ÚVOD V dnešní uspěchané vysoce technizované moderní společnosti se stále častěji setkáváme s pojmem "poruchy chování". Vnímáme jej jako nežádoucí projev v chování, který společnost zavrhuje, neboť neodpovídá stanoveným normám. Příčin takového jednání je bezpočet, úsilí pedagogů a kvalifikovaných odborníků pojmenovat, diagnostikovat, rozpoznat příčiny, nastínit řešení a v neposlední řadě umět pomoci je nekonečné, velmi vyčerpávající a mnohdy bez kýženého výsledku. Neustále, znovu a znovu se snažíme prodrat labyrintem duší dospívajících ve snaze najít skrytou příčinu nežádoucího chování a svitne-li světýlko naděje na úspěch, rázem se ocitáme na začátku. Je to jakýsi "běh na dlouhou trať", pro který se nám mnohdy nedostává sil, ale touha bojovat nás vrátí opět v plné síle. Jako pedagog pracuji denně s dospívajícími studenty a jejich problémy, aniž o tom sami vědí. Přirozeně mě zajímají příčiny jejich myšlení, jednání. Co v dnešní době ovlivňuje mladého člověka, do jaké míry, s jakou intenzitou, jak hledá svou identitu a daří se mu to? Je mnoho otázek, ale i variant odpovědí. Jak dalece ovlivňuje dospívajícího rodina, společnost, parta vrstevníků, škola či média? Jaký mají tyto faktory vliv na vznik poruch chování mládeže? Dospívání je velice složitým a konfliktním obdobím, ve kterém se zvyšuje riziko nežádoucího chování, jenž překračuje běžně uznávané sociální normy. Mladí lidé se uzavírají do sebe, jsou náladoví, vzdorovití, zpochybňují dosavadní jistoty, odmítají a nerespektují názory dospělých, jejich přesvědčení a životní názory se velmi rychle střídají. Hledání vlastní identity, strach z neúspěchu, deprese, ztráta lásky, bezpečí a jistoty, nemoc a mnoho dalších faktorů způsobují vznik různých poruch chování, se kterými se v pedagogické praxi setkáváme velmi často. Jako pedagog denně prožívám mnoho dílčích životních příběhů, které mne nutí zastavit se a ptát se "proč"? Co mám dělat, jak reagovat, jak pomoci? Život nás denně staví před důležitá rozhodnutí a já se potřebuji umět správně rozhodnout, jak postupovat v konkrétních problematických případech nežádoucího chování, které může mít mnoho příčin. Cílem této bakalářské práce je na základě dostupných údajů vyhodnotit nejrizikovější faktory přispívající k vzniku problematického chování mládeže se zaměřením na agresi, šikanu, podceňovaný vliv masmédií s nebývalou měrou společensky tolerovaného násilí a nastínit možnost prevence. 1 DOSPÍVÁNÍ A JEHO ASPEKTY 1.1 Biologické, psychologické a sociální aspekty dospívání Dospívání je obecně známé období převratných změn, zahrnující jak biologické, psychologické, tak sociální aspekty. Je to velmi náročné období, s kterým se potýkal snad každý. Vyrovná-li se dospívající se svými hormonálními změnami, hned na něj útočí jeho zmítající se psychika a do toho řeší mezilidské vztahy. Biologické aspekty dospívání Biologické změny hormonální rovnováhy dospívajícího jej nutí zaujmout postoj k sobě sama, ke svým blízkým, vrstevníkům, společnosti, utvořit si vlastní řebříček hodnot, hledat vlastní identitu a vnímat, jak jej vidí druzí a to je na jednoho adolescenta až příliš. "Od narození netělesné systémy vyvíjejí postupně, ale reprodukční funkce se musí vytvořit během krátké doby, což způsobuje útočnost, nepoddajnost a neovladatelnost chlapců i děvčat."^1 "V současnosti zaznamenáváme díky zlepšení životní úrovně časnější zrání jedince a naopak horní hranice zrání se zvyšuje díky společenskému požadavku na lepší přípravu na dospělost."^2 Je tedy zřejmé, že se časové rozmezí dospívání rozšiřuje. Psychologické aspekty dospívání Vedle biologických aspektů dospívání se adolescent potýká také s psychickými změnami, které nejsou o nic méně zátěžové. Vedle změny zjevu se mění postoje, sociální vztahy, sebeutváření, zájmy, aspirace, hodnoty, myšlení, prožívání, celá osobnost. Dospívajícího adolescenta zajímá vlastní duševní dění, ve kterém se mnohdy nevyzná. Uvědomuje si rozpory v chtění a jednání, v cítění a myšlení. Provází jej tzv. "intrapsychická disharmonie"^3. Sociální aspekty dospívání Dospívající, který se potýká s hledáním vlastní identity by měl být schopen také zdravých vztahů s ostatními lidmi ve společnosti, což odráží proces socializace. Nastává období, ve kterém se dospívající snaží "utéct" před vlivem rodičů, dospělých a dochází ke vzniku silných vazeb na vrstevníky. Toto kritické období, ve kterém jsou dospělí takříkajíc "na druhé straně barikády" spojuje dospívající pocit sounáležitosti a solidarity. Budují si společnou soustavu hodnot, postojů a zvyků. V lepším případě jsou pozitivní, v horším negativní. Snaha dospívajících dát okolnímu světu najevo svůj postoj je zřejmá již oblékáním, životním stylem, vizáží, hudbou, specifickým vyjadřováním "slangem". Žádané je i zpětné hodnocení vrstevníků. Výsledkem socializace v této fázi je odpoutání se od rodiny a hledání vlastní životní cesty. 1.2 Faktory ovlivňující vznik poruch chování Poruch chování je obecně chápána jako odchylka od společensky uznávaného chování v podobě přesně vymezených norem. Tyto normy jsou jednak dány systémem zákonných a právních opatření platných ve společnosti, jednak jsou výsledkem tradic a zvyklostí prezentujících se ve zvycích a veřejném mínění. Patří sem co do závažnosti jak vývojové anomálie či z výchovného hlediska pouhé banality (vzdorovitost, odpor k autoritám..) tak i závažné antisociální, patologické jevy (agresivita, šikanování, zneužití atd.). Jedinec zpravidla nepociťuje vinu k důsledkům svého jednání nebo si je naopak přesně vědom následků svého konání. Proto nikdy nemůžeme hodnotit chování jedince bez sociálního kontextu. Samotný pojem vyvolává negativní dojem, což vytváří předpoklady pro zkreslené teorie o vzniku a charakteristikách poruch chování , o diagnostických postupech a nápravě. Pro správný a objektivní přístup bychom měli předejít vědomým i podvědomým předsudkům o subjektivním zavinění dotyčným jedincem. Ne vždy jde o objektivní hodnocení jevu, který ve skutečnosti může být zkreslený subjektivním vnímáním osob, s nimiž je mladistvý v kontaktu, takže vlastní příčiny poruchy mohou být mimo jeho chování a jeho chování může být jen důsledkem. Nic se neděje bez příčiny, tedy i změny v chování mají své příčiny. Na dospívajícího, v našem případě žáka působí mnoho faktorů a spolučinitelů. Než se začne mluvit o poruše chování, je třeba se zamyslet, kde by mohl být ukryt problém. 1.2.1 Vliv genetiky V první řadě si každý z nás nese svou genetickou výbavu, která obsahuje menší či větší dispozice např. i k poruchám chování. Jedná se o individuální dispozice, které se mohou projevit ve vztahu k bezprostřední dané skutečnosti.Genetická dispozice může být odpovědná např. za sníženou sebekontrolu či za hyperaktivitu. Tyto vlohy však samy o sobě nevedou např. až k delikventnímu chování. Genetická vloha jen zvyšuje pravděpodobnost, že na chování budou mít vliv další činitelé v kombinaci s mnoha variantami situací bez nichž by např. k žádnému delikventnímu chování nedošlo. Zajímavou roli sehrála genetika ve studii dánského vědce Mednicka, který v letech 1927 až 1947 sledoval 14 427 adoptivních dětí. Porovnával kriminalitu chlapců v rodinách s biologickými nebo adoptivními rodiči. V rodinách, kde nebyl ani biologický, ani adoptivní rodič usvědčen z trestného činu, mělo záznam v trestním rejstříku 13,5 % synů. V rodinách, kde byl usvědčen jen adoptivní rodič, mělo záznam v trestním rejstříku 14,7 % synů, což proti první skupině není statisticky žádný rozdíl. Ale v rodinách, kde byl usvědčen z trestné činnosti biologický rodič, mělo záznam v trestním rejstříku 20 % synů. U kriminality obou rodičů, biologických i adoptivních, stouplo procento kriminality synů na hodnotu 24,5. Biologická dispozice pro poruchy chování, která se dědí, má podle Mednicka obecnou povahu, jež souvisí s přizpůsobováním se dítěte rodinným a společenským pravidlům.^4 1.2.2 Vliv rodiny Rodina, atmosféra v rodině a socializace jedince, která v ní probíhá je dalším nejdůležitějším činitelem, mnohdy klíčovým. Vše, co v rodině probíhá se nás úzce dotýká a silně prožíváme vše, co se kolem nás děje. Dnes je již obecně známé, že zážitky z dětství bezprostředně ovlivňují život dítěte i jeho životní dráhu: chování k ostatním lidem, vrstevníkům, opačnému pohlaví, výběr partnera.....Důležité je ale také, kdy si dítě prožije určité změny. Věk a míra prožitku má velký vliv na jeho vnímání i do budoucna v určitých situacích. Její selhání může mít za následek i kriminální chování dospívajícího adolescenta. Funkce rodiny se v novodobé historii v západních zemích výrazně proměnily. A jaké byly důvody těchto změn? Až do historicky nedávné doby, tj. do konce středověku, se v naší civilizaci přecházelo z dětství do dospělosti naráz. Dospívající tak nesl břímě dospělosti v plné míře i s odpovědností za svůj život, zaměstnání. Proti začátku minulého století klesl několikanásobně počet dětí v populaci západoevropských zemí. Také hranice trestní odpovědnosti vymezující mírnější tresty pro děti se v právu objevuje až na začátku novověku. Další vliv na změnu funkce rodiny mělo zavedení povinné školní docházky, k němuž docházelo souběžně s industrializací a s velkým pohybem obyvatelstva z vesnic do měst ve druhé polovině 18.století. Školy byly až na výjimky financovány státem, který tak rodinám přebral jejich odpovědnost za přípravu dětí na budoucí profesi. Děti nevstupují na trh práce přímo a v raném věku a efektivnost vzdělávání pro budoucí povolání nedoceňují. V důsledku toho dochází například k záškoláctví. Ke školám v našem století ještě přibyla kolektivní zařízení pro předškolní děti, což snižuje vliv a péči rodiny. Další zájmové mimoškolní útvary jsou jistě prospěšné, ale bohužel oslabují vztahy v rodině. Prostřednictvím specializovaných institucí narůstá sociální kontrola dětí. Jejich neorganizovaného času se zmocňují média, zejména televize. Mladí lidé jsou stále více vystavováni tlakům společnosti na dokonalou adaptaci v tomto institučním a unifikujícím prostředí, což mnohdy jednoduše nezvládnou. Proto jakékoli vybočení z této konformity je považováno za odchylku a může se stát problémem. Není-li učitel schopen mít v tomto směru k dítěti zvláštní ohledy, dostane se na okraj jeho zájmu, což má přirozeně bezprostřední vliv na jeho sebehodnocení i na jeho postavení mezi spolužáky. Selhání ve škole je předzvěstí budoucího společenského selhání. Podíváme-li se na rodinu jako společenskou instituci, zjistíme, že za posledních 40 let klesla v západoevropských zemích sňatečnost i porodnost a zvyšuje se věk vstupu do prvního manželství. Dále stoupá počet rodin, kde o dítě pečuje jeden rodič. Velikost rodin se statisticky zmenšuje, stoupá počet bezdětných partnerství, počet rozvodů. Tento trend zaznamenávají i tuzemské demografické statistiky. Počet rozvodů v České republice se pohybuje okolo 30 000 ročně.^5 Jistě tato situace souvisí i s emancipací žen, které se chtějí angažovat i pracovně, ne jen v tradiční roli v péči o děti a domácnost. To přirozeně vyvíjí větší tlak muže, od kterých se očekává spolupráce v péči o rodinu. Tradiční pojítka rodiny ztrácejí na významu. V postindustriální, informační společnosti nabývá na největším významu vzdělání. Rodiny tak vyvíjejí velký tlak na děti v této oblasti. Vzdělávací programy jen s potížemi udržují krok s rychlým vývojem vědy a techniky. Maratón, který dospívající v zájmu své existence absolvuje a tlak ze strany rodiny se nutně musí projevit i na slábnoucích vztazích, zvláště, je-li v rodině přítomen jen jeden rodič či rodič a jeho partner. Děti vychované jen jedním z rodičů mají podle mezinárodních srovnávacích studií horší výsledky ve škole, víc zdravotních a psychických problémů a také více střetů se zákonem, než děti vyrůstající s oběma rodiči. Ukazuje se, že otcova přítomnost v rodině brání delikvenci zejména synů. Paradoxně velkým problémem se stává přebírání kompetencí rodiny státem a jeho organizacemi. Špatně funkčních rodin bude stále přibývat a v důsledku toho bude sílit tlak na to, aby jejich funkce přebíraly státní orgány. "Postindustriální společnost totiž má jen velmi omezené možnosti, jak vynutit na rodičích upřednostňujících své zájmy před zájmy dětí řádné plnění rodičovských povinností."