Právnická fakulta Masarykovi univerzity Katedra mezinárodního a evropského práva Diplomová práce Nestátní původci pronásledování a domácí násilí 2006/2007 Kateřina Jamborová Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Nestátní původci pronásledování a domácí násilí zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych ráda vyjádřila svůj velký dík prof. JUDr. Daliboru Jílkovi, CSc. za vedení a cenné rady jak při psaní této diplomové práce tak při účasti na argumentačních soutěžích. 1 Úvod.. 5 2 Domácí násilí jako pronásledování 8 2.1 Mezinárodní právo a ženská práva.. 8 2.2 Uprchlické právo a pronásledování související s pohlavím.. 9 2.2.1 Pojmy „gender“ a „pohlaví“ 9 2.2.2 Žadatelky o azyl v uprchlickém právu. 10 2.3 Zásada non-refoulment. 13 2.4 Pojem pronásledování 14 2.5 Domácí násilí jako pronásledování 17 2.6 Shrnutí 19 3 Taxativní důvody pronásledování 21 3.1 Úvod do problematiky. 21 3.2 Určitá sociální skupina.. 22 3.3 Určitá sociální skupina „ženy“ a „ženy ohrožené domácím násilím“ v judikatuře soudů.. 24 3.4 Náboženství 28 3.5 Pronásledování z politických důvodů.. 29 3.6 Shrnutí – taxativní důvody a oběti domácího násilí 31 4 Původci pronásledování 34 4.1 Nestátní činitelé pronásledování obecně.. 34 4.2 Odpovědnostní pojetí v Německu.. 36 4.2.1 Odpovědnost státu za chování soukromých osob. 38 4.3 Lidsko-právní pojetí 39 4.4 Nestátní původci pronásledování a Česká republika.. 41 5 Ochrana domovského státu.. 44 5.1 Ochrana nabízená domovským státem.. 44 5.1.1 Právní nástroje. 44 5.1.2 Nedostatečné prosazování zákonů. 45 5.1.3 Možnost najít si útočiště. 45 5.1.4 Další možnosti ochrany. 45 5.2 Povinnost vyhledat ochranu.. 46 5.3 Efektivnost dostupné ochrany. 46 5.4 Nutnost vyhledat ochranu v zemi původu v české judikatuře 52 5.5 Alternativa vnitřního přesídlení 54 5.6 Shrnutí 56 6 Vzorový příklad postupu při posuzování domácího násilí jako pronásledování 57 7 Závěr.. 59 8 Resumé.. 61 9 Použitá literatura.. 64 9.1 Publikace.. 64 9.2 Články. 65 9.3 Dokumenty a stanoviska.. 66 9.4 Právní prameny. 67 9.5 Judikatura.. 67 9.5.1 Česká. 67 9.5.2 Německá. 67 9.5.3 Rakouská. 68 9.5.4 Austrálie. 68 9.5.5 USA.. 68 9.5.6 Nový Zéland. 68 9.5.7 Kanada. 68 9.5.8 Velká Británie. 69 9.5.9 Evropský soud pro lidská práva a Mezi-americký soud pro lidská práva 69 1 Úvod V souladu s českým zákonem o azylu[1] je mezinárodní ochrana udělena cizinci, který má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů[2]. Novela zákona o azylu platná od září 2006[3], která implementovala do českého práva Kvalifikační směrnici[4], tak přinesla rovněž zásadní změnu pro žadatele hledající azyl z důvodů pronásledování související s pohlavím. K pěti taxativním důvodům pronásledování tak, jak je vymezuje Ženevská úmluva, tímto přibyl důvod šestý, a to pronásledování z důvodů pohlaví. Ani Kvalifikační směrnice pohlaví jako důvod pronásledování ve své konečné podobě neuvádí, český zákon o azylu jde tímto nad rámec směrnice. Důvodová zpráva k dotyčnému paragrafu je velmi stručná a omezuje se na konstatování, „že obavy cizince z perzekuce mohou vyplývat též z příslušnosti ke genderové skupině“.[5] Během projednávání zákona nevzbudila tato změna žádnou větší pozornost. Zákon o azylu ani jeho důvodová zpráva tak nijak blíže pronásledování z důvodů pohlaví nevymezují. Pronásledování z důvodů pohlaví přitom může nabývat mnoha forem, k těm nejzávažnějším patří nedobrovolná ženská obřízka, nucená sterilizace a interrupce, nedobrovolné sňatky a domácí násilí. Z těchto specifických forem pronásledování namítají žadatelky hledající mezinárodní ochranu v České republice nejvíce právě domácí násilí, přičemž správní orgán tyto žádosti velmi často odmítá s poukazem na zjevnou neodůvodněnost[6], a to mnohdy bez odpovídajícího odůvodnění takového rozhodnutí. České rozhodovací orgány tím prokazují značnou ignoranci k doktrinálnímu a judikatornímu vývoji mezinárodního uprchlického práva, neboť v posledním desetiletí mnoho státu akceptovalo domácí násilí jako dostatečně závažné pro udělení azylu. V předkládané práci se proto zabývám otázkou, zda a za jakých okolností mohou oběti domácího násilí získat mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu, že na domácí násilí je mnohdy stále nahlíženo jako na soukromý problém mezi manžely, nedosahující svou intenzitou pronásledování, považuji v úvodní kapitole za nezbytné zdůraznit mezinárodněprávní závazky států v souvislosti s ochranou lidských práv a práv žen, včetně jejich dopadu na uprchlické právo. Žadatelky o azyl musí stejně jako ostatní prokázat, že jejich odůvodnění strach z pronásledování je z taxativně vymezených důvodů. Oběti násilí v rámci rodiny se však jen těžko podřazují pod jeden z konvenčních důvodů, problémy rovněž vznikají při nutnosti prokázat příčinnou souvislost mezi tímto důvodem a pronásledováním. Považuji proto za nezbytné rozebrat na dosavadní judikatuře konvenčním důvody, které žadatelky ohrožené domácím násilím nejčastěji namítají. K pronásledování postihující ženy vystavené domácímu násilí nedochází přímo prostřednictvím státu, nýbrž je pácháno manželem, rodinou ženy nebo dalšími soukromými osobami. Zejména evropské soudy se donedávna bránily připustit, že pronásledování nemusí být nutně přičitatelné státu. Poskytnutí azylu bylo mnohdy odmítáno právě s poukazem na to, že pronásledování musí být pácháno státem a jeho orgány. Po přijetí Kvalifikační směrnice bylo toto pojetí sice opuštěno, prosazování v praxi není však tak jednoznačné[7]. Na tvorbu Kvalifikační směrnice měla značný vliv předchozí praxe států, proto analyzuji jak dva hlavní teoretické přístupy k této problematice, tak rozhodovací činnost orgánů před přijetím této směrnice, přičemž se snažím zachytit posun, ke kterému došlo po přijetí Kvalifikační směrnice. Mezinárodní ochrana je ochranou subsidiární, která nastupuje pouze tehdy, když se žadatelka nemůže dovolat efektoví ochrany ve státu svého původu. Klíčovou otázkou v případech žen, obětí domácího násilí, je dostupnost domácí ochrany v zemi původu. V páté kapitole se proto zabývám dosavadní judikaturou ve vztahu k dostupnosti a efektivnosti ochrany státu původu. Ve své práci čerpám z české a zahraniční literatury, a to monografií, sborníků z konferencí i časopiseckých článků. Vzhledem k tomu, že na formování uprchlického práva měla a má podstatný vliv judikatura, je mi cenným pramenem, přičemž zkoumám zejména americkou, kanadskou, britskou, německou a českou judikaturu, z níž následně vyvozuji obecné souvislosti. Důležitým vodítkem mi jsou rovněž stanoviska a směrnice UNHCR i nevládních organizací. Cílem této práce není navrhnout nějaký nový, revoluční způsob posuzování žádostí v případech pronásledování z důvodů domácího násilí, ale zhodnotit dosavadní rozhodovací praxi a poukázat na její vývoj, upozornit na sporné otázky, které je třeba při posuzování žádostí o azyl u obětí domácího násilí hodnotit obzvlášť citlivě. 2 Domácí násilí jako pronásledování 2.1 Mezinárodní právo a ženská práva Násilí na ženách představuje celosvětový problém, přesto se s ním mezinárodní společenství začalo zabývat relativně pozdě. Bití, znásilnění v rámci manželství, násilí vůči dívkám, tradiční ženská obřízka či delikty ze cti jsou pouze některé příklady násilných činů, které postihují ženy[8]. V dnešní době lze již konstatovat, že násilí na ženách v rámci rodiny je mezinárodním právem zakázáno[9]. Mezinárodní právo obsahuje řadu ustanovení, která lze použít při ochraně uprchlických žen, neboť principy uprchlického práva mají svoje raison d´etre v ochraně základních lidských práv[10]. Přestože porušení lidských práv samo o sobě neznamená automaticky získání azylu, nasvědčuje porušení těchto práv na pronásledovaní[11]. Rovnost mužů a žen zaručuje Mezinárodní pakt o hospodářských, sociální a kulturních právech[12], řadu ustanovení obsahuje rovněž Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, z nichž jmenuji alespoň několik nejvýznamnějších ustanovení. Článek 6 upravuje právo na život, a tím zakazuje v některých asijských státech stále rozšířenou praxi potratů embryí ženského pohlaví, jež často vedou až k smrti žen či v Indii uplatňovanou praxi upalování vdov. Článek 7 stanoví, že nikdo nesmí být mučen nebo podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Zakázány tak jsou nucené sterilizace stejně tak jako ženská obřízka dívek a žen. Rovněž článek 8 zakazující otroctví a článek 12 zaručující svobodu pohybu stojí za pozornost. Kromě toho obsahuje Pakt o občanských a politických právech všeobecný zákaz diskriminace[13], speciální ustanovení zaručující stejná práva mužů a žen[14], právo svobodně uzavřít manželství[15]. Na potírání diskriminace žen se zaměřuje Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, přijatá v prosinci 1979 a ratifikovaná 185[16] státy. Obsahem této Úmluvy je pak téměř výlučně potírání diskriminace žen, ani slovem se nezmiňuje o nutnosti zabránit násilí na ženách. Tento vážný nedostatek je odůvodňován tím, že v 70. a na počátku 80. let ještě nebylo násilí páchané na ženách vnímáno OSN jako otázka lidských práv[17]. O právech žen se mluvilo především v souvislosti s politickou a hospodářskou diskriminací[18]. Dalším nedostatkem této úmluvy je možnost vznést výhrady, což mnoho států učinilo. Teprve koncem roku 1993 schválilo Valné shromáždění OSN Prohlášení o potírání násilí na ženách[19], první dokument, který se zabývá výlučně touto problematikou. Generální shromáždění pak v článku 4 apeluje na státy, aby odsuzovaly násilí na ženách a přijaly odpovídající opatření k zabránění takovému násilí. Ačkoliv toto Prohlášení není právně závazné, má nepopiratelný morální a politický význam. 2.2 Uprchlické právo a pronásledování související s pohlavím 2.2.1 Pojmy „gender“ a „pohlaví“ Pojem pronásledování související s příslušností k pohlaví je používán pro celou řadu rozdílných případů, proto je třeba si uvědomit, že pojmy pohlaví a gender mají odlišný význam[20]. Termín pohlaví označuje biologickou charakteristiku mužů a žen, která je vrozená a jejich rozdíly jsou omezeny na fyziologické reprodukční funkce. Pohlaví samo o sobě tak představuje pouze biologickou determinaci[21]. Gender je termín používaný pro označení sociálních charakteristik připisovaných mužskému a ženskému pohlaví. Tyto sociální charakteristiky získáváme v rámci procesu socializace, vliv na její utváření má celá řada faktorů jako je věk, náboženství, národnost, etnický a sociální původ a v průběhu života reaguje na změny sociálního, politického a kulturního prostředí. Gender je tedy charakteristika získaná, tudíž změnitelná[22]. Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví lze rozdělit do dvou kategorií[23], a to (1) genderově specifické formy pronásledování[24] a (2) důvody pronásledování, které souvisí s příslušností k pohlaví[25]. Do první kategorie spadá ženská obřízka, nucená prostituce, nucený sňatek, zatímco do druhé nedodržení diskriminačního náboženského a zvykového práva, zneužívání ze strany nestátních subjektů, pronásledování, proti němuž stát není ochoten zasáhnout apod. V této práci se zabývám jednou z forem pronásledování souvisejícího s příslušností k určitému pohlaví, a to s domácím násilím. U žen, obětí domácího násilí, lze hovořit spíše o pronásledování související s příslušností k pohlaví, a to proto, že jsou týrány kvůli vnímání jejich postavení ve společnosti jako druhořadého vůči mužům. Násilí vůči ženám a postoj společnosti vůči nim je tak výsledkem vnímání genderových rolí mužů a žen. Pokud se týraná žena snaží vyhledat pomoc, chce se rozvést a nechce se podřídit násilí ze strany partnera, tak je její chování mnohdy vnímáno jako porušení náboženského práva a zvyků. Často však dochází ke kumulaci obou forem pronásledování, a to například v případě, kdy žena je svým otcem za krutého násilí donucena k sňatku a manžel ji následně týrá. 2.2.2 Žadatelky o azyl v uprchlickém právu Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951[26] pohlaví jako důvod pronásledování nezmiňuje, což nemusí při vhodném výkladu být nutně na závadu. Ženy samozřejmě mohou žádat o poskytnutí mezinárodní ochrany podle článku 1 A (2) Ženevské úmluvy, který se vztahuje na muže, ženy a děti bez rozdílu. Žadatelky tedy mohou získat azyl, pokud se prokáže, že mají „odůvodnění strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.“ Bohužel se státy při interpretaci této definice mnohdy neubránily mnohým předsudkům vůči ženám. Ženevská úmluva obsahuje řadu nejasných pojmů, které byly často vykládány příliš restriktivně, pouze s ohledem na jazykové znění, což mělo na ženy žádající o azyl negativní dopad. Je zřejmé, že ačkoliv je samotná definice uprchlíka obsažená v Ženevské úmluvě na první pohled genderově neutrální, k její interpretaci docházelo skrze mužské žadatele o azyl a jejich aktivity. Na muže tak bylo nazíráno jako na aktéry politické akce, tedy jako na oprávněné příjemce ochrany pramenící z Ženevské úmluvy[27] a tudíž i materiální uprchlické právo je koncipováno na typicky mužské uprchlíky. Uprchlické právo bylo po dlouho dobu kritizováno za to, že nebere v úvahu specifické problémy týkající se pronásledování žen, protože aplikuje pouze koncept ochrany zaměřený na muže[28]. Při výkladu Ženevské úmluvy se stejně jako na další mezinárodní smlouvy aplikují interpretační pravidla zakotvená ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu. Podle této úmluvy má být smlouva vykládána v „v dobré víře, v souladu s obvyklým významem dávaným výrazům ve smlouvě, v jejich souvislosti, a s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.[29]“ Druhý odstavec pak stanoví, že pro účely výkladu smlouvy se celkovou souvislostí rozumí především text, včetně preambule a příloh. Podle třetího odstavce pak „bude spolu s celkovou souvislostí brán zřetel na jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu.“ V souvislosti s výkladem Ženevské úmluvy se dlouho dobu lpělo na doslovném znění, s nedostatečnou pozorností na kontext, cíl a úmysl úmluvy[30]. Z obecného výkladového pravidla však jednoznačně vyplývá, že doslovný jazykový výklad má být doplněn výkladem systematickým a teleologickým. Při výkladu Ženevské úmluvy je tedy nutno brát zřetel zejména na preambuli, která se odvolává na Všeobecnou deklaraci lidských práv a výslovně potvrzuje zásadu, že všichni lidé mají užívat základní práva a svobody bez diskriminace. V souladu s odstavcem 3 čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu je nutno vzít při interpretaci v úvahu rovněž Příručku UNHCR stejně tak jako mnoho Závěrů o mezinárodní ochraně, které vydávají členské státy výkonného výboru UNHCR, neboť tyto dokumenty lze považovat za „pozdější dohodu mezi stranami“[31]. Lidsko-právní smlouvy mají být vykládány s ohledem na současný mezinárodněprávní kontext, jako živoucí instrument. Uprchlíci jsou oprávněni požadovat práva vyplývající z všeobecných lidsko-právních smluv, neboť předmět Paktů se často překrývá s Ženevskou úmluvou, a je důležité, aby soudržnost těchto smluv byla brána v potaz[32]. Toto stanovisko vyjádřil kanadský Nejvyšší soud následovně: „Ženevská úmluva sama o sobě vyjadřuje „hlubokou účast s uprchlíky,“ a jejím hlavním účelem je „zajistit uprchlíkům co největší možnost…základních práv a svobod.“ Toto popírá domněnku, že ustanovení Ženevské úmluvy by měly být používány tak, že by popíraly práva, která ostatní právní nástroje činí univerzálně dostupnými pro každého.[33]“ Cílem Ženevské úmluvy tedy je chránit ty, kteří se octnou bez ochrany svého domovského státu. Je třeba ji vykládat citlivě s ohledem na pohlaví žadatele a jeho konkrétní osobní situaci. Od druhé poloviny 80. let dochází ke zvýšenému zájmu řešit problémy vznikající při pronásledování z důvodů pohlaví, což vyústilo v řadu usnesení výkonného výboru UNHCR[34] a přijetí několika rezolucí Valného shromáždění OSN[35]. V souladu s těmito dokumenty vydala celá řada států své vlastní doporučení o pronásledování v souvislosti s příslušností k určitému pohlaví[36]. Ačkoliv v těchto dokumentech nebylo explicitně uznáno, že by ženy pronásledované z důvodů pohlaví tvořily určitou sociální skupinu, ani nebylo pohlaví uznáno jako další konvenční důvod, přesto byl v mnoha případech udělen azyl ženám utíkajícím před nucenou sterilizací, sexuálním a domácím násilí a dalším závažným porušení základních lidských práv. Tyto směrnice tak splnily svůj hlavní účelem, a to poskytnout těm, kteří rozhodují o udělení mezinárodní ochrany, návod jak vyložit definici uprchlíka obsažené v Ženevské úmluvě s ohledem na pohlaví žadatele[37]. Pronásledování z důvodů souvisejících s pohlavím se dostalo na evropské úrovni pozornosti v souvislosti s projednáváním Kvalifikační směrnice. I když nedošlo k přijetí „pohlaví“ jako dalšího důvodu pronásledování, přijatý text směrnice jasně potvrzuje, že genderově zaměřené jednání může představovat perzekuci podle Ženevské úmluvy[38]. 