1. Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami ve školství ČR Problematikou vzdělávání v ČR, tedy i edukací žáků se speciálními vzdělávacími potřebami řeší školský zákon č.561/2004 Sb. Systém vzdělávacích programů podle zák. 561/2004 Sb. § 3 vychází z Národního programu vzdělávání který je základním kurikulárním dokumentem. Tento zákon se mimo jiné věnuje rámcovému vzdělávacímu programům (dále jen RVP ), který obsahuje státem stanovený povinný obsah a rámec vzdělávání. RVP vydává ministerstvo a to pro každý obor vzdělávání. RVP je závazný pro tvorbu a obsah školních vzdělávacích programů (dále jen ŠVP ), podle nichž se uskutečňuje vzdělávání v konkrétní škole nebo školském zařízení. ŠVP je pedagogický dokument, podle něhož se uskutečňuje výuka v konkrétní škole. ŠVP tvoří škola podle svých potřeb a požadavků žáků a studentů. Škola nese za svůj ŠVP odpovědnost. Problematiky mojí práce, poruch chování, se v tomto zákonu dotýká § 16 Vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Podle tohoto ustanovení je dítětem, žákem a studentem se speciálními vzdělávacími potřebami osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním. V tomto ustanovení jsou vymezeny kategorie dětí, žáků a studentů, které je třeba vzdělávat při použití zvláštních forem a metod které odpovídají jejich potřebám. Vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních. Školská poradenská zařízení jsou: · pedagogicko-psychologická poradna · speciálně pedagogické centrum Poradenské služby jsou poskytovány dětem, žákům, studentům, jejich zákonným zástupcům, školám a školským zařízením. Služby jsou poskytovány bezplatně a to na žádost výše uvedených osob a zařízením. Podmínkou poskytnutí služby je písemný souhlas zákonného zástupce žáka. V případech stanovených zvláštními předpisy není souhlasu třeba. Žák, nebo zákonný zástupce jsou předem informováni o povaze, rozsahu, cílech a postupech poradenského zařízení. Úkolem poradenských služeb je především: · vytváření vhodných podmínek pro zdravý tělesný, psychický a sociální vývoj žáků, · rozvoj jejich osobnosti před zahájením vzdělávání a v průběhu vzdělávání, · prevence a řešení výukových a výchovných obtíží, · sociálně patologických jevů · vytváření vhodných podmínek, forem a způsobů integrace žáků se zdravotním postižením · pomoc při vhodné volbě profesního uplatnění · vytváření vhodných podmínek, forem a způsobů práce pro žáky z národnostních menšin nebo etnických skupin · vytváření vhodných podmínek pro děti nadané · rozvíjení pedagogicko-psychologických a speciálně pedagogických znalostí a profesních dovedností pedagogických pracovníků · zmírňování důsledků zdravotního postižení a prevenci jeho vzniku Školské poradenské zařízení zpracovává záznamy o vyšetření a péči o klienty a vede záznamy týkající se spolupráce se školami a školskými zařízeními. Pedagogicko-psychologické poradny (dále jen poradny) poskytují svoje služby ambulantně na pracovištích poradny a nebo návštěvami zaměstnanců ve školách. Mezi činnosti poradny patří nejčastěji: · zkoumání připravenosti na povinnou školní docházku · zjišťování speciálních vzdělávacích potřeb žáků ve školách, které nejsou primárně zřízeny pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami · poskytují poradenské služby žákům se zvýšeným rizikem školní neúspěšnosti · zabývají se problematikou vyjasňování osobních perspektiv žáků · poskytují metodickou podporu školám Poradenská činnost speciálně pedagogických center (dále jen center): Poskytují poradenské služby žákům se zdravotním postižením a žákům se zdravotním znevýhodněním ve školách s upravenými vzdělávacími programy. Poradenská činnost škol: Ředitel školy zabezpečuje poskytování poradenských služeb ve škole zpravidla výchovným poradcem a metodikem prevence, ti spolupracují s třídními učiteli a dalšími pedagogickými pracovníky. Ředitel může na základě vyhodnocení potřeb školy zřídit funkci školního psychologa nebo speciálního pedagoga. Činnost těchto pedagogických pracovníků se na různých školách liší. Závisí na konkrétních potřebách školy. Speciální pedagog nebo psycholog vykonává svoji práci jako poradenskou činnost. Se žáky bezproblémovými pracují většinou v rámci skupin např. při zjišťování klimatu třídy atd. (Vojtová 2008). Vyhláška 73/2005 Sb. o vzdělávání dětí žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných. Vyhláška 73/2005 Sb. upravuje podmínky pro vzdělávání dětí se specifickými vzdělávacími potřebami. Vyznačuje zásady, cíle a formy speciálního vzdělávání. Zabývá problematikou vzdělávání žáků se zdravotním postižením, vymezuje typy speciálních škol a určuje pravidla pro individuální vzdělávání. 1.1 Problémy v chování Problémové chování je takové chování, kdy dochází k neúmyslnému narušování norem. Jedinec o problému ví a chce ho odstranit. Porušování norem je výsledkem konfliktu mezi vnějšími požadavky a vnitřními potřebami. (Vojtová, 2005) Dospívání je období náchylné ke vzniku rizikového a problémového jednání. To se může týkat jak poškozování sebe sama (tělesného, nebo duševního zdraví), nebo také ohrožováním společnosti. Za rizikovou mládež se považují „dospívající, u kterých je, následkem spolupůsobení více faktorů zvýšená pravděpodobnost selhání v sociální a psychické oblasti.“ (Labáth a kol., 2001: 11) Tři kategorie projevů, které jsou základem jeho vřazení do role problémového žáka dle Vágnerové (1997): a) problémy v oblasti školního prospěchu – žák má horší výsledky ve školním prospěchu, než by se dalo očekávat vzhledem k jeho intelektu b) problémy v oblasti chování – žák je nápadný svým chováním, liší se ve svých projevech od ostatních nebo přímo narušuje školní normy c) problémy v oblasti citového prožívání – jde o dítě nápadně úzkostné, bázlivé, citově labilní 1.2 Poruchy chování Pojem porucha chování nebo emocí je na rozdíl od zmiňovaných problémů v chování výrazem pro postižení, kdy se chování a emocionální reakce dítěte liší od odpovídajících věkových skupin, kulturních nebo etnických norem a mají nepříznivý vliv na školní výkon včetně jeho akademických, sociálních, předprofesních a osobnostních dovedností. (Vojtová, 2005) Za nejvíce užívanou a korespondující s otázkami edukace je považována definice amerického psychologa Bowera z roku 1981. Ta byla v Americe a některých evropských státech východiskem pro popisy poruch chování a emocí a pro jejich diagnostiku. Je založena na pěti charakteristikách, které jsou typické pro jedince s poruchou chování. Pokud tedy jedinec vykazuje alespoň jednu z pěti níže uvedených charakteristik, lze v jeho případě hovořit o poruše chování. (Vojtová, 2005) Jedinec s poruchami chování porušuje určité normy chování. Ty mohou být buď vrozené nebo dědičné. 5 charakteristik poruch chování podle Bowera (in: Vojtová, 2005) 1. Neschopnost učit se – pokud ji nemůžeme vysvětlit intelektovými, smyslovými nebo zdravotními problémy… 2. Neschopnost navazovat uspokojivé sociální vztahy s vrstevníky a s učiteli… 3. Nepřiměřené chování a emotivní reakce v běžných podmínkách… 4. Celkový výrazný pocit neštěstí nebo deprese. 5. Tendence vyvolávat somatické symptomy jako je bolest, strach a to ve spojení se školními problémy. Dle intenzity problému rozlišuje Bower 5 stupňů poruch v chování (in: Vojtová, 2005) 1. Chování jedince reaguje na problémy denního života, vývoje a získávání životních zkušeností. Nad tento rámec se nevymyká. 2. Chování, nímž jedinec reaguje na krizové životní situace jako je například rozvod rodičů, smrt v blízkém sociálním okolí, narození sourozence, těžká nemoc v rodině atd. 3. Chování, kterým se jedinec vymyká očekávání. Je způsobené nedostatečnou schopností přizpůsobovat se podmínkám. Ve škole je však schopný ovládat se a přizpůsobit se. 4. Zafixované a opakované nevhodné chování, které se dá při dobré školní docházce upravit a jedinci se ještě dá pomoci navázat pozitivní sociální vztah. 5. Zafixované a opakované nevhodné chování s tak výraznými symptomy, že se jedinec nedá ovlivňovat a vzdělávat v běžném prostředí školy, ale pouze v internátní škole (instituci) nebo doma. Medicinské hledisko klasifikace poruch chování a emocí Klasifikace vychází z MKN 10.revize z roku 1993 1) hyperkinetické poruchy (F90) · porucha aktivity a pozornosti · hyperkinetická porucha chování · jiné hyperkinetické poruchy 2) poruchy chování (F91) · porucha chování vázaná na vztahy v rodině (příčinou vztahy v rodině) · nesocializovaná porucha chování (neváže se na sociální prostředí) · porucha chování samotářského typu (překračuje normy, když je samo) · nesocializovaná agresivní porucha chování (vandalismus) · opoziční vzdorovité chování (opozice v určitém období života je fyziologická) · socializovaná porucha chování · porucha chování skupinového typu · skupinová delikvence · poklesky v souvislosti s členstvím v gangu · krádež s partou · jiné poruchy chování · nespecifikované poruchy chování 3) smíšené poruchy chování a emocí (vázány na citovou labilitu)(F92) · depresivní poruchy chování - děti vztahovačné, pesimistické k budoucnosti · smíšené poruchy chování a emocí · porucha chování spojená s emoční poruchou (F93) - neadekvátní reakce · porucha chování spojená s neurotickou poruchou · smíšená porucha chování a emocí nespecifikovaná 4) emoční poruchy (F93) · separační úzkostná porucha v dětství (děti osamělé, v ústraní) · fobická anxiozní porucha v dětství (anxiozní - úzkostná) · sociální anxiozní porucha v dětství (úzkostné stavy, které se vztahují k sociálnímu prostředí) · porucha sourozenecké rivality · jiné dětské emoční poruchy · porucha identity (dítě není schopno vnímat samo sebe) · nadměrně úzkostná porucha · dětská emoční porucha · dětské emoční poruchy nespecifikované 5) poruchy sociálních funkcí (F94) · elektivní mutismus (výběrový mutismus, děti nemluví) · selektivní mutismus (příčinou šok, dlouhodobé trauma, přechodná porucha, dítě mluvit chce) · reaktivní porucha příchylnosti dětí (etiologií je urč.událost, tř.děti z dětského domova,apod.) · porucha desinhibovaných vztahů a dětí · citově chladná psychopatie · syndrom ústavního dítěte · jiné dětské poruchy sociálních funkcí · porucha dětských sociálních funkcí nespecifikovaná Populární pohledy na poruchy emocí a chování 1. poruchy emocí a chování jsou zapříčiněny stresem 2. emocionální poruchy a poruchy chování jsou reflexí nízkého sebehodnocení 3. chování má genetický podklad a je kontrolované biochemickými procesy biologický aspekty chování jsou významné Podle Vágnerové (2004) je charakteristickým projevem poruchového chování to, že jedinec sociální normy chápe, ale neakceptuje je, nebo je jimi nedokáže řídit. Důvodem může být jiná hodnotová hierarchie, rozdílné osobní motivy nebo neschopnost ovládat své chování, což bývá typické například pro hyperaktivní děti. Porucha chování se obvykle projeví neadekvátním chováním k lidem z okolí jedince. S tím souvisí i neschopnost navázat a udržet přijatelné sociální vztahy. Velmi závažnou překážkou je v tomto směru nedostatek empatie a značný egoismus, nadměrné zaměření na sebe a na uspokojování vlastních potřeb. Jedinci s poruchovým chováním nechápou nezbytnost přizpůsobení se normě pro uchování nezbytného pořádku. Pro tyto jedince nejsou důležitá práva druhých, mezilidské vztahy mají pouze takovou hodnotu, jaký aktuální osobní užitek jim přinášejí. Pokud porušují normu nepociťují vinu, protože svědomí těchto jedinců není dostatečně rozvinuto. Výrazným rysem je také snížení zábran a menší citovost ke zpětné vazbě. Stejně tak můžeme zmínit nižší schopnost sebeovládání, kdy snadněji dochází k různým neadekvátním reakcím, např. k výbuchům agresivity. Dochází k nim za daných okolností spíše v důsledku narušeného sebeovládaní než neschopností rozeznat nevhodnost svého jednání nebo odmítání běžně uznávaných norem chování. Co je týče inteligence, IQ není faktorem, který by významnějším způsobem ovlivňoval, do jaké míry je pravděpodobný vznik poruchy chování. Jedinci s narušeným chováním sice mívají v průměru o něco nižší inteligenci, než je průměr populace, avšak na druhou stranu se vyskytují i jedinci s asociálním chováním, kteří mají nadprůměrné schopnosti a inteligenci. Za velmi významný lze však považovat