Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
     

Kůže – cutis a její deriváty

Kožní soustava tvoří souvislý pevný a dostatečně pružný pokryv celého těla. Tvoří bariéru mezi vnitřním prostředím organismu a jeho okolím, má proto řadu významných funkcí.

  • Svou pevností a elasticitou (díky kolagennímu vazivu) poskytuje mechanickou ochranu hlouběji uloženým orgánům a částem těla.
  • Je sídlem kožních smyslů (vnímání dotyku, tepla, chladu a bolesti).
  • Podílí se na termoregulaci (řízení tělesné teploty) zvýšením nebo omezením výdeje tepla.
  • Uplatňuje se při látkové výměně (schopnost vylučovat a vstřebávat některé látky, tvorba provitaminu D).
  • Je orgánem rezervním (ukládání tukových zásob, zásobárna krve). Zrohovatělé buňky epidermis slouží jako ochrana přes různými škodlivými látkami a brání absorpci, anebo ztrátám vody. V podstatě chrání ostatní buňky v těle před vysycháním.
  • Kyselý sekret kožních žláz chrání kůži před osídlením větším množstvím bakterií a plísní.

Zdravá kůže představuje pevnou obrannou linii proti infekci, která může vniknout tehdy, je- li kůže porušena, a tím je cesta do nitra organismu otevřená. Kůži můžeme považovat za zrcadlo orgamismu – odráží jeho celkový fyzický a psychický stav.

V průběhu vývoje tvořil ochranný kryt těla jednoduchý epitel ektodermového původu, který zprostředkoval vztah organismu k vnějšímu prostředí. Postupně se z jednoduchého tělesného obalu vyčlenily orgány, schopné reagovat na vnější podnět, podráždění, toto podráždění přenášet na určité vzdálenosti a zpracovávat ho (nervový systém a smyslové orgány). Tyto se přenesli z tělesného povrchu do nitra organismu, přičemž si však tělesný povrch nadále zachoval schopnost reagovat na změny vnějšího prostředí.

Kůže se stala smyslovým orgánem rozloženým na rozsáhlém povrchu těla, je vlastně největším orgánem pro percepci vzruchů z vnějšího prostředí. Je vybavena mnoha přídatnými kožními orgány (kožní adnexa) – chlupy, nehty, kožní žlázy.

Kůži dělíme na dvě části :

  • vlastní kůže – cutis a 
  • přídatné kožní orgány – kožní adnexa.

Kůže má podobu silné blány, která pokrývá celý povrch těla a tvoří jeho ochranný obal. Její plošný rozsah je proto shodný s velikostí tělního povrchu a měří podle velikosti těla 1,5 – 2 m2. Z této plochy případá na hlavu a krk asi 11%, na trup 30%, na horní končetiny 23% a na dolní končetiny 36%.

Hmotnost kůže je 2,5-2,7 kg. Připočtením podkožního tuku se zvýší o další 3 kg i více, u obezních lidí může představovat až 1/3 váhy těla.

Tlouštka kůže (bez podkožního vaziva) kolísá mezi 1 – 4 mm. Na trupu je kůže silnější na dorsální straně, na končetinách je silnější na straně extenzorů.

Obecně platí, že kůže je nejsilnější tam, kde působí největší tlak, tj. na dlaních a chodidlech (zde se mohou vytvářet tzv. mozoly – callum, callus –z latiny, tyloma, heloma – z řečtiny).

Nejtenčí a nejjemnější je kůže na očních víčkách a na předkožce – preputium. Pohyblivost kůže proti spodině je v různých částech těla odlišná. Stejně diferencovaně je vyvinutý podkožní tukový polštář (závisí na fyzikálních nárocích kladených na kůži v různých místech těla).

Síle a kvalita kůže je dána i pohlavně.

Pozn.: Kůže na předkožce je velmi odolná na otěr i mechanickou námahu. Na své soukromé lodi si Onasis nechal potáhnout sedátka u baru kůží z předkožek velryb, kam rád nechával posazovat při návštěvách ženy.

Tukový podkožní polštář je individuálně různě silný a významným způsobem se podílí na modelaci obrysů lidského těla. Způsob rozložení podkožního tuku je dán pohlavně – jinak u mužů, jinak u žen, a rovněž i jeho množství je u obou pohlaví různé. U mužů kolem 10%, u žen kolem 15%.

Barva kůže se liší podle obsahu tří pigmentů: melaninu, karotenu a hemoglobinu.

Melanin je v buňkách ve formě subcelulárních tělísek – melanosomy a vzniká z aminokyseliny – tyrozinu. Jeho syntéza je závislá na enzymu – tyrozináze, který se nachází v melanocytech. Barva melaninu je v rozmezí žluté, červené, hnědé až k černé. Pihy a mateřská znaménka jsou místem nahromadění melaninu.

Karoten je žluté až oranžové barvivo. Naše tělo jej získává z rostlinné potravy (mrkev, rajčata …). Hromadí se hlavně v rohové vrstvě epidermis a v podkožní tukové tkání.

Hemoglobin okysličený hemoglobin v cévních vlásečnicích dermis má rudou barvu a tím je dán růžový odstín pleti bělochů, protože jejich kůže obsahuje málo melaninu.

Pozn.: Je- li hemoglobin špatně okysličen (poruchy srdeční nebo dýchací soustavy), krev i kůže bělochů získává modravý nádech. Tento stav se nazývá cyanosa. Cyanosa se dělí na centrální – nedostatečné nasycení tepenné krve kyslíkem, a na periferní – zvýšené odevzdávání kyslíku ve tkání. Hlavní rozdíl je především v barvě jazyka u centrální je cyanotický, a v reakci kůže se změnou barvy na tlak U centrální cyanosy zústává vždy místo cyanotické. Centrální cyanosa je způsobena chorobami srdce a plic. U srdce je to nejen srdeční nedostatečnost, ale i vrozené vady srdeční a sem patří i vrozená cyanóza (morbus coeruleus, „blue babies“) u novorozenců s transpozicí velkých cév. Existuje i pseudocynosa, která vzniká jednak hormonálně – např. Addisonova choroba, kdy barva může být až modravá či modrošedá, nebo při exogenním půdobení stříbra a zlata. Při argyróze (argyrie) – působením stříbra (Argentum), a při auriáze (chrysiasis, chryzocyanóza) – působení zlata (Aurum lat., Chryseos řec.), dochází k ukládání solí stříbra a zlata do kůže Při reakci v partiích vystavených slunci dochází k redukci solí na kovové stříbro a zlato (fotoredukce) a modravému nádechu kůže. Při používání nádobí s příměsí zlata a stříbra (např. i cínové nádobí obsahovala tyto příměsi) dochází k tomuto efektu – z toho se asi vyvinula představa o modré krvi u šlechticů. Nadměrné přijímání karotenu vede k hyperkarotenémii a žlutavému zbarvení kůže až do oranžova. Nebezpečí je hlavně u kojenců a malých dětí, může způsobit až těžké postižení těchto dětí. Někdy může pigment melanin zcela chybět, pak se mluví o albinismu, buď úplném nebo částečném, nebo vznikají ostrůvky kůže bez pigmentu – pak mluvíme o vitiligu. Krev, která unikne z oběhu a srazí se označuje se jako krevní výron – hematom.

Barva kůže je odlišná i u téhož jedince na různých místech těla (tmavější zabarvení kůže je na zádech, na končetinách na straně extenzorů, v axile, na skrotu a penisu, na labia majora pudendi v okolí řitního otvoru a na dvorci prsním). Mění se během života a při různých funkčních stavech (kůže novorozence je světlá, s přibývajícím věkem tmavne, u těhotných žen se objevují na některých místech těla tzv. těhotenské skvrny). Po ozařování kůže (rtg, zářiče) a po spáleninách se naopak mohou objevovat světlé skvrny. Barvu kůže vedle obsahu kožního pigmentu ovlivňuje také tlouštka pokožky, prokrvení apod.. pigmentace kůže se zintenzivňuje účinkem ultrafialových paprsků (zvyšuje se ochrana hlubších vrstev kůže proti škodlivému záření).

Pozn.: Účinek ultrafialového záření má při nadměrném působění negativní účinek ve smyslu nárustu nádorových onemocnění kůže, např. u námořníků se objevují v oblasti nechráněné kůže ve větší míře nádory – basaliomy a spinocelulární karcinomy kůže, ale i melanomy – na nose, uších apod..

Různé barevné odstíny kůže u příslušníků různých lidských ras jsou dány rozdílným množstvím pigmentu. Jeho tvorbu podmiňuje hormon předního laloku hypofýzy: melanocyty – stimulující hormon (MSH). Obrázek č. 161 Obrázek č. 162

Kožní reliéf. Kůže není na svém povrchu úplně hladká, ale vyskytuje se na ní jemnější či hrubší vyvýšeniny nebo prohlubiny – areae cutaneae, které vytvářejí kožní reliéf, který vidíme při pohladu na kůži zblízka. Jeho základem jsou především konstantní permanentní rýhy, které jsou zřetelné již u plodu, plně vyvinuté jsou až u novorozence a nemizí ani při napnutí kůže. Tyto rýhy – lineae flexionis, rugulae vznikají při posunech a napínání kůže v blízkosti kloubu, a nebo vznikají tahem svalů. Vějířovitě se zbíhají ke koutku úst či očí. Tyto rýhy se vyskytují na těle hlavně na straně flexe a přebíhají kolmo směrem vykonávaných pohybů. Činností svalů jsou zasílené a věkem se prohlubují, protože kůže ztrácí svoji elasticitu. Na přechodu předloktí do ruky můžeme pozorovat až několik ohybových rýh. Ty, které vznikají při pohybech v kloubech, jsou zřetelné až u novorozenců, dlaňové rýhy se vytvářejí již v 3. embryonálním měsíci.

Rozlišujeme rýhy dvojího typu :

  1. kožní brázdy – ty se dělí na výraznější velké ohybové rýhy a vlastní drobné kožní brázdy.
    • Velké ohybové rýhy – probíhají zejména v okolí kloubů (např. zápěstí, prsty, loket) a v místech kožních svalů na obličeji a krku (vrásky). Nejvýraznější jsou tyto rýhy na dlani. I zde vznikají jako rýhy ohybové při zavření ruky. Jsou základem pro chiromantii – věštění z ruky.
    Pozn: Rýhy popsal již J.E. Purkyně a označil je odbornými názvy místo názvů chiromatických. Rozlišujeme:
    • linea oppositionis pollicis – dle chiromantů – rýha života – linea vitalis,
    • linea manus clausae – čára rozumu - linea naturalis seu cephalica,
    • linea occlusionis digitorum trium ulnarium – čára srdce – linea mensalis,
    • linea axialis manus – čára osudu,

    val thenaru a hypothenaru odděluje od předloktí linea rasceta (sulcus cutaneus intercarpalis Frohse), proximálně od linea rasceta jsou na předloktí ohybové rýhy, z nichž distální se nazývá linea restricta.

    V chiromantii jednotlivé vyvýšeniny v dlani mají své označení:Venušin vrch se nachází pod palcem směrem k zápěstí a je největší vyvýšeninou v dlani. Jupiterův vrch je malá vyvýšenina pod ukazováčkem. Saturnův vrch se nachází pod prostředníčkem. Sluneční vrch je umístěn pod prsteníčkem. Merkurův vrch je vyvýšenina nacházející se pod malíčkem, Marsův vrch najdete mezi vrchem Venušiným a Jupiterovým, tedy mezi palcem a ukazováčkem. Nespatříte ho, pokud budete mít dlaň úplně narovnanou. Je třeba ji mírně sevřít. Měsíční vrch neboli vrch Měsíce najdeme pod Merkurovým vrchem, tedy pod malíčkem směrem k vnitřní straně dlaně.

    • Jemnější, kratší a mělčí kožní rýhy – pokrývají celý povrch kůže a při vzájemném křížení a protínání rozdělují povrch na drobná políčka různého tvaru. Jsou podmíněny strukturou kůže (rozdělení vazivových a hladkých svalových snopců a pruhů ve škáře). Na místech, kde je kůže více posunlivá, jsou tato políčka výraznější (např. hřbet ruky).
  2. Kožní (hmatové) lišty – cristae cutis jsou lineární vyvýšeniny, které jsou dobře vytvořeny na kůži dlaní, chodidel a na bříšcích prstů ruky a nohy. Tvoří jemné, dlouhé a souběžné řady, které jsou od sebe odděleny rýhami. Jsou podmíněny tím, že škára vybíhá proti pokožce v hrbolky – papillae, které jsou seřazeny do dvojitých řad. Pod každou hmatovou lištou jsou tedy dvě řady koriálních papil. Na povrchu hmatových lišt jsou patrná vyústění potních žláz. Hmatové lišty nacházíme pouze na určitých, mírně vyvýšených místech dlaně, chodidla a bříšek prstů, hmatových polštářcích – toruli tactiles. V těchto partiích jsou nakupena hmatová tělíska (Meissnerova), hmatové lišty jsou proto dotykově velmi citlivé.

    Tyto lišty tvoří složité charakteristisky uspořádané struktury v podobě obloučků, kliček a na výrazně vystouplých bříšcích prstů tvoří víry Obrázek č. 163. Tyto dermatoglyfy se zakládají před narozením a tvoří daktyloskopické obrazce, zcela charakteristické pro každého jedince. Liší se i u jednovaječných dvojčat. Daktyloskopie využívá tyto znaky při identifikaci osob, protože obrazce jsou neprosto individuální a po celý život neměnné. Jejím zakladatelem je J.E. Purkyně.

    Pozn.: Purkyně rozeznával a zobrazil devět základních typů – flexura transversa, stria centralis, stria obliqua, sinus obliquus, amygdala, spirulla, ellipsis, circulus, vertex duplicatus. Toto se stalo základem novodobé zevrubnější klasifikace.
    Kromě uvedeného rýhování jsou na povrchu kůže také drobné prohlubně, které odpovídají vyústění vlasových folikulů a potních žláz. Při nadměrném rozepnutí kůže (těhotenství,obezita …) se na ní tvoří striae cutanae. Vznikají přerušením napjatých snopců škáry. Zprvu je pokožka vkleslá, zamodralá, pak bělavě lesklá, a vznikají bělavé čáry, striae distensae. V těhotenství se nazývají striae gravidarum. Probíhají kolmo ke štěpitelnosti kůže. Vznikají i při hormonálních poruchách – Cushingova choroba – zde jsou i pigmentované.
Obrázky ke kapitole: Kůže – cutis a její deriváty
Řez kůží u jedince bílé pleti
Obr. 161
Řez kůží u jedince bílé pleti
Řez kůží u jedince černé pleti
Obr. 162
Řez kůží u jedince černé pleti
Otisk prstu, různé typy vírů na bříšku palce – dermoglyfy
Obr. 163
Otisk prstu, různé typy vírů na bříšku palce – dermoglyfy

Stavba kůže

Obrázek č. 164

Kůže dělíme na tří základní vrstvy:

  • pokožka – epidermis
  • škára – dermis, corium
  • podkožní vazivo – stratum subcutaneum.

Pokožka tvoří povrchovou vrstvu kůže Obrázek č. 165. Je to tlustý, mnohovrstevný dlaždicový epitel, jehož buňky, zvané keratocyty směrem k povrchu postupně rohovějí, přibývá v nich bílkovina - keratin a průběžně se odlupují – deskvamují v podobě jemných šupinek (člověk ztrácí denně až 0,1g zrohovatělých buněk rohoviny). Ztráty povrchových epidermálních šupinek se nahrazují neustálým mitotickým dělením buněk v zárodečné vrstvě pokožky – stratum germinativum (Malpighi) a posouvají se k jejímu povrchu. Posun buněk ze zárodečné vrstvy na povrch pokožky trvá přibližně jeden měsíc. Kůže je prakticky nepropustná pro vodu, tuto vlastnost zabezpečuje ve vodě nerozpustná bílkovina a mezibuněčná tuhá tmelová hmota.

