Právnická fakulta Masarykovy university Katedra právní teorie DIPLOMOVÁ PRÁCE Ochrana základních lidských práv v řízení před Ústavním soudem Radek Šuma Akademický rok 2008/2009 ,,Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana základních lidských práv v řízení před Ústavním soudem zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny." ........................................................... 1 Obsah 1 Úvod ..................................................................................................................................3 2 Problematika lidských práv................................................................................................6 2.1 Historický vývoj ........................................................................................................6 2.2 Teorie lidských práv...................................................................................................7 2.3 Ochrana lidských práv v českém právním řádu.........................................................9 2.3.1 Obecné soudy ­ právo na soudní a jinou právní ochranu..................................9 2.3.2 Veřejný ochránce práv......................................................................................14 2.3.3 Jiné způsoby......................................................................................................15 3 Ústavní soud České republiky z obecného pohledu.........................................................17 3.1 Vývoj ústavního soudnictví v českých zemích .......................................................17 3.1.1 Říšský soud.......................................................................................................17 3.1.2 Ústavní soud ČSR.............................................................................................18 3.1.3 Ústavní soudnictví v době komunistické totality..............................................19 3.1.4 Ústavní soud ČSFR...........................................................................................20 3.2 Obecná charakteristika ÚS ČR.................................................................................20 3.3 Řízení před Ústavním soudem České republiky......................................................27 3.4 Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu...............................................................29 4 Specifické otázky řízení před Ústavním soudem ČR.......................................................32 4.1 Obecné právní principy pramenem práva?...............................................................32 4.2 Zásada subsidiarity a princip minimalizace zásahů. ................................................36 4.3 Problematika souběhu ústavní stížnosti a dovolání..................................................42 4.4 Přezkum dokazovaní prováděného před obecnými soudy.......................................50 4.5 Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu...................................................................54 5 Závěr................................................................................................................................62 Resumé.................................................................................................................................65 Prameny................................................................................................................................68 2 1 Úvod Zatímco Československo takové štěstí nemělo, její nástupkyně Česká republika disponuje po celý čas své existence, s ohledy na historické konsekvence, poměrně dobře fungujícím ústavním soudnictvím, jež plní svou úlohu danou mu Ústavou. Můžeme dokonce říci, že posledních zhruba patnáct let bylo zlatým věkem ústavního soudnictví u nás. Pravomoci Ústavního soudu, jak ostatně uvádím i v této práci, jsou díky Ústavě České republiky poměrně široké a Ústavní soud jako instituce těší se i velké důvěře a respektu veřejnosti. Přesto všechno je řízení před Ústavním soudem, díky jeho specializovanosti a koncentrovanosti, pro mnoho laiků ale i právních experů stále velkou neznámou. I z tohoto důvodu vznikla tato práce, jež má za cíl osvětlit několik nejkontroverznějších otázek týkajících se ochrany lidských práv před tímto výjimečným justičním orgánem. Není možné hovořit o ochraně lidských práv bez jakékoliv znalosti této problematiky. V kapitole následující po kapitole úvodní se tedy zabývám tématem lidských práv z pohledu velmi obecného. Uvádím historický přehled, dlužno podotknout, že velmi krátký, v němž jsem se snažil pouze zdůraznit vliv a vývoj lidských práv jako svébytného právního odvětví, jehož úroveň je v současné době velmi důležitým kritériem při hodnocení společnosti, národů nebo civilizačních celků. Má velký vliv na dění na globálním politickém kolbišti, jako příklad uveďme vztahy Západu a Číny. Několikrát byla lidská práva také hybatelem kola světových dějin, kdy se kvůli základním právům a svobodám svrhávaly vlády a padali diktátoři. S edukací obyvatelstva tzv. Třetího světa se zřejmě intenzita prosazování lidských práv bude nadále zvyšovat. Nemohl jsem též nezmínit obecný pohled do problematiky lidských práv tak, jak jej podává odborná právnická literatura. Součástí této kapitoly je také způsob a možnosti ochrany lidských práv v českém právním řádu. Stěžejním ochráncem lidských práv jsou soudy, jimž je v rámci této podkapitoly věnován největší prostor, ale neopomenul jsem ani další z institucí či právních institutů, jež významně přispívají k naplňování termínu ,,právní stát" v České republice. Hned po problem3atice lidských práv jsem provedl další exkurs do problematiky, jež se tématu mé práce dotýká ještě intenzivněji, nežli lidská práva, a tím je ústavní 3 soudnictví. Jedná se o oblast práva v naší domovině ještě ne úplně probádanou a ne příliš starou. I proto uvádím historický přehled, jež nám osvětluje vývoj ústavního soudnictví, které za svou krátkou, ale přesto velmi zajímavou historii prodělalo mnoho proměn a zvratů. Dotknu se otázek vztahujících se k funkcím soudců, vztahu Ústavního soudu a politiky, kritérií rozhodování Ústavního soudu, či jak se liší ústavní soudnictví v kontinentálním a anglosaském právním systému. Pokusím se osvětlit řízení před Ústavním soudem a také základní procesní normy, jež řízení před Ústavním soudem upravuje. V případě specifických otázek řízení před Ústavním soudem jsem záměrně vybral ty, které považuji za nejkontroverznější a nejproblematičtější. Schválně jsem se snažil osvětlit ve své práci ty otázky, jež někdy ani nejsou doposud plně pokryty judikaturou Ústavního soudu, či se kterými si Ústavní soud ještě ne zcela uspokojivě poradil. Dlužno přiznat, že ne vždy je to chyba Soudu. Vina padá v mnoha případech na hlavu zákonodárce, který svými vágními a v mnoha případech ne příliš přehlednými zněními zákonů, především zákona o Ústavním soudu, zamotal hlavu již ne jednomu ústavnímu soudci či jeho asistentovi. U otázek či problému, u kterých je to možné, snažím se uvádět odpovídající judikaturu Ústavního soudu či odkazy na názory zkušených a renomovaných juristů. V první podkapitole věnuji se významu obecným právních předpisů a jejich významu pro rozhodování Ústavního soudu. Otázkou dominující této kapitole je normativita obecných právních principů. Pokouším se o nástin historického srovnání kontinentálního systému, kde jak známo precedenty nejsou formálně závazné, a systému anglosaského, jež velkou měrou využívá jako svých pramenů precedentů, jež vycházejí z obecných právních principů. V části s názvem Zásada subsidiarity a minimalizace zásahů jsem se pokusil rozebrat jeden z nejstěžejnějších problémů řízení před Ústavním soudem. Výjimečnost řízení před Ústavním soudem je v mnoha ohledech zhmotněna právě touto zásadou, která staví ústavní stížnost do role skutečně poslední možnosti ochrany práv. Tato zásada je však také důvodem pro odmítnutí řady stížností. 4 V další kapitole pokusil jsem se osvětlit další z palčivých problémů, se kterými se Ústavní soud potýká a to souběh ústavní stížnosti a dovolání. Ústavní stížnost neprávem považovaná mnoha stěžovateli za další dovolání, je velmi často podávána společně právě s dovoláním. Uvádím judikaturu řešící z části tuto problematiku a podávám výčet opravných prostředků, proti kterým již může směřovat ústavní stížnost aniž dojde k souběhu. V předposlední ze specifických otázek týkajících se řízení před Ústavním soudem dotknul jsem se tématu přezkumu dokazování učiněného před obecnými soudy. Uvádím zde teoretické rozdělení takovýchto vad v dokazování a možnosti stěžovatele před Ústavním soudem, jsou-li excesy v dokazování před obecnými soudy značné. Jako poslední z těchto otázek vybral jsem problematiku závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Snažil jsem podat výklad o judikatuře jako takové a v návaznosti na to i o judikatuře Soudu ústavního. Položil jsem si i otázku, zda můžeme považovat rozhodnutí českého soudu za stejně závazné jako soudu anglosaského. 5 2 Problematika lidských práv 2.1 Historický vývoj Lidská práva nejsou výdobytkem současné společnosti. Jejich vývoj byl velmi dlouhý a rovnocenně doplňuje historický vývoj práva jako takového. Lidská práva jsou však těsně spojena s demokratickým státem a až s nástupem demokracie lidská práva a lidskoprávní kodexy nabyly na významu. V době absolutistického středověku, kdy veškerá moc byla v rukou panovníka se o lidských právech, tak jak je známe dnes, hovořit nedá. I přesto však v dobách absolutismu, a možná že právě jako reakce na vládu pevné ruky s o to větší vervou, vznikaly dokumenty či soubory, jež měly jedince ochránit před nepřiměřenými zásahy do práv jedince. Jako první takový právní dokument se všemi náležitostmi je nejčastěji zmiňována Magna Charta Libertatum z roku 1215, Petition of Rights z roku 1628 a roku 1679 byl pak schválen Habeas Corpus Act. Ještě dlouho před sepsáním Velké charty se však již antičtí řečtí myslitelé zabývali tzv. iusnaturalismem, směrem, který vychází z duality práva. Vychází z koexistence práva stvořeného lidmi a práva na právu stvořeném člověkem nezávislého. Především je to pak sama přirozenost člověka, z níž tato práva vychází. Stát pak přirozená práva nemůže stanovovat ani je určovat, neboť jsou na něm nezávislá, může jen vydáním lidskoprávního kodexu stanovovat jejich meze, ale nemůže ovlivňovat jejich samotnou existenci. Tento směr byl pak mnohokrát měněn, kritizován positivisty, přetrval však v podstatě dodnes. V antickém Řecku pak nabyli na významu stoikové. Rčení ,,každému, co jeho jest" ze 3. stol. př. n. l. pak ilustruje stoický přístup k přirozenému právu, které znamenalo vše, co mělo vztah k rozvinutí možností obsažených v podstatě člověka. Přirozenoprávní teorie pak dospěly ke svému znovuzrození v Německu po druhé světové válce ze zcela zřejmých politických a společenských důvodů. Po zkušenosti s nacismem a jeho uměním znásilnit pozitivní právní normy ke svým zrůdným cílům pak zcela logicky převládla teorie přirozenoprávní. Pozitivistická právní nauka nebyla schopna čelit negativním důsledkům nacismu. 6 Obdobím pro vývoj lidských práv velmi důležitým se pak stalo osvícenství, kdy řada osvíceneckých myslitelů a filosofů položila ideové základy dnešním lidskoprávním kodexům. Z osvíceneckých filosofů a myslitelů jmenujme alespoň ty nejvýznamnější. Podle Johna Locka je každý člověk podle přírodních zákonů oprávněn schraňovat své vlastnictví, včetně života a svobody. Jean Jacques Rousseau se potom snažil budovat politické svobody na základě rovnosti občanů ve vybudované nové společnosti. Vlna revolucí osmnáctého a devatenáctého století pak přinesly zřejmě doposud nejvýznamnější posun v oblasti lidských práv. Deklarace nezávislosti USA, Bill of Rights a samozřejmě asi vůbec nejdůležitější Deklarace práv člověka a občana, z níž čerpá i česká Listina základních práv a svobod. 1 2.2 Teorie lidských práv Ústavní úprava vztahu veřejné moci a jednotlivce tvoří jádro většiny ústav. O to větším paradoxem je česká úprava této problematiky. Listina základních lidských práv a svobod existuje v českém pojetí mimo Ústavu,2 která tedy lidskoprávní tématiku neobsahuje a přenechává toto Listině. Skutečnost, že katalog lidských práv je či není vtělen přímo do ústavy, není až zase tak podstatné, jako to, že Listina je součástí ústavního pořádku ČR. Na samotné povaze lidských práv to nemění nic a lidská práva se tím v českém kontextu nestávají jaksi méněcenná. Je však potřeba poznamenat, že jisté problémy tato dvoukolejnost přináší, a to především při řešení otázek vzájemného vztahu ustanovení Ústavy a Listiny. Jejich vzájemná korespondence je leckdy velmi rozporuplná a vyžadují tak složitou interpretaci intertemporálních ustanovení Ústavy. Tato úprava jakkoli ne příliš běžná, je v podstatě velmi logická. Zatímco Ústava určuje základní fungování státu a jeho orgánů, určuje způsob výkonu moci ve státě a upravuje tedy spíše stát jako celek, Listina v českém pojetí vymezuje v ústavně právní rovině, vztah jedince a státu respektive vztah jedince a veřejné moci. Vzhledem k tomu, že 1 Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD (dále jen "Listina") 2 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ( dále jen "Ústava") 7 jedinec je v tomto vztahu ten slabší, Listina tedy především chrání jeho zájmy před zásahy veřejné moci. Listina základních práv a svobod v českém prostředí upravuje: vztah státní moci k jedinci obecně (rovnost a nediskriminace), autonomní prostory jednotlivce chráněné před zásahy státní moci (liberální stát), možnosti jednotlivce podílet se na správě veřejných věcí (demokratický stát), úkoly státu poskytovat jedinci nějaké plnění (sociální stát), poskytovat jedinci právní prostředky, kterými se proti zásahům státní moci může bránit (právní stát). Vzhledem k tématu této práce je potřeba klást důraz především na poslední bod. Lidská práva v obecné rovině jsou definovány především těmito znaky: jsou ústavně zaručené (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR), mají povahu subjektivního veřejného práva, mají zvláštní obsah, vznikají přímo na základě ústavy nebo mezinárodní smlouvy, nikoliv z konkrétního právního vztahu vzniklého na základě právního aktu nebo úkonu, nelze s nimi právními úkony disponovat, neboť jsou nezadatelné a nezcizitelné (čl. 1 Listiny), jsou vymahatelné vůči státu prostřednictvím nezávislé soudní moci, popř. mezinárodního orgánu (čl. 4 Ústavy ČR), představují současně ústavní hodnoty, kterými je stát ve své činnosti vázán (čl. 1, čl. 85 odst. 2 Ústavy ČR), projevují se ve zvláštních funkcích. Listinou však výčet ústavně chráněných práv v ČR nekončí. V souvislosti s článkem 10 Ústavy je Česká republika vázána i lidskoprávními mezinárodními smlouvami. Ústava 8 explicitně stanovuje, že mezinárodní smlouvy mají přednost před zákonem, neříká již však to, zda se disponují stejnou právní sílou jako ústavní zákon, nebo zda mají přednost před každým zákonem včetně ústavního. Dle ustáleného názoru odborné veřejnosti je mezinárodní smlouva někde mezi zákonem a ústavním zákonem. Co se týče právní síly disponuje stejnou právní silou jako zákon, ale mezinárodní smlouva má aplikační přednost. Z uvedeného lze tak dovodit, že Ústava, potažmo Listina, stojí nad vším. Česká republika je vázána především těmito mezinárodními smlouvami, které chrání lidská práva: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (vyhláška č. 95/1974 Sb.) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 a dalších smluvních dokumentů na tuto Úmluvu navazující (sdělení č. 209/1992 Sb. a č. 243/1998 Sb.) Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988). 9 2.3 Ochrana lidských práv v českém právním řádu 2.3.1 Obecné soudy ­ právo na soudní a jinou právní ochranu Česká ústava stejně jako všechny ostatní moderní ústavy vychází z principu suverenity lidu a rozdělení státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. K této úpravě se ústava vrátila po komunistické přetržce.3 Česká ústava tak stejně jako všechny ostatní moderní ústavy obsahuje rozdělení výše uvedené. O české ústavě můžeme mluvit jako o trialistické ústavě, neboť považuje soudní moc za rovnocennou větev moci lidu k větvi zákonodárné a výkonné. Např. u dualistických ústav je soudní moc řazena pod moc výkonnou. K nezanedbatelným vlastnostem všech práv, a to nejen těch lidských či ústavních, patří jejich vymahatelnost soudní cestou. V této kapitole se budu věnovati moci soudní a jejím možnostem k ochraně lidských práv v České republice ve spojení s Listinou. Ústavně právní zásady fungování justice Fungování justice, její postavení ve státním systému nebo její forma jsou naprosto nepostradatelné ekvivalenty právního státu. Ústava ve své hlavě čtvrté a Listina v hlavě páté definují ústavní zásady organizace a činnosti orgánů justice: výkon soudní moci jménem republiky (čl. 81), nezávislost soudů nezávislost soudců (čl. 82) rozhodování senátem nebo samosoudcem (čl. 94) účast lidu na výkonu soudní moci (čl. 94 odst. 2) vázanost soudce zákonem (čl. 95 odst. 1) rovnost účastníků řízení před soudem (čl. 96 odst. 1) 3 Oproti tomu např. Ústava z roku 1960 vycházela z koncepce vlády shromáždění, kdy Národní shromáždění bylo nejen nejvyšším zákonodárným sborem, ale také nejvyšším orgánem veškeré státní moci, z jehož postavení se pak odvozovalo postavení dalších státních orgánů. Dnes soudy odvozují svoji moc přímo od lidu. Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2005, s. 40. 10 ústnost a veřejnost soudního jednání (čl. 96 odst. 2) Soudní moc je upravena v hlavě čtvrté Ústavy a je tak striktně oddělena od dalších mocí. Má jedinečné postavení v celé společnosti, potažmo v celém státním mechanismu a to autoritativně rozhodovat spory či rozhodovat o vině a trestu. Tuto úlohu svěřuje Ústava výhradně nezávislým a nestranným soudům. Dle úkolu, jež pro společnost plní, jsou v Ústavě rozlišeny 2 typy soudů. Ústavní soud jako orgán výlučný, jehož jediným úkolem je ochrana ústavnosti.4 Obecné soudy rozhodují o ochraně práv (civilní řízení), o vině a trestu (trestní řízení), popř. o dalších věcech, o kterých to stanoví zákon. Do jejich soustavy patří okresní a krajské soudy, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. 5 ,,Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci." Ochrana základních lidských práv pomocí soudní moci je v Ústavě upravena v čl. 4 a dále pak v čl. 90, který říká, že ,,soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu." Ochrana práv tak, jak je vymezena v Ústavě je jen obecné vymezení. K. Klíma je konkretizuje takto: Ochrana práv znamená možnost každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.6 Vztah obecných soudů a Soudu ústavního byl několikrát judikován v nálezech Ústavního soudu. Ústavní soud jednoznačně odmítá, aby byl pokládán za jakýsi nejvyšší dovolací orgán. Téměř v každém rozhodnutí Ústavního soudu je možné najít zmínku o tom, 4 Čl. 83 a násl. Ústavy 5 Čl. 91 a násl. Ústavy 6 Klíma, K. Ústavní právo. 3. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006, s. 500. 11 že Ústavní soud stojí mimo soudnictví obecné, a že institut ústavní stížnosti by měl být použit především v případech, kdy došlo k zásahu do ústavně zaručených práv jedince. Ačkoliv se soudy musí zabývat každým návrhem, který je po formální stránce v pořádku, toto právo neznamená úspěch ve věci. Tak jak Ústavní soud často zmiňuje ve svých nálezech, účastníci řízení před obecnými se velmi často domnívají, že jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces bylo porušeno tím, že jim soud nedal za pravdu. Tento mezi laickými stěžovateli hojně rozšířený názor je samozřejmě nutné odmítnout a poukázat na to, že podstata práv uvedených v Hlavě V. Listiny leží zcela někde jinde. Pro fungování justice je pak kromě Ústavy a Listiny dalším významným předpisem zákon o soudech a soudcích.7 Ten dále v § 2 konkretizuje úkoly soudů: a)rozhodují občanskoprávní spory, b)rozhodují o vině a trestu v trestních řízeních, c)rozhodují v dalších případech, kdy to stanoví zákon nebo mezinárodní smlouva. Soudci jsou jmenováni do svých funkcí prezidentem republiky na návrh ministra spravedlnosti bez časového omezení. Jedině také prezident může dát souhlas se zatčením soudce. Ústava se snaží o důsledné odlišení soudní moci od mocí zbývajících. Stejně jako zákon o soudech a soudcích8 stanoví, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí, že soudce nelze přeložit k jinému soudu bez jeho souhlasu, nebo také, že výkon soudcovské funkce je doživotní. Soudce lze také stíhat za trestné činy spáchané při výkonu soudcovské funkce, popřípadě jej vzít do vazby jen se souhlasem prezidenta.9 Jedná se o instituty zajišťující kvalitní rozhodování soudů a především nezávislost soudů na dalších veřejných orgánech. Tyto instituty mají zaručit, že soudci budou rozhodovat nezávisle na jiných okolnostech, a že nepodlehnou hrozbě přeložení nebo zproštění z funkce. Bez nezávislosti justice na další státních nebo veřejných orgánech by 7 Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSS") 8 Čl. 81 a násl. a § 79 ZSS 9 § 76 odst. 1 ZSS 12 nebylo možno mluvit v žádné zemi o právním státě. Jediným způsobem jak lze soudce zabavit taláru proti jeho vůli je kárné řízení.10 Justice by měla být nezávislá i na stranách sporu. Teorie uvádí dvojí vyjádření nezávislosti: Institucionální ­ Nezávislost soudů na veškerých ostatních státních institucích. Jejich jednoznačné vymezení vůči těmto orgánům. Funkční ­ Soudy jsou při svém rozhodování vázány pouze zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Teorie dále zmiňuje tzv. právo na spravedlivý proces (fair trail). Toto právo bylo v podstatě vytvořeno judikaturou Ústavního soudu ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 6 Evropské úmluvy. Ústavní soud tak nejen pojmově, ale i obsahově rozšířil literu Listiny a svojí invencí vytvořil osobitou doktrínu posuzování ústavnosti obecného soudnictví. ,,Předmětem práva na soudní ochranu je jakékoliv právo osoby právním řádem, a v určitém rozsahu i mezinárodní smlouvou, stanovené, tedy i ústavně především Listinou zakotvená základní práva a svobody." 11 K. Klíma uvádí několik úhlů pohledu, jak chápat subjektivní právo člověka na soudní a jinou právní ochranu především ze strany Listiny: právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst 1 a 2 Listiny), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy, právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, právo na zajištění určitých procesních zásad v řízení před soudy či jiným orgány veřejné správy. 10 § 86 a násl. ZSS a v zákoně č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. 11 Klíma, K. Ústavní právo. 3. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006, s. 382. 13 Posledně jmenované právo týkající se procesních zásad Po procesní stránce je pak na zákonných předpisech, zmiňme nejčastěji požívané procesní předpisy občanský soudní řád12 a trestní řád, aby výše zmíněná ústavně zaručená práva konkretizovaly. Jak jednoznačně vyplývá z judikatury Ústavního soudu není možné toto právo posuzovat jako právo na úspěch ve své věci. Problém práva na spravedlivý proces tkví v tom, že se jedná o celkově vágní ustanovení a je poměrně doširoka rozkročené. ,,Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení zaručeného práva na soudní ochranu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."13 2.3.2 Veřejný ochránce práv Veřejný ochránce práv tak, jak vyplývá z ustanovení zákona o Veřejném ochránci práv,14 působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších veřejných institucí. Veřejný ochránce práv, lépe známý spíše jako ombudsman, je institut, který je zřízen v mnoha demokratických zemích. Jeho úkolem je zakročit v situacích závažného porušení soukromoprávní pozice člověka a občana. Působí k ochraně osob před jednáním úřadů, pokud je v rozporu s právem či neodpovídá principům demokracie. V souvislosti s tímto přispívá i k ochraně základních práv a svobod. Ustanovení § 1 odst. 2 vymezuje veřejné orgány, na něž se vztahuje působnost ochránce. Působnost ochránce se naopak nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby ČR, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy s výjimkou orgánů státní správy soudu. Ochránce je volen Poslaneckou sněmovnou na období 6ti let, maximálně na dvě volební období po sobě. Současný ombudsman Otakar Motejl vykonává již druhé volební období a požívá velké popularity mezi lidmi, jak dokládají výzkumy veřejného mínění. 12 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ") 13 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. I. ÚS 95/96. 14 § 1 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv ve znění pozdějších předpisů 14 Poslanecké sněmovně je ombudsman odpovědný. Podmínkou zvolení ombudsmanem je volitelnost do Senátu. Ombudsman požívá imunity srovnatelné s právní imunitou ústavněprávní. Souhlas s trestním stíháním ombudsmana musí poskytnout Poslanecká sněmovna. Jako jedna z mála zemí má Česká republika institut ombudsmana zakotvený ve svém právní řádu pouze na úrovni zákona. Ve většině zemí působí ombudsman na základě ústavního zákona. 2.3.3 Jiné způsoby Mimo soudní ochranu lidských práv můžeme v našem právním řádu nalézt i další prostředky ochrany lidských práv. Zřejmě nejzajímavějším mimosoudním prostředkem ochrany lidských práv a svobod je způsob, který je popsán v ustanovení čl. 23 Listiny. Toto ustanovení představuje legální možnost lidu vzít právo do svých rukou, je-li znemožněno fungování ústavních orgánů České republiky, které jsou povolány právním řádem k ochraně základních práv. Použití tohoto ustanovení je však v reálné situaci velmi problematické. Jedním z problémů je to, zda je toto ustanovení zároveň i povinností nebo jen právem. Zda lid je povinen vystoupit proti někomu, kdo se snaží odstranit demokratický systém a lidská práva. Jak pak takový lid hnát k odpovědnosti za to, že se nepostavil na odpor? Zachovávání lidských práv a svobod může zajistit pouze demokratický systém. V případě, že by však došlo skutečně k situaci, že demokratický řád by byl odstraněn, je velmi složité si představit, že v případě neúspěšného odporu by se odpůrci hájili tímto ustanovením a bylo jim dáno za pravdu. V případě, že by došlo k odporu úspěšnému a byl znovu obnoven demokratický a právní systém, sloužilo by takové ustanovení jako exkulpační důvod při posuzování jednání odpůrců. J. Filip pak tomu dodává, že je velmi zajímavé, že zde neplatí vlastnost zaručení (nikoli poskytnutí státní moci) základního práva ze strany státu. S využitím státní pomoci při odporu se nepočítá, naopak počítá se 15 s možností odporu v případě, že státní struktury fungovat nebudou nebo budou usurpovány nedemokratickými silami.15 Již v dřívějších dobách byl hlas lidu nejčastěji prezentován ve formě petic či demonstrací. Petice znamenaly způsob, jak panovníkovi či vrchnosti naznačit, jaký je názor ulice. A právě proto právo petiční zaujímá zvláštní místo mezi těmito právy. Česká úprava petičního práva počítá s možností přijetí pisatele petice petičním výborem. Petiční výbor pak může danou petici podstoupit příslušnému členu vlády nebo jiného dotčeného orgánu veřejné správy proti jehož jednání či rozhodnutí petice směřuje. 16 Stejně tak žádost o milost patří k již tradičním institutům. Rozhodnutí prezidenta je pak v plné míře v gesci prezidenta a je jen na jeho posouzení a libovůli komu milost udělí. Všechny ústavní stížnosti proti rozhodnutí prezidenta o zamítnutí udělení milosti zatím Ústavní soud odmítl. 15 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavného práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita. 2001, s. 147. 16 § 113 JŘPS a § 142 JŘS 16 3 Ústavní soud České republiky z obecného pohledu 3.1 Vývoj ústavního soudnictví v českých zemích Ať už jsem četl jakýkoliv článek nebo publikaci pojednávající o ústavním soudnictví u nás z obecného pohledu, vždy jsem v úvodu narazil na podrobné vylíčení či někdy jen nástin vývoje ústavního soudnictví u nás. Píši-li o ochraně základních lidských práv v řízení před Ústavním soudem, nevyhnu se této podkapitole ani já. Co se týče geneze soudního přezkumu ústavnosti v České republice a Československu ať už prvorepublikovém nebo později ,,poúnorovém" chtěl bych však tento proces jen nastínit, neboť není účelem této práce nějakým způsobem podávat kompaktní historický přehled. Vývoj ústavního soudnictví u nás nemá samozřejmě tak obsáhlou historii, jako například ,,rodná země" ústavního soudnictví, USA17 . Přesto si myslím, že není zač se stydět, a i když dobou svého faktického trvání jedná se u nás o dobu kratší, historie, díky častému střídání politických režimů a historických epoch, je o to zajímavější. 3.1.1 Říšský soud Zlomem v této problematice se stala tzv. březnová (Stadionová) ústava, jež sice nebyla přímým vyjádřením návrhu ústavní listiny pocházející z Kroměříže, nicméně obsahovala jakýsi katalog občanských a lidských práv. V návaznosti na zavedení takovýchto práv do právního řádu bylo nutno ustanovit i instituci, jež by poskytovala těmto právům soudní ochranu. Za prapočátek soudního přezkumu ústavnosti tedy můžeme považovat Říšský soud, zřízený zákonem č. 143/1867 ř. z., o zřízení Říšského soudu18 . Tento říšský soud měl podle zákona č. 44/1869 ř. z. o organizaci Říšského soudu, řízení před ním a výkonu jeho nálezů, posuzovat stížnosti občanů pro porušení politických práv 17 Blahož, J. Soudní kontrola ústavnosti ­ srovnávací pohled. Praha : ASPI Publishing, s.r.o. 2001, s. 8. V USA ústavní soud jako takový neexistuje. Jeho funkci plně vykonává Nejvyšší soud. 18 Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2005, s. 37. 17 zaručených ústavou. Tento soud měl 14 členů doživotně jmenovaných císařem na návrh Říšské rady. 3.1.2 Ústavní soud ČSR Dne 29. února 1920 byla schválena Ústavní listina ČSR. Ta položila také základ ústavnímu soudnictví v českých zemích. Dle této ústavy vznikl ústavní soud. Dlužno podotknout, že velice moudrým rozhodnutím politiků jako ústavodárců konstituovat u nás Ústavní soud se ČSR společně s Rakouskem dostala na špici evropského vývoje. Nebyl ale převzat americký systém difúzního soudnictví, nýbrž koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví. Činnost Ústavního soudu byla upravena zákonem č. 162/1920 Sb., o ústavním soudě. Tři soudce jmenoval prezident republiky a po dvou vysílaly nejvyšší soud a nejvyšší správní soud. Tyto dva soudy měly také aktivní legitimaci a vedle nich to dále byly volební soud, poslanecká sněmovna, senát a Sněm Podkarpatské Rusi. Dle výše zmíněného zákona o ústavním soudě, však byla pravomoc soudu velmi omezená. Nedá se říci, že by soud byl jen loutkou, ale zvláště ve srovnání s dnešním Ústavním soudem ČR byly jeho pravomoci co do významu mizivé a v průběhu období první republiky se nikdy nevymanil ze stínu svého konkurenta - Nejvyššího správního osudu. § 7 zákona upravuje věcnou příslušnost soudu takto: Ústavní soud jest výlučně příslušný rozhodovati o tom, zdali vyhovují a)zákony republiky Československé a zákony sněmu Podkarpatské Rusi zásadě článku I. zákona, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, b)prozatímní opatření podle § 54 ústavní listiny, ustanovení odst. 8. lit. b) tohoto paragrafu. Fakt, který se z dnešního pohledu může zdát zvláště zajímavým je to, že po skončení funkčního období svých prvních soudců v roce 1931, se jeho činnost podařilo obnovit až po dlouhých sedmi letech a to v květnu 1938. Druhé volební období však ve faktické rovině z pochopitelných historických souvislostí nemělo dlouhého trvání a fakticky ukončil svoji činnost s příjezdem Wehrmachtu do Prahy. De iure však soud existoval až do 18 roku 1948, kdy tzv. ,,květnová ústava" soud v podobě, v jaké vznikl v roce 1921, zrušila. Ústavní soud projednával za dobu své existence celkem 46 neodkladných opatření a můžeme ho považovat za ústavní soud koncentrovaný a specializovaný. Jeho pravomoc se však týkala jen abstraktní kontroly ústavnosti. Jak již bylo řečeno, nejvyšší správní soud v období první republiky dosahoval většího významu. Jeho činnost upravoval zákon č. 164/1937 Sb19 . Ten soudu určoval mimo jiné i věcnou příslušnost. § 2 odstavec 1 určuje příslušnost soudu tak, že soud rozhodoval o stížnostech občanů proti porušení politických práv, zaručených jim ústavou. Domnívám se, že se jedná o konkrétní kontrolu ústavnosti a jakýsi soudní přezkum zásahu do lidských práv tak, jak ho známe dnes. Z pohledu konkrétní kontroly ústavnosti a ústavou zaručených lidských práv tedy můžeme říci, že za první republiky plnil nejvyšší správní soud mimo jiné právě tuto roli. Proto i v jiných publikacích je v kapitolách o vývoji ústavního soudnictví u nás poměrně obsáhle pojednáváno právě i o činnosti nejvyššího správního soudu. 3.1.3 Ústavní soudnictví v době komunistické totality Právo podávat závazný výklad zákonů a rozhodovat o ústavnosti zákonů ústava z 9. května 1948 přisuzovala Předsednictvu národního shromáždění. Tomu se však nedá říkat ústavní soudnictví. I když se po osvobození v roce 1945 rozběhla obsáhlá odborná i laická diskuse na téma podoby ústavního přezkumu právních předpisů, komunistický režim z pochopitelných důvodů nepovažoval za nutné ústavní soudnictví v jakékoliv formě obnovovat. Jistý posun, avšak jen v rovině právní nikoliv faktické pak znamenal ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, který předpokládal vznik ústavního soudu federálního a pak i národních ústavních soudů. Jak již bylo řečeno zůstal však nenaplněn a neměl reálný faktický dopad. 19 Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 37. 