vliv sociálních faktorů, které na jedince působí. Život v nevhodném nebo nepodnětném prostředí představuje riziko ve smyslu rozvoje nežádoucích způsobů chování nebo nepříznivých osobnostních charakteristik. Nejdůležitějším sociálním prostředím je samozřejmě rodina, která poskytuje dítěti základní sociální zkušenost. Dítě si tak může pomocí nápodoby nebo identifikace s rodiči osvojit poruchové chování, přijmou odlišný normativní a hodnotový sytém nebo je může znevýhodnit zkušenost rané citové deprivace, která přispívá ke změně dětské osobnosti. Negativně však mohou působit i jiné sociální skupiny, nejčastěji se jedná o vrstevníky, zejména pokud jde o asociálně zaměřenou partu se svými specifickými normami a hodnotami. Vliv party však nemusí být tolik významný, pokud rodina představuje pro dítě přijatelné zázemí. (Vágnerová, 2004) Pojem porucha chování nebo emocí je na rozdíl od zmiňovaných problémů v chování výrazem pro postižení, kdy se chování a emocionální reakce dítěte liší od odpovídajících věkových skupin, kulturních nebo etnických norem a mají nepříznivý vliv na školní výkon včetně jeho akademických, sociálních, předprofesních a osobnostních dovedností. (Vojtová, 2005) 1.3 Rozdíly mezi problémem v chování a poruchou chování Pohled na rozdíly mezi žáky a problémem v chování a poruchou chování z hlediska záměru v nežádoucím chování a z hlediska časové dimenze. Možnosti nápravy, kompenzace a reedukace. (Vojtová, 2005) Žáci s problémem v chování * O problému ví a chce ho odstranit, * normy nenarušuje úmyslně, * porušování norem je výsledkem konfliktu mezi vnějšími požadavky a vnitřními potřebami žáka, * nálepkou problémového žáka trpí a vyvolává v něm negativní emocionální zážitek, * problémy bývají krátkodobé, * mohou se projevovat v určitých periodách, * mívají vývojové souvislosti, * bývají důsledkem nezvládnutých konfliktů se sociálním okolím, * k nápravě vedou cílená pedagogická opatření v rámci systému a prostředí školy v systému a prostředí školy a třídy, v plánování výuky, ve využívaní rozličných pedagogických metod přímo ve výuce, kompenzace speciálně pedagogickými metodami. Žáci s poruchou chování: * není s danými normami v konfliktu * nepřijímá je, popř. je ignoruje * zpravidla nepociťuje vinu ve vztahu k důsledkům vlastního jednání * normy porušuje dlouhodobě * způsoby nežádoucího chování se prohlubují * náprava vyžaduje speciální péči 1.4 Prevence a řešení poruch chování u mladistvých v legislativě ČR Péče o jedince s poruchami chování přísluší institucím, které jsou zařazeny do resortu ministerstva školstvím mládeže a tělovýchovy (MŠMT), ministerstva spravedlnosti, zdravotnictví, práce a sociálních věcí. Tyto instituce zabezpečují poradenskou nebo ústavní péči. Pro stanovení způsobu a formy převýchovy je významný věk jedince, druh poruchy chování a velmi významný stupeň mravní narušenosti (Procházková in Vítková (ed.) 2004). Žákům s poruchami chování zajišťují péči speciální školská zařízení pro výkon ochranné a ústavní výchovy, případně preventivní péče. Dále je etopedická péče zajištěna ve věznicích pro výkon trestu odnětí svobody. Léčebnou péči zajišťuje resort zdravotnictví v psychiatrických léčebnách, léčebnách, odděleních nebo poradnách pro drogově závislé. V České republice existují také terapeutické komunity a různé alternativní formy péče. Rozhodnutí o ochranné nebo ústavní výchově přísluší soudu. Potom může být mladistvý zařazen do příslušného zařízení podle Zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. Ústavní výchovu nařizuje soud podle zákona o rodině nezletilému jedinci do 18 let z důvodů sociálních i výchovných. Děje se tak v případě, nemohou – li rodiče zabezpečit z vážných důvodů výchovu dítěte nebo tehdy, když výchovná opatření nevedla k odstranění poruch chování. Péči o děti do tří let zabezpečuje zdravotnictví (kojenecké ústavy) nebo dětské domovy. O starší děti školská zařízení. Další formou péče nařízenou soudem je ochranná výchova. Ta se uskutečňuje ve výchovných ústavech, u dětí do 15 let v dětském domově se školou. Toto ochranné opatření se týká dětí, které mezi 12. až 15. rokem spáchaly čin, za který by soud v občansko právním řízení uložil podle trestního zákona výjimečný trest. Dále také tehdy, kdy by se v trestním řízení uložil mladistvému ve věku 15. až 18. let trest odnětí svobody a ochranná výchova je považována za vhodnější řešení (Procházková in Vítková (ed.) 2004). Zákon č. 109/2002 Sb. se tedy zabývá řešením sekundární prevence. Upravuje základní cíle, související s péčí o děti vychovávané mimo jejich vlastní rodinu. Do zařízení poskytující péči o děti vychovávané mimo rodinu patří – diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav. Zákon vytváří podmínky pro dosažení co nejvyššího vzdělání. Řeší problematiku rodinné skupiny a výchovné skupiny a upravuje počty dětí v těchto skupinách. Kompetence diagnostických ústavů Diagnostický ústav je zařízení, s nímž přichází dítě po odnětí z rodiny jako s prvním do styku. Jedná se o specifické zařízení, vybavené vyšším počtem specialistů v oboru speciální pedagogiky, psychologie a sociálních služeb. Tito odborníci stanoví výchovnou prognózu a rozhodnou o umístění do následných zařízení dle potřeb dítěte. Umístění dítěte přímo do dětského domova je možné pouze v případě, že se jedná o dítě bez závažných výchovných problémů, umístěné na základě předběžného opatření soudu, kterým je nezbytné bezodkladně zajistit péči např., v důsledku náhlého osiření apod. Účelem dětského domova je pečovat o děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování. Děti se vzdělávají ve školách, které nejsou jejich součástí. Do dětského domova se umisťují děti ve věku 3 až 18 let a nezletilé matky se svými dětmi. Dětský domov se školou zajišťuje péči o děti s nařízenou ústavní výchovou, uloženou ochrannou výchovou. Děti se vzdělávají ve škole, která je součástí zařízení. Výchovný ústav pečuje o děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova. Toto zařízení poskytuje jak základní vzdělání, tak i vybrané obory středního vzdělávání. Preventivní výchovná péče je poskytována dětem s rizikem poruchy chování nebo s již rozvinutou poruchou. Je poskytována střediskem nebo diagnostickým ústavem, a to formou ambulantní, celodenní nebo internátní, na základě žádosti osob odpovědných za výchovu nebo klientů starších 15 let. 1.5 Strategie prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže v působnosti resortu školství mládeže a tělovýchovy Prevenci v oblasti sociálně patologických jevů dělíme na prevenci drogových závislostí a prevenci kriminality. Primární prevencí rozumíme veškeré aktivity s cílem předejít problémům a následkům spojeným s těmito jevy, případně minimalizovat jejich dopad. Mezi základní cíle patří tedy výchova ke zdravému životnímu stylu a rozvoj sociálních kompetencí, zkvalitnění koordinace prevence mezi resorty. 1.5.1 Členění primární prevence Specifická primární prevence: Systém aktivit a služeb poskytovaných jedincům, u nichž lze předpokládat negativní vývoj. Podpůrné programy pro rizikové skupiny, pro děti se specifickými vzdělávacími potřebami. Cíle specifické primární prevence: • provázanost systému resortu školství se systémy ostatních resortů • jednotný systém koordinace činností na úrovni krajů • spolupráce na mezinárodní úrovni • funkční informační systém • funkční systém vzdělávání školních metodiků a krajských koordinátorů prevence • vícezdrojové a víceleté financování projektů Nespecifická primární prevence Volnočasové aktivity, které by existovaly i v případě, že by neexistovaly sociálně patologické jevy. Jedná se o aktivity rozvíjející nadání, harmonizaci osobnosti, pohybové a sportovní aktivity. Cíle nespecifické primární prevence Cílem je rozvinout osobnost dětí a mládeže ke: • schopnosti samostatných rozhodnutí • s přiměřenými sociálně psychologickými dovednostmi • se schopností řešit problémy nebo najít pomoc • s vyhraněným negativním vztahem k negativním látkám podílející se na tvorbě prostředí a životních podmínek. Odbornou podporu poskytují školám a jejich poradenským pracovníkům výchovným poradcům, učitelům vyškoleným pro prevenci sociálně patologických jevů, případně školním psychologům pracovníci pedagogicko psychologických poraden a středisek výchovné péče. Střediska výchovné péče (dále střediska) jsou uzákoněna, jak jsem již uvedla, zákonem č. 109/2002 Sb. Podrobnosti o organizaci výchovně vzdělávací péče ve střediscích upravuje vyhláška 458/2005 Sb. [on-line] a dále Metodický pokyn upřesňující podmínky činnosti středisek výchovné péče, vydaný MŠMT 29. června 2007 [on-line], vznikající na základě příkazu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy č. 21/2007 k činnosti středisek výchovné péče [on-line]. Vyhláška č. 458/2005 Sb. upravuje podrobnosti o organizaci výchovně vzdělávací péči středisek o obsahu a rozsahu činnosti, o poskytovaných službách. Podle § 1 odst. 2. „se výchovně vzdělávací péčí ve středisku rozumí soustavná pedagogická činnost směřující k vytváření a ovlivňování podmínek, které umožňují zapojení jedince do společnosti a zdravý rozvoj jeho osobnosti.“ Střediska poskytují speciálně pedagogickou podporu dětem, u nichž je nebezpečí vzniku poruch chování (primární prevence) nebo dětem, u nichž už se poruchy chování rozvinuly a není u nich zatím soudem nařízena ústavní nebo ochranná výchova. Střediska se zaměřují na podporu vzdělání. Středisko poskytuje služby diagnostické, preventivně výchovné a poradenské. Středisko se člení na oddělení ambulantní, celodenní a internátní. Péče středisek je určena: a) dětem a mládeži s rizikem či s projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji b) jedincům propuštěným z ústavní (ochranné) výchovy při jejich integraci do společnosti c) jedincům od 3 let do ukončení přípravy na povolání, nejdéle do 26 let věku. V případě že: o projevy poruch chování vedly k opuštění přípravy na povolání, pokud tato doba není delší než jeden rok a je reálný předpoklad pokračování v profesní přípravě z jiných zvláštních důvodů. 1.6 Systémový přístup k řešení edukace žáků s poruchami chování Podpora uvnitř školy Základní škola zajišťuje: Výchovného poradce · vybírá se z řad pedagogů školy · ustaven ředitelem školy · koordinuje preventivní a výchovné postupy při práci s problémovými žáky · zajišťuje kontakt s odborníky · spolupracuje s třídními a ostatními učiteli a s rodiči · je ale především také učitelem (má o 1-3 hodiny snížen úvazek) Školního psychologa · většinou na částečný úvazek · mají pracovat s ohledem na koncepci a umístění školy · jeho činnost se na různých školách liší · úkoly nejsou přesně dané, mají řešit situaci dané školy, žáků · zaměřuje se třeba na optimalizaci vzdělávacího procesu · z hlediska psychologických podmínek · nebo věnuje pozornost minimalizaci výchovných problémů žáků prostřednictvím individuální práci s nimi a jejich učiteli Školy se zvýšenou péčí o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami mají: Speciálního pedagoga · pracuje s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami speciálními metodami · cílem je předcházet frustraci žáků, reedukovat či kompenzovat jejich problémy v oblasti školního výkonu Třídní učitel jako poradce Zásady ve vztahu k dítěti: · sledovat vždy prospěch žáka · pracovat s názorem žáka · dítěte nepodceňovat · ujistit se, že rozumí smyslu sděleného · shrnout obsah a závěr jednání · dohodnout se s dítětem na dalších postupech řešení problému Zásady ve vztahu k sobě samému: · orientovat se ve vlastních emocích a motivech jednání · učitel je ve třídě profesionálem, jednání cíleně reguluje · sleduje vlastní reakce na chování žáka v kritických situacích Zásady ve vztahu k informacím o dítěti: · zachovávat důvěrnost informací · informovat pouze o nezbytných věcech · žákovi sdělit co, jak a komu sdělíme · chránit dokumentaci o dětech před zneužitím Školní metodik prevence · pomoc ostatním učitelům · odborné informace · příprava minimálního preventivního programu a jeho zavádění do školy · depistáž a řešení problémů Minimální preventivní program · garantuje metodickou prevenci · vytváření podmínek pro smysluplné využití volného času dětí