^6 S kriminalitou mládeže úzce souvisí společenské postavení rodiny. Nejčastěji se jedná o nejnižší vrstvy, v nichž je nejvyšší nezaměstnanost, chudoba a nejnižší vzdělání. Bohužel, ať již v takovýchto rodinách, tak i v lépe situovaných dochází vlivem slábnoucích rodinných vazeb k nežádoucímu chování.. Mnohé studie ukazují, že rodinné prostředí delikventně jednajících mladistvých je chladné, s minimem rodičovského zájmu o děti. Dospívající si tak vypěstuje vyhýbavé, dezorganizované vazby, v nichž se může zpětně objevit těžké tělesné trestání, přetěžování dítěte dospělými odpovědnostmi, možné je sexuální zneužívání. Zvláštní kategorii tvoří děti a mladiství, kteří rodinné prostředí vůbec nepoznaly. Byly vychovávány v kolektivních institučních zařízeních, obvykle prošli sérií náhradních domovů. Tyto právem slova smyslu deprivované děti mají nejen oslabenou schopnost navazovat vztahy a nalézat v nich uspokojení, mají oslabený i smysl pro neústavní realitu. Jejich adaptace na ústav je samozřejmě lepší než adaptace na samostatný život, proto pro ně může být vazba a vězení známým, nevědomky upřednostňovaným prostředím, jež nevyžaduje náročnou samostatnost života na svobodě.^7 Tito mladí lidé ani z rodiny neznají zábrany vůči asociálnímu chování a též příliš tvrdá disciplína s agresivním chováním rodičů slouží jako předloha dovoleného chování. Tolerance takového chování či nedůslednost ve výchově vedou prokazatelně k identifikaci dítěte s tímto jednáním. Jak již bylo uvedeno výše, nepřítomnost otcovi autority v rodině postrádá potřebný model "správného" mužského chování a nepřítomnost jakéhokoli dohledu a povědomí o aktivitách mladistvého již jen dovršují očekávané chování adolescenta. Nakonec je třeba uvést důležitost způsobu řešení konfliktů v rodině. Řadou výzkumů bylo potvrzeno, že děti vyrůstající v rodinách, kde je mnoho otevřených konfliktů mezi rodiči, mají větší sklon ke kriminálnímu chování než děti vyrůstající v klidném rodinném prostředí. Jaksi vstřebávají agresivní obrany jednotlivých rodičů, emocionální nevyrovnanost a neochotu přistupovat na klidné, vstřícné, přátelské a tolerantní řešení problémů. Závěrem lze říci, že historické změny postavení rodiny, technický pokrok přinášející větší nároky na vzdělání, zaměstnanost rodičů i jejich dětí, institucionální "ovládání" státem, vystavuje rodinu velkým zkouškám v oblasti mezilidských, zejména "vnitrorodinných" vztahů. 1.2.3 Vliv party Podle psychoanalytika Erika Eriksona si dospívající musí svou osobní identitu během dospívání vytvořit v průběhu dramatických střetů s rodiči, případně s jinými dospělými. Hlavním prostředkem tohoto hledání vlastního já má být vrstevnická skupina, jež na prahu dospělosti nejvýznamněji ovlivňuje mladistvého.^8 Děti tráví čím dál více času ve formálních skupinách v kolektivních zařízeních i v neformálních skupinách v místě bydliště. Tyto skupiny jsou mnohem větší než rodina a vliv učitelů, případně vychovatelů. Díky tomu je dítě a následně i dospívající v mnohem intenzivnější interakci s vrstevníky než tomu bylo v minulosti. Také soudobá kriminologie zdůrazňuje, že kriminalita mládeže je páchána skoro vždy v partách čili v neformálních vrstevnických skupinách. Ty vznikají z formálních skupin, například spolužáků. Pro rizikovou mládež z dysfunkčních rodin je vrstevnická skupina důležitější než pro mladé lidi vyrůstajících v rodinách, jež dětem poskytují přiměřenou míru podpory a vedle toho jim přiměřeně vytyčují meze dovoleného chování.^9 Kde rodinné jistoty selhávají, hledají si je dospívající v partě. Ale v obou případech musí mladistvý obstát před stresujícími nároky ať už party, nebo rodiny. Nároky na konformitu jsou ve vrstevnické skupině mládeže obvykle vyšší, než v jiných skupinách. U mladistvých frustrovaných nízkou podporou rodiny je pravděpodobné, že potřeba kladného přijetí vrstevnickou skupinou bude ještě silnější než u těch, kteří mají dobré rodinné zázemí. Těchto jedinců a vlivu na ně bude vůdce party nepochybně zneužívat. Hrozba ztráty postavení ve vrstevnické skupině je tak posilována hrozbou prozrazení a případných sankcí. Většina part tráví čas na diskotékách a v hernách. Dojdou-li finance, následuje kriminální činnost, zpravidla krádeže a přepadení. U nás je tento typ delikventních part patrně nejčastějším typem. Ostatní party jednají kriminálně více méně z nudy. Snaha předvést se jako "drsňák" povzbuzuje atmosféru v partě končící zpravidla kriminální činností. Různými proměnami vrstevnických skupin mohou vznikat specifické subkultury. U nás jsou zatím jevem okrajovým. Patří sem subkultura drogová, rasistická a pseudonáboženská . Již v současné době je zřejmé, že parta má na dospívajícího obrovský vliv. 1.2.4 Vliv médií Vliv médií, zejména televize na socializaci dnešních dětí a mládeže je jednoznačný. Děti a dospívající sledují televizi ze všech médií nejvíce. Čas, který věnují sledování televize, je v průměru delší než všechny jiné mimoškolní činnosti. Všeobecně můžeme také zaznamenat pokles zájmu o čtení časopisů, novin a knih, návštěvy kulturních programů, výstav, divadel, galerií a bohužel i o aktivní sportování. Návštěvy diskoték a sledování proti tomu stouplo. Pasivní sledování televize nemá ani vyváženou protihodnotu ve formě jiné činnosti. Naše společnost je v jistém smyslu roztříštěná a v jiném naopak velmi masová. Televize ji potencionálně může integrovat. Velké množství lidí sleduje tytéž programy a tak se napojují na svou kulturu. Může mít však i dezintegrační vliv v podobě různých spojení s asociálními sklony. V tomto smyslu může být a opravdu je nebezpečná. Už jenom kvantum prezentovaného násilí, kdy kladný hrdina nakonec použije násilí mnohem brutálnější a destruktivnější, ukazuje násilí samo jako dovolené a někdy potřebné k prosazování lidských potřeb. Vedle zlehčovaného násilí je televizi vytýkáno vulgární zobrazování sexu snižujícího lidskou důstojnost, agresivita zaměřená proti některým náboženským, politickým, sociálním a etnickým skupinám a tudíž špatný příklad pro mladistvé ohrožující jejich psychický, morální a sociální vývoj. Televize zobrazuje nepochybně více násilí fiktivní než skutečné, i když to je zase prezentováno nepřiměřeně naturalisticky a to vše "v zájmu sledovanosti". A co etické zásady?! Existují studie (Murray, 1995) dokládající vliv sledování televize již na roční děti, které dokázaly napodobovat to, co viděly v televizi. I kreslené seriály , v nichž se postavy chovají agresivně, zvyšují celkově fyzickou aktivitu dětí z mateřských škol a zvyšují jejich agresivitu vůči ostatním dětem i vůči hračkám a například domácím zvířatům. V odborné literatuře se můžeme setkat s termínem "pondělní syndrom" označující zvýšenou agresivitu dětí ve školkách a ve školách, která je oprávněně vykládána jako odreagování agresivity, jež pohltila děti během víkendu.^10 Televize tedy posiluje agresivitu a pocit, že okolní svět je nebezpečným místem, ve kterém vyhrává jen agresivnější a silnější jedinec. Kromě toho televizní násilí pravděpodobně oslabuje citlivost na násilí, s nímž se člověk setkává v reálném světe a něž mnohdy nereaguje. Vášnivý konzument televize ztrácí kontakt se skutečným světem a může tudíž slábnout jeho schopnost rozlišovat možné a nemožné. Negativní účinky má podle psychologických výzkumů televizní násilí především u těch dětí, jež jsou k násilnému chování disponovány - dědičnými a konstitučními faktory, - rodičovským nezájmem a nepřátelstvím, - příslušností ke skupinám, jež sdílejí deviantní sklony. Dítě nedostatečně vychovávané všemi, kdo by na něj měli působit, se snadno stane dítětem "vychovávaným televizí" a snadněji z ní přijímá jako vzory i ty druhy chování, od nichž by ho přiměřeně pečující vychovatelé odrazovali. Ke kriminálnímu chování mohou mít děti sklon i z jiných důvodů, proto není možné nechávat všechnu odpovědnost na rodičích, na jejich schopnost posilovat u dětí imunitu proti negativním účinkům televize.^11 V tomto duchu se také začíná objevovat mediální výchova na školách, v současné chvíli v rámci ŠVP, jež děti učí využívat média ke svému prospěchu či k prospěchu dobré věci. Vyrábí televizní programy, rozhlasové pořady, reklamy, rozhovory, zpravodajství. Přitom se děti názorně přesvědčují, jak média filtrují a stylizují skutečné události, jak mohou zkreslovat skutečnost. Výsledkem tohoto vzdělávání by měla být mediální gramotnost, jež nabývá na důležitosti. Z výše uvedeného vyplývá, že nezanedbatelnou odpovědnost vůči nejmladším generacím, i těm následujícím, mají vedle rodičů a učitelů i tvůrci televizního vysílání. V mnoha zemích již média reflektovala svůj neblahý vliv na vyvíjející se psychiku dětí a mládeže výběrem příslušných zpravodajství a filmů. V dnešní společnosti stále přetrvává symbolika materiálního bohatství jako nedotknutelná a hodná nejvyšší ostrahy, ale co duchovní a duševní bohatství. Jak jsme na tom s ochranou těchto hodnot? V příloze č.1 uvádím Případovou ilustraci :"Zkažená civilizace", jež vhodně popisuje dané téma. 1.2.5 Vliv školy Vedle samotné edukace je předmětem zájmu pedagogů i socializace, osobnostní a morální vývoj mládeže. Třemi nejvlivnějšími soudobými "filosofiemi vzdělávání" (Pasch a kol., 1998, Bertrand, 1998) jsou: - progresivismus, prosazující osobnostně orientované kurikulum a výuku odpovídající každému jednotlivci s cílem pomoci mu pochopit současný život, sebe sama i druhé, - rekonstrukcionismus, který chce vytvářet sociálně orientované kurikulum podle odhadů vývojových trendů společnosti a cílem je motivovat mládež k osobní angažovanosti, - esencialismus je charakteristický pevným akademickým kurikulem, jehož cílem je předat tradiční znalosti, dovednosti a postoje.^12 Podle mnoha odborníků by české školství mělo, vzhledem k měnícím se společenským změnám, přistoupit k progresivnějšímu typu edukace, jež zaručí praktické uplatnění široké vrstvy studentů. Svět se stále více globalizuje a propojuje. Od vzdělávacího systému se tudíž očekává výchova světoobčanů, kteří budou mít dostatek smyslu pro kulturní odlišnosti a společenskou solidaritu. Též rostoucí délka vzdělávání je novodobým trendem. Celoživotní vzdělávání je předpokladem adaptability na měnící se profesní nároky a možnosti uplatnění na trhu práce. Tato skutečnost vyvíjí na dospívající ještě větší tlak, jež mnohdy nejsou schopni nést. Vliv některých rodin na děti slábne, mocným socializačním vlivem se stávají média a vrstevnické party. Za tohoto stavu začíná být škola málem jediným prostředím schopným garantovat "optimální" či "vědecky promyšlené"působení na dítě, jež je v souladu se zájmy společnosti. Jacques Delors (1997) ve zprávě mezinárodní komise UNESCO nazvané "Vzdělávání pro 21. století" vypočítává řadu protikladných nároků, s nimiž se bude muset v tomto tisíciletí vypořádat vzdělávací politika všech zemí. Uveďme nejdůležitější: "Protiklad mezi potřebou soutěže na jedné straně a obavou o rovnost příležitostí na druhé straně. Je nutné dojít k propojení soutěže, která motivuje, spolupráce, jež posiluje a solidarity, která sjednocuje."^13 Stát by tedy v zájmu sebezachování měl podporovat své vzdělávání, rekvalifikační programy pro nové pracovní příležitosti. Dostupné vzdělání a dostatek pracovních příležitostí je prevencí současného "civilizačního stresu", který pohlcuje skrze rodin hlavně mladistvé, jež svoji budoucnost teprve vytvářejí. Lze tedy mluvit i o "prevenci" některých poruch chování vedoucích k nežádoucí delikvenci. Vzdělávací politika státu je jednou z hybných pák, jež mohou pomoci handicapovaným (sociálně, zdravotně...) vymanit se z jejich handicapů a tím i předcházet nežádoucímu chování mládeže. Skloubit preference společnosti, rodiny a školy však bývá mnohdy neuskutečnitelné. Podle výsledků průzkumu agentury Median (Oulík, 1997) provedeného u 910 mladých lidí ve věku od 15 -- 30 let cítilo důvěru k učiteli ve škole jen 51 % dotázaných, kdežto 91 % jich cítí důvěru k rodičům, 88 % k partnerům 82 % k přátelům a kamarádům. Z toho vyplývá, že škola a učitelé jako její reprezentanti jsou v očích dnešních mladých lidí málo důvěryhodnou institucí.