MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Přírodovědecká fakulta Geografický ústav Bc. Ondřej Herzán BIOGEOGRAFICKÉ HODNOCENÍ PŘÍRODNÍHO PARKU TŘEBÍČSKO Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Ing. Jan Lacina, CSc. Brno 2009 Jméno a příjmení autora: Bc. Ondřej Herzán Název diplomové práce: Biogeografické hodnocení přírodního parku Třebíčsko Název v angličtině: Biogeographical classification of nature park Třebíčsko Studijní obor: Fyzická geografie Učitelství zeměpisu pro střední školy Vedoucí diplomové práce: doc. ing. Jan Lacina, CSc. Rok obhajoby: 2009 Anotace Diplomová práce se zabývá hodnocením biogeografických podmínek v přírodním parku Třebíčsko. V první části podává ucelenou geografickou charakteristiku studované oblasti. Hlavním cílem je zhodnocení vegetační složky prostřednictvím srovnání potenciálního a aktuálního stavu geobiocenóz. Další část se věnuje problematice krajinného rázu, tedy fenoménu, kvůli němuž jsou přírodní parky vyhlašovány především. Na základě zjištěných faktů jsou navržena rámcová opatření podporující trvale udržitelný rozvoj území. Práce rovněž počítá s využitím tématu v pedagogické praxi formou terénní exkurze. Annotation The diploma thesis deals with biogeographical conditions in nature park Třebíčsko. At first it provides complete geographical characteristics of this area. The main aim is the evaluation of vegetation through comparison of potential and actual state of geobiocenoses. Another part accents landscape character, phenomenon, which is main reason leading to foundation of nature parks. In the final part there are suggested some provisions, which can lead to sustainability. The thesis also includes the practical proposition for the utilization of this topic in education in the form of Field excursion. Klíčová slova: přírodní park Třebíčsko geobiocenóza ekologická stabilita krajinný ráz estetika krajiny Keywords: nature park Třebíčsko geobiocenose ecological stability landscape character vizual percepcion of landscape Prohlašuji tímto, že jsem zadanou diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením doc. Ing. Jana Laciny, CSc. a uvedl v seznamu literatury veškerou použitou literaturu a další zdroje. V Brně dne 18.12. 2008 _________________________ Vlastnoruční podpis autora Na tomto místě bych především rád poděkoval doc. Ing. Janu Lacinovi, CSc. za jeho vlídný a laskavý přístup během vedení mé diplomové práce. Velký dík také patří mé matce, RNDr. Jaroslavě Herzánové, která mi pomáhala při práci v terénu (zejména určování rostlinných druhů) a také dvěma kartografům – Bc. Karlu Kněžínkovi a Mgr. Stanislavu Grillovi – za jejich cenné rady při tvorbě mapových příloh. Dále bych chtěl poděkovat historiku PhDr. Rudolfu Fišerovi, Bc. Haně Houzarové z Muzea Vysočina, Mgr. Haně Koutné z OkÚ Třebíč a Mgr. Haně Vaverkové z MěÚ Třebíč za poskytnuté materiály. V neposlední řadě si zaslouží můj dík akademický malíř Vlastimil Toman, který krajině Třebíčska zasvětil celý život a nabídl mi řadu svých děl. OBSAH 1. ÚVOD…………………………………………………………………….………….8 1.1. Cíle práce………………………………………………………………………...10 2. VYMEZENÍ ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ…………………………………………………11 3. METODIKA A PŘEHLED DOSAVADNÍHO VÝZKUMU………………………13 3.1. Metodika………………………………………………………………………..13 3.2. Přehled dosavadního výzkumu…………………………………………………14 4. FYZICKO – GEOGRAFICKÉ POMĚRY PPk TŘEBÍČSKO…………..…………15 4.1. Geologie…………………………………………………………………………15 4.2. Reliéf……………………………………………………………………………17 4.3. Klima……………………………………………………………………………19 4.4. Vodstvo…………………………………………………………………………22 4.5. Půdy…………………………………………………………………………….23 4.6. Biota…………………………………………………………………………….24 4.6.1. Biogeografická charakteristika PPk Třebíčsko…………………..………24 4.6.1.1. Charakteristika Jevišovického bioregionu………………………….24 4.6.1.2. Charakteristika Velkomeziříčského bioregionu…………………….25 4.6.2. Floristické poměry……………………………………………………….25 4.6.3. Faunistické poměry………………………………………………………27 4.6.3.1. Základní faunistické biotopy………………………………………..27 4.6.4. Maloplošná chráněná území v PPk Třebíčsko…………………..………..35 5. BIOGEOGRAFICKÁ DIFERENCIACE KRAJINY PPk TŘEBÍČSKO………..….40 5.1. Teoretická východiska biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí……………………………………………………….40 5.2. Potenciální, přírodní stav geobiocenóz…………………………………………..42 5.3. Nadstavbové jednotky geobiocenologické typizace v PPk Třebíčsko……..…….42 5.4. Přehled skupin typů geobiocénů v PPk Třebíčsko………………..……………...43 5.5. Aktuální stav krajiny PPk Třebíčsko……………………..……………………...45 5.5.1. Lesy………………………………………………………………………45 5.5.2. Pole……………………………………………………………………….46 5.5.3. Louky a pastviny…………………………………………………………47 5.5.4. Zahrady…………………………………………………………………..48 5.5.5. Sady……………………………………………………………………...48 6. HISTORIE VYUŽÍVÁNÍ KRAJINY TŘEBÍČSKA……………………………….51 6.1. Období pravěk – středověk……………………………………………………...51 6.2. Období raného novověku………………………………………………………..52 6.3. Období od 18. století…………………………………………………………….52 6.4. Období 1. poloviny 20. století…………………………………………………..54 6.5. Období od roku 1945 do roku 1989……………………………………………..54 6.6. Vývoj po roce 1989……………………………………………………………...55 7. KRAJINNÝ RÁZ……………………………………………………………………56 7.1. Obecná východiska pojmu krajinný ráz…………………………………………56 7.2. Ochrana krajinného rázu…………………………………………………………58 7.2.1. Právo a ochrana krajinného rázu………………………………………….58 7.2.2. Stupně ochrany krajinného rázu…………………………………………..59 7.3. Hodnocení krajinného rázu, atraktivity a estetiky krajiny……………………….60 7.3.1. Metodika podle Löwa…………………………………………………….60 7.3.2. Vorlova metodika………………………………………………………....62 7.3.3. Metodika podle Jančury…………………………………………………...63 7.3.4. Metodika podle panevropského projektu ELCAI…………………………63 7.3.5. Metodika podle Salašové v návaznosti na britskou krajinářskou školu…...64 7.3.6. Metodika podle Laciny…………………………………………………….65 7.3.7. Metodika podle Laciny II………………………………………………….67 7.4. Návrh metodiky hodnocení estetické kvality sídel v krajině……………………...68 7.5. Typizace a hodnocení současných typů krajiny…………………………………..76 7.5.1. Pojem „typy krajiny“………………………………………………………76 7.5.2. Typy současné krajiny PPk Třebíčsko………..…………………………...77 7.5.2.1. Krajina zemědělská…………………………………………………..78 7.5.2.2. Krajina zemědělsko – lesní…………………………………………..79 7.5.2.3. Krajina lesní………………………………………………………….83 8. NÁVRH CELKOVÉHO MANAGEMENTU PRO PPk TŘEBÍČSKO………..……86 9. VYUŽITÍ TÉMATU V PEDAGOGICKÉ PRAXI…………………………………..87 9.1. Obecné principy…………………………………………………………………..87 9.2. Praktické uplatnění tématu „krajinný ráz“ ve vzdělávání formou zeměpisné exkurze………………………………………………………………...89 9.2.1. Přípravná fáze……………………………………………………………..89 9.2.2. Výběr termínu……………………………………………………………..89 9.2.3. Oznámení termínu třídě, požadavky………………………………………90 9.2.4. Témata na výběr…………………………………………………………...90 9.2.5. Vlastní exkurze…………………………………………………………….91 9.2.6. Otázky k jednotlivým zastávkám………………………………………….91 9.2.7. Zhodnocení a uzavření exkurze……………………………………………92 10. ZÁVĚR………………………………………………………………………………..95 11. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK………………………………………………...96 12. LITERATURA A PRAMENY……………………………………………………….97 13. SEZNAM PŘÍLOH…………………………………………………………………...104 1. ÚVOD Čára obzorů, viděná dítětem poprvé, stává se navždy obrysem celého jeho života… František Halas: Odpověď na rozhlasovou anketu „Proč mám rád venkov“, 1940. Obrysem mého života se stalo moravské předhůří Českomoravské vysočiny. Krajina rázovitá, malebná, nikterak dramatická, ale svěží a uklidňující. Krajina, kterou by člověk mohl projít či projet za chvíli – a ve které se přesto rád zdrží, pokochá a do které se vždy rád vrací, aby v ní načerpal duševní pohodu. Diplomová práce se zabývá biogeografickým hodnocením přírodního parku Třebíčsko, který představuje nejtypičtější a nejdochovanější segment krajiny v rámci širokého okolí. Snaží se objasnit zákonitosti vegetačního vývoje v krajině, všímá si rozložení potenciálního i aktuálního stavu vegetace a přemýšlí nad tím, jak zachovat současné přírodní bohatství. Druhým, neméně důležitým cílem je pak vyhodnocení krajinného rázu v území přírodního parku, neboť právě krajinný ráz hraje klíčovou roli při vyhlašování takto chráněných území. Ač legislativně ošetřený, zůstává krajinný ráz těžko uchopitelným a popsatelným pojmem, pod kterým si nicméně každý něco představíme – nejspíše to, jak daná krajina vypadá a jak na nás působí. Autor si vzal do hlavy neskromný cíl: pokusit se nejen popsat JAK, ale především přijít na to, PROČ. Ukázalo se, že naplnit cíl stoprocentně je zcela nemožné. Do hodnocení krajinného rázu vstupuje nesmírné množství často zdánlivě antagonistických faktorů, jako je historický vývoj území, estetické vnímání (samo o sobě subjektivní), současné využití půdního fondu, územní plány jednotlivých obcí, architektura sídel, roční období, počasí či dokonce aktuální psychické rozpoložení hodnotitele. Původní plán zmínit problematiku na několika stranách vzal brzy zasvé a autor naopak musel začít třídit a – byť s jistou lítostí – redukovat přicházející informace. Zda a jak se to podařilo, o tom svědčí následující text. Hlavním výstupem práce má být jakási SWOT analýza území z biotického a krajinářského hlediska a její možné využití pro management území. Vzhledem ke značné tematické šíři se přímo nabízí využití řešené problematiky v pedagogice. Téma lze uchopit v pojetí současného Rámcového vzdělávacího programu (RVP) jako základ pro výuku v průřezových předmětech nebo – což je případ této diplomové práce – pro koncepci praktické terénní exkurze. Vždyť dané téma zahrnuje poznatky nejen z geografie, biologie, geologie a ekologie, nýbrž i historie, výtvarné výchovy apod. Obr. 1: Krajina severně od Třebíče v pohledu akad. mal. Vlastimila Tomana (TOMAN 2004) 1.1. Cíle práce Hlavním cílem, přímo definovaným v oficiálním zadání diplomové práce, je zhodnocení specifik přírody Třebíčska v rámci širších územních vztahů. Jak již bylo naznačeno v úvodu, během terénní práce i studia literatury došlo k upřesnění dalších cílů, týkajících se krajinného rázu. Vzhledem k autorově souběžnému studiu učitelství se nabízí využití výsledků v pedagogické praxi. Dílčí cíle lze tedy shrnout následovně: - komplexně zpracovat geografickou charakteristiku zkoumaného území - soustředit se na vyhodnocení aktuální a potenciální vegetace v geobiocenologickém pojetí - vyhodnotit krajinný ráz se zaměřením na estetiku / vizuální atraktivitu krajiny - vymezit typy současné krajiny ve zkoumaném území - zpracovat dokumentační materiál, zejména mapy, fotografie, tabulky či grafy - navrhnout rámcová opatření pro zachování a rozvoj biotických a krajinných hodnot území - navrhnout využití výsledků v pedagogické praxi Obr. 2: Typická krajina PPk Třebíčsko – táhlé rozvodní hřbety, mozaika lesů, polí a luk a solitérní dřeviny. Okolí Hodova 2.7. 2008 2. VYMEZENÍ ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ Přírodní park (dále PPk) Třebíčsko se nachází v jihozápadní části Českomoravské (dále ČM) vrchoviny, přibližně mezi městy Třebíč (na jihu), Velké Meziříčí (na severu), městysem Budišov (na východě) a obcí Budíkovice (na západě). Rozloha PP činí 98 km^2 a jeho území je zakresleno v základních mapách měřítka 1: 25000 s čísly 23 – 424, 23 – 422 a 24 – 311. PPk Třebíčsko – v té době jako Oblast klidu Třebíčsko – byla zřízena ONV Třebíč r. 1982 na území celých katastrů obcí Batouchovice, Hroznatín,Přeckov, Rudíkov, Hodov a Trnava. Dále v částech katastrů obcí Svatoslav, Bochovice, Benetice, Věstoňovice, Horní Vilémovice, Budíkovice, Pocoucov, Třebíč, Ptáčov, Hostákov, Valdíkov, Nárameč, Oslavička, Vlčatín a Horní Heřmanice. S výjimkou Oslavičky a Horních Heřmanic, které nově přísluší k okresu Žďár nad Sázavou, se jedná o obce třebíčského okresu. PPk jsou vyhlašovány na základě zákona 114/1992 Sb., kde je v §12, hlava 3 uvedeno: „k ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území.“(cit. Zákon 114/1992 Sb.) Vymezení PPk Třebíčsko probíhá následovně: jižní část probíhá podél státní silnice I / 23 Třebíč – Brno.V prostoru dnešní přípojky na komunikaci 360 Třebíč – Velké Meziříčí směřuje k Pocoucovu: před Pocoucovem se stáčí na severozápad a podél potoka se napojuje na státní silnici Třebíč – Budíkovice. Tam se hranice obrací na sever a kopíruje komunikaci III / 35116 až do Benetic. Obchází vesnici a při katastrální hranici obce Bochovice jde dále na sever. V místech zvaných Mrákotiny mění směr k západu a podél kraje lesa směřuje ke komunikaci III / 34911, kde se přibližuje ke státní silnici II / 349. Od ní se v Bochovicích odpojuje a kolem silnice III / 3497 míří přes zemědělsky obhospodařované plochy na silnici III / 3498. Dále následuje silnici II / 94910 až do Vlčatína. Zde se přidržuje trati ČD směrem k Oslavičce, již míjí, a podél silnice III / 39013 vybíhá ke katastrální hranici Hodova. K té se přimyká a opouští ji až v bodě napojení na katastrální hranici Náramče. Státní silnice II / 390 zpětně mění průběh hranice oblasti. Před Náramčí se hranice stáčí jižně a kopíruje státní silnici III / 39017 k Valdíkovu. Vyhýbá se Valdíkovu a po hrázi Opatského rybníka, později po levém břehu Mlýnského potoka prochází až k jeho pravostrannému přítoku, který hranice oblasti sleduje až k Hostákovu. Před Hostákovem mění směr a napojuje se na státní silnici III / 39017. Tuto komunikaci pak sleduje až k jejímu vyústění na státní silnici I / 23 Třebíč – Brno. Posláním PPk Třebíčsko je „zachovat část území okresu pro jeho biologické, krajinné a estetické hodnoty a využít je spolu s přírodními krásami a půvabem krajiny k zotavení občanů i jejich poučení, kdy při zvýšených nárocích na úroveň řízení nedojde k ekonomickému omezení zemědělské a lesní výroby, myslivosti a rybářství.“( Vyhláška ONV Třebíč 1982). Co se týče ochrany přírody a krajiny v území, platí, že např. veškerá dřevinná zeleň mimo les – která se registruje jako nezbytná a významná – může být odstraněna pouze v odůvodněných případech. Charakteristické žulosyenitové balvany a jejich seskupení podléhají zvláštnímu režimu ochrany, takže jejich likvidace, přemisťování a poškozování není – mimo odůvodněných výjimek – povoleno. Dbát se má rovněž o čistotu pitné vody ve studánkách a všeobecně pečovat o klid, čistotu a pořádek na celém území PPk. Obr. 3: PPk Třebíčsko – mapa širších územních vztahů (turistické mapy Jihlavsko, Třebíčsko, Velkomeziříčsko, 1: 50000) 3. METODIKA A PŘEHLED DOSAVADNÍHO VÝZKUMU 3.1. Metodika Diplomová práce vznikala více než dva roky a postup její tvorby je možné stručně definovat v několika základních krocích. 1) Za první etapu lze označit shromažďování a studium dostupné literatury a dalších dokumentů, zejména historických a současných map. Hlavním podkladem se staly základní mapy ČR v měřítku 1: 25000 (mapové listy 23 – 424, 23 – 422 a 24 – 311), poskytnuté Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním. Dále to byly mapy klimatických a geologických poměrů či lesní typologické mapy (dostupné na http://geoportal2.uhul.cz/index.php). V Moravském zemském archivu jsem využil možnosti naskenovat katastrální mapy z r. 1835 (vycházející z tzv. indikačních skic v rámci III. vojenského mapování), na nichž je dobře vidět tehdejší využívání krajiny. 2) Komplexní studium krajiny vyžaduje značný počet hodin strávených přímo v terénu. V první části jsem se důkladně seznámil s celým územím a na základě průzkumu vytipoval několik navzájem odlišných ploch, na nichž byl poté proveden geobiocenologický výzkum. Problematika tohoto výzkumu je detailně zpracována např. v publikacích Ambrose a Štykara (AMBROS, ŠTYKAR 1999) či Bučka a Laciny (BUČEK, LACINA 1999). Souběžně s geobiocenologickým snímkováním jsem se snažil popsat co největší počet rostlinných druhů nacházejících se v území (viz kap. 13. Seznam příloh). Názvy rostlin byly konfrontovány s aktualizovaným klíčem autorů (KUBÁT, eds., 2002). Další terénní práce spočívala v zevrubném hodnocení krajinného rázu. K tomuto účelu jsem využil zejména metodiky hodnocení estetiky krajiny, nebo chceme – li vizuální atraktivity krajinného rázu (LACINA 1990, 2005). Počáteční systém hodnocení krajinného rázu, kdy hodnocené segmenty krajiny určovala jejich „dohlednost“, se ukázal být neperspektivním a byl později aplikován na šíře a komplexněji pojaté typy současné krajiny. Součástí výzkumu bylo i rozšíření a doplnění užité metodiky o hodnocení estetické kvality sídel. V tomto kroku mi pomohla zejména publikace Kocourkové (KOCOURKOVÁ 2004) či článek Klvače (KLVAČ 2005). Botanický a geobiocenologický výzkum jsem prováděl v období 3. – 8. 2007, hodnocení krajinného rázu probíhalo v létě 2007 a na jaře 2008, obojí s bohatou fotodokumentací (viz kap. 13. Seznam příloh). 3) Poslední etapa představovala shrnutí výsledků a jejich prezentace v této práci. Vytvořil jsem mapu potenciálního stavu geobiocenóz (podle NEUHÄUSLOVÁ 2008) a mapu současných krajinných typů. Jako podkladové mapy mi sloužily základní mapy ČR v měřítku 1:25000, které jsem převedl do digitální podoby v programu ArcGIS 9.2 (prostřednictvím georeferencování na podkladové vrstvě digitálního modelu území, dostupného na http://geoportal.cz/cenia/). Veškeré grafy jsou zpracovány v programu Microsoft Office Excel 2007, některé schematické náčrtky v programu Malování. 3.2. Přehled dosavadního výzkumu Oblast PPk Třebíčsko je velmi dobře podchycena ve vědecké literatuře zejména co se biogeografické stránky týče. Pokud jde o hodnocení krajinného rázu, zde již tolik zdrojů nenalézáme a pokud ano, jedná se především o prameny narativní povahy, obsažené v subjektivně laděném popisu či básnickém díle, oslavujícím zdejší krajinu (TOMAN 2004). Charakter krajinného rázu PPk Třebíčsko je rovněž dobře vykreslen v propagačních brožurkách a letácích, poskytovaných v informačním středisku v Třebíči a svým způsobem i ve starších publikacích, týkajících se Třebíče a okolí (např. TÁBORSKÝ 1919, WOLF 1935 aj). Zdrojová data k biogeografické části rešerše jsou převzata z vyčerpávající publikace Příroda Třebíčska (ONDRÁČKOVÁ 1980). Pro potřeby následujícího textu by bylo vhodné vylišit články a publikace, týkající se přímo zájmového území. Vzhledem k tomu, že PPk Třebíčsko byl (tehdy jako Oblast klidu Třebíčsko) vyhlášen teprve r. 1982, většina zmiňovaných prací se bude týkat Třebíčska jako takového, bez výraznějšího prostorového ohraničení. Studiem flóry na Třebíčsku se koncem 19. století zabýval František Zavřel a některé výsledky svých pozorování zveřejnil v německy vydávaném časopise Přírodovědeckého spolku v Brně (Verhandlungen des naturforschenden Vereines in Brunn) v letech 1878 a 1881. Zevrubný soupis rostlin vyskytujících se na Třebíčsku vyhotovil Richard Picbauer ve Věstníku klubu přírodovědeckého v Prostějově v roce 1907. Vcelku přesně uváděné lokality publikoval v práci Příspěvek ku poznání květeny okolí Třebíče a některých míst okr. Velkomeziříčského a Náměšťského (SKRYJA 1973, str. 20). Další záznamy se objevují v letech 1923 a 1930, kdy sepsal své poznatky z terénních výzkumů na Třebíčsku Johann Hruby ( práce Die pflanzengeographischen Verhaltnisse Westmahrens). Dle názoru mnohých fundovaných odborníků učinil pro výzkum vegetace Třebíčska nejzásadnější krok Jindřich Suza, třebíčský rodák a profesor Karlovy univerzity v Praze, který je autorem Geobotanických poznámek ze západní Moravy (zejm. část III. – VI.). Jmenované stati byly uveřejněny ve Sborníku Klubu přírodovědeckého v Brně v letech 1931 – 1936. Některé cenné údaje čerpal Suza z herbářů L. Veselského, řídícího učitele v Náramči, jehož sběry jsou uloženy v Muzeu Vysočiny v Třebíči. Vesměs přehledné informace o flóře Třebíčska a Náměšťska přinesl r. 1932 Rudolf Dvořák ve Vlastivědné příručce třebíčského okresu. Některé novější floristické údaje zveřejnili Vladimír Řehořek ve Vlastivědném sborníku Vysočiny (1961), Jaromír Málek v Preslii (1961) a Svatava Ondráčková ve Vlastivědném zpravodaji Západomoravského muzea (1966) a v 10. svazku Sborníku Přírodovědeckého klubu při Západomoravském muzeu v Třebíči (1976). 4. FYZICKO – GEOGRAFICKÉ POMĚRY PP TŘEBÍČSKO 4.1. Geologie Obr. 4: Poloha PPk Třebíčsko v rámci Třebíčského masivu / plutonu (zdroj: HEDBÁVNÝ et al. 2003) V rámci této kapitoly bylo z velké míry využito zejména Kaláškovy stati v rámci publikace Ondráčkové et al., dále pak Čechova článku, týkajícího se mineralogie, v téže publikaci (KALÁŠEK in ONDRÁČKOVÁ 1980, ČECH in ONDRÁČKOVÁ 1980 ). Z geologického hlediska patří celé území k Českému masivu , do oblasti moldanubika. Území PPk Třebíčsko se víceméně kryje s podložím tzv. Třebíčského masivu (někdy též plutonu). Třebíčský masiv je vyvřelé těleso, které utuhlo nehluboko pod povrchem, takže plášť, který jej v době jeho vzniku kryl, byl do dnešních dnů rozrušen a denudován. Jen místy se z něj zachovaly nepatrné zbytky – a sice ve východní části masivu. Jak uvádí ve své publikaci Hedbávný (HEDBÁVNÝ et al. 2003), obecně celý prostor masívu je velmi chudý na rudy. Masiv má podobu trojúhelníků a zasahuje na jih od Třebíče (až k obci Ohrazenice), tedy daleko mimo zájmové území. Na severovýchodě zasahuje k Velké Bíteši, na severozápadě k Polné. Složení masivu odpovídá hlubinným vyvřelým horninám, označovaným termínem žulosyenity (též durbachyty). Tyto horniny mají modrošedou až tmavošedou barvu. Stěžejním faktorem pro odlišení žul a syenitů je množství křemene, obsaženého ve vzorku. Obsahuje – li hornina více než 10% křemene, bývá považována za žulu, v opačném případě se jedná o syenit. Žulosyenit může být využíván jako dekorativní a stavební kámen (z tzv. trnavské žuly je například postavena Bazilika sv. Prokopa v Třebíči). Počátek geneze masivu souvisí s obdobím variského vrásnění, probíhajícího v karbonu. Po utuhnutí docházelo k horotvorným pohybům, což se projevilo vznikem drcených pásem a zlomů. Vnitřní stavba třebíčského masivu je nicméně vcelku jednoduchá – všesměrná, tedy bez vrstevnatosti a vrásnění. Z žilných hornin, vyskytujících se v rámci Třebíčského masivu, můžeme jmenovat aplity a pegmatity. Žilný aplit se nachází převážně v okolí Rudíkova: v brožurce Hejtmanství třebíčské z r. 1919 se k tomu poznamenává, že „západní hranice žuly třebíčské lemována jest tvrdým, velmi těžce větrajícím pásem aplitovým, který slídu jen spoře obsahuje.“( cit. TÁBORSKÝ 1919, s. 5). Vlasta Svobodová (SVOBODOVÁ 1966) uvádí zajímavý výskyt tektonické brekcie v Třebíči a okolí: konkrétní příklad nalezla na východním okraji Budíkovic – pruh brekcií je zde „vřezán“ do okolního žulosyenitového podloží v šířce cca. 50 m a délce cca. 550 m. Hornina se vyznačuje tmavozeleným zbarvením a silnou zvětralostí. Z mineralogického hlediska je významné rozšíření křemenných žil. Ty nejznámější vystupují v okolí Hostákova,Valdíkova a Bochovic a jde o známá naleziště některých vzácnějších odrůd křemene – zejména ametystu, ale i záhnědy, morionu aj. Obr. 5 : Kulovitě odlučné durbachytové balvany zdobí celé území PPk a místy vytvářejí pozoruhodné shluky. Okolí Trnavy 18.1. 2007 4.2. Reliéf „Reliéf krajiny přírodního parku Třebíčsko neposkytuje dramatické pohledy na vysoká pohoří či strmé srázy, které vzbuzují pocit vnitřního napětí a protikladů. Právě naopak – mírně zvlněná, pestře členitá a harmonicky vyvážená krajina je milým pohlazením po duši každého, kdo v ní hledá klid, regeneraci duševních sil a vnitřní mír.“ Anonymus: Přírodní park Třebíčsko, 1996. Obr.6: Etchplén – mírně zvlněný, vyvýšený reliéf charakterizuje zdejší krajinu. Benetice a Ptáčov 6.10. 