Šum je podstatou všech typických souhlásek jazyků. Proto se vedle termínu šumové souhlásky užívá i termín vlastní konsonanty (v odlišení od sonor a hlásek klouzavých). Týž typ šumu (vytvořeného činností mluvních orgánů) může být realizován jak s doprovodem hlasu, tak bez něho. Této skutečnosti využívají mnohé jazyky světa k vytváření tzv. znělostně párových souhlásek, tj. dvojic souhlásek lišících se vzájemně znělostí. Takové páry souhlásek bývají při realizaci v proudu řeči ve vzájemných vztazích, např. se při asimilaci znělosti (viz 7.3) nahrazují.
Šum tvořící souhlásku může být tří typů. Tyto typy šumu jsou přítomny i u sonor, kde je doplňuje i určitý tón (viz dále).
Jednorázový velmi krátký šum typu pulzu; před vznikem šumu dochází k přerušení zvukového proudu. Takový charakter má šum hlásek okluzivních. Z auditivního hlediska se označují jako (ex)plozivy - souhlásky ražené.
Trvací šum (časově omezený limity daného jazyka) navazující na předcházející zvuky souvisle. Takový charakter má šum konstriktivy. Z auditivního hlediska jsou tyto konsonanty označovány jako frikativy, hlásky třené; též spiranty.
Jako kombinaci obou způsobů, kratičkou pauzu a slabou explozi přecházející v konstrikci, je možno označit zvuk vznikající u souhlásek semiokluzivních. Z auditivního hlediska je jejich zvuk vnímán jako blízký frikativám, proto se u nich ustálil název afrikáty, aspiráty.
V lingvistických popisech neslovanských jazyků se afrikáty obvykle chápou jako spojení plozivy a frikativy.
Šumové hlásky mají další akustické vlastnosti:
Znělost (sonoritu) vznikající doplněním akustické charakteristiky o tón laryngálního hlasu; takové souhlásky mají pak i jeden formant F0, ten je však diferencuje jen ve srovnání s obdobným šumem bez sonority.
Výšku šumu, tj. soustředění energie šumu do určitého výškového pásma; výška šumu odlišuje i na pouhý poslech např. konsonanty [s], [z] od podobných [ʃ] (= š), [ʒ] (= ž). Rozdíly jsou v šíři výškového pásma, v němž se šum realizuje (u hlásek s větším prostorem v ústní dutině - labiály, veláry - je šum tupější, tj. zabírá širší výškové pásmo). Šum může být posunut ke středu zvukového spektra hlásek (u postalveolár, palatál, velár, laryngál), nebo být na jeho okraji.
Zvláštním typem šumu je tzv. „bílý šum“, v němž je zvuková energie rovnoměrně rozložena ve všech výškových pásmech. Sluchově připomíná takový šum zvuk lesa za mírného větru a není žádné souhlásce podobný.
Časový průběh je u konsonantů spojen především s jejich kvalitou : úžinové jsou delší než závěrové, neznělé než znělé; může se odrážet i přízvuk (prodlužování konsonantů v přízvučné slabice). Jde však o rozdíly málo uvědomované. V některých jazycích se využívá kvantita jako rys schopný diferencovat význam i u konsonantů (korejština, italština). Jde pak o relativní kvantitu založenou na poměru mezi krátkou a obdobně tvořenou dlouhou souhláskou. Akustický dojem dlouhé souhlásky může vznikat také při spojité výslovnosti dvou stejných souhlásek, zvláště frikativ.
Je samozřejmé, že konsonanty mají jistou mez trvání, jež je nutná pro jejich identifikaci. Vyjadřuje se v setinách sekundy, [l] např. trvá v češtině kolem 10 setin, [c] 16 setin, [s] 26 setin sekundy. I tu jde o průměrné hodnoty a údaje v pramenech se mohou lišit.
V některých jazycích si uživatelé uvědomují i další akustické vlastnosti konsonantů, např. abruptivnost, aspirovanost.
V souvislé řeči se akustické charakteristiky konsonantů modifikují vlivem koartikulace. Zvlášť patrný je takový vztah mezi konsonanty a vokály : zatímco vokál má zvukovou strukturu poměrně vyhraněnou, u některých konsonantů je jejich skutečný průběh tak krátký, že se ani nemohou samostatně zvukově plně realizovat (takto nevýrazně vyznívají explozivy, zejména neznělé). Přesto si je v proudu řeči uvědomujeme. Je tomu tak proto, že konsonanty ovlivňují svým charakterem zvukovou výstavbu sousedících vokálů : posunují nebo zakřivují okrajové fáze formantů (především F2) způsobem, který je pro určitou skupinu souhlásek naprosto typický. Tak v sousedství retnic se okraje formantů snižují, u alveolár zvyšují, u palatál je zvýšení větší než u alveolár a v sousedství veláry se okraje formantů rozbíhají. Tento rozdíl lze někdy vnímat i sluchem.