Pokožka se sestává z pěti vrstev směrem k povrchu: Obrázek č. 166

  • bazální,
  • ostnitá,
  • zrnitá,
  • lesklá a 
  • rohová vrstva.
  • Bazální vrstva – stratum basale (cylindricum) je nejhlubší a základní vrstva, kde buňky dozrávají, načež se posouvají k povrchu
  • Ostnitá vrstva – stratum spinosum je nejtlustší, až 10 vrstev buněk, které se směrem k povrchu splošťují. Jsou oddělené velkými mezibuněčnými štěrbinami.

Vrstva bazální a ostnitá jsou vrstvou zárodečných buněk – stratum germinativum.

  • Zrnitá vrstva – stratum granulosum se dle typu kůže skládá z 1-5 vrstev, buňky jsou již sploštělé, obsahují zrna keratohyalinu, což je prekursor keratinu.
  • Lesklá vrstva – stratum lucidum se jako souvislá vrstva nachází pouze u kůže tlustého typu, skládá se z extrémně oploštělých a na sebe navazujících buněk, které obsahují eleidin, další prekursor keratinu.
  • Rohová vrstva – stratum corneum se skládá z oploštělých a zrohovatělých šupinek, které již nemají jádra – karneocyty a průběžně se z povrchu odlupují (deskvamace). Jsou to odumřelé buňky, které jsou pevně sestaveny v 15-30 vrstvách, na chodidlech až 100 vrstvách.

Epidermis obsahuje i buňky se speciální funkcí:

  • Melanocyty – buňky s výběžky, které jsou uložení mezi keratinocyty bazální vrstvy a obsahují melanin. Jeho množství jak bylo již uvedeno určuje rozdílný barevný odstín kůže.
  • Langerhansovy buňky se nacházejí hlavně v ostnité vrstvě, mají hvězdicovitý tvar. Jedná se o typ mikrofágu, tzv. dendritické buňky (Lymfatický systém, str. 87, obr. 158) Uplatňují se při imunitních dějích v kůží.
  • Mechanoreceptory reagují na dotyk, tlak a vibrace.
    • Merkelovy buňky jsou pozměněné keratinocyty hlavně v basální vrstvě. Pod základnou každé buňky se nachází spleť volných nervových zakončení.
    • Meissnerova tělíska – receptory vlasových folikulů Obrázek č. 167 Obrázek č. 168.
    • Pacciniho tělíska jsou uložena v podkožním tuku a reagují především na vibrace Obrázek č. 169.

Proprioreceptory jsou uloženy ve svalových šlachách a kloubních pouzdrech a nepomáhají hlubokému čití.

  • Termoreceptory – reagují na teplotní změny.
    • Krauseho tělíska – jsou chladové receptory. Vnímají nižší teplotu než je normální tělesná teplota v rozmezí 28 – 36°C.
    • Ruffiniho tělíska – teplotní receptory. Signalizují teplotu mezi 36 – 43°C.
  • Receptory pro bolest jsou to volná nervová zakončení po celém povrchu těla, rozvětvená nebo klubkovitého tvaru Obrázek č. 170 Obrázek č. 171.
Obrázky ke kapitole: Stavba kůže
Stavba kůže člověka
Obr. 164
Stavba kůže člověka
Kůže dlaně ruky
Obr. 165
Kůže dlaně ruky
Schéma vrstev kůže člověka (cutis)
Obr. 166
Schéma vrstev kůže člověka (cutis)
Schématické znázornění Meissnerova tělíska a sekundární subpapilární tepenná síť
Obr. 167
Schématické znázornění Meissnerova tělíska a sekundární subpapilární tepenná síť
Hmatové receptory – EM Meissnerova tělíska
Obr. 168
Hmatové receptory – EM Meissnerova tělíska
Hmatové receptory- Pacciniho tělíska
Obr. 169
Hmatové receptory- Pacciniho tělíska
Volné senzitivní nervové zakončení rozvětveného typu
Obr. 170
Volné senzitivní nervové zakončení rozvětveného typu
Volné senzitivní nervové zakončení klubkovitého typu
Obr. 171
Volné senzitivní nervové zakončení klubkovitého typu

Škára – demis, corium

Je asi 1-3 mm silná vrstva, která je tvořena tuhým vazivem. Tvoří ji plsťovitá síť elastických a kolagenních vláken. Tato vlákna zajišťují pevnost, pružnost a tažnost kůže. Škára je velmi dobře cévně zásobená.

Skládá se za dvou vrstev:

  • Povrchová vrstva bradavková – stratum papilare je tvořena zejména elastickými vlákny, je řidší a proti pokožce vybíhá v podobě četných papil. Mezi jednotlivé papily z pokožky vybíhají epidermální čepy. Toto spojení pokožky se škárou tak zajišťuje možnost jejich vzájemného odtržení při tangenciálně působících tazích.
  • Hluboká vrstva síťová – stratum reticulare obsahuje převážně vlákna kolagenní a je mnohem hustší. Průběh snopců těchto vláken je v různých částech těla odlišný a určuje tzv. štěpitelnost kůže.

Ve škáře jsou uloženy tukové buňky, folikuly vlasů a chlupů a jejich aparát, mazové žlázy a snopečky hladkých svalových vláken – napřimovače chlupů – mm. arrectores pilorum, potní žlázy, volná nervová zakončení i speciální smyslová tělíska, nervové pleteně a sítě krevních s mízních cév.

Podkožní vazivo je tvořeno řídkým kolagenním vazivem, které svými vlákny

přechází do škáry. Tlouštka podkožního vaziva kolísá mezi 0,5 až 10 cm (závisí na množství podkožní tukové tkáně). K podkladu je podkožní vazivo připojeno různě silnými pruhy vaziva. Mezi těmito pruhy jsou ostrůvky tukové tkáně, které na některých místech splývají a tvoří souvislý tukový polštář. Rozvoj tukového polštáře je ovlivněn řadou faktorů (výživa, věk, pohlaví, činnost žláz s vnitřní sekrecí aj.). Je mechanickým a tepelným izolátorem hlubších vrstev těla a uplatňuje se jako zásobárna energie Obrázek č. 172. V některých oblastech kůže podkožní tuk chybí (ušní boltec s výjimkou lalůčku, víčka, hřbět nosu, penis, klitoris). V podkožním vazivu probíhají silnější cévy a nervy a jejich větve směřují do škáry.

Obrázky ke kapitole: Škára – demis, corium
Kapka tuku uvnitř tukové buňky
Obr. 172
Kapka tuku uvnitř tukové buňky

Cévy a nervy kůže

Krevní cévy mají dvojí funkci:

  • zajišťují výživu kůže
  • podílejí se na termoregulaci.

Tepny přicházejí do kůže z hlubších vrstev těla a na rozhraní mezi podkožním vazivem a škárou tvoří základní dermální síť. Z ní vystupují menší tepénky do škáry, kde vzniká sekundární tepenná síť subpapilární Obrázek č. 167. Z této sítě je difuzí vyživována epidermis. Kožní žlázy a vlasové folikuly jsou vyživovány větvemi dermální sítě. V subpapilární pleteni jsou vytvořené četné arteriovenózní anastomosy, jimiž je regulováno prokrvení jednotlivých kožních okrsků (význam pro termoregulaci).

Kožní žíly tvoří podobné kožní venozní sítě (subpapilární a dermální). Odtokové žíly sledují průběh tepen.

Mízní cévy tvoří v kůži jeden komunikující celek. V každé koriální papile probíhá centrální lymfatická kapilára, která se vlévá do subpapilární mízní pleteně. Z této vystupují mízní cévy do hlubších vrstev koria a ústí do hluboké mízní intradermální sítě, která leží mezi koriem a podkožním vazivem. Třetí mízní síť se rozkládá v podkožním vazivu. Vystupují z ní silnější mízní cévy – kolektory – collectores lymphatici, které jdou k příslušným regionální mízním uzlinám.

Kožní nervy. Kůže je bohatá na nervy. Nervová vlákna pocházejí z hlavových nervů, míšních nervů a sympatiku. Parasympatikus v kůži není. Nervy inervují potní a mazové žlázy a hladké svalové buňky v kůži.

Pozn.: Při fyzikálním poranění kůře teplem vzniká popálení, chladem omrzliny, při postižení

chemickými látkami – poleptání.

Popáleniny a opaření je těžké poškození kůže a hlouběji uložených tkání vyvolané termickými vlivy. Vedle místního poškození může velmi rychle dojít k poruchám regulace a funkce jiných orgánů a orgánových soustav, tyto projevy se nazývají popáleninová nemoc.

Příčinou mohou být :

  • zářivá energie (slunce, rtg záření, atomové záření)
  • horké tekutiny (voda,potraviny,slitiny)
  • působení plamene (oheň, oblouk)
  • horká pára a plyny (vodní pára)
  • mechanické tření (lano, pohybující se pás)
  • horká, pevná tělesa (plát z ohniště, žehlička)

Při místním poškození se rozlišují 3 stupně popálenin:

Stupeň popálení

Symptomatologie

Poznámka

I.

zčervenání, zduření, bolest

spontánní hojení bez jizev

II.

IIa.

zčervenání, puchýře, bolest (povrchové kožní léze)

zhojení bez jizev

IIb.

puchýře, bolesti, anemická kůže (hluboká kožní léze)

na spodině viditelné červené tečky – vrcholy obnažených papil koria

tvorba jizev

III.

nekróza, šedá, bílá nebo černá kůže, nejsou bolesti

ke spontánnímu hojení nedochází, tvorba jizev

K odhadu plošného rozsahu popáleniny se používá pravidlo devíti dle Wallaceho.

(je rozdíl mezi novorozencem, batoletem-malým dítětem, dítětem a dospělým)

Lokalizace

Rozsah v %

Dospělý

Dítě

Batole

Novorozenec

Hlava

9

15

19

21

Trup

Vpředu

(u dětí)

Horní část

Vpředu

9

16

16

16

Vzadu

9

Vzadu (u dětí)

Dolní část

Vpředu

9

16

16

16

Vzadu

9

Horní končetina

9

9,5

9,5

9,5

Dolní končetina

Vpředu

9

17

15

14

vzadu

9

Při popálení odpovídajícím svým rozsahem asi 15 % u dospělých a asi 10% u dětí hrozí nebezpečí šoku.

Při lokálním popálení je důležité místo dostatečně zavodnit, vzhledem k tomu, že při poškození teplem dochází k vypaření vody z buněk – vložit popálenou část do vody nebo do hygroskopické látky např. líh.

Omrznutí je lokální poškození jednorázovým, intenzivním působením chladu. Dle závažnosti se dělí na:

Stupeň

Symptomatologie

1.

porušené prokrvení kůže, šedobílé zbarvení, ztráta citlivosti, později zčervenání, zduření, pálivá bolest

2.

tvorba puchýřů, zčervenání, bolest, zduření

3.

zpočátku bělavý vzhled kůže (mrtvolná bledost), ztráta citlivosti, krvácení do kůže, později modročervené nekrózy kůže

4.

úplné zledovatění části těla, kterou lze proto snadno odlomit, ireverzibilní zničení tkáně, která se při tání rozpadá

Důležité je pomalé ohřívání postižených částí těla např. teplou vodní lázní, teplé prostředí, neprovádět mechanickou traumatizaci vtíráním nebo otíráním, mnutím, masáží!

Speciálním typem omrzliny je tzv. zákopová noha – imersion foot, která vzniká u vojáků a lidí, kteří mají nohy delší dobu ponořené v chladné vodě, blátu nebo delší dobu exponované v chladu a vlhku. Projevuje se poruchou neurocirkulace. Vzniká vasospasmus tepének a žil, což se projeví pocitem mučivého chladu a bolestivého zdřevěnění noh. Končetina je ledově studená, kůže namodralá, puls slabý až nehmatný. Pak se objevují otoky a bolestivá anestezie – necitlivost při chůzi, v místech vystavených tlaku obuvi se tvoří petechie (drobné tečkovité krvácení do kůže či sliznic) až krevní podlitiny. V teplém prostředí spasmus vystřídá reaktivní hyperémie – překrvení. Kůže zčervená, otoky zmizí a na místě podlitin a petechií vznikají puchýře, zvředovatění a gangréna.

Poleptání je lokální poškození chemickými látkami – kyselina a louhy nebo zpuchýřujícími látkami (yperit, lewisit, fosfor). Kyseliny způsobují koagulační nekrosu, takže tkáň koaguluje, ztuhne a vznikne tuhá, nepružná tkáň, louhy způsobují kolikvační nekrosu – tkáň se pomalu rozpouští, začně být ztekutělá, zkolikvovaná.

Bojové chemické látky: Napalm je směs benzínu(nafty) se zahušťovadlem, které je složeno z aluminiových solí organických kyselin (palmitové, stearové, kokosové, oleinové apod.). Rozpustidla je 92-98%, solí 2-8%. Základní složení bývá obohaceno přidáním smoly, magnesiových solí nebo fosforu. Napalm je polotekutá, rosolovitá až polotuhá hmota barvy růžové až hnědé. Hořením vzniká teplota 800-1000°C. Jeho hořením vzniká značné množství oxidu (kysličníku) uhelnatého. Hoří pomalu a pevně lne k místo, kam dopadl. Další látkou, která způsobuje popáleniny je fosfor.

Zpuchýřující bojové látka se vyznačují vyvoláváním tvrdošíjných změn na sliznici a kůži. Po yperitu s dobou latence asi 2-36 hodin, u lewisitu latence není. Má několik stupňů poškození:

  • Lehkého stupně – jsou změny na spojivkách, na sliznici dýchacích cest a vznik červených skvrn s ojedinělými drobnými puchýřky na kůži.
  • Poškození středního stupně – prudký zánět spojivek s otoky víček, rozsáhlé červené skvrny na kůži s puchýři, zánětlivé onemocnění horní dýchacích cest a celková malátnost, deprese, nechutenství.
  • Při těžkém stupni dochází vedle těžkách změn na spojivkách a kůži k prudkému zánětu sliznic od nosních otvorů až po nejmenší průdušky s úporným kašlem. Puchýřky, které zprvu naskakují jen na okraji červených skvrn později splývají ve větší puchýře a otokem okolní tkáně. Postižená místa pálí, později jsou značně bolestivá. Střed poškozeného místa v kůži brzy odumře a po odloučení kůže vznikají špatně se hojící vředy. Tyto se pak zinfikují.

Antidotum na yperit nemáme, na lewisit je antidotem Dimercaprol.

Mezi další bojové látka patří organofosfáty, kyanovodík a chlorkyan, fosgen a difosgen.

Arzenovodík (AsH3) je bezbarvý plyn, který ve stopách dodává vzduchu zápach zaměnitelný s ozónem, ale velmi rychle nabývá charakteru česnekového. Je významnou bojovou látkou, která má jedinou nevýhodu ve svém zápachu. Je to těžký hemolytický jed s latencí 4-6 hodin, druhotné je poškození ledvin, extrahepatický ikterus a těžká anemie. Jako bojové látky za 1. světové války byly použity ještě další sloučeniny arzenu – tzv arsiny: Clark I (modrý kříž) – difenylchlorarsin, Clark II – difenylkyanarsin, Lewisit – chlovinylarsinchlorid. Za druhé světové války sestrojili Američané dvě velmi účinné látky proti hlodavcům – Antu a Natrium fluoroaceticum. Antu je α-naftylthiomočovina – způsobuje zástavu dechu – letální dávka u člověka je kolem 5 g, má hořkou chuť. Natrium fluoroaceticum – fluorooctan sodný je bez chuti i zápachu. Je to aktivní látka africké rostliny Cheilleta toxicaria, pro člověka je smrtelná dávka kolem, 5mg /kg váhy. V jižní Africe kolem Pretorie roste keřovitá rostlina „gifblaar“ Dichapetalum cymosum, která obsahuje fluorooctan draselný a je schopna usmrtit po požití dobytek. Jejich primární kyselinu fluorooctovou – acidum fluoroaceticum lze použít jako bojové látky. Působí přerušení metabolických reakcí v Krebsově cyklu. Smrt nastává zhroucením krevního oběhu za 3 hodiny až 5 dnů od požití. Další rychle působící kyselinou je kyselina fluorovodíková, je silně leptající, na kůži vypadá běžně, sliznici zbarvuje sivě a vytváří křehké a lámavé plochy, v krvi vzniká kyselý hematim, který zbarvuje spodinu poleptaných míst do hnědočerná.

