5 Masarykova univerzita Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie Brno 2006 Kosterní materiál ze středověku a novověku (13. až 20. století) získaný archeologickými výzkumy ve sbírkách Jihomoravského muzea ve Znojmě Bakalářská práce Anna Bajerová Vedoucí práce: Prof. PhDr. Josef Unger, Csc. 6 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala sama s použitím uvedené literatury a pramenů. V Brně dne 26. 5. 2006 7 Poděkování Děkuji vedoucímu své bakalářské práce panu prof. PhDr. Josefu Ungerovi, Csc. za vedení a pomoc při tvorbě této práce. Dále bych chtěla poděkovat panu doc. PhDr. Jaromíru Kovárníkovi, CSc., konzultantovi mé práce a paní Jaroslavě Střechové, kurátorce archeologických sbírek Jihomoravského muzea ve Znojmě, za pomoc při práci v prostorách muzea. V neposlední řadě bych chtěla poděkoval své rodině a přátelům za podporu při studiu. 8 OBSAH 1. ABSTRAKT.......................................................................................5 2. KÍČOVÁ SLOVA................................................................................5 3. METODY PRÁCE...............................................................................6 4. ÚVOD A VYMEZENÍ PROBLEMATIKY.................................................7 5. HISTORIE VZNIKU JIHOMORAVSKÉHO MUZE A VE ZNOJMĚ A JEHO SBÍRKY........................................................................................... 6. HISTRICKÝ RÁMEC.........................................................................11 6.1. Klášter Nanebevzetí Panny Marie................................................11 6.2. Klášter sv. Kláry.......................................................................13 6.3. Války 15. století........................................................................16 6.3.1. Obléhání Znojma v roce 1404.............................................16 6.3.2. Husitství na Znojemsku.....................................................19 6.4. Bitva u Znojma 10. a 11. července 1809.......................................21 7. SOUPIS KOSTERNÍHO MATERIÁLU PODLE LOKALIT........................28 8. ZÁVĚR...........................................................................................43 9. O AUTORCE....................................................................................44 10. REJSTŘÍK.......................................................................................45 11. VÝKLADOVÝ REJSTŘÍK POUŽITÝCH POJMŮ ...................................46 12. JMENNÝ REJSTŘÍK........................................................................50 13. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK......................................................54 14. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY......................................................55 15. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA.....................................................................57 9 1. ABSTRAKT Práce se zabývá inventarizací antropologického materiálu z jednotlivých lokalit ze sbírek archeologického oddělení Jihomoravského muzea ve Znojmě, který byl dokumentován a uložen v depozitářích muzea v letech 1956 ­ 2005. K soupisu lokalit je připojena stručná charakteristika kosterního materiálu, informace o uložení, dataci, nálezových okolnostech a názorná historie oblasti. 2. KLÍČOVÁ SLOVA Antropologie ­ archeologie ­ hrob ­ lokalita ­ muzeum ­ novověk ­ středověk ­ Znojemsko. 10 3. METODY PRÁCE Podkladem pro sestavování mé práce mi byl soupis Mgr. Taťány Vymazalové. Ten byl také jediným zdrojem informací o zpracovávaných nálezech. V první řadě bylo nutné ze soupisu Mgr. Taťány Vymazalové vybrat ty lokality, které svou datací vyhovují časovému rozhraní 13. až 20. století. Poté jsem přistoupila k samotnému tvoření soupisu. Při jeho sestavování jsem narazila na problém nedostatku dostupných informací k daným nálezům. Při jejich vyhledávání jsem byla odkázána pouze na soupis Mgr. Vymazalové, který je informačně značně strohý. K jiným podkladům ke kosternímu inventáři JMM jsem neměla umožněn přístup. Navíc byl současný inventář muzea přepsán v 80. letech 20. století z inventáře starého a z tohoto důvodu neexistují k nálezům mnou zpracovávaných lokalit nálezové zprávy. Kapitolu o historii JMM ve Znojmě jsem zpracovávala především z materiálů archivu JMM ve Znojmě. Následující teoretickou část o historii Znojma jsem sestavovala pomocí odborné literatury, tzn. monografií, časopisů a editorských publikací. V této kapitole jsem se pokusila nastínit historické okolnosti, které by se podle dané datace mohly vztahovat ke zpracovávanému antropologickému materiálu. Výkladový a jmenný rejstřík jsem sepisovala s použitím slovníků a historických publikací. Do obrazové přílohy jsem pro větší přehlednost přiřadila mapu s vyznačenými lokalitami. Zvlášť jsem pak pro lepší orientaci v situaci města upravila mapu Znojma a vyznačila místa kosterních nálezů. Další obrázky přílohy pochází z knih vztahujících se k dané tématice. Poslední obrázek vystihující nálezové okolnosti je zapůjčen z archivu Klubu vojenské historie ve Znojmě. V praktické části práce, tedy v samotné katalogizaci lokalit, jsem sestavila abecední výčet lokalit s popisem antropologického materiálu. S pomocí anatomického lékařského slovníku jsem určovala jednotlivé kosti, jejich lateralitu a stručně jejich úplnost. Na kosterním materiálu jsem neurčovala pohlaví, protože kosti byly převážně nedostatečně zachovány. Vzhledem k časovým možnostem nebylo předmětem mé práce ani bližší určení věku jedince, pouze v případě juvenilních jedinců je kost v soupise označena jako dětská. 11 4. ÚVOD A VYMEZENÍ PROBLEMATIKY Jihomoravské muzeum ve Znojmě jako kulturní instituce je úzce spjato s minulostí, současností i budoucností svého regionu ­ se Znojemskem. Zaznamenává a uchovává obraz jeho kulturního vývoje. Slouží jako studnice poznání života našich předků od počátku lidského rodu, seznamuje nás s historií země samotné, připomíná nám, že ji nesdílíme sami. Návštěvník muzea ovšem může spatřit pouhý zlomek ze sbírkových fondů. Většina artefaktů a i kosterního materiálu je uložena v muzejních depozitářích. (Drlík 1945, s. 5­6). Cílem mé bakalářské práce tedy bylo nejen vytvoření soupisu kosterního materiálu z muzejních sbírek, ale i zisk maxima informací o každé konkrétní lokalitě ­ tedy informace o jejím datování či nálezových okolnostech. Z mnou sledovaného období (středověk ­ novověk) se v depozitářích nachází kosterní materiál z celkem osmi lokalit. Ve středověku (od 13. století) byl již plně praktikován křesťanský pohřební ritus. Ten byl plně kontrolován církví. Pohřbívalo se výhradně na hřbitovech kolem farních kostelů či na hřbitovech klášterních. Těla se ukládala výhradně do posvěcené půdy. Hrobové jámy byly orientovány ve směru západ­ východ, tedy podle osy kostela. Odchylky od této orientace se vyskytují zejména u kněžiště. Zemřelým nebyla do hrobu vkládána žádná hrobová výbava, dokumentovány jsou předměty mající souvislost s oděvem zemřelých (přezky). Výjimečně jsou nacházeny mince sloužící jako obolus mrtvých. Těla byla ukládána nejčastěji v natažené poloze naznak s horními končetinami zkříženými na prsou nebo na břiše. Tři pohřebiště byla datována do novověku. Na Znojemsku se na počátku 19. století odehrálo několik lokálních konfliktů souvisejících s napoleonskými válkami. Nálezové okolnosti zřejmě dokládají zvláštní zacházení s těly zemřelých během válečných střetů (Unger 2002, s. 46­47, 94). 12 5. HISTORIE VZNIKU JIHOMORAVSKÉHO MUZEA VE ZNOJMĚ A JEHO SBÍRKY Návrh o zřízení muzea ve Znojmě byl poprvé podán 12. ledna 1878 na valné hromadě německého měšťanského spolku a byl také s nadšením přijat. Dne 5. května 1878 byl návrh o zřízení muzea schválen městskou radou a o pár dnů později, 26. května, bylo o vzniku muzea definitivně rozhodnuto při jednání přípravného výboru obecního zastupitelstva. Plenum zastupitelů obce návrh přijalo a ještě v téže schůzi navrhlo a schválilo základní stanovy (Drlík 1948, s. 5, 6). Správou muzea pověřené kuratorium se však od začátků vzniku muzea potýkalo jak s problémy finančního zajištění tak s nedostatkem úložných prostor muzea pro rychle se rozšiřující sbírku (její první uležení bylo v bednách v místním chudobinci). Ta byla získávána především z darů či zapůjčených předmětů občanů Znojma, jelikož na vykupování předmětů se povětšinou nenacházely prostředky. Mimo jiné byly do sbírky v začátcích muzea získány dva významné exponáty ­ dřevěná gotická socha Madony a pouzdro na monstranci z kostela sv. Mikuláše. V této době byly sbírané musejní předměty provizorně ukládány do přidělené místnosti na dnešním Slepičím trhu (Drlík 1948, s. 8; Podborský-Vildomec 1972, s. 32). Pro první veřejnou výstavu exponátů, z oblasti archeologické, přírodovědecké a řemeslnické, která byla zpřístupněna 14. září 1879, získalo muzeum dočasně šest místností tehdejších vojenských kasáren na hradě. Roku 1880 byla musejní sbírka přestěhována do sálu budovy zvané "Ringelspiel" na dnešním náměstí Republiky. Expozice zde zůstala pravděpodobně až do roku 1886. Rostoucí sbírka, do které nově přibylo také pár artefaktů nalezených v roce 1882 při kopání pivovarského sklepu u rotundy sv. Kateřiny, byla přemístěna a roku 1884 zpřístupněna veřejnosti v tzv. Goltzově domě u radnice. U této příležitosti musel být sepsán nový inventář, který se zachoval do dnešních dob. Díky němu pak lze zjistit, že roku 1885 muzeum vlastnilo 1 135 inventárních čísel, t. j. 2 657 různých předmětů. Ale už v roce 1888 se muzeum stěhovalo do více vyhovujících prostor ve škole na Salisově náměstí (dnes nám. Republiky) (Drlík 1948, s. 10, 13, 15, 16). Bylo zřejmé, že i toto místo bude pro sbírku brzy kapacitně nedostačující. V této době byla archeologická sbírka muzea obohacována nálezy amatérských badatelů, jenž byli inspirováni prací J. Palliardiho a F. Vidomce. Vlastní objevy těchto dvou zásadních osobností jihomoravské archeologie zůstávaly v jejich osobním vlastnictví, což později při okupaci Znojma zajistilo udržení těchto památek na našem území (sbírku J. Palliardiho 13 posléze získalo Moravské zemské muzeum a nálezy F. Vidomce jsou dodnes v jeho domě v Boskovštejně). Kuratorium a zasvěcená veřejnost se po několik let snažili prosadit uložení expozice na hrad, který byl doposud při soustředění vojska používán jako kasárna. Městská rada ovšem vyhověla jejich návrhu až v roce 1909, kdy povolila adaptaci dvou hradních místností pro potřeby muzea (Drlík 1948, s. 21, 26). Podle výročních zpráv muzea lze zjistit, že přírůstek do sbírky činil ročně přibližně 200 kusů. K roku 1914 tak sbírka obsahovala 4 294 inventárních čísel. V tomto roce bylo také museum rozšířeno o další dvě místnosti. V následujících třech letech nejsou o muzeu doloženy zmínky, jelikož bylo jako většina vzdělávacích institucí z důvodu vyhlášení válečného stavu zavřeno (Drlík 1948, s. 29). Opětovné otevření muzea bylo ohlášeno na den 4. května 1919. Při prvních volbách Československé republiky byl zvolen znojemským starostou dr. Mareš, jehož zásluhou byl nebývalý rozkvět města i muzea. V této době muzeum postupně získávalo další prostory hradu, nejprve jeho přízemí a roku 1927, kdy bylo 1. patro adaptováno pro výstavu u příležitosti 700 let od založení města, již patřil muzeu hrad celý. O to se zasloužili především dva patroni znojemského muzea, Stanislav Marák a Antonín Vrbka. Postava A. Vrbky je pro muzeum důležitá také pro jeho výzkumnou činnost na poli archeologie, jelikož do doby jeho působení ve funkci kustoda archeologických sbírek muzeum vlastní vykopávky příliš nepodporovalo. Jeho nejvýznamnějším objevem byl bezpochyby neolitický keramický depot z Božic. Dne 9. listopadu roku 1932 bylo do té doby městské museum přejmenováno na ,,Jihomoravské krajské museum". Roku 1933 přibyl do expozice žárový hrob z doby halštatské, které muzeum odkrylo na lokalitě Miroslav- cihelna. Důležitým přírůstkem, který obohatil muzeum v rove 1934 byl mamutí kel z lokality Dobšice-pískovna a o rok později již zmíněný depot z Božic. V nadcházejícím válečném období byly nejvzácnější památky z obavy před poškozením uloženy v zemském muzeu v Brně. Ovšem už o několik dnů později je Němci okupující Znojmo odvezli zpátky a pečlivě uskladnili v radničním sklepě a sklepě kapucínského kláštera. Muzeum fungovalo pod správou nových, německých úředníků. Poté co bylo opraveno po leteckém náletu v roce 1945, mohlo být roce 1946 opět otevřeno. V těchto letech přibyly do muzea nové předměty, zčásti darované, zčásti převzaté ze zabaveného německého majetku. V oblasti prehistorie přírůstek činil 242 kusů (Podborský-Vildomec 1972, s. 33; Drlík 1948, s. 31, 34, 35, 43, 49-51, 53, 56, 63-65). Od roku 1948 již muzeum pravidelně vede nebo spolupracuje na velkých terénních výzkumech. Prvním projektem byl výkop neolitické opevněné osady v Hlubokých 14 Mašůvkách. Pod vedením F. Kalouska byly následně prováděny práce na staroslovanském hradisku na lokalitě Znojmo-Hradiště a v této době byla zahájena dlouhodobá součinnost JMM ve Znojmě s Ústavem archeologie a muzeologie Filozofické fakulty MU. Od roku 1964 probíhá jejich spolupráce na výzkumu neolitického sídliště při výzkumné stanici v Těšeticích, na jejímž vybudování se muzeum také podílelo. Dalšími aktivitami JMM ve Znojmě byl například záchranný výzkum sídliště starší doby bronzové v Šatově či slovanské pohřebiště v Šafově a jiné záchranné práce na znojemském okrese (Podborský- Vildomec 1972, s. 34, 35). 