2008 Není – li uvedeno jinak, čerpal jsem následující informace především z práce Ondráčkové, z kapitoly Geomorfologické poměry (DEMEK in ONDRÁČKOVÁ et al. 1980). Území PPk Třebíčsko spadá – v rámci geomorfologického členění České republiky – do provincie I Česká vysočina, subprovincie I2 Česko - moravská, oblast I2C Českomoravská vrchovina, na pomezí dvou celků – I2C-5 Křižanovská vrchovina a I2C-7 Jevišovická pahorkatina. Křižanovská vrchovina dále vstupuje na území podcelkem IIC – 5B (Brtnická vrchovina), jehož součástí je okrsek IIC – 5B – 7 (Čechtínská vrchovina). Ta tvoří severozápadní část PPk. Dalším podcelkem je IIC – 5A (Bítešská vrchovina), zasahující na zájmové území okrskem IIC – 5A – 11 (Velkomeziříčská pahorkatina). Jevišovická pahorkatina proniká na území PPk z jihu výběžkem podcelku IIC – 7C (Jaroměřická kotlina), reprezentovaného celkem IIC – 7C – 2 (Třebíčská kotlina). (DEMEK, MACKOVČIN eds. 2006). Velkou část popisovaného prostoru zabírá podcelek Třebíčská kotlina, který je na severu omezen výrazným svahem u Rudíkova. Dno kotliny pokrývají především ploché rozvodní hřbety. Severně od nivy řeky Jihlavy vystupují relativně příkré svahy, kopírující jižní hranici PP Třebíčsko. V okolí obce Trnava mají rozvodní hřbety svůj typický, nezaměnitelný charakter – jde o kupovitý reliéf, tvořený četnými nízkými konvexními elevacemi. Vodní síť v tomto segmentu je výrazně pravoúhlá. Vznik popisovaného reliéfu je podmíněn klimatickými podmínkami ve třetihorách a čtvrtohorách, dále pak mladými tektonickými pohyby. V paleogénu probíhalo na zarovnaném povrchu Českomoravské vrchoviny (dále jen ČM vrchoviny) intenzivní tropické zvětrávání. Na tzv. parovině vznikla mocná zvětralinová kůra, která byla v rámci třebíčského žulového plutonu mocnější než na rulách a křemencích v jeho bezprostředním okolí. V neogénu docházelo k rozrušování zvětralinové pokrývky a k obnažení tzv. bazální zvětrávací plochy,tzn. plochy na kontaktu mezi zvětralinami a méně zvětralou matečnou horninou. Jako doklad této časové posloupnosti mohou sloužit typické zaoblené balvany, určující velkou měrou kolorit PPk Třebíčsko. O zmíněném vývoji svědčí i výskyt nízkých exfoliačních kleneb (tzv. ruwarů) v okolí Trnavy. Obnažením bazální zvětrávací plochy vznikl zarovnaný povrch zvaný etchplén. V pleistocénu se na tvorbě krajiny podepisovaly periglaciální pochody, zejména mrazové zvětrávání. Došlo k uložení sedimentů, které byly v nedávné minulosti využívány četnými cihelnami. Antropogenní zásahy do zkoumané krajiny obráží zejména vznik sídel, těžba kamene v lomech, zářezy komunikací či výstavba celé řady rybníků (viz např. rybniční scenérie v okolí obcí Ptáčov a Nárameč atd.) * 218 – pánve, kotliny a brázdy * 514 – ploché vrchoviny * 413b – členité pahorkatiny s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů Obr. 7: Reliéf PPk Třebíčsko v kontextu typologického členění reliéfu (zdroj: CZUDEK 1973) 4.3. Klima Pokud není uvedeno jinak, je tato kapitolka zpracována na základě publikace Hedbávného (HEDBÁVNÝ et al. 2003), který čerpal z Quittových údajů (QUITT 1971,1992). Obr. 8: Klimatické oblasti zastoupené v PPk Třebíčsko (zdroj: QUITT 1975) Území tvořící PPk Třebíčsko leží v mírně teplé klimatické oblasti, konkrétně v celcích MT3, MT5, MT9 a MT11. V průměru vykazuje normální až krátké léto, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché. Přechodné období je normální až dlouhé, s mírným jarem a mírným podzimem. Zima zde probíhá jako normálně dlouhá, mírně chladná, suchá až mírně suchá s normální až krátkou sněhovou pokrývkou. Vyšší partie – tj. zejména okolí kopce Jelení hlava – se vyznačují létem krátkým, mírným až mírně chladným, suchým až mírně suchým: přechodné období je normální až dlouhé, s mírným jarem a mírným podzimem. Zimní období je normálně dlouhé, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché s normálním až krátkým trváním sněhové pokrývky. Průměrné roční teploty se v území PPk pohybují kolem 7°C. Relativní vlhkost činí v ročním průměru cca. 77 – 80%: nejnižší je v květnu, červnu a červenci, nejvyšší v prosinci. Roční srážkové úhrny nabývají na celém Třebíčsku – potažmo i v PPk – v důsledku polohy oblasti ve srážkovém stínu nižších hodnot, než by odpovídalo nadmořské výšce. Maximum srážek spadne v červenci, minimum na přelomu zimy a jara. Tab. 1: Klimatická charakteristika okolí Třebíče (zdroj: QUITT, 1971, 1992) průměrná teplota vzduchu v lednu……………………………..……………-2 až -3°C průměrná teplota vzduchu v dubnu…………………….……….…………..7 – 8 °C průměrná teplota vzduchu v červenci……………………….……………...17 – 18 °C průměrná teplota vzduchu v říjnu……………………..………….………….7 – 8 °C počet tropických dnů (max. 30 °C a vyšší)……………..…………………..8 – 10 počet letních dnů (max. 25 °C a vyšší)…………………………………….40 – 50 počet mrazových dnů (min. -0,1 °C a nižší)………………..……………..110 – 130 počet ledových dnů (max. -0,1 °C a nižší)……………….………………..30 – 40 počet dnů se silným mrazem (min. -10,1 °C a nižší)………….………….15 – 20 počet ledových dnů (max. -10,0 °C a nižší)…………………… ..……….2 a méně srážkový úhrn ve vegetačním období……………………………………...350 – 400 mm srážkový úhrn v zimním období…………………………………………….150 – 200 mm počet dnů se srážkami min. 1 mm………………………………………….90 – 100 počet dnů se srážkami min. 10 mm………………………………………...12 – 15 počet dnů se sněhovou pokrývkou 1 – 20 cm………..……..……………..40 – 50 počet dnů se sněhovou pokrývkou 21 – 40 cm……………………………10 – 15 počet dnů se sněhovou pokrývkou 41 a více cm…………………………..5 – 10 počet dnů zamračených……………………………….……………………140 – 160 počet dnů jasných……………………………………………………………30 – 40 Pro území PPk se mi nepodařilo nalézt klimatickou ani srážkoměrnou stanici. Bylo proto přikročeno k volbě stanic v blízkém okolí. Následující údaje jsou pro klimatickou stanici Budišov a srážkoměrné stanice Budišov, Třebíč a Velké Meziříčí. Tab. 2: Průměrná roční teplota vzduchu na klimatické stanici Budišov v období 1901 - 1950 I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. rok Budišov 483 m -3,2 -1,8 2,1 6,9 12,1 15,1 17,1 16,3 12,7 7,4 2,1 -1,7 7,1 Obr. 9: Průměrná roční teplota vzduchu na klimatické stanici Budišov v období 1901 – 1950 Tab. 3: Průměrný roční srážkový úhrn na srážkoměrných stanicích Budišov, Třebíč a Velké Meziříčí v období 1901 – 1950 I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. rok Budišov 483 m 32 32 32 46 59 77 84 73 48 46 42 39 610 Třebíč 406 m 32 31 28 43 54 70 79 63 42 45 39 37 563 Velké Meziříčí 425 m 39 35 34 45 58 71 79 70 49 50 45 42 617 a) b) c) Obr. 10: Průměrný roční srážkový úhrn na srážkoměrných stanicích Budišov (a), Třebíč (b) a Velké Meziříčí (c) v období 1901 - 1950 4.4. Vodstvo Obr.11: Ukázky vodních ploch v PPk Třebíčsko – zleva rybník Gbel v Náramči, nádrž Lubí u Ptáčova. 18.1. 2007 a 6.10. 2008 Oblast PPk Třebíčsko spadá do povodí Dunaje, dílčího povodí Jihlavy – a tím je též přímo (jižní část PPk) či nepřímo (skrze Oslavu) odvodňováno. Potoky Klapovský a Ptáčovský ( se svými dílčími povodími) odvodňují jižní části PPk do Jihlavy. Ve střední části je dominantní potok Oslavička, v severní pak Svatoslavský potok, které shodně náleží do dílčího povodí Oslavy (potažmo tedy Jihlavy). Plocha celého povodí Jihlavy činí 3117 km^2, plocha povodí Oslavy 817 km^2 (HEDBÁVNÝ et al. 2003). Z hydrologického hlediska je PPk Třebíčsko oblastí, protékanou – jak již bylo naznačeno – několika drobnými toky. Mezi nejvýznamnější se řadí dva levostranné přítoky Jihlavy, mající převážně severojižní směr. Klapovský potok (s průměrným ročním průtokem 0,16 m3/s) a menší potok Lubí, nazývaný též někdy Ptáčovský potok. Vodu z náramečských rybníků odvádí do Jihlavy Mlýnský potok (SKRYJA 1972). Hustota vodních toků je podle Atlasu ČSSR (GÖTZ in SKRYJA 1972) cca. 0,6 - 1,8 km.km^2, přičemž hustota toků narůstá s blízkostí řeky Jihlavy. Z plochy 1 km^2 odteče za vteřinu průměrně 1,4 – 3,7 l vody: v přímém porovnání s ostatními oblastmi Moravy a ani v rámci Českomoravské vrchoviny to není nikterak mnoho. Přestože se nejedná o nikterak vodnou oblast, můžeme zde nalézt celou řadu rybníků. Nejrozsáhlejší rybniční soustavou se může pochlubit okolí obce Nárameč. V centru PPk se nachází rybníky Malý a Velký Bor, z dalších lze jmenovat rybníky Výčapský a Opatůvka ( u Trnavy), Židloch ( u Ptáčova) aj. Na stejnojmenném potoce je téměř při severním okraji Třebíče zbudován velký rybník Lubí. Zvláště v posledních letech dochází na horních tocích potoků k budování retenčních nádrží (HOUZAROVÁ 1999). K tomu však musíme přistupovat šetrně, neboť je velmi důležité přizpůsobit návrh revitalizačních opatření konkrétnímu toku a místu na toku. Používání unifikovaných objektů bez ohledu na konkrétní podmínky a ekologické návaznosti může vést v konečném důsledku ke zhoršení situace (SYNKOVÁ et KUBOVÁ 2005). Často se rovněž realizuje odbahňování zvláště za minulého režimu dlouho zanedbávaných rybníků (HOUZAROVÁ et JELÍNKOVÁ 2003). Tab. 4: Hydrologické charakteristiky vybraných toků v PPk Třebíčsko (zdroj: Hydrologické poměry ČSSR, III.díl, 1970) Vodočet Plocha povodí [km^2] Průměrné roční hodnoty Srážky [mm] Rozdíl srážek a odtoku [mm] Odtok [mm] Odtokový součinitel Specifický odtok [l/s/km^2] Průtok [m^3/s] Klapovský potok - ústí 36,0 570 430 140 0,25 4,44 0,16 Mlýnský potok - ústí 36,6 570 432 138 0,24 4,37 0,16 4.5. Půdy Kapitola je zpracována na základě článku Kaláška v publikaci Ondráčkové (KALÁŠEK in ONDRÁČKOVÁ 1980). Půdy v PPk Třebíčsko mají zřetelný ráz půd lesních. Třebíčsko bylo pro svou relativní nedostupnost kolonizováno až ve 12. a 13. století, z čehož vyplývá, že půdní pokryv si víceméně zachovává svůj původní charakter. Jako dominantní znaky těchto půd můžeme označit značné vyluhování, mělkou ornici v průměru 20 – 25 cm mocnou, slabě až velmi slabě humózní a většinou lehkou. Lze tedy tyto půdy klasifikovat jako kyselé kambizemě, které nabývají v sušších partiích (ostrůvky v polích apod.) charakteru rankerových kambizemí až rankrů. Ten je charakterizován zejména převahou skeletu (TOMÁŠEK 2000). Ve vlhčích sníženinách a na podmáčených loukách zaznamenáváme přítomnost půd pseudoglejových až glejů. S potvrzením výskytu značně kyselých půd (půdní reakce – pH 4 – 5) souhlasí ve své diplomové práci i Skryja, který mj. uvádí: zrnitá syenitová hornina snadno zvětrává a tvoří půdy značně písčité“ (cit. SKRYJA 1973, str. 10). Dále konstatuje, že křemičitan hlinitodraselný (ortoklas) zvětrává pomaleji než okolní hornina a v půdě vytváří zrnka písku. V lesích a zemědělsky nevyužívaných půdách je reakce kyselejší a zásoba přijatelných živin nižší. Obr. 12: Antropogenním působením obnažená stěna u silnice I23 z Třebíče do Brna. Okolí Vladislavi, 18.1. 2007 4.6. Biota 4.6.1. Biogeografická charakteristika PPk Třebíčsko PPk Třebíčsko se dle Culkova fytogeografického členění (CULEK 1996) rozkládá na pomezí dvou bioregionů – Velkomeziříčského, který zabírá podstatnou část zkoumaného území, a Jevišovického, jehož výběžek vyznívá na jihovýchodě u Hostákova, Valdíkova a Ptáčova. Následuje základní charakteristika obou zmíněných bioregionů. 4.6.1.1. Charakteristika Jevišovického bioregionu Bioregion je prostorově víceméně totožný s geomorfologickým celkem Jevišovická pahorkatina. Tvoří jej zejména plošiny na krystalických břidlicích, rozřezané skalnatými údolími. Jde o tzv. přechodný bioregion, ve kterém teplomilná biota proniká údolími hluboko na západ a naopak, v inverzích sestupují horské prvky až k východní hranici. Tato anomálie se svým způsobem projevuje zejména ve východní a jihovýchodní části PPk Třebíčsko. Na plošinách převládá orná půda, v lesích pak kulturní bory a smrčiny. Západní část bioregionu – která nás zajímá především – tvoří migmatity s vložkami amfibolitů i vápenců. Reliéf charakterizuje nápadným kontrastem málo členitých plošin a zaříznutých skalnatých údolí. Na syenitech třebíčského masivu jsou vyvinuty nápadné malé skalnaté pahorky – nízké exfoliační klenby (ruware). Typická výška bioregionu činí 280 – 520 m. Podnebí je dle Quitta mírně teplé, řadí se do oblasti MT 11, vyšší části do MT 9, nejvyšší do MT 5. V bioregionu se projevuje srážkový stín Českomoravské vrchoviny, gradující směrem k východu. Říční údolí charakterizují časté teplotní inverze. Co se půdního pokryvu týče, při západním okraji se střídají kyselé typické kambizemě na zvětralinách krystalinika s luvizeměmi na polygenetických hlínách. Bioticky leží bioregion na pomezí termofytika a mezofytika. Ve vyšších územích se objevují acidofilní doubravy (Luzulo albidae – Quercetum), na hranách skal reliktní bory. Z náhradní vegetace převažuje na vlhkých stanovištích vegetace podsvazu Calthenion, kde dominuje ostřice trstnatá (Carex cespitosa), místy s podhorskými druhy, např. stařincem potočním (Tephroseris crispa). Převládají druhy hercynského lesa, obohacené o druhy alpského podhůří, jako je ostřice chlupatá (Carex pilosa) či zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides). Vyznívá tu i celá řada termofytů s panonskou tendencí, jako např. koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), sesel sivý (Seseli osseum). Silně kulturní krajina se vyznačuje ochuzenou faunou, která je silně ovlivněná sousední severopanonskou podprovincií na východě – např. ježek východní (Erinaceus concolor), bramborníček černohlavý (Saxicola torquata), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), aj. Na tento fakt poukazuje průnik mediteránního a pontomediteránního prvku směrem do nitra Českomoravské vrchoviny údolími západomoravských řek. 4.6.1.2. Charakteristika Velkomeziříčského bioregionu Bioregion zabírá téměř celou Křižanovskou vrchovinu a vyšší západní okraj Jevišovické pahorkatiny. Je tvořen pahorkatinou na zdviženém zarovnaném povrchu na rulách a syenitech. Převládá ochuzená hercynská biota 4. bukového stupně s přechody do 5. jedlobukového stupně. Potenciální vegetace náleží převážně bikovým bučinám, na členitějším reliéfu květnatým bučinám. Převažuje orná půda, lesy tvoří kulturní smrčiny, bory spíše sporadicky. Fragmenty bučin nejsou příliš rozlehlé. Celý bioregion protkávají typické rybniční pánve. V horninovém podloží dominují migmatity, místy s vložkami amfibolitů a vápenců. Zarovnané povrchy jsou zpravidla mírně tektonicky rozčleněny v ploché hřbety a ploché kotliny či brázdy, přičemž drobnozrnnější reliéf tohoto typu charakterizuje právě oblast PPk Třebíčsko. Nepočítáme – li charakteristické balvanité pahorky, pak jsou skalní útvary v bioregionu spíše výjimečné a nevýrazné. Typická výška výrazně plochého bioregionu činí 480 – 670 m. Pokud jde o půdy, převažují zde kyselé typické kambizemě. V plochých sníženinách se setkáme s primárními pseudoglejemi, místy dokonce s typickými gleji. Bioregion se rozkládá v oblasti mezofytika. V potenciální vegetaci dominují acidofilní bučiny (Luzulo - Fagion), na úživnějších substrátech dále květnaté bučiny (Dentario eneaphylli – Fagetum). Přirozenou náhradní vegetaci představují na mezofilních stanovištích ovsíkové louky (Arrhenatherion), popřípadě Violion canninae. Flóra obecně je velmi chudá, s mezními prvky náročnějších pannonských termofytů: tvoří ji takřka výhradně zástupci hercynské květeny, vliv Alp se projevuje vzácným výskytem submontánních druhů, mj.ostřice chlupaté (Carex pilosa), řeřišnice trojlisté (Cardamine trifolia) apod. Některé druhy zde dosahují absolutní východní hranice výskytu, např. rozchodník pýřitý (Sedum villosum), hořeček český (Gentianella bohemica). Převažuje běžná fauna hercynského původu s počínajícími východními vlivy – ježek východní (Erinaceus concolor) v silně zkulturnělé krajině. Dalšími zástupci jsou vydra říční (Lutra lutra) či netopýr brvitý (Myotis emarginatus), z ptáků husa velká (Anser anser), slavík modráček (Luscinia svecica), z plazů ještěrka živorodá (Lacerta vivipara), z hmyzu např. otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) či modrásek (Polyommatus coridon). 4.6.2. Floristické poměry Flóra PPk Třebíčsko – potažmo celého širšího okolí Třebíče – se skládá převážně z druhů všeobecně se vyskytujících v pahorkatinách a podhorských polohách. Některá extrémnější stanoviště nabízejí existenční podmínky také druhům tzv. vyhraněnějších nároků. Například na výslunné svahy s řídkolesím nebo s tzv. „skalními stepmi“ zasahují z teplých oblastí jižní Moravy suchomilné a teplomilné (xerotermní) prvky květeny středoevropských a východoevropských stepí a lesostepí. Na území PPk můžeme popsat několik názorných příkladů: ať již se jedná o přírodní památky s výskytem koniklece velkokvětého Ptáčovský kopeček či Kobylinec, nebo veskrze o celý jižně orientovaný svah v prostoru mezi Ptáčovem, Pocoucovem a Budíkovicemi. Zejména v tomto pásu se jedná o klasickou ukázku šíření xerotermních druhů díky umělému „zestepnění“ krajiny. Naproti tomu na stanovištích stinných nebo zamokřených se uplatňují prvky květeny severské, horské a rašeliništní. Tyto prvky pronikly na Třebíčsko z horských poloh Českomoravské vrchoviny. V rámci PPk, orograficky méně členitého než návětrné partie Vysočiny a ležícího ve srážkovém stínu, je výskyt tohoto typu květeny spíše marginální. Ojediněle pronikly chladnomilné druhy i do nižších poloh, na stinná dna a báze sevřených úseků údolí Jihlavy a jejích větších přítoků – v PPk Třebíčsko se to může týkat některých partií Klapovského potoka, které mají stržovitý charakter. Územím Třebíčska vede hranice mezi dvěma odlišnými květennými oblastmi Pannonicum a Hercynicum (SKALICKÝ 1988). Obr. 13: Krajina u Budíkovic představuje segment s výskytem xerotermních druhů rostlin i živočichů. Budíkovice 11.3. 2007 Pannonicum je nazváno podle oblasti Panonie (Velká uherská nížina – Alföld). Rozsáhlá území květenných oblastí se dělí na menší obvody – na Třebíčsko zasahuje obvod zvaný Moravské předhůří Českomoravské vrchoviny (popř. starší označení Praebohemicum). Tento obvod má přímou migrační souvislost s xerotermní květenou jižní Moravy, Vídeňské pánve a Alföldu. Hranice mezi oblastmi Pannonica a Hercynica probíhá přibližně po čáře Hostákov – Pocoucov – Třebíč: Pannonicum tak pokrývá nevelkou plochu v jižní části PPk Třebíčsko. Hercynicum odvozuje svůj název od Hercynie (Oblast německého Středohoří). Do PPk Třebíčsko zasahuje obvodem Moravská strana Českomoravské vrchoviny a zabírá dominantní plochu studovaného území. Zároveň navazuje na horské obvody v nejvyšších polohách Českomoravské vrchoviny a poskytuje některé lokality pro výskyt horské lesní, resp. rašeliništní květeny. Hranice mezi panonskou a hercynskou oblastí působí na mapě jako ostrá linie, ve skutečnosti je však právě území PPk Třebíčsko prostorem, na němž vyznívají a vzájemně se mísí prvky obou fytogeografických oblastí. 4.6.3. Faunistické poměry Tuto kapitolu jsem volně zpracoval podle článku Šilhavého (ŠILHAVÝ in ONDRÁČKOVÁ 1980). Hned zkraje je třeba poznamenat, že Třebíčsko má z ekologického hlediska výjimečnou polohu, takže v jeho zvířeně nacházíme některé prvky, kterými se odlišuje od běžné středoevropské fauny. Třebíčsko leží na významné klimatické křižovatce srážkově bohatého studeného podnebí se severozápadními hranicemi teplého podnebí s kontinentálnějším rázem a mediteránními či pontickými vlivy. Přestože Českomoravská vrchovina je součástí Českoněmeckého horského masivu, vyšší polohy Třebíčska se faunisticky odlišují od stejně vysokých předhůří západních pohraničních horstev Čech. Vyznačují se menším počtem vztahů k alpské zvířeně: prvky zvířeny karpatské pak na Třebíčsko vůbec nepronikly. Širokým údolím řeky Jihlavy se však na Třebíčsko dostali někteří zástupci zvířeny pontické a mediteránní (zejména členovci). Tito představují nejzápadnější, resp. nejsevernější hranici svého zeměpisného rozšíření. Živočišná charakteristika každého území je dána především druhy nápadnými: z tohoto hlediska se zvířena Třebíčska nikterak výrazně neliší oproti zvířeně sousedních areálů. Zde hovoříme především o savcích, ptácích, obratlovcích, plazech, rybách a obojživelnících. Markantní rozdíly jsou nicméně patrné ve fauně bezobratlých. Z nejranějších výzkumníků fauny Třebíčska lze jmenovat prof. Josefa Uličného, který jako vynikající malakozoolog uveřejnil r. 1895 práci Měkkýši čeští (Přír. klub Praha). V době publikování prof. Uličný přišel pracovně do Třebíče, proto v jeho práci můžeme vystopovat některé zmínky o malakofauně v okolí Třebíče. Řada jeho sběrů se nedočkala publikování. Prvním zoologem, který vědecky popsal určité druhy zvířat z okolí Třebíče, byl Antonín Růžička (Macrolepidoptera: Zajímavější druhy Macrolepidopter na Třebíčsku. Sborník Přír. kl. v Třebíči, I, 1937. Coleoptera: Poznámky k broučí fauně třebíčského kraje. Sborník Přír. kl. v Třebíči, II, 1938: aj.). 4.6.3.1. Základní faunistické biotopy Na území PPk Třebíčsko pozorujeme tři základní biotopy s rozdílnou faunistickou skladbou. 1. Lesy vyšších poloh s pasekami, potoky a mokrými loukami. 2. Kulturní pásmo s nízko položenou oblastí rybniční. 3. Teplé lokality vysloveně stepního rázu. Jmenované biotopy budou dále podrobně popsány s přihlédnutím k jejich lokalizaci v rámci PPk Třebíčsko. Lesy vyšších poloh s pasekami, potoky a mokrými loukami V zájmovém území se jedná především o lesní komplex v okolí Jelení hlavy, situovaný mezi obcemi Budíkovice a Benetice, dále o lesy v okolí Bochovic, Hroznatína, Rudíkova a Hodova. Obr. 14: Paseka uprostřed masivu Jelení hlavy, porostlého převážně smrkovou monokulturou. 6.10.2008 Lesy představují zbytky starého stromového porostu, zmenšeného a značně přeměněného působením člověka. Z původních jedlovo - bukových pralesů se zachovaly jen ostrůvky smíšených lesů (např. ve vrcholových partiích Jelení hlavy). Jako indikátor původnícho hercynského pralesa může sloužit sekáč klepítník členěný (Ischyropsalis hellwigi), reziduum staré evropské zvířeny z doby poledové. Stejně tak i chvostoskok - Collembola - je reliktem někdejší „středoevropské tajgy.“ Lesní měkkýše představují plzák lesní (Arion rufus) a slimák největší (Limax maximus). Z pavoukovců je zde hojně zastoupen štírek mechový (Neobisium muscorum). Z rovněž hojně se vyskytujícího řádu sekáčů si uveďme sekáče pestrého (Mitopus morio), kterého je možné nalézt i vysoko v korunách stromů. V lesní půdě, na stromech a pod šupinami kůry žije řada druhů roztočů. Významné - s ohledem na člověka - je zejména klíště obecné (Ixodes ricinus), hojné v listnatých a smíšených lesích s křovinatou synuzií. V lesích s nízkým podrostem - což se týká především některých partií Jelení hlavy - jsou hojní suchozemští korýši z řádu stejnonožců (Isopoda). Z četných zástupců hmyzu na Třebíčsku si uveďme hlavní, významné zástupce některých čeledí. Řád švábů reprezentuje rusec laponský (Ectobius lapponicus). Řád rovnokřídlých pak kobylka smrková (Barbitistes constrictus), z řádu škvorů škvor bezkřídlý (Chelidurella acanthopygidia), z řádu ploštic kněžice rudonohá (Pentatoma rufipes) či ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus). Nejnápadnějším hmyz z řádu blanokřídlých ztělesňují bezpochyby lesní mravenci. Ve starých odumřelých kmenech vyhlodává široké chodby náš největší mravenec dřevokaz (Camponotus ligniperda) a poněkud menší mravenec černolesklý (Dendrolasius fuliginosus). Charakteristická kupkovitá hnízda si staví mravenec lesní (Formica rufa). Z brouků jsou nejhojnější zástupci čeledi střevlíkovitých. Jmenujme např. ubikvitního střevlíka fialového (Carabus violaceus) či našeho nejkrásnějšího střevlíka - střevlíka zlatolesklého (Carabus auronitens). Kovově zelené zbarvení charakterizuje krajníka pižmového (Calosoma sycophanta). Z lesních škůdců, typických pro Třebíčsko, můžeme zmínit lýkohuba sosnového (Tomicus piniperda) a lýkožrouta smrkového (Ips typhographus). Prakticky výhradně v lesních porostech žijí tesaříci (Cerambycidae): jejich larvy se totiž vyvíjejí v kmenech stromů. Příhodné podmínky pro život zde nachází mj. kozlíček dazule (Acanthocinus aedilis). V exkrementech velkých lesních savců přebývá chrobák velký (Geotrupes stercorarius) a chrobák lesní (Anoplotrupes stercorosus). Motýli, kteří víceméně trvale přebývají uvnitř lesa, se liší od motýlů volných prostranství především zbarvením. Jejich křídla se vyznačují menší pestrostí: lesní motýli jsou spíše večerní a noční, jejich barva je přizpůsobena okolí. Jedná se např. o můry stužkonosku olšovou (Catocala nupta), stužkonosku švestkovou (Catocala fulminea) a stužkonosku modrou (Catocala fraxini). Mezi nebezpečné škůdce jehličnatých stromů řadíme housenky lyšaje borového (Hyloicus pinastri), bourovce borového (Dendrolimus pini) či bekyně mnišky (Lymantria monacha). K dvoukřídlému hmyzu náleží též tiplice. Díky svým rozměrům je nápadná tiplice obrovská (Tipula maxima), obývající zejména lesy severně od Třebíče (tedy vyskytující se v rámci zájmové oblasti). Z druhů komárů zde nalezených zmiňme komára útočícího (Aedes vexans), dále komára pisklavého (Culex pipiens). Z uvedené ukázky bezobratlých našich lesů vidíme, že co do druhové skladby převažuje fauna typicky středoevropská. Vezmeme – li v potaz počet druhů, pak jsou obratlovci lesů mnohem méně hojní. Potoky a tůně obývají zástupci obojživelníků a ryb, lesní porosty zástupci plazů, ptáků a savců. Skalnaté a balvanité fragmenty potoků vyhledává mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), v tůních vegetuje čolek obecný (Triturus vulgaris). Ve vlhkém podrostu se vyskytuje ropucha obecná (Bufo bufo), pod kameny ropucha zelená (Bufo viridis). V bezprostřední blízkosti lesních potoků se setkáváme se skokanem hnědým (Rana temporaria), skokanem ostronosým (Rana arvalis) či rosničkou zelenou (Hyla arborea). Co se týče avifauny, následující seznam je vztažen především na Třebíčsko jako celek a vychází z pozorování M.A.P. Šilhavého (ŠILHAVÝ in ONDRÁČKOVÁ 1980). Mezi dravci je třeba zmínit velmi hojně rozšířenou káni lesní (Buteo buteo) a vzácnější káni rousnou (Buteo lagopus). Sporadicky se objevuje ostříž lesní (Falco subbuteo), naopak vcelku běžná je poštolka obecná (Falco tinnunculus). Z hrabavých ptáků se severně od Třebíče vyskytuje bažant obecný obojkový (Phasianus colchicus ssp. torquatus), který obývá lesy v hojném počtu. Zástupci řádu měkkozobých jsou holub hřivnáč (Columba palumbus), holub doupňák (Columba