J. \. DANES TŘI LÉTA PŘI TICHÉM OCEÁNĚ DÍL I. KNIHY DALEKÝCH OBZORU Sbírka ilustrovaných cestopisu a monografii L J. V. DANEŠ TŘI LÉTA PŘI TICHÉM OCEÁNĚ DÍL PRVNÍ VYDAL NAKLADATEL FR. BOROVÝ V PRAZE 1926 J V- DANES TŘI LÉTA PŘI TICHÉM V OCEÁNE DÍL I. NAKLADATEL IR. BOROVÝ V PRAZE 192Ó Toto vypsání společných cest připisuji své ženě. PŘEDMLUVA Ze své první cesty po Austrálii vracel jsem se na podzim roku 1910 s těžkým srdcem. Byl bych velmi rád zůstal déle a toužil jsem vrátiti se tam jednou třeba po létech. Nebyltojen půvab někdy dobrodružného, ale vždy velmi svobodného cestování v tmu ni podivné přírodě, jenž táhl mne tam zpět- Měl jsem na mysli četou nul u otázek a problémů nejen pouze zeměpisných, nýbrž také politických a sociálních, jejichž podrobnější studium neuč I'm Markem všudy znovu nás připoutala, takže jsme zapoměli na hodiny. Ulice rychle tichly, jak vzdalovali jsme se z okolí piazzy, na ztemnělých kanálech jen zřídka a nehlučně plížila se gondola. Na zpáteční cestě zabloudili jsme ve tmě, ale s pomocí dvou ochotných lodních strojníků ze sousední lodi, jež jsme náhodou potkali, dostali jsme se šťastně k půlnoci na svoji loď. Z Terstu neplulo mnoho cestujících na lodi, za to v Benátkách přibyl 12 V oat«! še.ika Osiiiiiiiii. jich značný počet. Byli to Italové i cizinci, išvýcaři, Němci a Holanďané. Italští cestující brali se většinou jen do Massavy. Také v Brindisi přibylo několik úředníků vypravujících se do této italské kolonie. Byli jsme rádi krátké zastávce v tomto městě, které proběhli jsme důkladně křížem krážem v několika ranních hodinách, nežli krutě sálající slunce nezahualo nás na plachtou krytou pilubu, kde mírný vánek nás ovíval. Plavba až do Port Saidu zůstala velmi klidná a příjemná. Bylo stále slunečno, všichni cestující dleli venku na palubách a mohli jsme se brzo mezi nimi orientovati. Společnost na lodi byla velmi pestrá; převahu měli »neutrálové« Holan- .1 Švýcaři. Ve druhé třídě jelo i několik německých misionářů a jeptišek. Jejich cílem byla Čína a Japonsko. Důstojníci lodní i mužstvo pocházeli jako dříve z největší částí 7, Přímoří a z Dalmácie. Kapitánem byl velmi sympatický Chorvát rodem z Kotoru, mezi mužstvem a stewardy 13 poznal jsem několik národně dosti uvědomělých, dobrých Slovinců. -Kapitán rád se s námi bavil srbochorvátsky. Našimi spolustolovníky byli švýcarský obchodník, usedlý již po léta v Singapore, s mladou chotí, kterou po prvé vezl si s sebou do tropů. Byl jsem velmi rád tomu sousedství, neboť dověděl jsem se velmi mnoho pro mne cenného o poměrech v tropické Asii za války od bezprostředního a velmi bystrého pozorovatele. Náš soused znal výborně poměry obchodní po nejrůznějších stránkách a úsudek jeho, třeba silně osobně zbarvený, byl mi zcela vhodným doplňkem ke zprávám tisku a k výkladům krajanů, kteří nedávno z Dalekého Východu se navrátili. Později, za svého působení v Austrálii s povděkem jsem vzpomínal informací, kterých se mi dostalo od tohoto velmi inteligentního švýcarského Němce, který, ač byl nepochybně loyální k britské říši, jejímž poddaným se stal, přece velmi těžce cítil veškerá omezení, jež válka způsobila německému vlivu a obchodu v zámoří. Moře- bylo až do Port Saidu skoro nudně klidné a proto jsme s radostí uvítali světla »Brány Východu«, která ukazovala nám cestu do průplavu. Dojeli jsme pozdě večer a nemohouce se dočkati lékařské a pasové prohlídky, odešli jsme spát, když dostalo se nám ujištění, že komise dostaví se patrně až druhého dne ráno. K svému velikému zklamání však dověděli jsme se před snídaní, že komise přišla ještě před půlnocí. Bylo nám velmi nepříjemné, že jsme ji propásli, ale upokojili jsme se, když nás utěšovali, že úředník jistě přijde ještě po snídani, aby dal povolení vystoupiti na zem i těm, kdož večer přítomni nebyli. Nečekali jsme sami, byla nás hezká skupina netrpělivě vyhlížejících úřední člun od přístaviště. Hodiny utíkaly a o jedné s poledne měl každý býti zpět na lodi! Marně jsme dokazovali černým strážníkům celním, stie-houcím padací můstek ke člunům, že jsme z přátelské země; marně sváděli jsme je sliby na odměnu, aby doprovodil nás jeden z nich k celní kanceláři. Ani přímluva důstojníků, kteří arabsky jim vysvětlovali, že máme diplomatické pasy, nebyla nic platná. * Hoši přesně se drželi rozkazu; nepustili nikoho ven bez známé jim značky v cestovním pasu. Konečně úředník přijel, velmi přívětivě uznal hned »Czechoslovakia za přátelskou zemi a tak dostali jsme se na souši a do města bez dalších překážek. Eychle jsme proběhli hlavními ulicemi a pořídili některé nákupy nutné do tropů. Slunce sálalo nesnesitelně, hlava se nám točila ve shonu nejrozmanitějších orientálních typů, plnících ulice i krámy. Uříceni doběhli jsme ve smluvený čas ke člunu a rádi usedli jsme pod jeho lákavou stříšku, jíž vánek trochu pohrával. V ustanovenou hodinu bylo velmi rušuo kolem lodi, mnoho člunů s cestujícími se vracelo, balíků a krabic s tropickou výzbrojí bylo všude plno. 14 ta suezským průplavem plynula hodně pomalu. Zajímavo bylo viděti způsobené válkou v jeho nejbližším okolí. Opuštěná tábořiště, hro-ly nepotřebného a napolo již rozpadlého vojenského materiálu zřeli jsme na mnoha místech, kde dříve jen holé, rovné plochy pusté země se prostíraly. Tam, kde před válkou malá svěží oasa El Kantara již z dálky po asiJBké straně průplavu svými palmami vábně kynula očím unaveným d ^ i Pohled od ademkých nádrži na město. .iiiiyni pohledem na vyprahlou poušf, tehdy rozkládal se dosud roz-nskou posádkou. Ocelový most železniční, který uprostřed e rozevírá, aby propouštěl lodi, spojuje oba břehy. Za i dráha vede nyní z Egypta do Palestiny. zvětšovalo, ještě i v noci, kdy reflektory ozařovaly hladili, jimiž průplav prochází, i vysoké břehy tam, kde znovu se zúžil. Pluli j- ro bez přerušení. Ani před Ismailií, jejíž jasná světla nám i dusnou nocí zpestřila, jsme nezastavili. Na několika 15 místech minuli jsme veliké bagry, které pracují na novém rozšíření a prohloubení průplavu. Zdálo.se mi, že míst tak širokých, by dva velké parníky se mohly minouti, je mnohem více, nežli před jedenácti léty. Ráno druhého dne jsme zakotvili před Suezem. K břehu bylo příliš daleko a neradno svěřiti se vydíravým člunařům arabským, kteří rádi ve svůj prospěch zneužijí spěchu k návratu na loď. Již zde při vjezdu do Rudého moře cítili jsme žhavý dech pouští a nemilosrdnou sílu slunce zuřícího z bezoblačné oblohy po celé dny. Jen první den měli jsme ještě vysoce poutavý výhled na majestátní, holé boky hor vysoko se vypínajících na poloostrově Sinajském. Pak zař padli jsme do resignace. Moře Rudé, moře potu, klidná cesta, jednotvárná, zřídka zpestřená pohledem na pustá pohoří pobřežní nebo na malé ostrovy, ještě méně poutavé. Společenský život na lodi skoro odumřel, každý oddával se tiše vlastnímu utrpení a s nedočkavostí počítal dny, kdy doplujeme do Adenu, odkud cesta otevřeným mořem k Tndii přinese zase úlevu od nesnesitelného vedra. Chvílemi létající rybky, lesknoucí se jako zrcadla oživovaly jinak mrtvou hladinu. Jindy zase delfíni upoutali vás svými přemety. Večer hladina lodí rozrážená jemně světélkovala a spousta živočichů svítících zeleným světlem míhala se jako drobné žárovk}'. Před Adenem ještě zastavili jsme se v Massavč, hlavním přístavu italské kolonie Eritree (Erythree). Dříve plouvaly lloydové parníky přímo ze Suezu do Adenu, Zastávka v Massavě byla nám nadmíru příjemným přerušením plavby, nevadila nám její špatná pověst, jako jedné z nejhorších výhní na světě. Má-li člověk na co zajímavého hleděti, zapomíná snáze i na nesnesitelné horko. A návštěva Massavy byla opravdu velmi zajímavá. Massava stará leží na nízkém ostrůvku, spojeném nyní umělou širokou hrází s plochým, pustým pobřežím, kde při malém parčíku stojí několik výstavných budov vládních. Koleje pro nákladní vagóny vedou až na samou přístavní hrázi, při níž »Innsbruck« zakotvil, železnice táhne se širokým, pustým pruhem roviny pobřežní až do širokého údolí, po jehož boku se vyšplhá vysoko do okrajní hornatiny habešské. Tam, půl třetího, tisí.ce metrů nad mořem, leží Asmara, hlavní město kolonie, mnohem zdravější svým svěžím horským podnebím pro bělochy a jejich činnost než pobřežní nížina. Daleko v pozadí roviny holé skalnaté svahy a hřebeny horské pronikají matně vzduchem tetelícím se horkem a ulným jemného prachu jako by mlhy. Několik hodin procházky Massavou poskytlo nám mnoho nových dojmů. Různé typy obyvatelstva, převahou hodně temné barvy pleti, zajímavé pohledy na trims potravinami i z bazaru zboží střižného a kovového, ukrytého před sluncem pod hodně vetchými střechami, i stanoviště karavan s velbloudy, malý parček, umělým hojným přítokem vody z artézské studně 16 V adciiskéni bazára, '.ovány při životě, poutaly naši pozornost. S oblibou procházeli jsme úzkými uličkami, vinoucími se mezi mocnými, místy hodně pobořenými kamennými zdmi, jež vysoko obklopují dvory mohutných, pevných budov, vvsiíivcuých jako pevnůstky. To jsou sídla mocných tohoto města, bohatých arabských obchodníků, kteří druhdy často musili se hájiti za pevnými zdmi li dvorců proti útokům loupeživých kočovníků. Se zalíbením pozorovali jsme malá oddělení zrostlých koloniálních vojáků italských, byli to černí »Askari« s vysokými červenými fezy na hlavách, ve světle hnědých »khaki« stejnokrojích, a s holeněmi na lýtkách bosých nohou. Vzpomínali jsme při tom strašných dnů, které porážka u Aduy způsobila italskému koloniálnímu panství. Toto veliké vítězství Habešanů nad nešťastným generálem Baratieri bylo na velikou škodu italské kolonii, které nedovedla dosud odčiniti prese všechny snahy. Francouzská sousední država získala veliký náběh tím, že z ní směla býti vystavěna železnice až do Addisabeby, hlavního města habešské říše, a také s druhé strany od severozápadu z Ponilí získali Angličané silný náskok proti italskému obchodu a vlivu v Habeši. Eritrea sama je sice skoro tak rozsáhlá jako naše republika, je však velmi řídce obydlená a poměrně chudá země, která sotva kdy nahradí veliké obnosy peněz a proudy krve Itálií na ni vynaložených. Když polední slunce nesnesitelným žárem nás z ulic vyšívalo, posadili jsme se do stinné kavárny s výhledem na tržiště a k bazaru, pili jsme ledové limonády a našli mnoho zábavy v kolemjdoucích. Černí hoši nabízeli nám různé tretky z perleti, která loví se při blízkém Dahlackém souostroví. Po obědě až do odjezdu lodi dívali jsme se ještě s kryté paluby na černé dělníky přístavní, kteří v úpalu slunečním pracovali bez pokrývky na hlavě, ač někteří ji měli hladce oholenou. Většina našich spolucestujících v Massavě ani lodi neopustila, nebo zůstala seděti v blízkých výčepech, kde je ovívaly vydatnější ventilátory nežli v lodních salonech. Naši holandští spolucestující, plující již po několikáté do svých držav východoindických, nejevili vůbec zvědavosti ani zájmu pro něco nového. Ještě ve Středozemním moři někteří z nich rozvinovali činnost velmi slibnou k oživení cesty, utvořili hned samozvaný zábavní výbor, vy-brali příspěvky na jeho podniky a plakátovali své vyhlášky pouze holandsky. Italští cestující ničeho proti tomu nenamítali, a my jsme byli rádi, že neviděli jsme německých vyhlášek. Němci byli tehdy ještě velmi skromní a ni za to, že italská loď je vůbec odveze s sebou. Jakmile jsme minuli Port Said, horko rychle vyhnalo zábavnímu komitétu čilost z mysli i z údů. Jen děti — a těch bylo na lodi nemálo — způsobily někdy hodně hluku a tu i tam se i matky jejich dostaly do sebe k velkému potěšení ostatních cestujících, kteří byli tak zábavně vyrušeni /. toporné duševní skleslosti, způsobené nemilosrdným horkem. !'.) V Port Saidu přibylo do druhé třídy několik japonských lodních dů níků, kteří ze začátku byli přímo obléháni německými misionáři. Když však mrtvé dusno trvalo dva dny i déle, i tito ryšaví sluhové víry, dotud stále čilí a neúnavně svolávající trest na Němcům nevděčný svět v podobě bolševických hrůz, oněměli také a neobtěžovali již ani japonských plavců svými pokusy o japonskou konversaci. K večeru druhého dne projížděli jsme úžinou Bab el Mandel) a příští ráno zakotvil »Innsbruck« na rejdě adenské. Mohutné pusté skály této přírodou nedobytné pevnosti čněly do výše stejně jako před válkou, jež až k nejbližšímu okolí Adenu pronikla útočnými sbory Arabů ve službách turecko-nčmeckých. Na pobyt v Adenu málokdo z tehdejších cestujících na »Innsbrucku« zapomene. Loď naše zakotvila hodně daleko od břehu, neboť do mělčí vody nemohla. Moře bylo tak rozbouřeno, že sestupování do člunů po můstku, úzkém a vratkém, nebylo právě snadné. Většina těch, kdož přece se odhodlali opustiti lod, řádně se smočila ve vlnách o bok lodi se tříštících, nežli se usadili ve člunech. Po téže straně lodi nakládali uhlí z velkých nákladních plochých lodí koši na »Innsbruck« a černý uhelný prach, zanášený větrem, usazoval se hustě po tvářích a oblecích výletníků lepkavou mořskou vodou navlhčených. Měli jsme velikou švandu jeden z druhého i z vlastního vzhledu v zr-cádku. Vrcholem směšnosti byla starší dáma, která nevědomky rozmazala si po tváři a po čele pudr a umělý ruměnec s uhelným prachem. Po několika hodinách vrátila se stále ještě stejně ozdobena na loď. V Adenu se nad naším vzhledem nikdo nepozastavoval, patrně tu byli zvyklí na umou-něné a smáčené pasažéry. I zde jsme byli velmi příjemně překvapeni u pasové prohlídky na břehu. Beze všeho nás Čechoslováky ochotně pustili a nežádali ani, abychom jim odříkali do protokolu svá nacionále, neutralové měli delší proceduru a musiti si pasy své vyzvednouti až- při návratu na lod a němečtí misionáři byli bez okolků posláni ihned nazpátek na lod přes své naléhavé protesty. Využili jsme krátké zastávky co nejlépe. Rozhodli jsme se nejdříve navštíviti oasu šejka Osmana (Sheikh Othman) a městu Adenu věnovati pak zbytek svého času. Najali jsme starý, nevzhledný automobil a vypravili se do oasy. Cesta točí se po úpatí pustých hor nad mořem, nebo nad páchnoucími močály, prochází několika tunely a konečně vniká do pouště ploché jako stůl, kterou jeli jsme až k oase. Prostora, kterou jsme projeli, změnila silně svůj vzhled vinou války, která až zde zuřila. Marně ohlíželi jsme se po pyramidách soli, které bývaly nahromaděny umělým vysoušením mořské vody. Nová stavěná silnice vedla, kde dříve byly jen vyježděné koleje v několika širokých pruzích. Půda na mnohých místech byla rozryta; pří- 20 „, I» a ! T3 O B I áspy táhly se v různých směrech, patrné to zbytky bojovných Tristní dojem rozkopané pustiny byl ještě zesilován žhavým větrem, vrhajícím nám do tváří ostrohranná zrnéčka písku s nesmírnou prudkostí. Zvláštní, nasládlý puch zavíval z pouště, jakoby od zetlívajících, snad špatně gahrabaných těl. Teprve před oasou cesta poněkud se oživila několika karavanami nákladních velbloudů. Neklidná doba zanechala své stopy i v oase samé. Tržiště, jež nás imI léty nadmíru překvapilo a pobavilo rušným životem, bylo skoro pusté. n honíce černých kluků Somálců, polonahých v rozedraných cárech, nás 1 při procházce do uliček mezi nevábnými, z hlíny zplácanými zdmi. odál vesnice navštívili jsme vydatně zavodněnou rozsáhlou oasu vlastní, ätují se vedle palem datlových banány, fíky a pod nimi a mezi nimi á zelenina, tykve a fazole. Poněkud zklamáni a stísněni nevlídnými dojmy z oasy, kdysi mnohem živější, zajeli jsme do města Adenu. Nelze se ubrániti mohutného dojmu při pohledu na rozlehlé město, na dně rozsáhlého okrouhlého údolí, hluboko zapadlého mezi strmými, naprosto pustými horami. Slunce pere do skal různých odstínů od žluté neb červenavé až do skoro černé barvy, žhoucí vzduch se vlní a rozsáhlé město oslňuje oči bělostí svých budov a vysokých zdí. Blíží se k poledni a ulice jsou skoro pusté, jen tu a tam leží jako pytel zahalený spáč. Už také v bazaru vše chystalo se k odpolednímu klidu, pouze žebraví mrzáci projevovali hlučný zájem na nově příchozích. Černí prodavači potravin a různých drobností odnášeli již své pytle, ošatky a bedny do p< tnrých, poměrně chladných sklepenít Po zámožnější arabské vrstvě obyví elstva nebylo ani památky. Nemohli jsme si odepříti návštěvy proslulých reservoirů, vystavených v horské průrvě, kterou se prý někdy voda řítí s vrcholů hor, když vydatný dešf se na nich zachytil. Taková událost nestala se již dávno. Tak zvaný park, jímž prochází se k nádržím, byl úplně pustý, zanedbaný pro nedostatek vody a mohutné, zděné reservoiry, v nichž dohromady asi půl milionu hektolitrů vody by se mohlo nachytati, byly úplně bez vody. Vystoupili jsme hodně vysoko, abychom užili nového rozhledu na kráterovou propadlinu s městem uprostřed. Černí kluci běhali i tu za námi, metali kozelce, sestupovali po nekonečných schodech až na dno i nejhlubších prohlubin a odtamtud povykem a posunky nás upozorňovali na sebe, abychom bakšišem je odměnili. Poslední naše zastávka platila lvu, kterému jsme se kdysi s přítelem Dominem podivovali na dvoře bohatého kupce-parsijského v osadě, kterou projížděli jsme, když vypletli jsme se ze serpentin horské silnice již v blízkosti přístaviště. Za ta léta stal se z něho sterý mrzout. Již dávno není na řetěze, nýbrž v prostranné kleci dobře opatřené proti jeho 23 útočným rozmarům a má za společníky statnou lvici a rovněž již vzrostlého syna. Před odjezdem hemžila se paluba lodi neodbytnými prodavači pštrosích per a rozmanitých tretek, proti očekávání však koží šelem nenabízel nikdo. Ani potápččů povykujícíeh a vrhajících se za penízky do kalných vod tu nebylo. Bylo to již dávno zakázáno, jelikož vody přístavu hemží se často D tržiště v domorodé čtvrti co].....bské. žraloky, ale patrně teprve zostřená kázeň doby válečné zamezila tento zajímavý nešvar. V zálivu Adenském horko se mírnilo, ale vítr se zvětšoval. Když minuli jsme hornatý ostrov Sokotru, který ještě tlumil nárazy větru od jihu, rozhoupala se lod silným monsunem, který teprve po třech dnech trochu polevil. Velmi často pršelo, vítr vrhal spousty vody na palubu a pobyt v salonech byl rovněž málo příjemný pro značný počet mořskou nemocí stížených, bezvládně rozložených na pohovkách. Z kabin často ozývaly se nervy drásající zvuky. Kuchyně lodní rychle se kazila. Zásoby byly již příliš staré, nabývaly plesnivé pachuti a všichni toužili jen, aby jednotvárná plavba došla svého přerušení v Colombu na Oeyloně. 34 osiecim dny byly zase o něco příjemnější, pršelo méně často a vítr feslábl. S radostí vítali jsme v předposlední noci přerušované světlo majáků i Maledivských ostrovů a 16. července ráno blížili jsme se Colombu. Mocny příboj tříštil se jako před léty o vysoké přístavní hráze mohutnými vodotrysky. Úzkým průjezdem vjeli jsme do přístavu a po některém manévrování stanul »Innsbruck« na kotvách. Vylodili jsme se bez obtíží a zanechali veškerá těžší zavazadla ve skladě celního úřadu. •-'■> II PRVNÍ DNY NA CEYLONĚ Colombo. Mount Lavinia. Negombo, Peradeniya, Kandy A OKOLÍ. PeRAHERA. Colombu bylo nám opustiti »Innsbruck« a čekati na nejbližší loď plující do Austrálie. Proti všemu očekávání, ale k velké své radosti zvěděli jsme, že můžeme ztráviti plných deset dní na tomto velikolepém ostrově, nebof první parník »Orvieto« Orientální linie anglické měl zastaviti v Colombu až jedenáctého dne po našem příjezdu. Skoro jsem záviděl své ženě, že po prvé spatřila tropy právě na Ceyloně. Záviděl jsem jí mohutné vzrušení, které vyvolala v ní naprostá novota všech dojmů a požitků, jež tropická příroda i společnost vyvolávají ve vnímavé duši, když z nenadání byla jimi obklopena. V Colombu opravdu tropy oslní každého nováčka spoustou velikolepých poznatků. Litoval jsem věru, že sám nezažil jsem druhdy tak náhlého vstupu do pravých, vším cizím a podivným hýřících tropů. Není snad skutečně lepšího vjezdu do divů tropické přírody nad Colombo. Rozhodně jsou tu dojmy krásy a půvabu mnohem bezprostřednější a bohatší nežli na př. v Bombayi. 1 později, když poznali jsme nádheru tropické přírody v Nové ííuinei a na drobných ostrovech Oceánie, vždy znovu vraceli jsme se ve vzpomínkách k Ceylomi, jako nejbohatšímu skvostu který jsme na své cestě viděli. Měli jsme ovšem též opravdu vzácné štěstí při svém pobytu, počasí bylo krásné a vedle všech jiných požitků konala se právě v těch dnech »Perahera«, velkolepá výroční slavnost budhistická v Kandy, posledním hlavním městě někdejší Singhalské říše. Usídlili jsme se ve velkém hotelu »Grand Oriental« hned u přístavu ve vnitřním městě. Dal jsem mu přednost před proslulejším snad »Galle Face« hotelem právě proto, že je v samém středu orientálního ruchu. »Galle Pace« leží již mimo město v krásné, tiché krajině při pobřeží mořském, v poloze otevřené svěžím mořským větrům, ale tam právě je běloch zase jen mezi bělochy a první dojem bezprostředního styku s cizím, orientálním prostředím je jistě hodně slabší. Nebudu vypisovati podrobně našich zkušeností z Colomba. Je to místo již mnohokráte popsané v českých cestopisech, nejnověji v Boháčově knize »V Tropické Asii«. 26 Z ulice domorodé čtvrti Pettali v Colombu. Je to podivuhodná směsice dojmů, kterých získáváme při projížďkách rikšou i při procházkách, když podařilo se nám dotěrné vozíčkáře přesvědčiti, že opravdu nedáme se zlákati, abychom užili jejich služeb. Té pestrosti nejrůznějších typů obyvatelstva, z nichž každý výrazným oděvem je vystrojen! Jak odlišný je ráz různých čtvrtí města! Obchodní a úřední středisko, kdysi opevněné, sluje dosud »Port«, v něm bydlíme v samé blízkosti přístavu; je to masivně a těžkopádně vystavěná čtvrt, z níž vyjíždíme do domorodého města »Pettah«, kde přímo zapadáme do chaosu pronárodů a sekt. Odtamtud kolem nízkých budov pocházejících ještě z doby holandské vlády na Ceylonu rozjíždíme se do vnějších částí města, které jsou vlastně snice spočívající mezi háji palem a tropických stromů ovocných. Navštívíme mešitu, chrámy a kláštery budhistické, nahlížíme také do tajů brahmánské svatyně nepřístupné nevěřícím, prohlédneme si i starý holandský kostel a vždy znovu vracíme se k tržišti bohatě zásobenému všemi plody tro- ■!7 pické přírody. V residenčních čtvrtích, kde převládají pěkné rodinné domky i výstavné vily s krásnými soukromými zahradami, je poměrně ticho. Zde leží veliký park a v něm ceylonské museum bohaté poklady všeho druhu. Navštívil jsem také obchodní komoru a redakce čelných listů, abych zvěděl, s jakou náladou třeba počítati s ohledem na československé zboží. Dostalo se mi velmi ochotných informací. Kupující byli unaveni japonským zbožím, které jakostí málo vyhovovalo, půda pro československý dovoz je prý výborná, již proto, že německým výrobkům nebude prý dlouho soutěž snadná. Příliš mnoho vynikajících i domorodých rodin ceylonských ztratilo své syny ve válce, za jejíž vznik je Německo v první řadě zodpověduo. Těchto obětí zdejší obyvatelstvo tím méně může zapomenouti, protože to byli dobrovolníci, skutečný květ obyvatelstva, hrdinové, kteří bez přinucení šli do války. Zajisté za podmínek jinak stejně příznivých dá přednost zboží pocházejícímu ze státu spřáteleného, jehož příslušníci získali si velmi dobrého jména na Ceyloně, stejně jako v jiných přístavních městech světových moří, kudy legionáři projížděli. Je opravdu věčná škoda pro náš obchod a průmysl, že sympatického solidního dojmu, který naše sibiřská vojska vyvolala, kamkoliv přišla, nebylo využito dosti intensivně a reelně ve prospěch trvalých obchodních styků. Naši legionáři zapsali se do srdcí colombské inteligence znamenitě svými koncerty a jejich sportovní družstva svými výkony v kopané. Noviny přinášej o nich nadšené články a šířily ochotně vědomosti o naší osvobozené vlasti pod příznivým dojmem, které v nich vyvolalo krásné, nadmíru spořádané vojsko. Stejné, velmi čestné úsudky o našich legionářích četl jsem též v listech singaporeských i později slýchal z úst očitých svědků, kteří na Havajských ostrovech a v Kanadě se s nimi potkali. V blízkém okolí Colomba podnikli jsme velmi populární vyjíždku na výletní místo Mount Lavinia. Již sama cesta vlakem podél pobřeží od Colomba k jihu je nezapomenutelným požitkem pro nové příchozí do tn>2>ů. Po jedné straně táhnou se nekonečné sady kokosových palem, po druhé moře hodně zvlněné a divokým příbojem vrhající se na písčité pobřeží. Mount Lavinia je hotel zbudovaný na skalnatém předhoří, vystupujícím do moře mezi dlouhými pruhy jednotvárného písčitého pobřeží. Turisté i plan-tážníci eeylonští jezdí sem užíti bezpečného koupání v moři, pojištěného dobře proti žralokům, i za sporty, kterým tu lze s výhodou holdovati při osvěžujícím mořském větru. Nám velmi se líbila dlouhá procházka domorodou vesnicí i kokosovými plantážemi, z nichž měli jsme krásné výhledy na moře. Po návratu k hotelu čekalo nás překvapení vskutku okouzlující. Nikdy nezapomeneme podvečerní nálady na písčitém podbřeží pod hotelem Mount Lavinia. Je tu koupaliště v mělké vodě, ale v prudkých a vysokých vlnách. Žraloci se sem :>8 neodváží, za to třeba míti pozor na skály a balvany tu porozseté; kdyby vámi vlna o ně mrštila, mohlo by to míti nemilé následky. Ani však koupání, ani pohled na koupající statečně vzdorující mohutným vlnám příboje nebyly hlavním pramenem našeho nadšení. Ve zlatistých paprscích slunce k západu se již schylujícího vše nabývá nezvykle nádherného a výrazného zabarvení. Mezi temnými skalkami a balvany počíná tu oranžově zbarvený břeh krytý jemným pískem. Ten prostírá se až z dohledu směrem k severu, kde v jemných odstínech splývá moře, břeh i pás palem. Pod stínem kokosových palem rybářská vesnička tone v bujných barvách a domorodé obyvatelstvo obojího pohlaví a nejrůznějšího věku kupí se v očekávání na břehu, kam až dlouhými mělkými jazyky vlny zasahují. Po vysokých, bíle zpěněných vlnách příboje blíží se lehounké rybářské loďky jedna po druhé; úzké, dlouhé plachetní čluny, vahadlem po jedné straně zatížené. Jako divem proplují bouří krutých na pohled nárazů vysoko vzkypělých vln, při nichž voda vysoko stříká, a konečně vyběhne jim na mělčinu vstříc celá tlupa tmavých mužů, žen a dětí, aby rybářům ulehčila jejich břímě a loďky vytáhla na břeh z dosahu vln. Až příliš brzo náhlý západ slunce a rychlé stmívání zakončily toto divadlo jedinečného půvabu. Jiný výlet podnikli jsme do Negomba na pobřeží severně od Colomba. Je to rovněž nížinná, pobřežní partie, ale traf vede opodál moře krajem velmi intensivně vzdělaným. Jen plochy močálů zalitých brakičkou vodou mořskou a porostlé houštinami mangrove dosahují místy až pod železniční násyp. Negombo je střediskem velmi bohatého zemědělského okolí, proslulého znamenitou půdou a rozmanitými druhy tropického ovoce, které po vodě se dováží do Colomba na trh spletí lagun a průlivů. Jeho sláva je hodně stará, je tu ještě dosti výstavných residencí i pevnůstka z holandské iloby. Ještě však starší, portugalské tradice jsou zde velmi silné a obyvatelstvo lne z velké části dosud ke katolictví, na něž předkové jejich právě Portugalci byli obráceni. V okolí Negomba pěstuje se hojně skořicovník, ale hlavní půvab jeho je zase při pobřeží mořském, kde kokosové háje střídají se s průlivy do lagun. Chudé vesničky rybářské s polonahým obyvatelstvem na dlouho zaujaly naši pozornost a procházky městem poskytly nám látky k úvahám o minulosti a přítomnosti evropských vlivů na pobřeží Ceylonu. Jak v Colombu, tak i v Negombu je veliké množství starých domů s tlustými zdmi, vystavěných ještě Portugalci nebo Holanďany. Jsou to stavby příliš masivní pro zdejší podnebí, ač mnoho malých tak stavěných domků obývají dnes zámožní domorodci. Byly velmi solidně vystavěny a vydrží jistě ještě dlouho přes velké své stáří. Jak Portugalci, tak i Holanďané neměli tak odmítavého stanoviska ■!'.) k míšení se s domorodci jako Angličané. Po Portugalcích i po Holanďanech zbyly tu mimo jiné památky početné kolonie míšenců, kteří jsou pyšni na svá portugalská nebo holandská jména rodinná. Tito »černí Portugalci« a »burghers« tmavé pleti jsou převahou velmi zámožní, inteligencí a podnikavostí vynikají nad ostatní domorodý svět a jsou velmi důležitou složkou pokrokových a obchodně významných, vrstev obyvatelstva ceyloňského. Kdyby dnes anglická vláda z Ceylonu zmizela, zbylo by tu po ní méně charakteristického, nežli po jejích evropských předchůdcích, a zejména v životě domorodého obyvatelstva zanechala by méně trvalých znaků. A přece dobrodiní, zejména právní a technická, jež britská správa Ceylonu přinesla, jsou velmi pozoruhodná. Právní bezpečnost, péče vlády o materiální pokrok obyvatelstva, železnice, výborné cesty, nákladné stavby průplavů a zavodňovacích nádrží, přístavní stavby a mnohá jiná prospěchu všeho obyvatelstva sloužící nákladná zařízení jsou jejím dílem a zůstanou vždy úctyhodným pomníkem anglické soustavy. Ale duchem i společensky zůstávají si Angličan a barevný naprosto cizí. Jest mezi nimi propast, které nelze překonati. Předsudek Angličanů proti tmavé barvě pleti je tak hluboký, že nepřipouští žádných kompromisů a výjimek. Není pochyby, že právě v této jejich vlastnosti, kterou nesmírně trpí poměr k ovládaným národům mimoevropským, je obsaženo největší nebezpečí pro klidnou budoucnost britské říše. Cesta po železnici z Colomba do Kandy patří k velikým požitkům cestování. Největší část trati až za stanici Polgahawela, kde jiná dráha odbočuje středem ostrova až na nejzazší jeho sever, vede úrodnou rovinou hojně vzdělanou. Pralesů v dohledu trati snad vůbec není, ale husté porosty palem a jiných užitkových stromů, pod nimiž se skrývají vesnice domorodců, prostírají se, kam až oko dohlédne, a obklopují se všech stran terasovité plochy polí, většinou močálovitých rýžovišf. Pěstování rýže přikládá se zejména od války zvýšená důležitost a vláda povzbuzuje vším způsobem rozšíření této nejvýznamnější rostliny pro vvživu domorodců. Ve válce poznalo se na Ceyloně velmi trpkou zkušeností, jak nebezpečno je pěstovati v první řadě obchodní, na vývozním trhu dobře placené rostliny a zanedbávati potravu lidu. Rýže a jiné potraviny na Ceylonu nestačily pro 4 miliony obyvatelstva a nákup z Indie, z Barmy i z francouzské Tndočíny byl spojen s nesmírnými potížemi. Úřady vytrpěly mnoho strachu a lid musil se často spokojiti s náhražkami, které jeho spokojenosti s vládou neposilovaly. " Proto nyní vším úsilím hledí vláda dohoniti, co v bezstarostné době předválečné bylo v tomto směru zanedbáno. Velké zavodňovací práce v severní části ostrova mají sloužiti v první řadě pěstování rýže a jiného obilí. 30 Rybári vracejí so z lovu u Mount Lavinia. Příkrý výstup do hornatiny obklopující Kandy, druhdy hlavní město Singhalského království, překonává dráha velmi směle a výhled z oken vlaku na horskou oblast prorvanou hlubokými údolími řek je opravdu neobyčejně krásný. Chvílemi jest traf jen úzce zaseknuta ve srázy skoro kolmé; zdá se nám, jako bychom viseli vysoko nad močály rozdělenými v terasy pečlivě upravené neúnavnou prací rolníkovou. Vrcholy mnohých hřbetů horských ční jako věže nebo úzké jehlance nad boky pokrytými šťavnatou zelení pralesů i palmových porostů, patrně uměle vysázených. Deštěm omyté holé stěny, lesklé jako zrcadla, nebyly řídkým zjevem a četné drobné vodopády Daiieä: Tři léta. :i 33 po nich se řítící svědčily o vydatnosti monsunových dešfů, které tu ustaly teprve před několika dny. Když vyjížděli jsme do vrcholové části hornatiny, otvíraly sě nám nedozírné výhledy na zelené nížiny, ale do hor halily pohled husté mraky. Bylo zjevno, že nejvyšší části ostrova s proslulými posvátnými horami a čajový kraj horský kolem klimatického střediska léčebného »Nuwara Elia« čili »Nurelia« jsou ještě plně pod panstvím dešfonosných větrů. I kolem nás v těchto vyšších polohách množily se kultury čajovníku a brzo převládaly nad jinými. Toho dne vystoupili jsme z vlaku na zastávce u proslulé botanické zahrady v Peradeniyi. Ubytovali jsme se v přívětivém hostinném domě, vládním »resthouse«, určeném pro návštěvníky zahrady. Odpoledne až do pozdního večera a příštího dne dopoledne ztrávili jsme v této velkolepé instituci, kde vynikající vědecké řízení snoubí se s plným esthetickým využitím území přírodními krásami bohatě nadaného. Mohutná řeka Mahaweli Ganga objímá zahradu po třech stranách a kopce na protějším břehu svou divokou vegetací pralesového rázu jsou znamenitým protějškem k velkolepým alejím palem vypěstovaným v zahradě a skupinám stromů rozestavěným se vzácným vkusem mezi rozsáhlými trávníky. Podrobnějšího ocenění slavné této zahrady i botanických museí s ní spojených dočte se čtenář v kapitolách Dominových v našem společném cestopise »Dvojím rájem« i v Boháčově cestopise »V Tropické Asii«. Počasí bylo nám znamenitě příznivo, jen několik krátkých přeháněk zahnalo nás pod přístřeší museí a skleníků, kde jsme nalezli mnoho, co nás plně zabavilo na celou dobu nedobrovolného zdržení. V zadní části zahrady vyplněné arboretem podivovali jsme se houfům opiček, kterým naše návštěva byla velmi vítaným vyrušením z obvyklého programu skotačení v korunách stromů, a s jednoho místa byli jsme svědky sloní lázně v kalných vodách Mahaweli Ganga. Byl to asi jeden z velikých slonů připravovaných pro slavnost »Perahery«, která nazítří večer měla býti zahájena v Kandy. V hostinném domě zažili jsme pravou tropickou noc v přírodě. Nebylo příliš teplo a dlouho kochali jsme se reji světlušek, pozorovali ještěrky pobíhající po cementované podlaze, po stolech i stěnách, vyhýbali se žabám poskakujícím kolem našich nohou, plácali po tuze dotěrných komárech a pozorovali shluk rozmanitého okřídleného hmyzu kolem lamp. Příštího dne dojeli jsme do Kandy a ubytovali se v rodinném hotelu vysoko nad jezerem opodál vlastního města. Poloha bývalého hlavního města Singhalské říše je velkolepá. Původně, když vůdčí střediska říše byla ještě daleko na severu v rovině, Kandy bylo prý jen letohrádkem panovníků. Teprve v šestnáctém století, když severní oblast byla úplně zpustošena nájezdy indických vetřelců, stalo se toto místo poslední královskou residencí. U m 1 . TLJ| K—_ 1 -J 'i2^'^5^'*ÉÍ * ' |ĽfM í Vj| ■■& ■^Stf-'ííEW*» hW f - > V ^A -i "tF * '' Vá* ' ' ^ v^ ^ 1 £iÄÄ- "-f*. ^Ld I $ 5í/* ■*NR i^^ ' .J 11 I.' « 1 líá ^Bja,C> ^ * i i < í A 5 I l ■ , v jM^J 1 > 3 i i r wSÜm5 ■• aI 2 S i i4HW I 1 K^^ES' ä I I Héi i U'1"«»* >K C y /i 'S K i / ' > f • Im - ; 1 & fc m I L nedávnym lijákem a často vyšlapány tak, že bylo jíti opatrně. Prošli jsme celým skalním bludištěm. Pod skalními převisy přirozenými i pod přístřešky umělými tísnily se tu zástupy chudých poutníků, mužů, žen i dětí, v tupé rešignaci odpočívajících na tvrdě dlažbě žulové po dlouhém svém putování. Vlastním střediskem chrámu je prostora mezi dvěma vysokými skalními stěnami, z níž přístřešky na sloupích po jedné straně vedou k chrámům ve skále vytesaným. Rovněž zde jsou starobylé památky, zejména malby hodně pokaženy neuměleckými obnovami a přístavbami. I toho dne byli jsme zklamáni, když vůz náš vyjížděl v serpentinách na nejvyšší polohy průsmyku zvaného »Balakaduwa Pass«, nespatřili jsme Adamova štítu, který prý odtud bývá nádherně viděti, a také bližší hory v hornatine kandyjské byly pokryty těžkými klobouky mraků, jež výhled do vzdálenějších hor zakrývaly úplně. Za to jsme se zastavili na různých plantážích, prošli jsme se sady kaučukových stromů (Hevea brasiliensis) i prohlédli jsme si pečlivě, jakým způsobem mléčná šťáva kaučuková se dále zpracuje, nežli na lisech s pěchuje se v tenké průsvitné listy. Na jiné plantáži poznali jsme čajové keře v různém stáří a stavu vývoje, přihlíželi jsme trhání listí, které provádí drobotina tamilská, a viděli jsme též třídění a sušení čajového listí i balení do bedniček. Rovněž porosty kakaovníků jsme prošli. Kávovník již dávno vymizel z Ceylonu, když plantáže jeho byly postiženy zhoubnou chorobou. Nyní je módní rostlinou čajovník, jehož pěstění se věnují stále větší plochy nově vykácených svahů horských. Jelikož je silná soutěž lacinějšího čaje javského a znovu vzmáhá se porozumění pro čínský čaj, považuje se toto bezmyšlenkovité rozšiřování čajových plantáží za nedosti prozřetelné a předvídají se v brzké budoucnosti těžké krise v tomto odvětví tropické výroby. Jako dělníci jsou na plantážích zaměstnáni hlavně Tamilové najímaní na tuto práci z Indie. Jsou mnohem přičinlivější nežli Singhalci a rádi zůstávají na Ceyloně. Byl jsem velmi vděčen šfastné náhodě, že okolnostmi bylo nám dáno provésti tuto cestu, která nade vše jiné názorně osvětlila nám historii ostrova. Singhalci nebo již jejich předchůdci, vyznavši se výborně v umělém zavodňování, nejdříve pronikli do nížin ostrova a učinili ze severní rovinaté poloviny Ceylonu velmi plodnou zemi živící velice četné obyvatelstvo. Jejich nádrže jako jezera veliké a průplavy se sítí drobných kanálů zavodňovacích dosud budí podiv a jsou z velmi důležitých a nápadných krajinných jevů v oblastech, jež mají jen málo vydatnou a poměrně krátkou dobu deštů. Krok za krokem asi dobývali půdy na úbočích i uvnitř hornatiny, vytlačujíce před sebou zbytky lesních divochů, Veddů. Prvním historickým střediskem lidnaté říše singhalské byla Anuradba- Sf pura uprostřed severní rovinné oblasti. Štěstí Singhaleů, propadlých až příliš vše ovládajícímu kultu budhistickému, netrvalo však dlouho, z Indie tlačili se na ně výbojní Tamilové. Auuradhapura byla několikráte vyloupena a konečně opuštěna. Nové hlavní město bylo založeno hodně dále na jihovýchod z dosahu indických výbojců. Polonnaruwa rozkvetla rovněž v město nesmírných rozměrů a velkolepé nádhery. Ale konečně ani tam nedovedli se Singhalci ubrániti, i toto město bylo opuštěno a proměnilo se v rozvaliny pralesem zarostlé. Příští residence byly již na úpatí centrální hornatiny a konečně asi v druhém století po pádu Polonnaruwy dědicem velikých měst rovinných stalo se malé horské městečko Kandy, ve velkých pralesích. Roviny severního Ceylonu zpustly, zarostly znovu džunglí, a potomci někdy tak pilných Singhaleů ztratili svou pracovitost v podnebí vlhkém, kde příroda nežádala si tolik práce, aby je vyživila. Aspoň učenost budhistická udržela se i v Kandy, ale celková a zejména materiální kultura Sinhaleů je dnes jistě značně menší, nežli byla před dvěma tisíci nebo před tisícem roků. Také Perahera je pouze neduživým dědicem velikých slavností v Anui"ad-hapuře a v Polonnaruwě, které konávaly se mnohem častěji a v daleko větších rozměrech. Ještě jednou jsme se vypravili, abychom prožili tuto pohádkovou slavnost po všech stránkách. Tentokráte šli jsme za průvodem i na nádvoří, kde průvod se rozcházel a sloni byli zbavováni drahocenných nákladů. Stáli jsme tu v hustém zástupu, ale nebylo s tím spojeno zvláštní nebezpečí, neboť mor se nešířil a bylo již ohlášeno, že v několika dnech karanténa nad Kandy bude zrušena. V dílnách spojených s malým, ale zajímavým museem v Kandy a umístěných v jednom z paláců kdysi královských nad jezerem, vyrábí se mnoho pozoruhodných prací uměleckých, zejména z kovu a dbá se přísně, aby přibíráním nyní módních japonskýeh motivů nebyla pokažena originalita tamních výrobků. Po svém návratu do Colomba s větším ještě požitkem prohlédli jsme sbírky tamního musea, kde nalezli jsme celou řadu památek z historických míst, jež jsme nyní poznali z vlastní zkušenosti. Zejména freskové malby ze Sigiriye, obdivuhodné pro svou dokonalost i světskou životnost, byly nám ještě zajímavější nežli dříve. 58 IV VNIKÁNÍ DO AUSTRALSKÉHO PROSTŘEDÍ Cesta na »Orvietu«. Princ Waleský. Dojmy v Perthu. Životní poměry ve srovnání s domácími. arnik »Orvieto« byla loď značně větších rozměrů a též modernen i zařízená, nežli »Innsbruck«. Plula také větší průměrnou rychlostí. Veškeré její zařízení i život společenský byly dle pravého anglického způsobu. Cestující všichni kromě nás tři byli Britové, buď Australané a Novozélanďané, vracející se z pobytu v Evropě, nebo Angličané, jedoucí k Protinožcům za obchodem nebo na návštěvu. Bylo tu hojně důstojníků rekonvalescentů, vracejících se domů, mezi nimi i dva [slepci, statní, sympatičtí mladí mužové, kterých kde kdo si hleděl, aby necítili se osamoceni a nemohli se oddávati trudným myšlenkám. Dětí nebylo mnoho viděti; měly nejenom zvláštní, pro sebe upravenou stravu, podávanou dříve než v hodinách určených pro dospělé, nýbrž také zvláštní místnost, kde pod dozorem zvláště k tomu vycvičených pěstounek oddávaly se hrám. Jen pro nejmenší, sotva se batolící dítky měli rodiče na palubě po dřevěných ohradách, za jejichž plotem maličké si hrály bez nebezpečí, že se rozběhnou k zábradlí lodnímu a spadnou do moře. Stravou byla nám anglická loď mnohem méně příjemná. Jak jsme vzpomínali na pohádkový přímo výběr lahůdek všeho druhu na jídelním lístku v hotelu »Grand Oriental« v Colombu, ale také na bohatou a rozmanitou kuchyň na »Innsbrucku«, kde italská jídla střídala se s francouzskou i středoevropskou přípravou,! Zde na »Orvietu« byla to jen anglická kuchyň, sice bohatá počtem chodů, ale přece velmi jednotvárná způsobem přípravy. Dlouhá doba plavby nesvědčila nikterak svěžesti podávaných jídel. Ovšem Angličané jsou v tom ohledu podivuhodně otužilí, jim potrava konservovaná je stejně milá, ba snad milejší, nežli čerstvá a Australané jsou v tom směru snad ještě méně vybíraví. Společností jsme byli přijati velmi laskavě, jakmile se přesvědčili, že nejsme Němci, nýbrž členové zpřateleného národa. Jinak o našem národě mnoho nevěděli. Ovšem, jsouce nově příchozí, zůstali jsme celkem dosti cizí svému okolí, neboť ostatní pluli pohromadě již z Londýna nebo z Neapole a znali se tedy výborně, i když nebyli si známi před tím. Proti mezinárodní společnosti na »Innsbrucku«, k níž zejména kapitán 59 i důstojníci lodní chovali se s jistou opatrnou zdrželivostí, měl jednolitý britský ráz společnosti na »Orvietu« tu výhodu, že i důstojníci lodní, počínaje kapitánem, vydatně se účastnili všech zábav. Kapitán, drobný, pohyblivý mužík bílých vlasů a ruměnné tváře, byl opravdový všudybyl. Nebylo horlivějšího tanečníka nad něho. Ale také povinnosti přísného rázu vykonával se svědoinitostí, jaké jsme na jiných lodích nezažili. Několikráte za desetidenní cestu ďo Fremantlu rozezvučely se lodní sirény na poplach, veškeré mužstvo musilo s největším chvatem vykonati v pořádku vše, čeho třeba ke spuštění záchranných člunů, a také cestující navlékali na sebe ochranné kazajky a dostavili se na místa jim v instrukcích označená jako shromaždiště v nebezpečí. V hodinách večerních většina cestujících bavila se hudbou a tancem. Asi třetí večer po odjezdu z Colomba měl se konati maškarní ples, k němuž po celý den konaly se zimničné přípravy. Paluba byla bohatě vyzdobena prapory a lampióny a za všeobecného veselí zahájen byl kapitánem průvod masek, když tu najednou rozezvučel se signál poplašný a od úst k listům letěla zpráva, že někdo skočil do moře. Velmi rychle dán byl rozkaz k zastavení lodi, dva čluny byly 'spuštěny na vodu a křížem krážem proplouvaly celé okolí, pochodně, upevněné na ochranné pásy, byly spuštěny na» hladinu, s napiatou pozorností naslouchali všichni, uslyší-li snad volání o pomoc. Nešťastník byl mladý výpomocný steward, který si zoufal asi pro nervovou chorobu. Patrně uchvátil ho vír od šroubů lodních dříve, než procitl ze sebevražedné nálady, a tak zmizel ve vlnách, aniž by byl nabyl vědomí a volal o pomoc. »Orvieto« kroužila asi hodinu v okolí místa neštěstí, teprve pak dán rozkaz, aby čluny se vrátily. Ještě dlouho dohořívaly pochodně na hladině jako poslední pozdrav utonulému. Příštího večera konal se maškarní ples tak, jako by se nic nebylo přihodilo. Událostí plavby bylo, když projížděli jsme v dohledu ostrovů Keelin-gových čili Kokosových. Vědecký svět má zájem na těchto korálových ostrovech pro četná a velmi závažná studia o korálových stavbách, která tu byla provedena celou řadou odborníků, počínaje slavným Darwinem, ale pro široký svět stala se tato ostrovní skupinka památnou tím, že tu byl dostižeu australskými křižníky a zničen německý malý křižník »Emden«, který v prvních měsících války tolik starostí a škod způsobil nepřátelům Německa na Tichém a Indickém oceáně. Velmi brzo za rovníkem začali jsme cítiti, že se blížíme do zimy jižní polokoule. Začínalo býti syehravo, chladná mlha byla zcela nepříjemná kůži zvyklé již na horký vzduch tropů a čím více blížili jsme se břehům Západní Austrálie, tím nevlídnější byl nám chladný, vlhký vítr vanoucí ze 60 Na úpatí Sigiriye. 2J&É- širých dálav bouřlivého oceánu, který poháněn stálými, žádnou souší nerušenými západními větry nezkroceně zuří v okolí čtyřicáté rovnoběžky, na jihu od Afriky a Austrálie. Po celou dobu plavby na »Orvietu« byli jsme v bezdrátovém spojení a dostávali jsme noviny telegrafické ze všech končin, nejvíce však o cestě prince Waleského Austrálií. Když připluli jsme do Fremantle a dostali do rukou noviny a hovořili s australskými občany, poznali jsme teprve, jak hluboké a všeobecné popularity dovedl si princ získati mezi všemi vrstvami obyvatelstva v australském 61 soustátí. Hned v Západní Austrálii přihodila se nemilá nehoda, která princovu oblibu znamenitě povznesla. Na jedné lehce stavěné vicinální trati převrátil se těžký salonní vagón princův. Na štěstí vlak jel velmi pomalu a neštěstí nestalo se žádné. Nikdo neutrpěl vážného úrazu a princ pojal událost s takovým humorem, že velice ulehčil situaci pro všechny, kdož byli odpovědní za jeho bezpečnost. Nemohl jsem ani poznati Australany po princově cestě. Tak podlehli nadšení pro královského cestujícího, který svou nenuceností a mladickou svěžestí získal si nesmírných sympatií všech. Na své první cestě Austrálií roku 1910 shledal jsem, že velká většina australských občanů hledí na krále anglického velmi střízlivě, jen jako na jakýsi potřebný, ale málo zajímavý zaostalý.symbol jednoty říše. Král Jiří byl jim sice trochu bližší než král Edvard, neboť osobně zahájil první parlament australského soustátí r. 1901, ale vzpomínky na něho tou dobou již valně povadly u širší veřejnosti. »Koruna má potud svůj význam, dokud nenajde se nic jiného, co by užitečně representovalo jednotu říše,« říkali mi často lidé nepředpojatí, dobří australští vlastenci a přátelé říšské myšlenky britské. Jak jinak tomu bylo nyní! Již válečné úsilí a úspěchy zvýšily zájem Australanů o říši a cesta prince Waleského dovršila netušený a podivuhodný obrat. Princ vykonal v několika nedělích nesmírnou práci. Projel mnoho tisíc kilometrů, navštívil nejen hlavní města, nýbrž i odlehlé kraje australského venkova, všude tisícům lidí potřásal rukou, provedl kde kterou dívku jak v representačních plesích ve velkých městech, tak i při venkovských zábavách v australském »bushi«, s největší ochotou mluvil při nespočetných příležitostech: při svěcení pomníků obětem války, při kladení základních kamenů a otevírání různých dobročinných institucí, při slavnostních »lunches« a »dinners«, zahajoval výstavy, rozdílel ceny závodníkům a při každé příležitosti měl příjemný úsměv a přátelskou, poznámku pro každého. Provedl řadu žertovných kousků, súčastnil se honů, závodů, sportů všeho druhu a stal se miláčkem všech. V Novém Zélandě mačkal svůj nos se sty Maorů a Maorek. Od upřímných potřesu rukou stala se jeho pravice skoro bezvládnou a nosil ji v obvaze v posledních dnech svého australského pobytu. Kdybych nebyl očitým svědkem změny, jež se působením princovy cesty udala s australským publikem, nebyl bych nikdy uvěřil, že je něco takového možno u národa tak málo přístupného propagandě něčeho, co mu předem není sympatické. Princ stal se ideálem všech, kde kdo o něm mluvil s nadšením. Jest velmi přirozeno, že s upřímnou příchylností k následníku trůnu vzrostly též sympatie k jeho rodičům, králi a královně, i k celému rodu Windsorskému. 62 Slěoa Sigiriye. Připluli jsme do přístavu ve Fremantle dopoledne 6. srpna. Opustil jsem se svou ženou loci, abychom nastoupili odtud cestu transaustralskou drahou do Sydney. Úředník gen. konsulátu p. Ballek pokračoval v cestě po »Orvietu« až do Sydney. První dojmy po vystoupení na pevninu byly velmi všední. Fremantle nemá nic zajímavého, přístav je uměle vyhlouben a také pohled na nízký ostrůvek Rottnest, k němuž víží se historické vzpomínky, neposkytuje ničeho nabádavého. Nejbližším vlakem odjeli jsme do Perthu, hlavního města Západní Austrálie, jemuž Fremantle jest skoro jen předměstím. 