MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉ LITERATURY JEN OVCE CHODÍ VE STÁDECH, ORLOVÉ LÉTAJÍ SAMI Diplomová práce BRNO 2009 Vedoucí práce: Vypracovala: doc. PhDr. Naděžda Sieglová, CSc. Bc. Hana Plšková Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jsem pouze literaturu, která je v práci uvedena. Souhlasím, aby má práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 20. dubna 2009 Bc. Hana Plšková Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Naděždě Sieglové, CSc., za vedení diplomové práce, Mgr. Petru Žákovi za inspiraci a mým rodičům za to, že mě po celou dobu studia podporovali. Ediční poznámka Citace z tvorby dětských autorů jsou uvedeny v původní podobě včetně chyb, kterých se mladí autoři dopustili. Z důvodu autenticity však byly chyby záměrně ponechány bez oprav. OBSAH 1. Několik slov úvodem…………………………………………………7 2. Pojem holocaust...................................................................................8 3. Terezín……………………………………………………………….10 3.1 Kultura v Terezíně…………………………………………………..11 4. Děti…………………………………………………………………...16 4.1 Děti a výtvarné umění……………………………………………….17 4.2 Děti a literární tvorba………………………………………………..18 5. Helga Weissová-Hošková…………………………………………...22 5.1 Životopis…………………………………………………………….22 5.2 Helžiny výtvarné práce……………………………………………...23 5.3 Helžin deník…………………………………………………………27 5.3.1 I jiní se svěřují deníku……………………………………………..33 5.4 Kripák a tři knedlíky………………………………………………...39 5.4.1 Fabule……………………………………………………………...40 5.5 Helga a její památníček……………………………………………...43 5.5.1 Zápisy z Prahy……………………………………………………..44 5.5.2 Zápisy z Terezína……………………………………………...…..46 5.6 Školačka Helga………………………………………...….…...…….50 5.6.1 Helžiny slohové práce……………………………………......…....54 5.7 Helga a tatínek……………………………………………..…...…...59 5.7.1 I viděl Bůh, že je to špatné …………………………………..….....60 5. 8 Helga a Nešarim…………………………………………..………....69 5. 8. 1 Dějiny domova Nešarim………………………………..……...….70 5. 8. 2 Obrazová část ……………………………………………………..75 6. Básně.............................................................................................. .........77 6. 1 Dětské kresby v zastávce smrti…………………...……………….…78 6. 2 Motýla jsem tu neviděl………………………...……...………………82 7. Smích místo pláče…………………………………………………….87 8. Dospělí přibližují dětem normální svět……………………………..92 8.1 Bedřich Fritta…………………………………………………………93 8.2 Tomáš Fritta-Haas……………………………………………………94 8.3 Ivan Klíma……………………………………………………………95 8. 4 Nejkrásnější dárek k narozeninám – obrázková kniha………………95 8. 5 O chlapci, který se nestal číslem…………………………………….101 9. Několik slov závěrem………………………………………………...106 Resumé…………………………………………………………………..109 Prameny a použitá literatura…………………………………..……....110 1. Několik slov úvodem Vše začalo zcela prostě a náhodně - krátkým referátem o dětské židovské literatuře. A najednou jsem se chtěla dozvědět víc, začala jsem být zvědavá. Navštívila jsem knihovnu a vznikající archiv Židovské obce v Brně a začal se přede mnou otevírat neuvěřitelný svět dětské tvorby, vzniklé za extrémních podmínek ve zcela extrémním a pro děti i dospělé krutém prostředí – terezínském ghettu v letech 1941 - 1945. Tvorby, která ve většině případů přežila svoje autory. Nevěřícně jsem hleděla na dětské kresby a četla verše, velice rychle, díky kruté realitě, dospívajících dětí. Byly to děti jako každé jiné. Toužily po bezstarostném dětství, radostných hrách, úsměvu na tváři rodičů, ty starší snily o prvních láskách. Místo toho byly vystaveny nepochopitelnému násilí, ústrkům, ponižování, strachu a konfrontovány s každodenní přítomností smrti. Nikdy zcela nepronikneme do myslí těchto předčasně vyzrálých dětí, ale můžeme a musíme se znovu a znovu obdivovat jejich dílům, mluvit o nich a dělat vše pro to, aby již nikdo nikdy nemusel trpět kvůli svému původu, aby termín holocaust patřil definitivně minulosti, ale zároveň, aby se na tuto temnou etapu lidských dějin nikdy nezapomnělo. Cílem mé diplomové práce není kompletní zmapování tvorby terezínských dětí. To, vzhledem k jejímu rozsahu, není možné, ale chtěla bych upozornit alespoň na některá díla a jejich autory. Pokusím se ukázat, za jakých podmínek a proč tato díla vznikala, odhalit v nich možné souvislosti a tak uctít památku jejich tvůrců. Diplomovou prací tematicky navazuji na svoji bakalářskou práci, ve které jsem se zaměřila na Helgu Weissovou a její dětskou tvorbu. Původní kapitoly o Helze jsem do této práce zařadila v téměř nezměněné podobě, nově jsem ale doplnila další díla této talentované dívky. Podrobněji se však na rozdíl od bakalářské práce věnuji i jiným autorům a jejich prozaickým nebo básnickým pokusům. 2. Pojem holocaust Díla, kterými se budu zabývat, by nikdy nevznikla, nebo by alespoň nevznikla v takové podobě, v jaké je vidíme, nebýt tragické zkušenosti, které byl celý židovský národ vystaven během druhé světové války. Právě tvrdá terezínská realita podnítila v mnohých dětech potřebu sebevyjádření skrze literární nebo výtvarnou tvorbu. Z řečtiny pocházející termín (anglicky „holocaust") znamená zápalnou oběť. Od 80. let se jako výstižnější prosazuje hebrejský výraz šoa – katastrofa, velké neštěstí, zkáza. „Holocaust je pojem, který ve filozofickém smyslu znamená úplné zničení. Do obecného povědomí vstoupil v 70. letech, kdy jej použili američtí televizní tvůrci pro název seriálu o vyvražďování evropských Židů v oblastech ovládaných nacistickým Německem za druhé světové války.“ [1]^ Holocaust, šoa nebo „konečné řešení židovské otázky“. Tři pojmy, ale jen jeden význam: vyhlazení jednoho národa. Důvody byly zcela zástupné, ale samotný proces byl v nacistickém Německu velmi pečlivě řízen, organizován a neustále zdokonalován. „Celý proces vyhlazování byl postupem doby v maximální možné míře odlidštěn, zprůmyslněn a zefektivněn. Vyústil do provozování specializovaných továren na smrt, v nichž byly den za dnem tisíce lidských bytostí během krátké doby zavražděny plynem a zpopelněny, jejich osobní věci roztříděny k dalšímu využití a zužitkovány byly i jejich pozůstatky.“ [2]^ Na začátku tohoto smrtícího mechanismu stála po dlouhá staletí se vyvíjející nesmyslná ideologie především katolické církve, považující Židy za „škodlivou rasu“ a původce všeho špatného. Z ní pak vyrostl zuřivý antisemitismus a rasismus, který se naplno rozhořel v nacistickém Německu a neustal ani v době, kdy již bylo jasné, že Německo válku prohraje. Na konci zůstaly miliony nevinných obětí. V poválečném období, především pak po roce 1948 paradoxně došlo k tomu, že v zemích tak zvaného východního („socialistického a komunistického“) bloku bylo informací o holocaustu velmi málo, jeho skutečnost byla často zamlžována, pokud ne rovnou zamlčována. Dělo se tak z politických důvodů, které souvisely s tak zvaným bojem proti sionismu. K obratu došlo až po roce 1989. Změna politické orientace přinesla mimo jiné svobodu ve vydávání literatury a pramenů. Díky tomu se českému čtenáři dostaly do rukou materiály, které se zabývají tvorbou terezínských dětí. K nejznámějším bezesporu patří sborníček „Motýla jsem tu neviděl.“ [3] Jde o výbor dětských kreseb a veršů, doplněných, pokud to bylo možné, o data narození a úmrtí autorů. Široká veřejnost včetně pedagogické obce si začala uvědomovat, že je konečně možné a nutné hovořit o dějinách beze strachu a objektivně a probírat i doposud tabuizovaná témata. Velký posun přinesl vznik projektu „Fenomén holocaustu“ v roce 1999. MŠMT v jeho rámci vypsalo a dodnes vypisuje a zaštiťuje mnoho akcí a soutěží (například „Zmizelí sousedé“ a podobně). Velice prospěšné jsou semináře „Jak vyučovat o holocaustu,“ které organizuje Památník Terezín. Učitelé všech stupňů tak mají možnost rozšířit a prohloubit svoje znalosti o této tematice a zkvalitnit díky tomu vyučovací metody. Holocaust si konečně našel své místo také v učebnicích (i když někdy velmi problematicky – viz učebnice SPN) a zakotvil pevně ve společenském povědomí. Vzhledem k tomu, že ti, kteří holocaust přežili, nezadržitelně odcházejí, je nezbytné, aby se o této nesmírné tragédii hovořilo otevřeně. Mladí lidé, nová nastupující generace, si musí uvědomit, jak málo někdy stačí k tomu, aby se nenávist skupiny obyvatel obrátila proti celému národu. Všichni se musíme naučit rozpoznávat zlo již v jeho zárodcích, protože nikdy nevíme, kdy může zasáhnout nás samotné. Můžeme odpouštět, nesmíme ale zapomínat. 3. Terezín Vzhledem k tomu, že jsem se zaměřila na některé práce vzniklé v terezínském ghettu, dovoluji si předložit malý následující nástin vývoje města a pevnosti Terezín. Terezínská pevnost vznikla na konci 18. století na soutoku Labe a Ohře z popudu císaře Josefa II., který ji pojmenoval po své matce Marii Terezii. Pevnost měla zabránit pronikání nepřátelských vojsk do vnitrozemí Čech. Paradoxem je skutečnost, že toto, ve své době prakticky nedobytné opevnění, nikdy nebylo využito k původnímu účelu a Terezín se postupně stal lázeňským a posádkovým městem. Již od 19. století se proslulou stala trestnice umístěná v tak zvané Malé pevnosti, ve které byli vězněni nepřátelé habsburské monarchie. „Do povědomí světové veřejnosti vstoupil Terezín v letech druhé světové války a po jejím skončení jako jeden ze symbolů perzekuce politických odpůrců Hitlerova Německa, ale také realizace obludného programu genocidy evropských Židů.“ [4]^ Malá pevnost se v roce 1940 stala policejní věznicí pražského gestapa, ve které byli zadržováni především političtí vězni. V samotném městě Terezín pak od listopadu 1941 (bývalá Hlavní pevnost) bylo započato se zřízením ghetta. Po konferenci ve Wansee zde definitivně vznikl sběrný a průchozí tábor pro Židy před jejich pozdější deportací do likvidačních koncentračních táborů. Jako první do něj byli deportováni Židé z Protektorátu Čechy a Morava, následovali pak Židé z Německa, Rakouska, Nizozemí, Dánska, Slovenska a Maďarska. Zpočátku byli Židé umístěni v kasárenských budovách, v polovině roku 1942 se z Terezína muselo vystěhovat veškeré civilní obyvatelstvo a celé město se tak proměnilo v jedno velké vězení. „Celkem prošlo ghettem více než 155 000 mužů, žen a dětí. Na 35 000 z nich nalezlo smrt přímo v Terezíně, dalších 83 000 po deportaci z Terezína zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v koncentračních táborech a za pochodů smrti v závěru války.“ [5]^ V Terezíně, kde před válkou žilo přibližně sedm tisíc obyvatel, bylo v některých obdobích najednou vězněno i šedesát tisíc lidí různých národností, starých, mladých, mužů, žen a dětí. Není tedy divu, že podmínky v Terezíně byly katastrofální. Bydlelo se na půdách i ve sklepích, hygiena byla velmi špatná, šířily se zhoubné infekce. Naprostá ztráta soukromí byla pro nedobrovolné terezínské obyvatele velkou psychickou zátěží, stejně jako jejich nejistý osud. Nedostatečná a nehodnotná strava způsobovala podvýživu a snadnou náchylnost k nejrůznějším nemocím. Vysoká úmrtnost v samotném ghettu byla jen logickým důsledkem těchto podmínek. 3.1 Kultura v Terezíně Kdo by čekal, že lidé, kteří jsou poníženi a zbaveni lidské důstojnosti, budou usilovat jen o hmotné statky a kulturní život pro ně bude nepodstatný, hluboce se mýlí. V Terezíně se opak stal pravdou. Židé vždy kladli velký důraz na kultivaci osobnosti a vzdělání. V Terezíně si uvědomili, že nacisté jim mohou vzít všechno, ale nikdy nemohou zcela vymýtit jejich kulturu, nikdy je nemohou připravit o vzpomínky a znalosti, a že právě umělecká tvorba jim může poskytnou alespoň na chvíli rozptýlení v jejich nelehkém osudu. V Terezíně se tak za mimořádných podmínek rozvíjela mimořádná kultura. „Být Židem v diaspoře odvěky znamenalo vědomí dvojího protichůdného pocitu, a to úděl vyvolenosti a zároveň tragické vyvrženosti. Tento rozpor se odráží tradičně jednak v hrdosti a jednak v pokoře, jež varuje a připomíná nejvyšší etický zákon: být především člověkem. Rovněž z tohoto dvojího pocitu pramení naděje přežít nepřítele, jakož i nezlomná víra ve věčnost národa. Duchovní odboj je nesporně fons et origo, jádrem veškerého projevu vzepření a odporu. Únik do knih, tvůrčí činnost a hlavně psaní byly po mnoha století hluboce zakotveny v židovské tradici jako zdroj sebezáchovy. Není proto divu, že se v době katastrofy evropského židovstva našel tak ohromný počet lidí, kteří ve svém úsilí o sebezáchovu vzdorovali slovy i písmem. Svědčí o tom plejáda poezie a písní, satirických veršů, kreseb a karikatur vězňů ghetta a koncentračních táborů, které nám otevírají okno do nejstrašnějších prožitků nacistických mučíren.“ [6] Zpočátku byla kulturní činnost Židů v Terezíně ze strany Němců potlačována, od konce roku 1942 byla vězňům v tomto směru ponechávána určitá volnost. Němečtí velitelé mohli klidně prohlašovat: „Jen ať si hrají!“ Věděli totiž, jaký osud pro Židy přichystali a domnívali se, že je jejich kulturní aktivity nemohou ohrozit. Díky tomu bylo někdy dovoleno uvést v kulturní sféře mnohem více, než tomu bylo v Protektorátu. Sami vězni vnímali svůj kulturní život jako jednoznačné vyjádření odporu k bezpráví, únik z tragické reality, dodával jim pocit sounáležitosti se světem za ostnatými dráty ghetta. Židé z Čech a Moravy přitom snášeli přesídlení do Terezína lépe než Židé z jiných zemí. Blízkost Prahy a českého prostředí je utvrzovala v přesvědčení, že jejich pobyt v ghettu je pouze přechodný a že se opět brzy vrátí do svých domovů. „Z této dané skutečnosti pramenil jejich tvůrčí elán a vůdčí pozice ve všech žánrech kulturního dění v ghettu. Hůře na tom byli Židé z Německa a Rakouska, kteří se ocitli v cizím, antagonistickém prostředí, ve svízelné finanční situaci a duševním chaosu. Navíc vědomí, že byli vykořeněni a vypuzeni národem, s kterým se jazykově a kulturně ztotožnili během mnoha století, bylo zdrcující. “ [7] Obrovský šok z nečekaného dění a hlubokou krizi národní identity zažívali všichni Židé bez rozdílu. Bolestně ji prožívali nejen dospělí, ale patrná je dokonce i ve verších dospívajících chlapců. Čtrnáctiletý Hanuš Hachenburg a s ním i ostatní nově hledají své místo na světě, které jim bylo ukradeno. „Co jsem? Ke kterému patřím z národů? Já děcko bloudící? Je mojí vlastí hradba ghett, či země zrající, spějící, malá, spanilá, jsou Čechy vlastí, svět?“ [8] Odpovědí na Hanušovy otázky mohou být verše Františka Basse. Tento chlapec vyjadřuje hrdost na svůj původ a neochotu poddat se. Promlouvá ke všem Židům, podněcuje je k tomu, aby se nestyděli za to kým jsou a aby po zemi vždy kráčeli se vzpřímenou hlavou. „Jsem žid Jsem žid a židem zůstanu i když já hlady umírati budu tak nepodám se národu Bojovat já vždy budu za můj národ na mou čest Nikdy se stydět nebudu za můj národ na mou čest. Pyšný já jsem na svůj národ jakou má ten národ čest Vždy já budu utlačený Vždy já budu zase žít.“ [9] „Duchovní odpor v širším smyslu zahrnuje sféru náboženskou a kulturní – to je literární, hudební, výtvarnou a vzdělávací. Lze mluvit o dvojím způsobu kulturní činnosti v ghettu: 1. vzdělávací nebo zábavnou ve službách osazenstva, k podněcování životní vůle a sebezáchovy a 2. ryze tvůrčí, citový výraz jednotlivců jako osobní vyznání a revolta vůči krutému nepříteli. Bezpochyby, jistou roli plnila v této funkci spjatost s rodným prostředím a vazba s kulturou, jakož i víra v budoucnost.“ [10] Neobyčejný rozvoj kulturního dění byl pochopitelně ovlivněn tím, že s transporty přicházelo do ghetta mnoho význačných osobností, působících před válkou právě na poli kulturním. Tito lidé, mistři ve svém oboru, po příjezdu většinou nerezignovali, ale naopak se snažili ve velmi primitivních podmínkách a s omezenými možnostmi vytvořit co nejlepší díla. Uskutečnila se celá řada koncertů, divadelních představení, kabaretů, přednášek, sportovních aktivit a podobně. Hudební skladatelé komponovali, malíři kreslili a malovali, režiséři režírovali, zpěváci zpívali, každý dělal, co uměl. Do činností se zapojovali nejen skuteční profesionálové, ale i amatéři, každý kdo chtěl, zde dostal prostor. Mezi vězni byl po kultuře velký hlad, a proto se všichni snažili odvést tu nejlepší práci. K nejvýznamnějším hudebníkům vězněným v Terezíně patří například Viktor Ullmann, Gideon Klein, Hans Krása, Pavel Haas, operní pěvci Karel Berman, Pavel Weisskopf a jiní. Dirigent a sbormistr Rafael Schächter nacvičil a mnohokrát reprizoval Smetanovu Prodanou nevěstu a Hubičku, Mozartovu Figarovu svatbu a Verdiho Rekviem,[11] Jan Krása a Rudolf Fraňek realizovali dětskou operu Brundibár, která si získala srdce nejen dětí ale i dospělých.[12]^ Zdánlivě jednoduchý příběh o zlém flašinetáři Brundibárovi, je vlastně obrovskou alegorií na válečnou skutečnost. Kdo byl předobrazem Brundibára, člověka, který ubližuje nevinným, je zcela zřejmé. Spojení se dětí proti zlu bylo velkolepým vyjádřením naděje a touhy všech Židů v Terezíně, malých i velkých. Jinotajnou symboliku nejen v Brundibárovi, ale i v jiných kulturních počinech přijímalo obecenstvo velmi kladně. Byly však i takové případy, kdy hrozilo, že si dílo správně vyloží nejen ti, jimž bylo určeno, ale i Němci, což by znamenalo nejen pro autora a účinkující, ale dost možná i pro ostatní obyvatele ghetta represe, v takovém případě židovská samospráva neumožnila tato díla provozovat. Na vysoké úrovni byla výtvarná tvorba. Z malířů vězněných v Terezíně si připomeňme například Leo Haase, Otto Ungara, Petra Kiena, Bedřicha Frittu, a mnoho dalších. Pracovali většinou v kreslírně židovské samosprávy, kde nejen zhotovovali různé výkresy, plány i výtvarná díla pro SS, ale díky snazšímu přístupu k výtvarným potřebám, vytvářeli tajně i skutečná umělecká díla, na kterých zachycovali reálný život v Terezíně. Na jedné straně bídu i utrpení, na straně druhé i nesmírnou statečnost svých druhů. Svébytným uměleckým druhem terezínské kultury se stala tvorba literární. Té se v Terezíně věnovali mnozí význační literáti, například Karel Poláček, Norbert Frýd, literární a divadelní kritik Josef Taussig a další. Vznikla zde celá řada nových autorských textů, dramatizací, večerů poezie a podobně.[13]^ Bez nadsázky můžeme o kultuře v Terezíně hovořit jako o fenoménu. Vznikala a rozvíjela se spontánně, v lepší či horší kvalitě, ale to není podstatné. Důležité je, že vůbec byla. Vznikala navzdory tomu, že její autoři, protagonisté i diváci byli neustále odváženi transporty do koncentračních táborů. Některé z těchto děl se díky včasnému ukrytí dochovaly a my právě jejich prostřednictvím můžeme nahlížet na to, co se skutečně v Terezíně odehrávalo. 4. Děti Zvláštní kapitolou se bezpochyby staly výtvarné a literární práce dětských obyvatel terezínského ghetta. Válka si vybírá svoje oběti a to nejen z řad vojáků, ale i civilistů. Nejsmutnější je však pohled na nevinné děti, oběti vražedné hry nás dospělých. Děti, které ještě nestačily pořádně poznat krásy světa a ten jim už ukazuje svoji odvrácenou tvář. Děti, které jsou všude na světě stejné. Touží po milujících rodičích, hrách a sladké bezstarostnosti dětství, ale často jsou vystavovány utrpení, strádání a bolestem. To, čemu byly vystaveny židovské děti během druhé světové války je však zcela nevídané a zvrácené. Neexistoval a neexistuje žádný rozdíl mezi židovským, německým, nebo českým dítětem. Židovské dítě bylo, stejně jako děti ostatní, nejvíce ovlivněno rodinným prostředím, do kterého se narodilo. Druhým faktorem silně působícím na dítě byla škola. Až do roku 1941 navštěvovaly židovské děti školy bez omezení a zcela samozřejmě přejímaly kulturu českého (německého) prostředí. Jejich běžnou četbou byly pohádky Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, Hanse Christiana Andersena či bratří Grimmů. Rok 1941 se stal pro Židy rokem zlomovým. V Protektorátě oficiálně vstupují v platnost Norimberské zákony, Židé musí nosit na šatech hvězdu, dětem je znemožněno vzdělání, začínají transporty do Terezína. Je jen otázkou času, kdy kdo dostane předvolání k transportu. Odjížděli postupně staří, mladí, celé rodiny. Nikdo nevěděl, co je čeká. Povolená hmotnost zavazadla byla 50 kilogramů. Co s sebou vzít a co nikoli? Kromě věcí nezbytně nutných si v zavazadlech nachází své místo také pastelky, kreslicí čtvrtky, sešity, hudební nástroje, notové papíry a samozřejmě knihy. Tak mohla v Terezíně vzniknout knihovna, která obsahovala na 130 000 svazků. Jednalo se především o knihy pro mládež, beletrii, lékařskou a technickou literaturu. Příjezd do Terezína znamenal pro rodiny, pokud měly to „štěstí“, že jeli všichni společně, rozdělení. Muži zvlášť, stejně tak ženy a děti. Zpočátku děti do 12 let bydlely v kasárnách spolu s matkami, chlapci nad 12 let spolu s muži. Do vystěhování civilního obyvatelstva z Terezína nebylo Židům dovoleno vycházet z kasáren ven na ulici a volně se pohybovat, což znamenalo, že rodinní příslušníci se dlouhou dobu nemohli spatřit. Snášeli to těžko všichni, stesk dětí po rodičích byl však nepopsatelný. Nacisté dovolili Židům, aby si zřídili ve městě židovskou samosprávu, která měla zajišťovat pořádek a bezproblémové plnění nacistických rozkazů. Samosprávu tvořili židovští starší. Ti pochopili zodpovědnost, kterou dospělí za děti, jako budoucnost národa, mají a snažili se jim život v ghettu co možná nejvíce ulehčit. Byly zřízeny domovy pro děti, tak zvané „heimy“. Každý z nich měl svého vychovatele nebo vychovatelku. Ti řídili jejich chod, dbali o pořádek, zajišťovali program, aby děti netrávily svůj čas bezúčelně. I přesto, že bylo zakázáno vzdělávání dětí, probíhalo tajné vyučování, aby děti nezaostávaly za svými vrstevníky. Všichni do dětí vkládali své naděje. „Všechna snaha a práce, všechna kolektivní péče po stránce duševní a tělesné, všechna výchova individuální a kolektivní nevedly k žádnému výsledku. Mohly usnadnit dětem pobyt v ghettu. Nemohly odvrátit jejich hrozný osud.“ [14] Celkem Terezínem prošlo asi 15 000 dětí, vrátila se necelá stovka. 4.1 Děti a výtvarné umění Vychovatelé („betreueři a betreuerky“) se snažili vydat ze sebe co nejvíce, s maximálním nasazením usilovali o povznesení dětského ducha. Pro chlapce to byl nezapomenutelný Fredy Hirsch a z terezínských vychovatelek uveďme na tomto místě malířku Friedl Dicker-Brandeis, která vyučovala chlapce i děvčata kreslení a malování. Při hodinách kreslení byly děti rozděleny do skupin, malířka jim zadávala jednotlivá témata a nechala je následně pracovat samostatně. Vznikly tak určité tématické okruhy. Velmi zajímavé jsou různé vystřihovánky, nalepovánky či výšivky na papíře. Někdy se stávalo, že nebylo zadáno žádné téma a dítě kreslilo to, co ho právě napadlo. Friedl Dicker-Brandeis šlo v takovém okamžiku o sebevyjádření žáků a jejich duševní uvolnění. „Pro F.D.-Brandeis nebyly hodiny kreslení pouze samoúčelným zaměstnáním dětí, ani z nich jejich prostřednictvím nechtěla vychovávat budoucí výtvarníky. Snažila se nápady dětí neusměrňovat, protože nechtěla ztratit možnost vniknout do jejich vnitřního světa. Využívala své hodiny výtvarné výchovy i k duševní rehabilitaci malých vězňů. Snažila se rozborem kreseb proniknout do jejich myšlení a cítění a při další výtvarné práci jim poskytnout cílené zotavení z možných stresových stavů. Z obsahového hlediska se kresby dělí na dvě části. V prvních z nich nalézáme témata, která děti většinou kreslívají i v normálním životě. I terezínské děti kreslily krajiny, ulice měst, svoji rodinu, květiny a zvířátka, dětské hry a pohádkové výjevy. Tyto náměty pro ně ovšem nebyly denním prožitkem, ale pouhou vzpomínkou. V druhé, početně mnohem menší skupině kreseb, se zachovalo zobrazení zážitků dětí z tábora. Ubikace, palandy, terezínská kasárna, transport a mnohé ještě smutnější výjevy.“ [15]^ Do dnešní doby se tak zachovalo více než 4 000 těchto kreseb, které jsou zcela originální výpovědí vězněných dětí o životě v ghettu i mimo něj. 4.2 Děti a literární tvorba Velikou a nezaměnitelnou sílu má slovo. Terezínské děti byly většinou ochuzeny o vyprávění svých babiček, maminek, rodičů. Proto velice často své silné vnitřní prožitky, touhy, naděje a bolesti vyjadřovaly samy veršem, prózou. V literární produkci pro děti můžeme rozlišit několik směrů: - Tak zvaná dětská literatura psaná dospělými pro děti v Terezíně kromě textů pro loutkové divadlo téměř nevznikla. Jistou, o to krásnější a dojemnější, výjimkou je knížka obrázků malíře Bedřicha Fritty pro syna Tomíka k jeho třetím narozeninám z roku 1944. [16]^ - Nesmírně cenným pramenem a dokladem o literární vyspělosti terezínských dětí je tvorba časopisecká. Nejznámějším terezínským časopisem je časopis Vedem. Jeho vůdčí osobností byl všestranně talentovaný Petr Ginz, pro kterého bylo každé páteční vydání časopisu věcí osobní cti. Časopis vycházel nepřetržitě od prosince 1942 až do roku 1944, poslední číslo vyšlo 30. července 1944. O jeho vydávání se kromě Ginze zasloužili i další chlapci z domova 1 v L 417. Časopis byl žánrově velmi bohatý, obsahoval úvodník, reportáže, povídky, úvahy, poezii i ilustrace. Pravidelná rubrika Toulky Terezínem je autentickým svědectvím o tom, jak to v Terezíně vypadalo, jak zde vypadal obyčejný život. Chlapci zavítali při svých toulkách například do márnice, pekárny, kuchyně, a tak dále a nezkresleně zaznamenali, co všechno tam viděli. Skupina chlapců kolem Petra Ginze, kterou vedl vynikající pedagog Valter Eisinger, byla velmi bohatá na talenty a právě časopis jim umožnil osobitý rozvoj. Když docházelo k masovým deportacím chlapců, byl časopis v Terezíně ukryt a po válce přeživším přispívatelem Zdeňkem Taussigem vyzvednut a převezen do Prahy. Petr Ginz hrůzy holocaustu nepřežil. Dějiny časopisu mapuje kniha „Je mojí vlastí hradba ghett?