online.muni.cz události věda
Balík: Úspěšná univerzita není volnou vícerychlostní
konfederací fakult
i6, května zoif Stanislav 5aliX
•
Pohlídat kvalitu můžeme
každý jako vyučující tím. že
nebudeme dávat kredity
zadarmo. Tím. že se budeme
výuce a našim studentům jakožto
našemu hlavnímu
poslání - věnovat skutečně
naplno.
Projev předsedy Akademického senátu MU Stanislava Balíka přednesený u. května
na Dies academicus 2016.
V uplynulých letech hovořívali moji předchůdci ve službe předsedy Akademického
senátu Masarykovy univerzity na těchto univerzitních slavnostech především
o vnějším prostředí a o jeho vlivu a dopadu na vnitřní svět naší univerzity, Mohl bych
v tom pokračovat a snad bych lo í, jakožto politolog, zvládl.
Letos jsme ale v poněkud odlišné situaci Po letech chystání a nadějí byla přijata dlouho
očekávaná novela vysokoškolského zákona, I po ní můžeme dále upozorňovat na
nevědomé ministerstvo, které skrze nerozlíšení různých druhů univerzit šije jednu
velikost košile, která má pasovat, slušet a sloužit všem. 1 po ní můžeme v radě projevů
a textů připomínat (a jistě se to bude dít), co všechno se nezmenilo a přitom zménit melo,
na co se zapomnělo a ke změně čeho schází politická síla*
Minulý týden se v Tela konala konference věnovaná hodnocení kvality vysokých škol,
přičemž jeden z jejích vstupních příspěvků stručně rekapituloval cestu, jež vedla k přijetí
současné novely vysokoškolského zákona. Pokud bychom pominuli prípravné etapy, jasný
počátek vidíme v roce 2006 s jeho lezemi Bílé knihy terciárního vzdělávání, tedy právě
před desíti lety. Jiný vystupující nazval dnešní novelu nejzásadnéjší proměnou zákonného
rámce vysokého školství za téměř dvacet let od roku 1998. Jedním dechem přitom ale
také dodal, že jde vlastně o změny malé*
Proč o tom mluvím? Abychom si uvědomili, že se stávajícím rámcem budeme žít zřejmě
hodně dlouho, když príprava a prosazení prý zásadní, přitom ale nevelké novely trvala
celou dekádu. Abychom přestali očekávat rychlé a zásadní změny vnějšího prostředí.
Koneckonců i nejambicióznějším výstupem příprav ováné reformyfinancovánívzdělávací
činnosti vysokého školství má být fakticky konzervace stávajícího stavu, Tedy mluvím
o tom proto, abychom si přiznali, že sice můžeme spolu s vyvoleným národem zpívat „Kéž
už přijde Izraeli ze Siónu spása" (Ž 14,7), nicméně tato iouha že zřejmé naplněna
hned tak nebude, že se spásy zvnějšku hned tak nedočkáme.
Můžeme přemýšlet, proč tomu tak je. Můžeme srovnávat, která že oblast našeho
veřejného života zaznamenala za uplynulých dvacet let nějakou skutečně zásadní,
systémovou změnu, která by přežila vystřídání vlády* Pokud o nějaké víte, připomeňte mi
ji, rád ji zařadím do našeho magisterského predmetu Analýza české politiky. Můžeme
také poukázat na komplikovanost institucionálního prostředí, v němž se nachází tolik
aktérů s protikladnými zájmy, že nejlepší cestou k nalezení nejmenšího společného
jmenovatele je nedělat nic.
Tím, že přestaneme očekávat rychlé vnější změny, jež by pomohly vyřešit staré a známé
neduhy vysokého Školství, nesmíme přirozené rezignovat na snahy o t>lo proměny. Dále
musíme nabízet svou expertní znalost, dále musíme artikulovat, s dalšími univerzitami
agregovat a reprezentovat naše zájmy. Neměli bychom ale současné padnout do pasti
korporatismu, který začíná nás sektor prostupovat stále víc v nezdravé míře.
Současně bychom ale - a o tom chcí hovořit především - měli umět realisticky přitakat
znamení času a začít žít tady a ted\ Přestat pouze snít o budoucí utopii, ale začít „konat
dnes svou povinnosť1
. Jinými slovy měli bychom přijmout skutečnost jako skutečnou;
realitu jako reálnou.
Co to konkrétně znamená? Snažit se maximálně využít nástroje, které již nyní máme ve
svých rukou, resp* které nově dostaneme ve chvíli uvažovaného zisku institucionální
akreditace. Ve svých rukou toho máme skutečně mnoho.
Ne, kvalitu studia totiž nezajistí sebelépe poskládaná nová rada Národního akreditačního
úřadu: ani centrum pro kvalitu na univerzitní úrovni, ani manažeři pro kvalitu na
jednotlivých fakultách. Pro kvalitu studia je v zásadě vedlejší, zda byla zrušena kategorie
studijních oborů, je jedno, jak jsou naskládány oblasti vzdělávání čí že vůbec existují. To
vše může tak nanejvýš napomoci.
Pohlídat kvalitu můžeme každý jako vyučující tím, že nebudeme dávat kredity zadarmo*
Tím? že se budeme výuce a našim studentům - jakožto našemu hlavnímu poslání věnovat
skutečně naplno. Každý garant oboru či někde vedoucí katedry/ústavu je již nyní
zodpovědný za to, že pravidelně přemýšlí nad vhodnosti struktury oboru, nad jeho vnitřní
konzistencí a provázaností, nad personálním zabezpečením. Pokud ví o problémech či
možných vylepšeních, může a má konat co nejdříve a nejúčinněji. Děkani spolu se svými
týmy mohou již dnes stimulovat růst kvality - jen k tomu musí nalézat sílu a energii. I na
naši univerzite jsme mohli v uplynulých měsících u jedné z fakult zaznamenat, jak rychle
lze udělat výrazné a obdivuhodné změny, které se odkládaly snad i dvacet let a víc
Smutné ovsem je, že se tak stalo až ve chvíli výrazné fakultní finanční krize.