15 6. HISTORICKÝ RÁMEC Z hlediska evropského kontinentu představuje jižní Morava pohodlnou jižní bránu, jíž procházeli lidé od pravěku. Odnepaměti tak evropské historické dění zásadně ovlivňovalo rozvoj znojemského okresu. K tomuto pronikání vlivů mělo Znojemsko předpoklady nejen geografické, ale i myšlenkové, jelikož obyvatelé Znojma inklinovali spíše k Vídni než k centrální pražské vládě. Vývoj historických událostí proto v této oblasti vždy vyústil ve specifické (a z dnešního pohledu velmi zajímavé a působivé) historické okamžiky, které se následně také podílely na utváření českých i evropských dějin. Znojmu jako jednomu ze tří měst moravského údělného knížectví byla také věnována velká pozornost vládnoucích vrstev. Díky přízni šlechty, církve i panovníků město může předvést množství architektonických skvostů a významných historických památek. Z hlediska historické antropologie je Znojemsko významné především pro svou válečnou minulost. Jako hraniční město bylo Znojmo často vystaveno obléháním a střetům nepřátelských vojsk a do dnešní doby jsou v jeho okolí nacházeny náhodné kosterní pozůstatky či hromadné hroby z válečných období. 6.1. Klášter Nanebevzetí Panny Marie Klášter byl zbudován před rokem 1239 na místě slovanské osady přímo před vchodem do znojemského hradu. Přesný rok založení kláštera není znám, první písemnou zmínku nám o něm poskytuje listina krále Václava I. z roku 1249. Stejně jako kostel byl konvent zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie, ale obyvateli Znojma byl označován zběžně ,,U Matky Boží" (Havlík 1956, s. 20, 42). Stavba kostela byla patrně dokončena až před rokem 1330, kdy je presbyterium kostela zmiňováno jako nové (Richter-Samek-Stehlík 1966, s. 37). V roce 1274 byl v těsné blízkosti zbudován klášter pro ženskou větev řádu, klarisky. Se sestrami konventu sv. Kláry měli minorité společný kostel i zahradu (obr. 3:1) (Peřinka 1904, s. 94-96). Klášter se stal na 18 let místem posledního odpočinku jednoho z nejvýznamnějších českých panovníků, Přemysla Otakara II. O velikonocích roku 1279 bylo z Vídně do Znojma přivezeno a v kostelní kapli (?) minoritů uloženo královo tělo a zůstalo zde až do roku 1297, kdy bylo zproštěno klatby a dopraveno k důstojnému pohřbu do Prahy. Ještě na 16 počátku 19. století byl údajně v polozasypané kryptě minoritů k rozeznání náhrobek i sarkofág se znakem krále (Havlík 1956, s. 42; Peřinka 1904, s. 100). Klášter vlastnil také majetky i když jejich množství bylo značně chudší než statky sester klarisek. Roku 1330 kustodi konventu darovali část zahrady klariskám. K roku 1363 vlastnili řeholníci pozemky v Citonicích, Kuchařovicích, Práči, Sedlešovicích a plat v Bohuticích. Významně se do historie minoritského kláštera zapsali páni z Kunštátu se sídlem na jevišovickém panství. Roku 1381 založili bratři Jindřich a Hynek z Jevišovic v kostele záduší za otce Jana a podle jeho poslední vůle dali postavit oltář Panny Marie. Navíc darovali konventu plat v Křepicích a Výrovicích. Následně bratři Petr a Ondřej z Jevišovic nechali v kostele roku 1392 zbudovat oltář Nejsvatější trojce. Roku 1404 zastavil Ondřej z Jevišovic klášteru obec Únanov. V roce 1420 odkázal měšťan Marek minoritům a dominikánům na poloviny rozdělený dvůr v Micmanicích (Havlík 1956, s. 42, 43; Peřinka 1904, s. 100, 101). V dalších letech se skromný klášterní majetek výrazněji nerozšiřoval, naopak byl klášteru odpírán místní šlechtou. Roku 1494 byl navíc klášter i kostel těžce poškozen požárem, který postihl celé město. V roce 1498 byly s přispěním pánů Meziříčských z Lomnice klášterní budovy i kostel znovu vybudovány. V první polovině 16. století musel dalším požárem silně zničený klášter využít finanční pomoci pánů z Lomnice opět. Roku 1509 byl v klášteře pohřben největší dobrodinec kláštera Václav Lomnický z Meziříčí. Jeho náhrobek je nyní uložen v kostele sv. Mikuláše. Další požáry klášter poškodily a zruinovaly natolik, že na návrh městské rady byli do budov kláštera roku 1534 převedeni františkáni. Povolení pro přesun konventu františkánů z Dolního náměstí na předhradí vydal papež Pavel III. a císař Ferdinand I. (Havlík 1956, s. 62, 93; Peřinka 1904, s. 101). Požáry se opakovaly a klášter téměř úplně zničily, než dala městská rada budovy a kostel renovovat. Opravy v roce 1599 mohly být provedeny i díky nemalým finančním příspěvkům louckého kláštera. Roku 1600 se v refektáři kláštera sešly ke sněmu moravské stavy. Již v roce 1612 byl klášter opět poškozen, tentokrát při bouři. Než mohlo dojít k dalším opravám byli mniši z kláštera roku 1619 vyhnáni a vrátit se mohly až po bitvě na Bílé hoře (Havlík 1956, s. 93; Peřinka 1904, s. 102). V letech 1653 a 1654 byly budovy kláštera a kostel opět podrobeny restauraci. Současně byly zbudovány nové oltáře a dvě věže, jedna pro konvent klarisek a druhá pro františkány. Další dva oltáře byly postaveny roku 1664 a o rok později byl do kláštera zaveden vodovod. Roku 1672 propukl ve městě požár, klášter s kostelem byl následně opravován v roce 1674 a v roce 1678 byla před hlavním oltářem zbudována hrobka. Podle 17 některých zdrojů šlo o přestavbu původního místa uložení těla krále Přemysla Otakara II. V roce 1685 získali řeholníci pravomoci ke zřízení lékárny. Po období velkých přestaveb v letech 1689 až 1780 byl klášter 21. července 1784 zrušen a kostel odsvěcen. Mniši se rozešli v listopadu a archiv byl z části převezen do olomoucké knihovny. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl stržen roku 1840 (Havlík 1956, s. 119; Peřinka 1904, s. 102, 103). Klášterní budovy byly následně užívány jako vojenská vychovatelna a později jako okresní soud a byty. V současné době sídlí v klášteře Jihomoravské muzeum se svými expozicemi. Jako původní a nejstarší část zůstalo zachováno pouze severní křídlo kláštera s křížovou chodbou a kružby tří oken tohoto ambitu (obr. 3:2). Z kostela jsou dnes zachovány pouze trosky (Peřinka 1904, s. 103; Richter-Samek-Stehlík 1966, s. 37). Kosterní nálezy z kláštera minoritů Bývalý minoritský klášter se nachází stejně jako klášter klarisek na ulici Přemyslovců ve Znojmě. Antropologický materiál byl nalezen při čištění sklepních chodeb v roce 1967. Minorité a františkáni pochovávali své bratry na hřbitově klášterní zahrady, kterou sdíleli s řádem klarisek. Jelikož sklepení zasahuje i do prostoru této zahrady je velmi pravděpodobné, že při zhroucení jeho chodeb došlo k sesuvu části hřbitovní půdy a ostatky tedy patří pochovaným mnichům. Klášterní hřbitov byl užíván do roku 1784 kdy byl konvent minoritů ve Znojmě zrušen. 6.2. Klášter sv. Kláry Klášter nad údolím Gránického potoka v těsné blízkosti hradu založil roku 1274 král Přemysl Otakar II. Sousedil s klášterem minoritů, mužskou obdobou konventu klarisek. Zakládající řeholnice přicházely do kláštera patrně z Itálie. Později je zmiňován kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl pro konvent klarisek a minoritů společný. V kostele měly řeholnice svůj oddělený a zamřížovaný kůr. Z kostela jsou dnes zachovány pouze trosky. Kromě kostelních prostor měly konventy společnou i klášterní zahradu, rozdělenou na poloviny (obr. 3:1) (Peřinka 1904, s. 94-96; Richter-Samek-Stehlík 1966, s. 37). Jeptišky řádu sv. Kláry byly dcery šlechticů a zámožných měšťanů. Na rozdíl od jiných církevních institucí mohly nabývat majetek a statky znojemských klarisek se tak 18 postupně rozrůstaly. První abatyší a zároveň velkou patronkou kláštera byla Alžběta (Eliška), vdova po Kadoldu Sirotkovi. Za jejího vedení získal klášter zboží v Tasovicích, které zaměnila s králem Václavem II. za svůj statek Mohelno a křižovníkům na Hradišti sv. Hyppolita darovala farní patronát v Hodonicích. Po náhlém období bídy, kdy musely klarisky prodat statek v Černíně, svůj majetek roku 1299 díky daru krále Václava II. opět rozšířily. Za spásu duše králova otce Přemysla Otakara II. (jeho tělo bylo dočasně uloženo v kostelní kapli minoritů) a sestry Anežky daroval klášteru statky Hodonice, Tasovice a Výrovice a vymanil poddané kláštera ze soudní pravomoci krajských úředníků (Havlík 1956, s. 43; Peřinka 1904, s. 94, 95; Richter-Samek-Stehlík 1966, s. 37). Roku 1318 potvrdil papež Jan XXII. klariskám všechny jejich desátky, které jim byly odpírány šlechtou. Zvláštní přízeň jeptišek sv. Kláry ve vládnoucích kruzích dokazuje také rozhodnutí předního muže království Jindřicha z Lipé. Ten od krále získal roku 1320 plnou moc aby s patronátstvím kostela sv. Michala ve Znojmě naložil podle své vůle a pan z Lipé jej daroval, společně s patronátem hradní kaple sv. Kateřiny, právě znojemským klariskám. Sám král Jan Lucemburský pak roku 1327 osvobodil klarisky od všech zeměpanských daní. V následujících letech byl klášter pod ochranou moravského markraběte Karla a po něm i císařova bratra, markraběte Jana Jindřicha. Roku 1403 se klášteru dostalo odpustek od olomouckého biskupa Václava Králíka a v dalších letech pak klariskám potvrdili jejich statky panovníci Zikmund (1421), Ladislav Pohrobek (1453), Jiří z Poděbrad (1462) a Matyáš Korvín (1486) (Havlík 1956, s. 43; Peřinka 1904, s. 95-98). V důsledku série požárů i nehospodárností některých abatyší pak pro klášter nastala období blahobytu, ve kterých jeptišky čile rozšiřovaly klášterní majetek, střídaná s úseky, kdy byly klarisky nuceny své statky naopak rozprodávat. Roku 1348 dostal klášter darem ves Stupešice, dvůr v Hodonicích, plat v Brtnici, Lukách a Brtničce, roku 1368 dvůr ve Vrbicích. V letech 1473 a 1484 získal směnou ves Popovice a zboží v Lechovicích a v roce 1490 výměnou za tři domy podstoupené městské radě právo volného výčepu vína (Havlík 1956, s. 44, 62; Peřinka 1904, s. 96-98). První požár, který postihl klášter klarisek, zasáhl ve velké míře celé město Znojmo roku 1494. Budovy kláštera vyhořely i s archivem a proto dal roku 1497 král Vladislav Jagellonský obnovit všechny darovací a výsadní klášterní listiny. Papež Alexandr VI. pak roku 1500 potvrdil klášteru patronát kostelů sv. Michala ve Znojmě a sv. Oldřicha v Jiřicích a kaple sv. Kateřiny na hradě. Počátkem 16. století klášter prodal statky Lechovice a Hrušovany a roku 1523 byly klariskám potvrzeny výsady králem Ludvíkem 19 Jagellonským, papežem Alexandrem VI. a císařem Ferdinandem I. (Havlík 1956, s. 63, Peřinka 1904, s. 98). Sotva byly budovy kláštera po požáru přestavěny, vyhořel opět roku 1555. Pro klášter byl tento požár osudný, jelikož zasáhl budovy do takové míry, že abatyše Ludmila musela nabídnout magistrátu města Znojma ke koupi patronát u sv. Michala. Podej byl vyřízen roku 1561 s podmínkou, že do správy kostela sv. Michala budou dosazováni opět pouze františkáni. Tímto opatřením chtěly klarisky zamezit tomu, aby byly v kostele vedeny mše stále početnějšího hnutí protestantů (Havlík 1956, s. 93, Peřinka 1904, s. 99). Další dva požáry postihly klášter v rozmezí deseti let a to roku 1584 a 1594. K rozvoji kláštera nepřispíval ani fakt, že prodejem kostela sv. Michala získal magistrát města Znojma určité pravomoci i nad klášterem samotným. Ještě během oprav, které na vlastní náklady prováděla městská rada s přispěním louckého kláštera, propukl v klášteře sv. Kláry roku 1599 další požár. Vzhledem k následnému zadlužení kláštera vůči městu a také k probíhající protestantské revoluci byly vyhlídky do budoucnosti existence kláštera velmi nejisté (Peřinka 1904, s. 99). Klarisky byly z kláštera vyhnány roku 1619 a klášterní statky byly sekularizovány. Jeptišky se do Znojma vrátily po bitvě na Bílé hoře. Své statky ovšem klášter zpátky nabýval velmi pozvolna. V letech 1625 a 1630 klášter opět vyhořel a blahobyt se začal obnovovat až poté, co se kláštera ujali císař Ferdinand II. s manželkou Marií. Koncem 17. století byl klášter díky příspěvkům dárců podroben velké přestavbě, jejíž součástí bylo i zbudování hrobky klarisek roku 1685. Klášter se ale na počátku 18. století opět zadlužil a období rozvoje upadlo definitivně. V roce 1726 byla na budovách kláštera klariskami provedena poslední, barokní přestavba a 22. května 1782 byl klášter zrušen dekretem císaře Josefa II. (Havlík 1956, s. 119; Peřinka 1904, s. 99, 102; Richter-Samek-Stehlík 1966, s. 37). Majetek kláštera připadl náboženskému fondu. Kaple zrušeného kláštera byla adaptována na divadelní prostory, posléze byly v části kláštera kasárna a v druhé části trestnice. Roku 1827 převzalo budovu gymnázium a upravilo ji podle svých potřeb. Charakter starobylé klášterní budovy je dnes patrný pouze ze dvou dochovaných raně barokních portálků se znaky (Havlík 1956, s. 112, 119; Peřinka 1904, s. 100; Richter- Samek-Stehlík 1966, s. 37). 