MASARYKOVA UNIVERZITA
Fakulta sociálních studií
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií
obor Evropská studia
Vatikán v komparaci s jinými
evropskými státy
bakalářská diplomová práce
Tomáš Petr
UČO 137586
bakalářské prezenční studium
imatrikulační ročník 2004
Vedoucí práce: PhDr. Vít Hloušek, Ph.D.
Žďár nad Sázavou, 2007
2
Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně, pouze s využitím pramenů,
které jsou uvedeny v seznamu použitých zdrojů.
26. 4. 2007 Tomáš Petr
3
Děkuji touto cestou vedoucímu mé práce, PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph.D., za ochotu
a vstřícnost, za pomoc při výběru a vymezení tématu a za odborné konzultace
v průběhu jeho zpracování.
4
Obsah
Obsah..........................................................................................................................4
Úvod ............................................................................................................................5
1. Vatikán jakožto unikum mezinárodních vztahů, jeho vznik a vývoj.......................7
1.1. Stručné dějiny papežství a Papežského státu.............................................. 7
1.2. Profil Městského státu Vatikán ................................................................... 12
2. Politický systém Vatikánu...................................................................................15
2.1. Struktura Vatikánu...................................................................................... 16
2.1.1. Papež.................................................................................................. 17
2.1.2. Státní sekretariát................................................................................. 18
2.1.3. Kongregace......................................................................................... 19
2.1.4. Další orgány Svatého stolce................................................................ 19
2.1.5. Správa Městského státu Vatikán......................................................... 20
2.2. Vatikánská diplomacie................................................................................ 21
2.3. Postoj Svatého stolce k evropské integraci................................................ 22
3. Vatikán v komparaci s Lucemburskem a Maltou ................................................24
3.1. Profil Lucemburska..................................................................................... 24
3.2. Profil Malty ................................................................................................. 25
3.3. Forma státního zřízení ............................................................................... 26
3.4. Moc zákonodárná....................................................................................... 27
3.5. Moc výkonná .............................................................................................. 28
3.5.1. Hlava státu .......................................................................................... 28
3.5.2. Vláda................................................................................................... 29
3.5.3. Zahraniční politika a evropská integrace............................................. 30
3.6. Moc soudní................................................................................................. 30
Závěr .........................................................................................................................32
Použité zdroje............................................................................................................34
Primární zdroje:..................................................................................................... 34
Sekundární zdroje:................................................................................................ 34
5
Úvod
Psát o Vatikánu není snadné. Mnoho toho v dějinách bylo napsáno o křesťanství
a o římskokatolické církvi, nemnoho autorů se však ve svých pracích zabývalo
Městským státem Vatikán jakožto suverénní zemí a jejím politickým systémem.
Z prací, které v českém jazyce vyšly, spadá navíc velká část do období
komunistického totalitního režimu, a závěry jejich analýz jsou tak často ­ otevřeně či
skrytě ­ poplatné okolnostem svého vzniku. Výjimkou je obdivuhodné komplexní dílo
prof. Františka X. Halase1
z roku 2004. Ačkoli tato práce z díla prof. Halase
v ledasčem čerpá, její cíl je odlišný.
Cílem této práce není vyčerpávající popis všech aspektů ideje, dějin a
současnosti papežství, politiky Svatého stolce a vztahů Vatikánu s ostatními zeměmi
a subjekty mezinárodních vztahů, ačkoli mnohé z uvedeného musí být pro uvedení
do tématu a pro jeho snadnější objasnění alespoň ve stručnosti zmíněno. Autor
rovněž není zkušeným diplomatem, ani se nechce čtenářům svěřovat se svými
cestovatelskými zážitky a poznatky.
Tato práce si klade za úkol teoreticky porovnat politický systém Městského státu
Vatikán s vybranými evropskými státy. Jak známo, Vatikán je zcela zvláštním
subjektem mezinárodních vztahů a taktéž důvody jeho existence jsou jiné, než je
tomu u zemí s moderními politickými systémy. Je proto zajímavé (přestože poněkud
obtížné) sledovat, v čem se fungování a cíle Vatikánu a jiných států liší a v čem se
naopak shodují, a to v různých oblastech vnitřní i zahraniční politiky.
Hypotézou práce jsou následující teze: (1.) Vatikán jako zcela unikátní typ státu
plní funkce odlišné od funkcí ostatních evropských zemí. (2.) I když Vatikán sleduje
v zahraniční, evropské i vnitřní politice odlišné cíle než země zastoupené v Evropské
unii, využívá k plnění těchto cílů obdobných poltických nástrojů jako jiné evropské
státy.
1
Prof. PhDr. František X. Halas, CSc. (* 1937) je český historik a diplomat. Vystudoval historii na FF
UK v Praze, za totality nesměl pedagogicky působit. V letech 1990­1999 byl velvyslancem ČSFR (od
r. 1993 ČR) při Svatém stolci (a Řádu maltézských rytířů a republiky San Marino). Po ukončení své
diplomatické mise působí na Katedře církevních dějin a dějin křesťanského umění CMTF UP
v Olomouci, kde se pedagogicky a vědeckobadatelsky věnuje zejména církevním dějinám, dějinám
diplomacie a mezinárodních vztahů. (Zdroj: Kdo je kdo a Univerzita Palackého: Kontakty (on-line
zdroj))
6
Právě proto, že se Vatikán zcela vymyká všem dalším současným evropským
státům, začíná tato práce kapitolou o unikátnosti této země v systému mezinárodních
vztahů. Vzhledem k tomu, že specifičnost vatikánského politického systému je dána
především jeho historickým vývojem, je nutno nejprve tento vývoj stručně nastínit.
Druhá kapitola se věnuje rozboru samotného politického systému Městského státu
Vatikán. Jelikož ovšem dochází ke značnému prolínání funkcí a kompetencí mezi
městským státem a vedením římskokatolické církve, nemůže se popis tohoto
systému vyhnout ani strukturám římské kurie a dalších úřadů Svatého stolce. Aby
byla představa o tomto systému úplnější, jsou rovněž připojeny podkapitoly o
vatikánské diplomacii a o postojích Svatého stolce k evropské integraci. Hlavní část
práce je věnována analýze a věnuje se samotné komparaci politických systémů
Vatikánu s jinými evropskými zeměmi.
Kvůli rozsahu této práce bylo nutno učinit výběr států, jejichž politické systémy
budou sledovány a s Vatikánem porovnávány. Protože záměrem práce byla
komparace s moderními státy, jež jsou reálnými politickými hráči v evropské politice,
byly pro naše účely vybrány Malta a Lucembursko. Tyto země byly zvoleny
z několika důvodů: obě patří geograficky k malým evropským státům, obě jsou členy
Evropské unie, a to jedna z nich jako zakládající člen, druhá jako jeden z nejmladších
členů, navíc mají odlišné státní zřízení. Ačkoli tak dochází (z geografického hlediska)
ke komparaci mikrostátu se dvěma ministáty (tedy většími celky), ostatní evropské
mikrostáty nesplňují podmínku skutečného aktéra v evropské politice.
Práce je psána s využitím klasické komparativní metody. Z výše uvedeného je již
na tomto místě zjevné, že se jedná o synchronní, vzdálenou komparaci, resp. ,,case
study" s výraznými komparativními přesahy.
7
1. Vatikán jakožto unikum mezinárodních vztahů, jeho vznik a vývoj
Vatikánský městský stát (dále jen Vatikán) vznikl bilaterální smlouvou uzavřenou
mezi Svatým stolcem a Itálií v roce 19292
. Dohodu, která vešla do povědomí jako
tzv. lateránská smlouva3
, podepsali za Svatý stolec4
kardinál Pietro Gasparri a za
Itálii osobně Benito Mussolini5
, předseda vlády a faktický držitel vládní moci.
Lateránská smlouva urovnala diplomatické rozepře mezi Svatým stolcem a Itálií, jež
trvaly téměř šest desetiletí, a vymezila mezi Vatikánem (resp. Svatým stolcem) a Itálií
vzájemné vztahy přetrvávající dodnes. Na základě této smlouvy vznikl sice nový
státní útvar, nejednalo se ovšem o zemi bez dřívější vlastní suverenity a historie.
Naopak, ve své předchozí podobě pod označením Papežský stát se se svojí
mnohasetletou kontinuitou vyjímal na mapách Evropy, a po dlouhou dobu dokonce i
jako její politicko-mocenské centrum.
1.1. Stručné dějiny papežství a Papežského státu
Římskokatolická církev učí, že papežský primát byl ustanoven samotným
Ježíšem Kristem, byl svěřen Petrovi a přes jeho následovníky trvá dodnes v osobě
římského biskupa, tj. papeže6
. Doklady pro tuto nauku lze nalézt ve třech evangeliích
2
Smlouva byla podepsána 11. února 1929, ratifikační listiny si smluvní strany vzájemně vyměnily
7. června 1929. (Zdroj: Treaty between the Vatican and Italy)
3
Název je odvozen od místa podepsání smlouvy, které proběhlo v papežském Lateránském paláci.
Někdy se též užívá množného čísla, tj. lateránské dohody, neboť celkově byly v jednom okamžiku
podepsány tři smlouvy. Kromě smlouvy ,,o založení Vatikánu" to byl ještě konkordát mezi Svatým
stolcem a Itálií a dohoda o finančním narovnání (kompenzace za anexi z r. 1870 viz dále).
4
Termínem Svatý stolec bývá někdy oficiálně označován Vatikán jako státní subjekt. Podle Kán. 361
Kodexu kanonického práva zahrnuje toto označení nejen papeže, ale i Státní sekretariát, Radu pro
veřejné záležitosti církve a jiné instituce Římské kurie.
5
Protože se jednalo o mezinárodní smlouvu, vystupovali oba podepsaní v zastoupení oficiálních
představitelů ­ papeže Pia XI. a krále Viktora Emanuela III.
6
,,Biskup římské církve, v němž trvá úřad Pánem svěřený jedině Petrovi, prvnímu z apoštolů, jemu
udělený s tím, že má být předáván jeho nástupcům, je hlavou sboru biskupů, Zástupce Kristův a
Pastýř celé církve zde na zemi. On mocí svého úřadu má v celé církvi nejvyšší, plnou, bezprostřední a
univerzální řádnou moc, kterou může vždy svobodně vykonávat." (Kodex kanonického práva:
Kán. 331);
,,Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i
celého množství věřících. Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé Církve má
8
i dalších novozákonních textech7
. Podle těchto pramenů například Kristus Šimonu-
Petrovi (v přítomnosti jiných apoštolů) řekl: ,,Ty jsi Petr ­ Skála ­ a na té skále zbuduji
svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského
království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, co rozvážeš na zemi, bude
rozvázáno na nebi." (Mt 16,18-19)8
A na jiném místě pak: ,,Pas moje ovce! (...)
