Náhled do biologie sexuálního chování ­ etologie, evoluce a
sexuální variance
Summary
A striking contrast exists between biological and medical approach to the sexual
variations. Three noticeable points of inconsistency are discussed. Firstly, variant sexual
behavior may not automatically mean impaired behavior. Secondly, from biological point
of view there is an evidence for continuity instead of splitting human sexuality in to the
normality, the deviance and a large gap between the two named attributes. Thirdly, theory
of courtship disorder and theory of sexual motivation system may not be valid due to lack of
explanation for a wide range of behavior patterns. Some variant sexual behavior may arise
from natural behavior (e.g. SM). Moreover, the variant sexual behavior may have a
phylogenic ground (e.g. homosexuality). The biology should be considered even in the case
of human sexual behavior.
Key words: human behavior - ethology -evolution -reproduction strategy - courtship
disorder - sexual motivation system -sexual deviance - homosexuality - sadism masochism
-dominance- submission
Souhrn
Biologický náhled na sexuální deviace se výrazně liší od medicínského náhledu. Tři
výrazné rozdíly jsou rozvedeny v tomto článku. Zaprvé, odlišné sexuální chování neznamená
automaticky poškozené nebo chybné chování. Zadruhé, z biologického úhlu pohledu zjištění
podporují spíše kontinuitu sexuálního chování nežli dva oddělené stavy (normalitu a deviaci),
a prázdno mezi nimi. Zatřetí, model poruch dvoření a model sexuálního motivačního systému
nemusí platit, neboť neposkytuje pro celou řadu jevů dostatečné vysvětlení. Některé sexuální
variace mohou vycházet z přirozeného chování (např. SM) a mohou být dokonce fylogeneticky
podloženy (např. homosexualita). Biologické faktory a zákonitosti by měly být brány v potaz i
v případě sexuálního chování člověka.
Klíčová slova: chování - člověk-etologie - evoluce.-.reprodukční strategie.-.porucha
dvoření.-.sexuální motivační systém.-.sexuální
úchylka.-.homosexualita.-.sadismus.-.masochismus.-.dominance.-.submisivita
Úvod
Většina biologů věří Darwinovi, že vznik různých vlastností u potomků stejných rodičů je
základní vlastností sexuálně se rozmnožujících organismů.
Pro biology proto není nic divného, když v populaci většinou středně šedých myší najdou
i téměř bílé a téměř černé jedince. Tento jev v přírodě očekávají a popisují jej Gaussovou
křivkou. Oproti tomu v sexuologii by byl výskyt takových myší zaznamenán zcela jiným
způsobem (viz. černé a bílé myši, obrázek 1).
Z biologického hlediska lze předpokládat, že se jedinci budou lišit chováním. Biolog by u
sexuálního chování čekal něco jako Gaussovu křivku. Sexuologické rozdělení na
,,normálnost" a ,,deviaci" vychází z paradigmatu, že buď je jedinec normální, nebo je
deviantní a neexistuje přechod (mezistadium) mezi deviací a normou (Weiss, 2002). Existuje
jakási ,,esence", základ, a podle něj se dělí jedinci na normální a deviantní (Weiss, 2002).
Takový náhled vyzdvihuje abnormalitu bílého nebo černého zbarvení. Pokud by v populaci
existovaly i světlešedé a tmavošedé myši, tento přístup by znemožnil se existencí a
významem či důvodem existence takových jedinců vůbec zabývat. Za předpokladu, že
světlešedá je mezistupeň k bílé a tmavošedá mezistupeň k černé (obrázek 1), mohl by tento
přístup sám o sobě vyloučit poznání, proč vznikají černé a bílé myši.
Za základ české sexuologie lze považovat model poruch dvoření (Freund a Kolářský
1965 in Weiss, 2002; Freund a Kolářský in Freund a Seto 1998). Nejprve nastává fáze lokace,
pak pretaktilní interakce, taktilní interakce, genitální interakce (neboli uvidím partnera,
přiblížím se k němu a zkouším, zdali je vyladěn k sexu se mnou, dotýkám se partnera,
následuje koitus) a ,,nenormální devianti" chybují v některé z těchto fází. Tento model
popisuje průběh ,,normálního" chování sexuálního chování a všímá si postoupnosti určitých
prvků.
