; F pochází z geograficky i jazykově poměrně blízké vsi Chválenic71 a její projev mohl být dále ovlivněn pětapadesátiletým manželským soužitím s mluvčím M, jehož projev je v tomto souboru nářečně nejtypičtější. D Kromě jevů uvedených v tabulce se vyskytly následující hláskové obměny slov: cibul („cibule“), žíce („lžíce“), f kapce („v kapse“)72. Dále byly v projevu nalezeny tyto lexikální jevy: zabívat, taťí dubletně s táta, mami dubletně s mami?ka, kobila, hromadu, díl, chlapec. Z jevů sledovaných tabulkou je významná záměna r za d mezi samohláskami v lexikalizované podobě borejť. Ze vzácnějších jevů se dále vyskytují kovarna, muš-, ňom, -ejš. Celkově je počet zaznamenaných jevů vysoký, 35 je druhá nejvyšší hodnota v souboru. Dvakrát byla zaznamenána elize přeložky. V projevu jsou hojně zastoupeny prvky tám; -om; ťich, tich, tech; častý výskyt -ojc, -ejch spadá opět na vrub tématu hovoru (přezdívky po chalupách). Výsledky analýzy spolu s výskytem intonačně příznakových rysů řeči umožňují zařadit projev mluvčího D mezi nářečně poměrně zachovalé. J Poznámka k položce tabulky -ovo, -ino: výskyt sklonné podoby ve spojení Heřmanovje Huťi, stejně jako v případě Karlovi Vari u B a C (viz výše) se jedná o podobu lexikálně fixovanou. Kromě jevů uvedených v tabulce se vyskytly ještě následující jevy: - oslabená výslovnost h ve skupině hř ve slově „hřbitov“ s relativní četností 3 - opěrný vokál u původně slabikotvorného r a l ve slovech p?lní („plný“) a p?rvňí („první“). Výraz „plný“ se vyskytl pouze jednou a s opěrným vokálem, výraz „první“ celkem 16x, z toho jednou s opěrným vokálem. Jev je nutno hodnotit jako archaický. Z lexikálních prvků byly nalezeny následující: babi ve výrazné převaze nad dubletou babička, mami naopak ojediněle pouze v citaci a jinak dubleta maminka, díl, kobila, chlapec. Z prvků sledovaných tabulkou je významný výskyt redukovaného i v obou sledovaných hláskových okolích, který má i vysokou absolutní četnost. Často se vyskytují také prvky -am u sloves; -ojc, -ejch; -í resp. vobá dvá, ve třech případech elize předložky. Mimořádně hojný výskyt prvku tám (114x + 38x tam) je zřejmě zčásti způsoben tématem druhé poloviny hovoru - různá místa působení mluvčí J. Hodnoty indexů nejsou zvláště významné, mluva J je poslechově málo příznaková a upoutá spíše pečlivou dikcí a celkově kultivovaným projevem dlouholeté učitelky. Také výskyt prvků spisovné češtiny přisuzuje autorka spíše vlivu vzdělání a povolání mluvčí J než vlivu jejího pobytu na západním Plzeňsku nebo jazykovému ovlivnění manželem, rodákem ze středních Čech. Projev je celkově možné zařadit mezi nářečně poměrně zachovalé. L V projevu byl nalezen lexikální prvek napřet. Z jevů sledovaných tabulkou je nutné zvláště upozornit na vysokou relativní i absolutní četnost prvku ä. Uzavřenější výslovnost se projevuje místy i u krátkého a, u dlouhého á je velmi výrazná. Redukované i ve sledovaných hláskových okolích je rovněž hojně zastoupené a tyto prvky jsou v projevu mluvčí L poslechově nápadné. K častým jevům patří také redukované zakončení sloves -am či naopak dloužení koncovek životných maskulin -í. Menší relativní četnost než u dalších mluvčích v souboru má prvek tám. Žádný ze statistických ukazatelů není zvláště významný. Především se zřetelem k výrazným vokalickým prvkům lze projev celkově hodnotit jako nářečně poměrně zachovalý. Předpokladem dobrého zachování lokálních nářečních rysů je tymákovský původ L i jejích rodinných příslušníků a trvalý pobyt v obci včetně zaměstnání. T V projevu byly zaznamenány lexikální prvky hromadu, lepší, taťí. Projev je charakteristický vysokou absolutní četností jevu -í (příznaková podoba 47x, nepříznaková 2x) a formy bi(ch)sem (9x). Zaznamenáníhodný je ještě výskyt redukovaného i a ä, které mluvčí T vyslovuje méně výrazně než ostatní mluvčí v souboru. Ze vzácnějších prvků se vyskytují píje, hore- a ňom. Akusticky je mluva poměrně charakteristická pro západočeskou oblast. Celkově lze projev mluvčího T popsat jako spíše méně nářečně zachovalý. Příčinou může být vyšší vzdělání, jazykový vliv manželky, povoláním učitelky, a nověji také vlastní zaměstnání ve školství. Z U mluvčí nebyly zaznamenány žádné lexikální nářeční prvky. Kromě prvků sledovaných tabulkou bylo v jednom případě zaznamenáno šáhnout („sáhnout“). Z prvků sledovaných tabulkou je významný prvek ä podobně jako u matky (mluvčí L). Vyskytují se i některé vzácnější prvky (píje) či výraz vit, zachycený jinak pouze u starší a nejstarší generace. Celkově je však více než nářeční rysy určujícím rysem projevu velká rychlost a malá srozumitelnost řeči, která může vysvětlovat i některé hláskové změny (redukované i) pravděpodobněji než vliv dialektu. Hodnoty statistických indexů patří k nejnižším v souboru. Celkově je nutno projev hodnotit jako nářečně málo zachovalý, poměrně nivelizovaný, směřující k Voráčem předpokládané „západočeské variantě obecné češtiny“ (viz 2.2). Stírání příznakových jevů může být u Z způsobeno různými příčinami - studium, časté cestování po České republice i po Evropě. N Poznámka k položce tabulky -ovo, -ino: osobu rozlišující sklonná podoba -úf se vyskytla pouze v případě, kde mluvčí cituje z obecní kroniky spojení Husúf park. V projevu byly nalezeny tyto lexikální prvky: Škalice, vošouchi, skraje, lochiňe při citaci z obecní kroniky, draha při citaci z obecní kroniky, chlapec ve významu „přítel“. Z jevů sledovaných tabulkou je pozoruhodná nepřítomnost prvku bil na rozdíl od všech ostatních mluvčích kromě B a spíše nízké relativní četnosti dalších prvků, kterých se však vyskytuje poměrně vysoké množství (29 je nejvíce ve skupině mluvčích střední a mladé generace). Ze vzácnějších prvků se vyskytují meno; hore-; ňom; jinadi, kade, fšadi. Vysokou absolutní četnost mají prvky -am u sloves, tut- a ä, což je rys v řeči nápadný společně s přízvukem a intonací. Celkově je projev možno hodnotit jako středně až méně nářečně zachovalý. Pobyt v Brně nemá dosud na jazyk mluvčí N patrný vliv, žádné moravské prvky nebyly nalezeny. Spíše lze předpokládat ovlivnění středočeskou češtinou prostřednictvím matky a jejích příbuzných, na druhou stranu je nutné zohlednit aktivní a pozitivní vztah N k dialektu své domovské obce, jehož výsledkem je také vznik této práce. A Poznámka k položce tabulky tej x tí: všechny podoby dativu a lokálu jsou shodné s obecnou češtinou (např. f tí házení), pouze jednou zachycen genitiv u tí, tento tvar se však v dialektu studovaného území neliší od obecněčeské podoby (viz výše 2.2), proto jej autorka nepovažuje za příznakový, jestliže nebyl nalezen příznakový dativ/lokál. Žádné lexikální nářeční prvky nebyly v projevu A nalezeny. Projev mluvčí A je na příznakové prvky chudý - 12 různých prvků je zdaleka nejméně ze všech mluvčích a nepředstavuje ani čtvrtinu tabulkou sledovaného repertoáru, tudíž rovněž hodnota PD ALL je velice nízká (0,71). Bylo však zaznamenáno redukované i v obou sledovaných hláskových okolích, třebaže sporadicky, a další i vzácnější jevy s nedubletním výskytem, např. prvek -ejš. U jiných, v souboru jinak typických a vysoce nedubletních prvků vykazuje naopak projev A nízkou míru relativní četnosti (hodnota 2 u jevů -ojc, -ejch a mi, ťe). Velmi nápadná je pak úplná absence prvků, které se u všech (nebo téměř všech) ostatních mluvčích vyskytují a v některých případech mají vyšší hodnoty relativní četnosti: ä; tám; -í; tej x tí; tut-; -pa. Spolu s prvkem -ovo, -ino se jedná o jevy vnímané samotnými Západočechy i mluvčími z jiných částí českého jazykového území jako nápadné a příznakové a právě to může být podle názoru autorky příčina, proč se v projevu A nevyskytují. Mluvčí A se totiž podle vlastního prohlášení vymezuje vůči rodnému dialektu negativně, tudíž jeho zvláště nápadné prvky nepoužívá, ať vědomě či nevědomě. Prvky méně nápadné či těžko kontrolovatelné, jako je redukované i nebo intonační rysy, však ze svého projevu (dosud?) neodstranila. Projev mluvčí A je celkově charakterizován jako nivelizovaný se zbytky nářečních prvků. Z možných příčin je třeba jmenovat studium (důkazem jsou spisovné citátové formulace v projevu mluvčí), jazykový vliv matky a jejích příbuzných z Kutnohorska, s nimiž se A hojně stýká. Vliv brněnské mluvy považuje autorka za nepravděpodobný; jednak v projevu A nebyly moravské prvky nalezeny, jednak A pociťuje negativně nejen západočeský dialekt, ale dialekty vůbec a přejímání moravských nářečních prvků, které je schopna rozpoznat, se aktivně vyhýbá. Podle míry nářeční zachovalosti lze seřadit studované mluvčí sestupně zleva doprava takto: M - (K - F - B) - (H - C - P - D - J - L) - (N - T) - Z - A Mluvčí V není zařazen, neboť jeho projev nebylo možno jednoznačně zhodnotit. Celkově je patrný trend lepšího zachování nářečního charakteru projevu u starších mluvčích, neplatí však absolutně - v některých jednotlivých případech byl u mladších mluvčích zaznamenán zachovalejší nářeční projev než u starších mluvčích (např. F, N) a u jednotlivých sledovaných fonetických a morfologických jevů je takových případů větší počet. 