Malý vrcholový sport jako sub-pole
Bylo již řečeno, a lze to považovat za obecně známý fakt, že sport jako takový nabývá
mnoha podob a označujeme-li jej pro účely sociologického bádání pouze jako sport,
dopouštíme se de facto hrubého zkreslení. Pro účely další analýzy by bylo ostatně škoda
redukovat komplexní pole sportu na pouhý jednodimenzionální popis, respektive
redukovat množství potenciálních informací na arbitrárně zvolený náhled sportovního pole.
Nemáme-li ambice analyticky obsáhnout celé sportovní pole, je třeba se soustředit na
jeden jeho výřez a pokusit se o jeho detailní rozpracování. Cílem této kapitoly je popsání
charakteristik konkrétního sportovního pole, případně sub-pole, v němž se tato studie
pohybuje a které popisuje. Popis bude pojat z pohledu sociologicé analýzy s využitím
relevantních poznatků z dostupné literatury. Přesná definice výzkumného vzorku a popis
reálií brněnského plaveckého sportu bude uveden v následující kapitole. K tomuto
rozdělení bylo přistoupeno z důvodu větší obecnosti této kapitoly, jejíž obsah se bude
prolínat i textem kapitol následujících. Spíše než vyčerpávající definici poskytneme definici
výčtem; budou zmíněny jenotlivé aspekty výkonnostních až vrcholových sportů, které tvoří
jejich definiční znaky. Na základě těchto definic bude představen ideální typ
výkonnostního sportu s charakteristikami, které bychom mohli očekávat, pokud jsou v této
části uvedená teoretická východiska platná. Budeme vycházet jak z teorie zahraničních
sportovních sociologů, tak z výzkumů tuzemských, prováděných brněnskou a pražskou
univerzitou. Pro získání obecných priorit platných ve sportovním poli využijeme koncepční
a normativní dokumenty na české i evropské úrovni.
Sport nabývá různých forem. Každá z těchto forem má svá vlastní specifika, která ji
definují a odlišují od ostatních. Může se jednat o sport pro děti ve formě sportovních
kroužků při škole nebo závodní oddíly pro ty, kdo se rozhodnou věnovat se výkonnostnímu
sportu. Může se jednat o zcela neorganizovaný jogging v ranních hodinách stejně jako o
pravidelnou účast na masových akcích typu tradičních maratonských běhů, kterých se
účastí desítky tisíc běžců od „hobby“ až po elitní kategorie („Thousands take part in
marathon“, 2012). Zapomenout samozřejmě nelze na možná nejdiskutovanější formu,
profesionální medializovaný sport, se kterým se jeho konzumenti setkávají na televizních
obrazovkách a monitorech počítačů, případně přímo na stadionech a v halách.
Začněme při popisu pole plaveckého sportu u hranic tohoto pole, byť už víme, že hranice
pole je nutno nazírat jako relativní, existující pouze ve vztahu k polím externím (Bourdieu
1
1978, 1988, 1998). Za optimální stav možnosti sportovat (a vstoupit tak do sportovního
pole) je považována maximální možná otevřenost a odstranění překážek pro účast na
sportovních aktivitách, jak je zmíněno v obecných dokumentech zachycujících veřejný
zájem na přístupu ke sportu (European Sports Charter 1992, Smluva u fungování
Evropské unie 2010). Přestože sub-pole amatérského neorganizovaného sportování a
sportu výkonnostního až vrcholového nejsou jednoznačně propojena, převládající podpora
pro sportování široké veřejnosti1
tvoří významný aspekt přístupného a otevřeného
sportovního pole, alespoň co se týká jeho „ideologické“ otevřenosti. S tímto však souvisí
pochopitelně i finance, které mohou umožnit nebo naopak velmi stížit přístup do
konkrétního sub-pole pro skupiny aktérů vlastnících větší či menší poměr ekonomického
kapitálu.
Pro zapojení se do sítě aktérů sportovního sub-pole je tedy velmi důležité splnění jeho
podmínek pro vstup, mezi které lze počítat i vlastnictví nezbytného kapitálu, které v duchu
Bourdieuho teorií následně ovlivňuje umístění jedince v sociálním poli – společnosti. Jak
už bylo zmíněno, sport je obecně podkládán jako vhodná náplň volného času s tím, že
jeho profesionální a vrcholová podoba je pokládána za zcela legitimní způsob obživy pro
celou řadu aktérů – od sportovců samotných po jejich organizační týmy, sponzory až po
provázanou síť výrobců a obchodníků ke sportovním zbožím nebo merchandisingem
(European Sports Charter 1992, Sekot 2006, Svoboda 2007).
Možnosti vstupu nových aktérů do konkrétního sportovního sub-pole jsou determinovány
konkrétními normami a nastavenými podmínkami; nelze zde paušalizovat. Nezbytnou
podmínkou pro vstup je motivace začínajícího sportovce. Zatímco u sportu
neorganizovaného, který bychom možná označili za „pouhou“ hru2
je jeho prostorové nebo
symbolické odlišení od ostatních aktivit jen vágní, nezřetelné, lze předpokládat, že
s postupující mírou organizovanosti budou tato odlišení výraznější a vstup aktéra do
konkrétního sub-pole bude podmíněno splněním stále náročnějších podmínek. Jednou
z prvotních podmínek pro účast aktéra v sub-poli je jistě samotná motivace pro účast.
