Adiktologie
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
doc. MUDr. Petr Kachlík, Ph.D.

Patologické hráčství a jeho charakteristika

Hra vychází z přirozené lidské potřeby, patří k základním činnostem člověka. Je důležitou průpravou na budoucí „skutečný“ život po opuštění dětství, slouží k dobrému zvládání různých rolí a situací, trénuje obratnost, vytrvalost, sílu, logiku, týmovou spolupráci, strategii, poučení z neúspěchů. Později umožňuje kvalitní přípravu na budoucí povolání, trénuje a testuje nabyté znalosti před jejich reálným zúročením v praxi. Přirozené vzrušení a uspokojení doprovází touha hru opakovat. V případě patologického hráče nabývají tyto pocity zničující intenzity, je oslabena schopnost jeho sebeovládání a otevírá se cesta k závislosti. (Nešpor, 2006)

Podle Nešpora (2006) lze o patologickém hráčství hovořit v případě, když se u člověka objevují časté a opakované epizody hráčství, které převládají na úkor sociálních, materiálních, rodinných a pracovních hodnot a závazků.

K významným rizikovým skupinám patří zejména děti, mládež a mladí dospělí, poněvadž touží po rychlém odreagování, vyniknutí, ocenění, chtějí zaujmout druhé pohlaví nebo kamarády, riskují, hledají své limity, v případě dospělých se ještě přidává snaha o návrat do dětských let. Hráčská kariéra je obvykle odstartována náhodnou výhrou. (Nešpor, 2006)

Rozdělení her

Nešpor (1994, 2000) uvádí rozdělení her na nehazardní, počítačové a hazardní. Každou skupinu níže stručně popisujeme.

Nehazardní hry

• Stolní společenské hry

  (pexeso, Člověče, nezlob se, karty, domino, šachy, dáma, go, Monopoly). Věnují se jim už děti od útlého věku, většinou společně s rodiči či vrstevníky. Umožňují zábavu, vzdělávají, napomáhají vychovávat. Rozvíjejí logiku a matematickou představivost, předvídavost, fantasii, úsudek, procvičují paměť, učí pravidlům, trpělivosti, cílevědomosti, komunikaci, respektu a úctě ke spoluhráčům. Fyzické projevy (pohyb) jsou však při hře omezené.

• Aktivní společenské hry

  (hry s míčem, házení předmětů, švihadlo, prolézačky, „opičí“ dráha, kuželky). Umožňují vytížení a posilování pohybového aparátu, poskytují zábavu, komunikaci se spoluhráči, učí pravidlům, trpělivosti, zvládání neúspěchů, pomáhají vychovávat.

• Vzdělávací společenské hry a programy

  (kvízy, otázky a odpovědi, Milionář). Jsou velmi přínosné pro rozvoj znalostí a trpělivosti, mohou dobře vyplnit volný čas, bohužel jsou relativně málo využívané.

• Elektronické hry

  Pro děti a mladistvé jsou velmi atraktivní, patří k nejrozšířenější formě her, čehož pružně využívají jejich výrobci a prodejci. Z výchovného hlediska mohou obsahovat nevhodné prvky pro děti a mládež, náruživí hráči jsou ohroženi statickou zátěží tělesných partií, nedostatkem pohybu, poruchami zraku.

• Sportovní hry

  Jde o nevíce organizovanou skupinu her. Důraz je kladen na zvládnutí pohybu, na tělesnou zdatnost, obratnost, vytrvalost, cílevědomost. Je možné je dělit na mnohá sportovní odvětví, jejichž počet neustále narůstá. Sportovní hry posilují především fyzické schopnosti, odvahu, soupeření, spolehlivost, týmovost, spolupráci, překonávání překážek, zvládání prohry. Jsou organizovány na různých úrovních, k nejvyšším patří světová mistrovství a olympijské hry. Vyšší úrovně sportovních her atakují meze lidských možností, objevuje se nezdravé soupeření, honba za rekordy, užívání dopingu, deklasace sportovních ideálů, velmi výrazná je finanční motivace sportovců a jejich týmů.

