Úvod.. 2 1 Prameny.. 4 1.1 Prameny archeologické, nápisy.. 4 1.2 Prameny písemné. 5 1.2.1 Subura v historiografii 5 1.2.2 Subura v dílech řečnických. 6 1.2.3 Subura ve starožitnických a filologických dílech. 7 1.2.4 Subura v básních. 8 1.2.5 Subura v satiře a epigramu. 10 2 Topografie. 14 2.1 Problém původní lokality.. 14 2.2 Problém názvu Subura, Succusa a Pagus Succusanus. 15 2.3 Subura v období republiky a raného císařství 17 3 Obyvatelé Subury.. 19 3.1 Řemeslníci a obchodníci na Subuře. 19 3.2 Bydlení na Subuře. 21 3.3 Subura vigilax.. 22 4 Subura, centrum prostituce. 24 4.1 Manželky versus prostitutky, statut prostitutky.. 24 4.2 Prostitutky a nevěstince. 26 4.3 Řemeslo, mzda, zákazníci 28 4.3.1 Vzhledové odlišení prostitutek, zevnějšek a hygiena. 28 4.3.2 Kuplíři, čarodějnice, obchodníci s bílým masem.. 28 4.3.3 Cena a klientela. 29 Závěr.. 30 Seznam použité literatury: 31 Přílohy: 36 Úvod Římská městská čtvrť Subura /v pramenech také Suburra/ ležela v severovýchodní části města, v údolí tvořeném pahorky Viminalis, Cispius a Oppius. Bylo to proslulé centrum prostituce a nočního života, vyhledávané pro své nevěstince a krčmy. Zároveň však Subura byla prastarou součástí lokality antického Říma, jejíž obyvatelé se účastnili původních kultovních slavností a jejíž jméno a původní lokalita dosud nebyly definitivně osvětleny. Přesto se název Subura v několika variacích /Sobora, Sebura/ udržel až do středověku. Co se týče pramenů, nejvíce z nich se týká právě prostituce a "atmosféry" Suburského údolí z období raného principátu, viděného ovšem subjektivně očima satiriků a básníků. Cílem mé práce tedy bylo pokusit se sestavit celkový obraz této výjimečné římské čtvrti, pokusit se alespoň nahlédnout do teorií o jejím počátku a původu jejího jména, pokusit se oživit Suburské obyvatelstvo a patrně nezapomenutelnou atmosféru jejího největšího "kulturního" rozmachu v prvním století n.l. Práci jsem rozdělila do čtyřech hlavních kapitol. První z nich se týká pramenů archeologických a hlavně pramenů písemných, tedy pramenů jejích současníků. Využila jsem k této práci elektronickou databázi textů Bibliotheca Teubneriana Latina, autory pak představuji ve stručnosti z Encyklopedie římské literatury autora G.B. Conta. Co se samotných zmínek o Subuře týče, pokusila jsem je se fakticky a kde to bylo možné i gramaticky upřesnit, aby z nich bylo co nejvíce zřejmé, v jaké souvislosti se tato čtvrť u daného autora vyskytuje. V případě nejasností jsem se také často obracela na kritická vydání jednotlivých autorů, komentáře k nim či na jejich překlady opatřené poznámkami. Ke zjištění faktických údajů jsem pak využívala příručky z oblasti antické historie, literární historie, římské topografie a částečně též filologie. V druhé kapitole se věnuji lokalizaci Subury. Zde jsem využila topografické slovníky S.B. Platnera a T. Ashbyho /tento v jeho elektronické podobě na internetu, na stránkách zaštítěných univerzitou v Tufts/, dále H. Jordana. a L. Brtnického a doplnila jsem je informacemi z příruček věnujících se počátkům Města. Dále zde zmiňuji několik starověkých i moderních teorií týkajících se původní lokality Subury a otázku původu jména Subura. Ve stručnosti jsem také zmínila dnešní zástavbu dané lokality. Obyvatelstvo Subury a život jejích obyvatel pak osvětluji v kapitole třetí a zde využívám příručky o způsobu života v Římě, společně s encyklopediemi a slovníky římských reáliích /Der Neue Pauly: Encyclopäedie der Antike, Encyklopedie Antiky/. A vzhledem k faktu, že Subura, jak již bylo řečeno, byla čtvrť proslulá prostitucí, věnuji se ve čtvrté kapitole také tomuto tématu. K jeho zpracování jsem si vybrala z široké nabídky publikací velmi obsažné a detailně zpracované dílo H. Záruby a J. Votočka: Dějiny lásky: populární obrazy z dějin snubnosti, manželství a prostituce od pravěku až po dobu nejnovější, které jsem doplnila o informace z podobně zaměřených děl. Kde to bylo u třetí a čtvrté kapitoly /Obyvatelstvo a Subura, centrum prostituce/ možné, pokusila jsem se dát informace z těchto dvou kapitol do souvislostí se svědectvím římských autorů. Pokud bylo nutné upřesnit určitý latinský výraz pro bližší osvětlení problému, využívala jsem slovníku Oxford Latin Dicitonnary. 1 Prameny 1.1 Prameny archeologické, nápisy Co se týče materiálních pozůstatků po území Subury, jsou oproti písemným velmi skromné. Z rané republiky nám nejsou známy ani veřejné ani sakrální budovy, které by ve svém názvu nesly in Subura.[1] Výjimkou je tzv. věž Mamiliova /turris Mamilia/, která byla pojmenována snad po C. Mamiliovi Turrinovi, konsulovi z r. 239 př.n.l. nebo po Q. Mamiliovi Turrinovi, kterého zmiňuje Livius /XVIII, 10/.[2] O této věži máme informace od gramatika přelomu 2. a 3. stol. n.l. S. Pomponia Festa,[3] který ji zmiňuje v souvislosti s každoročními říjnovými dostihy na Martově poli. Po dostizích byl zvyk obětovat prvního pravého koně vítězného dvojspřeží a o jeho hlavu svést boj. V tomto boji proti sobě stáli obyvatelé Subury a obyvatelé Sacra Via, a pokud zvítězili Suburští, hlavu připevňovali právě na Mamiliovu věž. Ke konci republikánského období byla Subura již hustě obydlenou čtvrtí, ve které nechyběly dokonce ani domy urozených osob /C. Iulius Caesar či konsul L. Arruntius Stella/, zmínky v literatuře a nápisy v tomto případě doplňuje archeologický materiál. Byly zde totiž nalezeny zříceniny hlavně soukromých budov, dále travertinové zdi, mramorové základy a zbytky fontány se třemi polokruhovitými mísami. Z této čtvrti je dále nápisem zmíněna svatyně zasvěcená nymfám /nymphaeum/ jistého Flavia Phillippa a archeologické vykopávky pod klášterem S. Francesco di Paola odkryly podzemní síň vystavěnou v tufové skále, zdobenou štukem a v ní hliněné nádoby, lampičky a úlomky soch. Ke čtvrti snad náležely také soukromé lázně /Balneae Dafnidis/.1 Nevyřešenou otázkou zůstává existence dvou částí Subury, protože je doložen výraz Subura maior, takže přinejmenším lze předpokládat rovněž Suburu minor.2 Suburu také nalezneme na tzv. Kapitolském plánu města, vyrytém do mramorových desek na budově u fora Pacis /Forum Pacis/, které i s touto budovou bylo založené v roce 75 n.l. císařem Vespasianem. Fragmenty desek byly objeveny v roce 1562, a když se následně staly majetkem papeže XIV., nechal je tento zazdít do schodiště na Kapitoliu. [4] Čtvrť si podržela své jméno až do středověku, kdy bylo několik kostelů v lokalitě mezi branou dei Conti a S. Pietro in Vincoli označováno in Subura. 1.2 Prameny písemné Valnou většinu zmínek o Subuře nacházíme přímo v dílech současníků, tedy autorů námi sledovaného období republiky a raného císařství, což je vzhledem k její pověsti pochopitelné. Pokud tedy vezmeme toto období, jedná se tedy celkem o třináct autorů a třináct jejich děl. První zmínka z tohoto výčtu pochází od Marca Tullia Cicerona z roku 63 př.n.l., poslední pak od Gaia Suetonia Tranquilla z první poloviny druhého století našeho letopočtu. Čili nejvíce zmínek pochází z celkového rozpětí zhruba 190 let. Pro lepší přehled jsem tyto autory rozdělila podle literárních žánrů, v mnoha případech totiž tyto žánry korespondují s charakterem zmínky. Dějepisci do Subury umisťují určitou událost, elegikové nějaký obraz či příběh, autoři zabývající se starožitnostmi zkoumají její původ. Nejvíce zmínek nalézáme u satiriků, kam vzhledem k povaze těchto zmínek zařazuji i epigramatika Marca Valeria Martiala. U těchto autorů totiž Suburu můžeme nalézt stále ještě živou a plastickou. Právě tito autoři svým subjektivním popisem Subury zanechali nejvíce svědectví a pověst Subury coby nejvykřičenější čtvrtě římské přenesli až do dnešní doby. 1.2.1 Subura v historiografii V římské historiografii nalezneme Suburu u dvou autorů, které od sebe dělí zhruba sto let, Tita Livia a Gaia Suetonia Tranquilla. Livius ve třetí knize svého díla Ab urbe condita [5] popisuje událost pátého století př.n.l., a to jednu z vyhrocených situací probíhajícího boje mezi patricii a plebeji. Jde zde o spor patricijského mladíka Quinctia Caesona, který byl za své fyzické útoky proti lidu a tribunům lidu obžalován a poslán do vyhnanství. V této části jej obviňuje rovněž jeden z napadených, bývalý tribun lidu, Marcus Volscius Fictor. Bitka se udála právě v Subuře a byl při ní zabit Volsciův starší bratr. Přestože Livius jako historik není příliš důvěryhodný, protože ani neprověřoval materiály ani nevyužíval rukopisy či nápisy[6], faktem je, že Caeso /Kaeso/ Quinctius skutečně žil /byl synem diktátora L. Quinctia Cincinnata/.