Následuj mě!" (Jan 21, 17-19)
,,Šíření křesťanství významným způsobem napomáhal římský mír. Během tří
desítek let následujících po Ježíšově ukřižování, vznikly ve většině velkých měst ve
východním Středomoří křesťanské obce." (Davies 2005: 213) Největší vážnosti se
mezi křesťany těšily ty obce, jež byly založeny osobně některým z apoštolů, a potom
také ty, na jejichž území se nacházel hrob s ostatky některého apoštola, od něhož
jeho následovníci ve vedení místní církve mohli odvozovat svůj původ
(tzv. apoštolská posloupnost). Petr, první z apoštolů, zemřel v Římě mučednickou
smrtí za Neronova pronásledování křesťanů kolem roku 64-67 po Kr. Již od druhého
století byli římští křesťané přesvědčeni o spojitosti vatikánského pahorku s Petrovým
hrobem. (Schatz 2002: 8-9) Mimoto byl v Římě popraven i apoštol Pavel9
, takže lze
říci, že hroby dvou nejvýznamnějších apoštolů měla ve své správě římská
křesťanská obec.
Úcta k oběma ­ v Římě zemřelým ­ apoštolům se na římskou obec přenesla.
,,Tomuto obecně náboženskému postavení vbrzku odpovídá zodpovědnost za ostatní
církve a starost o ně ze strany římské obce." (Schatz 2002: 10) Instituce papežství
ovšem až do své dnešní podoby prošla dlouhým procesem vývoje.
To, že se v Římě do rukou tamějšího biskupa postupně centralizovala veškerá
moc nad celou církví, bylo způsobeno několika faktory. Petrovsko-pavlovské
charisma a od Petra odvozované následnictví bylo již zmíněno výše. Dále se jednalo
ještě o skutečnost, že ,,Řím byl na Západě, tedy v latinské oblasti, jedinou
apoštolskou církví", jeho působnost tudíž spadala nejen do Itálie, nýbrž také do Galie
totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně
uplatňovat." (Katechismus katolické církve: Čl. 882)
7
Viz Mt 16,13-19; Lk 22,31nn.; J 21,15-17; dále např. 1 Kor 15,5. (Schatz 2002: 8)
8
Biblické citace pocházejí z knihy Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený
z řečtiny se stálým zřetelem k Nové vulgátě, vydané Karmelitánským nakladatelstvím v Kostelním
Vydří r. 2003.
9
Zemřel okolo roku 65 po Kr. za neronského pronásledování křesťanů. (Davies 2005: 213-14)
9
či Severní Afriky. I v porovnání s ostatními apoštolskými církvemi ,,byla obzvláště
důležitou obcí, která co do váhy neměla sobě rovnou." (Schatz 2002: 15) Renomé
Říma se dále zvyšovalo tím, že se k římskému biskupovi odvolávaly církevní obce,
které spolu byly ve sporu, jakožto k arbitrovi, jenž měl spor nezávisle rozhodnout. Asi
nejznámějším je přitom spor o datum slavení Velikonoc10
, který Řím rozhodl jasně a
nekompromisně.
Rázné slovo Říma sice při různých sporech nestačilo k definitivnímu rozhodnutí,
v dlouhodobé perspektivě se však skoro vždy prosadilo. ,,V téměř všech velkých
kontroverzích prvních staletí Řím poměrně brzy rozvinul postoj, který pak, možná
velmi dlouhým procesem, převzala a uznala celá církev, i když někdy s jistými
modifikacemi. Podobně je tomu s velkými teologickými spory11
od čtvrtého století."
(Schatz 2002: 21)
Nejpozději ve třetím století získávají spolu s Římem směrodatné postavení ještě
Alexandrie a Antiochie. Tyto tři obce často projednávají církevní záležitosti ,,na
nejvyšší úrovni" mezi sebou. (Schatz 2002: 25) Význam Říma pro univerzální církev
však nadále vzrůstal. Založení města Konstantinopole (podle římského císaře
Konstantina nazývaného též Nový Řím) roku 330 po Kr. a jeho ustavení za novou
metropoli říše o rok později sice Řím oslabilo politicky, nikoli ovšem duchovně. Tím,
že se kontrola nad rozpadající se říší přesunula jinam, nebyl Řím později spojován
ani s její zkázou. ,,Získal novou a trvalou roli sídla nejmocnějšího křesťanského
velekněze." (Davies 2005: 228) Přesné datum, kdy získal papežský stolec svou moc,
nelze ale podle Daviese12
přesně určit.
10
Kolem roku 195 došlo ke konfliktu mezi tzv. quartodecimány, kteří slavili Velikonoce v den prvního
jarního úplňku (což nemusela být neděle), a mezi tzv. dominikály, kteří je slavili v neděli po prvním
jarním úplňku. Řešení tohoto sporu svoláním synod je prvním známým případem celocírkevní
iniciativy římského biskupa. Všechny synody s výjimkou biskupa Polykrata z Efesu se shodly na
slavení podle způsobu dominikálů. Když na to Polykrates nebral zřetel, papež Viktor Římský jej
exkomunikoval a s ním i celou maloasijskou obec. (Schatz 2002: 18-19)
11
Řím rozhodně neměl lepší teology než jiné církevní obce (lepší byli jistě na řeckém Východě nebo
později v severní Africe), ale měl teology, kteří platili za obdařené zdravým selským rozumem.
,,Protože Řím se dokázal [ve sporech] vždy postavit na správnou stranu, posílila tato zkušenost
následně autoritu Říma a upevnila přesvědčení, že římská církev je chráněná vůči herezím." (Schatz
2002: 22-23)
12
Viz Davies 2002: 282.
10
Již od pátého století byla dokončena přeměna pohanského Říma v křesťanské
,,svaté město pod ochranou apoštolů Petra a Pavla". A pro papeže se Řím ,,z jejich
sídla postupně proměnil v jejich vlastnictví". (Halas 2004: 50-51) Měl-li by se určit
jeden pontifikát, za něhož již papežský úřad začal dosahovat svých dnešních obrysů,
pak by se zřejmě bylo možno shodnout na papeži Řehořovi I.13
(540-604 po Kr.).
Papežové se začali vedle duchovní správy věnovat rovněž správě světských
záležitostí města Říma a jeho okolí právě z toho důvodu, že ,,papíroví" vládci Říma
byli daleko v Konstantinopoli, a nebyli tak s to ,,zajistit lidu staré metropole ,chléb, mír
a bezpečí". (Halas 2004: 16)
Datum vzniku Papežského státu lze ale určit jen nepřímo a pouze přibližně. ,,Je
nepochybnou historickou skutečností, že církevní stát byl nejen dědicem
byzantského panství v Itálii, ale též to, že než se jím stal, spravovali římští biskupové
významnou část tohoto panství po několik století jako pověřenci14
konstantinopolských císařů. Fakticky se však už od konce šestého století stali
samostatnými, na Byzanci prakticky nezávislými vládci." (Halas 2004: 82) Prvního
oficiálního a právním dokumentem podepřeného nároku na svrchované panování
určitému území získal papež Štěpán II.15
za spojenectví s franským králem Pippinem
Krátkým. Ten posléze věnoval papeži území dobytá od Langobardů s postavením
místního krále. Toto postavení papežství však ještě nebylo zcela suverénní, Pippinův
nástupce Karel Veliký se snažil vystupovat nejen jako císař, ale i jako hlava církve, a
dával papeži Lvovi III. direktivy pro jeho počínání v úřadu. (Janda 1964: 12) Po
rozpadu Franské říše podobné vztahy přetrvávaly s Římskoněmeckou říší16
.
13
,,Řehoř I. jako ,služebník služebníků božích, jak sám sebe nazýval, úspěšně spravoval světské
záležitosti města Říma, sjednal mír s langobardskými králi, dal do pořádku církevní finance i
pozemkové državy a obnovil římské kontakty s Afrikou, Hispánií, Galií a Británií. Jeho spis Regula
pastoralis (Péče pastýřská) se záhy stal základní příručkou všech biskupů. Opakovaně protestoval
proti tomu, aby jeho konstantinopolský protějšek používal titul patriarchy veškeré církve, a když umíral,
přikláněl se už jazýček vah ve prospěch Říma." (Davies 2002: 286)
14
Je třeba zdůraznit slovo pověřenci, protože se ještě nejednalo o svrchované vládce.
Tzv. Konstantinova donace byl padělaný dokument, podle kterého císař Konstantin I. Veliký předal
vládu nad městem Římem a dalšími oblastmi západní části říše papeži Silvestrovi I., a poté se
přestěhoval do Konstantinopole. Ačkoli se jednalo o podvrh a situace ve čtvrtém století mu naprosto
neodpovídala, poměrně reálně již popisuje dosah papežovy moci ve století osmém. (Halas 2004: 81)
15
Štěpán II. byl papežem v letech 752-757. (Gelmi 1994: 64)
16
Svatá říše římská národa německého, středověké císařství, pod jehož území spadalo dnešní
11
Nový nástup papežství nastává ve druhé polovině 11. století. (Janda 1964: 15)
Pontifikát Mikuláše II.17
ovlivnil evropské dějiny na několik nadcházejících staletí.
Mikuláš navázal přátelské vztahy s Normany, čímž se mu podařilo vyvázat se
z částečné podřízenosti vůči německým císařům. Mimo jiné byl v této době rovněž
vydán dekret o způsobu papežské volby, jehož hlavní myšlenkou bylo svěření této
pravomoci kolegiu kardinálů, tedy forma volby přetrvávající dodnes. (Gelmi 1994: 99)
Středověký boj o investituru18
vyvrcholil roku 1122 Konkordátem wormským19
, ,,jímž
se císař a spolu s ním všechna německá knížata vzdali investitury a ponechali
jmenování biskupů v rukou papežových". (Malý 2001: 102)
Dvanácté století by podle Františka X. Halase dalo charakterizovat jako věk
římské kurie či profesionalizace instituce papežství. Vedení církevního státu bylo
v rukou místního duchovenstva a teprve za tohoto stavu věcí se církevní stát stal ­
přinejmenším proklamativně ­ nezávislým na císaři. (Halas 2004: 167)
Z dalších ­ na události bohatých ­ dějin Papežského státu, které vzhledem
k rozsahu a účelu této práce nelze uvádět všechny, nesmíme zapomenout na
dočasné přesídlení papežů do Avignonu či Florencie20
a na období souběžného
vládnutí několika papežů21
. Neuvádíme rovněž události spíše duchovního
významu22
, které měly význam pro dějiny křesťanství a pro římskokatolickou církev,
neovlivnily ovšem příliš dějiny ani politický systém Papežského státu.
