BRZEZINSKI
k čemu ameriku \/ri 1/Á
zavazuje její V t LíV\
převaha1 ŠACHOVNICE
i Japonci] mohli přebudovat a integrovat své společnosti a hospodářství způsobem, který byl slučitelný s americkou hegemonií, ale současně jim ponechával prostor pro nalézání vlastních variant autonomních a polonezávislých politických systémů... Vývoj tohoto komplexního systému sloužil k .domestikaci' vztahů mezi významnými západními státy. Čas od času sice mezi nimi vyvstalo jisté napětí, ale důležité je, že každý konflikt se podařilo v rámci pevně ukotveného, stabilního a jasně formulovaného politického řádu zvládnout... Hrozba války tak spadla pod stůl."*
V současnosti nemá bezprecedenční americJcáJM^mon^^ soupeře. Ale bude tomu tak i v nadcházejících letech?
* Z přednášky „Creating Liberal Order: The Origins and Persistence of the Postwar Western Settlement", Pensylvánská univerzita, Filadelfie, Ustopad 1995.
KAPITOLA 2
EURASIJSKÁ ŠACHOVNICE
ProjpQjenéjjláty^^ význam. Polovinu
tisíciletí vévodily světovým záležitostem eurasijské mocnosti a národy, které spolu soupeřily o regionální nadvládu a usilovaly o globální moc. V současné době hraje v Eurasii prim neeurasijská mocnost -Spojené státy - a její globální prvenství přímo závisí na tom, jak dlou-ho a^TttmmWúčhová výsadní postavení na eurasijském kontinentu!"
"Telüö stav věcí je zřejmě dočasný. Jeho trvání i to, co bude následovat, je však životně důležité nejen pro samu Ameriku, ale v obecnějším smyslu i pro mezinárodní mír. Náhlý nástup první a jediné světové velmoci vytvořil situaci, v níž by stejně náhlý konec její nadvlády - ať už proto, že by se Spojené státy stáhly ze světových záležitostí nebo že by se neočekávaně objevil jejich úspěšný soupeř - přivodil značnou mezinárodní nestabilitu. Důsledkem by mohla být celosvětová anarchie. Harvardský politolog Samuel P. Huntington má pravdu, když bez obalu tvrdí: „Ve světě bez americké nadvlády by bylo víc násilí a anarchie a méně demokracie a hospodářského růstu než ve světě, v němž si Amerika při formování globálních záležitostí uchovává mnohem větší vliv než jakákoli jiná země. Trvalá mezinárodní
VELKÁ ŠACHOVNICE
EURASIJSKÁ ŠACHOVNICE
převaha Spojených statuje základem blahobytu a bezpečnosti Američanů a budoucnosti, která světu zajistí svobodu, demokracii, otevřenou ekonomiku a mezinárodní řád,"*
V tomto kontextu má rozhodující význam, jak si Spojené státy „dokáží, poradit" s Eurasií. EuraŠie je na zeměkouli nej větší a v geopoli-tickém smyslu zcela ústřední světadíl. Mocnost, která ovládne Eurasii, bude kontrolovat dvě ze tří nejvyspělejších a ekonomicky nejpro-duktivnějších oblastí světa. Navíc už pouhý pohled na mapu prozradí, že kontrola nad Eurasií s sebou téměř automaticky nese i podřízení Afriky a činí ze západní polokoule a Oceánie geopoliticky okrajové oblasti ústředního světového kontinentu (viz mapa na str. 39). V Eurasií žije téměř 75 % světové populace a nachází se zde většina světového nerostného bohatství, a to jak využívaného, tak ještě ukrytého pod povrchem země. Eurasie vytváří asi (60 % světového hrubého národního produktu a disponuje asi třemi čtvrtinami známých světových energetických zdrojů (viz tabulky 1-3, str. 40).
V Eurasií také nalezneme většinu politicky asertivních a dynamických států světa. Zemí s najsilnejším hospodářstvím, jež vydává nejvíc prostředků na zbrojení, jsou Spojené státy, a po nich následuje šest států z Eurasiefs výjimkou jedné se všechny zjevné i skryté nukleární mocngstijiacházejí v Eurasii. Také dva nejlidnatější státy, činící si nároky na hegemonii v této oblasti a na celosvětový vliv, jsou eurasij-ské. V Eurasii leží všechny státy, které mohou ekonomicky, politicky nebo v obou aspektech potenciálně ohrozit prvenství Spojených států, jyiiv Eurasie začíná zastiňovat vliv Ameriky. Naštěstí pro Ameriku... jVEurasie příliš velká, aby sedx>kázala politicky sjednotit.,
Proto zůstává tento světadíl šachovnicí, na níž pokračuje zápas o světové prvenství. I když je možné jpostrategü_- strategický řízené naphiování geopolitických zájmů_- přirovnat k šachové partii, naěur-asijské šachovnici, tvarem poněkud připomínající ovál, se neulJÍÉyäjL dva, ale několik hráčů, z nichž každý do hry vkládá potenciál různé velikosti.; Klíčoví hráči jsou rozestavěni na západní, východní, střední a jižní části šachovnice. V nejzápadnější i nejvýchodnější části se nacházejí hustě obydlené oblasti, v nichž na poměrně malém prostoru vzniklo několik silných států. A právě o malý západní okraj Eurasie
* Samuel P. Huntington. „Why International Primacy Matters", International Security, jaro 1993, str. 83.
VELKÁ ŠACHOVNICE
Kontinenty: rozloha
milianykm2 50
45
40
36-
30
25
20
15
10
5
D
49.034337
32,867 705
28,176223
23,406900
EuraslB      Afrika/DIfekývíchod Jižní Amerika SaremíAniefiSa
mifÉardy obyvatel 4,5
4,0
3,5
3.0
2,5
2,0
f.5
1,0-
0,5-
0-
biliony USD 30
4,053455374
0,769660720
0 334316662 0.386292036
íumk       Alrika/Bíírííý výchuí Jižní Amerika     Severní Amerika
40
1.75
Eujssíe      Aírika/fllízký východ Jižní Amerika     Severní Amerika
s.Eurasijská: šachovnice
se opírá americká moc. Pevnina na Dálném východě je sídlem stále sílícího a nezávislejšího hráče, který ovládá ohromné množství lidí, zatímco území jeho energického protivníka - omezené na několik blízkých ostrovů - a polovina malého dálněvýchodního poloostrova zajišťují výhodné postavení Spojeným státům.
Mezi západním a východním okrajem se rozkládá řídce osídlený, v současnosti politicky nestálý a organizačně fragmentovaný rozlehlý střední prostor, který v minulosti zaujímal mocný americký protivník - soupeř, jehož úsilí směřovalo k vytlačení Spojených států z Eurasie. Na jih od centrální eurasijské plošiny leží oblast v politickém smyslu anarchická, ale plná energie, s potenciálně velkým významem jak pro západní, tak východní eurasijské země, včetně nejjižnějšího, velmi lidnatého státu, který se uchází o regionální hegemonii.
