Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

                                     Obor Právo a právní věda

                       Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva





                                          Diplomová práce




                               Ochrana území při investiční výstavbě





                                           Petr Konopáč

                                             2008/2009
























































„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana území při investiční výstavbě zpracoval sám.
Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány
v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.



…………………………………..


Petr Konopáč







































Na tomto místě bych rád poděkoval paní JUDr. Janě Dudové, Ph.D. za odborné vedení, vstřícný a
ochotný přístup a za cenné metodické rady, které mi poskytla při konzultování diplomové práce.

OBSAH


1. ÚVOD.. 6

I. část. 7

2. DEFINICE POJMŮ.. 7

3. Ochrana území dle stavebního zákona.. 8

4. HISTORIE PRÁVNÍ ÚPRAVY STAVEBNÍHO PRÁVA.. 9

5. ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ 10

5.1. Nástroje územního plánování 11

5.1.1. Územně plánovací podklady.. 11

5.1.2. Politika územního rozvoje. 12

5.1.3. Územně plánovací dokumentace. 12

5.1.4 Územní řízení a umisťování staveb.. 13

6. Stavební řád.. 16

6.1 Ohlašování staveb.. 16

6.2 Stavební řízení 16

6.3 Zkrácené stavební řízení 17

6.4 veřejnoprávní smlovy.. 17

7. Další otázky v rámci stavebního práva.. 18

7.1 Odpovědnost a některé postihy v rámci stavebního zákona.. 18

7.2 Státní stavební dozor.. 19

7.3 vybrané činnosti ve výstavbě. 19

7.4 práva a povinnosti úČASTNÍKŮ sTAVEBNÍHO pROCESU.. 20

7.5 Dotčené orgány.. 21

7.5 EIA a Ippc.. 22

II. část. 24

8. Ochrana životního prostředí 25

9. HISTORIE PRÁVNÍ ÚPRAVY.. 26

9.1. VÝVOJ VE SVĚTĚ. 26

9.2. VÝVOJ NA ÚZEMÍ ČR.. 27

10. Zvláštní ochrana území 29

11. OBECNÁ ÚZEMNÍ OCHRANA.. 30

11.1. územní systém ekologické stability.. 30

11.1.1. Základní charakteristika územního systému ekologické stability   30

11.1.2. Dělení Územního systému ekologické stability.. 32

11.1.3. Vymezení Územního systému ekologické stability.. 32

11.2. významné krajinné prvky.. 33

11.2.1. Základní char. významných krajinných prvků.. 33

11.2.2. Registrace Významných krajinných prvků.. 34

11.3. Krajinný ráz. 35

11.3.1. Základní charakteristika krajinného rázu.. 35

11.3.2. Pojem Krajinný ráz. 35

11.4. přírodní park.. 38

11.4.1. Základní charakteristika přírodních parků.. 38

11.5. přechodně chráněné plochy.. 38

11.5.1. Základní charakteristika přechodně chráněných ploch.. 38

11.6. Orgány státní správy a obecná ochrana území 39

11.7. Orgán ochrany přírody jako dotčený orgán.. 40

11.8. Odpovědnost na úseku OBECNÉ územní ochrany.. 42

12. JUDIKATURA V OBLASTI OBECNÉ OCHRANY ÚZEMÍ 43

12.1 Judikatura týkající se významných krajinných prvků.. 43

12.2. Judikatura týkající se krajinného rázu.. 44

13. Kapitola praktické otázky obecné ochrany přírody.. 47

13.1. Praktické OTÁZKY V RÁMCI Úses. 47

13.2. Praktické otázky v rámci vkp. 48

13.3. Praktické otázky v rámci krajinného rázu.. 49

13.4. Praktické otázky v rámci přírodnÍCH parkŮ.. 51

13.5. Praktické otázky v rámci přechodně chráněných území 51

14. Nedostatky právní úpravy.. 52

15. závěr.. 56

16. resumé. 57

17. Seznam použitých pramenů.. 59

Knižní díla.. 59

Časopisové články.. 59

Právní předpisy.. 60

Judikatura.. 61

Internetové stránky.. 62

Ostatní 62

18. PŘÍLOHY.. 64

Seznam vyobrazení 64







1. ÚVOD




Tématem této diplomové práce je ochrana území při investiční výstavbě. Jedná se o téma velice
široké. Při zpracovávání bylo těžké zvolit, kterým otázkám se věnovat a kterým ne. Proto se práce
neobejde bez jisté míry zjednodušení dané problematiky. Práce je rozdělena na dvě části. První část
se zabývá problematikou územní ochrany nejprve obecně pojednáním o právní úpravě v zákoně č.
183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. V druhé části se práce věnuje obecné územní
ochraně dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Obecná ochrana přírody byla
zvolena, protože většina stavebních záměrů musí vyhovovat její právní úpravě, a je téměř jisté, že
se s ní stavebník setká v rámci posuzování jeho investičního záměru. Cílem této práce je vytvořit
základní přehled právní úpravy a v druhé části práce přiblížit investorovi s čím se může setkat a
co může očekávat během správních řízení, kde se rozhoduje o jeho záměru. Druhá část by měla
investorovi pomoci zaměřit se na problémové oblasti právní úpravy. Z informací pak může těžit
zejména v územním a stavebním řízení. Práce si však neklade za cíl být vyčerpávajícím pojednáním.

První část práce začíná nejprve uvedením základních pojmů, které se vyskytují v dalších kapitolách.
Následuje krátká kapitola věnovaná historii právní úpravy. Největší prostor je v první části
věnován územnímu plánování a stavebnímu řádu, které vytváří předpoklady pro územní ochranu.
Poslední kapitola přibližuje vybrané okruhy vztahující se ke stavebnímu zákonu: státní stavební
dozor, odpovědnost a postihy v rámci stavebního zákona, vybrané činnosti ve výstavbě, práva a
povinnosti účastníků stavebního procesu, dotčené orgány a EIA a IPPC.

V druhé části práce je nejprve kapitola zabývající se právem životního prostředí obecně. Následuje
kapitola historického vývoje územní ochrany přírody. Po ní je krátká část věnovaná zvláštní ochraně
přírody. Hlavní část se věnuje čtyřem základním institutům obecné ochrany - systém ekologické
stability, významné krajinné prvky, krajinný ráz, přírodní park a přechodně chráněné plochy. Každá
z těchto kapitol je dále dělena na podkapitoly podle potřeby. Každý institut má jiné otázky, kterým
je třeba se věnovat. Následují kapitoly orgán ochrany přírody jako dotčený orgán, judikatura,
praktické otázky s uplatňováním územní ochrany a nedostatky právní úpravy. Při zpracovávání těchto
kapitol jsem vycházel z odborných článků, informací dostupných od nestátních sdružení na ochranu
přírody (VERONICA, NESEHNUTÍ) a konzultací se zaměstnanci orgánů ochrany životního prostředí (odbor
ŽP MMB, obecní úřady).

                                              I. část



2. DEFINICE POJMŮ



V této práci se vyskytují některé pojmy, které je vhodné ještě před dalším výkladem vysvětlit. Tyto
pojmy mají mnohdy více definicí, které mohou zásadním způsobem ovlivnit jejich chápání (jako je
tomu např. u pojmu životní prostředí). Některé pojmy by si snad zasloužily větší prostor, než který
je jim zde věnován. Jsem však přesvědčen, že pro potřeby této práce postačí stručné vymezení.

Tématem této práce je ochrana území při investiční výstavbě. Nejprve je nutné si říci, co je
investice. Investice představuje vložení úspor do fyzického nebo lidského kapitálu[1]. Jedná se
tedy o prostředek zhodnocení vlastních peněžních prostředků.

S pojmem investice souvisí pojem investor, což je nejobecněji subjekt, který vynakládá finanční
prostředky za účelem zisku. Do projektu ve výstavbě nemusí investor vkládat prostředky vždy jen za
účelem zisku, ale také např. v jiném soukromém nebo veřejném zájmu[2].

Tím s dostáváme k pojmu Investiční výstavba – budování nových a rekonstrukce dosavadních fondů
výrobního a nevýrobního určení.[3]

V práci se často objevuje pojem stavebník, což je osoba, která zamýšlí realizovat stavbu, je za ni
veřejně odpovědná a má jí vzniknout vlastnické právo k výstavbou realizované stavbě[4].

Poslední zde uvedenou definicí je stavba: Stavbou  se  rozumí veškerá stavební díla, která vznikají
stavební nebo  montážní  technologií,  bez  zřetele na jejich stavebně technické provedení,
použité  stavební  výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití  a dobu trvání. Dočasná stavba
je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání. Stavba, která slouží reklamním
účelům, je stavba pro reklamu[5].

Tímto však nekončí výčet definic pojmů v této práci. Další obsahuje text následujících kapitol.

3. Ochrana území dle stavebního zákona



K ochraně veřejných zájmů v území slouží zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon). Z hlediska územní ochrany je
základním zákonem, vytváří podmínky pro ochranu území a zajišťuje realizaci a dozor opatření k její
ochraně. Na stavební zákon navazují zvláštní právní úpravy na úseku ochrany přírody, ovzduší, půdy,
krajiny atd. Zvláštní předpisy se uplatňují vstupem orgánů zvláštní ochrany do řízení dle
stavebního zákona – zejména vydáváním stanovisek k záměrům,  přičemž jeden z nejvýznamnějších je
zájem ochrany přírody a krajiny, v rámci nějž vydávají dotčené orgány snad největší počet
stanovisek.

V dalším textu se budeme zabývat částí třetí a čtvrtou stavebního zákona, které pojednávají o
územním plánování a stavebním řádu.

Územní plánování má zásadní vliv na ochranu území, vytváří předpoklady jejího uplatňování a je
podkladem pro rozhodování o stavebních záměrech. Ochrana území je úkolem územního plánování dle §
18 odst. 1) písm. m) stavebního zákona:„vytvářet podmínky pro ochranu území podle zvláštních
právních předpisů.“^^[6] Od územního plánování se proto odvíjí i ochrana dle zvláštních právních
předpisů, jejichž smyslem je zajistit soulad plánovaného záměru s veřejnými zájmy, které chrání.

Pod územní plánování zákon zahrnuje i územní řízení, což je řízení o umístění stavby. Význam
územního řízení z hlediska ochrany území spočívá v tom, že v rámci něj se zkoumá, zda stavební
záměr do území zasáhne, jakým způsobem a intenzitou, popř. se v tomto řízení stanoví podmínky,
které realizaci stavby umožní.

Rozhodnutí dle stavebního řádu představuje rozhodovací proces, kterým se posuzování záměru dostává
do finální fáze. Navazuje na územní řízení. Na základě něj teprve může stavebník začít stavět.
V zásadě zkoumá podobné otázky jako územní řízení. Zaměřuje se na detailní posouzení konkrétní
podoby stavby dle předložené stavební dokumentace.

V rámci stavebního zákona by bylo možné dále se věnovat i dalším otázkám (např. zastavěným územím,
užívání staveb aj.), které s předchozími částmi zákona souvisí. Tato práce se však zaměřuje na
územní ochranu a ve druhé části na územní ochranu dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny. Kapitoly v této části proto nejsou vyčerpávajícím pojednáním, ale spíše rozborem
nejvýznamnější právní úpravy vztahující se k ochraně území.

4. HISTORIE PRÁVNÍ ÚPRAVY STAVEBNÍHO PRÁVA



Ještě před samotným výkladem o vybraných částech stavebního zákona je zařazena krátká poznámka
k historii stavebního práva na území České republiky. Kapitola byla zpracována na základě publikace
Stavební zákon v teorii a praxi[7].

S počátky stavebního práva se setkáme už ve středověku, kdy docházelo k regulaci stavební činnosti
zejména v souvislosti s hrozbou požárů a válečných konfliktů. O stavebním právu, které se blíží
dnešnímu pojetí však můžeme mluvit až přibližně od poloviny 18. století. Historií stavebního práva
můžeme rozdělit do pěti období – dle platných právních předpisů.

Během let 1886 – 1950 na území dnešní České republiky platilo 6 stavebních řádů. Pro každou ze zemí
Koruny české (Čechy, Morava a Slezsko) platil jeden řád pro velká města a jeden pro ostatní obce
regionu.

Tyto kodifikace byly nahrazeny až po 2. světové válce zákonem č. 280/1949 Sb., o územním plánování
a výstavbě obcí. Tento zákon je důležitý zejména tím, že vytvořil územní plánování, které nahradilo
do té doby roztříštěné metody řešení plánování rozvoje měst. Územní plánování má však stejně jako
celé stavební právo kořeny už ve středověku, kdy jednotlivá města vydávala nařízení, která řešila
podobné otázky jako dnešní územní plánování. Nejstarší taková právní úprava na území ČR je
jihlavský stavební řád z 13. století.

V 50. letech 20. století došlo k rozdělení úpravy stavebního řádu a územního plánování. Stalo se
tak přijetím dvou zákonů: 87/1958 Sb., o stavebním řádu a 84/1958 Sb., o územním plánování. Zákon
odlišoval stavby občanů a organizací a podle toho stanovil odlišné podmínky pro oba druhy staveb.

V 70. letech byl vydán ještě nedávno platný zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu. Byl v platnosti plných 30 let. Zákon prodělal řadu novelizací, nejvýznamnější z nich
v důsledku společenských změn po roce 1989. Nejdůležitější novely jsou z let 1992 a 1998. Platil až
do 1.1.2007, kdy byl nahrazen zákonem č. 184/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Tyto
dva předpisy řeší mnoho institutů velice podobně, nový stavební zákon přebral velkou část původní
právní úpravy pouze s menšími změnami. Nová právní úprava má za cíl posílit právní jistotu občanů,
zjednodušit a urychlit povolovací postupy a dává přednost jiným nástrojům právní regulace než starý
stavební zákon.



5. ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ



Územní plánování je činnost státu, která vytváří podmínky pro výstavbu a trvale udržitelný rozvoj
území. Úkolem územního plánování je vytvářet předpoklady pro zabezpečení trvalého souladu všech
hodnot v území se zřetelem na péči o životní prostředí.

Podrobný výčet všech úkolů územního plánování obsahuje § 19 stavebního zákona. Následuje pouze
shrnutí, jak je uvedeno v příručce Stavebnictví České republiky 2007, vydané Ministerstvem průmyslu
a obchodu^^[8]:
  * Zjišťovat a posuzovat stav území,
  * stanovovat koncepci rozvoje území,
  * prověřovat a posuzovat potřebu změn v území, veřejný zájem na jejich provedení, jejich přínosy,
problémy a rizika,
  * stanovovat urbanistické, architektonické a estetické požadavky na využívání a prostorové
uspořádání území a na jeho změny (zejména na umístění, uspořádání a řešení staveb),
  * stanovovat podmínky pro provedení změn v území, zejména pro umístění staveb.

Územní plánování je multidisciplinární činností, která vychází z poznatků přírodních, technických a
společenských věd, z vlastních průzkumů a rozborů řešeného území, jakož i podkladů, které byly pro
dané území zpracovány.

Nový stavební zákon z roku 2006 přenesl na územní plánování těžiště procesu uplatňování ochrany
veřejných zájmů v území. V jeho rámci se řeší rozhodující záležitosti uspořádání území a
problematika spojená s rozhodováním o změnách v území[9].

Schválená územně plánovací dokumentace je závazná, nebo je minimálně směrným podkladem pro územní
rozhodnutí, vypracovávání dokumentace staveb a stavební povolení. Územní plánování proto zásadním
způsobem ovlivňuje vzhled okolního prostředí.









5.1. Nástroje územního plánování

Územní plánování má k dispozici množství nástrojů k realizaci úkolů, které mu svěřuje zákon. Mezi
nástroje územního plánování se řadí[10]:
  * Územně plánovací podklady,
  * politika územního rozvoje,
  * územně plánovací dokumentace,
  * územní rozhodnutí.

Všechny tyto nástroje jsou vzájemně propojené. Nejprve je nutné vytvořit si základní přehled o
území. K tomu slouží sběr informací za účelem zpracování územně plánovacích podkladů, které
obsahují základní analýzu daného území. Poté na řadu přichází zpracování politik územního rozvoje,
které představují vytyčení cílů, kterých má být územním plánováním dosaženo. Nejvýznamnější fází je
vydání územně plánovací dokumentace, která je závazným podkladem pro vydávání územních rozhodnutí a
subjekty stavební činnosti se jím musí řídit.



5.1.1. Územně plánovací podklady

Územně plánovací podklady (dále jen ÚPP) slouží jako podklad k pořizování politiky územního
rozvoje, územně plánovací dokumentace, jejich změně a pro rozhodování v území. Tvoří je územně
analytické podklady a územní studie.

Územně analytické podklady slouží ke zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území. Při hodnocení se
využívá SWOT analýza: Analýza silných a slabých stránek, příležitostí a hrozeb. Součástí je i
hodnocení vyváženosti vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro
soudržnost společenství obyvatel území.

Zpracovávají se na úrovni obcí a krajů. Ty je mají povinnost každé 2 roky aktualizovat. Pořizují se
na základě průzkumu území a sběru dat o právních vztazích na daném území (zákonná omezení, limity
území na základě správních rozhodnutí apod.) a jsou veřejně přístupné.

Územní studie navrhuje, prověřuje a posuzuje využití území, nebo možná řešení vybraných problémů.
Záměry lze posuzovat bez nutnosti splnění formálních náležitostí jako je tomu u územně plánovací
dokumentace. Studie není právně závazná.

5.1.2. Politika územního rozvoje

Politika územního rozvoje je celostátním nástrojem územního plánování. Pořizuje ji Ministerstvo pro
místní rozvoj ve spoluprácí s ostatními ministerstvy, kraji a popř. jinými ústředními správními
úřady. Schvaluje ji vláda. Dokument stanovuje požadavky na konkretizaci úkolů územního plánování v
republikových, přeshraničních a mezinárodních souvislostech ve stanoveném období. Ke splnění úkolů
určuje strategii a základní podmínky s ohledem na udržitelný rozvoj území. Zveřejňuje se způsobem
umožňujícím dálkový přístup.