[7] A ať se již na Subuře stalo cokoliv, zajímavým faktem zde zůstává Liviův výběr slov pro popis Subury. Je zde totiž popsána jako místo, kde nějakým způsobem působí /grassor, ari, atus, intr./ mládež /iuventus, utis, f. / a sloveso grassor, ari, atus, intr. ve svém nejmírnějším výkladu znamená pohnout se, kráčet, posunovat se dopředu, ale další výklady jsou pak spojeny s násilím, loupežemi a zločinem všeobecně. Používalo se při vyjádření pohybu lupičů jdoucích po své kořisti či shánění protivníka ke rvačce, také chovat se na ulici násilně, bez skrupulí, běsnit a provádět výtržnosti[8]. Správce veřejných knihoven za císaře Traiana a vedoucí císařské kanceláře a archivu za Hadriana[9], Gaius Suetonius Tranquillus, zmiňuje Suburu ve svém spise De vita Caesarum, a to hned v první kapitole věnované životu Gaia Iulia Caesara[10]. V části týkající se Caesarova původu nalezneme informaci o jeho dočasném bydlení na Subuře, kde Caesar bydlel až do svého zvolení nejvyšším pontifikem / v roce 63 př.n.l./, kdy se, podle Suetonia, přestěhoval do veřejného státního domu na Sacra via. Jak již bylo zmíněno v části o archeologických pramenech ani na Subuře skutečně nechyběly domy urozených osob. 1.2.2 Subura v dílech řečnických Co se týče děl řečnických, i zde nalezneme Suburu u dvou autorů, u Marca Tullia Cicerona a Marca Fabia Quintiliana. Cicero zde Suburu, či přesněji tribus Suburana[11] využívá patrně jen v demonstrativním výčtu na sobě nezávislých třech tribuích při potencionálním přerozdělování půdy chudému římskému obyvatelstvu v řeči De lege agraria[12]. Tato řeč byla přednesena v roce Ciceronova konsulátu v roce 63 př.n.l. a byla namířena proti návrhu pozemkového zákona tribuna lidu Publia Servilia Rulla.[13] Pro bližší poznání problému týkajícího se původního umístění Subury je velmi zajímavá zmínka u druhého "rétora", M. Fabia Quintiliana.[14] Jeho hlavní dílo Institutio oratoria o dvanácti knihách je vlastně komplexním programem kulturní a mravní výchovy dokonalého řečníka, nalezneme zde kapitoly věnované didaktice, technickému zvládnutí řečnického řemesla, stylistice, pravopisu i umění přednesu.[15] V první knize, v kapitole sedmé je Subura použita jako příklad slova, které se ve zkratkách jinak píše a jinak vyslovuje. Kromě typického příkladu jména Gaius se zkratkou C. je zde tedy i Subura se zkratkou SVC. Právě třetí písmeno C v této zkratce se stalo předmětem mnohých úvah filologů i historiků, souvisí totiž s celkovým umístěním Subury a s její spojitostí /či nespojitostí/ s výrazem pagus Succusanus, který zmiňuje Varro[16] . Tomuto problému a teoriím s ním spjatým se věnuji v kapitole Topografie viz. 1.2.3 Subura ve starožitnických a filologických dílech V této kapitole zmiňuji dvě díla poněkud odlišného rázu. Jedná se zde o Varronovo dílo De lingua Latina a dílo Plinia Staršího Naturalis historia. Přestože se Marcus Terentius Varro zabýval spíše filologií a Gaius Plinius Starší pak vědami rázu přírodovědného, oba dva jsou předními představiteli encyklopedických tendencí v římské literatuře. Rovněž se oba dva zabývají minulostí, která jim, ač v případě Varrona nesprávně, poskytuje odpovědi na otázky současné. Varro námi sledované dílo De lingua Latina dokončil v roce 45 př.n.l., nalezneme zde otázky etymologické, morfologické, syntaktické i stylistické, velkou pozornost věnuje přejímání cizích prvků do latinského jazyka, zmiňuje zde rovněž spor analogie versus anomálie.[17] Suburu popřípadě pagus Succusanus nalezneme v knize páté.[18] Zde Varro podává historický výklad, kterému se, jak již bylo řečeno, věnuji v kapitole Topografie. Pliniovo dílo Naturalis historia bylo dokončeno kolem roku 79 n.l.. Obsahovalo encyklopedické poznatky z kosmologie, geografie, antropologie, zoologie, botaniky, medicíny, metalurgie a mineralogie.[19] Subura se zde vyskytuje v knize osmnácté[20] věnované botanice, konkrétně zemědělství a zemědělským plodinám. Plinius se zde odkazuje na počátky římského státu a srovnává pilné pracovité a movité příslušníky tribuí venkovských s nečinnými a línými příslušníky tribuí městských, bydlejících v partes urbis: Suburrana, Palatina, Collina, Esquilina. Souvislost prastarých římských čtvrtí a jejich pořadí se pokusím opět vysvětlit v kapitole Topografie. Tam rovněž zmíním výtah z díla největšího gramatika Augustova období Verria Flacca /jeho dílo De verborum significatu/ pořízený gramatikem Sextem Pomponiem Festem na přelomu 2. a 3. století našeho letopočtu. Jedná se o výtah Epitoma operis de verborum significatu Verrii Flacci, kde se Subura vyskytuje na několika místech[21] a souvisí ponejvíce s teoriemi její původní lokalizace a budovami na ni stojícími /viz./. K osobnosti S. Pomponia Festa je třeba ještě dodat, že Verria Flacca jenom neshrnuje, ale vyhledává si údaje z jiných pramenů a s Verriem spolupracuje. [22] 1.2.4 Subura v básních V této podkapitole a i v následující věnované satiře a epigramům je již Subura líčena až na výjimky subjektivně. Zde tedy objevujeme Suburu plnou života, Suburu pulsující nočním životem, nebezpečnou a vykřičenou. Na rozdíl od satiriků a epigramatika Martiala, kteří popisují a vysmívají se Subuře reálné, básníci Sextus Propertius, Quintus Horatius Flaccus a anonymní autor sbírky Priápských básní do ní zasazují příběh a Subura je zde jako kulisa, kterou by jim patrně žádná jiná čtvrť nemohla nabídnout. Elegik posledního století před naším letopočtem, Sextus Propertius, do Subury umisťuje bydliště své femme fatale, Cynthie.[23] Cynthie byla snad herečkou Hostií z rodiny básníka Hostia[24], pocházela patrně z nižších vrstev, byla vdaná a starší než Propertius.[25] V sledované elegii k básníkovi přichází stín zemřelé Cynthie, který jej obviňuje z krátké paměti na jejich milostná dobrodružství . Vzpomíná, jak se po nocích spouštěla po laně z okna, zřejmě aby unikla hlídačovi přede dveřmi, kterého tam poslal její další tajný milenec. Spolu tedy klamali či šálili noční Suburu. Subura se zde vyskytuje s adjektivem vigilax, acis a. s významem bdící, bdělí, ostražitý či neusínající.[26] Příběh ze Subury Quinta Horatia Flacca obsahuje jeho rané dílo známé jako Epodi[27] sepsané mezi lety 41 --30 př.n.l..[28] Témata jsou velmi pestrá, často se jedná o verbální útok proti anonymním či fiktivním pokrytcům, pomlouvačům, lakomcům, čarodějům apod. Jedna z postav, která se v epodách vyskytuje několikrát je kouzelnice Canidia. Je to nebezpečná žena znalá zlých kouzel, vařící podivné lektvary a masti a bydlící, kde jinde než na Subuře. V tomto příběhu se snaží k sobě kouzelnou mastí připoutat nevěrného milence, který v jejích představách bude brzy spěchat za ní a všem pro smích na něj budou dorážet suburští psi. Dílo Pripaea /Corpus Priapeorum/ je sbírkou cca 80 básní sepsaných v druhé polovině prvního století našeho letopočtu. Básně patrně jednoho autora jsou tématicky spojeny postavou bůžka Priapa.[29] Priapův kult pocházel z maloasijského města Lampsaku a přes Řecko se rozšířil i do Říma, kde byl uctíván jako ochránce a hlídač vinic, zahrad, polí a sadů, kam se mu stavěly sošky případně kapličky. Tyto sošky byly vyrobené z tvrdého dřeva, často byly neumělé a základním atributem tohoto bůžka byl velký obnažený ztopořený fallos. Proto byl Priapos uctíván také jako božstvo pohlavní rozkoše, kuplířství a sexuální nevázanosti.[30] Zde tedy narážíme poprvé na téma prostituce v souvislosti se Suburou, kdy báseň čtyřicátá popisuje jednu ze suburských prostitutek Telethusu, která se svou profesí vykoupila z otroctví a zřejmě právě proto Priapa teď vzývá a uctívá.