![\"schema](\"pics/argumentace.png\")
Position paper je písemný útvar, ve kterém autor nebo autorka vyjadřuje vlastní názor (zaujme stanovisko) na určité, zpravidla společensky důležité téma. Toto stanovisko je formulováno jako jasné tvrzení, které je možné shrnout do jedné věty a je následně opřeno o přesvědčivé argumenty. Tyto argumenty vycházejí z reálných faktů, z důkazů, jakými jsou například výzkumy, statistiky, expertízy, odborné články, zkušenosti nebo společenské dění. Psaní tohoto útvaru slouží k rozvíjení samostatného způsobu myšlení a studentům pomáhá, aby si ujasnili vlastní názor na určité téma. V neposlední řadě je position paper skvělým tréninkem v umění argumentace. Vlastní stanovisko by mělo být opřeno o silné a logické argumenty. Být přesvědčivý ve vyjádření vlastního názoru je důležitá schopnost i mimo akademický svět, protože je klíčem k jakékoli diskuzi o společensky významných tématech nebo řešení komplexních problémů.
', "" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Position paper: co to je a proč jej píšeme?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ 'Position paper se obvykle píše v rozsahu kratší eseje asi o 500–1200 slovech. Může ale představovat také komplexnější text rozdělený do jednotlivých podkapitol. Nezávisle na své délce by však každý position paper měl obsahovat úvod nebo úvodní odstavec, ve kterém autor představí diskutované téma a vyjádří k němu své stanovisko. Dále následují jednotlivé argumenty opřené o vhodné důkazy a příklady, kterými autor své stanovisko odůvodní a podpoří. Počet diskutovaných argumentů závisí vždy na konkrétním požadavku na rozsah textu. Zpravidla však platí, že přesvědčivá argumentace obsahuje tři hlavní argumenty, které je možné více nebo méně rozvést na základě jednotlivých „důkazů“ či podkladů. Představení argumentů tvoří hlavní tělo textu a každý argument by měl být diskutován v samostatném odstavci. Position paper je ukončen závěrem nebo závěrečným odstavcem, který shrnuje stanovisko autora a jednotlivé argumenty, případně může uvést širší společenskou relevanci probíraného tématu.
' ], "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Formální požadavky žánru aneb Jak to má vypadat?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ { "children" : [ "Pokud nemá autor či autorka téma position paperu předem zadáno, je důležité věnovat jeho výběru dostatek času. Ke zvolení vhodného tématu může pomoci sledování aktuálního dění, mapování společenských problémů, čtení novin a odborných textů. Vhodnými adepty pro téma position paperu jsou aktuálně diskutovaná témata, která jsou komplexní nebo problematická, případně ta, která vyžadují řešení. Důležité je však i to, aby samotný autor nebo autorka měli ke zvolenému tématu vztah. Jednoduše řečeno – musejí mít také chuť své stanovisko formulovat a obhajovat. Ve výsledku jsou nejpoutavější texty právě ty, které vycházejí z autorova či autorčina upřímného zájmu o studovanou problematiku.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Při výběru tématu nezapomeňte na publikum, pro které chcete psát. Kdo bude váš text číst? Je pro něj téma relevantní a zajímavé? Případně, pokud píšete position paper v rámci konkrétního kurzu, koresponduje zvolené téma s náplní a zaměření tohoto kurzu? Správný odhad publika je polovinou úspěchu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Výběr tématu", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Po výběru vhodného tématu přichází na řadu vytvoření si názoru na dané téma a jeho stručná a výstižná formulace, ideálně v jedné větě. Vlastní stanovisko je vždy konkrétní názor na danou věc. Tento názor může vyvolat, a v ideálním případě také vyvolá, další diskuzi. Proto je důležité, aby na problematiku, kterou se bude autor v position paperu zabývat, existovaly ve společnosti, o které píšeme (například v ČR), rozličné názory. Těžko můžeme v současnosti v České republice očekávat zvláště živou debatu například o otázce, zda má kouření cigaret škodlivé účinky na zdraví. Je totiž pravděpodobné, že existuje poměrně široká společenská shoda v tom, že kouření škodlivé účinky opravdu má. Pokud se ovšem budeme ptát na to, zda je tzv. „protikuřácký zákon“ vhodným opatřením, jak snížit negativní dopady kouření, zřejmě narazíme na různé odpovědi. Podobných témat, která vyvolávají protichůdné odpovědi, je mnoho, a proto je debata, poučená sbíráním relevantních informací, tak podstatná.
Pokud si například autor jako téma svého position paperu zvolí migraci do EU, může se rozhodnout obhájit stanovisko: „EU by měla přijímat více migrantů.“ Současně s tím, jak bude formulovat své stanovisko, však bude zjišťovat, zda je jeho názor opřen o relevantní informace a zda jej v position paper dokáže podepřít dostatkem „důkazů“, faktů, poznatků a argumentů. Bude si klást otázku: je k dispozici dostatek podkladů v odborné literatuře, v existujících výzkumech, ve vyjádřeních odborníků nebo v jiných spolehlivých zdrojích, pomocí nichž své stanovisko přesvědčivě obhájím?
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "I v případě, že stanovisko, které jste k vybranému tématu zaujali, odráží váš dlouhodobý nebo stabilní postoj, neopomeňte tento krok. Je to příležitost důkladně si téma prostudovat, dozvědět se o něm více, a nabídnout tak čtenářům přesvědčivější argumentaci. Velmi přínosné je také prostudovat více zdrojů k danému tématu a obeznámit se s argumenty formulovanými z různých pozic.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Zaujmout stanovisko", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Dalším krokem je dohledání a shromažďování takových „důkazů“ či podkladů, tedy výzkumů, statistik nebo událostí ze současného dění, které autorovo stanovisko přesvědčivě podpoří. Je důležité, aby studenti dohledali informace z opravdu spolehlivých zdrojů (odborné texty, spolehlivá média apod.). Tak čtenářům ukáží, že mají dobrou znalost problematiky a jejich názor „neplave na vodě“, ale také, že dokáží rozlišit nespolehlivý internetový zdroj od zdroje, jehož tvrzení jsou založena například na opravdovém výzkumu.
„Důkazy“ jsou tedy podpůrná tvrzení z odborných knih, článků, učebnic, výzkumných zpráv, nebo důvěryhodných médií. Pokud například autor obhajuje stanovisko „EU by měla přijímat více migrantů.“, podpůrným důkazem může být vyjádření odborníka o tom, že v evropských krajinách je stále méně lidí ochotných pracovat ve výrobě a průmyslu a migranti by mohli tyto chybějící lidské zdroje doplnit. Po shromáždění všech relevantních důkazů je vhodné seřadit je podle jejich důležitosti, případně vybrat několik nejpodstatnějších, které autor v textu použije. Na základě vybraných důkazů pak formuluje několik argumentů, tedy dílčích tvrzení, kterými podpoří své stanovisko. Argumenty mají v position paperu obvykle podobu důvodů, proč: Proč je předkládané stanovisko správné, potřebné nebo podstatné? V případě našeho příkladu by argument mohl znít: „Pokud chce Evropa nadále ekonomicky růst a prosperovat, měla by přijímat více migrantů.“ Argumenty jako dílčí tvrzení tvoří dohromady logický celek argumentace, který stanovisko vhodně a dostatečně podporuje. V neposlední řadě vyžaduje psaní position paperu vedení vnitřního dialogu s potenciálním oponentem, který by zastával opačný názor. Je totiž důležité, aby autoři při obhajovaní vlastního stanoviska uměli předvídat možné protiargumenty a reagovali na ně svými argumenty a důkazy. Studenti by proto rozhodně neměli ignorovat „fakta“, která by mohla mluvit proti jejich stanovisku. Naopak, v rámci psaní position paperu s nimi mohou pracovat a vyvracet je jinými fakty nebo protiargumenty.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "V průběhu formulace argumentů si položte následující otázky: Korespondují zvolené argumenty s mým stanoviskem k danému tématu? Budou moje argumenty přesvědčivé pro čtenáře? Budou čtenáři schopni pochopit mé hodnoty a souhlasit s mým stanoviskem?
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Dohledání důkazů a promýšlení argumentů", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ 'Závěr position paperu slouží k tomu, aby autor zopakoval vlastní stanovisko a argumenty, kterými je podepřel. V závěru se také nabízí prostor pro to, aby autoři své úvahy trochu rozšířili, zamysleli se nad tím, zda jejich argumentace může být použita pro další, podobné situace nebo problémy. Například pokud se pokusili formulovat argumenty podporující přijímání více migrantů do EU, mohou se zamyslet nad tím, zda tyto argumenty mohou mít obecnější platnost, jestli by mohly být použity i v případě jiných zákonů o migraci nebo jestli se mohou týkat i jiných fenoménů, nejen migrace. Tímto způsobem autoři vztáhnou stanovisko, které obhajovali, k současnému dění. To znamená, že ukáží, že má širší společenskou relevanci.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Závěr a širší relevance tématu", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Jak postupovat při psaní position paperu?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ { "children" : [ '' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ { "children" : [ "V březnu 2016 byla do slovenského parlamentu zvolena krajně pravicová Ľudová strana Naše Slovensko (ĽSNS) se ziskem 8,04 procent platných hlasů. Politika této strany je extremistická. Ve svém politickém programu nazývá Romy „parazity krajiny“ a slibuje rozmístění vojska na obranu slovenských hranic před imigranty (10 bodov za Naše Slovensko 2016). ĽSNS je taktéž protivládní strana, která tvrdí, že všichni politici jsou zkorumpovaní, a proto odpovědní za vykořisťování obyčejných lidí na Slovensku (10 bodov za Naše Slovensko 2016).Představení studovaného tématu. Autorka uvádí, že extremismem má na mysli krajně pravicový politický postoj. Tato strana se těší popularitě zejména mezi mladými lidmi, především prvovoliči. Podle agentury Fokus pro průzkum veřejného mínění by až 23 procent lidí mezi 18 a 21 lety volilo ĽSNS (Onuferová, Čevela 2016). Všechny agentury veřejného mínění se shodují na tom, že preference ĽSNS narůstají. V průměru jejich preference vzrostly o 2 procenta v posledním roce (Prieskumy preferencií pre parlamentné volby 2017).Autorka uvádí data z agentury veřejného mínění jako důkaz, že popularita extremistické strany mezi mladými lidmi vzrůstá. V této eseji tvrdím, že narůstající preference extremistické strany představují problém pro Slovensko, a to zejména z důvodu šíření nenávisti vůči menšinám a chápání demokracie jako svrchované vlády etnického národa. Uvedení vlastního stanoviska v jedné větě – růst preferencí pro tuto stranu je podle autorky problém. Tyto důvody budu diskutovat s důrazem na vzdělávání, a to s cílem nastínit některé příčiny narůstajícího extremismu mezi mládeží.
V první řadě šíří ĽSNS nenávist vůči romské menšině. První tvrzení – šíření nenávisti je problém. Strana otevřeně mluví o „cikánském teroru“ a nazývá Romy „cikánskými parazity“ (10 bodov za Naše Slovensko 2016: 1). Tyto formulace zaměňují etnicitu s kriminální činností, a tudíž prohlubují diskriminaci Romů.Rozvedení myšlenky. Podle Amnesty International představuje diskriminace Romů na Slovensku obrovský problém (SME 2015). Brání v jejich integraci do společnosti, čímž přispívá k problémům romské chudoby a kriminality (Alexander 1988). Argumenty podporující myšlenku – jiné studie o dané problematice. Zmírnění těchto problémů naopak vyžaduje ulehčení procesu integrace. Podpora inkluzivních tříd, kde jsou romské děti vzdělávány společně s dětmi z většinové společnosti, je jedním z účinných způsobů integrace, protože umožňuje učit se navzájem jeden od druhého. Integrace jako vzájemné učení se mezi majoritou a menšinou je podle Alexandera (2013) jeden ze způsobů úspěšné integrace.Návrh řešení. Naproti tomu současný trend segregovaných škol (SME 2015) podněcuje diskriminaci a živí předsudky. Když děti a mládež z majority žádné Romy osobně neznají, jsou pro nich jenom abstraktní kategorií. Následně jsou více náchylní sympatizovat s předsudky a nenávistnou řečí politiků. Nedostatek inkluzivních tříd tak představuje příčinu i následek narůstajícího extremismu mezi mladými lidmi.Rozvedení myšlenky spojené se zdůrazněním toho, že řešení problému je naléhavé. Argumentaci uzavírá nabídka řešení.
Přestože představitelé ĽSNS budí v současnosti dojem důvěryhodných politiků, v minulosti se veřejně hlásili k neonacismu.Druhé tvrzení – neonacistická minulost politiků je problém. Předseda ĽSNS Marián Kotleba stál v čele pochodů oslavujících politické zřízení Slovenského státu (1939–1945) – satelitního státu nacistického Německa. V roce 2004 navíc vystoupil s antisemitským proslovem na jednom z veřejných shromáždění neonacistického sdružení, kterému v té době předsedal (Leško 2013). V roce 2009 byl obžalován z podpory a propagace skupin směrujících k potlačování základních práv a svobod. Tvrzení podpořené konkrétními fakty – kdo, kdy a kde vykazoval sympatie k neonacismu. Následně však Kotleba pozměnil svou rétoriku a jeho popularita začala růst. V roce 2013 by zvolen do krajské politiky a o dva roky později do parlamentu. Je alarmující, že předseda nejpopulárnější politické strany mládeže je bývalý podporovatel neonacismu s kriminální minulostí. Je nutné, aby mladí lidé porozuměli nacistické politice, protože jenom tak se z ní mohou poučit a zůstat vůči ní kritičtí. Výuka dějepisu na školách spočívá nicméně především v memorování faktů, a to často na úkor rozvíjení kritického myšlení studentů.Návrh řešení. Podle Baumana (2003) nebyl holokaust jedinečná událost v historii, ale může se kdykoli zopakovat. Právě proto je podstatné podporovat školy v rozvoji kritického myšlení studentů, a to například formou diskuzí o politice a současném dění v rámci výuky. Podpůrný názor z odborné studie, který autorka využívá jako další argument, proč je neonacistická minulost politiků problém. Kontroverzní minulost současných politických představitelů by voličům neměla být lhostejná, pokud nechceme, aby se historie znovu opakovala.
V neposlední řadě ĽSNS prohlašuje, že chce chránit demokracii na Slovensku (Výzva občianskej iniciatívy 2016). Problémem však je, že tím má na mysli demokracii tvořenou na nacionalistickém základě.Třetí tvrzení – nacionalistické chápání demokracie ohrožuje liberálně-demokratické hodnoty. Mann upozorňuje na nebezpečí tohoto politizovaného nacionalismu, který zaměňuje svrchovanost populace za svrchovanost etnického národa (Mann 2005: 3). Mann v této souvislosti hovoří o temné stránce demokracie, kdy „etnická jednota může převážit ten typ občanské různosti, který je pro demokracii zásadní (2005: 3). V tomto smyslu tedy dává demokracie jako veřejná instituce legitimitu etnické majoritě na výkon moci nad etnickými menšinami v krajině, a proto je taková demokracie neliberální. Liberální demokracie je založena na rovnosti lidských práv a svobod všech občanů.Závěr z již citované odborné studie, autorce zde slouží jako další argument podporující její tvrzení. K ochraně a podpoře liberálně-demokratických hodnot mohou výrazně přispět školy kultivováním hodnot svobody, respektu, solidarity a lidské důstojnosti. Výše zmíněné inkluzivní vzdělávání a rozvoj kritického myšlení jsou způsobem, jak tyto hodnoty rozvíjet.Návrh řešení a jeho propojení s předchozími návrhy.
V této eseji jsem poukázala na problémy, které vzrůstající preference extremistické politické strany ĽSNS přinášejí. Protože se k politickému extremismu hlásí převážně mladí lidé, zvláštní pozornost jsem věnovala roli vzdělávání v inklinaci mládeže k extremismu.Rekapitulace stanoviska z úvodu. V první řadě brzdí segregované vzdělávání integraci Romů do společnosti. Mladí lidé mnohdy žádné Romy osobně neznají a jsou náchylnější sympatizovat s rasistickým slovníkem ĽSNS, a prohlubovat tak diskriminaci. Za druhé, neonacistická minulost představitelů ĽSNS upadá do zapomnění. Je to pravděpodobně následek slabšího rozvoje kritického myšlení ve školách, které se stále více zaměřují na výuku faktů a méně na diskuze o důležitých tématech. Vzájemné učení v inkluzivních třídách a rozvoj kritického myšlení mají v konečném důsledku potenciál kultivovat liberálně-demokratické hodnoty, které chybí v extremistickém pojetí demokracie.Rekapitulace tří autorčiných tvrzení a návrhů řešení. Boj s extremismem je složitý a dlouhodobý proces. V demokratické zemi je zdiskreditování politické strany nemožné, když už byla lidmi zvolena ve veřejných volbách. Proto je prevence jediným klíčem, jak extremismus porazit. Reflexe a reforma současného vzdělávacího systému může být dobrým začátkem pro tento úkol.Zasazení tématu do širšího kontextu. Autorka také nastiňuje společenskou relevanci předkládaných řešení: změna v systému vzdělávání může sloužit jako prevence zmíněných problémů.
Při přípravě tohoto materiálu byly využity informace z následujících zdrojů:
", "Akademické psaní je ústředním nástrojem komunikace v akademické sféře. Jeho hlavním cílem je prezentovat zjištění vyplývající z akademického bádání odbornému publiku, a to obvykle členům a členkám akademické obce, studentům a studentkám, případně odborné veřejnosti. Akademické psaní se liší formou a stylem od jiných textů, se kterými se setkáváme v každodenním životě, jako jsou například osobní korespondence, beletrie nebo články v médiích. Odlišnost akademického psaní spočívá v dodržování specifických pravidel a praktik, mezi které patří především vědecky podložená argumentace, důsledné citování zdrojů a studií, používání odborné terminologie a předepsaná formální struktura textu. Jelikož hlavním cílem akademického textu je informovat o výzkumných zjištěních, měli by autoři při psaní textu klást důraz především na srozumitelnost a přehlednost. Mnohost interpretací textu je hlavním kouzlem krásné literatury, v akademických textech však usilujeme o přesnost a jednoznačnost sdělení. Za tímto účelem se při akademickém psaní užívá řada formulací a specifických frází, které umožňují čtenářům lépe se v textu orientovat a co nejpřesněji mu porozumět.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Jedním z důležitých znaků akademického textu je užívání odborné terminologie. Nadužívaní odborných termínů, jejich hromadění a nedostatečné vysvětlení však vede ke vzniku nesrozumitelných a pro čtenáře matoucích textů, které mají k ideálu jasné komunikace daleko. Pro nadužívaní odborné terminologie v akademických textech se v angličtině vžilo ironické označení „academese“. Všem autorům akademických textů lze doporučit, aby se takového psaní raději vyvarovali. Pro lepší pochopení zásad srozumitelnosti akademického textu doporučujeme článek Stevena Pinkera „Why Academics Stink at Writing\", který kriticky hodnotí některé z trendů v akademickém psaní.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Co je to akademické psaní?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Howard Becker [2007] se ve své knize Writing for Social Scientists snaží vyvrátit jeden z nejrozšířenějších mýtů o akademickém psaní, a to, že proces psaní začíná, až když má autor v hlavě všechno srovnáno a promyšleno. Tato představa je v akademickém světe překvapivě rozšířená, a to nejenom mezi studujícími, a výrazně přispívá k vytváření různých tvůrčích bloků a zábran. Podle Beckera [2007] je o psaní vhodné uvažovat spíše jako o jedné z forem myšlení. Proces psaní začíná ve skutečnosti mnohem dříve, souběžně s prvním nápadem na esej, s formulací výzkumné otázky nebo se zaznamenáním si první zajímavé citace z knížky. To, co dáváme na papír, nám pomáhá třídit vlastní myšlenky a tříbit argumentaci. Psaní je formou dialogu mezi autorem a papírem nebo obrazovkou počítače. Toto smýšlení o procesu psaní nám také pomáhá změnit vztah k slovům a větám, které už byly napsány. U akademického psaní je běžné, že dobré texty jsou výsledkem mnohonásobného přepisování a přeformulovávání. Autoři a autorky by neměli lpět na svých formulacích a měli by být schopni text měnit, i když to někdy znamená vyškrtnutí celých odstavců nebo stran. Na druhé straně tento přístup k psaní obnáší jistá rizika. Podobně jako se neustále vyvíjí myšlení, je možné prakticky donekonečna upravovat a vylepšovat i texty. Je proto důležité si uvědomit, že v určitém okamžiku je proces psaní nutné ukončit a vystavit text kritickému pohledu spolužáků, učitelů nebo vedoucích závěrečné práce. Po období samostatné práce na textu tak přichází fáze kritiky zvenčí. Posouzení kvality textu není v akademické sféře jenom věcí subjektivní spokojenosti autora nebo autorky, ale práce podléhají kritickému hodnocení akademickou komunitou. V tomto směru hraje nejen finální, ale i průběžné čtení a připomínkovaní textu nenahraditelnou roli.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Vzájemné čtení a připomínkovaní „draftů“ neboli rozepsaných textů je praxe, která je zavedená napříč akademickou sférou a je možné ji doporučit i studujícím. Nebojte se vyžádat si od kolegů zpětnou vazbu na své seminární práce, eseje nebo jakékoliv písemné úkoly, a to ještě předtím, než je odevzdáte. Zpětná vazba vám pomůže identifikovat nepřehledná místa, nesrozumitelné formulace nebo nejasnou argumentaci či matoucí strukturu vašeho textu. A protože je podobná pomoc pro vaše kolegy časově náročná, nezapomeňte jim nabídnout stejnou službu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Jak probíhá proces psaní? Kde začíná a kde končí?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ 'Podobně jako v krásné literatuře i v akademickém psaní rozlišujeme různé žánryStručný přehled žánrů, se kterými se studenti a studentky sociologie mohou v průběhu studia setkat, přinášíme v tomto manuálu.. Mezi nejvíce rozšířené patří esej, position paper, přehled literatury nebo návrh výzkumu. Tytéž poznatky a myšlenky lze sdělovat akademickými texty různých žánrů, jejich struktura, formální úprava a způsob, jakým jsou myšlenky sdělovány, se budou lišitNapříklad argument o důležitosti transnacionální perspektivy při zkoumání migrace v 21. století může být hlavním argumentem eseje o ženách migrantkách pracujících jako pečovatelky, součástí východisek v rámci návrhu výzkumu nebo přehledu literatury, a pozicí, kterou se student nebo studentka rozhodne zaujmout po přečtení aktuálních článků o migraci.. Pro seznámení se s jednotlivými žánry akademického psaní doporučujeme hesla na této webové stránce, vyhledání vzorových šablon na internetu nebo prostudování učebnic akademického psaní, které často obsahují také ukázky akademických textů. Jak ale upozorňuje Macgilchrist [2014], je důležité osvojit si nejenom podobu a pravidla jednotlivých žánrů, ale také pochopit specifika jejich komunikačního stylu, a to především ve vztahu k publiku, pro které jsou určeny. Teprve tehdy se skutečně „naučíme psát“.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Předtím, než se pustíte do psaní v určitém žánru, si ujasněte, jaké požadavky jsou na text kladeny, prostudujte si příslušné heslo v tomto manuálu a pokuste se získat alespoň dva nebo tři vzorové texty stejného žánru, které byly dobře hodnoceny. Bakalářské, magisterské a dizertační práce, které byly v posledních letech obhájeny v České republice, jsou volně přístupné na internetu. Práce, jež vznikly na Masarykově univerzitě, a to včetně těch starších, snadno dohledáte v Informačním systému MU. Seminární práce a úkoly do kurzů obvykle přístupné nejsou, ale na vyžádání by vám vyučující měli být schopni poskytnout některé ze starších textů.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Žánry akademického psaní", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Na závěr přinášíme přehled několika rozšířených mýtů o akademickém psaní. Je inspirován článkem What Is „Academic“ writing? od Lennie L. Irvin [2010]. Zájemcům o hlubší pochopení zásad psaní v akademické sféře jej doporučujeme prostudovat celý.