Politika územního rozvoje je závazným podkladem pro pořizování a vydávání zásad územního rozvoje,
územních plánů, regulačních plánů a pro rozhodování v území.


5.1.3. Územně plánovací dokumentace

Územně plánovací dokumentace je nejdůležitějším nástrojem územního plánování, tomu odpovídá i
zákonem předepsaný způsob jejího pořizování, projednávání a schvalování. Vydává se jako opatření
obecné povahy dle části šesté správního řádu[11]. Rozeznáváme 3 kategorie: zásady územního rozvoje,
územní plán a regulační plán. Náležitosti jejich obsahu stanoví prováděcí právní předpis, kterým je
vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu
evidence územně plánovací činnosti.

Smyslem zásad územního rozvoje je zpřesnění a rozvoj cílů územního plánování v souladu s politikou
územního rozvoje a určení strategie na jejich dosažení. Zpracovávají je krajské úřady pro celé
svoje území. Stanoví zejména základní požadavky na účelné a hospodárné uspořádání území kraje,
vymezují plochy nebo koridory nadmístního významu a stanoví požadavky na jejich využití. Zásady
jsou závazné pro pořizování a vydávání územních plánů, regulačních plánů a pro rozhodování na území
příslušného kraje.

Územní plán je nejvýznamnějším nástrojem územně plánovací dokumentace. Pro investora představuje
základní dokument, se kterým by měl konfrontovat svůj stavební záměr. Úkolem územního plánu je
vymezení zastavěného území a zastavitelných ploch v obci. Pouze na takto označených plochách může
investor získat stavební povolení. Území nacházející se mimo tyto plochy se označuje jako
nezastavěné území a stavby na něm jsou zakázány^^[12].

Územní plán je obsáhlým dokumentem, který stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany
jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání ("urbanistická koncepce"), uspořádání krajiny
a koncepci veřejné infrastruktury; vymezuje zastavěné území, plochy a koridory, zejména
zastavitelné plochy a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití
znehodnoceného území ("plocha přestavby"), pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná
opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. Je vydáván
v souladu se zásadami územního rozvoje kraje a politikou územního rozvoje. Jedná se o technicky a
organizačně velice náročný dokument, jehož zpracování trvá měsíce až roky a podílí se na něm celá
řada orgánů.

Územní plán se pořizuje a vydává pro celé území obce (po dohodě schvalovacích orgánů jej lze
zpracovat i pro území více obcí), pro celé území hlavního města Prahy, případně pro celé území
vojenského újezdu. Územní plán vydává příslušné zastupitelstvo.

Územní plán je závazný pro pořizování a vydávání regulačního plánu zastupitelstvem obce, pro
rozhodování v území a zejména pro vydávání územních rozhodnutí.

Regulační plán stanoví na území, pro které je vydáván, podrobné podmínky pro umístění a prostorové
uspořádání staveb, pro ochranu hodnot a charakteru území a pro vytváření příznivého životního
prostředí. Ve svém rozsahu nahrazuje územní rozhodnutí v zastavěném území (v nezastavěném nikoliv).
Plány vydané krajem jsou závazné pro územní a regulační plány obcí.


5.1.4 Územní řízení a umisťování staveb

Nezastupitelnou roli při ochraně území má územní řízení. Pro naprostou většinu stavebních záměrů je
územní řízení podmínkou pro jejich další realizaci, předchází totiž stavebnímu řízení, které teprve
opravňuje investora začít se samotnou stavbou. V systematice stavebního zákona je umisťování staveb
zahrnuto do první části, která upravuje podmínky a náležitosti územního plánování a činnosti
s územním plánováním související a na ně bezprostředně navazující. Obecně lze umisťovat stavby na
základě:
  * Územního řízení,
  * zjednodušeného územního řízení,
  * územního souhlasu,
  * uzavření veřejnoprávní smlouvy,
  * regulačního plánu.


Územní řízení představuje specifický rozhodovací postup o konkrétním využití území k určitému
účelu[13]. Podkladem pro rozhodování je platná územně plánovací dokumentace. Řízení se zahajuje na
návrh. Projednává se ve veřejném řízení. Zákon zná úplné územní řízení a zjednodušené územní řízení
(jeho předpoklady jsou uvedeny v §95 stavebního zákona). Součástí žádosti (návrhu) jsou doklady o
vlastnickém právu, rozhodnutí dotčených orgánů, stanoviska vlastníků veřejné infrastruktury a
stavební dokumentace záměru[14].

Územní řízení je zakončeno vydáním územního rozhodnutí. Územní rozhodnutím je rozhodnutí o[15]:
Umístění stavby nebo zařízení, změně využití území, změně stavby, dělení nebo scelování pozemků a o
ochranném pásmu.

Rozhodnutí obsahuje obecné náležitostí jako každé jiné rozhodnutí dle správního řádu: výrok,
odůvodnění a poučení o možnostech odvolání. Ve výrokové části se určuje stavební pozemek, umístění
stavby na něm a stanoví se podmínky pro projektovou přípravu stavby. Podmínky pro projektovou
přípravu stavby stanoví zejména požadavky na ochranu životního prostředí, urbanistické a
architektonické řešení (výškové a polohové umístění stavby, odstup od sousedních pozemků atd.) a
požadavky vyplývající ze stanovisek dotčených orgánů.

Územní rozhodnutí je platné dva roky od nabytí právní moci. V odůvodněných případech může stavební
úřad stanovit delší lhůtu. Platnost však trvá, pokud byla podána žádost o vydání stavebního
povolení. Dobu platnosti může stavební úřad na žádost prodloužit. Územní rozhodnutí je závazné i
pro právní nástupce navrhovatele a ostatní účastníky řízení.

Rozhodnutí vydává příslušný stavební úřad, popř. orgán ochrany přírody[16], či orgány obce.
Procesní postupy upravuje stavební řád.

Územní rozhodnutí není třeba, pokud se realizovaná stavba umisťuje na území, pro které byl vydán v
rámci územního plánování regulační plán, a to v rozsahu v jakém nahrazuje příslušné územní
rozhodnutí. Rozhodnutí může být také nahrazeno veřejnoprávní smlouvou dle správního řádu.

Účastníci územního řízení jsou stanoveni pro všechny typy řízení společně. Hlavními účastníky jsou
žadatel a obec, na jejímž území má být záměr uskutečněn. Obec, která je účastníkem každého územního
řízení, má právo uplatňovat námitky k ochraně zájmů obce a občanů obce. Dalšími účastníky územního
řízení jsou vlastníci pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, nejsou-li
sami žadateli, nebo ti, kteří mají jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě, dále osoby,
jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám nebo sousedním pozemkům může být
územním rozhodnutím přímo dotčeno, nebo osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní
předpis^^[17].

V určitých případech není nutné získat územní rozhodnutí a postačí tzv. územní souhlas. Ten se
vztahuje na stavby, u kterých zákonodárce předpokládal, že své okolí téměř neovlivní a jsou na ně
proto kladeny mnohem nižší nároky při jejich schvalování. Jejich podrobení územnímu rozhodování by
představovalo zbytečnou administrativní zátěž. Podmínky pro vydávání stanovuje § 96 stavebního
zákona. Územní souhlas je rozhodnutím ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu a je možné se proti
němu odvolat[18].

Existuje malá skupina záměrů, které nevyžadují územní souhlas ani rozhodnutí. Jejich taxativní
výčet obsahuje §79 odst. 3. Jde např. o bleskosvody, sirény, stožáry pro vlajky, opěrné zdi do 1m a
další.





























6. Stavební řád



Stavby a jejich změny lze provádět pouze na základě stavebního povolení nebo ohlášení, jedná se o
závěrečné řízení před započetím stavebních prací. Předchází mu územní řízení. Stavební zákon uvádí
čtyři možnosti, na jejichž základě je možné začít stavět:
  * Ohlašování staveb,
  * stavební řízení,
  * zkrácené stavební řízení,
  * uzavření veřejnoprávní smlouvy.

Stavby uvedené v § 103 stavebního zákona nevyžadují ohlášení ani povolení. Jde o stavební úpravy a
stavby malého rozsahu, které zákonodárce považoval za méně závažné zásahy do území. Proto je
nepodrobuje řízením dle stavebního řádu.



6.1 Ohlašování staveb

Ohlašování staveb je rychlejší a jednodušší formou řízení dle stavebního řádu. Ohlásit však nelze
jakoukoliv stavbu. Pouze taxativně vymezené stavby menšího rozsahu, stavební úpravy a udržovací
práce vymezené v § 103 splňují podmínky nutné k tomu, aby ke stavbě stačilo ohlášení. Tyto podmínky
splňuje pouze velice úzký okruh staveb. Postup při ohlašování je upraven v § 104 – 108 stavebního
zákona. Jde např. o stavby o jednom podlaží, do 25m^2 podlažní plochy, do 5m výšky, nepodsklepené a
které neslouží k ustájení zvěře nebo nejde o sklady hořlavých kapalin a plynů.

Pokud stavba splňuje požadavky dle § 104 a stavebník doloží, že informoval vlastníky sousedních
pozemků a staveb na nich, vydá stavební úřad písemný souhlas. Ten zasílá pouze stavebníkovi,
ostatní subjekty se o stavbě nemusí vůbec dovědět. Pokud stavební úřad do 40 dnů od ohlášení stavby
neodpoví, pak platí, že souhlas udělil.



6.2 Stavební řízení

U staveb, které nepodléhají ohlášení, je nutné ve stavebním řízení získat stavební povolení.
Žadatel předloží doklad o vlastnickém právu, projektovou dokumentaci stavby zpracovanou
autorizovanou osobou, plán kontrolních prohlídek stavby, a stanoviska dotčených orgánů, podle
kterých stavební úřad záměr posuzuje.

Účastníci stavebního řízení jsou vymezeni odlišně od obecného vymezení účastníků dle správního
řádu. Jsou jimi[19]:
  * Stavebník, vlastník stavby, na které bude provedena změna či udržovací práce,
  * vlastník pozemku, na kterém bude stavba probíhat, není-li stavebníkem,
  * vlastník stavby na pozemku, na kterém bude stavba prováděna, a ten, kdo má právo odpovídající
věcnému břemenu,
  * vlastník sousedního pozemku nebo stavby,
  * ten, kdo má k sousednímu pozemku právo odpovídající věcnému břemenu,
  * společenství vlastníků bytových jednotek podle zákona o vlastnictví bytů.

Stavební povolení obsahuje podmínky pro provádění a užívání stavby, kterými se zabezpečuje ochrana
veřejných zájmů. Stavební povolení je platné 2 roky ode dne, kdy nabylo právní moci.



6.3 Zkrácené stavební řízení

Zkrácené stavební řízení představuje omezení právní regulace při povolování staveb. Stavebník si
může nechat ověřit projektovou dokumentaci autorizovaným inspektorem, kterého jmenuje ministr pro
místní rozvoj za podmínek stanovených zákonem. Inspektor provede kontrolu projektové dokumentace a
zajistí její soulad se zákony. Stavebnímu úřadu pak stavbu pouze oznámí a připojí stanoviska
dotčených orgánů a vyjádření osob, které by jinak byly účastníky stavebního řízení. Stavební úřad
je povinen při zkráceném řízení zajistit zvýšenou kontrolu stavby. Zvyšuje se zde odpovědnost
stavebníka, projektanta a stavbyvedoucího při přípravě a provádění staveb.




6.4 veřejnoprávní smlovy

Stavební povolení může nahradit veřejnoprávní smlouva uzavřená dle části páté správního řádu.
Správní řád veřejnoprávní smlouvu definuje jako dvou nebo vícestranný právní úkon, který zakládá,
mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Tím se odlišuje od soukromoprávních
smluv, neboť upravuje veřejná subjektivní práva a povinnosti pramenící z norem správního práva.
Smlouva může být dle stavebního zákona uzavřena pouze se souhlasem dotčených orgánů a stavební úřad
oznámí uzavírání osobám, které by byly účastníky stavebního řízení.

7. Další otázky v rámci stavebního práva




7.1 Odpovědnost a některé postihy v rámci

      stavebního zákona

Postupuje-li stavebník v rozporu s předpisy stavebního zákona, vystavuje se sankcím ze strany
stavebního úřadu. Pokud provádí stavbu bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, anebo
v rozporu s ním, zahajuje stavební úřad řízení o odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona. Náklady na odstranění hradí ten, komu bylo odstranění nařízeno a navíc odpovídá
i za škodu, způsobenou na sousední stavbě v důsledku odstranění stavby. Nepovolenou stavbu lze
dodatečně povolit. Stavebník však musí sám podat žádost o její povolení a jeho stavba musí splňovat
podmínky pro dodatečné povolení. Stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o
dodatečném povolení stavby, kde postupuje dle ustanovení o stavebním řízení. Stavebník musí
k žádosti dodat stejné podklady jako pro stavební povolení, i když by na posuzovanou stavbu jinak
stačil jen územní souhlas nebo ohlášení stavby. Výsledkem řízení je buď dodatečné povolení stavby
nebo nařízení jejího odstranění. Odstranění stavby je však méně časté, ve většině případů dochází
k dodatečnému povolení.

Od nepovolené stavby je třeba odlišovat stavbu neoprávněnou. Na rozdíl od nepovolené stavby zde
nemá stavebník občanskoprávní titul na pozemku stavět – jde o neoprávněný zásah do vlastnických
práv vlastníka pozemku. Přitom se může jednat o stavbu povolenou dle stavebního zákona - např.
v případě, kdy stavebník stavěl na základě stavebního povolení v dobré víře na svém pozemku, řádně
stavbu zkolaudoval, a až následně je zjištěno, že stavba byla postavena zčásti na cizím
pozemku^^[20]. Tento případ řeší soud a může nařídit odstranění stavby na náklady vlastníka
neoprávněné stavby, nebo přikáže stavbu za náhradu do vlastnictví vlastníka pozemku (pokud ten
souhlasí). Soud však může rozhodnout i jinak, např. zřízením věcného břemene za náhradu apod. Právo
vlastníka pozemku se nepromlčuje.

Odstraněním nebo dodatečným povolením stavby není dotčena odpovědnost za přestupky a správní
delikty dle části páté hlavy V. stavebního zákona. Odpovědnost za přestupky se vztahuje na fyzické
osoby – občany a správní delikty na právnické osoby a fyzické osoby podnikatele. Rozdíly v těchto
dvou institutech jsou v předpokladech jejich odpovědnosti, výši pokut a procesním postupu
orgánu[21]. Řízení se zahajuje z moci úřední. Pokuta za přestupek a správní delikt může dosáhnout
až 2 milionů Kč v závislosti na závažnosti porušení chráněného zájmu. Při ukládání pokut za
přestupky se postupuje dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který obsahuje obecnou úpravu
přestupků. Odpovědnost za správní delikty částečně upravuje v některých otázkách stavební zákon.



7.2 Státní stavební dozor

Státní stavební dozor je orgán zřízený k provádění kontrolních činností na úseku stavebního práva.
Orgány stavebního dozoru jsou pověření pracovníci stavebních úřadů a pracovníci jiných orgánů
státní správy pověření dozírat na provádění, užívání a odstraňování staveb. Stavební dozor
zajišťuje ochranu veřejných zájmů, ochranu práv a oprávněných zájmů právnických a fyzických osob a
plnění povinností vyplývajících ze stavebního zákona a předpisů vydaných k jeho provedení.

Orgán stavebního dozoru má dle § 132 odst. 2 stavebního zákona oprávnění vstupovat na stavbu a
nařizovat provádění opatření k zajištění veřejných zájmů (úpravy na stavbě, udržovací práce…).
K provádění účinného dozoru má kontrolní orgán řadu oprávnění uvedených v části čtvrté hlavě II.
stavebního zákona.




7.3 vybrané činnosti ve výstavbě

Činnosti při zajišťování, projektování a odborném dozoru staveb jsou práce, které mají vliv na
ochranu veřejných zájmů. Proto je nutné, aby osoby, které tyto činnosti provádějí, disponovaly
určitými odbornými znalostmi a ochrana veřejných zájmů tak byla dostatečně zajištěna.

Za vybrané činnosti ve výstavbě se považují: projektová činnost (územně plánovací dokumentace i
zpracovávání projektů pro územní a stavební řízení) a vedení realizace staveb. Tyto činnosti mohou
vykonávat pouze osoby, které získaly autorizaci dle zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání
autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Zákon upravuje postavení, práva
a povinnosti autorizovaných osob. Tyto osoby jsou povinny při své činnosti chránit veřejné zájmy.

Zákon upravuje též vznik, pravomoc a působnost České komory architektů (ČKA) a České komory
autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (ČKAIT), které vykonávají státní správu na
úseku autorizace v přenesené působnosti a jsou stavovskými organizacemi, sdružujícími autorizované
osoby.



7.4 práva a povinnosti úČASTNÍKŮ sTAVEBNÍHO pROCESU

Účastníky stavebního procesu jsou stavebník, projektant a zhotovitel. Každý z těchto subjektů má
svoje práva a povinnosti. Právnické osoby, fyzické osoby a příslušné orgány veřejné správy jsou
povinny při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a
odstraňování staveb respektovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu stanovené
prováděcími právními předpisy.

Stavebník je osoba, která pro sebe žádá stavební povolení, nebo ohlašuje provedení stavby, popř.
osoba, která stavbu provádí svépomocí. Za stavebníka je považován i investor a objednatel stavby,
nemusí však být totožný s budoucím majitelem. Jeho povinnosti a odpovědnost vymezuje § 152
stavebního zákona. Stavebník je podle něj povinen chránit nejen své soukromé zájmy, ale i zájmy
veřejné. Zejména dbát o řádnou přípravu a provádění stavby.

