Masarykova univerzita v Brně

                                        Filozofická fakulta



                                      Ústav evropské etnologie



























   

   POUTNICTVÍ A NÁBOŽENSKÁ ÚCTA V ORLICKÝCH HORÁCH A PODORLICKU

   

                                          diplomová práce

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   Vypracovala: Alena Brichová                                            Brno 2006

   Vedoucí práce: PhDr. Martina Pavlicová, CSc.

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jsem pouze literaturu a
   prameny uvedené v závěru práce.

   

   V Brně, 25. 6. 2006                                     
                                        Alena Brichová

   Obsah

   

   

   1. Úvod. 4

   2. Člověk v krajině Orlických hor a Podorlicka. 6

   2.1 Osídlení  6

   2.2 Církevní poměry a křesťanství do třicetileté války. 9

   2.3 Novověk a křesťanství  12

   3.  Poutní místa. 20

   3.1 Studánka. 20

   3.2 Rokole. 39

   3.3 Dřízna u Přepych. 61

   3.4 Neratov. 74

   4. Člověk a posvátno. 89

   4.1 Východiska teoretických zobecnění  89

   4.2 Posvátný prostor  91

   5. Závěr  95

   6. Literatura a prameny. 98

   7. Příloha. 100

   8. Seznam příloh. 103

                                              1. Úvod

   

   Krajina historických území dnešní České republiky v sobě skrývá množství míst, která jsou
   lidmi považována za výjimečná. V nejširším slova smyslu jím může být kterékoliv místo, jež je
   pro někoho zvláštní nebo jakýmkoli způsobem odlišné. V užším slova smyslu jsou to místa
   sakrální, v našem prostředí spojena zejména s křesťanstvím.

   V této práci se zabývám právě těmito místy, konkrétně poutními lokalitami v krajině Orlických
   hor a Podorlicka. Půjde mi jak o místa uznávaná katolickou církví za poutní nebo posvátná, tak
   o místa, na kterých je možné najít a sledovat projevy lidové víry. Zcela záměrně se nezabývám
   poutními místy ve městech, na ně zde poukazuji jako na další možný směr etnologického bádání.
   Zároveň se také nezaměřuji na místa důležitá pro další církve a křesťanské směry, i když se
   jich tu a tam práce také dotýká; v takových případech je to však pouze pro dokreslení hlavního
   tématu.

   Geograficky práce pokrývá českou část hlavního masivu Orlických hor a Podorlicko. Na severu a
   severovýchodě je oblast ohraničena česko -- polskou státní hranicí, na jihu a jihovýchodě tokem
   Divoké Orlice, od jihozápadu na severozápad tokem Labe a Metuje. Můžeme zde dosud nalézt živou
   tradici uctívání poutních míst v krajině. Díky rozdílnému etnickému složení[1] lze na částech
   zkoumaného území sledovat různý historický vývoj fenoménu v české a německé části.

   Téma nelze v žádném případě jednoduše metodologicky uchopit v rámci jednoho směru teoretického
   bádání. Zaměřuji se na aspekty postihované etnologií,  ale nevyhýbám se pohledu religionistiky
   a umělecké historie. K získání celistvého obrazu by bylo zapotřebí dalších výzkumů na poli
   psychologie, sociologie i dalšího prohloubení směrů načrtnutých touto prací.

   První část práce nastiňuje historický vývoj oblasti s přihlédnutím ke křesťanské zbožnosti.
   Podává obraz celkového rámce, ve kterém se vyskytuje fenomén poutních míst. Zabývám se zde
   procesem osídlení oblasti a jejím etnickým složením, a dále přikračuji k popisu vývoje
   konfesního uspořádání v průběhu dějin.

   Z množství poutních míst jsem omezila svůj výběr na čtyři s dodnes živou poutní tradicí. Tři
   z nich - Studánka u Dobrušky, Dřízna u Přepych a Rokole, se nacházejí v podhůří Orlických hor
   a lze u nich hovořit o nepřerušené kontinuitě poutí, pouze s dílčími změnami v době
   komunistického režimu. Pro dokreslení situace v Orlických horách přidávám také studii o
   poutním místě v Neratově, které bylo do konce 2. světové války významným duchovním centrem
   převážně pro německé etnikum. V důsledku vyhnání německého obyvatelstva byla zdejší tradice
   přerušena. K cílené obnově místa mohlo dojít až po roce 1989. Míst s obdobným osudem nalezneme
   v horských obcích s někdejším německým osídlením více. Vzhledem k převážně regionálnímu
   charakteru vybraných poutních míst jsem vycházela z dostupných pramenných zdrojů, které jsou
   součástí farních úřadů, jako kroniky farnosti a pamětní knihy kostelů a děkanství, a z kronik
   přilehlých obcí. Ty se z větší části zaměřují na stavební historii místa a jeho uměleckou
   výzdobu,  nalezneme zde rovněž záznamy o zázračných uzdraveních a některých poutních
   slavnostech. Na jejich základě bylo možné sestavit obraz o vývoji místa a poutní tradici s ním
   svázané.

   Pokus o nástin teoretického zobecnění a popsání fenoménu lze nalézt v závěru práce, stejně
   jako bližší popis metodických východisek v této části užívaných.

                           2. Člověk v krajině Orlických hor a Podorlicka

2.1 Osídlení

   

   Objev první zemědělské kultury v Čechách datujeme do doby kolem 5 500 př. n. l.. Zpočátku a po
   dlouhou dobu je osídlení omezeno pouze na oblasti podél vodních toků pod 350 m.n.m., zřídkakdy
   jej nalezneme výše[2]. Stalo se do budoucna základem dnešních měst a starých obcí, někdy je
   tato oblast nazývána starou sídelní oblastí.

   O 4 500 let později se v kraji pod pralesy Orlických hor usazují lidé kultury lužické na
   hradišti Chlum u dnešní Dobrušky, u Nového Města nad Metují, na Homolce u Náchoda a
   v Doudlebách nad Orlicí, nálezy z doby bronzové pocházejí z okolí Pěčína[3]. Oblastí vedou
   stezky -- z Moravy od dnešní Mohelnice mezi Červenou Vodou a Králickým Sněžníkem do údolí Nisy
   Kladské, přes Litomyšl a Hradec Králové vedla spojnice k Náchodu, který také představoval
   důležitý bod na staré dálkové stezce mezi Prahou a Kladskem, Českou kotlinou a Dolnoslezskou
   nížinou, kudy se mimo jiné dopravoval baltský jantar a sůl[4].

   V 5. století našeho letopočtu ovládají celé východní Čechy Charváti, slovanský kmen, který
   posléze nahradili Slavníkovci. Slované budují hradiště na místech svých předchůdců i na
   místech nových, s určitostí víme o existenci Litomyšle, Hradce Králové, pravděpodobně již
   existuje osídlení i na místě dnešního Opočna[5]. Vzestup Přemyslovců -- dalšího slovanského
   rodu znamenal "konsolidaci prestižního státního útvaru, ekonomickou konjunkturu, sílící
   kolonizaci prostoru, vzmach populace a integrující roli křesťanské společnosti"[6]. Správa
   země je v 11. -- 12. století zajišťována systémem hradské správy, kdy v relativně podobných
   vzdálenostech od sebe existovaly hrady, k nimž náleželo okolní území. Ty byly politickými,
   hospodářskými, soudními, vojenskými i církevními centry svých obvodů, přestože obvody ještě
   zdaleka nebyly centralizovány a podřízeny plně knížeti a občas docházelo k různým geografickým
   změnám obvodů či změně pravomocí. Ve staré sídelní oblasti se vzdálenost hradů pohybovala 
   kolem 30 km, v okrajových oblastech zhruba dvakrát více. Kosmas v roce 1115 vedle Hradce ví o
   existenci dalších čtyř obvodů ve východních Čechách, velmi pravděpodobně mezi ně patřili
   Jaroměř a Opočno.[7]

   Během tohoto období dochází díky nárůstu populace a zintenzivnění využívání půdy k potřebě
   dalších území. Tak začíná tzv. kolonizace, kdy dochází k osídlování oblastí stranou starého
   sídelního území, především českých a moravských pahorkatin. Lze se domnívat, že v tomto období
   jsou zakládány první vesnice a usedlosti v Podorlicku a v údolích větších toků dnešních
   Orlických hor. K východním Čechám patří Kladsko, tehdy řídce osídlené v údolí Kladské Nisy
   mezi Kladskou Bystřicí a hradem Kladsko[8], pod Orlickými horami v dnešní polské části. Během
   12. a později hlavně ve století 13. dochází k postupné přeměně hradské správy v jednotlivá
   území náležející prvním "šlechtickým" pánům, kteří se z hlediska majetkového a správního
   stávají spíše rovnocennými konkurenty knížete, později krále, než jeho podřízenými. Svoji
   nezávislost mimo jiné odvozují od práva volit knížete, což lze považovat za základ pozdějšího
   stavovského státu pozdního středověku a počátku novověku. Během kolonizace, která vyvrcholila
   v době  sedmdesátých letech 14. století, stoupl několikanásobně rozsah kultivované půdy,
   poněkud se zredukovala sídliště na ploše starého sídelního území, mizí řada rozptýlených osad
   a obyvatelstvo venkova se stahuje do větších a v terénu pevně usazených vesnic, od kterých
   vede přímá kontinuita až do dneška. Dochází ke kultivaci lesů a mokřin, na scénu vstupují také
   Němci, kteří se začínají podílet na zakládání nových sídel.[9] Větší města a osady Podorlicka
   jsou zakládány podle německého práva během 13. a počátku 14. století, patří mezi ně Dobruška,
   Skuhrov nad Bělou a Rychnov nad Kněžnou z konce 13. století, Solnice, Deštné a Rokytnice
   v Orlických horách ze začátku století čtrnáctého.[10] Ve 13. a 14. století jsou zbudovány
   hrady Lanšperk, Žampach, Potštejn, Litice, Liberk, Skuhrov, Frymburk, Náchod a Červená
   Hora.[11]

   Další velká vlna kolonizace se v oblasti odehrála v 16. a 17. století, tentokrát výrazně
   německého charakteru. V Orlických horách již od konce 15. století vznikají sklárny, pro
   jejichž potřebu se pálí velké množství dříví, na než byly hory bohaté. Dřevo a dřevěné uhlí
   potřebovaly také nepočetné šachty a hutě, horníci a hutníci. Další dřevaři přišli do hor
   v souvislosti s těžbou dříví pro potřebu kutnohorských dolů. Na vykácených lesních plochách se
   usazovalo zemědělské obyvatelstvo, které zajišťovalo skromnou obživu pracujícím ve sklárnách a
   hutích stejně jako dřevařům.[12] Nejstarší sklárna vznikla v Rokytnici v Orlických horách,
   její existence je doložena k roku 1515, další vznikla v Kačerově, později je lze naleznout na
   všech panstvích po Orlických horách.[13] Na Frymburském panství se od roku 1537 těžila železná
   ruda a byl hamr, další se posléze objevují na panství Opočensku, Žamberecku, Kralicku a
   Solnicku.[14] V sedmdesátých letech 16. století došlo k přesunu části alpských dřevařů
   z Krkonoš do Orlických hor, byl zřízen úřad vrchního lesmistra a byla zahájena těžba a doprava
   dříví do Kutné Hory.[15] Většina německých kolonistů přicházela z Kladska, menší část ze
   Slezka, podíl alpských dřevařů byl minimální.

   Příchod novověku nezměnil nijak zvláště rozsah a národnostní strukturu obyvatelstva Orlických
   hor a jejich podhůří, ve shodě s celospolečenským vývojem došlo k postupné industrializaci,
   která se týkala převážně Podorlicka.

2.2  Církevní poměry a křesťanství do třicetileté války

   

   První stopy křesťanství týkající se zkoumaného regionu vystupují z mlžných končin historie na
   konci 11. století, kdy byl založen benediktinský klášter Opatovice. V té době také Hradec
   Králové fungoval jako sídlo kněze, který byl představený celému regionu a jemuž se později
   začalo říkat "arcijáhen", což předpokládalo, že v okolí, a to i směrem k horám, existuje
   několik kostelů a působí zde více stálých kněží. V roce 1149 je založen nedaleko Opočna
   cisterciácký klášter Svaté Pole (dnes o něm svědčí název obce Klášter nad Dědinou). Významně
   se podílel na kolonizaci a přivedl do kraje německé kolonisty, kteří založili osady Černilov,
   České Meziříčí, Jásennou, pravděpodobně také Černíkovice, ne-li i samotný Rychnov nad Kněžnou.
   Svůj vliv měl v Dobrušce, Hradci Králové, v Dobrém a v Krčíně. Koncem 13. století se
   v Klášterci nad Orlicí usazují křížovníci s červeným srdcem a pravděpodobně díky jim ve
   spolupráci s německými kolonisty vznikají Vamberk, Potštejn, Horní Libchavy, Žamberk, Kunvald
   a další.[16]

   Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. První arcibiskup Arnošt
   z Pardubic pocházel z Kladska a mimo jiné studoval u johanitů v Kladsku a u benediktinů
   v Broumově. V Hradci Králové byl zřízen arciděkanát, jemuž podléhalo osm děkanství,  Orlické
   hory a Podorlicko pokrývalo přibližně děkanství broumovské, dobrušské a kostelecké (Kostelec
   nad Orlicí). Dobruška a Kostelec nad Orlicí, následovány Náchodem, byly v té době
   nejvýznamnějšími středisky křesťanství zkoumaného regionu. Většina kostelů byla stavěna při
   hlavních komunikacích, z čehož se dá usuzovat na to, jak pokročilo osídlení a které hlavní
   cesty tudy vedly. U cesty od Ústí nad Orlicí přes Rychnov nad Kněžnou do Náchoda a dále do
   Slezska najdeme plnou třetinu všech tehdy existujících kostelů. Z Hradce Králové vedlo do hor
   a dále do Kladska několik cest: jedna proti toku Tiché i Divoké Orlice a údolím jejího
   pravobřežního přítoku Zdobnice přes Pěčín a Rokytnici v Orlických horách, druhá přes Dobrušku
   a Dobřany. Z Jaroměře vedla cesta údolím proti proudu Metuje, Bohdašínského potoka a Olešenky
   (přes Krčín, Zákraví, Slavoňov, Nový Hrádek a Olešnici v Orlických horách) do Levína, který
   ještě patřil k dobrušskému děkanátu.[17]

   S objevením reformačních tendencí začíná období disputací a diskuzí, posléze i bojů, kterých
   se obyvatelstvo severovýchodních Čech účastnilo ve velké míře. Někdy počátkem vlády Karla IV.
   byly podle fragmentárních zpráv vedeny inkviziční procesy v Hradci Králové. Do Hradce
   samotného pronikalo valdenství mezi německé obyvatelstvo. Podle jedné výpovědi byly jisté
   stopy této hereze také zaznamenány mezi hradeckými bekhardy a bekyněmi. Odtud se hereze šířila
   dál do podhůří. První ohlasy husitství se v kraji objevují začátkem 15. století, na valném
   sněmu protestujícím na podzim 1415 proti upálení M. Jana Husa se účastnili i pánové z
   Hradecka. O událostech husitských bouří a jejich ohlasu v Podorlicku by se dala sepsat
   samostatná práce, zmiňme se jenom o orebitech, jejichž centrem bylo právě Podorlicko. Roku
   1420 na Hradecku začal plamennými kázáními shromažďovat pomoc Praze ohrožené Zikmundovými
   křižáky někdejší hradecký farář Ambrož. Lid se začal houfovat především na výšině u
   Třebechovic, která dostala biblické jméno Oreb. Byla patrně i jiná shromaždiště lidu,
   přicházeli na pomoc také zemané a snad i hradečtí měšťané. Během jednoho měsíce se shromáždilo
   docela slušné vojsko, které si začalo říkat Orebské bratrstvo, orebité. V několika dnech se
   vydali orebité na pomoc Praze. Cestou přepadli, dobyli a zapálili cisterciácký klášter u
   Mnichova Hradiště. Zikmund využil příležitosti a dobyl Hradec Králové, který však byl poté
   získán zpět. Orebité pod vedením Hynka Krušiny z Lichtenburka a Diviše Bořka z Miletínka -
   povzbuzeni zpětným získáním Hradce Králové a vítězstvím husitů na Vítkově a pod Vyšehradem -
   podnikli výpravu proti klášteru Svaté Pole u Opočna, klášter zapálili a pobořili. [18]

   Z dalšího dění se kraje dotkly události roku 1421, kdy byly vydrancovány a vypáleny Police nad
   Metují, Broumov a pak i Úpice.  Boje neustaly ani po Žižkově smrti, kdy v srpnu 1425 vpadli
   Slezané ještě znovu k Náchodu, Trutnovu a Úpici. Sirotci podporovaní Tábory odpověděli útokem
   na katolické pozice v okolí Ústí nad Orlicí a na Rychnovsku. Tehdy byl dobyt hrad Landšperk.
   Za čtyři měsíce nato při návratu z tažení do Kladska Hradečtí s knězem Ambrožem od Náchoda
   přitáhli k Opočnu a dobyli jej.

   V srpnu roku 1427 se konečně uskutečnila druhá křížová výprava, kdy křižáci postupovali do
   Čech tentokrát od západu přes Tachov, ale také z východu, ze Slezska. Hradeckou hotovost jim
   naproti tentokrát vedl Jan Čapek ze Sán, který však u Náchoda utrpěl značné ztráty. Nicméně
   Slezané se po neúspěchu křižáků na západě vrátili zpět domů. Následujícího roku se naopak
   odvážili Hradečtí preventivního zásahu do Kladska a části Slezska. Museli však nato zasáhnout
   proti hradu Žampachu, kde se vzbouřila posádka proti hejtmanu Koldovi a hrozilo vydání hradu
   původnímu majiteli, kterým byl Jan Městecký z Opočna. Na jaře 1431 stihla u Domažlic pohroma
   další křížovou výpravu. Na slavném a velkém vítězství husitů se opět podíleli bojovníci z
   Hradecka. Po návratu domů dokázali ještě oblehnout a ovládnout hrady východočeských pánů
   Potštejn, Pecku a Frýdštejn.[19]

   Ve 40. letech 15. století se poměry po husitských válkách začaly uklidňovat. Byly ustaveny
   krajské hotovosti k hájení míru v zemi. V té době však region zneklidňoval loupeživý a
   kořistnický Kolda ze Žampachu. Na čas ovládl Náchod a tvrze Dubenec a Bolehošť a odtud konal
   své výpady. V té době se také do Hradce Králově na deset let uchýlil z Prahy designovaný
   arcibiskup strany podobojí Jan Rokycana. Jeho duchovním vlivem nabýval Hradec nové orientace.
   Prostřednictvím Rokycanových posluchačů a žáků začalo se do okolí a také do podhůří pozvolna
   šířit křesťanství nového směru. Důležitou událostí související taktéž s Janem Rokycanou je
   založení Jednoty bratrské ústraní na jeho odlehlém litickém panství v Orlických horách v
   Kunvaldu. Záhy se vytvořilo druhé ohnisko v Krčíně (Nové Město nad Metují). Bratří začali
   králi komplikovat jeho politické plány, a tak nastaly perzekuce. Ve dvou vlnách byli bratří na
   řadě míst pochytáni a vězněni na novoměstské radnici v Praze. Efekt byl opačný. Jen v našem
   podorlickém regionu vyrostly kroužky a komunity na 43 místech a bylo vytvořeno 14 samostatných
   sborů opatřených kazateli (Kunvald, Rychnov n. Kn., Žamberk. Brandýs n. Orl., Choceň, Kostelec
   n. Orl., Solnice, Javornice u Rychnova nad Kněžnou, Lanškroun, Běleč u Třebechovic, Litomyšl,
   Chrudim, Krčín a Náchod). Silně zveličené dobové odhady tvrdí, že se Jednota rozrostla na 100
   000 členů. Její význam ovšem nebyl v množství členů, ale spíše v síle ducha a kulturní
   erudici. Byly vydávány kancionály, duchovní traktáty, překlad Písma Nového zákona a nakonec i
   velké kolektivní dílo, slavná Kralická šestidílná bible. [20]

   Období náboženské tolerance netrvalo příliš dlouho, roku 1526 s nástupem Habsburků začíná
   zprvu postupná, posléze radikální ofenzíva proti Jednotě bratrské. Roku 1548 začaly tvrdé
   postihy doléhat také na sbory ve východních Čechách. Byl zabaven sborový dům v Pardubicích a
   rok nato (1549) v Rychnově nad Kněžnou. Ještě v roce 1556 však tu měli bratři svůj hřbitov,
   patřily jim rovněž zvony a hromada stavebního dříví (klád). Jednotě nastaly zlé časy, kdy šlo
   o udržení holé existence. Byly zabaveny další bratrské domy v Kunvaldě, Vamberku, Kostelci nad
   Orlicí, Solnici, Javornici. Někteří bratři odcházeli na Moravu a snad i do Polska. Od roku
   1548 zůstávaly sbory zavřeny. Roku 1554 dal potštejnský úředník uvěznit některé bratry z
   Kostelce nad Orlicí v Pardubicích. V Solnici se bratrský sbor udržel až do roku 1557. Když
   došlo za Maxmiliána II. (1564 - 1576) k značnému uvolnění, byly obnoveny snahy o vzájemné
   porozumění a sblížení mezi církvemi, vyrostlými z české reformace. Roku 1575 byla vypracována
   společná Česka konfese. Připojili se i Bratří, kteří na některých místech od druhé poloviny
   šedesátých let obnovili svou práci. Na mnoha místech však přetrvávaly žaloby knězi podobojí na
   bratří, a to bylo překážkou rychlejšího a hlubšího dorozumění. Nejhůře bylo v Litomyšli, kde
   ještě roku 1579 (čtyři roky po České konfesi) došlo k otevřenému pronásledování bratří ze
   strany katolíků. Naproti tomu poměrný klid měli bratří v Kostelci nad Orlicí.[21] Po krátké
   naději v době panování Rudolfa II. přichází s třicetiletou válkou studená sprcha.

   

2.3 Novověk a křesťanství

   

   Porážka českých stavů a následné vypovězení evangelických věřících ze země nezměnilo náš
   zkoumaný region naráz. Přece jenom byl tento region trochu z ruky. S trochou zjednodušení se
   dá říci, že trvalo celých dlouhých třicet válečných let, než se podařilo dostat nekatolíky ze
   scény veřejného života. Ne však z regionu. Katolická církev si své pozice budovala pomalu a
   s obtížemi. Kraj byl již téměř po dvě staletí celý nakloněn reformovaným proudům. Podívejme se
   trochu blíže na to, jak se miska vah vychylovala ve prospěch následovníků Říma.

   V roce 1625 to ještě například v Dobrušce vypadá, jako by se nic nestalo. Měšťané o
   evangelících vědí, ale nijak se neobtěžují je perzekuovat. Situace se vyhrocuje až se zřízením
   rekatolizační komise a jejím příchodem na Opočno na přelomu roků 1627 a 1628. Poddaní z
   vesnic, rozhořčení příchodem rekatolizační komise, doprovodili své rychtáře, pozvané vrchností
   na opočenský zámek, a dožadovali se náboženské svobody. Posléze veškeré rekatolizační záměry
   odmítli a začali organizovat ozbrojené povstání. Povstalecké houfy se shromáždily u Kunštátu v
   odlehlém koutu Orlických hor, odkud poté vytáhly do kraje. Hned zpočátku dobyly zámek Skalku a
   město Opočno. Získali na svou stranu Dobrušku a Třebechovice pod Orebem. Hlavní nápor
   vzbouřenců směřoval k Novému Městu nad Metují, které 7. března dobyli a jehož zámek
   vydrancovali a vyloupili. Pokračovali pak tažením na Náchod a Hradec Králové. Aktivizovat se
   začali i poddaní na Rychnovsku. Proti povstalcům vyrazilo vojsko vedené generálem donem
   Martinem de Huertou. 14. března 1628 dobylo Nového Města nad Metují a začalo s krvavou
   likvidací povstaleckých houfů. Den poté porazili rejtaři Albrechta z Valdštejna další
   povstaleckou skupinu u Hradce Králové. Na 500 vzbouřenců bylo pobito, na 600 zajato a velmi
   tvrdě potrestáno.[22]

   Po této události postupně zesilovaly odchody evangelíků ze země, administrování evangelických
   far bylo nadále nemožné. Fary zůstávaly opuštěny, katolická církev měla poměrně velké problémy
   s jejich obsazováním. Noví, postupně přicházející katoličtí knězi přílišné duchovní autority v
   evangelickém prostředí nepožívali. Tato situace trvala v podstatě až do druhé poloviny 17.
   století, kdy teprve byly vytvořeny podmínky pro její řešení. Jen ve velkých farnostech,
   zejména ve městech, záhy nastupovali na místa vypovězených evangelických duchovních knězi
   katoličtí. Tak například v roce 1628 přišel za vypuzeného Matěje Krocína do Rychnova nad
   Kněžnou P. Benedikt, jehož ještě v témže roce vystřídal Hyacint Siecký, zřejmě Polák. Ale až v
   roce 1666 byl původně bratrský kostel Nejsvětější Trojice s velkou církevní slavností předán
   katolíkům. Katolický kněz nastoupil rovněž do Dobrušky, ale ani on, ani jeho nástupci se
   přílišné autoritě netěšili. Ve Vamberku sice nastupuje katolický farář až v roce 1637, ale
   brzy je farnost opět opuštěná. Nepřetržitá řada farářů je až od roku 1649.[23]

   V roce 1650 lze za zcela katolická, s nepatrnou menšinou evangelíků, považovat panství
   Kostelec nad Orlicí, Borohrádek, Lično, Uhřínovice, Častolovice a Rokytnici v Orlických
   horách. Částečně katolický byl Rychnov nad Kněžnou a Skalka. Na ostatních podorlických
   panstvích byla silná evangelická většina. V Solnici působil ještě dokonce evangelický
   purkrabí. Evangelickou víru vyznávali také úředníci panství novoměstského v čele s hejtmanem.
   V samotném Novém Městě nad Metují bylo jen čtrnáct katolíků a pravděpodobně zde měla značný
   vliv i tradice Jednoty bratrské. Nepatrná menšina jen 133 katolíků, převážně panských
   úředníků, se takřka ztrácela ve většině evangelíků opočenského panství. K evangelickým se
   počítalo i panství Žamberk, Vamberk, Černíkovice a Potštejn. V kraji pod Orlickými horami žila
   tehdy i drobná evangelická šlechta.[24]

   V druhé půlce sedmnáctého století již katolická církev začíná pomalu nacházet půdu pod nohama.
   Rekatolizace byla spíše dlouhým a pomalým procesem, kdy správa země musela najít rovnováhu
   mezi tlakem na přestup ke správné víře a udržením schopnosti obdělávat a spravovat kraj.
   V situaci, kdy počet obyvatelstva klesl po třicetileté válce někdy až o třetinu, byl znát
   každý odchod do emigrace z důvodu víry. Panstvo de facto potřebovalo poddané k obdělávání a
   hospodaření na svých pozemcích, proto se zájem soustředil spíše na nově se narodivší než na
   starší obyvatele. Jazýček vah ve prospěch katolíků se tak vychyloval tím, jak staří vymírali a
   mladší nepokračovali v rodinné tradici víry, ať již ze strachu nebo z ekonomických výhod
   poskytovaných katolíkům. Samozřejmě, že ne všichni opouštěli rodinné tradice, tajných
   evangelíků bylo v kraji (nejvíce na opočenském panství) stále takové množství, že v první
   polovině 18. století se na rekatolizační aktivitě podíleli misionáři řádu Tovaryšstva Ježíšova
   - jezuité. Nejvýznamnější jezuitské misie v kraji v 18. století vedli P. František Mateřovský
   v roce 1728 a známý P. Antonín Koniáš v letech 1733 a 1751.[25] První polovina 18. století je
   také dobou vzniku tradice náboženských poutí a procesí na zázračná místa. V naší oblasti to
   byly zejména cesty do význačného mariánského poutního místa ve Vambeřicích, organizované
   opočenskou vrchností. V pozdějších obdobích se objevují i další námi zkoumaná poutní místa
   spojená s mariánským kultem přímo v našem regionu.[26]

   Do dějin křesťanství v kraji pod Orlickými horami v 17. a 18. století patří také evangelický
   exil a emigrace. Bez uvedení těchto fenoménů by historie křesťanství v kraji nemohla být
   úplná. Pro základní odlišení používáme ve shodě s autory publikace Křesťanství v Podorlicku
   pojem "exil" pro vynucený a "emigrace" pro dobrovolný odchod do ciziny. Počátky evangelické
   emigrace sahají až do 16. století, kdy zákazy a pronásledování Jednoty bratrské přinutily
   mnohé z bratří k odchodu do jiných částí království, někdy i do ciziny. Exodus těchto dob však
   nemůžeme označit za hromadný; má stále spíše charakter individuálních rozhodnutí a odchody
   jsou nezřídka následovány návraty. 17. a 18. století přináší do záležitosti exilu a emigrace
   podstatné změny, dá se říci novou kvalitu. Ta spočívá především v masovosti odchodů do
   zahraničí, která je v českých dějinách výjimečná a ojedinělá. Rozsah emigrace dosáhl takových
   měřítek, že významným způsobem ovlivnil sociální skladbu obyvatelstva. Zvláště emigranti
   odcházející po roce 1650, na rozdíl od předchozích, odcházeli vlastně již bez sebemenší
   jiskřičky naděje na návrat. Usazovali se definitivně v cizině, zejména v Sasku, kde hledali
   nový domov. Poslední vlna emigrace z kraje někdy po roce 1735 směřovala především do pruského
   Slezska. Tam také postupně vznikají exulantské osady. Nejznámější z nich, Ochranov (Hermhut),
   byla založena v roce 1722.[27]

