Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku

13.2 Další vývoj českého ekonomického myšlení v 19. století

Jiří hrabě Buquoy (1781 – 1851), český polyhistor, je autorem prvního pokusu o systematický výklad hospodářských otázek. Buquoy se věnoval i řadě dalších oborů, publikoval v matematice, přírodních vědách, filozofii, politice i národním hospodářství. Je autorem spisu Die Teorie der Nationalwirtchaft nach einem neuen Planeund mehreren eigenen Ansichten (1815), který vyšel v Lipsku.Ve spisu rozlišuje a odděluje dvě základní části národohospodářské vědy:

  • část technická – pojednává a popisuje výrobní technologie, pokouší se v ní rovněž o matematické výpočty a technická vyobrazení.

  • část politická – ve které jde o teoretický výklad i praktický popis hospodářské činnosti.

Z této pozice pak Buquoy vytýká dosavadním národohospodářským spisům, že nevyužívají matematickou analýzu v rozsahu, který se v hospodářství nabízí.“Všecky věty o kvantitách v národním hospodářství jsou proto velmi temné a neurčité, neboť taková učení dají se provést jen řečí algebry.“[46]

Vzhledem ke zdůraznění významu matematiky pro národohospodářskou vědu je osobnost Buquoye připomínána i W. S. Jevonsem. Buquoy je rovněž spojován se zavedením prvního parního stroje v Čechách, který nechal postavit podle vlastních nákresů v r. 1810. Svými sociálně politickými názory se přibližoval mnohým ideám socialistů (rovnost před zákonem, všeobecné hlasovací právo, svoboda slova, tisku a náboženství. V ideálním státu by mělo být společné pozemkové vlastnictví, společné bydlení, stravování a odívání na státní náklady, veřejná internátní výchova dětí).

resources/bolzano.jpg

Bernard Bolzano na cs.wikipedia.org

Názorově blízké jsou i postoje Bernarda Bolzano (1781 -1848), profesora matematiky a teologie na pražské univerzitě. Jeho silný vliv na české myšlení je spojen především s knihou Vom gestem Staate (1831). V ne příliš rozsáhlém díle se dotýká všech stránek státního zřízení a společenského života. Společnost směřuje do stavu, kdy se bude řídit ideály křesťanské lásky a spravedlnosti. Předpokládá zachování soukromého vlastnictví, ale přimlouvá se za zásahy veřejné moci do nakládání s majetkem, rovněž do práv koupě a prodeje i do stanovení ceny. Vylučuje např. soukromý úvěr, ten má být poskytován pouze veřejnými pospolitostmi a to se zřetelem na potřeby a užitky. Pospolitostem také náleží rozhodnutí o výši úroku, přičemž úrok má být nejmírnější. Stejně jako Buquoy považuje kovové peníze za potřebné pouze v zahraničním obchodě, zatímco papírové peníze dostačují pro domácí směnu. I vlastnictví půdy má zůstat soukromé, ale obdělávání má zajisti pospolitost vytvořená členy vlastníkovi rodiny a pomocným personálem, aby nikdo nemohl nabýt zisky nepřiměřené vynaloženému kapitálu. Ze soukromého vlastnictví mají být vyloučena vzácná díla.

resources/rieger.jpg

František Ladislav Rieger na cs.wikipedia.org

Prvním česky publikujícím autorem o národohospodářské problematice byl František Ladislav Rieger (1818 – 1903), který v letech 1849 -1850 studoval nejdříve v Paříži a poté v Londýně díla předních ekonomů. Po návratu do Prahy se pokusil získat docenturu na pražské univerzitě, ale jeho vyhraněné politické názory (jeden z předních představitelů Strany staročechů) byly vážnou překážkou a ve své snaze neuspěl. Jeho český habilitační spis byl německými profesory odmítnut. Poté se angažoval v Jednotě ku povznesení průmyslu v Čechách. Své názory publikoval ve spisu O statcích a pracích nehmotných a jejich významu a postavení v národním hospodářství (1850). Po deseti letech vydal další spis Průmysl a postup výroby jeho v působení svém k blahobytu a k svobodě (1860).

