Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav Bakalářská diplomová práce Brno 2006 Jan Šplíchal 1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav Karl Budischowsky & Söhne Vznik továrny a její zakladatel (bakalářská diplomová práce) Jan Šplíchal Vedoucí práce: Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D. Brno 2006 2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. 30.6.2006 3 Chtěl bych poděkovat panu doktorovi Lukáši Fasorovi za odborné vedení práce a podnětné připomínky. 4 Obsah 1 Úvod................................................................................................................................... 5 2 Současný stav výzkumu dějin továrny............................................................................... 6 3 Koželužnictví ..................................................................................................................... 8 3.1 Zpracování kůže v Třebíči ........................................................................................... 9 3.2 Koželužny v Třebíči................................................................................................... 10 3.2.1 Haskovi............................................................................................................. 11 3.2.2 Židovské koželužny.......................................................................................... 11 3.2.3 Subakovi ........................................................................................................... 12 4 Rodina Budischowsky...................................................................................................... 13 4.1 Počátky tradice........................................................................................................... 13 4.2 Mladší linie rodu Budischowsky................................................................................ 13 4.3 Rodiče Karla Budischowského .................................................................................. 14 5 Karel Budischowsky ........................................................................................................ 16 5.1 Potomci Karla Budischowského ................................................................................ 17 5.1.1 Národnost.......................................................................................................... 17 5.1.2 Aktivity mimo podnik....................................................................................... 18 6 Továrna Karla Budischowského ...................................................................................... 20 6.1 Stavba větrného mlýnu............................................................................................... 20 6.2 Koupě Padrtova mlýna............................................................................................... 21 6.3 Továrna v Borovině.................................................................................................... 22 6.4 Technický vývoj továrny............................................................................................ 26 6.5 Dělníci v továrně Karla Budischowského.................................................................. 28 6.5.1 Nemocenské pokladny...................................................................................... 29 7 Proč Budischowsky? ........................................................................................................ 32 8 Závěr................................................................................................................................. 34 9 Seznam použitých pramenů a literatury........................................................................... 37 9.1 Použité archivní fondy a další archivní materiály...................................................... 37 9.1.1 Moravský zemský archiv.................................................................................. 37 9.1.2 Státní okresní archiv Třebíč.............................................................................. 37 9.2 Použitý dobový tisk.................................................................................................... 37 9.3 Použitá literatura ........................................................................................................ 37 10 Přílohy.............................................................................................................................. 40 5 1 ÚVOD Málokterý fenomén má v novodobých dějinách města Třebíče takový význam jako rodina Budischowských. Jméno Budischowsky se vine třebíčskými dějinami 19. století, počátku 20. století a vezmeme-li v úvahu nástupnické firmy, které na Budischowské přímo navázaly, pak i celým stoletím dvacátým. Na počátku však stála jen rodinná dílna o deseti zaměstnancích. V době největšího rozmachu mezi roky 1914-1920 zaměstnávalo několik továren firmy Budischowsky 5000-6000 zaměstnanců.1 Pojem Budischowsky nevytvářel jen hospodářské dějiny města, ale i dějiny sociální a politické. Paradoxně je však jméno Budischowsky pro většinu Třebíčanů naprosto neznámé. Rozsáhlý tovární komplex v Třebíči-Borovině, a tím i největší obuvnická sláva města, je spojován výhradně s firmou Baťa bez ohledu na skutečnost, že po převzetí firmy Budischowsky firmou Baťa došlo k výraznému utlumení výroby.2 Jméno Budischowsky zná v Třebíči pouze několik málo pamětníků a pak jen zasvěcení historikové. Pátrat po příčinách tohoto jevu není příliš obtížné, přestože marxisticky orientovaná historiografie Budischowského i podnikatele obecně odsouvala spíše až na okraj svého zájmu. Docházelo totiž k paradoxní situaci, kdy se dějiny podniků sice studovaly, nicméně osobnosti jejich vlastníků již byly ponechány stranou. Nejlépe to vystihují slova autora doposud jediné monografie shrnující dějiny závodu v Třebíč-Borovině Jaroslava Mejzlíka: ,,Zmínky o původních zakladatelích podniku, rodině Budischowských, jsou uváděny jen pro dokreslení spletených majetko-finančních rodinných vztahů."3 Je tedy pochopitelné, že se tato práce bude snažit zaplnit mezeru, kterou historické bádání ve vztahu k tomuto pro místní dějiny velice důležitého problému bohužel má. Pokusíme se popsat vznik továrny a její počátky. Pozornost bude zaměřena i na osobnosti zakladatelů a majitelů této firmy, především však na Karla Budischowského. Pramenná základna sice neposkytuje dostatečné podklady pro detailní prozkoumání zvolené problematiky, nicméně můžeme s její pomocí alespoň objasnit podstatné rysy vzniku a vývoje továrny. Výsledky této práce pak zařadíme do širších souvislostí. 1 Srov. Jelínek, Antonín: Koželužství na západní Moravě. In: Valach, František (ed.): Západní Morava. Hospodářský obraz. Brno 1936, s. 24. 2 Srov. Vaněk, Josef: Vývoj a úpadek průmyslu koželužského a obuvnického v Třebíči. In: Valach, František (ed.): Západní Morava. Hospodářský obraz. Brno 1936, s. 26-27. 3 Mejzlík, Jaroslav: Dějiny závodů Gustava Klimenta Třebíč-Borovina. Třebíč 1972, s. 5. 6 2 SOUČASNÝ STAV VÝZKUMU DĚJIN TOVÁRNY Jak již bylo v úvodu naznačeno, rodině Budischowských byla v dosavadní historiografii věnována jen velmi malá pozornost. A to nejen v rámci výzkumu podnikatelstva, ale i v rámci zkoumání místních dějin. Dosud jedinou studii zabývající se výlučně Budischowskými sepsal Dr. Josef Krinninger a publikoval ji v roce 1931 v časopise Deutschmährische Heimat.4 Tato stať s názvem Eine altmährische Gerberfamilie se zabývá jednotlivými příslušníky rodiny Budischowských od prvních známých předků až po autorovu současnost. Jedná se o velice komplexní bibliogramy, a proto se o ně v naší práci budeme především ve faktografických pasážích často opírat. Výjimečnost tohoto materiálu tkví především v tom, že autor měl jako jeden z členů rodiny možnost pracovat s nyní ztracenými materiály rodinného archivu, které mu rodina Budischowských svěřila. Z těchto materiálů musím zmínit zejména rodinou kroniku, jejíž informace se zdají být v tomto ohledu nejcenější. Navíc Krinningerovi pomáhal tehdejší ředitel městského archivu a vynikající znalec třebíčských dějin Vilém Nikodém. Z tohoto díla následně vyšel autor zatím jediné monografie o dějinách závodu v Třebíči- Borovině Jaroslav Mejzlík. V knize s názvem Dějiny závodu Gustava Klimenta5 se o Krinningerův článek, zvláště v oddílech týkajících se počátků závodu, opírá téměř výlučně. Mejzlíkova kniha se pak stala podkladem pro pasáže Jana Janáka ve druhém díle ,,městských dějin", ve kterých se autorovi podařilo nastínit počátky borovinské továrny a především s těmito událostmi spojit rodinu Budischowských, i když to v této době jistě nebylo příliš žádoucí.6 Z novějších pojednání se jako nejužitečnější jeví kniha Historie a současnost podnikání na Třebíčsku7 a příslušné pasáže z knihy Hospodářský rozmach Moravy.8 To je z historických pojednání bohužel vše, co se k danému tématu váže, přičemž výše uvedené studie jej však zkoumají pouze jako součást širšího problému. A proto se potřeba zmapovat samostatné dějiny továrny Karla Budischowského se stala samotným impulsem k sepsání této práce. Archivních pramenů se ze zkoumaného období dochovalo jen velmi málo. Většina materiálů byla spálena po převzetí firmy Budischowsky firmou Baťa v roce 1931. Fond Busi v Moravském zemském archivu tak obsahuje především meziválečné materiály. Jedinečná je 4 Krinninger, Josef: Eine altmährische Gerberfamilie. Deutschmährische Heimat 17, 1931, s. 106 an. 5 Mejzlík, Jaroslav: Dějiny závodů Gustava Klimenta Třebíč-Borovina. Třebíč 1972. 6 Srov. Janák, Jan: Třebíč. Dějiny města II. Třebíč 1981. s. 50 an. 7 Bečková, Jana: Historie a současnost podnikání na Třebíčsku. Žehušice 2003, s. 77-96. 8 Janák, Jan: Hospodářský rozmach Moravy v letech 1740-1918. Brno 1999, s. 204-207. 7 však sbírka továrních a rodinných fotografií uložená v tomto fondu. Ostatní prameny jsou pak roztříštěny především ve fondu Archiv města Třebíče ve Státním okresním archivu v Třebíči. 