MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky Historie a současnost židovství s přihlédnutím ke specifikům kraje Vysočina Diplomová práce Brno 2009 Vedoucí diplomové práce: Vypracoval: Mgr. Lenka Gulová Ph. D. Lenka Trojanová Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen prameny uvedené v seznamu literatury. Brně dne 16.května 2004 Lenka Trojanová Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Lence Gulové za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěla k vypracování této diplomové práce. Dále děkuji paní PhDr. Marii Ripperové, panu Janu Prchalovi a všem pracovníkům městských úřadů a muzeí v bývalých židovských Jihlavských městech za poskytnuté informace a konzultace. Také bych ještě ráda poděkovala paní Urbanové, Kupské a Wachtlové za poskytnuté rozhovory. Obsah ÚVOD............................................................................................... ...................... 7 1. DĚJINY ŽIDOVSKÉHO NÁRODA............................................................... 9 1.1 Od biblického období.............................................................................. 9 1.2 Židovské dějiny v českých zemích.......................................................... 10 1.3 Smutná doba 2. světové války................................................................. 12 1.4 Současnost židovského národa................................................................ 18 1.5 Nástin Judaismu....................................................................................... 18 2. DĚJINY ŽIDOVSKÝCH OBCÍ JIHLAVSKA A OKOLÍ............................ 26 2.1 Židovské náboženské obce Jihlavska....................................................... 26 2.1.1 Jihlavské židovské ghetto........................................................ 26 2.1.2 Židovská čtvrť v Batelově....................................................... 34 2.1.3 Malé židovské ghetto v Brtnici................................................ 37 2.1.4 Židovské ghetto v Polné......................................................... 40 2.1.5 Židovská obec v Puklicích...................................................... 48 2.1.6 Židovská komunita v Telči...................................................... 49 2.1.7 Židovské ghetto v Třešti.......................................................... 52 2.1.8 Židovské osídlení ve Větrném Jeníkově.................................. 54 2.2 Okolní židovské náboženské obce........................................................... 56 2.2.1 Židovská komunita v Havlíčkově Brodě.................................. 56 2.2.2 Židovská komunita ve Světlé nad Sázavou............................ 57 2.2.3 Židovská čtvrť v Humpolci..................................................... 59 2.2.4 Třebíčské židovské ghetto....................................................... 61 2.2.5 Velkomeziříčské židovské ghetto............................................. 66 2.2.6 Vzdálenější Židovské náboženské obce, spolky a významná místa.............................................................................................. ... 74 3. VLIV 2. SV. VÁLKY NA ZDEJŠÍ ŽIDOVSKOU OBEC............................. 75 3.1 Židovské obce po válce obnovené........................................................... 75 3.2 Válkou zaniklé židovské obce................................................................. 78 4. SOUČASNÝ STAV ŽIDOVSKÉ OBCE V OKOLNÍCH MĚSTECH JIHLAVY............................................................................................ .............. 82 5. VÝZKUMNÁ ČÁST......................................................................................... 84 5.1 Cíl výzkumného šetření........................................................................... 84 5.2 Metodologie a sběr dat............................................................................. 85 5.3 Charakteristika výzkumného vzorku....................................................... 85 5.4 Stavba rozhovoru..................................................................................... 86 5.5 Postup při zpracování dat......................................................................... 87 5.6 Analýza rozhovorů................................................................................... 88 5.6.1 Konec židovství na Jihlavsku aneb na Jihlavsku bylo hodně židovských obyvatel, ale dnes tu žádní Židé nežijí........................... 91 5.6.2 Ani hrůzná doba holocaustu nedokázala lidi poučit a změnit jejich myšlení............................................................................................ .. 103 5.7 Axiální kódování...................................................................................... 105 5.7.1 První paradigmatický model................................................... 106 5.7.2 Druhý paradigmatický model................................................. 108 5.8 Interpretace zjištěných skutečností.......................................................... 109 ZÁVĚR.............................................................................................. ..................... 112 RESUMÉ............................................................................................. ................... 114 SUMMARY............................................................................................ ................ 114 POUŽITÁ LITERATURA................................................................................... 115 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................. .. 122 PŘÍLOHY Úvod Téma své diplomové práce jsem si vybrala na základě svého zájmu o tuto problematiku. Jihlava a její blízké okolí bývalo hojně osídleno židovskými obcemi, které měly vliv nejen na rozvoj obchodního průmyslu v této oblasti. Byla zde velmi rozšířena židovská kultura se vším, co k ní patří. Obce mívaly své modlitebny, rabíny, učitele, rituální lázně, místa posledního odpočinku. Slavily své svátky, pořádaly bohoslužby, obřady, oslavy a další obyčeje pro ně typické. Dnes jako by se po nich zem slehla. Zůstala jen památná místa, ruiny hřbitovů, zdevastované synagogy a památníky obětem. Města, kde dodnes jsou k vidění modlitebny, synagogy, hřbitovy a části židovských obcí v dobrém stavu, si této kulturní památky cení. Od doby okupace vše jako by zem pohltila. Někde nejsou k vidění už žádné stopy po životě Židů. Život židovských obcí na našem území nebyl nikdy jednoduchý. Od pradávna byly zužovány omezeními, zákazy, příkazy a poplatky za to, že tu smějí žít. Častokráte byli židovští občané vyhnáni z měst. Museli opustit své domy, majetek. S prázdnou odejít jinam a zase nanovo vybudovat své zázemí. Místnímu křesťanskému obyvatelstvu vždy jejich přítomnost do jisté míry vadila. Stěžovali si, protestovali. Židé pak hledali útočiště u vrchnosti, za které museli vždy draze zaplatit. Nepokoje mezi křesťanským a židovským obyvatelstvem trvaly s přestávkami celou etapu židovské historie u nás. Děsivým mezníkem se však stalo období 2. světové války. Období nesvobody a omezování. Etapa vlády Adolfa Hitlera a započetí plnění nacistické ideologie. Byla to doba hromadných transportů, násilí, vražd, genocidy, holocaustu a rasového teroru. Životem za tuto krvavou éru zaplatilo 6 milionů Židů. Děsivý způsob řešení židovské otázky došel svého úspěchu. Nastala série transportů do koncentračních táborů. Odváženy byly děti, dospělí i staří. Vše museli opustit a odejít téměř s prázdnou. V koncentračních táborech už jim nepatřilo nic, ani jejich vlastní život. Bylo to otřesné místo (nedostačující hygiena vedoucí k epidemiím, podvýživa, pracovní přetěžování, duševním vyčerpání a chybějící lékařská péče). Nacisté se nadto snažili před světem vypadat jako dobrodinci a koncentrační tábor Terezín byl propagován jako město, které vůdce daroval Židům. V největším likvidačním táboře Osvětim už fungovaly plynové komory, v kterých zahynuly tisíce židovských občanů. Židé byli postupně zbaveni svých práv, soustředěni na jednom místě a nakonec masově vyvražděni. Z mnoha židovských obyvatel dnes zbyly jen děsivé seznamy umučených a zavražděných lidí. Adolf Hitler ve své knize Mein Kampf zaznamenává své nemilosrdné myšlenky: „...silnější rasa vyžene slabší rasy, protože životní pud ve své konečné formě překoná nesmyslné zábrany tak zvané humanity jednotlivců, aby připravil cestu pro humanitu přírody, která ničí slabé, aby postoupila jejich místo silným.“ V mé práci mě zajímal pohled pamětníků židovského původu na tento smutný fakt dějin. Práci jsem rozdělila na dvě části – teoretickou a empirickou. V první kapitole teoretické části se nejdříve zabývám dějinami Židů od biblického období, poté jejich příchodem na české území, obdobím protektorátu a současností židovského národa. Také nastiňuji kulturu Judaismu. V dalších kapitolách se zabývám historií a současností židovských obcí v Jihlavském kraji a jeho okolí. Konkrétně jsou to obce: Jihlava, Batelov, Brtnice, Polná, Puklice, Telč, Třešť, Větrný Jeníkov, Havlíčkův Brod, Světlá nad Sázavou, Humpolec, Třebíč, Velké Meziříčí. Ve výzkumné části jsem se již zaměřila přímo na pamětníky, kteří prožili období 2. světové války. Mým výzkumným cílem bylo zjistit, kam zmizelo židovství, kterého dříve na Jihlavsku bylo hodně. Co bylo tou hlavní příčinou zániku židovské kultury na tomto území. Co vše židovský lid musel prožít. Jak se dnes k tomu členové bývalých zdejších židovských obcí staví. Odpovědi jsem zjišťovala pomocí výpovědí pamětníků. Výsledky mého šetření jsem popsala v závěrečném shrnutí výzkumu. 1. Dějiny židovského národa 1.1 Od biblického období Zmínky o prvních židovských dějinách nám sdělují nejstarší biblické texty zvané Pět knih Mojžíšových (hebrejsky Tora, řecko-latinsky Pentateuch čili Pětiknížní). Je to především První kniha Mojžíšova, nebo též Genesis (hebrejsky Berešit - Na počátku). Popisuje stvoření světa Bohem, osudy praotců židovského národa Abraháma, Izáka, Jákoba (,,Izrael'', hebrejsky znamená ,,Bůh bojuje, Bůh vládne'') a Josefa a jejich pouť zeměmi Předního východu. Židé odvozují svůj původ od Abraháma, který dostal od Boha příkaz vyjít z Uru v Chaldeji do země zaslíbené, kterou mu Bůh ukáže. Hladomor vyhnal národ do Egypta, kde se později dostali do otroctví. Z područí je vyvedl Mojžíš (ze staroegyptštiny a znamená „narozený, zrozený syn“, hebrejsky Moše), zakladatel židovského náboženství - judaismu. Během čtyřicetiletého putování pouští se Hospodin zjevil Mojžíšovi na hoře Sinaj a jeho prostřednictvím dal Izraeli na kamenných deskách vyryté své učení (Tóru). Kolem r. 1280 př. n. l. je přivedl zpět do Země zaslíbené – Kenaánu, podle Jákoba zvané Izrael. Hlavním písemným dokladem o nich je Bible. Izraelské kmeny se postupně usazovaly a zabývaly pastevectvím, zemědělstvím a řemesly. To vedlo ke vzniku izraelského království v čele s vojevůdcem Saulem (1020-1000 př.n.l.). Po jeho smrti se králem stává David (1000-960 př.n.l.), který izraelské kmeny sjednotil. Hlavním městem byl zvolen Jeruzalém. Jeho nástupcem se stal jeho syn Šalomoun (960-922 př.n.l.), který vystavil Jeruzalémský chrám. Uvnitř izraelského království byly rozpory mezi severní a jižní částí země, které vyvrcholily odtržením severní části. Vznikla tak dvě království – jižní judské s hlavním městem Jeruzalémem a severní izraelské, jehož hlavním městem se stalo Samaří. Izraelské království zaniklo r. 721 př.n.l. dobytím hlavního města Asyřany. Judské království zaniklo dobytím Jeruzaléma Babylonskou říší (r. 578 př.n.l.). Část obyvatelstva byla odvlečena do Babylónie a po jejím rozpadu jim byl umožněn návrat do země. Zaniklé království však obnoveno nebylo. Nejvíce se vrátilo obyvatel Judeje, odtud název znovu obývané oblasti Judea. V roce 63 př.n.l. dobyli Jeruzalém Římané a došlo k začlenění Judeje do říše římské. Roku 40 př.n.l. byl Římany jmenován král Herodes. V té době působil v Galileji a Judeji i Ježíš z Nazaretu. Po jeho smrti se začaly utvářet první křesťanské obce ze židovského a později také z nežidovského prostředí. Napětí v židovské společnosti vyvrcholilo roku 66 n.l. protiřímským povstáním, které skončilo porážkou Židů. Vypálený Jeruzalémský chrám už nebyl obnoven. Dodnes se dochovala pouze západní zeď nazývaná Zeď nářků. V příštích letech (132 – 135 n.l.) došlo k dalším neúspěšným židovským vzpourám. Židovští obyvatelé byli nedobrovolně vystěhováni ze své vlasti a rozptýleni po světe. Přistěhovali se do severní Afriky, Persie, Pyrenejského poloostrova, Balkánu, a ocitli se až v Porýní a Podunají. Postupně se rozdělili na dvě kultury sefardskou a aškenázkou[1]. 1.2 Židovské dějiny v českých zemích Nejstarší písemný doklad o přítomnosti židovských osadnících v českých zemích pochází z 9. století. Také v letech 903-906 je doložené obchodování Židů s Velkou Moravou. Některé listiny z let 965-966 potvrzují také jejich přítomnost v Praze. Též v Kosmově kronice jsou před rokem 1125 zmínky o usazování Židů a tvoření prvních židovských obcí v městech jako jsou Brno, Olomouc a Znojmo. Od 13. století přicházejí také do Jihlavy a dalších nově vznikajících měst, kde se rozvíjí obchod a řemesla. Vznikají tak kupecké osady, které podléhají panovníkovi, a ten uděluje souhlas k usazení. Obce tvořily oddělené jednotky s vlastní samosprávou. Do poloviny 13. století byl hlavním zaměstnáním Židů dálkový obchod. Počátkem 13. století dochází k výraznému omezení oblastí, které směli Židé zastávat, byl jim vyhrazen pouze obchod s penězi (lichva = půjčování peněz na úrok), a také v této době ale přichází řada protižidovských nálad vlivem křesťanství. Židé, jako zvláštní skupina obyvatel, ztrácí svoji svobodu, jsou podřízeni panovníkovi a nazýváni otroky nebo služebníky královské komory ( „servi camerae regie“). Nastává období, kdy musí platit poplatky, které se stávají jedním z hlavních příjmů panovníkova. Roku 1249 vchází v platnost první listina jihlavského městského a horního práva pečetěná Václavem I. a Přemyslem Otakarem, tehdy ještě markrabětem moravským, ve které se kromě jiného židovským občanům zakazuje pohlavní styk s křesťany. Přemysl Otakar II. také vydává roku 1262 zákoník týkající se Židovského zákonodárství v Čechách a na Moravě, který platil až do 18. století. V období vlády Václava IV. (1378-1419) nastal radikální úbytek počtu židovských obyvatel. Velikonoční pogrom v Praze z roku 1389 byl největším středověkým krveprolitím židovského obyvatelstva. Také moravský vládce markrabě Jošt nechal roku 1394 zavřít všechny bohaté židovské občany, aby mohl vymáhat výkupné. V polovině 15. století, roku 1454, byli Židé synem markraběte Albrechta, českým králem Ladislavem Pohrobkem, vypovězeni z moravských královských měst s výjimkou Prahy a Kolína. Byl také učiněn pokus o vypovězení Židů z Čech vůbec. Byli tedy vykázáni z Brna, Znojma, Olomouce, Uničova a Jihlavy. V těchto městech mohli pobývat pouze krátkodobě a výjimečně, a tak se usazovali ve venkovských obcích v blízkém okolí. V roce 1551 pak Ferdinand I. vydal nařízení, na základě kterého museli být Židé na oděvu označeni žlutým znamením. V 17. století v důsledku 30leté války byla narušena městská i zemědělská výroba, pro židovské obce to také znamenalo značnou sociální nejistotu. Koncem 17. století byly hlavní náplní židovského hospodářství podnikatelské činnosti a obchodování. Zařizovali si hospody, koželužny, výrobny potaše, řeznictví, různé krámy[2]. Ke konci 17. století většinu měst zachvátil mor, což se projevilo na celkovém úbytku obyvatelstva. Císař Josef I. vydává roku 1709 instrukce pro hrdelní soudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Zavedeny byly tresty ohněm, mečem, vytržení jazyka, čtvrcení zaživa, zabavení majetku a další. Židů se zde také týká pasáž, která praví, že bude vymrskán a nadobro vyhnán za hranice ten, kdo bude mít nepřípustný nemanželský poměr (konkubinát) s židem nebo židovkou. Dále pak 22. dubna vydává rozhodnutí, nařizující omezení židovského obyvatelstva a stanovuje vymezení počtu židovských domů ve městech. Familiantský zákon vydaný roku 1726 Karlem VI. pak omezuje počet Židů a ti jsou soustředěni do uzavřených čtvrtí. Na základě tohoto císařského výnosu měla být od sebe oddělena křesťanská a židovská zástavba. Židé měly být izolováni od křesťanského obyvatelstva a vystěhováni z okolí křesťanských kostelů a hřbitovů. Židovská populace tak byla soustřeďována do uzavřených čtvrtí. Dále pak právo založit rodinu měl pouze nejstarší syn. Ostatní synové museli buď zůstat svobodní, odejít do ciziny, nebo žít v úředně neuznaných svazcích. Roku 1780 do vlády nastupuje panovník Josef II. (1785-1788), který vydává Toleranční patent (vedle římskokatolické církve umožňuje další tři křesťanská vyznání – katolické, pravoslavné, protestantské). Dne 12. října 1781 je zrušena povinnost nosit žluté označení na oděvu. S přicházejícími reformami nastala řada úředních nařízení vedoucích ke germanizaci židovského lidu. Roku 1787 si Židé mění svá rodová hebrejská jména a příjmení za německá a úředním jazykem se stává němčina. Jsou povinni vést židovské matriky a zřídit základní židovskou školu, kde se vyučovalo německy. Bylo jim povoleno studium na universitách a výkon dříve zakázaných zaměstnání, což vedlo ke zlepšení sociálního postavení Židů. Roku 1848 je zrušen familiantský zákon a padají všechna středověká omezení. Jsou zrušena ghetta a také toleranční daň. Pro židovské obyvatele tak přichází svoboda pobytu a také přístup do veřejných úřadů. Díky Prosincové ústavě z roku 1867 získávají státní občanství, s tím související politickou a občanskou rovnost před zákonem a mají tak stejná práva jako ostatní občané. Následuje hojné stěhování židovských občanů do měst. V místním obyvatelstvu ale i nadále zůstalo nepřátelství vůči židovskému národu, které mnohdy vedlo k řadě protižidovských akcí. Den svátečního klidu i dny svátků byly odlišné od křesťanských, což mělo vliv na obchodní i veřejný život. Své krámy museli mít na neděli zavřeny a nalévání kořalky nebylo též dovoleno. Společenský život židovské menšiny se týkal především mužů, zatím co ženy zůstávaly v rodinném kruhu. Při společné slavnosti vystupovali odděleně od křesťanů. 1.3 Smutná doba 2. světové války Příchod nacismu Protižidovská politika patřila k základním nástrojům germanizace v českých zemích. Zakládala se na rasistické teorii o nadřazenosti německé „nordické“ rasy, na ideologii pangermanismu z poloviny 19. století a na některých prvcích učení (pojem „nadčlověk“) německého filosofa Friedricha Nietzscheho, který sám byl proti antisemitismu. Nacisty byl připraven protižidovský likvidační proces, který zahrnoval všechny občany židovského původu, nikoli vyznání – rozsudek smrti nad člověkem byl vynesen ještě dříve, než se narodil. V roce 1933 byly vybudovány německé koncentrační tábory a Židé byli prvními lidmi, kteří se v nich ocitli. Norimberské zákony Hitlerem vyhlášené roku 1935 v Norinberku tuto perzekuci židovského národa legalizovaly. Dne 30. ledna 1933 je Adolf Hitler jmenován říšským kancléřem a vůdcem Nacionálněsocialistické německé dělnické strany. Hlavní myšlenkou této strany byla odveta za prohru 1. světové války, dále pak nacionalismus, rasismus a antisemitismus. Díky požáru Říšského sněmu dne 28. února a na základě nouzových nařízení ruší nejdůležitější občanská práva. Dne 5. března probíhají volby do Říšského sněmu, ve kterých Hitlerova strana získává 44% hlasů a spolu s německými nacionalisty se zmocňuje vlády. Státní převrat se uskutečnil v březnu roku 1939. Podle oficiální statistiky žilo v té době na celém území Protektorátu Čechy a Morava 118310 Židů. V prvním roce okupace se vystěhovalo 19016 osob a o rok později 6176 občanů. V dalších dvou letech už to bylo jen 817 židovských emigrantů. Od října 1941 bylo vystěhování Židů zcela zakázáno a žilo zde pouhých 88105 občanů židovského vyznání. Dne 17. března 1939 byly přijaty první protižidovská opatření. Byla zakázána činnost lékařům neárijského původu ve všech veřejných a zdravotnických orgánech i zařízeních sociálního pojištění a též pražským advokátům neárijského původu. Postupně pak byli ministry obchodu a zdravotnictví vybídnuti, aby se vzdali všech funkcí a významných míst. Dne 4. července 1939 tak bylo vydáno vládní nařízení, které vymezilo řadu povolání, které nesměli být zastávat židovští občané. Začátkem války rovněž vypukla v Protektorátu série zatýkání rukojmích, která se týkala 2000 českých významných osobností veřejného života. Dne 21. června 1939 vydal říšský protektor Neurath nařízení o židovském majetku a vněm zavedl definici židovství podle norimberských zákonů. Židé byli vyřazeni z veřejného života a isolováni. Židovské podniky byly zrušeny, likvidovány nebo arizovány a židovští obchodníci měli zakázáno působení v obchodu s textilem, obuví a kožešinami. U vybraných bank museli uložit předměty ze zlata, platiny a stříbra, také drahokamy a perly. Mohly si ponechat pouze vlastní snubní prsten nebo po zemřelém manželovi, stříbrné náramkové a kapesní hodinky, použité stolní stříbro, což byly 2 čtyřdílné příbory (nůž, vidlička, polévková a kávová lžíce) na jedince, dále stříbrné věci do váhy 40g/1ks a v celkové váze do 200g. Všechny židovské účty v peněžních ústavech byly prohlášeny za vázané a účty z vkladních knížek na ně musely být převedeny. Dodržování všech nařízení bylo vynucováno krutými zásahy gestapa ve spolupráci s dalšími okupačními úřady i protektorátní policií a četnictvem. Evidovány byly i umělecké předměty, jejichž prodej mohl probíhat pouze za zprostředkování obchodní společnosti s r.o. HADEGA, Praha. Dne 7. května 1940 je vydán Příspěvkový řád a dne 22. července 1940 je vydán nový Dávkový řád pro Židovské náboženské obce v Protektorátu. V něm se uvádí, že politická exekuce je prováděna na všech osobách židovského původu nehledě na fakt, zda se hlásí k židovskému náboženskému vyznání. Na majetkových převodech židovských náboženských obcí se podílela Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze a zařídila tak postupující zabavování veškerého židovského majetku a později pak odjezdy vlaků do koncentračních táborů[3]. Postupně byli židovští občané okupačními úřady stále více a více omezováni. Postupně byli vyloučeni z veřejného života. Nesměli navštěvovat místa společenského styku, jako byli divadla, kina, restaurace, kavárny, knihovny, čítárny, krematoria, sportovní a zábavní zařízení, plovárny, některá náměstí, ulice, parky, veřejné sady, zahrady a lesy. Nesměli používat železniční a hromadnou dopravu nebo pouze na zvláštní povolení a v posledním vagoně či v posledním oddělení vlaku. Omezení platila také na poštách a v peněžních ústavech. Běžný nákup směli konat pouze dvakrát dvě hodiny denně, později pouze mezi 15. a 17. hodinou. Nedostávali ovoce, zeleninu, bílou mouku, tvaroh, sýry, vejce, maso, pečivo a cukru jen část. Byly jim odebrány telefonní přístroje, rádia, gramofony, rozhlasové přijímače, hudební nástroje, lékařské zařízení, psací a šicí stroje, šperky a cennosti, zlato, stříbro, umělecké předměty, šatstvo a kožichy, jízdní kola, auta, motocykly, sportovní výzbroj, lyže. Smíšeným domácnostem bylo nařízeno odevzdat domácí zvířectvo - kočky, psy i zpěvné ptactvo. Peněžní konta byla zablokována a byly vypláceny jen nejnutnější částky na obživu. Nemovitosti připadly tzv. vystěhovaleckému fondu. Židům, jako občanům druhé kategorie, byli zakázány sňatky s árijci, z důvodu hanobení rasy. Židovské děti byly postupně vyloučeni ze všech českých škol (veřejných i soukromých), a také dospělí z veškerých nemocnic a lékáren. Lékaři dostali příkaz, že nesmějí léčit židovské pacienty a židovští lékaři směli léčit Židy, jen pokud k tomu dostali souhlas. Platili zvláštní daně, židovská díla byla pálena a vycházet ze svých domovů směli pouze mezi 6h. a 20h. Na potravinové lístky s označením „J“ dostávali zmenšené příděly. Všichni museli nastupovat na různé hrubé a nekvalifikované práce pomocných dělníků. Na nedělní odpočinek neměl židovský dělník nárok. Tyto zákony se postupně šířily po Evropě, až roku 1941 nastolil Himmler “konečné řešení židovské otázky“, což znamenalo organizované vyhlazování židovského etnika. V německém prostoru neměl zůstat ani jediný Žid. Nastala masová likvidace celého židovského obyvatelstva v rukou nacistů[4]. Od února 1940 musely být všechny židovské občanské průkazy označeny viditelným červeným písmenem J (Jude). Dne 1. září 1941 vstoupilo v platnost Hitlerovo nařízení o nošení žluté pěticípé hvězdy velikosti dlaně s černým německým nápisem "JUDE" viditelně na levé straně oděvu. Platilo to pro dospělé židovské občany a děti od šesti let s výjimkou smíšených manželství (nemusel ji nosit židovský manžel, měl-li potomky, kteří nebyli Židy i v takovém případě, že manželství už bylo rozvedeno či syn zemřel ve válce; ani židovská manželka po dobu trvání manželství, které bylo bezdětné). Chodit bez označení bylo nebezpečné a mnohdy končilo udáním a okamžitým transportem do koncentračního tábora. Stejný scénář následoval pokud byly při prohlídce kabelky nebo aktovky nalezeny noviny, které nesměli Židé odebírat, ohryzek z jablka, na které neměli nárok a nebo nedopalek cigarety. Ode dne 29. září 1941 byly výnosem Reinharda Heydricha uzavřeny všechny židovské synagogy a modlitebny a všechen židovský majetek byl zkonfiskován pro chystané muzeum „vyhynulé rasy“. Platnosti nabyla další protižidovská opatření i proti „židomilným Čechům“, kteří zvlášť demonstrativně projevovali své sympatie k Židům, pomáhali jim nebo je zaměstnávali. Všechna tato opatření vedla k vymýcení Židů ven z německého prostoru, a také k připravení deportací protektorátních Židů ze země. Koncentrační tábor Terezín Vyvrcholením krutého osudu pronásledovaného židovského obyvatelstva se stal holocaust 2. světové války. Nastala série transportů do koncentračních táborů. Odváženi byly děti, dospělí i staří. S sebou si směli vzít jen nejnutnější osobní potřeby a movitý i nemovitý majetek jim byl zabaven a později sloužil jako sklady či opravny. Nacisté měli v plánu deportovat všechny židovské občany na východ, ale stále jich v Protektorátu žil velký počet. Bylo tedy vymyšleno řešení na přechodnou domu. Jako sběrný tábor a přestupní stanice sloužilo město Terezín. Místní občané byli postupně odstěhováni. Toto staré pevnostní město přetvořené na koncentrační tábor je nešťastným symbolem tragédie židovského národa u nás. V roce 1941 proběhly první transporty do Terezína (7350 vězňů), které pokračovali i v dalším roce (54228 osob). Následovaly transporty z jiných zemí, z Vídně i z Berlína. Od listopadu 1941 do března 1945 proběhlo celkem 122 transportů (73468 osob). Terezínem prošli všichni Židé žijící v Protektorátu, byli odváženy celé rodiny. Přímo zde zahynulo kolem 34000 židovských občanů z celé Evropy (6152 z Protektorátu). Bylo to způsobeno otřesnými podmínkami, nedostačující hygienou vedoucí k epidemiím (nejčastěji tyfu), podvýživou, pracovním přetěžováním, duševním vyčerpáním a chybějící lékařskou péčí. Terezínskému ghettu velela komandatura SS. Nacisté chtěli zamaskovat pravý účel tábora a předvést Terezín jako ideální město se spokojenými židovskými občany. Proto zde byla založena komandatuře podléhající Židovská rada starších starající se o jeho vnitřní chod. Tereziánské ulice namísto kombinací číslic a písmen dostaly jména. Od května 1943 bylo nařízeno používat místo ghetta název Jüdisches Siedlungsgebiet. Zároveň byl podporován kulturní život, otevřena kavárna a pro zdání normálního peněžního hospodářství byla zřízena Banka židovské samosprávy se zavedenou měnou. V červenci roku 1943 bylo v Terezíně 46000 vězňů, což se zdálo příliš mnoho pro vytvoření plánovaného ideálního židovského města. Proto nastalo obnovení transportů, které byly v první polovině tohoto roku pozastaveny. V květnu 1944 se v Terezíně připravovala návštěva Mezinárodního výboru Červeného kříže, která se uskutečnila v červnu toho roku. Tábor se změnil k nepoznání. Trávníky na náměstí byly upraveny a uprostřed se nacházel hudební pavilón. V jednom z parků, kam vězni nesměli, byl postaven malebný dětský pavilón s bazénkem, postýlkami a hračkami. Dřívější sokolovna sloužící jako ošetřovna byla přebudována na společenský dům s přednáškovým sálem, knihovnou a restaurací. Kolem hradeb vyrostl sportovní areál, ulice byly vydlážděny, domy opraveny a třípatrové kavalce vyměněny za postele. Zkrátka vše co mělo být při návštěvě vidět, bylo dáno do perfektního stavu. Krátce poté se vše vrátilo k původnímu. Nacisté ještě natočili propagační film o „městě, které vůdce daroval Židům.“ Osvětim Dne 26. října 1942 odjíždí první transport do Osvětimi. Byl to největší likvidační tábor s plynovými komorami, který byl od 20. května 1940 budován v mlhavé močálové krajině. Transport z července 1943 se týkal 5622 vězňů jedoucích do Birkenau, největší pobočky Osvětimi, kde byl vybudován tábor nazvaný Familienlager. Zde v noci z 8. na 9. března zahynulo v plynových komorách 3792 československých židovských občanů. Mezi 28. 9. a 28. 10 1944 se rozjela série jedenácti posledních transportů z Terezína do Osvětimi, při které bylo deportováno okolo 18000 vězňů[5]. Konec války Nakonec došlo i na smíšená manželství, která byla v průběhu roku 1944 postupně soustřeďována do nových internačních a později koncentračních táborů v Praze, stadion Hagiboru za Olšanskými hřbitovy, dále pak v Šakovicích u Prahy a v Postoloprtech, kde se pracovalo pod dozorem SS. Arijským partnerům bylo slibováno, že se mohou od všeho oprostit, rozvedou-li se se svým židovským partnerem. Ještě v prvních měsících roku 1945 byly realizovány transporty do Terezína, kde se plánoval od 7. května 1945 provoz nových plynových komor. V té době však byl Terezín pod ochranou Červeného kříže a ruské tanky byly už nedaleko. Židé postupně zbavení svých práv, soustředění na jednom místě a nakonec vyvražděni. Zlikvidováno bylo 26 národností, více než 3 000 000 lidí a z tohoto počtu nejméně 2 500 000 v plynových komorách. O život přišly dvě třetiny (6 miliónů) Židů žijících v Evropě, z toho osmdesát tisíc českých židovských občanů (89%). Dnes tento smutný fakt dosvědčují děsivé seznamy s nekonečnými počty jmen, příjmení, dat narození, čísel každé jednotlivé oběti, transportů, vražděných a mučených, spálených a navždy zmizelých židovských obyvatel[6]. 1.4 Současnost izraelského národa Koncem 19. a začátkem 20. století nastalo znovu-osidlování novodobého Izraele. Proběhlo pět vln přistěhovalců do tehdejší Palestiny. Byli to Židé z východní Evropy trpící sociálními konflikty a pogromy. Vznikaly tak první kibucy (kolektivní zemědělské osady se společným vlastnictvím). První vlna proběhla v letech 1882 – 1903, druhá v letech 1904 – 1914, třetí vlna v letech 1919 – 1923, čtvrtá vlna proběhla v roce 1924 a pátá v letech 1923 – 39, kdy přicházeli zejména uprchlíci před nacismem. Vše bylo doprovázeno neklidem mezi židovským a arabským obyvatelstvem, což vyústilo v ozbrojené konflikty. Británie po obrovských přistěhovaleckých vlnách a rostoucích konfliktech novému přistěhovalectví bránila. Mezi lety 1947-1950 nastalo další rozsáhlé stěhování Židů do Izraele a na Západ. Později v letech 1968-1968 opět na západ. Po 2. světové válce roku 1947 OSN rozhodla o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát a arabská strana to odmítla. Dne 14.5.1948 byla vyhlášena nezávislost Izraele. Poté arabská armáda napadla izraelský stát, který z toho vyšel jako vítěz a rozšířil své území. Postupně došlo k dalším arabsko-izraelským střetům. Roku 1979 byla podepsána izraelsko-egyptská mírová smlouva a v 90. letech Izrael navázal oficiální styky s Organizací pro osvobození Palestiny[7]. 