[31] Zde použité spojení puellae Suburanae /tedy dívky, děvčata ze Subury/ bylo patrně velmi výmluvné a nepotřebovalo bližší upřesnění, vzhledem k tomu, že z celé řady významů substantiva puella, ae f. pouze jediný poukazuje na dívku, mladou ženu coby objekt sexuální touhy.[32] 1.2.5 Subura v satiře a epigramu Nejčetnější a nejvýmluvnější informace o Subuře nám poskytují satirkové Aulus Persius Flaccus a Decimus Iunius Iuvenalis a epigramatik Marcus Valerius Martialis. Všichni tři autoři do jisté míry využívají Suburu jako symbol, a to jako symbol špinavého centra, kam slušný mladík nevstoupí, jako symbol prostituce, nočního řádění a výtržností. Vzhledem k povaze satiry, jejímu výsměchu a karatelství, jejímu vyhledávání špatností a jejich zviditelňování či přehánění, jedná se zde o popis výrazně subjektivní. Natolik subjektivní, že odráží nejen situaci samotné Subury v daném konkrétním čase, ale i povahu a životní zkušenosti jeho autora. Proto zde v krátkosti uvádím autory blížeji. Aulus Persius Flaccus, narozený roku 34 n.l. v etrurijské Volaterrae, pocházel z bohaté jezdecké rodiny. V mladém věku byl poslán do Říma, aby se vzdělával v nejlepších gramatických a řečnických školách. Byl příznivcem stoické filosofie, ke které jej přivedl jeho učitel Annaeus Cornutus. Zemřel velmi mladý v roce 62 n.l.. Část z jeho díla, knihu satir, vydal další z jeho přátel Caesius Bassus, kniha dosáhla okamžitého úspěchu. Persius, ovlivněný Horatiem, se zabýval římskými záležitostmi - římskou společností, pranýřoval soudobou poezii i morální úpadek jejích tvůrců, všeobecnou honbu za penězi, chamtivost i zbytečný luxus. Jeho satiry jsou velmi ostré, často nevlídné a poukazují na přísný morální ideál, jehož nelze dosáhnout. Z jeho díla cítíme zhnusení, vztek i smích. Odmítá tehdy módní strojenou mluvu, v jeho jazyce nalezneme často výrazy z oblasti somatologie a sexu, formou satir byla rozmluva. [33] Subura je zde zmíněna v události, kdy mladý Persius přichází do Říma, odkládá dětskou nachovou tógu a oblečen do mužské bílé může konečně kráčet po Římě bez dozoru a hlavně může spatřit Suburu v celé své kráse.[34] Výrazem pro ono "spatřit" je spargere oculos, tedy upřít zrak, bedlivě se dívat, v expresivnějším pojetí pak nespustit oči z , civět na, zírat na, oči nezkušeného mladíka tedy patrně měly na co.[35] Decimus Iunius Iuvenalis se narodil pravděpodobně v Aquinu, ve středním Latiu, cca mezi 50-60 n.l.. Pocházel ze zámožné rodiny, která mu byla s to poskytnout kvalitní vzdělání. Zřejmě nějakou dobu působil jako právník, k psaní satir se patrně dostal až ve zralém věku. Svůj život prožil v těžké pozici ekonomicky závislého klienta, zemřel někdy po roce 127 n.l. Jeho dílo tvoří 16 satir /Saturae/ rozdělených do pěti knih. Téma je stejné : zvrácený Řím. Na rozdíl od Persia Iuvenalis nevěří ve změnu společnosti, omezuje se na žalobu a štiplavou kritiku svého okolí. [36] Nalezneme zde často typizované postavy: chvástavé zbohatlíky, drzé propuštěnce, rafinované Orientálce a pokrytecké literáty. Nenávidí cizince, zejména Řeky a Egypťany, nenávidí ženy. Pro zdůraznění úpadku kombinuje okázalý styl tragický s obscénními a vulgárními výrazy.[37] První zmínka je obraz Iuvenalova přítele, který se chce z nebezpečné Subury odstěhovat kamsi na pustý ostrůvek jihozápadně od Neapole. Vysvětluje to celou řadou přesvědčivých argumentů. Na ostrůvku se nebude bát požárů ani sesuvů domů, přepadení na ulicích ani nočního vyhazování odpadků z oken. [38] Iuvenalis zde skutečně nepřeháněl, prosté městské obyvatelstvo bylo ve své většině odkázáno na činžovní domy bez přílišných nároků na statiku, pokud v těchto domech hořelo, následky byly často katastrofální, rovněž vyhazování odpadků z oken domů bylo každodenní skutečností.[39] Srovnání hlučné Subury s jiným poklidným místem nalezneme ještě v jedné Iuvenalově satiře. Zde je srovnávána s Esquiliemi[40] a Subura je zde spojena s adjektivem fervens, ntis a., což překládáme nejen jako horký, vřelý, do ruda či do běla rozpálený, ale také vroucí či kypící.[41] Další dvě zmínky souvisejí s pozicí Subury jako středu města. V jedné z nich se jedná o rozdíl mezi kvalitou ryb od sicilských břehů a kvalitou ryb římských, žijících v městských stokách a živících se patrně organickým odpadem z centra velkoměsta. Centrem je zde tedy míněna Subura a nepřekvapí nás, že ve spojení s kanalizací.[42] V druhém případě se jedná o nepříznivý osud vojevůdce Hannibala, který sám sebe již vidí v centru Říma /na Subuře/, morální poučení je zde nasnadě. Poslední zmínkou je kraječská škola, tedy škola, kde se vyučuje specializovaný obor kuchařského či spíše servírovacího řemesla. Tedy obor zaměřený na porcování masa. Zde je zmíněn, patrně slavný učitel Tryferos, který školu vede. Při výuce studentů je hluk slyšet po celé Subuře, protože trénink probíhá na dřevěných modelech.[43] Marcus Valerius Martialis se narodil mezi lety 38-41 n.l. v severohispánském Bilbilis. Do Říma odešel za vzděláním, podpory se mu dostalo u velmi vznešených krajanů, rodiny Seneků. Po Pisonově spiknutí a pádu této rodiny žije skromným životem klienta. Umírá v rodném Bilbilis roku 104 n.l. Hrdě se hlásí k umění epigramu, za svůj život napíše celkem 12 knih této "příležitostné" poezie. Dalo by se říci, že Martialis je drzý neznaboh. Vypráví drsné, svižné a košilaté vtipy, kterým nechybí upřímnost a pointa. Témata jsou velmi rozličná, velmi často adresná a nešetřící nikoho. Martialis také využívá rozmanitosti stylů, poznáme v nich drsnou mluvu vesničanů stejně jako vyumělkovaný jazyk vyšších vrstev.[44] Co se Subury týče, je v jejím "nejslavnějším období" jejím nejplodnějším autorem. Suburou nás Martialis provede hned několikrát. Ve dvou epigramech tyto "procházky" mají hodnotu topografickou, dozvídáme se o příkré do kopce vedoucí pěšině ve východní části Subury, tzv. clivus Suburanus.[45] Dvakrát také navštívíme ovocný trh.[46] Jednou pak s Martialem po Subuře jenom tak bloudíme, průvodcem je nám Iuvenalis[47] a Subura je zde ve spojení s adjektivem clamosa /clamosus,a,um a./ tedy Subura hlučná, hlasitá, ukřičená, hulákající, plná křiku a výtržnictví.[48] Obyvatelům Subury jsou pak věnovány zbývající epigramy. Dozvídáme se o sídle úředníka L. Arruntia Stelly, konsula z roku 101 n.l..[49] Epigram věnovaný popisu nepříliš kvalitních služeb místní holičky nás mimo jiné upozorňuje na další topografický moment. [50] Subura je zde totiž zmíněna jako místo, kde visí krvavé důtky katů, což je zjevně narážka na nedalekou městskou praefekturu, kde se konaly soudy a byli mrskáni zločinci.[51] Podivuhodnou postavičkou bydlící na Subuře je pak starší dáma Gellie, která vždy, když přijde domů, odkládá se svými šaty i paruku, umělý chrup a řasy a podle Martiala, s ní nespí ani její vlastní tvář.[52] Epigramy související s prostitucí jsou celkem tři. [53] První z nich vypráví o neúspěšné snaze kupce Gelliana, který se snaží prodat jednu ze suburských dívek nevalné pověsti. Tato sedává uprostřed Subury, což bylo zvykem "volných" prostitutek sedících přede dveřmi nevěstinců, a které tak lákaly zákazníky.[54] Druhý epigram tohoto tématu popisuje nepublikovatelné choutky jednoho ze "zákazníků" suburských děvčat, třetí pak osudy budoucího ženicha, který, protože nemá jinou zkušenost než s hochy, je poslán mezi suburské učitelky, aby si se svou panenskou nevěstou o svatební noci věděl rady. Výraz Suburanae magistrae, který je zde použit, znamená sice učitelky, ale patrně byl všem velmi srozumitelným opisem suburských prostitutek. 2 Topografie 2.1 Problém původní lokality Jak již bylo v úvodu řečeno, římská městská čtvrť Subura se v období republiky a raného císařství rozkládala v údolí mezi jižním cípem pahorku Viminalu /Collis Viminalis/ a západním cípem pahorku Esquilinu /Collis Esquilinus. V pramenech ovšem nacházíme dvě zmínky, které v dřívějších dobách tuto čtvrť /či spíše jména této čtvrti/ z této lokality posouvají více k jihu, snad na pahorek Caelius /Collis Caelius/ a do jeho bezprostředního okolí. Jsou to zmínky ve Festově díle Epitoma operis de verborum significatu Verrii Flacci[55] a ve Varronově díle De lingua Latina[56] v souvislosti s prastarou slavností tzv. Septimontia /Septimontium/ a zmínka související s původním rozdělením Říma do čtyř městských čtvrtí mj. opět ve Varronově De lingua Latina.