^14 Většina dotázaných má pocit, že dění kolem sebe stejně nemohou ovlivnit, cítí beznaděj a nechuť k jakékoli vlastní iniciativě. Nutnou změnou je tedy vést mladé lidi k uplatňování vlastních dovedností, schopností, snaze o řešení problémů, samostatnosti rozhodování, k tolerantnosti k odlišnosti, významům a hranicím svobody, rovnováhou mezi sociální spravedlností a sociálními rozdíly. Je možné, že právě naučená aplikace těchto principů v reálných životních situacích může být také "prevencí" vzniku některých nežádoucích poruch chování. Podpora dobrého vztahu rodiny a školy může bát uskutečňována pomocí : - informačních materiálů o průběhu školního roku zasílaných rodinám na začátku školního roku, - obsáhlejších příruček přibližujících tradice školy zvláštní programy pro handicapované děti, možnosti rodičovské participace na provozu školy atd., - dnů otevřených dveří, kde si rodiče mohou vyzkoušet některé programy, jež absolvují jejich děti, - konferencí rodičů a učitelů, - zapojování rodičů do výuky a poradenství, - telefonického kontaktování rodičů, - zřizování poradenských center pro rodiče, - neformálních společenských setkání. Učitelova osobnost spoluvytváří klima ve třídě. Schopnost vnímat případné změny a adekvátně reagovat na každého studenta je příslibem předcházení zbytečných konfliktů a některých poruch chování, nebo jejich včasného diagnostikování. Přehlížení zcela zjevných přestupků, nejasná pravidla týkající se žádoucího chování mladistvých, neobjektivní rozhodování učitelů atd., to vše jen podkopává představu studentů o jasném vymezení hranic jejich chování a že udržování těchto hranic se řídí pravidly fair play. 1.2.6 Vliv společnosti Evropská kultura se od počátku 20.století stává stále více kulturou velkých průmyslových měst, kulturou, v níž slábne vliv rodiny, jiných institucí, kulturou osobní realizace. Ideál této seberealizace a sebevyjádření splývá s konzumem věcí a konzumem služeb. Konzumní ideály šířené masovými médii a reklamou, jsou přitažlivé dnes i pro lidi, kteří na socializovanou cestu k jejich dosažení nemají dostatečné vzdělání ani dostatek houževnatosti.^15 U nás e společenský vývoj ve 20.století lišil od vývoje západních zemí, což dospělým i mladým lidem ztěžovalo morální orientaci i rozvíjení občanských ctností. Jen některé evropské společnosti prošly spolu s námi během druhé světové války a po ní dlouhým obdobím dvou totalitních režimů. V období reálného socialismu byla u nás kriminalita nižší, než je dnes, protože život každého občana byl pod maximálním dohledem. Po roce 1989 u nás vedoucí politická strana, Občanská demokratická strana, prosazovala liberální světonázor. To na začátku devadesátých let pro mnoho lidí znamenalo, že si každý může dělat, co chce bez ohledu na staré zvyklosti a zákonné meze. Pokleslé povědomí o důležitosti norem a hranic způsobilo nemalý zmatek v hodnotovém žebříčku tehdejší mládeže. Takřka neměla morálně, na čem "stavět". Důležitou se také ukázala hodnota práce. Nezaměstnaností jsou od té doby postiženi hlavně mladí lidé vstupující na trh práce po vyučení nebo po absolvování základní školy. Roste kriminalita málo kvalifikovaných mladých lidí. "Nemá-li kriminalita stále růst, hodnota práce pro jednotlivce i pro společnost musí být vyšší než ziskovost kriminality."^16 Běžná pracovní kariéra je pro mnoho lidí v tvrdě konkurenčním prostředí rozvinuté postindustriální společnosti náročnější, těžší alternativou než kriminální dráha. Na základě výše uvedených údajů bylo zajímavostí formou dotazníkových šetření zjistit vliv rodiny, party, médií a školy na dospívajícího adolescenta. Podrobnosti tohoto šetření, včetně grafického znázornění je uvedeno ve třetí kapitole. 2 PORUCHY CHOVÁNÍ Poruchy chování mají vliv na společenské role, na modely chování a na společenské očekávání, pohybujeme se hlavně v sociální sféře. Od dospívajících vyžadujeme určité hraní rolí a to, jak s nimi zápasí je často přehlíženo. Těchto rolí je velmi mnoho a všechny zúčastněné strany očekávají kýžený výsledek svého působení. Ale, že je často očekávané chování v rozporu se základními mravními požadavky na osobnost jednotlivce a nutí jej jednat v rozporu se sebou samým, to vidí málokdo. Jen rodina, škola a např. parta nejbližších vrstevníků klade na dospívajícího různé požadavky a záleží jen na síle osobnosti vyrovnat se s tímto rozdílným působením. I my ,jako pedagogové, se snažíme přibližovat žáky a studenty k očekávané normě např. zvýšenou výchovnou péčí, volbou vhodného způsobu výuky, individuálním přístupem, čímž ovlivňujeme společenské očekávání a snažíme se vytvářet nové modely chování, jejichž cílem je, aby jedinec vstoupil do nové společenské role. Takto můžeme ,v různé míře, ovlivnit hodnotovou orientaci mladistvých, tedy jejich sebehodnocení. Má-li být pedagogický proces úspěšný a má-li dojít k nápravě, musíme se snažit, aby dospívající našel svou sebeúctu, své důležité a nezaměnitelné místo ve společnosti. My všichni stojíme před oceňováním druhými a každý den se potýkáme s kladnými či zápornými odezvami. O to více bychom měli být všímaví analýze sebereflexe našich studentů. Jedině tak se dá správně určit náprava, odborná pomoc a pedagogická strategie. Vzhledem k citlivosti diagnostiky je, opakuji, nezbytná kvalifikovaná odborná pomoc. Jako pedagog vím, že řada studentů prošla a prochází náročnými životními situacemi, v nichž často schází pozitivní modely chování a návody k řešení konfliktů. Z praxe si troufám usoudit, že k zvýšení sebeúcty je třeba najít pozitivní rys osobnosti jedince, který mu pomůže vidět pozitivní model chování, jež mu ve vzájemném vztahu pedagoga a žáka můžeme předvést. Vzhledem k závislosti dnešní mládeže na médiích a televizi lze vhodnou prezentaci předvést teoreticky i "prakticky" -- tj. vysvětlit konkrétní situaci, na kterou lze reagovat různými způsoby. ETOPEDIE (z řeckého éthos -- mrav, paideia -- výchova) -- zabývá se výchovou vzděláváním sociálně narušené neboli obtížně vychovatelné mládeže, sleduje příčiny a projevy chování člověka mimo společenskou normu a hledá reedukační opatření a možnosti). 2.1 Poruchy tělesného vývoje, případně následky nemoci Některé poruchy přímo doprovázejí následek nemoci, např. mentální postižení nebo obrny. Vliv mohou mít i poruchy vnímání, nemoci nervové soustavy, poškození hybnosti a funkčnosti pohybového aparátu. U závislostního chování jsou biologické předpoklady již prokázané a příčiny těchto poruch mají přímou vazbu na dědičnost. Ne vždy se jedná o biologické příčiny a jejich identifikace pro pevnou vazbu na sociální faktory je obtížná. V souvislosti s poruchami chování je třeba uvést syndrom hyperaktivity spojený s neschopností se soustředit. Syndrom hyperaktivity spojený s neschopností se soustředit Trvalý neklid a velké kolísání pozornosti jsou nejnápadnějšími znaky dětské poruchy zvané minimální mozková dysfunkce (MMD). Podle hlavních symptomů dnes odborníci používají pojem syndrom hyperaktivity. Rozeznáváme poruchu pozornosti -- ADD (attention deficit disorder) a poruchu pozornosti provázenou hyperaktivitou -- ADHD (attention deficit hyperactivity disorder). Symptomy K dalším symptomům tohoto syndromu patří změny nálad, impulzivita chování a nesoustředěnost. Tito žáci budí dojem neustálé roztěkanosti, zdají se být "duchem" někde jinde, neposlouchají, co jim kdo říká, často skáčí ostatním do řeči a nevydrží u zadané činnosti plným soustředěním. U těchto žáků je důležitá téměř okamžitá zpětná vazba, potřebují vést krok po kroku. Pro pedagoga je náročným úkolem věnovat se těmto dětem , aniž by ztrácel kontakt s ostatními žáky. Mnoho pramenů uvádí, že touto poruchou trpí častěji chlapci než dívky. Výkon těchto dětí ve škole mnohdy neodpovídá jejich intelektové kapacitě. Často jsou tyto děti hodnoceny učiteli jako podprůměrné, i když v psychologických testech dosahují někdy nadprůměrných výsledků. Diagnostika Rozdíl mezi verbálním a neverbálním intelektovým nadáním se dříve používal jako jedno z diagnostických kritérií. Dnes se spíše přihlíží k nápadnému kolísajícímu výkonu v úkolech trvající delší dobu. Hyperaktivní děti trpí častějšími úrazy a nemocemi. Mnohem častěji trpí funkčními poruchami čtení, psaní a řeči. S tímto se přirozeně pojí i reakce okolí, na které hyperaktivní děti mohou reagovat neurotickými poruchami a následně i nežádoucím chováním. Mnohdy trpí i sníženým sebehodnocením. Příčiny vzniku syndromu hyperaktivity Domnělou příčinou bývá nedostatek kyslíku poškozující mozkovou tkáň novorozence během dlouhého a komplikovaného porodu. U jiných dětí mohly na vývoj mozku nepříznivě působit vlivy v prenatálním období vývoje plodu. Jedná se hlavně o infekční choroby, nikotinismus, alkoholismus v době těhotenství matky. Na druhé straně z řady dětí se syndromem ADD a ADHD vyrostli úspěšní lidé, kteří se naučili využívat svých silných stránek a své tvořivosti. 2.2 Poruchy chování na základě psychických onemocnění a poruch Jedná se o takové projevy chování, které jsou průvodními jevy psychických onemocnění. Pro potřeby této práce se zaměřím na neurózy a s nimi spojené neurotické projevy chování. Neurózy jsou již od dětství výsledkem konfliktního vývoje, nedořešených či neřešených obtíží. Jsou funkčními poruchami vyšší nervové činnosti a příčiny vzniku závisí na stavu příslušného společenského prostředí, především v rodině a ve škole. Kromě vlivu sociálního prostředí je třeba přihlédnout i k možným vrozeným dispozicím. Velké množství neuróz má svůj původ v dětském věku, často již kolem třetího věku dítěte. Mezi časté příčiny patří regrese ve vývoji, upadání do pasivity, negativismus i například hyperaktivita doprovázená obtížnou zvladatelností běžnými pedagogickými prostředky. Typy neuróz, s nimiž se učitel může setkat: Neurastenie Projevuje se neodůvodněnými pocity a stavy slabosti, zvýšenou únavností bez zřetelné příčiny, sníženou výkonností, citovou labilitou, případně poruchami pozornosti. Objevuje se hlavně v adolescenci. Hysterie Její příznaky jsou patrné u dospívajících, ale plně se rozvíjí až v dospělém věku. Patří sem záchvatovité stavy doprovázené nekontrolovatelnými výbuchy emocí, může docházet i k výpadkům hybnosti, ztrátě řeči, k teatrálnosti. Psychastenie Je doprovázena intenzivními projevy strachu, nejistoty. V dětství je diagnostikována výjimečně, může se ale projevit jako nepřiměřený strach z hloubky, tmy atd. Některé neurózy jsou popisovány jako obscedantní (nutkavé) chování. Jedná se o nezvládnutelnou potřebu se neustále přesvědčovat o správném vykonání příslušné činnosti a to několikráte za sebou i za přítomnosti jiných lidí. Jde o "rituální" chování, např. vyhýbání se kanálům, barevné dlažbě apod. Tiky S tímto projevem neurotického chování se učitel setkává celkem často, a to i mezi kolegy. Příčinou vzniku může být trestání za nutkavé a nevědomé chování žáka. Tiky jsou poruchou motorické koordinace , projevují se jako rychlé, stereotypní, nefunkční pohyby (mrkání, záškuby obličejových svalů, pokašlávání...). Některé souvisí s déletrvajícími potížemi (těsný oděv, vlasy padající do očí...). Jsou tedy výsledkem dlouhotrvající tělesné nepohody a zvýšené psychické zátěže. Vyžadují toleranci a někdy psychologickou či psychiatrickou pomoc. Neurotického původu je často i koktavost, zadrhávání v řeči, mutismus (negativismus v řeči), nemluvnost jako ochrana před nepříjemnými stavy. V poslední době, opět vlivem médií, jsou časté i neurotické poruchy ve vztahu k jídlu. Jedná se o poruchy příjmu potravy spojené s nepřiměřenými nároky hlavně dívek vůči své postavě. "Vyhublé" modelky se stávají nedostižným vzorem a rodičovské i lékařské vysvětlování, bohužel, vůbec nezabírá. Mnohdy až ohrožení vlastního života dívku přesvědčí o léčbě. Jedná se o mentální bulímii (nadměrné přejídání střídané nuceným zvracením) a o mentální anorexii (nepřiměřené diety vedoucí až k záměrné "vychrtlosti"). Nespavost (hypoomnia) nebo noční děsy (pavor nocturnus) Příčinami neurotických poruch spánku mohou být silné negativní zážitky během dne, nevhodné, dramatické zážitky před spaním, nevhodné výchovné zásady (agrese, odmítání lásky...), ale i špatná hygiena spánku (nevětraná místnost, vysoká teplota...). Psychogenní zvracení Ve vztahu ke školní docházce je diagnostikováno zejména při ranním odchodu do školy, v souvislosti s některými školními činnostmi, s kontaktem s určitou osobou (např. učitel). Někteří jedinci mohou trpět těžkými depresemi až schizofrenií doprovázenou různými bludy, halucinacemi, zmatenými myšlenkami až zmateným chováním. 