Tato obrovská, podivně tvarovaná|eimisijská šachovnice, rozkládající se od Lisabonu po Vladivostok, představuje|dějištó „hry". Bude-li možné její střed postupně zapojovat do rozšiřující se sféry vlivu Západu (v níž dominují Spojené státy), nepodlehnou-li jižní oblasti nadvládě jediného hráče a nesjednotí-li se východ způsobem, který by vedl
41
VELKÁ ŠACHOVNICE
EURASIJSKÁ ŠACHOVNICE
k vytlačení Spojených států z jejich operných bodů, pak si Amerika-nejspíše__uchová svou prevahu. Odmítne-h však střední prostor náležet do sféry západního vlivu, vznikne z nesamostatná průbojná entí--ía, jež^^^iffď^kóntrpiu nad jihem, nebo vytvoří aliancí s hlavním východům hráčem. V tomto případe by v Eurasii došlo íc dramatické redukci americké převahy. Něco podobného nastane i tehdy, pokud se dva hlavní východní hráči tak či onak spojí. A^onečně, pokud by západní partneři zbavili Spojené stály jejich mimořádného^postavení nä západní polokouli, automaticky by to znamenalo vyřazení Ameriky z partie na eurasijské šachovmciróvšěmpravdépoďobně i postupné podřízení nejzápadnější části kontinentu vzkří- šenému hráči, který zaujímá střední prostor.
Americká globální hegemonie má nesporně velkou sféru působnosti, ale není příliš pevně ukotvena - podléhá jak vnitřním, tak vnějším omezením. Její součástí je uplatňování rozhodujícího vlivu, ale na rozdíl od dřívějších impérií se tak neděje přímo. Samotná rozloha a rozmanitost Eurasie, právě tak jako moc některých eurasijských států, zmenšuje hloubku amerického vlivu a míru americké kontroly nad během událostí. Tento „megakontinent" je zkrátka příliš velký, příliš lidnatý, příliš kulturně různorodý a složený z příliš mnoha historicky ambiciózních a politicky energických států na to, aby se podvolil dokonce i hospodářsky nejúspěšnější a politicky nejvlivnější globální mocnosti. Za uvedených podmínek vzrůstá význam geostrategického umu a opatrného, selektivního a velmi rozvážného rozmístění amerických prostředků na velké eurasijské šachovnici.
Nelze pominout skutečnost, že Spojené státy jsou natolik demokratické, že se v zahraničí nemohou chovat autokraticky. To redukuje použití síly, zejména schopnost vykonávat vojenský nátlak. Opravdová, neelitářská demokracie dosud nikdy nezískala mezinárodní nadvládu. Takové snahy totiž nevyvolávají nadšení obyvatelstva, š výjimkou situací, které veřejnost vnímá jako náhlé ohrožení blahobytu a bezpečnosti země. Ekonomické odříkání (tj. výdaje na obranu) a lidské oběti (mrtví a ranění i mezi vojáky z povolání), bez nichž nelze mocenského postavení dosáhnout, se neslučují s demokratickými instinkty. Demokracie má k imperiálni mobilizaci nepřátelský vztah.
Navíc většinu Američanů nový status jejich země jako jediné globální supervelmoci nenaplňuje žádným zvláštním uspokojením. Politický „triumfalismus" spojený s americkým vítězstvím ve studené vál-
ce se většinou setkal s chladnou odezvou a byl vystaven i určitému posměchu ze strany liberálněji zaměřených komentátorů. Snad pouze dva rozdílné pohledy na důsledky historického úspěchu v soutěži s bývalým Sovětským svazem jsou pro Ameriku politicky významné: na jedné straně názor, že konec studené války ospravedlňuje významné omezení amerických závazků vůči světu bez ohledu na důsledky pro globální postavení Spojených států, na druhé straně představa, že nadešel čas pro skutečný mezinárodní multilateralismus, jemuž by Amerika měla obětovat něco ze své suverenity. Oba myšlenkové proudy mohou počítat s podporou angažovaných stoupenců.
K dilematům, před nimiž Washington stojí, přistupují změny v charakteru samotné globální situace: možnost přímého použití síly je v současnosti mnohem limitovanější než v minulosti. Nukleární zbraně drasticky zredukovaly využitelnost války nejen jako nástroje politiky, ale dokonce i jako hrozby a vzrůstající vzájemná ekonomická závislost států způsobila, že politické využití hospodářského vydírání je méně účinné. A tak se klíčovými složkami úspěšného uplatnění geo-strategické moci na eurasijské šachovnici staly manévrování, diplomacie, vytváření koalic, kooptace a velmi uvážlivé rozmísťování politického vlivu.
M GEOPOLITIKA A G E 0 ST R AT E G I E
Při uplatňovaní svého globálního prvenství nesmí Amerika ztrácet ze zřetele, že politická geografie je i nadále v mezinárodních záležitostech rozhodujícím hlediskem. Napoleon prý kdysi prohlásil, že znát zeměpisné podmínky určitého národa znamená znát jeho zahraniční politiku. Naše chápání významu politické geografie se však musí přizpůsobit novým mocenským poměrům.
Jádrem mezinárodních politických konfliktů bylo téměř vždy ovládnutí určitého území. Většinu krvavých válek éry nacionalismu vyvolala buď touha po sebeuspokojení toho či onoho národa pomocí zisku většího teritoria, nebo naopak ztráta „posvátného" území, vnímaná jako národní pohroma. Není přehnané tvrzení, že právě teritoriální imperativ byl základním popudem pohánějícím agresivní chováni národních států. Impéria se budovala také na základě pečlivého a uvážlivého podmanění ä držení strategicky významných zeměpisných lokalit, jako například Gibraltaru, Suezského průplavu nebo Singapuru,
VELKÁ ŠACHOVNICE
EURASIJSKÁ ŠACHOVNICE
které sloužily jako klíčové opěrné body nebo svorníky systému imperiálni kontroly.
Mezní projev spojení mezi nacionalismem a teritoriální držbou představovalo nacistické Německo a imperiálni Japonsko. Snaha vybudovat „tisíciletou říši" daleko přesahovala cíl pouhého sloučení veškeré německy mluvící populace do jednoho státu, ale zaměřila se také na splnění německého přání kontrolovat „obilnici" Ukrajinu právě tak jako další slovanské země, jejichž obyvatelé měli imperiálni nadvládě poskytnout levnou otrockou pracovní sílu. Podobně se Japonci upínali k myšlence, že přímé ovládnutí Mandžuská a později Nizozemské východní Indie, produkující ropu, má zásadní význam pro upevnění japonské moci a pro získání role světové mocnosti. Ve stejném duchu ruská národní velikost vlastně po staletí znamenala získávání dalších území - ještě na konci 20. století Rusko ospravedlňovalo svou úpornou snahu udržet si kontrolu nad tak neruským národem jako jsou Čecenci, jejichž území protíná nesmírně důležitý ropovod, tvrzením, zeje to nezbytné pro postavení Ruska jako velmoci.
Národní státy tvoří i nadále základní stavební jednotky svetového systému. I když úpadek velmocenského nacionalismu a slábnutí ideologie citový obsah globální politiky zredukovaly - zatímco jaderné zbraně přinesly výrazné omezení použití síly -, světové záležitosti stále ovládá soutěžení založené na teritoriální držbě, byť se formy této držby v současné době postupně civilizují. V tomto soutěžení je geografická poloha i nadále určující pro stanovení vnějších priorit národního státu a také velikost státního území zůstává jedním z hlavních kritérií postavení a moci.
Pro většinu národních států však otázka držby území ztrácí v poslední době na významu. Problematika území sice ještě do určité míry formuje zahraniční politiku některých států, ale spíše jako projev rozhořčení nad tím, že je „etnickým bratrům" upíráno právo na sebeurčení a na spojení s „mateřskou zemí" nebo jako pocit křivdy nad údajným špatným zacházením souseda s etnickými minoritami než jako snaha o zlepšení vlastního postavení pomocí územní expanze.
Vládnoucí elity si stále jasněji uvědomují, že mezinárodní postavení určitého státu nebo míru jeho mezinárodního vlivu zásadně určují jiné faktory než územní - mimo jiné také ekonomická vyspělost a její přenesení do technologických inovací, o čemž nejlépe svědčí příklad
Japonska. Nicméně zeměpisné umístění ještě i dnes spolurozhoduje o bezprostředních prioritách státu - čím větší je jeho vojenská, hospodářská a politická síla, tím větší je akční rádius jeho životních geo-politických zájmů, vlivu a aktivity.
