FotoVáclavŠtětka
Jak jste se dostal k ekonomii
a k akademické práci v tomto
oboru?
Touha poznávat svět a cestovat se
mohla za socialismu realizovat jedině
prostřednictvím zaměstnání, která to
umožňovala, a to byl hlavně zahraniční
obchod. Proto jsem studoval na obchodní
akademii, kde jsem získal první
kontakt s ekonomií, který byl dále
prohlouben na VŠE. Dvouleté působení
v praxi ­ v podniku zahraničního
obchodu ­ mne utvrdilo v poznání,
že hospodářská praxe v té době byla
řízena více politikou než využíváním
ekonomických zákonů. To byl také
důvod, proč jsem podnik zaměnil za
vysokou školu.
Začínal jsem jako asistent předmětu
politická ekonomie. Měl jsem to štěstí,
že si mne za asistenta pro předmět dějiny
ekonomických teorií vybral profesor
Štefan Heretík, absolvent Sorbonny.
V rámci tohoto předmětu jsem mohl
rozšířit své poznatky i o tzv. ,,nemarxistické
teorie", které v té době musely
být kritizovány. Jednou ale bylo s hrůzou
konstatováno, že namísto kritiky
obeznamuji studenty s obsahem těchto
západních prací. Důsledkem toho
byl pro mne zákaz přednášení tohoto
předmětu a od roku l970 orientace na
kvantitativní ekonomii. Přes své nové
zaměření jsem rychle pochopil, že pro
svou politickou nespolehlivost nemám
na škole perspektivu a odešel jsem pracovat
do ekonomického výzkumu.
Čemu jste se v jeho rámci
věnoval?
V době mého působení ve Výzkumném
výpočtovém středisku OSN v letech
1972 až 1979 byly v ekonomii
na výsluní kvantitativní metody. Prognostické
modely mohly v té době
svojí formou zakrýt západní myšlenkové
zdroje, které obsahovaly. Kromě
toho jejich naplnění konkrétními
daty poskytovalo možnost ověřování
vstupních teoretických předpokladů,
a o jejich výstupy byl zájem v centrální
řídicí sféře. Mým příspěvkem byly
ekonometrické modely spotřeby, které
jsem zpracovával mimo jiné na základě
rodinných účtů. Smyslem těchto
modelů bylo zjistit, do jaké míry český
nebo slovenský spotřebitel reaguje
na změnu ceny. Byly to velice zajímavé
výzkumy, ačkoli byly prováděny
v době, kdy trh ještě nebyl zdaleka tak
pružný jako dnes.
Po devíti letech jsem přešel do Výzkumného
ústavu životní úrovně, kde
se již více preferovala kombinace ekonomického
a sociálního rozvoje. Jinými
slovy, byly tam patrné první pokusy
řešit i problematiku sociální.
V roce 1993 jste se opět vrátil
k pedagogické činnosti. Nebylo
tomu však na Slovensku, ale
v Brně na Masarykově univerzitě,
kde působíte dodnes. Co vás
k tomuto kroku vedlo?
K mému rozhodnutí zaměnit v říjnu
1993 bratislavskou VŠE za MU přispěla
mimo jiné tehdejší politická situace
na Slovensku, se kterou jsem se
nemohl smířit. Ve společném státě
jsem prožil 57 let a kořeny, které jsem
v něm zapustil, neznaly moravsko-slovenskou
hranici. Kvůli rozvětvené
rodině na Slovensku a zaměstnání
manželky jsme ovšem ,,emigrovat" do
Čech nechtěli, a tak jsem se stal ,,pendlerem",
tedy člověkem, který již třináct
let cestuje za zaměstnáním z Bratislavy
do Brna. Takové ,,pendlování"
je jistě namáhavé, ale lehké to neměli
ani Češi, kteří v době první republiky
pomáhali rozšiřovat vzdělanost na
území Slovenska. Stručně řečeno, můj
příchod do Brna jsem chápal na jedné
straně jako protest proti rozdělení republiky
a na straně druhé jako jistou
formu splátky dluhu za pomoc, kterou
Slovensko dostávalo od českých zemí
ve dvacátých a třicátých letech minulého
století.