5. CHARAKTERISTIKA NÁŘEČÍ TYMÁKOVA Následující text je pokusem o popis současného stavu nářečí v Tymákově. Základem jsou výsledky analýzy promluv zaznamenaných během nářečního výzkumu, v účelných případech doplněné poznámkami vycházejícími ze zkušeností autorky s jazykem v domovské obci, případně doklady sledovaných jevů z místních antroponym a toponym či z obecní kroniky. Některé sledované jevy se nacházejí na pomezí jazykových rovin (fonetické a morfologické, fonetické a lexikální) a bylo obtížné rozhodnout, kam je při popisu zařadit. Autorka se v tomto případě většinou řídila Běličovým rozdělením, které je přejato v části 2.2 Jevy svou podstatou fonetické, ale pravidelné pro určitou morfologickou kategorii (např. krácení a dloužení v koncovkách) jsou řazeny mezi morfologické prvky. Jednotlivá slova s jedinou hláskovou změnou, jako mušet, kovarna, která Voráč (viz 2.2) zahrnuje do popisu lexika, jsou zde popisována mezi jevy fonetickými. 5.1 Fonetické prvky Fonetické prvky mají celkově nižší stálost příznakových forem než prvky morfologické (průměrné hodnoty pomocných statistických indexů: PRC PREZ = 3,37; PRC ALL = 1,27 pro fonetické prvky; PRC PREZ = 3,63; PRC ALL = 2,36 pro morfologické prvky). V celkovém spektru 29 fonetických jevů sledovaných tabulkou se vyskytuje větší počet jevů, které se objevují pouze v projevu několika málo mluvčích (zpravidla jevy archaické), a dalších 10 fonetických prvků (z toho 6 konsonantických) bylo nalezeno jen u jednoho mluvčího. Na druhou stranu některé vokalické fonetické jevy se vyskytují téměř u všech mluvčích v souboru, byť s nižší mírou nedubletnosti. Fonetický obraz lokality je tedy poměrně pestrý. Vokalické prvky Tři, resp. čtyři prvky se ukázaly být pro nářečí Tymákova velmi důležité a příznakové. Prvním a také nejhojnějším je redukované i. Vyskytovalo se především ve dvou hláskových okolích: skupinách bil, sil, vil, (mil) a ní, ňí. Redukce dosahovala u mluvčích různého stupně od oslabené výslovnosti dosud zřetelně považovatelné za i přes neurčitý redukovaný vokál ? až téměř k dojmu slabikotvorného l, n, ň v příslušných skupinách; tyto nuance nebyly rozlišovány v přepisu ani v analýze, protože přechody mezi nimi byly velmi plynulé.Velmi hojná je skupina bil (b?l), vyskytující se typicky ve tvarech l-ového příčestí slovesa být, místy i v podobných tvarech dalších sloves (zabít, chlubit se) a v dalších slovech, např. kobila. Skupina s?l byla zaznamenána ve slově silňice, skupina v?l v l-ových příčestích, např. bavil, přetstavil, a skupina m?l v jediném případě milijónovej u mluvčího M. Skupina ní, ňí (n?, ň?) je typická pro koncovky přídavných jmen deklinace tvrdé (prázní, žádní, tajní, nedoštudovaní) i měkké (prvňí, drážňí). Ň? se dále často vyskytuje také v zakončení slov deklinačního typu stavení (voznačeňí, bodováňí), ve slově paňí, pojí se se zdloužením koncovky u měkkých maskulinních deklinací (fšichňí, blázňí) a bývá uvnitř slov tvořených sufixem -ík, např. zedňík, ribňík, ročňík, Páňík. Redukované i bylo zaznamenáno ojediněle a nepravidelně i v dalších pozicích. Jev má celkově nižší míru relativní četnosti (1,67 - 2), ale jeho výskyt je vyrovnaný ve všech věkových skupinách mluvčích. U všech mluvčích kromě nejmladší mluvčí A byla zaznamenána netypická výslovnost dlouhého á značená jako ä. Jev je literaturou (viz 2.2) popisován v typické podobě především z Klatovska jako uzavřené á na přechodu mezi a a e. Podle zkušeností autorky je klatovské ä výraznější než plzeňské (či tymákovské), zde se jedná o poněkud odlišný zvuk (a výslovnost se liší i individuálně), také však výrazně odlišný od spisovného či středočeského á a v řeči velmi nápadný. Jev je opět s nižší mírou nedubletnosti stálý pro všechny věkové skupiny mluvčích. V celém souboru s výjimkou projevu A se vyskytuje zdloužené a ve slově tám a jeho derivátech (támto, támten). Příznaková podoba nebyla u žádného mluvčího nalezena nedubletně, distribuce tám a tam je však spíše náhodná, tám je pravděpodobnější ve vzrušenějších projevech (např. v projevu mluvčího D ďi tám! – „jdi tam!“ při pohánění hospodářského zvířectva). Ve skupině nejstarších a starších mluvčích měl tento jev vyšší míru relativní četnosti než u mladších věkových skupin, je tedy možné, že ustupuje. Další vokalické jevy se objevily jen u několika mluvčích, pak však zpravidla s vyšší mírou nedubletnosti. Jednak je to neprovedení diftongizace í > ej po ostrých sykavkách v kořenech slov, jev vůči centru českého jazykového území a vůči obecné češtině archaický. Důsledně byly zaznamenány nediftongizované podoby vozík, cíťit, ale zejtra, pozejtří. Protože se příznaková podoba jevu neodlišuje od podoby spisovné, není možné jednoznačně rozhodnout, zda se skutečně jedná o projev dialektu. Naopak jednoznačně příznaková je ztráta jotace vjeď- > veď- v tvarech slovesa vjeďet73, nalezená u čtyř mluvčích napříč věkovým spektrem důsledně a u čtyř dalších dubletně. Podobně charakteristická je elize a ve skupině čal ve slovesech typu začít74, která se projevovala v podobách začli/začla, votpočli v pěti případech ze šesti nedubletně, nebyla však nalezena podoba začel, pouze začal. Jednotlivých slov se týkají další hláskové změny – podoby jinda (tehda, ňegda...) místo zakončení -di a (vot)polodne místo -poledne jsou podle zkušeností autorky v Tymákově hojné, přestože ve studovaném materiálu měly nízkou celkovou frekvenci. Výraz tolik má v Tymákově typickou podobu tulik75. V literatuře popisovaná dispalatalizace ´e > a nebyla v materiálu zachycena, ale výrazy jako jahla, sršán lze podle zkušeností autorky v tymákovské mluvě slyšet. Výraz břasa („vřes“) se již aktivně neužívá, je lexikalizován v názvu obce Břasy na blízkém Rokycansku. Pestrá je skupina odlišné délky vokálů, týkající se zpravidla jednotlivých slov. Dloužení se kromě již popsaného tám uplatňuje například ve slovech dóle/dólu (ale ne dolejší), nahóře/nahóru (ale ne horejší), slovesech píje, žíje v různých tvarech či ve slově kráj76 (nejčastěji v příslovci skráje) - jak už uvedeno, tomuto tvaru přisuzuje Voráč významové rozlišení (viz 2.2, pozn. 25), v tomto výzkumu se jednoznačně nepotvrdilo. Častější je krácení, zaznamenané například ve slovech leta, leto (ve smyslu „roky“ i „roční období“), nedavno, meno, kovarna77 a ve slovesech typu tahnout, sahnout, pomahat. Tyto prvky se vyskytují u malého počtu mluvčích, avšak zpravidla nedubletně a ve všech věkových skupinách, lze je tedy považovat za typické a stálé pro Tymákov a nízký celkový výskyt vysvětlovat malým množstvím materiálu, kvůli kterému se jevy na pomezí lexikálnosti nemohly vyskytnout u všech mluvčích. Z jevů zcela ojedinělých je nutno upozornit na archaickou přehlásku třást > tříst a nadměrnou diftongizaci mila > mejla („myla“), které jsou literaturou včetně ČJA hodnoceny jako typicky západočeské; pravděpodobně tedy ustupují. Konsonantické prvky Vyskytují se vždy spíše u menšího počtu mluvčích, ale většinou zcela nedubletně a opět napříč věkovým spektrem. Absenci výskytu konkrétního jevu u dalších mluvčích v souboru lze tedy klást za vinu skutečnosti, že se jev projevuje v jednotlivých slovech a že bylo sebráno příliš málo materiálu, než aby úplná slovní zásoba lokality mohla být zachycena u všech mluvčích (viz také část 5.3). Byly zaznamenány například tyto hláskové změny: jet > jec(t); hořejší > horejší; muset > mušet v různých tvarech a spíše jen u starších mluvčích. Zcela charakteristická je souhlas očekávající částice vit. K archaičtějším jevům patří epentetické j v souhláskových skupinách s t včetně disimilace zubnic, nalezené ve slovech jako pojte („pojďte“), helejte se („heleďte se“), vocijť („odtud/odsud“), tejť („teď“) či spíše lexikalizované aj ci („ať si“, vyjádření nezájmu mluvčího o problém) – tento jev se vyskytoval zcela sporadicky vedle nepříznakových podob, ovšem u nadpolovičního počtu mluvčích v souboru. Dále se jedná o jevy zachycené spíše u starších mluvčích a pravděpodobně tedy ustupující: záměnu r za d mezi samohláskami ve slově bure a lexikalizovaném borejť78 či zbytky slabikotvorného l v nenáležitých pozicích, ukázkovým projevem byl výraz m?nář u mluvčího M, a naopak opěrný vokál u slabikotvorného r a l zaznamenaný v projevu mluvčí J ve slovech plní a prvňí. Zajímavý je jev záměny ř za ž, resp. splývání těchto hlásek, vyvolaný nepochybně tím, že hlásky jsou si zvukově blízké. Byly zaznamenány výrazy garář a rozvář/žet („rozvážet“), je možné slyšet i ž/ře („že“)79. Jako již archaickou a z dialektu ustupující je nutné hodnotit hláskovou změnu stř > tř, zaznamenou u slova „střep“, udržuje se však v lexikalizované podobě přezdívky U Třepiňákú. Pozoruhodný je také výskyt vydělení jotace ve slově přebjivá („přibývá“), což by měl být jev spíše jihočeský. Jev zjednodušování hláskové skupiny hř > ř uvádí literatura z více míst českého jazykového území. Jeho ojedinělý výskyt také v Tymákově je doložen u mluvčí J ve slově hřbitov a v kronikářském zápisu z první třetiny dvacátého století80, kde se v poznámkách o jazyku obce praví „tak se u nás neříká hříbky, ale říbíky.