Trest stahování z kůže za živa byl jeden z trestů starověku i středověku. Z odsouzeného byla skutečně stažena kůže. V řecké mytologii je příběh satyra (napůl muž – horní polovina a napůl kozel – dolní polovina) Marsyase, který hrál na Pannovu flétnu. Hrál nejlépe ze všech satyrů a postupně se stal tak zpupným a pyšným, že vyzval samotného boha Apollona, boha světla, hudby, který hrál na strunný nástroj – kitharu k souboji, s tím že tvrdil, že jej porazí. Jako trest za prohru jej samotný bůh Apollon stáhnul z kůže v lese. Tento mytický příběh je zobrazen na známem a slavném Tizianově obraze Apollon a Marsyas v Kroměřížském zámku, zimním sídle biskupů a arcibiskupů moravských.


Kožní adnexa – přídatná kožní ústrojí

Přídatná kožní adnexa jsou epidermálního původu. Dělíme je do dvou skupin:

  • kožní žlázy a 
  • ústroje rohového typu (vlasy, nehty a kožní chlupy)

Kožní žlázy

Podle stavby a funkce je rozdělujeme do dvou skupin :

  • žlázy mazové a 
  • žlázy potní (k ním patří i žláza mléčná).
  1. Mazové žlázy – glandullae sebaceaeObrázek č. 173.

    Nacházejí se v kůži celého tělního povrchu, vyjma dlaní a chodidel, neboť vývod u mazových žláz, až na některé výjimky, ústí do chlupového či vlasového váčku. Jejich hustota závisí na hustotě chloupků, chlupů a vlasů v dané oblasti. Některé mazové žlázy jsou samostatné, nezávislé na vlasových folikulech, např. přechodná zóna rtů,prsní bradavka, klitoris, glans penis … Velké mazové žlázy jsou na nosních

    křídlech, často se na nich tvoří mazové zátky – comedo.

    Mazové žlázy jsou rozvětvené alveolární až tuboalveolární žlázy. Jejich

    velikost je proměnlivá a nemá žádnou spojitost s velikostí vlasového folikulu.

    Na každé mazové žláze se rozlišuje sekreční oddíl a vývod. Sekreční oddíl

    má nejčastěji plný kulovitý tvar. Obsahuje buňky, které se proměňují

    v mazlavý materiál – kožní maz – sebum. Vývod navazuje na sekreční oddíl.

    Je krátký a vystlaný mnohovrstevným dlaždicovým epitelem. Vyúsťuje buď

    do vlasového (chlupového) váčku, anebo se otevírá samostatným otvůrkem

    na povrch kůže.

    Maz zajišťuje chlupům a vlasům pružnost a chrání kůži před vysycháním,

    před účinky vody a potu.

  2. Potní žlázy – glandulae sudoriferae Obrázek č. 174. Objevil je J.E.Purkyně.

    Dělíme je na :

    • ekrinní
    • apokrinní
    • mléčné žlázy

A. Ekkrinní žlázy se vyskytují v kůži celého těla, zvlášť hojně na čele, v podpaží, na dlaních a chodidlech. Jejich počet se odhaduje asi na 2 miliony. Jsou to jednoduché stočené tubulozní žlázy, složené ze sekrečního a vývodného oddílu.

  • Sekreční oddíl – portio terminalis je trubička o průměru aso 0,3 až 0,4 mm, stočená do klubíčka, která leží v síťovité vrstvě, někdy i v podkožním vazivu. Stěnu sekrečního oddílu tvoří bazální membrána, sekreční buňky (ty vylučují hlavně vodu a ionty) a myoepitelové buňky, které se nacházejí mezi bázemi sekrečních buněk a lamina basalis. Kontrakci svých výběžků pomáhají vyprazdňovat sekret do lumina trubičky.
  • Vývodní oddíl zahrnuje vlastní vývod – ductus sudorifer se stěnou dvouvrstevného plochého epitelu, který probíhá škárou až po hranici s pokožkou. Intraepidermální chodbička spirálně prostupuje pokožkou k jejímu povrchu (na dlaních a chodidlech chodbička vždy probíhá středem epitelového hřebenu) a vyúsťuje na jejím povrchu – ústí potních žláz – pori sudoriferi Obrázek č. 175.

Ekkrinní potní žlázy vylučují pot, což je vodnatý a kysele reagující sekret. Je to hypotonická tekutina, tj. obsahuje méně solí než krevní plazma, obsahuje zejména NaCl (0,3), močovinu, kyselinu močovou a amoniak. Pot chrání kožní povrch před bakteriemi a plísněmi a napomáhá udržovat stálou tělesnou teplotu. Sekrece potu závisí na termoregulačních mechanismech, tepelném spádu mezi tělem a prostředím i emočním stavu osoby. Může dosáhnout až 10 litrů denně.

B. Apokrinní žlázy jsou stočené tubulozní žlázy, vázané výlučně na vlasové folikuly. U člověka se vyskytuje pouze v některých tělních krajinách: v podpažní jamce, na dvorci prsní bradavky, v kůži velkých stydkých pysků, perinea a okolí řitě, na volném okraji očních víček, v předsíni nosní dtiny a v zevním zvukovodu. Žlázy se skládají ze sekrečního oddílu a vývodu.

Sekreční oddíl ležící v hlubších partiích škáry se podobá klubku, tvořeném trubičkou o průměru 2 až 4 mm, jejíž stěnu, podobně jako u žlázek ekrinních, tvoří sekreční a myoepitelové buňky a bazální mambrána. Sekreční buňky jsou podle fáze cyklu kubické až cylindrické a secernují především proteiny.

Vývod je vystlán dvouvrstevným epitelem a ústí do vlasového folikulu těsně nad vývodem mazové žlázy.

C. Mléčná žláza – glandula mammaria je homogenní s apokrinními potními žlázami. Je to největší kožní žláza lidského těla Obrázek č. 176. Skládá se z 15 – 20 složených rozvětvených tuboalveolárních žláz, radiálně rozložených kolem prsní bradavky, které společně s vazivem vytvářejí nejdůležitější součást prsu. Další složky jsou tuková tkáň a kůže. Svoji spodinou se opírá o velký prsní sval. U mužů zůstávají základy mléčné žlázy beze změn.

Mikroskopická stavba mléčné žlázy závisí na pohlaví, věku a funkčním stavu (těhotenství, laktace – kojení, postlaktační regrese). U dívek v pubertě prochází mléčná žláza pod vlivem pohlavních hormonů cyklickými změnami. Estrogeny z Graafova folikulu stimulují růst vývodů mléčné žlázy, progesteron ze žlutého tělíska podmiňuje rozvoj lobulárního systému mléčné žlázy.

Sekrece mléčné žlázy je mateřské mléko: tekutina obsahující kromě tuků, bílkovin, solí a vitaminů i velké množství tukových kapének. Sekrece mléka začíná 2. až 4. den po porodu. V závěru těhotenství a v prvních dnech po porodu mléčná žláza vyměšuje tzv. mlezivo – kolostrum, které je v porovnání s mateřským mlékem hustší a má nižší obsah tuků, ale vyšší obsah protilátek a buněk. Během laktace tvoří mléčná žláza 700-900 ml mléka – lac za den a zvětšuje se její hmotnost.

Činnost mléčné žlázy řídí hormon – prolaktin (LTH) z předního laloku hypofýzy.

Mléčná žláza podmiňuje vyvýšení – prs – mamma.

U obou pohlaví se zakládá embryonálně epitelové ztluštění, které jde v čáře zhruba od axily do tříselního ohbí jako tzv. mléčná lišta Obrázek č. 177. V ní se vytvářejí skupiny apokrinních žláz, z nichž se na určitých místech vyvinou mléčné žlázy.

Pozn.: U nižších savců je těchto žláz vytvořeno větší množství (vačnatí, hmyzožravci, hlodavci, šelmy, prase). Největší počet mléčných žláz je znám u některých hmyzožravců (Centetes: 22) a vačnatců (vačice: 24). U četných savců se však vytváří mléčné žlázy jenom z některých míst mléčné lišty. Jenom v inguinální krajině jsou u kopytníků a kytovců. Jediný pektorálně uložený pár mléčných žláz má člověk a primáti, dále nepotpýři, ochechule (Sirenia), slon a lenochod. Jako atavismus se mohou i u člověka vzácně vytvořit přespočetné mammy v axilo-inguinální čáře (polymastie) a nebo častěji jen rudimentární papily s areolou (polythelie). U mužů se jen zřídka může vyskytnout gynekomastie – zvětšení prsních žláz i s produkcí tekutiny – bývá to v době puberty, nebo při hormonálních onemocněních – nadměrná produkce prolaktinu – nádor prolaktinom.

U dívek se začíná základ mléčné žlázy vyvíjet již před pubertou. Nejdříve se nad úroveň kůže zdvihá dvorec s prsní bradavkou – infantilní mamma, pak nabývá prs tvaru pupence – areolomamma, který přibívá na obvodu a mění se v deskovitou – mamma areolata. Vývoj končí klenutým prsem se zřetelnou bradavkou: mamma papillata.

Podle tvaru se rozeznávají tyto typy dospělého prsu:

  • plochý typ miskovitý – mamma disciformis,
  • typ polokulovitý – mamma hemishpaeroidea (klasický a pravidelný efemérní typ)
  • hruškovitý – typus piriformis s vyznačeným žlábkem podprsním – sulcu inframammalis, a
  • prs ochablý – mamma pendula.

Plně vyvinutý prs se prostírá od 3. do 6. žebra a od čáry parasternální do přední čáry axilární. Velikost je individuálně různá, průměrně měří napříč 12cm, vertikálně 11cm. Levý prs je často větší než pravý. Velikost prsu není úměrná velikosti mléčné žlázy. Jeho velikost je dána výživou, podnebím, věkem, geneticky.

Na prsu rozeznáváme:

  • kožní plášť,
  • plášť tukový a 
  • vlastní žlázu.

Kůže je na prsu světlá a tenká, takže prosvítají podkožní žíly. Je značně citlivá – erotogenní zóna. Na vrcholku prsu je dvorec – areola mammae, okrouhlý o průměru 3 – 5cm. V graviditě se zvětšuje až na 7 cm. Okolo dvorce bývají ojediněle chlupy. Kůže dvorce i bradavky je individuálně nestejně pigmentovaná, růžová u blondýnek, tmavě hnědá u brunetek. Za těhotenství se pigmentace stupňuje. Ve dvorci jsou drobné hrbolky, které způsobují dvorcové žlázky – glandulae areolares (Montgomeryi), strukturou shodné s rudimentární mléčnou žlázou. Uprostřed dvorce je bradavka prsní – papilla mammae, lehce vyvýšená, někdy lehce vkleslá. Panenská bradavka v klidu nevyčnívá, v chladu, tření a excitaci se stává rigidní a vyvyšuje se. Způsobuje to poddvorcový sval -m. subareolares z hladkého svalstva, asi 2 mm silný. Jeho cirkulární snopce vyzdvihují papilu a zmenšují areolu, radiální snopce vyztužují areolu. V areole probíhají snopce radiálně, v papile převážně šroubovitě.

Na vrcholu bradavky je 15 až 20 otvůrků (area cribriformis papillae), jež představujeí vývody mléčné žlázy mlékovody – ductus lactiferi, které se při kojení rozšiřují. Mazové žlázy bradavky chrání bradavku od dráždění slinami kojence nebo mlékem.

Tukový plášt chybí na prsu jen pod areolou. Tvoří vrstvu :

  • premammární a 
  • retromammární.

Premammární tuk vyrovnává jamky (fossulae adiposae) mezi žlázovými lalůčky a zakulacuje tím povrch prsu.

Retromammarní tuk tvoří ½ až 1 cm silnou vrstvu. V něm se někdy u žen vytvoří retromammární bursa (Chassaignac).

Mléčná žláza – tvoří tzv. corpus mamme. Někdy vybíhá na zevním okraji v malý processus axilaris (Rieffeli). Corpus mamme v době pregravidní váží 130 – 200 g, ke konci gravidity více, v období laktace 300 – 500 g někdy až 900 g.

Skládá se z 15 – 20 prsních lalůčků – lobi mammae a ty se dále člení na lalůčky (lobuli).

Cévy prsu :

Tepny pocházejí z větví:

  • vnitřní hrudní tepny –a.thoracica interna při sternálních koncích prvních 5 mezižebří – rr. perforantes
  • boční hrudní tepny – a.thoracica lateralis jde do dolního a zevního kvadrantu žlázy – rr. mammarii externi
  • povrchové hrudní tepny – a. thoracica superficialis
  • mezižeberní tepny – aa. intercostales a to 2.,3.,4.. Ze čtvrté artérie vniká často přímá větévka žlázou až do papily (Pietova papilární arterka).

Žíly vytvářejí síťovitý žilní okruh – circulus venosus Halleyi pod areolou, druhý menší okruh je někdy okolo papily – circulus venosus Luschki.

Žíly ústí

  • do vnitřní hrudní žíly – v. thoracica interna
  • do boční hrudní žíly – v. thoracica lateralis,
  • hluboké do mezižeberní žil – vv. intercostales.

Mízní cévy jsou široké a rozebíhají se několika směry. Pod areolou vytvářejí pleteň – subareolární plexus Sappeyův.

Hlavní odtok je podél v. thoracica lateralis do nodi axillares. Jedna z těchto uzlin bývá předsunuta na 3. zubu m. serratus anterior – uzlina Sorgiusova.

Druhý směr je mediálně do hloubky u sterna nodi sternales.

Část těchto místních cév proniká do supraklavikulárních uzlin Obrázek č. 142.

Nervy :

Senzitivní jsou z mezižeberních nervů – nn. intercostales 2.- 6. Na horním okraji jsou z nadklíčních nervů – nn. supraclaviculares. Autonomní nervy přicházejí podél krevních cév a vytvářejí sítě opřádající žlázové buňky.

Pozn.: Laktace u mužů je možná vzhledem k tomu, že není u nich v genetické informaci zrušena. Tento problém je vyřešen např. u některých netopýrů, kdy při narození mláděte má laktaci samice i samec a oba kojí.