oenas) a hrdlička divoká (Streptopelia turtur). Řád sov reprezentuje puštík obecný (Strix aluco) a kalous ušatý (Asio otus). Celé území Třebíčska – a tedy i PPk – obývá kukačka obecná (Cuculus canorus). Řád šplhavců zastupuje na zkoumaném území sedm druhů datlovitých, z nichž můžeme jmenovat např. žlunu zelenou (Picus viridis), strakapouda velkého (Dendrocopus major) či datla černého (Dryocopus martius). Není úkolem tohoto přehledu uvádět všechny druhy pěvců na studovaném území: bohatě stačí vyjmenovat alespoň nejvýznamnější druhy. V lesích a křovináchtedy hnízdí mj. lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla), pěnice pokřovní (Sylvia curruca), pěnice vlašská (Sylvia nisoria), sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), budníček větší (Phylloscopus trochilus), budníček menší (Phylloscopus collybita) a budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix), drozd zpěvný (Turdus philomelos), kos černý (Turdus merula), sýkora babka (Parus palustris), brhlík lesní (Sitta europaea), čížek lesní (Carduelis spinus), pěnkava obecná (Fringilla coelebs), vrabec polní (Passer montanus), skřivan lesní (Lullula arborea), vrána černá (Corvus corone), straka obecná (Pica pica) a sojka obecná (Garullus glandarius). Pouze na jehličnaté porosty jsou vázáni např. králíček obecný (Regulus regulus), sýkora uhelníček (Parus ater), sýkora parukářka (Parus cristatus) a křivka obecná (Loxia curvirostra). V době zimního tahu se na území PPk Třebíčsko objevují drozd cvrčala (Turdus iliacus) či brkoslav severní (Bombycilla garrulus). Ve výčtu lesních druhů budeme nyní pokračovat savci. Netopýry představují zejména netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), netopýr ušatý (Plecotus auritus) či netopýr velký (Myotis myotis): některé druhy se soustřeďují spíše v lidských sídlištích. V lesích všeho druhu je hojně zabydlená veverka obecná (Sciurus vulgaris). Z řádu myšovitých jmenujme myšici lesní (Apodemus flavicollis) a myšici křovinnou (Apodemus sylvaticus). Šelmy jsou charakterizovány výskytem zcela běžných druhů jako např. liška obecná (Vulpes vulpes), kuna lesní (Martes martes), kuna skalní (Martes foina), lasice kolčava (Mustela nivalis), lasice hranostaj (Mustela erminea) a tchoř tmavý (Putorius putorius). Nepříliš hojným obyvatelem všech lesů je jezevec lesní (Meles meles). V několika posledních desetiletích se rozmnožilo prase divoké (Sus scrofa), které se nikde nezdržuje delší dobu, nýbrž po skupinách migruje z místa na místo. Lesy kolem Horních Vilémovic pravidelně navštěvují daněk skvrnitý (Dama dama), stejně jako nepůvodní muflon (Ovis musimon). Věnujme se nyní zvířeně solitérních lesních luk a pasek, které se vyznačují diametrálně odlišnou skladbou zejména členovců, ale i jiných živočišných druhů. Podstatný rozdíl mezi faunou luk a pasek podmiňuje fakt, že paseka je víceméně nepřirozeným společenstvem, které velmi rychle směřuje ke klimaxu lesa. Druhově nejbohatší zvířena se proto nalézá na pasekách starých cca. 3 – 4 roky, potom se začne jejich složení přibližovat lesním společenstvům. Na lesních loukách – v podmínkách PPk Třebíčsko se jedná především o luční segmenty v okolí potoků – přibývají navíc druhy vodní a pobřežní. Suché travnaté plácky obývá velký pavouk lovčík hajní (Pisaura mirabilis), okraje lesů a křovin si oblíbil křižák obecný (Araneus diadematus). V nízkých křovinách nachází útočiště pokoutník nálevkový (Agelena labyrinthica). Výslunné suché paseky hostí četné druhy sarančat a kobylek – mj. kobylku cvrčivou (Tettigonia cantans), saranče měnlivou (Chorthippus biguttulus) či nápadnou saranče vrzavou (Psophus stridulus). Na rozdíl od „interiéru“ lesa oživují lesní louky a paseky krásní motýli – ať už jde o perleťovce stříbropáska (Argynnis paphia), babočku admirála (Vanessa atalanta), babočku paví oko (Inachis io), na stepních stráních u Budíkovic se potom vyskytuje exoticky vyhlížející batolec duhový (Apatura iris). Na květech sedají v pozdním létě mouchy pestřenky – Syrphidae. V některých lesních potocích můžeme nalézt pstruha obecného (Trutta trutta) a pstruha duhového (Oncorhynchus mykiss), dále např. střevli potoční (Phoxinus phoxinus). Z hadů je hojná užovka obojková (Natrix natrix), naopak řídce se vyskytující zmije obecná (Vipera berus). Mravence zde zastupují druhy mravenec luční (Formica pratensis), mravenec žlutý (Lasius flavus), pod drny žije mravenec žahavý (Myrmica rubra). Na vlhčích loukách zejm. v okolí Přeckova nalézá ideální podmínky kobylka Metrioptera brachyptera, saranče Tetrix undulata, saranče zelená (Omocestus viridulus) či saranče luční (Chorthippus montanus). Z obtížných much křižují lesní louky i paseky ovád hovězí (Tabanus bovinus), bzikavka dešťová (Haematopota pluvialis) aj. Řád obojživelníků reprezentuje ve stojatých vodách skokan zelený (Rana esculenta) a kuňka obecná (Bombina bombina). Ptáků není poblíž horních toků nikterak mnoho: zmiňme však alespoň skorce vodního (Cinclus cinclus), konipasa horského (Motacilla cinerea) a ledňáčka říčního (Alcedo atthis). V březích potoků si hrabe nory drobný savec rejsec vodní (Neomys fodiens). Kulturní pásmo s nízko položenou oblastí rybniční V rámci PPk Třebíčsko se jedná především o rybniční oblast v okolí Ptáčova, Valdíkova a Náramče, která se vyznačuje relativně plochým reliéfem a vysokým stupněm zornění. Obr. 15: Rákosiny navazující na hladinu rybníka Velký Židloch. 11.3. 2007 Jako nejvýznamnější živočišné společenstvo této oblasti je třeba označit vodní ptactvo: pramenné oblasti potoků, napájejících rybníky, se nalézají především v lesích nebo jejich bezprostřední blízkosti. Následující neúplný výčet vodního ptactva postihuje rybníky v oblasti Třebíčska a lze tvrdit, že stejné druhy sídlí – resp. v době soupisu sídlily - tedy i na rybnících, situovaných v jihovýchodní části PPk Třebíčsko. Soupis pořídil třebíčský zoolog M.A.P. Šilhavý (ŠILHAVÝ in ONDRÁČKOVÁ 1980). Z řádu potápěčů jmenujme potápku roháče (Podiceps cristatus) či potápku malou (Tachybaptus ruficollis). V době podzimního tahu, resp. v období zimních měsíců se na rybnících objevují potáplice severní (Gavia arctica), potápka rudokrká (Podiceps griseigena) a potápka žlutokrká (Podiceps auritus). Řád brodivých zastupují především druhy, objevující se pouze v tahu. Konkrétně např. volavka popelavá (Ardea cinerea), volavka stříbřitá (Egretta garzetta) a bukač velký (Botaurus stellaris). V okolí lidských sídlišť se zabydlel čáp bílý (Ciconia ciconia). Z řádu vrubozobých se opět většina druhů vyskytuje pouze v průtahu – husa velká (Anser anser), husa polní (Anser fabalis), hohol severní (Bucephala clangula), u Ptáčova a Trnavy morčák prostřední (Mergus serrator). Hnízdivce představuje kachna divoká (Anas platyrhynchos), polák velký (Aythya ferina), dále také polák chocholačka (Aythya fuligula). K méně hojným hnízdivcům se počítá mj. čírka modrá (Anas querquedula), čírka obecná (Anas crecca) a polák malý (Aythya nyroca). Na rybníky u Trnavy se příležitostně zatoulala labuť zpěvná (Cygnus cygnus). Řád kráčivých na rybnících představuje lyska černá (Fulica atra), pobřežní porosty obývá chřástal vodní (Rallus aquaticus). Z bahňáků můžeme zmínit pouze průtažné druhy – kulík zlatý (Pluvialis apricaria), jespák bojovný (Philomachus pugnax), vodouš šedý (Tringa nebularia), koliha velká (Numenius arquata) aj. K hnízdivcům náleží kulík říční (Charadrius dubius). Nejběžnějším zástupcem řádu dlouhokřídlých je nesporně racek chechtavý (Larus ridibundus). Z řádu pěvců hnízdí podél potočních i rybničních břehů cvrčilka říční (Locustella fluviatilis), rákosiny preferuje rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus), v nízké pobřežní vegetaci se vyskytuje poměrně vzácný rákosník proužkovaný (Acrocephalus schoenobaenus). Vcelku běžně se v době průtahu objevuje strnad rákosní (Emberiza schoeniclus). Jako zajímavost M.A.P. Šilhavý (ŠILHAVÝ in ONDRÁČKOVÁ, 1980) uvádí, že r. 1974 se na jednom z rybníků u Ptáčova zdržoval exotický jeřáb Antigonin (Grus antigone), zatoulaný z některé zoologické zahrady. Zbytek pozemků v okolí vodních ploch a toků je intenzivně obděláván. Drobné fragmenty lesů a skalnaté ostrůvky, lokalizované většinou na málo úrodné písčité půdě, tvoří jen jakési „pseudoreziduum“ původní přírody: většinu území však zabírá ryzí kulturní step. Z ptačí fauny zde žije koroptev polní (Perdix perdix), křepelka polní (Coturnix coturnix). Poblíž lidských sídel je v poslední době hojná hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto), původem z jihozápadní Asie. Jako vesměs hojný druh můžeme označit rorýse obecného (Micropus apus). Otevřenou plošinu kulturní stepi včetně zahrad Třebíčska zabydluje bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus), sýkora koňadra (Parus major), sýkora modřinka (Parus caeruleus), vlaštovka obecná (Hirundo rustica), stehlík obecný (Carduelis carduelis), vrána obecná (Corvus corone), špaček obecný (Sturnus vulgaris), straka obecná (Pica pica) aj. Z ichtyofauny byly pozorovány např. tyto druhy: pstruh obecný (Trutta trutta), štika obecná (Esox lucius), kapr obecný (Cyprinus carpio), karas obecný (Carassius carassius), jelec tloušť (Leuciscus cephalus), lín obecný (Tinca tinca), aj. Z běžně se vyskytujících plazů jmenujme ještěrku obecnou (Lacerta agilis), slepýše křehkého (Anguis fragilis) či užovku podplamatou (Natrix tesselata). Savce, žijící na kulturní stepi, reprezentují oba druhy ježků - ježek východní (Erinaceus concolor) i ježek západní (Erinaceus europaeus). Dále zde pak žije krtek obecný (Talpa europaea), zajíc polní (Lepus europaeus), křeček polní (Cricetus cricetus). Při rybnících sídlí ondatra Ondatra zibethica. V antropogenním prostředí se objevují myš domácí (Mus musculus) a potkan Rattus norvegicus. Biotop kulturní stepi na Třebíčsku predikuje výskyt některých typických druhů bezobratlých - z hmyzu jde mj. o čmeláka zemního (Bombus terrestris), svižníka polního (Cicindela campestris), kovaříka obilního (Agriotes lineatus), zlatohlávka zlatého (Cetonia aurata), slunéčka sedmitečného (Coccinella septempunctata), vzácného tesaříka pižmového (Aromia moschata) aj. Přítomné motýly zastupují přástevník medvědí (Arctia caja) či babočka jilmová (Nymphalis polychloros). Členovci, žijící přímo na vodě či s hydrickým režimem jakkoliv svázaní, jsou např. potápník vroubený (Dytiscus marginalis) či vodomil černý (Hydrous piceus). Z četných druhů šídel, motýlic či vážek si zaslouží zmínku vážka plochá (Libellula depressa) a šídlo modré (Aeschna cyanea). Na klidných rybničních hladinách vesluje ploštice vodoměrka štíhlá (Hydrometra stagnorum) a její příbuzná znakoplavka obecná (Notonecta glauca). Z pavouků ve vodě žijících je nutno zmínit vodoucha stříbřitého (Argyroneta aquatica). Teplé lokality vysloveně stepního rázu Obr. 16: Skalnatý ostroh v polích u Hostákova a stepní lada v jeho jihovýchodní části. Hostákov 24.6. 2008 Nejde o souvislou oblast, nýbrž o fragmenty druhotných stepních lad, skalních ostrohů a dalších výslunných, vysýchavých stanovišť převážně jižní expozice. Takové lokality nacházíme v okolí Pocoucova, Budíkovic, Ptáčova a Trnavy, tedy převážně v jižní části PPk Třebíčsko. Čím se tento biotop výrazně odlišuje od výše popisovaných, je především výskyt teplomilných a suchomilných členovců pontomediteránní provenience. O těchto živočiších literatura povětšinou mlčí, údaje jsou neúplné, strohé a kusé. I z několika spíše ojedinělých nálezů hmyzu je však patrný význam malých xerotermních segmentů pro zoologii větších území. Z řádu motýlů byly ve fragmentech stepního bezlesí – speciálně v okolí obcí Ptáčov či Hostákov – pojmenovány mj. následující druhy (RIETSCHEL, POVOLNÝ 2004): okáči Maniola lycaon, okáč skalní (Chazara briseis), Brintesia circe, Eumenis arethusa, šípověnka Apatele euphorbiae, dále pak druhy Hyponephele lycaon, Meleagria daphnis, Callistege mi, Malacosoma castrense, Anaitis plagiata, Zygaena carniolica atd. Na stepních lokalitách PPk Třebíčsko se podařilo nalézt teplomilné druhy kobylek Metrioptera bicolor, Platycleis grisea a sarančí Stenobothrus lineatus, Omocestus haemorhoidalis či saranči modrokřídlou (Oedipoda caerulescens) (CHLÁDEK 1983). 4.6.4. Maloplošná chráněná území v PP Třebíčsko V rámci PPk Třebíčsko se nacházejí 4 maloplošná chráněná území – vesměs přírodní památky. Jak se uvádí v publikaci Chráněná území ČR VII.(FALTYSOVÁ – MACKOVČIN - SEDLÁČEK 2005), hlavní charakteristiky maloplošných chráněných území kraje Vysočina, kde popisuje i již zmíněné přírodní památky PPk Třebíčsko – jmenovitě Kobylinec, Pazdernu, Ptáčovský kopeček a Syenitové skály. PP Kobylinec „KONIKLECI…proč jsi tak zbledl?...Teprve po Velikonocích otvírá se svatební veselí, ale proč nevěsta přistupuje k oltáři v bělostném závoji?...Krčíš se při zemi, a to je dobře, poněvadž i takto tě najde, kdo tě potřebuje…Ne, neměli by tě trhat, každý je krásný jen na svém místě…“ Jakub Deml: Moji přátelé, 1990. Obr. 17: Přírodní památka Kobylinec. 20.1. 2007 Přírodní památka Kobylinec se nachází v katastrálním území obce Trnava v nadmořské výšce 441 – 452 m a na výměře 0,44 ha. Byla vyhlášena v roce 1982, tedy ve stejném roce, kdy vznikla i PPk (tehdy Oblast klidu) Třebíčsko. Areál tvoří skalní výchozy, nevelké pastviny a borový remízek na nevýrazném pahorku (ruwaru). Předmětem ochrany je polopřirozená vegetace kostřavových pastvin s koniklecem velkokvětým (Pulsatilla grandis) na severozápadním okraji rozšíření tohoto xerotermofytu. Podloží představují durbachyt – matečná hornina Třebíčského masivu: v okolí vystupují i drobné křemenné žíly. Z půdních typů převažuje kambizem typická a její kyselá varieta, s níž souvisí i sporadický výskyt pseudogleje typického. Vegetaci zastupují zbytky někdejší kostřavové pastviny svazu Koelerio – Phleion phleoidis s již zmíněným koniklecem velkokvětým (Pulsatilla grandis), provázeným dalšími xerotermofyty jako jsou psineček tuhý (Agrostis vinealis), tařinka kališní (Alyssum alyssoides), kriticky ohrožený druh smil písečný (Helichrysum arenarium), dále bělolist rolní (Filago arvensis), bojínek tuhý (Phleum phleoides), chrpa porýnská (Centaurea stoebe), divizna jižní rakouská (Verbascum chaixii ssp. austriacum), chmerek vytrvalý (Scleranthus perennis), jetel alpínský (Trifolium alpestre), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), zběhovec lesní (Ajuga genevensis), apod. Z fauny stojí za zmínku především ploštice,např. štíhlenka velká (Neides tipularius), dále Spathocera lobata, Ulmicola spinipes aj. Z plazů zde žije užovka hladká (Coronella austriaca). Území přírodní památky se dříve využívalo jako pastvina: po ukončení pastvy docházelo k likvidaci náletů borovice lesní či růže šípkové. Opakovaně byla rovněž odstraňována stále se obnovující černá skládka v místě bývalého lomu na okraji elevace. PP Pazderna „SÍTINO, tam, kde stojíš, nějaká hvězda dopadla z nebe, až to vyšplíchlo.“ Jakub Deml: Moji přátelé, 1990. Obr. 18: Přírodní památka Pazderna. 20.1. 2007 Přírodní památku Pazderna najdeme v těsné návaznosti na obec Přeckov ( a tedy v jejím katastru). Výměra činí 2,02 ha, nadmořská výška se pohybuje kolem 490 – 500 m. Historie ochrany pastvin a podmáčené louky v tomto areálu spadá do r. 1985. Chrání se zde především zbytky původních mokrých luk s výskytem prstnatce májového (Dactylorhiza majalis). Území je opět situováno na durbachytovém podloží Třebíčského masivu: z půdních typů jmenujme kambizem typickou, varietu kyselou s lokálními příměsemi pseudogleje až gleje. Květeně dominuje vegetace svazu Calthion se zastoupením již zmíněného prstnatce májového (Dactylorhiza majalis), blatouchu bahenního (Caltha palustris), ostřice obecné (Carex nigra), starčeku potočního (Tephroseris crispa) či sítiny rozkladité (Juncus effusus). Z faunistického hlediska nebylo dosud území pořádně prostudováno. Louka se dříve pravidelně kosila, sušší místa pravděpodobně sloužila i k pastvě. Od r. 1997 dochází k pravidelnému kosení vybraných částí přírodní památky. PP Ptáčovský kopeček „KONIKLECI,v týdnu pašijovém jest tak prázdno na polích, a bílá oblaka mají tak naspěch, že si nás ani nevšímají, a my bychom přece snad nějaké slovo našli a někomu po nich vzkázali…“ Jakub Deml: Moji přátelé, 1990. Obr. 19: Přírodní památka Ptáčovský kopeček 18.1. 2007 Jedná se o nesporně nejdéle chráněný segment krajiny v PPk Třebíčsko (tehdy ještě neexistujícím), neboť přírodní památka zde byla vyhlášena již r. 1948. Skalnatý pahorek, vypínající se v polích nedaleko Klapovského potoka v k.ú. Ptáčov ve výšce 430 – 448 m n.m., má rozlohu 0, 19 ha. Vzhledem k analogickému reliéfu i expozičním podmínkám je předmět ochrany prakticky totožný s přírodní památkou Kobylinec – tj.zabezpečení populace koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis). Horninový podklad tvoří mylonity, vzniklé ze žulosyenitů třebíčského masivu. Půdní pokryv reprezentuje kambizem typická, ve sušších částech částech kambizem rankrová až ranker. Mimo výrazného koniklece velkokvětého obývají lokalitu další suchomilné a teplomilné druhy, mj.chrpa porýnská (Centaurea stoebe), psineček tuhý (Agrostis vinealis), zběhovec lesní (Ajuga genevensis), smělek štíhlý (Koeleria macrantha), devaterník velkokvětý tmavý (Helianthemum grandiflorum ssp. obscurum), průtržník lysý (Herniaria glabra), mochna písečná (Potentilla arenaria), sesel sivý (Seseli osseum), silenka nící (Silene nutans), rozrazil Dillenův (Veronica dillenii), rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata) atd. Fauna Ptáčovského kopečku byla v minulosti vcelku podrobně zkoumána. Můžeme zde hovořit o refugiu autochtonní teplomilné a suchomilné zvířeny. Žije zde např.kobylka šedá (Platycleis grisea), saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens), na jižním svahu pak potemník Opatrum sabulosum, který preferuje písčitá stanoviště. Z motýlů sem zalétá okáč kostřavový (Arethusana arethusa) a vřetenuška ligrusová (Zygaena carniolica). Lokalitu obývá také ještěrka obecná (Lacerta agilis). Území přírodní památky ukazuje typickou kulturně využívanou krajinu Třebíčska. V minulosti sloužilo zejména pastevním účelům. Od poloviny 20. století (doba vyhlášení PPk) se od hospodaření postupně upouští a redukuje se na pravidelné kosení koncem léta a snižování počtu náletových dřevin. PP Syenitové skály „BODLÁKU, furiante, buď zdráv! Co si má počít láska zhrzená?“ Jakub Deml: Moji přátelé, 1990. Obr. 20: Přírodní památka Syenitové skály (zdroj: http://nasejizdy.czechian.net/20080217_syenity/20080217_syenity.htm) Přírodní památka Syenitové skály se nalézá v katastru Pocoucova na levém svahu potoka Lubí v nadmořské výšce 468 – 475 m. Prostranství o rozloze 0,95 ha je chráněno již od r. 1950 a ztělesňuje typickou ukázku balvanitého rozpadu žulosyenitu třebíčského masivu: tato hornina se vyznačuje vysokou přirozenou radioaktivitou v důsledku obsahu uranu, thoria a jiných radioaktivních prvků. Balvany představují odolná jádra, která nepodlehla silnému tropickému zvětrávání v třetihorách a mrazovému zvětrávání v pleistocénu. V bezprostřední blízkosti balvanů se vyskytuje kambizem typická. Vegetační kryt je tvořen porosty kostřavových pastvin se skupinami vzrostlých dřevin. Ve společenstvech svazu Koelerio – Phleion phleoidis dominují kostřava ovčí (Festuca ovina), bika ladní (Luzula campestris), dále jahodník trávnice (Fragaria viridis), lomikámen cibulkatý (Saxifraga bulbifera), mařinka psí (Asperula cynanchica), česnek viniční (Allium vineale), zvonek okrouhlolistý (Campanula rotundifolia), dříve prý tu dokonce rostly smil písečný (Helichrysum arenarium) a vstavač obecný (Orchis morio). Typickým keřem je jalovec obecný (Juniperus communis), stromy zastupují statné duby letní (Quercus robur), bývalé pastviny zarůstá trnka obecná (Prunus spinosa). Průzkum fauny nebyl v prostoru dosud realizován. Od pravidelné pastvy se na území upustilo v období kolektivizace: lokální poškození v důsledku vedení bývalého vodovodu není příliš znatelné. V rámci péče o území by se měl průběžně odstraňovat křovinný nálet a probírat porost mladých dubů, zatímco u travnatých ploch se předpokládá pravidelné kosení a obnovení pastvy. ¨ 5. BIOGEOGRAFICKÁ DIFERENCIACE KRAJINY PP TŘEBÍČSKO 5.1. Teoretická východiska biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí Tato kapitola byla zpracována na základě publikace Bučka a Laciny (BUČEK, LACINA 1999). Cílem geobiocenologické typologie krajiny je diferenciace potenciálního stavu geobiocenóz, který je prakticky jediným objektivním východiskem pro hodnocení minulých i budoucích změn v krajině. Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí sestává z řady na sebe navazujících kroků, které vycházejí z porovnání přírodního a aktuálního stavu geobiocenóz v krajině. Zároveň - jak podotýká ve svém referátu na konferenci Problémy současné biogeografie Raušer - při vegetačně – geografické pracovní metodě musí geograf vycházet ze studia malých území (RAUŠER in MARIÁNEK et al. 1969). Zmíněné kroky jsou následující: · diferenciace potenciálního stavu geobiocenóz v krajině (geobiocenologická typologie) · diferenciace aktuálního stavu geobiocenóz v krajině · hodnocení antropického vlivu a ekologické stability · hodnocení funkčního potenciálu a funkčního významu geobiocenóz · vymezení kostry ekologické stability krajiny Zmíněná geobiocenologická typizace krajiny vychází z aplikace teorie typu geobiocénů. Typem geobiocénů je myšlen soubor geobiocenózy přírodní a všech od ní vývojově pocházejících a do různého stupně změněných geobiocenóz až geobiocenoidů, včetně vývojových stádií, která mohou nastat na segmentu určitých trvalých ekologických podmínek (ZLATNÍK 1976). Hypotéza staví na předpokladu, že v případě ukončení antropických vlivů zde opět vzniknou sukcesním vývojem společenstva odpovídající přírodním. Geobiocenologický klasifikační systém se dělí na nadstavbové a základní jednotky. Nadstavbové jednotky jsou vegetační stupně a ekologické řady (trofické a hydrické). Jako základní jednotky se označují skupiny typů geobiocénů (STG), tedy sdružené typy geobiocénů s podobnými ekologickými podmínkami, zjišťovanými prostřednictvím druhového složení rostlinných společenstev. Skupiny typů geobiocénů identifikujeme pomocí geobiocenologické formule. Na prvním místě je uveden vegetační stupeň, na druhém trofická řada resp. meziřada a na třetím hydrická řada. Např. 5B3 označuje STG typické jedlové bučiny (5. vegetační stupeň, mezotrofní trofická řada, normální hydrická řada). Tab. 5: Nadstavbové jednotky geobiocenologické typizace Nadstavbové jednotky geobiocenologické typizace Vegetační stupně Trofické řady a meziřady Hydrické řady 1. dubový 2. bukodubový 3. dubobukový 4. bukový 5. jedlobukový 6. smrkojedlobukový 7. smrkový 8. klečový 9. alpínský A oligotrofní řada (chudá a kyselá) AB oligotrofně mezotrofní meziřada B mezotrofní řada (středně bohatá) BC mezotrofně nitrofilní meziřada BD mezotrofně bázická meziřada C nitrofilní řada (obohacená dusíkem) CD nitrofilně bázická meziřada D bázická řada (živinami bohatá na bázických horninách) 1 zakrslá (suchá) 2 omezená 3 normální 4 zamokřená 5 mokrá a) s proudící vodou b) se stagnující vodou 6 rašeliništní V kulturní krajině převažují z ekologického hlediska méně stabilní a nestabilní ekosystémy, záměrně udržované pro vysokou produkci požadované biomasy. Jde zejména o polní kultury a hospodářské lesy, charakteristické čistou primární produkcí, ale sníženou biodiverzitou (DIVÍŠEK 2008). Na základě vymezení stupňů přirozenosti geobiocenóz lze zhodnotit funkční potenciál a funkční význam segmentů geobiocenóz a navrhnout základní opatření, nezbytná pro zajištění optimálního stavu krajiny z hlediska životního prostředí člověka (BUČEK, LACINA 1981). Tab. 6 : Klasifikace geobiocenóz podle intenzity vlivu lidské činnosti (zdroj: BUČEK, LACINA 1981) GEOBIOCENÓZA EKOTOP BIOCENÓZA I. přírodní Beze změny Stabilní autoregulační společenstva se zachovalým původním druhovým složením a strukturou II. přirozená Beze změny Původní druhové složení, změněná struktura III. přírodě blízká Pouze reverzibilní změny, vyvolané biocenózou Změněný vzájemný poměr původních druhů: lesní společenstva – schopnost přirozené obnovy, louky – schopnost udržení při minimálních zásazích (kosení) IV. přírodě vzdálená Změněné některé vlastnosti (převážně půdní) Výrazně změněné druhové složení, obvykle významný podíl nepůvodních druhů, vznik a udržení společenstva je podmíněn lidským zásahem (např. umělá obnova) V. přírodě cizí Trvale výrazně změněné vlastnosti Nestabilní společenstva s dominancí nepůvodních druhů, zcela závislá na periodicky se opakujících lidských zásazích VI. umělá Trvale výrazně změněné vlastnosti neustále člověkem udržované Zcela závislá na lidských zásazích, vysoký podíl neofytů, nutnost přísunu energie a živin z vnějšku 5.2. Potenciální, přírodní stav geobiocenóz Potenciální, přírodní stav geobiocenóz znamená takový stav, jaký by panoval v současných ekologických podmínkách při vyloučení zásahu člověka (BUČEK, LACINA 1981). Při zjišťování přírodního stavu krajiny je nejprve potřeba typizovat geobiocenózy, a to skrze základní aplikační jednotky – STG. Tyto se využívají ke konstrukci map potenciálního, přírodního stavu ekosystémů v krajině. Analogickou klasifikační metodou je typologický klasifikační systém stanovištního průzkumu lesů (typologický systém ÚHÚL), používaný v rámci hospodářské úpravy lesů. Místo STG se zde používá jednotka soubor lesních typů (SLT). Tyto blízké typologické systémy se nicméně liší pojetím ekologických řad i vegetační stupňovitosti. Vzhledem k tomu, že pro potřeby diplomové práce využívám geobiocenologickou typizaci, není nutno zmiňovat rozdíly oproti lesnické typologii. Faktem zůstává, že u některých SLT je zjevný posun do vyšších vegetačních stupňů, než by se ve zdejší krajině dalo očekávat a že zastoupené STG mají větší vypovídající hodnotu. 