Rieger měl vliv na české prostředí a jeho ekonomické názory se setkaly s dobovým ohlasem (např. v časopise Budoucnost). Patří rovněž k zakladatelům českého ekonomického pojmosloví a představoval v českém ekonomickém myšlení osobnost vyhraněně liberální. Obdivoval rozmach Velké Británie a za jeho základ považoval individualismus, soukromé vlastnictví a volnou soutěž. „To jest především soukromé vlastnictví a z něj vyplývající individualismus (zosobněnost), dle něhož každý sám o sobě o zlepšení stavu svého se stará, kteréž to jedině ve výsledku snahy a práce své nalézá, pak svobodná soutěž (konkurence), dle níž každý svým způsobem a prostředky svými prospěch svůj vymáhá…..Svobodná soutěž je jedinou garantií pokroku jakož i postupu výroby a láce, ano, že by průmysl bez ní zakrněl a se zarazil, že by se stal nepohnutým.“[47]

resources/chleborad.jpg

František Ladislav Chleborad (1839 – 1911) se narodil v Habrech u Havlíčkova (Německého) Brodu. Vystudoval pražskou právnickou fakultu a nejdříve působil jako vychovatel (hraběte Defours Walderode). Projevoval však hluboký zájem o hospodářské otázky a zejména o postavení dělnictva. Brzy zahájil řadu aktivit, jejichž cílem bylo zlepšování životních podmínek dělnictva. Založil pro dělníky spotřební družstvo Oul a stal se předsedou. Stál u zrodu banky Slávie, která zajišťovala pojištění dělníků pro nemoc a stáří. Vedle sporů plynoucích z jeho povahy se dostal rovněž do potíží v souvislostmi s majetkovými transakcemi. Proto se vzdal veřejné činnosti, včetně místa generálního ředitele banky a věnoval se advokacii. I jeho žádost o habilitaci byla německými profesory zamítnuta. V roce 1905 se stal poradcem ruského ministerstva financí a zemřel v Petrohradě.

Hlavní dílem Chleborada je rozsáhlý spis Soustava národního hospodářství politického (497 stran). Jedná se v českém prostředí o originální spis, ve kterém podává přehledně historii hospodářského rozvoje od starověku po svoji současnost. Kriticky rovněž hodnotí vývoj ekonomických názorů v jednotlivých školách a směrech. Přitom se však dílem prolínají i myšlenky technické, biologické, sociologické, politické, filozofické aj. Dílo je silně poznamenáno Chleboradovou snahou přispět k řešení dělnické otázky. K tomu upřednostňuje cestu výrobního, obchodního a kapitálového družstevnictví. Důrazně upozorňuje na rizika a úskalí socialismu a komunismu, ale také liberalismu. Tyto postoje vedly Chleborada k hledání takové hospodářské soustavy, ve které by se uskutečnilo harmonické propojení soukromého vlastnictví a svobody jednotlivců se společnými zájmy celku. Od takové soustavy očekával, že budou odstraněny dramatické rozdíly mezi zámožnými a nezámožnými členy společnosti. Metodou dosažení se mělo stát družstevnictví je ve výrobách, tak v rozdělovacích procesech. Hlásil se k předchůdcům, kterými byli ekonomové zdůrazňující národní kontext hospodářství, tedy zejména F. List a H. Ch. Carey. Je to soustava, kde nejsilnější výrobní silou je lidský duch, nikoliv bezduché přírodní zákony trhu. Nejvyššího stupně blahobytu dosáhne národ, který nejdále pokročil v oboru věd, kde zákony hospodářské nelze odloučit od zákonů morálních.1[48] Hospodářství, ve kterém bude hybnou silou rozvoj podnikání nezámožných vrstev.

Podle Chleborada se národní hospodářství řídí zákony, které jsou nezměnitelné, jsou dány Bohem. Jsou to zákony společenské harmonie. Ty však předpokládají skutečnou svobodu, ale ve společnosti se zatím prosazuje pouze formální svoboda, a proto místo zákonů harmonie se prosazují zákony kauzální (příčina a nutný následek). Subjekt podléhající formální svobodě nemá možnost uskutečnit alternativní svobodnou volbu, a proto je nutná reforma.

K prosazení skutečné svobody jsou nutné zásahy státu do hospodářství. Stát chápe jako mravní bytost, jako sjednocenou vůli národa garantující obecné dobro. Garance státu se prosazuje tím, že stanovuje společenské meze tak. Aby se vyrovnaly síly práce a podnikatelstva. Tím se prosazuje sledování sociálních cílů podporujících nezámožnou třídu a rovněž cílů podporujících národní společnost jako celek.