19 3.1.4 Ústavní soud ČSFR Po společenských změnách v roce 1989 nedošlo k sepsání nové ústavy. Došlo však samozřejmě k obsáhlé diskusi na téma obnovy ústavního soudnictví u nás. Tyto tendence byly pak zhmotněny v ústavním zákonu č. 91/1991 Sb., o ústavním soudu ČSFR, který byl schválen 27. 2. 1991. Historie však byla k tomuto orgánu více než krutá a jeho vskutku jepičí život trval pouhých 21 měsíců, vezmeme li v úvahu fakt, že výše zmíněný předpis, kterým se soud konstituoval, nabyl účinnosti 1. 4. 1991. Za tuto krátkou dobu však stihl soud vyřídit 1032 návrhů, z nichž pouhých devět bylo rozhodnuto nálezem. Krátká existence tohoto soudu stává se však poněkud relativní, uvědomíme-li si, jak velkou měrou se obsahem své činnosti Ústavní soud ČR zřízený českou ústavou podobá svému federálnímu předchůdci. Tato ještě federální úprava stala se pak později vzorem i pro českou národní úpravu. Po dvouletém fungování federálního Ústavního soudu tato instituce zanikla společně s rozpadem společného státu a samostatná Česká republika dostala nový Ústavní soud ČR, jemuž byly novou ústavou dány do vínku rozsáhlé pravomoci jak konkrétního tak abstraktního přezkumu ústavnosti, a velmi důležité postavení v ústavním systému obecně. Začala se psát nová další a zřejmě nejobsáhlejší kapitola ústavního soudnictví u nás. O tom však již následující kapitoly 3.2 Obecná charakteristika Ústavního soudu ČR ,,Ústavnost v pluralitní demokratické společnosti je složitý systém vztahů založených na interakci subjektů veřejné moci, na uznání práva soukromého subjektu na život a působení ve společnosti, a to vše přiměřené regulováno psanou či nepsanou ústavou. Tyto vztahy jsou společenskými pravidly, která by měla být dodržována." 20 V demokratické společnosti se střetává řada zájmů společenských, politických, ekonomických. Ty zájmy, které většina společnosti považuje za důležité a jako takové, které by se měly prosazovat, se pak promítnou v zákonech. Základní fungování společnosti, která dohromady se svými institucemi, lidským základem a územím tvoří stát však reguluje 20 Klíma, K. Ústavní právo. 3. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň, 2006, s. 638. 20 ústava. Ústava jako společenská smlouva. Tak tomu chodí v demokratických státech. O jiných alternativách společenského vládnutí v této práci nebude řeč, neboť je autor považuje za ještě horší než demokracii, která má však také řadu chyb. Tak jak vznikaly psané ústavy, začaly v návaznosti na to vznikat i soudní orgány přezkumu ústavnosti. V průběhu praxe se pak vyprofilovaly dva základní směry a to anglosaský model zvaný Judicial Review nebo také difuzní soudnictví. Ta je založena na neexistenci jednoho ústavního soudu, ale na pravomoci soudů všech typů a stupňů přezkoumávat ústavnost. Jedná se tak o všeobecné ústavní soudnictví. Judicial Review ­ difuzní ­ všeobecné ústavní soudnictví, abychom tedy neopomenuli žádný způsob, jak se může nazývat, se vyznačuje několika pro něj charakteristickými znaky: O souladu ústavy s předpisy nižší právní síly může rozhodnout každý soud. Podle článku III. Ústavy USA soud toto přezkoumává jen v rámci jím projednávaného sporu ­ tzv. kontrola incidentální. Soudy nemají možnost zrušit předpis, který je dle jejich názoru v rozporu s ústavou, pouze ho nepoužijí a soudy stejného nebo nižšího stupně se pak tímto musí řídit. Vzniká tak precedens, který charakterizuje anglosaský právní system. A druhým směrem je přezkum v rámci specializovaného ústavního soudnictví. To je také tuzemská záležitost. Jedná se o systém, kdy ústavní soud ( většinou se tak nazývá) má jako jediný pravomoc přezkoumávat soulad předpisů nižší právní síly s ústavou. V drtivé většině případů je takový to orgán v zemi jen jeden, proto hovoříme o koncentrovaném ústavním soudnictví. Ústavní soud ČR je tedy typickým koncentrovaným a specializovaným orgánem ochrany ústavnosti. Jeho samotnou existenci upravuje Ústava ČR. Ústava výslovně uvádí, že ústavní soud je ,,soudním orgánem ochrany ústavnosti"21 . Nepřísluší mu tedy přezkum zákonnosti nebo přezkum skutkového stavu. Toto souvisí také s problémem Ústavního soudu jako "odvolací instance", neboť řada stěžovatelů, kteří podávají ústavní stížnost u 21 Čl. 83 a násl. Ústavy ČR 21 Ústavního soudu tuto stížnost chápou spíše jako další dovolání, než jako krajní opravný prostředek proti zásahům soudů do jejich základních práv a svobod. Tomuto tématu se pak budu intenzivněji věnovat v další kapitole. Ústavní soud je sice orgán soudní, stojí však mimo soustavu obecných soudů. Soudce obecného soudu je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou22 . Jedná se o zásadní rozdíl mezi způsobem rozhodování Soudu ústavního a soudu obecného. Zatím co obecný soud je vázán zákonem, ,,Ústavní soud aplikuje ústavní normy jako základní měřítko pro hodnocení konkrétního případu."23 Ačkoliv pak má Ústavní soud i vlastní procesní předpis24 , o kterém se zmiňuje samostatná podkapitola této práce, stále však jako soudní orgán rozhoduje pomocí prostředků soudnictví vlastních. Zásadním shodným rysem rozhodování Ústavního soudu a soudu obecných je formálně stanovený procesní postup, dle kterého se řídí jednání i rozhodování. Naopak rozdílem pak zůstávají měřítka, dle kterých soud rozhoduje. Pro Ústavní soud jsou jediným měřítkem rozhodování: nutnost ochrany přirozených práv člověka a práv občana, ústavní zákony, mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Jak již bylo řečeno, Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a má tedy přezkoumávat soulad právních předpisů s ústavním pořádkem. Jeho neexistence je již z dnešního pohledu nemyslitelná a sama činnost Soudu ukázala, že je v právní praxi nepostradatelný. Hypoteticky ale můžeme říci, že v případě jeho absence v právním řádu a pak i jeho absence faktická by znamenaly, že přezkum předpisů schválených parlamentem by neexistoval a soulad takovýchto předpisů s ústavou by byl čistě teoretický. Z těchto důvodů, a především chceme-li Českou republiku považovat za demokratický a právní stát, musíme garantovat fungování takové instituce jakou je Ústavní soud. 22 Čl. 95 a následující ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky 23 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 1 vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 310. 24 Zákon č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů 22 Jak uvádí V. Šimíček je ,,základní funkcí ústavního soudu efektivní garance dodržování předem stanovených a dovozených ústavních pravidel."25 Ačkoliv demokracie je především vládou většiny a ústavní soudnictví funguje v málokterém nedemokratickém státě, je jeho další funkcí usměrňovat excesy většiny vůči menšině. V. Šimíček dokonce poukazuje na to, že v takovém případě můžeme označit ústavní soudnictví za jakousi nedemokratickou instituci, jelikož jde proti vládě většiny jako základního principu demokracie a nad tuto vládu většiny nadřazuje respektování ústavních norem, principů a hodnot. 26 Základními funkcemi ústavního soudnictví je tedy ochrana menšiny před zvůlí většiny, ochrana jednotlivých právních principů a především lidských práv, o kterých je v této práci především řeč, aby zajišťovaly rovnováhu mezi jednotlivými státními orgány, a aby rozhodovaly o ústavněprávní odpovědnosti ústavních činitelů. Neopomenutelné jsou i vztahy se společností jako takovou. Zde vytváří Ústavní soud zcela ojedinělou instituci, která je schopna reagovat na vývoj společnosti daleko pružněji než soudy obecné. A konečně funkce soudu v oblasti mezinárodních vztahů. Zde ústavní soudy hrají významnou roli především díky jejich pravomoci přezkoumávat mezinárodní smlouvy a jejich soulad s ústavami. V této souvislosti neodpustím zmínku o zřejmě nejožehavější mezinárodní smlouvě posledních let vůbec a to tzv. Lisabonské reformní smlouvě. Ústava z roku 1993 se po přestávce, která trvala několik desetiletí, vrátila k tradičnímu, nicméně ne vše řešícímu, rozdělení státní moci na 3 složky, které se navzájem vyvažují. Ústavní soud je zcela logicky řazen do moci soudní Přesto však, jak již bylo řečeno, disponuje postavením zcela ojedinělým a je vyjmut ze soustavy obecných soudů. Toto postavení má stvrdit jeho nezávislost a výjimečnost. ,,Jeho existence, základy organizace a postavení soudců jsou tak vyňaty z možností zásahů obyčejného zákonodárce, neboť jsou upraveny na úrovni ústavního zákona. "27 Personální stránka soudu pak vypadá tak, že rozhoduje 15 soudců. Soudci jsou jmenování prezidentem republiky po konfirmaci senátem. ,,Soudcem Ústavního soudu 25 Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 25. 26 Tamtéž s. 25 27 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 311. 23 může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. "28 Ústavní soud ČR fakticky zahájil svoji činnost 15. 7. 1993, kdy prezident republiky Václav Havel jmenoval do funkce prvních 12 z patnácti soudců. Zbývající soudci pak byli jmenováni v listopadu 1993 a v březnu 1994. Jmenování soudců ústavního soudu se již vícekrát stalo předmětem sporu mezi prezidentem a Senátem. Senát několikrát prezidentem navrhovaného kandidáta neschválil a čekal, že prezident bude navrhovat soudce nové. Po dlouhém váhání prezidentově při navrhování kandidátů dokonce došlo k paradoxní situaci, kdy někteří senátoři hrozili prezidentovi žalobou pro velezradu29 podle čl. 65 odstavce 2 Ústavy, která se však projednává právě před Ústavním soudem. Soudce se může ujmout funkce poté, co složí slib. Soudci jsou si v rozhodování všichni rovni.30 Článek 86 upravuje imunitu soudce ústavního soudu. Soudce ústavního soudu nelze stíhat za trestné činy bez souhlasu Senátu (imunita procesní), přestupek lze projednat v kárném řízení (imunita materiální). Soudce lze zadržet přímo při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté a orgán, který takovéto zadržení provedl musí do 24 hodin uvědomit předsedu Senátu o zadržení. Jedná se o významné ustanovení, neboť to vyjadřuje nezávislost a autonomii soudu a jeho členů. Prezident podle Ústavy jmenuje ze soudců ústavního soudu předsedu a dva místopředsedy. 31 Vnitřní organizace pak je nastavena tak, že základní organizační složka Ústavního soudu je plénum. Plénum se skládá ze všech soudců a rozhoduje nejzávažnější otázky přezkumu ústavnosti. Jedná se především o problematiku tzv. ,,negativního zákonodárství", tedy rušení zákonů nebo právních předpisů, které jsou v rozporu s Ústavou, o rozhodnutí o rozpuštění politické strany, o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky, ale také o úpravě svých vnitřních poměrů. 32 28 Čl. 84 Ústavy ČR 29 Senátoři odůvodňovali svoje pohrůžky tím, že prezident se dopouští velezrady, když neplní svoje ústavní povinnosti. 30 §11 a 15 zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu 31 Čl. 62 písm. e) v souvislosti a čl. 84 Ústavy a § 1 ZÚS 32 § 11 ZÚS 24 Dalším vnitřním organizačním útvarem jsou senáty.33 Senáty rozhodují vše ostatní, co nerozhoduje plénum. Jedná se tak především o konkrétní ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím obecných soudů. Celý Ústavní soud disponuje čtyřmi senáty po třech soudcích. Předseda a místopředsedové v běžných senátech nezasedají. 34 Literatura pak zmiňuje také institut soudce zpravodaje jako samostatného organizačního článku Soudu. 35 Soudce zpravodaj má díky naší právní úpravě velmi významné postavení. Hlavním úkolem soudce zpravodaje je eliminovat v první instanci formální chyby ústavní stížnosti, seznámit ostatní soudce se spisem a vypracovat návrh rozhodnutí senátu, tzv. zpravodajské zprávy. Je potřeba přiznat, že konečná rozhodnutí senátů se od zpravodajské zprávy liší jen velmi výjimečně. Soudce zpravodaj může stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, odložit podání a přiznávat náhrady nákladů zastoupení. Dá se tak říci, že soudce zpravodaj je v podstatě rozhodující osobou v případě posuzování ústavních stížností. Ústavní soud rozhoduje kasačním způsobem, tudíž v jeho pravomoci je konstatování, že rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv jednotlivce nebo jeho svobody a z tohoto titulu zrušit napadené rozhodnutí. Ústavní soud tedy nevydává vlastní meritorní rozhodnutí, nýbrž jen ruší ta rozhodnutí, která nejsou v souladu s ústavním pořádkem ČR. Často skloňovaným problémem týkajícího se Ústavního soudu je jeho ,,apolitičnost". Tuto diskusi rozdmýchali zejména nálezy Pl. ÚS 1/08 a Pl. ÚS 2/0836 , které se týkaly velmi kontroverzních ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. V souvislosti s těmito nálezy se dokonce mluvilo o Ústavním soudu jako o třetí parlamentní komoře. Ústavní soud by neměl v rámci výkonu svých pravomocí zasahovat do mocenských poměrů vytvořených demokratickými volbami. Přesto je povinen rozhodnout o každém sebepolitičtějším návrhu, který se k němu dostane. Politiku, která 33 Termíny jako tento jednoznačně odkazují na fakt uvedený výše, že i když Soud stojí mimo soustavu obecných soudů, jednoznačně se hlásí k nástrojům justice obecné. Senáty jsou upraveny v § 15 a násl ZÚS. 34 §15 odst. 2 ZÚS 35 Klíma, K. Ústavní právo. 3. rozšířené vydání, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň, 2006, s. 518. 36 Nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. 1/08, Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 2/08. 25 v podstatě tvoří obsah dvou ze tří složek rozdělení moci ve státě a to tedy moc zákonodárnou a výkonnou, dost dobře ani od ústavnosti a přezkumu souladu právních předpisů nižší právní síly s ústavou oddělit nelze. Vždyť právě ústava i zákony vznikají z pera politiků a právo samotné je s politiky spjato velmi těsně. ,,Ústavní soud je jakýsi hybrid mezi orgánem právním a orgánem politickým."37 S tímto názorem nelze jinak, než souhlasit, především proto, že Ústavní soud je mnohdy povolán k řešení především politických problémů, jež byly nastíněny výše nebo také proto, že Česká republika patří mezi země, kde není možnost uplatnění tzv. political question doctrine. Dovolím si tuto doktrínu zmínit, neboť ji považuji za zajímavou a to i v případě, že se Česka vůbec netýká. Nejvyšší soud USA, který, jak již jsem zmínil, není orgán ochrany ústavnosti srovnatelný s českou úpravou, ve svém rozhodnutí Baker vs. Carr uvedl 6 kritérií, kdy při naplnění alespoň jednoho z nich může soud odmítnout v této věci rozhodovat, neboť věc podle jeho názoru spadá do gesce politického rozhodnutí. Oněmi šesti kritériemi jsou: textově prokazatelná ústavní povinnost svěřit věc příslušnému politickému orgánu, nepřítomnost soudně zjistitelných a uplatnitelných standardů, jak věc řešit, nemožnost rozhodnout bez předchozího politického rozhodnutí, jež má evidentně podléhat diskreci jiné než soudcovské, nemožnost, aby soud samostatně rozhodl, aniž by projevil nedostatek náležité úcty k jiným mocem, neobvyklá potřeba nezpochybňující věrnost již učiněnému politickému rozhodnutí, možnost, že rozdílná vyjádření různých orgánů v téže věci vyvolají znepokojení.38 Ústavní soud by neměl svojí rozhodovací činností ovlivňovat politické poměry, úplně odloučit od politiky se ho však nepodaří nikdy. Nejviditelnějším zásahem do politických záležitostí, kterého se Ústavní soud dopustil bylo zřejmě neschválení volebního 37 Novak, M. Ústavní soud mezi právem a politikou. Právník, 2001, č. 5, s. 422. 38 Tamtéž str. 434-435 26 systému s většinovými prvky, které navrhovaly smluvně opoziční strany ODS a ČSSD za vlády Miloše Zemana.39 3.3 Řízení před Ústavním soudem České republiky ,,Řízení před Ústavním soudem má procesní charakter, v němž je rozhodováno o Ústavou stanovených otázkách."40 V demokratické společnosti, kde ústava určuje základní podobu státu, existuje řada proti sobě jdoucích názorů, motivací, ideologií a přesvědčení. Konflikty těchto všech faktorů ovlivňujících život v demokratickém státě mohou být způsobeny i nesprávnou interpretací či špatným pochopením znění Ústavy či jiných částí ústavního pořádku. V případě takovéhoto střetu je nutné najít s pomocí autorizovaného orgánu, kterým je v otázce interpretace ústavy Ústavní soud jediným povolaným, to správné řešení a toto řešení pak prosadit a to v některých případech i silou. Řízení před Ústavním soudem je upraveno samostatným procesním řádem.41 Ten však neobsahuje pouze jeden jediný typ procesu před Ústavním soudem, nicméně vymezuje asi deset zvláštních typů řízení. Pro tyto jednotlivé typy řízení pak jsou uvedeny obecné instituty, jejichž použití připadá v úvahu pro všechny typy řízení. Zákon o Ústavním soud zná deset různých typů řízení v závislosti na jednotlivých otázkách věcné působnosti Ústavního soudu popsaných v čl. 87 odst 1 Ústavy. Považuji za důležité tyto typy řízení zde uvést: Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, Řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony, Ústavní stížnost, Řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, 39 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 42/00. 40 Klíma, K. Ústavní právo. 3. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006, s. 521. 