5.3. Nadstavbové jednotky geobiocenologické typizace v PPk Třebíčsko V území PPk Třebíčsko nalezneme převážně geobiocenózy 4. vegetačního stupně. Pouze na jihovýchodě a v sušších oblastech je možné identifikovat i 3. vegetační stupeň. Z hlediska trofických řad jde o relativně pestré území. Vyskytují se zde následující trofické řady: A – oligotrofní řada, AB – oligotrofně mezotrofní meziřada, B – mezotrofní řada a BC – mezotrofně nitrofilní meziřada. Hypoteticky vzato by tu měla dominovat oligotrofní trofická řada (A), typická pro kyselé a velmi minerálně chudé horniny, což je případ třebíčského durbachytu. Na základě terénního šetření však poněkud překvapivě převládaly oligotrofně mezotrofní meziřada (AB) a zejména mezotrofní trofická řada (B). Za tento posun zřejmě odpovídá člověk, který svou činností přispívá k ruderalizaci a nitrifikaci území hlavně v okolí cest a rekreačních objektů. Jako přirozenější a původnější se jeví lokalizace mezotrofně nitrofilní trofické meziřady (BC), která je charakteristická pro terénní poklesy, báze svahů a dna údolí, kde dochází k akumulaci půdních částic, obohacených humusem (DIVÍŠEK 2008). V případě řešeného území se jmenovaná meziřada rozprostírá v okolí vodních toků a ploch, např. u Náramče a Ptáčova. Co se týče hydrických řad, v rámci PPk Třebíčsko nalézáme řady 2, 3, 4 a 5 , popř. v různých kombinacích. Řada 2 (omezená) figuruje především na sušších lokalitách stepních lad a balvanitých pahorků, řada 3 (normální) potom na území PPk převažuje. Řada 4 (zamokřená) byla identifikována v okolí rybníků a mělkých potočních úvalů (např. Mlýnský potok u Náramče), řada 5 (mokrá) charakterizuje okraje nivních palouků v hlubších údolích potoků (např. Lubí pod stejnojmennou vodní nádrží, Klapovka pod Trnavou aj.) 5.4. Přehled skupin typů geobiocénů v PPk Třebíčsko Tab. 7: Skupiny typů geobiocénů v PPk Třebíčsko Formule Latinský název Český název Zkratka 4BC – C (4)5a Fraxini – alneta superiora Jasanové olšiny vyššího stupně FrAlsup 3A1 - 2 Pineta quercina Dubobory Pq 4BC – C (BD – D)4 – 5b Alneta superiora Olšiny vyššího stupně As 4B3 Fageta typica Typické bučiny Ft 4AB3 Fageta abietino - quercina Jedlodubové bučiny FAq (3)4AB(3)4 Abieti – querceta roboris piceae Smrkové jedlové doubravy AQrp Jasanové olšiny vyššího stupně (Fraxini – alneta superiora) : 4BC – C(4)5a Přítomnost STG se projevuje zejména v úzkých potočních nivách Ptáčovského, Klapovského a Svatoslavského potoka. Mezi dřevinami převládá jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), olše šedá (Alnus incana), vrba bílá (Salix alba), sestupuje sem i javor klen (Acer pseudoplatanus). V synuzii podrostu dominuje bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), kerblík lesní (Anthriscus sylvestris), dále se vyskytují šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius), svízel povázka (Galium mollugo), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), vikev plotní (Vicia sepium). V rámci geobotanické mapy (MIKYŠKA 1968) dané STG odpovídají jednotce luhy a olšiny (AU), mapa potenciální přirozené vegetace (NEUHÄUSLOVÁ 1998) je definuje jako střemchovou jaseninu místy s mokřadními olšinami (2). Lesní mapy ÚHÚL pak hovoří o dvou jednotkách – jasanové olšině (3L) a montanní jasanové olšině (5L). Dubobory (Pineta quercina): 3A1 – 2 Naprosto typický segment pro PPk Třebíčsko zahrnuje výslunné balvanité ostrůvky v polích, především v okolí Pocoucova, Trnavy a Ptáčova, roztroušeně v okolí Hostákova, Valdíkova a Náramče. V dřevinném patře jasně převažuje borovice lesní (Pinus sylvestris), dále zde najdeme lísku obecnou (Corylus avellana), či hloh obecný (Crataegus laevigata). Z křovinatého podrostu zmiňme např. růži šípkovou (Rosa canina), bez černý (Sambucus nigra) či krušinu olšovou (Frangula alnus). Na skladbě bylinného patra se podílejí kostřava ovčí (Festuca ovina), třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), mochna stříbrná (Potentilla argentea), divizna jižní rakouská (Verbascum chaixii ssp. austriacum), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa), mateřídouška obecná (Thymus vulgaris), silenka širolistá bílá (Silene latifolia alba), vzácněji sesel sivý (Seseli osseum) či hadinec obecný (Echium vulgare). V geobotanické mapě (MIKYŠKA 1968) se hovoří o acidofilních borech a reliktních borech silikátových podkladů (P). Mapa potenciální přirozené vegetace (NEUHÄUSLOVÁ 1998) nazývá tyto STG ostatními acidofilními bory (42). Lesní mapy ÚHÚL člení STG do několika jednotek – reliktní bor (0Z), chudý (dubový) bor (0M), kyselý (dubo – bukový) bor (0K), zakrslá dubová bučina (3Z). Olšiny vyššího stupně (Alneta superiora): 4BC – C (B – BD)4 – 5b Tento segment se vylišoval velmi obtížně, neboť zkoumané geobiocenologické snímky ležely v antropogenně značně ovlivněných partiích PPk a popsané rostlinné druhy příliš neodpovídaly potenciálním. Lze nicméně konstatovat, že STG se vyskytuje v okolí rybníků a rybničních soustav u Náramče či Trnavy. Z dřevin jsou zde zastoupeny topol bílý (Populus alba), olše lepkavá (Alnus glutinosa), vrba bílá (Salix alba) a vrba košíkářská (Salix viminalis), na sušších místech se uchytil bez černý (Sambucus nigra). V bylinném patře byly nalezeny locika kompasová (Lactuca serriola), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris), jitrocel prostřední (Plantago media), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens) aj. Geobotanická mapa (MIKYŠKA 1968) označuje STG jako luhy a olšiny (AU), mapa potenciální přirozené vegetace (NEUHÄUSLOVÁ 1998) je dělí na střemchovou olšinu, olšinu s ostřicí třeslicovitou, místy mokřadní olšiny (2). Systém ÚHÚL je klasifikuje jako vrbovou olšinu (1G). Typické bučiny (Fageta typica): 4B3 STG zřejmě zcela nevypovídá o původní vegetaci PPk Třebíčsko, která by – díky geologickým a půdním faktorům – inklinovala spíše k níže popsané skupině 4AB3 (Fageta abietino – quercina). Posun do úživnější trofické řady je dán především antropogenními vlivy, v jejichž důsledku dochází k ruderalizaci a nitrifikaci prostoru. Většina pořízených snímků však odpovídala právě této STG, je tedy nezbytné ji zmínit. V geobotanické mapě (MIKYŠKA 1968) se mluví o květnatých bučinách (F), v mapě potenciální přirozené vegetace (NEUHÄUSLOVÁ 1998) o bučině s kyčelnicí devítilistou (18), v rámci systému ÚHÚL o bohaté bučině (4B), hlinité bučině (4H), svěží bučině (4S). Jedlodubové bučiny (Fageta abietino - quercina): 4AB3 STG pokrývá dominantní část PPk Třebíčsko, tvoří jakousi její „matrici“. Dnes se zde vyskytují smrkové monokultury, polně – lesní krajinné typy i pastviny. V dřevinném patře zde dominuje buk (Fagus sylvatica) s příměsemi javoru klenu (Acer pseudoplatanus) či lípy srdčité (Tilia cordata). Křovinné patro zastupuje jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). V synuzii podrostu se nachází svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium), bika hajní (Luzula luzuloides), mléčka zední (Mycelis muralis), violka lesní (Viola reichenbachiana), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), ostřice kulkonosná (Carex pilulifera) či svízel vonný (Galium odoratum). Daná STG odpovídá v geobotanické mapě (MIKYŠKA 1968) bikovým bučinám (LF), v mapě potenciální přirozené vegetace (NEUHÄUSLOVÁ 1998) bikovým bučinám (16), v systému ÚHÚL kyselé bučině (4K), kamenité kyselé bučině (4N), svěží bučině (4S), uléhavé kyselé bučině (4I). Smrkové jedlové doubravy (Abieti – querceta roboris piceae): (3)4AB(3)4 Jmenovaná STG má v rámci PPk Třebíčsko dosti specifický a ojedinělý výskyt v plochých vlhčích sníženinách, kde se dnes nacházejí louky, např. v okolí Přeckova. Stromové patro vytvářejí topol osika (Populus tremula), vrba jíva (Salix caprea), bříza bělokorá (Betula pendula). Bylinné patro zastupují sítina rozkladitá (Juncus effusus), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens), pryskyřník prudký (Ranunculus acris), medyněk vlnatý (Holcus lanatus) či dokonce zblochan vodní (Glyceria maxima). V geobotanické mapě (MIKYŠKA 1968) se jedná o acidofilní doubravy (Qa), v mapě potenciální přirozené vegetace (NEUHÄUSLOVÁ 1998) o bikovou a / nebo jedlovou doubravu (36), klasifikace ÚHÚL hovoří o kyselé jedlové doubravě (2P, 3P), kyselé dubové jedlině (4P), podmáčené dubové jedlině (4G), uléhavé kyselé bučině (4J). 5.5. Aktuální stav krajiny PPk Třebíčsko Současný stav geobiocenóz je výsledkem působení všech ekologických faktorů a zásahů člověka do struktury krajiny. Posuzujeme jej prostřednictvím hodnocení současného stavu jejich vegetační složky (HORNÍK 1994). Během diferenciace aktuálního stavu geobiocenóz jsem se snažil postihnout pokud možno všechny významně zastoupené typy a postavit je do souladu, resp. kontrastu k potenciálnímu, přírodnímu stavu. 5.5.1. Lesy V rámci PPk Třebíčsko tvoří lesy celistvé plochy v masivu Jelení hlavy, dále masiv Bukového kopce mezi Hroznatínem, Horními Vilémovicemi a Přeckovem, dále na dvě části fragmentovaný komplex mezi Hodovem, Oslavičkou, Vlčatínem, Rudíkovem a Náramčí a menší celek západně od Batouchovic. Lesy se rovněž vyskytují v úvalech vodních toků (Ptáčovský, Klapovský, Mlýnský, Svatoslavský). Lesy v PPk Třebíčsko zabírají cca. 25 – 30 % rozlohy. Aktuální skladba lesních komplexů je tvořena zejména smrkovými monokulturami. Ty lemují nejvyšší partie celého PPk – v okolí Jelení hlavy a Bukového kopce. Občas je zde přimíšena borovice. V ekotonových částech, popř. v rozvolněnějších, prosvětlených segmentech je poměrně hojné zastoupení buku či habru. Specifickému postavení se těší dubový les u Náramče, faunisticky i floristicky nesporně bohatší než živinami chudé smrkové monokultury. Obr. 21: Smrková monokultura v masivu Jelení hlavy (vlevo) a druhově bohatší, ruderalizovaná doubrava u Náramče. 24.6. 2008 Celkový zdravotní stav lesa se jeví jako dobrý, příznivě jej ovlivňuje i nízké imisní zatížení v širších souvislostech celého kraje. V budoucnu by bylo žádoucí zvýšit podíl buku, který tu nachází přirozené podmínky a na mnoha lokalitách úspěšně probíhá jeho přirozené zmlazení. Potenciálním stavem jsou zde jedlodubové bučiny (Fageta abietino – quercina), v úživnějších místech typické bučiny (Fageta typica). Jakkoli smrk převažuje, považuji za důležité upozornit na pestré porostní okraje (ekotonová společenstva), lemující prakticky všechny lesní komplexy v PPk. Jmenujme např. buk lesní (Fagus sylvatica), dub zimní (Quercus petraea), javor klen (Acer pseudoplatanus) či jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Za drobné, nesouvislé lesíky lze považovat borovicí porostlé balvanité ostrohy v polích, které v některých částech představují téměř krajinnou matrici. Zdejší porosty nejsou hospodářsky využitelné a vzhledem ke značné skeletovitosti zdejších půd (rankerů) lze jen stěží předpokládat výraznou změnu. Potenciální geobiocenózou tu jsou dubobory (Pineta quercina). 5.5.2. Pole Pole zaujímají významné procento plochy PPk Třebíčsko (přibližně 50%). Na jihovýchodě tvoří krajinnou matrici, v okolí Ptáčova, Trnavy a Rudíkova obklopují rybníky a remízky v polích, převládají i na severu v okolí Bochovic a Hodova. Hlavní plodinou jsou obiloviny (pšenice, ječmen), dále např. řepka olejka. Zemědělským výrobním typem je bramborářský typ s přechodem k typu podhorských oblastí (zejm. u Benetic). Intenzifikační zásahy v době komunismu zanechaly viditelné stopy na plošším jihovýchodě území (Hostákov, Valdíkov), naproti tomu na většině území zůstala z důvodu členitého terénu a nepříliš úživných půd zachována relativně maloplošná mozaika. Podobně jako v případě současných smrčin, i zde představují potenciální vegetaci jedlodubové bučiny (Fageta abietino – quercina) a typické bučiny (Fageta typica). 5.5.3. Louky a pastviny Louky a pastviny, souhrnně označované jako trvalé travní porosty (TTP), zabírají přibližně 15% plochy zkoumaného území a především na severozápadě (Hroznatín, Přeckov, Horní Vilémovice, Benetice) zcela dominují a budí tak dojem podhorské krajiny. Většinou jde o druhově chudé, kultivované travní porosty, místy vlivem hnojení nitrifikované. V rostlinné skladbě se objevuje lipnice luční (Poa nemoralis) či srha laločnatá (Dactylis glomerata). Z dvouděložných rostlin můžeme vyjmenovat smetánku lékařskou (Taraxacum sect. Ruderalia), kontryhel pastvinný (Alchemilla monticola) aj. Obr. 22: Trvalé travní porosty u Benetic jsou hojně využívány pro pastvu dobytka. 6.10.2008 Poněkud odlišné druhové zastoupení vykazují xerotermně laděné travní porosty mezi Ptáčovem a Pocoucovem, zcela jiné druhy pak obývají nivní louky v blízkosti vodních toků. Potenciální geobiocenózy představují již výše jmenované jedlodubové bučiny (Fageta abietino – quercina), typické bučiny (Fageta typica), v případě nivních luk jasanové olšiny vyššího stupně (Fraxini – alneta superiora). Mezi Přeckovem a Hroznatínem jde o smrkové jedlové doubravy (Abieti – querceta roboris piceae). 5.5.4. Zahrady Zahrady nevybíhají ve sledovaném území mimo intravilán obcí, maximálně tvoří jejich okraj a v řadě případů umožňují plynulý přechod intravilánu sídel do extravilánu. Z toho důvodu nelze odhadovat jejich procentuální podíl v PPk Třebíčsko. 5.5.5. Sady Tvrzení podobné předešlému se týká i sadů. Krajina PPk Třebíčsko není svými podmínkami příznivě nakloněna masivnějšímu vysazování vysokokmenných sadů. Sady tvoří max. 3 – 4% celkové plochy. Významnou roli ovšem hraje rozptýlená dřevinná vegetace, která se vyskytuje v celém přírodním parku. Může se jednat o již zmiňované ostrůvky v polích nebo o solitérní dřeviny, rozmístěné v polích (především borovice) i na trvalých travních porostech (zejména listnaté stromy). Mezi Náramčí a Rudíkovem, ale i jinde, se vyskytují sítě liniových společenstev. K získání názorného přehledu o struktuře půdního fondu (REJNKOVÁ 2005) slouží následující tabulka, která uvádí výměry jednotlivých typů pozemků v jednotlivých katastrech. Autor považuje za důležité zdůraznit, že katastrální území některých obcí přesahuje hranice PP Třebíčsko (týká se Oslavičky, Vlčatína a dalších). Tab. 8: Struktura půdního fondu v jednotlivých katastrálních územích Batouchovice Benetice Bochovice Budíkovice Hodov H. Vilémovice Orná půda 116,3 183,8 213,6 322,4 606,1 206,9 zahrady 1,7 2,8 2,6 5,9 6,4 4,0 TTP 23,2 55,3 56,4 57,6 64,5 66,7 Zemědělská půda 141,1 241,9 272,7 385,9 677,0 277,7 Lesní půda 34,5 55,4 96,9 111,0 287,9 652,3 Vodní plochy 1,6 1,6 4,4 2,5 3,8 3,2 Zastavěné plochy 1,8 3,4 4,0 5,0 9,7 3,3 Ostatní plochy 7,2 22,4 20,3 22,4 42,4 39,3 Podíl z k.ú. Orné půdy 62,4% 56,6% 53,6% 61,2% 59,4% 21,2% Lesní půdy 18,5% 17,0% 24,3% 21,1% 28,2% 66,8% TTP 12,5% 17,0% 14,2% 10,9% 6,3% 6,8% Celkem: 186,3 ha 324,7 ha 398,3 ha 526,9 ha 1020,8 ha 975,9 ha Hostákov Hroznatín Nárameč Oslavička Pocoucov Přeckov Orná půda 581,9 150,1 441,9 183,3 333,6 185,3 zahrady 5,8 3,1 9,8 2,8 5,7 4,4 TTP 26,6 96,4 64,8 4,6 38,7 69,8 Zemědělská půda 614,3 249,7 516,4 232,3 378,1 259,5 Lesní půda 185,2 104,6 200,4 139,6 134,1 156,1 Vodní plochy 14,0 3,9 27,5 14,8 4,9 4,7 Zastavěné plochy 5,5 4,3 9,0 3,7 4,0 2,8 Ostatní plochy 28,7 29,0 32,4 29,0 46,7 38,0 Podíl z k.ú. Orné půdy 68,7% 38,3% 56,2% 43,7% 58,7% 40,2% Lesní půdy 21,8% 26,7% 25,5% 33,3% 23,6% 33,9‘% TTP 3,1% 24,6% 8,2% 1,1% 6,8% 15,1% Celkem: 847,6 ha 391,4 ha 785,9 ha 419,4 ha 568,0 ha 461,1 ha Ptáčov Trnava Rudíkov Valdíkov Vlčatín Orná půda 378,1 697,3 390,0 270,5 237,5 zahrady 69,0 14,6 12,9 3,2 4,2 TTP 18,6 68,6 78,7 49,5 52,6 Zemědělská půda 456,5 780,4 481,6 323,2 294,3 Lesní půda 125,7 287,8 154,7 192,8 158,3 Vodní plochy 24,8 42,2 10,7 36,3 1,7 Zastavěné plochy 5,1 11,1 12,7 4,5 3,7 Ostatní plochy 69,4 115,1 47,4 26,0 19,9 Podíl z k.ú. Orné půdy 55,5% 56,4% 55,1% 46,4% 49,7% Lesní půdy 18,4% 23,3% 21,9% 33,1% 33,1% TTP 2,7% 5,5% 11,1% 8,5% 11,0% Celkem: 681,6 ha 1236,6 ha 707,2 ha 582,9 ha 477,9 ha Podle plochy jednotlivých typů využití půdy se vypočítává koeficient ekologické stability pro jednotlivá katastrální území. Pro výpočet se používá vzorec metodiky Terplánu (MÍCHAL 1994): K[ES] = lesní půda + pastviny + louky + rybníky + ostatní vodní plochy zastavěné plochy + orná půda + chmelnice + vinice + zahrady K[ES] charakterizuje typ krajiny, který můžeme vyjádřit v pětičlenné stupnici: K[ES] do 0,39 – 1. stupeň – typ krajiny antropogenní 0,4 – 0,69 – 2. stupeň 0,7 – 1,89 – 3. stupeň – typ krajiny harmonické 1,9 – 2,89 – 4. stupeň 2,9 a více – 5. stupeň – typ krajiny relativně přírodní Pro jednotlivé katastry byl vypočten následující koeficient ekologické stability: Vlčatín……………………..0,87 Přeckov…………………….1,20 Horní Vilémovice………….3,38 Hroznatín……………….….1,30 Hostákov…………………..0,38 Valdíkov…………………..1,00 Hodov……………………..0,57 Nárameč…………………...0,64 Batouchovice……………...0,49 Oslavička………………….1,06 Bochovice…………………0,72 Ptáčov……………………..0,51 Benetice…………………...0,59 Pocoucov………………….0,52 Rudíkov…………………...0,61 Budíkovice………………..0,51 Trnava……………………..0,55 Z uvedeného výpočtu vyplývá, že nejvyšší hodnotu ekologické stability vykazují katastry obcí Horní Vilémovice (typ krajiny relativně přírodní), Hroznatín a Přeckov. Je příznačné, že právě tyto obce nalezneme v krajinném typu II.3 (viz kap. 7.5.1.) který byl z estetického hlediska posouzen jako nejatraktivnější. Nejnižší hodnotu ekologické stability má naopak katastr obce Hostákov, který by podle K[ES] měl být již součástí antropogenní krajiny. Sluší se připomenout, že i zde koreluje stupeň ekologické stability s nevýraznou vizuální atraktivitou krajiny v rámci typu I.1. 6. HISTORIE VYUŽÍVÁNÍ KRAJINY TŘEBÍČSKA Historií využívání krajiny se zabývá historická geografie, která zkoumá činnost člověka ve vzájemné interakci s přírodou (SEMOTANOVÁ 2002). Mnohé lze vyčíst z krajinné struktury, z níž se dá v každém období usuzovat na tehdejší hospodářskou situaci, stav lidské společnosti i míru narušení přírodního rámce (NĚMEC 2007). 6.1. Období pravěk – středověk Z okolí Třebíče jsou známy ojedinělé nálezy pravěkého osídlení. Laténskou a římskou dobu dokumentují nálezy mincí u rybníka Židlochu. Z období 9. a 10. století chybí jakékoliv doklady sídelní, potažmo krajinotvorné aktivity. Až do přelomu 10. a 11. století nebylo zřejmě okolí Třebíče vůbec osídleno. Neúplné archeologické výzkumy však vzbuzují otázku, zda nemůže v budoucnu dojít ke korekci tohoto tvrzení. V okolí Třebíče se rozkládal Třebečský les. Nižší, nivní polohy tohoto lesa tvořily zaplavované louky a olšiny, ve vyšších polohách převládaly doubravy a dubohabrové háje, v nejvyšších polohách pak bučiny (FIŠER 1978). Řeka Jihlava tvořila hranici zeměpanského Brněnska a Přibyslavicka. Za důležité středisko byl považován Brod (nynější Vladislav, ležící jihovýchodně od PPk Třebíčsko), jímž procházela Lovětínská cesta, pokračující severně od Třebíče na Hostákov a Trnavu. Trnava pak bývá označována za křižovatku starých obchodních cest, a to od pravěku až do období vrcholného středověku. Je třeba podotknout, že trasy cest nebyly stabilní – přizpůsobovaly se proměnám krajiny a fluktuujícím ekonomickým či politickým podmínkám (SEMOTANOVÁ 2002). Probíhaly korekce a větvení cest, což se dá předpokládat i u zmíněné Lovětínské cesty. Tyto oblasti zřejmě zasáhla nejstarší vlna domácí kolonizace, organizovaná od počátku benediktinským klášterem v Třebíči. Tuto tzv. vnitřní kolonizaci charakterizovalo mýcení, žďáření a klučení vnitrozemských hvozdů. V polovině 12. století vlastnil klášter 76 vesnic, přičemž některé z nich ležely v území dnešního PPk Třebíčsko (např. Trnava, Hostákov, Valdíkov, Nárameč.) Jmenované osidlování bylo již na konci 12. století v zásadě dovršeno a přineslo s sebou změny v podobě větších prostor obdělávané půdy (FIŠER 1978). S kolonizací rovněž přišla trojpolní zemědělská soustava, která se odrazila v postupné změně struktury krajiny (REJNKOVÁ 2005). Vznikaly nově uspořádané typy vesnic, s usedlostmi rozloženými podél potoka, hlavní cesty nebo návsi. Tzv. plužina představovala pravidelně seřazené pozemky, patřící vesničanům. Dělila se dále na tři či více honů a každý hon pak na dlouhé úzké pruhy – lány. Vzdálenosti mezi jednotlivými vesnicemi se zkrátily, někdy až na 3 km. Venkovské osídlení jako celek charakterizovaly vesnice s uzavřenou zástavbou, obklopenou rozsáhlými polnostmi v zemědělské krajině, přerušované menšími plochami lesů (SEMOTANOVÁ 2002). Např. ve Valdíkově vznikl v tomto období významný zemanský dvorec (PAVLÍČEK 2004). Husitské války a následující období způsobily zánik celé řady do té doby fungujících vsí. Příčinou bylo jejich zpustošení a následně obtížná regenerace venkova, související zejména se špatnou bonitou půdy. 6.2. Období raného novověku O další významný zásah do krajiny Třebíčska se postaral Vilém z Pernštejna, kterému bylo r. 1491 předáno Vladislavem II. Jagellonským. Za jeho spravování docházelo k početnému zakládání rybníků, jež se dodnes podílejí na tvářnosti krajiny zejména v širším okolí Ptáčova, ale také Náramče či Valdíkova, mimo území PPk Třebíčsko je třeba zmínit rozsáhlejší rybniční scenérie mezi Studencem, Okarcem a Pozďatínem. Názvy některých rybníků nicméně svědčí o tom, že byly založeny tehdy už neexistujícím klášterem – tedy v době předhusitské (např. rybník Opatůvka). V období, kdy Třebíčsko patřilo Osovským (16. – 17. století) , se oblast jeví jako ucelený feudální velkostatek s počínajícím vrchnostenským hospodařením na panských dvorech s relativně všestrannou zemědělskou výrobou (FIŠER 1978). Kromě rybníkářství tu vzkvétal rovněž chov ovcí, rostlinná i živočišná produkce (KUČA 2004). Podle Semotanové převažovaly v českých zemích v této době lesy dubové, habrové a bukové s příměsemi borovice a jedle (SEMOTANOVÁ 2002). Třicetiletá válka proběhla na Třebíčsku ve znamení rodu Valdštejnů. Rudolf z Valdštejna připojoval k panské půdě, tzv. dominikálu, některé louky, které odebíral mlynářům i měšťanům, aby mohl rozšiřovat chov ovcí (FIŠER 1978). Pustošivé nájezdy švédských vojsk pak významně promluvily do podoby tehdejších vesnic. Z lánového rejstříku z r. 1678 (FIŠER 1978) vyplývá jednoznačná převaha méně kvalitní půdy, vhodné k pěstování ovsa či žita. Měšťanstvo v té době již zemědělskou půdu příliš nevyužívalo, značný počet obyvatel bez vlastnického poměru k půdě však nalézáme i v některých menších sídlech (např. v Trnavě 40% osedlých). 6.3. Období od 18. století Obr. 23: Severní okolí Třebíče na mapě valdštejnského panství z 18. století. Lesy přibližně zachovávají současnou polohu, pozoruhodný je velký počet rybníků. (zdroj: SEMOTANOVÁ 2001) V 18. století bylo hospodaření prováděno v řadě samostatných dvorů: v území dnešního PPk Třebíčska se jednalo o Nový dvůr (Neuhoff) poblíž Náramče. K valdštejnským dvorům náležely kromě obdělávané půdy rovněž pastviny. Součástí panské půdy (dominikálu) byly rybníky Valdíkovský, Opatovský a Bor, které každoročně dávaly 135 kop kaprů (FIŠER 1978). Panské lesy měly dvojnásobnou rozlohu oproti orné půdě. Většina lesů se řadila do druhé, zbytek do čtvrté jakostní třídy, což poukazuje na převahu lesů smíšených s tvrdým i měkkým dřevem a vesměs příhodnými podmínkami těžby i odbytu. Jedna z největších lesních ploch, patřících k velkostatku, se rozprostírala u Valdíkova. Ve 2. polovině 18. století se počet obyvatel zvyšoval a pokračovala přeměna půdy z lesní na zemědělskou, provázená vysoušením a rušením rybníků a odstraňování pastvin se záměrem získat větší podíl orné půdy (SEMOTANOVÁ 2002). Z lesů mizely duby i jedle, začaly převládat habry, osiky, břízy a borovice. Vzhledem k nedostatku užitkového dříví se vysazovaly především rychle rostoucí dřeviny jako borovice, smrk, modřín, javor či jasan. Zajímavé je vodní hospodářství s ohledem na rozmístění mlýnů. Např. v Náramči, kterou lemuje harmonická a vyvážená rybniční soustava (rybníky Hodovský, Perný, Podstránský, Gbeláček a Gbel), byly vystavěny dva mlýny v okolí rybníka Gbel. Vznik prvního mlýna se datuje k roku 1843 (a zánik k roku 1898), další mlýn stával u dnes zaniklého rybníčku Sádky. O výskytu dalšího mlýna svědčí název samoty Mlýnek, nacházející se mezi Náramčí a Valdíkovem: ten prý pocházel již z roku 1762 (UJČÍK 2004). V letech 1738 – 1739 započala v českých zemích organizovaná výstavba silniční sítě, přerušená však následnými válečnými událostmi. V letech 1765 – 1769 následovaly brzy po sobě dvě velké neúrody a následný hladomor si vyžádal velký počet obětí. Podobný hladomor proběhl i v letech 1770 – 1772, což vedlo k velkému selskému povstání r. 1775, jež se nejsilněji projevilo na Moravě právě v její jihozápadní části a muselo být potlačeno vojenskou mocí (JANÁK 1981). Od poloviny 19. století probíhaly na území současného PPk Třebíčsko meliorační práce, které souvisely s úpravami vodních toků a působily jako preventivní ochrana před následky živelných pohrom (SEMOTANOVÁ 2002). 