   17. a 18. století bylo obdobím, v němž velkými proměnami procházela i katolická církev.
   Situace katolické církve ve vyhraněně evangelickém kraji byla krajně složitá. Jedním
   z největších problémů katolické církve byl trvalý nedostatek kvalitně připravených duchovních,
   kteří by vyplnili místo po vypovězených evangelických knězích. Velké úsilí vyvinula katolická
   církev ve vydávání české duchovní literatury. V roce 1669 založil jezuita Matěj Steyer
   Dědictví svatováclavské, které pečovalo o vydávání katolických knih. Katolická církev, zvláště
   pak v 18. století, věnovala vydávání českých knih značnou pozornost. Významnou součástí
   křesťanských náboženských obřadů byla vždy hudba a zpěv. Katolická církev zde navázala na
   starou tradici, kterou naplnila novým obsahem. Začaly se uplatňovat nové druhy hudebních
   skladeb, zvláště kantáty a oratoria. Stejně jako pro evangelickou část obyvatelstva měly i pro
   katolickou mimořádný význam kancionály. Plně byla obnovena také činnost literátských
   bratrstev, především ve městech. Bratrstva se zúčastňovala téměř všech církevních úkonů a
   stala se i jakousi prestižní organizaci v jednotlivých místech. Významná byla bratrstva v
   Rychnově nad Kněžnou, v Dobrušce, Kostelci nad Orlicí, bratrstvo svaté Barbory ve Vamberku i v
   dalších místech. Působila téměř po celé 18. století až do svého zrušení v roce 1773.
   Specifikou katolické církevní věrouky, rozvinutou barokem v 17. a 18. století, se stala úcta
   ke svatým. Rozvinul se zvláště kult svatojanský a mariánský. S barokním vlastenectvím, které
   bylo jedním z předchůdců a v jistém smyslu i zdrojů pozdějšího českého národního obrození,
   nabyl na důležitosti také kult národních světců, zejména sv. Václava, Vojtěcha, Ludmily,
   Prokopa.[28]

   Důležitou roli sehrály v kraji kláštery a řády. Zvláště aktivní v procesu rekatolizace byl řád
   Tovaryšstva Ježíšova, jezuité, kteří měli své východočeské centrum v Hradci Králové. V
   šedesátých letech 17. století  účinně působili v Rychnově nad Kněžnou a nejbližším okolí. V
   18. století pak vznikla misijní stanice na zámku Skalka. Jezuitský řád působil na území
   Podorlicka až do svého zrušení v roce 1775, i když účinnost jeho působení od padesátých let
   18. století již slábla. Dalším řádem, který působil v kraji, byli kapucíni. Přišli na pozvání
   Ludvíka Colloredo z Wallsee v roce 1674 do Opočna, kde vytvořili za podpory vrchnosti
   klášterní komunitu. Rychnov nad Kněžnou se stal působištěm piaristů, řádu zbožných škol.
   Nesporný byl přínos piaristického řádu ke zvýšeni vzdělanosti všude, kde působil. Rychnovští
   piaristé byli zakladateli gymnázia, které získalo velmi dobrou úroveň. Zvláštní postavení mezi
   církevními řády našeho kraje měli karmelitáni, řád bosých bratří, kteří v polovině čtyřicátých
   let 17. století získávají do svého vlastnictví Solnici, v níž zůstávají prakticky po celou
   dobu protireformace.[29]

   Od druhé poloviny 17. století se římskokatolická církev stává dominantní a na poměrně velmi
   dlouhou dobu dokonce jediným legálním křesťanským církevním společenstvím. Druhá polovina l7.
   století je v životě církve i celé tehdejší společnosti ve znamení dosud skrytých a jen velmi
   pozvolna se prosazujících změn. Průlom do monopolního postavení katolické církve přineslo
   uzákonění náboženské tolerance v roce 1781. Nešlo sice ještě vůbec o zrovnoprávnění
   nekatolických křesťanských konfesí, nýbrž pouze o jejich strpění vedle dominující církve
   římskokatolické. V Podorlicku to znamenalo vznik prvního sboru v Klášteře nad Dědinou, kam se
   k evangelictví reformovaného (kalvinského) směru přihlásilo přes tisíc lidi. [30]

   Opočenské panství se stalo v 18. století po nějakou dobu jedním z hlavních středisek
   nekatolického hnutí ve východních Čechách. Královéhradecká konzistoř a opočenská vrchnost
   proto zahájila usilovnou práci na "vykořenění husitských a nekatolických bludů".[31] Mezi
   prostředky, jimiž měl být lid utvrzován v katolické víře, patřila mariánská procesí, pořádaná
   na náklady hraběte Rudolfa Colloreda z Valsee do Vambeřic a do Varty v pruském Slezsku
   k zázračnému obrazu Panny Marie, "vyhubitelce všech kacířů".[32] Poutní chrám ve Vambeřicích,
   k němuž přicházely tisíce věřících, měl působit na srdce a mysl lidu, a získat jejich přízeň
   pro katolické obřady a mariánskou úctu. Od 30. let 18. století vycházela po několik let dva
   dny před svátkem Navštívení Panny Marie 2. července procesí z opočenského kostela na pětidenní
   pouť. Chodívalo se cestou přes Dobrušku, Olešnici a Dušníky do mariánské kaple ve Vartě, a
   odtud do Vambeřic. Stejnou cestou se poutníci vraceli zpět.[33] První procesí, kterého se
   zúčastnilo 4500 osob, vyšlo z Opočna v roce 1738. Procesí mělo dané uspořádání. Vpředu kráčeli
   nosiči, zvaní fakulanti, se dvěma červenými korouhvemi, se zelenými věnci na hlavě a ve
   stejnokroji. Za nimi šla mládež, seřazená od nejmladších. Každý účastník nesl v ruce
   puškvorcovou ratolest. Za mládeží pokračovali dospělí mládenci, za nimi dva diskantisté,
   oblečení jako fakulanti, kteří měli za úkol zpívat na význačných místech před oltářem Panny
   Marie mariánskou píseň, a ve Vambeřicích a ve Vartě konali pozdravení a loučení s Pannou
   Marií. Chlapci následující za diskantisty nesli na dlouhé žerdi okrouhlý štít s nápisem
   "Gaude, Maria Virgo"[34], další pak okrouhlé štíty s namalovanými sedmi mariánskými radostmi.
   Několik ministrantů doprovázelo kněze nesoucího nejsvětější svátost. Za ním následovaly panny
   bohatších rodičů, které nesly bílé lilie s červeným fáborem, za nimi pak starší dívky držící
   v rukou  svíci. Dva mládenci, odění v bílém obleku s velkými křídly, představující anděly,
   držely polokruh s nápisem " Gaude, Maria Virgo", a další, již bez křídel, nesoucí korouhve
   s nápisem "Gaude, Maria Virgo, cunctas haereses sola interemisti in universo mundo".[35] Osm
   panen neslo bohatě ozdobenou sošku Panny Marie a šest chlapců neslo vedle nich sošku sv.
   Josefa. Dále pokračovali již vrchnostenští úředníci a vzácnější osobnosti, a ostatní
   účastníci. Celé procesí vedl z Opočna místní duchovní, který se však u kříže "pod stodolami"
   před Dobruškou s poutníky rozloučil, a spolu s dětmi se vrátil zpět do Opočna. V průběhu pouti
   se konala na stanovených místech kázání pod širým nebem a bohoslužby v některých kostelech při
   cestě. V prvních letech provázel procesí pouze český kazatel, na žádost německé menšiny se
   poutí začal účastnit i kazatel německý. Podle záznamů v opočenských urbářích počet účastníků
   poutí pozvolna spíše klesal. [36]  Vedle hlavního procesí do Vambeřic pořádala opočenská
   vrchnost také procesí do Chlumku a do Chrudimi.

   Rozpínající se industriální společnost proniká ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století
   i do kraje pod Orlickými horami. Přestože zdejší industrializace nesnese srovnání se skutečně
   velkými průmyslovými oblastmi, měnící se životní styl se uplatnil i zde s plnou intenzitou.
   Zatímco se na jedné straně objevuje skutečné probuzení víry a upřímné následování, na straně
   druhé sílí sekularizace společnosti. Projevuje se zejména v pouze formální účasti na
   bohoslužebných obřadech a církevních slavnostech, které jsou leckdy přijímány bez
   odpovídajícího vnitřního prožitku.

   Již císařské patenty z dubna 1850 zaručily církvím (tedy i římskokatolické) právo samostatně
   spravovat své záležitosti. Zároveň však katolické náboženství ztratilo své výsadní postavení
   jako náboženství státní. V roce 1855 byl podepsán konkordát mezi Apoštolskou stolicí a
   habsburskou monarchií. Konkordát však nepřinesl církvi v podstatě téměř žádný prospěch a
   nakonec byl v roce 1870 vypovězen. Ještě předtím (1861) byl vydán tzv. protestantský patent a
   následně pak v roce 1874 církevně-politické zákony. Jimi byla církev postavena pod přísný
   státní dozor a nešťastná symbióza "oltáře a trůnu" definitivně skončila až s agónii monarchie
   v roce 1918. Vzájemné postoje katolické a evangelických církví byly oboustranně negativně
   vyhraněné, až nepřátelské, což se však konkrétně projevovalo spíše v tom, že se obě strany
   ignorovaly.

   Na přelomu 19. a 20. století vyrostly i nové křížové cesty ve volné přírodě, zpravidla na
   starších poutních místech, jako byla např. Studánka u Dobrušky, Dřízenské údolí u Přepych a
   jiné. Budovaly se také nové církevní stavby, především kapličky na vesnicích a v okrajových
   částech měst.[37]

   Velmi tvrdý dopad na život všech lidí, ale také na život církve, znamenala první světová
   válka. Přinesla morální devastaci společnosti, rozvrat dosavadního hodnotového systému a
   značnou materiální bídu. Pro válečné účely bylo rekvírováno mnoho historicky cenných
   kostelních zvonů a dalšího církevního majetku. Vznik samostatné Československé republiky byl
   doprovázen velmi ostrou protikatolickou kampaní. "Po Vídni Řím!" To bylo jedno z hlavních
   hesel, které vedlo nenávist davů v jejich proticírkevním tažení. Autorita katolické církve
   nevídanou měrou poklesla. Týkalo se to především velkých měst, zvláště pak Prahy. Ale ani
   venkovské oblasti, mezi něž patří také Podorlicko, nezůstaly tažení ušetřeny. Celý proces pak
   mimo jiné vyvrcholil v roce 1920 ustavením samostatné Československé církve. Do roku 1930 do
   ní odešlo na 800.000 katolíků, dalších 60.000 přešlo do Českobratrské církve evangelické.

   Stín fašismu, který padl ve druhé polovině 30. let na naši vlast, silně postihl i církev. Po
   tragických událostech podzimu 1938 a předjaří 1939 začala církev existovat v nových podmínkách
   tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Církevní život byl pod ostrým dohledem okupačních úřadů.
   Katolická církev, zejména její nižší klérus, sdílela osud okupované země. Mezi těmi, kdo se
   postavili na odpor proti nacistickému zlu, byly i tisíce věřících lidí, kteří se zúčastnili
   ilegálního hnutí v Obraně národa, sokolském odboji a dalších podzemních organizacích. Mnozí z
   nich zaplatili za svou činnost dlouholetým vězněním za nelidských podmínek nebo dokonce
   vlastním životem. Šestiletá doba nacistického temna skončila v květnu 1945. Znovunabytá
   svoboda se stala impulsem i pro rozvoj církevního života. S radostnými slavnostmi bylo spojeno
   zejména svěcení zvonů nově pořizovaných do kostelů i na obecní zvoničky. Obnovila se také
   činnost mnoha náboženských spolků a organizací, která byla v minulých letech zakázaná, nebo
   alespoň utlumená. Doba svobody byla však vymezena velice krátce - necelými třemi léty. Navíc v
   tomto období ve společnosti značně zesílily sekularizační tendence. Přesto si církev v
   Podorlicku zachovávala stále silné pozice i vliv.

   Komunistický režim byl programově ateistický, a příliš se netajil tím, že jeho dlouhodobým
   cílem je postupná úplná likvidace církví. Již v roce 1949 byly však přijaty tzv. církevní
   zákony, jejichž hlavním účelem bylo dostat církev pod absolutní kontrolu státu. Kněží mohli v
   duchovenské službě působit výhradně se státním souhlasem a pod plným státním dozorem. V dusné
   atmosféře padesátých let byli kněží vystaveni přímým útokům státní moci a mnozí z nich se
   stali oběťmi justiční zvůle. Královéhradecký biskup Karel Otčenášek byl jedním z prvních
   kněží, kteří byli uvězněni.

   Určité uvolnění nastalo v šedesátých letech. V této době se také stávají aktuálními otázky
   ekumenismu, otázky vztahů mezi římskokatolickou a ostatními křesťanskými církvemi. Postupně se
   uvolňovaly bariéry vzájemných averzí a nedůvěry. Dne 2. listopadu 1969 se v děkanském kostele
   svatého Václava v Dobrušce konalo l. ekumenické shromáždění, jehož se zúčastnilo na 900
   věřících církví římskokatolické, českobratrské evangelické, československé a Jednoty bratrské.
   Toto shromáždění bylo vlastně jedním z posledních dozvuků krátkého svobodného vydechnutí v
   roce 1968 a na další dvě desetiletí také posledním společným oficiálním setkáním věřících
   křesťanských církví v kraji.[38]

   

   

                                          3.  Poutní místa



   V oblasti Orlických hor a Podorlicka se nachází množství dnes spíše regionálně či jen místně
   vnímaných poutních míst, zasvěcených Panně Marii, v menší míře sv. Anně nebo sv. Barboře.
   Z těch dodnes známých lze jmenovat Rezek u Nového Města nad Metují s kaplí sv. Barbory,
   postavené ve 30. letech 18. století při studánce s pramenem léčivé vody; Rokoli u Nového
   Hrádku, kde v průběhu 19. a 20. století vznikl rozlehlý poutní areál s ústřední kaplí Panny
   Marie; Studánku u Dobrušky s kaplí Panny Marie; Dříznu u Přepych s kaplí Nanebevzetí Panny
   Marie; Homoli u Borovnice s kostelem Panny Marie Bolestné; Hřívu u Vlčince v blízkosti
   Liberka; kapli sv. Anny na Sobině u Liberka; kapli sv. Anny u Slatiny nad Zdobnicí; kapli
   Panny Marie ve Zdobnici; kapli Panny Marie na Dříši v Deštném v Orlických horách; kapli sv.
   Anny na Anenském vrchu a  kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově.[39] Přináším zde čtyři
   případové studie poutních míst. Tři z nich, s živou poutní tradicí, jsou součástí Podorlicka;
   dalším příkladem je poutní místo v Neratově, kde byla tradice poutí v důsledku vyhnání
   německého obyvatelstva z obce a okolí na nějaký čas přerušena. V současnosti se sem bývalí
   němečtí usedlíci či jejich potomci alespoň na hlavní poutní slavnost vracejí,  a podílejí se
   na obnově poškozeného kostela a charakteru místa.

   

3.1 Studánka

   

   Poutní místo Studánka se nachází poblíž osady Chábory v Podorlické pahorkatině, 3 km
   jihovýchodně od města Dobruška. Místo náleží k farnosti Dobruška a k vikariátu Rychnov nad
   Kněžnou, jež jsou součástí královehradecké diecéze. Zdejší kapli, studánku a křížovou cestu
   obklopují dnes převážně pole, v okolí je také několik trvale obydlených chalup. Místo je
   snadno dostupné pro pěší návštěvníky z nedaleké obce Chábory a Podbřezí.

   Ještě  na konci 17. století, kdy se předpokládá vznik mariánského poutního místa, byla zdejší
   krajina z velké části zalesněná. Nejednalo se však již o neproniknutelný hvozd, neboť v okolí
   cháborského hradu a skalecké tvrze byly ve středověku založeny podhradní osady, jež byly
   základem pozdějších obcí Chábory a Skalka -- Podbřezí. V jedné ze skalních rozsedlin
   v blízkosti cháborské hájovny vyvěral pramen, vlévající se do Bělečského potoka. Jeho tok
   směřoval k cháborskému hradu, pod nímž se spojoval s vodou Zlatého potoka. Tento pramen byl 
   na základě zázračné legendy uznán za léčivý, a  stal se důvodem k založení důležitého poutního
   místa v kraji.

   

   Počátky mariánského poutního místa Studánka sahají na přelom 17. a 18. století, kdy se o něm
   začínají objevovat první  zprávy. Jeho vznik je spojen se zdejším pramenem, jež byl na základě
   svědectví mnohých lidí prohlášen za léčivý. Pamětní kniha kostela sv. Ducha v Dobrušce
   obsahuje písemnou zprávu, pocházející z 60. let 18. století od dobrušského kaplana Josepha
   Xaveria Spirocha.[40] Legenda hovoří o Janu Tmejovi, dobrušském sládkovi, který jednoho dne v
   roce 1699 při vaření piva oslepl. Žádný z mnohých léků mu k navrácení zraku nepomáhal. Své
   útočiště tak nacházel v prosbách a modlitbách k Bohu a Panně Marii. Jedné noci mu ve snu
   jakýsi hlas pravil, aby zašel do hradišťského lesa. Tam nalezne studánku listím zasypanou, a
   její vodou si oči vymyje. Tak opět může nabýt svého zraku. Když byl třetí noci tímto hlasem
   nabádán, dovedla ho žena k hájovně, kde jim zdejší hajný pramen ukázal. Jan Tmej poklekl,
   vznesl modlitbu k Bohu a Panně Marii a vymyl své oči vodou. Následující tři dny zůstal v
   hájovně, a vymýval si oči léčivou vodou. Své ženě, která ho na místě navštěvovala, vyprávěl,
   že jakoby přes mlhu spatřuje obrázek Panny Marie. Třetího dne již nabyl svého zraku úplně. Za
   velikou milost, kterou jim Pán Bůh a Panna Maria prokázali, vzdávali díky a slíbili, že
   nechají studánku v lese obložit kameny a chránit stříškou. Na památku zázračného uzdravení tak
   nechal Jan Tmej se svou ženou postavit nad studánkou dřevěnou stříšku s obrázkem
   Bohorodičky.[41]

   Na základě události se dostala studánka do širšího povědomí lidí, kteří k ní začali docházet i
   ze vzdálenějších míst. Hledali zde především uzdravení od rozličných nemocí jako slepoty,
   slábnoucího zraku, kožních chorob, vředů, boláků, slabého sluchu, otoků, padoucnice, zimnice,
   nepohyblivosti a bolestí. Mnozí také byli na přímluvu a pokorné modlitby před obrazem
   hradišťské Panny Marie a po užívání zdejší vody svých problémů zbaveni. Jednotlivé případy
   uzdravení z první poloviny 18. století jsou zapsány v pamětní knize z roku 1760.[42] Záznam
   z roku 1703 dokládá léčbu malomyslnosti:

   "Marie, manželka Jana Vosoby z Peklova, která více jak deset týdnů trpěla myšlenkami na
   sebevraždu, prosila Boha a Pannu Marii, aby jí té úzkosti a zlých myšlenek zbavili. Jelikož
   zdejší studánka již byla známá, dostala vnuknutí a slíbila při svých prosebných modlitbách po
   tři léta sem putovati, jen to slíbila, všechna tesknost a zlá myšlenka od ní odstoupila. Šla
   tedy k té studánce poděkovati, pomodlila se zbožně a vodou studenou se myjíc všechna
   malomyslnost od ní zcela odstoupila."

   Ve stejném roce podává svědectví o velké moci vody ze studánky Jan Vilímek z Čestic, z panství
   častolovického:

   "Já, Jan Vilímek, vyznávám dobrovolně před Pánem Bohem a obrazem Bohorodičky, že naše dcerka
   od šesti let takovou vyrážku měla po celém těle, následkem čehož téměř po více než dva roky
   ničeho neviděla a již jsme se ženou v její uzdravení nedoufali. Majíce však v sobě velkou víru
   v mocnost Boha žádali jsme úpěnlivě Pannu Marii o přímluvu u něho. Potřikráte jsme zde Pannu
   Marii navštívili a ji prosili, v studené lázni dcerku koupajíce. Od toho času jí nic neschází,
   ano vidí dobře, vyrážky jsouc zcela zbavena zdráva jest. Za což já, její otec spolu s mateří
   její vroucně Bohu a Panně Marii děkujeme a před svědky vyjevuji, že to pravda jest pravdoucí."

   V roce 1749 zavěsil na památku milosti Panny Marie a na důkaz své vděčnosti do výklenku nad
   pramenem obraz Panny Marie Pasovské tkadlec z Domašína Matěj Doležal. Dlouhou dobu již trpěl
   zimnicí, proto se s důvěrou v Boha a Pannu Marii vydal k blízkému prameni, kde poklekl před
   obrazem Panny Marie a prosil jí o přímluvu. Jak začal pít vodu a  vykoupal se v ní, zimnice ho
   zcela opustila.  Podobných případů uzdravení zaznamenal Josef Spiroch v pamětní knize přes
   dvacet.

   Páter Josef Spiroch  stať o studánecké vodě končí slovy:

   "Nepochybuj tedy, kdožkoliv toto čísti budeš, že svrchovaný Bůh, od něhož veškeré lékařství
   jest, ne každé vodě stejnou moc a účinnost uděluje. Jako některá země jest úrodnější než
   druhá, tak některá voda je k uzdravení prospěšnější než jiná, obzvláště však voda v které
   nejen všelijaká minerália se obsahují, ale které také Bůh všemohoucí na přímluvu Panny Marie a
   jiných svatých obzvláštní účinek uděluje, jakož vpravdě o hradišťské studánce Janu Karafiátovi
   podivně vyjevené říci může." [43]

   Josef Spiroch v zápisu uvádí vedle roku 1699 rovněž datum 1669, k němuž nepřikládá bližší
   vysvětlení. Toto datování se objevuje také na obraze, jež byl zavěšen v kapličce nad pramenem,
   tudíž je možné, že již tehdy byl pramen znám jako léčivý. Zápisy o uzdravení nemocných u
   studánky jsou v pamětní knize zaznamenány od počátku 18. století, nejčastěji od roku 1703, kdy
   k ní přicházeli lidé i ze vzdálenějších míst od Hradce Králové, Rychnova nad Kněžnou,
   z Náchoda, z častolovického, smiřického a opočenského panství, a dokonce z Kutné Hory. Na
   základě pověsti o úspěšných uzdraveních bylo roku 1741 požádáno o rozbor vody pro ověření její
   léčivosti. Potvrzení a oznámení o skutečně účinném prameni s léčivými minerály vydali doktor
   medicíny Jan Wencel z Nového Kolína a Josef Fertizl z Mittelwaldu z Kladského hrabství.

   Jelikož byla léčebná síla bezprostředně spojená s působením a přímluvou Panny Marie, bylo
   rozhodnuto o postavení kaple s kapacitou pokrývající přibývající počet příchozích a lázeňských
   hostů. Vedle kaple Narození Rodičky Boží Panny Marie z roku 1755 byla v 18. století postavena
   lázeňská budova a v roce 1904 proběhlo vysvěcení křížové cesty v lese podél potoka.

   

   

   Lázně a kaple Narození Panny Marie

   

   Zalesněné místo v okolí pramene bylo vzhledem k přibývajícímu počtu poutníků postupně mýceno,
   aby se stalo přístupnějším. Nad nehlubokou studánkou, ve které se stýkaly dva prameny, byl při
   výstavbě kaple v roce 1755 namísto původního dřevěného přístřešku nad skalní rozsedlinou se
   schůdky postaven pro snadnější nabírání vody přístřešek kamenný, a v něm zavěšen obraz
   věnovaný Janem Tmejem na znamení díků. V roce 1890, kdy probíhaly úpravy kaple, dostal kamenný
   přístřešek podobu menší zděné kapličky s oltáříkem Panny Marie uvnitř.[44] Studánka byla
   zakryta betonovými deskami a k čerpání vody začala sloužit dřevěná pumpa, dnes nahrazená
   kovovou, z níž voda stéká do kamenného koryta. V silné zdi byl vytvořen výklenek, který zdobí
   soška Matky Boží Lurdské stojící na skále. Po obvodu výklenku je v oddělených polích vyveden
   nápis dle Mariiných slov "Jsem neposkvrněné početí".

   Pro potřeby a pohodlí příchozích hledajících u studánky uzdravení byly po odborném rozboru
   vody  v 1. polovině 18. století zbudovány v její blízkosti lázně. Do lázeňské budovy se vedla
   voda ze studánky borovými trubami k pecím a vanám. Část vody z potoka proudila odkloněnou
   strouhou do vodní nádrže poblíž lázeňské budovy, z níž se dostávala dřevěnými trubami na vodní
   kolo, přečerpávající vodu do velké kádě v místnosti s vanami, odkud se dle potřeby napouštěla
   do kotlů. Voda ze studánky byla používána na vymývání zanícených očí, uší, či na studené
   zábaly kožních vyrážek. Na teplé koupele revmatických zánětů se užívala  voda čerpaná
   z bělečského potoka. Z hájovny, která byla zmiňována již ve spojení se zázračným uzdravením
   dobrušského sládka Jana Tmeje, byl v době výstavby lázní upraven hostinec, v němž vedle stravy
   a zábavy nalezli příchozí místo k noclehu.[45] K tomu účelu byla přistavěna roubená budova na
   kamenné podezdívce.[46]  Vzhledem k dobrému zařízení zde mohli přebývat po několik týdnů i
   nemocní z vyšších sociálních vrstev. Vrchnostenská hospoda byla od roku 1792 zájemcům
   pronajímána hospodářským úřadem opočenského panství.[47] Ve druhé polovině 19. století
   opočenská vrchnost hospodu odprodala i s ubytovací budovou a pozemky. Majitelem se stal Matěj
   Hronovský z Bohuslavic, od něhož jí již zadluženou odkoupil bratr Václav. Ten původní hospodu
   rozebral a přistavěl jí nově k lázeňské budově. Zdejší hostinec i taneční zábavy a divadelní
   představení byly v okolí vyhlášené ještě v polovině 20. století.

   Proslulost lázní začala úměrně s vývojem lékařské vědy, zřizováním nemocnic a nových lázní
   v městech v 19. století zvolna klesat. Pro chudší návštěvníky se stávalo zdejší léčení
   pravděpodobně příliš nákladné, ti bohatší již dávali přednost výstavním lázním na
   atraktivnějších místech. Koncem 19. století jsou lázně uváděny jako z části opuštěné, a časem
   byly téměř zapomenuty. Budova s pecemi a vanami byla po první světové válce rozbourána, a její
   místo zaujala stodola, stojící zde dodnes.[48] Proslulé lázeňské centrum se tak v 19. století
   stalo více místem poutním. Pro pomoc v uzdravení sem přicházeli již víceméně bezradní nemocní,
   zastavující se na modlitbu v kapli.[49]

   S nástupem totalitního režimu byl zrušen i hostinec. Po roce 1989 byl novými majiteli opět
   rozšířen a upraven k trvalému bydlení. Z původní lázeňské budovy zbyl pouze sklep a roubenina
   sálu.

   Ve vznikajícím léčebném areálu, čítajícím v polovině 18. století studánku s kapličkou a
   lázeňskou budovu s hospodou, byla na popud duchovních, kteří zdejší místo ve svých nemocech
   rovněž navštěvovali, vystavěna kaple nesoucí název Narození Rodičky Boží Marie Panny, jež měla
   sloužit jako místo modliteb a obětí oltářních. Stavbu povolila biskupská konsistoř na žádost
   Jeho hraběcí milosti Pána Rudolfa Josefa Colloredo z Wallsee. Hrabě poté poskytl veškerý
   materiál, povozy i dělníky. Nová barokní kaple byla vysvěcena v roce 1755 za přítomnosti
   velkého počtu lidí dobrušským děkanem a vikářem Josefem Antonínem Kilingerem.

   Polygonální, šestiboká zděná kaple je zastřešená mansardovou střechou ukončenou menší
   lucernou. Je orientována k východu, a z této strany  k ní také byla v 19. století připojena
   menší sakristie. Plochu stěn vyplňuje v horní části oválné okno, obvod stěn je členěn
   štukovými lizénovými rámci. Vstupní západní portál sestává z jednoduchého pískovcového ostění,
   nad nímž je štukový ornament rámující šlechtický erb Colloredů. Západní stěna je ukončena
   štítem tvaru nízkého trojúhelníkového tympanonu. Původně šindelová střecha byla na konci 19.
   století oplechována.