Chleboradův výklad je rozdělen do dvou částí. První pojednává o hospodářství na území státu (hospodářství vlastenecké) a ve druhé jsou předmětem mezinárodní hospodářské otázky a vztahy (hospodářství světové, vesměrné). Jeho ekonomie (politické hospodářství) je normativní, důležitou roli hraje aplikace etických zásad. Zároveň zdůrazňuje, že prosazování individuálního osobního zájmu je sladěno se zájmem obecným. Přes tržní mechanismus se obecné zájmy prosazují lépe, než by to dokázal nějaký celospolečenský subjekt. Důsledkem je růst výkonu a pokud produkt roste rychleji než obyvatelstvo, pak se zvyšuje životní standard. Chleborad však zdůrazňuje, že hospodářství je nejen oblast společenského života, ale musí sloužit potřebám člověka, jehož podstatou je vůle a blahobyt je stavem uspokojení vůle. Proto je nutno zjišťovat a prosazovat dobro a spravedlnost a politické hospodářství má být praktickou vědou, jeho zásady musí vést k poznání co býti má a jednání k tomu směřujícímu.

V moderní ekonomii rozlišuje čtyři základní proudy. Industrialismus, komunismus, socialismus a národní školu. Protože skutečnými základy společnosti jsou individualismus, soukromé vlastnictví, svoboda a soutěž, jednoznačně odmítá komunismus a socialismus. Industrialismus je založen na egoismu a politice nevměšování státu do hospodářství (zde rozlišuje manchesterskou školu –důsledné laissez faire a školu sociální, která se snaží o nápravu nejzávažnějších důsledků politiky laissez faire), přirozený pořádek je dán přírodními zákony. Národní škola je založena, stejně jako industrialismus, na individualismu a soukromém vlastnictví, ale hájí zájmy národního hospodářského rozvoje proti konkurenčně vyspělejším ekonomikám. S tímto přístupem se ztotožnil.

resources/kaizl.jpg

Josef Kaizl (1854 – 1901) je považován za skutečně prvního českého národohospodáře. Narodil se ve Volyni. Po maturitě se v roce 1871 zapsal na právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Studium zakončil v roce 1875. Kaizl se již v průběhu studia věnoval problematice národního hospodářství, a to zejména pod vlivem Albína Bráfa, který stál u zrodu národohospodářského odboru studentského spolku Všehrd.[49] Kaizl si byl vědom posunu světového ekonomického myšlení a využil stipendia, které mu bylo uděleno ke studiu na univerzitě ve Štrasburku (1876-77). Tam působila řada předních osobností historické školy (G. Schmoller, G. F. Knapp, A. Schäffle aj.). Pod Schmollerovým vedením sepsal spis o dějinách bavorského živnostenského pojištění (knižně Der Kampf um Gewerbereformin Bayern von 1799 – 1868, Lipsko 1879). Za práci mu byla univerzitou udělena cena. V roce 1879 se habilitoval docentem pro obor politická ekonomie na právnické fakultě (práce O úroku a lichvě). V roce 1882 se stal docentem i pro obor finanční věda, řádným profesorem byl od roku 1898.

Když v roce 1882 vznikla česká univerzita a soustředila se na ni mladá generace, navázal Kaizl úzký vztah i s T. G. Masarykem. Kaizl byl postupně vtahován do veřejného života a v roce 1885 se stal poslancem říšské rady za stranu staročeskou. Názorově se rozešel se staročechy a koncem osmdesátých let již spolupracoval s mladočechy. V týdeníku Čas (platforma české intelektuální špičky) rozšířil záběr i o otázky sociální a hospodářské.

Hlavním teoretickým s dílem byly dva spisy:

  • Národní hospodářství (1883)

  • Finanční věda (I. díl v r. 1888, II. díl v r. 1892). Vyšlo rovněž ve Vídni a Turině.