^ [17], kterou ze vzpomínek, obrázků a autentických článků časopisu sestavila Marie Rút Křížková, spolu s Kurtem Jiřím Kotoučem a Zdeňkem Ornestem. Smutné je, že kniha mohla z politických důvodů poprvé oficiálně vyjít až roku 1995. K dalším, méně známým dětským časopisům patří Bonaco, Domov, Kamarád, Hlas půdy, Q 306, Noviny, Nešarim nebo Rim Rim Rim. - Dalším fenoménem terezínské dětské literární tvorby, je vlastní tvorba poetická i prozaická, ve které samy děti vytvářely téměř nevědomky literární skvosty, které vypovídají nejen o životě v Terezíně, ale i o nich samotných. a) Básní a jiných literárních forem dětských autorů se zachovaly stovky. Není možné v rámci jedné práce celou oblast této tvorby zmapovat, je však možné alespoň některá méně známá, nebo dokonce zatím nepublikovaná díla částečně přiblížit a zároveň tím upozornit čtenáře na jejich existenci a možná ho i podnítit k zamyšlení se nad tím, jaký odkaz nesou až do dnešních dnů. „Zahrada Zahrádka malá plná růží, voní cestička je úzká chlapeček prochází se po ní. Chlapeček malý, hezoučký jak poupě rozkvétající až poupě rozkvete chlapeček už nebude.“ [18] František Bass * 4. 9. 1930 † 28. 10. 1944 b) Jako další je nezbytné jmenovat deníkovou tvorbu. K deníku se děti často utíkaly jako ke svému nejlepšímu kamarádovi, mohly mu svěřit své nejhlubší obavy, vypsat se v něm ze svých smutků. Jedná se vždy o intimní zpověď jednotlivce, dozvídáme se o něm často věci, které neměl vědět nikdo z jeho okolí. [19] c) Zcela specifickým druhem literárního projevu, doposud nepříliš oceněným, jsou zápisy do památníčků. Dětem do památníčků psali nejen jejich vrstevníci a kamarádi, ale i učitelé a vychovatelé, kteří na ně měli velký vliv. Vedle sebe tu na stránkách nalézáme zápisy, které bychom v památnících našli ještě dnes, spolu se zápisy, které jsou naprostými originály, které mají sloužit k připomenutí nejen kamaráda, ale i toho, co spolu prožili. Čtenáře až zamrazí, když vnímá, co všechno dokázaly děti jednoduchým zápisem v památníčku sdělit. Často tyto zápisy vyjadřují celkový postoj dítěte k životu. „I malý čin je víc, než pouhé řeči! V upomínku na dny prožité na čtyřiadvacítce věnuje Eva.“ [20] 5. Helga Weissová-Hošková Terezínským ghettem prošlo celkem asi 15 000 dětí. Některé tu žily jen velmi krátce, jiné zůstaly dlouhou dobu. Všechny ale měly předurčený stejný osud – smrt v plynových komorách. U většiny dětí se jejich neradostný osud skutečně naplnil, jen asi sto dětí mělo to štěstí, můžeme-li v tomto případě o štěstí hovořit, že hrůzy holocaustu přežily. Ne všechny děti byly umělecky nadané, ne všechny tvořily, ale ty, které se seberealizovaly právě prostřednictvím umění a jejichž díla zůstala zachována, nám po sobě zanechaly hluboký odkaz. K dětem, které útrapy holocaustu přežily a jako dospívající byly v Terezíně literárně i výtvarně výrazně činné, patří paní Helga Weissová – Hošková. 5.1 Životopis O svém osudu sama Helga vypráví: „Můj životní příběh je velmi jednoduchý a podobný osudům jiných židovských dětí. Narodila jsem se v Praze v roce 1929 (přesně 10. listopadu 1929 – pozn. aut.) a později jsem byla jako všechny židovské děti vyloučena ze škol. V roce 1941 jsem byla společně s rodiči deportována do Terezína. Tam byla rodina samozřejmě rozdělena – muži i ženy zvlášť – já jsem se posléze dostala do dětského domova. Já jsem bydlela v dívčím, který se jmenoval L 410, kde jsme byly rozděleny podle věku do jednotlivých místností. Dostala jsem se se stejně starými děvčaty na pokoj číslo 24. Malovala jsem ráda ještě před příchodem do Terezína, a proto jsem si vzala s sebou nějaký malířský a kreslířský materiál – pastelky, barvičky, papíry. První terezínskou kresbou byl sněhulák – to byla současně má poslední dětská kresba. Příjezdem do Terezína a touto kresbičkou moje dětství skončilo. Propašovala jsem ji tatínkovi do mužských kasáren a on odpověděl: „Maluj, co vidíš.“ Od té doby jsem začala popisovat a kreslit každodenní život v Terezíně, kde jsem byla téměř tři roky. Za tu dobu jsem nakreslila přes stovku kreseb, které jsou dnes důležitým dokumentem, protože téměř žádný obrazový materiál z Terezína neexistuje. Bylo zakázáno fotografovat. Jako dítě jsem detailně popisovala běžné denní scény. Po době strávené v Terezíně jsem byla deportována na podzim roku 1944 do Osvětimi. Otec tam byl odvezen o několik dní dříve, dodnes nevíme, kdy a kde zemřel. Patrně šel do plynu. Když jsme odjížděli, nevěděli jsme, co nás čeká. Tušili jsme, že si nepolepšíme. Některé věci, na kterých nám záleželo, jsme předávali jako dar těm, kteří ještě zůstávali. Já jsem nechala svoje kresby svému strýci Josefu Polákovi, který v Terezíně zůstal až do konce války, protože pracoval v evidenci. Aby nebyly kresby a další materiály ztraceny, zazdil je v tak zvaných Magdeburských kasárnách.“[21] Z Terezína vedla její cesta do Osvětimi, odtud na otrockou práci do Německa a v posledních dnech války byla za nelidských podmínek transportována s matkou a dalšími ženami do Mauthausenu. Naštěstí zde již nefungovaly plynové komory. Když se po osvobození dostaly k lékaři, nechtěl je ani zvážit. Jejich váhu odhadl na 38 kilogramů. Sama Helga hovoří o svém zachránění jako o záhadě, náhodě, štěstí a zázraku. Po válce ihned nastoupila na gymnázium, poté s úspěchem vystudovala Vysokou školu umělecko-průmyslovou, kde se věnovala monumentální malbě, a stala se uznávanou světovou malířkou. V roce 1954 se provdala za hudebníka Jiřího Hoška, se kterým má dvě děti. „Namlouváme si, že vše je za námi, ale zůstalo to v nás. Založili jsme rodiny, máme děti, vnoučata jsou starší než my, když jsme šli do Terezína. Žijeme normálně, ale něco v nás zůstalo, nedá se to vymazat. Ani by to nebylo dobré.“^ [22]^ 5.2 Helžiny výtvarné práce Helga do okruhu výše uvedené malířky Friedl Dicker-Brandeis a jejích svěřenců nepatřila. Zůstala odkázána sama na sebe a rady svého otce. Roku 1998 byla vydána kniha s názvem „Maluj, co vidíš." [23] Je ironií osudu, nebo snad právě jistým symbolem naděje a smíření, že byla tato kniha vydána v Německu a její text je trojjazyčný - německý, český a anglický. Knihu tvoří kresby dospívající Helgy, seřazené podle data vzniku, doplněné o její osobitý komentář. Jedná se o kresby, které vznikly za doby jejího pobytu v Terezíně, navíc zde nalezneme i několik kreseb, které nakreslila krátce po osvobození a zobrazují svět koncentračních táborů a pochodů smrti. První terezínskou kresbou byly děti, které staví sněhuláka. Helga sama tuto kresbu označila za poslední kresbu dětskou. Z obrázku vyzařuje pohoda, dvě malé děti staví velkého sněhuláka, krajina je zasněžená a nedotčená. Barvy jsou syté a jásavé, bělost sněhu jakoby vyjadřovala čistotu a důvěru ve spravedlnost světa. Je to zimní výjev viděný radostnýma dětskýma očima, nezatíženýma prozatím strachem a utrpením. Otec, kterému kresbičku ukázala, ji pochválil, ale jak Helga sama dnes uvádí, řekl: „Maluj, co vidíš!“^ [24] Tato slova byla pro Helgu klíčová. Díky nim začala neúnavně zobrazovat svět ghetta, vnímaný svýma dětskýma očima. Byly to oči dítěte, kterému nebylo dovoleno jím zůstat. Kresby zachycují každodenní výjevy z Terezína. Helga byla vynikající pozorovatelkou a s výstižnou přesností zaznamenávala tvrdou realitu. Na obrázku „Příjezd do Terezína" vidíme zástup lidí různého věku, kráčející vstříc nejisté budoucnosti. Lidé nesou svoje zavazadla a s očekáváním hledí vpřed. Jejich tváře jsou velmi konkrétně propracovány, nevyjadřují strach, snad jen určité napětí z neznámého. Na dalších kresbách Helga zachycuje ubytování v kasárnách, hygienu, fronty při vydávání jídla, nemocnici, chytání blech, vybírání odpadků, špinavé přeplněné dvory a chodby, předvolání do transportu i jeho odchod. Do kreseb se také promítají autorčiny sny a přání. Na takových kresbách se objevují směrovky, ukazující do Prahy, tedy do míst, kam se Helga zoufale toužila vrátit a kde byla šťastná.[25] Na jiných kresbách můžeme spatřit velké množství jídla. Toho bylo v Terezíně vždy málo a není tedy divu, že pořádně se najíst a snad si i pochutnat na nějaké sladkosti, bylo skutečně jen vroucím přáním. Velmi působivá je kresba s názvem „Ke 14. narozeninám.“ Toto přání vytvořila Helga pro svoji kamarádku Franci. Jejich maminky v Terezíně zjistily, že se obě dívky narodily ve stejné porodnici, jen čtyři dny od sebe. Od té doby se dívky neviděly, až se náhodně setkaly v Terezíně ve stejném heimu, na společném kavalci. Staly se nejlepšími kamarádkami. Na obrázkovém triptychu je nejdříve rok 1929 - postýlky v porodnici, kde se děvčata setkala poprvé. Následuje rok 1943 - současnost. Vidíme poschoďovou palandu v heimu 24, na které společně spaly. Poslední část kresby zobrazuje rok 1957. Dvě mladé ženy, nerozlučné kamarádky Franci a Helga, jdou společně s kočárky na vycházku po ulici. Přání zachycuje minulost, současnost i vytouženou budoucnost. Obě se v ní viděly stejně, představovaly si samy sebe, jako vdané ženy a hrdé maminky. Jen jedné z nich se tato touha splnila. Franci zahynula před svými patnáctými narozeninami v Osvětimi.[26]^ Kniha je doplněna několika kresbami, které vznikly až po osvobození. Jedná se o černobílé, ponuré obrazy, bolest, která z nich vystupuje je téměř hmatatelná, utrpení se zračí na propadlých tvářích zmučených lidí. Tyhle obrazy nepotřebují žádnou interpretaci, protože samy přímo křičí do světa, co je jejich obsahem a jaké poselství nesou. Charlotta Weinsteinová-Verešové - kamarádka z heimu 24 na Helgu vzpomíná: „Pohromadě nás tu žilo 33 dívek ve věku od třinácti do čtrnácti let. Byly jsme všechny téměř stejné. Jen Helga se od nás lišila nejvíce tím, že pokud nebyla v práci, seděla na kavalci a téměř každou svoji volnou chvilku kreslila. Všechny jsme ji obdivovaly, jak výstižně dokázala kresbou vystihnout náš smutný osud.“ [27]^ Jak se vyjadřují k Helžiným pracím a talentu odborníci? „Helga dlouho kreslí očima dítěte a přesně pozoruje, věrna maličkostem. Strašlivou přítomnost zkrášluje nadějí. Nadějí, že všechno dobře skončí. Její kresby jsou tedy zpočátku plny naivní dětskosti a překypují barvitostí. Dítě si ještě není vědomo té hrůzyplné skutečnosti, tuší možná, co se má stát, ale je ještě plno vlastní důvěry v lepší budoucnost... Malá umělkyně je v Terezíně osobně částí šedého a strastiplného táborového života. Přesto si uchovává odstup pozorovatelky. Kreslí prožité všední scény, ale maluje i své sny o budoucnosti a přiřazuje vzpomínky do každodenního života tábora. Její obrazy jsou dokladem všedních událostí, dokumentací vjemů dítěte. Kontrast mezi nelidskou realitou koncentráku a kresbami, většinou plnými barev a láskyplně vyvedených maličkostí, se nás silně dotýkají. Kresby jsou vyobrazení odpovídající věku autorky, ukazují život v Terezíně, a to nejprve bez jakéhokoli nároku na uměleckou interpretaci či reflexi. V tomto malém světě, ostře sledovaném a plném absurdních, trýznivých a nesmyslných nařízení, příkazů a sankcí, není pro přiměřený kreativní vývoj dítěte místo... Helžino výjimečné nadání potvrzuje skutečnost, že se její umělecký talent dokázal prosadit a vyvíjet i v tomto nepřátelském světě. Její pokrok je dokumentován méně obsahem, ale převážně stylem kresby... Obrazy vytvářejí souvislost mezi duchem dětství a nelidskou situací v táboře... Helga byla obětí nacismu. Byla ale také pozorovatelkou. Její kresby jsou neocenitelně drahým, autentickým, bezprostředním a pravdivým dokumentem perverzní historické situace v zrcadle dětského chápání.“ [28]^ 5.3 Helžin deník Helga se věnovala také psaní. Pečlivě si vedla deník, ve kterém, stejně jako na kresbách, zachycovala svoje každodenní zážitky z ghetta. I deník se díky prozřetelnému strýci zachoval a tak dnes mohou jeho stránky znovu promlouvat nejen ke své autorce, ale i k dalším čtenářům. Deníky, které si psaly i další děti, jsou dnes velmi důležitým a cenným materiálem pro studium holocaustu. Jedná se o autentické záznamy, primárně určeny jen pro soukromou potřebu pisatele, který si zapisuje to, co vidí, jak realitu prožívá, svoje myšlenky, úvahy, obavy i sny. Většina z nich vyšla v různých antologiích. V jedné z nich s názvem „Deníky dětí. Deníky a zápisky z koncentračních táborů“ [29] je otištěn také deník malé Helgy. „Deník Helgy Weissové patří mezi nejobsáhlejší dětské dokumenty z války. Jeho autorka si jej psala s různými časovými přestávkami od roku 1939 celých šest válečných let a jeho závěrečné kapitoly dokončila brzy po osvobození v roce 1945.“ [30] Deník zde není celý, kniha obsahuje jen jeho druhý a třetí oddíl, které tvoří jeho podstatnou část. První zápis je ze dne 7. prosince 1941 a poslední má datum 21. května 1945. Ocitáme se v pražském bytě rodiny Weissovy,[31] která odchází do Veletržního paláce v Praze (sběrné místo pro odsun do Terezína). Helga si zaznamenala svoje niterné prožitky, brzké ranní vstávání, poslední snídani, odchod. Vše se odehrává velmi rychle, nemá pořádně čas svoje pocity prozkoumat a strávit. Rodiče jdou po ulici se svými zavazadly svižně a Helga má co dělat, aby jim stačila. Cítí v sobě hořkost, potlačuje slzy a snaží se nevnímat soucitné pohledy cizích lidí na ulici. Veletržní palác - poslední instance před odjezdem do Terezína. Panuje zde zmatek, nervozita, strach, místo jmen se lidé hlásí čísly. Helga se stává číslem 520. Zapisuje si všechno, co se zde děje. Stále se na něco čeká v dlouhých frontách, posílají se poslední vzkazy. Vše je doprovázeno neustálým povykováním německých vojáků. Trvá nekonečné hodiny, než jsou všichni usazeni ve vlaku a vyjíždějí vstříc Terezínu. Helga vnímá velmi dobře nejistotu, stísněnost a obavy všech z toho, co je čeká. Po příchodu do Terezína jsou rodiny rozděleny. Muži zvlášť, ženy s dětmi také zvlášť. Vše se děje velmi rychle a nepřehledně, všude je množství lidí. Helga je velmi vyčerpaná ale nestěžuje si, únavu přiznává jen svému deníku. Nechce obtěžovat maminku. Ví, že by jí nemohla pomoct, nechce ji zatěžovat, uvědomuje si, že i ona se musí cítit podobně. Samotná cesta do Terezína byla doposud největším zlomem v životě malé Helgy. Od prvních stránek deníku se Helga ukazuje jako velmi přemýšlivá dívka se silně vyvinutým smyslem pro čest a spravedlnost, jako poslušná dcera svých rodičů, které velmi miluje a za které cítí zodpovědnost. Ví, proč se musí stěhovat, ale je na svůj původ hrdá. I když je jí při odjezdu z Prahy velmi smutno, slzám statečně vzdoruje spolu s ostatními, aby Němcům neudělali radost. Přes svůj mladičký věk vnímá velmi intenzivně, že Němcům jde o jejich pokoření. Nestydí se za to, že je Židovka a musí nosit hvězdu. Říká, že stydět by se měl někdo jiný, tedy Němci, ale ti si to nepřipouští. Další záznamy zachycují každodenní prožitky a starosti nových terezínských obyvatel. Helga postrádá tatínka, kterému se jen málokdy podaří dostat s ostatními muži na návštěvu ke zbytku svých rodin, velmi smutně prožívá první tamější vánoční svátky. V deníku jsou zachyceny všechny zlomové události, které v Terezíně nastaly. Je zde přítomna silná citová složka. Helga píše o konkrétních lidech. Když musí přihlížet výstražné popravě několika vězňů, začíná svůj zápis z tohoto dne větou: „Nemohu ani psát, jak se mi chvěje ruka, když na to jen pomyslím. “ [32] Informace o popravě najednou dostává jiný rozměr. Čtenář vidí nejen Helgu, ale i další nedobrovolné terezínské obyvatele, kteří zpoza oken tomuto aktu přihlíželi a museli se s ním, každý po svém, pokusit vyrovnat. Jistě vnímali svoji bezmocnost vůči všehoschopné nacistické zlovůli, protože trest smrti byl udělen za pouhé psaní domů načerno. Před očima židovských vězňů se den za dnem rozplývala naděje, že v Terezíně budou žít v klidu. Lidé v ghettu žili v neustálém strachu z transportů. Nikdo si nemohl být jistý, že už zítra i on nepojede vstříc dalšímu neznámu. Každý transport lidé intenzivně prožívali s těmi, kteří jím byli nuceni odjet, ať už to byli příbuzní, nebo jen lidé za společné ubikace. „Pět tisíc bude těch, kdož rance svoje sbalí, až k ránu tajemné jim proužky roznesou, pět tisíc zmučených, ač klidu nepoznali, svůj osud s důstojnou zas přijmou noblesou.“ [33]^ Helga s maminkou byly do transportu poprvé povolány už v září 1943. Vyvázly z něj na poslední chvíli jen úplnou náhodou. Zpráva o tom, že smějí zůstat v ghettu je zastihla v okamžiku, kdy už byly na cestě k vlaku. Oproti obávané cestě na východ se najednou zdál Terezín jako ráj. Helga si po tomto zážitku zaznamenala: „Ještě nikdy se mi na tom mém kavalci nespalo tak dobře. Nemám teď již jiné přání, než se na něm dočkat konce války.“ [34] Weissovi zůstali v Terezíně do podzimu 1944. Jako první odjel transportem tatínek. Smutek, který celou rodinu zaplavil, je nepopsatelný. Helga si navíc znovu a znovu připomíná okamžik skutečného loučení s tatínkem, který nechtěl, aby jely s ním i přesto, že měly možnost se do transportu také přihlásit a velmi o to stály. Helga nakonec dospěla k poznání, že tatínek nevěřil, že jedou na východ budovat nové ghetto, jak jim bylo řečeno, protože by se s nimi loučil jiným způsobem, kdyby o tom byl přesvědčený. Děti znají velmi dobře mimiku svých rodičů a dokáží poznat i to, co se rodiče snaží utajit. A právě tatínkova mimika jí prozradila jeho nejhorší obavy. Za několik dnů po otcově odjezdu je do transportu povolána i Helga s maminkou. Rády by uvěřily tomu, že jedou spolu s ostatními ženami za svými muži a otci, ale temné pochyby a nedůvěra k německým slibům jsou přece jen silnější, než naděje na šťastné shledání. Nejsou naivní, mají za sebou špatné zkušenosti s falešnými sliby, jistým varovným signálem pro ně navíc je, že nikdo z těch, kdo odjeli s některým z transportů, neposlal třeba jen jediný dopis o tom, jak se má. Helga se domnívá, že v případě jejich odjezdu jde o osud, kterému se nemůžou vyhnout ani vzepřít a doufá, že nakonec vše dobře dopadne. Osud byl jí i mamince šťastně nakloněn, konce války se dočkaly po hrozných útrapách společně, o tatínkově konci se však nikdy nic bližšího nedověděly. Helga si dokáže přes svoje mládí udržet odstup od věcí, které si zapisuje, nenechává se jimi pohltit, naopak o některých skutečnostech uvažuje s pozoruhodnou racionalitou. Na jaké duševní výši musela být dívka, která si poté, co byl vyhlášen transport jen pro staré a nemocné lidi z Terezína poznamenala do deníku: „Proč posílají pryč tyhle bezbranné lidi? Chtějí-li se zbavit nás, mladých, to ještě chápu, snad se nás bojí, nechtějí, aby se rodily další židovské děti. Ale čím jsou jim nebezpeční tihle? Když již museli sem do Terezína, což to nestačí, nemohou je zde nechat v klidu zemřít? Vždyť vskutku nic jiného ty staré lidi nečeká.“ [35] Velmi dobře ví, co píše. Každodenní přítomnost strádání a smrti v Terezíně ji nemohla nepoznamenat. Uvědomuje si, že staří jsou mnohem náchylnější podlehnout útrapám, než mladí, silní a odvážní jedinci. Ona zde ale také říká, že chápe, proč se Němci zbavují mladých. Každý člověk má v sobě pud sebezáchovy, všichni chceme žít. Jaký posun v psychice třináctileté dívky musí nastat, aby byla takto střízlivě schopna napsat, že rozumí tomu, proč ji chce někdo zabít? Helga vlastně říká, ano, zabijte nás, když se zbavíte celé mladé generace, skutečně se vám podaří vyhubit židovský národ, ale dopřejte těm starým lidem alespoň trochu klidu a prostoru k dožití. Její soucit v extrémních podmínkách Terezína působí až neskutečně. Neotupěla, nerezignovala, nevzdala svůj boj o život. Jen si dokázala uchovat hlubokou lidskost a empatii, stále tak vzácnou i v dnešním světě. Nebyly to jen transporty, které připravovaly Helgu i ostatní o příbuzné a kamarády. Byly to i epidemie různých nemocí, které se velmi rychle šířily. Helga popisuje tyfovou epidemii, která se bolestně dotkla celého ghetta i jí samotné. Onemocněla, ale její nemoc měla velmi lehký průběh. Některé z jejích kamarádek ale řádění nemoci nepřežily. A tak byla Helga nucena vyrovnat se se ztrátou dívek, které jí byly blízké, se kterými žila ve společném heimu. Děti si musely uvědomovat svoji zranitelnost a křehkost, tenkou hranici mezi radostí a smutkem. Nemohly však dlouhodobě podléhat žalu, věděly, že musí jít dál. Snad i víra pro ně byla účinným pomocníkem v boji se všemi chmurami. Jedna z funkcí terezínského ghetta byla i funkce propagační. Ghetto mělo ukázat světu, jak to Adolf Hitler s Židy myslí dobře, jaké jim vyhradil pěkné místo pro život. Přesto se o skutečných podmínkách v ghettu chtěli přesvědčit osobně zástupci Červeného kříže. Před jejich příjezdem došlo k velké okrašlovací akci, aby odborníci neměli Němcům co vytknout. Helga mistrně a vtipně tyto přípravy popisuje, ironické pousmání nad touto akcí je cítit z každé její věty. Jaké pocity asi měla, když viděla, jak jsou lidé, kteří by jim mohli pomoci se z této pasti dostat, oklamáváni a jak se nechají celým tímto divadlem bez zaváhání strhnout? Je možné pochopit bezmoc a zmar, který Židé museli prožívat? Helga zkrášlování zaznamenává jako divák, opět, jako v mnoha jiných svých zápiscích, zůstává nad věcí, nestržena vlastními pocity. Čtenář má pocit, že sleduje divadelní představení a místy se neubrání pousmání nad absurditou celého tohoto konání. Přestože je těžko uvěřitelné, že by takto přemýšlivá dívka, jakou Helga bezesporu byla, těžce nesla obludnost celého podvodu, nenalezneme v jejich řádcích ani stopu po stěžování nebo hořekování.[36]^ Život v ghettu měl pro Helgu i světlé stránky, přinášel jí drobné i větší radosti. Jedna z nejšťastnějších událostí, která zde Helgu potkala, bylo přestěhování do heimu číslo 24. Zpočátku byla z nutnosti opustit matku, která navíc v té době onemocněla, velmi nešťastná, ale prostředí v heimu bylo natolik příznivé a pozitivní, že i po letech bude svůj pobyt zde hodnotit velmi kladně a vzpomínat na něj s vděčností. Právě zde se seznámila s děvčetem jménem Francka, o které jsem se zmiňovala již v minulé kapitole. Přátelství s ní bylo pro Helgu nesmírně důležité, v jejich setkání v Terezíně vnímala i jistou osudovost. Prázdné místo po Francčině odjezdu jí nemohl už nikdo vyplnit.[37] Helga jako umělecky citlivá dívka využívala každé možnosti zúčastnit se jakékoli kulturní akce, která se v Terezíně odehrávala. Díky tomu, že si všechno přesně zapisovala, můžeme číst, jak na ni co zapůsobilo. „Včera jsem byla na Hubičce. I když se zde zpívá jen za doprovodu klavíru, bez kostýmů a kulis, dojem v Národním divadle by nemohl být větší.“ [38] Jinde čteme: „Byly jsme společně na večírku. Recitovali Villonovy básně. Ohromně to na mne zapůsobilo. Musím si ty básně někde vypůjčit. Jsou strašné i krásné zároveň.“[39]^ Knihy hrály v životě Helgy důležitou roli. Právě její deníkové zápisy nám poskytují důležité informace o tom, jak to s knihami v Terezíně bylo a co židovské děti četly. Knihy se četly buď společně večer na heimech, nebo si každý mohl vypůjčit knihu v knihovně a číst sám. Sama Helga to popisuje v deníku takto: „Večer obvykle čteme. Je tu velký výběr knih. To je pochopitelné. Když jsme balili svá 50kilová zavazadla, na knihy moc místa nezbylo. Zato vzal každý tu nejhodnotnější. Přečetly jsme společně Čapkovu První partu a Hugovy Bídníky.“ [40]^ Ke knihám, které četla Helga sama a které ji zaujaly patří Horovy básně a Sienkiewiczovo Quo Vadis. Ke druhé jmenované knize si připsala zajímavou poznámku: „…Quo Vadis. Je to ohromně zajímavá kniha. Pronásledování křesťanů bylo strašné. A strašné je, že se o tolik století později dějí podobné věci.“ [41]^ Tato paralela, vyjádřená slovy čtrnáctileté dívky, odkrývá hrůzu celého holocaustu. Helga maluje stejně dobře jako píše. Její jazyk je vytříbený, bohatá slovní zásoba vypovídá o tom, že je sečtělou dívkou, způsob zápisu i datování jednotlivých událostí ji ukazuje jako velmi pečlivou a systematickou. Ve svém deníku se nám ukazuje jako dívka na svůj věk nesmírně moudrá, s pevným charakterem a morálními zásadami. Vidíme ji jako milující dceru, oddanou kamarádku, jako dívku, která se nechce nechat zlomit nepřízní osudu. Válka ji připravuje o tu část života, o které obvykle hovoříme jako o nejkrásnějším věku. Ale ona nerezignuje, nepropadá malomyslnosti a snaží se vzít si od života, který se před ní otevírá, maximum. Nemohla tušit, že se její deník stane jednoho dne literárním dílem, které budou číst stovky lidí. Psala, co viděla a věděla stejně, jako když malovala. Jednotlivé zápisy jsou jakýmisi střípky, které dohromady tvoří celistvý obraz terezínské reality tak, jak ji vnímala dívka, která se velmi rychle musela stát dospělou. Právě bezprostřednost s jakou si Helga deník vedla, její naprostá otevřenost a autenticita z něj dělají dílo nesmírně cenné, které by nás mělo burcovat. Helga skutečnost neupravuje, nezastírá, její jedinou zbraní je upřímnost, nesnaží se vylepšit obraz svůj, ani obraz Terezína. Nechme na sebe její deník působit, nebraňme se pocitům, které nás při jeho četbě budou zaplavovat a raději se snažme zabránit tomu, aby již nikdy nemuselo žádné dítě vidět podobnost mezi svým životem a životem pronásledovaných křesťanů popsaným v knize Quo Vadis. 