63 Bylo chladno, ve stínu skoro mrazivo, když vyšli jsme si do perthských ulic z hotelu, kde mocné ohně v krbech činily teplotu snesitelnější, několik ulic v pravých úhlech se křižujících tvoří výstavné obchodní středisko města, vlastní »city«, tu jsou přednější hotely, banky, divadla, vládní budovy i nejlepší obchody města. City přimyká se s jedné strany k široké hladině Labutí řeky, kterou snadno byste považovali za jezero nebo záliv mořský. Parníčky plují po řece v několika směrech, sprostředkujíce časté spojení s předměstími za vodou se rozkládajícími. Nejlepší pohled na širou hladinu Labutí řeky, na město Perth i jeho rozlehlá předměstí i na kontury Darlingova pohoří v pozadí krajinného obrazu rozvíjí se s výšin Královského parku (King's park), rozsáhlého lesního komplexu, který příkrým srázem stoupá od břehu řeky a poskytuje úpravnými cestami a stezkami velmi rozmanitou síf procházek. Nyní uprostřed zimy byli jsme sami pěšími návštěvníky parku, v lepší pohodě však velká část obyvatelstva perthského nachází tu skoro denně .vítané osvěžení. Celkem se v Perthu mnoho nezměnilo od mé návštěvy v r. 1910. Veliký vzrůst obyvatelstva jevil se mnohem méně účinkem na »city« nežli rozšiřováním předměstí na všechny strany. O tom by ovšem jen srovnání plánů městských, ukazující nové rozšíření ulic mohlo přinésti přesvědčující důkazy cizinci, který musí se spokojiti jen přehlednými statistickými daty o rozmnožení obyvatelstva ve Velkém Perthu. Roku 1911 měl Perth s předměstími málo přes 100.000 obyvatelů, méně nežli 2/& (37'8%) veškerého obyvatelstva Západní Austrálie, r. 1921 však již 162.000 čili 47% veškerého bílého obyvatelstva obrovského státu. Jedině po stránce vědecké práce byl pokrok Západní Austrálie velmi dokumentován. Bylaf nejen uvedena v život nová universita, nýbrž také staré vědecké sdružení bylo proměněno v Královskou společnost, která vydala již několik ročníků pěkných rozprav. Poválečné finanční potíže státu vedly ovšem poněkud i k omezení prostředků, které Západní Austrálie mohla věnovati na vědecký výzkum svého nesmírného území. Spořivost vlády velmi nemile dolehla na státní Geologický ústav, kde potěšil jsem se setkáním se starými přáteli. Byl jsem právem zvědav, jak asi přijmou mne známí z první cesty. Uvítání, jehož se mi dostalo západo-australskými kolegy, odpovídalo mým nejlepším nadějím. Hned první jejich slova byla: jak jsme vzpomínali na vaše varování před útočnými úmysly Německa a těšili se z osvobození vašeho národa, neboť věděli jsme od vás, že bude překážeti rakouské a německé útočnosti. Veliká tíže mi spadla se srdce; doufal jsem vždy, že přátelé moji, které jsem se r. 1910 snažil přesvědčiti o záludnosti všeněmecké politiky a o násilníckych světovládných její plánech, nezapomenou mého tehdejšího stanoviska. Naděje moje byly tak potvrzeny hned při vstupu do Austrálie, ne- 64 přicházel jsem tam jako neznámy cizinec z části nedávno nepřátelského státu, která záhadným způsobem octla se na mapě jako samostatný a spojenecký národ, nýbrž jako přítel, hodnověrnými domácími svědky osvědčený o jehož starém odporu proti politice centrálních velmocí nebylo žádné pochybnosti. Příznivá upozornění nově osvědčených přátel byla mi velmi vítanou pomůckou hned při návštěvách ve vládní budově i v redakcích časopisů. Zejména přední list perthský »The West Australian« přinesl dlouhý a velmi sympatický článek o našem národě a vítal jeho oficiální zastoupení v Austrálii. Procházky po Perthu a jeho předměstích poskytly nám mnoho dojmů velmi zajímavých. Opustili jsme vlast v době, kdy nedostatek potravin a zboží teprve začal polevovati, kdy krámy a sklady zely ještě nedostatkem lepšího zboží, kdy lidem zírala ještě z očí utrpení prožitá za dlouhou dobu duševního i tělesného strádání. Při pohledu do perthských krámů bylo nám, jako bychom byli přesazení do jiného světa. A to v dvojím směru. Krámy se zbožím módě podléhajícím byly hojně naplněny, ale byly to vesměs věci, které v Evropě dávno již zastaraly. Až nás zarazilo, jak předpotopní výběr tu byl. Teprve opatrné získávání informací o povaze perthského trhu vysvětlilo nám věc dosti pravděpodobně. Zde kupoval hlavně zemědělský venkov »Swanlandu«, »Labutí země«, úrodného jihozápadního cípu obrovského státu. Po žních rolníci přicházeli do města na rýchlo nakoupit pro hospodářství a pro domácnost. Pro praktický užitek vybírali vše co nejmodernější, co nejúspornější pro lidskou práci, která je v Austrálii nejdražší a nejnespolehlivější, ale pro ozdobu dali si vnutiti to, co jim bylo běžné a milé z let radostné mladosti. Modernější vkus shledali jsme již v Kalgoorlie, třebaže ve vnitrozemském a venkovském městě; tam hornické a úřednické obyvatelstvo, mající více času, aby nákupy si rozvážilo, žádalo výběr daleko spíše »up to date«, podle poslední módy. Bohatství potravinářských krámů nás naplnilo zoufalou soustrastí s těmi trpícími, které jsme zůstavili doma. Po léta se nám ani nezdálo o takovém výběru čerstvých, prvotřídně vypravených poživatin, které tu byly vyloženy za výklady. Krásné čerstvé ovoce od jablek, hrušek, broskví a meruněk až do banánů, kompoty, zavařeniny, bochníky sýrů, lákavý výběr masa všeho druhu viděli jsme na každém kroku a při všem ceny, podle australských poměrů drahotních přístupné • i nejširším kruhům obyvatelstva. Té krásné smetany a mléka, při němž svíralo se nám hrdlo při pomyšlení na modravou tekutinu, kterou ještě v té době jen dítky a trpící dostávali u nás v míře poněkud jen objemem dostačující. Již jsme se ani tuze nedivili tomu, že nenašli jsme tu ani stopy po té přímo šílené popudlivosti, které byli jsme u nás svědky každé chvíle na ulicích 67 a kterou trpěli jsme i sami v strádáním podrážděném okolí pražském. Lidé byli tu hodní k sobě jako andělé, stále zdvořilí, úsměvní, ochotni ustoupiti, pomoci známému i neznámému. Průvodčí na tramwayových vozech i ve vlacích ochota sama, prodavači v krámech úslužní a zdvořilí i k těm, kdož nevěděli, co vlastně chtí koupiti a konečně po dlouhém vybírání nekoupili ničeho. Byli jsme jako v Jiříkově vidění, by] to jiný svět. Austrálie, o níž jsme již věděli, že vyslala. 400.000 svých synů na bojiště, z nichž 60.000 stalo se úplnými obětmi války a ještě více se navrátilo zmrzačelých nebo těžce oslabených chorobami, doma netrpěla nedostatkem životních potřeb. Státní finance byly zruinovány nesmírnými náklady válečnými, mnoho lidí, dříve dobře situovaných, utrpělo těžké ztráty, životní náklady vzrostly více nežli mzdy a zejména nežli platy úředníků, ale skutečné nouze, opravdového odříkání tu nepocítil nikdo. 68 v LESNATOU ČÁSTÍ ZÁPADNÍ AUSTRÁLIE K JIŽNÍMU POBŘEŽÍ Cesta do Albany a jeho okolí. Zátoka krále Jiřího. Zmar českých kolonistů. Mundaring Weir. Význam zemědělství v Západní Austrálii. ři svém prvním pobytu v Západní Austrálii podnikl jsem vedle exkurse do zlatých polí vnitrozemských také velmi vděčný výlet na pobřeží jihozápadní k vápencovým jeskyním v okolí Mysu Přírodozpytců — Cape Naturaliste. Projel jsem pobřežním krajem, v němž začínají pralesy velmi cenných blahovičníků, táhnoucí se do vnitrozemí a vykořisfované podél řady tratí, od pobřežní železnice dál a dále do údolí a svahů hornatiny pronikajících. Nádraží byla plna vlaků naložených mohutnými kmeny. Na místě vykácených lesů rychle se šíří plochy vzdělávané půdy. Pro seznání poněkud jiné scenerie vyvolil jsem tentokrát vyjíždku do Albany, přístavního města při zálivu krále Jiřího na jižním pobřeží úrodného cípu Západní Austrálie. Byl to výlet na dvě noci a den, velmi pohodlný a příjemný, až na to, že větší díl cesty projeli jsme v temné noci. Přece však před setměním a ráno od úsvitu viděli jsme zuačný kus kraje» právě ten nejzajímavější, jak vlak vyjíždí na hornatinu t. zv. Darlingova pohoří a jak sjíždí zase ku pobřeží. Je to kraj celkem velmi řídce obydlený, projížděli jsme nekonečnými lesy blahovičníkovými, jejichž stromy nepatří k druhům horlivě káceným pro cenu svého dříví. Jen málo jsme viděli větších mýtin zaujatých zemědělským obyvatelstvem, neboť půda právě podél této trati není ani prostřední úrodnosti a tak sklizně, ač podnebí jest mírné a dešťů dosti, bývají málo vděčné. Brzo za Perthem začíná stoupání, zajímavé výhledy ukazují se na pobřežní pás vroubený proti moři několikanásobným pruhem písčitých pahorků přesypových, na lesklou hladinu široké řeky Labutí mezi sivými lesy, na červené i stříbřitě lesklé střechy lidnatých osad v okolí hlavního města, které několika monumentálními budovami vyniká nade všechno ostatní. Stinná údolí jsme projížděli napříč a některými z nich dosti vydatné říčky poskokem hnaly se k nížině, tvoříce místy pěkné slapy a opravdové vodo- fí'.i pády. Pak už vzdálili jsme se do lesní pustiny od okraje horského svahu a jedině neveliké oasy vzdělávané půdy přerušovaly jednotvárný celkem les stromů nevysokých, který jen potud byl zajímavý, dokud prozařovalo jím zapadající slunce. Do rána se opotila okna chladem z venku. Ranní paprsky slunce ostře zlatily příkré kontury krátkého, ale směle vy piateho Stirlingova pohoří, nejvyššího na celém širém jihozápadě australské pevniny, ač má málo přes 1000 m výše v nejvyšších svých vrcholcích. Sestup k jižnímu pobřeží byl nenáhlý a nenápadný. Ani jsme se nenadali a již měnil se ráz stromoví a mezi lesem ukazovaly se plochy močálů i lagun a konečně otevřela se široká, nevysokými horami obklopená hladina vyhlášené vnitřní Zátoky krále Jiřího (King George's Sound). Vystoupili jsme na konečné stanici trati v Albany, pojistili si místa pro večerní vlak do Perthu a vydali se na procházku městem a k zátoce. Byl jsem prvními dojmy trochu zklamán, ač bylo to jen mou vlastní vinou. Příliš nekriticky spoléhal jsem na skvělá líčení, kterými plavci chválí tento záliv, poskytující znamenitý, se všech stran proti nepohodě i proti nepříteli chráněný přístav, a neuvědomil jsem si dobře nepoměr nízkých celkem kopců k veliké rozloze zátoky. Obraz krajinný byl velice plochý a teprve později, když jsme od průlivu do zátoky vedoucího hleděli k Albany a na strmé srázy opravdu imposantní, které ód severu se tyčí v pozadí města, opravili jsme trochu své mínění. Jest zajímavo, že právě zde při vnitřní západní části zátoky krále Jiřího, přibližně na místě, kde dnes se rozkládá Albany, byla r. 1825 založena první osada anglická v Západní Austrálii. Francouzi dělali si již dříve nároky na tuto část australské pevniny, a aby se předešlo skutečnému založení francouzské državy, pojistili si Angličané panství tohoto výborného přístavu. Byla to kolonie trestanecká, vyslaná sem z Nového Jižního Walesu a její úspěch byl velmi malý; teprve když r. 1829 byla založena nová osada při řece Labutí, britská kolonie v Západní Austrálii nabyla stálejšího rázu, ale i pak byl vývoj její velice pozvolný a bylo nutno znovu zavésti dovážení trestanců, které teprve r. 1870 bylo nadobro zrušeno. Albany zůstává přes svou polohu při jednom z nejlepších přirozených přístavů světa popelkou proti Fremantle. Je odtud příliš daleko k hustěji osídlené oblasti u Perthu a okolí zdejší nemá dosti úrodné půdy ani jiného přirozeného bohatství, aby se tu soustředil větší počet obyvatelstva. Také jest Fremantle více na ráně parníkům plujícím do Colomba a používajícím průplavu suezského a jen parníky plující kolem Afriky do Austrálie mají krátké zastávky v Albany. Proto Albany zůstává typickým venkovským městečkem' a přístaviště jeho jsou většinou pustá a prázdná, až na několik malých lodí sloužících pobřežní plavbě. 70 Obrovský fikovnik v Negombu. Teprve vycházka podél břehu k východu k úžině, kterou se vjíždí do vnitřní části rozsáhlého mořského chobotu, který celý sluje »King George Sound«, ukázala nám, že hladina, kterou jsme dosud viděli, je pouze částí celé velké zátoky, přístupné jen od východu úzkými průlivy mezi vysokými skalnatými ostrůvky a daleko k východu vybíhajícím předhořím dlouhého poloostrova, oddělujícího na jihu celý záliv od oceánu. Obrovské žulové skály, nakupené na sebe jako naházené žoky, vystupují nad úžinou dosti příkře a na nejvyšších z nich zbývají ještě rezavějící bezpečnostní opatření z první doby válečné, kdy hrozil přepad některou z německých 71 lodí toulajících se oceány. Jsou tu i hustě nakladené překážky z trnitého drátu, ale dr.-es nikdo již nestřeží těchto míst a nikdo se netáže, zda snad zvědaví teeizinci nejsou zakuklení nepřátelé. Strážce bezdrátové stanice ani zřízenců přístavních, jejichž domky vyčnívají nad úpatím skal, nezajímá naše přítomnost, jen přívětivý pozdrav a poznámky o pěkném počasí vyšly z jejich úst. By] krásný slunný den a ztrávili jsme dlouho na vyhřátých skalách vyhlížejíce k východu, kde v dálce o boky skalnatých ostrovů, o předhoří a skaliska tříštily se a vysoko zvedaly vlny dorážející z oceánu. Zašli jsme také do lesa opodál pobřeží na svazích vysoko pokrytých drsným pískem, rozdrobenou žulou. Byl to nevysoký porost zakrslých stromů, mezi nimiž byly hojné ] /.lutokapy (Xanthorrhea) s drsným tlustým kmenem, někdy se ví • dvé, s mohutným převislým chocholem jakoby dlouhé trávy, z něhož fia některých vyčnívaly dlouhé stvoly na konci jakoby kominickou ícnu opatřené. Jsou to populárním názvem známé »trávové stromy«, které po největší části Austrálie jsou rozšířeny, ale právě v Západní Austrálii vyznačují se odrůdami nejnápadnějšími. V Perthu i po cestě do Albany marně jsem pátral po zprávách o ně- ika krajanech, kteří před lety jako zemědělci v Západní Austrálii se usadili. Teprve, později v Sydney zvěděl jsem o jejich osudu. Několik z nich mělo malé farmy, na něž dostalo se jim úvěru bankou podporující zemědělskou kolonisaci. Když začala válka, byli jako příslušníci nepřátelského státu všelijak pronásledováni, úvěr jim propadl, někteří byli dokonce internovaní a tak ocitli se po válce v poměrech velmi nepříznivých, byli bez majetku a musili si vydělávati chléb těžkou prací na cizím. Snažili jsme se z generálního konsulátu vymoci pro ně u západoaustralské vlády a jejích orgánů trochu přátelštějšího porozumění, nežli se v té době cizincům vůbec dostávalo, ale obávám se, že nebylo to mnoho plátno. Australští kolonisté britského původu nebyli nikdy tuze přátelsky nakloněni osadníkům jiného původu, zejména znali-li málo anglicky a nedovedli se rychle přizpůsobiti životním názorům v britském světě obvyklým. Válka ještě zvětšila propast mezi cizinci a Australany, kteří zvykli si na ně hleděti jako na podezřelé z malé příchylnosti k noyé vlasti. Dříve snažily se vlády a jiní veřejní činitelé vycházeti co nejnestranněji vstříc i cizím kolonistům, oceňujíce správně velký význam jejich přičinění pro málo zalidněnou zemi, pro niž jen stěží dalo se sehnati dosti nových, skutečně energických a pracovitých osadníků. Po válce však ovládlo heslo, aby v první řadě kolonisté britského původu byli podporováni, a bude to snad trvati několik let, nežli zklamání nad malým zdarem uměle pěstovaného přílivu přistěhovalců z Velké Britanie a Irska přivede australskou veřejnost k rozumnému poznání, že právě cizí kolonisté zemědělští mohou býti pro rozvoj Austrálie živlem velmi cenným a žádoucím. 72 Velice zajímavou polodenní exkursi podnikli jsme k veliké nádrži Mun-darins; Weir, z níž čerpá se voda do obrovského vodovodu, zásobujícího zlatonosnou oblast v okolí Kalgoorlie, daleko v pustinném vnitrozemí. Mohutnou hrází nadržena byla voda Helena-Riveru, jedné z pramenných říček řeky Labutí, a jezero 11 kra dloahé s obsahem asi 20 milionii krychlových metrů vody stalo se zasobovatelem a dárcem života pro osady v poušti vyrostlé. Západní Austrálie byla dlouho zakrnělá ve svém vývoji, když již ostatní australské kolonie se utěšeně vyvíjely. Teprve v osmdesátých letech začaly se ukazovati příznaky lepší budoucnosti a objevení vydatných zlatých polí vnitrozemských počátkem let devadesátých zahájilo energický pokrok kolo-nisace. Skoro vše, co tu bylo podniknuto, aby zlatá pole v poušti stala se těžení schopnými a aby přílivu nového obyvatelstva dostalo se obživy i v jiných odvětvích výroby, stalo se skutkem ráznou iniciativou Johna Forresta, znamenitého státníka, kterého vším praveni možno zváti otcem Západní Austrálie. Jako mladý muž podnikl několik neohrožených výzkumných výprav a pak stal se buditelem politického života a státníkem, který po více než třicet let byl hybnou silou veřejného života ve své užší vlasti 73 tadoaustralské a několikráte též velmi vlivným členem vlády australského soustátí. Byl jsem představen tomuto duchem i tělem mohutnému muži r. 1910 v Melbourne, když byl jedním z vůdců oposice proti dělnické vládě A. Fishera. Pro australské socialisty byl ztělesněním tučného kapitalisty a vítaným předmětem karikatur, ale smrt jeho právě po válce byla želena všemi, nebaf jebo rozhledu a energie bylo by právě v těžké době poválečné velmi potřebí. Byv dlouho již šlechticem »Sir«, za války byl jmenován lordem pro své veliké zásluhy o důrazné vedení války Austrálií. Scenerie v okolí Mundaringského umělého jezera byla dosti ponurá za zamračeného dne. Sivé blahovičníky nevysokého vzrůstu a četné žlutokapy jen velmi neúplně' pokrývají skály a písčité plochy v okolí; právě jen dlouhá ;i Rozvětvená hladina oživuje celkem smutnou a jednotvárnou kra-batinu z' -tnou »Darling Range«. ólik dní ztrúvených v Perth u a okolí poskytlo mi dosti nových vý-i do současné politické a hospodářské situace v Západní Austrálii. 1 válkou hlavní těžisko lidnatosti a hospodářské váhy v tomto obrovském ;i ■ pustém státě bylo ve zlatých polích nitrozemských, nyní však přesunulo se do Perthu a do zemědělské oblasti v jeho širším okolí. Produktivnost zlatých polí upadala, lidnatost jejich klesala, zato sadařství, pěstování pšenice a mlékařství udělalo velmi podstatný pokrok v oblasti při řece Labutí, ve »Swanlandu«, a Perth zmohl se až nezdravě jako středisko tohoto prosperujícího území i jako hlavní město celého státu. Tento uejzazší cíp jihozápadní Austrálie pro zemědělství dosti příznivý nev> lostí půdy, ale má tu neocenitelnou výhodu před jinými oblas i australské pevniny, že má velmi pravidelné deště a sklizeň netrpí tu nikdy katastrofálními suchy, které tak kalí úspěch kolonisace zemědělské jinde po Austrálii. Dnes již tři čtvrtiny obyvatelstva celého státu žije ve Swanlandu, ovšem z toho více než dvě třetiny v Perthu a jeho nejbližším okolí. Západní Austrálie stala se vývozním státem, zejména pro pšenici a pro ovoce. Ještě r. 1910 bylo tu živobytí podstatně dražší nežli v ostatních státech australských. Nyní v 1920 nalezli jsme poměr obrácený, Západní Austrálie je dnes levnější, pokud se týče nejdůležitějších životních potřeb, nežli ostatní Austrálie, a to nejen Perth, kde trh na veškery poživatiny se soustřeďuje, nýbrž i vnitrozemní města zlatokopecká. Jak nedůtklivě Západní Austrálie střeží zájmy svých osadníků, dokazuje nařízení, že nesmí se na její území po transaustralské dráze dovážeti ovoce z východních států australských! 74 VI KALGOORLIE Podél vodovodu do Kalcoorlie. Zmar cesty do Eucly. V dolech na »Zlaté míli«. Jiiioslované. Budoucnost zlatonosné oblasti. cestou po transaustralské železnici hodlal jsem spojiti krátkou vědeckou exkursi, která byla dávnou mojí touhou. Při pobřeží Velkého Australského zálivu prostírá se rozsáhlá, plochá oblast krasová, sestávající ze souvrství vápenců, která srázem až přes í00 metrů vysokým příkře spadá ku pobřeží mořskému na jihoaustralské straně a k pásmu písečných pře-sypů pobřežních na straně zapadoaustralské. Při samé skoro hranici obou států byla zbudována na zapadoaustralské půdě osada Eucla, která měla před vystavěním železnice transaustralské velmi důležitou úlohu jako telegrafní stanice a zásobiště pro několik dobytkářských stanic v širém okolí svém. Eucla byla přirozeným východištěm do krasového území, které se po ní zvalo také »Eucla plateau«. Již před závěrem své první cesty snažil jsem se tam dostati, abych poznal i toto dosud příliš málo známé krasové vizemi v Austrálii z vlastního názoru, ale uestaěovaly mi již prostředky, abych mohl podniknouti cestu tak nákladnou. Tehdy, jezdíval do Eucly parník pobřežní z Albany jednou za měsíc a byl bych tedy celý měsíc musil čekati na zpáteční cestu. Dnes železnice projíždí vápencovou plošinou jen asi 120 km na sever od Eucly; zdálo se mi dosti snadným asi za 4—5 dní provésti exkursi, která by mi dala dosti spolehlivý názor o geologických i vodopisných poměrech v okolí Eucly. Když otázal jsem se v ministerstvech v Perthu, zda možno provésti takovou exkursi, pánové dali hlavy dohromady a po delším telefonování sem a tam mi sdělili, že dosud nikdo z Perthu podle jejich znalostí nepokusil se tím způsobem do Eucly proniknouti, ale vyzbrojili mne velmi dňtklivým doporučujícím listem na úřední autority v Kalgoorlie, které prý jistě budou s to i ocúotny mně. pomoci k provedení mého dávného přání. Transaustralské železniční spojení je velmi komplikované. Jeho starou částí jest od Fremantle počínajíc západoaustralská trať vedoucí až do Kalgoorlie, vysílající odbočky na jih i na sever do jiných, pohříchu méně významných zlatých polí v poušti. Projel jsem tudy již r. 1910 a dostal jsem se tehdy až do Leonory, hezky daleko na sever od Kalgoorlie. Zprávy z té 75 části nitrozemí byly nyní nevábné, dolování se nevyplácelo a obyvatelstvo stěhovalo se z nehostinného kraje. Teprve za války byla Západní Austrálie spojena železnicí s ostatními australskými státy. Jelikož spojení lodní mezi Fremantlem a Adelaide bylo dosti časté a pohodlné, zůstávala trať neobydlenou pouští mezi zlatými poli v nitrozemí Západní Austrálie a Port-Augustou v Jižní Austrálii po léta pouze projektem, a často se zdálo, že železnice napříč Austrálií od jihu k severu má více vyhlídek na brzké uskutečnění, leč nakonec přece zvítězila vytrvalost západoaustralského zástupce v ústřední vládě australské. Dnes vlakem se dostanete za dva a půl dne z Perth u do Adelaide, parníkem trvá to skoro dvakrát tak dlouhou dobu. Cesta z Perthu do Kalgoorlie trvá přes 16 hodin na úzkokolejné trati západoaustralských státních železnic. Větší díl projede se v noci, zvláště v srpnu, kdy dny jsou krátké. Vlak opouští Perth večer a ráno se probouzíte již daleko na nitrozemské pláni. Je mrazivě chladno, ale jasno, slunečno; jen chvílemi prudké závany větru nesou závoje prachu a písku krajinou jednotvárnou, ale svěží. Z roviny, pokryté nízkým, řídkým lesíkem, místy jen krovinatým porostem, tu a tam vystupují skalnaté, červe-navé, nevysoké kopce. Občas míjí vlak i plochu holé červené půdy nebo nevelikou hladinu vodní. Doba zimní (od května do září) přináší trochu dešťů této jinak vyprahlé oblasti a proto vypadá krajina zcela jinak, než si bezvodnou pustinu představujeme. Sivá, jakoby zaprášená zeleň akácií a blahovičníků bývá v jiné doby roční jedinou barvou vedle, červeně skal a půdy, v srpnu však spousta květů, převahou žlutých a bílých, zdobí keře i drobné rostliny, které za krátko propadnou suchu. Tu a tam vlak míjí rozkopanou půdu, opuštěné chaty a smutné zbytky důlních staveb. Jsou to zbytky a rozvaliny kdysi zlatonosných míst, která byla koncem let osmdesátých etapami na postupu zlatokopů do pouště nitrozemní. Dnes pomocí vody z velkého vodovodu mají zbývající tu domky i své drobné zahrádky a políčka. Podél trati táhne se po celou její délku od kraje vysočiny za Perthem až do Kanowny za Kalgoorlie mohutné železné potrubí nejdelšího snad dosud vodovodu světa, který zásobuje nitrozemní zlatá pole pitnou i spotřební vodou. Otázka vody byla a jest hlavním problémem západoaustralských zlatých polí. Leží skoro všechna v pustinném nitrozemí, kde vody pitné jest velmi poskrovnu, a destilace slané vody ze solných jezer je nesmírně obtížná a dává skrovné výsledky. Po dlouhé měsíce i tato jezera bývají docela vyschlá. Když v letech devadesátých nálezy zlata přilákaly tisíce dobrodruhů do tohoto kraje, byla bída o vodu nejstrašnější metlou zlatých polí a nouzi té jen velmi chabě čeleno bylo dopravou vody po dráze-rychle stavěné do nitrozemí a umělými nádržemi pro nachytání dešťové vody. 76 . Bylo zjevno, že bez spolehlivého množství vody nebude lze využíti nerostného bohatství v plné míře, a proto vláda západoaustralská odhodlala se k uskutečnění velikého projektu, zásobiti zlatá pole vodovodem z jedné řeky pobřežní hornatiny. Údolí říční bylo zahrazeno mohutnou hrází a pěkné umělé jezero »Mundaring Weir« nedaleko od Perthu vytvořeno jako zásobárna vody, z něhož dodává se voda 600 km dlouhým vodovodem do zlatých polí. Průměrná denní spotřeba vody z tohoto vodovodu činí 3 miliony gal-lonů, může však býti zvýšena na 5 milionů gallonů (ca 230.000 hl). Byl to obrovský podnik pro kolonii, která do nedávna pouze živořila a měla tehdy sotva 100.000 obyvatelů! Stavba však byla po sedmi letech, r. 1903, úspěšně dokončena a zásobuje nyní na 40 měst a osad vodou. Tento vodovod zaručuje aspoň skrovnou budoucnost osídlení v nehostinném kraji, nebof bude tam možno žíti i tehdy, až bohatství zlata bude vyčerpáno, a přebytečné množství vody, dosud spotřebované na hnaní strojů v dolech a praní zlatonosného bahna, bude k disposici umělému zavodňování malých oas s výnosnými zahradami zelinářskými, ovocnými sady i plantážemi bavlny. Veliké haldy hmot z dolů vybraných a trosky důlních staveb ohlašují cestujícím město Coolgardie, které rozkvetlo dříve nežli Kalgoorlie a Boulder a zase již řadu let je v úpadku. Bylo tu za miliardy korun zlata vytěženo a skoro tolik prohýřeno; budovy nákladné, jichž dostavění oslavováno potoky šampaňského, dnes jsou za babku na prodej, hotely, které vynášely obrovské obnosy, dokud tisíce rozohnených diggerů si prolévali hrdla, neptajíce se po ceně ani jakosti nápoje, jsou dnes většinou opuštěny. Jste rádi, když vlak se hýbe dále s tohoto místa, kde tak okatě vás vše přesvědčuje o pomíjejícnosti věcí lidských. Za nedlouho potom průvodčí prochází vlakem a upozorňuje, že konečná stanice, Kalgoorlie, se blíží. Již sám vzhled kraje přesvědčuje cestujícího o intensivní, převahou ničivé činnosti člověka; nízký les a houštiny zmizely z blízkosti železnice, kupy odpadků a holé, vysoké haldy provázejí traf, a vyhlédnete-li do předu, vidíte spoustu plechových, na slunci se lesknoucích střech a za nimi v dálce vysoké náspy, důlní stavby a komíny daleko větších rozměrů nežli dosud. . Když dorazili jsme za slunného, ale velmi chladného jitra do Kalgoorlie, usídlili jsme se v jednom z hotelů při nejdůležitějším rozcestí v »city« a vyjeli hned získati informace. Navštívil jsem velmi účelně zařízenou hornickou školu, která má znamenitou pověst nejen v Austrálii a vychovala celou řadu hornických a hutnických odborníků jména snad světového a pak pustil jsem se na pojížďky za funkcionáři, kteří mi mohli býti něčím platni při uspořádání výpravy do Eucly. Při tom projeli jsme Kalgoorlie v několika směrech až do vedlejších, 79 osad, které jsou pustými skalnatými pahorky a plochami neplodné hlinité pouště od města odděleny. Obyvatelé Kalgoorlie jsou velmi pyšni na své město, na jeho výstavnost, široké ulice, parky i na soukromé zahrádky; je to vskutku podivuhodné, co zde bylo vykouzleno v naprosté pustině lidskou přičinlivostí jen pomocí obrovského vodovodu. Ale červená barva pťidy, skal a uličního prachu je až příliš dotěrná pro cizince, tak že ani na chvilku se nezprostíte vědomí, že vlastně jste v poušti, že všechen ten ruch a život a zvláště veškerá, úzkostlivě vypiplaná zelen jest něco naprosto umělého, že jste, zkrátka, v oase, jejíž život závisí jedině na fungování mohutného díla rukou lidských. Nejprve vylíčím, jak smutně skončil můj plán dostati se do Eucly. Je to tragi komickv doklad, že daleko od ruchu světa potřebujete ke všemu mnoho času. A já jsem nechtěl věnovati více nežli týden, abych co nejdříve mohl zahájiti činnost v Sydney. Zanechav svou choř v hotelu na slunné verandě prvního patra, vydal jsem se za úředními osobami, které mi byly označeny jako pravděpodobně dosti informované o Euele. První pán přijal mne velmi laskavě, přečetl si doporučující list z kanceláře ministerského předsedy, chvíli se zamyslil a pak mne pozval na osvěžení do hotelu. Tam vypili jsme po sklence a zatím napadlo mého hostitele, že pan X od vedlejšího úřadu bude snad věděti více. Navštívili jsme pana X, ten byl velmi laskav, pozval nás na sklenku do jiného hotelu a vzpomněl si na pana Y, který jednal právě tak; přibyli postupně i další páni stejným způsobem, šli jsme vždy do jiného baru anebo vrátili se do některého, kde jsme byli dříve, a pořád nedozvěděl jsem se nic spolehlivého. Každý z těch pánů o Eucle věděl, žádný z nich tam nebyl, ale všem zdálo se ukrutně snadným dostati se nějak přes těch pro-žluklých 120 km ze zastávky železnice do toho záhadného místa na pobřeží. Situace se velmi komplikovala. Představte si myšlenky mé těžce zkoušené ženy sedící za mrazivého dne na nárožní verandě po několik hodin, ana vidí svého muže přecházeti se stále větší společností v tváři rudnoucích pánů z baru do baru. Mně nebylo o mnoho lépe; pohlcené whisky, »cla-rety« a vykouřené doutníky mne bolely v hlavě, peníze, 'utracené za vzájemné pohoštění výborně naladěných, ale naprosto neužitečných pomocníků mne skoro mrzely, když tu konečně naposled přizvaný pán, místní poštmistr, si vzpomněl, že má v telegrafním oddělení úředníka, který byl po několik let správcem úřadu v Eucle. To byla naše poslední akvisice a poslední whisky, to byl muž, který věděl co a jak s Euclou a hned přistoupil k činnosti, to jest k výměně telegrafických depeší s tamním úřadem. Ačkoliv i tomuto pánovi zdálo se zprvu snadným věc saranžovati, výsledek byl negativní. V Eucle neměli žádného povozu ani jezdeckých koní. 80 ] > I at Chrám Wata-da-ge v Poloamaruwě. Nejbližší ovčácká stanice obstarávala svými velbloudy spojení ke dráze, kdykoliv toho bylo třeba, a to nebylo právě často. Majitel stanice projevil velkou ochotu dojeti pro nás, zval nás, abychom byli jeho hosty, jak dlouho nám bude libo, ale prohlásil, že dříve než za čtyři nebo pět dní nemůže se dostati ke dráze, poněvadž velbloudi i s povozy jsou někde daleko na práci. Podle jeho podrobného rozpočtu časového nebylo by bylo lze exkursi provésti za dobu kratší nežli 14 dní, neboť velbloudi jsou zvířata velmi pomalá. Tolik času jsem si nechtěl vzíti na svědomí a tak z výletu do Eucly k velkému mému zármutku sešlo. Z proslulé hornické školy v Kalgoorlie postarali se nám o přístup do dolů. Jeden z důlních inspektorů zavezl nás na doly Golden Horseshoe (Zlatá podkova) a Ivanhoe na tak zvané »Zlaté míli« v Boulderu na východ od Kalgoorlie. Spustil se s námi do několika pater dolů, nejhlubšího asi 700 m pod povrchem, a seznámil nás také s velmi složitým procesem hutním, jak z rudy, v prášek a v bahno rozmělněné, chemickými pochody se získává zlato. »Zlatá míle«, na níž v řadě dolů vytěženo zlata skoro za dvě miliardy 83 předválečných korun, dnes již upadá, jen některé doly ještě pracují v plném rozsahu. Mohutné rudní těleso, obsahující značné bohatství zlata v rudách ve spojení s tellnriem, se vyčerpává a nová vrtání do hloubky i po stranách nepronikla žádnými dosud neznámými a slibnými hmotami. Mnohé důlní podniky omezují se hlavně na nové propírání starých hald, které ještě nebyly zpracovány zlepšenými methodami chemickými. Namnoze získá se tím zlata velmi mnoho, jelikož v prvních letech pracovalo se hodně ledabyle a velká část drahého kovu zůstala v rozmělněné hornině. Důlní chodby jsou v dobrém pořádku, pokud jsme je viděli, procházka jimi není právě nepříjemná, ventilace je dobrá, je v nich sucho a poměrně čisto. Jen tam, kde právě se pracuje, drobný prach horniny, rozmělněné elektrickými vrtáky, těžce působí na dýchací orgány. Zařízení hygienická pro dělníky jsou zcela moderní, a těžké úrazy jsou podle statistiky nám předložené velmi řídké. Místy je v dolech nesmírné množství švábů, kteří prý úplně zatlačili myši, dříve se časem hojně rozmnoživší. Již na cestě automobilem do dolů sdělil mi náš ochotný průvodce, že mezi dělnictvem je mnoho »Dalmatians«, »lidí tam odněkud z Evropy, kteří vás budou zajímati«. »Jsou to hodní, pracovití lidé, kteří tu hodně zkusili za války, protože lidé jim nevěsili, jakožto příslušníkům nepřátelského státu«. Když jsme vyjeli zase na povrch z jednoho dolu, byla právě směna mužstva a padlo mi do očí několik statných snědých mužů, které mi tu již i inspektor označil jako »Dalmatians«. Přistoupil jsem k nim s pozdravem »Dobar dan, kako ste, bračo« a byl jsem přijat jásavou odpovědí na radostně překvapených tvářích. Ve chvíli již přihnali se jiní a mezi nimi předseda jejich jihoslovanskéko družstva, který ženu i mne pozval, abychom je příštího dne večer navštívili ve spolkové síni v boulderu. Slíbili jsme rádi a ještě na večer téhož dne pozvali jsme několik nových známých na pohovor do našeho hotelu. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého od těchto dobrých lidí. Celkem bylo asi 300 Jihoslovanů tou dobou ve zlatých polích; bývalo jich skoro dvakrát tolik, ale jistý počet nenapravitelných »Rakušáků« císaři věrných australská vláda dala deportovati hned po válce a dosti velké množství odešlo jinam v posledních letech, zejména na třtinové plantáže v Severním Queenslandc. Celkem byli spokojeni se svým stavem; výdělky sice nebyly prý tak dobré jako před válkou, nebylo lze uspořiti tolik, jako dříve, i při živobytí stejně skromném, ale po svízelích protrpěných ve válce bylo všem zase snáze. »Tenkráte nás bojkotovali kamarádi dělníci, hrozili stávkami, nebudeme-li propuštěni z práce a i jinak nás pronásledovali. Nebýti toho, že ujal se nás ruský konsul v Melbourne a že zaměstnavatelé by nás neradi byli postrádali, 84 velmi špatně by to bylo s námi dopadlo.« Přiznávali ovšem, že ti nenapravitelní Paknšáci mezi nimi měli mnoho na tom viny, že také úřady nebyly s to ujmouti se jich všech se stejnou horlivostí proti veřejnosti, která hleděla na ně jako na nepřátele a vždy znovu byla podnícena k nedůvěře nestřeženými výroky těch, kteří zůstávali v srdci věrni »caru austrijskomc« a nechtěli ani přispívati ke sbírkám na Srbský červený kříž a na vlastenecké australské sbírky na humánní fondy válečné. Schůze ve spolkové místnosti dopadla lépe nežli jsem očekával. Jen s obavou jsem přistoupil k svému proslovu, ale mluvil jsem dosti plynně a posluchači mi odpustili cizí prízvuk a gramatické chyby velmi ochotně. Pověděl jsem jim o jejich vlasti, jak se zotavuje, o společné práci na sblížení našich států bratrských, kterou konala juhoslovanská komise v Praze, o založení ligy československojihoslovanské a zvláště vřele dokazoval jsem jim potřebu národní jednoty a trpělivosti, která jedině zmůže všechny potíže doby poválečné a nástrahy úkladných nepřátel slovanského osvobození. Velká většina .přítomných přijímala mé vývody se souhlasem a zjevným uspokojením, pouze jeden účastník několikráte skočil do řeči jak předsedovi, který mne uvedl delším proslovem, tak i mně sarkastickými poznámkami velmi nepřívětivými. Divil jsem se, jak klidně dovedl předseda mírniti výtržníka i ty z přítomných, kteří mu chtěli krátkou cestou pomoci na chladný vzduch; byl to zajisté výsledek prakse na voličských a jiných schůzích australských, kde funkcionáři dovedou zachovati podivuhodný klid a trpělivost k těm, kdož vyrušují. O nespokojenci bylo pak veřejně řečeno, že je dnes právě tak velkým komunistou, jako byl dříve »caru věrným« Rakušanem. Překvapilo nás velmi, že se svými muži přišla i pěkná skupina žen do schůze a některé přivedly i děti ozdobené dalmatinskými čapkami. Až nás dojalo, jak dobře mluvily srbochorvátsky ženy, rodilé Australky, za Dalmatínec provdané a jak dobře znaly děti národní jazyk, ač ve škole učily se jen anglicky. Často jsme vzpomínali později na tyto statečné Jiho-:slovany, kteří, ač zhusta skoro úplně negramotní, mají tolik národní síly v sobě, že přizpůsobí si v cizím prostředí i ženy cizinky a děti dovedou vychovati v národním cítění i v dobré znalosti a vážnosti mateřské řeči. Toho nedokázal snad ani jeden z našich krajanů v Austrálii, třeba byli daleko lépe pocvičeni a sami osobně zůstali velmi příchylní k své staré vlasti! Největší část jihoslovanských bratří pocházela ze střední Dalmácie, :z oblasti v okolí krásné planiny Biokova, méně jich bylo ze sousední Hercegoviny, z jiných krajin Dalmácie a z chorvatského Přímoří. Příštího dne (v neděli dopoledne) prováděl nás sympatický Jiho-islovan po okolí zlatých dolů u Boulderu. Projeli jsme velké vzdálenosti £6 uliční elektrickou dráhou, která jezdila jen s krátkým přerušením v hodině bohoslužeb, a prochodili křížem krážem rozsáhlý kus půdy, na němž není nic nežli staré i nové haldy z dolů vyvezené, nádrže na chemické roztoky, do nichž zlatonosné kaly se vpouštějí, potrubí, kterým voda vede se znovu do čistíren, hromady zrezavělých, již nepotřebných železných stoup a jiných odpadků pomalu zkáze podléhajících. Náš ochotný průvodce doplňoval svými poznatky a úvahami to, co jsme již jinde vyčetli a vyzvěděli. O budoucnosti dolů mají znalci mínění nepříznivé; není mnoho pravděpodobnosti, že nová mohutná rudní tělesa, zlatem bohatá, budou objeveua v těchto místech (v nejbližším okolí Kalgoorlie a Boulderu), zlatem chudší rudy pak se za dnešních poměrů špatně vyplácejí. Poměrná kupní cena zlata je mnohem menší nežli před válkou, proti tomu veškerá práce a všechen materiál mnohem dražší. Nenastane-li v blízké budoucnosti značný obrat k lepšímu, bude většina dolů donucena zastaviti práci. »A co potom?« tázal jsem se: pánové pokrčili rameny. »Inu, pak nastane úpadek doopravdy 87 a Kalgoorlie a Boulder se vylidní; ovšem vždy tu zůstane nějaký zlomek obyvatelstva, jelikož dolovati se bude jistě ještě dlouho někde opodál a Kalgoorlie bude vždy důležitou křižovatkou železnic. Snad též zužitkuje se hodně vody z vodovodu k umělému zavodňování půdy, prý velmi úrodné.« Oč smutnější bude pak ten kraj lidmi opuštěný nežli původní panenská pustina! V tropickém pralese neproniknutelná zeleň zakryje brzo stopy i velkých podniků lidských, v poušti však, kde jen sporá vegetace dovede zmoci nepřízeň přírody, na dlouhé doby zdaleka budou viditelné nepěkné ponuré trosky staveb a dešťovou vodou rozrývané pyramidy sypkých hmot, které člověk vybral z hlubiny a zde nasypal, zbaviv je předem zlata, jež ho sem přilákalo. V poslední době několik výzkumných výprav ohledává širý kraj pouště na všech stranách od Kalgoorlie a již několik slibných nálezů zlatonosných žil bylo oznámeno a počalo se i s kutáním. Zájem o dolování na zlato pomalu znovu oživuje a to již pokládá se za příznivý úkaz pro budoucnost západoaustralského nitrozemí. Že špatný stav této oblasti je až příliš dobře znám, dotvrzuje nejlépe způsob, jakým píší časopisy v Kalgoorlie vydávané. Zašel jsem do redakcí, abych je informoval hlavně o zásluhách Srbů a všech Jihoslovanů o vítězství spojenců ve světové válce i o utrpení, jakým jim bylo projíti pod rakouskouherským útlakem, a pomohl tak trochu svým tamním jihoslo-vanským přátelům. Před válkou Kalgoorlie považovalo se za důležitější město nežli Perth a noviny zdejší usilovaly o zřízení nového státu, který odtrhl by se od Západní Austrálie a měl východiště novou tratí, kterou by bylo třeba vystavěti do Esperance na jižním pobřeží. Nyní bylo toto hnutí pro osamostatnění hodně stichlé a nesmělé, neboť všichni si byli vědomi, že jen zlato nezaručuje soběstačnosti, zejména ubj'vá-li ho. Jak podstatný je úbytek těžení zlata, ukazují tato čísla: za desítiletí 1891—1900 produkce zlata v Západní Austrálii měla hodnotu 22'3 miliony liber šterlinků, v desítiletí 1901—1910 75"5 milionů a r. 1903 docíleno nejvyššího obnosu, v desítiletí 1911—1920 46'8 milionů a r. 1921 již jen za 2'9 mil., méně nežli kteréhokoliv roku za posledních skoro třicet let! 85 VII NA TRANSAUSTRALSKÉ DRÁZE NULLARBOR PLAIN. DOMORODCI. POUŠŤ JIHOAUSTRALSKÁ. ž do Kalgoorlie jede cestující po úzkokolejné trati západo-australské státní sítě železniční. Tu přesedne na vlak dráhy, vystavěné a udržované australským soustátím, která má normální rozpětí kolejí a končí v Port-Augustě v Jižní Austrálii, kde zase přestoupí, a to na vlak úzkokolejné trati státních železnic jihoaustralských, který ho doveze do Adelaide. Tato vlastní transaustralská trať mezi Kalgoorlie a Port-Augustou byla dobudována teprve za války. Její délka činí asi 1660 kilometrů (skoro dvakrát tolik, jako z Prahy do Paříže) a prochází pustinou ještě dnes skoro vůbec neobydlenou. Dlouho se mělo za to, že dojde dříve k výstavbě železnice napříč australskou pevninou od jihu k severu. Bylo k tomu více důvodů velmi závažných, leč přece nakonec zvítězilo přání západoaustralských zástupců a jejich transaustralské spojení vybudováno, kdežto druhé se stále jen studuje. O přednost spojení od západu k východu a zejména o rychlé jeho uskutečnění získal si největších zásluh již zmíněný námi Sir John Forrest, »otec Západní Austrálie«. Transaustralský vlak sestává z oddělení první a druhé třídy, obě oddělení skládají se z několika vozů spacích, vozu jídelního a vozu společenského. Jezdí třikrát týdně a jízda mezi Kalgoorlií a Port-Augustou trvá půldruhého dne. Vyjeli jsme z Kalgoorlie brzo po poledni, zanedlouho ztratily se haldy a komíny z dohledu, stopy lidské činnosti řídly a tato blahovičníkový les provázel traf v panenské svěžesti. Podle vzhledu tohoto lesa, četných květů na keřích i na nízkých rostlinách při zemi, nevěřili byste, že projíždíte bezvodnou pustinou, kde prší jen velmi zřídka. Stanice jsou daleko od sebe vzdáleny a jsou to jen nepatrné osady dělníků na dráze, prospektorů, lovců a dřevařů, obyvatelstva, které snadno své sídlo mění. Zhusta jsou to jen zastávky, kde není nikoho, pouze vedlejší kolej, »siding«, jak se v Austrálii říká, kam možno zatlačiti vagón, nebo kde počká jeden vlak, setkají-li se tu náhodou dva. Podvečerní osvětlení zvyšuje půvab blahovičníkových lesů nadmíru. Za plného osvětlení skoro kolmými paprsky mají tyto lesy velmi pustý, ni- čí? cotný vzhled: šedá barva listí, chudé koruny, jimiž zvláště na svazích všude půda prosvítá, neladné, kůry zbavené kmeny, daleko jeden od druhého, to vše ve srovnání s našimi listnatými i černými lesy působí 'nesmírní- tísnivě, ba odporně. K večeru však přívětivě a teple prozářené lesy a jemné, malebné kontury nevysokých korun stromových připomínají na olivové háje stredomorské oblasti a mají svůj čarovný půvab. Již po větší část noci jeli jsme krasovou plání bezlesou a časně ráno minuli jsme zastávku »Forrest«, kde by nám bylo vystoupiti do Eucly. Zastávky jsou tu pojmenovány po státnících australského soustátí. Když jsme se ráno probudili, pohyboval se vlak na nesmírné, jako stůl rovné, bezlesé pláni, porostlé hustě drobnými trsy velmi výživných rostlin, které Australané zovou »saltbush« a »bluebush«, s tučnými listy. Tráva objeví se mezi nimi jen po deštích na velmi krátkou dobu. Tato nesmírná bezlesá rovina, kterou vlak projíždí po přímočaré trati na dálku přes 700 kilometrů, prostírá se na vápencích vodu propouštějících a sluje »Nullarbor Plain«, »bezlesá pláň«. Něco přes 100 kilometrů na jih skoro paralelně s tratí táhne se pobřeží Velkého Australského Zálivu, vápencové útesy skoro sto metrů vysoké dělí bezlesou pláň od pobřežního pásu pískových přesypů, dále však na východ za »čárou«, t. j. za hranicí Západní a Jižní Austrálie, kolmé stěny skalní čnějí přímo z moře, které podmílá je mohutným příbojem. »Nullarbor Plain« jest nejen bez veškerého stromoví, ale také bezvodá, prší tu málo vůbec a voda mizí hned v podzemí, plném dutin a jeskyň. Vrtáno na mnoha místech na spodní vodu: některé studně jsou artézské, voda v nich vystupuje až k povrchu, ve většině však třeba ji pumpovati z hloubky. Zpravidla však je brakická, hodně slaná, takže člověk jen zřídka ji může píti, pro dobytek a zvláště pro ovce jest však požívatelna. Stanice ovčářské jsou jen ojedinělé na této bezlidné pláni a neleží na dohled trati. Vedle nedostatku dobré vody také množství dingu i králíků jest velmi nepříznivým činitelem proti intensivnějšímu využití kraje k chovu dobytka. Těmto zvířatům vedle hojné rosy patrně také podzemní zásoby vody přístupné v jeskynních chodbách slouží k napojení. Na zastávkách i v improvisovaných stanicích železničních viděli jsme domorodce, vždy houfec mužů, žen a dětí, netrpělivě očekávajících, jaké lahůdky jim kuchaři z jídelních vozů vysypou. Ve svých cárech a špíně, v dravosti, s jakou zmocňovali se do prachu a písku vysypaných odpadků, budili soustrast u všech, u někoho snad i opovržení. Byli však veselí, plni humoru a hlasitého smíchu. Staří i mladí černoši za odměnu házeli bumerangy o závod a prodávají je cestujícím. Muži hovořili trochu zpitvořenou angličtinou, chovali se vážně a důstojně a pustili se do jídla až po odjezdu vlaku, ženy s dětmi usedly na zemi a drmolily vesele výraznou řečí, bo- 90 Budhova socha pod posvátným fikovníkcm v Amiradhapuře. hatou ua r a chudou sykavkami, hltajíce zároveň, co pro sebe uchvátily. Fata morgana nás provázela po větší část slunného bezoblačného dne. Na horizontu k severu ukazoval se úzký pás jakoby nízkého lesa, tu a tam přerušeného lesklou přeludnou vodní plání, bylo však příliš zřejmo, že jest to pouze vidina, neboť v jiných směrech nekonečná pláň bez přerušení prostírala se k obzoru. Velký společenský a vyhlídkový vůz poskytoval dosti zábavy i pro ty, jimž vyhlížení do krajiny tak jednotvárné se znelíbilo. Byly tu časopisy, knihovna, piano, zvláště oba večery byly vyplněny hudbou a zpěvem. Vozy spací jsou opatřeny také sprchovými lázněmi, které jsou prý velmi obléhány 91 v době letní, kdy slunce nemilosrdně praží a teplota i ve vnitř vagónů jest ve dne přes 40° C. Tento »federální« vlak je vskutku skoro vrcholem pohodlí v železničním cestování, jedinou jeho nevýhodou jest, že nejede z Perthu až do Sydney nebo Brisbane. Přestupování do menších a málo pohodlných vozů na úzkokolejných tratích je velmi nemilé a zdržuje podstatně dopravu. Odpoledne druhého dne přejeli jsme bezestromnou rovinu, objevily se zakrslé akácie na nevysokých pískových pahorcích a brzo byli jsme mezi vysokými dýnami, čili presypy písku a prachu s dosti hustým porostem křů a nevysokých stromů. Je to pustina ještě daleko horší než bezlesá pláň, a mnoho odvážných nalezlo v ní smrt žízní. Jen na málo místech jsou přirozené nevysychající studánky a nádrže vodní, které ovšem byly velmi dobře známy nečetným a drobným kmenům domorodců. Ze dvou stanic v této písčité pustině možno dosíci opálových solí v pohoří-Stuart Range, asi 120 km na sever od trati v krajině ještě beznadějnější. Nouze o vodu a těžké živobytí vůbec omezuje velmi počet diggerů tam pracujících. Mimo to jest nyní odbyt na opály velmi špatný. V temné noci minuli jsme několik solných plání, které na mapě jezery se nazývají, velmi zřídka však slanou vodu chovají. Ráno před slunce východem dojeli jsme do Port-Augusty, městečka a přístavu při severním konci velkého Spencerova zálivu, který tu nejdále do nitra Australské pevniny od jihu proniká. Mezi příkrými zcela holými horskými hřbety leží tu modrá jak azur hladina. Spencerův záliv vyplňuje jižní část hluboké příkopové propadliny, která prostírá se na sever až do »mrtvého srdce« Austrálie, jehož střed vyplněn jest solným močálem, zvaným Eyreovo jezero »Lake Eyre«. »Lake Eyre« s blízkým pustinným okolím zaujímá depressi čili prolá-klinu velmi rozlehlou. V Austrálii se skoro všeobecně věří, že kdyby se podařilo zavésti moře do této prolákliny, že by se tak vytvořilo veliké permanentní jezero, které by vypařováním značného množství vody podstatně přispělo ke zlepšení podnebí nitroaustralských pouští. Meteorologové však vykládají, že umělý průkop nestačil by dovésti tam více vody, nežli by se současně vypařilo ve vzduchu tak suchém! Geologický a morfologický výzkum této oblasti dokázal, že ještě do nedávného období geologického solná jezera této oblasti měla přirozený odtok k moři, ku Speneerovu zálivu. Tehdy ještě měla sladkou vodu a dnešní poušf byla daleko hostinnějším krajem, nebof pásla se tu stáda velikých býložravých vačnatců, diprotodontů, velikých jako nosorožec a obrovských rovněž již vymřelých dravců vačnatých i klokanů. Kosti těchto zvířat nacházejí se ve velkém množství ve slaném bahně dnes skoro vždy vyschlých jezer. 9X m luŕM" ** :__ r- Opravné práce na clágobě Buanweli v Aiuiľadliaimŕľ. Jen jeduou za několik let spadne tu několik větších lijáků za sebou a poušť zazelená se a rozkvete. Kdo v takové náhodné sézoně uvidí tuto pustinu, rád věří bajkám, že australská poušť není tak beznadějná, jak se obyčejně za to má. Jezero Eyreovo bylo do nedávna jeduou z nejzáhadnějších oblastí na povrchu zemském. Daleko široko, kolem tak zvaného jezera rozkládá se rovina plochá jako stůl pokrytá zpravidla hranatým štěrkem rozpadlých hornin nebo nánosy řek a není tu nikde ani pahorečku, s něhož by byla vyhlídka na větší vzdálenost. Podél holých, nehostinných břehů solné bahno, místy blýštící se krystaly čisté soli, prostírá se až na obzor a jen jednou za mnoho let, když nad pouští nitrozemskou se snese nesmírně velký příval deště, vyplní se jezero celé vodou, která pak ponenáhlu znovu vyschne. Roku 1922 podnikl známý hydrograf australský G. H. Halligan ze Sydney, muž 651etý, smělou výpravu aeroplánem nad toto záhadné jezero. Bylo to nedlouho po jedné takové občasné zátopě a jižní část plochy, označované 93 na mapě jako jezero, skutečně obsahovala vodu, na několika místech dosti hlubokou. Ae rop hin letěl nad jezerem 2400 m vysoko, přece však podařilo se zachytiti řadu velmi pozoruhodných fotografických snímků. Tato okolnost přiměla smělého výzkumce, že r. 1923. vypravil se k břehům jezera se člunem skládacím. Na neštěstí však shledal, že jezero bylo úplně vyschlé a tak z odvážného podniku sešlo. Je to snad dobře, neboť solná bahna jsou nesmírné zrádná, a kdyby člun v nich uvázl, celá výprava byla by odsouzena k smrti žízní a hladem, neboť na pomoc nebylo by naděje. Opodál jižního a západního břehu jezera Eyre vede pustinuá trať úzkokolejná až do Oodnadatty, která již po celý věk lidský čeká na prodloužení až do Port-Darwinu (Palmerstonu) na severním tropickém pobřeží Austrálie. Na smutné této trati jezdí vlak jednou za čtrnáct dní a přes to je provoz velmi passivní. Na sever od Oodnadatty doprava děje se hlavně karavanami velbloudů. 94 VIII Z PORT-AUGUSTY DO SYDNEY Cestování železnicí po Austrálii. Jednotvárnost scenerie i obyvatelstva. adelaide. melbourne. Port-Augustě přesedají cestující časně ráno na traf jiho-australskou a dojedou za dvanáct hodin denních do Adelaide, hlavního města Jižní Austrálie. Podél této trati na východě od Spencerova zálivu rozkládá se kraj poměrně dávno osídlený; dobytkářské stanice střídají se s farmami, hlavně pšenici pěstujícími, trat ze slavných dolů brokenhillských ústí v přístavu Port-Pirie, kde jsou významné hutě na zpracování rud. Čím dále k jihu, blíže k Adelaide, tím lidnatější je kraj a vše nasvědčuje značnému blahobytu selského obyvatelstva. Na jedné stanici viděli jsme také velkou farmu krocanní, jinde několik drůbežaren, hlavně chovem slepic a kuřat se zaměstnávajících. Jsou tu i pštrosí farmy, které prý dobře prosperují, ale s trati neviděli jsme žádné. Cesta železnicí z Adelaide do Melbourne a z Melbourne do Sydney vede již krajem dávno osídleným a neposkytuje zvláštní zajímavosti. Od Adelaide až do Albury, tedy přes část jižní Austrálie a celou Viktorii, je rozpětí kolejí železničních větší nežli normální, a proto v Albury se zase pře-sedá na traf v Novém Jižním Walesu, která má normální rozpětí kolejí. Kdo jede ještě dále do Queenslandu, přesedá zase na hranici Nového Jižního Walesu na úzkokolejnou traf queenslandskou. Kdo chce po dráze dojeti z Fremantle v Západní Austrálii do Brisbane, hlavního města Queenslandu, projede vzdálenost skoro 5600 km za necelých šest dní, musí však sedmkrát měniti vlak, pětkrát pro jiné rozpětí kolejí a v Melbourne i Sydney pro delší zastávku. Od r. 1921. možno se dostati vlakem až do Townsville a do Cloncurry v severozáp. Queenslandu, nebof traf mezi Rockhamptonem a Townsville byla již dohotovena. Není divu, že mnoho cestujících nevolí cesty po souši, jelikož lodi dopraví je z Fremantle do Brisbane nebo tropického Queenslandu laciněji a zdržení je jen o několik dní větší. Kdo nemá právě na spěch, nejede vlakem a dá přednost pohodlnému parníku. Aby velké parníky zámořských linií nebyly tu příliš silnou soutěží pro železnice a pro australské pobřežní linie paroloduí, vydán byl roku 1920. navigační zákon, kterým nedovoluje se zámořským lodím přijímati cestující mezi australskými přístavy, 95 nesplní-li určité podmínky. Toto nařízení je ovšem nemilé cestujícím stejně jako. majitelům zámořských lodí, neboť lodi pobřežní dopravy nejsou z pravidla tak pohodlné jako lodi zámořské, které cestu mezi australskými přístavy počítaly velmi levně. Pro Evropana, zvyklého na stálou změnu scenerie přírodní, národnosti i způsobů obyvatelstva, na ostře odlišné typy měst a osad vůbec, je však cesta napříč Austrálií nejlepším poučením o podivuhodné jednotnosti tohoto kontinentu. Platí to stejně o přírodě jako o lidech. Lesy australské na dalekém západním pobřeží u Fremantle mají stejný pro laické oko ráz, jako nitrozemní i jako lesy v okolí Melbourne nebo u Sydney. Vždy jsou málo pestré; šedomodré, jakoby zaprášené listy převládají stejně jako řídké koruny, není tu ostrých kontrastů zeleně s výjimkou jen okolí měst a starých usedlostí, kde s oblibou pěstují evropské i jiné stromy jehličnaté, odrážející se ostře svým tvarem i temnou barvou. Domácí divoká zvířena, z níž snad cestující vlakem zahlédne jednoho nebo dva utíkajíc! klokany a hlouček »emu«, jest si po celém kontinentě rovněž celkem stejná, nebo velmi blízce příbuzná. Stejné platilo i o domorodcích australských, kteří jak tělesným vývojem, tak i kulturním stavem byli si velmi blízcí po celé australské pevnině. Ovšem dnes již jen v pustině, podél trati mezi Kalgoorlie a Port-Augustou možno je viděti v polodivokém stavu, jinde v k kraji zalidněném již vymřeli, nebo tvoří jen nepatrný zlomek obyvatelstva a připomínají celým svým bytem na naše »cikány«. Bílé obyvatelstvo celé Austrálie je původem z britských ostrovů, jejich jazykem jest angličtina a kultura jest anglického původu, jen přizpůsobená nové, tak vzdálené a přírodou odlišné vlasti. Jen nepatrný zlomek bílých Australanů jsou původem z pevniny evropské, celý však ráz australské kultury jest anglický, jednolitý a jednotvárný. Města i osady podobají se sobě jako vejce vejci, stejný sloh staveb, stejné uspořádání obydlí, stejný způsob výživy najdete všude, jediné rozdíly působí poloha v terénu a podnební poměry, ale rozdíly jsou patrný teprve tomu, kdo má čas blíže přihlédnouti do životních poměrů. Pro cizince vnímavého je tato jednolitost australského života jistě něčím, co ho svojí nezvyklostí a jednotvárností přímo ubíjí. U nás je mezi horákem a Člověkem z kraje, mezi Pražákem a sedlákem z Hané nebo ze Slovenska daleko větší rozdíl, nežli mezi občanem z okolí Perthu a ze Sydney. Mluví stejně australským přízvukem angličtiny, žijí stejným způsobem a mají podivuhodně stejný názor na život, zejména jsou-li z téže společenské vrstvy. Ostatně také společenské rozdíly nejsou ani zdaleka tak veliké jako v Evropě a venkované liší se od velkoměstských hlavně jen větší bodrostí a trochu opozdilým střihem šatů. Kdo již pobyl v zemi déle, dovede vystihnouti odstíny, jimiž se liší hlavní města od měst druhého řádu, před- 96 Jezero Miuneriya. městí velkoměstská od měst venkovských, nitrozemská města od středisek rolnického nebo dobytkářského kraje, ale pro nově přišlého je Austrálie jediný, všude stejný nesmírný celek, kde příchozí neznalý dobře angličtiny a anglického způsobu života musí se cítiti ztraceným. Když pak proniknete hlouběji do života australského, shledáte že i společenský život, názor životní, způsoby ve všem a všude jsou si nesmírně podobné, že jsou sice jisté rozdíly mezi vrstvami nestejného vzdělání, různých majetkových poměrů, mezi měšťáky a venkovany, v celku však najdete zase jeden celek tak uniformní, tak vzdálený čemukoliv v Evropě, přes vnější podobnost na první dojem, že si uvědomíte plně fakt: Ausfra-lané jsou přes svůj britský původ, anglický jazyk a jistou příchylnost ke staré anglické vlasti národem zcela svým tak jednotným jako snad není jiného národa na světě. Namítnete snad, že ve Spojených Státech nebo v Kanadě jest snad něco obdobného. Není však tomu tak, i v Kanadě je daleko větší pestrost obyvatelstva i původem i zvyky, a tím více jest tomu tak v tom chaosu velké americké republiky. Tam i kdyby vše se poangloameričilo co nejdříve, zů- Daneš: Tři léta. 7. 