9. Právní odpovědnost

Martin Škop

Obsah kapitoly


9.1 Úvod do kapitoly

Za cenné připomínky a rady k této kapitole děkuji prof. JUDr. Josefovi Bejčkovi, CSc. a prof. JUDr. Marku Fryštákovi, Ph.D.

Právní odpovědnost je institutem, který prochází všemi právními odvětvími a je spojen s donucovacím (sankčním) charakterem práva. Prostřednictvím právní odpovědnosti dochází k vynucování, ukládání sankcí nebo dokonce trestání či stanovení toho, kdo je povinen nést následky těch skutečností, které jsou považovány za nežádoucí nebo takové, které je potřeba odčinit či napravit. Včetně možné přítomnosti společenského odsouzení, která se uplatní především u trestů než u všech sankcí. Trest, ale také sankce, jako možný následek situace (či jednání), které právní normy označí za nežádoucí, má směřovat ke snížení výskytu nežádoucího jednání nebo stavů. (Sobek 2016: 157) I proto považujeme právní odpovědnost za jednu ze základních forem realizace práva. (Gerloch, Beran 2015: 17) Spojení se všemi právními odvětvími je však také příčinou obtížného teoretického (obecného) uchopení odpovědnosti. Je totiž nezbytné do ní zahrnout celou řadu aspektů, které jsou charakteristické pro konkrétní odvětví či specifický přístup. Trestněprávní odpovědnost je vzdálena soukromoprávní odpovědnosti a přesto, že dokážeme najít společné prvky, je nutné vždy zohlednit odvětvové zvláštnosti.

Ilustrační obrázek

Právní odpovědnost, přestože v jejím určení, definici či používání je nezbytná striktní právní regulace (právní odpovědnost není možná bez toho, aby byla stanovena právními normami, bez ohledu na její podobu či zařazení do konkrétního odvětví), je spojena s morální odpovědností a plní různé společenské funkce. Slouží k distribuci politické či ekonomické moci a má význam i praktický a symbolický. (Lacey 2016: 13). Proto je nutné v jejím právním pojetí dbát na přesnost právního posouzení a uvědomit si další významy, které stanovení nepříznivých následků může mít.

Obecné chápání odpovědnosti

Odpovědnost je pojmem, který se běžně používá, a to i bez ohledu na právní souvislosti či význam. Trefně to vyjadřuje Ronald Dworkin:

Odpovědnost je nepostradatelným pojmem v celém našem intelektuálním životě. Je to ošemetný pojem, protože slova „odpovědnost“ a „odpovědný“ (či také používáme pojmy „zodpovědnost“ a „zodpovědný“ – pozn. MŠ) používáme v mnoha různých a snadno zaměnitelných významech. Především musíme rozlišovat odpovědnost jako ctnost od odpovědnosti jako vztahu mezi lidmi a událostmi. Ve smyslu ctnosti říkáme, že se někdo zachoval odpovědně nebo nezodpovědně, když při nějaké příležitosti jednal tak, jak jednal (zachoval se odpovědně, když odmítl nabídku), nebo že je nebo není pro něj charakteristické chovat se odpovědně (je to obecně velmi odpovědný, nebo nezodpovědný člověk). Ve vztahovém smyslu říkáme, že někdo je nebo není odpovědný za nějakou událost nebo důsledek (on sám je odpovědný za zisk firmy). V prvním, ctnostném, smyslu rozlišujeme další druhy odpovědnosti: rozlišujeme odpovědnost intelektuální, praktickou, etickou a morální. Vědec, který si neověřuje své výpočty, postrádá intelektuální odpovědnost; spisovatel, který si nepodloží své úvahy, postrádá praktickou odpovědnost; někdo, kdo žije bezcílně, postrádá etickou odpovědnost; volič, který volí kandidátku na viceprezidentku, protože mu připadá sexy, postrádá morální odpovědnost. Vůdce, který pošle národ do války na základě zjevně nedostatečných informací, je nezodpovědný ve všech čtyřech ohledech.“ (Dworkin 2011: 102-103)