2.3 Poruchy sociálních vztahů Zde se jedná zejména o narušenou přirozenou interakci, negativní modifikaci vzorů chování, nenaplnění základních potřeb dospívajícího člověka. Patří sem potřeba bezpečí, jistoty, materiálního zajištění a potřeba silné emocionální vazby a co je důležité i emocionální odezvy. Nejsou-li tyto potřeby uspokojovány v přirozeném prostředí mladistvého, hledá své naplnění v jiném prostředí a bohužel za každou cenu. Mnohdy se dospívající ocitne v situaci, která jen podpoří nevhodné chování, jež se v budoucnu může vyvinout až v poruchu a zbývá už jen diagnostikovat a ohlížet se zpět, kde se stala chyba. Zásadní význam v této souvislosti má rodina. Je-li její vliv pozitivní a spolupracuje se školou, je úspěch nasnadě. Je-li její vliv až patologický a bez zájmu, nemohou další výchovné aspekty uspět. Jen s obtížemi můžeme jako pedagogové spolu s dalšími vhodnými činiteli minimalizovat následky. Dalším sociálním faktorem jsou vrstevnické a širší společenské vztahy, které jsou významné zvláště v určitých vývojových obdobích. Snaha o vlastní seberealizaci, hledání úspěchu a ocenění u vrstevníků, prosazování svých myšlenek a představ, to vše je obtížným obdobím prebuberty, puberty a adolescence. Vliv "party" se ukazuje být stále významnějším. Nejenom vrstevnické party, různé skupiny, subkultury a mládežnická hnutí, ale i média a celkový společenský kontext jsou alarmujícně narůstající vlivy vedoucí až ke kriminalitě mládeže, které bych chtěla v této práci věnovat zvláštní kapitolu. Poruchy chování se sociálním základem Při narušení výchovného procesu socializace nebo širších sociálních vazeb dochází různou měrou k poruchám chování. Poruchy chování disociálního rázu jsou méně závažné, odstranitelné a zvládnutelné za použití běžných pedagogických opatření. Nepředstavují zásadní riziko pro daného jedince ani pro společnost. Jedná se o vývojovou odchylku nebo stav po úrazu či stav sociální nouze, který bývá postupně racionálně i emocionálně zvládnut a v důsledku toho odezní (např. adolescentní odpor k autoritám, agrese či apatie jako následek otřesů v rodině...). Zlozvyky (nežádoucí návyky) jsou projevy chování vzniklé na základě opakování činností. Zpevněním a automatickým opakováním se později objevují bezděčně na základě určitého signálu. Vznikají následkem chyb ve výchově, po úrazech či následkem nadměrné zátěže. Vzdorovitost by se dala zařadit mezi méně závažné poruchy chování, ale je-li vystupňovaná, může způsobit závažné problémy ve vztazích, s respektováním autorit. Někdy se může jednat o pokus, jak na sebe upozornit. Vzdorovitost se může projevovat ve dvou základních formách -- v pasivitě a nečinnosti nebo v agresivitě a destruktivnosti. Vzdorovitý student se bude často hádat s dospělými, úmyslně škodit ostatním, bude vztahovačný, zlostný, rozmrzelý a mstivý.^17 Lež má mnoho příčin a podob. Dětská lež bývá projevem nezvládnuté fantazie, která je důsledkem obtížného rozlišování reality a fantazie. Mnoho dětí používá drobné nepravdy více či méně nevědomě v rámci utváření tzv. pozitivního sebeobranu.^18 Těmito nepravdami nesledují ani tak poškození někoho jiného, spíše se snaží vytvořit lepší obraz sebe sama před vrstevníky. Pokud posílíme žákovu či studentovu sebedůvěru a začne se hodnotit pozitivněji, není třeba takové nepravdy řešit. Každý je chybující bytostí a především pedagog by měl umět chybu přiznat. Dětská lež záměrná a promyšlená je samozřejmě rozdíl. Nemůžeme ji tedy bagatelizovat, neboť může být průvodním projevem psychického onemocnění, nebo závažnou formou predelikventního chování. Učitelé většinou přistupují k různým formám trestu. Přínosnější by bylo uvažovat o širších souvislostech, které mohou ke lžím vést. Častou příčinou bývá útěk od reálného, pro dospívajícího jedince mnohdy tvrdého světa. Krádež velmi narušuje sociální vztahy a je třeba při ní postupovat obdobně jako u lži. Měli bychom nejprve zjistit, co dospívajícího ke krádeži vedlo. Může se opět jednat o potřebu vyrovnat se ostatním, upoutat na sebe nevhodným způsobem pozornost, vyrovnat se s vlastní méněcenností. Někdy jde o formu dobrodružství, vzrušení, na které je život z pohledu dítěte chudý. V mnoha případech se jedná o záměrnou činnost s úmyslem poškodit a tedy o významnou formu predelikventního jednání. Záškoláctví a útěky jsou zpravidla důsledkem konfliktnosti životních podmínek v kontaktu s dospělými. Dospívající je vystaven náročným situacím, které jej vedou k domněnce, že nemá jiné volby. Útěky a záškoláctví souvisejí s neúspěchem, neprospěchem a pocitem osamění. Nesprávný přístup rodičů a pedagogů, neustálé nevhodné tresty a obviňování vedou "provinilce" k opakovanému záškoláctví. Tato oblast je velmi citlivá, neboť se emocionálně labilní jedinec může lehce stát negativně ovlivnitelným. Útěky mohu být způsobeny i šikanou a násilnickým chováním vrstevníků. Poruchy chování asociálního rázu již představují značné riziko a nebezpečí pro nositele poruchy chování. Tyto poruchy ovlivňují zásadně sociální vztahy a mohou tak mít negativní dopad i na společnost. Patří sem závislostní chování, krádeže, sebevražednost, ale i banálnější projevy. Zde se objevujeme my učitelé, protože to často býváme my, kdo se ptá po viníkovi, příčinách a dopadech takového chování. Následně volíme vhodná výchovná opatření. Do této skupiny lze zařadit všechny předešlé poruchy chování -- útěky, záškoláctví, krádeže s jasnou motivací a závažnějším dopadem. Patří sem i negativismus, který je formou úniku z náročné situace. Mladý člověk odmítá jakékoli zásahy zvenčí, stáhne se do sebe a odmítá komunikovat. Výraznou asociální poruchou je závislostní chování. Člověk se může stát závislým téměř na čemkoli s rozdílem příčiny, průvodních projevů a důsledků takového chování. Může být závislý na chemických látkách, idejích, jiných lidech, určitém prostředí, náboženském ideálu, na jídle, práci, sportu. Zpravidla se jedná o reakci na náročnou situaci, kterou dospívající nezvládá běžným způsobem a hledá nejjednodušší východisko. Se vznikem závislosti je třeba zmínit pojem návyk. Je vysvětlován jako touha ve smyslu psychické závislosti bez somatických, většinou abstinenčních příznaků. Závislost je vnímána jako závažnější stav psychického a somatického rázu vyvolaný drogou či závislostní činností. Závislost je vůlí nezvladatelná, vede k jedinému cíli, uspokojit své potřeby. Jejím smyslem je navodit stav blaženosti a příjemných "osvobozujících" pocitů. Je třeba si uvědomit, do jaké míry se na naplňování potřeb, na pozitivní emocionalitě, na utváření pocitu vlastní významnosti a úspěšnosti podílí škola. Závislost nelze vztahovat k určitému sociálnímu zázemí, k inteligenci, k věku či k pohlaví. Můžeme vypozorovat určité tendence, ale konstatovat, kdo je ohrožen a kdo ne, není jednoznačně možné. Proto je zde nejdůležitější vliv rodiny, tedy primární prevence. Podle stanoviska Světové zdravotnické organizace je závislost na drogách definována jako stav psychické a fyzické vazby jedince na jednu nebo více drog se škodlivými následky jak pro jedince, tak pro společnost.^19 Hlavní příčiny závislostí: 1. Útěk od problematické reality 2. Řešení neřešitelného alespoň ve fantazii 3. Nezvládnutelné léčení nemoci 4. Důsledek pokusnictví, nudy, svedení partou Shrnuto, jde stále o konfliktnost a nezvládnutelnost sociálních vztahů, narušené sebepojetí, sebevědomí, slabost a labilitu osobnosti člověka. Zdravě vyvinutá silná osobnost se správným sebepojetím a pozitivním vztahem ke světu a k řešení životních situací si budě vědoma svého významu a patrně závislosti nepodlehne. Nejdůležitější je bez pochyby vliv rodiny a tedy fungujících sociálních vztahů v ní. Problémem našeho světa jsou stále intelektuální výkony a s ním spojené nároky a očekávané chování. Málo rodičů si ale uvědomuje, že se jim vrátí pouze to, co do výchovy vloží a nestálými výsledky jsou pak překvapeni. Toxikomanie a narkomanie Toxikomanie je závislost na toxických látkách, narkomanie je závislost n narkoticích. jsou spojovány s abstinenčním syndromem projevujícím se nepříznivým psychickým i fyzickým stavem organismu. Mezi návykové látky méně závažného rázu patří i káva, čaj, tabák a konopné látky. Zvláštní, společností bohužel tolerovanou drogou je alkohol. Na organismus a činnost mozku má prokázaný negativní vliv. Droga působí psychostimulačně (stavy euforie, zrychlení psychomotoriky), nebo psychoinhibičně (zklidnění motoriky, potlačení úzkosti a depresí, útlum), anebo dezintegračně (vyvolává bludné představy, halucinace). Každoroční statistiky dokazují nárůst zneužívání drog. Alarmující je pití alkoholu v devátých třídách a kouření. Zajímavé je, že kouří více dívky než chlapci. Pořadí drog podle oblíbenosti a rozšířenosti: 1. alkohol, 2. nikotin, 3. marihuana, 4. hašiš, 5. extáze, 6. LSD (tripy), 7. pervitin, 8. heroin, 9. kokain. Toxikoman, člověk závislý na droze, je nemocný člověk a je nutno s ním také tak zacházet. Učitelé středních škol či učňovských zařízení, kteří mají ve svých třídách vyléčené toxikomany by měli vědět, že každá nemoc má své doléčovací období a drogově závislý se bude dlouhodoběji hůře samostatně rozhodovat, může jednat impulzivněji, s menším pocitem zodpovědnosti. Ve vztahu k okolí se může projevovat manipulativně. Musí se snažit jednat zodpovědně a nikdo by za něj tuto zodpovědnost neměl přebírat, vhodné je soustředit se na okolní svět různými aktivitami, aby se drogové závislý jedinec neuzavíral do svého bolestného světa, nebyl sobecký , ale snažil se na sobě pracovat. Zneužívání drog a chování žáka Typickým projevem v chování je odmítání jídla a jeho nahrazování drogou, nedbalost v osobní hygieně, častější onemocnění, agresivita či zamlklost, poruchy spánku, úzkostné až psychotické stavy. Nedostatek finančních prostředků k získávání drogy může vést až ke krádežím, podvodům a následně i k delikventnímu chování. Prevence drogových závislostí Jakákoli prevence je velmi obtížná, pro školu má zásadní význam prevence primární -- spojuje všechny aktivity zaměřené k tomu, aby kontakt s drogou a závislost nemusely vůbec vzniknout (přednášky, zájmové aktivity, osvěta, rozvoj sebevědomí), sekundární prevence -- znamená včasné vyhledání problémů mladistvých v kontaktu s drogou a jejich léčbu, terciární prevence -- úsilí o zmírnění dopadů užívání drog, případně substituční léčba = nahrazení agresivní drogy látkou méně agresivnější).^20 U jakéhokoli podezření na zneužívání návykových látek je nutné vyhledat odbornou pomoc, je nutné, aby dotyčný s pomocí souhlasil. Rodina je prvním významným pomocníkem, bez jejíž pomoci je celý výsledek ohrožen. Poté následují speciální odborné instituce. Škola tuto problematiku sama řešit nemůže. Alkoholismus Jedná se o chorobnou závislost na požívání alkoholu. Vedle nikotinu a kofeinu je alkohol, bohužel, společensky tolerovaná droga. Díky alkoholu odpadají zábrany, mladiství se cítí uvolněnější, lépe se baví, zapomínají na potíže. Nestačí jej konzumovat pouze ve chvílích depresí, neshod a nevyřešených problémů, ale stává se součástí každodenního života a to vlivem obrovského působení médií. Neustále jsme doslova bombardováni různými reklamami, které nás stylizují do rolí "otupělých konzumentů". Jak uvádí Novotná alkohol se stal součástí naší národní "kultury".^21 Hlavním problémem je snadná dostupnost i nezletilým, široká distribuční sít a relativně nízká cena. Nejvlivnější je opět rodina a sociální vzory chování, které v ní panují. Dospívající většinou reagují na nezvládnutelné situace podle vzoru chování svých rodičů. Agresivita, nezájem a popudlivé chování vyvolá stejné reakce, tudíž negativní. Může se jednat i o důsledek naopak striktní výchovy nedávající dospívajícímu vlastní prostor k sebevyjádření. Alkohol má zásadní a rychlý vliv především na dospívající a na ženy. Psychické i tělesné změny u nich nastupují v rozmezí měsíců, na rozdíl od mužů, kde se jedná o roky. Společenská kontrola nad zneužíváním alkoholu je velmi slabá. První kontakt s alkoholem nastává, podle statistik, již v rodině a to před pátým rokem života. Tendence častého popíjení alkoholu doma inspirují i mladé lidi k "běžnému" požívání alkoholu při jakýchkoli příležitostech. Tato tendence se projevuje zejména u chlapců. Tak, jako u všech závislostí platí i zde, že nejlepší prevencí je osobní pocit jistoty dospívajícího, opora a zázemí v rodině, naplněné citové vazby, přijatelné využití volného času např. ve sportu. Hlavní příznaky užívání alkoholu: - zvýšená labilita, nestálost nálad, výbušnost - výřečnost nebo naopak zamlklost - změněný výraz očí, nedostatky v logice a ve vyjadřování - vratká chůze, opakované bezúčelné pohyby Reálné řešení je možné opět jen v komunikaci s rodinou, poradenskými a diagnostickými pracovišti, případně v umístění ve speciálních výchovných zařízeních. Kofeinismus a nikotinismus Kofein a nikotin jsou návykové látky společností ještě tolerovanější, než je alkohol. Rozdílem je fakt, že nezpůsobují destrukci psychiky člověka, narušují spíše tělesné funkce, a to hlavně u dětí a žen. Kofein může způsobit otravu projevující se rozčileností, nesoustředěností, pocity úzkosti. Je obsažen v kávě, čaji a v dětmi oblíbených "colách". Vliv médií je v tomto případě naprosto rozhodující. Nikotin je prudký vegetativní jed, který ve vysoké koncentraci může způsobit smrt. Podle výzkumů v populaci do 18 let kouří více než 50 % mladých lidí.