V případě, že se u nehazardní hry objeví element sázky („o co“) a do hry dobrovolně vstoupí dva či více účastníků, mění se hra na hazardní (Nešpor, 2000).

Počítačové hry

Počítačové hry jsou známy téměř padesát let. Většina příslušníků mladší generace si některou z počítačových her alespoň jednou v životě zkusila, prakticky všichni tento pojem znají. Jednou z výhod počítačových her je, že pokud nejsou k dispozici spoluhráči, osoba hraje sama proti počítači. Trénuje se postřeh, rozvíjí přesnost, logika, paměť, vyhodnocování situací, prostorová orientace, aplikace naučených informací a počítačová gramotnost. Nevýhodou je společenská izolovanost hráčů, jejich ohrožení možnou závislostí, jednostranná zátěž pohybové soustavy většinou statického charakteru, namáhání očí, psychiky. U disponovaných jedinců může intenzivní hra na počítači vyprovokovat epileptický záchvat. Vztah mezi hraním počítačových her a závislostí na hazardní hře dosud nebyl prokázán. Tento populační segment však může být více ohrožen, poněvadž se často pohybuje v prostředí internetu, kde na něj působí on-line reklamy vyzývající k hazardním hrám a sázkám. (Nešpor 2000, 2006)

K nejdůležitějším typům počítačových her patří (Nešpor, 2000; Wikipedia [on-line], 2005):

• Logické hry

  Hráč řeší různé úkoly za pomocí logicky promyšleného postupu, vztahů a zákonitostí.

• Arkády

  Typ dříve častý na herních videoautomatech, dnes běžný v oblasti počítačových her. Jde o zvládnutí jednoduchého úkolu, který s každou další úrovní nabývá na obtížnosti.

• Plošinové hry, plošinovky

  v hantýrce označované též jako „skákačky“ nebo „hopsačky“. Dvourozměrný typ arkád, v nichž postava ve hře překonává nástrahy, skáče přes překážky, zabíjí nepřátele, sbírá hodnotné předměty, apod.

• RPG hry

  (Role Playing Games, hraní role). Postava ve hře je nadána určitými fyzickými a psychickými schopnostmi. Její vlastnosti se během hry neustále vyvíjejí, hráč plní úkoly, ničí nepřátele, spolupracuje s dalšími postavami, obstarává si různé užitečné předměty.

• Simulátory

  Hry realisticky napodobující určité prostředí, co nejvěrnější model části okolního skutečného světa. Do této skupiny řadíme sportovní hry, bojové simulátory, profesní simulátory (např. řízení techniky, dopravních prostředků).

• Strategické hry

  Hráč na začátku dostane finanční a hmotné zdroje, pomocí nichž má za úkol vybudovat základnu, město, hotel, restauraci, zábavní park, farmu, apod. Postupně vyvíjí nové technologie, obchoduje, ničí nepřátele, bojuje s konkurencí.

• Akční hry

  Nejrozšířenější typ her v prostorové (3D) podobě, existuje i starší varianta dvojrozměrná (2D). Hlavním cílem je likvidace nepřátel za využití mnohdy značně brutálních prostředků.

Hazardní hry

Nešpor (1994) připomíná, že pro hazardní hru je typická koupě možnosti vyhrát, může jít o finanční hotovost nebo jakoukoli hmotnou věc či službu.

Nešpor (1994; 1996; 2006) uvádí tyto typy hazardních her:

• Kostky

  Hra pochází již z pravěku, označení „kostka“ je odvozeno od výrazu „kost“, což byl dostupný a snadno opracovatelný materiál. ke hře či sázkám lze využít jedné či více (nejčastěji dvou) kostek. Symboly na stranách kostky se mohou lišit, užívají se barvy, tečky, čísla, obrázky.