Mýtus #1: Úspěšné psaní je otázkou následování určitých „správných“ kroků a postupů
Mnozí začínající autoři si představují, že úspěšné psaní se neobejde bez důsledného dodržování určitých kroků. Akademické psaní však není lineární proces, v němž by jednotlivé kroky následovaly za sebou, ale je spíše procesem cyklickým. To znamená, že se při psaní neustále pohybujeme v kruzích mezi přemýšlením, studiem literatury a samotným procesem psaní. Navíc je psaní vysoce individuální záležitost. To, co funguje pro jednoho autora nebo autorku, nemusí fungovat pro jiné.
Mýtus #2: Autoři začínají psát až poté, co všechno důkladně promysleli
Je to přesně naopak. Autoři si obvykle uvědomí mnoho souvislostí až při samotném psaní. Raději než čekat na osvícení je lepší začít hned psát, i když nemáme všechno dokonale promyšlené. K problematickým místům je vždy možné vrátit se později. Formulovat myšlenky písemně vám obvykle pomůže lépe téma promyslet.
V této otázce se ovšem zkušení autoři a také vyučující neshodují. Možná můžeme Irvin doplnit v tom, že psaní je sice skvělá činnost, která nám může pomoci ujasnit si myšlenky, ale sednout si k čistému papíru nebo počítači či notebooku s očekáváním, že se po soustředěném psaní rovnou objeví hotový text, může být také stresující. Může to dopadnout i tak, že popíšeme deset stran různými nápady, které však spolu nebudou souviset, takže text bude postrádat řád a strukturu. Můžete si proto vyzkoušet psaní poznámek k tématu nebo dokonce deníku, do kterého zaznamenáte svoje myšlenky a postupně se k nim budete vracet a propracovávat je. Dokument, který budete považovat za finální, pak můžete začít vytvářet až ve chvíli, kdy budete vědět, jakou základní myšlenku chcete sdělit, a kdy budete mít ujasněnou také strukturu vaší eseje či jiného textu.
Mýtus #3: Perfektní první drafty
První drafty neboli první verze textů jsou často výrazem nerealistických očekávání autorů či autorek. Je proto třeba mít na paměti, že nikdo nenapíše perfektní první draft. Dobré texty jsou výsledkem mnoha úprav a revizí a první draft je jenom prvním krokem. Od prvního draftu nemůže nikdo očekávat dokonalost. Jeho zpřístupnění kolegům nebo učitelům však může být zdrojem důležité zpětné vazby, která vám pomůže v dalším psaní a přepisování.
Mýtus #4: Někomu to zkrátka jde, ale mně ne
Schopnost psát není žádnou neměnnou vlastností, kterou někdo má ve své genetické výbavě, zatímco někdo jiný ji postrádá. Je to dovednost, kterou se můžeme naučit a praxí ji také vylepšovat. Když uvěříme, že pro psaní nemáme nadání, jenom těžce najdeme potřebnou energii a vyvineme dostatek úsilí, abychom se v něm zlepšili. Když naopak pochopíme, že psát dobré texty se můžeme naučit, potom se s nabytými zkušenostmi bude postupně zlepšovat také náš styl a vyjadřovací schopnosti.
Mýtus #5: Pro dobrý text je nejdůležitější pravopisná správnost
Schopnost vyjadřovat se ve spisovném jazyce, bez gramatických a pravopisných chyb je nepochybně jedním ze základních předpokladů akademického psaní, není to však předpoklad jediný ani nejdůležitější. Akademické psaní je především způsob, jak sdělovat myšlenky, jak je vyložit a obhájit. Přesto vám doporučujeme používat funkce kontroly pravopisných a gramatických chyb v textových editorech, před odevzdáním práce pečlivě text zkontrolovat, případně si u důležitého textu, jakým je například diplomová práce, zajistit odbornou jazykovou korekturu. Nesprávná interpunkce totiž dokáže změnit význam celého souvětí nebo přinejmenším potrápit čtenáře, pro něhož může být takový text obtížně srozumitelný.
Mýtus #6: Esej z pěti paragrafů
Pro někoho je tato struktura modlou, jiní zase navrhují se jí vyvarovat. Forma eseje sestávající z úvodu, tří podpůrných odstavců a závěru patří do klasiky akademického psaní. Určitě je proto dobré ji znát a dokázat ji dobře zvládnout. V pozdějších etapách studia a s větší nabytou jistotou v psaní se však nemusíte bát trochu experimentovat. Každý zkušenější autor si nachází vlastní způsob psaní, který mu nejvíce vyhovuje.
Mýtus #7: Nikdy nepoužívejte první osobu jednotného čísla
Používaní plurálu v akademických textech i v případě, že má pouze jednoho autora (tzv. autorský plurál nebo plurál skromnosti), je přežitek. Často pak vznikají obtížně srozumitelné a nepřirozeně působící texty. Nedoporučujeme ani nadměrné užívání pasiva (např. „v textu je prezentováno“ nebo „předpokládá se“). V akademickém psaní lze objektivity docílit i jinými způsoby než vyjádřením odstupu od textu pomocí plurálu nebo pasiva. Je vhodnější používat aktivní slovesné tvary a také první osobu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Čeho se vyvarovat aneb Několik mýtů o akademickém psaní", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Při přípravě tohoto materiálu byly využity informace z následujících zdrojů:
", "Abstrakt je krátké a výstižné shrnutí odborného textu. S abstraktem se obvykle setkáváme při vyhledávání ve vědeckých časopisech. Články, které jsou v nich publikovány, obsahují ještě před textem samostatně stojící odstavec – abstrakt, který čtenářům poskytuje shrnutí důležitých informací a přehled hlavních témat textu. Jednoduše řečeno, abstrakt shrnuje téma a hlavní myšlenku textu. Abstrakty tak ulehčují práci s vyhledáváním odborných článků ve velkých online databázích, kde jsou, často na rozdíl od plného znění článků, veřejně dostupné. Čtenáři se tak po jejich přečtení mohou rozhodnout, zda je pro ně odborný článek podstatný nebo zajímavý a zda stojí za přečtení. Abstrakt je tedy jistou výkladní skříní odborných vědeckých prací, jeho účelem je poskytnout přehled a základní informaci o celém textu, ale také přitáhnout pozornost čtenářů. Abstrakt je celistvý text, který musí čtenáři dávat smysl sám o sobě, aniž by bylo nutné přečíst celý článek v plném znění. S tvorbou vlastního abstraktu se studenti obvykle setkávají při psaní bakalářských či magisterských kvalifikačních prací. Abstrakty jsou také součástí grantových žádostí pro výzkum nebo žádostí o příspěvek na vědeckou konferenci. Abstrakty obvykle píší sami autoři a autorky odborného textu. Psaní abstraktů k textům jiných autorů je nicméně vhodným způsobem, jak zprostředkovat informace kolegům, kteří text nečetli, a také je to užitečný trénink pro psaní vlastního abstraktu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Abstrakt: co to je a proč ho píšeme?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Abstrakt je shrnutí textu v rozsahu asi 100 až 300 slov. Odborné časopisy, které publikují články, mají vždy specifické požadavky na rozsah abstraktů a je nutné je dodržovat. Abstrakty jsou psané jasným a výstižným jazykem a obvykle za nimi následuje seznam klíčových slov z textu pro snadnější vyhledávání. V žádném abstraktu by neměla chybět sdělení o: 1) výzkumné otázce nebo problému, který článek řeší; 2) metodě, tedy o tom, jakým způsobem byl problém řešen; 3) zjištěních a závěrech, které článek přináší, a v neposlední řadě 4) o širším kontextu studie nebo jejích důsledcích pro předchozí nebo příští výzkum. Je důležité mít na paměti, že abstrakt má čtenáře také motivovat, aby si přečetli celý článek. Z abstraktu by tudíž mělo být patrné, proč by si čtenáři měli přečíst právě tento text k danému tématu. Abstrakty odborných článků se často píší v angličtině, ač je plný text psán například česky. Abstrakty tedy informují o článku mezinárodní vědeckou komunitu, jejíž členové tak nemusí číst všechny články, ale přesto získají přehled o tom, jaké práce v jiných jazycích vznikají. Shrnutí článků podobné abstraktům se někdy mohou objevit také v dalších jazycích (francouzštině, španělštině, němčině, ruštině aj.), obvykle na samém konci článku za seznamem literatury.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Formální požadavky žánru aneb Jak abstrakt vypadá?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ { "children" : [ "Abstrakt píšeme až po napsání celého těla textu. Před samotným psaním abstraktu je vhodné si text znovu přečíst s vědomím, že ho bude třeba co nejvýstižněji shrnout. Proto je důležité věnovat zvýšenou pozornost hlavním myšlenkám textu a tomu, co vlastně chce autor čtenáři sdělit.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Shrnout rozsáhlý text do jednoho odstavce abstraktu není snadný úkol. Odborný text je zpravidla rozdělen na jednotlivé části jako „Metody“, „Analýza“ nebo „Diskuze“. Každá z těchto sekcí obsahuje pravděpodobně více než jeden odstavec, ale přesto rozvíjí vždy jednu základní myšlenku. Zkuste vypsat z každé sekce její hlavní myšlenku, a zhustit tak text do několika vět.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" }, { "children" : [ "Nepíšete-li abstrakt z vlastního textu, věnujte zvýšenou pozornost především úvodu a závěru odborného článku. Tyto pasáže obsahují nejdůležitější informace, které by neměly chybět ani v abstraktu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Opětovné čtení textu", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Po přečtení textu a výběru hlavních myšlenek napíší autoři první verzi abstraktu. Při psaní si musí dávat pozor na to, aby neopisovali věty z textu, ale formulovali jeho hlavní myšlenky vlastními slovy. Proto se doporučuje napsat první verzi bez opětovného nahlížení do textu. Výběr hlavních myšlenek slouží jenom jako vodítko pro shrnutí v abstraktu, ne jako jeho šablona. Už první verze abstraktu by měla obsahovat všechny náležitosti: popis výzkumného problému, metod, hlavních závěrů a kontext, z něhož vyplývá, proč je text důležitý.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Abyste nezapomněli na žádnou důležitou informaci, odpovězte si při psaní abstraktu na tyto jednoduché otázky:
Jakmile je první verze abstraktu hotová, následuje její revize:
Vytiskněte si abstrakt a přečtěte jej nahlas. Je srozumitelný i pro ty, kdo váš text zatím nečetli? Poskytuje všechny podstatné informace o textu? Dokáže přitáhnout pozornost čtenářů? Případně můžete dát abstrakt přečíst kolegům a kolegyním. Po přečtení abstraktu by měli být schopni vám sdělit, čím se váš text zabývá, jakým způsobem a proč.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Revize draftu", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Jak postupovat při psaní abstraktu?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "V této sekci uvádíme příklady abstraktu z úspěšně obhájených diplomových prací Tomáše Doseděla a Radky Klvaňové na Katedře sociologie MU.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ { "children" : [ 'Předkládaná diplomová práce se zabývá ekonomickou i neekonomickou návratností vyššího vzdělání v České republice.Autor jasně stanovuje téma práce hned v první větě abstraktu. Nejprve jsou na pozadí masivní expanze českého vzdělávacího systému představeny dvě teorie, které reflektují vývoj návratnosti vzdělání. Teorie IC předpokládá inflaci vzdělávacích osvědčení z důvodu vyššího počtu vzdělaných osob na trhu práce, zatímco teorie SBTC usuzuje, že vzhledem k technologickému rozvoji bude vyšší vzdělání na trhu práce oceňováno.Na základě dvou představených teorií autor vymezuje téma práce a uvádí, jakým směrem se bude jeho studie ubírat. Dvě protichůdné teorie – předpoklad inflace a předpoklad ocenění vyššího vzdělání – představují zajímavou zápletku, která může motivovat čtenáře číst dále, aby se dozvěděl víc o tom, která z teorii se potvrdí. Na základě sekundární analýzy dat z Výběrového šetření pracovních sil doplněných o informace o mzdách z Informačního systému o průměrném výdělku práceAutor uvádí výzkumnou metodu. Poskytuje tím informaci o tom, jakým způsobem problematiku zkoumal. zjišťuje, ', 'jak se v průběhu času mění různé ukazatele vyjadřující prestiž zaměstnání, jistotu pracovního poměru a ekonomickou návratnost vzdělání.Tato část věty představuje shrnutí výzkumné otázky. Sděluje, co konkrétně autor zkoumal. ', 'Byl potvrzen předpoklad, že vyšší vzdělání respondenta implikuje vyšší prestiž zaměstnání vyjádřenou ukazatelem ISEI, vyšší pravděpodobnost vstupu do vyšší třídy sociálně stratifikačního schématu ESeC, vyšší jistotu povolání vyjádřenou menší šancí na nezaměstnanost a konečně vyšší příjem.Autor uvádí zjištění studie hned za výzkumnou otázkou. Čtenáře tak seznamuje s tím, jaké poznání jeho studie přináší, a co je hlavním poznatkem a myšlenkou práce. ', 'Regresní analýzou Mincerovy rovnice příjmů bylo zjištěno, že ekonomická návratnost vzdělání v České republice mezi lety 2001 a 2010 v podnikatelské sféře roste, zatímco v nepodnikatelské sféře klesá.Následně autor uvádí, jaký je závěr jeho studie a jak k tomuto závěru došel.', "
Doseděl, Tomáš. 2014. Ekonomická návratnost vzdělání v České republice. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita.
" ], "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Abstrakt kvantitativní studie", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ '', 'Tato kvalitativní studie se snaží postihnout migrační proces v celé jeho komplexitě a popsat jej z pozice aktérů migrace.Také v tomto abstraktu autorka nejdříve seznamuje čtenáře s tématem práce. ', 'Zaměřuje se na zkoumání motivů a strategií migrace Arménů žijících v Brně a okolí, kteří přicházejí do České republiky od počátku devadesátých let dvacátého století.Předmět studia je jasně vymezen. Je zřejmé, co autorka v překládané studii zkoumá. ', 'Teoretickými východisky práce jsou teorie sociálních sítí a biografický přístup ke studiu migrace. Analýza migračních strategií Arménů je zasazena do kontextu jejich životů, sítí sociálních vztahů, ve kterých participují, a institucionálního rámce vymezeného českou migrační politikou.Uvedení teoretického přístupu se prolíná s uvedením metodologie výzkumu. Autorka zkoumá sociální sítě a volí biografický přístup ke studiu migrace. Autorka také vymezuje, na co všechno se její výzkum soustředil: individuální životy, sociální vztahy a institucionální rámec migrační politiky. Tento široký záběr ilustruje úvodní tvrzení, podle kterého se práce zabývá „migračním procesem v celého jeho komplexitě“. ', 'Z tohoto hlediska jsou odhalovány motivy a strategie migrace Arménů v jednotlivých fázích migračního procesu – při rozhodování o migraci, na cestě do cílových zemí i při jejich integraci v České republice – přičemž je zdůrazněna provázanost a otevřenost jednotlivých fází migrace.Autorka opakuje a parafrázuje výzkumnou otázku. ', 'Sociální sítě, zejména ty založené na společném etnickém původu, hrají různě důležitou roli ve všech fázích migračního procesu jednotlivých Arménů a jejich důležitost a význam se též proměňují v čase.Autorka uvádí jedno ze zjištění studie. Poukazuje na důležitost sociálních sítí v procesu migrace. Sociální sítě ovlivňují motivy a strategie migrantů a migrantek. ', 'Strategie migrace Arménů významně ovlivňuje povaha motivů k migraci, jež jsou objektem neustálé reinterpretace pod vlivem percepce sociálních vztahů jak v České republice, tak v Arménii a jiných zemích, ale i dynamický charakter české migrační politiky.Autorka shrnuje celková zjištění z výzkumu.', '
Klvaňová, Radka. 2006. Na cestě za důstojným životem: Motivy a strategie migrace Arménů žijících v Brně. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita.
' ], "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Abstrakt kvalitativní studie", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Příklady", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Při přípravě tohoto materiálu byly využity informace z následujících zdrojů:
S recenzemi se můžeme setkat i mimo akademický svět – asi nejznámějším příkladem jsou recenze literárních děl, filmů nebo divadelních her, které bývají publikovány na internetu nebo v časopisech. V tomto textu se však budeme zabývat recenzemi akademických publikací, a to především odborných knih. Základním cílem recenze odborné knihy je přiblížit čtenářům její obsah a nabídnout její kritické zhodnocení. Psaní recenze odborné knihy tak obnáší důkladné porozumění textu a vyžaduje zpravidla jeho opakované čtení. Recenze také popisuje, jak je kniha uspořádána, jaké kapitoly obsahuje, tedy její strukturu. Recenze může být určena pro různé typy publika – pro veřejnost, pro odbornou veřejnost nebo pro akademické publikum. Jednotlivé typy recenze se pak liší svým zaměřením. Zde se budeme zabývat recenzemi knižních publikací psaných pro akademické publikum. Jejich rolí je shrnout obsah publikace, opatřit ji kritickým komentářem a zasadit její hlavní myšlenky do širšího kontextu vědění v dané oblasti. Studenti a studentky sociologie mohou být požádáni, aby v seminárních pracích vypracovali recenzi na odbornou knihu. Zpracováním takového úkolu se učí, jak představit myšlenky jiného autora nebo autorky a jak se k nim vyjádřit. Recenze jsou ale také důležitým typem textů, které píší sami vědci a publikují je v odborných časopisech. Psaní recenze odborné knihy je tak možné vnímat jako jeden ze způsobů akademické komunikace. Proto se v části věnované recenzi budeme tomuto typu textu věnovat nejen jako úkolu do hodiny, ale také jako odbornému textu, který mohou studující psát pro odborné časopisy již v průběhu magisterského a zcela určitě pak v průběhu doktorského studia.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Recenze odborné knihy: co to je a proč ji píšeme?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Recenze je krátký útvar, který musí výstižně shrnout a zhodnotit recenzovanou publikaci, obvykle v podobě odborné knihy. Text by měl mít délku 600 až 2000 slov. Dobře napsaná recenze typicky nepřekročí rozsah 1000 slov. K hornímu limitu rozsahu je dovoleno přiblížit se jenom výjimečně, a to v případě, že je recenzovanou publikací antologie nebo sborník a její shrnutí proto vyžaduje více prostoru. Při psaní recenze se recenzenti plně řídí zásadami psaní odborného textu. Především dodržují pravidla citování, a to jak díla samotného, tak i sekundárních zdrojů, na které je v recenzi odkazováno. Pokud recenze obsahuje doslovné citace z recenzované publikace, do odkazu v textu se uvádí pouze číslo strany, na níž se citace v publikaci objevuje. Autor recenzované publikace a rok vydání se v citační závorce neuvádí, jelikož je jasné, o jaký text se jedná. Bibliografická citace recenzovaného textu se pak obvykle uvádí v mírně pozměněné formě přímo v titulu čili názvu recenze. Citování sekundárních zdrojů se řídí citačním stylem v plné míře, tj. do citační závorky se uvádí jména autorů a rok vydání. V případě přímé citace nebo parafráze dílčí myšlenky, kterou najdeme na konkrétní straně, se uvádí také strana, kde může čtenář myšlenku dohledat. Bibliografické citace sekundárních zdrojů se v případě recenze uvádějí pod text nebo do poznámky pod čarou. Po jazykové stránce recenzenti dodržují v co největší míře terminologii publikace.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Formální požadavky žánru aneb Jak vypadá recenze odborné knihy", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ { "children" : [ "V případě, že studující dostanou za úkol vypracovat recenzi v rámci některého z kurzů, volí tuto publikaci vyučující. Je možné, že vyučující nabídne několik titulů, ze kterých si studenti mohou vybrat. Pokud ale chce posluchač nebo posluchačka vyšších ročníků napsat recenzi pro odborný časopis, je volba vhodné publikace k recenzování podstatným krokem. Recenze publikované v časopisech spolu s články vytvářejí přehled o nejnovějším vývoji v dané disciplíně. Při výběru knihy pro recenzování sehrává proto její aktuálnost důležitou roli. Zpravidla se nedoporučuje recenzovat práce vydané před více než dvěma lety. Při výběru je také důležité vědět, zda již byla publikace recenzována. Pokud tomu tak je, není to nutně překážkou pro její další recenzování. Nová recenze by však měla přinést dodatečnou přidanou hodnotu. Může to být recenze zahraniční publikace, o které se již psalo v cizojazyčných časopisech, napsaná pro české periodikum. Jinou možností je napsat recenzi například na knihu, jejímiž autory jsou sociální geografové, pro sociologický časopis. Kniha tak bude představena dalšímu publiku. Při výběru publikace je možné prozkoumat také webové stránky akademických časopisů, které někdy uvádějí tituly, o jejichž recenze mají zájem (viz například sekce „Seznam knih k recenzi“ na stránkách Sociologického časopisu). Druhým možným způsobem je vybrat si knihu, která je pro recenzenta či recenzentku zajímavá, a nabídnout její recenzi redakci časopisu. V obou případech však platí, že výběr publikace by měl odpovídat tématu, ve kterém se recenzent orientuje. Kvalitní recenze totiž vztahuje publikaci k dalším poznatkům v daném oboru. Recenzent například sděluje, zda kniha přináší něco nového oboru sociologie rodiny. To ovšem nelze posoudit, aniž by autoři recenzí měli určitou znalost o sociologii rodiny a o tom, jaké poznatky v posledních letech tento obor přinesl.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Pokud pracujete na své diplomové nebo dizertační práci, zvažte při výběru publikace, zda bude pro vaše bádání přínosné, když si ji přečtete. Víte, že vyšla kniha, která přináší nové poznatky k tématu vaší práce? Zkuste na ni napsat recenzi.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Výběr publikace", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Čtení a kritické hodnocení je logicky druhým krokem, který následuje po výběru publikace. Při čtení je dobré zaměřit se nejdříve na pochopení hlavní myšlenky knihy. Předtím, než se recenzenti ponoří do jednotlivých kapitol hlouběji, pozorně si přečtou úvod a závěr. Může jim pomoci, když se postupně soustředí na následující body:
", "Jakmile recenzent či recenzentka porozuměli hlavní myšlence, je čas na hloubkové čtení a souběžné kritické hodnocení. V této fázi se recenzenti soustředí na důkladné porozumění jednotlivým částem knihy, které rozvíjejí autorovy či autorčiny myšlenky. Sleduje tedy argumentační linii knihy. Analyzuje, jakým způsobem pomáhají jednotlivé kapitoly formulovat ústřední myšlenku knihy. Také sleduje způsob, jakým jsou sdělení v knize zasazena do širšího kontextu vědění v dané oblasti, tedy jak je autor či autorka vztahuje k tomu, co již bylo o daném tématu napsáno dříve. Pozornost si zasluhuje také formální a stylistická stránka textu.
Některé otázky mohou být při hloubkovém čtení a hodnocení publikace nápomocné. Například:
", "Argumentační linie
Je zřejmé, jaké je hlavní sdělení knihy a jak jednotlivé kapitoly toto sdělení postupně utvářejí? Pozor – stěžejních myšlenek a tezí může být v knize i více. Je tomu tak například tehdy, jestliže se jedná o knihu sestavenou z esejů napsaných v různých obdobích nebo na různá témata, a také tehdy, je-li kniha výsledkem práce kolektivu autorů. V tomto případě je třeba pozorně přečíst úvodní a závěrečné slovo a posoudit, jak jednotlivé kapitoly přispívají k cíli knihy, který je deklarován v jejím úvodu. Uvádějí autoři dostatek opor pro závěry knihy nebo jednotlivých kapitol? Je publikace bohatá na reference, nebo je jich v ní naopak nedostatek? Pokud má kniha nebo jednotlivé kapitoly metodologickou část, je po jejím přečtení jasné, jakým způsobem autoři získali a zpracovali data?
", "Zasazení do širšího kontextu
Do kterého oboru nebo disciplíny kniha svým obsahem náleží (např. sociologie, sociologie bydlení)? Jakým způsobem pracují autoři se zdroji a odkazováním na jiné akademické studie? Je možné považovat publikaci za inovativní s ohledem na to, co již bylo o problematice napsáno? Je vůbec cílem autorů nabídnout publikaci, která je v něčem inovativní, a vymezují tento cíl v úvodu své práce? Vztahují autoři vlastní knihu k nějaké diskuzi, která podle nich právě probíhá v jejich oboru (například diskuze o ekologických rizicích, která vytváří člověk svou činností, nebo teoretická diskuze o post-faktické době)? Pro jaké publikum může být publikace podle vás obohacující? Kdo by si měl knihu přečíst? Co by čtením získal?
