Charakteristika volejbalu

Volejbal patří mezi nejrozšířenější míčové kolektivní hry u nás i ve světě. Jeho obliba ve vrcholové, výkonnostní i rekreační podobě spočívá v materiálně technické a prostorové nenáročnosti a v možnosti provozovat hru celoročně. Mezi přednosti volejbalu patří poměrná jednoduchost pravidel, kterou lze pro nácvičné a rekreační formy ještě upravovat. (Kaplan, Buchtel, 1987)

Velkou výhodou volejbalu je, že se jedná o nekontaktní sport. Tím je sníženo riziko zranění a mohou jej tedy bez problémů hrát i smíšené týmy.

Cílem hry je dostat míč přes síť na soupeřovu polovinu tak, aby spadl na zem a zároveň se snažit zabránit soupeři ve snaze o totéž.

Volejbalové hřiště

Na obdélníkovém hřišti, které je sítí rozděleno na dva čtverce o rozměrech 9x9 m, stojí dvě družstva. Každé družstvo hraje se 6 hráči a může mít až 6 hráčů na střídání.  V jednom setu lze uskutečnit maximálně šest střídání, což se netýká tzv. libera, které může vyměnit hráče zadní řady kolikrát chce a není to započítáno do střídání.

Míč je uveden do hry podáním. Družstvo má právo na tři odbití (a to i po doteku bloku), aby vrátilo míč k soupeři.  Rozehra pokračuje tak dlouho, dokud se míč nedotkne hřiště, není „aut“ nebo dokud jedno z družstev míč neodbije nepovoleným způsobem. 


Utkání se dělí na jednotlivé sety. Vítězem setu se stává družstvo, které jako první dosáhlo 25 bodů s minimálním rozdílem dvou bodů od soupeře. Pokud oba týmy dosáhnou 24 bodů, hra pokračuje, dokud jedno z mužstev nezíská dvoubodový náskok, např. 30:28. Oficiální soutěže ve volejbale se hrají na tři vítězné sety. Pokud je po čtvrtém setu stav 2:2, následuje zkrácený set ( tie break) do 15 bodů (opět s dvoubodovým rozdílem). Družstvo, které vyhraje rozehru, získává bod. Vyhraje-li družstvo, které přijímalo podání, získává s bodem i výhodu podání. Hráči tohoto družstva postoupí o jedno postavení ve směru pohybu hodinových ručiček.

Volejbalové hřiště je rozděleno na šest zón.

Zóny volejbalového hřiště

Specializace hráčů:

Nahrávač – hlavní organizátor útočných akcí družstva, zpravidla nahrává druhý míč po přihrávce

Smečař – útočí obvykle ze zóny 4 (hlavní kůl), je odpovědný za přihrávku soupeřova servisu

Blokař – většinou nejvyšší hráč družstva, specialista na obranu na síti (blok), bývá zapojován do rychlého útoku středem sítě

Diagonální hráč (dříve pod názvem univerzální hráč) – v současném vrcholovém volejbale je hlavní útočnou silou družstva, kromě útočných akcí na síti bývá zapojován i do útoku ze zadní části hřiště (zóna 1)

Libero – specialista na přihrávku soupeřova servisu a hru v poli, účastní se hry pouze v zadních zónách, kde nahrazuje blokaře, je barevně rozlišen.

 

     Formy volejbalu

Volejbal má v dnešní době mnoho forem, čímž se stává přístupným pro všechny věkové i výkonnostní kategorie.

  • Plážový volejbal – volejbal hraný na pískovém hřišti o rozměrech 16x8 m. Družstva se skládají ze dvou hráčů na každé straně.
  • Volejbalové debly – volejbal také hraný ve dvojicích, ale na pevném povrchu. Hraje se na polovinu běžného volejbalového hřiště.
  • Smíšený volejbal – „klasický volejbal“, ve kterém se utkávají smíšená družstva, nejčastěji ve složení 4 muži a 2 ženy. Ostatní pravidla jsou totožná.
  • Minivolejbal – modifikovaný volejbal pro děti ve věku 6 – 12 let.
  • Sitting volleyball – modifikovaná forma volejbalu pro tělesné postižené sportovce.