• Karetní hry

  (mariáš, kanasta, poker, taroky, žolíky, black jack). Rozšířily se z Číny, kde vznikly ve 12. století. Mohou být společenskou hrou i hrou pro děti, karty využívají věštci a astrologové. Zábavná karetní hra se stává hazardní, když se hráči dohodnou, že budou hrát o hmotný či nehmotný majetek. Hazardní karetní hry je v současnosti možné provozovat v kamenných i on-line hernách. Vlnu silného zájmu zažívá zejména poker, který ale není ryze karetní hrou, jde o hru sázkovou, poněvadž hráči neovlivňují tažení jednotlivých karet.

• Skořápky, kelímky a obdobné hry

  Jednalo se o podvodné aktivity, které se nabízely na ulici, jejich stanoviště se rychle měnilo. Náhodný kolemjdoucí byl přemluven a vtažen do hry. Podvodníci předvedli trik s předmětem (kuličkou) přikrytým např. ořechovou skořápkou, kelímkem. Předmět se umístil pod jednu krytku tak, aby si hráč zapamatoval jeho polohu. Poté se krytkami zamíchalo, hráč měl uhodnout, pod kterou předmět je. Poprvé ho podvodníci vždy nechali vyhrát, po uzavření sázky a dalším pokračování hry již nikoli. Závislost prakticky neměla šanci vzniknout, oběť podvodu se většinou rychle poučila. Obdobný ráz mají sázky na soupeřící zvířata a jakékoli další konání, v němž se účastníci vsázejí „o něco“.

• Sportovní sázky

  Doprovázejí organizovaný sport, dokladovány jsou již od starověku, kdy se kromě majetku a peněz hrálo o svobodu a o život (gladiátorské hry). Především v aristokratických kruzích jsou oblíbenou kratochvílí sázky „na koníčky“, tedy dostihové. Tipy na sportovní výsledky se přijímají v řadě sázkových společností. Tato forma sázení je stále dostupnější, může vést k závislosti a k osobním tragédiím. Sázet je možno téměř na cokoli (výsledky voleb, soutěží, přírodních procesů), na co je vypsán kurz.

• Automaty a kasina

  Do r. 1989 byla dostupná velmi omezeně a většinou jen pro cizince, s nástupem soukromého podnikání se rychle rozšířila. Česká společnost tento trend nezachytila včas, nevytvořila zákonné mechanismy obrany (prevence, restrikce, represe), což vedlo k mnoha osobním tragédiím postižených hráčů a jejich rodin, ke kritice zaznívající z odborných kruhů, z řad orgánů Evropské unie, příslušníků policie i místních samospráv. Daně a další poplatky z provozování heren, automatů a kasin nepokrývají náklady na léčbu závislých osob, řešení kriminality a dalších sociálních škod. Bém (2009) varuje, že současný stav ve výskytu hracích automatů, videoloterijních terminálů a kasin na území ČR nemá obdoby ve vyspělých státech západní Evropy, konkurovat naší republice může snad jen Las Vegas.

• Elektronické, internetové, telefonické sázení a hry, interaktivní digitální televizní vysílání

  Jde o nové formy her, které oslovují hráče obrovskou nabídkou a možností hrát v pohodlí domova. Využívají nových informačních a komunikačních technologií, problematika závislosti a následných osobních a společenských škod zůstává obdobná jako u klasické formy her.