8 3 KOŽELUŽNICTVÍ Surovou kůži zpracovávají tři řemesla: koželužnictví, jirchářství a zámišnictví. Zámišnictví je z nich nejstarší a také nejjednodušší. Kůže se při něm zpracovává mechanicky vtíráním tuku do kůže. Takto zpracovaná kůže má vždy žlutou barvu.9 Druhé řemeslo s kůží spojené bylo jirchářství. Rozdíl spočívá především v druhu suroviny užívaného k činění kůží, jircháři totiž na rozdíl od koželuhů nepoužívají tříslo, ale sůl. A právě v oblastech, kde je dostatek solného kamene nalézáme největší množství jirchářů.10 Rovněž v Třebíči jich několik nalezneme, jedná se však pouze o drobné a méně výdělečné živnosti.11 Největší vstupní kapitál vyžaduje ze všech tří živností koželužnictví. Proces zpracování kůží totiž může trvat i dva roky. Přerod surové kůže na odolnou ušeň je složitý proces vyžadující několik způsobů úpravy kůže. Nejprve je třeba kůži zbavit zbytků masa a blan, což se činilo na dřevěném špalku s pomocí nože zvaného skobza. Poté se kůže vnější stranou namáčela do vápenného mléka, čímž chlupy zrosolovatěly, a po tom, co se kůže povařila, šly chlupy snadněji vytrhávat. Následně se kůže louží, aby do ní později mohlo snadněji vniknout tříslo. K loužení se používá slabý roztok vápenné vody, nebo staré tříslo. Posléze nastává nejdůležitější proces výroby. Ve velkých jamách se kůže naskládají ve vrstvách spolu s tříslem.12 Doba, kterou studujeme, používala bez výjimky třísla rostlinná, od 80. let se však k vyčiňování začínala prosazovat třísla chemická, která brzy převládla. Tříslo kůži dodává žádoucí vlastnosti, tj. voděodolnost, tuhost, pružnost, stálost a zároveň kůži zbarví. Tříslo obsahuje celá řada rostlin, ty, co obsahují nejvíce třísla (např. kebračo 20 % a mimosa 25 %), se však pěstují v zemích značně vzdálených (kebračo v Argentině a mimosa v Brazílii).13 V našich podmínkách se tak užívá látek, které tříslo obsahují sice v menším množství, nicméně jsou mnohem dostupnější. Nejčastěji se používá dubová a borová kůra, dále se užívá: ,,kůra rozličných vrb, kaštanová, smrková, modřínová, jilmová, březová, buková, javorová, jasanová, topolová, bezová, višňová, řeřabinová, lísková aj."14 Po 6-8 týdnech se kůže z jam vyjmou a znovu přerovnají. Tento proces se mohl i několikrát opakovat. Tlusté kůže se vydělávají i dva roky a tenčí šest až osm měsíců. Kůže se dále zpracovává podle účelu, 9 Kubelka, Václav: Zpracování kůže v dějinách lidstva. Díl 1. Brno 1948, s. 10. 10 Janotka, Miroslav ­ Linhart, Karel: Zapomenutá řemesla. Vyprávění o lidech a věcech. Praha 1984, s. 59. 11 Dvořák, Karel: Ze staré Třebíče. Díl II. Třebíč 1990, s. 106. 12 Srov. Ottův slovník naučný. Díl XIV (Kartel-Kraj). s. 1059, Heslo Kožešnictví. 13 Srov. Mrazík, Milan: Základní chemikálie a pomůcky užívané v koželužské výrobě. Brno 1982, s. 10. 14 Janotka, M. ­ Linhart, K.: Zapomenutá řemesla, s. 59. 9 k jakému má posléze sloužit, tj.: má-li být voděodolná, natírá se tukem, pokud má být jemná, tak se vyhlazuje apod. Je pochopitelné, že ona tři řemesla nalézáme často pohromadě, což zjednodušovalo nákup surových kůží, zároveň to však znamenalo časté spory o rozdělení oblasti zájmu. Mimo to je na ně navázána celá řada dalších průmyslových odvětví. Především jde o obuvnictví, dále kůži zpracovávali také rukavičkáři, řemenáři, sedláři a jiní. Rozsáhlý Rakousko-Uherský trh nabízel koželužnickým výrobkům široké možnosti odbytu, přičemž většina výrobních zařízení byla soustředěna v českých zemích. V roce 1918 tak v Československu zůstalo 80 % koželužského průmyslu celé monarchie, který pak rychle upadal.15 3.1 Zpracování kůže v Třebíči V 18. století byla Třebíč městem především soukenickým, největší produkce sukna dosáhlo město v roce 1800.16 Poté dochází k pozvolnému úpadku výroby. Důvody zániku soukenictví v Třebíči spočívaly především v tom, že se jednotlivým mistrům nepodařilo sjednotit a přejít k manufakturní výrobě, i když se o to pokoušel dokonce i tehdejší majitel třebíčského panství hrabě Karel Josef z Valdštejna.17 V závislosti na tom nebyly jakékoliv pokusy o modernizaci výroby možné. Třebíčští soukeníci následně nebyli schopni konkurovat nově vzniklým továrnám v Brně, Liberci a v Olomouci, a tak třebíčský soukenický průmysl rychle uvadal. Po úpadku soukenictví v Třebíči se do popředí přesouvají jiné oblasti výroby, a to zejména koželužnictví a později i výroba obuvi. Tedy odvětví, která jsou mezi sebou úzce provázaná. Vývoj těchto oborů v polovině 19. století je přímým protikladem výše zmíněného soukenictví. Rozvoj továrenské výroby a rychlé zavádění nových strojů, materiálů a postupů do výroby postavili koželužny v Třebíči do popředí moravské výroby v tomto oboru. Pro koželužnictví byla důležitá poloha Třebíče, jakožto města ležícího poblíž řeky. Propírání kůží v tekoucí vodě mělo totiž ve výrobním procesu značný význam, k tomu většina ostatních výrobních procesů potřebovala větší či menší množství vody. Všechny výrobny proto nacházíme v blízkosti řeky. Každá dílna měla poblíž umístěný vor, kterému se říkalo ,,svor", kde se kůže mohly propírat. 15 Srov. Jelínek, Antonín: Koželužství na jihozápadní Moravě, s. 22. 16 Srov. Mainuš, František: Soukenictví na Jihlavsku v 18. století. Vlastivědný věstník Vysočiny 3. 1959, s. 117. 17 Srov. Janák, Jan: Třebíč, s. 22. 10 Koželužnictví bylo kvůli vysokému vstupnímu kapitálu zpočátku vázáno na podporu vrchnosti. Koželuhy nacházíme nejdříve jen ve větších, převážně královských městech. V poddanských městech se samostatné koželužské živnosti objevují později (na Moravě až koncem 16. století).18 První zmínky o samostatně pracujících koželuzích v Třebíči pochází ze 70. let 15. století.19 O cechu koželuhů je první zmínka z roku 1613, kdy si třebíčští mistři vyžádali opis cechovních artikulů, které vydal roku 1542 Ferdinand I.20 O ševcovském cechu nalézáme první zmínku roku 1532.21 Jircháři byli většinou členy cechu v Jihlavě. V roce 1753 pak máme záznamy o čtyřech jirchářích v Třebíči.22 3.2 Koželužny v Třebíči V roce 1792 bylo na Moravě 395 koželuhů, z toho bylo 17 v Třebíči.23 Již na přelomu 18. a 19. století se Třebíč stala jedním z nejvýznamnějších center pro zpracování kravských kůží a moravská koželužnická výroba se posléze soustředila především do Třebíče a dále také do Brna. Přibližně na počátku sledovaného období v roce 1835 bylo v Třebíči 30 koželuhů a 7 jirchářů.24 V polovině 19. století nalézáme ve městě již čtyři velké koželužny s továrnickým charakterem výroby. Byly to podniky Karla Budischowského, továrna jeho bratra Františka, továrna Haskova a továrna Subakova. Dvě největší z nich, dílny Karla Budischowského a Martina Haska, vyráběly dohromady k roku 1841 téměř 90 000 kůží ročně. Srovnatelné číslo pro největší brněnskou továrnu té doby (továrnu Karla Ignáce Lettmayera) činí 10 000- 12 000 kůží.25 Všechny výše uvedené Třebíčské továrny patřily až do úpadku v počátku 20. století k nejvýznamnějším na Moravě. Seznam koželužských a jirchářských výroben z roku 1880, sestavený podle údajů jednotlivých obchodních a průmyslových komor, uvádí, že v Čechách a na Moravě bylo v té době 15 továren na kůže. Z toho byly tři v Brně, dvě v Praze a dvě v Třebíči. V počtu ostatních samostatných dílen (17) pak Třebíči nemohla konkurovat ani tato dvě města.26 18 Srov. Chylík, Jindřich: Vývoj moravského koželužství do poloviny XIX. století. Technická hlídka koželužská 23, 1949, s. 234. 19 Srov. Tamtéž, s. 235. 20 Státní okresní archiv Třebíč (dále SOAT), fond Cech koželuhů v Třebíči, inv. č. 1. 21 Bečková, Jana: Pohled do historie třebíčského obuvnického řemesla. Naším Krajem 8, 1997, s. 12. 22 Táž: Historie a současnost podnikání na Třebíčsku. Žehušice 2003, s. 113-114. 23 Janák, J: Hospodářský rozmach Moravy v letech 1740-1918, s. 204. 24 Bečková, J: Historie a současnost podnikání na Třebíčsku, s. 80. 25 Srov. Chylík, J.: Vývoj moravského koželužství do poloviny XIX. století, s. 278. 26 Srov. Procházka, Emanuel: Verzeichniss sämmtlicher Lederfabriken, Loh-, Roth- und Weissegerbereien sowie Lederhandlungsfirmen in Böhmen und Mähren, In: Špatný, Franz (ed.), Deutsch-böhmisch Wörterbuch für 11 Koncentrace koželužnické výroby je v dané době v Třebíči značná a je tedy úkolem této práce jeden z nejvýznačnějších aspektů této oblasti, totiž továrnu rodiny Budischowských podrobněji prozkoumat. Kvůli možnosti porovnání s podnikem Karla Budischowského se stručně zmíníme o dalších velkých koželužnách ve městě 3.2.1 Haskovi Po rodině Budischowských byla další významnou patricijskou rodinou rodina Hasků. Tato rodina se v koželužnictví angažovala již od 15. století. Hlavním vedoucím rodinné dílny byl vždy nejstarší syn. Za Martina Haska byla manufakturní dílna v polovině 19. století vybavena stroji. Tato nově vzniklá továrna se v Třebíči udržela až do 30. let 20. století. V roce 1845 se M. Hasek zúčastnil vídeňské průmyslové výstavy se sortimentem kvalitních kůži vyčiněných různým způsobem. Za tuto prezentaci obdržel čestné uznání. V té době Hasek zaměstnával přibližně 30 dělníků.27 V roce 1851 navštívil jeho syn Jindřich Hasek Světovou výstavu v Londýně a v roce 1878 se zúčastnil Světové výstavy v Paříži.28 Rodina Haskových se oproti Budischowským ještě více angažovala v politickém životě. Prvním purkmistrem samosprávné obce se 1. dubna 1850 stal právě Martin Hasek a na krátkou dobu na primátorské křeslo zasedl v roce 1882 i jeho syn Alois.29 Zakladatel továrny Martin Hasek zemřel v roce 1862 a firma se přejmenovala na M. Hasek, vdova a syn. Továrně se v roce 1875 podařilo obdržet patent na stroj k apretování kůže po dobu dvou let a v roce 1877 dostala další privilegium na stroj zjednodušující valchování kůže. 30 Koncem 90. let v továrně této firmy pracovalo 200-300 dělníků.31 3.2.2 Židovské koželužny O dobové perspektivitě koželužského řemesla svědčí velký zájem Židů. Bylo to však dáno i tím, že tento obor byl jedním z mála, kterému se Židé mohli věnovat. V roce 1851 existovalo v židovském městě nejméně 9 koželužen a na dráhu koželužníka se soustavně připravovali i synové vedoucích těchto koželužen, jako např. Manasses Epstein, Jakob Roth-, Weiss-, Sämischgerber und Pergamentmacher mit Berücksichtung der hierauf Bezug nehmenden Hilfsgewerbe und Hilfswissenschaften. Praha 1880. 27Srov. d'Elvert, Christian: Zur kultur Geschichte Mährens und Oeststereich Schleiens. I. Theil, Brünn 1866, s. 607. 28 Janák, J.: Třebíč, s. 63. 29 Dvorský, František: Třebíčský okres. Brno 1906, s. 115-118. 30 Janák, J.: Třebíč, s. 63. 31 Bečková, J.: Historie a současnost podnikání na Třebíčsku, s. 86. 12 Grünberger či Moses Konrad. Zájem však postupně opadal a většina z těchto Židů se přesunula do větších obchodnických center jako byly Vídeň, Praha a Brno. 32 3.2.3 Subakovi Jedinou židovskou rodinou, která v tomto oboru vydržela déle byla rodina Subaků. Pochopitelně se však Subakovi museli potýkat s nenávistí ze strany nežidovských obyvatel Třebíče. V roce 1850 byl udělen dispens od učebních a tovaryšských let pro Izáka Subaka, protože prokázal dostatečný počet let odpracovaný v továrně svého otce. Stalo se tak přes silné protesty koželužského cechu. V roce 1859 požádala firma J. H. Subak o udělení živnostenského oprávnění podle paragrafu 61 živnostenského řádu. Toto oprávnění obdržela v roce 1871 a mohla tak na svém štítě mít jako jediná v okrese císařského orla.33 Kdy byl do továrny s určitostí zaveden parní stroj nevíme. Poprvé o něm nacházíme údaje k roku 1875.34 Subakova koželužna i díky tomuto stroji předstihla Haskovu továrnu a koncem 90. let byla po továrně Karla Budischowského druhou největší ve městě. Zaměstnávala 400 koželuhů a později snad i 500.35 32 Srov. Janák, J.: Třebíč, s. 61. 