Přední světoví experti na geopolitiku až donedávna diskutovali o tom, zda má převaha na souši větší váhu než převaha na moři a která specifická oblast Eurasie je rozhodující pro získání kontroly nad celým kontinentem. Diskusi zahájil počátkem tohoto století Halford Mackinder, jeden z nejvýznamnějších politických geografů. Přišel s koncepcí eurasijské pivotní oblasti (o níž tvrdil, že do ní patří celá Sibiř a velká část Střední Asie) a později s koncepcí Heartlandu, jenž se rozkládal v centru východní Evropy, jako s důležitými odrazovými můstky pro nadvládu nad celým eurasijským kontinentem. Mackinde-rovo pojetí Heartlandu vyjadřuje jeho známý výrok:
„Kdo ovládá východní Evropu, ten vládne Heartlandu;
kdo ovládá Heartland, ten vládne Světovému ostrovu [tj. Eurasii a Africe];
kdo ovládá Světový ostrov, ten vládne celému světu."
Také někteří přední němečtí političtí geografové se dovolávali geo-politiky, aby ospravedlnili Drang nach Osten své země; především pak Karl Haushofer, jenž upravil Mackinderovo pojetí podle strategických potřeb Německa. Velmi zvulgarizovanou ozvěnu těchto myšlenek lze postřehnout i v důrazu, který Adolf Hitler kladl na německou potřebu získat Lebensraurtujhú evropští myslitelé první poloviny tohoto století předvídali posun geopolitického těžiště směrem na východ, přičemž dědicem zanikající nadvlády Evropy se měla stát tichomorská oblast - zejména Amerika a Japonsko. Dokonce už před druhou světovou válkou proto francouzský politický geograf Paul Demangeon spolu s dalšími francouzskými experty na geopolitiku prosazoval větší jednotu mezi evropskými státy, aby se takovémuto posunu předešlo.
Dnes už není hlavním geopolitickým problémem otázka, jaká zeměpisná část Eurasie je výchozím bodem pro nadvládu nad tímto kontinentem ani zdaje převaha na souši důležitější než převaha na moři. Geopolitikové se posunuli od regionálních dimenzí ke globálním, přičemž ovládnutí celého eurasijského kontinentu slouží jako základna pro světové prvenství. jDnes zaujímají první místo na mezinárodní
VELKÁ ŠACHOVNICE
EURASIJSKÁ ŠACHOVNICE
scéně Spojené státy, které nepatří mezi eurasijské mocnosti - mocensky se opírají o tři okraje eurasijského kontinentu, odkud uplatňují nepřímý vliv na státy eurasijského vnitrozemí. Ale právě zde, na nej-důležitějším hřišti světa, se může v určitém okamžiku objevit silný soupeř Ameriky. Proto se formulování americké geostrategie zaměřené na dlouhodobé zajištění geopolitických zájmů Spojených států v Eurasii musí odvíjet od klíčových hráčů a náležitého posouzení hrací plochy.
Je tedy nutné učinit dva základní kroky:
i    1) Rozpoznat geostrategicky dynamické eurasijské státy, které I jsou natolik silné, aby mohly způsobit potenciálně významný posun | v mezinárodním rozdělení moci, dešifrovat základní vnější cíle poli-I tických elit jednotlivých států a pravděpodobné důsledky snahy i těchto cílů dosáhnout; dále přesně určit z hlediska geopolitiky kritické eurasijské státy, které svou polohou, existencí či obojím katalyticky ovlivňují buď aktivnější geostrategické hráče, nebo samotné regionální podmínky.
2) Přesně určit americké postupy, jak vyvažovat, kooptovat či kontrolovat (nebo obojí) výše uvedené země, aby Spojené státy zabezpečily a prosadily své životně důležité zájmy, a také stanovit komplexnější geostrategii, jež uvede na globální scénu vzájemné propojení konkrétních amerických politických záměrů.
Stručně řečeno, pro eurasijskou geostrategii Spojených států je nezbytná cílevědomá snaha vést geostrategicky dynamické státy a opatrně zacházet s „geopoliticky katalytickými" státy v souladu s hlavním zájmem Ameriky, jímž je v krátkodobé perspektivě uchování její jedinečné globální moci a v perspektivě dlouhodobé pak přeměna této moci na postupně se institucionalizující globální spolupráci. Vyjádřeno terminologií, která pochází z temnějšího věku dávných impérií, tři velké imperativy imperiálni geostrategie jsou: zabránit tajným dohodám a udržovat vazaly v bezpečnostní závislosti, podrobeným státům poskytnout ochranu a držet je v područí a zabránit barbarům, aby se spolčili.
Hi GFOSI R A T F 0 I Č T í HRÁČI A G E 0 P 0 LIT1 C K Á OHNISKA .
Aktivními geostrategickými hráči jsou ty státy, které mají schopnost a vůli uplatňovat sílu nebo vliv mimo své hranice, aby změnily, v míře, která se dotýká zájmů Ameriky, existující geopoíitické poměry. Disponují potenciálem, předpoklady nebo obojím, aby byly z geopolitic-kého hlediska vnímány jako nestálé, těkavé. Z mnoha důvodů - ze snahy o hospodářský růst, národní velkolepost, naplnění ideologických cílů či z náboženského mesianismu - se některé státy snaží dosáhnout regionální převahy nebo postavení světové mocnosti. Pohánějí je složité a hluboce zakořeněné motivace, které nejlépe vystihl Robert Browning slovy: „...člověk se má pokusit i o zdánlivě nedostupné, k čemu by pak bylo nebe." Bedlivě zkoumají moc Ameriky, určují, do jaké míry se jejich zájmy překrývají či střetávají s americkými, a formulují své mnohem omezenější cíle v Eurasii, někdy v souladu, jindy v rozporu s americkou politickou linií. Takto motivovaným eurasij-ským státům musí Amerika věnovat zvláštní pozornost.
Geopolitickými ohnisky jsou ty státy, jejichž význam nezávisí na jejich moci a motivaci, ale spíš na citlivé poloze a na důsledcích, které jejich potenciálně ohrozitelné postavení může mít na chováni geo-strategických hráčů. O tom, které konkrétní země lze zařadit mezi geopolitická ohniska, nejčastěji rozhoduje právě jejich zeměpisná poloha - v některých případech jim přisuzuje zvláštní úlohu buď proto, že poskytují přístup k důležitým oblastem, nebo odpírají své nerostné bohatství význačným hráčům. Občas se může z geopolitické-ho ohniska stát ochranný štít pro důležité státy, nebo dokonce oblasti. Někdy platí, že samotná existence geopolitického ohniska velmi silně politicky a kulturně ovlivňuje sousedního aktivního geostrategic-kého hráče. Určení klíčových eurasijských geopolitických ohnisek v období po studené válce a jejich ochrana se tudíž staly rozhodujícím aspektem americké globální geostrategie.
Už od počátku musíme vzít v úvahu, že sice všichni geostrategičtí hráči jsou vesměs významné a mocné země, ovšem ne všechny významné a mocné země se automaticky stávají geostrategickými hráči. Určení geostrategických hráčů je tedy poměrně snadné, bude však nutné zdůvodnit, proč byly některé zjevně význačné státy vynechány z následujícího seznamu.
