P H I L - A N T H R O P I K A    1. číslo, 1. ročník 2011/2012

Úvodní slovo

1. UMĚNÍ

Oživení jednoho zapomenutého místa (Duchovně-umělecké pásmo kostelní v Albrechticích u Rýmařova) (reportáž) Lukáš Krumpolec
O čínské poezii (přednáška) Alena Plháková

2. ČLOVĚK A PŘÍRODA

Pirin (cestopis) Michal Čermák

3. FILOSOFIE, ANTROPOLOGIE

Smysl člověka (recenze, přednáška) Tomáš Ulrich

4. VÍRA A NÁBOŽENSTVÍ

                       
Autoři článků

POZVÁNKY na lidumilné a dobrodějné akce

Pokud budete chtít použít zde publikovaný text pro další šíření, zejména v jiném textu, prosíme o dodržování citačních standardů!

    Letos mám nejpernější září v životě. A přes léto se mi nepodařilo zajistit vícero textů, ale i tak získávají Phil-anthropika postupně na obsahu a půvabu. Věřím, že tu každý najde něco obohacujícího.

    Za celý malý redakční tým i autory článků děkuji za pozornost a těšíme se na případné ohlasy nebo dokonce nabídky Vaší spolupráce a textů.

Příjemně pestrý podzim

Oživení jednoho zapomenutého místa (Duchovně-umělecké pásmo kostelní v Albrechticích u Rýmařova) (reportáž) Lukáš Krumpolec

    Mezi Nízkým a Hrubým Jeseníkem se nachází oblast, která má velmi bohatou historii. V současné době však kraj spíše skomírá a bývalé bohaté sudetské vsi jsou dávno zapomenuty a někde i srovnány se zemí. Život zde není jednoduchý díky nehostinnému podnebí i špatně nastaveným sociálním podmínkám. Přesto jsou zdejší lidé většinou patrioti, ač zde nemají a ani nemohou mít své kořeny, neboť ještě před druhou světovou válkou se zde hovořilo výhradně německy.

    Snad v každé z místních vesnic se nachází velký kostel. Všechny jsou v podobném barokním stylu a bohužel je také většina z nich ve zchátralém stavu. S opadající omítkou, vylomenými okny a děravými střechami se smutně jeví jako zašlé zuby času trčící z návrší uprostřed umolousaných dědin.

    Jeden z takových stojí v Albrechticích u Rýmařova. Je to kostel Nejsvětější Trojice, kterého si málokterý poutník projíždějící kolem sotva všimne. Je schovaný ve vršku zarostlém hustým porostem, vydaný napospas neúprosné přírodě. Několik lidí místních i přistěhovalých se před pár lety rozhodlo tuto stavbu zachránit. Proto bylo založeno občanské sdružení, v němž se pár dobrovolníků spojilo, aby se o chátrající, ale cennou památku postarali. Lidé dobrého srdce proto během několika let pokáceli okolní náletový porost, odkryli starou přístupovou cestu, zapomenutý hřbitůvek i vstupní bránu před kostelem (ta se bohužel stala obětí jedné z letošních červnových bouřek, kdy na ni padl jeden z vylomených stromů). Svépomocí opravili, co se dalo, vybitá okna, střechu, zchátralý oltář. Několikrát rozkradené a poničené útroby kostela byly oprášeny a zabezpečeny. Všudypřítomné chudé kostelní myši po padesáti letech tichého opuštění vyhnala lidská činnost.

    Před několika lety proto kostel konečně ožil. Nejprve se zde začali každoročně scházet mladí lidé, aby zde oslavili zašlou slávu stánku Božího písněmi a improvizovanými koncerty. Od té doby se mnohé změnilo. Posledních pár roků se vždycky na podzim, v rámci Barevného víkendu, který má ovšem starší a prozaičtější počátky, uskuteční v kostele minifestival básní a hudby. Dokonce sem díky této aktivitě často zavítá i farář z Břidličné, který zde občas ve velmi improvizovaných podmínkách uskuteční zkrácenou mši. Vždycky ke konci září se ve svatostánku sejde parta mladých nadšenců a místní starousedlíci, kteří zde nostalgicky vzpomínají na zašlé dávné časy, při poezii a muzice. V posledních letech se tu vystřídala i jména několika spisovatelů oceněných prestižní cenou Jiřího Ortena (Marek Šindelka, Marie Šťastná, Kateřina Kováčová), hudební produkce zajišťují kapely i pěvecké sbory z celé Moravy. Většina aktérů přitom vystupuje zadarmo a nemůže si vynachválit genius loci tohoto místa. Časté jsou pak i jejich výlety po okolních kopcích Jeseníků, které na podzim krásní barevnými vráskami.

    Ani tento rok se neobejde podzim bez programu, který v posledních letech získal právem honosné označení Duchovně-umělecké pásmo kostelní. Letos po roční pauze, vyvolané nuceným oddychem po deseti letech pořádání Barevných víkendů, dokonce organizátoři slibují překvapení v podobě mezinárodní účasti. Nejprve proběhne opět krátká mše otce Piotra, která bývá vždy zajímavě pojata a nezřídka zaujme i nevěrce. Kromě anglického písničkáře Darrena Eve, jenž vystupuje s Ivou Smykalovou, dorazí i písničkářka polského původu Beata Bocek. Program proběhne přímo v kostele v sobotu 1. října ve 14 hodin.