^22 S kouřením souvisí i četné civilizační choroby (ischemické choroby srdeční, a choroby zažívacího traktu).Kouření prokazatelně komplikuje těhotenství, podílí se na jeho předčasném ukončení, mění účinek léků a vitamínu C. U dětí způsobuje zpomalení růstu, celkově menší odolnost a častější zdravotní komplikace. Patologické hráčství (gamblerství) Lidé si hrají od nepanšti. V minulém a tomto století je stále lákavější trávit volný čas v zábavních podnicích. Prostředí hracích automatů je velmi atraktivní, vyzývající k snadné výhře. Výše výhry je různá a stoupá až k 50 000 Kč. Potěšení ze hry je přirozeným faktem, ale touha hrát s cílem uspokojení z porážky protivníka již naznačuje více méně psychický problém, zejména, je-li hraní dlouhodobějšího charakteru. Hra vyvolává podobné změny v organismu jako droga (oslabuje vůli, zvyšuje impulsivnost, agresi, dochází k nárůstu dluhů, zanedbávání školních povinností a dospívající je najednou na rozcestí a ztrácí smysl života). Malý únik od problémů reálného života může přerůst v patologické hráčství a skončit fyzickým, psychickým a ekonomickým zhroucením. Můžeme jej přirovnat k stimulačním drogám, dojde k maximálnímu využití fyzických a psychických schopností a následnému totálnímu vyčerpání. Ohroženo je hlavně srdce, zažívací trakt a dýchací soustava. Patologické hráčství je tedy psychickou závislostí. Stupňující se touha vyhrát dovede člověka, zvláště mladistvého dovést až ke konfliktu se zákonem, kdy dochází ke krádežím, agresi a násilnému chování. Náboženské sekty Mezi narůstající nebezpečí hrozící při hledání svého místa v životě a ve světě jsou náboženské sekty. Snad narůstající "přetechnizovanost", krize racionality, skepse a deprese západního světa, neustálý spěch a zvyšující se nároky rodičů, učitelů, budoucích zaměstnavatelů jsou příčinami snadného vstupu do sekty. Mladý člověk, který teprve hledá svou identitu, potřebuje vhodnou seberealizaci, potřebuje být uznáván, kladně hodnocen, mít pocit jistoty, bezpečí, opory a lásky. Když tyto hodnoty nenajde doma, v partě či ve škole, hledá je jinde... Tam, kde jej vyslechnou, pochopí a podpoří, na "párty" či posezení v příjemném, vstřícném prostředí. Obvykle se jedná o velmi nebezpečné a psychologicky dobře propracované přesvědčování, tzv. vymývání mozků. Zájemcům je nabízeno osvobození od trápení s rodiči, se školou, cestování apod. Nejnebezpečnější jsou ty sekty, jejichž vůdce je ještě naživu, jeho přání je zákonem, má nejvyšší moc, výlučnost a jeho autoritě se musí všichni bezmezně podvolit. Sekta změní svému stoupenci sociální vztahy, systém hodnot a norem, způsobuje změnu chování, myšlení, emocí, vůle a pragmatiky a řídí přístup vnějších informací. Dospívající v sektě hledá hlavně lásku, utíká od samoty, láká jej dobrodružství, neznámá a tajemná oblast života a poznání. Zde je na místě zdůraznit vliv rodiny, jejího zázemí a vzájemné komunikace jednotlivých členů. V naší republice k roku 1997 (jak uvádí Hartl,2000) bylo zaznamenáno 60 sekt. Mezi nejčastější patří: Společnost svědků Jehovových, Monisté -- Církev sjednocení, Mormoni -- Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů, Rodina lásky, Hare Kršna, Scientologie -- Dianetika, Satanisté, Hnutí New Age. Sebepoškozování a sebevražda Jedná se zejména o sebezraňovíní, polykání předmětů, nebo o sebevražedné pokusy. Příčinou bývá zátěžová situace, kterou mladistvý nezvládá a neumí ji řešit, nebo jde o průvodní jev psychické poruchy či nemoci. Někdy jde o jistý druh demonstrace, odporu, o pokus upozornit na sebe. Sexuální deviace (aberace) Poruchy chování spojované s uspokojováním sexuálních potřeb člověka je obtížné diagnostikovat. Míra tolerance v této oblasti je různá a je spíše spojena s kultivovanou a uvědomělou výchovou. Osobně se přikláním k etickému a estetickému hledisku, které by mělo být v rodině zohledněno. Dospělí jsou pro dospívající vzory, které neustále sledují a jejich rozdílnost v myšlení a jednání podrobují ostré kritice. I v oblasti sexuální výchovy společnost na jedné straně liberalizovala mediální přístupnost všeho druhu (časopisy, filmy, reklamy...), ale na druhé straně pozapomněla přiložit "návod", jak si s touto volností a kvantem informací má dospívající poradit. Etický a estetický přístup k této otázce by měl být samozřejmou výukou na každé škole. Jaké by tedy mělo být "normální" lidské sexuální chování? - výhradně lidské - vázané na dospělost (nejen fyzickou, ale i psychickou) - souhlasné, bez donucení - oboustranně komunikativní Osobně se domnívám, že otevřená láskyplná rodinná výchova doma i ve škole je základem úspěchu k pochopení lidské sexuality a toleranci. Základní poruchy sexuálního chování Fetišismus, transvestitismus, narcismus, voyerství, exhibicionismus, sadismus, masochismus, pedofile, zoofilie, gerontofilie, nekrofilie, incest. Poruchy chování antisociálního rázu Tyto poruchy chování jsou zaměřené na princip poškodit a omezit práva druhých. Jsou vnímány jako zásadní projev sociální patologie. Vyznačují se největší mírou společenské nebezpečnosti a nejvyšším stupněm narušenosti chování. Jsou trestně stíhatelné jako přestupky nebo trestné činy.. Vykazují značnou míru recidivy. Jsou spojeny s výraznou agresivitou. Patří sem především vražda, ublížení na zdraví, pohlavní zneužití, znásilnění, některé formy krádeží, loupežná přepadení, vandalismus a šikanování. Dostane-li se takové chování do rozporu se zákonem, mluvíme o delikvenci. 2.4 Agresivita a šikana mezi mladistvými Již v úvodu této práce jsem zmínila alarmující nárůst agresivity mezi mladistvými. Neustále se setkáváme s různě intenzivními projevy agresivního chování ve školním prostředí. Od zdánlivě bezvýznamných projevů až po cílené ubližování pro pocit naplnění "moci" a "vítězství". Některé momenty pedagogické praxe ve mně vyvolávají obavy, kam až je lidská bytost schopna zajít v důsledku jednoznačně skrývaného problému. Důsledky takového chování vídáme v každoročních statistikách, a že se neustále zvyšují, je zřejmé. Ptám se tedy, proč roste agresivita mezi mladými lidmi a jaké je řešení? 2.4.1 Biologická a sociální determinace agrese Biologická determinace agrese Zastánci této teorie tvrdí, že agresivita je pud, který máme v různé míře všichni a který se musí vybít, nelze tomu zabránit, pouze jej můžeme usměrnit. Britský psycholog A.Raine ve svých studiích došel k závěru, že agresi ovlivňují chemické reakce v přední části mozku, které určují průběh emocí a okamžité reakce. Násilí páchané na dětech v raném věku může způsobit poškození nervů spojujících mozkovou kůru frontálního laloku s hlouběji uloženými strukturami, ve kterých vznikají agresivní impulsy. Vědeckému týmu nizozemského profesora H.Brunnera se podařilo izolovat gen související s agresivitou /jedná se o gen, který produkuje enzym monoaminu oxidázy-A). Když francouzští vědci poškodili tento gen v tělech myší, stopla jejich agresivita. Člověk se chová částečně agresivně na základě vrozených instinktů, ale jak říká P.Říčan, nebudeme-li je provokovat, budou v klidu odpočívat.^23 Určitým předpokladem jsou i temperamentové dispozice, zejména vznětlivost, impulzivita. Tyto vlastnosti samy o sobě nevedou k agresivitě. O jejich rozvinutí rozhoduje hlavně rodinné prostředí a řada dalších vlivů. Sociální determinace agrese Tato teorie zastává názor, že člověk se teprve agresivním stává vlivem působení prostředí, výchovy v rodině, ve škole, v partě či sledováním akčních filmů. Teprve eliminací těchto vlivů lze agresivnímu chování zabránit. Všichni psychologové se shodují na tom, že agresivita se utváří v procesu socializace, tedy sociálního učení na základě zkušeností. Jedná se o nápodobu, kdy dítě či již student napodobuje chování, které přináší výhody. Dalším typem sociálního učení je identifikace s agresorem například v rodině a je přijat jako vzorem. Nakonec vlastní zážitek, kdy se agresivita vyplatila, vedla k úspěchu. Jak již bylo výše popsáno, více než 3000 studií dokazují přímý vztah agresivního chování a televizním násilím ať už v akčních filmech či ve zpravodajstvích. Též společenské změny po roce 1989 mění způsob myšlení a života v Čechách. V neposlední řadě i rodina prošla takovými změnami, které nechaly svůj šrám mnohdy v podobě povrchních citových vazeb, oslabené komunikace a nesoudržnosti. Člověk touží být milován a chválen. Když se mu to nedaří, vynutí si ze zoufalství vztah alespoň útoky, byť negativní. Často tak dochází ve školách k tomu, že prospěchově neúspěšní žáci si svým rušivým chováním vynucují pozornost učitele. Žák je spokojen, že je vnímán, sice negativně, ale vnímán. 2.4.2 Vývojové fáze agresivity Agresivní jedinec je často pokládán za vulgárního, tvrdohlavého, odmítajícího autoritu, používá násilí, šikanuje druhé, přesto může mít i vysokou inteligenci. Psycholog Z.Zuzák určuje tři rozhodující fáze, kterými dítě prochází až do dospělosti. Jejich průběh je nesmírně důležitý.^24 1. Od 0 do 5, 6 či 7 let probíhá tzv. fáze těla. Hlavní aktivitou je pohyb, využívání prostoru, zkoumání účinků gravitace. Velmi důležité v tomto období jsou doteky, hlazení. 2. Od 5, 6 do 13, 14 let probíhá fáze pocitu, citového působení a vytváří se pojem krásna, což je hlavní úkol předškolního a mladšího školního věku. 3. Od 14 do 21 probíhá fáze myšlení. Formuje se úsudek, logické myšlení. Pro adolescenta se stává důležitou otázka pravdy, kdy dospívající kriticky vnímá rozpor činů a slov ze strany dospělých. Intuitivní myšlení jej vede i k otázce opravdovosti lidské existence. Pokud všechny tyto tři fáze proběhnou v klidu, bez narušení, vytváří se vědomí vlastní identity, vědomí já, je dokončena tzv. integrace osobnosti. Co podmiňuje vznik agresivity Výzkumy ukazují, že u agresivních jedinců došlo v některé z výše uvedených fází k narušení, nezvládnutí, selhání. Například agresivní pubescent, který nezvládl fázi pocitu a myšlení se tak "vrací" do fáze těla. Odmítá myšlení dospělých, citově je nespokojen, a proto začne s drogami, náboženskými sektami či násilnými skupinami, aby měl alespoň někde nějaké zážitky a získal životní zkušenosti. Začne používat násilí, tj. projevuje se na úrovni těla. Jeho reakce jsou především agresivní proto, že jsou bez kontroly citu a rozumu. Citové a rozumové apely selhávají, zbývá jen úrovňově působit v oblasti vývojové fáze těla, ale to už bývá v tomto věku pozdě. Chyba, která se stala ve výchovném působení v dětství, se v období puberty a adolescence těžko napravuje. Agresivita ve škole Pro správnou reakci na agresivního jedince musíme znát příčiny jeho agrese. Vždy je nutné odsoudit čin, ale neodsoudit osobnost dospívajícího. Měli bychom se pokusit objevovat a rozvíjet to dobré a kladné. I když je to leckdy obtížné, měli bychom si "naordinovat" pedagogický optimismus. Při zvládání agresivity na školách je nutno cílevědomě, trpělivě a s vytrvalostí pracovat na všech třech úrovních. V nižších stupních vzdělávání je důležitá tělesná stránka, společný pohyb, sport. Ve vyšších ročnících je užitečné například společné modelování jednoho předmětu, či společná projektová práce. Na poli středoškolském se tak dá stavět na předchozích aktivitách a může proběhnout fáze myšlení v podobě diskuzí, hledání společných postojů a hodnot. 2.4.3 Šikana mezi dospívajícími Slovo šikana pochází z francouzského "chicane", což znamená zlomyslné obtěžování, týrání, pronásledování. Je zvláštním případem agrese (násilí), neboť se vlastně jedná o způsob, jakým se agrese uskutečňuje. Častěji se setkáváme s šikanou přímou (fyzický útok, napadení...). Nepřímá šikana je typická především pro dívky (výhrůžky, nadávky, pomluvy). Výzkumy ukazují, že na našich školách je přibližně 20 % dětí obětí šikany (Říčan, 1995). Učitelé často význam takového jednání podceňují, přitom šikana poškozuje druhého člověka a je tedy mnohem horší než poškozování majetku či krádeže.