“ Byl zachycen i Voráčem popisovaný výraz šáhnout (viz 2.2) dubletně vedle nepříznakového sáhnout. Podoba hore- místo hoře- je typická ve výrazech jako horejšek („horní patro“ nebo „horní část vsi“) a zejména horejšáci („obyvatelé horní části vsi“). Dva jevy jsou vázány na antroponyma. Prvním je změna Zdeňek > Zďenek i pro ženskou variantu jména a také v podobách, kde skupina nk chybí (Zďena, Zďenda). Že se nejedná o tymákovské specifikum, svědčí zápis jména učitele „Zděnek Jahn“ ve výroční zprávě plzeňského gymnázia z předminulého století81. Dále byla zaznamenána přesmyčka Špilar > Špiral, jedná se o příjmení starého tymákovského rodu. Přesmyčka je pravděpodobně motivována podobností s příjmeními slovesného původu jako Vybíral, Zaoral, v nichž je pořadí obou hlásek opačné. 5.2 Morfologické prvky Jak už bylo uvedeno, morfologické jevy se ukázaly být pro dialekt zkoumaného souboru tymákovských mluvčích stálejšími než fonetické. Vyskytují se zpravidla u většího počtu mluvčích a s vyšší mírou nedubletnosti. Deset prvků, které jsou podle hodnoty indexu PRC ALL mezi sledovanými jevy nejstálejší, patří do morfologické jazykové roviny. Jména Místní podoba zakončení rodinných jmen -ojc, -ejch byla nalezena v projevu všech mluvčích ve studovaném souboru a s vysokou mírou nedubletnosti. Jev je charakteristický pro západní Čechy obecně. Uplatňuje se typicky v situacích, kdy se hovoří o celé rodině nebo jejím obydlí (tam bidlí Trskojc, pod Balíčkojc, vedle Kouckejch) či jiném majetku (Skočilojc hospoda), a ve spojeních jméno + příjmení Míra Šeflojc, potkal sem Frantu Páňíkojc či familiárnějších označeních holki Hoblíkojc, ďeda Šťepánojc, babi Novejch. Voráčova domněnka (viz 2.2), že v této situaci bude nářečně příznakový tvar vytlačován tvarem typu Míra Šeflú, se v materiálu plně nepotvrdila – uvedený tvar byl nalezen dvakrát, jednou u mluvčí z nejstarší kategorie, jednou u mluvčí z mladé kategorie. Spíše je možné nalézt spisovný tvar Monika Potúčková, Lucka Šašková, zaznamenaný u mluvčí A. Tohoto tvaru se pak užívá prakticky výhradně ve spojeních s titulem, jako veterinář Kouba, doktor Hockí, paňí Kartísková, při užití samostatného příjmení nebo při zmínce o člověku cizím, do vesnické komunity nepatřícím nebo o veřejně známé osobnosti – Jágr, Rutu, Nojmanová. Tvary zakončené -ojc, -ejch mohou zůstat nesklonné (u Novákojc, k Novákojc...), v dativu je pravděpodobně častější sklonná podoba k Novákom, ke Kouckejm; ve spojení jméno + příjmení zůstává příjmení spíše nesklonné k Aňe Polífkojc, k Jaňe Novejch. Dalším vysoce stálým a typickým jevem je zdloužená koncovka nom. (vok.) pl. životných maskulin í. Vyskytuje se jak u substantiv (klucí, chlapcí, bratří, bejcí...), tak u číslovek a zájmen (fšichňí, tří a také vobá dvá). Naopak se uplatňuje krácení koncovky dat. a lok. substantiv -am, -ach nejčastěji u feminin (švestkam, školam, na nohach, f trepkach), ale i neuter (kasárnam), maskulin (po sedlákach, f ťech domkach), také u zájmen nam, vam. Velmi významné je rozlišování podoby genitivu feminin tí od dativu a lokálu tej, ve studovaných projevech prováděné zcela nebo téměř důsledně. Tak byly zaznamenány podoby do tí cukrárni, s tí třídi, ale k tej školce, na tej třiatřicítce, v ňákej víře. Genitiv u tej Mohelňickej byl zcela výjimečný, obecněčeské podoby lokálu f tí házení se vyskytují častěji a byly zaznamenány i spisovné tvary, např. f poloviňe té činosťi. Další charakteristický jev je mluvčími mimo západní Čechy někdy nazýván „plzeňské tútání“. Jedná se o ukazovací zájmena typu tuten, tuta, tuto, případně i příslovce jako tutadi („tudi“). Deklinační paradigma zájmena tuten je následující: nom. tuten, gen. s tutoho/ tu s toho (tustoho)/s tu s toho (stustoho), dat. tutomu, akuz. tuten (tutoho) dle životnosti, lok. vo tutom/ tu vo tom, instr. s tuťim/tu s ťim(tusťim)/ s tu s ťim (stusťim). Nejčastější a progesivní jsou pravděpodobně nerozložené podoby s tutoho, s tuťim. Jev patří k nejstálejším v lokalitě. Velmi typické, ač ve studovaném materiálu slaběji doložené jsou nesklonné, osobu nerozlišující typy posesivních adjektiv -ovo, -ino. Typ -ovo se udržuje velmi pevně, např. po taťí?kovo straňe, a není vytlačován ani spisovným po taťí?kovje straňe, ani obecněčeskými variantami po taťí?ka straňe či po taťí?koví straňe. Zachovává se i v komplikovanějších spojeních jako dědovo lhoteckího sestra. Typ maminčíno sešit, zvláště se zdlouženým í ve své typické podobě, však výrazně ustupuje, v tomto výzkumu byl zaznamenán pouze jednou. Je nahrazován spíše typem mami?ki sešit než sklonným spisovným maminčin sešit. Častým výskytem ve studovaném materiálu i velkým významem pro západočeský dialekt se vyznačuje odlišná distribuce zájmen mi, ťe k pádům. Mi se na rozdíl od spisovné a obecné češtiny užívá v genitivu (von se mi (zeptal)) a akuzativu (tak mi to unaví), ťe v dativu (uš sem ťe fšechno řek). Bělič (viz 2.2, pozn. 33) popisuje tvoření pojmenování chlapců od příjmení otců příponou -ík. Tauto funkci přípona -ík zřejmě skutečně původně měla, jak dokládá např. příjmení tymákovského rodu Páník, vzniklé v 18. století z původního Pán82. V současné době se však podle názoru autorky funkce této přípony mění na obecně hypokoristickou. Ve studovaném materiálu jsou doloženy podoby Starosťík (< Starosta, přezdívka po chalupě), Krafťík (< Kraft, příjmení), Jarík (< Jaroslav), malej Šašík (< Šašek, příjmení) vesměs v kontextu, kde je Běličem popisovaná funkce málo pravděpodobná, označují totiž osoby dospělé a blíží se spíše hypokoristikům typu Vašík, Pepík. Přípona se užívá poměrně hojně, autorce jsou z Tymákova samého známy např. podoby Kipasťík (< Kypast, příjmení), Poubík (< Pouba, příjmení), Šeflík (< Šefl, příjmení), jimiž opět nejsou primárně míněny děti - v takovém případě se užije spojení malej Šeflík83 nebo se stejným významem malej Šefl. Podobný, možná mírně pejorativní charakter má přípona -ák, v materiálu zaznamenaná ve slově Čmajzákojc (< Šmajz, přezdívka po chalupě), jinak např. Červeňák (< Červený, příjmení). Jako vysloveně hypokoristickou zná autorka příponu -ík i mimo Tymákov84. Jednotné zakončení dativu substantiv -om se udržuje nejvíce u maskulin. Zaznamenány byly podoby sedlákom, chudákom, roďičom, typické je užití v dativu nominativního tvaru -ojc: (k) Šaškom, Poha?kom. Řidší je užití u neuter a feminin - proťi Kišicom, kuřatom, prasatom, slepicom, kravom, pravděpodobně ustupuje; dosud však lze zaslechnout i podoby lidom, ďetom. Stejné zakončení lokálu zájmen, typ ňom, bylo zaznamenáno zcela vzácně - našom, vašom, ňom, podobám s -em je dávána přednost. Zájmena ťem, ťech mají při vyrovnávání k měkkému typu deklinace různé hláskové obměny. Byly nalezeny podoby ťich85, ťim, ťima, tich, tim, tima a tech včetně tvarů odvozených (tuťich aj.). Užívají se různou měrou dubletně s nepříznakovými tvary. U dvoutřetinové většiny mluvčích se vyskytl jev nadměrné distribuce koncovky -u v deklinaci maskulin, méně i neuter. Bělič (viz 2.2) upozorňuje na typ g doktoru místo g doktorovi, jev má však podle názoru autorky daleko širší záběr a koncovka -u je preferována nejen před -ovi, ale i před -´e, -e, -a, -i, které by v této pozici byly možné a někdy častější ve spisovné a obecné češtině. Tak bylo zaznamenáno ve sklepu (místo ve sklepje), do sklepu (místo do sklepa), ve chlívu (místo ve chlívje), z ribňíku (místo z ribňíka), na ribňíku (místo na ribňíce), f krámu (místo f krámňe), na schodu (místo na schoďe) aj. a také ve Skomelnu (místo ve Skomelňe - Skomelno je obec na Rokycansku) a na senu (místo na seňe). Název místního rybníka Víťez se všeobecně