Mikuláš BekXantypa | 25.9.2018 | Rubrika: Rektor | Strana: 42 | Autor: MONIKA RYCHLÍKOVÁ | Téma:
Masarykova univerzita, vysoké školy
Peripetie je naděje
Výrazná postava našeho akademického světa Mikuláš Bek působil jako vysokoškolský učitel na
univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Později byl prorektorem, následně rektorem Masarykovy
univerzity, jímž je dosud. Nyní kandiduje do Senátu.
* V jaké životní fázi jsem vás zastihla?
Já vlastně dosud nevnímal svůj život jako „etapový závod“, který by měl jasné členění na jednotlivé
fáze. Spíš se mi zdálo, že se jednotlivé vrstvy - osobní, rodinný či profesní život - časově
skládají přes sebe bez vzájemné synchronizace. Až teď se mi stalo, že se prakticky v jednom
okamžiku ve všech těch vrstvách potkaly konec a nový začátek. Takže asi i pro životní příběhy platí
členění, které známe z divadla, kdy po expozici přichází kolize, po ní krize a po krizi peripetie
jako obrat a otevření řešení. A nakonec katastrofa, anebo happy end. Touto divadelní terminologií
řečeno, zažívám nikoliv krizi, ale peripetii středního věku. Peripetie je naděje. Tak věřím, že to
neskončí katastrofou, ale happy endem, kterému se v opeře říká italsky lieto fine…
* Kandidujete do Senátu, rozhodl jste se tedy vstoupit do politického života. Co vás k takovému
rozhodnutí vedlo?
Je to rozhodnutí, které dozrávalo velmi zvolna. Kdysi, v roce 1987, jsem přistoupil na kompromis,
za který jsem si pak uložil dlouhou karanténu. Po dokončení studia hudební vědy v Brně jsem chtěl
pokračovat ve studiu doktorském, kterému se tehdy říkalo aspirantura. Počet míst byl striktně
regulován a v mém oboru nešlo pokračovat v Brně, nebylo tam přiděleno žádné místo. Kromě brněnské
univerzity můj obor fungoval ještě v Akademii věd v Praze, ale tam byl zástupcem ředitele ústavu
můj otec a já nechtěl být na jeho pracovišti. Vždy jsem si jako student zakládal na tom, že za mě
mluví výsledky, ne rodinné vazby. Poslední možností byla Filozofická fakulta Univerzity Karlovy,
tehdejší vedoucí katedry ovšem trvala na tom, že do aspirantury přijme jen straníky. Nakonec jsem
se tehdy rozhodl „upsat ďáblu“ a stal se v roce 1988 kandidátem členství ve straně, abych
pokračoval ve studiu. Sedmnáctého listopadu 1989 jsem se zúčastnil demonstrace na Národní třídě, o
dva dny později spoluzakládal stávkový výbor na fakultě a radoval se z toho, že podobné kádrové
podmínky pro studium už snad u nás nikdy platit nebudou. Na rozdíl od řady svých přátel ze
stávkového výboru, kteří pak zamířili do politiky či veřejných funkcí, jsem se naplno věnoval svému
univerzitnímu oboru, kvůli kterému jsem kompromis udělal. A vůbec jsem dalších dvacet let
nepomýšlel na jakékoliv politické angažmá. Postupně jsem se stal vedoucím katedry, prorektorem a
nakonec rektorem. Vždy jsem považoval za důležité hájit zájmy a autonomii vysokých škol, právě
proto, že jsem v minulém režimu zažil politické zásahy do akademických svobod. A to mě vlastně
přivedlo do kontaktu s politickou sférou - ať již šlo o spor s prezidentem o předvolební
vystupování politiků na akademické půdě, hájení oprávněných požadavků na financování vysokých škol
nebo přípravu novely vysokoškolského zákona. A postupně mě řada přátel i neznámých lidí začala
vyzývat, abych nehájil jen zájmy vysokých škol, ale také širší zájmy liberální části české
veřejnosti. Některé politické strany mi také začaly před volbami nabízet místa na kandidátkách nebo
případné ministerské působení. Já ale odmítal. Teprve výsledek posledních parlamentních voleb, ve
kterých prozápadní a jasně demokratické politické strany prohrály, mě přivedl ke změně názoru.
