150 9 Závěr I po stoletém působení člověka Krkonoše stále ještě vykazují mnohé environmentální charakteristiky a procesy, které je zcela nesporně řadí k územím, jež je nezbytně nutné chránit před nepříznivými vlivy lidské činnosti. Relativně rozlehlé plochy si dokonce zasluhují ochranu naprosto striktní. Protože je však pohoří lokalizováno uprostřed střední Evropy, samo je relativně hustě obydleno a člověkem využíváno, je nutné vzít v úvahu i tuto odvěkou přítomnost a činnost člověka, jejíž důsledky jsou během posledních desetiletí spíše negativní. Filosofie myšlenky biosférických rezervací přímo vybízí k aplikaci konceptu udržitelnosti při řešení environmentálních problémů Krkonoš. Základním východiskem je přitom zachování přírodního prostřed a zlepšení jeho stavu. Na něm totiž závisí i hlavní lidská a ekonomická aktivita současnosti ­ cestovní ruch. Toto východisko je podporováno i statutem Krkonoš jako národního parku a součásti soustavy Natura 2000. Protože práce již obsahuje závěry dílčí, shrňme nejprve stav dosažení cílů práce. Začněme cílem hlavním, tedy návrhem strategie udržitelnosti, kterou lze považovat za hlavní výsledek práce a svým způsobem za jakýsi její závěr. Strategie udržitelnosti pro biosférickou rezervaci Krkonoše se týkala jednak celého zájmového území, jednak menších územních celků, tj. krajinných typů, respektive jednotlivých prostorových jednotek, pokud to bylo nezbytné. První typ strategie řešil v obecnější rovině vzájemné relace mezi jednotlivými faktory udržitelnosti (cestovní ruch, ochrana přírody a krajiny, lokální populace), přičemž zvláštní důraz byl kladen na vztah cestovního ruchu a ochrany přírody a krajiny. Cíle a opatření v rámci této části práce směřovaly ke stanovení obecných mantinelů, které by neměly být překračovány, a obecných parametrů, který by naopak měly být dosaženy. Zároveň usilovaly o nastolení rovnovážného stavu v rámci jednotlivých zkoumaných relací, což prakticky znamenalo posílení role ochrany přírody a krajiny a snižování antropické zátěže území a její kvalitativní změnu, ať již byla indukována cestovním ruchem či místním obyvatelstvem. Druhý typ strategie si pak nevšímal relací mezi jednotlivými faktory udržitelnosti, ale týkal se konkrétních krajinných typů či dokonce jednotlivých prostorových jednotek a snažil se navrhnout konkrétnější kroky vedoucí k řešení nepříznivých parametrů jednotlivých faktorů udržitelnosti a stavu přírodního prostředí, či přesněji environmentální a socio-kulturní identity Krkonoš, abychom se drželi zavedené terminologie. Ke členění strategie byly využity závěry hodnocení přirozené únosné kapacity jednotlivých prostorových jednotek, kdy bylo identifikováno pět skupin krajinných typů podle stavu přirozené únosné kapacity. Každé skupiny se pak týkal jeden strategický cíl, který měl za úkol definovat žádoucí budoucí stav, k jehož dosažení pak sloužily jednotlivé dílčí cíle a opatření. I zde vesměs šlo, stejně jako v případě strategie pro celé území, o posílení role ochrany a přírody a o snižování a kvalitativní změnu antropické zátěže území. V případě sídel však byl brán ohled i na zlepšení kvality života místního obyvatelstva. Obecně lze tedy k oběma typům strategie poznamenat, že jsme důsledně vycházeli z ekocentrického environmentálního přístupu, který v případě konfliktní situace a priori upřednostňoval zájmy ochrany přírody