19. století se do vývoje krajiny na – nejen na Třebíčsku – zapsalo asi nejvýrazněji, v důsledku tvorby zahuštěné silniční sítě, stavby železnice a aktivit potřebných k rozmachu průmyslové výroby. Obr. 24: Záběry z katastrů obcí Hroznatín a Hodov, mapovaných r. 1835, dokumentují tehdejší maloplošné využívání půdy (zdroj: indikační skicy, 1835) 6.4. Období 1. poloviny 20. století Začátek 20.století znamenal především zklidnění po předešlé etapě průmyslové revoluce. Pro 1. polovinu 20.století je především charakteristický trvalý nárůst plochy lesů o více než 25% ve srovnání se stavem na začátku století (NĚMEC 2007). Předválečné scelování pozemků v území dnešního PPk si uveďme na příkladu obce Nárameč, kde k němu došlo v letech 1936 – 1937 (UJČÍK 2004). Scelování jako takové začalo úpravou cest a lámáním kamene na jejich zpevnění. Zde se nabízí otázka, zda nebylo pro tento účel využito i všudypřítomných durbachytových „kamenných stád“, tvořících typický krajinný prvek Třebíčska. Původní text tuto možnost naznačuje: „o kámen zde nebyla nouze…rekultivací a odstraněním balvanů z polí se zemědělská plocha zvětšila o 66 hektarů.“( UJČÍK 2004, str. 40). Celé období od začátku století až do konce 2.světové války lze označit za krajinářsky vesměs stabilní: zachovávalo vztah hospodářů k půdě, ke krajině, sdílení této tradice a předávání empirických zkušeností z generace na generaci. Významněji se nelišila ani prostorová konfigurace jednotlivých kultur, výměry a tvary pozemků (NĚMEC 2007). 6.5. Období od roku 1945 do roku 1989 V poválečném období došlo k několika výrazným zlomům ve společnosti, které se projevily tragicky ve změnách krajiny. Kolektivizace a socializace venkova nenávratně změnily po staletí utvářenou podobu a sociální strukturu venkovských oblastí, tedy i oblast severně od Třebíče (NĚMEC 2007). Pro toto období je typické dosti nešetrné zacházení s krajinou, pro něž je typické rozorání řady mezí, travnatých luk a remízků, zavádění mechanizace při sklizni zemědělských plodin a nárůst používání chemických prostředků, což výrazně pošramotilo ekologickou stabilitu krajiny (UJČÍK 2004). Docházelo k odstraňování drobných prvků trvalé zeleně z krajiny. Dalším negativním jevem byla plošná meliorace, která vedla k přesušení některých již tak málo vodných partií Třebíčska (zejména jihovýchod PPk). První vlna kolektivizace v 50. letech se řídila principem „jedno družstvo – jedna obec“, zatímco druhá vlna kolektivizace v letech sedmdesátých byla pojata jako „jedno družstvo – konglomerát obcí.“ (REJNKOVÁ 2005). Za příklad může posloužit JZD Nárameč, založené r. 1952, které se r. 1975 sloučilo s JZD Budišov, JZD Rohy, JZD Studnice, JZD Hodov a JZD Kamenná. Vzhledem k maximalistickému využívání orné půdy v tomto období docházelo k neustálému poklesu podílu trvalých travních porostů (NĚMEC 2007). Daný vývoj dosáhl vrcholu na přelomu 70. A 80. let, kdy se bloky orné půdy rozšiřovaly často až k iracionálním rozměrům, což vedlo ve zvlněné krajině Třebíčska k intenzifikaci erozních procesů. 6.6. Vývoj po roce 1989 Někdy se hovoří o období obratu, etapě pozitivních změn ve vztahu ke krajině (NĚMEC 2007). Po r. 1989 nastal útlum zemědělské činnosti, vedoucí zákonitě k přebytkům orné půdy. Objevily se nové metody krajinného plánování, které počítaly s obnovou co nejrozmanitější a ekologicky nejstabilnější krajinné mozaiky. Negativním vlivům krajině (výstavba nových silnic) se snaží zamezit regionální a místní územní systémy ekologické stability (ÚSES). Zemědělství zůstává v režii větších uživatelů, půdní držba je rozdrobena v rukou drobných nehospodařících vlastníků( takže nenastává žádoucí diverzifikace krajiny z hlediska jejího využívání). Velmi pozitivním jevem je rozšiřování TTP na územích k tomu účelu vhodných, které byly za minulého režimu nešetrně rozorány. Jejich plocha rok od roku vzrůstá a příznivě působí na vzezření i funkčnost krajiny. 7. KRAJINNÝ RÁZ 7.1. Obecná východiska pojmu krajinný ráz „ K výrazným artefaktům krajiny mého dětství patřily dřevěné triangulační věže…Připadaly mi a dodnes připadají krásné, stýská se mi po nich, kdežto nové kovové triangulační věže nesnáším…Z mého pohledu krajinu hyzdí. Ale: což nepovažovali naši předkové za rušivý element zmíněné dřevěné artefakty? A nebudou naši potomci horovat pro zachování těch kovových, protože je budou brát jako tradiční součást krajiny?...“ Jan Lacina: Schizofrenie esteticky vnímavého krajinného ekologa, 2005. Následující text bude zaměřen na problematiku krajinného rázu: vychází zejména z vynikajicí a svého druhu ojedinělé stejnojmenné Löwovy publikace (LÖW et MÍCHAL 2003), která na více než pět stech stránkách popisuje, rozebírá a nahlíží daný pojem z celé řady možných pohledů. Autor dokáže jít do detailů a především naroubovat teoretické poznatky na praxi. Před samotným vysvětlením pojmu krajinný ráz musíme zmínit několik důležitých faktorů, které ovlivňují lidské vnímání krajiny jako takové. Pro psychologické vnímání dané krajiny jsou například důležité její rozměry. Pakliže rozměry určitého prostoru se v poměru k jeho předpokládanému účelu sníží pod hranici předpokládaného provozu, vzniká pocit stísněnosti a strachu (zážitek úzké rokle, jeskynního komína). Jsou – li naopak rozměry nepřiměřeně velké, nabudí to obvykle pocit vznešenosti (např. pohled na mořskou hladinu). O vnímání krajiny lidským jedincem rozhoduje také „světelná pohoda“, neboli fakt, jakým způsobem je krajina v průběhu roku nasvícena. Löw to ilustruje na příkladu středomořské krajiny, která má v průběhu roku značný světelný požitek: v důsledku „vysokého slunce“ vrhají předměty krátké stíny a jsou ostře konturované, což na lidskou mysl působí majestátně a harmonicky. Naproti tomu severská boreální krajina, plná difúzního světla a šerosvitu, dává vzniknout pocitům melancholie až deprese. Člověk jako druh podvědomě preferuje tzv. „parkovou krajinu.“ Libost z této krajiny, charakteristické rozvolněnou lesostepní vegetací, pramení z dědičně zafixovaných potřeb člověka. Zatímco les u něj evokuje protikladné pocity strachu a bezpečí, parková krajina představuje relativně přehledný, odedávna lidskou rukou kultivovaný prostor. Lacina (LACINA 2005) ve svém příspěvku Schizofrenie esteticky vnímavého krajinného ekologa rovněž dává do protikladu „pohled zdálky“ (makrostruktura krajiny) a „pohled zblízka“(jednotlivé krajinné mikrostruktury), které mohou v pozorovateli zanechat zcela odlišný dojem. Krajina vždy byla, je a bude hodnocena především na základě toho, jakým způsobem uspokojuje lidské potřeby. Estetická potřeba člověka a estetická hodnota, již krajině přisuzuje, jsou značně proměnlivé atributy. Člověk má podvědomý odpor k ošklivému prostředí – nemůže v něm trvale spokojeně žít a proto na své prostředí aplikuje potřebu krásy. Z toho vyplývá značný význam estetického vjemu z krajiny pro stanovení její celkové hodnoty. Chceme – li analyzovat estetiku krajiny racionálně, musíme tak učinit až po prvotním „estetickém soudu.“ U krajiny osobité a nezaměnitelně typické se často užívá přídomku „genius loci.“ Podle Löwa (LÖW et MÍCHAL 2003) existují tři základní názory na racionální hodnocení estetiky krajiny. Normativní estetické názory Tyto názory hledají podstatu objektivních hodnot např. ve výtvarné kompozici krajiny, která je nezávislá na hodnotícím subjektu. Navrhují konkrétní doporučení, která lze navíc prakticky aplikovat. Názory přisuzující význam harmonii, řádu či míry Objektivní krása spočívá např. v jednotě obsahu a formy či v obtížně definovatelných kategoriích typu harmonie, řád apod. Důležitou roli hraje vztah subjekt – objekt (krajina – pozorovatel), kdy nejde a priori o nalézání určitých forem, ale o odhalování hodnot těchto forem, v zásadě mimoestetických. Tyto názory nemají potřebný přesah do praxe: je možné jich užít zejména pro kritiku již učiněných zásahů. Funkcionalistické názory Předpokládají, že „forma následuje účel.“ Jde o redukci krásy na doprovodný znak užitečnosti. Původní teze zněly, že o estetické působení krajiny se nemusíme starat, neboť vyplyne z všestranně ekonomicky, sociálně atd. přijatelného řešení. Dnes je tato složka obohacena o mimoestetické funkce orientační, emocionální či symbolické. Krajinný ráz je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika daného místa či oblasti. Krajinný ráz podle Jančury (JANČURA 1999) vyjadřuje regionální a lokální specifika krajinného obrazu. Určitý krajinný svéráz, originalitu, neopakovatelnost. Krajinný ráz je podstatou, důvodem vyhlašování velkoplošných chráněných území s rozličným stupněm ochrany – ať už se jedná o Národní parky (NP) či Chráněné krajinné oblasti (CHKO). Definic krajinného rázu existuje celá řada, ukažme si ještě, jak se s tímto pojmem vypořádává panevropský projekt ELCAI: „Krajinný ráz (Landscape Character, zkratka LC) je tedy v projektu ELCAI velmi obecně chápán jako zřetelné a konzistentní prostorové uspořádání (pattern) prvků v krajině, které činí jednu krajinu více nebo méně odlišnou od druhé.“ ( LIPSKÝ 2005, s. 3). 7.2. Ochrana krajinného rázu 7.2.1. Právo a ochrana krajinného rázu Aby byly všechny složky jedinečného a neopakovatelného krajinného rázu chráněny současně, existuje potřeba součinnosti řady orgánů veřejné správy (REJNKOVÁ 2005). Efektivní ochrana krajinného rázu proto předpokládá soustavné rozvíjení spolupráce mezi orgány a institucemi resortů životního prostředí, místního rozvoje, kultury, zemědělství a mezi kraji, obcemi, jejich samosprávami a občanskými iniciativami (LÖW, MÍCHAL 2003). Znění současně platného zákona o ochraně přírody a krajiny určuje: (1) Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. (2) K umisťování a povolování staveb, jakož i k jiným činnostem,které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. (3) K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetího zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo narušení stavu tohoto území. Ustanovení zákona vychází z evropsky přijatelného standardu, že existuje zájem na celoplošné ochraně krajinného rázu jako součásti kulturního dědictví minulosti a příznivého životního prostředí budoucích generací. V místě mimořádného soustředění estetických a přírodních hodnot krajinného rázu umožňuje zákon zvýšený stupeň jeho ochrany. Hodnocení krajinného rázu nepostihuje složky krajiny jako takové (např. reliéf, ekosystémy), nýbrž jejich vzájemné vztahy. Proto jde o interdisciplinární záležitost. Obecná ochrana přírody a krajiny se podle zákona děje jednak „spoluúčastí procesu územního plánování a stavebního řízení s cílem prosazovat vytváření ekologicky vyvážené a esteticky hodnotné krajiny“(§2 písm.g), jednak „ochranou krajiny pro ekologicky vhodné formy hospodářského využívání, turistiky a rekreace“(§2 písm.k). Pokud se týče územního plánování, ochrana krajinného rázu jakožto „přírodní, kulturní a historické charakteristiky určitého místa či oblasti“ je jedním z jeho cílů. V současném znění zákona č. 320/2002 Sb. se určuje:§1,odst. 2: „Územní plánování vytváří předpoklady k zabezpečení trvalého souladu přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí a ochranu jeho hlavních složek – půdy, vody a ovzduší.“ Problematiku ochrany krajinného rázu řeší i některé další právní předpisy, jako např.: - zákon č. 20/1987 Sb. ,o státní památkové péči v platném znění - zákon č. 244/1992 Sb. ,o posuzování vlivu na životní prostředí - zákon č. 218/1997 Sb. ,o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (LÖW, MÍCHAL 2003) České právní prostředí tedy poskytuje dostatečné množství nástrojů, jak krajinný ráz chránit a rozvíjet. Se vstupem ČR do EU je ochraně přírody a krajiny věnována stále větší pozornost. Evropská unie usiluje o zachování společného přírodního a kulturního dědictví a pro dosažení tohoto cíle používá Evropskou ekologickou síť EECONET (právně nezávazné doporučení Rady Evropy). Ekologická soustava se podle EECONETu skládá z tzv. core areas (jádrová území), coridors (koridory) a buffer zones, nature development areas (zóny zvýšené péče o krajinu), které izolují jádrová území systému od negativních vnějších vlivů a zajišťují příjemné prostředí pro rekreaci. Tyto zóny je možno dát do souvislosti se současnými i teoretickými přírodními parky. Ty by neměly sloužit pouze k ochraně krajiny, nýbrž také podpoře např. jejího šetrného zemědělského využití. Důležitou roli při ochraně krajinného rázu hraje rovněž Evropská úmluva o krajině (European Landscape Convention), k níž r. 2004 přistoupila řada evropských států. Tvrdí se v ní mj. toto: „péče o krajinu má mít charakter udržitelného rozvoje, zahrnující pravidelné udržování krajiny a slaďování hospodářských, environmentálních a sociálních zájmů a postupů. Ochrana krajiny je pojímána jako ochrana celého komplexu tvořeného jak kulturní tak přírodní krajinou, zahrnující udržování význačných a charakteristických krajinných celků i jako součást kulturního dědictví. Úmluva klade důraz na krajinné plánování, zahrnující cílené kroky v ochraně a péči o krajinu, do budoucna sledující obnovu či zvýšení rozmanitosti přírody a hodnoty krajinných celků.“ (KUČOVÁ 2006). Při posuzování krajinného rázu je třeba počítat se značnou mírou subjektivity, která vyplývá především z osobnosti hodnotitele. Hodnocení je proto snadno napadnutelné a hůře zdůvodnitelné. K maximální možné objektivizaci estetiky krajinného rázu slouží níže jmenované metodiky. 7.2.2. Stupně ochrany krajinného rázu Nabízí se otázka, jakou krajinu vlastně chceme chránit. Nesmíme ji přitom vnímat odděleně, nýbrž v souvislostech krajiny, která náš zájmový prostor obklopuje: může se pak stát, že objektivně nepříliš hodnotná krajina se v kontextu okolí stane harmonickou (NĚMEC 2007). Jde například o nově vysázené porosty na haldách hlušiny v severočeských uhelných pánvích apod. Speciální ochranu velkoplošnou, která se týká i ochrany krajinného rázu, poskytují Národní parky (NP) s nejpřísnější ochranou a Chráněné krajinné oblasti (CHKO) s ochranou nižší, ale stále celostátně významnou. V obecné ochraně souvislých území zákon vymezuje dvě další diferencované kategorie – Přírodní park (PPk) a Významný krajinný prvek (VKP). NP a CHKO chrání krajinný ráz jako součást chráněné přírody, u PP je tomu primárně naopak. V maloplošných VKP mohou být prioritou oba cíle ochrany. I.stupeň ochrany tak zabezpečují PPk, ale i některé části NP a CHKO. Ochranu vyžadují všechny typické znaky krajinného rázu. II.stupeň ochrany krajinného rázu lze zajistit formou přírodních parků na území okrajových částí NP a CHKO mimo území nejvyšší ochrany a zejména prostřednictvím registrace VKP orgánem ochrany přírody. III. stupeň ochrany krajinného rázu zabezpečuje orgán ochrany přírody ze zájmů, vyplývajících ze zákona o obcích (místní ochrana krajiny obecní vyhláškou), či zákona o územním plánování a stavebním řádu (příměstské lesy, rekreační areály apod.) Jde o zóny zvýšené péče o krajinu. IV. stupeň ochrany – neboli základní ochrana krajinného rázu – ponechává zákon na zvážení orgánu ochrany přírody. Za minimální ochranu lze pokládat ochranu dominantních typických znaků krajinného rázu dané oblasti. Tvorba krajinného rázu již převažuje nad jeho ochranou. V. stupeň je zcela bez ochrany krajinného rázu – jde o území, kde krajinný ráz není dochován, nebo je nezbytné jej z jiných celospolečenských hledisek změnit (stavba významné komunikace apod.) K tomu podotýká Bukáček, že ochranu krajinného nelze považovat za „klacek“ na investory, kdy jsou bez uvážení vydávány zákazy na jakýkoliv záměr využití krajiny. Krajina by pak sama o sobě ztratila právě ty prvky, které v současné době pod pojmem ochrana krajinného rázu chráníme (BUKÁČEK 2005). 7.3. Hodnocení krajinného rázu, atraktivity a estetiky krajiny Pro hodnocení krajinného rázu na lokální úrovni – o které jde v této práci především – existuje celá řada metodik. Některé hodnotí krajinný ráz obecně, jiné se věnují problematice případného zásahu, další se zabývají tzv. atraktivitou krajinného rázu. Následující text obsahuje několik obecněji či konkrétněji zaměřených příkladů, stručně je shrnuje a podrobně se věnuje především Lacinově metodice hodnocení estetiky krajiny, z níž autor vycházel při hodnocení PPk Třebíčsko. 7.3.1. Metodika podle Löwa Podle Löwa (LÖW et MÍCHAL 2003) je nejprve nutno přesně popsat a pojmenovat, co tvoří podstatu rázovitosti zkoumaného území a současně vymezit segmenty území, kde jsou tyto typické znaky stejné nebo podobné, tedy vytyčit oblasti krajinného rázu. Znaky jednotlivých oblastí lze rozlišit na znaky dominantní, hlavní a podružné (ty nejsou pro identifikaci dané krajiny zásadní). Při vymezování se musí vycházet z přírodních, kulturních a historických charakteristik. Dále je třeba zjistit, jak je v daném místě krajinný ráz dochován. Míra dochovanosti krajinného rázu se posuzuje v rámci krajinářských celků (nejmenší kompozičně autonomní prostory). Löw ve své metodice pracuje s několika níže uvedenými pojmy: Nadřazený krajinářský celek znamená krajinný prostor, orámovaný širšími, dálkovými pohledy: obsahuje zpravidla více krajinářských celků. Za oblast krajinného rázu považuje Löw území se stejnou či velmi podobnou sumou typických znaků, které odrážejí jeho aktuální stav a vývoj. Při vymezování oblastí krajinného rázu hraje klíčovou roli biogeografické členění ČR, popsané ve stejnojmenné publikaci (CULEK a kol., 1996). Již zmiňované přírodní, kulturní a historické charakteristiky tvoří pomyslný průsečík, který lidé ztotožňují s určitým konkrétním prostorem. Typické znaky krajinného rázu jsou jednotlivé charakteristiky krajiny, které se spolupodílejí na jejím celkovém obrazu. Jak už bylo řečeno, jde o znaky dominantní, hlavní a podružné. Přírodní charakteristiku krajinného rázu určují přírodní podmínky daného území. Ty se buď bezprostředně podepisují na obraze krajiny, nebo do značné míry ovlivňují využitelnost přírodních zdrojů a tvoří jakýsi rámec pro dlouhodobé využívání krajiny člověkem. Kulturní charakteristiku krajinného rázu determinuje právě způsob využívání krajiny. Mezi nejvýznamnější krajinotvorné funkce můžeme zařadit lesnictví, zemědělství, sídelní funkci, dále těžbu nerostných surovin, dopravu, někdy i rekreaci. Historická charakteristika krajinného rázu má vazby na využívání krajiny v minulosti. Typické znaky představují současné stopy, které na krajině historický vývoj zanechal. Přitom časový aspekt hraje zpravidla klíčovou roli pro pochopení logiky vztahů mezi přírodními složkami krajiny. Takový způsob dlouhodobého využívání krajiny, který nezpůsobuje její degradaci, je důležitým indikátorem trvalé udržitelnosti. Přírodní a estetická hodnota krajiny je pojem, se kterým bude dále podrobněji pracováno – jde totiž o jeden z klíčových pojmů celé diplomové práce. Podle Löwa je „průmětem typických znaků a jejich typických kombinací do kladných a záporných hodnot, které je hodnotící subjekt schopen vyčíst ze smyslově postižitelných charakteristik daného místa krajinného rázu.“ Mezi kladné estetické hodnoty a trvalou udržitelnost krajiny se zde dává rovnítko. Naproti tomu záporné estetické hodnoty souvisejí s nežádoucími vlivy na krajinu, které dlouhodobě stírají její původní jedinečné hodnoty. Harmonické měřítko krajiny se odvozuje od psychologických a biologických vlastností člověka, přičemž můžeme rozlišit měřítka velká (monumentální), střední a malá. Měřítko krajiny predikuje prostorová dimenze krajiny, vztažená na člověka. Nezáleží na velikosti, nýbrž na obsahovém hodnocení. Jinými slovy: harmonické měřítko krajiny je takové, které odpovídá způsobům trvalého využívání konkrétní krajiny a jejímu „duševnímu uchopení“ člověkem. Konečně se dostáváme k vlastnímu hodnocení krajinného rázu, které je dáno a priori komparací, tj. srovnáním typických znaků krajinného rázu v dané oblasti se souborem znaků, dochovaných v určitém místě. Provádí se expertním posudkem na základě podrobných znalostí přírodních, kulturních a historických charakteristik krajiny. Podle míry dochovanosti krajinného rázu Löw rozlišuje čtyři typy krajinného rázu: a). výjimečně dochovaný krajinný ráz – dochovaly se všechny typické znaky dané oblasti, dominantní i vedlejší. Jedná se o dnes již vzácnou kategorii. b). dobře dochovaný krajinný ráz – dochovaly se všechny dominantní a hlavní typické znaky dané oblasti, společně s částí znaků doprovodných. c). částečně dochovaný krajinný ráz – dochovaly se všechny typické znaky dominantní a podstatná část znaků hlavních. Znaky vedlejší mohou být setřeny. d). málo dochovaný krajinný ráz – znaky typické pro danou oblast se z větší míry nedochovaly. Získaný výsledek potom slouží ke stanovení stupně ochrany daného krajinného rázu. Při vlastním hodnocení Löw zjišťuje, co tvoří podstatu rázovitosti daného území, a znaky jednotlivých oblastí dělí na dominantní, hlavní a doplňující. Rozhodující je, jak dobře se podaří pochopit vazby mezi těmito znaky, výsledným obrazem krajiny a její trvalou udržitelností. To vyžaduje konzultace s řadou odborníků, místních znalců i občanských sdružení. V hodnoceném území je třeba vymezit základní krajinářské celky a v rámci těchto celků posoudit míru dochovanosti krajinného rázu. Na základě vyhodnocení širších prostorových vztahů se klasifikují i krajinářské celky nadřazené, ohraničené především reliéfem či výrazným vegetačním předělem. Postižení dochovanosti hodnot krajinného rázu v území představuje zásadní podklad pro rozhodování o míře a způsobu jeho ochrany či tvorby. 7.3.2. Vorlova metodika Jde dnes o jednu z nejpoužívanějších, nejpraktičtěji zaměřených metodik. Může být využita k jednotnému a standardizovanému posuzování navrhovaných záměrů na krajinný ráz. Jakákoliv stavba nebo změna využití území může zasáhnout – a zpravidla také zasahuje – do krajinného rázu. Princip Vorlovy metodiky spočívá v rozložení problému na samostatné, řešitelné části: - Prostorová a časová diferenciace – rozložení na charakterově homogenní části krajiny a místa krajinného rázu. Provádí se na základě terénní morfologie, charakteru vegetačního krytu, charakteru osídlení apod. - Identifikace znaků a hodnot přírodní, kulturní a historické charakteristiky krajinného rázu. Tyto znaky spoluurčují krajinný ráz v dotyčném prostoru. Mohou nabývat pozitivního, negativního či neutrálního charakteru. - Posouzení míry vlivu navrhovaného záměru na identifikované znaky a hodnoty (žádný – slabý – středně silný – silný vliv). Metodika dále pracuje s územně plánovací dokumentací (ÚPD), historickými mapami, hodnocením Terplánu (MÍCHAL 1994) atd. Vzhledem k tomu, že v rámci své diplomové práce neposuzuji žádný záměr, který by mohl změnit či ohrozit krajinný ráz v PPk Třebíčsko, nýbrž pouze navrhuji opatření ke zkvalitnění jeho trvalé udržitelnosti, nepovažuji za nutné se touto metodikou hlouběji zabývat. 7.3.3. Metodika podle Jančury Níže uváděná metodika byla převzata z autorových publikací, uvedených v seznamu použité literatury. Jančura (JANČURA 1999) aplikoval následující metodiku na hodnocení tzv. znakového vyjádření krajiny a posouzení krajinného obrazu. Při výzkumu krajiny si Jančura uvědomuje neustálou oscilaci mezi dvěma protichůdnými póly – subjektivním a objektivním hodnocením. Jak sám píše,“člověkem vnímaná krajina je nejen souborem racionálních poznatků, ale i emoční, pocitovou odezvou.