Archiv závěrečné práce Kateřina Hloušková FF D-HI HIOB kombin.

Mgr. Kateřina Hloušková, Ph.D.

Rusko-italské diplomatické a obchodní vztahy v druhé polovině 17. století

Russia-Italian Diplomatic and Business Relations in the 17th Century

Anotace: Předkládaná disertační práce je sondou do diplomatických vztahů a vzájemných kontaktů vybraných státních útvarů – ruskou říší, Velkoknížectvím toskánským a Nejjasnější benátskou republikou – v letech 1654 až 1689. Studie rusko-italských diplomatických vztahů v druhé polovině 17. století popisuje vzájemné poznávání dvou světů, které byly dosud od sebe značně izolovány, a na pozadí konkrétních událostí a jednotlivých dílčích kroků reflektuje průběh emancipace vzmáhajícího se ruského státu až do chvíle, kdy se jednoznačně postavil na místo dominantní říše východní Evropy. Cílem práce bylo odpovědět na otázky: Kterým rokem lze datovat počátek novodobých rusko-italských vztahů? Kdo byl iniciátorem a vůdčí osobností navázání rusko-italských kontaktů? Jaké důvody stály v pozadí tohoto procesu? Jaké byly klíčové body celého procesu? A zda lze již za vlády cara Alexeje Michajloviče mluvit o existenci ruské diplomacie v rámci západoevropských standardů a pokud ano, jaké hlavní cíle sledovala? Odpovědí může být zjištění, že před obdobím vlády cara Alexeje Michajloviče, nebyl mezi Benátkami, Toskánskem ani jiným státem Apeninského poloostrova a ruskou říší navázán pravidelný obchodní kontakt, tím méně pak pravidelný kontakt diplomatický. Zlomovým bodem byla až jednání započatá na přelomu roku 1655/1656. Odpověď na otázku, kdo byl iniciátorem a vůdčí osobností navázání italsko-ruských kontaktů, není jednoznačná. První poselstvo sice vyslala Benátská republika, ale Rusko se k celému procesu postavilo jednoznačně aktivněji. Zatímco italskou stranu zajímal především obchod a zajištění monopolu na konkrétní druhy zboží (Toskánsko) nebo vytvoření protiturecké aliance a vojenská pomoc (Benátky), ani jeden z těchto bodů nestál v centru pozornosti ruského státu. Pro ruskou říši byla na prvním místě snaha zajistit, aby italská strana respektovala nároky ruského cara na jednotlivá území a jeho vladařskou prestiž, jež byly personifikovány do podoby titulatury. Klíčovými body byla přirozeně jednotlivá poselstva: Čemodanovo a Posnikovo, které na Apeninském poloostrově pobývalo na přelomu let 1656/1657. Lichačevo a Fominovo, které pobývalo na Apeninském poloostrově v letech 1659/1660. Poselstvo vedené Željabužským a Davydovem z let 1662/1663, jež završilo vývoj, kterého bylo možné dosáhnout v podmínkách padesátých a šedesátých let 17. století. A následně Volkovovo z let 1687/1688, jež znamenalo završení všech cílů, které si před sebe toskánská, benátská, ale hlavně ruská diplomacie postavily. Země uzavřely Benátkami toužebně očekávanou protitureckou ligu, v rámci možností koordinovaly svoje vojenská tažení, a i když ani toto spojenectví z mnoha důvodů nevedlo ke konečnému odstranění tureckého nebezpečí, lze mluvit o úspěšném procesu, na nějž nově nastupující car Petr Alexejevič mohl již jen navázat. Porovnáme-li popisy ruského, benátského a toskánského diplomatického protokolu v druhé polovině 17. století, překvapivě zjistíme, že se výrazně neliší. Jednotlivé dvory pochopitelně mají svá specifika, ale v zásadních rysech jsou jejich diplomatické rituály, ceremonie i způsoby jednání srovnatelné. Skutečnost, že ruské postupy jsou často označovány za nestandardní a neodpovídající evropským zvyklostem, souvisí proto spíše s mimořádnou razancí a neústupností, pomocí které ruští reprezentanti hájí své zájmy. Odlišný je však manévrovací prostor, v němž se ruští diplomaté pohybují, protože narozdíl od svých západoevropských kolegů mají velmi striktní předpisy a možnost jejich osobní iniciativy je omezena na minimum. Výrazně jiný a specificky ruský je soubor postupů spojených s technickým zabezpečením cizích i vlastních poselstev a mimořádný je i všeobjímající vliv a respekt k osobě cara. Posun, který Rusko v druhé polovině 17. století nepochybně udělalo, nespočíval v prudkých změnách, přebírání západních vzorů, otevírání se Evropě formou přizpůsobení. Naopak, Rusku se v tomto období podařilo nejen překonat vnitřní izolaci, ale především nabídnout zbytku Evropy vlastní představu hry na evropské šachovnici. …víceméně