skloňuje u Víťezu, k Víťezu, na Víťezu, přestože u mluvčí J byl zaznamenán také tvar u Víťeze. Preference koncovky -u není tedy absolutní, ale velmi častá.86 Slovesa Jevem s nejčastějším výskytem v souboru mezi slovesy a nejvyšší hodnotou pomocných statistických indexů vůbec je zkrácená koncovka 1. os. sg. sloves -am, typ ďelam. Příbuzný typ nosim nebyl sledován, neboť je shodný s obecnou češtinou (podle Běliče, 2.2). Dlouhé -ám bylo zaznamenáno spíše u delších sloves, jako povídám, ve slově řikám při zkrácení první slabiky a jen ve 4 případech celkem v celém souboru projevů, nedubletnost příznakového -am je tedy téměř stoprocentní. Rovněž velmi významné je jednotné zakončení 3. os. pl. sloves typu ví, musí, chťí, zvláště podoba chťí87 je velmi nápadná. Stoprocentní nedubletnost, ale výskyt pouze u pěti spíše starších mluvčích charakterizuje imperativ typu -ime, -ite, zachycený v podobách jako ďite, utrhňite, nejezďite, řekňite88. Rovněž stoprocentní nedubletnost má příčestí typu -eno, doložené např. uklizeno, postaveno, zamčeno, tato podoba je však shodná se spisovnou, proto není možné jednoznačně říci, nakolik jde skutečně o projev dialektu (např. v projevu mluvčí J, kde se vyskytovaly i další spisovné prvky). Velmi typické jsou tvary slovesa být typu ti si, ti bi si, já bi(ch)sem. Pro východnější části českého jazykového území typické seš bylo nalezeno pouze v jednom případě a -s, např. copas mi to uďelal, zřídka. Výskyt si byl potvrzen ve tvarech příčestí minulého (ti si taky jela) i v přísudku se sponou (ti si taková). Podoby ti bis, já bich jsou již častější, ale příznaková podoba převládá (babi to bi si musela viďet), bich sem je ukázkově zachováno v projevu mluvčího T a bisem je autorce známo také např. ze sousední obce Starý Plzenec od mluvčích z mladé generace. Naopak archaickým a z dialektu se vytrácejícím jevem je hlásková obměna kmenotvorné přípony ova > uva89, doložená pouze zřídka u mluvčích z nejstarší generace (menuvala, potřebo/uvat). Změkčení koncového konsonantu imperativu typu proš nebylo v tomto výzkumu zaznamenáno, ale v živém úzu se nepříliš četně užívá zejména u sloves s kořenem -raz-, např. poraš, nepřeraš se, neviraš mu zubi. Přímo typ proš, prošte, noš, nošte není autorce znám ani z mluvy nejstarších obyvatel Tymákova. Příslovce Velice významná je příklonka -pa k tázacím zájmenům/příslovcím, vzniklá apokopou z -pak. Úplný výčet forem zachycených v materiálu následuje: kampa, copa, gdopa, čimpa, čemupa, (g)depa, jakpa, kolipa, jakoupa, kolipakrát, kerimpa, jesipa („jestlipak“), kterejpa, čehopa a zamítací částice depá. Formy s -pak jsou užívány zcela výjimečně (např. v kultivovaném projevu J). Formy s -pa plní funkci tázací - Jakpa tám se řikalo?; Kolipa bilo hoďin? - a zmíněnou zamítací - P: Burijanojc K: ale depa Burijanojc. Formy bez -pa se užívají převážně ve funkci vztažné - muj švagr co mňel sestru; gdo holt přišel a chťel tak mu to dali. Pro místní dialekt jsou typické výrazy teťko, místy i teťkot, teťkon(c) proti teť, teťka a různé deformace příslovcí/zájmen místního významu jako tále proti tam, támhle; tudle(n)(c)(to) redukované i na t?le(to) či t?e(to), tle(to) proti tohle(to), a také tadle ve smyslu „tadyhle“. Vokál a, popř. i místo u je distribuován ve slovech typu jinudi, fšude, odtud/odsud – v Tymákově bylo zaznamenáno támtadi, fšade, votkať, vocať, votať, vocijť. Další typický prvek se v materiálu vyskytuje zřídka. Jedná se o komparativ zakončený -ejš zachycený ve slovech pozďejš, pomalejš, intenzívňejš, v živém úzu se však vyskytuje podstatně hojněji a také v superlativu. Elize předložky V článku Česká nářeční bezpředložková spojení90 popisuje Bělič bezpředložková spojení typu šem sem mami?kou, pudem Benešom, bil sem tam pátek pouze ze severovýchodočeské nářeční podoblasti, o jihozápadočeské se v tomto směru nezmiňuje. V materiálu získaném tímto výzkumem však byla spojení s oslabenou či elidovanou předložkou nalezena, byť řídce, u jedenácti z patnácti mluvčích. Jedná se o následující typy: dativ bez k - převážně směrový význam, celkem 15x. Typ deme doktoru je velmi běžně užívaný, podobně pudeme Novákom. Zachyceno bylo i (k) mámňe, Houškovi, tomu moři a také tej bramborce („bramborové polévce“). Odpovídá Běličovu typu pudem Benešom. lokál bez v - v místním významu, celkem 8x. Jedná se o příslovečná určení místa v topografickém smyslu - (v) Plzňi, Dobřanech, Ejpovicích -, dále případy typu (v) pantoflích, hrobje, tej obecňí pastoušce. lokál a akuzativ bez v - v časovém významu, zachyceno (v) březnu, tu sobotu. Odpovídá Běličovu typu bil sem tam pátek. akuzativ bez o v případě ten bil (o) takovejch pjet šest let starší než já. Celkový počet 26 případů a výskyt ve stejných typech spojení minimalizují možnost, že by se jednalo o jev náhodný, přestože spojení se zachovanou předložkou převažují. 5.3 Lexikum Na nářeční slovní zásobu v Tymákově se zaměřovala seminární práce, kterou autorka zpracovávala v podzimním semestru 2004 v předmětu Úvod do dialektologie. Pro výzkum byli ve sledované lokalitě vybráni 3 mluvčí z různých věkových kategorií – jsou to mluvčí D, T a A, jejichž projevy jsou studovány také v této práci. Z Českého jazykového atlasu bylo poté vybráno 60 položek, které mají v nejbližším bodě ke sledované lokalitě alespoň jednu podobu odlišnou od spisovné - za referenční lokalitu pro Tymákov byla zvolena sousední obec Lhůta. Mluvčí byli na jednotlivé položky dotazováni, ovšem tak, aby požadované slovo nebylo explorátorem vysloveno a tím ovlivněn projev mluvčích, a odpovědi zaznamenávány do tabulky pomocí následující stupnice: 1 - mluvčí zná nářeční výraz a aktivně ho užívá nedubletně nebo dubletně s jinou nespisovnou podobou 2 - mluvčí zná nářeční výraz a aktivně ho užívá dubletně se spisovnou podobou 3 - mluvčí zná nářeční výraz aktivně (na požádání jej sám vysloví), ale v řeči jej neužívá 4 - mluvčí zná nářeční výraz pasivně (pozná výraz, který mu je předložen), neužívá jej 5 - mluvčí nářeční výraz vůbec nezná Tabulka je přetištěna níže. Tabulka Tento soubor slov je značně nestejnorodý. V některých případech se jedná pouze o hláskové či morfologické obměny beze změny významu, jindy o přejímky z němčiny a některé výrazy zjištěné výzkumem na Lhůtě se v Tymákově nepotvrdily. Blíže budou v dalším textu komentovány položky 1, 2, 3, 4, 5, 6, 15, 16, 18, 21, 22, 33, 39, 40, 44, 46, 48, 49, 50, 51, 52, 57, 58 a 60. V nářečním výzkumu pro předkládanou bakalářskou práci byly zachyceny následující výrazy: povjášet, Škalice, babi, hromadu, napřet, zem, taťí, hnedle, zabívat, mami, kobila, díl, chlapec, bes, skráje, žádnej, spadnout se, šumovat, stáj masc., ňíčko, lochiňe, draha, vošouchi, lepší, mašinovat. Autorka připojuje na základě zkušeností z lokality Běličem a Voráčem popisované výrazy suk, mrholí (viz 2.2). Výzkum nebyl na slovní zásobu zacílen a tato práce si neklade za cíl vytvořit tymákovský nářeční slovník. Prvky, které se podařilo výzkumem zachytit, budou dále stručně komentovány v abecedním pořadí s případným uvedením odkazu na Český jazykový atlas a výkladové slovníky češtiny. babi - „babička“, nesklonné, morfologická obdoba výrazů mami a taťí. Výraz babička je užíván jako citově vřelejší a mladšími mluvčími většinou upřednostňován, ve vokativu se užívá babi. ČJA 1, položka č. 7. bandička - „bandaska na mléko“, vodu, borůvky atd., válcovitá kovová nebo smaltovaná nádoba s pokličkou a sklápěcím držadlem. Výraz „konvička na mléko“ značí nejen autorce jiný předmět. ČJA 1, položka č. 146. bes - „šeřík“, okrasný jarní strom či keř. Pro černý, popř. i červený bez se užívá specifikační adjektivum. ČJA 2, položka 1. černá jahoda - „borůvka“, lesní plod typu bobule temně modré barvy. Starší mluvčí užívají výrazu „jahody“ vysloveně pro borůvky91 a zahradní nebo měsíční jahody (plod typu zdužnatělého plodenství nažek červené barvy) označují jako „červené jahody“. ČJA 2, položka č. 96. ďifčka - „dívka“ bez rozlišení věku, výraz užíván řidčeji staršími mluvčími vedle běžného holka. ČJA 1, položka č. 2. díl - „později“92. Rovněž dlouho ve smyslu „pozdě“, např. „Vrátil se dlouho, až v deset hodin.