Odpovědnost projektanta definuje § 159 stavebního zákona. Jedná se zejména o odpovědnost za
správnost a úplnost plánovací dokumentace, územní studie a dokumentace pro vydávání územního
rozhodnutí a za respektování ochrany veřejných zájmů. Projektant odpovídá také za správnost,
celistvost, úplnost a bezpečnost stavby provedené podle jím zpracované dokumentace a za její
proveditelnost.

Zhotovitelem může být, v případě že stavebník nestaví svépomocí, pouze stavební podnikatel, který
dokáže zajistit odborné vedení stavby. Stavebním podnikatelem je osoba, oprávněna k provádění
stavebních prací jako předmětu její činnosti dle zvláštních právních předpisů – zákona č. 455/1991
Sb., o živnostenském podnikání. Odborné vedení stavby zajišťuje stavbyvedoucí, který je povinen se
řídit rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a zajistit dodržování povinností k ochraně
veřejných zájmů.

U staveb, vyžadujících stavební povolení nebo ohlášení, stavební zákon vyžaduje vedení stavebního
deníku (popř. jednoduchého záznamu o stavbě v případech dle § 157 stavebního zákona). Ten je
povinně veden předepsaným způsobem během stavby a obsahuje chronologické záznamy o průběhu stavby,
odchylky od dokumentace, průběhu kontroly, záznamům důležitých údajů apod. Pořizovat záznamy a
nahlížet do něj mohou pouze zhotovitel, objednatel, technický dozor investora, projektant v roli
autorského dozoru a orgány státního stavebního dozoru. Po skončení stavby se předává stavebníkovi.
Stavební deník představuje důležitý dokument zejména pokud dojde ke sporům ohledně stavby.




7.5 Dotčené orgány

Stavební úřady a orgány územního plánování mají povinnost postupovat v součinnosti s orgány
chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů – dotčenými orgány dle § 136 správního
řádu. Během územního plánování mají jejich stanoviska za cíl zahrnout ochranu zvláštních zájmů do
procesu územního plánovaní. V územním a stavebním řízení jde o vyjádření se ke konkrétnímu záměru
v území, bez nichž stavební úřad nemůže vydat své rozhodnutí v případech stanovených stavebním
zákonem[22]. Orgánů, které mohou být záměrem dotčeny, je velké množství, jde např. o orgány:
  * Ochrany životního prostředí,
  * ochrany přírody a krajiny,
  * ochrany vod,
  * ochrany ovzduší,
  * ochrany zemědělského půdního fondu,
  * ochrany lesa.

Dotčené orgány vydávají stanoviska a závazná stanoviska. Stanovisko vydávají v případě postupů,
které nejsou správním řízením. Takové stanovisko není samostatným rozhodnutím ve správním řízení
(např. ohlašování staveb podle § 105 až 107 stavebního zákona). Závazné stanovisko pak pro postupy,
které jsou správním řízením (např. územní a stavební řízení). Závazné stanovisko je podkladem pro
rozhodování stavebního úřadu a orgánu územního plánování, je závazné pro výrokovou část rozhodnutí
správního orgánu, proto pokud dotčený orgán se záměrem nesouhlasí, je stavební úřad povinen
postavit se k záměru také zamítavě. Zahájení řízení je stavební úřad povinen oznámit všem dotčeným
orgánům. Dotčené orgány jsou vázány svým předchozím (v předchozích etapách řízení) stanoviskem ve
věci, mohou je měnit pouze pokud se změní podmínky v území (princip kontinuity). Pokud tedy dotčený
orgán se záměrem souhlasí v územním řízení, nemůže v navazujícím stavebním řízení vydat nové
stanovisko, které by se k němu stavělo odmítavě. Vydávaná stanoviska nejsou správním rozhodnutím
(pokud zvláštní předpisy nestanoví jinak), nelze se proto proti nim odvolat. Lze se však odvolat
proti správnímu rozhodnutí, jehož je stanovisko součástí a napadnout je. Postup upravuje správní
řád[23]. Stanoviska mohou obsahovat podmínky, které stavební úřad zapracuje do svého rozhodnutí.
Dotčené orgány mají právo podat podnět k přezkumnému řízení a mohou kontrolovat podmínky, které ve
stanovisku stanovily[24].

 Kromě těchto dvou druhů stanovisek zná zákon ještě koordinované stanovisko a koordinované závazné
stanovisko. Dle § 4 odst. 6 stavebního zákona se jedná o úkon učiněný dotčeným orgánem příslušným
na základě několika zvláštních předpisů k vydání stanoviska nebo závazného stanoviska (např. v
oblasti ochrany životního prostředí). Podkladem jsou jednotlivá stanoviska ve věci. Jejich vydávání
připadá v úvahu u všech orgánů státní moci. Vydává se na žádost bez správního řízení. Nejčastěji je
vydávají obce s rozšířenou působností, které mají pravomoci v různých oblastech právní úpravy.
Jejich smyslem je ekonomie řízení, aby orgán na jedné úrovni nevydával zbytečně několik
samostatných stanovisek a také aby se stanoviska nepřekrývaly, či dokonce si neodporovaly.





7.5 EIA a Ippc

V rámci této kapitoly je vhodné zmínit dva právní nástroje vztahující se ke zvláštní právní úpravě
na úrovni zákonů na ochranu životního prostředí. Jedná se o: posuzování vlivů na životní prostředí
(dále jen EIA[25]) a integrované povolení (jinak také IPPC[26]). Oba zásadně ovlivňují výsledek
řízení v rámci stavebního zákona.

EIA představuje zhodnocení vlivů záměru na životní prostředí ještě před vydáním příslušného
rozhodnutí o jeho povolení. Je upraveno zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní
prostředí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o posuzování
vlivu na životní prostředí). Smyslem posuzování vlivu je zahrnout ochranu životního prostředí do
rozhodovacích procesů správních orgánů. Je podkladem pro rozhodování veřejné správy. Účelem tohoto
řízení je, aby nedošlo k nevratné újmě na životním prostředí. Procesu posuzování podléhají pouze ty
záměry investora (specifikované v příloze č.1 zákona), které jsou způsobilé mít negativní dopad na
životní prostředí.

Řízení se zahajuje na návrh. Účastníky řízení jsou dotčené orgány, samosprávní orgány a veřejnost
(v širším smyslu). Stanovisko musí být vydáno ještě před územním rozhodnutím stavebního úřadu,
protože je jeho podkladem.

Samotný proces posuzování je rozdělen na dvě části: 1. zjišťovací řízení, 2. posouzení záměru.
Zjišťovací řízení má za úkol odpovědět na otázku, zda záměr podléhá procesu EIA a pokud ano
specifikovat údaje, které mají být součástí dokumentace, podle které bude záměr posuzován.
Dokumentace obsahuje identifikaci, popis a vyhodnocení vlivu záměru. Následuje zpracování posudku,
kde se posuzuje úplnost a pravdivost předložené dokumentace. Posudek zpracovává autorizovaná osoba
určená orgánem ochrany přírody. Poté se koná veřejné projednání záměru, kde je nutné se vypořádat
s připomínkami veřejnosti a dotčených orgánů. Konečnou fázi řízení představuje vydání stanoviska.
To není právně závazné, ale tvoří odborný podklad pro vydání rozhodnutí dle zvláštních právních
předpisů. Stanovisko je platné 2 roky. Obsahuje návrh opatření k předcházení nepříznivým vlivům na
životní prostředí, podmínky pro realizaci záměru, popř. zdůvodnění nepřijatelnosti záměru.

Integrované povolení upravené zákonem č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování
znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované
prevenci) představuje snahu o dosažení vyššího stupně ochrany životního prostředí před znečištěním
z průmyslu a zemědělství preventivní cestou. Zaměřuje se na ochranu životního prostředí jako celku.
Řízení nahrazuje souhlasy a stanoviska dle jednotlivých složkových zákonů[27]. Integrované povolení
musí stavebník získat ještě před vydáním stavebního povolení. IPPC podléhají záměry uvedené
v příloze č.1 zákona, jedná se zejména o provoz velkých průmyslových a zemědělských podniků. Řízení
vede krajský úřad (popř. MŽP u záměrů, které ovlivní sousední státy) a je propojeno s EIA - Proces
EIA předchází integrovanému povolení a tvoří jeho odborný podklad.

Řízení se zahajuje na návrh (žádost o vydání integrovaného povolení). Jeho účastníky jsou
provozovatel zařízení, obec a kraj, na jejichž území má být záměr umístěn, občanská sdružení,
obecně prospěšné společnosti, zaměstnavatelské svazy, hospodářské komory, obce a kraje, na jejichž
území záměr ovlivní životní prostředí a další subjekty, jež by byly účastníky dle složkových
zákonů.

Žádost se zasílá k vyjádření ostatním účastníkům řízení, kteří mají možnost se k ní do 30 dnů
vyjádřit. Poté úřad vydá rozhodnutí nebo žádost zamítne. Každých 8 let se provádí přezkum podmínek
integrovaného povolení.

                                             II. část



Tato část práce se zabývá obecnou územní ochranou v rámci zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny. Protože si práce klade za cíl podrobněji pochopit a rozebrat nástroje, které má zákon
k dispozici je v rozsahu práce možno zpracovat pouze omezenou část dané problematiky. Tato část se
proto věnuje pouze obecné územní ochraně. Důvodem je skutečnost, že s obecnou ochranou se setká
každý stavebník vždy a bude muset svůj stavební záměr vytvořit s ohledem na její právní úpravu,
kdežto se zvláštní ochranou se setká pouze za určitých okolností – pokud je stavební záměr zamýšlen
na zvláště chráněném území, nebo se jej dotýká. Dalším důvodem je také to, že zvláštní ochrana je
poměrně častým tématem zpracovávání, obecné územní se ochraně se nedostává takové pozornosti.




„Ochrana přírody je snahou po realizaci zásad účelného hospodaření s hmotami a silami přírody se
zřetelem k potřebám a zájmům i pokolení budoucích a k zachování obrazu pokud možno neporušené
přírody živé i neživé z důvodu veřejného blaha.“

                                                                                   Rudolf Maximovič






























8. Ochrana životního prostředí


Člověk nežije odděleně od ostatních živočichů, ale je součástí života na Zemi. Stal se druhem,
který nejvíc ze všech ovlivňuje budoucí podobu planety Země. Znamená to obrovskou odpovědnost.
Z toho vychází snaha o ochranu přírody. Člověk ovlivnil okolní prostředí natolik, že to začíná
negativně zasahovat do jeho vlastní existence.

Protože se na tomto místě práce věnuje ochraně životního prostředí, je nutné alespoň stručně
definovat pojem životní prostředí. Dle zákona č 17/1992 Sb., o životním prostředí je jím vše, co
vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího
vývoje[28]. Tato definice se používá i pro potřeby zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny.

Ochrana životního prostředí je založena Ústavou[29] a Listinou základních práv a svobod[30].
V Ústavě je životní prostředí zmíněno v Preambuli, která není právně závazná, je však významným
interpretačním vodítkem. V Listině je ochrana životního prostředí zakotvena v čl. 35. Tento článek
zakotvuje právo každého na příznivé životní prostředí, na informace o jeho stavu a říká, že nikdo
při výkonu svých práv nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové
bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Z tohoto ústavního základu
vychází právní úprava zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Vymezuje základní pojmy užívané
v právu životního prostředí a odkazuje na zvláštní právní úpravy jednotlivých součástí životního
prostředí, které chrání zvláštní veřejné zájmy. Těch existuje mnoho: vodní hospodářství, ochrana
ovzduší, ochrana přírody a krajiny, odpadové hospodářství a další.

Ochrana přírody a krajiny je jedním z nejvýznamnějších veřejných zájmů. Zákon č. 114/1992 Sb. se jí
věnuje velice podrobně a k ochraně má k dispozici řadu nástrojů. Zákon rozlišuje ochranu obecnou a
zvláštní, druhovou a územní. Ochranu je však třeba posuzovat komplexně, protože druhy potřebují ke
svému životu území, rostliny a živočichové mají zase silný vliv na území, ve kterém žijí. Územní a
druhová ochrana spolu proto tvoří nedílnou dvojici a pro ochranu živé přírody v celé její
rozmanitosti je nutné obě tyto roviny propojit. Obecná ochrana se týká všech stavebních záměrů na
celém území České republiky. Zvláštní ochrana chrání pouze vybrané lokality.


9. HISTORIE PRÁVNÍ ÚPRAVY



9.1. VÝVOJ VE SVĚTĚ

Historie ochrany životního prostředí sahá do starověku. V Indii už roku 242 př.n.l. existují
přírodní rezervace[31]. Určitou formou územní ochrany mohou být i posvátné háje, pohřebiště a
podobná rituální místa.

Prvotní impulsy k ochraně přírody souvisely s urbanizací okolí lidských sídel. Docházelo
k postupnému ústupu původní krajiny. To ovlivňovalo zdraví a bezpečnost obyvatel. O konkrétních
opatřeních na ochranu životního prostředí ve starověku však neexistují téměř zmínky, proto
středověk nemá v oblasti právní úpravy na co navazovat a teprve v rámci něj dochází k zakotvení
určitých forem ochrany přírody v závazných předpisech. S postupnou stabilizací role šlechty souvisí
zejména zvýšení zájmu o ochranu soukromého majetku a regulace obecně nebezpečných škodlivých
činností. Jako jedny z prvních forem „ochrany přírody“ se objevují zákazy lovu zvěře v panských
lesích.

Ve středověkých úpravách jde především o řešení konkrétního problému na určitém místě. Aktuálním
problémem, zejména Střední Evropy, byl úbytek původních lesů. Proto jsou poměrně častá omezení
k ochraně lesů. Obecné zákazy existují také, ale pouze v malém počtu – např. Maiestas Carolina, kde
najdeme již zmiňovanou ochranu lesů a úpravu hájení zvěře v zemích Koruny české[32].

Postupná industrializace a přechod od lenního systému přinášel rozvoj měst a zvyšující se zájem,
respektive nutnost, řešit otázky týkající se životního prostředí. Během 19. století se ochrana
zaměřuje na ekonomické zdroje s pokračující využitelností – ryby, zvěř, lesy, které jsou zdrojem
obživy pro obyvatelstvo. Zvyšuje se zájem o přírodu obecně. Vznikají první národní parky:
Yellowstone z 1.3.1872, který následuje Yosemite (1864) a další. Oba parky byly založeny na popud
federální vlády USA[33]. Naopak v Evropě není zprvu vůbec možné národní parky vyhlašovat, protože
každá část území v má svého vlastníka.

S vývojem v 19. století souvisí i první mezinárodní konference z 19. května 1900.  Zde byla přijata
Dohoda na ochranu divoké zvěře, ptactva a ryb v Africe[34]. Jejím cílem bylo zastavit masakr divoké
zvěře na africkém kontinentu.

Do 2. světové války se měnilo zejména chápání přírody a nutnosti její ochrany. K nejdůležitějším
změnám dochází však až po 2. světové válce. Léta poválečné rekonstrukce a snaha změnit dosavadní
chování lidstva, se projevily na přijetí zásadních mezinárodních dokumentů v oblasti ochrany
přírody. Prosazuje se obecná ochrana vztahující se na celé území států, která do té doby narážela
na silný odpor. Zásadní vliv na právní úpravu měly také různé přírodní katastrofy, na kterých se
svojí činností podílel člověk[35].

Důležitou událostí z tohoto období je Stockholmská konference v roce 1972, kde byly poprvé státy
veřejně označeny problémy, jako jsou změna klimatu, ozonová díra, a biodiverzita. Ty byly označeny
jako celoplanetární a bylo stanoveno, že by je měly řešit všechny státy společnými silami. Dvacet
let od Stockholmské konference se konala konference Spojených národů v Rio de Janeiro, přezdívaná
„Earth summit“. Zde došlo k přijetí 5 zásadních textů, které zdůrazňují zejména trvale udržitelný
rozvoj.

Dnes se na území Evropy o stále nové formy a zdokonalování způsobu ochrany životního prostředí
zasazuje zejména Evropská unie[36].



9.2. VÝVOJ NA ÚZEMÍ ČR

První právní normy na území ČR vznikaly už ve 12. století, ochrana lesů je zmiňována už v roce 1189
ve Statutech Konrádových.

Na začátku 19. století začínají vědomé snahy o ochranu některých přírodních a krajinných prvků. Dne
28. srpna 1838 zakládá hrabě Buqui na svém panství Nové Hrady chráněné území Žofínský prales. Jeho
příklad následují Lichtnštejnové na Moravě. Jedná se o chráněná území na soukromých pozemcích
šlechty. Jsou základem dnešní sítě chráněných území. Do roku 1918 je zřízeno 20 podobných
rezervací.

Po 1. Světové válce je v ČSR zřízena státní ochrana životního prostředí. Spadá pod Ministerstvo
školství a národní osvěty. Vzniká funkce konzervátorů a zpravodajů. Prvním generálním
konzervátorem, tedy nejvyšším představitelem státní ochrany přírody, se stává Rudolf Maximovič. Ten
se významným způsobem zasadil o ochranu přírody tak, jak ji známe dnes. Je proto považován za
zakladatele státní ochrany přírody v ČR.

Již od počátku 20. století se objevují snahy o kodifikaci práva životního prostředí. Naráží však na
neochotu ze strany politiků. Neúspěšné pokusy o vydání právního předpisu jsou překlenuty až v roce
1956 – zákonem č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Ten byl základem státní ochrany přírody na
území ČR až do roku 1992. Byl zaměřen na zvláštní ochranu (ochranu samostatně vymezených území).
Neobsahoval však sankce za porušení zákona. V 70. letech 20. století vznikají na našem území
národní parky. Prvním z nich byl Krkonošský národní park v roce 1963.