   Sláva kaple stoupala až do poloviny 19. století. Významná byla především 30. léta 19. století,
   kdy byl kraj poznamenán nákazou cholery, a lidé putovali žádat o přímluvu Pannu Marii. Úbytek
   zájmu nastal po roce 1850, kdy kaple vzhledem k nedostatečné fundaci postupně zpustla.[50] Až
   po skončení prusko-rakouské války  byla v roce 1867 z peněz z veřejné sbírky střecha nově
   pokryta šindelem, aby nedocházelo k dalšímu poškozování zdiva. Od roku 1877 byla rovněž
   kněžími v dobrušské duchovní správě obnovena tradice procesí na svátek Narození Panny Marie,
   v jejichž rámci se konaly sbírky na opravu kaple. V období od jara do podzimu se zde začaly
   přičiněním zámeckého kaplana Pavla Rozínka z nedalekého Podbřezí sloužit sobotní mše svaté.
   V roce 1883 tak mohl být z výnosů sbírek upraven interiér kaple.[51] Zároveň byl učiněn základ
   fondu pro údržbu kaple.

   Vnitřní výzdoba kaple zahrnovala velký dřevěný kříž na stěně za oltářem a obrazovou křížovou
   cestu, jíž věnoval farář z Písečné u Žamberka Jan Křeček.[52] Ze západní strany byla nad
   vchodovými dveřmi vystavěna kruchta, na níž byly umístěny vyřezávané varhany z kostela sv.
   Ducha u Dobrušky. Na kruchtu se stoupalo po točitém schodišti. V roce 1896 byl z kostela sv.
   Ducha přivezen do kaple také oltář. Vzhledem ke skosení stěn kaple nemohl být instalován celý
   oltářní komplet, stojí zde tedy bez postranních průchodů, zdobených okrajových sloupků a
   nadhledů s velkými soustruženými vázami, jež mu na původním místě dodávaly majestátního dojmu.
   Na oltář byla umístěna dřevěná polychromovaná socha Panny Marie sedící na trůně, s rukama
   sepjatýma v prosbě za ty, kteří se k ní utíkají. Ze starého studáneckého oltáříku se zachoval
   pouze oltářní obraz v zdobeném zlaceném rámu, který byl po vybourání dveří do nové sakristie
   zavěšen pod hlavní římsu nad oltářem. Hlavní oltář Panny Marie z 2. poloviny 18. století je
   tvořen dřevěnou oltářní architekturou se sochařskou výzdobou. Na svatostánku, jehož dvířka
   jsou zdobená reliéfní řezbou, je umístěn krucifix, na menze vedle svatostánku se nacházejí dvě
   dřevěné polychromované sochy andílků. Sochy andílků se objevují i na dřevěných pilířích po
   stranách oltářního stolu. Svatostánek se sochou Panny Marie zakončuje deska s prořezávaným
   rokajovým nástavcem.

   V roce 1933 byly z kaple odstraněny již nefunkční varhany a s nimi i kruchta. S nástupem
   totalitního režimu po roce 1948 a s ním spojeným útlakem náboženského cítění a projevů došlo
   k omezení poutí a pozvolnému úpadku místa. Až v roce 1979 proběhla rozsáhlá celková oprava
   poutního místa, provedená dobrovolníky z okolí. Upravil se vnitřek kaple, do níž byla dána
   nová dlažba, nátěry a malby, a mnohé potřebné práce zajišťující funkčnost objektu i jeho
   výzdobu. Před kaplí byly vysázeny nové lípy. Opravy se týkaly také okolí kapličky, Božího
   hrobu a zastavení křížové cesty se sochou sv. Jana Nepomuckého.

   K dnešnímu inventáři kaple patří dva obrazy Milostné Panny Marie, obraz Černé Madony, čtrnáct
   obrazů křížové cesty, krucifixy, a dva obrázky Ex voto Panně Marii Vambeřické  ze 70. let 18.
   století.[53] Tyto na dřevě malované obrázky Ex voto, tedy ze slibu darované, byly svědectvím o
   četných uzdraveních, ke kterým napomohl zdejší pramen. Obrázky byly stejně jako mnohé hole a
   berle umístěny původně v kapličce nad studánkou. Obraz z roku 1772 znázorňuje ležícího
   prosebníka ke studánce doneseného, jež se na své posteli modlí k Panně Marii. Na druhém obraze
   z roku 1774 je již vyléčený muž, který se svou ženou děkuje před pramenem za milost uzdravení.

   Asi 300 metrů od kaple se nachází pískovcová socha Jana Nepomuckého v poutnickém rouše, který
   je zachycen na své pouti k Matce Boží do Staré Boleslavi. Boleslavský chrám je zde zastoupen
   studáneckou kaplí. Sochu dal na důkaz vděčnosti roku 1760 postavit hospodářský úředník, který
   byl díky přímluvě Panny Marie a sv. Jana, k nimž se v prosbách utíkal, osvobozen z hrozícího
   vězení. Na podstavci jsou vyvedeny latinské nápisy: "Místo kam kráčí není cílem poutníku
   Janovi, mnohem dále -- až za nadhvězdné výšiny stoupá. Putuj s tímto průvodcem!". Z druhé
   strany pak čteme: "Kdo při dobré pověsti chce zachován býti, ten hleď svatého Jana ctíti, neb
   ten kdo toho divotvorce ctí a vzývá, ten při dobré pověsti zachován bývá."

   Autor sochy není s jistotou určen, její vznik je přičítán působení dílny Pacáků.[54] V pečlivě
   propracovaném oděvu, věrném vystižení spěšného pohybu poutníka s kloboukem pod paží, v jehož
   tváři se zračí touha a nedočkavost, je znát ruka zkušeného sochaře.

   Za působení skaleckého kaplana Pavla Rozínka byla u Studánky vystavěna rovněž křížová cesta
   vedoucí lesem nad srázem, jímž protéká Bělečský potok.[55] Cesta se čtrnácti zastaveními se
   stáčí pozvolným stoupáním na Kalvárii. U sochy sv. Jana Nepomuckého, která se nachází
   v polovině cesty, se sloužívala krátká pobožnost, po níž procesí za zpěvu věřících pokračovalo
   až k Božímu hrobu.[56] Pod jeho základním kamenem, na němž se nachází vytesaný nápis "Na
   hradišti cháborském vykopán a sem dovezen", je uložena láhev s informacemi o výstavbě.[57]
   Jednotlivá zastavení křížové cesty byla pořízena z darů okolních věřících, jejichž jména jsou
   na nich vytesána.[58] Zásluhou křížové cesty se stalo poutní místo ještě navštěvovanějším, a
   pobožnost Křížové cesty se zde koná dodnes.

   

   Poutě ke Studánce

   

   Hlavní pouť u Studánky se koná v den svátku Narození Panny Marie 8. září. Tradice poutí je
   zde  známá od 18. století, kdy byla také spojená s návštěvou léčivého pramene a zdejších
   lázní. Byla to doba spojená se silnou úctou k svatým a hlavně s úctou mariánskou, jejíž pomoc
   a zjevení se na poutním místě připomínala. Studánka se stala brzy oblíbeným regionálním
   poutním místem nejen pro ty, kteří zde nalezli uzdravení. Místem zastavení byla rovněž pro
   poutníky směřující v procesí do kladských Vambeřic.[59]

   Počátkem 19. století se zájem o Studánku ještě zvýšil. Svou zásluhu na tom nesla četná
   uzdravení, která v lidech podpořila zbožnou důvěru a úctu. Ke Studánce se vypravovala početná
   procesí a poutě z Dobrušky, Opočna, Podbřezí a všech okolních farností. Výrazný nárůst byl
   zaznamenán v roce 1832, kdy se v sousedních zemích rozmáhala nákaza cholery, a začínala se
   objevovat i v kraji. Tehdy byla dobrušskými kněžími voděna procesí ke Studánce třikrát do
   týdne. Právě přímluvě Panny Marie bylo přičítáno, že byl zdejší kraj ochráněn od velkých
   lidských obětí.[60] Po této zkušenosti byla konána procesí nebo soukromé návštěvy ke
   studánecké Rodičce Boží vždy, kdy dobrušskou obec nebo jednotlivce zastihlo nebezpečí nebo
   tíseň.

   Po několikaleté odmlce provázené jen slabým zájmem věřících, který byl přičítán zlepšení
   životních poměrů, se každoroční tradice studáneckých poutí na svátek Narození Panny Marie
   v roce 1877 opět obnovila. Od 2. poloviny 19. století se začala v kapli po vzoru sousední
   Skalky konat také májová pobožnost provázená zpěvem mariánských písní.[61] Každý týden po mši
   svaté ji zde vedl skalecký velebný pán. Studánecká májová pobožnost byla zahajována 1. května
   procesím ze Skalky. Podle zachovaných zpráv odtud v májových večerech zaznívaly mariánské
   písně do širokého okolí.

   V létě roku 1904 se u Studánky  konala oslava Neposkvrněného početí Panny Marie. Kázání, jehož
   text byl vydán v brožuře s věnováním "Na paměť čtyřicetileté neúnavné činnosti Veledůstojnému
   pánu, biskupskému notáři, zámeckému kaplanovi, čestnému občanu Skalky a Podbřezí a čestnému
   členu mnoha spolků v Čechách P. Pavlu Rozínkovi", pronesl bývalý dobrušský kaplan, toho času
   spirituál hradeckého semináře Jan Nepomuk Jindra. Slavnost, konaná k výročí zjevení Panny
   Marie dívce Bernardetě v Lurdách v roce 1858, jíž na otázku "Kdo jsi Paní" odpověděla "Já jsem
   neposkvrněné početí!", byla provázená vsazením sošky Panny Marie Lurdské do výklenku kapličky
   nad studánkou.

   Počáteční léta 20. století byla na poutním místě Studánka spojená s působením pátera Pavla
   Rozínka ze Skalky. Ten pozvedl zdejší poutě na slavnost celého okolí. Jeho zásluhou se jich
   účastnilo množství okolních kněží a rodáků, snažil se o výběr dobrých kazatelů.[62] Pavel
   Rozínek byl také původcem myšlenky vystavění křížové cesty, aby staří lidé, neschopni již
   putovat na vzdálená místa, mohli vykonat pobožnost přímo u Studánky. Tím se místo stalo ještě
   více navštěvovaným. Důležitou úlohu mělo poutní místo v letech první světové války, o čemž
   svědčí zápisky pátera Rozínka.[63] Skalecký kaplan sem často přiváděl průvody z Podbřezí, a
   spolu s nimi se modlil za jejich potřeby. Ve 20. a 30. letech se každoročně konaly poutě za
   účasti velkého počtu věřících z Dobřan, Bystrého, Skuhrova, Dobrého, Bílého Újezda, Přepych,
   Opočna a Dobrušky, jejichž procesí vedli tamní kněží. Hudbu tehdy zajišťovaly i tři kapely.

   Ve 20. letech 20. století zahajovala svou poválečnou činnost Orelská cvičební jednota, která
   nacvičovala a pořádala okrskové poutě s veřejným cvičebním vystoupením.[64] U Studánky se
   první okrsková pouť konala 24. června 1923. Po obvyklé církevní slavnosti tehdy nastoupila
   Orelská jednota se svým tělocvičným vystoupením. V období mezi světovými válkami sdružovala
   okolní mládež Brynychova orelská jednota, která si kladla za cíl nabídnout mladým lidem
   mimoškolní, zejména sportovní činnost. Orel svoje aktivity soustřeďoval v obci Lhota, spolková
   místnost s knihovnou se nacházela v hostinci Václava Hronovského u Studánky. Vzdělavatelem
   zdejší jednoty byl kaplan František Xaver Holan. K  aktivitám Orelské jednoty patřilo vedle
   cvičení také divadlo, skládali a hráli parodické kuplety, zejména u Studánky nebo ve Lhotě,
   společně navštěvovali poutě. Činnost sdružení byla v prvním desetiletí 20. století utlumena
   odchodem chlapců do války, s příchodem 2. světové války byla zcela ukončena.

   V době 2. světové války bylo poutní místo u Studánky jediným povoleným shromaždištěm v okolí.
   Z toho důvodu se zde scházely velmi početné zástupy věřících, o čem svědčí i zápis z roku
   1939:

    "Za krásného počasí, na svátek Nejsvětější Trojice 4. června, vyšlo odpoledne z děkanského
   chrámu děkovné procesí s hudbou a školní mládeží v čele, dále šlo 30 družiček a asi 100 mužů a
   300 žen. Za zpěvu mariánských písní dorazil po hodině průvod ke studánecké kapli, kde byl
   očekáván zástupem lidu z celého okolí. Po kázání před kaplí byly vykonána pobožnost Křížové
   cesty."

   "Zářijová pouť se konala za překrásného počasí s účastí kolem 1 000 poutníků. 11 kněží, tři
   bohoslovci, pět pěších procesí, dva autobusy a dvě hudby."[65]

   Po roce 1945 se v prvních poválečných letech konaly opět velké poutě několikrát do roka,
   slavily se dožínky, sloužily posvícenské mše svaté a pobožnosti Křížové cesty. K první
   poválečné slavnosti patřilo opětovné zavěšení zvonu, zachráněného před Němci. Jeho zvuk tak
   oznamoval po okolí obnovení míru a svobody. Slavnost se konala 15. srpna 1945. Kaplan Michálek
   uspořádal v červenci nejprve pouť školních dětí ke Studánce, při které přivezly na vozíku
   ověnčený zvonek.[66] Zavěšení zvonu bylo spojeno s dožínkovou slavností. V odpoledních
   hodinách vyšel od Habřiny ke kapli průvod s hudbou. Na koňském povoze je provázely dívky
   v krojích s věncem z pšeničných klasů. Po kázání kaplana Michálka byl ozdobený zvon na stolku
   před kaplí posvěcen a poté zavěšen. Při zkušebním zvonění se přítomní pomodlili modlitbu Anděl
   Páně, následovaly zpěvy litanií pod vedením újezdeckého faráře a za asistence dalších tří
   kněží. Po skončení litanií poděkovali shromáždění za sklizeň společnou modlitbou a zpěvem Te
   Deum. Na závěr bylo vzpomenuto modlitbou na válečné oběti, zpívala se národní hymna a
   svatováclavský chorál.[67]

   První poválečná pouť se konala 8. září 1945 na svátek Narození Panny Marie s obvyklým pořadem
   bohoslužeb od ranních hodin.

   Ve 40. letech 20. století navštěvoval poutní místo u Studánky každoročně studánecký rodák,
   později klášterní kněz ze Slezska, P. Josef Moravec, aby zde sloužil mši svatou společně se
   slavnou mší ve čtvrtek, ke které byli přizváni také okolní kněží. Tehdy se u studánky konaly
   pravidelné májové pobožnosti pod vedením P. Hanuše z Mastů. Poslední májovou neděli bývala
   nejslavnější mše, spojená s průvodem Křížovou cestou osvětlenou lampióny. Vše probíhalo za
   veliké účasti kněží i věřících.

   V době pouti se již od rána scházela procesí vedená svými kněžími, která provázel zpěv
   poutníků. Procesí, která přicházela ze všech farností z okolí,  vykonala na poutním místě
   pobožnost Křížové cesty a podle kapacity kaple i vlastní mši svatou. Nezřídka se stávalo, že
   byla do odpoledního kázání na Křížové cestě neustále dvě procesí, z nichž jedno končilo
   pobožnost a druhé již začínalo. Po odpolední mši svaté a po kázání, které probíhalo na
   kazatelně pod lípou, začínala v hostinci pana Hronovského poutní zábava. Nedílnou součástí
   slavnosti byly stánky a krámky s nejrůznějším pouťovým zbožím a občerstvením. Pouť tedy neměla
   jen duchovní a společenský rozměr, ale značnou měrou přispívala k hospodářskému růstu a zisku
   obchodníků. Poslední zábava se u Studánky konala v roce 1954. Ukončila na dlouhou dobu tradici
   slavných poutí, posvícení, májových pobožností a odpoledních čajů, z nichž se některé již
   neobnovily.

   Každoročně opakovaná procesí vypravovaná z jednotlivých farností byla celodenní pěší
   pobožností. Vedle duchovního rozměru znamenala pouť možnost setkání a sdělení novinek s lidmi
   z dalekého okolí, kteří se často celý rok neviděli. Jak takové procesí vypadalo se dnes
   dozvídáme ze zachovaných zápisků, dobových ilustrací nebo z vyprávění pamětníků. Průvod býval
   většinou seřazený podle věku a známosti. Vpředu kráčel ministrant s křížkem a stuhou na tyči,
   aby byl pro všechny dobře viditelný. Za ním šla mládež, kněz a muži s korouhvemi, předříkávač
   písní a ostatní věřící, kteří se k poutníkům cestou připojovali. Pouť byla doprovázená zpěvem
   nábožných písní a krátkými pobožnostmi u kapliček či Božích muk. V případě větší vzdálenosti
   nechyběly povozy ozdobené břízkami, které převážely zavazadla a unavené poutníky, někdy také
   menší občerstvení. Každý se však, byl-li schopen, snažil pouť vykonat pěší, aby tak vyjádřil
   své pokání.

   Po roce 1948 se slavné a časté pouti a pobožnosti u Studánky omezily na odpolední mši svatou
   na svátek Narození Panny Marie, májovou pobožnost a několik příležitostných bohoslužeb.  Ve
   větší míře byly obnoveny opět v 90. letech 20. století. Hlavní pouť připadá na svátek Narození
   Panny Marie a spolu s pobožností křížové cesty se zde koná 4. září.[68] K nepravidelným
   prozatím náleží pouť májová. Mše svaté se u Studánky konají dvakrát až třikrát do roka,
   zvláště u příležitosti poutí. Rok od roku lze sledovat vzrůstající počet návštěvníků, i když
   se stále nevyrovnají zástupům na poutním místě Rokole nebo Neratov. Po povodních v roce 1996
   přestal mít svůj význam také pramen u studánky, jehož voda je od té doby považována za
   závadnou. Tradice nošení vody od studánecké kapličky se tak přerušila.

   V roce 2005 se pouť u Studánky konala v neděli 4. září v odpoledních hodinách. Poutníci,
   převážně staršího věku,  se zde scházeli již s předstihem. Ti z nejbližšího okolí přicházeli
   pěšky nebo na kole, ze vzdálenějších míst se věřící dopravili autem. Chvíle před začátkem
   pobožnosti křížové cesty vyplňovali návštěvou kapličky, setkáním se známými a prohlídkou
   zboží, jež nabízel stánek umístěný na širším prostranství před bývalým hostincem. Vedle
    devocionálií, poutních obrázků s Pannou Marií a Ježíšem Kristem, růženců a knih zde měli
   možnost zakoupit  i zboží na pouti nečekané, jako například prací prášek. Na cestě u stánků,
   kde se postupně sešlo okolo osmdesáti poutníků, očekával příchod kněze také sedmičlenný
   dechový orchestr. Příchozí dostali od organizátorů papír s textem písní a modliteb pronášených
   při pobožnosti křížové cesty, začínající slovy: "Rozjímej, křesťane,-o smrti Kristově- v lásce
   jej provázej-na cestě křížové!-Pán tvůj a Bůh,-Beránek nevinný,-na smrt jde za tebe,-Boží Syn
   jediný."

   Průvod poutníků vyšel za doprovodu dechové hudby po travnaté stezce k prvnímu zastavení
   křížové cesty ve 14.00 hodin.[69] V čele průvodu šli hudebníci ve stejnokroji, za nimi kněz,
   předříkávač písní a doprovod kněze zajišťující přenos zvuku pomocí mikrofonu. V dlouhém
   průvodu za nimi postupovali poutníci seskupení většinou dle známosti. Během cesty se za
   hlasitého předříkávání jednotlivých vět zpívala nábožná píseň. U každého zastavení přednesl
   kněz zamyšlení nad útrapami Ježíše Krista při své cestě na Golgotu, s poukazem na události a
   problémy současnosti. Procesí, ke kterému se průběžně přidávali noví příchozí, procházelo
   lesní pěšinou zpět na cestu ke kapli, míjelo sochu Jana Nepomuckého Poutníka, a končilo u
   výchozího místa, kde se pod mírnou strání nachází Boží hrob.

   Pobožnosti křížové cesty se neúčastnili všichni poutníci. Někteří během ní teprve přicházeli,
   jiní vykonali soukromou modlitbu v kapli, pohovořili se známými, a k ostatním se přidali až
   při následující mši svaté v kapli. Mše svatá byla zahájena v 15.00 hodin. Vzhledem k omezené
   kapacitě zůstávala převážná část věřících na louce před kaplí. Po skončení mše svaté se konala
   mariánská pobožnost. Na mši svaté se oproti pobožnosti křížové cesty sešel větší počet mladých
   lidí a dětí.

   Tradice poutí u Studánky je stále v procesu obnovy. Je to zřejmé jak z počtu účastníků, který
   pozvolna narůstá, tak i v rozšíření nabídky poutníkům. Na pouti v roce 2005 se nově objevil
   stánek s poutním zbožím, v odpoledních hodinách po skončení pobožností se konala zábava a
   posezení  za doprovodu dechové hudby v budově místního hostince. Poutní místo Studánka již
   není navštěvováno z  širokého okolí jako tomu bylo do počátku 50. let 20. století. Dnes na
   místo přicházejí poutníci převážně z bližších obcí jako Dobruška, Podbřezí, Spáleniště,
   Kvasin, Bohdašína, Bolehoště a dalších. Návštěvníci ze vzdálenějších míst jako Kostelec nad
   Orlicí, Nové Město nad Metují či Roudné znají poutní místo Studánka často prostřednictvím
   svých rodičů nebo jsou pravidelnými návštěvníky poutních míst v regionu. Mezi účastníky pouti
   se v současné době objevují v menší míře.

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Kaple Narození Rodičky Boží Panny Marie, Studánka u Dobrušky, 2005.                            

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Kaplička se sochou Panny Marie Lurdské, Studánka u Dobrušky, 2005.                             

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Alois Beer, kolorovaná kresba, 1887-1888.                                                      

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Alois Beer, kolorovaná kresba, 1891.                                                           

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Alois Beer, kolorovaná kresba, 1891.                                                           

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Pouť na svátek Narození Panny Marie, Studánka u Dobrušky, 4. 9. 2005.                          

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Pouť na svátek Narození Panny Marie, Studánka u Dobrušky, 4. 9. 2005.                          

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Pouť na svátek Narození Panny Marie, Studánka u Dobrušky, 4. 9. 2005.                          

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Boží hrob, Studánka u Dobrušky, 2005.                                                          

   

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Alois Beer, kolorovaná kresba, 90. léta 19. století.                                           

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Informativní plakát, pouť u Studánky, 1925.                                                    

   

   

3.2 Rokole

   

   

   Poutní místo Rokole leží v severní části Podorlické pahorkatiny, v blízkosti obce Bohdašín,
   Nový Hrádek a Slavoňov, pod jehož farnost náleží. Církevně přísluší vikariátu Náchod, jež
   spadá pod královéhradeckou diecézi. Poutní místo, čítající v současnosti kapli u studánky,
   kostel, loretu, schönstattskou kapli a dům schönstattských sester na stráni za hlavním
   areálem, a křížovou cestu, je zasazeno v mírně zvlněném zalesněném terénu. Od poloviny 20.
   století je místo nerozlučně spjato s působením sester Schönstattského hnutí. Název Rokole
   pravděpodobně vychází z geografické polohy místa v roklině, tedy od slova rokle.

    "..vystavěna jest na pokraji lesa jednoduchá a sotva několik kroků dlouhá kaplička
   s trojúhelníkovým a nahoře zakulaceným poněkud štítem, v níž na oltáři umístěna jest socha
   Královny nebeské sedící v křesle s božským Jezulátkem. Stěny této svatyně ověšeny jsou
   barvotiskovými obrázky za rámci laciného druhu, jež obětovalo sem srdce zbožného a chudičkého
   lidu, jakoby ten příbytek Matky boží co nejkrásněji vyzdobiti chtělo."[70]

   Kapličku, nesoucí podle v ní zavěšeného obrázku název Panny Marie, dal dle legendy vystavět
   lesník z Nového Hrádku na znamení díků a vděčnosti za milost uzdravení svého syna. Ten, ač se
   každý den modlil za své uzdravení, nedokázal se zbavit slepoty. Jednou šel jeho otec okolo
   pramene, kde uviděl slepého ptáčka, který spadl do studánky. Pták po chvíli prohlédl, vyšplhal
   se na souš a s písní opět vzlétl k nebi. Lesník považoval událost za Božské znamení, a tak
   donesl vodu ze studánky domů a omyl jí synovi oči. Tehdy se mu znovu vrátil zrak. O vzniku
   léčivého pramene hovoří legenda, popisující příběh děvčátka, jež zabloudilo hluboko v lesích.
   Ve své beznaději se dívka obrátila s prosbou o pomoc k Panně Marii. Maria jí vzala za ruku a
   z lesa vyvedla. V místě zjevení prý tehdy vytryskl pramen, jemuž lidé začali přisuzovat
   léčivou moc.[71] Zbožní ctitelé Matky Boží proto zavěsili na strom u studánky mariánský
   obrázek, a později zde vystavěli dřevěnou kapli, která byla v roce 1859 nahrazená kaplí
   zděnou.

   Zdejší místo je po dlouhá léta silně spjaté s pramenem čisté vody, který prý nikdy nevysychá.
   Dodnes je tato voda lidmi z okolí považována za léčivou.  Téměř každý den se u studánky někdo
   zastaví, aby načerpal vodu do láhve a odnesl si ji domů.

   Z kroniky slavoňovské farnosti se dovídáme o početných zástupech poutníků ze širokého okolí,
   kteří sem po vysvěcení zděné kaple po polovině 19. století přicházeli. Mnozí z nich zde na
   přímluvu Matky Boží byli uzdraveni. O zdejších uzdraveních se dochoval ve farní kronice zápis
   z roku 1934, pojednávající o uzdravení v roce 1883, a jsou zmiňovány dva zápisy o uzdravení
   z let 1874 a 1875. Alžběta Špyňarová, rozená Radová, napsala v listopadu roku 1934 v Krčíně
   zprávu o uzdravení svého dědečka na přímluvu Panny Marie Rokolské:

   "Dědeček můj, Matěj Chotovský, narozen dne 21. ledna 1836 v Krčíně a zde usedlý, když mu bylo
   47 roků vážně onemocněl. Na jazyku se mu udělala malá boulička, která se dělala větší a
   bolela, takže byl nucen jíti do nemocnice k podlékaři (neb zde jiný doktor tenkrát nebyl),
   který mu říkal, aby si často vyplachoval ústa řepíčkem. Nebylo to však nic platno, naopak,
   bolest se zhoršila. Zašel si tedy k doktorovi do Dobrušky, který povážlivě kroutil hlavou a
   dal mu kapky do vody na vyplachování dutiny ústní. Opět to nic nepomohlo a nemoc se zhoršila
   natolik, že již nemohl nic jíst, pouze mléko pil, a to ještě s bolestí. Šel tedy ještě do
   České Skalice k lékaři, který mu řekl, že si musí nechat půl jazyka uříznout. Toho se dědeček
   bál a řekl si, že to nechá na vůli Boží, ale řezat že si jazyk nenechá. Pojednou si vzpomněl,
   kdyby tak z Rokole vodu a nebo aspoň od sv. panny Barbory z Rezku, jak by se s chutí napil.
   Bylo to právě na sv. Barboru léta Páně 1883, když se náš dědeček ubíral vratkým krokem zcela
   již vysílený ke studánce k Rezku. Pomodlil se u kapličky, napil se vody a odpočinuv si trochu,
   šel dále k Rokoli, modle se po cestě růženec. Bylo již odpoledne, když došel náš poutník ku
   kapli, kdež se u zavřených dveří nábožně pomodlil a všechny své těžkosti ohledně svého zdraví
   Matce Boží vypověděl. Pak šel a napil se vody. Jakmile se napil, otřásl se celý bolestí a
   zimou, byl dosti studený den a v lese ležel sníh. Nicméně se mu zdálo, že se mu jaksi ulevilo,
   a nabrav si vody do lahve nastoupil cestu k domovu a mnohem lépe se mu šlo. Cesta mu daleko
   lépe ubývala, zdálo se mu, že se tělesně i duševně posílil, jak mu bylo volně. Domů přišel již
   za tmy, byv již se strachem manželkou a dcerou očekáván. Povečeřel s nimi mléko, do kterého si
   nadrobil chléb, při čemž jej obě s úžasem pozorovaly, neb již delší čas s bolestí sotva
   samotné mléko pozřel. Bolest seč náhle zmírnila, jazyk nabýval pravidelných rozměrů a
   v několika málo dnech nebylo na něm nic znát. Radost všech byla veliká a dědeček si umínil
   každoročně putovat k Matce Boží Rokolské, což dle možnosti až skorem do smrti konal. Dožil se
   právě 72 roků a nám vnoučatům často o tom vyprávěl. Příběh tento napsala jsem věrně dle
   vyprávění mého děda i mojí maminky, jeho dcery, s přáním, aby to sloužilo ku cti a chvále
   Matičky Boží Rokolské." [72]

   Legendy a vyprávění vypovídají zároveň o smyslu mariánského poutního místa, kde působí Panna
   Marie jako ukazatelka cesty, která bere za ruku a vede lidi z temných těžkostí ke světlu -
   Kristu. Je připomenutím slov "Skrze Marii k Ježíši, skrze Krista k Otci v Duchu Svatém". Mnozí
   příchozí dodnes na mariánských poutních místech hledají mateřskou ruku Panny Marie, aby je
   vyvedla z obtíží, úzkostí a beznaděje. Jak je vepsáno v rokolské kapli: "Studánka však častěji
   než nemoci těla hojí rány a bolesti lidských duší."