20 Kosterní nálezy z kláštera klarisek Klášter sv. Kláry na dnešní ulici Přemyslovců ve Znojmě se zachoval v přestavěné podobě a v jeho prostorách se nachází Střední ekonomická škola. Budovu kláštera obývaly klarisky celých pět set let, zrušen byl až za vlády císaře Josefa II. Lze se domnívat, že ve stejné době v důsledku funkčních změn budovy, byl zrušen i hřbitov řeholnic na klášterní zahradě a právě jeho pozůstatky byly odhaleny při kopání šachty na dvoře nynější střední školy. 6.3. Války 15. století Patnácté století je velice bouřlivým obdobím českých dějin. Vrcholí boje mezi moravskými markrabími Joštem a Prokopem, uherský král Zikmund uzavírá s rakouskými vévody spojenectví proti svému bratru králi Václavu IV. Mezitím je již započata revoluce, vedená radikálními husity v čele s Janem Žižkou. Také Znojmo se stává střetem mnoha mocenských i revolučních bojů. 6.3.1. Obléhání Znojma v roce 1404 Na přelomu 14. a 15. století se stala Morava předmětem sporu dvou bratrů, moravských markrabí Jošta a Prokopa. Po smrti moravského markraběte Jana bylo správcovství Moravy územně rozděleno mezi jeho syny Jošta, kterému připadla východní část země a Prokopa, jenž získal západní část Moravy. Mezi bratry brzo vznikly rozepře a moravské panské rody i města se postupně přidávali na stranu jednoho či druhého správce (Jaša 1949, s. 25). Královské město Znojmo zůstávalo dlouho přikloněno Joštovi. Roku 1393 zde byla v klášteře Louce mezi uherským králem Zikmundem, markrabím Joštem, rakouským vévodou Albrechtem IV. Habsburským a míšeňským markrabím Vilémem uzavřena smlouva. Svědkem dohody proti českému králi a Prokopovi byl loucký opat Zdeněk. Úmluvou se účastníci zavazovali k sesazení krále Václava IV. z trůnu a podstoupení koruny Zikmundovi. Jošt měl být jmenován zemským hejtmanem a jihomoravský kraj včetně Znojma se měl stát součástí území rakouského vévody (Havlík 1956, s. 53; Jaša 1949, s. 25; Štěpán 1994, s. 35). 21 Také markrabí Prokop měl na Znojemsku své silné spojence, a to především pány z Kunštátu na Jevišovicích, (jejich větev se od doby Sezemy z Kunštátu členila na Zajímače a Suché Čerty), dále Bítovské z Lichtemburka a pány z Lipé. Tito představitelé pozdějších husitských panských rodů zpočátku bojovali především v rámci území jižní Moravy (se svými sousedy, kteří se postavili na stranu Jošta) a později své výpady rozšířili i do rakouské hraniční oblasti. Častým cílem jejich útoků se stával i loucký klášter. Když se Rakušané hájící zájmy Zikmunda na přelomu 14. a 15. století pokusili poprvé dobýt Znojmo a následně se jim města podařilo zmocnit, přišla na řadu bojovnost a odvaha Prokopových stoupenců, jelikož Rakušané usídlení ve Znojmě byly určitou hrozbou jak pro Prokopa, tak pro krále Václava IV. Roku 1400 tedy znojemský hejtman Hynek z Kunštátu a na Jevišovicích zvaný ,,Suchý Čert" spolu s Lichtemburky na Bítově podnikl výpravu a nočním přepadem se opět zmocnil Znojma. Město se pak stalo hlavním sídlem Prokopa a markrabě zde přebýval do začátku roku 1402 (Hoffman 1986, s. 99, 100; Štěpán 1994, s. 35-37). Poté, co Prokop opustil Znojmo, byl v červnu roku 1402 zajat Zikmundem, který o pár dnů později uvěznil i bratra Václava IV. Zikmundova činnost vyvolala vlny odporu i u dosavadního spojence markraběte Jošta, který se tak paradoxně stal stoupencem bratra Prokopa. To vedlo k sepsání další úmluvy, tentokrát mezi Zikmundem a rakouskými vévody Albrechtem a Arnoštem. Kromě jiného obsahovala smlouva bod vtahující se i k osudu Znojma ­ všechny hrady jichž se zmocnil markrabě Prokop, měly být společným úsilím Uhrů, Čechů a Rakušanů vydobyty (Štěpán 1994, s. 37). V dalších letech následovaly boje, ve kterých se Zikmund snažil upevnit svou pozici v českých zemích. Těchto bitev se bezpochyby účastnili na straně Zikmundových nepřátel i výše zmínění jihomoravští páni. Zikmundův záměr byl narušen, když v listopadu roku 1403 unikl z vídeňského vězení král Václav IV. Aby znovu dobyl své ztracené pozice v českém státě, přiměl Zikmund rakouského vévodu Albrechta k sestavení mohutného vojska. Tato armáda započala roku 1404 přípravy na tažení do českých zemí. Prvním cílem se mělo podle rozhodnutí Albrechta stát Znojmo (nejspíš také z důvodů osobních, neboť chtěl udělat přítrž kořistnických útokům, které na jeho území podnikala jihomoravská loupeživá šlechta). Současně s rakouskou armádou podnikl výpad přes Moravu do Čech i Zikmund, který se snažil tímto připojit ke svému uherskému království další jihomoravská města (již dříve takto získal Hodonín). Na přípravách k obraně města Znojma se významně podílel vedle hejtmana Hynka Suchého Čerta také jeho druh Jan Sokol z Lamberka (Štěpán 1994, s. 38, 39). 22 Dne 7. července 1404 se ke znojemským hranicím ze směru od Laa an der Thaya přiblížila Albrechtova armáda a zahájila obléhání města. Albrecht IV. Habsburský se usadil v Louce. Jeho strategií při obléhání byly pravidelné útoky rozložené do dlouhého časového údobí, čímž spoléhal na vyhladovění posádky a měšťanů. Část armády útočila po celé délce na zdi městského opevnění a druhá část měla stanoviště na návrší na pravém břehu Dyje (Kraví hora). Jediným Albrechtem nechráněným místem bylo údolí Gránického potoka mezi hradem a Hradištěm sv. Hypolita. Právě v těchto prostorech mohla posádka města opustit hradby a udržovat tak kontakt s okolní krajinou, čímž bylo zajištěno také doplňování ubývajících zásob potravin a střeliva. Opěrnými informačními a zásobovacími body byly Jevišovice, Mstěnice, Rabštejn a Dukovany. Obležení podnikali i aktivní útoky na Rakušany a při jednom takovém nočním přepadení se Janu Sokolovi z Lamberka podařilo pomocí roztopené smůly a síry zapálit velkou část rakouských praků, beranů a děl (Jaša 1949, s. 26, 51; Štěpán 1994, s. 39-41). Obléhání se bezvýsledně táhlo několik týdnů a změna situace měla nastat, když se u Znojma začátkem srpna roku 1404 objevilo uherské vojsko. To bylo ovšem již značně kvalitativně i kvantitativně oslabeno předešlými boji a nemocemi. S armádou se ke Znojmu nedostavil král Zikmund s podstatnou částí armády. On i vojáci onemocněli nemocí zvanou hodonka, která se mezi vojskem rozšířila při pobytu v bažinatém okolí Hodonína, Týnce a Podivína. Sám uherský král byl touto komáry přenášenou nemocí stižen a odjel se okamžitě léčit na svůj hrad Korlátko v Malých Karpatech. Král tedy nebyl nakažen úplavicí ani se tak nestalo při obléhání Znojma jak je obecně uváděno (další nepravdou je domněnka, že byl úkladně otráven). Úmysl zdecimovaného uherského vojska alespoň trochu pomoci Rakušanům při dobývání Znojma se minul účinkem. Jejich příchod naopak spíše urychlil rakouský neúspěch, neboť mezi oslabenými armádami se začala rychle rozšiřovat úplavice. Když touto nákazou onemocněl i rakouský vévoda Albrecht, dalo se vojsko 27. srpna 1404 na spěšný ústup. Dne 14. září 1404 Albrecht IV. Habsburský nemoci v Klosterneuburgu podlehl (Havlík 1956, s. 53; Štěpán 1994, s. 42, 43). Smrtí vévody Albrechta překročil význam obléhání Znojma hranice jihomoravského kraje - uvolněné místo v rakouské politice připadlo mírnějšímu a dohodám přístupnějšímu vévodovi Vilémovi. Vévoda se snažil o odstranění sporů mezi českým a rakouským královstvím, byl také iniciátorem sněmu v Českých Budějovicích, kde bylo roku 1405 podepsáno příměří mezi Václavem IV. a Joštem. Markrabě Jošt ve stejném roce uzavřel příměří i se Zikmundem a v důsledku této úmluvy byl propuštěn z vězení markrabě 23 Prokop. Ještě před Prokopovým osvobozením pobýval v únoru 1405 markrabě Jošt ve Znojmě. Hynek Suchý Čert a markrabě Prokop byly stejně jako měšťané odměněni za výtečné hájení města (Štěpán 1994, s. 44, 45). Další aktivity obránců Znojma jsou rozdílné. Nějakou dobu ještě společně bojovali za krále Václava IV, doložena je i spolupráce jihomoravských pánů se zemanem Janem Žižkou z Trocnova. Krátce po svém propuštění z vězení zemřel markrabí Prokop a osudy jihomoravského panstva se částečně rozcházejí. Podstoupením Znojma markrabímu Joštovi skončilo Hynkovo působení v hejtmanství a jeho útoky do okolní se staly čistě loupeživými. Pro tyto svoje činy byl roku 1407 zajat králem Václavem IV. a počátkem roku 1408 zemřel. Hynkův bratr a společník Jindřich z Kunštátu a Jevišovic byl pak pro lupičství roku 1409 v Brně sťat. Jan Sokol z Lamberka se společně s pány z Bítova uplatnil při mocenských bojích mezi rakouskými vévody a své kořistnické útoky do Rakouska podnikal pod záštitou vévody Leopolda. Později vstoupil Jan Sokol z Lamberka do služeb polského krále Vladislava Jagellonského a při pobytu v Polsku byl roku 1410 otráven. I přes ne vždy pochvalné aktivity svých protagonistů můžeme ale výsledky obléhání Znojma hodnotit jako pozitivní bod v dějinách českého státu, neboť znamenalo konec větších válečných akcí v období válek mezi Joštem a Prokopem a přispělo tím k vnitřnímu míru země (Hoffman 1986, s. 100; Jaša 1949, s. 27, 28; Štěpán 1994, s. 43-45). 6.3.2. Husitství na Znojemsku Husitská revoluce byla na Moravě, vhledem k velkému počtu německého obyvatelstva v moravských městech, převážně záležitostí šlechty a venkova. Na jihozápadní Moravě pak byla reprezentována především pány z Kunštátu, Lichtemburka, Lipé, Lomnice, Pernštejna aj. Lze konstatovat, že oblast Znojma se také nepřímo podílela na vzniku idejí husitství, neboť jedním z hlasatelů viklefismu-husitismu byl univerzitní učitel a později přítel a spojenec mistra Jana Husa, Stanislav ze Znojma. Pro šíření myšlenek husitské revoluce měla tato oblast výhodnou polohu na hranicích moci českého Tábora, což také jistě přispělo k utvoření silného revolučního spojenectví. Hlavními opěrnými body husitů se na jihozápadní Moravě staly Jevišovice (obr. 2:2), jejichž držiteli byli páni z Kunštátu a od tohoto městečka nepříliš vzdálené selsko-plebejské centrum husitství Červený Martínkov (Havlík 1956, s. 54; Válka 1991, s. 116, 118, 124). Znojmo, stejně jako další moravská královská města, bylo v době husitských bojů na straně odpůrců revoluce a jako takové muselo čelit častým útokům okolních husitů. 24 Intenzita nájezdů nakonec roku 1421 donutila město zaměstnávat vlastního puškaře a jeho obyvatelé se stále častěji dovolávali pomoci krále Zikmunda. Tím se mimochodem město dostalo do politické smyčky, neboť spojenectví Znojma s králem vyvolalo v jihomoravských husitských sídlech další vlny odporu. Aby král Zikmund předešel husitskému převratu ve Znojmě, dal na počátku 20. let 15. století posílit svou stálou městskou posádku (Havlík 1956, s. 56; Válka 1991, s. 118). V roce 1421 se Znojmo stalo místem spojenecké porady Zikmunda a Albrechta Rakouského. Předmětem jejich domluv byl nejspíše postup bojů připravované křižácké výpravy. Ta byla započata proti husitským revolucionářům v srpnu roku 1421 a měla být uskutečněna z několika směrů, přičemž následně opět spojená armáda měla postupovat na Prahu. Právě promyšlené spojení vojsk říšských, uherských rakouských vojsk se ukázalo být slabým místem výpravy, která byla následně bez větších úspěchů na podzim roku 1421 skončena (Havlík 1956, s. 56; Válka 1991, s. 126). Velké boje se však v rámci křižácké výpravy odehrály na panstvích drobné husitské šlechty. V okolí Znojma byla svedena zásadní bitva o dobytí jevišovického hradu. V říjnu roku 1421 ke klášteru Louka přitáhla armády Albrechta Rakouského, který zde přenocoval a druhý den byl zahájen útok na Jevišovice. Ty byly po pětidenním obléhání dobyty a hradní pán Sezema byl nucen kapitulovat. Další akcí rakouské armády proti husitům jižní Moravy bylo ještě v roce 1421 dobývání Červeného Martínkova. O výsledku tohoto obléhání nejsme informováni, ale Martínkov je jako husitské sídlo zmiňován již roku 1422. Doloženy jsou však zprávy o následném upálení zajatých martínkovských husitů ve Znojmě (Havlík 1956, s. 57; Válka 1991, s. 117, 126). Od března roku 1422 je i nově zbudovaný jevišovický hrad opět zmiňován v držení Zajímačů z Kunštátu. V těchto letech se začali jihomoravští páni účastnit bitev pod vedením Prokopa Holého. Při tažení do Rakouska v říjnu 1425 se táboriti a sirotci pokusili o dobytí Znojma. Téměř čtrnáctidennímu obléhání se město ubránilo, ohněm byl ale zničen klášter Louka, včetně významného klášterního archivu. Vojska poté pokračovala k rakouskému městu Retz (Hoffman 1986, s. 103; Jaša 1949, s. 54; Válka 1991, s. 135). Po odchodu vojska se znojemská posádka s úspěchem pokusila o dobytí Jevišovic, které následně opevnila ve svůj prospěch. S dalším válečným pochodem husitů do Rakouska byly však opět vráceny do držení pánů z Kunštátu. Znojemská posádka pak svedla s okolními husity několik dalších lokálních bitev. Roku 1431 kolem Znojma táhlo husitské vojsko do Laa an der Thaya a velká bitva byla u Znojma svedena v prosinci roku 1432, kdy se zde střetli táboriti s Rakušany (Havlík 1956, s. 58). 