2.3 Zásada non-refoulment Oběť domácího násilí je mnohdy vystavena krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení. Lidsko-právní smlouvy[39] garantují každému právo nebýt mučen nebo podroben jinému krutému, nelidskému, ponižujícímu zacházení, a toto právo je zaručeno každému jedinci jak před jednáním státu, tak před jednáním nestátních aktérů. Pokud by byla žadatelce o azyl, která je obětí domácího násilí, mezinárodní ochrana odmítnuta a žadatelka by tak byla nucena vrátit se do země svého původu, musí smluvní strany Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zhodnotit, zda žadatelce při jejím navrácení nehrozí mučení či jiné nelidské nebo ponižující zacházení, neboť pak by došlo k porušení čl. 3. Je přitom jedno, zda hrozící nebezpečí vychází z nestátních organizací, třetích osob nebo státu. V souvislosti s pronásledováním specifickým pro ženy je rovněž důležité, že důvody pronásledování nejsou významné. Nelidské zacházení tedy nemusí hrozit pouze z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo z důvodů zastávání určitých politických názorů[40]. Evropský soud pro lidská práva se problematikou žen prchajících ze země svého původu zabýval v případu Jabari proti Turecku[41]. Paní Jabari, iránská občanka, se dopustila cizoložství, za což jí hrozil trest smrti ukamenováním. Stěžovatelce se podařilo nelegálně vstoupit do Turecka a pak odcestovat přes Francii do Kanady na kanadský falešný pas, což bylo ve Francii odhaleno a paní Jabari byla vrácena zpět do Turecka. Turecké úřady rozhodly o jejím vyhoštění do Iránu. Její žádost o azyl byla tureckými úřady zamítnuta. V únoru 1998 přiznal úřad UNHCR v Ankaře stěžovatelce status uprchlíka na základě jejich odůvodněných obav z nelidského trestu v případě návratu do Iránu. Přesto byla její žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění u Správního soudu v Ankaře zamítnuta. Paní Jabari se proto obrátila na Evropskou komisi pro lidská se stížností na porušení článku 3 a 13 Evropské úmluvy. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka by v případě návratu do Iránu byla vystavena mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, dal soud stěžovatelce za pravdu. Ve svém odůvodnění dále uvedl, že Správní soud v Ankaře se při posuzování žádosti omezil pouze na formální zákonitosti vyhoštění, místo aby posuzoval opodstatněnost jejích obav. 2.4 Pojem pronásledování Utrpení žen, které jsou týrané svými blízkými, je často zlehčováno a považováno za nedostatečně závažné proto, aby šlo o pronásledování. Ženevská úmluva pojem pronásledování nijak nedefinuje, postupně se však ustálil všeobecně akceptovaný výklad, kdy se pronásledováním rozumí hrozba závažné újmy za současného selhání vnitrostátní ochrany.[42] Status uprchlíka je tak založen na hrozbě závažné újmy, čili jinak řečeno, ne každá újma, nevlídný akt či projev diskriminace dosahuje intenzity pronásledování a za druhé, článek 1A (2) Ženevské úmluvy založil logický vztah mezi pronásledováním a absencí ochrany v zemi původu[43]. Tento druhý prvek tak zásadně odlišuje pronásledování od běžné kriminální činnosti, za předpokladu, že příslušné státní orgány tyto trestné činy vyšetří a potrestají viníky. Vzhledem k tomu, že v tomto přístupu hrají významnou roli lidská práva, je toto pojetí označováno jako lidsko-právní. Tento přístup, který se rozvinul především v anglosaských zemích, Belgii, Nizozemí a v severských státech, je rovněž v souladu s pojetím UNHCR[44]. Na druhé straně se vyvinulo[45] i odpovědnostní pojetí pronásledování, které je založené na prvku přičitatelnosti určitého chování státu. Jako hlavní odlišnosti od lidsko-právního pojetí lze uvést následující[46]: (1) původcem pronásledování může být pouze stát nebo jeho orgány tzn., že stát musí pronásledování provádět, podporovat nebo jej alespoň tolerovat; (2) při posuzování žádostí o azyl je kladen větší důraz na existenci pronásledování, samotné důvody nejsou rozebírány vůbec nebo minimálně; (3) odkazy na jiné mezinárodní úmluvy o lidských právech, případně judikatura mezinárodních soudů či odbornou literaturu. Otázka, co je a co není pronásledování byla kvůli střetu zastánců lidsko-právního a odpovědnostního pojetí dlouhou dobu otevřená. Násilí, kterému musí ženy vystavené domácímu násilí, nebylo mnohdy vnímáno jako dostatečné pro poskytnutí mezinárodní ochrany. Zvrat přinesla až Kvalifikační směrnice, která ve svém článku 9 stanoví: „Za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy je považováno jednání, které je a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a). 1. Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání: a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí; b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobme; c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání; d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu; e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající do doložek o vyloučení uvedených v čl. 12. odst. 2;. f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.“ Podíváme-li se na definici blíže, zjistíme, že definice pronásledování přijatá ve směrnici v podstatě kopíruje Hathawayův hierarchický model lidských práv[47]. Hathaway rozlišuje čtyři odlišné okruhy lidsko-právních závazků, přičemž nejvýše stojí ty, které nelze za žádných okolností derogovat. Pokud stát nedokáže zajistit dodržování těchto práv, tak se jedná o pronásledování vždy. Tomuto pojetí odpovídá čl. 9 odst. 1 a) Kvalifikační směrnice. Druhou kategorii pak tvoří derogovatelná práva v užším slova smyslu, čemuž odpovídá vymezení písm. b). Do této druhé skupiny lze zařadit akty pronásledování vymezené v odst. 2. Selhání při zajištění těchto práv obvykle znamená porušení závazku státu poskytnout ochranu ze strany státu[48], a tudíž představuje pronásledování[49]. 2.5 Domácí násilí jako pronásledování Obecně je pod tímto pojmem domácí násilí rozuměno chování, které u jednoho z partnerů způsobuje strach, díky němuž kontroluje násilný partner chování druhého. Pojem domácí násilí zahrnuje fyzické, sexuální, psychické nebo ekonomické násilí, k němuž dochází mezi blízkými osobami. Většinu obětí domácího násilí tvoří ženy, přičemž pachateli jsou obvykle jejich současní i bývalí partneři. Násilí na ženách je často důsledkem předsudků vůči ženám a souvisí s nahlížením na ně jako na podřízené mužům. Domácí násilí se však neomezuje pouze na ženy, ale dochází k němu i na dětech, starých osobách, násilí žen proti mužům či v homosexuálních vztazích[50]. I v dnešní době je stále patrná snaha domácí násilí zlehčovat. Proces týrání blízkou osobou, ať už psychický nebo fyzický či obojí, vede k obavám, depresím, strachu a v konečném důsledku k post-traumatickému stresu ve stejné míře jako u obětí násilí ze strany státních činitelů. Domácí násilí je celosvětově rozšířený problém, který není omezen na nějakou skupinu či náboženství. K násilí na ženách dochází nejen v rozvojových zemích, ale i ve státech, kde ženy hledají azyl. Nicméně zde je podstatná ta skutečnost, že důvodem útěku je především nedostatečná úroveň ochrany. „Odhlédneme-li od toho, že k tomuto násilí dochází v soukromé sféře, od sexismu a sentimentalismu, [násilí v rámci rodiny] není o nic méně závažné než jiné formy nelidského zacházení a než násilí podřízené úřední moci, které je zakázáno jak smluvně tak obyčejovým právem, a je uznáno mezinárodním společenstvím jako všeobecně závazné a neporušitelné ius cogens.[51]“ V případech domácího násilí, kdy manžel ženu fyzicky, sexuálně a psychicky týrá, vyhrožuje jí smrtí, zabraňuje jí ve volném pohybu a trestá ji za vyjadřování odlišných politických a náboženských názorů, dochází k porušování následujících práv: - právo na život, svobodu a osobní bezpečnost osoby tak jak je vymezeno v čl. 2 Všeobecné deklarace lidských práv[52], v čl. 2. odst. 1 MPOPP, čl. 2 odst. 2 MPHSKP, čl. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 písm. a, c Prohlášení o zabránění všech forem diskriminace na ženách - právo žít bez útrap, mučení nebo jiné formy krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu tak jak je stanoveno v čl. 5 Všeobecné deklarace lidských práv, v čl. 7 MPOPP, čl. 37 Úmluvy o právech dítěte, čl. 12 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, čl. 3 písm. h Prohlášení o zabránění všech forem diskriminace na ženách - právo na stejné zacházení, právo mít všechna práva bez rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo postavení tak jak je stanoveno v čl. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, v čl. 2 odst. 1 MPOPP, čl. 2 odst. 2 MPHSKP, čl. 2 Úmluvy o právech dítěte, - právo volně se pohybovat, právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlast, a vrátit se do své země tak jak je stanoveno v čl. 13 Všeobecné deklarace lidských práv, v čl. 12 MPOPP, čl. 5 písm. d MPHSKP - právo na svobodu přesvědčení a projevu stanovené v čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 19 MPOPP, čl. 5 písm. d MPHSKP Tento výčet je pouze demonstrativní, je třeba posuzovat každý případ individuálně, neboť násilí v rámci rodiny může nabývat mnoha podob. Z výše citované definice stejně tak jako z Hathawayova hierarchického modelu lidských práv jasně vyplývá, že utrpení týraných žen představuje pronásledování ve smyslu Ženevské úmluvy. Tento závěr potvrzuje rovněž Příručka UNHCR, podle níž pojem pronásledování zahrnuje ohrožení života či svobody a další případy vážného porušování lidských práv. Pokud je žadatel podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování, ale jsou spojná s dalšími negativními faktory, může dojít k opodstatněnosti pronásledování na „kumulativním“ základě[53]. Doporučení UNHCR o pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví uvádí[54]: „Mezinárodní legislativa tedy může rozhodčím orgánům pomoci rozhodnout o perzekučním charakteru určitého jednání. Není pochyb o tom, že znásilnění a jiné formy násilí souvisejícího s příslušností k určitému pohlaví (např. násilí kvůli věnu, ženská obřízka, domácí násilí a obchod se ženami) způsobují velké utrpení a bolest (psychickou i fyzickou); toto násilí bývá užíváno jako forma pronásledování – ať se ho dopouští stát nebo soukromé osoby.“ Definice obsažená v Kvalifikační směrnici navíc výslovně uznává za pronásledování použití sexuálního násilí a jednání namířená proti osobám určitého pohlaví a některé diskriminační akty. 2.6 Shrnutí Uznání toho, že domácí násilí může svojí závažností dosáhnout pronásledování, bylo dlouhou dobu odmítáno[55]. Mezinárodní právo však obsahuje celou řad smluvních instrumentů zajišťující ochranu žen a státy jsou povinny tyto závazky dodržovat. Při domácím násilí dochází k závažnému porušení základních práv a svobod žen. Odpověď na otázku, zda domácí násilí může být pronásledováním, proto musí být kladná. Tento závěr je rovněž v souladu s lidsko-právní koncepcí pronásledování, závěry UNHCR a Kvalifikační směrnicí. Často se můžeme setkat s námitkou, že při akceptaci domácího násilí jako důvodů relevantního pro poskytnutí azylu by se ženy z celého světa mohly chtít dostat do Evropy, USA či Kanady jen kvůli vyhlídce lepšího života. Tyto obavy, které se objevily i v Kanadě souvislosti při schvalování směrnice o genderovém pronásledování, trefně komentovala Ed Broadbent: „Ženy, o kterých mluvíme, nemohou jen tak skočit do auta a jet si na letiště koupit letenku; těmto ženám není dovoleno řídit. A rovněž nemají zlatou platební kartu American Express, kterou by mohly využít, aby si mohly vůbec nějakou letenku koupit a přiletět.“[56] Netvrdím, že ve všech případech domácího násilí je nutné ženě azyl poskytnout. Je důležité pečlivě hodnotit jednotlivé případy a postupovat případ od případu. Navíc, samotné konstatování pronásledování k udělení azylu nestačí, musí být splněny i další zákonné podmínky, kterým se věnuji v následujících kapitolách. 3 Taxativní důvody pronásledování 3.1 Úvod do problematiky Ačkoliv nejsou stěžejním tématem této práce důvody pronásledování, považuji přesto za nezbytné se jim věnovat. Azylová procedura je komplexní proces, její jednotlivé složky od sebe nelze oddělit. Tak například nevhodná interpretace pojmu určitá sociální skupina je často zapříčiněna chybným přístupem soudu k nestátním činitelům pronásledování, resp. jejich faktickým odmítáním[57]. Samotný strach z pronásledování, byť odůvodněný, není dostatečný pro přiznání statutu uprchlíka. Jedním z problémů, který znesnadňuje ženám možnost získat mezinárodní ochranu, je nutnost prokázat, že k pronásledování dochází z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žadatelky o azyl tak mnohdy nezískaly mezinárodní ochranu právě kvůli tomu, že jejich odůvodněný strach z pronásledování nebyl na základě jednoho z těchto taxativních důvodů. Judikatura však postupně začala připouštět, že ženy ohrožené domácím násilím svými názory vyjadřují náboženské přesvědčení a určitý politický názor, později se vedla diskuse o tom, zda lze za určitou sociální skupinu považovat „ženy“ a „ženy ohrožené domácím násilím.“ Raná feministická kritika uprchlického práva požadovala, aby pohlaví bylo výslovně uvedeno jako důvod pronásledování[58]. Ne všichni se však s tímto ztotožňovali. Ženevská úmluva je totiž založena na ne-diskriminačním základě a samotná definice uprchlíka je genderově neutrální, lze tedy pomocí výkladu dospět k tomu, že i ženy týrané svými blízkými mohou získat azyl. Jednotného výkladu se však docílit nepodařilo. Státy Evropské unie se tuto palčivou otázku snažily vyřešit při příjímání Kvalifikační směrnice. Přestože v jednom z pozměňujících návrhů se pohlaví jako samostatný důvod objevil[59], směrnice samotná pohlaví jako důvod pronásledování neuvádí. V souladu s výkladem Ženevské úmluvy i Kvalifikační směrnice tak musí k pronásledování docházet stále na základě jednoho z pěti taxativních důvodů[60]. V této kapitole nejprve rozeberu relevantní konvenční důvody a s tím související judikaturu, a to především anglosaskou, neboť ta měla na projednávání Kvalifikační směrnice výrazný vliv. Kvalifikační směrnice prodělala během procesu svého příjímání v souvislosti s pronásledováním žadatelek o azyl z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině zásadní změny, což zmiňuji v podkapitole věnující se určité sociální skupině. Rovněž si všímám toho, jak přijetí Kvalifikační směrnice ovlivnilo evropské státy a jejich rozhodovací činnost. Na závěr hodnotím, zda akceptování pohlaví jako dalšího důvodu pronásledování je nutné pro uznání domácího násilí jako relevantní pro přiznání uprchlického statusu. 3.2 Určitá sociální skupina Vzhledem k tomu, že pojem „příslušnost k určité sociální skupině“ není definován v Ženevské úmluvě, měla na jeho výklad značný vliv judikatura, kde se ustálily dva základní přístupy – „chráněná charakteristika“ a „výklad sociální percepce“. Přístup chráněné charakteristiky se soustředí na to, zda členy dotyčné skupiny spojuje nějaká nezměnitelná charakteristika nebo charakteristiky pro lidskou skupinu natolik zásadní, že by se jí člověk neměl být nucen vzdát[61]. Může být jak vrozená tak nezměnitelná z jiných důvodů. Aplikací tohoto výkladu došly soudy k závěru, že pohlaví, homosexuálové a rodiny[62] mohou tvořit určitou sociální skupinu. Tento přístup byl přijat anglosaskými soudy – v USA[63], Kanadě[64], na Novém Zélandu[65] a ve Velké Británii[66]. Zastáncem této teorie je prof. J. Hathaway, který navrhuje poměrně široký výklad sociální skupiny.[67] Výklad sociální percepce se soustředí na to, zda je skupina spojena s určitou charakteristikou, která ji identifikuje nebo jako takovou ze společnosti vyděluje[68]. Doktrína sociální percepce považuje za rozhodující právě vnější faktory, nezkoumá vnitřní společné faktory a tím umožňuje extenzivnější výklad. Ženy mohou být jako určitá sociální skupina uznané i podle tohoto interpretačního postupu. Prof. Aleinikoff uvádí: „například ženy nucené podstoupit obřízku nebo odmítající nosit tradiční oděv jsou často vnímány jako určitá sociální skupina, protože se postavily proti kulturním, náboženským či politickým zvykům“.