Během 80. let začíná sílit názor, že ochrana výhradně vybraných zvláště chráněných území, v
podstatě jejich pouhé zakonzervování, není dostatečná. Po roce 1989 začínají práce na novém zákoně,
které vedou k přijetí nové rekodifikace práva životního prostředí, kterou představuje dodnes platný
zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V rámci změn došlo k rozšíření ochrany přírody
o ochranu obecnou, vztahující se na celé území ČR.

10. Zvláštní ochrana území


Přestože se práce zabývá zejména obecnou ochranou území, je na místě krátké shrnutí zvláštní
ochrany. Zvláště chráněné území je přírodovědecky či esteticky významné nebo jedinečné území[37],
zřízené obecně závaznými právními předpisy. Chráněná území se dělí  na velkoplošná: národní parky a
chráněné krajinné oblasti; a na maloplošná: národní přírodní rezervace, národní přírodní památky,
přírodní rezervace a přírodní památky. Každá kategorie má stanoven vlastní režim ochrany.

V právním předpise, kterým se území vyhlašuje, rozlišujeme dva druhy ochranných podmínek: základní,
které jsou shodné pro všechny území dané kategorie a bližší, které upravuje zřizovací právní
předpis. Další podmínky stanoví návštěvní řády národních parků a plány péče o zvláště chráněná
území.

Zvláště chráněná území eviduje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) v ústředním seznamu
ochrany přírody. Území zabírají poměrně velkou plochu rozlohy státu. V roce 1999 to bylo 11 924,4
km2, což je 15,1% celého území.

Prostředky zajišťující zvláštní ochranu přírody jsou: ochranná pásma (§ 37), plány péče (§ 38),
smluvní ochrana (§ 39), vyhlašování zvláště chráněných území (§ 40), evidence a označování zvláště
chráněných území (§ 42), výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných územích (§ 43), souhlas k některým
činnostem ve zvláště chráněných územích (§ 44) a zrušení zvláště chráněných území a jejich pásem (§
45).[38]






11. OBECNÁ ÚZEMNÍ OCHRANA


Obecnou ochranu dělíme dále na druhovou a územní[39]. Do územní patří: územní systém ekologické
stability, významné krajinné prvky, krajinný ráz, přírodní park a přechodně chráněné plochy.

Někteří autoři sem řadí ještě ochranu paleontologických nálezů a ochranu a využití jeskyní. Ochrana
paleontologických nálezů se při investiční činnosti objevuje, nejedná se však o ochranu území jako
takovou, ale spíše ochranu předmětů v území. Její zařazení odpovídá spíše do ochrany
archeologických nálezů. Investiční výstavba v jeskyních a v jejich blízkosti je spíše rarita, valná
většina stavebníků se s touto problematikou nesetká. Ostatní nástroje obecné ochrany mimo tyto dva
spolu velice úzce souvisí a jsou provázané. Z uvedených důvodů se jimi tato práce nezabývá.

Obecná ochrana území ovlivní většinu stavebních záměrů a je nutné s ní počítat ve všech případech,
na rozdíl od zvláštní ochrany. Zvláštní ochrana není ovšem o nic méně důležitá, pouze se uplatní
v omezených případech na území, kde mnohdy není možné stavět vůbec. O této problematice navíc
existuje mnoho dostupné literatury, proto se jí tato práce dále nezabývá.



11.1. územní systém ekologické stability


11.1.1. Základní charakteristika územního systému ekologické stability

Územní systém ekologické stability (dále jen ÚSES) je vzájemně propojený soubor ekosystémů, které
udržují přírodní rovnováhu[40]. Jeho cílem je zachovat přírodní prostředí v podobě, v jaké se
dochovalo a zajistit zlepšování jeho stavu. Jedná se tzv. „zelenou páteř“ ochrany přírody a
krajiny, která je základem pro další ochranu. Je prováděna ve veřejném zájmu, na jehož realizaci
se podílí vlastnící pozemků, obce i stát. Ochrana ÚSES je povinností všech vlastníků a uživatelů
pozemků tvořících jeho základ. Teoretickým východiskem ÚSES jsou poznatky z ekologie, konkrétně
biogeografická teorie ostrovů[41]. Jejím principem je vytváření samostatných dílčích území
s ochranným režimem (ostrovů) a pásů území, které mají za úkol propojit tyto dílčí části. Odborně
se tyto části nazývají biocentra a biokoridory – o těch se blíže dozvíme v dalším výkladu. Jak
vypadají ve skutečnosti je zjevné zejména z územně plánovací dokumentace (viz. také příloha č.1).
Tyto ostrovy by měli dle ekologů být schopné zachovat ekologickou rovnováhu a být základem pro
rozvoj území.

Důležité pro pochopení významu ÚSES je znát funkce a cíle právní ochrany. Následující přehled
funkcí a cílů je dle V. Kostkana[42]:
  * Funkce polopropustného filtru – zadržování šíření nežádoucích organismů, vytváření nevhodných
podmínek pro cizí organismy,
  * funkce útočiště – kryt drobné zvěře, potravní základna dravců, útočiště predátorů, parazitů a
škůdců zemědělských kultur,
  * funkce krajinotvorná – vjem krajiny, identifikace místa a možnost vytváření vztahu k němu,
  * funkce estetického činitele – prostorové členění krajiny, začlenění umělých objektů, optická
bariéra, vytváření dominant, rámování výhledu,
  * funkce kulturní – zachování tradiční krajiny, doprovod kulturních objektů.

Cíle ochrany ÚSES jsou[43]:
  * Uchování a podpora rozvoje přirozeného genofondu krajiny,
  * zajištění příznivého působení na okolí, ekologicky méně stabilní části krajiny a jejich
prostorové oddělení,
  * podpora možnosti polyfunkčního využití krajiny,
  * uchování významných krajinných fenoménů.

Na území, kde se nachází ÚSES, platí omezení činností, které je zde možné provádět. Toto omezení se
týká zejména staveb a jejich provádění. Každý kdo chce provést nějaký zásah, který je v rozporu
s příslušnými zákazy, příkazy či omezeními, je povinen si opatřit závazné stanovisko. Vymezení
limitů využití území probíhá ve spoluprácí s dalšími orgány státní správy (lesního hospodářství,
vodohospodářskými, a ochrany zemědělského půdního fondu). Konkrétní limity sdělí orgány ochrany
přírody (dále jen OOP) zájemci na vyžádání.



11.1.2. Dělení Územního systému ekologické stability

Rozlišujeme místní, regionální, nadregionální a biosférický systém ekologické stability. Toto
dělení má význam pro stanovení, které orgány jsou příslušné rozhodovat o záměrech na daném území:
  * Biosférický ÚSES, který má plochu větší než 10000 ha a je významný pro ekologickou stabilitu
celé planety. Je předmětem mezinárodní ochrany.
  * Nadregionální ÚSES tvoří rozlehlé oblasti s plochou nejméně 1000 ha. Síť má za úkol zajistit
plnou biologickou rozmanitost v rámci biogeografického regionu. Na území státu je takových regionů
více.
  * Regionální ÚSES má minimální plochu 10 – 50 ha (dle typu společenstev).
  * Místní ÚSES se skládá z menších ekologicky významných celků s rozlohou okolo 5-10 ha.

Místní systém vymezují a hodnotí obce s rozšířenou působností, regionální krajské úřady,
nadregionální Ministerstvo životního prostředí. Na území národních parků (NP) a chráněných
krajinných oblastí (CHKO) jsou to správy NP a CHKO.

Další úrovní ekologických sítí je evropský EECONET (the European Ecological Network)[44], který
stojí na pomezí nadregionálního a biosférického ÚSES. Jeho kostru tvoří pro území České republiky
vybrané části nadregionálního ÚSES.



11.1.3. Vymezení Územního systému ekologické stability

Při konkrétním vymezování ÚSES se postupuje systematicky, určité části krajiny lze identifikovat a
přiřadit jim význam pro dané území. Základ ÚSES je tvořen významnými segmenty krajiny, za které lze
považovat:
  * Krajinné prvky – hodnotná část krajiny, která vytváří její typický vzhled. Jsou podrobně
rozebrány v podkapitole 11.2. této práce.
  * Krajinné celky – nestejnorodé území velikosti 10 – 1000 ha.
  * Krajinné oblasti – území s velkou biologickou rozmanitostí větší než 1000 ha. Jde zejm. o
Národní praky, CHKO, velké zalesněné oblasti.
  * Liniová společenstva – část krajiny tvořící předěl mezi 2 typy krajiny

(např. stromořadí, meze).

V rámci každého z těchto segmentů krajiny rozlišujeme biokoridory, biocentra a interakční prvky. Ty
představují základní prvky ÚSES na nejnižší úrovni.
  * Biocentrum – biotop nebo soubor biotopů v krajině, které umožňují zachovat trvalou existenci
ekosystému. Jeho účelem je zajištění biologické rozmanitosti v krajině. Může se jednat o les,
louku, rybník a další.
  * Biokoridor – území, které umožňuje organismům migraci mezi biocentry. Není třeba, aby to bylo
prostředí, kde organismy mohou žít. Typickým příkladem je řeka a porost kolem břehů.
  * Interakční prvky – části krajiny, které na lokální úrovni zprostředkovávají příznivé působení
základních skladebných částí ÚSES (biocenter a biokoridorů) na okolní méně stabilní krajinu do
větší vzdálenosti. Umožňují trvalou existenci určitých druhů organismů, majících menší prostorové
nároky (hmyz, hlodavci, hmyzožravci, ptáci, atd.). Bývají to: stromořadí, meze, apod.




11.2. významné krajinné prvky


11.2.1. Základní charakteristika významných krajinných prvků

Jedním z prvků ÚSES a zároveň dalším nástrojem obecné územní ochrany jsou významné krajinné prvky
(dále jen VKP). Jsou zároveň důležitým faktorem pro vymezování a posuzování krajinného rázu. V ČR
byla snaha vytvořit soustavu VKP již v 80. letech. Skupiny dobrovolníků tehdy zmapovaly krajinu a
vytvořily mapové podklady v měřítku 1:10 000. Jejich osud však není znám[45].

Zákon rozumí pod pojmem VKP:„ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotnou část krajiny,
utvářející její typický vzhled nebo přispívající k udržení její stability.“[46] Objekty zvláštní
územní ochrany (NP, CHKO, atd.) jsou však vyňaty, protože mají vlastní způsob ochrany.

Zákon rozeznává krajinné prvky ze zákona a z rozhodnutí:
  * Ze zákona jsou to ty, které zákon taxativně vyjmenovává v § 3 odst. 1 písm. b): lesy,
rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy[47].
  * Z rozhodnutí jsou to registrované části krajiny. Zákon demonstrativně vyjmenovává: mokřady,
stepní trávníky, remízky, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i
přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy.

Účelem právní ochrany je vytvoření soustavy prvků, které se stanou základem dalších způsobů ochrany
území. Rozlišujeme 3 základní funkce VKP:
  * Utváří typický vzhled krajiny,
  * přispívají k její estetické hodnotě,
  * přispívají k udržení její ekologické stability.

Seznam VKP a jejich počet najdeme v krajských koncepcích ochrany přírody a krajiny. Přehled najdeme
také na příslušném pověřeném obecním úřadě, který provádí registraci VKP nebo na stavebním úřadě.

Významný krajinný prvek je chráněn před poškozením a ničením[48]. K zásahům je nutno si vyžádat
povolení OOP. Zákon chrání zejména jeho ekologicko-stabilizační funkci. Mezi takové zásahy patří
zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy
vodních toků a nádrží a těžba nerostů. Pokud stavebník provádí takový zásah bez povolení, může
dojít k sankcím.



11.2.2. Registrace Významných krajinných prvků

Registrace je správním řízením, které provádí OOP. Rozhodnutí o registraci oznámí vlastníkovi
(popř. i nájemci pozemku), příslušnému stavebnímu úřadu a obci. Jedná se o omezení vlastnických
práv a vlastník má k dispozici písemné výhrady, které může uplatnit do 30 dnů od doručení oznámení
o registraci. Osobami, které se účastní řízení, však nejsou pouze dotčení vlastníci, ale může jimi
být jakákoliv jiná osoba – většinou nestátní organizace na ochranu přírody.

Kromě obecných náležitostí na vydávání rozhodnutí dle správního řádu musí registrace obsahovat
přesné vymezení lokality a poučení o právních následcích registrace. Zápis v seznamu (registru) VKP
musí obsahovat: soupis katastrálních území s výčtem dotčených parcel (s uvedením jejich vlastníků i
nájemců), stručnou charakteristiku VKP, doklad o oznámení vlastníkům, projednání či zrušení
registrace a zákres do mapy (ve vhodném měřítku, 1:5.000 a větším).

Důvodem registrace bude zejména výskyt vzácných nebo chráněných druhů živočichů a rostlin a význam
lokality pro biologickou stabilitu okolí. Mohou jím však být i jiné hodnoty, záleží pouze na
uvážení orgánu, který registraci má v úmyslu provést – lze např. registrovat i samostatně stojící
strom (ovšem nelze za VKP prohlásit památný strom, který má samostatnou právní úpravu), mohou být
registrovány i cenné sídelní útvary, jako jsou historické zahrady a parky. Pokud již registrace
proběhne, může ji orgán zrušit pouze ve veřejném zájmu.



11.3. Krajinný ráz


11.3.1. Základní charakteristika krajinného rázu

            Zákon nechrání pouze přírodní hodnoty, mezi nástroji územní ochrany najdeme i ochranu
krajinného rázu, která chápe kvalitní krajinu jako hodnotu samu o sobě.

Definice pojmu krajinný ráz najdeme v § 12 zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Je jím
zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Pojem již na
první pohled těžko uchopitelný. Praktické vymezení je velice složité a často činí potíže rozpoznat,
kdy je ochrana krajinného rázu na místě a kdy nikoliv.

Z uvedeného důvodu je snaha o jednotný výklad a objektivní hodnocení. OOP při posuzování využívají
odborných stanovisek a jednotných metodik na vymezování krajinného rázu.

Krajinný ráz je chráněn proti činnostem, které mohou snížit jeho estetickou a přírodní hodnotu.
Takovou činností je zejména umisťování a povolování staveb, může jí být i cokoliv jiného (proto
není rozhodné, zda se jedná o stavbu). Zásahy mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování VKP,
zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny a harmonického měřítka vztahů v krajině.



11.3.2. Pojem Krajinný ráz

Co je to tedy krajinný ráz? Zákon tento pojem blíže neurčuje a je proto značně nejasný. Následující
rozbor pojmu krajinný ráz je vytvořen podle I. Vorla.

Krajinným rázem se vyjadřuje jedinečnost a odlišnost krajiny. Neexistuje jediné místo na Zemi,
které by bylo stejné jako ostatní. Zákon vyžaduje jedinečnost jako jeden z pojmových znaků
krajinného rázu. Intenzita ochrany proto bude odlišná tam, kde se nachází prvky, které jsou pro
daný region běžné, oproti místu, které je zcela výjimečné a upoutá naši pozornost na první pohled.
Příkladem silného krajinného rázu jsou Pavlovské vrchy (CHKO Pálava) na Jižní Moravě, které jsou
v rovinaté krajině ojedinělé a vytváří osobitost celé oblasti (viz. příloha č. 2).

Určitý jev, jeho přítomnost a význam v krajině vytváří náš vjem, který může vytvořit estetický
dojem. I. Vorel na toto téma píše: ,,Za hodnoty krajinného rázu, které je třeba chránit, si většina
z nás představí krajinu, ve které hlavní roli hraje příroda - kopce, údolí, lesy, skupiny stromů,
aleje, meze, louky, pole, potoky, řeky, rybníky nebo jezera a tato příroda se v našich představách
vybavuje buď bez staveb, nebo s velmi harmonickým vztahem staveb, zástavby a krajinného rámce. Je
to krajina, která představuje harmonii a uklidnění, odpočinek a uvolnění od neklidu a starostí. V
krajinné scéně oceňujeme soulad přírodního prostředí a zástavby, soulad zemědělského využití s
podmínkami, které krajina poskytuje, oceňujeme harmonii života člověka v prostředí, které ho
obklopuje.“[49]

Nechráníme tedy pouze přírodní části krajiny, ale i prvky tvořené člověkem. Zásah člověka, přestože
často chápán jako něco nepřirozeného - umělého, nemusí být negativní a může krajinu obohatit.
Takovým příkladem je krajina Jižních Čech. Dnes je rybník prvek, který k této oblasti patří a tuto
spojitost si vybaví většina z nás. V době svého vzniku ale prakticky znamenaly zničení původního
krajinného rázu.

Nyní se zaměříme na definiční znaky dle zákona, přírodní, kulturní a historická charakteristika, a
ukážeme si, co se jimi ve skutečnosti myslí. Není vyloučeno, že krajinný ráz bude tvořit i jiná
hodnota, protože zákon používá slovo „zejména“. Při posuzování se musíme držet zákonné definice,
která hledá v přírodě zvláště chráněná území, VKP, kulturní dominanty, harmonické měřítko a vztahy
s okolím. Pokud tyto prvky nenajdeme, nejsou žádná omezení z hlediska ochrany krajinného rázu.
  * Přírodní charakteristika - zejména přírodovědná hodnota určitého místa a vizuální projev této
hodnoty. Pokud je oblast zvláště chráněným územím, neznamená to automaticky i její cennost
z hlediska krajinného rázu. Je to pouze ukazatel přítomnosti přírodního prvku.
  * Historická charakteristika – zde můžeme mluvit o paměti krajiny. Ve volné krajině často
nacházíme známky, které prozrazují vývoj daného místa v průběhu staletí. Například stopy osídlení
dokládají společenské změny v průběhu let.
  * Kulturní charakteristika - přítomnost kulturních dominant: hradů, zámků, rozhleden. Nemusí jít
však pouze o stavby, ale i určité místo, např. dějiště významné bitvy. Indikátorem kulturního prvku
může být i skutečnost, že určitý objekt v krajině je v památkové péči.