5.3.1 I jiní se svěřují deníku Když bylo Helze smutno, pociťovala beznaděj a malomyslnost, mohla se utěšovat myšlenkou, že přestože nežije s rodiči pohromadě, jsou si všichni nablízku, mohou se alespoň občas vidět, popovídat si, sdělit si své radosti i strasti, připomenout si šťastné chvíle z minulosti. Některé děti však byly do Terezína odvezeny samy, bez rodičů, sourozenců, příbuzných. Samy si musely poradit s nástrahami, které na ně v ghettu číhaly. Pro tyto děti byl deník nejbližším přítelem a zpovědníkem. Na jeho stránkách se mohly bez obav vypsat ze všech svých strachů, stesků, pochyb. Mohly mu svěřit všechno to, o co by se tak rádi podělily se svými rodiči. Jednou z těch, kterým se deník stal v době nuceného odloučení od rodičů nejdůvěrnějším přítelem, byla i Charlotta Weinsteinová. Charlotta se narodila 13. prosince 1928. Její maminka byla árijka, otec Žid. Matčin původ tak chránil otce před transportem, na dceru se ale ochrana nevztahovala. V březnu 1943 se proto Charlotta ocitla sama v terezínském ghettu. Ubytována byla v heimu 24, kde se setkala s Helgou Weissovou. Patřila do okruhu jejích přítelkyň, což ostatně dokládá i zápis, který Helze napsala do památníku (viz. kap. 5.5.2). Přátelský kolektiv v heimu však nemůže Charlottě nahradit rodiče. Odloučením velmi trpí, nemá se komu svěřit, a proto bere do ruky papír a tužku a začíná psát. Netuší, že po letech bude její deník cenou výpovědí o životě v ghettu, o tom, jaké pocity zde děti zažívaly, čemu byly vystaveny. Pasáže z Charlottina deníku je možné nalézt v knize: Holocaust a válka očima dětí (Utajené deníky) od Laurel Hollidayové.[42] První zápis, který můžeme číst, napsala Charlotta tři týdny poté, co byla odvezena do Terezína. Shrnuje v něm poměry, které v ghettu panovaly. „Připadá mi to, jako bychom se vrátili o několik set roků zpátky.“ [43] Charlotta popisuje, jak je město doslova přecpané lidmi, v místnostech se spí na kavalcích, rodiny jsou rozděleny. Zmiňuje také to, že je zde jako jediná z rodiny. Nikdy nikam nejezdila ani o prázdninách a najednou je už tak dlouho úplně sama v cizím, nepřátelském prostředí. Nikdy ji přitom nenapadlo, že by se na takovém místě mohla ocitnout. Zatím svůj pobyt bere jako neobvyklý výlet a navzdory tomu, že se jí po rodičích stýská, uvědomuje si, že jejich nepřítomnost zde má jednu velkou výhodu. Mohou jí totiž posílat z domova balíky s jídlem. Ostatně, dostat balík plný kvalitních potravin, znamenalo pro všechny terezínské obyvatele okamžiky největšího štěstí. Jídla se týká i další její působivý zápis. Charlotta, která je v Terezíně teprve krátce, uvažuje, co bude dělat, až sní všechno jídlo, které jí rodiče posílají. S odporem hledí na místní stravu, která vlastně ani stravou není, a diví se, že ji někdo jí. Doufá, že ona ji nebude muset ani ochutnat, přestože zkušenější kamarádky říkají, že se na ni dá zvyknout. Charlotta si do deníku poznačila i týdenní jídelní lístek. Díky tomu si můžeme udělat přesnou představu o tom, co v Terezíně děti jedly. Je přitom vhodné si uvědomit, že jídlo pro děti do šestnácti let bylo lepší a hodnotnější než jídlo všech ostatních terezínských vězňů, o čemž se Charlotta také zmiňuje. K obědu se neustále podávala polévka, brambory s tuřínem, někdy kroupy a jáhly, polévka byla často i k večeři, někdy ji vystřídal bochánek, houska, v neděli byly dokonce „dvě deka sany a lžička marmelády. On ten jídelníček nevypadá tak zle, ale je to nemožně uvařené a polévky jsou každý den stejné. Vypadá to jako voda z podlahy. Brr, v životě jsem nejedla polévky a tuhle už vůbec nebudu jíst. K snídani je černá káva (brynda) a nic k tomu. Doma jsem pila jen kakao. Ani bílou kávu jsem nechtěla.“ [44] Krátká poznámka o tom, co Charlotta jedla doma nám znovu v celé obludnosti připomíná hrůzu holocaustu. Tyto děti byly stejné jako všechny ostatní, byly zvyklé na pohodlí, na dobré jídlo, snad i vybíravé. Když se dostaly do Terezína, zažívaly skutečný šok. Strádaly nejen psychicky, ale i fyzicky. Jejich těla na změnu jídelníčku reagovala téměř neustálými průjmy, projevoval se u nich, stejně jako u všech ostatních, nedostatek vitamínů. Navíc množství jídla naprosto neodpovídalo tomu, co by děti skutečně potřebovaly. Permanentně pociťovaly hlad. Tak i Charlotta postupně slevuje ze svých nároků. Stejně jako ostatní se chodí postavit do fronty na řídkou polévku, stejně jako ostatní se učí hospodařit s přídělem kilo chleba na tři dny. „Někdy dostáváme i plesnivý chléb a to je zlé. Plesnivé části odkrojíme a ten zbytek musíme rozdělit na hodně tenké krajíce, abychom vyšly, a vůbec nám nevadí, když musíme jíst chleba suchý. Jen kdyby ho bylo dost.“ [45] Charlotta, která ještě před několika týdny vzpomínala na bílou kávu z domova a ohrnovala nos nad tím, co se jí v Terezíně, popisuje, jak naložit s plesnivým chlebem, aby se dal jíst. Trpí hladem stejně jako všichni ostatní, balíky z domova ho nemohou natrvalo utišit. Najednou si váží jakéhokoli jídla, které dostává, protože si začíná uvědomovat, jak je důležité pro přežití. Charlotta stejně jako tisíce ostatních dětí, předčasně vyspěla. Charlotta na stránkách svého deníku přiznává, kolik běžných věcí dříve nevnímala, nepřemýšlela o nich a jak se pro ni najednou staly nedosažitelnými, jak by si jich teď vážila. Vzpomíná na možnost jezdit autobusem, vlakem, chodit k vodě. Trvalou připomínkou toho, jak vypadal život před válkou, jsou normální domy, kolem kterých chodí spolu s ostatními do práce – děti už od čtrnácti let musely v Terezíně pracovat. Vězni vidí skrz okna do místností lidí, kteří měli to štěstí, že se nenarodili jako Židé, a bolestně si uvědomují, o co všechno je nacisté připravili. Neustálou hrozbou v Terezíně byly transporty na východ. Charlotta o nich píše především v souvislosti s natáčením propagandistického filmu v Terezíně. Vnímá, že jsou posíláni pryč hlavně staří a nemocní, uvědomuje si, že na ně není pěkný pohled, a proto se jich Němci chtějí před natáčením zbavit. Zároveň si klade otázku, komu asi budou Němci svůj film ukazovat. Popisuje absurdní situace, ke kterým docházelo při zkrášlování ghetta, například budování parků, do kterých se však nesmělo vstupovat. V souvislosti s transporty si Charlotta do deníku zapsala velmi pozoruhodný, a nutno podotknout, že i pravdivý, postřeh: „Míšenci jsou zatím chráněni před transportem, to znamená, že v Polsku je to asi horší než zde.“ [46] Charlotta suše konstatuje to, čemu se dospělí v Terezíně často zdráhali uvěřit: že si v Polsku nepolepší. Mezi lidmi v ghettu se začalo proslýchat, že Němci staví v hradebních katakombách plynovou komoru. Bezprostřední ohrožení života Charlottu děsí, uvažuje, jestli je něco takového vůbec možné. Sama nad sebou se ironicky pousměje. Vzpomíná na to, jak špatně se cítila, když byla v ghettu nešťastně zamilovaná, když se jí nechtělo vstávat, a nezbývá jí než upřímně konstatovat, jak jsou tyto věci v porovnání s bezprostředním ohrožením života malicherné. Nechce si ale ani na okamžik připustit, že by skutečně mohla zemřít, přemítá, jestli by je Němci mohli takto hromadně povraždit. „Ale proč by to neměli udělat, kdo jim zabránil nás přivézt sem a kdo zabrání plynové komoře, kdo? Bůh? Přestala jsem v něj věřit, je to snad trest za to? Ale ne, Tonička a Bertička se modlí a také by je zplynovali jako mne.“ [47] Jak zoufale tyto Charlottiny věty vyznívají. Můžeme se divit, že dívka, která všude kolem sebe viděla svévolnost nacistů, utrpení a bolest, přestává věřit v Boha? Vždyť svoji víru ztráceli i dospělí. Neposmívá se přitom kamarádkám, že stále věří, možná je ve skrytu duše i obdivuje za to, jak jsou vytrvalé. Ona sama jen racionálně konstatuje, že už nevěří, že v případě plynové komory jim nepomůže nikdo. Na všechny bez rozdílu čeká stejná smrt. Židé byli v průběhu holocaustu vystaveni extrémní zkoušce pevnosti víry. Otázka po tom, jak se na jejich utrpení může Bůh dívat, je všudypřítomná. Někteří ve víře vytrvali, jiní nikoli, ale najít odpověď o smyslu jejich utrpení se snažili všichni, mladí i staří. Charlotta za žádnou cenu nechce zemřít. Nechce být poslušnou obětí svých trýznitelů. Plánuje si, že pokud by se začalo dít něco podezřelého, pokusila by se o útěk. Pokud by si měla vybrat smrt zastřelením na útěku nebo plynovou komoru, alespoň na stránkách svého deníku volí první možnost. Tyto řádky v deníku jsou jasnou ukázkou toho, do jak vyhrocených situací nacisté své dětské oběti dostávali. Uvědomme si, že Charlottě je pouhých čtrnáct let a přitom naprosto samozřejmě a vážně uvažuje o způsobu, jakým by jí bylo milejší zemřít. Zkušenost s blízkostí smrti udělala z nevinných dětí lidi starší a vyspělejší o desítky let. Charlotta se v Terezíně stala svědkem toho, jak Němci nařídili naházet urny s popelem mrtvých do řeky Ohře. Za zvláštní příděl jídla se této práce zúčastnili i některé její kamarádky. Viděla také pálení německého archivu s dokumenty. Obě tyto akce považuje za dobré znamení. Má rozvinutý pozorovací talent, zná chování Němců a z této jejich činnosti právem vyvozuje, že by už brzy mohl být konec války a všichni by se opět mohli vrátit domů. Zápisy z jejího deníku končí optimisticky, vírou v lepší budoucnost, šťastný život po válce. Charlottě se jako jedné z mála její vroucí přání vyplnilo. Byla osvobozena přímo v Terezíně. Charlotta vyšla z jiného prostředí než Helga, byla míšenka, na rozdíl od Helgy si s terezínskou realitou musela poradit sama. Mohlo by se tedy zdát, že svůj deník bude psát jiným stylem než Helga, že si bude všímat jiných věcí. Není tomu tak. Charlottu stejně jako Helgu trápí hlad, děsí se transportů, i když ví, že se jí zatím bezprostředně netýkají, postrádá kamarádky, které odjely. Hodnotí život v ghettu, soucítí s nemocnými a starými, v duchu se posmívá Němcům a jejich snaze vybudovat z Terezína vzorové ghetto. Charlotta nám na stránkách svého deníku prozrazuje, že se zmítá mezi beznadějí a vírou v brzký konec, že se sužuje otázkami po smyslu utrpení Židů, po východisku z tohoto temného tunelu. Charlotta však ve svých zápisech nevědomky odhaluje ještě něco, obrovský vývoj, kterým v Terezíně prošla. Ten je jasně rozpoznatelný z úrovně poznámek, které si do deníku zapsala. Mění se jak jejich jazyková, tak obsahová stránka. Když si začala Charlotta deník psát, byla možná malinko rozmazlenou dívenkou, která ohrnovala nos nad podmínkami v Terezíně, postupně se ale v tomto prostředí adaptovala, pochopila, že pokud to neudělá, nepřežije. Na konci už vystupuje jako vyzrálá dívka s přísně seřazenými hodnotami. Dívka s hrdostí na svůj původ, s nezdolnou odvahou bojovat o svůj život do posledního dechu. Uvědomme si přitom, že se nejedná o žádnou autorčinu stylizaci, jelikož nemohla tušit, že její deník bude jednou někdo číst. Psala to, co psát chtěla, tak, jak to cítila. A právě pro onu maximální míru autenticity jsou deníky všech dětí, které byly vystaveny holocaustu, tak ceněným dokumentárním materiálem, který nás seznamuje prostřednictvím přímých účastníků s hrůzami nacismu. Deník Charlotty Weinsteinové není výjimkou. Charlotta Weinsteinová a její deník jsou důkazem toho, jak se děti postupně v Terezíně přizpůsobily hrůzným podmínkám. Možná jim to usnadnilo jejich mládí, přítomnost a podpora ostatních stejně starých dětí v heimech, přirozená důvěra v dobro ve světě, schopnost úniku do fantazie. To, že se s podmínkami, které v Terezíně panovaly, sžily, ale neznamená, že přestaly vnímat jejich nenormálnost, zvrácenost. Získaly od nich jen jistý odstup, dokázaly je lépe popsat. Příkladem, jak se dá jen v několika větách výstižně zachytit terezínská realita, je ukázka z prózy patnáctiletého Petra Fischla, která byla zveřejněna v knize Dětské kresby na zastávce k smrti. Terezín 1942 – 1944.[48] „Přivykli jsme stát v sedm hodin ráno, ve dvanáct v poledne a zase v sedm hodin večer v dlouhé řadě s miskou v ruce, aby nám do ní nalili trochu ohřáté vody se slanou nebo kávovou příchutí, nebo dali trochu brambor. Přivykli jsme spát bez postelí, zdravit každou uniformu, nechodit po chodnících a pak zase chodit po chodnících, přivykli jsme bezdůvodným fackám, ranám i popravám, uvykli jsme vidět umírat lidi ve vlastním kalu, vidět truhly kupící se s mrtvolami, vidět nemocné ve špíně a hnusu a vidět bezmocné lékaře…“ [49] Z dětí i dospělých se stali vězni, kteří ztratili vliv na svůj osud. Byli uvězněni ve vlastní bezmocnosti. Bezmocné a zranitelné byly děti vytržené z rodin, bezmocní byli i dospělí, rodiče, kteří se museli dívat na své hladovějící děti a nemohli jim zajistit jídlo. Přesto tito lidé nerezignovali. Mladí i staří ukázali obrovskou vůli k životu, neztratili svoji lidskost, jak si nacisté přáli. Věřili, že se dočkají konce války a že se vrátí ke svým normálním životům. Jejich oči sice přivykly hrůzám, jejich těla si zvykla na nepohodlí, ale jejich cit neotupěl. 5.4 Kripák a tři knedlíky Literární tvorbu Helgy Weissové nepředstavuje jen její deník. Helga psala i povídky, z nichž jedna, s názvem Kripák a tři knedlíky, jí samotnou označená jako povídka detektivní, je předmětem zájmu této kapitoly. Na jejím začátku je nezbytné se zmínit, že tato povídka nebyla doposud nikde publikována.[50] Její vznik byl pravděpodobně ovlivněn také povídkou Helžina tatínka „I viděl Bůh, že je to špatné." [51] 5.4.1 Fabule Děj povídky je zasazen do Terezína. Hlavními postavami jsou mladík Honza a „kripák" [52]^ Honza pracuje v ghettu v kuchyni. Jednoho dne se na odpolední směně rozhodne odnést tři knedlíky. Doufá, že ho při pozdním večerním návratu z práce nebude nikdo kontrolovat, nebo že se mu alespoň nepodaří knedlíky v jeho kapse najít. Cestou je ale zastaven kripákem, který jeho krádež odhalí. Honza ví, že ho čeká vyhození z práce, vězení a možná i transport a rozhodne se v zoufalství požádat o pomoc pana Weila, člena Rady starších, který mu ji poté, co převezme úplatek v podobě pytlíku mouky, skutečně slíbí. Pro jistotu Honza ještě margarínem uplatí dalšího člena rady a doufá, že bude na jeho skutek zapomenuto. Naproti tomu kripák se raduje ze svého podařeného zásahu a očekává, že bude povýšen. Pan Weil však svůj slib nedodrží. Honza je odsouzen ke čtrnácti dnům vězení a propuštěn z kuchyně, od transportu ho zachránilo jen to, že žádný nejel. Měsíc po Honzově odsouzení se dostáváme do kripákova obydlí, přepychové mansardy. Ten je velmi znepokojen, jelikož se dostal do konfliktu kvůli machinacím s cigaretami, které bylo Židům zakázáno vlastnit, a dostal proto povolání do transportu. Pokouší se zachránit situaci tím, že běží, stejně jako ostatní nešťastníci, kteří mají transportem odjet, do Magdeburských kasáren, sídla Rady starších a židovské samosprávy, kde se chce pokusit zajistit si vyřazení z transportu. Tady se znovu setkává s Honzou, který je do transportu také povolán, a o jejich osudu shodou náhod rozhoduje opět pan Weil. Na rozdíl od Honzy, kterému pan Weil tentokrát pomůže, kripák odjíždí s transportem. Honza pociťuje určitou úlevu, ale zároveň ho mrzí, že se pravděpodobně s kripákem, který mu tak zkomplikoval život, už nikdy nesetká. Svoji úvahu o tom zakončuje slovy: „Sakramenskej chlap, a zas mu po válce přes tu dršku nedám, kde bych ho sháněl.“ [53]^ Povídka je reflexí vztahů a poměrů, které uvnitř ghetta panovaly. Skutek, který by se v normálních podmínkách zdál být téměř hloupostí, krádež tří knedlíků, dosahuje na místě jako je Terezín, tragických rozměrů. Co všechno můžeme vidět za skutečností, že má někdo zájem na zcizení tří knedlíků? Na prvním místě všudypřítomný hlad, který v Terezíně panoval. Honza nekrade knedlíky z rozmaru, frajerství, nebo touhy po dobrodružství. Krade je proto, že trpí nedostatkem jídla a to i přesto, že pracuje v kuchyni. Cestou z práce sní o tom, jak si je osmaží na margarínu. Očekávali bychom snad, že mladý muž bude snít o děvčeti, nebo večerní zábavě s kamarády, ale na to v Terezíně není místo. Zde se sny točí kolem jiných věcí, než venku za branami, a touha pořádně se najíst, patří k přáním nejčastějším. Honza ví, co riskuje v případě, že bude chycen, ale hlad je silnější. Zatímco hladový Honza sní o jídle, kripák, který patřil ke stráži v ghettu a jehož postavení tedy bylo do jisté míry privilegované, sní o své mansardě, kterou si buduje. Obyčejní Židé byli nuceni žít v přeplněných místnostech s cizími lidmi, privilegovaným se občas podařilo získat pro sebe nějakou místnost a přece jen v ní, v rámci možností, slušně žít. V okamžiku střetnutí s Honzou jsou oba ze svých snů vyrušeni, střetávají se v nich dva odlišné světy ghetta. V jediném okamžiku Honza přichází nejen o sen o jídle, jídlo skutečné, ale i o zaměstnání a hrozí mu i ztráta života, kripák vychází jako vítěz. Spokojen a jist si sám sebou, zanechává Honzu napospas nejistotě. Úplatky jsou záležitost stará jako lidstvo samo a vždy hrály ve společnosti svoji roli, ať už panovala demokracie, nebo zuřila válka. V Terezíně bylo uplácení běžnou praxí, zaznamenává ho nejen Helga, ale zmiňují se o něm i další dětští autoři. Všichni se k němu vyjadřují velmi kriticky, vnímají, že pokud někdo nemá čím uplácet, je v ghettu ve velmi znevýhodněné pozici. Honza hraje nebezpečnou hru o život a ví, že pomoc se zadarmo neposkytuje. Bere s sebou do Magdeburských kasáren jako úplatek jídlo, v podstatě to nejdražší, co má, a pan Weil se nezdráhá ho přijmout i přes to, že nemůže vědět, jestli to není opravdu už to poslední, co Honza má a nevystaví ho tím ještě většímu strádání hladem. Že se mu následně nepodaří Honzovi pomoci, ho netrápí. Výše postavení Židé v ghettu často spoléhali na chabé záruky, že nebudou transportováni na východ. Jak snadno se jejich naděje hroutily, vidíme v pokračování povídky na příkladě kripáka. Před transportem ho nic nezachrání, odjíždí. Můžeme si jen domýšlet, jak se do jeho mansardy nastěhuje někdo další, jemu podobný, který si bude jist svojí výjimečností a bezpečností na tomto nebezpečném místě. Honza vyvázne a celou situaci s kripákovým odjezdem vtipně glosuje. Nepřipouští si, že by kripák nebo dokonce on nemusel válku přežít, ale uvědomuje si, že bude obtížné se s ním po válce setkat a vyrovnat účty. Helga ve své povídce dokázala vystihnout skutečnost, že si v Terezíně nebyli všichni Židé rovni. Panovaly zde hluboké rozdíly mezi postavením jednotlivců a přitom právě pozice, ve které jedinec v ghettu byl, často určovala jeho další osud. Podívejme se ještě jednou na to, o čem sní Honza a o čem kripák. Honza sní o jídle, je jeho prioritou. Naopak kripák se o jídlo bát nemusí. Helga v povídce píše, že má k večeři sardinky, které určitě ukradl z nějakého balíčku. Díky svému postavení se k balíčkům dostane a není pro něj problémem připravit adresáta o jejich obsah. Kripák tedy také krade, beze studu otevírá cizí balíčky, ale pro Honzův přečin pochopení nemá. V jeho očích se Honza dopustil obrovského zločinu, zatímco on přece jen využívá všech možností, které sebou nese jeho funkce. Když dva dělají totéž, není to totéž. Pocit beztrestnosti a opojení se vlastní důležitostí možná způsobily, že kripák ztratil ostražitost. Udělal chybu, byl přistižen při přečinu. Náhle je to Honza, obyčejný Žid, který vítězí nad nepřízní osudu a je mu místo odjezdu neznámo kam dovoleno zůstat v Terezíně. Na tomto místě můžeme v povídce zachytit jistou pohádkovost, touhu po spravedlnosti, zlo je potrestáno, Honza se stává vítězem. Jestli je náhoda nebo záměr, že se hrdina povídky jmenuje jako typická postava klasických českých pohádek, který také nakonec zvítězí nad zlem a žije šťastně až do smrti, se můžeme jen dohadovat. V každém případě Helžin Honza bude žít dál, má před sebou šťastnou budoucnost po válce, a kdyby se mu ještě podařilo skutečně si vyrovnat účty s kripákem, byla by jeho radost o to větší. Snad zde Helga promítá svá vlastní přání a touhy po spravedlnosti, lásce, svobodě a potrestání skutečných viníků židovského utrpení. Nepochybný vliv v tomto případě měla výše zmíněná povídka jejího tatínka „I viděl Bůh, že je to špatné." 5.5 Helga a její památníček Helga byla děvče jako každé jiné. Měla v Terezíně své kamarády a kamarádky, poprvé se tu dokonce zamilovala, jak se můžeme dočíst v jejím deníku. Většina z těch, se kterými v Terezíně bydlela, přátelila se, smála se a pracovala, se konce války nedožila. Jejich životní pouť ukončily buď epidemie nebo plynové komory koncentračních táborů. Přesto se Helze podařilo uchovat si na ně něco víc než jen krásné vzpomínky. Mezi jinými jejími věcmi, které se podařilo Helžinu strýci ukrýt v Terezíně, byl i její památníček. Snad každá dívka v určitém věku podlehla touze svůj památníček mít a dnes ráda vzpomíná na všechny ty, jejichž kresby jeho stránky zdobí. Každá vypovídá něco o svém autorovi, je připomínkou něčeho pěkného. Jen málokterý památníček však dosahuje takové výpovědní hodnoty jako památníček malé Helgy. Tento památníček zpracovaly v rámci projektu „Kamarádky a kamarádi malé Helgy" děti ze ZŠ Vranov nad Dyjí a ZŠ Mikulovice u Znojma.[54] V dobových pramenech pátraly po osudech dětí, které se do památníku zapsaly. Projekt byl v roce 2004 věnován paní Helze Weissové-Hoškové k 75.narozeninám formou putovní výstavy, na které byl veřejnosti poprvé představen nejen památníček, ale i životní příběhy těch, kteří jsou v něm podepsáni. Vernisáž proběhla 7. prosince 2004 ve Vranově nad Dyjí a od té doby výstava putuje po České republice. Ve většině památníků je možné na titulní straně nalézt verše nebo alespoň citát, který si do něj vepsala sama jeho majitelka. Helga nebyla výjimkou. I ona si do svého památníčku napsala motto. Slova, která zde můžeme číst, působí až téměř přízračně vzhledem k tomu, jaký osud Helgu i její kamarády potkal. „Po čase jednou zas babička k truhle sedne a okuláry na očích s povzdechem víko zvedne. Vyndá si zvetšelý památník, slzami skropí řasy, psali jste, psali mi v památník, kde jste teď všichni asi?“ [55]^ Ne všechny zápisy, které v památníčku můžeme spatřit, vznikly až v Terezíně. Jsou zde i věnování napsaná ještě před válkou. Nalezneme zde vedle sebe zápisy, které bychom mohli označit jako běžné, některé z nich si možná píší dívky do památníčků ještě dnes, spolu se zápisy naprosto originálními, vypovídajícími v jedné větě o místě, kde vznikly, a tudíž nesmírně cennými s obrovskou dokumentární hodnotou. Vypovídají nejen o ghettu a životě v něm, ale také o dětech, které je napsaly, o jejich osobnosti. Samozřejmě to nebyly vždy jen děti, které Helze do památníčku psaly a kreslily, byli to také její učitelé, kteří tak po sobě zanechali nesmazatelnou stopu nejen v Helžině srdci, ale i na stránkách památníčku. Není těžké uhodnout, že děti si svých učitelů velmi vážily, mnohé s nimi pojila i silná citová vazba, protože často byli jedinými, kdo se o ně staral. 5.5.1 Zápisy z Prahy Jak bylo řečeno výše, ne všechny zápisy v památníčku pochází z Terezína. K raným zápisům patří zápisy z Prahy – Libně, místa, kde Helga žila a chodila do školy. Napsali je její spolužáci a učitelé v době, kdy ještě mohla školu svobodně navštěvovat. Nyní nám mohou posloužit jako jasný důkaz toho, že židovské děti byly skutečně spjaty s českým prostředím, které považovaly za prostředí své. Všichni pochybovači, kteří za války rádi tvrdili, že židovské děti jsou jiné než ostatní děti, že se staví proti všemu českému a snad to i ohrožují, by se možná podivili při čtení těchto zápisů. Jak jinak si vysvětlit větu: „Jsi-li Češkou, česky mluv, česky slyš a česky piš “ [56], kterou Helze napsala 28. května, bohužel bez udání roku, Miloslava Šubotníková, než tak, že děti vnímaly přímé ohrožení svého českého prostředí ze strany Němců a nutnost ho hájit a bojovat o ně. Zápis přímo vyzývá svého adresáta, aby nezapomněl, kam patří. Na znalost české literatury mezi dětmi ukazují verše Adolfa Hejduka, zapsané do památníčku 26. ledna 1940 Boženou Jetelovou. „Dokud máš tatíčka, pokud máš matičku, zahřej se, potěš se na jejich srdíčku! Potom, až dorosteš, celý svět nestačí, aby ti blaha dal, co jejich náručí.“ [57]^ Skutečnost, že Helga byla velmi pilná a inteligentní, jak jsem se zmínila v předchozích kapitolách, jen dokládá zápis od její učitelky z června 1939. „Milé a pilné žákyni v upomínku na drobné školní radosti i žaly, prožívané ve III. třídě obecné školy v Libni, vepsala Anna Růžičková.“ [58]^ V době, kdy byly tyto zápisy psány, se ještě nikdo z píšících nestaral o to, jaký původ Helga má. Byla žákyní, kamarádkou a že byla zároveň také Židovkou, nebylo pro nikoho podstatné. Rozhodujícím se stal její původ až za nějaký čas. 5.5.2 Zápisy z Terezína Památníček cestoval spolu s Helgou do Terezína, kde se do něj zvěčnili její noví kamarádi a vychovatelé. Jejich texty jsou často doplněny kresbami, které ilustrují místo svého vzniku. Zásluhou dobré paměti paní Weissové-Hoškové a neúnavné práce Mgr. Petra Žáka se podařilo v mnoha případech vypátrat další osud Helžiných kamarádů, po jejich odjezdu z Terezína, včetně osudů jejich příbuzných. Díky tomu pro nás podpis v památníčku není pouhým jménem, ale mění se v konkrétní dítě, známe jeho místo narození, jména a povolání rodičů a také datum a místo jejich smrti. Většina dívek, které v památníčku zanechaly svůj odkaz, bydlela společně s Helgou v heimu číslo 24. Již v kapitole 5.2 jsem se zmínila o Helžině nejlepší kamarádce Franci. Franci, celým jménem Františka Schellerová, 22. prosince 1943 napsala Helze do památníku: „Hodiny utrpení zapomeň, ale čemu Tě naučily nikdy!“ [59] Franci zanechala Helze výjimečné poselství, návod, jak si poradit s dalším životem. Pro Helgu, jako by se stal tento zápis základním mottem, kterým se řídí dodnes, nejen v soukromém, ale i uměleckém životě. Větu doplňuje obrázek vozíku, na kterém jsou naložena zavazadla s čísly. Před vozíkem je otazník, symbol nejisté budoucnosti. Můžeme z něj vyrozumět, že Franci se spolu s ostatními ptá, kam bude dále směřovat její životní pouť. Nemohla tušit, že ta její bude tak krátká, že se konce války nedožije. Přesto Franci svým způsobem nikdy nezemřela. Žije v mysli paní Weissové-Hoškové, která nikdy nezapomněla, co spolu s Franci v Terezíně prožily a co se zde naučily o životě. Ina Sachsová přijela do Terezína stejným transportem jako Helga. Do památníku namalovala terezínský kostel i s hodinami, podle kterých se tamní obyvatelé řídili, nad něj umístila šesticípou Davidovu hvězdu v zelené barvě, přidala nápis Terezín a text: „ Jíš-li brambory a tuřín, tak vzpomínej na Terezín.