Inventář (segmentálních) fonémů (paradigma fonologického systému) zjišťujeme na základě toho, že foném je minimální zvuková jednotka schopná odlišovat různá slova nebo slovní tvary konkrétního jazyka. Postupujeme tak, že vybíráme dvojice zvukových realizací slov lišící se jen jednou zvukovou jednotkou a ověřujeme si na základě znalosti jazyka, zda jde o dvě významové jednotky (ev. o významovou jednotku a seskupení hlásek nedávající v jazyce smysl): pokud ano, máme před sebou alofony dvou samostatných fonémů; v opačném případě (obě zvukové realizace jsou součástí slova majícího v jazyce týž intelektuální význam) jde o realizace fonému jediného. Této metodě se říká metoda minimálních párů.

Někteří fonologové připomínají, že v dnešní jazykové situaci jsou pravidelnou součástí jazyka i slova přejatá, zejména ta, která již v jazyce poněkud zdomácněla. Při hodnocení fonologické role jednotlivých zvukových prvků k nim proto také přihlížejí. Mnohé fonémy, které v takových výrazech, na rozdíl od slov domácích, nacházejí, tvoří pak periferii inventáře fonémů jazyka.

Uvedený přístup k jazykovému materiálu je základem pro identifikaci fonémů podle obecných pravidel formulovaných N. S. Trubeckým v knize Grundzüge der Phonologie (1939). Jsou tam i pravidla pro odlišení jediného fonému (třeba složitěji strukturovaného) od spojení fonémů několika. O jediný foném jde podle těchto pravidel tam, kde se zvuk tvoří jedním artikulačním pohybem a patří i při změně slovního tvaru stále do jedné slabiky, event. tvoří morfoném s jednoduchým zvukem. Rozkládá-li se v některých tvarech mezi slabiky dvě, jde o dvojici fonémů.

Původní Trubeckého pravidla byla později doplňována a upřesňována. Byla např. vzata více v úvahu distribuce fonémů. Jako nejobtížnější se ukázalo stanovení zásad pro určení, co je jednoduchý foném a co bifonematické spojení.

Pro poznání postavení fonému v jazyce se navíc užívají komutační testy. Při nich hledáme pro určitý foném všechny opozice v jazyce užívané. Některé jsou využívány v opozici ke všem ostatním fonémům téhož typu (konsonant k všem ostatním konsonantickým fonémům, vokál k všem ostatním vokalickým), jiné tvoří jen málo opozic.

Fonémy tvořící maximum opozic jsou centrem inventáře fonémů jazyka, fonémy málo využívané tvoří periferii inventáře. To však neznamená, že by tyto periferní fonémy ztrácely fonologickou platnost: k tomu, aby mohl být určitý zvuk chápán jako realizace samostatného fonému, může stačit i jediný pár morfémů tímto fonémem odlišený: např. české periferní /f/ je doloženo jen v páru českých slov zouvat - zoufat a málo obvyklém nadouvat se - nadoufat se; přesto o jeho fonologické funkci nepochybujeme. Plně se však foném /f/ uplatní až u přejatých slov.

 
Technická spolupráce:
Servisní středisko pro e-learning na MU, 2008
Stránky střediska na Elportále