Takto chápaný krajinný ráz odpovídá termínu charakter krajiny[50], tak jak se používá v cizojazyčné
literatuře.

V silně urbanizovaném prostředí měst se ochrana krajinného rázu neposkytuje, přestože můžeme mluvit
o městské krajině. Ochrana by neodpovídala definičním znakům uvedeným v § 12 odst. 1 zákona
114/1992 Sb. § 12 odst. 4 navíc říká, že:„Krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a
v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a
prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu….“

Při hodnocení krajiny můžeme identifikovat určité společné prvky a dle nich vytvořit typologii
krajiny, která je důležitou pomůckou při ochraně krajinného rázu. Vytvoření typologie krajiny pro
potřeby hodnocení požaduje Evropská úmluva o krajině, jejíž smluvní stranou je i ČR[51].

Ochrana krajinného rázu není totožná s jinými nástroji zákona 114/1992 Sb., může se ale překrývat.
Hodnocení, zda se jedná o chráněný krajinný ráz, probíhá působením subjektivních vlastností
pozorovatele (vjem, jeho zhodnocení, výsledný dojem) a objektivních vlastností krajiny (prvky tam
jsou). Hodnocení se proto může v čase měnit.











11.4. přírodní park


11.4.1. Základní charakteristika přírodních parků

K ochraně krajinného rázu je možné zřídit plošnou ochranu území, kterou je přírodní park. Tento
nástroj je na pomezí mezi obecnou a zvláštní ochranou.

Jedná se o vymezené území se soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami zřízené k ochraně
krajinného rázu[52]. Vymezování souvisí s krajinným rázem, posuzování estetických a přírodních
hodnot probíhá stejným způsobem i se stejnými problémy a nedostatky.

Rozloha přírodních parků na území ČR se velice liší. Na straně jedné jsou jimi malé lesíky o
rozloze několika hektarů, na straně druhé klidně i celé pohoří[53]. Před rokem 1992 existovaly
dnešní přírodní parky jako tzv. oblasti klidu.

Přírodní park se zřizuje k ochraně krajinného rázu, z toho vyplývají omezení využití území. Limity
určuje OOP obecně závazným předpisem, kterým se park zřizuje. Měly by vést k tomu, aby nedocházelo
k ničení, poškozování nebo rušení stavu území. Nejčastěji se setkáme se stavební uzávěrou na
nejcennějších částech území, omezením stavební činnosti v okolí a vázáním udělení povolení na
splnění přísných podmínek. Běžné jsou i zákazy činností jako je táboření, rozdělávání ohně, rušení
zvěře, poškozování rostlin, omezení provozu motorových vozidel apod. Vždy na základě potřeb daného
území.




11.5. přechodně chráněné plochy



11.5.1. Základní charakteristika přechodně chráněných ploch

Tyto území nejsou příliš častá, a proto z hlediska investičních záměrů nebudou hrát významnou roli.
Navíc se jedná o velice podobný nástroj ochrany, jako jsou přírodní parky. Rozdíl je v časovém
omezení působnosti a skutečnosti, že se nezřizuje na ochranu krajinného rázu. Omezení však budou
podobná, s důrazem na specifické potřeby např. určitého druhu živočicha, který se na daném území
vyskytuje.

Přechodně chráněná plocha nabízí možnost ochrany na omezenou, předem stanovenou dobu, nebo na
každoročně se opakující časový úsek (např. dobu hnízdění). Vyhlašuje je úřad obce s rozšířenou
působností, správa národního parku, nebo CHKO.

Přechodně chráněné území je oblast s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných rostlinných
nebo živočišných druhů, nerostů nebo paleontologických nálezů. Lze ji také vyhlásit z vážných
vědeckých, studijních nebo informačních důvodů[54].

Pokud dojde k újmě na majetku vlastníka pozemku, na kterém je přechodně chráněná plocha zřízena,
lze ji na žádost do určité výše nahradit. V žádosti je nutné doložit výši škod.

V rozhodnutí o zřízení se omezí takové využití území, které by znamenalo ničení, poškozování nebo
rušení vývoje chráněné plochy. Protože tento institut chrání různé druhy území s odlišnými
hodnotami, limity jsou stanovovány zcela podle konkrétních potřeb daného území. Obecně je možné
říci, že jsou podobné jako limity v přírodních parcích.



11.6. Orgány státní správy a obecná ochrana území

Kompetence orgánů na úrovni obecné ochrany území rozebírá část sedmá zákona 114/1992 Sb. Orgány
státní správy činné při ochraně přírody a krajiny jsou: obecní úřady, pověřené obecní úřady, obecní
úřady s rozšířenou působností, krajské úřady, správy národních parků a chráněných krajinných
oblastí, Česká inspekce životního prostředí, Ministerstvo životního prostředí, újezdní úřady a
Ministerstvo obrany[55].

Obecní úřady vydávají závazná stanoviska k zásahům do registrovaných krajinných prvků a registrují
je.

Obecní úřady s rozšířenou působnosti ve svém správním obvodu: vymezují a hodnotí místní ÚSES,
ukládají omezení a zákazy činností na území, kde mohou subjekty způsobit nedovolenou změnu
chráněných částí přírody, vykonávají státní dozor, rozhodují o možnosti a podmínkách uvedení území
do původního stavu, ukládají pokuty a uplatňují stanoviska k plánovací dokumentaci.

Magistráty statutárních měst vykonávají pravomoci v rozsahu svěřeném všem druhů obecních úřadů[56].

Krajské úřady zpracovávají ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí prognózy, koncepce a
strategie ochrany přírody. Zřizují přírodní parky. Vymezují a hodnotí regionální ÚSES. Podávají
návrhy na vyvlastnění v zájmu ochrany přírody, ukládají omezení a zákaz činnosti, ukládají pokuty,
vykonávají státní dozor, spolupodílí se na ekologické výchově a vzdělání a jsou odvolacím orgánem
vůči všem druhům obecních úřadů. Dále ještě ustanovují stráž přírody, která kontroluje dodržování
předpisů o ochraně přírody a krajiny.

Správy národních parků a CHKO mají kompetence vydávat pokuty na svém území, přezkoumávají
rozhodnutí vydaná ve správním řízení a další pravomoci.

Na území vojenských újezdů vykonávají újezdní úřady správu v rozsahu působnosti obecních úřadů,
krajů a správy NP a CHKO, pokud není příslušné některé ministerstvo.

Ministerstvo obrany vymezuje a hodnotí regionální ÚSES na území újezdů, podává návrh na vyvlastnění
v zájmu ochrany přírody, vykonává státní dozor, spolupodílí se na ekologické výchově a vzdělání. Je
dotčeným orgánem při projednávání územního plánu velkého územního celku.

Ministerstvo životního prostředí provádí vymezení a hodnocení nadregionální sítě ÚSES, vydává
prováděcí předpisy, je odvolacím orgánem proti rozhodnutí krajského úřadu, uplatňuje stanovisko
k politice územního rozvoje a řídí činnost správ NP a CHKO.

Česká inspekce životního prostředí má pravomoci zejména v oblasti dohledu nad dodržováním právních
předpisů. Zjišťuje a eviduje případy ohrožení a poškození přírody. K tomu může nařídit omezení nebo
zastavení škodlivé činnosti. Inspekce také ukládá pokuty právnickým a fyzickým osobám, pokud řízení
o uložení sankce nezačne jiný OOP.


.

11.7. Orgán ochrany přírody jako dotčený orgán

OOP vstupuje jako dotčený orgán do územního plánování a stavebního řízení. V procesu územního
plánování je nutné, aby se OOP vyjadřoval k návrhům dokumentace, tak aby byly dostatečně chráněny
zájmy přírody a krajiny. OOP vydává stanoviska ke koncepcím, k územním plánů a k vymezení
zastavěného území. Je nutný souhlas OOP s územním rozhodnutím. Bez souhlasu OOP nemůže stavební
úřad rozhodnout.

Jestliže OOP nevyloučí vliv na přírodu a krajinu, pak se záměr posuzuje dle zákona o posuzování
vlivu na životní prostředí[57] (proces EIA) a zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivu
rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí. Tento posudek se stává dalším pokladem pro
stanoviska OOP (závazná stanoviska, koordinovaná stanoviska, koordinovaná závazná stanoviska).

Zákon č. 114/1992 Sb. spojuje vydání povolení s uskutečněním záměru, který by mohl zasáhnout do
přírody a krajiny, a tím pádem ohrozit zájmy chráněné tímto zákonem, s požadavkem vydání kladného
stanoviska ze strany orgánu ochrany přírody. Mezi nejfrekventovanější typy stanovisek podle zákona
č. 114/1992 Sb. patří:
  * Závazné stanovisko k zásahu do významného krajinného prvku (§ 4 odst. 2),
  * souhlas k zásahu do krajinného rázu (§ 12),
  * souhlas ke stavební a jiné činnosti v ochranném pásmu zvláště chráněných území (§ 37 odst. 2),
  * závazné stanovisko k některým činnostem ve zvláště chráněných územích (§ 44).

Jednotlivé typy stanovisek se v terminologii zákona č. 114/1992 Sb. liší jak co do svého formálního
označení (souhlas/stanovisko), tak co do předmětu právní ochrany (ochrana krajinného rázu/ochrana
CHKO/ochrana významného krajinného prvku aj.). Rozdíl se však dnes stírá protože jejich účel a
fungování je podobné. Stanoviska umožňují OOP závazným způsobem formulovat právní názor s ohledem
na chráněný zájem.

Od 1.1.2007 účinností nového stavebního zákona jsou správní akty OOP, které jsou dle § 149
správního řádu podkladem pro navazující rozhodnutí (např. stavebního rozhodnutí) nově vydávány jako
závazná stanoviska. Do té doby se jednalo o samostatná správní rozhodnutí (tento názor dovozuje i
judikatura, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 1 As 20/2009 – 70 ze dne 15.5.2009, které říká,
že řízení zahájená před 1.1.2007 se dokončují podle starého stavebního zákona a jsou samostatným
správním rozhodnutím a ne závazným stanoviskem). V našem případě jsou navazujícími rozhodnutími
zejména rozhodnutí dle stavebního zákona. Jak takový postup vypadá si ukážeme na příkladu souhlasu
k zásahu do krajinného rázu v územním řízení. Stanovisko OOP si žadatel vyžádá před začátkem, nebo
v průběhu územního řízení. To platí pouze v případě, že k zásahu do krajinného rázu má dojít. OOP
sdělí informace o zamýšleném zásahu všem dotčeným subjektům a občanským sdružením, které požádaly o
to být informovány dle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., tyto osoby mohou nahlížet do spisu a vyjadřovat
se ke všem podkladům a skutečnostem. Následně OOP vydává závazné stanovisko (souhlas v terminologii
zákona č. 114/1992 Sb.) o zásahu do krajinného rázu. Stanovisko má formálně podobu rozhodnutí,
obsahuje výrok, odůvodnění a poučení. Rozdíl oproti rozhodnutí je však v poučení a možnostech
opravných prostředků. Proti závaznému stanovisku OOP se není možné odvolat. Lze se odvolat teprve
proti územnímu rozhodnutí, které je možné napadnout v rozsahu závazného stanoviska OOP. Možnosti
odvolání by se měli promítnout do poučení a OOP by měl ve svém stanovisku žadatele poučit o tom, že
proti jeho stanovisku není možné se odvolat, ale že v rámci územního rozhodnutí to možné bude.
Závazné stanovisko lze však podrobit přezkumnému řízení, na jehož zahájení ale není právní nárok.

OOP tak jako dotčené orgány vydávají stanoviska a závazná stanoviska. Závazná stanoviska např.
v územním a stavebním řízení. Stanoviska pro územní souhlas. Popř. koordinovaná stanoviska a
koordinovaná závazná stanoviska.





11.8. Odpovědnost na úseku OBECNÉ územní ochrany

Při nedodržení zákonů, nebo pokynů OOP nastupuje sankce. Zákon 114/1992 Sb. je upravuje v § 86 –
88a. Úprava v tomto zákoně je zvláštní úpravou k obecné úpravě v zákoně č. 200/1992 Sb., o
přestupcích. Sankce hrozí investorovi na základě objektivní odpovědnosti. Přednost je dána
odstranění škodlivých následků, takové řešení však nepřichází v úvahu vždy. V mnoha případech dojde
k nevratnému narušení chráněného zájmu. Pokud tedy odstranění není možné nebo účelné, může OOP
žádat opatření k nápravě. Jedná se o výkon opatření, jejichž účelem je alespoň částečně kompenzovat
následky jednání.

Porušení povinnosti nebo narušení chráněného zájmu může být přestupkem (i v případě, že je uloženo
odstranění následků, nebo vydáno opatření k nápravě). Pokud přestupek spáchá fyzická osoba, lze jí
uložit pokutu až do 100 000 Kč. Zákon jmenuje tyto přestupky: neumožnění vstupu na pozemky OOP,
nesplnění ohlašovací povinnosti, škodlivý zásah do VKP bez souhlasu OOP, narušení krajinného rázu,
neuvedení poškozené části přírody do původního stavu, porušení podmínky stanovené k ochraně
přechodně chráněných ploch a závažné poškození nebo zničení VKP.

Právnická osoba při své podnikatelské činnosti může dostat pokutu mnohonásobně vyšší. A to až do
výše 2 000 000 Kč. Většina skutkových podstat se shoduje s přestupky fyzických osob, navíc je
uvedeno: překročení nezbytně nutné míry při poškozování obecně či zvláště chráněných částí přírody
na území sloužící zájmům obrany státu.




12. JUDIKATURA V OBLASTI OBECNÉ OCHRANY ÚZEMÍ



Kapitola uvádí několik judikátů týkajících se územní ochrany. Jedná se judikáty převážně Nejvyššího
soudu, protože ty ovlivňují aplikaci práva nejvíce. Judikáty se týkají významných krajinných prvků
a krajinného rázu, spory vzniklé z uplatňování těchto institutů jsou nejčastější.



12.1 Judikatura týkající se významných krajinných prvků

Prvním judikátem, kterým se budeme zabývat, je rozhodnutí Nejvyššího soudu 6 A 144/2002-49 ze dne
23.4.2004. Týká se uplatnění sankcí při narušení VKP. Jistý podnikatel nechal v souvislosti se
stavbou opěrné zdi vyhloubit dno rybníka bez toho, aby si opatřil závazné stanovisko OOP. OOP mu za
toto jednání vyměřil pokutu za narušení VKP. Soud judikoval:„Provede-li fyzická osoba při výkonu
podnikatelské činnosti zásah do významného krajinného prvku…. bez závazného stanoviska OOP, jde o
zásah protiprávní, nelze však bez dalšího vycházet z toho, že jde i o zásah škodlivý, za který je
možno uložit pokutu… škodlivost zásahu musí být prokázána a v rozhodnutí správního orgánu
odůvodněna.“[58] Ne každý zásah do VKP je tedy zakázán a OOP musí vždy prokázat jeho škodlivost,
aby mohl uplatňovat sankce. Názor soudu se orgány snaží dodržovat a upozorňuje se na něj i na
profesních školeních.

Druhý judikát je rozhodnutí Krajského soudu 10 Ca 266/97 ze dne 5.11.1997. Stavebník ohlásil stavbu
drobné stavby – plotu. Stavební úřad proti záměru neměl žádné výhrady. Plot byl postaven
v blízkosti aleje, u které v té době probíhalo řízení o registraci VKP. V době posuzování záměru se
žádný VKP v okolí budoucího plotu nenacházel. Necelý rok po realizaci stavby byla alej
registrována. OOP vyjádřil názor, že stavba zasahuje do VKP a neměla být povolena. Stavebníkovi
bylo na základě toho stavebním úřadem nařízeno odstranit stavbu. Stavební úřad dovodil, že plot je
v režimu stavby bez stavebního povolení. Dle tehdy platného zákona § 88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona[59]: „stavební úřad nařídí odstranění stavby postavené bez stavebního povolení, nebo
v rozporu s ním.“

Soud vyslovil názor, že není povinností stavebníka opatřit si stanovisko OOP o zásahu do VKP, který
není v době žádosti registrován. A to i v situaci, kdy si je stavebník průkazně vědom, že řízení o
registraci probíhá. Není tedy možné retroaktivně ustanovení o VKP použít. Na závěr je ještě
zajímavá skutečnost, že souhlas s ohlášenou stavbou byl zrušen obecním zastupitelstvem – tedy
orgánem zjevně věcně nezpůsobilým vydat takové rozhodnutí. Orgány smíchaly dohromady vydávání
rozhodnutí v přenesené a samostatné působnosti.

V třetím rozsudku, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci králové 30 Ca 131/98 ze dne 18.12.1998,
došlo k pokácení dřevin rostoucích na hrázi rybníka. Žalobce, který byl za toto jednání pokutován,
použil argument, že dřeviny rostoucí na hrázi (tedy stavbě) nemají ochranu dle zákona o ochraně
přírody a krajiny. Soud byl však opačného názoru a judikoval, že není rozhodné, zda pokácené
dřeviny vyhovují právní definici stromu dle zákona o lesích nebo jiných, ale zásadním faktorem pro
posuzování je skutečnost, že stromy rostoucí kolem rybníka jsou součásti VKP, protože rybník je jím
ze zákona. Proto je nutné vyžádat si ke kácení dřevin rostoucích na jeho břehu povolení OOP. Není
tedy ani rozhodné, že takové stromy rostou na stavbě. Považovat hráz rybníka za stavbu může ovšem
být zavádějící samo o sobě, protože často se jedná pouze o upravený terén. Rybníkem jako VKP je
břeh, hráz i stromy rostoucí v okolí.

Takto použitá definice VKP na dovození, co je součástí rybníka z hlediska zákona 114/1992 Sb.
legitimuje nepoužití zákonných definic ostatních zákonů i v dalších případech VKP ze zákona (les,
údolní niva…). Nakonec soud ještě dodává, že pokácení dřevin v souladu se stavebním zákonem
neznamená, že takové pokácení je v pořádku z hlediska zák. 114/1992 Sb., protože ten je vůči němu
lex specialis.