“ SSJČ hodnotí výraz jako nářeční. draha - „nezastavěný obecní pozemek“, užívaný také ke společné pastvě dobytka. Fixován v místním názvu „Na Drahach“ (část „horejšího“ Tymákova) a v přezdívkách několika chalup, které zde vyrostly poté, co byl nezastavěný obecní pozemek zastavěn. ČJA 2, položka č. 141. dum - „předsíň, chodba“, výraz již zcela zastaralý. V rodině D, T, N a A je to speciální označení temné studené chodby v někdejším prababiččině výměnku, pro prostory tohoto typu v novějších částech domu se užívá obecnější pojmenování chodba. ČJA 1, položka č. 191. hnedle - „skoro“, např. ve spojení pravnuk je hnedle do toho lustru (vysoký). V tomto smyslu také v PSJČ. hromadu - „mnoho“, výhradně v tomto tvaru (ne hromada). Např. Tam je hromadu domečkú. PSJČ hodnotí výraz jako lidový. chlapec - spisovnému výrazu je dávána přednost před běžnějším kluk, zvláště u starších mluvčích. ČJA 1, položka č. 1. choďit na hrátki - „přijít na návštěvu, popovídat si“. Autorce je úsloví známo z projevu již nežijící prababičky (ročník 1905, původem z nedalekých Chouzov), v živém úzu již tento prvek pravděpodobně není. ČJA 2, položka č. 196. chvátat - výraz je upřednostňován před pospíchat, v projevu D v tomto výzkumu zaznamenáno počkej nechvátej. ČJA 1, položka č. 61. kobila - ve významu „kůň jakéhokoliv pohlaví“, v tomto výzkumu zaznamenáno u několika starších mluvčích. Mladší mluvčí užívají ve všeobecném významu spíše slova kúň. ČJA 3, položka č. 190. lepší - „lépe“, v projevu T hokej sme hráli lepší než horejšácí, spíše zřídka. lochiňe - „plody hlohu“, drobné malvičky červené barvy rostoucí na pichlavém keři. Výraz zcela archaický, byl jako zajímavost zaznamenán v obecní kronice93, mluvčí P užit pravděpodobně bez vlivu citátu z kroniky ve vzpomínce na dětství. mami - „maminka“, nesklonné. Tento tvar je užíván obecně jako vokativ, mladší mluvčí jinak upřednostňují nepříznakové výrazy máma, mami?ka. ČJA 1, položka č. 5b. mašinovat - „mlátit mlátičkou“. Výraz pochází z dob, kdy se sklizené obilí mlátilo strojem u některého bohatšího sedláka, vlastníka mlátičky; P jej užívá i pro soudobé mlácení kombajnem přímo při seči. ČJA 3, položka č. 83. mňechačka - „vařečka“. Výraz je užíván pravděpodobně i mladšími mluvčími, mluvčí A byla v tomto případě ovlivněna územ matky, pocházející ze středočeské nářeční oblasti. ČJA 1, položka č. 149. mrholí - „mží“, označení pro velmi slabý déšť. Výraz mrholí se užívá téměř výhradně. naďit - „navléci“, zejména nit do jehly, ale také sebe do kalhot, případně i jiné části oděvu. Výraz je užíván spíše staršími mluvčími. ČJA 1, položka č. 86. napřet - „nejdříve“, v materiálu nalezeno u řady mluvčích bez rozlišení věku. Tento význam uváděn i v PSJČ. němka - „krysa, potkan“, zkráceno z běžného označení „německá myš“. Užíváno spíše staršími mluvčími, mladší nazývají větší myši obecně krysa. ňíčko - „teď, nyní“. Jsou možné také podoby níčko, nejčko(n). Jev značně archaický, mladšími mluvčími neužívaný. PSJČ hodnotí výraz jako dialektický. nožíki - „nůžky“. Výraz užívaný staršími mluvčími, mladší preferují spisovné pojmenování. ČJA 1, položka č. 85. potslamka - „prostěradlo“, značně archaický výraz mladším mluvčím již neznámý. ČJA 1, položka č. 160. povjášet - „věšet“. U nejstarší skupiny mluvčích zachyceno v živém projevu. ČJA 1, položka č. 169. roužnout - „rozsvítit“, vzniklé pravděpodobně stažením z rozžehnout. Používáno nejčastěji ve smyslu „stiskni vypínač světla a rozsviť“, ale i roužňi svíčku - „zapal svíčku“, všemi věkovými kategoriemi. ČJA 1, položka č. 181. sednice - „světnice, pokoj“, také poď do sedňice - „dovnitř“. Mladší mluvčí výraz užijí spíše ve smyslu „sednice u babi“, ale místnostem ve vlastním bytě říkají pokoj. skráje - „zpočátku“ v časovém smyslu (i skraje). Užití v místním smyslu je méně časté.Výraz zachycen u několika mluvčích včetně mladších. spadnout se - „zhubnout“. Užíváno také zhubnout se, pro vlastní proces snižování hmotnosti hubnout se, spadávat se, všemi generacemi. Na Lhůtě zachycený výraz chudnout není pro Tymákov typický. ČJA 1, položka č. 72. stáj masc. - u mluvčího M byl opakovaně zachycen jinak femininní výraz stáj v mužském rodě. Mladší mluvčí užívají výraz jako femininum. ČJA 3, položka č. 23, hodnotí výraz „stáj“ jako okrajový archaismus, zná jej pouze jako femininum. suk - „větev“ i „pozůstatek na kmeni po odťaté větvi“. V prvním významu je výraz typičtější pro starší generaci, mladší užívá spíše neutrální vjetef. Škalice - místní kopec úředního jména Skalice. Jedná se spíše o starou fonetickou změnu, která se lexikalizovala v tomto toponymu a příjmení Škala, Škalík a takto je užívána zřejmě všemi Tymákovany podobně jako další místní a pomístní jména, která tato práce nesleduje. Jinak se běžně říká skála. štochnout se - „uhodit se“, mluvčí specifikují směr „ze strany“ (při úderu shora užívají praštit se). Výraz není autorce znám z projevu nejmladší generace, ale pravděpodobně není ještě zcela na ústupu. šumovat - „hledat“ spíše někde, kde dotyčný nemá co pohledávat. Výraz dosti archaický, tak hodnocen i PSJČ. taťí - „tatínek“. Deklinační paradigma je následující: nom. taťí, gen. taťího/taťína, dat. taťímu/taťínovi, akuz. taťího/taťína, vok. taťí, lok. taťím/taťínovi, instr. taťímu/taťínovi, první tvary podle vzoru jarní jsou pravděpodobně častější. Mladší generace upřednostňuje nepříznakové tvary táta, taťínek. ČJA 1, položka č. 5a. vepříki - „vepřovice, nepálené cihly“ ze slámy a hlíny. Jestliže mladá generace pojem vůbec zná, užívá také výraz vepříki. ČJA 1, položka č. 201. veselka - „svatba“. Starší generace upřednostňuje výraz veselka, mladší neutrální svadba. ČJA 1, položka č. 13. vošouchi - „bramboráky“, placky ze syrových brambor, mouky a vajec. Výraz užíván na Plzeňsku někdy i pro placku neurčitého tvaru vůbec. zabívat - „zabíjet“, typicky ve smyslu „zabíjet prase“. Samotná akce se však nazývá zabíjačka. ČJA 1, položka č. 117. zem - „prsť, zemina“, výraz hlína je omezen výhradně na cihlářský či hrnčířský materiál. Také „podlaha, podložka pod nohama“ v domě i venku bez ohledu na krytinu. V obou významench udáváno PSJČ i SSJČ. žádnej - „nikdo ze všech“ i „nikdo vůbec“, zachyceno např. tulika ďeťí a žádnej za ňí nejezďí, žádnej mňe nezastavil. D je ve slově často redukováno. V tomto smyslu také v PSJČ. Z přehledu slovní zásoby je patrné, že většina výrazů se udržuje spíše v mluvě starších generací a postupně z nářečí ustupuje. 5.4 Další jevy Projev obyvatel Tymákova je nápadný výraznou intonací, kterou je možné označit za „plzeňské zpívání“. Projevuje se výrazným kolísáním větné melodie a také tím, že mluvčí na konci promluvového celku hlasem zřetelně neklesá, takže projev má ráz neukončenosti. Typický je také přízvuk, celkové e-ové zabarvení vokálů související zřejmě s fonetickým prvkem ä. U nejmladších mluvčích ve studovaném souboru nebyly tyto akustické jevy zcela dobře vyvinuté, ale celkově jsou v Tymákově velmi zřetelné a charakteristické pro místní dialekt. Prvky nalezené v jazyku Tymákova odpovídají charakteru jihovýchodoplzeňského dialektu, zcela výlučně tymákovské prvky rozpoznány nebyly a pravděpodobně takové neexistují. Dialekt je celkově spíše na ústupu, především po stránce lexika, ale mnohé morfologické a fonetické prvky jsou pevnou součástí mluvy i u mladé generace a skýtají za současných podmínek naději na uchování i do budoucna. V případech, kdy není k dispozici příznakový nářeční tvar, a dubletně s nářečními tvary se užívají nejčastěji tvary obecněčeské, spisovné prvky mívají spíše citátový charakter, případně se projevují v řeči mluvčích s vyšším vzděláním. 6. DISKUZE VÝSLEDKŮ 6.1 Srovnání zjištěného stavu nářečí s údaji odborné literatury Popis jihovýchodoplzeňského nářečí, představený v části 2.2, byl výzkumem v zásadě potvrzen, ale v některých bodech byly nalezeny odlišnosti. I. A. 1. Redukovaný vokál i byl nalezen hojně ve všech popisovaných hláskových skupinách. I. A. 2. Zbytky y nebyly nalezeny, ani to nebylo očekáváno. I. A. 3. Dlouhé á je v Tymákově a na Plzeňsku vůbec vyslovováno netypicky, ale má odlišný charakter od klatovského á, je méně výrazné a pravděpodobně otevřenější. I. A. 4. Zbytky í po ostrých sykavkách byly nalezeny skutečně ve zbytcích ve tvarech shodných se spisovnou češtinou. I. A. 5. Jev nebyl v průzkumu zachycen, ale v lokalitě se vyskytuje - slovo roužnout je popsáno v části 5.3. I. A. 6. Jev potvrzen zcela zbytkově pouze slovem tříst. I. A. 7. Ve výzkumu jev nebyl potvrzen, v úzu lokality dožívá v některých konkrétních slovech (jahla, sršán). I. A. 8. Nebyly potvrzeny typy hláv, vajíc, kuřát a šístá, sídmá, vúsmá, nebylo potvrzeno Voráčem uváděné významové rozlišení výrazů kraj a kráj. Odlišné délky vokálů byly nalezeny v některých dalších slovech či skupinách, jak je popsáno v části 5.1. I. B. 1., I. B. 2. Výskyt vkladného j byl prokázán v obou případech, výskyt je však řídký. I. B. 3.Výskyt tř byl potvrzen jen v jednom případě, spíše jako lexikalizovaný. I. B. 4. Typ jec(t) je v Tymákově zastoupen dosti hojně. I. B. 