25 Bitva s Rakušany byla posledním velkým bojem revoluční husitské historie na Znojemsku, neboť v bitvě u Lipan padla vedle vojevůdce Prokopa Holého také podstatná část radikálních stoupenců husitství. Tuto etapu dějin českého státu uzavřela smrt krále Zikmunda Lucemburského, která ho zastihla při cestě do Uher ve Znojmě. Paradoxně tedy ve městě, které bylo součástí mnoha jeho panovnických nesnází. Kosterní nálezy z 15. století Kosterní nálezy z doby 15. století, kdy na území českého státu probíhala husitská revoluce, byly nalezeny na lokalitě označené jako ,,Znojmo - sklep Spitzrovi továrny". Ve středověku a na počátku novověku se tato lokalita nacházela jako horní předměstí za hradbami města v blízkosti horní Pražské brány. Podle Havlíka bylo v místě Horní brány z příkazu Jošta popraveno přes 80 členů Hynkovy posádky. Mělo se tak stát poté co bylo město podstoupeno Joštovi a tuto událost zde prý dlouho připomínal gotický sloup (Havlík 1956, s. 54). Tyto a ani dřívější či pozdější veřejné popravy nebyly v prostorách nám. Svobody dosud prokázány. Lihovar Adolfa Spitzera byl na ulici Sokolské (dnes oblast nám. Svobody) založen roku 1864. V roce 1945 byl zasažen leteckými bombami a v polovině 60. let byly v místě trosek zbudovány městské lázně. V době výstavby lázní byl také patrně učiněn nález antropologického materiálu. Z nálezových karet je možno zjistit pouze dataci nálezu do doby husitských válek, bližší informace nejsou uvedeny. Vzhledem k nedostatku použitelných faktů a také s přihlédnutím k tomu, že nález je solitérní, je případné spojení nálezu s konkrétní událostí pouhou domněnkou. 6.4. Bitva u Znojma 10. a 11. července 1809 Evropa na přelomu 18. a 19. století byla zmítána boji vedenými ve jménu Napoleona Bonaparte a jeho Velké revoluce. V červenci roku 1809 se znojemský kraj stal místem posledního střetu francouzské a císařsko-královské armády, vykrystalizovaného z dlouhodobého konfliktu těchto států. Ve dnech bitvy došlo v regionu kraje k velké koncentraci vojsk, která ve večerních hodinách dne 11. července byla dokonce větší, než v bitvě u Slavkova v roce 1805. Oběťmi dvoudenních bojů se staly stovky vojáků, jejichž ostatky jsou náhodně nalézány v hromadných hrobech po celém okrese ještě v dnešní době. I přesto, že civilní obyvatelstvo v době bitvy opustilo své domy a schovávalo se v lesích, 26 počet občanů pohřbených společně s vojáky byl jistě nemalý. Pro válečná období jsou také charakteristické časté epidemie, šířené v důsledku chudoby a migrace velkých skupin lidí. Počet padlých, uložených v hromadných hrobech na Znojemsku, byl navíc zvyšován převážením raněných z předchozích bitev, svedených na rakouské straně hranice (Jenerál 1993, s. 243; Mucha 2002, s. 2). Po celém znojemském bojišti byla rozeseta celá řada hromadných hrobů, kam byli společně pohřbíváni vojáci obou stran. Dosud jediný takový označený hrob byl nalezen přímo v Únanově. Další hrob v katastru vesnice se nalézal v lokalitě Losolosy. Za obcí Střelice u Jevišovic je vystavěna malá kaple údajně na hrobech vojáků zemřelých v místním lazaretu. Nedaleko místa, kde byla v obci Suchohrdly zřízena francouzská polní ambulance, byl také odhalen hrob. Další se pak prokazatelně nacházejí či nalézaly u Kuchařovic, v údolí potoka Leska, na ulici Vídeňské ve Znojmě, v Dobšicích a v bezprostředním okolí obce, v tzv. Lérách (Mucha 2002, s. 19, 23). Agresorem bojů, které vyvrcholily právě bitvou u Znojma roku 1809 bylo Rakouské císařství, které vyšlo z bitvy u Slavkova roku 1805 značně ekonomicky a vojensky oslabeno. Přišlo o državy v Dalmácii, severní Itálii, Tyrolsku a Vorarlbersku a politicky ztratilo vliv na německé země. Habsburská monarchie se tak stala po Francouzské republice druhořadou mocností. S tímto faktem se však převážná část rakouských politiků a vojáků nerada smiřovala a svou šanci na odvetu viděli v právě probíhajícím konfliktu ve Španělsku. Protifrancouzská vzpoura na Pyrenejském poloostrově poutala značné francouzské síly a při povstání roku 1808 si vynutila i osobní přítomnost císaře Napoleona. V této době byla se značnou finanční podporou Velké Británie postupně reformována císařsko-královská armáda a dne 10. dubna 1809 mohla zahájit útok na Bavorské království pod vedením arcivévody Karla, mladšího bratra rakouského císaře Františka I. Napoleon, který předvídal úmysly Rakouska, již dříve začal postupně stahovat k hranicím Bavorska několik armádních sborů a velitelem jmenoval maršála Berthiera. Dne 17. dubna 1809 pak přebral sám vrchní velení (Kovařík 2003, s. 250, 252; Mucha 2002, s.3). Dochází k celé řadě bitev, ve kterých byla rakouská armáda postupně vytlačována z Bavorska. Dne 23. dubna ukončili Francouzi dobývání Řezna. Tímto tzv. řezenským manévrem byl generalissimus Karel donucen přejít s vojskem na levý břeh Dunaje a ustoupit do Čech. Francouzští ženisté a inženýři pak začaly budovat mosty na ostrov Lobau odkud hodlal Napoleon napadat protivníka na levém břehu. Ve dnech 21. a 22. května 1809 došlo mezi obcemi Aspern a Esslingen k nerozhodným bojům, i když obě válčící strany si přisvojují vítězství. Poté, co francouzská armáda nabrala dostatek sil k dalšímu 27 útoku, zahájila 5. července 1809 další přechod Dunaje z ostrova Lobau. Po následném nezdaru rakouských vojsk v bitvě u Wagramu 6. července byl generalissimus Karel nucen nařídit ústup celé armády (Mucha 2002, s. 4, 5). Napoleon po tomto draze vykoupeném vítězství začal pronásledovat rakouská vojska, která ustupovala s úmyslem převézt armádní trén v ,,defilé" přes Znojmo, shromáždit je u Jihlavy a tam vojensky opevnit. Rakouský ústup byl zpočátku ulehčen tím, že Napoleon neznal úmysly pluku arcivévody Jana. Arcivévodovi Janovi totiž generalissimus Karel sdělil, že má jednat nezávisle na něm a Napoleon musel jeho blokováním u Dunaje zaměstnat sbor divizního generála Oudinota a armádu italského vicekrále. Mohl tedy použít jen části svých vojsk k pronásledování hlavních sil generalissima Karla. Vzhledem k tomu, že francouzský císař si nemohl být jistý směrem, kterým Rakušané ustupovali a domníval se, že hlavní síly nepřátelské armády se pohybují na Brno, vyslal tímto směrem III. sbor maršála Davouta, XI. sbor divizního generála Marmonta, bavorskou divizi Werdeho a lehkou jezdeckou divizi Montbruna. Z toho vyplývá, že po znojemské silnici postupoval pouze IV. sbor maršála Masséna s přidělenou Saint-Sulpiceovou divizí kyrysníků. Napoleon se usadil se zbytkem armády jako záloha v místech, která brzy ráno opustil císař František I. Zde na zámku ve Wolkersdorfu přenocoval a čekal na zprávy o pohybu vojsk arcivévody Karla (Kovařík 2003, s. 547; Wisnar 1910, s. 1, 2). Během stahování rakouských armádních sborů na pomezí Čech a Moravy zároveň generalissimus Karel informoval svého bratra císaře o ztrátách v bitvě a vyčerpanosti vojska. František I. odpověděl, že začne jednat o příměří a bratru nařídil, aby vyslal knížete Liechtensteina jako vyjednavače. Francouzští velitelé sborů si však již byli jisti dokonalým a úplným vítězstvím a na uzavření příměří neměli zájem. Odmítali tedy knížeti sdělit přesné místo pobytu svého císaře a ten jej nalezl až 11. července před Znojmem (Kovařík 2003, s. 547; Mucha 2002, s. 10). Mezitím, co hlavní rakouské sbory postupovali ke Znojmu, polní maršál Rosenberg ustupoval se svým IV. sborem přes Mikulov na Brno. Zadní voj sboru, tvořený vojáky velícího podmaršálka Radeckého, měl odrážet útoky francouzského pronásledovatele Marmonta a mimo jiné tak předním hlídkám jeho sboru naznačovat klamný směr ústupu. O osudu bitvy u Znojma pak v podstatě rozhodla náhoda. Když totiž rakouský velitel sboru Rosenberg vyslal průzkumné jezdectvo směrem doleva (na Znojmo), přivedla tato hlídka sbor maršála Davouta, vyslaného za Rakušany velícím Marmontem, na hlavní směr ústupu císařsko-rakouské armády. Navíc Marmontovy jízdní hlídky, které se při postupu 28 vinařskou oblastí opily moravským vínem, Rosenberga ztratily a XI. sbor pak namířil ke Znojmu (Kovařík 2003, s. 547, 548; Mucha 2002, s. 10, 11). Hlášení o pohybech III. a XI. francouzských sborů přimělo generalissima Karla, aby ještě 9. července ve 22 hodin nařídil jezdeckým a granátnickým zálohám opustit tábor v Gutersdorfu a pochodovat do Znojma, dosáhnout jej před Marmontem a zajistit zdejší ,,defilé". Již mezi 8. a 9. hodinou ranní 10. července 1809 přišel rakouský arcivévoda se sborem do Znojma. Nepřítel zatím nebyl spatřen, ale brzy nato přinesl předvoj Schwarzenbergových hulánů zprávu, že ze směru na Dobšice postupuje francouzská jízda. Příkaz obsadit a bránit vesnici a okolí dostal generál Steyers (Wisnar 1910, s. 4, 5). Jako první se z Napoleonových jednotek přiblížil ke Znojmu předvoj Bavorů generálmajora Minnuciho, za nímž se táhl od Laa an der Thaya Marmontův XI. sbor s Montbrunovým jezdectvem. Nejspíše v touze po maršálské holi (které se nakonec dočkal) a v domnění, že má před sebou pouze zadní voj císařsko-královské armády, vyslal Marmont povel bavorské divizi k útoku. Jeho záměrem bylo po levém břehu proniknout až k oblekovickému mostu a rozdělit tak ustupující armádu na dvě části. Plán se zpočátku rozvíjel poměrně úspěšně, něž na rakouské straně přibyly posily, které zpevnily ohrožené úseky obrany a zajistily opět silnici na Jihlavu (Kovařík 2003, s. 549; Mucha 2002, s. 12). Do prostoru Dobšic se Marmontův sbor dostal až v odpoledních hodinách a generál ihned z chodu vyslal svůj sbor do útoku na obec. Současně se snažil o získání oblekovického mostu přes řeku Dyji, což se ani po vyčerpávajících bojích nepodařilo. Most tak mohly v klidu přejít i poslední zbytky císařsko-rakouské armády, která tímto zásadním způsobem nabyla nad XI. sborem maršála Marmonta početní převahy. Tento fakt jej donutil vyslat v podvečerních hodinách několik štábních důstojníků s požadavkem o pomoc k Napoleonovi a dalším sborům. Nicméně boj o Dobšice trval se střídavým úspěchem až do soumraku, kdy ves zůstala v rukách Francouzů, zatímco obce Přímětice, Kuchařovice a Suchohrdly zůstaly obsazeny rakouskou armádou. Dobšice se tak staly klíčovým místem bojů o přístup do prostoru pod Znojmem (Mucha 2002, s. 13-15). Večer dorazil do ležení velitele Marmonta rakouský generál, který mu měl za úkol předat vzkaz s návrhem příměří. Protože však Marmont už dostal příznivé zprávy o blížících se posilách, nabídku odmítl. Také správně soudil, že rakouský arcivévoda by rád v noci odpochodoval, což ale nebylo možné, jelikož II. sbor nemohl do rána překročit řeku a vojenský trén se velmi obtížně pohyboval a bránil v rychlejším ústupu. Bylo proto nutné zůstat ve Znojmě do 11. července. V novém sídle svého štábu v Olbramkostele pak 29 generalissimus vydal dispozice k rozmístění sborů na příští den (Mucha 2002, s. 10; Wisnar 1910, s. 10). Dne 11. července před úsvitem obdržel generál Marmont příznivou zprávu: Napoleon vyrazil 10. července kolem deváté ranní hodiny z Wolkersdorfu, jelikož dostal od Massény hlášení o vážnějších bojích, svedených s ustupujícími Rakušany předchozí den. Sbor maršála Massény dorazil ještě v průběhu noci k oblekovickému mostu a v osm hodin ráno zahájil dělostřelbou útok. Most byl Francouzi dvakrát dobyt a opět ztracen a nakonec ho kolem deváté hodiny, s pomocí posil v podobě Marmontových jednotek, získali definitivně. 