Obč. sdruž. Péče o kostel Nejsvětější Trojice a jiné památky v Albrechticích u Rýmařova

O čínské poezii (přednáška) Alena Plháková

    Čínská poezie je zvláštní, uchvacující svět – jemnosti, mžení, mlhy a oblaků, svět té nejčistší lyriky vyjadřující krásu okamžiku. Detaily přírody jsou tu umě vpleteny do těch nejsilnějších lidských pocitů, takže se zdá, jakoby lidská duše dosahovala větší šíře, svobody a rozletu a byla spojena nejen sama se sebou, ale i s letícími ptáky, plujícími oblaky, s chladem podzimních rán.

„Blízko je všecko vzdálené,
když lesy kvetou podzimně
a my jsme sami.
Z koliby vyjdu -
hory, modré hory,
obláčky bílé, staří známí,
zdraví mne,
mne, živou tečku mezi nebem, zemí:
čekají na mne mezi piniemi.“
                                                  Li-Po /B. Mathesius/

    Člověk je tu v neustálém, hlubokém kontaktu s přírodou a jeho pocity se v ní zobrazují a zrcadlí. Čínský básník obvykle zlehka načrtne krajinu a poté do jejího rámce zasadí svoji vnitřní náladu – v té chvíli začíná příroda dýchat skrze jeho duši, která se rozšíří a rozvolní do celého prostoru. Jako např. v této básni:

„Stezka bylinami provoněná
    se hrouží do rudého mechu
okénko na horách se utápí
    v záplavě zeleně.
Závidím ti tvé číše vypité
    uprostřed květů
z nichž motýli volně přelétají
    do tvých snů.“
                                                  Čchien-ti /F. Stočes/

    Velkým tématem v čínské poezii jsou básně milostné. Nabízí nepřeberné množství variací, neboť „slova lásky nelze vyčerpat“. Láska je tu často naplněná a opětovaná, plná hlubokých citů, ale je velmi často spjata s odloučením. Najdeme zde nekonečnou řadu veršů vyjadřujících stesk a touhu po milované bytosti.

„I když jen ve snu k tobě se vydávám,
    vždy jenom kratičce
    spolu se setkáme.
Slzy se řinou jako by vody
    z břehů se vylévaly,...
... Přál bych si, aby pevnými kořeny
    byli jsme spojeni,
tak spolu žili a jednou i umřeli
    jak tráva na podzim!“
                                                  Li-Po /F. Stočes/

    Fyzická krása ženy byla v Číně pojímána zcela odlišně než jak ji vnímáme my. Za atributy krásy byly považovány bělostné ruce, štíhlé nožky a obočí ve tvaru motýlích křídel. Vyjádření fyzické lásky mezi mužem a ženou bylo v čínské poezii tabuizované, takže veškerá erotika je zde vyjádřena jen v těch nejjemnějších náznacích. Je hluboce oduševnělá a plná prožitku.

„Minulou noc
    jsem si rozpustila vlasy,
jak hedvábné stuhy
    volně splývají
z mých ramenou
a stáčejí se na tvém klíně.
Řekni mi,
    jaká část mého těla
    není půvabná?“
                                                  Anonym /F. Stočes/

    K dalším silným tématům v čínské poezii patří přátelství. Často se tu objevuje motiv poutníka kráčejícího po horách a toužícího po přátelském souznění. Přátelství bývá povýšeno nad bohatství a moc a vlévá do člověka proudy silné, nefalšované radosti z prožitých chvil.

„Putujeme společně
po horách Tung Meng
a já jako staršího bratra
mám ho rád.
Vínem zmoženi
na podzim spíme
pod jednou pokrývkou.“
                                                  Tu-Fu /Stočes/

    Verše o přátelství bývají často propojeny s verši o víně. I těch zde najdeme velkou řadu. Od těch nejodvážnějších, kdy člověk zmožený vínem „opilý vyspává“, až po ty naprosto nevinné, kde víno pouze umocňuje pocity štěstí a lidské soudržnosti.

„Mluvíme bez zábran
a otevřeností dáváme se unášet
láska k vínu jen stvrzuje
ryzí upřímnost.“
                                                  Li-po /Stočes/

    Jindy se člověk číší vína pokouší zahnat pocity osamění a stesku –

Kde je dnes
    mé rodné město?
Jen vínem zmámená
    mohu na ně nemyslet.“
                                                  Li-Čching-čao /F. Stočes/

    Když se nyní odkloníme od jednotlivých, konkrétních motivů vyjádřených v básních – dalším zajímavým tématem, pokud jde o čínskou poezii – je otázka jejich překladu. Srovnání jednotlivých překladů – např. /Stočes – Vladislav, či Stočes – Mathesius atd./ dává velký otazník nad tajemstvím vzniku překladu jako určité variace a parafráze původního básnického textu. Tatáž dějová linka ale v různých odstínech a v jiné slovní barevnosti dává vzniknout zcela odlišným básním, které ve výsledku navozují v člověku sice podobné představy, ale vytváří zcela odlišné pocity. Srovnejme např. jak odlišné básně vznikly ze stejného základu v Stočesově a Vladislavově pojetí.