Přechod od zábavné hry ke hře hazardní

Hra je u dětí (ale též u zvířat) přípravou na budoucí životní role, tréninkem síly, kooperace, komunikace, trpělivosti, vytrvalosti, logiky, úsudku, bystřením smyslů, zvládáním proher a ztrát. Zejména mladí lidé jsou přirozeně zvědaví, co mohou očekávat od nového, dosud nepoznaného, atakují hranice svých možností, rádi se předvádějí v partě nebo před partnerem. Společenské hry přinášejí zábavu, poučení, kontakt s vrstevníky, uvolňují napětí. Jakmile se však objeví potřeba hrát „o něco“ (hmotný či nehmotný majetek – peníze, věci, služby, výhody), stává se hra hazardní. (Nešpor, 1994)

Nezkušenost a nevyzrálost mladých lidí způsobuje, že nedokáží včas rozpoznat a odmítnout nebezpečnou příležitost, která se zdála být pouhou zábavou. Neuvědomují si, že hrát neznamená vždy vyhrát. V ČR se etablovaly zločinecké struktury, které prostřednictvím zábavního průmyslu „čistí“ zisky z trestné činnosti (obchodu s lidmi, s drogami, krádeží velkého rozsahu). Hazardní hry jsou nabízeny školeným personálem, který ovládá umění získat a udržet klienta, přesvědčit ho a motivovat ke hře prvotní výhrou nebo záminkou jejího „nezávazného“ vyzkoušení. (Nešpor, 1994)

Výhra představuje pro potenciálního hráče velké riziko. Je materializací vložené investice (zdánlivě velký efekt za malé peníze), odměnou za dlouhodobé snažení, doprovázejí ji příjemné pocity, které člověk touží co nejčastěji zažívat znovu. Objevuje se bažení (craving), touha po hře a výhře. Svět hráče se redukuje na okolnosti spojené s hraním, na komunikaci s dalšími hráči, rozvolňují se rodinné vazby, dochází k zanedbávání školy, zaměstnání, přátel, volnočasových aktivit. Hráč se dostává do izolace, dlouhodobě postrádá finanční prostředky, zadlužuje se, ztrácí nad sebou kontrolu. Gambling, neboli hráčství, je tedy podíl na jakékoli aktivitě, v níž osoba riskuje peníze, cenný předmět nebo nehmotný majetek za účelem výhry. (Nešpor, 1994)

Podle Gamcare ([on-line], 2010) můžeme o gamblingu hovořit v případě, když:

• dvě a více osob dává souhlas ke hře;
• poražený obvykle dává vítězi peníze;
• výsledek hry je vždy nejistý;
• výsledek hry je do značné míry ovlivněn náhodou;
• účast na hře je aktivním zážitkem.

Projevy patologického hráčství

Marhounová a Nešpor (1995) připomínají, že se v češtině pojem „patologické hráčství“ kryje a výrazem „hráčská vášeň“, hovoří se rovněž o hazardním hráčství, náruživém hráčství či sociálním hráčství.

Nešpor (2006) zmiňuje, že projevy a důsledky patologického hráčství byly zprvu zaznamenány v USA, od r. 1980 je tam bráno jako diagnóza (podle APA, Americké psychiatrické asociace). V ČR se patologické hráčství před r. 1989 téměř nevyskytovalo, během dvou let se ale tento problém ve společnosti rozmohl, psychiatrická pracoviště začali navštěvovat pacienti s rozvinutou závislostí. Od počátku r. 1994 byla diagnóza patologického hráčství oficiálně uznána i v ČR.

Podle Marhounové a Nešpora (1995) je diagnóza „patologické hráčství“ zakotvena v 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN, ev. ICD – International Classification of Diseases), její projevy jsou následující:

• časté opakované epizody hráčství dominující v životě osoby na úkor sociálních, materiálních, rodinných a pracovních hodnot a závazků;
• riskování zaměstnání, zadlužování, lhaní, porušování zákona směřující k zisku finančních prostředků nebo úniku od placení dluhů;
• intenzivní puzení ke hře, které je obtížně zvladatelné, myšlenky a představy spojené s hraním a okolnostmi doprovázejícími hru;
• zaujetí a puzení se obvykle zvyšují v dobách, které jsou pro osobu stresující.