Konzistentně s teoretickými zdroji pro tuto studii ji lze označit jako přítomnost habitusu jako
referenčního rámce pro jednání aktéra (viz Bourdieu 1998). Jinými slovy, prostředí aktéra,
jeho významný druhý, jej vede k tomu, že sportovní aktivity v konkrétním sportovním subpoli
jsou pro něj žádoucí a do menší či větší míry samozřejmé. Neopomenutelný vliv má
1
V českých podmínkách reprezentováno například hnutím Sport pro všechny (Česká asociace Sport pro všechny,
„www.caspv.cz“)
2
Viz typologie A. Guttmanna rozpracovávající koncept sportu v kontrastu ke hře (Guttmann 2004).
2
pochopitelně rodina a rodinné vazby. Pokud rodiče provozují sport, lze očekávat, že i dítě
jej bude spíše provozovat a naopak, menší intenzitu a frekvenci sportování lze
předpokládat u dětí nesportujících rodičů. Na druhé straně je třeba odlišovat
manifestovanou preferenci a vysoce kladné hodnocení sportu od samotného provozování
sportovních aktivit, navíc sportovních aktivit organizovaných (Sekot 2006). Je tedy jasné,
že faktorů podílejících se na zapojení jedince do sportovního života je třeba hledat více.
Smě hledání naznačí následující část.
Socializační funkce sportu
Na individuální úrovni zmiňují některé výzkumy následující faktory pro aktivní účast na
sportovních aktivitách: osobnostní schopnosti a vlastnosti, vliv druhých osob (rodičů a
dalších členů rodiny, učitelů, vrstevníků a dalších) a existující příležitosti pro zapojení se
do hry a s tím související zážitek sportovních úspěchů. Toto lze označit za socializaci do
sportu (Coakley 1998). Je pravděpodobné, že bude-li dítě již od mala aktivně sportovat,
bude spíše v tomto sportu pokračovat i s postupujícími léty, byť ne nezbytně na
výkonnostní úrovni. Rekreační podoba zde bude v dalších letech spíše narůstat v
neprospěch sportu výkonnostního. Nelze pochopitelně hodnotit, která podoba je
přínosnější, ať už pro jedince nebo pro společnost. Existuje obecná diskuse o přínosech
aktivního sportování pro proces socializace – do sportu i skrze sport. I samotné zaměření
moderního sportu na vítězství v soutěži a uspění jako takové snad může vyústit ve vyšší
míru aspirace i v činnostech aktéra mimo sportovní pole, v osobním životě. Ačkoliv pohled
na přínos sportu pro vývoj osobnosti během socializace není jednotný napříč všemi
společnostmi, přesto spojení sportování a budování osobnostního charakteru obecně je
přijímáno (možná se jedná o jeden z důvodů onoho obecně kladného pohledu na sport
obecně) (Coakley 1998, Sekot 2006). Americký sportovní sociolog Jay Coakley dále v této
souvislosti upozorňuje na několik důležitých aspektů problematiky sportu a socializace.
Důležitý je dle něj fakt, že sporty jsou organizovány mnoha různými způsoby, a proto i
styly a výsledky socializace mohou být a jsou různé – pozitivní i negativní. Důležitým
bodem, potenciálně zpochybňujícím mnohou teorii o užitečnosti sportu, je možnost, že
sport již předpokládá ve svých budoucích aktérech určité osobnostní rysy a právě lidé s
těmito rysy jsou primárně motivováni pro účast na sportovních aktivitách. Tímto by ovšem
byla značně omezena adorovaná schopnost sportu podílet se na budování charakteru
jedince. Za další upozorňuje J. Coakley na jedinečnost prožívání každého člověka.
Sportem získané osobnostní rysy se tak budou projevovat o každého jedince svébytným
3
způsobem, byť mohou být získány v rámci stejného sportovního sub-pole. Tito jedinci dále
mohou nabyté zkušenosti postupem času revidovat na základě nových zkušeností a
získaných informací, jež vedou k novému pohledu na zkušenosti minulosti. Podstatné jsou
dále sociální vztahy, skrze které se aktér socializuje. Tyto také charakterizují získané
poznatky a pochopený význam sportu během socializace. A nakonec, stejně jako může
socializace probíhat skrze sport, může probíhat i skrze jiné sociální aktivity. Pokud jedinec
nesportuje, vůbec to neznamená, že by nemohl projít cennou socializační zkušeností.
Coakley jde ještě dál, když říká, že nebereme-li tyto jednotlivé faktory v úvahu, nejsme
schopni postihnout celý rozmanitý a významný proces socializace skrze sport (2004).