^25 Obětí šikany se , bohužel, stávají i pedagogové a to ze strany jak žáků, tak i rodičů. Školské orgány by měly více bránit své učitele a podpořit jejich snahu o fungující komunikační kanály s rodiči. Příčiny šikany Většina chlapců je vedena ze strany otců k tzv. "mužnému" vystupování. Zženštělé projevy citu, soucitu či dokonce pláče nebývají tolerovány a musejí být potlačeny. Dalšími příčinami může být touha po moci, po vlivu, zvýšení prestiže před vrstevníky. V pubertě se také zvyšuje touha devastovat, pomstychtivost, závist a nenávist. Někdy dochází k šikaně ze zvědavosti, jak se oběť zachová. V neposlední řadě je předmětem "zábavy". Vlastnosti agresorů Jen jedna pětina agresorů bývá nejistých, zakomplexovaných jedinců šikanujících většinou ze závisti. Většina agresorů, i když s o něco horším než průměrným prospěchem, je sebevědomá, se snahou dominovat, ovládat druhé a bezohledně se prosazovat. Většinou inteligentní chytrý jedinec zmanipuluje celou skupinu, proti jejíž převaze je oběť bezmocná. Ten, kdo šikanuje, nemá obvykle rozvinuto svědomí, lže, podvádí, nerespektuje soukromé vlastnictví. Přirozeně kořeny zla nacházíme již v rodině. Fyzické násilí páchané na dětech, pokud není z jejich strany pochopeno, vede samo o sobě k útočnému chování již v průběhu dětství. Děti vystavené ve vlastních rodinách nepochopenému násilí se naučí zpracovávat podněty z vnějšího okolí odlišně. Tato naučená útočnost se pak často stává trvalým rysem osobnosti. V rodině agresora je obvykle pěstovaná tolerance k násilí. Důležitou roli hraje přítomnost otce v rodině. Většina agresorů má nepřátelské, chladné otce. Také, je-li matka sama s dětmi, může zejména chlapec podléhat agresivnímu chování z důvodu nepřítomnosti otce jako významného prvku určujícího hranice chování a jednání. Významným jevem dnešní společnosti je ať již úmyslné či neúmyslné přehlížení duševních a možná i duchovních potřeb dospívajících. V rodinách, kde na dospívajícího nemají čas a nevěnují se mu, dochází často k problémovému chování, většinou v důsledku vzdoru proti holé realitě. Pokud není šikanující jedinec hned na začátku usměrněn ze strany rodiny, naučí se, jak lze zneužitím síly ovládat druhé. A šikana se tak stává součástí jeho sociálně-patologické výbavy vedoucí až k antisociálnímu chování. Vlastnosti obětí šikany V naší veřejnosti je málo zdůrazňováno, že obětí šikany se často stává dítě, které má nějaké handicapy ve své vlastní rodině. Obětí šikany se stávají i děti z rodin , kde je příliš ochraňující až úzkostná výchova, která nevede dítě k samostatnosti, nenaučí jej prosadit se v kolektivu a účinně se bránit. Překvapivě často jsou obětí šikany děti starších rodičů, které přenášejí na své děti zastaralé názory. Oběť šikany bývá často tichá, plachá, bojácná, neprůbojná, citlivá s nízkým sebevědomím. Někdy se může jednat o tzv. outsidera třídy, který je izolovaný, osamělý, bez vlivu, bez kamarádů, může záměrně provokovat. Většina rodičů problematiku šikany podceňuje, o jejím nebezpečí vědí velmi málo. Obvykle rodičům schází objektivní posuzování chování jejich potomka. Často takové jednání komentují slovy "V dnešní době se ostré lokty a sebevědomé chování jen hodí". Řešení šikany ve škole Šikana začíná již zdánlivě nevinným honěním, strkáním, kopáním, které sice není násilné, ale je pro něj charakteristické, že je oběť neoplácí. I při své náročné práci by si měl každý pedagog takového chování všímat a řešit jej. Není nic horšího, než promlčené násilí v jakékoli formě. V prvé řadě by měl pedagog celou věc vnímat citlivě a neprozradit zdroj informací. Poté následuje výslech poškozeného, obviněného i svědků. Každého zvlášť, pak konfrontovat jejich výpovědi a postupovat takticky vzhledem k pravděpodobnosti usvědčení agresora. Pedagog nesmí v žádném případě řešit věc unáhleně a v případě potřeby se poradit s psychologem, jak postupovat. V každém případě je nutno šikanu vždy potrestat. Dospívající tak mohou dospělým opravdu důvěřovat, že je tak závažná věc vždy řešena a teze pedagogů, že každý je jedinečná osobnost nevyzní lacino a naprázdno. Nemůžeme po mladistvých chtít, aby byli důstojnými, uvědomělými, čestnými a spravedlivými lidmi, nemají-li kolem sebe vzory takového chování. Proto již dále provinění nepřipomínáme a snažíme se posilovat a rozvíjet ty dobré vlastnosti. Prevence šikany: 1. Vytvářet pocit bezpečí -- důvěryhodné prostředí s uvolněnou atmosférou, tedy klima ve třídě bez napětí je jedním z předpokladů. Osvědčeným, ale málo využívaným prvkem, je pověřit vybrané studenty z vyšších ročníků, aby před šikanou chránili své mladší spolužáky. 2. Být solidární se slabými a umět naslouchat . 3. Podporovat autoritu učitele -- zvýšení autority učitelů je nejnaléhavější úkol dnešní doby. 4. Posilovat demokracii a informovanost ve třídě i ve škole -- výchova dětí k demokracii není záležitostí výuky, ale spíše stylu práce a jednání učitelů se žáky a s jejich rodiči. Na mnoha školách se osvědčil tzv. "Systém registrace skryté šikany". Do tohoto systému patří například schránka důvěry, se kterou pracuje výchovný poradce. Dále informační nástěnka, která by měla obsahovat konzultační hodiny výchovného poradce, telefonní čísla psychologa, psychiatra či jiného odborníka. Všichni pedagogové by se měli angažovat coby ostražití pozorovatelé. 5. Diskutovat o vlivu mediálního násilí a pornografie, nevytvářet tématická tabu. Staré osvědčené postupy v prevenci šikany vyžadují zainteresovanost pedagoga, což bývá zpravidla náročné a ne každý pedagog je jí schopen. Nejvhodnější je užívat co nejvíce pochvaly, učit sociálním dovednostem, umět naslouchat, komunikovat, povzbuzovat empatii. Psycholog P.Říčan tvrdí, že "...je naší povinností vychovávat děti tak, aby se dovedli prát, aby se nebáli ránu přijmout ani ránu dát. A aby zároveň tuto svoji schopnost užívaly k dobrému."^26 Je smutné, když násilí lze zastavit jen viditelnou silou a znovu násilím. Snad dospějeme do doby, kdy bude naprostou samozřejmostí řešit záležitosti bez násilí za použití rozumu a vzájemné vstřícnosti. V souvislosti s tím je nutné zmínit nejvýznamnější pracoviště zabývající se ochranou dětí a mládeže v ČR. Stručný přehled těchto pracovišť je uveden v příloze č.2. 2.5 Delikvence mladistvých Delikvence označuje všechny typy jednání, jež porušují sociální normy chráněné právními předpisy včetně přestupků. Lidé se dopouštějí trestné činnosti v každém věku, nejvíce však v mládí a v rané dospělosti. Stávající česká právní úprava umožňuje trestně stíhat za přestoupení zákona jen mladistvé, kteří v době spáchání činu dovršili 15 let. Mladiství (15-18 let) trestně odpovědní jsou, nicméně sankce, které jsou jim ukládány, jsou méně přísné než u dospělých. V současné době se diskutuje o snížení věkové hranice trestněprávní odpovědnosti na čtrnáct let. Mnoho odborníků v souvislosti s tímto tématem mluví o pojmu akcelerace. Akcelerace tělesného vývoje mládeže se považuje za nespornou. Akcelerace psychického vývoje se spojuje zejména se složkou citovou a poznávací, ale vše nasvědčuje tomu, že proces sociálního dospívání se naopak prodlužuje. Trestná činnost dětí a mladistvých se v mnoha ohledech liší od trestné činnosti ostatních věkových skupin pachatelů . Je to dáno stupněm psychického a somatického vývoje, vlastnostmi, zkušenostmi i motivy k páchání trestné činnosti. Mládež páchá trestnou činnost častěji se spolupachateli a ve skupině. Trestná činnost je ve většině případů páchána živelně pod vlivem momentální situace (převládá emotivní motivace oproti rozumové). Impulsem pro trestnou činnost bývá často alkohol, případně jiná návyková látka zvyšující agresivitu a nepřiměřené reakce. Trestná činnost se vyznačuje neúměrnou tvrdostí, která se projevuje devastací, ničením předmětů a znehodnocením zařízení. Výběr předmětu útoku je určován jiným hodnotovým systémem než u dospělých. Mladí pachatelé často odcizují předměty, které momentálně potřebují, nebo které se jim vzhledem k věku líbí (např. automobily, motocykly, videa, mobilní telefony, zbraně, cigarety, léky apod.). Brutalita mladistých se vyskytuje v různé míře vzhledem ke konkrétnímu případu. Jedná se zejména o šikanu. Používání zbraní je zatím ojedinělé. Příčiny delikventního chování mládeže Kriminologické výzkumy a zkušenosti sociálních pracovníků, policistů, trestních soudců a státních zástupců i personálu věznic potvrzují, že pachatelé trestné činnosti mají celou řadu společných sociálních charakteristik a společných "zkušeností", které do značné míry determinují jejich asociální vývoj. K nejtypičtějším patří dysfunkční rodina, změna opatrovnických vztahů v dětství a dospívání, problémy související se školní docházkou, ztroskotání v povolání, nízký sociální statut, sociální a kulturní vyloučení,neorganizovaný volný čas trávený převážně mimo rodinu a s vrstevníky, poruchy chování a nezvládnutelnost, drogová a alkoholová závislost, extremistické postoje atd. Jak již bylo popsáno v první kapitole, specifický vliv na šíření sociálně-patologických jevů mezi mládeží má nepochybně i rychlost kulturních, politických a sociálních změn probíhajících v České republice. Tyto změny předstihují přirozený generační posun v řadě životních postojů, zkušeností a zvyklostí. Dosavadní sociální hodnoty a standardy jsou odmítány a pro nové chybí nejenom podmínky, ale zejména odpovídající diferencované a přístupové vzory s jasnější strukturou. Do osobního, rodinného i sociálního života se negativně promítá i identifikace s nevhodnými vzory postojů a chování, destabilizace stávajících norem a hodnot a s tím spojený stres a nejistota. Výsledkem je zdání, že "všechno je možné". Tato situace přináší řadu sociálně patologických důsledků, např. netrpělivou snahu rychle se přiblížit "novému životnímu stylu". Ten je ovšem některými osobnostně nezralými jedinci chápán pouze jako soubor hmotných znaků, kterých je třeba dosáhnout, a to i za cenu nelegitimních metod, včetně trestné činnosti. Odborníci , přicházející do styku s delikventní mládeží, hodnotí své klienty jako agresivnější, méně ovladatelné, méně odpovědné, s menší mírou sebekritičnosti a odolnosti vůči stresu. Zvláště rizikovou kriminogenní skupinou jsou děti a adolescenti na útěku z domova či výchovných zařízení a pak mladí lidé, kteří jsou po dovršení zletilosti propuštěni z institucionální péče. V posledním desetiletí 20.století vzrostl počet dětí (osoby mladší 15 let) a mladistvých (osoby starší 15 let, které nedovršily 18. rok věku) vyšetřovaných Policií ČR ze 13 % na 20 %. Negativní vývoj kulminoval v obou kategoriích v roce 1996. Od tohoto roku klesl počet vyšetřovaných dětí o 29 % a počet mladistvých o 80 %. Je tedy zřejmé, že počty mladistvých pachatelů od té doby klesají, kdežto počty dětských pachatelů mírně klesl a drží se zhruba na stejné úrovni.^27 Trendy vývoje kriminality dětí a mládeže zachycuje tabulka č.1 a tabulka č.2 v příloze č.3. Majetková trestná činnost dětí a mládeže je naprosto převažující formou kriminálního chování těchto věkových skupin. Podle policejní evidence jsou to v posledních letech konkrétně (v pořadí od nejčetnějších k méně četným trestným činům): - krádeže věcí z aut, - krádeže aut, - podvody, - krádeže kol, - vloupání do víkendových chat, - vloupání do bytů, - zpronevěra, - krádeže v bytech, - vloupání do obchodů, - vloupání do restaurací. Násilná kriminalita má v celkovém objemu u dětí a mládeže zhruba desetkrát menší častost než kriminalita majetková, jejími nejfrekventovanějšími typy jsou úmyslné ublížení na zdraví a loupež. Děti jsou nejčastěji stíhány za krádeže vloupáním do tzv. ostatních objektů (kočárkárny, sklepy, půdy atd.) 1 334 pachatelů (tj. 15 % z celkového počtu dětských pachatelů), poškozování cizí věci (často sprejerství) 865 (tj. 10 %), prosté krádeže v ostatních objektech 676 (tj. 8 %) a krádeže věcí z automobilů 524 (tj. 6 %). Za násilnou trestnou činnost stíháno 1 143 dětských pachatelů (tj. 13 %). Mladiství jsou nejčastěji stíháni za krádeže motorových vozidel 900 (tj. 10 %), prosté krádeže v ostatních objektech 801 (tj. 9 %), krádeže vloupáním do ostatních objektů 760 (tj. 8,5 %) a krádeže věcí z automobilů 579 (tj. 6,5 %). Za násilnou činnost bylo stíháno 989 (tj. 11 %) mladistvých pachatelů.