“ Proto je nutno stavět na principu objektivizace, která postihuje možnost zevšeobecnění individuálních přístupů na obecně přijatelné výroky. Krajina může být podle něj hodnocena objektivně (krajinná struktura, funkční uspořádání území atd.), objektivně / subjektivně (krajinný obraz, krajinný ráz atd.), subjektivně (neopakovatelnost krajinné scenérie, archetypální krajina legend apod.), synkreticky (image krajiny, pojem genius loci). Pro potřeby konečné identifikace krajinného rázu pak Jančura provedl selektivní výběr znaků, které se navzájem lišily podle charakteristik hodnoceného území. Jmenujme například celkové uspořádání lesních ploch (makrostruktury), zemědělské plochy (mezostruktury a makrostruktury), historické krajinné struktury (mikrostruktury polí v zemědělské krajině) , nelesní plochy, vodní plochy, zastavěné plochy, převažující typ sídelní struktury či typ zastoupené lidové architektury. Na lokální úrovni šlo zejména o definování typického vzorce krajiny a jeho geometrickou interpretaci, o místní výškopisné poměry, klasifikaci reliktů historické krajinné struktury, typické uspořádání objektů apod. Ve výsledku se pro každou hodnocenou krajinu projevilo typické, jedinečné uspořádání fenoménů, které vyjadřuje vztahy reliéf – typ krajinné struktury a reliéf – typ osídlení. Ke konečnému zhodnocení krajinného rázu dopomohla rovněž grafická interpretace leteckých snímků, map a výsledků terénního průzkumu. 7.3.4. Metodika podle panevropského projektu ELCAI Tato metodika vychází z projektu ELCAI (European Landscape Character Assessment Initiative), který byl štědře dotován z fondů Evropské unie a jehož cílem bylo a). zjistit odlišnosti hodnocení krajinného rázu v některých evropských zemích b). vyhotovit novou klasifikaci, která by vycházela ze zúčastněných projektů Nejprve byla provedena vědecká analýza. Ačkoliv projekt byl a priori zaměřen na hodnocení krajinného rázu na národní, event. regionální úrovni, některé případové studie (mj.i z České republiky) se věnovaly hodnocení krajinného rázu na lokální úrovni. Výsledky analýzy ukazují velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi – a to co se týče chápání krajinného rázu i pokud jde o používané podklady a databáze. Analýza zároveň odhalila značný zájem ze strany akademické obce i veřejnosti, stejně jako např. existenci propracovaných národních metodik. Zajímavé jsou zkušenosti a poznatky z vybraných evropských zemí. Například v Německu každou krajinnou jednotku definuje charakteristika krajiny, využití půdy a přírodních hodnot, údaje o výskytu určitých rostlin a živočichů. V Belgii je kritériem hodnocení pouze historická kulturní charakteristika bez zohlednění přírodních vlivů. V Nizozemsku se mohou opřít o podrobné mapy v měřítku 1: 50000, kde je rovněž k dispozici „ Národní typologie hlavních nizozemských krajin.“ Tato typologie čerpá zejména z půdně – geografických faktorů. Ve Francii se tradičně klade důraz na vizuální aspekt krajinné scenérie a estetiku krajiny. V zásadě jde o regionalizaci v lokálním a regionálním měřítku, kdy jsou individuální krajiny vizuálně homogenními prostorovými jednotkami se shodným reliéfem, hydrografií, vegetací, způsobem využívání krajiny i architekturou. Např. v Norsku je hodnocení krajinného rázu součástí GIS systému, využívaného v územním plánování na úrovni obcí a okresů. Systém je postaven na hodnocení těchto složek krajiny: geologické podloží, reliéf, povrchové vody, vegetace, zemědělská půda, stavby a infrastruktura. Velmi podrobná a komplexní metodika hodnocení krajin funguje v Rakousku. Hierarchický systém se dělí na 1. krajinné zóny, 2. krajinné provincie, 3. série krajinných typů, 4. skupiny krajinných typů, 5. typy krajinných struktur a 6. subtypy krajinných struktur. Rakouský přístup je asi nejpodrobnější a nejkomplexnější. Ve Velké Británii nalezneme čtyři „národní“ systémy hodnocení krajinného rázu – zvlášť pro Anglii, Skotsko, Wales a Severní Irsko. Britská krajinářská škola obecně vychází ze spojení hodnocení krajinného rázu s hojnými parkovými a krajinářskými úpravami. Pozornost se také obrací na historické krajinné struktury. Metody tzv. britské krajinářské školy inspirovaly k hodnocení A. Salašovou (SALAŠOVÁ 2005), jejíž metodiku uvádím níže. 7.3.5. Metodika podle Salašové v návaznosti na britskou krajinářskou školu Salašová (SALAŠOVÁ 2005) vyzdvihuje zejména to, že při hodnocení krajinného rázu ve Velké Británii se dokázali sjednotit akademičtí pracovníci, místní samospráva, místní odborníci, umělci a laická veřejnost. Posuzování krajinného rázu se tu chápe dvěma způsoby: za prvé jako identifikační proces, za druhé jako proces vypracovávání posudků. Britské přístupy počítají s tím, že lidé hodnotí krajinu z různých důvodů a ne vždy mají vztah k tradičnímu konceptu estetiky a krásy. Krajina může mít sociální a společenskou hodnotu, může přispívat k vnímání identity, blahobytu, potěšení a inspirace. Důležitá teze zní, že posuzování krajinného rázu nemá být prostředkem pro určování pevných změn v krajině, nýbrž pouze pomocníkem pro vytváření rozhodnutí. Swanwick (SWANWICK in SALAŠOVÁ 2005) popisuje hlavní kroky posuzování krajinného rázu následovně: Fáze I. - charakteristika / klasifikace krajiny. Fáze II. - příprava posudků / hotové posouzení. Nejprve je třeba stanovit úroveň objektivity rozhodování a na základě toho určit kritéria objektivizace. Musí být rozhodnuto o úloze dalších posuzovatelů – tzv. stakeholders (jednotlivci nebo skupiny, kteří mají v území své zájmy). Posuzování se často účastní např. i umělci, kteří dokáží citlivěji vnímat danou krajinu. Informace z terénu by měly být zaznamenávány do informačních tabulek, navržených speciálně pro sledované cíle. Fotografie je pak třeba nasnímat z každého zdrojového místa posuzování. Během procesu posuzování je dobré zdůraznit zásadu snímkování každého území minimálně ze tří rozdílných stanovišť. Posledním krokem v procesu charakteristiky území je klasifikace a popis krajinného rázu. Popis se zaměřuje především na principy a převedení krajinné klasifikace, používání přesné terminologie s cílem zajistit větší konzistenci mezi posuzovateli, na vymezení hranic typů a území krajinného rázu a v neposlední řadě na charakter studovaného území. Jednotlivé hodnocené segmenty by měly být stručně a výstižně pojmenovány – je to pro mnohé hodnotitele lepší varianta než strohé číselné označení. 7.3.6. Metodika podle Laciny „Požitek z určité krajiny se zvyšuje poučením, a to nejen přírodovědným a historickým.“ Jan Lacina: Schizofrenie esteticky vnímavého krajinného ekologa, 2005. Lacina (LACINA 1990) ve svém příspěvku na mezinárodní konferenci IUCN, konané r. 1990 ve Svratce, nastínil vlastní metodiku hodnocení estetických kvalit krajiny, nebo ještě lépe – jak sám autor ve svém pozdějším příspěvku upravuje – hodnocení atraktivity krajinného rázu (LACINA 2005). Jde o případovou studii zhotovenou pro CHKO Žďárské vrchy, nicméně její výsledky je možné zobecnit a aplikovat na libovolnou krajinu. Zároveň je to velmi konkrétně pojatý návrh a proto se v mém terénním hodnocení ze všech zmíněných metodik odrazil nejvíce. Lacina chápe krajinu jako životní prostředí lidské společnosti, jako prostor s mnohostrannými funkcemi. Mezi primární funkce řadí funkci obytnou a produkční (zemědělskou a lesní), dalšími funkcemi jsou mj. funkce vodohospodářská, půdoochranná, ekologická a rekreační. Obytnou a rekreační funkci do značné míry podmiňují vzhledové vlastnosti krajiny, vytvářené určitými estetickými kvalitami krajiny. Podle V. Krále (KRÁL 1980) bývá estetická hodnota krajiny považována za jeden z dalších přírodních zdrojů. Hodnocení estetických kvalit krajiny považuje autor za velmi problematické, zatížené značnou subjektivitou. Jistá estetická diferenciace krajiny je přitom nezbytná, ať už pro potřeby vymezení oblastí cestovního ruchu či klidových a rekreačních zón. Tento důvod vedl Lacinu k vytvoření relativně objektivního metodického přístupu, který zohledňuje tři vzhledově hlavní krajinotvorné složky – reliéf, vodní útvary, vegetaci – a jejich rozložení v krajině. Krajina je zde hodnocena bodovacím systémem, přičemž větší počet bodů získává „atraktivnější“ složka krajiny. Zvolený postup vychází z prací skotského přírodovědce D.L. Lintona, litevských výzkumníků A.R.A. Budriunase a K.I. Eringise či československých vědců J. Kocourkové, S. Muranského a V. Krále. Oproti citovaným autorům klade autor větší důraz na vegetační složku, vypovídající o povaze středoevropské kulturní krajiny. Reliéf se v Lacinově metodice vyčleňuje a hodnotí následovně: a) rozlehlé sníženiny – 1 bod b) ploché pahorkatiny a vrchoviny – 3 body c) členité pahorkatiny a vrchoviny – 4 body d) hornatiny – 5 bodů V případě častého výskytu výrazných skalních útvarů se připočítává hodnota 2 : součet dá dohromady hodnotu estetických kvalit reliéfu (H[EKR]). Estetická hodnota vodních toků a ploch (H[EKA]) se dělí podle jejich zastoupení v krajině. a) podružné zastoupení – 1 bod b) výrazné zastoupení – 3 body c) dominantní zastoupení – 5 bodů Pro vcelku detailní hodnocení vegetace použil Lacina tři hlavní kritéria – strukturu vegetace, barevnou proměnlivost vegetace během roku a způsob rozložení vegetace v krajině. Hodnota struktury vegetace se určuje tímto způsobem: a) jednoetážová (pole, louky) – 1 bod b) dvou- a více etážová (lesy, sady, zahrady) – 2 body Barevnou proměnlivost vegetace během roku považuje autor za významný estetický činitel a boduje ji takto: a) barevně nevýrazně proměnlivé formace – 1 bod b) barevně proměnlivé formace – 2 body c) barevně výrazně proměnlivé formace – 3 body Hodnota koeficientu rozložení vegetace v krajině se získá: a) převaha souvislých bloků – 1 bod b) velkoplošná mozaika – 1,5 bodů c) maloplošná mozaika – 2 body Uvedené tři faktory, zohledňující vegetační složku krajiny, dají dohromady výslednou estetickou kvalitu vegetace. Celková estetická hodnota krajiny se vypočítá podle vzorce : H[EKK ]=[ ]H[EKR ]+[ ]H[EKA ]+[ ]H[EKV] Vypočtené hodnoty estetických kvalit krajiny rozdělil Lacina do čtyř kategorií: 1. krajina s nízkými estetickými hodnotami ( do 10 bodů) 2. krajina s průměrnými estetickými hodnotami (11 – 20 bodů) 3. krajina s vysokými estetickými hodnotami (21 – 30 bodů) 4. krajina s výjimečně vysokými estetickými hodnotami ( nad 31 bodů) Po aplikaci své koncepce autor vylišil v rámci CHKO Žďárské vrchy 4 základní kategorie s mnoha dalšími podtypy – jen ve zkratce: 1. urbanizovaná krajina (obytná – průmyslová – obytně / rekreační ) 2. zemědělská krajina (polní – lučně / polní – polně / luční ) 3. zemědělsko / lesní krajina (polně / lesní – lučně / lesní a další subtypy) 4. lesní krajina (smrkové monokultury – smrkové a olšové porosty – smrčiny s borovicí blatkou – porosty s převahou buku aj.) Všechny typy i se subtypy potom podrobně charakterizuje a objasňuje míru jejich estetických kvalit. Hlavní cíl péče o území CHKO Žďárské vrchy podle něj spočívá ve snaze vytvořit „útulnou krajinu“. Tedy krajinu, v níž jsou jednotlivé krajinné složky zastoupeny tak, že v pozorovateli podněcují „psychicky libé emoce, integrované v pocit krásy, pohody a bezpečí.“ 7.3.7. Metodika podle Laciny II. O téměř dvě desetiletí se Lacina vrátil k hodnocení estetických kvalit ve svém článku Schizofrenie esteticky vnímavého krajinného ekologa (LACINA 2005). Jde o přepracovanou dřívější metodiku hodnocení estetických kvalit krajiny, nově a výstižněji shrnutých do pojmu atraktivita krajinného rázu. Autor zdokonalené metodiky pracuje se zcela novými komponentami, jako jsou např. antropogenní ovlivnění reliéfu, specifické formy vodních toků apod. Vzhledem k tomu, že PPk Třebíčsko je krajinou převážně přírodě blízkého charakteru (nepočítáme – li změny vegetačního krytu) a že vodní toky zde nejsou zastoupeny v příliš hojné míře, preferuji při hodnocení metodiku výšezmíněnou. 7.4. Návrh metodiky hodnocení estetických kvalit sídel v krajině „Kvalita pověstného souladu vesnice s krajinou tkví v dobrém usazení vesnice v terénu,v přírodních materiálech použitých na stavby, ve vysokých stromech, v bohatství zahrad, v jednotné hladině střech. Přírodní podmínky ovlivňovaly nejen polohu, uspořádání vesnic a jejich architekturu, ale i způsob obhospodařování krajiny…“ (Kocourková, 1994) V rámci své diplomové práce se pokouším navrhnout i metodiku hodnocení estetiky sídel v krajině. Při této činnosti těžím z textů Kocourkové (KOCOURKOVÁ 1994), Klvače (KLVAČ 2005), Škabrady (ŠKABRADA 2005) a dalších, kteří se touto problematikou v různé hloubce zabývají. Proč považuji estetiku – nebo lépe řečeno vizuální atraktivitu – sídel v krajině za důležitou? Především proto, že sídla ( zde rozumějme sídla vesnického charakteru) nelze z krajiny oddělit a vyjmout – jsou bytostně spjata s jejím podložím, reliéfem, celkovou konfigurací a vzezřením krajiny. Přitom mají svůj osobitý charakter, který danému krajinnému rázu buď přispívá nebo jej naopak ruší. Ve shodě s Bystřičanem lze konstatovat, že podstatná část českého venkova se dnes jeví více či méně esteticky bizarní (BYSTŘIČAN 2005). Při zpracovávání návrhu hodnocení estetiky sídel vycházím z metodiky hodnocení estetiky krajiny (LACINA, 1990), tzn. všímám si určitých charakteristik, jimž přiděluji – podle jejich vizuální hodnoty – určitý počet bodů. Výsledný součet pak dává dohromady celkovou vizuální atraktivitu dotyčného sídla v krajině. Při výběru relevantních charakteristik bylo dbáno na to, aby se jednalo o takové komponenty, které ovlivňují vnímání sídla posazeného v krajině, nikoliv ty, které souvisejí s vnitřním uspořádáním obce, jako je např. tvar návsi, materiál oplocení aj., které ve své publikaci uvádí Kocourková (KOCOURKOVÁ 2005). Zároveň považuji za nezbytné říci, že metodika je aplikována na konkrétní sídla v PPk Třebíčsko a že v případě odlišné krajiny a odlišného typu sídel (např. Jižní Morava, Haná…) je vhodné ji pozměnit a upravit. Za první z důležitých faktorů považuji – stejně jako v případě Lacinovy metodiky – reliéf (R). Vesnice totiž vznikaly na základě konfigurace místního terénu (HLEDÍKOVÁ 2005). Ten výrazně spoluurčuje charakter sídla a v krajině PP Třebíčsko jej hodnotím takto: a) rovina, plošina – 1 bod b) úval, kotlina – 1,5 bodu c) mírný svah – 1,5 bodu d) středně prudký svah – 2 body e) svah – 2,5 bodu f) zvlněný terén – 1,5 bodu g) návrší – 2 body Jak je z předchozího patrné, hodnocení se snažilo postihnout skutečně všechny hlavní typy reliéfu, charakteristické pro hodnocené území. Obr. 25: Poloha v mělkém úvalu s límcem lesů na pozadí dodává Budíkovicím typický charakter. 22.3. 2008 Dalším z estetického hlediska zajímavým jevem je charakter zástavby (CHZ). Tedy to, do jaké míry se sídlo jeví jako kompaktní a svým způsobem „neprodyšné“ a do jaké míry je zástavba rozvolněná, prostoupená zelení aj. Bodově se to projeví následovně: a) homogenní – 1 bod b) homogenní s přítomností dřevin – 1,5 bodu c) rozvolněný – 1,5 bodu d) rozvolněný s přítomností dřevin – 2 body e) různorodý – 1,5 bodu Za různorodý se dá označit charakter zástavby především u relativně větších sídel (v případě PPk Třebíčsko Rudíkov, Trnava). Obr. 26: Celistvá zástavba Náramče (vlevo) a rozvolněnější, dřevinami značně prostoupený intravilán Horních Vilémovic. 21. a 22.3. 2008 Neméně významnou roli v estetickém vnímání sídla hraje i barevnost (B). Nelze popřít, že jde o jednu z nejsubjektivněji laděných komponent metodiky – zahrnuje totiž převažující barevné vyznění obce v kontextu okolní krajiny, které se může měnit v průběhu roku, a to zejména u obcí s rozvolněnější zástavbou, vyplněnou listnatými dřevinami. Barevnost obce boduji tímto způsobem: a) harmonická – 2,5 bodu b) přiměřená – 2 body c) spíše nepřiměřená – 1,5 bodu d) nepřiměřená – 1 bod Obr. 27: Podzimní nálada přidala Vlčatínu na atraktivitě. 6.10. 2008 Další charakteristikou je tzv. ekoton sídla (E[S]). Tedy přechod intravilánu obce do volné krajiny, něco, čemu se dříve říkalo humna (KOCOURKOVÁ 1994). Idea je taková, že sídlo by mělo přecházet do krajiny pozvolna, pokud možno nenápadně, nikoliv tedy křiklavě zbarvenými zdmi podnikatelských ghett (KLVAČ 2005). Pro hodnocení ekotonu sídla musíme vzít v potaz nejen to, zda je přítomen či není, nýbrž i fakt, čím je tvořen (stromy, křoviny, zahrady apod.) Vymezme tedy dvě charakteristiky, jejichž bodová hodnota se mezi sebou vynásobí podle následujícího vzorce: E[s ]= P[EK ] x (K[EK1 ]+ K[EK2 ]+ ….K[EKN]) 1. přítomnost ekotonu (P[EK]) a) prakticky chybí – 0 bodů b) je zčásti přítomen – 1 bod c) je přítomen – 2 body 2. kvalita ekotonu (K[EK)] a) stromy – 1 bod b) křoviny – 1 bod c) les, remízek – 1,5 bodu d) zahrady – 1,5 bodu e) břeh rybníka – 2 body Například obec, která bude zčásti ohraničena rybníkem a zčásti lesem, bude mít následující estetickou hodnotu: 1x 1,5 + 2 = 3,5 bodu. V místech, kde není ekoton přítomen, pak logicky nemůžeme hodnotit jeho kvalitu (nulová hodnota). Obr. 28: Rozdíl mezi chybějícím ekotonem Hostákova a bohatě vyvinutým ekotonem Horních Vilémovic. 21.3. a 6.10. 2008 Ohraničením sídla (O[s]) se myslí převažující využití země (land use) v krajině, která jej obklopuje. Oproti ekotonu sídla jde o širší územní souvislosti, o to, zda vesnice leží uprostřed luk,polí či lesů, neboť charakteristickým prvkem pro vesnická sídla je jejich těsná existence ve svazku s přírodou (ŠKABRADA 2005). Vzhledem k poměrně drobnozrnné krajinné mozaice PPk Třebíčsko bylo nutno vyčlenit větší množství hodnocených kategorií: a) pole – 0 bodů b) pole a pastviny – 1 bod c) pastviny, pole, remízky – 1,5 bodu d) les, pastviny – 1 bod e) pole, remízky, rybník – 1,5 bodu f) remízky, pole, komunikace – 1 bod Položka „komunikace“ znamená přítomnost větší dopravní cesty v okolí sídla, která narušuje celistvost krajinného rázu. Při hodnocení estetiky sídel je třeba všímat si i rušivých prvků (RP), a to nejen jejich kvality, nýbrž i jejich rozsahu. Dané hodnoty se mezi sebou – podobně jako v případě hodnocení ekotonu – opět vynásobí. Nutno mít na paměti, že výsledná hodnota se od předchozího součtu odečítá, tj. rušivé prvky snižují estetiku sídla. Vzorec je tento: RP = (K[RP1 ]+ K[RP2 ]+…..K[RPN]) x R[RP] 1.Kvalita rušivých prvků (K[RP]) a)satelitní zástavba – 1,5 bodu b)komplex bytovek – 1 bod c)blízkost velké komunikace – 1,5 bodu d)socialistická stavba (kravín…) – 1 – 2 body e)žádné rušivé prvky – 0 bodů 2.Rozsah rušivých prvků (R[RP]) a)výrazně narušující – 2 body b)nevýrazně narušující – 1 bod Obr. 29: Nová satelitní zástavba na kraji Pocoucova (vlevo) a relikt minulého režimu v Rudíkově. 21. a 22.3. 2008 Mějme tedy satelitní zástavbu, která výrazně narušuje estetiku daného sídla (1,5 x 2 = 3 body). 3 body se odečtou od průběžného výsledku hodnocení. Zvláštní kategorií je tzv. harmonický vzhled sídla (HV[s]). Těm sídlům, která se mi na první pohled jeví opravdu harmonicky zasazená v krajině, bez výrazných rušivých prvků, respektující či dokonce esteticky obohacující okolní terén, uděluji 1 – 3 body. Obr. 30: Horní Vilémovice – příklad esteticky hodnotné obce harmonicky zasazené v krajině. 24.6. 2008 Celková hodnota estetických kvalit sídla v krajině se tedy vypočítá jako: H[EKS ]= (R + CHZ + B + E[s ]+ O[s ]+ HV[s]) - RP Vypočtené hodnoty estetických kvalit sídla v krajině dělím do čtyř zákĺadních kategorií: 1. sídlo s nízkou estetickou kvalitou (0 – 2 body) 2. sídlo s průměrnou estetickou kvalitou (2,5 – 6 bodů) 3. sídlo s nadprůměrnou estetickou kvalitou (6,5 – 10 bodů) 4. sídlo s vysokou estetickou kvalitou (10,5 a více bodů) Vzhledem k vysoké atraktivitě krajinného rázu PPk Třebíčsko lze konstatovat, že se zde nevyskytují sídla s nízkou estetickou kvalitou, která by byla významně narušena monotónností krajiny či degradována činností člověka. Jak je však patrno z níže uvedené tabulky, estetický nesoulad sídla s okolní krajinou často vyplývá z polohy vesnice v blízkosti velkého města (HERZIGOVÁ 2005), v tomto případě Třebíče: týká se to obcí zejména přilehlých obcí Budíkovice a Pocoucov. Tab. 9: Estetická kvalita sídel v krajině PPk Třebíčsko Batouchovice Benetice Bochovice Budíkovice Hodov H.Vilémovice reliéf 1,5 1,5 1,5 1,5 1,5 2 zástavba 1 2 1 1 1,5 1,5 barevnost 2 1,5 2 2 1,5 2,5 ekoton 1 1 1 0 2 2 ohraničení 0 1 0 0 1 1,5 rušivé prvky 0 -3 -1 -2 -1 -1,5 harmonie 0 0 0 0 0 3 celkem 5,5 4 4,5 2,5 6,5 11 Hostákov Hroznatín Nárameč Oslavička Pocoucov Přeckov reliéf 1,5 2,5 1,5 1,5 2 2,5 zástavba 2 1,5 1 1 1 2 barevnost 2 2,5 2 2 1,5 2 ekoton 3 2 2 1 1 4 ohraničení 0 1 1 0 0 1,5 rušivé prvky -1,5 0 -1,5 0 -2 -1,5 harmonie 0 2 1 0 0 2 celkem 7 10,5 7 5,5 3,5 12,5 Ptáčov Trnava Rudíkov Valdíkov Vlčatín reliéf 1,5 1,5 1,5 1,5 1,5 zástavba 1,5 1,5 1,5 1 1,5 barevnost 1,5 1,5 1,5 1,5 2,5 ekoton 1 0 1 3 4 ohraničení 0 1 1 1,5 1,5 rušivé prvky -1,5 -3 -3 -2 0 harmonie 0 0 0 1 2 celkem 4 2,5 3 7,5 13 Hodnocení estetiky sídel v PPk Třebíčsko bylo po zralé úvaze zahrnuto do hodnocení atraktivity krajinného rázu, neboť právě sídla dotvářejí celkový obraz krajiny. Postup sestával z následujících kroků: - Výpočet průměrné bodové hodnoty estetických kvalit sídel (H[EKS]) v krajině PPk Třebíčsko - Posunutí škály hodnocení estetických kvalit krajiny (H[EKK]) o průměrnou bodovou hodnotu H[EKS] - Zahrnutí jednotlivých sídel do typů současné krajiny - Připočtení H[EKS ]do hodnocení H[EKK ]a zařazení typů současné krajiny do příslušných kategorií V praxi to vypadalo takto. Vypočítala se průměrná hodnota H[EKS ]pro celý PPk Třebíčsko, která po zaokrouhlení dosáhla hodnoty 5 bodů. Těchto pět bodů bylo připočteno k hodnotám Lacinovy metodiky, kde pak došlo k následujícímu posunu (viz Tab. 10) Tab. 10: Hodnocení estetických kvalit krajiny doplněné o estetickou kvalitu sídel Škála hodnocení H[EKK] Pův. kategorie Kategorie s H[EKS] Krajina s nízkými estetickými hodnotami 0 – 10 bodů 0 – 15 bodů Krajina s průměrnými estetickými hodnotami 11 – 20 bodů 16 – 25 bodů Krajina s vysokými estetickými hodnotami 21 – 30 bodů 26 – 35 bodů Krajina s výjimečně vysokými estetickými hodnotami Nad 31 bodů Nad 36 bodů Dále byla jednotlivá sídla přiřazena do typů současné krajiny. Např. do krajinného typu II.3 (lučně-lesní s dominancí pastvin a ostrůvky listnatého lesa na vlhčím podkladu) byly zařazeny obce Benetice, Horní Vilémovice, Hroznatín a Přeckov. Průměrná hodnota jejich H[EKS ]činila 9,5 bodu (viz níže). Tato hodnota se sečetla podle vzorce: H[EKK ]= H[EKS] + H[EKV ]+ H[EKR ]+ H[EKA] a výsledek zařadil krajinný typ do kategorie krajiny s výjimečně vysokými estetickými hodnotami (H[EKK ]= 9,5 + 28 + 3 + 1 = 41,5). 7.5. Typizace a hodnocení současných typů krajiny 7.5.1. Pojem „typy krajiny“ Typy současné krajiny se vymezují tak, aby zahrnovaly území se stejným způsobem a intenzitou antropických vlivů, které mají v přírodních podmínkách daného typu stejné důsledky (BUČEK, LACINA 1986). Určitá možnost využití – a tím pádem i antropického ovlivnění krajiny – je zpravidla dána kvalitou abiotického prostředí. Jako přírodní rámec vymezování typů současné krajiny se bere v potaz zejména reliéf a podloží. Antropické ovlivnění krajiny se plošně odráží v současném vegetačním krytu. Z čehož vyplývá, že právě aktuální stav vegetace je vhodné považovat za hlavní diferenciální znak při členění krajiny. Kulturní středoevropskou krajinu lze diferencovat v podstatě do čtyř základních skupin typů: 1. Krajina urbanizovaná 2. Krajina zemědělská 3. Krajina zemědělsko-lesní 4. Krajina lesní V případě dominantního zastoupení vodních ploch (v ČR vesměs nepůvodních, uměle vytvořených) můžeme vylišit typ 5. Krajina vodní. Podle typů reliéfu, s důrazem na mozaiku aktuální vegetace, můžeme vymezovat detailní typy současné vegetace. Ty pak poukazují na určitou kvalitu životního prostředí (LACINA 1992). Na území přírodního parku Třebíčsko bylo využito členění krajiny na současné typy pro účely hodnocení současného stavu krajiny a atraktivity území. 7.5.2. Typy současné krajiny PPk Třebíčsko „Vilémovské lesy se proměňují v malé písečnaté borovicové lesíky, jež táhnou se až k Náměšti nad Oslavou...Ty malé borovice písečnatých lesíků! A to kvítí, které tak tvrdě těžce si dobývá si práva na existenci na lukách a loučkách i na skalách a mezích...“(s.18) Richard Wolf: Duchovním letem třebíčským světem, 1935. „Vodní nádrž Lubí. Krajina, kterou pamatuji ještě v době, kdy byla panenskou, dvě meze hluboké, zaklíněné k sobě, kudy protékal potůček... jak všechno kolem bylo ještě prázdné a holé a jak za pár let všude vyrůstaly stromy a celé okolí pak rostlo do krásy...“(s. 210) Vlastimil Toman: Cestou domova, 2004. Na základě syntézy jednotlivých geofaktorů – reliéfu s podložím a půdami a zejména současného vegetačního krytu – byla krajina Třebíčska zařazena do typů současné krajiny a vyjadřuje určitou kvalitu životního prostředí. Typy současné krajiny se od sebe významně liší i různými negativními vlivy (LACINA, 1992). Krajina PPk Třebíčsko byla diferencována do tří základních skupin typů: I. krajina zemědělská II. krajina zemědělsko-lesní III. krajina lesní V následujícím textu jsou jednotlivé typy stručně a přehledně charakterizovány podle následující osnovy: - číselné označení a název typu současné krajiny b) rozšíření typu v PPk Třebíčsko c) charakteristika ekotopu d) současný vegetační kryt (na úrovni typů aktuální vegetace) e) funkční typ krajiny f) negativní vlivy a jejich důsledky g) rámcový návrh opatření V následujícím členění nebylo uvažováno o zařazení některé části PPk Třebíčsko do krajiny urbanizované (dvě největší sídla – Rudíkov a Trnava – sice přesahují počet 500 obyvatel, ale mají charakter ryze venkovského osídlení, byť v mapě CORINE jsou klasifikována jako „zastavěné plochy“), ani do krajiny vodní (rybníků se sice nachází v PPk poměrně hojné množství, v žádném krajinném typu však netvoří matrici). 