   

   

   Od dřevěné kaple k poutnímu areálu

   

   V současnosti tvoří poutní místo několik staveb. Nejstarší z nich je kaple Jména Panny Marie u
   studánky, která nahradila v roce 1859 původní dřevěnou. Dále je to Loreta s obrazy sedmi
   bolestí Panny Marie a novogotický kostel Panny Marie z roku 1930. V areálu se nachází několik
   drobných sakrálních památek jako pískovcová socha archanděla Michaela a sloup s Pannou Marií,
   k němuž vede patnáct schodů. V lese za silnicí je ve svažitém terénu rozmístěno čtrnáct
   zastavení křížové cesty. Od 50. let 20. století se stalo místo stálým bydlištěm pro několik
   sester Schönstattského hnutí, které zde postavily v kopci nad kostelem domek, a později na
   přikoupené louce novou kapli a provinční dům institutu schönstattských sester.

   K historii původní dřevěné kaple postavené pravděpodobně na stejném místě vedle studánky se
   nám nezachovaly prameny. Není tedy známo, od jaké doby zde stávala, ani zda došlo k nějakým
   jejím přestavbám. Prameny se zmiňují až o době 19. století, kdy bylo třeba vzhledem ke stavu
   dřevěné kaple přistoupit ke stavbě nové. V roce 1859 se nákladem Antonína Hartmana a přispěním
   dobrovolníků vystavěla zděná kaple.[73] Její vysvěcení proběhlo na svátek Nanebevzetí Panny
   Marie, dne 14. září 1859. Pozemek, na němž byla kaple postavena, nebyl však vymaněn ze
   všeobecného statku č. 33 v Bohdašíně, čímž nemohla novostavba získat vlastní vložku
   v gruntovní knize. Důsledkem toho si pozdější majitel gruntu František Martínek vyžádal právo
   na almužnu kladenou na oltář Matky Boží, kterou sem přinášely tehdy velké zástupy poutníků.
   Kaple, jakožto součást gruntu č. 33, se tak stala jeho majetkem.[74] Tento stav trval
   k nelibosti občanů šestnáct let. Až v roce 1876 byl sepsán protokol představenými obce
   Bohdašín, v němž se mimo jiné převádí almužna[75] darovaná poutníky z majitele gruntu pod
   správu představených obce Bohdašín a Slavoňovskou duchovní správu.[76] Vedle toho bylo
   umožněno majitelům okolních pozemků jejich ohraničení, aby se předešlo poničení ze strany
   poutníků. V případě škod měla být na jejich uhrazení použita právě darovaná almužna.[77]

   Jednolodní zděná kaple na kamenné podezdívce je zastřešena sedlovou střechou. Trojúhelníkový
   štít člení trojice nik, určených pro vložení sošky.[78] Mezi nimi se nachází trojúhelníkové
   okénko. V dolní části nad hlavní římsou je ponechána neomítnutá kamenná tabulka se zbytky dnes
   již obtížně čitelného nápisu psaného švabachem.[79] Nároží kaple zdobí bosáž, severní a jižní
   stěnu vyplňuje malé klenuté okno. Nad jednoduchým kamenným ostěním západního vchodu je
   ponechán segmentový zamřížovaný otvor pro průnik světla.

   Interiér kaple tvoří oltář s obrazem Panny Marie Rokolské, nebeské Královny,[80] zasazený do
   dřevěného obložení. Obraz Panny Marie Rokolské, nazývaný a uctívaný též jako obraz Panny Marie
   Trůnící, znázorňuje Pannu Marii v modrém šatě s korunkou na hlavě, sedící s rozevřenou náručí
   na trůně, pojatém v gotizujícím stylu. Na klíně jí sedí žehnající Kristus, zpodobněný jako
   novorozeně. Pravou, zdviženou rukou žehná, v levé drží vladařskou insignii v podobě jablka.
   Obraz je umístěn na dřevěném oltáři, na jehož přední straně menzy je vyryt zlacený nápis "Nic
   bez tebe, nic bez nás". 

   Obraz Panny Marie Rokolské byl vysvěcen a umístěn v kapličce pravděpodobně na konci 20. let
   20. století.[81] K této příležitosti se konala slavnostní bohoslužba, jíž byly přítomny malé
   dívky ve svátečních bílých šatech s věnečkem z květin jako družičky. Obraz byl ověnčen květy a
   postaven na oltář.

   Obraz Panny Marie Rokolské náleží do skupiny zobrazení Panny Marie Trůnící. Tento typ patří
   k nejstarším vyobrazením P. Marie s Kristem.[82] Je zde zdůrazněna osová pozice Krista --
   novorozeněte, známá již z byzantských předloh.[83] Trůnící korunovaná Panna Maria s Jezulátkem
   bývá, jak je tomu i na Rokolském obraze, obklopená aureolou. Bývá také zobrazena ve spojení
   s typem P. Marie Assumpta, jež je zpravidla ztvárněna ve světelné prstencové koróně
   obkružující její tělo.[84] Na kopiích a verzích, jež jsou rozmnožovány ve formě svatých,
   devočních obrázků, se objevuje trůnící Panna Maria Rokolská vznášející se v oblacích. Pod ní
   je zachycená poutní kaple v Rokoli, zasvěcená jejímu jménu.[85]

   Díky fotodokumentaci, pořízené v 1. polovině 20. století, je nám známa starší podoba interiéru
   kaple.  Její stěny a strop byly dekorovány ornamentální malbou, která na stropě vytvářela síť
   čtverců se štukovou květinou v místech jejich spoje. Klenební pás za oltářem nesl malovaný
   nápis "Kdo se k tobě důvěřuje nadarmo tě nevzývá!", uprostřed se nacházel nápis "Ave Maria!".
   Vyšívaný nápis "Královno nadhvězdná pros za nás u svého Syna Ježíše Krista" se nacházel na
   látkovém antependiu oltáře. Stěny kaple patřily množství poutníky sem donesených obrazů, sošek
   a reprodukcí, které byly do kaple darovány na znamení díků nebo jako záslibné dary. Stejně tak
   se zde nacházely různé hole a berle, které tu nechali ti, kdo na místě nalezli uzdravení.

   První den prvního mariánského roku, tedy 8. prosince 1953, byl na oltář Rokolské kaple
   instalován trezorový svatostánek zahalený konopeem pro uchovávání nejsvětější Eucharistie.[86]

   Nedaleko kaple se na zalesněném svahu nachází křížová cesta se čtrnácti zastaveními, která
   vytvářejí jakousi elipsu. Na výstavbu křížové cesty přispěli převážně dobrovolníci, někteří se
   zasloužili o financování celého zastavení.[87] Vysvěcení cesty proběhlo odpoledne 28. září
   1874 za přítomnosti kněze Josefa Přibyla.

   Jednotlivá zastavení jsou vytvořená ve tvaru kamenného odstupňovaného pilíře s podstavcem,
   jenž uzavírá stříška s kovovým křížkem. Jednoduše pojatý reliéf s bílým nátěrem na plechové
   desce je zasazený do horní části pilíře. Pod výjevem je v oválném poli vyryt doprovodný nápis.
   Vše je založeno na kontrastu šedého podkladu a bílého reliéfu či písma, jen zřídka doplněné
   zlacením.

   V 19. století, kdy byla rokolská kaple  poutníky s oblibou vyhledávaná, vystavěl majitel
   gruntu František Martínek v její blízkosti hospodu, a vymohl si právo šenkovní.[88] Patrová
   budova z roku 1884 stojí na kraji poutního areálu dodnes. Část pozemku přešla na konci 19.
   století pod nového majitele Josefa Solína, který se rozhodl postavit mezi 13. a 14. zastavením
   křížové cesty novou kapli Božího hrobu. Jeho návrh vzhledem k neshodám v pozemkovém
   vlastnictví duchovní správa ve Slavoňově zamítla.[89] Z toho popudu se na stěně rokolské kaple
   objevila tabulka s nápisem "Almužna na Boží hrob", jež vzbudila pohoršení nejen ze strany
   duchovních. Ke stavbě nové kaple však došlo až o několik let později, a to zásluhou nového
   majitele, továrníka v Krčíně Františka Přibyla. [90] Ten odkoupil pozemek s kaplí Jména Panny
   Marie v roce 1892. Z výnosů almužny nechal opravit sešlou Křížovou cestu, a v místním hostinci
   pořádal taneční zábavy. František Přibyl na myšlenku výstavby kaple Božího hrobu navázal
   v roce 1896, kdy požádal okresní hejtmanství o stavební povolení. Slavoňovský kněz se ke
   stavbě vyjádřil záporně, s udáním důvodů, že není jasné pro jaké vyznání bude kaple určena,
   zda jde o obnovu stávající či o stavbu nové, zda bude řádně udržována a zda k ní povede
   cesta.  Kaple Božího hrobu, která byla přes nesouhlas duchovních na vrchu křížové cesty
   postavena, na svém místě již nestojí.

   František Přibyl dal na svém pozemku v Rokoli v roce 1930 na svůj náklad postavit kostel Panny
   Marie.[91] Pod vchodem do kostela nechal vybudovat hrobku pro svoji rodinu. Ke svěcení
   kostela, který byl v roce 1930 dokončen, vzhledem k nesplnění právních předpokladů nedošlo.
   Biskupská konsistoř předložila Františku Přibylovi  29. 11. 1931 potřebná opatření a záruky,
   které však továrník odmítl splnit, a od svěcení kostela raději ustoupil. K vysvěcení kostela
   došlo až v roce 1945. Do té doby byl kostel předmětem k pomluvám vůči církvi, které přicházely
   od nevěřících (církev prý požaduje po majiteli příliš velkou sumu za svěcení) a jistým
   pobuřujícím elementem pro věřící přicházející do rokolské kaple. V roce 1938 přednesl farář ze
   Slavoňova věřícím ve farním kostele podstatu celé záležitosti, aby  nedocházelo k dalšímu
   šíření pomluv o církevní vrchnosti.

   Roku 1945 věnoval syn továrníka Otokar Přibyl kostel Panny Marie k bohoslužebným účelům
   římsko-katolické církvi. V písemném prohlášení se zavázal, že bude ze svého majetku hradit
   náklady na údržbu a opravy kostela, na doplnění inventáře a konání bohoslužeb v kostele.
   Součástí prohlášení je také závazek o pohřbívání v kryptě pod vstupem do kostela, kde mohou
   být od té doby pohřbeni jen členové jeho rodiny a zakladatelova rodu, kteří mají nárok na
   katolický obřad. Na základě prohlášení vydala biskupská konsistoř v Hradci Králové povolení
   k vysvěcení kostela. Svěcení kostela se konalo v neděli 19. srpna 1945 za přítomnosti kněze
   Josefa Buryška, vícerektora kněžského semináře v Hradci Králové, místního faráře Jaroslava
   Pavelky, a za  asistence několika dalších kněží. Slavnostní kázání pronesl děkan z Nového
   Města nad Metují Petr Štěpánek. V průběhu dne  se konaly mše svaté v kostele i v Loretě,
   odpoledne měl kázání farář a spisovatel z Nového Hrádku Karel Filip.

               Jednolodní kostel Panny Marie je vystavěn v novogotickém stylu. K chrámu se
   přichází po dvoukřídlém schodišti, pod nímž se nachází rodinná hrobka Přibylů. Vstupní, lomený
   západní portál je součástí hranolové věže, která převyšuje sedlovou střechu chrámu. Jednoduše
   řešený interiér kostela zahrnuje hlavní oltář Panny Marie a boční oltář sv. Anny. V nice
   oltářního nástavce hlavního oltáře je umístěna  polychromovaná socha Panny Marie, která je
   typově obdobou obrazu Panny Marie Rokolské v kapličce. Panna Maria v bílém šatě sedí na trůně,
   na klíně jí spočívá žehnající Kristus v podobě novorozeněte s insignií v levé ruce. Výjev
   rámuje bíle pojatá gotizující oltářní architektura.

   Většina bohoslužebných předmětů nacházejících se v kostele byla pořízena z darů věřících.[92]

   Větších oprav se poutní areál dočkal v 60. letech 20. století.[93] Z kostela Panny Marie byl
   odstraněn boční oltář sv. Anny, který měla získat nová kaple sv. Anny v Mezilesí.[94] Byly
   odstraněny také sochy Božího srdce a Neposkvrněného srdce Panny Marie, které se uschovaly ve
   Slavoňově. Po změnách z II. Vatikánského koncilu došlo k přeměně liturgického prostoru,
   jmenovitě k přestavbě hlavního oltáře. Byla odříznuta menza a postavena samostatně v kněžišti,
   kde  nadále slouží jako obětní stůl.  Odstraněná byla i kazatelna, kterou nahradil malý ambon.
   V roce 1993 byla ke kostelu z východní strany přistavěna menší sakristie.[95]

   Jisté úpravy čekaly v 60.- 80. letech rovněž kapli Jména Panny Marie, kde byla do oken vsazena
   nová katedrální skla, a loretu, která získala modrý nátěr.

   

   

   Schönstattské hnutí  

   

   Poutní místo v Rokoli je dnes již nerozlučně spjato s působením a vlivem duchovních a sester
   spojených se Schönstattským hnutím. [96]   Jeho příznivci se na konci 30. let 20. století
   víceméně zasloužili o zachování zdejší kaple a později o rozvoj celého areálu. V srpnu roku
   1939 zde několik českých kněží uzavřelo tzv. úmluvu lásky s Pannou Marií.[97] Do kapličky,
   která byla v té době poněkud zanedbaná, postavili na výstupek v místě oltáře pohlednici Matky
   Třikrát podivuhodné.

   Schönstattské katolické hnutí je založeno na úsilí o obnovu církve a společnosti v duchu
   evangelia. Snaží se o spojování víry s každodenním životem, zvláště prostřednictvím hluboké
   lásky k Panně Marii, Matce Boží. Panně Marii Matce Třikrát Obdivuhodné, Vítězné Královně
   Schönstattské je také zasvěcena schönstattská svatyňka. Vedle původní kaple, která se nachází
   v Německu, je po celém světě okolo 160 filiálních kapliček, přesně kopírujících originál.[98]

   Počátky Schönstattského hnutí, rozvíjejícího spiritualitu založenou na osobním vztahu s Bohem,
   Pannou Marií a bližními, sahají do roku 1914.[99] Zakladatelem se stal P. Josef
   Kentenich,[100] od roku 1904 novic řádu pallottinů v německém Limburgu, a od roku 1910 kněz
   tohoto společenství, který  byl o dva roky později jmenován spirituálem semináře pallottinů
   v Schönstattu. V roce 1914 byla do zdejší svatyňky pozvána Panna Maria, aby přišla a přebývala
   tam.[101] Kaple se tak stala místem milosti, a posléze, ač zde nedošlo ke zjevením či jiným
   mimořádným úkazům, vyhledávaným poutním místem. Nejsou zde očekávány zázraky tělesné, ale
   spíše morální, jako zázrak vnitřní proměny, milost domova nebo plného života podle křesťanské
   víry, tedy milost apoštolské plodnosti či horlivosti, které hnutí hlásá. Význačné místo
   zaujímá pro Schönstattské hnutí Panna Maria, která je vedle pomocnice a dárkyně milostí také
   prostřednicí a cestou ke vztahu ke třem osobám Boží Trojice.[102] Maria, Matka Boží, je
   v Schönstattu uctívána pod titulem Matka Třikrát Obdivuhodná, Vítězná Královna
   Schönstattská.[103] Titul se často zkracuje ve znění Matka Třikrát Obdivuhodná, latinsky Mater
   ter admirabilis.[104] Obraz Matky Třikrát Obdivuhodné byl do schönstattské kaple umístěn až
   roku 1915, jako dar studentům semináře. Jednalo se o litografický tisk Madony s dítětem
   v osmiúhelníkovém rámu, známý pod názvem Refugium Peccatorum, Útočiště hříšníků.[105] Obraz se
   stal hlavním mariánským symbolem v kapli. K němu náleží také ozdobně vyřezávaný rám se slovy
   Servus Mariae nunquam peribit -- Služebník Panny Marie nikdy nezahyne. Panna Maria, Matka
   třikrát Obdivuhodná, byla 10. prosince 1939 na znamení prosby za ochranu v těžkých dobách 2.
   světové války korunována Královnou Schönstattskou.

               Obdobné stavební a vnitřní uspořádání kaple je přeneseno na řadu filiálních
   svatyněk po celém světě, které prostřednictvím duchovního úsilí zůstávají ve spojení
   s Originální schönstattskou kaplí. Stavba filiální svatyně je podřízena kritériím, která
   zaručují její budoucí fungování. Podmínkou je živé Schönstattské hnutí v regionu, vhodný
   pozemek, koncepce exercičního centra nebo prostoru k setkávání, schválení místního biskupa a
   další.

   Od roku 1939 byla po úmluvě lásky několika kněží s Pannou Marií se Schönstattským hnutím
   spojena rokolská poutní kaple Jména Panny Marie. Kaple se posléze stala jakousi kolébkou hnutí
   v Čechách, které se postupně šířilo mezi lidmi v okolí. V roce 1940 byly v Schönstattu
   zasvěceny první dvě české sestry, které vzhledem ke zhoršující se situaci na začátku 2.
   světové války zůstaly a působily v Německu.[106] V září roku 1941 byl zakladatel hnutí P.
   Kentenich zatčen gestapem a uvězněn v Koblenzi, a o rok později v koncentračním táboře
   v Dachau u Mnichova. Po skončení války v roce 1945 byl P. Kentenich propuštěn z Dachau a
   vrátil se do Schönstattu. Tehdy byla zasvěcena další z českých sester.

   Jelikož bylo hnutí pro svůj německý původ v Čechách zakazováno a pro sestry tak nebylo možné
   se zde uchytit, rozhodly se k návratu do Čech přes Švýcarsko. Do Švýcarska za nimi přijelo
   dalších sedm kandidátek z Čech, které zde měly projít noviciátem. Spolu s nimi do Švýcarska
   přešel také P. Kentenich, u něhož později podstoupily zasvěcení. České sestry získaly posléze
   osamostatnění ve formě provincie, které jim přes nesplňující právní předpoklady zajistilo
   možnost působení. V roce 1948 se devět sester vrátilo do Čech.[107] Na pozvání biskupa Hloucha
   se některé z nich v březnu 1948 dostaly do Českých Budějovic, jako učitelky náboženství 
   působily v Třeboni a Domažlicích. Z politických důvodů se nehlásily jako společnost, ale pouze
   jako jednotlivci. Nepříslušnost k řádu je v prvních letech komunistického režimu uchránila od
   zrušení a rozpuštění, které postihlo mnohé kláštery. Internaci se vyhnuly i na počátku 50.
   let, kdy vzhledem k možnosti civilního působení schönstattských sester odešly na příkaz úřadů
   "do civilu". Jejich kroky vedly do Rokole, kde se některé z nich před válkou zaslíbily Panně
   Marii, a v okolí Nového Města nad Metují znaly několik rodin z dřívějších kurzů mládeže.
   Útočištěm se pro tři sestry stala jedna z roubených chalup v nedalekém Novém Hrádku. Po dobu
   komunistického režimu pracovaly na přidělených místech jako dělnice v továrních podnicích. I
   v této nepříznivé době k nim přicházely nové zájemkyně, a svou působnost rozšířily do Nového
   Města nad Metují. K činnosti sester patřila rovněž údržba rokolské kaple, v níž vystavěly
   chybějící oltář. Jelikož si zdejší kapli vybraly jako svou schönstattskou svatyňku, u níž se
   scházeli již první sodálové, umístily sem svatostánek ve formě ciboria.

   V roce 1957 bylo během domovních prohlídek sedm sester zatčeno, a k jejich propuštění došlo až
   díky amnestii v roce 1960.  V roce 1968 požádaly o náhradu za neoprávněné věznění, a
   z finančního odškodnění začaly v roce 1972 s výstavbou obytného domu nad rokolskou kaplí.

   V roce 1989 se v rámci svatořečení sv. Anežky vydaly tři ze sester na pouť do Říma, kde žádaly
   papeže o posvěcení dřevěné korunky pro Pannu Marii.[108]  Posvěcenou korunku umístily poté na
   oltář v rokolské kapli. V témže roce bylo rozhodnuto o stavbě nové filiální kaple, která by
   byla co do velikosti a vybavení přesnou replikou kaple schönstattské. Za tím účelem sestry
   odkoupily část louky za Rokolí, která byla v majetku rodiny Přibylů. Kaple byla postavena
   v roce 1997. V souvislosti s kapličkou je udržována tradice, praktikovaná původně v kapli ve
   Vídni.  Uvnitř kaple je umístěn džbán, do kterého mohou příchozí vhodit lístek, na nějž napíší
   svá přání a touhy, a zároveň za očekávanou pomoc něco nabídnou, něčím se zaváží. Osmnáctého
   dne v každém měsíci se po mši svaté spálí lístečky v kotlíku, a tím se svěří veškerá přání a
   starosti Panně Marii. Myšlenka vychází z příběhu evangelia o Svatbě v Káni galilejské, kde se
   objevují nádoby na očišťování, a kde také Ježíš učinil na přímluvu Panny Marie první zázrak.
   Je přenesena na žádost pomoci a svěření lidských starostí, nespokojeností, nedostatku a ztráty
   zdraví k Panně Marii. Lidé, hledající pomoc, přicházejí do Rokole i v současnosti. O vyslyšení
   jejich proseb vypráví místní schönstattská sestra Marie: "Jedna paní sem přinesla kytici růží.
   Svěřila Panně Marii, že její syn a manžel přišli o práci. Její syn zanedlouho začal pracovat
   na stavbě provinčního domu. Přijeli sem manželé z Prahy, kteří nemohli mít děti, paní se
   léčila. Napsali lísteček, vhodili ho do džbánu, a později nám od nich přišla fotografie
   dvojčat. Přišla maminka s dítětem, napsala si lísteček, a pak se ptala chlapce, co by chtěl od
   Panny Marie. On odpověděl, že koláč. Sestry šly zrovna k Loretě na modlitbu za kněžské
   povolání, nesly s sebou plato buchet a potkaly maminku s děckem, kterému z něho daly. Tak i
   jemu se přání vyplnilo."[109]

   V roce 2000 získaly sestry pozemek na výstavbu provinčního domu v blízkosti nové kapličky,
   který je místem posledního domova pro staré a již nemohoucí sestry. Do svého vlastnictví
   odkoupily také již poněkud chátrající hostinec, v němž je plánováno obnovení hostinské
   činnosti a ubytování pro poutníky.

   

   

   Rokolské poutě

              

   Zpráv o poutích k rokolské kapli máme více až z 19. století. V 70. letech 19. století došlo
   podle zápisů blažkovského kronikáře a historika Josefa Suchánka k zvýšení návštěvnosti místa.
   Každé nedělní odpoledne sem přicházely početné zástupy poutníků doprovázené muzikou. V kapli
   byla sloužena mše svatá, okolí kapličky patřilo stánkům kramářů, kteří zde nabízeli svaté
   obrázky, tisky modliteb, růžence, svícny, ale i marcipán, housky, fíky, kyselé okurky,
   tkaničky a další různorodé zboží.[110] Podél cest vedoucích k poutnímu místu postávali místní
   žebráci a chudáci, kteří očekávali drobný příspěvek od příchozích. V Rokoli u kapličky pobýval
   v 19. století také poustevník, samozvaný strážce kaple, vítající poutníky písněmi.[111]
   V květnu se zde konaly každou neděli odpoledne májové pobožnosti, na které chodily průvody
   z okolních obcí. Nejvýznamnější rokolská pouť se konala na svátek Narození Panny Marie 8.
   září.

   Od 50. let 20. století začínají v Rokoli působit sestry Schönstattského hnutí, které se
   zasloužily především o péči a údržbu místa. V době komunistického režimu bývala poutní
   slavnost v Rokoli pouze jednou za rok. Její průběh byl omezen na mši svatou a pobožnost
   křížové cesty, při níž byl zakázán hudební doprovod. Ostatní pobožnosti nebylo možné  jako
   v minulosti sloužit venku, konaly se tedy v kostele.  Zakázána byla rovněž velká procesí
   poutníků. Přesto přicházel z okolních obcí,  převážně z Nového Hrádku, Bohdašína, Tisu nebo
   Slavoňova, velký počet lidí. Nechyběly stánky s množstvím lákadel a tehdy jinak obtížně
   dostupným zbožím. Dopoledne probíhala mše svatá v kostele, druhá se konala odpoledne od 15.00
   hodin. Součástí pouti byla pobožnost křížové cesty, která začínala u altánu na kraji lesa,
   pokračovalo se lesní pěšinou k jednotlivým zastavením a vytvářela v lese jakousi elipsu.
   Končilo se u Božího hrobu, který zde v současnosti již nestojí.

   Po roce 1989 došlo díky snaze schönstattských sester k obnovení a rozšíření poutního místa na
   louce za kostelem, kde byla postavená nová kaple podle originální schönstattské svatyňky. Nová
   kaple se stala místem konání květnové schönstattské pouti, u kostela a kaple Jména Panny Marie
   probíhá tradičně rokolská pouť na svátek Narození Panny Marie, nebo následující neděli po
   svátku. Konají se zde také svatební obřady.

   

   Poutní místo Rokole zůstává pro mnohé věřící z okolí vyhledávaným duchovním centrem. Vedle
   poutí je i místem pro krátké zastavení, modlitbu v kapli a místem odpočinku i pro nevěřící,
   kteří zde nacházejí klid a ticho. Někteří  přicházejí do Rokole vyhledávat a  "nabít" se
   energií, jiní hledají dle tradované zkušenosti u dvanáctého zastavení křížové cesty auru.
   [112]  Důvodem k návštěvě Rokole je pro mnohé pramen vody, vyvěrající v blízkosti kaple Jména
   Panny Marie. Téměř každý den se zde někdo zastaví, aby nabral ze studánky vodu a pobyl chvíli
   v kapličce. Někteří sem přicházejí víceméně jen pro vodu, které si s sebou odnášejí i v
   několika plastových lahvích či kanystrech.  Pro obyvatele Nového Hrádku, jedné z nejbližších
   obcí, je návštěva Rokole již tradicí. Chodí sem na nedělní odpolední výlety, při nichž se
   zastaví v kapličce, naberou vodu do lahví, a načerpají poklidnou atmosféru místa. Do 80. let
   20. století, kdy byl ještě otevřen místní hostinec, se zde lidé zastavovali rovněž na
   občerstvení. Oblíbeným dnem k návštěvě Rokole je také Štědrý den, kdy sem přicházejí i celé
   rodiny.

   Voda z rokolského pramene je mnohými považována za léčivou. Do Rokole se na konci 90. let 20.
   století s vírou utíkali manželé Škodovi z Nového Hrádku, jejichž syn byl těžce zraněný. Po té
   co ho odvezli do nemocnice, kde měl podstoupit operaci, se při zpáteční cestě  zastavili
   v Rokoli. V kapli, kde sloužil mši svatou páter Linhart z Nového Města nad Metují se sestrami,
   vyslovili společně prosby o pomoc a přímluvu k Panně Marii. Od té doby tam každý den chodili.
   Syn nenabyl několik měsíců vědomí, jeho stav zůstával špatný. Když k němu jezdili, zastavovali
   se v Rokoli, kde nabrali vodu do malé lahvičky, kterou syna potírali na rukou a dalších
   místech. Důležitost přikládali víře, že mu voda z Rokole pomůže. Když se pak večer vraceli,
   sestry je v Rokoli čekaly, nechávaly kapli otevřenou a společně se modlili. Když už se zdál
   být stav syna velmi špatný, šli Škodovi opět do kaple a modlili se k Panně Marii. V Rokoli
   nacházeli oporu, důvěru a sílu.  V době Vánoc se stav syna zlepšil. Při první cestě domů ho
   zanesli v náručí do kapličky k poděkování za vyslyšení proseb a modliteb. Od té doby se
   v Rokoli zastaví vždy, když projíždějí kolem. Věří, že jim jejich víra pomohla. Má-li někdo
   v rodině nějakou bolest nebo nemoc, léčí jí rokolskou vodou. Kapli po svém uzdravení
   navštěvuje i jejich syn.[113] Využití vody k léčebným účelům uvádějí i někteří další
   návštěvníci. Při nemoci zde své blízké ve vodě koupají, přinášejí vodu domů, kde jí nemocná
   nebo bolavá místa potírají, někteří vodu používají také k vaření. V minulosti si vodou ze
   studánky omývali ruce, oči a uši lidé, kteří přicházeli na pouť, aby celý rok dobře viděli a
   slyšeli.[114]

   

   V průběhu roku se konají bohoslužby v rokolském kostele Panny Marie, od března do listopadu
   každou neděli od 15.00 hodin, v zimním období od listopadu do března každou první neděli
   v měsíci. Každou poslední sobotu v měsíci zde probíhá adorace za duchovní povolání, zahrnující
   ranní růženec, mši svatou, adoraci, a od 11.00 hodin pobožnost křížové cesty.[115] V zimních
   měsících se tato pouť královéhradecké diecéze koná v domácí kapli institutu schönstattských
   sester. V květnovém mariánském měsíci jsou zde slavnostní setkání spojená s mariánskou
   pobožností.

   Při příležitosti květnové schönstattské pouti, která se koná u nové kaple, jsou vysílány tzv.
   domácí putovní svatyňky do jednotlivých rodin. Jedná se o posvěcený putovní obraz Matky
   Třikrát Obdivuhodné, který má působit třemi poutními milostmi na ty, k nimž se dostane.[116]
   V každé rodině zůstává obrázek po dobu tří dnů. V průběhu jednoho měsíce jí obdrží okolo
   deseti rodin v obci.