^28 Způsoby intervence v ČR Správní činnost státu ve sféře sociální péče uskutečňují u nás sociální pracovníci městských úřadů a obcí s rozšířenou působností (dříve okresních úřadů), sociální kurátoři pro dospělé a kurátoři pro mládež. Kurátoři pro mládež pracují na sociálních odborech obecních úřadů. Jejich náplní práce je pečovat o děti mladší patnácti let, které se dopustily činu, jenž by byl u staršího člověka klasifikován jako trestný, o mladistvé ve věku 15-18 let, kteří se dopustili přestupku nebo trestného činu a bylo u nich zahájeno trestní stíhání a o děti a mladistvé, kteří mají opakované vážné poruchy chování (např. útěky z domova, zneužívání návykových látek, závislost na hracích automatech, absence ve škole). Kurátor může navrhovat výchovu v náhradní rodině, ústavní a ochrannou výchovu, organizuje a realizuje preventivní programy. Ochranná výchova má preventivní účel izolovat a resocializovat toho, kdo se dopustil společensky nebezpečného činu. Ukládá se v občanskoprávním řízení všem osobám, jež spáchaly ve věku mezi dvanáctým a patnáctým rokem čin, ze nějž může být u dospělých osob uložen výjimečný trest. Tuto výchovu lze nařídit i osobám mladším patnácti let, které spáchaly čin kvalifikovaný u dospělých jako trestný čin. Ochranná výchova může být v občansko-právním řízení navržena i orgánem péče o děti a mládež, a to dětem mladším než patnáct let. V trestním řízení může být uložena jen mladistvým (15-18 let). Ve výjimečných případech může být prodloužena do devatenácti let. Obec s rozšířenou působností má navrhovat ústavní výchovu u těch dětí, o něž rodiče náležitě nepečují a žádná jiná alternativa výchovy dítěte se buď nejeví jako žádoucí, či není dostupná. Týká se i dětí, které rodiče ani jiné způsobilé pečovatele nemají. Příslušná obec dává návrh nebo podnět soudu, který pak ústavní výchovu nařídí. Mezi způsoby intervence, které u nás teprve vznikají patří například Probační a mediační služba fungující zhruba od roku 1996. Jejím cílem je řešit spory mezi obviněnými a poškozenými a o urovnání konfliktních stavů a obnovení respektu k právním normám v souvislosti s trestním řízením. Dále pak terénní a sociální práce. Střediska výchovné péče pro děti a mládež (sídlící i v Liberci), které zajišťují ambulantní i pobytovou část. Poskytují krizovou pomoc telefonicky i přímým kontaktem s klientem, terapeutické programy individuální i skupinové, zájmové kroužky, doučovací programy, pracovní poradenství, víkendové a prázdninové pobyty v přírodě, osvětové akce pro školy atd. Mezi další patří Resocializační program bývalého okresního úřadu, jako jeden z mála našich komplexních komunitních programů pro rizikovou mládež vybudovaný z iniciativy referátu sociálních věcí okresního úřadu začal v roce 1993 v Liberci pod názvem REP (resocializační pomoc). Základní metodou je "...interakční skupinová práce, sociální tréninkové učení, reflexe a sebereflexe, tématické skupiny zaměřené na životní témata související se zátěží klientů".^29 Programy v přírodě nabízejí klientům zážitkové a pobytové akce v přírodě různého stupně obtížnosti. Klienti si tak rozvíjejí svůj fyzický i psychický potenciál potřebný v reálném životě. Dobrovolnická pomoc u nás zahrnuje dva programy pomoci rizikové mládeži. Jeden pod názvem LATA zahájili autoři této knihy spolu s B.Kopoldovou a B.Kalouskovou v roce 1992 jako hlavní program stejnojmenného studentského sdružení (Matoušek a kol., 1996).^30 Tento projekt je zaměřen na mládež od 15 do 20 let. Druhým je americká iniciativa Big Brothers, Big Sisters, která v naší republice působí taktéž od roku 1996 a soustředí se na děti mladší dvanácti let. Prevence kriminality v ČR V naší republice je vrcholným státním orgánem prevence Republikový výbor pro prevenci kriminality zřízený v roce 1993, v němž zasedají zástupci všech zainteresovaných ministerstev a zástupci Mezirezortní protidrogové komise. Tento výbor disponuje státními prostředky na podporu komplexních preventivních programů na místní úrovni Na Ministerstvu vnitra ČR existuje zvláštní odbor prevence kriminality, který má za úkol poskytovat podporu i prostředky obecním zastupitelstvům a státním i nestátním organizacím, jež se prevencí zabývají. Primární prevencí na školách se zabývá především Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Na obvodních, resp. okresních úřadech vznikala specializovaná oddělení sociální prevence, v nich pracují sociální asistenti jako specialisté na terénní sociální práci s dětmi a mládeží ohroženými sociálním selháním. Po reformě veřejné správy přechází agenda sociální prevence zejména na obce s rozšířenou působností. Ministerstvo vnitra, které má koordinovat preventivní programy, podporuje zřízení funkce místního koordinátora preventivních aktivit a organizuje zaškolování odborníků pro tuto funkci. Ministerstvo spravedlnosti je odpovědné za zacházení s obviněnými a odsouzenými mladistvými, jednak je zřizovatelem Institutu kriminologie a sociální prevence, který provádí kriminologický výzkum. Na místní úrovni mohou vznikat z iniciativy starostů nebo obecních zastupitelstev komise pro prevenci kriminality, jejichž složení by mohli navrhovat místní koordinátoři prevence. Zajímavé závěry vzešly z mezinárodní konference na téma "Kriminalita dětí a mladistvých" v roce 1998.Tyto závěry se staly podkladovým materiálem pro "Návrh systémového přístupu k péči o dětské a mladistvé delikventy", který byl schválen usnesením vlády ČR č.1032 ze dne 6.října 1999. Na základě toho byl realizován mezirezortní projekt "Centrum včasné intervence v Ostravě" (CVI). V rámci CVI systémově spolupracují na místní úrovni orgány sociálně právní ochrany dětí, Policie ČR a Úřad vyšetřování, probační a mediační služba, samosprávné instituce, školská zařízení a nestátní neziskové organizace s cílem vytvoření podmínek pro sociálně nápravnou intervenci v případech delikventního jednání dětí a mladistvých. Výše uvedené subjekty jsou propojeny elektronickým komunikačně databázovým systémem. Na základě rychlého přenosu informací mezi zainteresovanými subjekty je možné nastartovat včas sociálně nápravný proces. V sociálně nápravném procesu není klient a jeho rodina objektem, ale aktivním subjektem systému, který se podílí na účinné nápravě nepříznivého stavu. Klienti uzavírají s orgánem sociálně právní ochrany tzv. "kontrakt" o sociálně nápravném plánu ještě před tím, než jsou aplikována správní nebo soudní rozhodnutí. K 31.12.2000 bylo do projektu zapojeno 803 klientů, kteří spáchali 1 774 trestních deliktů. Realizace Komplexních programů prevence kriminality na místní úrovni prokazatelně přináší řadu pozitivních změn v bezpečnostní situaci ve městech a stále více měst má zájem se do Komplexního programu zapojit. Zatímco v prvním roce své existence, tedy v roce 1996, bylo do systému zapojeno 20 měst, v roce 2001 to bylo již 85 měst. Vzhledem k dostupnosti materiálů nebylo možné zjistit současný stav tohoto projektu, nicméně je dokladem účinné prevence kriminality v ČR. 3 ČINITELÉ OVLIVŇUJÍCÍ CHOVÁNÍ MLÁDEŽE 3.1 Cíl šetření, použité metody, výzkumný vzorek S rostoucí vyspělou technikou, změnami ve společnosti i v rodinných vztazích se mění i síla vlivu rodiny, společnosti, vrstevnické party, školy a médií na utváření osobnosti mladého adolescenta. Nepřehlédnutelný nárůst vlivu médií, související i se společně tráveným volným časem ve vrstevnické skupině, by mohl svádět k myšlence jednoznačného prvenství těchto činitelů. Z výše uvedených důvodů vzniklo podrobné šetření s cílem upevnit či poopravit tento zdánlivý fakt. Záměrně se nechala svobodná volba zkoumanému vzorku adolescentů, aby si sami stanovili pořadí domnělého vlivu uvedených činitelů na jejich život. Jako metoda byla užita explorativní metoda nestandardizovaného dotazníku (příloha č.2). Dotazovaní měli za úkol seřadit následující položky číselně a to sestupně podle klesajícího vlivu. - vrstevnická parta - rodina - média - škola Dotazovanou skupinu tvořili mladí adolescenti ve věku 15 -- 19 let navštěvující Střední školu gastronomie a služeb v Liberci. Výzkumný vzorek tvořilo 194 respondentů. Návratnost dotazníku byla 100%. 3.2 Analýza šetření a diskuse Dotazníkové šetření bylo anonymní. Z celkového počtu 194 studentů se dotazníkového šetření zúčastnilo 62 dívek a 132 chlapců. Samotnému šetření předcházela diskuze o dospívání a vlivu již výše uvedených činitelů. Povědomost studentů o narůstajícím vlivu masmédií na jejich rozhodování v běžném životě se ukázala jako jednoznačná, nicméně jí studenti neoznačili jako rozhodující. Z diskuze vyplynulo, že řada studentů si uvědomuje vliv vrstevnické party na jejich rozhodování. Přirozeně s vrstevníky tráví více času než s rodinou, ale samotná rodina je pro převažující většinu rozhodujícím činitelem. V mnoha případech se objevovaly negativní emoce směřované na rodiče, takže do všeobecného vlivu rodiny studenti řadili i pro ně negativní vliv či rodičovská rozhodnutí proti jejich vůli. Přesto většina označila rodinu za nejdůležitější prvek a rozhodující činitel. Osobně si myslím, že tato skutečnost vypovídá o velmi dobrých rodinných vztazích. Bylo by jen prospěšné, kdyby tyto vztahy nabyly účinné funkčnosti i v interakci se školou. V mnoha případech by se mohly řešit konflikty včas a účinněji, než v časovém odstupu za přítomnosti státních orgánů a institucí. Dotazníková šetření doplněná o konkrétní diskuze mohou včas také pomoci odhalit vznikající poruchy chování a uspíšit jejich včasné řešení. Sama zaznamenávám zlepšení v oblasti komunikace se studenty a mohu tedy podobná dotazníková šetření jen doporučit. Jednak posílí důvěru studentů k učitelům, zlepší se vzájemný komunikační vztah a samotní studenti jsou vstřícnější k dialogům. Zejména, jedná-li se o kmenovou třídu. Nyní uvádím grafické znázornění spolu s výsledky jednotlivých šetření. Dotazníkové šetření prováděné na Střední škole gastronomie a služeb v Liberci, Dvorská 447/29, příspěvková organizace. Zkoumaný vzorek tvořilo 194 studentů ve věku 15 -- 19 let, z toho 62 dívek a 132 chlapců. 1.ročník tvořilo 83 studentů, z toho 21 dívek a 62 chlapců. Dotazníkového šetření se zúčastnily dvě třídy oboru kuchař, jedna třída oboru číšník a jeden maturitní ročník hotelové školy. Z uvedené tabulky č.1 a grafu č.1 vyplývá, že z celkového počtu 83 studentů jich 57 volilo na prvním místě rodinu, 39 na druhém místě vrstevnickou partu, 41 na třetím místě školu a 55 volilo na posledním místě média. Rozhodování na prvním a posledním čtvrtém místě bylo jednoznačné, ale druhé a třetí místo bylo co do počtu hlasů obsazováno velmi těsně. Graf č.1 +--------------------------------------------+ | |1.místo |2.místo |3.místo |4.místo | |--------+--------+--------+--------+--------| |PARTA | 22 | 39 | 16 | 6 | |--------+--------+--------+--------+--------| |MÉDIA | 2 | 3 | 23 | 55 | |--------+--------+--------+--------+--------| |RODINA | 57 | 22 | 3 | 1 | |--------+--------+--------+--------+--------| |ŠKOLA | 2 | 19 | 41 | 21 | +--------------------------------------------+ Tabulka č.1 2.ročník v dotazníkovém šetření tvořilo 46 studentů, z toho 11 dívek a 35 chlapců. Studenti toho času navštěvují jednu třídu oboru kuchař, jednu třídu oboru číšník a jeden maturitní ročník hotelové školy. Pořadí činitelů i v tomto případě mělo stejný scénář. Nejvíce studentů upřednostňovalo na prvním místě rodinu, z 46 studentů bylo pro toto prvenství 30 studentů. N druhém místě se opět umístila vrstevnická parta s počtem 20 hlasů a čtvrté místo opět obsadila média s počtem 34 hlasů. Jako u prvních ročníků i zde bylo prvenství a poslední umístění jednoznačné. Rodina se opět ukazuje jako nejvlivnější činitel. Graf č.2 +--------------------------------------------+ | |1.místo |2.místo |3.místo |4.místo | |--------+--------+--------+--------+--------| |PARTA | 12 | 20 | 12 | 2 | |--------+--------+--------+--------+--------| |MÉDIA | 2 | 5 | 6 | 34 | |--------+--------+--------+--------+--------| |RODINA | 30 | 11 | 3 | 1 | |--------+--------+--------+--------+--------| |ŠKOLA | 2 | 10 | 25 | 9 | +--------------------------------------------+ Tabulka č.2 3.ročník zastupovalo taktéž 46 studentů, z toho 22 dívek a 24 chlapců. Tento výzkumný vzorek tvořila jedna třída oboru kuchař, jedna třída oboru číšník a jeden maturitní ročník hotelové školy. I v tomto případě se rodina jeví jako nejvlivnější činitel, neboť ji určilo z celkového počtu 46 studentů 38. Vrstevnická parta se umístila opět na druhém místě a určilo ji 20 studentů, stejně jako ve druhém ročníku, na třetím místě se umístila škola s počtem 25 hlasů a s převažující většinou 34 hlasů skončila na čtvrtém místě média. Graf č.3 +--------------------------------------------+ | |1.místo |2.místo |3.místo |4.místo | |--------+--------+--------+--------+--------| |PARTA | 4 | 23 | 12 | 7 | |--------+--------+--------+--------+--------| |MÉDIA | 2 | 1 | 12 | 31 | |--------+--------+--------+--------+--------| |RODINA | 38 | 6 | 2 | 0 | |--------+--------+--------+--------+--------| |ŠKOLA | 2 | 16 | 20 | 8 | +--------------------------------------------+ Tabulka č.3 4.ročník , maturitní