Obsah kapitoly

---

4.4 Problémy tvorby práva

Všechny problémy spojené s tvorbou práva plynou z povahy právní činnosti. Normotvůrce může vymyslet správnou normu (předpokládejme, že tak učinil), ale musí ji správně vyjádřit. K tomu mu slouží legislativní technika, což jsou pracovní postupy používané při tvorbě práva (Knapp 1983: 182) nebo obecné zásady tvorby práva. (Šín 2009; Knapp 1983, Cvrček, Novák 2017) Legislativní technika napomáhá udržet standardní způsob psaní: aby normotvůrce pro formulaci určitých myšlenek použil vždy stejná slova či věty, tedy vyjadřoval normy ustáleným a předvídatelným způsobem. Podle Viktora Knapp má legislativní technika také význam pro pochopení toho, jak bude výsledná právní norma interpretována. (Knapp 1983: 191)

Na vytváření (psaní) normativního textu se podílí celá řada aktérů, což může vést k vzrůstající nejasnosti textu. (Braibant 1993: 44) Každý ze spoluautorů může s textem spojovat jiné myšlenky, může jeho jednotlivé části chápat jinak, případně může text spojovat s rozličnými účely. To se neděje jen na úrovni vzniku návrhů, ale i při samotném procesu schvalování. V kolektivním orgánu, kterým parlamenty jsou, nemusí mít každý jednotlivý člen shodný záměr jako jiní (Jellum, Hricik 2009: 48), dokonce pravděpodobnost, že bude uniformní, je mizivá. (Radin 1930: 863)

Jeremy Bentham rozlišuje čtyři základní vady normativního textu: zmatečnost, nejednoznačnost, nejasnost a přílišnou rozsáhlost. Tyto základní vady jsou vyvolány dílčími vadami, které ve svém souhrnu, případně kombinaci některých, vedou ke špatnému legislativnímu výsledku. Mezi tyto dílčí vady řadí terminologickou nestálost, významovou nestálost, nadbytečnost, přílišnou délku, složitost, zjevnost a nevhodnost uspořádání. (Bentham 1843: 245-250)

Americký právní filosof Lon L. Fuller (1902-1978) považoval za špatné ty normy, které:

1. jsou přijímány ad hoc a postrádají určitý stupeň obecnosti.
2. nejsou zveřejněny pro ty, které zavazují.
3. jsou přijímány retroaktivně.
4. jsou nesrozumitelné.
5. si vzájemně odporují.
6. vyžadují chování, které nelze uskutečnit.
7. se často mění.
8. jsou odlišné od své skutečné aplikace.

(Sobek, Hapla 2020: 59-60; Fuller 1969: 80)

Vady procesu tvorby práva, které vedou ke špatnému výsledku (v krajním případě až k tomu, že žádný zákon nevznikne) můžeme rozdělit do dvou skupin: formální (procedurální) a obsahové. Formální vady spočívají ve vadě legislativního procesu. Obsahové vady souvisí s nesprávně vytvořeným obsahem, včetně vad spočívajících v nesprávně použité legislativní technice.

• Zásady tvorby práva pohledem Ústavního soudu

  „Ústavní soud v řadě svých nálezů, dotýkajících se kontroly rozhodování orgánů veřejné moci, opakovaně vyložil zásady, pro které – mimo jiné též z hledisek znaků právního státu – je respekt k procesním (procedurálním) pravidlům nezbytný; stručně poznamenáno: ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodila, že jen v procesně bezchybném procesu (ústavně souladném řízení) lze dospět k zákonnému a ústavně souladnému výsledku (rozhodnutí), a proto procesní čistotě rozhodovacího procesu (řízení) je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost a poskytnout jí důraznou ochranu.

  Jestliže takto připomenuté zásady vztahují se k ústavnosti řízení před orgány veřejné moci a k jejich v něm vydaným rozhodnutím (ke stanovenému postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), není nijakého rozumného důvodu se od těchto zásad odchýlit ve věcech kontroly zákonodárného procesu a v něm přijatých aktů (právních norem), neboť, byť se rozhodovací proces v zákonodárné činnosti do jisté míry liší od rozhodovacích procesů v řízeních před jinými orgány veřejné moci – a v tomto smyslu jej lze chápat jako rozhodovací proces sui generis – vůdčí zásady rozhodování, v němž se dospěje ke konečnému výsledku, jsou v obou případech identické; nadto nelze ztrácet ze zřetele, že důsledky plynoucí ze zákonodárných aktů jsou pro svůj celospolečenský dopad zajisté významnější než je tomu v případech jednotlivých (vadných) rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci. Vystupuje tedy – v zákonodárném procesu – do popředí požadavek stálosti, přesvědčivosti a nezbytnosti právních aktů, na nichž právní stát, a souvztažně také život občanů v něm, spočívá; takovýchto aktů, a také dosažení potřebné autority zákonodárných sborů nelze však dosíci jinak, než respektem k pravidlům (zásadám legislativní činnosti), které si ostatně Poslanecká sněmovna jako významný nositel zákonodárné moci pro tuto svou činnost zákonem sama stanovila.“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.)]