   Nejvýznamnější příležitostí k návštěvě Rokole je rokolská pouť na svátek Narození Panny Marie
   11. září. Byla to vždy slavnost nejbližšího okolí, kdy se lidé scházeli již od dopoledne na
   mši svatou konanou před kostelem.[117] Pouti předcházela pečlivá příprava, která zahrnovala
   úklid domácností, přípravu slavnostního jídla, pečení poutních koláčů, pozvání i vzdálených
   příbuzných a pro schönstattské sestry úklid celého areálu.[118] Z nejbližších obcí přicházejí
   na pouť lidé většinou pěšky nebo na kole, ti ze vzdálenějších míst přijíždějí automobilem nebo
   autobusem. Příchozím je po celý den nabízeno zboží v několika stáncích s perníky a
   cukrovinkami, občerstvení, nechybí stánek s devocionáliemi, poutními obrázky, růženci,
   v loretě jsou prodávány knihy s náboženskou tematikou.

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Kaple Jména Panny Marie, Rokole, 2005.                                                         

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Pramen a studánka, Rokole, 2005.                                                               

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Kostel Panny Marie, Rokole, 2005.                                                              

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Interiér kostela Panny Marie, hlavní oltář se sochou Panny Marie, Rokole, 2005.                

   

   

                                                                                                  

   

   Panna Maria Rokolská, devoční obrázek, fond farního úřadu Slavoňov.                            

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Panna Maria Rokolská, malba na dřevěné desce,      Panna Maria Rokolská, devoční obrázek, fond 
   oltář kaple Jména Panny Marie, Rokole.             farního úřadu Slavoňov.                     

   

                                                                                                  
                                                                                                  
   Pouť na svátek Narození Panny Marie, Rokole, 11. 9. 2005.                                      

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
   Pouť na svátek Narození Panny Marie, Rokole, 11. 9. 2005.                                      

   

                                                                                                 
                                                                                                 
                                                                                                 
   Mariánská pobožnost před schönstattskou kaplí, 2002, Institut schönstattských sester, Rokole. 

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Svěcení základního kamene kostela Panny Marie, 1945, Institut     Křížová cesta, Rokole, 2005. 
   schönstattských sester, Rokole.                                                                

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Kaple Jména Panny Marie, 30. léta 20. století, MOH Rychnov nad Kněžnou.                        

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
   Modlitba k Panně Marii, tisk, 1873, Institut schönstattských sester, Rokole.                   

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
   Alois Beer, kolorovaná kresba, Rokole, 1889.                                                   



3.3 Dřízna u Přepych

   

   Poutní místo se nachází v lese Dřízenského údolí necelé 2 km od obce Přepychy. Údolím protéká
   potok zvaný Dřízna, pramenící v blízké obci Vojenice, od něhož dostalo místo pojmenování.
   Poutní místo s kaplí Nanebevzetí Panny Marie náleží ke královéhradecké diecézi, vikariátu
   Rychnov nad Kněžnou a k farnosti Přepychy.

   Oblast Dřízenského údolí a jeho okolí byla osídlena již v době bronzové, o čemž svědčí 
   nalezené archeologické doklady. Nejstarší písemná zmínka o slovanském osídlení je z roku 1068
   v Kosmově kronice, kde se píše o původním hradišti Slavníkovců na ostrohu nad Zlatým potokem,
   kde byl později postaven knížecí hrad Opočen. V roce 1361 byl v Přepychách pány z Dobrušky
   postaven kostel ke cti Panny Marie a sv. Prokopa.[119]

    Ve zdejším lese vyvěrá silný pramen vody, který odolává i dobám velkého sucha. Díky tomu mu
   lidé začali přisuzovat zvláštní poslání, a někteří i léčebné účinky.

   Součástí poutního areálu je dnes kaple Panny Marie Lurdské, lurdská jeskyňka nad studánkou a
   křížová cesta s Božím hrobem v lese. Místo je přístupné po turistické cestě vedoucí z Přepych
   do Vojenic.

   O důvodech k založení poutního místa v Dřízenském údolí nemáme mnoho zpráv. Je pouze známo, že
   poblíž pramene stával kdysi dřevěný kříž,[120] podle něhož byl později pojmenován pramen i
   celé místo -- Křížovka. Nad pramenem, jehož vodě jsou připisována některá zázračná uzdravení,
   býval na kmeni habru zavěšen obrázek Matky Boží s Jezulátkem v náručí. Malbu na dřevě 
   chránila zasklená plechová schránka. Na obrázku je zapsán letopočet 1764 a monogram M.P. O
   obrázku se vypráví,  že ho sem zavěsil ruský důstojník, který se po otírání očí vodou ze
   studánky zbavil slepoty.[121]

   Okolo pramenu byl později na jeho ochranu vystavěn kolem roku 1850 dřevěný roubený přístřešek
   krytý šindelem.[122] Oba objekty podlehly vlivem počasí zkáze. Nový dřevěný kříž byl postaven
   v roce 1819, další v roce 1839. Ten zde stával  až do roku 1883, kdy ho přepyšský kaplan Alois
   Mádr[123] nechal nahradit litinovým křížem v novogotickém stylu.[124]

   

   

   Lurdská jeskyně

   

   Zprávy o stavebních úpravách poutního místa máme více až z doby po polovině 19. století. V 80.
   letech 19. století bylo nutné přistoupit k opravám chátrajícího dřevěného přístřešku se
   šindelovým krytem a roubením nad studánkou zvanou Křížovka. Studánka, ke které měli lidé
   v minulosti hluboký vztah a navštěvovali ji se zvláštní důvěrou a zbožností, tak byla kvůli
   špatnému stavu  uzavřena. Původní přístřešek nahradila klenutá kamenná lurdská jeskyňka ke cti
   Panny Marie. Základy na její stavbu byly vykopány 9.6. 1883.[125] Jeskyně byla dokončena 14.7.
   1883.[126] Kamenný přístřešek dodnes chrání sochu Panny Marie Lurdské s nápisem "Já jsem
   neposkvrněné početí", darovanou v roce 1883. Ve stejné době začala také výstavba nového
   litinového kříže vedle studánky, jenž byl podle výpovědi dokončen při světle luceren v noci
   8.9. 1883 před svátkem Narození Panny Marie.[127] K vysvěcení kříže a lurdské jeskyně se
   sochou Panny Marie umístěné uvnitř došlo za asistence kněží z okolí 9.9. 1883 odpoledne, tedy
   při příležitosti dvoustého jubilea osvobození Vídně od Turků.[128] O události pojednávají i
   některé zlacené nápisy na podstavci kříže, zpředu  Vezmi svůj kříž a následuj mě (Mt. 24,16),
   z pravé strany Tento kříž posvěcen dne 9.8. 1883 o slavnosti Jména Panny Marie, pomocnice
   křesťanů a z levé strany K dvoustoleté památce osvobození Vídně od Turků 1683 Janem Soběským
   králem Polským. 

   Svěcení, jehož se účastnilo okolo čtyř tisíc věřících, několik sborů hasičů a hudebních kapel,
   řídil biskupský vikář Antonín Flesár. Průvody přicházely z Vysokého Újezda, Voděrad, Křivic,
   Lhoty, Bolehoště, Záhornice a dalších okolních vsí. Podle zpráv byl takový počet věřících
   nevídaný.[129] Svěcení bylo zahájeno zpěvem chorálu "Hospodine pomiluj ny", předneseným
   místním pěveckým sborem Vlastimil, po němž následovalo kázání kaplana Aloise Mádra.  Po
   vysvěcení jeskyně, kříže a sochy Panny Marie pokračovaly modlitby a loretánské litanie.
   Vzhledem k blížícímu se dešti muselo být svěcení urychleno, v chrámu se konalo už jen "Te
   Deum" a požehnání.[130] Ve farní kronice se uvádí: "Malebný zvlášť byl pohled na protější
   stráň, kde velký počet lidí ve svátečním rouchu seděl mezi zeleným mlázím." [131]

   V roce 1888, u příležitosti 40. výročí panování císaře Františka Josefa I., vznikl návrh na
   stavbu kaple zasvěcené Panně Marii Lurdské. [132] Zastupitelé obce  Přepych se tím připojili k
   ostatním zemím Rakouské monarchie na důkaz oddanosti panovnickému rodu. Na jeho paměť měl být
   postaven chrám při pramenu Křížovka. O pomoc se stavbou byly na základě provolání požádány
   okolní obce. Byla zahájena veřejná sbírka, při níž byl v každé obci zvolen důvěrník mající na
   starosti zdařilost projektu.[133] Vzhledem k nedostatku finančních prostředků se výstavba
   rozdělila do dvou let, tedy 1889-90. Pro financování byl vytvořen nový spolek, tzv.
   krejcarový, trvající deset měsíců a přijímající od svých členů každý měsíc jeden krejcar. Díky
   tomuto opatření se dosáhlo potřebného příjmu a mohlo se začít se stavbou. Ta byla svěřena dne
   25. března 1889 Františku Kubcovi z Dobříkovce . Základní kámen na stavbu byl položen
   Přepyšským farářem Josefem Deylem  na Pondělí velikonoční, dne 22. dubna 1889. Do východního
   rohu základu byla uložena listina ve formě závitku s obsahem: "Léta Páně 1889. Dne 22. dubna
   v pondělí velikonoční odpoledne položen jest základní kámen k této kapli, zasvěcené Panně
   Marii Lurdské a postavené z milodaru věřících na památku jubilea 40-letého panování jeho
   apoštolského veličenstva císaře a krále Františka Josefa I." [134]

   Průběh stavby byl několikrát přerušen jak ze strany neochoty církevních úřadů, tak pro úmrtí
   hlavního stavitele Josefa Hrubého. Značným zásahem byl také požár v obci Dobříkovec, odkud
   pocházeli někteří pracovníci. Na získání nových prostředků a obnovení prací se na základě
   žádosti podílely obecní školy v Bolehošti, Čánce, Křivicích, Mokrém, Voděradech, Opočně a
   Přepychách. Jmenované školy také uspořádaly o svatodušních svátcích  prodejní výstavu ručních
   prací, obrazů, knih, hudebnin, sošek a dalších předmětů svých studentů. Předměty, jež nebyly
   rozprodány, se staly součástí několika tombol. Stavba mohla být díky tomu dokončena již na
   začátku září roku 1889.[135]

   Do jednolodní kaple se vstupuje po pěti schodech vedoucích k západnímu portálu. Hloubkově
   odstupňovaná průčelní stěna s vystupující střední částí je členěná pilastry. Nade dveřmi
   v průčelí je zasazen kruhový litý medailon s obrazem Panny Marie. Nad ním je umístěna
   mramorová deska s nápisem: "Postaveno z milodaru na památku jubilea 40 letého panování jeho
   apoštolského Veličenstva a Císaře a Krále Františka Josefa I. roku 1889."  Pod obloukovým
   štítem vystupuje štukovaný letopočet MDCLXXXIX.

   V interiéru kaple se nachází oltář zasvěcený Panně Marii Lurdské, který je dílem pražského
   umělce Josefa Krejčíka.  Na oltáři jsou umístěny sochy sv. Jáchyma a sv. Anny. Součástí kaple
   jsou také sochy Božského srdce Páně a sv. Josefa. Zasklení oken katedrálním sklem provedl
   Josef Sylvastr z Prahy.[136]

   Vysvěcení kaple proběhlo za nepříliš příznivého počasí 15. září 1889 ve 14.30 hodin. Svěcení
   se účastnil Antonín Flesár a dalších 12 kněží. Se stejným datem je spojováno i pojmenování
   poutního místa Dřízna.[137]

   V roce 1891 přibyla ve stráni nad údolím křížová cesta se čtrnácti zastaveními, zakončená
   Božím hrobem vytesaným ve skále.[138] Její stavba byla možná díky příspěvkům a darům občanů
   z okolních vsí.[139]  Kapličky křížové cesty při lesní pěšině  zhotovil pan Josef Krejčí
   z Prahy. V srpnu roku 1891 zaslal přepyšský farář Josef Dejl dopis Biskupské konzistoři
   v Hradci Králové, ve kterém žádá na přání místních obyvatel a dobrodinců o povolení ke konání
   mše svaté u příležitosti svěcení křížové cesty v modlitební  kapli v Dřízně.[140] Z dopisu a
   kladné odpovědi Biskupské konsistoře je zřejmé, že mše svaté nebyly v Dřízenské kapli běžné.
   Konaly se pouze výjimečně při zvláštních příležitostech. K posvěcení cesty a Božího hrobu
   došlo 16. srpna 1891 za účasti otce z kapucínského kláštera v Opočně. I tentokrát doprovázel
   svěcení silný déšť.

   Prostředky na výstavbu poutního místa přicházely z velké části z darů věřících z okolních obcí
   a od přepyšského kaplana Aloise Mádra, jemuž byl později na místě postaven pomník.[141]

   K  výzdobě areálu náleží kovová socha Panny Marie Sedmibolestné od Jana Ježka z Bolehošťské
   Lhoty, zhotovená po roce 2000 v místě menší vodní nádrže, do níž přitéká voda z pramene pod
   kamennou jeskyňkou. Uprostřed nádrže býval malý ostrůvek s květinami, později tam zbylo jen
   bláto a kamení. Spolu s usazením nové sochy byla obnovena také nádržka. Na žulové podezdívce
   je umístěna měděná destička s nápisy: "Dřízenská madona od pramene" a verš z evangelia sv.
   Lukáše (L.1., 46-50), dále datum postavení a iniciály autora. Díky pomoci lidí z okolí mohlo
   být nové dílo již 19. srpna 2001 posvěceno. Svěcení probíhalo za přítomnosti poutníků
   z Přepych a okolí za asistence P. P. Bazára.

   Z prostředků okolních obcí byl v roce 2001 postaven v jižním cípu areálu dřevěný altánek.
   V roce 2003, u příležitosti mariánského roku, došlo k renovaci celého areálu vyjma kaple. Pro
   sloužení slavnostních mší svatých zde přibylo kryté podium.

   

   

   Mariánské poutě a májová procesí

   

   Dřízenské údolí,  stejně jako ostatní poutní místa, přináší příchozím  požehnání a milosti pro
   duši i tělo. Zdejší poutní místo bylo každoročně hojně navštěvované. Poutníci sem přicházeli
   v početných prosebných průvodech téměř ze všech farností v kraji a z Hradce Králové.
   Vyhledávaným místem byla Dřízna hlavně v letních měsících, kdy se zde scházeli lidé při
   nedělních výletech.  Obchodníci zde ve stáncích nabízeli rozličné zboží, občerstvení a
   památkové předměty pro poutníky.

   Velmi oblíbené bylo poutní místo díky působení místního faráře v  60. letech 20. století. Jeho
   zásluhou a vyzdvižením úcty k Panně Marii byla pořádána početná květnová procesí, v minulosti
   nepříliš obvyklá. Každoročně v květnu tak chodili věřící v neděli odpoledne v procesí
   doprovázeném hudbou do Dřízny na májovou pobožnost. Cestou se zpívalo, což přitahovalo mnoho
   lidí, obzvlášť při pěkném počasí. O zážitcích z mariánských poutí vypráví J. Ježek:

   "Jako chlapec školou povinný jsem o Mariánských svátcích putoval se svými rodiči a dědečkem do
   Dřížen. Pro nás děti to bylo něco neobyčejného, hodně poutníků z blízka i daleka, cákání ve
   vodě nebo chytání čolků s oranžovými bříšky. Chodily jsme pěšky, ve větších skupinách lesem a
   ta cesta měla své velké kouzlo. Dnes bych bohužel tuto cestu již nenalezl, protože les Křivinu
   křižují jiné cesty a jinými směry. V batůžku si každý poutník nesl jídlo -- obyčejně řízek a
   chleba, protože na pouti vždy pořádně vyhládlo. Když se přešla cesta, která dělí oba lesy,
   přišli jsme k horní části křížové cesty. Již tam vždy na každého dýchla ta vlastní atmosféra
   tohoto obdivuhodného místa. O mariánských svátcích byla vždy bohoslužba a pak křížová cesta,
   byl to vždy velice sugestivní zážitek.  Mezitím byl čas na jídlo a tak poutníci seděli na
   protější straně na zemi pod vysokými stromy nebo na pařezech. K pití jsme si nic nebrali,
   dědeček vždy říkal: "Vody je tam dost a je dobrá!". Děti si krátily čas cákáním v bazénu,
   tehdy tam byl malý ostrůvek, na kterém rostlo pár kosatců a ve vodě potoka bylo možné při
   troše štěstí spatřit i pstruhy, jak mizí pod mostek." [142]

   Od 70. let 20. století nastalo pro Dřízenské poutní místo těžké období, doprovázené postupným
   úpadkem a devastací areálu.  K obnově mohlo dojít až po pádu komunistického režimu v roce
   1989. Z této doby se nám zachoval zápis z farní kroniky, který je přáním o zachování odkazu
   předků: "První přání je, aby toto posvátné místo, které bylo vybudováno usilovnou prací a
   velkou obětavostí nezpustlo, ale spíše se stále zvelebovalo. Druhé přání, které vychází
   z hlouby duše je, aby toto posvátné místo přinášelo požehnání pro celý kraj a bylo na přímluvu
   Matky Boží pomocnice křesťanů nevyčerpatelným zdrojem milostí na duši i na těle. Třetí přání
   pro ty kdo na toto místo přijdou a s neomezenou důvěrou k Bohorodičce a celé svaté rodině
   budou zbožně prosit, aby byli vyslyšeni a po celý svůj život aby pociťovali ochranu, ale
   zvláště aby byli ochráněni ode všeho zlého v hodince své smrti, na přímluvu Panny Marie
   Dřízenské." [143] Koncem 90. let 20. století bylo poutní místo díky darům a sbírkám v kostele
   a za pomoci mnoha dobrovolníků opraveno a nově vysvěceno.  Svěcení křížové cesty, kříže u
   kaple Panny Marie Lurdské a pomníku Aloise Mádra  se konalo před svátkem Růžencové Panny Marie
   6. října 2002 za vedení generálního vikáře Mons. Josefa Sochy a za přítomnosti vikáře Mons.
   Josefa Kajneka. Přes nepřízeň počasí se zde sešly desítky věřících. Před mší svatou probíhala
   modlitba radostného růžence, který předříkávala jedna ze sester Dcer křesťanské lásky sv.
   Vincence de Paul z Přepych. Mše svatá byla doprovázena dechovou hudbou. Tradičně se zde
   zpívala mariánská píseň Maria, ó Matičko.[144]

   Při úpravách místa po roce 2000 probíhalo také sázení nových stromků v areálu. K této
   příležitosti složil v roce 2002 Jan Ježek, důchodce z Bolehošťské Lhoty, dvě básně:

   

   Stromek a jeho putování

   

   Svět dodnes je plný malých zázraků,

   Semínko malé ze stromu padne,

   ve větru připluje jak lístek stromu,

   Do země zapadne co semínko nenápadné.

   

   Rosa jej zvlaží, deštík ta semena zkrápí,

   A čas běží,

   Jak koně splašení,

   Kdo se tím trápí?

   

   Stromky ty malé ze semene vyrostly,

   Jak malé děti-země-matky,

   Semínko, hlína, voda, čas,

   Dlouhý, či krátký?

   

   Slunce je hřálo, zvedalo k výši,

   Vodu když pily z nebeských číší,

   A náhle život mnoha se mění,

   Konec je jejich dlouhého snění.

   

   Tu člověk náhle k podzimu přišel,

   "Musíš zas udělat místo!"

   do světa kam půjdeš říci ti nemohu,

   není vůbec to jisto.

   

   

   Vy čtyři- byly jste vybráni,

   Zkrátka měly jste štěstí!

   U pole, příkopu mohly jste stát,

   Snad u domu či na náměstí.

   

   Po dlouhé cestě co všechno přebolí,

   domov nám našli v Dřízenském údolí,

   Tak vás zde vítáme!

   Málokdo otočí se zády,

   nadlouho přáteli budete nám- či kamarády.

   

   Listopad si číslo svoje v kalendáři nese,

   Tady jsem teď doma- ve Dřízenském lese!

   Vy zelení junáci- napřimte svá těla!

   U Matky jste na stráži,

   Jistě to tak chtěla.

   

   Křišťálová studánka

   (na přepyšském kopci)

   

   Znám křišťálovou studánku,

   Co uprostřed je lesa,

   Tam kapradí už nerosta,

   Srdce nezaplesá.

   Ta voda je však špinavá,

   Kdo jen ji takhle znečistil?

   Hajný, Karkulka, či vlk,

   Určitě by se nenapil.

   

   Plechovky, nepořádek, starý vrak,

   Dvě myši v něm maj´obývák,

   Tam v lese u cesty,

   Kam každý něco hodí,

   I ten kdo jede okolo,

   Inu tak to teďka chodí.

   

   

   

   

   Prázdné jsou lahve a truby od kamen,

   Stavební suť, cihly, kámen,

   Od cigaret krabičky,

   Ty přece patří popelnici,

   Teď tancují si jako baletky

   Uprostřed na silnici.

   

   Kola, pepsi, limonáda, soda

   A co lahví, když je prázdná?

   Hodíme ji do příkopu!

   Nebude jí škoda??

   

   Buldozer či rypadlo,

   Kdo to všechno uklidí????

   Možná, že pan starosta!

   Ale to se uvidí!

   Poutníci,  mariánští ctitelé i místní občané jsou každoročně zváni na zdejší mše svaté konané
   v květnu, srpnu a říjnu. Nejvýznamnější je pouť na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15.8., dále
   pouť následující po  2.10. a májové pobožnosti každou neděli v květnu.

   Mši svaté předchází modlitba sv. růžence, a je možné přistoupit k svátosti smíření. Po mši
   svaté probíhá  mariánská pobožnost, soukromě také pobožnost křížové cesty. Při květnových
   setkáních, která se odehrávají každou neděli v odpoledních hodinách, je po skončení růžencové
   pobožnosti, mše svaté a modlitbách čas na  povídání, zpívání a opékání při ohni. Návštěvníci
   pouti se mohou občerstvit a nakoupit dary u několika stánků se sladkostmi, perníky,
   devocionáliemi, křesťanským tiskem a svatými obrázky.

   Od roku 1983 působí ve farnosti excurrendo dp. Václav Hušek, administrátor v Bohuslavicích.
   V říjnu roku 1984 přišly do Přepych ctihodné sestry Křesťanské lásky, lidově nazývané
   Vincentky, podle jejich zakladatele sv. Vincence. Usadily se ve farní budově, kde později, v
   létě 1986, nechaly v zahradě postavit domov pro staré sestry -- důchodkyně. Také jejich
   zásluhou je poutní místo Dřízna udržované a s oblibou navštěvované nejen poutníky, ale i
   běžnými výletníky.

   

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Kaple Panny Marie Lurdské, Dřízna u Přepych, 2005.                                             

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Lurdská jeskyně nad studánkou, Dřízna u Přepych, 2005.                                         

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Boží hrob, kresebný návrh, fond farního úřadu Přepychy.                                        

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Boží hrob, Dřízna u Přepych, 2005.            Zastavení křížové cesty, Dřízna u Přepych, 2005. 

   

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Panna Maria Lurdská, lurdská jeskyně     Panna Maria Lurdská, devoční obrázek, černobílý tisk, 
                                            fond farního úřadu Přepychy.                          
   nad studánkou, Dřízna u Přepych, 2005.                                                         

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Informativní plakát, pouť v Dříznách, 2005.                                                    

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Alois Beer, kolorovaná kresba, 1891.                                                           

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
   Alois Beer, kolorovaná kresba, 1891.                                                           

   

3.4 Neratov

   

   Neratov leží na pravém břehu Divoké Orlice v údolí mezi hlavním hřebenem Orlických hor na
   straně jedné a Bystřickými horami na straně druhé, v dnešní době již náležející k Polsku.
   Nadmořská výška kolem 650 metrů nad mořem předurčuje jeho drsnější klima. Poutní místo Neratov
   s kostelem Nanebevzetí Panny Marie náleží k farnosti Bartošovice v Orlických horách a
   k vikariátu Rychnov nad Kněžnou, který je součástí Královehradecké diecéze.

   Z doby před rokem 1550 nemáme žádné písemné zmínky, dle pověsti však již roku 1478 stála v
   Bärnwaldu, jak se Neratov německy nazývá, sklárna a těžil se zde písek.[145] Tehdejší obec se
   však s největší pravděpodobností rozkládala na levém břehu, na místě dnešního Poniatowa a
   zanikla někdy na přelomu 15. a 16. století. Současná ves vzniká kolem poloviny 16. století,
   zřejmě coby tzv. "kolonizační ves" v rámci osídlování horního toku Divoké Orlice. To se dělo
   na popud zvýšeného zájmu o dřevo pro stavby, kovárny, cihelny, pivovary, o dřevěné uhlí, s
   rozvojem sklářství a hamrů. Noví obyvatelé přicházeli pod vedením lokátorú ze Slezska a
   Kladska a malá vesnice vznikající na levém břehu řeky, v místech, kde se do ní vléval malý
   potůček, dostala také německé jméno Bärnwald, který byl pro ni užíván až do roku 1945.

   Na počátku 60. let 17. století dochází v Neratově, tehdejším Bärnwaldu, ke vzniku tradice
   poutního místa. Podle zprávy sepsané o osmdesát let později a podepsané pěti svědky, tehdejší
   rokytnický farář P. Kryštof Florián Blažej Drick nechal podle svého snu vyřezat milostnou
   sošku Panny Marie, která byla 15. srpna 1661, na svátek Nanebevzetí Panny Marie, s velkou
   slávou a za zvuku mariánských litanií přenesena v procesí z Rokytnice do Neratova a postavena
   na oltář dřevěného kostelíka. Téhož roku na konci července, na svátek Sv. Anny, padla za oběť
   velkému požáru většina městečka Rokytnice, včetně dřevěného kostela Všech svatých. Ve světle
   události se velké procesí se sochou Panny Marie jeví jako prosebná pouť. Neuplynul ani měsíc
   od přenesení sochy na svátek Narození Panny Marie, a v Neratově byla uzdravena nejmenovaná
   rokytnická žena. Toto uzdravení bylo zřejmě klíčovou událostí a pro současníky se tak
   potvrdila Boží přízeň místu. Jak je možné předpokládat, zpráva o zázraku se rychle rozšířila a
   do Neratova, k milostné soše Panny Marie, přicházely prosit o přímluvu stále početnější
   skupinky poutníků, nejprve z blízkého okolí, později i z větší části Čech a Kladska, které
   rostly s každou další vyslyšenou prosbou.[146]

   

   Bärnwald vzniká jako ves, kde je půda rozdělena na pravidelné lány, které jsou přiděleny
   osídlovatelům a které sahaly od údolí až po les. Doba 16. století, období vlády Joachima a
   jeho syna Kryštofa Mauschwitze z Armenruh, byla provázena zřetelným oživením náboženského
   života na rokytnickém panství. První dřevěný kostelík byl postaven pravděpodobně v 70. letech
   16. století, a stál na místě dnešní hřbitovní kaple. Kolem něho byl založen hřbitov, který
   přetrval až do současnosti.

    S novými osadníky přibylo i přívrženců reformace a mezi ně se brzy zařadil i sám majitel
   panství. Se změnou jeho náboženské orientace je možno dát do souvislosti i přestavbu dřeveného
   kostelíka v Neratově, přičemž velká pozornost byla věnována vybavení malé svatyně. Jednalo se
   o renesanční křtitelnici a velký zvon, vážící 6 centů (336 kg), bohatě zdobený nápisy a
   reliéfy, jenž se roztavil při požáru střechy barokního chrámu v květnu 1945. Poslední nápis
   byl datován rokem 1603. Určuje nejen vznik samotného zvonu, ale také patrně dokončení první
   přestavby neratovského kostela, o kterém také víme, že už v této době musel mít věž nebo
   samostatně stojící zvonici, na níž by bylo možné tento velký zvon zavěsit.[147]

   Zakončením předválečné doby byla smlouva mezi Habelschwerdtským fojtem, Casparem Tschechau z
   Mettich a Joachimem Zieglerem z Klipphausen o výstavbě dřevěného, 17 metrů dlouhého mostu přes
   Orlici v Bärnwaldu.[148] Z následujícího období víme, že Kryštof Mauschwitz z Armenruh byl 27.
   září 1616 zabit vzbouřenými sedláky v Rokytnici. Zabití bylo vyvoláno krutými sociálními
   podmínkami na panství, ale i tady mohly v pozadí stát náboženské sváry. Od roku 1627 dochází k
   postupné rekatolizaci, přičemž na sjednocení obyvatelstva v jediné církvi se podílejí i
   františkáni a jezuité z Kladska,[149] ale právě díky blízkosti Slezska, kde byla zaručena
   svoboda augšpurského vyznání[150], postupuje tento proces velmi pomalu. Proto až roku 1636
   zásluhou Oty z Nostitz dochází k obnovení farní správy v Rokytnici a jako filiální kostel
   (pochopitelně již katolický) je tam včleněn i Neratov.