VELKÁ ŠACHOVNICE
EURASSJSKÁ ŠACHOVNICE
V současných globálních poměrech lze na nové politické mapě Eurasie určit nejméně pět klíčových geostrategických hráčů a pět geo-strategických ohnisek (přitom dvě z nich lze s jistými výhradami považovat i za hráče). Francie, Německo, Rusko, Čína a Indie jsou hlavními a aktivními hráči, zatímco Velkou Británii, Japonsko a Indonésii, byť jde nesporně o velmi důležité země, v daném smyslu za hráče označit nemůžeme. Ukrajina, Azerbajdžan, Jižní Korea, Turecko a Írán zastávají klíčovou úlohu geopolitických ohnisek, i když jak Turecko, tak Írán jsou do určité míry - v rozsahu svých přece jen omezenějších možností - geostrategicky aktivní. O každém z nich pojednáme podrobněji v dalších kapitolách.
Zde stačí pouze uvést, že na západním okraji Eurasie jsou dynamickými a klíčovými geostrategickými hráči Francie a Německo. Oba státy motivuje představa sjednocené Evropy, přestože se liší v názoru, do jaké míry a jakým způsobem by měla takováto Evropa zůstat spojena s Amerikou. Oba mají ctižádost formovat v Evropě něco nového, a změnit tak status quo. Především Francie má vlastní geostrategické pojetí Evropy, které se v některých podstatných, ohledech liší od pojetí Spojených států, a je ochotná angažovat se v taktických manévrech, zaměřených na podněcování Ruska proti Americe a Velké Británie proti Německu, ačkoli se přitom spoléhá na francouzsko-německé spojenectví, aby vyvážila svou vlastní poměrnou slabost.
Kromě toho jsou Francie i Německo dostatečně silné a průbojné země, aby mohly uplatňovat svůj vliv v rámci širšího regionálního rámce. Francie nejen usiluje o ústřední politickou úlohu ve sjednocující se Evropě, ale považuje se také za jádro seskupení států v oblasti Středozemního moře a severní Afriky, které mají společné zájmy. Německo si čím dál víc uvědomuje své mimořádné postavení nejvýznamnějšího státu v Evropě - ekonomického motoru celé oblasti a nastupujícího vůdce Evropské unie. Cítí, že má za nedávno osvobozenou střední Evropu zvláštní zodpovědnost, určitým způsobem vzdáleně připomínající někdejší představu Německem vedené Mittekuropy. Navíc se Francie i Německo považují za oprávněné zastupovat evropské zájmy při jednáních s Ruskem, a Německo si vzhledem ke své zeměpisné poloze dokonce ponechává, alespoň teoreticky, důležitou výsadu udržovat s Ruskem zvláštní bilaterální vztahy.
Naproti tomu Velká Británie geostíategickým hráčem neni Může vybírat jen z omezeného počtu opravdu významných alternativ, nevystupuje s žádnou ctižádostivou vizí evropské budoucnosti a poměrný úpadek země také omezil její schopnost pokračovat v tradiční úloze - zachovávat v Evropě rovnováhu. Rozporuplný přístup Británie k evropskému sjednocení a slábnoucí „zvláštní vztahy" se Spojenými státy způsobily, že Spojené království do jisté míry ztratilo svou váhu při tvorbě základních rozhodnutí určujících budoucnost Evropy. Londýn se z evropské hry do jisté míry sám vyřadil.
Sir Roy Denman, bývalý vysoce postavený britský činitel při Evropské komisi, ve svých pamětech vzpomíná, že už v roce 1955 na konferenci v Mesině, která měla za úkol vypracovat plán dalších kroků evropské integrace, oficiální zástupce Británie před shromážděnými potenciálními architekty Evropy kategoricky prohlásil: „Smlouva, o níž diskutujete, nemá žádnou naději, že bude přijata; pokud bude přijata, nemá naději, že bude uvedena do praxe. A pokud bude uvedena do praxe, bude pro Británii zcela nepřijatelná... au revoir et bonne chance."*
I po více než čtyřiceti letech tento výrok v zásadě určuje základní britský postoj k vytvoření skutečně sjednocené Evropy. Nechuť přistoupit k ekonomické a monetární unii, naplánované na leden 1999, odráží neochotu Británie ztotožnit svůj osud s osudem Evropy. Podstata tohoto postoje byla velmi dobře shrnuta začátkem 90. let:
• Británie odmítá politické sjednocení jako cíl.
m Británie podporuje ekonomickou integraci založenou na modelu volného obchodu.
# Británie dává přednost koordinaci zahraniční politiky, bezpečnosti a obrany mimo rámec Evropského společenství.
9 Británie zřídkakdy přisuzuje prvořadý význam svému vlivu na Evropské společenství.*1"
* Roy Denman, Missed Chances, Londýn 1996.
** V příspěvku Roberta Slddelskyho „Great Britain and the New Europe", in: David P. Calleo and Philip H. Gordon (eds.), From the Atlantic to the Urals, Arlington, Va., 1992, str. 145.
VELKÁ ŠACHOVNICE
EURASIJSKÁ ŠACHOVNICE
Po pravdě řečeno, Velká Británie je pro Spojené státy pořád důležitá. I nadále uplatňuje určitou míru globálního vlivu prostřednictvím Commonwealthu, ale není činorodou hlavní silou ani ji nemotivuje nějaká ctižádostivá vize. Je iejvýznamnějším stoupencem Ameriky, jejím velmi loajálním spojencem, životně důležitou vojenskou základnou a blízkým partnerem v oblasti zpravodajské činnosti závažného charakteru. Přátelství s ní je nutné posilovat, ale její politika nevyžaduje trvalou pozornost.JBjltánie je geastrategickým hráčem ve výslužbě, odpočívajícím na vavřínech a stojícím dosti stranou velkého evropského dobrodružství, v němž hraje hlavní role Francie a Německo.
Ostatní středně velké evropské státy,_z^ nichž většina je členem NÄ'1'U, Evropské unie, popřípadě obou institucí, se buď podřizuji _ vudcTrôhTÄmenkyi nebo se tiše staví za Německo či Francii. Jejich politn^nemáškŤ^ aby mohly měnit svou základní orientaci. V tomto stadiu j-iejí^jinigeQs-toategjciggni hráči, ani geopolitickýnnjjEnTgk^^ iežitějších potenciálních středoevropských členech NATO a Evropské unie, zejména o Polsku.1 Polsko je příliš slabé, aby mohlo být geostra-tegickým hráčem, a má jedinou možnost: integrovat se do západní Evropy. Navíc konec starého ruského impéria, prohlubující se svazky Polska s atlantickou aliancí a vznikající nová Evropa poskytují Polsku čím dál tím větší a historicky bezprecedenční záruku bezpečnosti, avšak zároveň omezují škálu možností při jeho strategickém rozhodování.
Netreba zdůrazňovat, že jedním z hlavních geostrategických hráčů zůstává Rusko, navzdory své oslabené pozici a pravděpodobně velmi dlouhému období nestability. Už jeho pouhá existence má výrazný vliv na nově nezávislé státy uvnitř rozlehlého eurasijského prostoru bývalého Sovětského svazu. Rusko si_stanovilo^ctižádostivé geopoli-tické cíle a vyhlašuje je stále otevřeněji. Jakmile znovu upevní své ITOst^velfírbTLa^^
KromOoho RušWješté neucimlô^ákladňTg^ôltrategTcké rozhodnuti, pokud jde o vztah ke Spojeným státům: je to přítel, nebo nepřítel? Může se domnívat, že má v tomto" smyslů na eurasijském kontinentu velkou možnost volby. Bude mnoho záležet na dalším vývoji ruské vnitropolitické scény, zejména pak na tom, stane-li se Rusko evropskou demokracií, nebo opět eurasijským impériem. V každém případě pro-kazatejně^sláiá.geosj^^ bvť na eurašlj^kTsacTŤfň&l,
nici ztratilo některé „figurky" i klíčová území.