33 Srov. Bečková, J.: Historie a současnost podnikání na Třebíčsku, s. 82. 34 Srov. Janák, J.: Třebíč, s. 62. 35 Mejzlík, J.: Dějiny závodů Gustava Klimenta, s. 40. 13 4 RODINA BUDISCHOWSKY 4.1 Počátky tradice I když nelze s jistotou určit, odkud první předek rodu Budischowských do Třebíče přišel, je pravděpodobné, že to bylo z Budišova u Třebíče, vzdáleného od města jen asi 10 kilometrů. Čemuž by odpovídaly první zápisy v matrikách z roku 1637, kde se členové rodu píší jako ,,s Budischowa". Josef Krinninger na tuto skutečnost navázal zajímavou teorií, podle které jsou Budischowští potomky tamního panského rodu, který se zapisuje prakticky stejně ,,de Budissov" nebo ,,z Budišowa". Poslední zmínku o tomto rodu nacházíme v pramenech roku 1477.36 Prvním doloženým členem rodu je koželuh Řehoř, žijící mezi roky 1541 až 1609. Jeho dílnu po něm převzal jeho syn Jan I. (*1574). Ten byl již členem městské rady, představeným cechu a v neposlední řadě starším literátského bratrstva. Je tedy zřejmé, že se rod záhy vypracoval mezi přední měšťany Třebíče.37 Rodina se v té době, stejně jako většina ostatních Třebíčanů, hlásila k Jednotě bratrské, která měla ve městě i díky podpoře Smila Osovského z Doubravice značný vliv. Během manželství s Marií se poté Janovi I. narodili čtyři synové a jedna dcera. Rodinný majetek převzal Jan II. (*1609), který stejně jako jeho otec zastával několik významných postů, opět včetně člena městské rady. Byl však také například správcem bratrské modlitebny. Jan II. založil rodinnou větev, jejíž členové dlouhodobě patřili mezi nejvlivnější členy třebíčského patriciátu. Tato starší větev rodiny vymřela po přeslici roku 1840. Jan II. umírá v roce 1636 a v témže roce jeho dva synové Samuel (*1614) a Tomáš (*1616) mizí jako členové bratrské církve v emigraci. Rodina se průběhem doby značně rozvětvila a boční větve rodu tak můžeme najít v dalších moravských městech, Brně a Znojmě. 4.2 Mladší linie rodu Budischowsky Větev, která v našem bádání hraje roli klíčovou, založil bratr Jana II. Nicolaus žijící v letech 1630-1722. Nicolaus přestěhoval rodinu do třebíčské čtvrti Stařečka, konkrétně do domu č.87,38 kde od té doby jeho větev žila a provozovala svou tradiční živnost, i když se postupně z čísla 87 Budischowští rozšířili do několika dalších domů poblíž, které postupně 36 Srov. Krinninger, J: Eine altmährische Gerberfamilie, s. 106. 37 Srov. Tamtéž, s. 107. 38 Viz příloha č. 4. 14 zakoupili. Samotný Nicolaus, byl opět význačným občanem v životě města. Byl majitelem koželužnické dílny, představeným cechu, radním a správcem městského špitálu. Měl sice čtyři syny, nicméně dospělosti se dožil až nejmladší z nich Karel Budischowsky (*26.1.1683 16.3.1742), který byl opět představeným cechu, radním a na čas se stal dokonce starostou města.39 Karel Budischowsky měl taktéž čtyři syny. Dva z nich ­ dvojčata, zemřeli den po sobě ve věku 23 let. Nejstarší ze synů Karla Budischowského, Franz Karl (*7.12.1717 17.5.1778) převzal otcovu živnost i jeho společenské postavení, byl radním, správcem městského špitálu, ale zároveň městským dobrodincem. Díky jeho závěti si můžeme udělat představu o tom, jak jeho živnost fungovala. Celý majetek Franze Karla včetně domu, dílny, a po odečtení pasiv a pohledávek ve výši 2906, byl oceněn na 5633 zlatých. V dílně se nacházelo za 1066 zlatých telecích kůží. Dále 305 kravských, 31 kozích a 23 koňských kůží v celkové hodnotě 1307 zlatých. V dílně bylo 200 měřic dubového třísla z Uher a tuna rybího tuku. Výrobní zařízení se skládalo z 16 kádí pobitých dřevěnými obručemi, tří tříslových stolic a železných vah. Rovněž se ze závěti dozvídáme o platech zaměstnanců. Vyplácely se, jako ve většině podobných podniků o svátku, přičemž se půlroční plat pohyboval mezi 35-45 zlatými.40 Ze čtyř synů Karla Budischowského nás však bude nejvíce zajímat ten nejmladší, Johan Jakob Budischowsky (*1.5.1721 1768). Johan Jakob Budischowsky sice nepřevzal otcovu dílnu a nezaujímal žádné významné místo v čele městské samosprávy, nicméně u koželužnického řemesla zůstal a právě jeho syn Johan Anton Budischowsky se stal otcem zakladatele továrny Carl Budischowsky und Söhne ­ Karla Budischowského. 4.3 Rodiče Karla Budischowského Johann Anton Budischowsky se narodil 6.5.1757. Jako nejstarší syn převzal otcův podnik, který v té době zabíral již tři domy ve čtvrti Stařečka (čísla 77,79,87). Patřil mezi další z Budischowských, kteří získali post předsedy cechu koželuhů. Až do jeho smrti tak můžeme nalézt na prvním místě téměř všech cechovních písemností právě jeho jméno. Mimo funkci v cechu byl radním a v letech 1804-1816 dokonce zastával úřad purkmistra.41 Rodina Budischowských se díky němu rychle drala do popředí oborové výroby a již od přelomu 39 Srov. Krinninger, J: Eine altmährische Gerberfamilie, s. 110. 40 Tamtéž, s. 111. 41 Sameš, Vincenc: Stručné dějiny města Třebíče. Třebíč 1980, s. 445. 15 18. a 19. století měla v Třebíči zřejmě jedinou koželužnu s továrním provozem na Moravě.42 Vyráběly se zde především telecí kůže, po zpracování vznikala: ,,...kůže znamenité hebkosti a jemnosti, která různě barvená upotřebovala se k ozdobě kožešin, k pracím brašnářským a knihařským, jakož i k předmětům přepychovým různého druhu."43 Johann byl dvakrát ženatý a obě jeho ženy mu porodily osm dětí. V prvním manželství s Marií Theresií Welsovou však žádné z dětí nepřežilo osm let. Z druhého manželství s Marií Annou Hedbavnou měl Johan Anton čtyři syny a čtyři dcery. Nejmladší a nejstarší syn se dožili pouze dětského věku. Dvě dcery Agnes Veroniku (*1803 1839) a Antonii Karolinu (*1805) Johan Anton provdal za významné koželužníky z rodu Hasků, o němž již byla řeč. Další dceru Franzisku Karolinu (26.10.1806) provdal za bohatého třebíčského soukeníka Karla Schumpetera. A poslední dceru Annu Antonii Amalii za Karla Leopolda Funduluse, který hrál v počátcích továrny Karla Budischowského značnou roli a proto o něm ještě bude níže pojednáno podrobněji. Otcovu dílnu tak po jeho smrti 10.3.1833 zdědili jeho synové Franz Xaver Karl Joseph Budischowsky a Karel Ferdinand Leopold Budischowsky.44 Franz Xaver Karl Joseph Budischowsky (*20.11.1808 28.4.1885) nákupem několika domů značně rozšířil otcův podnik. Rovněž vystavěl poblíž Třebíče v obci Kožichovice rozsáhlý statek a zakoupil velký dům ve Vídni, kde zřídil pobočku své továrny. Opět byl několikrát členem městské rady, ale stal se i kapitánem a velitelem praporu třebíčské národní gardy. Ze svých tří manželství měl celkem 11 dětí, přičemž poslední dcera Kamila se mu narodila 22.5.1878, tedy v době kdy měl téměř 70 let. Na jeho potomcích pak zůstalo, aby navrátili rodině majetek, který se začal po burzovním krachu v roce 1873 povážlivě ztenčovat.45 42 Srov. Janák, J: Třebíč, s. 26. 43 Oberländer, Alfred: Průmysl kožní v brněnském komorním obvodě. In: Slavnostní spis obchodní a živnostenské komory v Brně za příčinu dokončení stavby její úřední budovy. Brno 1909, s. 92. 44 Krinninger, Josef: Eine altmährische Gerberfamilie, s. 112. 45 Tamtéž, s. 113. 16 5 KAREL BUDISCHOWSKY Karel Ferdinand Leopold Budischowsky se narodil v Třebíči 24.10.1810. O jeho vzdělání nic bližšího nevíme. Je však jisté, že většinu svých odborných znalostí získal v otcově dílně. Nicméně jeho podnikatelské schopnosti a novátorské zavádění strojů a technik do výroby podle zahraničních vzorů nás opravňují k názoru, že část svého mládí zřejmě pobýval u obdobných podniků v zahraničí. Otec Karlovi a jeho bratrovi Františkovi předal dílnu v roce 1827, kdy mu bylo 70 let. Jednalo se o dva domy na Stařečce (čísla 79 a 80) s několika málo zaměstnanci.46 Mistrovský list obdržel Karel po vykonání mistrovských zkoušek a zhotovení mistrovského výrobku 8. srpna 1832. List osvědčili cechovní komisař Josef Gottman, Karlův otec Johan Alois jako první předseda cechu a jako druhý předseda list potvrdil Peter Semerad.47 Karel si následně mohl v domě na Stařečce založit vlastní dílnu s 10 zaměstnanci.48 Vztahy obou bratrů byli zřejmě napjaté, což pramenilo z jejich rozdílné povahy a tím i rozdílných názorů na řízení dílny. Josef Krinninger o nich píše: ,,...Franz war kleinlicher, burgerstolz, hart, Karl unternehmend, fröhlich, grosszügig."49 Jedná se sice o výpověď, kterou její autor sepsal téměř 50 let po smrti obou popisovaných, nicméně průběh jejich personální kariéry nasvědčuje, že se nejedná o charakteristiku příliš vzdálenou realitě. Tomu, že spolu bratři nevycházeli ideálně, nasvědčuje rovněž skutečnost, že jakmile se podařilo Karlovi shromáždit dostatečný kapitál, k čemuž došlo roku 1835, začal podnikat zcela samostatně.50 Rozchod obou bratrů však nebyl zcela jistě absolutní. Kromě toho, že na námluvy i nadále chodily společně, jak bude o odstavec níže vysvětleno, na to poukazuje stavba větrníku na mletí třísla.51 Větrník totiž oba bratři začali společně stavět až poté, co již podnikali samostatně a i později jej využívali vždy společně. Karel byl dvakrát ženatý. Jeho první žena byla Anna Kainzová, sestra ženy jeho bratra. Její otec byl koželužnickým mistrem v Hollabrunu.52 Anna však zemřela 18.3.1839 v pouhých 23 letech. O tři roky později se Karel oženil znovu a jeho manželka je opět setrou ženy jeho 46 Krinninger, J.: Eine altmährische Gerberfamilie, s. 238. 47 Originál listu se v SOAT, bohužel nedochoval. Fotokopie je uložena v Moravském zemském archivu (dále jen MZA). Srov. MZA, fond H-649 Busi a. s. Třebíč (dále jen H-649), kart. 1, inv. č. 1. Karlův o dva roky starší bratr list obdržel již 10.11.1829. Srov. SOAT, fond Cech koželuhů v Třebíči, inv. č. 9. 48 Srov. MZA, H-649, Výpisy z presidiální registratury okr. hejtmanství v Třebíči 1908, kart. 1, inv. č. 1, s. 1. 49 Krinninger, J.: Eine altmährische Gerberfamilie, s. 113. 50 Tamtéž, s. 238. 51 Viz kapitola 6.1 52 Krinninger, J.: Eine altmährische Gerberfamilie, s. 113. 17 bratra. Což opět ukazuje, že vztahy mezi oběma bratry neochably ani poté, co se v profesním životě rozešli. Karlova druhá žena byla Maria Höcková, tentokrát dcera Jihlavského koželuha. 