Ze žláz apokrinních se vylučují tzv. feromony i u lidí. Feromony jsou látky, které mají velký význam v neverbální mezilidské komunikaci, zejména sexuální. Mezi feromony patří např. androstenol. V současné době se dávají i do parfému a parfémovaných vod v kosmetickém průmyslu. Název feromon byl poprvé použit a definován Karlsonem a Lüscherem (1959). Termín, který předtím znalo jen pár zasvěcenců a který byl spojován především s pohlavními atraktanty motýlů. Slovo feromon se stává pro mnoho lidí synonymem instantního atraktantu pro druhé pohlaví, když ne přímo šípu z luku Kupidova (lat.) (řec.Erótova). V roce 1992 jedna australská studie dokonce zjistila, že platební morálka dlužníků, jimž byly zaslány faktury napuštěné lidským feromonem, byla oproti nenavoněným kontrolám asi o pětinu vyšší. Musíme se vrátit o třicet let zpátky na lékařskou fakultu do Salt Lake City v Utahu. Hrdinou příběhu bude dr. David Berliner, který tam od 50. let působil jako profesor anatomie a věnoval se studiu vlastností látek z lidské kůže. Vzorky odumřelé kůže ke svým výzkumům získával seškrabáním vnitřního povrchu sádrových obvazů sňatých z pacientů se zlomenými končetinami, a těch měl prakticky neomezené množství. Při svém výzkumu si Berliner všiml, že určité kožní extrakty mají podivné vlastnosti. Vzpomíná, že když jednou nechal v laboratoři baňku s takovým extraktem otevřenou, pozoroval na sobě příjemný pocit uvolnění a zvýšené sebejistoty. Změnu zaznamenal i na chování spolupracovníků – ti byli k sobě přátelštější a podle jeho slov v kolektivu převládl duch spolupráce. Když baňku z laboratoře odstranil, přátelské chování kolegů se vytratilo. Berlinera účinky extraktu nesmírně zaujaly. Berliner od začátku předpokládal, že jeho extrakty z kůže mohou obsahovat lidské feromony. Později došlo k objasnění složení látky, která přináší dobrou pohodu a sebeuspokojení. Jednalo se o steroidní látky typu androstenů – ty pocházely od mužů a působily na ženy – a ženských estrenů působících především na muže. Dlužno poznamenat, že dva z androstenů, 16-androstenol a 16-androstenon, byly už dlouho předtím známé jako kančí feromon podněcující u prasnic pohlavní pud a usnadňující páření. Zootechnici si je mohou dokonce opatřit ve formě sprejů. V roce 1989 společnost Erox Corp., izolovala tyto „kamarádské“ substance podobné těm, jež byly již známé, jako simulanty sexuální aktivity u zvířat. (Jedna z těchto látek se nazývá afrodisiakum). Dalším překvapením bylo to, že feromony jsou bez zápachu a nemají tak žádný vliv na lidský čichový – olfactorální systém. Záhada přivedla profesora Berlinera k objevu malého orgánu v nose, jež je nazýván vomeronasalní orgán, či VNO. Ač byl VNO objeven před více než sty lety, vědci mu nepřičítali žádnou váhu a označili jej za neužitečný!! Bylo to zřejmě proto, že lidský VNO je velice malý a skrytý, vyjma šterbiny jež vede dovnitř. Někteří z vědců usoudili, že tento orgán atrofoval a není funkční. Profesor Berliner však nařídil výzkumnému týmu podrobněji se tímto problémem zabývat a vědci zjistili, že VNO funguje jako sensor lidských feromonů. Tento malý orgán je tedy odpovědný za přenos molekul feromonů, jež jsou složeny z mnoha signálů a působí přímo na hypotalamus. Vonící "vzkazy" tak paralelně putují do rozličných částí mozku, a ovlivňují tak naše chování. Důkazem o účinnosti feromonů je i Nobelova cena za rok 2004 za fyziologii a medicínu udělena lékařům Richardu Axelovi a Lindě B. Buck. (viz připravovaný Hanzlová, Hemza Základy anatomie IV. díl)1

1 Žďárek J., Lidské feromony – Příběh profesora Berlinera, Vesmír 80, 635, 2001/11, Dostupné z WWW: http://casopis.vesmir.cz/clanek/lidske-feromony

Obrázky ke kapitole: Kožní žlázy
Mazové žlázy – glandulae sebaceae
Obr. 173
Mazové žlázy – glandulae sebaceae
Potní žlázy – glandulae sudoriferae
Obr. 174
Potní žlázy – glandulae sudoriferae
Vyústění potní žlázy – glandula sudorifera
Obr. 175
Vyústění potní žlázy – glandula sudorifera
Stavba prsu a mléčné žlázy
Obr. 176
Stavba prsu a mléčné žlázy
Průběh embryonální mléčné lišty
Obr. 177
Průběh embryonální mléčné lišty

Ústrojí rohového typu

Mezi zrohovatělé deriváty epidermis jejichž úkolem je zdokonalovat a zvyšovat ochranný význam kůže, řadíme

  • chlupy (vlasy) a 
  • nehty.

Chlupy a vlasy – pili et capilli

Obrázek č. 178

Kožní chlupy jsou zrohovatělá vlákna, která jsou roztroušená v různé hustotě a velikosti téměř po celém tělě. Chybějí pouze na dlaních, chodidlech, prstech, na červené zóně rtů, vnitřních plochách velkých stydkých pysků, malých stydkých pyscích, předkožce a žaludu.

Chlup se skládá ze dvou části :

  • volný vlasový kmen, který vyčnívá z pokožky a
  • vlasový kořen, který je zasazen šikmo do kůže a je zduřen ve vlasovou cibulku.

A.Vlasový kořen – radix pili je vsazen šikmo do kůže a na svém bazálním konci se rozšiřuje ve vlasovou cibulku Obrázek č. 179. Kořen vlasu je vsazen do trubicovitého vlasového váčka. Vnitřní vrstva váčku je epitelová, zevní vazivová. Na hlubokém (slepém) konci váčku se do vlasové cibulky vyklenuje vazivová vlasová bradavka, která je bohatě prokrvena. Vlasová cibulka je tvořena živými epidermálními buňkami, které se neustále dělí a vlas tímto způsobem dorůstá (za 24 hodin naroste vlas o 0,2 až 0,3mm).

B. Volný kmen (stvol) vlasový – scapus pili se postupně ztenčuje a končí hrotnatě. Je podobně jako kořen vlasu tvořen zrohovatělými epidermálními buňkami.

Vlas má několik stavebních komponent:

  • Dřeň vlasu – medulla pili se vyskytuje u tlustých chlupů, jako jsou vous a řasy, a to hlavně v rozsahu kořene.
  • Kůra vlasu – substantia corticalis obklopující sloupec dřeňových buněk, se skládá ze silně zrohovělých a vřetenovitě protažených buněk, které nelze od sebe oddělit běžným způsobem. Buňky během rohovění na rozdíl od pokožky zůstávají mezi sebou stále pevně spojeny. Buněčná jádra perzistují a buňky netvoří keratohyalin. Rohovění popsaného typu se označuje jako tvrdá keratinizace. Buňky kůry obsahují melaninová zrna, jejich množství je určující pro barvu vlasů. Tmavé vlasy obsahují velké množství převážně zrnitého pigmentu, u vlasů zrzavých je pigmentu méně a je difuzně rozptýlen, vlasy světlé obsahují pigmentu málo. Šedivění vlasů je způsobeno ubýváním pigmentu a pronikáním vzduchových bublinek mezi buňky korové vrstvy (vzduchové bublinky dodávají šedivějícím vlasům stříbřitý lesk). Barva vlasů není od narození do dospělosti stálá. Tmavnutí vlasů s přibývajícím věkem je fyziologické. Kutikula kryje vlas na povrchu.

C. Vlasová cibulka – bulbus pili odpovídá zárodečné vrstvě pokožky a skláda se z dělících se buněk. Jejich diferenciací vzniká nejen dřeň, kůra a vlasová kutikula, ale i vnitřní epitelová pochva vlasového folikulu. Proliferace buněk vlasové cibulky se střídá s klidovými fázemi, což je příčinou diskontinuitního růstu vlasů a chlupů.

D. Vlasová papila je výběžek vaziva škáry, na který sedlovitě nasedá vlasová cibulka. Papila obsahuje četné krevní vlásečnice, jenž zajišťují výživu buněk cibulky.

E. Vlasový chlupový váček je trubička obalující kořen každého chloupku či vlasu, jejíž stěnu tvoří

  • vnitřní a 
  • zevní epitelová pochva a
  • pochva vazivová.

Vnitřní epitelová pochva vyrůstá podobně jako vlas z vlasové cibulky a končí v místech, kde do váčku vyúsťuje mazová žláza,. Tato část se označuje jeko krček folikulu – cervix foliculli. Buňky vnitřní epitelové pochvy směrem ke krčku rychle rohovějí. Vnitřní epitelová pochva se skládá z :

  • kutikuly vnitřní epitelové pochvy,
  • Huxleyovy a 
  • Henleyovy vrstvy.

Zevní epitelová pochva je do koria vychlípená epidermis. Až po ústí mazové žlázy se stavebně shoduje s pokožkou, od ústí mazové žlázy směrem k vlasové cibulce se její stavba mění. Mizí rohová vrstva a pochva se ztenčuje až na jednu vrstvu buněk, které nakonec splynou s buňkami vlasové cibulky.

Vazivová pochva je tvořena zhuštěným vazivem koria okolo chlupového váčku.

Vzpřimovač vlasu – musculus arrector pili je svazeček z hladkých svalových buněk, který se rozpíná mezi koncem vlasového folikulu a povrchovou škárou na té straně, kde vlasový váček svírá s povrchem pokožky tupý úhel. Kontrakce svalu způsobí napřímení vlasu Obrázek č. 180.

V prostoru mezi stěnou folikulu, svalem a pokožkou je uložena mazová žlázka.

Podle časové posloupnosti rozeznáváme několik typů ochlupení:

Obrázky ke kapitole: Chlupy a vlasy – pili et capilli
Vlas – capillus
Obr. 178
Vlas – capillus
Struktura vlasu a vlasového folikulu
Obr. 179
Struktura vlasu a vlasového folikulu
Vlasový folikul se vzpřimovačem vlasu
Obr. 180
Vlasový folikul se vzpřimovačem vlasu

A. Primární ochlupení – lanugo

Je tvořeno jemnými chloupky, které kryjí celé tělo ve fetálním období. Nevyskytuje se na dlaních, chodidlech, rtech, očních víčcích, prsních bradavkách a zevních genitáliích. Před porodem odpadá do plodové vody.


B. Sekundární ochlupení

Vytváří se po narození.

Řadíme k němu:

  • Chloupky – pili. Jsou po celé těle s výjimkou míst, kde nebylo lanugo.
  • Vlasy – capilli. Pokrývají hlavu, Jejich počet je velmi proměnlivý – 200-300 vlasů /cm2, tenčí vlasy jsou hustší. Jejich tlouštka se pohybuje od 0,05 až po 0,6mm. Životnost vlasů je 2-4 roky a jejich růst činí asi 1 cm za měsíc.

Podle tvaru rozlišujeme vlasy rovně, kudrnaté, vlnité. Zatímco vlasy rovně

mají kruhovitý průřez, je profil vlasů kudrnatých oválný nebo ledvinovitý.

Pozn.: Změny v charakteru vlasů jsou projevy chorob. V normálních vlasech se objevují velmi silné, tuhé, štětinovité vlasy tmavého zbarvení. Jsou označovány jako tzv. nádorové vlasy, protože tento příznak se vyskytuje u pacientů s nádorovým onemocněním. Důležitým znakem může být ztráta vlasů – alopecie. Úplnou ztrátu ovlasení lze pozorovat u těžkých chorob. Se zlepšením choroby vlasy narostou. Vypadávání je charakteristické pro otravu taliem a pro léčena cytostatiky a antikoagulancii. Lehké vypadávání vlasů je příznakem chorob štítné žlázy. Při hypotyreóze jsou vlasy následkem snížené tvorby mazu hrubé a bez lesku. Při sekundárním myxedému vypadávají oční řasy v zevní polovině obočí. Vypadávání tělesného ochlupení je možno pozorovat u žen s tzv. Sheehanovým syndromem – to je prokrvácení podvěsku mozkového a u jeho nádorů. Význam hormonů nadledvinkové kůry pro tělesné ochlupení rozpoznal poprvé Albright. U poruchy jejich funkce dochází ke ztrátě ochlupení, naopak u jejich nádorového onemocnění může vzniknout opak – nadměrné ochlupení – hirsutismus. U některých lidí vzniká vypadávání vlasů v ostrůvcích – mluvíme o onemocnění alopetia areata.

  • Řasy – cilia. Jsou tužší, kratší, silné chloupky, které vyrůstají z okrajů víček. Na horním víčku jsou delší a jejich počet je asi 2x větší než na dolním víčku. Jejich životnost je kolem 100-150 dní. Tvoří ochranné zařízení oka.
  • Obočí – supercilium. Jsou to tužší chlupy, nacházejí se nad horním okrajem očnice. Jsou sestaveny do kraniálně konvexního oblouku a směřují laterálně. Jeho poloha a tvar ovlivňuje výraz obličeje.

C. Terciální ochlupení

Začíná se objevovat na typických místech těla v době puberty pod vlivem hormonů, hlavně testosteronu a hormonů nadledvin.

K lokálnímu terciálnímu ochlupení patří:

  • Chlupy podpažní – hirci, jsou zvlněné a spojené s podpažními potními žlázami
  • Chlupy v krajině stydké – pubes. Jsou silné, zprohýbané nebo stočené, plně vyvinuté v pubertě. Tvar pubického ochlupení se liší podle pohlaví. U mužů dosahuje kraniálně podél linea alba až k pupku. U žen končí na horním okraji mons pubis horizontální linií.

Pozn.: V posledním desetiletí se objevuje v rámci jakési formy body-artu krom úprav vlasů v oblasti hlavy i úpravy ochlupení, zejména v oblasti ohanbí do různých tvarů, barvení v této oblasti, přilepování příčesků, a další úpravy, a to nejen u žen, ale i mužů. Toto se označuje jako tzv. intimní kadeřnictví. U mužů to souvisí i s pojmem metroman – tedy muž, který pečuje intenzivně o svůj vzhled a tělo.

  • Vous – barba. U člověka to jsou nejsilnější chlupy. Vyrůstají u mužů asi od 16. let, výrazněji od 20. let U žen se mohou objevovat náznaky vousů převážně v menopauze.
  • Chloupky zvukovodné – tragi. Vyskytují se ve vchodu do zevního zvukovodu. Jsou to v dospělosti silné chlupy nápadnější u mužů něž u žen.
  • Nosní chlupy – vibrissae. Vyskytují se ve vchodu do nosních dírek – nares v předsíni nosu – vestibulum nasi. Jsou to silné kratší chlupy, které zachycují prachové částice ve vdechovaném vzduchu.
  • Sinusové (hmatové) chlupy. Jsou obdoba chlupů, které se vyskytují převážně u nočních savců, kde fungují jako receptory jemného dotyku. U člověka (převážně u mužů) vyrůstají až po 40. roce věku na typických místech. Na jejich místech se mohou vyskytovat cévnaté pigmentové skvrny – naevi vasculosi.

Nehty – unguis

Obrázek č. 181

Nehet je zrohovatělá ploténky, která kryje a chání dorsální stranu distálního článku prstu ruky a nohy. Skládá se z nechtové ploténky, nechtového lůžka, nechtové rýhy a nechtového valu.

Nechtová ploténka má přibližně obdélníkový tvar a je konvexně vyklenuta dorsálním směrem. Je lehce konvexní také podélně. Obrázek č. 182

Rozlišujeme na ní:

  • menší, proximálně ležící část – kořen nehtový
  • větší distální oddíl – tělo nehtu.

Nehtová ploténka je tvořena oploštělými, zrohovatělými buňkami, které na sebe těsně přiléhají. Proximální oddíl nehtové ploténky a jejich oba boční okraje jsou vsazeny do nehtové rýhy a jsou překryty kožním nehtových valem. Z něho vybíhá na povrch nehtové ploténky úzký proužek zrohovatělé pokožky. Distální okraj nehtu je volný a přerůstá okraj prstu. V případě, že nehet není stříhán dorůstá délky až 5cm, pak se ohýbá a láme. Na dorsální ploše nehtové ploténky je patrné podélné rýhování, které se s přibývajícím věkem zvýrazňuje. V proximální části dorsální plochy nehtu je zřetelný, bíle zbarvený srpkovitý útvar. Je podmíněn velkým množstvím vzduchových bublinek mezi zrohovatělými buňkami této části nehtu. Hluboká strana nehtové ploténky naléhá na nehtové lůžko. Jeho proximální část je tvořena dělícími se epidermálními buňkami, ze kterých nehet dorůstá – matrix unguis. Jeho distálním pokračováním je hyponychium. Je tvořeno epidermálními buňkami, které se na růstu nehtu nepodílejí. Rostoucí nehet se po této části nehtového lůžka posunuje distálně. Při volném (distálním) okraji nehtové ploténky přechází hyponychium plynule do pokožky prstového bříška. Pod epidermálním nehtovým lůžkem leží část koriální, která vybíhá v podélně orientované koriální lišty, které podmiňují podélné rýhy na dorsální straně nehtového ploténky.

Nehet se vyznačuje velmi dobrými regeneračními schopnostmi. Není- li při ztrátě nehtu zničena zárodečná vrstva, vyrůstá během 150 až 300 dnů nehet nový.