Podobně není nutné sáhodlouze zdůvodňovat, proč je významným hráčem také Čína. Už dnes je důležitou regionální mocností a pravděpodobně bude mít ještě širší aspirace vzhledem ke skutečnosti, že v dějinách zaujímala významné mocenské postavem a považuje čínský stát za střed zeměkoule. Rozhodnutí, k nimž Čína dospěla, začínají už nyní ovlivňovat geopolitické rozdělení moci v Asii, zatímco její rostoucí ekonomická sílají pravděpodobně dodá jak větší přirozenou moc, tak vyšší ambice. Vznik „Velké Číny" neponechá stranou otázku Tchaj-wanu - s nevyhnutelnými důsledky pro americké postavení na Dálném východě. Rozpad Sovětského svazu umožnil vznik řady států při západním okraji Číny, k nimž čínští představitelé nemohou zůstat neteční. Aktivnější vystupování Číny na světové scéně bude proto mít nepříznivý vliv na postavení Ruska.
Na východním okraji Eurasie se setkáváme s paradoxem. Japonsko zcela evidentně představuje ve světových vztazích významnou sílu a americko-japonské spojenectví je často - a správně - označováno za nejdůležitější bilaterální vazbu Spojených států. Jako jedna z vedoucích hospodářských mocností světa Japonsko nepochybně disponuje potenciálem pro uplatňování prvořadé politické moci. Přesto podle toho nejedná, neusiluje o nadvládu v regionu a místo toho operuje pod americkou záštitou. Podobně jako Velká Británie v Evropě, odmítá i Japonsko přílišnou angažovanost v politických záležitostech asijského vnitrozemí. Tato záměrná pasivita je však alespoň částečně dána skutečností, že mnohé asijské národy se i nadále stavějí proti sebemenšímu náznaku zájmu Japonska o dominantní postavení v regionu.
Ale politická zdrženlivost Japonska na druhé straně umožňuje Spojeným státům hrát hlavní roli při zajišťování bezpečnosti na Dálném východě. Proto Japonsko není geostrategickým hráčem, přestože jeho zřejmý potenciál rychle se hráčem stát - zejména kdyby Čína nebo Amerika náhle změnily svou současnou politickou linii - ukládá Spojeným státům zvláštní povinnost pečlivě vztahy s touto zemí posilovat. Amerika nemusí kontrolovat japonskou zahraniční politiku, ale musí velmi opatrně pěstovat japonskou zdrženlivost. Každé závažnější uvolnění americko-japonských politických svazků by mělo přímý dopad na stabilitu celé oblasti.
Důvod, proč neuvádět Indonésii jako dynamického geostrategické-ho hráče, je nasnadě. V jihovýchodní Asii je sice Indonésie nejdůleži-
VELKÁ ŠACHOVNICE
EURASIJSKÁ ŠACHOVNICE
tější zemí, ale dokonce i v této oblasti omezuje její schopnost dosáhnout podstatnějšího vlivu nedostatečně rozvinuté hospodářství, vleklá vnitropolitická nestabilita, rozptýlenost souostroví a náchylnost k etnickým konfliktům, jitřeným význačnou úlohou, kterou hraje ve finančních záležitostech země čínská menšina. V určitém okamžiku j>y sejndonésie mohla stát vážnou překážkou čínských snah o proniknutí na jih. Tento fakt si už uvědomila Austrálie - v minulosti měla obavy z indonéského expanzionismu, ale v poslední době se rozhodla pro užší spolupráci s Indonésií v oblasti bezpečnosti. Ale na Indonésii bude možné pohlížet jako na regionálně dominantního hráče až po uplynutí delšího období politické konsolidace a trvalého hospodářského úspěchu.
Naproti tomu Indie spěje k postaveni regionální mocnosti a zároveň se považuje za potenciálního významného globálního hráče. Považuje se i za soupeře Číny. Tento názor pravděpodobně vychází z přeceňování vlastních schopností v dlouhodobé perspektivě, ale Indie je nepochybně nejmocnějším jihoasijským státem, svého druhu regionálním hegemonem. Je také napůl tajnou jadernou mocností, jíž se stala nejen proto, aby zastrašila Pákistán, ale zejména proto, aby se vlastnictvím jaderného arzenálu vyrovnala Číně. Indie má geostrate-gickou vizi své regionální úlohy jak vůči sousedům, tak v oblasti Indického oceánu. Její snahy však dnes kříží americké zájmy v Eurasii jenom okrajově, proto není Indie jako geostrategický hráč - alespoň ne do té míry jako Rusko nebo Čína - ústředním předmětem geopoli-tických úvah.
Ukrajina, nový a významný prostor na eurasijské šachovnici, je ge-opolitickým ohniskem, protože pouhá její existence jako nezávislého státu napomáhá k transformaci Ruska. Bez Ukrajiny přestává být Rusko eurasijským impériem. Rusko se bez Ukrajiny stále ještě může snažit o imperiálni status, ale v případě úspěchu by se stalo především asijským imperiálním státem, jenž by byl pravděpodobně zatažen do vyčerpávajících konfliktů s probuzenými státy Střední Asie, které by, za podpory sousedních islámských států na jihu, bránily svou nedávno nabytou nezávislost. Také Čína by se pravděpodobně postavila proti obnovení ruské nadvlády nad Střední Asií vzhledem k sílícímu zájmu, jejž o mladé samostatné státy v této oblasti projevuje. Pokud však Moskva opět dosáhne kontroly nad Ukrajinou s jejími 52 miliony obyvatel, nerostným bohatstvím a přístupem k Černému moři, zís-
ká tak automaticky prostředky, jak obnovit své postavení mocného im-periálního státu rozkládajícího se v Evropě i v Asii. Ztratí-li Ukrajina nezávislost, důsledky této skutečnosti se okamžitě projeví ve střední Evropě a v geopolitické ohnisko na východní hranici sjednocené Evropy se přemění Polsko.
I přesItňaioTřožlohu a lidnatost má Azerbajdžan se svými obrovskými zdroji energie v geopolitickém smyslu rozhodující význam. Lze ho přirovnat k zátce v láhvi obsahující bohatství ležící na dně Kaspického moře a v celé Střední Asii. Pokud by se Azerbajdžan plně podřídil nadvládě Moskvy, nezávislost sťředoasijských států by téměř ztratila význam. Jakmile by Azerbajdžan jednou přišel o svou samostatnost, velmi důležitá ázerbájdžánská ložiska ropy by se patrně dostala pod kontrolu Ruska. Nezávislý Azerbajdžan propojený se západními trhy ropovody procházejícími mimo území podřízená Rusku se promění v hlavní přístupovou cestu z vyspělých ekonomik postrádajících energetické zdroje ke středoasijským republikám, na energii bohatým. Podobně jako v případě Ukrajiny je budoucnost Ázerbájdžánu a Střední Asie rozhodující pro určení toho, čím se Rusko může nebo nemůže stát.
Turecko a Írán se snaží zajistit si určitou míru vlivu v oblasti Kaspického moře a Střední Asie, přičemž využívají oslabení ruského vlivu. Z tohoto důvodu je lze považovat zajeostrategické hráče. Oba státy však musí čelit vnitřním problémům ajejich řno^n^fovlivůovat velké regionální posuny v rozdělení moci je omezená. Navíc spolu soupeří, a každý z nich tedy usiluje o potlačení vlivu toho druhého. Například v otázce Ázerbájdžánu, kde Turecko sehrálo důležitou úlohu, zaujal Írán v obavě z nepokojů, které by mohli vyvolat Azerbajdžana žijící na jeho území, k Rusku vstřícný postoj.
