Pro konsonanty je situace různá. V některých jazycích může být před pauzou jen neznělá výslovnost párových hlásek (tak i v češtině), jinde se zachovává napjatost souhlásky, souhlásku doprovází specifický zvuk apod. Jde o součást artikulační báze jazyka a této zákonitosti se přizpůsobují i přejatá slova.

Pozorujte, jak se vyslovují konce slov před pauzou v jazyce, který studujete.

Obrázek 7.15 Asimilace před pauzou. Na prvním obrázku je slovo drozd. Zde se obě poslední souhlásky realizují jako neznělé dík postavení před pauzou. Na druhém obrázku je slovní tvar drozda. Tady už regresivní asimilace nepůsobí, neboť za oběma souhláskami následuje znělá hláska.

7.3.2.1 Spojení dvou vokálů

Spojení dvou vokálů v rámci jedné slabiky - tedy tautosylabické - by vytvářelo slabiku se dvěma slabičnými vrcholy, což je sice možné, ale v nám blízkých jazycích nedoložené: v jedné slabice může existovat nanejvýš diftong (5.3, 6.3), kde jsou vokalické elementy spolu svázány do jediného artikulačně a akusticky proměnlivého celku.

Heterosylabické (různoslabičné) spojení vokálů je artikulačně poněkud obtížné, neboť tytéž orgány, především hmota jazyka, tvoří v průběhu okamžiku dvě zcela odlišné hlásky. Na švu mezi vokály vzniká hiát. Ten je buď zachován, tj. hlásky přecházejí jedna v druhou, aniž by splynuly, nebo splývají postupně do diftongu, vzniká, obvykle jen sporadicky, synireze (v historii češtiny do + úfati, dnes doufat).

Dalším řešením přechodu mezi vokály je hiátová hláska, souhláska vstupující mezi oba vokály. Jako hiátové se uplatní stejné souhlásky jako při protezi; jde o aproximanty, současné nebo dříve existující, které se nověji staly běžnými souhláskami jazyka.

V češtině se vyskytují heterosylabické skupiny vokálů buď na švu slov nebo na švu předpony a slovního základu ([ˈdalami ˈananas], [doopravdi], [zaoral]); zejména na švu samostatných slov je doporučován ráz ([ˈdalami ˈʔananas]), vokály by neměly splývat. V přejatých slovech se heterosylabické dvojice vokálů vyskytují hojněji. Ráz se neužívá, hranice slabiky však má zůstat zachována ( [chaos], [reakce], [aorta]). Ve spojení i + vokál se v cizích slovech užívá hiátové [ j] a výslovnost není diftongická (Marie, diář, hyena, studium - [marije, dijář, hijena, studijum]). Toto hiátové [j] je různě výrazné, ve spisovném projevu však nikdy nemizí. V blízké slovenštině hiátové j není.

Mezi vokály patřícími různým slabikám může docházet také k asimilaci, vzájemnému sbližování základních složek jejich výslovnosti. Projevem asimilace vokálů "na dálku" je např. v turečtině, ale i v maďarštině vokalická harmonie - přizpůsobování vokálů koncovky vokalické složce kmene slova.

Ověřte si v jazyce, který studujete, jak se v něm vyslovují případy, kdy se vedle sebe píší v cizím slově (cizím v tomto jazyce!) dvě samohlásky. Řeší podobné případy výslovnostní slovníky? Zachovávají se obě samohlásky, vyslovuje se mezi nimi přechodový zvuk - nebo splývají v jedinou hlásku, diftong? Která z možností je pokládána na standardní?

7.3.2.2 Spojení vokálu a konsonantu, konsonantu a vokálu

Teoreticky by bylo možno kombinovat v jazyce jakoukoli souhlásku (skupinu souhlásek) s jakoukoli samohláskou. Ve skutečnosti tomu tak v konkrétním jazyce není. Velmi často se setkáváme s tím, že přední vokály se častěji spojují se souhláskami předními nebo palatálními, zatímco zadní konsonant má za sebou vokál posteriorní. Koncový konsonant zavřené slabiky podobné omezení nemá.

Poznámka

Změnami ve stavbě slabik pozorovatelnými jen diachronně, které jsou založeny na tomto principu, jsou přehlásky (umlaut), změny zadních vokálů v přední po palatálním nebo palatalizovaném konsonantu, ev. mezi takovými konsonanty, a palatalizace (přechody zadních konsonantů v přední), při nichž se konsonant měnil vlivem následujícího vokálu. Oba typy změn odezněly ve vývoji češtiny v několika vlnách už v praslovanštině a staré češtině. Dnes jsme svědky jejich důsledků, např. rozdílů koncovek tvrdého a měkkého vzoru nebo alternací k-c-č při skloňování nebo odvozování slov.