Proces socializace je do velké míry provázán s již zmíněnou sociální stratifikací. Víme, že
možnost sportování je závislá na mnoho geograficko-sociálně-kulturních faktorech. Ve
skutečnosti mnoho lidí nemá možnost se věnovat sportu, kterému by chtěli a v podobě, ve
které by chtěli. Joseph Maguire s kolektivem zmiňuje například golf, kde jsou zřetelně
nadreprezentováni příslušníci vyšší sociální třídy, zatímco jedinci s nižším příjmem a
sociálním statusem jsou zde výjimkou. Stejně tak fotbal v Evropě je ovládán muži, oproti
třeba fitness aktivitám nebo gymnastice, které jsou doménou zejména žen. Určité skupiny
mohou být vedeny, aby provozovaly určitý sport, nebo aby zaujímaly určité pozice v tomto
sportu. Na příkladě afroamerických sportovců na amerických univerzitách (jako
podstatného článku v profesionální sportovní kariéře) ukazuje, že pokud ovšem sportovní
aktér nesplní konkrétní daná očekávání, následuje propad, který má vliv na jeho celý další
život, neboť nedostatečné vzdělání (které je v případě atletů často pevně provázáno s
jejich sportovními výkony) a s ním spojené kontakty vede často k nemožnosti nalézt
odpovídající práci a postavení. Analogickou situaci nalezneme i v případě boxu, ke
kterému jsou často povzbuzováni příslušníci dělnických profesí jako k jedné z mála
možností útěku z deprivujících sociálních podmínek (Maguire et al. 2002).
I v českém prostředí lze vysledovat strukturu omezující přístup ke sportovním aktivitám pro
některé skupiny. Jak uvádí A. Sekot, „Existuje silná politická vůle podporovat elitní sport
jako „výkladní síň“ státu, zatímco volnočasové, školské, univerzitní úrovně a formy sportu
zůstávají spíše na okraji ekonomického, politického a kulturně výchovného zájmu“ (2006:
193). Stejně tak výstavba nových sportovišt může být vedena spíše ekonomickými zájmy
nežli veřejným zájmem na dostupnosti sportu pro všechny potenciální zájemce. Totéž platí
i pro preference jednotlivých druhů sportu při výběru typu nově budovaného sportoviště.
Byť nové sportovní areály neustále vznikají, neznamená to automaticky pokrytí všech
4
vrstev společnosti. Stále zde interferují faktory jako vzdělání, bydliště, ekonomický kapitál,
hodnotová orientace, zdravotní stav nebo rodinné poměry. Veřejná podpora je často ve
vleku partikulárních ekonomických zájmů. I stát sám vidí vrcholový sport jako svého ryze
kladně vnímaného reprezentanta v zahraničí a poskytuje mu svou podporu, i v neprospěch
sportů malých nebo provozovaných na „nižších“, tedy amatérských nebo čistě zájmových
úrovních (ibid.).
Pro dokreslení zde uvádíme stručný přehled českých dat (Eurobarometr z let 2004, 2007)
vzahujících se ke struktuře populace. Zásadní diferenciaci lze vidět u proměnných věk a
socioekonomický status. Čím vyššího věku byl respondent, tím větší byla šance, že
sportovní aktivitám bude věnovat méně času, případně vůbec žádný. Výrazné rozdíly
zakládá příslušnost k sociální třídě. Dělníci sportují téměř o polovinu méně nežli vyšší
střední třída. Pravidelným sportovním aktivitám se více budou věnovat lidé žijící ve
městech nežli na venkově. Data poskytují základní přehled subjektivního pohledu na
překážky pro sportování. Obecně respondenti nalézali důvod pro neprovozování aktivního
sportu spíše ve svém nezájmu nežli v nedostatku příležitostí. Rozdíly se nicméně ukázaly
při kontrole proměnné velké město-malé město-venkov. Lidé na vesnicích pociťují jako
negativní faktor pro sportování nedostatek sportovní infrastruktury. Je ovšem možné, že
hlavní problém leží spíše v tom, že stávající sportoviště nevyhovují soudobým trendům ve
sportovních preferencích. Druhým významným faktorem se tedy ukazuje být sociální
postavení respondenta. Nižším sociálním třídám není vlastní habitus spojení se
sportovními aktivitami (Špaček 2011).
Chápeme-li předchozí text jako popis procesu, kdy dochází k prolínání diskursivních
praktik z jednoho sociálního pole do jiného, je třeba přijmout myšlenku, že společně s
potenciálně pozitivními jevy, jako jsou třeba zmíněné zdravé ambice během života, mohou
být ze sportu přejímány i vlastnosti méně přínosné. Mohou jimi být například omezení na
základě gender, přehnané ambice rodičů, které ústí v enormní tlak na děti, aby uspěly ve
vybraném sportu, často za doslova každou cenu. Vzhledem k vysokým nákladům
spojeným s provozováním některým sportů jsou některé společenské skupiny z těchto
sportů spíše vyloučeny z důvodu nedostatečného ekonomického kapitálu. S tímto stavem
souvisí vlivy současného zaměření sportu, v němž vládne mimo jiné dominantní
specializace. I v českých podmínkách najdeme už i základní školy speciálně zaměřené na
sport, byť samozřejmě poskytující úplné základní vzdělání. Jay Coakley (1998) v této
souvislosti upozorňuje na etické otázky spojené s „dětskou prací“ nebo zraněními
5
vyvolanými výkonově zaměřeným sportem, ke kterému jsou děti vedeny od útlého věku,
de facto bez nabídky alternativ. V souvislosti se všemi zmíněnými aspekty současného
sportu si položme jednu otázku: Jsou popsané vlastnosti implicitně přítomny ve
sportovním poli a z něho se teprve šíří do externích polí (tj. společnosti), nebo je naopak
sportovní pole takto ovlivňováno normami vnějších polí a pouze je reflektuje? Opět v
souladu s teorií P. Bourdieu by pro vysvětlení byla užita střední cesta, podporovaná i
Coakleym. Vlivy sociálních polí spolu navzájem interagují a pochopit zákonnitosti jednoho
pole nelze bez pochopení podmínek pole druhého. Zatímco vliv sportu na život jeho aktérů
je neoddiskutovatelný, významy, které připisujeme sportu při jeho reprezentaci mimo
sportovní pole, mají přinejmenším obdobný vliv na definici sportu a na jeho vnitřní
strukturu a normy. Sportovní diskurs tedy ovlivňuje segmenty společnosti pomocí obrazů,
předávaných zkušeností a narativ. Je však zpětně plně propojen se svou definicí tvořenou
v rámci celé společnosti, tedy externích sociálních polí (Bourdieu 1998, Coakley 2004).