41 ZÚS 27 Řízení v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy, Řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky, Řízení o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy, Řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, Řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, Řízení ve věcech referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii. Zatím co některé typy řízení nebyly v historii Soudu vůbec využity42 nebo byly využity třeba jen jednou, oddíl třetí s názvem ústavní stížnost je nejčastějším typem řízení před Ústavním soudem. Jedná se o konkrétní kontrolu ústavnosti, kdy Ústavní soud přezkoumává konkrétní případ a ne právní předpis, jak je tomu třeba v případě přezkumu jeho zrušení. Takovéto řízení netýká se konkrétního případu. Řízení před Ústavním soudem se zahajuje zásadně na návrh. Ústavní soud tedy v žádném případě nemůže zahájit řízení ex offo. Tento proces má za cíl zjistit objektivní pravdu a předpokládá se, že bude kontradiktorní. Nezjišťuje se však to, zda byl porušen zákon, ani se nerozhoduje o vině a trestu, ale o tom, zda byla porušena ústavní norma. Proces řízení před Ústavním soudem je striktně oddělen od řízení před obecnými soudy, je však logické, že právě jejich poznatky ve věci jsou předmětem přezkumu Ústavním soudem a bez spisů obecných soudů by ani Ústavní soud nemohl ve věci nic podniknout. Platí tedy zásada součinnosti, která přikazuje obecným soudům spolupracovat s Ústavním soudem. To nejčastěji znamená vydat spis, jež se vztahuje k ústavní stížnosti. V případě jeho žádosti jsou povinny provést i některé další důkazy. Ústavní soud může provést všechny důkazy, jež považuje za důležité. Naopak Ústavní soud nemůže zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Není částí jejich 42 Je tomu tak například u typu řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky. 28 soustavy. To vše však jen v případě, že činnost obecných soudů probíhá v rámci Ústavou zaručených pravidel. Proti rozhodnutí Ústavního soudu neexistuje opravný prostředek, je tedy jednoinstanční. Platí princip res iudicata ­ věci pravomocně rozsouzené. Autoremedura se nepřipouští. Jediným možným dalším postupem v případě stěžovatelově neúspěchu je žaloba proti České republice k ESLP. To již však není v rámci tuzemského soudnictví a nelze tak hovořit o opravném prostředku. Jedná se o zcela jinou záležitost. 3.4 Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen ,,ZÚS" ) byl schválen 16. června 1993, účinnost nabyl 1. července 1993. Velice krátká legisvakační lhůta je důsledkem toho, že od schválení Ústavy České republiky, jež upravuje materii ústavního soudnictví v článcích 83 až 89, Ústavní soud stále neměl procesní předpis, který by upravoval řízení před soudem a věci procesního charakteru s tím spjaté. Naplnění výše zmíněných článků Ústavy se tedy stalo předmětem zákona o Ústavním soudu. Na rozdíl od předchozí právní úpravy se stalo až předmětem zákonné právní úpravy problematika čl. 88 odst. 1 Ústavy a to kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Zákon o Ústavním soudu je členěn do pěti částí: V prvé části ZÚS upravuje organizaci, struktuře a postavení funkcionářů Ústavního soudu (§1 až 26). V části druhé je upraveno řízení před Ústavním soudem (§27 až 125). Část druhá je dále rozdělena do dvou hlav: Obecná ustanovení a Zvláštní ustanovení o řízení před Ústavním soudem. Hlava první upravuje instituty společné všem druhům řízení před Ústavním soudem. Hlava druhá pak upravuje jednotlivé typy řízení. Ústavní soud pak při řízení postupuje dle příslušných ustanovení příslušného řízení podle Hlavy druhé, nenajde-li v nich, co potřebuje, použije Hlavu první a jestli ani tam nenajde, co 29 potřebuje, použije v souladu s § 63 ZÚS občanského soudního řádu a jeho prováděcích předpisů. Část třetí, hovořící pouze o platových poměrech asistentů, odkazuje na zvláštní právní předpis v podobě zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech. V části čtvrté je upraveno kárné řízení soudců. V části páté jsou uvedena přechodná a závěrečná ustanovení. ZÚS však neobsahuje vše potřebné k plynulému chodu Ústavního soudu a jednání před ním. Soudci a asistenti jsou tak vázáni i dalšími procesně právními předpisy. Považuji za relevantní ty nejdůležitější z nich uvést. Mezi nejdůležitější z nich patří: z. č. 235/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci, a některých státních orgánů a soudů, z. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, z. ČNR č. 85/1996 Sb., o advokacii, z. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, z č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, vyhláška MS č.37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb a náhradách advokátů, vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, z. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, z. č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, z. č. 218/1999 Sb., branný zákon, z. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech 30 z. č. 219/2000 Sb., o majetku státu.43 43 Význam pro fungování Ústavního soudu má řada dalších zákonů. Tyto zákony jsou však uvedeny v komentáři k zákoně o Ústavním soudě a jako takové je považuji za ty nejdůležitější. Filip, J. Hollander, P. Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu, Komentář. Praha: C.H.Beck, 2001, s. 9 an. 31 4 Specifické otázky řízení před Ústavním soudem ČR 4.1 Obecné právní principy pramenem práva? Pramen práva Pokoušíme-li se odpovědět na otázku, zda jsou obecné právní principy pramenem práva, musíme si zároveň položit jakousi ,,předběžnou otázku" a to, co je vlastně považováno za pramen práva. Jaká je jeho podstata a jaké jsou jeho charakteristické znaky. Co tedy můžeme považovat za pramen práva a co za něj můžeme v souvislosti s naplněním jakýchsi pojmových znaků pramene práva považovat? Česká republika náleží do kontinentálního právního systému, což mimo jiné znamená i to, že jedinými formálními prameny práva jsou normativní právní akt a mezinárodní smlouva řádně inkorporovaná do právního řádu.44 Prameny práva prodělaly značně odlišný vývoj v systému kontinentálním a v systému anglosaském. Z toho také plynou jejich vzájemné odlišnosti. Anglosaský systém se vyvíjel kontinuálně a neměl v podstatě žádnou historickou přetržku. Jeho kontinuita je odvozena na menší závislosti právního řádu, nebo-li tedy obecného práva (common law) na establishmentu. V anglickém právním systému jsou soudci zároveň tvůrci a zároveň aplikující orgány práva. Fakt, že od dob Cromwella zažívá Británie nepřetržité období demokracie a monarchie kontrolované parlamentem, však také výrazným způsobem přispívá ke kontinuitě právního řádu a způsobu tvorby práva. V britském systému není žádný uspořádaný a hierarchizovaný systém práva, a kontinentálnímu právníkovi se zdá někdy příliš složitý. Právní předpisy jsou samozřejmě právem, ale stejně tak je právem řada dalších standardů, a to včetně soudních rozhodnutí. Dovolím si tvrdit, že co do významu závažnosti právních principů je anglosaský systém daleko více závislý na tomto specifickém prameni práva. Tím, že soudní rozhodnutí je 44 A. Gerloch sice uvádí ještě další dva prameny práva: právní obyčej a precedenty. Ačkoliv z formálního hlediska nejsou v kontinentální právní kultuře precedenty závazné, A. Gerloch jim přisuzuje quasiprecedenční charakter. U právních obyčejů poukazuje na jejich zrušení jako pramene práva Všeobecným občanským zákoníkem z roku 1811. Gerloch, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Nakladatelství vydavatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 68-73. 32 přímo aplikovatelné na další případy a právní princip může být podkladem pro takové rozhodnutí, je jeho použití snazší a daleko frekventovanější. Oproti tomu kontinentální právní systém je inspirován římským právním systémem. Středověká Evropa a její učenci hledali ideál spravedlnosti a práva právě v právu římského impéria. Recepce římského právního řádu a jeho principů stala se důležitým znakem práva evropských zemí. Alespoň tedy, co se týče soukromoprávní oblasti. Co je však nejdůležitější v souvislosti s tématem této kapitoly je fakt, že společně se systémem byla převzata i role právní doktríny, jež zůstala doposud velmi silná. Zvláště silná byla pak v období velkých evropských kodifikací.45 Až v důsledku revolucí, racionalismu a osvícenectví byl překonán poměrně velký partikularismus, který ve srovnání s britským královstvím na kontinentu dlouho panoval. Právní principy před Ústavním soudem Zjednodušíme-li odpověď velmi výrazným způsobem, můžeme říci, že právní principy jsou u nás podkladem pro tvorbu státem uznaných norem, které jsou pak závazné pro soudní rozhodování. Nejsou však přímo aplikovatelné před obecnými soudy. Níže uvedu názor Z. Kühna, který tento názor vyvrací. Nebylo by možné hovořit o pramenech a principech práva a nezmínit názor profesora Höllandera. Tento významný český právník a ústavní soudce se domnívá ve svém díle Nástin filosofie práva, že právní norma má státem stanovenou nebo uznanou formu práva, a je tedy obsažena v jedné z forem pramenů práva. Rozlišuje však normy tzv. ,,law in books" a ,,law in action." Law in books je poměrně jasná kategorie právních norem, která je v řádném legislativním procesu schválena, vydána ve sbírce zákonů a poté vynutitelná státní mocí a především je označena jako právní norma. Law in action jsou však uváděny v život způsobem ,,via facti", čili mocenskou aktivitou veřejných institucí, aniž by její výsledky byly systémem poznávacích pravidel explicitně označeny jako právní normy. ,,Soudobé kontinentální názory, které k pojmu pramene práva přistupují v širším a realističtějším pohledu, proto zpravidla zahrnují pod prameny práva nikoliv pouze ty zdroje, které stát formálně vytváří jako právo. Komplexnější pojetí tedy zahrnuje pod pojem 45 Jako příklad uveďme Napoleónův Code Civil z roku 1805 a rakouský ABGB z roku 1811. 33 právo též soudcovskou judikaturu, právní principy a obyčej nebo právní doktrínu. Jako takové jsou však tyto právně relevantní zdroje pojímány jako prameny práva svého druhu, často doplňované adjektivem ,,informativní," subsidiární atd. Naproti tomu obecné právní principy bývají pokládány za pramen práva ve formálním smyslu."46 Z. Kühn tedy považuje obecné právní principy za formální pramen práva. Dalším názorem věnující se této problematice je odkazuje na praktické používání právních principů a stejně tak soudních rozhodnutí. V kontinentálním právu vykazuje psané právo skutečně prvky dominantního subjektu mezi prameny práva. Můžeme říci, že téměř výlučného. Právě tuto redukci pramenů práva pouze na prameny psané a garantované státem však R. David považuje za zcela odtrženou od praxe a reality. Logický postup při hledání odpovědi na právní otázku je, že hledáme odpověď v psaném právu. Je tomu tak vždy v systému kontinentálního práva. Hledáme odpověď nejdříve v psaných pramenech a mezinárodních smlouvách. Pokoušíme se o interpretaci platných ustanovení a pomocí ní dojít k závěru a na danou otázku dát odpověď. Psané právo, jež má zajistit snesitelnou míru nespravedlnosti ve společnosti, je stejně jako lidstvo samo nedokonalé. Stejně jako člověk, který se dopouští řady chyb, je i normativní systém jím vytvořený nedokonalý. Ani v demokratickém ani v jiném státě se psanému právu nikdy nepodařilo postihnout všechny problémy společnosti. Můžeme tak mluvit o pravých a nepravých mezerách v právu.47 ,,Adekvátní reakcí na tento stav, dle názorů doktríny právní praxe, je užití analogie legis, není-li tato možná, jako ultima ratio potom analogie iuris, která již není analogií (i zde se objevuje v oboru práva občas se vyskytující neodpovídající užití pojmu), ale aplikací obecných (nepsaných) právních principů. Dodejme za požití rozumného logického úsudku vycházejícího z dostatečně odůvodněných premis při pečlivém zohlednění všech aspektů posuzované věci."48 46 Kühn, Z. Jsou právní principy a soudní rozhodnutí pramenem práva?. Časopis pro právní vědu a praxi, 2001, č. 3, s. 240. 47 Hanuš, L. Právní argumentace nebo svévole. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 5. 48 Tamtéž, s. 5 34 Ústavní soud se zabýval otázkou právních principů v nálezu Pl. ÚS 33/9749 : Tento nález dává nám vyčerpávající odpověď na otázku, zda jsou obecné právní principy pramenem práva. Nález se ve své podstatě zabýval obecným právním principem, dle něhož připadne-li poslední den lhůty na neděli nebo svátek, je nejbližším posledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den. Ústavní soud pojal, jak vyplývá z odůvodnění nálezu, celý spor nejen jako spor o počítání času, ale také jako spor o chápání práva v demokratické společnosti. ,,Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid, představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant), ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument institucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti." Uvedený nález dále shledává jako problém v demokratické společnosti především libovůli při interpretaci obyčejového práva. Zmiňuje dvě důležitá pravidla pro to, aby bylo možné právní obyčej (a tím i obecný právní princip) považovat za pramen práva, a to obecné pravidlo chování a jeho dodržování po dlouhou dobu. Rozdíl mezi obyčejem a principem spočívá v míře jejich obecnosti. Dle názoru Ústavního soudu i v českém právním řádu, jako součásti kontinentálního systému, se běžně používá řada právních předpisů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech. Jsou uvedeny příklady typu zákaz retroaktivity nebo neznalost práva neomlouvá. Konflikt, který vzniká mezi právem obyčejovým (tedy principy) a právem positivním vyřešil Ústavní soud tak, že poukázal na možnost odlišného řešení v právním 49 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97. 35 předpise od obecného principu, přičemž ,,v systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo charakter samostatného pramene práva pouze praeter legem (tzn. pokud právní předpisy nestanoví jinak)." Obecná právní pravidla mohou být pochopitelně derogována právním předpisem. To je plně v gesci ústavodárce či zákonodárce. Dle názoru Ústavního soudu však musí být tato pravidla zrušena zákonným předpisem explicitně. Právě to se v daném případě nestalo a Ústavní soud musel posoudit daný problém dle obecných právních principů. S přihlédnutím k uvedenému judikátu můžeme s jistotou říci, že obecné právní principy mohou být i v kontinentálním právním systému považovány za pramen práva aplikovatelný před obecnými soudy, ale to jen subsidiárně, tedy v případě, že psané právo explicitně nezmiňuje odlišné řešení od řešení, které nabízí právní princip. 4.2 Zásada subsidiarity a princip minimalizace zásahů. ,,Ústavní soud by měl rozhodovat jen takové případy, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Proto se jako jedna z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti stanoví vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 76 odst. 1 ­ nyní § 75 odst. 1). V mimořádných případech se z této zásady připouštějí výjimky (§ 76 odst. 2 ­ nyní § 75 odst. 2), aby efektivita ochrany základních práv a svobod nemohla být ohrožena."50 Uvedený odstavec zřejmě nejlépe charakterizuje podstatu zásady subsidiarity. Úprava nepřípustnosti návrhu v řízení před Ústavním soudem je založena jednak na obecných procesních zásadách, jakými jsou res iudicata a litispendence, a jednak právě na zcela specifickém principu subsidiarity. Tento princip je jedním ze základních stavebních kamenů přípustnosti ústavní stížnosti a jednou z nejčastěji zmiňovaných zásad v odůvodněních rozhodnutí Ústavního soudu. Připuštění ústavní stížnosti je určitým kompromisem mezi principem ochrany ústavnosti a principem právní jistoty, jež je schopné rozhodnutí Ústavního soudu prolomit. 50 Důvodová zpráva k zákonu č. 218/1993 Sb., o Ústavním soudě ve znění pozdějších předpisů. 36 Ústavní soud a ústavní stížnost zosobňují institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě, kdy již nemá stěžovatel k dispozici žádný jiný způsob k ochraně svých práv. Subsidiarita je považována za jeden z pojmových znaků ústavní stížnosti. V případě, kdy lze podat ústavní stížnost pouze po vyčerpání všech opravných prostředků, které nám zákon k ochraně našich práv poskytuje, tak jak to určuje § 75 odst. 1 ZÚS, můžeme hovořit právě o subsidiaritě ke všem ostatním procesním institutům. Nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve v případě, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Subsidiaritu ústavní stížnosti můžeme dokumentovat na příkladu z praxe. V rozhodnutí II. ÚS 4/0951 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým se potvrzovalo rozhodnutí obvodního soudu. Podstatou stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že nebylo řádně rozhodnuto o jeho námitce podjatosti soudkyně, podílející se rozhodování jeho odvolání, což mělo za následek, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně, která ovlivnila pro stěžovatele nepříznivý výsledek odvolacího řízení. Stěžovatel tedy podal proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Takové rozhodnutí je však možné v souladu s ustanovením § 229 odst. 1 písm. e) OSŘ napadnout ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení žalobou pro zmatečnost. Před podáním ústavní stížnosti nebyly vyčerpány všechny procesní opravné prostředky tak, jak to žádá ustanovení § 75 odst. 1 ZÚS. Ústavní stížnost se tedy díky narušení principu subsidiarity stala předčasnou a tudíž nepřípustnou a bylo možné ji ,,zpravodajsky" odmítnout, nebo-li odmítnul ji soudce zpravodaj. Jak už to ale v životě bývá, z každého pravidla bývají výjimky. Výjimka se nevyhnula ani zásadě subsidiarity. Výjimku vůči ní představuje odstavec druhý § 75. V případě písmene a) musí být splněny tyto podmínky: 51 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 4/09. 