1.5 Nástin judaismu Pojem judaismus (židovství) popisuje nejen náboženství, ale celkové kulturní, politické a filozofické prostředí. Za Žida je považován ten, kdo pochází ze židovské matky nebo přestoupil k židovství podle ortodoxní normy, a kdo se nehlásí k žádnému jinému náboženství. Židé věří v jediného Boha, plní příslušné rituální předpisy (např. obřízka jako znamení smlouvy) a životní pravidla. Jednou ze základních knih patřících k židovské kultuře je Bible. Podle křesťanů se dělí na Starý zákon (hebrejská Bible, psán ve staré hebrejštině) a Nový zákon (psán řecky, evangelia - soupis o životě a učení Ježíše Krista). Židovské učení čerpá ze Starého zákona. Soubor hebrejských biblických textů zahrnujících náboženské, historické i básnické oblasti vznikal postupně. Nejstarší rukopisy pocházejí z nálezů u Mrtvého moře z 2.st. př.n.l. Člení se na tři části. První tvoří Pět knih Mojžíšových (Pentateuch, hebrejsky Tóra). Jsou psány ručně bez chyb na pergamenovém svitku a tvoří je Genesis (Počátek), Exodus (Odchod), Levicitus (kult kmene Levi), Numeri (Počty) a Deuteronomium (Druhý zákon). Druhou část tvoří Proroci a třetí úsek obsahuje Spisy, což jsou písemnosti historického charakteru a starozákonní biblická poezie (Žalmy, Píseň písní). V pozdějších spisech hebrejské bible se objevuje očekávání Mesiáše. Je to jeden z Božích vyslanců, který má svůj lid přivést ke konečné spáse. I dnes je v židovství očekávání Mesiáše živé. Druhým podstatným znakem základem židovské kultury je Talmud, nebo též ústní Tóra. Obsahuje zprávy o počátku, nejdůležitější pokyny a zákony. Je tvořen souborem Mišny (soubor právní textů, „Opakování, Učení“), Gemary (komentáře k Mišně, „Doplnění“) a vyprávěcích textů zvaných hagada (folklórní část Talmudu), která obsahuje různé literární žánry, události ze života učenců, etická ponaučení, apod. Po rozptýlení Židů do jiných zemích, mnozí přestali znát hebrejštinu. To vedlo k překladům Tóry do cizích jazyků, z nichž nejranější představuje překlad do řečtiny, takzvanou Septuagintu. Další zajímavostí typickou pro židovské náboženství je židovský kalendář. Podle slunečního cyklu počítá pouze roky, měsíce určuje podle cyklu lunárního. Délka židovského měsíce odpovídá skutečnému oběhu Měsíce kolem Země, trvá buď 30 dní („plné měsíce“) nebo 29 dní („umenšené měsíce“). Běžný židovský rok má 12 měsíců. Plné měsíce jsou nisan (březen/duben), sivan (květen/červen), av (červenec/srpen), tišri (září/říjen), ševat (leden/únor) a během přestupného roku adar (únor/březen). Umenšené měsíce jsou ijar (duben/květen), tamuz (červen/červenec), elul (srpen/září), tevet (prosinec/leden) a adar II (dvakrát za sedm let je vložen třináctý měsíc, který je nazýván Adar Šeni neboli „druhý adar“). Počet dní u měsíců chešvan (říjen/listopad) a kislev (listopad/prosinec/leden) se mění. Roky tak mohou mít 353 dní, případně 354 nebo 355 dnů. Den začíná a končí západem slunce, dělí se na hodiny (dvanáctiny denní nebo noční části dne). Hodina se pak dále dělí na díly a ty na „okamžiky“. Týden se skládá ze sedmi dnů, jež jsou označovány písmeny hebrejské abecedy (první, druhý,...), sedmý den se nazývá šabat[8]. První synagogy (z řeckého „Synagogé“ = shromáždění) vznikaly ještě před zničením jeruzalémského chrámu v místech, kde byli Židé rozptýleni a nahrazovaly jim tak chrámové obřady a bohoslužby. Je to místo pro konání bohoslužeb, shromáždění věřících, kde rabín vyučoval tóru. Nejvýznamnější postavení v synagóze má rabín (hebrejsky rav, rabi) a bohoslužbu většinou vede „kantor“ (dospělý muž, který ovládá pořadí modliteb, hebrejštinu a bývá dobrý zpěvák). Nejdůležitější částí chrámu je svatostánek stojící u východní stěny budovy, ve kterém je ve schránce uložena Tóra ve formě svitků. Při obvyklých židovských bohoslužbách se muži modlí odděleně od žen. Hřbitov je pro Židy posvátné místo. V hebrejštině betkvarot - místo hrobů, bet ha-chajim – zahrada života, dům života nebo bet olam - dům věčnosti. Smrt je bránou k životu a je jeho součástí. Pohřeb obstarávala a o hřbitov se starala podle starého rituálního předpisu pohřební bratrstva. Pohřební obřad se uskutečnil v den úmrtí bez přítomnosti rabína. Pro zemřelého byl připraven pohřební vůz, jednoduchá rakev a rubáš. Nebožtík byl položen na umrlčí prkno, omyt vodou z konvičky s rozpuštěným vajíčkem, učesán stříbrným hřebenem, byly mu vyčištěny nehty stříbrným čistítkem a uši stříbrnou lžičkou. Poté byl oblečen do bílého rubáše a pod hlavu mu byl položen pytlíček s hlínou pro lepší spojení těla se zemí. Na oči mu byly položeny hliněné střípky, vlasy pomazány olejem. Při pohřební slavnosti se podle náboženského předpisu vybíraly dary pro chudé. Mezi další židovské zvyky též patří roztržení roucha nad zemřelým a modlitba za zemřelé (Jizkor)[9]. Pozůstalí pak hrob nezdobí květinami, jako je tomu u křesťanů. Pro vzpomínku na zesnulého kladou na náhrobky kamínky, nebo kvitlechy do štěrbin náhrobků. Pomník bývá vystavěn až rok po pohřbu. Na náhrobcích židovských hrobů byly vytvářeny různé plastické dekorace a motivy, jako je koruna a dvojice lvů s květinou. Dále pak žehnající ruce kohenů, které značí potomka prvního velekněze Arona, nositele jména Cohen, Kahn nebo Katz. Mírný dotek palců připomíná Stvoření, dárce a obdarovaného, Boha a člověka. Rostlinné prvky jako listy vrby a palmy připomínají sladkost země. Levitská souprava, konvice a mísa, je znamením potomka Leviho, třetího z dvanácti synů Jakobových. Motiv šesticípé hvězdy – Magen David představuje obecný symbol židovství. Objevila se po roce 1530 v emblému Židovské náboženské obce v Praze a postupně se šířila do dalších oblastí. Od roku 1948 je také umístěna ve středu vlajky státu Izrael. Vedle motivů se objevují na náhrobcích hebrejské texty inspirující se z Talmudu (např. „Kdokoliv čte nápis na pomníku, ztrácí živou vzpomínku na zesnulého.“ ). Zajímavá jsou také židovská jména. Jméno Levi znamená přiklonění se, přilnutí. Některá židovská jména jsou odvozená od zvířat a lidé podle toho byli pojmenováváni. Lvem byla inspirována jména Ariel, Leib, Loeb, Löw (tzn. být silný jako leopard, či lítý = nezkrotný, zuřivý, divoký jako lev v konání vůle svého Otce na nebesích). Modlitby Jednou z nejdůležitějších židovských modliteb je Šema („slyš, Izraeli“) označující soubor požehnání. Pak také Amida („stojící“), říká se jí také Šmone esre („osmnáct, podle počtu požehnání“), Ha-Tfila („Ta Modlitba“), nebo též tfila lachaš, (tichá modlitba). Jako přelom při bohoslužbě slouží židovský chvalozpěv Kadiš. Vzpomínková modlitba za zemřelé je Jizkor. Židé se modlí tři modlitby denně. Ranní modlitbou je Šacharit (od slova Šachar „úsvit“), která nahrazuje každodenní oběť. Odpolední modlitbou je Mincha („nastal čas, kdy se přináší obětní dar“). Večerní modlitbou je Ma´ariv („soumrak“, též Arvit „večerní“), a protože v judaismu začíná den večer, je první denní modlitbou. Šma'Jisrael (slyš, Izraeli) - "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný." je důležitý výrok vyznání víry. Každý Žid recituje Šema dvakrát denně, ráno a večer, a také se tak má modlit v poslední hodinu svého života. Dnem společné modlitby v synagoze je sobota. Svátky, rodinné zvyky Pro životnost židovství je typické předávání víry v každé rodině prostřednictvím pevně v ní zakotvené kultury svátků. Chag ha-Sukot (Svátek stánků, "pod zelenou" či "svátek sklizně“) se slaví na konci zemědělského cyklu, děkuje se za dary přírody a hojnost, která se Židům dostala. Chce také udržet vzpomínku na dobu, kdy izraelský lid čtyřicet let putoval pouští. Začíná úplňkem podzimního měsíce tišri (září/říjen). Na památku nouzových obydlí Izraelců na poušti zvaných suka se staví chýše. Tento svátek stánků se slaví několik dní a osmý den splývá se svátkem slavností radostí z tóry Simchat Tóra (Radost z Tóry). Ústředním bodem oslavy je Tóra (má 54 odstavců, takže během jednoho roku se přečte celá), Boží pokyny, jako zdroj radosti. Je završeno celoroční čtení Pentateuchu. Hebrejský nový rok začíná Deseti dny pokání, z nichž první je svátek Roš ha-šana (Nový rok), který se slaví v měsíci tišri (září/říjen). Po tyto dny se zvažují všechny činy minulého roku a věřící zpytuje své svědomí. Zároveň se připomíná uzavření smlouvy s Hospodinem na hoře Sinaj a člověk je v tento den Hospodinem souzen. Tradičně se troubí na šofar (beraní roh). Po dnech pokání nastává desátého dne měsíce tišri vrchol svátků Jom kipur (Den smíření), den celodenního postu, při kterém je zakázáno pracovat. V tento den, který je považován za jediný den svatější než šabat, se člověk smiřuje se všemi lidmi, aby se tak smířil se samotným Bohem. Večer 24. kislevu (listopad/prosinec) začíná svátek chanuka. Je to "slavnost světel" se vzájemným obdarováním. Má být připomínkou osvobození Jeruzaléma roku 164 př.n.l. a znovu-vysvěcení jeruzalémského chrámu. Během tohoto svátku se rozsvěcují svíce na zvláštním svícnu - prvního dne jedna a postupně další, až do osmi svící osmého dne. Svátek purim začíná 14. popřípadě 15. adaru (únor/březen). Radostně připomíná židovstvu velkou ženu Ester, která svou odvahou zachránila kdysi izraelský lid před zkázou ve starověké Persii (kniha Ester). V tento den se kromě pojídání rozmanitých jídel především popíjí víno. Macesy jsou jarní svátky (původně se jim říkalo pasca). Tyto poutní svátky bývaly spojeny s poutí do Jeruzaléma a přinášením obětí do Chrámu. Byly spjaty se třemi významnými fázemi zemědělského roku a připomínaly také tři hlavní události hromadného odchodu. První ze svátků, sedmidenní svátek Velikonoc Pesach se slaví na památku zázračného vysvobození Izraelců z egyptského otroctví. Začíná úplňkem měsíce nisanu (březen/duben), který je počátkem nového zemědělského roku. Hlavním rituálem je hostina, ke které se shromažďují příbuzní a přátelé. Domácí slavnost probíhá podle pevného řádu (hebrejsky seder), odtud název "sederový večer", kdy se jí nekvašené chleby a vše kvašené muselo být z domu předem odstraněno. Druhým svátkem byl Svátek týdnů (hebrejsky Šavu´ot - letnice) se slaví 7 týdnů po pesachu. Byla to slavnost žní, ale především svátek připomínající darování Tóry. Připomíná Boží zjevení na Sinaji. Posvátný den, den oddechu, kdy je nepovoleno vykonávat fyzickou práci (podle halachy je zakázáno celkem 39 činností, jídlo je tedy připravováno dopředu) a zapalovat oheň je sobota Šabat (šábes, „oslava dne odpočinku“, také od slova savat "přestat pracovat", "odpočívat".). Vyčleňuje se ze všedních dnů a je vyhrazen klidu a Boží chvále. Je to svátek předepsaný Tórou začínající v páteční podvečer západem slunce a končí v sobotu po východu hvězd. Sobota je v židovském kalendáři posledním dnem týdne, protože Židé v souladu s biblickým příběhem považují neděli za den první, za počátek Stvoření. (V knize Genesis se praví: "Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré stvořitelské dílo.") Židé, v souladu s Božím přikázáním, světí sedmý svatý den, nechají práce a věnují se modlitbám, studiu Tóry, své rodině a svým přátelům. Zachovávání šabatu je také nejvyšší micva, tedy náboženské přikázání. Zvláště zbožní Židé očistí nejprve své tělo a především ducha v rituální lázni, mikvi. Paní domu rozsvítí šábesové světlo (svíčka, olejová lampa). Nad světly se pronášejí požehnání a motlitby za blaho rodiny. Obřad v synagóze se koná v pátek ještě před západem slunce. Lidé se shromáždí v synagoze, aby vyslechli úryvek z tóry. Součástí žalmů je i píseň "Pojď, příteli, nevěstě vstříc", ve které vystupuje společenství Izraele jako ženich a Královna Šabat jako nevěsta. Na závěr bohoslužby se koná obřad kiduš (posvěcení), při kterém kantor žehná nad pohárem vína. Po bohoslužbě se všichni odeberou na šabatovou večeři. Otec požehná dítěti a znovu posvěcuje víno a dvě chaly (bílé pečivo ve tvaru vánočky). Nejprve si každý musí omýt ruce vodou, která se napouští do zvláštní nádoby se dvěma uchy - střídavě si člověk umyje levou i pravou ruku. Vedle talíře je položená chala, ze které se kousek ulomí a namočí do soli, aby se připomněly útrapy židovských předků. Potom následuje košer večeře (ryba, krocan), po které se zpívají krásné židovské písně, zvané zemirot. Ranní bohoslužba má pak slavnostní ráz a je o něco delší než ve všední den. Vrcholem bohoslužby je čtení sidry, což je část Tóry, která je právě určena k předčítání. Po ranní modlitbě se opět žehná nad vínem. Při druhé šabatové hostině, sobotním obědu, se žehná chléb a zpívají se písně. Třetí šabatovou hostinu, která se koná v synagoze mezi odpolední a večerní modlitbou, provází kázání. S východem prvních tří hvězd přichází čas večerní šabatové modlitby a obřad zvaný havdala (oddělení) ukončí šabat. Při havdale se zapálí svíce, která je spletená ze čtyř pramenů vosku a má čtyři knoty. Je to první svíce, která se smí po sobotě zapálit. Poté se pronese krátká modlitba nad pohárem vína a žehná se nad vonným kořením, které má svou vůní člověka utěšit nad ztrátou šabatové duše. Třetí požehnání se pronáší nad plamenem svíce. S pohárem vína a hořící svící poděkuje muž Hospodinovi za oddělení světla od tmy a všedních dnů od dne svátečního. Zbytkem vína potom zhasí svíci a oslava šabatu končí[10]. Mezi dny truchlení patří pět postních dnů, které připomínají tragické události židovských dějin, jako bylo zničení Chrámu (Prvního roku 586 př.n.l., Druhého 70 n.l.) a pád Jeruzaléma. Jedním z těchto půstu je půst Tiša be-av (9. avu). Některé svátky byly zavedené až v tomto století. Svátek Jom ha-šo´a, připomínající holocaust, se v Izraeli slaví 27. nisanu (19. dubna) na výročí začátku povstání ve varšavském ghettu. Jom ha-zikaron, slavený v měsíci Ijar (duben/květen), je dnem vzpomínek na všechny Izraelce padlé ve válkách. Den poté je další svátek, Jom ha-acma´ut (Den nezávislosti), oslavující vytvoření Izraele. Na konci měsíce Ijar je pak Den Jeruzaléma, který připomíná znovu-sjednocení města Jeruzaléma pod izraelskou vládou. Náboženské zvyky v historii i dnes Židovské obce tvořily náboženskou a správní jednotku a měly též funkci sociální instituce. Důležitou část zde zastávalo Pohřební bratrstvo, které se staralo o umírající a o pohřby a působilo také jako dobročinná organizace. Duchovní hlavou obce byl rabín, kterého od 12. století jmenovalo vedení obce. Byl učitelem, autoritou v oblasti práva náboženského a předsedou rabínského soudu. Sňatky mezi křesťany a Židy bývaly povoleny pouze nechal-li se židovský partner pokřtít. Svatba mezi židovskými občany se konala po zásnubách s darováním prstenů. V den svatby byla nevěsta zahalena závojem a veselým průvodem dovedena od domu před synagogu. Zde pak byly pod látkovým baldachýnem symbolizujícím rodinu oddáni. Při tom byla předčítána nová smlouva (ketubbá) sdělující závazky a povinnosti muže ke své ženě. Po svatbě se rozbíjela nádoba a nevěsta oblékla čepeček. Nově narozené dítě bylo po oslavách narození osmý den neseno do synagogy k obřízce. O zabíjení jatečních zvířat a čistou (košer) stravu se staral řezník – šoche, hovorově košerák, musel být židovského vyznání. Porážka i výsek masa museli probíhat přesně podle židovských náboženských předpisů ze zdravých zvířat. Kašrut (od košer – „vhodný, rituálně čistý“) je soubor pravidel spjatých s rituální čistotou jídla typický pro tradiční židovskou domácnost. Náboženskou vhodnost nebo nevhodnost jídel určují Tóra a Talmud. Maso muselo být zbaveno krve a bylo zakázáno požívat vepřové. Jatka (šlachta) bývala u potoka, většinou na konci ulice. V určitých obdobích židovského roku bylo zakázáno pít mléko a jíst kvašenou stravu. Oddělovalo se nádobí, které se používalo na mléko od toho, které se užívalo na ostatní potraviny. Mléčná a masitá strava se nesmí jíst ani připravovat dohromady. Chudé rodiny je pouze důkladně vymývaly. Základními znaky praktikovaného židovského náboženství jsou nejen obřízka, slavení šabatu, předpisy týkající se stravy a synagogální bohoslužby, ale také úcta, chvála a klanění Hospodinu. Touto vírou založilo židovství monotheismus, čímž se v počátečním období výrazně odlišovali od svého okolí, protože všechny sousední národy praktikovaly polytheismus. Židovství se týká celého bytí člověka (oblasti života, těla, vztahů, společnosti...). Život je podle biblicko-židovského chápání posvátný. Proto židovská tradice přijímá člověka kladně i s jeho chybami a Bůh přebývá se svým vyvoleným lidem Izraelem. Základním kamenem židovské víry až do současnosti je spravedlnost. Ortodoxní Židé, kteří se raději nazývají "věrni tóře" vidí svůj lid jako zvláštního svědka před světem. Boží přikázání a pokyny a výroky rabínů (talmud) jsou přísně dodržovány (slavení šabatu, zákaz vepřového masa, oddělené požívání masných a mléčných výrobků - košer strava). Často se oblékají do černého a nosí zvláštní účes. Zákaz práce a zapalování ohně při slavení Šabatu znamená, že si nesmí zapálit cigaretu, zapnout elektrický spotřebič či jezdit autem. Kromě běžné, placené práce je zakázána jakákoli tvořivá činnost, psaní, šití, hra na hudební nástroj, cestování a vaření a pečení. "Liberální" nebo "reformní" Židé věří na pokrok v Božím zjevení a počítají se změnami během historického vývoje. Při bohoslužbách používají hudební nástroje, existují zde ženy rabínky, modlitby probíhají v národním jazyce. Předpisy o stravě nejsou závazné. "Konzervativní Židé" jsou střední proud. V otázkách zjevení smýšlí podobně kriticky jako liberálové, na rozdíl od nich však více zdůrazňují hebrejský jazyk a kulturu jakožto jednotící pouto[11]. 2. Židovské dějiny Jihlavska a okolí O prvních židovských osadnících, kteří přicházeli do českomoravského pomezí není příliš informací. Hovoří o nich pouze pár zmínek ve starověkých dokumentech. Nejstarší zmínka o židovském osídlení Jihlavska je z roku 1345. V minulosti tu bývalo devět židovských náboženských obcí (Jihlava, Batelov, Brtnice, Polná, Puklice, Střítež, Telč, Třešť, Větrný Jeníkov). Roku 1454, byli Židé českým králem Ladislavem Pohrobkem vypovězeni z moravských královských měst, jako byli Brno, Znojmo, Olomouc, Uničov a Jihlava. Začali se tak usazovat v blízkém okolí. Proto jsou dnes zmínky o židovských obcích v menších městech a městečkách, jako jsou Batelov, Brtnice, Puklice, Třešť, Velké Meziříčí[12]. Roku 1670 byli Židé císařem Leopoldem vyhnáni z Vídně a část z nich měla odejít na Moravu. Roku 1742 patřili mezi šest židovských obcí jihlavského kraje Batelov, Telč, Třešť, Brtnice, Velké Meziříčí a Třebíč. V polovině 19. století museli zdejší Židé vrchnosti platit různé daně (např. daň z „trpění Židů“ a daň z podnikání). Po zrušení familiantského zákona roku 1848 následovalo rozsáhlé stěhování židovských obyvatel do měst. V místním obyvatelstvu ale stále přetrvávalo nepřátelství vůči Židům. Z jara roku 1850 nastala řada protižidovských akcí, které se týkali měst Třebíče, Brtnice, Okřížek, Měřína, Třeště, Velkého Meziříčí a Jihlavy. Roku 1900 žili židovští obyvatelé také v okolních 30 obcích, které spadaly pod Židovskou náboženskou obec v Jihlavě. Byly to tyto obce: Velký Beranov (29 obyv.), Dřevěné mlýny (27 obyv.), Puklice (16 obyv.), Handlovy Dvory, Hosov (po 9 obyv.), Hruškové Dvory (6 obyv.), Jamné, Kozlov (po 5 obyv.), Vysoké Studnice (4 obyv.), Koctelec (3 obyv.), Arnolec, Beranovec, Cerekvička, Čížkov, Kamenice, Kamenička, Kosov, Měšín, Meziříčko, Nadějov, Pístov, Popice, Rančířov, Rosice, Rybné, Stáj, Věžnice, Vílanec, Vysoká, Zhoř. (po 1 obyv.). 2.1 Židovské náboženské obce Jihlavska 2.1.1 Jihlavské židovské ghetto Jihlava užívá statut města od 1. poloviny 13. století. V 60. a 70. letech pak získává řadu privilegií, mezi které od roku 1269 patří právo skladu. Bývala také okresním městem Moravy a v německých historických pramenech je uváděn název Iglau. První zmínky o židovském osídlení a další vývoj ghetta První zmínky o zdejším osídlení židovskou komunitou pocházejí už z poloviny 13. století. Zdejší židovská obec se začala zformovat po roce 1345. Tehdy císař Karel IV. nařídil Jihlavským, aby přijali Židy do města. Současně byli také osvobozeni od placení daní a některých poplatků. Sám si tím zajistil tento židovský kapitál a pomohl také jihlavským obchodům a řemeslům. Židovské ghetto se rozkládalo západně od hlavního náměstí v Židovské ulici (tehdejší Judeorum, Judengrasse). V severovýchodním rohu stávala synagoga a vedle ní židovská škola. Na protější straně se rozkládala obydlí židovských usedlíků. Roku 1353 zasáhl město velký požár, který zničil městské knihy, proto je velmi málo informací o tehdejším židovském osídlení. Po požáru byly Jihlavským i židovské obci poskytnuty daňové úlevy, což pomohlo k rychlému zotavení města. V tomto období žilo v Jihlavě přibližně 57 židovských občanů. Zdejší židovská obec měla také svoji samosprávu s rychtářem v čele. Městské dávky byly vypláceny přímo městu Jihlava. V období husitských válek, roku 1421, se v Jihlavě usadili Židé vyhnaní Albrechtem II. z Rakouska. V dubnu téhož roku byly ještě císařem Zikmundem Židům potvrzena všechna práva včetně Karlovi listiny. Albrecht se ale v zápětí stává zástavním držitelem moravských měst Jemnice, Pohořelic, Znojma a Jihlavy a na přelomu let 1422-1423 dokonce markrabětem a vládcem celé Moravy (až do roku 1439). Jihlavští měšťané vznesli stížnost, ve které obvinili Židy ze spolupráce s kacířskými husity. Kolem počátku roku 1425 tak nařizuje vypovězení Židů z Jihlavy. Všechen majetek museli nechat za hradbami města, což pomohlo jihlavské pokladně při kompenzaci škod způsobených při obléhání Jihlavy Janem Žižkou. Bývalí jihlavští židovští občané se začali usazovat v blízkých vesnicích a poddanských městečkách, jako byli Puklice, Brtnice, Třešť, Batelov, Horní Cerekev, Police, a další. V druhé polovině 15. století do Jihlavy opět pár židovských rodin přišlo, ty však byly roku 1504 panovníkem Vladislavem II. Jagelonským také vypovězeni. Jihlavští měšťané si dokonce roku 1506 prosadili osvobození od Židů na věčné časy. Od těch dob se židovští obchodníci objevovali v Jihlavě pouze při některých týdenních a výročních trzích, což se nelíbilo místním obchodníkům a řemeslníkům. Poté, za vlád Karla VI. a Marie Terezie, byly v 18. století zavedeny poplatky za vstup židů na trh (15 krejcarů roku 1725 a později 17 krejcarů), povolen vstup pouze ze západní strany branou Matky Boží a zakázáno přenocování uvnitř města[13]. Další židovské osídlení Jihlavy přišlo až ke konci 18. a počátkem 19. století. Nově příchozím jednotlivým Židům (roku 1780 a pak roku 1795) bylo povoleno zde pobývat a obchodovat. Židé se opět mohly usazovat na předměstích Jihlavy a zakládat, případně dále rozvíjet nově vznikající průmyslová odvětví. Také první židovští studenti docházejí do jihlavského gymnázia. Začátky nebyly snadné a Židům bránila různá opatření a zákazy. Kolem roku 1840 bylo ještě magistrátem zakázáno pronajímat Židům byt a nocleh a bez patřičného povolení setrvávat ve městě, proto je ještě pár jednotlivců vypovězeno z Jihlavy. Počet židovských rodin byl stále omezován a protižidovská opatření doposud platila. Roku 1837 zde pobývalo 17 Židů. Roku 1848 už zde žilo 99 židovských občanů, v roce 1861 už 614 židovských spoluobčanů, roku 1880 už 1400 členů židovské obce a roku 1869 se počet zvýšil až na 1090 osob židovského vyznání. Největšího počtu Židů se však Jihlava dočkala v roce 1890, kdy zde bylo 1497 židovských obyvatel a ŽNO patřila k největším na Moravě. Mezi válkami, roku 1930, zde už žilo pouze 1025 osob a velmi se zvýšila emigrace. V bojích 1. světové války zahynulo 33 zdejších Židů. Po jejím skončení se opět začali vynořovat nedůvěřivé postoje k židovské komunitě. Někteří si spojovali němectví se židovstvím, a proto se začaly vylepovat letáky , ve kterých se hovořilo o protičeském postoji místních židovských obyvatel a byl vyzýván český lid k odmítání a ignorování židovských obchodů. Lidová rada židovská - zástupci všech tamních Židů na to odpověděli dopisem vládnímu jihlavskému komisaři, ve kterém vyjádřili loajalitu k novému českému státu a výrazně se přihlásili o svá práva. Posléze se poměry uklidnily a židovská komunita nadále žila poklidně. Po zrušení familiantského zákona a uvolnění zákonů týkajících se Židů nastaly v Jihlavě na jaře roku 1850 nepokoje. Místní občané zpívali před židovskými domy urážlivé písně a slovně útočili na židovské občany. Postupně začali rozbíjet Židům okna a žádali jejich okamžité vystěhování z města. Situace byla tak vážná, že muselo zasahovat 300člená jihlavská Národní garda. I přes tyto události židovští občané i nadále přicházeli do města za vidinou pracovních příležitostí. Židovská ulice se tak v 19. století opět formuje. Roku 1876 je rozdělena na Přední Židovskou ulici (zvanou Vordere Judengasse) a Zadní Židovskou ulici (zvanou Hintere Judengasse). Od roku 1918 už je uváděn pouze český jednotný název Židovská ulice. Za okupace roku 1939 je opět přejmenována na Hans Sachsgasse a poté roku 1949 na Brožíkovu. Od roku 1990 do dnes se opět nazývá Židovskou ulicí. Židovská obec byla původně od roku 1858 novodobým náboženským spolkem s vlastní samosprávou. Roku 1862 byl spolek povýšen na židovskou náboženskou obec s třináctičlenným výborem[14]. Úředním jazykem zdejší ŽNO byla do roku 1918 němčina. Po vzniku Československé republiky bylo při bohoslužbách vedle církevní hebrejštiny užíváno češtiny i němčiny. Zajímavosti o židovském osídlení Na silnici z Jihlavy do Polné se dříve nacházel památný kámen, který připomínal neznámou tragédii putujících Židů. Místo se nazývalo U Tří Židů. Kámen nebyl dosud nalezen. V jihlavském okolí měla být kolem roku 1840 židovská výrobna potaše (uhličitanu draselného, nazývaná BEIM JUDEN). Nacházela se poblíž obce Zborná blízko dvora, který se dodnes nazývá Stříbrný. Mezi lety 1895-1899 také přešlo 11 Židů ke katolické církvi a 6 k protestantům. Dále pak tři katolíci a dva protestanti přešli na židovskou víru. Kolem prvního desetiletí 20. století přešli tři židovští věřící ke katolictví a tři zůstali bez vyznání. Roku 1918 měli být Židé přikloněni k jedné národnosti, české nebo německé. Do tohoto období židovští obyvatelé užívali ke komunikaci hlavně němčinu. Poté, především díky Spolku českých Židů, začalo docházet ke změně a ve 20. letech se k Čechům hlásilo stále více Židů. Vliv také měly německé události z roku 1933, kdy se Adolf Hitler stal kancléřem a jeho Nacionálněsocialistická německá dělnická strana se zmocnila vlády. Zdejší Židé na to reagovali neveřejnými návrhy na blokování německých obchodů, německého zboží, vystoupením z německých nežidovských spolků, odebrání židovských dětí z německých škol, a také zprostředkováním finančních sbírek pro židovské obyvatele uprchlé z Německa. Židovské hospodářství Významnou částí hospodářství jihlavských Židů byly v 13. a 14. století obchody a bankovnictví. Mezi živnosti, které židovští občané zastávali ke konci 18. století patřil obchod s tabákem a výroba knotů. Poté v 19. století a 20. století prožívá největší rozmach svého hospodářství. Významnou složkou jsou soukenické továrny. První se nachází na řece Jihlavě jihovýchodně od města spolu s dělnickou osadou Helenín. V 80. letech už patřila mezi největší textilky (1400 zaměstnanců). V období 1. světové války (2000 zaměstnanců) produkuje pětinu vojenských dodávek sukna pro rakousko-uherskou armádu. Druhá pak byla na severozápadním předměstí Jihlavy, největší rozmach též prožívala v období 1. světové války, v roce 1927 zanikla. Další živnosti jsou papírny,... Ve zdejší židovské obci se nacházely různé nadace a spolky. První byla nadace Johanna Bondyho založená roku 1808. Přispívala chudým Židům v Třebíči, Velkém Meziříčí a Brtnici a třetinou výnosu také na chudé jihlavské křesťany. Dále od roku 1855 také chudinská nadace Kateřiny Baruchové. Následovali nadace Johana Salomona z roku 1862 a Sofie Turnovské z roku 1865. Mezi náboženské spolky patřilo pohřební bratrstvo Chevra Kadiša z roku 1860, oficiálně povolené až roku 1889. Dalším byl Židovský dámský spolek z roku 1866, oficiálně od roku 1877. V roce 1897 také vznik synagogální pěvecký soubor Šir Zion. Roku 1906 pak sionistický Židovský spolek Theodor Herzl se 102 členy. V roce 1909 vzniklo Židovské akademické prázdninové sdružení Hasmonea, v roce 1910 sportovní klub Makabi. V 70. letech byl pokus o vznik českožidovského spolku, který se setkal s odporem německy mluvících Židů. Jeho vznik se podařil až roku 1919 pod názvem Spolek českých Židů pro Českomoravskou vysočinu. Sídlil v Jihlavě. K jeho hlavním snahám patřilo ovlivnit židovskou veřejnost, aby své děti posílala do českých škol. Tento záměr se zdařil. Roku 1920 české školy navštěvovalo pouze 12 židovských děti, zatímco roku 1928 už 65 dětí. Mimo jiné byly v Jihlavě kolem roku 1919 také snahy založit Národní židovskou asociaci. V letech 1919-1923 zde také působí židovská sociálně demokratická strana dělnická Paole Zione. Mezi další spolky působící v období první republiky patří Spolek Chevra Kadiša, synagogální sbor Šin Choir, Spolek pro ošacení chudých žáků Chanuka, sionistický Spolek Theodor Herz, Židovský dámský spolek, Židovská organizace žen Wizo, sportovní a tělovýchovný klub Makabi, Spolek židovských skautů Techeleth. Rabíni Prvním jihlavským rabínem byl srdečný, laskavý a skromný Dr. Joachim Jakob Unger (narozen roku 1826 v Maďarsku). Působil zde od roku 1860 až do své smrti roku 1912. Už mladý studoval hebrejštinu a talmud, poté gymnázium v Lipníku a univerzitu v Berlíně, kde roku 1858 promoval jako doktor filosofie. Druhým rabínem byl mezi lety 1913 – 1920 Dr. Friedrich Weis. Během I. světové války se zúčastnil bojů na italské frontě. Před příchodem do Jihlavy působil v Chebu a po svém odchodu odtud se přemístil do Teplic lázní v Čechách, kde byl rabínem a profesorem náboženství. Po něm nastoupil do Jihlavy Dr. Albert Schweiger, který zde působil od roku 1920 do roku 1926, kdy byl přeložen do Mödlingu. Další dva roky byla Jihlava bez rabína. Posléze je rabínem od 1. ledna 1928 ustanoven Dr. Arnold Grünfeld, který zde působil do počátku 2. světové války. Narodil se roku 1887 v Kroměříži, po studiu na gymnasiu se v letech 1905 – 1912 vzdělával na Židovském theologickém semináři ve Wroclawi. Do Jihlavy přišel z Chebu, kde byl od roku 1913 rabínem. Měl za cíl obnovit dobré jméno jihlavské náboženské obce. V letech 1931-1932 byl současně rabínem ve Velkém Meziříčí a kolem roku 1937 též pro židovské obce v Brtnici a v Třešti. Roku 1921 se oženil s německou ženou Selmou Schatzmannovou a o rok později se jim v Norimberku narodila dcera Edita. Sňatkem se ženou cizí státní příslušnosti mu nastaly potíže působit i nadále jako rabín a matrikář, které až v březnu roku 1931 ustaly. Se svojí rodinou byl ubytován v Levitově nadačním domě. Roku 1939 je pak tato budova zabrána v domě je ubytováno 14 německých ale i několik židovských nájemníků. Dr. Grünfeld se tak musí vystěhovat, zůstává však v Jihlavě (v dnešní Křížové ulici). Jeho rodina pravděpodobně opustila Protektorát. Později je zatčen gestapem. Dne 10. září 1939 se ocitá v koncentračním táboře Dachau, kde je v ochranné vazbě a do 25. září je veden jako politický Žid. Dne 26. září je pak převezen do Buchenwaldu, kde jsou životní podmínky mnohem horší a prožívá zde 2 poslední dny svého života. V červnu roku 1941 je převezen do ústavu euthanasie v Pirně u Drážďan a spolu s dalšími 93 lidmi je v tzv. Heilund Pflegeaustaltu zavražděn v plynové komoře. Dnem jeho smrti v úmrtím listě je 19. červenec 1941 a umístění jeho hrobu není známo[15]. Zdejší židovská náboženská obec tak zůstává bez rabína. Na příkaz Židovské náboženské obce v Praze zde od roku 1940 zastupuje třebíčský rabín Mojžíš Ingber a Jihlavský rabinát se slučuje s Třeští. Po roce 1948 je do roku 1953 zřízen společný rabinát pro města Kolín, Poděbrady, Hradec Králové, Pardubice a Jihlavu a rabínem ustanoven Dr. E. Feder z Kolína[16]. Synagogy a významné budovy První židovská obec v Jihlavě si údajně měla svoji synagogu vybudovat už ve 14. století. Tato středověká synagoga, která stávala na rohu Židovské a Mrštíkovy ulice, byla v polovině 15. století po odsunu židů přetvořena na městský chudobinec a poté na kapli katolické církve. Počátkem 16. století byla přebudována na kostel, který byl brzy zničen požárem. Po opětovném osídlení Jihlavy židovskou obcí byla začátkem 19. století zřízena první malá modlitebna v soukromém domě. Roku 1856 vzniká nová židovská modlitebna sloužící k obřadním účelům. Až roku 1863 byla postavena reprezentační synagoga novorománského (románsko-maurském) stylu. Roku 1896 je nákladně zrenovována, dekorativně vymalována a opatřena plynovým osvětlením. Také je doplněna o nové varhany a vysvěcena. Další oprava ji čekala v roce 1921, kdy byla zpevněna konstrukce krovu mohutnými táhly, byly opraveny všechny fasády a byl přiveden elektrický proud do budovy. V prvním roce 2. světové války byla jihlavskou německou zfanatizovanou mládeží spolu s nacisty vypálena a následně zbourána. Poté sloužila jako modlitebna jedna z místností nadačního domu. Roku 1950 byly zbytky synagogy zbourány a na jejím místě vzniklo tržiště. Od roku 1992 se na místě kde stávala nachází pamětní deska. Židovská škola, která stávala vedle první synagogy, fungovala do roku 1424, kdy byli Židé z Jihlavy vyhnáni. Z budovy se poté měla stát kaple Božího těla, Matky Boží a 10000 mučedníků. Stal se z ní ale pouze prozatímní městský špitál. Až v letech 1506-1511 pak byla jihlavským sladovníkem Leonardem Merdotem přestavěná na kapli. Zdejší židovská obec měla také svůj nadační dům, který byl roku 1921 byl opravován. V 1. poschodí byl zařízen zasedací sál, zkušebna sloužící synagogálnímu sboru, knihovna, dvě klubovny, zimní modlitebna a v patře byt rabína. V období okupace sloužil jako skladiště. Hřbitovy Dnes nejsou žádné zmínky o existenci prvního hřbitova, který musela mít prvotní židovská obec v Jihlavě v období kolem 13. století. Středověký hřbitov po vypovězení Židů zanikl. Dnes není známo, kde se nacházel. Později, roku 1867, byl založen nový hřbitov, ve kterém se pohřbívá dodnes. Nachází se asi 1km západně od hlavního náměstí a jeho rozloha činí přibližně 9 000 m2. Stojí zde přes tisíc náhrobků a jsou zde také pohřbeni rodiče Gustava Mahlera. Hřbitov je z východní strany uzavřen dvěmi hřbitovními zdmi a od roku 1904 k němu patří novorománská obřadní síň. Začátkem 2. světové války byla vypálena, hřbitov byl zničen a většina hrobů byla povalena. V letech 1968-1969, obřadní síň nahradila malá novostavba a hřbitov byl upraven. Na začátku 90. let byl doplněn o kovanou vstupní bránu s židovskou symbolikou. Poté nastala rozsáhlá obnova hřbitova. Pomníky byly čištěny a rovnány. Roku 1997 zde byl umístěn pomník objetí nacismu. Mezi význačné osobnosti Jihlavy židovského původu patřili: Ernst Sommer- německy píšící spisovatel, narozen v Jihlavě, (1888-1955 Londýn) Louis Fürnberg - německy píšící spisovatel, narozen v Jihlavě, (1909-1957 Výmar) Carl Meinhard – divadelní režisér a herec, (1875-1949 Buenos Aires) Jára Pospíšil – zpěvák, tenorista, (1905-1979 Praha) Gustav Mahler – hudební skladatel, žil v Jihlavě do 17 let, (1860 Kaliště-1911 Vídeň) Julius Tandler - organizátor rakouského, čínského a sovětského zdravotnictví a sociální péče, (1869-1936 Moskva)[17] František Mořic Nágl – malíř, zaznamenal podobu Jihlavy, také židovského ghetta Terezín, (1889-1944) Okolní Židovské náboženské obce, spolky a významná místa: Bedřichov (původně 3km od Jihlavy, dnes její součástí) - zmínky o modlitebně ve 2. polovině 19. století. Hybrálec (4km od Jihl.) - v 2. poloviny 19. století tu žije, provozuje obchod a hospodaří rodina Žida Kohnera. Po své smrti byl pochován před hřbitovní zdí křesťanského hřbitova. Střítež (6km od Jihl.) - první zmínky o obci pochází z roku 1346. Nejpočetnější židovské osídlení zde bylo na počátku 17. století, nejednalo se však o židovskou obec. V roce 1921 tu žilo jen dvanáct židovských obyvatel a roku 1930 devět. Zmínky o malém židovském hřbitově, který se nachází na poli nad Zámeckým rybníkem, jsou z 1. poloviny 19. století. Náhrobky pochází z let 1800-1850. V období okupace byl velmi poničen. Také jeden ze zdejších židovských domů sloužil jako modlitebna. Židé zde se mohly věnovat obchodu. Měli umožněno pronajímat dvůr, pivovar, hostinec a zřizovat krámy. 