Turecko a Írán jsou však především důležitými geopolitickými^oh-nisky. Turecko vystupuje v roh stabilizujícího faktoru pro oblast Černého moře, kontroluje i přístup z Černého do Středozemního moře, je protiváhou Ruska na Kavkaze, stále ještě poskytuje protilátku oslabující účinky islámského fundamentalismu a slouží jako jižní ukotvení NATO. Destabilizace Turecka by pravděpodobně vyvolala další vlnu násilí na jižním Balkáně a zároveň by usnadnila znovunastolení ruské kontroly nad novými nezávislými státy na Kavkaze. Také Írán, i přes dvojakost svého postoje k Ázerbájdžánu, napomáhá upevnění nové politické různorodosti Střední Asie. Ovládá východní pobřeží
VELKÁ ŠACHOVNICE
EURASIJSKÁ ŠACHOVNICE
Perského zálivu a jeho nezávislost, bez ohledu na jeho současné nepřátelství vůči Spojeným státům, působí jako hráz proti jakémukoli dlouhodobému ohrožení amerických zájmů v oblasti Perského zálivu Ruskem.
Zbývá Jižní Korea, která je geopolitickým ohniskem Dálného východu. Její těsný svazek se Spojenými státy umožňuje Americe zaštítit Japonsko, a tak mu současně zabránit, aniž by Washington musel vyvíjet jakýkoli nátlak prostřednictvím své přítomnosti v Japonsku, aby se stalo nezávislou a výraznou vojenskou mocností. Každá podstatná změna postavení Jižní Koreje, ať už sjednocením, posunem do rozšiřující se sféry vlivu Číny nebo obojím, by nutně zásadním způsobem změnila úlohu Ameriky na Dálném východě, a tím i úlohu Japonska. Navíc rostoucí hospodářská síla činí Jižní Koreu samu o sobě mnohem významnějším „prostorem", jehož ovládnutí se bude přikládat stále větší cena.
Uvedený seznam geostrategických hráčů a geopolitických ohnisek není neměnný. Čas od času bude nutné některý stát přidat nebo vyřadit. Určité okolnosti by si nepochybně vyžádaly zařazení Tchaj-wanu nebo Thajska či Pákistánu nebo možná i Kazachstánu a Uzbekistánu do kategorie geopolitických ohnisek. Ale za současné situace se to žádného z výše uvedených států netýká. Změny postavení kteréhokoli z nich by znamenaly závažnou událost a způsobily by i určité přesuny v rozdělení moci, lze vsak pochybovat, že by důsledky těchto pohybů byly opravdu dalekosáhlé. Jedinou výjimku by mohl představovat Tchaj-wan, budeme-li ho posuzovat odděleně od Číny. Avšak pouze v případě, kdyby se Čína rozhodla získat Tchaj-wan s použitím síly, a to v rozporu s postojem Spojených států, takže by v širším smyslu ohrozila americkou politickou důvěryhodnost na Dálném východě. Byť je pravděpodobnost realizace popsaného scénáře velmi malá, přesto nelze při koncipování politiky Spojených států vůči Číně pouštět tuto eventualitu ze zřetele.
■i rozhodující možnosti volby a potenciální problémy
Určení ústředních hráčů a klíčových ohnisek pomáhá definovat dilemata americké velké politiky a předjímat potenciální závažné problémy na obrovském eurasijském kontinentu. Předtím než se jimi bude-
me podrobněji zabývat v následujících kapitolách, můžeme je shrnout do pěti okruhů otázek:
9 Jaké podobě Evropy by měly Spojené státy dávat přednost, a tedy ji prosazovat?
• Jaké Rusko je v americkém zájmu, co a jak mohou Spojené státy v této záležitosti vykonat?
o Jaké jsou předpoklady vzniku nového „Balkánu" ve Střední Asii a jak mohou Spojené státy snížit na minimum z toho vyplývající rizika?
9 Jakou vhodnou, pozitivní úlohu by měla sehrát na Dálném východě Čína a jaké důsledky by z toho vyplynuly nejen pro Spojené státy, ale i pro Japonsko?
• Jaké případné nové koalice v Eurasii lze v budoucnosti očekávat, které z nich mohou nejvíce ohrozit zájmy Spojených států a jakým způsobem jim lze zabránit?
Spojené státy vždy deklarovaly svou věrnost myšlence sjednocené Evropy a už od dob prezidenta Kennedyho se často dovolávaly „rovnoprávného partnerství". Washington důsledně vyjadřoval své přání, aby jednoho dne z Evropy vznikla dostatečně silná jediná entita, která by mohla s Amerikou sdílet jak zodpovědnost, tak břemeno globálního vůdcovství.
Taková je běžná rétorika na dané téma. Ale v praxi se Spojené státy chovají méně přesvědčivě a důsledně. Přeje si Washington skutečně takovou Evropu, jež by pro něj znamenala opravdového partnera ve světových záležitostech, anebo dává přednost nerovnému partnerství? Jsou například Spojené státy připraveny podělit se s Evropou o vedoucí úlohu na Blízkém východě, v regionu nejen ležícímu zeměpisně mnohem blíž Evropě než Americe, v němž však kromě toho mají některé evropské státy své dlouhodobé zájmy? V této souvislosti se neustále vrací otázka Izraele. To, že Evropa zaujímá jiné postoje k Íránu a Iráku, Spojené státy nechápou jako problém mezi dvěma rovnoprávnými partnery, ale jako věc porušení subordinace.
VELKÁ ŠACHOVNICE
EURASiJSKÁ ŠACHOVNICE
Dvojznačnost provázející míru podpory Spojených států evropské jednotě se promítá také do diskuse, jaká má být konkrétní podoba této evropské jednoty, zejména pak do otázky, která země, pokud vůbec nějaká, by měla sjednocenou Evropu vést. Washington neodrazoval Londýn, když kladl překážky evropské integraci, ačkoli dával rovněž jasně najevo, že pokud jde o vedení Evropy, upřednostňuje Německo před Francií. Ve světle tradičních zvratů francouzské politiky je to pochopitelné, tato preference však měla i jiné důsledky: příležitostný francouzsko-britský postup proti Německu, právě tak jako občasné flirtování Francie s Moskvou se záměrem vyvážit americko-německou koalici.
Vznik skutečně jednotné Evropy - zejména dojde-li k němu s konstruktivní americkou pomocí - nastolí požadavek podstatných změn ve strukturách a procedurálních postupech NATO, nejdůležitějším svazku mezi Amerikou a Evropou. NATO nejen představuje hlavní mechanismus pro uplatňování amerického vlivu na evropské záležitosti, aleje také základnou pro politicky rozhodující americkou vojenskou přítomnost v západní Evropě. Avšak sjednocená Evropa bude od této aliance vyžadovat, aby se přizpůsobila nové situaci; totiž existenci spojenectví založeného na dvou víceméně rovnoprávných partnerech namísto spojenectví, jehož se, vyjádřeno tradiční terminologií, účastní hegemon a jeho vazalové. Tento problém až dosud zůstával jaksi na okraji, i přes skromné pokusy podniknuté v roce 1996 posílit uvnitř NATO úlohu Západoevropské unie (WEU), vojenské koalice západoevropských států. Vážně míněné rozhodnutí ve prospěch sjednocené Evropy si tak vynutí dalekosáhlou reorganizaci NATO a nevyhnutelně omezí vedoucí roli Spojených států v alianci.