18. francouzský řádový pěší pluk poté obsadil klášterní Louku, přičemž okolní obyvatelstvo nezůstalo ušetřeno válečného drancování (Kovařík 2003, s. 550; Mucha 2002, s. 18; Wisnar 1910, s. 13) Kolem desáté hodiny dopoledne se objevil v prostoru Dobšic císař Napoleon s posilami. Okamžitě přebral vrchní velení a koordinoval akce. Volné jednotky poslal do útoku ve směru na Přímětice aby celé tažení ukončil. S útokem však vyčkával do příchodu Oudinota a Davouta. Štáb francouzské armády byl umístěn v Suchohrdlech. Napoleon celou akci řídil z prostoru vyvýšeniny mezi Dobšicemi a Suchohrdly, odkud měl dobrý výhled na bitevní pole. Torzo kmene tzv. Napoleonova dubu, který stál v těchto místech je deponováno v JMM ve Znojmě (Mucha 2002, s. 18, 19). Krátce před dvanáctou hodinou se již opět bojovalo na všech směrech. Generalissimus Karel se musel obávat nejhoršího, neboť s ucpanou silnicí za zády neměl v případě neúspěchu volný směr ústupu. Nezbývalo než vzdorovat do soumraku a stáhnout se k Jihlavě v noci. Boje na obou stranách navíc komplikoval vydatný déšť, který se přenesl přes krajinu v odpoledních hodinách (Kovařík 2003, s. 551; Mucha 2002, s. 19, 20). Kolem čtvrté hodiny odpoledne zahájil Masséna útok na Znojmo. Dostal se až k jižní, vídeňské bráně, kterou neuhájil již vyčerpaný zadní voj rakouské armády. V boji na bodáky (neboť v prudkém dešti ztrácely střelné zbraně význam) nakonec město ubránil plukovník Leiningen, přičemž zajal dva francouzské generály a zatlačil útočníky až ke Starému Šaldorfu. Po plukovníku Leiningenovi byla poté nazvána dnešní Alšova ulice ve Znojmě (Mucha 2002, s. 20; Wisnar 1910, s. 16). V krátké době následoval další útok Francouzů proti městu od jihu. Čelo útočné kolony se dostalo až k závoře před vstupem do města a situace byla pro obránce naprosto kritická. Francouzům se také podařilo osvobodit oba zajatce. Díky vhodně vedenému útoku majora hraběte Salise byly však francouzské jednotky opět odraženy do Starého 30 Šaldorfa. Major Salis za tento excelentní vojenský tah získal Řád Marie Terezie a dnešní náměstí Republiky ve Znojmě se nazývalo Salisovým ještě na počátku 20. století (Mucha 2002, s. 20). Ještě v šest hodin večer se jevila bitva jako nerozhodná, neboť francouzská armáda vedla výpady, jimž byly zatím rakouské jednotky schopny odolávat. Protože však do příchodu sboru generála Davouta nezbývalo mnoho času, byl generalissimus Karel svolný vyjednávat. Kníže Lieschtenstein s první nabídkou příměří k Napoleonovi stále ještě nedorazil a proto vyslal svého náčelníka štábu Wimpfena k maršálu Berthirovi do Suchohrdel s nabídkou příměří. Napoleon shromáždil své generály k poradě a přesto, že většina generálů byla pro pokračování ve válce, rozhodl se zůstat při vyjednávání a přikázal Berthierovi aby příměří uzavřel (Mucha 2002, s. 21; Wisnar 1910, s. 17, 18). V zápětí pak bylo příměří uzavřeno písemně v Suchohrdlech s datem 12. července 1809. Klid zbraní nastal 11. července o půl osmé večer, i když ze spisů Massénova pobočníka Marcellina Marbota se dozvídáme, že řada sborů příměří nerespektuje či pro zápal neslyší volání o ukončení bojů. Marbot sám byl, stejně jako jeho rakouský protějšek, při pokusu o sdělení příměří Massénovým jednotkám dokonce zraněn střelou (Kovařík 2003, s. 552; Mucha 2002, s. 21; Wisnar 1910, s. 18). Francouzi si v dohodě o příměří vyhradili možnost obsadit znojemský i brněnský kraj, přičemž vojska zde zůstávala až do počátku listopadu. Napoleon se ještě 11. července vracel přes Hodonice, kde nocoval, do Vídně. Rakouská armáda odcházela postupně během 12. července. Generalissimus Karel odjel směrem na Moravské Budějovice, odkud pak pokračoval přes Jihlavu do Čech. Napoleonova armáda opouštěla tábory rozestavěné po znojemském kraji pozvolna a 4. listopadu 1809 odtáhly i poslední francouzské sbory do Hronu a Kremže (Jenerál 1993, s. 249; Mucha 2002, s. 21; Wisnar 1910, s. 21). Později bylo znojemské příměří po zdlouhavých jednáních schváleno císařem Františkem I. a dne 14. října zpečetěno definitivním mírem, kterým se Císařství rakouské dostává do politické závislosti na Císařství francouzském. Rakousko tak ztratilo 3,5 milionu poddaných, 110 000 km2 území a mělo zaplatit kontribuci ve výši 85 milionů zlatých (Kovařík 2003, s. 554; Mucha 2002, s. 22). Kosterní nálezy z doby napoleonských válek Francouzské války se v mém soupise vztahují k lokalitám Dobšice, Starý Šaldorf a Suchohrdly. Na katastrálních územích těchto obcí byly nalezeny kosterní pozůstatky z počátku 19. století. S přihlédnutím k nálezovým okolnostem a historickým faktům je 31 jejich spojitost s dobou Napoleonových válečných tažení velmi pravděpodobná. V této souvislosti je nutno zmínit několik událostí, které mohou vést k těmto kosterním nálezům. Jedná se o pohyby různých vojsk, po jejichž odchodu zůstalo v kraji vždy mnoho raněných či nemocných vojáků, následně pohřbených v hromadných hrobech. V roce 1799 je ve Znojmě a okolí prokázán pobyt ruských vojsk Suvorovovy armády pod vedením generála Lvova a s jejich pobytem je také spojen čin, kdy ruští kozáci nemálo pomohli obyvatelům Starého Šaldorfa při záchranných pracích na rozvodněné Dyji (Havlík 1956, s. 124; Peřinka 1904, s. 447). Další vojáci byly v krajině kolem Znojma jistě pohřbeni v souvislosti s nedalekou bitvou u Slavkova roku 1805. Velké bitvě předcházely boje mezi francouzskou a ruskou armádou v Hollabrunu dne 17. listopadu 1805. Ranění vojáci pak společně s armádami pokračovali v přesunu směrem na Slavkov a velká část francouzských raněných byla následně pohřbena při Napoleonově zastávce ve Znojmě (Havlík 1956, s. 124). Největší pohyb vojsk pak Znojmo a okolí zaznamenalo ve dnech 10. a 11. července 1809 při bojích mezi rakouskou a francouzskou armádou. Pokud je možno přiřadit kosterní nálezy ze zmíněných lokalit k události bitvy u Znojma, lze také podle níže popsaných pohybů vojsk učinit závěr, že antropologický materiál z Dobšic souvisí s boji svedenými dne 10. července 1809. Naopak nálezy ze Starého Šaldorfu a Suchohrdly se mohou vztahovat k druhému dni bitvy, tedy 11. červenci 1809. Mnoho vojáků bylo na Znojemsku pohřbeno také v roce 1866, kdy se u Chvalovic střetl jezdecký sbor generála Radeckého s pruským vojskem (Prusové táhli přes Znojmo na Hradec Králové). 32 7. SOUPIS KOSTERNÍHO MATERIÁLU POUŽITÝCH POJMŮ Antropologická sbírka Jihomoravského muzea ve Znojmě Mnou zpracovávaný antropologický materiál je v JMM ve Znojmě uložen v depozitáři II a vzhledem k historickému rozhraní 13. až 20. století se mé práce týkalo osm lokalit Znojemska soupisu Mgr. Taťány Vymazalové. Všechny lokality se nacházejí na území Znojemska (obr. 1) nebo na katastrálním území samotného města Znojma (obr. 2:1). Vlastní katalog jsem řadila podle lokalit a je sepsán v několika bodech, vztahujících se k danému nálezu. Jako první informaci uvádím katastrální území, ve kterém byl nález učiněn. Pokud je možné ji zjistit, je druhým bodem lokalita nalezení (konkrétnější část obce). Následuje inventární číslo, pod kterým je nález evidován v nálezových knihách muzea. Dále soupis obsahuje chronologické určení, tedy dataci a lokaci (uložení) nálezu v depozitářích muzea. Zde uvádím označení depozitáře a číslo úložné krabice. Tyto dvě informace spolu s případnými nálezovými okolnostmi předchází vlastnímu seznamu inventárních čísel. Poslední místo zaujímá charakteristika kosterních pozůstatků. Pro přehlednost jsem pro jednotlivé typy kostí vytvořila skupiny: A ­ kostra lebky (mezi lomítky jsou uvedeny dochované segmenty lebky); B ­ kostra osového skeletu; C ­ kostra horní končetiny; D ­ kostra dolní končetiny; E ­ neurčitelné fragmenty kostí; F ­ zvířecí kosti, keramika či jiné předměty uložené s kosterním materiálem. Stručné informace o nálezech, které se nacházejí v krabici spolu se zpracovávaným materiálem, ale jejich datace je mé práci nevyhovující (případně nálezy bez evidenčního označení), jsou zmíněny na konci soupisu dané lokace. Katalog podle lokalit: 1. Katastrální území: Dobšice Nálezy na lokalitě byly objeveny v roce 1967 při výkopu kanalizace. Datovány jsou do doby napoleonských válek. Pouze inventární čísla A 8218, A 8219, A 8220, A 8215/1- 18 a A 8221/1-10 byly evidovány v roce 1967, ale nalezeny již v roce 1966. 1.1. Inventární čísla A 8224, A 8225 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 207. Inventární číslo: A 8224 A: lebka se silně poškozenou obličejovou částí / levá strana mozkovny. Inventární číslo: A 8225 33 A: fragment lebky /os parietale dx / os occipitale / os temporale dx. 1.2. Inventární čísla A 8226, A 8227 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 208. Inventární číslo: A 8226 A: lebka, zachována pouze obličejová část. Inventární číslo: A 8227 A: fragment lebky / os parietale dx a sin. 1.3. Inventární číslo: A 8228 Lokace: Dep. archeologie II, krabice č. 211 A: lebka / obličejová část; maxilla; os parietale sin (2x); os occipitale (3x); os occipitale s os parietale; os frontale (2x); pars petrosa ossis temporale dx (3x) a sin (3x); os temporale sin (3x) a dx; pravá polovina mandibuly (2x); drobné fragmenty lebečních kostí; 12 volných zubů. B: atlas + axis; obatel krční (2x); obratel hrudní (2x); fragmenty obratlů; manubrium sterni; pravostranné žebro. D: dětský femur sin. F: zvířecí zub. 1.4. Inventární číslo: A 8222 Lokace: Dep. Archeologie II, krabice č. 213 A: lebka / os parietale dx a sin / os occpipitale / os temporle dx / obličejová část. V krabici s č. 213 byly uloženy ostatky bez označení: 2 fragmenty mandibuly, 3 fragmenty lebečních kostí. 1.5. Inventární číslo: A 8220 Lokace: Dep. archeologie II, krabice č. 214 A: lebka s poškozenou obličejovou částí. V krabici s č. 214 byla uložena neoznačená mandibula poškozená na výběžcích a fragmenty lebečních kostí. 1.6. Inventární čísla A 8223/1-2 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 215. Inventární číslo: A 8223/1 A: fragment lebky / os parietale dx a sin / os temporale dx / os frontale. 34 Inventární číslo: A 8223/2 D: fragment os coxae dx / os illi. 1.7. Inventární číslo: A 8218 Lokace: Dep. archeologie II, krabice č. 216 A: lebka, téměř neporušena / mandibula. 1.8. Inventární číslo: A 8219 Lokace: Dep. archeologie II, krabice č. 217 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temporale sin / obličejová část / mandibula bez výběžků. A: fragment os frontale a os temporale dx. 1.9. Inventární čísla A 8215/1-18, A 8221/1-10 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 227. Inventární číslo: A 8215/1 D: tibia sin, nepřirostlé epifýzy nezachovány. Inventární číslo: A 8215/2 D: tibia dx, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8215/3 D: tibia dx, nepřirostlé epifýzy nezachovány. Inventární číslo: A 8215/4 D: femur dx, nepřirostlé epifýzy nezachovány. Inventární číslo: A 8215/5 D: femur dx, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8215/6 C: humerus dx, témeř neporušen. Inventární číslo: A 8215/7 D: femur dx, nepřirostlé epifýzy nezachovány. Inventární číslo: A 8215/8 D: femur sin, nepřirostlá dolní epifýza nezachována. Inventární číslo: A 8215/9 D: femur dx, nepřirostlé epifýzy nezachovány, distální konec odlomen. Inventární číslo: A 8215/10 D: femur dx, mechanicky lehce poškozený povrch. 35 Inventární číslo: A 8215/11 D: femur dx, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8215/12 D: tibia sin, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8215/13 D: femur dx, mechanicky lehce poškozený povrch. Inventární číslo: A 8215/14 D: tibia dx, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8215/15 D: femur sin, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8215/16 D: tibia sin, nepřirostlé epifýzy nezachovány. Inventární číslo: A 8215/17 C: humerus sin, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: 8215/18 C: nepřirostlá hlavice femuru. Inventární číslo: A 8221/1 D: femur sin, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8221/2 D: femur sin, nepřirostlá dolní epifýza nezachována. Inventární číslo: A 8221/3 C: humerus sin, nepřirostlá hlavice nezachována, distální konec odlomen. Inventární číslo: A 8221/4 C: humerus sin, nepřirostlá hlavice nezachována. Inventární číslo: A 8221/5 C: humerus dx, nepřirostlá hlavice nezachována. Inventární číslo: A 8221/6 C: ulna dx, nepřirostlá distální epifýza nezachována. Inventární číslo: A 8221/7 E: zlomek dlouhé kosti končetiny. Inventární číslo: A 8221/8 D: fibula, jedna nepřirostlá epifýza nezachována, druhá odlomena. Z důvodu nekompletnosti kosti nelze určit její lateralitu. Inventární číslo: A 8221/9 36 D: femur sin, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8221/10 D: tibia dx, nepřirostlé epifýzy nezachovány. Antropologický materiál z lokality Dobšice je značně typově rozmanitý. Na rozdíl od jiných lokalit zůstaly kosti většinou velmi dobře zachované, nejčastěji se v souboru kostí z této lokality vyskytují fragmenty lebky ale také kosti dlouhých končetin, především kost stehení (femur). Mezi kostmi dospělých jedinců byl identifikován také jeden dětský femur. To je důkazem toho, že ztráty na lidských životech byly nejen v řadách vojáků, ale i mezi civilním obyvatelstvem. Dále byl v souboru rozpozonán i jeden zvířecí zub (nejspíše se jedná o stoličku prasete domácího) a jedna neoznačená a neevidovaná lidská dolní čelist (mandibula). 2. Katastrální území: Starý Šaldorf Kosterní nálezy jsou datovány do doby napoleonských válek. 2.1. Inventární čísla A 1578, A 1580 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 52. Inventární číslo: A 1578 A: lebka / os parietale dx a sin / squama occipitale / os temporale dx a sin / obličejová část bez os zygomaticum dx. Inventární číslo: A 1580 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temporale sin / levá polovina os sphenoidale / obličejová část bez maxilly a os zygomaticum dx a sin. V krabici č. 52 se nacházelo také několik neoznačených nálezů: A: lebka, zachována pouze mozkovna, dosud neočištěna od hlíny; téměř neporušená lebka; mandibula. Dále se v krabici nacházela lebka označená inventárním číslem A 1574, nalezená v katastru Sedlešovice, s datací neurčenou, a lebka s inventárním číslem A 1986 z katastrálního území Práče, s datací opět neudanou. 2.2. Inventární číslo: A 1579 Lokace: Dep. archeologie II, krabice č. 120 A: lebka, slabě porušena na os occipitale, os sphenoidale a os frontale. 