[69] Ženy jako určitá sociální skupina tak byly uznány oběma těmito přístupy. Ne tak jednoznačný postoj panoval v otázce určité sociální skupiny „ženy ohrožené domácím násilím,“ neboť podle kritiků tuto skupinu vnitřně spojuje jen společný strach z pronásledování ze strany agresivních partnerů a navíc tato skupina není společností jako taková vnímána. UNHCR ve snaze sjednotit výklad tohoto pojmu přišlo s vlastní definicí sociální skupiny[70], podle níž doktrína chráněné charakteristiky má být posuzována jako podmnožina doktríny sociální percepce. Na evropské úrovni pak došlo k přijetí nové definice určité sociální skupiny v Kvalifikační směrnici, která vychází právě z definice UNHCR. Podle této definice[71] tedy skupina tvoří určitou společenskou vrstvu, zejména jestliže - příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společenskou minulost, kterou nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla a - tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou Uvedená definice tak spojuje podobně jako definice UNHCR výklad vnitřní charakteristiky a vnější percepce, avšak na rozdíl od definice UNHCR vyžaduje, aby daná skupina splňovala obě kritéria, tedy aby příslušníci dané skupiny sdíleli nějakou vnitřní charakteristiku (první část definice) a zároveň aby tato skupina byla v dotyčné zemi vnímána jako odlišná (druhá část definice). Namísto dvou alternativních analýz tak směrnice předpokládá aplikaci obou přístupů na kumulativním základě. Směrnice tak tedy zastává jasně restriktivnější postoj než UNHCR[72]. Druhá část výše citovaného článku směrnice uvádí, že „o hlediscích spojených s pohlavím lze uvažovat, aniž by sama vytvářela domněnku použitelnosti tohoto článku“. Pohlaví tak není výslovně zmíněno jako základ pro určitou sociální skupinu, a to přestože původní návrh Komise zněl:„Pojem sociální skupina označuje skupinu osob, která může být definována na základě společné charakteristiky, jako je sexuální orientace, věk a pohlaví[73]“. V odůvodnění tohoto článku se pak uváděl, že odkaz na pohlaví a sexuální orientaci se sám o sobě nevztahuje na všechny ženy a homosexuály, aplikace měla být závislá na konkrétních okolnostech a kontextu v zemi původu a charakteru pronásledování[74]. Tento návrh nebyl právě kvůli obavám z přílišného rozšíření definice schválen a v průběhu jednání o směrnici došlo k vypuštění pohlaví a věku jako charakteristiky sociální skupiny. 3.3 Určitá sociální skupina „ženy“ a „ženy ohrožené domácím násilím“ v judikatuře soudů Jako jedna z prvních uznala kanadská judikatura výklad, podle něhož ženy, které se staly obětí domácího násilí v prostředí nasvědčující neposkytnutí ochrany ze strany státu, mohou být uznány za uprchlíky na základě příslušnosti k určité sociální skupině. Přelomovým rozhodnutím bylo posouzení domácího násilí odvolacím soudem ve věci Mayers,[75] kdy žadatelka z Trinidadu uváděla jako důvod žádosti o azyl dlouhotrvající násilí ze strany manžela a kdy jí policie nedokázala pomoci. Sociální skupina byla vymezena jako „trinidadské ženy vystavené manželskému násilí“.[76] Tuto výkladovou linii aplikovalo i Oddělení pro poskytování ochrany uprchlíkům a začalo udělovat ochranu ženám, které v zemi původu jsou vystaveny hrozbě závažné újmy v důsledku domácího násilí.[77] Oprávněnou pozornost pak vyvolalo americké kontroverzní rozhodnutí ve věci paní Rodi Alvarodo[78], guatemalské občanky vystavené po mnoho let nelidskému zacházení ze strany manžela. Imigrační soudce nejprve azyl žadatelce udělil, jeho kladné stanovisko však bylo záhy přehodnoceno Výborem pro imigrační odvolání. Ačkoliv dle názoru Výboru násilí ze strany manžela je pronásledováním a Guatemala nedokázala žadatelce zajistit dostatečnou ochranu, žadatelka neprokázala souvislost mezi vytrpěným pronásledováním a některým z konvenčních důvodů. Nešlo tedy o pronásledována z důvodů zastávání určitých politických názorů spočívající v nesouhlasu s mužskou dominancí, ani z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině guatemalských žen žijících s muži, kteří jsou přesvědčeni o mužské dominanci nad ženami[79]. Výbor dále konstatoval, že i kdyby přijal existenci určité sociální skupiny, tak žadatelka neprokázala nexus mezi pronásledováním a její příslušností k této určité sociální skupině. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že manžel žadatelky týral pouze ji a žádnou jinou ženu. Pokud by byl motivován příslušností žadatelky k určité sociální skupině, tak by se očekávalo, že bude rovněž napadat jiné příslušníky té samé skupiny. Paní Alvarodo byla bita pouze z toho titulu, že byla za provdána za agresivního jednice. V souvislosti s úrovní vnitrostátní ochrany soud konstatoval, že tyto činy nepředstavují chování chtěné v Guatemale ani to, že by Guatemalská vláda podporovala domácí násilí. Povinností žadatelky je prokázat, že ji její manžel ubližoval kvůli její příslušnosti v tvrzené sociální skupině. Navržená sociální skupina navíc dle tvrzení Výboru představuje pouhý popis osob, které mohou být oběťmi násilí. Rozhodnutí připouští možnost udělení azylu, pokud ochrana v zemi původu není dostatečná[80], přesto pak zdůrazňuje nejvíce problematický aspekt u pronásledování z důvodů domácího násilí, a to soukromou povahu tohoto jednání. Soud jednání manžela vysloveně označil za soukromé a nezávislé. Podle názoru Výboru je nutné prokázat požadovaný nexus k tomu, aby se soukromé akty násilí dali kvalifikovat jako vládní pronásledování z důvodů nedostatečné ochrany[81]. Účelem azylu je poskytnout ochranu těm, kteří jsou zanecháni bez ochrany svým domovským státem. Požadavek příčinné souvislosti mezi pronásledováním a konvenčním důvodem pak je dostatečně zřejmý, pokud stát je neschopen nebo neochoten poskytnout ochranu tomu, kdo pociťuje strach z konvenčních důvodů[82]. Soud ačkoliv uznal úroveň vnitrostátní ochrany za značně důležitý pro azylový případ, následovně shledává selhání vnitrostátní ochrany pouze v případech, kdy stát takové jednání podporoval. Sociální skupina ženy se může stát viditelnější, pokud vezmeme v úvahu podmínky v dané zemi. Vzhledem k riziku, ohrožení, zranitelnosti vůči násilí v prostředí, které jim odpírá ochranu, jsou pak ženy snadno identifikovatelné jako určitá skupina, neboť pohlaví je často užíváno k popírání práv a způsobování újmy. Tento případ měl velký vliv na následnou judikaturu a legislativu v USA[83]. Kritiky se toto rozhodnutí dočkalo zejména v souvislosti s tvrzením, že manžel paní Alvarodo bil pouze ji a žádnou jinou ženu, proto nejednal z důvodů její příslušnosti k určité sociální skupině. Z britské rozhodovací praxe je bezesporu nejvýznamnějším rozsudek ve věci Islam, Shah[84]. Ve vztahu k určité sociální skupině je rozsudek precedenčním zejména v tom, že Sněmovna lordů odmítla požadavek soudržnosti mezi členy určité sociální skupiny, tak jak byla požadována v rozhodnutí amerického odvolacího soudu ve věci Sanchez-Trujillo[85]. Soud se pak ve velké míře zabýval zvážením toho, zda se jedná o „pouhou“ diskriminaci či zda jde již o pronásledování. Lord Steyn odvozuje všeobecnou podporu z preambule Ženevské úmluvy, která jasně dosvědčuje, že „cílem Úmluvy bylo to, aby každé lidské bytosti byly garantována základní lidská práva a svobody [……] což je rovněž posíleno odkazem na Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948, která proklamuje rovnost všech lidských bytostí a výslovně stanoví, že nárok na rovnost znamená rovnost bez jakýchkoliv rozdílů, jako je rasa, barva, náboženství, jazyk, politický nebo jiný názor, národnost nebo sociální původ, majetek, narození nebo jiný status: viz články 1 a 2.“ Pronásledování nemůže definovat sociální skupinu, zatímco diskriminace ano. Na základě zjištění Sněmovny lordů mají ženy i přes ústavní ochranu nízké postavení ve společnosti. Domácí násilí a zneužívání žen v Pákistánu je běžné. To však platí i pro mnoho jiných zemí a samo o sobě není důvodem pro přiznání statusu uprchlíka. Zvláštním znakem v tomto případu je to, že ženám v Pákistánu není poskytovaná žádná ochrana ze strany státu. Podle zpráv Amnesty International o ženách v Pákistánu jsou ženy diskriminovány dokonce i na základě pákistánských zákonů. Ani tak závažná diskriminace sama o sobě není dostačujícím důvodem pro udělení azylu, a to i přes zjevné porušování mezinárodních závazků Pákistánem[86]. V kontextu této společnosti tvoří ženy zvláštní sociální skupinu ve smyslu článku 1 (A) 2 Ženevské úmluvy. České správní orgány a soudy se zkoumání existence určité sociální skupiny „ženy ohrožené domácím násilím“ příliš nezabývaly[87] a žadatelky o azyl jsou často odmítány s poukazem na nevyužití všech dostupných prostředků ochrany, případně se rozhodnutí zabývají podílem nestátních činitelů pronásledování. Z domácí rozhodovací praxe je zajímavým případem rozhodnutí správního orgánu z února 2003, kdy byl udělen azyl žadatelce ze Sýrie spolu se třemi nezletilými dětmi. Důvodem žádosti uvedla žadatelka (muslimka s českými předky) fyzické a psychické týrání ze strany manžela. Po smrti svého otce, který ji jako jediný byl schopen poskytnout ochranu, se již žadatelka neměla kam obrátit pro pomoc. Bez podrobného odůvodnění byl azyl žadatelce udělen z důvodů národnosti a příslušnosti k určité sociální skupině.[88] Do budoucna lze očekávat, že i české rozhodovací orgány budou muset zaujmout k existenci určité sociální skupiny osob vystavených domácímu násilí zaujmout jasný postoj. Toto dokládá i rozsudek Krajského soudu v Brně z podzimu 2006, kdy soudce vyhověl žalobkyni a zrušil předchozí rozhodnutí Ministerstva vnitra, přičemž konstatoval, že „žalovaný […….] se bude zejména zabývat tím, zda žalobkyně může v zemi původu dosáhnout účinné ochrany před jednáním soukromé osoby či zda stát není případně ochoten poskytnout žalobkyni ochranu z důvodů příslušnosti k sociální skupině osob vystavených domácímu násilí…..“[89] 3.4 Náboženství Náboženství umožňuje v některých zemích rozdílný způsob chování mužů a žen. Pokud se žena nechová v souladu s náboženskými pravidly, může být její chování chápáno jako nerespektování náboženství a jeho norem. Ženě pak může hrozit újma kvůli jejímu přesvědčení chovat se v souladu s těmito normami a zastávat určitý názor. Velmi často dochází k překrývání se náboženských důvodů s politickými názory žadatelky. Ženám vystaveným domácímu násilí náboženské normy často nedovolují proti agresivnímu manželovi nijak zakročit. Jejich nesouhlas s násilím ze strany muže tak může být vykládán jako nesouhlas s náboženskými pravidly a s odmítáním podřídit se takovýmto normám. Toto není zdaleka charakteristické pouze pro islámské státy, neboť mužský patriarchální pohled na svět je zakořeněn i v tradičním křesťanství. Z americké rozhodovací praxe stojí za pozornost případ žadatelky[90] z Maroka, která byla týraná svým otcem. Na rozdíl od případu R-A- argumentovala žadatelka nejen svou příslušností k určité sociální skupině, ale i náboženskými důvody. Paní S- A- požádala v USA o azyl z důvodu domácího násilí ze strany otce, který ji krutě bil. Podle žadatelky byl původ agresivního chování otce zapříčiněný náboženskými rozdíly mezi ní a jejím otcem, neboť otec je zejména ve vztahu k ženám ortodoxní muslim, zatímco ona zastává liberální názory. Otec ji bil minimálně jednou týdně, přestože její bratry nikdy ani neudeřil, zakazoval jí navštěvovat školu a jiné aktivity mimo domov, neboť podle jeho názorů dívky mají být doma a musí zůstat celou dobu zahalené. Nikdy nevyhledala pomoc policie, neboť přes snahu její matky se tato ukázala jako neproduktivní. BIA konstatoval: „Shledáváme, že pronásledování vytrpěné žadatelkou bylo z důvodů jejího náboženského přesvědčení, neboť to se liší od otcových názorů na řádnou roli ženy v marocké společnosti. Záznamy jasně prokazují, že kvůli otcovým ortodoxním muslimským názorům ve vztahu k ženám a dceřiným odmítnutím sdílet tyto náboženská omezení a požadavky, s ní bylo zacházeno jinak než s bratry.“ Soud dále konstatoval, že náboženské důvody v tomto případu jsou to hlavní, co odlišuje tento případ od podobných genderově zaměřených žádostí. Vzhledem k tomuto náboženskému prvku považuje soud tento případ za odlišný od případu R-A-, neboť domácí násilí trpěné v tomto případu je jiného charakteru. 3.5 Pronásledování z politických důvodů V souvislosti s ženami žádajícími o azyl z politických důvodů není ve všech případech zcela jasné, kdy se určité chování dá považovat za vyjadřování politického názoru. Ženy totiž mnohdy projevují svoje přesvědčení odlišným způsobem než muži. Ilustrativní případ ve své knize Spijkerboer. Představme si ženu, která odmítá nosit čador v zemi, kde je jeho nošení povinné. Státní orgány ji následně mučí z důvodu podvracení státu. Na druhé straně si představme muže, který vyřezal Sochu svobody vystavenou během demonstrace na Tian Men Square v roce 1989 v Číně. Rovněž tento muž je následně mučen z důvodů podvracení státu. Ačkoliv oba tyto příklady jsou po faktické stránce naprosto odlišené, z hlediska uprchlického práva mají totožnou závažnost, neboť můžeme oba příběhy shledat jako akt vyvěrající ze zastávání určitých politických názorů[91]. V mnoha sociálních a kulturních kontextech může být jako politický názor vykládáno i vyjádření názoru ženy, který narušuje převládající vnímání role ženy ve společnosti. Ačkoliv strach z pronásledování musí být založen na vyjádření politického názoru, je při výkladu Ženevské úmluvy důležité poznamenat, že: „nemusí být vždy možné vysledovat kauzální vazbu mezi vyjádřeným názorem a příslušnými opatřeními, jimiž žadatel trpěl nebo se jich obává.“, Neboť „mohou se vyskytovat i situace, v nichž žadatel své názory nijak nevyjádřil. Vzhledem k síle jeho přesvědčení je však logické předpokládat, že jeho názory dojdou dříve či později nějakého vyjádření a že žadatel se v důsledku toho dostane do konfliktu s úřadu.“ a že „Žadatel tvrdící že má obavy z pronásledování pro své politické názory, nemusí prokázat, že úřady země jeho původu věděly o jeho názorech předtím, než ji opustil. Nicméně pouhý fakt jeho odmítnutí užívat ochranu své vlády, nebo odmítnutí návratu, může odhalit skutečné rozpoložení žadatele a stát se základem obav z pronásledování.“[92] Pokud týrané ženy hledají ochranu před domácím násilím, může být na toto jednání nahlíženo jako na vyjádření politického názoru. Pronásledování může být výsledkem její opozice nebo odmítáním předepsané role ženy ve společnosti v zemi původu. Žena, která vyjadřuje nezávislost odmítáním právních, sociálních nebo kulturních norem společnosti, může tak svým chováním vyjadřovat určitý politický pohled. Žádosti o azyl, v nichž žadatelky argumentují problémy s manželem nebo odmítání vdát se za předem vybraného partnera jsou často vnímány jako problémy osobního charakteru. Během pohovoru žadatelky často nevnímají odmítnutí vdát se za vybraného muže nebo zůstat v manželství s násilnickým partnerem jako za politický akt a jako o takovém o něm rovněž nemluví během svých interview, což je důležité si uvědomit při hodnocení jejich výpovědí. Z americké judikatury je důležité rozhodnutí ve věci A- and Z- [93], kdy byl přiznán azyl jordánské ženě, která dlouhodobě trpěla zneužíváním ze strany manžela. Důvodem pro azyl byla jak příslušnost k určité sociální skupině, tak zastávání politických názorů. Tento politický názor spočíval ve „vyznávání západních hodnot“[94], tedy přesvědčení o autonomním postavení žen, které bylo v rozporu s názory jejího manžela o postavení žen v jordánské společnosti. Sociální skupina pak byla vymezena „ženami, které se hlásí k západním hodnotám a nejsou ochotny žít svoje životy z milosti svých manželů, své společnosti a svého státu.“[95] Podobně v případě M- and K-[96] přiznal imigrační soudce ochranu ženě ze Sierry Leone, jejíž politický názor spočíval v přesvědčení o „hodnotě a integritě lidské bytosti“, o právu na „usilování o vlastní identitu“ pomocí vzdělání a o korespondujícím právu nebýt otrokem. 