Slovní přízvuk (akcent) - je charakterizován prominencí slabiky v rámci „fonetického slova“, úseku řeči, který je roven slovu v běžném slova smyslu, ev. je tvořen takovým "běžným" slovem a jeho klitiky.

Přízvukový celek se označuje také termínem takt (4.2); proto se přízvuku říká také přízvuk taktový. Jedna ze slabik tohoto taktu - slabika přízvučná - získává ve srovnání s ostatními slabikami úseku, nepřízvučnými, navíc určité vlastnosti nebo jsou v ní vlastnosti existující i v ostatních slabikách přítomny ve větší míře.

Tak např. přízvučná i nepřízvučná slabika mají určitou sílu a výšku, ale přízvučná je silnější nebo vyšší, nepřízvučná má rovný tón, zatímco v přízvučné kolísá jeho výška apod. Na základě toho dochází k prominenci určité slabiky v souvislém proudu řeči.

Přízvuk je budován na komplexu prozodických vlastností řeči, tj. je realizován současně jak pomocí změn dynamiky, tak výšky hlasu; může mít i důsledky pro rozdíl v kvalitě hlásek slabik přízvučných a nepřízvučných a promítnout se do rozdílů v trvání slabik.

V jednotlivých jazycích je na tomto obecném základě sám rozdíl mezi přízvučnou a nepřízvučnou slabikou konstituován různě a je různě hodnocena vlastnost, která (jakoby) dominuje.

Tak např. v přízvučné slabice výška hlasu stoupá nebo kolísá, zatímco v nepřízvučné je výška hlasu neměnná, což je poznatelné i u slabiky izolované z celku řeči. Jindy se pozná přízvučná slabika jen v konfrontaci se sousední slabikou nepřízvučnou, např. tím, že je celkově vyšší; jde o rozdíl přízvučná - nepřízvučná, nikoli o výšku absolutní. Rozdíl je lépe patrný, a také při analýze řeči snáze zachytitelný v jazycích se silnějším přízvukem. V jazycích se slabým přízvukem, jako je např. čeština, je rozdíl přízvučné a nepřízvučné slabiky při akustické analýze nevýznamný.


Akustické charakteristiky přízvuku mohou být dokonce v češtině zastírány ostatními složkami akustického spektra hlásek, např. výškou formantů vokalického jádra slabiky.

Poznámka

Percepčně (při poslechu) je však i nevýrazný přízvuk - zřejmě na základě komplexní zkušenosti se zněním jazyka - poznat v situaci, kdy někdo přízvukuje jinak, než je obvyklé. I laik si dobře všimne přízvuku na předposlední slabice, který je běžný v nářečích severu Moravy a občas se objeví i ve spisovném projevu starších lidí z této oblasti.

Přízvuk označujeme v jednotlivých jazycích podle toho, která zvuková vlastnost v něm dominuje, ev. která se zvýrazní v případech velmi pečlivé pomalé výslovnosti nebo při expresi. Ve švédštině, srbštině, chorvatštině, slovinštině aj. má přízvučná slabika jiný průběh tónu než nepřízvučná: jde o přízvuk tónový, melodický.

V jiných jazycích nejde o zásadní proměnu výšky tónu a pro přízvučnou slabiku se hledá charakteristika v zesílení, jazyk má přízvuk dynamický, silový. Ten může být poměrně nevýrazný a zvukový rozdíl přízvučné a nepřízvučné slabiky je nepatrný (srov. výše obr. silového průběhu v češtině), nebo je zřetelný. Silný dynamický přízvuk má pak i důsledky kvalitativní, v přízvučných slabikách je plný vokál, v nepřízvučných dochází k redukci (ruština, angličtina aj.), nebo se různí inventář sonant: pod přízvukem jsou využívány v jádru slabiky všechny vokály včetně diftongů, v nepřízvučných slabikách jen některé. Někdy se pak mluví o přízvuku kvalitativním.

Extrémním případem redukce je výslovnost neurčitého vokálu [ə], ojediněle dochází při rychlejší řeči až k zániku sonanty a s tím i slabiky (synkopa, srov. 7.3). Vokál přízvučné slabiky může být vlivem přízvuku delší než týž vokál ve slabice nepřízvučné, čistě kvantitativní přízvuk (prodloužení vokálu jako signál přízvučnosti) se však v nám známých jazycích nevyskytuje; blíží se tomu stav v jazycích s redukcí, kde je rozdíl mezi přízvučnou a nepřízvučnou patrný mj. i z kvantity vokálu: např. v ruštině je přízvučné [u] podstatně delší než tatáž hláska v slabice nepřízvučné. V mnoha jazycích je však kvantita nezávislá na přízvuku a signál "prodlužování vlivem přízvuku" je v nich pak nevýznamný.

Poznámka

Jako dynamický se označuje také přízvuk v češtině, i když je málo výrazný (viz výše): jako zesílená se jeví přízvučná slabika jen při expresi (např. v hádce [ˈjaːtam ˈnepuːjdu ʔa ˈnepudu|ˈʔacse ˈɟeɟe|ˈʦ]xʦe] - ´já tam nepůjdu a nepůjdu, ať se děje, co chce´). I tento nevýrazný přízvuk je však schopen být základem českého sylabotonického verše (viz úvod do studia literatury nebo teorii literatury).