12.2. Judikatura týkající se krajinného rázu

Krajinný ráz je předmětem sporů poměrně často. Jak již bylo řečeno v předchozím textu, jedná se o
pojem obtížně uchopitelný. Existuje několik zásadních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Ve věci 6 As 6/2004 ze dne 24.5.2004 se jedná o spor jisté společnosti s ručením omezeným proti
Krajskému úřadu Pardubického kraje o povolení stavby. Tato společnost napadla nesouhlasné
stanovisko OOP ke svému záměru. Argumentovala ekonomickým prospěchem svojí investice. Soud dovodil,
že ekonomické hodnocení je na místě pouze jako podružná otázka. Z judikátu:„…zohlednění
ekonomického přínosu je namístě pouze tehdy, pokud navrhovaná stavba zasahuje do krajinného rázu co
možná nejméně. Pokud je vliv na krajinný ráz příliš velký, není možné jej vyvážit o to větším
ekonomickým přínosem, lze-li najít alternativní řešení zasahující do krajinného rázu méně.“[60]
Důležitým měřítkem tedy je, jak moc stavba krajinný ráz ovlivní. Dle soudu se nesmí jednat o
excesivní zásah. Úvaha, nakolik se o takový zásah jedná, je ponechána na správním uvážení orgánů. U
staveb menšího rozsahu bude ale možné ekonomický přínos zohlednit.

Několik rozhodnutí se týká nutnosti vyjádření OOP ve stavebním řízení. Zákon říká, že závazné
stanovisko OOP vydává pouze v případě, kdy je krajinný ráz poškozen nebo změněn. V opačném případě
stanovisko nevydává. Znamená tedy mlčení orgánu to, že krajinný ráz dotčen není a stanovisko není
nutné? Nebo jen fakt, že se orgán nevyjádřil v přiměřené době, anebo z jiných důvodů není schopen
odpovědět. Ustanovení, které zamotalo hlavu nejednomu úředníkovi stavebního úřadu.

Jasno v něm ovšem neudělal ani Nejvyšší správní soud v prvním rozsudku, který v této věci vydal.
Soud dospěl k tomuto závěru:„Závazné stanovisko se vydává pouze tehdy, pokud příslušný orgán
dospěje k závěru, že daná stavba nebo činnost by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz. Neučiní-li
správní orgán takový závěr, pak žádné správní řízení vést nemůže[61]. První rozhodnutí ještě více
prohloubilo nejistotu stavebních úřadů – vydávat rozhodnutí dokonce nebylo možné vůbec.

Neudržitelnost tohoto postoje se ukázala velice rychle a několik měsíců po prvním rozhodnutí je
vydáno nové rozhodnutí s odlišným stanoviskem[62]. Říká, že správní řízení zahajuje orgán vždy.
Pokud je zásah do krajinného rázu nízké intenzity, řízení zastaví, nebo vydá souhlasné stanovisko.
Rozhodnutí orgánu musí být vždy přezkoumatelné.

Setkáme se i se spory, které jsou založeny na neexistenci prováděcích předpisů zákona č. 114/1992
Sb. Jedním z nich je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2005, sp. zn. 6 As 6/2004. Tento spor
vznikl na základě toho, že stěžovatel dostal pokutu za narušení krajinného rázu. V kasační
stížnosti upozorňoval na skutečnost, že u přírodního parku existuje prováděcí předpis, který blíže
specifikuje činnosti, které na jeho území nejsou povolené, a krajinný ráz takový prováděcí předpis
nemá. Argumentoval tím, že podle jeho názoru není vůbec jasné, co zákon chrání, a také, že jeho
záměr nesplňuje základní podmínky § 12 zákona 114/1992 Sb.(narušení přírodní, kulturní a historické
charakteristiky a harmonického měřítka v krajině). Nejvyšší soud však s touto argumentací
nesouhlasil, protože ustanovení § 12 má zcela běžnou závaznou podobu a není nutné pro jeho platnost
vydání prováděcího předpisu. Prováděcí předpis upravující jiná ustanovení zákona, i když v tomto
případě se související problematikou, nemá pro posuzování narušení či nenarušení žádný význam. Jak
však uvidíme v následujících kapitolách neexistence prováděcích předpisů je velkým nedostatkem. Na
první pohled by se zdálo, že argumentace stěžovatele v tomto případě je zcela mylná. Pojem
„krajinný ráz“ je však velmi problematický a lepší argumentace stěžovatele, zejména rozbor
přírodní, kulturní a historické charakteristiky, ve spojení s úvahami o neexistenci prováděcího
předpisu, který by byl prezentován jako nutná podmínka pro jeho funkčnost, by mohl mít větší šanci
na úspěch. Pravděpodobně by však rozhodnutí Nejvyššího soudu vypadalo stejně, těžko si lze
představit, že by soud svým rozhodnutím zničil právní institut používaný 18 let. Tím by zcela jistě
narušil princip právní jistoty. Stěžovatel by však mohl dosáhnout vzniku diskuze o tomto pojmu
vedoucí ke změnám právní úpravy. K nedostatkům krajinného rázu se ještě vrátíme v následujících
kapitolách. Na závěr lze konstatovat, že krajinnému rázu by vydání prováděcího předpisu velice
pomohlo.





















13. Kapitola praktické otázky obecné ochrany přírody



13.1. Praktické OTÁZKY V RÁMCI Úses

Základní informace o existenci ÚSES ve vybrané lokalitě lze zjistit na internetových stránkách
obcí. Pro získání základního přehledu slouží aplikace GIS (viz. příloha č. 3), používané
katastrálními úřady. Zde je možné orientačně zjistit, jaká omezení jsou stanovena pro území, kde
chceme stavět. Tyto mapy nejsou ovšem zcela přesné. Některé prvky ÚSES jsou i v podrobných územních
plánech stanoveny spíše orientačně. Po orgánech ani nelze požadovat, aby vymezovaly ÚSES zcela
přesně, protože v přírodě dochází k častým změnám (náplavy, sesuv břehů apod).

Pokud chceme přesně vědět za jakých podmínek je možno do ÚSES zasahovat, je nejsnazším řešením
obrátit se přímo na příslušné orgány státní správy a zajistit si neformální předběžné stanovisko na
investiční záměr ještě před započetím zpracovávání projektové dokumentace - ve fázi hledání
konkrétního umístění investičního záměru. Orgány žadateli sdělí, co je podle nich zásadní a na čem
budou bezpodmínečně trvat. Stavební úřady v územním a stavebním řízení po OOP požadují minimálně
neformální vyjádření vždy.

V případě, že k výstavbě potřebujeme přesnější zaměření chráněných prvků, získáme je na odborech
územního plánování a rozvoje obcí, ale v zásadě postačí GIS.

Existuje rozdílný přístup k ÚSES ve volné krajině a ve městech. Ve městech je krajina velmi
pozměněna a není možné vždy trvat na stejné míře ochrany jako ve volné krajině. Navíc zde existují
silné zájmy (zejména ekonomické), které zabraňují plnému uplatnění ÚSES. Faktem je i to, že ve
městech jsou biokoridory vedeny mnohdy místy, která svůj účel neplní. Nejsou k němu způsobilá díky
úplnému přetvoření lidskou činností.

V praxi často dochází k případům, kdy je významný investiční záměr plánován na území biocentra nebo
biokoridoru. Pro započetí stavby je někdy nutné zajistit změnu platné územně plánovací dokumentace.
U biokoridoru je změna snazší než v případě biocentra. Nikde není striktně stanoveno, jak
biokoridor vypadá a kudy vede. Proto je možné jej v dokumentaci upravit a vést jinudy. Takové změny
se provádějí na návrh investora, který chce v daném místě stavět. Musí ovšem změnu územně plánovací
dokumentace financovat z vlastních zdrojů.

Možnost takovýchto změn a přesunů s sebou přináší otázku, nakolik jsou vůbec biokoridory a
biocentra v praxi funkční. Jedná se o izolované ostrovy, propojené často velice narušenými oblastmi
(např. stavbami v biokoridorech řek). Biokoridory mají sloužit migraci druhů, nikdo ale nemůže
zaručit, že zvěř si vybere zrovna vymezený biokoridor. Průzkum v daném místě může sice odhalit,
která oblast k migraci slouží, během krátké doby se však situace v území může zcela změnit
(znečištění, přestěhování druhu, nový druh v území apod.).

Zákon mluví nejen o zachování ale i zlepšování stavu biocenter a biokoridorů. V omezené míře určité
snahy existují. Jsou to ale převážně pouze velká města, která vytváří programy na jejich tvorbu,
nebo zlepšení jejich stavu.

ÚSES nemají žádná ochranná pásma dle zákona o ochraně přírody a krajiny[63]. A to ani jejich
skladebné částí jako je les. Mnohdy samotným OOP není jasné, kde je hranice, která zakládá ochranu.
Proto se setkáme se stavbami v těsné blízkosti lesů, rybníků apod.

Praxe vyžaduje nutnost stanovisek odborníků, protože zaměstnanci OOP ve většině případů nejsou
přírodovědci a jejich rozhodnutí by bylo velice snadno napadnutelné.



13.2. Praktické otázky v rámci vkp

VKP jsou součástí územně plánovací dokumentace stejně jako ÚSES. Základní přehled o jejich
existenci získáme i na internetu. Aplikace GIS v sobě zahrnuje odkaz společný pro ÚSES, VKP a
zvláště chráněná území.

Některá města a kraje si nechávají zpracovávat zvláštní mapy nebo brožury, které jsou veřejně
dostupné. Jako příklad poslouží brožura Významné krajinné prvky města Brna, zpracovaná Odborem
životního prostředí Magistrátu města Brna, kde najdeme 70 registrovaných VKP s fotografiemi a
stručnou charakteristikou daných lokalit[64]. Pro investora, nebo zpracovatele dokumentace mohou
složit takovéto brožury ke zběžnému seznámení se s místem a jeho okolím. V úvahu přichází totiž i
cílené využití přítomnosti VKP u staveb jako jsou koupaliště, relaxační centra apod.

Před několika lety byla běžná praxe OOP, kdy zveřejňoval registraci VKP pouze na úřední desce.
Někteří vlastníci pozemků se proto vůbec nedověděli, že jejich majetek je registrován jako VKP a
podléhá ochraně. To vedlo k mnoha nedorozuměním a částečně i k snížení hodnověrnosti OOP. Dnes by
se takové případy stávat neměly.

Vlastnící velice zřídka považují registraci svého majetku jako VKP za pozitivní událost. V praxi
často úředníci lákají příslibem výhod. Zde příklad z doporučení pro úředníky v jihomoravském
kraji:„Stejně tak je taktické… VKP projednat s hlavními vlastníky a zejména je upozornit na
možnosti, které registrace dává, tedy možnosti dotací z krajinotvorných programů MŽP. I takovýto
postup mnohdy změní původně negativní postoj k registraci VKP.“[65]

Zajímavostí je, že předběžné hodnocení nutné k zahájení řízení o registraci VKP a osoba hodnotící
není zákonem předepsaná. Je tedy možné, aby jím byl kdokoliv, koho orgán určí. Mohou to proto být i
studenti středních škol.



13.3. Praktické otázky v rámci krajinného rázu

Krajinný ráz je posuzován v rámci územního a stavebního řízení. Bez závazného stanoviska OOP nemůže
stavební úřad vydat územní rozhodnutí. Z důvodu odborné náročnosti je při ochraně krajinného rázu
nutná spolupráce OOP, památkové péče a územního plánování.

Dnes již existují plány typologie krajiny, které investor může získat. Mohou mu pomoci pro
předběžné stanovení, zda plánovaný záměr zasáhne do krajinného rázu. Podobným dokumentem jsou mapy
zachovalosti krajinného rázu, které slouží jako podklad pro rozhodování (viz. příloha č. 4). I zde
ale platí, že nejsnadnější je záměr prodiskutovat s příslušným OOP předem. Na významné zásahy
pořizují OOP poměrně rozsáhlé studie dopadu[66].

Podkladem pro rozhodnutí o každém záměru je odborné stanovisko. To zpracovávají specializované
subjekty, zejména Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK), která zpracovává pro obce posudky
zdarma. Její posudky jsou považovány za velice spolehlivé. Pokud stavebník pochybuje o správnosti
posudku, lze jej napadnout a je zpracován oponentský posudek. V případě, že se nový posudek
rozchází s prvním posudkem, pak je nutné udělat třetí posudek.

Existuje několik metodických pokynů, které mají za cíl sjednotit odborná stanoviska. OOP sami je
nepoužívají, protože si nechávají zpracovat stanoviska od odborníků. Teprve ti podle nich
postupují. OOP se tak snaží vyvarovat snadno napadnutelných rozhodnutí.

Používají se následující metodiky: metodika AOPK ČR (Míchal 1999), metodika bývalé Správy CHKO ČR
(Bukáček, Matějka 1997), metodika  „Žďárské vrchy – hodnocení území z hlediska krajinného rázu“
(Vorel a kol. 1995) „Posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na
krajinný ráz“ (Vorel, Bukáček, Matějka, Culek, Sklenička 2004).

Názory na konkrétní vymezení krajinného rázu se značně liší i s použitím dostupných metodik.
Některé posudky mají snahu rozšiřovat, jiné naopak zužovat okruh chráněných zájmů. Ochrana je
v některých případech rozšířena na problematiku, která s ochranou krajinného rázu, jak ji chápe
zákon, nemá nic společného[67]. Vzniká tak zcela nekonzistentní přístup při rozhodování orgánů. To
vede až k názorům, že ochrana krajinného rázu do zákona nepatří, protože se jedná o příliš vágní
pojem a není zcela jasné, co vlastně chrání.

Problematika je o to složitější, že se velice týká odborného vybavení orgánů. Odborná nevybavenost
je velkým problémem úřadů obecně. Potýkají se zejména s tím, že kvalitní pracovníci často nemají
zájem ve státní správě pracovat. V případě OOP se projevuje o to citelněji, že ochrana přírody a
krajiny je záležitostí vyžadující znalosti z více oborů (široký záběr úpravy a nutnost posuzovat
záměr z mnoha úhlů).

K tomu ještě připočítejme skutečnost, že Ministerstvo životního prostředí nevydalo prováděcí právní
předpis k zásadním ustanovením zákona 114/1992 Sb.

Posuzování vlivu staveb na krajinu je navíc v kompetenci i jiných osob, než orgánů státní správy –
posuzování dopadu na okolí provádí např. i architekt, jehož autorizace by měla zajistit vytváření
harmonického vztahu stavby k okolí.

Zjistit, zda se jedná o území s chráněným krajinným rázem, není vždy snadné. OOP sám nemusí být
přesvědčen o nutnosti ochrany. Tu by v mnoha případech prokázalo teprve odborné stanovisko, které
není provedeno, dokud OOP nemá za to, že krajinný ráz může být narušen. Na porušení by mělo
poukázat biologické hodnocení, které je povinen obstarat investor – jeho účinnost je však sporná,
protože je zpracováno z vlastních prostředků investora a ten si může zvolit zpracovatele, který
bude hodnotit jeho záměr nejvstřícněji.

Probíhající změny v krajině a zásahy člověka ve vztahu ke krajinnému rázu nabízí následující úvahu.
Pokud dojde ke „zničení“ původní krajiny, jak o něm hovoří zákon, vytváří se krajina nová. Krajina
totiž existuje bez ohledu na naše estetické hodnocení jakýchkoliv zásahů do ní. Nelze ji „zničit“
ve smyslu fyzické likvidace. Vždy jde pouze o její změnu. Zničením se rozumí prakticky „pouze“
hrubý zásah. To vytváří situaci, kdy původní krajina je klidně i zcela zdevastována a nastupuje
ochrana takto znehodnoceného celku. Dokonce mohou vzniknout nové významné krajinné prvky. Proces
vzniku těchto prvků může trvat i desítky let. Krajina, která původně chráněna nebyla, může svým
„zničením“ dát vzniknout nové cenné - chráněné krajině. Příkladem je lom na brněnských Hádech.
Povrchovou těžbou byla původní krajina zcela zničena. Dnes na tomto území najdeme několik
registrovaných VKP (Růženin lom 1 a 2, Odvaly) a chráněná území (Kavky, Velká Klajdovka), které ve
svém souhrnu tvoří krajinný ráz podléhající ochraně[68]. Nutno podotknout, že dnes se jedná o
teoretický problém, protože ochrana je poměrně nová a středem zájmu je dochovaný aktuální stav
krajiny. Krajina je součást identity společnosti žijící na daném území. Krajinný ráz vznikne tak,
že si lidé ke svému okolí vytvoří určitý vztah. Proto je krajinný ráz značně nestálý.



13.4. Praktické otázky v rámci přírodnÍCH parkŮ

            Seznam přírodních parků je součástí krajské koncepce životního prostředí. Tu nalezneme
na internetových stránkách krajských úřadů, nebo ji dostaneme k dispozici na vyžádání v rámci
informační povinnosti úřadů.

Vznik většiny přírodních parků na našem území se datuje do 70. a začátku 90. let. Zakládající
listiny nebyly od té doby změněny a jsou značně zastaralé. Nové přírodní parky se zřizují jen
omezeně, mnohdy při příležitosti nějaké významné událostí (Dny Země apod.).

            OOP činí potíže situace kdy zřizovatelem je krajský úřad, ale o záměrech na území parku
rozhoduje obecní úřad s rozšířenou působností.



13.5. Praktické otázky v rámci přechodně chráněných území


Informace získáme na stejných místech jako u předchozích nástrojů ochrany přírody a krajiny. Plochy
se po uplynutí ochranného období často přeměňují na přírodní park, nebo zvláště chráněné území.