5.1 Potomci Karla Budischowského S první manželkou Annou měl Karel jedinou dceru Karolinu (*18.11.1837 19.3.1840). Avšak se svou druhou ženou Marií měl Karel pět dcer53 a pět synů54 . Z dcer zmiňme podrobněji alespoň Marii Theresii. Ta se stala ve Vídni slavnou operní pěvkyní a následně se provdala za profesora medicíny Josefa Englische a až do své smrti v roce 1930 vedla ve Vídni známý hudební salon. Karlovým nástupcem měl zprvu být nejstarší syn Karel II., který se narodil 26.10.1844 a v roce 1869 se oženil s Augustou, dcerou zemského advokáta Augusta Wenzlitschka. Karel však zemřel již 10.7.1869 a jeho místo tak zaujal druhý nejstarší syn Johann Konrad Josef.55 Johann se stal pravým nástupcem svého otce a v mnohém byl ve vedení firmy možná ještě progresivnější. Právě Johann v budoucnu továrnu přivedl k jejímu největšímu rozmachu, za což byl v roce 1908 vyznamenán rytířským řádem Františka Josefa a byl mu udělen titul císařský rada.56 Johanna Karel uvedl do podniku v roce 1859, když mu bylo 14 let. Oficiálním podílníkem se Jan spolu se svým bratrem Augustem stal v roce 1871, v důsledku čeho se továrna přejmenovala na Karl Budischowsky & Söhne. Karel v továrně přestal pracovat v roce 1882, kdy byl již těžce nemocný a jeho místo ve vedení podniku již dávno nahradil právě Johann. V té době také do továrny vstoupili nejmladší synové Arnošt a Emil.57 Karel zamřel v Třebíči ve věku nedožitých 74 let po dlouhé nemoci v sobotu 26.4.1884. Veliký pohřeb měl v Třebíči o dva dny později.58 5.1.1 Národnost O Karlově národnostní příslušnosti nemůže být sporu. I když rodina byla původně česká po třicetileté válce se začala velmi rychle poněmčovat. Samotný Karel pak představuje jednu z vrcholných tendencí v tomto směru. Patrné je to i z obou jeho manželství. První žena pocházela z rakouského Holabrunu a druhá z německy mluvící Jihlavy. Karel představoval jednu z opor německého patriciátu a jako němec se projevoval i vůči svým zaměstnancům. 53 Karlovy dcery byly Marie (*27.5.1843 3.6.1843), Barbara (*22.1.1845 16.1.1930), Marie Theresie (*30.7.1849 16.1.1930), Anna (*5.1.1851 20.3.1851) a Josefina (*19.3.1855 12.10.1860). 54 Byli to Carl II (*26.10.1844 10.7.1869), Johann Konrad Josef (*19.2.1845 10.8.1915), August (*17.8.1846 25.6.1915), Emil (*17.1.1852 ?) a Franz (*18.2.1853 12.8.1853). 55 Krinninger, J.: Eine altmährische Gerberfamilie, s. 239. 56 Mejzlík, J.: Dějiny závodů Gustava Klimenta, s. 83. 57 Srov. MZA, H-649, Výpisy z presidiální registratury okr. hejtmanství v Třebíči 1908, kart. 1, inv. č.1, s. 2. 58 Srov. Tagesbote aus Mähren und Schlesien 34, 29.4.1884, č. 99, s. 2. 18 V roce 1874 dokonce Budischowsky zřídil spolu s továrníkem Subakem německou mateřskou školku pro děti svých zaměstnanců, což většina obyvatel města nesla s nelibostí, protože záměr germanizovat obyvatelstvo byl v tomto činu až příliš zřejmý.59 Během voleb v roce 1871 se Jan Budischowsky pokoušel přimět zřejmě jediného dělníka v továrně, který měl k volbám dostatečný majetek ­ Čecha Jana Vávru, aby volit nešel. Nabízel mu za to poukázku na dvě vědra piva a 20 zlatých. Vávra se však uplatit nenechal a volit šel, za což byl následně z továrny propuštěn.60 Rovněž tak při sčítaní lidu v roce 1880 vyvíjeli všichni třebíčští továrníci, a především Budischowští, na dělníky tlak, aby jako obcovací řeč uvedli řeč německou.61 Budischowští ale nebyli jediní podnikatelé na Třebíčsku kteří se hlásili k Němcům. K německé národnosti se hlásily téměř všechny patricijské rodiny ve městě, ostatní obyvatelé města, kterých byla velká většina, patřili k Čechům. Třebíč tak patřila k prvním městům na Moravě, kde se podařilo převzít radnici do českých rukou a kde bylo zřízeno české gymnázium.62 5.1.2 Aktivity mimo podnik Jak již bylo naznačeno, členové rodu Budischowských byli často velmi aktivní i mimo svůj podnik. Většina z nich byla členy rady města, přičemž někteří dokonce dosáhli na úřad starosty, tradičně byli představenými koželužského cechu, často byli rovněž správci městského špitálu, správci městské kasy, a dále zastávali i mnoho podobných funkcí. Rovněž Karel Budischowsky neomezoval své aktivity na samotný podnik, ale byl i čilým měšťanem. I když je třeba poznamenat, že například jeho politická aktivita zdaleka nedosahovala rozměrů jeho bratra Františka. Toho totiž nalézáme nejen v městské radě, ale i v celé řadě městských výborů. V rámci cechu byl Karel sice činný a dosvědčoval celou řadu cechovních písemností, nicméně nezastával žádnou z tamějších významnějších funkcí. Po zřízení národní gardy v roce 1848 se Karel stal jejím nadporučíkem.63 Poté, co musely být v roce 1851 gardy zrušeny, založili třebíčští měšťané střeleckou společnost a právě Karel Budischowsky patřil mezi její největší mecenáše.64 59 Srov. Sameš, V.: Stručné dějiny města Třebíče, s 536. 60 Srov. Mejzlík, J.: Dějiny závodů Gustava Klimenta, s 31-32. 61 Srov. Nikodém, Vilém: Pamětní kniha města Třebíče (dále jen PKMT), rukopis uložen v SOAT, s. 168. 62 Srov. Sameš, Vincenc: K historii revolučního roku 1848 v Třebíč. In: Sameš, Vincenc (ed.): 1. ročenka musea a archivu Třebíči. Třebíč 1948, s. 33. 63 Srov. Krinninger, J.: Eine altmährische Gerberfamilie, s. 239. 64 Nikodém, V.: PKMT, s. 102. 19 Za vojenské dodávky rakouské armádě během pruského vpádu v roce 1866, které byly dokončeny i přes obtížné podmínky, byl Karlovi od císaře zapůjčen zlatý záslužný kříž.65 I když Karel Budischowsky nikdy nebyl jako jeho otec starostou a ani nikdy neseděl v městské radě, politiku ze zákulisí značně ovlivňoval. Plně se to projevilo v letech 1872 až 1873, kdy bylo tehdy české zastupitelstvo obce nařčeno německou opozicí z defraudací. Karel stál v čele útoku na české zastupitelstvo. Nejprve byl Němci vybrán do tzv. Comité stěžovatelů, což byl tříčlenný výbor, který měl místodržitelství přednést stížnosti na zastupitele, a později dokonce pomáhal vyšetřovací komisi zemského výboru s prošetřením celé události. Když se podařilo radnici převzít zpět do německých rukou, Budischowsky se opět stáhl z politiky do pozadí.66 65 Srov. MZA, H-649, Výpisy z presidiální registratury okr. hejtmanství v Třebíči 1908, kart. 1, inv. č.1, s. 2. 66 Sameš, V.: Stručné dějiny města Třebíče, s. 529-532. 20 6 TOVÁRNA KARLA BUDISCHOWSKÉHO V třebíčském koželužnictví měla od přelomu 18. a 19. století továrna rodiny Budischowských tradičně výsadní místo. V roce 1833 zemřel Johann Anton Budischowsky, který vlastnil manufakturu na Stařečce a rodinného podniku se poté ujali nejstarší synové Johanna Antona ­ 25 letý František a 23 letý Karel. V různé míře se však na vedení podílelo i jejich dalších šest sourozenců.67 6.1 Stavba větrného mlýnu Přírodní tříslo, jak již bylo vysvětleno, hraje ve výrobním procesu zcela nezastupitelnou roli. Pro mlynáře mletí třísla představovalo výhodný doplňkový zdroj zisku. S růstem výroby v třebíčské koželužnické výrobě ale mlynáři postupně přestávali stačit zásobovat místní trh. Důsledkem bylo, že se tříslo muselo jak vozit k mletí do okolních obcí, tak se muselo dovážet z podstatně větší dálky. Tříslo se dováželo z 50 kilometrů vzdáleného Znojma, ale kvalitní duběnka se například musela dovážet až z Uher. Což ostatně ukázaly údaje v závěti Franze Karla Budischowského. Třebíčští mlynáři pochopitelně situaci zneužívali a cenu za drcení neúměrně zvyšovali. Karel a František se tak rozhodli postavit si mlýn vlastní. Původní plány počítaly s mlýnem poháněným s pomocí koňské nebo volské síly, nakonec se však rozhodli pro dřevěný větrný mlýn. Tato konkurence se pochopitelně místnímu cechu mlynářů nelíbila, a tak se snažili stavbě zabránit. Argumentovali tím, že přijdou o zisk, mlýn bude rušit blízkou silnici, a žár vzniklý třením lopat může mlýn snadno zapálit. Nesouhlasili samozřejmě také s tím, že cech nebyl přizván k jednáním o stavbě. Obec po určitých průtazích stavbu nakonec povolila. Oproti původním plánům se však stavělo na jiném místě a mlýn byl nakonec postaven z kamene a z cihel. Dostavěn byl roku 1836, tedy rok poté, co každý z bratrů začal podnikat samostatně. Nicméně mlýn i nadále využívali společně, a to až do doby, kdy drcení převzal parní stroj.68 Oběma bratrům tato stavba umožnila, stát se nezávislými na mlynářích a mohli se tříslem zásobovat zcela sami. 67 Srov. Mejzlík, J.: Dějiny závodů Gustava Klimenta, s. 16. 68 Srov. Joura, Jiří: Procházky starou Třebíčí. Třebíč 2004, s. 90-91. 21 6.2 Koupě Padrtova mlýna Dalším důležitým mezníkem v rozvoji továrny bylo roku 1842 zakoupení Padrtova mlýna v Třebíči-Borovině. Přestože od roku 1835 již Karel podnikal téměř samostatně, úplnou nezávislost mu umožnilo až postavení vlastní dílny na pozemcích tohoto mlýna. Karel o koupi uvažoval zřejmě již delší dobu. Původnímu vlastníkovi mlýna mlynáři Padrtovi se příliš dobře nevedlo, musel často pronajímat své pozemky a také pilu, která na nich stála. I Karel Budischowsky v roce 1840 uzavřel smlouvu, která mu umožňovala těžit z mlýnského potoka hlínu pro výrobu cihel a vápenec. Již tehdy zřejmě plánoval, že mlýn zakoupí. Mlynář Padrta s koupí souhlasil až v roce 1842 a 27.9.1842 tak mohla být uzavřena kupní smlouva. Majiteli mlýna se stali František a Karel Budischowští, a to za cenu 9340 zlatých. 69 I když byl jako spolumajitel uveden František, hlavní část kapitálu dodal Karel. Podařilo se mu totiž přesvědčit svého švagra Karla Leopolda Funduluse, aby mu zapůjčil podstatnou část kupní ceny. Jak již bylo zmíněno výše Karel Leopold Fundulus (*10.12.1799 8.3.1881) byl manželem Karlovy a Františkovy sestry Antonie Amalie (*23.5.1813 6.1.1871). Fundulus patřil k nejbohatším kupcům ve městě a jeho rodina měla v tomto podnikání dlouhodobou tradici. V letech 1857-1867 se stal starostou města a později byl dokonce zvolen do zemského sněmu.70 Ač byl v politice tento přívrženec velkorakouské strany a moravského separatismu značně konzervativní, s Karlem zřejmě vycházel velmi dobře, jelikož mimo půjčky na zakoupení Padrtova mlýna jej později finančně podpořil ještě několikrát.71 Mlýn poskytl Karlovi ideální podmínky pro jeho podnikání. Byl sice značně vzdálen od centra Třebíče, nicméně mu nabídl prakticky neomezené možnosti k dalšímu rozvoji a ke zvětšování továrny. V době zakoupení byli na pozemku jen vodní mlýn o výkonu 16 koňských sil a prádelna. Vlastní mlýn pochopitelně umožnil snadnější osamostatnění budovaného závodu. Loužení kůži, především teletin, se započalo v 64 jamách, což je poměrně vysoký počet.72 Přestože musela koupě mlýna Karla značně finančně vyčerpat, investice pokračovaly, a tak byl v červnu 1845 celý komplex budov i s pozemkem o rozloze 42 jiter oceněn na 23 033 zl. konv. měny. 73 69 Mejzlík, J.: Dějiny závodů Gustava Klimenta, s.16-17. 