3.6 Shrnutí – taxativní důvody a oběti domácího násilí Žadatelky domáhající se mezinárodní ochrany z důvodů násilí ze strany manžela, jak vyplývá z citované judikatury, mnohdy velmi těžce prokazují jak to, že pronásledování vychází z taxativních důvodů, tak nexus mezi pronásledováním a taxativním důvodem. Obzvlášť státy kontinentální Evropy, které zastávaly restriktivní postoj k původcům pronásledování, pouze velmi zřídka udělovali azyl obětem domácího násilí. Pokud je původcem pronásledování stát, je snadno viditelné porušení povinnosti poskytnout ochranu mezi státem a občany. Toto porušení je méně viditelné v případě, že pronásledování vychází se strany nestátních činitelů. Co se však na první pohled jeví jako „domácí“ může snadno vstoupit na veřejnou scénu. Vynucování souhlasu s určitým náboženstvím, kulturou nebo sociálním pohledem na společnost může být uznáno za politické důvody genderově zaměřeného pronásledování. Žena svým postojem může rovněž vyjadřovat své náboženské přesvědčení. Důsledné prozkoumání kontextu, v rámci něhož k pronásledování dochází, může odhalit manifestaci postoje státu, jako je selhání v poskytnutí efektivní pomoci. Vzhledem k tomu, že české rozhodovací orgány se stavěly k žadatelkám o azyl značně negativně[97], ať už tyto žadatelky argumentovaly pronásledováním z důvodů zastávání politických názorů, náboženstvím nebo příslušností k určité sociální skupině, bylo podle mého názoru zařazení pohlaví jako dalšího důvodu pronásledování do českého zákona o azylu žádoucí. Český zákonodárce se tak zachoval ojediněle, neboť nevím o žádné další zemi, která by pohlaví ve svých zákonech výslovně jako důvod pronásledování uváděla[98]. Český zákon o azylu tak jde dále než Kvalifikační směrnice, která hovoří o pohlaví pouze v souvislosti s určitou sociální skupinou, a to pouhým konstatováním, že „o hlediscích spojených s pohlavím lze uvažovat, aniž by sama vytvářela domněnku použitelnosti tohoto článku[99]“. Žadatelky o mezinárodní ochranu, oběti domácího násilí, by v České republice tedy již neměly složitě prokazovat existenci určité sociální skupiny, příslušnost v této skupině, a kauzální nexus mezi tímto důvodem a pronásledováním. Lze jen doufat, že k této změně nedošlo víceméně omylem, ale akceptací vývoje v nazírání na problematiku uprchlických žen, k níž došlo v posledním desetiletí, a že existenci tohoto důvodu pronásledování v zákoně vezme Ministerstvo vnitra a soudy v potaz. 4 Původci pronásledování 4.1 Nestátní činitelé pronásledování obecně Dalším úskalím pro ženy vystavené nelidskému zacházení ze strany svých partnerů, které žádají o poskytnutí mezinárodní ochrany, je soukromý charakter původců pronásledování. Zatímco v některých případech pronásledování spjatým s pohlavím[100], lze vystopovat jistý podíl státu, u obětí domácího násilí je přímým pachatelem újmy vždy soukromá osoba. Ženy prchající před domácím násilí mnohdy nebyly schopny splnit ustálenou definici uprchlíka kvůli svému osobnímu vztahu k pachateli, jímž není anonymní úředník státu, v důsledku čehož je velmi obtížné prokázat jakékoliv spojení se státem. Ženevská úmluva původce pronásledování nijak nedefinuje, jediným vodítkem tak zůstává definice uprchlíka v čl. 1A bodu 2 považující za uprchlíka osobu, která je „[…..] neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.“ Bohužel ne všechny státy akceptovaly výklad UNHCR, podle něhož pronásledování může vycházet jak od úřadů země, tak od místního obyvatelstva či pouze od některých složek obyvatelstva[101]. „Pronásledování se za normálních okolností týká kroků, které podnikají úřady nějaké země. Může však také vycházet od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země. [….]Tam, kde místní obyvatelstvo páchá závažné diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považováno za pronásledování, pokud je úřady vědomě tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu.“[102] Pojetí nestátních původců pronásledování tak bylo závislé na tom, zda stát rozhodující o udělení azylu byl zastáncem lidsko-právního nebo odpovědnostního pronásledování. V kontinentální Evropě[103] převážilo restriktivní odpovědnostní pojetí vyžadující, aby stát pronásledování toleroval či podporoval přinejmenším svým pasivním chováním a za pronásledování tak bylo považováno pouze jednání přičitatelné státu. Naproti tomu lidsko-právní pojetí umožňuje širší výklad, neboť pro existenci pronásledování považuje za dostačující neschopnost státu zajistit efektivní ochranu. Rozdílná praxe evropských států vedla k situaci, kdy v jedné zemi byl azyl udělen, zatímco v jiné bylo poskytnutí mezinárodní ochrany za obdobných podmínek odmítnuto. Spor se vedl především o situace, kdy stát pronásledování nepodporuje ani netoleruje, ale přesto k němu dochází, neboť tento stát odmítá nebo není schopen poskytnout adekvátní ochranu. Nejednotnost byla příčinou tzv. asylum shoppingu, kdy si žadatelé pečlivě vybírali, ve kterém státě o azyl požádají. Patrné je to zejména na případu Adan, Subaskarana a Aitseguer. Tito žadatelé ze Somálska, kteří byli pronásledováni ze strany nestátních aktérů, při svém útěku ze země svého původu překročili bezpečné třetí země před tím, než požádali o azyl ve Velké Británii. Když chtěla Velká Británie žadatele do těchto třetích bezpečných zemí vrátit, bránili se tím, že německá stejně tak jako francouzská judikatura neuznává nestátní původce pronásledování. Odvolací soud tuto argumentaci akceptoval a žadatelé nebyli nuceni vrátit se do první bezpečné třetí země, do které se dostali. Soud dále v případu Adan[104] konstatoval: „Jestliže dotyčný stát není z jakéhokoliv důvodů schopen poskytnout ochranu před skupinami působícími na jeho území, pak je splnění kritérií statusu uprchlíka završeno.“ V rámci Evropské unie byl spor o původce pronásledování vyřešen přijetím Kvalifikační směrnice. Článek 6 směrnice stanoví, že mezi původcem pronásledování nebo vážné újmy patří: a) stát b) strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu c) nestátní původci, lze-li prokázat, že původci uvedení v písmenech a) a b) včetně mezinárodních organizací nejsou schopni nebo ochotni poskytnout ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou Základ přijatého textu směrnice tvoří lidsko-právní pojetí a nestátní původci pronásledování tak výslovně spadají pod definici uprchlíka v Ženevské úmluvě. Z pohledu žadatele o azyl tedy nezáleží, zdali je pronásledován přímo ze strany státu nebo soukromými osobami, což je pro žadatelky velmi důležité. Tento odklon od odpovědnostního pojetí pronásledování byl pozitivně přijat nevládními organizacemi i UNHCR[105], na druhou stranu konečné znění směrnice přineslo sporný koncept poskytovatelů ochrany[106]. Ačkoliv se tedy státy Evropské unie přiklonily k lidsko-právnímu konceptu nestátních činitelů pronásledování, a tudíž odpovědnostní pojetí je již minulostí, považuji za nezbytné zabývat se oběma přístupu, neboť prosazování tohoto příznivějšího pojetí do praxe ve státech, které zastávaly restriktivní postoj, není bohužel tak jednoznačné[107]. Rozdíly mezi oběma koncepty ukazuji zejména na judikatuře soudů. V závěru této kapitoly se pak zabývám přístupem rozhodovacích orgánů k nestáním původcům pronásledování v České republice. 4.2 Odpovědnostní pojetí v Německu K dlouholetým zastáncům odpovědnostního pojetí patřilo Německo. Podle nauky i judikatury mohlo být pronásledování ze strany soukromých osob nepřímo přičitatelné státu pouze tehdy, pokud stát jednotlivce nebo skupiny osob k pronásledování podněcoval nebo takové jednání podporoval, souhlasil s ním nebo nečinně snášel, čímž docházelo k odepírání potřebné ochrany postiženému, neboť stát nebyl schopen či ochoten poskytnout ochranu[108]. Ženy žádající o azyl kvůli svým obavám z domácího násilí, jakkoliv krutého, neměli téměř žádnou šanci v Německu azyl získat, a to proto, že nestátní činitelé pronásledování byli jako původci pronásledování uznáni bez problémů pouze v případech, kdy bylo možné takové jednání přičíst státu jako nepřímé státní pronásledování[109]. V případech žadatelek – obětí domácího násilí však stát většinou nebyl „pouze“ schopen zajistit dostatečnou ochranu. Spolkový ústavní soud k tomu uvedl, že odpovědnost státu pro azylové účely končí tam, kde garance ochrany přesahuje síly daného státu a prostředků, které má stát k dispozici[110]. Nemusí být totiž garantována dokonalá ochrana před bezprávím a násilím, neboť žádný stát nemůže svým občanům zaručit v každé situaci plnou ochranu před zásahy. První případy, kdy německé soudy začaly akceptovat nepřímou přičitatelnost státu, byly případy ženské obřízky[111] a postupně se tak stalo i v dalších případech pronásledovaných žen, jako například v případě íránské ženy znásilněné mulou[112] nebo v případě žadatelky z Alžíru, svobodné matky vyznávající západní hodnoty[113]. Na druhou stranu byla v mnoha případech přičitatelnost státu za pronásledování hrozícího od soukromých osob odmítnuta, a to s různým odůvodněním. Jedním z nejčastějších důvodů pro zamítnutí bylo konstatování faktické nemožnosti státu zabránit takovému porušování, neboť to přesahuje síly státu[114]. Přijetí Kvalifikační směrnice výslovně uznávající možnost pronásledování nestátními činiteli a následná povinnost států uvést svoji legislativu do souladu s touto směrnicí vedla k opuštění restriktivního pojetí, a to novelou cizineckého zákona v roce 2003. Pro oběti domácího násilí bylo velmi téměř nemožné získat v Německu azyl, neboť prokazování odpovědnosti státu bylo nesmírně obtížné a navíc, jak je výše zmíněno, dle německé judikatury stát musel podniknout takové kroky k zabránění negativních jevů, na které mu stačí síly a prostředky. 4.2.1 Odpovědnost státu za chování soukromých osob Restriktivní německý přístup k žadatelkám o azyl nepovažuji za správný, neboť stát může být shledán odpovědný i za pronásledování, které je konáno soukromými osobami i v případech domácího násilí. V takových případech odpovídá stát za neplnění povinnosti poskytnout ochrany s dostatečnou péčí[115]. Mezi-americký soud pro lidská práva v případu Velásquez-Rodriguez[116] konstatoval: „Nezákonné jednání, které porušuje lidská práva, a které není přímo přičitatelné státu (například pokud jde o jednání soukromé osoby nebo protože tato osoba nebyla identifikována) může vést k mezinárodní odpovědnosti státu, ne kvůli činu jako takovému, ale kvůli nedostatku náležité péče zabránit porušování nebo náležité reakci tak jak to vyžaduje Úmluva[117].“ Také Evropský soud pro lidská práva přijal v několika rozsudcích zabývajícími se domácím násilím vůči dětem[118] pozitivní povinnost státu jednat[119]. I přesto, že ochrana dětí jde vzhledem k jejich větší zranitelnosti a bezmocnosti dále než ochrana týraných žen, lze tyto případy v mnohém s případy domácího násilí vůči ženám srovnat, neboť v otázce odpovědnosti státu za jednání jejich partnera je argumentace obdobná. Evropský soud v případu chlapce bitého nevlastním otcem rozhodl tak, že se jedná o porušení čl. 3 přičitatelné Velké Británii: „Soud musí zvážit povinnosti vysokých smluvních stran stanovené v článku 1 Úmluvy přiznat každému, kdo podléhá jeho jurisdikci, práva a svobody uvedené v Úmluvě, společně s článkem 3 tak požaduje od státu podniknout takové kroky, které zajišťují, že nikdo v jeho jurisdikci nebude subjektem mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, což zahrnuje také takové jednání konané soukromými osobami[120].“ Závazek států zabraňovat porušování lidských práv soukromými osobami vyplývá jak z četných mezinárodních úmluv o lidských právech, tak z rozhodnutí mezinárodních soudů a výborů OSN. Poruší-li tedy stát svoji povinnost poskytnout ochranu, je mu porušení lidských práv přičitatelné. Selhání státu v jeho povinnosti poskytnout ochranu z hlediska uprchlického práva nevede k odsouzení státu, nýbrž k ochraně oběti pronásledování, neboť účelem azylového práva je poskytnout ochranu osobě, jíž se této ochrany ze strany domovského státu nedostává. Azyl tedy měl být přiznán i obětem domácího násilí žádající o mezinárodní ochranu, u kterých byl shledán odůvodněný strach z pronásledování na základě jednoho z taxativních důvodů bez ohledu na to, že původcem takové újmy byl nestátní aktér. Pokud stát původu nebyl schopen zajistit ochranu před takovým krutým a nelidským zacházením, dostatečně závažným proto, aby mohlo jít o pronásledování, pak stát porušil svůj závazek chránit své občany před újmou, a toto jednání je mu přičitatelné. 4.3 Lidsko-právní pojetí Pro státy zastávající lidsko-právní pojetí je klíčové to, zda domovský stát je schopen zajistit efektivní ochranu. V případech, kdy původce pronásledování není stát tedy postačí, když dotyčný stát neposkytl před utrpením uprchlíkovi svoji ochranu, stát nemusí být za toto utrpení přímo odpovědný. Tento přístup potvrdil i kanadský nejvyšší soud ve svém rozsudku ve věci Ward[121], kdy výslovně rozhodl, že definice uprchlíka nepožaduje, aby se stát na pronásledování podílel, postačující je, pokud není schopen nebo ochoten poskytnou přiměřenou ochranu. Soud konstatoval, že skutečná otázka není to, kdo je původcem pronásledování, ale zjištění dostupnosti ochrany proti této újmě. Ženám prchajícím před pronásledováním souvisejícím s jejich pohlavím tak může být azyl udělen, pokud se prokáže, že je jejich stát původu nedokáže dostatečně ochránit. Kanadský imigrační úřad udělil azyl žadatelce z Maroka a jejím dvěma dětem[122], neboť byla dlouhodobě vystavena násilnému chování ze strany svého manžela. Aby zabránila jeho útokům a ochránila děti, vyhledala právníka a zažádala o rozvod, přesto jí rozvod nebyl povolen. Porota došla k závěru, že Maroko není schopno dostatečně ochránit ženy vystavené útokům muže, neboť policie se zajímá pouze o případy, kdy již došlo ke spáchání trestného činu, což je většinou příliš pozdě. Ubytoven pro oběti domácího násilí je pouze několik a nezajišťují dlouhodobou ochranu. Rozvod je možný pouze se svolením manžela, žena je ve společnosti podřízena muži a nemůže žít sama. K pronásledování dochází tedy tehdy, pokud nedostatek ochrany ze strany státu původu před domácím násilím je takový, že stát je neschopen nebo neochoten splnit svoji povinnost zajistit systém, který by chránil vlastní občany před újmou. To může zahrnovat absenci právní ochrany, selhání při vyšetřování případů domácího násilí a/nebo nemožnost potrestání viníků domácího násilí před soudy a/nebo poskytovaná pomoc nemá žádný efekt. Z rozhodovací praxe ve Velké Británii je jedním z nejdůležitějších rozhodnutí Sněmovny Lordů Islam, Shah[123], kdy byl udělen azyl dvěma pákistánským ženám, jejichž žádosti byly založeny na domácím násilí. V odůvodnění Lord Hoffman mimo jiné uvedl: „ Co je příčinou pronásledování, jehož se stěžovatelky obávají(.....) Je důležité povšimnout si, že se skládá ze dvou prvků. Prvním prvkem je hrozba násilí ze strany manželů stěžovatelek. To je osobní záležitost namířená proti stěžovatelkám jako jednotlivcům. Za druhé, je tu neschopnost nebo neochota státu udělat cokoliv na jejich ochranu. V tom nic osobního není. Důkazy ukazují, že stát je neochránil kvůli tomu, že se jedná o ženy. Odmítl jim poskytnout ochranu před násilím, kterou by poskytl mužům.“ Ačkoliv případy Islam a Shah jsou prezentovány s důrazem kladeným na vytrpěné domácí násilí, jehož byly žadatelky obětí, je třeba si uvědomit, že hlavním aspektem jejich strachu z pronásledování bylo to, že budou obviněny z cizoložství a krutě potrestány podle pákistánského práva nebo svými manžely. Schopnost a ochota státu zakročit na ochranu týraných žen je proto naprosto zásadní. 4.4 Nestátní původci pronásledování a Česká republika Český zákon o azylu připouštěl možnost pronásledování nestátními činiteli již před implementací Kvalifikační směrnice, jak vyplývalo z definice pojmu pronásledování § 2 odst. 6 pojem „pronásledování“: „Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem....nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajisti ochranu před takovým jednáním.“ Ze zákona tak jasně vyplývaly čtyři možnosti podoby podílu státu na pronásledování[124]: 1. stát pronásledování sám provádí 2. stát pronásledování podporuje 3. stát pronásledování pouze toleruje 4. stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním Zákon o azylu tak pronásledování nestátními původci výslovně připouštěl. Rovněž prof. Jílek ve svém článku uvádí: „Definice vychází z toho, že pronásledování se přičítá státu, ať se chová komisivním nebo omisivním způsobem. Přitom pronásledování mohou provádět de iure i de facto orgány státu, jakož i osoby soukromé.