97 stanou vždy kontrasty mezi bělochy na severu a černochy na jihu. Ostatně takový rozdíl, jako mezi francouzskou Kanadou a britskými osadami tamními, nebo jako mezi jižními státy s jejich zbytky španělské a francouzské architektury a severními, čistě amerikánskymi městy, nedá se setříti snadno i když snad obyvatelstvo úplně se přizpůsobí řečí i životním názorem. Také důkladné a naprosté poameričení všeho bílého obyvatelstva ve Spojených státech bude vyžadovati ještě řady let a bude ho dosaženo jen tehdy, ne-přijde-li nový velký příliv vystěhovalou z různých evropských zemí. Slyšel jsem jako žertem prohozeno: »rozdíly v železničních kolejích jsou nejdůležitější z rozdílů mezi australskými státy.« — Tento žert obsahuje mnoho pravdy. Než i na sjednocení kolejí snadno dojde v době nejbližší. Poukazuje se sice na to, že snad důležitějším a přednějším úkolem by bylo vystavěti dávno projektovanou traDskontinentální dráhu od severu k jihu, ač jižuí Austrálie a Queensland se sváří o to, kudy má trať tato vésti, a zatím přátelé sjednocení kolejí po všech tratích železniční sítě nelení. Do-jde-li ku provádění jednotné ..koleje dříve, bude tím pohlceno mnoho milionů liber šterlinků a stavba tr.anskontinentální železnice bude zase na nedo-hleduou dobu odložena. Severní teritorium zůstane ještě asi dlouho »popelkou«, na kterou se zapomíná pro úkoly, jež leží více na srdci velkoměstům a hodně zalidněným oblastem australského kontinentu. V Adelaide měli jsme značnou potíž s nalezením hotelu. Objednal jsem si sice telegraficky pokoj, ale byl tu právě nával cestujících na jakýsi odborný sjezd; všechno bylo již předem zadáno a jen právě dostavovaný novy hotel měl něco již na rýchlo zařízených pokojů, z nichž jeden se nám podařilo najmouti. Vše ještě doslovně páchlo novotou, ale byli jsme spokojeni, nebot hotel byl v poloze velmi příjemné a výhodné. Adelaide nazývají občané jihoaustralští a absolventi tamních škol »Australskými Athénami«. Hodí se to dobře snad na vysokou kulturní úroveň obyvatelstva a na podnebí ne právě příjemné a velmi horké, ale rozhodně schází jihoaustralské metropoli rozložené v ploché rovině nějaká »Akropolis«. Ovšem nedaleko k východu již stoupá úpatí jihoaustralské hornatiny, která právě na východ od města dosahuje vrcholem svým Mount Lofty přes 700 metrů výše. Hřeben i boky hor pokrývají lesy, doleji pak vinice a sady, které obepínají také město se všech stran. Ani pořádné řeky nemá Adelaide ač snaží se svoji. bystřinu »Torrenovu« využitkovati co nejmalebněji pro rozsáhlé a pěkně umístěné tůně v botanické a zoologické zahradě své. Universita, veřejná knihovna i museum jsou vším právem chloubou jihoaustralské metropole, která jinak ve srovnání s ostatními hlavními městy australskými je nadmíru čistá, ale klidná ba mrtvá. Zejména večer je tu pramálo života, široké ulice jsou pusty, neboť obyvatelstvo sídlící v rozsáhlých předměstích oddává se mnohem více péči o své zahrádky nežli 98 večerním radovánkám v »City«. Mnoho zdejšího obyvatelstva jsou původem Němci, velmi přísní sektáři, kterým zůstal ponurý a málo družný názor na život. »Jako kwakeři ve Filadelfii«, poznamenal o Adelaide jeden Amerikán. Vyjeli jsme si také do hor. Oblast několika údolí k severu od Mount Lofty byla prohlášena za Národní Park, ale, bohužel, lesní požár neuznal jeho hranic a vypálil značnou část původního porostu nedlouho před naší návštěvou. Je tu několik pěkných vodopádů na říčkách bystřinách právě vodou dosti bohatých. V blízkosti Národního Parku projeli jsme i podle »fialkové« farmy, kde jenom tuto vonnou květinu pěstovali pro adelaidský trh. I vysoko na svazích Mount Lofty i ve vrchovištích potoků prospívá již značný počet sadařských farem, které zejména jabloně pěstují, kdežto doleji na úpatí broskve, meruňky, pak réva vinná i jižní ovoce se daří výborně. . Ve vědeckých kruzích v Adelaide jsem neměl štěstí, byly krátké zimní prázdniny a všichni pánové, kterým chtěl jsem vykonati návštěvu, byli mimo město. Za to zasedal parlament a byl jsem premiérem státu panem Henry Barwellem představen všem ministrům. Ministerský předseda Henry Barwell (později povýšený do rytířského stavu »Sir Henry Barwell«) je muž ještě mladý na hodnost tak vysokou a zajisté jeden z nejschopnějších australských státníků. Byl ke mně velice laskav a vyptával se s velkým zájmem na evropské poměry, o nichž měl názor ne tak mlhavý, jako velká většina jeho krajanů. Rozloučil se se mnou slovy: však si zítra ve vlaku popovídáme více, neboť jedu se svými ministry týmž vlakem jako vy. Nebral jsem tuto zdvořilou poznámku vážně, neboť myslil jsem, že i v Australské demokracii jezdí zajisté ministři ve zvláštních vagónech, jako v novopečených demokraciích evropských. Ale tu byl jsem brzo vyveden z omylu, páni ministři zaujali dvě oddělení v tomtéž spacím vagónu jako my a mimo několika-hodinnou poradu byli s obecenstvem ostatním ve styku zcela volném, postrádajícím všech formalit. Ani v kuřáckém salonku nedělal jim nikdo místo, byla-li náhodou všechna sedadla obsazena. Tu je opravdu občan jako občan, pomyslil jsem si. Z Adelaide odjeli jsme pozdě odpoledne a příštího rána dorazili jsme do Melbourne. Ubytovali jsme se v »Grand« hotelu, který leží proti parlamentu v blízkosti všech vládních budov, ač toužil jsem po vzdálenějším od nich hotelu »Menzies«, který od první cesty byl mi v nejlepší upomínce-Bydlili jsme tam pak při pozdějších svých pobytech v Melbourne, kromě jednoho, a byli jsme tam vždy mnohem šťastnější, nežli v kterémkoliv jiném australském hotelu. Vedle toho, že »Grand« neposkytl nám právě útulného pobytu, měli jsme tentokráte i velkou smůlu s počasím. Bylo strašně sychravo a větrno, prudce vrhaný déšť pronikl všude, neboť nebylo lze otevříti deštníku, a při ostrých 101 závanech vichru ani dešťové pláště nechránily celého těla dosti vydatně. Po mnohých stránkách však byl špatný dojem zmírněn. Pro mne zejména velmi potěšitelným poznatkem bylo, že jak ministerský předseda Australského Soustátí William Morris Hughes, tak i federální ministr financí Sir Joseph Cook měli ve velmi dobré upomínce našeho zahraničního ministra Dr. Edvarda Beneše z mírové konference a že oba velmi přátelsky projevili svůj zájem o Československou republiku. Jejich doporučením podařilo se mi vymoci již v nejbližších dnech, že pro obchod s Československou republikou byly ministrem celnictví povoleny tytéž výhody, jako pro spojenecké státy předválečného původu. Sháněl jsem se hned po našem dobrém příteli z první cesty Franku Laverovi. Jelikož nenašel jsem jeho čísla v telefonní knize, navštívil jsem jeho bratra, profesora na konservatoři hudby při melbournské universitě. Od něho vyslechl jsem truchlivou zprávu, že náš milý přítel zemřel úpalem slunečním někde na cestě v Severním territoriu, ale zároveň dostalo se mi té radosti, že seznámil mne s prof. Edvardem Gollem, krajanem naším, pro něhož měl jsem dopis jeho strýce, proslulého našeho historika. Profesor Edvard Goll je pianistou proslulým po celé Austrálii, jehož umělecké duši Melbourne poskytlo všeho, čeho ku štěstí a uměleckému úspěchu potřebuje. Byli jsme hosty v jeho krásné domácnosti v jedné z nejpěknějších vilových čili, jak se tu říká »residenčních« čtvrtí, čili předměstích Melbournských i přesvědčili jsme se, jak věrným ctitelem zůstal profesor Goll své vlasti a jejímu umění. Abychom nabyli lejjšího pojmu o Melbourne, provezli nás manželé Gol-lovi ve svém automobilu po okolí svěžím časnou jarní náladou až do úpatí Dandenongských kopců, které vyčnívají lesnatými hřbety nad zvlněnou plochu již lesů zbavenou a ve farmy proměněnou na východě od Melbourne. Zajeli jsme také na pobřeží Port-Philippu do Svaté Kildy (St. Kilda) nádhernou avenue, která jest jistě jednou z nejkrásnějších ulic na světě, ale mrazivý vítr a déšf i odtamtud nás brzo vypudil a tak ponechali jsme si lepší poznání Melbourne až na pozdější zájezd. Cestu do Sydney neměli jsme příjemnou. Všechna oddělení ve spacím voze z Albury do Sydney byla již dél e zaána a tak jeli jsme v obyčejném voze, sice pohodlně, ale třesouce se zimou, neboť ohřívače na nohy, které tu zastávají topení, naprosto nestačily na krutou zimu v hornatine Nového Jižního Walesu, jíž jsme v noci projížděli. Netrpělivě čekali jsme na východ slunce, které začalo hřáti brzo dosti intensivně a po vydatné snídani sjížděli jsme svěží zalesněnou krajinou dolů k Sydney, jehož daleko rozlehlá předměstí brzo nám hlásala veliký rozsah největšího z austral ských měst. 102 IX JAK JSME SE SEZNAMOVALI V SYDNEY První dny po příjezdu. La Perouse. Hledání a zařizování bytu. Začátky obchodních styků. Sir Walter Davidson. Konsulská společnost. Sydney na nádraží očekávali nás pan Václav (W. G.) Jíra, výborný přítel všech krajanů v posledních třiceti letech do Austrálie zavítavších, pan F. E. Lichtner, senior československých rodáků v Sydney usedlých, pan Reginald Wilson, čestný obchodní korespondent československého ministerstva obchodu, a úředník gen. konsulátu pan Ballek, který již asi o deset dní dříve do Sydney dojel po »Orvietu«. Pana Wil-sona znal jsem již z jeho nedávného pobytu v Praze, o paju Jírovi věděl jsem velmi mnoho krásného od ředitele Kořenského i od našich australských legionářů a také v panu Lichtnerovi našel jsem zkušeného rádce, který měl delší než čtyřicetileté, nadmíru cenné poznatky z nejrůznějších oborů obchodního a kulturního života v Austrálii. Pánové zavezli nás do hotelu »Australia«, který jsem měl v příjemné paměti již z prvního pobytu v Sydney; od té doby se podstatně rozšířil a snad také zvýšil o nějaké patro; má jich nyní, tuším, jedenáct. V tomto výborném, ale také až nepřiměřeně drahém hotelu nechtěli jsme zůstati dlouho a opravdu s laskavou pomocí pana Jíry podařilo se nám hned příštího dne najmouti bytek o čtyřech pokojích ve velikém činžovním domě zvaném »T. and G. flats«, trčícím do výše devíti pater nad krásným parkem. »Fiat« je tolik, co byt v činžovním domě, T. a G. jsou zkratky z dlouhého jména pojišťovací společnosti, které dům ten náleží. »Fiaty« pronajímají se tu na týden, jsou opatřeny vším příslušenstvím i nábytkem a náš byt stal se nám velmi příjemným útulkem na plných šest neděl, nežli jsme se odstěhovali do definitivního příbytku generálního konsulátu. Ve čtvrtek 26. srpna jsme dojeli do Sydney a v pondělí 30. začali jsme úřadovati v největší místnosti bytu, kterou jsme upravili jako prozatímní písárnu. Vzpomínky na první dny našeho pobytu v Sydney jsou nerozlučně spojeny s vděčnou památkou na pana Jíru, který věnoval se nám s laskavostí opravdového přítele. Jeho přičiněním seznámili jsme se hned v prvních dnecli s paní E. Buswellovou, která se svojí dcerou a synem zůstala nám velmi milou a vždy obětavou přítelkyní. Její zájem o vlast pana Jíry i naši byl 103 nevšední a jejímu neúnavnému přičinění děkovali jsme za mnohou cennou pomoc ve své propagační činnosti a v seznamování se s lidmi, kteří zůstali nám vždy dobrými přáteli. Bylo to právě o málo více než deset let od mého prvního pobytu v Sydney. Dojeli jsme tam ku konci zimy. Dny, pokud byly jasné a slunečné, byly tak příjemné, jako naše teplé dny koncem dubna nebo počátkem května, noci však zůstávaly velmi chladné. V deštivém počasí panoval sychravý chlad, kterému jen nevelmi uspokojivě bránili jsme se plynovými kamny nebo elektrickými radiátory. Byty v Sydney jsou vesměs špatně zařízeny proti zimě. Okna mají jednoduchá, vysoká, spouštěcí, velmi vzdušná, kamen na vytápění uhlím nebo koksem není, topí se buď dřívím a uhlím v otevřených krbech, nebo plynovými a elektrickými tělesy, která nehřejí ani zdaleka tak příjemně jako dobrá kachlová nebo regulační kamna. SydneyŠtí obyvatelé jsou zvyklí na hodně teplé prádlo a méně zhýčkáni pravidelným teplem v bytě nežli my u nás a mnohem méně ovšem, nežli Američané v severních a středních Státech Spojených, kteří musí býti velmi důkladně zařízeni proti krutým a dlouhotrvajícím mrazům. V Sydney vůbec nikdy neklesla za dobu více než 60 let rtuť v teploměru pod bod mrazu, sníh jest tam věcí úplně neznámou. Již však ve výše položených předměstích, kde vlhký teplejší vzduch od moře tak nepůsobí, bývá často jinovatka zimního rána a někdy i tenká mázdra ledová na klidné vodě. V Melbourne jsou mrazy častější a někdy udrží se sníh i po několik hodin, ale také tam neznají opravdu trvalé mrazivé zimy. Jedna z prvních vyjížděk byla k p. Jírovi do jeho villy v přímořském předměstí Watson's Bay. Jeho závod na broušení drahobamů a obchodní místnost jest v jedné z hlavních obchodních tříd sydneyských, na Pitt-streetu, jen za rohem od hotelu »Austrálie« a sto kroků od hlavní pošty. Do Watson's Bay jeli jsme parníkem po Port Jackson u užívajíce s nadšením jeho krás za slunného dne. Poznal jsem, že zejména po severní straně zálivu osídlení nesmírně se rozmohlo proti mým deset let starým dojmům, jež jsem si vybavoval velmi živě. Do Watson's Bay trvala cesta parníkem přes půl hodiny, tramwayí potřebovali jsme tam o něco déle, ale vozy její jezdily v menších přestávkách nežli parníky a měli jsme stanici příslušné trati nedaleko svého bytu. I tato cesta uliční drahou byla velmi zajímavá, míjela dva zálivy Port Jacksonu v bezprostřední blízkosti, projížděla pěknými vilovými čtvrtmi na kopcích a poskytovala mnoho čarovných výhledů na záliv z poloh nízkých i vysokých. Páně Jírova jednopatrová vila stála vysoko na příkrém svahu nad vnitřním chobotem zálivu Watsonova a ovládala široký a krásný rozhled 104 Chrám Thuparáma v Polounaruwě. po východní rozložité části Port Jacksonu. Tu žil pan Jíra již hezkou řadu let ve šťastné domácnosti se svou chotí, synem a dceruškou. Terasová zahrádka vedla po svahu dolů a z ní po schodech sestupovalo se k písčitému, úzkému pobřeží, při němž mladý Jack Jíra měl svou kůlnu na plachetní loď. Ta byla jeho radostí a pýchou; bylť přes své mládí dokonalým námořníkem, a jako mladý hoch prodělal plavbu na plachetní nákladní lodi do San Franciska. Loď ta omeškala se tou měrou, že byla již pokládána za ztracenu, a mužstvo její zkusilo i dosti nouze, neboť živili se několik 105 neděl jenom velmi primitivními výrobky z pšenice, která byla hlavním nákladem lodním, a trpěli zle nedostatkem vody. Pan Jíra vyvezl nás hned první neděli ve svém automobile do proslulých mořských lázní na písčitých »beachích« Bondi a Ooogee, kde i v chladné vodě za teplého zimního odpoledne něco otužilců obojího pohlaví se koupalo. Projeli jsme ve všech směrech rozsáhlým »Centennial-Parkem«, který na památku stoletého osídlení Sydney byl vykouzlen na pustém dříve území pískových přesypů, a navštívili jsme i předhoří »La Perouse« na severním břehu Botany Bay, odkudž prevozní motorka dopravila nás na Kurnell Beach, kde James Cook poprvé přistál před 152 lety. Tam poklonili jsme se památce velkých cestovatelů Cooka i La Perouse. I tato místa byla mi již známa z dřívějšího pobytu, tentokráte však více pozornosti věnovali jsme domorodé osadě v malé reservaci při La Perouse, neboť domorodci byli mé ženě něčím velmi novým i zajímalo nás, do jaké míry se přizpůsobili životu v samé blízkosti veleměsta, na místě každého svátečního dne velmi navštěvovaném. Zařízení reservace je velmi ubohé, černoši bydlí asi v desíti maličkých domcích z galvanisovaného plechu a vnitřní úprava jejich příbytků je velice primitivní. Živí se podělkováním a rybařením, hotoví též rybářské sítě, skládají a prodávají prosté ozdobné předměty z lastur mořských a někteří v neděli a ve svátek produkují se házejíce bumerangy pro potěšení obecenstva, které jim rádo poskytne nějaké odměny. Jsou to velmi neškodní, krotcí »divoši«, oblečení do šatů, jichž dostává se jim od vlády. Od civilisace nepřijali mnoho mimo nástroje a šaty i žijí si dále svým způsobem, až na to, že nevedou již válek a nepožívají lidského masa. Ani »korroborri« prý již nekonají, ale zdá se, že missionáři se tu příliš nepletou do jejich způsobu života, a tak vracejí se do La Perouse vždycky na zimu i jinak v době trvalejší nepohody, kdežto v příznivém počasí rádi zajíždějí po loďkách na některá méně obydlená místa při jižní straně Botanické zátoky nebo při George Riveru a jeho přítocích i rybaří tam ve volné přírodě úplně dle své libosti i po několik neděl. Jenom staří a neduživí zůstávají v La Perouse i přes léto. Prvních několik týdnů byli jsme do únavy zaměstnáni hledáním bytu. Obyčejně celé odpoledne jsme projezdili a prochodili i seznali tak podrobně rozsáhlé části Sydney i předměstí, do nichž bychom snad jinak ani nebyli vnikli. Podle ústních direktiv, jichž se mi v zahraničním ministerstvu dostalo, snažil jsem se získati takový byt, aby tam vedle přiměřeného prostoru pro nás byly též dvě kanceláře, jedna pro generálního konsula a jedna pro úředníky přidělené. Jako tou dobou všude po světě byla též v Sydney velká nouze o byty i domky trochu jen lépe zařízené. V předměstích méně výhodně položených, 10 ti Krásně zachovaná dágoba v PolomiaruwO. plných drobných rodinných domků nájemných, kde hlavně dělníci a drobní úředníci bydlí, bylo o něco snáze, ale marně sháněli jsme se po opravdu slušném domě, který by jak rozsahem a úpravou, tak i polohou pro kon-sulát vyhovoval. Nesmělo to býti dále než nejvýše 15 minut tra m way í nebo parníčkem od středu města, aby tím úřední a obchodní styky netrpěly, a musilo to býti v poloze ze společenských ohledli přípustné. Udělali jsme mnoho zajímavých, byť i často nepříjemných a trpkých zkušeností. Najmouti zařízený domek zdálo se zprvu nejvýhodnějším, ale brzo jsme poznali, že v blízkosti »City« nelze najmouti nic skutečně vý- 107 hodného na delší dobu. Na krátko nebo periodicky vždy na několik měsíců, zejména v létě, lze vždy hojnost krásných bytů nebo domů najmouti i s nábytkem a vším zařízením mimo ložní prádlo. Jestif v australských domácnostech skoro všeobecně zvykem pronajmouti byt hned, když rodina na několik neděl na letní byt nebo na cesty se odebírá, a takové příbytky dostanou se za dosti laciný peníz na lhůtu předem smluvenou. Na několikaletý nájem však veškeré nabídky ukázaly se velmi nevýhodnými, nábytek zpravidla byl již tuze povetšelý a podmínky takové, že brzo musili jsme se rozhodnouti, zaříditi konsulární byt i úřední místnosti nově v mezích pokynů mi daných. Když jsme již byli opravdu skoro bezradní, navštívil nás majitel velmi dobré bytové kanceláře z Darlingshurstu, městské čtvrti výhodně položené po východní straně vlastní »City« Sydney, který nabídl nám byt v jednopatrové vile v čísle 40 v ulici Bayswater Road, vzdálený pouze asi 7 minut tramwayí od středu obchodní »City« u generálního poštovního ředitelství. Hned po první prohlídce jsme se rozhodli. Byl to nejlepší objekt, který jsme za celou tu dobu hledání viděli, poloha velmi příznivá, v pěkném domě, ve čtvrti velmi slušné, při tra m way i. Bylo to šest pokojů v prvním patře vily se zvláštním vchodem a schodištěm, takže s obyvateli přízemí nebylo nucených styků. Poloha byla velmi vzdušná. S jedné strany hleděli jsme přes rozsáhlé zahrady na východní část Port Jacksonu a viděli jsme parníky jak vplouvaly mezi jeho »Hlavy« ze širého oceánu, část střechy byla. upravena v terasu zvláště příjemnou za dusných letních večerů. Podmínky nájemné byly dle úsudků znalců poměrů zcela přiměřené, ba výhodné v době takové nouze o slušné a dobře umístěné byty a tak jsme bez velkého" otálení uzavřeli smlouvu. Pak nastala nám nová velká starost zařízení kanceláří i bytu. To byla těžká úloha, zejména pro moji ženu, která ještě v anglických poměrech byla nováčkem a měla velmi krutá zklamání jak ve výběru věcí, který byl stále ještě ve stavu až příliš poválečném, tak i v návrzích firmy, jíž jsme zadali zařízení. Konečně však přece její vytrvalost a vzácná ochota jednoho z majitelů závodů, který mnoho péče našim přáním věnoval, dovedly to tak daleko, že v polovici října bylo zařízení kanceláří hotovo a byt upraven prozatímně tak, že mohli jsme se tam nastěhovati. Teprve však počátkem prosince bylo vše v pořádku úplném a mohli jsme začíti se zvaním hostí k nám. Byly to zkušenosti někdy dosti perné, ale přece velmi cenné pro nás, jaké jsme si nashromáždili za tu první čtvrt roku. Poznali jsme různé stránky australského života z vlastního názoru, na vlastním těle, jak se říká, s nimiž cizinec žijící po hotelích nebo v zařízených bytech nemá ani příležitosti přijíti do styku. Viděli jsme, jaký jest výběr v mnoha oborech 108 zboží, seznámili jsme se s obchodními i pracovními poměry a naučili se oceňovati vkus a názory mnoha osob, pokud se týče zařízení domácností, bytů a kanceláří. Vzájemný poměr zaměstnavatelů a zaměstnaných, názor dělníků z různých oborů na jejich pracovní povinnosti, stanovisko, jaké dodavatelé i lidé pro ně pracující zaujímají ke kupujícímu a platícímu, a mnohé jiné zajímavé stránky denního života australského byly nám v několika nedělích osvětleny lépe nežli hovory a výklady jiných. Při tom měli jsme, dle mínění všech známých, opravdu štěstí, že měli jsme co činiti skoro vesměs s lidmi nad průměr dobré mravní jakosti a nesetkali jsme se skoro vůbec s živly nekalými, jakých, dle zkušeností jiných lidí, není prý právě nedostatek ani v Sydney v kruzích dodavatelských i dělnických. Mé officiální styky s úředními kruhy byly zpočátku formálně stížený tím, že dosud nedošlo exequatur anglického krále a nebyl jsem dosud tedy pověřen k úředním výkonům konsulským. To jest věc dosti častá, zhusta se stává, že nově jmenovanému konsulu jest čekati mnoho měsíců na toto formální uznání. Neměl jsem však nejmenší příčiny ke stížnostem. Australská federální vláda v Melbourne i úřední kruhy v Sydney vyšly mi hned od počátku velmi ochotně vstříc a také ve sboru konsulárním dostalo se mi zcela příjemného přijetí. Nemalou podporou v mé činnosti byly mně staré a velmi cenné známosti ve vědeckých kruzích australských. Již od Perthu potkával jsem se v hlavních městech s pány, kteří znali mne od prvního pobytu mého v Austrálii. Měli váhu jak ve společnosti, tak i u úřadů a všichni dobře věděli, že již tehdy, ačkoliv formálně rakousko-uherský poddaný, byl jsem rozhodně protiněmeckého smýšlení. V Syduey byl to zejména proslulý objevitel Jižního Magaetického pólu, na slovo vzatý cestovatel a australský geolog Sir T. W. Edgeworth David, profesor sydneyské university, jenž hned od počátku byl mi s nevšední ochotou nápomocen. S ním znal jsem se již z Mexika od r. 1906. Vedle , něho stejně srdečnými přáteli zůstali mi ze starých známých profesor geografie Dr. Griffith Taylor, jeden z nejlepších moderních pracovníků v naší vědě, pánové Dr. C. Anderson a C. Hedley, znamenití odborníci v čele australského musea v Sydney, státní geolog E. C. Andrews, proslulý svými studiemi o ledovcích a podrobným prozkumem světoznámých rudných oblastí v Cobaru a Broken Hillu. Důvěrné a přátelské styky s vědeckými kruhy byly mi po celou dobu mého působení v Sydney velikou vzpruhou a pomohly mně znamenitě v důležité úloze, šířiti známosti o naší nové republice a o nově osvobozených národech slovanských vůbec, jak přednáškami, tak i v tisku. Pan Jíra a jeho osobní přátelé byli mi velmi ochotně pomocní v získávání nových známostí, zejména v obchodních kruzích. Jednalo se mi o to, 109 aby co nejdříve dostalo se ve známost australských dovozců, že zboží,. Které před válkou zejména z Německa kupovali, mohou dnes dostati ze spřáteleného státu československého v jakosti stejně dobré. Obchod s Německem a s Rakouskem, s Maďarskem a Tureckem byl ještě zakázán a proto bylo třeba využíti co nejrychleji příhodné doby pro zavedení československých výrobků .v Austrálii. Situace byla též potud příznivá, že jednalo se zejména o takové obory zboží, jež nedodávaly se ještě z Anglie nebo z jiných oblastí britské říše. Australské obchodní kruhy a obecenstvo musily se ještě v roce 1920 spokojovati hlavně japonským zbožím jakosti až příliš válečně nebo platiti přehnaně vysoké ceny za americké výrobky. Situace byla tedy dosti příznivá pro nový stát, který mohl dodávati dobré zboží, na australském trhu namnoze již chvalně známé z doby předválečné. Potíž byla v tom, že o našem státě a národě, o jeho poměru ke spojencům, o jeho zásluhách o jejich vítězství se nevědělo v Austrálii v obchodních, kruzích zhola nic. Vždy více jsem oceňoval velmi štastnou okolnost, že ministerský předseda (prime minister) australského soustátí William M. Hughes a ministr financí Sir Joseph Cook byli členy mírových konferencí a osobně se poznali s československými delegáty, zejména s ministrem Dr. E. Benešem, jehož si oba velmi vážili. Sir Joseph Cook zejména projevoval vždy velkou přízeň k našemu národu a státu. Jaké pochopení měl pro věci utiskovaných národů, svědčí, že ještě po několika letech nezapomněl Lužických Srbů a stále s obdivem vzpomínal na jejich nerovný zápas za lidská práva, v němž, bohužel, tak málo dovedli jim spojenci pomoci. Tito pánové informovali své ministerské kolegy, zejména ministra cel-nictví, že Československo má nárok na stejné výhody jako staré státy spojenecké, a tak hned ze začátku, kdy jsem ještě neměl »exequatur« a nebyl tedy formálně oprávněn s vládou jednati, dostal jsem na svá podání rychlá a příznivá vyřízení otištěná též v úředním listě. Tak dostalo se nám autoritativního osvědčení jako zástupcům spřáteleného státu a ceuné výhody v celních sazbách, i bylo již jen na nás, získati si šířením informací zájmem obchodních kruhů a přesným plněním předpisů celních nabýti důvěry celních úřadů v jednotlivých státech australských. Bylo mi velkou výhodou, že mohl jsem přijmouti jako smluvního úředníka generálního konsulátu pana Ladislava Vaška, který za svého mnohaletého pobytu v Sydney nashromáždil si velmi cenné praktické vědomosti. Pan Vašek pracoval s nadšením pro vybudování našich obchodních styků, byl mi vždy velmi ochotným pomocníkem a jeho naprosto loyální a nezištné činnosti má krásný rozvoj československého obchodu s Austrálií mnoho děkovati. U 0 '/, domorodé vesnice na Ceylouě. Celou řadu svých přátel a známých, výborných mužů různých povolání přivedl ve styk s konzulátem a jejich přátelskou ochotou mnoho jsme docílili, co by jinak bylo nováčky v tamních poměrech stálo mnoho zbytečného bloudění a zklamání. Zprvu bylo velmi těžkou úlohou přemáhati nedůvěru Australanů ke všemu, co přichází z evropského kontinentu. Jejich zeměpisné znalosti o Evropě jsou až na vzácné výjimky zcela nepatrné, Je to snňška jmen států, národů a měst, snad také hor a řek, jejichž polohu vzájemnou dávno již zapomněli, a mají příliš málo zájmu, aby si ji pohledem na mapu obnovili. Ostatně map s novým rozhraničením bylo viděti jen velmi málo. Pro cizince vůbec neměli nikdy sympatií a tím méně nyní po válce. Válka se všemi jmény evropských a asijských pronárodů zvýšila sice geografický chaos v jejich mozcích, ale roztřídila cizince na dvě skupiny politicky a společensky, na spojence a neutrály, se kterými možno společensky i jinak se stýkati, a na příslušníky nepřátelských států, z nichž lil ovšem Němci »Germans« byli jim nejznámější, a s nimiž styky nemají se obnovovati. Proti Němcům bylo tu skutečně dosti opravdového rozhořčení ve všech kruzích, proti Rakušanům a Maďarům již méně, poněvadž australská vojska nebojovala nikdy přímo proti nim a bylo známo, že mnoho příslušníků těchto států v Austrálii bydlících snažilo se vší mocí dokázati svoje přátelství k britské říši i k věci spojenců za války. Proti staré »ctihodné« říši Habsburků nebylo nenávisti a nikdo celkem nechápal dobře, proč místo ní objevilo se na mapě několik nových jmen. Proč a zač byly tyto nové státy vytvořeny, kdo jsou ti nyní samostatní »noví« národové, nevěděl tu téměř nikdo. Jména Čech, Slovák, »Čechoslovák« byla jim jen slovy, která neznamenala nic více než něco záhadného, oč netřeba se dále zajímati. »Bohemia« je pro ně říše divadla, kabaretu a nočního života, a ne ctihodné království české, které má svou slavnou historickou opravněuost. Na novém jméně státu našeho vadilo také to, že nevěděli, jak vysloviti »Oz«, ve slově »Czechoslovak« které jsme v anglické transkripci dosti nešťastně z latinské převzali. Proto snad bylo jim méně sympatické nežli »Poland« a jiná snáze vyslovitelná jména a z toho důvodu měli jsme o jednu malou potíž více nežli jiní nováčkové. K vůli cizímu státu, který na mapu se dostal bůh ví jak a proč, učiti se vyslovovat a psát těžké jméno je přece skoro přílišná oběť od pořádného Australana, který raději cizinců ani neslyší, ani nevidí a nejraději by s cizinou vůbec žádných styků neudržoval. Jelikož však bylo na trhu australském potřebí spousty užitečných věcí, které dosud byly dosažitelné jen v špatné jakosti a za hanebně drahý peníz překonávali obchodníci velmi rychle svou původní nechuť navazovati styky s něčím zcela novým a začali se brzo trousiti ve stále větším počtu na konsulát, aby se informovali a posoudili, zdali by se doporučovalo zahájiti jednání k obchodům vedoucí. Vedlo by příliš daleko, kdybych chtěl vypisovati, jak nnše obchodní styky se šířily a prohlubovaly, jaké jsme měli úspěchy a jaká zklamání. Tolik však bylo jisto již po několika měsících, že čistě po stránce obchodní generální konsulát v Sydney úplně odůvodnil a ospravedlnil svou existenci a vydání na jeho zařízení i udržování podniknutá. Další vývoj obchodu československého s Austrálií i Novým Zélandem měl tak skvělý průběh, že opravdu netroufali jsme si tolik doufati, když bojovali jsme stále proti různým překážkám, které namnoze se zdály býti skoro katastrofálními. Co nás to stálo práce, než získali jsme si důvěry celních úřadů, že z vlastního zájmu našeho státu nepřipustíme, aby pod značkou československou pašovalo se do Austrálie nepřátelské zboží z Německa nebo z Ra- 112 Dágoba Abhayagiriya v Anuradhapuře. kouska! Jaké nepříjemnosti a pokoření způsobovaly nám mnohé československé i vlastenecké firmy, nechtějící jinak korespondovati s Austrálií nežli německy nebo udávající ceny svého zboží v říšských markách. Kolik vědomých a opravdu schytralých úkladů tu bylo se strany říšských firem německých a jejich australských přátel! A když to vše začalo se rozptylovati, objevil se na našem nebi nový černý a hustý mrak, ochrana australské a britské výroby proti cizí soutěži silně zvýšenými cly. Co jsme se nabojovali, nachodili, namluvili, natelegra-fovali a napsali, abychom aspoň značnou část ničivých blesků, metaných proti cizímu dovozu, odvrátili od skupin zboží z Československa dováženého! Ale i tu měli jsme úspěchy vytrvalé práce, v níž bylo pak pokračováno s nemenším úsilím po mém odjezdu z Austrálie, zejména naší mladou obchodní komorou v Austrálii. Již od počátku roku 1922 měl tu generální konsulát velmi důležitého pomocníka ve snaze po rozvoji československého obchodu s Austrálií. Byla to československá obchodní komora, kterou se nám podařilo v život uvésti. Daucš: Tři léta. 8. 113 Členy jejími stali se obchodníci zúčastnění na obchodním styku s Československem a také několik pánů, majících jen ideální zájem na našem národě. Byl tu na př. plukovník J. Walker, kdysi velitel jihoslovanské legie, s níž 12 českých hochů odešlo do pole z Austrálie. Plukovník velmi si vážil československého vyznamenání, jehož se mu dostalo, a stal se velice horlivým členem komory. Prvním předsedou byl zvolen náš vzácný pan Jíra, sekretářem pan Vašek. Byla to radostná součinnost s pány tak nadšenými pro úspěch vzájemných styků obou jejich vlastí, staré rodné československé a stejně jim milé australské, v níž svou prací a rodinou zapustili pevně kořeny. Vedle nich však celý výbor sestával z pánů opravdu velmi svědomitě plnících úkoly, které na sebe vzali. Byli to vesměs mužové velmi zkušení, dobří a počestní obchodníci, kteří dovedli přilnouti k zemi, s níž výhodné styky obchodní je mohly spojovati, ano byli tu také Australané, kterým snaha o obchodní styk s Československem až dotud nevynesla nic, než hodně bezvýsledné korespondence a dosti zklamání. Podivoval jsem se často houževnatosti a nebeské trpělivosti těchto lidí, které přece jen v první řadě naděje na zisk přivedla ve styk s námi a vším, co se československým jmenuje! Jak klidně snášeli různé nezdary, znovu a znovu se pokoušeli o navázání slibnějších a trvalejších svazků s našimi výrobci nebo vývozci! Náš člověk byl by již mnohokráte vše s prokletím do koše zahodil a přede všemi známými zostudil, oni však nejen zůstali ještě zdvořilí k nám, morálním původcům vší té, dlouho zbytečné a často i drahé námahy, nýbrž snažili se, aby svou součinností v komoře své znalosti o československém obchodě prohloubili a konečně snad přece někde s úspěchem zakotvili. Když náš dobrý pan Jíra v srpnu 1922 tak neočekávaně zemřel, ujal se jeho funkce jeho důvěrný přítel, výborný Angloaustralan pan W. J. Proud, spolumajitel a vedoucí ředitel velikého klenotníckeho závodu, a slouží zájmům československo-australských styků znamenitě s takovou oddaností, jakoby sám byl naším krajanem. Tím jsem předběhl poněkud po jedné stránce a zbývá mi ještě zmíniti se trochu o jiných oborech našich styků. Konsulové cizí v britských državách mají dosti úzký okruh působnosti. Britská říše učinila kdysi špatné zkušenosti s německým konsulárním zástupcem v Jižní Africe, který pletl se do věcí vymykajících se z jeho kousnlární právomoci, a od té doby je snahou oficiálního světa v dominiích a koloniích britských cizí konsuly držeti přesně v mezích jejich úkolů a nedávati jim ani častými společenskými styky oficiálního rázu příležitosti k blýskání se v okolí nejvyšších špiček vládních. Přes tuto nařízenou zdrželivost, která anglické povaze tuze dobře odpo- 114 vídá, stávají se někdy výjimečné případy. Mně bylo zvláštním zadostiučiněním, že o mou propagační činnost zajímal se velice hned od počátku guvernér Nového Jižního Walesu Sir Walter Davidson. Tento pán, ztrá-vivší celý lidský věk ve vysokých funkcích správního úředníka koloniálního, měl kdysi v Transvaalu českého holiče, který s jinými krajany svými hrávali mu kvartet při tabuli nebo zahradních zábavách, a jako guvernér v Novém Foundlandu s velikým respektem pozoroval činnost »Moravians« čili Českých Bratří, kteří udržují missie mezi Eskymáky na pobřeží Labradoru. Tyto nahodilé styky s českým jménem vzbudily v něm velké sympatie k našemu národu, přes to, že rodinou své choti byl v příbuzenských vztazích k Habsburkům. Sir Walter přečetl vždy s velkým zájmem spisky o Československu, které jsem mu přinášel, a sám se mi nabídl, že bude předsedati při první mé přednášce v Sydney. To bylo v Australském museu, které zařadilo mou přednášku »O fysiografii Československé republiky«, provázenou světelnými obrazy, do programu kursu svých populárních přednášek. Sir Walter Davidson dodal této příležitosti společenského lesku a sám dlouhým proslovem vyložil, proč se sympatií hledí k našemu národu. Ostatní kon-sulové dosti často mi připomínali, že »Sir Walter« dělá osobní výjimku u mne, ne proto, že jsem konsulem, nýbrž universitním profesorem a také členem učených společností australských. Účastenstvím guvernéra stala se z mojí přednášky společenská událost. Zájmu o Československo dostalo se nejvyššího oficiálního »punce«. Přednášel jsem pak na různých místech, aniž bych se o to musil ucházeti. Brzo se mi podařilo vstoupiti v přátelský styk také se žurnalistickými kruhy v Sydney. Přední denník »Sydney Morning Herald« měl opravdové porozumění pro evropské věci, jeho ředitel pan B. Fletcher prostudoval ke svým spisům o vývoji politické moci v Tichomoří velmi podrobně německé methody a měl proto sympatie k těm národům, kteří nejvíce jimi trpěli. Jedním z předních spolupracovníků tohoto listu je pan Aubrey Williams, rodem z Nového Zélandu a bratr velkého přítele a znatele Ruska Dra Harolda Williamse, předního redaktora »Times« v Londýně a spoluredak-tora výborné »Slavonic Review«. Pan Aubrey Williams pobyl též delší dobu v Rusku, měl mnoho porozumění pro slovanské národy, i byl nám velmi milým a oddaným přítelem. Ve sboru konsulárním našli jsme také řadu příjemných přátel a styky oficiální i společenské jak s konsuly »de carriěre«, tak i s honorárními zůstanou nám vždy v milé upomínce. Z konsulů úředních pěstovali jsme užší a časté styky zejména s generálním konsulem francouzským, který byl »doyenem« sboru, s generálním konsulem švédským, pak s konsuly belgickým, holandským a americkým, z konsulů honorárních ve velmi přátelském po- 117 měru byl jsem s p. G. F. Earpem, honorárním generálním konsulem polským a s hon. konsuly norskými, s konsulem brazilským a argentinským. Konsul belgický pan Segaert se svou distinguovanou chotí a velmi sympatickou dceruškou byli nám nejblíže svými životními názory. Měli velké pochopení pro zeměpisné poznání světa. Za války ztrávili několik let v belgickém Kongu a pan Segaert vydal velmi zajímavou knihu o svých tamních zkušenostech. Již v počátcích své činDosti nabyl jsem skvělého důkazu, jak někteří pánové v konsulárním sboru nejvýš humánně chápou své povinnosti. Švédský generální konsul pan Lindquist zastával za války zájmy rakousko-uherských občanů i předložil mi záhy po příjezdu listinu příslušníků bývalé říše, jimž byly sekvestrovány i vkladní knížky u bank a poštovních spořitelen. Jelikož nyní bylo možno příslušníkům osvobozených států ucházeti se o vrácení těchto knížek, pan Lindquist byl ochoten prostředkovati. V jeho seznamu nebylo našich občanů, ale mnoho Jihoslovanů. Označil jsem jejich jména p. Lindquistovi, který podnikl v jejich prospěch velmi zdlouhavou korespondenci jak s jihoslovanským vyslanectvím v Londýně, tak j s australskými úřady a činil se v jejich prospěch s takovou horlivostí, jako by to byli při nejmenším jeho vlastní krajané. Tento případ nebyl ojedinělý, v celém sboru konsulárním panoval duch opravdové kolegiality, přes to, že často obchodní zájmy zemí zastupovaných se křížily. Nebylo tu konkurenční zášti a také drobné nesrovnalosti osobní a společenské vyřizovaly se vždy velmi taktně a smířlivě. 11S x PORT JACKSON Povšechná charakteristika. Od vjezdu do Heads až k Sydney Cove. Projížďka západní i východní polovinou Port Jacksonu. Zoologická zahrada v Taronga Parku. ořský chobot Port Jackson, při jehož březích rozkládá se největší město Austrálie Sydney, právem bývá pokládán za jeden z nejkrásnějších přístavů světa. Tážete-H se plavců, znalých všech oceánů i moří vedlejších, jmenují z pravidla jedním dechem vedle sebe Bio Janeiro, San Francisko a Port Jackson čili Sydneyský přístav. Se stanoviska námořnického mají tyto tři úzkým a hlubokým průjezdem s mořem spojené rozlehlé choboty mnoho shodného a společného. Poskytují lodím rozsáhlou plochu tak hlubokou, že možno v ní i značnému loďstvu snadno manévrovati, vynikají množstvím bezpečných a výhodných kotvišt, kde veliký počet největších lodí může pohodlně se umístiti, aniž překážejí v průjezdu každodennímu návalu lodí přijíždějících a vyplouvajících. Sydneyský přístav a s ním celý Port Jackson má právě z této praktické stránky ještě i velkou přednost jak před Rio Janeirem, tak i před přístavem San Franciska, totiž tu, že vody jeho až k samému břehu bývají hodně hluboké podél četných předhoří pohodlně se souše přístupných, takže bez nákladné úpravy přístavišť a obtížného bagrování hlubokých příjezdů lze i největším lodím přistáti při samém břehu, jen jednoduchými dřevěnými rampami opatřeném. Po stránce krajinné krásy sotva lze upříti prvenství Rio Janeiru. Již první pohled na bizarní tvary strmých hor, bezprostředně trčících nad rozlehlými a propletenými hladinami chobotů, průlivů a lagun, které doplňují širokou plochu hlavní zátoky je něco naprosto výjimečného. Několik fotografií přesvědčí nás, že Rio Janeiro je z krajinářského a fotografického hlediska čistě jedinečné, a náš Jan Havlasa svým podivuplným básnickým vylíčením všech jeho krás a předností jen utvrzuje a prohlubuje toto přesvědčení. Rio Janeiro působí bezprostředním, takřka ohromujícím dojmem svého nesmírně barvitého panoramatu a v tom ani San Francisco, ani Port Jackson nemohou se mu vyrovnati. Na zálivu San Franciska nejkrásnější je úžina Zlaté Brány (Golden Gate), kterou vjíždí do něho se z oceánu. Nad ní strmí na severu svými ostrými hřebeny Mount Tamalpais a na jihu nevysoká, ale srázná úskalí nesoucí 119 starou pevnůstku, ověnčenou výběžky residenčních čtvrtí tichomorské metropole severoamerické. Je to pohled nádherný za krásného dne, ale v barvách převládají střízlivé odstíny žluté, červené i hnědé barvy, nebof sytá zeleň hustých, souvislých porostů tvoří jen úzké pásky v celkem hodně pustém obraze skal a více méně holých ssutí pokrytých svahů. Port Jackson není vyhlouben mezi vysokými horami; rozeklaná a příkrá předhoří, k němu zhusta kolmými stěnami spadající, jsou jen na málo místech vyšší jednoho sta metrů a již proto všechny obrazy a zejména fotografie, snažící se zachytiti hodně rozsáhlou část jeho podivné a široko daleko rozeklané prostory, trpí jedním společným nedostatkem; jsou příliš ploché a ve vertikálním měřítku jednotvárné. Není tu nic, co by ohromilo, co by imponovalo na první pohled; každý uzná, že ty spletité choboty mezi skalnatými, zalesněnými předhořími jsou zajisté rozkošné, ale i nejkrásnější barevný obraz panoramatu portjackson-ského nechá více méně chladným toho, kdo neměl štěstí poznati vlastníma očima veškeré jeho intimní krásy, které jsou tak přístupné a dojímavé ve své prosté, ale nekonečné rozmanitosti. Port Jackson je mořský chobot, vyplnivší hluboko a daleko do souše celou spleť údolí, která společným ústím k moři se otvírala. Byla to údolí asi takového rázu, jako je náš Kokořínský důl se svými pobočkami, vhlou-bená mezi strmé pískovcové stěny, shora jakoby sbroušené do ploché vysočiny, z níž nevyniká ani jeden nápadně vyčnívající vrchol. Představte si Kokořínský důl i s vedlejšími doly do něho ústícími, vyplněný skoro do poloviny mořem a pak asi dvakráte zvětšený co do šířky i do výšky i pokrytý na svazích i okrajích vysočiny širokým listnatým lesem šedomodré barvy, mezi níž základní červenohnědá barva pískovců všude prosvítá. Tak asi lze si vypodobniti pomocí našeho domácího, všem známého krajinného obrazu Port Jackson. Příjezd lodí do Port Jacksonu poskytuje divadlo velice malebné. Z dálky zdá se nedostupným, ba nepřátelským pobřeží strmých skalních bastionů, po nichž vysoko vyskakují a plíží se jazyky mohutných příbojových vln, i je-li moře klidné dále od pobřeží. Teprve hodně zblízka otvírá se asi půldruhá kilometru široký vjezd mezi mohutnými předhořími, které obecně slují »Hlavy« (»Heads«). Tím průlivem pomalu vjíždíme do klidné prostory, jež každou vteřinou stává se širší a rozmanitější. Nejprve hledíme k severu a severozápadu, kde široká hladina tak zvaného »Soundu« větví se v pozadí několika skalnatými ostrohy v užší choboty, jichž konce patrně nelze dohlédnouti, a jen na blízku v pozadí samého předhoří »Severní Hlavy« (North Head) rozkládá se na snížené šíji dosti malebně městečko Manly, svými mořskými lázněmi proslulé. Když však vnitřní výběžek Jižní Hlavy přestane zakrývati obzor k zá- 720 pádu a jihozápadu, otevře se před námi neočekávaně jiná hladina, přibližně asi tak široká jako »Sound«, ale bohatě rozvětvená a po jižní straně lemovaná celou spletí osad porozsetých po svazích mezi zalesněnými chlumy nebo skalnatými srázy. Střídají se příkré skalní výběžky a ostrohy zalesněné se širokými plochami běložlutě svítících písčitých »pláží« čili »beaches«, jak se říká v anglických zemích. Mezi domky a villami, z nichž mnohé velmi malebně zapadají do krajinného obrazu, zříme dále k západu již v pozadí obzoru několik skoro krychlových mrakodrapů, ostře se odrážejících na horizontu, projíždíme kolem přístaviště válečných lodí, míjíme starou titěrnou pevnůstku na miniaturním ostrůvku a znamenáme též po pravé severní straně zálivu, jak zalesněné divoké chlumy mění se ve srázné výšiny, až do pozadí chobotů pokryté přečetnými domy a zahradami nejrůznějších rozměrů a barev. Konečně poutá nás na jižní straně široké prostranství parků s rozsáh- 121 lými trávníky, mohutnými fíkovníky a skupinami palem malebně, jakoby amfiteatrálně se zdvihající k pozadí monumentálních budov. Oplouváme větší pevnůstku na předhoň a již vidíme k jihu do vlastní »Sydney Cove«, nevelké ale široké zátoky obklopené v pozadí vysokými stavbami, před nimiž z celé řady dřevěných přístavišť vyplouvají a vplouvají četné ploché a nízké, ale prostranné prevozní parníky »ferries«, zprostředkující rychlé a pohodlné spojení na všechny strany Port Jacksonu. Přijeli-li jsme na některém zaoceánském kolosu, dostane se nám místa na levém nebo na pravém boku »Sydney Cove«, odkudž máme jen několik set metrů na »Circular Quay«, nábřežní náměstí, prostírající se v pozadí zátoky, mezi oněmi přístavišti pro »ferries« a bloky mohutných budov městských. Odtud rozjíždějí se tramwaye elektrické do všech končin města na jižní straně Port Jacksonu. Na severní straně proti Sydney Cove je konečná stanice dráhy, která je hlavní tepnou severního Sydney, i elektrické tramwaye, obepínající v několika směrech severní obvod Port Jacksonu a končící na východě až v Manly, jež jest zdlouhavou, ale přece velmi vítanou náhradou za přímé spojení po vodě, když několikráte za rok divoké bouře tak rozdovádějí vody v »Soundu« útokem vln z otevřeného moře, že ploché »ferries« nemohou se odvážiti přes jeho prudce se zmítající plochu. Za takových nepříliš častých dnů vzezření přední části Port Jacksonu je naprosto jiné než za veselých slunečních pohod. Je tu jako vymeteno, velké lodi nemohou do širého moře, ani z oceánu do Port Jacksonu a pla-chetky, motorky a prevozní parníky, které jindy prohánějí se tu vesele sem a tam, jsou zakotveny u přístavních ramp nebo v mělké vodě chobotů nedaleko písčitých »beaches«. Sotva se nově příchozí ohlédne po sydneyské »City«, již zase Port Jackson ho láká, a je-li krásný, slunný den, jistě zkombinuje si nějakou jízdu po jeho hladině. Dvakráte v týdnu plují zvláštní parníky pro turisty, kteří chtějí se snadno a lacino seznámiti s celým skoro obvodem Port Jacksonu. Půl dne ztráví turistický parník na západní části Port Jacksonu; druhou půlku v části východní, kterou jsme poznali projíždějíce od »Heads« k Sydney Cove, s dlouhým zájezdem do protáhlého ramene severního, zvaného »Middle Harbour«. Ústí tohoto chobotu do »Soundu« zahlédli jsme, nežli parník obeplul severní výběžek Jižní Hlavy (Inner South Head). K západu od Sydney Cove terén obklopující Port Jackson se níží, široké choboty otvírají se do kvadrantu jihozápadního, v nichž umístěny jsou rozsáhlá přístaviště a doky. Vlastní hluboká rýha pokračuje k západu pode jménem Parramatta River, k severozápadu a pak k severu odbočuje užší, ale rovněž hluboká rýha zvaná Lane Cove, stále více se úžící mezi vyso- 122 kými útesy příkrých stěn. V horní své části, do níž jen za přílivu hlubším plavidlům lze proniknouti, větví se Lane Cove v několik zcela úzkých koryt. Do těchto ústí malé potůčky a bystřiny z divokých propastných údolí, jimiž vysočina, strmící do výše skoro 200 metrů, jest tu křivolace rozervána. Tam, kde se odděluje od hlavního chobotu, svahy Lane Cove pokryty jsou letohrádky a sady, výše však od vysokého silničního mostu osídlení řídne velmi rychle a nastává divočina. Parramatta River poskytuje scenerii mnohem krotší, ale přece velmi zajímavou. Pěkné vilky s parky někdy velice ozdobnými, zachované plochy původního porostu s košatými fíkovníky, místy i palmy a pandány, ozdobně se rýsující na obzoru nebo proti skalám, poskytují stále se měnící obraz. Most, který se rozvírá stranou, aby propustil parník, několik malých loděnic a továrny nebo skladiště ruší tento klidný obraz domáckého blahobytu pobřežních předměstí a ještě dále proti proudu široké mělčiny, na nichž se zachytily nejjižnější porosty tropických mangrove, vysílají k nám roje moskytů, jimž jsou oblíbeným pařeništěm. Konečně dorazíme až k městečku Parramattě, které jest jedním z historických sídel Nového Jižního Walesu, v úrodné, málo zvlněné krajině, kde zemědělství australské mělo své první slibnější počátky a kde bylo též první venkovské sídlo guvernérů. Parramatta River jest tedy jakousi historickou vodní cestou Australanů, ale ještě větší popularity, nežli historické vzpomínky, jí dodávají každoroční závody veslařské, které konají se na klidných jejích vodách za účastenství tisíců diváků, sledujících s nadšením jejich průběh s pobřeží i svahů, s nichž často daleká a malebná vyhlídka se otvírá na velkou část závodní vodní dráhy. Regatty plachetek a motorek konají se v přední části Port Jacksonu velmi často v teplé sézoně roční a také tento sport má čilý zájem v širokých vrstvách publika, jež přehlíží široké plochy hladiny s výšin parků na před-hořích a jejich úbočích se prostírajících. Turistický parník poskytne cestujícím lepší a podrobnější přehled i oné části Port Jacksonu, kterou projeli na oceánském parníku od Heads k Sydney Cove, nebof jedním směrem sleduje pomalu 'severní pobřeží, které je příkřejší, s úzkými a ostře zakončenými postranními choboty, kdežto při zpětné cestě projíždí v zákrutech širokými zátokami, jež po jižní straně povlovně se otvírají k údolím širšího a nízkého dna a končí vábnými písčitými »beaches«, na nichž zvláště ve sváteční dny a v neděli tisíce lidí se vyhřívá. Místy i široká travnatá prostranství s několika stromy prostírají se v pozadí zátok. Na »lunch« zastaví se po poledni parník zpravidla při útulné restauraci »Clifton Gardens«, k níž pojí se oblíbený taneční sál a také mořská kou- 124 Záliv krále Jiřího u Albany v Západní Austrálii. pelna, navštěvovaná hlavně dobrými plavci, neboť až sem bývá hladina často hodně zvlněna vlivem prílivu nebo bouřlivých vln, doléhajících z širého moře až tak daleko do vnitřní hladiny Port Jacksonu. Na chvíli přeruší se jízda i v Manly, aby turisté mohli projíti hlavní ulicí tohoto lázeňského předměstí až k proslulé oceánské »beachi«, na niž vlny z oceánu stále útočí a koupajícím se pořádně těla probuší. Nejpěknější část celé vodní túry Port Jacksonem jest však zájezd do dlouhého severního chobotu Middle Harbour, který sám daleko proniká mezi vysoké a nesmírně strmé srázy a má celou řadu odvětvení stejně, nebo ještě více romantických. Jihozápadní z těchto větví odbočuje brzo za úzkým místem zvaným »The Spit«, kde parním přívozem tramwayové vozy, automobily i jiné povozy se dopravují vedle pěších cestujících ze Severního Sydney do Manly a pobřežních osad dále na sever. Je to »Long Bay«, která úzkými, šlahounovitými chobůtky proniká až mezi vysoké útesy, 125 na nichž rozkládají se ve výši již vily a ulice severních předměstí. Přes jeden z těchto úzkých a propastných chobotů pne se v pozoruhodné výšce mocný visutý most, jedno z nejpěknějších podívání, které lze spatřiti také z oken tramwayového vozu v Severním Sydney. Middle Harbour působí často ponurým dojmem. Není-li opravdu velmi jasno a slunečno, jsou hluboké jeho vody skoro černé. Na srázech v blízkosti Špitu ještě tu i tam visí jakoby přilepeny dřevěné domečky »sváteční«, do nichž se stěhují jejich majitelé, jen aby užili »konec týdne«, jak se tu říká, totiž prázdné sobotní odpoledne a neděli, nebo nějaké delší prázdniny. Dále však nerušená divočina prostírá se na obou březích, starý blahovičníkový les pokrývá ploché řimsy skalnatých strání, vše jest klidné a liduprázdné a jen divoké skřeky vodního ptactva a někdy vzdálený ohlas dunění bouře nebo prudkého větrného víru přerušují skoro tajemné ticho. Ve sváteční dny ovšem i tu jest jinak; také my jsme rádi bývali mezi výletníky, kteří dojedou sem na motorových člunech nebo doveslují na člunu až do samoty a ztráví několik hodin v divoké přírodě mezi stromy a skalami. Zažili jsme tu několikráte velmi zajímavý den. Projeli jsme s přáteli na velkém motorovém člunu až hodně daleko na sever, kde mělčina již brání hlubším člunům dále proniknouti. Vylezli jsme na první terasu pískovcových skal a na příhodném místě rozdělali oheň a drželi »picknick« dle australského zvyku, vaříce čaj a hostíce se navzájem přinesenými zásobami. Slézali jsme srázy, prodírali he houštinami objevujíce vysoké, ale jen crkotající vodopády v úzkých stinných prorvách, pozorovali vždy nové a měnící se výhledy na hladinu chobotu a smáli se s chechtavými kuka-burami, velikými australskými ledňáčky. Na mnoha místech nacházeli jsme menší i větší hromady ústřic, ležely tu patrně již dávno a snad byly to ještě památky po domorodcích, černoších, kteří kdysi sídlili v několika kmenech v okolí Port Jacksonu. Nejčastějším cílem našich vyjížděk na severní břeh Port Jacksonu byl »Taronga Park«, nová, svým krásným umístěním právem proslulá zoologická zahrada sydneyská. Je tomu teprve několik let od té doby, co zoologická zahrada opustila své staré místo při rozsáhlém »Centennial Parku« mezi písčitými kopci v jihovýchodní části města Sydney a byla přestěhována na dnešní své místo, které dává jí vyniknouti nad mnoha jinými zahradami zoologickými celého světe, třeba byly snad v mnohém ohledu dokonaleji vypraveny a lépe zásobovány vzácnými zvířaty. Také zoologická zahrada v Melbourne je prý po odborné stránce bohatší nežli Taronga Park, je však prosaickou zoologickou zahradou jako každá jiuá a není zároveň parkem okouzlujícím přirozenou svou polohou a krásou panoramat krajinných. 