“ [60]^ Brambory a tuřín tvořily významnou součást jednotvárného terezínského jídelníčku a Ina jejich prostřednictvím vybízí Helgu, podobně jako Franci, aby nikdy nezapomněla na to, co musela v Terezíně prožít. Brambory jíme všichni velmi často, pro málo z nás však mají symbolický význam. Považujeme je za potravinu, která je nám běžně dostupná a není důvod, hlouběji se nad nimi zamýšlet. Pro děti, které poznaly hlad, jsou něčím víc. V Terezíně byly předmětem touhy, v současnosti pro ně znamenají jeho trvalou připomínku. Lidé, kteří prošli Terezínem, zůstali už navždy více či méně poznamenáni zážitky, které tam prožili. Nikdy nemohou zcela zapomenout a jejich minulost je může dostihnout na každém kroku. Třeba právě v podobě brambor… Touha po kvalitním a chutném jídle a naděje, že až všechny hrůzy a útrapy války skončí, budou si ho moci zase všichni bez rozdílu dopřát, promlouvá ze zápisu, podepsaném Hankou B. Zvěčnila se Helze do památníku zápisem z 30. ledna 1943: „Až budeš jednou číst tento list, zajisté budeš mít víc co jíst než černé brambory s tunkou ale chlebíčky se šunkou.“ [61] Děti byly v extrémním prostředí nuceny zcela změnit svoje hodnoty. To, co až do vypuknutí války jistě považovaly za zcela samozřejmé, tedy jídlo, se v Terezíně stalo velkým tématem nejen jejich každodenních úvah, ale i uměleckého ztvárnění. Edita Pfefferová vyobrazila palandy, na kterých dívky spaly a napsala: „V upomínku na naši klec věnuje Dita.“ [62]^ Terezín byl po celou dobu existence ghetta katastrofálně přeplněn lidmi. Jediný životní prostor jedince ve většině případů tvořila jeho palanda. Palandy byly třípatrové, postavené těsně vedle sebe. Podobnost s klecí je skutečně více než zřejmá. Klecí však byl i celý Terezín. Nebylo z něj úniku. Lidé do něj byli zavíráni jako nebezpečná zvířata, pokořováni a zesměšňováni. Kolem Terezína nebyly postaveny mříže, ale přesto je nasnadě, že jako v kleci se zde musel cítit úplně každý. Při návštěvě zástupců Červeného kříže, musel tento pocit ještě zesílit. Můžeme vidět jistou podobnost mezi zvířaty, zavřenými v zoologických zahradách, které mají zdánlivě všechno, ale chybí jim to nejdůležitější – svoboda, a mezi lidmi, kteří museli pečlivě secvičit divadlo o tom, jak jsou zde spokojení a mají všeho dostatek, snad jen svobody by mohlo být více. Klec pro nevinné, to byla podstata terezínského ghetta. Z některých zápisů v památníku je zřejmé, že se dětem po příjezdu do Terezína zásadně změnil hodnotový žebříček. To, co až dosud vnímaly jako samozřejmost, se náhle stalo nedosažitelným snem, začaly si uvědomovat skutečnou hodnotu zdraví, míru, rodiny, přátelství. „Jsme v Terezíně… snad bylo zapotřebí časů zlých, abychom si dovedli vážit těch krásných.“ [63]^ Jedno moudré přísloví praví, že nevíme, co máme, dokud o to nepřijdeme. Dokud děti žily svobodně, obklopeny milujícími rodiči a dalšími příbuznými, neuvědomovaly si relativitu svého štěstí. Najednou se ocitly v Terezíně, často byly odloučeny od svých příbuzných, mnohé zůstaly zcela osamoceny. Zbyly jim jen vzpomínky na krásu obyčejného života a naděje, že se do něj opět zapojí. Víra ve šťastnou budoucnost umožňovala dětem snáze se vyrovnat s krutou realitou. Dokud se měly k čemu upínat, nepropadaly malomyslnosti. „V upomínku do dob lepších, než byly v Terezíně,“ [64]^ napsala 24. března 1943 Hanka Pollaková. Všechny děti doufaly, že mají před sebou ještě mnoho let spokojeného života, že se opět setkají se svými příbuznými a že jejich život bude takový, jaký byl před válkou. Většina z nich se dob lepších než byly v Terezíně nedožila a ty, co přežily, mají v sobě navždy stopy hrůz, kterými musely projít. Z některých zápisů je patrné, že děti nechtějí být jen pasivními oběťmi bezpráví, že touží po aktivní obraně proti násilí, které je na nich pácháno. Mezi takové patří: „I malý čin je víc, než pouhé řeči. V upomínku na dny prožité ve čtyřiadvacítce věnuje Eva“ [65]^ „O každou překážku, kterou jsi překonala, jsi silnější. Nezastavuj se před žádnou, kterou ti život připraví, třeba by se zdála nezdolatelná. Hodně, hodně zdaru ti přeje tvá Luci.“ [66]^ Vědomí zodpovědnosti za vlastní život a rozhodnutí zaznívá v zápise: „Ať děláš cokoliv, pamatuj, že činíš vždy toto: sklízíš žeň svých včerejšků a zaséváš pro své zítřky.“ [67]^ Helga musela na své okolí působit navzdory svému mládí, jako vyhraněná osobnost. Pobídku, aby ze svých postojů nikdy neslevovala a za každou cenu hájila svoji individualitu obsahuje zápis: „Buď orlem a ne ovcí – jen ovce chodí ve stádech, orlové létají sami.“ [68]^ V nepřátelském světě, ve kterém si děti musely často poradit úplně samy, byl pro ně nesmírně důležitý pocit sounáležitosti s ostatními. „Jeden za všechny, všechny za jednoho.“ [69]^ Pod tuto větu, doplněnou navíc o kresbu vlajky, na které je šesticípá hvězda, se podepsal Pavel Wohl, ale domnívám se, že v přeneseném významu by se pod ni podepsaly všechny terezínské děti. Přes všechno, co děti musely vytrpět, nepoužívají ve svých literárních pokusech slova jako nenávist vůči všem Němcům, nebo msta celému Německu. Děti by si přály, aby byly pomstěny, ale zároveň aby odplata zasáhla skutečně jen ty, kteří mají přímý podíl na jejich utrpení. V jejich tvorbě paradoxně mnohem častěji zaznívají slova jako láska, pokora, smíření. Děti touží po klidu a míru, uvažují natolik realisticky, že ví, že násilí je nekonečný kolotoč, který nic nevyřeší. Krásně a přitom jednoduše to vyjádřila v Helžině památníčku Charlotta Weinsteinová: „Všechny naše kroky musí vésti láska, k národu a jeho štěstí.“ [70]^ Eva Picková, další z Helžiných kamarádek, vepsala Helze do památníčku působivé čtyřverší, které záměrně uvádím až na konci této kapitoly. Vyjadřuje v něm bolest i radost, odvahu žít navzdory nepřízni osudu, snahu o objektivitu za všech okolností. Její zápis je jistým shrnutím postojů všech terezínských dětí, které každým dnem bojovaly o svoje místo na Zemi, a přitom jen pro několik málo z nich se tento boj stal vítězným. Eva zahynula po svém transportu do Osvětimi. Bylo jí čtrnáct let. „Když osud někdy zlým bodnutím raní, nic z toho nedělej si, všechno přebolí. Když někdo citům svým přespříliš povolí, hned komár velbloudem se stane v jeho zdání.“ [71]^ 5.6 Školačka Helga Helgu škola bavila a navštěvovala ji ráda. Byla pilnou, šikovnou a snaživou žákyní. Navíc si už jako malá uvědomovala nezastupitelnou roli vzdělání v životě, tento postoj jí byl s velkou pravděpodobností vštípen už rodiči, jelikož Židé obecně kladou na vzdělání velký důraz. Když bylo židovským dětem ještě před válkou znemožněno navštěvovat školy, trpěly tím nejen ony, ale i jejich rodiče, které trápilo, jak jim co nejlepší vzdělání zajistit. V Terezíně bylo také zakázáno děti vyučovat. „Esesákům nevadilo, že z dětí vyrůstají analfabeti. Vadilo jim však, že dorostlé děti, zařazené do výroby, se nestavěly k práci šikovně, nerozuměly pracovním výkresům a neuměly samy nic kloudného nakreslit. Proto povolili později učební kroužky. Děti směly být vyučovány pouze třem předmětům, kreslení, ručním pracím, aby byly při pozdějším zařazení do práce šikovnější, a zpěvu, protože se prý při něm lépe pracuje.“ [72] Toto nařízení ale nebylo dodržováno a vychovatelé v jednotlivých heimech děti tajně učili navzdory nacistům alespoň základní školní předměty. A děti se vzdělávaly s opravdovým zaujetím. „Na první pohled by se mohlo zdát, že chuti dodávalo to, že vyučování bylo zakázáno. Že tedy současně šlo o romantickou záležitost, dětem vždy vlastní. Ale jen na první pohled. To samotné by jistě nemohlo stačit. Ale my jsme postavili před děti zcela konkrétní cíl: válka brzy skončí, v to jsme neustále pevně věřili a každá nová zpráva nám dodávala optimismu, a co ty budeš potom? Musíš se vyrovnat dětem venku! Byl to zcela bojový úkol a děti jej bojovně zdolávaly.“[73] Vychovatelé v heimech byli přesvědčeni o smysluplnosti svého počíná, nechtěli dopustit, aby děti zůstaly bez potřebných vědomostí, a proto dělali, co bylo v jejich silách, aby jim poskytli co nejširší všeobecný přehled, a to i přesto, že jejich žáci byli stále odváženi na východ, vstříc smrti. Značným problémem, který vyučování komplikoval, byl absolutní nedostatek jakýchkoli školních pomůcek. „Nakonec vězňové sami rozmnožovali pro děti alespoň slabikáře. Slabikáře se dochovaly, měly název Sluníčko. Hladové děti z nich slabikovaly: máma má maso… “ [74] Ještě před transportem do Terezína napsal v Praze Norbert Frýd knihu, můžeme ji nazvat slabikářem, pro židovské děti, kterým bylo znemožněno vzdělání. Kniha, pojmenovaná Květovaný kůň[75], obsahovala básně, hry a rýmovačky, které měly děti zaujmou, pobavit, ale také poučit. Frýdův přítel Karel Reiner texty opatřil hudbou a rázem se z nich stalo pásmo, vhodné k předvádění. V Praze bylo realizováno asi dvacetkrát. Poté, co byli oba autoři posláni do Terezína, pokračovali s jeho předváděním i zde. Dařilo se jim tak alespoň na chvíli rozptýlit děti z chmurných myšlenek na nejistý osud. Květovaný kůň byl však primárně určen k předčítání, ne k předvádění. „Každé písmeno abecedy dalo podnět k jedné básničce, začínalo se u A, tedy u Adama, na konec přišlo Z jako Závěr.“ [76] Na první pohled je slabikář plný jednoduchých veršů, při pozorném čtení si však uvědomíme, že mnohé z nich skrývají hlubokou symboliku a vypovídají o době, kdy vznikly. Dobové narážky můžeme postřehnout například v básni Kanón a kánon[77]. Její verše poukazují na skutečnost, že navzdory tomu, že se ve světě ozývají výbuchy bomb a lidé umírají, je možné si do posledního dechu zpívat pro radost i pro dodání si odvahy. A Terezín toho byl jasným důkazem. S obrovským úspěchem se realizovaly četné koncerty, hrály se opery, lidé si i přes svůj těžký úděl zpívali. Zajímavý jinotaj můžeme nalézt v básni Goliáš byl strašný pán[78], kterou autor jistě nenapsal náhodou. Starozákonní obraz odvážného malého Davida, který se nebál postavit obávanému obru Goliáši, přetransformoval autor na situaci Židů, kteří by se neměli bát postavit na odpor nacistům. Vždyť i Davidovi se všichni vysmívali, že nikdy nemůže zvítězit a přece se mu to nakonec podařilo. Podporovat morálku v místě, jako byl Terezín, bylo velmi významné. Lidé zde snadno propadali malomyslnosti, proto bylo tak důležité neustále předkládat příklady o statečnosti. Vždyť v mnoha případech byla právě ona rozhodujícím faktorem pro přežití. Neustálý hlad a touha po dobrém jídle se promítali nejen do myšlenek Židů, ale i do textů, které psali. A Frýd v básni Chtěl bych být uzenářem[79] popisuje, co všechno by naráz snědl, kdyby se jím skutečně stal. Nejistá a napjatá situace prověřila i pevnost a upřímnost rodinných vazeb. „Všechny svazky, které platily doma a byly na jiném základě než na vzájemné lásce, důvěře a na dobrovolné úctě, se ihned v Terezíně rozpadly. Manželky, které žily v manželství uzavřeném na ekonomickém základě, hledaly opět druha mezi kuchaři, pekaři a prominenty a považovaly to za totéž: něco za něco. Muži, kteří byli „u žrádla“ si stavěli na půdách mansardy z heraklitu a děti, které držel v rodině pouze opasek, se k rodičům přestaly hlásit.“ [80] Frýd měl pravděpodobně s problémy ve vztazích zkušenost už z Prahy, a proto píše báseň Rozvod[81]. Na příkladu dvou rozvádějících se ručníků ukazuje dětem, k čemu může v rodinách docházet. Mezi ručníkem a jeho ženou narostou problémy do takových rozměrů, že se rozvedou a ona se dokonce vrací ke svému příjmení za svobodna, aby ji s bývalým manželem nic nespojovalo. Navzdory vážnosti tématu působí báseň humorným a odlehčeným dojmem. Rozhodně si ale nepředstavujme, že se Frýd problematice rozvodu vysmívá, nebo že ji chce dokonce jakkoli zjednodušovat. Verše pouze píše v takové podobě, aby byly dětem pochopitelné, aby na jejich základě dokázaly pochopit, co rozvod znamená. Jestliže byly děti svědky svazků, které byly uzavírány nebo pěstovány jen z důvodů materiálního prospěchu, muselo být pro jejich vychovatele velmi obtížné vysvětlit jim pojmy jako láska, věrnost a nezištnost. Poněkud pikantně může ve slabikáři působit báseň – hra Hra na malé pivo[82]. Smyslem hry je nejen se pobavit, ale také zdůraznit nevhodnost opíjení se. V Terezíně se sice problémy s alkoholem nevyskytovaly, protože tam žádný nebyl, ale děti už z dob předválečných velmi dobře věděly, kdo je opilec a co alkohol způsobuje. A protože vychovatelé v Terezíně chtěli vychovat morálně silnou generaci, která se po brzkém skončení války plnohodnotně zařadí do života majoritní společnosti, byli rádi, že na příkladu této hry mohli varovně zvedat prst a upozorňovat na rizika, která s konzumací alkoholu souvisí. Veršovaná Hra na trapery a Indiány[83] vštěpovala dětem nejen smysl pro spolupráci, ale také se na ní učily vzájemné toleranci a možnosti smíření. Velký symbol představuje její závěr, ve kterém si zpočátku znepřátelení běloši a indiáni podají ruce. Trapeři nadále odmítají válčit za svého bílého pána, který indiány oloupil, indiáni projevují ochotu traperům odpustit, všichni společně vykouří dýmku míru. V této na první pohled prosté hře je obrovská symbolika a vyjádření naděje do budoucna. Židé by byli ochotní podat si ruce s Němci, kteří jim tolik ublížili, ti by ale museli přiznat svoji chybu. Na jednoduché hře se snažil její autor naučit děti odpouštět, i když je to někdy velmi obtížné. Pomocí jednoduchých veršů a her se Frýd snažil dětem vysvětlit pravidla lidského života, povzbudit je, aby ani v ghettu nepropadaly zoufalství, pobavit je i přinutit k zamyšlení. Stejně jako všichni ostatní, kdo se výchově dětí věnovali, nesnaží se jim vštípit nenávist a touhu po odplatě. Naopak neustále zdůrazňuje humanitu, smíření, kompromis. Přiznejme si však, že i pro samotné vychovatele muselo být někdy komplikované o něčem takovém hovořit, jestliže viděli, jak s nimi Němci zacházejí, jak pro ně život Židů nemá žádnou cenu, jak transporty odváží děti pryč. Cenným dokladem o vyučování v ghettu jsou také zachované písemné práce Helgy Weissové. Test, který jsem měla možnost vidět, byl z dějepisu a zeměpisu[84].^ Helga v něm odpovídá na otázky týkající se Byzantské říše, Velké Moravy, islámu, křížových výprav, lenního systému a další. Helžiny odpovědi pro nás mohou být zajímavé i z jazykového hlediska, vidíme v nich, jakým způsobem se jazyk vyvíjí, jelikož Helga ve svých odpovědích běžně užívá infinitivy na –ti – jísti, píti, navštěvovati. Testy tedy můžeme na jedné straně vnímat jako ukázku užívání jazykových prostředků ve čtyřicátých letech 20. století, bezesporu větší hodnotu však mají jako důkaz o kvalitě vzdělávací činnosti v Terezíně. Navzdory podmínkám, které v Terezíně panovaly, si žáci skutečně osvojili všechny potřebné vědomosti, aby se po skončení války mohli zařadit do běžných škol. Helga Weissová tak již v září 1945 bez problémů nastoupila rovnou do kvarty na pražském gymnáziu. 5.6.1 Helžiny slohové práce Na jedné straně se Helga velmi rychle zařadila do běžného života, na straně druhé si ale nemůžeme myslet, že se od hrůzných zážitků holocaustu dokázala odpoutat. O tom svědčí i slohová cvičení, která krátce po svém nástupu na gymnázium psala. Domnívám se, že je vhodné se o nich alespoň krátce zmínit. Bezprostředně totiž ukazují, jaké důsledky zanechala válka v psychice dívky, která se ocitla v přímém ohrožení života. Jejich prostřednictvím můžeme nahlédnout do Helžiných myšlenek a pochopit, proč po osvobození a radosti z toho, že s maminkou přežily, přišlo rozčarování a pocity beznaděje. Na poměrně malém prostoru se v nich odráží všechny zážitky, obavy i naděje, které prožívala dlouhé čtyři roky. Slohová cvičení jsou velmi působivou památkou. Při četbě řádků psaných Helžinou rukou je možné znovu si uvědomit, jak byla jejich pisatelka inteligentní, citlivá a vnímavá a také to, že ze svých vzpomínek už nikdy nevymaže to, co musela prožít. Už nikdy nebude tou Helgou, kterou byla před vypuknutím války. 21. září 1945 napsala Helga slohové cvičení na téma moje přítelkyně[85]. Práci věnovala své nejlepší terezínské kamarádce Franci Schellerové. Kromě Franciiny výstižné charakteristiky, ve které dokáže zhodnotit její kladné i záporné vlastnosti, zde popisuje jejich první setkání v heimu a vysvětluje, proč se spolu skamarádily. „Nováčkové si těžko zvykají na nové okolí, ale jsou-li dva, je to zajisté již snadnější.“ [86] Navíc jejich spojenectví posílilo zjištění, že se narodily ve stejné porodnici, dokonce na stejném pokoji jen čtyři dny od sebe[87]. Mezi oběma dívkami vzniklo silné pouto. Helga zmiňuje nejen to, že spolu v Terezíně spaly na jednom kavalci, učily se spolu, chodily do práce a hrály si, ale i to, jak společně jedly nenáviděný tuřín a počítaly krajíčky chleba. Snažily se bok po boku přežít a optimisticky hledět do budoucnosti. Ta jim však nebyla nakloněna. Jako první odjela z Terezína do Osvětimi Helga. Franci jí pomáhala se zavazadlem až k vlaku a děvčata si v této vypjaté chvíli slíbila věrné přátelství. Helga svůj závazek mohla splnit, konce války se dočkala. Franci, která do Osvětimi také odjela, zde však zahynula. Většina mladých děvčat alespoň někdy zažila pocit, že nalezla svoji nejlepší kamarádku, se kterou se chce o všechno dělit. Jenže kolik takových kamarádství by vydrželo v okamžiku ohrožení nebo nouze? Kolik kamarádek by bylo ochotno dělit se mezi sebou o poslední krajíček chleba, kdyby měly hlad? Helga ví, že vypjaté situace tříbí charaktery. Ví, že najít takovou kamarádku, jakou jí byla Franci, není snadné a váží si toho, že ji mohla poznat. Uvědomuje si velmi dobře, co ve Franci nalezla, a stále doufá v její návrat, přestože o Franci nejsou žádné zprávy a pravděpodobně zahynula v Osvětimi[88]. Jestliže Helga Franci v závěru svého slohového cvičení nazývá svojí nejlepší kamarádkou, klade na tyto slova největší možnou vážnost. Slohové cvičení pojmenované Když se večer šeří[89], napsala Helga jen o několik dní později, přesně 23. září 1945. Naplno v něm zaznívají její vnitřní pocity, náhlá beznaděj, která se u ní dostavila. Tolik toužila dožít se konce války. Věřila, že se po ní celá rodina opět sejde. Jak se můžeme dočíst, rodinné večery byly pro ni po celé dětství nejoblíbenější částí dne. Jenže najednou na Helgu v plné síle doléhá poznání, že už se nikdy nezopakují. Přežily sice společně s maminkou a vrátily se dokonce do svého původního bytu, ale nikdy už s nimi ke společnému stolu nezasedne tatínek, který zahynul. Na Helgu se ze všech koutů bytu valí vzpomínky. Snaží se jim čelit a vyrovnat se se ztrátou milovaného člověka, ale připouští, že si na to připadá slabá. Je ráda, že se zatím dá mnoho času trávit venku, mimo domov, nechce si však ani představovat, co přinesou dlouhé zimní večery. „Mívala jsem je ráda a těšívala jsem se na ně, dnes je však nenávidím a děsím se jich.“ [90] Přežít holocaust společně s maminkou se rovná zázraku a Helga si je toho velmi dobře vědoma. To, co tedy zachytila v tomto slohovém cviční, není nevděčnost. Je to jen zoufalá touha po tom, aby byl život stejný jako před válkou. Helga jako by se ptala, jakým právem jí kdosi svévolně ukradl dětství a tatínka. Optimismus a víra ve šťastné shledání jí pomohli přežít i nejhorší utrpení, kterému byla vystavena, a najednou má pocit marnosti a zbytečnosti všech svých nadějí. Helga byla silná osobnost, jak bylo již několikrát prezentováno. Jestliže tedy ona po válce takto vnitřně strádala, přestože přežila společně s maminkou, můžeme se jen dohadovat, co prožívali ti, kteří po návratu zjistili, že zůstali zcela sami, nikdo na ně nečeká a nemají se kam vrátit. Poslední slohové cvičení[91], o kterém se chci zmínit, není přesně datováno, ani nemá název. Hned v první větě ale Helga píše, že chodí do kvarty, takže je bezpochyby možné ho zařadit ke dvěma předchozím. Helga v této práci ve zkratce a možná, že právě o to působivěji popisuje, co všechno během války prožila. Východiskem k psaní je jí to, že si navzdory svému přemáhání nerozumí se svými spolužačkami. Váží si jejich snahy zapojit ji do kolektivu – vzaly ji do biografu, do obchodu i na posvícení, ale jestliže se s nimi směje, je to jen proto, aby měly radost a nemyslely si o ní, že je namyšlená. Ve skutečnosti bolestně vnímá, že jsou zcela odlišné. Helga sice přiznává, že i ona se kdysi smála hloupostem, ale nyní toho není schopná. Od ostatních spolužaček ji totiž propastně oddělují zážitky z koncentračních táborů. Ona nemůže pochopit jejich bezstarostnost, ony zase její vážnost a zádumčivost. Přesto se k sobě navzájem snaží přiblížit. Helga v časové posloupnosti stručně a jasně popisuje, co všechno prožila, v jakých koncentračních táborech byla a čeho se stala svědkem. Velmi barvitě zachycuje především transport do Mauthausenu v samém závěru války. „… v dobytčácích, 60 – 80 v jednom voze. … v noci jsme ležely všechny na jednom boku a otočila-li se některá, musely tak učinit všechny. “ [92] Helga na moha místech zdůrazňuje svoji obrovskou touhu přežít. Stále si opakuje, že to všechno jednou musí skončit a že budou zase normálně žít. Domnívám se, že síla její vůle a psychická odolnost byla jedním z rozhodujících faktorů, které jí pomohly veškeré strádání vydržet. Nevzdala se a bojovala. Velmi působivé jsou pasáže, ve kterých se Helga vyznává z lásky k české zemi. Vlastenectví, které z jejích slov zaznívá, jí bylo jistě vštěpováno už v rodině, na druhé straně je přirozené, že se v myšlenkách utíká do míst, kde byla šťastná, tedy do Prahy. Cit ke všemu českému je vlastně citem k dětství, ke všemu krásnému, co jako malá bezstarostná holčička prožívala. Už jen to, že slyší češtinu na nádražích, kde jejich vlak stojí, jí dodává novou sílu. Vyhlíží z vagonu, hledí na českou přírodu a závidí zajícům, kteří si mohou svobodně běhat v lese. Ví, že nemůže pomýšlet na útěk z transportu, přestože se některým ženám podařil, protože její maminka je příliš zesláblá na to, aby běžela, a ona by ji nikdy neopustila. Bezesporu zajímavou poznámkou ve slohovém cvičení je krátké vylíčení toho, jak se v průběhu cesty narodilo jedné slovenské Židovce dítě. Na jedné straně se čtenář může nejen podivovat nad tím, co všechno je lidské tělo schopno vydržet, na straně druhé může být tento fakt zrození vnímán až s jistou přízračností, jako symbol nového života a nové naděje. Helga popisuje i příjezd do Mauthausenu, další obavy o život a strach z toho, že je s maminkou rozdělí. Nestalo se tak a dočkaly se zde osvobození. Helga zmiňuje i to, že pro její maminku k němu došlo doslova v poslední chvíli, protože dalšího dne by se pravděpodobně kvůli naprostému vyčerpání organismu nedožila. V samotném závěru slohového cvičení Helga přiznává svoji obrovskou bolest, ztrátu tatínka. Žijí sice s maminkou opět v Praze, mají byt i oblečení, ale jak jim má chutnat jídlo, když neví, jestli tatínek nezemřel hlady. Jak se mají radovat ze života, když neví, jestli byl zplynován nebo zastřelen. Stále doufají, že se stane zázrak a on se objeví ve dveřích, zároveň si ale uvědomují marnost svého snu. Autentičnost tohoto slohového cvičení a jeho výpovědní cena je veliká. Bylo psáno ve škole, možná doma, nekladlo si za cíl poučovat o holocaustu, nebylo určeno ke zveřejnění. A možná právě proto je tak cennou ukázkou toho, jak holocaust ovlivnil dospívající děti. Cvičení je psáno až s podivuhodnou lehkostí a samozřejmostí. Tak jako jiné dívky psaly o hrách v parku, píše Helga o smrti, o strachu, o ponižování. Helga je vyzrálá osobnost, aniž by se o to snažila, ukazuje zde svoji nesobeckost a sílu vůle. Zážitky ji zocelily, přetvořily její žebříček hodnot. Jak asi bylo mladé dívce, když musela hledět na zesláblou, prakticky umírající, maminku? Můžeme se divit, že Helga po skončení války nerozumí svým vrstevnicím, že nemá chuť se smát hloupostem? Je si své odlišnosti a poznamenání vědoma, snaží se začlenit do společnosti co nejlépe ale ví, že rány na její duši zůstanou, stejně jako poznání, že svět je na jedné straně velmi krásný, ale že lidé umí být nepředstavitelně krutí. 5.7 Helga a tatínek Milující tatínek Otto Weiss Helgu velmi ovlivnil nejen po stránce lidské, ale i umělecké, a s jeho ztrátou se Helga velmi těžko vyrovnávala. O jeho vysokých morálních kvalitách bezesporu svědčí to, že se poté, co v Terezíně obdržel povolání na východ, z transportu nesnažil vyváznout. Byl si až příliš dobře vědom skutečnosti, že by místo něj musel odjet někdo jiný. Kromě toho, že byl citlivým člověkem, byl i vnímavým pozorovatelem a umělcem. V Terezíně se věnoval literární činnosti a dceřina všestranného talentu si nemohl nevšimnout. To on jí poradil, ať maluje, co vidí. Díky této radě vznikla jedinečná kolekce Helžiných kreseb, zachycující terezínskou každodennost (viz. kap. 5.2). Mezi dcerou a otcem bylo silné pouto. Rozuměli si spolu jako lidé i jako umělci a navzájem se respektovali. V Terezíně společně vytvořili povídku I viděl Bůh, že je to špatné[93]. „Knížka vznikla v oněch vzácných chvílích, kdy jsme se mohli večer sejít. Tatínkovi bylo tehdy 45, mně 13 let. Přinesl vždycky napsanou stránku, tu jsme spolu prodiskutovali a já jsem pak do příštího setkání na vymezené místo na stránce nakreslila ilustraci. Bylo to naše soukromé tajemství a toto společné dílko jsme potom věnovali mamince k 37. narozeninám. “ [94] Helžina role při tvorbě této povídky je tedy nezastupitelná. Pro svého otce byla první kritičkou, konzultantkou i ilustrátorkou. Společně vytvořili dílo, které se zvláštní poetikou vypovídá o místě svého vzniku a o pocitech zkoušeného židovského národa v době holocaustu. Povídka nebyla určena ke zveřejnění, ale byla napsána pro čistě soukromé účely. O to víc je z ní cítit autenticita pocitů jejích autorů, o to upřímnější výpovědí je, o to víc nám přibližuje všední život v Terezíně. 