Německo, Rakousko, Švýcarsko a státy Beneluxu.
17
Mikuláš II. byl papežem v letech 1059-1061. (Gelmi 1994: 99)
18
Investiturou se rozumí jmenování biskupa do úřadu či potvrzení tohoto jmenování ze strany
panovníka.
19
Konkordát wormský byl podepsán německým císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II. (Malý
2001: 101-2)
20
Avignon byl papežským sídlem v době silné závislosti papežského úřadu na Francii v letech 1309-
1376, Florencie pak po obsazení Papežského státu vojenskými oddíly neapolského krále roku 1408.
(Janda 1964: 18)
21
Prvním takovým případem dvojvládí v dějinách papežství byl pontifikát Urbana VI. (doba pontifikátu
1378-1389) (jenž měl sídlo v Římě), jehož volbu později kardinálové prohlásili za neplatnou a zvolili
Klementa VII. (jenž působil v Avignonu). Urban VI. zneplatnění své volby přirozeně odmítl. Období
tohoto tzv. papežského schizmatu, kdy proti sobě stáli dva papežové (římský a avignonský), trvalo 39
let. (Malý 2001: 148)
22
Z nejvýznamnějších událostí by k této problematice náleželo např. rozdělení církve na východní
(pravoslavnou) a západní (římskokatolickou) v roce 1054, reformace a vznik protestantismu, tridentský
koncil a další reformy.
12
Vzhledem k tomu, že Itálie byla až do 19. století rozdrobena na malé územní
celky a neměla žádnou ústřední moc, usnadňovala tato skutečnost papežům jejich
politické a mocenské akce. (Janda 1964: 11) S výjimkou období napoleonských válek
existoval Papežský stát až do roku 187023
. Tehdy Garibaldiho24
oddíly pronikly za
římské hradby a papež Pius IX. vyhlásil složení zbraní, Papežský stát byl tak de facto
anektován Itálií. Poté se papež uzavřel mezi zdi Vatikánu, odmítl komunikovat
s novou vládou sjednocené Itálie a nazval sám sebe ,,vatikánským vězněm". (Malý
2001: 244)
1.2. Profil Městského státu Vatikán
Vatikán je obecně považován za nejmenší stát světa25
. Celý se rozprostírá na
pahorku téhož jména (a části jeho úpatí) na pravém břehu řeky Tibery uvnitř města
Říma. Od okolního města jej oddělují středověké hradby, bašty a brány, několik
hraničních ulic či náměstí a proslulá Berniniho kolonáda na Svatopetrském náměstí,
jejíž obě ramena jsou opticky propojena travertinovým pruhem v dlažbě. Plocha
území zabírá asi 0,44 km2
(přičemž největší šířka od západu k východu je 1045 m,
od severu k jihu pak 850 m). Vatikán tedy není jen státem ve státě, ale i státem ve
městě, v hlavním městě jiného státu.
Mimo vlastní území patří Vatikánu další budovy26
v Římě i jinde v Itálii, tyto však
nejsou součástí vatikánského státního území, nicméně požívají obdobných výsad,
23
Přesně to bylo 20. září 1870. Na rozdíl od data vzniku Papežského státu známe datum jeho zániku
s přesností jednoho dne. (Halas 2004: 81)
24
Giuseppe Garibaldi (1807-1882) ­ italský revolucionář, vůdce revolučně demokratického křídla
národního hnutí. (Encyklopedie osobností Evropy)
25
Zda je tento soud pravdivý, záleží na tom, jak budeme definovat slovo stát. Pokud by to bylo pouze
na základě státní suverenity, která je uznávána určitým množstvím ostatních států, pak by nejmenším
státem světa byl zřejmě Svrchovaný řád maltézských rytířů, jenž udržuje diplomatické styky s 96
zeměmi světa a jehož ,,státní" území zahrnuje dvě nemovitosti v Římě o rozloze pouhých 2000m2
.
(Srov. Sovereign Order of Malta: on-line zdroj)
26
V Římě k těmto budovám náleží: Lateránský palác s bazilikou sv. Jana (San Giovanni in Laterano),
bazilika Panny Marie Větší (Santa Maria Maggiore), bazilika sv. Pavla za hradbami (San Paolo fuori le
mura) s připojenými objekty, budovy na Gianicolu (Villa Gabrielli), paláce Propagandy víry (dnes tato
kongregace nese ve svém názvu přídomek ,,pro evangelizaci národů"), Datarie, Cancellerie a
vikariátu, palác San Callisto v Trastevere, paláce připojené k bazilice Dvanácti apoštolů a k chrámům
Sant'Andrea della Valle a San Carlo ai Catinari, dva paláce Sant'Apollinare, sídlo kongregace pro
výchovní církve (Palazzo dei Convertendi) a budovy Gregoriánské univerzity, Ústavu křesťanské
13
jaké se přiznávají podle mezinárodního práva rezidencím diplomatických zástupců
cizích států27
. Rozloha těchto budov činí asi 0,7 km2
, takže převyšuje plochu
samotného Vatikánu.
Počet obyvatel nepřesahuje jeden tisíc. Vatikánské občanství získávají
automaticky všichni kardinálové a vatikánští diplomaté a dále osoby, které mají na
území Vatikánu trvalé nebo dočasné bydliště, včetně těch členů jejich rodin, kteří
s nimi sdílejí společnou domácnost. Občanství má povětšinou dočasný charakter,
přičemž jeho nabyvatel si ponechává i občanství svého domovského státu, takže po
dobu výkonu funkce, v souvislosti s níž vatikánské občanství získal, má občanství
dvojí.
Oficiálním jazykem Vatikánu jakožto státu je italština, pro církevní záležitosti pak
latina. Měnovou jednotkou státu je euro (EUR). Vatikán má vlastní zdravotnickou
službu (včetně menší nemocnice), požární službu, tepelnou elektrárnu, vodárnu
apod.
Ve srovnání s dalšími ministáty světa je Vatikán dvaapůlkrát menší než Monako,
stočtyřicetkrát menší než San Marino, třistapadesátšestkrát menší než
Lichtenštejnsko a více než tisíckrát menší než Andorra. Vatikán nemá žádný průmysl
nebo zemědělství. Dokonce i vatikánské obchody s náboženskými předměty jsou
alokovány spíše na italské půdě.
Pominuli-li bychom všechna výše zmíněná specifika, jedno pominout nelze, a sice
to, že vedle funkce státu má Vatikán i funkci administrativního centra římskokatolické
církve, jež je v osobě papeže s tímto státem personálně propojena. (Janda 1964: 9)
Z tohoto důvodu a v protikladu ke zjevné roli teritoriálního trpaslíka, je Vatikán často
označován za duchovní velmoc28
. K římskokatolické církvi se hlásí více než jedna
miliarda lidí žijící na všech kontinentech, proto také papež svůj vliv v mezinárodních
archeologie, Východního ústavu, Biblického ústavu, Lombardské u Ruské koleje a Kněžský exerciční
dům sv. Jana a sv. Pavla. Další vatikánskou nemovitostí, která se nachází mimo Řím, je papežské
letní sídlo v Castelgandolfu (komplex má rozlohu asi 0,4 km2
. (Většina těchto nemovitostí je přímo
uvedena ve Smlouvě mezi Svatým stolcem a Itálií, další zdroj: Janda 1964: 4-8)
27
Podobný status jako zmíněné budovy (viz předchozí pozn.) získávají dočasně i všechny ostatní
kostely v Itálii, je-li v nich přítomen právoplatně zvolený papež.
28
Na tomto místě nelze nevzpomenout na uštěpačnou otázku Stalina ,,kolik má papež divizí?", kterou
reagoval na Churchillův názor, že by v poválečném uspořádání světa měly být více zohledněny zájmy
církví. Historie již na Stalinovu otázku dala odpověď, stačí si třeba vzpomenout, kde je dnes bývalá
,,sláva" Sovětského svazu a kolik lidí zaplnilo Svatopetrské náměstí při pohřbu Jana Pavla II.
14
vztazích neodvozuje od svého postavení suveréna státu Vatikán, nýbrž od své role
nejvyššího (pozemského) církevního představitele29
. A Vatikánský stát je papeži
pouze nástrojem k lepšímu ,,výkonu jeho poslání hlavy katolické církve". (Halas 2004:
15) ,,Vše, čím Vatikán je a co dělá, je zcela podřízeno tomuto základnímu účelu
služby ,duchovním cílům vyplývajícím z papežovy role náboženského vůdce. Ve
zkratce by se tato skutečnost dala vyjádřit takto: Papež nepotřebuje být hlavou státu
proto, aby vládl, ale proto, aby nebyl ovládán." (Halas 2004: 15-16)
29
,,V mezinárodních vztazích papežové trvají na tom, že jejich suverenita je odvozena od tradičního a
všeobecného charakteru Církve." (Murphy 1974: 543)
15
2. Politický systém Vatikánu
Podle smlouvy30
mezi Svatým stolcem a Itálií chtěly obě smluvní strany
definitivně a neodvolatelně vyřešit ,,římskou otázku", která vyvstala po anexi Říma
Italským královstvím. Smlouva dává Svatému stolci právo absolutní nezávislosti ve
věci jeho (duchovní) mise ve světě. Aby tato nezávislost byla skutečně nepopiratelná,
shodují se obě strany, že je k tomu třeba ustavit Městský stát Vatikán. V tomto státu
Itálie přiznala Svatému stolci plné vlastnictví, výlučnou a absolutní svrchovanost a
suverénní jurisdikci31
. Ten naproti tomu uznal Italské království pod vládou savojské
dynastie a Řím jako italské hlavní město. Smlouva tak byla symbolickou výměnou,
podle F. X. Halase: římský biskup se vzdal nároků na největší část svých bývalých
práv ve světské oblasti, aby obdržel záruky pro nerušený výkon svých náboženských
pravomocí. (Halas 2004: 290)
Náboženství a politika se ve Vatikánu natolik prolínají, že je lze jen stěží ­ pokud
ovšem vůbec ­ od sebe nějakým způsobem oddělit. Francis X. Murphy ve své práci
uvádí, že ,,žádná jiná náboženská organizace (než římskokatolická církev)
v moderním světě nefunguje jednak jako církev a jednak jako politická organizace,
jež (si s ostatními státy vzájemně) vyměňuje své diplomatické zástupce a požaduje
úplné uznání jako nezávislý člen společenství národů". (Murphy 1974: 542)
Navíc ­ jak z předešlého vyplývá ­ pro Svatý stolec má mnohem větší význam
výkon papežova poslání hlavy církve než správa orgánů a úřadů zajišťujících chod
Vatikánu jakožto městského státu. ,,Zatímco celý legislativní, výkonný i soudní
,aparát vatikánského státu představují necelé tři stovky osob, římská kurie, která je
papežovým výkonným i konzultativním orgánem při řízení katolické církve, je velkým
30
Zdroj: Treaty between the Vatican and Italy.