Kaizlovo Národní hospodářství je pod vlivem historické školy, i když formuloval úkol spisu jako popsat skladbu národohospodářskou jaká je a nikoliv jaká by měla být, případně jak toho dosáhnout. Je to komplexní dílo, které si kladlo za cíl seznámit českou odbornou veřejnost, zejména studující, se základními poznatky národohospodářské vědy. Kaizl byl důsledný ve využívání české terminologie, kterou tvořili společně s Bráfem již při studiích.

Hospodářství chápe jako promyšlenou činnost člověka, při které jde o co nejúplnější uspokojení potřeb pomocí nejmenšího nákladu. Jde tedy o činnost rozumovou, přičemž ale musí se odlišovat činnost technická – výrob určitého množství statků, určité jakosti na určitém místě a v určitou dobu, od činnosti ekonomické – což je postup podle zásady hospodárnosti. V podstatě tradičním způsobem zavádí i další základní pojmy.

Při výkladu hodnoty je patrný vliv marginalistické revoluce. Hodnota je podle Kaizla význam (důležitost) jakou přisuzuje člověk jakémukoliv statku. Když posuzuje náklady na opatření statku, poměřuje je s užitkem z jeho použití. hledá minimum nákladu a maximum užitku. Zdůrazňuje, že hodnota je kategorie nejen psychologická, ale také poměrová (relativní). Je výsledkem porovnání.

Cena je peněžním vyjádřením směnné hodnoty statků a utváří se poměrem mezi nabídkou a poptávkou. Zdůrazňuje však, že existují hranice, které nemohou být tímto poměrem překročeny. maximální hranicí je nejvyšší platnost užitková, kterou pociťuje někdo z kupujících a minimální hranicí ceny je nejnižší platnost nákladová, kterou pociťuje někdo z nabídkové strany.

Aby se utvářela rovnovážná cena, musí platit:

  • všichni účastníci trhu si musí počínat tržně

  • musí být konkurence

  • musí být umožněno, aby na straně poptávky odstoupili ti, jejichž pocit užitku je chabý, na straně nabídky ti, jejichž pocit nákladový je příliš velký.

resources/braf.jpg

Albín Bráf (1851 – 1912) je všeobecně považován za dominující osobnost českého ekonomického myšlení 19. století, i když jeho mezinárodní věhlas nelze srovnat s Kaizlem a rovněž rozsah jeho písemných prací je skromný a zachoval se jen díky úsilí jeho žáků. Na druhé straně však je jeho přístup promyšlenější a fundovanější, na rozdíl od Kaizla se i více soustřeďuje na národohospodářskou vědu a jeho vliv je nesrovnatelně významnější. K jeho dílu a přednáškám se vrací celá generace národohospodářů období vzniku a prvních desetiletí existence samostatného Československa.

Bráf pochází z Třebíče, právnickou fakultu ukončil v roce 1874 a po krátké soudní praxi začal vyučovat na Českoslovanské obchodní akademii národní hospodářství a obchodní statistiku. Již v roce 1877 se habilitoval pro národní hospodářství na České technice v Praze i na univerzitě v Praze. Byl trvale spjat se stranou staročeskou (F. L. Rieger byl jeho tchánem).

Bráf se aktivně podílel na zrodu českého bankovnictví (1888 byl u zrodu Zemské banky království českého), pracoval ve statistické komisi města Prahy, byl i dopisujícím členem Ústřední statistické komise ve Vídni a od roku 1907 byl členem Mezinárodního statistického úřadu. V roce 1888 podal návrh na zřízení zemského pojišťovacího fondu, kde byl i členem ředitelství, byl rovněž členem představenstva Úrazové pojišťovny dělnické.

Bráf byl autorem mnoha menších prací, ale teprve jeho žákům Cyrilu Horáčkovi a Josefu Gruberovi se podařilo shromáždit a postupně utřídit tyto práce a vydat dva rozsáhlé soubory:

  • Spisy dr. Albína Bráfa ve třech svazcích (vyšlo v letech 1913 – 1915)

  • Albín Bráf, Život a dílo (soubor má 5 dílů, vycházelo v letech 1922 – 1925).

Ve vymezení předmětu nebyly u Bráfa odlišnosti, ve srovnání s jinými autory. Hospodářství definuje jako lidskou činnost, jejímž cílem je opatřovat ukojení lidských potřeb zevními statky, přičemž člověk se snaží postupovat účelně, aby se dosáhlo prospěchů (užitků) poměrně nejvyšších oběťmi poměrně nejnižšími. To považuje také za zásadu hospodárnosti.