Abstract: Presented PhD thesis is an inquiry into diplomatic relations and mutual contacts of selected countries – Russian Empire, Grand Duchy of Tuscany, and the Republic of Venice – in the years 1654 till 1689. The study of Russian-Italian diplomatic relations in the second half of the 17th century analyses mutual recognition of two worlds which have been quite isolated from one another till that time. Based on the substance of concrete affairs and particular steps provided, the text reflects ongoing emancipation of rising Russian state till the moment when it occupied clearly the position of dominant Eastern European power. The goal of the study was to answer following questions: Which year should be used as a milestone marking the emergence of modern Russian-Italian relations? Who were initiators and leading persons in the process of Russian-Italian contacts’ establishment? What reasons helped to start and to promote this process as such? What were crucial points delimiting the process? And, is it possible to speak about existence of Russian diplomacy in the framework of Western European standards already during Tsar Alexis Mikhailovitch’s rule? If so, what were the priorities followed by his diplomacy? The answer could be found in the fact that before Alexis Mikhailovitch’s rule, there was no regular commerce contact, not to speak about diplomatic relations, between Russian Empire on one hand and states of Italian Peninsula on the other hand, such as Venice, or Tuscany. Trend breaking happened to be the negotiations started in 1655/1656. It is not possible to give clear answer to the question, who has been an initiator or a leading person establishing Italian-Russian contacts. First mission was sent by the Venetian Republic but Russia was generally more active as far as the process as a whole is concerned. Italian diplomacy was concentrated to the accomplishment of regular trade and monopoly for specific kinds of goods (Tuscany), or creation of a new military alliance against Ottoman Empire (Venice). Neither trade nor anti-Turkish alliance was in the focus of Russian state. The ultimate goal of Russian diplomacy has been to assure Italian respect to Russian Tsar’s strives for recognition of his territorial possession and his ruler’s prestige concentrated and personified in his official imperator title. The key affairs were of course particular missions. The one of Tchemodanov and Postnikov visited Italian Peninsula in the period of 1656/1657. Lichatchev’s and Fomin’s mission dwelled at the Peninsula in the years 1659/1660. The mission lead by Zheliabuzhskii and Davydov in the years 1662/1663 finished the development that had to be reached in the 1650s’ and 1660s’ conditions, followed by Volkov’s mission (1687/1688) which has meant fulfillment of all goals postulated by Tuscany’s, Venetian, and above all Russian diplomacy. The countries signed anti-Turkey league desperately desired by Venice, and they coordinated their military campaigns to maximal reachable extent. Even if this alliance has not lead to final deterrence of Ottoman danger, and there are many reasons for this, we can evaluate the process of alliance building as being successful diplomatic event that was followed and further expanded by the new Tsar Peter Alexeievich. If we compare descriptions of Russian, Venetian, and Tuscany diplomatic protocols in the second half of the 17th century, we find out surprisingly that they differed not very much from each other. Of course, each court had certain specific features but the substance of their diplomatic rituals, ceremonies, and the habits of conduct allows narrow comparison. The fact that Russian approach was often labeled as non-standard and quoted being against European diplomatic manner should be explained more with extraordinary vigor and inflexibility which helped Russian envoys to defend their interests. The different maneuver radius of Russian diplomats should be considered as well because Russians’ rules of diplomatic conduct were far stricter in comparison to their Western counterparts, which limited the possibility of their personal initiative to minimal degree. The corpuses of rules connected to technical maintenance of their own as well as foreign diplomatic missions were pretty different and specific Russian. An overwhelming respect to the Tsar’s personality was extraordinary as well. The undisputable shift made by Russia in the second half of the 17th century was not provided thanks to sudden changes, quick interruption of Russian customs, Western patterns’ following, or opening to Europe in the form of accommodating to European standards. Just on contrary, Russia succeeded not only in attempt to bridge its isolation in this period but most of all, Russia presented to the rest of Europe its own original ideas concerning the way how to play on the chessboard of European power relations. …víceméně

Rusko, Itálie, diplomacie, 17. století, Russia, Italy, Diplomacy, 17th Century

Jazyk práce: čeština