2.1.2 Židovská čtvrť v Batelově První zmínky o židovském osídlení a zformování židovské čtvrti Batelov byl městečkem patrně od konce 13. století. Zdejší židovská obec patřila k nejmenším na jihozápadní Moravě. První židovští osadníci, nejspíš původní obyvatelé Jihlavy, přišli do Batelova přibližně ve 2. čtvrtině 15. století. V období, kdy byli Židé vykázáni z krajských měst. Usazovali se na cestě z Batelova do Třeště. V té době se patrně zformovala zdejší židovská obec a vznikalo ohraničené židovské sídliště tvořené malým náměstím obklopeným budovami a malou synagogou. Pozdější osídlení nastalo kolem 18. století. Zdejší židovská čtvrť se rozkládá na východ od hlavního náměstí. Období jejího vzniku není přesně známo. Je to malé uzavřené náměstí čtvercového tvaru, obklopené zahradami, poli a silnicí. Na zdech židovských domů bývali kruhy, kterými se protahovaly řetězy, aby se ghetto mohlo na noc uzavřít. Na protější straně silnice se nacházela křesťanská obydlí. Nedaleko židovského ghetta stála také kaple sv. Barbory a křesťanský obecní hřbitov s kaplí sv. Rocha, která je také častým místem procesí. To se Batelovským nelíbilo. Žádali vrchnost, aby přestěhovala Židy žijící blízko kostela, a také aby byli odděleni zdí. Z roku 1727 pochází separační plán města, ve kterém je Batelov rozdělen rácovským potokem na dvě poloviny, křesťanskou část a židovské ghetto, spojené lávkou. Případ se ale vlekl kvůli náhradám a výměnám za židovské a křesťanské domy. Roku 1790 ulici zasáhl a velmi poničil požár, po kterém byly domy nově postaveny. V 1. polovině 19. století čtvrť představovalo 14 obytných budov. Komplex židovských domů, které jsou v duchu urbanismu, je složen z malého čtvercového náměstí a nemnoho úzkých uliček (branek) a nazývá se Židovský plácek. Z velké části se původní vzhled čtvrti zachoval. Pouze barokní a klasicistní vzhled budov se díky častým přestavbám nezachoval. Batelovští Židé se v období 18. století nejčastěji stěhovaly do Brtnice. Roku 1786 žilo v Batelově 24 židovských rodin. Kolem roku 1840 už 26 rodin, což bylo 190 občanů (83 mužů, 107 žen), kteří obývali 16 domů. Po zrušení familiantských zákonů roku 1848 zde Marie Terezie povolila 25 židovských rodin, a tak roku 1860 počet činil už 200 obyvatel. Pak nastal úbytek zdejšího židovského osazenstva. V roce 1880 zde pobývalo ještě okolo 134 občanů, roku 1902 už jen 77 Židů (necelé 4% Batelovských). Do roku 1921 se jejich počet snižoval na 36 Židů a na začátku 30. let 20. století již pouhých 31 osob židovského vyznání[18]. Samostatná židovská náboženská obec zde byla do roku 1891, kdy byla připojena k Třešti. Židovská obec měla svůj obecní dům s pekárnou a rituální lázní, který byl později zbořen. Rituální očista masa - košer byla prováděna na zahradě za synagogou. V místní židovské škole se vyučovalo německy. Navštěvovala ji i řada českých dětí, aby se naučili německému jazyku. Od poloviny 19. století se počet zdejších žáků pohyboval v rozmezí od 25-30 dětí. Roku 1914 byla škola zavřena. Zajímavosti ze zdejší židovské obce Počátkem 18. století se nechal jeden batelovský Žid se svými třemi syny pokřtít. Díky familiantským zákonům žilo v Batelově spoustu svobodných židovským matek a bylo tak právně řešeno množství nezákonných svazků. V pamětních deskách batelovského velkostatku je ukryto několik záznamů a příhod o zdejších židovských obyvatelích. Hospodářství Hlavní náplní hospodářské činnosti batelovských Židů byl obchod. To mělo také vliv na rozvoj celé obce.Vlastnili nebo si pronajímali koželužnu, palírnu, masné krámy, židovské masné lavice, potašárnu, pivnici, a textilní továrnu na výrobu sukna. Mezi řemesla patřili kramář, obchodník střižním zbožím, zelinář, ovocnář, pekař, řezník, vinopalník, šenkýř piva, koželuh, zasklívač. Také se zabývali prací na poli a orbou. Někteří podnikavější batelovští Židé zkusili své štěstí s podnikáním také v okolních městech, v Třešti, Telči a Jihlavě. K pracovním příležitostem žen patřili ruční práce, jako bylo šít, tkát, plést a vyučovat tomu děti. Působila zde nadace Josefa Hammerschmieda (1908-1942), spolek pohřebního bratrstva Chevra-Kadisha (od 18. století do roku 1939). Dále pak spolky židovských podnikatelů Národní jednota pro jihozápadní Moravu (1886-1939) a Národní Matice (z roku 1939). Synagoga a rabíni Batelovská synagoga byla neznámo kdy vystavěna na náměstí židovské čtvrti. Stejně jako židovskou čtvrť i synagogu roku 1790 poničil požár. O čtyři roky později byla dostavěna v klasicistním slohu. Další stavební úpravy byly provedeny roku 1825. V témže roce byla u synagogy vyhloubena studna dodávající vodu pro rituální lázně. K bohoslužebným účelům sloužila až do doby 2. světové války. Poté byla v letech 1958-1974 používána sborem Církve československé husitské a v období mezi lety 1984-85 se z ní stal klub zahrádkářů. Dnes slouží Svazu zahrádkářů a uvnitř se nachází moštovací zařízení. I přes četné úpravy a přestavby zůstala její vnější klasicistní podoba do dnešních dnů dochována. Některé předměty ze stříbrných církevních nástrojů se spolu s písemnými památkami Batelova (z let 1892-1917) dostaly mezi lety 1941-1942 do Židovského muzea v Praze. Také v zemském archivu v Brně jsou uloženy dvě knihy batelovských listin (z let 1791-1860). Batelovská Židovská náboženská obec původně spadala pod rabinát v Třešti. Až teprve v roce 1850 byl Batelovu přidělen první rabín Simon Frankenstein původem z Myslovic v Čechách. Působil zde do roku 1888. Posledním zdejším rabínem byl Salamon, který současně učil i v židovské škole. Samostatná náboženská židovská obec byla roku 1890 zrušena a zdejší Židé opět připadli Třešti. Židovský hřbitov Přesná doba jeho založení není známa, předpokládá se 17. století. Je umístěn na kopci západně od městečka. Jsou zde jednoduché barokní a klasicistní náhrobky, z nichž nejstarší pochází z roku 1715. Poslední pohřeb se zde konal před začátkem 2. světové války. Mezi význačné osobnosti Batelova židovského původu patřili: Schmul Battelau – profesorem v Budapešti, Moric Antscherl – profesorem ve Vídni, Gustav Böhm – malíř, Müller – redaktor vídeňských novin Okolní Židovské náboženské obce, spolky a významná místa: Horní Cerekev (5km vzdálena od Batelova) – zmínky o synagoze z roku 1867, která bylo v letech 1951-52 zbořena. Dále pak hřbitov založený v 17. století, náhrobky z 1. poloviny 18. století[19]. 2.1.3 Malé židovské ghetto v Brtnici První zmínky a židovském osídlení a další vývoj židovského ghetta Městečko Brtnice pochází z 13. století. Historie zdejší židovské obce sahá nejspíš už do 14. století, kdy byli Židé pozváni markrabětem Karlem do Jihlavy. Také pan Hynek z Valdštýna zve v polovině 16. století do Brtnice množství řemeslníků a povoluje jim se zde usadit. U císaře Ferdinanda I. si pak vymáhá další trhy a zasluhuje se o velký rozvoj Brtnice. Věrohodné zmínky však pochází až z poloviny 17. století. Mezi koncem 18. století a polovinou 19. století tu žilo 61 rodin židovských familiantů. Přesněji roku 1834 to označovalo 418 židovských spoluobčanů (12% Brtnických). Největší rozmach počtu židovských obyvatel nastal roku 1857, kdy se zde k židovské víře hlásilo 540 občanů. Po tomto období židovských spoluobčanů ubývalo až na 123 osob v roce 1900. Poté roku 1913 má židovská obec pouhých 26 členů, z toho 7 mužů. Roku 1930 tu žilo 33 Židů (1% Brtnických) a o dva roky později 44 židovských občanů. Samostatná náboženská obec se zde udržela až do začátku Protektorátu. Zdejší Židovskou ulici (dnešní Legionářskou) tvořilo malé ghetto a synagoga. Vzniklo někdy kolem 1. poloviny 17. století severně od náměstí. Postupně se v 18. a 1. polovině 19. století rozšiřovalo na sever i na západ. V roce 1834 se skládalo z asi 50 židovských domů a tvořilo převážnou část Brtnice. Roku 1899 prošel městem rozsáhlý požár, který mnoho domů zničil. Okraj náměstí zvaný Zašpitál tvořil rozhraní, které Židé od pátku večera a přes celou sobotu nesměli přecházet. Židovská obec měla svůj obytný dům a od roku 1873 četnickou stanici. Sbor dobrovolných hasičů měl svého jednatele, regulační komisi, starostu, předsedu a místopředsedu, kteří byli voleni ze členů židovské obce. Školní docházka židovských dětí se původně týkala veřejné místní školy s výukou v německém i českém jazyce a od roku 1886 už jen v českém jazyce. Mimoto také docházely k učiteli náboženství a němčiny. Židovská škola, úřadem schválená roku 1872, byla v jednom z domů židovského ghetta vedle synagogy. Byla to jednotřídní škola, ve které se vyučovalo se v německém jazyce, a z tohoto důvodu sem docházely i některé české děti. Fungovala do vzniku Československé republiky, kdy dne 30. 5. 1918 významný židovský učitel Josef Glaser zemřel. Židovská obec byla zesláblá a školu v té době navštěvovali jen 3 žáci[20]. Židovské město mělo i své koupaliště, které bylo roku 1932 upraveno. Koncem února roku 1937 zasáhla město velká povodeň. V „Brtnických Hradčanech“ je dnes k vidění historický Židovský most. Pro židovskou ulici se též dříve užíval název Židovna ( tzn. místo soustředěného výskytu židovských domů)[21]. Židovské hospodářství Pro Brtnici byla přítomnost Židů velkým přínosem. Koncem 17. století tu poblíž potoka bývala stará flusárna, která patřila k nejvýnosnějším podnikům na Moravě. Dále panská vinopalna, později škrobárna, ze které se po roce 1920 stala na čtyři následující roky i výrobna obuvi. Kromě toho pak pletařská firma vyrábějící punčochy, rukavice a různé pletené zboží, výrobna sodovek a limonád, lihovar a hostinec. Ještě roku 1925 jsou v Židovské ulici dvě hospody "U zlatého jelena" a "U zlaté hvězdy". Kolem roku 1850 má také zdejší židovská obec své lazebníky. Mezi řemesla patřil zubní technik, lékař, krejčí, kožkař, kramář, řezník s jatkami (šlachta) a podomní obchůdky se smíšeným zbožím, obilím, potravinami, prodej vína, likérů, alkoholických nápojů, uzenin, hodinářství a opravna kol i šicích strojů, obchod s látkami, obleky, kůžemi a kožešinami, trafika, vetešnictví, prodej kůzlat, mydlářství, koloniál a obchod s krátkometrážním zbožím. Některé z nich byly později základem pro zdejší podniky. Řadu živností provozovali ještě kolem roku 1940. Židé také půjčovali peníze na úrok. Poplatky, které židovská obec platila vrchnosti, zahrnovaly i školné. Roku 1925 zde byl ženský spolek Israelitischer Frauenverein. Významná byla též chudinská nadace Arona a Rosy Grünfeldových. Jednou z překážek rozvoje zdejší náboženské obce byla blízká Jihlava, kde se na předměstích kolem 19. století Židé mohly opět usazovat a zakládat, případně dále rozvíjet nově vznikající průmyslová odvětví. Synagoga a rabíni Brtnická synagoga byla postavena roku 1629. Stávala severně od náměstí na rohu dvou ulic (dnešní Legionářské a Pod strání). Roku 1888 byla rozšířena. Původně se do budovy vcházelo zboku. Nad novým vstupem byl hebrejský nápis ze starého zákona (v překladu: "Děkujíce projděte branami jeho, do předsíní jeho vkročte s chvalozpěvem!"). Roku 1925 ji spolu se sousedním domem postihl požár, který zničil celou střechu, archiv, tiskopisy i stanovy Židovské náboženské obce v Brtnici. K bohoslužebným účelům sloužila do doby 2. světové války. Po okupaci v roce 1939 nacisté ze štítu synagogy odstranili a následně zničili desky desatera. Nadále budova sloužila ke skladním účelům. Později roku 1988 byla zbourána, aby na jejím místě mohlo být vystavěno nákupní středisko. Jeden z brtnických rabínů z rodu Horowitzů, který tu žil kolem roku 1690, v Bavorsku sepsal a poté vydal dílo o Pentateuchu - pěti knihách Mojžíšových. Poslední rabín Abraham Kurzweil roku 1926 odchází do Třeště a ta je poté sloučena s Brtnicí. Později zůstávají obě obce bez rabína. Židovské hřbitovy Na poli za „Kapličkou“ se měl nacházet první starší hřbitov. Byla zde nalezena kostra se zbytkem židovského rubáše. Na přání hraběnky Kateřiny Zajímačky z Kunštátu, která nesnášela pohled na hřbitov, byl přemístěn k silnici směrem k Bransouzům. Dalším důvodem pro zrušení hřbitova mohl být i ten, že bránil rozvoji města a nové výstavbě. Na stráni mezi lesem a silnicí 1km severovýchodně od městečka byl proto kolem roku 1600 zbudován starý hřbitov. Má obdélný tvar a plochu 2050 m². Náhrobky jsou barokního charakteru ze 17.-18. století, vyrobeny ze žuly s motivy koruny, jelena, květů nebo vinného hroznu. Je jich zde kolem 250 a nejstarší z nich je z roku 1672, který se zmiňuje o „židovských vyhnancích z Vídně“. Pohřbívalo se zde do 2. poloviny 19. století. Poté byl jižně od starého založen nový hřbitov, ve kterém se poslední pohřeb konal roku 1953. Je zde též kolem 250 náhrobků. Do rodinné hrobky zde byl pochován Arnošt Weisenstein, který přežil koncentrační tábor. Součástí hřbitova byla i obřadní síň nebo též hřbitovní kaple z roku 1860, z níž se dochovala pouze průčelní stěna[22]. 2.1.4 Židovské ghetto v Polné První zmínky o židovském osídlení a další vývoj židovského ghetta Město Polná leží na pomezí Čech a Moravy. První historická zmínka o městě je z roku 1242. Bylo to významné trhové město v podhradí. V době svého největšího rozmachu v 15. a 16. století patřilo k nejvýznamnějším městům Českomoravské vrchoviny. Polenská židovské společenství patřilo mezi české židovské obce. První a nejstarší zmínka o židovských obyvatelích v městě Polná je z roku 1532. Z roku 1608 pochází další informace, kdy Jan Zejdlic ze Šenfeldu, tehdejší majitel Polné, povoluje Židům zdejší osídlení. Následující zmínky o ojedinělých židovských osadnících jsou v městských knihách ze 16. století, kdy se usazovali rozptýleně, nejčastěji v místě nazvaném Pod Kalvárií. Rozvoji židovského města pomohl nástup nové vrchnosti rodu Dietrichštejnů roku 1623. I po třicetileté válce v Polné počet Židů vzrostl. Roku 1650 zde byly 2 židovské domy a roku 1654 zde žilo už 10 rodin. Koncem 70. let 17. století tak vzniklo první panstvím nařízené ghetto umístěné mezi židovským hřbitovem a ohrazenou městskou částí. Později po roce 1680 bylo na příkaz Ferdinanda z Dietrichštejna přemístěno a vystavěno mimo hrazenou plochu města, na jihovýchod od náměstí. Kníže (kardinál) Ferdinand Dietrichštejn roku 1676 vydal řád, listinu o sedmi bodech a nařídil, aby v budoucnu nebyly smíšeny židovské a křesťanské domy. Zakázal Židům usazovat se ve městě bez jeho vědomí a dovolení, smělo zde žít maximálně 16 židovských rodin. Na základě stížností polenských měšťanů nařídil, inspirován okolními městy, vystavět čtyři separátní domky na vykázaném místě u Dolní brány. Byli to dvě velké chalupy, ke kterým měli být přistavěny čtyři nové domy. Toto odlehlé místo u potoka se však Židům nezdálo příliš vhodné a začali si stěžovat. Ani panstvo nechtělo mít židovské domy tak blízko zámku, a tak byla v letech 1681-1682 na základě smlouvy mezi vrchností a židovskou obcí založena a vystavěna, za Horní branou „na zelené louce“ na jihovýchod od městského jádra, nová židovská čtvrť o 16 patrových domech. Nově postavené dřevěné domy měly jednu světnici, komoru, černou kuchyň a síň. Téměř každý dům měl suku, stánek pro svátek sukhot (svátek stánků), ať už na dvorku, na balkoně, na pavlači nebo na půdě. Stály na kamenné podezdívce, byly podsklepeny a chráněny ohradou se dvěma brankami a parkánem (plot, ohrada). Měly barokní znaky (valené klenby, někdy s lunetami nebo vytaženými hřebíky), později se v architektuře promítl klasicismus (klenby, trámové dřevěné stropy, štukové medailony)[23]. Typické bylo kamenné ostění, stylové dveře, kruhové terakotové okno k větrání půdy, balkon na kamenných krakorcích. Pro odtok vody z okapních svodů sloužily kamenné žlábky (korýtka). U každého domu bývaly hromady složeného dříví k topení. Štíty domů směřovaly do ulice. Ta byla tvořena řadou domů vedoucí od dnešní Horní židovské branky po Dolní branku a dvěma domy na západě. Židovskému městu se lidově říkalo „Židák“. Skládalo se z Židovského náměstí, Rabínského plácku pod jižní dolní částí náměstí, Lázeňské spojovací uličky, Postranné uličky a uličky Pod Židy. Veřejné cesty byly dlážděny nepravidelnými plochými kameny, které se nazývají kočičí hlavy a na některých místech jsou viditelné dodnes. Židovská obec se zavázala používat za poplatek pouze městskou váhu. Dále měli povinnost nakupovat sůl, dřevo a potraviny ve městě. Židovským obchodníkům bylo potvrzeno právo provozovat obchod na náměstí, ale zakázáno zasahovat do řemesel provozovaných ve městě. Směli si zřídit i rituální lázeň a koželužnu s užíváním vody z obecního rybníka. Jelikož se židovská obec rozrůstala dostala v letech 1710-13 od vrchnosti šest nových dvoupodlažních domů stavěných již z cihel a kamene. Po 20 letech přibyli další 2 domy a po roce 1740 bylo židovské ghetto stavbami uzavřeno do trojúhelníkového náměstí. Bylo ohraničeno na západě městskou hradební zdí s příkopem, na východě vodní strouhou a na jihu vrchnostenskou palírnou. Do téměř uzavřeného prostoru se vstupovalo Dolní a Horní židovskou brankou s dvoudílnými dřevěnými vraty ve zděném barokním oblouku a několika vnitřními veřejnými průchody v domech. Zajímavostí jsou vnitřní průchody v patrech domů, které dodnes v některých existují. Stejně jako v jiných městech i v Polné je pro židovskou obec typické maximální využití pozemků na zástavbu. Nebyly zde dvorky ani zahrádky. Domy se dělily na několik částí (2-12), které patřily buď příbuzným nebo jiným osobám a vstup mívaly společný. Většinou připadl jeden dům na tři rodiny. Pouze dva domy zůstaly v celku s jedním majitelem[24]. Požáry, které židovské ghetto zasáhly několikrát (v letech 1712, 1734 - velký požár, kdy vyhořelo celé ghetto, 1740, 1823) nepůsobili žádné velké komplikace. Židovská čtvrť byla vždy rychle obnovena, nově a lépe vystavěna a rozšířena. Po tragickém požáru v srpnu 1863 vyhořelo celé město Polná a židovská čtvrť nebyla výjimkou. Byla poničena barokní architektonická podoba židovského ghetta, zbyl pouze jediný dům, který nám dnes může připomenout dřívější vzhled celé ulice. Po obnovení celého ghetta už nedocházelo k výraznějším změnám ve vzhledu ulice. Objevovaly se už jen přístavby, nástavby, slučovaly nebo rozdělovaly se některé domy a upravovaly fasády. V této době byla podél východní části ghetta postavena spojovací silnice do Třebíče. Roku 1724 proběhlo první přesné sčítání židovského obyvatelstva, jež v té době mělo 305 členů, což bylo 52 rodin. Roku 1757 bylo Tereziánským katastrem zjištěn počet 24 židovských domů na 54 rodin. Tento počet nesměl být na základě familiantského zákona z roku 1726 překročen. S reformami Josefa II. a řadou úředních nařízení vedoucích ke germanizaci si museli zřídit základní židovskou školu, kde se vyučovalo německy. V 80. létech 18. století bylo zavedeno popisování židovských domů římskými číslicemi, což bylo přečíslováno až v 50. letech 20. století. Roku 1811 se počet úředně povolených židovských rodin familiantů zvýšil na 87 a posléze na 92. Roku 1830 už v ghettu žilo 770 Židů (128 rodin, 12% obyvatel Polné), kteří vlastnili 32 domů. V roce 1848 pak Židé získali plná občanská práva. Následkem devastujícího požáru z roku 1863 byl hospodářský úpadek a místní se začali stěhovat do Evropy (do větších měst - Vídeň, Praha a Brno) a do Ameriky za lepšími životními podmínkami. Od konce 19. století tak nastal stálý úbytek židovského obyvatelstva. V 90. letech bylo v Polné ještě 238 Židů a na přelomu 19. a 20. století už jen 122 židovských občanů z celkového počtu 5013 Polenských. V době 1. světové války přišli do Polné stovky ortodoxních Židů, kteří uprchli z Polska, Ukrajiny a Haliče. Avšak už roku 1930 zde bylo pouhých 51 Židů (1,2 % obyvatel Polné) a v roce 1938 už jen 37 židovských občanů i přes příchod uprchlíků z Rakouska a českého pohraničí. „Hilsnerova aféra“ 1. duben 1899 se stal pro zdejší židovské obyvatelstvo zlomový, rozpoutala se děsivá antisemitská tisková kampaň. Mladý Žid Leopold Hilsner byl obviněn z vraždy devatenáctileté švadleny Anežky Hrůzové z Věžničky, která byla nalezena v lese Březina u Polné. Tisk i dav byl přesvědčen, že vražda byla provedena rituálním způsobem, díky velké řezné ráně na krku. Dne 16. září 1899 v Kutné Hoře byl Leopold Hilsner odsouzen k trestu smrti. Díky zájmu profesora T. G. Masaryka o tento případ byl nařízen nový proces konaný 14. listopadu 1900 v Písku bohužel se stejným verdiktem, který byl později císařem Františkem Josefem I. změněn na doživotí. Na amnestii 24. března 1918 byl Hilsner s podlomeným zdravím propuštěn. Poté se nechal přejmenovat na Hellera a žil převážně ve Vídni, kde se živil jako podomní obchodník. Finančně ho podporovala místní židovská obec a také prezident Masaryk. Bylo mu 51 let, když roku 1928 vyčerpán zemřel v Rotschlidově nemocnici na rakovinu tlustého střeva. Ve Vídni je také pohřben na centrálním hřbitově. Na jeho vídeňském domě se od 25. dubna 2002 nachází pamětní deska. Později byla všechna obvinění vyvrácena. Leopold Hilsner byl rehabilitován až 14. listopadu 2008 ve Vídni. Ministryně spravedlnosti pronesla u jeho hrobu lítost nad justičním selháním[25]. Židovské hospodářství Oproti jiným židovským městům měli polenští Židé lepší životní podmínky. Nejprve směli vést obchod všeho druhu a měli i daňové úlevy. Nesměli však omezovat ani zasahovat do řemesel měšťanů. Roku 1608 jim Jan Zejdlic ze Šenfeldu, tehdejší majitel Polné zakazuje obchod s masem a povoluje pouze nákup a prodej živých zvířat. Řádem vydaným roku 1676 Ferdinandem Ditrichštejnem si mohli zřídit vlastní samosprávu s rychtářem v čele, získali právo obchodovat a účastnit se ročních trhů ve městě, ale zároveň jim bylo zakázáno provádět řemesla a omezen obchod s vlnou. Týkalo se jich osvobození od vojenských hlídek a od ubytování vojska. Dále byl zvýšen roční poplatek vrchnosti a zavázali se platit pravidelný nájem z každého domku a roční příspěvek na kontribuce (nucený příspěvek, daň). Bylo jim nařízeno odebírat pouze panskou kořalku a pivo. Také košer víno mohly pít jen z mikulovských sklepů. Od konce 17. století si pronajímali koželužnu. V 18. století obchodovali s obilím, vlnou, kožešinami, železem, stříbrným a zlatým zbožím, sklem a kůžemi. Nacházel se zde výčep piva, vína, lihovin a prodej tabáku. Nechyběl ani podomní obchod. Krámy a řemeslnické dílny se nacházely v přízemí domů. Židovská obec měla také svého lékaře. Po dlouhá léta mívali polenští Židé pronajatou panskou vinopalnu a draslovnu. Mezi peněžní částky, které odváděli vrchnosti, patřilo splácení domů (150 zlatých) a roční nájemné (30 krejcarů), poplatky za pohřbívání, později za zproštění povinnosti odebírat víno od vrchnosti, za vyšenkované a provezené víno, za rodinu, 10 zlatých ročně za výstavbu synagogy a 15 zlatých za rituální lázeň a koželužnu. Ve 2. polovině 19. století také začali vznikat spolky různých zaměření, jako byl pohřební spolek, židovské bratrstvo k podpoře chudých nebo židovský literární kroužek. Synagoga Dříve než si polenská židovská obec vystavěla synagogu sloužila od roku 1657 k motlitbám provizorní jednoduchá dřevená kolna na dvoře jednoho z židovských domů. K pořízení synagogy dostala židovská obec povolení 14. srpna 1684, kdy se ji vrchnost zavázala vystavět z cihel a kamene a zařídit. Spolu s ní pak také klenutou studnu a rituální lázeň. Synagoga není přesně orientována svatostánkem k východu, ale mírně k jihovýchodu. Místa k sezení měla velkou hodnotu, většinou se dědila, nebo také darovala, dražila či sloužila jako splátka dluhu. Je to jednoduchá dvoupodlažní halová budova s klenutým stropem stojící v západní části mezi Židovským náměstím a Rabínským pláckem, začleněna do hustě zastavěného židovského ghetta, nepodsklepená se sedlovou střechou, z kamene a cihel. Zdi svírají mírně kosý úhel. Původně stála samostatně, v průběhu rozšiřování židovského ghetta byla začleněna mezi řadu domů. V jižní části k ní byl do 70. let 20. století přimknut zděný přístavek. Z dochovaných plánů města Polné lze usuzovat původně barokní podobu synagogy (vysoká valbová střecha, čtyři protáhlá okna, podélné průčelí), později nádech gotiky (hrotitý oblouk oken, výmalba na modrém podkladě stropu a stěn s kvádrováním). Požáry, zejména v 19. století, byla velmi poničena a rekonstruována, díky čemuž měnila svůj vzhled. Při vstupu byla zřízena předsíň a v 50. a 60. letech 19. století proběhly změny v vnitřní organizaci synagogy. Řečiště bylo přesunuto ze středu ke svatostánku a lavice rozděleny do dvou postranních řad, tak jako tomu bývá v křesťanských kostelech. Stěny a strop zdobila novogotická malba s modrým podkladem. Synagoga měla zaklenutou halu, ženskou galerii nesenou mohutným pilířem s venkovním vstupním schodiště a vstup pro muže při západní stěně bez předsíně. Byla o poznání menší než dnes, až později došlo k prodloužení a spojení s obecním domem a vytvoření nových vstupů se schodištěm na sever. Nad vchodem pro muže je hebrejský nápis (v překladu: „Obnoveno“ 1684“) a mezi oběma vstupy se nachází kamenná pamětní deska. Až v roce 1936 došlo k mírným úpravám[26]. K bohoslužebným účelům sloužila do 40. let 20 století, a to zvláště v letech 1915-1918 díky nárůstu polských a haličských Židů. V té době uvnitř bylo 118 mužských míst a 80 sedadel pro ženy. Rabín zde působil do roku 1920. V období války pak užívána nacisty jako sklad zabaveného nábytku. V Praze mělo být zřízeno „Muzeum vyhynulé rasy“, pročež tam byly veškeré cenné předměty a vybavení odvezeny. Poté sloužila jako skladiště textilní provozovny. V padesátých letech ji koupila církev čs. husitská, která ji musela propůjčit obchodnímu podniku pro uložení barviv a chemických hnojiv a následně pro sběr starého papíru, takže budova i nadále sloužila ke skladování. Později, až do roku 1969 zůstala nevyužita, až se zřítil její strop i střecha. Poté už sloužila jen pro okolní obyvatele jako úložna nepotřebných věcí a dřevěného paliva. V 80. letech byla zamýšlena oprava pro koncertní účely, která nebyla realizována a budova měla být zdemolována. Díky revoluci v roce 1989 se zvýšil o synagogu zájem, hlavně přičinění Klubu za historickou Polnou, a tak byla postupně po obvodu zpevněna, osazena novým stropem se střechou, uvnitř vyčištěna a stala se památkově chráněnou. V roce 1994 byla vrácena Federaci židovských obcí v Praze. O dva roky později započala celková rekonstrukce synagogy pro muzejní účely. Byla zde snaha o autentičnost a obnovu dřívější výzdoby a výstavby. Jsou zde ponechány nebo zrekonstruovány zbytky původní výmalby. Expozice synagogy je součástí Regionálního židovského muzea, veřejnosti je přístupná od 5.září 2000 v hlavní turistické sezóně (tj. od května do září) a slavnostního otevření se zúčastnil i izraelský velvyslanec. Mimoto synagoga slouží i jako galerie pro krátkodobé výstavy či jako koncertní sál[27]. Další významná místa Další významnou budovou stojící vedle synagogy byl patrový obecní dům, který vznikl nástavbou roku 1717. Procházelo se jím z horního na dolní náměstí. V podzemní části se nacházela rituální lázeň - mikve. Byt synagogálního sluhy - šámese s pekárnou macesů pak v přízemí a byt rabína s kanceláří v prvním patře. V jihovýchodní části patra byla rabínská kaple zvaná též malá synagoga s jednoduchým svatostánkem, stolkem řečniště a 30 očíslovanými sedadly sloužící jako zimní modlitebna. Od roku 1850 se zde nacházela i škola. Za 1. světové války ji haličští uprchlíci užívali jako ortodoxní modlitebnu. Vedle obecního domu z jižní strany stála márnice s místností pro rituální očistu, která ke svým účelům sloužila do roku 1887. Poté přístavba sloužila jako skladiště a kolna. V židovské ulici bývala ještě jedna rituální lázeň, starobylý špýchar, panská palírna a šlachta. Od roku 1759 také lazaret - špitál, ze kterého se v roku 1874 stala škola. Ta bývala do té doby pouze jednotřídní a soukromá. V horní část náměstí se rozkládala do poloviny 20. století čtvercová kamenná kašna, která spolu s veřejnými pumpami zásobovala vodou místní obyvatelstvo[28]. Židovský hřbitov Polenský židovský hřbitov se od pradávna nachází na dlouhém svahu zvaném Pod Kalvárií či Na Bubeníku poblíž řeky Šlapanky (zvané též Ochozský potok) asi 700m od nynější židovské čtvrti. Až do 2. poloviny 17. století zde totiž sídlilo několik židovských rodin. První zmínky o něm jsou z konce 16. století. V tomto období byl s největší pravděpodobností založen. Nejstarší dochovaný a čitelný náhrobek je z roku 1683. Hřbitov má nepravidelný tvar díky jeho postupnému rozšiřování (v letech 1768, 1811 a 1887). Řady 1114 náhrobků jsou uspořádány nerovnoměrně v západně-východním směru po celé ploše hřbitova s nápisy směřujícími k severu. Dětské hroby měli své místo v severovýchodní části. Starší náhrobky jihomoravského či mikulovského typu jsou zhotoveny z mramorového kamene, světlé i tmavé žuly, mušlového vápence i pískovce s plastickými lidovými ornamenty a židovskými motivy. Novější náhrobky pražského typu jsou doplněny plastickým písmem s rokokovou dekorací a středočeského typu jsou rostlinně zdobené. Náhrobky jsou barokní, klasicistní v severní části i novodobé v jižní části, bývají ukončeny půlkruhově, elipsově, obdélně, trojúhelníkově, volutově či oslím hřbetem do poloviny 19. století s hebrejskými, poté německými a českými texty. Také zde jsou k nalezení symboly rodu, jména, zaměstnání či vlastností (ruce kohenů, levitské soupravy, Davidova hvězda, koruny, stromy, květiny, lvi, jeleni a srdce). Dovnitř se vstupovalo dřevěnou jednoduchou průchozí márnicí. Koncem 19. století židovská obec přikoupila sousedící pozemek pro jeho konečné rozšíření (3492m²) a vystavěla novou již zděnou jednoduchou márnici při východní zdi se dvěma štíty, sedlovou střechou a dřevěnými dvoukřídlovými vraty. Rozdělena byla do tří částí, první byl průjezd pro pohřební kočár s nápisem na kamenné desce: „Zřízeno 5647-1887 Židovskou náboženskou obcí a Židovským pohřebním bratrstvem Polná.