5. Záměna r za d mezi samohláskami prokázána zcela sporadicky. I. B. 6. Byl prokázán výraz horejší. I. B. 7. Protetické h nebylo nalezeno. II. A. 1. Jev byl prokázán, typ -ovo je v úzu prakticky nedubletní, typ -ino naopak zaniká. II. A. 2. Jev -ojc, -ejch prokázán ve všech popisovaných variantách. II. A. 3. Přípona -ík se v Tymákově vyskytuje poměrně často, má však spíše obecně hypokoristickou funkci. II. A. 4. Sufix -om potvrzen především v maskulinech, v ženském a středním rodě jako ustupující. II. A. 5. Dloužení koncovky -í nom. pl. životných maskulin potvrzeno jako živé a hojné. II. A. 6. Krácení sufixů -am, -ach prokázáno dosti četně. II. A. 7. Jev nebyl nalezen. II. A. 8. Odlišování genitivu feminin od dativu/lokálu tí x tej potvrzeno jako živé a hojné. II. A. 9. Jev nemá v Tymákově přímo charakter míšení, distribuce mi ke genitivu a akuzativu a tě k dativu je velmi pravidelná. Jev se oproti Běličovu pozorování vyskytuje hojně. II. A. 10. Typ ňom nalezen spíše řidčeji. II. A. 11. Bylo nalezeno větší bohatství forem tohoto jevu (typy tech a tich). II. A. 12. Koncovka -u má daleko širší užití než dativ sg. tvrdé deklinace maskulin a je výrazně preferována. II. A. 13. Ukazovací zájmena typu tuten nalezena v hojném počtu. II. B. 1. Vyrovnávání 3. os. pl. typu sází k typu prosí potvrzeno téměř nedubletně. II. B. 2. Výzkumem jev nebyl potvrzen, ale v lokalitě se vyskytuje typ poraš. II. B. 3. Sestava koncovek -ou, -í, -ají se v lokalitě vyskytuje. II. B. 4. Typ -ite potvrzen u starší generace. II. B. 5. Kmenotvorná přípona -uva- nalezena řidčeji u starší generace. II. B. 6. Příčestí typu -eno nalezeno nedubletně. II. B. 7. Krátkost typu dělam potvrzena hojně, typ nosim nebyl sledován. II. B. 8. Typ si potvrzen velmi hojně. III. Některé lexikální prvky byly v lokalitě nalezeny, jejich počet však není příliš velký. IV. Specifická intonace byla u mluvčích v lokalitě zaznamenána. Autorka není schopna rozhodnout, zda tymákovská intonace zcela odpovídá typu popisovanému Jančákem z Klatovska. Z jevů mapovaných Voráčem byly výslovně potvrzeny následující: I. jahla, sršán; Břasi v názvu obce II. tříst III. roužnout IV. cíťit (proti Voráčovi nedubletně), cejcha, proti Voráčovi pouze vozík Va. Žádný výraz nepotvrzen. Vb. kráj Vc. Žádný výraz nepotvrzen. Vd. nest a typ -oul (nehrnoul) Ve. typ sedlácí, vojácí, vlcí VI. průvodní vokál potvrzen v jiných případech - p?lný, p?rvňí VII. mlnář, s?lňice, b?l VIII. Potvrzena absence jevu. IX. Potvrzena absence jevu. X. borejť, proti Voráčovi bure XI. Žádný výraz nepotvrzen. XII. Žádný výraz nepotvrzen. XIII. Žádný výraz nepotvrzen. XIV. -ovo, -ino, -ojc XV. typ umí (chťí, ví), řekňite, ďite, poraš BI. typ zaplajte (pojte) BII. typy pjekn?, pjekn?ho, jarň?, četň?cí, posvíceň? BIII. typy chlapom, mužom, Novákom, k Rokicanom, kravom, slepicom, kosťom, ďetom, lidom BIV. Žádný výraz nepotvrzen. Celkově nalezena spíše menší zachovalost nářečí než Voráčem popisovaný stav. Oproti Voráčovu názoru nebyla zaznamenána výrazná progresivita typu Pepík Kučerú proti nářečnímu Pepík Kučerojc. Dále byly zaznamenány některé jevy, které literatura nezmiňuje, ačkoliv jsou podle zkušeností autorky nejen v Tymákově poměrně běžné. Jedná se například o typy veďet, Zďenek/Zďe?ka, rozmanité morfologické obměny u příslovcí, zvláště typy tudle/tále a tvary s příklonným -pa, a elizi předložky v přesně vymezených situacích, zejména vynechávání k v dativu a v v lokálu s místním významem. Tyto jevy jsou podrobně popsány v části 5 v rámci popisu tymákovského dialektu. 6.2 Srovnání výsledků s pracovními hypotézami ad 1: Zjištěný stav nářečí se v zásadě shoduje s údaji odborné literatury, zcela specificky tymákovské prvky nebyly nalezeny (v případě místního příjmení Špilar není autorce znám stav v jiných lokalitách). Celkově je patrný ústup nářečních prvků, ale u nejstarších mluvčích byly zjištěny i některé dosti archaické znaky (např. bure, -uva- aj.). ad 2: U skupiny nejstarších a starších mluvčích jako celku byla podle předpokladu nalezena nejlepší zachovalost nářečí ve všech sledovaných rovinách a nejvyšší míra nedubletnosti při užívání nářečně příznakových podob, hodnocená pomocí jednoduché statistiky. Nejzachovalejší nářečí bylo nalezeno u nejstaršího mluvčího ve studovaném souboru. Někteří mluvčí se však celkovému obrazu skupiny vymykají, v jejich projevu je zastoupeno méně nářečních prvků, než bylo možno očekávat. ad 3: Očekávaná menší zachovalost nářečí u mladších mluvčích byla celkově potvrzena, rozdíl proti nejstarší skupině však v morfologické a fonetické rovině není příliš výrazný. Zřetelnější je chudší nářeční slovní zásoba u mladších mluvčích a absence archaických prvků. V mladších věkových skupinách byli více zastoupeni mluvčí s vyšším vzděláním, což může mít vliv na menší zachování nářečních prvků v jejich projevu. ad 4: Hypotéza se v zásadě potvrdila. Čtyři nejmladší mluvčí, u nichž byla nalezena spíše menší zachovalost nářečí, jsou současně absolventy nebo studenty vysoké školy. V projevu jediného vysokoškolsky vzdělaného mluvčího z nejstarší věkové skupiny bylo rovněž nalezeno poměrně málo nářečních prvků. Vysokoškoláci častěji pobývají mimo domovskou obec v souvislosti se studiem či zaměstnáním, proto na jejich mluvu výrazněji působí různorodé jazykové vlivy a spisovná čeština. Naopak mluvčí se základním vzděláním a zpravidla současně zaměstnaní v zemědělství se ukázali být nositeli lépe zachované formy lokálního dialektu. ad 5: Zásadnější cizorodé prvky nebyly ve studovaných projevech nalezeny, rozdíly mezi rodilými Tymákovany a přistěhovalci nejsou zřetelné - u mluvčí F pocházející z jiné obce byly naopak nalezeny typické nářeční rysy shodné s tymákovským dialektem. Možným vysvětlením je velmi stejnorodý původ mluvčích (všichni pocházejí z jihovýchodního Plzeňska, tedy dosti homogenní nářeční oblasti). Ani případný jazykový vliv partnerů či rodičů původem z odlišných nářečních oblastí nebyl ve studovaném materiálu patrný, uplatnil se spíše nivelizačně u mluvčí A, jejíž matka pochází ze středních Čech. ad 6: Byl potvrzen největší ústup lexikálních nářečních prvků, zazamenaných většinou jen u starších mluvčích. Oproti předpokladu se morfologické prvky ukázaly být stálejšími než fonetické, jejichž repertoár a míra nedubletnosti byly výrazněji individuální. V souboru studovaných morfologických jevů jsou zastoupeny prvky pro Plzeňsko velmi výrazné a naopak chybějí výrazněji archaizované prvky, což může být důvodem, proč se v mluvě více fixují a jsou často užívány prakticky nedubletně. ad 7: Prvky nářeční a obecněčeské se u všech mluvčích vyskytovaly paralelně jako dublety. Zřetelně vědomé „přepínání“ do spisovné češtiny bylo sledováno při užití spisovných formulací s aktualizační funkcí v projevu či citátových, spíše u vzdělanějších mluvčích, např. u J f poloviňe té činosťi; A protože bich nemňela dostatek informací, já sem příliš altruistickí človjek; N ten soukromí majitel, Husúf park, ulovili taki dva toulavé psi a šedesát jedna toulavích koček. „Přepínání“ v rámci lexika nebylo výslovně zaznamenáno, pravděpodobně proto, že příznakové lexikální prvky byly obecně málo četné a dobře srozumitelné. Zaznamenávané promluvy byly pronášeny v poměrně intimním kruhu známých ze stejné obce, případně i jen mezi rodinnými příslušníky, proto mluvčí neměli důvod svůj projev stylizovat nebo se snažit vyjadřovat srozumitelně pro posluchače neznalého místního jazyka. 6.3 Závěr Cílem práce bylo zachytit přirozený projev obyvatel Tymákova jako potenciálních nositelů dialektu, prvky tohoto dialektu v jejich mluvě nalézt a na jejich základě popsat „tymákovské nářečí“ či spíše tymákovský projev západočeské varianty jihozápadočeského dialektu. Potvrdil se předpoklad, že mluva v Tymákově je poměrně typickou ukázkou mluvy širšího jihovýchodního Plzeňska a zcela specifické místní prvky se zde nevyskytují. Analýzou projevu patnácti mluvčích z různých věkových kategorií, především nejstarší generace nad 75 let, a vesměs žijících v obci od narození či nejméně 50 let, bylo zjištěno přibližně 60 fonetických a morfologických jazykových jevů, které mají ve sledované lokalitě nářečně příznakovou podobu. Nalezené příznakové formy se většinou shodují s údaji odborné literatury, vycházející při popisu západočeského dialektu ze stavu 40.