126 Do Taronga Parku plují v krátkých přestávkách prevozní parníky od ústředního přístavu při Circular Quay a jen málo více než čtvrt hodiny potřebujeme k úpatí návrší, jehož k jihozápadu obrácené boky zaujímá zahrada. Teprve zblízka rozeznáváme za masivní branou znaky toho, že rozlehlé, lesem porostlé úbočí, stoupající v příkrých terasách až do výše asi padesáti metrů nad úroveň Port Jacksonu, je uměle upraveno k dnešnímu svému účelu. Pískovcové skály tvoří několik obrovitých srázných stupňů, mezi nimiž prostírají se rozsáhlé plochy méně skloněné nebo i rovné, které zužitkovány -jsou na ohrady rozmanité velikosti podle druhu a potřeb zvířat v nich chovaných. Velcí dravci, jako lvi, tygři a medvědi, jsou ubytováni v prostorných, z části přirozených, z části uměle vytesaných výklencích mezi příkrými stěnami pískovcových skal. Se tří stran obklopují je kolmé stěny nejméně šest metrů vysoké, zpředu pak široký příkop a ještě vysoký plot ze silných železných prutů odděluje je od obecenstva, které také shora může šelmu bezpečně pozorovati. Nevím, je-li rozřešení zoologické zahrady, jak jest provedeno v Taronga Parku, zcela správné se stanoviska odborného, ale s hlediska uměleckého a psychologického rozhodně má své nesporné a veliké výhody pro návštěvníky. Požitek z krásy a volnosti rozhledu po nádherném zálivu, po hladině, tu zúžené mezi příkrými, zalesněnými předhořími, tu vybíhající širokými zálivy nebo úzkými choboty až pod stráně zastavené pestrou směsí domků a vil, uchvátí každého hosta. Vlastní požitek naladí ho tak příjemně, že jest docela přesvědčen, že také zvířata chovaná v okolí tak malebném jsou šťastnější, nežli jejich druhové v zajetí prosaicky umístěném. Zdá se vám, že i ti dravci, pyšně a nevšímavě vyhlížející přes hlavy obecenstva do dálky, cítí se tu volněji a přirozeněji, nežli v kleci sebe prostornější. Zajisté mají tu více svěžího průvanu, který vždy provívá buď od hladiny vodní vzhůru nebo ve směru opačném. Umělé jeskyně ve skalách vyhloubené slouží jim za skrýše v noci a v nepohodě. Jsou prý zdravější, nežli v jiných zahradách zoologických a také mláďatům výborně tu svědčí. Jedním z předmětů oprávněné pýchy správců Taronga Parku je medvědí terasa, k níž dospějeme nejdříve, stoupajíce pomalu širokou cestou od vstupní 1 náiiy. Je tu po několika silných exemplárech různých druhů a jsou vždy v dobré náladě, stále čilí a vděční za pamlsky, které jim obecenstvo rádo hází. Výše dostoupíme k rozsáhlým ohradám, v nichž početná stádce různých druhů klokanů jsou rozhostená. Ta cítí se tu jistě docela po domácku obklopena a stíněna blahovičníky, jichž kořenná vůně zaplašuje a přemáhá v jiných zahradách tak nemilé výpary některých zvířat. Velbloudi, lamy, antilopy 127 i jiní býložravci mají podobně/ veliká prostranství a netrpí proto sna tolik dotěrností lidskou jako v mnoha jiných zahradách, kde nakupené obecenstvo hledí a dýchá na ně z blízkosti mnohem větší. Velmi šťastné je rozřešen dlouhý úzký rybník, v němž neúnavně prohánějí se tuleni. S nemenším uspokojením pozorujete rozsáhlé zákoutí s houštinami a rybníčky, kde hemží se vodní ptactvo, neobyčejně působivé jest též umístění houfců růžových plameňáků a šedivých australských jeřábů populárních pod názvem »native companion«, Jen málo zvířat chováno je v klecích. Obrovská klec chová dravé ptáky, jiná zase papoušky, kterých je tu výběr nad jiné bohatý. Jsou to skoro vesměs australské druhy. Tito ozdobní a příjemní ptáci jsou jednou z největších okras australské přírody a mluvící kakadu, čili jak se mu zde říká »cocky«, (koky), bývá chován skoro v každé druhé australské domácnosti. Nejvíce jest v Taronga Parku bílých »cocky« s bílou chocholkou, ale také bílí se žlutou ozdobou hlavy jsou četní, šediví a černí jsou tu zastoupeni jen v menším počtu. Také v Taronga Parku mají několik »cocky« zajímajících se o přízeň kolemjdoucích. Ti domlouvají se účinnými frázemi jako »poškrab cocky« a »cocky má rád ořechy« k hostům kupícím se před klecí prostranou a vysokou jako dům. I jiní krásní pestrobarevní papoušci australští různých druhů jsou tu zastoupeni v celých houfech. Rádi jsme se u nich zdržovali a vzpomínali, kde viděli jsme je v přírodě, volně lítající, tak jako u nás špačky nebo vrány. Nepokojní, sem tam pobíhající pštrosi afričtí a zase hladoví emu i zasnění kasuaři budí zvláště pozornost publika. Ovšem před těmito dlouhonohými pštrosovitými ptáky třeba se míti na pozoru, velmi rádi natáhnou svůj dlouhý krk i přes vysoký plot svých oddělení a klovnou po hlavě nebo po ruce neopatrného návštěvníka s prudkostí, která způsobí bolestnou upomínku,' nevyšla-li na prázdno. Sloni mají svůj velký dům s prostornými dvory, ale jeden z nich bývá i osedlán a nosí staré i mladé za malý poplatek. Je to starý bručoun, který rozmrzele brumlá, sedne-li si na lavičku po jedné straně sedla těžší závaží nežli na druhou, a vydává i zlostný ryk, zdá-li se mu, že dostal právě náklad větší, nežli považuje za svou povinnost nésti. Jeho honee však zná ho dobře ovládati a publikum přihlížející nelení zlepšovati banány náladu obrovského zvířete, které si chobotem z rukou bére s velkým apetitem. Největší zábavou mladých i starých jsou však opice všech druhů a velikostí. Lidoopové šimpanz a orangutan jsou tu bohužel vězněni nedůstojně v klecích, prý pro svou neurvalou povahu. Bývalo nám jich přes to líto, nebof jsou to opravdoví vězňové v poměru k ostatním členům zvířecí společnosti v zahradě. Zejména obrovský, beztvárný orangutan vzbudil naše sympatie, když jednou měli jsme příležitost přesvědčiti se o jeho důvtipu a vytrvalosti. 128 Svahy jilioanslralské hornatiny v okolí Adelaide. Nějakým způsobem se mu podařilo toho dne zlomiti jednu z půlcoulových železných tyčí klece. Díru takto povstalou zadrátovali zřízenci zahrady sem a tam silným drátem, který na koncích důkladně zakroutili. Když jsme přišli ke kleci, začal se veleop právě pokoušeti, aby tuto drátěnou síf rozmotal. Snažil se nejprve svými prsty rozplésti drát, když však se mu to nedařilo a bříška prstů si bolestně otlačil, ustoupil zpět do pozadí klece. Po chvíli jal se něco hledati, konečně nalezl kus hadříku, omotal si jím prsty a pokoušel se znovu a znovu, aby dobře utažený drát rozuzlil. Práce jeho byla marná, vždy na chvíli ustal, nejsa patrně zvyklý námaze, chvíli odpočíval, ale také přemýšlel, nebof potom vždy znova ohlédl se po kleci, zdali by tu nenašel něco ještě příhodnějšího, a pak zkoušel nové a nové polohy, jak přemoci překážku, která mu zabránila využíti vítězného útoku proti jednomu prutu železné ohrady. DaneS: Tři léta. 9. 229 Malé opice jsou umístěny v hlubokých skalních jamách, na jejichž svazí je důmyslně rozloženo plno balvanů a skrýší menších i větších. Některé měly i vysoké kmeny a kruhy i hrazdu k svému skotačení a obveselení obecenstva, vždy výborně se bavícího opičími kousky. Velmi často pištění a hekání honících se opic a hlasitý smích obecenstva rozléhal se odtud po celém parku. Jen v neděli zpravidla bylo tu méně veselo. Opice byly již nadobro přejedeny pamlsky, staré odpočívaly s rukama na nadmutých žaludcích a mladé jen mdle okusovaly pochoutky, kterých jindy nesměly se dotknouti, neboť z pravidla stihla je brzo ruka spravedlnosti a dostaly důkladnou výplatu od některé ze starých opic za překročení »tabu«, že snědly co jim bylo zakázáno. Na samém vrcholu hřbetu blízko restaurace bylo prostorné, vysoko ohrazené místo s železobetonovou kostrou nedokončené stavby, prozatímně obydlené paviány babuny. Bylo tam statných těchto opic celé velké hejno, několik starých obojího pohlaví a smečka mládeže různého stáří. Také zde vhození banánu nebo jiného pamlsku způsobilo vždy pohnutí. Některý ze starších činil si naň právo a zuřivě prohnal a často i zbil mladšího přestupníka, který chtěl se vhozené potravy zmocniti pro sebe. Podle australských zvyklostí jsou i v Taronga Parku široké plochy vykázaný pohodlí obecenstva. Jsou tu hojné lavičky, kamenné výklenky ve skalách, besídky a také kdekoliv po volných trávnících, mezi stromy a v zákoutích mezi skalami, smí se obecenstvo rozhostiti k oblíbenému »piek nicku«. V restauracích lze dostati horkou vodu za malý poplatek, také čaj a zákusky si tu koupí rodiny nebo družiny přátel, nepřinesly-li si jich již z domova, a rozloží se, kde se jim právě líbí, po trávnících a užívají odpočinku v klidu, nedávajíce se rušiti a nerušíce sousedů stejně nenucené rozhostených v nejbližší blízkosti. Jak vzpomínali jsme při častých svých návštěvách v rozkošném Taronga Parku na Prahu a přáli si, aby také naše hlavní město v brzké době dostalo jeho významu i velikému zájmu obyvatelstva odpovídající a dobře umístěné zoologické zahrady. Ovšem jednu neocenitelnou výhodu má právě Sydney před mnoha evropskými a americkými velkoměsty pro chování exotické zvířeny, že totiž tu nikdy nemrzne a sníh nikdy nepadá. Právě v Taronga Parku blízkost Port Jacksonu ochlazuje i letní vedra a osvěžující vánek snižuje podstatně již večerní teploty i ve dnech nejparnějších. 130 XI MĚSTO SYDNEY A JEHO VELKOMĚSTSKÝ OBVOD Staré Sydney. Historický ráz sydneyské City. Vnější čtvrti. Oceánské beache. Žraloci. Hřbitovy. Vzrůst Sydney. dyž v lednu r. 1788. kapitán Philipp s první výpravou k osídlení Austrálie přistál v zátoce Botaniků (Botany Bay), Jamesem Cookem k založení osady doporučené, shledal k svému nemilému rozčarování, že pobřeží této rozsáhlé hladiny, jen nízkým průlivem mezi skalnatými předhořími přístupné, nehodí se k založení osady pro nedostatek pramenité vody. 1 vypravil se s třemi členy, aby prohlédl pobřeží dále k severu a prozkoumal blíže choboty, které James Cook uzřel z širého moře, nazval jmény, ale blíže neprozkoumal. Na třídenní plavbě prohlédl větší díl chobotu Port Jackson, Cookem tak nazvaného, a rozhodl se založiti osadu při Sydney Cove, kterou nazval po lordu Sydneyovi, tehdejším britském ministru, jemuž kromě jiných zále-ležitostí svěřena byla také správa kolonií. Bylo tu kotviště nadmíru výhodné a bezpečné; malý, ale dosti vydatný proud pitné sladké vody vléval se do zátoky z údolí povlovně stoupajícího k jihu. Dvě přikrá předhoří omezovala s dvou stran, od východu i od západu, tuto malou hladinu hluboké vody, lehce přístupnou, ale přece i snadné obrany schopnou. Na východním hřbetu brzo byly vystavěny strážní domky a později i sídlo guvernéra, kdežto ostatní osada umístěna podél břehů zátoky a v jejím pozadí. Břeh Sydney Cove byl tehdy až na jižním kraji dnešního nábřežního prostranství (Circular Quay), tam, kde stojí budovy je vroub í cí. Ze začátku rostlo Sydney pomalu. Když byla poznána úrodná rovina, prostírající se z okolí Parramatty až k údolí řeky Nepeanu k západu, zdálo se, že těžiště osady přenese se sem z nehostinného pískovcového okolí Sydney vlastního, kde nebylo ani dosti rovného místa ani dobré půdy pro intensiv-nější osídlení zemědělské. Ale poloha nad jiné výhodná s dopravního hlediska na nejlepším místě Port Jacksonu přece zvítězila nad touto vážnou námitkou a Sydney zůstalo hlavním městem a počtem obyvatelstva vždy první osadou nové kolonie. O půl století mladší Melbourne, hlavní město Viktorie, stalo se mu ovšem velice vážným soupeřem o prvenství mezi australskými 131 městy a je to zde na prvém místě nevyrovnatelná přednost Port Jacksonu jako znamenitého přístavu, jež dává Sydney vždy znovu náskok před Melbourne, jehož přístav stojí nesmírný náklad a nikdy ani při největších obětech nemůže býti uměle vyhlouben a rozšířen do té míry, aby velkému množství lodí poskytoval pohodlný útulek na delší dobu. Již z toho důvodu Sydney zůstane konečným přístavem velkých linií paroplavebních a sem také vždy zajedou všechny lodi válečné i nákladní, potřebující delšího klidu a oprav, než vydají se na další cesty po oceánech. V době stávek nebo malé poptávky po lodích stojí jich celé řady v různých chobotech zakotveny. Sydney je historickým městem Austrálie. Ostatní hlavní města australských států, s výjimkou jediného Hobartu v Tasmánii, jsou skoro o půl století mladší a nemají žádných architektonických památek z nejstarší doby koloniální, kdy nucenou prací deportovaných stavěly se solidní, ale nízké budovy, z pravidelně přitesaných drobných kvádrů, mající vzhled pevnůstek vždy připravených na obranu proti domorodcům nebo proti vzbouřeným trestancům. Nejplodnější v ohledu stavitelském bylo na počátku století devatenáctého období guvernéra Lachlana Macquarie, který vládl kolonii jako osvícený tyran v letech 1809—1821. Dnes jsou památky z té doby pýchou Sydney i historických městeček Nového Jižního Walesu, a dostalo se jim velmi vřelého ocenění historiky a umělci přítomné doby, kteří bdí pietně nad zachováním jejich v neporušeném stavu. Na rozdíl od mladších australských měst Sydney rostlo a bylo budováno skoro bez plánu. Nebylo ani snadno ustaviti se na nějakém dalekosáhlém systému v terénu tak nepravidelném, když finanční prostředky kolonie byly velmi omezené a nebylo peněz na nákladnější úpravu kopčitého území, v němž bylo málo místa k rozvinutí geometricky jednoduchých linií. »City«, tedy střed dnešního města Sydney, vyrostlo v město úzkých, dosti nepravidelných ulic, z nichž místy stávají se znenáhla téměř jen tunely mezi budovami, čnícími více než deseti patry do výše. V úředních a obchodních hodinách hemží se tu obrovský a nejvýš tísnivý nával lidí a vozů. Stavební místa jsou tak drahá, že veškeré projekty na rozšíření ulic starých a proražení nových ztroskotávají pro přílišnou nákladnost. Se stanoviska malebnosti je v tom ovšem jistá přednost. Sydney opravdu není město úmorné pravidelnosti. Posmívají se mu, že hlavní jeho obchodní a dopravní arterie »George Street« je stále ještě tak zprohýbána, jako byla původní cesta, která od Sydney Cove vedla k jihu, tak jak ji druhdy vyšlapaly potahy volů táhnoucích těžké náklady do přístavu a zase do vnitrozemí, ale mně se ta trochu nakroucená ulice líbí lépe, než kdyby ji byli vytáhli podle pravítka. Pro Evropana zvyklého na naše stará města má Sydney právě pro tuto svou nehotovost a nepraktičnost něco znamenitě při- 752 Na zastávce transaustralské dráhy. tažlivého, daleko nám sympatičtějšího nežli šablonovité, rovnoběžné a na ně kolmé ulice šachovnicových plánů městských podle americké módy. Trochu v tom Sydney připomíná také starý New York, již proto, že vedle vysokých mrakodrapů stojí často povetšelé domky jednopatrové a slohem poukazující na polovinu devatenáctého století, ba tu i tam dokonce ještě starší budova z periody Macquariovy, hned nápadná svou těžkou, solidní kamennou stavbou. Circular Quay, široké prostranství v pozadí Sydney Cove, je znamenitě upraveno pro veliký provoz mnoha tramwayových linií a rychlý přístup z vozů elektrické dráhy do přístavišť; mimo ně má vlastní City již jen malé podlouhlé obdélníkové náměstí Martin Place před hlavní poštou, kde konávají se slavnostní projevy i volební schůze veřejné. Stávají tu nájemné automobily v několika řadách, také již pomalu vymírajíeí jednokoňské dvoukolé kočárky »cabs« a bývá tu i mnoho prodavačů květin. Na jihu končí se vlastní 133 City dosti rozsáhlým prostranstvím přiléhajícím k centrálnímu nádraží. Nic jsem tak nezáviděl Sydney, srovnávaje je s Prahou, jako toto prostranné nádraží, kde jest přes dvacet kolejí vedle sebe jen pro osobní vláky a rychlíky. Jaké to pohodlí u srovnání s našimi zastaralými stanicemi pražskými. Odtud vyjíždějí vlaky na všechny strany a jen severní strana Port Jacksonu má svou vlastní traf, počínající proti Sydney Cove při samém zálivu a pojící se v Hornsby na hlavní dráhu, vedoucí ze Sydney do severní části Nového Jižního Walesu a Queenslands Mezi nejvyšší budovy sydnejské City patří banky, budovy denních listů a hotely. Nad jiná města má Sydney mnoho velikých obchodních domů v nichž můžete koupiti skoro vše, čeho potřebujete. Jedny z nich slouží hlavně obecenstvu, žádajícímu zboží výborné jakosti a poslední módy, jiné hoví hlavně vkusu a potřebám venkovského obyvatelstva, jiné zas mají zboží levnější než ostatní a prodávají je hlavně na splátky. Všechny mají obrovský obrat a snaží se, aby navzájem se předstihovaly v reklamě a poskytování výhod a pohodlí obecenstvu. Na jih od vlastní City na širokém a vysokém návrší v pozadí přelidněných čtvrtí k hlavnímu nákladnímu přístavu přiléhajících rozkládá se rozsáhlé prostranství z části parkem vyplněné, v němž stojí universitní čtvrť. Stále přibývá nových staveb, hlavní budova s úřadovnami i velkou aulou je vystavěna v anglickém slohu gotickém a jest imposantních rozměrů, novější stavby fakultních budov a jednotlivých ústavů jsou modernější, ale jednodušší. K universitě se pojí rozsáhlé »stadiony« a jiná hřiště, neboť sporty vyplňují značnou část života universitní mládeže. V universitě býval jsem často hostem, přednášel jsem tam několikráte a navštěvoval také své přátele mezi profesory. Někdy obědval jsem také ve společné jídelně, kde profesoři i studenti pojídali »lunch«. Bývalo tu velmi příjemně. Styk učitelů se studenty byl velmi nenucený a přátelsky důvěrný. Pískovcová předhoří uzavírající ze západu a z východu Sydney Cove mají ještě svá opevnění patřící ke starodávným ozdobám města. Po východní straně je to Fort Maquarie, pevnůstka slohem miniatura Toweru, která kdysi snad vypadala hrozivě, dnes však je jenom sympatickým reliktem dob sice vlastně nedálných, ale po stránce válečné techniky tak nám vzdálených. Hned v jejím pozadí prostírá se široký park obklopující Governement House, residenci guvernérovu, od níž otvírá se opravdu jedinečný rozhled na Port Jackson po východní polovici horizontu. Soukromý park guve— rův hraničí s botanickou zahradou a spolu s ní se svažuje k zátoce trochu menší nežli Sydney Cove, zvané »Farm Cove« poněvadž při ní, asi v místech dnešní botanické zahrady, rozkládala se druhdy první farma založená v nové kolonii. Skalnaté předhoří po východní straně Farm Cove a široké prostranství za ním k jihu zaujímá divoký park zvaný »Domain«, jak my bychom řekli 134 Domorodec mezi sydiieyskými občniiy. »obora«. Je to krásné prostranství s mohutnými fíkovníkovými alejemi, stinnými silnicemi a stezkami, které na předhoří proplétají se mezi sráznými stěnami, jejichž pískovcové skály tvoří mnoho převisů ajeskyněk chráněných před větrem a deštěm. Ty jsou oblíbeným nocležištěm nezaměstnaných i pobudů. S nábřeží před botanickou zahradou a s výšin »Domainu« lze užíti nevy rovnatelných výhledů na Port Jackson a jeho strmé břehy, měnících se za každým krokem, vždy krásných, ať ve slunečním jasu, af pod těžkými chmurami mraků či za noci. Tu tisíce světel lemují rozlehlé kontury hladiny i svahy kopců do výše se vypínajících a jako nestvůrné světlušky projíždějí zálivem převozí-parníky, které teprve k půlnoci skončí svůj každodenní úkol. Západní strana Sydney Cove s předhořím Dawes Point je méně honosný kus starého Sydney, kde dnes chudina bydlí v drobných, nevzhledných domcích. Jen na samém mysu pod starou baterií je utěšenější prostranství s několika stromy a trávníky na terasovém svahu k Port Jacksonu. Tady vídali jsme svérázné obyvatelstvo, bydlí tu plavci a zřízenci přístavní. Několik starých 135 »mořskýcn psů«, kapitánu pobřežních plavidel asi toho typu, jaké tak zajímavě kreslí W. W. Jacobs, lelkuje tu vždycky. Slídí zrakem po přístavu, sdělují si svoje dojmy i překlepou vše, co jest v dohledu na přístavu i mimo něj. Mají husté mlynářské brady hranatě přistřižené, s předu pod ústy hodně vyholené, placaté čepice na hlavách a chodí houpavě jakoby na potácející se lodi, i když jsou zcela střízliví. Tu i tam zapadne mezi ně nějaký host, mladší, ještě činný kolega a pak se přechází od laviček z parku do každého z okolních výčepů a vysloužilí kapitáni se pak zapomenou i s cháskou nižšího kalibru, vždy přítomnou v těchto nevábných, nízkých temných doupatech. K večeru tu bývá nemile hlučno, příliš pronikavý pach whisky a vrávora-jící postavy zhusta svárlivých podnapilců činí pobyt na Dawes Pointu nepříjemným. Xa západní straně tohoto předhoří prostírá se několik širokých chobotů k jihu a jihozápadu, v nichž jest umístěna největší část přístavišť a přístavních skladů. Kotví tu osobní lodi pobřežních a ostrovních linií po straně přiléhající k City, dále pak prostírají se velice rozlehlá i pohodlná nákladní přístaviště s obrovskými skladišti. Tato část přístavu se právě nyní nové upravuje, tak aby nákladní nádraží sem rozvedená mohla ještě rychleji a snadněji zmoci nával zboží, které třeba co nejspěšněji dopraviti na lodi. Největší reformy potřebuje zařízení pro co nejrychlejší mražení a nakládání masa pro vývoz určeného, které dosud se nevyváží z Austrálie ve stavu tak dobrém, aby mohlo plně soutěžiti s mraženým masem z Argentiny nebo z Nového Zélandu na londýnském trhu. Východní periferie vlastní »City« je vzdušná a malebná svými velikými parky, mezi nimiž stojí nejvýznačnější budovy kulturních institucí. Jen veliká nemocnice, katolická kathedrála a několik vládních budov dělí veliké prostranství »Domain« od útulného Hyde Parku. Tam, kde hlavní komunikační arterie do východních čtvrtí vedoucí vniká z City do parkové oblasti, leží malé náměstíčko »Queen's Square« kolem sochy královny Viktorie a v jeho bezprostřední blízkosti stará koloniální kathedrála anglikánská, soudní palác a několik ještě budov ze staré doby. V ulicích odtud k severu čelících bydlí advokáti a zvláště v široké a krásné Macquarie Street lékaři všech oborů, kteří pacientům svým za drahý honorář vedle své pomoci dopřávají i pěkné vyhlídky na plochy pěkných trávníků palmami a fikovníky zdobené nebo aspoň na repre-sentační budovy města. Mimo již jmenované veřejné stavby poutají pozornost budova australského musea, veřejné knihovny, parlament i konservatorium hudby. V Domain samé, se všech stran obklopena divokým parkem, stojí národní galerie umělecká. Renesanční sloh rozmanitě rodernisovaný převládá v těchto stavbách. Australské museum je velice významu}' vědecký ústav a bohatstvím svých sbírek přírodopisných i národopisných závodí s velkými musei evropskými. Umělecká galerie má mnoho významných uměleckých 136 !^W^ U v f i Í k • íl f *- *** f .*■ g f } 1 L -: i * -"v : í "M 1 . .« -Ä ■aySľ^^Š • 1 i j |i ťK i m£' * s * • í $ S i j 1 ' ; lvi ':Jt . • . 5 ■Í+" ^^fe^Ti » j UÍ 1 ■ TJ ■ • '•' j ' fl ^_ X 1 I * * 1 ? W ' Bi- L ŕ £■ • ^H HHüBB IV. děl cizích, zejména anglických, ale zvláště bohatou sbírku výtvorů australských umělců. Mimo velmi dobře vypravenou veřejnou čítárnu má Sydney zvláštní vědeckou knihovnu »Mitchell library« obsahující veškerou literaturu k Austrálii se vztahující i mnoho zvláště cenných památek rukopisných. Parky po východní straně City jsou pravými jejími plícemi. Mohutné fíkovníky lemují stezky parků a rozložité husté jejich koruny velikých tmavozelených listů rozprostírají chlad a stín, v němž milo poseděti, když žhavé australské slunce proměňuje asfalt na stezkách v páchnoucí změklou hmotu a vzduch se tetelí žárem, v němž těžko se dýchá. Malebné výhledy na skupiny palem a na ladné, pravidelné, vysoko nad své okolí vyčnívající araukárie otvírají se na všech stranách přes rozsáhlé plochy trávníků, které jsou obecenstvu volně přístupny, stejně jako v parcích Londýna a jiných anglických měst. Ani se nenadějete a vidíte před sebou část modré hladiny oživené parníky a za ní splet chlumů nebo příkrých svahů, kde stojí domv jakoby jeden na druhém zavěšeny mezi terasami pěstěné zeleně zahrad k nim patřících. V této končině byli jsme jako doma. Tudy jsme procházeli, kdykoliv měli jsme dosti času, abychom pěšky konali cestu z bytu svého v Durlinghurstu do City. Zvláště krásné byly tu podvečerní nálady krátce před západem slunce, kdy podivné kontrasty barev nabývaly zvláštní svěžesti a také v nejteplejších dnech dýchalo se volně. Zajímavou společnost vídali jsme tu po poledni za teplých, slunných dnů. Kde kdo pospíchal do parku na obědní přestávku, aby pojedl tu na čerstvém vzduchu svůj studený »lunch«. Nejen lavičky byly plny, ale na trávnících hověly si celé skupiny i vyčnělé kořeny fíkovníků poskytovaly mnohým sedadlo nebo oporu. Byla to velmi smíšená společnost, dámy z velmi dobré společnosti, úředníci a vědečtí pracovníci z okolních budov úředních a vědeckých ústavů, zaměstnanci z obchodů, studenti a studentky, mezi nimi dělníci z nedaleké přístavní čtvrti Woolloomooloo a také povaleči obojího pohlaví, kterým Domain s okolními parky je skoro stálým bydlištěm. Jižní stranu rozlehlých parků lemuje široká třída William Street spojující City s Darlinghurstem a se vzdálenějšími předměstskými osadami přiléhajícími k Port Jacksonu. Jakoby zapadlá mezi příkrými stráněmi, na nichž tyčí se výstavné budovy, přiléhá k Domain a k Darlinghurstu zanedbaná čtvrt Woolloomooloo (Vulumulu) obklopující stejnojmennou zátoku, v níž leží část nákladního přístavu sydneyského. Je to nevábná splet úzkých ulic a zanedbaných domů, bydliště přístavní spodiny. Jméno »Woolloomooloo« je prý vzato z řeči domorodého kmene, který kdysi žil v tomto území, ale význam jeho není zjištěn. Kdežto rozsáhlé prostory divokého parku »Domain« a uličky ve Woolloomooloo na severu od William Streetu jsou místa, jichž návštěva se nedoporučuje v pozdních hodinách nočních, jelikož tu bývá hodně individuí práce 139 se štítících a pokojné chodce obtěžujících, Darlinghurst těší se naprosté bezpečnosti a právě tak i ostatní residenční čtvrti, v nichž bydlí zámožnější vrstvy obyvatelstva. Všechna pěkná předměstí sydneyská prostírají se ve větrné poloze, počínají na skalnatých výběžcích u samé skoro hladiny Port Jacksonu a pokrývají stupně skalní, horní úbočí a vrcholové plochy kopců. V údolích s nanesenou půdou, která často do nedávna byla pokryta močálem a přesypy písku, tísní se chudší Čtvrti, plné drobných domů podél úzkých, špatně větraných ulic. Neubráníte se tísnivému dojmu, když procházíte mezi jednotvárnými řadami cihlových domků; všechny jsou postaveny podle stejné šablony a působí ponuře, ač jistě bydlí se v nich mnohem lépe než v přeplněných činžovních domech horších čtvrtí pražských. Darlinghurst patřil mezi výstavná residenční předměstí; kromě četných vil zámožných soukromníků bylo tu mnoho lepších »boarding-houses« a několik nových mnohopatrových »flats«, činžovních domů opatřených vším moderním pohodlím. Tyto domy poskytují mnoho výhod před rodinnými domky, zejména bezdětným rodinám. Spolehlivý personál služební obstarává úklid v určitou předem smluvenou dobu, obchodníci dodávají pravidelně všechny denní potřeby až do schrán, které otvírají se z kuchyní ven do společných chodeb, teplá.voda je stále pohotově a také malé byty dají se snadno upraviti v útulné společenské místnosti, neboť sklapovací postele zapadnou do stěn i skříně jsou umístěny ve zdech. V blízkosti našeho bydliště ve třídě Bayswater Road bylo několik takových, své okolí vysoko převyšujících domů, ale ze dvou stran měli jsme volný rozhled přes rozsáhlé soukromé zahrady na tichou zátoku Rushcutters Bay i přes ni na východní obvod Port Jacksonu. Nezapomenutelnými zůstanou nám večerní hodiny, jak z oken nebo s terasy na střeše sledovali jsme po-nenáhlé ubývání slunečního jasu a naslouchali večernímu zpěvu hojného ptactva, zejména rozpustilému chechtotu kukabur, velkých strakapoudům podobných ledňáčků australských. Když temnota zahalila hladinu a jen kmitavá světla z domů a ulic vyznačovala obydlené prostory, svěží noční vánek dával nám okřáti po omamném horku letních dnů a neradi uchylovali jsme se pod své moskytové sítě, poskytující dusný sice ale bezpečný útulek proti krvelačné havěti. K Rushcutters Bav vycházeli jsme často po denním zaměstnání na oddech. Kotvilo tu celé loďstvo motorových i plachetních loděk a byly tu i velmi příjemné mořské lázně, do nichž rádi jsme se uchylovali, abychom ve vodě okřáli a otužili svaly. V pozadí zátoky, kde kdysi rákosí rostlo (rushcutter — sekáč rákosí) v močálovité půdě, prostírají se nyní travnatá hřiště, na nichž bývalo velmi čilo. Hraje se tu football, hockey i criquet a v pozadí za hlavní třídou divoký lučnatý chobot nížiny jest proměněn 140 15í' J P*»II/lMAr7/ TN O ,,*E" Say >B*rrerjoB/ ■ivpert CHASE okí»« m/r OMÍaNser Pobřežní krajina NOVÉHO JIŽ. WALESU v oí-O'í' SYDNEY MČŔÍTKO 1 ; 500.000 v jedno z největších tennisových hřišť v celém Sydney. Moje žena ráda pěstovala lawntennis, mně však scházely schopnosti pro tuto hru, k níž jsem nikdy nepřilnul již proto, že první pokusy mi přišly tuze draho, neboť většinu míčků odpálil jsem do moře nebo na okolní střechy. Sydneyské parky a zahrady jsou plny půvabu i v zimě a za časného jara. Skoro v každou dobu roční je něco v květu, stromy zdejší jsou vždy zelené a právě ku konci zimy zlaté chumáče něžných kvítků zdobí četné akácie a brzo potom hrozny jemně modrých květů houpají se na větvích jacearand, jihoamerických stromů, které pěstují s oblibou ve zdejších zahradách. Jako snad všude jinde vé světě, také v Sydney a v okolí katolické kostely a kláštery zaujaly polohy zvláště vvhodné a dominující nad celým okolím. Slunné dny chladnější doby roční často nás vylákaly na dlouhé procházky a skoro vždy objevili jsme nové a nové zajímavé partie, o nichž dříve jsme nevěděli. Často zašli jsme mezi strmé divoké skály v samé blízkosti domů a zahrad, kam zřídka jen kdo zabloudil, a prolézali bez cesty mezi křovím a balvany radujíce se z každého okamžiku ztráveného v zapomenutém zbytku divočiny. Když rozšířil se kruh našich známých, měli jsme volný přístup do mnoha krásných soukromých zahrad zakládaných s oblibou tak, aby ze stinného místa bylo viděti daleko široko. I někteří naši krajané měli své domy ve znamenitě volených polohách, ovládajících překrásná panoramata. Skoro na půl cestě mezi Sydney Cove a La Perouse při zátoce Botanické prostírá se na terénu písčitých pahorků tak zvaný »Centennial Park,« založený r. 1888 na pamět prvního století od připlutí loďstva kapitána Philippa. K němu víží se nám krásné vzpomínky. Zde projížděli jsme se zpravidla jednou týdně na koních, vypůjčených z blízké jízdárny po travnatých plochách opodál rozsáhlé nádrže, hostící mnoho divokého ptactva. Z části to byla přirozená tůň v proláklině mezi druhdy pustými písečnými presypy. Bujně vzrůstající palmové aleje obklopují krásně udržovaný růžový sad, který bývá v době květu cílem přečetných milovníků přírody. Celé okolí Centennial Parku je věnováno sportu a zábavám. Velká hřiště criquetová a golfu, rozlehlé stadiony obklopené budovami, v nichž umístěna bývá každoroční hospodářská výstava, dvě velmi nákladně vypravená závodiště pro koňské dostihy bývají často cílem statisíců lidí. Hlavní tepnou této jihovýchodní části města je mohutnými fíkovníky vroubená a krásně asfaltovaná široká Anzac Parade, jež má prý časem býti prodloužena až do La Perouse k Botanické zátoce. »Anzac« je zkratka označení »australského a novozélandského armádního sboru« proslulého svým hrdinstvím při dobýváni Galipolského poloostrova i na jiných bojištích světové války. Jest velmi správno, že tolik plochy bylo tu včas zabezpečeno pro veřejné 142 účely, nebof i v této končině, která do nedávna byla nehostinnou, ponurou spletí pískových pahorků a močálů, vyrůstají nová předměstí skoro jako houby po dešti. Kdykoliv jsme se vypravili tímto směrem, vždy byli jsme překvapeni skupinami právě vznikajících domků; vždy na nových místech pracovalo se na vytýčení ulic a na rozdělení značných ploch pustiny na jednotlivé bloky pro domek se zahrádkou a dvorkem. V jednom z východních předměstí, ve Vaucluse, je zachován původní dům politického buditele, cestovatele a spisovatele Wentwortha, v nevelikém, ale nádherném parku, který jest snad nejstarší v Sydney. Dům i park jsou ve veřejné správě a zvláštní výbor stará se o jejich udržování. Různé dobročinné slavnosti bývají tu pořádány, ale i jinak je přístup volný. Velmi rádi chodívali jsme sem procházkou s manžely Jírovými podél pobřeží z jejich domova ve Watson's Bay. Bylo tu mnoho rozkošných zákoutí a veškeré uspořádání parku dokazovalo vysoký esthetický smysl jeho zakladatele, který nashromáždil tu také mnoho vzácných, cizokrajných stromů a keřů, z nichž některé vzrostly již do rozměrů jinde v Syduey nevídaných. Jak rádi užívali jsme večerních nálad, vracejíce se pomalu podél břehu, stezkou vinoucí se na skalách i pod nimi! Litovali jsme jen, že význačné ostrožny východní části Port Jacksonu, jako obě »Heads«, ale i jiné ještě byly reservovány pro účely vojenské a přístup na ně byl obecenstvu zakázán. Jak krásné by bylo dívati se s výše Severní Hlavy na lodi bojující při svém výjezdu z Port Jacksonu s vlnami stále výše na ně vyskakujícími a jak imposantní divadlo otvíralo se s nižších skalisek Jižní Hlavy na rozbouřené vlny, burácející i vysoko se tříštící pod stěnami Hlavy Severní. Jedním z hlavních půvabů Sydney jsou jeho lázeňská předměstí na pobřeží oceánu. Zmínil jsem se již o Manly na severní straně Port Jacksonu. Je to krásné místo s dlouhým písčitým pobřežím, za nímž prostírá se promenáda chráněná dvojí řadou smrků proti útokům větrů. Scenerie přilehlých skal a údolíček v severní rozeklané části předhoří »Severní Hlavy« je nad míru svěží a plná romantických místeček, skalních převisů i podivných balvanů, ale pro nás byly rozsáhlé otevřené pláže čili »beaches« Boudi a Coogee na jihovýchodě města mnohem přitažlivější. Obě tato písčitá pobřeží tvoří jakoby oblouk obrovského luku stlačeného mezi skalami při východu na širé moře a v jejich pozadí prostírají se písečné přesypy, stále ve větší míře ustupující residenčním blokům s výstavnými budovami. Se stanoviska vývojového je tato oblast přiléhající k moři velmi zajímavá. Dnešní předhoří pískovcová byla původně ostrovy, ještě v nedávné době geologické a teprve písek ze souše i mořem naplavený a větrem ve vysoké dyny čili přesypy •nahromaděný, zatarasil většinu bývalých průlivů a vytvořil souvislou souši na sever i na jih od dnešní brány do Port Jacksonu. Obě lázeňská předměstí Bondi (Bondaj) i Coogee (Kudží) mají výborné 143 spojení elektrickou tramwayí na Circular Quay. V teplejší sezóně roční tisíce a tisíce lidí každého dne se koupe a povaluje po celé délce obloukem zahnutých beachí v jemném písku jejich širokého prostranství a také na terasách i balvanech skalnatých předhoří, na něž od východu buší vlny oceánu a v síle jen málo zkrocené doléhají až k samému písčitému břehu v pozadí zátok. Dle své plavecké zdatnosti a osobní statečnosti vyčkávají koupající se vln; jedni plují jim neohroženě vstříc, jiní vrhají se proti nim, pokud bezpečně lze se dna nohama zachytiti, kdežto jiní opět opatrně se drží s dětmi v malých hloubkách a snaží se v plné bezpečnosti užíti ještě trochu' té přirozené masáže, kterou valící se vlny poskytují. Hlučno a veselo bývá na těchto »beachích«. Je s podivem, jak tisíce mladých i starých hemží se tu po dlouhé hodiny v těsném sousedství a přece dovedou si vyhověti. Každý zná jen okruh svých intimních známých, ostatní nezdají se proň existovati, jen pravidel společenské slušnosti a ůsluž-nosti se dbá všude. Děti jsou tu privilegovaným živlem. Je jich jen málo, které zneužívají přízně a trpělivosti cizích, většinou dovedou se zabaviti tak, že nejsou na obtíž svému okolí. Prohánějí se obratně mezi skupinami na písku se vyhřívajících, staví si hráze a hrady z písku, vybíhají do moře a vracejí se směšným úprkem před přílivovou vlnou, zabloudí-li některá s větší prudkostí i ha mělčinu, kde dospělým jest sotva po kolena. Na jednom nebo na dvou místech na každém koupališti bývají připraveny potřeby k zachraňování tuze neopatrných plavců. Po několika členech dobrovolných záchranných sborů je vždycky pohotově; přes tu chvíli konají svá cvičení a také dosti často mají opravdu záslužný úkol. Mořské písčité dno totiž dosti často mění svou povahu nárazem těžkých vln, zhusta vytvoří se hluboká rýha, kde před hodinou sáhala voda asi jen po prsa. Sledovati takovéto proměny v hloubce vody jest jedním z hlavních úkolů záchrancu. Ti vždy s velkou precisností označí ty pruhy pobřeží, proti nimž právě dno jest v neklidu, přece však nezřídka se stává, že ze všetečnosti nebo nepozornosti některý nebo některá koupající se znenadání ztratí půdu pod nohama, poleká se a potřebuje rychlé pomoci, které zpravidla velmi rychle ohroženým se dostane. Roku 1922 udaly se na beachi v Coogee velmi tragické přepady žralokem. Toho roku všude kolem pobřeží bylo plno těchto bestií, vzrostlých a krve-lačných. Velmi mnoho jich bylo vyloveno a neobvykle často byli hlášeni i v bezprostřední blízkosti koupališť, jak na pobřeží oceánském, tak i v Port Jacksonu. Jeden lidožravý netvor vybral si za sídlo zátoku Coogee a podnikl několik útoků proti koupajícím se, kteří odvážili se dosti daleko na okraj některé hluboké a hodně měnivé rýhy. V krátké době dva mladí mužové byli žralokem strašlivě na rukách 144 Pískovcové stěny Hlav Port Jacksonu. pokousáni, takže pro ztrátu krve za několik hodin zemřeli, přes to, že svými druhy byli ještě za živa vyrváni ú točí čímu dravci. Pro lázeňskou reputaci Coogee i ostatních sydneyských beachí byla to ovšem strašná rána. Victorijská lázeňská místa začala hned využívati v reklamě té okolnosti, že na tamních pobřežích nikdy se přepady žraloků neudaly. Lázeňská předměstí sydneyská a na prvním místě ovšem Coogee snažily se zabezpečiti se co nejlépe proti útoku lidožravých nestvůr. Horlivá služba pozorovací ze zvláštních vysokých věží i s předhoří byla zařízena, na tlupy žraloků podnikány útoky střelbou ze strojních pušek, jakmile se blížily k oblíbeným koupalištím, úsilí o pochytání co největšího množství na udice lákavými vnadidly opatřené bylo nad obyčej zesíleno. Dokonce přihlásil se malajský potápěč, který, tuším, v lovištích perel u Broome Danes: Tri IcHa. 10. 145 v severozápadní Austrálii, získal si praxi v útočení dýkou na žraloky a několikráte podnikl výpravu na dno zátoky v Coogee. Jakým způsobem byl ten lidožravý host tamější utracen, není zcela jisto, ale tolik bylo získáno zvýšenou bdělostí, že v sezóně té ani příští • nepřihodilo se již neštěstí tak očividné. Tu a tam bylo sice hlášeno, že ten a ten náruživý plavec byl naposledy viděn na jisté beaehi ze Sydney nebo z Newcastle navštěvované a neobjeviv se více, byl pokládán za oběť žraloků, ale přesných důkazů nebylo, že nešťastný konec pohřešovaných udal se opravdu tím způsobem. Na vysokých skalách nad pobřežím oceánu se tyčících s oblibou zakládají občané východních předměstí sydneyských hřbitovy. V posledních letech rozšířily se tyto chmurné plochy nadmíru, neboť každá z nich má oddělení pro oběti války. Je podivným zvykem, že hřbitovy zdejší jsou pouští kamenných pomníků; uepéstujíť tam ani chvojek, ani smutečných vrb, ani jiných stromů, každý hřbitov je patheticky holý a řady čerstvých pomníků ze světlého kamene svítí na velkou dálku. Vysoko nad oceánem na hřbitově watson's-bayském odpočívá také náš drahý krajan, pan Václav Jíra. Miloval oceán pochmurný a útočný, právě tak jako něžný a náladový Port Jackson. Jeho kamenný hrob je skoro na rozvodí obou, prudkost vln o skály se rozrážejících doléhá hukotem až k němu a často vtírala se nám na pamět slova vždy pilného a čilého nebožtíka, že rád by jednou v klidu trávil čas přihlížením hře vln a příboje a pozorováním odvážných rybářů, kteří krkolomnou stezkou až ku břehu sestupují a_se skal vyčnělých udice do moře házejí. Zuřivá hra vln bývá opravdu velkolepá při velikých bouřích právě za Jižní Hlavou na oceánské straně předměstí Watson's Bay. Tam je sedlovitá sníženi-na zvaná »Gap«, ve hřbetu, který skoro kolmým a často i převislým srázem spadá k oceánu. I za klidného moře rozbíjejí se tu mocné vlny na úpatí stěn a na skalách zřícených, které místy tvoří miniaturní ostrůvky, občas přívalem vod skoro zakryté a opět vysoko se vynořující. V prosinci roku 1920 po několik dní trvalo počasí opravdu hrůzu vzbuzující. Kruté vichřice přinášely nesmírné spousty deště, nízko položená předměstí byla několikráte zatopena. Port Jackson byl nesjízdný pro prevozní parníky skoro v celé své východní polovici a na pobřeží oceánu hučely vlny, jakých po léta nikdo nepamatoval. Až na samu sníženinu »Gap« ve hřbetu za Watson's Bay vyletovaly přes tu chvíli mohutné spousty vody a často důkladně promočily diváky, kteří nedbajíce hrozné nepohody ve velkém počtu sem zajížděli, aby viděli velkolepé divadlo rozzuřeného moře. Je to skoro padesát metrů výšky nad střední hladinou oceánu v těch místech. Ovšem jsou to vlny do výše odražené nárazem o skály, v oceáně širém výška vln byla několikráte menší! 