Právní odpovědnost má jak obecně (vynucování práva), tak specificky (v rámci každého odvětví) konkrétní účel. Ten určuje způsoby jejího vymezení, podmínek jejího vzniku, ale také forem, kterými se projevuje. Účel určuje také smysl ukládané sankce, který by měl být akceptovatelný i s ohledem na jiné normativní systémy (např. morálku nebo přirozené právo). (Bejček 1998: 374)

Právní odpovědností rozumíme zvláštní typ právního vztahu, který vzniká jako následek porušení právní normy, tedy porušením právní povinnosti, případně jako následek protiprávní události nebo protiprávního stavu (skutečnosti, se kterou právo spojuje povinnost nahradit škodu či odčinit újmu), přičemž vzniká nová sankční povinnost. Lze také říci – v jednodušší variantě – že právní odpovědnost znamená vznik nové, sekundární, povinnosti sankční povahy, která vzniká v souvislosti s jednáním, či následkem (tedy s podmínkami), které mají protiprávní povahu, takže právo s nimi spojuje vznik této sankční povinnosti. Přestože je to definice kruhem (odpovědnost vzniká, je-li s určitou podmínkou spojen vznik odpovědnosti), vypovídá o charakteru odpovědnosti. Nezapomínejme však (a níže se u toho zastavíme), že právní odpovědnost může být spojena i s tlakem na splnění povinnosti (aktivní koncepce), tedy vzniká se vznikem povinnosti a nesankcionuje, ale hrozí.

Právní odpovědnost lze chápat jako právní konstrukt (tj. právní institut), který nutně nemusí mít vztah k obecnému chápání slova odpovědnost/zodpovědnost. Právní odpovědnost stanoví, kdo a za jakých podmínek má povinnost strpět újmu na svých právech, jakožto následku jednání nebo stavu, které jsou v rozporu se státem chráněnými zájmy.

Hans Kelsen a odpovědnost

Hans Kelsen předpokládal, že vynucování (trestem nebo skutečným vynucením) právní normy je nezbytné. (Kelsen 1992: 26). Tomu oponoval František Weyr, podle nějž ne všechny právní normy musí být s vynucovacím aktem státu spojeny (Weyr 1994: 57). V tom odkazoval na jednání prezidenta republiky, který není z výkonu své funkce odpovědný (čl. 57 odst. 3 Ústavy). Tomu však lze také oponovat, protože i v těchto případech za něj může být odpovědný stát (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3076/20 ze dne 2. 2. 2021). A i tato pravidla budou rázem vynucovaná. Samozřejmě, odlišnosti lze nalézt u trestní odpovědnosti.

S právní odpovědností se pojí možnost uplatnění nepříznivých právních následků, které jsou – opět – stanoveny právní normou. (Knapp 1995: 200) Vzhledem k těmto nepříznivým právním následkům spojujeme s právní odpovědností také státní donucení, neboť garantem uplatnění těchto nepříznivých následků je stát. Podle Hanse Kelsena je možné pojímat povinnosti jako právní, pouze v takovém případě, že za jejich nedodržení je stanoven trest. (Weyr 1933: 22) Odpovědnost však nelze redukovat pouze na porušení právní povinnosti: je to pojem mnohem širší a zahrnující také „ručení“ bez korespondující povinnosti, tedy situaci, kdy subjekt odpovídá za protiprávní stav, například za vznik škody, kterou nezavinil, případně ani zavinit nemohl.

Právní odpovědnost nelze spojovat pouze s protiprávním jednáním (nebo se vznikem závazku). Pojem právní odpovědnosti totiž zahrnuje i něco, co lze označit jako „ručení bez povinnosti.“ (Weyr 1933: 32). Tím podle Weyra nedochází k přijetí závazku někoho jiného. V literatuře se někdy pojem ručení spojuje s pojmem zavázanost. (Janeček 2017: 11). Účelem zavázanosti (ručení) není zajistit splnění povinnosti odpovědné osoby (ručitele), ale odčinění újmy. (Janeček 2017: 147) Ručení proto splývá s pojmem objektivní odpovědnosti, tedy odpovědnosti, která mezi právní důvody svého vzniku neřadí protiprávní jednání. Přestože je mezi ručením (zavázaností) a odpovědností významný rozdíl, a to i z jazykového hlediska, institut právní odpovědnosti zahrnuje oba tyto pojmy. Je to důsledek rozhodnutí normotvůrce využít v právním řádu pouze slovo „odpovědnost“ (Melzer 2011: 24). Přestože to může být v některých případech lehce matoucí, poslouží nám to jako ukázka toho, že některé právní pojmy mají jiný význam, než jim přisuzujeme v obecném jazyce a právní odpovědnost chápejme jako právní pojem, jehož obsah je definován nikoli z vnějšku, ale přímo právem. (Bejček 1998: 373)