", "Struktura
Jak je publikace sestavená? Je text rozdělen do logických celků? Navazují jednotlivé kapitoly na sebe? Pokud je každá kapitola napsaná jiným autorem či autorkou, jsou kapitoly utříděné do tematických celků?
", "Styl
Je publikace napsaná tak, že se dobře čte? Je její jazyk a styl komplikovaný? Vyžaduje čtení znalost odborné terminologie? Bude kniha srozumitelná i pro laika? Odpovídá text po stylistické stránce akademickým standardům? Je terminologie užitá v textu jednotná? Jsou všechny odborné termíny náležitě vysvětleny?
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Dělejte si během čtení publikace poznámky, pomohou vám v procesu psaní co nejvěrněji shrnout její hlavní myšlenky. Narazíte-li na krátkou a výstižnou formulaci, poznačte si její přesnou lokaci v textu nebo si ji rovnou vypište do draftu recenze. Dělejte si i vlastní poznámky shrnující vaše kritické postřehy, pomohou vám při hodnocení publikace.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Čtení a hodnocení publikace", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Jak již bylo zmíněno, recenze nejenom shrnuje hlavní myšlenky publikace, ale také je kriticky komentuje a vztahuje k jiným dílům v daném oboru. Jako jakýkoliv jiný akademický text proto vyjadřuje názor recenzenta nebo recenzentky, podepřený argumenty. Než začnete psát, je proto důležité projít si poznámky a ujasnit si vlastní pozici. Co považujete v publikaci za klíčové? Které aspekty publikace chcete vyzvednout? Které chcete naopak podrobit kritice? Recenze knihy má zpravidla tři části. První představuje hlavní myšlenky publikace a její strukturu. Autor či autorka se zde zaměřují na shrnutí nejdůležitějších myšlenek textu, ne na vyčerpávající popis všech kapitol. Dokonce je možné zmínit se o některých kapitolách jen velmi stručně. Je zcela v pořádku, když se recenzent zaměří na vybrané, ale o to důležitější části knihy. Volbu toho, co je důležité, ovšem recenzent může udělat až poté, co publikaci podrobně prostuduje. Ve druhé části, která je jádrem recenze, se její autor k přečtené publikaci kriticky vztahuje. Zde by mělo být srozumitelně řečeno, co považuje v publikaci za významné. Zmíní silné a slabé stránky textu a vysvětlí, proč je takto hodnotí. Třetí část recenze pak shrnuje závěry, naznačuje, pro které akademické pole je publikace přínosem a jakému typu čtenářů ji lze doporučit (například studentům, odborníkům z dalších oborů, těm, kteří se zajímají o určitý problém, ač sami nejsou odborníci na dané téma apod.).
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Psaní recenze", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "V případě, že recenzent není domluven na uveřejnění svého textu s konkrétním časopisem, obrátí se na redakci časopisu, ve kterém by svou recenzi rád uveřejnil. Některé časopisy mají editory, kteří redigují přímo rubriku s recenzemi odborných knih. V tom případě je dobré oslovit rovnou je. Kontaktní informace jsou většinou dostupné na webových stránkách časopisů. Součástí nabídky recenze by kromě uvedení názvu publikace mělo být i stručné představení se recenzenta nebo recenzentky, především jejich akademické pozice a odborného zaměření. Pokud recenzi odesílá student nebo studentka, uvede, jaký obor studuje, na jaké univerzitě a v jakém typu studia. Pokud již má zkušenost s vydáním recenze nebo jiné publikace v odborném časopise, je dobré zmínit to stručně v e-mailu redakci.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Publikace", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Jak postupovat při psaní recenze odborné publikace?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "V této části uvádíme několik úryvků z recenzí publikovaných v Sociologickém časopise, které pomáhají porozumět tomu, jak co nejlépe napsat úvod recenze nebo kritické zhodnocení. Před psaním vlastní recenze však autorům doporučujeme, aby si nejdříve pozorně přečetli alespoň tři recenze z časopisu, do kterého by rádi svoji recenzi poslali.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ { "children" : [ '', '„V lednu tohoto roku dostala anglicky hovořící část akademického světa možnost seznámit se s provokativní knihou, která před rokem a půl vzbudila zájem ve francouzských „foucaultovských“ kruzích (původní francouzské vydání v roce 2014 neslo název Critiquer Foucault. Les années 1980 et la tentation néolibérale). A není se co divit. Sám Daniel Zamora v rozhovoru pro server Jacobin (do češtiny byl rozhovor přeložen v kulturním čtrnáctideníku A2 – ‚Můžeme kritizovat Foucaulta?‘ A2 [online] 2015, 1/15, dostupné z: http://www. advojka.cz/archiv/2015/1/muzeme-kritizovat-foucaulta) připouští, že vyvolání debaty bylo jedním z cílů autorského kolektivu, a dodává, že se chtěl ‚… rozžehnat s příliš konsensuálním obrazem Foucaulta, který ho znázorňuje v naprosté opozici k neoliberalismu i na sklonku života‘; a podobně pokračuje: ‚Myslím si, že tradiční interpretace jeho pozdního díla jsou chybné, případně se alespoň některým otázkám vyhýbají. Pro část radikální levice se stal svým způsobem nedotknutelnou postavou.Takto napsaný úvod recenze čtenáře zaujme. Jsou v něm zmíněny reakce, které kniha vyvolala, a autor podtrhuje, že se jedná o knihu provokativní, jak je zřejmé z odborných diskuzí. Zmínka o názorech jiného odborníka navíc čtenáře vtahuje do dění a přibližuje mu události, které vydání knihy vyvolalo. Kniha se jeví jako hodná povšimnutí. Kritika jemu věnovaná je přinejmenším plachá.‘ V knize je tak jedna z centrálních intelektuálních figur 20. století a ikona (nejen) současné ‚kulturní levice‘ ‚pošpiněna‘ postavením do nebezpečné blízkosti neoliberálního myšlení. Střetnutí je to věru až detektivně napínavé a vzrušující, byť na druhou stranu v mnohém ne příliš spravedlivé.“
Kubala, P. 2016. „Daniel Zamora, Michael C. Behrent (eds.): Foucault and Neoliberalism.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 52 (4): 604-607.
' ], "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Úvod recenze", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ '', '„Autoři si kladou za cíl odpovědět na otázky týkající se materiálních a sociálních životních podmínek dlouhodobě odsouzených v rámci jejich výkonu trestu odnětí svobody (zejména v dimenzích zdravotní péče a bezpečnosti) a dopadů dlouhodobého uvěznění na jednání a osobnost odsouzeného.Zde autor shrnuje hlavní výzkumný problém, kterým se publikace zabývá, a sděluje, jaké cíle si autoři publikace kladli. Svá zjištění poté zasazují do mezinárodního evropského legislativního diskurzu vězeňství a lidských práv.Následně výzkum zasazuje do širšího odborného a společenského kontextu vězeňství z pohledu mezinárodního a evropského práva a připomíná, že výzkum samotný otevírá mnohé další otázky týkající se lidských práv a nastavení legislativy. Na výzkumné otázky hledají odpovědi pomocí kvantitativního výzkumu založeného na standardizovaných dotazníkových šetřeních určených pro odsouzené a zaměstnance věznice. Celkem dotázali autoři během roku a půl 1101 respondentů ve 36 vězeňských zařízeních.Představení výzkumných metod, které autoři publikace používají.“
Dirga, L. 2016. „Kirstin Drenkhahn, Manuela Dudeck, Frieder Dünkel: Long-Term Imprisonment and Human Rights.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 52 (4): 608–609.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Shrnutí hlavní ambice", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ '', '„V prvních šesti kapitolách jsou formulována teoretická východiska a další část knihy je věnována analýze různorodých výzkumných zjištění, kde autorsky spolupracovali Lucie Jarkovská, Kateřina Lišková, Jana Obrovská, Petr Fučík a Adéla Souralová.Zde autorka stručně popisuje, jak je publikace, v níž se objevují texty více autorů, uspořádaná. Jako první jsou prezentovány výstupy z etnografického výzkumu ve vybraných etnicky smíšených třídách. V geograficky různých lokalitách bylo vybráno sedm škol, ve kterých se výuky účastní děti – cizinci a v několika případech i děti romského původu. Etnografický výzkum spočíval v přímém pozorování, rozhovorech a fokusních skupinách s různými aktéry v rámci školy. Dále byla zpracována analýza kvalitativních rozhovorů s vietnamskými matkami a jejich dětmi a také se skupinou českých chův, které působily v těchto rodinách. Dalším zdrojem bylo externím dodavatelem realizované dotazníkové šetření a fokusní skupiny s pedagogy, zaměřené na téma vzdělávání žáků z minorit. Tyto části publikace založené na vlastním výzkumu doplňují dvě kapitoly přehledové, zabývající se sociálním kontextem vzdělávání migrantů (autor Petr Mareš), migrací do Československa od meziválečného období do současnosti (autorky Kateřina Lišková, Barbora Hubatková a Jana Obrovská) a kapitola věnovaná analýze postavení dětí cizinců v celostátních a krajských politikách (autoři František Černín a Michaela Stejskalová). Některé kapitoly na sebe navazují a jiné jsou koncipovány spíše samostatně, celou knihu propojuje společný úvod a závěr.Zde najdeme komentář k způsobu, jakým spolu jednotlivé statě komunikují. V následujícím textu stručně představím jednotlivé kapitoly a závěrem shrnu přínosy i rezervy. Předložená publikace nabízí široké pokrytí zvolené problematiky, které umožní dobrý vhled i pro někoho, kdo se tématem doposud příliš nezabýval. Zároveň je však kvalitou zpracování a díky původním výzkumům cenná pro ty, kdo téma dlouhodobě sledují.“
Machovcová, K. 2016. „Lucie Jarkovská, Kateřina Lišková, Jana Obrovská, Adéla Souralová: Etnická rozmanitost ve škole. Stejnost v různosti.” Sociologický časopis / Czech Sociological Review 52 (4): 597–600.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Přehled částí sborníku", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ '', '„Kniha pojednává o městském turismu z široké perspektivy. Současně ale má i určitá omezení. Autor používá k ilustraci svých myšlenkových pochodů zejména příklady amerických měst. Z evropských jsou zastoupeny pouze Glasgow, Liverpool, Krakov a Athény, z dálnovýchodních pak čínský Peking, malajský PenangKritické zhodnocení limitů publikace je doplněno o nastínění oblastí, které by mohly být pro další bádání v daném poli přínosné. Ovšem zařazení australského Brisbane do kategorie dálnovýchodních měst je zavádějící. a australské Brisbane.Tady je zařazení australského Brisbane do kategorie dálnovýchodních měst zavádějící. I když je selekce pochopitelná, pestřejší výběr případů by mohl vést k jiným či dalším poznatkům. Bylo by například zajímavé sledovat, zda města na starém kontinentě prochází stejnou trajektorií jako jejich americké protějšky. Bez zajímavosti není ani způsob, jakým se různá města vyrovnávají s rozpadem východního bloku, případně jak rozmach turismu reflektují městské správy v prudce rostoucích asijských metropolích, které nikdy nebyly industriálními centry v euroamerickém slova smyslu. Knize také chybí zasazení do širšího kontextu urbánní sociologie. Nereflektuje například probíhající akademické debaty o řízení a správě měst či proměnách veřejného prostoru a další témata aktuálně rezonující v sociologii města.“Zde autor kritizuje, že kniha pojednává o městském turismu, ale je odtržena od teoretického základu, který by pro pojednání o tomto tématu mohl být přínosný. Ukazuje tím, že knize chybí přesah. Například se zdá, že autoři nevědí o výzkumech toho, jak jsou dnes města spravována a politicky řízena. Přitom je toto téma pro porozumění městskému turismu podle autora recenze důležité. Recenzent také sděluje, že téma je úzce pojato, a kniha tak nepředstavuje příliš velký přínos pro obor sociologie města obecně.
Doseděl, T. 2013. „Costas Spirou: Urban Tourism and Urban Change: Cities in a Global Economy.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 49 (5): 851-853.
' ], "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Kritické zhodnocení", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ '„Lze konstatovat, že Koubek napsal publikaci, která je výrazným obohacením akademické obce, potažmo textů zabývajících se romskou menšinou.Zde autor říká, že recenzovaná kniha je dobrým příspěvkem k odborné diskuzi, která již probíhá v akademických textech. Pozitivně tedy hodnotí její originalitu a přínos pro dané odborné téma. Autorův text je ojedinělý zejména v tom, že ukazuje, jak lze skloubit vědeckou práci s vysokými metodologickými standardy s poměrně čtivým textem, který má výrazný společensko-politický přesah.Představení silných stránek publikace. Koubkova zjištění totiž mohou posloužit, zejména pokud by se autor nebo některý z jeho následovníků rozhodli analyzovat také roky 2012 a 2017, jako významný příspěvek pro reflexi práce Úřadu vlády ČR, který má romskou integraci na starosti, ať už například s ohledem na přípravu strategických dokumentů romské integrace, nebo pro práci vládního odboru Agentury pro sociální začleňování.Zde autor recenze sděluje, komu může být kniha užitečná a jak lze využít poznatky, které přináší. Publikace tak dokazuje, že poměrně náročná a odborná sociálně vědní práce s rigorózními kvantitativními postupy nemusí skončit jako text odtržený od reality, ležící někde v šuplíku, jak se u značného množství akademických prací děje, ale může být ukázkou toho, jak mohou být odborné sociologicko-politologické texty základního výzkumu příspěvkem pro sféru veřejnou/politickou.“Další představení silných stránek publikace a doplnění pozitivního hodnocení.
', '
Kozubík, J. 2016. „Martin Koubek: Zápas o uvozovky: interpretační rámce a repertoár jednání pro-romského hnutí v letech 1989–2007.” Sociologický časopis / Czech Sociological Review 52 (4): 591-593.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Závěrečné shrnutí", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Příklady z praxe", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Při přípravě tohoto materiálu byly využity informace z následujících zdrojů:
Anotovaná bibliografie je přehled odborných publikací vztahujících se k určitému tématu (například aktivní stárnutí seniorů v institucionální péči nebo privatizace veřejných prostorů ve středoevropských městech) opatřený poznámkami. Vytvářejí jej studenti nebo výzkumníci na základě vlastní četby odborné literatury. Jedná se o souhrn citací odborných publikací", "V případě, že výzkumníci pracují i s jinými než textovými zdroji, je třeba zařadit do seznamu také video- nebo audiodokumenty.", ", nejčastěji článků, knih a dokumentů, doplněný o stručné shrnutí a zhodnocení jejich hlavních myšlenek. Na rozdíl od přehledu literatury (literature review) tak anotovaná bibliografie přináší především představení a kritické zhodnocení myšlenek jednotlivých textů, ne jejich vzájemné srovnání. Od recenze se pak anotovaná bibliografie liší stručností popisu. Ambicí jejího autora není rozebrat jednotlivé texty do hloubky, ale jen je stručně představit. Cílem anotované bibliografie je seznámit čtenáře s obsahem, relevancí a kvalitou jednotlivých odborných textů týkajících se vybraného výzkumného tématu. Studenti se s anotovanou bibliografií mohou setkat především při přípravě vlastní závěrečné bakalářské nebo diplomové práce nebo může zpracování anotované bibliografie zadat vyučující některého kurzu. Ve výzkumných týmech je anotovaná bibliografie žádanou součástí přípravné fáze výzkumného projektu a někdy předchází vypracování podrobnějšího a strukturovanějšího přehledu literatury. Jedná se tak o první krok, který vede k bližšímu seznámení se s dosud publikovanou literaturou k vybranému tématu.
"] } ], "id" : "", "title" : "Anotovaná bibliografie: co to je a proč ji píšeme?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Anotovaná bibliografie má pevně danou strukturu sestávající ze seznamu bibliografických údajů o publikacích (citací). Každá položka v seznamu je doplněna o krátký komentář (anotaci), obvykle o délce 50 až 200 slov. Při vytváření anotované bibliografie se studenti plně řídí zásadami psaní odborného textu a dodržují terminologii anotovaného díla. Co se množství anotovaných zdrojů týče, neexistuje žádný formální limit, a je proto dobré dohodnout se na rozsahu anotované bibliografie s vedoucím závěrečné práce, kurzu nebo výzkumného týmu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Formální požadavky žánru aneb Jak vypadá anotovaná bibliografie", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ { "children" : [ "Prvním krokem při přípravě anotované bibliografie je vyhledání (rešerše) vhodné literatury. V první řadě je proto důležité zvolit vhodná klíčová slova pro vybrané výzkumné téma a ta následně zadat do vyhledávacích systémů knihoven nebo do online vyhledávačů akademických zdrojů. O doporučení tematické literatury je také možné požádat vedoucího závěrečné práce nebo kurzu. Z nalezených zdrojů je pak nutno zvolit si ty nejrelevantnější. Kritéria relevantnosti obvykle zahrnují tematickou blízkost (do jaké míry pojednává publikace o zvoleném nebo příbuzném tématu?), geografické vymezení (zajímají mě publikace z českého prostředí, z vybraných zemí nebo jejich původ nehraje žádnou roli?), případně rok vydání publikace (zajímají mě pouze publikace vydané v posledních dvou, třech, pěti letech, nebo chci zmapovat literaturu o daném tématu za delší období?).
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Při vyhledávaní titulů je vhodné zvolit si 6 až 10 klíčových slov (případně i jejich synonym a ekvivalentů) a ta následně zadávat v různých kombinacích do knihovního systému nebo do vyhledávačů elektronických zdrojů (např. Google Scholar nebo JSTOR). Pro lepší zvládnutí vyhledávání zdrojů je také možné doporučit sérii přednášek, které každoročně organizuje Knihovna FSS. Jejich cílem je naučit studenty a studentky lépe pracovat s vyhledáváním a s elektronickými zdroji.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Výběr titulů", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Čtení vyhledaných publikací je logicky druhým krokem, který navazuje na identifikaci vhodných zdrojů. Na rozdíl od čtení textů za účelem recenze se však nejedná nutně o hloubkové čtení, ale spíše o tzv. rychločtení. Cílem je získat přehled o oblastech a problémech, o kterých publikace pojednávají, a zjistit, v jakém vztahu jsou jejich hlavní teze k výzkumnému tématu. K získání přehledu o obsahu publikace mohou být nápomocny následující otázky:
", "Při čtení publikace je důležité dělat si poznámky, a to zejména u delších textů (knihy). Ty mohou mít formu např. krátkého komentáře k výše nastíněným otázkám. Při sestavování anotované bibliografie a psaní komentáře ke konkrétní knize tak budete mít dostatek postřehů zaznamenaných již v průběhu čtení.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Čtení publikací", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Posledním krokem při přípravě anotované bibliografie je psaní jednotlivých hesel, tedy bibliografických odkazů doplněných o krátkou anotaci. Publikace jsou řazeny abecedně, podobně jako u klasické bibliografie. Anotace mají obvykle formu jednoho odstavce. Na začátku je představeno hlavní téma publikace, následně jsou prezentovány hlavní myšlenky a v závěru je pak krátké hodnocení publikace a její relevance pro výzkum. V závislosti na výzkumném záměru a účelu anotované bibliografie mohou být anotace spíše informativní (tj. jejich hlavním cílem je informovat o obsahu publikace), nebo hodnotící (tj. jejich hlavním cílem je kriticky zhodnotit obsah publikace, např. omezení jejich výzkumných závěrů nebo nedostatky v argumentaci).
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Jelikož součástí anotované bibliografie jsou bibliografické citace, ujasněte si hned na začátku, jaký citační styl budete používat. I když pro závěrečné práce na katedře sociologie doporučujeme citační normu Sociologického časopisu, požadavky v jednotlivých kurzech nebo výzkumných projektech se mohou lišit.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Psaní anotací", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Jak postupovat při psaní anotované bibliografie?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "V této části uvádíme jako příklad část anotované bibliografie vypracované studentkou sociologie Terezií Lokšovou v rámci přípravy její bakalářské práce „Veřejný prostor a dohled”, obhájené v roce 2011. Práce je přehledovou studií o proměnách městského prostoru pod vlivem globalizace, postindustrializace a neoliberalismu, které započaly zhruba v 70. letech 20. století. Jak autorka uvádí, „hlavní pozornost je věnována problematice kamerového dohledu a vzniku specifických prostorových forem, které souvisí se snahou o zabezpečování města“ (Lokšová 2011: 44). Autorka v anotované bibliografii přináší rozsáhlý přehled textů zabývajících se dohledem a prostorovou exkluzí ve městech v celém světě, který pro ni byl posléze oporou při psaní práce.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Abe, K., D. Lyon, W. D. Murakami. 2007. „Surveillance in Urban Japan: A Critical Introduction.“ Urban Studies 44 (3): 551–568.
", "Ústředním tématem je dohled v Japonsku, jeho institucionální podoba a výsledná realizace v ulicích.Představení hlavního tématu textu. Dohled je primárně postaven ne na technologiích, ale na sociálních vztazích – dříve jej zajišťovaly lokální skupiny jakuzy, v současnosti se těžiště přesunulo spíše na komunitní skupiny v místě bydliště a nejrůznější sousedské organizace.Shrnutí obsahu a hlavního argumentu textu. Článek je pojat konfrontačně se západním pojetím dohledu, zdůrazňuje, že japonština ani nemá termín, který by byl adekvátním překladem slova „private“.Shrnutí specifického přínosu textu.", "
Amstrong, G., C. Norris. 1999. „CCTV and the Social Structuring of Surveillance.“ Pp. 157–178 in K. Painter, N. Tilley (eds.). Surveillance of Public Space: CCTV, Street Lighting and Crime Prevention. New York: Criminal Justice Press.
", "Tento výstup z terénního výzkumu představuje systém, podle kterého jsou kamery zaměřovány na konkrétní lidiZmínkou o terénním výzkumu autorka specifikuje, že se jedná o empirický text.. Výsledkem je zjištění, že se operátoři řídí podle subjektivního posouzení situace (nejsou v této otázce školeni), zohledňují pohlaví, věk, rasu a vzhled – způsob chůze, oblečení, příslušnost k nějaké subkultuře. Kamery byly (díky převaze mužského personálu) zaměřovány na ženy spíše z voyeurských účelů, minimálně kvůli ochraněAutorka zde následně shrnuje hlavní závěry prezentovaného terénního výzkumu. .", "
Byrne, D. 1999. Social Exclusion. Buckingham: Open University Press. 158 sPřestože uvedení počtu stran není povinnou součástí bibliografické citace, pro účely anotované bibliografie může být tento údaj užitečný..
", 'Kniha se zabývá podobami sociální exkluze. Autor považuje za kořeny současné podoby tohoto jevu postindustrializaci, která hluboce proměnila podobu měst v rozvinutých zemích. Užitečná je zejména druhá část knihy, která rozebírá proces postindustrializace a jeho podobu společně s jeho hlubokým společenským vlivem.Zhodnocení přínosu publikace ve vztahu k autorčinu výzkumnému záměru. Exkluzi vnímá po tradičních osách rasy, genderu, věku. Kromě „pasivního“ činitele postindustrializace připisuje velkou roli také státu, liberalizaci trhu práce a jeho sociálním snahám a deregulacím. Koncept exkluze pak přenáší na prostorovou dimenzi města, kde se věnuje polarizaci míst a segregaci. Tvrdí, že v postindustriálních městech probíhá proces polarizace a plně polarizovaná jsou ta města, která jsou bez omezení vystavena liberalizujícímu postindustriálnímu kapitalismu (s. 109)Odkaz na stránku pomůže myšlenku v textu zpětně dohledat..', "
Dear, M., S. Flusty. 1999. „The Postmodern Urban Condition.“ Pp. 64–85 in M. Featherstone, S. Lash (eds.). Spaces of Culture. City, Nation, World. London: Sage. 291 s.
", 'Příspěvek představující na příkladu Los Angeles koncept postmoderního urbanismu. Článek začíná popisem města ustálenými termíny a uvádí téma základním rozlišením na moderní cityscapes a postmoderní townscapes. Následně představuje nové urbánní formy, jmenovitě edge cities, privatopia, heteropolis, theme park, fortified city, interdictory spaceV anotaci by měly být zmíněny hlavní myšlenky textu.. Zbytek textu je věnován pojmenování nových procesů, které vznikají díky postmoderní proměně společnosti.
