Studium, na kterém se podílí více fakultních
nebo univerzitních pracovišť,
logicky přináší určité organizační
problémy jak pro studenty, tak pro
učitele. Jde ale o relativně standardní
organizační problematiku, která musí
být managementem fakult a univerzity
řešena tak, aby tyto problémy byly
odstraněny nebo alespoň minimalizovány.
Nejde o věc novou, mezifakultní
studium funguje na MU již řadu
desetiletí. Fakulty i univerzita na tuto
činnost mají své orgány a pracoviště
v podobě prorektora, proděkanů a studijních
oddělení. Stejně tak existují
univerzitní pravidla pro mezifakultní
studium, jen je třeba je dodržovat.
Pokud provedeme analýzu aktuálních
problémů, na které poukazují
studenti mezifakultního studia v anketě
provedené na MU, nalezneme čtyři
základní okruhy problémů: rozvrh,
příslušnost k fakultě, studijní požadavky
a informovanost.
Existují ověřené postupy, které zajišťovaly
a zajišťují sestavení rozvrhu výuky,
který je reálný pro studenty i učitele.
V minulosti byla mezifakultní
výuka například mezi PdF a PřF rozvrhována
na společném setkání rozvrhářů
z různých fakult. Toto rozvrhování
výuky mělo časovou prioritu, teprve
pak následovalo sestavení fakultních
rozvrhů. V éře informačního systému
MU by tato technologie měla být ještě
jednodušší. Pokud však podle zkušeností
studentů a učitelů přetrvávají
rozvrhové problémy, může to být díky
obecným rozvrhovým problémům na
jednotlivých fakultách (například malá
kapacita učeben) nebo nedodržováním
pravidel mezifakultního rozvrhování.
Je otázkou, jestli tato pravidla aktuálně
existují, jsou-li správná a zda kvůli
živelným úpravám rozvrhů na začátku
semestru nedochází k jejich narušení.
Každý student mezifakultního studia
je studentem univerzity. Jelikož podle
zákona studium garantují a realizují fakulty,
je zatím třeba, aby byl student na
některé fakultě kmenově veden. K tomu
slouží procedura přijímacího řízení,
jímž je student přijat na určitou fakultu.
Ta se musí postarat o organizaci
jeho studia i v případě mezifakultního
studia. Opět nejde o žádnou novinku,
tento stav existuje mnoho let. Organizaci
mezifakultního studia zajišťují příslušná
studijní oddělení, která by měla
těsně spolupracovat, a v praxi tomu tak
je. Studijní oddělení například společně
zajišťují státní závěrečné zkoušky
a řadu dalších aktivit. Příslušní proděkani
pro studium a přijímací řízení se
v dostatečném předstihu dohodnou
na kombinacích mezifakultního studia
a na podmínkách jeho realizace.
Jelikož v posledních letech probíhá
unifikace studijních podmínek na
univerzitě, nemělo by docházet k významné
různosti studijních požadavků
na studenty. Otázkou je, o jaké
požadavky vlastně jde. Jestliže někteří
studenti upozorňují například na nejasnosti
při stanovování zápočtových
úkolů, nejde o problematiku mezifakultního
studia, ale neujasněné normy
konkrétních učitelů.
Potenciálním slabým místem každé
velké organizace, jako jsou fakulty
nebo univerzita, je systém tvorby
a distribuce informací. Stále zdokonalovaný
Informační systém MU by měl
minimalizovat informační ,,šumy či
bariéry". Stížnosti mezifakultních studentů
na špatnou informovanost mohou
být objektivní, pokud nedostatečně
spolupracují informační zdroje
a distributoři na jednotlivých fakultách.
Mohou být ale i subjektivní, kdy
student nemá dostatek dovedností či
snahy informace vyhledávat.
Univerzita jako právní subjekt má
podle zákona právo uskutečňovat
studijní programy. Orgány fakulty
mají sice zákonné právo rozhodovat
nebo jednat jménem vysoké
školy ve věci tvorby a uskutečňování
studijních programů, avšak akreditace
studijních programů je opět
udělována univerzitě. Toto silné
zákonné postavení univerzity vůči
studiu ji opravňuje mimo jiné ke
stanovení jednotných pravidel pro
realizaci studia na všech fakultách.
Mezifakultní je dnes v podstatě každé studium
/pokračování na straně 6