Pozn.: Při odrůstání nehtu se na něm objevují malé, příčné bílé proužky (Meesovy linie, lunulární linie), které vznikají při maturaci rohoviny, kdy v ní vzniknou plynové bublinky. Tyto proužky ukazují na vývoj nemocí v těle. Nehet vzruste průměrně o 1 mm za 10 dnů, lze přibližně určit datum přestálé choroby. Někdy v nehtu vznikají až rýchy – Beauovy-Reilovy rýhy (podle francouzského lékaře Beau, který příznak popsal před více než 100 lety), ty ukazují na přestálou těžkou chorobu. Změny nehtu nacházíme i u některých vlastních chorob nehtů (plísně, ekzém, lupenka). Při nedostatku železa se mění tvar nehtu na tzv. lžičkovité nehty – koilonychie – nehtová hmota se na povrchu třepí a bývají velmi lomivé. Někdy je i zvláštní tvar nehtu – tzv. nehet tvaru hodinového sklíčka a s ním i tvar prstů – tzv. paličkovité prsty – je to tvar, kdy distální článek prstu je rozšířen. Většinou souvisí tyto změny v poruchou přenosu kyslíku v plicích (plicní a srdeční choroby).

Vzhledem k rychlosti růstu nehtu lze odečít i dobu zdravotních potíží. Mezi nejčastější nemoci nehtů patří plísně. K častým kožní onemocnění patří pásový opar – herpes zoster, který vzniká u všech lidí, kteří v dětví prodělali plané neštovice. Opar – herpes simplex je v podstatě dvojího typu : retní – labiální a pohlavní – genitální. Genitální formy jsou rizikem u žen, zejména pokud se objeví v oblasti čípku, kdy se mutacemi významnou měrou podílí na vzniku karcinomu děložního čípku. U mužů se většinou klinicky neprojevuje nebo velmi vzácně, po opakovaných infekcích je zvýšení riziko karcinomu penisu. K dalším chorobám patří i různé ekzémy, infekční nemoci kůže – růže-erysipel, vředy, flegmóny apod., ale i lepra, TBC. Na kůži se rovněž projevují i první stadia lues – syfilis (I. a II.) a první stadia boreliosy.

Zdobení kůže – body-art

Branding – (od anglického slova brand – značkovat. Tímto způsobem se označoval dobytek či se takto vypalovala znamení hanby). Je to označení používané pro jizvení nažhaveným kovem.

Scarification – (od angl. Scare – jizva) jizvení obecně, Lze provádět např. i tetovacím strojkem s upravenou jehlou, která poškodí tkáň tak, že po zahojení vznikne jizva. Skarifikací a cuttingem vzniká plastická jizva s keloidy. V oblasti Papua Nová Guinea je tento typ využíván k okrase těla za použití zaostřených bambusových tyček, aby vznikl na kůži reliéf podobný kůži krokodýla – tyto lidé se označují jako krokodýlí muži.

Cutting – vyřezávání – plastická jizva vznikne pokud je kůže naříznuta a následně je rána udržována vytrháváním strupů co nejdéle čerstvá, aby došlo k vytvoření nové tkáně v podobě reliéfní jizvy – keloidu. Druhou variantou je vyříznutí vrchní vrstvy kůže zcela v proužcích či celých plochách.

Mezi další možnosti tuningu těla můžeme zařadit např. implantáty – tzn. předměty zašité pod kůži, které tvoří plastický reliéf.

Ale zde možnosti tělesných modifikací zdaleka nekončí …

Piercing. Pierce v angličtině znamená probodnout, prorazit, provrtat. Piercing je označení zdobení těla, kdy je propíchnuta okrajová část těla a následně vložen šperk z materiálu, který tělo přijme a zahojí se okolo něj (chirurgická ocel, titan,zlato,stříbro, platina,ale i keramické destičky, knoflíky …) K propichování se používají jednorázové intravenozní kanyly, kdy se plastickou částí kanyly protáhne šperk ránou v těle

Tetování – tattoo. Není novinkou, že tetování je zdobení těla prostřednictvím speciálních barev – pigmentů vnášených do vrchní vrstvy kůže.Tetování má dlouhodobou tradici, je rozšířeno po celém světě. Je to prsatý zvyk, který vznikl asi před 10 000 lety. Většinou má pro svého majitele rituální význam a to nejen v „ primitivních „ společenstvech. V současné době je tetování symbolem příslušnosti k určité skupině (bratrstvo, pouliční gangy, armáda …). V poslední době stále více žen užívá tetováž k vyjádření vlastní individuality nebo z kosmetických důvodů (vytetované kontury rtů, trvalé oční linky, tzv. permanentní make-up). Vzhledem k tomu, že zbavit se tetování je velice komplikované, jedná se o zdobení na celý život. Důležitá je i kvalita barev – zn. Kurosumi, Starbrite, Intenze, Miki Sharp.

MAORSKÉ TETOVANÍ Obrázek č. 183


Maoři jsou velmi často mylně považováni za první osadníky Zélandu, ale historickým faktem je, že několik set let před nimi se na ostrov připlavili Polynésané. O osudu těchto původních osadníků se informace různí, ale existuje verze, že byli snědeni právě prvními maorskými kmeny. Každopádně jsou dnes Maoři nejpočetnější etnickou menšinou, čítající necelých patnáct procent veškeré populace, a maorština je zde po angličtině druhým oficiálním jazykem. Tento legendami opředený národ si ze svých tradic do dnešního reálného života zachoval pramálo. Většinu z nich nemilosrdně převálcovala západní "vyspělá" kultura. Uchování maorského kulturního dědictví na svá bedra převzali především "bílí" intelektuálové. Maora dnes na ulici ani nerozpoznáte od emigrantů z tichomořských ostrovů, kteří mají podobné rysy obličeje. Bílá civilizace setřela jakoukoli odlišnost ve způsobu života, od oblékání, přes "hamburgerové" stravování, které se na devadesáti devíti procentech maorské populace podepsalo oblými tvary. (obezitou)
Moko je tradiční maorské tetování na obličeji s více než dvoutisíciletou tradicí. Tetování na ostatních částech těla bylo také běžným zvykem, ale moko náleželo pouze členům vyšších vrstev a svým charakterem se lišilo podle příslušnosti k určitému kmeni. Moko tvůrci tohunga-ta-moko byli vysoce vážení a mimo jiné i velice dobře placení umělci. Každé moko je jedinečným uměleckým dílem, na kterém mistr pracoval i několik let. Díky unikátnosti používali náčelníci některé motivy z vlastního običeje místo podpisu na oficiální dokumenty.

První ornament moko se aplikoval po pubertě (moudré knihy však nepraví, jestli tomu bylo z důvodu akné). Hrdý nositel moko si zřejmě užil své, protože celá procedůra byla velmi bolestivá. Barva se do kůže vpravovala speciálními dláty, která v podstatě rozsekala kůži na obličeji. Postupovalo se po jednotlivých čarách, které byly zpravidla spirálovitého charakteru. Mezi jednotlivými fázemi tohoto "permanentního makeupu" se musela klientova tvář delší dobu hojit, než mohl umělec pokračovat ve svém konání. Za předkoloniálních válek mezi jednotlivými maorskými kmeny vítězové bitev usekali náčelníkům poražených kmenů hlavy, z nichž si pak ve své vesnici uspořádali výstavu. Každé případné smlouvě o míru musela předcházet výměna hlav. Hlavy vlastních náčelníků pak kmen uctíval a ošetřoval proti zničení.
Nám "civilizovaným" Evropanům může tato tradice připadat poněkud morbidní, ale ještě morbidnější je, že se potetované hlavy v 19. století staly velmi žádaným suvenýrem právě pro evropské mořeplavce. Co by Maoři neudělali kvůli obchodu. Pozměnili tradici a místo moko hlav náčelníků potetovávali usekané hlavy zajatých bojovníků, které pak vydávali za ostatky "šlechty" a zvýšili tak jejich cenu. Proč moko tradice zmizela? Z důvodu bolestivého procesu to lze pochopit, ale realitou je skutečnost, že v minulých desetiletích měl Maor s moko na tváři problémy získat zaměstnání. Z tohoto důvodu se většinou rodiče usnesli, že kvůli tradici nezničí dítěti budoucnost.

Moko u žen mělo v minulosti své významné estetické opodstatnění. Obecně se ženské a mužské moko výrazně liší. Zatímco mužské moko je záležitostí celého obličeje, ženám se potetovávaly brady a rty. Pro Maory byla totiž přirozená načervenalá barva rtů nepřitažlivá a dávali přednost modravému nádechu (v rozporu s tím dnes Maorky nosí vesele červené rtěnky).
Maorská společnost však přeci jen měla na své kolonizátory nějaký vliv. Ne že by si běloši nechávali běžně potetovávat obličeje, ale nikde jinde na světě jsem neviděla tolik lidí s tetováním na všemožných částech těla. Na rozdíl od našeho konzervativního vnímání tetování jako znaku specifických sociálních skupin, Novozélanďané, stejně jako již i staří Egypťané před čtyřmi tisíci lety, jej považují za umění.

SAMOANSKÉ TETOVÁNÍ – účinná a kladná zpráva společnosti Obrázek č. 184

Tradiční samoanské tetování zakryje kůži od kolen po pas v souvislý černobílý vzor. Typickým základem tohoto tetování jsou křivky kánoe, křídla létající lišky a tmavé skvrny, znázorňující širý oceán. Tělo zobrazuje celý Samoanský vesmír. A kvůli bolesti, která je s tím spjata, je tetování zároveň obrazem síly srdce a čistoty duše.

K probodnutí a barvení kůže se používá tradiční nástroje vyrobené z tvrdého dřeva, želvích krunýřů a nejdůležitější jsou ostré zuby prasete, používají se zuby žraloků nebo špičáky divokého medvěda. Barva je vytvořena z rozpuštěných sazí a vklepává se do kůže ostrými nástroji. Nekompletní tetování je zdrojem hanby pro nositele i jeho rodinu.

Zdroj: http://1samoana.com/files/2014/07/Samoa_women_tatoo_1940.jpeg

Když se samoanský chlapec rozhodne nechat tetovat (tradičně ve 12 nebo 13 letech) shromáždí se rodina a přátelé na setkání. Kvůli důležitosti tohoto zvyku pro tuto komunitu, nemůže tento proces pokračovat, dokud k němu nedají svolení všichni členové chlapcovi rodiny.
Všichni muži jsou tetováni od kolen k pasu. Ženy, které chtějí být tetované, pokryjí pouze svá stehna. Ženská tetování zobrazují stonožky, ptáky, rostliny, skořápky mořských živočichů a hřebeny. Tyto symboly se odlišují od mužského tetování, ale jsou stejně mocné, vykreslují život na Samoa.
Na Samoa se říká: „Můžeš si nechat potetovat svou pupeční šňůru, svůj jazyk a svůj mozek. Samoané věří, že se dá potetovat každá část těla, dokonce i vaše myšlenky. Duševní ochrana je zajištěna hosty, kteří se účastní tetovacího obřadu. Věří, že při tetování je člověk částečně bezbranný proti vlivu zlých duchů. Proto ho nesmí nechat samotného.
Dodatek: Souostroví Samoa leží ve střední části Tichého oceánu v Polynésii. Převážnou část území tvoří hornaté ostrovy sopečného původu Savaii a Upolu, k nim patří 7 menších ostrovů. Obklopeny jsou korálovými útesy. Podnebí je tu vlhké tropické, rostou tu převážně tropické stále zelené pralesy. Hospodářství je založeno na zemědělství a rybolovu, negramotnost je podle oficiálních údajů nulová.

Zdroj: Chris Rainier
Zdroj: Chris Rainier

TETOVÁNÍ A VĚZENÍ Obrázek č. 185 Obrázek č. 186

Casare Lombroso, v Turíně narozený antropolog a kriminalista, vytvořil teorii, že jistí jedinci mají „vrozenou náchylnost“ k páchání zločinů a zločinci všeobecně mají určité „anatomické a psychologické anomálie“, které je činí odlišnými od jiných lidí, a že tetování je jednou z těchto „anomálií.“


Ve své eseji „Kriminálníci“ z roku 1876 píše: „… Tetování se objevuje jen v nejnižších sociálních třídách. … Především mezi zločinci, kterým dává novou a zvláštní pověst.“ Jeho teorie je zodpovědná za mnoho předsudků vůči tetování, které přetrvávají dodnes. Nemůžeme zapřít, že procento zločinců a vězňů, kteří jsou potetovaní, je v Lomrosově době obzvláště vysoké. Tetování také slouží k identifikaci zločinců. Rodolfo Livi ve své „Příručce antropometrie“ (antropometrie= soustava metod pro měření různých znaků lidského těla a jeho částí, např.výška a váha těla, ale také měření lebky = kraniometrie a kostí) (1900) píše: „… Když si provinilec přeje skrýt svou identitu, první si změní tetování tak, aby byla co nejvíce podobná tetováním toho jedince, za kterého se chce vydávat. …“ Je zde několik důvodů, proč se „hříšníci“ nechávali tetovat celí a „trestanci“ částečně. Jsou tetování, která svědčí o náležitosti k jednotlivým kriminálním skupinám a o postavení v nich. Jiná tetování, specifická pro trestance, jsou důkazem o jejich trestech. Například pět teček uspořádaných jako pětka na kostce znamená „ sám mezi těmito čtyřmi stěnami“ a jiná vyjadřují lásku, svobodu, výčitky svědomí, nenávist, touhu po pomstě …

