Oponentský posudek na bakalářskou diplomovou práci Leoše Langa

   Otisk města v díle Svatopluka Slovenčíka

   

   Práce Leoše Langa si klade za cíl analyzovat vazby mezi abstraktní tvorbou Svatopluka
   Slovenčíka a architekturou města Zlína, která vrcholí v Slovenčíkově projektu Prostor Zlín,
   1991. Autorův zájem  je v práci veden dvěma směry, jedním je vývoj Slovenčíkovy abstraktní
   tvorby, druhým zlínská architektura, která Slovenčíka do značné míry inspirovala v příklonu ke
   geometrickým formám. Tyto dvě části spolu příliš nesouvisejí: kapitola k architektuře a
   urbanismu Zlína je zařazena jako exkurs na závěr práce: je to samostatný celek, který je bez
   přímých souvislostí k předchozí části.  Tvrzení z úvodu, že touto kapitolou může dojít k
   „objasnění a zdůvodnění použitých výtvarných námětů prvků funkcionalistické architektury“ se
   bohužel nenaplnilo. Jelikož je to jakýsi „doplněk“ práce, který podává jen  základní informace
   o výstavbě města, věnuji více pozornosti první části.

   V ní autor sleduje tvůrčí cestu Svatopluka Slovenčíka a hledá výtvarné inspirace  i v oblasti
   malby. Všímá si role Jiřího Johna a Václava Bartovského a naznačuje důležitou inspirační roli,
   kterou sehrál  Henri Matisse. Ta je však jen naznačena, chybí přesvědčivé srovnání v pojetí
   barevné harmonie i  barevné dekorativní plochy. Smysl některých vět pak zůstává zcela skryt
   (Jako prvotní zůstala barva a vztahy mezi nimi vytvářely základní myšlenkový požadavek, s. 14;
   nebo Závěrečná podoba díla pak byla podána a znázorněna v jednoduchých základech dosahující
   nejvyšší dosažitelnou míru představení zobrazovaného objektu, s. 17 a mnoho dalších). Stejně
   nevyužitá je i paralela s americkým abstraktním expresionismem, která ke srovnání vybízela. Je
   jen jmenováno několik autorů a označení color field painting (malba barevných polí) je
   nepochopitelně rozděleno a uvedeno jako dvě hnutí. Srovnání s domácí  výtvarnou scénou pak
   chybí vůbec (přínosné by mohlo být např. porovnání s tvorbou  Vladimíra Kopeckého). Text je
   často redukován jen na popisy děl,  které autor neinterpretuje: velmi rychle odbude i dílo,
   k němuž jeho práce hlavně směřuje, Poctu plánům. Z tématu tedy příliš nevytěžil.

   Další problematickou stránkou je jazyková podoba práce, na niž jsem už upozornila. Formulace
   jsou tak složitě opisované, až se stávají nesrozumitelnými ( např. mimo jiné: Geometrické
   formy používané na determinovaném podkladě nosiče odpovídají danému tvaru, ke kterému byly
   v původní industriální funkci určeny, být částí střešní krytiny, s. 26 a jinde). Jako by autor
   uměle natahoval text, ostatně v závěru se píše totéž, co bylo v úvodu. Když se k tomu přičte
   nesprávné používání cizích slov (př. bibliografie, s. 8 a 12,  slovní spojení „sklon a
   inklinace“, s. 16), velmi časté vybočení z vazeb a pravopisné chyby (jako kdyby si autor po
   sobě text vůbec nečetl), stojí celá práce na hranici přijatelnosti. Je to škoda, protože téma
   je velmi zajímavé. Nemohu ohodnotit lepší známkou než 3 (tj. e).

   

   Alena Pomajzlová

   6.1. 2007