[57] Slavnost Septimontia připadala v kalendáři na 11. prosince, slavila se každoročně a snad ještě v době císařské. Nejednalo se o společnou oběť všech obyvatel "pra-Říma" a její význam tedy nebyl politický. Šlo o lokální samostatné oběti obyvatel, kteří byli seskupeni v kultovní spolky a dle nápisu CIL VI.32.455 měl každý spolek v čele magistry a flaminy, kteří bohoslužby organizovali.[58] Název Septimontium pak vychází z počtu těchto lokalit. Festus jich ovšem ve svém popisu jmenuje osm: Palatin, Velia, Fagutal, Subura, Cermalus, Caelius, Oppius a Cispius.[59] Často byla vypouštěna právě Subura, a to proto, že nebyla považována za pahorek, tedy mons. Vysvětlením by mohlo být Varronovo rozmístění tzv. argejských svatyní. Argejské svatyně /Argeorum sacraria/ byly oltáře, kterých bylo po městě rozmístěno celkem 27. Ve dnech 16. a 17. března bylo po trase těchto svatyněk konáno posvátné procesí v čele s širším pontifikálním sborem a do každé svatyňky byl umístěn slaměný panák. Tito panáci byly pak zhruba po měsíci při dalším procesí shozeni z nejstaršího mostu přes Tiber /pons sublicius/,[60] snad jako připomínka na původní lidské oběti.[61] Umístění svatyněk v regio Succusana / Suburana viz. dále/ a jejich počet pak odpovídá faktu, že do této regio patřil Caelius a to s oběma částmi /Caelius maior a Caelius minor/, tedy údolí mezi Esquilinem a samotným pahorkem Caeliem včetně.2 Znamená to tedy, že ve Festově výčtu je skutečně pouze sedm pahorků, protože Caelius a Subura je tatáž lokalita. Původní rozdělení Říma na čtyři čtvrti /Roma quattuor regionum/ tradice připisuje etruskému králi Serviu Tulliovi. Tyto čtvrtě jsou pak vyjmenovány v následujícím pořadí: regio Suburana, Esquilina, Collina, Palatina. K přesné lokalizaci opět poslouží Varronovo rozmístění argejských svatyněk, časově toto rozdělení můžeme umístit mezi konání slavností Septimontia a "obdobím" Servia Tullia, tedy období, které nám archeologické materiály datují kolem poloviny sedmého století před naším letopočtem.[62] 2.2 Problém názvu Subura, Succusa a Pagus Succusanus V této podkapitole bych ráda upozornila na problém tzv. Succusy /Succusa/, Succusanského okrsku /pagus Succusanus/ a etymologii samotné Subury. Jednou z hlavních příčin tohoto problému jsou, vedle samotného původního umístění této čtvrti /viz. výše/, zmínky o zkratce, která se pro regio Suburana používala, tedy SVC. Otázkou je tedy, zda název Subura vznikl z názvu Succusanského okrsku a jaká je, nezávisle na této odpovědi, etymologie jména Subura. Této problematice se věnovali již antičtí autoři, shodu nenalezli ani ti současní. V krátkosti tedy základní rysy tohoto sporu. Na rozdíl od názvu Subura je výraz Succusa v latinské literatuře zmíněn jen jednou a to ve Varronově De lingua Latina[63], termín Pagus Succusanus, tedy okrsek Succusanský pak ještě ve Festovi.[64] Informace o tomto Succusanském okrsku ovšem oba dva autoři mají velmi podobné a vzhledem k tomu, že Festovo dílo je výtahem z díla gramatika Verria Flacca, existuje domněnka, že Verrius Flaccus a Varro použili stejný zdroj.[65] Minimálně na otázku etymologie Subury mají názor stejný: jméno Subura vzniklo ze jména Succusanského okrsku, proto zkratka SVC a jméno Succusanského okrsku je pak odvozeno od slovesa succurro, ere, succurri, cursu ve významu táhnout se až k, dosahovat až k, sahat až k .[66] Zdůvodnění je zde ale odlišné, Verrius Flaccus se, dle Festa, domnívá, že to, co někam dosahuje či co se někam táhne, je hradba se stálou vojenskou posádkou a dosahuje až k Esquiliím, které byly často napadány kmenem Gabinů. Varro se oproti tomu domnívá, že je to okrsek Succusanský, který dosahuje až k výběžku Esquilinského pahorku, tzv. Karinám /Carinae/. Varro dále zmiňuje ještě teorii Iunia Gracchana, který se domnívá, že Subura je odvozená od spojení sub urbe, v daném případě sub antiqua urbe, tedy patrně pod městem ve smyslu zvenčí městského opevnění.[67] Z moderních teorií, vzhledem k jejich počtu, rozsahu a časovému rozpětí, jsem vybrala dvě, pro mne nejsnáze dostupné, teorie autorů z posledních třiceti let minulého století a to: teorii španělského historika Angela Pariente na stránkách časopisu Emerita z roku 1977 a švédského historika AAkeho Fridha v polemice se svým kolegou Harry Erkellem na stránkách časopisu Eranos z roku 1987 a 1990. Výchozím bodem teorie Angela Pariente je nejstarší osídlení Říma, tedy pastýřská osada na pahorku Palatinu /Collis Palatinus/ a logické pojmenování prostoru kolem něho za pomoci latinské předpony sub ve smyslu u, pod, po boku. Takto pak přes výraz suburbium, tedy předměstí, vzniká adjektivum suburbana /snad jako atribut u výrazu villa či regio/. Následná proměna suburbana v suburana je pak dílem silného vlivu lidové mluvy, pro kterou je, dle A. Parienteho, tento jev /tzv. oklusivní disimilace/ normální a obvyklý. Výraz Succusa a Succusana je pak dílem mylné Varronovy interpretace na základě nápisu SVKVRSANA, což byl špatný přepis původního SVBVRBANA. Zkratka SVC a výraz Succusana či Succursana pak patrně vychází z nějakého nápisu, patrně úředního textu, který by se mohl vyskytovat ve čtené či psané podobě pouze jednou a to, dle A. Parienteho, právě s chybou. Výklad je podepřený teorií možného špatného přepisu díky podobnosti některých majuskulních písmen či nešikovností řemeslníků a rytců a nepřípustné fonetické hledisko, že by se ze Succusy stala Subura.[68] AAke Fridh si na stránkách časopisu Eranos v článku Three Notes on Roman Toponymy and Topography pokládá v souvislosti se Suburou dvě základní otázky: zda a jaké je etymologické spojení mezi jmény Subura a Succusanus a proč byla tribue Suburana zkrácena na SVC. V článku Esquiliae, Fagutal, and Subura Once Again, který vyšel o tři roky, v roce 1990 později pak reaguje na velmi polemickou kritiku kolegy Harryho Erkella v článku From the Esquiliae to the Esquiline bližším osvětlením svých závěrů. Začíná úvahami o původní lokalizaci okrsku Succusanského na Caeliu, ve kterých argumentuje postupným vyřazováním sousedních prostor na základě Varronova a Festova popisu. Výsledkem je pak tvrzení, že lokalita okrsku Succusanského byla ve starých dobách původní a centrální částí v celé širší oblasti a logicky byla po tomto pahorku pojmenována a zkrácena jako SVC. AA. Fridh poté rozebírá Varronův výklad o připojování dalších lokalit k této části, z nichž až později byla připojena Subura, tu kterou již známe z pozdějšího období, tedy jako údolí vedoucí od Argileta směrem k pahorku Viminalu a Esquilinu.[69] A protože toto údolí začalo být považováno za více důležité a patrně bylo také více zalidněné, vzniká tak nový název této části, totiž regio či tribus Suburana. Oficiální zkratka SVC ovšem zůstává jako památka na starý stav. Co se samotné etymologie obou výrazů /Subura a Succusanus/ týče, pokládá AA. Fridh za velmi pravděpodobnou teorii o původu buď čistě etruském či jejich zformování pomocí latinské předpony sub a etruského kořene neznámého původu.[70] 2.3 Subura v období republiky a raného císařství Samotná Subura tedy byla situovaná v údolí mezi jižním cípem pahorku Viminalu a západním cípem pahorku Esquilinu a pokračovala východním směrem mezi Oppiem a Cispiem /Mons Oppius, Mons Cispius/, tedy dvěma vrcholky pahorku Esquilinu, úzkou strmou pěšinou /Clivus Suburanus/ a končila u Esquilinské brány. /Porta Esquilina/, tedy jedné ze bran v tzv. Serviovských hradbách.