Členové Camorra používali tetování především jako znak náležitosti k jejich organizaci, k rozeznání jednotlivých členů a k vyjádření jejich vztahu k lásce, náboženství, pověrám, nenávisti, krevní mstě. A stejně tak k vyjádření jejich statečnosti nebo k připomenutí důležitých událostí. Určitá tetování na dlaních nebo obličeji byla viditelná úmyslně a ukazovala postavení v organizaci, zatímco jiná (více důvěrná) byla tetována na hrudník a paže. Tetování bylo považováno i za zkoušku odvahy a síly a pravý člen Camorra se dokonce tetoval sám na důkaz své mužnosti. Před „vykonáním“ zločinu si katoličtí a pověrčivý cammoristé nechávali tetovat madonu nebo svaté, kříže a jiné náboženské symboly. Tetování symbolizující lásku byla mezi nimi také velmi rozšířená: květiny, vázy s květinami, srdce propíchnutá šípy nebo s klíčky a nápisem „jsi klíč k mému srdci“, někdy doprovázené jménem jejich milované. Mnoho cammoristů ve vězení používalo tetování jako projev svého hněvu a touhy po pomstě zrádcům, policii nebo soudcům; tetovali si výhružné a hanlivé celé věty nebo jen počáteční písmena každého slova.
Ke konci 19. století zveřejnila tajná společnost vrahů v Turíně, kdo všechno má „znak poznání“: tetování, na kterém dvě ruce svírají dýku, z níž kape krev. V Rusku v letech 1920 chovanci sovětských vězení byli v hierachické struktuře a tetování různých znaků postavení mělo důležitou symbolickou funkci. Tato kriminální organizace měla přísná a složitá pravidla, zákony, obřady a rituály a v tetování přesný jazyk symbolů: kostely, kočky různých stylů a pozic, znázornění Krista a madony, hlemýždi, delfíni, medvědi, jestřábi, portréty Lenina nebo Stalina, každý měl svůj význam. Tetování bylo vězeňskými orgány zakázáno a jeho existence byla uchovávána v tajnosti. Barva, vyráběná z lampové černi ředěná močí, byla vpravena do kůže pomocí kovového drátu. Tetování kostela (katedrály, kláštera nebo hradu) na zádech, hrudi nebo rukou bylo vyhrazeno pro nejvyšší v hierarchii zločinců a znázorňovalo obvinění nebo délku trestu počtem kopulí, zvonic a věží. Návrh byl často doprovázen nápisem: „zlodějův domov je ve vězení“.
V křesťanských tradicích je kočka občas spojována s tělesnou touhou nebo Jidášem. Ve středověku byly pronásledovány a upalovány na náměstích. Pro vězně v Gulagu měla kočka různé významy. Političtí vězni si je nechávali tetovat na paty, zloději na břicho. Loupežníci a lupiči měli symbol kočičí hlavy a nápis: „můj dům je moje vězení“. Ženy, odsouzené za krádež, měly vytetovanou vzpřímenou kočku s kožešinou a větu: „ člověk je divoké zvíře“. Kotě symbolizuje, že zločin byl spáchán, když byl zloděj ještě mladistvý. Kočičí rodina oznamuje náležitost k rodině zlodějů, a když má jedna z koček stužku okolo krku, znamená to, že členem byla žena.
Kuba má zvláštní příběh o tetování a zločincích. V roce 1980 dovolil Fidel Castro opustit ostrov 120,000 Kubáncům,; z nichž bylo 20,000 vězňů. Byli přezdíváni Mariels, protože vstoupili na loď v zátoce Mariel. Téměř všichni měli vytetované symboly zločinů, za než byli odsouzeni. Vězni se tajně navzájem tetovali za použití tří jehel přivázaných na dřevěné hůlce. Když nemohli pašovat do vězení barvu, vyráběli si ji z leštidla na boty nebo pálením kartáčku na zuby pod kovovou miskou, seškrabali nahromaděné saze a smíchali je s vodou.
Tetování je také velmi rozšířené mezi Jakuzou – japonskou mafií, neobyčejně mocnou ilegální organizací, která je s více než 10,000 následníky dále rozdělena na síť kriminálních gangů, které ovládají mnoho stránek života a práce v Japonsku. Vznikla před třemi stoletími, když se velké množství samurajů ocitlo nejenom bez práce, ale i bez své hrdinské role. Vydáni na pospas, nechtění a nezaměstnaní se shromažďovali do gangů žijících z drobných loupeží a krádeží a udržovali si „hrdinské postavení“, které udělalo ze samurajů opovrženíhodné legendy. Pokračovali v dodržování mnoha pravidel a přísných zákonů chování. Tetování, které bylo ve feudální době zákonem zakázáno a trestalo se za něj jako za zločin, se stalo symbolem bývalých samurajů proti aroganci a tyranii. A od té doby bylo tetování považováno za zkoušku síly a odvahy. Tetování na sebe vzalo řadu nových významů: Jakuza začala toho, kdo se považoval za morálního dědice samurajů, tetovat symboly síly, loajality a odvahy. A poněvadž jejich hlavní zbraní byl karban, dokonce i dnes jsou častým předmětem k tetování právě hrací karty a obrázky, které je zdobí: pivoňky, chryzantémy, třešňové květy, listy javoru. Také se znázorňoval Fudo – buddhistický bůh podsvětí považovaný za ochránce kriminálníků; společně s jinými bohy reprezentujícími moc a mnoho dalších symbolů používaných již samotnými samuraji.
Pro Jakuzu má každý symbol svůj vlastní speciální význam. Například: pivoňka a chryzantéma znázorňují náležitost k Jakuze. Jako většina japonské ikonografie, tak i pivoňka byla převzata z čínské kultury, pro kterou je symbolem dobrého zdraví, štěstí a stejně tak duchapřítomnosti a rozhodnosti; považované za nejdůležitější vlastnosti. Třešňový květ v tradičním japonském tetování zakrýval velkou část těla a doplňoval okolí hlavních motivů. V japonské poezii, literatuře a umění je třešňový květ vracející se symbol pro všechny pomíjivé a krátce trvající věci, které jsou chvíli zde a chvíli jinde, zmizí závanem větru nebo sprškou deště. Samurajové a později nástupci Jakuzy převzali tento symbol jako vyjádření jejich nejisté budoucnosti, která může každou chvíli skončit. Také javorový list je v japonském tetování používán k doplnění ústředního motivu a symbolizuje věčnou lásku a věrnost. Samurajové a Jakuza si jej začali tetovat jako symbol věrnosti jejich tělu. V Barmě, kde tradice „magických“ tetování existuje po staletí, měli lupiči symbol kočky vytetovaný na svých nohou jako talisman a byli přesvědčeni, že jim dává kočičí hbitost a schopnost vidět a tiše se pohybovat ve tmě. Víra v magickou sílu tetování byla tak velká, že kdykoliv byl zloděj zatčen, „oslepili“ kočku na jeho noze horkým železem, a zloděj se tak měl stát neškodným. Přirozeně že si lupiči nechali vytetovat jinou kočku, hned jak byli propuštěni z vězení.

Obrázky ke kapitole: Nehty – unguis
Nehet – unguis
Obr. 181
Nehet – unguis
Řez nehtem
Obr. 182
Řez nehtem
Tetování moko
Obr. 183
Tetování moko
Samoánské tetování
Obr. 184
Samoánské tetování
Vězeňské tetování 01
Obr. 185
Vězeňské tetování 01
Vězeňské tetování 02
Obr. 186
Vězeňské tetování 02

Významy tetovaných symbolů mezi italskými vězni

Motýl s roztaženými křídly: symbol svobody za pomoc k útěku. V některých případech podává svědectví buď o útěku nebo o pokusu o útěk.
Vznešený orel s roztáhnutými křídly a vytaženými pařáty: schopnost ovlivnit okolnosti
Kmen stromu s kořeny a orel s roztaženými křídly sedící na větvi: symbol náklonosti a oddanosti jednomu člověku, jehož jméno je obvykle napsáno pod kořeny.
Královská koruna: znak autority a ovládání, obvykle doprovází nebo je doplněním jiných motivů.
Had ovinutý okolo meče (s královskou korunou): symbolizuje krevní mstu. Koruna zdůrazňuje vůli a sílu splnit složenou přísahu. Hadí hlava značí, že msta byla vykonána. Místo meče se také had často ovíjí okolo paže.
Pistole: toto tetování může naznačovat schopnost osoby používat zbraň a jeho rozhodnutí ji použít. Tetování nože nebo dýky je také velmi obvyklé, často zaražených do osoby.
Štír: symbol nebezpečí, ačkoliv může také symbolizovat náležitost k tomuto znamení zvěrokruhu.
Váhy spravedlnosti: poměrně jasný význam osobních pocitů k pojmů trestní spravedlnosti se zvláštní narážkou na jeho případ.
Požár se závorou: znamená: vězení = peklo
Závory, dýka, kříž: = vězení, pomsta, smrt. Osoba je ve vězení (ačkoliv je vinnen někdo jiný) a pomstou je zabití člověka
Sevřená pěst v poutech a řetězech: značí, že nositel je alespoň deset let ve vězení.
Žralok a železná koule: vyjadřuje touhu po svobodě. Většinou nalezenou trestanci v ostrovních věznicích. Může symbolizovat představu síly (žralok) a moci (koruna) zmařenou železnou koulí. Síla a moc převládá nad překážkou (železnou koulí).
Ostrov s palmou: značí uvěznění nebo internaci na ostrově. Počet racků může symbolizovat počet let strávených na ostrově.
Pět teček podsvětí: schématické pojetí muže uzavřeného mezi čtyřmi stěnami. Tetování je obvykle na rukou.
Tři tečky podsvětí:
a) policajti a kdokoliv jiný mě sleduje
b) hrob, vězení, třicet let mě neobtěžoval
c) vězeňský hrob, po třicet let se nikdy nedostanu ven
Tři tečky poblíž očí, uší a úst: nic nevidím, nic neslyším, nic neřeknu.
Oko na zadní straně nohy: časté mezi zloději, oko bylo pokládáno za průvodce temnou nocí.
Růže s trny: tetování udavačů. Podle jiných, znak náklonnosti k matce, často doplněno frázemi jako například „mami odpusť“.
Okřídlená srdce propíchnutá čepelí nože, nad kterým je koruna (autorita) a podkova (symbol prostitutky): čepel znázorňuje závazek. Udavačské tetování. Nepřítomnost podkovy může směřovat k znemožnění tohoto výkladu.
Kostka ledu: tetování udavačů nebo camorrských vrahů
Interpretace sentimentálních situací: meč, šíp nebo dýka značí konec přátelství. Často doplněné symbolem pomsty.
Kříž se srdcem ve spodní části a vycházející slunce: symbolizuje zrození nové lásky (vycházející slunce) a její konec (srdce ve spodní části kříže, spojuje dva symboly)
Trestanecký kříž: tetování časté mezi mladými trestanci. Obvykle první tetování, které si nechají udělat.
Matka – můj život: také symbolizuje uvěznění v mladém věku. Někdy pouze iniciály.
Ve vězení tetovaní symbolizuje individualitu.

Tetování a magie

Tetování v náboženství, v bohoslužbách i v magii existovalo současně a prolínalo se do takové míry, že je obtížné říci, kde jedno končí a druhé začíná. Primitivní člověk nikdy nepovažoval nemoci, fyzickou bolest nebo nešťastné náhody jako následek přírodních vlivů. Jediné vysvětlení nacházel v tom, že se jedná o dílo nějakého nepřítele, mstivého ducha či rozhněvaných bohů.

Téměř všichni primitivní lidé byli přesvědčeni, že duše je v těle „dočasně vypůjčená“ od duchů, a proto by mohla tělo ihned opustit, kdyby se lidé dopustili nějaké urážky nebo nerozvážnosti vůči vůli bohů. Hlavním problémem, se kterým se čarodějové a kouzelníci proto potýkali, bylo vymítání démonů použitím černé magie, pomocí rituálního obětování bohům a věšteckých lstí. Pokoušeli se spojit duši s tělem.
Rituální tetování bylo často prováděno během obřadů, které čarodějové a kouzelníci zasvětili kultu bohů. Proud krve z ranek během tetování měl velmi důležitý, symbolický význam – krev vyplavovala zlého ducha pryč z těla. Tetovací barva, získaná smícháním sazí a oleje z posvátných rostlin, měla prospěšnou sílu od bohů ohně a tato síla byla skrz pokožku předávána tetovanému člověku. Cílem tetovaných symbolů bylo udobřit si bohy, kterým byly zasvěceny, získat jejich schovívavost a předcházet jejich hněvu a jeho strašným následkům.
Historie tetování je plná příkladů magických tetováží, některé z nich mohou být k vidění dodnes. V Barmě, kde je tradice magického tetování velmi stará, mnoho lidí stále věří, že je tetování mocný amulet. Pro předcházení každému nebezpěčí (hadí kousnutí, poranění střelnou zbraní nebo nožem, nemoci, pomlouvačné klepy, zlí duchové, …) a získání magické síly je charakteristické tetování pro každou část těla. Na konci násady používané k tetování dávají malou sošku boha, který je schopný zažehnat dané nebezpečí. Sošky zároveň fungují jako „vyvažovadlo“ a liší se velikostí a váhou podle toho, jak mají být linky tlusté. V minulosti Barmané, kteří chtěli podlézat nějaké síle, si nechali na rameno vytetovat papouška a během tetování recitovali magické verše. Barmané přisuzovali jistým symbolům schopnost přičarovat lásku; patří sem například ptáci, mystická slova, čtverce, kruhy, symboly Budhy nebo dokonce jednoduché tečky tetované mezi oči, uči nebo bradu. Na tyto tetování byly používány speciální barvy. Byly získány mícháním nachového pigmentu s „magickým“ výtažkem z kůže pstruha, určitého druhu ještěrky a bylin. Věřilo se, že kouzlo tetování dělaného těmito pigmenty je tak účinné, že stačí vytetovat jen malý trojúhelník s několika tečkami.
Dokonce i zloději v Barmě měli své vlastní kouzelné tetování. Skryté mezi obrázky zvířat, květin a jiných ozdob Obrázek č. 187.

Ženy z kmene Ainu, na Hokkaidu poblíž severu Japonska, a poblíž ruských ostrovů Sachalin a Kurily v Rusku se nechali tetovat na rty a okolo úst, protože věřili, že saze pod jejich pokožkou mají magickou sílu od bohů ohně a mohou je ochránit od zlých duchů a předejít tomu, aby duchové pronikli do jejich těla skrz ústa. Ženy z kmene Ainu také věřily, že tetování jim pomůže uchovat si mládí. A také když starým ženám začal ochabovat zrak, mohly „retušovat“ oči a ústa tetováním a vyřezávat malé značky na své ruce v přesvědčení, že to může navrátit jejich zrak. Použitím machiri, velmi ostré žiletky (ve starých dobách byl používán konec křemenné hrany), se vytvářely jizvy v pokožce a do rány se vpravil černý pigment, který, jak se rána zahojila, zanechal nesmazatelnou stopu.
Tento pigment byl získán pálením březové kůry a trochy sazí v hrnci zavěšeném nad ohněm. V tomto hrnci připravovaly odvar z kůry, který sloužil jako prostředek k dezinfekci a zajizvení. Skrz tento pigment dala bohyně ohně Hucu-Kamui tetování magickou sílu, která odháněla zlé duchy a nemoci. Starší ženy ve vesnici tetovaly ty mladší. Tetování na vnitřní straně rtů, se kterým se zažínalo krátce po pubertě, bylo dokončeno před dívčinou svatbou a bylo později znakem toho, že dívka je již vdaná. S jiným druhem tetování se začalo v období adolescence na pažích a rukou, bylo dokončeno po svatbě a považovalo se za amulet. Lidé z kmene Ainu věřily, že takové tetování má sílu ochránit je před ohněm, ničivými vlnami a bouřkami. Ainuitští muži (před rokem 300 př.n.l.) se tetovali, aby byli ochráněni před nebezpečím. A protože byla většina z nich rybáři, nechávali si tetovat draky, kteří vymítaly strach z mořských příšer a lidožravých ryb.
Tetování jako amulet přežilo v Japonsku, kde ho na sobě měli hasiči, kteří udržují tradici tetování různých symbolů a vodních živočichů (kapři, vodní draci) jako ochranu před ohněm. Lidé z kmene Ainu také trvale věřili, že po smrti mohou ženy počítat se životem v říši svých předků jen tehdy, jsou-li tetované.

V Siamu bylo běžné, že si lidé (zvláště chudí) nechávali tetovat symboly štěstí. Byly to obvykle spirálovité tvary, které představovaly Budhu při meditaci. Tetování se provádělo na lopatky, hrudník nebo zápěstí. Pravotočivá spirála byla určena chlapcům a levotočivá dívkám. Toto tetování má náboženský význam, neboť bylo symbolem božství a prováděl ho mnich. Současně mělo i význam magický, protože bylo považována za talisman.
Mnoho primitivních lidí (v Japonsku, Indii, Řecku, Egyptě, Skotsku) tetovalo právě narozené děti okolo očí, aby tak zabránili démonům, kteří se snažili proniknout do dítěte jeho očima. V případě, že by se tak stalo, by je mohli sužovat nemoci, které by nikdo neuměl vyléčit.
Původní Američané věřili, že to je úzká vazba mezi člověkem a zvířaty a že se člověk musí s duchem zvířat usmířit, jinak že zvířata ukážou člověku svou sílu. Lidé uctívali mnoho zvířat: orel (vtělení ducha Manitů), kondor (považovaný za posla Slunce, prostředníka mezi bohy a lidmi), medvěd, havran, žralok, delfín, velryba. Každý rod uctíval určité zvíře, které považoval za svého ochránce. Stylizovaná představa zvířete se mohla objevit na totemech, tepeech, oblečení, nástrojích, vázách, zbraních a samozřejmě tetování! Indiánské tetování vypovídalo o příslušnosti k rodu. Válečníci si zvíře tetovali na svou hruď a uctívali ho jako ochránce jejich kmene. Haidové (žijící na Ostrovech královny Charlotty, Britské Kolumbii a na severní Aljašce) si nechávali vytetovat postavy, které znázorňovaly historii jejich rodin a kmenů. Ti, kteří náleželi ke kmenu medvěda, mohli během obřadů nosit pokrývku hlavy, která představovala hlavu medvěda obrázky medvědů mohly zdobit i jejich tepee. stylizovaná figurka medvěda, ztělesňující ducha, který ochraňuje kmen, se také mohla objevit na jejich hrudi, jako úcta k duchovi a jako amulet před zlými duchy.
Lidé z kmene Omaha tetovali dívky symboly slunce, které bylo uctíváno jako božstvo dávající ženám sílu počít nový život. Muži kmene Omaha měli vytetované symboly znázorňující jejich dovednosti v lovu a ochránění kmene.
Ženy Cree Indians si tetovaly bradu podobným způsobem jako ainuitské ženy. Ženy si na západě tetovali dvě linky na předloktí jako amulet před zlým duchem nazývaným Watun. Všichni mladí muži kmene Shan byli tetováni, aby se ověřila jejich odvaha a síla a tato tetování byla považována za talismany před zlými duchy.

