V období působnosti mladší historické školy se významně změnily hospodářské a politické poměry v Německu. Především bylo Německo v roce 1871 politicky sjednocené a postupně se proměňovalo ze zaostávající země na hospodářsky vyspělou zemi, která zaujala jedno z významných míst ve světové průmyslové výrobě. V obchodní politice Německa stále převládal protekcionismus. Mezi představitele mladší historické školy patří ekonomové dvou generací.

Představitelé mladší historické školy již nevystupovali proti kauzalitě ve společenském životě. Určení zákonů považovali za poslání a cíl vědy. Předpokládali však, že zákony není možno odhalit metodami které používala klasická škola politické ekonomie. Proto uskutečňovali rozsáhlý induktivně-historický výzkum a tím dali podnět ke vzniku nové vědní disciplíny – dějin národního hospodářství.

2. generace mladší historické školy

2. generace mladší historické školy

Představitelé mladší historické školy přisuzovali významnou roli státu v národním hospodářství a zdůrazňovali etický prvek lidského chování. měli hluboký zájem o sociální politiku. V roce 1872 založili pod vedením G. Schmollera Spolek pro sociální politiku (Verein für Sozialpolitik), ve kterém se projevoval jejich umírněný reformismus. Jejich učení bylo později označováno jako katedrový socialismus. Vycházeli z určující role právních norem v hospodářství, jejichž uvedení do života měl zabezpečit nadtřídní stát. Hlásali sociální reformy, z nichž mnohé již byly v jiných průmyslově vyspělých zemích zavedeny (např. zavedení továrenských inspektorů, odstranění práce dětí, omezení práce žen, dodržování dnů pracovního volna, zřízení smírčích soudů).

G. Schmoller na The History of Economic Thought

Schmoller uznával existenci třídního konfliktu a připouštěl, že v určitých případech stát postupuje tak, jakoby hájil zájmy vládnoucí třídy. Ve skutečnosti je podle jeho mínění zájmem státu i ochrana zájmů nižších tříd. Tuto roli mohou zastávat a plnit občanské instituce, které budou uskutečňovat kontrolu a budou proniknuté hlubokým pocitem odpovědnosti pře společností, který jim umožní povznést se nad třídní boj. Sociální zákonodárství a garantování kolektivních smluv může podle Schmollera odvést dělníky od revolučních cílů. Odměňování dělníků chápal jako morální problém.

Schmoller tvrdil, že ekonomiku je možno rozvíjet pouze na základě využití popisného materiálu, historických faktů a statistických dat. Při zkoumání ekonomických a sociálních problémů využíval poznatky z psychologie, etnografie, antropologie, biologie a geologie. Zasloužil se o rozvoj společenských institucí, zdůrazňoval relativnost vědeckých představ, úlohu změn ve společenském životě, potřebu realismu a kritiku abstraktních, deduktivních metod ve výzkumu. Zdůrazňoval rovněž, že ve společenských vědách není místa pro matematiku, protože reakce lidské psychiky jsou příliš složitou úlohou pro vyjádření diferenciálním počtem, připouštěl využití statistických dat.

L. Brentano na The History of Economic Thought

Další z autorů, L. Brentano, odmítal představy o vyšším předurčení státu ve srovnání s jednotlivcem. Upozorňoval na to, že ti, kteří řídí stát, mají často sklony zneužívat moc. Jeho názory měly zjevně liberálnější charakter než myšlenky většiny autorů historické školy. V mírném rozsahu připouštěl nevyhnutelnost zákonodárného regulování sociálně-ekonomického rozvoje.^[31]

Adolf Wagner na The History of Economic Thought

Adolf Wagner se věnoval především problematice státních financí a předpokládal. že se mohou stát efektivním nástrojem na dosažení sociální spravedlnosti. Hospodářství se podle jeho názorů skládá ve všech hospodářských řádech ze dvou sektorů, soukromého a státního, přičemž s vývojem se podíl státního sektoru zvyšuje. V této souvislosti se někdy hovoří o Wagnerově zákoně.^[32]