Ve IV. revizi Diagnostického a statistického manuálu se o patologickém hráčství podle kritérií APA hovoří, když osoba vykazuje trvající a opakující se maladaptivní chování ve vztahu k hazardní hře a je u ní přítomno 5 nebo více následujících indikátorů (Nešpor, 1996):

• zaměstnává se hazardní hrou (znovu prožívá minulé zážitky související s hrou, plánuje další hazardní hru, uvažuje o obstarání dalších financí ke hře);
• aby docílila žádoucího vzrušení, musí zvyšovat množství peněz vkládaných do hazardní hry;
• opakovaně a neúspěšně se pokouší hazardní hru zvládat, omezovat ji nebo s ní přestat;
• v případě omezování hry nebo snahy o její ukončení cítí neklid a podrážděnost;
• hazardní hru používá jako prostředek k úniku před problémy a ke zlepšení nálady;
• v případě prohry peněz při hazardní hře se k ní co nejdříve vrací a snaží se vyhrát finance zpět;
• lže svým blízkým, terapeutovi, okolí, aby zakryla rozsah svého zaujetí hazardní hrou;
• dopouští se ilegálních činů, např. padělání, podvodů, krádeží, zpronevěry kvůli hazardní hře;
• ohrozila nebo ztratila kvůli hazardní hře důležité sociální vazby, zaměstnání, vzdělání, kariéru;
• spoléhá na okolí, aby jí poskytovalo finance a mírnilo zoufalou situaci, do níž se dostala kvůli hazardní hře;
• hazardní hraní nelze lépe vysvětlit manickou epizodou.

Diagnostická kritéria závislosti u patologických hráčů a u osob závislých na drogách charakteru substancí jsou shodná či velmi podobná, Rozdílný je typ závislosti: u závislostního hraní nevzniká závislost fyzická, ale pouze závislost psychická (ev. psycho-sociální), což je způsobeno faktem, že do organismu hráče z vnějšího prostředí primárně neproniká žádná „toxická“ látka. (Nešpor, 1996)

Podobně jako u jiných závislostí, i patologické hráčství vytváří závislost do konce života. Úplné vyléčení není prakticky možné, pouze částečná úzdrava, a to za předpokladu dlouhodobé abstinence. Nedodržení této podmínky vrací pacienta do stádia před léčbou. (Nešpor, 1995)

Patologické hráčství jako nemoc

Patologičtí hráči zažívají při hře uvolnění a pocit štěstí. Hra může být též způsobem ventilace napětí při úzkostných stavech. (Nešpor, 1994)

Kromě výše zmíněných hledisek diagnostiky patologického hráčství vztahujících se k ICD a DSM-IV můžeme hovořit o kvalitativních a kvantitativních kritériích (Marhounová, Nešpor, 1995):

• Kvalitativní kritéria

  prezentují schopnost jedince rozpoznat smysl, princip a systém dané hry, pochopit neblahé důsledky hraní a vnímat hrozící nebezpečí, z něhož vyvodí správné ochranné závěry. Běžný „normální“ hráč bere hru jako způsob zábavy a vzrušení, kdy si za finanční obnos kupuje šanci na výhru. Pravděpodobnost výhry lze u jednotlivých her statisticky vyjádřit, v případě jejich elektronické formy je naprogramována. Vždy platí, že případná výhra je menší než dosavadní ztráty, jinak řečeno – čím déle a častěji hráč hraje, tím více prohraje. Fungují-li u hráče kontrolní mechanismy, má své rozhodování pod kontrolou, dokáže hru včas ukončit. V případě patologického hráče kontrolní mechanismy selhávají. K významným kvalitativním kritériím patří:
  • progresivita (ojedinělý počáteční kontakt s hrou a hernou se neustále stupňuje);
  • nerespektování meze přijatelných ztrát (dluhy, krach vztahů, kariéry, sociální izolace);
  • impulzivita (reakce hráče na určitý podnět, např. zvukový, světelný, jenž mu navodí impulzivní touhu po hře);
  • ambivalence k penězům (hráč je vázán na hru jako děj, nikoliv na touhu po penězích);
  • dluhy a krádeže (patologický hráč získává finance většinou nenásilným způsobem, násilí však může uplatňovat vůči blízkým příbuzným);
  • závislými hráči bývají většinou muži, ženy se vyskytují v menšině;
  • závislý hráč bývá obvykle inteligentní, narcistický, vychloubačný, bezohledný, uzavřený, neklidný, podrážděný;
  • závislý hráč okolí tvrdí, že hraje kvůli šanci na výhru, neguje závislost jako kardinální důvod hraní, je přesvědčen, že má nad hraním kontrolu, nepřipouští si problémy, k léčbě se uchyluje pod tlakem dluhů a rodiny.