14. Nedostatky právní úpravy



Tato kapitola pojednává o některých nedostatcích, kterými trpí zákon o ochraně přírody a krajiny.
Kapitola je zpracována na základě výtek z prostudovaných zdrojů, konzultace s orgány ochrany
přírody a neziskovými organizacemi. Nedostatky uvedené v následujícím textu zahrnují pouze ty
nejdůležitější nedostatky z mého pohledu. Nalezli bychom ještě mnoho dalších.

Nejzásadnějším nedostatkem české právní úpravy (obecně, nejen práva životního prostředí) je její
nepřehlednost, při aplikaci dělají chyby téměř všichni, kdo se s ní setkají. U orgánů státní správy
je to o to horší, že rozhodují o právech a povinnostech osob. Pro právo životního prostředí je
typická existence několika předpisů stejné právní síly vedle sebe. Na tento problém upozorňuje i
Svatomír Mlčoch. Ve svém článku Potřebujeme nový zákon?, píše:„…devadesátá léta, kdy se zcela měnil
právní řád a přelom století, kdy se v rámci „legislativních smrští“ přijímaly četné předpisy
v nezvykle rychlém tempu, vytvořila stav, který nemá v některých případech daleko k chaosu…“[69]
Zákony požadují po svých subjektech určité chování, ovšem je jich takové množství (s obrovským
počtem pravidel), že nelze předpokládat jejich znalost. Ustanovení zákonů proto nemohou být reálně
plně funkční.

Na to navazuje další nedostatek ze strany zákonodárců - vydávání prováděcích právních předpisů. Na
úrovni zákona o ochraně přírody a krajiny jich existuje hned několik. Každý provádí jen malý počet
ustanovení. Mnoho institutů, které si úpravu žádají, řešeno vůbec není. Některé jsou díky tomu
použitelné jen s obtížemi. Jde například o ustanovení o finančních náhradách za škodu při provádění
zákona č. 114/1992 Sb. Neexistuje prováděcí předpis, který by stanovil způsob a výši jejich
vyměřování.

Zákon 114/1992 Sb. byl již novelizován 27krát[70], z toho 6x v roce 2009 (polovina novel však
upravuje pouze drobnosti). Je zjevné, že se jedná o vysoké číslo, které dále poroste. Přesto
provedené novely nedostatky zákona ve většině případů vůbec neřeší. Ty z nedávné doby zejména
implementují směrnice Evropské unie. Zákonodárce by svoji pozornost měl zaměřit k revizi
nefunkčních a problémových ustanovení celého zákona. Dvacet let fungování zákona v praxi nabídne
zcela jistě dostatek podnětů ke změnám a návrhů na jejich řešení.

Problémem je také velký počet kompetencí a jejich rozdělení mezi orgány. Například zřizovatelem
přírodních parků jsou krajské úřady, posuzovat vliv záměru na jejich území bude obec s rozšířenou
působností. Přitom vhodnější řešení by bylo, kdyby v obou případech rozhodoval stejný orgán.
V rámci uživatelů práva by byla vhodnější úprava, kdy je nutné přijít k úřadu na nejnižším stupni a
ten posoudí, zda potřebuje stanovisko nadřízeného orgánu a sám je i obstará. Takový systém by sice
zkomplikoval práci orgánů, ale na druhé straně zjednodušuje přístup běžných občanů k právu.

V rámci právní úpravy ÚSES by bylo vhodné stanovit ochranná pásma prvků obecné územní ochrany. ÚSES
dnes žádné nemá. Mnohdy není jasné, v jaké vzdálenosti může investor do ÚSES zasáhnout. Je to
ponecháno na správním uvážení, resp. odborném posudku. Samozřejmě ne vždy je možné jednoznačně
stanovit hranice, kdy bude ÚSES narušen. Ale i tak by bylo vhodné vytvořit pásmo, které by jasně
říkalo, že v tomto případě je záměr vždy narušením ÚSES. V delší vzdálenosti by se záměrem OOP
zabýval jen pokud by měl za to, že dojde k narušení. Tak by úřady alespoň v části posuzovaných
záměrů měly jasnější představu o rozsahu chráněného území.

VKP by stejně jako ÚSES mohly mít ochranná pásma. Zejména les jako VKP nemá dle zákona 114/1992
Sb., žádné. To existuje v zákoně o lesích (50m od hranice lesa), je však v kompetenci orgánů správy
lesa, ne OOP. Lesníci velmi často udělují z tohoto pásma výjimky. Proto se setkáme s výstavbou,
která sahá až po okraj lesa.

Nedostatkem právní úpravy jsou také chybějící definice VKP ze zákona. Není zcela jasné, co je
údolní niva, rašeliniště a les. Na tom co je údolní niva a rašeliniště se neshodnou odborníci,
natož laik. Kterou definici lesa použít pro potřeby VKP? Existuje jich mnoho (mezinárodní definice,
pozemková definice, definice pozemků určených k plnění funkce lesa…). Nepřítomnost zákonných
definic navíc umocňuje skutečnost, že nejde použít definice obsažené v jiných předpisech, protože
nevyhovují chápání těchto pojmů jako VKP. Nepoužití těchto definic je podloženo i již zmiňovaným
rozhodnutím Krajského soudu[71], uvedeným v kapitole 12. této práce, když pojem „rybník“ jako VKP
rozšiřuje o břehy, hráz a porost v okolí. Zákonné definice obsažené v jiných předpisech by proto
nemusely být použity, i kdyby existovaly. Kde je pak hranice takových VKP, když ani nevíme, co
přesně chráníme? Úprava nutně potřebuje přesně vymezit chybějící pojmy. Druhou možností by mohlo
být zrušení VKP ze zákona a jejich nahrazení za registrované. Registrované VKP v praxi potíže
nedělají. Jsou územně vymezeny a snadno zjistíme i jejich limity. Registrovat všechny uvedené části
krajiny, které tvoří cca 37% rozlohy ČR, by ovšem představovalo obrovskou administrativní zátěž.
Proto je snazší vytvořit vhodné definice v rámci zákona. Na tento problém reaguje i sdělení ZP07/97
odboru legislativního a odboru ochrany přírody MŽP ČR ve věci evidence významných krajinných prvků
ze zákona, které doporučuje vymezit hranice VKP ze zákona (zejména upozorňuje na údolní nivy)
vymezením parcel pozemků, na kterých se VKP nachází a popř. jejich zákresem do mapy a informováním
veřejnosti o jejich existenci. Možnost takové evidence zakládá zákon č. 114/1992 Sb. v § 72 odst. 1
písm. f).

Krajinný ráz by si také zasloužil lepší vymezení v zákoně. Jeho ochrana ve stávající podobě není
vyhovující. Není vůbec jasné, co konkrétně zákon chrání. Přírodní, kulturní a historická
charakteristika jsou pojmy velice neurčité. OOP si při jejich posuzování musí vypomáhat právně
nezávazným vymezením. Úprava umožňuje příliš velkou míru subjektivního hodnocení. Proto je nutné
přesně identifikovat pojem „krajinný ráz“ a co je jeho součástí. Dnes jde velmi snadno napadnout a
OOP prakticky nemůže vydat rozhodnutí samostatně bez odborného stanoviska. Je také nutná součinnost
ostatních orgánů státní správy, což je administrativně náročné.

Nejen chybějící definice, ale i jejich rozdíly z hlediska různých zákonů, mohou způsobovat
komplikace. Proto je na místě snaha o maximální možné sjednocení názvosloví s ostatními zákony.
Příkladem může být „vodní tok“ který je dle zákona o vodách vymezen takto:„Vodní toky jsou
povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě.“[72] Zákon o vodách považuje za vodní tok pouze
vodu samu, koryto není vodním tokem. Avšak OOP za vodní tok jako VKP považuje i koryto řeky a
břehy. Předchozí zákon o vodách za vodní tok považoval i koryto. S trochou snahy mohla definice
vyhovovat oběma zákonům. Sjednocení definic není možné ve všech případech, je ale na místě
maximální možná snaha o jejich přiblížení.

U přírodních parků dělá problém zastaralost jejich zřizovacích dokumentů. Mnoho z nich bylo
založeno v 70. letech ještě jako klidové oblasti a jejich úprava platí dodnes. Mezitím prošlo právo
životního prostředí a míra ochrany jeho složek zásadní proměnou. .

Zákon obsahuje úpravu smluvní ochrany životního prostředí v rámci zvláště chráněných území. Její
použití v praxi však naráží na potíže, protože není zcela jasný smluvní vztah, který tato smlouva
zakládá. Do budoucna by se takový nástroj mohl objevit i pro obecnou ochranu. Mnoho odborníků by
jej uvítalo. Dokud však není plně funkční v rámci zvláštní ochrany, nemá smysl jeho implementaci do
obecné ochrany požadovat a doporučovat.

Poměrně nepřehledný je systém vydávání stanovisek OOP. Zákon o ochraně přírody a krajiny např.
mluví o „závazném stanovisku“[73] i v případě, že toto označení se ne zcela shoduje se závazným
stanoviskem dle správního řádu. Toto stanovisko je buď správním rozhodnutím dle správního řádu
(v případě, že není podkladem pro rozhodnutí jiného správního orgánu) nebo jde o vyjádření dle
částí čtvrté správního řádu (v případě, že je podkladem pro rozhodnutí jiného orgánu). OOP nezkoumá
tedy jen věcnou stránku, ale i to, zda jeho rozhodnutí je podkladem pro jiný správní orgán nebo
nikoli. Z hlediska laika jsou pak označení „stanovisko“, „závazné stanovisko“ a „souhlas“, které se
objevují v zákoně č. 114/1992 Sb., matoucí. Zbytečně složitá úprava je příčinou nepřehlednosti
veřejné správy a ve svém důsledku znesnadňuje přístup občanů k právům[74].

OOP nevyhovuje systém zadávání zpracování odborných posudků, kdy z možných zpracovatelů musí
prakticky vybrat vždy nejlevnější řešení. Často se pak ukáže, že levný posudek je vypracován
nekvalitně. Za tím účelem navrhuje vznik jednotných ceníků, kde by byly částky cen obvyklých za
zpracování podkladů. Orgán by z nich vycházel při výběru řešení a měl větší možnost výběru. Toto je
nedostatek v rámci výběrových řízení, ne zákona 114/1992 Sb. Je zde uveden, protože ve svém
důsledku silně zasahuje i do ochrany přírody a krajiny.

Obecně by pomohla zejména větší motivace vlastníků pozemků, investorů (a dalších, kteří nějakým
způsobem zasahují do území) k ochraně přírody a krajiny. Motivovat lze příspěvky nebo určitým
zvýhodněním. Při investiční výstavbě například formou daňových úlev - Pokud investor chráněný zájem
vhodným způsobem při realizaci svého záměru nejen zachová, ale v rámci stavby poblíž VKP, nebo
přímo na něm realizuje taková opatření, která vedou ke zlepšení stavu území. Poskytovat příspěvek
za pouhé nenarušení nemá opodstatnění























15. závěr



Práce se věnuje ochraně území z hlediska stavebního zákona a zákona o ochraně přírody a krajiny. Na
úrovni stavebního zákona popisuje základní právní úpravu, která vytváří předpoklady pro ochranu
území zákonem o ochraně přírody a krajiny. Práce ve druhé části přibližuje úpravu vybraných
institutů obecné územní ochrany a rozebírá nedostatky právní úpravy, které jsou podle autora
nejzásadnější. Setkáme se s řadou nejasností a nedostatků, které mohou fungovat ve prospěch i
neprospěch stavebníka. Ten by s nimi proto měl počítat dopředu a měl by tyto informace zahrnout do
přípravy investičního záměru. Jde například o pojem „krajinný ráz“, který může o osudu investičního
záměru rozhodnout a přitom v mnoha případech bude sporné, zda stavba krajinný ráz opravdu naruší.

Územní ochrana podle zákona o ochraně přírody a krajiny je ochranou životního prostředí. Právní
ochrana zaručená zákonem č. 114/1992 Sb. je stále poměrně nová a jsme ve fázi hledání ideálních
cest k její realizaci. Často chybí zkušenosti – účinnost ochrany se může pozitivně projevit až za
mnoho let. V každém případě, přes všechny nedostatky, se jedná o snahu změnit přístup člověka ke
svému okolí. Máme k dispozici nástroje, které mohou účinně fungovat. Je třeba je jen upravit, aby
vyhovovaly potřebám praxe. Pokud k tomu nedojde, chráníme sice mnohé, ale nepříliš účinně. Ve
stávající podobě je ochrana v mnoha případech značně ochromena.

Přes veškeré výhrady je nutné říci, že rozebíraná právní úprava napomáhá zachování a zlepšení
poměrů v území. I konzervace stávajícího stavu je výsledek pozitivní. Nejen z hlediska dochování
původního stavu přírody na naší planetě, ale i pro samotného člověka. Člověk vznikl jako součást
tohoto „původního stavu přírody“. Změna okolního prostředí nepřináší komplikace jen ostatním
živočichům, ale i nám samotným, když jsme nuceni se adaptovat na námi vytvořené nepřirozené
podmínky.

Platí však, že základem kvalitnější ochrany přírody (a území) je mimoprávní prostředek – ekologická
výchova. Ta jediná může zaručit pochopení smyslu a nutnosti ochrany přírody (území). Může zajistit
lepší odborné znalosti zaměstnanců OOP i zájem celé společnosti na ochraně životního prostředí.







16. resumé



This thesis, entitled "Protection of the Area during investment Development", examines Czech
construction lien and nature protection law, has its main focus upon statute 114/1992 on nature and
scenery protection. The statute covers both general and specific regulations for the protection of
territory however, as extensive literature about the specific protection regulations is already
available elsewhere, this thesis deals only with general territorial protection and endeavours to
compile relevant information on the subject in order to provide a comprehensive overview.

The thesis is split in two parts. First part is about the protection of the area at the costruction
lien level. It provides the basic insight into the 183/2006 statute on landscape planning and
building regulations which creates the premises for exercise of a nature protection law and other
particular legal regulations. This part starts with brief summary of the history of the
construction lien in the Czech republic. Following chapters are about parts two and three of the
183/2006 statute – namely landscape planning and building regulations. These two regulations are
very important because the protection of the area is executed within their framework. The last
chapter of the first part deals with the other questions connected with the landscape planning and
building regulations which were considered important for this thesis – the state construction
supervision, the lability and some sanctions in the 183/2006 statute, the picked out activities
during building, privileges and responsibilities of the building process participants, the
respective authorities and EIA and IPPC proceedings.

The second part of the thesis covers natural protection law in general, followed by a brief chapter
about the history of natural protection worldwide and in the Czech Republic. The main body of this
part deals with the specific tools for the general territorial protection in the Czech Republic:
territorial systems of ecological stability, significant landscape elements, landscape character,
protected landscape areas, and temporarily protected areas. After explaining these tools there is a
chapter about the natural protection authorities as respective authorities. This chapter connects
the first and the second part of the thesis. The authorities enter the process of the area
protection as respective authorities during landscape planning and building regulations
proceedings. The chapter is followed by the chapter about the practical questions of each tool
which provide the proprietor some additional information he could use during the proceedings with
the authorities. The second part ends with the note about the deficiencies of the natural area
protection law. Most problems were found in natural protection law in general and its wide scope of
the legal regulations. On the 114/1992 statute level the main deficiencies were missing definitions
of the key concepts of law. The most severe absence being the landscape character which is in the
present form rather obscure.

This thesis endeavours to present information about the tools, explain the use of the statutes in
practice, identify the problematic areas (problems with the statutes and areas where the
regulations are not being followed resulting in problems). The work is aimed to provide the
proprietor basic insight into the protection of the area law in order to provide him platform he
can use in dealing with the public administration and to plan his investment in accordance with the
protection of public interests. To accomplish these goals material was obtained from professional
journals and consultations with employees of state environmental authorities and independent
associations. Due to the fact that the substance is very extensive the work is not full-range but
rather focuses on the most important issues arising.










17. Seznam použitých pramenů


Knižní díla

1)     Blažková, M. Dotčené orgány v procesu územního plánování. 3. vyd. Brno: Ústav územního
rozvoje, 2006.


2)     Damohorský, M. et al. Právo životního prostředí. 2. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck,
2007.


3)     Doležal, J. - Mareček, J. - Vobořil, O. Stavební zákon v teorii a praxi. 11. vydání. Praha:
Linde Praha a.s. 2005.


4)     Dudová, J. – Jančářová, I. – Pekárek, M. Právo životního prostředí, 2. díl. 2. přeprac. vyd.
Brno: Masarykova univerzita, 2006.


5)     Havlan, P. – Kliková, A. – Průcha, P. Stavební právo – praktická příručka. Praha: Linde
Praha, 2005.


6)     Hessová, Z. - Štruplová, E. Podnikatel a životní prostředí. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.
H. Beck, 1994.


7)     Hindls, R. – Holman, R. – Hronová, S. et al. Ekonomický slovník. 1. vyd. Praha:
Nakladatelství C. H. Beck, 2003.


8)     Kiss, A. - Shelton, D. Manual of European environmental law. 2. vyd. Cambridge: Grotius
publications, 1997.


9)     Kliková, A. - Průcha, P. - Havlan, P. Stavební právo. 1. vyd. Praha: Linde Praha, 2005


10) Kostkan, V. Územní ochrana přírody a krajiny v České republice. 1. vyd. Ostrava: Vysoká škola
báňská – Technická univerzita Ostrava, 1996.


11) Miko, L. et al. Zákon o ochraně přírody a krajiny. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005.


12) Pekárek, M. Zákon o ochraně přírody a krajiny a předpisy související. Komentované znění. 1.
vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000.


13) Tillmann, J. Příprava, provádění a užívání staveb 1. díl. 2. vyd. Praha: Nakladatelství
Prospektum, 1997.




Časopisové články

1)     Dahomorský, M. Zákon o ochraně přírody a krajiny po patnácti letech. Ochrana přírody. 2007,
roč. 62, č.3, s.12. ISSN 1210-258X.