“ , dále pak rituální přípravna a sklad rekvizit. Po odchodu Židů díky 2. světové válce budova zchátrala a v 60. letech se zbořil strop se střechou, což bylo opraveno až v 90. letech. Dnešní vstup postavený roku 1995 je užší s kovanou mříží zdobenou šesticípou hvězdou zhotovenou jihlavským uměleckým kovářem Erwinem Habermannem. Poslední smuteční obřad se zde choval roku 1976. Hřbitov je olemován 70cm kamennou zdí 1,5m až 2,5m vysokou s vysprávkami z cihel. Bývala kryta šindelovou stříškou, železným plechem a dnes pálenými taškami. V severovýchodní části hřbitova zeď chybí, vlivem podmáčení půdy se zdivo zřítilo. Prostor je doplněn vysokými smrky, jeřáby, tújemi a javory. Od 50. let 20. století chátral a zarůstal, některé pomníky byly tak svaleny a vyvráceny. Od konce 80. let se o něj stará Spolek přátel na ochranu židovských památek Polné a opravuje poničené náhrobky a celý areál. Dnes patří Židovské náboženské obci v Praze. Polenská Tóra Židovský zákon z knih Mojžíšových je přepsaný na dvanácti metrech kůže. Tato téměř 200 let stará vzácná polenská tóra nacisty zabavená roku 1943 měla být umístěna do chystaného „Muzea vyhynulé rasy“ v Praze. V 60. letech byla spolu s desítkami dalších prodána na aukci v Londýně odkud cestovala dál. Dnes je dnes v rukou 65členné židovské náboženské obce Kona Beth Shalom v Havajských ostrovech (konkrétně na ostrově Big Island), která k ní chová velkou úctu. Od washingtonské Federace amerických židovských obcí ji obdržela na „věčný pronájem“ v roce 1985. Její finančně náročné zrestaurování proběhlo v Miami (USA) v roce 2006.[29]. Mezi význačné osobnosti Polné židovského původu patřili: Benjamin Kewall – prozaik, tvůrce epigramů a básní, žil ve Vídni, (1806-1880 Polná) Josef Seegen – lékař-balneolog a profesor vídeňské university, zasloužil se také o využití karlovarských léčivých pramenů, (1822-1904 Vídeň) Anton Schwarz – pivovarník, (1839-1895 New York) Aron alias Adolf Pulzer - malíř portrétů, (1813-1891 Praha) 2.1.5 Židovská obec v Puklicích První zmínky o židovském osídlení a další vývoj židovské čtvrti Obec (5km vzdálená od Jihlavy) vznikla kolem roku 1318. Na židovském hřbitově v Puklicích se dříve nacházel náhrobní kámen nesoucí židovský letopočet 5182, což odpovídá roku 1422. Usuzuje se, že sem odešli jihlavští Židé vyhnaní v 15. století, ale první zmínky o zdejších židovských osadnících pochází až z roku 1722. Pozdější údaje jsou až z 19. století. Zdejší Židé tvořili samostatnou náboženskou obec, k níž patřily okolní obce Luka nad Jihlavou, Velký a Malý Beranov, Kozlov, Studnice a Řehořov. Roku 1891 byla zrušena a přičleněna k náboženské obci v Jihlavě. Roku 1842 tu žilo 71 židovských obyvatel stávajících z pěti rodin a v 80. letech už osm židovských rodin. V období první republiky, roku 1921 se k židovské víře hlásilo 14 občanů a roku 1930 už jen šest. Domy tvořící židovskou ulici jsou shromážděny ve spodní části obce. Byl zde mnohoúčelový dům k rituálním účelům s pekárnou a školní učebnou v přízemí, modlitebnou v patře. Po roce 1927 byl prodán a využíván jako skladiště a sýpka. Po válce byl předělán na obytný dům. Dále ulici byla také rituální lázeň a čtyři masné krámy. Synagoga a hřbitov Zmínky z roku 1722 informují o synagoze neznámého stáří, která byla později upravená na obytný dům. Byla to jednopatrová budova. V přízemí žil rabín, který současně vyučoval děti. V 1. patře byla menší místnost pro ženy, spojená otevřeným oknem s hlavní bohoslužebnou síní pro muže. Nad vchodem je na stěně umístěn znak majitele místního velkostatku Jana Malovce z let 1759-1807. Představuje koníčka sedícího na zadku s opratí v ústech. Po stranách jsou iniciály jeho jména. Vlevo u dveří je cínová pokladnička, nad kterou se o Velikonocích dával maces na připomínku útěku z Egypta, kdy se Židé živili manou. Vpravo u dveří je cínové umyvadlo, ve kterém si Židé umývali ruce, aby zasedli čistí k bohoslužbě. Naproti dveřím visí na stěně dřevěná schránka s hedvábnou záclonou opatřenou rolničkami na šňůrách a hebrejským nápisem. Byly zde uschovány dvě pergamenové Tóry ve svitcích, které byly později odvezeny do Jihlavy. Nad schránkou je na zdi reliéf, představující dva lvy s pruty a nad nimi jsou dva ptáci. Vlevo je obrázek s nápisem, znázorňující sedmiramenný svícen. Uprostřed kostela je zahrádka se stolem, na který se při bohoslužbě pokládalo písmo svaté. Na klenutém obloukovitém stropě jsou hebrejské nápisy a pět svícnů. Po obou stranách je dvanáct sedadel se stolky na ukládání knížek. U dveří do hlavního sálu stávala lavice a před zahrádkou pult na položení knih. Lavice a stolky byly zhotoveny jako skříňky a uvnitř byly ukládány roucha, prostěradla, cínové talíře a rohy, na které bylo při bohoslužbě troubeno (připomínka toho, že Mojžíš přivedl Židy na horu Sinai). Rozsáhlý, avšak dnes velmi poničený hřbitov, se nachází na stráni nad obcí. Pochází údajně z 15. století (měl být postaven současně se synagogou). Uvnitř se nachází přibližně 80 náhrobků, z nichž nejstarší je z roku 1699. Do roku 1870 zde byli pohřbíváni židovští občané z okolí i z Jihlavy[30]. 2.1.6 Židovská komunita v Telči První zmínky o židovském osídlení a další vývoj židovské ulice Telč je jedním z moravských poddanských měst, kde od středověku pobývali židovští osadníci. Telčská židovská obec se řadí k nejmenším na Moravě. První zmínky o zdejším židovském osadníkovi pochází z roku 1570, v městské části u věže sv. Ducha. Roku 1618 už v městě žili tři židovské rodiny a nadále v průběhu 17. století jejich počet vzrůstal. Místní lidé ale podali stížnost vrchnosti. Roku 1650 tak majitel zdejšího panství Vilém Slavata nařídil vystěhování všech Židů, kteří do Telče přišli po roce 1618. Měli na to půlroční lhůtu. Omezil tak počet židovských obyvatel na tři rodiny. Postupem let ale zákazy zmírňovaly. Za roční poplatek tak byl roku 1667 novým majitelem města povolen obci kantor a o tři roky později pobyt další židovské rodiny. V této době se patrně zformovala zdejší židovská obec. Roku 1691 už žilo v Telči už 11 židovských rodin. Na počátku 18. století musela každá rodina městu platit roční důchod za svůj pobyt. Proto museli být obcí umístěni zhuštěně v nějaké části města. Byly tak uvolněny dva domy a Židé byli přemístěni na jihozápad od vnitřku města do uličky u hradeb, od té doby Židovská ulice. Roku 1771 zde žilo už 49 židovských občanů a obývali 4 domky. Postupně se židovská obec rozšířila i do Hradební části. Větší nárůst však město zaznamenalo vlivem židovské emancipace v 19. století. Roku 1840 zde žilo 73 židovských obyvatel, roku 1910 už 120 osob. Roku 1921 už 93 osob. Židovské domy byly malé, přiléhající k hradbám. Hospodářství Stejně jako v jiných městech museli vrchnosti platit různé poplatky a konat různé úkony. Měli také povinnost odebrat určité množství koření za rok. Významným obchodním podnikem židovských obyvatel byla továrna na výrobu sukna z počátku 19. století, která se stala jednou z největších továren na Moravě (roku 1819 zaměstnávala 600 lidí). To se samozřejmě pozitivně odráželo na ekonomice celého města. Synagogy a další významná místa První modlitebna z 18. století byla zbudována v jednom z domků židovské ulice a sloužila do roku 1885, kdy ji zasáhnul požár. Poté byla zřízena dočasná modlitebna ve staré továrně. V roce 1904 byla na dvoře židovského obecního domu vystavena nová synagoga. Původní vchod byl z náměstí, později se dovnitř vcházelo kamenným můstkem z vedlejší ulice. Ve 40. letech 20. století ji nacisté uzavřeli. Po skončení války byla přestavěna a upravena do podoby mateřské školy. V současné době je opět v rukou Židovské obce, ale je využívána jako stanice Policie České republiky. Památky uložené v muzeu Důležitou telčskou židovskou památkou uloženou v muzeu je biblická kniha Ester patřící k pěti svátečním svitkům. Vypráví o vysvobození Židů z područí perské říše v 5. století př. n. l. Čte se z ní při svátku purim (oslava záchrany před perskou genocidou). Dalšími významnými dokumenty jsou Závitek Esteřin a část Tóry, hebrejsky psané na pergamenu. Mezi zajímavé dochované předměty patří cínová mísa z 19. století zdobená rytím. Sloužila při svátku pesah (připomínka osvobození židovského národa z egyptského zajetí). Při svátečním obřadě seder v ní byly předkládány předepsané pokrmy (od toho se těmto mísám říkalo sederové). Dále je zde uložen původně devítiramenný mosazný svícen užívaný při osmidenním svátku zasvěcení chanuka. Nohy svícnu tvoří tři zvířecí hlavy[31]. Židovský hřbitov Nejprve měli Židé zakázáno pohřbívat své zemřelé na telčském panství. Proto byl kolem poloviny 17. století zřízen židovský hřbitov pro Židy z Telče a okolí u obce Velký Pěčín, v 7km vzdáleném lese později nazývaném Židovec. Hřbitov měl rozlohu 803 m² a obehnaný kamennou zítkou. Později bylo k tomuto účelu určeno místo u Zadního Vydří jižně od vsi, které bylo užíváno do roku 1879. Je zde okolo 150 náhrobků barokního a klasicistního stylu většinou ze 17. a 18. století a nejstarší z nich je z roku 1655. Poté se hřbitovem stalo území dnes zvané Oslednice s 200 dochovanými náhrobky. Ze síně u vchodu do hřbitova je v současné době obrazová galerie. Díky růstu zdejší židovské obce byl roku 1880 založen nový hřbitov na východním okraji Telče, v trati U Širokých luk. Sloužil svému účelu do 2. světové války. Poté sloužila obřadní síň hřbitova v 60. a 70. letech jako modlitebna církve adventistů a v 90. letech změněna na výtvarný ateliér a galerii. Telčská židovská obec spravovala také místo posledního odpočinku v Batelově a Markvarticích. Významný rodák z Telče židovského původu: Jakub Lang 2.1.7 Židovské ghetto v Třešti První zmínky o židovském osídlení a další vývoj židovského ghetta Samotné městečko Třešť pochází ze 13. století a první židovští osadníci do města přišly možná už v 1. polovině 14. století, a dále jistě v období vyhoštění z Jihlavy po roce 1424. Kolem roku 1594 existují další zmínky o majitelích židovských domů. Avšak nejstarší věrohodný dochovaný doklad o jejich zdejším pobytu je až z 1. pol. 17. století. V roce 1672 přibylo v městě 8 židovských rodin vyhnaných z Vídně. Kolem roku 1679, kdy zde žilo už 14 rodin, zřejmě vznikla i zdejší židovská obec. Velkého nárůstu židovské populace se Třešť dočkal až v období 18. století, kdy ke konci bylo povoleno 102 familiantských rodin. Ve skutečnosti zde však žilo ještě více příbuzenstev. Roku 1789 je zmíněno 122 rodin. Postupně však začal počet židovských občanů klesat. Roku 1830 je zaznamenáno 750 občanů a roku 1848 ještě 621 židovských obyvatel (14% osazenstva Třeště). Roku 1900 už však jen 169 lidí (3%) a roku 1930 zde žilo pouhých 64 židovských spoluobčanů obývajících 5 domů. Hlavním důvodem úbytku zdejších obyvatel koncem 19. století je jejich stěhování do blízké Jihlavy. Židovské ghetto zformované někdy kolem 2. poloviny 17. století se rozkládalo v severozápadní části města, dnes je nazýváno náměstím Svobody. Ve zmínkách ze 17. a 18. století uvnitř ghetta stojí synagoga a celé je ohraničeno zdí s třemi brankami. V roce 1837 ho tvořilo 77 domů, které se dochovaly do dnešních dnů. Jsou na nich pouze částečné přestavby, které byly nutné po poničení města požáry v letech 1824 a 1920. Po zrušení hradeb se Židovská ulice rozrůstala dál podél silnice k nádraží. Byla zde i nižší škola a škola vyššího židovského vzdělání ješíva, která fungovala do roku 1848. V období tereziánských reforem přijali všichni zdejší Židé nová osobní jména a německá příjmení ke svým hebrejským jménům. Hospodářství Od třetiny 18. století vlastnili vinopalnu. Mezi živnosti a řemesla typická pro Židy z Třeště patřil továrník, obchodník, lékař, úředník, soukromník. Fungovala zde spousta nadací a spolků. Spolek Israelitischer Frauenverein für Unterstützung von armen israelitischen Frauen (1898-1940), Deutscher Leseverein (1909-1935). Dále chudinská nadace Karla Morawitze (1914-1940), nemocniční nadace pro izraelské nemocné Žofie Morawitzové (1931-1942), nadace Sabath Eliáše Barucha (1918-1943), nadace pro ošetřovatelky Charlotty Meissnerové (1918-1943). Synagoga a rabíni Synagoga je umístěna v jižní části dřívějšího židovského ghetta. Dnes se neví přesná doba jejího vzniku. Může to být po požáru z roku 1825 přestavěná bývalá starší synagoga, nebo téhož roku nově postavená. Významným znakem empírové synagogy je klenutý sál se štukovou výzdobou a průčelí s podloubím v klasicistním stylu, které je jediné svého druhu na našem území. Interiér se bohužel do dnešních dnů nedochoval. V období mezi 18. a 19. stoletím zde pobývalo několik rabínů, kteří jsou autory teologických spisů. Poslední rabín zde působil do roku 1922. Bohoslužby se zde konaly do období 2. světové války. Poté od roku 1957 budova sloužila sboru Církve československé husitské. Hlavní loď slouží pro koncertní a výstavní účely. V přízemí se nachází stálá expozice mapující historii židovské obce v Třešti. V prvním poschodí je umístěna výstava věnovaná životu Franze Kafky (Spisovatel ve městě často pobýval u svého strýce a pravděpodobně zde vznikl jeho román Venkovský lékař[32].). Na počátku 19. století zde působil rabín Josef Frankfurter a po něm PhDr. Maxmilián L. Stern (1944 v Novém Městě nad Váhom – 1908 ve Vídni), který koncem 19. století spravoval zároveň i obce Telč a Batelov. Je pohřben na židovském hřbitově v Třešti. Posledním rabínem byl po roce 1926 Abraham Kurzweil, který spravoval zároveň i rabinát v Brtnici. Od roku 1936 Třešť spraval jihlavský rabín dr. Arnold Grünfeld. Hřbitov Založení hřbitova se datuje do 17. století. Rozkládá se podél silnice na levém svahu v tzv. Korečníku 1500m jihozápadně od synagogy. Je ohraničen kamennou zdí se dvěma vchody. Hlavním vchodem se vchází přes malou obřadní síň, která je ve velmi špatném stavu a bez střechy. Uvnitř se dochovala kamenná pokladnička s kovovým víčkem a na bílých zdech jsou dodnes viditelné útržky hebrejsky psaných žalmů. Druhý vchod o několik metrů dál se nazývá kohenská branka. Za dobu své existence musel být dvakrát rozšířen, a to roku 1736 a ve 2. polovině 19. stolení. V 80. letech 20. století byl opravován. Nachází se zde přibližně 1200 prostých barokních a klasicistních náhrobků s hebrejskými nápisy, z nichž nejstarší pochází z roku 1705. Na některých jsou barokní motivy s vyobrazením hvězd, žehnající ruce kohenů, levitské konvičky, obřízkové nástroje, lvi, jeleni, palmy a smuteční vrby. Pohřby se zde konaly do období 2. světové války. Dnes jsou některé náhrobky svaleny a na nejnovějších jsou zlacené dodatky připomínající období holocaustu. Okolo se tyčí staré borovice, modříny a nižší zeravy, které dodávají hřbitovu zamlžený výraz. Významný rodák z Třeště židovského původu: Wolf ben Löw Lichtenstandt – rabín, autor díla Kedušat Jisrael, ( zemřel 1827)[33] 2.1.8 Židovské osídlení ve Větrném Jeníkově Vývoj židovského osídlení a hospodářství Obec pocházející z roku 1226 se počátkem 17. století stává městečkem (11km vzdáleným od Jihlavy). O historii místní židovské obce nejsou dnes téměř žádné dochované prameny. Nejstarší svědectví o zdejším osídlení se datuje do roku 1372. Další zmínky jsou pak kolem 16. století. Zdejší židovské osídlení bylo pravděpodobně rozptýlené po celé obci a pro malý počet usedlých Židů nikdy netvořilo uzavřené ghetto. Roku 1724 tu žilo 44 židovských občanů, což značilo 9 rodin. V této době tvořila náboženskou obec. Posléze roku 1836 tu žilo 23 Židů a v polovině 19. století je zaznamenáno 11 rodin. Jejich počet ale začal klesat až na pouhé 4 rodiny v roce 1870. Ve 20. století už o židovské obci mluvit nemůžeme, patrně byla přičleněna k Úsobí. Ve 20. létech odchází z obce poslední židovští obyvatelé rabín Marek Jedlinský se svojí ženou. Od roku 1898 do roku 1922 byl rabínem v Humpolci. Mezi tím v letech 1902 - 1914 také starostou tamní židovské náboženské obce. Zemřel v roce 1924 a je pochován na židovském hřbitově v Humpolci. Ve 30. letech už tu žádní občané židovského vyznání nebyli. V 18. století místní Židé vlastnili vinopalnu a v 19. století si pronajímali zdejší lihovar. Zdejší kronika uvádí, že v tomto období byly obchody v obci výhradně v majetku Židů. Provozovali řemesla jako byl obchodník, výrobce lihovin, berní ředitel, kožešník, vinárník, obchodník střižním zbožím, hostinský, nákupčí obilí, obchodní pomocník, povozník, soukromník, zubní technik, hodinář, a také universitní profesor z Brna. Mezi živnosti patřilo krupařství, sklenářství, obchod s vlnou, obchod s dřívím, povoznictví. Měli i svého lékaře. Modlitebna a hřbitov Od roku 1716 tu bývala zdejší židovskou obcí udržována zimní modlitebna. Její lokace ani další informace o ní se nám bohužel nezachovaly. Zdejší židovský hřbitov sloužil pro Větrný Jeníkov a okolí. Je umístěn jihozápadně (přes 1km od náměstí) při cestě ke starému Dolnímu mlýnu. Doba jeho vzniku není přesně známa (nejméně 300 let). Je obdélníkového tvaru o ploše 960 m², ohraničen kamennou zdí s malou zdemolovanou průchozí márnicí na západní straně. Nachází se zde více než 250 hodnotných barokních a klasicistních náhrobků s hebrejskými nápisy a plastickými dekoracemi (žehnající ruce kohenů, mírný dotek paců, šesticípá hvězda, koruna, dvojice lvů s květinou, listy vrby a palmy, levitská souprava), z žuly a mramoru. Jsou nachýleny do stran a nejstarší z nich pochází z roku 1700. Poslední pohřeb se zde konal koncem 19. století. Významné místo z okolní: Úsobí (13km od Jihl.) – je zde bývalá malá židovská čtvrť a synagoga, která pochází nejspíš z 18. století. Dnes je přestavěna na obytný dům[34]. 2.2 Okolní židovské náboženské obce 2.2.1 Židovská komunita v Havlíčkově Brodě První zmínky o židovském osídlení a jeho další vývoj Havlíčkův Brod, původně Německý Brod, měl status města už od poloviny 13. století. Protéká jím řeka Sázava.Už ze 14. století existují zmínky o komunitě židovských obyvatel, kteří pobývali ve městě. Tato etapa však v polovině 15. století končí zákazem jejich pobytu v tomto městě. Teprve v polovině 19. století se zde smějí opět usazovat, a tak roku 1880 zaujímá židovská obec již počet 159 osob. Následně roku 1900 se rozrůstá dokonce na 247 obyvatel. Od té doby jejich počet klesal až na 146 spoluobčanů zaznamenaných ve 30. létech 20. století. Zdejší židovská náboženská obec byla založena před rokem 1883. Měla svého rabína, který zde působil do roku 1925. Během 1. světové války do Havlíčkova Brodu přichází několik tisíc uprchlíků z Haliče a Bukoviny. V posledních dvou letech války město zasáhla epidemie tyfu, a tak byl v městě zřízen rozsáhlý tábor pro uprchlíky. Modlitebna Modlitebna židovské náboženské obce byla pořízena na konci 19. století. Požívala se do zániku židovské obce v období 2. světové války, bývala v patře jedné z budov mezi náměstím a mostem přes řeku Sázavu. Od 40. let 20. století ji využívala Českobratrská církev evangelická. Vnitřní výzdoba modlitebny se do dnešních dnů nedochovala. Židovský hřbitov Hřbitov je vzdálen necelý kilometr od náměstí. Byl založen roku 1890 a poslední pohřeb se zde konal roku 1939. Převážná většina zdejších hrobů patří haličským uprchlíkům. Jako obřadní síň sloužila bývalá vozovna z konce 19. století. Zvláštností je tyfový hřbitov z roku 1917 v České republice ojedinělý. Rozkládá se severozápadně od náměstí a je vzdálen 2 km. Byly zde pochováváni haličští a bukovští uprchlíci, kteří podlehli tyfové epidemii. K vidění jsou zde pouze jednoduché prosté a jednotné náhrobky. Okolní Židovské náboženské obce, spolky a významná místa: Česká Bělá (9km), Okrouhlice (7km) a Rozsochatec (9km) – zmínky o modlitebnách. Dobkov (12km) – zmínky o židovském hřbitově z 1. poloviny 19. století. Chotěboř (14 km) – koncem 19. století zde byla modlitebna, dále pak nedokončená secesní synagoga z roku 1912 a zbytky židovského hřbitova z let 1894-5 Lípa (6 km) – před 2. sv. v. zde byl přeškolovací tábor židovské mládeže pro chystající se odchod do Palestiny. V období okupace místo sloužilo jako židovský pracovní tábor. Od roku 1985 je zde umístěna pamětní deska[35]. 2.2.2 Židovská komunita ve Světlé nad Sázavou První zmínky a židovském osídlení a jeho další vývoj Světlá nad Sázavou, která vznikla ve 12. století, byla významným sklářským městem. Po husitských válkách prožívala největší rozmach. Roku 1562 se stala městečkem a roku 1937 městem. V 17. a 1. polovině 18. století do města přicházely první židovští občané. Roku 1721 tu bydlela pouze 1 židovská rodina, následně roku 1787 se počet zvýšil na 4 rodiny a roku 1802 až na 10 rodin. I v 19. století, zvláště pak v jeho 2. polovině se židovská obec nadále rozrůstala, a tak byla roku 1854 určena samostatná židovská náboženská obec. Nikdy se však zdejší židovské osídlení nestalo ghettem. Pokles počtu členů židovské komunity nastal ve 20. století, kdy v roce 1930 zde žilo už jen 79 Židů. Židovské domy se do poloviny 19. století nacházely nedaleko zdejšího zámku, rozmístěny na předměstí Malá Strana při jižním břehu řeky Sázavy. Synagoga Původní modlitebna bývala v jednom z židovských domů. Synagogu si zdejší židovská obec zřídila až roku 1889 přestavbou starší zděno-hrázděné budovy. Uvnitř se nacházel sál, který byl zdoben dřevěným stropem připomínajícím klenbu. K budově též patřila dřevěná ženská galerie a byt rabína v jižní části. Ke svým původním účelům konání bohoslužeb sloužila do začátku 2. světové války. Poté ji od roku 1949 využíval sbor Církve československé husitské. Její dnešní vybavení je původní, pouze svatostánek (Aron ha-kodeš) se nedochoval. Hřbitovy Židovská obec ve Světlé nad Sázavou zřídila za dobu své zdejší existence dva hřbitovy. Původní starý, který stával na předměstí Malá Strana na levém břehu řeky Sázavy, byl založen roku 1742. Pohřbívalo se zde nejspíš do roku 1886. Za 2. světové války byl zrušen a všechny židovské náhrobky byly nacisty odvezeny. Druhý židovský hřbitov stával 500m severně od náměstí vedle katolického kostela a sloužil od roku 1887 do doby 2. nacistické okupace. Od roku 1996 je udržovanou kulturní památkou. Okolo hřbitovní zdi jsou umístěny zachované deskové náhrobky z Uhlířských Janovic. Významní rodáci ze Světlé nad Sázavou židovského původu: Leopold Kohn – vlastenecký básník, napůl Žid, (1838-1901 Mimoň) Oskar Moravetz – hudební skladatel, (1917, žije v Kanadě) Okolní Židovské náboženské obce, spolky a významná místa: Ledeč nad Sázavou (9km od Světlé n. Sáz.) – synagoga z roku 1739 zastupující za vyhořelou synagogu z roku 1606. Je to přízemní budova ve stylu vesnického baroka, uvnitř se štukovou výzdobou, klenbami a ženskou galerií. V 19. století po požáru přestavěna a pozměněna do klasicistní podoby. Po válce sloužila jako skladiště. V roce 1991 byla prohlášena za kulturní památku a dnes slouží pro výstavní a koncertní účely. Dále je zde židovský hřbitov v západní části města z roku 1601. Uvnitř se nachází hodnotné barokní náhrobky, nejstarší jsou z roku 1679 a 1706. Pohřbívalo se zde do 2. světové války a je tu pochováno na tisíc židovských obyvatel. Při stále probíhajících opravách byly nalezeny náhrobky prarodičů Gustava Mahlera. Lipnice nad Sázavou (6km od Světlé n. Sáz.) – zmínky o modlitebně z 19.-20. století. Zahrádka (12km od Světlé n. Sáz.) – modlitebna od 19. století nejspíš do 1. sv. v.[36] Hamry (10km od Světlé n. Sáz.) – synagoga z roku 1825, v roce 1979 přestavěná na širokoúhlé kino. V chráněné oblasti Březová alej, asi 2km západně od města, leží židovský hřbitov pocházející ze 17. století. 2.2.3 Židovská čtvrť v Humpolci První zmínky a židovském osídlení a vývoj židovské čtvrti Humpolec vnikl při důležité cestě vedoucí z Prahy na Moravu uprostřed pohraničních lesů. První zmínky o něm se objevují roku 1178. V 1. polovině 14. století vlastnil status městečka, a do konce 14. století se zřejmě rozrost na město. V průběhu staletí byl tvořen třemi náboženskými komunitami: katolíky, evangelíky a židy. Město tedy bylo rozděleno do tří částí, které měly své svatostánky a světské budovy. Dnes jsou tak ve městě k vidění různé druhy památek. První zmínka o zdejším malém židovském osídlení je podle archivu Želivského kláštera z roku 1385. Do druhé poloviny 14. století se osídlení rozšířilo na několik rodin. Později, neznámo v kterém období, byli tito Židé z města vykázáni a na počátku 17. století tu opět pobývali. Přesněji roku 1618 v Humpolci žila 1 židovská rodina. V roce 1719 proběhlo sčítání židovského obyvatelstva a v té době zde bydlelo kolem 10 židovských rodin, z toho 52 osob. Počet židovských občanů i nadále stoupal, a tak koncem 18. století zde žilo kolem 30 rodin a ke konci 19. století tu bylo přibližně 340 lidí židovského vyznání (6% obyvatel Humpolce). Do roku 1930 nastal však náhlý úbytek a bylo zaznamenáno pouhých 89 židovských občanů (1% Humpoleckých). Židovská čtvrť, dodnes nazývaná Židovské město, se rozkládala na místě zvaném Zichpil v jižní části města nad Horním náměstím. Semknuté židovské ghetto vznikající někdy od 1. poloviny 18. století se skládalo z asi třiceti domů, drobného náměstí a několika uliček. V roce 1886 vypukl v židovském městě velký požár a velká část na severovýchodě ho byla poškozena, většina domů je však zachována. Stejně jako v ostatních městech museli i zde platit vrchnosti Schutzgeld neboli poplatky za ochranu. Náboženskou obcí, která měla svoji obecní samosprávou, se židovská obec stala s největší pravděpodobností v první čtvrtině 18. století. Synagogy a další významná místa Původně sloužila k bohoslužebným účelům pravděpodobně jen malá modlitebna v židovském bytě. Výstavba synagogy byla humpoleckým Židům vrchností povolena až roku 1760. V období dvou následujících let byla uprostřed židovské čtvrtě postavena. Původně barokní synagoga svoji z části gotickou podobu získala rekonstrukcí a zvětšením roku 1860. Po velkém požáru roku 1886 byla synagoga velmi poničena a následně opět obnovena do dnešní podoby. Roku 1892 byla doplněna o východní apsidu (půlkruhový prostor)[37]. Prostě vyzdobená bez vnitřních maleb a obrazů stojí uprostřed Židovského města. Je tradičně orientována svatostánkem k východu. Podle žalmu „Z hlubin volám Tě, Pane.