a mládeže · spolupráce s rodiči, osvětová činnost pro rodiče v oblasti problémů ve vývoji a výchově dětí a mládeže · poskytování poradenských služeb · průběžné sledování konkrétních podmínek a situace ve škole 1.6.1 Oblast primární a sekundární prevence Peer programy Výchovné programy zaměřené na oblast primární a sekundární prevence zneužívání návykových látek. · Probíhají za aktivní účasti samotných žáků (peer aktivistů). · Nejdříve se jednotlivé třídy zúčastní besed, které jsou zaměřeny na teoretické získávání informací o drogách, potom jsou vybráni dobrovolníci, kteří se zúčastňují preventivních programů jako aktivisté, absolvují soustředění, kde jsou vybaveni dostatečnými znalostmi, které potom předávají svým vrstevníkům, samozřejmě to musí být komunikativní typy, které neexperimentují s drogami. Projekt LATA Laskavá alternativa trestu pro adolescenty · oblast sekundární sociální prevence, jistou formou integrace mládeže s rizikovým chováním · realizátorem je Studentské sdružení pro pomoc rizikové mládeži (členy studenti dobrovolníci, koordinátoři, psycholog, právník) · klienty mladiství ve věku 15-21 let, kteří mají konfliktní vztah s rodiči, obtíže při zvládání školních či pracovních povinností.. · dobrovolník pracuje vždy jen s jedním klientem individuálně, scházejí se mimo sídlo Sdružení, pomáhá řešit problémy · nabízí zároveň možnost společného sdílení volného času a hledání jeho kvalitní náplně · práce dobrovolníka s klientem trvá min.půl roku, schůzky jsou dvě až tři hodiny týdně · pomoc i bývalým vězňům, nebo těm, kteří spáchali trestný čin, ale jsou vyšetřováni na svobodě 1.6.2 Oblast terciální prevence · Není řešena na úseku školství (týká se mladistvých a mladých dospělých). · Pokud nemá jedinec kvalitní zázemí (bydlení, práci) a není mu poskytnuta pomoc v situacích, které neumí řešit (zvláště u lidí, kteří byli v ústavní péči více let), dochází brzy k recidivě sociálně-patologického chování. Centrum sociální prevence (CESOP) · vzniklo v r. 1993 v Brně (zřizovatel je MMB) · realizuje „metodu dobrého startu“ Cíle CESOP · snížit riziko vzniku kriminální recidivy · zabránit vlivům negativního sociálního prostředí · podporovat aktivní překonávání sociálních problémů krizových situací · posilovat společensky přijatelné způsoby chování · pobyt je zde dobrovolný (klienti nesmí být závislí na návykových látkách a nesmí být duševně či chronicky nemocní) Jsou zde přijímáni klienti: · mladiství a mladí dospělí po ukončení pobytu v ÚV nebo OV nebo po výkonu trestu, kteří nemají odpovídající podmínky k návratu domů · ti, kteří žijí v takovém sociálním prostředí, které zjevně způsobuje jejich sociální patologický vývoj · ti, kteří jsou v podmíněném nebo alternativním trestu, u kterých je nebezpečí ricidivy · ti, kteří žijí osaměle v problémovém sociálním prostředí Pro klienty střediska jsou připraveny 3 režimy resocializace: 1) režim neodkladné péče · pro klienty v krizovém stavu (opuštění, zanedbaní, na útěku aj.) · jsou sem odesíláni např. Linkou důvěry, Modrou linkou, Krizovým centrem aj. · dostanou pomoc materiální, psychologickou, lékařskou 2) režim azylové péče · pro mladistvé a dospělé, kteří jsou zaměstnaní nebo se připravují na povolání, ale nemají ubytování, to je jim poskytnuto zde za částečnou úhradu · hlavně jsou zde přeřazeni z „neodkladné péče“ nebo fyzicky, sexuálně zneužívaní, kteří opustili rodinu nebo kde o ně rodina řádně nepečuje 3) režim resocializační péče · pro ty, kteří jsou stíháni na svobodě pro nějaký delikt, nebo ti, kteří se dopouštějí sociálně patologického jednání, kteří nemají přijatelné společenské návyky a chování · je jim zajištěno kromě ubytování i stravování i výchovná péče – klienti se povinně účastní resocializačních aktivit, jsou sledovány studijní i pracovní výsledky klientů, i jejich chování 2 Adolescence Termín adolescence je odvozen z latinského slovesa adolescere (dorůstat, dospívat, mohutnět). Toto označení vyskytující se zejména v psychologii se v českém jazyce často označuje termíny jako jsou dopívající či dorost. Pro pedagogiku a sociální vědy je typické označovat tuto věkovou skupinu termínem mládež. Vstup do fáze adolescence je biologicky ohraničen reprodukčním dozráním, tedy přibližně 15 lety věku (pohlavní dozrávání v normálním vývoji může pokračovat i v jejím průběhu). Závěr adolescence pak nastává dosažením psychické a ekonomické nezávislosti (osamostatnění). Názory na horní věkovou hranici se různí, nejčastěji se hovoří o věkovém rozmezí 20-22 let (např. u vysokoškoláků dochází k psychosociální a ekonomické nezávislosti později než u absolventů učilišť). Termín adolescence byl poprvé použit pro označení vývojového období už v 15. století. (Macek, 2003) Adolescenci chápeme jako vývojové období mezi pubertou a ranou dospělostí. „V tomto období dosahuje jedinec téměř vrcholu rozumových schopností, úroveň inteligence tohoto období překračuje v dalším životě jen výjimečně.“ (Geist, 1992: 16) 2.1 Pojetí adolescence Jedná se o období ontogenetického vývoje, v němž se mladý člověk stává dospělým. (Jedlička a kol. 2004) Adolescence se stala relativně samostatnou etapou v životě, to se projevuje v nejedné oblasti každodenního života. Mezi tyto oblasti řadíme například trávení volného času, vytváření kultury a hodnot. Odlišnost od ostatních je pro adolescenty velmi důležitým jevem. Vytváří vlastní atributy subkultury (např. oděv, účes, hudba). 2.2 Dělení adolescence Dnešní autoři (např. Langmaier, Krejčířová, 1998) rozdělují dospívání do dvou složek, na pubertu (11 – 15 let) a na adolescenci. Macek (2003) se přiklání k pojetí adolescence jako k období mezi dětstvím a dospělostí. Zároveň Macek adolescenci rozděluje do tří období a to na období časné, střední a pozdní. Každé z těchto období je charakteristické určitými znaky. Časná adolescence: Období od 10 (11) do 13 let. Převažují zde pubertální změny. Typické pro toto období je např. zvýšený zájem o opačné pohlaví, ten je posilován pohlavním pudem a výskytem sekundárních pohlavních znaků. Jedinci s rizikovým chováním začínají žít sexuálním životem dříve než ostatní. Je to období emočně labilní. J. Smik (in Labáth, 2001) nazývá tuto etapu fází negativní, protože dochází k vymezení adolescenta vůči autoritám. Střední adolescence: Období od 14 do 16 let. Pro tento věk je typická snaha odlišit se od okolí – v oblékání, preferování hudby, apod. V tomto období dochází k hledání osobní identity, tj. vlastní jedinečnosti. Je zde silné uvědomování si příslušnosti ke skupině vrstevníků. V tomto věku je charakteristická také experimentace. Dochází k dokončení vývoje abstraktního myšlení. Jedinec je schopen řešit problémy, které přicházejí a dokáže realističtěji plánovat budoucnost. Pozdní adolescence: Období od 17 do 20 let. Tato fáze nejvíce směřuje k dospělosti. Posiluje se aspekt identity, tj. potřeba někam patřit, podílet se na něčem a něco s druhými sdílet. Daleko více se adolescent zamýšlí nad svou osobní perspektivou, uvažuje o budoucích cílech a plánech, a to nejen ve vztahu k budoucí profesi, ale i v oblasti partnerských vztahů. Myšlení je více relativní, vztahové a sebereflektivní. Průběh se může lišit podle toho, stane – li se adolescent výdělečně činným, nebo dále studuje. 2.3 Příčiny rizikového chování v adolescenci Důležitým úkolem každého dítěte je zařazení se do společnosti, převzetí jejích pravidel a vzorců chování. Tento úkol se nazývá socializace. Mezi její hlavní činitele patří se především rodina, škola, vrstevníci a v neposlední řadě také média. Hlavním činitelem socializace v raném dětství je rodina. V ní si dítě osvojí vzorce chování, které jsou pak velmi těžko měnitelné. Proto je vliv rodiny tak důležitý v příčinách a prevenci sociálně – patologických jevů. V dalším stádiu vývoje začíná dítě přehodnocovat informace a zkušenosti, které získalo doma s informacemi od vrstevníků, ze školy a z médií. V období pozdního dětství a adolescence nabývají na důležitosti sociální vztahy mimo rodinu. Období dospívání je považováno za jedno z nejrizikovějších vývojových období. Asi 50 % dospívajících prožívá toto stádium jako období krizí a konfliktů s dospělými. Naopak asi 1/4 mládeže je prožívá relativně klidně. Klidněji se častěji projevují dívky. Dospívání rozdělujeme na stádium puberty a adolescence. V těchto dvou stádiích se dítě musí během několika let proměnit tělesně, fyziologicky, psychicky i společensky na dospělého člověka se zformovanou a vyhraněnou osobností, uceleným světovým názorem, připraveného k produktivní práci v zaměstnání, k zodpovědnému manželství a rodičovství i k začlenění do občanského života. Obecně je můžeme charakterizovat jako přechod od nesamostatnosti k samostatnosti, od závislosti na dospělých k nezávislosti, od neodpovědnosti k morální zodpovědnosti, od konzumace společenských produktů a hodnot k jejich tvorbě (Čačka 2000). Rodina je základní sociální skupinou, vztahy v ní nejvýznamněji formulují každého jedince. Je to místo uspokojování nebo naopak neuspokojování mnoha potřeb, zdroj životních zkušeností. V období puberty začíná být oslabován vliv rodičů a dospívající se začínají více orientovat na skupinu svých vrstevníků. I přes tuto skutečnost potřebují mladí lidé neustále pocit jistoty a pochopení v rodinném prostředí. K dobrým vztahům v rodině nepřispívají ani neshody mezi rodiči. Právě tyto bývají jedním z častých důvodů, proč mládež odchází z domova a vyhledává raději společnost vrstevníků, příp. předčasné partnerské vztahy. Může dojít k nadměrné fixaci na vrstevnickou skupinu a s tím spojené nežádoucí projevy (alkohol, cigarety, drogy, delikvence). Významnou skupinu tvoří děti a mládež z neúplných a rozvrácených rodin. Tyto děti trpí častěji vyšší agresivitou, sníženým sebehodnocením, sníženou pozorností a sebeovládáním. Jako reakce dospívajících na rozvod se obvykle uvádí: pocit ztráty, bolesti a zklamání, pocity viny a selhání, nejistota, deprese, snížení výkonu, školní selhání, užívání drog, sexuální promiskuita, delikvence a starosti o budoucnost (Čačka 2000). Vývoj mladistvého ovlivňuje po ukončení základní školní docházky edukace v některé ze středních škol a jejich sociální prostředí. Nenahraditelnou zůstává rovněž funkce školního vyučování. V této oblasti působí na dospívajícího jedince jak kolektiv třídy tak osobnost učitele. Mládež se v třídním kolektivu učí získávat určité pozice a sociální role. Dobré přijetí v třídním kolektivu bývá pro dospívající zpočátku velmi povzbuzující. Práce učitele ve třídě dospívajících má svá specifika. Obecně ji lze charakterizovat jako velice náročnou. Třída pubescentů se vzrůstajícím sebeuvědomováním jejích členů dokáže již citlivě, třebaže jen ze svého hlediska, odrážet každou „ chybu pedagoga“, pohotově ji komentovat. Kritika učitelů se v tomto věku stává normou chování. U mnohých jde však jen o „přenos vztahu k rodičům“ (rušením ve škole je často ventilován např. odpor k otci). Kladný vztah však nedávají snadno najevo z obavy, že by to mohlo být chápáno jako šplhounství (Říčan 1989) Dalším rizikovým faktorem je nepochybně vliv masmédií, a to zejména televize. Za znepokojivé je považováno především to, že mnoho dětí tráví u televize dvě až tři hodiny denně, některé i více. V česku můžeme najít mezi odborníky z řad pedagogů, sociologů a psychologů celou řadu názorů na televizi, a to od odmítavých až po zcela pozitivní. Sledování televize na nás má bezpochyby nějaké, jak už pozitivní tak negativní, účinky. Televize se stala neprostým standardem a převážná část dnešní populace si bez ní svůj život nedokáže představit. Problém spočívá podle Jedličky a Koťi (1998) v tom, že dospělý člověk disponuje zkušenostmi z reálného života a má tedy srovnání mezi tím, co vidí v televizi a realitou. Tuto výhodu však dítě nemá. Proto může špatně rozumět tomu, co jim televize nabízí. Děti jsou v televizi vystavování násilí nejen v akčních filmech, ale i v kreslených pohádkách. Studie zabývající se vlivem televize na chování dětí dokládají, že již velmi malé děti, dokáží napodobovat to, co viděly v televizi. Agrese v televizním pořadů pak může sloužit jako vzor hodný napodobení. Mnohé výzkumy také prokázaly, že ty děti, které se projevují násilně, si sami vybírají v televizních programech pořady s vysokou mírou brutality. Zdůrazňuje se však také pozitivní vliv televize na chování dnešních dětí. Pro děti pocházejících z nižších socioekonomických vrstev a pro jedince s nižším stupněm inteligence může být televize přínosem pro jejich rozumový rozvoj a pro rozvíjení jejich schopnosti učit se. Jako pozitivní vliv můžeme chápat také to, že umožňuje dětem poznávání rozličných kultur a jiných národností. Taky poznávají různé lidské trápení s nimiž se v životě budou setkávat a mezi než patří například nemoci, stáří, neštěstí a smrt. Matějček (2000) uvádí, že dítě, které se nedívá na televizi se může cítit odstrčené a vyřazené z kolektivu. Fenoménem posledních let je stále větší využívání počítačů dětmi a dospívajícími. Ti jsou často schopny strávit u počítače celé hodiny a to bez jakékoli interakce s nejbližším okolím. Prostřednictvím počítače, potažmo internetu, hledají mladí lidé přátele s podobnými zájmy, vyhledávají informace a mají možnost se do hloubky zabývat tématem, které jejich zájmu. Rozhovory s různými lidmi mohou zlepšovat své sociální dovednosti a mohou hovořit i o tom, o čem by se v „reálném“ životě nedokázali bavit. (Šmahel, 2002) Velkým problémem je ale stále otázka cenzury. Dosud nebyl nalezen uspokojivý způsob cenzury informací, takže i malé dítě se může dostat prakticky ke všem tématům, která dnešní svět nabízí. Nebezpečnou se může jevit skutečnost, že mladí lidé trávící převážnou část svého volného času na počítači, nemají zábrany a těžko si stanoví hranice, kam až zajít. Může dojít například až ke zneužívání přes internet. 