146 X,i řeoe Parrainatla. Sydney roste a šíří se s nesmírnou rychlostí; místa, jež před málo lety byla oddělena širokým pásem divočiny od města, jsou dnes s ním spojena v jeden celek, zbytek lesních prostranství mění se v parky, rovné plochy na dneeh údolí v hřiště sportovní, a široké plochy močálů, přesypů písečných i skoro nepřístupné strmé stráně a úbočí jsou parcelovány a srovnávány pro ulice a bloky domů se zahrádkami a dvorečky. Vzorná služba dopravní drahou, parníky, elektrickou tramway í i autobusy obsluhuje skoro milionové město. Právě se staví též podzemní dráha, která spojí centrální nádraží s novým mostem přes Port Jackson a dá i severní trati sydneyské vyústiti na ústředním nádraží. Most přes Port Jackson má býti dobudován v několika letech a bude tak vysoký, že neutrpí újmy provoz lodní do nákladních přístavů prostírajících se až za ním v širokých chobotech po západní straně City. Každý plán Sydney a jeho velkoměstského obvodu je zastaralý dříve nežli io' 147 • jste vydán. Vzalo by příliš mnoho času a místa, kdybych chtěl jen vypočítati hlavní předměstí vyrůstající podél železničních tratí na jih, na západ i na sever. Nemělo by to také mnoho smyslu. Na přiložené mapce pobřeží Nového Jižního Walesu v okolí Sydney je dosti snadno vymeziti si oblast městského osídlení. Trati ze Sydney vycházející na západ až skoro k Parramattě, na sever k Hornsby a k jihu k Sutherlandu projíždějí a zastavují v osadách, které právem lze pokládati za součástky Velkého Sydney, neboť většina jejich obyvatelstva jezdí denně do Sydney za svým zaměstnáním. J 48 XII OBYVATELSTVO SYDNEY PODLE PŮVODU, NÁBOŽENSTVÍ A NÁRODNOSTI Veliký vzrůst Sydney. Silný neaustralský živel a jeho neblahý vliv. Britští příslušníci. Církve. Přistěhovalci evropští. Asiaté. I větová válka nahromaděním nemírného bohatství u jedné 'vrstvy obyvatelstva a snížením výdělečných schopností mnoha t-.lidí odvyknuvších soustavné a pravidelné zaměstnanosti F; způsobila také v Austrálii porušení rovnováhy hospodářské L^dříve velmi nápadné a harmonické. Před válkou nevystupovalo ani v největších městech bohatství příliš okázale a nád-^* herně, ale nebylo také mnoho skutečné, špinavé a nízké bídy zaviněné nechutí k práci. Válka a její následky spolu s naukami podvratnými, které v záhubě dnešních sociálních poměrů vidí svůj cíl, rozrušily do valné míry dříve jednolitý, opravdu demokratický ráz australské společnosti-Změny v rozvrstvení a sklonech obyvatelstva válkou a nejistotou hospodářských poměrů způsobené, zvýšily ještě více převahu velkých měst nad venkovem v australských státech. Venkovem rozumím tu nejen osídlení zemědělské, nýbrž také venkovská města, nemající velkého průmyslu, zaměstnávajícího značnější počet továrního dělnictva. Velká střediska a na prvním místě hlavní město v každém státě, s výjimkou jediné Tasmánie, vzrostla nepoměrně a v mnohých venkovských oblastech ubylo obyvatelstva i absolutně. V hlavních městech je mnohem snazší najíti si výživy a užíti života vesele a bezstarostně nežli při zemědělství a proto ten nával lidí unavených a zklamaných venkovem do měst. Ženy tam tíhnou ještě více nežli muži z důvodů velmi pochopitelných. Sydney má ve svém velkoměstském obvodu celý milion obyvatelů. Již při sčítání obyvatelstva roku 1921. žilo v Sydney a předměstí 44% obyvatelstva celého státu Nového Jižního Walesu; ještě však roku 1911. činil podíl velkoměsta Sydney jen 38% a je jisto, že v posledních několika létech od soupisu se poměrný počet změnil ještě více na neprospěch ostatního území státu. Při tak velikém rozmnožování obyvatelstva přistěhováním jest velmi přirozeno, že sydneyští rodáci jsou skoro méně početní nežli nově přibylí usedlíci. Nelze ani dobře mluviti o čtvrtích nebo okrscích se starousedlým obyvatelstvem, nebof i uvnitř velkoměstské oblasti je pohyb obyvatelstva 149 velmi značný a jeho složení se mění poměrně rychle. Lidé, kteří znají vývoj Sydney v posledních třiceti nebo čtyřiceti létech, dovedou velmi dobře vyložiti; jakými směry které třídy obyvatelstva šířily se do nových čtvrtí a předměstí. Ulice a distrikty kdysi za vznešené pokládané staly se tuze úzkými pro nově zbohatlé třídy a na jejich místo přišly nové vrstvy obyvatelstva méně zámožného.a s menšími nároky, často však i staré skupiny neladných baráků byly vykoupeny, odstraněny, půda pod nimi dobře vysušena a kana-lisována a za nějakou dobu vznikla tu nová výstavná čtvrt, kde usídlili se lidé mnohem vyšších nároků životních, nežli tu obývali před tím. Znalec Sydney dovede vám říci o každé čtvrti a o každé skoro osadě předměstské, jakého druhu obyvatelstvo měla dříve, jaké tam bydlí právě nyní, as jistou pravděpodobností odhadne i její budoucnost. Velmi rozvětvená spekulace v pozemcích dosud nezastavěných je založena právě na takových znalostech a dohadech i považuje se, je-li vedena v rozumných mezích, za velmi dobré a výnosné uložení kapitálu. Je mnohem lépe koupiti si parcelu, nebo i více jich ve slibných místech, nežli spekulovati v papírech průmyslových a zejména nežli dáti se zlákati na podíly zlatých a jiných dolů. Takové jest skoro všeobecné přesvědčení, proti němuž ovšem bojuje i v jinak střízlivých náturách lidských sklon ke spekulaci, jak se tu říká ke hře s osudem »gambling«, která jest velmi význačnou vlastností Britů vůbec a Australanů zvláště. Je zajisté málo rodin, které zachovaly se v Sydney ve čtvrté generaci, dále nazpět místní historie rodinná snad již vůbec nesáhá v přímé posloupnosti. Není to snad líčená skromnost, která by měla za důvod nevábný původ početného obyvatelstva z trestu sem dopraveného v prvním půlstoletí kolonie. Říkává se sice drsným žertem »neptejte se Australana po jeho dědečkovi«, ale je ve skutečnosti mnohem méně jádra v tomto vtipu, nežli by se na první pohled zdálo. Z trestaneckého živlu jen málo lidí založilo rodinný život a jejich počtem nečetní potomci zpravidla vzdálili se z míst, v nichž tradice rodinné byly tuze temné a neblahé. Přesto, že podnebí v Sydney jest celkem zdravé, neslouží snad jeho příliš subtropický ráz bílému plemeni v plné míře a nemálo rodin, které z důvodů materiálních mohly si toho dopřáti, vystěhovalo se zase do staré vlasti anglické. Za příčinu toho se udává jednak právě podnební moment, příliš prý seslabující konstituci nervovou, vedle toho ovšem také nespokojenost s hospodářskopolitickým a sociálním vývojem v Austrálii a také lepší příležitost k širšímu a hlubšímu vzdělání a k rozmanitějšímu duševnímu životu ve staré vlasti. V celku má obyvatelstvo sydneyské ve mnohem menším poměru průkopnický ráz nežli v jiných částech Austrálie. Zdá se mi, že i Melbourne má více toho živlu, který budoval Austrálii ve svém obyvatelstvu nežli právě 150 Leduj medvěd v Taronga Parku. Sydney. Je to na prvém místě proto, že Sydney je konečným přístavem lodí. Nezřídka bývá tu mužstvo lodí vyplaceno a propuštěno, jiní opustí lodní službu z vlastní vůle, také většina vystěhovalců, nemajících již určitého plánu pro své usídlení budoucí, jede až do Sydney a zhusta tu také zůstane. Proto má Sydney hodně mezinárodní ráz, jistě v největší míře ze všech australských měst. Není to mezinárodnost přesně v tom smyslu, jak by tomu rozuměl cizinec neanglického původu, nýbrž ve smyslu o to širším, že mezinárodnost třeba vztahovati i na ty živly v britských vlastech rodilé a angličtinou jako mateřskou řečí odchované, jež dosud neslily se s pravými Australany v jeden celek životním názorem a cítěním jednotný. Je tu vskutku velký rozdíl mezi pravým Australanem, který poznal vnitrozemí z delšího pobytu, a mezi přistěhovalcem, který nikdy neprodělal obtíže i krásy svobodného života, který poskytuje australská divočina. Život v »bushi«, jak Australané jmenují panenskou přírodu, klopotuý, ale neodvislý, plný dobrodružství, samoty i krásné družnosti, je základem pro skutečný australský životní názor. Lidé, »bushem« očištěni od slupek života 15! v přelidněných a tradicemi zamořených městech a krajích, jsou jiní nežli přistěhovalci, kteří do bushe zajedou si pouze na »picknick« a mají hrůzu ze samoty a jednotvárnosti venkovského života. V Sydney právě je skoro příliš mnoho těch nepravých Australanů, kteří nepoznali volání divočiny a nemají proto pravého pochopení pro Austrálii jako politický a hospodářský celek. Tito měšfáci hledí skoro s patra nebo aspoň s jistou útrpnou účastí na ty, kdož plahočí se po venkově zemědělstvím nebo na stanicích dobytkářských anebo prospektorstvím a kopáním rud i jiných nerostů. Velká většina z nich za nic by se neodhodlala, aby na vlastní vrub, z dobrodruž-nosti dala se na »bushmanský« život a poznala příjemnosti i stíny australského venkova. Raději klesnou i mezi nezaměstnatelnou chátru aspoň na čas, dokud se k práci znovu nevzchopí, nežli by se v době nezaměstnanosti vypravili s vakem na zádech pěšky na venek a hledali si zaměstnání, tak jako to dělávali jiní před nimi v dobách ještě dosti nedávných. Když dělnická strana je při vládě, raději žijí z podpor pro nezaměstnané a zahálejí, než by se odhodlali změniti městskou špínu za očišťující prach a písek venkova, o němž sice mnoho mluví a čtou, jehož se však bojí více nežli kteréhokoliv opravdového zla. Tito lidé jsou nepraví Australané, »pseudo Australané«, neboť jejich lokální úzkoprsý patriotismus velkoměstský ubíjí Austrálii, která žije jen produkcí svého venkova, těžením statků z přírody živé i neživé. Jen z osobního pohodlí a z úzkoprsého sobectví nesnaží se, aby domyslili si problém Austrálie v budoucnosti, a podporují pouze krátkozraké politiky, kteří mají právě tak málo zdravého australského smyslu jako oni sami. Platí tu vrchovatou měrou »bližší košile než kabát« a toto krátkozraké heslo uplatňuje se právě až tuze zhoubně v demokraciích, kde většina voličů určuje směry hospodářské politiky. Jelikož právě v Austrálii skoro všechna rozsáhlejší iniciativa v podnikání obecné důležitosti spočívá na státech, uplatňuje se převaha hlavních měst a v nich toho »pseudoaustralského« živlu až příliš neblaze. Není peněz na velkorysý program železničních spojení pro vnitrozemí, na vybudování přístavů jiných nežli v hlavním městě, ani na velké podniky zavodňovací i jiného rázu, které by zvedly zájem o život na venkově a rozmnožily osídlení krajů dosud příliš řídce obydlených. Není peněz proto, že hlavní město a vedle něho ještě jiná průmyslová střediska mají většinu voličů a poslanců, kterým záleží na tom, aby státní peníze vydávaly se hlavně na účely jim bezprostředně užitečné a příjemné. Je-li při vládě občanská strana, bývají to spíše investice sloužící zlepšení komunikací a vybudování veřejných budov, za vlády dělnické strany vydají se obrovské peníze na pokusy ve státním socialismu a na podpory stávkujících a nezaměstnaných, ale to vše přijde do města a nejbližšího 152 Přístaviště motorek v jedné z mělkých zátok Port Jiícksonu. okolí a skutečný venkov čili prvovýroba živící města nedostane z toho skoro ničeho. Není proto divu, že v posledních letech proti všem tradičním zvyklostem britského politického života tvoří se v australských státech pevná strana Venkovská, která usiluje o to, aby se obecně poznala škodlivost přílišné převahy hlavních měst a průmyslových středisek v hospodářské politice. Její snahou je zlepšiti podmínky životní na venkově, zmenšiti vybudováním větší samosprávy a hlavně vytvořením malých drobnějších států dusivou převahu dnešních hlavních měst a pojistiti zdravý rozvoj všech krajin, v nichž prvovýroba zemědělská v širším smyslu má příznivé podmínky pro některé ze svých odvětví. Sydney je právě tak položeno, že se hodí znamenitě k pohlcování veli- 153 kých obnosů veřejných peněz. Po souši na velikou dálku kolem Sydney rozkládá se hluboko rozervaná, neproduktívni pískovcová vysočina, kde mosty, viadukty a všechny stavby komunikační stojí velmi mnoho, a venkov, jehož plodnost je základem blahobytu i pro velkoměstské obyvatelstvo, leží tak daleko, že většina sydneyských ho vůbec ani' nezná z vlastního názoru. V tom směru jak Melbourne, tak Adelaide, Perth i tasmanská přední města jsou v mnohem bližším a užším kontaktu s produktivním venkovem nežli Sydney, pouze Brisbane má také dosti daleko k hlavním zdrojům svého blahobytu. Pro potřeby některého předměstského okrsku, nově se tvořícího třeba v divočině rozervané, ale krásné, kde dosud nikdo nežil a kde třeba spousty peněz investovati na nutná spojení, najde se vždy porozumění městského voličstva, které tu působí jako jeden celek vzájemně se podporující. ' Proti tomu i pro nejočividnější potřeby venkovských krajů není porozumění, neboř za nimi stojí jen málo politických činitelů a měšfáci ani nemají ponětí a nesnaží se pochopiti, jak těžké škody působí budoucnosti své vlasti svou indolencí k potřebám krajů, které nemají stále na očích. Dovedu velmi dobře chápati občana sydneyského, že přeceňuje význam průmyslu, obchodu, dopravnictví přímořského a všeho, co je mu blízké. Vidí-li v rovině za Parramattou trochu dobytka, drůbeže a obilí, na kraji vysočiny pak kvetoucí sady pomorančové, je to příliš málo proti přečetným . komínům průmyslových závodů na periferii města, proti velikému počtu lodí i loděnicím v Port Jacksonu a proti mohutným skladištím v okolí přístavu. Snadno přehlédne, že je to právě bohatství surovin přivážených z dálného vnitrozemí, pro něž největší část lodí sem přijíždí a jež udržují v chodu převážnou většinu průmyslových odvětví. Na konci obvyklých výletů vidí sydneyský občan také průmyslové distrikty, ,na severu dýmá obrovská uhelná pánev newcastleská se svým průmyslem železářským, /.a Modrými Horami jsou mraky kouře z průmyslové oblasti lithgowské a na jižním pobřeží mezi Stanwell Parkem a Wollongongem zase uhlí a koks je hlavním zdrojem života celého kraje. Jen ten chápe Austrálii a její hospodářské problémy správně, kdo pozual, jak mnoho záleží na udržení a posílení prvovýroby, ale právě toto poznání je skoro nepřístupno těm vrstvám obyvatelstva měst a průmyslových oblastí, které nikdy neprožily delší dobu v různých oblastech australského venkova.- V jiné souvislosti budu míti příležitost objasniti také, do jaké míry městský živel málo poaustralštěný nabyl vlivu na politické záležitosti a na chápání stěžejních problémů australské soběstačnosti. Z přistěhovalců ze zámoří veliká většina je mateřského jazyka anglického, původem z Velké Britanie a Irska. V životě praktickém a také ve společnosti nedělá se rozdílu mezi pravým Angličanem, Skotem, Irčanem nebo Keltem z Walesu, ale přece jsou si jednotlivé tyto kmeny britského obyva- 154 telstva velmi dobře vědomy svéráznosti povah svých a udržují i mimo svou užší vlast velmi silný kontakt svých příslušníků. Nejméně kmenového sebevědomí má vlastně pravý čistý Angličan anglosaského původu. I má-li toto sebevědomí v poměru ke Skotům a rodákům z Walesu, nenosí je nijak na odiv a neuplatňuje je také ve veřejném životě. I při známé a často přeháněné anglické uzavřenosti nehraje kmenový původ skoro žádné role. Nikdy jsem neslyšel, že by se Angličané uzavírali proti Skotům, Walesanům nebo jiným příslušníkům svého jazyka, nedělí-li jich ostrý politický moment, jako je tomu v případě katolických Irčanů. Naproti tomu je velmi dobře známo, že právě příslušníci skotští, waleští nebo irští drží velmi dohromady, a není prý řídkým zjevem, že přednosta úřadu, je-li Skot nebo VValesan, ponenáhlu celé své oddělení vyplní svými krajany. Angličané dovedou mluviti s jistou ironií o Skotech, že prý mají, jak se říká, tlustou kůži a málo smyslu pro vtip, ale při tom velmi trpělivě, ba i s nadšením sledují projevy oslavující vše skotské, tleskají skotským dudákům i zpěvu skotských písní. Kdyby nebylo mezi nimi a Irčany starého náboženského i politického nepřátelství, byli by shovívavější i k Irčanům a rádi by si vyslechli chvály jejich vlasti a národních vlastností bez žárlivosti na venek projevované. Bylo mi často záhadou, jak to při jde, že plavý Angličan germánského původu má tolik snášelivosti ke svým snědším, tmavovlasým krajanům keltického a snad i ještě staršího plemene. Tolik je jisto, že aspoň v koloniích chová se k nim naprosto jako k rovnocenným a dovede se přenésti i přes jejich někdy dosti nápadnou soudržnost i nevraživost, jimiž tu i tam i jeho materiální zájmy mohou utrpěti jisté újmy. Neznám skvělejšího příkladu anglické snášelivosti nad jejich obdiv a upřímnou přízeň k dílu Roberta Louise Stevensona, který byl jako Skot proti nim velmi instinktivně zaujat a také ve svých essayích dosti často je velmi příkře posuzoval! Po stránce náboženské příslušnosti panuje tu velká pestrost. První místo officiálně má anglikánská episkopáluí církev, jak přirozeno; k ní hlásí se většina Angličanů. Skotům nejbližší bývá presbyteriánská církev, mimo to mnoho příslušníků mají methodisté. Anglikánská církev má asi tolik příslušníků jako ostatní protestanské církve dohromady. Katolíci jsou velmi hojné zastoupeni Irčany a vystupují všude hodně ostentativně. V Sydney ani v těch bouřlivých letech nebylo irských a protiirských demonstrací, za to v Melbourne měli několik pohnutých dní, neboť tam štval Irčany velmi ohnivě arcibiskup Mannis. V celku lze říci, že náboženské názory Australanů vůbec jsou mnohem suášelivější nežli jiných národů v anglickém duchu vychovaných. Horlivost sektárska pouze u katolíků, poněvadž je posilována irským politickým momentem, uplatňuje se do jisté míry v politice i ve společnosti, jinak nečiní se pro náboženství rozdílu mezi slušnými lidmi •u, bílé pleti. Ovšem Číňanovi nebo jinému »barevnému« nepomůže pro vému předsudku nic, ani kdyby byl nejhorlivějším křesťanem a psal snad i anglické básně perfektním idiomatickým jazykem. Ani lidé bez vyznání nejsou pro své přesvědčení nijak znepokojováni, mají-li sami dosti ohledů k těm, kdož si zakládají na své církvi a určité náboženské přesvědčení považují za všeobecně potřebnou věc pro správného člověka. Byl jsem velmi mile překvapen, když iniciativou našeho milého přítele a velkého ctitele Busů, redaktora Aubrey Williamse dostalo se mi pozvání, abych přednášel o Československé republice při nedělní odpolední pobožnosti methodistické církve. Byla to dobrá propaganda, nebof schůze ty konaly se v jednom z největších divadel sydneyských a účast bývala velice značná. Upozornil jsem ovšem svého přítele, že jsem bez vyznání, aby to snad nevadilo představeným církve, ale dostalo se mi ujištění, že tím spíše budou vítati moje přičinění, abych přispěl k rozšíření známostí o světě u jejich věřících. Nikdy jsem před tím nepřednášel při takovém programu. Nejdříve proslovil předsedající reverend stručné kázání, pak bylo krátké modlení, načež představil mne obecenstvu. Bylo tu na tisíc přítomných a přednáška pro-míšená dobrým výběrem světelných obrazů barevných byla odměněna velmi lichotivým potleskem. Předsedající reverend poděkoval mi pak velmi srdečným proslovem, vyzval přítomné, aby s ním pomodlili se za úspěšnou budoucnost Československého národa, a. pak následoval krátký program zpěvní a hudební. To bylo v roce 1921 a příštího roku byl jsem zase pozván, abych v církvi přednášel. Mluvil jsem zase s obrazy kolorovanými o zemích balkánského poloostrova se zvláštním zřením k Jihoslovanům. I tentokráte účast obecenstva byla veliká a modlitba reverendem navržená byla věnována pro blaho všech z útlaku cizích mocí osvobozených národů evropských. Po stránce národnostní, jak my ji chápeme, tedy hlavně ve smyslu jazykové příslušnosti, jest obyvatelstvo sydneyské z největší části anglické. Proti rodákům z britských zemí je počet cizorodých bělochů velmi nepatrný a skoro obecně již ve druhé generaci se přizpůsobí úplně jazykem i duchem Anglo-australanům. Z toho pravidla bývají výjimkou pouze Italové a Řekové, kteří dosti těžce se přizpůsobují, nebof jest jich značné množství v jednom oboru zaměstnání a společný zájem podporuje jejich soudržnost. S nimi přicházívá také dosti velké množství žen a tak je jim velmi snadno i v druhé generaci udržeti své národní povědomí. O Jihoslovanech v Sydney nemohu říci mnoho po této stránce, ale soudě podle příkladů v jiných krajích Austrálie i Nového Zélandu mám zato, že i oni budou se dosti pomalu přizpůsobovati způsobům a životním názorům australským, třeba že anglicky učí se rychleji a správněji 158 Sváteční domky při vjezdu do Middle Harbouru. nežli Italové nebo Rekové. Dosti hojný je počet Skandinávců v Austrálii vůbec a také v Sydney, ti však velmi snadno vplují do australského života, i když udržují styky se svou vlastí. Před válkou bývalo tu také značné množství Němců. Němci lutheráni měli i svůj kostel a národně velmi horlivého pastora. S Němci bohužel bývali čítáni v jeden celek také jiní němčiny znalí přistěhovalci z Evropy mezi nimi také naši krajané. Zpupnost a nespolehlivost Němců na počátku války způsobila, že veřejnost se proti nim ostře bouřila a bylo hlavně zásluhou veřejného mínění, Že většina Němců a německy mluvících rakousko-uherských příslušníků byla po větší část válečné doby internovaná. Proti němčině stali se Australané velmi citlivými a ještě dosti dlouho po válce nikdo by nebyl chtěl německy hovořiti, byl-li nějaký Australan nebo neznámý člověk na blízku. Většinou (chovali se i pak velmi reservovaně k Němcům, fYuiW CH Ölfilm 159 \ß^^- ii V .. a kteří byli známi pro své neloyální smýšlení k Austrálii a britské říši. Ne-četní Rakušané němečtí a Maďaři našli snáze prominutí své národní příslušnosti, nebof Angloaustralané považují politickou příslušnost za národnost a pro ně austria-Hungary měla daleko menší zájem již proto, že proti staré monarchii Australská vojska nikde přímo nebojovala. V několika přednáškách a diskusích o politických problémech evropských snažil jsem se ukázati, jak velkým vinníkem proti spravedlnosti a mezinárodní poctivosti byla právě habsburská monarchie. Dostalo se mi vždy příznivého sluchu u obecenstva, které jevilo ochotu dáti se poučiti z různých stran. Ovšem věřilo se skoro všeobecně, že Rakousko bylo svedeno do války Německem, pamatovalo se starého tradičního přátelství mezi Anglií a Rakouskem a zvláště mezi panovnickými domy, o Maďarech pak bylo známo jen tolik, a to nemnohých, že Kossuth trpěl za lásku ke svobodě svého národa a žil jako vyhnanec v Anglii. O postavení našich nečetných krajanů v Austrálii a v Sydney promluvím ve zvláštní kapitole. Velmi zajímavým předmětem studia bylo postavení Židů v australské společnosti. V celé Austrálii je něco přes 20.000 Židů, kteří přiznávají se k niosaickému náboženství, vedle toho je však jistě také dosti značný počet Židů pokřtěných nebo hlásících se jako bez vyznání. První velký příliv židovského obyvatelstva do Austrálie nastal v době prvního rozkvětu rýžování na zlato a není málo židovských nebo původem židovských rodin v Austrálii usídlených již ve třetí nebo čtvrté generaci. Chodíval jsem dosti často podél židovské synagogy v Sydney v sobotu a viděl jsem společnost scházející se k bohoslužbám nebo vycházející na ulici. Měl jsem příležitost pozorovati, jak většina i věřících Židů dovedla se dokonale přizpůsobiti Australanům lepší třídy v zevnějšku i ve způsobech. Podle informací, jichž se mi dostalo, jen malý díl australských Židů pochází ze španělských Židů dávno v západní Evropě usedlých, velká většina jsou Aškenazirn, němečtí nebo polští židé, kterých mateřštinou byl německý žargon židovský. Však ani před válkou nechlubili se židé australští mnoho svým německým původem, ač nikdy nepřestali sympatisovati s německou kulturou. Až na nepatrné výjimky poznali hned s počátku války, na které straně \ ' jest jejich povinnost i prospěch, a mnoho australských Židů obého pohlaví zaujalo vynikající úlohy při organisaci válečných dobročinných podniků vlasteneckých a podporovalo je značnými obnosy peněžními. Mládež židovská nevyhýbala se ani aktivní službě válečné a mezi vynikajícími důstojníky australskými jsou skuteční i rodilí židé, z nich pak zvláště vynikl slavný a velmi populární generál Sir John Monash, na slovo vzatý technik. 160 ■ fi¥ m j^^É 1 fe/*Kl^ ' >.(f!fl ■ S Mri»! ;flMi,..v..«*.,^l - ?m$P>4 1^1 --r s B 2_ < /—-—♦/■ ■ v -«áS^ » . 3-^IV ' £*J§?v 3 í O H =* O S. -s -. — ■' - iď K a * ^"» t#- ;»*> •-í s-a Ejr y — * SX mi* 'JU fir Přes veškero svoje vlastenectví australské nezapomněli však ani zdejší židé svých starých sympatií německých a jakmile přešla první silná vlna bezohledného nepřátelství proti Němcům snažili se velmi opatrně a diplomaticky připravovati půdu pro seslabení protiněmeckého smýšlení. Po celou dobu svého působení v Austrálii měl jsem mnoho příležitosti sledovati tyto jejich snahy a pracovati proti nim kde a jak jen mi bylo možuo, bohužel však musím se přiznati, že okolnosti světového hospodářství podporovaly až příliš silně směry Němcům přátelské, takže koncem roku 1922. bylo již stanovisko hájící francouzskou politiku skoro nepopulární. Jest mi vždycky záhadou, proč Židé, i když již ani německy nemluví a nečtou, zůstávají německému národu věrnými přáteli, třeba je Němci ve svém středu neradi vidí, spílají jim a pronásledují je. Je to poměr jako zaslepeně zamilované ženy k silnému, brutálnímu muži, který ji nemiluje a jí pohrdá. Ona zůstává mu věrnou přítelkyní a hájí ho i proti těm, kdo by jí samé chtěli pomoci. Proč národ tak praktický a v jistém směru tak l sebevědomý, jako jsou Židé,ponižuje se tak soustavně a opravdu nechutně? Tolik je pravda, že Židům ze všech snad národů světa jediní Němci přirostli k srdci. I dobrý australský nebo vůbec britský vlastenec židovského původu, má-li trochu místa ve svém srdci pro některý cizí národ, má je jen pro Němce. Rozhodně ne pro Francii a ještě méně pro Slovany, -ač, abych pravdě vydal svědectví, o československé republice měli v celku (wmvelmi sympatické mínění a s povděkem uznávali velikou šetrnost, s jakou se náš národ zachoval k Židům na svém státním území, f Několikráte dostalo se tohoosvědčení naší republice i ve veřejných projevech židovských řečníků, kteří ovšem zle se obraceli proti Polsku. ÍVlt Skoro v každé ulici je krám s ovocem a s ním často spojená jídelna a výčep nealkoholických nápojů, který patří nějakému Jihoevropanu. Jest mezi nimi nejvíce Italů, něco Španělů a Portugalců, dosti značný počet íieků a často i za lieky se vydávajících Sýrů a nemnoho Jihoslovanů. Několik Jihoslovanů vyrábí bonbony a jiné cukroví, daří se jim celkem velmi dobře, jsou podnikaví a již proto líbí se Australanům lépe nežli jiní snědí Jihoevropané, že bývají mohutné, svalnaté postavy a pevného, energického pohledu. Ze Sydney se vypravovala jihoslovanská legie za války a sbírky pro srbské válečné fondy tu byly velmi populární. Nynější honorami konsul jihoslovanský Mr. Maymajitv Sydney byl jedním z hlavních činitelů v jejich prospěch. -tl/ua/-"3*'"''1'^ i/v ei*i tc , Poláků je v Sydney a v Austrálii vůbec velmi málo, ale mají to štěstí, že vlivný a bohatý muž Mr. Earp, nyní honorární generální konsul polský, již odedávna měl veliké sympatie pro polskou věc a zejména za války i po ní velice vytrvale a obětavě pro polskou věc pracoval. Rusové nikdy neměli zvláště dobrého jména v Austrálii; ti co se tam 163 přistěhovali, bývali revolucionáři příliš radikálního zabarvení i pro australskou stranu dělnickou a teprve za války a po ní nalezli více sluchu u komunisticky naladěného levého křídla strany. Z ruských běženeů protibolševických jen několik dospělo do Austrálie a Nového Zélandu. V Sydney poznali jsme mladého a velmi sympatického učence zoologa pana Kotova, který přijel tam z Japonska a snažil se, aby se uchytil v přiměřeném povolání. Bohužel byla právě doba velmi přísného spoření -v úřadech státních i jiných a námahy jeho nedospěly k příznivému cíli. Nechtěje dlouho zaháleti připojil se k jakémusi Polákovi, který jako vysloužilý vojín australské armády dostal na úvěr pozemek s domkem blízko za Parramattou a zařídil si tam chov kuřat. Pan Kotov statečně pustil se do pěstování zeleniny a živil se velmi těžkou a dosti nevděčnou prací po mnoho měsíců, až konečně byl přibrán za vědeckého spolupracovníka dvou výzkumných výprav, jedné do Queenslandu a později i druhé do Severního teritoria. Tato druhá výprava, vedená kapitánem Wilkinsem, byla po nějakou dobu pokládána za ztracenou a vrátila se teprve na jaře 1925. Z mimoevropských plemen nejpočetněji jsou zastoupeni Číňané. V Sydney není pravé čínské čtvrti »Chinatown« jako v mnohých amerických velkoměstech ; na venek není čínský ráz několika bloků domů, na jih od Hyde Parku, zvláště nápadný. Jsou tu sice domy. nevzhledné, z nichž cítiti často nepopsatelné pachy, ale ulice jsou dosti široké a na ulici je viděti málo čínských nápisů, plakátů a ozdob. Ještě prý před několika desítiletími nebývalo tu tak bezpečno jako nyní, ale ještě i tak každého roku pronikne z »CViina-townu« nějaká ú nosová nebo i vražedná aféra na venek, vedle četných méně sensaěních procesů proti pašování opia anebo proti Číňanům propašovaným na australskou půdu. Přistěhování barevných Asiatů a zvláště Číňanů činí se velmi přísné překážky, ale přes to ubývá Číňanů méně, nežli by se předpokládalo. Rádi zaplatí mnoho kapitánům, kteří jsou ochotni je propašovati do Austrálie, a také zhusta snaží se přistáti jako slepí pasažéři. "Úřední evidence Číňanů je velmi těžká, většina z nich je známa pod dvěma nebo třemi jmény; často totiž úředně se vydávají za jiného, který do Číny odjel a již do Austrálie se nevrátil, ač směl (své právo patrně prodal i se svým jménem, pod kterým byl v australských papírech zapsán). V jedné z hlavních tříd sydneyské City v Pitt Streetu byla velmi pěkně vypravená čínská jídelna; chodívali jsme tam rádi někdy na oběd nebo častěji na večeři, abychom měli změnu po kuchyni anglického stylu. Připravovali výborně nejen čínské pochoutky, ale také jídla evropská a zpravidla jsme si dobře pochutnali. Naším australským přátelům byla však Číňany připravovaná jídla příliš mastná. Do této restaurace přicházeli hojně vedle zámožnějších Číňanů také Japonci, Indové, Malajei i jiní Asiaté. Číňané 164 \ ■*. affSj » -V f* %l (¥ •<• Middle Harbour, veliký severní chobot Port Jacksonu. i Japonci zpravidla pojídali hůlkami, se kterými však jen málokteří opravdu vábně zacbázali. Velice choulostivý je poměr Austrálie k Indům. Právě k britské říši loyalní Indové velmi těžce nesou, že britská dominia samosprávná brání se proti přistěhovalcům z Indie, stejně jako proti cizím barevným plemenům 165 a nechtí ani těm Indům, kteří již po delší dobu v nich žijí, dáti občanských práv jako i cizorodým bělochům. Marně ukazují, že předsudek rasový je tu zjevně na škodu soudržnosti britské říše, nebof nutí obyvatelstvo indické stále k většímu odporu a nedává ani přátelům britské říše v Indii možnosti rázně se postaviti proti snahám o úplné osvobození Indie od britského vlivu. Slyšeli jsme v Sydney znamenitého státníka indického Srinavasa Sastri, který krásnou angličtinou vykládal obecenstvu australských hlavních měst, jak velikým by to bylo ziskem pro zlepšení britskoindického poměru, kdyby aspoň formálně Austrálie i ostatní dominia uznala a připustila Indy za rovnoprávné občany své, jakožto příslušníky rovnocenného národa britské říše. Sympatickému, velmi důstojnému řečníku dostalo se všude vlídného přijetí a potlesku, ale mám obavy, že skutečné výsledky jeho snah byly velmi malé. Zdá se, že ani na Novém Zélandě, ba ani v Kanadě, kam potom se odebral, nepochodil mnohem lépe. 166 XllI SPOLEČENSKÉ VRSTVY V SYDNEY Průkopnická jednoduchost australského života před válkou. Změny válkou způsobené. Společenská »smetánka« v Sydney. Nejvyšší OSOBY ÚŘEDNÍ. StŘEDNÍ VRSTVY. ŽIVOTNÍ PRŮMĚR DĚLNICKÉ TŘÍDY. ZDRAVOTNÍ A SPOLEČENSKÉ VÝHODY OBECNÉ CIVILISACE AUSTRALSKÉ. NeZAMĚSTNATELNÍ A POBUDOVÉ. své první cestě po Austrálii ztrávil jsem nejdelší dobu ve státě Queenslandu a z ostatních států odnesl jsem si jen velmi zběžné dojmy skoro výhradně z jejich čelných měst. Jediné hlavní město, které jsem měl příležitost poznati podrobněji za opětovaného delšího pobytu, bylo Brisbane. Začínalo teprve býti velkoměstem počtem obyvatelstva, ale život v něm měl ještě všechny známky nehotovosti, rušného, ale drsného mládí. Jeho vzrůst a rozvoj byl příliš náhlý a zůstávalo do nedávna typickým venkovským městem australským přesto, že již přes padesát let bylo hlavním městem velikého a bohatého státu. Brisbane nebylo do té míry přirozeným střediskem svého státu, jako Sydney, Melbourne nebo Adelaide. Ležíf příliš excentricky, v nejzazším jihovýchodě obrovského území, které potřebovalo a našlo také mnoho jiných východísk k moři. Nesmírné vzdálenosti a řídké osídlení, rozptýlené po ploše Queenslandu skoro dvanáctkrát tak veliké jako naše republika, dalo vznik velmi četným drobným střediskům. Jsou to městečka mnohdy rozměrů zcela nepatrných, namnoze méně lidnatá nežli naše malé venkovské obce, přes to však soustřeďují v sobě mnoho důležitých funkcí pro okrsek rozlohou z pravidla mnohem větší, nežli byly středoevropské země historické průměrné velikosti. Tak jako venkov k těmto drobným městečkům, tak ona opět tíhla k přístavním městům, z nichž nejkratší a nejbezpečnější cestou mohla nabývati zboží a kam vyvážela produkty svého okolí, aby po moři byly dopraveny dále. Teprve vybudování železniční sítě v jižním a středním Queenslandu připoutalo tyto, ovšem nejhustěji osídlené části státu, blíže k hlavnímu městu, z něhož tratě ty vycházely. Vždy však ještě severní polovina Queenslandu, důležitá z prvu zejména nerostným bohatstvím, později však a vždy ve větší míře také plodností svého vlhkým podnebím obdařeného pobřežního pruhu, zůstala se svými přístavními městy (Townsville, Cairns,Cooktown) hospodářsky velmi nezávislou na Brisbane. 167 Brisbane vynikalo ještě v roce 1910. jen zevními znaky svými jako hlavní město státu nad ostatní důležitá města queenslandská. Mělo již přes stotisíc obyvatelů, ovšem i s předměstími daleko rozlehlými, ale pouze výstavnost několika vlád u ich budov a velikost bank a hotelů rozlišovala i hlavní jeho ulice od předních měst venkovských. Tak jako vnější ráz města měla i společnost v něm žijící ještě hodně primitivní, venkovský ráz. Ovšem venkovský ráz ve smyslu australském a speciálně queenslandském. Není to život konservativního venkova, omezený na tradiční zaměstnání a na úzké okolí, jak tomu jest v Evropě, nýbrž průkopnický život v divoké pustině, vyžadující mnoho činorodé energie, neohrozenosti a přizpůsobivosti. Mužové, kteří měli odpovědnost za politické i hospodářské řízení státního života, členové vlády a zákonodárných sborů, stejně jako předáci kulturního světa a nejvyšší hodnostáři byrokracie, zkrátka příslušníci předních kruhů společnosti, prošli skoro vesměs drsnou, ale zdravou školou australského venkova a přinesli si s sebou i do společenského života v hlavním městě notnou dávku nedělané, mužné upřímnosti, která vyznačuje typického australského »bushmana«. Společnost všude v Queeuslandu, počínajíc hlavním městem a končíc široko roztroušeným obyvatelstvem na zlatých polích nebo na dobytkářských stanicích, měla velmi jednolitý demokratický ráz. Nebylo tu snad téměř nikoho, kdo by nebyl vyrostl ve velmi intimním styku s divokou přírodou, každý občan měl za sebou několik let průkopnického života v »bushi« a zachoval si z té doby přímý, někdy i dosti drsný způsob jednání a impulsivní pohotovost, jevící se zhusta v trochu dobrodružné, ale velmi krásné potřebě, býti každému dobrým druhem, vždy ochotným ku pomoci. Přirostli nám k srdci Queenslandané všech vrstev a povolání, byli to praví mužové, někdy drsní, z pravidla veselí a bodří, sympatičtí i ve svých nedostatcích a chybách. Obdivovali jsme se jejich samostatnosti, síle i pohotovosti svalů i vůle, imponovala nám jejich odvážnost a energie v přemáhání překážek a ctili jsme je pro čistou humánní upřímnost i k nám cizincům. Poznali jsme studiem literatury i stykem s denním životem jak velmi ostrý a bezohledný boj byl tu mezi dvěma hospodářskými vrstvami obyvatelstva, mezi zaměstnavateli a zaměstnanými, slýchali a čítali jsme stížnosti nejrůznější z obou stran, ale měli jsme vždy před sebou muže skoro stejného kalibru, af to byl bohatý nebo chudý, pracovník duchem nebo motykou. Proto jsme věřili, že jest vlastně jen jediný typ Australanů, ten, který jsme poznali na svých cestách. Jest to typ, který mi dal myšlenku, abychom společný svůj cestopis nazvali »Dvojím rájem«. Jáva byla nám rájem tropické přírody, Austrálie rájem svobodného, svobody sobě i jiným přejícího obyvatelstva. 168 TiiroiiKii Park y. lodi na ľort Jacksouu. Poměry pracujících tříd spolu s péčí o staré a neduživé byly již tehdy v takovém stavu zákonné úpravy, že nebylo skoro možno, aby někdo trpěl opravdovou nezaviněnou bídu. Chudý i bohatý, venkovan i měšťan měl takovou dávku životního optimismu, tolik upřímného kamarádského cítění k svému okolí bez rozdílu stavu a pohlaví, že bylo velmi milo mezi nimi žíti. Ženy, pokud jsem měl příležitost je poznati, měly také vlastnosti přiměřené životu v zemi tak mladé; osamostatnily se v průkopnickém živobytí, pohybovaly se s větší nenuceností, nežli bývá zvykem v jiných zemích, měly mnoho zdravé iniciativy a jednoduchosti v jednání i v úsudku. Bylof také mezi nimi málo takových, které by nebyly prodělaly drsnou i několikaletou zkušenost na samotě, v pustině, kde třeba věděti si rady v situacích, jaké nepřiházejí se z pravidla ženám v zemích hustě obydlených. Také mezi nimi nepoznal jsem povrchně domýšlivých typů, toužících po povznesené společenské exklusivnosti, ani divokých feministek, ba ani mravně zvrhlých příslušnic spodiny společenské. Rovnoprávnost pohlaví také v občanských právech a povinnostech byla již velmi důsledně prove- 169 děna, společensky i v rodině měly ženy místo mnohem samostatnější, nežli u nás v těch dobách. Byly více respektovány jnko ženy a nezdálo se, že by toužily po nějaké pronikavější změně svého postavení. Také po cestě ostatními australskými státy setkal jsem se s velmi podobnými typy charakterů mužských i ženských jak v kruzích vědeckých a politických, tak i v každodenním styku cestujícího a odešel jsem z Austrálie s přesvědčením, že i po stránkách výchovy k životu, mravů, životních názorů a společenského chování jsou tu menší rozdíly v bělošské společnosti nežli kdekoliv jinde na světě. Byl jsem si ovšem vědom toho, že stav takový jest možný právě jen v mladé zemí, kde dělba práce a povinností není tak dalekosáhlá jako ve starších a lidnatějších zemích. S jistou dávkou sentimentální příchylnosti k průkopnické jednoduchosti a nezávislosti sympati-soval jsem s těmi směry v australské sociální politice, které přály si zachovati tento stav šťastné prostoty i pro budoucí generace také prostředky omezujícími příliv přistěhovalců a kapitálu. Bylo mi sice zřejmo, že bude to na úkor rychlého osídlení a zmohutnění Austrálie jako politického celku, ale citová stránka mého osobního poměru k australskému životu a jeho ideálům činila mne optimistou stejně jako velkou většinu Australanů, které jsem si tak zamiloval. Světová válka byla také pro Austrálii dobou velmi těžkou a kritickou. Přes to, že bylo od počátku velmi pravdě nepodobno, že by Německo ovládlo moře a přímo ohrozilo svobodný vývoj Austrálie v intimním vztahu s britskou říší, Austrálie pustila se do války za svobodu moří a národů s podivuhodnou energií. Ačkoliv v dělnické straně byl silný živel vychovaný německým socialismem mezinárodním, který věřil, že třídním zájmem děluictva je potírati válku, která vede se prý jen a jen za cíli kapitalistickými, také většina dělnictva australského sympatisovala ve skutečnosti s věcí spojenců a nelekala se obětí, jichž vojenská služba žádala. První úspěchy australského vojska a lorfstva, obsazeuí německé Nové Guineje, zapuzení německých lodí válečných z australských vod a zničení »Emdenu« australským křižníkem, byly velmi užitečnými vzpruhami pro hlubší pronikání válečného nadšení a slavné činy australského a novozélandského armádního sboru vyvolaly obětavost tisíců mužů mladých i starých, proliti třeba vlastní krev za věc svobody, práva a lidskosti v boji proti Německu, Rakousku-Uhersku, Turecku i Bulharsku. Když se válečná pohotovost vlády z dělnické strany nezdála býti dosti účinnou a energickou většině australské veřejnosti, propadl sice při lidovém hlasování návrh, aby zavedeny byly povinné odvody, ale ke vládě dostala se nová strana »národní« vzniklá spojením staré občanské strany liberální s těmi živly ze strany dělnické, které přály si bojovati s největší energií až k dosažení úplného vítězství. Oběti, které Austrálie na sebe vzala ve 170 světové válce, jsou skutečně obrovské. Ze čtyřsettisíc mužů, které postavila do výkonné služby ve vojsku a válečném námořnictvu, šedesát tisíc podlehlo úplně a počet zraněním a nemocemi zeslabených byl snad ještě větší. Vedle obrovských sum, věnovaných na uhrazení válečných vydání a na vydržování pozůstalých, na podpory a pense z veřejných prostředků, byly vybrány velmi pozoruhodné obnosy v dobrovolných příspěvcích i na podporu válečných dobročinných institucí spojeneckých národů. Velkorysý smysl pro svobodu jiných a pro všechny humánní cíle, které byly britskou říší a jejími spojenci vyhlašovány za účel napětí všech sil k vybojování úplného vítězství, byl vodítkem svobodymilovných Australanů v těžké době. Jejich idealismus, právě tak jako idealismus všech těch, kdo přispěli k vítězství, aniž sami byli přímo ohroženi, zasluhuje největšího uznání, zejména u národů, kteří získali vítězstvím spojenců své samostatnosti. Jako všude jinde dala i v Austrálii válečná doba znamenitou příležitost lidem obchodně podnikavým a nebojícím se risků k nahromadění velikého jmění a vzrůstající drahota byla na druhé straně příčinou snížení blahobytu všech těch, kdož nemohli si získati přiměřeného zvýšení svých příjmů. Stará rovnováha společenská byla i zde vážně porušena a rozdíly mezi bohatými a nezámožnými staly se všeobecně nápadnějšími již proto, že technické pokroky a nové směry poválečné zbohatlické mody učinily je velmi nápadnými. Přepych v automobilech a v motorových člunech, stejně jako okázalost a neskromnost ve špercích a toaletách staly se velmi zjevnými příznaky společenských rozdílů také v Austrálii. Když jsme se r. 1920 usadili v Sydney, velice brzo jsme se přesvědčili, že tamní společenské poměry nejsou tak jednoduché, jak jsem je kdysi poznal v Queenslandu. Jest ovšem velmi přirozeno, že obyvatelstvo v hlavním městě takového významu a poměrně tak starých tradic, jako jest Sydney, bylo mnohem více rozrůzněno a že bylo mnohem pestřejší po stránce společenské již také v dřívější době nežli Brisbane nebo venkovská města. Přece však dostalo se mi mnoho velmi závažných svědectví, že teprve válka se všemi jevy ji provázejícími učinila rozdíly stavů a tříd ostřejšími nežli dříve. Stará australská jednoduchost, přímé chování jak jsem je poznal v Queenslandu, zůstaly stále vlastnostmi příznačnými mužům v jejich úřadech, v obchodě nebo při veřejném vystupování na ulici, při sportu i na cestách, ale ve společnosti uplatňovaly se již velmi silné rozdíly, při nichž hlavním třídítkem bylo bohatství. Tak zvaná vyšší společnost měla tak vysoké požadavky na vystupování těch, jež přijala za své stálé členy, že udržeti v ní mohli se jenom lidé s velmi značnými příjmy. Úřední osoby, guvernérem počínaje, měly jen méně intimní a méně časté styky s touto tak zvanou smetánkou; vždyf ne- 171 byly by také svými příjmy stačily, aby udržovaly s nimi stejný krok ve vydáních na společenský život, i kdyby měly dosti času a chuti jej plně s sebou prožívati. Stálými, abych tak řekl, domácími členy společenské smetánky sydneyské bylo jen málo veřejně významných osob. Stačili na to svými prostředky právě jen bohatí obchodníci, průmyslníci nebo statkáři, z nichž někteří zasloužili se ve významných funkcích politických, v odborových organisacích nebo ve spolkovém životě a za své zásluhy byli jmenování bud rytíři nebo členy horní sněmovny (legislative council) nebo také honorárními konsuly cizích států. Jejich politický vliv byl ovšem dosti nenápadný, byla-li právě u vesla strana dělnická, nemající přívrženců u bohatých lidí, mezi nimiž byli právě zaměstnavatelé největšího počtu dělnictva; za to však s oblibou chlubili se osobními styky se členy vlády, kterou dosadily strany jimi podporované, když zvítězily při volbách. Tato zbohatlá, hlavně jen svým společenským funkcím žijící vrstva obyvatelstva, stala se po válce mnohem uzavřenější, exklusivnější, nežli byla dříve. Hlavní příčinou toho bylo právě, že dopřávala si nových předmětů přepychu, kterých mnoho rodin dříve blahobytnějších nemohlo si již dopřáti v míře pro společenské závazky dostačující. Jako všude snad, bylo i zde více příživníků, kteří bud pro své vynikající společenské schopnosti nebo z nedostatku pravého sebevědomí dovedli se udržeti ve společenském víru smetánky přes nedostatek prostředků, aby opláceli nákladné často pohostinství jim poskytované, ale pokud mi známo, jen pořídku našli se mezi nimi členové inteligence sloužící státu nebo jiným institucím za stálý plat. Veřejná služba, až na nejvyšší místa, která obsazují se spíše politickou a společenskou protekcí, nežli oa základě skutečných, ve službě získaných zásluh, netěší se stejné vážnosti společenské, jako v zemích evropské pevniny. Pro praktického Brita v dominiích i v koloniích, stejně jako doma ve Spojeném království Velké Britanie a Irska, ideálními dráhami životními jsou povolání, v nichž možno se domoci nadprůměrných úspěchů plným rozvinutím talentu a energie. Proto dráha úřednická, v níž postupuje se pomalu po stupních předem vytčených k odměnám, které nikdy nestačí k životu skvělému nebo k nahromadění jmění, netěší se valné přízni a na úředníky se hledí jako na lidi, kteří báli se volné soutěže životní a proto spokojili se s existencí tak nevděčnou a málo zajímavou pro silné, podnikavé individuality. Trochu shovívavěji a s většími sympatiemi hledí se na vědecké pracovníky, profesory universit a vyšších škol, na kněze, důstojníky armády i loďstva, ba i na učitele, poněvadž se připouští, že jisté speciální nadání a také jakési ideální sklony dovedly je k existenci tak málo výnosné. 172 tc. I Loděnice na řece Parramatta. První osobou v úředním světě jest generální guvernér, nejvyšší zástupce anglického krále pro celé soustátí australské. K hodnosti té bývají jmenováni na čtyři až pět roků osoby z vysoké společnosti anglické, o kterých se předpokládá, že pro tuto vysokou funkci budou ochotni přidati něco ze svých soukromých prostředků na společenskou representaci. Plat generálního guvernéra činí 10.000 liber šterlinků a nestačí na rozvinutí velkého společenského lesku. V naší době byl generálním guvernérem lord Henry William baron Forster, vysoký muž krásně urostlé postavy a ušlechtilé, jemné tváře, který rád dojížděl z Melbourne do Sydney na delší pobyt. Býval tu přítomen zejména při všech význačných sportovních událostech a účastnil se sám s velikým nadšením plachtení na Port Jacksonu. Poznal jsem ho při různých veřejných funkcích, při nichž bylo mu z pravidla pronésti nějaký proslov. Ať to byly výstavy hospodářské nebo odborně průmyslové, či 173 oslovení vědecké společnosti shromážděné při slavnostní přednášce sjezdové, promluvy lorda Forstra byly vždy přednášeny volně z paměti a poslouchaly se příjemně. Obsahově nevynikaly nad obvyklé proslovy anglických oficiálních osob při podobných, pro ně jistě dosti nudných reprezentačních povinnostech. Státní guvernér Nového Jižního Walesu Sir Walter Davidson byl muž jiného typu, který vypracoval se k vysokému svému povolání dlouhou, velmi úspěšnou kariérou v koloniální správní službě. Měl velmi hojné re-presentační povinnosti vedle svých běžných úkonů úředních. Byl již starší, dosti telnatý pán, vysoké postavy, poněkud neohebný ke sportům. Pro něho trochu ježdění na koni a tu i tam partie »bowling«, kroketu podobné hry, kterou starší muži rádi si krátívají dlouhou chvíli, byly jedinými sporty vedle pravidelných procházek ve veliké a krásně položené zahradě při Government House. Byl příslovečně svědomitý a rád veřejně mluvil; říkalo se o něm žertem, že prý odborová organisace guvernérů by měla proti němu zakročiti, jelikož často prý vykonává tři veřejné funkce za den, ač prý zvyklostí přijatá denní míra bývá nejvýše dvě takové povinnosti. Sir Walter těšil se veliké popularitě v Sydney a v celém státě, takže když obvyklé služební období jeho vypršelo koncem roku 1922, vláda i přední kruhy politické a společenské vyprosily na králi, aby byl ponechán ještě na delší dobu v Sydney. Bohužel, mrtvice učinila konec jeho životu dříve, nežli se se Sydney měl rozloučiti. Vedle soukromých styků, kterými mne Sir Walter vyznamenával, slyšel jsem ho při velmi četných příležitostech. Proslovy jeho bývaly dosti dlouhé, často vtipné a plné osobních vzpomínek i zkušeností. Jednou nebo dvakráte před vědeckým publikem při výroční večeři královské společnosti vědecké pronesl velmi prostudovanou řeč, k níž sbíral si materiál sám a zpracoval jej velmi obratně. Každoročně siíčastnil se studentské slavnosti, která začínala žertovným průvodem po hlavních ulicích a konala se pak na universitních pozemcích, kde rozvinula se velmi volná zábava. V ten den profesoři universitní a jiní hodnostáři snášeli podle starodávné zvyklosti různé žerty a vtipy osobní, parodie, ba i dosti nemilosrdné zesměšňování. V průvodu jela celá řada vozů a na nich směšně přistrojené maškary tropily si smích z různých událostí vědeckého, politického i společenského života. Karikatura Sira Waltera Davidsona tu nikdy nescházela. Guvernér se nikdy neurazil, ale pobyl zpravidla několik hodin mezi studenty, dal se vždy také předvésti d raby před karikovaný soudní dvůr, hájil se humorně proti žalobám na něho vzneseným a k obecné veselosti dal se odsouditi a nevzpíral se ani, aby byl odveden do šatlavy. Jeho příklad byl ovšem vzorem i mnohým pánům, kteří by snad jinak nebyli nesli na venek tak snadno a s dobrým humorem vtipy, jichž terčem se stávali. 174 Projížďku na slonu v Taronga Parku. Uvádím tylo detaily o vystupování nejvyšších representantů královské osoby jen proto, abych vyvolal srovnávání s poměry, jakých my byli jsme svědky v bývalé monarchii. Jaká tu byla společenská propast mezi místodržitelem a publikem, před nímž on representoval panovníka při slavnostních příležitostech! Vidím ještě ty studené do tuhé pósy povzneseně se nutící chlapíky, jak jen s ležérní námahou přemáhajíce nudu, němě vyslechli pořad slavnosti, nepromluvivše veřejně ani slova, potom blahosklonně s několika funkcionáři po několika slovech prohodili a pak stejně studeně a povýšeně odcházeli, jako přišli. V britských zemích aspoň při takových příležitostech sestupují i ti nejvyšší se svého Olympu a snaží se milým chováním zavděčiti se publiku a vlastním projevem veřejným zúčastňují se programu. Je to věru těžká povinnost takového guvernéra, kterému jest za rok přednésti veliký počet řečí při nejrozmanitějších příležitostech! 175 Na nejvyšším stupni úřednické hierarchie stojí soudcové. Nejvyšší sudí v Novém Jižním Walesu je také zástupcem guvernéra a kancléřem university. V celé britské říši soudcové vyšších instancí požívají nesmírné vážnosti a jsou také velmi dobře placeni, někteří i značně lépe nežli státní ministři. Za soudce bývají vybíráni advokáti vynikající odborné i jinak bezúhonné pověsti a býti povolánu na vysoké místo v soudní službě považuje se za poctu, pro kterou mnozí se rádi vzdávají daleko výnosnější prakse advokátní. Zajímaví jsou pánové v talárech a v šedobílých parukách, v nichž vycházejí často i ze soudní budovy do svých kanceláří v některé z nejbližších ulic. Vážnost před soudy je v celé veřejnosti velmi hluboko založena a velice nemile se nese, proviní-li se některá vláda tím, že prosadila za soudce nějakého stranníka, který nebyl vskutku mezi nejlepšími z možných kandidátů. Takové případy stávají se opravdu velmi zřídka, poněvadž snadno mohou se státi kamenem úrazu pro vládu, nemající za sebou tuze pevné většiny v obou sněmovnách. Vládní budovy v Sydney a zejména sněmovní budova nejsou nikterak representativní. V tom směru Nový Jižní Wales zůstal velmi daleko pozadu nejen proti Viktorii, která vybudovala si v Melbourne krásný parlament a celé bloky úředních budov v poloze velice příležité a vynikající, ale i proti méně lidnatým australským státům, které aspoň pro své parlamenty snažily se vybudovati representativní sídla. Sněmovní budova v Sydney je starý, nevzhledný dům, vypadající jako trochu zanedbaný velký venkovský hotel a vnitřní úprava jest také dosti nepohodlná. Jedině knihovna parlamentní mi imponovala svou znamenitě zásobenou čítárnou a výbornými úředníky, kteří s největší ochotou se věnovali čtenářům, jichž nebývalo právě mnoho. Tak jako ve většině australských států střídaly se i v Novém Jižním Walesu dosti často u vlády strany občanské a dělnická. Právě v první době našeho pobytu byla u vesla »Labour party« (dělnická strana), ale měla jen nejistou většinu jednoho hlasu v dolní sněmovně a horní sněmovnu se jmenovanými členy udržovala v kázni jen tím, že hrozila najmenovati tam mnoho nových členů ze svých kruhů nebo provésti její zrušení. S vládami jednotlivých států měl jsem velmi málo úředních styků a také s ministry Nového Jižního Walesu znal jsem se jen z representačníeh povinností nebo z kroužků soukromého rázu. Ministerským předsedou z dělnické strany byl velmi sympatický a všeobecně oblíbený muž John Storey, který předčasně podlehl chorobě dlouho již hlodavší na jeho zdraví navrátiv se z cesty do Anglie, kterou podnikl jednak za zotavením a pak aby získal příznivé podmínky pro obnovení státních půjček i pro nový úvěr. Storey byl jeden z posledních vůdců své strany, který neholdoval mnoho radikalismu třídně socialistickému a měl více smyslu pro starý opravdu humánní a demokratický ráz jejího programu. Jen jehoosobní I? n Na picfciúckti u La Peronse. vlastnosti udržely stranu tak dlouho u vesla a brzo po jeho smrti byly pro-vedeuy volby, při nichž zvítězila koalice dvou stran občanských. John Storey již proto nebyl po chuti modernímu křídlu dělnické strany, že rád se chlubíval svými pracovnín i výkony. Dokud byl kotlářem v loděnici, nikdo prý nedovedl zaraziti tolik nvtů za určitou dobu jako on. Takové sloužení zaměstnavatelům bylo proti zásadám odborných organisací i dělnické strany, jak se vybarvila v posledních létech, a John Storey byl solí v očích radikálně socialisticky naladěných soudruhů, kteří ho trpěli v čele, jen pokud ho nutně potřebovali. Nová vláda z občanských stran měla ve svém programu na prvém místě spořivost a úkolu toho ujala se velmi energicky. Zrušila několik státních závodů založených dělnickou vládou, které byly naprosto pasivní a málo pomáhaly svému prvotnímu účelu, aby se omezila drahota. Jedním z těch podniků byl státní rybolov, který pracoval s velmi značným schodkem a nedovedl si získali popularity ani u těch vrstev obyvatelstva, které hojně se živí lacinějšími druhy ryb. DaneS: Tři léta. 12. 