37 V krabici č. 120 se mezi neoznačenými nálezy nacházely: silně poškozená lebka (2x); téměř neporušená lebka s mandibulou; mandibula. K dalším nálezům uloženým v krabici č. 120, označeným inventárními čísly A 1985 a A 1988-A 1994, jsem dohledala katastr. Jedná se o chronologicky nezařazené lidské kosti různého typu, nalezené na území Práče. Časové určení nelze uvést též u dalších kosterních pozůstatků a to z katastru Dobšice, s inventárními čísly A 1995 a A 1998-A 2000. Pod inventárním číslem Z-556 je evidována téměř neporušená, blíže neurčitelná lebka a číslem 546 je označen obratel bederní. Soubor kostí z francouzských válek ze Starého Šaldorfa obsahuje pouze šest lebek a tři dolní čelisti (mandibuly). V případě jedné mandibuly se nepodařila najít příslušnost této čelisti k některé z lebek. Velmi zajímavým nálezem je ale výše zmíněný obratel s inventárním číslem 546 v jehož horní části těla je zaklíněna kulka. Jedná se patrně o označení dřívějšího typu inventarizace a z tohoto důvodu nález nebyl uveden jako kosterní materiál v soupise Mgr. Taťány Vymazalové. Podle tvaru kulky lze nález spolehlivě zařadit do doby napoleonských válek. O starší variantu evidence muzea se patně jedná i v případě lebky Z-556. 3. Katastrální území: Suchohrdly Nálezy jsou datovány do doby napoleonských válek. Objeveny byly 10. 2. 1988 na místní skládce, jejich uložení je tedy pravděpodobně sekundární. U jedné z lebek jsou dosud částečně zachovány vlasy. Nález, neobvyklý svým umístěním a zachovalostí, vzbudil pozornost veřejnosti a při vyzvedávání ostatků byly přítomni také příslušníci SNB (obr. 4). 3.1. Inventární čísla A 31204/1-4 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 840. Inventární číslo: A 31204/1 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temporale dx a sin / os sphenoidale / os frontale; lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temporale dx a sin / os sphenoidale / os frontale; fragment dětské os frontale. Inventární číslo: A 31204/2 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os frontale / lehce poškozená obličejová část. 38 Inventární číslo: A 31204/3 D: os coxae dx. Inventární číslo: A 31204/4 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale. V krabici č. 840 ve nacházel také větší množství neoznačených kosterních pozůstatků: A: os parietale dx; fragmnet os frontale z levé poloviny; os temporale sin 2x / squama teporalis / pars petrosa; dětská os occipitale; os parietale sin; os occipitale; dětská mandibula bez výběžků. C: scapula sin (2x) / humerus sin (2x) / radius sin (2x) / humerus dx. D: femur dx / ferum sin / tibia sin (3x) / tibia dx. Soubor z lokality Suchohrdly obsahuje čtyři dobře zachované lebky, několik neoznačených fragmentů lebek, dvě lopatky pletence korní končetiny (scapuly) a několik kostí horní a dolní končetiny, přičemž nejpočetnější je kost holení (tibia). Kromě těchto kostí dospělých jedinců se v souboru vyskytují také tři fragmenty lebek dětských - kost čelní (os frontale) a neoznačená kost týlní (os occipitale) a dolní čelist (mandibila). 4. Katastrální území: Troskotovice Kosterní pozůstatky byl nalezeny při záchranných pracích v roce 1984 nedaleko pomníku obětem okupace. Při úpravě okolí kostela pracovníci objevili zbytky pozdně středověkého hřbitova, uložení zlomků kostí bylo tedy nejspíše sekundární. JMM ve Znojmě získalo nálezy do sbírky 25. 9. 1984. 4.1. Inventární číslo: A 30703 Lokace: Dep. archeologie II, krabice č. 686 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temporale dx a sin; fragment levé poloviny maxilly se zuby. B: fragmnety žeber (3x). D: fragment femuru, pouze jeho proximální konec. E: fragmnety dlouhých kostí (2x). F: fragment keramiky. Nejcelistvějším nálezem na lokalitě Troskotovice je mozkovna lebky, další kosti jsou zachovány ve fragmentech. To je jistě způsobeno častou lidskou činností v této oblasti, 39 neboť na lokalitě stál ve středověku hřbitov a po jeho zrušení dnes kostel. Uložení materiálu v zemině hřbitova je tedy sekundární. Kromě kosterního materiálu se na lokalitě našel také blíže neurčený zlomek keramiky. 5. Katastrální území: Znojmo Lokalita nalezení: Klášter klarisek Nález byl učiněn na dvoře dnešní Střední ekonomické školy na ulici Přemyslovců. Patrně se jedná o kosterní pozůstatky z bývalého hřbitova řeholnic. 5.1. Inventární číslo: A 24491 Datace: doba historická Lokace: Dep. archeologie II, krabice č. 483 A: mandibula (9x), téměř neporušeny. C: humerus sin, témeř neporušen; humerus dx, pouze slabě abradovaný povrch. D: femur dx, téměř neporušen (5x); femur dx, pouze slabě abradovaný povrch (5x); femur sin, pouze slabě abradovaný povrch (4x); tibia dx, téměř neporušena (3x); tibia sin, téměř neporušena; tibia sin, pouze slabě abradovaný povrch (4x). V krabici č. 483 se vedle kostí nacházel také sáček označený inventárním číslem, obsahující několik zlomků keramiky. V nálezovém souboru ze zahrady bývalého kláštera klarisek se nacházelo 14 kostí stehenních (femurů), 7 kostí holenních (tibií), dvě kosti pažní (humerů) a z kostry hlavy v počtu devíti kusů dolní čelist (mandibula). Časové zařazení do doby historické je možno omezit na 13. století, tedy od vzniku kláštera, po jeho zrušení v 18. století. 6. Katastrální území: Znojmo Lokalita nalezení: Klášter minoritů Nálezy byly objeveny při čištění chodeb bývalého minoritského kláštera v roce 1967. Datovány jsou do doby historické tzn. do doby mezi vznikem kláštera ve 13. století do jeho zrušení v 18. století. 6.1. Inventární čísla A 8167, A 8188, A 8187/10-16 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 206. 40 Inventární číslo: A 8167 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temporale dx a sin; fragment os sphenoidale; fragment z obličejové části. Inventární číslo: A 8188 B: hrudní obratel s odlomeným processus spinosus Inventární číslo: A 8187/10 A: fragment mandibuly. Inventární číslo: A 8187/11 A: mandibula, bez výběžků. Inventární číslo: A 8187/12 A: maxilla s apertura piriformis a os zygomaticum dx. Inventární číslo: A 8187/13 A: fragment maxilly se zuby. Inventární číslo: A 8187/14 A: fragment patra maxilly. Inventární číslo: A 8187/15 A: fragment maxilly s os zygomaticum sin. Inventární číslo: A 8187/16 A: fragment maxilly s os zygomaticum sin. 6.2. Inventární čísla A 8171, A8187/1-3 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 209. Inventární číslo: A 8171 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os frontale. Inventární číslo: A 8187/2 A: mandibula bez ramen. Inventární číslo: A 8187/3 A: fragmnet mandibuly se zuby. V krabici č. 209 chybí inventární číslo A 8169, které bylo v průběhu zpracovávání mého soupisu zapůjčeno do expozice MZM v Brně. 6.3. Inventární čísla A 8177, A 8178, A 8186/1-9 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 210. Inventární číslo: A 8177 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale. 41 Inventární číslo: A 8178 A: lebka / os frontale / část os parietale dx. Inventární číslo: A 8186/1 A: dětská lebka / os frontale. Inventární číslo: A 8186/2 A: lebka / část os parietale sin / os occipitale. Inventární číslo: A 8186/3 A: lebka / os parietale dx / část os occipitale. Inventární číslo: A 8186/4 A: os temporale dx. Inventární číslo: A 8186/5 A: dětská os occipitale. Inventární číslo: A 8186/6 A: lebka / část os parietale sin / os occipitale. Inventární číslo: A 8186/7 A: lebka / část os parietale dx / os frontale. Inventární číslo: A 8186/8 A: pravá polovina os frontale oddělená v sutura frontalis. Inventární číslo: A 8186/9 A: os occipitale. 6.4. Inventární čísla A 8179-A 8182 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 218. Inventární číslo: A 8179 A: fragment lebky / os parietale dx / os frontale. Inventární číslo: A 8180 A: fragmnet os parietale dx a sin. Inventární číslo: A 8181 A: fragment lebky / os parietale sin / os temporale sin / os frontale. Inventární číslo: A 8182 A: fragment lebky / os parietale dx / os occipitale / os temporale dx / os frontale. 6.5. Inventární čísla A 8175, A 8176, A 8187/4-7 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 219. Inventární číslo: A 8175 42 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os frontale / torzo obličejové části se zachovalou os frontale. Inventární číslo: A 8176 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temporale dx / os frontale. Inventární číslo: A 8187/4 A: mandibula bez pravostranných výběžků. Inventární číslo: A 8187/5 A: mandibula bez pravého ramene. Inventární číslo: A 8187/6 A: pravé rameno mandibuly. Inventární číslo: A 8187/7 A: levé rameno mandibuly. 6.6. Inventární čísla A 8168, A 8170, A 8187/8, A 8187/9 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 220. Inventární číslo: A 8168 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temporale dx a sin. Inventární číslo: A 8170 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temporale sin / obličejová část pouze os frontale a os zygomaticum sin. Inventární číslo: A 8187/8 A: mandibula. Inventární číslo: A 8187/9 A: fragmnet mandibuly. Bez označení A: fragment pars orbitalis ossis frontalis. 6.7. Inventární čísla A 8172, A 8189, A 8190 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 221. Inventární číslo: A 8172 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temporale sin / levá polovina os sphenoidale; volně pars petrosa ossis temporalis. Inventární číslo: A 8189 43 C: margo lateralis scapulae s částí cavitas glenoidalis. Inventární číslo: A 8190 D: os coxae dx, pouze mírně abradovaný povrch. Bez označení A: fragment os sphenoidale. 6.8. Inventární čísla A 8166, A 8192/4, A 8192/6 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 222. Inventární číslo: A 8166 A: lebka / os parietale dx a sin / báze ossis occipitalis / os temporale dx a sin. Inventární číslo: A 8192/4 C: humerus dx, neporušený. Inventární číslo: A 8192/6 C: humerus dx, pouze mírně abradovaný povrch. 6.9. Inventární čísla A 8173, A 8174, A 8186/10-20 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 223. Inventární číslo: A 8173 A: lebka / os parietale dx a sin / os frontale. Inventární číslo: A 8174 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os frontale. Inventární číslo: A 8186/10 A: dětská os frontale. Inventární číslo: A 8186/11 A: dětská os frontale. Inventární číslo: A 8186/12 A: fragment lebky / os parietale sin / pars orbitalis ossis frontalis. Inventární číslo: A 8186/13 A: pars orbitalis ossis frontalis. Inventární číslo: A 8186/14 A: pars petrosa ossis temporalis s processus mastoideus. Inventární číslo: A 8186/15 A: os parietale dx, neporušená. 44 Inventární číslo: A 8186/16 A: fragment os parietale. Inventární číslo: A 8186/17 A: squama ossis occipitalis. Inventární číslo: A 8186/18 A: fragment os temporale. Inventární číslo: A 8186/19 A: pars petrosa ossis temporalis s processus mastoideus a processus styloideus. Inventární číslo: A 8186/20 A: os temporale sin, neporušená. 6.10. Inventární čísla A 8165, A 8191, A 8192/1-3 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 224. Inventární číslo: A 8165 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temprale dx a sin / obličejová část bez maxilly; volně fragmenty os sphenoidale. Inventární číslo: A 8191 B: pravostranné žebro. Inventární číslo: A 8192/1 C: radius dx, pouze mírně abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8192/2 D: fibula dx, proximální konec odlomen. Inventární číslo: A 8192/3 C: humerus sin, neporušen. 6.11. Inventární čísla A 8163, A 8164 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 225. Inventární číslo: A 8163 A: lebka / otvor v os parietale dx / os parietale sin / os occipitale / os temporale dx a sin. Inventární číslo: A 8164 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os temporale dx a sin. 6.12. Inventární čísla A 8183 až A 8185 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 226. Inventární číslo: A 8183 A: fragment lebky / pravá polovina os frontale oddělena v sutura frontale / os parietale dx. 45 Inventární číslo: A 8184 A: fragment lebky / os parietale dx a sin / os frontale. Inventární číslo: A 8185 A: lebka velmi dobře zachovaná; volně odlomená část os frontale. 6.13. Inventární čísla A 8192/5, A 8192/7-15 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 424. Inventární číslo: A 8192/5 C: humerus dx, téměř neporušen. Inventární číslo: A 8192/ 7 C: humerus dx, téměř neporušen. Inventární číslo: A 8192/8 D: tibia dx, povrch silně abradován, proximální konec odlomen. Inventární číslo: A 8192/9 D: tibia sin, proximální konec odlomen. Inventární číslo: A 8192/10 C: humerus dx, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8192/11 D: tibia dx, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8192/12 D: tibia dx, pouze slabě abradovaný povrch. Inventární číslo: A 8192/13 D: tibia dx, povrch silně abradován. Inventární číslo: A 8192/14 D: femur dx, proximální konec odlomen. Inventární číslo: A 8192/15 D: femur sin, pouze slabě abradovaný povrch. 7. Katastrální území: Znojmo Lokalita nalezení: Koželužská ulice Nálezy byly datovány jako středověké a objeveny byly v oblasti zrušeného historického hřbitova. Do sbírek JMM ve Znojmě byly získány 17.3.1988. 7.1. Inventární čísla A 311911/1-3 s lokací: Dep. archeologie II, krabice č. 839. 