70 Srov. Sameš, V.: Stručné dějiny města Třebíče, s 502. 71 Srov. Krinninger, J.: Eine altmährische Gerberfamilie, s. 238. 72 MZA, H-649, Výpisy z presidiální registratury okr. hejtmanství v Třebíči 1908, kart. 1, inv. č.1, s. 2. 73 Mejzlík, J.: Dějiny závodů Gustava Klimenta, s. 17. 22 6.3 Továrna v Borovině V této době oba bratři sice ještě vlastnili veškerý majetek společně, přesto se již každý začal věnovat rozvoji svých vlastních firem. František spravoval podnik na Stařečce a Karel začal budovat vlastní továrnu v Borovině, do které se zcela přestěhoval v roce 1850.74 Od konce 40. let Karel pro výrobky své firmy používal prestižní titul Kaiserlich-königliche privilegierte Leder- und Schuhwarenfabrik Carl Budischowsky. I když v přehledech privilegovaných továren (Schematizmus für Mähren und Schlesien) továrnu nenalezneme.75 K definitivnímu rozchodu obou bratří došlo v roce 1853, kdy Karel vyplatil svého bratra částkou 6000 zlatých a ujal se samostatného řízení závodu v Třebíči-Borovině. V Borovině se brzy začaly vyrábět především hnědé, zjizvené, omáčené jehněčí kůže, které se na trhu prodávaly pod značkou ,,Fishfelle" a rychle se staly velice oblíbenými.76 Koželužna se v roce 1845 zúčastnila se svou výstavou telecích a ovčích kůží vídeňské průmyslové výstavy. Kvalita všech výrobků byla vysoce oceněna. Vlastní tovární provoz sice nebyl hodnocen jako příliš rozsáhlý, nicméně jeho význam v rámci kraje byl značný. Firma své zboží prodávala především v rámci monarchie, ale částečně také i do zahraničí. Z těchto důvodů byla za expozici firmě udělena bronzová medaile.77 Firma se velmi brzo začala orientovat na dodávky pro armádu. Tato orientace je pochopitelná vzhledem k tomu, že armáda je jedním z největších odběratelů kožených výrobků vůbec. Ottův slovník naučný vypočítává 11 částí ,,kožiny vojenské", přičemž se jedná pouze o řemeny.78 S dalšími částmi vojenské výzbroje vyrobené z kůže (sedla, rukavice, boty...) jde o značně vysoký počet různých produktů z několika různých výrobních odvětví. Plné uspokojení této poptávky v rámci jedné firmy tak umožnila až tovární výroba. Jeden z Karlových předků dodával kůže pro armádu již za sedmileté války.79 Významné jsou však především dodávky v letech 1800 a 1806. V roce 1800 získal rozsáhlou armádní dodávku pro rakouskou armádu tehdejší předseda cechu Josef Strniště, který část práce (výrobu 2500 kůží) zadal dalším pěti třebíčským mistrům, mezi kterými byl i Johann Anton Budischowsky. V roce 1806 pak koželužnický cech dodával kůže na výrobu bot francouzskému armádnímu sboru generála de Bernardote.80 A konečně v roce 1814 74 MZA, H-649, Výpisy z presidiální registratury okr. hejtmanství v Třebíči 1908, kart. 1, inv. č.1, s. 2. 75 Janák J.: Třebíč, s. 51. 76 Srov. Eitner, Wilhelm: Die Lederindustrie. In: Die Gross-Industrie Oesterreichs. 3. Band. Wien 1898, s. 350. 77 Srov. d'Elvert, Christian: Zur kultur Geschichte Mährens und Oeststereich Schleiens I. Theil, Brünn 1866, s. 607. 78 Srov. Ottův slovník naučný. Díl XIV (Kartel-Kraj). s.. 1059, Heslo Kožina vojenská. 79 Srov. Krinninger, J. Eine altmährische Gerberfamilie, s. 110. 80 SOAT, fond Cech koželuhů v Třebíči, inv. č. 11. 23 zpracovávali třebíčští koželuzi spolu s koželuhy ve Vídni, Brně, Olomouci a Těšíně semišové kůže pro vyzbrojení armády.81 To, že továrna Karla Budischowského později stabilně získávala několik velikých armádních dodávek, tedy není jev náhodný. Od roku 1847 se výrobky pro armádu nevyráběly nárazově, jak tomu bylo dříve, nýbrž se začaly vyráběly nepřetržitě. Jednalo se především o výrobu hnědých brašnových kůží a také o výrobu vojenských bot. Materiál pro výrobu bot se vyráběl v dílně, posléze byl předán soukromým ševcům k dalšímu zpracování.82 Logickým důsledkem tohoto vývoje, kdy firma přecházela k dalšímu odvětví výroby, bylo přesunutí výroby obuvi do továrny, k čemuž došlo do počátku šedesátých let.83 Pro svou továrnu v Borovině Karel získal první velkou dodávku v roce 1854, kdy turecká armáda během Krymské války potřebovala větší množství koženého vybavení. Zadavatelem zakázky bylo turecké velvyslanectví, které přebíráním pověřilo stálou císařskou otomanskou komisi.84 Tato dodávka Karlovi ukázala cestu dalšího vývoje, jíž by se mohla továrna ubírat. Zatímco ostatní továrny v okruhu Brněnské obchodní komory v této době stagnovaly, v Budischowského továrně výroba rostla.85 Již na počátku 60. let se továrna stala jednou z největších v rámci brněnské komory. Firma však musela v roce 1862 kvůli vysokému zadlužení vyhlásit konkurs. Aktiva tehdy činila 187 867 zlatých a pasiva 259 361 zl. S dlužníky se posléze firma vyrovnala ze 60 %. Tento krok továrnu oddlužil a umožnil jí stabilizovat se. Reality byly oceněny na 40 629 zlatých, což znamená, že se hodnota továrny od roku 1845 zvýšila téměř na dvojnásobek.86 Vyvrcholením snah o spojení s vojenským erárem byl rok 1863, kdy továrna získala tříletou smlouvu s rakouským ministerstvem války. Tato smlouva firmu zavazovala po uvedenou dobu převzít zásobování armády obuví a koženou výstrojí. Díky úspěšnému plnění této zakázky továrna o rok později získala zakázku od mexické císařské armády na koženou výstroj pro mužstvo a vybavení pro koně. V té době firma zaměstnávala 100 koželuhů a 400 obuvníků a byla pod stálým dohledem vojenských orgánů.87 Továrna již v této době z původního koželužnictví úspěšně vyexpandovala do obuvnictví, brašnářství, sedlářství a výroby hnacích řemenů. Válečné události roku 1866 přinesly další rozmach a následné 81 Srov. Janák, J.: Třebíč, s 27. 82 MZA, H-649, Výpisy z presidiální registratury okr. hejtmanství v Třebíči 1908, kart. 1, inv. č.1. 83 Srov. Mejzlík, J.: Dějiny závodů Gustava Klimenta, s 21. 84 Carl Budischowsky und Söhne. K.K. priv. Lederfabrik, Schuhfabrik, Confectionsanstalt für Heerasrüstung Trebitsch. In: Die Gross-Industrie Oesterreichs. Band 3. Wien 1898, s. 367. 85 Srov. Oberländer, A.: Průmysl kožní v brněnském komorním obvodě, s. 92. 86 Janák, J.: Třebíč, s 61. 87 Srov. Carl Budischowsky und Söhne, s. 367. 24 rozšíření strojní výroby. Karel pak, jak již bylo řečeno, za tyto dodávky získal zlatý záslužný kříž. Krizi 70. let pocítila nejvíce továrna Františka Budischowského. Majitel byl donucen prodat několik domů poblíž továrny, statek v Kožichovicích a na čas musela být dokonce pozastavena výroba. Podnik měl v té době kolem 150 zaměstnanců. 88 Naproti tomu továrna Karla Budischowského se díky orientaci na armádní dodávky krizi úspěšně vyhnula, i když i zde musela být výroba částečně omezena. Továrna měla v rámci monarchie jedinečné postavení a její systém výroby byl natolik dokonalý, že jej přebíraly i další továrny.89 V té době byla již Karlova továrna ve městě zdaleka největší. V roce 1871 odvedl Karel na daních 318 zlatých, druhá největší továrna ve městě J. H. Subaka odvedla 221 zl., a Karlův starší bratr František jen 115 zlatých. Pro srovnání dodejme, že majitel třebíčského panství hrabě Johann z Waldsteina odváděl 3988 zlatých a Karlův švagr, kupec Karel Fundulus, který byl považován za nejbohatšího ve městě, odváděl 163 zl.90 V tomtéž roce do vedení továrny vstoupili Karlovi synové Jan a August. Název firmy se změnil na Carl Budischowsky und Söhne a v souvislosti s touto změnou se začaly výrobky firmy označovat prapředekem marketingových značek ­ Smrkovou větvičkou a iniciálami C. B. S. Tato fáze expanze byla završena v roce 1871 otevřením filiálky ve Vídni, jejíž vedení se ujal August Budischowsky. Firma si ve Vídni zřídila sklad, což mělo efekt jak obchodní, tak především prestižní. Snaha o dobytí Vídeňského trhu byla ještě nedlouho poté podpořena založením nové koželužny přímo ve Vídni.91 V roce 1869-1870 továrna dodávala již strojově vyráběnou obuv, sborům zemské obrany.92 Spojení s rakousko-uherskou armádou se zpečetilo v roce 1874, kdy firma vstoupila do organizace zajišťující zásobování armády a získala tak jistotu stálého armádního odběru. Pro rozvoj továrny však byly významné dodávky v letech 1875-80. Firma během válek na Balkáně zajišťovala dodávky pro všechny válčící strany (Rumunsko, Řecko, Rusko, Srbsko a Turecko). Zakázky byly dokonce tak velké, že firma přestala vyrábět nevojenské zboží. Kromě dalšího rozvoje strojního zařízení sebou tato dodávka nesla i zvýšení počtu zaměstnanců, přibylo 150 koželuhů a 100 sedlářů, celkem měla tedy továrna nejméně 750 zaměstnanců.93 Důležitý byl především takto získaný kontakt s ruským trhem, kterého firma později náležitě využila. Z Ruska získávala levné surové kůže a hotové výrobky pak 88 Srov. Janák, J.: Třebíč, s. 62. 89 Srov. Carl Budischowsky und Söhne, s. 368. 90 OAT, fond Archiv města Třebíče (dále jen AMT), Presidiální spisy z roku 1871, kart. 1, inv. č. 503. 91 Srov. Bečková, J.: Historie a současnost podnikání na Třebíčsku, s. 84. 92 MZA, H-649, Výpisy z presidiální registratury okr. hejtmanství v Třebíči 1908, kart. 1, inv. č.1, s. 2. 93 MZA, H-649, Výpisy z presidiální registratury okr. hejtmanství v Třebíči 1908, kart. 1, inv. č.1, s. 3. 25 prodávala zpět.94 K nevojenské výrobě se firma vrátila výrobou obuvi až v roce 1884, tedy po smrti Karla Budischowského, když začala vyrábět vojenskou obuv.95 Již byla zmíněna úspěšná reprezentace továrny na vídeňské průmyslově výstavě v roce 1845. Dalšího úspěchu dosáhla továrna na Světové výstavě v roce 1873 ve Vídni, kde obdržela, čestné uznání a byla jí propůjčena záslužná medaile.96 Na Mezinárodní výstavě kůží a kožedělného zboží v Berlíně pak firma obdržela v roce 1877 zlatou medaili za zásluhy. 97 Budischowského továrna stála poměrně daleko od města, ale především také stranou hlavních cest. Pro stále se zvětšující množství Budischowského povozů to znamenalo značnou zajížďku a nutnost jezdit po náročné cestě do kopce. Ke změně došlo až v roce 1879, kdy Budischowský využil svých styků se zastupitelstvem města a prosadil, stavbu nové cesty. Oficiálně šlo o vybudování cesty na zastávku severozápadní dráhy, která tehdy nebyla v Třebíči, ale v blízké Starči. Ve skutečnosti však město vybudovalo ze svých prostředků cestu na nádraží tak, že vedla až před vrata Budischowského továrny. Náklady na stavbu se vyšplhaly na 80 tisíc zlatých a městskou pokladnu značně zatížily.98 Pro 80. léta je celkově charakteristická snaha o posílení exportu, firma rozšiřovala mateřský podnik v Třebíči-Borovině, rozšiřovali se i vídeňské pobočky a postupně došlo k ovládnutí několika konkurenčních podniků. Firma se tak dostala na přední místo v rámci monarchie a toto postavení si i nadále udržovala.99 Poté, co se do Evropy začali dovážet americké chromové kůže,100 firma zareagovala výrobou vlastních chromových kůží a konkurenci z trhu opět vytlačila. Koncem 80. let firma jako jedna z prvních monarchii také zavedla výrobu galanterních kůží.101 Továrna měla v roce 1889 515 dělníků, z toho bylo 27 mužů označeno jako mladých, 226 byli obyčejní dělníci, 147 předáci nižší kategorie a 34 jich bylo předáků vyšší kategorie. Což, přepočteno na procentuální podíl ze všech zaměstnanců, vychází ve stejném pořadí na 5,24 %, 45,88 %, 28,54 % a 6,6 %. Z žen, které tvořily 15,73 % všech zaměstnanců, bylo 28 dívek.102 Továrna v té době vyráběla kompletní sortiment bot, všechny druhy usní a celou koženou část vojenské výstroje. Firmě se dařilo čelit zahraniční konkurenci v rámci rakouského trhu 94 Srov. Mejzlík, J.: Dějiny závodů Gustava Klimenta, s. 30. 