Podle umístění přízvuku můžeme mluvit o jazycích s přízvukem stálým (čeština, polština, němčina,...) a přízvukem volným, jehož pozice není vázána obecnou jazykovou zákonitostí, ale je součástí formy každého slova podobně jako jeho hlásky. V těchto jazycích můžeme najít případy, kdy se výrazy skládají ze stejných hlásek, ale liší se pouze postavením přízvuku (srov. anglické psané absent: [ˈæbsənt] = ´nepřítomný´, ale [æbˈsənt] = ´vzdalovat se´). Tento přízvuk může být i pohyblivý, pokud se jeho místo mění v jednotlivých tvarech (některých) slov - např. v ruštině: руˈка, руˈки (2. p. j. č., ´ruky´) - ˈруки (1. p. mn. č. ´ruce´). Pozice přízvuku pak může vyjadřovat mluvnické významy podobně jako koncovka.

Poznámka

V souvislosti s místem stálého přízvuku se objevují termíny jako iniciální akcent (na první slabice), finální (oxytonický, na poslední), penultimový (paroxytonický - na předposlední slabice) nebo antepenultimový (proparoxynomický - na druhé slabice od konce).

"Stálost přízvuku" lze vztáhnout jen ke slovu jako izolované jednotce. V souvislé řeči nemusí mít slovo přízvuk, může se podle zákonitostí daného jazyka sdružovat s dalšími výrazy do celku fonetického slova - taktu (viz výše a 4.2). Výraz, který nemá v proudu řeči samostatný přízvuk, se nazývá klitikon (4.2). Pravidelně jsou klitiky gramatická slova.

"Stálost přízvuku" má v jednotlivých jazycích různou povahu: platí nepochybně pro slova domácí, někde se jí podrobují i přejatá slova (v češtině), zatímco v jiných jazycích mohou mít přejaté výrazy přízvuk odlišný (němčina).

Ověřte si v jazycích, které znáte, jaký přízvuk v nich mají výrazy přejaté ze společného pramene, např. latinismy nebo grecismy. Pokuste se na základě toho zjistit, jaká zákonitost přízvuku u nich platí.

Jak se mateřský jazyk vyrovnává s přízvukem u přejatých slov? Podívejte se také, jaký přízvuk mají v cizím jazyce, který znáte, české výrazy: budete si velmi pravděpodobně všímat přízvuku u vlastních jmen, protože do světových jazyků proniklo jen několik původně českých slov.

Poznámka

Změna akcentuace je jednou z fonetických proměn slov přecházejících z jazyka do jazyka. Pozice přízvuku je přitom důležitá pro porozumění, ale snadno ji - na základě zkušeností se slabým českým přízvukem - při učení cizímu jazyku podceníme.

V pomalé řeči (a také v metru verše) se můžeme setkat i s přízvukem vedlejším: je založen na stejných vlastnostech jako přízvuk hlavní. Pokud má jazyk kompozita, má kompozitum jako celek jeden přízvuk hlavní a další vedlejší, slabší přízvuk(y) na slabikách patřících ostatním částem kompozit ([ˈpolɪtɪʦko,ekonomɪʦkiː] ´politickoekonomický´). V jazycích s redukcí se v takových slabikách v pečlivé výslovnosti neredukuje. V jiných případech je užití vedlejšího přízvuku, tj. jeho skutečné vyslovení, fakultativní.

V češtině se v pomalejší a velmi pečlivé řeči objevuje na lichých slabikách dlouhých slov, např. pomíjejícnost [ˈpomiːjejiːʦ̮nost]. S existencí vedlejšího přízvuku počítají tonické a sylabotonické systémy metra vázaného verše. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by např. při obvyklém českém daktylotrochejském metru možno veršovat jen za využití tříslabičných a dvouslabičných slov.

Ověřte si v jazyce, který studujete, zda se v něm počítá s vedlejším přízvukem a kde je umístěn. Bývá na první části kompozit, nebo na části druhé, třetí... ?

Vzpomeňte si na některé české básně - nikoli ovšem psané volným veršem - a ověřte si, že jejich metrum počítá i s vedlejším přízvukem. Jak se s existencí sylabotonického metra vyrovná překlad české básně do cizího jazyka?

Přízvuk má v řeči několik funkcí. Má funkci kulminativní, patří samostatné pojmenovávací jednotce a zjednodušeně můžeme říci, že kolik přízvuků, tolik plnovýznamových slov. Je také rytmizujícím prvkem, který se uplatní nejen v už zmíněném verši, ale i v próze a ostatně i v neumělecké řeči. Jistá tendence k pravidelnějšímu střídání přízvučných a nepřízvučných slabik ovlivňuje i užití "výplňkových slov" ve veřejném projevu.

Stálý přízvuk je v jazycích signálem hranic fonetických slov (v češtině vyznačuje začátek slova, francouzský přízvuk konec slova), což funguje i v situacích, kdy výraz v daném kontextu přízvuk nemá, kdy jen uživatel na základě zkušenosti ví, že určité seskupení hlásek může být samostatným slovem s významem v daném kontextu vyhovujícím (srov. 4.2). V němčině přízvuk na první slabice kořene může ukazovat rozdíl mezi odlučitelnou a neodlučitelnou předponou, tedy je tu rozdíl významový atd. Volný přízvuk umožňuje využití k rozlišení různých slov nebo tvarů slov se stejným skladem hlásek, má tedy charakter (suprasegmentálního) fonému - ruské ˈзамок ´zámek, hrad´ – виˈсячий заˈмок ´visací zámek´.

 
Technická spolupráce:
Servisní středisko pro e-learning na MU, 2008
Stránky střediska na Elportále