“ se dovnitř vchází několika sestupnými schody. V průčelí se dříve nacházelo desatero vytesané do kamene, řečiště (bima) bylo uprostřed a sedadla lemovala obvod synagogy. Každý Žid za své místo k sezení platil. Později byly lavice orientovány ke svatostánku, odkud z předčítacího pultu (amud) četlo ze svitků pěti knih Mojžíšových neboli Tóry. Svatostánek byl zakryt oponou stříbrně vyšívanou (parochetem) a uvnitř byla uložena Tóra (aron ha - kodeš). V Humpolecké židovské obci se nacházeli tři Tóry a stříbrné obřadní náčiní, což bylo za okupace odvezeno do Prahy. Dnes jsou exponáty k vidění v Židovském muzeu. Za doby okupace budova zchátrala a podepsalo se na ní četné vandalství tak, že uvnitř zbylo jen otlučená omítka i zdivo, vytrhané podlahy a rozbitá okna. I zde začala sloužit pro skladové a dílní účely, dokonce i pro chov dobytka. Od 50. let ji vlastnila Církev československá husitská v Humpolci a nastala její přestavba, díky které byla a v květnu roku 1961 otevřena, avšak nesměla být pojmenována. Další potřebná celková rekonstrukce byla provedena koncem 80. let. Díky tomu je dnes v synagoze k vidění původní výzdoba spolu s hebrejskými nápisy. Uvnitř bývala tradičně ženská galerie, od roku 1870 pak apsida pro pěvecký spolek nazvaný Šir Zior, nacházel se zde také byt rabína a rituální lázeň mikve. Židovské děti nejprve chodily do katolické školy. Samostatná židovská škola, přistavěná k synagoze při západní části, byla povolena roku 1862. Židovský hřbitov Historický židovský hřbitov se dnes rozkládá pod hradem Orlíkem v lesoparku, asi 1km severovýchodně od synagogy. Jeho založení se datuje do počátku 18. století. Spolu se zvětšováním židovského osídlení bylo v 19. století nutné i dvakrát rozšířit místo posledního odpočinku. U vstupu přes obřadní síň, ve které probíhala rituální očista zemřelých (bejt tahara), se nacházelo rituální umyvadlo pro omytí rukou (kijor). Uvnitř v severozápadní části stávala studna. Je zde přibližně 1000 hrobů židovských obyvatel z širokého okolí, které jsou bez obrubníků s cennými barokními i klasicistními náhrobky s hebrejskými, německými i českými nápisy a s tradiční výzdobou a symboly v horní části (rostlinné prvky - hrozen, palma, piniová šiška; žehnající ruce-rodu kohanitů, konvice s mísou-rodu levitů, Davidova hvězda, koruny, zvířecí motivy - lev, jelen, ryba, medvěd, liška, vlk; pracovní předměty - obřízkový nůž, lékařská pinzeta, kniha). V horní části se nacházejí nejstarší náhrobní kameny, zatímco novější byly umísťovány ve spodních rozšířených prostorech, kam vedou dvě schodiště[38]. O pohřby a hřbitov se staral spolek pohřebního bratrstva Chevra Kadiša. Roku 1942 zde proběhl poslední pohřební obřad. Několik uren s popelem židovských obyvatel, kteří zemřeli v zahraničí sem bylo po konci 2. světové války přidáno, a také do náhrobků bylo doplněno několik jmen lidí, kteří byli oběťmi holocaustu. Po velké opravě ve 20. letech 20. století netrval dobrý stav hřbitova dlouho. Velké poničení nastalo díky německá mládeži v průběhu 2. světové války a po ní zase vlivem vykradačů cenných žulových náhrobků. Dnes je hřbitov upraven a patří do rukou Židovské obce v Praze, která se o něj s pomocí a.s. Matana stará a má také svého správce. Významní rodáci z Humpolce židovského původu: Josef Stránský – významný americký dirigent, (1872-1936 New York) Ernst Mandler – malíř a spisovatel, (1886-1964 Francie) Gustav Mahler – dirigent a muzikant (1860 v Kalištích poblíž Humpolce-1911 Vídeň), dědeček známého spisovatele Franze Kafky[39] Okolní Židovské náboženské obce, spolky a významná místa: Budíkov (4km vzdálen od Hupmolce), Věž (7km), Želiv (10km) – modlitebny z 19. st. 2.2.4 Třebíčské židovské ghetto První zmínky o židovském osídlení a vývoj židovského ghetta Roku 1335 se Třebíč stala městem. Předpokládá se, že tu Židé žili již kolem 13. století a díky existenci Benediktýnského kláštera, který znamenal trh, zde obchodovali. První doložené zmínky o zdejším židovském osídlení však pochází až z roku 1338. V polovině 16. století už zde existovala židovská obec, která se v následujících letech stala nejpočetnější židovskou obcí na Moravě. Nejhojnější příliv obyvatel z rozsáhlého okolí nastal od 2. poloviny 17. století. Mezi koncem 18. století a polovinou 19. století tu žilo 260 povolených židovských rodin, přesněji v roce 1799 tu bylo 1770 obyvatel (59% Třebíčských). V dalších letech jejich počet začal ubývat. Roku 1848 zde žilo 1612 židovských občanů (20% Třebíčských), roku 1900 už jen 663 osob a v roce 1930 pouhých 300 židovských spoluobčanů (2% Třebíčských). Rozlehlá židovská čtvrť dlážděná říčními valouny se rozkládá severně od vnitřku města, od kterého ji odděluje řeka Jihlava. Doba jejího vzniku není známa. Zdejší ghetto je tvořeno dvěmi hlavními ulicemi, několika příčnými uličkami, dvěmi synagogami a miniaturním náměstíčkem. Stejně jako v jiných městech i zde měly vymezeno území, které nesměli zvětšovat. Roku 1556 se zde nacházelo 19 domů, roku 1724 už dokonce 95 stavení, které obývalo 209 rodin. Do poloviny 19. století se jejich počet zvýšil na 110 židovských stavení. Budovy s barokními a renesančními prvky měly nízké vchody, patra, drobné dvorky, typické průchody a mnoho přístaveb. Byly členěny na několik částí. Jeden dům byl dokonce rozdělen na deset dílu. V jiném domě je dochována kuchyně o rozměrech 1x1m, o kterou se podle dochovaných zápisů dělilo šest hospodyněk[40]. Vybudování města bylo poznamenáno stavebním řádem, který vrchnost vydala ve 2. polovině 16. století. Nejvýchodnější část ghetta, kde se nacházel špitál a jatka, byla ke konci 19. století zbourána. Zbytek židovské čtvrti se dochoval a je nejspíše nejzachovalejším urbanistickým komplexem v Evropě. Spolu s třebíčským židovským hřbitovem a Bazilikou je jedinou židovskou památkou UNESCO mimo území Izraele. Mezi křesťanskou a židovskou komunitou se udržoval mír, dokud nezačala zasahovat vrchnost. Roku 1723 tak proběhla nucená výměna domů mezi Židy a křesťany a začalo se plánovat vybudování separační zdi, což vedlo ke vzniku ghetta. Po zrušení familiantského zákona a uvolnění zákonů týkajících se Židů nastaly na jaře roku 1850 v Třebíči nepokoje. Výtržnosti nakonec muselo zastavit vojsko. Židovské podniky a hospodářství Hlavní hospodářskou činností zdejší židovské komunity byl obchod. Zahrnoval hokynářství, kramářství, koželužny, obchodníky s krosnou, podomní obchodníky nebo koňské handlíře. Provozovalo se zde i četně palíren. Po zrovnoprávnění roku 1849 se mohly stěhovat dál za obchodem[41]. S odváděním poplatků vrchnosti tomu nebylo jinak ani v Třebíči. Zde museli platit za odpuštění roboty, provozování živností, za hřbitov a špitál. Za místo na tržišti platili dvojnásob toho co křesťané, a přesto jim tam častokrát nebyl povolen přístup. Při míjení města pruskými či napoleonskými vojsky, skládali výpalné za celou Třebíč. I zde platily familiantské zákony, a tak nejstarší syn musel platit za možnost plodit děti (300zlatých). Synagogy a další významná místa Židovské ghetto je zdobeno dvěmi synagogami. Před stavbou těchto dvou kamenných budov tu bývala ještě starší dřevěná svatyně, která byla nejspíš roku 1724 zničena požárem. První z nich je Stará synagoga, dnešní Přední synagoga, zvaná též Stará škola je prostá barokní budova obdélníkového vzhledu s valovou střechou. Postavena byla mezi roky 1639-42 (jiný pramen uvádí začátek 18. století) na místě starší dřevěné synagogy, kolem západního kraje města. Roku 1757 vrchnost nařídila ji snížit, aby nepřevyšovala okolní domy, neboť vnitřní slavnostní osvětlení bylo vidět i ze zámku, což vadilo paní z Valdštejna. Velmi ji poškodily požáry a pozměnily následné rekonstrukce v letech 1759, 1821, 1856. Postupně byla v letech 1856 a 1880 přestavěna a zvětšena, díky čemuž získala svůj novogotický vzhled. V roce 1922 byla opět upravována[42]. K bohoslužebným účelům sloužila do 2. světové války. Poté byla poškozena nacisty a užívána jimi ke skladním účelům. Od roku 1952 ji využíval sbor Církve československé husitské, který budovu nechal v letech 1953-1954 upravit pro bohoslužebné účely. Komplex synagogy byl zmodernizován, poslední oprava proběhla v letech 1994-1995. Vnitřní zařízení se bohužel nedochovalo. Její dnešní novogotická podoba připomíná přestavbu z 19. století i ovlivnění křesťanskými kostely. Zdobí ji gotizující okna s lomenými oblouky a nad hlavním sálem je klenutá necková klenba. Druhá Nová nebo též zadní synagoga se nachází pod skalnatým svahem v zástavě domů v centru ghetta. Je to jednopatrová stavba obdélníkového základu se sedlovou střechou a vstupním kamenným portálem s reliéfní výzdobou na jihozápadní straně. Byla postavena roku 1737 (jiný pramen uvádí 17. století). Výrazná část stavby pochází z pozdně renesančního období. O ženskou galerii s valeným klenutím nacházející se v patře severní části byla stavba rozšířena roku 1837. Do hlavního sálu je otevřena třemi arkádami. Vcházelo se do ní schodištěm mezi západní zdí a přilehlým domem, ke kterému se po 1. světové válce připojilo. Proto bylo zbudováno dřevěné schodiště uvnitř synagogy. Roku 1845 byla budova opravována. K bohoslužebným účelům sloužila do doby 1. světové války. Dále zůstala stavba využitá pouze jako sklad. Po konci 2. světové války tu mělo vzniknout židovské muzeum. Tento záměr však nebyl zrealizován. Po roce 1988 byla budova obnovena a přizpůsobena pro koncertní účely a upravena na výstavní síň. Roku 1997 tak byla slavnostně otevřena veřejnosti. Vnitřní část hodnotné barokně-renesanční stavby je zdobena valeně klenutým sálem s barokní štukovou výzdobou prosvětleným pěti vysokými půlkruhově zakončenými okny s dekorativními provlékanými mřížemi. V jihovýchodním nároží se tyčí mocný opěrný pilíř. Trojice klenutých podloubí spojuje předsíň, která je zdobená křížovou klenbou s hlavním sálem. Vybavení interiéru se bohužel nedochovalo, avšak na stěnách je stále k vidění nespočet unikátních historických nástěnných maleb s ornamentálními a rostlinnými motivy a hebrejských textů z let 1706 - 1707[43]. V prvním patře bývalé ženské galerie je umístěn velký model židovského města ukazující jeho podobu před rokem 1850. Nachází se zde také výstava věnovaná dějinám třebíčské židovské čtvrti a sbírka obrazů Ladislava Nováka. V období 18. a 19. století bývali v některých obydlích též menší modlitebny. V židovské čtvrti se nacházela radnice, špitál, škola, rabinát, obecní dům a též několik obchodů a dílen. Židovský hřbitov Též hřbitovy mělo židovské ghetto dva: starý a nový. Starý hřbitov, o kterém se neví, kdy přesně vznikl, se nacházel nedaleko zámku. Zanikl ovšem beze stopy, snad kolem počátku 17. století. Nový dnešní hřbitov byl zřízen patrně v 1. polovině 17. století. Rozkládá se na svahu nad Týnským potokem severovýchodně od Staré synagogy. Za dobu své existence byl několikrát rozšířen a člení se na starou a novou část. Poslední pohřeb se zde uskutečnil v 70. letech 20. století a stačilo se zde už uskutečnit na 11000 pohřbů. Je zde kolem 3000 náhrobních kamenů renesančního, barokního a klasicistního typu, některé s velkými obelisky z 2. poloviny 19. století. Nejstarší z nich dodnes dochovaný pochází z roku 1625. Jsou umístěny těsně vedle sebe, z části schované v trávě a břečťanu a vlivem staletí se mírně nahýbají. Na některých je vyryt motiv žehnajících rukou. Byl zobrazován na náhrobcích členů kněžského rodu kohanim (jména s kořenem k-n), kteří nesměli být rituálně znečištěni a přijít do styku s mrtvými. Jejich ostatky byly proto umístěny ve vnějších řadách hřbitova a dnes slouží k vymezení jeho okraje. Na jednom z nich je nápis: "Památník na hrob svatého muže, který před devadesáti lety posvětil Boží jméno, zbožného pana Rafaela, spravedlivého blahé pamětí. Jeho zásluha nechť posílí nás i příští generace. Tento památník byl obnoven 1. dne měsíce roku 1744." Traduje se, že Rafael zachránil třebíčskou obec před morem. Sám přišel při morové epidemii o všechny příbuzné a rozhodl se zabránit dalšímu šíření nemoci vlastní obětí. Lehl si do hrobu, zasypal se hlínou a s modlitbou na rtech se rozloučil se životem. Mor ustal jako mávnutím kouzelného proutku a Třebíčští Rafaelovi jeho statečnost nikdy nezapomněli[44]. Ke hřbitovu patří i kamenné rituální umývadlo kijor z let 1716 - 1717 a obřadní síň z roku 1903. Je zde památeční pomník vzpomínající 290 obětí nacistické vlády i židovských vojáků, který byl zhotoven roku 1957. Renovace se hřbitov dočkal v období mezi lety 1983-1988 a dnes je jedním z nejvýznačnějších židovských hřbitovů v České republice. Významní třebíčští rodáci židovského původu: Moriz Habrofsky – bojovník v revoluci roku 1848 a předseda studentského revolučního výboru, (1822-1849 Německo) Chronik Adolf Kurrein – teplický rabín a vydavatel časopisu Jüdische, (1846-1919 Teplice) Kurt Beer, pseudonymem Kurt Konrad – novinář a historik, (1908- popraven 1941 Drážďany)[45] 2.2.5 Velkomeziříčské židovské ghetto První zmínky o židovském osídlení a vývoj židovského ghetta Velké Meziříčí se rozkládá v podhůří Vysočiny, leží na soutoku řek Oslavy a Balinky, a též na poblíž hlavní silniční tepny mezi Jihlavou a Brnem. První písemná zmínka o zdejším osídlení je z konce 13. století, roku 1408 se pak stává městečkem. Zdejší židovská obec s místním obyvatelstvem nikdy nesplynula. Stále byla patrná nesnášenlivost ze strany křesťanské obce k židovské menšině. Archiv židovské obce v 19. století dvakrát vyhořel, proto přesná doba vzniku židovského města ve Velkém Meziříčí není zcela jasná. Usazovat se zde mohly už od 15. století, kdy byli Židé vypovězeni z moravských královských měst (Jihlava, Brno a Znojmo), o čemž existují zmínky v městských knihách z let 1497 a 1518. Ale nejnovějších výzkumy židovské osídlení vyvrací. První historicky doložený židovský osadník byl roku 1636 Žid Josef a po něm do Velkého Meziříčí přicházeli další. Město bylo v té době zničeno a značně vylidněno třicetiletou válkou (1618-48), a tak židé využily volné prostory a osidlovali nebo kupovali zpustlé grunty původně vlastněné křesťany. Vrchnost také měla zájem o znovuosídlení města, a tak podporovala usazování Židů a imigrantů. V období padesátých let 17. století nastal velký populační růst a zdejší židovská obec tvořila druhou největší židovskou komunitu v Jihlavském kraji. Pomohla tomu i osvobození od poplatků. Roku 1725 žilo v uzamknutém ghettu téměř 90 rodin (32 majitelů domů a 57 rodin v podruží) a počet se stále zvyšoval. Od konce 18. století zde smělo žít 142 familiantů, tj. otců od rodin. Roku 1790 je zaznamenán počet 888 Židů (26% obyvatel). Největšího početního rozmachu židovská obec dosáhla v polovině 19. století, kdy měla 1116 členů. Tvořila téměř čtvrtinu obyvatel města a vlastnila přibližně 57 domů. Na přelomu 19. a 20. století se ve Velkém Meziříčí snížil počet židovských obyvatel díky tzv. Hilsnerově aféře v Polné (Hilsnerova rodina našla útočiště ve velkomezeříčské staré synagoze, což způsobovalo nové demonstrace a výtržnosti[46]). Židovská obec se díky tomu začala postupně zmenšovat a chudnout. Proto roku 1900 je zmíněno už jen 286 osob židovského vyznání a v roce 1930 pouhých 76 občanů (1% obyvatelstva)[47]. Dochované části židovského města mají převážně goticko-renesanční znaky, které dokazují už tehdejší osídlení (části obvodového zdiva původního městského opevnění, které tvoří osnovy některých domů, klenby domů, kamenný portál, kamenná gotická ostění oken a vstupů). Renesanční období se na židovských domech podepsalo klenbami (hřebíkové, valené), kamennými ostěními portálů, černými kuchyněmi a pavlačemi. Zčásti se zde objevuje i klasicismus svými klenbami (placky), trámovými stropy, dřevěnými pavlačemi, zdobenými fasádami, železnými pobíjenými dveřmi a okenicemi. Židovské město bylo umístěno souběžně s náměstím v části zvané Nové Město či Nové Sady. Rozkládalo se před severovýchodním průchodem opevněním (hradbami) pozdějšího města. Hlavní částí bylo uzavřené náměstí na obou koncích zaslepené. Postupně se rozšiřovalo ke křesťanskému městu od nějž ho dělila mlýnská strouha. Židovská zástavba je složena z dvoupodlažních domů v řadě, uvnitř kterých jsou veřejné vnitřní průchody. Domy byly rozprostřeny na pravého břehu Oslavy od Vrchlického ulice až po tzv. moráňskou fortnu. Díky častým záplavám nejsou podsklepeny a oproti městským budovám jsou drobnější. Pro zdejší židovské osídlení jsou typické prampouchy (rozpínací oblouky) vedoucí od domu k domu. Židům domy patřily patrně už v 1. polovině 16. století. Po 30leté válce, roku 1657, bylo Židy obydleno 10 domů, dále pak 17 a jejich počet stoupal tak, že roku 1679 je zaznamenáno 23 židovských domů a ke konci 17. století je jich téměř 30. Měšťané se začali obávat z rozrůstající se židovské populace a nevraživost se brzy přenesla po postojů celé křesťanské obce, což se podepsalo i na sporech města s vrchností. Začala tak série antisemitských opatření. Vznikaly stížnosti na trojnásobné zvýšení počtu židovských domů, nepovolenou stavbu synagogy a prolínání křesťanských a židovských práv. I přes nadálé rozšiřování židovské populace byl jejich územní růst v 18. století úředně zastaven. Písemné rozhodnutí císaře Josefa I. z 22. dubna 1710 nařizovalo omezení Židů. Byl stanoven limit 32 židovských domů a vykoupení 21 nadpočetných židovských domů, separaci židovské čtvrti a uzavření synagogy. Meziříčským křesťanům však chyběly peníze na odkup domů a Židé opět nalezli ochranu u vrchnosti. Postupně však byli vykazováni z nájmů v křesťanských krámech. Posléze na žádost hraběte Ugarte císař povolil otevřít synagogu a ponechat stávající počet 32 židovských domů. Duchovenstvo s velkou nelibostí vidělo nadálé míšení Židů s křesťany, ať už v domech, ve službě či bohoslužebných procesech. Po roce 1726 patřilo k hlavním zastáncům jejich fyzické separace. O rok později vznikl separační návrh církve s požadavkem na výstavbu vysoké dělící zdi. Nařízená separace Židů proběhla 31. prosince 1728. Roku 1726 také vyšel v platnost tzv. familiantský zákon, na kterého měla být od sebe oddělena křesťanská a židovská zástavba, což se týkalo 6 domů. Od 18. století byla tak Židovská ulice uzavřena po obou stranách separační zdí s branou. Po omezení počtu domů v ghetta nastala vnitřní přestavba. Židovská obec se stala téměř uzavřeným ghettem, proto docházelo k dělení domů na více majitelů a spoustě přístaveb, což vedlo k ještě většímu zhušťování plochy. Postupně tak bylo mnoho domů rozděleno na 2-3 samostatné budovy se společným vchodem, střechou, průčelím a dvorky. Od konce 18. století byl povinně každý židovský dům označen římským číslem s indexem pro jednotlivou část domu. Zajímavosti o židovské obci Židovská komunita ve Velkém Meziříčí měla už v 17. století všechny znaky samostatné obce. Zastupovali a vedli ji „starší“, byl každoročně volen židovský rychtář, dva přísežné a čtyři přísedící. Užívána byla výkonná světská samospráva a spory byly souzeny na základě halachy (souboru náboženských a právních ustanovení, radících jak se má pravověrný žid chovat v každodenních situacích života). Dále byl volen jurista, muži pečující o synagogu, výběrčí daní a odhadci masa. Na noc byly přístupové cesty uzavírány, aby Židé nemohli do města. V době revoluce roku 1848 padla středověká omezení a židovské obyvatelstvo získalo plná občanská práva. Židé se tak začali díky svým zaměstnáním stěhovat z ghetta do vnitřních částí celého města i do jiných měst, která jim dříve byla zapovězena, jako byla Jihlava, Brno a Vídeň. Dokonce roku 1851 se židovská obec sloučila s městem v jednu politickou jednotku. Od té doby se nazývala židovskou náboženskou obcí. V roce 1850 poprvé mohly volit v obecných volbách. V třicetičlenném obecním výboru tak získali 11 míst. Město bylo několikrát postiženo požáry, nejvýrazněji v letech 1823 a 1854. Duchovní záležitosti měl na starosti židovský kantor a posléze rabíni. Působilo zde mnoho významných rabínů, a též autorů teologických spisů. Až od roku 1902 rabinát nebyl obsazen. Od osmdesátých let je ghetto nazýváno „Židovskou ulicí“. Až v roce 1907 byla ulice pojmenována Dalimilova a o čtyřicet let později Novosady, kdy každá boční ulička dostala také svůj název. Lidově však čtvrť byla a dodnes je zvána Židárna. V letech 1932-33 se Novosady staly silničním obchvatem městského jádra díky 2 mostům přes řeku Oslavu. V období velikonoc revolučního roku 1848 nastalo rabování Židovské ulice. Příčinou byla krádež monstrance v kostele, která byla svedena na Židy. Ti se rozutekly a poschovávali. Místní nábožensky zfanatizovaní lidé se násilně dostávali do židovských domů, kde pátrali. Výsledkem byla rozbitá okna, okenice, osvětlení, vypáčené dveře krámů, vyházené a zničené zboží. Možná i tato skutečnost vedla židovskou obec k tomu, že si v tomto roce ustavila svoji vlastní stočlennou ozbrojenou gardu. Židovské podniky a hospodářství V období padesátých let 17. století získali osvobození od poplatků („varty (hlídka), stráž, ponůcek, ložírování vojenského, mýt, vybírání od míst, kontribuce (nucený příspěvek, daň) a daně z komínů“[48]). Židovská obec měla široké sítě hospodářských aktivit. Od drobných řemesel až k obchodu, který směřoval i do sousedních zemí. Mezi drobná řemesla patřil pekař, krejčí, sklenář, koželuh, tkaničkář, rukavičkář, mlynář, dále pak zde byla výroba a zprostředkování surovin, např. vinopalník. Prodejní krámky a řemeslnické dílny bývali v přízemí domů směrem do ulice. Dále vedli obchod s vínem, s veteší, dováželi dobytek, dodávali plátno do jiných měst (Brno) a dováželi zboží z okolních zemí (Vídeň). Na přelomu 17. a 18. století již místní židé ovlivňovali okolní trhy, ať už obchodem s tabákem, kůžemi či domácím suknem. Další částí židovského obchodu byly finanční operace, půjčky na úrok a na zástavu. Meziříčští měšťané si od zdejších židů půjčovali peníze už v první třetině 17. století a ti tím získávali až jedenáctinásobně vyšší zisk. Možnost finanční hotovosti dávala v té době židům obrovskou moc. Nejúčinnější byly peníze, tzv. schutzgeld, které směřovaly do panského důchodu a sloužily k jejich ochraně. Od 17. století tedy vznikal mezi vrchností a židovskou obcí spousta ekonomických vazeb (Židé byli osadníky panských gruntů, plátci nájemného a poplatků, spotřebitelé produktů vrchnosti či partneři šlechtického velkostatku). Najímali panské palírny na Rozkoši i v Podhradí, byli výhradními dodavateli panské kořalky, distributory produkce z panských dvorů, i dlužníky či věřiteli panských pokladen. Někteří Židé, tzv. dvorní židé, měli významnější postavení tím, že zámeckým pánům poskytovali obchodní a finanční služby. Po třicetileté válce se řemeslnické cechy - punčocháři, krejčíci, řezníci, koželuhové, ševci a pekaři obávaly ztráty svých pozic. Koncem 17. a počátkem 18. století meziříčští radní zvýšili židům poplatek za „ochranu“ („schutzgeld“, z 10 na 21 zlatých a nakonec na 100 zlatých ročně, po roce 1750 ho odmítali platit) a pokusili se od židů získat placení daně. Církví byl navrhnut zákaz židovského prodeje o svátcích a konec křesťanské služby u židů. V 18. a 19. století bylo největší náplní židovského obchodu tzv. hauzírnictví (podomní), tovární výroba rosolky a likérů a obchod se lnem. Po uvolnění společenských a hospodářských omezení se židé začali věnovat podnikatelské činnosti. Prosperujícími podniky byli továrna na sukno, klihárna, panská palírna, zelinářství, sklenářství a hospoda[49]. Synagogy a další významná místa První synagogy, Malá synagoga a Stará synagoga, o kterých jsou zmínky ze 13. a počátku 16. století, byly zřizovány v příbytcích a měly podobu soukromých modliteben. Tyto prostory byly využívány i jako školy a existovaly ještě koncem 17. století. Malá synagoga byla drobná barokní přízemní stavba (7,5 x 6,0m) obdélníkového tvaru s valbovou střechou. Doba jejího vzniku není známa. Ležela mezi dnešní Starou a Novou synagogou u břehu řeky Oslavy a předpokládá se, že byla nejstarší z nich. Nebyla orientována přesně podle světových stran. Ze severní strany k ní byl připojen dřevěný postranní přístavek. Východnímu průčelí dominovala dvě vyšší okna ukončená stlačeným obloukem obklopující barokní svatostánek. Na jižní straně byly též okna a od severu vedly vstupní dveře. Uprostřed sálu se nacházelo řečiště, podél severní, jižní a západní stěny byly uspořádány lavice, v postraním přístavku v severní části byla sálem a okny propojena s ženskou modlitebnou. Po vystavění druhé synagogy sloužila až do doby okupace jako tzv. zimní modlitebna. V patře se od roku 1788 nacházel byt kantora a židovská škola - později náboženská talmud-tóra škola, která fungovala do roku 1871, kdy žáci přešly do nově zřízené německé obecné školy. V padesátých letech pak byla budova prodána a koncem šedesátých let z větší části zbořena. Roku 1962 byla zbořena. Dodnes však existují části její východní a jižní obvodové zdi. Stará synagoga, určená výhradně bohoslužebným účelům, byla vystavena bez povolení zemského úřadu po třicetileté válce v bezprostředním sousedství s Malou synagogou. Je to goticko-renesanční stavba z kamenného zdiva s cihelnými vysprávkami o šířce 1m. Vnějšími znaky se nesměla lišit od ostatních domů. Stojí samostatně mimo linii ulice v zákoutí domů, otočena k východu. Měla valovou střechou a okna ukončená valovým obloukem. Z jihozápadní strany k ní bývalo přimknuto venkovní schodiště na ženskou galerii prosvětlenou půlkruhovými okny, ze které bylo třemi oblouky vidět do sálu. Do předsíně se vstupovalo tradičně na západě kamenným barokně-klasicistickým portálem z 2. poloviny 18. století doplněným rostlinnou výzdobou, drapériemi a vázou s destičkou s hebrejským nápisem (v překladu: „Toto je brána vytvořená váženým pánem, panem Jakobem B.M SG.L ...“). Byl opatřen těžkými kovovými plátovanými dveřmi, na jejichž horní části se nachází dvojice konvic a hebrejský nápis (v překladu: „A nazval Jakob jméno onoho místa Bet-el“). Řečiště se rozkládalo uprostřed v hlavním sálu, svatostánek na východní stěně a sedadla byla rozmístěna podél stěn. Bylo zde 85 mužských a 63 ženských míst k sezení. Na stěnách se nalézala stylová výmalba s hebrejskými obřadními texty. K bohoslužebným účelům synagoga sloužila až do roku 1870, poté už jen ke skladování, popřípadě nouzovému bydlení (Hilsnerovi). V období 2. světové války sloužila jako sklad oblečení německého letectva a pro výrobu hraček. Po ní zde byla Jednota LSD, od roku 1956 Energetické rozvodné závody a od roku 1973 Zdravotnické zásobování. V roce 1991 bylo ze Staré synagogy ubouráno vnější schodiště s kolnou a v hlavním sále bylo nainstalováno dřevěné patro. Vnitřní zařízení se nedochovalo. Restitucemi byla spolu s Novou synagogou vrácena brněnské Židovské náboženské obci. Ta Starou synagogu na čas pronajala soukromé obchodní firmě. Dnes se v synagoze nachází muzejní expozice Muzea silnic a dálnic Velkého Meziříčí. Roku 1995 byla provedena památková obnova objektu a odstraněno dřevěné patro. Výstavou uměleckého skla byla 13.června 1996 otevřena veřejnosti. O dva měsíce později byla rozšířena o expozici Magen David zobrazující historii a památky velkomeziříčské židovské obce. Z důvodů zvýšených nároků doby a nevyhovující velikosti přišla potřeba nové větší synagogy. Původně přicházely návrhy na přestavbu staré synagogy čemuž nakonec nedošlo. Nová synagoga byla postavena v letech 1868-1870 za hranicemi dřívějšího ghetta na místě, kde stávaly dva křesťanské domy. Je to samostatně stojící novogotická halová podélná budova s třemi podlažími a sedlovou střechou. Svatostánek, ve kterém se nacházelo řečiště, nebyl přesně orientována k východu. Dřevěné lavice byly rovnoběžně ve dvou řadách. Na ženskou galerii, obklopující sál ze tří stran a nesenou litinovými sloupy, vedla dvojice schodišť. V nejvyšším patře se nalézal zpěvácký chór. Na stropě i na stěnách se nacházely kovové lustry a nepravé dřevěné obložení s jemnou výzdobou a motivem šesticípé hvězdy. Samotná stavba je z režného zdiva v kombinaci s červenými a černými cihlami, s menšími plochami omítek. Rozetová okna na obou štítech se stupňovitě ukončenými atikami byla původně zdobená šesticípými hvězdami a ostatní okna barevnou vitráží. Nad hlavním vstupem se dodnes nalézají 2 hebrejsky psané citáty ze starého zákona (v překladu: „Jak je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů!“ a „Vstupte do jeho bran s díkuvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem!“). Synagoga sloužila ke pravým účelům až do počátku 2. světové války. Počátku války byla nacistickými vandaly uvnitř poškozena a od roku 1943 sloužila jako skladiště německé armády. O pět let později byla pronajata Energetickým rozvodným závodům. V roce 1956 přešla do rukou Jednoty LSD a upravena tak, že do hlavního sálu byl dán dřevěný strop, vytvořeno sociální zařízení, nájezdová rampa a nákladní výtah. Od roku 1992 je pronajata soukromé společnosti Templ a slouží jako obchodní dům[50]. Dalšími významnými budovami a místy židovské obce byly obecní dům (koupený v roce 1677, který sloužil jako veřejná budova), škola vyššího židovského vzdělání ješíva, obecní kancelář s bytem rabína, byt synagogálního sluhy šámese s rituální lázní mikve, rabínský dům, porážka-šlachta, židovský chudobinec a též kamenná kašna s obeliskem stojící v západní části židovské ulice až do 30. letech 20. století, kdy v ulici vznikla dopravní komunikace[51]. Židovský hřbitov Jednou ze základních potřeb židovské obce bylo zřízení hřbitova. První hřbitov se měl nacházet na pravém břehu řeky Balinky (nynější Malé Stránce), nejsou však zde žádné dochované nálezy náhrobků či kostí. Roku 1650 Židé koupili místo zvané Holubářovské (dnešní Bezděkov) na protilehlém břehu řeky Oslavy, severovýchodně od židovské čtvrti a zřídili zde hřbitov. Získali též právo svobodně vynášet a doprovázet těla mrtvých. Od Staré synagogy k němu vedla dřevěná lávka přes řeku a od roku 1768 pak mohly používat moráňský most. Dnes je hřbitov obklopen rodinnými domy, má tvar pětiúhelníku a rozlohu 4571 m². Je ohrazen masivní kamennou zdí (1,5-4m), do níž je v horní části zasazena kamenná deska s hebrejsky psanou modlitbou za zemřelé kadiš zdobená kresbami. V jihozápadním rohu se nalézá kovová vstupní brána a kamenný portál se zazděnou kamennou deskou s hebrejským nápisem (v překladu: „Pravda ze země poroste a spravedlivý z nebes dívat se bude.“). Vedle brány v pravém rohu stojí jednoduchá obdélná obřadní síň se sedlovou střechou a dřevěným stropem, podobně jako v Nové synagoze. Uvnitř se nacházela pamětní deska se jmény židovských vojáků padlých za 1. světové války, dnes ji nalezneme u vstupu. V textu kamenné desky je skryt letopočet výstavby síně - rok 1880. Vedle síně stával také dům pro hrobníka. Hroby jsou rozmístěny po celé ploše hřbitova v hustých řadách (severozápad-jihovýchod) s nápisy směrem dolů k jihozápadu. Původně jejich osazování postupovalo odzadu shora dolů ke vstupu. Na hřbitově je umístěno celkem 1101 náhrobních kamenů ve 42 řadách. Dochované náhrobky jsou barokně-klasicistní z žuly a mramoru. Čerpají z lidových motivů, rostlinných ornamentů, volut, drapérií a mušlí, ale také ze symboliky jmen, rodu, vlastností či zaměstnání zemřelého (ruce kohenů, levitské nádoby, koruny, stromy, květináče, jelínci, lvíčci, srdce...). Nejstarší z nich je z roku 1677. Hebrejské nápisy bývaly zvýrazňovány černou či červenou barvou. Novější jemněji zdobené náhrobky od počátku 20. století mají i německé nápisy, jsou složené z více dílů a tvořené též z žuly, mramoru a pískovce. Všechny náhrobky jsou umístěny u nohou pohřbeného. Pohřbívalo se zde do 2. světové války. Mezi roky 1984-86 byla opravována novorománská obřadní síň a hřbitovní zeď. V současné době je chráněnou kulturní památkou a je tak v relativně dobrém stavu. Za poslední století byl nejvíce poškozen vandalstvím. Po obvodu je zdoben vzrostlými javory, lípami, buky a tújemi[52]. Mezi význačné osobnosti židovského původu z Velkého Meziříčí patřili: Dr. Leopold Beer - lékař Eisik-Ignác Hirsch Weiss - znalec talmudské literatury, historik a spisovatel, (1815-1905 Víděň) Dr. Arnold Pick - profesor psychiatrie na německé universitě v Praze 2.2.6 Vzdálenější Židovské náboženské obce, spolky a významná místa Nové Město na Moravě – prokázána existence židovského spolku ke konci 19. století. Narodil se zde též americký filozof Ernest Nagel (1901). Velká Bíteš a Žďár nad Sázavou– též prokázána existence židovského spolku z konce 19. století. Žirovnice – zde se nachází jeden z nejstarších židovských hřbitovů ze 17. století. Kamenice nad Lipou – asi 1,5km od města leží židovský hřbitov založený v roce 1803. V letech 1991 – 1993 byl hřbitov s pomocí Židovské náboženské obce v Praze obnoven. Na hřbitově je množství empírových náhrobků z první poloviny 19. století a pamětní deska z roku 1996 věnovaná obětem holocaustu. 3. Vliv 2. sv. války na zdejší židovskou obec Židé z jihozápadní Moravy a střední části Českomoravské vrchoviny byli soustředěni do sběrného tábora v Třebíči a poté dvěmi květnovými transporty odjížděli do Terezína. Z okresu Jihlava se to týkalo měst: Batelov (35 lidí), Brtnice (48 lidí, 2 přežily), Bukovno (4 lidé, 2 přežily), Býkovec (2 lidé), Hodice (4 lidé), Jihlava (14 lidí, 1 přežil), Kamenice (8 lidí), Malý Beranov (4 lidé), Olšany (4 lidé), Polná (98 lidí, 4 přežily), Příseka (6 lidí, 1 přežil), Puklice (9 lidí), Rácov (1 osoba), Stará Říše (1 osoba), Telč (78 lidí, 5 přežilo) a Třešť (107 lidí, 9 přežilo). Celkem bylo z Jihlavska osvobozeno 24 občanů. Transporty, kterými prošli židovští občané Jihlavska: do Terezína – Av (18. 5. 1942), odjíždělo 720 osob a přežilo 42 občanů Aw (22. 5. 1942), odjíždělo 650 osob a přežilo 18 občanů do Lublinu – Az (25. 5. 1942) cíl transportu neznámý – AAi (13. 6. 1942) do Rigy – Bb (20. 8. 1942) do Malého Trostince – Bc (25. 8. 1942) do Raasiku Jagala – Be (1. 9. 1942) do Treblinky – Bu (8. 10. 1942), Bv (15. 10. 1942), Bw (19. 10. 1942), Bx (22. 10. 1942) do Osvětimi – By (26. 10. 1942), Cq (20. 1. 1943), Cs (26. 1. 1943), D1 (6. 9. 1943), Dm (6. 9. 1943), Ds (18. 12. 1943), Dz (15. 5. 1944), Eb (18. 5. 1944), Ek (28. 9. 1944), Em (1. 10. 1944), En (4. 10. 1944), Ep (9. 10. 1944), Er (16. 10. 1944), Et (23. 10. 1944), Ev (28. 10. 