3. Mládež v České republice V České republice tvoří mládež početnou skupinu obyvatelstva. Ve statistické ročenka České republiky (2005) se můžeme dočíst, že počet dětí a mládeže od narození do 26 let tvoří více jak 32 % celkového obyvatelstva v České republice. Dnešní dospívající v České republice se od generací předchozích výrazně liší, a to zejména zcela odlišnou osobní zkušeností. To, co bylo na počátku devadesátých let mladými lidmi oceňováno jako nové možnosti – např. svoboda názorů a postojů, možnost kvalitního vzdělání, cestování do zahraničí, prostor pro seberealizaci, je současnou mladou populací vnímáno jako samozřejmá realita. Běžnými atributy jejich života se také stávají charakteristiky, které nově provázejí život v současné Evropě (rozvoj informačních technologií, globalizace kultury, relativizace tradičních hodnot, odklad rodičovství atd.). Styl života současné mládeže rovněž charakterizuje relativně vysoká míra individuální svobodné volby, je však také doprovázena vyšší mírou osobní a sociální nejistoty. (Macek, 2003) 3.1 Riziková mládež Často se setkáváme vážným sociálním problémem v podobě tzv. „rizikové mládeže“. Vzhledem k dnešnímu životnímu stylu nemá poměrně velká část rodičů kontrolu nad trávením volného času svých dětí. Nemá-li dítě zájem o navštěvování organizací nabízejících různé zájmové činnosti. Dostává se velmi často do styku s různými subkulturami, kde se mohou vyskytovat sociálně patologické jevy, jakými jistě jsou drogová závislost, alkoholismus, kouření, kriminalita a delikvence, patologické hráčství, virtuální drogy, šikanování, vandalismus, a jiné formy násilného chování mezi které patří například xenofobie, rasismus, intolerance a antisemitismus, záškoláctví, sexuální rizikové chování, sebevraždy, šikana a nově i kyberšikana. Do skupiny ohrožené riziky spadají především děti a mládež ze sociokulturně znevýhodněného, či jinak nepodnětného prostředí. Sociálně znevýhodněnou skupinou označujeme děti a mládež pocházející z dysfunkčních rodin. Mohou to být rodiny, v nichž mají rodiče nedostatečné vzdělání, rodiče alkoholici apod. Tyto děti vyrůstají v podmínkách, které nepodporují jejich intelektový, mravní ani citový rozvoj. K této skupině bývají řazeni mladí lidé dlouhodobě nezaměstnaní, děti z určitých čtvrtí velkých měst, kde se tvoří ghetta apod. (Průcha, 2000) Labáth (2001, s. 11) definuje rizikovou mládež jako: „dospívající, u kterých je, následkem spolupůsobení více faktorů, zvýšená pravděpodobnost selhání v sociální a psychické oblasti.“ Macek (2003) uvádí, že na adolescenci jako takovou je potřeba začít nahlížet jako na velmi citlivé období pro rozvoj rizikového a problémového chování. Nejčastější typy rizikového chování mládeže podle Světové zdravotnické organizace: (Provazník, 1998) · zneužívání návykových látek (nikotin, alkohol, drogy), · negativní chování v oblasti reprodukční (předčasný sex a s ním spojené střídání partnerů, riziko pohlavních nemocí a předčasného otěhotnění), · negativní psychosociální chování (poruchy chování, agresivita až kriminalita, úrazy, deprese až sebevražedné jednání, poruchy školního prospívání, nedokončení školní docházky, následná nezaměstnanost). 3.2 Delikvence mladistvých Delikvencí rozumíme úmyslné antisociální jednání, páchání činů, které jsou v rozporu s právními nebo mravními normami určité společnosti (Jedlička a kol.,2004) Delikvence mladistvých je právě takové chování dospívajících – mladistvých (15 – 18let), které náš zákon označuje jako trestný čin. Trestní odpovědnost je v České republice od 15 let, do této doby jsou za své děti trestně zodpovědní rodiče, případně zákonní zástupci. Od ledna r. 2004 platí zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Tím rozumíme děti do 15 let, které mohou být, spáchají-li trestný čin, postaveny před soud. Těmto delikventům může být uložena ochranná výchova ve výchovném ústavu. Mladiství mezi 15 a 18 lety jsou umísťováni do věznic, které podléhají zvláštnímu režimu. Řešení nepříznivého stavu ve vývoji kriminality dětí a mládeže vyžaduje plně respektovat skutečnost, že zásadní vliv na formování osobnosti dítěte má rodina. Pokud rodina neplní svou funkci, dítě zpravidla strádá, prožívá zklamání. Uspokojování jeho potřeb bývá ohroženo. V důsledku toho může mít problémy s orientací v mezilidských vztazích. Takový jedinec často neumí čelit déle trvajícím neúspěchům a stresu, neumí přijímat zodpovědnost za své chování. Na základě těchto vlivů se může vyvíjet nenávist a agresivita.(Němec, 2004) Mezi nejvýznamnější příčiny delikventního chování dětí a mládeže patří: · Převážně děti z náhradní rodinné péče, nedostatek citu, · základní vážné nedostatky v rodině, · vrozené dispozice – agresivní chování, · negativní vlivy party. Často se ale jedná o souhrn více příčin. Specifické znaky trestné činnosti mládeže: Způsob páchání trestné činnosti mládeže je determinován věkem pachatelů. Z tohoto pohledu se mezi mladistvými pachateli projevují určité zvláštnosti: · Příprava trestné činnosti je nedokonalá, obvykle schází prvek plánování. · Trestná činnost je častěji páchána se spolupachateli a ve skupině. · Pachatelé často odcizují předměty, které momentálně nepotřebují, nebo které se jim vzhledem k věku líbí. · Chování mladistvých pachatelů se vyznačuje neúměrnou tvrdostí, která s projevuje devastací, ničením předmětů a znehodnocením zařízení. Náprava a výchova: · soud většinou poskytuje ochranou výchovu v ústavech · zákon poskytuje mladistvím zvláštní ochranu a umožňuje jim tedy i převýchovu, narozdíl od dospělých, kteří jsou za své činy výhradně trestáni · je nezbytné aby s nimi pracovaly vysoce kvalifikovaní pracovníci – pedagogové, psychologové. 3.3 Druhy rizikového chování Mezi oblasti nejčastějšího rizikového chování adolescentů se řadí nejčastěji: · drogová závislost, alkoholismus a kouření, · kriminalita a delikvence, · patologické hráčství (gambling), · virtuální drogy (počítače, televize, video a DVD přehrávače), · šikanování, vandalismus a jiné formy násilného chování, · xenofobie, rasismus, intolerance a antisemitismus, · záškoláctví, · poruchy příjmu potravy, · sexuální rizikové chování (včetně předčasného mateřství a rodičovství), · sebevražedné pokusy a dokonané sebevraždy. K těmto oblastem a formám rizikového chování se nově zařazují také rizikové sporty a rizikové chování adolescentů při řízení vozidel. Každý z okruhů problémového chování má svá specifika, svoje příčiny a genezi. Zjišťování a hodnocení patologického jednání je obtížné, protože je často skryté (například šikana, která je často bagatelizovaná; její odhalování, dokumentování a prokazování je poměrně obtížné, dále také například drobné krádeže v obchodech i na ulici atd.). Jejich počty jsou pouze odhady. K těmto oblastem se v poslední době i nově řadí rizikové sporty. Každý s uvedených okruhů problémového chování má své příčiny, specifika a genezi. 3.3.1 Možnosti intervence Existuje celá řada řešení právě takovýchto projevů rizikového chování. V méně závažných případech mohou jedinci s rodinnými příslušníky navštěvovat pedagogicko - psychologické poradny, k dispozici jsou rodičům i dětem také poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Pro ohrožené děti a mládež je ve větších městech možné najít pomoc i u některých občanských sdružení, obecně prospěšných organizací apod., které poskytují služby např. v rámci nízkoprahových zařízení a terapeutických komunit, a právě nízkoprahové kluby pro děti a mládež budou tématem následujících kapitol. 4. Nízkoprahové kluby pro děti a mládež v ČR Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež spadají do systému sociálních služeb. Dle zákona o sociálních službách (zákon č.108/2006 Sb.) nízkoprahová zařízení pro děti a mládež patří mezi služby sociální prevence. Tato zařízení poskytují ambulantní služby, popřípadě terénní služby dětem a mládeži ohroženým sociálním vyloučením. Služba je určena rizikovým, neorganizovaným dětem a mládeži ve věku od 6 do 26 let. Jsou tedy ohroženi sociálně - patologickými jevy nebo mají vyhraněný životní styl neakceptovaný většinovou společností. Základním prostředkem pro navázání kontaktu s cílovou skupinou je nabídka volnočasových aktivit. Cílem této služby je zlepšit kvalitu života těmto dětem předcházením, snížením sociálních a zdravotních rizik souvisejících s jejich způsobem života, umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky, aby v případě zájmu mohli řešit svoji nepříznivou sociální situaci. Služba obsahuje výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje bezúplatně. 4.1 Historie nízkoprahových klubů v České republice Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (dále jen NZDM) jsou v naší republice institucí poměrně novou, etablující se zhruba od druhé poloviny devadesátých let minulého století. K jejich velkému rozvoji došlo na konci devadesátých let, někdy v období let 1999 – 2002. Kořeny vzniku těchto zařízení je ale nutné hledat ještě dříve, a to někdy v polovině devadesátých let. Velký význam pro vznik zařízení, v té době ještě neoznačovaných jako nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, ale jen kluby pro děti a mládež, měla v té době se rozvíjející práce na ulici, tedy streetwork, která se v těchto letech začala formovat, a to především na úrovni státu. Na základě usnesení vlády č. 341/94, k Programu sociální prevence a prevence kriminality, byla právě od roku 1994 jako experiment zavedena funkce sociálního asistenta. Sociální asistent byl zřízen jako článek sociální prevence, který měl představovat specifikou terénní sociální práci s dětmi staršího školního věku a mládeží ohroženou nebo již zasaženou sociálně patologickými jevy. Sociální asistent byl tehdy definován jako specializovaný pracovník okresních, obvodních, magistrátních nebo městských úřadů, který pracuje s cílovými skupinami v místech a časech, kdy a kde se obvykle vyskytují. Cílovou skupinou se v tomto případě rozuměly děti a mladiství žijící rizikovým způsobem života. Jednalo se především o děti staršího školního věku, mladistvé a případně i mladé dospělé, kteří trávili většinu svého volného času na ulici. Byla to zejména skupina dětí a mládeže bez smysluplného trávení volného času, s asociálními či antisociálními prvky chování, obtěžující okolí, v nápadném provokujícím oblečení, a podobně. Streetwork ale nefungoval jen na úrovni státní správy a samosprávy. Paralelně se zavedením sociálních asistentů se streetwork začal rozvíjet na úrovni nestátních organizací – mezi prvními nestátními organizacemi, které