7.5.2.1. Krajina zemědělská Hovoříme o lidskou kultivací silně pozměněném typu krajin, jehož využití je však stále odvislé od přírodních procesů. Krajinnou matrici tvoří zejména bezlesé formace (NĚMEC 2007). I.1. Polní s převahou velkých bloků s ojedinělými remízky a rybníky a) Otevřená zemědělská krajina západně od Hostákova a Valdíkova. Její hranice je současně jihovýchodní hranicí PPk Třebíčsko: ze severu ji ohraničují rybniční scenérie v okolí Náramče, na západě zvolna přechází do krajinného typu II.2 a jižněji přímo do zalesněného údolí potoka Klapovka (typ III.3). Jižní hranici tvoří státní silnice Třebíč – Vladislav – Brno. Malou enklávu tohoto typu najdeme i jižně od Budíkovic směrem k Třebíči. b) charakter plošší pahorkatiny (jde o výběžek Jevišovické pahorkatiny, která zde vyznívá) na durbachytech, v rozmezí nadmořských výšek 400 – 510 metrů. V půdním pokryvu převažují kambizemě, v nejnižších polohách náznak hnědozemí. c) výrazně převládají pole v nečleněných velkých blocích. Rozptýlená zeleň se vyskytuje v omezené míře, a to zejména v podobě ostrůvků mezi Podlesním rybníkem a Salákem, dále na trati V širokých a poněkud více u rybníka Záhumenice. Okolí tohoto rybníka – stejně jako borové porosty západně od Valdíkova – představují přirozená biocentra, charakteristická např. výskytem xerotermní květeny. Krajina vykazuje poměrně nízký stupeň ekologické stability. d) zemědělsky středně produktivní funkční typ e) především velkoplošné zornění, které místy sahá až k zaříznutému údolí Klapovského potoka. V důsledku značně hrubozrnné krajiny zde není chybí velká biodiverzita. Některé nevhodně zorněné pozemky jsou náchylnější k plošné erozi. f) určitě by bylo vhodné zvýšit podíl trvalých travních porostů, a to nejen v místech, kde již v menším měřítku existují (např. bezprostřední okolí rybníků Podlesní a Salák), ale také a především při hranici zorněného areálu a zalesněného údolí Klapovského potoka, kde by travnaté pásy mohly tlumit důsledky eroze. Dále doporučuji zatraktivnit krajinnou mozaiku prostřednictvím linií keřů a listnatých stromů, které kromě funkce biokoridorů budou tvořit i větrolamy. Orná půda by pak bezesporu zasloužila pestřejší využití. Obr. 31: Zemědělská krajina v okolí Hostákova je značně náchylná k erozi. 21.3. 2008 7.5.2.2. Krajina zemědělsko-lesní Z pohledu vnitřní struktury se jedná o přechodný, heterogenní krajinný typ, charakteristický střídáním lesních a nelesních stanovišť. Zastoupení ploch, jež pokrývá dřevinná vegetace, se pohybuje mezi 10 – 70%. Tento typ charakterizují rovněž zemědělsky méně úrodné polohy. Krajinnou matrici vytváří mozaika lesních a zemědělských ploch (NĚMEC 2007). II.1. Polně-lesní s výrazným zastoupením vodních ploch a ostrůvků durbachytových skal a) územní polohou se jedná o jakousi „páteřní část“ PPk Třebíčsko. Jádrem oblasti je trojúhelník tvořený obcemi Ptáčov, Pocoucov a Trnava, severní část – oddělenou úvalem Trnavského potoka – představuje širší okolí rybníků Velký a Malý Bor až k Náramči a Rudíkovu. b) charakter středně členité pahorkatiny s vyvýšeným etchplénem (bazální zvětrávací plocha), kde typickou krajinnou složku představují shluky a „stáda“ durbachytových balvanů v polích v kombinaci s četnými rybníky (např. Židloch a Nový rybník u Ptáčova, Výčapský rybník a Opatůvka u Trnavy atd.) V údolí řeky Jihlavy je nejnižší bod (395 m n.m.), nejvyšší bod leží u Trnavy na vrstevnici 540 m. V půdním pokryvu dominují kambizemě. c) převažují menší bloky orné půdy, segmentované ostrůvky durbachytových balvanů s borovými remízky. Mezi Pocoucovem a Ptáčovem se nachází velká plocha trvalých travních porostů, další louky se vyskytují mezi Klášterským rybníkem a silnicí 360 jižně od Rudíkova. Území neprotkávají větší plochy lesa, borové remízky v polích se v okolí Přeckova mění na smíšené, místy s převahou listnatých dřevin. Součástí tohoto typu je přírodní památka Ptáčovský kopeček. d) zemědělsky málo až středně produktivní funkční typ e) bezesporu přítomnost přebudované dálniční přípojky 360 (z let 2004, 2005). Okolí výrazného zářezu do krajiny se projevuje především zvýšenou hlučností, nezpevněnými svahy náchylnými k erozi a novotvary reliéfu, které nezapadají do ostrůvkovitě utvářené krajiny. Ostrůvky durbachytů v polích bývají místními využívány jako rumiště, což negativně působí na jejich biodiverzitu i estetický dojem. Kulovité balvany navíc často mizí z polí a objevují se na zahrádkách v intravilánu obcí jako dekorace. f) Zásah v podobě omezování dopravy na komunikaci 360 nemá – vzhledem k její důležitosti – praktický význam. Širší okolí komunikace (včetně sítě polních cest a stezek) by však oživilo vysázení alejí, nebo alespoň jejich fragmentů. Dalším opatřením může být rozšíření ploch trvalých travních porostů, a to nejen v případě okolí ptáčovských rybníků, kde orná půda často sbíhá až ke hladině a po srážkách se voda kontaminuje (TTP tedy opět v roli bufferu, nárazníku). Zvláštní péči pak vyžaduje okolí rybníka Velký Bor, známé v současnosti výskytem bobra. Jedinečné segmenty balvanitých ostrůvků si zaslouží nesporně vyšší stupeň ochrany a ti, kteří je jakkoli znehodnocují, vysokou pokutu. Obr. 32: Durbachytové balvany se často stávají ozdobou zahrad, jako např. v Pocoucově (snímek vlevo) či veřejných prostranství v intravilánu (Trnava). 20.1. 2007 II.2. Polně-lesní s členitějším terénem, výraznějším zastoupením lesních ploch a celkově jemnější krajinnou mozaikou a) Těžiště tohoto typu se rozkládá mezi Budíkovicemi, Trnavou a Pocoucovem, menší část pak tvoří víceméně plynulý přechod z krajinného typu I.1 do krajinného typu III.3 (údolí Klapovky). b) reliéf je již členitější než v předešlých případech, a území se nachází ve vyšších nadmořských výškách (434 – 559 m). Oproti krajině II.1 se zde více objevují lesnaté plochy na svažitém terénu, místy propojené a společně s ornou půdou již tvořící matrici krajiny. Území je prakticky zcela prosté vodních ploch. Balvanité ostrůvky nepatří k dominantnímu znaku krajinného rázu. Půdy patří mezi kambizemě s vyšším obsahem skeletu. c) orná půda místy tvoří pouhý předěl mezi táhlými lesy a její využívání je pestřejší než např. v typu I.1. Lesy jsou borové i smrkové, místy s příměsemi listnáčů. V blízkosti Klapovského potoka smrky hojně zmlazují. Trvalé travní porosty představují lem výrazného lesního komplexu Jelení hlavy (zde bych neváhal hovořit o „ekotonové krajině“) a vroubí také žleb Trnavského potoka. Východně od Trnavy leží přírodní památka Kobylinec. d) lesohospodářsko – zemědělský málo produktivní funkční typ e) orná půda je místy až násilně roubována do svažitých poloh, které jí rozhodně nesvědčí a vzhledem ke skeletovitosti půdy nemůže být řeč o výnosnosti těchto polí. Na Trnavském potoce se v současnosti (11.2008) buduje vodní nádrž, jejíž stavba není příliš citlivě zasazena do okolní „ekotonové krajiny“ a je otázkou, jak bude hotové dílo působit ve výsledku. Silnice 360 představuje méně rušivý prvek než v případě typu II.1. f) pole na zmíněných prudších svazích převést na trvalé travní porosty( týká se zejména partie nad Klapovským potokem a protáhlých, nevelkých ploch orné půdy v celém území). Po dokončení stavby vodní nádrže posoudit její vliv na estetiku krajiny a případně více ozelenit okolí hráze. Obr. 33: Terénní zářez v okolí nově vznikající vodní nádrže na Trnavském potoce. 6.10.2008 II.3. Lučně-lesní s dominancí pastvin a ostrůvky listnatého lesa na vlhčím podkladu a) pro oblast PPk Třebíčsko specifický typ se nachází mezi obcemi Hroznatín, Benetice, Horní Vilémovice a Přeckov. Na západě u Benetic je omezen hranicí PPk Třebíčsko, značnou část představuje ekoton mezi pastvinami a hlubokými smrkovými lesy (III.1), v jiných částech je hranice dána TTP coby matricí krajiny, popř. shlazením reliéfu (východně od Přeckova). b) charakter středně členité až členité Křižanovské vrchoviny, o čemž svědčí rozpětí nadmořských výšek od 471 do 640 m – nejvyššího bodu celého PPk Třebíčsko v katastru Hroznatína. Území na ose Přeckov – Horní Vilémovice je značně ukloněno východním směrem, typické jsou výrazné, táhlé svahy. Půdy zastupují kambizemě, severně od Přeckova půdy oglejené až gleje. c) dominantní složku představují trvalé travní porosty, využívané především jako pastviny. Orná půda tvoří podružné, v řadě případů nespojité plošky. Severně od Přeckova oživují krajinu podmáčené louky s charakteristickými vlhkomilnými druhy a ostrůvky listnatých hájků: součástí této scenérie je přírodní památka Pazderna. Po celém území se pak roztroušeně vyskytují solitérní listnaté stromy. d) lesohospodářsko – pastvinný funkční typ e) v důsledku pastvy dobytka a koní byly v některých listnatých a křovinatých hájcích u Hroznatína registrovány „přírodní stáje“, které znehodnocují typický krajinný prvek plošnou úpravou členitého terénu a vedou k značné ruderalizaci prostoru (autor sem situoval jeden geobiocenologický snímek a musel jej z důvodu nepřirozeného zmnožení nitrofytů přesunout). Bez dalších výrazných negativních vlivů. f) Především vyřešit nastíněný problém, tj. „stáje“ sice nerušit, ale budovat či udržovat je ke krajině šetrnějším způsobem. Další potenciální hrozbou je nárůst nevhodné turistické infrastruktury – jedná se o mimořádně esteticky kvalitní a harmonický segment PP Třebíčsko a v obcích se začínají objevovat různé ubytovny apod., zatím naštěstí bez rušivých vlivů na krajinu. V tomto duchu tedy pokračovat, eventuelně zavádět pastviny i na místech současných málo produktivních polí. Obr. 34: Typický krajinný segment mezi Přeckovem a Horními Vilémovicemi. 6.10. 2008 II.4. Polně-lesní s převažující ornou půdou a smrkovými lesy na středně členitém terénu a) plošně jeden z nejrozsáhlejších krajinných typů v PPk Třebíčsko. Tvoří jej severní partie PPk, tedy území mezi obcemi Bochovice, Batouchovice, Vlčatín a Rudíkov. Lesní masiv odděluje druhou část krajiny mezi Oslavičkou, Hodovem a Náramčí. b) terén není tak členitý jako v případě typu II.3, nicméně rozpětí nadmořských výšek (452 – 606 m) poukazuje na obecný fakt, že území PPk Třebíčsko se zvedá k severozápadu. Jedná se o reliéf táhlých návrší a výrazných kotlin (např. Vlčatín), protkaný několika potočními koryty. Zvláště u Rudíkova se setkáváme s pěkným příkladem tzv. „barokní krajiny“ zásluhou četných božích muk a dalších sakrálních objektů. c) orná půda převažuje nad trvalými travními porosty, lesy hrají poměrně významnou roli a jsou povětšinou smrkové či smíšené (západní část – zejména v okolí Batouchovic), popřípadě s příměsí borovice (mezi Oslavičkou a Hodovem), na jihu se jedná o borové remízky podobně jako v typu II.1 (Nárameč a okolí). Listnaté dřeviny rostou solitérně v polích a loukách mezi Hodovem a místní částí Budišova – Kundelovem (již mimo území PPk). Půdní pokryv tvoří převážně kambizemě. d) lesohospodářsko – zemědělský málo produktivní funkční typ e) hluboký terénní zářez komunikace 360 u Oslavičky – návrhy řešení viz výše. V případě Rudíkova se rozrůstá intravilán několika nevhodně architektonicky řešenými budovami s křiklavými nátěry do volné krajiny. f) nové stavby vždy důkladně konzultovat. Systematicky pečovat či podporovat péči o množství sakrálních objektů, které zdobí extravilán. Zachovat současné využití půdního fondu s přihlédnutím k větší diverzifikaci velkých bloků orné půdy v okolí Bochovic. 7.5.2.3. Krajina lesní Lidskými zásahy nepříliš pozměněný krajinný typ, přičemž lesní plochy zabírají až 70% krajinné matrice. Lesní krajiny jsou typické pohledovou uzavřeností (NĚMEC 2007). III.1. Lesní s převažující smrkovou monokulturou a) hluboké, kompaktní lesní porosty v pramenné oblasti Klapovského potoka (masiv Jelení hlavy – 617 m n.m.), dále mezi Beneticemi, Hroznatínem a Rudíkovem (Harnošty – 622 m n.m.), v severním okolí Benetic (Skalníky – 632 m n.m.) a mezi Oslavičkou, Vlčatínem, Rudíkovem a Hodovem (Vlčatínský vrch – 590 m n.m.) b) terén lesních porostů je vesměs velmi členitý, snad s výjimkou jižní části posledně jmenovaného komplexu (u Rudíkova). Dramatické tvary reliéfu zde však téměř nenajdeme, jde zejména o táhlé svahy různých sklonů. Převažují tu hnědé lesní půdy – kambizemě. Lesní areály skrývají několik menších vodních nádrží lokálního významu. c) jedná se především o smrkové monokultury, místy perforované listnatými či smíšenými porosty, popř. pasekami. Charakter lesních porostů se v jednotlivých segmentech navzájem liší – v okolí Vlčatínského vrchu se vyskytuje hojnost mlazin a drobných holin, okolí Jelení hlavy budí dojem kompaktnosti atd. d) lesohospodářský funkční typ e) negativním vlivem je samotná dominance smrkových monokultur. f) podporovat výsadbu autochtonních listnatých dřevin na místě pasek či v ekotonových společenstvech lesů a tím podnítit vznik lesní krajinné mozaiky. III.2. Lesní se smíšenými porosty s významným zastoupením dubu a) ojedinělý segment lesa severozápadně od Náramče. b) reliéf je středně členitý, místy jen lehce zvlněný. Jižní partie lesa zabírají Podstránský rybník a Gbel, dvě rozlohou i estetickým vnímáním významné vodní plochy. c) v okolí Náramče se vždy dařilo dubům, o čemž svědčí mj. název místní trati Doubí. Převážnou část území tvoří dobře vzrostlé, staré duby, místy s přimíšením smrku či borovice. d) lesohospodářsko – půdoochranný funkční typ e) chatková kolonie v blízkosti Podstránského rybníka. Nevhodná architektura zástavby, částečně zabetonované prostranství a hromadění odpadků v okolí přispívá ke znehodnocování a ruderalizaci prostoru: intenzita tohoto jevu je umocněna využitím prostranství pro různé oslavy, setkání atd. f) pečovat o dubové porosty a sledovat, zda přirozeně zmlazují a mají zde šanci udržet se i v budoucnu. Dále dbát na to, aby okolí rybníků bylo čisté a esteticky přitažlivé, možnost zřídit zde naučnou stezku (např. duby – rybníky – Tvrz v Náramči - staré mlýny apod.) Likvidovat živelné skládky odpadů u chatkové kolonie. III.3. Lesní podél zaříznutých vodních toků se svažitým terénem a) údolí Trnavského potoka, Klapovského potoka a Březinky, dále potoka Lubí a v severní části údolí Svatoslavského a Bochovického potoka. b) místy silně zaříznuté svahy potoků, zvláště v jejich dolních tocích (Klapovka a Lubí), pramenné oblasti se vyskytují na zarovnaném povrchu. Charakteristickým jevem jsou stráně pokryté výchozy durbachytových balvanů a skal – na Klapovském potoce segment jižně od Trnavy, na potoce Lubí známá přírodní památka Syenitové skály u Pocoucova. S výjimkou Svatoslavského potoka mluvíme o údolí autochtonních vodních toků. Do tohoto typu spadá i velmi harmonická scenérie vodní nádrže Lubí. c) vegetační kryt představuje mozaika smrkových, borových a smíšených lesů – ty najdeme hlavně v ekotonových společenstvech na okraji nivních palouků. d) lesohospodářsko – půdoochranný funkční typ e) chatková zástavba v Ptáčovském žlebu při dolním toku potoka Lubí. Některé chatky mají tvar tzv. „raketek“ a absolutně nezapadají do rámce odlesněných svahů, v nichž jsou zasazeny. f) omezovat výstavbu rekreačních objektů v místech, kde by mohly narušit krajinný ráz, popřípadě navrhnout jejich šetrnější provedení. V okolí oblíbené destinace – vodní nádrže Lubí – dbát na to, aby se zde nehromadily odpadky apod. Pravidelně pečovat o společenstva nivních luk. Obr. 35: Nivní palouk na dolním toku potoka Lubí – jedno ze stanovišť geobiocenologického průzkumu. 24.6. 2008 Tab. 11: Hodnocení atraktivity typů současné krajiny přírodního parku Třebíčsko Typy současné krajiny H[EKR] H[EKA] Hodnota estetických kvalit typů aktuální vegetace LJ LS LL LP[K] LP[P] RDV P Zemědělská I.1. 3 1 2 - - 1 - 2 1 Zemědělsko - lesní II.1. 3 + 2 3 2 2 - 1 - 2 1 II.2. 4 1 2 2 - 1 - 2 1 II.3. 3 1 2 2 2 1 1 2 1 II.4. 3 1 2 2 - 1 - 2 1 Lesní III.1. 4 1 2 2 - - - 2 - III.2. 3 3 - 2 2 - - - - III.3. 3 3 2 2 - - - 2 - H[EKR ]– hodnota estetických kvalit reliéfu, H[EKA] – hodnota estetických kvalit vod LJ – lesy jehličnaté, LS – lesy smíšené, LL – lesy listnaté LP[K ]– louky a pastviny kulturní, LP[P ]– louky a pastviny přírodě blízké RDV – rozptýlená dřevinná vegetace, P – pole Pozn.: U krajiny Zemědělsko – lesní II.1.byla připočítána hodnota 2 z důvodu atraktivních forem reliéfu (především velká četnost durbachytových „stád“ v krajině) Tab. 12: Hodnocení atraktivity typů současné krajiny přírodního parku Třebíčsko II Typy současné krajiny H[SV] H[PV] K[RV] H[EKV] H[EKS] H[EKK] Kategorie (H[EKK]) Zemědělská I.1. 6 2 1,5 12 7 23 2. Zemědělsko - lesní II.1. 8 2 1,5 15 3 26 3. II.2. 8 2 2 20 3,5 28,5 3. II.3. 11 3 2 28 9,5 41,5 4. II.4. 8 2 2 20 7,5 31,5 3. Lesní III.1. 6 2 1,5 12 - 17 2. III.2. 4 3 1,5 10,5 - 16,5 2. III.3. 6 3 1,5 13,5 2,5 22 2. H[SV ]– hodnota struktury vegetace, H[PV ]– hodnota barevné proměnlivosti vegetace K[RV ]– koeficient rozložení typů aktuální vegetace, H[EKV ]– hodnota estetických kvalit vegetace H[EKS ]– hodnota estetických kvalit sídel v krajině, H[EKK ]– hodnota estetických kvalit krajiny 8. NÁVRH CELKOVÉHO MANAGEMENTU PRO PPk TŘEBÍČSKO Na základě předchozích kapitol si autor dovoluje shrnout rámcové návrhy, které by mohly a měly vést k zachování biotických hodnot a krajinného rázu PPk Třebíčsko a zároveň oslovit co nejvíce občanů, kteří by se na žádoucím vývoji osobně podíleli. - neprovádět nové výsadby jednodruhových porostů (zejména smrkových monokultur) - do lesních porostů vnášet chybějící dřeviny přirozené druhové skladby - klást důraz rozšiřování stávajících TTP a tvorbu nových (např. v roli „bufferu“) - zahustit síť liniových společenstev ve volné krajině výsadbou vhodných dřevin - pečlivěji monitorovat durbachytové ostrůvky a trestat jejich případné škůdce - likvidovat černé skládky na těchto ostrůvcích i jinde - zavést novou naučnou stezku v okolí Náramečských rybníků či na Přeckovsku - omezovat výstavbu rekreačních objektů v místech, kde by mohly narušit krajinný ráz - restaurovat poškozené sakrální objekty ve volné krajině - dbát o pravidelné čištění rybníků - kontrolovat zacházení s dřevinami i v rámci intravilánu obcí - pečovat o maloplošná chráněná území v souladu s jejich managementem - zvýšit povědomí o krajině PPk Třebíčsko např. zaváděním a propagací nových cyklostezek Obr. 36: Sakrální objekty často oživují a dotvářejí jinak vesměs fádní krajinu. Hostákov, 21.3. 2008 a Rudíkov, 22.3. 2008 9. VYUŽITÍ TÉMATU V PEDAGOGICKÉ PRAXI 9.1. Obecné principy V souladu s novými principy kurikulární politiky, zformulovanými v Národním programu rozvoje vzdělávání v ČR (tzv. Bílé knize), a zakotvenými v zákoně č. 561 / 2004 Sb., zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, se do vzdělávací soustavy zavádí nový systém kurikulárních dokumentů pro vzdělávání žáků od 3 do 19 let. Kurikulární dokumenty se tvoří na dvou úrovních – státní a školní. Státní úroveň ztělesňuje Národní program vzdělávání (NPV) a rámcové vzdělávací programy (RVP). Školní úroveň zahrnuje školní vzdělávací programy (ŠVP), podle kterých se realizuje vzdělávání na jednotlivých školách (podle RVP GV, 2007). Rámcové vzdělávací programy byly vyhotoveny pro téměř všechny úrovně vzdělávání v České republice a na základě zásad v příslušném RVP si každá škola vytváří vlastní školní vzdělávací program (ŠVP). Na některých pilotních gymnáziích je výuka podle ŠVP realizována již od září 2006 (podle RVP GV, 2007). Pro pochopení dalšího textu je nezbytné vysvětlit pojmy klíčová kompetence a průřezové téma. Klíčové kompetence představují jednotlivě definované, navzájem však provázané penzum vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot, nezbytných pro zapojení do společnosti, osobní rozvoj žáků a v neposlední řadě uplatnění v běžném životě. Pro čtyřletá gymnázia a vyšší stupeň víceletých gymnázií jde o následující kompetence: - Kompetence k učení - Kompetence k řešení problémů - Kompetence komunikativní - Kompetence sociální a personální - Kompetence občanská - Kompetence k podnikavosti Kompetence se uplatňují v osmi vzdělávacích oblastech, k nimž se přimykají průřezová témata. Vzdělávací oblasti rozeznáváme tyto: - Jazyk a jazyková komunikace - Matematika a její aplikace - Člověk a příroda - Člověk a společnost - Člověk a svět práce - Umění a kultura - Člověk a zdraví - Informatika a informační komunikační technologie Jako průřezová témata definujeme tato: - Sociální výchova - Multikulturní výchova - Environmentální výchova - Mediální výchova - Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech Do oblasti Člověk a příroda se řadí předměty biologie, geografie, geologie a také fyzika a chemie. Podle RVP pro gymnaziální vzdělávání je základní prioritou každé této oblasti odkrývat metodami vědeckého výzkumu zákonitosti, jimiž se řídí přírodní procesy. Jednou ze složek vzdělávacího obsahu geografie je Životní prostředí, které představuje následující očekávané výstupy: Žák - Zhodnotí na příkladech různé krajiny jako systém pevninské části krajinné sféry se specifickými znaky, určitými složkami, strukturou, okolím a funkcemi - Analyzuje na konkrétních příkladech přírodní a kulturní (společenské) krajinné složky a prvky krajiny - Zhodnotí některá rizika působení přírodních a společenských faktorů na životní prostředí v lokální, regionální a globální úrovni Učivem je: - Krajina – přírodní prostředí, společenské prostředí, environmentalistika, krajinná (geografická) ekologie, typy krajiny - Interakce příroda – společnost – trvale udržitelný rozvoj (život), limity přírodního prostředí, ochrana životního prostředí, globální problémy lidstva Konotace, vztahující se ke krajině, obsahují i další vzdělávací oblasti či průřezová témata: např. v průřezovém tématu Environmentální výchova se hovoří o „vnímání místa, ve kterém žije…(tj.student), všímat si změn, které v něm probíhají a cítit zodpovědnost za jeho další vývoj… hledání příčin neuspokojivého stavu životního prostředí v minulosti i současnosti a hledat možnosti dalšího vývoje…“. Krajina může být chápána jako složitý prostorový komplex, zahrnující prvky, složky, vztahy a vazby mezi nimi. Jednotlivé složky představují geosystémy různého typu – abiotické, biotické a socioekonomické. V krajině fungují velmi složité vazby a vzájemné spojitosti – a proto zesílené antropogenní působení na některou složku krajiny vyvolává často řetězové reakce (DEMEK 1981). V rámci gymnaziálního vzdělávání by měl student pochopit tyto složité vazby a vztahy a mít komplexní průpravu ke studiu geografických, biologických, ekologických a jiných oborů na vysoké škole. Dalším cílem je pozitivní vliv na hodnotový žebříček studentů a jejich postoje k životnímu prostředí. A právě praktické využití poznatků, obsažených v mé práci, může výrazně přispět nejen k oživení výuky, nýbrž i k částečnému naplnění těchto cílů. Biogeografie a krajinná ekologie – tedy disciplíny, s nimiž má práce operuje – představují syntézu poznatků z různých disciplín – biologie, geografie, ekologie, svou nezastupitelnou roli zde hraje i historie a estetika. Jde tedy o klasickou ukázku průřezového tématu, kterým se v současném vzdělávacím systému přisuzuje velký význam. 9.2. Praktické uplatnění tématu „krajinný ráz“ ve vzdělávání formou zeměpisné exkurze Pro řešení exkurze je – vcelku logicky – zvoleno území, kterým se zabývá moje diplomová práce. Jedná se tedy výhradně o území PPk Třebíčsko, které poskytuje dostatek lokalit hodných bližšího průzkumu. Může se jednat o zajímavosti přírodní, historické nebo obecně krajinotvorné. Dalším zdrojem jsou volně dostupná data z IMS GIS serverů (dostupné na: http://geoportal.cenia.cz/mapmaker/cenia/portal/). Hlavním cílem je nabídnout funkční, komplexně pojatý a v praxi použitelný návrh řešení jednodenní exkurze pro středoškolské studenty (TRÁVNÍČEK 2008). Exkurzi lze realizovat např. v rámci učiva o daném regionu nebo o kraji Vysočina. Cílem je aktivní zapojení žáků do přípravy exkurze, neboť jak tvrdí Průcha v Pedagogickém slovníku ( PRŮCHA, WALTEROVÁ, MAREŠ, s. 63): „exkurze je skupinová návštěva významného nebo zajímavého místa či zařízení, která má poznávací cíl. Jedna z organizačních forem výuky, konaných v mimoškolním prostředí, má přímý vztah k obsahu vyučování: ilustruje, doplňuje, rozšiřuje žákovu zkušenost.“ 9.2.1. Přípravná fáze Vycházejme z hypotézy, že exkurze bude provedena v rámci Gymnázia Třebíč (autorovy alma mater) a že všechny časové údaje budou vztaženy k městu Třebíč – počátečnímu i cílovému bodu exkurze. Protože se jedná o exkurzi zaměřenou zejména na specifickou problematiku krajinného rázu, měla by se týkat studentů 3. a 4. ročníku, event. zeměpisného semináře. 