Jako Slovák působící v České
republice jste měl bezprostřední
informace o průběhu ekonomické
transformace, a tedy i možnost
srovnání tohoto procesu v obou
zemích. V čem se podobal
a v čem lišil?
Proces transformace z centrálně řízené
na tržní ekonomiku jsme začínali
v Česku i na Slovensku společně, takže
cíle byly stejné. Rozdílná úroveň
ekonomik si ovšem po rozdělení vyžádala
změnit jak cíle, tak nástroje na
jejich dosažení. Odlišná struktura ekonomik
způsobila, že Česká republika
nebyla tak postižena nezaměstnaností
jako Slovensko, kde bylo zavřeno
mnohem více podniků. Charakteristickým
jevem obou ekonomik byla nedostatečná
transparentnost privatizace.
Obě země si dokázaly udržet relativně
nízkou inflaci i nízké zadlužení. Dobré
výsledky ve srovnání s ostatními
státy východního bloku byly spíš důsledkem
vyšší ekonomické úrovně ve
výchozím bodě než důsledkem záměrné
hospodářské politiky.
Naše ekonomiky bohužel neopouštěl
tradiční ,,mantinelismus", podle
kterého je rozhodujícím činitelem buď
stát, anebo trh. Ale takový čistý model
neexistuje ani na západě. A také se
nedá zjednodušovat, že stát je vždycky
ten špatný a trh dobrý. Ve svých
pracích jsem vždy varoval, že politici,
kteří neznají základy ekonomie, můžou
způsobit nedozírné škody. Když
totiž chybuje manažer podniku, může
to znamenat krach podniku. Chybné
rozhodnutí politika může vést ke
zhroucení ekonomiky, v lepším případě
k nedozírným škodám.
Před jakými problémy stojí česká
ekonomika dnes?
Jak ukázal předcházející vývoj, ve všech
zemích transformačního procesu, Českou
republiku nevyjímaje, není kamenem
úrazu ekonomický, ale spíš sociální
rozvoj. Odmítli jsme
adjektivum sociálně-tržní
ekonomika, která
představuje takzvanou
třetí cestu. Dostali jsme
se však do stadia, kdy
existují hlavně sociální
problémy. Již zmíněný
mantinelismus se projevil
hlavně v tom, že se tržní ekonomice
přisuzovaly daleko větší možnosti,
než jaké ve skutečnosti má. Jinými
slovy, nebyla vyřešena kardinální otázka,
co má a co bude uskutečňovat stát
a co má být řešeno trhem. Očekávání,
že trh zajistí i řešení sociálních problémů,
se nenaplnilo. Dnes je proto před
námi jiný úkol, a sice řešit participaci
státu na ekonomickém rozvoji. Každé
řešení přitom musí vycházet ze správného
nastavení dvou součástí fiskální
politiky ­ problematiky vládních výdajů
a daňové politiky.
Hodně se v této souvislosti
diskutuje o rovné dani; jak na
Slovensku, tak nedávno u nás
se spor o její zavedení či naopak
zrušení stal jedním z hlavních
témat předvolebního boje...
Je pravda, že slovenská politika, která
přijala rovnou 19% daň se všemi výhodami
zjednodušeného zdaňování,
byla v Česku hlavně ze strany ODS
považována za téměř vzorovou. Návrhy
ODS na rovnou daň se většinou
pohybovaly na úrovni 15%­17%, což
se mi osobně jeví jako velký skok. Nezvýší
se tím deficit státního rozpočtu?
Je sice pravda, že rovná daň snižuje
náklady na správu daňové politiky, ale
tím se asi ztráty na daňových příjmech
kompenzovat nepodaří. Snížení míry
zdanění může vést také ke snížení daňových
úniků, ale odhad jejich výše,
podobně jako odhad šedé ekonomiky,
není jednoduchý.
