Kapitola 11 Vývoj ekonomie mimo hlavní směry

ysvětlovat směnnou hodnotu (kvantitativní poměr ve kterém se směňuje), resp. směnnou transakci z užitečnosti zboží (statků), kterou má pro člověka, tato myšlenka se objevila v dávné historii ekonomického myšlení. Je možno konec konců vzpomenout samotného Aristotela, ale v každém případě je tato myšlenka vcelku bezpochybně obsažena v úvahách o ceně u Jana Dunse Scota (13. stol.)

V pozdějším období na tyto úvahy navázal a svým způsobem předchůdcem nového přístupu se stal Nicolas (Mikuláš) Barbona (1640 – 1698). Jeho tvrzení, že „Hodnota zboží vyplývá z jeho užitečnosti, tj. schopnosti uspokojovat přání a potřeby lidí“, je již jednoznačné. V tomto kontextu je už také vyjádřeno, že základem nahlížení na směnu je její vnímání jako neekvivalentní transakce. Podle Barbona člověk nemůže mít zájem na směně, když v ní získá ekvivalent..

Etienne de Condillac na The History of Economic Thought

Dalším významným vkladem se staly myšlenky, které vyslovil Etienne de Condillac (1715 – 1780). Ten zdůraznil, že: „Není pravda, že se při směně zboží směňuje stejná hodnota za stejnou hodnotu. Naopak, každý ……. dává vždy menší hodnotu za větší. … Hodnota věcí tkví pouze v jejich vztazích k naším potřebám. …. Chceme odbýt věc, která je pro nás neužitečná, abychom dostali věc, kterou nutně potřebujeme……“.

V těchto případech se dostáváme na půdu či pozice teorie užitečnosti, i když zatím ne k teorii mezní užitečnosti. Je to však jednoznačná interpretace subjektivní hodnoty, která je vysvětlována z pozice spotřebitele, na rozdíl od teorie hodnoty opírající se o princip ekvivalence, která vždy inklinovala k výkladu hodnoty nabídkovou stranou (náklady).

I zákon klesající mezní užitečnosti časově předchází 19. století. Cestu k němu naznačil již Daniel Bernoulli (1700 – 1782) – vynikající matematik 18. století, který při řešení tzv. petěrburského paradoxu (1731) vyslovil tytéž zásady na nichž je zákon klesající mezní užitečnosti založen.

Daniel Bernoulli na The History of Economic Thought

Konstatuje, že význam, který lidé přikládají penězům (jejich zájem o peníze) neroste přímo úměrně množství peněz, ale pomaleji. Proto odlišil nominální hodnotu peněz od jejich „vnitřní hodnoty“ (subjektivní hodnoty, užitečnosti) a dále odlišil celkovou a mezní užitečnost peněz, a formuloval princip klesající mezní užitečnosti. „Užitečnost plynoucí z malého zvýšení bohatství bude nepřímoúměrná původnímu množství.“ Z předpokladu, že mezní užitečnost je nepřímoúměrná množství peněz dochází k matematickému závěru, že celková užitečnost roste logaritmem množství.

Obrázek 11.1 Celkový užitek peněz

Bezprostředním předchůdcem marginalistické revoluce se rozpracováním základů teorie mezní užitečnosti stal Hermann Heinrich Gossen (1810 – 1858). V roce 1854 vydal spis Nástin zákonů směny a z toho plynoucích pravidel lidského chování. V širší známost však bylo dílo uvedeno až v průběhu marginalistické revoluce v 70. letech, díky W. S. Jevonsovi.

H. H. Gossen na The History of Economic Thought

Gossen je prvním autorem, který přesně vyjádřil ideu zákona klesajícího mezního užitku a souvislosti teorie mezní užitečnosti. Ve svých úvahách vztahuje mezní užitek ke změně celkového užitku a formuluje své závěry ve třech zákonech.

Tzv. první Gossenův zákon vyjadřuje, že s postupujícím uspokojováním každé potřeby klesá nepřetržitě užitek z jejího uspokojování, a to tak dlouho, až v okamžiku nasycení zcela zanikne. Znamená to, že při opakované spotřebě je užitek vždy menší a nasycení nastává dříve. V uvedeném výkladu je přesně vyjádřeno, že funkce mezního užitku je klesající.

Druhý Gossenův zákon uvádí, jak člověk, který má omezené možnosti, které mu neumožňují aby uspokojil plně všechny své potřeby, dosáhne maxima celkového užitku. Podle Gossena je to tehdy, když ukončí uspokojování jednotlivých potřeb v situaci, kdy užitečnosti posledních jednotek spotřebovávaných statků se sobě rovnají. Jedná se tedy o zákon vyrovnaných mezních užitků:

MU_A = MU_B = MU_C = ….. = MU_N

Pokud pořízení statku je spjato s obětí v podobě výdeje peněz, pak je podmínkou vyrovnání mezních užitků jednotlivých výrobků vzhledem k jejich cenám. Tedy:

Jedná se o maximalizaci užitku na základě racionálního výběru spotřebitele, který má příjmové omezení.

Tzv. třetí Gossenův zákon se vztahuje ke skutečnosti, že uspokojení potřeb předpokládá vynaložení práce. Gossen vychází z toho, že každá další jednotka vynakládané práce přináší člověku menší uspokojení, je méně příjemná a její další vynakládání může přinést i negativní užitek. Klade si otázku, kdy člověk maximalizuje celkový užitek z vynakládání práce a odpovídá, že je to tehdy, je-li přerušeno vynakládání práce v okamžiku, kdy se újma, kterou člověku práce přináší, rovná užitku spojenému s uspokojením příslušné potřeby (umožněné vynakládáním práce).