31
J. L. Kunz ve svém článku o statusu Vatikánu v mezinárodním právu upozorňuje, že suverenita
Vatikánu v podstatě nebyla přerušena ani v období let 1870-1929. Dokonce po I. světové válce
se Svatým stolcem navázalo diplomatické styky více států než kdy předtím. Svatý stolec i v období,
kdy neměl vlastní území, zůstal subjektem obecného mezinárodního práva, nadále uzavíral
konkordáty s mnoha zeměmi a právní postavení jeho diplomatů se řídilo ustanoveními Vídeňského
protokolu, nikoli pouze italského práva. Kunz protesty proti navázání americko-vatikánských vztahů,
jež v USA po existovaly (zejména diskuse o tom, zda mají USA vyslat do Vatikánu svého velvyslance),
zdůvodňuje nedostatečnou znalostí a neporozuměním právnímu problému statusu Vatikánu
v systému mezinárodního práva. Dále srov. Kunz 1952: 308-314.
16
souborem úřadů a institucí, v nichž pracuje ke dvěma tisícům osob, k nimž je třeba
připojit několik stovek dalších působících v ,institucích přidružených ke Svatému
stolci." (Halas 2004: 308-9) Ačkoli jsou tyto dvě složky od sebe takto formálně
rozlišeny, neznamená to, že by ,,státní" úředníci sloužili pouze papeži jako hlavě státu
a ,,církevní" hodnostáři výhradně papeži jako hlavě církve. Na tomto místě je třeba
zmínit, že zahraniční diplomatické mise nejsou akreditovány u Městského státu
Vatikán, nýbrž přímo u Svatého stolce. A recipročně k tomu vatikánští diplomaté
působí jako diplomaté apoštolští, což znamená, že je k cizím vládám nevysílá stát
Vatikán, nýbrž papež jako hlava katolické církve. Proto při analýze vatikánské politiky
nelze opomenout, jakým způsobem je papežská kurie organizována a řízena.
2.1. Struktura Vatikánu32
Politický systém Vatikánu by se dal charakterizovat jako teokratická absolutní
monarchie v čele s papežem, případně jako absolutistická volební monarchie. Slovo
volební zde znamená, že absolutní představitel státu ­ papež ­ je volen, nejedná se
tedy na rozdíl od v současnosti fungujících absolutistických monarchií o funkci, na níž
by někdo měl dědičný nárok (papežové stejně vzhledem k závazku celibátu
vyplývajícího z kněžského svěcení ­ až na několik historických výjimek ­ nemají
pokrevní potomky, jež by se mohli stát jejich následovníky). Volba papeže je však
jediným prvkem vatikánského státu, jenž alespoň vzdáleně připomíná demokracii.
Stav, kdy nejvyšší politickou i náboženskou funkci ve státě zastává jeden a týž
člověk, není z historie zcela neznámý33
, přestože není příliš obvyklý.
Slovo absolutistický zde znamená, že v osobě papeže spočívá veškerá státní
moc ­ všechny vatikánské státní úřady, ať už administrativní orgány městského státu
či římská kurie, mají pouze zástupné, papežem delegované pravomoci. Jak uvidíme
dále, přestože se vatikánský stát svým charakterem od moderních evropských států
zcela odlišuje, lze v jeho úřadech a institucích nalézt jistou analogii s rozličnými
32
Při zpracování této části práce bylo čerpáno zejména z publikací Halas 2004: 308-351, Murphy
1974: 542-559 a Janda 1964: 24-60.
33
Z nedávné minulosti lze jmenovat ortodoxního arcibiskupa ostrova Kypru Makaria III., jenž byl
zároveň prvním prezidentem Kyperské republiky. Z našich dějin je znám případ, kdy se ve 12. stol.
přemyslovec Břetislav Jindřich stal nejprve pražským biskupem a později rovněž knížetem české
země. (Halas 2004: 25) Dále je možno vzpomenout území spravovaná suverénními církevními
rytířskými řády ­ Řád maltézských rytířů, Řád německých rytířů.
17
státními funkcemi v těchto zemích. Například státního sekretáře lze s trochou
představivosti přirovnat k předsedovi vlády a prefekty kongregací k ministrům.
2.1.1. Papež34
Postavení papeže vychází z tradice římskokatolické církve, právně je definováno
v kanonickém právu35
. Podle tohoto kodexu získává římský biskup plnou a nejvyšší
moc v církvi právoplatnou volbou, se kterou vyslovil souhlas. Pokud nově zvolený
papež dosud nebyl vysvěcen na biskupa36
, je i přijetí tohoto nejvyššího stupně
svěcení podmínkou pro plnomocné zastávání úřadu. Římský biskup má moc nejen
nad ,,svojí" římskou diecézí, ale i nad všemi partikulárními církvemi, tj. nad celou
univerzální církví. Proti rozsudku nebo dekretu římského biskupa není přípustné
žádné odvolání ani rekurs. K ruce jsou papeži při výkonu jeho úřadu ,,nejvyššího
Pastýře", jak zní jeden z papežových oficiálních titulů, biskupové a zvláště
kardinálové37
a dále i rozličné instituty, které jeho jménem a jeho autoritou plní jím
svěřené úkoly. Sbor biskupů má rovněž nejvyšší plnou moc nad celou církví, ale
tomuto sboru římský biskup předsedá a určuje, co a jak se bude ve sboru
projednávat, a schvaluje jeho závěry.
Papež se může zříci svého úřadu38
, musí to však být jeho svobodné rozhodnutí a
musí být řádně ohlášeno. Pakliže je římský biskupský stolec uprázdněn, nemá se
34
Papež užívá i další hodnostní tituly, jejich výčet bývá uváděn např. v papežské ročence Annuario
Pontificio: římský biskup, zástupce Ježíše Krista, nástupce sv. Petra, nejvyšší velekněz univerzální
církve, primas Itálie, arcibiskup a metropolita římské církevní provincie, suverén státu Vatikán a
služebník služebníků božích.
35
Viz Kodex kanonického práva, Kán. 331-335.
36
Biskupské svěcení je v římskokatolické církvi nejvyšší stupeň ze tří druhů svěcení, může následovat
po vysvěcení na jáhna a na kněze. Biskupové jsou považováni za nástupce apoštolů a následují
v nepřetržité posloupnosti; mají za úkol učit a řídit, jsou i držiteli soudní pravomoci nad svou diecézí.
(Pavlincová, Horyna 2003: 251-2)
37
Kardinálové tvoří zvláštní sbor papežových poradců, jím jmenovaných, nejedná se o druh svěcení,
nýbrž o druh funkce ­ po papeži jsou kardinálové nejvyššími církevními hodnostáři. Dnes kardinálové
plní především administrativní funkce ­ předsedají kuriálním úřadům. Mají mimo jiné právo volit
nového papeže (podle ustanovení zvláštního práva), toto právo končí po dovršení 80 let. V době
uprázdnění papežského stolce řídí sbor kardinálů církev. (Pavlincová, Horyna 2003: 335-6)
38
Z historie papežství jsou případy rezignace papežů na úřad známy, třebaže jsou pouze ojedinělé a
za dobu trvání Městského státu Vatikán takováto situace nenastala.
18
v církvi nic měnit až do intronizace nového papeže, pouze se mají zachovávat
speciální zákony vydané pro tuto příležitost.
Ačkoli má papež ve svých rukou nesmírně velkou moc, není despotou či
diktátorem. Ve svých rozhodnutích musí brát ohled na psané zákonodárství (jež sice
může měnit, nikoli však libovolně překračovat) a na omezení ,,tradicí papežského
úřadu", jak se ustavila až do dnešního dne, s tisíci nepsaných bodů.
Postup volby papeže a pokyny pro období uvolněného papežského stolce
(tzv. Sede Vacante či sedisvakance) je současnosti upravena apoštolskou konstitucí
Jana Pavla II. Universi Dominici Gregis. V ní stojí, že volební právo mají všichni
kardinálové, kteří nedosáhli věku osmdesáti let, přičemž maximální počet těchto
volitelů nesmí přesáhnout sto dvacet. Volební sněm, tzv. konkláve39
se musí konat
na území Vatikánu ve vyhrazených a pro nepovolané uzavřených prostorech. Od
zahájení volebních příprav až do zvolení nového papeže nemají kardinálové
komunikovat s lidmi mimo konkláve, výjimky jsou dovoleny pouze ve výjimečných
případech. Konstituce upravuje do mnoha podrobností průběh samotné volby od
vydávání přes sčítání hlasů až po slavnostní inauguraci papeže.
Papež má k dispozici kromě všech dalších institucí i Prefekturu papežského
domu, jež zajišťuje především chod papežského paláce včetně organizace
papežských audiencí a liturgii velkých slavností odehrávajících se ve Vatikánu.
2.1.2. Státní sekretariát
Státní sekretář je nejdůležitější z vatikánských úředníků, je totiž papežovým
nejbližším spolupracovníkem. Státní sekretariát má dvě sekce, pro všeobecné
záležitosti a pro styky se státy. V otázkách zvláštní důležitosti jedná státní sekretář
s ministry zahraničí, v méně důležitých věcech jednají jeho náměstci. Státní
39
,,Římskokatolická církev sice není založena na principech demokracie, ale pravidla volby papeže se
utvářela na základě tvrdé zkušenosti. Institut konkláve zavedl Řehoř X., aby napříště znemožnil
skandální prodlevy, jejichž obětí se sám stal roku 1268. Kardinálové, kteří se tehdy sešli ve Viterbo, se
dohadovali celé tři roky. Jejich otálení konšely tak rozhořčilo, že se je pokusili z města vypudit. Ve
snaze církevní hodnostáře vyhladovět zamkli dům, v němž sněmovali, a odkryli střechu. Od té doby
platilo, že do patnácti dnů po smrti papeže se ve Vatikánském paláci v Římě sejde kardinálské
kolegium. (...) Apoštolský komoří pak Jejich Eminence zavřel na příhodném místě, jímž byla obvykle
Sixtinská kaple, a nechal je tam con chiave, tj. pod zámkem tak dlouho, dokud se neshodli." (Davies
2005: 415)
19
sekretariát je institucí, která rozhoduje, o čem se papež dozví a co bude naopak
vyřízeno nižšími instancemi bez nutnosti jeho aktivní účasti.