Daňová politika musí vždy dodržovat
dvě důležité zásady. První je zásada
efektivnosti, vycházející z toho,
že složitý daňový systém zvyšuje administrativní
náklady zdaňování, což
snižuje celkové daňové příjmy. Druhá
je zásada spravedlnosti, která sleduje
rozdělení daňového břemena mezi
členy společnosti. Tato zásada vychází
z principu prospěchu jednotlivce z veřejných
výdajů a z principu platební
schopnosti určené výší důchodů. Jen
pokud se dodrží tyto dvě zásady, nebude
daňový systém brzdou, nýbrž
stimulem ekonomického růstu.
Jak se díváte na problematiku
vládních výdajů? Každý rok se na
české politické scéně vedou boje
okolo rozpočtového deficitu...
Ten ale ve vašem případě není tak
hrozný. Česká republika má podle
kritérií EU rezervu, protože její státní
dluh dosahuje zhruba 40% hrubého
domácího produktu, přičemž Evropská
unie požaduje, aby to nebylo více
než 60 %. Řada států Evropské unie,
je na tom podstatně hůře, včetně těch
vyspělých. Já si v této souvislosti spíše
kladu otázku, a dosud jsem na ni nedostal
odpověď, proč si tedy nepůjčit
a nepokrýt z této rezervy deficit státního
rozpočtu, pokud by přesahoval
ona tři procenta HDP, jež jsou povolená
zemím v rámci eurozóny. A bylo
by po problému.
Dlouhodobým cílem v oblasti
měnové politiky České republiky
je přijetí eura. Myslíte, že je na
tento krok česká ekonomika
připravena? Jaký bude mít dopad
na naši makroekonomickou
politiku?
Přijetí eura je někdy zpochybňováno
argumenty, že určitě povede k masovému
zvyšování cen. Tato námitka
vedla některé ekonomy k oddalování
termínu přistoupení k eurozóně až za
rok 2010. Je sice pravda, že zdaleka nedosahujeme
průměrné cenové úrovně
ostatních členských zemí, ale k vyrovnání
nemusí dojít okamžitě s přijetím
eura, a ani všechny státy eurozóny nemají
v současné době stejnou cenovou
úroveň. Podle mého názoru by měla
Česká republika přijetí eura načasovat
na rok 2010. Pochopitelně to vyžaduje
splnit požadavky kurzového mechanismu
ERM II z roku 1999, mezi
něž patří makroekonomická stabilita
a v rámci ní stabilita měnového kurzu.
Vývoj v posledních letech ukazuje, že
jeho kolísání je sice menší než hypotetické
pásmo 15%, ale odchylky od
průměrného kurzu jsou stále významné.
Nelze proto jednoznačně říct, jak
bude tento kurz dlouhodobě hodnocen
Evropskou centrální bankou.
Do jaké míry budou makroekonomické
politiky jednotlivých členských
států ovlivňovány politikou Evropské
centrální banky, to je problém, který
začíná být dosti ožehavý. Jsou tací,
kteří tvrdí, že tím bude zabita jakákoliv
národní makroekonomická politika.
Na druhou stranu ­ pokud by
si každý dělal, co chce, tak ani nemá
smysl, abychom byli členy Evropské
unie. Jedno je jisté: přijetím eura padne
měna jako nástroj, kterým by se
dala nějakým způsobem regulovat monetární
politika, zůstane nám jenom ta
fiskální.
V odpovědi na první otázku jste
řekl, že za minulého režimu bylo
národní hospodářství řízeno více
politikou než ekonomickými
zákony. Je dnešní situace opravdu
tolik odlišná, anebo bude
ekonomika vždy v určité míře
determinována politikou?
Ve všech ekonomikách transformačního
procesu stojí politika na prvním
místě. Vlády jednotlivých zemí jsou
vytvářeny na základě výsledků voleb
a jejich politika tedy závisí na tom,
jestli je její charakter levicový nebo
pravicový. Tiše bylo přijato klišé, že
levice hájí sociální zájmy, zatímco
pravice se orientuje výlučně na ekonomický
rozvoj. Ale ekonomie se nedělí
na pravicovou a levicovou. Vláda
by tedy měla bez ohledu na přívlastky
využívat poznatky ekonomické vědy
a zkušenosti vyspělých zemí z národohospodářské
politiky. Je známo, že
rozhodovací procesy řídicí sféry postrádají
často návaznost na poznatky
ekonomické teorie, a v mnoha případech
ji v minulosti přímo odporovaly.