práci na ulici začaly zavádět, byla v tomto případě zařízení pracující s drogově závislými, a teprve později se metoda sociální práce rozšířila i na jiné cílové skupiny, například prostitutky, bezdomovce, Romy, neorganizované děti a mládež na ulici, apod. V této době nikdo přesně nevěděl, jak streetwork dělat, protože systematické vzdělávání v dané problematice zatím scházelo, ani příslušné odborné školy neměly ve svých přednáškách zařazenou problematiku streetwork. Proto byla snaha navázat kontakty s kolegy ze zahraničí, kde tato práce měla delší tradici. Na základě vzdělávání a pod přímou inspirací navštívených center mládeže v Sasku začali sociální asistenti od roku 1995 budovat svá zázemí, kam se svými klienty přecházeli z ulice, to znamená právě první „nízkoprahová centra pro děti a mládež“. Podobně jako v případě streetworku je potřeba zmínit, že některá zařízení pro děti a mládež vznikla v této době na úrovni nestátních organizací. Další nestátní zařízení pak začala postupně vznikat a rozvíjet se. Za další velmi významný moment, který přímo ovlivnil rozvoj v oblasti nízkoprahových klubů, byly přímé grantové programy nadací. V rámci těchto programů přišla do klubů významná finanční podpora. Nadační peníze hrály tehdy významnou roli v rozpočtech nízkoprahových a dalších klubů pro děti a mládež, protože ostatní zdroje financí, získané od samospráv i orgánů státní správy, byly minoritní. Na konci devadesátých let tak přišla vlna, při níž vznikla a pevně se usadila další zařízení pro děti a mládež. Bez takto cíleně zaměřené finanční podpory nadací by se rozvoj v oblasti nízkoprahových zařízení pro děti a mládež určitě nedostal tak rychle dopředu. Jedním z posledních významných kroků v historii nízkoprahových zařízení a klubů bylo založení pracovní skupiny nízkoprahových zařízení pro děti a mládež v rámci České asociace streetwork. Česká asociace streetwork byla založena v dubnu 1997 jako profesní organizace, která sdružovala odborníky z praxe i teoretických pracovišť působících v oblasti streetwork. Jejím cílem bylo vytvořit platformu pro odborný dialog na všech úrovních, zastřešovat supervizi, rozpracovávat metodiku streetwork, ale také rozvíjet vzdělávání a výměnu informací. Postupně se v rámci České asociace streetwork začala řešit i problematika nízkoprahových zařízení pro děti a mládež. Důvodem vzniku pracovní skupiny, která byla formálně zaštítěna Českou asociací streetwork, byla potřeba sebedefinování se jako nízkoprahových zařízení pro děti a mládež, vymezení se od ostatních činností s dětmi a mládeží a stanovení měřítek kvality. Vytvořená pracovní skupina, jejímiž členy byli v převážné míře pracovníci NZDM z celé ČR, si vytkla vlastně jeden úkol – vytvořit standardy nízkoprahových zařízení pro děti a mládež. V průběhu roku 2001 pracovní skupina rozdělená na čtyři podskupiny vytvořila pracovní verzi standardů, které v této podobě existují prakticky stále. Na základě pracovní verze standardů se rozběhly další kroky a činnosti, který vedli dokončení standardů NZDM včetně definování „nízkoprahovosti“. Činnost pracovní skupiny měla pro další rozvoj nízkoprahových zařízení zásadní význam. Zařízení, která byla do té doby často a na řadě míst poznamenána velkým entuziasmem a velkou angažovaností pracovníků, se pod tlakem vznikajících materiálů, informací i odborného dialogu začala profesionalizovat, zkvalitňovat svoji práci, zvyšovat odbornou úroveň svých pracovníků i poskytovaných služeb. 4.2 Charakteristika NZDM Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež spadají do systému sociálních služeb. Dle zákona o sociálních službách (zákon č.108/2006 Sb.) nízkoprahová zařízení pro děti a mládež patří mezi služby sociální prevence. Tato zařízení poskytují ambulantní služby, popřípadě terénní služby dětem a mládeži ohroženým sociálním vyloučením. Služba je určena rizikovým, neorganizovaným dětem a mládeži ve věku od 6 do 26 let. Jsou tedy ohroženi sociálně - patologickými jevy nebo mají vyhraněný životní styl neakceptovaný většinovou společností. Základním prostředkem pro navázání kontaktu s cílovou skupinou je nabídka volnočasových aktivit. Cílem této služby je zlepšit kvalitu života těmto dětem předcházením, snížením sociálních a zdravotních rizik souvisejících s jejich způsobem života, umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky, aby v případě zájmu mohli řešit svoji nepříznivou sociální situaci. Služba obsahuje výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje bezúplatně. Pojem nízkoprahovost obvykle znamená, že poskytovatel služby, v našem případě se jedná především o péči, pomoc a intervenci, organizuje a uspořádá službu tak, aby byla umožněna její maximální přístupnost a fyzická dostupnost. Principy nízkoprahovosti podle Herzoga: · zařízení vytváří prostředí, které je svým charakterem a umístěním blízké přirozenému prostředí cílové skupiny · pro omezení přístupu klienta ke službě není důvodem pasivita či názorová odlišnost · klient má možnost zůstat v anonymitě · jakákoliv dokumentace obsahující osobní údaje klienta musí být vedena s klientovým souhlasem a s právem do ní nahlížet · zařízení získává jen ty údaje klienta, které jsou stanoveny jako nezbytné pro poskytování odborných a kvalitních služeb · pro užívání služby není podmínkou členství ani jiná forma registrace · pravidelná docházka do zařízení není podmínkou užívání služby (klienti mohou přicházet a odcházet v rámci otevírací doby zařízení podle svého uvážení) · klient není povinen zapojit se do připravených činností · služby sociálního charakteru jsou poskytovány bezplatně · provozní doba služby odpovídá potřebám klienta (je otevřeno v době, kdy klient má podmínky přijít do zařízení, jak z hlediska dne, tak měsíce a roku) · provozní doba služby je stabilní a nedochází k jejím náhlým výpadkům · službu může využít kdokoliv z cílové skupiny bez omezení, pokud svým chováním a jednáním neomezuje a neohrožuje sám sebe, ostatní klienty, pracovníky či efektivitu služby Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež tedy realizují nabízené služby právě tak, aby byla umožněna maximální přístupnost. Snahou je odstranit časové, prostorové, psychologické a finanční bariéry, které by bránily cílové skupině vyhledat prostory zařízení či využit nabídky poskytovaných služeb. Služba je určena dětem a mládeži, které se ocitly v obtížné životní situaci nebo jsou jí ohroženy. Dále je určena těm, kteří nemají chuť k vyhledání standardní formy institucionalizované pomoci a péče. Jde zde o navazování kontaktu, poskytování informací, odbornou pomoc, podporu a vytváření podmínek pro sociální začlenění, případně o pozitivní změnu v způsobu života. Jedná se o stacionární formu sociální služby nízkoprahového charakteru. Herzog uvádí, že nízkoprahová zařízení pro děti a mládež jsou zařízeními s nízkoprahovým režimem, což znamená, že poskytují veřejně prospěšné služby zaměřené na cílovou skupinu neorganizovaných dětí a mládeže formami kontaktní práce, sociální pomoci a psychosociální podpory, které jsou kombinovány s nabídkou volnočasových aktivit. Nízkoprahové kluby jsou v převážné většině případů nestátními neziskovými organizacemi, které se věnují práci s mládeží v jejím volném čase a tím se snaží předcházet sociopatologickým jevům. V rámci dané lokality se nízkoprahové kluby specializují a zaměřují na stanovenou cílovou skupinu a to samozřejmě s ohledem na vlastní možnosti. 4.3 Nízkoprahové kluby v systému primární prevence v ČR Primární prevencí rozumíme dle strategie prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže v působnosti resortu školství mládeže a tělovýchovy na období 2005-2008 veškeré konkrétní aktivity realizované s cílem předejít problémům a následkům spojeným se sociálně patologickými jevy, případně minimalizovat jejich dopad a zamezit jejich rozšíření. Strategie prevence sociálně patologických jevů klade důraz na: 1) specifickou primární prevenci Systém aktivit a služeb, které se zaměřují na práci s populací, u níž lze v případě jejich absence předpokládat další negativní vývoj, a který se snaží předcházet nebo omezovat nárůst jeho výskytu. Součástí systému jsou standardy primární prevence, od jejichž naplňování při preventivních aktivitách se očekává dodržení potřebné úrovně a kvality daných aktivit. Specifické primárně-preventivní programy v oblasti prevence jsou tedy programy, které se explicitně zaměřují na určité cílové skupiny a snaží se hledat způsoby, jak předcházet vzniku a rozvoji sociálně patologických jevů. Specifičnost programů je dána nutností zaměřit se na určitou cílovou skupinu, jevící se jako ohroženější či rizikovější, než skupiny jiné. Programy specifické primární prevence jsou všechny takové programy, které by neexistovaly, kdyby neexistoval problém sociálně patologických jevů. 1) nespecifickou primární prevenci Tou se rozumí aktivity, které tvoří nedílnou součást primární prevence a jejímž obsahem jsou všechny metody a přístupy umožňující rozvoj harmonické osobnosti, včetně možnosti rozvíjení nadání, zájmů a pohybových a sportovních aktivit. Programy nespecifické prevence (např. různé volnočasové aktivity) by existovaly a byly žádoucí i v případě, že by neexistovaly sociálně patologické jevy, tj. bylo by i v takovém případě smysluplné tyto programy rozvíjet a podporovat. Jako primární prevence jsou s úmyslem získání finančního příspěvku velmi často prezentovány nejrůznější volnočasové aktivity. Institucí zabývající se primární prevencí v České republice je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. To může na různých úrovních spolupracovat s příslušnými resorty Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva vnitra, Ministerstva práce a sociálních věcí či s Ministerstvem obrany a nadresortními orgány (Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky při Úřadu vlády a Republikový výbor prevence kriminality při Ministerstvu vnitra – v těchto orgánech jsou zastoupeny všechny věcně příslušné resorty). Meziresortní spolupráce je rozšířena o Ministerstvo financí a Ministerstvo spravedlnosti. Na vertikální úrovni ministerstvo metodicky vede a koordinuje síť koordinátorů, tvořenou krajskými školskými koordinátory prevence (pracovníci odborů školství, mládeže a tělovýchovy krajských úřadů), metodiky prevence (pracovníci pedagogicko-psychologických poraden) a školními metodiky prevence (vybraní pedagogové ve školách a školských zařízeních). Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež se tedy snaží v rámci primární prevence provázet děti a mládež v období jejich dospívání a pomáhá jim poznání sebe sama, dále nabízí pomoc v oblasti rodinných vztahů, ve škole a v oblasti kamarádských vztahů. 