Speciální tetování si mohli tetovat sami indiánští šamani jako symboly jejich dovednosti a síly – kozy, jeleni, netopýři, žáby, chřestýši, různé ryby, ranní hvězdy, kanoe a šípy. Koza byla ochranným duchem šamanů, kouzelným symbolem jejich lékařských dovedností; žába byla tetována do středu hrudníku a na předloktí, blesky na lopatky.
Často, jako v případě žen kmene Haida, umožňovalo tetování různých symbolů svým nositelům po smrti opustit tuto zem a vstoupit do světa duchů. Po smrti válečníka dbali Siuxové na to, aby měl jeho duch bezpečnou a pohodlnou cestu na onen svět. Tetování válečníka v průběhu různých stádií jeho života hrálo při této cestě důležitou roli. Válečníkův duch se mohl vydat na tuto cestu a být si jistý, že dojde bezpečně, pokud byl během života tetován na čelo, zápěstí a nakonec také na špičku brady jakýmikoliv symboly, které považoval za vhodné. Na Cestě stará žena ověřuje tetování všech duchů. Když žádné nenajde, nešťastný válečník může být shozen z útesu nebo z oblaku do světa živých, kde bude odsouzen k věčnému bloudění.
Lidé Naga věřili, že tetování slouží k poznání se ve světě duchů. Manželé mohli vybrat tetování pro své věrné manželky, aby je našli na onom světě. Hinduisté v Bengálsku věřili, že ten, kdo umře bez tetování, nemůže být ve světě duchů nalezen svými příbuznými. Obyvatelé Maera se domnívali, že duchové lidí bez propíchnutých uší nedostanou při posmrtném životě nic k pití a ti, kteří nejsou potetovaní, nic k jídlu. Pro domorodce z Gilbertových ostrovů bylo tetování pasem k posmrtnému životu. Jen tetovaní mohli dosáhnout říše blaženosti. A lidé kmene Hades věřili, že duše žen, které nemají tetování, mohou být napadeny dušemi jiných žen, být roztrhány na kousky a podávány jako jídlo pro bohy. Ženy Eskymáků braly svá tetování velmi vážně, považovaly je za znamení bohům v jejich posmrtném životě. Ženy kmene Ekoi si nechávaly tetovat přesně od ramen až k zápěstí prsteny tak, že mrtvý duch ženy je potom mohl v posmrtném životě měnit za jídlo.

Pro Kayany na Borneu nebylo tetování jen pasem mimo svět, ale když ho měli, umožňovalo jim vykonávat velmi výnosné obchody. Kayanské ženy se domnívaly, že se tetování po smrti změní v pochodeň a bude svítit na cestu do světa duchů a ten, kdo tetování nemá, je navždy odsouzen k bloudění stínem. Ženy kmene Long Glat na Borneu začaly své dcery tetovat při jejich první menstruaci; tetovaly jim kruhy na prsty a potom i na dlaně, zápěstí a paty. Mezi 18 a 20 rokem získaly tetování i na přední stranu stehen. Věřily, že po smrti žena s tímto tradičním tetováním bude moci přeplavat Telang Julan, posvátnou řeku v posmrtném životě, a posbírat perly, které leží na jejím dně. Jen částečně potetované ženy budou muset počkat na břehu a pozorovat jejich šťastnější společnice. Avšak ty, které nejsou potetované vůbec, nemohou kolem posvátné řeky ani projít.
Určitý druh tetování jako amulet přežil i v dnešní době, obzvláště u lidí, kteří jsou velmi pověrčiví (jako vojáci a námořníci). Lebky, žraloci a jiné symboly související se smrtí jsou jednoduše přáním zbavit se strachu skrze talisman vtisknutý do kůže.2

2Tattoo Dragoon , TETOVÁNÍ A MAGIE, Tattoo Dragoon, Dostupné z WWW: http://www.tattoo-dragoon.cz/cs/tetovani-tattoo-250/

Vegan body art

Obrázek č. 188

V posledním desetiletí obliba tetování velmi vzrostla.
Prostě řečeno, vegan je striktní vegetarián. Vegani nepřestali jíst jen maso, ale také se vyhýbají všem živočišným produktům. Nejí sýry, vejce ani mléko a žádné vedlejší produkty (laktózu, želatinu a tak). Je důležité zdůraznit, že ačkoliv veganství začalo jako „způsob stravy“, dnes se rozvinulo v plnohodnotný životní styl. Vegani promítají svou etiku do všech stránek svého života, vyhýbají se kůži, hedvábí a vlně, a kupují pouze ty výrobky, které nejsou testovány na zvířatech.
Veganství je víc než jen způsob stravy. Zasahuje široké spektrum životního stylu a stravovacích možností. A to, co motivuje lidi, aby přijali tento způsob života za svůj, je u každé osoby jiné. Myslím, že můžu říct, že pro většinu veganů je to jejich soucite zvířaty, který je vede k tomu, aby změnili své způsoby. Veganství je postoj pro práva zvířat, k pomoci redukovat zbytečné krutosti a nelidské využívání zvířat. Pro životní prostředí, protože továrny berou zdraví naší krásné planetě znečišťováním vzduchu, vody a ničením půdy. Jiní lidé se možná zajímají o veganství z duchovního důvodu, ať již osobního nebo náboženského (např. budhisté a zastánci Krišny jsou často vegani).

Takže jaká je vazby mezi veganstvím a tetováním? Mnoho veganů si vybralo tetování jako proklamaci svého mínění.
Tetovací barvy nejsou vždy veganské. Téměř vždy obsahují glycerin. Je to hustá olejovitá kapalina, která je často ze zvířecích tuků. Jinak může pocházet z rostlinných zdrojů, ale mnoho dodavatelů nespecifikuje původ glycerinu, ze kterého jsou barvy vyráběny. Nejběžnější je černý pigment, který je často vyráběn z kostí (vyrábí se spálením zvířecích kostí na uhel).
Vyvarovat se neveganským věcem v tatérském světě není jednoduché.3

3Tattoo Dragoon , VEGAN BODY ART, Tattoo Dragoon, Dostupné z WWW: http://tattoovegan.blogspot.cz/2012/02/vegan-body-art-v-poslednim-desetileti.html

Obrázky ke kapitole: Významy tetovaných symbolů mezi italskými vězni
Tetování barmských zlodějů
Obr. 187
Tetování barmských zlodějů
Veganské tetování
Obr. 188
Veganské tetování

Bodyart čili tuning těla

Obrázek č. 189

Pod názvem bodyart se skrývá poměrně mladá a široká oblast uměleckých projevů na vlastním těle. Mnoho postupů vychází z prastarých technik, které používali ke zdobení a určování hierarchie už naši předkové. Velkou tradici v tom mají různé původní národy; například indiáni, nebo domorodci v tichomoří. Bodyart se v poslední době stává možností, jak přizpůsobit svou image svým představám, nebo naopak, použít své tělo jako materiál pro umění.

Mezi základní prvky bodyartu patří zkrášlování povrchu těla. Nejznámější je určitě tetování a piercing, po případně lehčí forma bodypainting (malování na tělo). Dalšími zajímavými technikami jsou branding a scarification a všerůzné performace. (Extrémní záležitosti bodyartu jsou amputace, nařezávání jazyku, různé modifikování chrupavek nebo další rozsáhlé zásahy).

Jen stručně o brandingu a skarifikaci. Branding je poměrně stará metoda, kdy se vzory na kůži vytvářejí vypalováním žhavými nástroji. Po vyhojení zůstává na těle jizva v podobě ornamentu. Technika nezvládá přílišný detail, ale jednoduší tvary lze vykreslit celkem pěkně. Skarifikace je velmi stará technika, kdy je předloha do kůže doslova vyřezána. Používají se různé skalpely a chirurgické nástroje, kterými umělec postupně vyřezává do kůže celý vzor. Opět se používají hlavně geometrické obrazce, ornamenty, čárové malby. Když se řezy zahojí, zůstanou na kůži jizvy po řezech, které vytvářejí výsledný obrazec (krokodýlí lidé).

Běžnějším je už piercing. Jedná se o propichování kůže a vkládání kovových šperků. Nejčastěji se používá chirurgická ocel. Stříbro a zlato jsou spíše otázkou klasických náušnic. Šperky mají nejrozmanitější tvary podle toho, kde budou umístěny. Tělo se totiž snaží cizí těleso vyloučit, zvláště když je na místě, kde je třeba kost, šlacha nebo sval. Stále se vedou spekulace o tom, jestli piercing dokáže stimulovat některé nervové a energetické dráhy, nebo jestli je naopak přerušuje. Existují konvenční místa, která jsou spíše módní záležitostí – pupek, obočí, uši, nos, brada… Náročnější jedinci si nechávají umístit piercing třeba do jazyku, do blanky pod rtem, do tváří, pod oči, skrz ušní chrupavky, na krk, pod bradu, do bradavek nebo genitálií.4

4 DarkArt, BodyArt, darkart.cz, Dostupné z WWW: http://www.darkart.cz/?page_id=386

V současné době patří mezi nejrozšířenější formy bodyartu tetování. Tetování je nanášení trvanlivých barev mezi vrstvy kůže pomocí tetovací pistole, nebo u tradičních technik různými ostrými nástroji jako jsou kostice nebo jehly. V poslední době narůstá obliba tetování u mladé a dospívající generace až v masovém měřítku. Velikost tetování se také začíná zvětšovat a motivy jsou odvážnější a na viditelnějších místech. Stávají se spolu s piercingem nedílnou součástí našich životů – jsou stále obvyklejším jevem ve společnosti.

Globalismus přináší (kromě mnoha pozitiv a ještě více negativ) také smývání tradičních kulturních a sociopatických jevů. Mezi ně patří i bodyart. Prolínaní etnických technik s evropskými a americkými styly tetování je nešvar, ale zároveň měla i klad. Problém je však v tom, že se tím ztrácí původní významy, které tato umění již od pradávna filozoficky doprovázejí.

Původní pokusy o odstranění tetováže – dermabraze (zbroušení kůže), kryochirurgie (zmrazení) nebo aplikace leptavých chemikálií – zanechávaly nepěkné jizvy. Nyní dermatologové odstraňují tetování pomocí laseru. Mohou odstranit černý nebo modrý pigment, který se k tetování používal dříve. Novější, mnohobarevné kresby představují větší problém. Odstranění velkého množství pigmentů u dnešních tetování se provádí pomocí několika typů laserů v průběhu sedmi až devíti sezení, s odstupem jednoho měsíce. Bolest je při tomto zákroku přibližně stejná jako při vnášení pigmentu. Tetováí přínáší i další rizika. Tetovací pigmenty nemusí být zcela bezpečné.

Pokud nejsou dodržovány zásady sterility, může docházet k přenosu infekcí, například infekčního zánětu jater (hepatitida B,C,D), onemocnění AIDS apod..

Proto uvažujeme-li o tetování měli bychom zvážit možná rizika.

Když se podíváme na některé struktury, které se u člověka vyvinuly, minimální ochlupení kůže, ztráta srsti, vývoj podkožního tukové tkáně a hnědé tukové tkáně v podkoží u výrazné kojenců, chůze po dvou a typ chodidla, vývoj speciálně utvářeného hltanu a hrtanu, je vytvořena hypotéza o jedné éře vývoje člověka. Dle Desmonda Morrise, významného etologa a anglického biologa, který se zabývá problematikou vývoje chování, byl člověk ve svém vývoje určitou dobu živočich žijící obouživelně – na souši i ve vodě, podobně jako některé jiné druhy savců. Díky životu na pobřeží moří a oceánů, v jezerních oblastech a záplavových územích postupně má člověk kůži bez typické srsti, má vyvinut podkožní tuk, podobně jako u ploutvonožců či velryb, a dále díky stravě tzv. mořský plodů (mlži, plži, ryby, hlavonožci a další mořští živočichové) měli jejich velmi výjímečné typy bílkovin velký vliv na růst a a vývoj mozku u člověka. Vzhledem k neosrstěné kůži označil D. Morris člověka názvem „nahá opice“, stejně se jmenuje i jeho slavná kniha, která se stala světovým bestsellerem, i když je to kniha odborná. Byla přeložena a vydán v češtině kolem roku 1970 v nakladatelství Mladá fronta. Pak byla zakázána. Někdy je člověk nazýván i jako „vodní opice“.

Obrázky ke kapitole: Bodyart čili tuning těla
Body art – piercing, implantáty, protnutý jazyk apod.
Obr. 189
Body art – piercing, implantáty, protnutý jazyk apod.

Tepelné hospodaření organismu

Obrázek č. 190

Člověk patří k homoiotermním (homos, homoios = stejný, podobný, termos = teplo – teplokrevným) živočichům, jejichž tělesná teplota se udržuje – i při proměnlivé teplotě prostředí – na konstantní hodnotě. To se však týká pouze nitra těla (teplota jádra ~ 37°C). Končetiny a kůže („ obal těla“) se chovají více méně poikilotermně (poikilos = různý, termos = teplota,„studenokrevně“). Udržování stálé teploty jádra je možné tehdy, jestliže produkce a příjem tepla jsou v rovnováze s výdejem (ztrátami) tepla: termoregulace.

Ztrátu tepla označujeme jako fyzikální termoregulaci, tvorba tepla je chemická termoregulace.

Živočichové, kteří mění svou tělesnou teplotu v závislosti na teplotě prostředí jsou označovány studenokrevnými (poikilotermními). Někteří teplokrevní živočichové se v období „zimního spánku“ – hibernace, chovají jako živočichové studenokrevní (medvěd, jezevec, sysel, křeček …).

Produkce tepla závisí na energetickém metabolismu. V tělesném klidu se podílejí na tvorbě tepla přibližně z 56% vnitřní orgány a z 18% svalstvo a kůže. Při tělesné práci se tvorba tepla mnohonásobně zvětšuje a podíl svalstva může stoupnout až na 90%. Pro udržení teploty těla je důležitá produkce tepla při vědomých tělesných pohybech nebo svalovém třesu a (především u kojence) netřesová termogeneze v hnědé tukové tkáni. Chladový podnět vyvolává v tukové tkáni reflexní uvolnění noradrenalinu (β3-adrenoreceptory), který zde stimuluje 1. lipolýzu a 2. expresi lipoprotienlipázy (zvyšuje nabídku mastných kyselin – LPL) a terminogenu (UCP 1). Jednosměrný přenašeč vodíkového iontu – H+ (uniport) ve vnitřní membráně mitochondrií uzavře nakrátko H+-gradient přes tuto membránu a tím odpojí dýchací řetězec (produkující teplo) od produkce ATP.

Teplo vytvořené v těle ohřeje krev a je tak transportováno k tělesnému povrchu. Vnitřní proudění tepla je možné tehdy, jestliže teplota kůže je nižsí než teplota jádra – teplotní spád. Pro tepelný transport ker kůži je rozhodující především jeji prokrvení.

Teplo uniká z organismu kůží, plícemi a odpadovými látkami (moč,stolice). Nejvíce tepla ztrácíme kůží – až 85%.