Lze ovšem blíže idetifikovat situace, kdy může mít sport pozitivní a kdy negativní efekt na
úspěšnou socializaci? Na základě zkušeností z empirických výzkumů jsou zmiňovány tyto
typické situace, které, pokud je s nimi sport propojen, mohou vést k pozitivním vlivům na
život aktérů sportovního pole:
- příležitost k ověření a vývoj identit i mimo sportovní aktivity
- znalosti o okolním světě, poznání jeho zákonitostí
- širší zkušenost překračující běžné sportovní aktivity („jdoucí za skříňky v šatnách a
hrací plochu“ (Coakley 2004: 109)
- formování nových vztahů včetně těch mimo sportovní pole
- jasné vyjádření toho, jak mohou sportovní zkušenosti být využity pro zvládání
překážek mimo sport
- příležitost pro ostatní k přístupu a jednání s aktéry sportovního pole jako s osobami,
které jsou „více“ než jen sportovci
- příležitosti k posilnění kompetencí a odpovědnosti v činnostech mimo sportovní
pole (ibid.).
Pokud je uvedeným aktérem, na něhož sportovní sub-pole socializačně působí, dítě, lze
očekávat, že vlivy sportovního kolektivu a pozorované styly chování zanechají mnohem
větší stopu, než kdyby daným aktérem byl již plně socializovaný dospělý jedinec.
Maximální vliv lze potom očekávat například ve sportovních centrech a sportovních
školách, kde mladí lidé tráví podstatnou část svého denního času v podmínkách pevně
6
protknutých sportovním diskursem. Nejen v takovýchto případech je třeba pamatovat i na
potenciální negativní důsledky, které socializace působením sportu může s sebou nést.
Sportovní aktivity mohou omezovat příležitosti, které by aktér měl/mohl mít mimo sportovní
pole, a může ústit v omezené znalosti a zkušenosti v porovnání s vrstevníky, kteří se
sportu nevěnují, nebo věnují jen v jeho kondiční podobě. Rovněž tak samotné kontakty
s vrstevníky jsou nutně omezeny na ty, kteří jsou stejně tak aktéry vrcholového sub-pole
sportu. Očekávejme, že nebude ojedinělý případ, kdy omezené podmínky k sebe-realizaci
a k běžným zážitkům dospívajících mladých lidí, vedou k jednání, často extrémnímu,
chápanému jako protest právě proti omezujícím podmínkám vrcholového sportu a proti
tlaku a fyzickému vypětí. Jak provedené rozhovory (byt v tomto případě nejen s plavci ale i
bývalým cyklistou) vypovídají, toto může ústit například ve snahu „dohnat“ zmeškané
zážitky (konzumace alkoholu, trávení času v hospodách a venku s vrstevníky) rychle, ve
zvýšeném tempu, což bohužel může zároveň zavdat příčinu jednání na pomezí kriminality.
V umírněnější formě může mít protest například podobu extrémní, i když jednorázové,
konzumace alkoholu po nezdařeném závodě, který měl být zároveň jedním z vrcholů
sportovní plavecké sezóny. Přesto všechno však nejsou k dispozici jednoznačná data,
která by jasně odpověděla na otázku, zda a jaký vliv má sport na osobnost, charakter jeho
aktérů. Jinými slovy, můžeme si být jisti, že vliv existuje, ale jeho drobné nuance, směr
nebo charakteristika jsou jen obtížně zjistitelné. Jednou z cest je studium sportu v jeho
přirozeném prostředí a zkušeností, které si jeho aktéři odnášejí (Coakley 2004).