   Z doby třicetileté války se dochovala zpráva, udávající, že 15.7.1639 pochodovala silná
   švédská jednotka z Marienthalu do Lichtenwalde. Někteří vojáci přešli most a začali
   plundrovat. Roku 1642 umírá Johanu Nicoll z Nostitz a jeho dědic Hans Heinrich z Nostitz
   prodává 9. března 1643 ve Vratislavi panství svému příbuznému, Ottovi, svobodnému pánu z
   Nostitz. On se stal zakladatelem rokytnické linie Nosticů. Roku 1673 byli tito Nosticové
   odměněni říšským hrabstvím Rieneck v pomohanských Francích a od té doby se titulují
   Nostitz-Rieneck.

   Otto z Nostitz zakládal po válce horlivě nové osady (například Ottendorf na cestě z Rokytnice
   do Bärnwaldu) s cílem zvýšit výnosnost rokytnického panství. Zároveň stanovil hranice
   rokytnického panství, sousedící na jihozápadě s panstvím žamberským, na severu s panstvím
   rychnovským a na východě s hrabstvím kladským.[151]

   Po polovině 18. století, v následku Slezských válek, byly přirozené hospodářské vztahy
   přerušeny, a podorlické vesnice se staly hlubokým pohraničím. Jejich poloha vůči správním a
   hospodářským centrům (Rokytnice, Žamberk, Králíky, Rychnov) byla nyní krajně nevýhodná. Tato
   nevýhoda byla stále zřetelnější, jak rostla industrializace, dělba práce a doprava osob a
   zboží. Rychle vzrostla úloha měst a výhodně ležících obcí a hospodářský rozmach závisel stále
   více na obchodních vztazích mezi městy a vesnicemi.[152]

   V letech 1770 a 1771 postihla hory neúroda a hladomor. Zemřela více než desetina obyvatel.
   Vnitřní problémy hospodářského systému a tíha válečných nákladů vedly v celém východočeském
   pohraničí k rostoucím selským nepokojům, a nakonec k velkému a organizovanému povstání v roce
   1775. Zrušení poddanství a růst produktivity práce osvobodily možnosti nezemědělské výroby. V
   horách nebyly žádné nerostné suroviny, základem průmyslu mohly být jenom zemědělské výrobky:
   obilí, brambory, len, mléko, maso a ovčí vlna. Významná surovina - dřevo - byla již dlouho
   značně vyčerpána. Hory byly v této době až do nadmořské výšky 900 m nad mořem odlesněny.
   Tradiční průmyslovou plodinou byl odedávna len. Po ztrátě Slezska začaly úřady věnovat jeho
   zpracování soustavnou pozornost.

   Napoleonské války se Orlickým horám vyhnuly. Roku 1848 byla zrušena panská správa, dědičné
   rychtářství a císařským patentem ze 7. září s konečnou platností i poddanství a robota. Během
   ústavních a správních reforem se roku 1850 konaly první obecní volby a roku 1869 byl zřízen
   soudní okres Rokytnice. Zrušením panské správy ztratila vesnice svou ústřední pozici a stala
   se jenom jednou ze vsí za hřebenem s okresním hejtmanem v Žamberku. V průběhu 19. století
   získala charakter, který jí zůstal až do konce 2. světové války. Národnostní spory se vesnici
   díky čistě německému osídlení vyhýbaly. V 60. letech 19. století byl do Českého zemského sněmu
   za okresy Žamberk a Grulich v selské volební kurii zvolen známý mladočech Sladkovský. V druhé
   polovině 19. století byl Josef hrabě z Nostitz-Rieneck se sídlem v Rokytnici členem panské
   sněmovny Říšské rady. Hospodářský rozmach konce 19. století do údolí horní Orlice nedorazil.
   Vesnice byla udržovaná, i když hlavní cesta byla ještě dlouho nedlážděná a domkáři byli
   chudí.[153]

   Stále se zhoršující podmínky způsobily, že německé vesnice v Orlických horách se začaly od
   druhé poloviny 19.století vylidňovat. Rozvinulo se také pašování. Z Pruska byl pašován cukr,
   ale i textilie pro ochotnické divadlo, sladkosti, sůl a bižuterie. Do Pruska se nosily boty,
   oblečení a mouka. Zabránit tomu měla československá finanční stráž, jejíž zaměstnanci s
   rodinnými příslušníky tvořili před 2. světovou válkou většinu české menšiny. Připojením
   Bärnwaldu k Německu zmizela hranice a s ní staletá tradice. Během války mohly být přebytky
   opět prodávány do kladských lázeňských městeček.[154]

   

   

   Poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie

   

   Roku 1667 bylo vzhledem ke zvyšujícímu se počtu poutníků přikročeno k výstavbě nového,
   většího, kamenného kostela Nanebevzetí Panny Marie, a to patrně na stejném místě, na kterém až
   do té doby stála předchozí dřevená svatyňka. Stavba sama proběhla v letech 1667 a 1668,
   přičemž druhým rokem byl do nového kostela instalován také nový oltář s obrazem Nanebevzetí
   Panny Marie a malé varhany. Z tohoto kostela dodnes zůstal zachován, byť patrně v pozměněné
   formě, pouze presbytář, kterým tehdy byla dnešní hřbitovní kaple. Vlastní loď kostela pak
   sahala až k rokokovému kříži postavenému uprostřed hřbitova, údajně na místě hlavního vchodu.

   V archivu patronátního úřadu se zachovalo několik svědectví o uzdravení těch, kteří s prosbou
   o pomoc utekli do neratovského kostela. Zanechávali zde také votivní předměty - voskové svíce,
   obrazy, epickým způsobem vyprávějící příběh zázraku, či dřevené a voskové ruce, nohy, srdce,
   oči, části trupu či hlavy, které lemovaly v těsné blízkosti milostnou sochu.

   Zdá se tedy, že již na počátku 18. století přestala zděná novostavba neratovského kostela
   vyhovovat stále se zvyšujícímu počtu poutníků a uvažovalo se o výstavbě nového, mnohem
   rozsáhlejšího chrámu. Práce na stavbě nového velkého poutního chrámu v Neratově byly zahájeny
   až 28. července 1723, více jak šedesát let po události, která dala vzniknout zdejší mariánské
   úctě. K slavnostnímu položení základního kamene samým majitelem rokytnického panství Janem
   Karlem hrabětem Nostitz-Rhieneck došlo až o čtrnáct dní později, v předvečer svátku
   Nanebevzetí Panny Marie 14. srpna 1723 za přítomnosti těch, kteří v malém světě rokytnického
   panství něco znamenali - hejtmana panství, rokytnického faráře a kaplana a stavitele,  kterým
   byl Carl Antoni Reina.[155]

   Tento muž pocházel původně snad ze severní Itálie, usadil se však na rokytnickém panství, kde
   se oženil a kde, patrně díky dobrým vztahům s vrchností, získal své první zakázky - stavbu
   kostela sv. Jana Nepomuckého ve Vrchní Orlici a přestavbu západního křídla rokytnického zámku.
   Dále se s jeho jménem setkáváme jak při úpravách kostela v Sezemicích u Pardubic, tak i na
   Moravě v prostředí šternberských augustiniánů - kanovníků a hradišťských premonstrátů. Avšak
   právě stavba neratovského kostela se mu stala osudnou, neboť podle nedoložené zprávy zde
   utrpěl počátkem roku 1730 vážné zranění, kterému podlehl. Nahradil jej stavitel kladské
   pevnosti, Jakub Ondřej Carowe, který v roce 1733 stavbu neratovského kostela z větší části
   dokončil. Svěcení kostela se konalo téhož roku na svátek sv. Bartoloměje.

   Máme před sebou stavbu, která se některými prvky na jedné straně hlásí k radikálně pojímané
   české barokní architektuře, ale na druhé straně zde nelze přehlédnout jistý, byť velmi jemný,
   nádech určité provinčnosti. Zatímco exteriér tohoto kostela postrádal, patrně v souladu s
   extrémními povětrnostními podmínkami, kterým měl být vystaven, jakékoliv výraznější
   architektonické prvky (fasáda byla členěna pouze lizénami), v interiéru na první pohled
   zaujaly mohutné svazky pilastrů s toskánskými hlavicemi, nesoucími mohutnou, bohatě
   profilovanou římsu. Celá soustava pěti klenebních polí byla výrazně centrována (koncha s
   freskovou výzdobou, valená kleba s lunetami, česká placka s ilusivní malbou). Neznámý tvůrce
   architektonického řešení se obratně vypořádal i s celkovým zasazením chrámové stavby do
   krajiny. Vyvázání stavby z prostoru maličkého hřbitůvku, její přenesení do poslední třetiny
   kopce a otočení její osy do směru sever-jih, dalo vzniknout velmi působivé dominantě vsi i
   celému údolí řeky Divoké Orlice. Kostel sám byl řešen jako jednolodní, zevně v symbolickém
   půdorysu kříže, jehož ramena tvořila sakristie a kaple Božího hrobu s oratoří v patře. Jako
   určitá protiváha k půlkruhovému presbytáři pak mohlo působit konvexně pojaté hlavní průčelí
   sevřené dvěma na koso postavenými věžemi.[156]

   Ještě před vysvěcením byla ve velkém procesí, za zvuků trumpet a tympánů, přenesena na
   nosítkách ze starého kostela do novostavby milostná socha Panny Marie. Do procesí se zařadili
   i oba majitelé panství Jan Karel hrabě Nostitz-Rhieneck a jeho žena Anna Charlotta. Součástí
   hlavního oltáře, dokončeného roku 1744 po velkorysé fundaci hraběnky Nostitz-Rhieneck, byl
   rozměrný obraz Nanebevzetí Panny Marie od pražského mistra Antonína Františka Hampische. Jeho
   ztvárnění nevybočovalo z obvyklého ikonografického schématu - v dolní polovině plátna kolem
   otevřeného hrobu stáli a klečeli v radostném pohnutí apoštolové, sledující Pannu Marii, jež
   klečící se sepjatýma rukama stoupá k nebi na oblaku neseném anděly. Nad svatostánkem v
   prosklené skříňce byla milostná socha neratovské Matky Boží, stojící v dlouhém šatě v mracích
   na srpku měsíce, obklopená šesti malými a čtyřmi velkými anděly. Ježíšek, kterého chová Panna
   Maria v řasnatém šátku, drží v levé ruce zeměkouli. Podoba neratovské Panny Marie byla
   rozšiřována prostřednictvím devočních obrázků, amuletů a škapulířů na malých plechových
   tabulkách, které se prodávaly na poutích. O církevních svátcích a každoročně na slavnost
   posvěcení kostela byla na sochu Matky Boží zavěšována ozdoba v podobě zlatého řetězu.[157]

   Kromě hlavního oltáře měl nový neratovský chrám ještě dva boční oltáře v místech, kde byla loď
   nejširší. Na epištolní straně to byl oltář sv. Michaela archanděla. Proti němu na evangelijní
   straně stál původní oltář Nanebevzetí, přenesený ze starého kostela a doplněný sochami
   apoštolů sv. Petra a Pavla. Podobně byla z původní kamenné svatyně na hřbitově přenesena
   křtitelnice, zvon a také varhany, ale ty zřejmě brzy přestaly vyhovovat požadavkům mnohem
   většího prostoru a slavnostnějších bohoslužeb. Proto roku 1746 byl vyzván nejmenovaný varhanář
   z Králík a bylo přikročeno k stavbě nového a většího nástroje. Podobně přestal dostačovat i
   jediný zvon ze začátku 17. století, a tak byly v roce 1754 u pražského zvonaře Jana Henna
   objednány dva další zvony.[158]  Dne 3. listopadu 1775 byla v Rokytnici podepsána smlouva mezi
   rokytnickým farářem a správcem panství na jedné straně a litomyšlským sochařem Václavem
   Heinrichem a kameníkem Františkem Hornichem z dnešní polské vesnice Czarwony Strumeň na straně
   druhé na výstavbu schodiště před hlavním vchodem neratovského kostela. V první polovině roku
   1776 tak vzniklo dvouramenné rokokové schodiště, které nahradilo původní jednoduché řešení
   hlavního vstupu do kostela.

   K dalším výrazným změnám, tentokrát v interiéru kostela, došlo již na počátku osmdesátých let
   18. století. V roce 1782 byl původní starý oltář Nanebevzetí P. Marie na evangelní straně
   nahrazen oltářem sv. Jana Nepomuckého se sochami sv. Barbory a sv. Alžběty. Také oltář na
   epištolní straně prodělal jisté úpravy. Byl opatřen novým obrázkem sv. Josefa, pěstouna Páně,
   namalovaným údajně, stejně jako obraz na protějším oltáři, v Benátkách.

   Na přelomu 18. a 19. století se pozornost správců kostela obrátila od zkrášlování interiéru
   opět k vlastní stavbě. V letech 1799-1804 byly obnoveny omítky, o desetiletí později, v roce
   1810 a 1812, zastřešení, a krátce na to i krytina presbytáře a lodi. Další podobná "generální
   rekonstrukce", nepočítáme-li menší opravy střešní krytiny ve čtyřicátých letech 19. století,
   proběhla v letech 1858-1859 za vedení opočenského stavitele Josefa Potera. Kromě opravy fasád
   bylo třeba provést nové zastřešení obou věží, jehož plán, signovaný stavitelem, se nám
   zachoval. Téměř o dvacet let později (1877-1878) pak na tuto rekonstrukci navázala ještě
   důkladná revize krovů a střešní krytiny lodi i presbytáře. Zhruba po polovině 19. století
   paralelně probíhaly i obnovy interiéru a mobiliáře, ale jen zřídka se zde (snad kromě
   bohoslužebných rouch) objevilo něco nového. Příslovečnou výjimkou mohou být dva obrazy -
   Bolestné Matky Boží a Sv. Anny -věnované v roce 1849 Antonínem Böhmem z Neratova, zřízení
   Božího hrobu Kryštofem Janem Heurem v roce 1862, a také pořízení čtrnácti obrazů křížové cesty
   od malíře Josefa Jansy z Jablonného v roce 1870.

   Největší změnou v 19. století prošla duchovní správa, neboť dosavadní lokálie byla dne 14.
   února 1859 výnosem c. k. ministerstva kultu a vyučování č. 2216 povýšena na farnost.  Povýšení
   dosavadní lokálie na farnost jakoby symbolicky stvrdilo velmi pozvolnou, ale zřetelnou proměnu
   charakteru místa, nastoupenou už v osmdesátých letech 18. století a související s proměnou
   chápáni pojmu zbožnosti. Byla to přeměna významného lokálního poutního místa na jednu z malých
   horských farností.[159]

   

   V prvních květnových dnech 1945 táhli vesnicí prchající němečtí vojáci. 10. května ráno
   obsadili Bärnwald vojáci sovětské armády. Tábořili uprostřed vesnice. Téhož dne večer
   vystřelil voják v ruské uniformě několikrát z pancéřových pěstí a jedna ze střel zasáhla
   věžičku kostela. Vypukl požár. Vesničané nedokázali sami požár uhasit, ale udrželi oheň
   alespoň před schody na kůr. Udělali řetěz od potoka a podávali si nahoru kbelíky. Zvony se
   tavily, shořel celý krov a dřevěné schodiště obou věží. Silná cihelná klenba uchránila vnitřek
   lodi od plamenu. Rusové potom chodili každé dva dny ve dvojicích nebo trojicích, chtěli jídlo
   a alkohol. Brzy se přestěhovali do velkého tábora u Stuhlseifenu, ale i potom chodili a
   prohledávali domy. Poté přišli Češi, kteří 6.--10. července procházeli mnohé usedlosti a
   některým vesničanům přikázali, aby se s potravinami na 14 dní shromáždili na "Knoblichově
   spáleništi". Bylo to první, divoké vyhnání, a týkalo se asi poloviny obyvatel. Byli odvedeni
   přes most na kladskou stranu a dále se o ně nikdo nestaral. Kdo mohl, šel k příbuzným ve
   slezských vesnicích, ostatní se nastěhovali do různých prázdných chalup. V únoru 1946 začali
   Poláci sestavovat transporty do okupačních zón Německa a odvezli i vyhnané obyvatele
   Bärnwaldu.

   Ještě v roce 1946 začalo velké úsilí o obnovu kostela. Farář Haik a vesničanky vyklidily
   trosky. Vojáci 1. roty l. praporu 19. pěšího pluku československé armády napsali 8.srpna 1945
   Dr. Janu Šrámkovi, místopředsedovi vlády, aby svým zásahem urychlil rekonstrukci skvělé
   památky. 13., 14. a 15.srpna 1946 se konala druhá fáze vyhnání původního obyvatelstva, nejprve
   do tábora v Králíkách. Tam strávili čtyři týdny, až počet shromážděných dosáhl 500. Z nich byl
   sestaven transport do Německa. Mezitím se podařilo získat finanční prostředky od ministerstva
   školství a osvěty. Část nákladů pokryly i dobrovolné sbírky. Okresní národní výbor urychlil
   schvalovací řízení a 18. října 1945 mohly započít opravy kostelní střechy. Práce však byla
   odsunuta kvůli nedostatku peněz na rok 1947 a nepodařilo se ji zařadit do dvouletého plánu. I
   když se Státní ústav památkové péče velmi snažil, nezískal peníze ani odjinud. Zastřešení
   kostela dodnes chybí.

   Do roku 1949 řešili jmenovaní komisaři nedostatek dosídlenců tím, že nechali celou řadu domů
   zbourat. Roku 1949 byl ustaven Místní národní výbor pro spojené obce Neratov, Podlesí a Nová
   Ves. Roku 1950 se objevily návrhy, aby byl celý kostel zbořen, protože je "kvůli zadlužení
   vlastníka velmi zanedbán". Někdy v padesátých letech sklízeli členové Socialistického svazu
   mládeže ve vsi seno a ve volných chvílích zničili kameny a klacky hlavní oltářní obraz
   Nanebevstoupení Panny Marie. Varhany byly rozebrány a nově instalovány v kostele v Horním
   Jelení. V první polovině padesátých let byli usídleni ve Vrchní Orlici, Černé Vodě a
   Bedřichovce Řekové, kteří byli roku 1965 přesídleni do Krnova. Roku 1955 přebírá iniciativu
   církev, ta však nakonec zastavuje i nakrátko se rozeběhnuvší práce. Nedokončená střecha nebyla
   schopna odvést vodu a klenba byla zcela promočená. Na velikonoční neděli 1957 se celá klenba
   zřítila.

   Roku 1960 se pokouší oddělení pro vnitřní záležitosti rady Okresního národního výboru získat
   povolení ke stržení kostela. Povolení nebylo uděleno, takže kostel dále chátral. Téhož roku
   přičlenila správní reforma vesnici k okresu Rychnov nad Kněžnou.

   Koncem šedesátých let se opět probudila naděje, že kostel bude zachráněn. Tehdejší
   administrátor Stanislav Zeman podnítil státní úřady, aby se opět kostelem zabývaly. Kostel byl
   vyměřen, provedl se rámcový kunsthistorický výzkum a byl podán návrh na zápis do seznamu
   státem chráněných památek. Vše ztroskotalo na odporu tehdejšího kulturního oddělení Okresního
   národního výboru v Rychnově nad Kněžnou. Oddělení mělo strach, že by mohlo být činěno
   zodpovědným za statický a stavební stav památky. Toto oddělení se naopak snažilo v roce 1973
   získat povolení ke zbourání kostela, tentokrát z politických důvodů. Demoliční výnos byl již
   vydán, ale ztroskotal na odporu Státní památkové péče. Státní ústav  památkové péče odmítl
   zrušit památkovou ochranu rokokového schodiště a trval na jeho převozu. Peníze, určené k
   demolici kostela, stačily v roce 1977 právě tak na odvoz schodiště do parku zámku Skalka u
   Dobrušky.[160]

   

   

   

   "Baanwaaler Foart" a neratovské poutní slavnosti

   

   V první polovině 18. století byl starý a nový kostel velmi navštěvovaným poutním místem.
   Pozornost mu byla věnována hlavně o mariánských slavnostech a na slavnost posvěcení kostela,
   kdy zde zpovídalo i sedm až osm kněží, kteří přicházeli převážně z Kladska nebo z Opočna.
   Procesí, která sem putovala ze všech okolních farností, vytvářela u kostela velkolepá
   shromáždění až čtyř tisíc lidí.[161] Mezi účastníky poutí bývaly i vznešené osoby, o kterých
   se ve svém dopise hraběti Nostitzovi zmínil rokytnický farář:

   "Milostivý pan hrabě z Bubna a milostivá paní hraběnka, poněvadž jejich mladý pán jako jediné
   dítě a jejich jediná naděje, je postižen 14 dní nebezpečnou nemocí, během níž všechny okamžiky
   se jen zdálo, kdy měl zhasnout a v tomto smutném nebezpečném stavu získána jejich důvěra a
   útěk k zázračné Matce boží neratovské, jejíž zázračný milostivý obraz také oba pan hrabě a
   paní hraběnka dne 3. února 1713 osobně navštívili a tam mladého pána obětovali naší milé paní
   a o její milost žádali. Musím uvést, že  oba nejen sami milostnému obrazu, nýbrž také kostelu,
   rovněž také zdejší krajině a lesům projevili svou přízeň, poněvadž byli nejednou na tomto
   místě. Mladému pánu se den ode dne dařilo lépe a nejen sám neratovský milostný obraz obdaroval
   cenným darem, nýbrž milostivý pan hrabě také v budoucnu svou důvěru projevoval natolik, a toto
   posvátné místo častěji navštěvoval."[162]

   Na vzrůstajícím počtu návštěvníků měla svůj podíl právě početná zázračná uzdravení.[163] Mezi
   uzdravenými poutníky byli i obyvatelé ze vzdálených míst Pruska, Čech a Rakouska, zejména
   z Drážďan, Vroclavi, Prahy, Kladska a Vídně.[164] Moc zázračné sošky a léčivá síla vodního
   pramene daly vzniknout také malým lázním asi 200 metrů severně od kostela.

   Poutní chrám Panny Marie obdržel ve 20. letech 18. století na sedm let právo udílet odpustky
   pro aktivní účastníky litanie ve svátek Nanebevstoupení Panny Marie, které platily sto dnů.

   Bärnwaldská pouť, nebo-li Baanwaaler Foart na svátek Nanebevzetí Panny Marie, zůstala velkou
   událostí v životě vesnice až do 2. světové války.[165] Pouti předcházely přípravy, k nimž
   patřil mimo jiné i úklid stavení. Selky pekly v chlebové peci koláče s mákem, posýpkou a
   tvarohem. Pro poutníky, přicházející v počtu několika tisíc, byl na Zeisbergově louce
   (Zeisberg Wiese) postaven kolotoč, střelnice a řada prodejních stánků. K odpočinku a
   občerstvení sloužily místní hostince, a o zábavu příchozích se postarala kapela s dechovou
   hudbou.

   V roce 1990 byl kostel zapsán do Státního seznamu památek. V roce 1991 vzniklo Sdružení
   Neratov, které se od té doby snaží o obnovení zdejšího poutního místa a o záchranu kostela. V
   roce 1991 byly vyklizeny sutiny zevnitř kostela a konala se zde první pouť po roce 1989, která
   se uskutečnila 15. srpna na louce před kostelem. Od té doby se vytváří nová neratovská tradice
   - mše svaté pod širým nebem. Koná se zde nejen hlavní neratovská pouť s doprovodným programem
   na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna, ale i noční mše na Boží hod vánoční, Nový rok či
   obřady Bílé soboty. Sdružení Neratov, podílející se každoročně na přípravách poutní slavnosti,
   působí pod patronací faráře Josefa Suchára a dalo si za úkol pečovat o osoby s lehkým
   mentálním postižením - projekt Domov, podporovat pěstounské rodiny a obnovit tradici poutního
   místa spolu s obnovením života v Neratově. Ve spolupráci s rychnovským Okresním úřadem se
   podílí na záchranných pracech v neratovském kostele. Do dnešní doby se podařilo opravit
   průčelí, rekonstruovány byly věže včetně funkčních hodin s ciferníkem o průměru 3 metry,
   opravují se některé nosné prvky, připravuje se zastřešení.

   Celý vývoj upoutává také pozornost politiků, z nichž se někteří pravidelně zúčastňují hlavní
   pouti na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Kromě bývalých německých usedlíků, oficiálních
   představitelů církve a státních úředníků přitahuje poutní místo množství především mladých
   lidí, kteří putují krajinou pěšky k znovuobnovovanému kostelu v údolí Divoké Orlice. Poutní
   slavnosti se od 90. let 20. století pořádají každoročně od svátku Nanebevzetí Panny Marie 15.
   srpna do následující neděle.[166] Mše svaté a pobožnosti svatého růžence jsou střídány
   koncerty vážné hudby, folku nebo divadelním představením neratovských dětí, ve večerních
   hodinách probíhá na závěr dne adorace.

                                                                                                  
                                                                                                  
   Neratov,  30. léta 20. století, MOH Rychnov nad Kněžnou.                                       

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Neratov, 2005.                                                 

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Kostel Nanebevzetí Panny Marie, pouť na svátek Nanebevzetí Panny Marie, Neratov,               
                                                                                                  
    15. 8. 2005.                                                                                  

   

   

                                                                                            
                                                                                            

   

   Pouť na svátek Nanebevzetí Panny Marie, Neratov, 15. 8. 2005.                                  

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Pouť na svátek Nanebevzetí Panny Marie, Neratov,  15. 8. 2005.                                 

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Kostel Nanebevzetí Panny Marie, interiér s původním mobiliářem před požárem v roce 1945,       
   Neratov,  MOH Rychnov nad Kněžnou.                                                             

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Pouť na svátek Nanebevzetí Panny Marie, Neratov,  15. 8. 2005.                                 

   

   

                                                                                                  
                                                                                                  
                                                                                                  
   Vodní pramen, Neratov, 2005.                                                                   

   

                                        4. Člověk a posvátno



4.1 Východiska teoretických zobecnění

   

   V rámci hledání povahy a specifik posvátných míst krajiny Orlických hor a Podorlicka se
   zastavím krátce u pojmů náboženství a posvátno, která s fenoménem poutních míst úzce souvisí.

   Termín náboženství se pro akademické a vědecké potřeby začal v češtině hojně používat v době
   osvícenství. V době, kdy člověk evropského západu začíná vytvářet základy věd v moderním slova
   smyslu, dochází k hlubšímu poznávání mimoevropských kultur a k počátkům reflexe křesťanských
   věroučných systémů. Setkání s jinými koncepcemi navozovalo otázku po vztahu vůči nim.  To bylo
   dále umocněno jednak sekularizačními[167] tendencemi v Evropě, dále pak narůstajícím počtem
   lidí, potažmo badatelů, kteří se vůči členství v církvích vymezovali, nebo úplně rezignovali
   na křesťanskou představu o fungování světa. Tato reflexe vedla k počátkům používání pojmu
   "náboženství" pro označení vztahování se k něčemu, tehdejší mluvou řečeno, "nadpřirozenému".
   Tento vzor byl pak používán i pro další kulturně odlišná etnika. Rozdělení na přirozené a
   nadpřirozené bylo umožněno až nástupem novověkých filozofických koncepcí, v čele s koncepcemi
   René Descarta. Ten oddělil svět na věci hmotné, materiální a bezduché na straně jedné, od
   nehmotného myslícího intelektu či duše na straně druhé. Odtud ve spojení s rozvojem poznávání
   takzvaných přírodních zákonů byl jenom krok k tomu, abychom věci nevysvětlitelné "vědecky"
   začali nazývat nadpřirozenými.

   Vývoj západní společnosti a objevy exaktních věd, především biologie,  v 19. století vedly
   k filozofickým koncepcím vývoje lidstva, které se ve značné míře prosadily i v teoriích vývoje
   kultur a náboženství.[168] Etnika bez "vysoké" kultury byla považována za podřadná a vládlo
   přesvědčení, že "všechna primitivní náboženství jsou groteskní a do jisté míry
   nepochopitelná".[169] Jednou z těchto dnes již překonaných teorií se stal také takzvaný
   "naturismus", který byl posléze podporován oficiální ideologií státního komunismu, a který
   vidí vznik náboženství v mylném výkladu přírodních fenoménů. S podobným výkladem, který
   přežívá dodnes, se můžeme setkat například i ve studii věnované poutním místům v Orlických
   horách:

   "Nevysvětlitelné přírodní úkazy, obavy před jejich ničivou mocí, kterým byl vystaven každý
   lidský jedinec od pravěku, formovaly jeho vztah k nadpřirozenu, ať už z obav nebo jako projev
   díků, úcty, či opětovnému očekávání naplnění nadějí, ve splnění dalších proseb. Životodárná
   živitelka Příroda, uzavírající i cyklus lidského žití jako funeralistka, nabízela od nepaměti
   člověku nikdy nekončící množství námětů pro vznik kultů bytostí jemu neznámých."[170]

   Tyto představy, fungující pouze v rámci širšího paradigmatu, kterým byl
   racionalisticko-mechanistický obraz skutečnosti vzniklý na troskách tradičního přednovověkého
   světa, vedly ke snaze ukázat, že náboženství je pouze iluzí nedokonalého, tedy vývojově
   opozdilého člověka, neschopného pochopit pravou povahu života; lidové tradice pak byly
   vykládány spíše jako relikty dřívější doby, kdy člověk ještě neprošel racionální reflexí svého
   života. Málokdo si však uvědomoval, že došlo spíše k nahrazení jednoho náboženství druhým, kdy
   funkci a pozici náboženství převzala novověká věda. Ta se stala tím, kdo určuje, jak rozumíme
   pojmům "skutečnost" a "pravda", a jak je žijeme.

   "Skutečné náboženství v kosmologickém smyslu není to, co vyznáváme ústy a v co se domníváme,
   že věříme, o čem jsme takříkajíc ,přesvědčeni` -- byť se obvykle právě na základě toho lidé
   přihlašují k různým stranám, hnutím či církvím. Náboženství je to, co žijeme, čím žijeme,
   vztahujeme se ke skutečnosti našeho žitého, s ostatními sdíleného bytí."[171]

   Akademické bádání na poli náboženství a kultury prošlo během dvacátého století vývojem, který
   se bohužel díky dějinným událostem dosud plně neprojevil v dílech českých badatelů. Až po
   sametové revoluci se krůček po krůčku začínají mezi sekundárními prameny objevovat i
   funkcionalisté, fenomenologové či strukturalisté. Dosud nikdo nepřišel s všeobecně přijímaným
   vysvětlením toho, co je to náboženství, či jak vzniká. Tento fenomén nemůže být nikdy zcela
   zachycen a popsán, zkrátka člověk nemůže vystoupit ze zajetí svého lidství a dívat se na sebe
   nezaujatě. Někteří badatelé však nabízejí termíny, kterými lze srozumitelně o náboženství
   hovořit a dokonce objevovat na první pohled skrytá fakta.

   Termín náboženství a další odvozená slova[172] zde tedy užívám ve smyslu, jakým ho definuje
   antropolog Clifford Geertz:

   "Systém symbolů, které v lidech ustavují silné, pronikavé a dlouhotrvající nálady a motivace
   tím, že formulují pojmy obecného řádu bytí a obdařují tyto pojmy takovým nádechem skutečnosti,
   že se tyto nálady a motivace zdají jedinečně realistické."[173]

   Druhým neméně důležitým pojmem vedle náboženství je zde pojem posvátna. Začal být užíván
   začátkem 20. století především díky Rudolfu Ottovi, který tak nazval své hlavní dílo. Z jeho
   následovníků je v českém prostředí znám především rumunský fenomenolog náboženství[174] Mircea
   Eliade. Vedle něho se náboženstvím z tohoto pohledu mimo jiných zabýval Holanďan Gerardus van
   der Leeuw, pro kterého je posvátno úzce spojeno s projevující se mocí:

   "O Moci můžeme mluvit pouze ve chvíli, kdy se sama projevuje nějakým výjimečným způsobem....
   reakce člověka na projev takovéto Moci je ve výsledku úžas a v extrémních případech strach...,
   v takových případech není Moc považována za nadpřirozenou, ale za výjimečnou, nezvyklého typu,
   přičemž objekty a osoby obdařené touto schopností vlastní esenci přirozenosti, kterou nazýváme
   posvátností`."[175]

   

4.2 Posvátný prostor

   

   Podíváme-li se na to, jak se nějaké místo stane posvátným, lze na prvním místě říci, že  to
   není člověk sám, kdo by posvátné místo vytvářel. Je to místo, kde se projevuje posvátno[176].
   Z toho, co víme o těchto projevech a na základě zpráv svědků či účastníků takových fenoménů
   lze říci, že k projevení posvátného může dojít bez jakékoliv předchozí intence člověka -
   příkladem je většina mariánských zjevení,   nebo na základě znaků, které takové místo vykazuje
   - zde může být příkladem  zázračné uzdravení nemocného po napití se z dříve nevýznamné lesní
   studánky. V každém případě je takové místo daným projevem označeno a je s ním podle toho
   zacházeno.[177]

   Všechna místa popisovaná ve studii začala být uctívána před více než sto lety, takže ohledně
   okolností jejich vzniku musíme vycházet z historických dat. Nabízí se však srovnání
   s prostorem a společností, které mohou být do určité míry podobné podmínkám, ve kterých začala
   být uctívána popisovaná posvátná místa. Touto analogií je polské město Olava,[178] kde dle
   zpráv svědků došlo v 60. letech 20. století k opakovaným zjevením Panny Marie v příměstské
   zahrádkářské kolonii. I přes tehdejší odpor komunistické nadvlády a posléze i přes odpor
   oficiálních míst polské katolické církve vyrostl v blízkosti místa, kde k údajným zjevením
   docházelo, okrsek pro poutníky, podobný například  Rokoli.

   K uctívání místa došlo následujícím způsobem. Zbožnému polskému katolíkovi ve středním věku se
   dle jeho slov opakovaně zjevila Matka Boží na pozemku jeho zahrádky v zahradní kolonii
   nedaleko za městem, které leží v téměř rovinaté krajině. Matka Boží prý vyzývala k nápravě
   světa a obrácení se k ní. Přestože místní režim takovým úkazům příliš nepřál, zprávy o zjevení
   se brzy rozšířily po okolí a na místo začali přicházet další věřící, kteří se společně
   modlívali na pozemku chatičky. Přes pokusy tehdejší polské státní bezpečnosti o zamezení
   přístupu na místo, věřící nepřestávali přicházet alespoň do blízkosti místa, někteří z nich
   tvrdíce, že byli zázračně uzdraveni na přímluvu Panny Marie, která se zjevila v Olavě. Po pádu
   železné opony došlo k velkému stavebnímu rozmachu místa. Ve vzdálenosti asi jednoho kilometru
   byl zakoupen pozemek, kde vyrostl komplex s kaplí a budovou pro poutníky, kde mohou přespávat
   a stravovat se. Celý areál s upraveným terénem je oplocen, součástí je okrasná zahrada,
   křížová cesta a studna, ze které se čerpá voda, jíž si poutníci v hojném množství odnášejí
   s sebou domů. Přestože polští oficiální představitelé katolické církve nepřijímají místo
   s nadšením, poutníci sem nepřestávají proudit ani z Čech.

   Na uvedeném příkladu můžeme sledovat, jak vzniká popularita poutního místa, aniž by bylo
   podporováno z oficiálních pozic. O polské Olavě lze s určitostí říci, že svému vzniku, trvání
   a rozkvětu vděčí lidové víře a nadšení. Nebyla založena za účelem šíření víry  představiteli
   církevní hierarchie, ani nebyla požehnána státními úřady. Podobně lze předpokládat i vznik
   zkoumaných míst v Orlických horách a Podorlicku, o kterých víme, že zde pravděpodobně působila
   konkrétní událost v životě člověka, v případě Rokole a Studánky uzdravení. Tím je místo
   "označeno" jako výjimečné, vymaňuje se z  okolního prostoru. Pro náboženského člověka  není
   prostor vnímán jednolitě, tedy tak, že by každá jeho část měla stejnou hodnotu a význam. Bráno
   do důsledku, neexistuje takové vnímání prostoru ani pro člověka nenáboženského. Nemám na mysli
   ani tak příkladně instituce či místa výkonu práce, ale spíše místa, kde prožil něco
   emocionálně silného. [179]

   V případě, že lidová popularita dosáhne takové míry a časového trvání, že se o místo začnou
   zajímat představitelé institucionalizovaného náboženství, může dojít k jeho oficiálnímu
   přijetí za posvátné místo,[180] jak se tomu stalo v případě Studánky v první polovině 18.
   století a jak tomu bylo s určitou pravděpodobností v případě Rokole někdy v první polovině 19.
   století. Pokud se týká Dřízen u Přepych, existují zprávy hovořící o místě, které svoji
   kontinuitu nese až z hlubin středověku, přičemž legenda o zázračném uzdravení nechybí ani
   tady. Oficiálního uznání se místu dostalo v druhé polovině 19. století. V případě Neratova je
   situace poněkud odlišná. Na již existujícím místě, které bylo uznáno oficiálními kruhy, ze
   začaly dít zázraky v podobě uzdravení. O to zajímavější je, že k tomu došlo po přenesení
   sošky, kterou nechal dle snu zhotovit rokytnický farář. V době, kdy katolická církev vedla
   ofenzívu a snažila se vymýtit bludařství a nekatolictví, existovala pochopitelně větší podpora
   a tendence k schvalování zázraků dle náležitých procedur.

   Podobných příkladů by se dalo uvést více, výše zmíněné nám prozatím postačují k tomu, abychom
   mohli prohlásit, že jde o místa, která ve většině případů vznikla lidovým uctíváním, jež bylo
   posléze oficiálně přijato ze strany církevní hierarchie. Toto uctívání přežilo až do dnešní
   doby a i přes nepřízeň dobových událostí, jakými byla 2. světová válka a komunistický režim
   v 2. polovině 20. století, přicházejí lidé na tato místa, aby spočinuli na posvátné půdě.
   Fakt, že lidové předchází normativnímu, lze sledovat do minulosti mimo jiné také na příkladech
   nekatolického křesťanství, o kterých se zmiňuji v první kapitole.

    Zajímavým fenoménem v rámci náboženské úcty jsou drobné sakrální památky umístěné v krajině
   převážně v době barokní -- Boží muka, křížky, kaplička, apod. U těch se v naprosté většině
   případů jedná také o lidové fundace, které byly následně potvrzeny církevně, a tedy náležitě
   vysvěceny. Hrají do značné míry podobnou roli jako velká poutní místa. V dobách 17. -- 19.
   století k nim byla pořádána náboženská procesí, byla to místa k modlitbám a osamocenému
   rozjímání.

   Společně s poutními místy vytvářejí drobné sakrální památky v krajině síť posvátných míst,
   která jsou navštěvována lidmi žijícími v jejich okolí, případně i z míst vzdálenějších.
   Krajina a její prostor jsou tak rozděleny do míst, která mají větší důležitost a dá se říci,
   že i posvátnost, a na místa či oblasti bez posvátného obsahu. [181]

   Vzniká tak nehomogenní prostor, který zakládá jednu z důležitých orientací v krajině. Pro
   náboženského člověka je to existenciálně vnímaný fakt, který spojuje jeho náboženské
   přesvědčení s reálným a hmotným světem okolí.

   

   

                                              5. Závěr

   

   Fenomén poutních či posvátných míst je rozšířen po celých Orlických horách i v Podorlicku.
   Jeho vznik nelze s určitostí dohledat, kořeny zasahuje až do středověku, své zlaté období
   zažívá v 18. a 19. století a zůstává živý dodnes. Vyrůstá z lidového prostředí, částečně
   v souběhu s požehnáním církevních autorit; v mnoha případech však následné oficiální potvrzení
   přichází až jako posvěcení stavu, který vznikl lidovým úsilím.

   Pro zjištění současných tendencí a motivací návštěvníků poutních míst bylo v roce 2005
   provedeno dotazníkové šetření a proběhly rozhovory s návštěvníky poutí.[182] Byly tak získány
   informace, týkající se věkové struktury účastníků, doby a frekvence návštěv, důvodů účasti a
   vztahu k místu.

   K nejvyhledávanějším poutním lokalitám náleží  Rokole a Neratov. Hlavní pouť zde navštíví
   přibližně 400 poutníků. V případě Neratova se mezi účastníky objevuje také několik desítek
   návštěvníků ze současného Německa. Pouti ve Studánce u Dobrušky se v roce 2005 zúčastnilo
   odhadem 100 lidí, v Dříznách, pravděpodobně i díky špatnému počasí, se sešlo pouze kolem 40
   lidí, kteří však zcela zaplnili kapli.

   Z dosavadního výzkumu vyplývá, že zhruba polovina návštěvníků je mladší 50 let, přičemž
   nezanedbatelnou část tvoří i lidé dosud nedosahující dospělosti. Nejčastějším podnětem
   k vytvoření vztahu k danému místu je dle respondentů přetrvávající rodinná tradice, někteří
   začali místo navštěvovat díky partnerovi. Zhruba čtvrtina lidí navštěvuje místo již více než
   deset let, další čtvrtina více než 5 let. Podporuje to také fakt, že většina lidí přichází
   s rodinou nebo s blízkou osobou, což ukazuje na značný společenský rozměr poutí, bohoslužeb,
   případně i návštěv mimo oficiální svátky. Naprostá většina návštěvníků bydlí do 30 kilometrů
   od poutní lokality, ale najdou se i tací, kteří se dopravují z větší vzdálenosti. Značný počet
   poutníků vyhledává  místo několikrát do roka, někteří i vícekrát za měsíc.

   Z výše uvedeného se dá usuzovat na poměrně silně zakořeněnou tradici navštěvování posvátného
   místa, která však není výhradně odkázána na předávání v rodině. Jestliže někdo začne místo
   navštěvovat, můžeme očekávat, že tak bude činit dlouhodobě.

   Nejčastějším důvodem návštěv je účast na bohoslužbách, další poměrně velká skupina vnímá místo
   jako příležitost k modlitbě. Někteří mají lokalitu spojenou s příjemnou turistickou destinací
   nebo je pro ně jiným způsobem výjimečná.

   Pokud se budeme ptát na náboženskou postavu, kterou si lidé s daným prostorem spojují,
   naprostá většina uvádí  Pannu Marii, což se dá do značné míry očekávat vzhledem k tomu, že jde
   o takzvaná "mariánská" poutní místa.

   Pramen vody, který bývá součástí lokality, je většinou návštěvníků považován za léčivý, tedy
   vykazující léčivé účinky, které jsou podpořeny díky působení posvátné osoby, ponejvíce Panny
   Marie. Tento fakt by si zasloužil další samostatnou studii, která by dále rozvíjela vztah mezi
   poutním místem, vodním pramenem a Pannou Marií. Zajímavé srovnání se nabízí například se
   starořeckou bohyní Artemis, ztotožňovanou s přírodou a přirozeností samou, které byly stavěny
   posvátné okrsky s vodními zdroji.[183]

   V případě Rokole byli poutníci dotazováni, zda a jak často si berou vodu domů.[184] Velké
   množství lidí[185] si jezdí pro vodu v průběhu roku a neztotožňuje se s náboženským rozměrem
   místa. Vodu považuje jako dobrou, čistou přírodní alternativu baleným vodám nebo vodě
   z kohoutku. Někteří obyvatelé z blízkého okolí pro vodu přicházejí i vícekrát do týdne.

   Z uvedeného vyplývá, že lidová úcta k posvátným lokalitám je poměrně silně zakotvená v tradici
   okolních obyvatel. Vezmeme-li v úvahu vzdálenosti jednotlivých míst, můžeme tento závěr
   zobecnit na širší rozsah území Orlických hor a podhůří, kde také tato místa nacházíme. Nelze
   mluvit o úpadku nebo o nárůstu počtu návštěvníků, spíše se zdá, že jde o dlouhodobě stabilní
   stav. Lidová náboženská úcta se zde v poměrně jasně postřehnutelných mezích prolíná
   s oficiálním církevním náboženstvím. Lze s určitostí tvrdit, že nejde o "shora" nařizovaný
   fenomén, ale že do značné míry odpovídá církevní angažovanost na poptávku ze strany lidového
   uctívání.

   Pro značnou část obyvatel oblasti jsou návštěvy posvátných míst neoddělitelnou součástí jejich
   životů, jsou "zhmotněním" jejich víry a přesvědčení, jsou živými svědky prostupování
   posvátného s profánním. Tradice je předávána z generace na generaci a zvyk navštěvovat
   posvátná místa za účelem duchovního spočinutí, a případně i odběru vody z pramenů, je
   dlouhodobý a velmi často celoživotní. Kromě role čistě osobní mají poutě i rozměr společenský,
   kdy se při některých příležitostech mají věřící možnost navzájem setkat.

   V práci podobného charakteru nebylo možné zachytit vývoj všech poutních míst nacházejících se
   na sledovaném území. Přesto by bylo účelné doplnit stávající výzkum o další poutní místa, aby
   tak mohl být podán ucelenější obraz tradice poutnictví v kraji.

                                      6.  Literatura a prameny

   

   Bahník, Z.:  Přepyšský zpravodaj 2005, č. 5, nestr.

   Baštecká L., Ebelová I., ed.: Náchod. Praha 2004.

   Čepelková, V.: Růžencová pouť v Dříznách. Informace královehradecké diecéze 2002, s. 24.

   Eliade, M.: The Sacred and the Profane. London 1987.

   Eliade, M.: Pojednání o dějinách náboženství. Praha 2004.

   Geertz, C.: Náboženství jako kulturní systém. In: Interpretace kultur. Praha 2000,

   s. 89-137.

   Horák, V.:  Poutní místo Panny Marie Rokole u Nového Města nad Metují. 1994.

   Jeřábek, R.: K otázce vzniku poutních míst a jejich vlivu na život a kulturu venkovského lidu.
   Český lid 48, č. 4, 1961, s. 145-151.

   Ježek, J: Dříženské procitnutí I. Přepyšský zpravodaj 2002, č. 4, nestr.

   Košnář, J.: Poutnická místa a památné svatyně v Čechách. Praha 1903.

   Košťál, M.: Od počátků do třicetileté války. In: Křesťanství v Podorlicku. Rychnov nad
   Kněžnou, Dobruška 2000, s. 11-34.

   Koutecká, H.: Stručný místopis mariánské úcty v Čechách a na Moravě. Praha 1992.

   Květ, R.: Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků. Praha 2003.

   Leeuw, G. van der: Religion in Essence and Manifestation. Princeton 1986.

   Lutterer, I.: Místní jména a osídlení v povodí obou Orlic I. Listy Orlického muzea I, 1966, s.
   145-164.

   Lutterer, I.: Místní jména a osídlení v povodí obou Orlic II. Listy Orlického muzea I, 1967,
   s. 205-264.

   Mach, J.: Kříž a kalich. In: Křesťanství v Podorlicku. Rychnov nad Kněžnou, Dobruška 2000, s.
   35-64.

   Mach J.: Církev římskokatolická. In: Křesťanství v Podorlicku, Rychnov nad Kněžnou, Dobruška
   2000, s. 65 -- 84.

   Morgan, L.H.: Pravěká společnost. Praha 1954.

   Nešpor, Z.R.: Náboženství na prahu nové doby. Ústí nad Labem 2006.

   Neubauer, Z.: Přímluvce postmoderny. Praha 1994.

   Neugebauer, R.: Dějiny Bärnwaldu / Neratova. Krnov 1997.

   Niehaus, J.: 200 otázek o Schönstattu. Brno 2004.

   Nosek, Š.: Podorlicko je magický a téměř mystický kraj. [časopisecký článek -- xerox-
   nedohledáno].

   Ohler, N.: Náboženské poutě ve středověku a novověku. Praha 2002.

   Oppeltová, J.: Historie poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. In: Orlické hory
   a Podorlicko. Rychnov nad Kněžnou 1999, s. 123-160.

   Petr, K.: Paměti poutního místa a lázní Studánka u Dobrušky. Podbřezí 2004.

   Petr, K.: Vyprávění o zašlých časech rodného kraje. Podbřezí 2000.

   Royt, J.: Křesťanská pouť po barokních Čechách. Český lid 79, 1992, s.323-339.

   Royt, J.: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Praha 1999.

   Sádlo J., Pokorný P., Hájek P., aj.: Krajina a revoluce. Praha 2005.

   Šebesta, Z.: Pověsti a příběhy Rychnovska II. Rychnov nad Kněžnou 1991.

   Štajnochr, V.: Panna Maria Divotvůrkyně. Uherské Hradiště 2000.

   Šůla, J.: Kolonizace Orlických hor a jejich podhůří na přelomu XVI.  a XVII. století. Listy
   Orlického muzea V, 1970, s. 209-234.

   Tarcalová, L., ed.: Magie a náboženství. Uherské Hradiště 1997.

   Václavík, A.: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha 1959.

   Volf, J.: Opočenské procesí do Vambeřic a do Varty. Český lid, 1914, č. 1, s. 4-5.

   Zíbrt, Č.: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Praha 1993.

   Zrůbek, R.: Poutní místa v kraji Orlických hor. In: Křesťanství v Podorlicku. Rychnov nad
   Kněžnou, Dobruška 2000, s. 201-206.

   Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha 1997.

   Žemlička, J.: Počátky Čech královských. Praha 2002.

   

   

   SOA Rychnov nad Kněžnou, fond archív obce Neratov, kronika obce, inv. č. 77-1/3, kn. č. 1628.

   Farní kronika obce Přepychy.

   Kronika slavoňovské farnosti.

   Pamětní kniha kostela sv. Ducha v Dobrušce, 1760.

   Pamětní kniha děkanství dobrušského, 1846, 1888.

   Památné listiny a archiválie dobrušského děkanství.

   

                                             7. Příloha

   

   

   

   Mapa poutních míst v Podorlicku.                                                               

   

   Poutní místa v krajině Orlických hor a Podorlicka  - dotazník

   Čtyři případové studie-Rokole, Přepychy, Neratov, Studánka.

   Respondenti: Návštěvníci poutních míst

   

   Osobní údaje respondenta:    Pohlaví:                                              

           Bydliště:

           Věk:                          

   Otázky:

               Která poutní místa navštěvujete?

   

               Jak často navštěvujete toto místo?

               Každý den.

               2 x až 3 x týdně.

               Jednou týdně.

               2 x až 3 x měsíčně.

               Jednou měsíčně.

               Jsem tu náhodou.

               Jiné.

               Při jakých příležitostech toto místo navštěvujete?

               Při poutích.

               V neděli.

               Na Mši Svatou.

               Nerozhoduje.

               Jiné.

               Jak dlouho již navštěvujete toto místo?

               Méně než jeden rok.

               1 -- 5 let.

               5 -- 10 let.

               10 -- 20 let.

               20 -- 40 let.

               Více než 40 let.

               Jak se vytvořil Váš vztah k tomuto místu?

               Začal/a jsem sem chodit s rodiči.

               Začal/a jsem sem chodit s maželkou/em.

               Začal/a jsem sem chodit s přáteli.

               Chodí sem všichni z vesnice.

               Náhodou jsem ho objevil/a.

               Jiné.

                S kým sem nejčastěji chodíte?

               Sám/a.

               Společně s dalším člověkem.

               S několika lidmi.

               S rodinou.

               Společně na organizované návštěvy (bohoslužby, křížové cesty, apod.).

               Jiné.

               Proč sem nejčastěji chodíte?

               Pomodlit se.

               Zúčastnit se služeb Božích.

               Jiným způsobem vzdát zbožnou úctu.

               Udržovat toto místo.

               Odpočinout si.

               Jiné.

   

               Berete si vodu ze studánky domů? Jak často?

               Každý den.

               2 x až 3 x týdně.

               Jednou týdně.

               2 x až 3 x měsíčně.

               Jednou měsíčně.

               Jiné.

               Má podle Vás voda ze studánky léčivé účinky? Proč?

               Díky svému přírodnímu původu.

               Díky vztahu k posvátné osobě.

               Nemá.

               Jiné.

   

                                          8. Seznam příloh

   

   

   Studánka

   

   1.      Kaple Narození Rodičky Boží Panny Marie.....................(foto A. Brichová,
   2005)......34

   2.      Kaplička se sochou Panny Marie Lurdské........................(foto A. Brichová,
   2005)......34

   3.      Alois Beer, 1887-1888.......................(MOH Rychnov nad Kněžnou, CD-ROM,
   2)......35

   4.      Alois Beer, 1891................................(MOH Rychnov nad Kněžnou, CD-ROM,
   2)......35

   5.      Alois Beer, 1891................................(MOH Rychnov nad Kněžnou, CD-ROM,
   2)......35

   6.      Pouť na svátek Narození Panny Marie, 4. 9. 2005............ (foto A. Brichová,
   2005).....36

   7.      Pouť na svátek Narození Panny Marie, 4. 9. 2005.............(foto A. Brichová,
   2005).....36

   8.      Pouť na svátek Narození Panny Marie, 4. 9. 2005............ (foto A. Brichová,
   2005).....37

   9.      Boží hrob...........................................................................
   (foto A. Brichová, 2005).....37

   10.  Alois Beer, 90. léta 19. století............(MOH Rychnov nad Kněžnou, CD-ROM, 2)......38

   11.  Informativní plakát, 1925..............................................(děkanství
   Dobruška)....38

   

   Rokole

   

    1. Kaple Jména Panny Marie...................................................(foto A.
       Brichová, 2005)....54
    2. Pramen a studánka...............................................................(foto A.
       Brichová, 2005)....54
    3. Kostel Panny Marie.............................................................(foto A.
       Brichová, 2005)....55
    4. Interiér kostela Panny Marie................................................(foto A.
       Brichová, 2005)....55
    5. Panna Maria Rokolská..............................................................(farní
       úřad Slavoňov)....56
    6. Panna Maria Rokolská..............................................................(farní
       úřad Slavoňov)....56
    7. Panna Maria Rokolská.........................................................(foto A.
       Brichová, 2005)....56
    8. Panna Maria Rokolská..............................................................(farní
       úřad Slavoňov)....56
    9. Pouť, 11. 9. 2005.................................................................(foto A.
       Brichová, 2005)....57
   10. Pouť, 11. 9. 2005.................................................................(foto A.
       Brichová, 2005)....57
   11. Mariánská pobožnost, 2002.........................(Institut schönstattských sester,
       Rokole)....58
   12. Svěcení základního kamene, 1945..............(Institut schönstattských sester,
       Rokole)....58
   13. Křížová cesta.......................................................................(foto
       A. Brichová, 2005)....58
   14. Kaple Jména Panny Marie....(MOH Rychnov nad Kněžnou, foto 30. léta 20. století)...59
   15. Modlitba k Panně Marii, 1873.....................(Institut schönstattských sester,
       Rokole)....59
   16. Alois Beer, 1889..................................(MOH Rychnov nad Kněžnou, CD-ROM,
       5)....60

   

   Dřízna u Přepych

   

    1. Kaple Panny Marie Lurdské............................................(foto A. Brichová,
       2005)....70
    2. Lurdská jeskyně nad studánkou.......................................(foto A. Brichová,
       2005)....70
    3. Boží
       hrob..............................................................................(farní
       úřad Přepychy).....71
    4. Boží hrob..........................................................................(foto
       A. Brichová, 2005)....71
    5. Zastavení křížové cesty....................................................(foto A.
       Brichová, 2005)....71
    6. Panna Maria Lurdská.......................................................(foto A.
       Brichová, 2005)....72
    7. Panna Maria Lurdská............................................................(farní úřad
       Přepychy)....72
    8. Informativní plakát, 2005..............................................(farní úřad
       Přepychy)....72
    9. Alois Beer, 1891...............................(MOH Rychnov nad Kněžnou, CD-ROM, 5)....73
   10. Alois Beer, 1891...............................(MOH Rychnov nad Kněžnou, CD-ROM, 5)....73

   

   Neratov

   

    1. Neratov...............................(MOH Rychnov nad Kněžnou, foto 30. léta 20.
       století)....85
    2. Kostel Nanebevzetí Panny Marie.......................................(foto A. Brichová,
       2005)....85
    3. Pouť, 15. 8. 2005............................................................... (foto A.
       Brichová, 2005)....86
    4. Pouť, 15. 8. 2005............................................................... (foto A.
       Brichová, 2005)....86
    5. Pouť, 15. 8. 2005................................................................ (foto A.
       Brichová, 2005)....87
    6. Kostel Nanebevzetí Panny Marie, interiér................(MOH Rychnov nad Kněžnou)....87
    7. Pouť, 15. 8. 2005................................................................ (foto A.
       Brichová, 2005)....88
    8. Vodní pramen............................................................. (foto A.
       Brichová, 2005)....88

   

   

   Mapa poutních míst v Podorlicku............(Orlické hory a Broumovsko, KČT 2003)...100

   Dotazník.....................................................................................(A.
   Brichová, 2005)...101

   -------------------------------

   [1] Východní část spadající od hlavního hřebene k dnešnímu Polsku a jižní část Orlických hor
   byly osídleny od konce středověku Němci.

   [2] Sádlo J., Pokorný P., Hájek P.,  aj.: Krajina a revoluce. Praha 2005, s. 58.

   [3] Neugebauer R.: Dějiny Bärnwaldu / Neratova. Krnov 1997, s.2.

   [4] Baštecká L., Ebelová I., ed.: Náchod. Praha 2004, s.17 -- 19.

   [5] Košťál, M.: Od počátků do třicetileté války. In: Mach, J., ed.: Křesťanství v Podorlicku.
   Rychnov nad Kněžnou, Dobruška 2000, s. 11.

   [6] Sádlo, J., Pokorný, P., Hájek, P., aj.: Krajina a revoluce, c.d., s. 140.

   [7] Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha 1997, s. 177.

   [8] Žemlička, J.: Počátky Čech královských. Praha 2002, s.47.

   [9] Tamtéž, s. 231.

   [10] Lutterer, I.: Místní jména a osídlení v povodí obou Orlic I. Listy Orlického muzea I,
   1966, s. 162 -- 163; Lutterer, I.: Místní jména a osídlení v povodí obou Orlic II. Listy
   Orlického muzea I, 1967, s. 239.

   [11] Košťál, M.:Od počátků do třicetileté války. In: Křesťanství v Podorlicku. Rychnov nad
   Kněžnou, Dobruška 2000, s. 13.

   [12] Šůla, J.: Kolonizace Orlických hor a jejich podhůří na přelomu XVI.  a XVII. století.
   Listy Orlického muzea V, 1970, s. 213.

   [13] Tamtéž, s. 213 -- 217.

   [14] Tamtéž, s. 219 -- 221.

   [15] Tamtéž, s. 224 -- 226.

   [16] Košťál, M.: Od počátků do třicetileté války. In: Křesťanství v Podorlicku, c. d., s. 13.

   [17] Tamtéž, s. 14 -- 15.

   [18] Tamtéž, s. 16 -- 19.

   [19] Tamtéž, s. 20 -- 21.

   [20] Tamtéž, s. 22 -- 25.

   [21] Tamtéž, s. 27 -- 29.

   [22] Mach, J.: Kříž a kalich. In: Křesťanství v Podorlicku, c. d., s. 37 -- 38.

   [23] Tamtéž, s. 36.

   [24] Tamtéž, s. 40.

   [25] Tamtéž, s. 43.

   [26] Tamtéž, s. 44.

   [27] Tamtéž, s. 54 -- 56.

   [28] Tamtéž, s. 57 -- 59.

   [29] Tamtéž, s. 60.

   [30] Mach J.: Církev římskokatolická. In: Křesťanství v Podorlicku, c. d., s. 65 -- 66.

   [31] Volf, J.: Opočenské procesí do Vambeřic a do Varty. Český lid, č. 1, 1914, s. 4.

   [32] Tamtéž, s. 4.

   [33] O pouti do Vambeřic píše v 19. století také dobrušský rodák a písmák Alois Beer.

   [34] "Raduj se, Panno Maria."

   [35] "Raduj se, Maria Panno, ty samotna vykořenilas všechny kacířské bludy v celém světě".

   [36] Volf, J.: Opočenské procesí do Vambeřic a do Varty, c. d., s. 4-6.

   [37]Mach J.: Církev římskokatolická. In: Křesťanství v Podorlicku, c. d.,  s. 70 -- 73.

   [38] Tamtéž, s. 75 -- 81.

   [39] K rozložení poutních míst viz mapka v  příloze, s. 100.

   [40] Pamětní kniha kostela sv. Ducha v Dobrušce se zápisy o léčivé vodě a kapli Panny Marie ve
   Studánce 1760-1766. In: Petr, K.: Vyprávění o zašlých časech rodného kraje. Podbřezí 2000, s.
   461.

   [41] Dle zápisu dobrušského kaplana Josefa Spirocha z roku 1760. In: Petr, K.: Vyprávění o
   zašlých časech , c. d., s. 462.

   [42] Pamětní kniha děkanství dobrušského se zápisy o léčivé vodě u Studánky, 1760.

   [43] Petr, K.: Vyprávění o zašlých časech, c. d., s. 461.

   

   [44] Úpravu starého výklenku v kapličku provedl Václav Čáp a Jan Kupka z Chábor. Podoba kaple
   Narození Rodičky Boží Panny Marie i kapličky nad studánkou je zachycena na ilustraci Aloise
   Beera z roku 1891.

   [45] O provozu hostince je zmínka v panském urbáři z roku 1721: "Roku 1721 dne 24. dubna se
   vzdali dobrušští právovárečníci výhradního práva dodávání piva do chalupy u Studánky ve
   prospěch Jeronýma hraběte Colloreda z Walsee." In: Petr, K.:  Vyprávění o zašlých časech , c.
   d., s. 467.

   [46] Lázeňská ubytovací budova se sklepem, který se zachoval dodnes,  je zachycena -- ovšem bez
   budovy s vanami, pecemi a vodním kolem-  na ilustraci Aloise Beera z roku 1891.

   [47] Nájemní smlouva na hostinec a lázeň u Studánky z roku 1815. Smlouva byla uzavřena s Janem
   Šmídem z Kuklen. Dle záznamů zde působil jen dva roky. Roku 1817 získal v dražbě hospodu
   Václav Dvořák z Dobrušky, v letech 1829-35 jí vydražil Jan Mizera z Pasek.

   [48] Budova s vanami byla zbourána Václavem Hronovským v roce 1926. Vodním kolem byla poháněna
   mlátička a šrotovník ve stodole, která nahradila lázeňskou budovu. Toto zařízení ztratilo
   význam s nástupem elektřiny v roce 1944, zrušen byl časem i rybníček k zadržování vody.

   [49] V roce 1847 se ke studánce vydal  s poslední nadějí dobrušský pekař František Čížek,
   jehož syn ztratil zrak. Po opakovaných návštěvách studánky a modlitbách v kapli jednoho dne
   chlapec opět uviděl. Jako projev díků věnovali rodiče do kaple sošku Panny Marie s Ježíškem,
   která zde stála do konce 19. století.

   [50] Příčinou byl rovněž pokles zájmu věřících, kteří díky zlepšujícím se životním poměrům
   neměli důvod ubírat se k prosbám o pomoc.

   [51] Úpravy byly provedeny za podpory děkana Václava Kilingra a kaplanů Jana Řeháka a Josefa
   Domašínského.

   [52] Věnování dosvědčují nápisy na kříži a na prvním obrazu křížové cesty.

   [53] Obraz Milostné Panny Marie, olej, plátno, 90x50 cm, dřev. rám prořezávaný 145x115 cm;
   Obraz Milostné Panny Marie, olej, plátno, 90x50 cm, dřev. rám 110x70 cm; Obrazy křížové cesty,
   tisk, lepené plátno, 50,5x39,5 cm, dřev. rám 57x46,5 cm; Krucifix, dřevo, v.200 cm, corpus
   dřev. polychromovaný, v. 90 cm; Krucifix, dřevo, v. 90 cm, corpus odlitý, v. 35 cm; Černá
   Madona, olej, plátno, 37,5x 27 cm, dřev. rám 56x45,5 cm; Obrázek Ex voto Panně Marii
   Vambeřické, za Vyslyšení proseb, malba na dřevěné desce, 25x36 cm, r.1774 a za Uzdravení
   nemocného, malba na dřevěné desce, 24x29,5 cm, r. 1772. Obrazy Ex voto jsou uloženy
   v depozitáři farního úřadu v Dobrušce.

   [54] Žírečský rodák Josef Pacák byl jedním z nejznámějších žáků Matyáše Brauna.

   [55] Křížová cesta byla vysvěcena 10. července 1904 domašínským děkanem.

   [56] Svěcení Božího hrobu se uskutečnilo 13. srpna roku 1905.

   [57] Stavba Božího hrobu je prací dobrovolníků z řad věřících, jejichž konání řídil Václav Čáp
   z Chábor.

   [58]Jednotlivé obrazy křížové cesty jsou ztvárněny technikou zlaceného reliéfu na stříbřeném
   kamenném podkladu, jež je součástí kamenného podstavce zakončeného trojúhelníkovým tympanonem.
   Pod obrázkem je v kameni vyrytý nápis, vysvětlující daný výjev.

   [59] První procesí do Vambeřic vyšlo na popud  Rudolfa Josefa hraběte Colloreda z Walsee
   v roce 1738. Od té doby byla procesí do Vambeřic vypravována z jednotlivých farností až do
   roku 1914.

   [60] V Dobrušce byli uváděni jen dva lidé.

   [61] V Čechách se konala májová pobožnost poprvé v Praze v roce 1850.

   [62] Poutí se účastnilo i patnáct kněží.

   [63] V roce 1918 ve své korespondenci Pavel Rozínek píše: "Včera byl průvod ke Studánce za
   hojné účasti z celého okolí. Stísněná doba stmeluje a šli jsme si vyprosit požehnání a
   přednésti své tužby a přání....je po studánecké pouti a při nynějších tísnivých poměrech jsem
   přesto pozval celé okolí. Přišlo patnáct kněží, byla dvě kázání a asi tisíc poutníků."
   V dalším zápise se zmiňuje o ročním počtu patnácti mší svatých u Studánky. In: Petr, K.:
   Vyprávění o zašlých časech, c. d., s. 473.

   [64] Setkání se konala na známých poutních místech v kraji, například v Dříznech nebo
   v Rokoli.

   [65] Petr, K.: Paměti poutního místa a lázní Studánka u Dobrušky. Podbřezí 2004, s. 73.

   [66] Zvon vážil 25 kg. Byl navrácen z pražského skladiště.

   [67] Petr, K.: Paměti poutního místa, c. d., s. 73.

   

   [68] Někdy se pouť střídá s poutí v Rokoli, tehdy se koná 8. září.

   [69] V roce 2003 se konala pobožnost křížové cesty po více než dvaceti letech.

   [70] Košnář, J.: Poutnická místa a památné svatyně v Čechách. Praha 1903, s. 300.

   [71]  Horák, V.:  Poutní místo Panny Marie Rokole u Nového Města nad Metují. 1994, s. 2.

   

   [72] Kronika slavoňovské farnosti, rukopis z roku 1934.

   [73] Kronika slavoňovské farnosti.

   [74] V kronikářských zápisech jsou uvedeny četné problémy, které vznikaly z důvodu nesouhlasu
   majitele gruntu o spravování kaple představenstvem obce Bohdašín a duchovní správou Slavoňov,
   za což požadoval odškodné.

   [75] Almužnou se rozuměly jak peněžité částky, tak i předměty v kapli ukládané, jako svíčky,
   obrázky a podobné.

   [76] Kronika slavoňovské farnosti. K sepsání protokolu došlo 12. června 1876.

   [77] Byl ustanoven služebník kaple, její pokladník a správce spořitelní knížky, na niž se
   ukládaly vybrané peníze. Výbor spravující kapli čítal osm členů. V roce 1896 byla na rozkaz
   okresního hejtmanství v Novém Městě na Metují předána spořitelní knížka na almužnu Rokolské
   kaple farnímu úřadu ve Slavoňově. Peníze pak byly uloženy ve spořitelně  v Novém Městě nad
   Metují. Jsou vedeny v účtech kostelních jako majetek Rokolské kaple.

   [78] V současnosti zde žádné nejsou. Jejich přítomnost je doložena z fotografií kaple z 30.
   let 20. století. Jejich ikonografické určení se však v pramenech neuvádí.

   [79] Čitelná je pouze část nápisu, dokládající přestavbu kaple: "Léta Páně 1859".

   [80] Olejomalba na dřevěné podložce. Obraz byl v letech 1988-1989 zrenovován.

   [81] Oltářní obraz byl vysvěcen farářem Václavem Vojnarem (1856-1931), který ve Slavoňovské
   farnosti působil v letech 1895-1928.

   [82] K nejstarším zobrazením patří např. socha z Mariazellu z doby kolem r. 1150, socha
   z Tuřan ze 13. století nebo socha z Chlumu n. O. ze 13. století. Významný byl v tomto směru
   Byzantský typ Bohorodičky s konfigurací Panny Marie a Krista -- Malého Dospělého Krista
   Emmanuele, spočívajícího na klíně v osové, hieratické pozici. Je zde vyjádřeno podobenství,
   kdy Malý Dospělý usedl v klín Bohorodičky, Trůn Boží Moudrosti. In: Štajnochr, V.: Panna Maria
   Divotvůrkyně. Uherské Hradiště 2000, s.126.

   [83] K této skupině náleží rovněž Panna Maria monserratská nebo Panna Maria wartská. Zde se
   ovšem objevuje Kristus oděný a s korunkou na hlavě. Vedle toho existuje typ Panny Marie
   Trůnící s asymetrickou konfigurací.

   [84] Toto zobrazení se objevuje na devočním obrázku ve formě kolorované fotografie "Památka
   z Rokole", kde je zachycena revelace trůnící Panny Marie Rokolské na poutní kaplí, i na
   dalších devočních tiscích.

   [85] Panna Maria Rokolská, devoční obrázek, monochromní tisk, 5,1x8,4 cm. Je zde vyobrazení
   revelace Panny Marie nad poutní kaplí.

   [86] Původní svatostánek byl zničen státní bezpečností v roce 1954.

   [87] Značným obnosem přispěl Antonín Hartman.

   [88] Část pozemku později prodal Josefu Solínovi, šenkýři piva v  rokolské hospodě. Ani on
   neposkytl vložku v gruntovní knize ve prospěch kaple. Nadále tak vybíral almužnu věnovanou
   poutníky kapli pro sebe.

   [89] Svou roli zde hrál také strach, aby u nové kaple majitel nevybíral opět almužnu pro
   vlastní účely.

   [90] Obchodník a továrník František Přibyl byl toho času také starostou obecního
   zastupitelstva. Vyznáním se hlásil k evangelické církvi.

   [91] Stavba byla započata bez vědomí a souhlasu biskupské konzistoře.

   [92] Jmenovitě byl darován například kalich, alba, antipendia a další. Vzácným kusem je bílá
   kasule se zlatým vyšíváným monogramem IHS z roku 1947, kterou kostelu věnovala rodina
   architekta Otakara Ticháčka z Broumova. Zhotovil jí Svatojánský ústav hluchoněmých dívek
   v Hradci Králové. Předměty jsou uloženy na faře ve Slavoňově, neboť kostel původně neměl
   sakristii. V případě potřeby se do kostela dopravovaly ve velkém kufru opatřeném k tomuto
   účelu.

   [93] Opravy se konaly díky pomoci a přispění mnohých dobrovolníků od roku 1969, další
   probíhaly na konci 70. let a v 80. letech 20. století.

   [94] Ke stavbě kaple sv. Anny však nedošlo.

   [95] Náklady na výstavbu sakristia a další úpravy v okolí kostela hradil děkan z Nového Města
   Nad Metují Petr Štěpánek, na jehož popud se opravy uskutečnily.

   [96] Schönstattské hnutí je pojmenováno podle místa původu -- malého Schönstattského údolí
   v okolí řeky Rýn v středozápadní části Německa. Slovo Schönstatt je složeninou slov schön --
   krásný a statt -- místo. Nejstarší známá zpráva o tomto údolí pochází z historického dokumentu
   z roku 1143, kde se nazývá "eyne schöne statt", krásné místo. In: Niehaus, J.: 200 otázek o
   Schönstattu. Brno 2004, s. 12.

   [97] Skupina českých kněží, mezi něž patřil páter Štěpánek, Suchánek, Kosík, Šraibr a další,
   jezdila na měsíční exercicie u zakladatele Schönstattského hnutí pátera Kentenicha do
   německého Schönstattu. Po roce 1939, kdy začala 2. světová válka a Čechy se staly
   protektorátem, začali hledat své nové duchovní místo v Čechách. Úmluva lásky zde byla uzavřena
   11. srpna 1939.

   [98] Schönstattská kaple je architektonicky shodná s typem malých kaplí vyskytujících se
   v německém Porýní. V roce 1943 založilo hnutí první filiální svatyňku v Uruguayi.

   [99] Zakládajícím dnem hnutí byl 18. říjen 1914.

   [100] Josef Kentenich se narodil roku 1885 v německém Gymnichu, zemřel v roce 1968.

   [101] Niehaus, J.: 200 otázek o Schönstattu, c.d., s. 14.

   [102] O duchovním poslání Panny Marie učí Druhý vatikánský koncil: "Blahoslavená Panna Maria
   byla od věčnosti předurčena -- zároveň s vtělením Božího slova -- za Matku Boží a z rozhodnutí
   Boží prozřetelnosti se stává na zemi slavnou matkou božského Vykupitele." In: Lumen gentium,
   61.

   [103] Historie titulování se odvíjela ve třech fázích, kdy v roce 1915 dala zakládající
   generace Marii titul Třikrát Obdivuhodná Matka Schönstattská. Slavnostním korunováním Matky
   Třikrát Obdivuhodné v roce 1939 byl titul rozšířen na Matka Třikrát Obdivuhodná a Královna
   Schönstattská, v roce 1966, v posledních letech svého života, přidal páter Kentenich titul
   Vítězná, kterým vyzdvihl mnohá Mariina vítězství. In: Niehaus, J.: 200 otázek o Schönstattu,
   c. d., s. 15.

   [104] Z toho pochází zkratka MTA. Pojmenování vychází z vnuknutí jezuitského kněze Jocoba
   Rema, jenž pracoval v jezuitské škole v německém Ingolstatdu, kde v roce 1595 vytvořil
   Mariánské kolokvium. Na základě Božího vnuknutí o oblíbeném titulu Panny Marie v Loretánské
   litanii "Mater admirabilis" v roce 1604 dal svým studentům pokyn, aby toto spojení zpívali při
   modlitbách třikrát. Studenti poté pojmenovali svůj mariánský obraz Mater ter admirabilis,
   Matka Třikrát obdivuhodná. V prvním desetiletí 20. století se touto událostí inspirovali
   studenti Schönstattského semináře, a jméno Mater ter admirabilis zvolili pro mariánský obraz
   v místní kapli. Pro odlišení od  Ingolstatdské  Madony byl přidán přívlastek Schönstattská.

   [105] Originál obrazu namaloval okolo roku 1898 italský malíř Luigi Crosino (1835-1915)
   z Turína. Dle obrazu byl pořízen litografický tisk , který se prodával jako devocionálie.
   V oblibě byl obraz především v některých částech Irska, Itálie a USA. V roce 1960 zakoupilo
   Schönstattské hnutí původní obraz (prototyp tisků) spolu s autorskými právy. In: Niehaus, J.:
   200 otázek o Schönstattu, c. d., s. 17.

   [106] Ženám v hnutí se říkalo "dívky v modrém", byly považovány za Mariiny sestry.

   [107] V Čechách byl sestrám nabízen dům v Trutnově. Německé sestry schönstattské jim nabízely
   působiště v Srní na Šumavě, kde měly filiální kapli. V případě, že by získaly českou sestru
   představenou, mohly v Čechách zůstat.

   [108] V roce 1989 se konalo  výročí 50 let od první korunovace v schönstattské kapličce.

   [109] Rozhovor se sestrou Marií, září 2005.

   [110] Nosek, Š.: Podorlicko je magický a téměř mystický kraj. [časopisecký článek -- xerox-
   nedohledáno].

   [111] Tamtéž.

   [112] Dle vyprávění sestry Marie. Lidé zde objímají stromy, aby nabrali energii, někteří jí
   nacházejí také pod zvonkem v Loretě, kde jsou údajně silné energetické zóny. Výrazné
   energetické pole se dle výpovědí některých návštěvníků nachází také v kapli Jména Panny Marie,
   v místě kde je umístěno klekátko.

   [113] Rozhovor s Janou Škodovou, říjen 2005.

   [114] Rozhovor s Janou Vančurovou, říjen 2005.

   [115] Každou první sobotu v měsíci se koná diecézní poutní adorace s prosbami za dobré a svaté
   křesťanské rodiny v Malých Svatoňovicích.

   [116] Příslušníci rodiny mohou získat milost domova v Panně Marii, milosti vnitřního
   proměnění, nebo apoštolské plodnosti. Putovní obrazy Matky Třikrát Obdivuhodné bývají obvykle
   posvěceny v místním centru Schönstattského hnutí a vysílány z filiálních svatyněk v péči
   koordinátora. In: Niehaus, J.: 200 otázek o Schönstattu, c. d., s. 48.

   [117] K obnově tradice konání pobožností venku před kostelem došlo po roce 1989.

   [118] Domácí přípravy na rokolskou pouť se týkaly pouze nejbližších obcí, které neslaví pouť
   na svátek patrona místního kostela, tedy těch, v nichž není kostel. V Novém Hrádku je hlavní
   pozornost věnována pouti hrádovské na svátek sv. Petra a Pavla v červnu.

   [119] Založení obce sahá pravděpodobně do doby před rokem 1361, kdy zde pravděpodobně stával
   dřevěný kostel, který byl v seznamu farních kostelů z r. 1350. In: Farní kronika obce
   Přepychy.

   [120] Uvádí se, že zde stával kříž již v dobách pohanských náboženských obyčejů, které se
   v údolí prováděly. Je známo, že se na místě nacházel již před vystavěním Přepyšského kostela,
   tedy před polovinou 14. století. In: Farní kronika obce Přepychy.

   [121] Farní kronika obce Přepychy.

   [122] Přístřešek vystavěl pravděpodobně revírník Vobořil z obce Záhornice. In: Farní kronika
   obce Přepychy.

   [123] Kaplan Alois Mádr zemřel 31. října 1892. Byl známý jako výtečný houslista a tvůrce kaple
   a křížové cesty v Dřízně.

   [124] Kříž byl odlitý v huti arciknížete Albrechta  ve Slezsku. Náklady činily 250 zl. Kámen
   na podstavec a na stupně byl získán z tvrdého pískovcového lomu ve Skuhrově od kameníka Josefa
   Nováka z Rovného. Natření a zlacení kříže prováděla manželka J. Nováka. In: Farní kronika obce
   Přepychy.

   [125] Zednické práce probíhaly po dobu osmi čevnových dní za pomoci zedníků p. Dvořáka
   z Dobříkovce a p. Javůrka z Přepych. Nákres lurdské jeskyně zhotovil zdarma stavitel a
   pozdější dohlížitel opočenský purkmistr Václav Hrubý.

   [126] Na stavbu bylo vydáno 158 zlatých 19 krejcarů. Kameny na stavbu byly dováženy z hradu
   Rychenvald u Dobřan.

   [127] Starý dřevěný kříž byl na náklad Františka Chudého z Přepych opraven a postaven u cesty
   na tzv. Kozině, kde byl v neděli 29. července 1883 posvěcen.

   In: Farní kronika obce Přepychy.

   [128] Svěcení se účastnili mimo jiné dobrušský děkan Václav Kilingr, farář z Vysokého Újezda
   Josef Jodas, přepyšský kaplan Alois Mádr a bohoslovec Antonín Rejzek.

   [129] Bahník, Z.:  Přepyšský zpravodaj 2005, č. 5,  nestr.

   [130] Tamtéž.

   [131] Farní kronika obce Přepychy.

   [132] Plán a rozpočet na stavbu vytvořil stavitel a purkmistr opočenský Josef Hrubý. Rozpočet
   činil 2700-3400 zl.

   [133] V Přepychách se stal důvěrníkem starosta Josef Rejsek. In: Kronika obce Přepychy.

   [134] Farní kronika obce Přepychy.

   [135] Informace vycházejí z písemného záznamu Jana Ježka z Bolehošťské Lhoty, pořízeného v
   říjnu 2002.

   [136] Farní kronika obce Přepychy.

   [137] Tamtéž.

   [138] Boží hrob se nachází na pozemku Josefa Holance z Přepych čp. 66. Křížová cesta je na
   pozemku velkostatku Častolovice. Ke křížové cestě se zachoval   kreslený návrh kaplí a Božího
   hrobu. In: Farní kronika obce Přepychy.

   [139] Obnos na výstavbu jedné kaple křížové cesty činil kolem 130 zl. Celková částka dosáhla
   2000zl.

   [140] Farní kronika obce Přepychy.

   [141] Nápis na podstavci pomníku zní: "Zakladateli posvátného místa tohoto, velebnému pánu
   Aloisi Mádrovi, kaplanu Přepyšskému, na věčnou památku věnují vděční ctitelé 1897."

   [142] Ježek, J: Dříženské procitnutí I. Přepyšský zpravodaj 2002, č. 4, nestr.

   [143] Stručný popis posvátného místa Dřízna. In: Farní kronika obce Přepychy.

   [144] Čepelková, V.: Růžencová pouť v Dříznách. Informace královehradecké diecéze, 2002, s.
   24.

   [145] Jméno Neratov se poprvé objevuje v roce 1550 při projednávání sporu o hranice u Černé a
   Lysé hory mezi tehdejším majitelem rokytnického panství Janem Lickem z Rýzmburka a na
   Borohrádku a držitelem kladského hrabství Arnoštem vévodou bavorským.

   

   [146] Oppeltová, J.: Historie poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. In: Orlické
   hory a Podorlicko, Rychnov nad Kněžnou 1999, s. 124 -- 125.

   [147] Oppeltová, J.: Historie poutního kostela, c. d.,  s. 123 -- 124.

   [148] Most byl roku 1730 přestavěn do kamene a byla na něm umístěna socha svatého Jana z
   Nepomuku. Od té doby byl se most někdy nazýval "Jánský". Roku 1775 zničily plovoucí kry
   střední pilíř. Roku 1884 musel být most pro havarijní stav uzavřen. Kladská polovina mostu
   byla po 2. světové válce válce stržena, česká chátrala, ale stála až do 80.let minulého
   století. Ještě v roce 1996 stál střední pilíř. Na jaře 1997 nezůstalo z mostu vůbec nic.

   [149] Obyvatelé Neratova, kteří se hlásili převážně k protestantské církvi, byli nahnáni do
   kostela, kde byli donuceni pod přísahou přestoupit ke katolické církvi. In: Neugebauer, R.:
   Dějiny Bärnwaldu / Neratova. Krnov, 1997, s.11.

   [150] Pražským mírem z r. 1635, altranstädtskou smlouvou z r. 1707.

   [151] Neugebauer, R.: Dějiny Bärnwaldu / Neratova, c. d.,  s.12.

   [152] Tamtéž, s.17.

   [153] Tamtéž, s. 21 -- 22.

   [154] Tamtéž, s. 26 -- 27.

   [155] Tamtéž, s. 125 -- 127.

   [156] Tamtéž, s.128.

   [157] V roce 1746 byl v noci před posvícením zlatý řetěz třemi zloději ukraden. Ti ho odnesli
   do domu jednoho z pachatelů v Hadinci, kde byl nalezen. Co se poté s řetězem stalo není známo.
   In: Šebesta, Z.: Pověsti a příběhy Rychnovska II. Rychnov nad Kněžnou 1991, s. 13.

   [158]Neugebauer R.: Dějiny Bärnwaldu / Neratova, c. d., s. 128 -129.

   [159] Tamtéž, s. 130 -- 131.

   [160] Neugebauer, R.: Dějiny Bärnwaldu / Neratova, c. d., s. 38 -- 42.

   [161] Šebesta, Z.: Pověsti a příběhy Rychnovska II, c. d., s. 14.

   [162] Fond: Archív obce Neratov, Kronika obce, inv. č. 77-1/3, kn. č. 1628.

   [163] V kronice obce se uvádí na začátku 18. století i 300-400 zázraků, mezi něž patřila i
   náhlá uzdravení.

   [164] Neugebauer, R.: Dějiny Bärnwaldu / Neratova, c. d., s. 13.

   [165] Od roku 1772 byla císařským nařízením omezena doba trvání pouti pouze na jeden den.

   In: Neugebauer, R.: Dějiny Bärnwaldu / Neratova, c. d., s. 17.

   [166] Poutní slavnosti trvají většinou tři až čtyři dny.

   [167] Sekularizací je míněn postupný ústup církví a odkazů na náboženství ze státní správy a
   dalších veřejných institucí ovlivňujících lidský život.

   [168] Hlavním badatelem, který dal impuls k těmto koncepcím, byl August Comte.

   [169] Morgan, L.H.: Pravěká společnost. Praha 1954, s. 45.

   [170] Zrůbek, R.: Poutní místa v kraji Orlických hor. In: Křesťanství v Podorlicku, c. d., s.
   201.

   [171] Neubauer, Z.: Přímluvce postmoderny. Praha 1994, s. 16.

   [172] Jako například slovní spojení "náboženský člověk".

   [173] Geertz, C.: Náboženství jako kulturní systém. In: Interpretace kultur. Praha 2000, s.
   107.

   [174] Fenomenologie přistupuje ke skutečnosti takzvaným uzávorkováním fenoménu. Neptá se po
   pravdivosti toho kterého náboženského jevu, ale vychází z faktu, že se tento jev vyskytuje.
   Snaží se pak popsat a najít společné prvky v těchto jevech. Fenomenologie náboženství byla
   podnícena filozofickým zkoumáním především Edmunda Husserla.

   [175] Leeuw, G. van der: Religion in Essence and Manifestation. Princeton 1986, s. 28.

   [176] Mircea Eliade zavedl pro tento projev termín "hierofanie". In: Eliade, M.: The Sacred
   and the Profane. London 1987, s. 11. Dále také týž: Pojednání o dějinách náboženství. Praha
   2004, s.16.

   [177] Eliade, M.: The Sacred and the Profane, c. d., s. 26 -- 29.

   [178] Olava leží asi 20 km jihovýchodně od Vroclavi.

   [179] Za takové místo považuje M. Eliade například místo narození, místo první schůzky se
   svojí láskou či zážitků s dětmi, na která se člověk vrací, jsou určitou slabou ozvěnou
   nejednolitého chápání prostoru tak jak jej chápe člověk náboženský. In: Eliade, M.: The Sacred
   and the Profane,  c. d., s. 24.

   [180] Děje se tak jednak oficiálním prohlášením po přezkoumání k tomu účelu sestavenou komisí
   a následným posvěcením případné církevní stavby, v našich zkoumaných případech jde vesměs o
   kapli.

   [181] Lze to například srovnat s arabským pojetím posvátných míst, o kterých se říká, že
   obsahují baraku, což je výraz označující sílu, která vyzařuje ze svatých mužů a je úzce
   spojena s jejich hroby; dá se získat putováním k těmto místům. Lidé hledají baraku svatého za
   účelem vyléčení choroby. In: Leeuw, G. van der: Religion in Essence and Manifestation, c. d.,
   s. 27.

   [182] Výzkum současných tendencí není prozatím ukončen, je ho třeba doplnit o situaci
   v Neratově a v Dřízně, případně i na dalších poutních místech, a rozšířit počet respondentů
   z řad účastníků poutí. Dotazníkové šetření proběhlo v roce 2005 při výročních poutích na dvou
   ze čtyřech sledovaných míst -- v Rokoli a na poutním místě Studánka. Vzor dotazníku je uveden
   v příloze.

   

   [183] Další zajímavou paralelou mezi těmito dvěma náboženskými osobami je jeden z jejich druhů
   ikonografického spodobnění, kdy obě stojí s dítětem v náručí, které v některých případech i
   kojí.

   [184] U Studánky tomu tak není, protože povodeň v roce 1998 zničila vodní pramen, takže vodním
   zdrojem je pouze opodál tekoucí potok.

   [185] Dle pozorování v průběhu roku a dle výpovědí řádových sester.