Slabika (sylaba) je nejjednodušší a nejtěsnější možnou artikulační jednotou funkčních prvků řeči, která vyhovuje dorozumívání. Členění slov na slabiky odpovídá i přirozenému jazykovému citu uživatelů, který se kultivuje už v raném dětství (odříkávání rozpočítadel, říkadel apod.).

Poznámka

Jak jsme výše (3) připomenuli, je hláska - laicky pokládaná za základ zvukové řeči - jednotkou hypotetickou, jež ve skutečné řeči (pokud náhodou sama není slabikou - např. spojky a, i v češtině) jako samostatná výslovnostní jednotka neexistuje. Pokud "vyslovujeme hlásky", "hláskujeme", vlastně vytrháváme na základě empirie zvuky a u souhlásek je navíc nutně doprovodíme neurčitou samohláskou (6.4).

Pocit slabičného skladu mluvy, který všichni uživatelé mají, vychází zjevně z artikulačních a akustických skutečností, jež slabiku charakterizují. Fonetickou podstatu slabiky se však dosud nepodařilo jednoznačně popsat: vždy zůstává jistý počet hláskových kombinací, jež jsou uživateli hodnoceny jako slabiky, ale teoretickým vymezením neodpovídají. Žádný z principů vymezení popsaných ve starší literatuře nedostačuje sám pro poznání podstaty slabiky, neboť při artikulaci i vnímání se uplatňují společně a v jednotlivých typech slabik vždy některý vystupuje do popředí.

Pro slabiku jsou charakteristické tyto artikulační a akustické vlastnosti:

Přítomnost fonace, znění hlasu (5.1). Slabika je dík tomu nositelkou prozodických vlastností řeči, tj. proměn síly, výšky a ev. i kvantity, a to v relaci ke slabikám jiným. Tyto akustické vlastnosti přísluší slabice jako celku, při poslechu, a zejména při popisu se však pozornost soustřeďuje na jádro slabiky (viz i dále), v němž je cesta pro hlas nejuvolněnější.

Postup uvolnění cesty pro hlas je artikulační podstatou slabiky. Jde o přechod od sevření mluvidel (striktury) k apertuře (uvolnění mluvidel, otevření cesty pro hlas). Striktura je charakteristickou vlastností pro konsonanty, proto je pro slabiku velmi obvyklý konsonantický začátek. Tvoří ho jeden nebo více konsonantů (podle zvyklostí jednotlivých jazyků). Při protezi (7.3) se před počáteční vokál souhláska vkládá, často nespisovně. Po apertuře, kterou tvoří hláska s nejvyšší mírou otevřenosti, následuje někdy restriktura, tj. konsonant (n. konsonanty) a slabika se stává zavřenou.

Základním prvkem slabiky je její jádro (nukleus). Strikturu a restrikturu nazývají někteří autoři svahy slabiky. Počet slabičných jader je počtem slabik výrazu. Za jádro slabiky pokládáme místo maximální apertury, tedy i místo maximální míry hlasnosti (sonantnosti); hlásky, které mohou jádro v daném jazyce tvořit, se označují jako sonanty. Na tomto místě se ve všech jazycích světa vyskytují vokály (monoftongydiftongy) jako hlásky s tónovou strukturou. Jistou míru tónovosti mají i sonory, zejména likvidy. V jednotlivých jazycích se možnost jejich využití v jádru slabiky různí: v češtině nebo němčině jsou běžné doklady na slabikotvorné [l̩̩], [] (srov. česká dvouslabičná slova jako [br̩ko] , [viːtr̩], [sl̩za] , [nesl̩] , německé trojslabičné [fboːtn̩] = ´verboten´, dvouslabičné [meːdl̩] = ´Mädel´ atd.).

Ověřte si, zda ve vámi studovaném jazyce mohou být slabikotvorné souhlásky. Které to jsou? Využívají se v běžných výrazech, nebo jen v citoslovcích? Podívejte se také, jak jsou slabikotvorné souhlásky reflektovány v písmu.

Svahy slabiky jsou: před slabičným jádrem onset (praetura), za jádrem koda. Jde o termíny v podstatě fonologické (8.6). Onset i koda jsou fakultativní, tj. slabika může existovat i bez nich. Jsou tvořeny jednou nebo více souhláskami - velikost i složení souhláskových skupin jsou přitom v jazyce v této pozici do jisté míry omezeny.

Pro strukturu slabiky je důležité to, že mezi jádrem a svahy existuje kontrast, proti striktuře svahů stojí (relativní) apertura jádra. Tak proti jakémukoli konsonantu je aperturou vokál (monoftong, diftong), proti pravému konsonantu (viz 5.2, 6.2) relativně otevřenější a tónovější sonora. Proto je sonora slabičná jen v sousedství jiných konsonantů, je-li v sousedství vokálu, slabičná není. Aproximanty (viz 5.2, 6.2) sonantami (hláskami tvořícími jádro slabiky) nejsou.

Poznámka

Podle některých prací lze za slabiku pokládat i další seskupení hlásek: zcela jasnou strikturou je závěrový konsonant, zatímco úžinový má trvací šum a je tedy vlastně poněkud otevřenější. Seskupení jako české bzzz, kšc se objeví v citoslovcích, tj. na okraji slovní zásoby jazyka. Nejen že jsou vyslovitelná, ale také je jako ´slabiky´ můžeme vnímat, dokonce i v neodvozených slovech, nenásleduje-li samohláska (*kšcnout na kočku). Většinou se taková seskupení označují raději jako pseudoslabiky. Podobné seskupení vzniká v jazycích se silným přízvukem po redukci vokálu - ten z původní slabiky v rychlejší a méně pečlivé výslovnosti mizí, ale počet slabik slova zůstává zachován. Může zmizet i celá slabika (viz 7.3). V několika málo jazycích světa jsou takto tvořené slabiky normální.

Podle výstavby konce se slabiky dělí na dva typy: otevřené slabiky končící místem maximální apertury, slabičným jádrem (ko - le -no; vl - na; za - sko - čí), a slabiky zavřené, jež jsou zakončeny restrikturou (roz - dám, švec). Rozdíl mezi konsonantem ve striktuře a restriktuře je v některých jazycích minimální, jinde mohou být konsonanty na konci slabiky změněny (např. vyslovovány implozivně). Pro určitý jazyk mohou být možnosti kombinací hlásek ve slabice omezeny: ve praslovanštině existovaly např. jen otevřené slabiky.

Uvažte, jaké typy slabik najdete v jazyce, který studujete. Jaký typ slabik je tam nejběžnější?

Rozdíl mezi strikturou a aperturou pomáhá poznat a určit hranice slabiky. Ve výrazech složených z otevřených slabik je poznání jejich hranic jednoduché, neboť spadají vždy před místo největší striktury, tj. před souhlásku. Ve výrazech, kde se objeví souhláskové skupiny, je rozhodnutí obtížnější a závisí často i na mimozvukových kritériích.

V češtině ve slově nej - ví - ce členíme na slabiky vlastně podle složení slova, neboť jsme si (třeba podvědomě) jisti stavbou slova z předpony a základu, ve slově ma - min - čin slabikujeme podle zkušenosti, že skupina nebývá na počátku slabiky (nezačíná jí žádné české slovo) apod. V některých případech se hranice slabiky jednoznačně určit nedá (ve slově hrstka je oprávněné členění hrst - ka i hrs - tka, ev. hr - stka). Lingvistická teorie řeší tento problém různě; foneticky oprávněné je pro některé jazyky (mezi nimi i češtinu) určení hranic slabiky před strikturou bez ohledu na morfématickou stavbu výrazu. Obecné pravidlo zatím nebylo nalezeno. Určení hranice slabiky (tzv. Silbenschnitt) je důležité pro jazyky, kde jsou obměny zvuků vázány na slabičné schéma a kde jsou mezi slabikami vzájemné vazby hlásek slabší. Je samozřejmé, že o slabičném skladu slova nerozhoduje pravopisná zásada dělení slov: ta je tvořena konvenčně.

Pokuste se poznat, zda v jazyce, který studujete, existuje nějaký vztah mezi slabičným skladem a dělením slov v písmu. Pokuste se také zjistit, jak "slabikují" cizinci svůj jazyk. A zkuste, jak se vyrovnají s českou říkankou. Budou slabikovat stejně jako Češi?

V literatuře se připomíná „slabika pobočná“: označuje se tak seskupení hlásek, které vlastně slabikami není: sonora nebo aproximanta stojící na počátku souhláskové skupiny (onsetu) v nich vytváří další "vrchol zvučnosti".

Vyjádříme-li schematicky proměny zvučnosti ve slabice, dostaneme tyto obrazce:

[spánek]

[spadl̩]

[spal]

[znak]

[dráha]

Bez ohledu na otevřenost nebo zavřenost slabiky vidíme, že zvýšení zvučnosti je na jádru slabiky, ostatní složky k tomuto jádru směřují. Je-li však počátek slabiky tvořen skupinou sonora n. aproximanta + vlastní konsonant, dochází k vytvoření dalšího vrcholu zvučnosti: sonora (aproximanta) má větší míru sonority než následující vlastní konsonant, i když ne tak velkou jako jádro slabiky - vokál. Schéma takových slabiky je následující:

Slabiky s pobočným vrcholem zvučnosti (i když slabším než skutečné jádro) se vymykají z obvyklého slabičného schématu a ve vývoji jazyků se chovaly jinak než slabiky běžné, např. v nich sonory zanikaly, docházelo k přesmyknutí hlásek apod. Ve starší literatuře se jako pobočné označují i všechny slabiky se sonorou, pokud nestojí vedle vokálu - tedy i případy jako [vedl̩], [bratr̩]; ve staré češtině byla ovšem tato slova jednoslabičná.

Ověřte si, jak jsou v jazyce, který studujete, utvářeny slabiky. Jak velké souhláskové skupiny mohou na počátku stát? Jak se vyrovnává cizí jazyk se složitými souhláskovými skupinami u slov, která přejímá. Ověřte si, zda je pro cizince snadné vyslovit české slovo typu vzplál, pstruh.

Každý jazyk má nějaké jazykolamy, v mnohých se pohrává právě s kombinacemi hlásek ve slabikách a slovech. Znáte nějaké? A umíte nějaký jazykolam mateřštiny? Pozor - jazykolamy jsou hrou, nikoli cestou k naučení správné a zřetelné výslovnosti.

Slabika je důležitou jednotkou verše. Slabičný verš je založen na normovaném počtu slabik ve verši (dekasylab apod.), v časoměrném se základem stává kvantita slabiky: ta může být dána samotnou délkou vokálu (tak např. v češtině), nebo celkovou stavbou slabiky včetně velikosti souhláskových skupin v ní. Rozlišují se pak slabiky silné, které jsou dlouhé přirozeně nebo pozičně, a slabiky krátké, slabé. Měřítkem tu není skutečný časový průběh, ale „mora“, termín pro označení délky slabé slabiky. Silná slabika má pak mory dvě a verš - např. hexametr - je založen na normě střídání silných a slabých slabik. Tento problém překračuje oblast fonetiky, seznámíte se s ním v úvodu do studia literatury nebo v literární teorii.

Ke změnám v slabičném skladu slova viz 7.3.

 
Technická spolupráce:
Servisní středisko pro e-learning na MU, 2008
Stránky střediska na Elportále