2.1.3. Kongregace
Kongregace znamená shromáždění kardinálů, vedoucí kongregací se nazývají
prefekti. Kongregací je dnes devět: pro nauku víry; pro východní církve; pro
bohoslužbu a řád svátostí; pro kauzy svatých; pro biskupy; pro evangelizaci národů;
pro klérus; pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života; a pro
katolickou výchovu. Pořadí kongregací, jak je uváděno každoročně v papežské
ročence, neoficiálně naznačuje i jejich důležitost a postavení v rámci římské kurie.
Jejich vliv na politický život ve světě je pouze nepřímý, přesto však není
zanedbatelný.
2.1.4. Další orgány Svatého stolce
Papežské rady se podobají kongregacím, jsou ale menší a mají na starost spíše
kontakty s jednotlivci a společností, jež nepatří ke katolickým věřícím. Papežských
rad je dnes jedenáct40
.
Tribunály Svatého stolce a jejich instance vycházejí z principu, že papež je
svrchovaný soudce a vyhlašovatel práva, což může činit buď sám nebo právě
prostřednictvím tribunálů. Nejvýznamnějším je Nejvyšší tribunál apoštolské signatury,
který je nejvyšším odvolacím soudem pro celou katolickou církev a dozírá na řádný
výkon justice v celé církvi. Dalším z tribunálů je Apoštolská penitenciárie, která
rozhoduje o udílení milostí jednotlivcům za vyznané těžké hříchy, jež nemohou
odpouštět kněží a nižší soudní instance. Třetím tribunálem je Tribunál římské roty,
který se asi nejvíce podobá běžnému soudu a rozhoduje spory církevních fyzických a
právnických osob, jež jsou v církvi vyhrazeny papeži.
Officia jsou úřady zajišťující ekonomiku. Patří mezi ně Správa majetku
Apoštolského stolce, Prefektura ekonomických záležitostí Svatého stolce a
Apoštolská komora (dříve bývala jakýmsi ministerstvem financí, dnes řídí správu
majetku a zajišťuje světská práva Svatého stolce v době sedisvakance41
.
40
Jsou to papežská rada pro laiky; pro podporu jednoty křesťanů; pro rodinu; spravedlnosti a míru; cor
unum (jedno srdce), pastorační péče o lidi mimo domov a na cestách; pro pracovníky zdravotních
zařízení (pastorační péče o nemocné); pro legislativní texty; pro mezináboženský dialog; kultury a
veřejných sdělovacích prostředků.
41
Představitel Apoštolské komory se tituluje kardinál komoří svaté římské církve, kromě uvedené
20
K dalším institucím Svatého stolce bývá řazena ještě Apoštolská vatikánská
knihovna, Tajný vatikánský archiv a švýcarská garda42
. Zatímco první dvě přitahují
pozornost badatelů z celého světa, švýcarská garda ve svých renesančních
stejnokrojích je velmi populární u turistů, má však i funkci ostrahy veřejnosti
nepřístupných vatikánských objektů.
2.1.5. Správa Městského státu Vatikán
Vatikánská správa je oddělena všem orgánům Svatého stolce. Byť se tyto
nacházejí na vatikánském státním území, nejsou vatikánským úřadům nadřízeny, ty
podléhají výhradně papeži.
Ačkoliv Vatikán nemá žádnou ústavu, řídí se přesně stanoveným zákonodárstvím
z roku 2000, vydaným papežem Janem Pavlem II. Tento tzv. základní zákon ,,nemění
nic na papežově postavení, ale přesněji rozlišuje mezi legislativní, výkonnou a soudní
mocí, a tím Vatikán aspoň poněkud přibližuje formám, jež jsou běžné v moderních
státních útvarech". (Halas 2004: 338) Moc zákonodárná, výkonná a soudní zde
nicméně není oddělena, neboť suverénem ve všech těchto oblastech je papež.
Legislativu zajišťuje Papežská komise pro Městský stát Vatikán, jež je složena
z několika kuriálních kardinálů sídlících ve Vatikánu. Jejím poradním sborem jsou
tzv. státní radové, což jsou osoby většinou laického stavu. Předseda legislativní
komise stojí i v čele exekutivního orgánu, jenž má název Governatorato. Sídlo
governatoratu je nedaleko Svatopetrské baziliky a připomíná spíše vatikánskou
radnici. Kardinál-předseda governatoratu je oficiálním představitelem Vatikánu při
jednáních s cizími státy, což je v tomto případě ale omezeno téměř výlučně na
projednávání ekonomických otázek s Itálií. V ostatních případech jedná nejčastěji
státní sekretariát. Pod patronaci governatoratu spadá i vatikánský cestovní ruch
(který tvoří podstatnou část vatikánských příjmů), včetně například Numismatického
a filatelistického úřadu, Generálního ředitelství památek, muzeí a papežských galerií
či Generálního ředitelství technických služeb.
činnosti ještě může (ale nemusí) být pověřen řízením správy Svatého stolce v době papežovy
nepřítomnosti a mimo jiné je i osobou, která starobylým způsobem ohlašuje papežovo úmrtí.
42
Švýcarská garda je papežovou osobní gardou, není tedy součástí orgánů Městského státu Vatikán.
Podmínkou ke vstupu do gardy je švýcarské občanství a katolická konfese. Faktickou bezpečnost
papeže dnes nicméně zajišťují ,,nenápadní muži v civilním oděvu".
21
2.2. Vatikánská diplomacie
Samotný název této podkapitoly je poněkud zavádějící. Jak již totiž bylo zmíněno
na začátku druhé kapitoly, diplomaté cizích států nejsou akreditováni u Městského
státu Vatikán, ale u Svatého stolce, a rovněž naopak vatikánští diplomaté nejsou
vysíláni do světa jako velvyslanci Vatikánu, nýbrž jako velvyslanci papeže. Ačkoli je
tedy zavedeno označení ,,vatikánská", bylo by správnější užít přídomku ,,papežská",
neboť Městský stát Vatikán (s výjimkou vztahů s Itálií) žádné diplomatické aktivity
nevyvíjí. Jedná se o diplomacii vyvíjenou Svatým stolcem.43
Velvyslanci Svatého stolce se nazývají apoštolští nunciové či apoštolští delegáti a
jsou tvořeni výhradně katolickými kněžími. Vatikánské občanství získávají až
v souvislosti s výkonem své funkce. Apoštolský velvyslanec má ,,úlohu obhajovat ve
světě poslání církve a Svatého stolce a usilovat jako papežův posel a zástupce o
obecné dobro země, která jej přijímá, stejně jako o svrchované dobro míru a
mezinárodní spolupráce". (Halas 2004: 356-7) Velvyslanci papeže tedy nejsou
pouhými velvyslanci jedné země v zemi druhé, jsou i velvyslanci papeže k místní
církvi v té které zemi.
Počet velvyslanců papeže ve světě podstatně převyšuje počet velvyslanců cizích
zemí u Svatého stolce, neboť papež vysílá své zástupce k mnoha subjektům
mezinárodního práva44
. Velké množství států uznává apoštolské nuncie jako doyeny
u nich akreditovaného diplomatického sboru, což znamená čestné označení za
,,staršího" či ,,mluvčího", například při slavnostním shromáždění všech velvyslanců
v dané zemi.
Účelem ,,vatikánské" diplomacie je možnost projednávat s ostatními státy status
katolické církve na jejich území a dohlížet, aby byly tyto dohody plněny. To, že hlava
římskokatolické církve zároveň mezinárodním společenstvím uznávána za hlavu
státu, napomáhá, aby tato jednání probíhala na úrovni rovný s rovným. Snadnější
43
Protože je ale pojem ,,vatikánská diplomacie" obecně zavedený, používáme jej ve významu
,,papežská diplomacie" i v této práci.
44
V současné době udržuje Svatý stolec diplomatické styky se 174 státy světa, kromě toho je u něj
mimořádnou diplomatickou misí zastoupena Evropská unie a Suverénní řád maltézských rytířů;
zvláštní statut má navíc velvyslanec Ruska a zástupce Palestinců. Žádné oficiální styky naopak nemá
s 19 státy, mezi něž patří některé státy Arabského poloostrova (např. Saúdská Arábie) a země
s komunistickými totalitními režimy ve východní Asii (např. Čína, Vietnam, Severní Korea) aj. (Zdroj:
Jirsa 2004)
22
práci mají nunciové a delegáti samozřejmě v zemích s výraznou katolickou tradicí,
neboť zde jsou jejich snahy podporovány i místním obyvatelstvem, které je schopno
vyvinout tlak na své politické zástupce.
Svatý stolec zastává dlouhodobě v mezinárodních vztazích pozici neutrality.
Podle svých prohlášení se snaží být přísně nestranný ve válečných konfliktech a
snaží se stát mimo a nad hmotnými zájmy soupeřících stran. (Zdroj: Declaration of
Continued Neutrality of the Holy See) Vatikán proto z těchto důvodů není členem
žádné mezinárodní organizace, pokud se však při některé snaží angažovat, činí tak
prostřednictvím pozorovatelů Svatého stolce, nikoliv prostřednictvím velvyslanců.
2.3. Postoj Svatého stolce k evropské integraci
Vatikánská diplomacie je známa svojí opatrností, převládá u ní spíše hlásání
etických zásad nad prosazováním konkrétních cílů. (Halas 1999) Papežové
myšlenku evropského sjednocení podporovali od počátků reálných integračních
snah, jež vzešly po druhé světové válce. Sami se ale v ekonomických a politických
strukturách nijak aktivně účastnit nechtěli.
V roce 1948 napsal papež Pius XII., že ,,celá řada důvodů vybízí evropské národy
k tomu, aby se sjednotili ve federaci"45
. Přitom ovšem Svatý stolec nezapomínal
politikům při různých příležitostech připomínat, že stojí na křesťanských hodnotách,
že ,,křesťanství, které bylo kvasem Evropy, je i dnes tím nejcennějším poselstvím
hodnot, jejichž dědicem Evropa je"46
.
Papež Jan XXIII., v době jehož pontifikátu byla v Evropě postavena Berlínská
zeď, se přímo k evropské integraci nevyjadřoval, své myšlenky nechtěl omezovat jen
na Evropu, snažil se zřejmě vystupovat víc celosvětově. Papež Pavel VI. byl
přesvědčen a psal o tom i v encyklice Populorum Progressio, ,,že spojení Evropy je
nejefektivnějším způsobem, jak zaručit mír a rozvoj"47
.
Jan Pavel II., který zažil pád komunistických totalitarismů ve střední Evropě, viděl
v pádu Berlínské zdi příležitost, jak opět sjednotit starý kontinent politicky a
především duchovně. Nebezpečí, které by této vizi mohlo zabránit, viděl
v materialismu a odkřesťanštění Evropy. Ve svém projevu k diplomatickému sboru
v roce 1999 například podpořil společnou evropskou měnu, zároveň však vyjádřil i
45
Zdroj citace: Postoj papežů k EU ­ od Pia XII. po Benedikta XVI. on-line zdroj.