Jíž nyní nám nebrání nic v tom, abychom se ve svých oborech snažili být nejlepší
přinejmenším v celorepublikovém kontextu. Již nyní můžeme více vyjíždět na nespočet
našich zahraničních partnerských univerzit inspirovat se tamními studijními programy.
Jíž nyní můžeme různými způsoby povzbuzovat naší studenty (a vytvářet jim k tomu
vstřícné prostředí), aby Část studia absolvovali v zahraničí. Nic z toho za nás univerzitní
ani mímouniverzitní centrum neudělá - dnes, ani v žádném jiném, i sebelépe
vymyšleném uspořádání,
Mnohé další kroky můžeme konat už nyní, jen se nám někdy nechce- Namísto snahy
0 proměnu věnujeme energii tomu, abychom ji zbrzdili - když vydržime dost dlouho,
změny budou odloženy a náš klid zůstane zachován. Jindy zase nemáme dostatečnou
představivost, abychom přemýšleli o věcech i jinak než doposud.
Máme skvělé materiální zázemí - díky velkým evropským projektům uplvuulých let
a díky vlastním investicím jsou naše budovy a v řadě oborů i přístrojové vybaveni snad
1 na nadstandardní úrovni.
V zájmu společného
úspěchu by měly být
fakulty schopné přijímat
konkrét ni rirlouiiiviM~/Ítiu
politiky
V podstatnémjednota4 v nepodstatném svoboda
Pro to. abychom v příštích letech všechny tyto již existující možnosti a předpoklady mohli
přetavit do společného úspechu a posunu dál, nás ale na viech úrovních čeká ješté několik
proměn myšleni a chování. Ty zásadní se týkají vzájemného vztahu fakult, univerzitního
centra - vedení a univerzitní administrativy*
Úspěšná univerzita není volnou vícerychlostní konfederací fakult; stejné jako fakulta není
volnou víceiychlostníkonfederací kateder. Univerzita je - vedle společenství studentu
a akademiku - celkem o mnoha částech, celkem, který postupuje tak rychle, jak rychlý je
jeho nejpomalejši článek- v zájmu společného úspěchu by měly byt fakulty schopné
přijímat konkrétní celouniverzitní politiky. Byl jsem sice tehdy ještě studentem, přesto si
dobře pamatuji, jak velký odpor vyvolávaly centralizační reformy závěru devadesátých let
symbolizované unikem ISu, zrušením fakultních studijních rádu a přijetím studijního
a zkušebního rádu společného, Právě tyto změny ale tehdy vytvořily naše studijní
prostředí srozumitelným, férovým a přehledným - a to v míre, již nám rada obdobně
komplikovaných univerzit může dosud jen závidět.
Také by bylo užitečné, abychom začali přemýšlet o univerzitní administrativě jako
o skutečně své. Přiznejme si otevřené, že rektorát spolu s vedením, jsou v našich myslích
mnohem spíš cizím, nepřátelským tělesem, čímsi na způsob švejkovského eráru, jehož
obejití, ošizení či dokonce podvedení není ostudou, ale naopak hrdinským činem. Jak
často nás při přemýšlení, kde vzít na tu Čí onu aktivitu peníze, jako první napadá - to
zaplatí rektorát. Na to, že rektorát peníze (zatím) netiskne a že má v zásadě jen to, co mu
odvedou fakulty, často zapomínáme. Že bychom měli předně přemýšlet o vnějších
zdrojích, to je mimo mentální mapy rady z nás,
Rektorát si také bude muset uvědomit, že není samostatnou jednotkou, žijící samou pro
sebe, a že jeho funkcí není být pouze zázemím rektora a vedení. Že je to úřad, který je
servisním pracovištěm i pro základní samosprávný orgán a především pro fakulty.
Univerzitní centrum - vedení by si při svém rozhodování mělo zvyknout častěji používat
test proporcionality. Jinými slovy, mělo by pečlivě zvažovat, kdy jsou centrální zákroky
a centrální politik)' nutné a ku prospěchu věd a kdy se naopak napáchá více škody než
užitku. Mělo by aplikovat kritérium vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti. A když už se
pro centrální politiku rozhodne, musí ji umět včas, rychle a efektivně vyjednat a prosadit.
Samostatným, velkým tématem je společná univerzitní identita. Jelikož nestavíme
univerzitu na zelené louce, nelze pomíjet a bořit staré, existující identity fakultní ä
dokonce ještě nižší. Právě ony nám mohou posloužit k vybudování silné identity
univerzitní. Při všech těch „rebrandinzích\ změnách vizuálů apod. musíme vnímat, že
identita roste pomalu a nemění se skokově.
Naše společná fakultní i univerzitní činnost může v ideálním případě probíhat tak,
abychom naplnili alespoň první dvě části známého, více než půldruhého tisíciletí starého
výroku sv. Vincence Lerinského: „V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve
všem pak láska."
Ne, není a nebude to jednoduchá cesta. K tomuto stavu nám ješté schází - jak na straně
fakult, tak na straně centra - ujít velký kus cesty. Jsou to ale nástroje, které máme zcela
ve svých rukou. Jakékoli vymlouvání se na nevhodné vnější prostředí je v zásadě jen
alibisinom.
Autor je předsedou Akademického senátu MU.