5.7.1 I viděl Bůh, že je to špatné Na začátku povídky se ocitáme v nebi. Pán Bůh po vyslechnutí denního hlášení od svých podřízených není spokojen. Očekával, že se mu ozve s díky jeho věrný, zcela prostý Žid Vítězslav Taussig, kterému poslal do Terezína balíček, ale nestalo se tak. Pán Bůh je znepokojen. Jak je vůbec možné, že má Taussig hlad? Ve světě sice panuje válka, ale on přece svůj vyvolený národ shromáždil v Terezíně právě proto, aby žádným nedostatkem netrpěl. Nebo snad nebyl balíček v pořádku doručen? To by ale znamenalo, že ho musel někdo ukrást, a tomu Pán Bůh nechce věřit. Rozhodne se tedy sestoupit jako obyčejný stařeček Aron Gottesmann na zem, aby si na vlastní oči zkontroloval, jak se Židům v Terezíně žije. Po této výchozí zápletce se čtenář spolu s Aronem Gottesmannem ocitá na bohušovickém nádraží. Z něj v doprovodu vojáků absolvuje pěší cestu do ghetta a poprvé se setkává nejen s tajemným slovem šlojsovat, o jehož významu nemá nejmenší tušení, ale také s výsměchem, když zmíní, že je dobré důvěřovat ve všem Bohu. Přijetí do ghetta se neobejde bez problémů, jelikož pan Gottesmann nemá žádné doklady. Po přidělení čísla je umístěn do jednoho z pokojů. Když rozbaluje svůj skromný kufr a zjistí, že mu z něj bylo mnoho věcí ukradeno, například keksy, čokoláda, ale také zubní pasta a kartáček, začíná chápat, co se pod oním tajemným slovem šlojsovat skrývá. Stále však ještě nechápe, proč k takovým věcem mezi Židy dochází. Unavený pan Gottesmann uléhá na svoje lůžko a oddává se zaslouženému spánku. Po probuzení zjišťuje, že už je celý pokoj na nohou. Jeho spolunocležníci si přinášejí černou kávu. Ta není ani teplá, ani nevoní, ale přesto na ni má pan Gottesmann chuť. Poprvé si ale uvědomuje, jak nepraktické věci si s sebou na cestu vzal, zatímco na věci potřebné při balení nepomyslel. Nemá nic, do čeho by si mohl kávu nabrat. Naštěstí si staříkovy bezradnosti všimne jeho obětavý soused, který mu nejen přenechá trochu své kávy, ale zároveň mu během dne nádobí opatří. Pan Gottesmann se vydává hledat svého ztraceného Vítězslava Taussiga. Vystojí dlouhou frontu v centrální evidenci osob v Magdeburských kasárnách, po velkém naléhání dostane radu, kde by mohl muže tohoto jména najít. Nakonec zjišťuje, že oním hledaným Taussigem je jeho ochotný soused z pokoje, který mu ráno přenechal svoji kávu. Opatrně se ho tedy vyptává, jestli v poslední době dostal balíček, a dozvídá se, že skutečně nebyl adresátovi doručen. Pan Taussig se nad tím nepozastavuje, krádeže jsou v Terezíně něčím zcela běžným, a naopak upozorňuje svého nezáludného a nepoučeného souseda, že se zde dějí mnohem horší věci. Pan Gottesmann tomu však stále nechce uvěřit a pokouší se pana Taussiga povzbudit tím, že na něj Bůh nezapomněl. Pan Taussig je už ale v Terezíně příliš dlouho, viděl mnoho utrpení a bolesti a v Boží pomoc se zdráhá doufat. „… myslím, že už dávno dokázal, že neexistuje. Copak by se mohl na tohle dívat?“ [95] Ještě týž večer si pan Gottesmann uvědomuje vzrůstající nervozitu všech terezínských obyvatel. Roznáší se povolání do transportu do Polska. Strach má i pan Taussig. Jednou už povolání dostal, ale byl nemocný, takže mohl v Terezíně zůstat. Tentokrát se však právem obává, že se odjezdu nevyhne. A nemýlí se. Povolání dostává nejen on, ale dokonce i pan Gottesmann. Oba se pokouší spolu s dalšími stovkami rozrušených lidí reklamovat svoje předvolání a dokázat, proč by měli v Terezíně zůstat, ale od začátku vnímají marnost svého počínání. V této vypjaté chvíli si pan Taussig vzpomene na jednoho svého známého, který v ghettu pracuje jako vysoce postavený lékař a kdysi mu nabízel svoji pomoc. Společně s panem Gottesmannem se za ním, jako za svojí poslední nadějí, vydávají. Najdou ho v jeho přepychově zařízeném bytě, u dobré večeře. Nemohou uvěřit tomu, že je možné takto v Terezíně bydlet. Nezáludný pan Taussig si až doposud myslel, že pověsti o tom, jak přepychově „ti nahoře“ žijí, jsou pouhými pomluvami, teď se však o jejich pravdivosti přesvědčil na vlastní oči. Známý lékař si snad ani neuvědomuje, jak toto zjištění může otřást psychikou lidí, kteří právě svádějí boj o život. Slibuje, že se pokusí oběma pomoci, velkou naději jim ale nedává. Oba muži se vrací do pokoje, kde potmě, zrovna totiž došlo k poruše na elektrickém vedení, balí svůj skromný majetek. Ráno jsou nuceni nastoupit do tak zvané šlojsky, místa, kde se čeká na odjezd. Sem přichází zpráva, že všichni starší šedesáti let jsou z transportu vyřazeni. Panu Taussigovi je padesát devět let. Panu Gottesmannovi, který zůstává, přenechává v této pohnuté chvíli svůj kufr s věcmi. Tuší, že ho už nebude potřebovat, zatímco panu Gottesmanovi by se z něj ještě mohlo něco hodit. Po odjezdu vlaku se ghetto velmi rychle vrací do svého běžného rytmu a pan Gottesmann musí bez zastání svého jediného přítele projít dalšími strastmi, které tu číhají. Čelí nejen invazi blech a vší, které ho velmi sužují a degradují v očích ostatních, ale navíc je obviněn, že kufr pana Taussiga sprostě ukradl. Dostává se proto před soud, v jehož spravedlnost bezmezně věří. I přesto, že předložil jasný důkaz o své nevinně, je ke svému nemalému překvapení odsouzen. Protože chce Bůh prožít lidský úděl až do konce, nechává v sobě působit pocity, které by při takovéhle nespravedlnosti měl každý běžný smrtelník. Pociťuje obrovské rozčarování, křivdu a bezmoc. Bůh zatouží po okamžitém návratu zpět do nebe, promýšlí, co vše musí udělat, aby se situace v Terezíně zlepšila. Čeká jen na vhodnou příležitost, jak z ghetta nepozorovaně zmizet. Zjišťuje ale, že to nebude snadné. Právě totiž uprchli dva lidé a odveta ze strany Němců na sebe nenechala dlouho čekat. Byly zakázány vycházky, jakékoli svícení i zábavy s tím, že pokud by se situace zopakovala, opatření by byla ještě přísnější. Bůh si tedy přiznává, že pokud by se jen tak ztratil, uvrhne na ghetto další strádání. Jedinou jeho šancí je onemocnět a zemřít. Jeho tělo se rozpaluje horečkou, je převezen do nemocnice. Jeho stav je beznadějný. Umírá a spěchá domů do nebe, aby okamžitě zahájil nápravu. V Terezíně se sešli Židé z různých koutů Evropy, staří i mladí, lidé různého vzdělání i vyznání. Byli vytrženi ze svého prostředí, zbaveni svých práv, vystaveni strádání, hladu. Nelidské podmínky snášel každý podle své odolnosti, založení, schopnosti přizpůsobit se a umění rychle se zorientovat v nové, nepříznivé situaci a získat z ní pro sebe jen to nejlepší. Všichni bez rozdílu si ale kladli otázky, proč musí něco takového zažívat a kdy jejich utrpení skončí. Jedním z těch, kdo se ptal a snažil se získat odpověď byl i Otto Weiss. Povídka I viděl Bůh, že je to špatné, jako by byla jeho soukromou zpovědí. Pokorně, ale velmi naléhavě se v ní dovolává Boha. Snad proto, aby se mu více přiblížil, dává mu lidskou tvář. Snad si připadal od Boha opuštěný, a proto ho pojmenovává. Možná měl pocit, že Bůh na svůj národ zapomněl, a proto ho nechává ve své povídce jako toho nejposlednějšího projít terezínskou každodenností, aby mu ukázal, čemu zde lidé čelí a aby se ho mohl otevřeně zeptat, jestli toto pro svůj národ skutečně chtěl. Název povídky jednoznačně evokuje bibli. Knihu, která se na každé stránce snaží dokázat, že Bůh je milosrdný, spravedlivý a miluje svůj lid. Vše, co přichází od Boha, musí být dobré, musí mít vnitřní smysl. Tak tomu je už od stvoření světa. „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ [96] Jak si tedy vysvětlit, že se děje tolik zla a nespravedlnosti? Je snad i toto dobré? Třeba se jen do Božího plánu vloudila chybička, třeba Bůh nerozumí moderní době, možná dostává mylné informace od svých poddaných. Na bohušovickém nádraží se tedy objevuje starý muž s kufrem. Je leden, zima. Musí počkat, než si pro něj z ghetta přijdou, a pak se do něj v doprovodu nevrlých mladíků pěšky přesunout. Zavazadlo si samozřejmě nese sám. Povolená hmotnost kufru byla 50 kilogramů. Absolvovat s tímto nákladem namáhavou pěší cestu byli nuceni mladí i staří. Poté, co konečně dospěli do terezínských bran, prošli zdlouhavými vstupními formalitami. Už nebyli lidmi, jejich jména nikoho nezajímala, stali se pouhými čísly. Na konci této procedury je většinou čekalo nemilé překvapení v podobě vykradených kufrů. Aron Gottesmann je tím zaskočen, ale nerozčiluje se kvůli ztrátě několika věcí. Netuší ještě, stejně jako všichni nově příchozí, že pro něj mohou být v budoucnu životně důležité – ať už pro osobní potřebu, nebo jako platidlo za jiné nedostatkové věci. Aron Gottesmann je ubytován. Stísněný prostor, nepohodlí, nedůvěřivé pohledy spolubydlících. Přichází sám, je ušetřen starostí o rodinu. Co ale museli prožívat ti, kteří nevěděli, kde jdou jejich manželky a děti. Jak těžko nesli odloučení, nemožnost se podle vlastní vůle navštěvovat, sdílet společně strasti. Probuzení, rozdávání prvního jídla. Už v tomto okamžiku si jistě mnozí uvědomili, jak moc užitečné nebo zbytečné věci si s sebou přivezli. Kdyby nebylo zcela běžné, že lidé přijeli špatně vybaveni, jistě by to autor v povídce nezmiňoval. Nenechal by Pána Boha strádat víc, než strádali ostatní. Jenže co počít, kde získat potřebné věci a hlavně za co. Není divu, že v Terezíně ve velké míře bujela korupce. Těch, kteří se dokázali rychle přizpůsobit a vydělávat na neštěstí jiných, bylo dost a dost. Nezištných lidí, jako byl v povídce pan Taussig, bylo zoufale málo. Přesto ho ale autor posílá Pánu Bohu do cesty. Nechce být neobjektivní, chce mu ukázat alespoň malinké světélko naděje, že se dobří lidé dají najít i na takovém místě, jako je Terezín. Pán Bůh a jeho prostřednictvím vlastně sám autor prochází Terezínem. Vidí bídu, utrpení, ponížení lidí. Vnímá nesmyslnost mnohých nařízení, která existují jen proto, aby Židům ztrpčovala už tak dost těžký život v ghettu, všímá si absurdit. Velmi palčivé a bolestné například bylo, že chleba, zavazadla i všechno ostatní včetně lidí se přepravovalo na pohřebních vozech, zatímco mrtvá těla se vozila na obyčejných dvoukolácích. Jako by lidé, kteří do ghetta vstoupili, byli už automaticky považováni za mrtvé. Jako by se Němci vyžívali v tom, ukázat jim, jak dříve či později všichni skončí. Dalším problémem byly neustálé poruchy osvětlení. Zvláště v zimě, kdy se brzy šeří, to pro lidi znamenalo žít v neproniknutelné tmě a při jakémkoli pohybu riskovat úraz. Katastrofální hygienické podmínky jen usnadňovaly šíření chorob a parazitů. I pan Gottesmann dostává vši. Obyvatelé Terezína se jich jako možných šiřitelů nákaz velmi obávali a na každého, kdo je dostal, se dívali skrz prsty. Opovržení ze strany svých spolunocležníků zažívá i pan Gottesmann. Aby se výskyt vší co nejvíce omezil, zřídila židovská samospráva speciální skupinu, která se jejich likvidaci věnovala. Každý, kdo vši dostal, byl oholen a ostříhán, takže ještě dlouhou dobu zažíval pocit studu a poznamenání. Zbavit Terezín vší se však přes veškerou snahu nikdy zcela nepodařilo. „Terezín a vši. Dva pojmy tak nerozlučné jako třeba Pardubice a perník nebo Olomouc a syrečky.“ [97] O tom, jak moc byli lidé parazity sužováni, vypovídá i povzdech, který autor vložil Pánu Bohu do úst. Jeho štáb mu neřekl „ nikdy ani slova o tom, že sem byla seslána záplava blech, které nedopřejí těžce zkoušeným lidem za dlouhých nocí žádoucího odpočinku.“ [98] Weiss nechá Pána Boha záměrně zažít i roznášení povolání do transportu. Jakoby mu chtěl přiblížit hrůznou nejistotu, kterou zde lidé museli zažívat, obavu o to, jestli odjedu já nebo někdo z mé rodiny. Děs z neznámého tajemného místa, do kterého vlaky směřují, permanentní stres z toho, kdy budou další transporty vypraveny. Snad chce, aby Pán Bůh pochopil dočasnou úlevu těch, na které tentokrát nepadla volba, a paniku a zoufalou snahu o vyreklamování se těch méně šťastných, jejichž jméno je v seznamu napsáno. Autor vede Pána Boha před komisi, která mu však nedává žádnou naději, že by snad mohl v Terezíně zůstat. Zmiňuje se o zmatku, který panoval, o nervozitě, o hysterickém pláči. Nikdy nemůžeme pochopit, co tito lidé zažívali. Chytali se každé byť nepatrné naděje, protože to, co znamená být v Terezíně, už věděli. Co jim však přinese cesta do neznáma se mohli pouze dohadovat, stejně jako to, jestli se ještě někdy setkají se svými příbuznými. Ve výhodě a jistém bezpečí před transporty byli ti, kdo v Terezíně zastávali nějaký vyšší post, nebo měli alespoň dobré známé. I pan Taussig si v nouzi vzpomene na známého lékaře a jde jej žádat o pomoc. Autor chce nechat Pána Boha nahlédnout i na tento zcela odlišný terezínský svět. Poukazuje na nespravedlnost, která zde panovala. Zatímco běžně se vzájemně cizí lidé tísnili v malinkých ubikacích, pan doktor spolu s manželkou „obývali zde dvě místnosti, světlé, prostranné, vybavené vkusným nábytkem, stolečky, polštáři, obrazy, koberci, bíle prostřený stůl a na něm nikoli černá káva a dvě deka margarinu, to jest jídelníček dnešní večeře, nýbrž na porculánu a skle servírované lahůdky z dávno zapomenutých dob.“ [99] Sociální nespravedlnost Němci v Terezíně záměrně podporovali. Věděli, že „udělení jakéhosi privilegia jedněch na úkor druhých, tedy vytvoření určité hodnostní hierarchie vězňů, povede k vyvolání závisti a posléze i k rozkolu mezi nimi. Tento záměr se skutečně dařil a nacisté z něj uměli profitovat.“ [100] Většina obyčejných terezínských obyvatel si však skutečné podmínky, v jakých privilegovaní žili, neuměla představit. Snad právě proto Weiss prostřednictvím nesmírného údivu pana Taussiga ukazuje, že zde vedle sebe reálně existovaly dva světy, propastně oddělené právě sociálními podmínkami, neustálou obavou a nouzí na straně jedné a zdánlivým klidem a bezstarostností na straně druhé. Velmi působivý je také popis, jak se beznadějí skleslí pan Taussig společně s panem Gottesmannem vraceli na svůj pokoj a potkali rozradostněnou terezínskou vyšší společnost, vracející se z premiéry nové revue. Pravdou však je, že i většina těchto chráněných lidí byla v závěru války transportována dále na východ, kde je čekala smrt v plynových komorách. Pana Gottesmanna sice nechal autor na poslední chvíli z transportu vyváznout, ale jakoby to udělal jen proto, aby mu mohl ukázat další terezínské nespravedlnosti. Křivé obvinění z krádeže a neschopnost dovolat se práva uvrhnou samotného Pána Boha do naprosté beznaděje. „Pocítil zatrpklý vzdor nevinně odsouzených a pozoroval pobuřující bezstarostnost nestydatých kořistníků, poznal nepřestávající hlad jedněch a věčně nasycená břicha druhých, byl svědkem zoufalství z nejistého zítřka poctivých pracovníků a ničím neotřesitelné bezpečí chráněných příživníků a milců mocných.“ [101] Nemýlíme se jistě, když se budeme domnívat, že všechny tyto tak barvitě popsané pocity prožil sám autor. Pán Bůh a s ním i všichni ostatní v Terezíně cítili, že jsou jen loutkou v rukách mocných, že ztratili veškerou možnost ovládat svůj život, že jsou odkázáni jen na jejich libovůli. Neschopnost člověka v Terezíně jakkoli změnit svůj osud musela být velmi demoralizující. Život v trvalé nejistotě a bezpráví poznamenal charakter každého jednotlivce. Smrt se stala pro všechny obyvatele ghetta samozřejmou součástí jejich dnů. Staří a nemocní lidé umírali vlivem špatných podmínek a nedostatečné stravy, mnozí se zhroutili přímo na ulicích. Životy i mladých lidí neustále ohrožovaly epidemie, které pravidelně propukaly. Vidět mrtvého člověka přestalo být něčím neobvyklým, život ztrácel svoji hodnotu. Smrt byla zároveň jediným vysvobozením a únikem z ghetta. Proto i Bůh ji volí jako cestu k pohodlnému a rychlému návratu domů. On si však může dovolit si ji naplánovat, ví, na rozdíl od obyčejných smrtelníků, co ho po ní čeká. Když Pán Bůh dovolí aby onemocněl a zemřel, svým způsobem páchá sebevraždu, volí ji jako jediný možný unik z ghetta. Oprostí se od těla, vysvobodí se z Terezína, vrátí se domů. Jenže věřící člověk si tuto cestu zvolit nemůže. Nezapomeňme, že sebevražda je podle víry něčím nepřípustným, o životě a smrti má právo rozhodovat jen Bůh. Pokud si někdo sám sáhne na život, je to bráno jako těžký hřích. Pravdou ale je, že navzdory víře byli tací, kteří permanentní tlak, kterému byli vystaveni nevydrželi, a sebevraždu spáchali. Nad náhlým onemocněním Arona Gottesmanna se nikdo nepozastavuje, nikdo ho nelituje, na to už jsou lidé v ghettu příliš otrlí. I sestru v nemocnici, kam je převezen, zajímá místo jeho zdravotního stavu pouze to, jestli nemá na ruce snubní prstýnek, který by mu mohla stáhnout. Aron Gottesmann zemřel. Nikdo si na něj nevzpomene, nikdo pro něj nepláče. Byl jedním z mnoha, kteří ghettem prošli. Pán Bůh spěchá zpět domů, do nebe. Má plnou hlavu toho, co na Zemi prožil a chce začít okamžitě sjednávat nápravu. Otto Weiss nechá v povídce Pána Boha několikrát bezprostředně konfrontovat s názorem, že všechno okolní dění je božím trestem, že Bůh světu dokázal svoji neexistenci a že spoléhat se na Boží pomoc je k ničemu. Předpokládám, že všechny tyto názory a pocity měl alespoň někdy při svém pobytu v ghettu i sám autor. A Bůh v těchto okamžicích mlčí, nedává žádnou odpověď, nevysvětluje, neobhajuje se, nepředkládá dokonce žádnou jinou alternativu v náhledu na neradostnou situaci jeho vyvoleného národa. Autor se prostřednictvím svých postav ptá, kde vlastně Bůh je, jestliže je. Možná se ho pokouší najít v lidech ve svém okolí. Snaží se ho objevit v každém skutku solidarity, nezištnosti, ochoty. Jenže poznal by ho, i kdyby stál Bůh u něj? Vítězslav Taussig měl Boha přímo vedle sebe a stejně si toho nevšiml, cítil se od něj opuštěn a zapomenut, nepodařilo se mu i přesto, že se celý život poctivě modlil, vyváznout z transportu. Odjížděl přesvědčen, že Bůh o jeho existenci ani neví. Přesto na něj dokázal myslet i v tomto okamžiku bez zášti a bez zoufalého obviňování. „Nepřestával věřit v Boha, i když si naň k Aronu Gottesmannovi častokrát postěžoval. Odpouštěl mu, omlouvaje jeho nezájem o malého a bezvýznamného židáčka starostmi o věc vyšší a pro svět důležitější. Konečně byl přesvědčen, že kdyby Bůh věděl o jeho nicotné existenci, stál by při něm a nenechal by ho odjet do Polska.“ [102] Domnívám se, že tato pasáž je obrovským a upřímným vyznáním víry nejen Vítězslava Taussiga, ale jeho prostřednictvím i autora samotného. Ani jeden z nich Boha nezavrhuje, oba spíše hledají důvody, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Přitom by pro autora bylo jistě snadné popřít v této povídce Boží prozřetelnost, nebo dokonce i jeho samotnou existenci. To, že tak neučiní, svědčí o jeho vysokých morálních kvalitách a vlastně i upřímnosti a pevnosti jeho víry. Nezobrazuje Boha jako sentimentálního stařečka, kterému se řízení světa vymklo z rukou, ale jako bytost natolik dobrosrdečnou, že nemůže pochopit, že je možné, aby se něco natolik zvráceného, jako je systematické vyvražďování Židů, odehrávalo. Bůh je pro něj stále tím, v jehož pomoc je možné doufat, a který ji skutečně dříve či později sešle. „I viděl, že je to špatné, a byl z toho celý pryč. Teď pospíchá, vidíte ho tamhle zahýbat za roh krematoria, pospíchá domů, do nebe, aby to vzal pořádně do ruky. Mějte jen ještě trochu strpení, čekejte a brzy se dočkáte. A pak mu jistě všechno rádi odpustíte, vždyť on opravdu nerad.“ [103] Otto Weiss hledá důvody Božího mlčení, hledá vysvětlení pro to, co se děje. Nemůžeme se divit, že si Židé v Terezíně připadali od Boha opuštěni. Weiss svoje pocity i obavy zachycuje do této povídky. Možná mu sloužila k uspořádání myšlenek, k upevnění jeho vztahu k Bohu. Vypisuje se ze svých strachů a snad prostřednictvím povídky povzbuzuje nejen sám sebe, ale i svoji ženu, které povídku věnoval. Sobě i jí dává alespoň nějakou naději, že se vše v dobré obrátí a že Bůh, i přesto, že ho zrovna nevidí a necítí jeho blízkost a pomoc, o jejich starostech ví, zabývá se jimi a v pravý čas zasáhne. Celá povídka navzdory svému tématu nevyznívá depresivně ani pateticky. Naopak je místy velmi humorná, děj má rychlý spád. Pozorný čtenář však přesto mezi řádky vyčte mnoho hořkosti a smutku. Weiss s velkým citem pro jazyk líčí charaktery jednotlivých lidí, se kterými se Aron Gottesmann setkává, zachycuje atmosféru míst, kam přichází, rozehrává před čtenářem plejádu osudů i pohnutek k jednání. Pro dodání autenticity používá slovní obraty, které v Terezíně vznikly a mezi Židy se velmi rozšířily, jako například šlojsovat – krást. Kresbičky, kterými Helga Weissová text doplnila, s ním přesně korespondují. Pán Bůh, vykreslený jako starší důstojný vousatý muž, je na nich zachycen v různých situacích - na cestě, kdy s doprovodem přichází do Terezína, při balení zavazadla, vyobrazila ho, jak se jen s obtížemi dostává na horní palandu, nevynechala výjev od soudu, odvšivování ani pobyt v nemocnici. Obrazová část povídky tvoří s textem neoddělitelnou jednotu a povídka by bez ní byla neúplná. Otto Weiss Pána Boha i čtenáře zavádí do všech koutů Terezína, ukazuje celistvý obraz všeho, čím tamější obyvatelé museli procházet. Povídka je nahlédnutím do rozmanitých situací, které se v ghettu odehrávaly. Autor nemoralizuje ani nesoudí, pouze předkládá autentické svědectví, které je o to cennější, že povídka nebyla určena ke zveřejnění. Možná i proto se autor nebojí dotknout tak intimních témat, jako je víra v Boha. Povídka je natolik přesná v reáliích, že by se směle mohla řadit k historickým pramenům, týkajícím se všedního života v terezínském ghettu. 5. 8 Helga a Nešarim Děti žily v Terezíně ve speciálních domovech, které pro ně nechala zřídit Židovská samospráva, odděleně od svých rodičů. Jejich výchově a vzdělávání se věnovali pověření vychovatelé. Jednalo se převážně o mladé lidi, až na výjimky neměli pedagogické vzdělání, kteří veškerý svůj čas a um věnovali dětem bez nároku na odměnu nebo alespoň přilepšení. Byli pro ně nejen učiteli a kamarády, ale nahrazovali jim také rodiče. Tito vychovatelé se snažili usnadnit dětem pobyt v Terezíně a vychovat z nich skutečné osobnosti, které se po válce plnohodnotně zařadí do společnosti. Záleželo na osobnosti každého vychovatele, jakým způsobem svůj domov vedl, co dětem vštěpoval, podle jakých pravidel je vychovával. Každý domov díky tomu získal jedinečný ráz. Existovaly tak vedle sebe domovy, ve kterých byly děti vychovávány v duchu sionismu, podle knihy Hoši od Bobří řeky v úctě ke skautským tradicím, v domově číslo jedna vznikla republika ŠKID, v jejímž čele stál vynikající a chlapci milovaný pedagog Valter Eisinger. Domov číslo sedm byl označován jako Nešarim, což znamená jestřábi. V dívčích i chlapeckých domovech vznikl zvláštní a významný fenomén terezínské dětské literární tvorby. Děti si samy z vlastního popudu začaly psát a vydávat časopisy. Vycházely jako týdeníky, čtrnáctideníky, nebo občasníky. Psány byly z nedostatku jiných možností většinou ručně. Vždy vyšel pouze jeden exemplář, který mezi dětmi koloval. V těchto časopisech děti zveřejňovaly své vlastní umělecké pokusy. Časopisy sloužily nejen k pobavení, ale i k poučení, ke kritice války a poměrů v ghettu. Z osmi dětských časopisů, které byly v Terezíně vydávány, je nejznámější časopis Vedem, vydávaný v domově jedna a související s republikou ŠKID. V chlapeckém domově sedm, pojmenovaném Nešarim, chlapci vydávali časopis RIM RIM RIM, jehož název byl odvozen od jejich pokřiku: „Rim, Rim, Rim, ať žije Nešarim!“ Zachovalo se dvacet jedna čísel tohoto časopisu, vydaných od února 1944 do září téhož roku. Kromě příspěvků do časopisu napsali chlapci - autoři v Terezíně veršované dějiny jejich domova – domova Nešarim. Před několika lety vznikl nápad tyto dějiny knižně vydat. O jejich ilustrování byla požádána Helga Weissová, která spolupráci přislíbila. Světlo světa tak spatřila útlá knížečka, ve které se propojilo staré s novým. Zážitky a dojmy z ghetta Terezín se sešly v jedné publikaci s novými kresbami, které s textem věrně korespondují. 5. 8. 1 Dějiny domova Nešarim Veršované dějiny byly napsány ještě v době pobytu chlapců – autorů v Terezíně. Chlapci velmi přesně a výstižně zachytili vývoj vztahů v domově, seznamují nás se vším, co zde podnikali. Znovu před námi ožívají tváře jejich vychovatelů a kamarádů, z nichž mnozí kvůli svému původu zahynuli v plynových komorách. Hned v úvodních verších popisují chlapci průběh stěhování do domova číslo sedm a svoje překvapení z toho, že na ně čekají zcela nezařízené pokoje. Postupně se však zabydleli, do pokojů byl nastěhován nábytek. Chlapci různých povah a osudů se skamarádili a také poznali svého milovaného a podnikavého vychovatele Frantu. Ten bral svoji roli vychovatele velmi vážně a ihned pochopil, že chlapci nesmějí marnit svůj čas nicneděláním. Vytvořil z nich nejen fotbalové mužstvo, ale i jinak se je snažil zabavit, což jeho svěřenci velmi oceňovali: „A program běží účelně a dobře s opatrovníky našimi na velkém dvoře kde i náš sportovní duch proniká a fotbalové naše mužstvo v lize vyniká.