46
Viz pozn. 45.
47
Viz pozn. 45.
23
svůj názor na to, z čeho musí ekonomická a politická integrace vycházet: ,,Přechod
k jednotné měně a rozšíření směrem na východ dají bezpochyby, jak je naším
vroucím přáním, Evropě možnost, aby se čím dál více stávala společenstvím osudu,
skutečným Evropským společenstvím. Nutným předpokladem zde samozřejmě je to,
aby národy, které toto společenství budou vytvářet, dokázaly uvést v soulad svou
historii s projektem, jenž bude tentýž pro všechny z nich, aby všem bylo umožněno
pokládat se za rovnoprávné partnery, kteří budou bdít výhradně nad společným
dobrem. Velké duchovní rodiny, jejichž přínos pro civilizaci tohoto světadílu byl tak
význačný, mám tu na mysli pochopitelně křesťanství, přitom sehrají úlohu, která mi
připadá čím dál tím více rozhodující." (Halas 1999) Nepřítomnost zmínky o
křesťanském původu evropské civilizace okomentoval slovy, že ,,kořeny, ze kterých
jsme vyrostli, není možné vytrhávat"48
.
Současný papež Benedikt XVI. pokračuje v linii svých předchůdců a své politické
komentáře rovněž směřuje k podpoře křesťanských hodnot a jejich renesanci při
evropském sjednocovacím procesu. V projevu během jedné audience v roce 2006
řekl: ,,Doceněním svých křesťanských kořenů, bude Evropa schopna nabídnout
bezpečnou orientaci v rozhodování svých občanů a národů, posílí jejich vědomí
příslušnosti ke společné civilizaci a nasytí všeobecnou snahu vyřešit aktuální
problémy pro dobro budoucnosti."49
Vidíme tedy, že Svatý stolec evropský integrační proces bedlivě sleduje a
podporuje ideje jeho zakladatelů, připomíná obecné principy, na jejichž základě by se
měl řídit, avšak sám se v tomto procesu nikterak neangažuje. Trváním na těchto
principech se tak ale leckdy může ocitnout mezi kritiky současného stavu evropské
politiky.
48
Viz pozn. 45.
49
Viz pozn. 45.
24
3. Vatikán v komparaci s Lucemburskem a Maltou
3.1. Profil Lucemburska50
Lucemburské velkovévodství, jak zní jeho oficiální název, je ,,největším státem
mezi malými zeměmi Evropy". (Kořínek 2003: 6) Lucembursko je situováno na
západě Evropy, kde je vklíněno mezi Francii, Belgii a Německo. Jeho rozloha činí
2 586 km2
, takže je územně bezmála šesttisíckrát větší než Vatikán. Největší
vzdálenost od severu k jihu činí 82 km, od západu k východu pak 57 km; žádné
město v zemi není vzdáleno od vnějších hranic více než třicet kilometrů.
Hlavním městem je Lucemburk se 120 000 obyvateli. Celkem v zemi žije asi
443 000 obyvatel, z čehož Lucemburčané tvoří pouhých asi 65 %, zbytek jsou cizinci.
Velký počet obyvatel, kteří nejsou lucemburskými státními občany, je dán mimo jiné
výhodnou polohou země, z níž je možno denně dojíždět za prací do několika
sousedních států, a přítomností velkých úřadů několika mezinárodních institucí51
a
mnoha obchodních společností, jež zde mají z daňových důvodů52
své sídlo.
Lucembursko je jedním z nejbohatších států světa.
Lucembursko má bohatou historii, z níž pro české země nejpodstatnější je její
středověké údobí, kdy byly oba státní celky spravovány lucemburským panovnickým
rodem. Český král a římskoněmecký císař Karel IV. rovněž osobně povýšil roku 1354
Lucembursko, do té doby hrabství, na velkovévodství. V 15. století se však země
dostala pod cizí nadvládu, z níž se dokázala vymanit a získat úplnou samostatnost
až v roce 1890, kdy začala vládnout současná nasavsko-walramská dynastie.
(Pečnikov 1989: 15-21)
Oficiálními jazyky jsou lucemburština53
, francouzština a němčina, což je
50
Fakta uváděná v této a následujících podkapitolách pocházejí většinou ze zdrojů: Kořínek 2003,
Pečnikov 1989 a CIA ­ The World Factbook (on-line zdroj).
51
Z institucí EU jsou to např. Evropský soudní dvůr, generální sekretariát Evropského parlamentu,
Evropská investiční banka, Evropský statistický úřad (Eurostat) aj.
52
,,Lucembursko si jako základnu vybralo okolo 200 mezinárodních bankovních ústavů a obrovské
množství investičních fondů, díky nimž se stala Lucemburská akciová burza centrálním trhem
eurobondů." (Petrovič 1998: 151)
53
Lucemburština je považována spíše za místní dialekt, kterým se hovoří hlavně doma, ale v poslední
době se objevuje i v mediích. Úředním jazykem je až od r. 1982. Vznikla z pofrancouzštěného dialektu
moselské němčiny.
25
důsledkem polohy státu, jenž je pomyslným průsečíkem dvou hlavních
kontinentálních mocností. Měnovou jednotkou země je euro (EUR). Drtivá většina
obyvatelstva (87 %) se hlásí k římskokatolickému náboženství.
Lucembursko je zakládajícím členem OSN, NATO i Evropské unie. Již roku 1948
se podílelo na vytvoření jednoho z prvních integračních projektů v Evropě ­ celní a
později hospodářské unie s Belgií a Nizozemskem zvané Benelux.
3.2. Profil Malty
Maltská republika se rozkládá na pěti malých ostrovech54
uprostřed
Středozemního moře, asi 90 km jižně od Sicílie a 290 km na východ od Tunisu.
Ostrovy zabírají dohromady 316 km2
, ale rozloha největšího z nich ­ Malty ­ je
celých 246 km2
a žije na něm také 80 % všech obyvatel. Rozlohou je Maltská
republika sedmsetosmnáctkrát větší než Vatikán.
Metropolí země je Valletta s 9 000 obyvateli. Valletta není největším městem, ve
velikosti ji předčí jedenáct jiných maltských měst. Celkový počet obyvatel Maltské
republiky dosahuje téměř čtyř set tisíc.
Kvůli strategické poloze ostrova Malty a celého souostroví jsou jeho dějiny
poněkud trpké, neboť platilo pravidlo: kdo chtěl ovládat Středomoří, musel ovládat
Maltu. Féničané, Římané, Arabové, Normané, Aragonci, Johanité, Francouzi, Britové
­ to je stručný výčet držitelů Malty a přilehlých ostrůvků. Do historie země se asi ze
všech vládců nejvíce zapsal Rytířský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského
z Rhodu a Malty, jinak řečení maltézští rytíři či johanité55
. Tento řád začal na Maltě
působit v roce 1530, roku 1798 přenechal bez boje nadvládu nad Maltou
54
Jsou to ostrovy Malta, Gozo, Comino, Cominotto a Filfa, trvale obydleny jsou však jen první tři,
Cominotto a Filfa jsou spíše skalními útesy.
55
Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty je nejstarším rytířským
řádem celého křesťanstva. Jeho počátky sahají do první poloviny 11. století, kdy snad v roce 1048
vzniklo v Jeruzalémě špitální bratrstvo pečující o nemocné křesťany. Zakladatel bl. fra Gerard
shromáždil k dílu milosrdenství značné množství šlechticů, kteří svůj majetek předávali nově
vznikajícímu řádu. Péče o nemocné, trpící a opuštěné byla postupně doplňována povinností ozbrojené
ochrany špitálů a poutníků na cestě do Svaté země. Během krátké doby řád vybudoval vlastní hrady,
vytvořil početné jezdecké oddíly a ve spolupráci s ostatními křesťanskými rytířskými řády zřídil první a
tehdy jedinou západní stálou armádu. (Hrudníková 1997: 15) Po pádu Akkonu se příslušníci řádu
stáhli na Kypr, poté přesídlili na Rhodos (1309-1522) a ještě později na Maltu (1530-1801). (Davies
2005: 375)
26
Napoleonovi a teprve roku 1834 definitivně přesunul své sídlo do Říma, odkud
působí dodnes a věnuje se především charitativní činnosti. Maltézští rytíři se účastnili
mnoha námořních bitev56
s Osmanskou říší, jejichž výsledky měly celoevropský
dopad. Po krátkém napoleonském intermezzu vystřídali Francouze v roce 1800
Britové, jejichž snahou bylo zemi poangličtit. Již od 19. století však Malťané získávali
postupně od Británie prvky autonomie. Nezávislost Malta získala až roku 1964.
Oficiálními jazyky jsou maltština a angličtina. Měnovou jednotkou země je maltská
lira (MTL), v budoucnu bude ale nahrazena eurem. Ještě vyšší procento obyvatel než
v Lucembursku (98 %) se na Maltě hlásí k římskokatolickému náboženství.
Malta je členem Commonwealthu, OSN a Evropské unie57
. Cesta Malty do EU
nebyla snadná z důvodu vyrovnaného počtu zastánců a odpůrců členství. Na rozdíl
od Lucemburska není Malta členem NATO, patří mezi vojensky neutrální státy.
3.3. Forma státního zřízení
Jak Lucembursko, tak Malta jsou moderními demokratickými zeměmi, byť
lucemburský politický systém vychází ze staré monarchistické podoby. Lucembursko
je navíc jediným současným státem na světě, kde má monarchie podobu
velkovévodství. V obou zemích jsou moc výkonná, zákonodárná a soudní odděleny.
Lucembursko je dědičnou konstituční monarchií, Malta demokratickou republikou.
Je patrné, že v tomto ohledu se Vatikán svým zřízením od obou zemí značně
odlišuje. S Lucemburskem je zde podobnost ve starobylé monarchii, avšak ve
Vatikánu není monarchie dědičná, nýbrž volební. Taktéž je Vatikán monarchií
absolutistickou, Lucembursko monarchií konstituční. Malta jakožto republika je zcela
odlišným typem státu.
Základním zákonem je v obou zemích ústava, jež má psanou podobu. Vatikán
žádnou ústavu nemá. Celý vatikánský systém funguje na základě nepsané staleté
tradice, doplněné zákony a nařízeními vydávanými papežem.
56
Např. r. 1565 se Malta pod vedením rytířů dokázala ubránit obrovské osmanské přesile. Roku 1571
se rytíři z Malty účastnili bitvy u Lepanta, která znamenala konečnou porážku tehdejších osmanských
výbojů do západního Středomoří.