', "Marcuse, P., R. van Kempen. 2000. Globalizing Cities: A New Spatial Order? Oxford: Blackwell Publishers. 336 s.
", 'Sborník se zabývá změnami v prostorovém uspořádání měst způsobenými procesy globalizace. Tyto změny se dají shrnout do tří hlavních bodů – fragmentarizace částí města spojená se vzrůstající nerovností mezi jednotlivými oblastmi, nová prostorová uspořádání uvnitř těchto oblastí (např tzv. citadely, gentrifikované oblasti, města na okraji, etnické enklávy) a změny týkající se tzv. soft locations, míst, na které má globalizace charakteristický vliv (brownfieldy, průmyslové zóny v centrech měst, turistické cíle a zábavní ulice v centrech, oblasti na okraji CBD)Přehledné shrnutí hlavní typologie změn představené v knize.. Dalším těžištěm textu je důraz na mnohovrstevnatost měst oproti „monismu“ Chicagské školy.Upozornění, v čem se text liší od jiných děl zabývajících se podobnou tematikou.' ], "type" : "text" } ], "title" : "Příklady z praxe", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "
Při přípravě tohoto materiálu byly využity informace z následujících zdrojů:
", "Příspěvek do blogu nepatří mezi standardní akademické žánry. Přesto se studenti a studentky sociologie mohou setkat se zadáním napsat blog v kurzech, které propojují sociologickou teorii s praxí nebo usilují o posílení angažmá sociologů ve veřejné sféře. Mohou se také rozhodnout zveřejnit výsledky své badatelské práce právě formou blogu. Blogy je možné chápat jako společenské komentáře – jejich cílem je sdělit poučený názor na určité dění (například vyjádření k nové městské vyhlášce regulující pohyb osob ve veřejném prostoru nebo k reformě zákona o sociálních dávkách). Psaním blogu rozvíjejí studenti schopnost přetlumočit sociálně vědní poznání veřejnosti. V blogovém příspěvku se doporučuje vynechat přísně akademickou terminologii, nebo alespoň vysvětlit klíčové termíny tak, aby byly srozumitelné i pro laiky. Umění napsat dobrý blog vyžaduje schopnost podat informace atraktivní formou, a to obvykle formou příběhu nebo pomocí ilustrativních příkladů.
" ], "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Blogový příspěvek: co to je a proč jej píšeme", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Pro psaní blogu neexistují takřka žádná omezení, co se formy a obsahu týče. V závislosti na tom, kde má autor nebo autorka ambici blog zveřejnit, se však mohou vyskytnout pokyny týkající se například maximálního rozsahu textu nebo jeho preferovaného stylu. V případě, že studenti dostanou za úkol napsat blog v rámci univerzitního kurzu, poskytne jim obvykle vyučující bližší pokyny k formě textu, která se od nich vyžaduje. V blozích se zpravidla nevyskytují citační odkazy. Je-li v textu odkazováno na myšlenky konkrétního autora nebo obsah knížky, je třeba je představit a uvést do kontextu (např.: „Francouzský sociolog Pierre Bourdieu ve své knížce Teorie jednání vydané v devadesátých letech praví…“). V případě, že se odkazuje na elektronický zdroj, je možné odkaz umístit do poznámky pod čarou. Blogy jsou obvykle psány neformálním stylem a na rozdíl od akademického textu využívají celou řadu hovorových, někdy i nespisovných jazykových prostředků. Podobně jako jiné druhy textů určených veřejnosti, by se však měly vyhnout gramatickým či stylistickým nedostatkům. Blogy sloužící jako společenské komentáře by měly mít logickou strukturu – úvod, hlavní část textu a závěr. Toto uspořádání umožní čtenářům lépe se v textu orientovat. Myšlenky, které chtějí autoři v textu představit, by měly být jasně formulovány. Blog přinášející společenský komentář tak může svojí formou připomínat krátkou esej.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Formální požadavky žánru aneb Jak má blog vypadat", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Jak již bylo zmíněno, blogový příspěvek je žánr, který poskytuje autorům relativně velkou svobodu. Jelikož se v této stati budeme zabývat především blogy, které komentují sociální dění, pokusíme se shrnout principy, z nichž by autoři a autorky blogů měli vycházet, pokud chtějí své myšlenky zpřístupnit veřejnosti.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "title" : "Hlavní myšlenka", "type" : "section", "children" : [ { "children" : [ "Jaké má být hlavní poselství blogu? Co si má čtenář po přečtení článku na blogu zapamatovat? Kde je možné získat informace a podklady, o které bude sdělení opřeno? I když na rozdíl od akademického textu nemusí být hlavní myšlenka blogového příspěvku nutně podepřena odbornou literaturou nebo výzkumnými daty – může být postavena i na vlastní zkušenosti nebo ilustrativním příkladu, čtenář by měl být schopen identifikovat hlavní body argumentace.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Ujistěte se, že jednotlivé myšlenky vašeho textu na sebe logicky navazují a že závěrečný odstavec obsahuje rekapitulaci.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ] }, { "children" : [ { "children" : [ "Před samotným procesem psaní je dobré zamyslet se nad tím, kdo jsou potenciální čtenáři příspěvku, komu je blog primárně určen. Jedná se o veřejnost v nejširším slova smyslu? Bude článek publikován na některém z veřejně přístupných blogových portálů? Nebo se pokouší oslovit odbornou veřejnost zabývající se tématem reformy školství? Je téma blogu a příspěvku relevantní primárně pro obyvatele určitého města nebo regionu, nebo je jeho dosah širší? Do jaké míry je možné u čtenářů předpokládat obeznámení s tématem, o kterém text pojednává? Odpovědi na tyto a další otázky pomohou zvolit vhodný styl článku a způsob, jakým bude napsán, včetně míry odbornosti a zevrubnosti, s jakou bude o daném tématu pojednáno. Různé druhy publika vyžadují různé přístupy. Obecně však platí, že styl blogu by měl být čtenářsky přístupný a texty by neměly obsahovat přemíru odborných termínů.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "V případě, že si nejste jisti, zda jste pro svůj text na blog zvolili vhodný styl a pojetí tématu, je dobrou strategií podívat se na tematicky příbuzné články, které již byly zveřejněny. Pro studenty a studentky sociologie může jako inspirace posloužit katedrový blog fungující na blogovém portálu týdeníku Respekt (https://socfss.blog.respekt.cz/).
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Zvolení vhodného stylu a pojetí", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Když máte ujasněné hlavní poselství textu, víte, jaké publikum bude váš blog číst a jaký styl textu a pojetí tématu jsou nejvhodnější, musíte promyslet vhodnou strukturu článku. Při psaní blogů, které jsou zároveň společenským komentářem, je možné doporučit zachování struktury vycházející z rozdělení na úvod, jádro a závěr. V úvodu příspěvku by mělo být poutavým způsobem představeno ústřední téma. Jádro slouží k rozvinutí argumentace, například pomocí detailního popisu situace a jejího kontextu, představení teorie, nebo s využitím příkladů. V závěrečné části by měly být jasně shrnuty hlavní myšlenky příspěvku. Zařazení mezinadpisů pomůže čtenáři lépe se v textu orientovat.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Promyšlení vhodné struktury", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Jak postupovat při psaní blogového příspěvku?", "type" : "section" }, { "type" : "section", "title" : "Příklady z praxe", "children" : [ { "children" : [ "V této části uvádíme článek Pavla Pospěcha, odborného asistenta na Katedře sociologie FSS, který byl zveřejněn 7. června 2016 v rámci katedrového blogu na portálu týdeníku Respekt. Příspěvek je dostupný na https://socfss.blog.respekt.cz/mekke-vedy-v-mekkem-svete/.
" ], "type" : "text" }, { "children" : [ '' ], "type" : "text" } ], "id" : "" }, { "children" : [ { "children" : [ "MĚKKÉ VĚDY V MĚKKÉM SVĚTĚNázev, který je slovní hříčkou, upoutá pozornost čtenářů.
', 'Stále častěji slýcháme, že tzv. měkké vědy jsou nadbytečné, že máme příliš mnoho sociologů a antropologů. Skutečnost je však právě opačná: měkké vědy nejsou slyšet příliš. Jsou slyšet málo.Hlavní argument je představen hned v úvodu a autor jej v textu dále rozvíjí.
', 'V běžném jazyce se stalo zvykem rozdělovat vědní disciplíny na tvrdé a měkké. Tvrdé jsou ty, které, tak jako fyzika, chemie nebo astronomie, pronikají do tajemství hmoty. Měkké vědy – sociologie, ekonomie nebo psychologie – studují svět lidí.Zde autor vysvětluje, co se myslí označením „tvrdé a měkké vědy“. Je přitom pochopitelné, že lidské chování je daleko méně předvídatelné než chování hmoty. Zatímco kus sodíku hozený do umyvadla udělá pokaždé totéž, lidé se u svých umyvadel chovají, jak se jim zachce – a všude jinde také. Stalo se proto dalším zvykem říkat, že výsledky měkkých věd jsou samy jaksi „měkké“ – jsou nepřesné, špatně se kontrolují a nedají se s jistotou předvídat. Tak jako jsou nepředvídatelní lidé samotní.
', 'Jak však ukázal sociolog Max WeberU připomínky Maxe Webera není uvedena akademická citace, protože se neodkazuje na jeho konkrétní myšlenku, ale na jeho dílo a přínos sociologii obecně. V tomto případě postačí uvést plné jméno vědce doplněné informací o oboru, v němž působil (sociologie)., touha po předvídatelném, kontrolovaném světě je hluboko v nás. Vědecké myšlení, které jsme se v posledních třech staletích bezděčně naučili používat v našem každodenním světě, chce stále předvídat. Všechno lze poznat, všechno lze předvídat a všechno lze kontrolovat – to je myšlenkový základ, na kterém vyrostla současná západní civilizace. V optice těchto principů jsou měkké vědy stále znovu frustrující. Stále znovu nedokáží sociologové přesně předpovědět lidské chování, stále znovu psychologové nenacházejí přesný recept na šťastný život, stále znovu jsou ekonomové překvapováni výkyvy hospodářského vývoje.
', '„Měkké vědy jsou zbytečné,“ slýcháme proto často z různých stran. Máme příliš mnoho sociologů, tvrdí zástupci průmyslových svazů. Zbytečně vychováváme etnology a kulturní antropology, přisadí si politici. Všichni přitom dobře vědí, že veřejnost na jejich nářky uslyší. Vždyť si vedle sebe postavte stavebního inženýra a kulturního antropologa. Zatímco jeden vám bez reptání postaví most, druhý bude zkoumat a spekulovat, doptávat se, otravovat a na konci přijde s výsledkem, který stejně není stoprocentní.Autorova parafráze nejčastějších názorů na dané téma rozšířených ve společnosti zasazuje recenzi do širšího kontextu obecného povědomí o sociálních vědách, jejich cíli a náplni. Takže je to jasná volba? Bohužel není.
', 'Měkký svět
', 'Problém není ve vědách jako takových, ale v tom, čím se zabývají. Chemici mají svůj sodík a ten se při vhození do umyvadla chová pokaždé stejně – vše je předvídatelné. Svět, ve kterém žijeme, se však tomuto ideálu čím dál více vzdaluje. Není vinou sociologie, že lidé jednají iracionálně a nepředvídatelně. A není vinou antropologie, že se lidé, ač mají přístup k obrovskému množství informací, ve svém rozhodování řídí mýty. Není vinou měkkých věd, že věci nefungují jako sodík v umyvadle a že se nedá všechno vyřešit tím, že inženýři postaví dostatečně dlouhý most. Nepředvídatelnost a komplexita jsou charakteristiky současného světa. Světa, který se vzdor naší snaze všechno předvídat, sám stal měkkým.Autor v úvodu představil téma a hlavní myšlenku. Zde je pak dále rozvíjí.
', 'A ano, je to frustrující. Chcete třeba postavit dálnici, máte to celé dobře vymyšlené a zdůvodněné – ale lidé jsou proti. Chcete být dobří hospodáři, začnete rušit školky, protože se rodí málo dětí – a jakmile je zrušíte, tak se děti začnou rodit a školek je málo. Pečlivě zvažujete a vymýšlíte rozpočtovou politiku – jenže pak se cosi stane na americkém trhu s hypotékami, svět se propadne do finanční krize a vaše rozpočtová politika je vám k ničemu. Lidé napříč celou Evropou se mají lépe než kdykoliv předtím, ve volbách však hlasují pro protestní strany. Místo toho, aby se báli skutečných hrozeb, kterých je v Česku dost, třesou se Češi hrůzou před uprchlíky, kteří v jejich zemi nejsou. Je to celé iracionální, frustrující a strašně měkké.Příklady čtenářům usnadňují porozumění textu.
', 'A není se vůbec co divit politikům, že mají z měkkého světa strach a že by měkké vědy nejraději zakázali, aby jim jej nepřipomínaly. Vezměme si takové globální oteplování: jak by to bylo krásné, kdyby existovalo nějaké „tvrdé řešení“! Zaplatilo by se dost inženýrů, ti by dodali dost nákresů a na konci by z toho byl nějaký globální ochlazovač, který by nás všechny před důsledky oteplování zachránil. Ta krása! Ta tvrdost! Jenže místo toho musíme zdlouhavě vyjednávat, iracionální politici se řídí přáními svých iracionálních voličů a o všem se dozvídáme z médií, která jsou úplně iracionální.
', 'Sociální vědy a budoucnost
', 'Sociální vědy, tedy ony měkké vědy o lidech, nestaví ani mosty, ani ochlazovače a jejich výsledky nejsou tak předvídatelné jako sodík v umyvadle. Nabízejí ale způsoby, jak pochopit svět kolem nás – což je nesmírně cenná věc a dá se předpokládat, že do budoucna bude stále cennější. Protože se náš svět stal měkkým nebo, jak říká sociolog Zygmunt Bauman, „tekutým“. A není to vina měkkých věd. Naopak, více než kdy jindy potřebujeme měkké vědy, abychom se v tomto komplexním, iracionálním a nepředvídatelném světě dovedli orientovat.Hlavní myšlenka textu. Autor zde nabízí svůj pohled na problém, který v textu popsal, zaujímá k němu stanovisko.
', 'Průmyslníci a politici, kteří do každého mikrofonu zopakují, že máme příliš mnoho sociologů a antropologů, jsou nakonec nejlepším důkazem toho, o čem mluvíme. Nejistí a dezorientovaní v měkkém světě, dovolávají se inženýrského nákresu, který by jim jasně a racionálně řekl, co mají dělat, aby neztratili své voličské a tržní podíly. Ale měkký svět, na jehož budování se sami mimoděk podílejí, jim pokaždé znovu proklouzne mezi prsty. Nakonec je tak jejich silácká rétorika staví do smutné společnosti: je známým faktem, že diktátoři a autoritáři, kteří se kdy v Evropě dostali k moci, vždy jako první brojili proti měkkým vědám. Aby také ne. Sociální vědy nejenže vysvětlují náš měkký svět, ale také do něj vnášejí myšlenky, které zpochybňují, znejišťují, otřásají zavedenými pravdami a otevírají alternativní cesty. A v tom jsou pro nás potřebnější než kdy jindy. Neboť, jak napsal jeden z nejpronikavějších pozorovatelů naší doby: „Ne kolem nějakého nového druhu rámusu – ale kolem nových myšlenek otáčí se kolo dějin“.V závěru je ještě jednou podtržena hlavní myšlenka – důležitost sociálních věd pro společnost – a text je zakončen citátem, jenž představuje pointu recenze.
Při přípravě tohoto materiálu byly využity informace z následujících zdrojů:
Písemná příprava je stručný text, který studující vypracovávají v rámci své přípravy na výuku. Při psaní písemné přípravy vždy vycházíme ze zadané četby na daný seminář nebo přednášku. Jak už název napovídá, účelem písemné přípravy je prohloubit proces přípravy na výuku: ujasnit si hlavní myšlenky přečteného textu, naučit se interpretovat je vlastními slovy a v neposlední radě kriticky se zamyslet nad daným textem nebo probíraným tématem. Zpracováním tohoto typu akademického textu se studenti zároveň připravují na diskuzi o literatuře nebo probíraném tématu. Přípravy taktéž slouží vyučujícím: podávají jim zprávu o tom, co si studenti a studentky z přečteného textu odnesli, co je zaujalo, jak nad textem přemýšlejí, čemu je třeba věnovat při výuce zvýšenou pozornost.
" ], "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Písemná příprava: co to je a proč ji píšeme?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Písemné přípravy mají obvykle rozsah mezi 150 až 400 slovy. Záleží však vždy na konkrétních pokynech vyučujících. Vzhledem k svému malému rozsahu obsahují přípravy zpravidla dva až tři odstavce. Nemají tedy standardní úvod a závěr jako jiné akademické texty. První věta však typicky slouží k uvedení hlavního tématu četby, kterou příprava zpracovává. Přípravy obsahují jednu nebo několik hlavních myšlenek z textu, případně z více textů (podle toho, jak je četba zadaná). Jsou jasným, stručným a výstižným shrnutím klíčových tezí, které studující najdou v přečtené literatuře. Nezůstávají však u interpretace myšlenek jiných autorů a autorek, ale obsahují i vlastní názory, postřehy nebo otázky studentů. Důležité je, aby byly myšlenky z literatury jasně odděleny od vlastních myšlenek a komentářů přečteného, to znamená, že musí být zřejmé hranice mezi tezemi z literatury a myšlenkami studenta či studentky.
Existuje vícero způsobů, jak text písemné přípravy strukturovat neboli členit či vnitřně organizovat. Studenti mohou například shrnout hlavní myšlenky nastudovaného textu v prvním odstavci přípravy. Ve druhém odstavci pak formulují vlastní názor na daný text či téma nebo uvedou příklad, pomocí něhož vysvětlí tvrzení z prvního odstavce. Jinou variantou je uvést v každém odstavci jednu důležitou myšlenku z literatury spolu s vlastním stanoviskem. Každý odstavec tedy shrne jednu z několika podstatných myšlenek, které čtenáři naleznou v zadané literatuře. Vždy však platí, že stejně jako jiné žánry akademického psaní, také příprava by měla být vnitřně konzistentní, měla by, jednoduše řečeno, „držet pohromadě“. Měla by mít podobu plynulého textu s jasným začátkem a koncem. Jednotlivé myšlenky by na sebe měly logicky navazovat. Příprava rozhodně nesmí mít podobu pouhých výpisků z přečtené literatury.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Formální požadavky žánru aneb Jak vypadá písemná příprava?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ { "children" : [ "Základem každé přípravy je důkladné studium zadané literatury a porozumění jejím hlavním myšlenkám. Abyste si ověřili, že přečtenému textu rozumíte, zkuste odpovědět na následující otázky: Jaké je hlavní téma textu? O čem autor nebo autorka píše? Co chce o daném tématu čtenářům sdělit? Nabízí nějaké jasné tvrzení? O co svá tvrzení opírá? Pokud na tyto otázky neznáte odpovědi, vraťte se k textu a zkuste je najít.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "V průběhu čtení si dělejte výpisky z četby, při psaní přípravy vám budou nápomocné. Zaznačte si místa v textu, která se jeví jako klíčová, která shrnují předchozí myšlenky nebo která jsou sporná či nejasná. Taktéž je vhodné zapisovat si vlastní nápady a otázky k textu, které se vám při jeho čtení vynořují.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Studium literatury", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Ještě před samotným psaním přípravy je podstatné vybrat si jedno nebo několik tvrzení z textu, která se jeví jako důležitá. Mělo by se jednat o obecné myšlenky, které výstižně shrnují obsah celého textu. Příprava by neměla text doslovně opisovat. Není možné – a ani to není cílem přípravy – zaznamenat všechny myšlenky z přečteného textu. V tomto případě skutečně platí, že méně je více – méně myšlenek je možné vysvětlit lépe a do větší hloubky.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Myšlenky, které v přípravě představíte, vybírejte podle svých vlastních postřehů neboli podle toho, co vás při čtení napadlo. Příprava tak bude konzistentní a ulehčíte si práci s plynulým propojováním tezí z textu s vašimi názory.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Výběr hlavních myšlenek", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Vybrané myšlenky studenti a studentky formulují v přípravě vždy vlastními slovy. Důležité je zachytit podstatu, ne napodobit vyjadřování autora nebo autorky přečteného textu. Zpravidla platí, že příprava by měla shrnout hlavní myšlenky tak, aby po jejím přečtení i čtenáři, kteří původní text nestudovali, měli představu o jeho tématu, obsahu a hlavních tezích. Shrnutí hlavních myšlenek by tedy mělo být věcné a co nejsrozumitelnější.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Shrnutí hlavních myšlenek", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Nastudované teze by autoři a autorky měli vztáhnout ke svým dosavadním znalostem o daném tématu a kriticky je uchopit. Pro ujasnění si vlastního postoje k přečtenému textu je opět možné pomoci si následujícími otázkami: Jsou pro mě autorova tvrzení přesvědčivá? Pokud ano, proč tomu tak je? Pokud naopak přesvědčivá nejsou, proč tomu tak je? V čem spočívají slabiny textu?
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Opřete vlastní postoj o konkrétní příklad, dodá to vašemu názoru větší váhu. Připomíná vám nějaké tvrzení z textu vaši osobní zkušenost? Nebo je s ní naopak v rozporu? Četli jste zajímavou knížku nebo zhlédli poutavý film, který se týká stejného tématu jako přečtený text? Napište to! Představíte tak hlavní myšlenky textu v nových souvislostech a procvičíte se v analytickém způsobu uvažování, což později využijete při tvorbě seminárních nebo kvalifikačních prací, jako je například bakalářská práce.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Vlastní názory a postřehy k textu", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Jak postupovat při psaní písemné přípravy?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ '', 'Text pojednává o provázanosti kolektivní paměti s kolektivní identitou na příkladu autobiografických vyprávění českých Němců.Výstižné uvedení do tématu. Autorka vychází z tvrzení, že minulost není ukládána do paměti v neměnné podobě, ale je vždy oživována z hlediska přítomnosti. Historie je tedy aktuální rekonstrukcí minulých událostí. Šmídová dělí historii na malou a velkou. Malá historie je živou pamětí lidí, zatímco velká historie je institucionálně organizovaná paměť. Tyto dvě historie na sebe vždy odkazují. Další důležitou myšlenkou je, že paměť plní identifikační funkci, protože rekonstrukce příběhu o vlastním životě představuje také odpověď na otázku: kdo jsem? Biografie jedince však nikdy není izolována od událostí vnějšího světa. Každý jedinec přísluší k určité kolektivitě (např. národní, etnické). Proto Šmídová hovoří o etnicitě paměti – autobiografie českých Němců mají mnohá společná témata, protože sdílejí obrazy o sobě samých: kdo jsme my Němci žijící v Čechách, a kdo jsou „oni“, většinová společnost.Shrnutí hlavních tezí. Autor přípravy si vybral dvě hlavní myšlenky z textu: 1) minulost je vždy záležitostí přítomnosti (utváří vždy i naši přítomnost) a 2) paměť určuje lidskou identitu a je formována etnicitou.
', 'Nejvíc mě z četby zaujaly rozdíly v popisu události odsunu v učebnicích a ve vyprávění samotných českých Němců.Propojení obsahu knihy s vlastními postřehy – autor uvádí, co ho v textu nejvíce zaujalo a proč. Ku příkladu, v jejich příbězích válka nekončí rokem 1945, ale dále pokračuje odsunem. Tyto odlišné výklady historie mi připomněly, jak vnímají původní obyvatelé Ameriky postavu Kryštofa Kolumba: Zatímco se v Americe slaví den Kryštofa Kolumba jako národní svátek, původní obyvatelé ho vnímají jako vraha a „objevení“ Ameriky jako genocidu.Vlastní názory a postřehy podpořené dalšími příklady (v tomto případě spojují české Němce a původní obyvatele Ameriky). Autor jimi prokazuje schopnost myslet v souvislostech. Studii využívající vzpomínek českých Němců dokáže vnímat jako vzor, který nám umožňuje pochopit a vysvětlit i jiné společenské fenomény, v nichž je kolektivní paměť formována etnickou příslušností. Tyto příběhy jsou dle mého názoru nesmírně důležité, protože se díky nim můžeme vcítit do různého prožívání událostí minulých, což následně přispívá k vzájemnému respektu různých národnostních a etnických skupin. Po přečtení textu si kladu otázku, jakými způsoby kromě školních učebnic ovlivňuje stát kolektivní paměť? Do jaké míry je možné kolektivní pamětí manipulovat za účelem ovlivnění současnosti nebo budoucnosti? Dále přemýšlím nad tím, jakou formou by se měli žáci učit o minulosti? Stačí učebnice dějepisu na to, abychom neopakovali chyby minulé?Vlastní postřehy ve formě otázek do diskuze v hodině.