Případné senátní působení je nyní také slučitelné s tím, že bych řádně dokončil svůj rektorský
mandát, který končí v srpnu roku 2019. Na rozdíl od Poslanecké sněmovny je senátní působení mnohem
snáze možné kombinovat s profesí - mezi senátory je řada primátorů, starostů či podobně
exponovaných lidí. V mém případě by časový překryv funkcí byl jen o málo delší než půl roku. A
doufám, že ta téměř třicetiletá karanténa od mého politického kompromisu je dostatečná. Vlastně si
někdy kladu otázku, jestli bych později dokázal tak razantně zastupovat zájmy své obce, kdybych
jednou v minulosti neudělal chybu a nevěděl, jaká je cena špatného kompromisu.
* Víte, do jakého poměrně nelichotivého stavu české politiky a veřejného života jdete?
V posledních letech jsme nepochybně zažili hlubokou krizi polistopadového režimu. Všechny předchozí
chyby, arogance moci, shovívavost ke korupci či naivní víra v rychlost dohánění Západu nás dostihly
po ekonomické krizi na konci první dekády tisíciletí. A mnoho z těch, kteří politické angažmá
přijali hned po listopadu, je prostě unaveno, opotřebováno či přímo vyčerpáno. Já měl opravdu
dvacet pět let pocit, že jiní mohou hájit mé politické zájmy a svobody lépe, než bych to mohl dělat
já. A teď, vcelku náhle, mám pocit, že jsem úplně u zdi a není kam couvat a nikdo už nestojí přede
mnou, aby mne zastupoval. Už se musím hájit sám. A zdá se mi, že takový postoj zaujalo více lidí,
kterých si vážím, byť můžeme mít v řadě detailů odlišné politické názory. Vstup Petra Fialy do
politiky před pěti lety, nedávné politické angažmá Jiřího Drahoše, Marka Hilšera nebo Michala
Horáčka mají podle mého názoru společného jmenovatele. Lidé, kteří si váží demokratických svobod,
ale od listopadu 1989 se věnovali své profesi či podnikání, teď vědí, že už není kam ustupovat,
pokud nemáme ztratit vše, na čem nám v politice záleží. Sílícím protivníkem je populismus ve svých
různých variantách. Naštěstí u nás není tak rozšířen fašizující nacionalismus, ale i tak je vážnou
hrozbou snaha nahradit demokratický systém vyvažování moci a obrany individuální svobody
„manažerským řízením státu“ nebo tím, co jsem jednou nazval „diktaturou referend“. Podle mého soudu
máme možná poslední příležitost přesvědčit veřejnost o tom, že liberální demokracie je, při všech
svých náchylnostech ke zneužití korupčníky či jinými šejdíři, nejlepším způsobem, jak společně
pečovat o naše individuální štěstí, i když si pod „štěstím“ představujeme každý něco jiného. Pokud
většinu veřejnosti nepřesvědčíme, pak se může stát to, co se děje v Polsku nebo Maďarsku, kde
ústavní změny postihují základní parametry politické soutěže. Takže věřím, že tak jako v mém
osobním případě jsme dnes přešli ze stavu krize k peripetii, a ukáže se, zda bude následovat
šťastný konec nebo katastrofa.
* Docela často se stávalo, že různí uchazeči o politické posty slibovali i to, co nebylo v jejich
kompetenci ani možnostech. Co nabízíte vy?
Je třeba začít od toho, jaká je role Senátu v našem ústavním pořádku. Senát je především vyvažující
pojistkou či obranou před extrémními výkyvy legislativy. Není místem, kde by se aktivně formulovala
politika, ta se dělá v Poslanecké sněmovně a ve vládě. Přesto naprostá většina kandidátů do Senátu
často slibuje věci, které splnit nemohou, ale znějí dobře jako hesla politického marketingu. To
dělat rozhodně ne chci. Jsem si dobře vědom toho, jak složité je to, aby osamocený senátor prosadil
byť jen novelu zákona, neboť, na rozdíl od poslance, nemá individuální zákonodárnou iniciativu.
Senátor musí nejprve přesvědčit většinu Senátu a senátní návrh zákona pak putuje do Sněmovny.