a krajiny, jejích ekosystémů a biodiverzity, aniž bychom však tímto popírali možnost přístupů jiných. Strategii, její cíle a opatření není rovněž možné hodnotit bez kontextu výsledků hodnocení analýz jednotlivých faktorů udržitelnosti a únosné kapacity. Na tomto místě lze shrnout rovněž dosažení metodologického cíle týkajícího se ověření možnosti konkretizace regionálních strategií udržitelnosti. Naší snahou bylo být při navrhování strategie udržitelnosti pokud možno konkrétní, neboť určitou vágnost a obecnost cítíme jako největší problém současných strategií udržitelnosti, zvláště na lokální nebo regionální úrovni. Tato konkretizace 151 strategie udržitelnosti se nám jeví jako pozitivní krok v rámci tvorby podobných dokumentů. Především návrhy strategie by se neměly konkrétnějším cílům a opatřením bránit, což pak strategii činí srozumitelnější při projednávání s veřejností, ale i se zástupci ostatních zájmových skupin. Je také nutné si uvědomit, že každý strategický cíl návrhu strategie udržitelnosti, ať se již týká celého území Krkonoš, či jen určitých krajinných typů, a většina opatření mohou být předmětem samostatné studie, která může být i lokálně zaměřena. Úkolem strategie je tedy vytýčení směru, který pak ale musí následovat studie cíleně zaměřená na řešení určitého problému a hodnocení jeho proveditelnosti. Z našeho pohledu zasluhují největší pozornost studie věnované novému vymezení a zonaci národního parku a potažmo biosférické rezervace, řešení dopravní situace v pohoří včetně zavedení integrovaného systému veřejné hromadné dopravy, podpoře rozvoje ekoturismu, řešení pasantní turistiky v krajinném typu A či ubytovacím kapacitám a službám v cestovním ruchu ve velkých rekreačních střediscích. Protože předkládáme pouze návrh strategie udržitelnosti pro biosférickou rezervaci Krkonoše, je nad rámec této práce zabývat se implementací strategie a monitoringem důsledků navrhovaných cílů a opatření, což jsou běžné součásti jakékoli strategie. Implementace a monitoring jsou však možné pouze u strategií, které byly prodiskutovány se všemi zájmovými skupinami působícími v území (Správa KRNAP, podnikatelské subjekty, místní obyvatelé, obce atd.), těmito skupinami připomínkovány a schváleny příslušným odpovědným orgánem (v našem případě Správa KRNAP). I diskuze a připomínková fáze patří totiž mezi základní principy udržitelnosti. Na nějakým způsobem závaznou či obecně přijímanou strategii udržitelnosti pro Krkonoše bude tedy nutné ještě počkat, ačkoliv její potřeba není žádnou zainteresovanou skupinou působící v pohoří zpochybňována. Její závěry by však v každém případě měly být reflektovány v plánu péče o národní park, územních plánech (ať již obcí či velkého územního celku Krkonoše), návštěvním řádu a podobných dokumentech. Další základní cíl práce se týkal hodnocení socio-kulturní a environmentální identity pohoří a její prostorové diferenciace. To prokázalo, že Krkonoše v rámci Evropy vykazují jedinečné charakteristiky a působí zde unikátní ekologické procesy. Z toho důvodu považujeme několikrát zdůrazňovaný ekocentrický či environmentální přístup ke zpracovávané problematice, aplikovaný v předkládané práci, za naprosto oprávněný. Ze stejného důvodu je oprávněná i regionalizace a typologie území Krkonoš, provedená právě na základě krajinně ekologických kritérií. Výsledná základní prostorová diferenciace