95 MZA, H-649, Výpisy z presidiální registratury okr. hejtmanství v Třebíči 1908, kart. 1, inv. č.1. 96 Carl Budischowsky und Söhne. s. 368. 97 Krinninger, J.: Eine altmährische Gerberfamilie, s. 239. 98 Nikodém, Vilém: PKMT, s. 159-160. 99 Srov. Mejzlík, J.: Dějiny závodů Gustava Klimenta, s. 60-62. 100 Výroba těchto kůží byla v Americe vynalezena v roce 1883, takto vyrobené kůže měli pro obuv takřka ideální vlastnosti. Srov. Oberländer, A.: Průmysl kožní v brněnském komorním obvodě, s. 93. 101 Srov. Carl Budischowsky und Söhne, s. 356. 102 OAT, fond Archiv okresního úřadu (dále AOÚ), Zřízení spolku pro podporování nemocných koželužských a jirchářských tovaryšů v Třebíči, karton 520, inv. č. 1693. 26 a postupně ji z tohoto trhu zcela vytlačila, úspěšně také pronikala i na zahraniční trhy. Toto postavení mělo v některých směrech až charakter monopolu. Nedlouho poté na přelomu 19. a 20. století již stála stabilizovaná firma. Měla 2 parní stroje o výkonu 135 kW, čističku vod, elektrickou centrálu, strojírenské dílny a vlastní cihelnu podporující stavební rozvoj včetně stavby úřednických bytů a dělnické kolonie. V továrně v Třebíči ­ Borovině měla 380 dělníků v koželužně, 150 v konfekci, 250 v botárně a zaměstnávala na 200 domácích ševců.103 Růst továrny byl završen v roce 1910, kdy bylo sídlo firmy přesunuto do Vídně. 6.4 Technický vývoj továrny První parní stroj byl do dílen zaveden zřejmě již v roce 1835, což byl představovalo první parní stroj v kožedělné výrobě na Moravě.104 Stroj vyrobila Lutzova továrna ve Šlapanicích a šlo o doposud největší stroj v ní vyrobený. Měl výkon 30 HP při 40 otáčkách za minutu.105 O tomto stroji však v pramenech spojených továrnou Karla Budischowského nenacházíme jedinou zmínku. Stroj tak pravděpodobně poté, co se Karel přestěhoval do Boroviny, zůstal v dílně na Stařečce, kterou později zcela převzal František Budischowsky. Borovinský závod měl ale k dispozici vodní mlýn o výkonu 16 HP a v počátcích parní stroj zřejmě nepotřeboval. V Borovinské továrně parní stroj s jistotou začal pracovat až roku 1862 a měl výkon 16 HP.106 V roce 1853 továrna jako jedna z prvních v monarchii zavedla stroj na štípání kůže. To umožnilo rozříznout kůži naplocho na dvě části. I když kvalita takto vyrobených kůží byla nižší, umožnil tento postup zřejmé finanční úspory, navíc se tak otevřela cesta k výrobě nových materiálů. V roce 1869 byl do koželužny zaveden parní stroj vyrobený firmou Ferdinand Dolainský ve Vídni, jehož železný cylindr měl objem 1,6733 metrů krychlových a maximální tlak 6 atmosfér.107 Ve výrobně obuvi pak nalézáme stroj vyrobený roku 1872 firmou Lachapelle & Glover v Paříži, o tlaku 5 atmosfér a objemu cylindru 0,474 metrů krychlových.108 Po nainstalování v roce 1874 měl stroj výkon 30 HP.109 Současně s růstem zakázek pokračovalo i zavádění dalších strojů do výroby. Továrna Karla Budischowského v této oblasti byla ve srovnání s ostatními nejprogresivnější, a to nejen 103 Myška, Milan a kol.: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska. Ostrava 2003, s. 67. 104 Janák, J.: Hospodářský rozmach Moravy, s 205. 105 Nováček, Bohuslav ­ Michele, František: Vývoj první brněnské strojírny 1814-1993. Díl 1. Brno 1999, s. 77. 106 Carl Budischowsky und Söhne, s. 367. 107 Statistik der Industrie des Bezirkes de Handels und Gewerbekammer in Brünn, Brünn 1881, 335. 108 Tamtéž, s. 357. 109 Carl Budischowsky und Söhne, s. 368. 27 na Moravě, ale i v rámci celé monarchie. Zvyšující se požadavky armády po roce 1866 Karla přinutily, aby zavedla do výroby MacKayovy stroje pro výrobu podešví a stroje na válcování kůží.110 Stroje pro výrobu podešví byly vynalezeny v Americe koncem 60. let, kde se velmi rychle rozšířily. Továrna K. Budischowského byla v monarchii první, kdo tyto stroje zavedl a mohla tak alespoň částečně vyrovnat výhodu progresivních amerických koželužen. Stroje pro výrobu podešví umožnily značnou racionalizaci výroby, časopis obuvnických dělníku je později nazývá dokonce ,,vrahem mistra řemeslnického".111 V roce 1875 se pak začaly podešve vyrábět z buvolích kůží činěných anglickým způsobem. Někdy od konce 70. let byly v továrně umístěny stroje na štěpení buvolích kůží vyrobené firmou American tool and machine company v Bostonu, které umožnily vyrábět mnoho nových kožených výrobků.112 V této době bylo důležitým krokem zavedení tzv. kipsové kůže, jež se k nám dostala z Anglie. Tato kůže se používala jako svrchní a pocházela z východoindického divoce žijícího skotu. V době, kdy u nás chov ovcí rychle upadal se tyto levné kůže staly výhodným řešením. Výrobky nich rychle z trhu vytlačily tradiční vídeňskou teletinu, což pochopitelně znamenalo úspěch i pro třebíčskou továrnu.113 Navíc poptávka po tomto zboží a jeho cena stabilně stoupala.114 Podobně se vyvíjel zájem o koňské kůže, které firma Budischowsky v té době začala vyrábět. Současně se zavedením tohoto materiálu do výroby nacházíme i počátky chemického ošetření kůží. Prosadily se oba dva hlavní druhy chemického činění: americký ­ pomocí hemlocké třísloviny a anglický ­ pomocí valvidiviové třísloviny. Budischowsky byl opět jeden z prvních v monarchii, kdo tuto metodu zavedl. Zavedení chemického činění pak zabránilo pronikání anglické a především americké konkurence na rakousky trh.115 Tento krok výrazně zkrátil dobu potřebnou k vyčinění kůží, jež při promílání vodou mohla činit i tři měsíce. Zároveň však značně utrpěla příroda v okolí závodu, neboť předpisy regulující chemickou výrobu prakticky neexistovaly.116 Tento nový výrobní postup obyvatelé města nesli velmi nelibě a na kvalitu vody, kterou továrna vypouštěla do Stařečského potoka a tím i do řeky Jihlavy protékající městem, si často stěžovali. Továrna posléze byla přinucena v roce 1883 postavit čistící zařízení, jež o rok později ještě rozšířila. Tato opatření však velmi brzy přestala stačit rychlému rozvoji chemické výroby, a tak: ,,Potokem tekla hnědá, smrdutá voda, 110 Carl Budischowsky und Söhne, s. 354 111 K dějinám vývoje obuvnictví. Obuvník 14, 1900, s. 3. 112 Srov. Oberländer, A.: Průmysl kožní v brněnském komorním obvodě, s. 92. 113 Srov. Carl Budischowsky und Söhne, s. 353. 114 Bericht des Handels und Gewerbe kammer in Brünn. Brno 1874, s. 60. 115 Srov. Carl Budischowsky und Söhne, s. 354. 116 Srov. Janák, J: Hospodářský rozmach Moravy, s. 205. 28 která zápachem zamořovala celé Libušino údolí od továrny až do Třebíče."117 Elektrický proud byl do továrny zaveden dříve než v samotném městě, a to asi v polovině 80. let (ve městě byl el. proud od roku 1903). 6.5 Dělníci v továrně Karla Budischowského Když Karel Budischowsky přebíral od otce dílnu, měla pouhých deset zaměstnanců. Na konci sledovaného období již měla zaměstnanců přes 500, s čímž souvisí i růst počtu obyvatel Třebíče a vznik dělnických čtvrtí.118 Práce koželužnických dělníků byla obtížná především v zimě, kdy při kontaktu s vodou vznikaly časté omrzliny, a zejména přerovnávání kůží v jamách, kdy se tovaryši museli prosekávat přes led, bylo značně nepříjemné. Kožní problémy měli i dělníci pracující v části výroby, kde se kůže upravovaly vápnem.119 Vše se navíc později ještě zhoršilo zavedením chemické výroby. Jeden dělník zpracoval v polovině 19. století asi 300 kusů hovězích kůží a 500 kusů telecích kůží.120 Situaci v třebíčské továrně nám pomohou nastínit dělnické stanovy, které Karel vypracoval roku 1871.121 Pracovní doba začala ráno v 5 hodin a končila večer v 19 hodin, přičemž přestávky byly od 8:00 do 8:30 a od 12:00 do 13:00. Čistá pracovní doba tedy činila 12,5 hodiny, což můžeme označit jako nadprůměrné. Známe koželužnické továrny, v nichž byly přestávky tři, přičemž ve většině koželužnických továren dělníci pracovali většinou 10- 11 hodin denně.122 Konkrétně v továrně J. H. Subaka se v této době pracovalo od šesti do šesti s hodinovou přestávkou v poledne, tedy 11 hodin čistého času.123 Budischowsky si navíc v pracovním řádu vyhradil právo, že v případě potřeby musí dělníci pracovat bez přestávky, tzn. 14 hodin. Pracovních sil byl zřejmě dostatek ­ za patnáctiminutové zpoždění se totiž propouštělo, k tomu musel opozdilec zaplatit pokutu 25 krejcarů. Pracovník byl zcela odpovědný za kvalitu svého výrobku a případné vady tak musel vždy zaplatit. To bylo navíc umocněno nařízením, dle kterého ten, kdo ohlásí krádež, poškození či zničení látky, obdrží odměnu v prvním takovém případě činila 4-8 zlatých (což je částka týdenního platu), ve druhém 1-4 zlaté. Podmínky na dílnách byly značně tísnivé: ,,Nepotřebné semtam chození, 117 Mejzlík, J.: Dějiny závodů Gustava Klimenta, s. 38. 118 V Třebíči to byly čtvrtě Kočičina, Podklášteří a Nové Dvory. 119 Srov. Chylík, Jindřich: Z pamětí starých koželuhů. Technická hlídky koželužská 23, 1949, s. 152-153. 120 Týž: Vývoj moravského koželužství do poloviny XIX. století, s. 280. 121 Originál německých stanov je uložen v OAT, AOÚ, Stanovy nemocenské pokladny Karla Budišovského v Třebíči, kart. 520, inv. č.1694. Fotokopie české verze stanov je v MZA, H-649, Dělnické stanovy továrny vojenských střevíců Karla Budišovského, kart. 1, inv. č.1. 122 Srov. Chylík, J.: Z pamětí starých koželuhů, s. 152. 123 Sameš, V.: Stručné dějiny města Třebíče, s 568. 