1944) 3.1 Židovské obce po válce obnovené Jihlava Po vypálení synagogy koncem března 1939 nastalo rabování českých a židovských obchodů. Na židovských krámech a domech se objevují nápisy Juden raus (v jednom z domů zůstává tento nápis čitelný až do 60. let a zbytky černé barvy dokonce do dneška). Německými nápisy jako byly Judenknecht hinaus aus Iglau a Hurrenkerl byl pomalován i dům katolíka MUDr. A. Fürsta, který přivolal hasiče k hořící synagoze. Při sérii zatýkání byli uvězněni bývalý starosta Dr. Veverka, dále úředníci městské správy Výborný, Bitter, Blažek, kteří se později dostali na svobodu a rabín Dr. Grünfeld, který v zajetí zemřel[53]. Od července roku 1940 měli jihlavští Židé zákaz působit v zdravotních zařízeních, což se dotklo například očního specialistu MUDr. Bondiho. Podle nařízení z června roku 1939 byli i zdejší Židé vyřazeni z veřejného života a soupis všech 106 podniků ve městě a dalších i na venkově, které byly likvidovány, je dochován v jihlavském archivu. Během 1. pololetí roku 1940 byly zabaveny tyto jihlavské firmy: A. Bondi, A. Sander, J. Pokorný a Akciová továrna na salám a poživatiny z Hodic. Ještě v srpnu roku 1940 provozovali někteří jihlavští Židé svoje živnosti, jako například: R. Kohnstein, Ottokar Metzl, M. Pick, L. Hauser, A. Pokorný, který měl povolené přeškolování osob židovského původu na krejčovskou práci, a též R. a E. Hamlisch z Batelova, E. Polák z Malého Beranova, z Brtnice pak R. Bretschneider, L. Freundová, O. Freund, J. Furchtová a K. Kohn z Puklic. Postupně byl Židům zabaven movitý majetek, bylo jim odebíráno a zakazováno stále více věcí a činností. Denně židovskou náboženskou obci navštěvovalo gestapo a zabavovalo židovský majetek, jako například psací stroje, kola, kožichy. Dne 30. října 1941 byl vydán Okresní věstník pro správní okres Jihlavský. Jako prvotní je uvedeno Nařízení zemského presidenta v Brně ze dne 27. září 1941, které zakazuje veřejné předvádění a reprodukování a rozšiřování židovských hudebních děl, při kterých spolupracovali Židé jako skladatelé, zpracovatelé nebo jako výkonní umělci, či bylo použito textů židovských autorů. Dále bylo díky němu vymazáno množství židovských živností, jako například pan Haupt Hynek, který obchodoval s koňmi a měl koňské řeznictví a dále Firmy Neumann, které se zabývaly rafinováním skla[54]. V letech 1939 – 1941 proběhlo rozsáhlé stěhování židovských rodin, ať už pouze manželů, či kompletních rodin s dětmi. Byli to převážně majetné a významné rodiny, které byli stěhovány do luxusních pražských bytů a po jejich zařízení pak během několika týdnů odvlečeni. Na jejich místa přicházely rodiny nacistických hodnostářů. Tato skutečnost měla vést také k utajení počtu obětí. Do Prahy se přestěhovalo přibližně 83 jihlavských rodin. Dále pak do 9 rodin do Třeště, 8 rodin do Dačic, 6 rodin do Polné a po 5 rodinách do Velkého Meziříčí a Moravských Budějovic. Také, ale už v menším počtu do Brtnice, Humpolce, Jemnice, Poděbrad a Telče. A ještě 13 osob bylo směrováno do sběrného tábora v Třebíči. Všechna tato místa byla jen přestupní stanicí na cestě do Terezína a dál do vyhlazovacích táborů. Transportem přes třebíčskou přestupnou stanici odjíždí roku 1942 zbylých 14 jihlavských Židů. Konečné číslo jihlavských Židů, kteří zahynuli k koncentračních táborech, je proto počet 26 osob. V jednom z posledních transportů Židů do Terezína přes sběrnou stanici v Třebíči v květnu 1942 jel i doktor Rudolf Goldmann z Jihlavy. Uchýlil se do území které znal, kde V průběhu cesty však vyskočil z vlaku a uprchl. Schoval se v staré peci na pálení cihel v Brodku, kam mu nosil jídlo pan Pospíšil. Další skrýš měl u Kameničky Na Světlých a v křovinách v Bukovcích. Zde přečkal vojenský zátah německé armády schovaný v houštině. Němečtí ozbrojení příslušníci také prohlíželi dům od domu a obytná i hospodářská stavení. Nikoho však nenašli. V červnu téhož roku byl doktor Goldmann nejspíše udán a chycen. Dne 24. června poté v Kounicových Kolejích v Brně oběšen. Díky jeho přiznání, kde se ukrýval a kdo mu nosil potraviny, byli z Kamenice zatčeni dva členové rodiny Pospíšilovi a pět členů rodiny Cejpkovi z nedalekého Brodku, a také v Brně v Kounicových Kolejích popraveni. Na upomínku je v kamenickém kostele pamětní deska. Ze seznamu obětí z Jihlavy: Rudolf Meisel nar. 25.10.1926, umírá v Dachau 6.5.1945, dále Benesch, Deutsch, Frankenstein, Friedl, Neumann, Goldschmidt, Hahn, Schwarzkopf, Kačer, Jolesch, Kohn, Kohnstein, Kollmann, Lang, Pick, Pokorný, Poláček, Pollak, Raushburg, Riesenfeld, Spitzer, Stiassny, Weissenstein... všichni zahynuli v Osvětimi Válku přežili: Bratři Wilhelm a Fritz Weisensteinovi s rodinami uprchli v září 1939 a usadili se v Izraeli. Dále pan Apltauer, novým jménem Honza Křemen – napsal knihu My z koncentráků žalujem... Paní Ester Poratová, dnes žijící v Izraeli. Židovská náboženská obec v Jihlavě byla po konci 2. světové války krátce obnovena a následně přejmenována na synagogální sbor[55]. Od září roku 1946 se stala jedinou ŽNO ze zaniklých obcí v Dačicích, Jemnici, Slavonicích, Telči, Třešti, Třebíči a Velkém Meziříčí. Tím se počet židovských věřících zvýšil tak, ŽO moha požadovat navrácení jihlavské modlitebny. Koncem roku 1946 žádá bratrstvo Chevra Kadiša o povolení činnost, rokem 1950 však svoji činnost končí. Od listopadu 1948 do října 1953 je zřízen společný rabinát sídlící v Kolíně pro města Kolín, Poděbrady, Hradec Králové, Pardubice a Jihlavu jehož rabínem je E. Ferer. Pro malý počet židovských věřících zaniká. Třebíč Vlaky do Terezína a vyhlazovacích táborů vyjely z Třebíče v květnu 1942. Celkový počet zde odvlečených Židů byl 1370 osob (z nichž 1310 občanů zahynulo, zbylých 60 jich bylo osvobozeno). Po skončení 2. světové války se zpět do Třebíče vrátilo 10 osob. Zdejší židovská obec byla krátce obnovena, ale žilo zde už málo věřících, a tak byla brzy zrušena[56]. 3.2 Válkou zaniklé židovské obce Brtnice V období okupace Československa se brtničtí Židé Arnošt Herrmann a Arnošt Singer zapojují do protifašistického odboje v Obraně národa. Žid a komunista Otto Feund zahyne v koncentračním táboře. Po roce 1941 vzniká seznam 38 Židů žijících v Brtnici. Některé zdroje též uvádí počet 48-49 židovských občanů, kteří pak v květnu roku 1942 byli odvlečeni do Terezína. Nejmladší z deportovaných bylo tříleté dítě a nejstarší byla 93letá slepá žena. Z tohoto transportu nepřežil nikdo. V říjnu 1942 jsou pak zatýkáni další židovští obyvatelé, tentokráte ze smíšených manželství. V lednu 1943 byl seznam židovského majetku odvezen nejprve na radnici, poté do Jihlavy. Obsahuje 33 nedůležitých předmětů (např. 7 židlí, 23 kusů prkének, 1 kus dřevěné kozy, 2 kusy koberců, 3 kusy naběraček, 2 kusy válků, 2 kusy pokladniček, 1 pytel (plný), 1 kus kartáče...). Ti, kdo byli posláni transportem do Postoloprt se v květnu 1945 všichni vrátili. Z ostatních koncentračních táborů se navrátili pouze dva brtničtí Židé. Dne 4. 5. 1947 se konala slavnost odhalení památníku obětem války. Ani zdejší židovská obec po 2. sv. válce obnovena nebyla[57]. Válku přežili: Arnošt Weisenstein, Mitzi Weisensteinová (provdaná Sternová) a Josef Weisenstein dnes žijící v Pardubicích. Vilém Pachner jako jediný brtnický Žid uprchl za hranice, a tak se vyhnul holocaustu. Přes 40 let žil v Americe. Brtnici několikrát navštívil a dopisoval si s tamějšími rodáky, které znal z mládí. Polná Příchodem 2. světové války pak končí staletá historie polenské židovské komunity. Po obsazení českých pohraničních oblastí se mnoho uprchlíků uchýlilo i do Polné a počet Židů zde vzrostl. Roku 1942 bylo tak přes sběrnou stanici deportováno 98 židovských obyvatel (ještě roku 1938 zde bylo pouhých 37 občanů židovského vyznání). Ze seznamu obětí z Terezína a Osvětimi: Jiří Meisel nar. 29.1.1942, Josef Meisel nar. 16.10.1901, Eva Meiselová nar. 21.11.1936 a Gréta Meiselová nar. 20.6.1912 - celá rodina je umučena 28.10.1944 v Osvětimi. Matka umírá s dvouletým dítětem v plynové komoře. Vzhled židovské čtvrti ze 40. let 20. století zaznamenal malíř Marvan v souboru 21 pastelů, což je umístěno v Židovském muzeu v Praze. Válku přežily jen tři ženy, které už se zpět do Polné nevrátily. První z nich paní Baschová se odstěhovala do Izraele, kde nejspíše dožila (do Polné už zasílala jen poplatky za hrob). Druhá paní Poláčková, provdána Kratochvílová zemřela roku 1976 a je poslední členkou bývalého židovského ghetta v Polné, která je na místním hřbitově pohřbena. O třetí ženě nejsou žádné informace. V dnešních dnech už v Polné nežije žádný židovský občan. Telč V době okupace žilo v Telči kolem sedmi desítek židovských občanů. V květnu 1942 proběhl transport všech židovských obyvatel z Telče sběrnou stanicí v Třebíči do koncentračních táborů. Všichni, kteří se dostali do likvidačních táborů na východě, zahynuli. Terezínských vězňů přežilo pět, zbylí telčští židovští obyvatelé (105 osob) zahynuli. Tímto končí zdejší židovská komunita. Mezi oběťmi byli: pětiletý Jiřík Schrecker, Hermína Bechyňská – věk 82 let, dr. Mořic Heilig – tajemník telčské Židovské náboženské obce, František Mořic Nágl – akademický malíř, Vlasta Náglová-Nehlová – houslová virtuoska, dr. Alois Neumann – advokát, dr. M. Lauerová, dr. A. Böhma, dr. Z. Neumann, R. Fischmann – bývalý majitel velkostatku Puklice, Adéla Holzbauerová – žena v domácnosti, její syn Beřich – student, a další. Zahynuli celé rodiny – Fuchtovi, Hahnovi, Lauerovi, Schreckerovi, Turnovských atd. Válku přežili: Elli Bernsteinová (provdaná Borgesová), Vítězslav Fischmann a Walter, Markéta a Otto Inwaldovi. Humpolec Zdejší Židé byli transportováni do Terezína roku 1942. Městská škola v Podhradí se stala ústavem pro německé učitelky z Hannoveru. Pro ně a pro absolventy havlíčkobrodského vojenského učiliště bylo dobrou zábavou ničení židovských památek a hřbitova. Severovýchodní úsek židovského města byl v období 2. světové války zbořen. Tímto končí epocha humpolecké náboženské obce. Velké Meziříčí V období Mnichovské dohody se Velkomeziříčská náboženská židovská obec rozrostla o asi 60 osob. Lidí, kteří byli vyhnány z oblastí zabraných Němci (Jihlava, Pohořelice, Slavonice a Vranov nad Dyjí). Byli to i uprchlíci ze Sudet, z nichž někteří tu měli příbuzné. Ve velkomeziříčsku tak žilo v této době téměř 166 židovských obyvatel. Poté se situace zčásti uklidnila část z nich opět odešla. V této době se i někteří původní meziříčští židé z města odstěhovali. Ne všichni zdejší Židé se hlásili k národnosti židovské, někteří i k německé nebo české. 15. března 1939 vtrhla do Velkého Meziříčí německá okupační armáda. Nejprve nacisté usilovali o radikální snížení počtu Židů jejich vyhnáním způsobeném diskriminačními opatřeními, které vedly k vyvlastnění. Povolení k emigraci stálo vysoké daně a dávky, zatím co ponechaný majetek musel být předán německým bankám. Některým Židům se podařilo emigrovat, jiným pak ilegálně opustit protektorát útěkem na polské území či slovenskou hranici.[58] O dodržování norimberských zákonů se starala zdejší německá komunita, vlajkaři a udavači. Ve dvou hlavních transportech 18. a 22. 5. 1942 byla většina židovského obyvatelstva z Velkého Meziříčí deportováni přes sběrnou stanici v Třebíči do Terezína a odtud do vyhlazovacích táborů (71 zdejších Židů a 58 z okolí). Někteří jednotliví Židé byli zařazeni později. Již před transporty bylo zatčeno a umučeno v koncentračních táborech 17 Židů z Velkého Meziříčí. Válku přežilo 12 zdejších židovských obyvatel, z toho 7 původních meziříčských, kteří se s podlomeným zdravím vrátili zpět do města a někteří z nich brzy zemřeli. Celkem bylo zavražděno 97 místních Židů, a tak rokem 1942 velkomeziříčská židovská náboženská obec zanikla[59]. Ostatní zaniklé obce Také v Batelově, Třešti, Havlíčkově Brodě, Světlé nad Sázavou a Ledči nad Sázavou židovské obce díky 2. světové válce zanikají a už se nedočkají svého obnovení. Z Batelova zahynulo v koncentračních táborech (Terezín, Osvětim, Ravensbrück, Dachau) 41 místních Židů. Po válce se vrátil jediný Žid. V Třešti existují seznamy „Židé a pracovní povinnost“ pořízené ŽNO Třešť roku 1942. Uvnitř je seznam osob, které byly odvlečeny do koncentračních táborů, a také soupis 38 židovských bytů. Zajímavostí je, že z Větrného Jeníkova nebyl nikdo z rasových důvodů deportován do koncentračního tábora, nebo jinak omezován během Protektorátu. Zdejší židovská obec zanikla už ve 20. letech 20. století, ještě před začátkem 2. světové války. 4. Současný stav židovské obce v kraji vysočina V dnešních dnech už židovskou obec na Jihlavsku nenajdeme. Většina místních názvů zanikla. Rozplynula se atmosféra židovských ulic, židovských domů a židovských obchodů. Zůstalo jen pár fotografií a několik Židů, kteří přežili kruté období nacistické vlády. Dochovaly se nám části židovských ulic a čtvrtí s náměstími a synagogami ve městech Polné, Třebíči, Velkém Meziříčí, Humpolci a Batelově. Dodnes je možné si prohlédnout plánky z Batelova, z Brtnice a z Třeště. O židovské obci v Jihlavě dnes existuje málo důkazů. Synagoga, židovská škola a budovy jsou ztraceni pod prachem času. Jedny z mála dokladů je možné nalézt v zápisech městských knih. Jihlavský synagogální sbor, který byl po válce krátce obnoven bohužel v 70. letech 20. století zanikl[60]. V nedávné době probíhala prohlídka 32 knih - Matrik jihlavských příslušníků. Byl pořízen výpis všech židovských rodin, dat, zaměstnání, rodičů, bydlišť (současných, bývalých, neznámých – myšlen pobyt v koncentračním táboře na východě, i nezvěstných – ti, kteří byli úředně prohlášeni za mrtvé). Díky tomu byl zatím zjištěn počet 153 zavražděných a umučených Židů a 147 vystěhovaných rodin. V Batelově stále stojí synagoga a jsou k vidění některé židovské domy spolu s náměstím. V roce 1995 byl obětem holocaustu postaven prostý kamenný památník. V Brtnici bylo v letech 1987-1988 židovské město demolováno a i se synagogou celé zbořeno. Ani v Polné v současné době židovskou obec nenajdeme. Holocaust přežili pouze tři Židé, kteří se do Polné už nevrátili. Od 90. let 20. století o židovské památky pečovali: Spolek přátel židovského hřbitova, Nadace na záchranu židovských památek v Polné a Klub Za historickou Polnou. Bývalé židovské ghetto má i dnes svoji původní podobu. Stále stojí 31 původních domů, z nichž s původní rokokovou fasádu je dochovaný pouze jeden (čp. 538). Jen barokní oblouk Dolní židovské branky byl roku 1975 zbourán. Dosud stojí zásobovací veřejná pumpa v dolní části bývalého židovského náměstí. Dnes je čtvrť součástí Městské památkové zóny Polná a čeká na potřebnou rekonstrukci[61]. V Polné se také nachází městské muzeum, kde je umístěn soubor judaik, jako jsou hebrejské tisky, textilie, kovové předměty, rituální předměty ze synagogy, nálezy z židovských domácností, různé dokumenty a fotografie. Ve farním kostele sv. Jakuba v Telči jsou od roku 1994 keramické desky připomínající památku telčských Židů. Na dvoře radnice v Třešti je od roku 1992 umístěn památník obětem holocaustu, který připomíná smutný osud zdejší bývalé židovské obce. Podoba židovského města v Humpolci je do dnešních dnů stále dochována. Nacházejí se zde dvě třetiny původně židovských domů pouze s občasnými přestavbami. Chybí pouze severovýchodní úsek, který byl za doby okupace zbořen. Třebíčská židovská čtvrť je dochována do dnešních dnů. V blízké době se plánuje její stavební obnova a renovace. V západomoravském muzeu, sídlícím v zámku se nachází neveliká výstava, která je zaměřená na historii zdejší židovské náboženské obce. Ani ve Velkém Meziříčí dnes nežije nikdo z židovských obyvatel. Paní Antonie Wachtlová a Jiří Wachtl, kteří válku přežili, se odstěhovali do Brna. Z původních 101 obydlí židovské ulice zde dodnes stojí 63 budov. Po válce byla řada z nich zničena a docházelo k nepříliš zdařilým novostavbám. Dnes má celá ulice vysokou nejen historickou, ale také urbanistickou, architektonickou a sociologickou hodnotu. Jsou proto zahrnuty do Městské památkové zóny Velkého Meziříčí vyhlášené v roce 1990[62]. 5. Výzkumná část V první části mé diplomové práce zaměřené spíše teoreticky jsem se zabývala otázkou historie židovství v blízkém i vzdálenějším okolí města Jihlavy. Neopomenula jsem zmínit období 2. světové války, které mělo na vývoj židovského národa nesmírný vliv. Pátrala jsem po stopách dřívějších židovských obcí a ghett, které jsou v některých místech dnes jen ztěžka viditelné. V praktické části své práce jsem hledala poslední pamětníky a zároveň členy těchto zmizelých židovských měst. Jako hlavní metodu sběru dat jsem použila rozhovor. 5.1 Cíl výzkumného šetření Pro vymezení hranic zkoumaného problému si musíme definovat cíl výzkumu, otázku, na kterou budeme hledat odpověď. V tomto případě se nabízí jako ústřední otázka: „Kam zmizelo židovství, kterého dříve na Jihlavsku bylo hodně?“ Původně jsem se chtěla ptát jaké je dnes židovství na Jihlavsku, ale postupně při tvorbě praktické části a sběru historických informací jsem musela otázku přeformulovat podle zjištěných skutečností. Zabývám se zde problematikou: „Kdy a proč začalo omezování židovského etnika? Co znamenalo pro Židy období 2. světové války? Byla nějaká záchrana před holocaustem? Co prožil člověk, který přežil koncentrační tábor? Jak žít dál, když jedinec ztratí všechno? Co se stalo s židovskou kulturou a památkami u nás? Jaký vliv měla 2. světová válka na židovské občany žijící na našem území?“ Je to velmi emotivní záležitost a vztahuje se k pamětníkům, kteří přežili holocaust. Základem jsou vzpomínky lidí, kteří prožili jednu z nejhorších etap historie. Buď unikly ‚konečnému řešení židovské otázky‘, byli schovaní nebo se na ně kruté zákony nevztahovali. Jiní holocaust prožili a podělili se o své nezáviděníhodné vzpomínky. Jaký byl život v koncentračním táboře, a jaké to bylo po návratu zpět domů, kde už bylo vše jiné. Museli vše, co se stalo s jejich životem nějak přijmout. Dále se také k tomuto problému vztahuje otázka: a „Jsou dnes lidé jiní, méně nepřátelští vůči jiným etnickým skupinám?“ Věnuji se otázkám: „Co se dělo po skončení války? Je dnes bezpečno? Jak dnes lidé reagují na děsivou historii? Dokáží se z ní poučit?“ Dnes se zdá, že nacistické názory a postoje stále více nabývají na oblibě, a také na své nebezpečnosti. 5.2 Metodologie a sběr dat Vzhledem k vymezené výzkumné problematice jsem se rozhodla získat odpověď na své výzkumné otázky skrze zjišťování subjektivních zkušeností pamětníků a členů bývalých zdejších židovských obcí. Z toho důvodu jsem zvolila kvalitativní typ výzkumu. Tento druh výzkumu se snaží odhalit podstatu něčích zkušeností s určitým jevem a může také napomoci získat o jevu detailní informace, které se kvantitativními metodami obtížně zjišťují (Strauss, Corbinová, 1999). Z pohledu výzkumníka mě zajímaly pocity, prožitky, vzpomínky a postoje ke všem etapám dějin židovského národa a k vlastním prožitkům. Právě tyto okolnosti byly dalším z důvodů pro volbu kvalitativního výzkumu. Jako metodu sběru dat jsem si vybrala metodu polostrukturovaného hloubkového rozhovoru. Cílem je získat komplexní informace o zjišťované skutečnosti pomocí dotazování[63]. Všechny rozhovory jsem se souhlasem dotazovaných nahrávala na diktafon. Poté jsem je převedla do textové podoby. Tím vzniklo 15 stran přepisu rozhovorů a přibližně 150 minut zvukových nahrávek. 5.3 Charakteristika výzkumného vzorku i prostředí Jako výzkumný vzorek jsem si zvolila 3 židovské ženy. Z hlediska věkové kategorie spadají do oblasti nad 60 let. Jelikož od konce 2. světové války uběhlo mnoho let a většina zdejších židovských obcí v této době zanikla, hledání pamětníků bylo velmi složité. První rozhovor byl prováděn v bývalém židovském městě v Třebíči. Další dva rozhovory s dřívějšími obyvatelkami židovské obce ve Velkém Meziříčí proběhly v Brně. Popisy prostředí jsou uvedeny v 2. kapitole Židovské dějiny Jihlavska. První dvě ženy pocházely ze smíšeného židovského manželství. Paní Urbanová byla v období okupace dítě, proto nemusela nastoupit transporty. Paní Kupská byla po dobu války schovaná u rodinných přátel a příbuzných. Třetí žena, paní Wachtlová, měla oba rodiče židovského původu a téměř tři roky prodělala v koncentračních táborech. Kritéria stanovená pro výběr pamětníků: Ø Dotazovaní bydleli určitou část svého života v některé z bývalých židovských obcí Jihlavska a okolí. Ø Jsou židovského původu. Ø Prožili období 2. světové války. Dotazované ženy jsem seznámila s účelem mého výzkumu a následným použitím získaných dat. 5.4 Stavba rozhovoru Zvolila jsem formu polostrukturovaného rozhovoru. Otázky, které jsem kladla dotazovaným v průběhu rozhovoru jsem měla předem připravené a promyšlené. Snažila jsem se, aby byly dostatečně otevřené a dotazovaný se mohl co nejlépe a nejindividuálněji vyjádřit. V průběhu rozhovoru jsem se snažila operativně reagovat na jejich odpovědi. Pořadí otázek a jejich případné pozměnění záviselo na průběhu rozhovoru, při kterém jsem je přizpůsobovala tomu, o čem dotazovaný právě hovořil, nebo jsem kladla doplňující otázky. Základní okruh otázek: v Narodila a žila zde od narození? v Pocházíte ze smíšeného nebo úplného židovského manželství? v Jak se vás osobně dotklo období 2. sv. války? v Co se stalo s vaší rodinou? Byla transportována? v Přežil někdo z vašich příbuzných? v Jak se váš život ubíral dál? v Odváděli do transportu i malé děti a staré lidi? v Jak se díváte zpětně na tuto smutnou část dějin? v Byla nějaká záchrana před transportem? v Jak to bylo se smíšenými manželstvími? v Vyznáváte dnes vy a vaši potomci židovskou víru a dodržujete zvyky s ní spojené? v Setkala jste se od konce války do dneška někdy znovu s negativním postojem okolí (opovržlivostí, nenávistí) vůči vám? v Myslíte, že i dnes jsou v České republice a v evropských zemích projevy antisemitismu a protižidovské názory? v Když se podíváme do dějin, tak Židé byli vždy omezováni. Čím myslíte, že to bylo? 5.5 Postup při zpracování dat Získaná data jsem zpracovávala na základě kvalitativního výzkumu. Jeho součástí jsou získané údaje, analytické a interpretační postupy vedoucí k závěrům a dále písemné nebo ústní výzkumné zprávy. V knize Strauss, Corbinová (1999) je tento termín chápán jako libovolný výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur. Nashromážděná data jsem následně analyzovala pomocí otevřeného a axiálního kódování. Otevřené kódování je „proces rozebírání, prozkoumávání, porovnávání, konceptualizace a kategorizace údajů,“ dále je to „část analýzy, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí pečlivého studia údajů.“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 42, 43) Jde o třídění údajů, výběr pozoruhodností, tvoření pojmů a zjišťování jejich vlastností. Následné seskupení podobných pojmů a vytváření kategorií. Axiální kódování je „soubor postupů, pomocí nichž jsou údaje po otevřeném kódování znovu uspořádány novým způsobem, prostřednictvím vytváření spojení mezi kategoriemi. To se činí v duchu kódovacího paradigmatu, které zahrnuje podmiňující vlivy, kontext, strategie jednání a interakce a následky.“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 70) Kromě toho jsou rozpoznány intervenující podmínky, které buď usnadňují či znesnadňují strategie jednání a interakce. Jednotlivé kategorie jsou tak vzájemně propojeny a uspořádány do paradigmatického modelu. Jako vodítko je používán následující paradigmatický model: PŘÍČÍNNÉ PODMÍNKY → JEV → KONTEXT → INTERVENUJÍCÍ PODMÍNKY → STRATEGIE JEDNÁNÍ A INTERAKCE → NÁSLEDKY (Strauss, Corbinová, 1999, s. 72) „Rozvíjíme každou kategorii (jev) ve smyslu jejích příčinných podmínek, které ji způsobují, a konkrétní dimenzionální umístění tohoto jevu ve smyslu jeho vlastností, kontextu, strategií jednání nebo interakce užitými ke zvládnutí, ovládnutí nebo reakci na tento jev v tomto kontextu a následků jednání nebo interakce“ (Strauss, Corbinová, 1999, s. 84-85). Tento způsob uspořádání odkrývá logické vztahy mezi kategoriemi. Otevřené a axiální kódování při analýze a interpretaci získaných údajů vzájemně prolínalo. Shromážděné informace převedené do textové podoby jsem podrobně pročítala, hledala všechna důležitá hlediska vztahující se ke zkoumanému jevu, vzájemně porovnávala a snažila se najít podobnosti mezi nimi. Tyto jevy jsem pojmenovala a pojmy, které zdánlivě příslušely stejnému jevu, jsem sjednotila do kategorií. Využila jsem při tom kladení otázek typu – „Co to je?“ a „O čem to vypovídá?“, které umožňují lepší specifikaci kategorií. Mým záměrem bylo hlouběji porozumět jejich obsahu a objevit vztahy mezi nimi. Jednotlivé kategorie jsem následně propojila a uspořádala do paradigmatického modelu. Na základě těchto vztahů jsem se snažila spojit kategorie do příběhové linie, která popisuje, co vedlo k ukončení židovského osídlení na Jihlavsku a okolí, co se dělo v průběhu války, jaká byla záchrana před holocaustem a jaký měkla tato doba vliv na ty, kteří přežili. Výsledky mého šetření jsem popsala v závěrečném shrnutí výzkumu. 5.6 Analýza rozhovorů V této kapitole analyzuji rozhovory 3 židovských žen. Na základě metodologie kvalitativního výzkumu jsem specifikovala kategorie, které se objevily při analýze výpovědí těchto pamětnic. Citace jsou hutné, chtěla jsem je nechat v plném znění, protože od války už uplynulo mnoho let a skuteční pamětníci umírají. V práci jsou používány běžné odborné pojmy a pojmy definované pro tuto práci. Mezi hlavní patří Židé, Žid, žid, ortodoxní židé, konzervativní židé, židovství, judaismus, synagoga, Nacismus, Fašismus, Rasismus, Antisemitismus, árijská rasa, gestapo, SS (Schutzstaffel), Genocida, holocaust, Hitlerjugend, koncentrační tábory (Terezín, Osvětim), vyhlazovací tábory, pochod smrti, Červený kříž. Židé – náboženská a národnostně-etická skupina, semitský národ pocházející z oblasti Blízkého východu Žid – příslušník židovského národa X žid – příslušník židovského náboženství ortodoxní židé – „tradiční židé“ věrni tradici židovského náboženského života, tradiční stoupenci rabínského judaismu reformní, liberální a konzervativní židé – volněji smýšlející skupiny židů židovství – kulturně-nábožensko-nacionálním soubor, zahrnující historii, jazyk, zemi, liturgii, filozofii, umění, soubor etických zásad, náboženských praktik. judaismus – náboženství židovského národa synagoga – místo bohoslužeb a společenského nebo náboženského studia Nacismus (nacionální socialismus) – totalitní ideologie uplatňovaná diktaturou v Německu v letech 1933-1945 (tzv. Třetí říše) prostřednictvím Národně socialistické německé dělnické strany vedené Adolfem Hitlerem, preference rasy před národem a idea sjednocené germánské Evropy, spojení fašismu, rasismu antisemitismu a eugeniky. Fašismus – totalitní ideologie antidemokratického a antiliberálního zaměření Rasismus – ideologie hierarchizující sociální skupiny na základě etnického klíče Antisemitismus – označuje předsudky vůči Židům a činy vyplývající z tohoto přesvědčení árijská rasa – koncem 19. století byla účelově ztotožněna s národy germánské jazykové skupiny (germánská, nordická rasa), v nacistickém Německu se stala součástí státní ideologie gestapo – tajná státní policie, vzniklo přeměnou tajné pruské státní policie broku 1933, po 2. sv. v. prohlášeno za zločineckou organizaci SS (Schutzstaffel) – paravojenské jednotky nacistického Německa Genocida – zločin vyvražďování a vyhlazování příslušníků národních, etnických, náboženských a rasových skupin. holocaust – systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době 2. světové války. Při nacistickém holocaustu bylo vyvražděno okolo 6 milionů Židů Hitlerjugend (Hitlerova mládež) – nacistická polovojenská mládežnická organizace NSDAP, určena chlapcům ve věku 14–18 let. Cílem bylo vychovat mládež, která by byla zcela oddána myšlenkám nacistického Německa. Chlapci zde byli utvrzováni v ideji nadřazenosti árijské rasy a silného antisemitismu. Nosili uniformy podobné uniformám v NSDAP, jejich znak a označení hodností se podobalo označení u SA. koncentrační tábory (lágr) – místa sloužící k hromadné internaci nebo věznění lidí, kteří sem jsou umísťováni i bez řádného soudu nebo jiného právního důvodu. Německý nacistický režim zde zadržoval, vykořisťoval, mučil a zabíjel své skutečné či údajné nepřátele, proto je synonymem nejhrubšího porušování lidských práv Terezín – v období 2. sv. v. rozdělen na židovské ghetto a koncentrační tábor. Odtud odváželi zvláštními transportními vlaky zde soustředěné židovské obyvatelstvo přímo do likvidačních táborů smrti Osvětim, Majdanek, Treblinka, Sobibor, Chelmno a dalších. Osvětim (něm. Auschwitz) – původně koncentrační tábor, později také vyhlazovací tábor př. rodinný tábor vyhlazovací tábory – označení několika málo táborů založených nacisty za 2. světové války a sloužících primárně pro hromadné, systematicky řízené vyvražďování Židů (v menší míře také Romů a některých dalších skupin vězňů). V těchto „táborech smrti“ bylo v průběhu druhé světové války zastřeleno či zplynováno téměř 2 700 000 Židů a mnoho lidí dalších národností. Byly zde také likvidováni ve větší míře i příslušníci "méněcenných" slovanských národů, např. v polských táborech bylo zlikvidováno zhruba 1.300 tisíc Poláků (mimo Židy) a 800 tisíc sovětských válečných zajatců. pochod smrti – označení pochodu, jehož výsledkem je smrt většiny či všech zúčastněných, zejména pro případy pochodů v době 2. sv. v., kdy v letech 1944-5byli vězni z koncentračních táborů blízko fronty nuceni pod hrozbou okamžitého usmrcení jít mnohakilometrové pochody bez dostatečné obživy a odpočinku. Červený kříž – humanitární hnutí v podobě mezinárodní neziskové organizace. Zabývá se poskytováním humanitární pomoci a lékařské péče v oblastech, kde je tomu potřeba 5.6.1 Konec židovství na Jihlavsku aneb na Jihlavsku bylo hodně židovských obyvatel, ale dnes tu žádní Židé nežijí Abych zjistila, co se stalo se zdejšími židovskými obcemi, mé počáteční otázky směřovaly k jejich vztahu k místním městům a k nejstarším vzpomínkám. Postupně jsem se dozvídala osudy jednotlivých židovských rodin a celkového židovského obyvatelstva. Začalo to omezováním Židovští osadníci měli od pradávna ztížené životní podmínky. Místnímu obyvatelstvu na nich stále něco vadilo. „...Bylo to tím, že ortodoxní Židé se lišili způsobem života. Vzbuzovali u ostatních obavy, závist, byli pracovití a byli nuceni vykonávat povolání, která byla křesťanům zakázána, např. lichva. ...Vliv na odsouzení Židů měla v minulosti katolická církev...“ [K1] Provázeli je omezení a útlaky. Od vnitřku města bývali odděleni hradbami. „...To vidíte i tady v Třebíči, když se tady usadili v tom 14. století. Co jim tady nechali? Akorát tu měli hradby z jedné strany, z druhé řeka a stráň. Oni měli k obývání opravdu jenom tu naši ulici, tady nic nebylo. Nežili v žádném přepychu, přestavovali si jak to šlo. Nesměli obchodovat ve městě. ...Ale asi tam (ve Velkém Meziříčí) museli být také nějaké hradby, zeď kolem. ...zase je dělila ta voda. A za vodou pak na kopečku akorát měli ten hřbitůvek...“ [U1] Za doby okupace přišli na řadu drastičtější opatření namířené proti Němci opovrhované menšině. Jakoby se život zastavil. Nejenom omezování pohybu, studia, osobní svobody, ale i celkového života a životních podmínek. „...To už se začala nosit hvězda. Já jsem taky nosila. Bylo to ve čtyřicátém, do první třídy jsem ještě šla, a pak už jsem dál nemohla chodit do školy. Pět let jsem nechodila. Kdo nosil hvězdu, tak nikam nesměl chodit. Pohybovat jste se mohla jen po židovském městě a v osm hodin už jste musela být doma. Nesmělo se do kina, nesmělo se na plovárnu, já nevím ani třeba cirkus, prostě nikam. ...Ještě v tom dvaačtyřicátém mohly chodit do kostela...“ [U2] „...Nesměla jsem navštěvovat školu, vztahovaly se na mne všechna nařízení nacistických úřadů, která omezovala židovské obyvatelstvo...“ [K2] „...Prsteny a tak už jsme museli odevzdat tady, ještě před válkou. ...Tam kde sestra bydlela před válkou, když byla vdaná, byl veliký třípokojová byt. My už jsme pak museli bydlet několik židovských rodin v jednom. Ale zanechali jsme velký byt...“ [W1] Začalo masové propouštění Židů nejen z lukrativních zaměstnání, ale ze všech oborů pracovního odvětví. Židům zbyla možnost práce pouze jako nekvalifikovaní podřadní pomocníci. „...Můj otec učil v Přerově na průmyslové škole a na základě těchto rasových zákonů byl propuštěn. ...Strýc Jiří po zabrání restaurace pracoval jako dělník, byl vězněn v Jihlavě, později odsunut do Lípy u Havl. Brodu...“ [K3] Záchrana byla velmi malá Kdo odešel ještě před válkou, nebo během ní, když to šlo, ten se zachránil. Ostatní už tolik štěstí neměli. „...Kdo měl peníze, tak hodně jich odešlo. Už v tom osmatřicátém, devětatřicátém, jak ten Hitler už začal, tak odešli pryč. Kdo odešel, ten se zachránil. Do Ameriky nebo do Anglie odešli...“[paní Urbanová] „...Záchrana byla velmi malá. Většina byla zlikvidována...“ [K1] Některým rodičům se podařilo své děti ukrýt. Bylo to velmi nebezpečné pro obě strany, jak pro ukrývané židovské děti, tak pro ty, kteří je ukrývaly. Při prozrazení jim všem hrozil trest smrti. Přesto se někteří ochotní lidé našly. „...když maminka nastoupila transport, byla jsem ukryta v rodině na naší ulici v Přerově. ...Při prozrazení všem hrozil přísný trest. Já jsem od svých šesti let až do konce války vyrůstala bez rodičů. V Přerově jsem byla jediné dítě ze smíšeného manželství, které bylo po dobu války ukrýváno. Válečné útrapy jsem přežila opravdu jen díky hodným a obětavým lidem, známým rodiny a především rodině mého tatínka....