777 Premiérem občanské vlády byl zámožný statkář Sir George Fuller, j»o-ctivý a důvěry hodný muž, příliš však těžkopádný. Největším politikem tak zvané národní strany byl proslulý právník William A. Holman, kdysi jeden z vůdců dělnické strany, který za války se jí odřekl a stal se ministerským předsedou v nacionalistické vládě. Mr. Holman byl muž vysokého vzdělání všeobecného, politik i řečník řídkého věhlasu a snad právě pro své vynikající vlastnosti osobní stal se obětí žárlivosti a snad i msty svých odpůrců, kteří vytýkali jeho vládě přílišné vydávání peněz. Ovšem bylo to ve válce a v první době po jejím ukončení, kdy bylo velmi těžko, ba nemožno hospodařiti tak, jako za normálnejších časů. Mr. Holman měl veliké pochopení také pro osvobození slovanských národů velmi pěkně se choval jako premier k našim krajanům a horlivě podporoval veškeré sbírky na válečné účely Srbů, Poláků i Čechoslováků. I když po vítězství dělnické strany odebral se do soukromí a znovu jako na slovo vzatý advokát dobýval si půdy, nezapomněl na ty, jimž byl ochráncem v kruté době, a zajímal se vždy velmi upřímně o pokroky nově osvobozených národů. Když jsme my přijeli do Sydney, byli také v městské samosprávě u vesla členové »Labour party« a lordmayorem pro rok 1921. byl jeden z nejbezohlednějších demagogů. Nejsem s to zjistiti, do jaké míry byly pravdivé i v tisku ostře pronášené žaloby na korupci, protekční hospodářství a jiné všem řádným občanům a zejména poplatníkům nepříjemné věci, tolik však nespokojenosti vyvolala správa radikálních socialistů, že po ní dosáhla většiny tak zvaná reformní strana občanská, která také v městské správě zaváděla hodně dalekosáhlé restrikce, jimiž ovšem nezískala si mnoho přízně u velkého houfu zřízenců a dělníků ze služeb městských propuštěných. Mezi velmi zámožnými lidmi bylo zcela málo těch, kteří sympatisovali s dělnickou stranou, za to však ve středních vrstvách již mezi vyššími úředníky, mezi neodvislou inteligencí i mezi vyšším úřednictvem soukromým nebylo jich málo; ale ovšem velká většina i tu sympatisovala spíše se stranami občanskými, ne tak z důvodů zásadních, jako pro politickou praxi. Právě tyto vrstvy měly největší morální zájem na tom, aby státní hospodářství bylo vedeno svědomitě a měly k dělnické straně dosti oprávněnou nedůvěru, že zneužívá ráda vládní moci příliš nezodpovědně na prospěch svých přívrženců proti všem zásadám správného hospodaření veřejnými penězi. Zmínil jsem se již v jednom z předešlých odstavců, že gážisté a všechny osoby, které zvýšené náklady životní nemohly přesunouti na jiné, utrpěly značné ujmy drahotou, která za války rychle stoupla a ani po válce mnoho se nezmenšovala. Drahota doléhala právě nejvíce na vrstvy uvyklé od dřívějška jisté vyšší životní míře, jelikož veškeré zboží lepší jakosti podražilo mnohem více nežli laciné tuctové zboží. To platilo nejen o oděvu, prádle, obuvi 178 Starý dům Wentworthftv ve Vaueluse. a jiných potřebách zevnějšku, nýbrž zejména také o potravinách. Lepší druhy mas, dobrá zelenina, pěkné ovoce, dobré tuky, zkrátka vše, co vynikalo dobrou jakostí, veškeré vybrané zboží platilo se opravdu přehnaně draho. Přece však v Austrálii nedostoupila nivelisace příjmová nikde tak neblahých rozměrů jako ve většině států evropských po válce. Měna australská byla jen tak znehodnocena jako britské libry šterlinků a mezi příjmy zodpovědných osob ve službě veřejné i soukromé ve srovnání s obvyklými nebo předepsanými mzdami za hrubou práci dělnickou zůstal velmi podstatný rozdíl ve prospěch vyšších výkonů duševních a morální zodpovědnosti. I když vláda z dělnické strany dostala se k moci, byla si příliš vědoma prospěchu státní správy a nikdy se neodhodlala k tomu, aby zodpovědným 12* 179 a zasloužilým státním úředníkům chtěla redukovati platy na míru spíše s dělnickými mzdami srovnatelnou. Právě v této střední vrstvě, a to zvláště ve vědecké intelligence měli jsme nejvíce svých osobních přátel. Životní průměr těchto vrstev je v celé Austrálii mnohem lepší nežli u nás po válce a byl také již o značnou míru příznivější ve starších dobách. Příjmy jsou průměrně značně vyšší v poměru k nutným potřebám každodenním a i ty jsou po některých stránkách na vyšší úrovni nežli na evropské pevnině a speciálně také u nás. Největší část střední vrstvy bydlí v pohodlných rodinných domech v těch čtvrtích města a v předměstích, které jsou vystavěny ve zdravé poloze na výšinách nebo aspoň v dosahu svěžích proudů vzduchových vanoucích od Port Jacksonu. V blízkosti »City« jsou to okrsky, které do nedávna bývaly obydleny také tak zvanou přední čili bohatou společností. Tato odstěhovala se v posledních desítiletích z největší části do nových sídel vzdálenějších od středu města, kde opravdové vilové oblasti se vytvořily s domy vším komfortem zařízenými, které bývají obklopeny nákladnými a rozsáhlými zahradami. Výborné spojení po vodě, elektrickou městskou dráhou nebo železnicí dovoluje právě také středním třídám společnosti založiti si domov i ve značné vzdálenosti od »City«, kde ztráví ve svých úřadech nebo závodech úřední nebo pracovní hodiny. Jízda i hodinu trvající bývá! s radostí podstupována, je-li dána možnost usídliti se v některé nedávno teprve vyrostlé předměstské obci, která přináší více volnosti a za stejný peníz poskytuje rozsáhlejší pozemek, zpravidla zaujatý z větší části zahrádkou velmi pečlivě udržovanou. Eodinné domky jen dosti zřídka jsou majetkem obyvatele, skoro zpravidla jsou jím najímány na několikaletou smlouvu s příslušně dlouhou výpovědní lhůtou. Jen ve starších okresech bývají jednopatrové domy nastavěny jeden vedle druhého tak, že před domem je malá plocha trávníku, za ním pak dvorek a zahrádka; ve volněji vystavěných novějších částech Velkého Sydney stojí domky uprostřed svého pozemku a nestýkají se zdmi s obytným stavením na nejbližších parcelách. Právě v těch modernějších částech města převládají nad jednopatrovými vilkami přízemní »bungalow«, opatřené stinnými verandami nejméně na jedné celé straně. Ve vilkách jednopatrových v přízemí bývají jedna nebo dvě větší společenské jizby, někdy důmyslně spojené adie libosti zásuvnými stěnami oddělované, kdežto první patro zabírají drobné ložnice členů rodiny. V přízemním »bungalow« čelní strana bývá zaujata společenskými místnostmi podobné úpravy a postranní nebo zadní část domu je rozdělena na ložnice. Kuchyně bývá obrácena do dvorku, rozlohou je zpravidla značně menší nežli v našich bytech a nezřídka jest také umístěna v přístavku jen verandovou chodbou spojeném s vlastním domem. Skoro všeobecně bývá zaveden elektrický proud a také plyn; lázeň, teplá 180 i studená voda pro koupel i umyvadla považují se za téměř nezbytnou denní potřebu. Na zahrádkách bývá zařízení pro pohodlné a vydatné kropení hadicí rovněž skoro všeobecným. Bydlení v rodinných domcích poskytuje nesmírné výhody, zejména pro děti, které při tamních podnebných poměrech ztráví největší část roku na zdravém vzduchu mezi zelení nebo aspoň na otevřených verandách a jsou sousedství, rodičům i sobě mnohem méně na obtíž nežli v činžovních domech našich. K žalosti všech přátel zdravého bydlení stává se čím dále tím nesnadnějším problémem, míti aspoň jednu služebnou osobu, pomocnici v domácnosti, neboť je stále méně děvčat, které by šly sloužit s požadavky poněkud jen splnitelnými ve skromnějších domácnostech. Problém služebných je v Sydney i v jiných australských městech velice obtížný a jeho řešení provádí se zpravidla na neprospěch staré zdravé zvyklosti bydliti v rodinném domě. V posledních letech rychle rostou mohutné činžovní domy s drobnými poměrně byty, které však jsou vypraveny tak pohodlně, aby co nejméně práce vyžadovaly na nájemcích. Tyto »flats«, jsou zpravidla hodně nákladné, ale poskytují zejména bezdětným lidem mnohem více pohodlí a uspokojení, nežli domky, k jichž přiměřené správě jest třeba mnohem více práce. Velká část samostatných živnostníků, zejména těch, kteří mají své závody v »City«, žije přibližně ve stejných asi poměrech jako vyšší stupeň úředníků státních i soukromých. Ti však považují z pravidla za svůj životní cíl, aby se přenesli mezi ty, jimž vyšší příjmy dovolují nákladnější a okázalejší způsob života a proto cítí se zhusta jaksi povzneseni nad gážisty, jimž je materiální kariéra životní dosti úzce a skromně předepsána. Na druhé straně ovšem v rodinách inteligence i úřednické najde se více smyslu pro skutečnou, nejen formální a zevní, nýbrž i opravdu a hluboce prožívanou krásu skromného pohodlí, které právě Austrálie poskytuje těmto třídám společnosti v míře štědřejší nežli země staré Evropy. Právě tyto střední vrstvy australských měst mívají mnohem větší prostředky na svoji zábavu nežli přibližně stejné třídy evropského obyvatelstva. Byt, strava, nutný šat a jiné nezbytnosti nepohltí dle tamních průměrných zvyklostí tak velký podíl příjmů a zbude hodně mnoho na společenský život, na sporty i na výlety. Zvaní přátel a příbuzných na svačiny, večeře i na zábavu po večeři, na »picknicky« i větší výlety je zvyklostí skoro všeobecnou. Je to možno jen proto, že hoštění provádí se z pravidla velmi jednoduše a společnost schází se daleko více za zábavou nežli pro jídlo a pití, jak bývá zvykem v evropských zemích. Mnoho domácností dává si záležeti na tom, aby často zvaly, a hodně mnoho lidí najednou; hosté vždy ocení dobrou vůli hostitelů, i když požitky k materiálnímu zažití jsou velmi skromné a často i skrovné. Takédělníci ai nejskromnějiplaeenízřízenciobchodůakancelářímívají mzdy 181 takové, že mohou bydleti v drobných rodinných domcích, které zejména v novějších čtvrtích mívají dosti vzduchu a volného prostranství. Je tu ovšem mnoho starších okrsků, zejména na periferii vlastní »City«, které mají hrozně jednotvárný a nechutný vzhled bez jakéhokoliv vkusu kasáruicky vystavěných čtvrtí anglických měst. Celé dlouhé ulice mají tu po obou stranách drobné, z pravidla jednopatrové domky s malými místnostmi, nevzhledné z venčí i zevnitř. Na některých místech jsou tato stará stavení opravdu přeplněna obyvateli a pokročilí občané sydneyští považují za hanbu svého města, že jsou tu také, třeba v dosti omezených oblastech, opravdové »slums«, brlohy nejvýš nezdravé a přecpané lidmi trpícími těžké úhony na svém zdraví i morálce. Do těchto doupat však jen zřídka klesne řádný dělník nebo člověk stálé práce schopný. Ti mají vesměs takové mzdy, že mohou dopřáti si lepšího pohodlí, a z největší části drobné dělnické domky bývají aspoň po stránce zdravotní vypraveny zase mnohem lépe nežli byty stejných vrstev na evropské pevnině. Snad velmi oprávněná je stížnost, že prý v poslední době dělnické a zřízenecké rodiny méně dbají svých zahrádek a výzdoby bytů nežli dříve, ale i tak tráví, zejména děti, skoro celé dny venku na dvorcích i na ulicích a jejich vzezření bývá daleko zdravější, nežli u anemických dětí ve velkoměstských činžovních čtvrtích našich měst. Svým smyslem pro zdravé bydlení a pro velkou tělesnou čistotu liší se australský drobný člověk velmi příznivě od většiny nobritských přistěhovalců, zejména od jihoevropských »dagoes«, a tím více ještě od Asijců, zejména Číňanů. I nejnižší vrstvy obyvatelstva pokud mají pravidelné zaměstnání, vyznačují se velmi ostře vyhraněným smyslem pro jisté základní požadavky civilisace. Pohodlné, čisté bydlení, velmi časté koupání a mytí, úpravnost zevnějšku aspoň večer po práci a ve dny sváteční jsou téměř všeobecným dobrodiním této civilisace. Ta však nezůstává tkvěti pouze na povrchu tělesné schrány, nýbrž proniká i do pravidel společenského života měrou velmi významnou. Angličané i konservativnější Australané neradi vidí uvolňováuí rodinné discipliny a mizící smysl pro pevnou společenskou výchovu, jaký tuhou kázní vpravují mládeži anglické školy soukromé spojené s internáty. Je skoro všeobecná stížnost na současnou mládež, že nemá dosti úcty k rodičům a vymyká se rodinným povinnostem nejraději hodně brzo, ale vcelku není dojem, jakým mládež australská, právě po stránce společenského svého chování i v rodině působí na cizince, nikterak nepříznivý. Ovšem jsou tu také výjimky velmi nepěkné, ale ty lze pozorovati skoro více u mládeže nejbohatších tříd, nežli u chudších vrstev. Základní vlastností této formální civilisace jest zajisté úcta k ženě, která l - 2 V lomu na čedio a pískovec nad pobřežní stěnou u Bondi. již od nejútlejšího mládí má své výsadní postavení a požívá všude a za všech okolností zvláštních ohledů, z nichž nevymkne se žádný Australan, je-li při zdravém rozumu. Šetrnost a respekt k ženskému pohlaví je úhelným kamenem společenského chování a jsou právě tak vžity v nejširších vrstvách, jako v těch, které nabyly důkladnějšího školení. Brutálnost proti ženě vůbec je velmi řídká, ať proti vlastní nebo proti cizí; přihodí-li se, bývá příčinou společenského zavržení a na obranu ženy, které by někdo ubližoval veřejně, postaví se každý Australan, který nestal se společenským vyvrhelem. Jistá důstojnost v chování, klid a rozvážlivost jsou vlastnosti snad do jisté míry zděděné, ale skoro pudově a nevědomky již v mládeži pěstované, ztřeštěnost a neusazenost bezúčelná je velmi řídká. Jest to jistě zásluhou 183 přirozeně klidného temperamentu, ale ještě ve větší míře dílem výchovy, která začíná již v nejútlejším mládí. Není to jen zásluhou rodičů a učitelů, nýbrž ve veliké míře dílem šťastného přirozeného prostředí. Děti pohybují se skoro stále na volném vzduchu a přece v blízkosti rodičů a dospělých, hrají si mnoho pohromadě a učí se již od nejútlejšího věku vzájemné snášelivosti. Formální civilisace Australanů není snad všestranným ideálem a není také jen na Austrálii omezena, nýbrž je odbočkou, ovšem dosti samostatnou, obecné britské civilisace; poskytuje však přece velmi mnohé výhody, jež přispívají k pěknému a slušnému užívání života ve všech vrstvách společnosti. Veliký smysl pro snášelivost, osobní statečnost vypěstovaná sporty, odpor proti hlučnému a neklidnému vystupování spolu s velmi slušným chováním u přítomnosti ženského pohlaví má pro celou společnost ten výsledek, že jest tu méně křiku, méně veřejných nepříjemností a lehkomyslně vyvolaných ostud a za to mnohem více smyslu pro družný život, který nebývá kažen a otravován výstřelky temperamentu a náladovosti tak zhusta, jako v zemích jiných. Jediné skoro výjimky z tohoto pravidla působí nemírný požitek alkoholických nápojů, lidé zbavení vnitřní kontroly dovedou býti stejně svárliví a brutální jako jinde a liší se pak od svého reservovaně slušného okolí tím nápadněji. Takřka mimo společnost žije jaoměrně velmi značný počet lidí, kteří vlastní vinou nebo pro nešťastné okolnosti nemohou nalézti zaměstnání pravidelnějšího. Nepatří sem skuteční nezaměstnaní dělníci, ani inteligentnější lidé pro práci kancelářskou a obchodní vychovaní, kteří někdy po delší dobu nemohou nalézti zaměstnání, nýbrž lidé, kteří bývají označováni jako ne-zamčstnatelní, kteří prostě z těch neb oněch důvodů nemohou a nechtí se živiti pravidelnou prací. Jsou mezi nimi nejrůznější odstíny, od klidných, skoro asketický žijících, filosoficky naladěných povalečů až do pravých pobudů a ničemů, kteří jsou schopni činů velmi nekalých. Pro všechny živly mající sklon k zahálce poskytuje Sydney přímo ideální bydliště. Nikdy tu nem rzue a nepadá sníh, jen zřídka bývají ponuré a sychravé dny, špatné počasí netrvá nikdy dlouho a slunce svými hřejivými paprsky zaplaší skoro denně velmi brzo třaslavé chvění a husí kůži po noci bez přístřeší ztrávené. Na lavičkách v parcích veřejných bývá zejména v teplých nocích velmi mnoho spáčů i takových, kterým v horké roční době spaní pod širým nebem lépe se líbí nežli nocleh pod střechou. Mezi těmito lidmi bývá však málo policii známých trochu jen podezřelých živlů, které raději se vyhýbají místům, kde policejní strážníci pravidelně dosti často konají své služební pochůzky. Největším nocležištčm takových zatvrzele nezaměstnaných živlů je Do-mnin, rozsáhlý přírodní park se svými pískovcovými skalami, které jsou plny 184 1 j í fy* M i 1 l^Ľ" S í* f ^m é ŕ 1 1 : 1 i \ Í;v i- i Bi m ■R f} m «'■ í k\»M'1- I ' -É* __. if s B 11 *£ > I ■ 111 š ■ In s '/ I e-1 WwS *á ' ä ^F jí S X MU 'iď drobných slují, výklenku a převisů skalních, kde zahaleči ze řemesla spávají velmi rádi a jsou chráněni dosti dobře před nepohodou. Suché listí nastelou si pod sebe, pokryjí se odhozenými novinami a spávají velmi dobře a zdravě, až na malý počet nocí, v nichž vichřice se točí a se všech stran nosí spousty deště i do nejkrytějších skalních zákoutí. V takových řídkých případech bývají přímo nabity noclehárny Armády Spásy, Červeného Kříže i jiných dobročinných institucí takovými individui, která tam nepáchnou za trochu jen snesitelnějšího počasí. Druhou velikou výhodou pro řemeslné zahaleče jest poměrně vysoký blahobyt všeho obyvatelstva. Jeden »penny« znamená i pro dělníka nebo jeho ženu méně, nežli byl na př. dvouhaléř pro našeho nezámožného člověka před válkou, a slunná Austrálie vychovala své obyvatelstvo skoro všeobecně k jisté, někdy i trochu lehkomyslné plýtvávosti. V sobotu odpoledne a v neděli »piknikuje«, táboří tisíce a tisíce lidí ve všech parcích po lavičkách, skalách i trávnících, hostí se navzájem v družných kroužcích zákusky a čajem, a když odcházejí, nechají často velmi hojné zbytky nesnědených potravin tam kde se právě bavili. Pro veliký počet nepříliš vybíravých zahalečů poskytnou tyto zapomenuté nebo úmyslně zanechané zbytky dost potravy na celý týden; sandwiche s různým masem nebo rajskými jablky a saláty, kusy másla a sýrů, spousty různých »cakes« i domácího pečiva tvoří dosti bohatý výběr pro lidi štítící se namáhavé činnosti duševní i tělesné. V případě většího nedostatku, je-li soutěž příliš veliká, nebo panovalo-li špatné počasí ve dnech prázdna a odpočinku, je situace o něco obtížnější, ale nijak beznadějná. Pak poskytují hromady odpadků, vyvezených obecními zřízenci z domů, krámů hokynářských a pekařských, velmi mnoho materiálu poněkud snad méně lákavého, ale přece vítanějšího nežli několikahodinná příležitostná lopota, kterou lze jen větším hledáním sehnati. Zahalečům, kteří dovedou nějakým způsobem vzbuditi soustrast dobrosrdečných nebo marnotratně naladěných občanů, není nesnadno vyžebrati nenápadně obnosy, které stačí, aby mohli dávkou alkoholu spláchnouti jídlo snad trochu nezáživné, a oharků odhazují lidé často velké kusy, kterými blahobyt skromného kuřáka povznese se znamenitě. Vtipná a trochu k světu vypadající individua, která nepropadla příliš ošumělosti a špíně, s velkým užitkem staví se v určitých hodinách do blízkosti populárních a hojně navštěvovaných barii. Australan nerad pije sám a když jde se posilniti v dobré náladě na sklenku piva, claretu, whisky nebo nějaké smíšeniny alkoholických i šumivých nápojů, vezme s sebou, nemá-li právě lepšího druha, třeba takového úsměvného a vtipem sršícího pobudu a zaplatí za něho nápoj nebo doutník. ííekl mi jednou jistý polský žid, který projel skoro celým světem a velkou částí Austrálie: »není na světě snad místa, kde .267 by tolik lidí mohlo dobře žíti bez práce, jen svým důvtipem, jako v Sydney«. Bylo v tom jistě mnoho pravdy. Snadná příležitost k získání nejnutnějších životních potřeb bez námahy je velmi nekalým činitelem v hospodářském životě australském vůbec a zejména ve velkých střediscích, ležících v podnebí dosti příznivém. Ve vnitrozemí, kde nedostane se ani dosti vody k pití zadarmo, není místa pro taková individua, kterým i dlouhé chození australským »bushem« od místa k místu je přílišnou obtíží, ale takové město jako Sydney s celým svým okolím je přímo božským darem a je bohužel mnoho jinak zdravých a silných lidí, které náhodná zahálka svede k životu povalečskému. Omrzí-li je konečně povalování se v parcích nebo na skalách a na písečných beachíeh nebo postávání před bary a kibicování v místnostech zábavních pochybné pověsti, vypraví se rybařit nebo lovit ústřice. Na jaře nebo na podzim také několika-nedělní exkurse do krajiny, kde právě králíci jsou tuze hojní a lov jejich poskytuje velmi slušnou obživu při malé jen práci, bývá zcela příjemnou změnou v životním programu, jehož jedinou vůdčí zásadou jest vyhýbati se soustavné, stálé činnosti výdělečné. XIV JIŽNÍ POBŘEŽÍ NOVÉHO JIŽNÍHO WALESU Botanická zátoka. Cronulla. Sutherland. Národní park. Bii.i.i Pass. Uhlonosná pobřežní oblast a lázeňská místa. otanická zátoka teprve v posledních létech stává se předmětem zvýšeného zájmu. Do nedávna pouze do La Perouse přijíždělo něco turistů navštíviti historická místa tam i na protějším Kurnellském pobřeží a spatřiti ubohé zbytky domorodých černochů v tamní reservaci. Jinak jen rybáři a lovci ústřic nacházeli tu vděčné pole pro svou podnikávost. Ryby lovili zejména v zátoce samé, ustrice však a mořské raky v nesčetných drobných chobotech, jimiž rozeklána jsou předhoří tvořící »hlavy« čili »Heads« Botanické zátoky. Tato předhoří nesou jména dvou vědeckých spolupracovníků kapitána Jamesa Cooka, objevitele východního pobřeží australského, Sira Josefa Bankse a Švéda Daniela Solandera. Jsou to skalní bludiště pískovcová v několika úrovních stupňovitě až pod hladinu mořskou spadající, rozeklaná a bičovaná přílivovými vlnami i za poměrně tichého moře a za odlivu přístupná lovcům se všemi tůňkami, které příboj vysokého stavu vodního po sobě mezi skalami a v jejich dutinách zanechal. Lezení do takového labyrintu pobřežních skal třeba vždy konati jen s dobrým pozorem na stav vody, neboť snadno může příliv zahraditi zpětnou cestu a dobrodružní milovníci těchto partií dovedou vyprávěti historie o straších prožitých na osamělé skále, s níž vlny hrozily smýti zimou tuhnoucí tělo křečovitě se držícího lovce, již již povolujícího únavě. Přebohatou sbírku krásných fotografických snímků pobřeží a bludišť skalních z nejrůznějších míst Sydneyského okolí rád ukazoval nám jak v Královské společnosti tak i ve svém hostinném domě veterán soudců australských, B. E. Docker, který ještě po své osmdesátce holdoval fotografickému umění stejně jako hraní lawntennisu, jehož byl mistrem. Severní břehy širé plochy Botanické zátoky jsou málo lákavé, nízké a močálovité, jen holé pahorky písečných přesypů sem dosahují a přeletující volný písek plní vzduch obtížnou mlhou. Do této nehostinné končiny odstěhován byl průmysl, který by byl jistě velmi nepohodlným sousedem a znešvaroval by okolí krásného Port Jaeksonu. Jirchářské továrny, závody na výrobu gelatiny, mydlárny a jiná zejména pachem okolí své nelibě otravující odvětví průmyslová mají sídlo mezi písečnými kopci a močály po severní straně Botanické zátokv. 189 Od severozápadu přitéká do Botanické zátoky špinavý potok, který na malou ozdobu jména velkého objevitele je nazván Cook River, a má asi tak dobrou pověst jako Botič u Pražáků. V dolní části toku jest však i tento potok již jen chobotem mořským a hostívá značnou flotilu loděk vesly poháněných i motorek, které vyjíždějí ve svátečních dnech nejenom na širou hladinu Botanické zátoky, nýbrž i daleko proti proudu Georges River od jihozápadu do ní se vlévající. I Georges River i jeho hlavní, od jihu přitékající pobočka Woronora River jsou vlastně choboty mořské, údolí říční pod hladinu moře potopená na velikou vzdálenost proti proudu. Jsou to opět obdoby Kokořínského údolí podobně jako Port Jackson a jeho větve. Překvapují bohatou scenerií příkrých skalních stěn, místy až na sto metrů vysokých a jsou velice oblíbeným cílem vodních turistů, kteří naleznou v osadách přilehlých dosti příležitosti k najímání člunů. Jižní strana Botanické zátoky je mnohem rozmanitější nežli severní, tvoří několik širokých a dlouhých zálivů a jen krátkou procházkou lze do-spěti od ní k oblíbenému písečnému pobřeží lázeňského místa Cronulla Beach, které v posledních létech rychle přichází do módy a vzrůstá na rozlehlou osadu v létě velice oživenou. Při dolním toku Georges Riveru, tam, kde šíří se do Botanické zátoky, vzniklo- několik velmi živých předměstí. V jednom z nich, v Sans Souci, byli jsme několikráte hosty pana L. Vaška, dokud tam bydlel a podnikli několik výletů po loďce do okolních chobotů. Podél břehů zátoky široké plochy zůstávají za odlivu na suchu a pozorování života na nich je velice zajímavé. Hemží se tu v tuhém vlhkém písku veliké množství drobných krabů prchajících směšným kvapem před blížícím se člověkem do svých děr. Hejna racků a drobnějších vodních ptáků nacházejí tu svou kořist drobných rybek, měkkýšů i jiných »darů moře« a plní vzduch svým hlučným hašteřením, Na mnoha místech košaté fíkovníky pokrývají stínem travnaté plochy, málo jen zvýšené nad hladinu vody při přílivu a pod nimi příjemně se sedí, není-li právě mnoho moskytů. V Cronulle byli jsme též několikráte návštěvou u známých, bud vlakem přes Sutherland nebo automobilem. Tamní písčité pobřeží svou délkou vyrovná se manlyskému a má před ním zejména tu výhodu, že obávaný host z tropických moří, trubejš »Physalia«, populárně zvaná »blue bottle«, čili »modrák« nebo také »portugalská válečná loď« daleko řidčeji až sem bývá zanášen. Tento láčkovec jest malý modrý měchýřek poháněný vlnami, opatřený přes půl metru dlouhými provázkovitými přívěsky. Tato zdánlivě nevinná věc svým dotekem strašně požahá a působí krutou bolest, která někdy mnoho dní potrvá a stopy na kůži jako popáleninu zanechá. Jsou známy případyr že špatní plavci bolestí.tou tak se pomátli, že ve vlnách zahynuli. Od jihu sousedí s Oronullou oblast Port Hackingu; jest to zase chobot 190 Dum 40 Bayswater Iioatl v Darliiighurstu, jehož první patro jsme obývali. velmi podobný Port Jacksonu a jeho jižní strana náleží již Národnímu Parku Nového Jižního Walesu. Na samém severním okraji tohoto chráněného přírodního území leží na plošině vysočiny zkvétající osada Sutherland, kde usídlily se dvě rodiny pilných našich krajanů. U Martinků byli jsme tu několikráte v poslední době svého pobytu a ztrávili velmi příjemně Sylvestra 1922 a Nový rok 1923, právě před svým odjezdem z Austrálie. S panem Martinkem a s panem Gustavem Sinkulem slézali jsme se zálibou divoké skály nad kaňonem řeky Woronora a podnikli několik zajímavých projížděk po řece samé. Pramenné potoky této řeky mají býti přibrány již co nejdříve k zásobování Sydney vodou pitnou a spotřební. Požadavky rychle vzrůstajících předměstí v tom směru rostou překotně a dosavadní soustava vodovodní r.n nestačí již uspokojiti nově se rozmáhající osady v pozadí Botanické zátoky. Národní Park Nového Jižního Walesu byl založen roku 1879 a zaujímá plochu asi 140 čtverečních kilometrů. Je to kus pískovcové vysočiny divoce a hluboce rozbrázděný propastnými údolími. Patří k němu větší část úvodí řeky zvané Port Hacking River sahající k západu až po železnici, spojující Sydney s Jižním pobřežím (South Coast Railway Line), jižní strana Port Hackingu a pobřeží mořské od Port Hacking Pointu vybíhajícího do zálivu Bate Bay proti Cronulle, na jih až na Carie Beach, v délce asi 15 kilometrů. Záliv Port Hacking sám se svými pobočnými choboty velmi upomíná na náš oblíbený Middle Harbour, severovýchodní větev Port Jacksonu. Tam, kde se úží v řeku byla vystavěna masivní hráz, oddělující u Audley mořskou vodu od sladké v řece. Hráz zároveň vzdouvá trvale vodu v řece tak, že tato jest vždy splavnou pro drobné čluny na devět až deset kilometrů proti proudu, až tam, kde jest pouhou úzkou horskou bystřinou, kterou snadno lze přeskočiti s balvanu na balvan. U hráze a mostu v Audley jest hlavní středisko Národního Parku. Stojí tu velká restaurace, rozsáhlé plochy jsou vyhrazeny pro táboření či »piek niekování«, najímají se tu čluny jak na slanou vodu chobotu, tak zejména, a to pouze zde, na Port Hacking River na cestu proti proudu. Tato řeka nejlépe seznámí vás s krásami Národního Parku, neboť nikde není tolik subtropické houštiny jako právě při jejích březích. Výše na snadno vysychajících a křemitých svazích pískovcových již zase jen řídký blahovičníkový les se daří a pouze v úzkých a stinných zářezech potoků vegetace tropického rázu v tenkých, ale těžko proniknutelných pruzích odvažuje se i výše až po rozprášené vody drobných vodopádků, které crčí nebo kapou s převislých purpurově zbarvených lavic křemitých slepenců do chladných a proti slunci chráněných úzkých prorev. Mnoho rozkošných dojmů zažili jsme na svých veslařských výletech na této říčce. Vzdutá, široká hladina brzo se súží a místo slunného prostranství v okolí Audley nastupuje stinná, temná rokle, do níž slunce jen .na krátkou dobu kolem poledne pronikne svými paprsky. Veselý pokřik kukabur doléhá pak k plavcům jen v nejistých ozvěnách a zejména ve všední den cítíte se úplně sami v tajemném pološeru. Veslujete pomalu ku předu dávajíce pozor na písčité mělčiny i na balvany až ku hladině vyčnívající, abyste nenarazili a nemuseli snad do vody k vyproštění člunu, oím dále proti proudu tím třeba plouti opatrněji, někde lze projeti jen když přílivem hladina říčky je zvýšena; a bývá těžko se protlačiti za odlivu mezi balvany .a náspy ssutin úzkým hlubším korytem. Konečně asi 10 kilometiů od Audley mocný kmen převalivši se přes říčku nedovoloval proniknouti dále. Rádi se zastavíte a pokoušíte se proniknouti na svahy, kde příkré skály nespadají až do bezprostřední blízkosti toku nepřístupnými strminami, je však ľ.rj S universitní exkursí nad srázem k Jižnímu pobřeží. podivuhodno, co překážek vám postaví v cestu jen uzoučký pás vlhkomilné subtropické vegetace ve svých hustou mříži tvořících kmenech, kořenech, Hanách a šlahounech. Několikráte pořádně klopýtnete o zdánlivě nevinné, jakoby trouchnivějící, ale ve skutečnosti velmi spletilé a pevné tenké stvoly, které nepovolí, snažíte-li se jimi prodrati a obklopí vás celou sítí, jíž jste předem ani nepozorovali. Nemáte-li pádného nože trvá to hezkou chvíli nežli se vymaníte z této ukázky tropické houštiny vlhkomilné a proniknete k úpatí stěn, na něž poměrně snadno se vydrápete »komíny« tu i tam vyvětralými mezi tvrd\'mi skalami z hrubých pískovců. Velice vděčná je též procházka nebo jízda automobilem po dobře sjízdné cestě, která probíhá parkem od severu k jihu od zastávky železniční nad Audley, na odbočce speciálně pro usnadnění návštěvy Národního parku zřízené, až ke stanici »Waterfall« na hlavní trati nad prameny Waterfall-Creeku, který vysokým slapem vrhá se do údolí hlavní »řeky«, jež v těch místech je ještě malým potokem. Cesta jest nazvána po Lady Carringto-nové, choti někdejšího guvernéra státního, která velmi se prý zasloužila o povznesení krasochuti a zájmu o přírodu v sydnejské společnosti. Tento »Národní park« nemůže se ovšem ani velikostí, ani rozmanitostí přírodních krás a divů měřiti s Yellowstoneským Národním parkem v Americe, jehož prohlášení bylo vzorem při zákonných počinech toho druhu v jiných zemích, ba ani s mnoha jinými velikými národními parky ve Spojených Státech Amerických. Má však neocenitelný význam pro velkoměsto Sydney a tím pro celou skoro polovinu obyvatelstva Nového Jižního Walesu, neboť je snaduo a lacino dostupný všem třídám obyvatelstva a zachová v okolí hlavního města kus neporušené přírody, právě tam, kde tato jest nejrozmanitější a na podiv nejpěknější. Nikde jinde v blízkém dosahu ze Sydney není subtropický živel ve vegetaci tak rozvinut, jako právě na území Národního parku, kde mísí se velmi šťastně s blahovičníkovou vegetací pískovcových skal a drolin. Dva druhy palem i stromy kapraďové objevují se tu, třeba jen sporadicky, všude, kde břidlice čokoládové barvy střídají se s pískovci a vystupují na povrch v poloze dosti stinné a vlhké. Tam také hned objevují se i jiné stromy sytě zelených korun a ověšené lijanami; podél hlavní arterie parku, říčky Port Hastings River, bývá místy vyvinuta skutečná miniaturní džungle. V Národním parku je zákonem zapovězeno užívati střelné zbraně a rušiti jakýmkoliv způsobem tamní divokou zvířenu. Zakázáno jest pod těžkými tresty též kácení a nařezávání stromů a křů, trhání květů, rovněž rybaření ve vodách sladkých může býti vykonáváno jen se zvláštním dovolením správního výboru (Trustees). Zvláště jest chvály hodno, že také veškerá reklama, která všude jinde zohavuje přírodu na místech dostupných oku výletníka, jest naprosto vyloučena z Národního parku. Ani dobytek 18« 195 nesmí se pásti v jeho obvodů. Deset strážců bdí nad zachováváním přísných předpisů, z nichž výjimky mohou býti povoleny jen správním výborem (trustees). Výjimka taková byla povolena v roce 1921 a její patrné zneužití vedlo k dlouhým diskussím v tisku a k dosti ostrým útokům proti sboru správců. V horní části parku blíže vchodu od stanice Waterfall vichřice skácela něco starých vykotlaných stromů, které svalily se přes stezky, a měly býti odstraněny. Bylo tu však více kmenů silně nakažených, které prý ohrožovaly své okolí tím, že v nich škodlivý hmyz velmi se rozmáhal, a s ohledem na bezpečnost celku dal správní výbor povolení, aby jistým podnikatelem stromy takové byly vybrány a odstraněny. Snad stalo se opravdu, že při tom ze zištných důvodů byly zničeny též stromy, jež beze škody pro okolí mohly ještě dlouho žíti, ale zajisté trvalý a nezvyklý hluk způsobený kácením a odvážením dříví i nějaké neplechy dřevařského personálu podnítily vášnivé přátele Národního parku k velmi ostrým útokům, které měly za následek, že odvážení kmenů překocených mimo cesty a stezky, jež bylo nutno udržovati, bylo zastaveno a správnímu sboru dostalo se výstražné lekce, které asi tak brzo nezapomene. Procházka hlavní cestou Lady Carringtonové od jednoho konce ke druhému zaujme asi 4 hodiny pohodlné chůze (17 km ), takže při celodenním výletu lze vykonati několik zajímavých odboček a použíti též míst k táboření určených k »picknicku«. Dříví suchého je všude kolem tábořišf dost a strážci parku mají povinnost při hlavních »camping places« přichystati zásobu nasekaných polínek takže bez velké námahy lze si rozdělat! oheň a vařiti i péci dle libosti. Ve sváteční dny bývá tu kouře v některých místech až k zalknutí, neboť do houštin v hlubinách úzkých údolí neproniká snadno průvan a za pěkného počasí některé společnosti zůstávají tu rády i přes noc rozloženy kolem ohňů. Ochrana divoké zvířeny měla zejména blahodárný vliv na zachování mnoha druhů ptactva vynikajících krásou peří i chutným masem. Pokud se týče ssavců, nebylo toto území snad nikdy příliš bohaté na ty druhy vačnatcň, kterým hro^í vyhubení v jiných místech, a tak jeho význam pro jich zachování jest nepatrný. Ptáci opravdu jsou si již vědomi toho, že jsou tu chráněni, jsou méně plaší nežli jinde a podle svědectví starých znalců zdejších poměrů přibývá prý jich značně. Největšímu zájmu se těší lyrochvost čili velechvost (Menura superba), který jinde byl již skoro vyhuben v dostupných místech, v Národním parku všíik znovu se rozmnožil a také plachost svou trochu odložil. Velmi často podaří se ho zahlédnouti, jak paraduje své nádherné peří i nedaleko hlavní cesty. Blízko Audley vzduch někdy se přímo otřásá chechtotem velikým ledňáčkům podobných kukabur čili »chechtavých oslíků« (laughing jackass), 196 latinsky Dacelo gigas zvaných, v hojném počtu posedajících na stromech a ani velkým shlukem obecenstva nedávajících se rušiti ve svých pěveckých výkonech připomínajících na oslí hýkání, které i opravdového morousa musí naladiti k smíchu. Jako při všech chobotech sydneyského okolí, tak i při Port Hackingn žil kdysi domorodý kmen, jenž zauechal po sobě památku v rytinách. U Audley jest malá jeskyně, v níž dosud velmi zřetelně viděti obrysy rukou dlaněmi na stěnu přitlačených a hlinkami obarvených. Takové otisky měly svůj význam identifikační, jako dnes otisky prstů a sloužily patrně jako svědectví vážných tajemství nebo smluv. Blíže mysu Port Hacking Point jsou na skalách vyryty obrovité obrysy velryb. Jinde zase poznává se vypodobnění žraloka. Zajisté tyto obrazy měly svůj účel, ve spojení s obřady kouzelným způsobem přilákati tyto veliké mořské netvory, aby daly se uloviti a poskytly tak kmenu domorodému dlouhého, bezstarostného hodování. Stávalo se jistě dosti často, že nějaká velryba ženouc se při přílivu za kořistí až daleko do zátoky uvázla pak na mčlčině, nebo nemohla se vrátiti do širého moře, když 197 voda opadla nad písečným násypem, uzavírajícím vstup do některých chobotů. Blíže stanice Waterfall, ovšem již mimo park, zaujímá velmi výhodné místo na vysočině veliké sanatorium pro tuberkulosní, obklopené rozsáhlými sady, v nichž zejména jehličnaté stromy tvoří pěkné skupiny. Na mnoha výletech míjeli jsme Národní Park cestou k Jižnímu pobřeží, bud vlakem nebo silnicí. Automobilové vyjížďky k Bulli Passu proslulému velkolepým rozhledem patří mezi nejobvyklejší celodenní výlety ze Sydney a opravdu stojí za to, i když jsou častěji opakovány. Jízda automobilem má tu nespornou výhodu, že jednou cestou ukáže vám, jak vypadá pískovcová vysočina, druhou pak pobřežní scenerii, kdežto železnice sestupuje k pobřeží mnoha tunely a hlubokými zářezy, z nichž neviděti okolí, a výstupy na sráz, dělící horní plochu vysočiny od úpatí, nutno konati pěšky. Horní silnice připojuje se ke spodní právě serpentinou nad městečkem Bulli a přirozený zářez ve strmém okraji vysočiny, kterým tato cesta se vykličkuje na pískovcové plateau, sluje Bulli Pass. Vzdálenost, kterou třeba ujeti ze Sydney a zase zpět, činí asi 150 kilometrů, tedy na pohodlném celodenním výletě možno ještě dosti času ztráviti zastávkami. Horní cesta probíhá skoro stále po rozvodí mezi krátkými stržemi s propastnou srázností řítícími se k pobřeží a mezi pramennými potoky řek protékajících vnitrozemím k severu. Jest to nejprve Woronora, pak GeorgesVRiver a za Bulli Passem úvodí přítoků velké řeky Nepeanu, která ústí až do Broken Bay na severu od Sydney. Na neplodné křemité půdě, vznikající rozpadem tvrdých, železem bohatých pískovců, daří se jen velmi sporé vegetaci. Les sestává ze zakrslých stromů a na značné vzdálenosti projíždíme podél močálovitých ploch porostlých jen krovinami a bylinami, kterým právě chudá, ale vlhká půda vyhovuje. Zejména v pozdním jaru, v listopadu a v prosinci, jsou právě tyto jinak nevzhledné plochy pokryty spoustami různobarevných květin veliké krásy a nesmírně populárních u obecenstva. Bohužel, také zde ještě bezuzdné rvaní květů je dosud zvykem velké většiny těch, kdož vypraví se do kraje aby se jejich kráse obdivovali. Ještě snad více jich přijde na zmar obchodníky, kteří obrovské množství dovážejí na prodej do Sydney. Pamatuji se zejména na veliké, tmavočervené květy- keře dorůstajícího výše lidské postavy a zvaného »waratah« (Telopea speciosissima), na drobné růžové kvítky velmi hojných křů »Christmas bush« (»vánoční keř« Cerato-petalum gummiferum) i na veliké červené zvonky »Christmas bells« s oranžovými okraji {Blandfordia nobilis). Dříve ke konci zimy kvetou a vonějí různé druhy akácií, v Austrálii »wattle« zvaných, jimž u nás mimosy říkáme a hojné jsou též kře »Boronií«, na naše šípkové růže z dálky připomínající které populárně nazývají se »native roses«, s hojnými něžnými růžovými květy. 198 s knijiuiy na reci! Woroiiora. Velice vítanou koristí jsou též jakoby sametové sněhobílé kopretině podobné »flannel flowers« Actinolus helianttis. Čím dále k jihu, tím více blíží se cesta samému okraji mohutného srázu, tvořícího stěnu asi 150 metrů vysokou nad povlovněji skloněným úpatím ana několika místech možno vystoupiti na vyhlídkové body nad samými stěnami, nejlepší však rozhled poskytuje umělá, bezpečným zábradlím opatřená platforma právě nad Bulli Pasem. S výše více než 300 metrů zříme tu před sebou břeh mořský v přímé délce přes 50 kilometrů od severu k jihu. Je to jistě jedno z nejzajímavějších pobřeží nesmírnou rozmanitostí drobných tvarů, které pozorujeme tu jako na obrovské živé mapě, neboť vidíme pohyb vln, jak se šíří z mořských dálav ku pobřeží, jak se tříští o mysy, zatáčejí se do zátok a chobotů a narážejí 199 na pobřeží příkrá i písčitá. Na jihu zcela zřetelně viděti ještě skalnatý poloostrov u Kiamy a pohoří odtud příkře do nitrozemí stoupající, na severu zase rozvodní hřbet na sever od Stanwell Parku až snad k Port Hacking Pointu. Měřením hloubek bylo zjištěno, že dno mořské klesá tu velmi rychle do hloubky několika tisíc metrů a vše nasvědčuje tomu, že dnešní pobřežní čára je nevelkého stáří geologického. Dříve se patrně pevnina prostírala dále na východ. Dotvrzuje to zejména ta okolnost, že rozvodí mezi krátkými bystřinami k pobřeží spějícími a mezi toky směřujícími k severozápadu a velkou oklikou do moře, probíhá právě při strmém okraji vysočiny. Poměrně nedávné poruchy dokazují také zbytky čedičových pňů po různu prorazivších pískovce v širším okolí sydneyském. K severu strmé srázy v délce několika kilometrů padají stěnami až k samému moři, takže i úzká silnice musila býti vylámána ve skále a dráha jest vedena z velké části tunely nebo hlubokým úzkým zářezem. Právě v hloubce pod našima nohama úpatí povlovněji se svažující je již širší a dále k jihu hledíme na pobřežní rovinu posetou mnoha osadami, nad nimiž zhusta vznáší se dým z četných koksoven, jsou-li právě zaměstnány. Bylo by zbytečno vypočítávati řadu pobřežních městeček, která tu vidíme jako na obrovském plánu. Za nimi až pod samy kolmé stěny stoupá hustý a místy až přes kilometr široký pás subtropické džungle s množstvím palem a kapradí stromovitých. Pohled shora ukazuje velmi podrobně, v jakém seskupení tyto krásné a nápadné stromy se vyskytují, kde asi jsou výhodná pro né, stinná a vlhká místa na svazích debří, hluboko se zarývajícíeh mezi pahorky často zvýšené hmotami sesutými s pískovcových stěn. Mimo silnici poznali jsme dvě krkolomné stezky vedoucí z pobřežních osad až nahoru nad Bulli Pass; je to lezenice velmi obtížná, zejména dolů, neboť na břidličnatých svazích pod stěnami bývá půda hodně kluzká po deštích a skutečně sucho bývá tu málokdy. Vysoká stěna hornatiny působí velmi silnou kondeusaci par v ovzduší a po celé délce její místní deště jsou mnohem častější nežli v okolí Sydney nebo nežli dále na jihu, kde prostrannější plocha nížiny a nízké pahorkatiny v okolí Illawarského jezera přiléhá k moři a vlhkost z mraků sráží se až na vyšších pohořích opodál pobřeží. Rádi vracíte se zase a zase k vyhlídkovým místům nad Bulli Passem. V každé době denní a za různé jasnosti oblohy vždy jinak jeví se rozmanitě složky jedinečného panoramatu, jakému rovných je jistě málo po světě. Pro mne jako geografa mělo studium jeho zvláště veliký půvab, i byl jsem tu několikráte ve společnosti sydneyských odborníků i s uuiversitní exkursí tamního kolegy geografa profesora T. Griffitha Taylora. Chvíle příjemného odpočinku jsme trávívali nad Bulli Passem, kde je silnice rozšířena v pros- 200 torné stanoviště automobilů a ve stínu mohutných stromů, jejichž koruny jsou hustější nežli u blahovičníků v suchém podnebí vyrostlých, je dosti pohodlného místa pro picknickování. Potoky vznikající bezprostředně nad Bulli Passem tvoří Cataract River přítok řeky Nepeanu a jsou dnes zahrazeny ve velkou nádrž »Cataract Dam«, dodávající značnou část vody potřebné k zásobování velkého Sydney. Okolí této velké nádrže je velmi podobné svým rázem krajinám, které jsme poznali při mořských chobotech v blízkosti Sydney. Husté osídlení pobřežního pruhu je na prvém místě závislé na uhelném bohatství, které těží se tu celou řadou dolů, z nichž některé ústí přímo na přístavní hráze. Tak jest tomu právě tam, kde stěna bezprostředně spadá k pobřeží pod Coalcliffem. Tam uhlí nejdříve na půdě australské bylo spatřeno a dosud se vyváží přímo ze štoly na dřevěnou rampu do moře tak prodlouženou, aby i větší parníky mohly si uhlí bez překládání vysypávati z důlních vozíků. Projíždíme-li v noci rovinou pobřežní u Wollongongu, zářívají na různých stranách koksové peci, jak při samé trati, tak i ve větší vzdálenosti. Jsou prý velmi primitivní a neúsporné. Vůbec bývají na dolování v tomto uhelném distriktu, který nazývá se také Illawarským, časté stížnosti; nepravidelnost v těžbě nebývá prý zaviněna jen neklidem mezi horníky, nýbrž také malou prozíravostí se strany majitelů. Ovšem také vydatnost zdejších flecí nedá se srovnávati s mohutností a znamenitou jakostí hlavních ložisek v okolí Newcastle ač zase těžení uhlí je méně nákladné, jelikož uhelná flec leží nad hladinou mořskou ve svahu horském a uhlí se pohodlně vyváží štolami povlovně skloněnými k železnici. Pobřežní silnice, na kterou mezi městečky Bulli a Thirroul vyúsťuje serpentina od Bulli Passu, nemá o nic méně půvabu, nežli silnice rozvodní, po níž dojeli jsme až nad Bulli Pass. Po jedné straně tyčí se strmé stěny, pod nimi džungle někdy až blízko k silnici pronikající, jejíž načechraný, neklidný povrch koruny palem ladně zpestřují. Místy však v blízkosti dolů haldy černého prachu a kamení dotírají až k silnici a mourem začernalé osady prozrazují hlavní zaměstnání svého obyvatelstva. Po druhé straně vyhlížíte na pobřeží oceánu, který mohutným vlněním naráží na břehy a poskytuje velkolepé divadlo stále se.měnící. Nesmírné vlny tříští se o hlavy pískovcových lavic, mohutné trysky vody vyskakují tu i onde nad vysoko sčeřené vlny a hromový rachot dorážejících spoust vody provází nás po celé cestě podél pobřeží od Bulli až pod Bald Hill, kdo serpentinou znovu vyjedete na horní plochu vysočiny vracejíce se k Sydney. Krásné písčité »beaches« mají městečka Thirroul a Austinmer na jihu od kolmých stěn pobřežních, na severu pak od nich Stanwell Park. Měšfáci 201 ze Sydney rádi se sem vypravují a bydlí buď v hotelích a boarding-housech nebo hospodaří sami v domcích, »eottagích«, které si pronajmou na několik týdnů. Ztrávili jsme v Austinmeru jednou několik krásných dní v rodině pana Lichtnera, našeho krajana. Počasí nebylo právě příznivé, často pršelo a mlhové čepice halily přes tu chvíli vrchol stěn, ale přes to byly voda i vzduch příjemně teplé i podnikali jsme v koupacím obleku dosti daleké procházky, zkoumajíce zajímavé podrobnosti pásma střídavě přílivem zalévaného nebo vynikajícího nad hladinu. Příboj za přílivu dosahoval až k samému úpatí pobřežních pahorků, kde vyčnívaly do moře jako zatupené mysy, a drtil se o četné skalky se stěn urvané i o stupně pískovcových lavic. Horní plocha těchto přirozených stupňů byla rozmanitě vymletá vlnami a za odlivu odkryla se tu celá síť kanálků a větších i menších nádrží, v nichž často rybky, měkkýši i korýši zůstávali a byli vítanou kořistí zejména dětí. Také velké množství různých lastur leželo na plochách mořem právě opuštěných. Místy tříštily se vlny příbojové velmi prudce za vysokého stavu hladiny a vyletovaly v mohutných vodotryscích na mnoho metrů vysoko. Jistě nebývalo milým překvapením seznati, že příliv odřízl návrat odvážnému poutníku pod pobřežními útesy a že nezbývá nic, nežli vzepnouti se na skály, zaklesnouti se co nejdůkladněji v některé spáře nebo dutině a držeti se ze všech sil, když mocný výstřik vody hrozil odervati dobrodruha od skály. Na záchranu plováním nebylo pomyšlení, neboř vlny o skály roztříštily vše, co jim padlo v moc. Před Stanwell Parkem opouští silnice okraj pobřežních skal a četnými zátočinami vystupuje k poslednímu smělému a ostrému oblouku, kterým vypíná se na Bald Hill a zatáčí pak zase pryč od pobřeží, kde spojuje se s rozvodní silnicí nám již známou. Jak malebné místo je Stanwell Park se svým písčitým pobřežím, ukazuje nejlépe fotografický snímek s výšin Bald Hillu. K své žalosti nikdy neměli jsme příležitosti déle se tam zdržeti. Co krásných místeček, jak mnoho drobného, ale nejvýš instruktivního materiálu pro morfologické badání o pobřeží, o tvoření lagun, o erosi bystřin poskytovalo toto zákoutí, bohaté a rozmanité též po stránce vegetační, nad jiná místa Jižního pobřeží! 202 XV BROKEN BAY A SEVERNÍ OKOLÍ SYDNEY Broken Bay. Výlet na Cowan Crf.ek. Přírodní reservace Ku-ring gai Chase. Pobřeží na sever od Manly. Osady válečných vysloužilců. Báz SEVERNÍCH PŘEDMĚSTÍ. SaDY POMORANČOVÉ. a jihu od Sydney poznali jsme choboty, vlastně ústí řek mořem zalitá, která podobají se některým větvím Port Jacksonu svými rozměry, na severu pak pronikají výběžky velkoměstského osídlení již do obvodu Broken Baye, tak obrovského a rozeklaného v tolik širokých a daleko rozvětvených ramen, že Port Jackson vešel by se sem i se svými odbočkami několikráte. Vnitřní část tohoto bludiště vod zapadlých mezi nehostinné srázy pískovcové hornatiny nazývá se Hawkesbury River a řeka tato jest vlastně jen zesílený Nepean, prodírající se z daleka od jihu podél úpatí Modrých Hor. Velká severní železnice, spojující Sydney s Newcastlem, s queenslandskou hranicí a severozápadem Nového Jižního Walesu přestupuje Hawkesbury River tam, kde jest již chobotem Broken Bay a má silně brakickou vodu, po dlouhém náspu a ještě delším mostě. Déle ještě nežli většina cestujících si uvědomuje, patří nahladinu zevnějších výběžků obrovské zátoky nebof, teprve u Gosfordu definitivně opouští trať břehy Brisbane Water, jehož široká hladina tvoří severovýchodní odnož Broken Baye. Nikomu by ani na mysl nevstoupilo, že všechny ty rozsáhlé hladiny vodní, oddělené od sebe dlouhými a vysokými předěly, které cestující vidí z oken postupně průběhem celé hodiny jízdy rychlovlakem, jsou jen částmi jediného celku vodního, do moře otevřeného branou sotva dva kilometry širokou! Všechny do pevniny vnikající choboty mořské v blízkém i širším okolí Sydney jsou způsobeny geologicky nedávným poklesem pobřežního pruhu pod hladinu mořskou, takže moře hluboko zatopilo údolí říční. Při jižní straně Broken Baye byl ten pokles největší, k jihu přes Port Jackson k Botanické zátoce se zmenšoval, jak viděti na užších rozměrech chobotů i na jejich menší hloubce. Také k severu byl pokles ten značně slabší, a byl tu zatím namnoze vyrovnán mocnými náplavy tamních řek. Několikráte navštívili jsme břehy a vody této roztodivné zátoky s různých stran a přece poznali jsme zevrubně jen nevelkou její část. Přátelé plachtení rádi si vyjíždějí na poměrně klidné hladiny různých částí Broken Baye a tvrdí souhlasně, že trvá to mnoho dní úsilného projí- 203 zdění, nežli poznají se aspoň v hlavních obrysech všechny jeho velké choboty. Nám se do toho sportu nechtělo, nejsme plavci dosti dobří a pak nemáme dosti smyslu pro to, abychom třeba po několik dní za sebou byli vždy promočeni na kůži a neměli snad ani příležitosti pořádně se před spaním osušiti. Své přátele plachtení milovné viděli jsme z pravidla vraceti se tak pro-vlhlé a překřehlé z delších jízd, že bralo nám to všechnu chuf. Zajímavou, ale velmi nepříjemnou zkušenost, jak vypadají někdy svátečuí lodi výletní, učinili jsme na podzim prvního roku našeho pobytu v Sydney. Bylo to o velikonočních svátcích a velikými plakáty i zprávami v novinách oznamovalo se vypravení velkého, vším pohodlím opatřeného parníku na celodenní výlet na pobřeží Cowan Oreeku, jihozápadního velkého chobotu Broken Bay, vynikajícího divokou scenerií nad ostatní jeho části. Známí nám pochválili úmysl zúčastniti se výletu, snad že nevěděli z vlastní zkušenosti, jak to na takových lodích někdy vypadá. Již první pohled na starý a nevzhledný parník hodně naplněný obecenstvem se nám nezamlouval. Ještě po nás nahrnuly se naň velké zástupy nových výletníků, většinou mládeže málo ukázněné a prostory lodní byly přeplněny, když jsme vyjížděli. Proti všemu nadání bylo moře venku před »Hlavami« Port Jacksonu dosti neklidné, loď byla málo stabilní a velká většina cestujících podlehla velmi brzo mořské nemoci. Trvalo to méně než hodinu a půl a byli jsme již zase v klidných vodách za vjezdem do Broken Bay, ale tolik hnusného divadla jsme snad nikdy nezažili a nepřáli bychom si viděti nikdy více. Jen s největším sebe přemáháním zachovali jsme jistou rovnováhu v okolí naprosto zhnuseném a s pocity skutečného vykoupení opouštěli jsme znečištěnou loď na přístavišti rozkošného zákoutí. Bylo to mírně stoupající travnaté návrší řídce stromy porostlé a v pozadí uzavřené příkrými, hustě zalesněnými srázy. Tyto jsou mnohem vyšší i nežli nad Middle Harbourem, dosahují až tří set metrů výše a celý chobot je vtěsněn mezi strmé hřbety skoro téže výšky. Ztrávili jsme několik hodin procházkami a slézáním předhoří vystupujících do chobotu a skytajících vždy se měnící výhledy na klikaté obrysy hluboce modré hladiny, jejíž odlesk dodával i šedi blahovičníku na stráních jakéhosi živějšího nádechu. Mezitím spekulovali jsme jak se vrátiti jiným způsobem nežli na odporné lodi. K zastávkám na hlavní severní trati nebylo daleko v horizontální vzdálenosti, ale nebylo stezek, které by vedly do příkrého srázu nahoře kolmými stěnami korunovaného, a nenašli jsme také nikoho, kdo by nám dovedl poraditi, kde by výstup byl nejsnazší. Prodavači místní, kteří nepřijeli s námi na lodi, dostali se sem po motorových člunech od městečka Brooklynu při železniční stanici Hawkesbury River, ležící při jižním konci mostu a hráze, ktervmi přejíždí severní dráha západní část Broken Baye. Málo znatelná stezka vedla blíže břehu, sledujíc k jihu pobřeží po- 204 silnice vedoucí do nejdivočejší části pískovcové hornatiny při samém jižním konci chobotu, kde dělí se v propastné úzké prorvy několika potoků. Bylo však velmi pravděpodobno, že tam budou omnibusy a také vlaky přeplněny výletníky. Tento jižní cíp Cowan Creeku jest až dosud nejnavštěvovanější částí druhého velkého přírodního parku ve státě Novém Jižním Walesu, známého pod označením Ku-ring-gai Chase, který byl prohlášen r. 1894 a zaujímá plochu asi stejnou jako starší Národní park na jihu od Sydney. Tato rozlehlá reservace prostírá se od hlavní severní dráhy k východu až k velkému jihovýchodnímu chobotu Broken Baye, zvanému Pitt Water. Jeho jižní hranice je hodně zprohýbána, ale jak Cowan Creek vlastní, tak i dlouhá vedlejší jeho ramenech směrem k jihovýchodu hluboko do hornatiny pískovcové se zarývající, jsou pojata do chráněného území. 