-70. let 20. století, s výraznější výjimkou morfologických změn ve skupině příslovcí a bezpředložkových spojení, kterými se použitá odborná literatura nezabývala. Stálost nářečních forem byla nejvyšší u prvků morfologických, které se vyskytovaly prakticky nezávisle na věku a dalších faktorech u všech mluvčích ze studovaného souboru a zpravidla s vysokou mírou nedubletnosti. Repertoár fonetických jevů byl pestřejší, vyskytoval se však mezi nimi větší počet archaických ustupujících podob, zachycených již jen sporadicky u nejstarších mluvčích. Lexikální rovina jazyka vykázala nejvíce patrný ústup příznakových forem. Jako dosti stálá se na základě výzkumu jeví specifická západočeská intonace. Nejlépe zachovaný projev dialektu byl nalezen v mluvě obyvatel nejstarší generace, se základním vzděláním a zaměstnaných v zemědělství, což jsou ve shodě s názorem odborné literatury podmínky přispívající k dobrému uchování nářečí. U mladších a zpravidla také vzdělanějších mluvčích je patrný nivelizační trend směrem k obecné češtině, který však nepostihuje všechny složky dialektu rovnoměrně a zejména výrazné místně příznakové fonetické a morfologické jevy v projevu přetrvávají. Je pravděpodobné, že tyto prvky se v dialektu Plzeňska uchovají i do budoucna. 7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Prameny Devátá zpráva c.k. českého státního vyššího reálného gymnasia v Plzni za školní rok 1881-2. Plzeň 1882. Oficiální stránky obce Tymákov. http://obecni-urad.net/source/index.php?ID=772 Šimanovský, Jan: Pamětní kniha obce Tymákova. 1900? – 1919, rukopis, depon. in Státní okresní archiv Plzeň-jih, Blovice. Volráb, Ondřej: Pamětní kniha obce Tymákova. 1919 – 1929, rukopis, depon. in Státní okresní archiv Plzeň-jih, Blovice. Literatura Balhar, Jan, Jančák, Pavel a kol.: Český jazykový atlas 1 – 4. Praha 1992 – 2002. – citováno jako ČJA 1 – 4 Bělič, Jaromír: Česká nářeční bezpředložková spojení šel sem maminkou, pudem Benešom, bil sem tam pátek. Slavica Slovaca 5, 1970, s. 248n. Bělič, Jaromír: Nástin české dialektologie. Praha 1972. Cuřín, František: Kapitoly z dějin českých nářečí a místních i pomístních jmen. Praha 1969. Jančák, Pavel: K jazykovému zeměpisu Čech. Některé případy západočeského krácení v koncovkách. Naše řeč 53/1970, s. 129 – 137. Jančák, Pavel: Západočeský intonační typ, tzv. „plzeňské zpívání“. Slavica Pragensia VIII/1966 (Acta Universitatis Carolinae – Philologica), s. 107 – 121. Janusová, Jana: Tymákov. Plzeň, 1991. Karlík, Petr, Nekula, Marek, Pleskalová, Jana (eds.): Encyklopedický slovník češtiny. Praha 2002. Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992. Lamprecht, Arnošt a kol.: České nářeční texty. Praha 1976. Petřík, Stanislav: O plzeňském zpívání. Naše řeč 20/1936, s. 196 – 201, 221 – 223. Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů českých a slovenských. Dialektologická komise České akademie věd a umění, Praha 1951 (separát). Profous, Antonín, Svoboda, Jan: Místní jména v Čechách IV. Praha 1957. Příruční slovník jazyka českého I – VIII. Praha 1935 – 1957. – citováno jako PSJČ Slovník spisovného jazyka českého I – IV. Praha 1960 – 1971. – citováno jako SSJČ Voráč, Jaroslav: Česká nářečí jihozápadní I. Praha 1955. Voráč, Jaroslav: Česká nářečí jihozápadní II. Praha 1976. Voráč, Jaroslav: Západočeské nářeční tvary typu chlapom, kravom a lidom. Naše řeč 48/1965, s. 271 – 276. 1 Oficiální stránky obce Tymákov. http://obecni-urad.net/source/index.php?ID=772 2 Balhar, Jan, Jančák, Pavel a kol.: Český jazykový atlas 1. Praha 1992. 3 Profous, Antonín, Svoboda, Jan: Místní jména v Čechách IV. Praha 1957, s. 406. 4 Dokladem neustáleného pravopisu je např. výroční zpráva plzeňského reálného gymnázia z r. 1881 – 1882, kde je bydliště žáka zapsáno jednou jako Timákov, podruhé jako Tymákov (Devátá zpráva c.k. českého státního vyššího reálného gymnasia v Plzni za školní rok 1881-2. Plzeň 1882, s. 79 – 83.). Někteří nejen místní a nejen staří obyvatelé užívají tuto podobu v řeči dodnes. 5 Psal se rok 1295 a obyvatelé čerstvě založené Nové Plzně se vydali na obhlídku okolí. Když se brodili přes řeku Úslavu, spatřili náhle na nebi jasný meteor. „Boží kov!“ zvolali vroucně – a v tom místě byla založena ves Božkov. Plzeňané nelenili a spěchali za „padající hvězdou“. Na chvíli se jim ztratila z dohledu, ale když překonali kopeček, opět ji na obloze spatřili. „Letí kov!“ zvolali – a v tom místě byla založena ves Letkov. Meteor se pohyboval západním směrem a muži ho stále sledovali. Vyběhli na další kopec a uviděli pod sebou údolí potůčku, kam kámen dopadl. Zde se pověst rozdvojuje. Podle jedné verze označoval místo dopadu meteoritu sloup kouře, což pozorovatelé komentovali slovy „Dýmá kov!“ Podle druhé verze zastihli v údolí jakéhosi místního obyvatele a obořili se na něho slovy „Ty máš kov!“ V každém případě na tomto místě založili ves Tymákov. Jana Janusová (Jana Janusová: Tymákov. Plzeň, 1991, s. 7) uvádí dvě pověsti s odlišným dějem, ale etymologie jména Tymákov je v nich obdobná jako v pověsti výše uvedené. Tato verze byla vybrána proto, protože docela půvabně „vysvětluje“ i vznik dalších dvou obcí v okolí Tymákova. 6 Oficiální stránky obce Tymákov. http://obecni-urad.net/source/index.php?ID=772 7 tamtéž 8 Bělič, Jaromír: Nástin české dialektologie. Praha 1972. 9 Lamprecht, Arnošt a kol.: České nářeční texty. Praha 1976. 10 Nejsou uvedeny jevy, které se výslovně týkají západního a severního Plzeňska (Stříbrsko, Kralovicko, Manětínsko) – tyto oblasti byly v historickém vývoji až do poloviny 20. století izolovány okolním německým osídlením (viz např. mapovou přílohu v citované Běličově publikaci) a proto se zde vyvinula řada specifických jevů nebo naopak udržely jevy výrazně archaické; zatímco Tymákov a celé jihovýchodní Plzeňsko leží v oblasti kompaktního českého osídlení a zdejší jazyk se vyvíjel v tomto kontextu, s návaznostmi spíše na Rokycansko, případně i vzdálenější Klatovsko, a prvky specificky severozápadoplzeňské zde očekávat nelze. 11 Charakteristika kompilována z publikací: Voráč, Jaroslav: Jihozápadočeská podskupina. In Lamprecht, Arnošt a kol.: České nářeční texty. Praha 1976, s. 40 – 68.; Bělič, Jaromír: Nástin české dialektologie. Praha 1972, s. 224 – 230. Popis těchto autorů se v zásadě shoduje s nejnovější dostupnou prací, Českým jazykovým atlasem (Balhar, Jan, Jančák, Pavel a kol.: Český jazykový atlas 1 – 4. Praha 1992 – 2002; dále citováno jako ČJA 1 – 4), tato práce však nebyla použita pro základ popisu nářečí, neboť nezahrnuje všechny podstatné nářeční znaky. Další odkazy na literaturu jsou uvedeny pouze v případě, že je citováno z jiné strany uvedených publikací nebo z jiné literatury. Příklady nářečních prvků jsou převzaty z citované literatury a zapsány stejným způsobem jako v citované literatuře. 12 Bělič, op. cit., s. 32. 13 Bělič, op. cit., s. 33. 14 Bělič, op. cit., s. 39. 15 Pojem obecná čeština je v této práci užíván v souladu s jeho vymezením v Encyklopedickém slovníku češtiny (Karlík, Petr, Nekula, Marek, Pleskalová, Jana (eds.): Encyklopedický slovník češtiny. Praha 2002.), v konkrétních případech jsou jím míněny především fonetické a morfologické změny typu malí mňesto, novej kabát, protetické v-, unifikace koncovek typu ťema nejlepšíma víkonama, fšechni rozbití vokna atd. 16 Bělič, op. cit., s. 92. 17 Voráč, Jaroslav: Nářečí. In: Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992, s. 73. 18 Změna ú > ou na začátku slova se vyskytuje v jihozápadočeském dialektu stejně jako v nespisovné češtině vůbec. Pozoruhodný příklad uvádí Cuřín (Cuřín, František: Kapitoly z dějin českých nářečí a místních i pomístních jmen. Praha 1969, s. 60): ouhel < úlehle („úhor, půda ležící delší dobu ladem“) ze Šťáhlavska, Radnicka a Plzeňska v bezprostředním okolí Tymákova, jako toponymum skloňované podle vzoru kost. 19 Voráč, op. cit., s. 72. 20 Cuřín (Cuřín, op. cit., s. 48.) klade do souvislosti s touto změnou také změnu jezero > jezaro, jezárko, kterou dokládá z řady toponym z jihozápadočeské oblasti a také z blízkosti Tymákova (Šťáhlavy – obec 6 km JV od Tymákova). 21 Bělič, op. cit., s. 130. 22 Voráč, op. cit., s. 73 – 4. 23 Voráč (Voráč, op. cit., s. 74) zdůrazňuje dloužení ve jménech mláďat – kuřát, telát, kachňát. 24 Voráč, Jaroslav: Česká nářečí jihozápadní I. Praha 1955, s. 29. 25 Bělič, op. cit., s. 133 – 6. 26 Voráč, Jaroslav: Nářečí. In: Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992, s. 73. 27 Voráč, op. cit., s. 78. 28 Bělič, op. cit., s. 58. 29 Bělič, op. cit., s. 70. 30 Avšak v jiné své práci (Voráč, Jaroslav: Nářečí. In: Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992, s. 76) Voráč uvádí, že „ve slovech ďerek, ďereček a borejť je tato výslovnost rozptýlena po velké části západočeské oblasti…, zejména ve spontánních situacích…“ 31 Voráč, Jaroslav: Nářečí. In: Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992, s. 77 – 8. Tento jev uvádí jako prakticky zaniklý již v době výzkumu, místy lexikalizovaný v toponymech a antroponymech (Houjezdec, Heva místo Újezdec, Eva). 