V synchronním pohledu nacházíme v rámci jedné slabiky spojení plynulé, mezi konsonantem a vokálem však probíhá akomodace. Jde o změnu vznikající koartikulací, společným vyslovením. Podstatou akomodace je to, že se sice okrajové fáze hlásek sblíží, ale vzniká jen varianta hlásky, ovlivňuje se některý irelevantní rys artikulace a akustiky. V mnoha jazycích dochází k akomodaci mezi konsonantem a vokálem i ve spojení heterosylabickém, pokud patří jednomu slovu, nebo dokonce i přes hranice slov. Uvádí se, že je tu akomodace poněkud slabší, ale nemáme po ruce exaktní zkoumání, které by to ověřilo. Většinou se akomodace oslabuje v pečlivé a pomalé mluvě. Akomodace by mohla být začátkem podstatnější změny hlásek včetně paradigmatické.

Akomodací vznikají obměny jako je nazalizace ústních vokálů po nazálách a před nimi, palatalizace vokálu po palatalizovaných konsonantech, obměny labializace vokálu po labiálách, obměny pozice rtů při sykavkách vlivem následujícího vokálu atd. Akomodaci tedy působí jak konsonant vzhledem k vokálu, tak naopak. (Viz i 5.3).

Poznámka

V některých pracích se termínem akomodace označuje částečná asimilace, sblížení hlásek v některém artikulačně-akustickém rysu a termín asimilace je vyhrazen pro úplné ztotožnění hlásek.

Obrázek 7.16 Vliv akomodace na samohlásku í ve slovech kývá a dívá

7.3.2.3 Spojení konsonantů

Také při spojování konsonantů v rámci slabiky a slova nastává vzájemné sbližování realizací. Základem je prolínání detenze prvního konsonantu s intenzí konsonantu dalšího, jež vede až ke splynutí obou. U tautosylabických konsonantů je sbližování větší než přes hranice slabiky, je-li mezi konsonanty předěl, např. hranice slov, není v některých jazycích sbližování obvyklé nebo je signálem nepečlivé řeči.

Nejběžnějším typem přizpůsobování výslovnosti souhlásek je asimilace. Při ní se sbližují hlásky tak, že získávají společný relevantní rys artikulace. Asimilovat se může místo i způsob tvoření, z doplňkových rysů konsonantické artikulace se běžně asimiluje znělost, palatalizace.

Poznámka

Ve starších pracích se termínem asimilace rozumí také akomodace, pokládáme však za vhodné oba typy důsledně odlišovat.

Pro asimilaci má čeština termín spodoba, který vystihuje podstatu jevu: dva nebo více konsonantů se sbližují, získávají společnou vlastnost. Většinou jde o asimilaci kontaktní, kdy se přizpůsobují hlásky sousedící, ve vývoji jazyků však nacházíme i asimilaci "na dálku", někdy označovanou termínem metatonie. Ve výjimečných případech se objevuje plná asimilace, při níž se obě od původu odlišné souhlásky ztotožňují (lat. ad + fero - affero), většinou se sblížení týká jen některé vlastnosti (šlo by o asimilaci částečnou - termín se nevžil).

Přizpůsobování ve skupinách konsonantů může být progresivní nebo regresivní. O progresivní asimilaci mluvíme tam, kde jsou pro výslovnost souhláskové skupiny rozhodující vlastnosti souhlásky první (např. neznělé [s] + znělé [ɦ] > neznělé [sx], typ [sxoda]), u regresivní asimilace je výsledek ovlivňován souhláskou poslední (např. neznělé [s] + znělé [ɦ] > znělé [zɦ]; typ [zɦoda]). Regresivní (anticipační, zpětná) asimilace je v jazycích častá, progresivní (postupná, perseverační) je řidší. Může existovat i asimilace vzájemná, kdy si sousedící souhlásky vlastnosti předávají.

Obrázek 7.17 Regresivní asimilace ve slově posbírat.

Hláska s se vlivem následujícího znělého b mění na z. (Všimněte si na obrázku v oblasti popsané písmenem s pulzů, které způsobuje přítomnost základního hlasivkového tónu.)

Obrázek 7.18 Asimilace ve slově shoda

Zde je možná asimilace regresivní (hláska s se pod vlivem h mění v z) - první obrázek, ale i progresivní (hláska h se pod vlivem s mění v [x]) - druhý obrázek.

Asimilace se dále může dělit podle toho, která vlastnost konsonantů podléhá sblížení (asimilace znělosti, měkkosti, místa tvoření, způsobu tvoření atd.).

Z mateřského jazyka si nejsnáze představíme asimilaci znělosti: [zbiːrat] = ´sbírat´, [sʦellit] = ´zcelit´, [tuʃka] = ´tužka´ apod. Existuje tu však i asimilace místa tvoření (´banka´ - [baŋka] nebo ´sedni´ vyslovené bez této asimilace [sedɲi] nebo s ní [seɟɲi]) a způsobu tvoření vedoucí ke splynutí sousedících konsonantů do společného zvuku (typ ´podzim´vysloveno [poʣim] se souhláskou "znělé c"). Typem asimilace je i boční exploze, společné vyslovování ve skupině d, t + l ( [metla], [zvadla] ) , nebo nosová exploze, která vzniká ve skupinách orálních a nazálních okluziv (typ ´hodná´ - [hod͜naː], kde je pouze jedna alveolární okluze).