57
Členem Commonwealthu je Malta od r. 1964, OSN rovněž od r. 1964 a EU od r. 2004.
27
3.4. Moc zákonodárná
Lucembursko i Malta jsou parlamentními demokraciemi58
. Lucemburský
parlament je jednokomorový, tvoří jej 60 poslanců, kteří jsou voleni na pět let.
Volební právo v Lucembursku mají všichni obyvatelé starší 18 let a účast ve volbách
je povinná.
Na Maltě je parlament rovněž jednokomorový a skládá se z 65 poslanců, kteří
jsou voleni v přímých a všeobecných volbách na základě systému proporcionálního
zastoupení. Funkční období parlamentu je stejně jako v Lucembursku pětileté.
Volební právo mají na Maltě všichni občané starší 18 let jako v Lucembursku s tím
rozdílem, že volby nejsou pro nositele tohoto práva povinné.
Stranický systém Lucemburska lze označit jako multipartismus59
. Hlavními
politickými stranami jsou Křesťanskosociální lidová strana (CSV) a Lucemburská
socialistická dělnická strana (LSAP). Tyto dvě strany spolu často vytvářejí vládní
koalice. K dalším politickým stranám patří Demokratická strana, Zelení a Akční výbor
pro demokracii a sociální spravedlnost. Lucembursko lze přiřadit spíše ke
konsensuálnímu typu demokracie, přestože nesplňuje zdaleka všechny prvky tohoto
modelu (není zde například bikameralismus).
Stranický systém Malty je typickým příkladem bipartismu60
. V zemi jsou pouze
dvě hlavní politické strany, a sice Národní strana a Maltská labouristická strana.
Volební výsledky obou stran bývají pravidelně velmi těsné. Malta na rozdíl od
Lucemburska splňuje spíše kritéria westminsterské demokracie (přestože má Malta
psanou ústavu a volby zde probíhají na základě poměrného volebního systému).
V obou zemích je parlament klíčovým orgánem politického systému, neboť
schvaluje vládu a vláda je parlamentu odpovědná. Parlament navrhuje61
, projednává
a schvaluje legislativu. Maltský parlament má navíc pravomoc volby prezidenta (viz
podkapitola 3.5.1.). V Lucembursku se na přípravě zákonů podílí ještě nepříliš
58
Parlamentní demokracie znamená, že dochází ke vzájemné integraci legislativní a exekutivní moci,
neboť vláda vychází z parlamentu.
59
Za multipartismus označujeme ty stranické systémy, v nichž existuje více politických stran (více než
dvě), z nichž ale žádná není schopna vytvořit vládu samostatně.
60
Bipartismus je systém, v němž existují pouze dvě hlavní politické strany, a tyto se střídají u moci
podle výsledků voleb. K sestavení vlády zpravidla nepotřebují hlasy malých politických stran, jsou-li
ovšem v parlamentu vůbec nějak zastoupeny.
61
Navrhovat zákony může i vláda a také tak činí, dokonce v mnohem větší míře než poslanci.
28
typický orgán ­ státní rada. Rada má 21 členů, kteří jsou na doživotí jmenováni
velkovévodou, a kromě přípravy zákonů má i funkci správně-soudní a poradní
směrem k parlamentu. Hlava státu s legislativou vyjadřuje svůj souhlas podpisem,
lucemburský velkovévoda má právo parlamentem přijaté zákony vetovat. Teprve po
podepsání je nový zákon vytištěn ve sbírce zákonů a začne platit.
Vatikán žádný kolektivní zákonodárný orgán nemá, natož pak takovýto orgán
vzešlý z demokratických všeobecných voleb; jediným a výsostným tamním
zákonodárcem je papež. Alespoň vzdálená podobnost by se dala najít v poradní
funkci lucemburské státní rady. Papež může při svých rozhodnutích o ustanovení
nové legislativy vyslechnout poradní hlas biskupského synodu, kongregací římské
kurie a v případě záležitostí týkajících se správy městského státu pak názor
Papežské komise pro Městský stát Vatikán. Ovšemže papež nemusí tyto poradní
hlasy vyžadovat, ani není povinen se jimi řídit.
3.5. Moc výkonná
3.5.1. Hlava státu
V čele Lucemburska stojí velkovévoda. Ačkoli se jedná o monarchii, její
velkovévoda zde není absolutním suverénem62
, je omezen psanou ústavou a o
výkonnou moc se dělí s kabinetem ministrů, jenž je řízen předsedou vlády.
Nejvyšším představitelem Malty je prezident63
. Jeho pravomoci jsou nevelké, neboť i
na Maltě má podstatnější část výkonné moci ve svých rukou vláda. Hlavní úlohou
maltského prezidenta je především reprezentovat zemi navenek.
Vrchní představitelé obou zemí ­ lucemburský velkovévoda i maltský prezident ­
mají v pravomoci jmenování předsedy vlády i ostatních vládních ministrů. Tato
pravomoc je však spíše jen formálním privilegiem, neboť vláda nemůže fungovat,
aniž by ji schválil parlament. Post předsedy vlády je z hlediska dělby moci důležitější,
neboť kabinet určuje hlavní politickou linii země (viz kapitola 3.5.2.).
62
,,Velkovévoda svolává parlament, jmenuje členy Nejvyššího soudu, státní rady a vlády. Velkovévoda
také potvrzuje zákony a ustanovení přijatá parlamentem, je vrchním velitelem lucemburské armády,
potvrzuje diplomatické nóty, uděluje řády a vyznamenání. Formálně má tedy veškerou výkonnou moc,
ale ve skutečnosti je plně závislý na radě ministrů." (Pečnikov 1989: 20)
63
Malta je jakožto bývalá britská kolonie dodnes členem Britského společenství národů
(tzv. Commonwealthu), tudíž oficiální hlavou státu je britská královna. Jedná se ale pouze o formální
titul, neboť z tohoto královnina postavení nevyplývají ve vztahu k Maltě žádné pravomoci.
29
Postavení papeže jakožto hlavy státu je s oběma zeměmi nesrovnatelné.
V Lucembursku i na Maltě je hlava státu spíše formálním (třebaže zastřešujícím)
prvkem výkonné moci, zatímco papež ve svých rukou drží moc absolutní.
Lucemburský velkovévoda a (ještě více) maltský prezident jsou nepříliš mocnými
reprezentanty svých zemí, zatímco papež ­ vedle této úlohy reprezentanta ­ je i
hlavním vykonavatelem veškeré vatikánské exekutivy. Zajímavostí je, že ačkoli by se
Vatikán měl v mnoha bodech podobat spíše Lucembursku než Maltě (kvůli
monarchistickému státnímu zřízení), trůn lucemburského velkovévody je dědičný,
zatímco papež i maltský prezident jsou voleni omezeným okruhem lidí (konkláve
kardinálů, resp. maltský parlament).
3.5.2. Vláda
Lucemburská vláda sestává z ministerského předsedy a dalších dvanácti
ministrů. Předseda vlády je vybírán velkovévodou, obvykle je jím předseda největší
strany zastoupené v parlamentu. Velkovévoda celou vládu formálně jmenuje do
funkce, vláda je však odpovědná parlamentu, proto velkovévoda nejmenuje
premiérem nikoho, kdo by v parlamentu neměl předjednanou důvěru vládě.64
Maltská vláda se skládá z premiéra a ostatních ministrů. Premiér je jmenován
prezidentem s ohledem na výsledky parlamentních voleb, tak aby byl schopen získat
pro svoji vládu důvěru sněmovny. Poté jmenuje prezident na základě premiérových
návrhů jednotlivé kabinetní ministry. V případě, že sněmovna přijme většinou hlasů
usnesení, jež nebude mít podporu ve vládě, může prezident premiéra i odvolat. Na
rozdíl od úřadu prezidenta má funkce premiéra poměrně silné postavení.
Vláda je v Lucembursku i na Maltě klíčovým prvkem exekutivní moci. Ačkoliv je
výkonná moc rozložena mezi hlavu státu a kabinet, je to především vláda, která
vykonává politická rozhodnutí a nese za ně před parlamentem odpovědnost. Vláda
ve Vatikánu, pokud mezi úřady Svatého stolce nalezneme jednu či více institucí65
,
64
V případě, že vláda padne, platí obvykle v zemích Beneluxu následující postup: monarcha se
rozhoduje, zda přijme premiérovu rezignaci (otálením s rezignací zvětšuje vyjednávací prostor pro
vytvoření nové vlády). V dalším kroku jmenuje vyjednavače, který má zjistit, jaké jsou možnosti
vytvoření vládní koalice. Po nalezení shody je již jmenován ten, kdo tuto koalici de facto vytvoří.
65
Vládu v moderním slova smyslu, jak ji známe ze současných evropských zemí, by totiž ve Vatikánu
mohlo představovat hned několik institucí: buď samotný státní sekretariát (který by ale spíše
vyhovoval připodobnění k ministerstvu zahraničí), nebo všechny kongregace jako celek, případně
ještě Papežská komise pro Městský stát Vatikán, brali-li bychom v potaz jen správu městského státu
30
jež by alespoň přibližně odpovídala tomuto pojmu, je odvislá od výsledku jediné
volby, a sice volby papeže. Poté už veškerá jmenování do funkcí i odvolávání z nich
závisí na papežově uvážení a rozhodnutí.
3.5.3. Zahraniční politika a evropská integrace
Zahraniční politiku jak Lucemburska, tak Malty definuje vládní kabinet, který za ni
taktéž nese odpovědnost. Vrchní představitelé obou států se zúčastňují pouze
jednání na nejvyšší úrovni, na nichž svoji zemi reprezentují a svým podpisem
případně stvrzují politické dohody, jež vláda předem připravila a dojednala.
Lucembursko se hodně angažuje v mezinárodních organizacích, je zakládajícím
členem Evropského společenství i Severoatlantické smlouvy. Rozhodně tedy
nevystupuje v roli neutrálního státu. Malta se po dlouhých letech politických neshod
mezi dvěma hlavními politickými stranami nakonec v roce 2004 stala členem
Evropské unie, z vojenského hlediska se ovšem jedná o neutrální stát.
V porovnání s Vatikánem sledují obě země v zahraniční i evropské politice jiné
cíle. Zatímco lucemburští i maltští politici se snaží na mezinárodní úrovni především
prosazovat zájmy svých států, vatikánští diplomaté neprosazují zájmy Městského
státu Vatikán, ale římskokatolické církve a jejích věřících.
3.6. Moc soudní66
V Lucembursku lze soudy rozdělit podle výše hodnoty projednávaného sporu.