4.4 Služby nabízené v nízkoprahových klubech Nízkoprahově nabízené služby zahrnují rozsáhlý rejstřík metod, přístupů a strategií. Nejznámějšími z nich jsou terénní práce – streetworku, která pracuje s cílovou skupinou v jejím prostředí a kontaktní centra pracující především s drogově závislými nebo mladými prostituty a v neposlední řadě také preventivně orientovaná nízkoprahová „volnočasová“ zařízení či komunitní centra, která pracují s neorganizovanou mládeží. Služby nabízené v nízkoprahových klubech jsou dětem a mládeži poskytovány zcela zdarma. Nízkoprahové služby se podle Klímy od standardních služeb liší především ve tří různých úhlech: 1. Z hlediska zamýšlených cílů – ty bývají formulovány pragmatičtěji, než je tomu u jiných výchovně vzdělávacích nebo sociálních aktivit 2. Z hlediska dostupnosti služby – snaží se co nejvíce přiblížit uživateli 3. Z hlediska specifického přístupu pracovníků ke klientům jejich problémům 4.4.1 Konkrétní služby Nízkoprahové kluby poskytují dle Herzoga (2004) jistý typ sociálních služeb, mezi tyto služby patří: Kontaktní práce Jde o vytvoření základního pracovního rámce potřebného pro realizaci konkrétní služby. Jedná se o specifický druh kontaktu s klientem, který má za cíl vytvořit dostatečnou vzájemnou důvěru a podmínky, potřebné pro rozvíjení kontaktu a poskytování dalších služeb. Součástí kontaktní práce je hledání a upevňování hranic komunikace s klientem a kultivování jeho schopnosti vyjádřit své potřeby a naučit se využívat existující nabídky služeb. Kontaktní práce má nejčastěji podobu rozhovoru v kontaktní místnosti. Lze dělit na: · kontaktní práce v kontaktní místnosti · kontaktní práce v klubu · navázání prvního kontaktu · kontaktní práce na ulici Situační intervence Sociálně pedagogická práce v situacích s výchovným obsahem, které vznikají v prostoru zařízení. Pracovník při nich vstupuje do interakcí, které nastávají mezi uživateli služby, přináší podněty, reflektuje situaci a používá další techniky, které vytváří či zvýrazní výchovný efekt situace. Informační servis klientovi Poskytování specifických informací pracovníkem klientovi, nejlépe v kontaktní místnosti. Informační servis je prováděn ústní formou, může být doplněn také písemnou formou – letáky, vytištění údajů. Tématicky mohou být informace zaměřeny na základní instrumentální témata (např. škola, rodina, shánění brigády, vztahy), sociálně právní a zdravotní témata (právní normy, bezpečný sex, rizika užívání návykových látek) nebo specifická témata – dle dohody s klientem. Poradenství Odehrává se formou rozhovoru s klientem nejlépe v samostatné místnosti, obsahuje vyhodnocení situace, nabídku rady, informací a řešení vedoucí k odstranění obtíží. Jde o řešení aktuálních problémů a zvyšování kompetence klienta tyto problémy řešit. Poradenství v NZDM se nejvíce zaměřuje na záležitosti vztahů, rodiny, sexu, návykových látek, školy, volného času, sociálně právní a jiné. Krizová intervence / Pomoc v krizi Řešení krizové situace, vzniklé v životě klienta. Jde o diagnosticko-terapeutický přístup přispívající ke zvládnutí psychické krize. Může jít o pozorování chování klienta s důrazem na posouzení aktuálního psychického stavu, rozhovor směrovaný k základní orientaci v příčinách krizového stavu, cílenou intervenci zaměřenou na zvládnutí potíží. Intervence obsahuje také návrh opatření. Rozsah intervence závisí na tom, zda pracovník je kvalifikován pro krizovou intervenci. Pracovník bez kvalifikace poskytne klientovi v krizi pomoc pouze v rozsahu akutní intervence s odkázáním na odborníka (eventuelně doprovodem). Zprostředkování dalších služeb Jedná se o dojednání návazné služby v zařízeních návazné péče, fyzický doprovod do těchto zařízení a asistenci při jednáních v těchto zařízeních. Kontakt s institucemi ve prospěch klienta jedná se intervence realizované pracovníkem (ústně, telefonicky, písemně) u institucí návazné péče nebo dalších institucí, které ovlivňují klientův život. Kontakt je realizován se souhlasem a vědomím klienta (nejlépe za jeho přítomnosti). Případová práce - dlouhodobá individuální práce. Případová práce se děje plánovaně, při zachování tohoto postupu: · společné vydefinování kontraktu · vytvoření individuálního plánu a stanovení podmínek kontraktu, · vedení dokumentace, s kterou je klient obeznámen · pravidelné revize kontraktu s klientem (zda se naplňuje kontrakt) · práce je časově ohraničená, je stanoven její začátek a konec · konzultace vedení případu klienta na intervizních a supervizních setkáních týmu · pravidelná reflexe Skupinová práce / práce se skupinou cílená aktivita poskytovaná skupině klientů, zaměřená na rozvoj psychosociálních dovedností, časově (prostorově) ohraničená Práce s blízkými osobami poradenství, informační servis poskytované blízkým osobám klienta (rodiče, přátelé, kamarádi …), realizované pouze se souhlasem klienta. Pobyt v zařízení rozumí se jím pobyt klienta bez čerpání dalších služeb. Klientovi je poskytováno, teplo, světlo, místo k sezení a odpočinku, základní zázemí, sociální zařízení, eventuelně občerstvení. Zároveň je klientovi umožněna realizace osobních aktivit. Volnočasové aktivity Jde o aktivity, poskytující náplň volného času klientů, které nespadají do jiných výkonů NZDM. Existuje tato hierarchie aktivit: · Základní jednoduché instrumentální aktivity, které klient realizuje z vlastní vůle a vlastní aktivitou, pracovníci je pouze zprostředkovávají (např. zapůjčí vybavení). Jedná se např. o poslech hudby, kreslení v běžných prostorách klubu, pouštění filmu, který si klienti sami vybrali. · Složitější volnočasové aktivity, které realizuje klient z vlastní vůle a vlastní silou. Pracovníci je pouze zprostředkují nebo poskytnou podporu, aby je klient mohl smysluplně využívat. Tyto aktivity jsou vytvářeny na základě zájmu a potřeb klientů a s jejich spoluúčastí. Jedná se například o hudební zkušebnu, výtvarnou dílnu, počítačovou místnost. Tyto aktivity mohou klienti vykonávat samostatně, bez instruktáže pracovníka. · Akce, které iniciovali sami klienti, a u jejich realizace dochází ke kooperaci mezi klienty a pracovníky. Pracovníci usilují o zvýšení organizačních dovednosti klientů a jejich seberealizaci. · Akce, které slouží k propagaci zařízení nebo zpestření rutiny (každodennosti) klubu – koncerty, turnaje atd. Připravují je sami pracovníci klubu a pokud je to možné, zapojují do realizace klienty · Dílny – pravidelné či nepravidelné akce, na nichž je zajištěn lektor (interní nebo externí) pracovník. Klient může dílnu vyhledat a volně se zapojit do nabízených aktivit. · Preventivní, výchovné a pedagogické programy - jde o speciální programy vytvořené dle specifických potřeb cílové skupiny a dané lokality. Preventivními programy jsou myšleny tzv. programy specifické prevence. Jedná se o: · Jednorázové či příležitostné programy Diskuse, beseda, komponovaný pořad a podobné aktivity realizované v zařízení buď interními nebo externími pracovníky. · Dlouhodobé programy Programy především obsahují předávání specifických znalostí, nácvik specifických dovedností a chování. Jejich uplatňování probíhá prostřednictvím standardních výkonů NZDM, především: kontaktní práce, situační intervence, informační servis klientovi, poradenství, besedy, diskuse, komponované pořady. Tyto složky jsou vzájemně provázány. Součástí je evaluace výsledků. · Doučování Doučování školní či mimoškolní látky, eventuelně některých osobních či společenských návyků (např. hygiena, schopnost hospodařit s penězi apod.). Základní formou je doučování individuální. Doučování skupiny lze realizovat pouze na základě velmi specifických potřeb cílové skupiny a lokality (např. v sociálně vyloučených lokalitách, kde chybí další zařízení v rámci sítě služeb). Doučování může být dlouhodobé (např. pravidelná pomoc s přípravou na reparát) nebo krátkodobé (asistence s domácí úlohou). 4.4.2 Cíle NZDM Cílem NZDM je podle Herzoga (2004) dětem a mládeži zabezpečit: · podporu pro zvládnutí obtížných životních událostí · snížení sociálních rizik vyplývajících z konfliktních společenských situací, životního způsobu a rizikového chování · zvýšení sociálních schopností a dovedností · podporu sociálního začlenění do skupiny vrstevníků i do společnosti, včetně zapojení do dění místní komunity · nezbytnou psychickou, fyzickou, právní a sociální ochranu během pobytu v zařízení a podmínky pro realizaci osobních aktivit. Cílem je tedy zkvalitnění způsobu trávení volného času dětí a mládeže, které nemají zájem o členství v jakékoli z organizací nabízejících programy pro volný čas a ani se nechtějí vědomě zapojovat do činností, které mají charakter pravidelných setkání. Jde zejména o to, nenásilnou formou tyto děti naučit, jak co nejefektivněji nakládat se svým volným časem, předcházet a zmírnit rizikové chování mladých lidí a rozvíjet jejich sociální dovednosti podporující zdravý způsob života. Řád a pravidla nízkoprahového zařízení I přesto, že se centra snaží vytvořit co možná nejsvobodnější a nejméně omezující podmínky pro své klienty, pro kvalitní chod zařízení je nutné, aby zde existoval určitý řád a systém, kterým by se jak klient tak pracovníci zařízení řídili. Tento řád je uplatňován především v konfliktních situacích, které mohou s klienty vznikat. Převážná většina nízkoprahových center si vytváří vlastní pravidla provozu. V prostorách zařízení většinou platí zákaz užívaní alkoholu, tabákových výrobků a distribuce nelegálních návykových látek. Pro bezproblémové soužití klientů je zakázaná šikana, násilí, napadání, diskriminace či jakékoli podobné narušování práv a svobod jiného klienta navštěvujícího klub.Pokud klienti poruší tyto pravidla může jim být vstup do zařízení odepřen. Pro některé klienty mohou být pravidla z počátku problém, mohou se jimi cítit omezováni. Juraj Šandor uvádí, jak mohou pravidla pozitivně působit na klienty tím, že u nich podporují rozvoj sebekontroly a zodpovědnosti. Pravidla by do jisté míry měla klientům sloužit jako návod na správné chování v klubu, a tím sloužit jako prevence konfliktních situací, nebo pomáhat při jeho jednodušším řešení. Hlavní funkce pravidel je samozřejmě ochranná. Pravidla chrání jak klienty, tak i pracovníky centra, chrání i majetek a vybavení zařízení. K získání efektivních výsledků by pravidla měla splňovat určitou formu. V prvé řadě by měla být srozumitelná klientům a měla by vzniknout na základě společné dohody. V některých centrech se klienti sami podílejí na tvorbě pravidel, čímž je pro ně zajištěna jejich lepší srozumitelnost i efektivnost. Pravidla by měla být formálně zaznamenaná, aby mohla být považována za závazná. Někdy se pro jejich snadnější dodržování používá vizualizace: pravidla jsou zpracována formou plakátu nebo myšlenkových map, a jsou umístěna na viditelném místě v klubu. Tyto plakáty mohou klienti klubu sami vytvářet. Šandor uvádí šest základních bodů, které by měla pravidla obsahovat: · práva klienta při užívání služby · činnosti a chování, které jsou v klubu zakázané · sankce za porušení pravidel · postup sankcionování · možnost a postup při stížnosti klienta · možnost odvolání Nízkoprahová zařízení se řídí zákonem o sociálně-právní ochraně dětí, a jsou proto odpovědná za jejich bezpečnost. Díky existujícím pravidlům a řádu jsou schopna své klienty lépe chránit. 4.4.3 Personální zabezpečení Zaměstnanci tvořící tým nízkoprahového klubu bývají především lidé ve věkové hranici mezi 22 až 30 lety. Je to z důvodu toho, aby k sobě klienti a pracovníci klubu měli nejen věkově, ale i názorově blízko. V týmu zpravidla působí vedoucí zařízení, kontaktní pracovníci klubu a terénní sociální pracovníci (streetworkwer). Každý pracovník by měl mít odpovídající vzdělání k vykonávání dané profese. Úroveň vzdělání určují jak standardy NZDM, tak i samotní zřizovatelé jednotlivých NZDM. Možnosti vzdělávání kontaktních pracovníků a terénních sociálních pracovníků: pregraduální vzdělávání: · studium na Středních pedagogických školách, · studium na Vyšších odborných školách, · studium na Vysokých školách v oborech: Pedagogika, Speciální pedagogika, Sociální pedagogika, Sociální práce a příbuzných oborech. specializované vzdělávání: · absolvování specializovaných akreditovaných kurzů, · rekvalifikace prostřednictvím Úřadů práce, · odborné stáže, · vyškolování pracovníků. Po roce 1989, jak se zmiňuji na začátku této kapitoly, nebyl na vzdělání pracovníků NZDM kladen příliš velký důraz. To však v 90. letech - vzniká ČAS, nabralo zlepšující se tendenci. Organizace NZDM v současné době po svých pracovnících vyžadují odpovídající úroveň vzdělání. Důležitou roli v oblasti pracovního týmu zde hraje supervize. Jedná se o formu odborné přípravy na určitá povolání, kdy adept nebo začátečník pracuje v reálných podmínkách pod dohledem, popř. vedením zkušenější osoby. (Kopřiva, 1997) 4.5 Streetwork Jedná se o specifickou metodu práce s klientem, o takzvanou práci na ulici, která rovněž spadá do oblasti nízkoprahových programů a tedy nabízí své služby v terénu to znamená na místech, kde se mládež setkává. Velký význam pro vznik nízkoprahových zařízení pro děti a mládež měl právě streetwork, který se začal u nás formovat, a to především na úrovni státu. Na základě usnesení vlády č. 341/94, k Programu sociální prevence a prevence kriminality, byla od roku 1994 experimentálně zavedena funkce sociálního asistenta. Sociální asistent byl zřízen jako článek sociální prevence, který měl představovat specifikou terénní sociální práci s dětmi staršího školního věku a mládeží ohroženou nebo již zasaženou sociálně patologickým vývojem.Od roku 1994 působí streetworkeři při městských a okresních úřadech a jsou metodicky řízení Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR. Je nutné v této souvislosti dodat, že streetwork nebyl jen na úrovni státní správy a samosprávy, ale že paralelně se zavedením sociálních asistentů se streetwork začal rozvíjet na úrovni nestátních organizací – mezi prvními nestátními organizacemi, které práci na ulici začaly zavádět, byla v tomto případě zařízení pracující s drogově závislými, a teprve později se metoda sociální práce rozšířila i na jiné cílové skupiny, například prostitutky, bezdomovce, Romy a neorganizované děti a mládež na ulici. 