Souvisejícím problémem je, pokud se děti a dospívající mládež věnují sportu v některém
ze sportovních oddílů. Mnoho z nich nabízejí obecnou sportovní přípravu, která
pochopitelně neoddělitelně souvisí s konkrétním sportem. Jak zpozorňuje i Aleš Sekot
(2008), trendem takovýchto klubů je postupné vedení dětí k výkonnostnímu sportu spíše
nežli jen ke hře a radosti z pohybu. V dětech se buduje pseudo „profi“ přístup, kdy vítězství
a kvalitní výkon zastiňují všechny ostatní stránky. Nevyspělá osobnost dítěte může mít
pochopitelné problémy si tento étos náležící vrcholovému sportu spojit s dalšími ideály
jako je fair-play a čestné zápolení vůbec.3
Můžeme se ovšem setkat i s opačným,
3
Z vlastního pozorování lze nabídnou následující situaci dokládající zde řečené: Turnaje v bojovém sportu (juda) pro
dětské věkové kategorie se účastní děti od asi 8 let výše. Není výjimkou, že po celou dobu turnaje je vidět
(samozřejmě pochopitelnou) svazující nervozitu nebo slzy (občas i od bolesti) pro nezdařeném zápase. Zatímco toto
vše je možné pokládat za neodmyslitelné od kontaktního sportu, jednání některých přítomných rodičů, zejména
otců, patří jednoznačně do kategorie deviace ve sportu (hojně rozpracované i v teoretických monografiích).
Takovýto rodič během zápasu, kterým se zdá být zcela „strhnut“, křičí na dítě pokyny, jakou strategii použít na
soupeře. Ke slyšení jsou věty typu „Už nemůže, sraž ho“, „a máš ho, jdi do něho“ a podobné. Zápas je někdy
následován rozčilenou diskusí s rozhodčím, pokud otec konečný verdikt považuje za nespravedlivý. Tyto situace
ilustrují ostrý střet absolutně výkonově zaměřeného sportovního sub-pole a sub-pole dětské hry. Na druhou stranu,
z několika takovýchto pozorování nelze generalizovat. Je nicméně užitečné zahrnout i tyto poznatky do celkového
obrazu výkonnostního sportu, kde aktéry jsou děti a dospívající. Tlak rodičů je nedílnou součástí výkonnostního
7
pozitivním, názorem (např. Roberts 1992). Věnování se sportu na soutěžní úrovni může v
tomto ohledu děti připravit na život v současné společnosti, kde je oceňován právě výkon,
soutěživost a prvenství. Učení se soutěžení skrze sport může být z této perspektivy
vnímáno jako pozitivní jev. I zde hrají nezastupitelnou roli vrstevníci nebo rodiče. Autor
nabízí tento příklad: po zápase v baseballu jdou malí sportovci domů a cestou se začínají
dohadovat, čí tým v zápase nakonce zvítězil. Na dotaz, proč má být toto předmětem
hádky, protože pokud si to nepamatují, znamená to ve skutečnosti, že to není důležité,
jeden z chlapců odpoví: „Ale můj táta se mě vždy ptá, kdo zvítezil!“ (ibid.: 188).
Diskursivní praktiky ve sportu
Neexistuje jeden univerzální model sportu. Aniž by bylo nezbytné zmiňovat jednotlivá
sportovní odvětví, zastavme se nejdříve u obecnějších popisů typů organizace a struktury
sportu a norem, které v těchto typech panují. Způsobů, jak se takového přehledu zhostit, je
mnoho. Zde si představíme dva základní charakteristické typy sportu, v nichž lze potom
vyhledávat jednotlivé rysy využitelné při třídění poznatků ze samotného výzkumu. Jedná
se o typologii „power and performace“ a „pleasure and participation“, tedy síla a výkon
oproti potěšení z účasti. Původně toto členění představil již zde zmiňovaný americký
sociolog Jay Coakley (1998, 2004). Nicméně dále byly tyto typy rozpracovány i v dalších
monografiích a článcích, byť i pod jinými jmény. V našem prostředí se s tímto rozdělením
ztotožňuje třeba rovněž již zmiňovaný Aleš Sekot (2006, 2008) I v této studii jej přijmeme
jako užitečný nástroj pro konceptualizaci konkrétního sub-pole sportu; nejprve v obecnější
rovině, poté vztažené na konkrétní případ, tedy brněnský plavecký sport.
Sport typu síla a výkon je definován způsobem, který nám opět připomene charakteristiku
moderního sportu jako takového od Allena Guttmanna (2004), viz část xx. Dominantním
tématem je vysoká míra organizovanosti a hegemonní étos soutěžení. Dalšími definičními
znaky jsou (Coakley 2004):
- užívání fyzické síly, rychlosti a překračování limitů za pomoci agresivity vůči
soupeři, to celé s cílem dosažení vítězství
- preference soutěživosti, oddanosti sportu a dřiny při tréninku, obětování se a
snášení bolesti s vidinou úspěchu
- obdiv k rekordům, jejich dosahování a překonávání, užívání těla jako stroje a
využívání technologií pro jeho „údržbu“ a kontrolu
sportu a snad i napříč sportovními odvětvími.
8
- systémy výběru sportovců na základě fyzických schopností a úspěchu v soutěžích
- hierarchická struktura řídících orgánů, kde sportovci jsou podřízeni trenérům a
trenéři zase vlastníkům klubů a jejich manažerům
- definování soupeřů jako nepřátel
Zhodnotíme-li tyto charakteristiky, je patrné, že podstatná část velkých profesionálních a
medializovaných sportů odpovídá přesně vlastnostem zde popsaným. Pokud přijmeme
známé sportovce jako uznávané „hrdiny“ a vzory ovlivňující jednání jiných lidí, lze
očekávat, že tento typ bude převládat i na nižších stupních hierarchie typů sportovních
sub-polí, kde medializovaný profesionální sport je na nejvyšším stupni pomyslného
žebříčku.