205 Teprve však v posledních letech věnuje se tomuto divokému území zvýšená pozornost. Úprava cest do propastných úzkých údolí, jimiž po souši lze se dostati k chobotům mořským jest příliš nákladná a jen před krátkou dobou počalo se s budováním silnic. Již také velkoměstské osídlení počalo se intensivněji blížiti těmto dříve zanedbaným krajům nehostinné, málo prozkoumané a nesčetnými propastmi prorvané hornatiny. Pro vzkvétající osady, tvořící přední posice velkého Sydney, je sem již velmi blízko a Ku-ring-gai Chase, bude-li učiněn přístupen obecenstvu ve velkém rozsahu, zbaví právě tato nejsevernější předměstí Sydney povinnosti reservovati mnoho půdy pro veřejné účely, jelikož budou jejich osadníci míti blízko do tohoto divokého přírodního bludiště, které poskytne jim mnohem více požitků, nežli uměle udržované parky v osadách samých. Také automobilové vyjíždky po nových pevných silnicích až k jižnímu konci Cowan Creeku přicházejí do módy, hlavně proto, že jízda po nich vyžaduje hodně .umění a chladné krve na řidičích. »Byl jsem dnes se svým vozem v Ku-ring-gai Chase« je dobrým úvodem do rozhovoru, doporučujícím mluvčího jako statečného a dovedného moderního muže. Mohu se přiznati, že nebylo nám právě nejlépe, když provážel nás tudy jednou jistý náš dobrý známý. Bylo to v neděli, vozů jelo dosti mnoho dvěma směry a vyhýbání v zatáčkách přivedlo nás často až na samý okraj skalnatého srázu, na němž bychom se byli k nepoznání rozbili, kdyby ruka řidičova nebo brzda selhala. Nyní ale zpět k našemu velkonočnímu výletu. Dali jsme se do vyjednávání s majitelem jedné motorky, zda by nás dovezl na stanici Hawkesbury River. On požadoval zaplacení celé loďky, která byla asi pro 10 cestujících. Byl to dosti vysoký obnos, ale přihlásili se ještě po chvíli jiní a tak vypluli jsme brzo odpoledne a po více než dvouhodinné plavbě dospěli jsme k cíli. To byl teprve opravdový požitek dne, pluli jsme pomalu, majíce dosti času, do sytá se vynadívati na všechny zátočiny a zákoutí hladiny, jako obrovská nestvůra svá chápadla na všechny strany natahující. Majitel motorky vykládal nám mnoho zajímavého o příhodách turistů a rybářů, kteří často bez dostatečné zkušenosti odborné a bez znalosti složité topografie Broken Baye odvažují se na jeho chaotickou hladinu. Stává se, že bývají nalezeni vysílení hladem a strachem po několikadenním bloudění. Takoví odvážlivci nemají zpravidla ani map, ani přirozeného orientačního daru a ztratí se někdy i v místech, z nichž návrat k civilisaci je poměrně velmi snadný. Náš »kapitán« byl spolehlivější nežli jeho motor, který rád vynechával a se zastavoval, a někdy teprve po delších neúspěšných pokusech znovu dal se v pravidelnější chod. Dojeli jsme v čas na jeden turistický vlak směrem k Sydney, který projížděl zajímavou partií nad Broken Bayern mnohem 206 Nad IJiilli-Passem pomaleji nežli rychlovlak, kterým jsme tu několikráte projeli na sever a zpět do Sydney. Je to smělá trať stoupající příkře na úzký hřeben, vyčnívající mezi dvěma choboty, jako poslední zbytek kdysi stejně vysoké ploché vysočiny pískovcové. Velikým počtem mostů a můstků přestupuje počáteční uzounké, ale hluboko zaryté zářezy dešťových vod, které se brzo mění v propastné prorvy v mocných kolmých stupních řítící se dolů k hladině zálivů, která tu i tam probleskne mezi srázy pozornému diváku z okna vlaku. Hnedočervené pískovce někdy v křemité slepence přecházející nesnadno zvětrávají a dávají půdu chudou na živiny, proto je porost na hřebenu i na skalních plochách velmi skrovný a zakrslý a jen ve stinných prorvách a na dně propastných údolí daří se bohatší vegetace, nikde však není tak rozmanitá a krásná jako v Národním parku při Jižním pobřeží. Několikráte navštívili jsme od Sydney nejpřístupnější část Broken Baye, široký záliv Pitt Water, k němuž snadno dospěti jednak podél pobřeží, 207 jednak silnicí přestupující vysočinu French's Forest porostlou řídkým pralesem blahovičníkovým. Na sever od Manly v blízkosti pobřeží, mezi pásem přesypů písečných a úpatím výběžků pískovcové vysočiny, probíhá cesta, podél níž již na půl vzdálenosti k Newportu. osadě při jižním konci Pitt Wateru, jezdí elektrická dráha, na jejímž prodloužení dále k severu začalo se již pracovati, nežli jsme odjeli. Prozatím končila v Narrabeenu, rychle vzrůstající osadě mezi krásnou dlouhou beachí oceánskou a rozlehlou lagunou s klidnou hladinou jezerní. Po celé délce pohřeží až k Barrenjoey, jižní »hlavě« průlivu do Broken Baye, rozvíjela se při pobřeží celá řada lázeňských míst, nové hotely, boarding houses a skupiny nájemných domků pro lázeňské hosty vyrůstaly a jen za dobu našeho pobytu hlučnou reklamou několik nových výletních a lázeňských podniků bylo uvedeno v život. Nejrozmanitější příležitost k rozptýlení mysli a ke sportům poskytoval Narrabeen, kde průlivy mezi lagunou a mořem byly zastíněny pěknými stromy, zvláště smutečními vrbami a tvořily mnoho zákoutí řídkého půvabu. Cílem výletů tak zvané lepší společnosti sxdneyské byl v tu dobu nový hotel v Moua Vale obklopený rozkošným parkem a přiléhající k výborné beachi, vyhlášené tím, že prý obávaný mořský měchýr »Pbysalia« jen velmi zřídka sem proudem bývá zanášen. Zajeli jsme sem několikráte a měli jsme radost také z našeho krajana, který tam stal se strojníkem a založil si šťastnou domácnost. Byl to velmi hodný, pilný člověk, legionář australský a v Mona Vale dostalo se mu místa po jakém dávno toužil. Jeho tvořivý a práce milovný duch těžce nesl poručenství dělnických organisací dokud byl v továrně zaměstnán. Nemohl srovnati se svým svědomím, že jest jimi přinucen pracovati mnohem méně, nežli kolik považoval za správný výkon za mzdu mu placenou. Bovněž přílišná dělba práce, činící z dělníka bezduchý automat, se mu příčila; cítil, že své mnohostranné schopnosti a znalosti nemůže uplatniti a že by pouenáhlu zakrněl v jednostrannosti. V Mona Vale měl na starosti všechnu strojnickou práci, od automobilů a motorem hnaných pump až do elektrického osvětlení a odstřeďovačů na mléko, byl skoro neustále v činnosti, ale byl šťasten a cítil se užitečným člověkem. Z Mona Vale jest skok do Newportu při jižním konci Pitt-Wateru. Je tu jen nízká převlaka přesypy písečnými tvořená mezi zálivem a oceánem. Okolí zdejší je proslulé svými mohutnými košatými fíkovníky a má mnoho ctitelů, kteří libují si jak stín nádherných stromů, tak i klidné plování a jiné vodní sporty na hladině chobotu chráněné proti útokům prudkých větrů severovýchodních vysokým hřbetem pobřežním, brzo nově se zdvihajícím do značné výše a končícím skoro před Barrenjoey, ještě plných 12 kilometrů dále k severu. Kdysi byl tento hřbet patrně ostrovem a hladina dnešního chobotu Pitt -Ob Water souvisela průlivem severně od Mona Vale s oceánem. Také vysoká skála Barrenjoey, kterou korunuje daleko viditelný maják, byla jistě do nedávné minulosti jen skalním ostrovem a teprve ponenáhlu vytvořila se písečná kosa zahradivší na konec průliv jižní a nechala otevřenou jedinou bránu do Broken Baye, které od jihu Barrenjoey jako »hlava« vévodí. Silnicí od Newportu k severu projíždíte po oceánské t-traně, přehupujete se přes výběžky hlavního hřbetu, které délí od sebe písečné zátoky, v jejichž pozadí bývá něco palem v porostu více neb méně souvislém. Poslední z těchto zátok je Palm Beach, nově rozkvétající, dosud však malé lázeňské místo s opravdovým hájkem palmovým. Je tu znamenité koupání a jen málo hluku. K severu kyne výhled na skálu Barrenjoey s majákem, která vypadá jakoby z jiného světa. Ten dojem nezmizel ani když přiblížili jsme se na procházce až k samému jejímu úpatí. Jakoby to bylo někde v Itálii, několik chaloupek ke skále přHepenýeh, široké, z části přirozené, z části přitesané schody po straně skály, agave a kaktusy, několik borovic větrem v plochou korunu stlačených, vše vypadalo opravdu neaustralsky. Maják sám, masivní nízká věž, vypadal jako středověká hradní věž nebo hláska. Cítil jsem eizotu nejen já sám, nýbrž také moji společníci, rodilí Astralané, kteří nikdy nebyli v Evropě. Byl jsem opravdu překvapen, když poznal jsem strážce majáku a jeho rodinu, nebylo na nich nic italského, byli to angličtí lidé světlých vlasů a severských klidných způsobů. Kdp tu bývali před nimi, ani nevěděli a tak nedopátral jsem se, zda snad přece ruka Jihoevropana nebyla účastná na podivném, Austrálii stylově cizím obraze. S věže majáku rozvíral se velmi krásný rozhled na všechny strany. Pod sebou k jihu viděli jsme písečnou nízkou kosu, kterou jsme souviseli s pobřežním pásmem dále k jihu, na jehož oceánské straně leží Palm Beach, naše východiště. Dlouhé vlny bortily se příbojem šikmo narážejíce na písčitý břeh se strany oceánské. Uschlý písek větrem byl navíván na pahorky presypů, jejichž vrchol z jemného prachu byl prost vegetace a stále se kouřil znepokojován závany, uvádějícími písek ve vířivý pohyb. Když kráčeli jsme po od moře odvrácené straně těchto přesypových čili dýnových kopců, byli jsme chvilkami skoro zahaleni prašnou mlhou, drobounkým pískem, který větrem je přenášen přes jejich hřebeny a tu v závětří padá k zemi. Pozorovali jsme zajímavý kontrast mezi oceánskou stranou kosy a jejím západním břehem do Broken Baye obráceným. Na jedné straně hon mocných vln, neustávající ani za nejkrásnější pohody, na druhé klid skoro úplný, neboř jen chvílemi vzbudí zadutí větru rozčerení hladiny jinak jako zrcadlo hladké. Ovšem není tomu tak vždy, někdy proniká vlnobití branou až hodně hluboko do zálivu a naráží tu na vysoký skalnatý Lví ostrov mocnými vlnami. 210 Při ňsti řeky Georges do Botanické zátoky. Na dvou třetinách obzoru měli jsme tu před sebou rozeklané hladiny Broken Baye a zahlíželi jsme dalekohledem strážcovým až hluboko do tajů jeho zátok, tratících se v dáli pod strmými srázy vysočiny. Proti Palm Beachi při zálivu je stanoviště soukromých i nájemních motorek, jácht i veslařských člunů. Dosti značný počet těchto plavidel bylo viděti, jak brázdí bezpečnou hladinu vnitřního moře různými směry. Sledování jich dalekohledem jest patrně za příznivého počasí nejoblíbenějším zaměstnáním strážce majáku i jeho rodiny; dovedli rozeznati skoro určitě všechna sportovní plavidla projíždějící po hladině Broken Baye a byli by trpělivým posluchačům pověděli mnohou historii vypozorovanou mocným sklem a doplněnou dohady a dohovory s pronajímatelem lodí a s majitelem boarding-liousů na Palm Beachi. K silnici přes French's Forest k Broken Bayi vedoucí přijíždí se ze severního Sydney přívozem na Špitu. Silnice s obou stran klesá k úrovni hladiny mořské v Middle Harbouru v ostrých a příkrých zákrutech. V neděli a ve svátek ráno je tu rušno a zvláště večer bývá tu velký I4' -ni nával povozů do města se vracejících, automobily všech tvarů a velikostí, motocykly a velocipédy jsou za sebou v pořádku, jak přijely, a mezi nimi kočáry koňmi tažené moderní i starodávné, ošumělé. Není tu žádného předjíždění a není ani třeba policie k udržování pořádku, každý se zastaví za tím, kdo přijel dříve, nehubuje, netlačí se, ani nesmlouvá o přednost a popojíždí ku předu, jak se místo uprazdňuje odvezením vždy nové dávky (tuším asi dvanácti) povozů přívozními prámy. Tyto jsou hnány parou a upevněny na drátěném laně. Tento přívoz, jakož i mnohé jiné v okolí Sydney sprostředkují spojení obou břehů zadarmo, stát nese veškerý náklad. French's Forest je neúrodná, debřemi hojně rozeklaná, a jen sporým, často zakrslým lesem porostlá vysočina. Nazvána jest ne po Francouzích, nýbrž po nějakém Frenchovi, jemuž před lety část její patřila. Se silnice po ní k Newportu vedoucí otvírají se úzké výhledy na oceán na část hladiny Middle Harbouru i na jednotlivé osady v jeho pozadí, jež tvoří rychle se sjednocující North Sydney. Na místě nevelmi výhodném byla tu vystavěna osada pro vojáky navrátivší se z bojišť světové války. Proč bylo toto místo zvoleno, nikdo neví. Je tu nedostatek vody, půda neplodná, větrná, ale zdravá poloha. Zemědělství tu nelze provozovati a pro dělníky nebo samostatné živnostníky je na všechny strany daleko. Bývalí vojáci utíkají odsud. Podobný osud má celá řada takových osad pro válečné vysloužilce nejen prý v Novém Jižním Walesu, nýbrž i v druhých státech. Na zřízení osad pro vysloužilce byly povoleny veliké úvěry jak federálními sbory zákonodárnými, tak i sněmy jednotlivých států-Trpitelům, kteří obětovali za svobodu svých spoluobčanů léta svého života ve válečné vřavě, mělo se dostati slušného obydlí, jakožto základu do klidného života poválečného za velmi výhodných podmínek. Ucel jistě velmi ideální, hodný velikých nákladů, s nimiž celý národ australský souhlasil, ale provedení jeho daleko nesplnilo očekávání. Politická protekce, bezohledné a nesvedomité výdělkářství, v některých případech snad i zjevná korupce a zlomyslné rafinované podvody přispěly k tomu, že velká část úvěrů byla vydána za objekty málo hodnotné. Ježto domky byly ještě nové a povětří celkem dosti klidné v letech našeho pobytu — bylať to poměrně suchá léta — nebylo mnoho stížností na malou hodnotu budov, ač i ta byla odborníky v mnoha případech nepříznivě posuzována, ale umístění osad celých málokdy vyhovovalo praktickým účelům. Řada venkovských kolonií vysloužileckých byla zbudována na půdě pro zemědělství málo se hodící, někdy na místech krajně nepříznivě položených pro odbyt plodin, kam by se snad hodila dobře sanatoř, ale ne osada lidí živících se prací rukou svých. Zemědělským koloniím dostalo se do vínku i zařízení pro určitý způsob hospodaření, ale málo dbalo se osobních schop- :í12 Koupaní v příboji. ností vysloužilců a také přirozené podmínky pro odbyt pěstovaných plodin byly nedostatečné vyšetřeny. Některé z kolonií byly proto prý houfně opouštěny po krátké době, jiné pouze živořily a noviny byly plny stížností, z nichž mnohé jistě byly oprávněny. Ze zpráv hodnověrných svědků měl jsem podrobný obraz poměrů v malé kolonii drůbežníkň několik stanic na západ od Parramatty. Bylo tu několik drůbežnických farem, jejichž majitelé pracovali prý velmi pilně a věnovali svým slepicím a kuřatům veškerou péči, ale živnost se jim nevyplácela, musili kupovati tolik potravy a tak draze pro své svěřence, že výtěžek velmi pilného přičinění sotva stačil na bídné živobytí. Ovšem vykrmování drůbeže podle způsobu u nás obvyklého je tu věcí neznámou a oškubané ptáky, jaké nabízejí na trhu a v krámech, by česká hospodyně nekoupila, tak bývají hubení. Nedovedl jsem si někdy odepříti otázku, »můžeme býti jisti, že ten pták nesešel přirozenou smrtí f« Velmi neblahé zprávy přinesl též dobrý a spolehlivý svědek z osad vy- :>13 sloužilců na uměle zavodňovaném území při řece Murrumbidgee. Byly tam vysázeny stromky málo hodnotné, zavodňovací zařízení neklapala a pro plodiny, jichž pěstování bylo osadníkům doporučováno, nebylo trhu. I když připustíme, že začátky jsou všude těžké, že právě byla suchá léta dosti nepříznivá, zejména pro nová hospodářství, že ninoho vysloužilců dalo se zlákati novým domkem a pozemkem k zaměstnání, pro něž neměli ani nadání, ani zkušenosti a vytrvalosti, přece nemůžeme odmítnouti obavy, které chovala australská veřejnost, že totiž velikých peněz na domovy pro vysloužilce nebylo vydáno s náležitou opatrností. Kolonie ve French's Forestu byla toho dokladem velmi výmluvným. Velká severní traf, vycházející z centrálního nádraží sydneyského a obloukem obracející se ze západního směru k severu, spojuje se v Hornsby nedaleko jihozápadní hranice přírodní reservace »Kur-ing-gai Chase« s lokální tratí vycházející z Milson's Pointu na Port Jacksonu právě proti Circular Quay. Zastávky na této trati jsou základem velkého severního Sydney. Od nich na všechny strany šíří se zastavěná plocha, domky vyrůstají jako houby po dešti. Kdo tu byl před pěti léty, dnes by nepoznal ani jednoho z těchto rychle vzrůstajících městeček, tak se změnila a rozšířila. Jsou to bydliště dosti zámožné střední třídy, která potrpí si na pěkné bydlení. Jen výjimkou staví se tu místy také tuctové domky s maličkým pozemkem, zpravidla však procházíte mezi pěkně udržovanými vilkami v prostranných, s láskou pěstěných zahrádkách a také opravdové panské residence s velkými nákladnými parky bývají vybudovány právě na okraji propastných debří, které strmě spěchají bud k Lane Cove, k Middle Harbouru nebo i ke Kuring-gai Chase dále na severu. Jak mnoho požitků může míti opravdový přítel přírody z nejbližšího okolí svého příbytku v těchto osadách, z nichž máte několik kroků do panenské divočiny, ukazují výborné studie známé australské spisovatelky Amy E. Mack, choti zoologa profesora L. Harrisona, jejíž knížka o tom, co v přírodě rostlinstvo i zvířena (zejména ptačí) poskytuje v různých ročních obdobích, nazývá se »a bush calender« a je oblíbeným a bezpečným průvodcem pro každého, kdo se zajímá i jen zcela povrchně o to, co může dáti australský »bush« k příjemnému a užitečnému ukrácení chvíle. S jakou pýchou ukazovali nám naši známí svůj kus propastného údolí a vykládali, kde sedávají a chechtají se kukabury, kde vidívají »op ošum« a kde zabili snad již posledního jedovatého hada, jak vyhříval se na skalách jejich pozemku! Souhlasíte s jejich nadšením, ale přece cítíte ze všeho jistou jednotvárnost a zasteskne se Vám po našich krajinách, po našich lesích černých a zelených, po barvitosti výhledů do českého kraje zušlechtě-ného staletou rozmaniton kulturou. 314 Přes všechny nepopiratelné krásy území, v němž divoká, skalnatá scenerie pojí se s měnivými náladami moře vždy rozehraného nebo s klidem zasněných tichých chobotů, pociťujete v největší části svých potulek po sydneyském okolí trapně nedostatek výrazné barvitosti a krásy pravidelných, zhuštěných tvarů stromových v blahovičníkových lesích. fiídké koruny mdle zbarveného listí, mezi nimiž svítí šedobílé větve a skoro bezkoré kmeny, jinak by vynikaly a dodaly krajinnému obrazu zvláštní něhy, kdyby mezi nimi hojněji bylo vmíseno syté zeleně nebo skoro černé barvy jehličnatých lesů. Je málo druhů blahovičníků, které mohutnými, rovnými kmeny čnějí k obloze, a ty jsou velmi řídké v okolí Sydney. Zdejší lesy sestávají ze stromů s kmeny všelijak pokroucenými, s větvemi nepravidelně vyvinutými. Jsou to stromy bizarní, nepovedené, mezi nimiž zasteskne se tomu, kdo miluje evropskou přírodu, po pravidelné, ušlechtilé kráse našich lesů. Kůra v cárech visící nebo odprýskaná působí skoro chorobným dojmem a veliké jakoby krvavé skvrny — často celé tratoliště — u paty kmenů, hojné v obdobích, kdy strom zbavuje se přebytečných stav, zamrazí vás, i když je vám již dobře známo, že nejsou to pozůstatky po krvavém činu, ba ani po pychu na stromě spáchaném. Romantická, propastnými údolími hluboce rozčleněná pískovcová vysočina, jak poznali jsme ji v okolí Hornsby, při okrajích přírodního parku Ku-ring-gai Chase rychle se níží a ztrácí na divokosti směrem k západu. Na sever od Parramatty na západ až k řece Nepeanu a k úpatí Modrých hor prostírá se rozsáhlá jen mfrně zvlněná rovina. Posleduí stupně pískovcové vysočiny před touto rovinou tvoří pásma podlouhlých pahorků a jsou pokryly půdou znamenitě se hodící pro pěstění odrůd jižního ovoce vyhlášených výbornou svojí jakostí. Daří se zde rozmanité druhy pomoraučovníků s plody všech velikostí a chutí, od mandarinek až k velikým, jader prostým »pupkatým«, a také citronníky. Několik pásem pahorků skoro rovnoběžně od severu k jihu se táhnoucích je pokryto nevysokými sady temné zeleně. Stromky pečlivě pěstěné s hustými korunami pěkně zaoblenými jsou vždy osvěžujícím živlem v krajinném obraze. Jak odpočine si na nich oko Evropana, unavené málo výraznými odstíny barev na domácí australské vegetaci! A což teprve v době zrání! Tu celý kraj tone v záři zlatoskvoucích plodů, jimiž stromky bývají jako osypáuy. Dlouho projíždíte po silnici mezi stráněmi sady pokrytými, sytou zelení probleskující citrony a pomoranče míhají se před očima s obou stran, kam jen se podíváte. Zavřete-li oči, mění a třesou se vám žluté a zelené pruhy, až se hlava zatočí. Navštívili jsme tento rozkošný kraj opětovně v roce nad průměr krásné úrody. Majitelé sadů, drobní ale dosti blahobytní zemědělci, z části již v několika generacích tu usedlí, jsou velmi ochotni k návštěvníkům, provádějí 215 rádi svými plantážemi a ukazují, jakým způsobem se ovoce trhá, sklízí a balí do bedniček pro vývoz. Máte-li místo ve svém povoze, koupíte si lacino bedničku nejkrásnějších exemplárů toho druhu ovoce, který máte nejraději. Byli jsme nadšeni skvělou jakostí ovoce a jeho láeí i bylo nám nápadno, proč v Sydney skutečno krásné a prvotřídní ovoce dostane se poměrně zřídka čerstvé, a to jen za ceny opravdu přehnané. Vysvětlení nám bylo dáno asi toho smyslu, že hlavními odběrateli vybraných druhů jsou velkoobchodníci vyvážející je do ostatních států australských a zejména do Nového Zélandu. Sydneyský místní trh dostane jen odležené již zboží, které nehodí se pro export, jelikož již brzo by se zkazilo. Proto je třeba rychle odbj'ti doma. Střední a drobné plody prodávají se vůbec špatně, a to tím hůře, čím větší je úroda. Městský překupník předstírá, že má příliš velký risk, neboť mnoho ovoce zvláště drobného se zkazí, nejde-li právě na odbyt, a sadař dostane z toho důvodu od nákupčích velmi nízkou cenu. Pak ovšem, chee-li se sadař úrody vůbec zbýti, nesmí ztráviti příliš mnoho drahého času s česáním a balením. Tím se stává, že lacinější druhy ovoce často se kazí mnohem rychleji jen proto, že nemohla jim býti věnována správná péče. Toho roku zůstalo prý mnoho úrody na stromech, neboť nestálo to za to, ovoce skliditi. Tak nízké byly ceny, jichž pěstitelé mohli docíliti. Byl sice učiněn pokus o zřízení vlastních družstevních prodejen v některých částech města, ale nepotkaly se s žádoucím úspěchem. Bylo tam právě prodáváno zboží jen střední a špatnější jakosti, sice čerstvější nežli u překupníků, ale jen o málo levněji. Prodavači nebyli vybíráni tuze dobře a nepočítalo se také s pohodlností obyvatelstva, které bére na úvěr od určitého obchodníka a příliš málo pozornosti věnuje jakosti zboží, jakou ten mu dodává. S výšin sady pokrytých otvíraly se zajímavé, široké výhledy na rovinu k západu. Je to úrodný kraj, zaujatý většinou pastvinami, z nichž hojné staré stromy a residence obklopené sady a lesíky s láskou pěstěného stromoví vyčnívají a dávají krajinnému obrazu ráz starého anglického parku. Zde jest původní obilnice kolonie Nového Jižního Walesu, na této rovině byly vytvořeny základy dnešního zemědělského blahobjtu australského. Dnes polní kultura skoro úplně odtud zmizela, sadařství a chov skotu pro mléko a výkrm je hlavním odvětvím výživy. Mnoho starých farem zašlo. Byly sloučeny ve větší podniky, jimž chov dobytka lépe se vyplácí. Zůstal však zachován dosti značný počet starých rodin statkářských, které -váží si omšených domů rodinných, prostranných a pohodlných, s pěknými zahradami vybraného stromoví cizokrajného, kterým generace z první poloviny devatenáctého století věnovala mnoho péče a lásky. Tenkráte bylo pěstění krásných a vzácných stromů módou zámožnějších statkářů, na níž nešetřeno ani péče ani nákladu. Byla to opravdu ušlechtilá a záslužná. 2U Sloui palác v Tarouga Parku. záliba a je věčná škoda, že pominula skoro úplně v naší chamtivé doběr která i v Austrálii počítá jen s přítomností. Jednu slabou stránku ovšem ti krásymilovní sadaři a zahradníci zašlých generací měli v očích dnešních Australanů. U nich nebylo lásky k australské přírodě, hlavní jejich snahou bylo zvelebiti své okolí stromy a květinami staré vlasti, australský »bush« hubili bezohledně, nemajíce smyslu pro jeho-půvaby. Jen košaté fíkovníky s obrovskými stinnými korunami, upomínající z dálky na kaštany nebo na duby a javory Anglie, bývaly jimi ušetřeny, ale ty rostou jen na půdě velmi dobré a pouze v podnebí nemajícím mrazů a sněhů. Dnešní generace je jiného cítění, vždy více šíří se láska k australskému »bushi«, australské stromy, kře a byliny jsou se zájmem sledovány, jejich květy těší se zvýšené pozornosti a dějí se již pokusy, aby byly ve větším ■n? rozsahu pěstovány i v ozdobných zahradách, které jsou pýchou většiny australských rodinných domků a zvláště rozsáhlejších vil. Branou k rovinám jest město Parramatta, které nám často bylo cílem výletů parníkem po řece, když neměli jsme jiných plánů pro prázdný den. Hlavní jeho atrakcí je rozsáhlý a krásný starý park obklopující bývalou residenci guvernéra koloniálního. Historický zájem soustřeďuje se na těchto místech a společnosti, které snaží se probuditi porozumění pro domácí historii u australského obyvatelstva, s oblibou pořádají sem exkurse. Máte tu dojem jako v některém menším anglickém městě přiléhajícím ke staré šlechtické residenci. Čisté, trochu obstarožní domky obrostlé břečfanem i jiným zelením s pečlivě pěstěnými zahrádkami a spoustou titěrných ozdob, které bývaly v módě kolem poloviny předešlého století, hostince připomínající venkovské »inny« širšího okolí londýnského, v parku a ve stinných starých alejích mnoho starých lidí vedoucích klidný, bohabojný život ve svém •starosvětském okolí. XVI \ S LET DO AUSTRALSKÝCH ALP. Monako Plains. Suovvy River. Hotel Košciuszko. Cesta k vrcholu. Horská scenerie a stopy ledovců. rvní své Vánoce v Austrálii odhodlali jsme se ztráviti po českém způsobu — doma. Přátelé naši sice nás varovali, že budou nám ty dny v Sydney velmi nepříjemné, neboť skoro každého roku právě v tu dobu bývají první nesnesitelná horka a kde kdo pospíchá ven do přírody. Moje žena však rozhodla se vystrojiti české Vánoce našim třem legionářům, mládencům bez domácnosti, a tak jsme zůstali v Sydney. Varovné hlasj' měly úplnou pravdu, horko bylo prostě nesnesitelné a jen vzdušné poloze svého obydlí vděčili jsme za to, že jsme byli s to se svými hosty udržeti se v náladě sváteční příležitosti přiměřené. Zato poslední dny v roce a Nový rok chtěli jsme ztráviti v jiném ovzduší i zvolili jsme si výlet do Australských Alp na nejvyšší vrchol Austrálie, horu Košciuszkovu (v Austrálii běžná transkripce jest Mount Kosciusko). Přímé vozy nočního vlaku dovezly nás za 9 hodin ze Sydney do Coomy, městečka asi 450 km na jz, odkud vyjíždějí pravidelné turistické automobily k hotelu Mount Kosciusko, velmi vychválenému středisku zimních sportů a turistiky v nejvyšším horském massivu australském, který se tu všeobecně zove lidovou zkráceninou »Mount Kozy«. Opustili jsme svá pohodlná lůžka ve vlaku za chladného časného rána. Cooma leží skoro 800 m vysoko při jedné zdrojnici velké řeky Murrum-bidgee; je to přívětivé, dosti zámožné městečko, obklopené nevysokými, zalesněnými hřbety málo vyčnívajícími nad rozlehlou rovinou, pomalu se svažující k severu. Místo původních blahovičníků jsou tu i temné porosty dovezených jehličnatých stromů, které krajinnému rázu dodávají v Austrálii jinak neobvyklé určitosti zbarvení, nám tak milé na našich horských krajinách, (noma je velmi důležité středisko zámožného okrsku. Mnoho velkých stanic dobytkářských a veliký počet zámožných farmářů z širého okolí má m své nákupní i prodejní středisko a také stále vzrůstající návštěva turistická, projíždějící do Australských Alp, podstatně přispívá k blahobytu místa, které strhlo na sebe prvenství mezi městečky v hornatine nejjižnější části Nového Jižního Walesu. Má již na 5000 obyvatelů a vzrůstá rychleji nežli většina jeho soupeřů v širém okolí. Rozsáhlé, lehce zvlněně náhorní 219 roviny, málo nápadnými stupni k jihozápadu se zvedající k massivu Košciusz-kovu, slují Monaro Plains a jsou proslulé výbornými vlastnostmi koní, skotu i ovcí tu chovaných. Žulový podklad hornatiny je z velké části pokryt dosti hluboko zvětralou půdou i naplaveninou, velmi úrodnou při poměrně vydatném a dosti pravidelném zavlažování deštěm a v zimě i sněhem. Vedle rozlehlých a vydatných přirozených pastvin pěstují se hojně pícniny a krajina je na svou průměrnou výšku skoro jednoho tisíce metrů a poměrně drsné podnebí velmi hustě osídlena na australské poměry. Monaro Plains bylo mi jméno známé již z chlapeckých let, nebof v jejich obvodu Čeněk Paclt prožil zajímavou dobu, kterou popsal dosti podrobně. Více než as dvacet let dříve dorazil r. 1834 až do této krajiny dobrodružný přírodozpytec Dr. Jan Lhotský, rodem ze Lvova v Haliči a snad českého původu, na své výpravě ze Sydney do Australských Alp, v době, kdy právě začínalo první osídlení její bílými kolonisty. J. Lhotskému nepodařilo se asi proniknouti až k nejvyšší horské skupině, které o několik let později šťastnější krajan jeho hrabě Pavel E. Strzelecki dal jméno velikého národního hrdiny polského. Automobil rychle projížděl krajem klidného, domáckého půvabu. Bla-hovičníkový les střídal se s rozsáhlými mýtinami, na nichž mezi poli a pastvinami objevovaly se osamělé dvorce. Některé z nich byly dosti výstavné a skupiny stromů v jejich okolí zelení temnějších odstínů prozrazovaly svůj evropský původ. Žulová skaliska charakteristicky zaoblená vyčnívala hojně tu i tam a spojovala se stále určitej i v souvislé, nevysoké» skalnaté hřbety, čím dále jsme pronikali. Nákladné ploty drátěných sítí obklopovaly většinu vzdělaných pozemků, aby chránily jich proti králíkům. Těchto škůdců uzřeli jsme značný počet, mladých i starých, přebíhali silnici před automobilem a schovávali se do svých nor vyhrabaných na okraji cesty. Že lov na ně bývá zhusta úspěšný, dokazovaly hojné kožky místy rozvěšené na plotech k sušení. Divočejší stávala se scenerie, když nastal sestup do údolí řeky jménem Snowy River. Úzká silnice vinula se v ostrých zákrutech mezi srázy žulových skal porostlými jen řídkým zakrslým lesem a houštím. Náš dosud rychlý postup byl tu zadržen několikráte velkými stády ovcí putujících stejným směrem pod dozorem několika pastevců na koních a bdělých ov-čáckých psů. Bylo nám často zastaviti v mračnu prachu zvířeného divoce pobíhajícím stádem postrašeným hýkáním a hučením automobilu. Trvalo to vždy nějakou chvíli nežli se podařilo psům zděšený brav vymanévrovati z cesty, abychom mohli projeti dále. Ohlušující mekot tisíců ovcí a štěkání obratných jejich strážců provázely nás skoro až do údolí, které překvapovalo dosti nelibě krotkostí své scenerie. ■220 Snowy River bylo mi také jméno známé z dětských skoro let, z Ver-neova románu Děti kapitána Granta. Bystře tekoucí nevelká řeka, poskakující mělkým tokem po dnu z velkých balvanů, vzniká asi 60 kilometrů odtud pod samým vrcholem Košciuszkovým. Široké údolí, z části kamenité, z části pastvinou i poli vyplněné, je vhloubeno mezi nevysokými stráněmi, které i směrem k horám jen povlovně stoupají a jen tu a tam z porostu lesního vyčnívají rozsochaté, ale nevysoké skály. Automobil zastavil ve vesničce Jindabyne, pojedli jsme snídani v primitivní hospůdce, prošli se trochu podél řeky a již zase nastoupili jsme další pout cestou povlovně stoupající zalesněnými úbočími. Marně čekali jsme, že s některého hřbetu nebo sedla otevře se nám opravdu skvělý výhled do horského světa nejvyššího australského massivu. Vždy zase jen o málo vyšší, blahovičníky porostlý hřbet velmi krotkých tvarů, objevil se před námi a tak s náladou dosti skleslou a skoro znuděnou ocitli jsme se v dohledu veliké budovy vypínající se nad rybníkem na úpatí kopců o něco vyšších než ty, jež jsme dosud viděli. Úzké, ale dlouhé pásmo horských palouků táhlo se před námi, rozšiřovalo se před hotelem a pokračovalo ještě dále, pomalu stoupajíc k západu. Hotel Kosciusko byl tou dobou v režii turistické kanceláře státní v Novém Jižním Walesu a sloužil v létě turistům hledajícím okřáni ve svěžím, chladném horském vzduchu, v dlouhé zimě pak byl vyhledáván milovníky zimních sportů, lyžaři, bruslaři, sáňkáři a hráči »hockey«. Vysoká poloha, skoro 1500 metrů, okolními kopci dobře chráněná proti větrům, činila jej také útočištěm rekonvalescentů, jimž doporučován čistý horský vzduch a hodně slunce. Podle australských názorů byl to hotel opravdu »up to date«, vyhovující všem požadavkům. Vskutku bylo tu mnoho pohodlí podle anglického názoru. Prostranné chodby, rozsáhlé a vkusně upravené společenské místnosti, čisté a snadno vytápěné pokoje, velké ložnice turistické pro hromadné výlety, půjčovna vlněných šálů, sweatrů a čepic, horských bot, lyží a nevím čeho všeho ještě, personál úslužný, dobře obeznalý s místními potřebami a vždy ochotný poraditi a pomoci. Za to však stravování nebylo takové, jaké by se dalo čekati v horském hotelu. Tam, kde byly nekonečné tučné pastviny pro vlastní stáda, kam turistické i nákladní automobily mohly snadno denně dovésti množství čerstvých plodin hospodářských ze zemědělské oblasti Monaro Plains i odjinud, větší část bohaté tabule sestávala z konserv všeho druhu! Po této přece velmi důležité stránce nebyl zdejší pobyt odpočinkem po velkoměstské dietě, nýbrž naopak jejím zhoršením í Bylo to veliké zklamání mojí ženě, která těšila se, že snad zde přece dostane trochu těch čerstvých darů horského hospodářství, jak byla zvyklá u nás v Krkonoších i jinde. 2X3 Australským hostům tö však mnoho nevadilo, léčili svou »dyspepsii« prášky a jinými léky jako doma a byli spokojeni jako všude jinde, kde neděje se jim právě příkon. Nereptali a jen tu i tam posteskli si v ústraní. Počasí nebylo právě příznivé a prognosa nevěstila ani pro nejbližší dny mnoho dobrého. Smluvili jsme si zapůjčení spolehlivých jezdeckých koní na cestu k vrcholu na třetí den, den Sylvestrovský a ztrávili podvečer po příjezdu a den příští vycházkami v blízkém okolí. Slezli jsme mnoho kopců vyčnívajících až do výše 17—1800 metrů, dvě až tři sta metrů nad hotelem na různých stranách, užili střídavě slunce i deště, urousali se ve vysoké, tuhé trávě mokřad horských, slézali často dosti krkolomné skalky vrcholové, ale hlavního svého účelu jsme nedosáhli. Nikde nebylo skutečného panoramatu, vždy měli jsme před sebou blízké kopce, stejně vysoké nebo vyšší, zakrývající nám hlavní pásmo vyčnívající nad hranici lesů a nad 2000 metrů. To mne nejvíce zajímalo, nebof na jeho tvarech bylo lze odhadnouti, jak veliké dílo vykonaly tu ledovce velké doby ledové. Nebylo mi zcela jasno z podrobných studií o stopách ledovcové činnosti v tomto nejvyšším australském pohoří, jaký byl účinek ledovců na tvary horských pásem, zda možno ho považovati za větší, či menší nežli na našich nejvyšších pohořích, na př. na Krkonoších, nebo na Šumavě, nebo v různých skupinách našich Karpat. O Tatrách ovšem nelze ani mluviti, to jsou opravdové velehory, proti nimž Australské Alpy podle všech popisů jsou mnohem krotší. Ani údolí horských potoků a řek nemohou se ještě v této výši měřiti po -stránce romantiky s našimi horskými údolími. Je tu velmi málo kontrastů, které na horách očekáváme a milujeme. Všude blahovičníky se svou zaprášenou, jakoby unavenou zelení, svahy, údolí, stráně, na něž lze vylézti skoro ve všech směrech, ani moře balvanů na dně údolí Snowy, která skáče přes ně, asi jako naše Vydra, nevyvolá dojmů po jakých toužíme. Na svých potulkách nepotkávali jsme skoro nikoho, jedna část společnosti jela nebo šla po cestách značených, po silnici k vrcholu nebo za rybolovem k řekám Snowy nebo Thredbo, ostatní, křepčí bavili se hrou golfu nebo tennisu v okolí hotelu a pohodlní pěstovali sport očima a kritikou, přihlížejíce výkonům hrajících. Měli jsme v úmyslu podniknouti turu k vrcholu Koáciuszkovu a nazpět za jeden den. Byl by to býval i za spolehlivého počasí velmi slušný výkon, neboť vzdálenost tam a zpět po sjízdné cestě činila přes 54 kilometrů. Byli jsme však velmi nadšeni pro tento výkon a zejména moje žena těšila se velice na jízdu, ač neseděla v sedle od našeho bosenského pobytu před převratem. Vyrazili jsme časně ráno a první polovina cesty až k ochranné boudě zvané Betťs Camp uplynula velmi rychle. Koně byli čerství, cesta stoupala povlovně, jeli jsme střídavě klusem a rychlým krokem. Krajinný ráz měnil se jen velmi neznatelně. Projížděli jsme stále po dně nebo po stranách pásma údolí podmíněného stavbou samého horstva, tedy původu 224 Jižní pobřeží u Stanwell Packu. tektonického, neboť krátké potoky v něm se shromažďující prorážely napříč severním jeho bokem k řece Snowy. Nebylo tu ani stopy po starých říčních terasách, které by dokazovaly, že snad někdy dříve bylo toto údolí Danefi: Tři léta. 15. 225 protékáno jednou řekou, že bylo vodopisně jednotné. Močály a mělkými jezírky vinuly se potůčky bystré a velmi studené vody křivolakým tokem a nabývaly většího spádu teprve tam, kde vnikaly do užších příčních údolí. Betts Camp leží ve výši skoro J 800 m a nejvyšší vrcholy odtud v dohledu vyčnívaly již nad hranici lesů, jen na chráněných polohách vystupovaly zakrslé blahovičníky až k výši skoro dvou tisíc metrů. Zamračené jitro změnilo se ve velmi nevlídné dopoledne. Po krátké zastávce u boudy vyjeli jsme v hustém drobném dešti dále a nepohoda stále se stupňovala s malými jen přestávkami. Vyšší pásma, k nimž jsme se pone-náhlu blížili, byla zahalena stále houstnoucími a nížícími se mraky, od nichž mlhové závoje vichrem rychle hnané se utrhovaly a přes tu chvíli nás zahalily a počastovaly drobnými tvrdými krupkami, které štípaly velmi nepříjemně do tváří. Konečně dospěli jsme k širokému sedlu, kterým údolí, jímž jsme dotud se brali, souvisí s vrchovištěm řeky Snowy, ale tu již ocitli jsme se ve spárech vichřice, která s nesmírnou prudkostí hnala nám husté krupobití do tváří. Výhledu téměř nebylo, jen k severozápadu stranou od hlavního pásma probleskovalo tajemně několik malých sněhových polí pod hřebenem jinak neurčitých obrysů. Koně nechtěli dále; dopřáli jsme jim oddechu, obrátili je hlavami po větru, aby si odpočinuli, ale vždy znovu udeřila tvrdá vánice, když chtěli jsme pokračovati v cestě k vrcholu. Konečně bylo zjevno, že bylo by bezúčelno bojovati proti živlům i proti pevné vůli koní, kteří patrně nebyli zvyklí, aby hnáni byli pod sedlem do takového nečasu. Vrátili jsme se za průsmyk, kde pod ochranou skal oddechli jsme si trochu a ohřáli se po ledové lázni, která náb až na kůži promočila. Na cestě zpět zdrželi a osušili jsme se v boudě Betťs Campu. Je to dosti prostranná útulna sestávající z kuchyně a dvou společných ložnic. Dříví byly tu nachystány spousty a také konservy všeho druhu pro pohodlí těeb, kdo snad bez zásob se vypravili a byli zastiženi nepohodou. Každá společnost považovala za svoji povinnost před odchodem dobře ukliditi, přichystati vše k okamžitému použití pro své nástupce a za skutek zvláště zdvořilý považovalo se dobrovolné rozmnožení železné zásoby všem potřebným volně přístupné. Taková »dobročinnost« byla spojena s malými obětmi pro ty, kdož vraceli se v předem určené době, neboť z hotelu vypravili je dosti bohatými zásobami, které byly s to z plna na túře nahraditi pravidelná »menu« v hotelu zameškaná. Od Betťs Campu se nám počasí zlepšilo, šli jsme hezký kus pěšky mimo cestu. Prohlížel jsem některé nakupeniny balvanů a ssuti, zda to nejsou zbytky ledovcových morén, ale nebyl jsem s to dospěti definitivního úsudku. Určitých dokladů pro jejich glaciální původ nebylo, jinak však vysvětliti, jak dostaly se do dnešní své polohy, bylo také velmi těžko. Poskakování mezi vodami bylo dosti snadné i v močálech zdánlivě těžko přechodných, nebot trsy trávy měly 226 zpravidla pevný podklad asi mechový a noha nebořila se do měkkého bahna. Téměř hodinu cesty od Betťs Campu směrem k hotelu potkali jsme se znovu se stády ovcí. Byla právě shromážděna na svahu nad cestou pod stromky nízkého a řídkého lesíka a pokrývala plochu mnoha hektarů. Prý bylo ovcí asi 15.000 a měly se zdržovati na horském massivu až do prvních sněhů, které zůstávají ležeti v dubnu nebo v květnu. Pastýři byli velmi přívětiví lidé; těšili se upřímně na dobrodružný život pod stany, na lov pstruhů v potocích, na trochu rýžování říčních písků pro zahnání dlouhé chvíle a získání snad i nepatrných ukázek zlata, i na »deputátni« čerstvou skopovou, kterou měli střídati se zásobami konserv doplňovanými z hotelu. Ovce jsou sem vyháněny jen, aby se vykrmily a zužitkovaly tak horské pastviny, mléko jejich se nedojí a není tu tedy ani mléčného hospodářství ani sýrařství, tak obvyklého na horských pastvinách evropských. K večeru posledního dne v roce se vyjasnilo úplně, jelikož však bylo nám již příštího odpoledne vyjeti na cestu zpáteční, nezbývalo než použíti automobilu k novému pokusu dostati se do vrcholové části massivu. Bylo nám skoro líto, znesvětiti nejvyšší body velkého kontinentu způsobem tak banálním, ale před námi učinili tak již tisíce turistů a čas byl naším pánem. Společného slavení sylvestrovského večera nebylo, drobné společnosti uchýlily se do svých pokojů, nakoupily si předem zásob, zejména pití, a jen malý počet vydržel dlouho přes půlnoc. My nebyli jsme mezi nimi. Přes to, že nám v krbu vesele hořelo několik mohutných polen, bylo chladno velmi citelné opodál ohně. Tváře a oči nás ještě bolely od ostrých krupek a těžká ospalost zavírala nám víčka unavená hleděním do plápolajícího ohně přes to, že snažili jsme se udržeti bdělost dobrým humorem a ještě lepšími nápoji. Novoroční ráno bylo dokonalé, slunce svítilo nám celou cestu, hory byly čisté až na některá pásma na severní straně od vlastního vrcholu Košciusz-kova. Jak jsme byli potěšeni, když minuvše sedlo, za nímž předešlého dne přepadla nás vichřice a temnota, za nejkrásnější pohody mohli jsme užívati rozhledu. Slunný, ale přece skoro mrazivý den ve výšinách nad hranicí lesů je vždycky povznášející, i když hory, na nichž ho prožíváme, nejsou zvláště oslnivé mohutností své scenerie. Dešti oprané žulové skály svítily na všech stranách povlovně svažující se horské kotliny, v níž sbíraly se pramenné potůčky řeky Snowy, nad nimi leskla se tu a tam sněhová pole pod příkřejšími srázy, ale výše zase klidně bez vyčnělých skal a nápadných strmin vystupovaly boky hřebenů i nejvyšších vrcholů. Před námi jako cíl stavěné cesty vypínal se vlastní Mount Košciuszko, s nasutým jehlanem kolem stožáru, zřetelně vyšší nežli kterýkoliv z vrcholů v dohledu, i nežli Mount Townsend, který dlouho byl vyhlašován za nejvyšší bod Austrálie. 227 Nízká vegetace velehorského rázu, květy bohatá, vyplňovala spáry mezi balvany a tvořila místy tuhý koberec, do něhož noha nezapadala. Několik aut s turisty jedině rušilo velebný klid horské přírody. Teprve na vrcholu samém přepadly 'nás po chvíli mlhy a rozhled se nám zahalil do té míry, že nebylo lze pro mraky poháněné s vrcholu na vrchol pozorovati celé panorama najednou. Automobily toho dne nemohly dojeti až na samý vrchol a tak posledních asi 150 metrů stoupaní vykonali jsme pěšky, zkracujíce si cestu vystupováním po svahu mimo cestu Dalšímu postupu automobilů stály v cestě haldy sněhu, vánicí předešlých dnů dosti znatelně zesílené. Bylo zajímavo sledovati stáří sněhu podle vrstev vyznačených velmi ostře přimíšením prachu i dosti hrubého písku, jehož bylo tím více, čím starší byla vrstva. Nejhlubší vrstvy tvořily již zrnitý led, hodně špinavý tím, co vichřice navály na sníh, ponenáhlu tlakem a táním se ztenčující na menší objem tvrdé zledovatělé hmoty. Stanuli jsme na nejvyšším vrcholu australské pevniny, na pravé hoře Košciuszkově, které nejnovější podrobná měření vrátila čestné toto postavení, jež po dlouhou dobu bylo přisuzováno jinému vrcholu této horské skupiny, známému jako Mount Townsend. Výška.Mount Košciuszko činí 2241 m, Mount Townsend je asi o 30 m nižší. I dosti nesnášeliví vlastenci australští již smířili se s tímto cizím jménem, které oni vyslovují »Ko-zjasko« a zkracují v »Kozy«. Nebyli jsme sami na vrcholu, nýbrž s dosti početnou společností, která rovněž použila pěkné pohody k automobilovému výletu od hotelu, a byli jsme svědky projevů nadšení nad krásou horské scenerie. Nesporně vyhlídka s vrcholu Košciuszkova je ohromného rozsahu a podává velmi názorný obraz o labyrintu horských hřbetů, hřebenů a vrcholů, prostírajících se až na bledý horizont na všechny strany. Jako všechny holé hory, vyčnívající nad hranici lesů, mají Australské Alpy svůj zvláštní, těžko popsatelný půvab, naplní každého jakýmsi fluidem, které přesvědčuje ho bezděky o tom, že opravdu stojí té chvíle výše, než svět plný denních starostí a tužeb, ležící právě daleko a hluboko pod jeho nohama. Kdo nepoznal opravdu velehorské scenerie, může býti uspokojen i tímto svou rozlohou velkolepým panoramatem, ale na nejvyšší • horskou skupinu velkého kontinentu je toho opravdu málo. Australské Alpy v nejvyšším svém massivu obracejí svůj povlovný sklon do Nového Jižního Walesu, kdežto mnohem příkřejším, skoro jednotným srázem spadají k západu do Viktorie k hornímu toku řeky Murraye, která protéká tu od jihu k severu a sluje starým domorodým jménem Indi. S nižších již pásem na druhé straně tohoto údolí vypadá hřeben, jemuž Mount.Košciuszko vévodí, opravdu imposantně. Hlavní ozdobou hory jest několik jezírek spočívajících na dnech ne- 228 ■**?•** ■ Maják Barre joey. velkých karů čili březen, sněhovými poli a ledovci kdysi vyhloubených do stinných zákoutí nejvyšších hor. Zblízka viděli jsme jen jezero Coot apa-tampa na jihozápadní straně Košciuszkova vrcholu. Domorodé toto jméno znamená prý jezero, z něhož orlové pijí. Cootapatampa odtéká k řece Mur-rayi, jiná jezírka však leží na severovýchodní straně hlavního hřebenu v březnech, jejichž charakteristické kotlovité obrysy zahlédli jsme jen zdálky. Podle fotografií a popisů mohou se přirovnávati k našim šumavským nebo krkonošským jezerům svou velikostí, ale jediné, a to nejhlubší z nich, »Blue .Lake« čili »Modré jezero«, "vyniká také skutečnou divokostí okolní scenerie a je vyhloubeno pod opravdovou strmou jezerní stěno". Se skutečnou lítostí opouštěli jsme Mount Košciuszko a slibovali si, že ještě jednou se sem podíváme, s jiné strany, bude-li lze. Výstup od victorijské strany z údolí horního Murraye nebo od severu z okolí starého zlatokopeckého místa Kiandry byl by sice obtížnější a vyžadoval by mnohem 229 delšího času, ale zajisté byl by odměněn objevem nových stop činnosti ledovcové, neboť až dosud pečlivě a podrobně probádána byla jen vrchoviště řeky Snowy a jejích přítoků po této stránce. Australské Alpy jsou pouze nejvyšší skupinou většího horopisného celku, známého v Novém Jižním Walesu pod názvem Muuiong Range; jejich část ležící v tomto státě bývá označována též jako Snowy Range (Suěžné pohoří) a jméno Australian Alps odkazováno na jeho pokračování jihovýchodní v obvodu státu Viotorie. Do 2000 metrů i málo výše vypíná se celá řada vrcholů na obou stranách státní hranice a lze důvodně za to míti, že drobné ledovce byly kdysi ve stínu leckterého z nich, v polohách dosud neohledaných vědecky školenými badateli. Zůstali jsme na vrcholu, až mraky s mlhou zastínily největší část obzoru. Pak seběhli jsme zase dolů k automobilům a po cestě našli jsme k svému překvapení čerstvé pozůstatky po králících; není jich prý mnoho na Mount Košciuszku, ale vydrží tu přes velmi nehostinné podnebí i nad hranicí lesů aspoň přes léto. Návrat s vrcholu do hotelu a zpětná cesta do Coomy uplynuly bez jakékoliv zvláštní příhody. Byl sváteční den Nového roku a potkávali jsme mezi Jindabyne a Coomou mnoho obecenstva ve slavnostní iistroji i náladě. Mnoho »Fordek« i lepších automobilů, kočáry různých typů tažené koňmi, ale také houfce i párky mladých lidí obojího pohlaví v sedle na krásných koních projížděly hlavní silnicí i odbočujícími cestami. Je to urostlá, zdravá horská rasa jak lidí, tak i koní. Muoho rodin vychovává již čtvrtou generaci na zdejších stanicích dobytkářských a také drobné farmy pronikly sem již dávno. Solidní, mírný blahobyt je příznačný pro tento kraj, svým drsným podnebím zajisté zdravější potomkům Evropanů, nežli pomalu, ale jistě je vyčerpávající subtropické klima sydneyského okolí. 