37 stěžovatel byl postižen na svých základních právech pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. V opačném případě by se tak jednalo o pravou ústavní stížnost, stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je jejím předmětem, ústavní stížnost splňuje všechny ostatní předpoklady k projednání. Asi nejproblematičtějším termínem v tomto ustanovení je slovní spojení ,,podstatně přesahuje." Jedná se především o případy, kdy by musely obecné soudy, jež by projednávaly odvolání rozhodovat na základě protiústavního předpisu nebo předpisu, jež stojí na protiústavním základě. Hlavním smyslem je tedy účinná ochrana základních práv ve větším množství případ, nikoliv pouze u jedné konkrétní kauzy.52 V případě písmene b) se jedná o kumulaci těchto podmínek: stěžovatel je zasažen na svých právech pravomocným rozhodnutím nebo opatřením. Všechny procesní prostředky však nebyly vyčerpány, neboť dochází k neúměrným průtahům, stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, nikoliv však jeho zásluhou, ale zásluhou veřejné moci, v důsledku velkých průtahů v řízení vzniká stěžovateli značná újma, újma musí být stěžovatelem specifikována. Rozdíl proti předcházejícímu ustanovení téhož odstavce je v zásadě ten, že se vztahuje pouze na rozhodnutím skončené řízení, proti kterému bylo vydáno rozhodnutí, proti kterému byl podán opravný prostředek, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Stížnost také nemusí přesahovat zájmy stěžovatele. Termín ,,značné průtahy" Ústavní soud lehce 52 K tomu dále Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 16. 1. 1996, sp. zn. III. ÚS. 16/96. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94. Nález ÚS ČR ze dne 23. 4. 1996, sp. zn. II. ÚS 15/95. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. IV. ÚS 204/96. 38 osvětlil v nálezu IV. 55/9453 , kdy věc ležela téměř dva roky u krajského soudu. Tuto dobu však nelze aplikovat paušálně. Přetíženost soudů není omluvou, neboť je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby řízení před ním neporušovalo Listinu a Ústavu.54 Zásada minimalizace je v podstatě pouhou další rozpracovanou doktrínou, jež principiálně vychází ze zásady subsidiarity. Zmínku o tom, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a jako takový nemůže přezkoumávat po hmotně právní čí procesně právní stránce jejich činnost, ale jen co do porušení ústavně zaručených práv, najdeme skoro v každém rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti. Jako příklad uveďme část odůvodnění rozhodnutí III. ÚS 23/93: ,,Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83Ústavy).55 Princip subsidiarity je postaven na vyčerpání všech možných prostředků k ochraně práva, jež nám zákon připouští. Tím se rozumí nejen jejich uplatnění, ale především pravomocným rozhodnutím řízení o něm.56 Rozumí se tím také jejich uplatnění v souladu s procesními předpisy. Subsidiarita je velmi vážně zpochybněna ve vztahu k dovolání v případech, kdy přípustnost dovolání není jednoznačná a závisí na uvážení Nejvyššího soudu. Problém se subsidiaritou nastává v souvislosti s lhůtami, jejichž dodržení je potřeba pro podání ústavní stížnosti. Velmi sporným je také výklad termínu ,,věc zásadního právního významu," jak ji uvádí OSŘ. Tomuto problému se věnuje celá další kapitola této práce, tudíž nebudu problém dále rozebírat v této kapitole. Se subsidiaritou je však souběh dovolání a ústavní stížnosti velmi úzce spjat. 53 Nález Ústavního soud ČR ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94. 54 Viz Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. IV. ÚS 466/97. 55 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93. 56 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. I. ÚS 399/01. 39 Ustanovení § 75 odst. 1 směřuje především na tyto opravné prostředky (uvedu jen příklady, nikoliv úplný výčet): odvolání podle § 201 OSŘ (platí pro případ, že není připuštěno dovolání), stížnost podle § 141 TřŘ, odpor proti trestnímu příkazu podle § 314g TrŘ, odpor proti platebnímu rozkazu podle § 172 OSŘ, kasační stížnost podle § 102n SŘS, a další.57 Princip minimalizace zásahů je zosobněn v judikatuře Ústavního soudu v podobě subsidiarity hmotněprávní ve vztahu k procesně právnímu přezkumu. Toto se neustále objevuje v nepřeberném množství rozhodnutí Ústavního soudu. Jako příklad uveďme nálezy III. ÚS 117/00, I. ÚS 554/04, IV. ÚS 613/0658 . Toto tvrzení můžeme volně přeložit také tak, že Ústavní soud v důsledku uplatňování principu minimalizace se omezuje pouze na vyslovení porušení ústavních procesních zásad. Tím vytváří jakési hranice pro nové přezkoumání věci co se týče hmotně právních otázek v rámci mantinelů ústavně konformní interpretace načrtnuté Ústavním soudem. Meze jurisdikční pravomoci ústavního soudu jsou dány především Ústavou ČR a také zákonem o Ústavním soudu. Rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež jsou podle názoru Ústavního soudu v rozporu s ústavním pořádkem, může Soud zrušit. Hovoříme tedy o kasačním způsobu rozhodování Ústavního soudu. Je v drtivé většině případu nejpoužívanější, nikoliv však jediný obsah jeho pravomoci. Ústavní soud během své rozhodovací praxe vydal rozhodnutí, jímž nejen, že rušil rozhodnutí obecných soudů, ale nařizoval jím také, jak má obecný soud postupovat a jak má tedy rozhodnout. Takovýto výrok Soudu pobouřil jak právní odborníky tak obecné soudy. V. Ševčík nesdílí výhrady 57 Nepovažuji za nutné uvádět taxativní výčet všech prostředků, jež jsou nutné k připuštění ústavní stížnosti. Část z nich je uvedena v další kapitole a úplný výčet je uveden In Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář. Český Těšín: C.H.Beck, 2001, s. 564 an. 58 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/00. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06. 40 oponentů takovéhoto výroku a připomíná, že ,,má-li totiž řízení před obecnými soudy odpovídat ústavním podmínkám, musí být tyto vtaženy ke každému z jeho účastníků, a to bez ohledu na to, o jaký druh řízení se jedná a kdo je jeho účastníkem. Jestliže podmínka ústavnosti předcházejícího řízení před obecnými soudy nebyla splněna, je právo na spravedlivý proces porušeno a takto vzniklý protiústavní stav napraven. Nepostačí-li k nápravě pouhé zrušení protiústavní procesní vadou postiženého rozhodnutí, protože k dosažení ústavně souladného stavu je třeba ústavního výkladu dalšího se zjištěnou protiústavní vadou souvisejícího problému, pak z hlediska ochrany ústavnosti nic nebrání tomu, aby podstata takového výkladu ­ mimo vlastní kasaci ­ byla (případně i formou pokynu adresovaného obecnému soudu) pojata do výroku rozhodnutí."59 Pro názor obhajovaný V. Ševčíkem hovoří i fakt, že se v praxi můžeme setkat s případem, kdy Ústavní soud zruší rozhodnutí soudu obecného a tím vznikne situace, kdy obecný soud po takovémto rozhodnutí bude muset rozhodovat o otázce, která nálezem Ústavního soudu zůstala nedotčena. (Hovoříme-li tedy o případu, kdy Ústavní soud kasačním rozhodnutím zrušil rozhodnutí obecného soudu neposkytl ani jediné vodítko, jak postupovat dál.) Tato otázka však již dříve byla Ústavním soudem vyložena jako protiústavní jednání orgánů veřejné moci. V. Ševčík uzavírá tuto problematiku s tím, že meze jurisdikční pravomoci Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti jsou obsahově dány objektivní kategorií v podobě ochrany ústavnosti. Ve vztahu k obecným soudům jsou pak dány ochranou ústavnosti jako objektivního mantinelu, který zavazuje účastníky řízení bez ohledu na to, zda rozhodnutí samo je či není in favorem stěžovatele a ve vztahu k obecným soudům jsou výrazem ústavně zaručeného rozsahu a způsobu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, jimiž jsou veřejná moc i jedinec limitováni. 59 Ševčík, V. Ústavní soud a soudy obecné ­ pokus o vymezení vzájemných vztahů. Bulletin Advokacie, 1997, č. 5, s. 7. 41 4.3 Problematika souběhu ústavní stížnosti a dovolání Dovolání obecně Dovolání jako mimořádný opravný prostředek používaný ve třetí instanci má v české právní kultuře tradici již od dob Josefa II.60 Tehdejší právní systém připouštěl formu opravného prostředku jako dovolání nebo také revizi, ale jen proti takovým rozsudkům, kterými byly rozsudky soudů prvního stupně měněny. Dovolání fungovalo po celou dobu trvání Habsburské monarchie a vzápětí i po konstituování republiky. Dovolání bylo zrušeno komunistickými právo-ideology v roce 194861 . V roce 1992 pak došlo k jeho renesanci v procesních předpisech civilních62 prostřednictvím novely občanského soudního řádu. V trestním řádu byl institut dovolání zaveden s desetiletým zpožděním. Dovolání je právní institut mající povahu mimořádného opravného prostředku, který zákon připouští ve snaze zamezit tomu, aby právní poměry účastníků řízení, v trestním řízení rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného, byly upraveny rozhodnutími odvolacích soudů, která trpí procesními vadami majícími za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která nemají podložená skutková zjištění a skutkové závěry, nebo která spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Podstata dovolání spočívá v přezkoumatelnosti správnosti rozhodnutí odvolacích soudů z hlediska právního posouzení věci, zákonnosti procesního postupu soudu, popřípadě podkladu skutkových zjištění soudu ve výsledcích provedeného dokazování. Vzhledem k povaze opravného prostředku jako prostředku mimořádného, je třeba zmínit, že směřuje proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů a prolamuje tak i právní jistotu nastolenou pravomocnými rozhodnutími odvolacích soudů. Dovolání má pak dále sloužit jako základní prostředek ke sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů. Tento účel je zosobněn především v instituci Nejvyššího soudu České republiky, ke kterému se dovolání podává.63 Podává se prostřednictvím prvoinstančního soudu k Nejvyššímu soudu ČR. 60 Josefínský soudní řád byl platný v českých zemích až do roku 1898. 61 zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. 62 zákon č. 519/1991 Sb. 42 Institut dovolání je upraven v občanském soudním řádu pro civilní řízení a v trestním řádu pro civilní kauzy. Tyto procesní předpisy stanoví podmínky, za kterých je možné dovolání podat. Občanský soudní řád: Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání je také možné podat proti rozsudku nebo usnesení, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Trestní řád se zabývá dovoláním ve své hlavě sedmnácté. Taxativně určuje důvody, za kterých je možné dovolání podat. Stejně jako v občanském soudním řádu je možné dovolání podat jen proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Není účelem této práce dopodrobna rozebírat úpravu dovolání, a proto snad jen namátkou z dovolacích důvodů uvedených v trestním řádu: Dovolání je možné například podat, protože obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání nebo také z důvodu, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tolik tedy k obecnému pojednání o právním institutu dovolání v českém právním řádu. 63 Je pravdou, že české obecné soudnictví je v podstatě dvouhlavé, neboť Nejvyšší správní soud je nutno považovat také za soud v rámci režimu obecného soudnictví.. Hovoříme-li však o dovolání je pro nás jedinou relevantní institucí v zemi soud Nejvyšší, neboť k Nejvyššímu správnímu soudu lze podat pouze mimořádný opravný prostředek v podobě kasační stížnosti. 43 Stav před novelou zákona o ústavním soudě Souběh dovolání a ústavní stížnosti, počítání lhůt s tím spjatých a téměř prokleté ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudě v minulosti byly a v menší míře jsou i dnes jedněmi z nejožehavějších otázek týkajících se řízení před Ústavním soudem. Tato otázka, jak tvrdí V. Šimíček, se dokonce stala zřejmě nejpalčivějším problémem tzv. prvního Ústavního soudu.64 Meritem problému se stala nevhodná právní úprava § 75 odst. 1. Pokud dovolání bylo ze zákona přípustné, považovalo se za přípustný prostředek k ochraně práv, a jeho podání a následné rozhodnutí Nejvyššího soudu podmiňovalo podání ústavní stížnosti. Zákon o ústavním soudu ve svém ustanovení § 75 odst. 1 v době před novelou říkal, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Muselo jít tedy o takový procesní prostředek, na jehož základě vzniká povinnost příslušného orgánu se věcí zabývat a ve věci rozhodnout. Odstavec první dokonce ani výslovně neurčuje, že posledním procesním prostředkem musí být opravný prostředek natož mimořádný opravný prostředek. ZÚS si žádá jen použití ,,všech procesních prostředků". Je logické, že než účastník řízení a budoucí stěžovatel využije poslední možnost ochrany svých práv ve formě ústavní stížnosti, snaží se nejdříve domoci se svých práv v rámci obecného soudnictví. To znamená, že zamítne-li (v civilním řízení) soud žalobu v první instanci, neúspěšný účastník se odvolá k soudu odvolacímu. Ten mu také nedá za pravdu a účastník tedy podá dovolání k Nejvyššímu soudu. V případě odmítavého stanoviska Nejvyššího soudu se pak stěžovatel obrací na Ústavní soud a v ústavní stížnosti vylíčí, jak mu v rámci obecného soudnictví byla upřena jeho ústavně zaručená práva. Toto je konstrukce drtivé většiny případů posuzovaných Ústavním soudem. Dlužno dodat, že stejně drtivá většina je odmítnuta pro neopodstatněnost. Problém nastává v okamžiku, kdy není zcela jasné, zda je možné dovolání podat či nikoliv65 . Běžný účastník, chtějíce respektovat literu zákona o Ústavním soudu a vyčerpat 64 Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2005, s. 127. 65 Jedná se o vágní ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), které říká, že dovolání je přípustné proti rozhodnutí jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) téhož 44 všechny řádné i mimořádné opravné prostředky před obecnými soudy, tak podal dovolání (a to i v případě, že nebylo zcela jasné, že je podat lze) a čekal na jeho projednání před Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud ve své zahlcenosti se však nedostal k projednání dříve, než po uplynutí dvou měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, což je lhůta pro podání ústavní stížnosti. V okamžiku, kdy se Nejvyšší soud pak dostal k projednání, náhle však zjistil, že dovolání přípustné není a odmítl ho. V této chvíli však nastává bizardní situace, kdy jediným dalším opravným prostředkem k ochraně práv je ústavní stížnost. Tu je však nutné podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tudíž nebohému dovolateli-stěžovateli se stalo to, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné a Ústavní stížnost zase odmítl jeho stížnost jako opožděnou. V případech, kdy nejdříve Ústavní soud odmítl stížnost pro předčasnost, neboť nebylo podáno dovolání nebo řízení o něm nebylo ještě skončené, a poté týž soud vyslovil nepřípustnost stížnosti z důvodu opožděnosti, se podle V. Šimíčka dopustil tento orgán ochrany ústavnosti ,,krystalicky průzračného případu denegatio iustitiae". Možná řešení V. Šimíček též uvádí příklad, kdy Ústavní soud reagoval na takovouto situaci z pohledu stěžovatele velmi rozumným způsobem. Lhůta k podání ústavní stížnosti byla překročena nicméně Ústavní soud přihlédl (dle názoru V. Šimíčka i autora této práce zcela správně) k faktu, Městský soud v Praze ve svém rozsudku o odvolání výslovně připustil možnost dovolání pro účastníky řízení. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost i dovolání. Dle názoru Ústavního soudu bylo dovolání přípustné a tak stížnost odmítl pro předčasnost. Nejvyšší soud však tento názor nesdílel a dovolání odmítl jako nepřípustné. Lhůta tedy se pro stěžovatele zkrátila a jeho stížnost se stala opožděnou. Ústavní soud však přikročil k jejímu projednání, neboť by se dopustil zřejmého denegationi iustitiae.66 odstavce a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. je jasné, že takto neurčité ustanovení ve spojení se zákonem o Ústavním soudu muselo činit velké potíže. 