P H I L - A N T H R O P I K A    1. číslo, 2. ročník 2012/2013

Úvodní slovo

1. UMĚNÍ

Největší přání III (recenze) Tomáš Ulrich

2. ČLOVĚK A PŘÍRODA

Mezinárodní festival outdoorových filmů 5.-7. 10. 2012 (recenze) Tomáš Ulrich

3. FILOSOFIE, ANTROPOLOGIE

„Cestovatelská“ (zamyšlení) Tomáš Ulrich

4. VÍRA A NÁBOŽENSTVÍ

                       
Autoři článků

POZVÁNKY na lidumilné a dobrodějné akce

Pokud budete chtít použít zde publikovaný text pro další šíření, zejména v jiném textu, prosíme o dodržování citačních standardů!

Vážení.

Ač práce na bytě stále vyžaduje značnou pozornost a úsilí, strávil jsem víkend na cestovatelském festivalu, přesněji na projekcích Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. A nedá mi otálet již více se zpožděným zářijovým číslem, i když mi bylo doporučeno vydat až v prosinci dvojčíslo. Dny totiž utíkají rychle, byt se stále dokončuje, opět nemám zásobu článků... No a co!?! ;)

Myslím, že reálně Centrum PHILanthrop začne fungovat až po novém roce. Časopis neprovizorně již od prosince.

Největší přání III (recenze) Tomáš Ulrich

V polovině září jsem využil nabídky a shlédl dokumentární film Olgy Špátové Největší přání. Vlastně jsem ani tak nedbal „reklamních“ recenzí, ale hluboké vzpomínky na dokumenty jejího otce, které jsem viděl za svých studií na jednom festivalu v Olomouci. Dodnes žiji v jistém ohledu z jeho babiček v Respice finem.

Osmdesát minut již třetího „pokračování“ největších přání mladých lidí nové generace nezklamalo ani v nejmenším. V malém porovnání s vyjádřeními z minulých „dílů“, v dějově poutavém poskládání množství nejrůznějších poloh hlubin lidského ducha, ať už kontrastně nebo jen lehce odstínovaně, odehrává se v nitru diváka touha po vcítění a pocítění, co je největším přáním – nenásilně, nenábožně, ale přesto mysticky.

Cenným přídavkem bylo bezprostřední setkání s autorkou a možnost kladení doplňujících otázek, sdělování dojmů. Myslím, že tímto byl završen lidský rozměr tohoto dokumentárního filmu, který vřele doporučuji, včetně možnosti vyjádření nějaké zpětné reakce i zapojení se do školního projektu.

Ještě jednou velmi děkuji Olze Špátové za tento hodnotný film a přeji úrodnou sklizeň zasetých semen.
Dávám plný počet hvězdiček.

***

Mezinárodní festival outdoorových filmů 5.-7. 10. 2012 (recenze) Tomáš Ulrich

Měl jsem tu čest strávit dvě celá víkendová odpoledne v Kongresovém centru Brněnského výstaviště shlížením projekcí v rámci festivalu Kolem světa.
Filmy jsem si vybral proto, že jejich sledování je poutavější a jaksi i zahuštěnější. A taky jsem nemusel řešit, kterou přednášku si zrovna vybrat. Prostě jsem seděl a hleděl. A bylo na co. Program byl sestavený přehledně a poutavě.
Až na drobné technické nedostatky projekce (zvuk, obraz) a velmi malou účast diváků jsem byl nadšen a některými dokumentárními filmy přímo unešen – jednak pestrostí témat i zpracováním a hlavně hloubkou mnohých z nich.

Před chvílí skončil film Cesta domů o dech-beroucích kouscích jednoho z nejlepších freestyle trialistů světa spojených s krásami jeho rodného kraje. Říkal jsem si, génius! (A uvažoval o genialitě v nejrůznějších podobách, o genialitě snad každého z nás, i když hodně jiného druhu.) Po něm následoval dokumentární film o výstupu na Kilimándžáro, o výstupu a povznesení pěti lidí s roztroušenou sklerózou, s onemocněním převážně mladých lidí, jak bylo zmíněno.

Vizuálně, poslechově a mnohdy i moudrostí pozoruhodné snímky otevíraly mysl i srdce. Festivaly dokumentárních filmů obecně jsou zřejmě pokladnicí mnoha cenností, stačí přijít a otevřít se.
Dávám plný počet hvězdiček.

***

„Cestovatelská“ (zamyšlení) Tomáš Ulrich

Předně chci upozornit, že tento text vznikl před několika týdny, tudíž není produktem cestovatelsko-festivalového víkendu.

„Míle a míle jsou cest, které znám...“, ale světelné roky tmy a mlh. Dnes jsem se mohl zastavit a rozhlížet se. Bylo to ale smutné, téměř bezútěšné.

To mám takovou depku?? Vím, že poslední dobou jsem neobvykle roztržitý – malé okamžiky „výpadku vědomí“. Naštěstí se to děje jenom při práci na bytě a také si myslím, že je to „z přepracování“. Sice se určitě nepředřu, ale už dlouho mi to leze na mozek.

Jsou však mnohem zásadnější starosti ve mně a nemohu říci, že by byly jen mými soukromými. Proč je život tak složitý a těžký?

Člověk je jako květina, která potřebuje patřičné prostředí a podmínky, aby byla „spokojená“. Nevím, jak moc a v čem přesně se člověk vymyká z „běžnosti“ ostatní přírody, ale jeví se mi faktickou jeho závislost na přírodě a hlavně na dalších lidech, alespoň v určitých fázích života. Jestli se potom někdo rozhodne, že nejlepší cestou pro dosažení jeho „spokojenosti“ je skoncování se závislostmi, pokud možno s jakýmikoliv (patrně buddhism), toť asi největší radikalism. Ale tudy má cesta nevede.

Proto nezbývá, než se ptát a hledat své místo „spokojenosti“ v rámci svých (našich) závislostí. A tak jako jsou obecné podmínky života pro všechny květiny i speciální pro různé druhy a jednotlivé exempláře, jsou obecnější a zásadnější otázky a jejich možná řešení.

Filosofie není zvláštním vědním oborem, je samotným přemýšlením člověka. A přemýšlet lze vždy, je-li svoboda kladení otázky – možnost ptaní a hledání řešení.

Teď to snad celé neshodím, když zakončím jedním skoro-mottem jednoho z kandidátů na presidenta ČR: Svoboda a důstojnost! Nevím, jestli se nám podaří najít příhodnější motto i pro PHILanthropa.

Tomáš Ulrich