“ [104] Jakékoli zdání smysluplnosti, jakékoli naplnění pomalu plynoucího času bylo ze strany dětí hodnoceno pozitivně. Tyto děti, ochuzené o běžné podněty, si vážily všech činností, které pro ně byly nachystány a velmi intenzivně je prožívaly. Jaksi podvědomě se samy pro sebe snažily z minima vytěžit maximum. Kopání do míče, tak obyčejné a mnohdy i nezajímavé pro chlapce žijící mimo ghetto, bylo zde činností oblíbenou, provozovanou s nadšením. Snad i proto, že mohla být ze strany nacistů kdykoli zakázána. Každé hraní fotbalu si proto chlapci naplno užívali. Nikdy nevěděli, jestli to není klání poslední, nejen z důvodu možného zákazu, ale také kvůli neustálé hrozbě transportů, které narušovaly zdánlivě poklidný život chlapců v domově. Autoři dějin jen stroze konstatují, že povolání dostalo pět jejich kamarádů, které měli rádi. Na konci transportu čekala smrt, což ti, kteří odjížděli, netušili. Věděli pouze, že transporty znamenají velkou cestu vstříc neznámému. Viděli odjíždět mnoho vlaků na východ, než do nich byli sami povoláni. Zvykli si na neustálé napětí, jestli tentokrát odjedou nebo ne, a téma transportů jim nestálo za víc, než za pouhé oznámení, že k nim dochází. „Chlapci zde prožili celou řadu transportů na východ, kdy jejich kamarádi sbalili zavazadlo a nastoupili cestu do neznáma ne se samozřejmostí svých čtrnácti let, ale se samozřejmostí prožitých posledních pěti let. Nebyl to romantismus mládí, nebyl to ani fatalismus, ani apatie lidí, kteří již nemají co ztratit. Nebylo to však ani hrdinství, ani splnění rozkazů se sklopenou hlavou, zaťatými zuby a rukama sbalenýma v pěst. Byla to samozřejmost, samozřejmost v celé řadě samozřejmostí jejich života od roku 1938 do roku 1943.“ [105] Více než odjezd kamarádů chlapce zasáhlo náhlé onemocnění vychovatele Franty a jeho nahrazení jinými, avšak zdaleka ne tak oblíbenými, vychovateli. „Hugo Steckler, první opatrovník náš, přísný, řízný, tak ho máš. Mírnějšího bychom radši je však u nás dobu kratší.“ [106] I v následujících verších chlapci výstižně popisují další vychovatele, kteří s nimi pracovali. Zachycují jejich povahové vlastnosti a různost přístupu ke svým svěřencům – jeden si s chlapci více hraje a zpívá s nimi, druhý vyžaduje hlavně práci a je velmi přísný. Nakonec se však k chlapcům Franta, který se uzdravil, k jejich velkému nadšení vrátil. Je pochopitelné, že někteří vychovatelé si s chlapci rozuměli více, jiní méně. Všichni se ale velmi snažili a věnovali svěřeným dětem svůj veškerý čas. Cítili velikou zodpovědnost, v dětech viděli budoucnost národa. Bezprostředně po svém návratu vymyslel Franta pro chlapce novou hru – Nešariadu, sestavenou z množství jednotlivých úkolů. Chlapci jí byli velmi zaujati, stala se pro ně novým impulsem k rozvíjení dovedností i vědomostí. Vychovatel je tímto způsobem nenásilnou formou vzdělával, učil je samostatně získávat poznatky, rozvíjel i jejich fyzické dovednosti. Do této zábavy však opět zasáhly transporty, do kterých muselo několik chlapců nastoupit. Chlapci velmi intenzivně vnímali, že tyto odjezdy narušují jejich soužití, trápilo je, že přichází o kamarády, prožívali strach z nejisté budoucnosti. Zároveň ale ve svých verších pravdivě přiznávají, že po odjezdu vlaku pravidelně nastalo relativní období klidu. Všichni, kteří nemuseli odjet, si vždy hluboce oddechli. Pokud však nastala v ghettu nějaká neobvyklá situace, napětí a hysterie se vždy rychle rozšířilo. Židé už Němcům nedůvěřovali, obávali se každého nečekaného nařízení. Napětí velmi vzrostlo například tehdy, když bylo vyhlášeno velké sčítání obyvatel ghetta. Chlapci popisují jak vyfasovali chleba, paštiku a sanu a v trojstupech se přesunuli na určené místo. Sčítání bylo velmi zdlouhavé, zpět do domova se vrátili až velmi pozdě v noci. Přesto ještě několik dnů trvalo, než se lidé v ghettu uklidnili a pochopili, že tentokrát šlo esesákům skutečně o pouhé zjištění počtu vězňů v ghettu a ne o nějaké další ztrpčování jejich života. V Terezíně prožívali lidé nejen dny všední, ale i sváteční. Chlapci zachytili ve svých verších i to, jak strávili silvestrovskou noc. Byli po celou dobu vzhůru a těšili se na příchod nového roku. Jistě v takovýchto chvílích všichni doufali, že jim nový rok přinese svobodu, že se vrátí zpět domů. Možná i bilancovali, hodnotili, čím vším museli v uplynulém období projít a vroucně si přáli, aby je už nic horšího nepotkalo. Jejich touha však většinou nebyla vyslyšena a jejich jména se dříve či později objevila na seznamech lidí, kteří museli transportem odjet vstříc Osvětimi. Chlapci píší i o běžných provozních záležitostech domova. Přiznávají, že zpočátku příliš nefungovaly služby, které se měly starat o pořádek, ale postupně si chlapci na své povinnosti zvykli a plnili je pořádně, poctivě a bez odmlouvání. Ne každé dítě je od rodičů vedeno k práci, k tomu, aby doma pomohlo alespoň s nejjednoduššími věcmi. V ghettu se ale děti ocitli v situaci, kdy musely pracovat, pomáhat s chodem domova, nemohly spoléhat na to, že za ně někdo něco udělá. Byly nuceny postavit se zodpovědně k úkolům, které měly na starost. Jistě to pro ně zpočátku nebylo snadné, ale nic jiného jim nezbývalo. Postupem času se staly samostatnými, péče o místo kde žily, se pro ně stala samozřejmou a vychovatelé se mohli spolehnout na to, že práci odvedou dobře. V dalších verších se chlapci znovu okrajově zmiňují o tom, že vychovatel Franta onemocněl. „Velká nemocnost byla podporována hrůznými ubytovacími a hygienickými poměry, podvýživou a nedostatkem vitamínů. Podvýživa a avitaminóza se začínala u vězňů projevovat již po tříměsíčním až šestiměsíčním pobytu v táboře… Nebylo téměř nemoci, která by se v terezínském táboře nevyskytovala.“ [107] Terezínští obyvatelé se s neustálou hrozbou naučili žít. Nikdy nevěděli, kdy mohou onemocnět, kdy přijde povolání do transportu. Žili ze dne na den. Měli možnost hořekovat nad svým osudem, nebo se pokusit přizpůsobit a žít alespoň zdánlivě normálně. Děti se naučily radovat a smát, i když se už nejednalo o onen bezstarostný smích z dob před válkou. První vydání časopisu List sedmičky v domově Nešarim se pro chlapce stalo velkou kulturní událostí. Časopis byl vydáván v tvrdém obalu a s pěknou kresbou. Navzdory své oblíbenosti mezi čtenáři a nadšení mladých přispívatelů se však po několika číslech rozpadl. Nahrazen byl následně časopisem Rim, Rim, Rim. Radost z tvůrčí činnosti však zakalilo onemocnění několika chlapců encefalitidou. Aby se zabránilo jejímu dalšímu šíření, musela být provedena dezinfekce celého domova. Chlapci díky ní získali nové matrace, kavalce a dokonce i nábytek. Přítomnost nemoci a smrti byla pro dětské vězně něčím zcela běžným. I proto se chlapci nad onemocněním kamarádů nijak zvlášť nepozastavují. Pouze konstatují, že k němu došlo, a paradoxně se těší z toho, že jim přineslo nejen nové zážitky, ale i nové vybavení domova. Může se to zdát kruté, ale lidé v Terezíně takto žili. Museli se pokoušet hledat na všem něco pozitivního, aby si co nejdéle zachovali duševní rovnováhu. Domov Nešarim postihla nejen encefalitida, ale opět byli někteří chlapci zařazeni do transportu. Ale i v jejich případě „zármutek přešel…“ [108] Život v ghettu se odehrával v jistém koloběhu, stejně jako život mimo něj. Radost střídala smutek, nemoc zdraví. Jenže zde bylo všechno mnohem víc vyhraněné. Nejistý osud poznamenal vnímání vězňů. Ti museli vědomě žít teď a tady. Pokud chtěli přežít, nemohli příliš podléhat malomyslnosti. Kolik malých dětí běžně vidí mrtvého člověka? Vidět mrtvé tělo v Terezíně však nebylo ničím neobvyklým. Děti se se smrtí neustále setkávaly, přestaly se nad ní podivovat. Neměly čas příliš dlouho truchlit. Věděly, že samy nerozhodují o svém osudu, a tak se snažily užít si ty chvíle, které jim byly dány. Díky tomu mohou chlapci bezprostředně poté, co odjel transport s jejich kamarády napsat: „Život už běží klidně zcela a program už se opět dělá.“ [109] Závěr Dějin domova Nešarim je optimistický. Chlapci si navzdory ohrožení, kterému byli neustále vystaveni, nepřipouští, že by se mohlo bezprostředně týkat i jich, právě naopak. „… a myslím, že správná má naděje hrdá že Rim Rim zůstane, nezvadne, vytrvá.“ [110] Chlapci ve svých Dějinách domova Nešarim zachytili události tak, jak se časově odehrávaly. Zapsali do veršů nejen věci radostné, ale i bolestné. Vedle sebe staví zármutek z odjezdu kamarádů spolu s radostí, že program v domově běží i nadále. Právě tato kontrastní spojení ukazují celou hrůzu holocaustu, dávají nám nahlédnout do myslí chlapců, ukazují nám, co pro ně bylo každodenní skutečností. Verše jsou svébytným svědectvím o absurditě a tragice života v ghettu. Veškeré dění chlapci komentují stručně a výstižně, mají nadhled nad událostmi, které se kolem nich odehrávají, nejsou v nich citově zainteresováni. Radují se z maličkostí a tiše doufají, že brzy přijde konec války a oni se vrátí domů. 5. 8. 2 Obrazová část Pro Helgu Weissovou znamenalo ilustrování Dějin domova Nešarim návrat k terezínské realitě, k událostem, které se v ghettu odehrávaly. Její kresby s textem korespondují, Helga dokáže vystihnout atmosféru textu a věrně ji zachytit ve svých kresbách.. Úvodní obrázek zobrazuje domov Nešarim, budovu, ve které chlapci společně žili, učili se a hráli si. Poté nás Helga pomocí své kresby vede do jednoho z pokojů. Vidíme palandy, na kterých leží nebo sedí chlapci. Někteří si čtou, jiní píší dopisy, úkoly nebo si povídají. Helga na jedné z kreseb zachytila chlapce při fotbalu. Sport a další aktivity dávaly chlapcům alespoň na chvíli zapomenout na strádání, kterému byli vystaveni. „Chlapci nejsou nikdy a ničím překvapeni. Přijmou s klidem svých posledních zkušeností zprávu o zákazu svítit, zprávu o zákazu kulturního života, zprávu o zákazu míčových her, zprávu o nových transportech. Chlapci pohlédli zde v Terezíně často tváří v tvář smrti, viděli umírat tisíce terezínských vězňů, viděli choromyslné za mřížemi Kavalírky, a celá ta těžká dusná atmosféra tábora způsobila, že jejich smích již dávno není bezstarostným smíchem dětí. Přesto je v nich úžasná vitalita a jejich mládí se projevuje kladným postojem k životu. Skandují: ať žijeme my, ať žije život.“ [111] A tak se chlapci na Helžině obrázku nechali strhnout atmosférou fotbalového zápasu. Neví, jestli to není poslední hra v jejich životě, neví, co si pro ně nacisté připravili. Vědí jen to, že se nechtějí vzdát bez boje. Ani při fotbale, ani v bitvě o vlastní život. Helga namalovala i nešťastníky, kteří museli nastoupit do transportu. Hledíme na shrbená záda mladých i starých, kteří se svým skromným majetkem, zabaleným v zavazadlech označených čísli, kráčí k vlaku, který je odveze kamsi do neznáma. Jejich odjezd znamená alespoň chvilkovou úlevu pro ty, kteří v Terezíně zůstali. Jejich život se zklidní, stres opadne a oni budou doufat, že se s těmi, kteří odjeli, ještě někdy shledají. V naprosté většině případů se tak ale nestalo. V cíli transportů totiž čekala smrt. Závěrečný obrázek knihy je velmi symbolický. Zachycuje terezínský val, nad nímž se s hrdě rozepjatými křídly vznáší dravec. Vzhledem k významu slova Nešarim, se můžeme právem domnívat, že se jedná o jestřába. Pták je svobodný, nespoutaný, zamává křídly a může letět, kam se mu zachce. Po volnosti toužili všichni, kdo v Terezíně žili. Hleděli k opevnění, které je oddělilo od okolního světa a snili o tom, že jednou toto své vězení opustí a budou opět svobodní. 6. Básně Zatímco dívky si v Terezíně vedly především památníky a deníky, chlapci inklinovali spíše k psaní vlastní poezie. Zachovalo se přes čtyři sta básniček, „ať již jsou to básničky těch mladších, připomínající spíše naivní, roztomilé a často i humorné dětské říkanky, nebo skutečné básnické pokusy, mnohdy velmi zdařilé, většinou starších mládenců.“ [112] Ne každý hoch, který ghettem prošel, básně psal, avšak všichni ti, kteří se o to alespoň pokusili, nám zanechali tragické svědectví o tom, co jim přinesl holocaust. Dovolují nám prostřednictvím veršů nahlédnout do svých myšlenek, umožňují nám pochopit, jak strádali. Básnická činnost dětí v Terezíně je fenoménem, osobitým svědectvím o hrůze, utrpení i o touze po lepších časech. Jedná se o problematiku velmi obsáhlou, která by si zasloužila samostatnou práci a ne jen omezený prostor v rámci jedné kapitoly. Přesto se domnívám, že není možné se o ní nezmínit. Některé básně chlapci tvořili pro své časopisy, které vydávali, jiné vznikaly samostatně, na časopisech zcela nezávisle. Na jedné straně děti samy toužily po možnosti vyjádřit se jejich prostřednictvím, na straně druhé tuto snahu v maximální možné míře podporovali jejich pedagogové a vychovatelé. Básní se zachovalo velké množství. Jsou v různé kvalitě, některé svědčí o uměleckém potenciálu malého autora, jiné naznačují poctivou snahu a píli navzdory jisté neobratnosti, ale každá něco vypovídá o době svého vzniku. Je viditelnou stopou, kterou zanechal na zemi její autor, je mementem smrti tisíců dětí v plynových komorách. Poprvé byly některé tyto básně představeny široké veřejnosti v roce 1959, kdy Státní židovské muzeum v Praze vydalo knihu Dětské kresby v zastávce k smrti. Terezín 1942 – 1944. [113] Na tuto knihu navázala až roku 1993 publikace Motýla jsem tu neviděl. [114] Obě knihy jsou doplněny kresbami, které po sobě děti v Terezíně zanechaly. Pokud to bylo možné, autoři doplnili i biografické údaje malých umělců. Smutnou skutečností je, že většina z nich i přes svoji obrovskou touhu žít, zemřela v roce 1944 v některé z plynových komor koncentračního tábora Osvětim. 6. 1 Dětské kresby v zastávce smrti Kniha Dětské kresby na zastávce k smrti. Terezín 1942 – 1944 byla vydána v roce 1959 díky Státnímu židovskému muzeu v Praze, které chtělo upozornit čtenáře na existenci dětských veršů a kreseb z Terezína. Navzdory názvu, který by mohl evokovat představu, že v knize nalezneme výhradně kresby, jsou kresby i básně malých vězňů zastoupeny ve stejné míře. Autory veršů jsou až na výjimky chlapci, naopak obrazová část knihy je většinou sestavena z dívčích prací. Kreslit a psát bylo v ghettu velmi obtížné. Byl zde nedostatek papírů, tužek i pastelek. Děti si však uměly poradit. Psaly a kreslily doslova na vše, co jim přišlo pod ruku. Čtvrtky byly velmi vzácné, pro své umělecké pokusy proto často používaly papír balicí, nejrůznější formuláře, pijáky a podobně. Přesto v těchto primitivních podmínkách vytvořily díla, která i po desetiletích dojímají své čtenáře. Seřazení básní je logicky promyšleno. První báseň knihy s názvem V Terezíně věrně vystihuje, jaké pocity má v Terezíně nově příchozí. Je realistickým zachycením údivu z podmínek, které v ghettu panují. „Když nováček sem přijde všechno se mu zdá divné. Co, já si mám lehnout na půdu a ty černé brambory teprve jíst nebudu. Tady mám bydlet vždyť tady je špína ta podlaha je samá hlína, a já se sem mám položit vždyť bych se moh zašpinit.“ [115] I v následujících básních můžeme číst o hrozných podmínkách v ghettu, o jeho přeplněnosti, špatné hygieně, pohřebních vozech, na kterých se dopravovalo vše kromě mrtvol. Dětští autoři velmi citlivě reagují na neschopnost zhýčkaných lidí vyrovnat se s životem v ghettu. „Kdo byl kdysi otužilý, vydrží tu dobu. Kdo byl zvyklý na posluhu, sklátí se do hrobu.“ [116] Na podmínky, kterým zde byli lidé vystaveni, se samozřejmě dopředu připravit nedalo. Pro všechny znamenalo ghetto šok a strádání. Přesto však ti, kteří byli zvyklí pracovat manuálně, měli ulehčenou situaci alespoň v tom, že nebyli zaskočení povinností pracovat i zde. Pro ty, kteří nikdy nepracovali a žili obklopeni přepychem, byla těžká práce zdrojem dalšího utrpení a jejich tělesná schránka zvyklá na pohodlí, chátrala o to rychleji. A to v Terezíně často znamenalo brzkou smrt. Další básně se spíše než na popis Terezína zaměřují na vnitřní pocity malých vězňů. Děti velmi sugestivně zachycují svoje obavy, touhy a pochybnosti, které jimi zmítají. „Byl jsem kdys dítětem před třemi lety. To mládí toužilo po jiné světy. Nejsem již dítětem Viděl jsem nach teď jsem již dospělým poznal jsem strach.“ [117] To, čeho byly děti v Terezíně svědky, brutálně ukončilo jejich dětství. Neustále čelily blízké smrti, bojovaly s nemocemi, hladem, parazity. Jejich naivní vidění světa se změnilo, kladly si otázky nepřiměřené jejich věku, o smyslu života, utrpení, smrti, o víře v Boha. Staly se předčasně dospělými. Intenzivně přitom toužily po návratu dětské nevinnosti, po mateřském objetí, po pocitu bezpečí. Slovo domov nabylo pro děti v Terezíně nového rozměru. Vzpomínaly na něj často, vroucně si přály, aby se do něj mohly vrátit. Až když ho ztratily, uvědomily si v plné síle, co pro ně znamenal. „… domov mě připadá jak jarní květ, dokud jsem domove u tebe žil nikdá jsem si tě tak nevážil.“ [118] Na jedné straně můžeme u dětí postřehnout přání vrátit se domů, na druhé straně jsou ve verších patrné i tendence odjet někam daleko, do neznámých zemí, kde nikomu nehrozí žádné nebezpečí a lidé se k sobě hezky chovají. Děti neohrožovaly jen transporty, ale také epidemie, které se ghettem pravidelně šířily a zanechávaly po sobě mnoho mrtvých. Děti tak často viděly zblízka umírat své kamarády nebo rodiče, uvědomovaly si křehkost lidského života, byly svědky tragické beznaděje lékařů, kteří v podmínkách ghetta nemohli nemocným při nejlepší vůli pomoci. I tato skutečnost se promítla do dětských veršů. Reaguje na ni ve svých působivých verších mezi jinými i kamarádka Helgy Weissové Eva Picková, která projevila svůj básnický talent už ve čtyřverší, které Helze napsala do památníku (viz. kap. 5. 5). Ve své básni zachycuje hrůzu z rychlého šíření choroby, velkého počtu nemocných, vyjadřuje smutek nad ztrátou kamarádek a nesmírnou touhu po životě. „Dnes nová hrůza ghetto jímá, nemoc zlá před sebou šíří děs. Smrt v ruce lednou kosu třímá, oběti stíná své – divý běs. Dnes otcům strachem srdce bije a matky sklání hlavu v dlaň. Teď děti dáví tyfu zmije a z jejich řad si béře daň. …“ [119] V básních jsou ale zachyceny i zážitky kulturní, například, klavírní koncert. V pravidelných intervalech autoři do knihy zařazují také verše téměř žertovné, aby odlehčili ponurou atmosféru, která na čtenáře působí. „Myška Myška sedí v pelíšku, chytá blechu v kožíšku. Chytit ji však nemůže, zalezla jí do kůže. Točí se stále dokola. Ta blecha to je potvora!“ [120] Přesto i zde můžeme zvažovat, jestli báseň o myši, která nemůže chytit blechu, není ironickým úšklebkem nad lidmi v Terezíně, kteří marně bojují s parazity, kteří jim neustále ztrpčují život. Báseň, kterou autoři zařadili na závěr knihy, však není ani žertovná, ani nevyjadřuje víru v brzký konec utrpení. Je naopak jakýmsi žalostným výkřikem nad osudem celého židovského národa. „Ubožáček stojí marně, marně namáhá si hlas. Snad zemře. Z toho poznáš, kolik dnes je v světě krás!“ [121] Obrazovou část knihy tvoří kresby, vystřihovánky, koláže a nalepovánky, které děti v Terezíně vytvořily. V některých částech knihy přímo korespondují s textem, zvyšují jeho působení na čtenáře, nutí k zamyšlení. Vidíme zde nejen výjevy z ghetta – kasárny, palandy, fronty na jídlo, ale také obrazy ze života před válkou – rozesmáté sportující děti v parku, květiny. Děti byly v Terezíně vězni, ale nacisté nikdy nemohli uvěznit jejich fantazii. Zcela svobodně se tak díky ní mohly vracet do míst, kde jim bylo dobře, snít o životě v míru. Bohužel se ho většina z dětí nedočkala. Zmizely v plynových komorách, jejich popel rozfoukal vítr. S nimi zmizely jejich sny, naděje, mnohé talenty byly násilně umlčeny. Dnes tak můžeme s údivem a obdivem hledět na to jediné, co po nich zbylo – obrázky a verše. 6. 2 Motýla jsem tu neviděl Publikace Dětské kresby v zastávce smrti. Terezín 1942 – 1944 se stala předlohou pro knihu Motýla jsem tu neviděl. Tato nová antologie sestavená z veršů a kreseb terezínských dětí byla poprvé vydána v roce 1993 díky Státnímu židovskému muzeu v Praze. O nový výbor se velkou měrou zasloužila Anita Franková[122], sama bývalá dětská terezínská vězeňkyně. Knihu rozšířila o informace o podmínkách, v jakých děti v Terezíně žily a tvořily. Část básní v této nové publikaci je stejná jako v knize předchozí, mnohé jsou ale nově přidány, některé naopak zařazeny nebyly. Zajímavé je, že editoři oproti předloze vyřadili především verše odlehčené, humorné a naopak zveřejnili větší množství básní s tragickým poselstvím. Knize tak dodali na ještě větší působivosti. Editorům se díky velkému úsilí podařilo dohledat množství jmen dětských autorů, na rozdíl od knihy Dětské kresby v zastávce smrti. Terezín 1942 - 1944 již tak často pod básní není uvedeno „anonym“, ale naopak celé jméno autora i s datem narození a ve většině případů také smrti. Například v původní knize nebyl autor závěrečné básně ještě odhalen, zatímco v této se již můžeme dočíst, že je jím Zdeněk Ohrenstein. A stejně jako v knize první i zde jsou jeho verše zvoleny k uzavření celé knihy. Kniha byla pojmenována podle stejnojmenné básně dětského autora Pavla Friedmanna. Ten ve svých verších sugestivně vystihuje, že tak křehká zvířata, jako jsou motýli, nemohou v ghettu žít. Postrádá tu jejich lehkost, barevnost, touží spolu s nimi zamávat křídly, vznést se do výšky a odletět pryč. Nevíme, kde mladý básník svého posledního motýla viděl, ale jasně cítíme, že mu chybí, že si bude už navždy pamatovat, že v ghettu motýli nejsou. „Motýl Ten poslední ten zcela poslední tak sytě hořce oslnivě žlutý snad kdyby slunce slzou zazvonilo o bílý kámen taková taková žluť vznášel se lehce tak do vysoka šel jistě jistě chtěl políbit svět svůj poslední na sedmý týden tu žiji ghettoisiert mí mě tu našli pampelišky tu na mne volají i bílá větev v dvoře kaštanu motýla jsem tu neviděl ten tenkrát byl poslední motýli tady nežijí v ghettu.“ [123] K talentovaným chlapcům, jejichž několik básní je v knize Motýla jsem tu neviděl otištěno, patřil Hanuš Hachenburg. Narodil se 12. července 1929, vyrůstal pouze s matkou, svého otce nikdy nepoznal. 24. října 1942 byl Hanuš poslán do Terezína. „Zprvu žil v domově dvě, ale Valter Eisinger brzy poznal, že jde o chlapce mimořádně talentovaného, a prosadil, aby byl Hanuš převeden na jedničku. Celý rok patřil Hanuš Hachenburg mezi nejčastější a nejobdivovanější autory časopisu Vedem. “ [124] Právě na jeho stránkách Hanuš pravidelně zveřejňoval svoje verše. Promítá se do nich jeho bolestná touha po domově, obavy z budoucnosti, zděšení nad poměry, které v Terezíně panovaly. Jeho verše jsou obžalobou těch, kteří holocaustu nezabránili, jsou zoufalým výkřikem mladého chlapce, který se úzkostně obává o svůj život. „Ta troška špíny v špinavých zdech a kolem ta trocha drátů A 30 000 kteří spí kteří se jednou probudí a kteří jednou uvidí rozlitou svoji vlastní krev.“ [125] „Maminko, chovej mě, jsem lístek na spadnutí Hle, jak se choulím, je mi tolik zima! Jak hrozný chorál zněl by přes kasárna Já – stržen vírem, zpívám s nima.“ [126] V prosinci 1943 byl Hanuš poslán transportem na východ, kde zahynul v jedné z plynových komor koncentračního tábora Osvětim. K dalším talentovaným chlapcům, nad jejichž verši se můžeme díky této knize i po desetiletích zamýšlet, patřil Zdeněk Ohrenstein. Zdeněk se narodil 10. ledna 1929 a jeho starším bratrem byl uznávaný básník Jiří Orten. Do Terezína Zdeněk odjel v říjnu 1942. I on bydlel v domově číslo jedna a přispíval svými básněmi do časopisu Vedem. Ve svých verších se často vrací do raného dětství, období, kdy neznal strach a nouzi, kdy o něj láskyplně pečovala matka. Je si dobře vědom toho, že se toto krásné období nikdy nevrátí. Vnímá, že všechny děti v ghettu až příliš rychle vyspěly a ztratily naivně dětský pohled na svět. „Nevrť se hošíčku, stromečku zelený, dokud tvá očička nevidí svět, dokud jsi řemínky v kočárku sevřený, dokud ti čísi tvář podává mech.“ [127] Zdeněk měl na rozdíl od tisíců jiných dětí obrovské štěstí. 19. října 1944 odjel transportem do Osvětimi. Zde byl vybrán ke zplynování, ale podařilo se mu nepozorovaně přeběhnout na stranu těch, kteří byli posláni na práci a tím se zachránil. Prošel několika koncentračními tábory a nakonec byl osvobozen v květnu 1945 v Dachau. I verše dalších dětských autorů v publikaci dokládají, jaký talent v mnohých z nich dřímal, jsou trvalou připomínkou hrůz, kterými musely projít, poselstvím, které po sobě tyto děti zanechaly. Oproti první knize zvolili autoři jiný výběr obrazového doprovodu. Námět kreseb se však nezměnil. Opět hledíme do ponurých terezínských ulic, znovu spatřujeme přeplněné ubikace, přenášíme se ale také na louky a do polí, kde se šťastně v dobách míru usmívají holčičky s panenkami a kluci se svými míči a švihadly. Přibyly i obrázky s náměty pohádkovými, vidíme dokonce i podmořský svět. Nalezneme zde také reprodukce zdařilých výšivek, jedná se například o rozesmátého klauna, nebo kytici lučních květů. Znovu a znovu se můžeme podivovat nad tím, jaká umělecká díla byly schopny tyto děti vytvořit v primitivních podmínkách ghetta. Slovo nádhera nám však poněkud drhne v krku, jestliže si uvědomíme, že autor se často nedožil ani patnácti let, protože byl pro svůj původ zavražděn v Osvětimi. 7. Smích místo pláče Na místě jako je Terezín, příliš mnoho důvodů ke smíchu nebylo. Přesto po něm lidé toužili. „Žili v Terezíně ze dne na den v naději, že se jim podaří přežít, ve stálých obavách před transporty, ale nikdy ne ve vědomí jisté smrti. V humoru byla útěcha, chvilka vítězství nad okolnostmi, kapka iluze, jiskra svobody. Nekapitulovat vnitřně, vidět absurdní komičnost v hrozivé skutečnosti, pojímat přítomnost jako provizorium, most mezi minulostí a budoucností.“ [128] „Terezínský humor rostl na plodné půdě strasti, v zachovalém materiálu jsou básně žalu mnohem početnější, než básně humoristické. Staletí se Židé smáli svému tragickému osudu, aby nemuseli plakat.