66 Viz Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 18/98. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 254/04. 45 Ústavní soud nebyl v této při se soudem nejvyšším vůbec jednotný a v rámci jeho samotného se vyčlenily dvě názorové skupiny. První z nich v rozhodnutí IV. ÚS 34/9667 rozhodující senát uvedl, že ústavní stížnost je zatím nepřípustná, neboť Nejvyšší soud zatím nerozhodl o posledním opravném prostředku-dovolání, které připuštěno bylo. Na to však ale rozhodující senát I. ÚS 238/9668 rozhodl, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným, takže rozhodnutí o něm není rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon k ochraně práva poskytuje. Dle mého názoru je třeba se přiklonit k názoru prvnímu. Už jen proto, že ZÚS neurčuje povahu opravného prostředku, lze z takového znění vyvodit, že opravné prostředky, resp. procesní prostředky (abychom použily stejný termín jako zákon o Ústavním soudě) musí být využity všechny před podáním ústavní stížnosti a to řádné i mimořádné. K ,,první frakci" Ústavního soudu se ale posléze Ústavní soud přidal jako celek. V dalších rozhodnutích pak soud judikoval, že ačkoliv dovolání nedisponuje suspenzivním účinkem a rozhodnutí odvolacího soudu je vyhlášením pravomocné, je dovolání opravným prostředkem dle OSŘ a je tedy rozhodnutím vůči kterému by měla ústavní stížnost směřovat v první řadě. Ústavní stížnost má směřovat proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým byla porušena ústavní práva. V případě, že by směřovala jen proti odvolání a o té samé věci by pak rozhodoval Ústavní i Nejvyšší soud, jejichž rozhodnutí by mohla jít proti sobě, došlo by k vážnému narušení právní jistoty. Dále soud ve svém usnesení I. ÚS 22/9969 došel k názoru, že usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání jako dovolání nepřípustného má povahu deklaratorní. Deklaratorní povahou rozumějme v tomto případě konstatování neexistence práva podat opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Je tedy možné podat ústavní stížnost proti usnesení nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Tento postup však nese velké riziko představované možností promeškání lhůty určené k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud se tedy přiklonil k tomu řešení, že v případě, kdy není zřejmé, zda dovolání je či není přípustné, je pro stěžovatele lepší podat současně stížnost i dovolání. 67 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26. 4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 34/96. 68 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 238/96. 69 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99. 46 Klíčová otázka, jejíž jednoznačné řešení ještě nebylo nalezeno, však zůstává dál: co je posledním procesním prostředkem? Procesní prostředky, bez jejichž vyčerpání by byla podaná ústavní stížnost nepřípustná, jsou především: odvolání dle OSŘ, rozklad dle § 61 SŘ, žaloba ve správním soudnictví dle § 244 a násl. OSŘ, stížnost v přípravném řízení trestním dle § 141 TrŘ, žaloba pro zmatečnost dle 229 OSŘ, dovolání dle § 236 až § 239 OSŘ, odpor proti trestnímu příkazu dle § 314g TrŘ, námitky tam, kde to procesní řády umožňují, stížnost podle zákona č. 436/1991 Sb., v případě, že ústavní stížnost směřovala proti průtahům řízení.70 Konečným důsledkem velmi nesourodého jednání soudů Ústavního soudu i Ústavního soudu jako celku vůči Nejvyššímu soudu byla řada žalob k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku ( dále jen ,,ESLP"). ESLP judikoval, že souběh ústavní stížnosti a dovolání je pro český právní řád velký problém a zároveň v něm nemá oporu. To ovšem není chybou stěžovatele. Jeho zorientování se v problému stížnosti a dovolání je naopak velmi problematické. Situace, kdy je možné podat ústavní stížnost i dovolání výrazně nabourává princip právní jistoty, neboť nic nebrání Ústavnímu soudu ve věci rozhodnout a může tak nastat situace, kdy v jedné věci jsou vydána dvě rozhodnutí, která samozřejmě můžou jít kontradiktorně proti sobě. ESLP se touto otázkou zabýval ve dvou důležitých judikátech: Běleš a spol. proti České republice,71 70 Zákon č. 436/1991 sb., o některých opatřeních v soudnictví , o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů ČR. 71 Rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 47273/99. 47 a Zvolský a Zvolská proti České republice.72 V prvním z uvedených judikátů se zabýval ESLP významem ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ73 . Po rozboru rozhodnutí tuzemských soudů dospěl ESLP k názoru, že byl porušen čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. ESLP dospěl k závěru, že posouzení toho, zda věc je či není otázka zásadního právního významu je plně v gesci Nejvyššího soudu. Stěžovatel-dovolatel a ani jeho právní zástupce nejsou schopni posoudit, zda věc, kterou předkládají disponuje silou zásadního právního významu v duchu příslušného ustanovení OSŘ. ESLP dále konstatoval, že uplatňování pravidel upravujících lhůty pro podání procesních prostředků nesmí navrhovatelům bránit v použití dostupného prostředku nápravy. Jednalo se jak o problém právní jistoty, již výše zmíněny, tak problém výkladu procesního požadavku, který stěžovatelům znemožnil, aby byla projednána meritorní stránka jejich návrhu v rozporu s právem na účinnou právní ochranu. Dovolání, jehož podání dovoluje stěžovatelům § 239 odst. 2 OSŘ, je jejich zákonnou možností k ochraně práv a jeho podání nemůže být přičteno k tíži stěžovatelům. ESLP dospěl k závěru, že lhůta, od níž bylo možno počítat běh lhůty pro podání ústavní stížnosti, by se měla začít počítat od nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu z toho důvodu, že ZÚS nerozlišuje mezi opravnými prostředky řádnými a mimořádnými a stěžovatelé byli nuceni podat dovolání, aby jejich stížnost nebyla odmítnuta jako předčasná. Ústavní soud na rozhodnutí ESLP zareagoval vydáním stanoviska č. 32/2003, které mění dosavadní praxi Ústavního soudu, soud připouštěl souběžné podání dovolání a stížnosti. Ústavní soud v tomto svém stanovisku uvedl, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Dále soud také označil den, kdy začne běžet šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti. Tato lhůta začne běžet od dne, kdy bylo doručeno rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. K částečnému řešení spletité situace ohledně ustanovení § 75 došlo přijetím novely zákona o Ústavním soudě74 , která tuto problematiku nově upravila. Novela nově 72 Rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 46129/99. 73 Toto ustanovení připouští podání dovolání, je-li věc zásadního právního významu. 74 zákon č. 83/2004 Sb. s účinností od 1. 4. 2004 48 specifikovala, co je myšleno opravnými prostředky, po jejichž vyčerpání je přípustná ústavní stížnost: ,,Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení."75 Ještě před novelizací se snažil nastalou problematickou situaci řešit i sám Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 213/9676 : ,,Dle stanoviska ústavního soudu, pokud si navrhovatel není jist, zda dovolání je přípustné, může podat dovolání i ústavní stížnost. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu (orgánu) druhého stupně." 4.4 Přezkum dokazovaní prováděného před obecnými soudy Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost ­ což vyslovil v řadě svých rozhodnutí ­ že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat ,,hodnocení" dokazování před nimi prováděné, a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech, a v rámci toho uvážit, zda v řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Takovýto postup týká se i přezkumu dokazování před obecnými soudy. 75 § 72 odst. 4 ZÚS 76 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 213/96. 49 "Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 úst. zákona č. 1/1993 Sb.) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.), jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval."77 Ústavní soud ve svých rozhodnutích neustále opakuje svoje jedinečné postavení mezi soudními orgány České republiky, které jej řadí zcela mimo soustavu obecných soudů v souladu s čl. 81, 90 a 91 Ústavy. A to jak formálně, tak i předmětem činnosti. Ačkoliv toto Ústavní soud více či méně zmiňuje ve svých rozhodnutích velmi často, praxe je taková, že většina stížností podaných k Ústavnímu soudu je stěžovatelem (a zároveň i advokátem) považována za jakési další dovolání. Není pravdou, že by stěžovatelé byli přesvědčeni o tom, že jejich proces byl skutečně veden v rozporu s právem na spravedlivý proces nebo že by snad bylo porušeno nějaké jejich další právo chráněné ústavním pořádkem. Stěžovatelé v drtivé většině případů nejsou spokojeni s výsledkem řízení před obecnými soudy, který pro ně nedopadl příznivě a tak zkoušejí poslední možnost, kde mohou být ve své věci úspěšní. Nebo se jen snaží celé řízení protahovat. Ústavní argumentace je tak velmi často velice vágní a na porušení základních práv a svobod před obecnými soudy poukazuje jen obecnými proklamacemi. Řada stížností je založena na nepřipuštění důkazu před obecnými soudy navrhovaného stěžovatele, ačkoliv z objektivního pohledu tento důkaz je zcela irelevantní a soudcům lze dáti za pravdu, že neúměrné protahovaní soudních sporů v důsledku navrhování a připouštění dalších a dalších důkazů by rozhodně nevedlo k větší spravedlnosti. V ústavních stížnostech se tak setkáváme často jen s velmi povšechnou a obecnou polemikou směřující proti důkazním řízení před obecnými soudy. Jen pouhý neúspěch stěžovatele v jeho věci v řízení před obecnými soudy není způsobilý opodstatnit podání ústavní stížnosti a převedení celé věci do ústavně právní roviny. V řízení před ústavním soudem se zásadně jedná o ústavněprávní posouzení věci, tudíž skutková stránka věci není příliš podstatná. Ústavní soud ani není ve své činnosti vázán skutkovými zjištěními učiněnými před obecnými soudy. Lze však v ústavní stížnosti uvést a řádně právně vyargumentovat i protiústavnost skutkových zjištění soudu. Lze i poukázat na 77 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS. 23/93. 50 protiústavní interpretaci, argumentaci a i v řízení před Ústavním soudem lze navrhnout důkazy, jež by měly podpořit stěžovatelova tvrzení. Ústavní stížnost tedy může mít úspěch v případě, kdy zásada volného hodnocení důkazů byly výrazně porušena v řízení před obecnými soudy protiústavním způsobem porušena, nebo tam, kde si provedené důkazy, podle vyhodnocení obecným soudem a jeho závěrů, výrazným způsobem odporují nebo jsou v extrémním rozporu se závěry, k nimž obecný soud dospěl. Z hlediska právní jistoty a právního státu není možné, aby přehodnocování důkazního procesu bylo přezkoumatelné donekonečna. ,,Ústavněprávní ochrana je potom v této rovině předurčena pouze k ingerenci v případě extrémních excesů s důkazním procesem spjatých, které nelze z hlediska podstatných náležitostí demokratické právní kultury tolerovat."78 Bylo tedy již řečeno, že ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit důkazy provedené obecnými soudy, jsou-li hodnoceny v rámci zákona a ústavního pořádku. Situace je však poněkud jiná v případě, že obecný soud založil své rozhodnutí jen na jednom z důkazů popřípadě jen na části z provedených důkazů, nebo se ve svém odůvodnění nevypořádal se všemi důkazy. Tzn. neuvedl, proč se ten který důkaz pro něj stal irelevantním či absence zdůvodnění proč zrovna tento důkaz zaujal soud natolik, že na něm postavil své rozhodnutí. Jedná se o problematiku, jíž nazývá V. Ševčík opomenutými důkazy. Těmito opomenutými důkazy lze rozumět ,,důkazy, o nichž, v souvislosti s naznačenou problematikou, v řízení před obecným soudem nebylo rozhodnuto buď vůbec nebo bylo rozhodnuto jen zčásti, nebo důkazy, jimiž se obecný soud ve svém rozhodnutí nezabýval, ačkoliv je provedl."79 Praxe je tedy z pohledu Ústavního soudu jednoduchá: obecné soudy jsou povinny se ve svých odůvodněních vypořádat se všemi provedenými důkazy, a je zcela nepodstatné, zda uvedený důkaz měl pak vliv na konečné rozhodnutí soudu, a také se všemi návrhy na provedení důkazů. Takovéto nevypořádání se v odůvodnění s důkazy a návrhy na důkazy 78 Hanuš, L. Ústavněprávní vady důkazního procesu z pohledu judikatury Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2006, č. 18, s. 648. 79 Nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94. A dále Ševčík, V. Ústavní soudnictví v praxi. Bulletin advokacie ­ zvláštní číslo, 1999, s. 26. 51 pak zakládá nepřezkoumatelnost80 a protiústavnost81 rozhodnutí obecného soudu. Soud však může připustit více čí méně návrhů té či oné strany. V. Šimíček poukazuje na to, že orgány veřejné moci jsou povinny svá rozhodnutí náležitě odůvodnit ,,a zejména se vyjádřit k vzneseným námitkám, argumentům a návrhům účastníků řízení. (...) Závazek soudů odůvodňovat svá rozhodnutí nicméně nemůže být chápán tak extenzivním způsobem, že je nutno vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení."82 L.Hanuš rozděluje ústavně právní vady důkazního procesu provedeného před obecnými soudy do tří kategorií: a) První kategorie je tvořena důkazními prostředky, které byly v řízení před obecnými soudy účastníky navrženy a soud jejich provedení zamítnul. To soud udělat z pohledu ústavního může,83 nicméně již se nesmí dopustit toho, že by takovéto zamítnutí právně relevantním způsobem neodůvodnil ve svém rozhodnutí, resp. odůvodnění, či se ho dotknul jen velmi vágně, neúplně a povrchně.84 Jedná se o stejnou kategorii, kterou V. Ševčík nazývá opomenutými důkazy. Neakceptování návrhu lze odůvodnit třemi způsoby: navrhovaný důkaz nemá relevantní souvislost s probíhajícím řízením, důkaz není schopen potvrdit ani zvrátit tvrzenou skutečnost a konečně může být také důkaz odmítnut pro svou nadbytečnost v případě, kdy má prokázat skutečnost, jež už byla spolehlivě prokázána. Není tedy pochyb o tom, že v právním státě, pokud soud provede určité důkazy, je přirozeně povinen tyto učinit předmětem svých hodnotících úvah směřujících k vyvození následných skutkových zjištění a v odůvodnění rozhodnutí tento svůj myšlenkový postup řádně vyložit.85 b) V druhé kategorii jsou uvedeny důkazní prostředky, jež byly získány způsobem, který odporuje právnímu řádu České republiky. Ústavní soud pokládá za jednání obecného 80 § 221 odst 1 písm. c), § 243b odst. 1 OSŘ 81 Čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR 82 Šimíček, V. Ústavní stížnost, 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 202. 83 § 132 OSŘ ,,zásada volného hodnocení důkazů" 84 Srov. např. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93. 85 Hanuš, L. Ústavně právní vady důkazního procesu z pohledu judikatury Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2006, č. 18, s. 650. 52 soudu v souladu s ústavním pořádkem, kdy takto získaný důkaz a informaci z něj plynoucí soud nebere v potaz a nezahrne ho do konečného názoru na skutkový stav věci. 86 c) V rozporu s právem na spravedlivý proces považuje Ústavní soud situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá žádná vzájemná korespondence mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. 87 Je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež by z nich měly vyplývat objektivní nesoulad, jedná se zcela jasně o porušení práva na spravedlivý proces. Provedené důkazy musí být náležitě reprodukovány. Tak, jak uvádí Ústavní soud v jednom z mnoha nálezů, nezbytným předpokladem ke správnému a ústavně konformnímu hodnocení důkazů je takové nakládání s důkazy, že informace z něho vytěžená zůstane bez jakéhokoliv dalšího vlivu nezměněná a jako taková se pak promítne do konečného hodnocení situace soudem. V řízení před Ústavním soudem není možné dovolávat se nových skutkových zjištění. Zcela jasně k tomu slouží jiný právní institut a to žaloba na obnovu řízení. Ústavní soud se touto problematikou zabýval ve svých nálezech. I přesto však ústavní soud v některých svých rozhodnutích považoval za nutné tuto zásadu vztáhnout i k mimoskutkovým oblastem včetně zásadních námitek právní povahy. Nelze totiž obecným soudům vytýkat, že vinou účastníka (vědomou i nevědomou) nedošlo k přezkumu důkazu, jež by disponovaly silou zvrátit rozhodnutí. Objeví-li se nějaké takové důkazy, obecné soudy pak jsou povinny rozhodnout o žalobě na obnovu řízení a je-li důvodná, věc znovu otevřít a provést nové dokazování. Zamítnou-li však obecné soudy takovou to žalobu, ačkoliv zdá se býti důvodná, je na řadě ústavní stížnost za dodržení obecně platných podmínek pro její podání. Tedy musí se jednat o pravomocné rozhodnutí obecného soudu o zamítnutí žaloby na obnovu řízení. Z analýzy rozhodnutí Ústavního soudu zcela jednoznačně vyplývá, že se soustředí v přezkumu rozhodnutí obecných soudů (či jiných orgánů veřejné moci) na procesní stránku věci. Zásah Ústavního soudu je tak odůvodněn jen v případě, kdy bylo porušeno 86 Srov. např. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. nebo Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2001. sp. zn. III. ÚS 190/01. 87 srov. např. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97. 53 právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Jak uvádí V. Ševčík je Ústavní soud tedy povolán především k tomu, aby dbal o procesní čistotu soudního řízení. 4.5 Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu O judikatuře obecně Závaznost rozhodnutí soudů v kontinentálním právním systému je, a zřejmě i nadále bude, velkým konfliktem mezi praktickou a teoretickou částí právního systému. V právním systému České republiky, stejně jako ve zbytku zemí kontinentální Evropy, ,,je soudce vázán při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. (...) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu."88 Uvedené znění článku Ústavy je vyjádřením Montesquieho zásady dělby moci v demokratickém státě, v němž se všechny tři složky veřejné moci vzájemně vyvažují a kontrolují. Na této zásadě je postavena i Ústava České republiky. Parlament má tedy zákony schvalovat, vláda a úřady provádět, a soudy jim mají poskytovat ochranu. ,,Reálné fungování systému veřejné moci v parlamentní demokracii ovšem provází a z povahy věci nepochybně musí provázet celá řada modifikací této základní (výchozí) teze, přičemž je nutné v dané souvislosti zohlednit nejen racionální, ale především primárně již historickou genezí systému veřejné moci jejím jednotlivým částem dané určující hledisko."89 Montesquieho zásada dělby moci, ačkoliv jako nosná zásada ústav mnoha zemí zcela nepřekonatelná, naráží v reálném životě na řadu problémů. Legislativní moc jako tvůrce zákonů nedokáže pružně reagovat na změnu všech mezilidských a společenských vztahů, jejichž tvorba (a zároveň destrukce a zánik) je v době probíhající Vědeckotechnologické revoluce natolik rychlá, že skutečně není možné, aby právní řád v demokratických zemích (kde musí probíhat diskuse o veřejných tématech) dokázal přesně reflektovat všechny změny ve společnosti. Deficit pružnosti a rychlosti zákonodárných těles je nutné vyrovnávat v konkrétních případech korektně juristicky odůvodněným a 88 Čl. 95 Ústavy ČR 89 Hanuš, L. K míře závaznosti soudní judikatury. Právní rozhledy, 2007, č. 16, s. 576. 54 právně přijatelným soudním rozhodnutím, jež může svým významem přesahovat hranice jedné konkrétní kauzy. ,,V závislosti na míře obecnosti skutkové podstaty dochází totiž k tomu, že soudce, a zejména především odpovědný a svědomitý soudce, jakožto orgán právo aplikující, je spolutvůrcem práva ve smyslu jeho (korektního) dotváření. To je rovněž a především odvislé od jazykové stránky (výrazy, pojmy, termíny a jejich skladebné konfigurace) a formálního utřídění právního předpisu, a dále jeho sdělnosti nikoliv toliko formální, nýbrž i materiální, tj. věcné logické přesnosti, srozumitelnosti a určitosti."90 Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu je jednou z nejobtížnějších otázek týkajících se řízení před Ústavním soudem. Stále není vyřešen vztah rozhodnutí Ústavního soudu a jeho dopady pro legislativní činnost zákonodárce pro futoro.91 Velká polemika v odborné veřejnosti vede se na téma, zda je závazný celý nález nebo jen jeho výrok, a takto bychom mohli pokračovat směle dále. Závaznost rozhodnutí není problémem v případě tzv. negativního zákonodárství. Přezkoumává-li Soud soulad právních předpisů s Ústavou v rámci abstraktní kontroly ústavnosti, nedochází zde k žádnému problému vzhledem k závaznosti rozhodnutí. Ústavní soud jednoznačně disponuje pravomocí zrušit právní předpis, který je podle jeho názoru v rozporu s Ústavou či jiným zákonem se sílou zákona ústavního.92 Neexistují zde žádné strany sporu, jejichž zájmy by šly proti sobě. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu ve věci zrušení zákona nebo jiného právního předpisu je tedy absolutní.93 Situace je však problematičtější co se týče konkrétního přezkumu. Tedy situace, kdy fyzická nebo právnická osoba podá ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci. Zde tedy stojí proti sobě onen orgán, který měl občana poškodit a stěžovatel. Ústavní soud je v České republice výlučným soudním orgánem ochrany ústavnosti a autoritativním tvůrcem sekundárních právních norem, známějších spíše jako nálezy. Proti rozhodnutí 90 Tamtéž s. 576 91 Kühn, Z. Je Parlament ČR vázán odůvodněním nálezů Ústavního soudu ČR?. Právník, 2000, č. 8, s. 721 a násl. 92 Čl. 87 Ústavy ČR 93 Nálezy, jimiž se ruší právní předpis dle čl. 87 Ústavy jsou prameny právy a jejich normativista je neoddiskutovatelná. Nejsou individuálními právními akty a mají stejnou sílu jako zákony. 55 Soudu neexistuje opravný prostředek, jeho rozhodnutí je tak konečné a nepodléhá žádné vnitrostátní kontrole. Obecné soudy jsou vázány rozhodnutím jak dle Ústavy94 , tak dle OSŘ95 . OSŘ výslovně stanoví, že ,,bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení a novému rozhodnutí, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu." V nálezu sp. zn. II. ÚS 156/9596 se Soud otázkou závaznosti zabýval, avšak neodpověděl na otázku, zda je zákonodárce vázán výrokem pouze v případě konkrétní napadené a zrušené normy a nebo zda je tímto výrokem Soudu vázán i při další legislativní činnosti do budoucna. V kontinentálním právním systému je judikatura pramenem práva jen neoficiálním. Všichni právníci judikaturu nejvyšších soudů, jejichž úkolem je judikaturu sjednocovat, respektují, formálně však pramenem práva není. Je situace jiná u rozhodnutí Ústavního soud jako orgánu ochrany ústavnosti? A pokud není, měla by se jím stát? Bylo mnohokrát uvedeno, že Ústavní soud není vrcholem soustavy soudů, ale stojí mimo ni, přesto však má moc zasáhnout do života běžných občanů a ovlivnit rozhodnutí obecných soudů. Dělo se tak hlavně po revoluci v souvislosti s restitucemi, které se týkaly jednotlivců, ale rozhodnutí Ústavního soudu s jejich problémy spjatá měla vliv na další stovky rozhodnutí různých typů úřadů a jiných veřejných orgánů. Rozsah závaznosti V případě rozsahu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu můžeme tyto účinky rozdělit na tři skupiny: účinky res iudicata, účinky erga omnes, účinky rovnající se účinkům zákona.97 94 Čl. 83 a 87 Ústavy ČR 95 § 226 OSŘ 96 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95. 97 Wagnerová, E. Ústavní soudnictví, Praha: Linde Praha, a.s., 1996, s. 78. 56 Účinky res iudicata ztělesňuje tzv. formální právní moc. Znamená to samé jako u rozhodnutí obecných soudů, a to, že proti pravomocnému rozhodnutí se nelze odvolat. Závaznost rozhodnutí tak existuje v této věci jak pro strany sporu, ale také pro státní orgány. Účinek res iudicata sice není vždy v zákonech o ústavních soudech explicitně zmíněn, existuje však názor, že tento účinek je dovoditelný z principu právního státu. Smyslem institutu právního státu, stejně jako institutu res iudicata, je navození právní jistoty. Zákon o Ústavním soudu zmiňuje princip res iudicata ve svém ustanovení § 35 odst. 1: ,,Návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem," v odstavci druhém pak princip litispendence: ,,Návrh je nepřípustný i v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná; podal-li jej oprávněný navrhovatel, má právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník." K překážce rei iudicatae Ústavní soud vydal řadu nálezů: např. sp. zn. Pl. ÚS 9/01, II. ÚS 241/01, Pl. ÚS 11/00.98 Čl. 89 odst. 2 Ústavy říká: ,,Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby." Gramatický výklad tohoto článku Ústavy jednoznačně navozuje dojem, že všechna vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu mají bez dalšího závaznost všeobecnou, můžeme tedy říci erga omnes. Problém, jak jsem již uvedl výše, nevyvstává v případě abstraktní kontroly, neboť právní předpis, který působí erga omnes a je zrušen nálezem Ústavního soudu, přestává být právním předpisem pro všechny. Jako takový je nález o jeho zrušení závazný pro všechny subjekty. Z. Kühn zaujímá k této problematice jasné stanovisko a uvádí, že ,,v případě, zruší-li Ústavní soud právní předpis nebo jeho část, je nesporná závaznost zrušení právního předpisu, a to erga omnes."99 Jinak je tomu u ústavních stížností, jež mají docílit individuální spravedlnosti. Právě tato funkce ústavních stížností je největším problém v pochopení čl. 89 Ústavy, neboť snaží-li se Ústavní soud o nápravu křivd učiněných obecnými soudy v konkrétní věci, není zcela jasné, proč by toto rozhodnutí mělo být závazné všeobecně pro všechny. 98 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/01. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 241/01. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/00. 99 Kühn, Z. K otázce závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Právník, 2001, č. 9, s. 865. 57 Nález vs. usnesení Zákon o Ústavním soudu ve svém ustanovení § 54 určuje, že Ústavní soud rozhoduje ve věci samé nálezem, v ostatních věcech usnesením. I v případě těchto dvou typů rozhodnutí se liší jejich závaznost. Tak jak vyplývá již u uvedeného ustanovení, ,,nález je zvláštním typem rozhodnutí justičního orgánu,"100 jímž Ústavní soud dospívá k nálezu objektivní pravdy. Usnesením rozhoduje soud hlavně procesní otázky. Co se týče závaznosti nálezu, existuje na tuto problematiku poměrně široká škála názorů. Například A. procházka se domnívá, že jsou nález i usnesení závazné stejnou měrou, a to jak ve výroku, tak v odůvodnění. Dle A. Procházky jsou také závazné absolutně. Argumentuje absencí jakéhokoliv opravného prostředku proti oběma institutům. P. Holländer zase zastává názor, že v rámci abstraktní kontroly jsou závazné obě části nálezu, a to výrok i odůvodnění. Svůj názor podepírá argumentem, že v případě, kdy by v odůvodnění nebyla uvedena ústavně konformní argumentace, Ústavní soud by tak mohl opustit princip judicial self restraint a v případě sebemenší možnosti ústavně rozporné interpretace napadeného předpisu jej zrušit, což se jeví jako postup nekorektní a jdoucí špatným směrem. 101 V. Mikule a V. Šimíček pak uzavírají problematiku s tím, že právní názory Ústavního soudu se mohou a musí prosazovat ,,jen silou argumentů, myšlenkovou přesvědčivostí a souladem s obecně uznávanými hodnotami." V otázce usnesení a jejich závaznosti je zřejmě největším problémem jejich nepublikovanost. V případě, že bychom chtěli, aby byla usnesení závazná, bylo by nezbytné, považujeme-li Českou republiku za právní stát, aby tato rozhodnutí soudního orgánu byla publikována. Jak se může někdo řídit něčím, s čím nemá možnost se seznámit? Stejně jako např. V. Šimíček nebo Z. Nocarová i já se připojuji k názoru, že čl. 89 odst. 2 Ústavy je aplikovatelný na nálezy, ale v případě usnesení tomu tak být nemůže. 100 Nocarová, Z. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. Praha : Vysoká škola aplikovaného práva, s. r. o., 2006, s. 40. 101 Holländer, P. Role Ústavního soudu při uplatňování Ústavy v judikatuře obecných soudů. In Sborník z konference ,,Ústava ČR po pěti letech", Brno: Masarykova univerita v Brně, 1999, s. 21. 58 Jen výrok nebo i odůvodnění? Rozhodnutí Ústavního soudu má, stejně jako každé jiné rozhodnutí obecného soudu, dvě části: výrok, rozhodnutí. Již od počátku činnosti Ústavního soudu v devadesátém třetím roce panuje i mezi zkušenými juristy rozdílný názor na to, do jaké míry je závazný názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění. Odborná veřejnost se tak v této věci rozdělila na dva podobně stejné tábory, z nichž jeden tvrdí, že je závazný celý nález a druhý razí názor, že závazný je pouze výrok. Dlužno přiznat, že pro oba názory existují pádné argumenty. Například V. Šimíček zastává názor, že jak v případě abstraktní, tak v případě konkrétní kontroly ústavnosti je závazný pouze samotný výrok rozhodnutí. V. Šimíček dále uvádí: ,,V řízení o kontrole norem je obecně zásadně závazná výroková část nálezu, nosné důvody a odůvodnění, na kterých tento výrok spočívá. Odůvodnění nálezu je neoddělitelně spjato s jeho výrokem a právě (jen) v jeho rámci musí být vykládáno. Význam odůvodnění proto spočívá v tom, že v něm Ústavní soud vyloží důvody, pro které je napadená právní úprava protiústavní či nikoliv. Pokud je právní předpis zrušen, je závaznost takovéhoto nálezu neoddiskutovatelná. Pokud je návrh zamítnut, je pro všechny adresáty této úpravy závazný ústavně konformní výklad napadeného právního předpisu, provedený Ústavním soudem. Odůvodnění vyhovujícího (zrušujícího) nálezu Ústavního soudu je významné především pro normotvůrce, který zpravidla musí připravit novou právní úpravu."102 102 Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2005, s. 291.Tímto problémem se také zabýval Z. Kühn. Reagoval na rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 13/99 ze dne 15. září 1999 o zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud vyňal z osobního rozsahu zákona soudce z důvodů protiústavnosti omezení nezávislosti soudců. Parlament nicméně rozhodnul 9. listopadu 1999 a soudcům plat za druhé pololetí roku 1999 opět odebral. Otevřela se tak otázka závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu tentokrát ve vztahu k zákonodárci pro futuro. Z. Kühn zaujímá jednoznačný postoj, kdy kritizuje takovouto ,,válku Ústavního soudu a Parlamentu," a poukazuje na to, že takovéto konflikty by ve státě respektujícím právo a dělbu moci 59 Zřejmě nejschůdnější cestou, a jak už to tak bývá také zlatou střední cestou, jež se skutečně jeví jako nejlepší, je závaznost tzv. ,,nosných důvodů" uvedených v odůvodnění. Zřejmě všichni se shodnou na tom, že je závazný výrok rozhodnutí Ústavního soudu. Otázka tedy stále setrvává u odůvodnění. Princip ,,nosných důvodů" řeší tuto problematiku vskutku šalamounsky: Závazné se stávají pouze nosné důvody odůvodnění (ratio decidendi), tj. právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu. Jak již bylo řečeno, s tímto nesouhlasí V. Šimíček, jež považuje odůvodnění nálezu za jeho nedělitelnou součást a také v jeho duchu musí být výrok vykládán. Za závazný však považuje pouze výrok. vznikat neměly. Svůj článek autor uzavírá názorem, že v případě, že chceme-li, aby ústavní systém a dělba moci v České republice fungovaly efektivně, je naprosto nezbytné, aby se Parlament ČR ve své činnosti podřídil názorům uvedených v odůvodněních Ústavního soudu. Kühn, Z. Je Parlament ČR vázán odůvodněním nálezů Ústavního soudu ČR?. Právník, 2000, č. 8, s. 721 an. 60 5 Závěr Lidská práva, jež požívají té výsady, že jsou zakotvena v Listině se silou ústavního zákona, se po pádu totality stala důležitou a diskutovanou součástí života celé společnosti. Staly se také jedním z hlavních, bylo by však chybou tvrdit, že jediným důvodem k pádu totalitních režimů ve střední a východní Evropě. Za posledních dvacet let nabyly v českém ale i evropském prostoru na významu a jsou jedním ze základních stavebních pilířů západního civilizačního okruhu. V případě ochrany práv občanů České republiky z pohledu celého právního systému jednoznačně hrají hlavní roli soudy, myšleno soudy obecné, které stojí v první linii a k občanovi nejblíže. Ačkoliv se české soudy stále uspokojivě nevypořádaly s dědictvím z dob totality, především po personální stránce, staly se skutečně nezávislými a nestranými arbitry sporů a důstojným třetím článkem v systému dělby veřejné moci. Jejich role stejně jako role veřejného ochránce práv je zcela nezastupitelná v právním systému České republiky jako právního státu. Ústavní soud České republiky, tak jak bylo řečeno v úvodu této práce, začínal své působení v roce 1993 bez jakýchkoliv historických zkušeností a s nevýraznou historickou kontinuitou na Ústavní soud ČSFR a Ústavní soud ČSR. Federální ústavní soudnictví nestihlo, díky délce své existence, v podstatě nijak významněji zasáhnout do vývoje. Návaznost na činnost prvorepublikového soudu mohla se jeviti reálnou snad jen skalním právním optimistům. Ústavní soud České republiky tak v podstatě začal své působení na zelené louce. Přesto všechno se za nedlouhou dobu své existence stal respektovanou ústavní institucí, jež je pevně zakotvená v systému ,,brzd a rovnovah" demokratického systému České republiky. Jednoznačně se nejfrekventovanějším typem řízení před Ústavním soudem stalo řízení o ústavní stížnosti. Ačkoliv se jedná o institut velmi zneužívaný stěžovateli a jejich advokáty, vybudovala si ústavní stížnost respektované postavení mezi prostředky ochrany lidských práv v České republice. Na tomto jejím postavení nic nemění ani překážky, 61 zákonné požadavky na její podání či jiné otázky, o nichž pojednává podstatná část této práce. Lze jednoznačně vyvodit závěr, že obecné právní principy jsou pramenem práva i v zemi, která náleží do kontinentálního právního systému jakou je Česká republika. To znamená v zemi, kde jsou soudní rozhodnutí pouze neoficiálním pramenem práva. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud musí rozhodovat právě podle právních principů, na nichž stojí náš ústavní pořádek, ale jež nejsou explicitně v právních předpisech uvedeny. Ačkoliv je samozřejmě psané právo nejdůležitějším v hyerarchii pramenů práva, není možné opomenout základní právní principy a zvyklosti jako pramen práva tam, kde psané právo upravuje danou problematiku zjevně nedostatečně nebo absentuje zcela. Nezbytným pro existenci právních principů jako pramene práva je dlouhodobé užívání a povědomí široké veřejnosti jako normy lidského chování. Zásada subsidiarity a princip minimalizase zásahů v podstatě zhmotňují výlučnost řízení před Ústavním soudem a jsou zřejmě jednou z nejčastěji zmiňovaných zásad v rozhodnutích Ústavního soudu. Podstatou zásady subsidiarity je vyčerpání všech prostředků, jež zákon připouští předtím, než podáme ústavní stížnost. Jednoznačně se tak umocňuje role ústavní stížnosti, která má spočívat v ochraně těch nejzákladnějších lidských práv a má působit skutečně už jako jakási ,,záchranná brzda" systému před porušením takovýchto práv. S tím souvisí i zásada minimalizace, která dovoluje Ústavnímu soudu přezkoumávat řízení před obecnými soudy jen z pohledu ústavněprávního a lidskoprávního. Dovolání a ústavní stížnost si z hlediska teorie a právních předpisů nekonkurují a oba instituty jsou určeny ke zcela jiným účelům. Ale jak už to tak často bývá i tady praxe projevila svoje nesouhlasné stanovisko s teorií a se strohými právními předpisy a s pomocí českého advokáta vymyslela pro Ústavní soud problém, jež není zcela vyřešen doposud, alespoň co se týče názorů jednotlivých soudců Ústavního soudu. Problém souběhu ústavní stížnosti a dovolání se dostal až před Evropský soud pro lidská práva, kde bylo dáno za pravdu těm, kteří poukazovali na nejasné ustanovení v zákoně a posouzení toho, zda je ,,věc zásadního právního významu," či nikoliv, je plně v gesci Nejvyššího soudu. 62 K částečnému řešení problematické situace přispěla novela zákona o Ústavním soudu. I přesto zůstává problematika dovolání jednou z nejspornějších na půdě Ústavního soudu. V kapitole týkající se přezkumu důkazního řízení lze jednoznačně říci, že většina stěžovatelů je nespokojena s výsledkem řízení před obecnými soudy a argumentuje nepřipuštěním důkazu. Ústavnímu soudu nepřísluší takovéto dokazovaní hodnotit, jsou-li provedeny v rámci zákona a ústavního pořádku. Ústavní soud se soustředí na procesní stránku věci a dbá o procesní čistotu řízení. Po více, než patnácti letech působení Ústavního soudu na české právní scéně, je již dnes nad slunce jasné, že tato instituce si vybudovala respekt, a byť se Česká republika neřadí k zemím s Common law systémem, můžeme uzavřít kapitolu s názvem Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu tak, že judikatura Ústavního soudu precedenčním právem je, a můžeme ji považovat za všeobecně závaznou. Stejně tak nemůžeme považovat za závazný čistě jen výrok rozhodnutí, ale je potřeba aby interpretace výroku rozhodnutí vždy korespondovala s odůvodněním a právní větou v něm uvedenou. Není zkrátka možné právo vykládat jen podle písmen a vět, ale i v duchu a rámci jakýchsi vyšších hodnot, na kterých stojí ústavní pořádek České republiky. Nepřiměřený formalismus, jež je leckdy tak blízký mnoha právníků, je potřeba odložit a posuzovat konkrétní ustanovení právního řádu skrze zkušenosti z běžného života. 63 Resumé The human rights, that command the privilege of being confirmed in the Bill of Human Rights with the power of a constitutional law, became an important and discussed part in the life of the whole society after the fall of totalitarianism. They also became one of the main reasons for the fall of totalitarian regimes in the Central and Eastern Europe, although it would be inaccurate to claim it was the only reason. In the last twenty years they have gained importance in the Czech but also European setting and they are one of the essential pillars of the Western civilization. In case of protection of rights of the Czech citizens from the point of view of the whole legal system the courts play the major role, in the concrete the general courts which stand in the first line and thus closest to a citizen. Even though the Czech courts have not coped satisfyingly with the inheritance of totalitarianism, especially as for the personnel aspect, they have become independent and impartial arbiters and respectable component in the system of the division of public power. Their role, as well as the role of the ombudsman, is fully unsubstituable in the legal system of the Czech Republic as a legal state. The Constitutional Court of the Czech Republic, as it was said in the introduction to this thesis, started to work in 1993 without any historical experience and with no considerable continuity to the Constitutional Court of the Czech and Slovak Federal Republic (ČSFR) and to the Constitutional Court of the Czechoslovak Republic (ČSR). The federal constitutional judicature did not manage, thanks to the length of its existence, to step in significantly into the development and the succession to activities of the courts of the First Republic appeared real only to die-hard legal optimists. The Constitutional Court of the Czech Republic basically started to work from scratch. Despite all of that, not long after its origin, it became a respectable institution which is firmly confirmed in the system of disincentives and balance of the democratic system of the Czech Republic. 64 The proceeding for the constitutional complaint became certainly the most frequent type of proceeding at the Constitutional Court. Even though it is an institute which is abused by grievants and their advocates, the constitutional complaint built up a respectable position among the means of human rights protection in the Czech Republic. This position can not be changed by any obstructions, legal demands for its submission or other questions with which a part of my thesis deals. It is possible to draw an univocal conclusion that general legal principles are the source of the law in the country which belongs to the continental legal system as the Czech Republic does. That means in a country where the adjudications are only an unofficial source of law. The Constitutional Court, at a number of adjudications, has to adjudicate right according to legal principles on which our constitutional stability is based, but which are not explicitly present in the laws. Even though the written law is the most important one in the hierarchy of the sources of law, it is impossible to neglect the essential legal principles and habits as the source of law where the written law adjusts given problems insufficiently or where the written law is completely absent. The long-term use and public awareness as the norm of human behavior is indispensable for the existence of legal principles as the source of law. The principle of subsidiarity and the principle of minimization of interference basically objectify the exclusivity of legal proceedings at the Constitutional Court and they are probably one of the most frequently mentioned principles in adjudications of the Constitutional Court. The essence of the subsidiarity principle is a using up of all means which the law allows before we submit a constitutional complaint. Thus the role of the constitutional complaint is univocally raised, it is the role that lies in the human rights protection and is supposed to work as an emergency brake of the system so as not to infringe such rights. To that the principle of minimization is related, too. It allows The Constitutional Court to examine proceedings at general courts only from the point of view of the constitutional law and human rights. The appeal and the constitutional complaint do not compete with each other from the point of view of the theory and legal regulations and both institutes are meant for 65 different reasons. Nevertheless, as it often is, even in here the practise expressed its not approving stand with the theory and plain legal regulations and with the help of a Czech advovate it made up a problem for the Constitutional Court which has not been solved yet, at least as for the opinions of the judges of the Constitutional Court. The problem of the concurrence of the constitutional complaint and the appeal got even to the European Court of Human Rights where it was agreed with those who pointed out unclear regulations in the law and that examination of whether it is or not a matter of essential legal significance is not fully in the might of the Supreme Court. An amendment to the Constitutional Court contributed partially to the solution of the problematic situation. In spite of it the problem of the appeal remains one of the most disputable problems at the Constitutional Court. In the chapter dealing with the review of the evidence rules at the general courts we can say most grievants are not satisfied with the result of the trial at general courts and they argue by the inadmissible evidences. If it is made legally and constitutionally, it is not for the Constitutional Court to judge such evidence proceedings. Constitutional Court focuses on the problems of proceeding and it protects the purity of proceeding. After more than fifteen years of the existence of the Constitutional Court at the Czech legal stage, it is obvious that this institution built up respect and even though the Czech Republic does not belong among countries with the Common law system, we can close the chapter titled Obligatory character of adjudications of the Constitutional Court with a conclusion that the practise of the Constitutional Court is a precedent law and we can regard it as generally obligatory. Also we can not regard the statement of an adjudication itself as obligatory, it is necessary that the interpretation of the adjudication corresponds with the substantiation and the legal statement brought up in it. It is simply not possible to interpret the law merely according to letters and sentences, but also by the spirit of law and higher principles on which the constitutional stability of the Czech Republic is based. Inadequate formalism, which is often close to many advocates, needs to be put away and particular provisions of the legal system need to be judged through the experience of the ordinary life. 66 Prameny Literatura: Dančák, B. Šimíček, V. Deset let Listiny základních práv a svobod v právním řádu České republiky a Slovenské republiky. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2001. Dostál, M. Ústavní soud ČR v letech 1993-2000. Praha: Linde Praha, a.s., 2003. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2001. Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2006. Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001. Gerloch, A. Řízení před Ústavním soudem. Praha: Prospektrum Praha, 1996. Gerloch, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství A. Čeňka, 2001. Hanuš, L. Právní argumentace nebo svévole? Praha: C. H. Beck, 2008. Hlavsa, P., Stavinohová, J. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita, 2003. Klíma, K. Ústavní právo. 3. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství A. Čeněk, s.r.o., 2006. Klíma, K. Praktikum českého ústavního práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005. Klíma, K. Státověda. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006. Klíma, K. Sborník z konference ,,Interpretace práva ústavními soudy", Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2001. Kysela, J. Sborník z konference ,,Zákon o Ústavním soudu po 13 letech", Praha: Eurolex Bohemia, 2006. Man, V. Schelle, K. Základy ústavního práva České republiky. Praha: EUROLEX BOHEMIA, a.s., 2006. Mikule, V., Sládeček, V. Ústavní soudnictví a lidská práva. Praha: Nakladatelství Hugo Grotia, a.s., 1994. Nocarová, Z. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu České republiky. Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, s.r.o., 2006. Pavlíček, V. a kol. Občanská a lidská práva. Praha: ALEKO Praha, 1991. 67 Pavlíček, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl Práva a Svobody. 2. doplněné a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2003. Rázková, R. Dějiny právní filozofie. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998. Schelleová, I. a kol. Civilní proces. Praha: Eurolex Bohemia, a.s., 2006. Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007. Sládeček, V. Ústavní soudnictví. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. Ševčík, V. Právo a ústavnost v České republice. Praha: Eurolex Bohemia, s.r.o., 2002. Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2005. Šimíček, V., Dančák, B. Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000. Šišková, N. Dimenze ochrany lidských práv v EU. Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2003. Šturma, P. Mezinárodní a evropské mechanismy v oblasti lidských práv. 2. doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003 Prameny z odborných periodik: Blahož, J. Vznik a počátky ústavního soudnictví. Právník, 1995, č. 5, s. 419-445 Hanuš, L. Jsou obecné právní principy pramenem práva v právním řádu ČR? Právník, 2007, č. 1, s. 1-12 Hanuš, L. K míře závaznosti soudní judikatury. Právní rozhledy, 2007, č. 16, s. 575-582 Hanuš, L. Ústavněprávní vady důkazního procesu z pohledu judikatury Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2006, č. 18, s. 647-653 Kühn, Z. K otázce závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Právník, 2001, č. 9, str. 856-887 Kühn, Z. Jsou právní principy a soudcovská rozhodnutí pramenem práva? Časopis pro právní vědu a praxi, 2001, č. 3, s. 236-245 K Kühn, Z n, Z. Význam proměny soudcovské ideologie aplikace práva ve světle ústavní judikatury let 1993-2003, Právní rozhledy, č. 4, s. 123-129 Kühn, Z. Nová koncepce normativity judikatury obecného soudnictví na pozadí rozhodnutí Ústavního soudnictví. Právní rozhledy, 2001, č. 6, s. 265-269 Mikule, V., Sládeček, V. O závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Bulletin advokacie, 1995, č. 8, str. 35-47 Novak, M. Ústavní soud mezi právem a politikou. Právník, 2001, č. 5, s. 421-439 68 Sládeček, V Nástin vývoje ústavního soudnictví na území Československa (a České republiky). Právní rozhledy, 1998, č. 11, s. 544-548 Sládeček, V. K jednomu aspektu práva na spravedlivý proces: judikatura evropská a česká. Právní rozhledy, 1996, č. 9, s. 397-401 Ševčík, V. Ústavní soudnictví v praxi. Bulletin advokacie, zvláštní číslo, 1999 Ševčík, V. Ústavní soud a soudy obecné, pokus ovymezení vzájemných vztah. Bulletin advokacie, 1997, č. 5, s. 7-24 Ševčík, V. Některé problémy ústavnosti v českých soudních řádech. Právník, 1995, č. 7, s. 624-641 Telec, I. Právní principy a některé jiné věci. Právník, 2002, č. 6, s. 621-633 Právní předpisy: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu Zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích Zákon č. 90/195 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny Zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu Zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců Judikatura: Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 2/08 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 42/00 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 4/09 69 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 16. 1. 1996, sp. zn. III. ÚS 16/96 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 4. 1996, sp. zn. II. ÚS 15/95 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. IV. ÚS 204/96 Nález Ústavního soud ČR ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. IV. ÚS 466/97 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. I. ÚS 399/01 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/00 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/00 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 31.N 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 18/98 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 254/04 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26. 4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 34/96 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 238/96 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS. 23/93 Nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2001. sp. zn. III. ÚS 190/01 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/01 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 241/01 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/00 Rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2002 ve věci Běleš a spol. proti České republice, sp. zn. 47273/99 70 Rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2003 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, sp. zn. 46129/1999 Internetové stránky: www.concourt.cz www.echr.coe.int www.euroskop.cz www.euro-ombudsman.eu.int www.ochrance.cz 71