území do krajinně ekologických prostorových jednotek pak přispěla k možnosti vyšší konkretizace návrhu strategie udržitelnosti. Posledním základním cílem práce byla identifikace a analýza faktorů zásadních při řešení vybraného environmentálního problému Krkonoš. V pohoří byly identifikovány jako zásadní tři faktory udržitelnosti: cestovní ruch, ochrana přírody a krajiny a lokální populace. Analyzovali jsme především ty charakteristiky faktorů, které jsme považovali z hlediska udržitelnosti za kritické. Ačkoliv jsme se pokusili podívat se na tyto faktory z různých aspektů, nejdůležitější roli hrál aspekt environmentální. Co se týče dvou zbývajících dosud nezmíněných metodologických cílů, to, zda se podařilo naplnit první z nich, tedy přispět k širší problematice udržitelnosti v Krkonoších z pohledu geografických věd, nepřísluší našemu hodnocení. Můžeme však tvrdit, že geografický přístup k problematice udržitelnosti Krkonoš má tu výhodu, že akcentuje environmentální aspekt udržitelnosti. Ačkoliv je tento aspekt důležitý, v praxi patří k nejopomíjenějším. Metodiku nenumerického hodnocení únosné kapacity lze považovat za úspěšnou alespoň v rámci této práce. Hodnocení přirozených únosných kapacit prostorových jednotek na základě analýzy krajinně ekologických atributů území potvrdilo 152 předběžné představy pramenící z poměrně hluboké osobní znalosti zájmového území. Zastáváme však i názor, že navrhovaná metodika hodnocení únosné kapacity kombinující analýzu strukturních a funkčních aspektů krajiny může být úspěšně použita obecně i v jiných územích. Na samotný závěr se pokusme shrnout nejdůležitější poznatky práce. K hlavním výsledkům předkládané práce patří zjištění, že prostor, poloha a environmentální identita Krkonoš jsou zásadními přírodními zdroji, na kterých v zájmovém území závisí ekonomická úspěšnost regionu a kvalita života místního obyvatelstva. Z téhož poznání pramení i potřeba ochrany těchto přírodních zdrojů, opravňující již zmíněný ekocentrický environmentální přístup k problematice udržitelnosti v Krkonoších, ale i v jim podobných regionech. Současný stav však tomuto závěru naprosto neodpovídá. Hlavní ekonomická aktivita v pohoří, cestovní ruch, výrazně poškozuje výše jmenované přírodní zdroje, na nichž je navíc zcela závislá. Práce nám také poskytla odpovědi na otázky, které prostorové krajinné segmenty jsou či naopak nejsou udržitelné a jak jejich udržitelnosti dosáhnout. Předkládaný návrh strategie udržitelnosti pro biosférickou rezervaci Krkonoše se snaží tento fakt změnit. Realizace cílů a opatření by měla přispět ke zvýšení stability krajiny a jejích ekosystémů Strategii udržitelnosti chápeme jako návrh k diskuzi, a to nejen z důvodu poněkud jednostranného deklarovaného environmentálního přístupu. Ačkoliv jsme přístupni návrhům vycházejícím z jiných přístupů, pokud by byla zpracovávána nějakým způsobem závazná strategie udržitelnosti pro Krkonoše, považujeme za nutné, aby byla vzhledem k přírodním hodnotám území, jeho statutu (biosférická rezervace, národní park, území soustavy Natura 2000) postavena na environmentálním základě. Dalším výsledkem práce bylo zjištění, že kromě obecně platných předpokladů udržitelnosti a udržitelného rozvoje spočívá dosažení udržitelnosti v Krkonoších především: 1) v řešení interakcí mezi největšími rekreačními středisky a nejznámějšími turistickými atraktivitami