W. Sombart na The History of Economic Thought

Obdobné úvahy jsou obsaženy v díle dalšího z představitelů mladší historické školy W. Sombarta. Ten při úvahách o formách ekonomických struktur v budoucnosti rozvíjel myšlenku sociálního pluralismu. Tvrdil, že kapitalismus se změní ve smíšenou společnost, ve které budou existovat různé ekonomické systémy. Podle Sombarta existují v daném období různé systémy v podobě: kapitalismus, družstevní ekonomika, veřejné smíšené podniky, sociální ekonomika, řemeslnická odvětví a zemědělská ekonomika a jejich počet se v budoucnu dále zvýší. Družstva, veřejné podniky, smíšená a sociální ekonomika jsou socialistické. Ale tyto systémy musí absorbovat a konzervovat cenné vlastnosti kapitalismu. Všechny tyto systémy mají v rámci kapitalismu buržoasní charakter a rozdíly mezi nimi nejsou podstatné.

W. Sombart odmítal univerzální zákony a trval na tom, že charakter ekonomických institucí je podmíněn místně i časově jejich působností. Podle jeho názorů neexistuje univerzální ekonomika ale můžeme hovořit pouze o ekonomickém řádu.

Stejně jako Weber i Sombart řešil otázky týkající se vzniku kapitalismu. Hlásali, že každá dějinná epocha se vyznačuje svérázným duchem, který je tvořen souborem psychologických postojů lidí, kteří vytvářejí charakter dané doby. Sombart vybral za nositele kapitalistického ducha židy, protože podle jeho mínění disponovali vlastnostmi jako např.: racionálnost, šetrnost, rozvaha, potřeba zbohatnout a podnikavost. Vedle toho měli rovněž zkušenosti, protože středověký obchod se nacházel pod jejich kontrolou. Na Sombartův výklad vzniku kapitalismu, který měl rasový podtext, dopadla bouře kritiky.

Max Weber na The History of Economic Thought

M. Weber se zabýval otázkou původu kapitalismu v díle “Protestantská etika a duch kapitalismu“. Efektivní fungování kapitalismu podle něho předpokládá, že pro člověka má hodnotu duchovní a materiální asketismus. Tyto vlastnosti nalezl u kalvinistů, kteří nahlížejí na úspěch podniku jako na hlavní cíl. Asketický způsob života kalvinistů stimuloval i prvotní akumulaci kapitálu.

M. Weber upozorňoval na německý konservatismus, orientovaný na odvrácení revoluce v Německu. V mnoha směrech ho považoval za reakci na francouzskou revoluci. Příčinu většího rozšíření konservatismu v Německu spojoval s neexistencí střední třídy, která dávala anglickému myšlení liberální perspektivu.

M. Weber měl liberálnější názory ve srovnání s ostatními příslušníky historické školy. Nahlížel na společnost jako na soubor autonomních jednotlivců, který je podmíněn sociálními zákonitostmi. Zdůrazňoval význam osobní svobody a odmítal rasismus jako nepřátelskou ideologii.

Vývoj ekonomické teorie byl poznamenán i tím, že příslušníci mladší historické školy vstoupili do dvou sporů o metodu, které patřily k nejvýznamnějším v dějinách ekonomických teorií.

První spor o metodu probíhal mezi Schmollerem a Mengerem, představitelem nastupujícího myšlení, které se začalo intenzivně prosazovat po roce 1871 a vyústilo do vzniku neoklasické ekonomie. Můžeme to charakterizovat jako boj mezi abstraktně-racionálním směrem Mengera a v jeho učení se rodící rakouské psychologické školy na straně jedné a empiricko-realistickým přístupem mladší historické školy. Schmoller nakonec připustil oprávněnost abstraktně-deduktivní metody.

Druhý spor o metodu se odehrál mezi samotnými představiteli historické školy. Jednalo se o otázku hodnotících soudů. Schmoller a Wagner chápali ekonomii jako etickou a normativní vědu, jejímž hlavním posláním je vypracovat doporučení pro hospodářskou a sociální politiku státu. Na druhé straně Weber a Sombart tvrdili, že předmětem jejího zkoumání musí být to co je ale do jejího obsahu nepatří předkládat doporučení hospodářské politice (ekonomie jako věda pozitivní).

Na historickou školu navázala tzv. ekonomická sociologie a různé sociologicko-institucionální směry charakteristické svým kritickým postojem k abstraktně logickému směru ekonomické teorie.