46 Inventární číslo: A 31199/1 A: pravá polovina mandibuly. Inventární číslo: A 31199/2 A: fragment lebky / maxilla / os zygomaticum sin. Inventární číslo: A 31199/3 B: hrudní obratel. V krabici č. 839 se vedle kostí nacházely ještě další sáčky označené inventárními čísly, obsahující fragmenty keramiky a kovové předměty. Vzhledem ke složitému a bez písemných zdrojů téměř nemožnému prokázání zaniklé historické lidské činnosti je nutno se v případě Koželužské ulice ve Znojmo přijmout fakt, že antropologický materiál nalezený na této lokalitě pochází z hrobů zrušeného hřbitova. Této domněnce odpovídá i fragmentárnost a ojedinělost nálezu a uložení kostí tak můžeme považovat za sekundární. 8. Katastrální území: Znojmo Lokalita: Sklep Spitzrovy továrny Spitzrova továrna se nacházela na dnešním náměstí Svobody v místě novodobých městských lázní. 8.1. Inventární číslo: A 1581 Datace: Doba husitských válek Lokace: Dep. archeologie II, krabice č. 52 A: lebka / os parietale dx a sin / os occipitale / os sphenoidale / os temporale dx a sin / os frontale. 47 8. ZÁVĚR Ve své práci jsem zpracovala veškerý kosterní materiál, nacházející se v depozitářích Jihomoravského muzea ve Znojmě, z mnou sledovaného období (středověk­novověk). Interpretace nálezových situací byla ovšem ztížena absencí nálezových zpráv. Kosterní materiál nalezený ve Znojmě­klášteře klarisek, ve Znojmě­klášteře minoritů, ve znojemské Koželužské ulici a při úpravách okolí kostela v Troskotovicích byl jen rámcově datován do středověkého období. Podle ústního sdělení Jaromíra Kovárníka se dosud nepodařilo lokalizovat sakrální stavbu, ke které náležel hřbitov odkrytý v Koželužské ulici. O této stavbě zřejmě chybí zmínky i v historických písemných pramenech. Ovšem všechna pohřebiště vykazují charakteristiky pohřebního ritu praktikovaného ve středověkém období. Od 13. století byl již přísně dodržován křesťanský pohřební ritus. To znamená, že těla zemřelých byla striktně ukládána do posvěcené půdy na kostelních hřbitovech. Na sledovaných lokalitách nebyly zřejmě přítomny žádné předměty související s výbavou zemřelých, respektive se součástmi jejich oděvů. Střepy dokumentované na těchto lokalitách, mimo klášter minoritů, byly pravděpodobně nalezeny v zásypu hrobových jam. Poslední středověkou lokalitou je Znojmo­Sklep Spitzerovy továrny. Veškerý kosterní materiál představuje lidská lebka datovaná do husitského období. U tohoto materiálu ovšem není jisté, zda je jeho datace přesná. Na počátku 15. století totiž probíhal na území Znojma boj o moc mezi moravskými markrabaty. Novověký materiál též souvisí s válečnými konflikty a to s napoleonskými válkami. V Dobšicích byl prozkoumán hromadný hrob. Nálezová situace zjištěná v Suchohrdlech a ve Starém Šaldorfu pravděpodobně též dokládá lokální konflikty v souvislosti s Napoleonovým tažením. 48 9. O AUTORCE Bajerová, Anna (5. 12. 1983, Znojmo). V roce 2003 úspěšně ukončila studium na gymnáziu Dr. Karla Polesného ve Znojmě. Na střední škole se začala hlouběji zajímat o historii a biologii, později především o bližší poznání člověka. Historickým směrem se také v současnosti odvíjí její tříleté studium antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. 49 10. REJTŘÍK A Albrecht Rakouský, 10 antropologie, 5, 11, 44, 16 archeologie, 5, 8, 9, 10, 28, 29, 30, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 16 D Dobšice, 9, 24, 27, 28, 32, 33, 16 H hrob, 5, 9, 22, 43, 7 hřbitov, 13, 16, 34, 43 husité, 6 I inventář, 6, 8 J Jihomoravské muzeum ve Znojmě, 7, 14 Jošt, 16, 18 K klarisky, 11, 14, 15, 16, 8 klášter, 11, 12, 13, 14, 15, 17, 20, 43, 8, 9, 13 klášter klarisek, 35 klášter minoritů, 35 klášter Nanebevzetí Panny Marie, 11 klášter sv. Kláry, 13, 16 kostel, 11, 12, 13, 34, 8, 9 L lokalita, 5, 21, 28 M minorité, 11 Morava jižní, 11 N napoleonské války, 12 novověk, 5, 7, 43 P Prokop, 17, 19, 6, 12, 16 R ritus pohřební, 7, 43 S soupis, 6, 28 Starý Šaldorf, 27, 32 středověk, 5, 7, 43 Suchohrdly, 22, 24, 25, 27, 33, 34 T Troskotovice, 34 U území katastrální, 28, 32, 33, 34, 35, 41, 42 Z Zikmund, 14, 16, 17, 18, 20, 13 Znojemsko, 5, 11 Znojmo, 9, 10, 11, 14, 16, 17, 19, 20, 21, 23, 25, 27, 35, 41, 42, 43, 44, 15, 16 Znojmo-Koželužská ulice, 41 Znojmo-Sklep Spitzrovy továrny, 42 6 11. VÝKLADOVÝ REJSTŘÍK POUŽITÝCH POJMŮ Abatyše, představená ženského kláštera římskokatolické církve. Ambit, křížová chodba, kvadratura, na vnitřní straně otevřená sloupová chodba, krytý ochoz zpravidla na vnitřním obvodu klášterních budov. Obklopuje rajský dvůr se studnou a kašnou a zpřístupňuje další důležité místnosti. Antropologický materiál, lidské kosterní ostatky. Artefakt, obvykle movitý předmět záměrně dotčený a pozměněný (účelově tvarovaný) nebo přímo vyrobený zásahem lidské ruky. Baroko, univerzální umělecký sloh evropského umění od konce 16. do 18. století vyznačující se monumentálností a dynamičností tvarů. Název vystihuje nepravidelnost a bizarnost umění, původně posměšný. Bitva u Lipan, 30. 5. 1434, rozhodující vítězství panské jednoty (umírnění husité a katolíci) nad polními vojsky táboritů a sirotků. V boji padl i velitel polních vojsk Prokop Holý. Bitva na Bílé hoře, 8. 11. 1620, rozhodující vítězství katolických vojsk habsburského císaře Fridricha Falckého a spojenců nad protestantskými českými stavy. Protihabsburské povstání prohrou české stavovské opozice skončilo a Bílá hora se jako symbol - těžké trauma českých dějin - trvale zapsala do obecného podvědomí. Defilé, přenesený význam pro řadu či sled. Depozitář, místnost nebo budova, v nichž jsou uloženy odborně uspořádané sbírky. Depot, soubor většího množství archeologických předmětů stejného časového zařazení, hromadně uložený. Dominikáni, členové římskokatolického žebravého řádu, nazvaného podle zakladatele Dominika de Guzman. Františkáni, členové žebravého řádu, odnož řádu minoritského, jenž byl založen Františkem z Assisi. Halštatská doba, starší doba železná, nazývána podle eponymní lokality v Rakousku. Datace 800 - 400 př. n. l. Železo se do Evropy dostávalo patrně z Řecka nejprve v podobě hotových výrobků. Mladší fáze doby železné, doba laténská, je ve střední Evropě charakteristická osídlením Kelty. Hradisko, hradiště, pravěké a raně historické opevněné, výšinné sídliště (viz sídliště). Charakteristické pro slovanské osídlení, určující prvek pro tzv. dobu hradištní (7. až 12. stol). Ta se dále dělila na fáze starší (600 - 800), střední (800 - 950) a mladší (950 -1200). 7 Hradisko mělo funkci obranou a v dobách míru bylo střediskem výroby, obchodu a kmenové správy. Hrob, místo obřadného uložení tělesných pozůstatků, zpravidla lidských. Hrob hromadný, obřadní uložení tělesných pozůstatků třech a více osob. Častý jev válečných dob. Hrob kostrový, archeologický pozůstatek pohřbení nespáleného těla do země. Hrob žárový, druh hrobu spojený se žárovým pohřebním ritem, zemřelý byl spálen na hranici (místo se označuje jako žároviště) a pozůstatky uloženy na pohřebišti buď volně nebo v urně (žárový hrob popelnicový). Hrobka, zděný hrob, určená pro honosnější uložení tělesných ostatků významných osob. Huláni, vojáci lehké jízdy, původně pouze v Polsku, od 19. století se tyto pluky jízdy s šavlí a píkou zakládají i v jiných zemích. Husitské hnutí, projev morální, náboženské, společenské krize české společnosti v 1. polovině 15. století. Reformní snahy nabraly větší spád po upálení mistra Jana Husa 6. 7. 1415 (viz odpustky), vzniká svaz husitů bojujících proti panské jednotě pod vlajkou se symbolem kalicha. Po bitvě u Lipan roku 1434 je období uzavřeno vyhlášením kompaktát. Chodba křížová, viz ambit. Kaple, sakrální stavba určená k speciální funkci (pohřební, křestní, soukromé). Kapucíni, členové žebravého řádu, vzniklého z větve františkánů, vyznačující se hnědým hábitem s dlouhou kapucí. Klarisky, členky druhého (t. j. ženského) řádu minoritů, založeného roku 1212 sv. Františkem a sv. Klárou v Assisi při kostele sv. Damiána (odtud i název damiánky) nebo členky druhého řádu kapucínů, který založila roku 1538 v Neapoli M. L. Longo. Klášter, jednotka církevního řádu, uzavřené obydlí řehole. Komplex kláštera tvoří kostel, ke kterému na jižní straně přiléhá křížová chodba. Významnými společnými místnosti jsou refektář (jídelna), dormitář (ložnice), knihovna a především kapitulní síň pro konání shromáždění. Klatba, církevní či světská. Nejpřísnější církevní trest vylučující postiženého z účasti na svátostech a z církevního života. Světskou (říšskou, soudní) klatbu uvrhoval pouze říšský král nebo císař. Klatby bylo často využíváno jak prostředku politického nátlaku na nežádoucí osobu. Konvent, sbor mnichů nebo řeholníků jednoho kláštera, či jejich obydlí v klášteře. Na rozdíl od termínu ,,klášter" je nejobecnějším označením jakéhokoliv řádového domu. 8 Krypta, zaklenutý prostor obvykle pod východním závěrem kostela, částečně zapuštěný pod povrchem, sloužila především k uchovávání části těla nebo jiného předmětu souvisejícího se světcem (relikvie), někdy byla využívaná i jako pohřebiště významných osob. Kozáci, původně členové vojensko-zemědělských obcí svobodných usídlenců chránících jihovýchodní hranici Moskevské Rusi. Později byly z jejich řad tvořeny stejnojmenné vojenské oddíly. Kurátor, správce nadace ústavů národního jmění; člen rady starší náboženské obce; opatrovník. Kuratorium, správní výbor, sbor kurátorů dozírající na instituci. Kustod, opatrovník, správce uměleckých, muzejních sbírek, památkových objektů apod.; kanovník pečující o bohoslužebné předměty. Lazaret, polní vojenské obvaziště a nemocnice. Lokace, zařazení, umístění (zjištěním nebo hodnocením). Lokalita, místo na zemském povrchu, které se něčím vyznačuje, v archeologické praxi představuje naleziště. Minorité, členové žebravého řádu, založeného sv. Františkem z Assisi. Členky ženského řádu nazývány klarisky, odnoží řádu jsou františkáni. Monstrance, ostenzorium, zdobená schránka na vystavovaní hostie (pšeničná mešní oplatka). Neolit, mladší doba kamenná, datace pro střední Evropu 4500 - 3200 př. n. l. Vyznačuje se rozvojem zemědělského usedlého způsobu života, tzv. neolitická revoluce. Obolus mrtvých, drobná mince vkládaná do hrobů a tvořící výbavu zemřelého. Odpustky, odpuštění hříchů za hotové peníze, které církev vybírala na ,,zbožné" účely ve 14. století. Významným odpůrcem vykupování se z hříchu byl Jan Hus, po jeho smrti se v českých zemích rozpoutalo proti odpustkové praxi husitské povstání. Za husitského hnutí byl prodej odpustek vymícen. Osada, kolonie, místo osídlené určitými kmeny; opevněná osada, viz hradisko. Patronát, středověká výsada obsazování církevních úřadů udělovaná nejvyššími světskými či církevními představiteli. Plenum, plný počet členů instituce. Prehistorie, dějiny pravěku; věda zabývající se všestranným studiem vývoje pravěké lidské společnosti na základě archeologických pramenů. 9 Presbyterium, presbyteř, kněžiště, mírně zvýšené prostranství při hlavním oltáři křesťanského chrámu pro duchovní a chór. Protestanti, protestantská revoluce, viz bitva na Bílé hoře. Pohřeb, označení lidských pozůstatků v hrobu v archeologické praxi; souhrn obřadů při pohřbívání. Pohřeb sekundární, druhotný pohřeb těla zemřelého spojený s přenesením (translací) na jiné místo. Pohřebiště, místo pohřbívání zemřelých, respektive soustředění hrobů. Portál, architektonicky upravený vchod do budovy. Refektář, viz klášter. Ritus pohřební, předem určený a dodržovaný způsob ukládání zemřelých, lišících se i v rámci jednotlivých kultur. Rotunda, časté označení pro kruhovou stavbu na centrálním půdorysu. Jde o drobný kostel válcovitého tvaru s kuželovitou střechou s lucernou a půlkruhovou apsidou, případně s několika apsidami. Stavba je charakteristická pro období předrománského a románského stavitelství. Sarkofág, zdobená rakev z trvanlivého materiálu (kámen, kov). Sekularizace, proces zesvětšťování, vytlačování náboženských vlivů; převedení církevního majetku ke světským účelům. Sídliště, místo hromadného obývání. Rozšíření sídlišť je zaznamenáno s příchodem usedlého způsobu života. Z hlediska stavby lze v historii rozpoznat sídliště nížinná a výšinná, opevněná (viz hradisko); neolitické sídliště, viz neolit. staroslovanské hradisko, viz hradisko. Uložení sekundární, viz pohřeb sekundární. Války napoleonské, francouzské, válečné střety mezi Napoleonem Bonaparte a evropskými mocnostmi včetně Velké Británie. Zahájeny byly bitvami o vládu v severní Itálii v roce 1796. Další vpád byl učiněn do Egypta, byl ale Brity odražen. Vítězná byla pro Francouze bitva u Maranga roku 1800 kde se utkali s rakouskou armádou. Bitva u Slavkova roku 1805 mezi koalicí a Francouzi skončila pro Napoleona triumfálním vítězstvím. Několik let byly Napoleonem vedeny bitvy proti Velké Británii na Pyrenejském poloostrově. Roku 1812 podnikl Napoleon neúspěšné tažení do Ruska. Další prohrou Francie byla bitva u Lipska roku 1813 a poslední akcí napoleonských válek byla rozhodující porážka Napoleonových vojsk u Waterloo roku 1815. 