29 hlučný hovor, zpěv, hvízdání kterým jiní v své práci bývají rušeni, zapovídá se k vůli všeobecného pořádku." Rovněž další nařízení se nesla v podobném duchu. Zakazovalo se slavení modrého pondělku, což byla v praxi situace, kdy dělníci, kteří v sobotu dostali výplatu nebyli schopni pro alkoholové opojení v pondělí nastoupit do práce. Zakazovalo se rovněž kouření na půdách a ve skladu, umývání rukou mimo nádoby k tomu určené, nedovolené návštěvy či například nošení nápojů do továrny během práce. Výroba kvalitních kůží byla značně složitým procesem, a proto vyžadovala kvalifikované zaměstnance. V Budischowského továrně se uplatňovala svérázná metoda, která byla zjevným odkazem cechovních tradic. Po vyučení byl totiž dělník většinou z továrny do týdne propuštěn s tím, že zpátky bude přijat až po pěti letech práce v konkurenčním podniku. Jedná se tedy o snahu zachovat postupně odumírající tradici, kdy se tovaryš vzdělával během vandru. Pouze takový dělník, jenž alespoň pět let pracoval v jiném velkém podniku se mohl u Budischowského stát mistrem, a to nejdříve po deseti letech spolehlivé práce. Na druhou stranu za tento složitý kariérní postup mistr získal výrazně vyšší plat a četné další výhody. Nejlepší pracovníci mohli obdržet podnikové vyznamenání a koncem devadesátých let se dokonce pro nejzasloužilejší z nich podařilo získat císařská vyznamenání.124 Koncentrace velkého počtu dělníků na jednom místě a nevyhovující pracovní podmínky však napomáhaly jejich radikalizaci. Střediskem dělníků se staly staré cechovní organizace především Bratrstvo koželužských tovaryšů. K první stávce třebíčských koželužských dělníků došlo 10.6.1872 a jejím cílem bylo zkrácení pracovní doby a vyšší mzda.125 Stávkovali zřejmě dělníci téměř ze všech třebíčských podniků a samotnou akci měl vést vídeňský tovaryš Herrmann Hauser. V protokolech se ale neobjevují jména koželuhů z Budischowského továrny, kteří se tak zřejmě z důvodů lepších podmínek stávky neúčastnili, anebo byly jejich požadavky včas vyslyšeny. 6.5.1 Nemocenské pokladny Dělníci v továrnách vůbec nebyli zaopatřeni pro případ zranění nebo nemoci. Proto si v červnu roku 1876 sami založili Spolek pro podporování nemocných koželužských a jirchářských tovaryšů v Třebíči. Účelem spolku dle jeho stanov bylo: ,,podporovat členy své když onemocnějí, a přispívati na obstarávání pohřbu když zemřou."126 Při vstupu do spolku zaplatil každý dělník jeden zlatý a každý další měsíc 20 krejcarů. Po třech měsících měl 124 Srov. Mejzlík, J.: Dějiny závodů Gustava Klimenta, s 28. 125 Srov. Tamtéž, s. 34. 126 OAT, AOÚ, Zřízení spolku pro podporování nemocných koželužských a jirchářských tovaryšů v Třebíči, kart. 520, inv. č.1693. 30 v případě úrazu či nemoci nárok na tři zlaté týdně, tzn. zhruba ve výši tehdejší minimální mzdy. Po 13 týdnech nemoci se příspěvek snížil na polovinu a pokud byl dělník nemocný déle než půl roku, zvažovalo se jeho další podporování výborem spolku. Na pohřeb svým členům spolek přispíval deset zlatých. Spolková kasa zřejmě množstvím finančních prostředků neoplývala a spolek se tak snažil peníze získat i jinými prostředky než členskými příspěvky. Příkladem toho jsou dva výlety k borovskému mlýnu v létě roku 1877. Spolek výlet zorganizoval a zaplatil hudbu, za což mu měl svobodný účastník výletu zaplatit 50 krejcarů, ženatý pak 20 krejcarů. 127 Samostatná organizace dělníků se však Budischowskému příliš nezamlouvala, protože již v roce 1877 založil spolek vlastní, který byl nazván Spolek ku podporování nemocných dělníků v továrně pánu Karla Budischowského a synů. Poplatky skládali dělníci dle výše svého platu, ti co vydělávali více jak 6 zlatých týdně platili 20 krejcarů měsíčně, ostatní 15 krejcarů. Po dvou týdnech členství měli dělníci v první skupině nárok na podporu ve výši tří zlatých, ve druhé skupině měli potom nárok na dvě zlaté. Výdaje na pohřeb platil spolek v plné výši. Aby měl spolek dostatek financí vydala továrna v roce 1881 nové dělnické stanovy. Ty jsou kopií dělnických stanov z roku 1871 pouze s tou výjimkou, že pokuty vybrané od dělníků budou uloženy do spolkové kasy. Takto získané peníze se staly hlavním zdrojem příjmů a později tvořily dokonce dvě třetiny příjmů pokladny. A konečně stanovy z roku 1887 stanovily povinnost, že dělníci se členy spolku stávají automaticky, tedy již při přijetí do továrny. Spolek dokonce získal vlastní prapor, který se měl nosit při pohřbech. Prapor byl slavnostně vysvěcen v pondělí 29.5.1882. Samotná slavnost probíhal tak, že se dělníci nejprve sešli v továrně, odkud šli společným průvodem do kostela, ve kterém uvítali čestné hosty. Po svěcení následovala schůze spolku a společný oběd v tovární restauraci s taneční zábavou pod vedením městského kapelníka Antonína Lehára.128 Ze 3.června 1879 se dokonce dochoval seznam členů spolku, jenž podává určité informace o skladbě dělníků v továrně.129 I když je třeba dbát ohled na to, že členy spolku v této době ještě zdaleka nebyli všichni pracovníci a údaje tak nejsou absolutní. Spolek měl 153 členů, z nichž bylo 12 žen. Co se týče pracovního zaměření bylo, z mužů bylo 50 ševců, 35 koželuhů, 27 nádeníků, 10 sedlářů, čtyři stolaři, čtyři čeledíni, dva kováři, dva zahradníci , jeden topič a zámečník. Ženy pracovaly pouze jako nádenice, výjimkou byla jedna lepička 127 Srov. Tamtéž. 128 OAT, AOÚ, Stanovy nemocenské pokladny Karla Budišovského v Třebíči, kart. 520, inv. č.1694. 129 Tamtéž. 31 a jedna štěpařka. Věk dělníků (až do roku 1881 však členy spolku nemohli být učni) se pohyboval mezi 17-65 roky, přičemž průměrný věk byl 38 let. Plat byl od 3 do 15 zlatých s průměrem přibližně 5,5 zlatých. Výška platu nezávisela přímo na věku, i když obecně lze říci, že nejméně dostávali nejstarší a nejmladší dělníci. Pro srovnání můžeme dodat, že v továrně J. H. Subaka se platy většiny dělníků o sedm let později pohybovaly mezi 3 až 3,5 zlatkami.130 Téměř polovina dělníků měla za místo bydliště Třebíč a zbytek pocházel z okolních vesnic, výjimečně i ze vzdálenějších míst jako například Havlíčkova Brodu. Ženy vykonávaly pouze pomocné práce a jejich plat se pochyboval mezi 2,4 ­ 3,5 zlatými. Jejich věk byl v rozmezí od 17 do 47 let s průměrem 26 let. Jak již bylo naznačeno ve výše zmíněném dokumentu nejsou zachyceni učni. Podle seznamu zaměstnanců z 31. března 1889 jich bylo 27 z celkového počtu 515 zaměstnanců ­ tedy pouhých 5 %. Rovněž podíl dětské práce byl zřejmě minimální, což bylo způsobeno postupným zaváděním strojů do výroby, které vytlačily právě především nekvalifikovanou pracovní sílu.131 Po celou dobu, jíž se zabýváme, existovaly pokladny obou spolků vedle sebe, přičemž ona ,,oficiální pokladna" (Spolek ku podporování nemocných dělníků v továrně pánu Karla Budischowského a synů) měla samozřejmě větší dostatek financí, takže mohla lépe plnit svou funkci. Nemocenská pokladna Spolku pro podporování nemocných koželužských a jirchářských tovaryšů v Třebíči však fungovala, také zejména jako spolek umožňující sdružování dělníků, ke kterému docházelo především na shromážděních spolku, konajících se několikrát do roka, spolek částečně napomáhal i vzdělávání dělníků.132 Celkově byly podmínky dělnictva u Budischowského velmi tvrdé, na druhou stranu však stále podstatně lepší než v jiných třebíčských továrnách. Obdobnou nemocenskou pokladnu v Třebíči nalézáme až v roce 1895 v továrně M. Haska. Taktéž základní pracovní prostředí a hygienická výbava továrny byla na mnohem vyšší úrovni než v ostatních továrnách.133 130 Sameš, V.: Stručné dějiny města Třebíče, s 569. 131 Srov. K dějinám vývoje obuvnictví, s. 2. 132 OAT, AOÚ, Zřízení spolku pro podporování nemocných koželužských a jirchářských tovaryšů v Třebíči, karton 520, inv. č.1693. 133 Srov. Sameš, V.: Stručné dějiny města Třebíče, s 568. 32 7 PROČ BUDISCHOWSKY? Před samotným závěrem se pokusíme odpovědět na otázku: Proč se nejvýznamnější moravskou koželužnickou a obuvnickou továrnou stala právě továrna Karla Budischowského? Odpověď získáme kombinací několika faktorů. V první řadě je to samozřejmě tradice, která Budischowskému umožnila ideální podmínky pro založení firmy. Zkušenosti rodiny Budischowských získané třísetletou tradici a stejně jako velká vážnost, již se rodina těšila, měly v začátcích jistě velký význam. Dalším významným faktorem byla místní specifika. Po úpadku tradičního soukenictví se v Třebíči vytvořila dostatečná zásoba pracovníků, jež umožnila rychlý rozlet továrny. Navíc dlouhodobě silná pozice koželužnictví ve městě indukovala větší množství kvalifikovaných pracovníků. Naproti tomu v Brně byl koželužských pracovníků nedostatek, v důsledku čeho mohli často zneužívat svého výsadního postavení, a to také byla jedna z příčin stagnace brněnského koželužnictví v 60. letech.134 Opomenout nelze ani výhodné geografické postavení Třebíče. Důležitá byla především blízkost řeky, ale i dostatek lesů, takže i třísla. Rovněž místní rozvinutý chov ovcí, jejichž kůže tvořily v první polovině 19. století velkou většinu všech vydělávaných kůží, třebíčským továrnám velmi napomáhal. Z obchodního hlediska se pak jako nejdůležitější jeví orientace na armádní dodávky, které firmě umožňovaly jistotu stálého výdělku, což se vyplatilo zejména během hospodářské krize. Zároveň se firma koncentrovala různá odvětví výroby spojená s kůží, a to jí umožnilo ovládnout celý výrobní proces a zároveň nabídnout širokou paletu výrobků. Nicméně výše uvedené skutečnosti neplatily jen pro továrnu Budischowského, ale i pro většinu ostatních třebíčských továren, částečně i pro některé továrny mimo Třebíč. Klíčová tak zůstává především osobnost zakladatele firmy ­ Karla Budischowského. Nebál se investovat kapitál do investic, které by jeho okolí mohlo často považovat za riskantní. Zatímco ostatní výrobci tvrdošíjně trvali ,,při starodávných výrobních postupech, pokrokem již překonaných",135 Budischowský patřil v zavádění nových výrobních postupů a nových strojů k nejprogresivnějším v celé monarchii. Zatímco ostatní továrny jen s obtížemi konkurovaly továrnám v Porýní a Belgii,136 Továrna Budischowského vyvážela bez nadsázky do celého světa a soupeřila s americkými a anglickými koželužnami. Budischowsky byl 134 Srov. Oberländer, A.: Průmysl kožní v brněnském komorním obvodě, s. 93. 135 Tamtéž. 136 Srov. Tamtéž, s. 94. 