Zároveň musím říci, že by mě jako senátorovi nestačila role pouhého kontrolora či strážce Ústavy,
jakkoliv je to důležité a považuji to za svůj primární cíl. Proto jsem vyjednával o širší politické
podpoře své kandidatury koalicí politických stran a dohodl se na případné spolupráci s poslaneckými
kluby těchto stran ve Sněmovně tak, že bych se podílel na některých zákonodárných iniciativách,
které by předkládali koaliční poslanci. Proto si dovoluji ve svém programu otevírat i témata, která
překračují reálné kompetence senátora. Také bych chtěl využít mnohem více expertizy akademických
pracovišť, univerzit či výzkumných ústavů, neboť věřím, že politika se má zakládat na faktech,
nejen na datech o náladách voličů z výzkumů veřejného mínění. Kromě obhajoby demokratické ústavy
bych se chtěl věnovat na prvním místě oblasti vzdělávání, kde jsem přesvědčen o potřebě změn
zejména na středním stupni. Potřebujeme atraktivnější typ střední školy, která by umožňovala
získávat jak všeobecné, tak profesní vzdělání ve spolupráci se zaměstnavateli. Druhé téma, kterému
bych se rád věnoval, souvisí jak s mojí osobní zkušeností v rodině, tak se zkušeností na
univerzitě. Jde o oblast péče o seniory, v níž by podle mého návrhu měli převzít mnohem významnější
roli zaměstnavatelé a měli by tak pomoci státu s řešením krizové situace. Cestu vidím v tom, že by
zaměstnanecké benefity mohly kromě stravenek či poukázek na plavání zahrnovat také příspěvky na
sociální péči o bývalé zaměstnance v důchodu. Velcí zaměstnavatelé by také mohli zřizovat pro
bývalé zaměstnance vlastní domovy pro seniory s různými typy služeb. Myslím si, že kromě školek pro
děti zaměstnanců je načase starat se také o bývalé zaměstnance. A je to důležitější než ty slavné
stravenky. A pak mám ještě dvě témata, na kterých pracuji s okruhem svých expertů. Je to problém
sucha, na jižní Moravě zvlášť palčivý, a digitalizace veřejné správy, zejména ve zdravotnictví. Ve
všech těchto čtyřech oblastech bych využíval obrovského potenciálu odborníků, kteří kolem mě jsou a
jejich znalosti přitom dnes nejsou politiky dostatečně využívány.
* V souvislosti s nemocí mé maminky jsem se snažila dopídit toho, jaké jsou možnosti pro nemocné
seniory, aniž by to finančně zruinovalo celou rodinu. Líbí se mi váš návrh pomoci, ale je vůbec
proveditelný?
Proveditelný samozřejmě je jen v případě, že se mi podaří spolupracovat na tomto řešení s dalšími
senátory a poslanci, a to vlastně napříč politickým spektrem. Ale to je něco, v čem jsem z
univerzity trénovaný a nebojím se toho. Úlohou rektora je hledat společného jmenovatele různorodých
zájmů. Zapojení zaměstnavatelů do péče o seniory není podle mě kontroverzní ideologické téma,
věřím, že pro něj lze získat pravici i sociální demokraty.
* Masarykova univerzita z řad svých rektorů (vašich předchůdců profesorů Zlatušky a Fialy) generuje
politiky. V jakém stavu je teď po vaší éře?
Ještě mi zbývá rok rektorování, takže je možná brzy na bilanci. Ale již teď je jasné, že jsem měl
za úkol vést univerzitu převážně v době dlouhé rozpočtové stagnace českého vysokého školství,
zlepšení nastalo poprvé až letos. Proto jsme se snažili soustředit na kvalitu vzdělání, zejména
jsme na univerzitě razantně snižovali počty studentů a současně usilovali o kvalitní vědu,
financovanou z významné části z prestižních evropských projektů. Také jsme univerzitu otevřeli
zahraničním spolupracovníkům, což je nezbytnou podmínkou překonání českého provincialismu ve vědě.
Myslím, že se to daří, jsme jednou z mála českých univerzit, která zlepšuje své postavení v
mezinárodních žebříčcích a výrazně posiluje svoji reputaci na mezinárodní scéně.
* V médiích jsem zaznamenala konfl ikt mezi vámi a panem prezidentem, který vyústil ve vaše
nepozvání na Hrad. A vaši kolegové rektoři na protest proti vašemu nepozvání odmítli svoji účast.
Jak jste vnímal tento solidární krok?