Metoda pokusů a omylů je totiž hodně
nákladná a pro rozvoj národního
hospodářství neproduktivní. Moje doporučení
inklinují k vyvážení politiky
a ekonomie, respektive k posilování
vlády odborníků. Bez ohledu na to,
jestli bude v Česku nakonec nastolena
vláda levice, pravice nebo středu,
mela by navázat na dosavadní dobré
ekonomické výsledky a urychleně řešit
sociální problémy. To by byla záruka,
že Česká republika neztratí přední
pozici mezi zeměmi transformačního
procesu.
Jak hodnotíte podmínky pro vaše
pedagogické působení na Masarykově
univerzitě? Co se vám zde
nejvíce zamlouvá a kde naopak
vidíte rezervy?
V první řadě je to perfektně rozpracovaný
Informační systém, který zajišťuje
vnitrouniverzitní komunikaci. V rámci
fakulty oceňuji systém komunikace se
studenty a také zabezpečení zkoušek,
od rezervování místností přes dílčí hodnocení
až po zápis známky
a její uložení do výkazu
o zkouškách. Dalším kladem
MU a také naší fakulty
jsou široké kontakty s ostatními
vysokými školami
v republice, ale i na Slovensku
a v zahraničí. Projevem
této spolupráce je například
sestavování státnicových komisí nebo
komisí pro obhajoby pedagogů z různých
vysokých škol. To, co bylo kdysi
výjimkou, se dnes stává pravidlem.
Rezervy vidím v kontaktech s reálnou
praxí. Možná je to dáno charakterem
předmětu makroekonomie,
kde by bylo vhodné mít užší kontakty
s řídicími orgány, například s ministerstvem
financí, ministerstvem práce
a sociálních věcí, ČNB a podobně,
a to zejména kvůli studentům zpracovávajícím
diplomové nebo disertační
práce. Dostat je do těchto institucí,
kde se hospodářská politika tvoří,
zajišťuje a také vyhodnocuje, je dnes
problematické a těžko realizovatelné.
Podobná situace, i když v menší míře
se objevuje u předmětů, jako je marketing
nebo management, kde si pro
změnu soukromé firmy zřídkakdy nechají
nahlédnout do své ,,kuchyně".
Václav Štětka
,,Tiše bylo přijato klišé, že levice hájí sociální
zájmy, zatímco pravice se orientuje výlučně
na ekonomický rozvoj. Ale ekonomie se
nedělí na pravicovou a levicovou."
Prof. Ing. Pavel Ondrčka, CSc. (1935) vystudoval v letech 1954­1959
Národohospodářskou fakultu VŠE v Bratislavě, poté pracoval v podniku
zahraničního obchodu Československá keramika. Od roku 1963
do roku 1968 působil jako odborný asistent katedry dějin ekonomických
teorií. Potom následovala jeho éra vědecko-výzkumné činnosti
v různých výzkumných ústavech, mj. ve Výzkumném výpočtovém
středisku OSN, kde se specializoval na oblast ekonometrických modelů
spotřeby, ve Výzkumném ústavu životní úrovně, kde zpracovával
analýzy sociálního rozvoje, či v Ústředním ústavu národohospodářského
výzkumu, kde pokračoval v makroekonomických analýzách.
Od roku 1993 působí na katedře ekonomie Ekonomicko-správní
fakulty Masarykovy univerzity. Těžištěm jeho vědeckovýzkumné
činnosti je oblast makroekonomické teorie a teorie hospodářské politiky,
zejména s ohledem na transformační proces z centrálně řízené
ekonomiky na ekonomiku tržní.
Chybné rozhodnutí politika může vést k nedozírným škodám,
říká Pavel Ondrčka, profesor na katedře ekonomie Ekonomicko-správní fakulty MU
8
OSOBNOST UNIVERZITY
/ ZÁŘÍ 2006