“ [129] A tak vznikala satirická představení, kabarety, vymýšlely se vtipy, psaly se fejetony. A všechny tyto formy humoru a ještě mnohé další se přímo dotýkaly i dětí. Ať už byly jejich aktivními tvůrci, nebo jen posluchači. V časopisech, které vydávaly, zveřejňovaly nejen fejetony a parodie, ale podařilo se jim zachytit i to, co se v ghettu šířilo pouze v ústním podání. Díky tomu můžeme i po letech číst na stránkách dětského terezínského časopisu Vedem aktuální texty, které vznikly na známé melodie českých lidových písní. Mezi obyvateli ghetta se podařilo sesbírat například tyto místní úpravy: „Ach synku, synečku, doma-li jsi? Arbeitsamt ptá se, makal-li jsi? Makal jsem makal, ale málo, makání mne již udolalo. Počkej já povím, že jsi šlojzoval, počkej já povím, že jsi si vzal. V kuchyni knedlíček, v pekárně chlebíček, počkej já povím, že jsi si vzal. Šup sem, šup tam, elektrika nefunguje, šup sem, šup tam, dnes se nesvítí. Stavěli tesaři, stavěli latrínu, vařili kuchaři pokrmy z tuřínu, a potom tuřínu v prosinci a v říjnu chodíme zas denně stále na latrínu.“ [130] V těchto i dalších textech se odráží aktuální starosti terezínských obyvatel. Nalezneme v nich narážky na těžkou práci, kterou byli nuceni vězni vykonávat, na krádeže, zvané šlojzování, které se v ghettu odehrávaly, na neustálé problémy s výpadky proudu, které lidem ztrpčovaly život, ale také na nevyhovující jednotvárný jídelníček a jeho důsledky na lidské tělo. V paměti těch, kteří přežili peklo holocaustu, jsou i po letech uchovány další satirické texty písniček, které se v ghettu šířily. Vznikaly na přeplněných ubikacích a dokázaly povzbudit všechny, kteří si je prozpěvovali, vlévaly jim naději a optimismus. Jednou z nich je i píseň, jejíž text si pamatuje paní Marta Kottová, kamarádka Helgy Weissové. Jejich přátelství začalo už v Terezíně a pokračuje až do současnosti. O text se se mnou podělila 2. srpna 2007. Autora, jak bývá u ústního předávání běžné, neznáme. Sama paní Kottová se domnívá, že se jej naučila od starších chlapců v ghettu, nápěv si však už nevybavuje. Na základě vzpomínek paní Kottové natočila skupina studentů v roce 2008 dokumentární film o holocaustu[131], ve kterém tento text zaznívá. Jedná se pravděpodobně o jeho první záznam, jelikož paní Kottová jej celé roky uchovávala pouze v paměti a nepamatuje si, že by byl v jakékoli formě zveřejněn. „Ref.: Sedíme v prdeli Terezín zvané, žereme topinky nenamazané. Už se to houpá, už se to šoupá, už se to šponuje, vojna tu je. 1. Na tři dny fasujem tři čtvrtě chleba, na den to vystačí, na dva i třeba. Ref.: 2. Jednou za týden máme knedlíky, to je vám pohádka plněná řípou. Ref.: 3. Za měsíc fasujem tři lžičky soli, abysme věděli, jací jsme voli. Ref.: 4. A aj se nažere to starý prase, praskne mu v břiše, vyženem gestapo do třetí říše. Ref.: 5. Po krachu v břiše, prasknou mu plíce, budeme zase v té republice.“ [132] Text, který „se nebojí“ hrubších výrazů, nabádá obyvatele ghetta, aby si pravdivě přiznali, v jaké se ocitli situaci. Navzdory chytrosti, majetku, poctivosti, skončili v Terezíně, jsou odkázáni na milost a nemilost gestapáků, kteří zcela ovládají jejich životy. V textu ale nezaznívají zoufalé nářky, slova o rezignaci. Je výstižný jak v popisu terezínských reálií, tak v naději, kterou v sobě lidé nosili. Němci se poraženi vrátí zpět do své země a Židé budou nadále v klidu žít. Z textu je cítit silné vlastenectví, vztah k zemi, kterou Židé už po staletí považují za svůj domov. Opět musíme zdůraznit, že nedostatkem jídla terezínští vězni velmi trpěli. Jeho shánění jim dělalo velké starosti, myšlenky na to, jak nasytit sebe a své nejbližší zaměstnávaly Židy v ghettu každý den. Věděli totiž velmi dobře, že tělo zesláblé nedostatkem jídla snáze podlehne nemocem. A onemocnět znamenalo až příliš reálnou hrozbu smrti. Nemůžeme se tedy divit, že je jídlo tak častým tématem v denících, prózách i básních a humoru. V případě tohoto textu se dozvídáme nejen o množství, které lidé dostávali, ale také o jeho složení. Přesto je tento pohled rozdílný oproti tomu, s jakým jsme se doposud setkali. Nenajdeme zde žádné žalostné povzdechy nad tím, že je jídla nedostatek. Místo toho je zde jen narážka na to, že Židé „alespoň vidí, jací jsou voli.“ Pokud se tedy opřeme o tvrzení paní Kottové o tom, že text vznikl mezi mladými hochy, můžeme říct, že v něm chlapci kritizují nejen chování gestapáků, ale i chování samotných Židů v ghettu. Hoši jsou silní, plní mladistvého elánu, nadšení a odvahy. Nechtějí se smířit s rezignací, kterou mohou pozorovat u dospělých. Možná měli pocit, že by Židé měli bojovat, postavit se aktivně bezpráví, které na nich bylo pácháno. Nechtějí se smířit s údělem oběti. „Abysme věděli, jací jsme voli“ je ironické popíchnutí Židů samotných. Podívejte se na sebe, vy dospělí, proč mlčky přijímáte tři čtvrtě chleba na tři dny, proč vám najednou stačí tři lžičky soli na měsíc a proč za největší pochoutku považujete knedlíky. Vždyť my si za toto všechno můžeme sami. Jak si můžeme myslet, že s námi budou Němci jednat lépe, když jsme sami rezignovali, stali jsme se pasivními k tomu, co se s námi děje. Víme, že Židé pasivní nebyli, že se snažili svoje postavení zlepšit, že se pokoušeli pravdivě informovat okolní svět o dění v ghettu. Jestliže se neuchylovali k přímým akcím proti svému nepříteli, dělali to z přesvědčení, že se jim tak podaří zmenšit počet obětí. Obávali se, že přímá agrese přinese smrt i těm, kteří by jinak měli šanci na přežití. Je však bezesporu zajímavé uvědomit si, že se jejich vlastní mládež ptá alespoň prostřednictvím textů, jestli by se přece jen nedalo udělat ještě něco víc. Nebyly to však jen písně a vtipy, které se mezi terezínskými vězni ústně šířily. Mezi dětmi v ghettu se ústně předávaly i pohádky. Nepřekvapí nás, že se v nich odrážely terezínské poměry. Děti se jejich prostřednictvím snažily vypořádat s podmínkami, které v ghettu panovaly, utíkaly se s jejich pomocí do fantazie, umožňovaly jim představit si, jaké by to bylo, kdyby byly pohádkovými postavami, co všechno by mohly udělat. Jestliže si děti v dobách míru přejí být princi a princeznami, aby mohly vlastnit poklady, v Terezíně chtěly být králem, aby získaly jiné, opravdové bohatství. Mohly by tak totiž snadno dosáhnout na to, co bylo v ghettu považováno za skutečný poklad – dostatek jídla. „Byl jednou jeden král a ten měl hlad. Šel k okénku a řekl kuchaři: Dvakrát! A dostal dvakrát. To je celá pohádka. Podle představ vězněných dětí to musel být král, aby dostal od kuchaře dvě porce polévky z tuřínu nebo z čočkového výtažku.“[133] Tato pohádka nám opět jasně dokumentuje změnu hodnotového žebříčku, kterou děti v Terezíně prošly. Hlad byl jejich každodenním společníkem, a tak se nad ním snažily zvítězit alespoň pomocí fantazie. Děti si jasně uvědomovaly skutečné hodnoty, věděly, že pokud pro ně rodiče něco schovávají ze svých přídělů, mají o to větší hlad zase oni. Alespoň ve svých představách tak chtěly být tím, kdo má právo dostat větší porci. Zajímavé přitom je, že král z pohádky nad terezínskou stravou neohrnuje nos, nepřikazuje kuchaři, aby mu připravil nějakou vybranou pochoutku. Přestože je král, je smířen s takovým jídlem, jaké dostává, jen si přeje, aby ho bylo více. Domnívám se, že do jednání krále se promítá postoj terezínských dětských vězňů. Chuť a pestrost jídla už pro ně nebyla důležitá, poznaly, co znamená mít skutečný hlad a jediné, co opravdu chtěly, bylo alespoň jednou se pořádně nasytit. „Je samozřejmé, že jim nemohla stačit k snídani černá brynda, k obědu polévka z tuřínu, jen někdy s bramborem, a k večeři opět černá brynda s krajíčkem chleba. V očích dítěte byl smutný pohled, když poslední sousto sporého krajíce chleba rychle zmizelo v hladovém žaludku.“ [134] 8. Dospělí přibližují dětem normální svět Doposud byla práce, až na malou výjimku týkající se Květovaného koně Norberta Frýda, věnována umělecké produkci, kterou vytvářely samy děti. Byly to děti starší i mladší, některým bylo deset, jiným i šestnáct let. Zažily normální život bez omezení a zákazů, věděly, co to znamená mít domov, netrpět hladem, chodit do školy a hrát si v parku nebo v lese. Tyto svoje zážitky si uchovaly v paměti a přinesly s sebou do Terezína, kde na ně nepřestávaly myslet a toužit po jejich návratu. Pomáhaly jim překonávat hrůzy ghetta, doufaly, že válka brzy skončí a ony se ke svým hrám znovu vrátí, měly se na co těšit, k čemu se upínat. Mnohé ve své minulosti hledaly uměleckou inspiraci, porovnávaly život před válkou s životem v ghettu a dokázaly glosovat nenormálnost dění, kterému byly vystaveny. Vychovatelé, kteří s dětmi pracovali, je v myšlenkách na konec války a návrat k normálnímu životu utvrzovali. Vštěpovali jim, že musí být připraveni na návrat do běžných škol a mezi spolužáky, a záměrně v nich takto povzbuzovali touhu po vědění. A děti byly lačné prohlubovat svoje znalosti ať už při vyučování, které se v Terezíně, navzdory přísnému zákazu, odehrávalo, nebo během besed s význačnými umělci a mysliteli, kteří zde byli také internováni. Do Terezína však spolu se svými rodiči přicházely i děti malé, často ještě kojenci, pro které se život za terezínskými branami stal přirozeným. Nic jiného nepoznaly, nevěděly, že je ještě jiný svět, neuvědomovaly si, že jsou o něco ochuzeny, nic jiného než to, co jim nabízelo ghetto, nezažily, nebo si na to nepamatovaly. Postupně rostly, začaly vnímat, co se kolem nich děje, ale neviděly v tom nic zvráceného. Žily ve svém dětském světě a nepostrádaly k hrám hřiště, protože nevěděly, že nějaká existují. Jejich rodiče si ale jasně uvědomovali, o co všechno jsou děti ochuzeny, a stáli před problémem, jak jim citlivě vysvětlit, že většina lidí na zemi žije jinak, než jak žijí Židé v ghettu. Velkým problémem mohlo být už jen vysvětlení běžných pojmů a věcí, o kterých děti žijící mimi ghetto vůbec nepřemýšlí, protože jsou pro ně samozřejmé. Že izolace v ghettu byla skutečně dokonalá, ukazují jasně případy terezínských dětí, které po osvobození „neměly vůbec představu o lese, ačkoli pojem strom znaly, a také se ptaly, kdo že jim poleze na stromy pro jahody, které jim slíbili.“ [135] Jednou z názorných a velmi působivých ukázek, jak seznámit malé dítě se světem za branami, jsou obrázky, které pro svého tříletého syna nakreslil malíř Bedřich Fritta. Po letech je textem opatřil Ivan Klíma a knižně vydalo Židovské muzeum v Praze pod názvem „O chlapci, který se nestal číslem.“[136] 8.1 Bedřich Fritta Bedřich Fritta, vlastním jménem Fritz Taussig, se narodil 19. září 1906 ve Višňové u Frýdlantu. Před válkou působil v Praze jako výtvarník a reklamní grafik, od počátku třicátých let coby karikaturista pravidelně přispíval do satirického časopisu Simplicus. Do Terezína přijel jedním z prvních transportů 4. prosince 1941. Manželka Hansi a malý syn Tomáš ho následovali v roce 1942. Vzhledem ke své kvalifikaci začal Fritta pracovat v kreslírně Technické kanceláře, kde se zpracovávaly nejrůznější stavební a technické plány, vytvářely grafy, statistiky a zprávy, které po Židovské samosprávě neustále vyžadovala komandatura SS. Tajně zde však po večerech vznikaly také kresby dokumentující život v ghettu. V červenci 1944 však nacisté ilegální díla odhalili. Fritta i další malíři, kteří je vytvářeli, například Leo Hass, Otto Ungar nebo Ferdinand Bloch, byli obviněni z propagandy hrůzy a jejího šíření v zahraničí a s celými rodinami internováni ve věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti. Odtud byl již nemocný Fritta spolu s Leo Hassem 26. října 1944 deportován do Osvětimi, kde zahynul. Hansi Frittová zemřela v Malé pevnosti 13. února 1945 na nákazu tyfem. Jejich syn Tomáš přežil díky péči manželky Leo Hasse Erny, se kterou zůstal až do konce války na cele. 8.2 Tomáš Fritta-Haas Tomáš Fritta- Haas se narodil v Praze 22. ledna 1941. Od roku 1942 byl spolu s rodiči internován v terezínském ghettu, kde se dočkal konce války. Jeho rodiče však zahynuli. Otec v koncentračním táboře Osvětim, matka podlehla tyfu v terezínské Malé pevnosti. Po skončení války ho proto Erna a Leo Haas, přátelé a spolupracovníci jeho otce, adoptovali. Vyrůstal v Praze, učil se horníkem i knihkupcem. Po okupaci v roce 1968 emigroval do Izraele, ale v roce 1973 odtud odešel do Spolkové republiky Německo. V současné době žije střídavě v Praze a Mannheimu. Kromě obrázkové knihy od otce je mu trvalým mementem na prožité hrůzy také průkaz nejmladšího politického vězně, který v Terezíně obdržel a který si dodnes schovává. Otec mu obrázkovou knihu věnoval ke třetím narozeninám, on si to ale ke své lítosti nepamatuje. „Já jsem ji dostal až v osmnácti letech, kdy mi ji předal můj nevlastní otec Leo Haas. Nepamatuji si ale na období, kdy byla kniha napsána. Dostal jsem ji teoreticky ke svým třetím narozeninám, ale ze všeho, co se dělo v Terezíně až do osvobození, si nepamatuji vůbec nic.“ [137] Tomáš měl štěstí v neštěstí. V Terezíně byl ještě příliš malý na to, aby vnímal a chápal, co se kolem něj děje. Až později pochopil, že mu pravděpodobně pouze obětavost a péče Erny Haasové zachránila život, že ho nacisté připravili o oba milující rodiče, o možnost trávit s nimi společné chvíle, radit se s nimi v nesnázích, žít jako ostatní děti. Knihu obrázků tedy opatruje jako největší poklad, jako vzpomínku na své nejbližší, které vlastně nestačil poznat. „Když tou knihou listuju, dostávám husí kůži. I kdyby to bylo potisící. Všichni mají rodiče, na které si pamatují. Já ne. Když se dotýkám těch obrázků, jako bych byl s nimi. Dodneška strašně rád poslouchám cokoli o svých rodičích. Při padesátém výročí transportů do Terezína jsem potkal jednoho muže, teď žije v Americe. Znal rodiče a vyprávěl, že máma nosila brýle, strašně kouřila, mluvila hlubokým hlasem a měla úžasný smysl pro humor. Teď vím, že moje matka byla jako já. Knížka mi přináší blízkost k rodičům.“ [138] 8.3 Ivan Klíma Ivan Klíma se narodil v Praze 14. září 1931. Za druhé světové války strávil ještě jako chlapec spolu s rodiči tři roky v malém pokojíčku v terezínském ghettu. V jejich blízkosti žili malíři Fritta, Ungar a Haas s rodinami. Malý Klíma k umělcům s obdivem vzhlížel a také toužil po dráze malíře. Tím se ale nakonec nestal. Už v Terezíně vytvořil svoje první literární pokusy. Po skončení války absolvoval gymnázium a po něm vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor český jazyk a literární věda. Po skončení studií pracoval v 60. letech jako redaktor Literárních novin a Listů. Roky 1969 a 1970 strávil pracovně v USA, po návratu mu byla znemožněna publikační činnost. Dlouhých 20 let proto pracoval v dělnických profesích a své knihy vydával buď v samizdatových edicích nebo v zahraničí. Mezi jeho nejznámější díla patří Milenci na jednu noc, Milostné léto, Má veselá jitra, Moje první lásky a další. Při svých pohnutých osudech si Klíma na malého synka obdivovaného terezínského souseda a malíře Fritty ani nevzpomněl. Přesto se jejich životní cesty mnoho let po válce znovu protnuly. K obrázkové knize Tomáše Fritty totiž Ivan Klíma napsal příběh s názvem O chlapci, který se nestal číslem. 8. 4 Nejkrásnější dárek k narozeninám – obrázková kniha 22. ledna 1944 slaví malý Tomáš Fritta 3. narozeniny. Jeho maminka by jistě ráda připravila slavnostní oběd, upekla dort, pozvala babičku s dědečkem na odpolední bábovku a darovala Tomíkovi nějakou pěknou hračku. Jenže je rok 1944. Svět se zmítá světovou válkou, rodina už dva roky žije v koncentračním táboře Terezín. Tomík je ještě příliš malý. Neví, co je to dort, co je slavnostní oběd, netuší, že ho nacisté připravili o normální život. Je spokojený. Hraje si na špinavém terezínském dvorku a neví, jak vypadají stromy, hřiště, louky. Jeho rodiče to ale vědí až příliš dobře. Uvědomují si, co všechno svému synkovi nemohou dát ani ukázat. A tak tatínek malíř sedne k papíru, vezme do ruky barvy a začne kreslit. Kreslit, jak vypadá normální svět za branami ghetta, kreslit věci, které Tomík ještě nikdy neviděl. Vytvoří knížku obrázků zobrazujících normální svět. Svět, ve kterém by Tomíkovi přál žít. Když Tomík nemůže dostat dort opravdový, tatínek malíř mu ho alespoň namaluje na začátek knížky. Co na tom, že chlapec tuto sladkou dobrotu ještě nikdy neochutnal, i tak z něj může mít velikou radost. Následující obrázek zachycuje malého klučinu, stojícího na kufru, na kterém je kromě jeho jména i číslo AAL 710, pod kterým byl v Terezíně evidován. Chlapec vyhlíží skrz okno do dály. Zajímavým detailem této kresby je pták na obloze. Pták, který může symbolizovat volnost, touhu po svobodě, po životě bez omezení a zákazů. Může přeletět hradby ghetta, kdy se mu zachce. Naproti tomu chlapec musí žít na určeném místě, řídit se absurdními nařízeními a pokud by se pokusil ghetto opustit, byl by on i jeho rodina přísně potrestáni. Chlapec stojí na obrázku zády, nevidíme tedy, jestli se usmívá, nebo se za ptákem toužebně dívá a chtěl by letět s ním. V každém případě se ale malý Tomík na křídlech své fantazie a díky přesným tatínkovým kresbám a podrobnému maminčinu povídání může přenést do svobodného světa. Nikdo mu totiž nemůže zakázat, aby se v myšlenkách toulal kolem řek, viděl krásná města, plné obchody a hrál si, kde se mu zlíbí. Pod obrázek tatínek připsal věnování: „Tomíčkovi k jeho 3. narozeninám v Terezíně – 22. 1. 1944!“ [139] Další kresba zachycuje portréty celé rodiny. Usměvavá maminka a vlídný tatínek. Pro chlapce nejdůležitější osoby na světě. S nimi se cítil v bezpečí, oni mu poskytovali svoji lásku, chránili ho, šetřili pro něj svoje příděly potravin, aby neměl hlad. Když dnes dospělý Tomáš Fritta na tyto portréty hledí, pohlíží do tváří lidem, kteří sice jsou jeho rodiči, ale které si on ke své lítosti vůbec nepamatuje. Rodině Frittově stejně jako mnoha dalším rodinám nebylo dopřáno dožít se společně konce války. Tomáši Frittovi zůstala památka nejen na usmívající se rodiče, ale jeho otec zachytil i situaci, kdy společně s matkou chlapci hubují, není však jasné, za co. Měkké rysy ve tvářích rodičů se náhle stávají přísnými. Vychovávat děti v Terezíně muselo být velmi obtížné. Jak například vštípit dítěti základní hodnoty, jak mu vysvětlit, že krást se nemá, když zde byly krádeže na denním pořádku. Přitom byli lidé ke krádežím často dohnáni pouze nouzí a staly se pro ně jediným způsobem, jak přežít. Terezín byl svět sám pro sebe. Neposlušnost, kterou by rodiče běžně přešli, se zde mohla stát osudnou nejen dítěti, ale celé rodině. Na obrázku rodiče působí skutečně velmi rozzlobeně, Tomík se však tváří, jako by se ho jejich hněv vůbec netýkal. Fritta na svých kresbách zachycuje svého syna v rozmanitých situacích. Vidíme ho, jak pije z hrnku náhražkovou kávu, jak bouchá do stolu, jí chleba s marmeládou, od které je celý špinavý. Můžeme si také udělat představu, jakými činnostmi se v Terezíně zabavoval – zametal, maloval, předstíral, že se modlí z otcovy modlitební knížky, hrál si s panáčkem, nebo se úplně stejně, jako děti žijící mimo ghetto, radoval z padajícího sněhu. Jak již bylo zmíněno, Fritta chtěl prostřednictvím obrázků seznámit syna s věcmi, které jsou pro ostatní děti zcela běžné. Namaloval mu tedy nejen puding, knedlíky, brambory s masem, vodu v hrnku, lžíci, talíř, brýle, ale například také zvířata, krávu, psa, ptáčka a ovečku. Pod tyto obrázky navíc připsal, jaký zvuk zvířata vydávají. Stejně tak nakreslil žárovky, vydávající barevné světlo a pod ně připsal, o jakou barvu se jedná – bílá, modrá, červená, zelená. Velmi působivý je obrázek, na kterém Tomík právě dostal velký balík plný jídla. Z chlapcova obličeje sálá obrovské nadšení a my spolu s ním hledíme na rozmanité uzeniny, ovoce, sýry, sušenky a čokolády. Je těžké si představit, že Tomík ve svých třech letech nikdy nejedl: „dobré maso ani rybu, nejedl salát, okurku, kedlubnu anebo mrkev, nejedl kukuřici ani fazole, nikdy neochutnal ani jednu jedinou třešeň, natož broskev, pomeranč anebo banán.“ [140] Balík byl každým terezínským obyvatelem toužebně očekáván, znamenal alespoň chvilkové přilepšení k naprosto nedostatečné stravě. Frittovi poskytuje obrázek možnost ukázat Tomíkovi, co všechno ochutná, až nastane mír. Možná se do něj také promítá autorova touha zajistit chlapci pořádné a hodnotné jídlo. Můžeme si jen těžko představit, jak se asi cítili rodiče, kteří byli nuceni dávat svému malému dítěti k snídani „trochu náhražkové kávy a chleba s marmeládou. Chleba páchne plísní a marmeláda ztuchlou řepou.“ [141] Fritta stejně jako ostatní věřil ve šťastnou budoucnost. Všichni doufali, že válka brzy skončí a oni se zase vrátí k normálnímu způsobu života. Na svých obrázcích si proto představuje, čím by mohl Tomík být, až bude dospělý. Zároveň mu tím ukazuje různé druhy zaměstnání. Hledíme tedy na Tomíka jako inženýra, malíře, detektiva a boxera. Otec ho ale také vyobrazil tak, jak by ho vidět nechtěl, jako generála a obchodníka. Frittovi však nebylo umožněno vidět, jak jeho syn dospívá, jak si volí své zaměstnání a Tomáš se nikdy nedozví, co by jeho kariéře říkal. Se svobodou souvisí možnost cestovat, poznávat vzdálené kraje. Fritta pro Tomíka nejen namaloval různé způsoby dopravy – klasické, jako je jízda vlakem, letadlem nebo lodí, ale i neobvyklé, jako je jízda na velké želvě. Namaloval pro něj i lidi odlišných národností, aby nebyl chlapec překvapený, že na Zemi žijí i lidé s jinou barvou kůže nebo velmi netradičním způsobem oblékání. Tomík si prostřednictvím otcových obrázků mohl velmi přesně představit, jak vypadá eskymák, černoch, Číňan nebo indián. Obrázky také zachycují, jaké podnebí je v místech, kde tito lidé žijí. Kdo ví, jakou odpověď by otec svému zvídavému synkovi dal, až by se ho zeptal, proč jsou zrovna Židé nuceni žít v ghettech, když na Zemi žijí lidé se žlutou nebo černou pletí. Proč to nikomu nevadí, když být Židem znamená život v nesvobodě a neustálém strachu. Krásný slunečný den. Ve vzduchu poletuje velký barevný motýl, květiny právě vykvetly a šťastný chlapec mezi nimi pobíhá. A následující obrázek. Zelinářský stánek, usměvavá babička prodává nejen květiny, ale také jahody, švestky a další ovoce. Před pultem stojí Tomík, podává paní drobný peníz a kupuje si, na co má chuť. Pod oba obrázky Fritta napsal: „To není pohádka – to je pravda, i to není pohádka.“ [142] Přesto, že jsou obrázky plné optimismu, pokud se zamyslíme nad okolnostmi, za jakých vznikly, působí tragicky. Otec se snaží ukázat chlapci, jak vypadá normální život, co je to mír. Uvědomme si, že Tomík nic jiného než život v ghettu nepoznal. Spatřit motýla je pro nás něčím zcela běžným, většinou mu ani nevěnujeme pozornost, nepřemýšlíme o něm. Přesto mu Fritta na svém obrázku vyhradil velký prostor. Asi chtěl s jeho pomocí Tomíkovi přiblížit, jak pestrobarevný je svět, kolik krás je v něm možno vidět. A možná, že právě tento nakreslený motýl, byl prvním motýlem, kterého kdy Tomík viděl. V ghettu totiž motýli nežijí. „Motýl Ten poslední ten zcela poslední tak sytě hořce oslnivě žlutý snad kdyby slunce slzou zazvonilo o bílý kámen taková taková žluť vznášel se lehce tak do vysoka šel jistě jistě chtěl políbit svět svůj poslední na sedmý týden tu žiji ghettoisiert mí mě tu našli pampelišky tu na mne volají i bílá větev v dvoře kaštanu motýla jsem tu neviděl ten tenkrát byl poslední motýli tady nežijí v ghettu.“ [143] Pavel Friedmann Velkým problémem pro všechny nedobrovolné terezínské obyvatele byl neustálý hlad. Jídlo dostávaly v nedostatečném množství, „naprostým nedostatkem tuku a bílkovin se snižovala tělesná váha vězňů až o 30%. Na jaře 1943 mělo již více než 40% vězňů o 30% nižší váhu než normální. 3000 vězňů v té době trpělo oedemy z hladu.“ [144] Co by tedy otec svému synkovi měl více přát než to, aby se v blízké budoucnosti konečně pořádně najedl, aby byl jeho jídelníček pestrý, vyvážený a také, aby konečně ochutnal takové věci jako je například čokoláda. Namaloval mu proto velmi výmluvný obrázek. Vévodí mu velká čtyřka, číslo Tomíkových příštích narozenin. Na obrázku je kromě ní vyobrazena bábovka, dort, bonboniéra, ale také „usmívající se“ ovoce a zelenina, tancující láhev smetany a plný šálek horké čokolády. Obrázek je vyjádřením optimistického očekávání, Fritta věří, že až jeho syn bude slavit další narozeniny, bude již mít všeho dostatek. Vizi optimistické budoucnosti ostatně zachytil i na dalších obrázcích. Vidíme Tomíka, který stojí mezi velkým množstvím hudebních nástrojů. Na kresbě je nápis vyjadřující otcův příslib, že synovi koupí takový hudební nástroj, jaký si jen bude přát. Fritta cítí, že hoch je životem v nesvobodě ochuzen o spoustu zážitků a poznatků, je si ale také vědom toho, že nic není ztraceno, že vše může dohnat. Stačí jen, aby všichni konečně mohli opustit ghetto, a pak se s obrovským elánem pustili do využívání všech možností, které život ve svobodném světě nabízí. Velký vhled do budoucnosti si Fritta dovolil na obrázku s nápisem: „Jsme zvědaví na tvou nevěstu!“ [145] Dospělý Tomík ve fraku a s květinou v ruce se uklání půvabné slečně, možná ji dokonce právě žádá o ruku. Obrázek ukazuje nezlomnou víru židovského národa ve šťastnou budoucnost. Válka skončí, děti vyrostou v dospělé muže a ženy, založí nové rodiny a jejich děti už nikdy nebudou muset prožít takové utrpení, jako jejich dědové. Jak vroucí přání můžeme z kresby vyčíst. Na poslední stránce knihy už není žádný obrázek, pouze upřímné malířovo vyznání: „Tato kniha jest první v dlouhé řadě knih, které mám v úmyslu ti namalovat!