Písemná příprava z textu: Šmídová, O. 2010. „Pro nás lépe už bylo… Vymístění z české historie a kolektivní paměť ‚českých Němců‘.“ Sociální studia 7 (1): 59–87.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Příklad", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ { "children" : [ "Převyprávění textu vlastními slovy neznamená změny v jeho hlavních myšlenkách, ty musí být v přípravě vždy zachovány. Pokud autoři a autorky příprav nemají jasno v tom, jak nějakou myšlenku textu interpretovat, mohou s ní naložit dvěma způsoby. Buď položí v přípravě otázku do diskuze, v jejímž rámci mohou s kolegy debatovat o správné interpretaci textu, nebo jeho část ocitují a doplní komentářem, proč se jim toto místo jeví jako těžko srozumitelné. Vyučující nebo sám student či studentka pak mohou obtížnějším pasážím zadaného textu věnovat pozornost v hodině.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Dezinterpretace přečteného textu", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Písemná příprava by neměla usilovat o doslovnou reprodukci textu. Spíše než popis textu je cílem přípravy jeho shrnutí z vlastního pohledu. Je tedy vhodné vyhnout se formulacím jako: „V úvodu autor říká… Dále popisuje… Na závěr říká…“ a zaměřit se na shrnutí jednoho nebo dvou klíčových sdělení. Citacím se nemusíte zcela vyhýbat, zejména pokud si přejete o některých částech textu v hodině diskutovat. Rozhodně jimi ale šetřete.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Mechanické reprodukce textu a kopírování jeho celých pasáží", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Čeho se při psaní písemných příprav vyvarovat", "type" : "section" } ], "type" : "chapter" }, //prehled literatury "ch5" : { "title" : "Přehled literatury", author: 0, "keywords" : [ "hlavní argumenty", "kritické zhodnocení", "literatura", "předchozí výzkumy", "publikace", "stav bádání", "teoretická část", "teorie" ], "children" : [ { "children" : [ { "children" : [ "Přehled literatury (literature review) přináší informace o textech, nejčastěji odborných knihách, článcích nebo výzkumných zprávách, které se vztahují k určitému tématu, a nabízí jejich shrnutí a diskuzi. Jedná se o samostatný a ucelený text, který obvykle stojí jako samostatná kapitola v eseji, závěrečné práci nebo v odborném článku. Cílem přehledu literatury je představit a sumarizovat hlavní myšlenky přečtených publikací a následně je diskutovat. V rámci diskuze jsou přečtené publikace komentovány, teze jsou navzájem srovnávány a autor či autorka je také vztahují k dalším tematicky příbuzným publikacím. V neposlední řadě pak konfrontuje přečtené s vlastními tezemi, zejména tehdy, pokud přehled literatury zpracovává v rámci vlastního výzkumu. Na rozdíl od anotované bibliografie tak přehled literatury nepřináší pouze shrnutí obsahu jednotlivých publikací či jejich kritické zhodnocení, ale jednotlivé texty přivádí do dialogu a jejich myšlenky propojuje nebo staví do opozice. Při čtení přehledu literatury se tak čtenáři jednak dozvědí, co je obsahem zmiňovaných děl, ale také získají přehled o tom, které publikace přistupují k danému tématu stejně, v čem se naopak jejich pojetí liší, zda na sebe jejich autoři navzájem reagují, jestli se hlásí ke stejné „škole“, nebo naopak vycházejí z protichůdných teorií. Autor či autorka přehledu literatury též sdělují, jak, v čem a jakým způsobem je možné na předchozí úvahy nebo výzkumy navázat. Kromě toho, že přehled literatury slouží samotným autorům k orientaci v tématu, představuje pro čtenáře zároveň důkaz, že teze autorů vycházejí z jejich dobré znalosti výzkumného pole, na které svým textem sami vstupují.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Přehled literatury: co to je a proč jej píšeme?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Rozsah a forma přehledu literatury se mohou lišit v závislosti na účelu, za kterým autor nebo autorka text zpracovává (může se jednat o úkol do kurzu zadaný vyučujícím nebo o část výzkumného návrhu, část článku nebo o kapitolu v závěrečné práci). Obvykle však přehled literatury představuje pojednání v délce 2 až 10 stran. Kratší, ale zároveň hutnější přehled literatury je možné očekávat v rozsahově menších žánrech, např. v akademických článcích nebo esejích. Při psaní závěrečné bakalářské, diplomové či dizertační práce je zpravidla přehledu literatury poskytnuto více prostoru. Při psaní přehledu literatury se studenti plně řídí zásadami psaní odborného textu. Jelikož v přehledu literatury pracují s velkým množstvím zdrojů, dbají především na korektní citování a zřetelné oddělení myšlenek jednotlivých autorů navzájem a také myšlenek cizích a vlastních.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Formální požadavky žánru aneb Jak vypadá přehled literatury", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ { "children" : [ "Podobně jako při přípravě anotované bibliografie, je prvním krokem při zpracování přehledu literatury vyhledání (rešerše) vhodné literatury. V první řadě je proto důležité zvolit si vhodná klíčová slova a ta následně zadat do vyhledávacích systémů knihoven nebo online vyhledávačů akademických zdrojů. O doporučení tematické literatury je také možné požádat vedoucího závěrečné práce nebo kurzu. Z nalezených zdrojů je pak nutné zvolit si ty nejrelevantnější. Kritéria relevantnosti obvykle zahrnují tematickou blízkost (do jaké míry pojednává publikace o mnou zvoleném nebo příbuzném tématu?), geografické vymezení (zajímají mě publikace z českého prostředí, z vybraných zemí nebo jejich původ nehraje žádnou roli?), případně rok vydání publikace (zajímají mě pouze publikace vydané v posledních dvou, třech, pěti letech, nebo chci zmapovat literaturu o daném tématu za delší období?).
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Při vyhledávaní titulů je vhodné zvolit si 6 až 10 klíčových slov (případně i jejich synonym a ekvivalentů) a ta následně zadávat v různých kombinacích do knihovního systému nebo do vyhledávačů elektronických zdrojů (např. Google Scholar nebo JSTOR). Pro lepší zvládnutí vyhledávaní zdrojů je také možné doporučit sérii přednášek, které každoročně organizuje Knihovna FSS. Jejich cílem je naučit studenty a studentky lépe pracovat s vyhledáváním a s elektronickými zdroji
" ], "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Výběr titulů", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Čtení vyhledaných publikací je logicky druhým krokem, který navazuje na identifikaci vhodných zdrojů. Jelikož cílem přehledu literatury je nejenom představit hlavní myšlenky publikace, ale také je diskutovat, je předpokladem pro napsání kvalitního přehledu literatury hlubší obeznámení se s textem a jeho obsahem. Užitečnou strategií při čtení publikací za účelem vypracování přehledu literatury je metoda průběžného srovnávaní. Ta spočívá v tom, že se při čtení souběžně zamýšlíme nad tím, v čem se text liší od ostatních dosud přečtených zdrojů, a v čem naopak s ostatními publikacemi souzní. Je také důležité mít neustále na paměti výzkumnou otázku, pro jejíž účely přehled literatury zpracováváme. Při čtení nás tedy nebude zajímat obsah celé publikace, ale pouze její části, které jsou tematicky relevantní pro zkoumané téma. Při čtení tak mohou být nápomocny například tyto otázky:
", "Při čtení je důležité dělat si poznámky, a to zejména u delších textů (knihy). Mohou mít formu např. krátkého komentáře k výše nastíněným otázkám. Při přípravě přehledu literatury tak budete mít dostatek postřehů zaznamenaných již v průběhu čtení.
" ], "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Čtení publikací", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Samotný proces psaní je posledním krokem při přípravě přehledu literatury. Při psaní je důležité zachovat logickou strukturu textu a sledovat jasnou argumentační linii. Jelikož je v přehledu literatury citováno velké množství zdrojů, je nutné dbát na důsledné dodržování citačních zásad – teze jednotlivých autorů nesmí splývat navzájem nebo se mísit s komentářem autorů přehledu literatury. Jelikož je přehled literatury samostatným a uceleným textem, dodržuje také základní strukturu složenou z úvodu, jádra a závěru. V úvodu autoři představí hlavní oblast zájmu, pro jejíž účely je přehled literatury vypracováván (výzkumná otázka nebo výzkumný záměr). Následně stručně představí strukturu a organizaci textu. Pokud v přehledu literatury autoři identifikují dva nebo více různých přístupů k danému tématu (například různé teoretické školy, kvantitativní nebo kvalitativní přístup nebo různé metody, kterými byl daný fenomén v minulosti zkoumán), je vhodné nastínit nejlépe hned v úvodu, jaké přístupy k tématu v současné době existují. V neposlední řadě by měli autoři ozřejmit, jaká kritéria byla použita při výběru zmiňovaných publikací. V jádru textu jsou následně představeny jednotlivé publikace. Organizace textu by ovšem měla sledovat tematickou příbuznost a souvislost jednotlivých tezí, neměla by mít podobu postupného shrnutí obsahu jednotlivých textů. Důraz je kladen na porovnání jednotlivých prací, výzkumných přístupů, teorií a závěrů, ne na jejich detailní popis. V závěru autoři shrnou doposud získané poznatky o daném tématu, trendy ve výzkumu a naznačí, kde jsou podle jejich názoru nedostatky a rezervy současného bádání v dané oblasti. Z přehledu literatury by tak mělo být zřejmé, co už o daném tématu bylo řečeno, kde leží limity dosavadního bádání a které oblasti si zasluhují další akademickou pozornost. Autoři přehledu mohou závěr textu také využít k tomu, aby propojili aktuální poznatky s vlastním výzkumem nebo výzkumným plánem. Například mohou na základě znalosti přečtené literatury formulovat výzkumné hypotézy, upřesnit hlavní výzkumnou otázku nebo naznačit, jakým způsobem chtějí přistoupit k vlastnímu zkoumání.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Jelikož smyslem přehledu literatury je diskuze nad dosud uveřejněnými poznatky a závěry a srovnání různých přístupů a závěrů, je při psaní možné doporučit, aby autoři používali obraty a formulace vyjadřující porovnání (z angl. comparing and contrasting words), jako například „na rozdíl od…“, „ve srovnání s…“, „podobně jako…“, „v souladu s…“.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Psaní přehledu literatury", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Jak postupovat při psaní přehledu literatury?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "V této části uvádíme ukázku přehledu literatury. Vypracovali jej Tomáš Doseděl a Tomáš Katrňák jako úvodní část článku „Finanční a nefinanční návratnost vzdělání v době vzdělanostní expanze v České republice“, který vyjde koncem roku 2017 v Sociologickém časopise. Přehled původně zpracoval Tomáš Doseděl v rámci kurzu v programu doktorského studia. Autoři zde představují dva dominantní přístupy ke zkoumání vztahu nejvyššího dosaženého vzdělání jedince a jeho pozice na trhu práce, na jejichž základě v závěru formulují dvě výzkumné hypotézy o návratnosti terciárního vzdělávání.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ '', "" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Příklady z praxe", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Inflace vzdělání, nebo technologická změna?Název přehledu literatury vystihuje základní rozpor v teoriích zabývajících se vztahem nejvyššího dosaženého vzdělání a pozicí jedince na trhu práce, který bude v článku následně podrobněji rozebrán.
', 'Všechny sociálně stratifikační modely prokazují souvislost mezi dosaženým vzděláním a pozicí na trhu práce [Matějů 2005]. Sociální badatelé rozlišují mezi certifikační a signalizační funkcí vzdělání. Certifikační funkce vzdělání znamená, že jeho nositel je vybaven určitými naučenými znalostmi a dovednostmi. Signalizační funkce vzdělání odkazuje k hlubším kognitivním schopnostem, jako je sledování určitého cíle po dobu několika let, dlouhodobější plánování si práce nebo orientace v mezinárodním prostředí [Brožová 2003; Harmon, Oosterbeek, Walker 2003; Hout 2012; Jackson, Goldthorpe, Mills 2005].', 'Autoři následně na základě literatury formulují dvě odlišné funkce dosaženého vzdělání ve vztahu k pozici na trhu práce. Jelikož tyto odlišné funkce popsalo hned několik sociálních vědců, autoři jejich jména uvádějí v souhrnné závorce za textem.
', 'V 70. letech 20. století západoevropské země začínají procházet masivní vzdělanostní expanzí. Jako reakce na tuto situaci vznikají dvě sociologické teorie – teorie inflace vzdělání a teorie technologické změny (k oběma přístupům srov. Bernardi, Ballarino [2014]).V přehledu literatury autoři identifikují dvě dominantní teorie, které jimi zkoumaný fenomén vysvětlují. Tyto teorie následně blíže popisují v samostatných odstavcích.
', 'Teorie předpokládající inflaci vzdělání (credential inflation) je založena na ekonomických zákonech. Pokud je na některém trhu přebytek zboží, v našem případě přebytek vysokoškoláků na trhu práce, dochází k poklesu jeho hodnoty. Aby příslušníci nové kohorty absolventů získali stejně kvalitní zaměstnání jako reprezentanti kohort předchozích, musí dosáhnout buď vyššího vzdělání, nebo ke vzdělání získat další (jinou) kompetitivní výhodu oproti ostatním [Bourdieu, Passeron 1990; Bourdieu 1996; Keller, Tvrdý 2008; Van de Werfhorst 2005].Autoři shrnují hlavní myšlenky teorie o inflaci vzdělání, přičemž v závorce uvádějí výčet prací, které se popisem dané teorie v minulosti zabývaly. Ti, kterým se to nepovede, pak přijímají kvůli vysoké konkurenci místa určená původně méně kvalifikovaným zaměstnancům, která nejsou příliš prestižní a jsou také hůře finančně ohodnocená [Burris 1983; Kivinen, Ahola 1999; Morrison Paul, Siegel 2001; Nelson, Phelps 1966; Welch 1970].
', 'Kontradiktorní teorie poukazuje na probíhající technologickou změnu, která pracovní trh proměňuje směrem k zvýhodňování kvalifikovanějších pracovníků (skill-biased technological change).Autoři poukazují na fakt, že druhá zmiňovaná teorie stojí k první v protikladu. Zavádění moderních technologií vyžaduje zaměstnance, kteří díky své vyšší kvalifikaci s těmito technologiemi umějí pracovat. Berman, Somanathan a Tan [2005] vidí technologie jako hlavní důvod zvýšené poptávky po absolventech vysokých škol. Acemoglu [2002] uvádí, že technologická změna probíhá přinejmenším od dob průmyslové revoluce, rozděluje ji ale na dvě období. Nejprve docházelo prostřednictvím fordizace výrobního procesu ke zvýšení poptávky po nekvalifikovaných dělnících do pásové výroby a teprve v druhé polovině 20. století, zejména vlivem zavádění výpočetní techniky, dochází opět k poptávce po vysoce kvalifikovaných zaměstnancích. Počítač už nedokáže obsluhovat zaučený dělník, zaměstnavatel musí najmout alespoň středoškoláka, lépe však absolventa vysoké školy. Technologické změny na trhu práce prospívají absolventům vyšších stupňů vzdělání; na druhé straně vzdělanostního spektra však dochází k útlumu. Práce nekvalifikovaných dělníků je nejprve nahrazena stroji, s rozvojem levné dopravy a globalizace světové ekonomiky se pak navíc přesunuje do zemí s levnou pracovní silou [Ábrahám 2008; Card, Dinardo 2002; Morrison Paul, Siegel 2001]. Oesch [2013] k tomu dodává, že nejvíce nejsou ohroženi nekvalifikovaní zaměstnanci – ti nacházejí práci v rozvíjejícím se sektoru služeb –, ale zaměstnanci vykonávající rutinní práci, která je snadno nahraditelná stroji.Autoři zde podrobněji představují teorii technologické změny, přičemž její charakteristiky shrnují na základě rozličných studií. Popis teorie tak působí koherentně, přestože se opírá o argumentaci několika autorů.
', 'I když by se mohlo zdát, že teorie technologické změny v současném sociologickém i ekonomickém diskursu dominuje, některé studie její platnost zpochybňují.Autoři jednak naznačují, která z teorií je aktuálně vlivnější, jednak poukazují na studie zpochybňující její platnost. Aamodt a Arnesen [1995] předpokládají, že expanze vysokoškolské části vzdělávacího systému slouží především jako ochrana středoškoláků před nezaměstnaností. Na trhu práce není dostatek pracovních pozic pro středoškoláky, což znamená, že jejich nezaměstnanost by byla bez vzdělanostní expanze velmi vysoká. Kivinen a Ahola [1999] poukazují na fakt, že nemalé procento absolventů vysokých škol zaměstnává stále více rozbujelý sociální stát. V tomto případě se jedná spíše o změnu byrokratickou, kdy stát v roli zaměstnavatele stanoví povinnou vysokoškolskou kvalifikaci i pro pozice, kde není nutná z důvodu technologické změny. Baranowska-Rataj a Unt [2012] na polských a estonských datech ukázaly, že v postsocialistických zemích není pracovní trh absolventy vysokých škol zatím natolik saturován, aby návratnost vzdělání více závisela na absolvovaném oboru než na jeho stupni, jako je tomu například v Norsku. Štefánik [2014] porovnával finanční návratnost vysokoškolského vzdělání v zemích Visegrádské čtyřky s návratností v zemích západní Evropy. Jeho analýza dat EU-SILC ukázala, že zatímco zaměstnavatelé v zemích Visegrádské čtyřky nerozlišují, kdy bylo vzdělání získáno, v západoevropských zemích má vzdělání získané po roce 1995 asi o 15 % vyšší hodnotu než vzdělání získané předtím.
', 'Obě teorie mohou být v českém prostředí platné. Vzdělanostní expanze terciárního stupně byla v minulých letech u nás velmi podobná té, na jakou před čtyřiceti lety reagovali sociologové formulující teorii inflaci vzdělání. Z tohoto důvodu by hodnota vysokoškolského vzdělání měla v české společnosti oslabovat. Současně se ale po roce 1989 těžký socialistický průmysl začal výrazně proměňovat díky zavádění do té doby nedostupných technologií a inovací. Vývoj akceleroval vstupem České republiky do Evropské unie, kdy již nic nebránilo působení nadnárodních společností na českém trhu práce. Všechny tyto okolnosti by měly naopak zvýšit poptávku po absolventech vysokých škol a hodnota vysokoškolského vzdělání by měla růst.V závěru přehledu literatury vztahují autoři obě teorie k českému kontextu, ve kterém se v rámci své studie pohybují.
', 'Na základě obou teorií formulujeme dvě protichůdné hypotézy, které v analytické části testujeme.Jelikož se jedná o přehled literatury ke kvantitativní studii, formulují autoři na základě nastudovaných teorií dvě hypotézy. Pokud by se jednalo o kvalitativní studii, poslední odstavec přehledu literatury by mohl vést například k bližší specifikaci výzkumné otázky nebo k objasnění zkoumaných konceptů. První hypotéza vychází z inflační teorie a předpokládá, že vzhledem k výraznému zvýšení počtu absolventů vysokých škol na českém trhu práce dojde ke snížení hodnoty jejich vzdělání. Druhá hypotéza vychází z teorie technologické změny. Podle ní v důsledku strukturálních změn na trhu práce a díky novým technologiím se hodnota vysokoškolského vzdělání nemění, nebo dokonce roste. Obě hypotézy zní následovně:
', 'H1: Návratnost vysokoškolského vzdělání na trhu práce v době vzdělanostní expanze klesá. Jeho hodnota se přibližuje hodnotám nižších stupňů vzdělání.
', 'H2: Návratnost vysokoškolského vzdělání na trhu práce v době vzdělanostní expanze zůstává konstantní nebo se ještě zvyšuje.
Při přípravě tohoto materiálu byly využity informace z následujících zdrojů:
Vypracování návrhu výzkumu je prvním krokem k realizaci jakéhokoliv výzkumného projektu. Setkají se s ním jak studenti plánující svůj bakalářský, magisterský nebo dizertační výzkum, tak akademičtí pracovníci, kteří se ucházejí o výzkumné granty. Návrh výzkumu plní dvojí funkci. Pro samotné výzkumníky a výzkumnice je důležitým podkladem, který jim může pomoci systematizovat myšlenky týkající se výzkumného projektu a odhalit případné mezery a nedostatky. Slouží tedy k tomu, aby si výzkumníci ověřili, že je jejich projekt skutečně promyšlený. Ve vztahu k vnějšímu světu, který tvoří vedoucí magisterské nebo dizertační práce, kolegové nebo grantová komise, je naopak jeho hlavní rolí především obeznámit čtenáře s cílem a metodami plánovaného výzkumu. Projekt by měl také přesvědčit čtenáře o tom, že je výzkum důležitý a že jej lze provést přesně tak, jak autor či autorka projektu navrhují, tedy že cíle výzkumu a metody jsou zvolené dobře. Výzkumníci a výzkumnice tak při psaní návrhu výzkumu prokazují svoji znalost problematiky, schopnost jasně a srozumitelně formulovat výzkumný problém a dobře volit metody výzkumu a teorie, které pomohou jev vysvětlit. Neméně podstatná je pak jejich schopnost výzkum organizačně zvládnout a realizovat ve vymezeném čase. Psaní výzkumného návrhu je tak prvním velkým testem kvality výzkumného projektu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Návrh výzkumu: co to je a proč jej píšeme?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Návrhy výzkumu se mohou výrazně lišit svojí formou a obsahem. To, jak bude návrh vypadat, závisí na pokročilosti výzkumníků, výzkumné oblasti, do které projekt patří, nebo také na zadání, na které autoři návrhu reagují. Od studentů doktorského stupně studia bude zpravidla požadován propracovanější návrh než od studentů magisterského stupně. Výzkumníci a výzkumnice, kteří se ucházejí o granty, obvykle pracují se standardizovanými a velice podrobnými formuláři, které používá např. agentura, od níž žádají finanční prostředky na provedení výzkumu. Doporučujeme proto ujasnit si vždy na začátku s vedoucím kurzu, závěrečné práce nebo s kontaktní osobou formální a obsahové požadavky výzkumného návrhu a ověřit si, jestli pro návrh projektu neexistuje předepsaná šablona. Výzkumné návrhy se obvykle pohybují v rozsahu pěti až deseti normostran, opět ale platí, že rozsah závisí na konkrétních požadavcích a míře podrobnosti návrhu. Při psaní výzkumného návrhu se výzkumníci a výzkumnice plně řídí zásadami psaní odborného textu. Především důsledně dodržují pravidla citování a používají odbornou terminologii. Jelikož se návrh výzkumu skládá z více častí, je důležité, aby byly důsledně propojeny, aby na sebe navazovaly a aby se informace v textu zbytečně neopakovaly.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Formální požadavky žánru aneb Jak má návrh výzkumu vypadat", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ { "children" : [ "Předtím, než se výzkumníci a výzkumnice pustí do psaní návrhu výzkumu, by si měli ujasnit jeho cíle a hlavní výzkumnou otázku. Potřebují mít také představu o tom, jak bude výzkum probíhat a jaký bude jeho výstup (například diplomová práce nebo publikace knihy), kolik času zabere a jaké finanční náklady s ním budou spojeny. Otázkou nákladů na výzkum se sice obvykle studující, kteří směřují k napsání bakalářské či magisterské práce, nezabývají, ale i v tomto případě je dobré zvážit případné výdaje, ať už by je představoval nákup literatury, pořízení diktafonu, tisk dotazníků nebo další pomůcky a služby, bez nichž se výzkum neobejde. Při ujasňování výzkumného projektu mohou být nápomocné následující otázky:
", "Příklad: Cílem výzkumu je porozumět, jakým způsobem vzdělávání dětí ve skupinách v rámci školního vyučování přispívá k lepšímu zapojení dětí z menšinového prostředí do výuky. Hlavní výzkumná otázka je: Jaké dopady má zavedení skupinové výuky v hodinách na participaci dětí z menšinového prostředí v procesu učení? Výzkumné závěry mají přispět k debatám o vzdělávání dětí z menšinového prostředí, které probíhají především v rámci sociologie vzdělávání, ale také v rámci studií zabývajících se otázkami sociální inkluze menšin.