Coakley (ibid.) upozorňuje, že přestože je tento typ sportu dominantní v mnoha kulturách a
zemích, lze nalézat i typy jiné. Může u nich jednat o modifikaci některých aspektů uvedené
síly a výkonu ale také o vymezenou alternativu se zcela opačnou charakteristikou. Jinými
slovy potěšení z účasti:
- aktivní účast na sportovních aktivitách definovaná vztahy mezi lidmi, myslí a tělem
nebo mezi fyzickou činností a okolním prostředím
- etické aspekty projevu aktéra, podpora zdraví, herního prožitku a vzájemné vztahy
mezi spoluhráči a protihráči
- posílení sebe sama skrze uvědomění si těla jako zdroje libosti a pozitivního prožitku
- vědomí odlišnosti fyzických schopností účastníků hry
- vztahy založené na demokratickém základě, spolupráci, sdílení moci a zisků i
nákladů mezi atlety a trenéry
- vzájemná podpora aktérů založená na předpokladu, že soutěžíme s někým, nikoliv
proti někomu. Soupeři nejsou nepřátelé ale někdo, kdo nám pomáhá otestovat naše
schopnosti.
Autor sám dodává, že tyto dvě formy nepostihující celé spektrum sportu a způsobů jeho
organizace a stylu soutěží. Některé sporty mohou obsahovat prvky z obou typů.4
Je to ale
kategorie síla a výkon, která přitahuje nějvětší pozornost a podporu sponzorů a o které je
možné říci, že dominuje sportovnímu poli. Z hlediska socializace pochopitelně oba typy
nabízejí odlišnou zkušenost a nabízí se otázka, proč je jeden z nich dominantní
v současné kultuře. V souladu s kritickými teoriemi jsou to aktéři s mocenským kapitálem,
4
Jako příklad neagresivního, nekontaktního, ale přitom fyzicky náročného sportu bývá dáván například tchoukball
(Bláha 2009).
9
kteří mají možnost definovat veřejné mínění a ovlivňovat normy. Z jejich úhlu pohledu je
ideál výkonu a silového působení na okolí styl jednáním, který je pro ně přirozené a přináší
jim úspěch. Sport podporující jimi preferované ideály jim pomáhá naplňovat jejich zájmy
tím, že reprezentuje tyto ideály pro širokou veřejnost a podílí se tak na upevňování
konkrétního diskursu (síly a výkonu) v širokém sociálním poli. Takto zpětně dochází
z posílení jejich současného postavení. Pokud je tedy soutěživost propagována ve spojení
s populárním sportem, je zároveň legitimizováno postavení mocenských aktérů, kteří si
své místo čestně vypracovali a vyhráli (jak praví jejich obraz). J. Coakley nabízí
k zamyšlení situaci, kdy jsou sporty druhého typu podporovány bohatými sponzory.
V podstatě se tak děje tehdy, pokud přijmou mnohé z logiky síly a výkonu. Jako příklad
jmenuje do té doby alternativní sporty (např. skateboarding, snowboarding, BMX nebo
surfing) ze kterých televizní koncern ESPN vytvořil X Games, tedy plně komercializovanou
sportovní soutěž kopírující ostatní velké profesionální soutěže. Vzhledem k tomu, že
zmíněné alternativní sporty sdružují kolem sebe silnou sub-kulturu svých příznivců, nikoliv
všichcni jejich aktéři s uvedenou ztrátou vlastního území souhlasí. Existují i případy, že
sportovec se účastnil soutěže organizované dle zvyklostí velkého sportu, nicméně svou
účast pojal jako čistý protest: startovní číslo měl připevněné obráceně a místo
předepsaných prvků předváděl svou „volnou jízdu“, tedy prvky, kterými by se
pravděpodobně bavil mimo soutěž v parku nebo na hřišti, aniž by se snažil o soutěžení ve
smyslu porážení soupeřů (Coakley 2004, Sekot 2008).
Jaký vliv má charakter sportovního sub-pole na své aktéry
Možná ještě více než v případě vrcholového profesionálního sportu, jakéhosi vrcholu
pyramidy, jsou ve výkonnostních sportech na nižších stupních přítomny mocenské
struktury ovládající hráče v podobě trenérů, učitelů ale třeba i rodičů. Vzhledem k tomu, že
vrcholový sport vyžaduje, aby se mu hráči věnovali od nízkého věku tak, aby po dosažení
dospělosti dosáhli optimálních výkonů, v prvních fázích kariéry se jedná o dospívající
mladé lidi, často i děti, které jsou pochopitelně mnohem náchylnější k podlehnutí okolí, a
tedy k převzetí ve sportovním poli dominantních názorů. Zde je toto sportovní pole a jeho
konkrétní sub-pole reprezentováno nejen zmíněnými trenéry a dalšími mnohem staršími
aktéry, ale i jejich vrstevníky, kteří reprezentují přijímanou normativní strukturu sportu.