“ [146] Jak můžeme vidět, Fritta si nepřipouštěl možnost, že by mohl zemřít. Byl plný života, optimismu, plánů. Toužil prostřednictvím svých obrázků představovat i nadále svému synovi další a další taje světa mimo ghetto, aby nebyl zaskočený, až z něj jednou společně vyjdou. Toužil být svému synu průvodcem životem, chtěl vidět jeho oči, až se konečně pořádně nají, chtěl vidět radost v jeho tváři, až si půjde hrát do lesa, představoval si, čím jeho Tomík bude až vyroste, a jakou si najde nevěstu. Nic z toho se mu však nevyplnilo. Jeho plány definitivně ukončil koncentrační tábor Osvětim, kde zahynul. 8. 5 O chlapci, který se nestal číslem „Dívám se na obrázky, které jsou v téhle knížce – knížka je dosud bez písmenek (krom těch, které pod obrázky kdysi dávno nakreslil malíř), písmena a věty dopíšu až já, a proto přemítám, co bych vám měl vyprávět.“ [147] Ivan Klíma se po více než padesáti letech od nakreslení obrázků Bedřichem Frittou zhostil nelehkého úkolu napsat k nim text. Text pro současné děti, text, kterým jim přiblíží dobu, ve které obrázky vznikly, osudy nejen chlapce Tommyho, ale i osudy dalších jemu podobných dětí, text, ve kterém vysvětlí, proč už žádnou další knihu nemohl otec svému synovi namalovat. Klíma se stává vypravěčem příběhu. Přestože používá místy až pohádkové jazykové prostředky a slovní obraty, na několika místech plynulost děje naruší tím, že osloví čtenáře a zdůrazní, že nevypráví pohádku, ale skutečný příběh, který se stal. Klíma, který sám druhou světovou válku zažil, se stává vševědoucím vypravěčem příběhu o chlapci, který se navzdory snaze gestapáků, nikdy nestal číslem. V zemi, která sousedila s naší zemí, vládl zlý a pomatený panovník. Obklopil se spolupracovníky, kteří ho byli ochotni uctívat, a začal pronásledovat poctivé, moudré a čestné lidi. Jeho vojska obsadila sousední země a rozpoutala pronásledování i zde. Lidé, kteří se panovníkovi a jeho vojákům znelíbili, byli postupně omezováni na svých právech. Nejprve nesměli vstoupit do lesa a opustit město, ve kterém žili, později nesměli navštěvovat kavárny a restaurace, nemohli vykonávat svá zaměstnání, nakupovat, co chtěli. Pak vojáci rozhodli, že tito lidé už vlastně lidmi nejsou, nepotřebují svá jména, stačí, když budou označeni čísly. Poté byli převezeni do velké pevnosti, odkud nesměli odejít a měli být zkráceni o hlavu. I malý chlapec, jmenoval se Tomáš, dostal svoje číslo – číslo AAL 710. Nebyl mu ještě ani rok a půl, když byl spolu s rodiči převezen do pevnosti, kde měl, stejně jako ostatní, zemřít. Chlapec to ale neví, je ještě příliš malý na to, aby něco takového chápal. Nezná nic jiného než svět ghetta, neví, že jiné děti žijí svobodně, neumí si představit, co to znamená. Raduje se z každého nového dne, hraje si, stejně jako ostatní děti všude jinde na světě. Neuvědomuje si hrozbu, která nad ním visí. S věcmi běžného života seznamuje chlapce tatínek malíř pomocí svých obrázků. Namaluje mu květiny, zvířata a jídlo, které chlapec nikdy neochutnal, ukazuje mu na svých obrázcích krásy světa, které chlapec nezná. Maminka synovi trpělivě odpovídá na jeho zvídavé otázky. Vysvětluje mu, proč je pro Zemi důležité Slunce, jak je daleko a jaký má na povrchu žár. Vypráví mu o řekách, o principu deště. A chlapec si díky své fantazii všechno, co slyší a vidí na obrázcích, představuje. Ve snu si představuje i to, jak se mu podaří pomocí převleků ze střeženého města uniknout a přelstít vojáky, kteří ho hledají. Válka se ale blíží ke konci, vojáci zlého panovníka jsou poraženi a panovník sám se zastřelí. Dveře od vězení se otevírají, je mír, lidé jsou volní. Jenže chlapec neví, co to znamená. Ptá se jen po svých rodičích. S těmi se ale už nikdy nesetká. Jak autor zdůrazňuje, byl by rád, kdyby tomu bylo jinak, jenže on nevypráví pohádku. Ivan Klíma napsal příběh na základě skutečných osudů Tomáše Fritty a jeho rodiny na pozadí 2. světové války. Podává ho záměrně jako pohádkové vyprávění, na několika místech ale čtenáře oslovuje a zdůrazňuje mu, že se o pohádku nejedná. Tento efekt, kdy vypravěč přeruší linii příběhu a snad až bolestně vrátí čtenáře do reality upozorněním, že se jedná o reálný příběh, zvyšuje působivost a emotivnost textu. Příběh je mnohovrstevný, záleží jen na znalostech a vnímavosti čtenáře, na kterou vrstvu se soustředí. Je možné ho číst pouze jako příběh malého chlapce, kterého zlí vojáci uvěznili, je ale také možné ho vnímat jako sugestivní výpověď o době 2. světové války a jejích dopadech, prezentované na konkrétním osudu jedné rodiny. Celý příběh je plný významových kontrastů. Už samotný autorův vypravěčský styl je v kontrastu k tomu, co čtenáři sděluje. Píše o rytířích, zlém panovníkovi a jeho družině a přitom je nasnadě, kdo je oním pomateným panovníkem. Působivým kontrastem je také na jedné straně chlapcova nevinnost a radost ze života v porovnání s nesmyslnými zákazy a omezeními, kterým je vystaven, jejichž existenci si však zatím neuvědomuje. „ Neochutnal nikdy ani kakao ani šlehačku ani ovocnou šťávu. Ale malému chlapci nepřipadá tak důležité, co jí a pije, těší se, že až dosnídá, půjde si hrát s jinými chlapci na dvůr kasáren.“ [148] Kontrast můžeme také nalézt v zachycení chlapcova snu o tom, jak se mu podařilo uniknout ze střeženého města. Odjel vlakem v převleku. Už jen motiv vlaku a jeho odjezdu do bezpečí je tragický, jestliže si uvědomíme, že všechny vlaky, které z Terezína odjížděly, měly jako cílovou stanici koncentrační tábor Osvětim. Chlapec se v průběhu své cesty za svobodou několikrát převleče, aby unikl vojákům, kteří ho pronásledují. Situace se ale komplikuje, vypadá to, že ho pronásledovatelé přece jen poznají. V tomto okamžiku se Tomík probouzí a je rád, že je v bezpečí v kasárnách. V bezpečí? Jaká relativita se v tomto pojmu skrývá. Proti hroznému snu se kasárny skutečně zdají být klidným místem, kde nehrozí žádné bezprostřední ohrožení. Chlapec se zde cítí dobře, místo se pro něj stalo přirozeným prostředím, je zde spolu se svými rodiči. Pojmy jako transport na východ, epidemie a další, mu zatím nic neříkají. Probudil se z hrůzného snu a uklidněn blízkostí rodičů a známým prostředím se znovu v klidu oddává spánku Tomík i ostatní děti jeho věku, které v Terezíně žily, neznaly nic jiného než válku. Chlapec sice vnímá, že se dospělí těší a doufají v brzký mír, netuší ale, co si má pod tímto slovem představit. Představuje pro něj pouze prázdný pojem. „Mír se nedá namalovat, mír se nedá ani povědět, mír je opak války a ta se taky nedá namalovat ani vypovědět. Válka i mír se dají jenom zažít.“ [149] Tatínek se mu přesto snaží mír co nejvíce přiblížit, je si ale vědom toho, že dokud chlapec mír skutečně nezažije, nepochopí. Přestože ghetto samo o sobě bylo vězením, navenek mělo vypadat jako svobodné město. Pokud se však někdo provinil proti jeho vnitřním nařízením, byl uvězněn. Do vězení se dostala i rodina Frittova. Důvodem byly otcovy tajně nakreslené obrázky, zachycující realitu ghetta. Tyto obrázky se mu dokonce podařilo propašovat ven z Terezína. Němci však jeho ilegální činnost odhalili a s celou rodinou ho potrestali. Ve vězení se chlapec dožil konce války. Dveře se najednou otvírají, Tomáš slyší, že je volný. „Co to znamená být volný? ptá se malý chlapec.“ [150] Kolik tragiky se v této otázce skrývá. Chlapci je jedno, jestli je ve vězení, nebo v teplé útulné místnosti. Chce být se svými rodiči. Hledá je, ale nenalezne. Jeho rodiče jsou mrtví. Otec mu už nikdy nenamaluje další obrázkovou knihu, jak slíbil. Co si má chlapec počít se svobodou, když zůstal na světě sám. Kolik takto bezradných dětí holocaust přinesl. Tyto děti, zubožené, nemocné a nadosmrti poznamenané, neměly kam a ke komu jít. Nikdo na ně nečekal. Časem se jim zhojily rány na těle, ale rány na duši zůstaly. Skutečně jim otevření bran ghett a koncentračních táborů přineslo svobodu a volnost? Nejsou stále vězni? Vězni svých hrůzných vzpomínek, které se jim vrací? Nestaly se jim jejich zážitky temným vězením i ve svobodném světě? Klímovo vyprávění je nejen popisem historických skutečností, které se odehrály, ale přináší i jistý vhled do židovské mentality. Mnoho lidí, se stále ptá, proč se Židé hned poté, co začaly být jejich práva a svobody oklešťovány, nebránili. A Klíma odpovídá. Ukazuje, jak Židé uvažovali a proč si nechali mnoho nepravostí tak dlouho líbit. „Máme se bouřit? Ale jak bychom mohli uspět, když nejsme ozbrojeni? Když černí ozbrojenci jsou všeho schopní ničemové, zatímco my jsme vždycky jenom poctivě pracovali? Je to sice zlé, řekli si, že nesmíme opustit rodné město ani chodit do lesa, ale konec konců v našem městě je dost pěkných parků i zahradních ulic… I takhle budeme moci žít, hlavně, že se nám nestane nic horšího.“ [151] Jenže zákazy postupně narůstaly. Židé nesměli chodit do parků a koupat se v řece, telefonovat, jezdit v autě a hromadné dopravě, kupovat si kvalitní potraviny a příliš dlouho si přitom mysleli, „že i tak se dá žít, hlavní věc, že se neděje nic horšího!“ [152] Ve své poctivosti a dobrotě byli naivní, nemohli uvěřit, že by bylo možné, aby se je někdo pokusil jako národ jednou provždy zlikvidovat. Nacisté však měli svůj plán velmi pečlivě a hrůzně naplánovaný. „Člověk, který má jméno, uvažovali černí úředníci, patří totiž mezi druhé lidi, má své předky, po nichž jméno zdědil, má své místo ve světě, svoji vizitku na dveřích – ale ten, kdo nemá ani jméno, nikoho nezajímá, nikdo si na něho nevzpomene, nikdo pro něho nezapláče, když se ztratí ze světa.“ [153] Proto Židy označili čísly jako dobytek, chtěli, aby na ně svět navždy zapomněl. Jenže Židé, jejichž celé dějiny jsou poznamenány pronásledováním, byli vždy lidé vnitřně svobodní. Tak i malý chlapec, díky své fantazii, matčinu vyprávění a otcovým obrázkům, zůstává navzdory všemu Tomášem Frittou. Nikdy se nestal pouhým číslem, i když o to nacisté usilovali. Přestože mezi vznikem obrázků a textu stojí doba bezmála padesáti let, tvoří obě roviny knihy uzavřenou jednotu. Kniha je určena nejen dětem, ale i dospělým, pro obě skupiny čtenářů je obohacující. „Textová adaptace Ivana Klímy je v kombinaci s ilustracemi Bedřicha Fritty drsnou výpovědí. Ve své syrovosti přerůstá v burcující poselství.“ [154] Nepochybným důkazem o kvalitě této knihy je i to, že s úspěchem vyšla nejen u nás, ale i v dalších zemích. V Izraeli se setkala s takovým ohlasem, že už byl vydán její třetí dotisk. 9. Několik slov závěrem „Básně a vůbec literární tvorba terezínských dětí a mládeže mají vysokou vypovídací hodnotu. Jsou historickým pramenem o poměrech v ghettu, zejména o životě jeho dětí. Dovolují nám pohlédnout do nitra dětí, pochopit jejich pocity vězňů a vnímání života v ghettu, jejich utrpení i malé dětské radosti, jejich obavy i víru v lepší budoucnost… Jen některé z nich kreslily, jen některé z nich psaly básně, přispívaly do časopisů. Všechny ale byly děti, všechny měly své naděje, které se většinou nenaplnily. Jejich básně, kresby, časopisy, deníky či památníky jsou jejich společným odkazem. Známe jejich jména, data narození, data cesty na smrt. Byly jich tisíce, od nemluvňat až po dospívající dívky a chlapce, a neměly by být zapomenuty.“ [155] „Čtěme pozorně, co nám terezínské děti vzkazují svými básničkami, povídkami, reportážemi. Učme se od nich víře v pravdu, lásce k domovu, který je vlastí, učme se pevnosti v názorech i statečnosti, s jakou čelí trvale přítomné smrti. “ [156] „Přesto je v nás tolik naděje a víry v lepší zítřek tolik doufání přesto věříme, že jednou celý svět širý otevře své brány k vítání.“ [157] Dagmar Poláčková 17. 2. 1926 – přežila „Snad nás dojde více k vysněnému cíli třeba na tisíce jen za malou chvíli.“ [158] Alena Synková 24.9.1926 - přežila Cílem této diplomové práce nebylo kompletní zmapování tvorby dětí v Terezíně. Jde totiž o natolik obsáhlou problematiku, že není možné ji v rámci jedné práce postihnout. Snažila jsem se však podat obraz toho, jak pestrá umělecká produkce na tomto extrémním místě vznikala. Snažila jsem se ukázat, proč nejen děti, ale i dospělí cítili potřebu umělecky tvořit, pokoušela jsem se najít v jejich dílech vzájemné paralely a dokumentovat, jak vypadal skutečný život v ghettu Terezín. Díla, která v Terezíně vznikla a zachovala se do dnešních dnů, by neměla být nikdy zapomenuta, stejně jako jejich autoři. Měla by být jejich trvalou připomínkou, odkazem, mementem holocaustu, jasným varováním před extremistickými názory i konkrétním důkazem toho, jak daleko může lidská nenávist zajít. Při práci na tomto textu mne často zalil pocit bolesti. Bolesti nad zbytečně zmařenými životy, nad talenty, které nedostaly prostor, aby se mohly rozvinout, nad nespravedlností a krutostí světa. Kladla jsem sama sobě nejrůznější otázky, snažila se najít odpovědi, ale nikdo mi je nedal. Na moje a snad i vaše „proč“ totiž neexistuje žádné „proto“! „ Otazníky s odpovědí K čemu je lidstvu krásná věda? K čemu je krása krásných žen? K čemu je svět, když není práva? K čemu je slunce, když není den? K čemu je Bůh? Snad aby trestal? Či aby lidstvo lepší bylo? Či snad jsem zvíře které trpí pod jhem svých citů aby hnilo? K čemu je život když živé trpí proč je zas svět jen velký val? Věz, synu, vše je tady proto bys mužem byl! A bojoval!“ [159]^ Hanuš Hachenburg * 12. července 1929 † 10. – 12.července 1944 Resumé Tato diplomová práce pojednává o tvorbě židovských dětí v Terezíně v letech 1941 – 1945. Pokusila jsem se přiblížit jejich básně, prózu, deníky i výtvarné práce. Zmiňuji se také o dílech, které pro děti vytvořili dospělí, aby jim přiblížili normální svět a usnadnili život v ghettu. V práci se pokouším odhalit vzájemné souvislosti mezi jednotlivými díly, vysvětlit příčiny jejich vzniku a ukázat, jak vypadal skutečný život v ghettu Terezín v době 2. světové války. Summary This work deals with production of Jewish children in Terezín since 1941 to 1945. I tried approach their poems, prose, dailies and imagery. I make reference to works, which adults created for children too with the view of showed normal world and made easy life in ghetto. In work I essaying uncloak connections from among works, explain why this works originated and show what a life in ghetto Terezín was during 2 World War. ________________________________ [1] MŠMT ČR: Téma: HOLOCAUST. Praha: Tauris, 2000, s. 4. [2] Tamtéž, s. 4. [3] Motýla jsem tu neviděl. 2. vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006. [4] Místa utrpení a hrdinství. 1. vyd. Praha: V ráji, 2003, s. 3. [5] Tamtéž, s. 24. [6] KÁRNÝ, M., KÁRNÁ, M.: Terezínské studie a dokumenty. 1.vyd. Praha: Academia, 1997, s.116. [7] Tamtéž, s. 118. [8] KŘÍŽKOVÁ, M.R., KOTOUČ, K. J., ORNEST, Z.: Je mojí vlastí hradba ghett? 1. vyd. Praha: AVENTINUM, 1995, s.15. [9] Motýla jsem tu neviděl. 2.vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006, s. 54. [10] KÁRNÝ, M., KÁRNÁ, M.: Terezínské studie a dokumenty. 1.vyd. Praha: Academia, 1997, s.118 - 119. [11] VRKOČOVÁ, L.: Hudba terezínského ghetta. 1981, 93 s. [12] ŠORMOVÁ, E.: Divadlo v Terezíně 1941 – 1945. Praha: Divadelní ústav, 1995. [13] Tamtéž [14] KŘÍŽKOVÁ, M.R., KOTOUČ, K.J., ORNEST, Z.: Je mojí vlastí hradba ghett? 1. vyd. Praha: AVENTINUM, 1995, s. 30. [15] Motýla jsem tu neviděl. 2.vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006, s. 83. [16] FRITTA, B., KLÍMA, I.: O chlapci, který se nestal číslem. 1. vyd. Praha: Židovské muzeum, 1998, 56 s. Kniha vznikala velmi zajímavým způsobem. Na jejím počátku stojí obrázková kniha Bedřicha Fritty, namalovaná v Terezíně roku 1944 jako dárek ke třetím narozeninám pro syna Tomíka. Ivan Klíma, sám bývalý terezínský vězeň, doplnil po téměř padesáti letech obrázky textem. [17] KŘÍŽKOVÁ, M. R., KOTOUČ, K. J., ORNEST, Z.: Je mojí vlastí hradba ghett? 1. vyd. Praha: AVENTINUM, 1995, 207 s. [18] Motýla jsem tu neviděl. 2. vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006, s. 47. [19] HOŘEC, J.: Deníky dětí. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1961, 269 s. [20] Památníček Helgy Weissové O jeho zpracování se zasloužil Mgr. Petr Žák, který i nadále s neutuchajícím elánem pátrá po osudech Helžiných kamarádek a kamarádů. [21] HOŠKOVÁ, H.: Žena, která vyvázla zázrakem. Znojemsko, 2002, roč. 12, č. 25, s. 5. [22] Tamtéž, s.5. [23] WEISSOVÁ, H.: Zeichne, was Du siehst. Wallstein Verlag, 1998, 167 s. [24] Otto Weiss * 4. 7. 1898, pracoval v pražské bance „Länderbank“ jako bankovní úředník. Společně s manželkou a malou Helgou byl transportem L poslán 10. 12. 1941 do Terezína a odtud byl transportem Em 4. 10. 1944 poslán do Osvětimi, kde pravděpodobně ihned po příjezdu zahynul. Původně chtěl být hudebníkem, ale zranění z 1. světové války mu to znemožnilo. V Terezíně napsal celou řadu básní, které byly vydány až v roce 1998 pod názvem „Tak bolely hvězdy.“ TPK s. 230. [25] A nebyla sama: Již skoro rok dřepím v šeredné díře místo tvých krás jen pár ulic mám. Jak v kleci zajaté divé zvíře. Praho, kamenná pohádko, vzpomínám! Petr Ginz KŘÍŽKOVÁ, M. R., KOTOUČ, K. J., ORNEST, Z.: Je mojí vlastí hradba ghett? 1. vyd. Praha: AVENTINUM, 1995, s. 26 [26] Toto přáníčko zdramatizovali ve spolupráci s paní Helgou Weissovou-Hoškovou v roce 2002 členové souboru Ťapka ze Znojma. Název představení je „24“ – Příběh děvčat z heimu číslo 24 v Terezíně. Existuje videonahrávka i text tohoto představení. © Petr Žák, Znojmo, 2002 [27] WEISSOVÁ, H.: Zeichne, was Du siehst. Wallstein Verlag, 1998, s. 16. [28] WEISSOVÁ, H.: Zeichne, was Du siehst. Wallstein Verlag, 1998, s. 16. [29] HOŘEC, J.: Deníky dětí. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1961, 269 s. [30] HOŘEC, J.: Deníky dětí. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 265. [31] Praha – Libeň, Pod Kotlaskou 7, 4. patro [32] HOŘEC, J.: Deníky dětí. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 30. [33] WEISS, O.: Tak bolely hvězdy. Terezínská iniciativa, 1998. s. 101. Jak vypadalo noční roznášení předvolání do transportu výstižně zachycuje i kresba Helgy Weissové se stejnojmenným názvem. WEISSOVÁ, H.: Zeichne, was Du siehst. Wallstein Verlag, 1998, s. 78. [34] HOŘEC, J.: Deníky dětí. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 38. [35] Tamtéž, s. 36. [36] Po odjezdu komise byl v Terezíně natočen propagandistický film, který měl celý svět přesvědčit o dobrých podmínkách v ghettu a o svobodě, kterou zde Židé mají. Město darované – propagandistický film o Terezíně 1944 – 1945. Krátký film Praha, 2001, VHS. [37] Slohová práce Helgy Weissové z 21. září 1945 [38] HOŘEC, J.: Deníky dětí. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1961, s. 33. [39] Tamtéž, s. 36. [40] Tamtéž, s. 33. [41] Tamtéž, s. 39. [42] HOLLIDAYOVÁ, L.: Holocaust a válka očima dětí (Utajené deníky). 1. vyd. Praha: Prostor, 1997, 307 s. [43] Tamtéž, s. 181. [44] Tamtéž, s. 182. [45] Tamtéž, s. 183. [46] Tamtéž, s. 183 – 184. [47] Tamtéž, s. 184. [48] Dětské kresby v zastávce smrti Terezín 1942 – 1944. 1. vyd. Praha: Státní židovské muzeum, 1959, 80 s. [49] Tamtéž, s. 14. [50] Je v majetku paní Helgy Weissové-Hoškové a v současnosti je připravována její dramatizace Mgr. Petrem Žákem. [51] WEISS, O.: I viděl Bůh, že je to špatné. Terezínské studie a dokumenty, 1997, s. 295 – 323 Povídka vznikla jako dárek k narozeninám paní Weissové v roce 1943, ilustrovala ji Helga Weissová. [52] dozorce, člen neozbrojené stráže organizované z řad samotných vězňů, která působila vedle tzv. Ghettowache [53] WEISSOVÁ, H.: Kripák a tři knedlíky [54] Pod pedagogickým vedením Mgr. Petra Žáka [55] Památníček Helgy Weissové [56] Tamtéž [57] Tamtéž [58] Tamtéž [59] Tamtéž [60] Tamtéž [61] Tamtéž [62] Tamtéž [63] Tamtéž [64] Tamtéž [65] Tamtéž [66] Tamtéž [67] Tamtéž [68] Tamtéž [69] Tamtéž [70] Tamtéž [71] Tamtéž [72] LAGUS, K., POLÁK, J.: Město za mřížemi. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1964, s. 211. [73] FRANĚK, R.: Terezínská škola. Praha, 1965, s. 11. [74] LAGUS, K., POLÁK, J.: Město za mřížemi. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1964, s. 211. [75] FRÝD, N.: Květovaný kůň. 1. vyd. Praha: Albatros, 1975, 55 s. [76] Tamtéž, s. 8. [77] Tamtéž, s. 25. [78] Tamtéž, s. 22. [79] Tamtéž, s. 42. [80] FRANĚK, R.: Terezínská škola. Praha, 1965, s. 17. [81] FRÝD, N.: Květovaný kůň. 1. vyd. Praha: Albatros, 1975, s. 35. [82] Tamtéž, s. 29. [83] Tamtéž, s. 37 [84] Testy Helgy Weissové Součást projektu a výstavy Kamarádi a kamarádky malé Helgy. [85] WEISSOVÁ, H.: Moje přítelkyně – slohové cvičení. 1945. [86] Tamtéž [87] Ke 14. narozeninám věnovala Helga Franci nakreslený triptych, o kterém se zmiňujeme v kapitole 6.2 [88] Z Terezína byla Franci Schellerová transportována do Osvětimi 19.10. 1944, zahynula [89] WEISSOVÁ, H.: Když se večer šeří – slohové cvičení. 1945. [90] Tamtéž [91] WEISSOVÁ, H.: Slohové cvičení. [92] Tamtéž [93] WEISS, O.: I viděl Bůh, že je to špatné. Terezínské studie a dokumenty, 1997, s. 297 – 323. [94] KÁRNÝ, M., KÁRNÁ, M.: Terezínské studie a dokumenty. 1.vyd. Praha: Academia, 1997, s. 295. [95] WEISS, O.: I viděl Bůh, že je to špatné. Terezínské studie a dokumenty, 1997, s. 305. [96] Bible. 2. vyd. Praha: Zvon, 1991. Gn 1,31 [97] WEISS, O.: I viděl Bůh, že je to špatné. Terezínské studie a dokumenty, 1997, s. 318. [98] Tamtéž, s. 312. [99] Tamtéž, s.307. [100] HYNDRÁKOVÁ, A., KREJČOVÁ, H., SVOBODOVÁ, J.: Prominenti v ghettu Terezín 1942 – 1945. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1996, s. 35. [101] WEISS, O.: I viděl Bůh, že je to špatné. Terezínské studie a dokumenty, 1997, s. 316. [102] Tamtéž, s. 310. [103] Tamtéž, s. 322 – 323. [104] Dějiny domova Nešarim. Zvánovice, 1992, s. 7. [105] LAGUS, K., POLÁK, J.: Město za mřížemi. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1964, s. 215. [106] Dějiny domova Nešarim. Zvánovice, 1992, s. 10. [107] LAGUS, K., POLÁK, J.: Město za mřížemi. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1964, s. 224 – 225. [108] Dějiny domova Nešarim. Zvánovice, 1992, s. 23. [109] Tamtéž [110] Tamtéž, s. 24. [111] LAGUS, K., POLÁK, J.: Město za mřížemi. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1964, s. 215 – 216. [112] Motýla jsem tu neviděl. 2.vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006, s. 84. [113] Dětské kresby v zastávce smrti Terezín 1942 – 1944. 1. vyd. Praha: Státní židovské muzeum, 1959, 80 s. [114] Motýla jsem tu neviděl. 2.vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006, 89 s. [115] Dětské kresby v zastávce smrti Terezín 1942 – 1944. 1. vyd. Praha: Státní židovské muzeum, 1959, s. 10. [116] Tamtéž, s. 19. [117] Tamtéž, s. 22. [118] Tamtéž, s. 36 [119] Tamtéž, s. 45. [120] Tamtéž, s. 34. [121] Tamtéž, s. 56. [122] Anita Franková, 13.července 1930 – 10. srpna 2008 V létě roku 1942 byla společně s matkou deportována do Terezína, v prosinci 1943 zařazena do transportu do Osvětimi. Prošla i dalšími koncentračními tábory, osvobozena byla v táboře Guttau. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor dějepis – archivnictví. Od roku 1969 až do své smrti pracovala v pražském Židovském muzeu. Podílela se zde na vytvoření Dokumentačního střediska, z něhož později vzniklo oddělení holocaustu. Jako kurátorka také spolupracovala na přípravě mnoha výstav, které dokumentovaly období holocaustu. [123] Motýla jsem tu neviděl. 2.vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006, s. 7. [124] KŘÍŽKOVÁ, M. R., KOTOUČ, K. J., ORNEST, Z.: Je mojí vlastí hradba ghett? 1. vyd. Praha: AVENTINUM, 1995, s. 176. [125] Motýla jsem tu neviděl. 2.vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006, s. 22. [126] Tamtéž, s. 61. [127] Tamtéž, s. 71. [128] KÁRNÝ, M., KÁRNÁ, M.: Terezínské studie a dokumenty. 1.vyd. Praha: Academia, 1997, s. 237. [129] Tamtéž, s. 230. [130] KŘÍŽKOVÁ, M.R., KOTOUČ, K. J., ORNEST, Z.: Je mojí vlastí hradba ghett? 1. vyd. Praha: AVENTINUM, 1995, s. 132 – 133. [131] © KOŽNAR, T., ŠLOUF, J.: Sladké nic – mezi dětskou hrou a smrtí. 2008. DVD. Film vznikl jako součást projektu Holocaust a současnost na základě svědeckého vyprávění paní Marty Kottové. [132] Marta Kottová - Text písně, záznam učiněn 2. srpna 2007 [133] LAGUS, K., POLÁK, J.: Město za mřížemi. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1964, s. 212. [134] Tamtéž [135] FRANĚK, R.: Terezínská škola. Praha, 1965, s. 13. [136] FRITTA, B., KLÍMA, I.: O chlapci, který se nestal číslem. 1. vyd. Praha: Židovské muzeum, 1998, 56 s. [137] DANÍČEK, J.: Všude se cítím trochu špatně. Rozhovor s Tomášem Frittou Haasem. Roš chodeš. Věstník židovských náboženských obcí v českých zemích a na Slovensku, 1999, roč.61, č. 9, s. 6. [138] Tamtéž, s. 8. [139] FRITTA, B., KLÍMA, I.: O chlapci, který se nestal číslem. 1. vyd. Praha: Židovské muzeum, 1998, s. 4. [140] Tamtéž, s. 19. [141] Tamtéž, s. 16. [142] Tamtéž, s. 45. [143] Dětské kresby v zastávce smrti Terezín 1942 – 1944. 1. vyd. Praha: Státní židovské muzeum, 1959, s. 33. [144] LAGUS, K., POLÁK, J.: Město za mřížemi. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1964, s. 224 – 225. [145] FRITTA, B., KLÍMA, I.: O chlapci, který se nestal číslem. 1. vyd. Praha: Židovské muzeum, 1998, s. 46. [146] Tamtéž, s. 53. [147] Tamtéž, s. 5. [148] Tamtéž, s. 16. [149] Tamtéž, s. 95. [150] Tamtéž, s. 51. [151] Tamtéž, s. 9. [152] Tamtéž, s. 10. [153] Tamtéž, s. 12. [154] REISSNER, M.: Tommy, chlapec z Terezína. Ladění, 1999, roč. 4, č. 1, s. 16. [155] Motýla jsem tu neviděl. 2.vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006, s. 24. [156] KŘÍŽKOVÁ, M. R., KOTOUČ, K. J., ORNEST, Z.: Je mojí vlastí hradba ghett? 1. vyd. Praha: AVENTINUM, 1995, s. 11. [157] Motýla jsem tu neviděl. 2.vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006, s. 24. [158] Motýla jsem tu neviděl. 2.vyd. Praha: Židovské muzeum, 2006, s. 65. [159] Tamtéž, s. 36.