Příklad: V českém kontextu dosud neexistují výzkumy, které by se zabývaly dopady skupinového učení na zapojení dětí z menšinového prostředí do učebního procesu. Podobné výzkumy ale byly realizovány například v Maďarsku a v Brazílii. Jejich závěry ukazují, že skupinové učení může výrazně přispět nejen k aktivitě a lepšímu zapojení dětí z menšinového prostředí do výuky, ale také k zapojení a k lepšímu porozumění učební látce u všech dětí ve třídě. V případě, že výzkum dospěje k podobným výsledkům u českých škol, poslouží jako jeden z podkladů pro připravovanou reformu. Poslouží také učitelům a učitelkám na základních školách, pokud na jeho základě vznikne nová metodika pro výuku.
Příklad: Výzkum bude realizován za pomoci etnografie školní třídy ve dvou vybraných základních školách, které využívají skupinové vyučování alespoň jednou denně. Do výzkumu budou zařazeny školní hodiny, ve kterých výuka probíhá ve skupinách, ale také hodiny, ve kterých výuka probíhá frontálně. Během pozorování bude kladen důraz na aktivní zapojení žáků do výuky (hlášení se o slovo, vypracování úkolů, vysvětlování látky spolužákům atd.). Data z pozorování obou typů výuky budou následně srovnávána. Etnografické pozorování žáků během vyučování bude doplněno o fokusové skupiny s žáky a s jejich rodiči. Také budou provedeny hloubkové rozhovory s učiteli, s ředitelkou školy a se školní psycholožkou. Omezením zvolených metod je, že nedokáží zachytit situaci před zavedením skupinové výuky ve škole a po jejím zavedení. Pro srovnání proto musí postačit porovnání frontálních hodin a hodin skupinové výuky.
Příklad: Jelikož výzkum bude probíhat ve školní třídě s nezletilými dětmi, před začátkem výzkumu bude třeba získat informovaný souhlas s účastí dětí na výzkumu od jejich zákonných zástupců. Informovaný souhlas je nutné získat také od ředitele školy, vyučujících a jiných osob, které se ve zkoumané situaci objeví. V neposlední řadě je nutné získat souhlas samotných dětí. Děti jsou sice pro účely poskytnutí informovaného souhlasu zastoupeny rodiči, ale jejich seznámení s výzkumem, a to jazykem, který je pro ně přístupný, a jejich ochota účastnit se jej, jsou neméně důležité. Pro ochranu účastníků výzkumu budou následně všechna jména anonymizována. Získaná data budou uchována na bezpečných úložištích a přístupna pouze členům a členkám výzkumného týmu. V případě, že by se v průběhu výzkumu objevily problematické situace, které by mohly ohrozit psychické zdraví dětí, zavazují se výzkumníci postupovat ve smyslu nejlepšího zájmu dítěte.
Příklad: Realizace výzkumu vyžaduje zkušenosti s etnografickým pozorováním, které navrhovatelka nabyla v rámci kurzu „Etnografie a rozumějící rozhovor“ absolvovaném během studia sociologie. S realizací fokusových skupin však zatím zkušenosti nemá. Proto se výzkumu bude účastnit také Mgr. Ivan Novák, který má se sběrem dat pomocí fokusových skupin potřebné zkušenosti (viz životopis v příloze). Rozhovory budou nahrávány na diktafon, který navrhovatelka vlastní. Výzkum bude realizován v rámci magisterské práce a nevyžaduje dodatečné financování. Jelikož se však školy nacházejí v různých regionech České republiky a v průběhu výzkumu budou opakovaně navštěvovány, navrhovatelka požádá o fakultní stipendium, které jí umožní pokrýt cestovní náklady.
Nebojte se při přípravě návrhu výzkumu obrátit na vedoucího kurzu, školitele nebo na spolužáky či kolegy. Mohou vám poskytnout cennou zpětnou vazbu především o srozumitelnosti výzkumné otázky. Také vám mohou pomoci najít vhodnou literaturu nebo vás upozornit na to, že váš výzkumný projekt nelze provést ve vymezeném čase nebo že potřebujete více dovedností nebo vědomostí, abyste projekt zvládli. Se špatným odhadem času potřebného k dosažení výsledků výzkumu má zkušenost nejeden začínající výzkumník či výzkumnice.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Ujasnění si výzkumného projektu", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ { "children" : [ "V úvodu musí být jasně a srozumitelně formulováno výzkumné téma a také zde musí být vysvětlena jeho důležitost pro vědeckou komunitu. Jakým způsobem může navrhovaný výzkum přispět k vědění v dané oblasti? Má výzkum ambici zaplnit mezery v dosavadních poznatcích? Je jeho cílem zkoumat sociální jev, který dosud nikdo nezkoumal? Nebo tento jev již někdo zkoumal, ale opomenul něco důležitého (například zkoumal školní třídu, ale nemluvil s rodiči a učiteli)? Pro koho bude výzkum užitečný? V případě výzkumů s přesahem do praxe zde mohou být uvedeny instituce, navrhovatelé veřejných politik nebo jiní aktéři, kteří se s tématem setkávají mimo akademickou sféru. Pro přečtení úvodu musí být čtenáři jasné, jakým tématem se návrh výzkumu zabývá a co bude jeho výsledkem.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Pokuste se představit vaše výzkumné téma kamarádům, rodičům nebo babičce. Pokud je výzkumné téma dobře zformulováno, měl by ho být schopen pochopit i laik pohybující se mimo profesní pole sociologie. Tento trénink vám může pomoci formulovat výzkumný problém stručně a přehledně.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Úvod návrhu výzkumu", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "V této části prokazují navrhovatelé svoji obeznámenost s výzkumy, které byly ve vztahu k dané problematice již realizovány. Vrátíme-li se k příkladu výzkumu skupinového učení, důležitou součástí přehledu literatury budou závěry výzkumů o skupinovém učení, které byly realizovány v Maďarsku a v Brazílii. Do přehledu literatury tohoto výzkumného návrhu by určitě patřily také studie mapující přístup ke vzdělávání dětí z menšinového prostředí v České republice nebo studie z oblasti sociologie vzdělávaní, které na teoretické úrovni vysvětlují, proč v některých případech děti z menšinového prostředí dosahují ve školním prostředí horších, nebo naopak lepších výsledků než jejich spolužáci patřící k etnické majoritě. Napsat kvalitní přehled literatury je relativně náročný úkol i pro zkušené výzkumníky. Pro více informací a návodů doporučujeme prostudovat heslo psaní přehledů literatury. Ve všeobecnosti však platí, že cílem přehledu literatury je nejenom shrnout závěry doposud realizovaných výzkumů, ale také se k nim kriticky vyjádřit, například vysvětlit, co bylo ve výzkumu dosud opomíjeno, a nastínit, v čem je překládaný návrh výzkumu inovativní neboli v čem se navrhovaný výzkum liší od předchozích studií.
" ], "type" : "text" }, { "children" : [ "Při rešerši literatury je důležité určit si 4–8 klíčových slov. Ta je pak možné v různých kombinacích zadat do vyhledávače akademických publikací Google Scholar, JSTOR či EBSCO nebo také do vyhledávání v katalozích univerzitních knihoven. Literaturu mohou doporučit také vyučující kurzů nebo vedoucí vaší závěrečné práce.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Přehled literatury", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Po představení výzkumného problému v úvodu návrhu a shrnutí relevantní literatury nastal čas detailněji popsat hlavní výzkumnou otázku, představit případné vedlejší výzkumné otázky a také definovat klíčové koncepty, se kterými se ve výzkumu pracuje. V případě, že se jedná o návrh kvantitativního výzkumu, budou v této části přestaveny i výzkumné hypotézy. Ve vztahu k našemu příkladu o vzdělávání dětí formou skupinového učení tak kromě samotné výzkumné otázky, která zní: „Jaké dopady má zavedení skupinové výuky na školních hodinách na participaci dětí z menšinového prostředí v procesu učení?“, můžeme představit i vedlejší výzkumné otázky. Například: „Jakým způsobem reagují na skupinové učení děti z etnické majority? Jaké zkušenosti se skupinovým učením mají učitelé? Jak hodnotí zavedení skupinové výuky rodiče?“
Důležitým krokem pak bude vymezení toho, co přesně v kontextu výzkumu budeme chápat pod pojmem skupinové učení, frontální výuka, děti z menšinového prostředí či aktivní participace na školních hodinách. Přehled literatury používáme obvykle k definování konceptů, které budeme v navrhovaném výzkumu používat.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Dobře formulovaná výzkumná otázka je základem úspěchu každého výzkumného projektu. Výzkumné otázky by neměly být formulovány tak, aby na ně bylo možné odpovědět „ano“, nebo „ne“. Dobře formulovaná výzkumná otázka se neptá, zda mezi dvěma proměnnými existuje (nebo neexistuje) vztah, ale spíše se ptá, jaký tento vztah je a jakým způsobem se proměnné navzájem ovlivňují.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Vytyčení výzkumného problému", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "V další části návrhu výzkumu představí navrhovatelé plánované metody sběru dat a způsob jejich analýzy. Z metodologické části by tak mělo být zřejmé, zda se jedná o kvantitativní, kvalitativní nebo integrovaný výzkum, jakým způsobem budou data sbírána (např. dotazníkovým šetřením, etnografickým pozorováním, analýzou dokumentů atd.). Také musí být jasně řečeno, jak budou data analyzována, tedy jak s nimi výzkumník bude pracovat, aby se dostal k odpovědím (např. diskurzivní analýza, statistická analýza vysvětlená v jednotlivých krocích, kvantitativní obsahová analýza atd.). Pokud budou výzkumníci používat nějaké programy určené k analýze dat (SPSS, Atlas.ti), uvedou tuto informaci právě v této části návrhu výzkumu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "V případě, že víte o výzkumech, které byly ve vztahu ke stejnému nebo podobnému tématu již realizovány, podívejte se, jakou metodologii zde výzkumníci použili. Při přípravě závěrečné práce může být také zajímavé prohlédnout tematicky spřízněné bakalářské, magisterské či doktorské práce, které již na katedře byly obhájeny.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Metody výzkumu", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Přestože jsou některá výzkumná témata a prostředí ze své podstaty citlivější než jiná (srov. např. etnografický výzkum s nezletilými dětmi ve školní třídě a dotazníkové šetření o environmentálních hodnotách prováděné online), reflexe eticky problematických momentů by neměla chybět v žádném návrhu výzkumu. Cílem je ozřejmit, jakým způsobem bude zabezpečena základní ochrana lidí ve výzkumném prostředí (poskytnutí dostatečných informací o výzkumu, zajištění informovaného souhlasu, ochrana osobních údajů apod.), ale také předvídat potenciálně eticky problematické momenty a navrhnout jejich preventivní řešení (např. jak se zachovat, pokud při výzkumu o inkluzi ve školní třídě dojde k odhalení diskriminace a šikany žáka ze strany učitele?).
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Jelikož různá výzkumná témata, ale i jednotlivé výzkumné přístupy přinášejí odlišná etická rizika, je možné při psaní této části návrhu výzkumu doporučit nejenom čtení všeobecné literatury zabývající se etikou výzkumu, ale i starších tematicky a metodologicky podobných výzkumů. Pokuste se je najít a podívejte se především na části zabývající se etikou: s jakými eticky problematickými momenty se výzkumníci setkali a jak se s nimi vypořádali?
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Etika výzkumu", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Smyslem časového harmonogramu je prokázat, že je výzkum v daném období (např. počet semestrů určených k zpracování bakalářské práce, doba trvání výzkumného grantu atd.) proveditelný. Navrhovatelé si rozvrhnou čas tak, aby měli dostatek prostoru na úvodní studium literatury, sběr dat, jejich analýzu a na samotný proces psaní textu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Časový harmonogram", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Bibliografie přináší seznam literatury, ke které návrh výzkumu odkazuje.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Předtím, než návrh výzkumu zašlete svému školiteli nebo školitelce, případně do agentury udělující výzkumné granty, poproste alespoň dva další lidi, aby si text přečetli. Požádejte je o zpětnou vazbu, zjistěte, zda je návrh srozumitelný a zda na sebe jednotlivé části dobře navazují.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Bibliografie", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Psaní návrhu výzkumu", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Jak postupovat při psaní návrhu výzkumu?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Při přípravě tohoto materiálu byly využity následující zdroje:
Sociologie nestanovuje žádná pravidla, která by vymezovala, co by mělo být jejím tématem, a co ne. Každé téma může být sociologické nebo může být nahlíženo skrze sociologickou znalost a zkoumáno sociologickými metodami. Sociologové mohou psát o čemkoli, co je zajímá a co v nich vzbuzuje chuť objevovat. Co potom ale znamená psát sociologicky?
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "O čem?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Sociologické psaní se rodí ze zvědavosti a potřeby porozumět lépe světu kolem nás a toto porozumění sdílet a dále používat. Sociologie tedy svět nejen popisuje, ale přináší také vysvětlení jevů, jímž se věnuje. Sociologické psaní, stejně jako sociologické myšlení, je dovednost, které se lze naučit a dále ji rozvíjet. U sociologického myšlení i psaní hraje klíčovou roli schopnost, kterou Charles W. Mills [1959] nazval sociologickou imaginací. Sociologická imaginace je schopnost nacházet souvislosti ve spletitostech života ve společnosti. Dovoluje nám objevovat spojitosti mezi biografií (individuálním životním příběhem) jednotlivců a společností a historickým vývojem. Osvojení si této dovednosti pak přináší lepší vhled jednak do společenských fenoménů (k nimž patří například nárůst rozvodovosti), ale také lepší porozumění jednání jedinců v rámci společnosti (individuální motivy rozvodu u různých lidí), které nikdy není izolované od aktuální společenské a historické situace. Schopnost sociologické imaginace se v sociologii uplatňuje na různých úrovních: při pohledu na svět kolem nás, přemýšlení o studované realitě a také při samotném psaní.
Schopnost sociologické imaginace však nestaví sociology do role detektivů, kteří odhalují to, co jiní nevědí, nebo do role soudců, kteří vynášejí rozhodnutí o tom, jak by druzí měli jednat a žít. Sociologové jsou sami součástí společnosti, kterou studují, a nejsou experty na životy jiných lidí. Sociologický způsob myšlení se nicméně odlišuje od běžného myšlení tím, že věnuje zvýšenou pozornost jevům, které obvykle považujeme za samozřejmé, přirozené nebo dané a nezpochybnitelné. Díky používání sociologické imaginace může sociolog mluvit a psát o tom, co běžně přehlížíme nebo nebereme v úvahu, a zamýšlet se například nad tím, co je to vlastně „dětství“ nebo „stáří“ nebo „práce“ z pohledu společnosti, jak se tyto kategorie proměňovaly v čase a jak se liší naše chápání „stáří“ od chápání v jiných společnostech.
", "Sociologie, stejně jako jiné vědní disciplíny, shromažďuje a systematizuje vědění o společnosti. Sociologické texty se snaží vidět v rozmanité a spletité sociální realitě určitý řád a tento řád popsat a vysvětlit. Sociologie zároveň usiluje o to, aby podala co nejpřesnější a nejspolehlivější informace. To je možné díky specializovaným technikám výzkumu, rozvíjením metod interpretace a kritického pohledu na studovanou problematiku. Základním cílem sociologických textů je tedy popsat a objasnit sociální realitu a přinést nám co nejdůkladnější porozumění této oblasti.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Jak?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Psaní je v sociologii hlavním způsobem komunikace, a to jak uvnitř tohoto vědeckého oboru, tak směrem ven, k jinému typu publika. Sociologové a socioložky sdílejí svoje poznatky v odborných časopisech a knihách. Příspěvky, se kterými vystupují na konferencích, se někdy taktéž vydávají v psané formě v takzvaných sbornících z konferencí, a jsou tak přístupné i zájemcům, kteří se konference neúčastnili. Sociologie komunikuje samozřejmě i s okolním světem mimo akademické prostředí. Odborníci zprostředkovávají výstupy ze svých výzkumů například tvůrcům politik, veřejné správě, marketingovým agenturám nebo mimovládním organizacím v oblasti sociálních služeb či lidských práv. Píší zprávy z výzkumu a zveřejňují je online, nejčastěji na webech k danému výzkumnému projektu. I v těchto případech je dominantní psaná forma komunikace. Sociologie a její poznání se tedy šíří především psanými texty, a proto je osvojení si schopnosti psát sociologicky velmi důležité. Bez možnosti sdílení by totiž naše práce neměla žádný smysl.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "K čemu?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Při přípravě tohoto materiálu byly využity informace z následujících zdrojů:
", "Esej je žánr akademického psaní, ve kterém autor nebo autorka představí své názory nebo svůj pohled na určité téma. Téma eseje si studující buď volí sami, nebo jim je zadá vyučující. Esej je nejrozsáhlejší písemný útvar, který je vyžadován od bakalářských studentů (vyjma závěrečné bakalářské práce). Je také ze všech akademických žánrů, které v tomto manuálu představujeme, nejkomplexnější. Esej je současně jedním z nejčastějších typů textů, se kterými se studenti sociologie setkávají. Na Katedře sociologie MU se eseje obvykle píší jako závěrečné výstupy z kurzů a seminářů a na jejich základě jsou studující dokonce hodnoceni. S esejí se mohou setkat také u státnic nebo u přijímacích pohovorů na navazující magisterské studium. V eseji totiž musí autor prokázat důležité akademické dovednosti jako: 1) porozumění konceptům a teoriím probíraným v kurzu, 2) použití a interpretace těchto konceptů, 3) uspořádání klíčových informací a jejich rozlišení od těch méně důležitých, 4) rozeznání vztahů a rozdílů mezi koncepty nebo teoriemi, 5) obhájení vlastního tvrzení založeného na přesvědčivých důkazech, 6) kritické a analytické myšlení. Cílem eseje je tedy popsat, vysvětlit, analyzovat a zhodnotit studovanou problematiku.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Esej: co to je a proč ji píšeme?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ 'Rozsah i struktura eseje mohou být různé, a proto je vždy nutné pozorně se řídit zadáním. Obvykle však platí, že je požadován rozsah nejméně 1000 slov. Esej o 1000 slovech (s povolenou odchylkou 10 %) píší už studující sociologie v prvním semestru. Esej může být i poměrně dlouhý a komplexní text o rozsahu až 5000 slov, čímž už se přibližuje odbornému článku. Podle rozsahu eseje se také mění jeho struktura. Delší texty jsou obvykle děleny na podkapitoly, u kratších to není nutné. V každé eseji však musí být jasně rozeznatelné tři části: úvod, tělo textu a závěr. Úvod a závěr mají v kratších esejích podobu úvodního a závěrečného odstavce. Jako základní model může posloužit esej o pěti odstavcích,Tento základní model eseje blíže představujeme v sekci Strukturování eseje. která obsahuje: úvod, tři odstavce v těle textu (v každém autor rozvádí jednu dílčí myšlenku) a závěr. Tato struktura odpovídá rozsahu přibližně 1000–1500 slov. Tento základní model je možné u delších esejí dále rozvíjet. Znovu však zopakujme, že struktura eseje vždy závisí na konkrétním zadání, ne vždy je možné pětiodstavcový model aplikovat.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Formální požadavky žánru aneb Jak má esej vypadat", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "I když dále uvádíme jednotlivé kroky v určitém pořadí, platí, že proces akademického psaní není lineární, ale cyklický. Platí to i pro psaní eseje. Během tvorby eseje se tedy neustále pohybujeme od jednoho kroku ke druhému a zase se vracíme zpět. Střídáme fáze čtení, formulace myšlenek, strukturování textu a podobně. Výzkumnou otázku nemůžeme formulovat bez předchozího studia odborné literatury a bez základního přehledu o tom, co bylo o našem tématu již napsáno a které otázky zůstávají nejasné nebo sporné. Zároveň se však ke čtení literatury vracíme, abychom na svoji výzkumnou otázkou mohli odpovědět. V literatuře hledáme také oporu pro vlastní argumenty.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ { "children" : [ "Studenti a studentky, kteří s akademickým psaním teprve začínají, mají obvykle problém odhadnout, kolik času jim tvorba eseje zabere. I když se esej o 1000 slovech nemusí jevit jako dlouhý text, psaní obvykle zabere více času, než byste čekali. Turabian, Colomb a Williams [2010: 24] uvádějí čtyři tipy, které vám mohou pomoci k lepšímu rozvržení času během psaní:
Studující se mohou setkat se dvěma různými variantami:
1. Téma eseje je předem zadané:
V tomto případě je základem správné porozumění zadání. Zadání eseje obvykle obsahuje slova jako „diskutujte“ nebo „analyzujte“, případně „napište analytický komentář“. „Diskutovat“ v kontextu eseje znamená zkonstruovat argument, který vychází z jistého počtu odborných zdrojů. Jestliže například zadání eseje zní: „Diskutujte roli dohledu ve veřejných prostorech“, může esej poukázat na podobnost nebo odlišnosti dvou různých teorií o výkonu dohledu na veřejnosti nebo může hodnotit kvalitu a podloženost různých odborných výkladů o roli dohledu.
„Analyzovat“ znamená v akademickém psaní rozdělit komplexní fenomén na části a kriticky je interpretovat. Budeme-li se držet stejného tématu, může analýza konceptu dohledu na veřejnosti obnášet popis prvků, z nichž takový dohled pozůstává (kamerové systémy, architektonické prvky, bezpečnostní služby). Kritická interpretace by pak mohla mít podobu pojednání o tom, jak jednotlivé složky dohledu ovlivňují chování lidí.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Jestliže máte o zadání jakékoli pochybnosti nebo něčemu nerozumíte, zeptejte se kolegů a poraďte se. V případě, že je vás více a nejste si zadáním jisti, obraťte se na vyučující a vyjasněte si, co se od vás očekává.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" }, { "children" : [ "Zadání eseje vychází obvykle z povinné literatury předepsané ke kurzu, a proto je třeba mít ji prostudovanou. Bez studia literatury není možné splnit zadání, ale ani pochopit, co se od vás očekává.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" }, { "children" : [ "2. Téma eseje si volí studující:
Pokud si téma eseje volí sami studující, měli by vycházet z toho, co je v rámci kurzu nejvíce zajímalo a o čem by se chtěli dozvědět více. Nejlepší texty vznikají z přirozeného zájmu o studovanou problematiku. Při volbě tématu je důležité co nejvíce je zúžit a jasně vymezit. Téma eseje by mělo být v první řadě zvládnutelné, a proto je třeba formulovat je konkrétně.
Příklad: Řekněme, že vás v průběhu kurzu zaujal pojem gender a témata, která se k problematice genderových vztahů ve společnosti váží. Obecné pojednání o genderu je však jako téma eseje příliš široké. Proto je nutné si ujasnit, co vás přesně zajímá a co by bylo možné zkoumat. Postup konkretizace může vypadat následovně:
Téma upřesněte podle požadovaného rozsahu eseje. Čím kratší rozsah, tím by mělo být téma úžeji vymezené a výzkumná otázka specifičtější.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Výběr tématu", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ 'Na základě prostudované literatury a jiných potřebných zdrojů doporučujeme autorům vyjasnit si výchozí pozici pro formulaci hlavní myšlenky práce. To znamená, že si studující vyjasní svůj vztah k tématu a vytvoří si vlastní názor na dané téma nebo problém. Jak taková výchozí pozice pro esej vypadá, ukážeme na třech základních typech a příkladech podle Turabian, Colomba a Williamsa [2010: 34–37]:
Kreativní nesouhlas
Smith tvrdí, že X patří do kategorie A, já ukážu, že patří do kategorie B.
', 'Příklad:
', 'Smith tvrdí, že okrajové náboženské skupiny představují kulty, a to z toho důvodu, že jejich víra je specifická. Já však ukážu, že se nijak neodlišují od standardních náboženských systémů, protože…
Smith tvrdí, že X se postupem času mění, ale já ukážu, že X je stejné jako v minulosti.
Příklad:
Smith tvrdí, že internet postupně snižuje oblíbenost tištěných novin a časopisů. Já však ukážu, že tiskoviny jsou stále stejně oblíbené jako před 20 lety, protože…
Stavění tématu na souhlasu
Smith tvrdí X o tématu A, já ukážu, že X platí i o tématu B.