„Pohasla vůně nachových lotosů
    a rohož z rákosu
    dýchá už podzimem.
Zlehounka rozpínám šatu hedvábí
    a sama vstupuji
    na loďku, zdobenou
    květy orchidejí.
Kdo po bílých oblacích
    pošle mi list?“
                                                  Li-Čching-čao /F. Stočes/


POSLEDNÍ VŮNĚ LOTOSŮ, PODZIM, UŽ STUDÍCÍ.

„Rozpínám v pase jemný šat
a scházím sama k lodici.
Kdopak mi pošle z dálky list po bílých oblacích?“
                                                                                      Li-Čching-čao /J. Vladislav/

    V tomto ohledu je třeba vědět, že je důležité si hledat svůj vlastní básnický jazyk – hudebnost, ve které lze plynout a nechat se nést –... a ta je pro každého jiná. Proto je třeba mít na paměti, že odlišná pojetí jsou jako různobarevné květiny... Těžko říci, zdali najdeme někde nejkrásnější barvu a stavbu květů. Ale může se stát, že někdy dojde k malému zázraku – a my ustrneme v úžasu, neboť si uvědomíme, že nacházíme zcela plnohodnotná a rovnocenná pojetí, /ačkoli velmi odlišná/, která svědčí o tom, že duch básně kráčí nejrůznějšími cestami a že na jejich konci nás může překvapit a okouzlit právě to, co je na papír nejtěžší přenést, a to je tajemství, jež se skrývá daleko za slovy.

Pirin (cestopis) Michal Čermák

Říkal jsem, že se vrátím. Tahle země naplno podmanila mou cestovatelskou duši. Byly to akorát tři roky od naší výpravy na Rilu, když jsme s Kaktusem řešili, kam tohle léto. Zavrhli jsme Alpy, odepsali Karpaty, já oplakal Vysoký Atlas…, a tak konečně po třech letech dozrál čas a k Rile můžu připsat i Pirin.

PIRIN A SOLUŇ 30. 6.-8. 7. 2011
30. 6. Brno – Vídeň – Sofie

Scházíme se na starém brněnském autobusáku: Kaktus s Lenkou, Já a Tom, který díky Bohu stihnul rozdat dětem vysvědčení i autobus. Jsem Velký Vůdce, výprava je tentokrát podle mého mustru. Doufám, že nebudeme všichni litovat.

Ruzyně pro nás ztratila po krachu SkyEurope své kouzlo, tedy jsme ji vyměnili za vídeňský Swechat a Air Niki. Je to docela příjemná alternativa, žádný Ryanair, dokonce jsme dostali i občerstvení.

Sofie nás vítá příjemným počasím. Před lety jsem si dost užil cestu z letiště i hledání hostelu. Tentokrát rozhodně nebloudím, Hostel Mostel s časem zraje jak víno, je příjemné se vracet. Večer patří tradičnímu vínu a šopskému salátu – v Bulharsku je prostě nejlepší!

1. 7. Sofie – sedlo Predel – chata Javorov

Ach ta rána… no počítal jsem, že první autobus nestihneme. Nestihli jsme ani druhý, ale naštěstí jel za chvíli další, a tak jsme s polednem vystoupili v sedle Predel /1142 m/.

Tohle strategické místo odděluje pohoří Rila a Pirin. Je tu malá kaplička sloužící jako památník zemřelých v horách, partyzánský památník a pár chat. Vydáváme se po červené magistrále. Tahle první část by potřebovala trochu přeznačit – hned jsme se ztratili a, než nám místní pomohli najít cestu, byla hodina pryč. Velká část výstupu jde lesem s minimálním výhledem, ale to je nám se zhoršujícím se počasím fuk. Louky jsou nádherný, nevím, co tu roste za keříky, ale kromě toho, že strašně drápou do lýtek, jsou moc hezký. Konečně po víc než šesti hodinách jsme se dostali na chatu Javorov /1740 m/. Já mám dost a myslím, že ostatní jsou na tom stejně.

Den končíme báječnou večeří a pivem Pirinsko. Kaktuse ulovily tancechtivé řecké hostky na chvíli do kola. Tomu aspoň říkám aktivní důchod – když na tancovačku, tak na horskou chatu v Bulharsku!

2. 7. Chata Javorov – chata Vichren

Dnes nás čeká nejvyšší část – hlavní hřebenovka, hurá! Pomalu stoupáme, míjíme mnou vyhlídnutou útulnu Bunkera (naštěstí jsme ji nepoužili) a kolem Suchodolského jezera již s otevřeným výhledem míříme do sedla Suchodolski Preval. Tady začíná kýžená hřebenovka vedená kousek pod krásnými skalnatými vrcholy zakončená výstupem na nejvyšší kopec Vichren /2914 m/. Je tu kříž a trocha sněhu – dobré místo pro fotku.