vesměs se nacházejícími v ekosystému arkto-alpínské tundry, 2) v omezení intenzity cestovního ruchu (ubytovacích kapacit, navazujících služeb, sjezdového lyžování) ve vybraných partiích horské části Krkonoš, 3) v zachování současného stavu či v mírném lokálním omezení intenzity cestovního ruchu ve zbývajících partiích horské části Krkonoš, 4) v rozvoji cestovního ruchu a přesunu rekreačních aktivit do přechodové zóny biosférické rezervace, tedy podhorské části Krkonoš, 5) v řešení problematiky pobytu a pohybu v turisticky a rekreačně nejexponovanějších partiích Krkonoš. Věříme, že předložená strategie udržitelnosti přispěla k návrhu kroků a opatření nutných k řešení a naplnění výše uvedených bodů. Toto řešení je pochopitelně relativně dlouhodobou záležitostí, nicméně jeho začátek již v současné době nelze odkládat. 153 Seznam použitých pramenů Literatura: ADGER, W. N. (2000): Social and ecological resilience. Are they related? Progress in Human Geography, 24:3, s. 347 ­ 364. AGYEMAN, J., EVANS, B. (2004): ´Just Sustainabilitý: the emerging discource of environmental justice in Britain? The Geographical Journal 170:2, s. 155 ­ 164. BARTELMUS, P. (1999): Sustainable Development ­ Paradigm or Paranoia? Wuppertal Papers 93, s. 1 ­ 10. BARTKOWSKI, T. (1974): Zastosowania geografii fizycznej. PWN, Warszawa, 332 s. BATELKOVÁ, K., KOLEJKA, J., POKORNÝ, J. (1996): Horňácko ­ krajinná syntéza a GIS při hodnocení přírodní krajiny pro plánování regionálního rozvoje. Geografie-Sborník ČGS, 101:4, s. 296 ­ 309. BEREŹNICKA-SZYMAŃSKA, E., MAZURSKI, K. (2000):Turystyka na obszarze chronionego krajobrazu Karkonosze ­ Góry Izerski. Opera Corcontica 37, Vrchlabí, s. 623 ­ 627. BEZÁK, A. (1993): Problémy a metódy regionálnej taxonomie. Geographia Slovaca 3, GÚ SAV, Bratislava, 96 s. BRIASSOULIS, H. (2002): Sustainable Tourism and the Question of the Commons. Annals of Tourism Research 29:4, Pergamon-Elsevier, s. 1065 ­ 1085. BUČEK, A., LACINA, J. (1994): Ekologická síť v krajině. In: Míchal, I.(1994): Ekologická stabilita. Veronika a MŽP, Brno, 276 s. CAVALLARO, V., DANSERO, E. (1998): Sustainable Development: global or local? GeoJournal 45:1-2, Kluwer, s. 33 ­ 40. CINGROŠ, S. (1974): Dlouhodobá koncepce rozvoje Krkonoš. Územní plánování a urbanismus 1: 4, Terplan, VÚVA, s. 23 ­ 28. CINGROŠ, S. (1977): Principy ochrany přírodního prostředí v územním plánu oblasti Krkonoš. In: Člověk a horská příroda ve XX. století. Správa KRNAP, Vrchlabí, s. 139 ­ 145. COCCOSSIS, H., NIJKAMP, P., eds. (1995): Sustainable Tourism Development. Ashgate, 212 s. ČIHAŘ, M., TŘEBICKÝ, V., ŠTURSA, J., VÍTEK, O. (1998): Rekreačně-turistické aspekty trvale udržitelného rozvoje KRNAP. In: Geoekologiczne problemy Karkonoszy II. Acarus, Poznań, s. 285 - 293. ČIHAŘ, M., TŘEBICKÝ, V., TANCOŠOVÁ, Z. (1999): Udržitelný turismus a jeho monitoring v jádrové zóně Národního parku a biosférické rezervaci Šumava. Silva Gabreta 3, s. 229 ­ 242. ČIHAŘ, M., TŘEBICKÝ, V. (2000): Monitoring turistického využití a management Krkonošského národního parku. Opera Corcontica 37, Vrchlabí, s. 628 ­ 638. DALAL-CLAYTON, B., BASS, S. (2002): Sustainable Development Strategies: a resource book. Earthscan, London, 358 s. DOHNAL, V., MALÁ, V. (1964): Rozvoj zařízení cestovního ruchu na příkladu územního celku Špindlerův Mlýn v Krkonoších. Opera Corcontica 1, Vrchlabí, s. 121 ­ 137.