Příklad:
Smith tvrdí, že kolektivní symboly posilují soudržnost náboženských komunit. Já ukážu, že kolektivní symboly posilují soudržnost i v jiných komunitách, protože…
', 'Hledání překvapivých faktůDo tohoto typu výchozí pozice patří i situace, kdy nové zjištění komplikuje naše porozumění určitému textu/autoru/ argumentu.
', 'Při čtení Smithova textu mě překvapilo, že… protože…
Příklad:
Při čtení Smithova textu mě překvapilo, že poukazuje na nízkou míru solidarity v náboženské komunitě XY, protože jsem očekával vysokou míru solidarity napříč komunitami, které studoval (Toto nové zjištění zpochybňuje můj předpoklad existence vysoké solidarity uvnitř náboženských komunit).
Jakmile si autoři a autorky ujasní, z jaké pozice při promýšlení tématu vycházejí, snadněji formulují dobrou výzkumnou otázku. Ovšem ještě před její formulací je vhodné zkusit téma zasadit do širšího společenského a historického kontextu. k tomu mohou posloužit následující otázky:
V případě, že máte odpovědi na tyto otázky vyjasněné, snadněji budete v textu formulovat, proč jsou vaše závěry důležité a proč by měly čtenáře zajímat.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Způsoby myšlení o tématu", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Dále přichází na řadu formulace výzkumné otázky. Ta se v průběhu studia odborné literatury může ještě měnit. Je možné, že zjistíte, že dané téma skýtá jiný a zajímavější výzkumný problém. V každém případě je alespoň předběžná formulace výzkumné otázky důležitá pro lepší orientaci v literatuře a pro další promýšlení vašeho tématu i psaní. V eseji, stejně jako v komplexnějších akademických textech, je důležité začít otázkou, ne preferovanou odpovědí [Turabian, Colomb, Williams 2010: 26]. Esej totiž není prostředkem, jak čtenářům ukázat, že náš názor je ten jediný správný. Měla by být naopak výsledkem zvídavého bádání a obsahovat co nejjasnější argumentaci. Jestliže začneme místo otázkou odpovědí, ochuzujeme se o výzkumnou zkušenost – o bádání a hledání odpovědí, a navíc přistupujeme k tématu předpojatě. Cílem eseje je totiž ukázat, že na naši otázku mohou existovat různé odpovědi, ale že ta naše dává smysl a stojí za to se jí zabývat. A vůči jiným možným pohledům bychom s jedinou předem vybranou odpovědí zůstali slepí.
Pozor: Je důležité vyvarovat se otázek, na které nelze najít odpověď opřenou o důkazy. Pokud neuvedete relevantní a přesvědčivé důkazy pro svá tvrzení, váš text nebude důvěryhodný. Takovými nevhodnými otázkami jsou například otázky hodnotové, protože odpověď na ně je vždy záležitostí osobního přesvědčení nebo vkusu. Abyste si byli jistí, že vaše otázka není hodnotová a že budete schopni najít dostatečnou oporu a důkazy pro svá tvrzení, je podstatné mít ještě před formulací otázky prostudovanou odbornou literaturu k tématu, alespoň zběžně se v něm orientovat a mít představu, jaké otázky si o tématu kladli jiní autoři.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Neodmítejte otázky jenom proto, že si je pravděpodobně už někdo položil. Nezamítejte svoji otázku ani proto, že si myslíte, že váš vyučující už na ni nejspíš zná odpověď. Ty nejzajímavější otázky mají více než jednu odpověď [Turabian, Colomb, Williams 2010: 39]. Také se cvičíte v tom, jak odpověď vlastně napsat, formulovat.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Formulace výzkumné otázky", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Jakmile jsou téma eseje a její výzkumná otázka jasné, je už vyhledávaní zdrojů poměrně snadné. Při hledání v online katalozích knihoven (Knihovna FSS , MZK), v českých odborných časopisech (Sociologický časopis, Sociální studia) nebo mezinárodních databázích odborných článků (JSTOR, SAGE) zadáváme do vyhledávače klíčová slova v různých kombinacích. Klíčová slova jsou většinou koncepty nebo slova označující předmět našeho zkoumání. Je-li naším tématem „Vyobrazení ženských rolí v českých lidových pohádkách“, mohou být klíčovými slovy: gender, ženství, sociální role, pohádka, folklór. Více k vyhledávání zdrojů v hesle „Literature review“ a „Anotovaná bibliografie“.
", "Při čtení každého nového textu je důležité nejprve mu porozumět a až poté jej kriticky hodnotit. Pokud s textem příliš rychle nesouhlasíme, pak jsme mu s největší pravděpodobností neporozuměli [Turabian, Colomb, Williams 2010: 56]. V průběhu čtení je také dobré dělat si poznámky. Mohou mít podobu výpisků na okrajích textu, užitečné jsou také anotace, zhuštěný popis textu nebo zaznamenávání klíčových slov. Informace z literatury je také podstatné třídit podle jejich významnosti či relevance. Informace a zdroje můžeme také třídit do různých kategorií například podle klíčových slov. Také je dobré si značit, jak daná informace podporuje nebo problematizuje naše dosavadní zjištění o tématu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Pište už ve fázi čtení. Psaní podporuje myšlení, protože vyžaduje jasnou formulaci a organizaci myšlenek. Čím více budete psát, tím dříve a lépe porozumíte svému projektu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Vyhledávání zdrojů a čtení", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Po prostudování dostatečného množství zdrojů přichází na řadu formulace hlavní myšlenky a stěžejních argumentů, kterými je podepřena. Je to hlavní teze eseje, tedy to nejpodstatnější, co má esej čtenáři sdělit. Je to odpověď na výzkumnou otázku. Autor musí mít pro své tvrzení relevantní argumenty, které v eseji jasně vyloží. Tyto argumenty musí být opřeny o přesvědčivé důkazy, například ve formě konkrétních příkladů. To znamená, že každá esej musí jasně sdělit:
Turabian, Colomb a Williams [2010: 65-69] opět nabízejí užitečné tipy, jak se dopracovat k formulaci kvalitní hlavní teze celé práce. Prvním krokem je formulace pracovních odpovědí na výzkumnou otázku. Ve druhém kroku, se některá zodpovědí může stát pracovní hypotézou, a to v případě, že se jeví slibně. I když půjde jen o provizorní hypotézu, může vám ukázat další směr – například vám pomůže určit, jaké důkazy jsou třeba na podporu této odpovědi. Třetím a posledním krokem je formulace argumentů pro pracovní hypotézu. Můžete si ji usnadnit tak, že si představíte že o eseji vedete rozhovor s kamarády: „Chci ukázat, že A je B.“ „Proč si to myslíš?“ „Protože… (o tom psal XY, platilo to v jiném případě, tato teorie tomu nasvědčuje a podobně).
", "Pro podrobnější přehledné informace o argumentech a jejich formulaci doporučujeme heslo „Argumentace“ z tohoto manuálu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "V tomto kroku je už nutné začít psát, nestačí jenom přemýšlet. Mnohdy se nám může zdát, že tématu rozumíme, ale jakmile chceme začít rovnou psát celou esej, nevíme si rady. Vyjádřit myšlenku slovy je nejlepší způsob, jak si ji vyjasnit. Jednu po druhé si tak můžeme myšlenky upřesňovat, než se pustíme do psaní celého textu.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" }, { "children" : [ "Při formulaci pracovních odpovědí, hypotéz a třídění informací vám může pomoci i myšlenková mapa nebo alespoň náčrt myšlenek, které chcete v eseji sdělit. Kreativitě se meze nekladou a esej si můžete znázornit i graficky. Jedním ze způsobů je napsat si do středu papíru hlavní myšlenku eseje. Pak můžete kolem ní znázornit podpůrná tvrzení neboli argumenty. Kolem každého argumentu si pak poznačte důkazy neboli příklady pro podpůrné tvrzení. Můžete také vyznačit vztahy mezi jednotlivými argumenty: Jak se k sobě vztahují? Vyplývá jedno tvrzení z druhého nebo si odporují? Tímto způsobem vznikne kruhová myšlenková mapa, která může vnést do vašeho myšlení jistý řád.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Formulace hlavní myšlenky", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Strukturování eseje znamená rozvržení myšlenek, argumentů, důkazů, příkladů a faktů v textu tak, aby na sebe navazovaly a tvořily srozumitelný a přesvědčivý celek. Jako základní model strukturování nám poslouží esej o pěti odstavcích, která je vystavěná na třech dílčích tvrzeních – argumentech neboli důvodech. Každé z těchto tvrzení je uvedeno v samostatném odstavci v těle textu. Pět odstavců celé eseje tudíž vytváří tuto posloupnost: úvodní odstavec, tři odstavce v těle textu a závěrečný odstavec. Pro ilustraci tohoto modelu uvádíme v zahraničí často používaný příklad struktury eseje – „Můj pes Romeo“.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ '' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Můj pes Romeo je nejlepší domácí mazlíček vhodný pro každého.Hlavní argument eseje (hlavní myšlenka neboli teze) Je krásný a není těžké o něj pečovat.Důvod #1 podporující hlavní argument Hrát si s ním je vždy velká zábava.Důvod #2 podporující hlavní argument Vždy se o mě postará.Důvod #3 podporující hlavní argument Neexistuje lepší zvíře než Romeo.Závěrečná věta odstavce, která opakuje hlavní argument eseje
', 'Romeo je krásná trojbarevná kolie.Důvod #1Je hlavně černo-bílý, ale zčásti má i hnědou srst. Pečovat o něj je lehké, protože mu stačí dát čerstvou vodu a jídlo každý den. Je veselý a má rád lidi.Tři důkazy pro důvod #1Romeo je skvělý pes, protože vypadá krásně, nevyžaduje příliš mnoho péče a má dobrou povahu.Závěrečná věta, která opakuje důvod #1.
', 'S Romeem je vždy velká zábava, když si hrajeme.Důvod #2 Rád si hraje tak, že chytá, co mu hodím. Honí mě kolem domu s hračkou, a když si chce hrát, pustí mi ji na nohu, abych ji odkopl a on ji mohl chytit a zase mi ji přinést. Dokáže chytit opravdu všechno, ale jeho oblíbená hra je chytání létajícího talíře.Tři důkazy pro důvod #2 Hrát si s Romeem mě vždy velmi baví.Závěrečná věta, která opakuje důvod #2
', 'Romeo je můj věrný a spolehlivý ochránce.Důvod #3 Když opustím pokoj, jde za mnou. Když odpočívám na gauči, lehne si mi k nohám. Když jsme venku v lese, vždy se přesvědčuje, že držím krok se svou rodinou.Tři důkazy pro důvod #3 Romeo mě vždycky hlídá. Závěrečná věta, která opakuje důvod #3
', 'Je jasné, že Romeo je skvělý domácí mazlíček.Hlavní argument eseje. Má krásnou srst, je veselý a nepotřebuje mnoho péče. Hrát si s ním je vždycky příjemné. Hlídá mě, a proto jsem s ním v bezpečí.Tři důvody podporující hlavní argument. Romeo je absolutně to nejlepší domácí zvíře, jaké by si člověk mohl přát.Závěrečná věta, která opakuje hlavní argument eseje.
Tato základní struktura obsahuje hlavní principy, které by měly být dodrženy v každé eseji i v komplexnějších akademických textech. Hlavní myšlenka eseje je jasně vyjádřena a podepřena alespoň třemi argumenty. Ty jsou dále rozpracovány a ilustrovány na třech příkladech. Je tedy zřejmé, za jakým účelem jsou použity a jakou funkci mají jednotlivé informace v kontextu celé eseje.
Tato esej slouží samozřejmě jenom jako šablona, neobsahuje například žádné odkazy na zdroje, které akademická esej obsahovat musí. Kromě toho vyjadřuje subjektivní nadšení autora a jeho vztah ke psu Romeovi, o což v sociologických pracích opravdu nejde. Její základní strukturu je také možné dále upravovat a rozšiřovat podle požadavků a zadání. Proto je vhodné se s tímto základním modelem eseje seznámit a vracet se k němu třeba v situacích, kdy si nevíme rady, jak strukturovat složitější text.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Strukturování eseje", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Když je struktura eseje předběžně připravena, přichází na řadu psaní prvního draftu, tedy první verze eseje. Je důležité myslet na to, že cílem eseje není zaplnit určitý počet stran, ale zaujmout čtenáře a sdělit hlavní myšlenku přesvědčivě a čtivě. Při psaní jakéhokoli akademického textu pomáhá, když si představíte konverzaci se čtenářem. Imaginární čtenář je přítel, kterého zajímá téma eseje, a proto se vyptává, dokud není dostatečně přesvědčen o předkládaném tvrzení.
Představte si, že se vás táže: „Proč si to myslíš? Asi vím, kam tím směruješ, ale mohl(a) bys to lépe vysvětlit? To je zajímavé, máš ale nějaký důkaz?“ První draft je dobré vystavět kolem těchto otázek. Je třeba také nezapomínat, že se jedná pouze o první pracovní verzi textu, kterou je možné dále upravovat. Proto vám doporučujeme, abyste zůstali otevření změnám a překvapivým faktům, na která můžete ještě narazit při dalším čtení. Třeba vám imaginární čtenář řekne něco podstatného a vy to budete chtít do svého textu zapracovat.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Nevadí, když první draft překročí požadovaný rozsah. Jakmile budete mít vaše myšlenky sepsané, můžete s nimi pracovat, text zestručňovat, přeskupovat jeho části, škrtat. Často se říká, že dobrý text se pozná podle počtu slov, která byla škrtnuta.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "První draft", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ 'Revize draftu může znamenat menší úpravy, ale také kompletní přepracování textu. Každý totiž píše první drafty jinak a věnuje jim více či méně péče. Při revizi je důležité zkontrolovat, je-li text koherentní, to znamená jednotný, soudržný, a zda autor nebo autorka neodbíhají od tématu. Pro revizi draftu nabízí Turabian, Colomb a Williams [2010: 116] užitečné tipy:
Pokročilejším postupem pro revizi může být kontrola informací v jednotlivých odstavcích takovým způsobem, že autor vybere z každého odstavce jednu větu, která nese hlavní myšlenku odstavce. Vybrané věty by měly dohromady dávat smysl jako souvislý příběh. Jestliže tomu tak není, je třeba zapracovat na odstavcích, které neobsahují nové informace nebo důkazy, nebo je třeba změnit strukturu eseje. Také můžete přistoupit k tomu, že nadbytečné odstavce jednoduše škrtnete.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Zkuste esej převyprávět a sledujte, jestli dává smysl. Je hlavní myšlenka jasná? Je dobře podpořena důkazy? Máte-li tu možnost, dejte esej někomu přečíst a poproste ho, ať vám převypráví obsah. Tímto způsobem snadno odhalíte slabší místa v argumentaci nebo ve struktuře eseje.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Revize draftu", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Po napsání a úpravě celého textu je třeba věnovat ještě jednou pozornost úvodnímu odstavci nebo úvodní kapitole. Podle Turabian, Colomba a Williamsa [2010: 119–120] by každý úvod eseje měl obsahovat:
Po úpravě úvodu je důležité věnovat ještě pozornost první větě. První větu lze přirovnat ke vstupní bráně do eseje. Jestliže je poutavá a srozumitelná, čtenář se pravděpodobně rozhodne číst dál a bude se chtít o tématu dozvědět více. Pokud jej však první věta nezaujme nebo jí neporozumí, může ho to od dalšího čtení odradit. Vhodnými kandidáty na první větu jsou překvapivý fakt nebo výstižná citace, případně krátká anekdota, která téma eseje ilustruje na příkladu. Naopak je lepší vyvarovat se opakování zadání eseje nebo citacím ze slovníků. Také se nedoporučují příliš silné či sebevědomé formulace – vhodná témata a dobře formulované výzkumné otázky mluví totiž samy za sebe [Turabian, Colomb, Williams 2010: 125]. Esej nezačínáme ani slovy: „V kurzu jsme četli o…“ Je dobré vyvarovat se také obecných a vágních tvrzení jako „V dnešní společnosti…“ a ve věčné zapomnění ať upadnou formulace typu „v dnešní uspěchané době“.
I esej kratšího rozsahu by měla obsahovat závěrečný odstavec. V závěru autor znovu zopakuje hlavní myšlenku, tedy odpověď na výzkumnou otázku. Závěrečná teze by měla být co nejkonkrétnější a nejkomplexnější – je to poslední šance přesvědčit čtenáře. Závěr také může obsahovat návrhy na praktické využití vědění, které esej přináší, a nové otázky, které se nabízejí pro další výzkum.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Poslední verze úvodu a závěru", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Jak postupovat při psaní eseje?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Při přípravě tohoto materiálu byly využity následující zdroje:
", "Příklad eseje, kterou zpracovala studentka jako závěrečnou písemnou práci do kurzu, ukazuje jak zadání od vyučující, tak výsledný text.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ { "children" : [ "Zadání závěrečné písemné práce
Studující si vyberou jednu knihu ze seznamu níže (případně mohou navrhnout jinou knihu, ale výběr konzultující s vyučujícími). Cílem práce je interpretovat dílo s ohledem na literaturu nastudovanou v kurzu. Příklady uměleckých děl a jejich analýza, kterou budeme diskutovat v hodinách v průběhu semestru, slouží studentům/kám jako inspirace pro uchopení jejich vlastní práce. Například mohou dílo vyložit s ohledem na (samostatně nastudovaný) „institucionální kontext“ nebo historické podmínky, ve kterých dílo vznikalo, anebo analyzovat kriticky narativní strategie díla či otázky identity, které kniha otevírá. Zpracování eseje předpokládá, že studující nejen přečtou vybranou knihu s ohledem na témata a obsah, a také formu textu, ale že si současně dohledají informace o historickém kontextu, ve kterém kniha vznikala, o autorovi/autorce apod. Mohou také pracovat s recenzemi díla a zahrnout je to vlastní analýzy (např. při řešení otázky, jak bylo dílo přijato). Volba další literatury záleží na tom, jak si student/ka sám/a postaví svoji „výzkumnou otázku“.
Podívejte se na informace o knihách v seznamu, které neznáte, online. Vyberte si to, co vás bude nejvíc bavit.
Termíny:
30.4. Odevzdání návrhu tématu/strategie závěrečné písemné práce. V návrhu studenti uvedou, kterou knihu si zvolili, jaké otázky chtějí v práci řešit, proč jsou tyto otázky podle nich (a s odkazem na literaturu z kurzu) zajímavé a relevantní. Také uvedou seznam literatury, kterou ke zpracování eseje chtějí použít. Rozsah: 1000-1800 znaků.
Termín odevzdání celé práce: 1.6. 2017.
Náležitosti práce:
Zpracování úkolu (použito s laskavým svolením autorky Alexandy Vocáskové)
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ { "children" : [ "Florence s Edwardem zažívají první hodiny svého manželského života. Kniha Iana McEwana [McEwan 2007] Na Chesilské pláži odkrývá citlivý příběh dvou novomanželů, jejichž nelehkou situaci vystihuje hned úvodní věta knihy: „Byli mladí, vzdělaní a oba dosud neposkvrnění o dnešní svatební noci, a žili v době, kdy hovor o sexuálních problémech prostě nebyl možný.“ [McEwan 2007: 7]. Právě ona sexualita se stává základním kamenem pro krach sotva zrozeného manželství – Florence, nadaná houslistka z dobré rodiny, není připravena završit manželství milostným aktem s nic netušícím Edwardem, synem učitele a mentálně postižené ženy. Zatímco se hlavní dějová linka soustředí na gradující katastrofu svatební noci, čtenář se útržkovitě dozvídá více z minulosti obou postav i jejich společné cesty. Den, kdy manželství začalo, se stane také dnem jeho zániku po tom, co Edward v choulostivé situaci přijde na Florencinu utajovanou zášť vůči tělesným projevům lásky, a jejich životy se navždy oddělují.
McEwan ve svých dílech využívá zlomových momentů v lidské historii, které ilustruje na osudech svých postav [Ingersoll 2011]. Jeden z převratů společenského vývoje se objevuje i v popisovaném románu a já se v této seminární práci pokusím popsat, jakým způsobem se tento bod proměny společnosti odrazil na dvou hlavních postavách a jejich osudech a zda by v jiné době mohlo jejich manželství přežít. K tomuto výkladu využiji především koncept sexuální revoluce od Iva Možného [2002].
McEwanovi záměry
Bourdieu [2010] popisuje, jakým způsobem autoři literárních děl mohou do svých postav promítat společenské postoje a s jistým odstupem nabízet objektivní pohled na realitu společenského dění. Jedná se především o distancování od jednotlivých postav a přisuzování jim nikoli vlastní myšlenky, ale myšlenky popisované společenské reality. Podle Bourdieuho [2010] mohou autoři literárních děl podat obraz určité společenské epochy uchopitelněji a věrněji než vědecké práce. Skrze smyšlený příběh autor upozorňuje na přehlížené skutečnosti, odosobňuje je převtělením do imaginárních postav a zároveň tak ukojí lidskou touhu po poznání. Také McEwan čtenáři předkládá nejen složitý milostný příběh dvou mladých lidí, ale také model společnosti druhé poloviny 20. století, jež skrze smyšlenou hlavní dějovou linku vyplývá na povrch. Onu reflexi doby nyní podrobněji popíši.
Sexuální revoluce druhé poloviny 20. století
Dílo po obsahové stránce jistě zaujme tím, jak otevřeně a bez zábran hovoří právě o oněch zábranách a tabu. McEwan [2007] svůj příběh zasazuje do doby, kdy stále ještě přetrvávala svázanost z hlediska morálky a sexuality, avšak již brzy mělo přijít velké uvolnění. Ivo Možný [2002] definuje tři fáze sexuální revoluce, z nichž poslední se odehrála právě v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. Tímto se Edward a Florence dostávají do jejích úplných prvopočátků. Mezi spouštěče této revoluce se řadí např. sekularizace či zlepšující se postavení žen ve společnosti, kdy se stávají stále vzdělanějšími a samostatnějšími. Florence takovému vzorci žen poměrně dobře odpovídá, absolvovala na hudební akademii, založila vlastní kvarteto a hodlá s ním pokračovat v budování své kariéry. Během tohoto uvolňování sexuálních tabu došlo k vymanění sexuality z podmínky manželství, už se o něm dále nepřemýšlí výhradně jako o nástroji reprodukce či projevu lásky [Možný 2002]. Florenciny neprovdané kamarádky často mluvily o svých milostných dobrodružstvích s různými muži a zdá se, že sám Edward požádal Florence o ruku v náhlém návalu sexuální touhy, kterou ona odmítala uspokojit. Ženy se postupně ke svému tělu staví jako ke svému vlastnictví, o kterém mohou svobodně rozhodovat nezávisle na požadavcích společnosti. Ačkoli tímto se spíše myslí autonomní výběr sexuálních partnerů nebo právo na rozhodování o vlastním těhotenství [Možný 2002], i Florence se vyznačuje podobnými tendencemi, kdy samu sebe přesvědčuje, že není povinna se Edwardovi odevzdat, ačkoli by se to od ní jako od manželky očekávalo. Proto Edwardovi navrhuje volné manželství a argumentuje: „Máma zná dva homosexuály, kteří spolu žijí v jednom bytě, jako muž a žena. Dva chlápci. (…) Nikdo je neobtěžuje.“ [s. 107]. Být homosexuálem postupně přestával být důvod k sociálnímu vyloučení [Možný 2002] a Florence doufá, že stejně tak by nemusela vyvolat veřejné pohoršení netradiční forma manželství, jež Edwardovi navrhuje.
Jako se tělesná láska stala v průběhu těchto desetiletí součástí identity každého jedince [Možný 2002], v průběhu modernizace se proměnila i na prostředek směny mezi jedinci. Z erotické lásky se stalo zboží [Bauman a May 2004]. Edward cítí pohoršení nad úvahou, že jej Florence zavlekla do manželství, aby získala výhodnější společenské postavení a nebyla ochotná za to zaplatit cenou tělesné lásky, která se s titulem manželky pojila. „(O)na všechno věděla – jak by to mohla nevědět? – a podvedla ho.“ [s. 95], smýšlí Edward o své ženě jako o obchodníkovi, který jej ošidil.