Skoro kilometrovým sestupem přicházíme na chatu Vichren /1950 m/. Jsem dost zklamaný. Jde o obrovskou chalupu, kde má být i prodejna potravin. Skutečnost je taková, že nefunguje ani restaurace. Vrcholná provokace – chatař si venku griluje stejky nám pod nosem. Ještě že nás zachránil Kaktus se svými zásobami.

3 .7. Chata Vichren – Tevno Ezero

Dnes je pěkně hnusně! Jdeme tak nádhernou přírodou a povětšinou vidíme houby. Ze začátku nastoupáme 600 m nad jezernatou plošinu, většina z toho na větších či menších kamenných blocích. Dál už jde cesta po hřebeni. Místy je přece jenom něco vidět a to je dobře, protože procházíme nejkrásnější částí Pirinu. Od Vinarské Porty se počasí opět zhoršilo, a tak jdeme jako roboti, hlavně abychom konečně došli na Tevno Ezero /2512 m/.

Chata je sice vedená jako útulna, ale realita je naprosto překvapivá. Rozhodně je chatka čistější než velkolepý Vichren a navíc – paní chatařka báječně vaří!!!!

Nakonec i počasí kapitulovalo a ukázalo nám, na jak kouzelném místě jsme.

Dnes se rozhodujeme kam dál – udělal jsem chybu, nerozhodl autokraticky, a tak jsme vybírali z variant Burgas/Thessaloniki. Pro Burgas jsem byl sám, zvítězilo Řecko.

4. 7. Tevno Ezero – Chata Sandanski – Sandanski

Naprosto úžasné počasí. Skvělé místo. Bylo by moc pěkné tady zůstat ještě aspoň den. Pravda je, že v jezeru se může koupat asi jen sebevrah…, takže míříme k moři.

Po modré se vydáváme na cestu dolů, míjíme chatařčinu vodní elektrárnu a po posledním větším výstupu na Kozi Preval už jdeme pouze dolů nekonečnými vlhkými loukami plnými žlutých keříků. U chaty Kamenica přechází louky v les a už jde víceméně o nudné klesání až na chatu Jane Sandanski /1230 m/. Bylo to tu pěkný, ale 1300 m zpátky nahoru bych teda už opravdu nechtěl jít.

Jane Sandanski je součástí chatové osady cca 8 km od města Sandanski. Je vidět, že to bývalo oblíbené výletní místo, ale jako většina podobných míst v Bulharsku čeká zas na lepší časy.

Stopem sjíždíme do lázeňského města Sandanski. Já to tu miluji od první chvíle, nebo spíš od chvíle, kdy jsem si na trhu koupil tři kila výborných meruněk.

Ubytování si nás našlo samo – na trhu si všimla mladá Čecho-Bulharka, že mluvíme česky… a už jsme měli jak ubytování, tak průvodkyni, díky Míšo!

4.-7. 7. Sandanski – Thessaloniki – Sofia

Končí horská a začíná cestovatelská etapa. Loučíme se se Sandanski a přemýšlíme, jak se dostat do Řecka. Mám zjištěnou variantu vlakem, ale doufám, že funguje nějaké autobusové spojení. Na autobusové stanici už se to nezdá být tak růžové, tak jdeme na vlak.

Jako bývalý výpravčí skenuji nádraží, no moc to na přímý vlak nevypadá, asi bude nějaký zádrhel. Do reality nás uvedl pan průvodčí, který na otázku, jak se dostaneme do Řecka, odpověděl pohyby rukou naznačujícími chůzi. Náš vlak opravdu skončil na bulharské hraniční stanici Kulata.

Hodně mě pobavilo, že z vlaku vystoupila i další skupina podobně bezradných lidí jako jsme my. Nakonec jsme byli úspěšnější v hledání informací – celník nám poradil, že na hranice je to kousek a odtud už se určitě dostaneme. Nebyl to určitě jen kilometr, jak říkal, ale dá se to. Městečko Kulata je v nejjižnějším cípu nejteplejšího údolí v Bulharsku, je to zemědělský ráj a na všechno z všudypřítomných hnízd dozírají čápi.

Už jsme v Řecku. Na hraničním přechodu je krásná obrovská kancelář ministerstva turismu. Pán toho sice moc nevěděl, ale prý jede autobus za dvě hodiny…, tak jsme se nechali nasměrovat na vlakové nádraží. Budova je to krásně zrekonstruovaná z fondů EU, ale vlak tu nejezdí. Jak jsme se dozvěděli později v Soluňi, Řekové vlaky před dvěma měsíci zrušili.

Po zralé úvaze jsme šli na stopa, určitě lepší varianta než čekat dvě hodiny na autobus. Nechali jsme si napsat řecky Soluň na papír a čekali, že se někdo chytne. Nechytnul, teda alespoň ne cedulkami cílovaní Řekové. Nakonec jel Kaktus s Lenkou kamionem a my hned za nimi osobákem, obé s bulharskými řidiči. Gratulovali jsme si, jak budeme rychle na místě, ale po 50 km nás stopli policajti, nás poslali stopovat za město a chudákovi Bulharovi se evidentně chystali rozmontovat celé auto. Zkoušeli jsme sice stopovat, ale Řekové opravdu nestaví. Po hodině, ve stavu naprostého zoufalství, nám zastavil zase náš milý Bulhar.