“[125] Jednotná definice pronásledování v zákoně o azylu tak vytvořila ideální předpoklady pro jednotnou rozhodovací praxi, což se bohužel nestalo a jak rozhodování Ministerstva vnitra tak soudů bylo značně rozporuplná. Většina soudních rozhodnutí se přikláněla spíše k tomu, že pronásledování musí být přičitatelné státu. Ačkoliv tedy Vrchní soud ve svém rozsudku z roku 2002 konstatoval, že pojem pronásledování v sobě zahrnuje také „záměrnou či objektivně vynucenou pasivitu státní moci domovského státu, která představuje přímou nebo nepřímou podporu i pronásledování nepohodlných jedinců někým jiným. Nelze tedy zcela apriorně vyloučit také aktivity nestátních uskupení, a tedy poskytnutí azylu tam, kde státní moc je (…) slabá či nefunkční či vůbec neexistující“[126], judikoval NSS v roce 2003, že při pronásledování „…se musí jednat o represi ze strany státu.“[127]V jiném svém rozhodnutí se NSS naopak přiklání k tomu, že je rozhodující „existence odůvodněného strachu z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl….jež podnikají úřady země, případně vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země a úřady vědomě takové jednání tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu.“[128] Ani po implementaci Kvalifikační směrnice, která pronásledování ze strany nestátních aktérů výslovně připouští, do českého zákona o azylu[129], nedošlo k úplnému přijetí nestátních aktérů pronásledování. NSS tak v lednu roku 2007 znovu judikoval, že: „zákonodárce v ustanovení § 12 zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z něhož vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. V daném případě se o takovou státní represi nejednalo, stěžovatelka, jak sama uvedla, má obavy z pronásledování svým bývalým manželem, navíc se ani dostatečně nedomáhala ochrany ze strany orgánů státní moci. Jednání stěžovatelčina bývalého manžela nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu.“[130] Soud místo toho, aby se zaměřil na úroveň ochrany žen proti domácímu násilí v zemi původu žadatelky, vyšel z ostře kritizovaného a výše citovaného rozsudku č. j. 4 Azs 14/2003-48, když možnost pronásledování ze strany soukromých osob v podstatě popřel, a to přesto, že zákon o azylu nyní ve své definici pronásledování jasně uvádí: „Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.“[131] Doufejme tedy, že výše uvedené popření možnosti pronásledování ze strany nestátních činitelů je pouze excesem, ke kterému již v budoucnu nedojde. 5 Ochrana domovského státu 5.1 Ochrana nabízená domovským státem V předchozích kapitolách padla již několikrát zmínka o nutnosti státu poskytnout ženě dostatečnou ochranu. Jestliže totiž může žadatelka vyhledat účinnou ochranu před týráním ze strany svého manžela v zemi původu, pak nepotřebuje získat ochranu jiného státu. Pokud je tedy žena vystavena domácímu násilí, je důležité zvážit, zda daná země má mechanismus potírající takové násilí nebo zda takové násilí trpí či toleruje. Jak je uvedeno výše, existuje na mezinárodní úrovni celá řada dokumentů, které se zabývají bojem proti domácímu násilí na ženách. V těchto dokumentech jsou rovněž navržena opatření k omezení výskytu soukromého násilí. Přestože tyto opatření nejsou mnohdy právně závazná, mohou sloužit jako důležité vodítko[132]. K prostředkům ochrany práv žen patří zejména následující: 5.1.1 Právní nástroje Prvním krokem k ochraně žen je kriminalizace zásahů soukromých osob, což se od států pravidelně vyžaduje v četných mezinárodních dokumentech[133]. Zákaz jednání soukromých osob vedoucí k závažnému porušování lidských práv je to nejmenší, co může stát udělat. Pokud taková legislativa neexistuje, pak je stát za jednání soukromých osob odpovědný. Podobně tomu je tomu v situaci, kdy stát sice určité chování zakáže, ale následně stanoví takovou možnost ospravedlnění činu[134], čímž ho v podstatě povolí. Ochrana žen ze strany státu se však neomezuje pouze na trestně-právní oblast. Rovněž další zákony musí garantovat důstojné podmínky života žen, tedy například rodinné právo musí zajišťovat rovné postavení můžu a žen, možnost ženy nechat se rozvést, žít samostatný život, volně se pohybovat a podobně. 5.1.2 Nedostatečné prosazování zákonů Nedostatečné využívání existující právní předpisů může mít různou podobu. Nejvíce zřejmé jsou pak případy, kdy příslušné úřady nezakročí poté, co se dozví o jejich porušení. Efektivnímu prosazování zákonů rovněž mnohdy brání to, že v mnohých zemích se ženy mimo dům nemohou sami pohybovat bez doprovodu muže. Ačkoliv tedy ženy mohou být zákonem chráněny dostatečně, kulturní tradice tuto ochranu podkopávají. V takové situaci se pak musí zohlednit, do jaké míry jsou předpisy skutečně efektivně prosazovány. Mezinárodní instrumenty ochrany lidských práv totiž vyžadují nejen garanci ochrany před zásahy do lidských práv na papíře, ale především jejich účinné prosazování v praxi. 5.1.3 Možnost najít si útočiště Pro týrané ženy je velmi důležitá možnost najít si vhodné dočasné útočiště. Pokud stát nedokáže zabránit násilí na ženách, musí minimálně ženě nabídnout možnost nalézt ochranu mimo okruh své rodiny. Na druhou stranu žádost o azyl nelze odmítnout paušálně jen kvůli tomu, že v zemi původu existuje zařízení pro týrané ženy, kde by bylo možné nalézt ochranu. Je nutné vzít v potaz geografické rozdělení země a to, zda je pro ženu vůbec prakticky možné dosáhnout daného přístřeší. Navíc tato možnost představuje pouze dočasnou možnost ochrany, nejde o trvalé řešení. Každopádně je existence takových zařízení indicie pro to, že daný stát o problému ví a snaží se ho řešit. 5.1.4 Další možnosti ochrany Mezinárodní dokumenty a deklarace obsahují řadu dalších návrhů na prostředky ochrany. Státům se doporučuje vypracovat národní plány k potírání násilí na ženách, kampaně mající za cíl větší informovanost apod.Všechna tato opatření mohou sloužit k zabránění dalšího násilí. 5.2 Povinnost vyhledat ochranu Žadatelka se má prioritně pokusit vyhledat ochranu u vnitrostátních orgánů v zemi původu, pokud se vzhledem k okolnostem jeví takový pokus jako rozumný. V žádném případě však neměla nucena riskovat svůj život a pokusit se hledat ochranu jen proto, aby dokázala její neefektivnost.[135] Judikatura se však v této otázce liší.[136] Kanadský imigrační úřad tak udělil azyl žadatelce z Venezuely[137], která byla dlouhodobě bita svým partnerem, i přestože se nikdy nepokusila vyhledat pomoc, neboť podle jejího tvrzení státní orgány „nedělají nic pro týrané ženy“. Porota vyjádřila svůj údiv nad tím, že žadatelka nemohla předložit žádnou lékařskou zprávu o vážnosti svých zranění, i když měla možnost lékařskou pomoc vyhledat. Přesto bylo žádosti o azyl vyhověno, neboť bylo konstatováno, že orgány státu nejsou schopny zajistit adekvátní ochranu pro oběti domácího násilí. Naopak azyl nebyl udělen ženě z Costa Ricy[138], kterou její partner též bil, slovně urážel a dokonce třikrát znásilnil. Žena nepodala proti útočníkovi žádnou formální stížnost, nepokusila se situaci řešit v místě svého původu. Podle poroty se tím žadatelka dobrovolně odřízla od pomoci, která je dostupná na Costa Rice pro oběti domácího násilí. Porota shledala Costa Ricu jako svobodnou a demokratickou zemi, která je schopná ochránit své občany. 5.3 Efektivnost dostupné ochrany Skutečnost, že se žadatelka nepokusila vyhledat ochranu v domovském státě by neměla vést k automatickému zamítnutí žádosti o azyl. Je třeba mít na paměti, že úroveň vnitrostátní ochrany pro oběti domácího násilí musí být dostupná, smysluplná a účinná, aby zmírnila hrozbu do té míry, že strach z pronásledování není již nadále odůvodněný. Pro posouzení toho, co je adekvátní, účinné, přiměřené, rozumné, zajištěné odpovídajícím způsobem či efektivní neexistuje žádná jasná odpověď. Je nutné vždy vycházet z konkrétního, individuálního případu a jeho okolností, navíc je nutno vzít v úvahu, že v některých zemích ochrana postavení žen sice formálně deklarovaná je, ale ve skutečnosti nefunguje.[139] Otázka efektivní ochrany byla asi nejkomplexněji probrána v britském případu Horvath[140]. Podle rozhodnutí soudu může jednání soukromých osob společně s neschopností státu poskytnout ochranu představovat pronásledování, je však naprosto nezbytné provést důkladnou analýzu toho, zda stát takové jednání podporoval nebo toleroval. Právě selhání státu poskytnout ochranu je to, co podle nazírání soudu mění diskriminační jednání v pronásledování (objektivní test), zkoumání sporné otázky z pohledu údajně pronásledovaného není až tak podstatná (subjektivní test). Asi nejvíce problematickým aspektem tohoto rozhodnutí je menšinový názor lorda Stuarta-Smitha, podle něhož existence formálního mechanismu ochrany proti nestátním aktérům znamená dostatečné zajištění ochrany. „Žádný stát nemůže zajistit úplnou bezpečnost svým občanům. Požadavek efektivní ochrany naznačuje nutnost v úspěšné prevenci před útoky, což je něco, čehož nemůže být dosaženo. ……v zemi musí existovat takové platné trestní právo, které umožňují odsoudit útoky úměrně k závažnosti činu. Oběti jako třída nesmějí být vyloučeni z právní ochrany. Musí být rozumná ochota orgánů vynucujících právo, čili policie a soudů, vyšetřovat a trestat viníky.“ Je dostatečné, pokud existuje takové trestní právo, které stanoví trestnost útoků a rozumná ochota státu takové právo prosazovat? Lord Hope zdůraznil princip subsidiarity a upozornil na hlavní cíl Ženevské úmluvy, kterým je umožnit osobě bez možnosti požívat ochranu svého domovského státu obrátit se s žádostí o ochranu na mezinárodní společenství. „Ale nebezpečí, jakkoliv kruté, a strach, přestože odůvodněný, ho neopravňuje ke získání postavení uprchlíka. Úmluva má omezenější účel, a toto omezení je dáno konvenčními důvody a principem náhradní ochrany. Primární povinnost poskytnout ochranu tak leží na domovském státě. Je jeho povinností vytvořit a provozovat takový systém ochrany, který zabrání pronásledování svých občanů. Pokud takový systém je nedostatečný, je možné jako náhradní využít ochranu mezinárodním společenstvím. Aplikace principu subsidiární ochrany spočívá na předpokladu, že jako náhradní nemůže dosáhnout na úplnou ochranu proti izolovaným a náhodným útokům, a tedy ani taková úplná ochrana nemůže být očekávána od domovského státu. Aplikovaný standart ochrany tedy není takový, že by odstranil veškeré nebezpečí a takovou garanci tedy nelze vyžadovat ani od domovského státu.“ Rozhodnutí, které bylo předmětem přezkumu, tak nebylo vadné, když soud „při zvažování otázky, zda žadatelův strach je z pronásledování, zhodnotil na prvním místě dostatečnost státní ochrany.“ Lord Clyde však podpořil odlišný názor, když konstatoval, že tolerance pronásledování státem a selhání státu poskytnout ochranu může být ve své podstatě vnímána jako ekvivalentní k podpoře či tichému souhlasu s takovým jednáním. Tento rozsudek ovlivnil rozhodovací činnost i v dalších státech. Skutečnost, že ani vyspělé státy nemůžou zaručit absolutní ochranu, byla akceptována i Vrchním soudem v Praze, kdy soud ve svém rozsudku z roku 2002 konstatoval: „Podle přesvědčení soudu je známým jevem v každé zemi (byť v některé více a v jiné méně, nicméně i v zemích nevyššího standardu ochrany lidských práva důsledné demokracie), že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou státu u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného majetku.(…..) Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně popírají a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.“[141] Při posuzování dostupnosti národní ochrany je třeba zkoumat situaci v zemi původu komplexně, což dokládá další případ z britské rozhodovací praxe. Imigrační odvolací tribunál zrušil kladné stanovisko zvláštního rozhodčího tribunálu a zamítl udělení azylu žadatelce z Iránu[142], která se obávala svého manžela. Podle názorů Odvolacího tribunálu i přes existenci právní a sociální diskriminace žen dosahující značného stupně, existují také práva a možnosti vzdělávání, ženy hrají rovněž úlohu v politice a možnost si nelézt zaměstnání v mnoha oblastech. Při zkoumání postavení žen v Iránu jako zvláštní sociální skupiny je nutné zkoumat jejich všeobecné a celkové postavení, nikoliv tedy jen rodinné právo samostatně. Celkové postavení žen v Iránu však není takové, aby ženy mohly být obecně považovány za zvláštní sociální skupinu. Neexistence zvláštní sociální skupiny znamená, že důvodem manželova špatného zacházení, jehož se žadatelka obává, není žádný z konvenčních důvodů. Manžel s ní hrubě zacházel proto, že je jeho žena, se kterou žije a ve vztahu k níž se chová krutě. Podle Tribunálu je nutno zvážit dva aspekty státní ochrany: neschopnost státu a neochotu stěžovatelky ji využít kvůli odůvodněním obavám z pronásledování. Žadatelka nevyužila dostatečně možnosti obrátit se s žádostí o ochranu na stát, neučinila žádnou formální stížnost, ani nevyhledala lékařskou pomoc. Tribunál dospěl k závěru, že Irán není přes určité diskriminační jednání není neschopen nebo neochoten poskytnout ochranu v tomto případě. To, že žádný stát není schopen ochránit svoje občany před každým bezprávím, bylo konstatováno i v případu Khawar[143]. Žadatelka z Pákistánu žádala o udělení azylu z důvodů výjimečně krutého násilí ze strany manžela a rodiny. Soud se musel zabývat určení toho, kdy se jednání o selhání státu. Soudce Lindgren v rozsudku říká: „fakt, že policie selhala v ochraně ženy před násilím ze strany manžela nemusí nutně znamenat spojení mezi státem a soukromě motivovaným týráním. Za prvé, selhání může být atypické. Za druhé, může být způsobeno postojem nebo hloupostí konkrétního policisty. Za třetí může to být následkem systematické neúčinnosti. Za čtvrté, policie může být neochotná, z dobrého nebo špatného důvodu, se zapojit do konkrétního domácího sporu…..je třeba něco více[144].“ Toto „něco více“ je pak trvalá nebo systematická absence ochrany ze strany státu pro určitou sociální skupinu[145]. Ačkoliv stát sám nemusí být spolupachatelem pronásledování, musí docházet k jeho systematickému selhání při poskytování ochrany. Podle soudce Kirby se stát rovněž dopouští pronásledování, pokud pronásledování toleruje nebo když odmítá nebo je neschopen poskytnout adekvátní ochranu[146]. Povinností státu není vyloučit jakoukoliv újmu, ale, jak říká Roger Haines, „snížit riziko vážné újmy pod úroveň odůvodněnosti.[147]“ Aby byla ochrana dostatečná, musí být „smysluplná, dostupná, efektivní a dosažitelná pro všechny bez ohledu na rasu, pohlaví, etnicitu, sexuální orientaci, postižení, náboženství, třídu, zaměstnání nebo jiný aspekt identity.[148]“ Jak vyplývá z citovaných rozsudků a z předchozí kapitoly o odpovědnosti státu za chování soukromých osob, stát má za povinnost podniknout takové kroky k ochraně, aby ochránil celou svoji populaci. Důležitá je efektivita a reálná dostupnost ochrany. Azylový případ je třeba hodnotit v souvislost, pokud tedy ze zpráv o zemi původu vyplývá, že by žádost o ochranu před agresivním partnerem zůstala bez odezvy, a navíc by toto jednání mohlo uvést ženu do nebezpečí, není správné něco takového po ženě vyžadovat. Kvalifikační směrnice v otázce poskytnutí ochrany domovským státem zaujímá však spíše restriktivní postoj, když stanoví: „Má se zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k takové ochraně přístup[149] “ Existuje-li v zemi původu takový právní sytém, který zajišťuje obětem domácího násilí možnost dovolat se ochrany a zároveň má žadatelka k takové ochraně přístup, pak se má za to, že ochrana je poskytována. Pokud tomu tak není, musí být v souladu s čl. 6 písm. c) Kvalifikační směrnice prokázáno, že ani stát, ani strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou území státu, a to včetně mezinárodních organizací, nejsou schopni nebo ochotni ochranu před pronásledováním poskytnout. Na žadatelku, oběť domácího násilí, která je pronásledována svým manželem, tedy nestátním činitelem, je tak kladeno větší důkazní břemeno ve srovnání se státním pronásledováním. Kvalifikační směrnici tak po státu vyžaduje, aby učinil pouze přiměřené kroky k zabránění bezpráví a jako demonstrativní příklad uvádí zhodnocení právního systému dané země. Je otázkou, jak bude toto ustanovení vykládáno v praxi. V mnohých zemích je totiž oficiálně rovnost mužů a žen deklarována, legislativa zaručuje možnost žen rozvést se a vést samostatný život, ale v praxi pak tento systém selhává. Orgán posuzující žádost o azyl bude tedy stát před těžkým úkolem spočívajícím v pečlivém zhodnocení žadatelčiny situace. Příkladně se zhodnocením situace v zemi původu vyrovnal rakouský správní soud v rozhodnutí[150], v němž zrušil předchozí vyhoštění žadatelky zpět do Turecka. Stěžovatelka požádala v Rakousku o azyl z důvodu strachu ze svého bratra. Ten ji po smrti otce nutil vdát se za cizího muže, krutě bil ji i její matku a vyhrožoval jí smrtí. Oznámení na policii nijak nepomohlo a ani její útěk ke strýci do Istanbulu nebyl úspěšný, neboť ten ji vrátil zpět. Správní soud konstatoval, že podle ustálené judikatury soudu záleží v případech nestátního pronásledování na tom, zda státní opatření ve svém důsledku vedou k vyloučení nástupu azylově relevantního zásahu ze strany třetí osoby. V tomto případě ačkoliv existovaly zákony zaručující žadatelce ochranu před bratrem, stát nebyl schopen zajistit jejich realizaci. Správní soud rovněž odmítl požadavek, aby se stěžovatelka uchýlila do některého z přístřeší pro týrané ženy. Není totiž zřejmé, zda by se zde stěžovatelka dočkala efektivní ochrany a mohla zde žít bez strachu z bratra. Žalovaný tedy neprokázal dostatečně jasně, že by stěžovatelce byla poskytnuta dostatečná ochrana před tím, aby ji její bratr nebo někdo jiný z rodiny nalezl a zavraždil a stejně tak nebylo prokázáno, že by žadatelka mohla využít možnost vnitřního přesídlení. 