  • Ručení

    Například v ustanovení § 125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů se uvádí: „Provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.“ Povinností provozovatele vozidla je zajistit řádné užití vozidla, tedy odpovídá (ručí) i za to, že řidič – bez vědomí provozovatele – například nesprávně zaparkuje.

    Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 22.10.2015, čj. 8 As 110/2015 – 46 uvedl toto: „V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014–21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem, resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.““ Zvolený prostředek (objektivní odpovědnost provozovatele vozidla) je tedy dle Nejvyššího správního soudu zcela přiměřený k uvedenému cíli.

Při charakteru odpovědnosti je důležité uvědomit si, v jakém okamžiku právní odpovědnost vzniká. Rozlišovat můžeme mezi aktivní a pasivní koncepcí právní odpovědnosti, přičemž v právu se uplatňují obě dvě. Aktivní koncepce (prospektivní nebo též preventivní či pozitivní koncepce) spočívá v tom, že odpovědnost je již spojena s (primární) právní povinností (vzniká se vznikem právní povinnosti). Působí jako hrozba a má zaručit řádné splnění závazku. (Janeček 2017: 17). Aktivní koncepce právní odpovědnosti (což může být například odpovědnost ze soukromoprávních závazků) proto působí preventivně a má vést k náležitému splnění závazků. Podle Viktora Knappa v případě aktivní koncepce (zodpovědnosti) vzniká právní odpovědnost ještě před tím, než byla porušena právní povinnost, obvykle již se vznikem samotné právní povinnosti. (Knapp 1956: 73) Pokud tedy prodávající má předat kupujícímu zboží (věc) určité kvality, pak odpovídá za to, že zboží bude mít v okamžiku splnění smlouvy náležitou kvalitu. (Knapp 1956: 74) Pokud splní svůj závazek řádně, odpovědnost zaniká. Aktivní koncepce právní odpovědnosti proto slouží k tomu, aby preventivně vedla subjekty k náležitému splnění povinností a tím byly odvráceny případné nepříznivé následky porušení povinnosti. (Knapp 1956: 74). V tomto pojetí je odpovědný subjekt „stižen sankcí“ (hrozbou) z toho důvodu, že je odpovědný: odpovědnost je v této koncepci hrozba sankcí. (Gerloch, Beran 2015: 129) Odpovědnost, splývající s vynutitelností, se v tomto případě stává součástí obsahu právního vztahu a působí při plnění povinnosti. (Macur 1980: 12)

Určitým problémem aktivní koncepce právní odpovědnosti může být obtížnost (snad i nemožnost) jejího odlišení od samotné povinnosti. (Bejček 2019: 23-25) Všimněme si například ustanovení § 193 občanského zákoníku, v němž se uvádí: „Za řádný výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen statutárního orgánu.“ Odpovědnost je spojena s řádným výkonem funkce a můžeme ji proto nahradit slovem povinnost – v čem by byla jiná věta „Likvidátor je povinen vykonávat funkci řádně stejně jako člen statutárního orgánu.“? Tento problém je však problémem pojmovým, nikoli problémem odpovědnosti jako takové. Jen na okraj lze ještě dodat, že stejně, jako by se právní odpovědnost neměla (byť se tak děje) zaměňovat s právní povinností, neměla by se ztotožňovat se sankcí. (Bejček 2019: 25) Aktivní koncepce právní odpovědnosti je patrná také například v ústavním právu. Podle ustanovení čl. 68 odst. 1 Ústavy je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Jedná se o politickou odpovědnost, která se neváže na porušení norem, ale působí i preventivně – byť ji přeložit do pojmu odpovědnost není bez dalšího možné. (Bárány 2019: 11)