10 12. JMENNÝ REJSTŘÍK Albrecht Rakouský, 16. 8. 1397 až 27. 12. 1439. Vévoda rakouský, v letech 1437 - 1439 král český a uherský, v roce 1438 také král římský. Syn rakouského vévody Albrechta IV. Habsburského, zeť Zikmunda Lucemburského, manželka Alžběta dědička českého a uherského trůnu. Podporoval říšskou politiku svého tchána i jeho války proti husitům. Ferdinand I., 10. 3. 1503 ­ 5. 7. 1564. Rakouský arcikníže, král český, uherský, římský a od roku 1556 císař římský. Syn Filipa I. Sličného a španělské princezny, manželka Anna, sestra českého krále Ludvíka Jagellonského. Byl prvním panovníkem dlouhé řady Habsburků na českém trůně. Jeho vláda v českých zemích byla ve znamení snahy o posílení moci panovníka. Toto úsilí dospělo až k protihabsburskému povstání roku 1547. Ferdinand II., 9. 7. 1578 ­ 15. 2. 1637. Král český od roku 1617. Vnuk Ferdinanda I. Jako fanatický katolík byl svržen z českého trůnu a vlády se opět ujal až po bitvě na Bílé hoře. Snažil se o rekatolizaci českého prostředí a v letech 1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu vydal Obnovené zřízení zemské. Ferdinand III., 3. 7. 1608 ­ 2. 4. 1657. Král uherský, český (korunován roku 1627), římský. Syn Ferdinanda II. V roce 1648 podepsal vestfálský mír a ukončil tak třicetiletou válku. František Vidomec, 6. 2. 1878 ­ 3. 11. 1975. Učitel a archeolog. Archeologickou praxi získal v Boskovštejně u Znojma. Začínal jako spolupracovník Jaroslava Palliardiho. Po válce byl správcem muzea ve Znojmě a v Moravských Budějovicích. Vytvořil první přehled a třídění MMK. Převážná část jeho osobní sbírky uložena v Boskovštejně, část v MZM. Jan Hus, 1371 (?) ­ 5. 7. 1415. Náboženský myslitel, kazatel a reformátor. Studium na artistické fakultě pražské univerzity. Roku 1396 mistr svobodných umění, roku 1400 vysvěcen na kněze, roku 1402 kazatel kaple Betlémské. Zde kázal česky učení reformátora J. Viklefa. Roku 1409 rektor pražské univerzity. Pro svůj postoj v čele reformního hnutí byl jako kacíř upálen v Kostnici. Jan Lucemburský, 10. 8. 1296 ­ 26. 8. 1346. Král český, syn císaře Jindřicha VII. a otec císaře Karla IV., manželka Eliška Přemyslovna. Pojmenování ,,král cizinec" získal poté, co se začal orientovat především na zahraniční politiku a do Čech, kde byla jeho moc stále více oslabována šlechtou, téměř nepřijížděl. Na nátlak šlechty jmenoval svého syna Karla markrabětem moravským a později mu přenechal vládu. Padl v bitvě u Kresčaku jako spojenec Francie. 11 Jan Žižka, 1360 (?) ­ 11. 10. 1424. Syn chudého zemana z jižních Čech. Jako člen královské stráže se seznámil s Husovým učením. Se svými stoupenci odešel roku 1420 do Tábora. Během čtyř let pak svedl proti královským vojskům mnoho vítězných bitev, vydal tzv. Žižkův vojenský řád. Zemřel v průběhu tažení na Moravu při obléhání Přibyslavi. Jaroslav Palliardi, 10. 2. 1861 ­ 11. 3. 1922. Právník, archeolog, sběratel. Znalec moravského neolitu a neolitu. Ve Znojmě-Novosadech objevil MMK. Podle lokality Starý zámek-Jevišovice sestavil statigrafickou chronologii. Spolupracoval s Františkem Vildomcem. Jeho sbírka uložena převážně v MZM. Josef II., 13. 3. 1741 ­ 20. 2. 1790. Římský císař od roku 1765, král český a uherský. Syn Marie Terezie a Františka Lotrinského. Představitel tzv. osvícenského absolutismu, jeho vláda v českých zemích označována jako ,,desetiletí reforem", např. toleranční patent, patent o zrušení nevolnictví, nový občanský zákoník. V českých zemích zrušil přes 100 klášterů a z jejich majetku založil fond pro zřizování nových učilišť pro výchovu duchovenstva, tzv. generálních seminářů. Tento patent byl po jeho smrti zrušen. Jindřich z Lipé, 26. 8. 1329. Český šlechtic, vůdce panstva v bojích o český trůn. Několikrát se stal podkomořím, později nejvyšším maršálkem a zemským hejtmanem. V době nepřítomnosti zastupoval krále Jana Lucemburského. Pohřben v Brně. Jiří z Poděbrad, 23. 4. 1420 ­ 22. 3. 1471. Příslušník mocného kališnického roku pánů z Kunštátu. Roku 1448 dobyl Prahu, poté zvolen zemských správcem. Po smrti Ladislava Pohrobka roku 1458 zvolen českým králem. Snažil se o vytvoření mírové unie křesťanských států. Jako protestantský král byl v roce 1466 prohlášen papežem za kacíře a formálně sesazen z trůnu. Zemřel náhle během dlouhodobého sporu s uchvatitelem českého trůnu Matyášem Korvínem. Ladislav Pohrobek, 12. 2. 1440 ­ 23. 11. 1457. V letech 1453 až 1457 král český a uherský. Syn Albrechta Rakouského a Alžběty, dcery Zikmunda Lucemburského. V době jeho nezletilosti vláda vedena zemských správcem Jiřím z Poděbrad. Při přípravách sňatku s francouzskou princeznou podlehl náhle leukémii. Ludvík Jagellonský, 1. 7. 1506 ­ 29. 8. 1526. Od roku 1516 český a uherský král. Syn Vladislava Jagellonského. Jeho vláda byla soustředěna více na uherské království, do poměrů v českých zemích příliš nezasahoval. Utonul v bažinách při útěku z nevydařené bitvy proti Turkům u Mohuče. Matyáš Korvín, 23. 2. 1440 (1443) ­ 6. 4. 1490. Syn uherského gubernátora Jánose Hunyadyho, po smrti Jiřího z Poděbrad uznáván českými katolíky za českého krále letech 1469 až 1490. 12 Napoleon Bonaparte, 1769 ­ 1821. Voják, vrchní velitel francouzské revoluční armády, francouzský císař. Manželky Josefína de Beauharnais, rakouská princezna Marie-Luisa. Dobyl severní Itálii a vytvořil zde Cisalpínskou republiku. Stal se prvním konzulem. Ukončil první francouzskou republiku, nechal se korunovat císařem. Poté započal tzv. napoleonské války. Rozhodující bitvou jeho politické kariéry bylo nepodařené válečné tažení do Ruska. Po bitvě u Lipska zbaven koruny a vyhnán na ostrov Elbu. Poté opět osadil trůn, ale po bitvě u Waterloo vyhnán na ostrov Sv. Heleny, kde zemřel. Páni z Kunštátu, významný panský kališnický rod, od 13. do 17. století držitelé jevišovického panství. Spřízněni s českým králem Jiřím z Poděbrad. Prokop Holý, 30. 5. 1434. Husitský kněz, diplomat, po Žižkově smrti vrchní velitel polních vojsk. Podílel se na svolání čáslavského sněmu, jednal na koncilu v Basileji o čtyřech pražských artikulech, husity vedl do protiútoku formou tzv. spanilých jízd. Padl v bitvě u Lipan. Přemysl Otakar II, 1233 (?) ­ 26. 8. 1278. Markrabě moravský, vévoda rakouský, král český a uherský. Syn Václava I. a Kunhuty, manželky Markéta Babenberská, Kunhuta Uherská. Velmi schopný panovník, založil mnoho nových měst a hradů, za jeho vlády zasahovalo české království od Krkonoš po Jadran. Usiloval o císařskou korunu, kterou získal Rudolf Habsburský. Ve sporu s novým císařem se vzdal vlády s výjimkou Čech a Moravy. Zemřel v bitvě na Moravském poli. Dočasně v letech 1279 ­ 1297 pohřben ve Znojmě. Václav I., 1205 ­ 12. 9. 1253. Český král. Syn Přemysla Otakara I. Příznivce rytířské módy a poezie, úspěšně království bránil před tatarskými vpády. Výrazně omezoval práva šlechty, což vyústilo v povstání šlechty v čele s královým synem Přemyslem Otakarem II. Spor mezi otcem a jediným synem byl urovnán dohodou. Václav II., 27. 9. 1271 ­ 21. 6. 1305. Král český a polský. Syn Přemysla Otakara II., manželky Guta Habsburská, Eliška Rejčka. Provedl v letech 1299 ­ 1300 mincovní reformu, ražba pražského groše. Založil cisterciácký klášter na Zbraslavi s hrobkou posledních Přemyslovců. Pro svého syna Václava III. získal uherskou korunu. Nechal popravit Záviše z Falkenštejna. Václav IV., 26. 2. 1361 ­ 16. 8. 1419. Král český a římský (v roce 1400 byl z římského trůnu dočasně sesazen). Syn Karla IV. a Anny Svídnické, manželka Johana Bavorská. Dvakrát uvězněn šlechtou. Roku 1409 vydal tzv. Dekret kutnohorský. Vladislav Jagellonský, 1. 3. 1456 ­ 13. 3. 1516. Český a uherský král. Syn polského krále Kazimíra. Podle tzv. olomoucké smlouvy byl do smrti Matyáše Korvína králem pouze 13 v Čechách. Nedokázal dostatečně čelit růstu moci české šlechty, sídlil v Budíně. Budoval monumentální architektonická díla, nejvýznamnějším je Vladislavský sál na Pražském hradě. Zikmund Lucemburský, 14. 2. 1368 ­ 9. 12. 1437. Markrabě braniborský, kurfiřt římského krále, král uherský, polský, český a římský, od roku 1433 císař římský. Syn Karla IV. a Elišky Pomořanské. Nepokrytě usiloval o český trůn ještě za vlády svého bratra Václava IV, dokonce krále věznil. Po bratrově smrti nastoupil na trůn, ale uznán králem byl až v roce 1426. Nechal popravit Jana Roháče z Dubé. Zemřel při cestě do Uher ve Znojmě. 14 13. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK dx dexter; pravostranný JMM Jihomoravské muzeum ve Znojmě MMK moravská malovaná keramika MU Masarykova univerzita MZM Moravské zemské muzeum v Brně sin sinister; levostranný 15 14. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Bartoš, Josef ­ Kovářová, Stanislava ­ Trapl, Miloš (1995): Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA. Drlík, Vratislav (1948): 70 let musea královského města Znojma. Znojmo: Nákladem musea. Feneis, Heinz (1996): Anatomický obrazový slovník. Praha: Grada Publishing. Filipec, Josef a kol. (1994): Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia. Havlík, Lubomír (1956): Znojmo. Z minulosti města a jeho památek. Brno: Krajské nakladatelství v Brně. Hoffman, František (1986): Bojové družiny před husitskou revolucí. Jižní Morava, roč. 22, s. 99-116. Jaša, Václav (1949): Z dějin podyjských hradů. Znojmo: Nákladem musea. Jenerál, Emil (1993): Trocha zpráv z napoleonské okupace Znojemska roku 1809. Jižní Morava, roč. 29, s. 243-255. Kolektiv autorů (2000): Oxfordský slovník světových dějin. Praha: Academia. Kovařík, Jiří (2003): Napoleonova tažení II - Nejistá vítězství. Třebíč: Akcent. Kuthan, Jiří (1994): Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Vimperk: Tina. Mucha, Ladislav (2002): Bitva u Znojma 10. a 11. července 1809. Znojmo: Obecní úřad Dobšice a Klub vojenské historie ve Znojmě s podporou programu PHARE. Peřinka, František Vácslav (1904): Vlastivěda moravská. Místopis II. Znojemský okres. Brno: Musejní spolek v Brně. Pavlík, Václav (1958): Historie a architektura bývalého minoritského kláštera ve Znojmě. Podyjí, sv. říjen 1958, s. 118-123. Petráčková, Věra ­ Kraus, Jiří a kol. (2001): Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia. Podborský, Vladimír (2002): Dějiny pravěku a ranné doby dějinné. Brno: Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Podborský, Vladimír ­ Vildomec, Vědomil (1972): Pravěk Znojemska. Brno: Musejní spolek v Brně. Prokop, Jaroslav a kol. ( 1960): Administrativní mapa ČSSR ­ Jihomoravský kraj. Praha: Ústřední správa geodézie a kartografie. Richter, Václav ­ Samek, Bohumil ­ Stehlík, Miloš (1966): Znojmo. Praha: Odeon. 16 Sklenář, Karel (2005): Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů. Praha: Libri. Štěpán, Václav (1994): Obležení Znojma v roce 1404 v tradici a skutečnosti. Jižní Morava, roč. 30, s. 35­48. Unger, Josef (2002): Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích (s analogiemi i jinde v Evropě) v 1.­16. století. In: Malina, Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. č. 9, Nadace Universitas Masarykiana. Brno: Nauma. Válka, Josef (1991): Vlastivěda moravská - Dějiny Moravy 1. Brno: Musejní a vlastivědná společnost v Brně. Vykoupil, Libor (1994): Slovník českých dějin. Brno: ČSCH. Vymazalová, Taťána : Soupis kosterního materiálu Jihomoravského muzea Znojmo ­ Nálezy získané muzeem v letech 1956 ­ 2005. Nepublikovaná práce, uložení na Ústavu antropologie PřF MU. Wisnar, Julius (1910): Bitva u Znojma v roce 1809. Slavkov: Historický klub, sekce vojenské historie při Historickém muzeu ve Slavkově u Brna, ve spolupráci s 606. ZO SVAZARMU Zbrojovka Brno. www.shocard.cz 17 15. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA Obr. 1: Výřez mapy Znojemska s označenými lokalitami nálezů antropologického materiálu z 13. ­ 20. století, deponovaného v JMM ve Znojmě. 1 ­ Dobšice; 2 ­ Starý Šaldorf; 3 ­ Suchohrdly; 4 ­ Troskotovice; 5 ­ Znojmo, klášter klarisek; 6 ­ Znojmo, klášter minoritů; 7 ­ Znojmo, Koželužská ulice; 8 ­ Znojmo, Spitzrova továrna. Prokop 1960. Obr. 2: 1 Mapa města Znojma s označenými lokalitami. 1 ­ lokalita ,,klášter klarisek" na ulici Přemyslovaská. 2 ­ lokalita ,,klášter minoritů" na ulici Přemyslovská. 3 ­ lokalita ,,Koželužská ulice". 4 ­ lokalita ,,sklep Spitzovy továrny" na náměstí Svobody. Podle: www.shocard.cz; 2. Pohled na městečko Jevišovice a Starý zámek z oblasti ,,Na výhoně". Foto: Bajerová Anna 2004. Obr. 3: 1. Komplex budov minoritského kláštera a kláštera klarisek se společným kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Zobrazení půdorysu budov zachycuje stavební úpravy v průběhu existence klášterů tzn. od 13. do 18. století. Podle: Pavlík 1958, s. 121; 2. Pohled z rajského dvora minoritského kláštera na ambit s úzkými, jednoduše profilovanými okny. Podle: Kuthan 1994. Obr. 4: Dokumentace nálezu kosterních lidských pozůstatků z doby napoleonských válek na skládce odpadu v Suchohrdlech. Archiv Klubu vojenské historie ve Znojmě. 18 Obr. 1 19 Obr. 2 1 2 20 Obr. 3 1 2 21 Obr. 4