Nakonec jsme dorazili do Soluně vcelku stejně a dali si tradiční sraz u Krvavé věže. Táboří tu demonstranti proti vládní politice. Tom pojal naši návštěvu jako příležitost poznat sociální situaci běžného řeckého občana, my ostatní jsme si to spíše užívali. Mně se zdálo, že si to užívají i běžní občané, já jsem bídu opravdu neviděl – kavárny otvírají ráno v sedm, a končí ve dvě ráno, luxusní obchody jsou plné zákazníků a ten jeden žebrák před našim hotelem byl na večeři ve stejné restauraci jako my. No jak to říct?, je pochopitelné, že když šly platy dolů, tak mají problém s hypotékami. Je i pochopitelné, že žena samoživitelka pracující jako pokladní v obchodě má po zaplacení nájemného problém vyžít, ale to je stejné takřka všude, nebo se mýlím?

Jinak město je to hezké, malé byzantské kostelíky se krčí ve stínu obytných domů, ulice voní čerstvě praženou /řeckou/ kávou i nová výstavba má šmrnc. Pokud sem ovšem jdete hledat mořské pláže jako my, tak ani omylem. Aspoň 30 km dál!

Nejzajímavější byla opět cesta, tentokrát cesta zpět. Na cestovatelských serverech se píše o 6 párech autobusů Thessaloniki-Sofia denně, takže jsem byl v klidu. Realita je jiná, zcela jiná. Jediný přímý spoj mezi těmito milionovými městy jede ráno v sedm, myslím. Každopádně nám ujel, tady jsem jako neomylný vůdce totálně selhal.

Naštěstí vždy jde najít cestu, jen už není tak jednoduchá. Každý cestovatel ví, že nejlépe zemi pozná, pokud chodí do místních hospod, zajde do nejzapadlejších uliček a používá pokud možno místní hromadnou dopravu. Tak jsme se rozhodli i my, ostatně nic jiného nám nezbývalo. Do Promachonu jsme se dostali se dvěma přestupy, o pár zážitků bohatší. Z Kulaty už jedeme vlakem, roztomilým osobákem s českou mašinou (Žehlička) a německými vozy. Všechno probíhá v pohodovém tempu, a když před námi chcípne předchozí vlak a my musíme čekat hodinu, než se hneme z místa, nikoho to zvlášť nerozčiluje. Trať vede úžasnou soutěskou řeky Strumy, docela si to užíváme... Byl to program na celý den, jsme rádi, když jsme kolem deváté v Hostel Mostelu v Sofii. Dostali jsme ještě lepší ubytování než při příjezdu.

8.-9. 7. Sofia – Vídeň – Bratislava – Brno

Dnešek máme celý na Sofii. V hostelu nám doporučili bezplatnou prohlídku města. Je perfektní – doporučuji každému a zároveň moc díky!!!

Neodolal jsem, abych přivedl ostatní do sofijského Archeologického muzea, což jsem neměl dělat, protože tentokrát byla část exponátů Thráckého pokladu zapůjčena jinam, takže ztratila své kouzlo.

Je čas koupit na trhu koření a sýry a pomalu se rozloučit se Sofií a Bulharskem. Bylo to pěkných pár dní, zase někdy nashledanou.

Smysl člověka (recenze, přednáška) Tomáš Ulrich

LACROIX, Jean. Smysl člověka.
(Přeložili Jiří Beran a Věra Dvořáková.)
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1970. 254 s.

    Koho přemýšlivého by nezaujal tento titul? – Smysl člověka – a koho optimisticky laděného by nenaplňoval radostným očekáváním snadných řešení a receptů na spokojený, neboť plně uvědomělý, život lidské bytosti?
   Je nutné předeslat, že Jean Lacroix byl křesťanským myslitelem, a tak i toto jeho dílo nelze pokládat za „nestranné“. Asi i kvůli své již vzdálenější době vzniku a také kvůli ne zcela nejpříhodnější formě – sbírka esejů a přednášek – se mi jevilo, že je v knize hodně „prázdné slámy“, ale nakonec přiznávám, že mě zaujalo mnoho myšlenek, se kterými bych se s Vámi rád podělil.