32 Voráč, op. cit., s. 81. 33 Voráč (Voráč, op. cit., s. 81) uvádí skloňování: gen. Novákú, dat. Novákom. 34 Bělič, op. cit., s. 209. 35 Na jiném místě však popisuje výskyt tohoto jevu „ve značné míře.“ Poznamenává, že se jedná o jev poměrně mladý, dosvědčený teprve v 2. polovině 18. století. (Bělič, op. cit., s. 162 – 3) 36 Voráč, Jaroslav: Nářečí. In: Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992, s. 79 – 80. Speciálně se tomuto jevu autor věnuje v článku: Voráč, Jaroslav: Západočeské nářeční tvary typu chlapom, kravom a lidom. Naše řeč 48/1965, s. 271 – 276. Zde uvádí řadu dalších příkladů, např. kosťom, vjecom, nemocom, vočom, ušom (místo kostem, vjecem, nemocem, (v)očím, uším), a izoglosu tohoto jevu považuje za „velmi výraznou“ a „neobvykle ostrou“ hranici mezi nářečími západočeskými a jihočeskými, bez přechodového pásu. 37 Voráč (Voráč, op. cit., s. 82) uvádí v tomto tvaru podobu naší. 38 Voráč, Jaroslav: Nářečí. In: Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992, s. 79. 39 Jančák, Pavel: K jazykovému zeměpisu Čech. Některé případy západočeského krácení v koncovkách. Naše řeč 53/1970, s. 129 – 137. 40 I severněji od obvykle vymezovaného západočeského nářečního území, na Lounsku a Litoměřicku. 41 Bělič, op. cit., s. 174 – 5. 42 Bělič, op. cit., s. 176. 43 Voráč, Jaroslav: Nářečí. In: Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992, s. 81 – 2. 44 Voráč, op. cit., s. 82. 45 Bělič, op. cit., s. 193. 46 Voráč, Jaroslav: Nářečí. In: Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992, s. 82. 47 Voráč, Jaroslav: Nářečí. In: Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992, s. 74. 48 Voráč, op. cit., s. 74; Jančák, op.cit., s. 134n. 49 Bělič, op. cit., s. 212-3. 50 Jančák, Pavel: Západočeský intonační typ, tzv. „plzeňské zpívání“. Slavica Pragensia VIII/1966 (Acta Universitatis Carolinae – Philologica), s. 107 – 121. 51 Bělič, op. cit.; Voráč, op. cit.; Petřík, Stanislav: O plzeňském zpívání. Naše řeč 20/1936, s. 196 – 201, 221 – 223. 52 Voráč, Jaroslav: Česká nářečí jihozápadní I. Praha 1955.; II. Praha 1976. 53 Voráč, Jaroslav: Česká nářečí jihozápadní I. Praha 1955, mapové přílohy I. – XV.; II. Praha 1976, mapové přílohy BI – BIV, DIII. 54 Voráč, Jaroslav: Česká nářečí jihozápadní I. Praha 1955, s. 11 – 12.; II. Praha 1976, s. 5. 55 Voráč, Jaroslav: Česká nářečí jihozápadní I. Praha 1955. 56 Voráč, Jaroslav: Nářečí. In: Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992, s. 95 – 7. 57 Je zajímavé, že tento morfologický jev žádný ze studovaných autorů neuvádí v celkovém přehledu (jiho)západočeských nářečních prvků. 58 Voráč, Jaroslav: Nářečí. In: Klimeš, Lumír a kol.: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Plzeň 1992, s. 97. 59 Bělič, Jaromír: Nástin české dialektologie. Praha 1972, s. 10. 60 Lamprecht, Arnošt a kol.: České nářeční texty. Praha 1976, s. 6 – 7. 61 Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů českých a slovenských. Dialektologická komise České akademie věd a umění, Praha 1951 (separát). 62 Je nutné zdůraznit, že nářeční jevy sledované v tomto výzkumu nemusejí být nutně západočeskými specifiky. Např. jev elize předložky byl Běličem popsán ze severovýchodních Čech (viz 5.3, pozn. 89) a i u dalších prvků je nutné předpokládat výskyt v archaičtějších oblastech českých nářečí v užším slova smyslu, mezi která společně s jihozápadočeskými nářečími patří právě severovýchodočeská nářečí. Tuto skutečnost nebylo možno v rámci této práce ověřit. 63 Autorka zvolila označení indexů těmito zkratkami namísto původně uvažovaných slovních názvů „průměrná relativní četnost přítomných“ a „průměrná relativní četnost všech“, které byly nepraktické pro svou délku. 64 Viz výše 2.2 a pozn. 59. 65 Tento jev není výslovně zahrnut v tabulce, přestože se vyskytuje u dvou mluvčích. Redukované podoby jsou v tabulce započítány do položky „tále“ jako morfologický jev, jedná se pouze o výslovností variantu výrazu tudle hraničící s idiolektem (vyskytl se u mluvčích P a K, které udržují častý kontakt a výzkum byl u nich prováděn současně). Autorka považuje hláskovou redukci za jeden z důkazů, že u ukazovacích zájmen/příslovcí typu „tady“, „tohle“ dochází v Tymákově k různým obměnám, proto na tento jev upozorňuje zde v textu. 66 Srov. Bělič, op. cit., s. 225. 67 ČJA 4, položka č. 182 68 Jev byl do studie zařazen dodatečně, proto není sledován tabulkou, i když se vyskytuje u dvou mluvčích. 69 Podle zkušeností autorky se lze v západních Čechách řídce setkat i s podobou Karlovo Vari a s analogickými podobami u dalších místních jmen tohoto typu (Heřmanovo Mňestec apod.). 70 Jev popisován ČJA 4, položka č. 381, jako typický pro západní Čechy včetně lokality 330. 71 Chválenice leží rovněž na jihovýchodním Plzeňsku, od Tymákova jsou vzdáleny přibližně 20 km. Obyvatelé Chválenicka a Tymákovska udržovali v minulosti velmi časté kontakty, jejichž výsledkem je řada rodinných svazků - z Chouzov, vsi sousední Chválenicím, pocházela například matka mluvčího D. 72 Výrazy cibul a žíce jsou sledovány ČJA jako příznakové pro západní Čechy vč. referenční lokality 330 Lhůta (ČJA 4, položka č. 16; ČJA 1, položka č. 148), výraz kapca nebyl v literatuře nalezen. 73 ČJA 4, položka č. 374, pro lokalitu 330 dubletně. 74 ČJA 4, položka č. 410, pro lokalitu 330 dubletně. 75 ČJA 4, položka č. 286, pro lokalitu 330 nedubletně. 76 ČJA 4, položka č. 31, pro lokalitu 330 nedubletně. 77 ČJA 2, položka č. 172, nedubletní pro úzkou oblast západních Čech vč. lokality 330. 78 Autorka z vlastní zkušenosti doplňuje výraz paresát („padesát“), který v dětství aktivně užívala. 79 Podporou tvrzení, že se nejedná o zcela výjimečný jev, budiž případ toponyma Varvažov. V České republice se nalézají tři obce tohoto jména, které nemá podle Profouse (Profous, Antonín, Svoboda, Jan: Místní jména v Čechách IV. Praha 1957, s. 478 – 479) jednoznačný výklad, ale jsou doloženy i zápisy Varvařov a také příjmení Varvařovský - protože obec Varvařov není v Čechách známa, nabízí se vykládat vznik tohoto jména od názvu obce Varvažov a předpokládat popisovanou hláskovou záměnu. 80 Volráb, Ondřej: Pamětní kniha obce Tymákova. 1919 – 1929, rukopis, depon. in Státní okresní archiv Plzeň-jih, Blovice, nestr. 81 Devátá zpráva c.k. českého státního vyššího reálného gymnasia v Plzni za školní rok 1881-2. Plzeň 1882. 82 Šimanovský, Jan: Pamětní kniha obce Tymákova. 1900? – 1919, rukopis, depon. in Státní okresní archiv Plzeň-jih, Blovice, nestr. 83 Výše je citováno spojení malej Šašík z projevu mluvčího D, v tomto případě se však nejedná o označení dítěte, nýbrž rozlišení dvou dřívějších místních obyvatel jménem Šašek, jejichž usedlosti spolu sousedily. Zatímco jeden ze Šašků býval zámožným sedlákem (komunistickým režimem perzekuován jako kulak), jako malej Šašík je označen chudší soused, chalupník, malej se vztahuje k velikosti hospodářství a ne k věku osoby. 84 Tvorba přezdívek spolužáků na základě příjmení: Varvařovský > Varvařík, Lenc > Lencík, Pelcman > Pelcík atd. 85 ČJA 4, položka č. 264, nedubletní pro jihozápadní Čechy. 86 ČJA 4 sleduje více položek, které byly v této práci shrnuty do popisovaného jevu -u, a u některých z nich uvádí pro studovanou oblast nedubletně -e, např. potoce (položka č. 72), voze (položka 73), úle (položka 75). Tento stav se neshoduje se stavem zjištěným autorkou v Tymákově. 87 ČJA 4, položka č. 322. 88 ČJA 4, položka č. 322, pro sledované území nedubletně. 89 ČJA 4 na s. 36 popisuje jev jako „pravidelný pro širší východní Plzeňsko.“ 90 Bělič, Jaromír: Česká nářeční bezpředložková spojení šel sem maminkou, pudem Benešom, bil sem tam pátek. Slavica Slovaca 5, 1970, s. 248n. 91 Část „horejšího“ Tymákova bývá staršími usedlíky někdy nazývána „jahodová“, protože tyto chalupy, původně převážně dělnické, byly prý postaveny za peníze získané prodejem borůvek. Doloženou skutečností je, že až do 50. let 20. století chodily především tymákovské ženy v letních měsících sbírat borůvky ve velkém a jejich prodejem si rodiny významně přilepšovaly. 92 Exkurs: podle zkušeností získaných autorkou za pobytu v Brně je výraz „dýl“ pro Moravany nesrozumitelný a považují jeho užívání v tomto smyslu za podivnou vlastnost Čechů. 93 Volráb, Ondřej: Pamětní kniha obce Tymákova. 1919 – 1929, rukopis, depon. in Státní okresní archiv Plzeň-jih, Blovice, nestr. ?? ?? ?? ?? 2