5.4 Nutnost vyhledat ochranu v zemi původu v české judikatuře Na rozdíl od citovaného rakouského rozsudku, orgány posuzující žádosti o azyl v České republice striktně trvají na využití všech dostupných prostředků ochrany bez ohledu na to, jaké situace v domovském státu panuje. Mnohdy tak pro přiznání statutu uprchlíka nepostačovaly ani informace o zemi původu, z níž bylo zřejmé, že by stížnost proti jednání jednotlivců nebyla uspokojivě vyřízena[151]. Správní orgán tak v případu žadatelky z Arménie v červenci 2001 konstatoval: „….mezinárodní ochrana může být účastníku řízení poskytnut teprve v případě, jestliže mu byla odepřena ochrana země jeho státní příslušnosti, případně jeli tato ochrana neúčinná. K tomu, aby mohl být učiněn takový závěr, je ovšem nutné, aby účastnice o svou ochranu požádala a využila tak všech prostředků, které právní řád její vlasti k ochraně práva a svobod jednotlivce poskytuje..“[152] Vrchní soud pak v jiném případě konstatoval následující: „Soud souhlasí s názorem správního orgánu, že žalobce je primárně povinen obracet se s žádostí o ochranu na domovské úřady, i kdyby měly být obtížněji dosažitelné. Jestliže se jejich ochrany žalobce sám aktivně nedovolává, pak vlastní vinou dostatečně nevyužil možností domovského státu. Nebylo tedy shledáno, že by mu pomoc státních orgánů byla odepřena.“[153] V tomto duchu se rovněž několikrát vyslovil NSS. V rozhodnutí ve věci stěžovatelky z Ukrajiny[154] soud neshledal důvody pro poskytnutí azylu s odůvodněním: „její obavy ryze soukromého charakteru z kriminálního jednání jejího přítele vůči ní, odůvodněné tvrzení o tom, že byla z jeho strany bita a bylo jí ublíženo na zdraví, nejsou zákonnými důvody pro udělení azylu na území České republiky[………]stěžovatelka se poté, co byla dle svého tvrzení napadena přítelem, obrátila na pomoc na státní orgány a pomoc jí nebyla odmítnuta. Jak sama vypověděla, policie se pokusila jejího přítele zadržet, ale to se pro jeho útěky nezdařilo. Nelze proto přisvědčit jejímu tvrzení, že pro jednání, jemuž byla na Ukrajině vystavena, má důvodný strach z pronásledování její osoby ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu k výše vymezené sociální skupině, kdy se jednání měl dopustit její partner (tzn. nestátní subjekt), neboť v případě stěžovatelky zde existovala schopnost a ochota státu a jeho orgánů činit opatření na její ochranu. Pouze ze skutečnosti, že se orgánům policie nepodařilo pachatele tohoto protiprávního jednání zadržet, nelze dovozovat, že by zde byla neochota orgánů státu stěžovatelku ochránit či tolerance a promíjení tohoto protiprávního jednání ze strany státu.“ Podobné stanovisko vyjádřil NSS i v následujícím rozsudku: Potíže, které stěžovatelka v zemi původu měla s otcem a s bývalým zaměstnavatelem, nelze podřadit pod skutkovou podstatu pronásledování dle § 12 zákona o azylu, a to především s odkazem na to, že stěžovatelka rezignovala na možnost se s problémy obrátit na nadřízené policejní orgány či prokuraturu. Nelze proto předjímat, že tyto orgány by stěžovatelce nepomohly domoci se jejích práv.[155] Ministerstvo vnitra a soudy si odmítáním žádostí o azyl konstatováním, že žadatelka nevyužila všech možností domoci se ochrany v domovském státě, a tudíž se nemůže dovolávat mezinárodní ochrany v jiném státě, značně ulehčují práci. Místo toho, aby se v rozhodnutí zaměřily na zhodnocení skutečné situace v zemi původu, na důkladné prozkoumání zákonů a jejich uplatňování v praxi a na přístup policie k domácímu násilí, žádost o azyl se zamítne. Do budoucna lze očekávat, že i Ministerstvo vnitra bude muset ve svých rozhodnutích se situací v zemi více zabývat. Důkazem toho je i rozsudek Krajského soudu v Brně, kdy soud zrušil rozhodnutí OAMP a nařídil, aby se správní orgán při novém posuzování žádosti zaměřil zejména na to, zda „žalobkyně…….může v zemi původu dosáhnout účinné ochrany před jednáním soukromé osoby….“[156]. 5.5 Alternativa vnitřního přesídlení Kvalifikační směrnice umožňuje členským státům vyloučit poskytnutí mezinárodní ochrany, pokud na určité části území neexistuje odůvodněný strach z pronásledování či reálné riziko utrpení závažné újmy, a od žadatele lze rozumně očekávat, že zde bude pobývat.[157] Možnost vnitřního útěku se hodnotí pouze tehdy, pokud žadatelka prokáže, že má odůvodněný strach z pronásledování v jedné části země[158]. V případech, kdy pronásledování vychází od nestátních činitelů, se mnohdy jako rozumné jeví únik před závažnou újmou přestěhováním se do jiné části země. Tato možnost se u obětí domácího násilí může jevit na první pohled velmi rozumě. Žena je týrána svým manželem, pokud opustí společnou domácnost a odejde od něho, pak ji již nebude moct manžel týrat. Prokáže-li žena odůvodnění strach z pronásledování v jedné oblasti, je nutno zvážit, zda je rozumné od ní očekávat vyhledat útočiště v jiné části stejné země.[159] Orgány rozhodující o udělení azylu přesto mnohdy odmítají žádosti o udělení mezinárodní ochrany s odůvodněním, že se žadatelka o vnitřní přesídlení ani nepokusila. Nejvyšší správní soud v jednom ze svých rozsudků konstatoval: „(…..) stěžovatelka měla primárně využít ochrany v jiné části země původu, byť by takové přesídlení bylo dočasně spojeno s určitým sociálním či ekonomickým nekomfortem. [……] stejně účinnou ochranu před tímto pronásledováním jako Česká republika jí může poskytnout i její vlastní stát („stát, jehož státní občanství má“), tj. Ruská federace, byť na jiném místě a případně s nižším standardem hmotného či sociálního zabezpečení.“[160] Při zvažování možnosti vnitřního útěku je nutné zvažovat, zda území navrhované pro přesídlení je pro ženu opravdu bezpečné a schůdně přístupné. Na tomto území nesmí být žadatelka vystavena nebezpečí dalších forem závažné újmy. V mnoha společnostech však je toto téměř prakticky nemožné, neboť žena nemá stejná práva jako muž, sama nemůže cestovat bez doprovodu mužského příbuzného, nemá přístup k ubytování a dalším základním podmínkám pro život. Žena žijící sama může být navíc vystavena ostrakizaci, izolaci a závažné diskriminaci. Odepření mezinárodní ochrany na základě aplikace alternativy vnitřního přesídlení nemůže být postaveno na implicitním předpokladu, že žena musí tolerovat odepření jejích základních lidských práv.[161] Smysluplná vnitrostátní ochrana tak zahrnuje nejen zajištění absenci újmy, ale důstojného života se zajištěním základních občanských, politických a socioekonomických práv[162]. Žena musí být schopna zajistit si pro svoji domácnost dostatek jídla, případně pečovat o dítě. 5.6 Shrnutí Ženevská úmluva zamýšlela poskytnout mezinárodní ochranu těm, pro něž je nemožné získat ochranu domovského stát, neboť jde o ochranu subsidiární. V případech obětí domácího násilí je nutné důkladně zvážit možnosti ochrany nabízené státem původu, a to nejen formální garanci, ale především její uplatňováni v praxi. Ochrana musí být pro žadatelku adekvátní, účinná a dostupná, aby díky ní se strach z pronásledování snížil pod úroveň odůvodněnosti. Stát by rovněž neměl po žadatelce vyžadovat vyčerpání všech prostředků ochrany, pokud ze zpráv o zemi původu či jiných zdrojů vyplývá, že by tato ochrana neměla žádný efekt, a navíc by se žadatelka mohla vystavit zvýšenému riziku újmy. V některých případech je možným řešení těžké situace ženy vnitřní útěk, tedy přestěhování se do jiné části domovského státu. Zde je opět nutno zvažovat případ od případu, zda je pro žadatelku něco takového skutečně možné. Mnohdy nelze vnitřní přesídlení realizovat kvůli nemožnosti žen svobodně cestovat a pracovat. Žití bez mužské ochrany může být vnímáno jako hrubé porušení náboženských norem a ve svém důsledku může pro ženu znamenat ještě větší nebezpečí. Pokud v zemi původu není policie schopna efektivně zasáhnout ve prospěch týrané ženy, lze s úspěchem pochybovat, že bude schopna a ochotna zakročit proti případným útokům ze strany svých spoluobčanů, kteří se neztotožňují s tím, aby žena žila bez mužské ochrany. 6 Vzorový příklad postupu při posuzování domácího násilí jako pronásledování Paní X. Y. pochází z Jordánska. K odchodu ze země ji donutilo týrání ze strany manžela, který ji bil celou dobu jejich manželství, tedy přibližně 20 let, v posledních několika letech se však situace výrazně zhoršila. Manžel paní X. Y. kopal, pálil jí citlivá místa cigaretou, bil ji, slovně napadal, vyhrožoval jí smrtí. Toto násilné chování mělo velmi negativní vliv jak na fyzické tak duševní zdraví žadatelky. Po dlouhém zvažování manželovi oznámila, že se chce rozvést, což vedlo k další sérii násilí, výčitek a vyhrožování. Několikrát volala na polici, jednou dokonce zašla na policejní stanici, ta jí však vždy odmítla pomoci s odůvodněním, že si svoje soukromé problémy má vyřešit sama a navíc jí bylo řečeno, že určitě musela dát manželovi k takovému jednání nějaký důvod. V Jordánsku existuje pouze jedno zařízení pro týrané ženy, o jeho existenci však žadatelka nevěděla, proto se ani nepokusila vyhledat zde ochranu. Paní X. Y. se po dlouhém váhání rozhodla pro útěk a nyní žádá v České republice o poskytnutí mezinárodní ochrany. V souladu s Kvalifikační směrnicí a zákonem o azylu je nejprve nutno zhodnotit, zda jednání ze strany manžela je pronásledováním. V této fázi není důležité, kdo je původcem pronásledování. Klíčové v tuto chvíli bude splnění podmínek pro udělení statusu uprchlíka, žadatelka se tedy musí nacházet mimo zemi svého původu, mít odůvodněný strach z pronásledování, jednání, jehož je obětí, musí být pronásledováním a k tomuto pronásledování musí docházet na základě jednoho z taxativních důvodů. Zákon o azylu na rozdíl od Kvalifikační směrnice a Ženevské úmluvy uvádí „pohlaví“ jako jeden z důvodů pronásledování, žadatelka by tak měla být v lepší pozici, neboť nemusí pracně dokazovat existenci určité sociální skupiny „ženy ohrožené domácím násilí“ souvislost utrpěného pronásledování s jiným,taxativním důvodem. Poté, co správní orgán konstatoval, že paní X. Y. byla v Jordánsku pronásledována, měl by v souladu s čl. 8 Kvalifikační směrnice zvážit, zda žadatelka mohla využít vnitrostátní ochrany v jiné části země. Zde je nutné pečlivě posoudit informace o zemi původu, zejména postavení žen ve společnosti a úroveň ochrany týraných žen. Pro paní X. Y. nepřipadala možnost vnitřního přesídlení v úvahu. Nyní je tedy nutno zaměřit pozornost na původce pronásledování. Paní X. Y. byla týrána svým manželem, tedy nestátním původcem. Paní X. Y. by tedy měla prokázat, že se snažila vyhledat ochranu v Jordánsku a taková ochrana jí nebyla poskytnuta. V této situaci bude důležité, zda má žadatelka nějaké záznamy z policie, z nemocnice apod. Paní X. Y. však s sebou žádné takové dokumenty nemám, protože policie jí žádný protokol nevydala a v nemocnici nikdy se svými zraněními nebyla. Zde však jako důkaz může rovněž posloužit samotná věrohodnost žadatelky, lékařská zpráva o zdravotním stavu, zpráva psychologa, celkové informace o stavu dodržování lidských práv v Jordánsku. Organizační diagram 7 Závěr Ženy tvoří v dlouhodobém světovém měřítku velmi významný segment uprchlíků[163]. Často jsou nuceny čelit specifickým formám násilí, a to velmi drastickým, páchaným pouze na ženách – nedobrovolná ženská obřízka, nucená sterilizace a interrupce při překročení státní politiky regulace porodnosti, uzavírání nedobrovolných sňatků a násilí ze strany partnera bez možnosti získat adekvátní ochranu ze strany státu. Právě v případech domácího násilí odolávalo poskytování mezinárodní ochrany hluboce zakořeněnému mýtu o čistě soukromé povaze tohoto jevu mezi manžely a to navíc za situace, kdy v roli pachatele domácího násilí jde téměř výlučně o nestátní subjekt. V této práci se snažím poukázat na to, že domácí násilí není pouhým soukromým sporem mezi manžely. Pokud by totiž totéž násilí bylo pácháno jinou osobou, bylo by na ně nazíráno zcela jinak. Domácí násilí přestavuje celosvětově významný problém a v mnoha případech se i přes aktivní snahu státu či nevládních organizací nedaří tomuto jevu stoprocentně zabránit. Žádná země nemůže zajistit absolutní ochranu svých občanů před všemi negativními vlivy, které přinášejí nebo mohou přinášet závažnou újmu jedinci. Nicméně je v jeho silách snažit se negativním vlivům co nejvíce zamezit a zajistit přístup k odpovídající ochraně. Povinností státu je chránit své občany bez rozdílu pohlaví před násilím ať je páchá kdokoliv, a pokud je neochoten tak činit, je mezinárodní ochrana na místě. V případech domácího násilí, kdy původcem pronásledování je nestátní subjekt, hraje prvek selhání vnitrostátní ochrany velmi výraznou roli. Vnitrostátní ochranu je nutno posuzovat komplexně, tj. úroveň této ochrany, povinnost pokusit se vyhledat ochranu v zemi původu. Institut azylu jako mezinárodní ochrany nastupuje pouze tehdy, pokud je nemožné získat odpovídající ochranu uvnitř země původu. Naznačují-li tedy skutečnosti uváděné žadatelkou, že je ve své vlasti vystavena hrozbě pronásledování, je třeba pečlivě posoudit, zda v jejím případě jsou dány důvody pro poskytnutí azylu. Každá žádost o azyl musí být zkoumána individuálně v souvislosti s konkrétními fakty jednotlivého žadatele a situací v jeho zemi původů. Přijetí pohlaví jako důvodu pronásledování do českého zákona o azylu je důležitým krokem, neboť orgány rozhodující o udělení mezinárodní ochrany se budou muset zabývat utrpením žen daleko pečlivěji a důkladněji odůvodňovat svoje rozhodnutí. 