Dalším podnětem k přijetí sexuality jako méně tabuizované záležitosti mohl být i rozmach Freudovy teorie sexuálního pudu jako jednoho z determinant lidského chování. Ačkoli Freud postavil své učení na sebeovládání a usměrňování tohoto pudu, začalo se o sexualitě uvažovat i jako o možné příčině nejrůznějších psychických problémů jedinců [Freud 1997] a byla tak přijata jako fakt, který je potřeba řešit a neopovrhovat diskuzí o něm. I Florence si toto možná uvědomuje, když se Edwardovi svěřuje s blíže nespecifikovaným plánem navštívení psychoanalytika.
Uvolněnější atmosféru tehdejší Británie evokuje třeba i vydání kontroverzního Milence lady Chatterleyové v roce 1960, ve kterém autor Lawrence otevřeně popisuje erotické akty muže a ženy [Ingersoll 2011].
Vše ale pouze začíná
Je třeba zdůraznit, že navzdory postupným náznakům rozvolňování, které je možné v knize objevit, v době Edwardovi a Florenciny svatby věci ještě zdaleka nezašly tak daleko, kam v příštích letech nezadržitelně směřovaly. Možnosti antikoncepce stále zůstávaly velmi omezené a pouhý zájem o ně vystavoval neprovdané ženy ponížení a odsouzení. Manželství z nutnosti, kdy bylo na cestě dítě, stále představovala sociální stigma, a nesezdané soužití se objevovalo spíše u lidí z nižších vrstev nebo bohémů [Ingersoll 2011]. Edward a Florence se tak mohli stát oběťmi rozervané doby, ve které se snoubily velké sexuální ambice s tradiční uzavřeností dřívější epochy. Edwardovo neuspokojení během svatební noci se zdálo být o to fatálnější, když jej mohl porovnat s nastupujícím přesvědčením, že sexuální prožitek je právem každého jedince. Přesto ale, kdyby si Edward veřejně četl Lawrencovu knihu, podroboval by se tím odsuzujícím pohledům jiných [Ingersoll 2011]. Proto v návaznosti na cíl své práce vyjadřuji přesvědčení, že pokud by se Florence a Edward narodili, poznali a vzali o pár let později, možná by jejich příběh skončil o něco šťastněji či nadějněji. Nastupovala doba, která byla ochotná přistoupit na řešení jejich problému, oni ji ale patrně předběhli a tím se dostali do slepé uličky špatného načasování.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ { "children" : [ "I když se akademické psaní může jevit jako individuální a osamocená činnost, není tomu úplně tak. Každý akademický text, od dílčí písemné přípravy do výuky až po komplexní monografii, je příspěvkem do diskuze v určitém vědním poli. Akademické psaní tak vždy staví na myšlenkách jiných autorů, které dále rozvíjí, ilustruje příklady, kritizuje nebo vyvrací. I ti největší myslitelé v dějinách čerpali z předchozích děl. V sociologii tomu není jinak. A aby bylo v každém v textu zřejmé, které myšlenky jsou autorské, tedy originální, a které jsou převzaté z literatury, musí autoři a autorky dodržovat citační zásady. Citační zásady jsou způsoby označení myšlenek jiných autorů a autorek, které byly standardizovány tak, aby byly jednotné, jednoduché a srozumitelné pro všechny tvůrce a čtenáře akademických textů. Studující prvního ročníku se tedy musejí naučit, jak s myšlenkami jiných lidí správně nakládat a jak na ně odkazovat a dodržovat přitom citační zásady.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Co jsou to citační zásady?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Základním pravidlem správného citování je, že všechny zdroje použité v textu musí být uvedeny v seznamu zdrojůSeznamu zdrojů se také říká seznam literatury neboli bibliografie. Ten se obvykle nachází na konci textu. Zároveň musí být všechny zdroje uvedené v tomto seznamu také v textu použity. V seznamu tedy například nemá být uvedena literatura, kterou student ve své práci nikde nezmiňuje, a to i přesto, že ji také přečetl, když studoval různé zdroje ke svému tématu. Jinak řečeno, pokud autor text přečetl, ale nepíše o něm, ani z něj nečerpá ve vlastním textu, tento zdroj v seznamu literatury neuvádí.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Jak se cituje?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Autoři a autorky obvykle na myšlenky nebo informace z jiného zdroje ve vlastním textu odkazují jedním ze tří způsobů:
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ { "children" : [ 'Prvním způsobem je přímé citování textu. Citovaný text se uvádí v uvozovkách, v plném znění, bez jakýchkoli dodatečných změn či úprav. Za každou citací následuje v závorce odkaz na zdroj, z něhož byl text převzat, včetně čísla strany, na které se převzatý text nachází. V akademických textech se obvykle citují hlavně definice nebo obzvlášť výstižné pasáže, a to především tehdy, když záleží na terminologii nebo přesné formulaci. Citace by však neměly stát v textu osamoceně a měly by být opatřeny komentářem nebo mít jasnou vazbu na další text. Obvykle platí, že pokud je citace delší než tři řádky, odsazuje se jako samostatný odstavec. Taková citace musí ale být opět jasně vztažena k dalšímu textu a zasazena do souvislostí.
', 'Příklad 1:
', 'Význam pojmu „sociologická imaginace“ vysvětluje v díle se stejným názvem Charles Wright Mills. Podle něj „sociologická imaginace umožňuje těm, kdo ji mají, pochopit širší historickou scénu v jejím významu pro vnitřní život a pro vnější životní dráhu různých jednotlivců”Citace se dává do uvozovek, nezvýrazňujeme ji kurzivou. Kurziva v akademickém textu slouží na přidání důrazu (například zdůraznění slova: sociologická imaginace) a velmi jí šetříme. [Mills 2002: 9].Odkaz na zdroj.Tečka za větou následuje až po odkazu na zdroj. Ve své práci se pokusím ilustrovat význam tohoto pojmu na příkladu z nedávné české historie.', '
Příklad 2:
', '' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Vztah mezi biografií a historií, o kterém píše Charles Wright Mills [2002] v knize Sociologická imaginace, původně vydané v roce 1959, je autorem vyložen následovně:
', '„Sociologická imaginace umožňuje těm, kdo ji mají, pochopit širší historickou scénu v jejím významu pro vnitřní život a pro vnější životní dráhu různých jednotlivců. Umožňuje jim pochopit, jak jednotlivci ve změti svých každodenních získávají mnohdy falešné vědomí o svém společenském postavení“ Citace delší než tři řádky stojící jako samostatný odstavec. [Mills (1959) 2002: 9].U knih, které vyšly v překladu nebo pozdějším vydání a jejichž původní vydání je několik desítek let v minulosti, jako je tomu i zde, můžete uvést citaci v této podobě.
Mějte na paměti, že akademický text není kompilací myšlenek jiných autorů, měl by být v první řadě vaším originálním příspěvkem. Odkazy na myšlenky jiných autorů a autorek jsou v akademických textech nepostradatelné, ale slouží primárně k tomu, abyste s nimi polemizovali, souhlasili, rozvíjeli je nebo je vztahovali k vlastním poznatkům a dalším zdrojům a opírali se o ně jako o sdílené a uznané vědění v oboru.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Citování", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ 'Parafráze je formulování myšlenky jiného autora vlastními slovy. Na rozdíl od citace se parafráze neuvádí v uvozovkách. Zároveň se za parafrází vždy uvádí odkaz na zdroj, i když se formulace odlišuje od původního znění. Někdy se setkáte s názorem, že na rozdíl od citace není nutné uvádět u parafráze číslo strany. To je ovšem nepřesné. Číslo strany uvádíme tehdy, pokud se myšlenka nebo informace, na kterou odkazujeme, v knize nachází na určitém místě, například na několika stranách, ale jinde se kní autor nebo autorka už nevrací. Představte si, že by čtenář vašeho textu měl v knize o pěti stech stranách dohledat informaci, která se objevila na jednom konkrétním místě. Bez uvedení strany příslušnou pasáž nikdy sám nedohledá. Pokud ovšem odkazujete na myšlenku či koncept, který prostupuje celou knihou nebo celým článkem v časopise, stránku uvádět nemusíte.
', 'Příklady:
', 'Varianta A
Jednou ze základních dovedností, které by si měli sociologové osvojit a které současně nejsou jejich výsostnou doménou (naučit se ji může kdokoli), je takzvaná sociologická imaginace, umožňující vidět, jak je životní příběh jednotlivce ovlivňován historickou situací [Mills 2002].
', 'Varianta B
', 'Mills [2002]Pokud uvádíte jméno autora v textu, můžete za ním uvést rovnou odkaz na zdroj (tzn. závorku s rokem vydání díla). Jméno tedy není potřeba znovu opakovat v závorce odkazu, protože je jasné, ke komu se odkaz váže. vnímá sociologickou imaginaci jako schopnost pochopit souvislosti mezi životem jednotlivců a historickými procesy.
', 'Varianta C
', 'Millsovu myšlenku sociologické imaginace [Mills (1959) 2002] dále rozvíjeli a využívali další autoři. Například David Harvey [1973: 23–27Pojem a popis geografické imaginace se objevily v Harveyho knížce esejí vydané v roce 1973. Tato kniha ovšem obsahuje kapitoly, které se věnují zcela jiným tématům a problémům. Proto zde uvádíme stránky, kde je možné tuto dílčí myšlenku v původní práci dohledat.] analogicky k Millsovi definoval geografickou imaginaci, která zase představuje schopnost porozumět vztahu mezi životem jednotlivce a prostorem, ve kterém se jeho život odehrává.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "Pokud se s citační praxí teprve seznamujete, může být pro vás těžší parafrázi ve vašem textu identifikovat. Pomůckou pro vás může být sledování obsahu. Jakou myšlenku tato část textu vyjadřuje? O čem vypovídá? Znáte tuto myšlenku z literatury, nebo je vaše vlastní? Pokud ji znáte od jiného autora nebo autorky, musí za ní vždy následovat odkaz na zdroj.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" }, { "children" : [ "Pokud shrnete nějakou myšlenku v několika větách, nemusíte odkaz uvádět v závorce za každou z nich. Obvykle bývá odkaz na začátku odstavce, parafráze je uvedena např. slovy: „Podle Millse [2002]…”. Nebo bývá odkaz na konci odstavce. Zde je dobré uvědomit si, co je cílem odkazování. Potřebujete jednak odlišit vlastní myšlenky od cizích, jednak umožnit čtenářům, aby si sami dohledali původní zdroj a mohli jej prostudovat. Jestliže si nejste jistí, na kterém místě textu odkaz uvést, položte si tyto otázky:
Pokud si na jednu z těchto otázek odpovíte „ne“, znamená to, že je vaše parafrázování chybné a neslouží svému účelu. Nevíte-li si s parafrázováním rady a nedokážete-li k němu využít ani předchozí návodné otázky, ptejte se vyučujících a cvičících.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" } ], "id" : "", "title" : "Parafrázování", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ 'Je možné, že ve své práci chcete jen upozornit na existenci některých odborných textů. Například chcete čtenáře odkázat na různé knihy, které se zabývají teorií modernity na konci 20. století, protože se tomuto tématu také chcete věnovat, byť pouze ve vztahu k nějaké konkrétní otázce. V tom případě není odkaz na zdroje ani citací ani parafrází, přesto je velmi užitečnou informací pro čtenáře. K některým ze zmíněných knih či článků se v práci vyjádříte podrobněji, budete z nich citovat nebo parafrázovat jejich myšlenky. K jiným se vracet nebudete, ale možná se budou hodit čtenářům.
', 'Příklad:
', 'Na otázku, jak se proměnila moderní západní společnost v průběhu 20. století, existuje v sociologické literatuře mnoho odpovědí [viz např. Bauman 2003; Beck 1986; Giddens 1998; Wagner 1993, 2001 a další]Autorů a knih je víc a v závorce se objevují v seznamu řazeném podle abecedy anebo podle roku vydání. U Petera Wagnera se jedná o dvě knihy, které napsal. Jméno autora zde neopakujeme, jen přidáme za čárku další rok, kdy byla novější kniha vydaná..
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Odkaz na dílo jako celek", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Citace versus parafráze", "type" : "section" }, { "id": "", "title": "Citační styl", "type": "section", "children" : [ { "children" : [ "Citační styl je standardizovaný způsob formulace odkazů na zdroj v textu a položek v seznamu literatury. Existuje několik různých citačních stylů vycházejících z různých citačních norem. Preferovanou citační normou na Katedře sociologie FSS MU je ČSN ISO 960, ke které existuje řada studijních materiálů včetně interpretace normy nebo velmi povedeného online kurzu zaměstnanců knihovny UTB Zlín. Generovat bibliografické záznamy podle ČSN ISO 690 umí většina knihovních katalogů Aleph, citační manažery Zotero, Mendeley i Citace.com. Tato citační norma je také předmětem nejrůznějších kurzů a školení z nabídky knihovny FSS MU. Alternativně lze použít citační normu APA Style (používá Katedra psychologie) nebo Chicago Manual of Style (používá Katedra politologie). Norma ČSN ISO 690 je ale preferovaná a míchání více norem v rámci jedné práce není přípustné.
", "Dále je v tomto textu představena citační norma Sociologického časopisu. Sociologický časopis je odborné periodikum, který vydává Sociologický ústav Akademie věd ČR. Citační zásady závazné pro jeho přispěvatele vycházejí z citačních norem ČSN ISO 690 a Harvardského citační stylu, ale nedrží se jich zcela striktně.Citační zásady Sociologického časopisy například nepožadují uvádět mezinárodní identifikátory ISBN a ISSN, které ČSN ISO 690 označuje jako povinné citační prvky." ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ "
O správnosti citačního stylu rozhoduje skutečně každé interpunkční znaménko, a proto je třeba kontrolovat každý odkaz na zdroj a každou položku v seznamu zdrojů. Správné citování je také záležitostí tréninku a s přibývající praxí se stává jednodušším.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "tip" }, { "children" : [ "Citační styl předepisuje formální podobu:
", "Odkazů v textu – Jestliže autor použije v textu cizí myšlenku, uvádí zároveň v hranaté závorce tzv. odkaz na zdroj, který obsahuje příjmení autora nebo autorky myšlenky, rok vydání díla a případně za dvojtečkou číslo strany, na které se myšlenka nachází.
", 'Příklad: [BourdieuPříjmení autora myšlenky 1998Rok vydání díla, z kterého je myšlenka citována: 10Číslo stránky, na které se citovaná věta nachází].
Příklady:
", "Příjmení, J. Rok vydání. Název dílaNázev díla se uvádí kurzivou.. Místo vydání: Název nakladatelství.
', 'Příklady:
', 'Příjmení, J. Rok vydání. „Název článku.“Název článku se píše v uvozovkách. Název časopisuNázev časopisu se píše kurzivou. ročník (číslo): první strana článku–poslední strana článku.Při odkazování na článek v časopise je údaj o sekvenci stran, na kterých se článek nachází, povinný.
', 'Příklady:
', 'Pozor: V dnešní době jsou už skoro všechny odborné časopisy dohledatelné v online databázích na internetu. Velká část z nich nicméně vychází i v tištěné verzi, a proto se necitují jako online dokumenty, ale podle vzoru uvedeného výše.
' ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Články v časopisech", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ 'Příjmení, J. Rok vydání. „Název kapitoly.“ Pp. první strana kapitoly – poslední strana kapitoly in Jméno Příjmení editoraPozor: Na rozdíl od autora textu, které se píše Příjmení, M., jméno editora píšeme ve formátu Jméno Příjmení. (ed.). Název sborníku. Místo vydání: Název nakladatelství.
', 'Příklady:
', 'Příjmení, J. Rok vydání. „Název článku/databáze/příspěvku.“ Název webové stránky/nosiče [specifikace média] [cit. datum stažení]. Dostupné z: odkaz.
", "Příklady:
", "Je-li autor neznámý nebo jej nelze dohledat, uvádíme místo jména název instituce, média nebo webu.
", "Příklady:
", "Odkaz v textu:
V seznamu zdrojů:
Při přípravě tohoto materiálu byly využity následující zdroje:
", "Hlavním cílem akademického psaní je prezentovat zjištění vyplývající z akademického bádání odbornému publiku. Za tímto účelem v textech používáme argumenty, tedy pečlivě formulované a důkazy podepřené prezentace určité pozice. Kvalita akademického textu je obvykle posuzována právě na základě přesvědčivosti, smysluplnosti a koherence prezentovaných argumentů. Ale co je to argument a jak jej formulovat?
Podle Wingate [2012] může pojem argument v kontextu akademického psaní odkazovat v zásadě ke dvěma věcem. Zaprvé k dílčímu tvrzení v textu nebo, zadruhé, k ústřednímu sdělení vyplývajícímu z celého textu. V obou případech argumentace spočívá v zaujetí určité pozice a v jejím důsledném zdůvodnění za pomoci důkazů – především výzkumných dat, ale taky odkazů na teorie, nebo referencí na jiné akademické studie. Je to právě povaha důkazů, která odlišuje akademickou argumentaci od argumentace v běžném životě. Zatímco v běžném životě diskutující často odkazují na osobní zkušenosti, postoje, či názory, v akademické sféře mají podobné odkazy malou roli. I když i osobní zkušenost může být důležitým podnětem pro sociologické bádání, výsledný důkaz nebo opora argumentu musí být v souladu s vědeckými standardy, respektovat vědecké metody výzkumu a usilovat o nestrannost v přístupu k poznání.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" }, { "children" : [ { "children" : [ "V prvním a užším významu slova je argument tvrzení o určitém fenoménu. Takovým argumentem může být například tvrzení, že se v České Republice v posledních dvou desetiletích proměnil postoj žen k rodičovství. Tento argument bychom mohli formulovat na základě četby článku Němečkové a jejích kolegů [2016], ve kterém autoři popisují rodinné chování české populace od počátku 21. století. Na základě analýzy demografických dat autoři ukazují, že věk prvorodiček od roku 2000 pozvolně stoupá a stále více dětí se rodí mimo manželství. Takhle formulovaný argument má zároveň potřebnou hloubku – je důsledkem analytické úvahy spíš než pouhým konstatováním, a je s ním možno souhlasit nebo jej rozporovat. Můžeme si například položit otázku, jestli je na základě nárůstu věku prvorodiček a dětí narozených mimo manželství možné usuzovat na změnu postoje žen k rodičovství.
Síla nebo taky přesvědčivost argumentu pak bude spočívat především v jeho vnitřní logice a provázanosti s důkazy, o které se opírá. Existuje mezi tvrzením a daty logický vztah? Je tento vztah dostatečně silný? Anebo existují alternativní vysvětlení, která by tento vztah mohla zpochybnit? V tomto případě byl argument inspirován textem od Němečkové a jejích kolegů [2016] a důkazy, o které se opírá, jsou demografická data, konkrétně data o reprodukčním chování v České republice sbíraná Eurostatem a Českým statistickým úřadem. Autoři na datech ukazují, že průměrný věk prvorodiček vzrostl mezi lety 2000 a 2013 z 27,2 na 29,9 let a podíl živě narozených dětí mimo manželství vzrostl ve stejném období z 21,8 na 45 %. V argumentu tedy nacházíme logický vztah mezi důkazy a tvrzením a na datech opravdu pozorujeme změnu v rodičovském chování. Především s přihlédnutím k více než dvojnásobnému nárůstu počtu dětí narozených mimo manželství se zdá tento vztah být i dostatečně silný. Můžeme však vyloučit alternativní vysvětlení? Dochází opravdu ke změně postoje k rodičovství? Nebo je situace spíše odrazem širší kulturní proměny společnosti spojené s rostoucí sekularizací? Je výsledkem působení ekonomických tlaků na ženy, které před narozením prvního dítěte déle pracují a jejich ekonomická emancipace následně snižuje jejich motivaci vstupovat před narozením dítěte do manželství? Tady nacházíme potenciální prostor pro protiargument. Nesmíme pak ale zapomínat, že podobně jako argument, i protiargument musí být logický a dodatečně podepřený důkazy.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Argument jako tvrzení o určitém fenoménu", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Studenti a studentky se ovšem mohou setkat také s otázkou, jaký je hlavní „argument“ jejich eseje, nebo přímo s apelem na jeho přepracování. Co si máme představit pod pojmem argument v takovémto případě?
Druhé a širší pojetí argumentu odkazuje k sérií navzájem propojených tvrzení, které spolu vytvářejí hlavní argument, nebo také hlavní myšlenku textu. Tento souhrnný argument je také samostatným tvrzením, ale proces, jakým jsme k němu dospěli, může být někdy složitější, než je tomu v prvním případě. Příkladem takovéhoto argumentu by mohlo být tvrzení, že v České republice se od konce 90. let postupně stabilizuje demografický trend v rodinném chování. Co je to ale rodinné chování? V čem spočívá stabilizace trendu v rodinném chování? Na to, abychom daný argument mohli obhájit, potřebujeme vypracovat komplexnější argumentační linii, tedy sérii tvrzení podložených důkazy, které finální argument spoluvytváří. Jinými slovy, potřebujeme čtenáře provést krok za krokem logickým postupem, kterým jsme k argumentu sami dospěli, a ozřejmit, kde nacházíme oporu pro jednotlivá tvrzení. Vrátíme-li se zpátky k textu Němečkové et al. [2016], který inspiroval tvorbu tohoto modelového argumentu, můžeme pozorovat, že argument o stabilizaci trendu v rodinném chování je hlavním analytickým závěrem, a tedy souhrnným argumentem celého článku. Autoři argument v textu dále rozvádějí. Za pomoci série dílčích tvrzení o vývoji v oblasti porodnosti, sňatečnosti, rozvodovosti a o nesezdaném soužití v České republice ukazují, v čem popisovaný trend spatřují. Argumentační linie tak v tomto případe sestává ze série tvrzení o meziročně klesajícím počtu uzavíraných manželství, o nárůstu počtu osob, které se rozhodly žít v nesezdaném soužití, o relativně stabilizované míře rozvodovosti a o stoupajícím věku matek při narození prvního dítěte. Všechna tato tvrzení jsou opřena o data a jsou také logicky provázána. Autoři by například nemohou tvrdit, že roste počet nesezdaných soužití, a současně roste sňatečnost, jelikož tyto dva fenomény by si odporovaly. Jak vidíme na tomto příkladu, hlavní argument textu může pozůstávat z libovolného množství podpůrných argumentů a ty mohou být podepřené jedním nebo více důkazy. I když každé z těchto tvrzení dává smysl samo o sobě, cílem souhrnného argumentu je částkové tvrzení v textu propojit tak, aby byla provázaná a souvisela spolu. Je to totiž obvykle právě hlavní argument textu, který čtenáři při čtení textu vyhledávají a se kterým pak dále pracují.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Argument jako tvrzení vyplývající z celého akademického textu", "type" : "section" } ], "id" : "", "title" : "Co je to argument v akademickém psaní?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Po přečtení předchozí části by již mělo být zřejmé, že argument je prezentace určité pozice opřená o důkazy. Jak ale vypadá proces výstavby argumentu v akademickém psaní? Wingate [2012] přináší jednoduché schéma, které ozřejmuje způsob tvorby argumentu při psaní akademických esejí. Jeho ústředním prvkem je stanovení vlastní pozice, tedy samotného jádra argumentu. Co je hlavním zjištěním našeho bádání? Co považujeme za odpověď na naši výzkumnou otázku? Co chceme čtenáři o zkoumaném problému sdělit? Na to, abychom mohli zaujmout a prezentovat určitou pozici, však v prvním řadě musíme získat potřebné informace.
", "Pozn. Toto schéma nejlépe vystihuje proces argumentace v eseji, tedy v žánru, který obvykle nevyžaduje samostatný empirický výzkum a opírá se o analýzu již publikovaných článků a knih. Třífázový proces výstavby argumentů podle Wingate [2012: 153] však může být užitečný i v případě, že autoři nebo autorky pracují s empirickými daty z vlastního výzkumu. Zde ale formulace hlavní myšlenky a sdělení textu obnáší vedle studia relevantních zdrojů také sběr a analýzu dat. Ale to už je jiná kapitola.
" ], "id" : "", "title" : "", "type" : "text" } ], "id" : "", "title" : "Jak na tvorbu argumentů?", "type" : "section" }, { "children" : [ { "children" : [ "Při přípravě tohoto materiálu byly využity následující zdroje: