Ústrojí dýchací (respirační) slouží primárně k základní životní funkci - fyziologickému dýchání. Při řeči se fyziologické dýchání mění. Zatímco poměr vdechu a výdechu je při běžném dýchání asi 2 : 3 (16 - 20× za minutu; naráz se v klidu vdechne a vydechne jen asi 1/2 l vzduchu), při řeči se nápadně zkracuje vdech a výdech se prodlužuje (1:7 až 1:12 - ev. i více, zdroje se v údajích různí) a zvětšuje se objem vdechnutého vzduchu (asi na 1,5 l). Množství nadechnutého vzduchu i rytmus dýchání se při řeči řídí zčásti i vědomě, zatímco fyziologické dýchání je reflexivní, i když je dovedeme ovládat. Při fyziologickém dýchání se doporučuje nadechovat nosem, při řeči se vdech provádí nosem i ústy, protože je nutno v malém čase nabrat do plic maximum vzduchu. Zkušený mluvčí zvládá dýchání bez nežádoucích zvukových efektů.
Mluvní projev se realizuje při výdechu (exspiraci), který lze dík zásobnímu vzduchu v plicích podle potřeby prodloužit a který zajišťuje trvalý tlak v hrtanu, což je důležité pro vznik hlasu. Vzhledem k tomu, že je tento typ dechové linie pro nám blízké jazyky samozřejmý, při charakteristice hlásek tuto vlastnost neuvádíme. Souvislá řeč se v zásadě realizuje na výdechu, což zabezpečuje dobrou donosnost mluvy.
Při vdechu (inspiraci) se mohou v nám blízkých jazycích vyslovit jednotlivé výrazy citoslovečné povahy (např. tak můžeme realizovat české [aʋ] = 'au', citoslovečný zvuk reakce na bolest). V literatuře se opakovaně upozorňuje na "švýcarskou tajnou vdechovou řeč pod oknem milé", ale ověření tohoto údaje už zřejmě není možné.
Na obecné úrovni je mechanismus dechové linie řeči daleko složitější. Vedle výdechové linie vycházející opravdu z plic, na níž vznikají hlásky egresivní (hlásky našeho typu), může existovat i hláska tvořená na proudu vdechovém (ingresivní - viz výše vzpomenuté au). Další možností je, že se pro artikulaci využije menší objem vzduchu ve sloupci od (sevřených) hlasivek po konec úst: při pohybu tohoto vzduchu z úst vzniknou hlásky ejektivní (např. v zulštině), na vdechové linii se tvoří hlásky implozivní. Implozivní může být v češtině realizace souhlásky [m] na konci slova tam, dám... před pauzou; jde jen o poziční obměnu [m], nepokládáme ji za samostatnou hlásku jazyka. V nám vzdálených jazycích může jít o samostatnou hlásku (podle literatury např. v korejštině).
Jiným typ vzduchového sloupce, vzduch uložený pouze v ústní dutině, využívají tzv. mlaskavky (mlasky, cliks). Jedna z těchto hlásek se podobá zvuku, jímž vyjadřujeme podiv, psává se – reduplikovaně – většinou tsts); je založena na sloupci vzduchu uloženém v ústech a je ingresivní. Jako samostatné hlásky jazyka se mlaskavky uvádějí pro některé kavkazské jazyky, jazyky střední Afriky, ale údajně existují i v bretonštině.
Spotřeba vzduchu je různá pro jednotlivé typy hlásek - nejvíce spotřebují pochopitelně hlásky s nejvolnější ústí dutinou, tedy vokály (zvláště [aː]), ze souhlásek [ɦ], [f], [x] a sykavky, u [l] je naopak spotřeba vzduchu nejmenší. Spotřeba roste při hlasitém projevu a zvládnutí dýchání se tak stává oříškem pro méně zkušené mluvčí, kteří musejí nečekaně promluvit na veřejnosti: říkává se, že jim "došel dech". Naopak vědomé zklidnění dechu velmi pomáhá kvalitním řečovému výkonu.
Poruchy dechového rytmu vznikající fyziologicky řeší lékař. Nevhodnou činnost dechového ústrojí při řeči je nutno upravit pomocí cvičení. Ta učí vědomému dýchání s využitím všech dýchacích svalů, aniž by byl pohyb hrudi nebo břišní stěny nápadný, učí rychlému vdechu bez nežádoucích šumů, a zejména prodlouženému, pokud možno stabilnímu výdechu, na němž řeč probíhá. Zároveň se mluvčí učí využít při řeči doplňkového a rezervního vzduchu v plicích, nacvičuje způsob "přidýchávání" v každé sebemenší pauze, učí se sladit rytmus dechu s potřebami sdělení. Veškerá profesionální hlasová výchova začíná právě od vybudování dechové opory, na níž teprve může probíhat vlastní fonace. tvorba hlasu. Tato výchova patří do rukou hlasového pedagoga, ev. logopeda.