8 Resumé Non-state agents of persecution and domestic violence Women often experience persecution differently from men. In particular they may be persecuted through sexual violence or other gender-specific or gender-related persecution such as domestic violence. This thesis sets out the issue of non-state agents of persecution and domestic violence in refugee law. The core issue is the question if abused women are eligible for asylum and if so, under which circumstances. The aim of this thesis is to ensure that all aspects of a woman’s asylum claim are properly presented and considered. One of the key themes which run through both academic analysis and case-law relating to the experiences of women as asylum seekers concerns women’s human rights. The international obligations of states clearly show that a state is obliged to respect the equality of women and men. Particularly important are Convention on elimination of all forms of discrimination against women and Declaration on the elimination of violence against women. Also the preamble of the 1951 Convention relating to the status of refugees states: “… considering that the Charter of the United Nations and the Universal Declaration of Human Rights approved on 10 December 1948 by the General Assembly have affirmed the principle that human beings shall enjoy fundamental rights and freedoms without discrimination…”. An asylum seeker must prove that she has a well-founded fear based on “race, religion, nationality, membership of a particular social group or political opinion”. Customarily domestic violence claims are based on social group membership, religion and political opinion. The applicant must fit within one of this categories and moreover, the persecution must be causally related to that membership, it must be “for reason of” one of five Convention grounds. Before the EC Directive came into force, there was no widely accepted definition of particular social group across national interpretation. The term membership of a particular social group should be read in an evolutionary manner – open to the diverse and changing nature of groups in various societies and evolving international human rights norms. The term particular social group has been defined in EC Directive 2004/83/EC with respect to UNHCR guidelines. This definition has adopted two dominating approaches: the concept of “protected characteristic” and the concept of “social perception”. Particular social group “women” has been enjoying international recognition in last years. The adjudicators have recognized this particular social group and have granted refugee status in a number of cases. Women may face harm for her particular religious beliefs or practices, including her refusal to hold particular beliefs, to practice a prescribed religion or conform their behavior to the instructions of a prescribed religion. Actual or imputed political opinion is also relevant in refugee asylum claims. In evaluating whether a woman’s fear of persecution is on account of political opinion, it is important to consider an opinion regarding the treatment or status of women within her country, culture or social, religious or ethnic group. There is a scope within the refugee definition to recognize both state and non-state agents of persecution. While persecution is most often perpetrated by the authorities of a country, serious discriminatory or other offensive acts committed by the local populace, or by individuals, can be considered persecution if such acts are knowingly tolerated by authorities, or if the authorities refuse, or are unable, to offer effective protection. The level of protection provided should be such as to reduce the risk to a refugee claimant to the point where the fear of persecution could be said to be no longer well-founded. Asylum provides surrogate international protection to those for whom there has been a fundamental breakdown in state protection. When the state is unable or unwilling to afford protection to those threatened for Convention reasons is the nexus satisfied. If the state has not provided with effective protection, it is a failed state for asylum purposes. Internal flight alternative it is a relevant element of refugee status determination in cases where persecution emanates from a non-State agent. It is important to bear in mind that the relocation must be reasonable, accessible and without risk of being persecuted again. The principle of reasonableness becomes critical when the applicant alleges that the state will not protect against so-called private actions. The implications of gender in determining the reasonableness of internal flight alternative must be recognized. In the asylum claims of abused women it is extremely important to consider carefully the situation in her country of origin and the circumstance of each case. 9 Použitá literatura 9.1 Publikace Aleinikoff, T. A., The Meaning of Persecution. International Refugee law, London: New Delphi, 2000. Amnesty International, Geschundene Körper – Zerrissene Seelen: Folter und Misshandlungen an Frauen, 1. Aufl., Bonn, 2001. BYRNE, R., The refugee law leader: cases, documents, and materiále, Budapešť: LARC, 2004. Carlier, J., Vanheule, D., Hullmann, K., Galiano, C.P., Who is Refugee, A Comparative Case Law Study, Hague: Kluwer Law International, 1997. CRAWLEY, H., Refugees and Gender, Jordan Ltd, 2001. ČEPELKA, Č. a kol., Teorie a praxe azylu a uprchlictví, Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006. Čepelka, Č., Jílek, D., Šturma, P., Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu, 1. vydání, Brno:Masarykova Univerzita v Brně, 1997. ČEPELKA, J., Šturma, P., Mezinárodní právo veřejné, Praha: Eurolex Bohemia, 2003. Feller, E., Turk, E., Nicholson, f., Refugee Protection in International Law. Cambridge, 2003. Goodwin-Gill, G.S., The Refugee in International Law, Oxford: Oxford University Press, 1998. Gottstein, M., Frauenrechte – Menschenrechte, Menschenrechte im Umbruch, Neuwied, 1998 HATHAWAY, J. C., The rights of refugees under international law, Cambridge: University Press Cambridge, 2005. Hathaway, J.C., The Law of Refugee Status, Toronto, 1991. JENSEN, I., Frauen im Asyl- und Flüchtlingsrecht, Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003. JÍLEK, D. a kol., Společný evropský azylový systém: právní pojem pronásledování, 1. vydání, Brno: Masarykova Univerzita v Brně, 2005. MUSALO, K., Refugee law and policy: a comparative and international approach, Durham : Karolina Academic Press, 2002. Pořízek P., Skalková M., Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví, 1. vydání, SOZE, 2005 SPIJKERBOER, T., Gender and Refugee Status, Dartmouth: Asgate, 2003. Von Sternberg, M. R., The grounds of refugee protection in the contextg of international human rights and humanitarian law, Canadien and United States Case law Compared, Refugee and Human Rights, Volume 5, Martinus Nijhoff Publishers, 2002. 9.2 Články ANKENBRAND, B., Refugee Women under German Asylum Law, International Journal of Refugee Law, Jan 2002, str. 45-56. BHABHA, J., Demography and Rights: Women, Childern and Access to Asylum, International Journal of Refugee Law, Apr 2004, str. 227-243. HEYMAN, M., Domestic violence and asylum: Toward a working model of affirmative state obligation, International Journal of Refugee Law, Dec 2005, str. 729-748. Jílek, D., Uprchlictví v České republice v legislativních a migračních souvislostech, Časopis pro právní vědu a praxi, 1999, č. 4, str. 330 Jurníková, J., Povinnost tvrzení v řízení o azylu, Jurisprudence, 2004, č. 2, str. 39 Jurníková, J., Problematika přiznání statusu uprchlíka z hlediska českého právního řádu, Správní právo, 2000, č. 1, str. 9 KELLEY N., Internal Flight/Relocation/Protection Alternative: Is it Reasonable? International Journal of Refugee Law, Jan 2002, str. 4-44. KELLEY, N., The Convention Refugee Definiton and Gender-Based Persecution: A Decade´s Progress, International Journal of Refugee Law, Oct 2001, str. 559-568. Kosař, D., Pojem „pronásledování“ v Ženevské úmluvě o uprchlících z roku 1951, Právník, 5/2005, str. 467-493. Maclin, Human Rights Quarterly, 17/1995, 213-220. 9.3 Dokumenty a stanoviska 1996 Report of the Special Rapporteur on violenece agianst women: A framework for model legislation on domestic violence (E/CN.E/1996/53/Add.2). 1999 Report of the Special Rapporteur on violence against women (UN Doc. E/CN.4/1999/68). Erste Anregung von UNHCR zur Umsetzung des Zuwanderungsgesetzes im Hinblick auf die materiellen Voraussetzungen für die Zuerkennung von Flüchtlingsstatus und subsidiären Schulz, UNHCR-Vertretung Deutschland, Dezember, 2004. GA Resolution 34/41. GA Resolution 35/135: Refugee and displaced women. GA Resolution 42/109. Gender-Related asylum claims and the social group calculus: Recognizing women as a „particular social group“ per se, The Committee on Immigration and National Law of Association of the Bar of the City of New York, March, 2003. Immigration Appellate Authority (Velká Británie): Asylum Gender Guidelines, Nov. 2000 Report of the Fourth World Conference on Women, A/Conf.177/20). Skalková, M., Postoj UNHCR ke kvalifikační směrnici. UNHCR, Příručka k mezinárodní ochraně uprchlíků a evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, červenec 2006. UNHCR, Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, doplněné vydání, červenec 2006. UNHCR, Směrnice týkající se mezinárodní ochrany: „Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví“ v kontextu článku 1A, odst. 2 Úmluvy o postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejího Protokolu z roku 1967. Odůvodnění vládního návrhu 1233/0. Explanatory Memorandum, Proposal for a Council Directive on minimum standards for the qualification and status of third country nationals and stateless person as refugees or as person who otherwise need international protection. Committe on Citizen´s Freedoms and Rights, Justice and Home Affairs, Report on the propsal for a Council directive, (COM (2001) 510 – C5 – 0573/2001-2001/0207 (CNS). 9.4 Právní prameny Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Prohlášení o potírání násilí na ženách. Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka, nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu tohoto postavení (Kvalifikační směrnice). Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Úmluva o postavení uprchlíků (Ženevská úmluva). Všeobecná deklarace lidských práv. Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). 9.5 Judikatura 9.5.1 Česká Rozsudek Vrchního soudu ze dne 20. 4. 2002 č. j. 6 A 709/2001-21. Rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2003, č. j. 4 Azs 14/2003-48. Rozsudek NSS ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004-60. Rozsudek NSS ze dne 31. ledna 2007, č. j. 8 Azs 18/2006-62. Rozhodnutí ze dne 6. 2. 2002, č. j. 5 A 758/2000-35. Rozsudek NSS ze dne 25. listopadu 2005, sp. zn. 5 Azs 368/2004-44. Rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 18. 4. 2001, č. j. 5 A 703/2000-40. Rozsudek NSS ze dne 23. května 2006, č. j. 4 Azs 336/2005-59. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2006, č. j. 56 AZ 119/2006-25. Rozsudek NSS ze dne 31. března 2004, č. j. 6 Azs 41/2004-67 9.5.2 Německá BVerfGE 54, 341, 358. BVerfGE 80, 315, 336. BVerfGE 83, 216, 235. BVerwGE 62, 123; 67, 317, 320. VG Ansbachu, Urt. v. 11. 1. 1996 – AN 3 K 95.37099. VG München, Urt. v. 10. 2. 2000 –M 21 K 98.50890. VG Oldenburg, Streit 1998, 173, 176. VG Wiesbaden, Urt. v. 27. 1. 2000, spor 2000, 13. VG Regensburg, Urt. V. 17. 1. 2005, RO 3 K 04.30596 9.5.3 Rakouská VwGH Erkenntnis, z 21. 12. 2006, číslo 2003/20/0550. 9.5.4 Austrálie Minister for Immigration & Multicultural Affairs v. Khawar, [2000] FCA 1130. 9.5.5 USA Matter of R-A- , Interim Decision 3403, (BIA 1999). Matter of M- and K-, A72 374 558 (IJ Arlington, Va. Aug. 9, 1998). Matter of A- and Z-, A72 793 219 (IJ Arlington, Va. Dec. 20, 2004). Matter of Acosta, Interim Decision No. 2986, 19, 19 IN Decision 211 (BIA, 1985). Matter of S-A-, Interim Dec. 3433 (BIA 2000). 9.5.6 Nový Zéland Re G. J., Refugee Appeal No. 1312/93, 1995. 9.5.7 Kanada Canada (Attorney General) v. Ward, [1993] 2 S. C. R. 689 (File No.:21937). Diluna v. M.E.I. (F.C.T.D). Immigration and Refugee Board, RDB file # AA3-00181/00185/00186, May 21, 2004, Ottawa, Ontario, Canada. Immigration and Refugee Board, RPD file # MA2-09216, October 29, 2003, Montreal, Canada Immigration and Refugee Board, RPD file # MA3-05945, March 11, 2004, Montreal, Canada. Mayers v. M.E.I. (1992), 150 N.R. 60 (F.C.A.). Narvaez v. MCI (1995) 2 F.C.55 (T.D.) Suresh v. Canada, 2002 1 SCR 3 (Can. SC, Jan. 11, 2002). 9.5.8 Velká Británie Adan v. Secretary of State for the Home Department (1999). Rozhodnutí Sněmovny Lordů Velké Británie ze dne 25. 3. 1999, Islam proti Státnímu tajemníkovi pro vnitřní záležitosti, Imigračnímu odvolacímu tribunálu a dalším, Shah [1999] UKHL 20; 2 AC 629; [1999] 2 All ER 545. Horvath v. Secretary of State for the Home Department, UK House of Lords, (2001) 1 AC 489. Rozhodnutí Imigračního odvolacího tribunálu Velké Británie ze dne 6. 6. 2003, Iran CG (2003) UKIAT 00207, ve věci ZH. 9.5.9 Evropský soud pro lidská práva a Mezi-americký soud pro lidská práva Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 11. 7. 2000, věc Jabari proti Turecku. X. a Y. v. Nizozemí, Osman v. Spojené Království, App. No. 23452/94 (1998). Z a další v. Spojené Království, App. No. 29392/95 (2001). A. v Spojené Království, App. No. 25599/94 (1998). Inter-American Court of Human Rights, Velásquez-Rodriguze, 28 ILM 291 (1989). ------------------------------- [1] Zákon č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Polici České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dále jen zákon o azylu. [2] § 12 písm b). zákona o azylu. [3] Novela č. 165/2006 sb. [4] Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka, nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu tohoto postavení. Dále Kvalifikační směrnice. [5] Viz odůvodnění vládního návrhu 1233/0, dostupné na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1233&ct1=0. [6] Správní orgán tak činí podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. [7] Rozsudek NSS z 31. ledna 2007, č. j. 8 Azs 18/2006-62, kde NSS de facto popřel možnost pronásledování ze strany nestátních aktérů. [8] 1999 Report of the Special Rapporteur on violence against women (UN Doc. E/CN.4/1999/68). [9] 1999 Report of the Special Rapporteur on violence against women (UN Doc.E/CN/1999/68) odstavec 19. [10] Toto dokazuje i text preambule Ženevské úmluvy. [11] Blíže viz Jensen, I.: Frauen im Asyl- und Flüchtlingsrecht, Baden-Baden: Nomos Verlagsgeselschaft, str. 26. [12] Čl. 3. pro ženy je rovněž důležité právo na spravedlivou mzdu, čl. 10 stanovící mj. že sňatek musí být uzavřen na základě svobodného souhlasu snoubenců . [13] Čl. 2 odst. 1. [14] Čl. 3. [15] Čl. 23. [16] Stav k 15. dubnu 2007. Seznam smluvních stran a výhrad viz http://www.un.org/womenwatch/daw/cedaw/states.htm. [17] Jensen, I.: Frauen im Asyl- und Flüchtlingsrecht, Baden-Baden: Nomos Verlagsgeselschaft, str. 25. [18] Gottstein, M., Frauenrechte – Menschenrechte, Menschenrechte im Umbruch, Neuwied, 1998, str. 84. [19] Declaration on the Elimination Violence against Women. GA Res. 48/104 z 20. prosince 1993. [20] Český zákonodárce toto patrně nerozlišuje, neboť ačkoliv v zákoně o azylu je jako důvod pronásledování uvedeno „pohlaví“, důvodová zpráva hovoří o „příslušnosti ke genderové skupině“. Viz poznámka pod čarou 5 této práce. [21] UNHCR, Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví, 2002, odst. 3. [22] Crawley H., Refugees and Gender, Jordan Ltd., 2001, str. 26. [23] Pořízek P., Skalková M., Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví, 1. vydání, SOZE, 2005, str. 29. [24] Gender-specific forms of persecution. [25] Gender-based reasons for persecution. [26] ČSFR přistoupila k Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a k Newyorskému Protokolu z roku 1967 v listopadu 1991. Oba dokumenty byly publikovány ve Sbírce zákonů v srpnu 1993 formou sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 208/1993 Sb. Dále jen Ženevská úmluva. [27] Blíže viz Crawley H., Refugees and Gender, Jordan Ltd., 2001, str. 5. [28] Akenbrand, B.: Refugee Women under German Asylum Law, International Journal of Refugee law, Jan 2002. 46. [29] Čl. 31 odst. 1. [30] Hathaway, J., The rights of refugees under international law, Cambridge: Cambridge University Press, str. 49. [31] Ibid, s. 54. [32] Ibid, s. 64. [33] Suresh v. Canada, 2002 1 SCR 3 (Can. SC, Jan. 11, 2002). [34] Mj. UNHCR Směrnice o ochraně uprchlických žen z roku 1991; závěr č. 73 z roku 1993 – Ochrana uprchlíků a sexuální násilí; závar č. 77 z roku 1995 – Obecný závěr k mezinárodní ochraně; Směrnice UNHCR Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví z roku 2002. [35] GA Res. 35/135: Refugee and displaced women; GA Res. 34/41 – preambule, odst. 6; GA Res. 42/109 a další. [36] Prvním státem byla Kanada, podobná doporučení vydala záhy i Austrálie, Velká Británie, USA a další. [37] Ankenbrand, B.: Refugee Women under German Asylum Law, International Journal of Refugee Law, Jan 2002, str. 47. [38] Za akt pronásledování se tak podle čl. 9 odst. 2 považuje i použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí a jednání namířená proti osobám určitého pohlaví. [39] Čl. 3 Úmluvy proti mučení, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. [40] Na rozdíl od zákazu refoulement podle čl. 33 odst. 2 Ženevské úmluvy. [41] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 11. 7. 