Již v předmluvě nás autor uvádí do podle něj správných základních filozofických témat a postojů a snaží se poukázat na nezanedbatelnost víry pro každého člověka:
   „V podstatě má pouze celek možný smysl a dává každému detailu vlastní význam. Čím by byl zákon – bez lásky, společnost – bez lidské osoby, relativní – bez absolutního? Každá část nabývá významu teprve v souvislosti s celkem, pouze díky existenci celku existují zvláštní části. Jediná správná metoda tedy spočívá v tom, že růst bytí je dosažitelný – což se může zdát paradoxní – postupným rozšiřováním vztahů. Jediným správným postojem je dialog čili společenství...“ (s. 8-9)
   „Existence – to je příslušnost, myšlení je – dialog. Pravým problémem filosofie je vždy tentýž problém jednoty a mnohosti.“ (s. 10)
   „Víra je něčím pro člověka specifickým v tom smyslu, že každé poznání odvisí od jisté tvůrčí a inspirující víry. Vnitřní akt víry formuje určitým způsobem cesty poznání, z nichž každá pak má osobité rysy i vlastní použití: vědecké poznání, filosofická reflexe, víra v náboženském smyslu.“ (s.10)

Vysvětluje stav polynázorovosti a dokonce nutnost různých filozofických směrů a škol:
   „Skutečnost nás zaplavuje ze všech stran a rozumem ji nelze sevřít do žádných formulek: vždycky bude více věcí na nebi a na zemi než v celé naší filosofii. A neschopnost člověka dosáhnout celé pravdy činí tuto ideologickou rozmanitost nejen oprávněnou, nýbrž dokonce i nezbytnou.“ (s. 11)
   „Žádný filosofický systém nemůže být absolutně pravdivý. Bylo by tedy vážnou chybou požadovat od kteréhokoli myšlenkového systému svrchovanou normu, jež má řídit naši intelektuální činnost, a nejvyšší osvícení, jež potřebujeme, abychom kráčeli životem bezpečně. (...) Porozumět znamená sjednotit, a náš rozum je utvářen tak, že nemůže poznávat bez systematizování. Auguste Comte vyslovil správný a hluboký postřeh, že první vysvětlení, i když je mylné, je nezbytné k tomu, abychom dospěli k vyššímu vysvětlení, že je třeba prvního sjednocení, abychom se povznesli k dalšímu. Mimo ideové systémy neexistuje žádný nástroj myšlení, žádný prostředek, jak si vytvořit úvahou zprostředkované pojmy. Filosofický systém je určitý způsob takové organizace skutečnosti, abychom ji učinili srozumitelnou; jestliže nikdy není absolutně pravdivý, nemůže také být absolutně nepravdivý a je stejně tak nezbytný, jako je nedostačující.
   (...) Filosofický systém se nikdy nesmí – a to asi uvede v zoufalství ty, kdo pěstují formální logiku – sám v sobě uzavřít: musí zůstat vždycky otevřený. Není proto snad nijak paradoxní tvrzení, řekneme-li, že filosofický systém je dobrý podle toho, jak dalece je deficientní...“ (s. 12-13)

Proto nutným pomocníkem poznání je pochybnost:
   „Pochybnost se tak jeví jako nejhlubší výraz duchovní svobody a podle výroku svatého Augustina je totožná se svobodou. (...)
   Z toho vyplývá, že myšlení člověka je utvářeno z pochybnosti a z jistoty, vzájemně úzce spjatých. Proces uvažování se nám pak jeví jako sled tvrzení a negací, jež bez ustání po sobě následují...“ (s. 14-15)

Ale bez nejniternějšího tíhnutí k pravdě bychom se nepohnuli zhola nikam:
   „Což je však myšlenkový vývoj něco jiného než ustavičná konverze k Pravdě? Bez vrozené ideje o normě pravdy, založené v přirozenosti našeho myšlení, bylo by všechno naše myšlení, jak říká Spinoza, jenom nejistotou a kolísáním; bez pochybnosti považovali bychom první spontánní názor za samu pravdu.“ (s. 16)
   „Myslet znamená neustále přepracovávat současný stav myšlenky, znamená to být v pohybu, abychom mohli jít stále dál a dál.“ (s. 17)

Při svém pochopitelně silné zápalu pro téma rodiny ji dokáže vnímat překvapivě otevřeně a objevně. Důležitým aspektem je intimita a vzájemné pomáhání si k MY:
   „Zamyslíme-li se nad rodinou blíže, jeví se rodina především jako privilegovaná oblast obrany soukromí. (...) Ve skutečnosti dává rodina především pocit klidu a oddechu, uklidnění a odpočinku, pocit místa, kde se hluk zvenčí tlumí, kde se člověk může vnitřně soustředit a zároveň se někomu otevřít...“ (s. 34)
   „Blaho počáteční lásky je teď integrováno v živém opakování, ve stále novém rozletu původní citové svěžesti. ...pravé manželství je postupným objevováním a soustavným prohlubováním bytí rodiny.“ (s. 39)
   „Láska hledá v druhém doplněk, který zintenzívňuje její bytí: v jistém smyslu je láska spjata s nedostatečností lidského bytí a odpovídá jeho ontologické komplementárnosti.“ (s. 40)
   „Když jsme analyzovali bytí rodiny, objevili jsme vlastní podstatu člověka: člověk je bytost, která tím úplněji dotváří svou osobnost, čím více se podílí na životě pospolném.“ (s. 56)

Takto pojímaná rodina je také vlastním vychovatelem dětí, ne rodiče jako jednotlivci. (viz s. 59)

Při zvažování toho, co je „čistě lidské“, je předloženo téma svobody a s ní souvisejících oblastí:
   „Lítost, výčitky svědomí a pokání jsou záležitost čistě lidská, protože předpokládají určitý pocit nedeterminovanosti a svobody.“ (s. 95)
   (Nemám velkou zkušenost s domácími zvířaty, ale není přinejmenším u psů pozorovatelné něco podobného, srovnatelného? Myslím, že se obecně, citelně v křesťanství, nedoceňuje a ani nepřipouští skutečná důstojnost, protože mnohem oduševnělejší vyspělost, života kolem nás.)