Jakmile je pravděpodobné, že spojením se sportem lze dosáhnout nějakých výhod,
finančních ale i jiných, stává se sportovní pole objektem zájmu mocných aktérů z externích
10
polí. Ti považují považují sportovní pole za zdroj symbolického kapitálu, jehož ovládnutí
umožní jeho transformaci v kapitál ekonomický či politický, jenž potom využijí pro své další
aktivity. Zmiňme se tedy nyní o hegemonii ve sportovním poli.
Z hlediska politické ekonomie sportu je stále aktuální gramsciánský přístup, který,
aplikován na sub-pole vrcholového sportu, vidí mocné aktéry využívající sport pro
reprezentaci svých názorů, posilujíce tak jeho dominantní postavení v kultuře a
společnosti. Spole s dominantními názory se tak mezi konzumenty sportu rozšiřuje i
povědomí o tom, že jsou to právě mocní aktéři (velké koncerny, mediální společnosti), díky
jimž může divák sledovat svůj sport. Kulturní hegemoni tak budují ideologické „výspy“ v
myslích ostatních lidí (Coakley 2004). Sport je navíc sociálním polem nanejvýš
konzervativním. Přejímá tradiční hodnoty a sociální řád. Tímto se dostáváme zpět k
tématu prolínání dominantních hodnot soudobé společnosti a sportu, jako jsou disciplína,
náročná práce, podřízení se autoritám atd. Díváme-li se z tohoto úhlu pohledu na dětské
soutěže a sportování dětí obecně (zejména v organizovaných oddílech), vidíme najednou
mimo přípravu na budoucí vrcholové výkony i další ze způsobů, jak předávat dál určitý
světový názor, určité hodnoty. V obecné sociologické diskusi bývají zmiňována i témata
genderových rolí jako další ze vštěpovaných názorů do myslí mladé generace (Eitzen
2000). Opět se naskýtá otázka, nakolik lze toto zobecnit. Odpověď by měla, alespoň
částečně, přinést sebraná data.
Pro otázky ohledně sociální kontroly ve sportu je podstatná i hierarchie a organizace
sportovních klubů a oddílů. Ať už jsou organizovány v rámci škol nebo samostatně, bývá
pravidlem, že patří do širší struktury ovládané určitou asociací, nadřízenými orgány,
stanovami a pochopitelně závaznými pravidly, dle kterých se řídí veškeré soutěže a tedy i
příprava v domovském oddílu. V případě vrcholových sportů autoritami mohou být i
vrcholné soutěže jako jsou mistrovství Evropy, světa nebo olympijské hry. Všechny tyto
instituce ukládají svým aktérům dle jakých pravidel mají sportovat, určují, komu bude
umožněno se účastnit kterých soutěží a v neposlední řadě kontrolují i styl chování atletů,
zejména na samotném sportovišti. Stanley Eitzen jmenuje několik hlavních aktérů, kteří se
zejména podílejí na kontrole v rámci sportovních organizací. Jsou to funkcionáři dbající na
dodržování pravidel a řídící sportovní organizace. Sem patří i rozhodčí na sportovních
soutěžích. Dále to jsou trenéři, předávající svým svěřencům sportovní dovednosti
společně s obecně sdílenými názory a myšlenkami dominantními v konkrétním sportovním
poli. A v neposlední řadě jsou to samotní sportovci, kteří recipročně vytvářejí tlak na své
11
spoluhráče v rámci neformálních vztahů, které jsou však řízeny sdílenými pravidly, jejichž
dodržování je, stále neformálně, vyžadováno (ibid.).
Speciální případ: sport a mládež
Už bylo zmíněno, že současný model sportu pro děti a mládež časem plynule přechází do
sportu výkonnostního a vrcholového. Sportovní oddíly pro děti jsou postupem času stále
více řízeny dle zásad přípravy pro výkonnostní sport. V této souvislosti rozděluje Jay
Coakley (2004) sporty na neformální, kontrolované hráči, a formální, kontrolované pevně
danou organizací striktně řízenou dospělými.
Participace dětí ve sportovních oddílech je v současné době plně akceptovanou
volnočasovou náplní a naopak rodiče, kteří by svému dítěti neumožnili tímto způsobem
trávit volný čas, se mohou ocitnout pod tlakem části svého okolí.5
Vyplnění volného čásu
dítěte organizovanou činností řízenou jiným dospělým je právě teď jedním z ideálních
způsobů trávení volného času (jenž se však s postupem na výkonnostní stupeň může
velmi lehce stát hlavní náplní dne a týdne vůbec). Každý rodič ovšem může očekávat od
sportování svého potomka něco jiného. Může to být jen „smysluplná“ náplň volného času,
neboť volnočasové aktivity organizované samotnými dětmi jsou často považované za
potenciální zdroj deviantního chování. Na druhé straně může rodič očekávat sportovní
úspěchy a jejich nedostatek může být pro něj zdrojem zklamání. Aniž bychom chtěli
zpochybňovat význam trávení volného času dětí na bezpečném místě a se zajištěným
dohledem, přesto je pro sociologii užitečné se ptát, nakolik je tento stav ovlivněn
dominantním postavením výkonnostního sportu v současné kultuře. Sport je (i pro děti) k
vidění v televizi, je předmětem diskusí mezi lidmi a je popisováno bohatství a sláva
populárních atletů, kteří zaujímají podobné postavení jako hvězdy filmu a populární hudby
(ibid.).
Výsledky některých pozorování naznačují, že děti, pokud hrají hru, kterou organizují sami,
se soustředí na následující hlavní body: akci, osobní zapojení do této akce, vzrušující
zážitek a výzvu a příležitost posílit přátelství s druhými během hry. Bylo by přílišným
5
„Jedním z negativních důsledků uvedených změn je, že rodiče z dělnické třídy a nízkopříjmových skupin
mohou být označeni za nezodpovědné nebo nestarající se o své děti, protože nejsou schopni finančně
zajistit kontrolu svých dětí tak, jako to dělají bohatší rodiče. Dále je pravděpodobné, že nebudou mít čas
a další potřebné zdroje, jež jsou potřeba pro účast a nezbytné zajištění organizovaných sportovních
programů. Tímto způsobem je organizovaný sport pro děti propojen s ideologickými a politickými
otázkami a diskusemi o definici rodičů z nízkých příjmových skupin a jak tito odpovídají ideálu „rodinných
hodnot“ ve společnosti.“ (Coakley 2004: 131).
12
zjednodušením říci, že formální sporty řízené pravidly, která kontrolují sportovní asociace
mají právě opačný průběh a opačné zážitky oproti těm výše jmenovaným. Zcela jistě je
zde však zřetelně přítomen onen étos moderního, vrcholového sportu, jenž klade důraz na
vítězství a výkony v rámci formálně organizovaného sportu s jasně danými rolemi jeho
aktérů. Ti berou své sportování nanejvýš seriózně a jako svou primární náplň času, jakýsi
ekvivalent povolání. Na vyšší úrovni je toto pojetí umocněno tím, že sportovci začínají
dostávat i finanční podporu a dostávají se tak částečně do sub-pole profesionálního sportu
(Sekot 2008, Coakley 2004) .
Nelze pochopitelně činit kompletní závěry o charakteru námi sledovaného sub-pole
menšího vrcholového sportu z popisu dominantních medializovaných profi-sportů. Na
druhé straně, pokud nás zajímá analýza konstrukce sportovních kvězd, je nezbytné
pochopit obecný proces, kterým ve sportu probíhá reprezentace dominantních sdílených
hodnot. Lze předpokládat, že se tento proces nebude lišit v závislosti na „velikosti“
konkrétního sportu? Další zajímavou otázkou je, zda ti, kteří, dobrovolně či nikoliv,
předčasně oslabí své vazby na sub-pole vrcholového sportu (např. kvůli studiu nebo
poklesu výkonnosti), budou deklarovat odlišný pohled na proces konstrukce dominantních
témat ve sportovním sub-poli.
13
Literatura
Bláha, Ladislav. 2009. “Oblasti potenciálního přínosu tchoukballu české společnosti.”
sborník z konference Společenská úloha sportu, 19. 11. 2009, Praha: UK FTVS, p. 72–78.
Bourdieu, P. 1988. „Program for a sociology of sport.“ Sociology of Sport Journal 5(2): 153-
161.
Bourdieu, Pierre. 1978. „Sport and social class.“ Social Science Information 17(6): 819
-840.
Bourdieu, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum.
Coakley, Jay. 1998. Sport in Society. Issues and Controversies. Boston: McGraw Hill. Sixth
edition.
Coakley, Jay. 2004. Sport in Society. Issues and Controversies. Boston: McGraw Hill.
Eighth edition.
Eitzen, Stanley D. 2000. “Social Control and Sport.” In Handbook of sports studies, eds.
Jay Coakley and Eric Dunning. London: SAGE Publications, p. 370–381.
European Sports Charter. 1992. In Recommendation No. R(92) 13 Rev, on the revised
European Sports Charter.
Guttmann, Allen. 2004. From Ritual to Record : The Nature of Modern Sports. New York:
Columbia University Press.
Maguire, Joseph et al. 2002. Sport Worlds. A Sociological Perspective. Champaign, IL:
Human Kinetics.
Roberts, Glyn C. 1992. “Children in Competition : A Theoretical Perspective and
Recommendations for Practice.” In Applied Sociology of Sport, eds. Andrew Yiannakis and
Susan L. Greendorfer. Champaign, IL: Human Kinetics Books, p. 179–192.
Sekot, Aleš. 2008. Sociologické problémy sportu. Praha: Grada Publishing, a.s.
Sekot, Aleš. 2006. Sociologie sportu. Brno: Paido.
Svoboda, Arnošt. 2007. „Internetové prezentace sportovců po ukončení kariéry: Zůstává
sportovec sportovcem?“ Brno: Masarykova univerzita. Nepublikováno.
Smlouva o fungování Evropské unie. 2010. Úřední věstník Evropské unie, 2010/C 83/01.
14
„Thousands take part in marathon“. 2012. BBC. http://www.bbc.co.uk/news/uk-englandlondon-17785660
(Přístup leden 3, 2013).
Špaček, Ondřej. 2011. “Sport pro všechny? Sociální nerovnost a sportovní aktivity.”
Sociální studia VIII(1): 53–78.
WWW stránky
www.caspv.cz
15