• Kvantitativní kritéria

  se vztahují k vyhrané a prohrané částce peněz, k četnosti hraní, četnosti bažení, snění a přemýšlení nad hrou. Rozdílem mezi „normálním“ a patologickým hráčem je, že běžný hráč hraje a má peníze, patologický hraje i tehdy, když už žádné prostředky nemá, nedokáže hře odolat.

Podle Marhounové a Nešpora (1995) rozeznáváme 3 fáze vzniku patologického hráčství:

• fázi výher

  osoba hraje občasně, sama, častěji vyhrává, zažívá stavy vzrušení před hrou a při ní, má tendenci ke zvyšování sázek, sní o velké výhře, v případě úspěchu se jím dlouho opájí a chlubí;

• fázi prohrávání

  osoba myslí především na hru, chronicky prohrává, přesto nedokáže s hrou přestat, skrývá ji a lže, legálně, později ilegálně si půjčuje finance, zanedbává rodinu, školu a zaměstnání, posouvá termíny splátek dluhů, je podrážděná, neklidná, uzavřená, nestará se o své zdraví a zevnějšek;

• fázi zoufalství

  hra zabírá podstatnou část dne, roste suma prohraných peněz, výčitky svědomí, panika, osoba má abstinenční příznaky, poškozenou pověst, odcizuje se od rodiny a přátel, obviňuje ze své situace okolí, páchá přestupky a trestné činy, je souzena, ev. ve výkonu trestu, přidává se konzumace návykových látek, rozpad rodiny, hrozí sebevražedné jednání a psychické zhroucení.

U chorobného hráčství většinou není pouze jedna samostatná příčina, spíše jde (obdobně jako u jiných závislostí) o komplex 4 základních skupin faktorů (Marhounová, 1995; Kachlík [on-line], 2003):

1. Faktory psychické (rizikové povahové rysy, zranitelnější osobnostní typ, maladaptace na stresovou zátěž).
2. Faktory fyzické (jde o formu závislosti, která narušuje holistický model zdraví, i když fyzické důsledky nemusejí být tak drastické, jako v případě závislosti na substancích).
3. Faktory rodinné (rodina může člověka před vlivem chorobného hráčství chránit, ale může také usnadňovat jeho vznik a živit jeho průběh).
4. Faktory sociální (společenské klima, které povoluje a podporuje hazardní hry, ev. závažnou situaci v této oblasti řeší jen pomalu a vlažně).

Nešpor ([on-line], 2009) shrnuje možné signály hazardního hraní:

• žádosti o vyplacení zálohy;
• neochota hovořit o finančních záležitostech;
• vybírání neplánovaných dnů dovolené;
• kolísání nálad a podrážděnost;
• půjčování si peněz na pracovišti a konflikty se spolupracovníky ohledně dluhů;
• ekonomická situace dotyčného je horší, než by odpovídalo jeho výdělku;
• exekuce na plat;
• návštěvy věřitelů na pracovišti nebo telefonáty s nimi;
• během pracovní doby návštěva webových stránek, které souvisejí s hazardní hrou;
• organizace sázek na pracovišti.