[71] S forem Romanem ji spojovala ulice Argiletum, jedna z nejdůležitějších dopravních tepen antického Říma, které bylo důležitým místem obchodu a bylo proslavené knihkupeckými a ševcovskými krámky. [72] Začátek Subury pak byl situován poblíž městské praefektury /praefectura urbana/, jak již bylo zmíněno v pramenech /viz. Martialis/. Směrem ze Subury vedly ještě dvě prolákliny, jedna severně mezi Viminalem a Quirinalem, Vicus Longus, a druhá severovýchodně mezi Cispiem a Viminalem, označována jako, Vicus Patricius. V současné době je lokalita přetnuta ulicemi Via Cavour a Via dello Statuto. Pozůstatky dláždění pak ukazují, že následovala v hlavní linii Via di S. Lucia in Selci, di S. Martino a di S. Vito. [73] 3 Obyvatelé Subury Jak již bylo několikrát řečeno, římská městská čtvrť Subura byla proslulá jako centrum prostituce a nočního života. To ovšem neznamená, že by v ní sídlili pouze prostitutky či hospodský personál. Byla to hustě zabydlená římská čtvrť a jak již bylo zmíněno v kapitole o pramenech, nechyběly v ní ani domy urozenějších a movitějších občanů, i když ve většině v ní zřejmě bydleli řemeslníci, kupci a majitelé krámků, tedy drobní živnostníci. [74] Nelze rovněž vyloučit, že s postupnou přeměnou římského městského státu ve "světovou" říši i zde přibývalo cizinců /Řeků, Egypťanů, Syřanů, Keltů, Germánů i Židů/ kterým domácí římské obyvatelstvo dávalo najevo svou nadřazenost.[75] 3.1 Řemeslníci a obchodníci na Subuře Latinský výraz pro řemeslníka je faber[76] s významem: řemeslník, dělník, pracující, případně kovodělník, kovář, stavitel či pracovník na stavbách, také ale umělec /nejčastěji sochař, malíř/, vzhledem k tomu, že výraz pro jejich dovednost, schopnost či odbornost je v uměleckém i řemeslném pojetí stejný, totiž ars[77]. Antika v tomto ohledu nerozlišovala umění v dnešním slova smyslu a ve stejné skupině manuálně pracujících se tak objevovali i lékaři, tanečníci a hudebníci.[78] Z náhrobních nápisů známe i některé profese, které se na Subuře provozovali, tedy víme o výrobci sandálů či ševci /crepidarius/, výrobci a prodejci plstěné obuvi /impilarius/, kováři /ferrarius/, výrobci vlny či výrobků z ní /lanarius/ a tkalci /lintearius/. Z oblasti služeb pak víme o hlasateli či vyvolávačovi /praeco/[79], Martialis pak zmiňuje kadeřnici či holičku /tonstrix/[80] a také nás provází po ovocném a zeleninovém trhu[81], víme dále o obchodníkovi s ozdobami a rovněž o aukční síni jistéhoAtria Licinia.[82] Krátce tedy o řemesle v Římě. Informace o řemesle v antickém Římě nám kromě literárních pramenů a nápisů /viz./ přináší rovněž památky hmotné kultury, totiž vyobrazení na vázách a náhrobních reliéfech. Zde je nutno podotknout, že přes veškeré změny v politickém a kulturních životě se řemeslo vývojově příliš neměnilo, v mnohých oborech se neobjevovaly žádné přelomové technické novinky[83], tedy snad s výjimkou příchodu nových kvalifikovanějších pracovních sil v souvislosti s rozšiřováním římské říše, což většinou byli otroci, které si domácí řemeslníci kupovali a mnohému se od nich naučili. Řemeslnické dílny mívaly většinou regionální charakter a neexistovaly žádné větší "průmyslové" podniky snad s výjimkou velkých státních dílen na výrobu zbraní.[84] Některá řemesla byla dědičná, a to v pozdějších dobách období dominátu dokonce i na zásah a s přísnou kontrolou státu pro zajištění zásobování obyvatelstva. Trh pak byl rovněž chráněn, což omezovalo konkurenci. Největšího vrcholu co do objemu produkce a technické vyspělosti dosáhlo římské řemeslo v posledním století republiky a za principátu, dochází zde k úzké specializaci, a to hlavně v luxusních odvětvích, např. zlatnictví, výrobě speciálních druhů látek, obuvi, přestože dominantní i v tomto ohledu byl obchodní styk s Orientem.[85] V řemeslnických dílnách tedy pracovali kromě samotného mistra otroci, případně námezdní dělníci, dále rodinní příslušníci a ani dětská práce nebyla výjimkou. Dílny byly většinou malé a úzké a celkové nezdravé prostředí dílen vedlo často k tělesným deformacím a pracovním úrazům. Dílna sloužila současně jako obchod a řemeslník většinou nepracoval pro anonymního potencionálního kupce, ale na zakázku. Zákazník se s řemeslníkem předem domluvili na materiálu, velikosti, stylu, ceně a termínu vyhotovení, řemeslník také ručil za jakoukoliv škodu. Co se odměn týče, řemeslo průměrně vydělávalo zhruba jen na zajištění rodiny a domácnosti řemeslníka, kromě specializovaných a uměleckých odvětví se na něm zbohatnout nedalo.[86] Řemeslníci samotní se sdružovali do spolků /collegium/ a to dle tradice již v době královské. Obecný pojem kolegium byl v antickém Římě chápán jako sdružení osob stejných zájmů a vystupujících na veřejnost jako právnická osoba, vznik těchto kolegií dovolovaly už zákony XII. desek. Řemeslnická kolegia neměla charakter hospodářský, i když sdružovala živnostníky stejné profese, ale náboženský a svépomocný /příspěvky na pohřeb členů a pomoc pozůstalým apod./ V období republiky stát do činnosti kolegií nijak nezasahoval, koncem republiky však byla z důvodu jejich účasti v politických bojích zrušena a obnovena císařem Augustem, následně v období principátu mohla působit jen kolegia politicky nezávadná.[87] Přestože se v průběhu raného principátu postavení řemeslníků coby profesní skupiny změnilo v nepostradatelnou součást římského života, v očích římské nobility se řemeslníci nikdy opovržení nezbavili. Fyzickou práci horní vrstva, živena prací otrocků pokládala přímo za podřadnou, jistou roli zde hrály i fyzické deformace způsobené těžkou prací, častějšími nemocemi i úrazy a v průměru i kratší délka života.1 Co se týče obchodníků, Subura se patrně ani v tomto nevymykala ostatním čtvrtím v Římě, kde ulice byly plné tržnic a drobných obchodů. Dalo by se snad této čtvrti připsat větší podíl na obchodu s obuví spolu se čtvrtí nazvané Zátiběří, tedy Transtiberim a sousedním Argiletem. Drobný prodej se realizoval pomocí přenosných stánků, stálé obchody sídlily v obytných domech anebo v tržnicích či sloupořadích. Trhy s potravinami se nazývaly macella /macellum/ a jednalo se o čtyřúhelná či okrouhlá prostranství se střechou na sloupech.[88] Trh s ovocem a zeleninou, který zmiňuje Martialis /viz./ pak zřejmě měl pouze lokální význam, vzhledem k informacím o centru obchodu s potravinami na forum holitorium a na forum boarium. 3.2 Bydlení na Subuře Ulice Říma byly převážně úzké, v průměru 3 -- 6,5 m a pouze některé z nich byly dlážděné a opatřené chodníky. Prosté obyvatelstvo po nich samozřejmě chodilo pěšky, majetnější se nesli v nosítkách, kolize s vozy pak nebyly výjimkou. Ovzduší v ulicích bylo plné výparů z řemeslnických dílen barvičů, obuvníků, řezníků a nejhůře pak valchářů /směs pro "praní" vlny se skládala dílem z moči, louhu, bělící hlinky a vody/ v kombinaci s výpary z kuchyní hostinců i soukromých budov. [89] Vedle prostorných domů nobility se tísnily činžovní domy a prostá dřevěná obydlí, ve kterých bydlela většina obyvatel. Půdorys nájemných činžovních domů se pohyboval kolem 200 -- 400 m^2, měly až čtyři nízká patra, pouze přízemní prostory byly větší a často bývaly využity na dílny a krámky.[90] Poměrně častým a pro obyvatele katastrofálním jevem bylo jejich sesouvání, protože neměly patřičnou stabilitu a přistavovala se další patra a to i přes zákony stanovující jejich výšku. Uvnitř domu byl nedostatek denního světla, kuchyně neměly odvětrávání a hygienická zařízení byla často sdílena všemi nebo neexistovala vůbec. Vzhledem k hustotě obyvatel pak logicky docházelo k častým epidemiím, zvláště po návratu římských vojáků z východních taženích, kteří patrně na Suburu po svém návratu rádi zavítali.[91] Přes tyto skutečnosti se v těchto domech platilo velmi vysoké nájemné a chudé rodiny pak byly nuceny se často stěhovat. Byty se měnily vždy k 1.7., takže Římem tou dobou procházelo mnoho chudáků s rodinami a majetkem v rancích a hledalo levnější bydlení.1 3.3 Subura vigilax V noci byly ulice /a zvláště pak Subura/ nebezpečné. Chodce mohly trefit z okna vyhozené odpadky /viz. Iuvenalis/ i padající tašky. Co se kriminality týká, antický Řím byl i v tomto ohledu velkoměstem. Kromě zlodějů, vrahů, vyděračů i lovců dědictví, kteří ovšem byli aktivní i ve dne, noční chodec riskoval bitky s opilci, žena sexuální obtěžování či znásilnění, pro kupce bylo reálnou hrozbou vytloukání obchodů. A i když to již bylo řečeno v kapitole Prameny, Subura v historiografii, můžeme si právě na tomto místě připomenout výraz grassor, ari, atus, intr pro potulující se, běsnící mládež, vyhledávající protivníka k bitce a tropící výtržnosti.[92] Záležitosti ohledně pořádku ve městě měli na starost tzv. kurulští aedilové /aediles currules/ včetně zásobování a organizace veřejných her. S nástupem principátu /Augustovy reformy/ v tomto ohledu došlo k mnohým změnám, byly ustaveny čtyři tzv. městské kohorty /cohortes urbanae/, coby pořádková a bezpečností služba, které podléhaly praefectu města /praefectus urbi/. Případným zásahům proti narušitelům klidu však fakticky velel praefect praetorio /praefectus praetorio/. Po ničivém požáru z roku 23 př.n.l. byl pak vytvořen zvláštní hasičský sbor, složený ze 600 otroků, později rozšířen na 7 kohort /cohortes vigilum/ v čele s praefectem /praefectus vigilum/, tento sbor podléhal nejprve kurulským aedilům, od 7 př.n.l. jej řídili úředníci tzv.vicomagistri. S nočním životem na Subuře se také kromě prostituce pojí existence mnohých knajp a krčem, i když fakticky tyto "živnosti" byly většinou propojeny. Tedy krátce ke krčmám antického Říma. Hostince byly navštěvovány především chudšími obyvateli a jednalo se buď o veřejné kuchyně /popinae/ nebo /cauponae/, tedy původně krámky z rozličným zbožím, kde se jedlo či kupovalo uvařené jídlo domů. Hygienické podmínky zde nebyly valné, jednalo se často o tmavé, špinavé místnosti.[93] Jako majitelé jsou často zmiňováni orientálci s pověstí lstivých a prohnaných obchodníků.[94] Ženský personál těchto hospod /služky a otrokyně/ poskytoval rovněž sexuální služby, přestože hospoda oficiálně statut nevěstince nemohla mít. Nalévalo se hlavně víno a osazenstvo se bavilo současnou politickou situací a hazardem v kostkách, produkcí potulných zpěváků a poetů, kejklířů a tanečnic, pouličních astrologů a věštců. [95] 4 Subura, centrum prostituce Městská římská čtvrť Subura bylo proslulé centrum prostituce a nočního života a to až do té míry, že v určitém kontextu prosté výrazy jako dívka, děvče ze Subury /puella Suburana/ či učitelky ze Subury /magistrae Suburanae/, jak již bylo zmíněno, byly samy o sobě dostatečně vysvětlující čili byly automaticky spojovány s prostitucí. Je zde ovšem na místě upřesnit onen určitý kontext, a to fakt, že takto prosté výrazy nacházíme jednak u sbírky Priápských veršů /dívka Telethusa ze Subury/[96] a jednak u M. Valeria Martiala /satira o pokusu jednu dívku ze Subury prodat a satira se Suburskými učitelkami/[97]. Tedy v obou případech zmínky ze druhé poloviny prvního století n.l.[98], což můžeme snáze pochopit v souvislosti s politickou i sociální situací v Římě na počátku principátu. Totiž, že se Řím se svou imperiální politikou posledních desetiletí republiky otevřel přílivu tisíců cizinců ze všech končin tehdejšího světa, takže je logické, že prostituce, ale i další "zábavy" vzkvétaly. Mimo to nelze pominout ani fakt, že s nástupem principátu lid ztratil definitivně šanci se jakkoli politicky realizovat částečně právě výměnou za "zábavy" typu gladiátorských zápasů, sportovních soutěží či divadelních představení.[99] Rozmach prostituce v této době a ve všech vrstvách společnosti dokládá i zákon z roku 19 n.l., který zakazoval provozovat toto "řemeslo" ženám, jejichž děd, otec či manžel patřili k třídě jezdců.[100] Antická prostituce je tedy téma velmi široké, v práci věnované Subuře ji však nelze pouze shrnout na fakt, že k jejímu rozkvětu v Římě došlo na počátku císařství v souvislosti s přílivem cizinců. A přestože na toto téma již toho bylo napsáno velmi mnoho, je zde, myslím, na místě římské prostitutky a prostředí, ve kterém se pohybovaly a žily, více přiblížit. 4.1 Manželky versus prostitutky, statut prostitutky Podstatným rysem tradičního římského manželského svazku byl až neuvěřitelný nesoulad mezi přísnou monogamií ženy a absolutní sexuální volností muže. Funkcí ženy v takové rodině bylo rodit legitimní potomky, stát v čele celé domácnosti, tedy být poslušnou dcerou, věrnou manželkou a obětavou matkou. Takovéto ženě pak bylo možné projevovat lásku, tedy cit, který muž choval také ke svým rodičům či ke své zemi. [101] Dokonalá manželka pak byla líčena s adjektivy domiseda, tedy sedící doma a hlavně univira čili žijící s jedním mužem.[102] Muž pak byl svrchovaný vládce rodiny /pater familias/ a jeho vůli se podřizovali stejně otroci jako děti i ženy. Toto pevné tradiční pojetí manželského svazku však narušily okolní vlivy, právě v souvislosti se změnou hospodářské a politické situace emancipujícího se Říma. Původní hospodářsky soběstačná rodina se s rozvojem obchodu proměňovala a soudní a majetkoprávní nadřazenost hlavy rodiny byla postupně snižována. Žena tak získala právo volně disponovat s přineseným i zděděným majetkem, stala se nezávislou a ve společnosti mohla zaujímat velmi vážené postavení. Rozvody manželství původně obtížné a závislé na muži se stávaly čím dál tím snazšími a hlavně častějšími, byly doprovázené pak logicky všeobecným úpadkem mravů. Stále častější byla tzv. orbitas tedy svobodný stav a bezdětnost, kterou nezastavily ani pokusy státu tento stav změnit /výhody rodinám, tresty svobodným/, orbitas vyhovovala mužům i ženám a sexuální nezřízenost obou pohlaví byla, jak víme z klasiků, v období císařství až legendární.[103] Původní oddělování láskyplného citu a sexu s emancipací žen rovněž vzalo za své, argumentem tu může být například Catullova Lesbia či Propertiova Lesbia. Oproti tomu prostitutky, paradoxně někdy nazývané dělnicemi lásky, měly v římské společnosti funkci, ve které byl láskyplný cit spíše podružný. Jeden z četných výrazů pro prostitutku byl výraz meretrix, odvozený z prostého: žena, která si vydělává tělem /quae corpore meret/.[104] Byl to v pravém slova smyslu obchod se sexuálními službami, prostitutce jediné se za tyto služby platilo penězi, pomineme-li fakt, že milenky básníků, jak si tito často ve svých dílech stěžují, vyžadovaly často drahé dárečky. Právo na bezplatný sexuální styk s otrokyní měl pak každý pán domu.[105] Co se týče původu prostitutek v Římě mohlo se sice jednat o svobodné ženy i propuštěné otrokyně, ale valná většina z nich se rekrutovala z otrokyň a zákonná opatření se je na tuto "třídu" obyvatel také snažila omezit. Méně zpráv o registraci máme u prostitutů, kterým však zde, vzhledem ke zmínkám v pramenech, nevěnuji pozornost. Prostituce byla upravena zákony, ve kterých se hlavní důraz kladl na registraci a reglementaci, obsahovaly rovněž mravnostně-policejní předpisy. Funkci mravnostní policie pak prováděli aedilové /viz./ Prostituce se provozovala na živnost /licentia stupri/, díky které pak prostitutka nemohla být stíhána pro smilstvo. Po zapsání do seznamu prostitutek, si tato změnila jméno, které pak bylo napsáno nad jejím pokojíkem v nevěstinci /častá jména byla: Drunca, Beronice, Lais, Fortunata, Lysisca, Thais aj./, zákonné byly rovněž předpisy o změně oděvu. Povolání prostitutky pak bylo samozřejmě nečestné a opovrženíhodné. Tzv. infamia /bezectnost/ znamenala ztrátu občanských práv a ve vztahu k prostitutkám pak konkrétně: zákaz se oblékat jako počestné matrony, ztráta způsobilosti svědčit před soudem, beztrestné vypovězení z najatého bytu, prostitutka neměla právo žalovat o zaplacení mzdy za soulož, vdát se svobodného občana, právo dědit pak bylo více komplikováno. Naopak prostitutka mohla volně disponovat se svým majetkem, učinit závěť a nebyla povinna vracet dary, které přijala. Panovaly rovněž předsudky ohledně "typických" vlastností prostitutek, o kterých plasticky vyprávějí antičtí básníkové, starověká otrokyně lásky prý byla licoměrná a prolhaná, žárlivá, závistivá, pověrčivá, samozřejmě pak nestoudná, drzá a fintivá.[106] Prostitutkám byl také zakázán vstup do chrámu Junony, ochránkyně manželství a rodinného krbu a také do chrámu panenské bohyně Vesty.[107] O to více se u nich těšila úctě Venuše s Kupidem, které kladly k nohám zlaté mince i různé osobní dary -- květiny, masti či zrcátka. 4.2 Prostitutky a nevěstince M. Valerius Martialis v jednom ze svých epigramů věnovaných prostituci vypráví o dívce nevalné pověsti /famae non minium bonae puella/, jedné z těch které sedí uprostřed Subury[108], což je již v kapitole Prameny vysvětleno, že takto sedávaly prostitutky snad přede dveřmi nevěstinců a čekaly na své zákazníky. Přestože takto nemůžeme přímo určit o jakou z mnoha kategorií prostitutek se jednalo, můžeme alespoň odhadovat, že dívky sedící uprostřed Subury /quales in media sedent Subura/, jistě nepatřily mezi elitu prostitutek, tedy hetéry vynikající krásou a často asi i klientelou vzdálenou chudým obyvatelům Subury a jejího okolí. Můžeme se tedy alespoň dohadovat, že prostitutky ze Subury patřily spíše k nižší kategorii prostitutek z nejnižších nevěstinců v latině nazývané: prosedae, prostibula, fornicariae, fornicatrices, či přímo pouliční, zvané: ambulatrix, circulatrix, noctivigila či nocte vagatrix, které se ovšem dále dělily podle místa pracoviště: u silnic přístavních trhů, hřbitovů apod. Latinský výraz pro nevěstince zněl lupanar, ale existovalo mnoho dalších variant podle typu nevěstince, které se od sebe lišily kvalitou vybavení i vzhledem. Nejubožejší nevěstince byly úzké, špinavé, páchnoucí a temné, od normálně obyvatelných domů se odlišovaly vavřínem kolem dveří, což byl symbol dveří svatebních, lucerna nade dveřmi byla viditelná do daleka. Obyčejně pak byly nevěstince otevřeny je po dobu stanovenou zákonem a otevíraly se o třetí hodině. Každá prostitutka si na noc propůjčovala jednu světnici, nade dveřmi bylo zapsáno její jméno /viz. změna jména/, případně je-li volno či obsazeno. [109] Návštěva nevěstinců pak byla soukromou a hlavně pro vyšší vrstvou diskrétní záležitostí. [110] Přestože Subura měla pověst hlavního sídla prostituce, nebyla zdaleka jediným místem. Podobně proslulou lokalitou dále byla Vicus Tuscus a Sacra Via. Ovidius pak ve svém díle Ars amatoria další lokality přímo vypočítává: Porticus, chrám bohyně Isis na Martově poli, různé části Fora Romana, kdo hledal mohl mít štěstí rovněž v cirku, divadle či aréně.[111] Jedná se zde však pouze o lokality uvnitř města tzv. extramurane, většina nevěstinců však sídlila u městských zdí a za nimi tzv. summoeniae či extramurane a to hlavně na severovýchodě, poblíž praetoriánského ležení.[112] 4.3 Řemeslo, mzda, zákazníci 4.3.1 Vzhledové odlišení prostitutek, zevnějšek a hygiena Součástí pracovního života římských prostitutek, byla samozřejmě péče o svůj zevnějšek. Co se oblečení týče, platilo pro ně zákonné opatření, protože se na první pohled musela prostitutka odlišovat od počestné ženy. Oděv prostitutek se nazýval toga meretricia[113] a byl výrazně kratší a hlavně byl navržen ve vyzývavých barvách, na nohou nosily prostitutky sandály. Vlasy si barvily na rezavo či na blond, oblíbené byly paruky z vlasů importovaných z Germanie. Součástí "výbavy" prostitutky také byla četná líčidla, vonné masti, honosné šperky, depilace pak byla samozřejmostí. Římské prostitutky tedy byly na první pohled poznatelné a nejednalo se pouze o pokyn shora, pochopitelně na tom měly zájem samy.[114] S otázkou vzhledu se rovněž pojí problém hygieny, případně zdravotních hledisek. Starověk všeobecně pojem pohlavních nemocí, respektive nemocí přenosných pohlavní stykem neznal. Problémy s těmito nemocemi spojené byly chápány spíše jako nepříjemné omezení "pracovní" činnosti, hlavní důraz byl kladen na odstranění či omezení zápachu. Nejen k tomu pak byly určeny lázně, které byly vybavením mnohých nevěstinců. Koupání a omývání těla se většinou praktikovalo post coitum, před stykem se ženy i muži natírali různými mastmi a oleji. Nevěstinec pak, když už pro nic jiného, tak alespoň pro činnosti lázní a masáží, využívaly práce četných otroků, nosičů vody a "masérů či masérek." 4.3.2 Kuplíři, čarodějnice, obchodníci s bílým masem Zdravotní rizika přinášely rovněž časté interrupce, které prováděly kuplířky či vysloužilé nevěstky, což nás přivádí k přidruženým "řemeslům" v okolí prostitutek a nevěstinců. Existence kuplířů a kuplířek /leno, lena/ byla přirozenou součástí římské prostituce, nevěstince a pochybné krčmy, kde se prostituce provozovala, byly většinou pod dohledem muže, v lepších podnicích pak obchod vedly vysloužilé hetéry. Pak zde máme celé zástupy řemeslných pasáků, žen i mužů, kteří sídlili a "pracovali" na promenádách, v chrámech, lázních, kadeřnických a mastičkářských krámcích. Kuplířkami mohly být i příbuzné, výjimku netvořily ani matky. [115] V kapitole věnované Pramenům, najdeme u Q. Horatia Flacca zmínku o čarodějnici Canidii, sídlící na Subuře, míchající strašné masti, kterými dokáže přivést zpět nevěrného milence.[116] Římané prosluli svou pověrčivostí a víra v různá milostná kouzla a zaříkávání tak pro ně nebylo ničím zvláštním. Kouzelnice či čarodějky /sagae/ připravovaly magické nápoje pro přivolání lásky i likvidaci konkurentky, nápoje vracející potenci či naopak řešící problémy nechtěného těhotenství. Kromě víceméně konkrétních, byť neznámých postav kuplířů, čarodějnic i majitelů nevěstinců, v tomto obchodě existovala široká a dobře prosperující síť obchodu s otrokyněmi a otroky pro sexuální služby. Část z nich byla tvořena válečnými zajatci, běžné byly únosy dětí za těmito účely. Obchodník s bílým masem /mercatus meretricius/ své " zboží" vystavoval a prodával na trhu s otroky buď soukromníkům či nevěstincům, prostitutka mohla být také na určitou dobu pronajata. Dětská prostituce byla velmi rozšířená, zvláště a vysoko ceněny byly panny. 4.3.3 Cena a klientela V nevěstincích a u kuplířů byla vždy cena určena dle té které prostitutky, rovněž se platil nízký poplatek za použití světničky v nevěstinci. Ceny se pohybovaly samozřejmě dle úrovně prostitutky, hetéry si také potrpěly na dary v podobě drahých šperků či vonných mastí. Existovaly případy, zejména u prostitutek nižší úrovně, že klient za své služby nezaplatil nebo na druhou stranu "pravý" milenec platit nemusel. Co se týče klientely, byla velmi prostá a patrně z ní nelze nikdo a priori vyřadit. Byli to svobodní i otroci, různé věkové skupiny, všechny profese v Římě, úředníci, nobilita, vojsko i námořnictvo. O různých profesních skupinách pak kolovaly různé zkazky, sedláci prý byli naivní a lakomí, nejlepšími zákazníky pak prý byli rejdaři, bankéři, velkoobchodní a nejvíce pak jejich synkové.[117] Závěr Pokud se nyní pokusím shrnout výsledky své práce, obraz Subury ve sledovaném období republiky a raného císařství se jeví poněkud rozporuplný a hlavně z hlediska vývoje Říma značně roztříštěný. V počátcích tohoto antického velkoměsta je samo určení Subury nejasné a sporné a hlavně odkázané na teorie badatelů, kteří pro všechny zlomky informací o této problematice museli sahat hluboko do rozličných oborů od archeologie a dějin antiky přes filologii a literární vědu až po znalosti mytologie a kultu starých Římanů. Nedomnívám se, že bych se, vzhledem k pouhému nahlédnutí do této problematiky, mohla přiklánět k té či oné teorii, které jsem zde zmiňovala. Výstupem snad může být alespoň informace, že Varronova a Festova Subura byla v tzv. serviovském období Říma, tedy přibližně v polovině sedmého století př.n.l., oblastí kolem pahorku Caeliu včetně jeho samotného, že byla podle ní pojmenován tribue a regio, a že se zkracovala ještě dlouhou dobu pomocí SVC, což by mohlo mít spojitost s původním jménem této oblasti, tedy Pagus Succusanus. Z období rané republiky mnoho informací nemáme, první se objevují na sklonku tohoto období, a to u Cicerona v roce 63 př.n.l., který Suburu však pouze jmenuje. Jisté však je, že se rozkládala v údolí mezi výběžkem Viminalu, Cispia a Oppia. Se zmínkami následuje Varro se svými teoriemi o etymologii a původní lokalitě. Pak již /Horatiem a Propertiem/ začíná ona slavná etapa vykřičené a nočním životem pulsující Subury, jakou ji známe ze satir, básní a epigramů. Její "sláva" je podmíněna nárůstem počtu obyvatel v Římě a celkovou politickou a hospodářskou situací. A vzhledem k četnosti pramenů pak můžeme odhadovat i její konkrétnější podobu a atmosféru. Tedy - Subura byla hustě obydlenou čtvrí, ve které stály široké prostorné domy římské nobility /tedy minimálně C.Iulia Caesara a konsula L. Arruntia Stelly/, ale většina obyvatelstva se tísnila v činžovních domech či prostých dřevěných obydlích. Přízemní prostory byly využity jako dílny či krámky. Patrně tam nebylo příliš dobré ovzduší právě vzhledem k dílnám ševců, díky kovárně a kuchyňským výparům z krčem. Od třetí hodiny odpoledední patrně Subura začala ožívat s příchodem zákazníků nevěstinců a hospodské klientely, noci pak asi byly hlučné nejvíce. Většinu obyvatelstva Subury tvořili vyššími vrstvami opovrhovaní řemeslníci a řemeslnice, kteří si vydělávali na živobytí rukama případně tělem. Seznam použité literatury: Databáze: Bibliotheca Teubneriana Latina. [databáze online]. München: K.G. Saur -- Brepols Publishers: Turnhout, 2002, [citováno 2006]. Dostupné z: URL< http:// www.phil.muni.cz/klas/databaze.html> u autorů: S. Pomponius Festus, Titus Livius, Suetonius Tranquillus, M. Tullius Cicero, M. Fabius Quintilianus, M. Terentius Varro, C. Plinius Secundus, S. Propertius, Q. Horatius Flaccus, Priapea /Corpus Priapeorum/,A. Persius Flaccus, D. Iunius Iuvenalis, M.Valerius Martialis, P. Ovidius Naso PLATNER, S.B., AHSBY, T.: A Topographical Dictionary of Ancient Rome [online]. Perseus Digital Library, Tufts University, edited by Crane,G. [cit. 2006- 02-25]. Dostupný z Odborná literatura: Der Neue Pauly: Enyclopäedie der Antike, verlag J.B. Metzler, Stuttgart, 2003 Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft, verlag J.B. Metzler, Stuttgart, 1963 Encyklopedie antiky, Academia, Praha, 1973 The Cambridge ancient history, Cambridge, 1932 Roman Satire, edited by Freudenberg, K., Cambridge, 2005 Slovníky: Oxford Latin Dictionary, edited by P.G.W. Glare, Oxford, 1976 Překlady: Pěvci lásky, Catullus, Tibullus, Propertius, přel. O. Smrčka a kol., Praha, 1973 Písně Priápské, přel. I. Převor, Praha, 1925 Les épigrammes de Martial, traduit et annoté par P. Richard, Paris, 1931 Odborné publikace: AUGUSTA, P., HONZÁK, F.: Jak se žilo ve starověku, Praha, 1989 BERANOVÁ, M., ŘEŠÁTKO, J.: Jak se jedlo ve starověku:Římská kuchařka, Praha, 2000 BRTNICKÝ, L: Topografie starověkého Říma, Praha, 1925 BURIAN, J: Světla a stíny antického velkoměsta, Praha, 1970 CONTE, G.B.: Dějiny římské literatury, Praha, 2003 CORNELL, T., MATTHEWS, J.: Svět starého Říma: kulturní atlas, Praha, 1995 FRIDH, AA.: Three Notes on Roman Topography, Subura and Succusa. in: Eranos,85, 1987 FRIDH, AA.: Esquiliae, Fagutal, and Subuta Once Again, in: Eranos 88, 1990, GROH, V.: Řím, studie o jeho počátcích, Praha, 1923 GROH, V.: Život v antickém Římě, Praha, 1967 JORDAN, H.: Topographie der Stadt Rom im Altertum, Berlin, 1907 MORUS, R.L.: Světové dějiny sexuality, díl II. Praha, 1969 NEUMANN, S.K.: Dějiny ženy: populárně sociologické, etnografické a kulturně historické kapitoly, Praha, 1999 PARIENTE, A.: Sobre Subur (r)a y la regio Suburana, in: Emerita, tomo XLV, fasc.2.0, Madrid, 1977 RINGDAL, N.J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno, 2000 ZÁRUBA, H., VOTOČEK, J.: Dějiny lásky: populární obrazy z dějin snubnosti, manželství a prostituce od pravěku až po dobu nejnovější., díl II., Praha, 1925 Přílohy: Příloha I.: Řím za Servia Tullia, převzato : Brtnický, L. : Topografie starověkého Říma, Praha, 1925, str. 45 map of subura Příloha II. Subura a Argieletum. převzato: VRoma: A Virtual for Teaching and Learning Classics, [online], 1997, [převzato 2006-05-02] Dostupný z: URL: < http://www.vroma.org/index.html> Příloha III. Clivus Suburanus. převzato: VRoma: A Virtual for Teaching and Learning Classics, [online], 1997, [převzato 2006-05-02] Dostupný z: URL: < http://www.vroma.org/index.html> ------------------------------- [1] Jordan, H.: Topographie der Stadt Rom im Altertum, Berlin, 1907, str. 330 [2] Brtnický, L: Topografie starověkého Říma, Praha, 1925, str. 391 [3] S. Pomponius Festus - Epitoma operis de verborum significatu Verrii Flacci 440, 190 [4] Brtnický L: Topografie starověkého Říma, Praha, 1925, str. 11 [5] Titus Livius -- Ab urbe condita III, 13 [6] Conte, G.B.: Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 336-338 [7] Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft, Stuttgart, 1963,s.v. Kaeso Quinctius, str.100 [8] Oxford Latin Dictionary, edited by P.G.W. Glare, Oxford, 1976, s.v. grassor, ari, atus, intr., str. 772 [9] Conte, G.B. : Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 481-483 [10] C. Suetonius Tranquillus, Divus Iulius 46,1 [11] tribus byla organizačním celkem původně rodového později místního charakteru, v jejím čele stál kurátor či tribun, který měl na starosti vybírání daní a soupis branců, za principátu význam tribuí klesal, in: Encyklopedie antiky, Svoboda, L. a kol., Praha, 1973, s.v. tribus, str. 630 [12] M. Tullius Cicero -- De lege agraria orationes /contra P.Servilium Rullum/ II,79 [13] The Cambridge ancient history, Cambridge, 1932, vol. IX, str. 484-486 [14] M. Fabius Quintilianus -- Institutio oratoria, I, 7 [15] Conte, G.B.: Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 453-454 [16] M. Terentius Varro -- De lingua latina, V, 8 [17] Conte, G.B.: Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 205-209 [18] M. Terentius Varro -- De lingua Latina [19] Conte, G.B. : Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 441-446 [20] C. Plinius Secundus -- Naturalis historia, XVIII, 13 [21] S. Pomponius Festus -- Epitoma operis de verborum significatu Verrii Flacci, 190 , 402 ,458 a 474 [22] Conte, G.B. : Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 351-352 [23] S. Propertius -- Elegiae IV, 7, 15 [24] Conte, G.B. : Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 312 [25] Kuťáková, E.: Předmluva in: Pěvci lásky, Catullus, Tibullus, Propertius, přel. O. Smrčka a kol., Praha, 1973 [26] Oxford Latin Dictionary, edited by P.G.W. Glare, Oxford, 1976, s.v. vigilax, acis a., str.2061 [27] Q. Horatius Flaccus: Epodi /Iambi/ 5,49 [28] Conte, G.B.: Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 278-283 [29] Conte, G.B.: Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 416 [30] Předmluva in: Písně Priápské, přel. Převor, I., Praha, 1925, str. 7-11 [31] Priapea /Corpus Priapeorum/ 40,1 [32] Oxford Latin Dictionary, edited by P.G.W. Glare, Oxford, 1976, s.v. puella, ae f.str.1514 [33] Conte, G.B.: Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 418-422 [34] A. Persius Flaccus -- Saturae 5,30 [35] Oxford Latin Dictionary, edited by P.G.W. Glare, Oxford, 1976, s.v. spargo, ere, si, sum [36] Conte, G.B.:Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 423-426 [37] Freudenburg, K.: Indroduction: Roman Satire in: Roman Satire, edited by Freudenberg, K., Cambridge, 2005 [38] D. Iunius Iuvenalis -- Saturae 3, 5 [39] Burian, J: Světla a stíny antického velkoměsta, Praha, 1970, str.185 [40] D. Iunius Iuvenalis -- Saturae 11,50 [41] Oxford Latin Dictionary, edited by P.G. W. Glare, Oxford, 1976, s.v. fervens, entis, str. 692 [42] D. Iunius Iuvenalis -- Saturae 5,99 [43] D. Iunius Iuvenalis -- Saturae 11,136 [44] Conte, G.B.: Dějiny římské literatury, Praha, 2003, str. 448-452 [45] M.Valerius Martialis -- Epigrammata V, 22 a X, 20 [46] M.Valerius Martialis -- Epigrammata VII, 31 a X, 94 [47] M.Valerius Martialis -- Epigrammata XII, 18 [48] Oxford Latin Dictionary, edited by P.G.W. Glare, Oxford, 1976, s.v. clamosus, a, um a., str. 331 [49] M.Valerius Martialis -- Epigrammata XII, 2 [50] M.Valerius Martialis -- Epigrammata II, 17 [51] Brtnický, L.: Topografie starověkého Říma, Praha, 1925, str. 391 [52] M.Valerius Martialis -- Epigrammata IX, 37 [53] M.Valerius Martialis -- Epigrammata VI,6 , XI, 61 a XI, 78 [54] in: Notes in: Les épigrammes de Martial, traduit et annoté par Richard, P., Paris, 1931, str. 482 [55] S. Pomponius Festus -- Epitoma operis de verborum significatu Verrii Flacci, 458 a 474 [56] M. Terentius Varro -- De lingua latina, VI, 3 [57] M. Terentius Varro -- De lingua latina, V, 8 [58] Groh, V.: Řím, studie o jeho počátcích, Praha, 1923, str. 70-75 [59] S. Pomponius Festus -- Epitoma operis de verborum significatu Verrii Flacci, str. 458 [60] Groh, V.: Řím, studie o jeho počátcích, Praha, 1923, str. 75-80 [61] Brtnický, L.: Topografie starověkého Říma, Praha, 1925, str.50 [62] Platner, S.B., Ahsby, T.: A Topographical Dictionary of Ancient Rome [online]. Tufts University : Perseus Digital Library, ed. by Crane, G., [cit. 2006- 02-25]. Dostupný z