2)     Havelková, S. Orgán ochrany přírody jako dotčený orgán. Ochrana přírody, 2007, roč. 62, č.2,
s.12. ISSN 1210-258X.


3)     Havelková, S. určování výše pokut, Ochrana přírody. 2005, roč. 60, č.5, s.14. ISSN
1210-258X.


4)     Kliková, A. K novému stavebnímu zákonu - územní řízení. Daňová a hospodářská kartotéka,
2006, číslo 11, s. 31.


5)     Mana, V. Poznámky k aplikaci zákona o ochraně přírody a krajiny aneb vadná aplikace = bič na
vlastníky a investory, Bulletin advokacie, 2008, č.7, s.69.


6)     Mlčoch, S. Potřebujeme nový zákon, Ochrana přírody. 2007, roč. 62, č.5, s.12. ISSN
1210-258X.


7)     Podhrázský, M. Ochrana před zásahem do krajinného rázu. Právní fórum, 2008, č.8, s.367. ISSN
1214-7966.


8)     Prudilová, M. Nový stavební zákon. Územně plánovací dokumentace. Právní rádce. 2007, roč.
15, č.3, s. 6. ISSN-1210-4817.


9)     Stejskal, V. Stodvacet let od narození Rudolfa Maximoviče, zakladatele moderní ochrany
přírody v Československu.Ochrana přírody. 2006, roč. 61, č.6, s.170. ISSN 1210-258X.


10) Vorel, I. Krajinný ráz a jeho ochrana, 1.část, Ochrana přírody. roč. 61, 2006, č.9, s.262. ISSN
1210-258X.


11) Vorel, I. Krajinný ráz a jeho ochrana, 2.část, Ochrana přírody. 2006, roč. 61, č.10, s.301.
ISSN 1210-258X.


12) Vorel, I. Krajinný ráz a jeho ochrana, 3.část, Ochrana přírody. 2007, roč. 62, č.1, s.14. ISSN
1210-258X.


13) Vorel, I. Krajinný ráz a jeho ochrana, 4.část, Ochrana přírody. 2007, roč. 62, č.2, s.16. ISSN
1210-258X.


14) Zímová, E. Územní systém ekologické stability. Veronica: časopis pro ochranu přírody a krajiny,
2007, roč. 21, zvláštní vydání č. 19, s. 8-10. ISSN: 1213-0699.




Právní předpisy

1)     Ústavní zákon  č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.


2)     Ústavní zákon  č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších
předpisů.


3)     Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb., kterou s provádějí některá ustanovení zákona č. 114/1992
Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.


4)     Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů.


5)     Zákon č. 500/2006 Sb., o  územně  analytických  podkladech,  územně plánovací   dokumentaci
a způsobu evidence územně plánovací činnosti, ve znění pozdějších předpisů.


6)     Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.


7)     Zákon č. 76/2002 Sb., o  integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném
registru znečišťování a o změně některých zákonů.


8)     Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí a změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.


9)     Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů.


10) Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů.


11) Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.


12) Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích.


13) Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů.




Judikatura

1)     Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2009, sp. zn. 1 As 20/2009 – 70.


2)     Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009, sp. zn. 1 As 92/2008 – 76.


3)     Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2007, sp. zn. 3 Ans 3/2006 – 85.


4)     Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.11.2007, sp. zn. 6 as 35/2007.


5)     Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2004, sp. zn. 6 A 97/2001.


6)     Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2004, sp. zn. 6 As 6/2004.


7)     Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2004, sp. zn. 7 A 85/2001.


8)     Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.4.2004, sp. zn. 6 A 144/2002-49.


9)     Rozsudek Krajského osudu v Hradci králové ze dne 18.12.1998, sp. zn. 30 Ca 131/98.




Internetové stránky

1)     http://www.AOPK.cz


2)     http://www.eeconet.org


3)     http://www.nps.gov/


4)     http://www.ochranaprirody.cz/


5)     http://www.stavimedum.cz/


6)     http://whc.unesco.org/


7)     http://www.uur.cz/


8)     http://www.veronica.cz/




Ostatní

1)     Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění stavební zákon. Poslanecká sněmovna
parlamentu ČR. Rok 2007. Sněmovní tisk č. 259/0.


2)     EAF [online]. Změněno: neuvedeno [cit. 2009-10-15]. Dostupné z:
<http://www.eeconet.org/eaf/network/index.html>.


3)     Evropská úmluva o krajině, Florencie 2000.


4)     HNIKOVÁ, Jana. Právní režim pozemků ve zvláště chráněných územích [online]. 2006 [cit.
2009-10-15]. 77 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí
práce doc. JUDr. Ivana Průchová, CSc. Dostupné také z IS MU: <http://is.muni.cz/th/53063/pravf_m/>.


5)     Hyvnar, V. et al, Limity využití území [online]. 2007 [cit. 2009-10-15]. Dostupný z:
<http://www.uur.cz/default.asp?ID=2591>.


6)     iOpavsko.cz – zpravodajský server [online]. Změněno:neuvedeno [cit. 2009-10-15].

     Dostupné z: <http://www.iopavsko.cz>.


7)     Koželuh, J. – Štefanec, M. Monitoring orgánů ochrany přírody a stavebních úřadů na

      území Brna, Brno: NESEHNUTÍ, 2007.


8)     Krajský úřad Jihomoravského kraje, Metodická pomůcka pro provádění registrace významných
krajinných prvků. Brno: KúJk, 2005.


9)     Magistrát města Brna: územní plán [online]. Změněno 3.4.2009 [2009-10-15]. Dostupné z:
<http://www.brno.cz/index.php?nav01=2214&nav02=4297>.


10) Matuška, P. - Tichý, L. Významné krajinné prvky města Brna, Brno: Odbor životního prostředí
Magistrátu města Brna, 2007.


11) Metodický pokyn MŽP ČR k postupu zadávání, zpracování a schvalování dokumentace místního
územního systému ekologické stability, aktualizace metodického pokynu MŽP č. j. NM III/905/92, ze
dne 15. 4. 1992.


12) Ministerstvo průmyslu a obchodu, Stavebnictví České republiky 2007. 14. vyd. Praha:
Ministerstvo průmyslu a obchodu, 2007.


13)    Petříček, V. Významné krajinné prvky – nástroj obecné územní ochrany v krajině. Praha: AOPK,
2005.



14) Pražské přírodní parky [online]. Změněno: neuvedeno [cit. 2009-10-15]. Dostupné
z:<http://www.prirodniparky.wz.cz>.


15) Sdělení ZP07/97 odboru legislativního a odboru ochrany přírody MŽP ČR ve věci evidence
významných krajinných prvků ze zákona. Uveřejněno v č. 3/1997 Věstníku MŽP, s. 3.


16) Stavební slovník [online]. 2009 [cit. 2009-10-15]. Dostupné z:
<http://www.stavimedum.cz/dictionary.jsp?ch=l>.


17) Vorel, I. - Bukáček, R. - Matějka, P. et al. Metodický postup posouzení vlivu navrhované
stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz [online]. 2004 [2009-10-15] Dostupné z:
<http://web.cvut.cz/fa/u519/KUKR/metodika.htm>.


18) Yellowstone national park: Its exploration and establishment (part III) [online]. Last
Modified: Tues, Jul 4 2000 []cit. 2009-10-15]. Dostupné z:
<http://www.nps.gov/history/history/online_books/haines1/iee3a.htm>.







18. PŘÍLOHY


Seznam vyobrazení

1)     Ukázka vymezení biokoridorů a biocenter na území Jihomoravského kraje.


2)     Pavlovské vrchy tvořící typický krajinný ráz Jižní Moravy.


3)     Ukázka práce s veřejně přístupnou internetovou aplikací GIS použitou pro zobrazení ÚSES na
území města Brna.


4)     Mapa zachovalosti krajinného rázu, jeden z možných podkladů pro rozhodování OOP.
















         Příloha č.1 Ukázka vymezení biokoridorů a biocenter na území Jihomoravského kraje






              Příloha. č. 2 Pavlovské vrchy tvořící typický krajinný ráz Jižní Moravy




         Příloha č. 3 Ukázka práce s veřejně přístupnou internetovou aplikací GIS použitou pro
                                          zobrazení ÚSES

                                        na území města Brna

   Příloha. č. 4 Mapa zachovalosti krajinného rázu, jeden z možných podkladů pro rozhodování OOP

________________________________

[1] Hindls, R. – Holman, R. – Hronová, S. et al. Ekonomický slovník. 1. vyd. Praha: Nakladatelství
C. H. Beck, 2003. s. 165.

[2] Stavební slovník [online]. 2009 [cit. 2009-10-15]. Dostupné z:
<http://www.stavimedum.cz/dictionary.jsp?ch=l>.

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž.

[5] Podle § 3 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon)

[6] Např. zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o
změně některých zákonů, zákon č. 82/2002 Sb., o ochraně ovzduší, zákon č. 20/1987 Sb., o státní
památkové péči, zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a další.

^^[7]^ Doležal, J. - Mareček, J. - Vobořil, O. Stavební zákon v teorii a praxi. 11. vydání. Praha:
Linde Praha a.s. 2005.

[8] Kolektiv autorů, Stavebnictví České republiky 2007. 14. vyd. Praha: Ministerstvo průmyslu a
obchodu, 2007,   s. 141.

[9] § 25 stavebního zákona.

[10] Podle Blažková, M. Dotčené orgány v procesu územního plánování. 3. vyd. Brno: Ústav územního
rozvoje, 2006.

^^[11] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád).

[12] V nezastavěném území lze umisťovat stavby, zařízení a jiná opatření pouze v případech
stanovených § 18 odst. 5 stavebního zákona.

[13] Havlan, P. – Kliková, A. – Průcha, P. Stavební právo – praktická příručka. Praha: Linde Praha,
2005, s.57.

[14] § 86 stavebního zákona.

[15] § 77 stavebního zákona.

[16] dle § 40 zákona č. 114/1992 Sb., o přírodě a krajině, ve znění pozdějších předpisů.

[17] Kliková, A. K novému stavebnímu zákonu - územní řízení. Daňová a hospodářská kartotéka, 2006,
číslo 11, s. 31.

^^[18]^ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009, č. j. 1 As 92/2008 – 76.

[19] dle § 109 stavebního zákona.

[20] Viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2007, sp. zn. 3 Ans 3/2006 – 85.

[21] Podle Havlan, P. – Kliková, A. – Průcha, P. Stavební právo – praktická příručka. Praha: Linde
Praha, 2005, s.139.

[22] Např. v § 95, § 110, § 112, § 117, § 122 stavebního zákona.

[23] § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní
řád).

[24] Podle Blažková, M. Dotčené orgány v procesu územního plánování. 3. vyd. Brno: Ústav územního
rozvoje, 2006. s. 9.

[25] z anglického Envinronmental Impact Assesment.

[26] z anglického Integrated Pollution Prevention and Control.

[27] Zákonu o odpadech, o ovzduší, o lesích, o ochraně přírody a krajiny atd.

[28] § 2 zák. č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů

[29] Ústavní zákon  č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů

[30] Ústavní zákon  č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů

^^[31]^ Podle Kostkan, V. Územní ochrana přírody a krajiny v České republice. 1. vyd. Ostrava:
Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 1996. s. 11.

[32] Tento Majestát však nikdy nenabyl platnosti, podle Kiss, A. - Shelton, D. Manual of European
environmental law. 2. vyd. Cambridge: Grotius publications, 1997. s.11.

[33] Národní park byl tehdy chápán primárně jako rekreační oblast, teprve později dochází
k omezením pohybu, chování návštěvníku a vzniku zvláštních policejních oddílů. Z textu zakládající
listiny:„. . . is hereby reserved and withdrawn from settlement, occupancy, or sale. . . and
dedicated and set apart as a public park or pleasuring-ground for the benefit and enjoyment of the
people.“ Zdroj: Yellowstone national park: Its exploration and establishment (part III) [online].
Last Modified: Tues, Jul 4 2000 []cit. 2009-10-15]. Dostupné z:
<http://www.nps.gov/history/history/online_books/haines1/iee3a.htm>.

[34] Convention for the Preservation of Wild Animals, Birds and Fish in Africa, zdroj: Kiss, A. -
Shelton, D. Manual of European environmental law. 2. vyd. Cambridge: Grotius publications, 1997.
s.12.

[35] Takovou událostí je potopení tankeru Torrey Canyon na pobřeží Velké Británie v roce 1967,
které představovalo do té doby největší přírodní katastrofu způsobenou člověkem. Olejová skvrna
zničila tamní podmořský a pobřežní ekosystém .Událost silně ovlivnila tehdejší veřejnost a měla
dopad na proces přijímání mezinárodních dokumentů.

[36] Z nejnovějších trendů jde např. o tzv. tiché oblasti, které mají poskytovat prostředí bez
okolního rušivého hluku - je dokladem jak ochrana životního prostředí stále překračuje nové hranice
ve snaze ozdravit a zmírnit dopady lidské činnosti.

[37] § 14 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších
předpisů.

^^[38]^ HNIKOVÁ, Jana. Právní režim pozemků ve zvláště chráněných územích [online]. 2006 [cit.
2009-10-15]. 77 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí
práce doc. JUDr. Ivana Průchová, CSc. Dostupné také z IS MU: <http://is.muni.cz/th/53063/pravf_m/>.
s. 13.

[39] Někteří autoři provádí dělení na obecnou a zvláštní, a pouze zvláštní dělí na územní a
druhovou.

[40] § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších
předpisů.

[41] Podle Kostkan, V. Územní ochrana přírody a krajiny v České republice. 1. vyd. Ostrava: Vysoká
škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 1996. s. 43.

[42]  Podle Kostkan, V. Územní ochrana přírody a krajiny v České republice. 1. vyd. Ostrava: Vysoká
škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 1996. s. 59.

[43] Podle Kostkan, V. Územní ochrana přírody a krajiny v České republice. 1. vyd. Ostrava: Vysoká
škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 1996. s. 44.

[44] Také PEEN z anglického Pan European Ecological Network, zdroj: EAF [online]. Změněno:
neuvedeno [cit. 2009-10-15]. Dostupné z: <http://www.eeconet.org/eaf/network/index.html>.

[45] Petříček, V. Významné krajinné prvky – nástroj obecné územní ochrany v krajině. Praha: AOPK,
2005.

[46] § 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.

[47] Celková rozloha těchto prvků dosahuje 37% rozlohy ČR, zdroj: Petříček, V. Významné krajinné
prvky – nástroj obecné územní ochrany v krajině. Praha: AOPK, 2005, s.2.

[48] § 4 odst. 2) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších
předpisů.

^^[49]^ Cit. Vorel, I. Krajinný ráz a jeho ochrana, 1.část, Ochrana přírody. roč. 61, 2006, č.9,
s.263. ISSN 1210-258X.


[50] Landscape character, zdroj: Vorel, I. Krajinný ráz a jeho ochrana, 1.část, Ochrana přírody.
roč. 61, 2006, č.9, s.264. ISSN 1210-258X.

[51] čl. 5 písm. c) Evropské úmluvy o krajině.

[52] § 12 odst. 3 zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.

[53] Pro srovnání přírodní park Rokytka v Praze má rozlohu 136,5 ha (zdroj: Pražské přírodní parky
[online]. Změněno: neuvedeno [cit. 2009-10-15]. Dostupné z:<http://www.prirodniparky.wz.cz>.),
naproti tomu přírodní park Moravice nedaleko Opavy má rozlohu 14 250 ha (zdroj: iOpvavsko.cz –
zpravodajský server [online]. Změněno:neuvedeno [cit. 2009-10-15]. Dostupné z:
<http://www.iopavsko.cz>.).

[54] § 13 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.

[55] § 75 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.

[56] Obecních úřadů, pověřených obecních úřadů, obecních úřadů obcí s rozšířenou působností.

[57] Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí a změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů.


[58] Cit. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.4.2004, sp. zn. 6 A 144/2002-49.

[59] Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů.

[60] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2004, sp. zn. 6 As 6/2004.

[61] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2004, sp. zn. 7 A 85/2001.

[62] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2004, sp. zn.6 A 97/2001.

[63] Mají ovšem ochranná pásma dle jiných předpisů. Jejich dodržování je v kompetenci jiných úřadů
než OOP. Taková  ochrana nemusí vždy plně korespondovat se zájmy ochrany přírody a krajiny.

[64] Matuška, P. - Tichý, L. Významné krajinné prvky města Brna, Brno: Odbor životního prostředí
Magistrátu města Brna, 2007.

[65]  Krajský úřad Jihomoravského kraje, Metodická pomůcka pro provádění registrace významných
krajinných prvků. Brno: KúJk, 2005. s.9.

[66] V poslední době nejčastěji větrné elektrárny, příklad takové studie najdete zde:
<http://www.prosec.cz/vetr_elektrarny/Studie_vlivu_na_krajinny_raz.pdf>.

[67] Podle Vorel, I. Krajinný ráz a jeho ochrana, 1.část, Ochrana přírody. roč. 61, 2006, č.9,
s.263. ISSN 1210-258X.

[68] Zdroj: Magistrát města Brna: územní plán [online]. Změněno 3.4.2009 [2009-10-15]. Dostupné z:
http://www.brno.cz/index.php?nav01=2214&nav02=4297.

^^[69] Cit. Mlčoch, S. Potřebujeme nový zákon?, Ochrana přírody. 2007, roč. 62, č.5, s.13. ISSN
1210-258X.

[70] Stav k 26.11.2009 (ASPI).

[71] Rozsudek Krajského osudu v Hradci králové ze dne 18.12.1998, sp. zn. 30 Ca 131/98.

[72] § 43 zák. č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů.

[73] § 4 odst. 2 zák. č. 144/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.

^^[74] Podle Havelková, S. Orgán ochrany přírody jako dotčený orgán. Ochrana přírody, 2007, roč.
62, č.2, s.12. ISSN 1210-258X.