Smírčí soudy rozhodují případy do deseti tisíc EUR, obvodní soudy pak nad deset
tisíc EUR. Na vrcholu hierarchie lucemburského právního řádu se nachází Nejvyšší
soudní dvůr. Ve věcech sociálního zabezpečení rozhoduje Rozhodčí rada a nejvyšší
rada pro sociální pojištění. Ústavní soudní dvůr stojí mimo uvedenou strukturu a
rozhoduje o souladu zákonů s ústavou. Vedlejší linie soudů zahrnuje soudy
správního řádu, které rozhodují ve dvou stupních o stížnostech proti správním
rozhodnutím, porušením zákona, zneužití moci apod.
I Malta má poměrně složitou soudní strukturu. Místní tribunály jednají o menších
právních přestupcích. Malý pohledávkový soud projednává dluhy do výše 1 500 lir,
Smírčí soud řeší otázky z občanského i trestního práva. Soudní hierarchie dále
bez funkcí prolínajících se i se spravováním katolické církve.
66
Podkapitola o soudnictví v Lucembursku a na Maltě byla zpracována na základě údajů
zveřejněných na internetových stránkách Evropská komise ­ Evropská soudní síť ­ Organizace
soudnictví (on-line zdroj).
31
pokračuje Občanským soudem, Trestním soudem, dvěma typy Odvolacích soudů
(zvlášť pro občanské a trestní případy). Zvláštní Soud pro mladistvé rozhoduje o
případech, jejichž pachatelé byli mladší 16 let. Spory, jež územně spadají do oblasti
ostrova Gozo se projednávají u Soudu Gozo. Na vrcholu stojí Ústavní soud, který
kromě sporů ohledně ústavnosti přijatých zákonů rozhoduje i ve věcech porušování
lidských práv.
Na první pohled mají vatikánské soudy oproti výše naznačeným soudním
systémům Lucemburska a Malty mnohem jednodušší strukturu. Nejvyšší tribunál
apoštolské signatury by snad mohl připomínat ústavní či nejvyšší soud
v komparovaných zemích, neboť jeho úkolem je dohlížet na dodržování legislativy
v celé církvi, tj. zda nejsou rozhodnutí a místní zákonné úpravy v rozporu s Kodexem
kanonického práva, případně s jinými nadřazenými právními úpravami. Apoštolská
penitenciárie nemá v jiných státech obdobu, neboť rozhoduje v duchovních věcech.
Je to soud jiného typu a ačkoliv patří do soustavy vatikánských tribunálů, náplní své
práce jako by se od zbývajících alespoň zdánlivě vyděloval, podobně v Lucembursku
a na Maltě stojí poněkud stranou například soudní rady nebo soudy pro určitá
vymezená území či soudy mladistvé. Tribunál římské roty naopak avizuje některý typ
nižšího soudu, jak jsme tyto nižší instance mohli vidět výše při popisu lucemburské a
maltské soudní struktury.
32
Závěr
Cílem této práce bylo porovnat politický systém Městského státu Vatikán
s politickými systémy vybraných evropských zemí, konkrétně Lucemburského
velkovévodství a Maltské republiky. Výchozí ideou přitom byla komparace zcela
unikátního typu státu, jakým Vatikán bezpochyby je, s moderními evropskými státy.
Ačkoliv se snad tento úkol ­ vzhledem k nesmírné odlišnosti Vatikánu na jedné a
komparovaných států na druhé straně ­ mohl zdát obtížný či nemožný, předcházející
stránky prokazují, že i komparace takto vzájemně vzdálených politických systémů je
možná.
První hypotézou této práce byla teze, že Vatikán jako zcela unikátní typ státu
plní funkce odlišné od funkcí ostatních evropských zemí. Tato teze byla v práci
potvrzena. Vatikán jakožto pozůstatek, resp. nástupce středověkého Papežského
státu, dnes není ,,státem v moderním slova smyslu". Jeho suverenita je sice široce
respektována, Vatikán udržuje na mezinárodní úrovni četné diplomatické styky, jedná
s ostatními státy jako rovný s rovným, přesto se od nich odlišuje jak na první pohled,
tak i při zevrubnějším zkoumání.
Státní území Vatikánu je sice přesně vymezené, je ale tak malé, že ročenka
americké CIA přirovnává pro představu jeho velikost k části nákupního střediska ,,The
Mall" ve Washingtonu, DC. Vatikán má zanedbatelný počet obyvatel, navíc velká
většina z tohoto nepatrného množství je držitelem vatikánského občanství pouze
dočasně, po dobu svého výkonu některé církevní funkce. Část obyvatel však ve
Vatikánu trvale bydlí. Vatikán má svoji vládu, tato je nicméně zcela netypická ve
srovnání s ostatními (nejen) evropskými vládami. Nejenže ve Vatikánu neexistuje
oddělení jednotlivých složek státní moci ­ moci zákonodárné, výkonné a soudní, jako
je tomu u moderních států, ale veškerá státní moc je soustředěna v rukou papeže.
Skrze jeho osobu rovněž dochází k prolínání funkcí Svatého stolce,
tj. administrativního centra římskokatolické církve, a Městského státu Vatikán.
Zatímco v sekulárních státech probíhá spolupráce vlády (jako hlavního aktéra
politického procesu) s církvemi (jako s významnými, ale ne jedinými zájmovými
skupinami), ve Vatikánu je mnohem větší zřetel brán na církev než na stát jako
takový. Pro papeže není stát cílem, nýbrž nástrojem pro uplatňování jeho
33
náboženské role ve světě. Pro představitele ostatních států většinou žádná idea,
která by nad jejich státem stála, není.
Druhou hypotézou byla úvaha, že i když Vatikán sleduje v zahraniční, evropské
i vnitřní politice odlišné cíle než země zastoupené v Evropské unii, využívá k plnění
těchto cílů obdobných politických nástrojů jako jiné evropské země. Tato hypotéza se
rovněž potvrdila, ačkoliv při jejím ověřování vyvstaly nové výzkumné otázky. Vatikán
jistě využívá obdobných nástrojů jako jiné státy. Má svoji strukturu politického
systému, svého hlavního představitele a jím pověřené zástupce, zavedená pravidla
každodenní politiky, své velvyslance po celém světě apod.
Faktem tedy je, že nástroje Vatikánu jsou obdobné nástrojům, jichž užívají i jiné
státy. Otázkou ovšem zůstává, zda konkrétně ,,vatikánský model" nemá více
shodných prvků s jiným typem organizace, než jakou je stát. Pokud bychom chtěli
prozkoumat, k jaké existující formě institucionálního uspořádání má politický systém
Vatikánu a jeho ,,státně-církevní" správa nejblíže, museli bychom zřejmě provést
komparativní analýzu, jež by Vatikán kromě modelového státního útvaru srovnávala
s vybranou mezinárodní organizací, případně ještě s některou komerční institucí.
Takováto studie by ovšem vyžadovala mnohem větší prostor, než jaký poskytuje
omezený rozsah této práce.
34
Použité zdroje67
Primární zdroje:
(1944): Declaration of Continued Neutrality of the Holy See. In: The American Journal
of International Law. Vol. 38, No. 3, p. 201.
Government of Malta. on-line text (http://www.gov.mt/index.asp?l=2).
(1995): Katechismus katolické církve. Praha: Zvon.
(1994): Kodex kanonického práva. Praha: Zvon.
Sovereign Order of Malta. on-line text (http://www.orderofmalta.org/).
(1929): Treaty between the Vatican and Italy. In: The American Journal of
International Law, Vol. 23, No. 3, pp. 187-195.
Jan Pavel II. (1996): Universi Dominici Gregis. on-line text
(http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2294).
Sekundární zdroje:
CIA ­ The World Factbook. on-line text
(https://www.cia.gov/cia/publications/factbook/index.html).
Davies, Norman (2005): Evropa. Dějiny jednoho kontinentu. Praha: Academia a
Prostor.
(1993): Encyklopedie osobností Evropy. Praha: Nakladatelský dům OP.
Evropská komise ­ Evropská soudní síť ­ Organizace soudnictví. on-line text
(http://ec.europa.eu/civiljustice/org_justice/org_justice_gen_cs.htm).
Gelmi, Josef (1994): Papežové. Praha: Mladá fronta.
Gregořicová, Irena (2003): Politický systém Malty. on-line text
(http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=659).
Halas, František X. (2004): Fenomén Vatikán: idea, dějiny a současnost papežství,
diplomacie Svatého stolce, České země a Vatikán. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury (CDK).
67
Platnost elektronických zdrojů ověřena ke dni 30. 4. 2007.
35
Halas, František X. (1999): Vatikán a integrace Evropy. In: Teologické texty, číslo
1999/5. on-line text
(http://www.teologicketexty.cz/index.php?s=clanek&kod=20050408140712&nadpis
=Vat).
Hrudníková, Mirjam (1997): Řeholní život v českých zemích. Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství.
Janda, Jan (1964): Vatikán. Praha: Nakladatelství politické literatury.
Jirsa, František (2004): Svatý stolec udržuje plné diplomatické styky se 174 státy. on-
line text
(http://tisk.cirkev.cz/z-vatikanu/svaty-stolec-udr-uje-plne-diplomaticke-vztahy-se-
174-staty.html).
(1998): Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století. Praha: Agentura Kdo je
kdo.
Kořínek Vladimír (2003): Ministáty Evropy. Krnov: Vladimír Kořínek.
Kunz, Josef L. (1952): The Status of the Holy See in International Law. In: The
American Journal of International Law. Vol. 46, No. 2, pp. 308-314.
Luxembourg. on-line text
(http://cdsp.sciences-po.fr/fichiers_elections25_ANG/LUXEMBOURG_ANG.pdf).
Malý, Radomír (2001): Církevní dějiny. Olomouc: Matice cyrilometodějská.
Murphy, Francis X. (1974): Vatican Politics: Structure and Function. In: World
Politics. Vol. 26, No. 4, pp. 542-559.
(2003): Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny
se stálým zřetelem k Nové vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
Pavlincová, Helena; Horyna, Břetislav (eds., 2003): Judaismus, křesťanství, islám.
Olomouc: Nakladatelství Olomouc.
Pečnikov, Borislav A. (1989): Sedm + 1 nejmenších v Evropě. Praha: Lidové
nakladatelství.
Petrovič, Pavel (1998): Encyklopedie daňových rájů a jejich využití. Praha: Akont.
(2007): Postoj papežů k EU ­ od Pia XII. po Benedikta XVI. on-line text
(http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7476).
Schatz, Klaus (2002): Dějiny papežského primátu. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury (CDK).
36
Univerzita Palackého: Kontakty. on-line text
(http://www.upol.cz/fakulty/cmtf/struktura/katedry-a-pracoviste/katedra-cirkevnich-
dejin-a-dejin-krestanskeho-umeni/kontakty/).