Trojskok

Trojskok je disciplína vyžadující poměrně vysokou zdatnost a připravenost skokana (sprinterskou, silovou, skokanskou i připravenost kloubů a vazů) a proto není zařazen v osnovách tělesné výchovy. Současné zkušenosti ve sportovní přípravě mládeže však ukazují na to, že je možné a nutné zařazovat průpravu k trojskoku již v žákovském věku a tak dlouhodobě připravovat mládež k pohybové trojskokanské dovednosti a na rytmické zvláštnosti této disciplíny. Trojskokanská průprava, zejména opakované různé formy skoků, jsou důležitou součástí silové a pohybové přípravy i pro ostatní disciplíny jako jsou běhy, další skoky a vrhy.

Vyspělou techniku můžeme charakterizovat těmito znaky: optimalizace rozběhové rychlosti, plochá dráha těžiště těla ve všech skocích, minimalizace ztrát horizontální rychlosti využitím odrazu s krátkou amortizační fází a dynamická síla svalů dolních končetin. K vlastnostem dobrého trojskokana patří vysoká sprinterská rychlost, skokanská pružnost, odrazová síla a koordinace pohybů.

Animace

Uzlové body

	Technika běhu ovlivňuje rozběhovou rychlost i přípravu na první odraz. Rychlost rozběhu se stupňuje až k odrazovému pražci.
U prvního švihu může vést pohyb paží soupažně. Při výměně dolních končetin v letové fázi prvního skoku je dominantní velká flexe v kolením kloubu odrazové končetiny, švihová končetina je natažena a relativně bez svalového napětí.
	Úplným složením bérce odrazové končetiny se podstatně zmenšil poloměr otáčení pro následné vykývnutí stehna do vodorovné polohy, nebo i výše.
Poté následuje příprava pro nasazení takzvaného úderného odrazu.
	Velké rázové síly může skokan úspěšně zvládnout maximální aktivací svalových skupin odrazové končetiny už před dokrokem.
Celkové těžiště těla se vysunuje blíže k vertikále. Zvýšená hybnost volných končetin vyvolává zvětšení akční odrazové síly. Úhel vzletu je menší oproti prvnímu a třetímu skoku, okolo 13°.
	Letová fáze včetně přípravy na odraz probíhá u nejlepších skokanů shodně s předchozím skokem.
Sníženou horizontální rychlost před dokrokem a odrazem do 3. skoku se atlet snaží kompenzovat zvýšenou hybností volných končetin a pouze mírným předkročením na celé chodidlo.
	Úhel odrazu i úhel vzletu jsou vyšší než u předchozích skoků a blíží se optimálním hodnotám skoku do dálky. Předkloněný trup je přibližně v prodloužení osy odrazové končetiny.

Nejčastější chyby

NEJČASTĚJŠÍ CHYBY	ZPŮSOB ODSTRANĚNÍ
Zpomalení na konci rozběhu.	Volnější stupňování rychlosti rozběhu; chybou může být i nepřiměřeně dlouhý rozběh.
Násilné prodlužování nebo zkracování posledních kroků.	Překontrolovat vzdálenost kontrolní značky; upřesnit rozběh; menší soustředěnost na odraz.
Záklon při odrazu.	Skoky ze zkráceného rozběhu.
Nevýrazná práce nohou ve fázi letu.	Nacvičit správnou aktivní práci letu odrazové nohy v opakovaných poskocích.
Pasivní doskok po přeskoku.	Snížit výšku přeskoku; při odrazu zachovat mírný předklon.
Krátký a nízký přeskok.	Prozatím zkrátit a snížit výšku poskoku; lepší švihová práce paží; vzpřímit trup.
Malý rozsah pohybu ve vzduchu.	Zdokonalit techniku a zařadit speciální ohebnostní cvičení.
Krátký a nízký skok.	Zdokonalit techniku; zvýšit sílu nohou; snížit ztrátu horizontální rychlosti v odrazu.
Nedostatečné přednožení při doskoku.	Posílit břišní svaly.
Malá horizontální rychlost při přechodu ke skoku.	Po poskoku a přeskoku zachovat optimální výšku a délku skoků; zmenšit ztrátu horizontální rychlosti v předešlých částech trojskoku.