Hospodářská věda a její studium může sledovat tři cíle:

  • vysvětlovat a objasňovat konkrétní hospodářské jevy, jejich souvislosti a vztahy. je to studium historické a popisné, včetně statistiky

  • zajímá se o to, co se v hospodářském dění a v hospodářstvích pravidelně opakuje, co je různým jevům společné a co je pro ně typické. Hledá pravidelnosti (hospodářské zákony) toho co je, stejně jako to dělají vědy přírodní. Hledat a vysvětlovat zákony je úkolem národohospodářské teorie

  • z historického a teoretického poznání lze vyvodit všeobecná pravidla, zásady, maximy pro praktické hospodářské jednání. To je úkolem praktické vědy národohospodářské. Je-li subjektem stát, pak jde o národohospodářskou a finanční politiku.

Velkou pozornost věnoval Bráf metodě národohospodářské vědy. Postup, který vyhledává co je společné různým singulárním jevům a souvislostem, je postup či metoda induktivní (aposteriorní, empirický). Je to metoda adekvátní především vědám přírodním, které mohou využít experimentu, proto v národohospodářské vědě je možno dospět touto metodou pouze k přibližným generalizacím.

Proto musí být využívána metoda deduktivní (abstraktní, spekulativní), která spočívá v tom, že si určitou příčinu (pohnutku) lidského jednání představujeme jako výhradně působící. Tím ji izolujeme a usuzujeme, dedukujeme, jak by lidé za těchto podmínek nutně jednali. Indukce a dedukce tedy dospívají k obecnějším poznatkům různou cestou.

Z této pozice kriticky hodnotí ostatní školy. Klasické politické ekonomii vytýká, že postupovala především metodou dedukce, historické škole pak to, že se zříká poznání absolutních hospodářských zákonů. Na druhou stranu vyzvedává její význam pro studium vývojových tendencí, stejně jako zohlednění etických souvislostí.

Bráf rovněž zdůrazňuje jako vhodnou metodu využívání matematiky, pokud se jedná o jevy kvantitativně postižitelné. Připomíná význam např. L. Walrase a W. S. Jevonse.

Ve výkladu jednotlivých kategorií se pohybuje v pojetí odpovídajícím probíhající marginalistické revoluci. Hodnota je význam, který přikládáme statku nebo souboru statků, jako podmínce uspokojení našich potřeb. Je to jev ryze subjektivní, není to vlastnost statku. Z této pozice odmítá Marxovu determinaci hodnoty prací i jeho teorii nadhodnoty. Cena je výslednicí vztahu nabídky a poptávky a při vysvětlení jejich působení se ztotožňuje s Böhm-Bawerkem.

V Bráfově díle je věnována pozornost otázce vztahu státu a hospodářských soustav, problém liberalistického a socialistického uspořádání společnosti. Liberalismus definoval jako soustavu založenou na zásadním odporu ke statní intervenci, soustavu důsledné hospodářské svobody (svoboda živností, svoboda vlastnictví, svoboda obchodování). Tato svoboda volné soutěže vede k růstu výroby, technickému pokroku, snižování výrobních nákladů, tedy k obecnému prospěchu. Bráf zdůrazňuje, že tato soustava má mravní význam spočívající v tom, že každý je zodpovědný za vlastní prospěch (osobní zdar).

Bráf však tento systém kritizuje a odmítá z důvodů především praktických, zdůrazňuje, že tato soustava má vedle účinků obecně prospěšných i účinky obecně neprospěšné, jako jsou nestejné skutečné podmínky, zneužití lepšího hospodářského postavení, vznik nových sociálních nerovností, atd. Podle Bráfa tedy hospodářská svoboda nemůže být jediným organizačním principem.



[46] Albín Bráf, Život a dílo, sv. I, Praha 1923, str. 17

[47] Rieger, F. L.: Průmysl a postup výroby jeho v působení svém k blahobytu a k svobodě. Litomyšl, 1860, str. 58

[48] blíže a podrobněji na str. 17O – 171 Chleboradovy knihy.

[49] Na půdě spolku se konaly diskuse k vybraným problémům, probíraly se stati z děl významných světových ekonomů, utvářela se zde i původní česká ekonomická terminologie.