Přes důležitě se tvářící názvy kapitol – potěšení, radost, štěstí – nenašel jsem v nich poutavých sdělení. Snaha obsahově vymezit významy těchto slov mi nepřišla zdařilá a prakticky přínosná.

Kapitola věnovaná přátelství byla zajímavější:
   „...má-li mladý člověk dospět, musí především objevit druhého jako druhého – a nejhlubší způsob, jak ho v tomto smyslu objevit, je přátelství.“ (s. 108)
Autor vnímá přátelství širokým pohledem oproštěným přízemnosti a úzkoprsosti:
   „Ve svém příteli nikdy nemiluji bytost realizovanou, která může zklamat anebo se ztratit, ale bytost, která se realizuje. V tom je pravé přátelství nezničitelné, protože vždycky důvěřuje v poslání čili v neustálou možnost odpovědi na nikdy neumlkající výzvu: je pevně spjato s nadějí.“ (s. 110)
   „V každém případě být přáteli znamená vždycky společně poznávat. Přátelství, to jsou dvě duše, které se tápavě hledají, a hledajíce sebe, hledají pravdu. Správně to pochopil starověk, který za nejvyšší radost považoval přátelství filosofů, symfilosofein.“ (s. 113)

Větší část knihy je věnována práci a souvisejícím dalekosáhlým úvahám:
   „Celá oblast řeči je vlastně oblastí významu a znaku. (...) Podle Renouvierovy terminologie je lidská představivost autosuspenzívní, což znamená, že reflexe je identická se svobodou. Člověk je bytost schopná zvážit svůj čin nebo své přání, než k němu přivolí. Chceme, aby naše jednání mělo nějaký smysl, to znamená, abychom je mohli vyjádřit slovy.“ (s. 136)
   „Proto také patří, navzdory všem úskalím s tím spojeným, prvenství slovu: celá lidská civilizace v podstatě pochází ze slova. Neboť slovo znamená otázku, otázku týkající se mne samého i druhého, otázku týkající se člověka.“ (s. 137)

Pro nás pohrobky komunismu je úsměvná sympatie autora k socializmu a k Marxovým myšlenkám:
   „Socialismus je morálním a technickým dovršením civilizace práce, jakýmsi jejím porodem, jenž ji, pokud je to možné, osvobozuje od pout kapitálu.“ (s. 143)

Stran etiky staví na publikaci psychologa A. L. M. Hesnarda Mravnost bez hříchu (1954):
   „...člověk je především bytost etická, požadavek mravnosti je jeho požadavkem bytostným. Tím chce Hesnard říci, že základní lidskou potřebou je potřeba hodnoty. Každý člověk je svými kořeny a povahou „bytí v hodnotě“.“ (s. 153)

Humanismu chápe jako jakousi „marnou náboženskost ateistů“, jako snahu „spasit svět bez Spasitele“. Takže je kritikem humanismu:
   „Neboť velká část lidstva se dnes stará mnohem spíš o to, jak svět přeměnit, než jak ho vyložit – nebo se aspoň domnívá, že vyložit ho může, jen když ho přemění, že obojí spolu těsně souvisí.“ (s. 183)

Každý z nás alespoň občas užívá nějaké pravdivostní hledisko, které úzce souvisí s univerzalitou, s absolutnem, a s vírou:
   „V afirmaci i té nejrelativnější pravdy je obsažen nárok na univerzalitu, která není syntézou všech pohledů, ale základnou každého z nich.“ (s. 200)
   „...je třeba volit mezi vírou a skepticismem. Skepticismus už samotnou definicí znamená negaci veškeré víry. Byl by to vlastně jediný pravý ateismus. Skeptik je člověk, který popírá jakýkoli smysl. To je ovšem možné v určitém smyslu jako hra, ale ve skutečnosti nemůže být skepticismus žit. Pokud člověk odmítá skepsi, věří v Boha.“ (s. 201)

Egoismus pochází z nedostatku lásky k sobě samému:
   „Egoista se po pravdě řečeno má rád nejenom špatně, ale taky málo. Největší neštěstí lidstva pochází nepochybně z toho, že člověk nedovede mít sebe sama rád.“ (s. 205)

Vysoko pojatá upřímnost není něčím banálním a vlastně je nedosažitelná:
   „Upřímnost k sobě je první podmínkou upřímnosti k druhému. Je to také to nejtěžší. Především je totiž skoro nemožné vrátit se – nebo spíš dojít – k sobě samému. Život ve společnosti je pro člověka neustálým rozptýlením v Pascalově smyslu: můžeme snad masky měnit, ale nikdy ne všechny sejmout. Hrajeme celou řadu postav, často povrchních a nepravdivých, které však k naší bytosti přilínají a den za dnem ji utvářejí. Člověk není tím, čím jsou tyto jeho postavy; stejně tak ale neexistuje nikde mimo ně. (...) Představa dokonalého sebepoznání a sebepochopení je v podstatě absurdní: bezprostřední upřímnost, důvěrný, kritikou neprovázený vztah sebe sama k sobě prostě neexistuje.“ (s. 216-217)