Stručně řečeno, dlouhodobá americká geostrategie pro Evropu se bude muset zaměřit přímo na záležitosti evropské jednoty a skutečného partnerství s Evropou. Amerika, o níž by platilo, že si upřímně přeje jednotnou, a tedy i nezávislejší Evropu, bude muset využít svého vlivu na ty evropské mocnosti, které se vážně angažují v politické a ekonomické integraci Evropy. A tato strategie si rovněž nezbytně vyžádá, aby Spojené státy obětovaly poslední pozůstatky kdysi posvátných zvláštních vztahů s Velkou Británií.
Politika podporují sjednocení Evropy se bude muset také zaměřit -i když společně s Evropany - na vysoce citlivou otázku geografického rozsahu Evropy. Jak daleko směrem na východ se má Evropská unie
rozšířit? A mají být východní hranice Evropské unie shodné s přední linií NATO na východě? Byť na první část otázky musí přinést odpověď spíše sami Evropané, bezprostředně tím ovlivní i rozhodování atlantické aliance. Druhá část se však týká i Spojených států a ty mají v NATO hlavní slovo. Vzhledem k sílícímu přesvědčení, že je přijetí středoevropských zemí jak do Evropské unie, tak do NATO žádoucí, jde prakticky o budoucí postavení baltských republik a možná také Ukrajiny.
Evropské dilema, o němž jsme tu hovořili, se podstatně překrývá s dalším dilematem, jehož předmětem je Rusko. Není těžké vypořádat se s problémem ruské budoucnosti výrokem, že dáváme přednost demokratickému Rusku těsně spojenému s Evropou. Demokratické Rusko by nejspíše projevovalo sympatie k hodnotám sdíleným Amerikou a Evropou a také by se s mnohem větší pravděpodobností mohlo stát mladším partnerem při formování stabilnější a lépe spolupracující Eurasie. Ale ruskou ctižádost nemusí dosažení uznání a vážnosti jako demokratického státu uspokojit. Ve zdech instituce řídící ruskou zahraniční politiku (s osazenstvem tvořeným z velké části bývalými sovětskými vládními úředníky) stále ještě přežívá hluboce zakořeněná touha hrát v Eurasii zvláštní úlohu, která by měla za následek podřízení nezávislých postsovětských států Moskvě.
V této souvislosti musíme uvést, že podle některých vlivných činitelů určujících ruskou politiku se za přátelským postojem Západu skrývá úmysl upřít Rusku jeho oprávněný nárok na globální status. Dva ruští geopolitičtí analytici to vyjádřili takto: „Spojené státy a země NATO se sice snaží šetřit hrdost Ruska, pokud to jen lze, nicméně pevně a důsledně boří geopolitické základy, které mohly, alespoň teoreticky, poskytnout Rusku naději, že získá postavení druhé velmoci ve světové politice, jež patřívalo Sovětskému svazu." Amerika je navíc vnímána jako země, která sleduje politiku, v níž „Západ prosazuje nové uspořádání evropského prostoru, jehož se má v zásadě dosáhnout podporou nových, poměrně malých a slabých národních států v této části světa prostřednictvím více nebo méně těsných přátelských vztahů s NATO, Evropským společenstvím apod."*
* A. Bogaturov a V. Kremenjuk (oba jsou vědečtí pracovnici v Institutu pro Spojené státy a Kanadu), „Současné vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy a jejich vyhlídky", Nězavisl-maja gazela 28. června 1996.
VELKÁ ŠACHOVNICE
EURASIJSKÁ ŠACHOVNICE
Výše uvedené citáty dobře vystihují - nehledě na určitou tendenč-nost - dilema, před kterým stojí Spojené státy. Do jaké míry je žádoucí Rusku ekonomicky pomáhat - což je nevyhnutelně posílí politicky a vojensky - a do jaké míry je žádoucí zároveň podporovat i nové samostatné státy při obraně a upevňování jejich nezávislosti? Může Rusko mít silné mocenské postavení a být zároveň demokratické? Sta-ne-li se znovu velmocí, nebude se snažit o nastolení imperiálni nadvlády? Může vůbec být impériem a demokracií současně?
Americká politika vůči nesmírně důležitým geopolitickým ohniskům, Ukrajině a Ázerbájdžánu, nemůže tento problém obejít, a stojí tedy před obtížným dilematem týkajícím se taktické rovnováhy a strategického záměru. Vnitřní zotavení Ruska je základní podmínkou jeho demokratizace i případné evropeizace. Ale jakákoli obnova jeho imperiálního potenciálu by byla v protikladu k oběma výše uvedeným záměrům. Kromě toho mohou mimo rámec těchto problémů vyvstat rozpory mezi Amerikou a některými evropskými státy, a to zejména při procesu rozšiřování Evropské unie a NATO. Mělo by Rusko být považováno za eventuálního kandidáta na členství? A co se v tom případě stane s Ukrajinou? Pokud by tyto instituce odepřely Rusku vstup, cena by mohla být vysoká, protože v očích Rusů by se tak naplnily jejich předpovědi, na druhé straně by však mohlo mít velmi de-stabilizující účinky i rozpuštění Evropské unie nebo NATO.
Další velká neznámá se rýsuje v rozsáhlém a geopoliticky proměnlivém prostoru Střední Asie, kde nejistotu ještě stupňuje potenciální ; zranitelnost turecko-íránských ohnisek.] V oblasti, která je vyznačena j na následující mapě (str. 59) - od Krymu v Černém moři přímo na í východ podél nových jižních hranic Ruska až k čínské provincii Sin-/ -ťiang, odtud dál k Indickému oceánu, pak na západ k Rudému moři í   a posléze na sever k východnímu konci Středozemního moře a zpět !   na Krym - žije přibližně 400 milionů lidí ve zhruba 25 státech, které |   jsou téměř všechny jak etnicky, tak nábožensky heterogenní a prak-j   ticky žádný z nich není politicky stabilní. Některé z těchto států mo-\   hou postupně získat jaderné zbraně.
Je pravděpodobné, že se tato obrovská oblast, rozrušená vlnami nenávisti a obklopená navzájem soupeřícími silnými sousedy, stane jedním velkým bitevním polem, na němž se povedou války mezi národními státy, především však vleklé a krvavé etnické a náboženské kon-58     flikty. Regionální rozsah možných konfliktů do značně míry ovlivní
Indie: buď zachová zdrženlivost, nebo využije příležitosti a pokusí se vnutit svou vůli Pákistánu. Vnitřní napětí v Turecku a Íránu pravděpodobně nejen zesílí, ale i podstatně omezí stabilizující úlohu, kterou jsou obě země schopny hrát uvnitř tohoto výbušného regionu. Naznačený vývoj by pak velmi znesnadnil včlenění nových států Střední Asie do mezinárodního společenství a přitom by také nepříznivě ovlivnil Amerikou garantovanou bezpečnost v oblasti Perského zálivu. V každém případě zde Amerika i mezinárodní společenství budou zřejmě muset čelit problémům, které zastíní současnou krizi v bývalé Jugoslávii.
Součástí problémů v této nestabilní oblasti může být ohrožení americké převahy islámským fundamentalismem. Ten by mohl zneužít nepřátelského postoje islámského náboženství k americkému způsobu života a těžit z arabsko-izraeíského konfliktu, aby podkopal některé 59
VELKÁ ŠACHOVNICE
EURASIJSKÁ ŠACHOVNICE
prozápadní vlády na Blízkém východě a nakonec ohrozil americké zájmy v této oblasti, zejména v Perském zálivu. Ale bez politické soudržnosti a bez existence jednoho skutečně silného islámského státu bude hrozba, kterou islámský fundamentaíismus znamená, postrádat geopolitické těžiště, a proto jeho násilné projevy patrně nebudou vedeny jednotně.