4.6 Romové v nízkoprahových centrech Romové stejně tak jako tvoří specifickou minoritou v rámci naši majoritní společnosti, jsou také specifickou a významnou klientelou nízkoprahových zařízení. Specifika chování Romů v centrech: Jedním z hlavních problémů romských klientů bývá jejich integrace do kolektivu. Jelikož Romové vytvářejí svá vlastní společenství, problematicky se začleňují do neromského kolektivu. V rámci své skupiny se Romové společně rozhodují, jednají, baví se a zároveň nesou i kolektivní vinu v případě, že něco provedou. Své činy často nepřiznají a snaží se lhát. Lhavost je uváděna jako jeden z typů přirozeného jednání Romů. Charakterové vlastnosti romských dětí: · typický je zvýšený temperament, · problémy se soustředěním a pozorností, · neustálý neklid, · spontaneita reakcí · menší kontrola chování. Uvedené znaky ale jsou typické i pro velkou část neromských klientů, v podstatě se příliš neliší od klientů, kteří pochází z narušených rodin.“ Nejběžnější problémy při práci s Romy jsou: · agresivní či nevhodné chování vůči ostatním klientům, · problémy s přijmutím pravidel v klubu a pochopením jejich významu, · problémy s autoritou vedoucího klubu · porušování pravidel chování mezi klienty (verbální agresivita, vyhrožování, atp.) Tyto problémy často vycházejí z již zmiňovaných nedostatků rodinného a sociálního prostředí dětí, z výchovných nedostatků a osobnostních vlastností. Velkou část tohoto problematického chování však v některých situacích můžeme považovat za obranné mechanismy. Bakalář uvádí tři hlavní principy, které vedou ke společenské rezignaci, negaci, nihilismu a hostilitě Romů. Jsou to: ukřivděnost či odmítání jakýchkoliv alternativních možností nápravy a pomoci, izolovanost, kdy se často jedná o dobrovolnou sociální segregaci, a ostré konfrontace, ve kterých je za univerzálního viníka považován „gadžo“. Tyto faktory úzce souvisí se změnami romské identity, a myslím si, že se silně projevují i u dětí a mládeže v nízkoprahových klubech. 4.7 Nízkoprahový klub pro děti a mládež Rachot Rachot je místo, které se snaží poskytnout dětem a mladým lidem chráněný prostor pro trávení volného času, různé formy volnočasových aktivit a podporu při zvládání obtížných životních situací. Nízkoprahový klub pro děti a mládež s původním názvem Arteen vznikl v září 2003 jako logická reakce na stále se zhoršující situaci v oblasti sociálně patologických jevů mezi mladými lidmi, jako je například šikana, zneužívání návykových látek, vandalismus, apod. Historie klubu Zřizovatelem našeho klubu je Obecně prospěšná společnost Pontis Šumperk o.p.s., která byla založena Městem Šumperk v roce 1999. Jejím posláním je poskytovat a dále rozvíjet potřebné sociální služby ve městě Šumperku. Střediska Pontis Šumperk o.p.s.: · Dům s pečovatelskou službou Alžběta · Dům s pečovatelskou službou Tereza · Dům s pečovatelskou službou Markéta · Denní centrum pro seniory · Kavárnička pro seniory · Klub důchodců · Informační středisko pro seniory · Půjčovna kompenzačních pomůcek · Středisko osobní hygieny · Dům pro matky s dětmi v tísni · Krizový byt pro ženy · Sociální byt · Ubytovna pro občany v nouzi · Kontaktní centrum Krédo · Společenské středisko Sever · Nízkoprahový klub Rachot Nízkoprahový klub pro děti a mládež s původním názvem Arteen vznikl v září 2003 jako logická reakce na stále se zhoršující situaci v oblasti sociálně patologických jevů mezi mladými lidmi, jako je například šikana, zneužívání návykových látek, vandalismus, apod. Původně byl Nízkoprahový klub pro děti a mládež součástí činnosti KC Krédo, při kterém několik měsíců fungoval. Potom, co klub získal svou klientelu docházejících mladých lidí a množství nasmlouvaných interaktivních besed pro ZŠ ze Šumperka a okolí, bylo vhodné a potřebné tyto dvě aktivity oddělit. Zejména kvůli tomu, aby nedocházelo ke kontaktům mezi klienty KC a nízkoprahového klubu a také kvůli tomu, že Arteen byl od září 2004 schopen fungovat jako samostatné středisko Pontis Šumperk o.p.s. Cílová populace Cílovou populací klubu Rachot jsou děti a mládež ve věku 12 - 20 let, zejména neorganizované skupiny s rizikovým trávením volného času. Rachot se zaměřuje především na ty skupiny mladých lidí, jež nemají z různých důvodů zájem být jakkoli organizováni, svazování pravidelností docházky, nesvobodou při volbě vykonávaných činností, nebo finanční náročností většiny aktivit pro mládež. Snaží se tuto mládež cíleně vytipovat, oslovit a nabídnout jim jak bezpečnější prostor pro pasivní trávení volného času, než je ulice, tak i možnost nezávazně se účastnit široké škály námi nabízených konkrétních činností. Snahy o rozdělení volnočasových aktivit na rómské a nerómské klub odmítá. Právě společné soužití, seznámení se a získání vzájemného respektu je dle našeho názoru prvním a zároveň nejdůležitějším krokem k odstranění bariér, jež mohou integraci Rómů bránit. Do klubu celkově dochází průměrně 50 dětí denně. Na jednorázových aktivitách, které pořádáme zhruba 1x za 14 dní vzroste počet návštěvníků až k 80-100. Věk docházejících dětí je z naprosté většiny v hranicích 13-18let. Kontakty na tyto děti jsou získávány zejména díky jejich vrstevníkům, kteří k nám již docházejí. Dalším důležitým zdrojem jsou besedy a projekty na školách a v neposlední řadě streetwork. V nízkoprahovém klubu jsou téměř veškeré nabízené aktivity zdarma a zcela dobrovolné. Kritéria pro poskytnutí služeb jsou dána pravidly, která klient musí, pokud chce klub navštěvovat, dodržovat. Jedná se v podstatě o základní pravidla slušného, bezkonfliktního chování a respektování ostatních účastníků klubu. Klub je otevřen každý pracovní den v odpoledních hodinách od 13 do 19 hodin. Škála nabízených aktivit byla vytvořena na základě přání samotných dětí. Nejoblíbenější je kulečník, Playstaion2, stolní fotbal, počítačová a výtvarná dílna taneční kurzy. Veliký zájem je i o jednorázové aktivity, např. turnaj ve stolním fotbale, kulečníku, diskotéky, soutěže v Break Dance a Beat Boxu, apod. Dalším okruhem naší činnosti jsou interaktivní besedy zaměřené na primární prevenci užívání návykových látek pro žáky základních škol a studenty středních škol, které na Šumperku úspěšně realizuje již od září 2003. Nízkoprahový klub pro děti a mládež Rachot je součástí komplexního dlouholetého programu primární prevence, který vznikl ve spolupráci Pedagogicko - psychologické poradny v Šumperku, městského kurátora pro mládež, Policie ČR, Poradny pro ženy a dívky. Ve školním roce 2008/2009 bylo provedeno 6 interaktivních besed pro 172 studentů středních škol, 69 preventivních besed pro 1579 žáků 19-ti základních škol a jedna přednáška pro rodiče žáků ZŠ. Ve školním roce 2008/2009 bylo zatím provedeno 46 preventivních besed pro 1062 žáků čtrnácti základních škol a dále realizován projekt „ANOTHER WAY“ ve spolupráci s SŠ, ZŠ, MŠ Šumperk, který je součástí mé diplomové práce. Cílem Nízkoprahového klubu pro děti a mládež Rachot je zkvalitnění způsobu trávení volného času u šumperských dětí a mládeže, které nemají zájem o členství v jakékoli z organizací nabízejících programy pro volný čas a ani se nechtějí vědomě zapojovat do činností, které mají charakter pravidelných setkání. Jde tedy zejména o to, nenásilnou formou tyto děti naučit, jak co nejefektivněji nakládat se svým volným časem, předcházet a zmírnit rizikové chování mladých lidí a rozvíjet jejich sociální dovednosti podporující zdravý způsob života. Nízkoprahový klub pro děti a mládež Rachot vychází z předpokladu, že velkým rizikovým faktorem je nuda a naopak že ten, kdo si “hraje”, je nějak zaměstnán, má koníčka, zálibu, “nezlobí”. Pozitivní dopad činnosti klubu je nejvýraznější zejména u těch dětí, co klub navštěvují pravidelně a se kterými je možno systematicky pracovat směrem k řešení jejich problémů a také směrem k eliminaci sociálně nežádoucích jevů ve způsobech trávení jejich volného času. Takto se pokouší působit i na ostatní mládež, jež do klubu dochází nepravidelně. Jakékoliv pozitivní ovlivnění směrem k většinovou společností uznávaným a nekonfliktním možnostem vyplnění volného času mládeže bude mít vlastně ve finále pozitivní dopad na veškeré obyvatele Šumperka a přilehlých obcí. Formou interaktivních besed na školách se pokouší zvýšit informovanost o rizicích spjatých s užíváním návykových látek, předcházet problémům spojeným s užitím nebo užíváním OPL a oddálit první kontakt s drogou. Hlavním cílem je, aby mládež získala znalosti a dovednosti podporující zdravý životní styl a aby byla tyto informace schopna využívat i v budoucnu. Nabídka přednáškové činnosti : pro základní školy: · pro 5. třídy - „Učíme se odmítat“ – přednáška je zaměřena zejména na oddálení prvokontaktu s návykovou látkou, hlavně cigaret a alkoholu. Přednášky jsou doplněny o dramatické hry, improvizace a interaktivní hry, které jsou přizpůsobeny věku dětí a zaměřeny zejména na rizika spojená s užíváním drog a odmítnutí nabízené látky. 2 vyučovací hodiny / 500,- Kč (2 vyučovací hodiny + příprava) · pro 9. třídy - „Nebezpečí a rizika drog“ - zvýšení veřejného povědomí o rizicích návykových látek - zaměřeno zejména na problémy spojené s užíváním návykových látek, modely léčby závislosti, otázky legislativy, specifika první pomoci u návykových látek, apod. Cílem je, aby mládež získala znalosti a dovednosti podporující zdravý životní styl a aby byla tyto informace schopna využívat i v budoucnu. 2 vyučovací hodiny / 500,- Kč (2 vyučovací hodiny + příprava) 5. Projekt „Another way“ Anotace projektu: Projektem „ ANOTHER WAY „( „ JINAK“, „ JINUDY“ ) chci zkvalitnit práci nízkoprahového klubu Rachot v rámci primární a sekundární prevence a podpory zdravého životního stylu, jako rozšiřující aktivitu přednáškové činnosti pro školy. Projekt je realizován ve spolupráci ze SŠ, MŠ, Z Šumperk, kde pracuji jako učitelka a je určen všem žákům Základní školy praktické, jejichž žáci tvoří velkou část klientely nízkoprahového kubu RACHOT. Nejintenzivněji bude práce probíhat s věkovou kategorií 9 – 16 let. Většina našich dětí pochází ze znevýhodněného sociokulturního prostředí, z těchto důvodů chápu projekt jako odezvu na aktuální individuální potřeby našich dětí, ale také na potřeby rodičů. Nechceme vytvořit pouze dobře fungující systém zahrnující některá témata primární prevence sociálně patologických jevů, současně také máme zájem na vytvoření pozitivního klimatu ve školním a třídním kolektivu a navázáním bližšího vztahu mezi vrstevníky. Snahou je posílit sociálně psychologické dovednosti dětí s ohledem na celkový sociálně osobnostní vývoj. Součástí projektu by mělo být osvojování pozitivního chování dětí, nácvik řešení projevů agresivity a v důsledku snížení páchání trestných činů. Současně výchova k toleranci (soužití národnostní menšiny). Nedílnou součásti budou i pravidelné měsíční názorové prezentace dětí(články z internetu,novin, vlastní fotografování k tématu, literární a výtvarné práce apod.) Předkladatel: Nízkoprahový klub pro děti a mládež RACHOT, Gen. Krátkého 3a, Šumperk, 787 01 ve spolupráci z SŠ, ZŠ, MŠ Šumperk, Hanácká 3, Šumperk, 787 01 5.1 Popis současného stavu problematiky, kterou projekt řeší. V praktické základní škole často setkáváme s diskriminací, netolerancí, fyzickými a psychickými útoky, šikanou mezi žáky. Stále častěji vzniká závislost u mladší věkové populace na alkoholu, drogách, hracích automatech a počítačích. SŠ, MŠ, ZŠ Šumperk je škola pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami a současně značná část zde vzdělávaných dětí je romského původu. Přístup a celkové naladění školy je poněkud specifické. Většina dětí pochází ze sociálně znevýhodněného prostředí. Právě proto se mezi těmito dětmi poměrně značně vyskytují sociálně patologické jevy. U těchto dětí se setkáváme také s kouřením, pitím alkoholu a drogovým experimentováním, krádežemi, šikanou a projevy agresivity. U některých dětí dochází k opakovanému porušování zákona. Projekt „ ANOTHER WAY „bych chtěla zařadit mezi systém akcí k minimalizaci výskytu sociálně patologických jevů, k výchově, ke zdravému životnímu stylu a osvojování si pozitivního chování u těchto dětí. 5.2 Zdůvodnění potřebnosti projektu. Zdůvodnění potřebnosti tohoto projektu vychází z celkové filozofie nízkoprahových klubů. Impulsem není jen častý výskyt sociálně patologických jevů u dětí a mládeže, ale také fakt, že práce se skupinou a především práce se skupinou žáků v rámci vyučování ale mimo školu přispívá k rozvoji mezilidských vztahů. Od akce očekávám seznámení dětí s vybranými tématy (hranice, národnostní menšiny, šikana, zdravý životní styl, pozitivní chování, negativní chování a jeho důsledky…), zvyšování potřebných informací o tématech, posilování komunikačních dovedností, stmelení kolektivu a sebepoznávání. Výchova k odmítnutí i uvědomění si rizik a důsledků asociálního chování. Patologické chování u dětí je velmi často úzce spojeno s nezralostí v sociální oblasti, s nedostatkem zkušeností a neschopností řešit problém konstruktivním způsobem. V tomto smyslu se zaměřuji především na primární prevenci patologického chování a projekt „ ANOTHER WAY „se stane její součástí. U dětí, kteří mají zkušenost s nezdravým životním stylem a patří do rizikové skupiny mladistvých, pak chceme programem „ ANOTHER WAY „ působit v rámci sekundární prevence. 