Ilustrační obrázek

Aktivní koncepce právní odpovědnosti

Jako projev aktivní koncepce právní odpovědnosti lze vnímat například ustanovení § 2161 občanského zákoníku:

(1) Prodávající odpovídá kupujícímu, že věc při převzetí nemá vady. Zejména prodávající odpovídá kupujícímu, že v době, kdy kupující věc převzal,

  1. a) má věc vlastnosti, které si strany ujednaly, a chybí-li ujednání, takové vlastnosti, které prodávající nebo výrobce popsal nebo které kupující očekával s ohledem na povahu zboží a na základě reklamy jimi prováděné,
  2. b) se věc hodí k účelu, který pro její použití prodávající uvádí nebo ke kterému se věc tohoto druhu obvykle používá,
  3. c) věc odpovídá jakostí nebo provedením smluvenému vzorku nebo předloze, byla-li jakost nebo provedení určeno podle smluveného vzorku nebo předlohy,
  4. d) je věc v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a
  5. e) věc vyhovuje požadavkům právních předpisů.

(2) Projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí.

Pasivní koncepce právní odpovědnosti (sankční, retrospektivní, negativní koncepce) spojuje její vznik s porušením právní povinnosti či vznikem následku, který právo chápe jako nežádoucí. (Janeček 2017: 18) Teprve je-li porušena primární právní povinnost, nebo nastane-li nežádoucí stav, dojde ke vzniku právně-odpovědnostního vztahu a může dojít k realizaci nepříznivých následků. Vzniku právní odpovědnost proto musí předcházet porušení právní povinnosti nebo vzniku stavu, který je právem označen jako škodlivý (musí dojít ke vzniku škody nebo újmy). Například v trestním právu se předpokládá výlučně pasivní koncepce právní odpovědnosti, protože v něm je odpovědnost pojímána jako následná (sankční nebo jiná kvalifikovaná) reakce veřejné moci na protiprávní jednání, přičemž tato reakce je zaměřena na pachatele, který má povinnost se jí pod hrozbou donucení podrobit. (Kratochvíl 2012: 162)

Ilustrační obrázek

Důležité je uvědomit si, že právní odpovědnost je komplexním institutem, který pokrývá celou řadu zvláštních (dílčích) institutů. Ty se svou povahou i strukturou liší. I proto se v jejím rámci lze setkat s rozpory. Jak jsme již viděli výše, pojem „právní odpovědnost“ je pojmem právním, který nemusí být totožný s tím, jak odpovědnosti rozumíme v obecném jazyce: řadíme pod něj „klasickou“ odpovědnost, ale také ručení (zavázanost), subjektivní odpovědnost, objektivní odpovědnost, odpovědnost vznikající se vznikem povinnosti či odpovědnost vznikající až s jejím porušením. Rovněž je možné redukovat odpovědnost na právní následek: sankci či na povinnost sankci snášet (to, že to není teoreticky správně praxi někdy nezajímá, konečně jde o slova). Obsáhlost pojmu je patrná například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/16 ze dne 16. 5. 2018 (N 95/89 SbNU 409; 116/2018 Sb.): „Požadavek splnitelnosti právní povinnosti lze vztáhnout jak na povinnost, s jejímž porušením je spojen vznik objektivní odpovědnosti, tak na sankční povinnost, která je jejím právním následkem. Z povahy věci naopak není možné posuzovat splnitelnost objektivní odpovědnosti samotné, neboť ta není vlastním pravidlem chování, ale jen stanovením právního následku.“ Pro Josefa Macura byla aktivní koncepce právní odpovědnosti identická s právní povinností, přičemž nepovažoval za odůvodněné rozlišovat mezi aktivní a pasivní koncepcí. (Macur 1991: 112) Pokud by byla pasivní koncepce totéž, co právní povinnost, pak skutečně není důvod pro takové rozlišování, jak jsme si ukázali výše.