Biolog v této souvislosti vzpomene na uzavírání páru a tok kachny divoké (jednotlivé
figury za sebou následují v určitém pořadí, po kopulaci následuje postkopulační chování obeplouvání
samice s nataženým krkem, jehož účelem je pravděpodobně posílit partnerský
svazek), a na objev vrozených řetězců chování (fixed action pattern) obohacené o naučenou
složku, které v roce 1938 popsal Lorenz a Tinbergen u hus při kutálení vejce zpátky do hnízda
(kutálet vejce zpátky pohyby hlavy je vrozené, balanční pohyby ze strany do strany se husa
učí). Složitý řetězec chování vykazuje samec koljušky tříostné (ryba). Nejprve zahájí boj o
získání teritoria, hrozí cizím samcům, zahání je. Poté vyhrabe jamku, nanosí stavební materiál
a slepí jej výměškem ledvin do tvaru dutého válce. Jako další krok vyhledává partnerku. Tu si
namlouvá klikatým tancem a snaží se jí dovést k otvoru ve hnízdě. Když samice vleze do
hnízda, jemně jí tlamkou poťukává na vylučovacím otvoru a nutí jí ke snesení jiker. Potom
samici zažene, jikry oplodní. Následně pečuje o vylíhlé potomstvo. (Veselovský, 2005)
Chování však není jen soubor reflexů řazených do složitých řetězců. Lorenz si všiml, že
shodné podněty mohou mít rozdílnou odezvu. Tato rozdílná odpověď závisí na vyladění.
Vyladění-motivace znamená připravenost k nějakému chování. Chování vysoce vyladěného
jedince zpustí i slabý podnět, nebo proběhne naprázdno (například holub bez partnerky tokal
do prázdného roku klece). Ovlivňují jej vnitřní i vnější faktory. Například pocit hladu a
nepřítomnost potravy vedou psa k hledání potravy. V danou chvíli není vyladěn si hrát.
V hledacím chování hraje roli i zkušenost a učení. Například starší pes půjde ke své misce do
kuchyně, štěně prohledá koupelnu a ochutná mýdlo. Je třeba si uvědomit, že u živočichů se
střídají priority, jakým způsobem se mají chovat. Například pes po nasycení bude vyladěn ke
hraní pravděpodobněji, než hladové zvíře. Tinbergen a jeho spolupracovníci ověřili řadou
pokusů, že jednotlivé projevy připravenosti k chování jsou často organizované hierarchicky.
Samec koljušky vyladěný k rozmnožování si nejprve opatří teritorium. Teprve poté je vyladěn
stavět hnízdo. (Veselovský, 2005)
S vyladěním-motivací pracuje novější model sexuálního motivačního systému. Podle
tohoto modelu existují motivační stavy a ty následují jeden po druhém. Po naplnění jednoho
vstupuje jedinec do dalšího. (Potud shoda s prací Lorenze a Tinbergena z roku 1938.)
Devianti chybují v těchto motivačních stavech. (Kolářský a kol., 2005)
Model poruch dvoření i model sexuálního motivačního systému berou v úvahu základní
vlastnost chování živočichů, existenci řetězců prvků chování a vyladění. Modely mají
napomáhat porozumění, lze je testovat, vyvracet nebo zdokonalovat. Tak se tomu děje
v biologii. Model není pro biology nedotknutelným ,,slovem božím", zcela pravidelně podléhá
argumentům. Biologický náhled na věc nepodporuje názor, že se všichni vždycky budou
chovat podle modelu, protože se velmi často vzápětí najdou jedinci, druhy nebo celé skupiny,
které modelu nepodléhají a mají proto dobrý důvod. Bývá třeba správně model ,,vsadit" do
biologických souvislostí, brát ohled na chování v celé šíři. Například pojmenovat podmínky,
za kterých model platí. Hledat důvody, proč jindy neplatí a tím se dozvídat víc o
problematice.
Zmiňované modely v sexuologii však bývají někdy brány jako odpověď sama o sobě, bez
ohledu na biologické a evoluční souvislosti, a bez ohledu na nedokonalost modelu. Ve snaze
najít obecný klíč k pomoci lidem se sexuální variací mohou být přehlíženy zcela zjevné
souvislosti. V medicíně hraje roli tradice. Tradování určitých modelů jako jediného vysvětlení
může vést k tomu, že specialisté nepřikládají důležitost jiným informacím a tím se vzdalují
řešení problému. Přehodnocování vypreparovaného řetězce chování odtrženého od biologické
podstaty může přestat dávat smysl.
Evoluce, etologie, sexuologie
V souvislosti se sexuálním chováním se nyní často užívá pojem ,,evoluční". Lze se setkat
s tím, že tento pojem bývá užíván bez ohledu na obsah, a nebo v souvislostech, kde by se lépe
hodil pojem ,,biologický". Určitý jev nastal působením ,,evolučních" mechanismů, např.
působením přírodního výběru. Někteří jedinci z téhož vrhu myší jsou světlešedí, jiní
tmavošedí. Působí přírodní výběr (například koho z nich lépe vidí dravci) a rozhoduje o tom,
zda příštími rodiči budou spíše ti světlešedí nebo ti tmavošedí. Barva srsti podléhá
evolučnímu procesu. Barva srsti u konkrétního jedince je biologicky dána zakódováním
v genech. Pojem ,,biologický" zdůrazňuje, že konkrétní myš si svoji barvu nevymyslela. Byla
jí dána kombinací genů. Pojem jako ,,evoluční barva" se v biologii neužívá (možná protože
téměř všichni biologové věří, že jinak než evolucí se myši neobarvily). Lepší termín by byl
,,evolucí daná", ,,evolucí ovlivněná". Pojem ,,evoluční novinka" pak popisuje fakt, že
evoluční procesy něco spáchaly.
V populaci se může působením evolučních mechanismů ustanovit rovnováha, například
přežívá devadesát procent tmavošedých myší (chodí ven v noci) a deset procent světlešedých
(chodí ven ve dne a dojídají, co tmaví po tmě přehlédli). Světlešedé myši chodící ven po tmě
jsou snědeny a nepředaly své geny do dalších generací. Obdobně jak tmavošedé myši chodící
ven za dne. Vzniklou dvě odlišné strategie chování v rámci jednoho druhu1
. Za mnoho
generací se tento jev mohl upevnit tak, že světlešedé a tmavošedé myši si své chování
nevymyslely, zdědily je společně s barvou2
. Odlišné strategie chování však nemusí vznikat
jenom jako následek nějakého viditelného jevu, například barvy. Jedinec se může začít chovat
odlišně než ostatní a být natolik úspěšný, že dá vzniknout nové strategii chování. (Myší model
však může vypadat i následovně: všechny myši jsou stejně šedé, liší se jenom chováním.
Větší část z nich chodí ven v noci, menší část ve dne. Jedinec se podle nasycení, svého
zdravotního stavu a jiných okolností rozhodne, zda půjde ven ve dne nebo v noci.4
)
Zajímavý jev je poměr světlešedých a tmavošedých. Více než deset procent světlešedých
se neuživí, neboť ve dne sbírají zbytky i ptáčci. V populaci tedy přežívá právě jen deset
procent světlešedých3
. Je výhodné, pokud se rodí jen tolik světlešedých, kolik se může uživit,
jinak je výhodnější narodit se jako tmavošedá. Sto procent tmavošedých však bude mít při
stejném množství potravy dostupné v noci větší hlad a snáze podlehne chorobě nakažlivé pro
všechny, než když se někteří členové vydají sbírat potravu přes den. Rodiče by teoreticky
mohli ve vrhu najít devět tmavošedých a jednoho světlešedého potomka. Nalezl jsem příčinu
existence odlišné strategie, říká biolog. Nalezl jsem deviantní světlešedou, říká sexuolog.
Bílé myši mohou být moc světlé na život ve dne a černé myši moc tmavé na život v noci.
Takový jedinec zahyne pravděpodobně dříve, než bude mít potomstvo, a nepředá geny do
další generace. Biologa však nepřekvapí, že pokud je světlešedá barva výhodou, objeví se
občas bílý extrém. Biolog nemůže tvrdit, že bílá barva nesouvisí s evolučním procesem.
Sexuologové někdy upozorňují na skutečnost, že sexuální variace nemohou souviset
s přirozeným chováním člověka nebo mít evoluční pozadí protože nositelé určitých
sexuálních variací nebudou mít pravděpodobně potomstvo. Striktní dělení na nenormalitu a
normalitu (tedy popření kontinuity biologického jevu) takový náhled podporuje. Je však třeba
brát v úvahu, k čemu je nebo bylo v malé míře určité chování dobré. Například sama
existence fetišismu nepopírá evoluční pozadí této sexuální variace, protože fetišista se
pravděpodobně nerozmnožil. Naopak, může odrážet, nakolik významné bylo pro naše předky
vtištění určitých znaků. Většina jedinců pravděpodobně reaguje na markry (značky), které
upozorňují, jakého je jedinec pohlaví a jak kvalitní může poskytnout potomstvo. Berou ohled
na poměr boků a pasu, všímají si ňader a pozadí, symetrie obličeje, případně je potěší
symetrický vzhled a schopnosti investovat zdroje do potomstva. Tyto markry do značné míry
fungují obdobně jako fetiš pro většinu, takže nejsou považovány za nenormální. Husí kůží
člověk ježí srst, kterou už nemá. Vysvětlení, proč se některé prvky stávají fetišem častěji než
jiné, může ležet velmi hluboko v době vzniku druhu (Flegr, 2006).
Etologie (biologie chování živočichů a/i člověka) studuje chování pomocí biologických
metod. Většina biologů (tedy i těch zabývajících se etologií) v současné době nahlíží na
biologické jevy z evolučního hlediska. Odlišné sexuální chování jedinců je vede k hledání
odpovědí na otázku 1) k čemu je takové chování dobré nebo k čemu mohlo být dobré v době,
kdy tento druh vznikal? 2) bude mít takový jedinec a jeho příbuzní víc potomků než jedinci
s jiným chováním a jejich příbuzní? 3) může toto chování souviset s jiným biologickým
jevem nebo být vedlejším produktem evolučního procesu nějakého jiného jevu? V sexuologii
donedávna převládala jediná otázka: co uděláme nenormálním, abychom je přinutili chovat se
normálně? Nyní je to otázka: jak mají udělat, aby nikomu neublížili? Tato otázka žádá
pochopení biologické podstaty sexuálního chování. Tu současný biologický přístup nabízí, je
však třeba uvědomit si, že 1) odlišné sexuální chování neznamená automaticky chybné
chování 2) nemusí existovat jen normalita, nenormalita a prázdno mezi těmito dvěma
stavy 3) model poruch dvoření a model sexuálního motivačního systému nelze užívat
jako jednotné pravidlo vysvětlení sexuálních variací, neboť neposkytují pro celou řadu
jevů dostatečné vysvětlení.
Model poruch dvoření vysvětluje narušenost deviantů tím, že porušují posloupnost
řetězce, fáze vynechávají, nebo je naopak přehnaně zdůrazňují (voyeur setrvává ve fázi
lokace; exhibicionista erotografoman, skatofilik ve fázi pretraktilní interakce, tušér a frotér ve
fázi taktilní interakce). Model sexuálně motivačního systému rozpoznává devianty tak, že
mají A) ,,neobvyklou, atypickou náplň motivačních stavů" (uvedena ,,mužská androfilie,
fetišizace ponižování partnera") D) je porušena ,,návaznost tvorby párové vazby" (něco dělám
se známou ženou a další krok s cizí, jako případ uváděni frotéři, exhibicionisté) C) část
sexuálního motivačního systému chybí (nevyvinula se ­ jako příklad uveden psychosexuální
infantilismus) nebo byla zničena poškozením mozku).
Co se týče modelu poruch dvoření, tři čtvrtiny exhibicionistů mělo manželky (Weiss,
2002), takže se pravděpodobně nějaké ženě dvořili úspěšně Tento model odráží představu, že
člověk se má správně chovat jako koljuška. U člověka existují i jiné strategie chování5
(a u
ryb také!3
), než férově lákat na jamku. (V době vniku modelu poruch dvoření se to na člověka
a ryby ještě nevědělo.) Model poruch dvoření nemusí odrážet poruchu reprodukční strategie
považované za nejběžnější, ale poruchu (nebo méně typický průběh) strategie odlišné. Také
umístění tohoto typu sexuálních deviací do kategorie B v modelu sexuálního motivačního
systému vyvolává otázku, zda je skutečně ,,přetržen" řetězec normality, či zda se jedná
například u frotérů a exhibicionistů o vzorce sexuálních aktivit, které nebyly primárně určeny
známým sexuálním partnerům, ale byly rezervovány pro neznámé a náhodně potkané jedince
a tak se je také snaží nositelé provozovat.
Záhadou zůstávají patologičtí sexuální agresoři, kteří oběť pouze fyzicky napadnou a
nesměřují ke koitu. Kdyby však jedinec ve skutečnosti chybně reagoval na potencionálního
partnera místo modelového narušeného řetězce nebo narušeného motivačního stavu pro
sexuální chování nenarušeným řetězcem typickým pro ,,lov" a ,,ulovení", fáze ,,lokace kořisti"
by se pozorovateli mohla jevit obdobně jako fáze ,,lokace partnera" (obdobně jako kočka po
porodu místo mateřského chování chybně reagovala na koťata ,,lovením myši" nebo jako
německý ovčák reagoval na fenu v estru útokem (zahánění agresora z teritoria) místo
prekopulačního chování (očichávání s odbíháním, hravá honička)).
Ve frontě na objevy čekají i sadisté a masochisté ,,SM" zaměření (osoby, které vnímají při
sexuální aktivitě jako vzrušující podněty, které u ostatních osob většinou vyvolávají dojem či
pocit bolesti nebo nepříjemného stisknutí) a s nimi otázka, zda je posun ve vnímání síly
podnětu biologicky dán odlišnou reakcí na určité hormonální hladiny, zda má tento biologický
jev evoluční opodstatnění jako adaptace nebo vedlejší produkt nějakého velmi užitečného
jevu zvyšujícího fitness, či zda se jedná o část odchylky od průměru, která existuje sama o
sobě.
Mimo model poruch dvoření stojí homosexuálové, transsexuálové, sadisté a masochisté
,,D/s zaměření (osoby, které pociťují silné sexuální vzrušení, když prožívají pocit, že jsou
vůči svému sexuálnímu protějšku velmi nadřazeni nebo hodně podřízeni ­ dominance a
submisivita v sexu), neboť většina z nich zachová všechny namlouvací fáze v pořádku.
Homosexuálové se dvoří správně v očích většiny nesprávnému pohlaví, transsexuálové se
dvoří správně v nesprávném těle, D/s zaměření se dvoří správně a všímají si u toho nesprávně
velikého (větší než obvykle) hierarchického rozdílu mezi partnery nebo vyhlídky na takový
rozdíl v rámci erotiky. Sadisté a masochisté SM zaměření upřednostňující silné vjemy stojí
mimo model (vjemům se nelze dvořit). Lze však říct, že zřejmě značná část z nich se v SM
komunitách dvoří potencionálním partnerům, a v dotaznících vyjádřili svoji touhu po stálém
vztahu (Sandnabba a kol., 2002). Značná část desítek pachatelů trestných činů se zřejmě
nedvoří, na druhou stranu stovky jedinců v SM (BDSM) subkomunitách se pravděpodobně
dobře dvoří.
Na homosexuály, sadisty, masochisty jedince uniklé modelu poruch dvoření je
přichystána kategorie A modelu sexuálního motivačního systému. Říká, že je zaujaly divné
věci, a právě proto jsou devianty. Tedy že bílé myši a černé myši jsou atypické, protože se liší
od většiny. To není vyčerpávající uspokojivé vysvětlení.
Při hodnocení lidské sexuality bývá dělána tlustá čára mezi heterosexuálními a
homosexuálními jedinci. Tedy normalitou a tolerovanou ,,nenormalitou". Někdy se lze setkat
s tvrzením, že osoby označující se jako bisexuálové jsou v podstatě homosexuálně zaměřeny,
a nechtějí si to přiznat. Bisexuální chování zjištěné u zvířat však toto tvrzení prakticky
vylučuje (zaznamenáno například u husy velké Anser anser, plameňáka Phoenicopterus ruber
roseus, makaka červenolícího Macaca fuscata (Sommer a Vasey, 2006)). Studie mužůbisexuálů
prokázala, že v prvcích dětského chování naznačujících homosexuální orientaci se
bisexuálové blížili více heterosexuálům než homosexuálům, avšak ve sledovaných znacích
stáli mezi homosexuály a heterosexuály (Werner, 2006).
Člověk je sociální tvor, žije ve skupinách, societách, kde se jedinci navzájem dobře znají.
(Individualizovaná uzavřená společnost ­ typická pro primáty, ale i psovité a cibetkovité
šelmy, hyeny, lvy (Veselovský, 2005))U sociálních živočichů soužití zajišťuje sociální
hierarchie. Na hierarchickém postavení záleží, s kým a zda vůbec se jedinec bude množit.
Pokud umístění na hierarchickém žebříčku hraje roli při výběru partnera, není důvod se
domnívat, že by volba partnera právě u člověka nebyla ovlivněna například vzájemným
hierarchickým postavením partnerů. Existují důkazy, že tomu tak je (viz. proč se boháči žení
s krasavicemi v Ridleyho knize Červená královna (Ridley, 1999)). Většina populace by měla
preferovat takový hierarchický rozdíl mezi partnery, který považujeme za normální. Extrém
v tomto směru představují sadisté a masochisté ,,D/s" zaměření, které vzrušuje zdůrazňování
velkého hierarchického rozdílu mezi partnery. V minulém půl roce provozovalo BDSM-SM
v Austrálii 2 % mužů a 1,4 % žen. To je přijatelný údaj o podílu ,,deviantů" v populaci. Podle
výzkumů v USA vyzkoušelo někdy sex s prvky sadomasochismu 14 % mužů a 11 % žen
(Janus a Janus, 1993). Deset procent je příliš velké číslo. V internetovém průzkumu v České
republice upřednostnilo symbol partnerů vyjadřující velký hierarchický rozdíl mezi partnery
oproti obrázku vyjadřujícímu rovnost partnerů 50,4 % mužů a 40,3 % žen (Jozifkova a Flegr,
2006). To už je skutečně mnoho na to, aby všichni byli devianty. Pravděpodobně tedy není
populace rozdělena na jedince, kteří preferují nulový hierarchický rozdíl mezi partnery a na
devianty, kteří preferují extrémní rozdíl, ale lze předpokládat, že preference hierarchického
rozdílu mezi partnery v populaci má Gaussovo rozložení. ,,D/s" pak praktikuje určitá část
jedinců z té části spektra, kterou vzrušuje spíše vyšší hierarchický rozdíl mezi partnery.
Předmětem dalšího zkoumání je, zda jedinec preferuje velký hierarchický rozdíl mezi
partnery za určitých podmínek, tedy zda je pro něj v určité situaci výhodné mít potomstvo
s vysoce nadřízeným, nebo hodně podřízeným partnerem.
Závěr-sexuolog etologem
Prvky chování, které mají biologické opodstatnění a pro svoji výhodnost se upevnily
evolučním procesem, nemusí být vždy líbivé. Jako příklad lze uvést infanticidu (samec zabíjí
mláďata, aby mohl co nejdříve zplodit s jejich matkou své vlastní potomstvo ­ např. lvi,
opice, zebry). Lze se ptát, zda případy násilí na dětech způsobeného novým druhem matky
mohou mít takové biologické pozadí.
Homosexuální chování má hluboké kořeny ve fylogenezi živočichů. Lze jej vysledovat
od strategií zvyšujících reprodukční úspěch u ryb až po sociální chování u primátů, spjaté
s vyjádřením dominance, submisivity či vzájemných vztahů (Werner, 2006). Sama koncepce
sexuálních deviací v české sexuologii svým pojetím (jsi nenormální, pokud jsi byl vzrušený
za okolností, které nejsou pokládány za vhodné k sexuálnímu vzrušení a vejdeš se do kolonky
v MKN-10) však neumožňuje lékařům vyhodnotit obdobné informace u sexuálních variací.
K dalšímu zkreslení mohou přispět i ryze etologické důvody: lékař přistupuje k pacientovi
z pozice nadřazeného, dominantního jedince. To může zkreslit výpovědní hodnotu
(dominantním se neříká to, co je pravda, ale to co chtějí slyšet) a ztížit pozorování. Lze se
také obávat toho, že dominantní postavení může u některých jedinců vést k přehlížení pocitů
pacienta. Přitom pocity pacienta jsou do značné míry rozhodující ukazatel, ve skutečnosti
mohou věrněji odrážet jeho situaci než jakýkoliv popis. Jedinec je pravděpodobně
nepříjemnými pocity informován o míře své ztráty z evolučního hlediska (Thornhill a
Palmer, 2000).
Jednotlivá etnika se často ve svém jazyce nazývala ,,lidé", zatímco jejich sousedi už ,,lidé"
nebyli. S obdobným pojetím se lze setkat v kastách. Velice nepříjemným, leč pravděpodobně
biologicky podložený jevem je tendence ke vzniku kast ,,lékaři" a ,,pacienti". Mohlo by být
velmi prospěšné se takovým tendencím vědomě vyhýbat, neboť ztěžují získávání informací.
Tento poslední jev však neprovází jen lékařskou profesi, ale profese a spolky celkově.
(Biologové někdy místo vzniku kast ,,přestoupí" do kasty či society sledovaného subjektu,
s níž pak sdílejí časový rozvrh, společné prostory, a nezřídka i pach.)
Z etologického úhlu pohledu není divné, že matku do porodnice provázejí příbuzní, ani že
se snaží kontrolovat práci lékaře. Naopak, je velmi zvláštní, že jsou matky ochotny vydat se
mimo známé prostředí do anonymní society, třebaže během vývoje druhu let rodily
pravděpodobně za pomoci nejbližších příbuzných.
V etologickém pojetí se například vztahy dominance a submise nejeví jako klidné (srovnej
s (Kolářský a kol., 2005)), nýbrž jako velmi dynamický proces, který dokáže stres eliminovat
stejně jako ho přinášet. Vize, že se dominantní jedinec podřídí a tím eliminuje svůj stres, je
značně vzdálená realitě. Jedinec bojuje o své hierarchické postavení v societě a čím vyšší
má skon k dominanci, tím více bojuje. Tento boj je pro něj velmi náročný a stresující, a
jedinec jej končí zcela vyčerpán. Jedinec, který se octl na spodním konci hierarchického
žebříčku díky své přirozené submisivitě nebo díky tomu, že prohrál v boji o hierarchického
postavení s ostatními jedinci, také nemusí prožívat klidné vztahy. Tento jedinec může být
opakovaně napadán výše postavenými jedinci a trpí silným psychosociálním stresem.
Typickým příkladem u člověka je šikana a mobbing. Hierarchicky nejníže postavené zvíře ve
výběhu pak trpí nejen psychosociálním stresem, ale také hladem, neboť mu nadřízená zvířata
nedovolí vzít si potravu, třebaže sama jsou sytá a potravy je k dispozici nadbytek. Čím je
hierarchický rozdíl mezi podřízeným a nadřízeným jedincem vyšší, tím vyšší je míra stresu.
Velmi bizardní projevy chování může zapříčinit nemožnost nebo omezení vykonávat
nějaký zcela přirozený prvek chování. Například tzv. rytí okolo konečníku, při kterém prasata
ryla do dalších zvířat v kotci a které vedlo až k usmrcení, se vyskytovalo především
v chovech bez podestýlky a přidáním slámy bylo omezeno, neboť prasata mohla rýt
v podestýlce. Zřejmě existuje celá řada takových příkladů v chování člověka (a
pravděpodobně už mnohdy mají složité psychologické názvy), nedostatečná znalost etologie
člověka je však neumožňuje vyhodnotit.
Otvírá se pole neorané. Hodně štěstí na dalším tahu!
K vysvětlení některých jevů by mohly být prospěšné i tři body etologického náhledu1)
odlišné sexuální chování nemusí znamenat automaticky chybné chování 2) nemusí existovat
jen normalita, nenormalita a prázdno mezi těmito dvěma stavy 3) model poruch dvoření a
model sexuálního motivačního systému zatím neposkytují pro celou řadu jevů dostatečné
vysvětlení.
1. Evoluční dodatek: v okamžiku, kdy se tmavým a světlým nepodaří mít spolu děti
(například protože se nepotkají, tmaví jsou venku, když světlí spí doma a naopak), vzniknou
dva druhy. Jev však může velmi dobře fungovat na principu, kdy jsou světlešedí a tmavošedí
v rámci jednoho druhu.
2. Určitý vzhled je vázán s určitým typem chování. Samci ptáka jespáka bojovného
Philomachus pugnax existují ve dvou variantách ­ s bílým ,,límečkem" a hnědým
,,límečkem". Samci s bílými límečky hájí teritorium, samicím podobnější samci s hnědými
límečky se snaží spářit se samicemi, když je teritoriální samec příliš zaneprázdněn. Během
života svoji ,,sexuální" strategii nemění.(Veselovský, 2005)
3. Zajímavé strategie existují u ryby slunečnice pestré Lepomis gibbosus. Velcí samci (9
let) mají teritorium, hájí jej, pečují o potomstvo. Menší (4 roky) imitují zbarvením samice,
vecpou se mezi samici a velkého samce při páření a oplodňují. Oportunisté ,,sneakers"
(nejmenší, žijí ve vegetaci v blízkosti teritoriálního samce), vyjedou z úkrytu a účastní se při
oplodňování (často několik zároveň, velký samec nestačí všechny zahnat). Oba menší typy
samců oplodní 14 % vajec, o které se teritoriální samec stará. Obdobnou strategii (3 typy
samců) má stejnonožec beruška Paracerceis sculpta.(Veselovský, 2005)
4. Znásilněné ženy v nejvhodnějším reprodukčním věku a s kvalitním partnerem
pociťovaly největší psychickou bolest. Míra psychické bolesti pravděpodobně odráží jejich
reprodukční ztrátu: nemohly si vybrat při znásilnění sexuálního partnera, mohou přijít o
podporu svého stálého partnera.(Thornhill a Palmer, 2000) Lze předpokládat, že míra
psychické bolesti může být ukazatelem ztráty z evolučního hlediska. Pak by například
psychická bolest, kterou pociťují osoby žijící s manipulátorem, měla evolučně biologické
odůvodnění.
5. Takovou odlišnou reprodukční strategií může být snaha získat potomky znásilněním
ženy. Násilník pravděpodobněji útočí za situace, která pro něj představuje snížené riziko
trestu od komunity a za situace, kdy nemá velkou pravděpodobnost dostat se k partnerce
jiným způsobem (Thornhill a Palmer, 2000). Řečí biologů: jedinec se uchýlí ke znásilnění za
situace, kdy jsou snížené náklady ,,costs" (zřejmě mě nedopadnou a když, tak mě moc
nezbijou) a vysoký ,,zisk".
Reprodukční strategie mužů je dána snahou získat co nejvíce potomků a neinvestovat své
zdroje do potomků jiného muže. Sexuální strategie žen zahrnují získání zdrojů, díky kterým
přežije jejich potomstvo a získání ,,genetického" materiálu. Jedinec poskytující zdroje a geny
nemusí být tentýž.
Obrázek 1. Rozdíl mezi etologickým a sexuologickým pojetím. a) Vznik různých
vlastností u potomků stejných rodičů je vlastností sexuálně se rozmnožujících organismů. b)
Gaussova křivka (černá) popisuje frekvenci výskytu určitého znaku v populaci (například
barvy myší). Sexuologické pojetí frekvence výskytu téhož znaku
Literatura
Flegr, J.: Zamrzlá evoluce. Praha, Academia, 2006.
Freund, K., Seto, M.C.: Preferential rape in the theory of courtship disorder. Archives of
Sexual Behavior 27:433-443, 1998.
Janus, S.S., Janus, C.L.: The Janus Report on Sexual Behavior. New York, John Wiley &
Sons, 1993.
Jozifkova, E., Flegr, J.: Dominance, submissivity (and homosexuality) in general population.
Testing of evolutionary hypothesis of sadomasochism by internet-trap-method.
Neuroendocrinology Letters, in press.
Kolářský, A., Brichcín, S., Hollý, M.: Zlepšování detekce nebezpečných motivačních
anomálií. Sexuológia č. 2, ročník 5, 2005, s. 28-35.
Ridley, M.: Červená královna. Sexualita a vývoj lidské přirozenosti. Praha, Mladá Fronta,
1999.
Sandnabba, N.K., Santtila, P. , Alison, L., Nordling, N.: Demographic, sexual behaviour,
family background and abuse experiences of practitioners of sadomasochistic sex: a review of
recent research. Sexual and Relationship Therapy 17:39-55, 2002.
Sommer, V., Vasey, P.L.: Homosexual Behaviour in Animals. An Evolutionary Perspective.
New York, Cambridge University Press, 2006.
Thornhill, R., Palmer, C.T.: A natural history of rape. Cambridge, The MIT Press, 2000.
Veselovský, Z.: Etologie. Praha, Academia, 2005.
Weiss, P.: Sexuálni deviace. Praha, Portál, 2002.
Werner, D.: The evolution of male homosexuality and its implications for human
psychological and cultural variations. In: V. Sommer and P.L. Vasey (Eds.) Homosexual
Behaviour in Animals. An Evolutionary Perspective. New York, Cambridge University Press,
2006.