“ [K2] Kdo byl ze smíšeného manželství, byla větší pravděpodobnost, že válku přežije. Manželství, ve kterých k židovské národnosti patřila pouze žena, ta byla zachována, avšak pobytu v koncentračních táborech se nevyhnula. Oproti tomu manželství, ve kterých byl židovského vyznání muž už neměla tolik štěstí. V takovém případě okupaci přežily pouze jejich ženy a děti. Muž byl transportován a většinou zavražděn. Někdo se tolik bál smrti, že se rozhodl raději pro rozvod, než aby se svým židovským partnerem sdílel jeho neštěstí. „...Smíšená manželství zůstala. Právě ta teta, která si mě pak vzala, tak ta byla ze smíšeného manželství. Byli spolu až do čtyřiačtyřicátého. Pak na podzim židovské ženy odvezly do Hagiboru, a pak šly do Terezína, už dál nešly. A muže do Postoloprt pracovat. Když jako byl muž křesťan. A pak už v pětačtyřicátém šly zpět. Ti se všichni vrátili, z nich neumřel nikdo. ...Já jsem ze smíšeného manželství. Tatínek byl Žid a maminka byla křesťanka. ...No to na ně dělali taky nátlak, ale kdo se nerozvedl, se nerozvedl. Nemusel...“ [U1] „...Ano, slyšela jsem, že se smíšená manželství rozváděla. Moji rodiče se nerozvedli...“ [K3] „...Mohli, ale nemuseli. Znám spoustu případů, kdy se manželé nerozvedli a zachránili tak život nejen sobě, ale i svému partnerovi a dětem. Ti totiž, údajně, nemohli být transportováni z Terezína, protože jejich svazek nadále trval a tak byli svým árijským manželem chráněni. A zase znám případy, kdy se manželé rozvedli a partner židovského původu zahynul. ...Ti ze smíšených manželství museli do Terezína taky, ale až ke konci a na krátkou dobu. Byli chráněni, že nemuseli dál do Polska, do Osvětimi...“ [W1] Válka vzala všechno, Žid neměl právo na život aneb konec v koncentračním táboře Být Židem se prakticky rovnalo ortelu smrti. Do transportů odcházely celé židovské obce. Málokdo se vrátil z koncentračních táborů. „...Ano. Všechny odváděli. Celé rodiny. Evičce, tady vedle od sousedů, byly 3 měsíce a taky šli. Mé babičce bylo 86 i dědovi a taky šli. Celá ulice byla prázdná. Tady nikdo nezůstal. Rodiny, co odešly tím transportem ve dvaačtyřicátém, tak jich se vrátilo deset. Kdo se vrátil, to už byli vesměs starší lidé a ti už tady dožili a zemřeli. Ti už děti neměli...“ [U1] „...Babička Antonie s tetou Bedřiškou byly transportem Av poslány z Třebíče do Terezína. Babička se dožila osvobození. Bedřiška zahynula v Lublinu. ...Z tohoto transportu byli všichni zavražděni. ...Strýc byl transportován do Terezína a odtud transportem Dz 15.5.1944 do Osvětimi...“ [K1] „...Ano, transportováni jsme byli všichni. Já s rodiči a moje sestra s manželem. ...Její manžel se nevrátil. Přežily jsme jen já a moje sestra. Moji rodiče zahynuli. ...od listopadu 1941 -1945 jsem prošla koncentračními tábory Terezín (34 měsíců) a potom jsem byla v pracovním táboře v Osvětimi. ...Byli jsme tam bez dvou měsíců 3 roky. ...Do transportu šly jak malé děti, tak staří lidé. Záchrana nebyla. Žádná. Staří lidé a maminky s dětmi byli v Osvětimi hned odsouzeni ke smrti v plynových komorách. Maminky dostaly na výběr, jestli chtějí jít s dítětem, nebo se zachránit. Tak to bylo kruté...“ [W1] Některé transporty šly rovnou do plynu. Někde se našly i jiné způsoby likvidace. O krutost v tomto období nebyla nouze. „...v Minsku, tam to taky špatně dopadlo, bylo to hrozně kruté. Naložili lidi, které přivezli do autobusů a výfuk místo ven pouštěli dovnitř. A takhle ti lidé zahynuli. Už nevěděli co by mohli dělat. Vrátil se snad jenom jeden člověk...“ [W2] Nebyl to žádný ráj, ale žít se tam dalo Koncentrační tábor Terezín byl trochu snesitelnější. Ti, kdo byli později transportováni dál, o tom vědí své. Paní Wachtlová vzpomíná, jaké to tam bylo: „...byli jsme šťastni, jestli se to v tom případě mohlo říct, že zůstaneme alespoň na naší půdě. ...Nebyl to žádný ráj, ale dalo se tam žít. ...nepatřili jsme tam, ale byli jsme tam. ...Kasárny byly ještě nevytopené. ...Spalo se na palandách. V menších pokojích neměli nic. ...občas spolu mohli ještě manželé bydlet, měli komůrku nebo něco. ...ženy mohly své muže navštěvovat. ...Ze začátku nikdo nesměl ven. ...v červnu/červenci 1942 vysídlili původní obyvatelstvo. ...Od té doby byly brány otevřené a my jsme se mohly pohybovat po Terezíně. To bylo přece lepší. ...Nesměli se dostat (dopisy), nesmělo se psát. ...Byl tam i nějaký průmysl. ...Bylo to takové městečko. ...pracovala jako poslíček kanceláře. ...Mělo to jednu výhodu, že jsem se dostala ven, třeba jsem mohla navštívit tatínka. S maminkou jsem bydlela. A člověk neměl takový ten pocit uzavřenosti. ...chtěla jsem něco dělat, vždyť tak přece víc čas utekl. ...Potom jsem pomáhala v nemocnici. Z chlapských kasáren byla udělána nemocnice. ...zřídili dům pro kojence. V pokojích zvlášť bydlely maminky. ...Každé dítě leželo v povlečené postýlce. ...Když chtěli, aby lidi pracovali, tak je museli udržet aspoň minimálně...“ Kousek štěstí v koncentračním táboře Po Terezínu přišly na řadu další transporty. Ten, kdo měl to štěstí a mohl mít nablízku někoho ze své rodiny, někoho blízkého, celý pobyt lépe snesl. „...Potom začaly další transporty. Vlastně chodily už pořád. ...chodily tak po půl roce. ...Můj otec byl v první světové válce, a ještě i invalida, tak byl trochu chráněný před transporty. Potom, jestli to bylo tak, že když potřebovali narychlo sestavit tisícový transport, tak ti kdo byli chráněni, byli těmi rezervami, kterými ho naplnili. ...moji rodiče se dostali do transportu Terezín - na východ. Do toho stejného transportu, jsem se hlásila k nim, dobrovolně. Protože jsem věděla, že to bude čistka. Moje sestra se tam také dostala. Úplně náhodou. ...byly jsme šťastné, že jsme to vše tak prodělaly spolu. ...šli jsme celá rodina, švagr ten už byl pryč. ...transporty, jakože do jiných pracovních táborů, šli také do Osvětimi. ...vykládali, že se jede do jiného pracovního tábora směrem na Polsko, ale to nebyla žádná pravda a jeli jsme přímo do Osvětimi. ...Naštěstí tam potřebovali pracovní síly. ...to nám možná zachránilo život...“ [W1] O něco lépe se měli ti, kteří se dostali do terezínského rodinného tábora v Osvětimi. „...Tam se nemuseli svléct, tam jim neoholili hlavy. Akorát jim dali čísla, protože patřili do Osvětimi. ...bylo to jako v Terezíně, dostali jídlo a dostali možná nějaké ešusy...“ [W2] Někteří jeli dál, Osvětim pro ně byl pouze přestupnou stanicí. Paní Wachtlová vzpomíná, jak se dostala do pracovního tábora s továrnou na zpracování lnu, který spadal pod Osvětim: „...Alespoň to bylo v krytém prostředí. Někdy jsme také byly venku. Podle toho, kdo nás hlídal. ...chodily jsme pracovat do cihelny, to bylo dobré, tam bylo teplo. ...Tam byla těžká práce. ...přišly vagóny s uhlím. Vysypali to na svahu a my jsme musely celé dopoledne vozit káry topičovi. ...vysypat a zase přehazovat. ...byly jsme zaměstnané celý den. ...Dávali nám tam jíst. ...Měly jsme pár brambor ve slupce, nebo nějakou polévku, šlichtu. Nepřejedl se nikdo. ...trochu hygienické podmínky jsme měly...“ Ženy, které otěhotněly v koncentračním táboře to neměly lehké. Přesto existuje pár příběhů, které měly dobrý konec. Paní Wachtlová sama o jednom vyprávěla: „...I v jiných vězeních prý ženy ztrácí menstruaci. Jestli je to psychická nebo hormonální věc nevím. ...Proto Eva nemohla vědět, že je těhotná. ...kdyby to tam zjistili, tak šla hnedka. ...třeba by to nepřežila. ... pak už bylo vidět, že to bříško rostlo. ...vycpávala se, aby to na ní nebylo tak vidět. Nikomu se to nesmělo říct. ...Jedna žena, která dostávala dvě porce polévky tu druhou vždy dávala Evě. ...lágrová najednou chtěla vidět tu těhotnou. ...Tak Eva už s velkým bříškem předstoupila. ...neřekla ani slovo a dala jí takové dvě facky z každé strany. ...začala psát do všech táborů. Ty ale už byly osvobozené. ...V jiném případě by ji hned poslali. ...S Evou to mělo dobrý konec. ... v březnu se Evě narodil chlapeček. Pak se narodily ještě dvě holčičky. ...ale ty pak zemřely. ...Štěstí bylo, že měla dost mléka, jinak nevím, jak by tam to dítě uživila. ... Kojila ho dlouho...“ Kam se poděla úcta k lidské bytosti? Mašinérie vražd v plynových komorách byla obrovská. Nezáleželo na tom, jestli jste dítě, nebo starý člověk. „...Existuje taková terezínská knížka. ...Je tam také jedna stránka – děti, které se narodily v Terezíně. ...Z těch krásných dětiček se vrátily dvě, jinak nikdo. A maminky s nimi. Jak měla maminka malé dítě, tak to bylo pro ni jasné. A oni byli ještě tak špatní, že řekli třeba těm maminkám, „když dáte dítě samotné, vy můžete jít na práci.“ Tak mě řekněte jednu maminku, která by to udělala? Já nevím žádnou. Moje dcera mluvila s jednou ženou, která se tenkrát vrátila jako patnáctiletá. Ptala se jí, kde má maminku, jestli se vrátila. Odpověděla: „Ona šla s Františkem, ona ho nepustila.“ Četla jste knihu Sofiina volba, kde maminka se musí rozhodnout pro chlapečka nebo holčičku? Tak takové to tam bylo!...“ [W1] Jakmile člověk dorazil do Osvětimi, jeho osud se zpečetil. Kdosi z řad gestapa pouhým pohybem palce rozhodl zda budete žít, či zemřete. „...Šlo to tam vše hrozně rychle, samé schnell, schnell! ...Jely jsme dobytčími vozy. ...Měli jsme proviant s sebou. Stále jsme ho šetřili, až kdoví co tam bude a nakonec jsme to nechali ve vlaku. ...V Osvětimi potom byly skutečné plynové komory. ...Byl tam vysoký komín, ze kterého pořád šlehaly plameny. ... první zářijový (transport) šel celý do plynu. ...Byly to transporty, kde starý člověk hnedka šel na druhou stranu, a ti které potřebovali šli na práci. ... muži šli hned napravo a to jsme tatínka viděly naposled. ...Nevíme kam pak šel, asi taky tak nějak skončil. ...Mojí mamince bylo 55 let. ...Byl to už starý člověk. ...Byla už tři roky v Terezíně a to už člověk taky špatně vypadá. ...lidé dřív vypadali starší v určitém věku. ...Mě tenkrát bylo 24 let a takovéto lidi si nechali na práci. Buď to vydrží, nebo ještě nějaký čas budou pracovat. Ale jak někdo už byl přes 50 nebo 60 let, tak neměl šanci. ...Až nás vyskládali z dobytčích vozů, tak byla selekce. ...Skutečně tím pověstným palcem ukázal vpravo nebo vlevo. ...maminka šla na pravou stranu a my na tu stranu na práci. ...Potom proběhly ještě další selekce v bloku v Osvětimi. Asi aby vybraly ty, které tam za těch deset dní, co jsme tam byly zhubly. ...Kdo se jim zdál slabý, tak taky zase šel. ...se sestrou jsme věděly, že je nebezpečí, když jedna je třeba na latríně a ta druhá tam zůstane, tak se jí může stát, že přijde zpátky, ta druhá nastoupila a je pryč. ...Obrazně řečeno, jsme se držely za ruce...“ [W2] Najednou lidé, jako by nebyli lidmi. Nelidské chování zde bylo na denním pořádku. „...museli jsme nejprve všechno svléct a sundat. Oholili nám mašinkami hlavy. Úplně. Kde bylo něco ochlupeného tak to taky. Vyholili nám všechno a všude. Stáli tam malí kluci s puškami, tak měli podívanou. To bylo moje první ponížení. Pak přišly i horší věci. Vůbec jsme se pak nepoznaly. Úplně nahé nás hnali pod sprchy. ...esesačka nám házela věci na oblečení. ...šaty po těch, kteří už asi nežili. ...Co člověk dostal to měl. ...Hned za pár dní nás poslali na odvšivení. Nikdo neměl vši, to byla zase taková šikana. ...Před blokem byly studené sprchy v přírodě. Musely jsme se jít sprchovat. ...zase se šlo k haldám věcí. Co vám hodili, to jste měla. Já jsem chytla akorát jedno pánské sako. Každopádně mi bylo hodně krátké! Prádlo žádné, jen to a nic jiného! ...Člověk byl sice mladý, ale ne na to, aby chodil tak obnažený. ...Nevím ani jestli jsem ho dopnula. ...zima byla...“ [W3] Životní a hygienické podmínky uvnitř tábora byly otřesné. „...Byly tam obrovské tříposchoďové palandy pro deset. ...Bez ničeho, bez matrací. Ráno nás vedli na latrínu. Tak jak byl velký blok, tak byly záchody. Jeden otvor vedle druhého. ...Jak jsme spaly na prknech, tak když se jeden otočil, musely se otočit všechny. ...Jednou denně se šlo pro termosky. ...Člověk se k tomu hlásil, aby něco dělal. ...nebyly talíře, nebyly lžíce. Dali vždy několik kastrolů na jedno poschodí. Tak jsme si to podávaly, a každá musela vypít hlt. To bylo hrozné. ...Měly jsme tam jednu mladou Vídeňačku. ...Ona to nemohla jíst, to byla asi nějaká psychóza. Když to jedla, i v největším hladu to vyzvracela. Potom umřela hladem. ...My jsme tam byly na mou duši jak ta zvířata! ...nic se nedělalo a jen se leželo. Osvětim byl hrozný. Kdyby se aspoň pracovalo... Měly jsme holandské dřeváky. ...až jsme měly úplně bolavé prsty. ...Byla nám zima, protože jsme měly holé hlavy. ... přijel náklaďák. Naložil několik žen, které už nebyly schopné pracovat. Jak ten dobytek je hodili do zadu a odvezli....“ [W4] Lidé, kteří v koncentračním táboře žili už nějakou domu, už vlivem nelidských podmínek skoro otupěli. Paní Wachtlová vypráví, jak se jich jedna žena ptala na jejich maminku: „...Řekly jsme jí, že šla na druhou stranu. Nevím, jestli ti lidé tam už byli tak otupělí, nebo už nevěděli jak to říct aspoň obaleně. Taky bych to třeba tak řekla, kdybych tam byla už nějakou dobu. Člověk by asi otupěl. Ona řekla: „No tak to tedy šla do plynu...“ Transportované lidi udržovali v trvalé nevědomosti a nejistotě. Nikdo nevěděl, kam jede, co ho čeká a co se tam bude dít. Čas jako by se přestal odpočítávat. „...vyzývaly ženy, že se můžou hlásit do transportů ke svým mužům. Ale nikdy se nikdo s nikým nesešel. ...Člověk nevěděl, jak to tam končí nebo začíná, že se těm lidem nemůže pomoct. ...Nevěděli jsme, kam se jede. ... Nevěděli jsme, co se tam děje. ...Tady se nevědělo, co je Osvětim. ...šli jsme s vědomím, že budeme pod sprchou. Ti, kteří přišli později, a už to věděli, tak šli asi s jiným pocitem. Nevěděli jestli přijde voda nebo plyn. ...člověk neměl vůbec pojem, jak dlouho tam byl. ...jestli to bylo deset dní, nebo dvacet dní.“ [W6] Nikdo se už nedozví, jak a kde zemřeli Místo jmen zbyla jen čísla. Spousta osudů je navždy zapomenutých. „...sestra se nikdy nedozvěděla, kde (její muž) zahynul. ...Nikdy jsme se nedozvěděly, jak to bylo (s tatínkem) a radši to nechceme vědět...“ [W1] Někdo chtěl pomoct, někdo ne I v době jedné z nejhorších období lidské historie se našli lidé, kteří chtěli pomoct. Byli si vědomi toho, jak je to nebezpečné. Na druhou stranu se také našli tzv. lidské hyeny, kterým dělalo dobře druhým ubližovat. To platilo jak v řadách dozorců, tak v řadách vězňů. „...Někteří byli dobří a někteří ne. ...Každý nemohl chtít pomoct. Když někomu chtěl někdo pomoct, tak to pro ně bylo velmi, velmi nebezpečné! ...Měly jsme tam dva topiče. ...Jeden byl hrozně hodný člověk, antifašista. Bylo vidět jak s námi cítí. ... Nepřišel do práce, aby nám nepřinesl krajíček chleba. Zabalené do místních novin, abychom trošku mezi řádky mohly číst, jaká je situace. ...Ten druhý se nijak neprojevoval...“ [W1] Paní Wachtlová vzpomíná, jak těhotné Evě pomáhaly ostatní vězenkyně: „...Děvčata, která tam pracovala, to Evě nosila, schované vždy pod kabátem. ...Ty dělnice, které o tom věděly jim dodávaly hadry na pleny a vše možné. Jedna jí dala kočárek...“ Vytoužená svoboda Pro vězně z koncentračních táborů byl konec války nepopsatelným vysvobozením. Někteří lidé byli dobří, dávali jim jídlo a poskytovali přístřeší. Paní Wachtlová spolu s dalšími 7 ženami šla 40km do vytouženého Československa: „...My jsme byly tak šťastné, to se nedá popsat! ...Řekly jsme si že půjdeme, nějak se uživíme. ...Dělala to ta emoce, která v nás byla. ...pekař při cestě dal každému čtvrtku chleba. ...Tušily jsme, že teď nesmíme moc jíst. ...My jsme se ale nenacpaly, jen jsme se najedly. Mnoho lidí na to po válce doplatilo. ...Našly jsme tam rebarborový kompot. ...a tohle bylo ještě nakyslé, ale tak dobré! ...Někde jsme pak zase něco našly, někde si zase vzaly třeba kus chleba nebo tak. ...Ženy se hrozně Rusů bály, a proto utekly do lesa. ...Řekly jsme, že se nebojíme, i když se bylo co bát. ...My bychom jim bývaly paty lízaly! Nás osvobodili! ...byly jsme šťastné. ...Nic bychom od nich nechtěly. Častokrát jsem slyšela, že to špatně dopadlo...“ Euforie z osvobození. Konečně pocit vytouženého štěstí. Ne všude se ale dočkali vlídného přijetí. Červený kříž už byl připraven se o ně postarat. „...V předsíni stál krásný nový kočárek s polštářkem a peřinkou, připravený pro malé miminko. Člověk měl míchané pocity, ale byly jsme na tom určitě hůř. Eva Tomáška dala do toho kočárku. Je to takové jako v pohádce. ...šly jsme do jednoho domu poprosit o trochu mléka pro nás. Tam nebyli tak hodní. Řekly jsme jim, že jsme kvůli nim byly zavřené, a tak nám něco dali. Ne že bychom žebraly, my jsme to braly, že si můžeme dovolit. ...k večeru nás poslali spát do hotelu. ...Poprvé po dlouhé době jsme jedly u úplně prostřeného stolu. Měly jsme jídlo, které jsme dostávaly po cestě a šly jsme se klidně vyspat. ...byly jsme bez ničeho. ...V Náchodě byl Červený kříž, kde nás zaregistrovali a dali peníze na vlak do Prahy. ...Když jsme šly těmi německými městy, tak tam byly karavany proužkovaných koncentráčníků. Byl konec tak se oddali. ...jedněm jsme daly půlku chleba. ...byli tak šťastní!...“ [W2] Spousta němců dostala strach a prchla. Někteří se schovávali někde v lesích. „...než sovětská vojska přišla, tak v pokojích našich dozorkyň v uniformách bylo jak když had svleče kůži. Utekly od nás, nikdo nás už nehlídal. ...v lese se ještě nacházelo hodně němců, kteří stříleli na české vozy. ...Češka, která si vzala Němce musela taky odejít.“ [W3] Přežili díky náhodě Ti, kteří přežili hrůzu, která se odehrávala v koncentračních táborech, byli naplněni radostnou euforií, že válka konečně skončila. Nevěděli, že je čeká ještě poslední útrapa, dnes nazývaná pochod smrti. Mnozí byli, kteří ji nepřežili. Štěstí měl ten, kdo se tomu vyhnul. „...Při leteckém náletu strýci střepina utrhla na jedné noze polovinu lýtka. Bylo to na konci války a toto zranění ho zachránilo od pochodu smrti....“ [K1] „...šli pěšky zpátky. Pochod smrti se tomu říkalo, až do Terezína. (manžel) Byl zraněný z náletu, židé nesměli do krytu. ...Pak nemusel jít na ten pochod a transportovali ho autobusy až domů. ...Skutečně věřím, že právě tam byly náhody. Šťastné nebo nešťastné. ...Často se mě lidé ptají jak to že jsem to přežila, tak já vždycky říkám náhoda! Jenom štěstí. Člověk sám nemohl nic dělat. Nic bych nedělala jinak, ani jeden krok, ani bych si nevzala nic, co mě nepatří. Skutečně šťastná náhoda, že jsme nemuseli jít na pochod. Pochody byly to nejhorší...“ [W1] Přežil, ale ztratil všechno! Jak žít dál? Válka vzala Židům nejen naději, ale i vše co měli. Kdo se vrátil, tak už neměl žádné zázemí. Nic už nebylo stejné. Lidé, kteří do té doby tvořili jeho život, byli mrtví. Nebylo snadné se s tím vyrovnat. Návrat do normálního života po skončení války byl mnohdy těžký. „...Ne, z mých příbuzných nikdo nezůstal. O všechny příbuzné jsem přišla. ...Jenom mi zůstala jedna sestra. ...přežila, naštěstí. ...Neměly jsme kam jít. Naše byty byly všechny pryč, neměly jsme peníze. Chodily jsme hledat byt, ale šlo to hrozně těžko. ... nikde nás nepustí, ani se do bytu podívat, jak máme ty krátké vlasy. Všichni říkají, že jsou zadaní. ...Byly jsme se sestrou samy, nic velkého jsme nechtěly. ...Náš tatínek byl velmi praktický a v období krize v letech 1946-7 přemýšlel, abychom měly pro život něco praktického. Díky tomu jsme chodily do školy, kde se učilo šití. ...kvůli tomu, že jsme nebyly oficiálně zaměstnané, jsme nedostaly potravinové lístky. ... Manžela jsme znala z Terezína. ...On se také vrátil...“ [W1] „...To až bylo po válce, v pětačtyřicátém, tak jsem šla do druhé měšťanky. Bylo mi 12 a bylo to pro mě hrozně těžké. Protože mi bylo 6 let, 7 let, když jsem skončila první třídu...“ [U1] Paní Urbanová přišla o celou rodinu. Tatínek zemřel, maminka se vdala na Slovensko a mladší sestru si vzal příbuzný do Anglie. Na otázku zda si pamatuje svoji rodinu odpověděla: „...Ano tatínka, který umřel v třiačtyřicátém, což mi bylo deset, v Osvětimi. Pak jsem tu zůstala sama. No to bylo takové těžké. Dokud byl ještě tatínek, tak to bylo dobré, když pak zemřel, tak... ...Ale víte je to smutné, že i když je to sestra, tak spolu nemáme žádné vzpomínky, ale vůbec žádné. Poprvé jsem ji viděla až za 20 let. Já ji pamatovala jako osmileté děcko a najednou to byla ženská osmadvacetiletá, dospělá a vdaná s dvěmi dětmi. Bylo to těžké...“ Někteří s nedůvěrou a bez naděje na lepší zítřky odcházeli pryč. „...Někteří odcházeli také do Izraele, ale to až po válce. Kdo přežil, tak odešli po válce. Protože si mysleli, že už tu nic lepšího nebude. Od pradávna měli problémy, tak zase něco čekali, tak šli pryč. Hodně jich odešlo. Ale tady z Třebíče tedy nikdo...“ [U3] „...Oni jsou dost roztroušené po světě. Ta co jsem s ní topila je v Austrálii. Ty dvě sestry ty jsou také myslím v Austrálii. Někteří jsou v Izraeli...“ [W2] Sestra paní Wachtlové odešla s manželem do Izraele. Také její dva synové v roce 1968 odjeli do Švýcarska, odkud už se nevrátili: „...Nebylo to, že by si tam víc vydělali. Jen se jim režim nelíbil. Nebyla svoboda...“ „Zničme vše, co po Židech zbylo“ aneb s památkami se nikdo nemazlil Neúcta vůči židovskému národu se projevovala i ve vztahu ke všemu, co tu po nich zůstalo. Nacisté ničili co se dalo. Kostely byly drancovány, bombardovány, vypalovány a užívány jako skladové prostory. Hřbitovy a domy ničeny. To vše trvalo i po skončení války a po celý komunistický režim, až do doby revoluce. „... Kdo ho (Hitlera) nezažil, já říkám, to by měli vidět takoví ti chlapci, jak se tady chovali. Byli to holt páni. ...To pak zničili kostel. Naše lavice a vše kolem likvidovali, až Židé odešli. ...Taková nová synagoga (ve Velkém, Meziříčí), škoda, že je v tom dnes tržnice. ...V Jihlavě také bývala synagoga, ale už není, tam na tom místě postavili zimní stadion. Jinde nevím, hodně toho taky vybombardovali. Vím ještě, jak jezdím do Brna, že tam byla vybombardována taková pěkná synagoga a dnes je tam jenom obyčejná malá synagoga mezi baráky. ...V Liptovským Mikuláši byla taky krásná veliká synagoga. Ještě stále malovaná a vyzdobená. Ale nebyla opravená, nic. Bylo tam skladiště. Myslím si, že určitě teď ji opravovali. Kousek odtud byl hřbitov a teď na tom místě stojí Prior. Takže ten úplně taky zničili. Ono toho tahle dost zaniklo. ...Vždyť dřív se ničili hroby a náhrobky na židovských hřbitovech, dnes se plundrují naše hřbitovy, urny a všechno. No tak co to je? Já vám nevím, proč komu co vadí na hřbitově, řekněte...“ [U1] Dnes se židovské památky opravují, ale ne všude se na to najdou peníze. Některé autentické židovské čtvrti jsou krásnou a poutavou připomínkou dřívějších let. „...V Meziříčí je to strašně krásné židovské město. Tam jsou uličky skoro ještě kouzelnější, než tady u nás...“ [U2] Ne každý se dnes hlásí ke své víře a národnosti Židovské náboženství se vším co k němu patří bylo živé do příchodu války. Období holocaustu mělo takový vlil na život židovských obyvatel, že se pocit židovské národnosti téměř podařilo potlačit. Díky téměř úplnému vyhlazení židovského národa v Evropě se na židovské zvyky zapomnělo. Víra snad zůstala, i když možná trochu změnila svoji podobu. „...Já jsem v Židovství už vychovávaná nebyla. Takže já vůbec nějaké širší souvislosti nevím. Ty jejich zákony a to. Tady v Třebíči není už jak je dodržovat, ale jezdím do Brna na svátky...“ [U1] „...Moje děti jsou Češi a mají české občanství. Já jsem také Češka. ...Čtu o židovství, abych doplnila svoje vzdělání...“ [K1] „...Já víru mám, zvyky, v rámci možností, dodržuji. Ale nejsem ortodoxní. ...My jsme byli taková uvědomělá židovská rodina. Chodili jsme do synagogy někdy o svátcích. Drželi jsme chanuku. ...Mám tři děti. ...Všichni jsou bez vyznání, ale cítí ze být Židy. ...Dcera má smíšené manželství. ...Můj syn si teď dal do hlavy, že se mnou namluví mé vzpomínky. Aby to našim dětem, jak dorůstají, vykládal. Aby věděli, kam patří a co jejich rodiče prodělali. ...Znám hodně mladých lidí, kterým je líto, že jim to rodiče neřekli, dokud byli živí. Je to přece jenom jiné, když to vykládá někdo, kdo to prodělal, než když se to jenom čte...“ [W1] 5.6.2 Ani hrůzná doba holocaustu nedokázala lidi poučit a změnit jejich myšlení Ani po válce to neskončilo... Opravdově žít až po revoluci Konec války sice znamenal úlevu od rasových čistek a antipatií určité skupiny lidí, na druhou stranu nastal však další „zlý sen“, a to totalita komunistické strany. Další období, kdy se člověk nemohl bránit. „...Bratránek si v sedmačtyřicátém moji osmiletou sestru odvezl do Anglie a od té doby to bylo hrozné. Protože pořád jsem slyšela, že mám sestru na Západě. Proto říkám, že jsem začala žít až teďka po revoluci. Víte to bylo hrozné! Přitom věděli a zjistili si, že si nepíšeme. Protože ona neumí česky ani slovo. No říkám v práci jsem měla s tím velké problémy, byla jsem stále kádrovaná, že je sestra na Západě. Kdyby tam jako emigrovala, nebo tak něco, ale šla tam na výchovu...“ [U1] Nenávist pokračuje V dnešním světě plném násilí člověk neví, co vše ho může čekat. Všude je vidět jen samé násilí. Dětem se vštěpuje surovost a touha po ubližování. Naopak na krutost dějin se zapomíná. „...To je všechno v lidech. Jak jsou vychovávaný. Podle toho to dnes nikdo nevychovává. S dětmi musíte vykládat a mluvit. A když tady o tom s nimi nikdo dneska nebude mluvit, tak potom říkají, že to není pravda, že si to lidi vymýšlejí a takové věci, tak to je pak těžké. Nějaká ta osvěta by měla být větší podle mě. Když se pak díváte v televizi, to je dneska samý mord, tak pak ty děti ani nic jiného neznají. Oni už se na pohádky dívat nebudou, to se jim nelíbí. Na čem jsme byli vlastně my vychovaní, že jo, dobro-zlo, vždy zvítězilo to dobro. No a dneska jsou jiné pohádky. Střílejí a mordují. Takže ono to pak zase, když ty děti dorůstají v tom, taky nic moc, tak to je těžký...“ [U1] Rasismus jakoby se lidem vryl pod kůži. Člověk jakoby už sám za sebe ani neuvažoval. Automaticky přejímá názory společnosti. Nehledá objektivní pohled na situaci. Nechce vybočovat z davu, bojí se. Nenávist vůči sociálně slabším menšinám je stále v nebezpečně vysoké míře. ...To vidíte v té televizi, jací jsou lidi. Stále budou propagovat Hitlerjungen. Nevím, nechápu to. Zajímalo by mě z kterých rodin tyto děti jsou, protože to záleží na rodině, jak ty děti vede a jak jim vykládá. Ale kdyby viděli nějaké to utrpení, tak by to nemohli dělat. Když se podíváte v televizi jak vypálí celý stadion na fotbale, no tak... Nechápu to, dnes je to asi moderní, také chování, nevím. ...Dnes jsou to zase ti muslimi. Ono je stále něco. Hitlerovi šlo akorát o ten majetek a o to. Dneska to zase bude, tak kde někdo něco má a druhý ne, tak to bude chtít. To je vždycky. To je jen kvůli majetku podle mě. Politika. Nevím proč zrovna Židé. Vždyť lidi jsou všichni lidi, ne?! ...“ [U2] Paní Wachtlová se s negativním postojem vůči své osobě od konce války do dneška už nesetkala: „...Moje okolí a známí o mé víře ví a vždy se ke mně chovali laskavě a zdvořile. Ale na veřejnosti je hodně nenávistných projevů vůči naší víře. A stejně tak i popírání holocaustu. ...Nějaký pán mi začal vykládala ...„Onehdy jsem chtěl nastoupit do autobusu a mládež se tam tak cpala, že jsem jim řekl, aby se tam tak nehnali jako židi do nebe.“ Tohle on mi řekl! ...připadám si, jak spráskaný pes, když to člověk vše prodělal. Kdo komu něco udělal? ...Já jsem tam byla a ti tam nešli dobrovolně!...“ Přesto dnes existují lidé, kteří to vše dokáží popřít, „...stačí si otevřít noviny, zapnout televizi. Je to ze všech stran, posledním byl anglický biskup, který popírá holocaust...“ [W2] Lidé dnes před hrůznými dějinami zavírají oči Zmařeno bylo tolik životů. Genocida prochází zemí jako velký šedý stín. Dnes se holocaust 2. světové války zdá být dávnou historií, o které někteří, ač je to neuvěřitelné, snad ani nevědí. Nebo nechtějí vědět. „...Vůči mé osobě jsem se setkala jen s neznalostí o genocidě židů a primitivismem...“ [K1] „...I když jsou tady lidé, kteří tomu nechtějí dnes věřit, ale bohužel to bylo, velká mašinérie...“ [W1] 5.7 Axiální kódování Jednotlivé kategorie jsou vzájemně propojeny a uspořádány do paradigmatického modelu. Vznikly mi tak dvě hlavní kategorie - jevy, ke kterým budu řadit ostatní subkategorie. Jsou to: Konec židovství na Jihlavsku a Ani hrůzná doba holocaustu nedokázala lidi poučit a změnit jejich myšlení. 