hotelové školy, reprezentovalo 19 studentů, z toho 8 dívek a 11 chlapců. Vliv rodiny a médií získal převažující část. V obou případech pro prvenství rodiny hlasovalo 15 studentů a pro čtvrté, poslední místo hlasovalo také 15 studentů. Zajímavá změna nastává u označení vlivu školy. Tu volilo na druhém místě 8 studentů. Patrně z důvodu blížících se maturitních zkoušek studenti objevují značný vliv vzdělání na jejich další společenské uplatnění. Je zřejmé, že tíha takto důležité životní zkoušky způsobila zařazení školy do nejvlivnějších činitelů. Bez zajímavosti není ani třetí místo, na kterém se střetly parta a škola se stejným počtem 8 hlasů. Z grafu č.4 a tabulky č.4 je patrné že s rostoucí úrovní vzdělání roste i vědomí důležitosti vzdělání v životě člověka, zejména v jeho společenském uplatnění a co je nejdůležitější, v jeho svobodném rozhodování o budoucím životě. Graf č.4 Tabulka č.4 +--------------------------------------------+ | |1.místo |2.místo |3.místo |4.místo | |--------+--------+--------+--------+--------| |PARTA | 3 | 5 | 8 | 2 | |--------+--------+--------+--------+--------| |MÉDIA | 0 | 2 | 2 | 15 | |--------+--------+--------+--------+--------| |RODINA | 15 | 4 | 1 | 0 | |--------+--------+--------+--------+--------| |ŠKOLA | 1 | 8 | 8 | 2 | +--------------------------------------------+ Celkové grafické znázornění zkoumaného vzorku počtu 194 studentů ukazuje jednoznačně na prvenství vlivu rodiny. Celkový zkoumaný vzorek tvořilo62 dívek a 132 chlapců. Z celkového počtu 194 studentů jich 140 volilo na prvním místě rodinu, 87 studentů označilo jako druhou nejvlivnější vrstevnickou partu, na třetím místě uvádí 94 studentů školu a opět převážná většina v počtu 135 studentů uvádí na čtvrtém místě vliv médií. Graf č.5 Tabulka č.5 +--------------------------------------------+ | |1.místo |2.místo |3.místo |4.místo | |--------+--------+--------+--------+--------| |PARTA | 41 | 87 | 48 | 17 | |--------+--------+--------+--------+--------| |MÉDIA | 6 | 11 | 43 | 135 | |--------+--------+--------+--------+--------| |RODINA | 140 | 43 | 9 | 2 | |--------+--------+--------+--------+--------| |ŠKOLA | 7 | 53 | 94 | 40 | +--------------------------------------------+ Z celkového grafu č.5 a tabulky č.5 je naprosto patrné, že rodina má své první místo v životě mladých respondentů a při pozdější diskuzi vyplynulo, že i přes mnohá nedorozumění a hádky, je pro ně rodina nejdůležitější. Vliv party spatřují hlavně v možnosti setkávání s věkově spřízněnými mladými lidmi, kteří mají podobné starosti, vkus, styl hudby, trávení volného času, sportovního zaměření, názorově jsou si blízcí atd. Škola většinou obsazuje třetí, neutrální místo, spíše jako "nutné zlo" a vliv médií považují mladí adolescenti jako samozřejmou součást života, takže jejich negativní vliv mnohdy nevnímají. Je přece "IN" chovat se, oblékat a konzumovat podle předložených moderních trendů. Snad jen medializace vyspělé počítačové a mobilní komunikace je kladným rysem médií. Mě osobně v médiích chybí konkrétní lidské osudy, vztahy, důležitost jednotlivých lidských propojení, otevřená, vstřícná a prospěšná komunikace. Jen v některých případech nutí média člověka zastavit se a přemýšlet o vlastním životě, o osudu ostatních lidí a třeba mnoha problémech, které vyžadují vzájemnou pomoc a podporu člověka člověku. Kéž by naše uspěchaná moderní doba našla i střípky lidskosti ve vzájemných vztazích, upřednostňovala empatii, toleranci, spolupráci a provázanost jako nutný spouštěcí mechanismus v lidském sytému bytí před tvrdým individualismem, egoismem a ostrými lokty. 3.3 Závěry k šetření Šetření probíhalo v každém ročníku a výzkumný vzorek tvořilo 194 studentů. Pro jednotlivé ročníky byly vyhotoveny grafy s celkovou výpovědní hodnotou. Poslední graf je věnován celkovému vyhodnocení dotazníkového šetření pro 194 studentů ve věku od 15 do 19 let. Ze 194 studentů jich 140 uvedlo na prvním místě vliv rodiny (41 jich uvedlo partu, 7 vliv školy a 6 vliv médií). Na druhém místě 87 dotazovaných uvedlo vliv vrstevnické party (53 respondentů uvedlo vliv školy, 43 vliv rodiny a 11 vliv médií). Na třetím místě 94 dotazovaných uvádí vliv školy ( 48 vliv party, 43 vliv médií a 9 vliv rodiny). 135 dotazovaných se shodlo, že média je ovlivňují nejméně, jsou tedy uváděna na čtvrtém místě (zbylých 40 respondentů uvádí na čtvrtém místě vliv školy, 17 vliv party a 2 dotazované ovlivňuje nejméně rodina). Závěrem lze říci, že předpokládaný největší vliv médií a party se nepotvrdil. Je zřejmé, že výsledek je ovlivněn momentální názorovou vyspělostí dotazovaných. Není ale bez zajímavosti pohlédnout na vliv výše uvedených činitelů očima samotných adolescentů, kterých se vliv společnosti, médií, školy, rodiny a vrstevnické party týká . S potěšením lze konstatovat výsledné pořadí: a. RODINA, b. PARTA, c. ŠKOLA, d. MÉDIA. Na jednu stranu je velmi potěšující fakt, že rodina je v převážné většině pro dospívající tím nejdůležitějším činitelem. Bohužel se ze statistiky nedovíme, je-li tento vliv pozitivní nebo negativní, nicméně se můžeme domnívat, že vztahy v rodině nejsou až v tak katastrofickém stavu, a že jsou pro většinu dospívající mládeže nejdůležitější. Výsledek svědčí i o tom, že si toho jsou vědomi. Paradoxně média, která byla očekávána na nepřednějším místě, nevnímají mladí lidé jako příliš ovlivňující. Je možné, že právě podbízivost reklam, pasivní, konzumní vstřebávání může vypadat nenápadně, zato dokonale podvědomě pohltí dospívajícího, který si toho obrovského vlivu ani nevšimne. ZÁVĚR Ve své bakalářské práci jsem se zabývala problematikou poruch chování u dospívající mládeže s pohledu měnícího se vlivu různých činitelů na vývoj a formování osobnosti mladistvých. O základních aspektech dospívání se píše v první kapitole. Tyto aspekty z hlediska biologického, psychologického a sociálního jsou základními výchozími body problematiky dospívání. Z nich vychází konkrétnější popis faktorů ovlivňující vznik poruch chování, přičemž vliv genetiky, rodiny, party, médií, školy a společnosti je zde vnímán z pohledu historického vývoje a tím souvisejícími změnami. Vzájemná propojenost jednotlivých činitelů je zřejmá, zejména měnící se role rodiny, médií a společnosti. Na základě studia těchto činitelů jsem vypracovala dotazníkové šetření, v němž sama dotazovaná skupina sestavovala pořadí vlivu uvedených faktorů (rodina, škola, média, parta) na jejich každodenní život. Proti očekávanému výsledku, tedy prvenství vlivu party, dotazovaní označili jako nejvlivnější rodinu. Dotazovaná skupina mladistvých ve věku 15 až 19 let obsahovala 194 studentů. Z tohoto počtu uvedlo rodinu na prvním místě 140 studentů, dále, jako druhou nejvlivnější partu označilo 87 studentů, na třetím místě uvádělo 94 studentů školu a nejméně pod vlivem médií se cítilo 135 studentů. Výsledky tohoto šetření jsou velmi zajímavé. Lze říci, že většina dospívajících z této dotazované skupiny cítí nejsilnější vazbu na rodinu. Naopak média, která podle statistik ovlivňují mládež stále více, pro ně samotné nepředstavují výrazného činitele. Konkrétní výsledky jednotlivých šetření spolu s grafickým znázorněním jsou uvedeny v třetí kapitole. Druhá část této práce je věnována samotným poruchám chování, jejich klasifikaci a diagnostice. Důležitou část, na kterou jsem se zaměřila, představuje agresivita a šikana mezi mladistvými, která úzce souvisí s výše uvedenými faktory ovlivňujícími vznik poruch chování. Nárůst násilí mezi mladistvými je alarmující a v mnoha případech končí delikvencí, jíž jsem se věnovala v závěru této kapitoly. Příčinná souvislost mezi medializací násilí, zvyšujícími se nároky na dospívající, funkcí rodiny, vzděláním a následným společenským uplatněním se prohlubuje. Je tedy zřejmé, že kvalita vzdělání a pedagogického působení na dospívající se musí také stejnou měrou zvyšovat. Mějme tedy jako pedagogové dost vůle a optimismu na této nelehké cestě. RESUMÉ Předložená bakalářská práce vychází z aktuální naléhavosti své doby, zejména v otázkách socializace, výchovy a vzdělávání dospívající mládeže a s tím spojenými nežádoucími projevy v chování vedoucí až k delikvenci adolescentů. Současný stav společnosti je odrazem jejího historického vývoje. I rodina, výchova a proces edukace prošly zásadními změnami, které se výrazně projevují v chování dětí a dospívajících adolescentů. Dnešní postindustriální, technicky rychle se vyvíjející společnost klade velké nároky na funkci rodiny, v jejímž světle se odráží i proces edukace a následného společenského uplatnění dospívajících. Cílem této bakalářské práce je předložit přehled poruch chování, jejich klasifikaci, diagnostiku a uvést možnosti prevence. Součástí práce je dotazníkové šetření, které vyhodnocuje vliv uvedených činitelů na současnou dospívající mládež. Dotazovaná skupina 194 adolescentů ve věku od 15 do 19 let se domnívá, že největší vliv na ně má rodina, poté vrstevnická parta, škola a nakonec média. Příslušné číselné údaje a grafy jsou uvedeny ve třetí kapitole. SUMMARY The bachelor projekt tries to give a survey about the classification of behaviour disorders. It issues from the contemporary urgency, especially in the questions of socialization, education adolescents and the undesirable expression of behaviour, which leads to delinguency of adolescent. The present situation in society has been the reflexion of its historical evolution. Family and the process of education have gone through changes resulting in the behaviour of children and adolescents. Today`s postindustrial and quickly developing society takes heavily the function of family where the process of education and following assertion is reflected. The aim of this project is to present a survey of behaviour disorders, their classification, diagnosis, and to investigate the influence of the mentioned factors upon the contemporary young generation. The questioned group of adolescents at the age of 15-19 thinks, that the main influence upon them is their family, then their peers, school and finally the media. The exact data is mentioned in the third heading. Seznam literatury HODF, A. Sociální pedagogika pro učitele. Praha: UK, 2001, s.179, ISBN 80-7290-053-6. HOLEČEK, V. Aplikovaná psychologie pro učitele II. Plzeň: ZU, 2001, s.111, ISBN 80-7082-809-9. KAPROVÁ, Z. O problémech žáků s poruchami učení v současné škole a cestách k jejich řešení. Praha: Tech-market, 1997, s.68. MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998, 2003, s.384, ISBN 80-7178-771-X. NEŠPOR, K., CSÉMY, L. Bažení. Praha: Sportpropag a.s., 1999, s.76. NEŠPOR, K., CSÉMY, L. PERNICOVÁ, H. Jak předcházet problémům s návykovými látkami na základních a středních školách. Praha : Sportpropag a.s., 1996, s.156. NOVOTNÁ, M., KREMLIČKOVÁ, M. Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele. Praha: SPN, 1997, s.115, ISBN 80-95937-60-3. ŠVINGALOVÁ, D. Teorie a praxe případové práce ve speciální pedagogice. Liberec: TU, 2004, s.70, ISBN 80-7083-819-1. VÁGNEROVÁ, M. Úvod do vývojové psychopatologie I. Liberec: TU, 2002, s.90, ISBN 80-7083-593-1. Poznámky ^1 BLECHA, J. Biologické dospívání. SPN, Praha 1966, s.162 ^2 ČAČKA, O. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Brno 2000, s.223 ^3 tamtéž, s.224 ^4 MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Portál, Praha 1998, 2003, s.25 ^5 tamtéž, s.39 ^6 tamtéž, s.40 ^7 tamtéž, s.44 ^8 tamtéž, s.81 ^9 tamtéž, s.83 ^10 tamtéž, s.103 ^11 tamtéž, s.104 ^12 tamtéž, s.63-64 ^13 tamtéž, s.66 ^14 tamtéž, s.71 ^15 tamtéž, s.93 ^16 tamtéž, s.98 ^17 NOVOTNÁ, M., KREMLIČKOVÁ, M. Kapitoly ze speciální pedagogiky. SPN, Praha 1997, s.46 ^18 HOLEČEK, V. Aplikovaná psychologie pro učitele II.. Západočeská univerzita v Plzni 2001, s.43 ^19 NOVOTNÁ, M., KREMLIČKOVÁ, M. Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele. SPN, Praha 1997, s.48 ^20 NOVOTNÁ, M., KREMLIČKOVÁ, M. Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele. SPN, Praha 1997, s.52 ^21 tamtéž, s.53 ^22 tamtéž, s.55 ^23 HOLEČEK, V. Aplikovaná psychologie pro učitele II. Západočeská univerzita v Plzni 2001, s.53 ^24 tamtéž, s.56 ^25 tamtéž, s.70 ^26 tamtéž, s. ^27 MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Portál, Praha 1998,2003, s.145 ^28 BÁRTÍKOVÁ,G. Obecná charakteristika delikvence mládeže a její trendy v České republice. 2001 (cit. 14.04.2001) Dostupný z www:< http://www.adam.cz > ^29 MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Portál, Praha 1998, 2003, s.203 ^30 tamtéž, s.207