Čína, z níž vyrostla opravdová mocnost, představuje geostrategic-ký problém prvořadého významu. Jeho nejpřijatelnějším vyústěním by byla kooptace Číny spějící k demokratizaci a volnému trhu do širšího rámce asijské regionální spolupráce. Představme si však, že Čína demokratizaci zavrhne, ale bude i nadále sílit jako hospodářská a vojenská mocnost. Možná že navzdory přáním a odhadům sousedních zemí dochází k formováni Velké Číny a veškeré snahy tomu zabránit by mohly snadno skončit ostrým konfliktem s Pekingem. Nejspíš by vnesly napětí do americko-japonských vztahů - není totiž vůbec jisté, že by Japonsko hodlalo Ameriku při uplatňování mocenské politiky vůči Číně následovat a tedy i zcela zásadně ovlivnit, jak Tokio vymezí regionální úlohu Japonska, přičemž jako důsledek nelze vyloučit ani ukončení americké přítomnosti na Dálném východě.
Uspořádání vztahů s Čínou si však rovněž vyžádá svou daň. Přijmout Čínu jako regionální mocnost neznamená jen vydat příslušné prohlášení. Jakékoli výsadní postaveni v oblasti musí spočívat na pevném základě. Vyjádřeno bez obalu: Amerika by měla být připravena akceptovat určitou sféru čínského vlivu jako součást politiky úspěšného kooptovaní Číny do světových záležitostí, otázka však je, jak velká tato sféra bude a kam až zasáhne. Které oblasti - dnes mimo dosah čínského politického vlivu - bude třeba postoupit znovu se vynořující Říši nebes?
V této souvislosti je zachování americké přítomnosti v Jižní Koreji mimořádně důležité. Bez ní si lze jen velmi obtížné představit další fungování americko-japonského obranného mechanismu v nynější podobě, neboť Japonsko by se muselo stát vojensky mnohem soběstačnější. Avšak jakýkoli pohyb směrem ke sjednocení Koreje pravděpodobně naruší základy další americké vojenské přítomnosti v Jižní Koreji. Sjednocená Korea by se mohla zříci americké vojenské ochrany, což by zřejmě byla skutečná cena, kterou bude Čína požadovat za to, že svým rozhodujícím vlivem podpoří sjednocení poloostrova. Stručně řečeno, způsob, jakým si Spojené státy povedou ve svých vzta-
VELKÁ ŠACHOVNICE
zích s Čínou, bude mít nevyhnutelné přímý dopad na stabilitu trian-gulárních bezpečnostních vztahů mezi Amerikou, Japonskem a Koreou.
Nakonec je třeba stručně se zmínit i o možných budoucích politických aliančních svazcích, které podrobněji rozebereme v příslušných kapitolách. V minulosti mezinárodní vztahy ovládalo především soupeření jednotlivých států o regionální nadvládu. Z toho vyplývá, že Washington může být postaven před rozhodování, jak se vyrovnat s regionálními koalicemi, jež se budou snažit vytlačit Ameriku z Eurasie, a ohrozí tak její postavení globální velmoci. Zda však koalice ohrožující americké prvenství vzniknou či nevzniknou, bude ve skutečnosti do značné míry záviset na tom, jak účinně Spojené státy zareagují na hlavní dilemata v této oblasti.
Za potenciálně nejnebezpečnější scénář lze označit velkou koalici Číny, Ruska a možná Íránu, „antihegemonickou" koalici sjednocenou nikoli na základě ideologie, ale na základě společného pocitu křivdy. Mohla by připomínat nebezpečí, které kdysi představoval sovětsko--čínský blok, třebaže tentokrát by vedoucí silou byla patrně Čína a Rusko jejím souputníkem. Aby tuto nepravděpodobnou eventualitu odvrátily, musely by Spojené státy projevit své geostrategické schopnosti současně v západních, východních a jižních okrajových oblastech Eurasie.
V zeměpisném smyslu omezenější, ale potenciálně mnohem nebezpečnější by byla čínsko-japonská osa, která by mohla vzniknout následkem zhroucení amerického postavení na Dálném východě a převratné změny v japonském pohledu na uspořádání světa. Tato osa by spojovala sílu dvou mimořádně produktivních národů a zřejmě by využila určité formy „asianismu" jako jednotící protíamerické doktríny. Nezdá se však reálné, že by Čína a Japonsko vzhledem k jejich nedávné historické zkušenosti vytvořily v dohledné budoucnosti alianci; prozíravé americké politice na Dálném východě by se navíc jistě podařilo popsané nebezpečí eliminovat.
Velmi málo pravděpodobná, ale nikoli vyloučená je také eventualita velkého přeskupení v Evropě, jehož součástí by byl buď německo--ruský tajný pakt nebo francouzsko-ruská dohoda. Obě varianty mají známé historické precedenty, a pokud by se sjednocování Evropy zastavilo na mrtvém bodě a vztahy mezi Evropou a Amerikou podstatně zhoršily, mohla by nastat kterákoli z nich. Lze si představit, že dru-
61
EURASIJSKÁ ŠACHOVNICE
hý případ by vedl k evropsko-ruské spolupráci s cílem vytlačit Ameriku z evropského kontinentu. V současnosti se však všechny tyto varianty zdají nevěrohodné. Chybějí zde totiž nutné předpoklady: nejen špatná americká politika v Evropě, ale také podstatně jiná orientace klíčových evropských států.
Budoucnost může přinést nejrůznější překvapení, za rozumný závěr však lze považovat konstatování, že americký primát na eurasij-ském kontinentu postihnou vážné turbulence a přinejmenším sporadické projevy násilí. Mohou jej ohrozit noví vyzývatelé, buď regionální uchazeči o toto postavení, nebo konstelace, které by se teprve vytvořily. V současnosti dominující americký globální systém, kde „byla hrozba války smetena pod stůl", může zapustit kořeny pouze v těch částech světa, v nichž americká převaha, vedená dlouhodobou geostrategil, spočívá na kompatabilních a sourodých sociálně-pohtic-kých systémech, vzájemně propojených multilaterálním rámcem, v němž zaujímá první místo Amerika.
DEMOKRATICKÉ PŘEDMOSTÍ
Evropa je přirozeným spojencem Ameriky. Vyznává stejné hodnoty, má v zásadě stejný vztah k náboženským tradicím, provádí stejnou demokratickou politiku a je původní domovinou převážné většiny Američanů. Evropa rovněž svým průkopnickým činem integrace národních států do společného nadnárodního ekonomického a posléze politického celku vytyčuje cestu formám rozsáhlejších postnacionáíních organizací, které přesahují omezený pohled a zhoubné vášně éry nacionalismu. Už nyní je z multilaterálního hlediska nejorganizovaněj-ším územím na světě (viz tabulka na str. 64). Pokud se podaří i sjed-^ nocení politické, vytvoří se jednotná entita čítající na 400 milionů lidí žijících pod demokratickou střechou, s životním standardem srovnatelným sě~SpoJénými"státy americkýmírZ takové "Evropy kou pravděpodobnosti molila stát světová velmoc.
Evropa také slouží jako odrazový můstek k postupné expanzi demokracie hlouběji do Eurasie - její evropská expanze na východ by upevnila vítězství demokracie z 90. let. V politické i ekonomické rovině by pak Evropa odpovídala základní civilizační oblasti - tzv. „svatopetr^ ské Evropě" vymezené jejím starým společným náboženským dč-^ičtvím, vycházejícím z tradic západního křesťanství. Taková Evropa
VELKÁ ŠACHOVNICE
DEMOKRATICKÉ PŘEDMOSTÍ