5.7.1 První paradigmatický model: Jev – hlavním děním či případem, kterého se údaje týkají, neboli ústřední myšlenkou prvního paradigmatického modelu, ke které jsou přiřazeny následující subkategorie je kategorie Konec židovství na Jihlavsku aneb na Jihlavsku bylo hodně židovských obyvatel, ale dnes tu žádní Židé nežijí Příčinné podmínky – informují o tom, co vedlo k výskytu tohoto jevu. Jsou to události, které mu předcházely. Často to bývá souhrn dílčích událostí. Začalo to omezováním aneb nástup holocaustu je velmi výstižné označení příčin, které směřovaly k zakončení židovství ve zdejším kraji. Kontext – neboli „konkrétní soubor vlastností, které jevu náleží“ (Strauss, Corbinová, 1997, s. 74). Jev je díky kontextu blíže specifikován. Je upřesněno, za jakých podmínek budou uplatněny strategie jednání. Pokud jde o konec židovství na Jihlavsku je kontextovou subkategorií Válka vzala všechno, Žid neměl právo na život aneb konec v koncentračním táboře, jejíž název je dostatečně výmluvný Intervenující podmínky – značí souhrn podmínek ovlivňující strategie jednání a interakce, uvádí širší souvislosti k danému jevu, rozsáhlejší kontext. Sem patří subkategorie Nebyl to žádný ráj, ale žít se tam dalo (Terezín byl jemnější formou koncentračního tábora), Kousek štěstí v koncentračním táboře (při hrozbě otázky života a smrti je štěstí viděno jiným pohledem), Kam se poděla úcta k lidské bytosti? (nebo by se hodilo napsat kam zmizela úcta k živé bytosti), Někdo chtěl pomoct, někdo ne (teprve v těžkých podmínkách, nebo jak se říká „až když dojde do tuhého,“ člověk pozná jaký kdo doopravdy je) a poslední je Vytoužená svoboda. Strategie jednání a interakce – zde je charakterizováno specifické chování náležející k jevu. Navazují na kontext a intervenující podmínky. Zde se jedná o záchranu před holocaustem, o zachování si svého dosavadního života se vším, co k němu patřilo. Důležitými faktory jsou Záchrana byla velmi malá a Přežili díky náhodě (nebyla téměř žádná možnost jak uniknout, či jak to ovlivnit) Následky – vystihují důsledky strategií vyvolané jevem. Těmito dopady jsou Nikdo se už nedozví, jak a kde zemřeli (neexistují přesné záznamy o všech občanech zavražděných v době holocaustu, byla to obrovská mašinérie, ve které jedinec – číslo - nic neznamenal), Přežil, ale ztratil všechno! Jak žít dál? Aneb život bez domova, rodiny, své židovské obce (zapojit se obyčejného života bylo velmi obtížné), „Zničme vše, co po Židech zbylo“ aneb s památkami se nikdo nemazlil (během války a po ní byla poničena nebo zničena většina židovských kulturních památek) a posledním je Ne každý se dnes hlásí ke své víře a národnosti (někteří židovští občané nechtějí veřejně projevovat svoji židovskou národnost, a také spousta židovských obyvatel už v židovství vychovávána nebyla) 5.7.2 Druhý paradigmatický model: Jev – hlavním děním či případem, kterého se údaje týkají, neboli ústřední myšlenkou druhého paradigmatického modelu, ke které jsou přiřazeny následující subkategorie je kategorie Ani hrůzná doba holocaustu nedokázala lidi poučit a změnit jejich myšlení Intervenující podmínky – značí souhrn podmínek ovlivňující strategie jednání a interakce, uvádí širší souvislosti k danému jevu, rozsáhlejší kontext. Sem patří subkategorie Ani po válce to neskončilo... Opravdově žít až po revoluci? Aneb kdy nastane klid a mír (doba komunismu příliš nenapomáhala válkou zasaženým jedincům zapojit a vrátit se do obyčejného života) Strategie jednání a interakce – zde je charakterizováno specifické chování náležející k jevu. Navazují na kontext a intervenující podmínky. Vztáhneme-li toto chování k jevu, kdy ani doba holocaustu myšlení lidí nezmění, pak důležitými faktory jsou Lidé dnes přes hrůznými dějinami zavírají oči (myšlenka, že ve 21. století se nic podobného jako byl holocaust nemůže stát je stejně prostoduchá jako názor, že politiku a světový mír jako jedinec neovlivním, a proto se o něj raději nezajímám, stejně tak o dějiny) a Ne každý se dnes hlásí ke své víře a národnosti (někteří židovští občané nechtějí veřejně projevovat svoji židovskou národnost, a také spousta židovských obyvatel už v židovství vychovávána nebyla) Následky (vystihují důsledky strategií vyvolané jevem) spolu s příčinnými podmínkami (informují o tom, co vedlo k výskytu tohoto jevu, jsou to události, které mu předcházely, často to bývá souhrn dílčích událostí) jsou společně vystiženy v subkategorii Nenávist pokračuje – rasová, náboženská, ideologická (v lidech je stále mnoho nenávisti vůči odlišným jedincům, skupinám či národům) 5.8 Interpretace zjištěných skutečností Jednotlivé kategorie vyplývající z analýzy výzkumu jsem graficky zobrazila v předchozím diagramu. Snažila jsem se o přehlednost a viditelnost jejich návaznosti. Použila jsem přitom paradigmatický model, díky kterému se začal rýsovat sled událostí. Cílem mého výzkumného šetření bylo zodpovězení na tuto ústřední otázku výzkumu: Jaké je dnes židovství na Jihlavsku? Respektive kam zmizelo židovství, kterého dříve na Jihlavsku bylo hodně? Z analýzy rozhovorů vyplynulo několik okolností a skutečností. Hlavní příčinou zániku židovství na tomto území bylo období 2. světové války a všechny jevy s ní spojené. Židovský národ byl v menší míře pronásledován téměř ve všech etapách dějin. Ať už se jednalo o etnickou separaci, vyhnání z měst, zákaz pracovní činnosti či další omezení. V období 2. sv. v., by se dalo říct, se toto vše vystupňovalo. Nastalo omezení ve všech oblastech běžného lidského života, až byl nakonec židovský národ byl téměř zlikvidován a vyhlazen. Zahynulo téměř 6 milionů Židů. Židé, kteří byli bráni jako méněcenná rasová skupina, neměli právo na život. Téměř odstrašující počet lidí takto zemřelo v nedůstojných podmínkách v koncentračních táborech či plynových komorách. Záchrana před smrtí v koncentračním táboře nebyla. Pro toho kdo přežil, to byla pouhá náhoda, neviděl v tom žádné své přičinění. Štěstí měl ten, kdo odešel ještě před válkou do jiné země, ve které se k holocaustu neschylovalo. Nejvíce židovských občanů odešlo do Izraele. O něco menší možností úniku před jistou smrtí měli židovští občané setrvávající ve svazku s nežidovským občanem. Smíšená manželství byla mírnou pojistkou. Ženy byli svým árijským partnerem chráněni a nemohly být posláni do koncentračního tábora. Muži židovského původu to nakonec většinou tak jako tak nepřežili. Ženy bývaly poslány do Hagiboru. Chtěla bych se ještě zastavit u samotných pamětnic a jejich vzpomínek. Všechny tři ukazují jiný pohled na toto období. První pamětnice paní Urbanová byla v období války ještě dítě. Pocházela ze smíšeného manželství, proto nemusela nastoupit transport. Její otec židovského původu zahynul v koncentračním táboře. Sama vyrůstala u příbuzných. V židovské víře už vychovávaná nebyla, ale stále se považuje za napůl Židovku. Druhá pamětnice paní Kupská pocházela také ze smíšeného manželství. Oba rodiče nakonec byli nuceni postupně nastoupit transport a ona sama musela být ukrývána. Její tatínek židovského původu také zahynul v koncentračním táboře. Paní Kupská se považuje za Češku nikoli za Židovku (což je pro ni urážlivým označením). Třetí paní Wachtlová pocházela z úplného židovského manželství. Spolu se svojí rodinou byla transportována původně do Terezína, později do Osvětimi. Oba její rodiče zahynuli, ona se sestrou přežily. Paní Wachtlová, ač prožila téměř tři roky v koncentračních táborech, působí velmi otevřeně a pozitivně. S nadhledem dokáže vzpomínat a hovořit o všem, co prožila. Detailně popisovala nelidské podmínky, které panovaly uvnitř tábora. Nelidské chování ze stran některých dozorkyň a naopak lidskou dobrotu projevovanou maličkostmi. V neposlední řadě také konec války a povznesenost svobody. Období 2. sv. války znamenalo mašinérii vražd. Nedůstojný konec židovských občanů. Nikdo už se dnes nedozví, jak zemřeli. V mnoha případech neexistují záznamy o konkrétních osobách. Lidé jakoby byli zapomenuti, smazáni z povrchu zemského, ale přesto kdysi žili. Jak asi těžký musel být život pro ty, kteří holocaust přežili, ale byli úplně sami. Přišli o rodiče, sourozence, partnery, děti, přátele, blízké. Neměli kam se vrátit, jejich majetek byl dávno zabaven. Museli začínat od nuly, žít ve světě, který možná nedokázal plně pochopit, co vše mají za sebou, co prožili. Ještě před válkou, v období kdy nastoupily v platnost rasové zákony byli Židé vyháněni a stěhováni ze svých domovů, omezováni, byly ničeny objekty židovské kultury a znesvěcováno vše, co patřilo k židovství a judaismu. Není divu, že po tom všem, co vše židovský národ za svoji historii zažil, se dnes někteří raději k židovské příslušnosti či víře nehlásí. Bojí se, jsou vůči společnosti podezřívaví a nedůvěřiví. Nebo už v judaismu vychováváni nebyli. Nebyl, kdo by jim předal své zkušenosti, svoji víru. Od války uplynulo 64 let. Je to dlouhá nebo krátká doba? Lidé se nepoučili z krutosti dějin. Stále je uvnitř každého člověka kousek nenávisti. Ať už k pramení z rasových, náboženských, ideologických důvodů, nebo je to jenom závist vůči okolí, které má lepší životní podmínky, více peněz, lepší dům, auto... Je to velmi nebezpečný fakt. Nikdy si člověk nemůže být stoprocentně jistý, že se toto černé období našich dějin nevrátí. Závěr Ve své diplomové práci jsem se zabývala historií židovské obce v jihlavském kraji a jeho okolí. Toto téma jsem si zvolila proto, že mě tato problematika velmi zajímá. V teoretické části jsem se věnovala dějinám židovského národa jako takovým, a potom historii jednotlivých židovských obcí, kterých tu bývalo hojně. Pátrala jsem po stopách zaniklých židovských obcí, po jejich kultuře, zvyklostech, synagogách hřbitovech. Zaměřila jsem svoji pozornost také na dobu 2. světové války, na holocaust, protože tato etapa měla na zánik zdejšího židovského osídlení neblahý a velmi výrazný vliv. Toto stěžejní období prolíná celou prací. Objasnila jsem terminologii, podrobný průběh, příčiny a následky. Zmínila jsem zde konečné řešení židovské otázky, jak to měl fašistický režim naplánované. O zbavení židovského obyvatelstva většiny práv, realizaci hromadných transportů, fungování koncentračních táborů, plynových komor a masovém vyvražďování Židů. Výzkumnou část jsem započala formulací výzkumného problému a cíle, objasnila jsem metodologii výzkumu a charakterizovala způsob výběru účastníků výzkumu. Mým cílem bylo odpovědět na otázku: „Kam zmizelo židovství, kterého dříve na Jihlavsku bylo hodně?“ Pro vypracování praktické části své práce jsem hledala poslední pamětníky a členy zmizelých židovských měst Jihlavy a okolí. K objasnění výzkumné otázky jsem zvolila kvalitativní výzkum, neboť mě zajímaly pocity a prožitky těchto pamětníků. Zajímal mě jejich pohled na období holocaustu, na historii a postoj k židovské víře dnes. Následně jsem ve své práci popsala stavbu rozhovoru a způsob analýzy dat. Co jsem nakonec při mém výzkumném šetření zjistila? Z analýzy rozhovorů vyplynulo nemálo okolností, skutečností a náročných situací, které pamětnice prožily. Tyto situace a okolnosti byli jednou z mnoha příčin zániku židovství na tomto území. Všechny se odehrály v období 2. světové války. Vyvolali úbytek židovského obyvatelstva, stěhování těch, kteří přežili do jiných zemí a u některých také ochlazení židovské víry. Židovský národ byl téměř zlikvidován a vyhlazen v nedůstojných podmínkách v koncentračních táborech či plynových komorách. Někteří odešli už před válkou, když tušili, co by je tu čekalo. Pro ty, kteří se vrátili po válce domů byl návrat do běžného života velmi obtížný. Překvapivé pro mě bylo, že jakousi mírnou záchranou před smrtí bylo smíšené manželství. Při svazku s árijským partnerem nemohly být Židé posláni do koncentračního tábora. Bylo velice zajímavé a obohacující provádět rozhovory s ženami, které válku prožily. Zvláště pak s paní Wachtlovou, která v koncentračním táboře strávila necelé tři roky svého života. Je jí 89 let a stále si vše dobře pamatuje, nechová v sobě žádnou zášť vůči lidem. Byla velmi přátelská a vyzařovala velice pozitivní přístup k životu. Smutným faktem však zůstává, že uvnitř společnosti je stále ohnisko nenávisti. Nikdo nevíme, co by se dnes dělo, kdyby se odnikud objevil další podobný ‚Adolf Hitler‘. Zda by se opět nenašlo spousta stoupenců, kteří by rádi uvěřili, že oni jsou ti lepší, že mají právo rozhodovat nad životem a smrtí ‚podřadných‘. Je na každém, aby se zamyslel, jestli se tento mrak pochybností a strachu nevznáší nad lidstvem právem. Resumé V diplomové práci se zabývám otázkou kam zmizely židovské obce Jihlavska a okolí. Teoretická část je věnována dějinám židovského národa jako takovým, a potom historii zdejších jednotlivých židovských obcí. Snažila jsem se podrobně popsat zaniklou kulturu, zvyklosti a vliv 2. světové války na tyto obce. V praktické části bylo mým výzkumným cílem zjistit, jaké okolnosti vedly k rozkladu zdejších židovských obcí a odchodu jejích obyvatel. Dále se zabývám následky, které přineslo období 2. světové války. Odpověď na výzkumnou otázku jsem zjišťovala pomocí kvalitativního výzkumu. Na základě rozhovorů s pamětníky židovského původu jsem rozpoznala několik okolností a skutečností, které se odehrály v období 2. světové války a byli jednou z mnoha příčin zániku židovství na tomto území. Vyvolali úbytek židovského obyvatelstva a u mnoha odklon od židovské víry. summary In the thesis I deal with issues where Jewish communities of region Jihlava and the surroundings disappeared. The practical part is devoted to the history of the Jewish people as such, and then the local history of individual Jewish communities. I tried to detail describe the extinct culture, customs and impact of the Second World War to these communities. The research aim of the practical part was to find out what circumstances contributed to the extinction of the local Jewish communities, and leaving their inhabitants. Furthermore, I deal with the consequences of the Second World War. I used the qualitative research while finding the answer to my investigative question. Based on interviews with elderly Jews, I find out a number of circumstances and facts that took place during the Second World War and was one of many causes of termination Judaism in the territory. These facts resulted in the loss of Jewish population and many of Jews were turned away from the Jewish faith. Použitá literatura MESSADIÉ, Gerald. Obecné dějiny antisemitismu. Praha: Práh, 2000. ISBN 80- 7252-038-5. TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. Pardubice: Kora, 1996. JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. MAYER, Daniel. Kapitoly z židovských dějin. Praha: RŽNO, 1989. LANGE, Nicholas. Svět Židů. Kulturní atlas. Praha: Knižní klub, 1996. PAVLINCOVÁ, Helena a kol. Slovník-judaismus, křesťanství, islám. Praha: Mladá fronta, 1994. VRBA, Rudolf. Utekl jsem z Osvětimi. Praha: Sefer, 1998. PETRUV, Helena. Postavení Židů v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha: Institut Terezínské iniciativy, 2000. KÁRNÝ, Miroslav. „ Konečné řešení“. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha: Academia, 1991. WIESEL, Elie. Bible. Postavy a příběhy. Praha: Sefer, 1994. WIESEL, Elie. Talmud. Portréty a legendy. Praha: Sefer, 1993. PAVLÁT, Leo. Osm světel. Židovské pověsti, příběhy, pohádky a bajky. Praha: Albatros, 1992. SCHUBERT, Kurt. Židovské náboženství v proměnách věků. Zdroje, teologie, filozofie, mystika. Praha: Vyšehrad, 1995. ELIAS, Ruth. Naděje mi pomohla přežít. Ostrava: Sfinga, 1994. Židovské dějiny. Dějepis [online]. 2007-2009 [cit. 2. března 2009]. Dostupný z WWW: http://www.odmaturuj.cz/dejepis/zidovske-dejiny/ Judaismus. Dějepis [online]. 2007-2009 [cit. 2. března 2009]. Dostupný z WWW: http://www.odmaturuj.cz/nabozenstvi/judaismus-3/ Židovské tradice a zvyky. Čelem vzad číslo 8 – Život ve staletích [online]. [cit. 10. března 2009]. Dostupný z WWW: http://www.celemvzad.cz/clanek/zidovske-tradice-a-zvyky-3/?cislo=8 Rozdělení roku. Židovský kalendář [online]. Poslední revize 4. 3. 2009 [cit. 10. března 2009]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDidovsk%C3%BD_kalend%C3%A1%C5%99 FIEDLER, Jiří. Jihlava. Židovské památky [online].2003 [cit. 9. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/jihlava Konečné řešení židovské otázky. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_5.htm Jihlavští rabíni. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_38.htm Jihlavští Židé v protektorátu. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_10.htm Poslední rabbi v Jihlavě. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_6.htm Smrt si říká Osvětim. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil_8.htm Stále mají lidi strach… Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil_53.htm Židé v místních a pomístních názvech v Jihlavě a okolí. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_42.htm Židovský hřbitov. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=892 Muzeum Vysočiny v Jihlavě, Státní okresní archiv v Jihlavě. Dotyky. Židé v dějinách Jihlavska. 1. vyd. Jihlava: Tisk EKON, 1998. 260 s. ISBN80-901715-4-0 Židé za války na Vysočině. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 22. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_11.htm Židovská náboženská obec v Jihlavě. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 22. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_7.htm Židovské matriky v Jihlavě. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 22. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_1.htm Není dům jako dům… Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 22. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil_32.htm Bylo nás (čtyři). Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 22. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil00_33.htm FIEDLER, Jiří. Větrný Jeníkov. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 13. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/vetrny_jenikov Židé ve Stříteži. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 22. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_26.htm Židé ve Větrném Jeníkově. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 22. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_22.htm Židovský hřbitov. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1359 Březová alej a židovský hřbitov. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=994 Židé v Hybrálci. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_34.htm FIEDLER, Jiří. Batelov. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 13. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/batelov Zlomek z historie batelovských Židů. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 17. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_2.htm FIEDLER, Jiří. Třešť. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 30. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/trest Židovská synagoga. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1297 Židovský hřbitov. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1296 KLENOVSKÝ, J. Židovské památky Velkého Meziříčí. 1. vyd. Velké Meziříčí: Muzeum silnic a dálnic ve VM, Brno: Židovská obec, 1997. 58 s. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. 1. vyd. Brno: tiskárna Expodata - Didot, 2008. 480 s. ISBN 978-80-7275-075-7 ŠÍP, J. Svědectví o statečnosti. Velkomeziříčský odboj v l. 1938-1945. Velké Meziříčí: Český svaz bojovníků za svobodu, základní organizace VM a Muzeum VM, 2005. Židé. Historie Velkého Meziříčí [online]. 2007 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.mestovm.cz/ Galerie stará synagoga. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1301 Nová synagoga. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=908 Židovská komunita. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=905 Židovské ghetto. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1066 Židovský hřbitov. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=906 KLENOVSKÝ, J. Židovské město v Polné. 2. vyd. Polná: nakladatelství Linda - Jan Prchal, 2007. 56 s. ISBN 80-238-5733-9 PRCHAL, Jan. Od Horácka k Podyjí: vlastivědný a kulturní časopis pro oblasti Třebíč, Jihlava, Znojmo, Žďár n/Sázavou a Dačice. 2001, č. 3, s. 15-17. PRCHAL, Jan. Židovské město v Polné. Polná, historické město roku 2006 [online]. 2007 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.prchal.xf.cz/index.php?poezie=42&idprispevek=1 časopis Roš Chodeš. 2000, č. 9, roč. 62, s. 10-11. FIŠEROVÁ,M. Brožury k prohlídce synagogy v Polné FIEDLER, Jiří. Polná. Židovské památky [online].2003 [cit. 30. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/polna Židovský hřbitov. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1280 BRTNICKÝ, Ježek. Útržky vzpomínek na židovské spoluobčany. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 BRTNICKÝ, Ježek. Židovská školní výuka. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 BRTNICKÝ, Ježek. Příběh Viléma Pachnera. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 BRTNICKÝ, Ježek. Osudy rodiny Weisensteinovy. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 BRTNICKÝ, Ježek. Synagoga a Rabínský dům. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 BRTNICKÝ, Ježek. Židovské hřbitovy. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 BRTNICKÝ, Ježek. Židé a Brtnice. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 BRTNICKÝ, Ježek. Historie Židů na brtnicku. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 BRTNICKÝ, Ježek. Židovské náboženství. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 BRTNICKÝ, Ježek. Židé. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 BRTNICKÝ, Ježek. Střípky historie židů v Brtnici. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 RYČKOVÁ, Kamila. Most pod zámkem. Historické památky [online]. 2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.brtnice.cz/vismo/dokumenty2.asp?u=1295&id_org=1295&id=87565&p1=&p2=&p3 RYČKOVÁ, Kamila. Židovský hřbitov. Historické památky [online]. 2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.brtnice.cz/vismo/dokumenty2.asp?u=1295&id_org=1295&id=87565&p1=&p2=&p3 FIEDLER, Jiří. Brtnice. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 5. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/brtnice Židé v Brtnici. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_31.htm HRDLIČKA, J; HRDLIČKOVÁ, M; BÍNA, A. Telč. 2. vyd. Telč: Antonín Bína - Dobrý důvod, 2007. 60 s. ISBN 978-80-903546-2-3 HB. Muzeum v Telči, Židovské památky. Telčské listy říjen 2002 [online]. 2002 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.telc-etc.cz/telc/?target=tl&menu=64&rok=2002&cislo=10#349 Židovský hřbitov. Turistické zajímavosti [online]. [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.telc-etc.cz/telc/?target=turistika_popis&tid=27&menu=798 Vzpomínáme na 20. století. Telčské listy duben 2005 [online]. 2005 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.telc-etc.cz/telc/?target=tl&menu=64&rok=2005&cislo=4#2811 FIŠER, R. Třebíč, Osudy židovských domů (1724-1850). 1. vyd. Třebíč: Vydavatelství FIBOX, 2005. 176 s. ISBN 80-85571-18-8 Židovský hřbitov. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1373 KUBÍČKOVÁ, Marcela. Procházka městem [online]. c2005, poslední revize18.2.2005 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.infohumpolec.cz/vismo/dokumenty2.asp?u=200040&id_org=200040&id=6455&p1=0&p2=&p3 KUBÍČKOVÁ, Marcela. Historie [online]. c2005, poslední revize 18.2.2005 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.infohumpolec.cz/vismo/dokumenty2.asp?u=200040&id_org=200040&id=6455&p1=0&p2=&p3 FIEDLER, Jiří. Humpolec. Židovské památky [online].2003 [cit. 12. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/humpolec Židovská čtvrť na Zichpili. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=939 Židovská synagoga. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=942 Židovský hřbitov. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=938 KOTYZA, David. Historie [online]. 2006 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.svetlans.cz/historie/historie.html KOTYZA, David. Za Gustavem Mahlerem [online]. 2005 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.svetlans.cz/pro-navstevniky-mesta/turistika/cyklotrasy/za-gustavem-mahlerem.html FIEDLER, Jiří. Světlá nad Sázavou. Židovské památky [online].2003 [cit. 9. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/svetla_nad_sazavou Židovský hřbitov. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1399 Židovská synagoga. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1235 Židovský hřbitov. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1234 Židovská synagoga. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=922 Židovský hřbitov. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1344 FIEDLER, Jiří. Havlíčkův Brod. Židovské památky [online].2003 [cit. 8. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/havlickuv_brod Původně židovská synagoga – UNESCO. Třebíč-přední synagoga [online]. 6. 2. 2009 [cit. 5. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.pametihodnosti.cz/pamatka/490/trebic___predni_synagoga_zidovska_pamatka.html FIEDLER, Jiří. Třebíč. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 5. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/trebic Židovská synagoga – UNESCO. Třebíč-zadní synagoga [online]. c2002, 6. 2. 2009 [cit. 5. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.pametihodnosti.cz/pamatka/491/trebic___zadni_synagoga_zidovska_pamatka.html Zadní synagoga. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1372 Přední synagoga. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1371 Židovský hřbitov. Třebíč. Památky UNESCO [online]. [cit. 7. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.mesto-trebic.cz/zidovsky-hrbitov.php STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. 196 s. ISBN 80-85834-60-X. Seznam příloh Příloha č. 1: Rozhovor s paní Urbanovou (text) Příloha č. 2: Rozhovor s paní Kupskou (text) Příloha č. 3: Rozhovor s paní Wachtlovou (text) ________________________________ [1] Židovské dějiny. Dějepis [online]. 2007-2009 [cit. 2. března 2009]. Dostupný z WWW: http://www.odmaturuj.cz/dejepis/zidovske-dejiny/ [2] Muzeum Vysočiny v Jihlavě, Státní okresní archiv v Jihlavě. Dotyky. Židé v dějinách Jihlavska. 1. vyd. Jihlava: Tisk EKON, 1998. 260 s. ISBN80-901715-4-0 [3]Jihlavští Židé v protektorátu. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_10.htm [4]ŠÍP, J. Svědectví o statečnosti. Velkomeziříčský odboj v l. 1938-1945. Velké Meziříčí: Český svaz bojovníků za svobodu, základní organizace VM a Muzeum VM, 2005. [5]Muzeum Vysočiny v Jihlavě, Státní okresní archiv v Jihlavě. Dotyky. Židé v dějinách Jihlavska. 1. vyd. Jihlava: Tisk EKON, 1998. 260 s. ISBN80-901715-4-0 [6] Konečné řešení židovské otázky. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_5.htm [7] Židovské dějiny. Dějepis [online]. 2007-2009 [cit. 2. března 2009]. Dostupný z WWW: http://www.odmaturuj.cz/dejepis/zidovske-dejiny/ [8] Rozdělení roku. Židovský kalendář [online]. Poslední revize 4. 3. 2009 [cit. 10. března 2009]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDidovsk%C3%BD_kalend%C3%A1%C5%99 [9] Židovský hřbitov. Třebíč. Památky UNESCO [online]. [cit. 7. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.mesto-trebic.cz/zidovsky-hrbitov.php [10] Židovské tradice a zvyky. Čelem vzad číslo 8 – Život ve staletích [online]. [cit. 10. března 2009]. Dostupný z WWW: http://www.celemvzad.cz/clanek/zidovske-tradice-a-zvyky-3/?cislo=8 [11] Judaismus. Dějepis [online]. 2007-2009 [cit. 2. března 2009]. Dostupný z WWW: http://www.odmaturuj.cz/nabozenstvi/judaismus-3/ [12]KLENOVSKÝ, J. Židovské památky Velkého Meziříčí. 1. vyd. Velké Meziříčí: Muzeum silnic a dálnic ve VM, Brno: Židovská obec, 1997. 58 s. [13]Muzeum Vysočiny v Jihlavě, Státní okresní archiv v Jihlavě. Dotyky. Židé v dějinách Jihlavska. 1. vyd. Jihlava: Tisk EKON, 1998. 260 s. ISBN80-901715-4-0 [14] FIEDLER, Jiří. Jihlava. Židovské památky [online].2003 [cit. 9. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/jihlava [15]Poslední rabbi v Jihlavě. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_6.htm [16]Jihlavští rabíni. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_38.htm [17] FIEDLER, Jiří. Jihlava. Židovské památky [online].2003 [cit. 9. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/jihlava [18]Zlomek z historie batelovských Židů. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 17. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_2.htm [19] FIEDLER, Jiří. Batelov. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 13. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/batelov [20]BRTNICKÝ, Ježek. Židovská školní výuka. Střípky historie židů v Brtnici [online]. 13.10.2008 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.albumfotek.cz/jezekbrtnicky/?page=blog&kat=201 [21]Židé v místních a pomístních názvech v Jihlavě a okolí. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_42.htm [22] FIEDLER, Jiří. Brtnice. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 5. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/brtnice [23] KLENOVSKÝ, J. Židovské město v Polné. 2. vyd. Polná: nakladatelství Linda - Jan Prchal, 2007. 56 s. ISBN 80-238-5733-9 [24] PRCHAL, Jan. Židovské město v Polné. Polná, historické město roku 2006 [online]. 2007 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW:http://www.prchal.xf.cz/index.php?poezie=42&idprispevek=1 [25] KLENOVSKÝ, J. Židovské město v Polné. 2. vyd. Polná: nakladatelství Linda - Jan Prchal, 2007. 56 s. ISBN 80-238-5733-9 [26] KLENOVSKÝ, J. Židovské město v Polné. 2. vyd. Polná: nakladatelství Linda - Jan Prchal, 2007. 56 s. ISBN 80-238-5733-9 [27] FIŠEROVÁ,M. Brožury k prohlídce synagogy v Polné [28] PRCHAL, Jan. Od Horácka k Podyjí: vlastivědný a kulturní časopis pro oblasti Třebíč, Jihlava, Znojmo, Žďár n/Sázavou a Dačice. 2001, č. 3, s. 15-17. [29] časopis Roš Chodeš. 2000, č. 9, roč. 62, s. 10-11. [30]Muzeum Vysočiny v Jihlavě, Státní okresní archiv v Jihlavě. Dotyky. Židé v dějinách Jihlavska. 1. vyd. Jihlava: Tisk EKON, 1998. 260 s. ISBN80-901715-4-0 [31] HB. Muzeum v Telči, Židovské památky. Telčské listy říjen 2002 [online]. 2002 [cit. 4. prosince 2008]. [32] Židovská synagoga. Židovské památky [online]. 2008 [cit. 12. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.region-vysocina.cz/index.php?objekt=1297 [33] FIEDLER, Jiří. Třešť. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 30. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/trest [34] FIEDLER, Jiří. Větrný Jeníkov. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 13. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/vetrny_jenikov [35] FIEDLER, Jiří. Havlíčkův Brod. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 8. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/havlickuv_brod [36] FIEDLER, Jiří. Světlá nad Sázavou. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 8. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/svetla_nad_sazavou [37] FIEDLER, Jiří. Humpolec. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 12. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/humpolec [38]KUBÍČKOVÁ, Marcela. Procházka městem [online]. c2005, poslední revize18.2.2005 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.infohumpolec.cz/vismo/dokumenty2.asp?u=200040&id_org=200040&id=6455&p1=0&p2=&p3 [39] KUBÍČKOVÁ, Marcela. Procházka městem [online]. c2005, poslední revize18.2.2005 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.infohumpolec.cz/vismo/dokumenty2.asp?u=200040&id_org=200040&id=6455&p1=0&p2=&p3 [40] Třebíč. Židovská čtvrť. Památky UNESCO [online]. [cit. 7. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.mesto-trebic.cz/zidovska-ctvrt.php [41] Třebíč. Soužití. Památky UNESCO [online]. [cit. 7. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.mesto-trebic.cz/zidovska-ctvrt.php [42] Původně židovská synagoga – UNESCO. Třebíč-přední synagoga [online]. 6. 2. 2009 [cit. 5. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.pametihodnosti.cz/pamatka/490/trebic___predni_synagoga_zidovska_pamatka.html [43] Židovská synagoga – UNESCO. Třebíč-zadní synagoga [online]. c2002, 6. 2. 2009 [cit. 5. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.pametihodnosti.cz/pamatka/491/trebic___zadni_synagoga_zidovska_pamatka.html [44] Židovský hřbitov. Třebíč. Památky UNESCO [online]. [cit. 7. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.mesto-trebic.cz/zidovsky-hrbitov.php [45] FIEDLER, Jiří. Třebíč. Židovské památky [online]. 2003 [cit. 5. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/trebic [46] Židé. Historie Velkého Meziříčí [online]. 2007 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.mestovm.cz/ [47] KLENOVSKÝ, Jaroslav. Židovské památky Velkého Meziříčí, 1997, s. 3-7. [48] KLENOVSKÝ, Jaroslav. Židovské památky Velkého Meziříčí, 1997, s. 3-7. [49] Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. 1. vyd. Brno: tiskárna Expodata - Didot, 2008. 480 s. ISBN 978-80-7275-075-7 [50] Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. 1. vyd. Brno: tiskárna Expodata - Didot, 2008. 480 s. ISBN 978-80-7275-075-7 [51] KLENOVSKÝ, Jaroslav. Židovské památky Velkého Meziříčí, 1997, s. 3-7. [52] KLENOVSKÝ, Jaroslav. Židovské památky Velkého Meziříčí, 1997, s. 3-7. [53]Poslední rabbi v Jihlavě. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_6.htm [54]Jihlavští Židé v protektorátu. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_10.htm [55] FIEDLER, Jiří. Jihlava. Židovské památky [online].2003 [cit. 9. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/jihlava [56] Třebíč. Památky UNESCO. Soužití [online]. [cit. 7. února 2009]. Dostupný z WWW: http://www.mesto-trebic.cz/zidovska-ctvrt.php [57]Židé v Brtnici. Z jihlavských archivů [online]. 1996-2008 [cit. 10. února 2009]. Dostupný z WWW: http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php?page=vil99_31.htm [58] KLENOVSKÝ, Jaroslav. Židovské památky Velkého Meziříčí, 1997. [59] ŠÍP, J. Svědectví o statečnosti. Velkomeziříčský odboj v l. 1938-1945. Velké Meziříčí: Český svaz bojovníků za svobodu, základní organizace VM a Muzeum VM, 2005. [60] FIEDLER, Jiří. Jihlava. Židovské památky [online].2003 [cit. 9. ledna 2009]. Dostupný z WWW: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/jcom/fiedler/jihlava [61] PRCHAL, Jan. Židovské město v Polné. Polná, historické město roku 2006 [online]. 2007 [cit. 4. prosince 2008]. Dostupný z WWW: http://www.prchal.xf.cz/index.php?poezie=42&idprispevek=1 [62] KLENOVSKÝ, J. Židovské památky Velkého Meziříčí. 1. vyd. Velké Meziříčí: Muzeum silnic a dálnic ve VM, Brno: Židovská obec, 1997. 58 s. [63] Kvale (in Švaříček, Šeďová, 2007, s. 159) definuje hloubkový rozhovor jako metodu, „jejímž cílem je získat vylíčení žitého světa dotazovaného, s respektem k interpretaci významu popsaných jevů.“