9.2.2. Výběr termínu Zvolení ideálního termínu je přinejmenším otevřené. Časně na jaře i na podzim je krajina málo olistěná a tedy celkově „průhledná“. Květen a červen naproti tomu zaručují značný rozvoj vegetace (TRÁVNÍČEK 2008). Hlavní roli bude patrně hrát návaznost na probrané učivo. Pokud bude součástí exkurze i sběr polodrahokamů, je třeba zvolit podzimní či časně jarní termín, kdy jsou dotyčná pole holá. 9.2.3. Oznámení termínu třídě, požadavky Se značným předstihem je třídě oznámeno datum exkurze a finanční náklady. Tyto závisejí především na benevolenci autobusové firmy Uchytil z Rudíkova, která zajišťuje studentům GTR dopravu studentům příslušných ročníků např. na lyžařské kurzy – a počítá se s využitím jejích služeb i pro potřeby exkurze. 9.2.4. Témata na výběr 1. Syenitové skály u Pocoucova (geologie, vznik „kulových“ durbachytů a „kamenných stád“) 2. Rybníky Velký a Malý Bor (rybníkářství v PPk Třebíčsko – vývoj / současnost / budoucnost, výskyt bobra u velkého Boru) 3. Horní Vilémovice (historie obce, krajinný ráz / zasazení obce v krajině, okolní pastviny) 4. Ametysty u Bochovic (mineralogické poměry, praktický sběr polodrahokamů) 5. Železniční zastávka Rudíkov (význam železnice + komunikací obecně v krajině PP Třebíčsko) 6. Zemědělská krajina u Valdíkova (historie využívání krajiny, současná zemědělská krajina – možnost vizuálního zlepšení, výtvarná kompozice?) 7. Ptáčovský kopeček (botanika, vegetace, výskyt konikleců velkokvětých, význam stepních lad…) Nejméně 14 dnů před realizací exkurze se žáci rozdělí do čtyřčlenných skupinek (úvaha předpokládá, že ve třídě je 28 žáků) a každá skupinka si vybere (event. je jí přiděleno) určité téma, o němž si prostřednictvím knih a internetu zjistí co nejvíce informací. Účelem je připravit si na každé zastávce krátké povídání o dané problematice pro ostatní studenty. Tab. 13: Itinerář exkurze Zastávka Délka úseku (km) Celková délka (km) Délka výkladu (min.) Vymezení času Téma pro žáky Třebíč -------- ----------- ------------ 8.00 ---------------- 1.Pocoucov 5 5 10 8.20 – 8.30 durbachyty 2.Velký a Malý Bor 5 10 10 8.50 – 9.00 rybníkářství 3.Horní Vilémovice 6 16 10 9.30 – 9.40 krajinný ráz 4.Bochovice 5 21 10 + 20 10.10 – 10.40 mineralogie 5.Rudíkov 7 28 10 11.20 – 11.30 dopravní síť 6.Valdíkov 7 35 10 + 20 12.00 – 12.30 zemědělská krajina 7.Ptáčov 7 42 10 13.10 – 13.20 botanika Třebíč 3 45 ------------ 13.40 ukončení, zhodnocení Itinerář je uvedený v Tab. 13. Trasu účastníci absolvují v autobuse, který dělá zastávky na příslušných místech. Informace k délce výkladu a časovému vymezení se jeví jako optimální varianta. Čas u zastávky 4 (Bochovice) je rozšířen o sběr polodrahokamů v terénu, u zastávky č. 6 (Valdíkov) pak o skicování zemědělské krajiny (viz níže). S časem na stravování a odpočinek je počítáno v rámci přesunů autobusem. 9.2.5. Vlastní exkurze Studenti měli za úkol připravit si informace o daném tématu. Každá z předpokládaných čtyřčlenných skupinek by si měla udělat ke „své“ zastávce poznámky a později z nich vypracovat stručné shrnutí. Každá pracovní skupinka by měla dostat k dispozici mapu PPk Třebíčsko (nejlépe KČT – 1:50000),aby mohla svou prezentaci založit na širších terénních souvislostech „své“ lokality. 9.2.6. Otázky k jednotlivým zastávkám 1. Syenitové skály u Pocoucova Jaké je geologické podloží PPk Třebíčsko, co víte o Třebíčském masivu? Co to je kulovitá odlučnost durbachytu, jak vznikají balvanité ostrůvky v polích? Jaký význam mají tyto ostrůvky pro krajinu / krajinný ráz? 2. Rybníky Velký a Malý Bor Kdy se v místech dnešního PPk Třebíčsko objevily první rybníky? Jakou měly funkci? Kdo zde byl jejich hlavním zakladatelem? Jak rybniční soustava ovlivňuje biodiverzitu krajiny, co může přispívat k harmonickému zasazení rybníka do krajiny? Co víte o výskytu bobra na Velkém Boru? O čem může svědčit? 3. Horní Vilémovice Kdy tato vesnice vznikla? Čím byla v historii specifická (evangelická církev)? Kdo je to Leonardo Teca (angolský farář působící v místním evangelickém sboru)? Které faktory přispívají k její harmonické poloze v krajině? Jaký vliv má konfigurace reliéfu, rozvolněná zástavba s dřevinami? Co by mohlo vnímání obce narušit – nová nevhodně zvolená zástavba? Jak působí na krajinu okolní pastviny? Jaké vnímáte rozdíly mezi přírodě blízkým TTP a převážně umělým TTP? 4. Ametysty u Bochovic Které faktory podmiňují výskyt ametystů a dalších odrůd křemene v PPk Třebíčsko? Jaká je historie jejich objevování, kdo byli významní sběratelé? Má výskyt polodrahokamů nějaký význam pro obce v blízkosti nalezišť (Bochovice, Hostákov, Valdíkov)? Praktický sběr polodrahokamů přímo v terénu – poli před Bochovicemi. 5. Železniční zastávka Rudíkov Kdy vznikla železniční trať 242, protínající PPk Třebíčsko? Ovlivnila její stavba krajinný ráz? A co silniční síť – kdy vznikla, jaký je její vliv na krajinu? Provedli byste nějaká opatření, sloužící k případnému zlepšení situace? Jaká? 6. Zemědělská krajina u Valdíkova Jaké vlivy se promítly do převážně zemědělské krajiny v okolí Valdíkova a Hostákova? Jak mohla vypadat původní vegetace? Jaká byla historie využívání zdejší krajiny, jak ji ovlivnilo scelování pozemků a plošné meliorace v 50. letech 20. století? Jak byste tuto krajinu esteticky a funkčně „vylepšili“? Skicování panoramatu s případnými navrženými změnami – biokoridory, větrolamy, síť polních cest… 7. Ptáčovský kopeček Kdy byl Ptáčovský kopeček vyhlášen přírodní památkou? Jaký byl hlavní důvod? Co víte o výskytu koniklece velkokvětého a dalších teplomilných druhů rostlin v PPk Třebíčsko? Jaký význam mají teplé výslunné svahy pro rostlinnou a živočišnou biodiverzitu krajiny? 9.2.7. Zhodnocení a uzavření exkurze Studenti dostanou několik dní na dopracování svých témat, která odevzdají učiteli ke kontrole. Zhodnocení by mohlo proběhnout formou testu či otázek, které pokládá daná čtveřice ostatním studentům ve třídě a komentuje jejich odpovědi. Tab. 14: Přehledné shrnutí, vazba na RVP G (podle TRÁVNÍČEK 2008) Stupeň vzdělávání - Vyšší stupeň gymnázií - Střední školy Cíle aktivity - Využití exkurze k poznání současné krajiny PPk Třebíčsko a porozumění mnoha vlivům, které ji utvářely a utvářejí - Zapojení studentů do přípravy, průběhu i vyhodnocení exkurze Rozvíjené klíčové kompetence Kompetence k učení: - vyhledává a třídí informace podle jejich relevance - samostatně studuje, pozoruje, interpretuje, svou práci porovnává s výkladem učitele Kompetence k řešení problémů: - za pomoci vlastního úsudku, zkušeností a konkrétních situací vyhodnocuje problémové jevy a situace v krajině, přemýšlí o jejich příčinách a způsobu řešení - vnímá rozmanitost témat, snaží se najít argumenty pro a proti Kompetence komunikativní: - naslouchá svým spolužákům a učiteli, reaguje - efektivně využívá komunikaci ke sdělení nejdůležitějších informací, prezentaci vlastních výstupů a názorů - při spolupráci s kolegy v týmu vnímá jejich názory Kompetence sociální a personální: - účinně spolupracuje ve skupině, kooperuje s kolegy v týmu při zpracování úkolu, snaží se najít a obhájit svou roli v týmu - přispívá k diskuzi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu, oceňuje zkušenosti druhých lidí, respektuje různá hlediska a čerpá poučení z toho, co si druzí lidé myslí, říkají a dělají Kompetence občanská: - chápe základní ekologické souvislosti, environmentální problémy, vnímá konflikty a střety zájmů při ochraně životního prostředí, navrhuje řešení v kontextu trvale udržitelného rozvoje společnosti Kompetence k podnikavosti: - vnímá konflikt ochrany přírody a investičních zájmů, snaží se nalézt kompromisní řešení Integrovaná průřezová témata Osobnostní a sociální výchova: - komunikace, kreativita, spolupráce Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech: - typické znaky krajin, působení globalizace aj. Environmentální výchova: - lidské aktivity a jejich důsledky, konkrétní problémy a jejich možná řešení Mediální výchova: - vyhledávání a hodnocení faktů z dostupných zdrojů (publikace, Internet), sdílení informací Mezioborové přesahy a vazby Dějepis: - vývoj osídlení, vývoj krajiny Geologie: - regionální geologické poměry, horniny, provázanost s reliéfem Biologie: - rostliny, živočichové a prostředí, základní ekologické pojmy a podmínky života Občanský a společenskovědní základ: - sociální fenomény a procesy Umění a kultura: - subjektivní chápání estetických hodnot (estetika – krajinný ráz), praktické kreslířské dovednosti v terénu Organizace řízení učební činnosti - skupinová - individuální - práce studentů v týmech (čtveřice) Organizace prostorová - zeměpisná exkurze - praktická výuka - školní třída Organizace časová - jedna hodina přípravy - jeden den věnovaný exkurzi - jedna vyučovací hodina – vyhodnocení exkurze Vyučovací metoda - samostatná příprava studentů - přednáška, řízená diskuze, terénní výuka Nutné pomůcky - tvrdé podložky do terénu, papír, psací potřeby, mapa Pro srovnání můžeme uvést i taxonomii výukových cílů, k nimž zmíněná exkurze vede. Je čerpáno z diplomové práce J. Divíška (DIVÍŠEK 2008). Kognitivní (vzdělávací) cíle (taxonomie podle Blooma): - zapamatování (znalost základních jevů v krajině) - porozumění (pochopení vztahů mezi jednotlivými složkami v krajině) - aplikace (posouzení např. výskytu dané vegetace na základě dříve získaných poznatků) - analýza (např. objasnění vztahů mezi biotickými a abiotickými složkami) - syntéza (např. klasifikace území a jeho části na základě vlivu člověka) - hodnocení (posouzení udržitelného využívání krajiny a správnosti lidských zásahů) Afektivní (postojové) cíle (taxonomie podle Kratwohla): - přijímání (uvědomění si potřebnosti ochrany přírodních segmentů krajiny) - reagování (ochrana krajinného rázu, péče o něj) - oceňování hodnoty (uvědomění si významu ochrany krajiny pro sebe sama a ostatní společnost - organizace hodnot (např. vytvoření správné hierarchie hodnot ekologického chování - integrování hodnot v charakteru (např. získání pevného postoje k ochraně životního prostředí) Psychomotorické cíle (Daveho taxonomie): - imitace (např. použití mapy) - manipulace (např. vyhledání bodu na mapě a jeho zařazení do širších územních souvislostí) - automatizace (např. zautomatizování postupů s využitím map, nabytých vědomostí apod.) 10. ZÁVĚR Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí se ukazuje být velmi významnou při hodnocení krajiny a v návrhu managementu jejího využívání. Pakliže k hodnocení přistoupí i obšírná problematika krajinného rázu, vznikne – v optimálním případě – komplexní dílo, které nahlíží zkoumaný prostor z mnoha úhlů pohledu a snaží se – obrazně řečeno – „vidět les i stromy v něm.“ Z toho by mohlo vyplývat eventuální využití práce. Dnes se klade velký důraz na tzv. územně analytické podklady, jejichž součástí by se pro potřeby obcí ležících v území PPk Třebíčsko mohla tato diplomová práce stát. Autor samozřejmě nemá sebemenší ambice převratně měnit systém hospodaření v popisované krajině, domnívá se však, že jeho dílčí výzkum může přispět ke zkvalitnění péče či k její diverzifikaci v rámci vymezených typů současné krajiny. Velký prostor pro využití předložené práce se naskýtá v oblasti pedagogické praxe. Vzhledem k určité specifičnosti tématu jde zejména o gymnaziální výuku, a to prostřednictvím terénních exkurzí nebo např. projektové výuky. Obr. 37: Pohádková atmosféra podzimu v intravilánu Hroznatína. 6.10. 2008 11. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK PPk…………………………………..přírodní park PP……………………………………přírodní památka ČM…………………………………Českomoravská vrchovina MT…………………………………mírně teplá klimatická oblast STG………………………………..skupina typů geobiocénů SLT………………………………..soubor lesních typů ÚHÚL……………………………..Ústav pro hospodářskou úpravu lesa TTP………………………………..trvalé travní porosty KES……………………………….koeficient ekologické stability JZD………………………………..jednotné zemědělské družstvo ÚSES………………………………územní systém ekologické stability ONV……………………………….okresní národní výbor JZD………………………………...jednotné zemědělské družstvo NP………………………………….národní park CHKO……………………………...chráněná krajinná oblast EECONET…………………………European ecological network VKP………………………………..významný krajinný prvek LC………………………………….landscape character ELCAI……………………………..European Landscape Character Assessment Initiative NPV………………………………..národní program vzdělávání RVP………………………………..rámcový vzdělávací program ŠVP………………………………..školní vzdělávací program GTR……………………………….Gymnázium Třebíč KČT……………………………….Klub českých turistů 12. LITERATURA A PRAMENY - AMBROS, Z., ŠTYKAR, J.: Geobiocenologie I. 1. vyd., MZLU Brno, 1999, 80 s. ISBN 80 – 7157 – 397 - 3 - ANONYMUS: Vyhláška okresního národního výboru v Třebíči, kterou se zřizuje oblast klidu „Třebíčsko“. ONV Třebíč,1982, 3 s. - ANONYMUS: Přírodní park Třebíčsko – informační brožura. Okresní úřad Třebíč, 1996, 6 s. - BUČEK, A., LACINA, J.: Územní diferenciace stavu životního prostředí. In Lacina, J., Quitt, E. eds.: Geografická diferenciace okresu Blansko, GÚ ČSAV Brno, 1986, str. 194 – 196. - BUČEK, A., LACINA, J.: Využití biogeografické diferenciace při ochraně a tvorbě krajiny. In Sborník čs. geografické společnosti 86, 1981, str. 45 - 48 - BUČEK, A., LACINA, J. : Geobiocenologie II. MZLU Brno, 1999, 240 s. ISBN 80 – 7157 – 417 – 1 - BUKÁČEK, R.: Preventivní hodnocení krajinného rázu rozsáhlejšího území – metodika a její použití. In:Maděra, P. - Dreslerová, J. - Friedl, M. Krajinný ráz – jeho vnímání a hodnocení v evropském kontextu. Ekologie krajiny 1. Brno, 2005, s. 170 – 173. ISBN 80 – 7315 – 117 – 0 - CULEK, M.: Biogeografické členění České republiky. 1. vyd., Enigma, Praha, 1996, 347 pp. ISBN 80 – 85368 – 80 - 3 - DEMEK, J. : Nauka o krajině. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1981, 234 s. - DEMEK, J., MACKOVČIN, P. eds.: Zeměpisný lexikon ČR: Hory a nížiny. AOPK ČR, Brno, 2006, 531 s. ISBN 80 – 86064 – 99 – 9 - DEML, J.: Miriam, Moji přátelé. Odeon, Praha, 1990, 229 s. - DIVÍŠEK, J.: Porovnání biogeografických podmínek Zemské brány v Orlických horách a Údolí Lomné v Moravskoslezských Beskydech (diplomová práce). Brno, 2008, 108 s. - FALTYSOVÁ, H., MACKOVČIN, P., SEDLÁČEK,M.: Chráněná území ČR, svazek VII. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 2002, 528 pp. - FIŠER, R., ed.: Třebíč – dějiny města I. Blok, Brno, 1978,195 s. - HALAS, F.: Proč mám rád venkov (ústní sdělení – rozhlasová anketa), 1940 - HEDBÁVNÝ, et al. (2003): Třebíčsko – životní prostředí, ekologie. Akcent, 2003, 78 s. - HERZÁN, O.: Biogeografické poměry přírodní památky Kavky na Hádech (bakalářská práce). Brno, 2006, 64 s. - HLEDÍKOVÁ, M.: Urbánní hranice krajiny. In:Maděra, P. - Dreslerová, J. - Friedl, M. Krajinný ráz – jeho vnímání a hodnocení v evropském kontextu. Ekologie krajiny 1. Brno, 2005, s. 185 – 186. ISBN 80 – 7315 – 117 – 0 - HORNÍK, S.: Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí. MU, Brno,1994, 60 s. ISBN 80 – 210 – 1019 – 3 - HOUZAROVÁ, et al.: Retenční nádrž HB Trnavský potok – biologický průzkum pro stavbu retenční nádrže HB Trnavský potok v k.ú. Horní Vilémovice. Západomoravské muzeum Třebíč,1999, s. 1 - HOUZAROVÁ, H. et JELÍNKOVÁ, J.: Rybník Opatůvka – biologický průzkum pro plánované odbahnění a opravu rybníka Opatůvka v majetku města Třebíč. Muzeum Vysočiny Třebíč, 2003, s. 1 – 9 - CHLÁDEK, M.: Zemědělská politika KSČ v období 1. pětiletého plánu v okrese Třebíč – počátky kolektivizace vesnice (diplomová práce). Brno, 1983, 84 s. - JANÁK, J.: Třebíč – dějiny města II. Blok, Brno,1981, 215 s. ISBN 80 – 239 – 1822 – 2 - JANČURA, P.: ŠTÚDIA – Znakové vyjadrenie vlastností krajinnej štruktúry. SAŽP – Centrum územného rozvoja, Banská Bystrica, 1999, 12 s. - JANČURA, P. : Význam druhotnej krajinnej štruktúry ku krajinnému obrazu a krajinnému rázu. In: Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Ed. I. Vorel, P. Sklenička. ČVUT, Praha, 1999, s. 60 – 76 - JANÍK, K.: Komplexní geografické zhodnocení Třebíče a okolí (diplomová práce). Brno, 1995, 87 s - KOCOURKOVÁ, J.: Přírodní prostředí vesnice. Výzkumný ústav výstavby a architektury – ediční řada Vesnice, Brno, 1994, 96 s. ISBN 80 – 85124 – 37 – 8 - KOLEKTIV AUTORŮ: Podnebí ČSSR – tabulky. Hydrometeorologický ústav, Praha,1961, 379 s. - KOLEKTIV AUTORŮ: Rámcový vzdělávací program pro Gymnázia. Výzkumný ústav pedagogický v Praze.Praha, 100 s. ISBN 978 – 80 – 87000 – 11 – 3 - KOLEKTIV AUTORŮ: Hydrologické poměry ČSSR, III.díl. Hydrometeorologický ústav, Praha, 1970. - KUBÁT, K. et al.: Klíč ke květeně České republiky. 1. Vyd., Academia Praha, 2002, 927 s. ISBN 80 – 200 – 0836 – 5 - KUČA, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Libri Praha, 2004, 880 s. ISBN 80 – 7277 – 040 – 3 - KUČOVÁ, V.: Možnosti ochrany kulturní krajiny v České republice – Současná právní úprava na úseku památkové péče, ochrany přírody, stavebního zákona a územního plánování. In: Veřejná správa, č. 48 / 2006, s. 17 – 24 - LACINA, J.: Typy současné krajiny a hodnocení jejich ekologických a estetických kvalit na příkladu části Beskyd. In: Buzek, L. (ed.): Beskydy – krajinná dominanta Ostravsko – karvinské aglomerace. Ostrava, přírodovědecká fakulta Ostravské univerzity, 1997, str. 7 – 21. ISBN 80 – 7042 – 753 – 1 - LACINA, J.: Pokus o hodnocení estetických kvalit krajiny chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. In: Mezinárodní symposium IUCN – Ochrana a ekologický rozvoj kulturních krajin. Ed. J. Rouš. Svratka,1990, s. 1 – 18. - LACINA, J.: Schizofrenie esteticky vnímavého krajinného ekologa. In: Maděra, P. – Dreslerová, J. – Friedl, M. Krajinný ráz – jeho vnímání a hodnocení v evropském kontextu. Ekologie krajiny 1. Brno, 2005, s. 107 – 112. ISBN 80 – 7315 – 117 – 0 - LIPSKÝ, Z.: Chápání a hodnocení krajinného rázu v projektu ELCAI. In: Maděra, P. - Dreslerová, J. - Friedl, M. Krajinný ráz – jeho vnímání a hodnocení v evropském kontextu. Ekologie krajiny 1. Brno, 2005, s. 11 – 14. ISBN 80 – 7315 – 117 – 0 - LÖW, J., MÍCHAL, I.: Krajinný ráz. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 2003, 552s. ISBN 80 – 86386 – 27 – 9 - MARIÁNEK, V., et al.: Problémy současné biogeografie. Geografický ústav ČSAV, Brno, 1969, 159 s. - MÍCHAL, I.: Ekologická stabilita. Veronica, Brno, 1994, 244 s. - MIKYŠKA, R. et al. (1968): Geobotanická mapa ČSSR, 1. České země – textová část. 1.vyd., Academia, edice Vegetace ČSSR, řada A, Praha, 1968, 208 s. - NĚMEC, J. (eds.): Krajina v České republice. Consult, Praha, 2007, 400 s. ISBN 80 – 903482 – 3 – 8 - NEUHÄUSLOVÁ, Z. et al.: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky – textová část. 1. vyd., Academia Praha, 1998, 341 s. - ONDRÁČKOVÁ, S.,ed.: Příroda Třebíčska. Blok, Brno, 1980, 93 s. - PASCH, M. et al.: Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. 2.vyd., Portál, Praha, 2005, 416 s. ISBN 80 – 7367 – 054 – 2 - PAVLÍČEK, J.: 900 let obce Valdíkov. Obecní úřad Valdíkov, 2004, 104 s. - PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J.: Pedagogický slovník. 4.vydání, Portál, Praha, 2003, 322 s. ISBN 80 – 7178 – 772 – 8 - QUITT, E.: Klimatické oblasti Československa. Stud.Geogr. 16, 1971 - REJNKOVÁ, K.: Hodnocení krajinného rázu přírodního parku Melechov (diplomová práce). Brno, 2005, 83 s. - RIETSCHEL, S., POVOLNÝ, D.: Hmyz – klíč ke spolehlivému určování. Rebo Productions, Praha, 2004, 239 s. ISBN 80 – 7234 – 2940 - SALAŠOVÁ, A.: Posudzovanie krajinného rázu – inšpirácia britskou krajinárskou školou. In: Maděra, P. - Dreslerová, J. - Friedl, M. Krajinný ráz – jeho vnímání a hodnocení v evropském kontextu. Ekologie krajiny 1. Brno, 2005, s. 155 – 164. ISBN 80 – 7315 – 117 – 0 - SEMOTANOVÁ, E.: Historická geografie Českých zemí. Historický ústav AV ČR, Praha, 2002 (2.vyd.), 278 s. ISBN 80 – 7286 – 042 – 9 - SEMOTANOVÁ, E.: Atlas zemí Koruny české. Nakladatelství Aleš Skřivan, Praha, 2002, 192 s. ISBN 80 – 86493 – 04 – 0 - SEMOTANOVÁ, E.(eds.): Historický atlas měst České republiky, svazek č. 9 – Třebíč. Historický ústav AV ČR, Praha, 2001. ISBN 80 – 7286 – 012 – 7 - SKALICKÝ, V.: Regionálně fytogeografické členění. In.: Slavík, B. (ed.): Květena ČSR I. Academia, Praha, 1988. - SKRYJA, J.: Floristická studie území jižně od Velkého Meziříčí (diplomová práce). Třebíč, 1973, 184 s. - SVOBODOVÁ, V.: Výskyt tektonické brekcie v Třebíči a okolí. In Vlastivědný zpravodaj Třebíč, 1966, str. 1. - SYNKOVÁ, J., KUBOVÁ, K.: Revitalizační opatření v krajině. In:Maděra, P. - Dreslerová, J. - Friedl, M. Krajinný ráz – jeho vnímání a hodnocení v evropském kontextu. Ekologie krajiny 1. Brno, 2005, s. 226 – 227. ISBN 80 – 7315 – 117 – 0 - TÁBORSKÝ, F.: Hejtmanství třebíčské. Jindřich Lorenz, Třebíč, 1919, 39 s. - TOMAN, V.: Cestou domova. Akcent, Třebíč, 2004, 226 s. ISBN 80 – 7268 – 317 – 9 - TOMÁŠEK, M.: Půdy České republiky. 2.dopl.vyd., Český geologický ústav, Praha 2000, 67 s. ISBN 80 – 7075 – 403 – 6 - TRÁVNÍČEK, J.: Vývoj krajiny jižního svahu Drahanské vrchoviny (diplomová práce). Brno, 2008, 104 s. - UJČÍK, B.: Nárameč 1104 – 2004 – medailonek obce. Obecní úřad Nárameč, 2004, 76 s. - VOREL, I.: Historické krajinné kompozice – dominantní znaky kulturní a historické charakteristiky krajinného rázu. In: Maděra, P. - Dreslerová, J. - Friedl, M. Krajinný ráz – jeho vnímání a hodnocení v evropském kontextu. Ekologie krajiny 1. Brno, 2005, s. 6 – 10. ISBN 80 – 7315 – 117 – 0 - WOLF, R.: Duchovním letem třebíčským světem. Bratři Wolfové, Třebíč, 1935, 76 s. - ZLATNÍK, A.: Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných. In: Zprávy GÚ ČSAV Brno, 1976, č. 3 – 4, s. 55 – 64. Mapové podklady - ANONYMUS: Hrozniatin in Mähren Iglauer Kreis – Bezirk Namiest. 1: 2880, 1835 - ANONYMUS: Hodow in Mähren Iglauer Kreis – Bezirk Namiest. 1:2880, 1835 - CZUDEK, T et al.: Typologické členění reliéfu ČSR, 1:500000. Geografický ústav ČSAV, Brno, 1973 - KOLEKTIV AUTORŮ: Základní mapa České republiky měřítka 1: 25000, list 23 – 424 Třebíč, Český úřad zeměměřičský a katastrální, Praha, 2007 - KOLEKTIV AUTORŮ: Základní mapa České republiky měřítka 1: 25000, list 23 – 422 Rudíkov, Český úřad zeměměřičský a katastrální, Praha, 2007 - KOLEKTIV AUTORŮ: Základní mapa České republiky měřítka 1: 25000, list 24 – 311 Velké Meziříčí, Československý úřad zeměměřičský a katastrální, Praha, 1987 - QUITT, E.: Mapa klimatických oblastí ČSSR 1:500000. Geografický ústav ČSAV, Brno, 1975 - KOLEKTIV AUTORŮ: Třebíčsko – soubor turistických map 1: 50000. Klub českých turistů, Praha, 1996 - KOLEKTIV AUTORŮ: Velkomeziříčsko – soubor turistických map 1: 50000. Klub českých turistů, Praha, 1994 - KOLEKTIV AUTORŮ: Jihlavsko – soubor turistických map 1: 50000. Klub českých turistů, Praha, 1998 Elektronické zdroje, www stránky - ANONYMUS: Syenity u Pocoucova [online]. Dostupný z: < http://nasejizdy.czechian.net/20080217_syenity/20080217_syenity.htm> - AUTORSKÝ KOLEKTIV: Rámcový vzdělávací program pro Gymnázia, RVP G [pdf]. Výzkumný ústav pedagogický v Praze, Praha, 2007. Dostupné z: - BYSTŘIČAN, I. : Bizarní estetika modernizované vesnice. In Literární noviny , 2 / 2007, s.9 [online]. Dostupný na: http://www.literarky.cz/?p=obsah&rok=2007&cislo=2. - HERBER, V.: Krajiny a ochrana přírody České republiky [online]. Dostupné z: - HERBER,V.: Geomorfologický vývoj a geomorfologické regiony České republiky [online]. Dostupné z :< http://www.herber.kvalitne.cz/FG_CR/krajina.html> - HERZIGOVÁ, M.: Český venkov ztrácí svůj charakteristický ráz. In: Svět bydlení, 22.8.2007 [online]. Dostupný na: - IMS GIS server [online]. Dostupný z: - KLVAČ, P. (eds., 2007): Kulisy venkovského života. O.S. Drnka, Drnovice [online]. Dostupný z: - LÖW, J.: Metodické principy ochrany krajinného rázu [online]. Dostupný z: - ŠKABRADA, J. (1999): Lidové stavby: architektura českého venkova. Agro, Praha, 245 s [online]. Dostupný z: - VOREL,I.: Metodika posouzení vlivu záměru na krajinný ráz ve smyslu §12 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny [online]. Dostupný z: - Zákon č. 114/1992 o ochraně přírody a krajiny [online]. Dostupný z: - Úhrnné hodnoty druhů pozemků pro okres Třebíč [pdf]. Český úřad zeměměřičský a katastrální - Úhrnné hodnoty druhů pozemků pro okres Žďár nad Sázavou [pdf]. Český úřad zeměměřičský a katastrální 13. SEZNAM PŘÍLOH Příl. 1 : Mapa současných krajinných typů PPk Třebíčsko Příl. 2: Mapa potenciální přirozené vegetace PPk Třebíčsko Příl. 3: Elektronická příloha [CD-ROM] Seznam elektronických příloh [CD-ROM] (Příl. 3): 1. Text diplomové práce [pdf] 2. Přílohy 2.1. Mapové přílohy 2.1.1. Mapa současných krajinných typů PPk Třebíčsko 2.1.2. Mapa potenciální přirozené vegetace PPk Třebíčsko 2.2. Geobiocenologické snímky [pdf] 2.3. Soupis pozorovaných rostlinných druhů [xls] 2.4. Fotografické přílohy [jpg] 2.4.1. Krajina PPk Třebíčsko 2.4.2. Obce v krajině PPk Třebíčsko 2.4.3. Sakrální objekty v extravilánu