2000, věc Jabari proti Turecku. [42] Hathaway, J.C., The Law of Refugee Status, Toronto, 1991, str. 104-105. [43] Kosař, D., Pojem „pronásledování“ v Ženevské úmluvě o uprchlících z roku 1951, Právník 5/2005, s. 471. [44] Viz Příručka UNHCR, čl. 51. [45] Tento přístup uplatňovalo zejména Německo, Francie, částečně Rakousku, Švýcarsko a Česká republika. [46] Kosař, D., Pojem „pronásledování“ v Ženevské úmluvě o uprchlících z roku 1951, Právník 5/2005, s. 472. [47] Hathaway, J. C., The Law of Refugee Status, Toronto, 1991, str. 109-112. [48] Kosař, D., Pojem „pronásledování“ v Ženevské úmluvě o uprchlících z roku 1951, Právník 5/2005, s. 477. [49] Pro úplnost dodávám, že třetí kategorii lidských práv tvoří závazky vyplývající z Všeobecné deklarace lidských práv a z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, např. právo na práci, výživu, šatstvo apod. Stát porušuje své závazky v případě, že nerealizuje tyto práva. Čtvrtá skupina obsahuje práva uvedená ve Všeobecné deklaraci lidských práv, která nebyla kodifikována v žádné univerzální mezinárodní smlouvě o lidských právech. Porušení těchto práv samo o sobě nebude stačit k založení existence pronásledování. [50] Definice byla převzata z http://www.rosa-os.cz/index.php?id=14. [51] Crawley, H., Refugees and Gender, Jordan Ltd., 2001, str. 132. [52] Přestože je Všeobecná deklarace lidských práv právně nezávazným dokumentem, má velký politický a morální význam. [53] Příručka UNHCR, čl. 51-53. [54] Doporučení v oblasti mezinárodní ochrany: „Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví“ v kontextu článku 1A, odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejího Protokolu z roku 1967, II, B, čl. 9. [55] Pořízek P., Skalková M., Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví, 1. vydání, SOZE, 2005, str. 51. [56] Maclin, Human Rights Quarterly, 17/1995, str. 213. [57] Viz odůvodnění toho, proč paní R. A. nesplňuje kauzální nexus mezi příslušností k určité sociální skupině a pronásledováním v případu R-A- , Interim Decision 3403, BIA 1999. [58] Spojkerboer, T., Gender and Refugee Status, Dartmouth: Asgate, 2003, str. 164. [59] Návrh čl. 5 odst. 1 Kvalifikační směrnice měl podle tohoto návrhu znít: „ Status uprchlíka má být udělen příslušníkovi třetí země, který má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, příslušností k etnické skupině nebo příslušností k určité sociální skupině….“ V odůvodnění se pak uvádí, že ženy jsou hlavní oběti pronásledování, násilí a diskriminace. Explicitní odkaz na pohlaví má být tedy obsažen z toho důvodu, aby takové pronásledování bylo výslovně bráno v úvahu. Je důležité brát tento důvod v úvahu jako důvod pro odůvodněný strach z pronásledování, proto má být zmíněn výslovně. Viz Committe on Citizen´s Freedoms and Rights, Justice and Home Affairs, Report on the propsal for a Council directive, (COM (2001) 510 – C5 – 0573/2001-2001/0207 (CNS). Dostupné na http://www.europarl.europa.eu/oeil/FindByProcnum.do?lang=2&procnum=CNS/2001/0207. [60] Ženevská úmluva, čl. 1 A; Kvalifikační směrnice, čl. 10, zákon o azylu [61] Doporučení UNHCR, op. Cit. V poznámce 2, bod 5. [62] Doporučení UNHCR, op. Cit., v poznámce 2, bod 6. [63] Matter of Acosta, INterim Decision No. 2986, 19, 19 IN Decision 211 (BIA, 1985). [64] Canada v. Ward, Supreme Court, (1993) 103 DLR (4th). [65] Re G. J., Refugee Appeal No. 1312/93, 1995. [66] Islam v. SSHD, Regina v. Immigration Appeal Tribunal and Another ex parte Shah (1999) 2 WLR 1015; (1999) INLR 144; (1999) AC 629 (dále jen Islam a Shah). [67] Hathaway, J., C., The Law of Refugee Status. Toronto, 1991, str. 157-169. [68] Doporučení UNHCR, op. cit., v poznámce 2, bod 9. [69] Aleinikoff, T. A.: in: Pořízek, P. Skalková, M.: Pronásledován související s příslušností k určitému pohlaví, 1. vydání, SOZE, 2005, str. 116. [70] „Určitá sociální skupina je skupina osob sdílející společnou charakteristiku (jinou než riziko pronásledování) nebo která je společností jako taková vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezaměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob.“ [71] Čl. 10 d). [72] Skalková, M.: Postoj UNHCR ke kvalifikační směrnici. Dostupné na www.unhcr.cz. [73] Čl. 12 odst. 4 návrhu Kvalifikační směrnice. [74] Explanatory Memorandum, Proposal for a Council Directive on minimum standards for the qualification and status of third country nationals and stateless person as refugees or as person who otherwise need international protection. [75] Mayers v. M.E.I. (1992), 150 N.R. 60 (F.C.A.). [76] „Trinidadian women subject to wife abuse.“ [77] Narvaez v. MCI (1995) 2 F.C.55 (T.D.), kdy sociální skupina byla vymezena jako „ženy vystavené manželskému násilí v Ekvádoru.“; v rozsudku Diluna v. M.E.I. (F.C.T.D)., no. IMM-3201-94), March 14, 1995 byla shledána sociální skupina „brazilských žen vystavených manželskému násilí.“ [78] R-A- , Interim Decision 3403, BIA 1999. [79] Guatemalan women who have been involved intimately with Guatemalan male companions, who believe that women are to live under male domination. [80] „The adequacy of state protection is obviously an Essentials inquiry in asylum case.“ R-A- 923. [81] Ibid. [82] Doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany:“Příslušnost k určité sociální skupině“ v kontextu článku 1A, odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a/nebo jejího Protokolu z roku 1967, čl. 22. [83] Viz INS draft regulation on Particular Social Group z prosince 2000. [84] Rozhodnutí Sněmovny Lordů ze dne 25. 3. 1999 Islam proti Státnímu tajemníkovi pro vnitřní záležitosti, imigračnímu odvolacímu tribunálu a dalším; Shah, 1999, UKHL, 20; 2 AC 629 2 AII ER 545. Jde o případy dvou žadatelek z Pákistánu, které byly donuceny svými manžely opustit své domovy. Oběma hrozilo křivé obvinění z cizoložství. Obě žadatelky podaly žalobou k Odvolacímu soudu, který projednání obou případů spojil. Jejich žádostem o azyl nebylo vyhověno, proto se odvolaly k Sněmovně Lordů. [85] Lord Steyn konstatoval: “Podpora v precedenčním právu pro pohled vyjádření v Sanchez-Trujillo je nepatrná. V literatuře pro to není žádná podpora: viz kritika Hathawaye.“ [86] Pákistán tuto Úmluvu ratifikoval v roce 1996. [87] Jednou z vyjímek je pak rozhodnutí NSS z 31. března 2004, který konstatoval, že „u žen pronásledovaných ze strany manželů či partnerů nelze o sociální skupině hovořit.“ Tento rozsudek NSS č. j. 6 Azs 41/2004-67 vymezil sociální skupinu jako „skupinu osob podobného společenského původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů, společenských obyčejů ap.“ [88] Pořízek P., Skalková M., Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví, 1. vydání, SOZE, 2005, str. 61. [89] Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2006, č. j. 56 AZ 119/2006-25. [90] Matter of S-A-, Interim Dec. 3433 (BIA 2000). [91] Blíže viz Spijkerboer T.: Gender and Refugee Status, s. 5. [92] UNHCR: Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, Doplněné vydání, Ženeva, leden 1992, odstavce 81-83. [93] Matter of A- and Z-, A72 793 219 (IJ Arlington, Va. Dec. 20, 2004). [94] „belief in Western values“ [95] „those women who espouce Western values and are unwilling to live their lives at the mercy of their husbands, their society, their government.“ [96] Matter of M- and K-, A72 374 558 (IJ Arlington, Va. Aug. 9, 1998). [97] Viz rozhodnutí ze dne 13. 4. 2006, č. j. OAM-482/VL-01-ZA05-2006 zamítající žádost o azyl z důvodů pronásledování krutým násilím ze strany manžela jako zjevně nedůvodnou. Rovněž viz výše zmiňovaný rozsudek NSS č. j. 6 Azs 41/2004-67. [98] Německý zákon o pobytu platný od 1. ledna 2005 (Auslandsgesezt) sice pohlaví také zmiňuje, ale pouze v souvislosti s existencí určité sociální skupiny, když ve svém § 60 odst. 1 uvádí: „Pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině může nastat také tehdy, když ohrožení života, lidské nedotknutelnosti nebo svobody samotné je vázáno na pohlaví.“ Blíže viz Pelzer, M., Geschlechtsspezifische Verfolgung: Das neue Flüchtlingsrecht in der Praxis, dostupné na www.proasyl.de. [99] Čl. 10 d) Kvalifikační směrnice. [100] Stát má podíl na genderově zaměřeném pronásledování v okamžiku, kdy dodržování norem sám kontroluje - nucené potraty při nutnosti dodržovat státní politiku porodnosti, povinnost nosit čador, nebo např. při znásilňování ženy vojákem během ozbrojených konfliktů či znásilnění ženy policistou, kdy lze za určitých okolností prokázat, že tyto osoby nejednaly jako soukromé osoby. Druhou skupinu pak tvoří pronásledování, kdy je původcem některý z členů rodiny - nucený sňatek, ženská obřízka a domácí násilí. [101] Kosař, D., Nestátní původci pronásledování, s. 141 in: : Jílek, D. a kol., Společný evropský azylový systém: právní pojem pronásledování, 1. vydání, Brno: Masarykova Univerzita v Brně, 2005. [102] Čl. 65 Příručky UNHCR. [103] Tento přístup se uplatňoval zejména ve Francii, Německu, částečně i v Rakousku a Švýcarsku. [104] Adan v. Secretary of State for the Home Department (1999). [105] Viz např. Erste Anregung von UNHCR, dostupné na http://www.unhcr.de/rechtsinformationen/asyl-in-deutschland.html. [106] Ochrana tak může být poskytnuta nejen ze strany státu, ale i politickými stranami nebo organizacemi, včetně organizací mezinárodních, které ovládají stát nebo podstatnou část jeho území. [107] Například německý správní soud v Regensburgu konstatoval, že nestátní aktéři pronásledování musí vykazovat takový stupeň organizace, který je obvyklý pro strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část jeho území. Touto interpretací by tak opět došlo k vyloučení možnosti získat azyl pro oběti domácího násilí. Viz Rozsudek VG Regensburg ze dne 17. 1. 2005, RO 3 K 04.30596 dostupný na http://www.asyl.net/Magazin/10_2005c.htm#G1. [108] Takto se vyslovil Spolkový ústavní soud ve svém rozhodnutí BVerfGE 54, 341, 358; shodné stanovisko můžeme nalézt i v rozhodnutí Spolkového správní soudu BVerwGE 62, 123; 67, 317, 320. [109] Šlo tedy o situace, kdy byla zřejmá neochota státu poskytnout náležitou ochranu nebo pokud zásahy soukromých osob byly očividně přehlíženy. Viz rozsudek BVerfGE 80, 315, 336. [110] Die asylrechtliche Verantwortlichkeit eines Staates dort ende, wo die Schutzgewährung die Kräfte eines konkreten Staates übersteigt, nämlich jenseits der ihm an sich zur Verfügung stehenden Mittel. BVerfGE 80, 315, 336. [111] Správní soud v Magdeburgu přiznal azyl ženě prchající kvůli praktikování FGM z Pobřeží slonoviny ve svém rozsudku z 20. června 1996. Podobně bylo rozhodnuto v případě žadatelky z Kamerunu správním soudem v Mnichově 2. prosince 1998. [112] Rozsudek správního soudu v Ansbachu, Urt. v. 11. leden 1996 – AN 3 K 95.37099. Podle názoru soudu je znásilnění mulou přičitatelné státu, neboť se Írán prezentuje jako boží stát a svoje duchovní představitele vybavuje nejen duchovní, ale i světskou mocí a tak by případné objektivní zhodnocení situace nebylo možné. [113] Rozsudek správního soudu ve Freiburgu, Urt. v. 20. července 1998. V odůvodnění rozsudku se uvádí, že Alžír vzhledem k islámskému pojetí žen a společnosti není ve skutečnosti ochoten poskytnout jí ochranu. Žadatelčiny pokusy vyhledat pomoc u policie skončily neúspěchem mimo jiné i proto, že policejní úředníci se neztotožňovali s jejími názory. [114] VG Oldenburg, Streit 1998, 173, 176. V odůvodnění rozsudku se uvádí, že Pobřeží slonoviny již nemá žádné další prostředky, aby mohl lépe zabránit FGM na ženách a dívkách. Obdobně správní soud v Mnichově konstatoval, že stát Togo již vyčerpal všechny prostředky, jak ženské obřízce zabránit a konečně ji definitivně vymýtit. Stát vydal mimo jiné v roce 1998 zákon zakazující ženskou obřízku a od roku 1984 spolupracuje s WHO a nestátními organizacemi, přesto se přes veškerou snahu často nedaří ženské obřízce zabránit. Díky silnému sociální tlaku na ženy, dívky a jejich rodiny k tomuto zákroku v rámci některých etnik Toga stále dochází. [115] V angličtině označováno jako due diligence. Viz Velásquez-Rodriguez, para 172 (28 ILM 326). [116] Inter-American Court of Human Ritus, Velásquez-Rodriguze, 28 ILM 291 (1989). [117] Velásquez-Rodriguze, para. 172 (28 ILM 326). [118] Z a další v. Spojené Království, App. No. 29392/95 (2001); A. v Spojené Království, App. No. 25599/94 (1998). [119] X. a Y. v. Nizozemí, Osman v. Spojené Království, App. No. 23452/94 (1998). [120] A. v Spojené Království, App. No. 25599/94 (1998), para 22. [121] Canada (Attorney General) v. Ward, [1993] 2 S. C. R. 689 (File No.:21937). [122] Immigration and Refugee Board, RDB file # AA3-00181/00185/00186, May 21, 2004, Ottawa, Ontario, Canada. [123] Rozhodnutí Sněmovny Lordů Velké Británie ze dne 25. 3. 1999, Islam proti Státnímu tajemníkovi pro vnitřní záležitosti, Imigračnímu odvolacímu tribunálu a dalším, Shah [1999] UKHL 20; 2 AC 629; [1999] 2 All ER 545. [124] Kosař, D., Nestátní původci pronásledování, str. 143, in: Jílek, D. a kol., Společný evropský azylový systém: právní pojem pronásledování, 1. vydání, Brno: Masarykova Univerzita v Brně, 2005. [125] Jílek, D.: Uprchlictví v České republice v legislativních a migračních souvislostech, Časopis pro právní vědu a praxi, 1999, č. 4, str. 334, čl. 3.4.6. [126] Rozsudek Vrchního soudu ze dne 20. 4. 2002 č. j. 6 A 709/2001-21 k dispozici na www.unhcr.cz . [127] Rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2003, č. j. 4 Azs 14/2003-48 dostupné na www.nssoud.cz. [128] Rozsudek NSS ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004-60, dostupné na www.nssoud.cz. [129] Novela zákona o azylu vstoupila v platnost 1. 9. 2006. [130] Rozsudek NSS ze dne 31. ledna 2007, č. j. 8 Azs 18/2006-62; dostupný na www.nssoud.cz. [131] Ustanovení § 2 odst. 7 zákona o azylu. [132] Z tohoto pohledu je významná zejména zpráva speciálního zpravodaje OSN o násilí na ženách, kde je navržen vzorový návrh zákona k potírání násilí na ženách. 1996 Report of the Special Rapporteur on violenece agianst women: A framework for model legislation on domestic violence (E/CN.E/1996/53/Add.2). [133] Např. viz Report of the Fourth World Conference on Women, A/Conf.177/20, platform for Action, para. 124 (b). [134] Např. ochrana cti rodiny. [135] Haines, R.: Gender-related persecution, in Feller, E., Turk, E., Nicholson, F.: Refugee Protection in International Law. Cambridge, 2003op. cit. v pozn. 44, str. 333. [136] Kanadské rozhodnutí Canada v. Ward (1993) 2 SCR 689, v čl. 724 a na druhé straně rozhodnutí Sněmovny lordů ve Velké Británii ve věci Horvath v. Secretary of State for the Home Department, UK House of Lords, (2001) 1 AC 489. [137] Immigration and Refugee Board, RPD file # MA2-09216, October 29, 2003, Montreal, Canada. [138] Immigration and Refugee Board, RPD file # MA3-05945, March 11, 2004, Montreal, Canada. [139] Immigration Appellate Authority (Velká Británie): Asylum Gender Guidelines, Nov. 2000, čl. 2B.3. [140] Horvath v. Secretary of State for the Home Department, 2000, 3 WLR 379. [141] Rozhodnutí ze dne 6. 2. 2002, č. j. 5 A 758/2000-35, dostupné na www.unhcr.cz. [142] Rozhodnutí Imigračního odvolacího tribunálu Velké Británie ze dne 6. 6. 2003, Iran CG (2003) UKIAT 00207, ve věci ZH. [143] Minister for Immigration & Multicultural Affairs v. Khawar, [2000] FCA 1130 (Austrálie); para. 54. [145] Ibid. Sustained or systemic absence of state protection for members of particular social group. [146] Minister for Immigration & Multicultural Affairs v. Khawar, [2000] FCA 1130 (Austrálie); para 114. [147] To reduce the risk of serious harm to below the level of well-foudness. Haines, para 29 [148] Ibid. [149] Čl. 7 Kvalifikační směrnice. [150] VwGH Erkenntnis, z 21. 12. 2006, číslo 2003/20/0550 dostupné na www.ris.bka.gv.at/vwgh. [151] Větrovský, J., Pronásledování nestátními činiteli a nutný podíl státu na pronásledování v evropském kontextu, in: Jílek, D. a kol., Společný evropský azylový systém: právní pojem pronásledování, 1. vydání, Brno: Masarykova Univerzita v Brně, 2005, str. 164. [152] Pořízek, P., Skalková, M., Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví, 1. vydání, SOZE, 2005, str. 143. [153] Rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 18. 4. 2001, č. j. 5 A 703/2000-40. [154] Rozsudek NSS ze dne 25. listopadu 2005, sp. zn. 5 Azs 368/2004-44. [155] Rozsudek NSS ze dne 23. května 2006, č. j. 4 Azs 336/2005-59. [156] Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2006, č. j. 56 Az 119/2006-25. [157] § 8 odst. 1 a 2 Kvalifikační směrnice. [158]Explanatory Memorandum, Proposal for a Council Directive on minimum standards for the qualification and status of third country nationals and stateless person as refugees or as person who otherwise need international protection, bod. 10 odst. 1. [159] Příručka UNHCR, odstavce 90-91. [160] Rozsudek NSS ze dne 3. května 2006, č. j. 3 Azs 41/2006-74. [161] Haines, R.: Gender-related persecution. In Feller, E., Turk, E., Nicholson, F.: Refugee Protection in International Law. Cambridge, 2003,s. 337-338. [162] Ibid, str. 337. [163] Podle údajů UNHCR tvořily ženy v roce 2003 49% z 9,7 milionové uprchlické populace.[163] Také v České republice představují ženy nezanedbatelnou složku žadatelů o azyl. V Evropě tvoří v průměru poměr žádostí o azyl podávaných ženami přibližně jednu třetinu. Pořízek P., Skalková M., Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví, 1. vydání, SOZE, 2005, str.12.