5.3 Cíle projektu. Mezi hlavní cíle projektu řadíme: · upevnit postoje ke zdravému životnímu stylu · upevnit odpovědnost dětí za vlastní chování a způsob života v míře přiměřené jejich věku · formování postojů ke společensky akceptovaným hodnotám · posílení sociálně psychologických dovedností dětí · zvyšování sociální kompetence · zvyšování komunikačních dovedností · posílení vztahu důvěry a tolerance. · v rámci práce se skupinou se dotkneme mnoha problémových oblastí v rámci prevence, počítáme s využitím přitrozeného vlivu sociální skupiny · nastínit možnost rodinné problematiky, vztahů v rodině, kamarádství · možnost následné individuální práce školního psychologa s problémovým žákem. 5.4 Vymezení cílové populace. Chtěly bychom v projektu pracovat se všemi žáky SŠ, MŠ, ZŠ Šumperk, specifická pozornost bude věnována v rámci sekundární prevence rizikovým žákům a to formou přednášek, diskusí, práce s literaturou a časopisy atd. Projekt částečně nese prvky peer – programu, kdy starší žáci budou připravovat prezentace pro žáky mladší. S vybranými šesti třídami základní školy praktické chceme pracovat intenzivněji. Celkem se jedná o cca 58 dětí. Pro tyto děti bude probíhat preventivní program, uzpůsobený vývojovým potřebám a mentální úrovni jednotlivých dětí. 5.5 Metody a formy, jakým způsobem bude projekt realizován. Tento projekt bude realizován ve čtyřech formách: * besedy a diskuse - duben….. Moje hranice, Národnostní menšiny - červen….. Co ten druhý ? (šikana) * přednášky - květen...... Národnostní menšiny, Zákon ve státě * zážitkový kurz - červen Přednášky budou probíhat v rámci hodin občanské výchovy, rodinné výchovy a tematického celku člověk a zdraví. Každý třídní kolektiv vytvoří práci (koláž, povídku…) na přednesené měsíční téma, která bude prezentována v prostorách školy. Zážitkový kurz se uskuteční na počátku června roku 2009. Délka trvání kurzu bude 3 dny (2 noci). Tohoto kurzu by se zúčastní externí zaměstnanci Nízkoprahového klubu RACHOT, školní psycholog, školní metodik pro prevenci soc.pat. jevů. Hlavní těžiště projektu spočívá právě v zážitkovém kurzu, v jehož průběhu by si žáci měli zejména formou vlastních prožitků a tréninku zlepšit své sociální dovednosti v oblasti sebeovládání, komunikace a řešení konfliktních situací. Kurz bude realizovaný použitím nejrůznějších technik – komunitní kruh, sociálně psychologické hry, nácvik dovedností, divadlo Fórum, hraní rolí apod. K základním tématům, jimž se budeme v rámci jednotlivých dní věnovat patří: spolupráce, komunikace, řešení konfliktních situací… Každé jednotlivé téma bude realizováno s pomocí technik různého typu. Projekt „ ANOTHER WAY „spolutvoří: * lektoři přednáškových bloků……školní psycholog, školní metodik pro prevenci soc.pat. jevů * lektoři zážitkových programů … absolventi cyklu seminářů Respektovat a být respektován, externí zaměstnanci Nízkoprahového klubu RACHOT * žáci základní školy praktické, žáci 4. – 9. tříd, rozdělené do dvou týmů (58 žáků) 5.6 Způsob hodnocení efektivity · změna klimatu školy (pozorování, rozhovory, dotazník) · školní psycholog (dlouhodobé pozorování a práce s dětmi) · kurátoři (zpětná vazba ke škole a rizikovým žákům) · policie (snížení páchání trestné činnosti dětí) 5.7 Rámcový časový harmonogram projektu Rok 2009 Březen…..příprava projektu a jeho předložení škole, vytvoření realizačního týmu, finanční kalkulace, tvorba loga projektu, předložení týmového projektu „ ANOTHER WAY „Olomouckému kraji Březen - materiálně – technická příprava Duben - zahájení projektu - první měsíční téma: Hranice Květen - druhé měsíční téma: Národnostní menšiny, Zákon ve státě Červen - třetí měsíční téma: Co ten druhý ? (vztah – agrese - šikana) - zážitkový kurz - ukončení projektu, zhodnocení Realizační tým se bude pravidelně setkávat každý měsíc při změně tématu ( zhodnocení proběhlého, příprava nového) 6. Hodnotící zpráva projektu Nízkoprahový klub pro děti a mládež RACHOT, Gen. Krátkého 3a, Šumperk, 787 01 ve spolupráci z SŠ, ZŠ, MŠ Šumperk, Hanácká 3, Šumperk, 787 01 Projekt „ ANOTHER WAY „ 6.1 Přehled financí použitých v rámci dotace 1. Spotřeba materiálu – základní materiál k realizaci projektu…….. 22 000,- Kč 2. Dohody o provedení práce………………………………………… 9 000,- Kč Celkem 31 000,- Kč 6.2 Hodnocení projektu 1. Vymezený cíl projektu Prvotním cílem projektu je prevence sociálně patologických jevů a sociální exkluze u dětí a mládeže. Zaměření je především na komunikační schopnosti dětí, vyjadřování pozitivní slovní vazby, formování sociálních vztahů, pocitu sounáležitosti a bezpečí, vytvoření dostatku příležitostí pro vytvoření osobních kontaktů, začlenění nových dětí do kolektivu a rozvoj spolupráce. Druhotným cílem projektu je interakce mezi dětmi na vzájem. Naplnění cílů projektu Z průběžného pozorování, okamžité zpětné vazby a následného hodnocení se naplňování cílů jevilo jako pozitivní. Došlo k prohloubení vztahů mezi dětmi, objevily se nové interakce mezi třídami, které dosud nebyly a začlenění nových žáků proběhlo ve velmi přátelských podmínkách. Děti se naučily základy spolupráce, které začaly uplatňovat v dalších hrách. Stručná anotace realizace projektu Diskuze a besedy probíhali v rámci hodin občanské výchovy a rodinné výchovy. V hodinách výtvarné výchovy a v hodinách pracovního vyučování potom třídní kolektivy tvořily společnou práci, navazující na daná témata. V měsících od dubna do června byla témata diskuzí a besed: hranice člověka, národnostní menšiny a šikana. Program zážitkového kurzu byl realizován v týdnu od 1. 6 – 5. 6. 2009 a skládal se ze dvou základních částí. A) Pohybová a naučná část Tuto část programu zajišťoval především metodik prevence s dopomocí pracovníků Rachotu. Pohybové aktivity byly především zaměřené na rozvoj senzoricko motorické oblasti, na postřeh, pozornost, ale také spolupráci a tvořivost dětí samotných a hlavně ve skupině. Naučná část byla část vždy zakomponována do výletu či procházky po tamním okolí. Bylo tím skloubeno jak fyzické „vybití“ dětí, tak získání nových znalostí a tvorba společného výstupu z výletu, na kterém děti musely spolupracovat. Do této části byl také zařazen fotbal, hledání pokladu, večerní aktivity a stezka odvahy pro starší děti. B) Sociálně psychologická část Tato část byla styčnou částí pro realizaci základních cílů projektu. Děti si zde měly rozvíjet komunikační schopnosti, vyjadřování pozitivní slovní vazby, vytvářet pocit sounáležitosti a bezpečí. Hlavním záměrem bylo sebepoznání a poznání druhých žáků, začlenění učitelů do kolektivu dětí a sdílení stejných činností s nimi. Velký důraz byl kladen na vytvoření přátelské a důvěrné atmosféry Mezi celopobytové hry patřily hry: Andělé – bezpodmínečné přijetí alespoň na chvíli druhého a starost o něj po dobu pobytu; Šípková Růženka – pohybová, bystrá a zábavná hra. Další psycho sociální hry byly: Améba – spolupráce skupiny, pomoc druhým, soudržnost, Kouzelná zahrada – spolupráce ve ztížených podmínkách, soudržnost, ohleduplnost, pomoc druhým, Kresba zvířátka – sebepoznání, vzájemné poznání, nacházení společných znaků, Portrét – pozitivní zpětná vazba, společně vytvořené dílo, Detektivka – konstruktivní řešení problému, spolupráce, představivost, Volební řeč – pozitivní vidění protivníka, důraz na pozitivní vlastnosti, rozvoj komunikačních dovedností a poutavé prezentace Přednášky, které probíhaly od dubna do června byly zaměřeny na pravidla, zákon a rizikový život. Výsledkem těchto přednášek byla také společná práce v kolektivu. Počet osob realizujících projekt Do realizace projektu se zapojili metodik prevence, školní psycholog a zaměstnanci NZDM Rachot. Lektorem pohybových a naučných aktivit byl potom na zážitkovém kurzu metodik prevence, lektorem preventivních aktivit byl školní psycholog a zaměstnanci NZDM Rachot, odpočinkový a večerní program organizovali zaměstnanci NZDM Rachot. Participace jiných subjektů - Policie ČR Primární cílová skupina projektu Žáci základní školy praktické ve věku 9-16 let cca 60 žáků. První cyklus pobytu byl pro třídy: 4.B, 5.B a 6.B, druhý cyklus pobytu byl pro: 7.B, 8.B a 9.B. Celkem 58 dětí (14 děvčat, 44 chlapců). Struktura cílové skupiny projektu Děti s různými vývojovými zvláštnostmi a potřebami. V rámci sekundární prevence žáci rizikoví. Využitelné výstupy z projektu Třídní učitelé mohou využít technik zaměřených na posilování soudržnosti skupiny, spolupráci a projevování ochoty a solidarity pomáhat druhým. Podobným způsobem, jako na pobytu mohou rozvíjet sociální a komunikativní kompetence žáků. Tyto metody mohou učitelé především využít při projektovém vyučování. Dále mohou využívat poznatků (především zeměpisné, místopisné, historické, přírodovědné), které děti získali na naučných stezkách při opakování učiva a zvládání nové učební látky. Méně hmatatelným, přesto důležitým výstupem je komunikace dětí navzájem. Pozitiva a negativa realizace projektu Pozitiva: - prohloubení vztahů mezi dětmi, - hlubší poznání dětí navzájem v různých situacích, - posílení sociálních vazeb, - navázání většího kontaktů mezi dětmi, - posílení zodpovědnosti a samostatnosti dětí, - získání nových zkušeností a poznatků, - rozvoj spolupráce při řešení různých situací, - rozvoj pozitivní zpětné vazby, - možnost účastnit se pobytu pro děti ze soc. znevýhodněného prostředí. Negativa: - absence některých dětí (často sociálně nezačleněných nebo „problémových“), - relativně krátký pobyt ( ovlivněno finančními možnostmi rodičů). Metody hodnocení efektivity realizovaného projektu Hodnocení projektu probíhalo průběžně. Stejně tak tomu bylo i na kurzu po skončení určité techniky a činnosti. Děti si navzájem i lektorům sdělovaly pocity a zkušenosti s danou činností. Jak to na ně působilo, co se jim líbilo či nelíbilo. Okamžitá zpětná vazba dávala možnost reagovat na prožívání dětí, na případné nedorozumění a udržet zdravé klima skupiny. Program pak mohl být flexibilně přizpůsobován aktuálním požadavkům, potřebám a stavu dětí. Další hodnocení probíhalo po skončení celého bloku. Za určité činnosti dostávaly skupiny bodové hodnocení. Díky tomu vznikala mírná rivalita mezi skupinami, která vedle k větší soudržnosti ve skupině a lepšímu výkonu. Závěrečné hodnocení bylo ryze individuální, každé zúčastněné dítě bylo ohodnoceno zvlášť a vyzvednut jeho přínos na tomto pobytu nebo jeho nepřehlédnutelná vlastnost. Vše bylo zaměřeno na pozitivní zpětnou vazbu. K výjezdu se zpětně vracelo také po ukončení kurzu, kladné přínosy se objevovaly v pokračování začatých kamarádských vztahů.