33 oproti ostatním napřed nejen v oblasti výroby, ale i v péči o zaměstnance. Jen kombinací všech těchto faktorů se podařilo vybudovat podnik takového významu, jakým továrna firmy Budischowsky bezpochyby byla. 34 8 ZÁVĚR Naše práce se pokusila nastínit nejdůležitější mezníky kožedělného průmyslu, který udával směr třebíčskému hospodářství v celé polovině 19. století a počátku století následujícího. Život Třebíčanů byl doslova procítěn koželužnictvím. Karel Dvořák o tom ve své knize vzpomínek píše: Koželužství dodávalo také staré Třebíči zvláštní osobité vůně... Za pěkného počasí býval celý prostor mezi domy a jízdní drahou ulice od jara do podzimu postlán tříslem, které svým ostrým, ale nikoliv nepříjemným pachem naplňovalo celé ovzduší města.137 Dvořák zde popisuje jak měšťané vykupovali vyluhované tříslo pro koželuhy již nepoužitelné, které pak sušili na ulici. Ukazuje se tak, jak bylo koželužnictví provázané se všemi oblastmi života. Koželuzi nejprve vykupovali surovou kůru od lesníků, posléze ji dali zpracovat mlynářům a poté, co ji použili ve výrobě, ji prodali jako topivo měšťanům. Výstižné jsou rovněž vzpomínky jednoho z meziválečných starostů města Josefa Vaňka: Radostný byl pohled na sta dělníků koželužských, když se tito vyhrnuli z továrních vrat. Charakteristický klepot jejich vysokých a těžkých bot nesl se třebíčskými ulicemi a údolím řeky Jihlavy. Před každým domkem na periferii města sušilo se tříslo, odebrané z koželužských továren, které sloužilo za otop chudým a nenáročným dělníkům.138 Koželužnictví tak více či méně zasahovalo do života téměř všech obyvatel města. Dávalo většině z nich práci a stravu, některým i bydlení a výrazně přispívalo do městské pokladny. Toto řemeslo však bylo v rukou pouze několika rodů. Jejich osudy jsou si velmi podobné. Úspěch z nich měli pouze ti, kteří se nebáli investovat do nových technologií a do nových postupů výroby. Třebíčské koželužnické rodiny si své pozice upevňovaly vzájemnými svazky, což přispělo k jednotnému postupu vůči konkurenci a větší prosperitě. Přičemž třebíčští koželuzi se mnohem více doplňovali, než si navzájem konkurovali. Od prvního desetiletí 20. století však koželuzi začali narážet na odbytové potíže v důsledku zhoršené mezinárodní situace. Celkový propad jen dovršila prohra monarchie v první světové válce a tedy i ztráta Rakousko-Uherského trhu. Továrna Karla Budischowského představuje typ středně velkého podniku s regionálním významem, jehož majitel vzešel ze ,,starého měšťanstva".139 Od 50. let 19. století však firma 137 Dvořák, Karel: Ze staré Třebíče. Třebíč 1940, s. 128. 138 Jelínek, A.: Koželužství na jihozápadní Moravě, s. 26. 139 Srov. Matějček, Jiří: Poznámky k vývoji sociální skupiny průmyslových podnikatelů a vlastníků v českých zemích v 19. století. In: Studie k sociálním dějinám 19. století. Opava 1995, s. 96. 35 rychle rostla, již nezásobovala pouze místní trh, ale začala vyvážet téměř do celého světa a regionální význam tedy později výrazně překročila. Podíl Karla Budischowského na rozkvětu tohoto průmyslového odvětví v Třebíči je nesporný. Karel Budischowsky začínal s dílnou o deseti zaměstnancích, během několika let usilovné práce vytvořil moderní podnik, který měl na konci jeho života zaměstnanců přes 500, přičemž přibližně o třicet let později let měl podnik stále nesoucí jeho jméno 5000-6000 zaměstnanců. Budischowského můžeme podle všech kritérií označit za podnikatele. Při nejasnosti definice podnikatele v současné historiografii se toto tvrzení pokusíme dokázat pomocí definice Josepha A. Schumpetera určující podstatné rysi, které by měl podnikatel splňovat.140 1) Výroba nových výrobků, případně výrobků v lepší kvalitě Budischowsky ve výrobě vždy sledoval nejmodernější trendy a tak nové výrobky uváděl na rakouský trh vždy jako jeden z prvních. Jako jeden z prvních tak například začal používat chemické činění kůží. 2) Zaváděním nových výrobních metod Rovněž toto kritérium Budischowsky bez pochyby splňuje. Jeho systém výroby byl dokonce natolik dokonalý, že jej přebíraly i další továrny. 3) Získáváním nových odbytišť Obchodní politika firmy vždy směřovala k expanzi, a proto bylo získávání nových trhů velice podstatné. Velmi významný pro Budischowského, ale i pro rakousko-uherské koželužnictví vůbec, byl například kontakt s ruským trhem, který zprostředkoval právě Budischowsky. 4) Získávání nových zdrojů surovin. I zde Budischowsky danou definici splňuje. Zřejmé je to na příkladu kipsových kůží, které Budischowsky zavedl opět jako jeden z prvních v monarchii, či na levných kůžích získaných z Ruska. 5) Zavádění nové organizace. I když monopol na dodávky pro vojsko firma získala až za více něž 20 let po smrti Karla Budischowského, počátky tohoto monopolu můžeme najít již dříve, a to především ve tříleté smlouvě z roku 1863, kdy se Budischowského firma stala prakticky výhradním dodavatelem vojenské, kožené výstroje. 140 Myška, Milan: Rytíři průmyslové revoluce. Šest studií k dějinám podnikatelů v českých zemích 5. Ostrava 1997, s. 23-24. 36 Na těchto příkladech vidíme, že Karel Budischowsky daná kritéria bez výjimky splňuje. Již on dosáhl se svou továrnou na vrchol v rámci daného oboru, což ještě později umocnili jeho synové. Jeho jméno je výrazně zapsáno v dějinách Třebíčska a nemusíme se bát říci, že i v dějinách koželužnictví celého Rakousko-Uherska. To také potvrzuje prezentace firmy v dobové publikaci Die Gross-Industrie Oestereich, kde je firmě Budischowsky věnována největší pozornost ze všech koželužnických závodů v monarchii.141 Karlův bratr František vycházel z tradice, která mu předurčovala, aby zastával přední místa v cechu, aktivně se podílel na správě města a náležitě prezentoval svou sociální příslušnost a podobně na tom byli i ostatní třebíčští koželuzi. Karel se naproti tomu věnoval více řízení podniku a politiku ovlivňoval pouze z pozadí. Mohli bychom říci, že stejně jako továrna, tak i Karel stál stranou města ­ Budischowští dokonce nebydleli ve městě, ale přímo v areálu továrny. Pro jeho předky byla politická a sociální reprezentace na předních místech jejich hodnotového žebříčku, u Budischowského toto místo zaujal rozvoj firmy. Tato práce shrnula počáteční období továrny Carl Budischowsky und Söhne až do smrti jejího zakladatele Karla Budischowského. Přestože nedostatečné archivní materiály nedovolily detailnější prozkoumání dané problematiky doufáme, že naše práce bude sloužit jako odrazový můstek k dalšímu zkoumání. Zajímavý by byl jistě např. výzkum dotýkající se oblasti nemocenských pokladech, u kterých je stav pramenné základny nejlepší, stejně tak na budoucí zpracování čeká období největšího rozkvětu továrny (1884-1920) a období úpadku (1920-1931. Pokud naše práce pomohla prohloubit obecné povědomí o koželužnickém průmyslu na Moravě v 19. století splnili jsme cíl, který jsme si dali. 141 Srov. Carl Budischowsky und Söhne, 353-355. 37 9 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY 9.1 Použité archivní fondy a další archivní materiály 9.1.1 Moravský zemský archiv Fond H-649 Busi a. s. Třebíč. 9.1.2 Státní okresní archiv Třebíč Fond Archiv města Třebíče. Fond Archiv okresního úřadu. Fond Cech koželuhů v Třebíči. Fond Cech obuvníků v Třebíči. Nikodém, Vilém: Pamětní kniha města Třebíče. 9.2 Použitý dobový tisk Obuvník 14. 1900. Tagesbote aus Mähren und Schlesien 34, 29.4.1884, č. 99. 9.3 Použitá literatura Bečková, Jana: Historie a současnost podnikání na Třebíčsku. Žehušice 2003. Táž: Pohled do historie třebíčského obuvnického řemesla. Naším Krajem 8, 1997. Bericht des Handels und Gewerbe kammer in Brünn. Brno 1874. Carl Budischowsky und Söhne. K.K. priv. Lederfabrik, Schuhfabrik, Confectionsanstalt für Heerasrüstung Trebitsch. In: Die Gross Industrie Oesterreichs. 3. Band. Wien 1898. Dvorský, František: Třebíčský okres. Brno 1906. Dvořák, Karel: Ze staré Třebíče. Díl I. Třebíč 1940. Týž: Ze staré Třebíče. Díl II. Třebíč 1990. 38 Eitner, Wilhelm: Die Lederindustrie. In: Die Gross-Industrie Oesterreichs. 3. Band. Wien 1898. d'Elvert, Christian: Zur kultur Geschichte Mährens und Oeststereich Schleiens. I. Theil, Brünn 1866. Chylík, Jindřich: Vývoj moravského koželužství do poloviny XIX. století. Technická hlídka koželužská 23, 1949. Týž: Z pamětí starých koželuhů. Technická hlídky koželužská 23, 1949. Janák, Jan: Hospodářský rozmach Moravy v letech 1740-1918. Brno 1999. Týž: Třebíč. Dějiny města II. Třebíč 1981. Janotka, Miroslav ­ Linhart, Karel: Zapomenutá řemesla. Vyprávění o lidech a věcech. Praha 1984. Jelínek, Antonín: Koželužství na západní Moravě. In: Valach, František (ed.): Západní Morava. Hospodářský obraz. Brno 1936. Joura, Jiří: Procházky starou Třebíčí. Třebíč 2004. Krinninger, Josef: Eine altmährische Gerberfamilie. Deutschmährische Heimat 17, 1931. Kubelka, Václav: Zpracování kůže v dějinách lidstva. Díl 1. Brno 1948. Týž: Zpracování kůže v dějinách lidstva. Díl 2. Brno 1948. Mainuš, František: Soukenictví na Jihlavsku v 18. století. Vlastivědný věstník Vysočiny 3. 1959. Matějček, Jiří: Poznámky k vývoji sociální skupiny průmyslových podnikatelů a vlastníků v českých zemích v 19. století. In: Studie k sociálním dějinám 19. století. Opava 1995. Mejzlík, Jaroslav: Dějiny závodů Gustava Klimenta Třebíč-Borovina. Třebíč 1972. Mrazík, Milan: Základní chemikálie a pomůcky užívané v koželužské výrobě. Brno 1982. 39 Myška, Milan a kol.: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska. Ostrava 2003. Myšky, Milan: Rytíři průmyslové revoluce. Šest studií k dějinám podnikatelů v českých zemích. Ostrava 1997. Týž: Problémy a metody hospodářských dějin. Část 1. Metodické problémy studia dějin sekundárního sektoru. Ostrava 1995. Nováček, Bohuslav ­ Michele, František: Vývoj první brněnské strojírny 1814-1993. Díl 1. Brno 1999. Oberländer, Alfred: Průmysl kožní v brněnském komorním obvodě. In: Slavnostní spis obchodní a živnostenské komory v Brně za příčinu dokončení stavby její úřední budovy. Brno 1909. Procházka, Emanuel: Verzeichniss sämmtlicher Lederfabriken, Loh-, Roth- und Weissegerbereien sowie Lederhandlungsfirmen in Böhmen und Mähren, In: Špatný, Franz (ed.), Deutsch-böhmisch Wörterbuch für Roth-, Weiss-, Sämischgerber und Pergamentmacher mit Berücksichtung der hierauf Bezug nehmenden Hilfsgewerbe und Hilfswissenschaften. Praha 1880. Sameš, Vincenc: K historii revolučního roku 1848 v Třebíč. In: Sameš, Vincenc (ed.): 1. ročenka musea a archivu Třebíči. Třebíč 1948. Sameš, Vincenc: Stručné dějiny města Třebíče. Třebíč 1980. Statistik der Industrie des Bezirkes de Handels und Gewerbekammer in Brünn, Brünn 1881. Vaněk, Josef: Vývoj a úpadek průmyslu koželužského a obuvnického v Třebíči. In: Valach, František (ed.): Západní Morava. Hospodářský obraz. Brno 1936. 40 10 PŘÍLOHY Přílohy č. 1, 2, 3, 4, 6, 7 jsou z MZA, fond H-649 Busi a. s. Třebíč, kart. 2, 3, inv. č. 29. Příloha č. 5 je z Krinninger, Josef: Eine altmährische Gerberfamilie. Deutschmährische Heimat 17, 1931, s. 230. 1. Karel Budischowsky se zlatým záslužným křížem 41 2. Karlův syn Jan s rytířským řádem Františka Josefa 42 3. Karlův starší bratr Franz Budischowsky 43 4. Důma na Stařečce č. 87, kde měl na přelomu 17. a 18. století dílnu Nicolaus Budischowsky. 44 5. Kresba znázorňující továrnu v Borovině ve 40. letech. Silnice vpravo však byla postavena až v roce 1879. 45 6. Továrna v roce 1885 46 7. Americký stroj na štípání buvolích kůží