Také minulost může být viděna a chápána zcela jinak, netradičně:
   „Pokání naopak člověka učí a dokazuje mu, že minulost není hotová, ale že je ve stavu zrodu stejně jako přítomnost a budoucnost. (...) Pokáním nemohou být samozřejmě modifikována fakta, ale vždycky může být změněn jejich význam. Proto není v životě člověka nic definitivního, nic strnulého, nic, přes co by mohl udělat škrt, nic minulého. To, co doposud udělal, může každým okamžikem nabýt nového smyslu: přítomné, které je jakousi přítomností věčnosti v čase, dává smysl minulému stejně jako budoucímu. Člověk tedy není pouhým zajatcem minulosti, která na něm těžce leží, ale minulost naopak je tu pro člověka.“ (s. 225)

Na závěr je podrobněji rozebírána otázka víry a poznání:
   „...člověk musí vědět, že věří, a ne věřit, že ví.“ (s. 226)
   „Možná že lze v krajním případě připustit, nebo spíš si představit rozum, který by byl čirým zrcadlem skutečnosti: představy by byly v něm, ale nepatřily by mu. Lidské vědomí však takové není. Obsahuje v sobě potřebu přilnutí ke skutečnosti a tomu zajišťuje svou spontánností víra. To je ono navíc, díky kterému je usuzující vědomí pevně spjato se svými představami.“ (s. 229)
   „...protože existuje kauzalita ve světě, neznamená to ještě, že existuje kauzalita světa, pravil Kant. (s. 230)
   „Proto každá velká filosofie má vlastně sémiologický charakter. Filosofovat znamená předpokládat, že svět má určitý smysl, znamená to věřit v určitý smysl a odtud nazírat svět jako text, který je třeba dešifrovat, jako řeč, které je třeba porozumět. (...) Člověk, to je prahnutí po smyslu... (...) Filosofie není poznání, ale porozumění. A porozumět znamená vždycky porozumět nějakému smyslu. (s. 230-231)
   „Každé poznání je směsí vědy a věření, každé poznání je víra: věřit je člověku vlastní. (...) Personalismus naopak je filosofií, která začleňuje poznání zpět do celku lidské činnosti. Přiznáme-li slovu chování onen hluboký význam, v jakém ho chápal Merleau-Ponty, totiž význam explikativního rozhovoru se sebou samým, se světem s druhými – a my bychom dodali s Bohem –, pak musíme říci, že personalismus je jedinou filosofií lidského chování: rozum není jen schopnost vysvětlovat svět, ale vysvětlovat skrze svět i sebe sama. (...) Myslet stejně jako jednat či cítit znamená reagovat na prostředí. Všechny tyto reakce mají své vlastní podmínky, nejsou však izolovány, ani není možno je izolovat. Jsou komplementární a všechny jsou ve vztahu k bytí, které je vytváří a užívá jich. Proto je personalismus nutně filosofií syntézy a totality.“ (s. 234-235)
   „Je tím největším omylem domnívat se, že víra je nižší druh vědění; věda je pouze nutným a nedostačujícím prvkem víry.“ (s. 241)
   „Pravá víra naopak, ta, která je záležitostí osobní a zaměřenou ke společenství, začíná od reflexe čili od onoho myšlenkového momentu, který nazýváme pochybou.“ (s. 246)
   „...pochybnost má naopak imanentně trvat i v té nejvyšší formě víry, aby ji pozvedala stále výš.“ (s. 247)
   „Je jisté, že docházíme vždy jenom k pravdám dílčím: jakou by však měly cenu, kdybychom v nich necítili imanentní přítomnost Pravdy?“ (s. 248)

    Jak je vidět, najde se v knize mnoho zajímavých myšlenek, ale nejsou v podobně objevném a poutavém duchu příliš rozvinuty. Alespoň tak na mě nepůsobí kniha jako celek. Proto nakonec uděluji pouze jednu hvězdu.

* - -

Michal Čermák (*1979) - toho času manažer železničních přeprav ARGO Bohemia s. r. o.
Lukáš Krumpolec (*1984) - absolvent FF UP Olomouc, pracuje ve školství.
Alena Plháková
Tomáš Ulrich

1. 10. 2011 PÁSMO KOSTELNÍ - Albrechtice u Rýmařova, kostel Nejsvětější Trojice

   14:00 bohoslužba, Piotr Oskwarek
   14:30 Beata Bocek, písničkářka (Rožnov p. Radhoštěm)
            Tomáš Ulrich, básník (Brno)
            Darren Eve a Iva Smykalová, anglický muzikant a česká houslistka (Šumperk)
            Jaroslav "Hřebík" Hřebíček, fotograf (Borek)
            Anežka "Adélka" Vohralíková, pětiletá fotografka (Býšť)