Výdej tepla (zevní proud tepla) se děje několika mechanismy Obrázek č. 190:

  1. Tepelné záření (sálání, radiace). Množství tepla vydávané zářením závisí mimo jiné na čtvrté mocnině teploty zdroje (zářiče). To platí na jedné straně pro povrch kůže, na druhé straně ale i pro osoby nebo předměty v okolí. Jestliže jsou teplejší než kůže, tělo od nich sálavé teplo přijímá, jsou – li chladnější (nebo není –li přítomen žádný vyzařující zdroj, např. v noci s bezoblačným nebem), může kůže vydávat tepelné paprsky jejich směrem. Záření nepotřebuje k přenosu tepla žádný nosič a kromě toho prakticky není ovlivněno teplotou vzduchu (vzduch je sám špatný zářič!), proto může např. studená stěna místnosti navzdory přítomnosti teplého vzduchu mezi ní a zdrojem tepla toto teplo odvádět a naopak můžeme přijímat žáření vydávané sluncem (navzdory vzduchoprázdnému prostoru) nebo infračerveným zářičem (i když je okolní vzduch chladný).
  2. Vedení tepla (kondukce) z kůže do okolního vzduchu. K tomu musí být vzduch chladnější než kůže. Tento způsob výdeje tepla se mnohem více uplatňuje, jestliže ohřátá vrstvička vzduchu je z povrchu kůže odnímána stoupáním teplého vzduchu, nebo větrem, tedy prouděním – konvekce.
  3. Oba uvedené mechanismy nejsou při vysoké tepltě prostředí, a těžké tělesné práci dostatečně účinné. Za těchto podmínek musí být teplo vydáváno odpařováním. Potřebná voda vystupuje na povrch kůže jednak difuzí (perspiratio insensibilis), jinak nervově řízenou činností potních žláz. Jeden litr odpařené (nikoliv odkapané) tekutiny odejme tělu 2428kJ (580kcal) v podobě tepla. Při teplotách prostředí nad 36°C je výdej tepla účinný pouze odpařováním. Při ještě vyšších teplotách teplo zářením a vedením (konvencí) přijímáme. Aby se toto vyrovnalo, musí se výdej tepla odpařováním ještě dále zvýšit. Předpokladem pro mokrý výdej tepla je ovšem relativně suchý vzduch (poušť,sauna). Při velké relativní vlhkosti vzduchu (např. tropický prales, parní lázeň, prádelna) snáší člověk i v úplném tělesném klidu teploty nejvýše do 33°C.
  4. Pocení (evaporace) je nejdůležitějším termoregulačním mechanismem v teplém prostředí.

Pozn.: U psů nejsou vyvinuty potní žlázy, proto pes používá k ochlazování odpařování slin z jazyka.

Člověk vyšlechtil různé druhy psích plemen dle funkce, kterou od nich požadoval. Mezi nimi se nachází i čínský naháč. Je to pes, který má několik zvláštností – jednak má tělesnou teplotu 42°C, jednak byl vyšlechtěn jako nahý, tedy se ztrátou osrstění. Vzhledem k tomu, že byl s číně používán jako živá termofor, ohřívadlo, pod oděv, byla ztráta ochlupení dobrá,aby uvolňované chlupy ze srsti nezpsatávaly na oděvu, ale také aby byl přenos tepla bez izolantu.

Všechny reakce v těle probíhají za současného uvolňování tepla. Teplo je vedlejším produktem metabolismu. Tvorba tepla je řízena tzv. kalorigenními hormony (tyroxin,glukagon,katecholaminy).

Největší množství tepla (termogeneze) se tvoří ve svalech. Svalová aktivita je spojována s významným zvýšením látkové přeměny. V chladném prostředí dochází k postupnému zvýšení svlového napětí a ke svalovému třesu. Dochází k rychlému zvýšení tělesní teploty – třesová termoregulace, současně dochází ke zvýšení metabolismu- chemická termoregulace.

Druhým, velmi důležitým pramenem tepla jsou játra. Při přeměně látek zvláště bílkovin se uvolňuje velké množství tepla. Krev odtékající z jater je nejteplejší.

Dalším velkým producentem tepla je mozek (viz připravované skripta – Hanzlová J., Hemza J.: Základy anatomia IV.) Dýcháním ztrácíme teplo tak, že vydechujeme vzduch zahřátý téměř na teplotu těla a vdechujeme vzduch chladnější. K menším ztrátám tepla dochází i vylučováním moči a stolice.

Ztráty tepla závisí také na množství podkožního tuku, který je dobrým izolátorem, na oblékání, oděvy jsou dobrými nebo špatnými izolátory a na teplota prostředí, ve kterém se pohybujeme. Ne regulaci tělesné teploty mají význačný podíl i cévy. Při svalové práci nebo trávení dochází ke zvýšené tvorbě tepla a cévy v blízkosti tělního povrchu se rozšiřují a teplota těla se snižuje. Naopak v chladu se cévy a hladké svaly v kůži stáhnou (naskočí tzv. husí kůže) a ztráty tepla se omezí.

Obrázky ke kapitole: Tepelné hospodaření organismu
Různé mechanismy regulace tepla
Obr. 190
Různé mechanismy regulace tepla

Termoregulace

Úkolem termoregulačních mechanismů je udržovat teplotu tělesného jádra na konstantní náležité hodnotě přes stálé kolísání příjmu, tvorby a výdeje tepla. Tato hodnota činí v průměru 37°C a během dne kolísá v rozsahu asi 0,6 °C (minimum okolo 4 hod ráno, maximum v 18 hod) Obrázek č. 191. Nastavení náležité hodnoty je řízeno „vnitřními hodinami“. Dlouhodoběji probíhá nastavení náležité hodnoty vlivem menstruačního cyklu a při horečce.

Řídícím centrem pro řízení tělesné teploty je hypotalamus. Zde jsou lokalizována centrální receptory, které registrují teplotu jádra. Další informace přicházejí z páteřní míchy a z periferních termoreceptorů v kůži. Termoreceptory kůže dělíme na citlivé pro teploty pod 36 °C (chladové receptory) a pro teploty nad 36°C (tepelné receptory). Mezi 20°C a 40°C dochází k rychlé adaptaci termorecepce (PD-senzory, voda o teplotě 25°C je vnímána jako studená jen zpočátku). Extrémnější teploty se trvale registrují jako studené nebo teplé – je to ochrana před poklesem teploty jádra a před poškozením kůže). Na kůži je několik tepelných senzorů na 1 cm2, hustota senzorů v ústech je podstatně vyšší. Pro teploty nad 45°C existují samostatné tepelné receptory. Jsou to tytéž receptory, jimiž chutnáme také kapsicain, látku, která tvoří ostrou chuť lusků chilli aj.

V hypotalamu je porovnávána skutečná teplota jádra (aktuální hodnota) s hodnotou náležitou a při odchylkách jsou aktivovány termoregulační mechanismy.

Stoupá-li teplota jádra nad žádanou hodnotu (např. při tělesné práci), zvýší se vnitřní transport tepla dilatací cév v kůži, arteriovenozní anastomozy se otvírají především v prstech. Přitom větší objem krve transportuje za časovou jednotku nejen větší množství tepla, ale zmenšuje se také protiproudová výměna tepla mezi tepnami a souběžnými cévami. Kromě toho je návrat žilní krve z končetin převeden z hlubokých žil do povrchních. Zvětšuje se sekrece potu, což ochlazuje povrch kůže, tím se vytváří tepelný spád mezi jádrem a kůží potřebný pro vnitřní transport tepla. Signál pro sekreci potu přichází z centrálních termoreceptorů. (kožní receptory v tomto případě nesignalizují žádné ohřátí, protože kůže je odpařováním ochlazována).

Aklimatizace na trvale zvýšenou teplotu (tropy) trvá často léta. Pro aklimatizaci jsou charakteristické:

  1. zvýšená sekrece potu,
  2. zvýšený obsah soli v potu, a
  3. pocit žízně je intenzivnější, čímž se zvyšuje příjem H2O.

Při poklesu tělesné teploty pod náležitou hodnotu, se omezí výdej tepla (vasokonstrikcí v kůži) a stoupá jeho produkce: to se děje vědomou svalovou činností, nebo svalovým třesem. Velmi snadno se podchladí kojenci, protože mají relativně (ve vztahu k objemu) velký tělesný povrch. Tvorba tepla je u nich zajištěna doplňkovým mechanismem, který je tzv. netřesová termoregulace. Při poklesu teploty prostředí se všechny tři mechanismy aktivují prostřednictvím dráždění chladových receptorů v kůži, a to dříve než klesne teplota jádra.

Mezi teplotou prostředí, na kterou člověk reaguje pocením, a teplotou, která vyvolává svalový třes, je úzká tzv. termoneutrální zóna. U klidně sedícího, jen málo oblečeného člověka činí 27-32°C. V rámci tohoto rozmezí se termoregulačně mění jenom prokrvení kůže. Úzký rozsah termoregulační zóny ukazuje jak je důležité vědomé chování, jako je přiměřené odívání, vyhledávání stínu, vytápění budov atd.. Za extrémních teplotních podmínek je vědomé chování rozhodujícím nástrojem.

Termoregulační zóna je subjektivně vnímána jako tepelná pohoda. Např. asi 95% lidí, kteří se věnují v běžném oblečení práci v kanceláři, vyhovuje prostředí, v němž je teplota vzduchu a stěn okolo 23°C, rychlost proudění vzduchu < 0,1m/s a relativní vlhkost vzduchu asi 50 %. Tepelná pohoda závisí na všech těchto ukazatelích. V klidu se u neoblečeného člověka zvyšuje teplota tepelné pohody na 28°C a ve vodě, podle tlouštky podkožní tukové vrstvy (tepelná izolace) na 31°C (silná) až 36°C (tenká vrstva).

Hořečka je vyvolávána exogenními (složky těl bakterií) a endogenními (interleukiny a jiné cytokiny z mikrofágů) pyrogeny, které prostřednictvím prostaglandinů PGE2, spouštějí v hypotalamu horčnaté reakce. Při horečce probíhá termoregulace na vyšší teplotní úrovni, tj. žádaná hodnota je nastavena na vyšší stupeň. Ve vztahu k této hodnotě je na začátku tělo chladné (dostaví se mimo jiné svalový třes: zimnice, třesavka), když horečka klesne na normální náležitou hodnotu, je tělo relativně příliš horké, nastává vasodilatace a silné pocení.

Termoregulační nevýhodu mají novorozenci (větší povrch ve srovnání s aktivní hmotou těla, tenčí tuková vrstva, neschopnost svalové termogeneze). Termoregulace se dokončuje mezi 7.- 9. měsícem postnatálního života. Ke kompenzaci tělových ztrát slouží kojencům hnědý tuk, který je uložen v meziobratlové oblasti zad. Přetrvává do 1. roku života.

Největší zásobárnou energie v těle jsou zásoby tuku. Pokud má být zachována lipostáza, tedy pokud mají být zásoby stálé, musí být dlouhodobě sladěn příjem a spotřeba energie. Tělesná hmotnost jednice souvisí především s kolísáním velikosti tukových zásob, pak řízení energetické homeostázy je totožné se řízením tělesné hmotnosti (TH). Normální, snížená nebo zvýšená hmotnost se určuje obvykle pomocí indexu tělesné hmotnosti – body mass-index, BMI.

BMI = TH(kg) /{tělesná výška (m)}2 .

S ohledem na perspektivu největší předpokládané délky života se považuje za normální tělesnou hmotnost, jestliže BMI je u žen 19-24, u mužů 20-25.

Vyšši hodnoty BMI jsou nad 25 – nadváha, nad 30 – otylost – adipositas = obezita, snižují očekávanou délku života, protože s vysokým BMI je často spojen diabetes mellitus (2.typ), vysoký krevní tlak a srdeční choroby.

Tělesnou hmotnost řídí mimo jiné látka leptin a další (viz připravované skripta – Hanzlová J., Hemza J.: Základy anatomia IV.).

V kosterním svalstvu a bílé tukové tkáni jsou uncoupling proteiny (typ UCP2 a UCP3), které zvyšují propustnost vnitřní mitochondriální membrány pro H+- ionty a tím rozpojují dýchací řetězec, čímž se chemická energie přeměňuje více na teplo (a méně se ukládá do ATP).

Měření tělesné teploty provádíme lékařskými teploměry různého typu (klasický se zúžením měřící trubice, rychloběžku, elektronický, kontaktní, termovize).

Tělesná teplota patří mezi základní diagnostické údaje.

Měření se provádí na několika místech:

  • axilární teplota – měří se v podpaží po dobu 7 minut, fyziologické rozpětí je 36,0 – 36,9 °C.
  • orální teplota – měří se v ústech, je asi o 0,3°C vyšší než teplota v podpaží
  • rektální teplota – měříme ji v konečníku, fyziologické rozpětí je 36,5 – 37,4°C
  • vaginální teplota – měříme ji v pochvě. Je ovlivněna hormonálními

změnami během menstruačního cyklu. V době ovulace

stoupá u žen bazální teplota o 0,4 – 0,5°C, a tím lze určit

možnost oplodnění uvolněného vajíčka nebo naopak

neplodných dnů (metoda Ogina-Knause).

Stadia tělesné teplota:

  • Subnormální – tělesná teplota pod 36°C
  • Subfebrilní – tělesná teplota mezi 37,0-38,0°C
  • Febris (horečka) – tělesná teplota nad 38,0°C

Pozn.: Úžeh, úpal, podchlazení

Podchlazení je dáno delším pobytem v chladném prostředí a poruchami tepelné regulace způsobené poškozením organismu, často ještě ovlivněné jinými faktory (např. intoxikace alkoholem, drogy apod.). O podchlazení se mluví, pokud došlo ke snížení tělesné teploty pod 35°C. Lehká hypotermie je při tělesné teplotě do 32°C, těžká při teplotách nižších. Akutní nebezpečí života následkem fibrilace komor je při teplotě tělesného jádra 26-30°C.

Tělesná teplota °C

Příznaky – symptomy

34 – 36,5

Třes z chladu, stav vzrušení, bolesti v končetinách, modravě bledá kůže, rychlý puls – tachykardie

30 – 34

Narůstající spavost-somnolence, ústup pocitu bolesti, pomalý puls – bradykardie, poruchy srdečního rytmu, nepravidelné dýchání

27 – 30

Hluboké bězvědomí, široké zornice, oslabený, pomalý – bradykardický tep, nepravidelné dýchání

< 27

Kóma, zástava dýchání, zástava srdce a oběhu (většinou fibrilace komor)

Podchlazení organismu se používá v kardiochirurgii i neurochirurgii, ale při snížení tělesné teploty je nutno převést pacienta na mimotělní oběh. Podchlazení chrání mozek a tělo před poškozením.

Poškození teplem je následkem abnormální tepelné expozice (vysoká okolní teplota, přímé ozáření sluncem, zabránění odvodu tepla nepřiměřeným ošacením) způsobené poruchami regulace ve forme hypertermie a dehydratace.

K poškození teplem predisponují především obézní, starší lidé nebo osoby s onemocněním srdce a oběhu, stejně jako kojenci a malé děti. Tepelná expozice může vést následkem periferní vasodilatace, včetně dlouhého stání, k nedostatečnému prokrvení mozku a vyvolat synkopu z horka. Pokud vede tepelná expozice k zřetelné ztrátě tekutin v exgracelulárním prostoru, dochází k nárustu malátnosti a zkalení vědomí, mluvíme o tepelné exhausci.

Křeče z horka vznikají u těžké tělesné zátěže při vysoké okolní teplotě s velkou ztrátou potu. Hypertermie není u tohoto postižení normálně přítomna.

Nejtěžší forma vyčerpání z horka je úpal, který může vést následkem extrémního selhání tepelné regulace k život ohrožujícímu stavu. Tento stav má silně zvýšenou tělesnou teplotu (> 40°C).

Úžeh představuje podráždění mozkových blan přímým slunečním zářením na nepokrytou hlavu. Může vzniknout i v kombinaci s jinými chorobnými obrazy podmíněnými horkem.

Obrázky ke kapitole: Termoregulace
Různé mechanismy výdeje tepla
Obr. 191
Různé mechanismy výdeje tepla
Stránky Fakulty sportovních studií MU
| Technická spolupráce:
| Servisní středisko pro e-learning na MU
| Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, 2013

Centrum interaktivních a multimediálních studijních opor pro inovaci výuky a efektivní učení | CZ.1.07/2.2.00/28.0041