Velmi si té solidarity vážím a vím, že soudržnost akademické obce je nesmírně důležitá pro
prosazování dlouhodobých zájmů v oblasti vzdělávání. Bez této solidarity by řada politiků dala ráda
přednost krátkodobým populistickým opatřením před investováním do budoucnosti. Univerzity, aby
mohly dobře plnit svoji funkci a poskytovat budoucím studentům kvalitní vzdělání, potřebují
stabilní a dostatečné financování a nezávislost na politickém zasahování do jejich vnitřních věcí.
* Vaši kandidaturu do Senátu podpořilo v Brně hned několik stran. Jak složitá byla jednání?
Za jeden z nejdůležitějších cílů svého politického angažmá považuji podporu spolupráce středových a
pravicových stran. Jsem přesvědčen, že jen tak se lze bránit současné vlně populismu, zvlášť ve
volebním systému, který velmi výrazně posiluje strany s nejvyšším ziskem voličských hlasů. Proto
jsem rád, že se mi podařilo spojit v Brně ve volební koalici Zelené, STAN, TOP 09 a ODS. Je jasné,
že taková koalice může fungovat v senátních volbách, jejím společným jmenovatelem je totiž obrana
demokratické ústavy. Ve volbách komunálních nebo sněmovních by takto široká koalice vznikla těžko,
ale i tam jsem velkým stoupencem širší spolupráce středopravých stran.
* Jak vnímáte současnou generaci mladých lidí?
Snažím se nepodlehnout stereotypu, po dle něhož dobře již v minulosti bylo a současnost stojí za
málo. Už se to tak říká tisíce let, že zlatý věk je minulostí. Já jsem přesvědčen, že dnešní
studenti jsou v lecčem jiní, než jsme byli my, ale ne horší. Mají jiné dovednosti či potřeby, ale
nadání je ve společnosti rozloženo stále stejně, alespoň doufám. Mají jinou a delší životní
perspektivu, proto dělají některé životní volby později, než tomu bylo před čtyřiceti lety. Možná
dozrávají později, ale je mezi nimi stále řada nadšených lidí, kteří se řídí příslovím „Pomož si
sám a bude ti pomoženo“. Nespoléhají pasivně na to, že do nich škola vědomosti „nalije“, ale jsou
učitelům partnery v dialogu, který obohacuje obě strany. Proto rád učím.
* Dávno přestalo být volební klání v naší zemi gentlemanské. Jak jste obrněn proti případným útokům
na vaši osobu?
Ze svého dosavadního působení jsem už poměrně otužilý, po každém veřejném vystoupení se na mě kromě
podpory sesypala i lavina nadávek a sprostých invektiv od stoupenců autoritativního pořádku a
prezidenta. A také jsem zjistil, jaké to je, když vás v soukromí pronásledují bulvární fotografové
a reportéři z mediálního domu protistrany. Moc mě mrzí, že takovým věcem vystavuji své blízké, ale
zastrašit se nedám. Vždycky si vzpomenu na své protestantské předky z Vysočiny a nechci se před
nimi stydět. Jeden špatný kompromis v životě stačil.
* Co byste naší společnosti popřál?
Vlastně znovu to, co jsem říkal na demonstraci 28. října 2016 na Staroměstském náměstí. Politiky,
kteří nám budou pomáhat být společně lepší, než jsme sami jako jednotlivci. Kteří budou rozhodní, i
kdyby měli pochybnosti, velkorysí, i když by byli jako většina z nás ješitní, a odvážní, i kdyby
měli strach.
Vlastně si někdy kladu otázku, jestli bych později dokázal tak razantně zastupovat zájmy své obce,
kdybych jednou v minulosti neudělal chybu a nevěděl, jaká je cena špatného kompromisu. Kromě
obhajoby demokratické ústavy bych se chtěl věnovat na prvním místě oblasti vzdělávání, kde jsem
přesvědčen o potřebě změn zejména na středním stupni. MIKULÁŠ BEK Narodil se v roce 1964 ve Štern
berku. Vystudoval hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně a Karlově univerzitě v Praze. Jako
vysokoškolský učitel působil na univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Od roku 2004 byl
prorektorem, od roku 2011 je rektorem Masarykovy univerzity. Současně je místopředsedou České
konference rektorů pro oblast vzdělávání.
Jsem přesvědčen, že dnešní studenti jsou v lecčem jiní, než jsme byli my, ale ne horší. Mají jiné
dovednosti či potřeby, ale nadání je ve společnosti rozloženo stále stejně, alespoň doufám.
Foto autor| FOTO DAVID KONEČNÝ