230 XVII ZÁJEZDY DO MELBOURNE A ZASEDÁNÍ AUSTRALSKÉHO VĚDECKÉHO SVAZU R. 1921 Melbourne contra Syndey. Hospodárná Victoria. Vědecký kongres. Přezírání vědy veřejnosti. Okolí Melbourne. čekával jsem původně, že ze služebních důvodů bude mi zajížděti dosti často do Melbourne, do sídla federální vlády australského soustátí, které podléhaly nejen zahraniční záležitosti, nýbrž i obchod s cizinou, svěřený dozoru ministra obchodu a cel. Proti nadání nebylo toho po osobním seznámení s nejdůležitějšími činiteli, skoro vůbec třeba, hlavně z toho důvodů, že jest zvykem velmi správným, že jak ministři, tak i přednostové, zejména hospodářských oddělení v ministerstvech Commonwealthu, dojíždějí dosti často do Sydney a ztráví tu vždy několik dní úředními věcmi, přijímajíce záraveň i důležité návštěvy. Byla to hlavně řízení týkající se cel uvalovaných na československé zboží, jež žádala dosti častého styku s vládními orgány. K našemu velkému uspokojení byl přednostou sydneyského úřadu celního muž velikého rozhledu a opravdového pochopení pro potřeby obecenstva. Plně oceňoval velký význam dovozu dobrého zboží do Austrálie pro zlepšení tamních poměrů životních a neřídil se úzkoprsými fiskálními hledisky ani přehnanými požadavky na ochranu zájmů australského průmyslu. Také u zástupců centrálních úřadů, jak u ministra samého, tak i u nejvyššího přednosty celnictví, našli jsme vždy mnoho opravdové dobré vůle a všechny zákony a nařízení vydané na omezení a vykořistění dovozu cizího zboží vysokými cly byly pro Československo vykládány velmi ohleduplně. Nikdy jsme nelenili informovati se o zájezdech některého z těchto hodnostářů do Sydney a snažili jsme se vždy zpraviti je co nejprecisněji o záležitostech ožehavých. Mám nejen osobní příjemné upomínky na styk s nimi, ale také po stránce věcné musím přiznati, že vycházeli nám vstříc až na samé hranice možnosti i v době, kďy ochranářský boj proti cizímu zboží byl v největším rozpětí. Tak se stalo, že mimo první průjezd Melbournem jen třikráte jsem se tam dostal za celou dobu skoro půltřetího roku. Nebylo ani důvodu, abych 231 tam zajel před svým odjezdem. Vláda Hughesova byla tehdy na odstupu, ani ministerský předseda, ani jeho kolegové neměli již mnoho zájmu pro záležitosti, jejichž vedení mělo se jim vymknouti z rukou v nejbližších týdnech. Vedoucí úředníci nemohli se nikterak vázati do budoucnosti, nevědouce, jaký směr bude sledovati příští vláda, jejíž jedna složka, členové strany venkovské »country party«, nebyli přáteli bezohledné ochranářské politiky celní. Nejdéle zdrželi jsme se v Melbourne u příležitosti patnáctého sjezdu Australského svazu pro pokrok vědecký (Australian Association for the Advancement of Science), který konal se tam v lednu roku 1921. Původně měl tento kongres zasedati v Hobartu, hlavním městě- ostrova a státu Tasmánie, ale počátkem letní turistické sezóny vypukla velmi ostrá a obecná stávka námořníků a stewardů na australských liniích plavebních a tak bylo nemožno dostati se do Tasmánie jinak, nežli úředními parníky, které nepřijímaly cestujících bez úředního poslání, nebo aeroplány. Pořadatelstvo sjezdu podnikalo všemožné kroky, aby dosáhlo přepravy členů kongresu do Tasmánie, ale nemělo příznivého výsledku a tak bylo zasedání na rýchlo přeloženo do Melbourne. V milé společnosti vědeeké ztrávili jsme tu plný týden a měli jsme dosti zajímavou příležitost učiniti si některá porovnání se sydneyskými poměry. Mezi Sydney a Melbourne je velmi živá žárlivost, která ze společenského pole přenáší se nejen do politiky, nýbrž i do nejrůznějších oborů lidského zájmu. Cizinec musí býti velmi opatrný, aby nenarazil, je-li tázán na svůj úsudek o obou australských metropolích. Sydneyčan hned ochladne, slyší-li příliš jednostranně chváliti Melbourne, a také melbournský občan nesnese vynášení Sydney na domnělý jen úkor svého sídla. Tolik je jisto, že Sydney má jako přístav a jako obchodní středisko výhody, kterých Melbourne nikdy nemůže dohoniti; za to má Melbourne bezprostřední okolí mnohem úrodnější a všestranně přístupnější, nežli Sydney a jest s ohledem na vnitrozemí ve velké výhodě jako středisko železniční sítě, která velmi snadno se rozvětvuje na všechny strany. Co dala Sydney krásná poloha přirozená, je neocenitelný statek a právem se říká, že sydueyští si toho ani dost neváží. Melbourne hledělo přírodu, v tomto směru k sobě macešskou, nahraditi opravdu rafinovanou a žádných obětí se nelekající péčí o zkrásnění svého území. Na esthetickou úpravu ulic, náměstí, parků a dokonce i železničních stanic a zářezů dá se v Melbourne tolik péče a peněz, jako málokde na světě. Melbournské parky, zejména náuherná botanická zahrada a starými, stinnými stromy příjemný park Pitzroy Gardens v samé blízkosti parlamentu a vládních budov, patří k nejkrásnějším, které známe. S vynalézavým vkusem bylo tu využito všeho, aby celek byl co nejúčelněji, ale také co nejlíbivěji upraven. 232 Cronulla Beach. Takovou třídu, jako je St. Kilda Road z Melbourne do lázeňského předměstí Saint Kilda při Port Philipském zálivu, má jen málo měst. Jízdní dráha je rozdělena krásnými záhony a stromořadími v několik pruhů a chodníky jsou zastíněny pečlivě udržovanými alejemi. Parlament melbournský je imposantní budova na dominujícím místě v »City« a je důstojným kapitolem australského soustátí. Sydneyští rádi žehrají na to, že Melbourne stalo se hlavním městem celé Austrálie, třeba jen na přechodní dobu. Musí však uznati, že to bylo z části jejich vinou. Sydney nemělo kde novou federální správu umístiti. Sněmovna tamní není dosti důstojná a prostranná ani pro státní zákonodárný sbor, vládní budovy byly před dvaceti pěti léty také hodně primitivní a nebylo tu jiných vhodných domů, kam nové "federální úřad usaditi. Stát Victoria nelenil v blahobytné době velkého výtěžku zlatých rýžovišť a dolů i pamatoval na důstojné opatření svého hlavního města veřejnými budovami. Tak se stalo, že před čtvrtstoletím stát Victoria byl s to nabídnouti pro federální parlament, pro centrální kanceláře federální vlády, ba i pro resi- 233 denci generálního guvernéra velmi vhodné hotové budovy, a ochota jeho musila býti s povděkem přijata. Jest ovšem pravda a victorijští vlastenci nezapomenou to zdůrazniti, že jejicn vlastní guvernér, jejich státní vláda i sněm musily se uskrovniti, že však oběť ta byla přinesena s radostí velké myšlence australského sjednocení. Jsou-li skutečné rozdíly v charakteru obyvatelstva obou měst, jak se velmi rádo tvrdívá, nemůžeme rozhodnouti. Pro cizince jsou Australané jediným národem, tak jednolitým ve svých vnitřních i vnějších znacích, jako snad není druhého na světě. Je tu rozdíl mezi venkovem a velkoměsty, ale lokální odchylky mezi sydneyskými a melbournskými občany jsou tak jemných odstínů, že dovede je vypozorovati jen ten, kdo po dlouhá léta otázkou tou pečlivě se zabýval. Často se říká, že podnebí působí jistý rozdíl. Podnebí v Sydney je subtropické, v Melbourne značně chladnější a s velmi ostrými extrémy, tedy drsnější. Sydneyští obyvatelé prý jsou povrchnější, ale aktivnější, ner-vosnější, kdežto Melbournští prý mají více sklonu k stálé soustředěné činnosti. O Sydney tvrdí Melbournští, že je to město lehké veselosti, s obyvatelstvem povrchní morálky, oddaným tanci a jiným smyslným radovánkám více, než se sluší. Mohl bych však citovati úsudek nestranného svědka z doby ne příliš dávné, že právě Melbourne je oddáno více nežli správno tanci a jiným povrchním zábavám. Dalo by se čekati, že rozdíl podnebí projeví největší účinky na způsob stavby domů a na odívání se obecenstva. Tomu však tak není, domy v Melbourne nejsou proti zimě o nic lépe opatřeny nežli v Sydney, ač někdy tu bývají citelné mrazíky a »studené vlny« dosti dlouhého trvání. Také obecenstvo chodí přibližně stejně oděno, má zálibu ve vydatném spodním prádle, jak v Sydney, tak v Melbourne. Dámy nosí stejně krátké sukně, velké výstřihy a tenoučké punčochy v obou městech. Nelze ovšem popříti, že jsou značné rozdíly názorů na různé otázky veřejného života a zejména na hospodářsko-politické i sociální problémy mezi průměrnými občany victorijskými i Nového Jižního Walesu. Ty rozdíly uplatňují se ovšem též v hlavních městech a jsou jedním z důvodů antagonismu, který způsoben byl již v počátcích politického života v obou koloniích, vyvíjejících se samostatně cestami hodně odlišnými v zásadním pojímání problémů velmi důležitých pro veškeré občanstvo. Po stránce národohospodářského vývoje nutno přiznati, že Victoria byla první z kolonií australských, v níž průmyslová výroba a drobné zemědělství zapustily hlubší kořeny. Vůdcem zdejší demokracie byl znamenitý žurnalista David Syme, který po více nežli třicet let ovládal veřejné mínění a byl jedním z hlavních původců přeměny Victorie z panství bohatých squatterů, stády svými jen velmi extensivně zužitkujících půdu, v kolonii. 234 U Coalcliľľu uhli vozí so ze Stoly přímo na přístaviště. v níž průmyslová výroba a intensivní zemědělství zaujaly přední místo. V otázkách sociálních je Victoria o značný stupeň konservativnější nežli ostatní australské státy; mimo střediska zlatokopecká a Melbourne převahu mají střední farmáři na venkově a dosti blahobytný řemeslnický stav i drobní obchodníci v městech. Zákonodárství sociální sice nezůstalo formálně o mnoho pozadu za ostatními státy, ale duch obyvatelstva je podstatně jiný, není tu tolik sklonu ke stávkám a jiným způsobům jednostranného a násilného řešení sporných otázek mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Velmi pokročilá péče o správné využití přirozeného bohatství státu jeví se zejména ve množství dobře fungujících rozsáhlých podniků zavodňovacích, jimiž se spotřebují přirozené zásoby vody v řekách pro občasné napájení půdy trpící nedostatkem vláhy. Několik přítoků řeky Murraye jest tímto způsobem ve službě národního hospodářství snaživého státu a největší plochy, která dlouho byla považována za beznadějnou pustinu, dosaženo bylo nadržením a rozvedením vod řeky Wimmery i druhých toků v rozsáhlé rovině na severozápadě, původně porostlé drobnými blahovičníky 235 zvanými »mallee«. Při samém Murrayi rozkvetla kulturní oasa Mildura, proslulá svými ovocnými konservami, a právě hotoví se Victoria spolu s Novým Jižním Walesem užíti k zavodňování přebytečných vod horního toku řeky Murraye, na němž dostavuje se mohutná nádrž nedaleko Albury. Celým svým životem má Victoria jednotnější, střízlivě demokratický ráz ve srovnání s Novým Jižuím Walesem. Přičinění jednotlivce má tu více uznání a ochrany nežli na severu od řeky Murraye. V Melbourne jsou soustředěny výzkumné ústavy australského soustátí, jejichž činností znamenitě získaly mnohé obory hospodářské; je tu také velmi krásné museum zvláště proslulé svoji národopisnou sbírkou o domorodcích australských, obrovská veřejná knihovna a pěkná obrazárna, v níž zastoupen také je náš Brožík »Pražskou defenestrací v 1618«. Předpokládali jsme,' že zasedání sjezdu v hlavním městě australského soustátí bude míti zvláště slavnostní ráz, ale v tom směru byli jsme brzo rozčarováni. Bylo nám již s podivem, že vědecký sjezd, na němž shromážděni byli velmi významní badatelé z celé Austrálie, došel poměrně málo pozornosti jak politických kruhů, tak i širší veřejnosti v Melbourne. Učast generálního guvernéra i guvernéra státního byla čistě formální, jen při zahájení a při slavnostní přednášce. Ani vláda státu Victorie nezúčastnila se jinde obvyklým pohoštěním účastníků sjezdu. Nevzpomínám toho proto, že bychom toho byli postrádali, nýbrž jen z toho diivodu, že svědčí to o poměrně malém uznání, jakého se dostává vědecké práci odpovědnými kruhy politickými i tak zvanou lepší společností australskou. Je to zjev tím nápadnější a smutnější, jelikož jedná se o mladou zemi, jejíž přirozené bohatství teprve třeba zjišťovati, kde i očividné praktické výsledky vědeckého výzkumu jsou mnohem patrnější všemu obyvatelstvu, nežli v zemích s pokročilejším a rozvrstvenějším hospodářským životem. V Austrálii každý občan zajímající se o hornickou produkci, a to jsou nejen podnikatelé a dělníci, nýbrž i velká většina trochu majetného obyvatelstva, ukládající s oblibou část svých úspor do podílů těžařských a hutních podniků, v mnohem větší míře zná, jak mnoho záleží na odborných posudcích kvalifikovaných geologů a chemiků, nežli průměrný občan u nás. Rovněž každý rolník australský dobře ví, co znamenala a dosud znamená pro jeho úspěch výzkumná činnost vědecká v zemědělství. Státní vědecké ústavy jsou stále ve službách praktické vědy a finanční výsledek jejich činnosti pro různé obory produkce hospodářské je každého roku velmi značný a bývá v tisku veřejně odhadován a zdůrazňován. Na malém společenském oceňování vědecké práce a činnosti školených odborníků vůbec, mají podíl jak některé vlastnosti, společné celé anglickým duchem a nazíráním prodchnuté společnosti, tak i zvláštní znaky mladého nehotového australského života. V britských zemích vůbec je materialistický 236 názor životní daleko více rozšířen než jinde. Finanční úspěch cení se nade vše ostatní, jmění je při společenském odstupňování občanstva mnohem důležitějším činitelem nežli v jiných zemích. Život tak zvané lepší společnosti jest poměrně mnohem nákladnější nežli jinde a proto velká většina lidí se stálým platem, zejména ve veřejné službě nebo při vědeckých institucích, je z něho skoro vyloučena, protože nemůže si dovoliti vydání tak veliká. Ve společnosti, anglickým duchem vychované, úřednická dráha životní se necení a mladý muž, který za pravidelný plat prodá svoje vyhlídky na osobní, nezávislé uplatnění se v soutěži životní, považuje se za méněcenného proti tomu, kdo v obchodu, v průmyslu nebo v zemědělství vyšinul se nad průměr a dopracoval se blahobytu. Jelikož místa profesorů i na universitách a také místa v jiné vědecké službě jsou poměrně špatně placena, nelze velké většině vědeckých pracovníků účastniti se plně společenského života a veřejnost posuzuje cenu jejich práce podle dosti hubené odměny, jakou jim vynáší. Idealismu vědeckému dostává se velmi málo pochopení. Je-li tomu o něco lépe v Anglii samé, má na tom zásluhu hlavně ta okolnost, že celá řada mužů z přední společnosti šlechtické ráda se vědami obírá a vědeckým společnostem, universitám i sjezdům dodává společenského lesku svou účastí a svou oblibou ve styku s vědeckými pracovníky. Mezi nejpřednějšími politiky anglickými je řada mužů, kteří účast na vědecké práci považují za nejcennější výsadu svého života a s pýchou hlásí se k učeným kruhům. V Austrálii dosud až na velmi skrovné výjimky není bohatých mužů z nejpřednější společnosti, kteří by měli podobný zájem o vědecký život. Vyšší studium a vědecká práce oceňují se hlavně jen podle materiálního postavení a společenského nebo politického vlivu a proto jsou ještě méně ceněny nežli v jiných zemích anglické kultury. Věda v Austrálii měla dosud jen málo mecenášů. Také mezi představiteli krále, mezi generálními guvernéry a guvernéry státními bylo jen málo mužů, jejichž zájem o vědy byl poněkud opravdovější. Politikové australští jsou rovněž z velké části mužové, které ne soustavné vzdělání, nýbrž energie v životním boji vynesla do popředí, a proto i mezi nimi je málo těch, kteří mají opravdový zájem o vědy a snaží se, aby vědecká práce došla správného ocenění ve veřejném životě. Tak jako v uměleckém životě anglických zemí podnikatel koncertů nebo divadel má mnohem větší jméno ve veřejnosti a umění posuzuje se v širších kruzích hlavně podle toho, jak se vyplácí, tak i v podnicích vědecké ceny sklidí často větší uznání ten, kdo povolil, nebo obstaral prostředky nežli skutečný vědecký odborník, který věnoval svůj talent a práci. Zejména úředníci státní docházejí velmi malého ocenění za kromobyčejné výkony odborné. Jsou veřejností přezíráni jako »civil servants«, veřejní 237 služebníci, a jejich práce výzkumná, i když je opravdu neobyčejné ceny průhledné celé myslící veřejnosti, nedojde uznání ani takového, jako ve státech evropských. Příkladem snadno osvětlím tento zvláštní nepoměr. Bylo vydáno několik děl o dějinách výzkumů Austrálie, které vesměs mají jeden nedostatek. Po velkých výpravách napříč pevninou v létech šedesátých a sedmdesátých uvádějí již jen málo cestovatelů a čtenář odkládá knihu s přesvědčením, že výzkum Austrálie byl již před koncem devatenáctého století skutečně dokončen. O tom, že vlastně teprve v druhé polovici devatenáctého století nastala vědečtější a opravdovější doba výzkumu, na níž zúčastnili se ä znamenitých zásluh si získali vědečtí badatelé, nedozví se čtenář z těchto knih ničeho. A jde tu o často velkolepé výkony cestovatelské v prostorách dosud skór« úplně neznámých. Čtenář nepozná ani jmen mužů, kteří nejen procestovali více dosud neznámého území, nežli mnozí z veřejností uznaných slavných výzkumců, ale také positivní známosti o něm i po stránce praktické obohatili mnohem podstatnější měrou. Vzpomenu tu jen dvou veteránů geologického výzkumu Austrálie; H. Y. L. Browna a R. Logana Jacka, jako příkladů nejvíce do očí bijících. Brown, dlouholetý státní geolog Jižní Austrálie, procestoval pustinné vnitrozemí tohoto státu a Severního territoria australského ve více směrech křížem krážem nežli kterýkoliv jiný jednotlivec, publikoval velmi cenné zprávy o svých výzkumech a geologické mapy území před tím zcela neznámých. Jeho objevy měly neocenitelný význam pro správné poznání nerostného bohatství celé řady nalezišť a pro rozšíření zemědělského a pastevního osídlení širých oblastí a přece nedočtete se o jeho činnosti jako cestovatele a objevitele nikde mimo odbornou literaturu vědeckou. Konal pouze svou úřední povinnost! R. Logan Jack byl pro Queensland ještě více, nežli H. Y. L. Brown pro Jižní Austrálii. Byl nejen velikým cestovatelem a objevitelem, nýbrž i mužem velké vědecké iniciativy, jeho odborné práce jsou mnohem šíře známy, nežli příliš suché a jednoduché zprávy jeho jihoaustralskeho vrstevníka, a přece ani o jeho více než čtvrtstoleté výzkumné činnosti nepoví vám dějiny australského výzkumu ničeho. Za to hodně pozornosti došli tam mužové, jejichž životní dílo je mnohem menší opravdové ceny, jejichž výzkumné cesty byly spíše dobrodružstvím, nežli čímkoliv jiným. Převážná část mužů tvořících přední společnost australskou jsou lidé, kteří vlastní iniciativou, jak se říká »od píky«, dopracovali se svého dnešního blahobytu a vlivu. Velmi často náhoda, ale ovšem též tuhá, bezohledná energie učinila je tím, čím jsou dnes. Převahou měli velmi málo odborného školení a vědeckou práci, které potřebovali k dosažení svých úspěchů, vykonali jim za odměnu nepatrnou odborníci, kteří pro svou neprak- 238 ^ p Písečná kosit mezi oceánem u Broke Kay s majáku Barrenjoey. tičnost nedošli lepšího úspěchu materiálního. Co jest ideálního ve vědecké práci, takový muž bezohledné energie podnikatelské zpravidla neocení, on vidí jen, že výsledky její může si lacino opatřiti a podle toho zpravidla hodnotí nízko své vědecké spolupracovníky a zaměstnance. Obecné vědecké kongresy jsou institucí posvěcenou tradicí ve všech velkých státech anglické kultury. Jsou to při nynější specialisaci vědecké práce podniky vlastně zastaralé, na příliš širokém základě. Zúčastňují se obory sobě skoro naprosto cizí a sjezdy mívají celou řadu sekcí, z nichž mnohé ještě zaujímají obor až příliš rozsáhlý a methodicky i věcně rozmanité složky v sobě uzavírající. Ovšem má to zase tu přednost, že dosáhne se snazšího přehledu vědecké práce vykonané v národním celku, že sejdou se odborníci nejrůznějších 239 nauk a že mnohá iniciativa k důležitým a složitým podnikům snáze se smluví a společnou silou prosadí, nežli na specialisovaných kongresech odborných, které mají opět jiné výhody. Sjezdy Australského svazu pro pokrok vědecký mají dvanáct sekcí a ty ještě zhusta rozdělí se v několik subsekcí, aspoň z části pracujících odděleně. V Melbourne všechny skoro sekce a subsekce zasedaly v budovách tamní university. »University grounds« zaujímají rozsáhlou plochu a budovy jsou obklopeny parkem i sportovními hříšti. Posluchárny jsou většinou malé, zařízené jen pro neveliký počet posluchačů, jinak však úprava jejich odpovídá moderním požadavkům. Pro jednotlivce zajímajícího se o práci ve více vědeckých oborech je zhusta nemožno slyšeti všechny přednášky a referáty, jichž by si přál. Několik sekcí, předmětem si hodně příbuzných, za-sedává najednou v různých budovách, program schůzí bývá často dle okamžité potřeby měněn a přednášek určených pro veškeré členstvo nebo aspoň pro několik sekcí společně bývá jen malý počet. Súčastnil jsem se hlavně prací v sekcích geologické a geografické, přednášel jsem o »vodopisných poměrech některých rozsáhlých vápencových oblastí v Austrálii« v sekci geologické a o tkematu »Jak Němci zkreslují problémy střední a východní Evropy« v sekci geografické. Dostalo se mi velmi přátelského přijetí a uznání australskou vědeckou obcí; byli jsme se ženou jediní cizinci na kongresu, cítili jsme se velmi dobře ve společnosti vědeckých kruhů a zůstali jsme pak s mnoha starými i novými známými pány i dámami, s nimiž v Melbourne na sjezdu jsme se stýkali, ve stálém velmi srdečném styku přátelském. Bohužel byly vlastní prostředky svazu poměrně malé, členský příspěvek sjezdový při velkém zdražení všeho a zejména tisku znamenal podstatně méně, nežli v dobách předválečných. Veřejné finance z důvodů v tomto případě jistě velmi nemístné spořivosti nepřispěly větším obnosem na podporu vědecké práce sjezdem vykonané a tak z melbournského sjezdu vyšel jen tenký svazek, smutně se vyjímající vedle dvakrát i třikrát objemnějších publikací o předešlých sjezdech. Předsedou sjezdu byl Sir Baldwin Spencer, zoolog a anthropolog, profesor university melbournské a ředitel národopisného oddělení victorijského musea, slavný svým badáním o australských domorodcích. Také jeho slavnostní přednáška shrnovala hlavní poznatky, zejména o společenském ústrojí australských domorodců. Přednášející ukázal řadu diapositivů ze života nejprimitivnějších a nejlépe dosud své staré zvyklosti udržujících kmenů ve střední a severní Austrálii a předvedl i na fonografu snímky zpěvů, jimiž divoši provázejí své složité obřady slavnostní, tak zvaná »korobori« (corroborree). •Vynikající měrou súčastnil se sjezdu a byl v popředí oddaného zájmu 240 Pod vrcholem Košeiuszkovým v Australských Alpách. všech znamenitý geolog, profesor sydneyské university, Sir T. W. Edge-worth David, jehož skoro všichni australští geologové ctí jako svého milého učitele. Profesor David i v politické a širší veřejnosti jest snad nejznámějším a nejvlivnějším vědeckým pracovníkem. Jeho neobyčejná, skoro apoštolská horlivost, spojená s naprostou skromností a laskavostí ke každému, učinila ho činitelem veliké váhy v australském životě veřejném a jeho zásluhy jako objevitele jižního magnetického pólu i jako hlavního vědeckého pracovníka na anglické frontě na západním bojišti belgicko-francouzském, jsou známy a ceněny i v oněch kruzích, kam jiná jména vědeckých badatelů nepronikla. Společenský program kongresu nebyl tak bohatý, jak tomu bývá při podobných příležitostech v Evropě. Ani guvernéri, ani vlády, ba ani město Melbourne neuspořádali ničeho na poctu kongresu a jediným větším společenským podnikem byla zahradní partie dávaná předsedou kongresu a jeho chotí v krásné botanické zahradě melbournske. Značná část této velkolepé prostory byla v to odpoledne vyhrazena členům sjezdu a zvaným hostům a schůzka ta byla nejvýš zdařilá i zůstala jistě v milé upomínce všem účastníkům. Na výletech se svými známými kongresovými i s milou rodinou vzácného krajana našeho, profesora Edwarda Golla, měli jsme příležitost poznati .blízké okolí Melbourne v několika směrech. Rozsáhlá a velmi výstavná předměstí melbournská obklopují vlastní město na všech stranách. T zde jako v Sydney větrné polohy na pahorcích bývají zaujaty residencemi zámožných tříd, někdy až přepychovými, kdežto drobné chudší domky pokrývají plochy spíše zakryté, často úmočálům odňaté. Pokud jsem mohl poznati je z vlastního názoru, zdá se mi, že i tyto dosti přelidněné čtvrti jsou lépe stavěny nežli některé z dusných a zanedbaných předměstí v Sydney, zejména jsou tu ulice širší a také parky a veřejná hřiště pokrývají více plochy nežli v některých sydneyských čtvrtích. Při jednom svém pobytu byli jsme se podívati na koňské dostihy na velikém a nádherně upraveném závodišti ve Flemingtonu. Je to místo, na něž Melbourne a celá Victoria jsou právem hrdý. Při hlavním závodě o melbournský pohár »Melbourne Cup« jetu dostaveníčko první společnosti ze všech států australských, všichni guvernéri zpravidla se účastní jako hosté generálního guvernéra a nesmírné množství diváků, prý 70.000 až 80.000, bývá přítomno jak na tribunách tak i v širokém hledišti uvnitř jízdní dráhy. Sázky dosahují obrovských obnosů, skvělé toalety dam těší se skoro stejné pozornosti jako koně a stojí jistě též mnoho milionů dohromady. I Sydneyští přiznávají, že závodiště ve Flemingtonu má některé přednosti před nejlepším sydneyským v Randwi-cku. Jindy navštívili jsme také výroční hospodářskou výstavu státu Victorie. Její uspořádání podobalo se v mnohém hospodářské výstavě v Sydney, kterou jsme si každého roku šli prohlédnouti. Ovšem vystavené ulodiny byly poněkud 243. méně rozmanité, scházely exposice tropického a subtropického rázu, jaké do Sydney přicházely z oblasti severních řek při queenslandské hranici. Předvádění cenou vyznamenaného dobytka, závody v jízdě na koni, ve skoku jezdců a jezdkyň přes překážky, projíždění klusáků v závodních povozech bylo programem rozsáhlého stadionu výstavního. Na všechny strany od Melbourne šíří se mírně zvlněný kraj, vystupující ponenáhlu na severu a na východě v horské hřbety nevelké výše. Nejblíže táhnou se směrem východním tak zvané Dandenongské kopce hojně zalesněné. O něco dále jsou vlhká horská údolí ve vrchovišti říčky Yarry, do nichž s oblibou jezdí se četnými vlaky výletními dvou lokálních tratí. Tam v okolí stinných údolí s bujnou vegetací, zejména stromovitých kapradí, prostírají se letohrádky victorijských předáků a členové vlády trávívají tam též své prázdniny. V okolí Port Philipu je celá řada lázeňských míst, do nichž bývá značný nával z Melbourne. Nejbližší město je St. Kilda, kde vedle pěkně upravených koupališť je také mnoho podnikli zábavních, jakýsi druh »Prátru«. Na krajinné krásy je však pobřeží zálivu celkem chudé, pouze hodně daleko k jihu u Morningtonu vnikají po východní straně zálivu nevysoké pískovcové hřbety až ku pobřeží a vystřídávají jinak jednotvárné, ploché písčité »veaches,« na něž hladina jen malými vlnkami naráží. Nejproslulejší mořské lázně vietorijské leží mimo Port Philip. Jsou to zejména Lorne na pobřeží směrem k jihozápadu na půl cestě k mysu Otvvay a několik koupališť na ostrově Philipově v chobotu Western Port k východu od Port Philipu, kde jest též válečný přístav australské eskadry. Po praktické stránce má blízké okolí Melbourne velikou cenu, mnohem větší nežli divoké a pusté pískovcové vysočiny kolem Sydney. Půda je tu na všech stranách intensivně vzdělávána drobnými farmáři, provozuje se i pokročilé zelinářství, květinářství a sadařství ve velikých rozměrech. Původní les zmizel mimo neschudne, příkré stráně nebo močálovité plochy půdy úplně a teprve na svazích kopců Dandenongských jsou ještě velké porosty souvislé. Půda jest z největší části velmi úrodná, jsou to mladé mořské usazeniny bohaté vápnem, naplaveniny řek a zejména rozvětralé široké plochy čedičové lávy, která v nedávné minulosti geologické zalila značné plochy v okolí dnešního Melbourne. 244 XVIII VÝLET DO GIPPSLANDU Hnědouhelná pánev u Morwellu. Cukrovka u Maffry. Kalimna. Kras u Buchánu. Gippslandská jezera. o sjezdu vědeckém byla pořádána několikadenní exkurse do Národního Parku státu Victorie, na nejjižnějším výběžku australské pevniny zvaném Wilsonovo Předhoří (Wilson's Promontory). Je to divoká žulová hornatina nevelké výše, v níž domorodá zvířena australská je pečlivě hájena a také květena vyznačuje se mnoha zajímavými zvláštnostmi. Pro mne však všestranněji užitečnější bylo poznati větší díl jihovýchodní Victorie, úrodný a jezernatý kraj zvaný Gippsland, který šíří se na jižním úpatí Australských Alp. Turistická kancelář státní vydává kombinované jízdní lístky na dráhu z Melbourne až do Gippslandu a na parníky po tamních řekách a jezerech i objednává spolehlivě noclehy i delší pobyt v některém z turistických nebo lázeňských středisek. Dlouhá jízda vl.-ikem z Melbourne až do Bairnsdale v Gippslandu je dosti jednotvárná. Trať vede lehce zvlněnou nížinou, jen v dálce na severu ostřeji se zdvihají horské hřbety, jež viděli jsme jen tu a tam, když se trochu rozestouply blízké výšiny jinak obzor uzavírající. Střídaly se rozsáhlé pastviny s půdou obdělanou a s pruhy lesa dosud svěžího. Široké lány pastvin byly ještě plny smutných, holých kmenů stromových po pralese nedávno zničeném. Chov dobytka převládá, provozuje se mlékařství, jehož produkty dovážejí se s úspěchem do hlavního města. Vesnice a městečka jsou nečetné a jen zcela drobné osa-dy; většina statků jsou osamělé dvorce, založené zpravidla na návrších. Budovy jejich vyhlížejí dosti komfortně mezi sady. Asi na půl cestě, u Morwellu, rozkládá se velice vydatná hnědouhelná pánev, o jejímž zužitkování mluví se již dlouhou řadu let. Dosud bylo tu těženo jen velmi málo, třeba ?e jsou tu snad nejsilnější sloje uhelné na světě, neboť mají na 250 m mocnosti. Pro účely průmyslové a také pro dopravní síf železniční a pro parníky hnědé uhlí zdejší nemůže soutěžiti s výborným kamenným uhlím, lacino po moři dováženým z Nového Jižního Walesu, a také ne s domácím černým uhlím victorijským. Veliký rozmach své soběstačnosti slibují si ve Victoru od mohutné elektrické centrály, ve které má se toto hnědé uhlí využitkovati a dodávati mnoho tisíc koňských sil nejen pro celý jihovýchod státu, nýbrž i pro I>n"imyslové závody v hlavním městě. Dobrý výsledek očekává se též od vý- 245 roby briket ve velkém. Tyto mají svou lácí soutěžiti s uhlím kamenným jako palivem pro nejrůznější účely. Victoria má v jižním Gippslandu též starší pánve černého uhlí, ale ani to nemůže jakostí soutěžiti s newcastleským. Dovoz uhlí z Nového Jižního Walesu bývá však někdy velmi nepravidelný. Zejména v posledních letech pro dlouho trvající stávky horníků a přístavních dělníků i lodníků vypukla několikráte opravdová nouze o palivo v Melbourne a průmyslové závody byly tím přinuceny omezovati nebo i přerušiti svoji výrobní činnost. Již na severozápadě od Morwellu vzniká řeka Latrobe, podélná tepna Gippslandu, v dolním svém toku proměněná v dlouhé pásmo jezer, do nichž od severu ústí několik vodnatých řek pramenících ve victorijských Australských Alpách. Jezera gippslandská byla původně hluboko do souše zasahujícím mořským, zálivem a jsou obklopena dosud jen nízkou naplavenou rovinou. Na znač-nou vzdálenost jsou oddělena od moře pouze úzkým pásem navátých písečných pahorků, tvořících přehradu mezi jezery a oceánem. Projížděli jsme údolím Latrobe až skoro k městečku Sale při jejím severním přítoku a pak pokračovali jsme dále k východu napříč říčních údolí až do Bairnsdale na dolním toku Mitchellovy řeky, která u tohoto městečka stává se splavnou pro ploché parníky sloužící provozu po Gipps-landských jezerech. Úrodná rovina východního Gippslandu dostala své první osadníky již počátkem let čtyřicátých, ale k hustšímu zemědělskému osídlení došlo teprve v posledních desítiletích. Kraj tento byl příliš vzdálen od Melbourne a po dlouhou dobu zvláště výtěžek zlatonosných rýžovišt byl jeho hlavním výnosem. Výstavba železnic, v níž pokračuje se dosti pomalým tempem, způsobila, že větší počet stálých osadníků zahájil opravdovou kolonisaci. V okolí Maffry daří se také cukrovka, ale přes všechnu velmi energickou pomoc vlády pěstování její nemělo dosud velkých výsledků. V posledních letech provedeny byly se státní podporou rozsáhlé melioraee půdy, velkým ;ploehám pozemků dostává se také umělého zavodňování, ale praktický výsledek všeho toho přičinění je dosud velmi slabý. Přece však v roce 1922-23 bylo dosaženo dosud největší sklizně, 20.000 tun řepy, z níž vyrobeno 2770 tun cukru. Hlavní překážkou, pro niž kultura cukrovky v Austrálii nemůže se správně uchytiti a rozvinouti, jest veliký náklad na lidskou práci, bez iníž pěstění cukrové řepy se nedaří. Jiným velmi důležitým činitelem jest,však nedostatek společný všem krajům Victorie, které jsou příliš daleko vzdáleny od Melbourne. Hlavní město je východiskem a cílem všech tratí železničních i z odlehlých končin Victorie, které by s mnohem větším prospěchem vyvážely své plodiny a dovážely své potřeby některým blízkým přístavem. O ty nebylo by na •dlouhém a dosti členitém pobřeží Victorie nouze, ale od té doby, co želez- .246 ľ Mitrlitikft v Sutherland!!. nice staly se hlavními tepnami dopravy vnitrozemní, byly soustavně zanedbávány na prospěch Melbourne, jako jediného výsadního střediska dopravy a obchodu. Drahota železniční dopravy nákladní na velké vzdálenosti je jedním z hlavních důvodů, proč ani kraj tak vynikající úrodnosti a příznivého, mírného vlhkého podnebí, jako Gippsland, není s to rozvinouti se intensivněji. Pro okolí Gippslandských jezer je turistický ruch, dobře organisovaný státní turistickou kanceláří, dosti cennou náhradou za skoupost vlády v jiných směrech. Ješfč však zůstává dlouhý a rovněž velmi plodný pruh pobřežní na východ od ústí Snowy Riveru bez dráhy. Rovná se v této své zanedbanosti pobřežnímu kraji na jihovýchodě Nového Jižního Walesu, také velmi macešsky odmítanému, který je na tom ještě hůře proto, že jeho rozloha je mnohem větší a měla by ještě důvodnější právo na lepší zacházení. Aspoň po stránce turistické oživne východní Gippsland a jihovýchodní pobřeží Nového Jižního Walesu, až bude dokončena velká automobilová 247 silnice, která má spojovati po pobřeží Sydney a Melbourne a jest nazvána »princovou cestou«, ku poctě prince Waleského. Nelze se proto diviti, že v takovýchto krajích, jejichž kolonisace je v základech zdržována naprostou netečností dnešních státních organisací, má dosti mnoho sympatií hnutí za vytvořením nových států, za rozdělením dnešních velikých správních celků v menší. Jen odpoutání od Melbourne ve Victoru a od Sydney v Novém Jižním Walesu bylo by dle názoru venkovské strany australské, jejíž program dochází stále větší přízně u obyvatelstva zanedbávaných oblastí, s to učiniti přítrž nynější zhoubné soustavě. Zda a do jaké míry podaří se uskutečnili decentralisační program proti velmi mocné oposici všech k hlavním městům gravitujících sil, je ovšem otázkou. Tolik však zdá se býti jisto, že úspěšné zemědělské osídlení australského venkova se nepovede, nedostane-li se mnohým přírodou bohatě nadaným krajům nových, pro ně výhodně položených přístavů. Hlavní města budou se musiti odhodlati k tomu, aby zřekla se své krátkozraké centrali-sační politiky. Již dnes je v nich soustředěna polovina obyvatelstva jejich států. Je to stav naprosto nezdravý a odpomoci nelze jinak, nežli uvolněním nepřirozeného tlaku, který hlavní města vykonávají na státní správu k neprospěchu území příliš od nich vzdálených. Přes tyto nepříznivé okoluosti změnil se krajinný ráz za čtvrtstoletí uplynulé od návštěvy cestovatele Josefa Kořenského aspoň v blízkosti železnice velmi značně. Pralesy, jimž on tolik se podivoval, byly z velké části zničeny a pastviny i pole zaujaly jejich místo. Missijní stanice pro vymírajíeí domorodce jsou ještě v činnosti, ale neměli jsme ani času, ani mnoho chuti navštíviti tyto dobročinné ústavy, jež, jak Kořenský sám přiznává, mají jen ten účel, aby posledním zbytkům victorijských domorodců zajistily spořádaný a bohabojný konec. Z Bairnsdale nastoupili jsme cestu parníkem, zprvu po řece, pak po jezerní hladině. Na severu v modravé dáli rýsovaly se obrysy vysokých hřebenů horských, dosahujících asi stejné výše jako naše nejvyšší české hory, v blízkém okolí poutal naši pozornost rej vodního ptactva. Hemžilo se ho plno v mělčích vodách mezi rákosím a jinou vodní a příbřežní vegetací. Nescházely ani černé labutě a kachen různých druhů bylo tu množství, jaké lze zřídka viděti tak zblízka. Nčkolikahodinná plavba po hladině klidné jako zrcadlo spravila nám nervy unavené společenským shonem v Melbourne. Odjeli jsme z Bairnsdale po pozdním obědě a bylo již dosti temno po západu slunce, když nás vylodili při malé dřevěné rampě, kde čekal majitel turistického hotelu Kalimna. Tento velmi útulný a na australské poměry až nezvykle domácky vedený podnik má výbornou polohu. Leží na vysokém 248 Příboj na jižním pobřeží pod Bulli. návrší při severním břehu jezera, obklopen lesem mohutných blahovičníků a jest v samé blízkosti velkolepých rozhledních bodů, s nichž rozvírá se krásné panorama. Jsou to rozhledy upomínající poněkud na Bulli Pass svojí rozsáhlostí a bezprostředností, ale liší se od něho naprosto jiným rázem pobřežního kraje, jehož tvářnost odtud stejně znamenitě poznáváme. Od nás směrem k východu je těsným průlivem přerván nekonečný úzký pruh písečných přesypů tvořících přehradu mezi mořem a jezery a táhnoucí se před námi až na hranici západního horizontu. Dlouhými volnými vlnami naráží moře na písčitý břeh skoro přímočarý v délce asi devadesáti anglických mil čili 145 kilometrů (proto »Ninety miles beach« přezvaný). Vzdálený, temný hukot příboje zaléhá večer a v noci až do Kalimny. Předlouhou písečnou kosou oddělena jest od oceánu mělká jezerní pánev, rozpoltená dlouhými jazyky nad hladinu vyčnívajících naplavenín v několik více méně samostatných jezer. Kochali jsme se v klidné večerní náladě po tři večery tímto krásným divadlem, kterému zapadající slunce a ponenáhlé odumírání dne dodává skvělé a jemné barvitosti. 249 Teprve když komáři, od hladiny jezerní až na výčnělky skal stále ve větším množství zalétajíeí stávali se tuze nepohodlnými, ubírali jsme se do hostinného domu, ale i pak ještě po večeři svit měsíce a hvězd vylákal náa k opětovné procházce mezi velikány pralesa po bílých, písčitých stezkách, kde krvelačná havěř nás obtěžovala mnohem méně. ' Obrovské eukalypty v blízkosti hotelu byly oblíbeným dostaveníčkem chechtavých kukabur. Snad nikde jinde neviděli jsme jich tolik pohromadě. Patrně cítí se tito oblíbení ptáci zcela dobře poblíž lidských obydlí, jakoby si byli vědomi, jak přímo léčivým účinkem působí jich rozpustilý pokřik na duši lidí, kteří přišli se pokochati čistou přírodou a osvěžiti své unavené nervy. Jeden ze dvou celých dnů, jež jsme tu mohli užíti, věnovali jsme na projížďku po nejvýchodnějším cípu. jezera, otevřeném umělým průlivem do oceánu u Lake's Entrance proti Kalimně. Navštívili jsme městečko Cunninghame, ležící bezprostředně při hladině, ale týrané nesmírně komáry a prošli jsme též hodný kus mořského pobřeží až k samému průlivu, i studovali růzué formy písečných hřbetů, místy již zpevněných houštinou, jinde však stále se měnících podle toho, na kterou stranu vítr přehání pohyblivý suchý a drobný písek. Průliv je sice uměle udržován při určité hloubce, ale ta nestačí pro velké nákladní parníky, které by jedině měly význam pro intensivnější vývoz plodiu gippslandských touto kratší a lacinější cestou nežli přes Melbourne. Druhý den ztrávili jsme automobilovým výletem do Buchánu, střediště dosti rozsáhlé vápencové oblasti, ve Victoru rozhlášené pro četné a krásami svými prý vynikající jeskyně. Bylo nám uraziti vzdálenost přes 100 kilometrů sem a tam, většinou pralesem po lesních cestách, po nichž se jen málo jezdí. Obstarožní »Fordka« nevzbuzovala mnoho důvěry, když jsme do ní sedali, ale bylo to stejně zásluhou cesty znalého a opatrného řidiče, jako dobrých vlastností nevzhledného vozu, že vykonali jsme smělý úkol bez jakékoliv nehody. Poměrně snadno prodírali jsme se písčinami, kde kola hluboko zapadala do sypkého písku, stejně bezpečně pouštěli jsme se přes močály a vysoko posazený vůz přejížděl bez nebezpečí i dosti vysoké pahýly, kterým nebylo lze se vyhnouti. Nezřídka musil si řidič raziti cestu nazdařbůh mezi podrostem a převálenými kmeny, když nějaká překážka bránila mu použíti dříve vyježděnějších kolejí. S výjimkou okolí železniční trati, kterou přejížděli jsme v blízkosti místa Nowa Nowa, nepotkali jsme ani živé duše, až zase v Buchánu. Za to vyrušili jsme dva malé houfce velikých lesních klokanů, kteří obrovskými skoky hnali se z dohledu, vyrušeni z pastvy hlukem automobilu. Kraj písčitých a hlinitých naplavenín teprve před Buchaném nabýval pahorkovitého rázu a vyjevše náhle z lesa na stráň, na níž jen holé, smutné 5.50 Lakes Entrance od Kalimiiy. Hlavy« při bráně do chobotu Broken Bay. mrtvoly stromů trčely nad nízkým, hustým podrostem, spatřili jsme před sebou v údolí říčky osadu Buchán, střediště nevelké mýtiny, živící se hlavně chovem dobytka a hostěním i provázením turistů. Setkali jsme se I tam s několika hloučky návštěvníků dovezenými právě od různých stanic železničních, vedle nich žilo tu i dosti hostů na delším prázdninovém pobytu, který trávili hlavně výlety do okolí a rybařením. Prohlédli jsme několik různými jmény označených a za zvláštní vstupné přístupných jeskyň v údolí potůčka, který opustil svoje povrchní koryto za podzemní a jen po velkých deštích valil se také kamenitým korytem, v němž jinak jen několik tůněk zůstávalo. Jeskynní bludiště zdejší velmi mne zklamala. Nemístná reklama láká důvěřivé turisty smělým tvrzením, že velkolepostí svou některé ze zdejších jeskyň blíží se vyhlášeným slujím Jeno-I lanským. Ve skutečnosti však jsou to skalní dutiny nepatrných rozměrů a také výzdoba jejich krápníky různých tvarů není skvělá, ač dosti rozmanitá. Také úprava je dosud hodně primitivní a nepomáhá k zvýšení dobrého dojmu. Po stránce vývojové jsou to jeskyně velmi mladé a také vody, kte- ré je vytvářely svou výmolnou činností, nebyly nikdy příliš velké a měly jen málo štěrku k vykonávání své rušivé činnosti. Za to okolí jeskyň bylo velmi krásné. Jen málo vápencových skal vyčnívalo nad vysokou trávu a podrost a bujný les mohutných blahovičníků pokrýval nevysoké a dosti příkré boky horských hřbetů až k samým vrcholům. Užili jsme krátkých, ale rozkošných procházek v okolí jeskyň, zpestřujíce si jimi poněkud nevábné dojmy z podzemí. Byli jsme tu v Buchánu ovšem jen na samém dolním, jižním okraji dosti rozsáhlého krasového území, táhnoucího se výše do předhoří Australských Alp a dosud velmi vědecky málo prozkoumaného. Není vyloučeno, že bude tu nalezeno ještě velmi mnoho krásných podzemních partií, ale prozatím objevené jeskyně také dále na sever od Buchánu nevynikají svými rozměry, ani bohatstvím krápníkových tvarů, soudě dle popisu, který jsem si dal podati jejich znalci. Je tam známo též několik ponorů a výtoků podzemních říček a úzká, kaňonovitá údolíčka upomínají ještě svou jen málo porušenou klenbou na to, že byla kdysi jeskynními chodbami, jejichž strop se postupně propadl. Říčka buchanská ústí nedaleko odtud pod městečkem do řeky Snowy, zde již o hodně mohutnější, nežli pod massivem Košciuszkovým. * Její tok jest vrouben velmi zdobnými, mohutnými smutečními vrbami, které jsou jednou z hlavních okras pohledu na Buchán a okolí. Vysoký dřevěný most pro pěší dopravu má příchody hodně zeširoka skloněné od obvyklého koryta právě jen tenkou vrstvou vody zvlněného; v občasných záplavách mění se krotká říčka v široký dravý tok a povozy musí někdy čekati několik dní na přebrodění. Na pohoštění v jinak útulném buchanském hotelu bylo zajímavo, že při masitých jídlech chybělo obvyklé obložení zeleninami. Prý jich nedovezli, byla výmluva majitele. Že osada jako Buchán, odkázaná na návštěvu turistů, nemá dosti vlastní zeleniny je dosti charakteristické pro australské venkovské poměry. Není divu, není-li zeleniny v nepříznivém suchém podnebí vnitrozemském, kde těžko opatřiti umělé zavlažování v dostatečné míře, ale zde ve vlhkém podnebí a na úrodné půdě Gippslandu prozrazuje tento nedostatek jednu velkou slabinu australského zemědělství. Je málo opravdové lásky k půdě a plodinám jejím, nemůže-li ani bezpečný dobrý výnos přemoci indolenci zdejších zemědělců. Zelenářství je těžká a špinavá práce pro zdejšího člověka a venkovská domácnost, která má vlastní zeleninu pro sebe a přebytek prodává, je velmi vzácnou výjimkou. Takovým čestným případem výjimečným byl náš útulný hotel v Kalimně, kde měli značné hospodářství zelinářské opodál obytných stavení, zavodňovali půdu vodou motorem pumpovanou, vzdělávali ji vzorně, předkládali bohatý výběr vlastního pěstění svým hostům a prodávali přebytek na parníky i do Cunninghame. 254 Na zpáteční cestě měli jsme krátkou zastávku u železniční stanice Nowa Nowa, kde začíná se šířiti nová osada povzbuzená nedávno prodlouženou tratí, jež byla právě otevřena provozu až k Orbostu při řece Snowy. Tu mění se potok, dotud úzký a mělký, překonav peřeji skalnatý pruh tvrdých pískovců, v hluboký tok a tvoří nádhernou zasněnou tůni, se všech stran zastíněnou vysokým pralesem. Až sem lze dojeti po vodě z jezera Tyersova po hluboké hladině skoro stojaté vody, nebof již malebná tůně »Nowa Nowa« jest vlastně jen koncem jezerního chobotu. Přes šest hodin trvající pomalá a klidná plavba gippslandskými jezery a po řekách Latrobe a Thompsouaž do Sale je požitkem nesmírně uklidňujícím; hladina vodní se brzo šíří, brzo zužuje, rákosiny a dlouhé úzké pruhy suché země oddělují zhusta od hlubší vodní dráhy rozsáhlé plochy mělké vody, ráj ptactva, jehož se všude jen hemží. Plocha gippslandských jezer činí přes 500 čtverečných kilometrů a naše vodní traf od Cunninghame nebo Kalimny až do Sale má délku skoro 130 kilometrů. Okolí jezer je málo osídleno, močálovitá půda převládá a také pastviny, jakkoliv dobré, nedávají správného výtěžku, nebof dobytek trpí velice spoustou krvelačných příživníků, klíšťat a much. Vedle péče o turisty a sportovní rybáře hlavním zaměstnáním nečetného obyvatelstva je výnosný rybolov a ryby uložené mezi zeleným listím v bednách a vyvážené do Melbourne jsou hlavním nákladem parníčků vedle obecenstva. Když dojížděli jsme k Sale, byl vzduohplný dýmu; na rozsáhlých plochách spalovali veliké hromady uschlého chroští, podrostu, který musil býti vyhlazen na půdách určených pro vzdělávání. Z původního lesa zbývaly již jen ohořelé pahýly, ale pastvina znovu zarostla křovím a kapradím; bylo třeba opětně ji důkladně očistiti, nežli se jí mohlo použíti k pěstování pícních rostlin. Sale, podobně jako Bairnsdale, je městečko blahobytného rázu, čisté a výstavné. Naše zastávka byla pouze krátká, cesta večerním vlakem do Melbourne neposkytla nám mnoho nového. XIX MODRÉ HORY Objevení cesty přes Modré Hory. Na řece Nepeanu. Na hlavním HŘEBENU A POD STENAMI. GeNOLAN. ORANGE. LeSNÍ POŽÁRY. odré Hory navštívi skoro každý světoběžník, který podívá se do Sydney. Pro obyvatelstvo australské metropole jsou neocenitelným zdrojem duševního i tělesného osvěžení, vzácným statkem, který příroda jim dala do vínku. Jsou to hory nevelké výše absolutní. Jejich nejvyšší ) 3 ^M'Afilf vrcholky vyčnívají málo přes tisíc metrů nad hladinu mořskou, ale jejich rozčlenění je takové, že působí mohutným'dojmem. Rozloha i přístupnost činí je oblíbeným cílem velkých davů, které najdou tu všude místa, aniž by si překážely. V historii australského výzkumu mají své zvláště důležité místo a všem, kdož zajímají se o změny, jakým podrobena byla kůra zemská v dobách geologických, poskytují lekci podivuhodné jasnosti a zajímavosti. Původní osada anglická rozšířila se brzo z okolí Port Jacksonu do úrodné roviny za Parramattou, ale hranicí po dlouhou dobu zůstává jí řeka Nepean na svém dolním toku Hawkesburry River zvaná, za níž příkře vystupují výběžky Modrých Hor a jejich vedlejších hřbetů. První guvernéri anglické osady při Port Jacksonu neměli mnoho smyslu pro výzkum vnitrozemí. Obávali se, že trestanecký živel a jiní dobrodruzi, jakých nebylo asi málo mezi nečetnými kolonisty, dali by se velmi nesnadno ovládati, kdyby mohli se usaditi někde příliš daleko z přísného vojenského dozoru. Podniknuto bylo sice několik pokusů o překročení strmé horské hradby, ale ani jedné výpravě nepovedlo se proniknouti bludištěm příkrých skalních stěn a zjistiti povahu kraje za nimi se rozkládajícího. Byla to vskutku úloha velmi obtížná. Ti, kdož snažili se postupovati údolími řek, prodírali se s velikými potížemi přehustým vlhkým lesem mezi příkrými svahy, které ve výšce na všech stranách byly korunovány kolmými stěnami. Marný byly pokusy tyto překročiti. I když se povedlo slézti jednu hradbu, se samého vrcholu jejího bylo zříti několik dalších. Stejně vedlo se i jiným, kteří zkoušeli výstup po některém z horských výběžků. Bylo jim přecházeti rokle uzoučké, ale propastných hloubek a pronikli-li na okraj stěn, s nichž vyhlídka se otvírala, zřeli před sebou propast, na všech stranách až do modravých dálek obklopenou týmiž světlými naprosto sráznými stěnami, jaké viděli též pod sebou a v nejbližším okolí. Bylo to obrovské blu- 256 Krajina u Buchánu v Gippslandu. diště lesů a skal, z něhož se všichni vraceli zlomeni námahou a vysílením. Teprve po dvacetipěti letech od založení první osady v Novém Jižním Walesu podařilo se záhadu rozřešiti a proniknouti Modrými Horami do kraje za nimi ležícího. Tehdy již bylo území dotud známé příliš úzkým pro množící se stáda a toho roku z velkého sucha nastal takový nedostatek pastvy, že potřeba nových území pro kolonii stala se naléhavou. S podporou podnikavého guvernéra Lachlana Macquarie byla vystrojena nová výprava. Vůdcem jejím byl Gregory Blaxland a k němu se přidružili poručík William Lawson a mladý kolonista W. C. Wentworth, později jeden z hlavních bojovníků za ústavní práva pro australské kolonie. Blaxland nedal se žádnými potížemi svésti se svého plánu, sledovati hlavní rozvodní hřbet mezi údolími řek Cox a Grose až do vrchoviště těchto řek. Bylo to opravdu jediné možné řešení, mající vyhlídky na úspěch. Když se výprava sledujíc přesně hlavní rozvodí vymotala za několik dní z chaosu hustě zalesněných předhoří, mezi nesčetnými propastmi úzkých prorev a debří až k hlavnímu hřebenu Modrých Hor, měla nejtěžší část svého úkolu za sebou. Přechod přes strminu úzkého, v obrovitých stupních stoupajícího hřebene byl sice neméně nebezpečný a závratný, ale nebylo již možno beznadějně zablouditi. Po sedmnácti dnech těžké námahy dospěl Blaxland se svými druhy na vrchol zvaný dnes Mount York, s něhož dalo se již s malým poměrně nebezpečím sestoupiti na široké povlovné svahy, jimiž prorývaly si cestu pramenné potoky obou velkých přítoků řeky Nepeanu — Hawkesbury. Konečným bodem jeho cesty byl kopec nazvaný později k jeho poctě Mount Blaxland o něco dále k západu. Tajemství Modrých Hor bylo rozřešeno zásluhou Blaxlandovou a příští výprava guvernérem Macquarie vyslaná pronikla již bez velkých nesnází až za rozvodní hřbet a sledovala horní tok řek směřujících do vnitrozemí. Hlavní z nich nazvala po svém nejvyšším veliteli Macquarie River. Brzo založeno bylo na úrodných pastvinách městečko Bathurst. Kolmé stěny Modrých Hor tvoří souvrství tvrdých, křemitých a neplodných pískovců, skládající strmé vysočiny v okolí Sydney, do nichž pobřežní říčky zaryly svá propastná údolí, dnes vyplněná hodně vysoko mořskými choboty. Z těchto nejtypičtější jest právě Port Jackson. Toto souvrství bylo uloženo na starší nánosy většinou úrodnější a měkčí, břidlič-naté a vápnité, které mimo jiné obsahují také mohutné uhelné flece, tvořící podstatnou část nerostného bohatství Nového Jižního Walesu a nezbytnou základnu pro jeho průmysl. V okolí Parramatty toto neplodné souvrství pískovců je pokryto jinými měkkými a úrodnými břidlicemi, ale dále k západu podél toku řeky Nepeanu náhle se znovu objevuje na povrchu. Lavice, čili mocné vrstvy pískovcové, které 17- 259 je tvoří, leží v okolí Port Jacksonu a v pobřežní vysočině vůbec skoro vodorovně, tu však při Nepeanu stoupají šikmo k západu. Jejich sklon k východu je velmi zřetelný a možno jej snadno rozeznati po celém svahu výběžků Modrých Hor a teprve na hlavním jejich hřebeni a jeho stěnách jest uložení vrstev pískovcových zase skoro vodorovné. Na málo místech povrchu zemského lze jednoduchou poruchu kůry zemské tak velikých rozměrů sledovati jasně na vzdálenost tak značnou. Je to mohutná flexura neboli monoklinální vrása Modrých Hor, která vytvořila se v dosti pozdní geologické minulosti, v tak zvané třetihorní době. Teprve když tato flexura se tvořila, vyzdvihovalo se dnešní rozvodní horstvo do té výše nad pobřežní vysočinou, v jaké je přibližně i dnes, a údolí řek začala se zarývati propastnými úzkými zářezy do pískovců, když však jimi pronikla až na měkčí jejich podlohu, nastala jí za pomoci zvetrávaní, rychle rozrušujícího málo vzdorné břidlice, mnohem snazší práce. Břidlice snadno se rozpadávaly a byly vodou vymílány, tím ubíralo se pevného základu pískovcovému souvrství, zřícením podemletých spoust skal rozšiřovala se pouenáhlu údolí, stále se prohlubující výmolnou činností řek, a tak za dlouhé věky byly vodou vymodelovány z tvrdých pískovců Modré Hory, jak je známe v době přítomné. Rozhraní roviny a předhoří Modrých Hor je velice zajímavo pro geology a. geografy, neboť lze tu velmi podrobně studovati, jak jednotlivé tvary povrchu tohoto kraje se vyvíjely. Též zvláštní pozornosti zasluhuje, že řeka Nepean neteče stále na okraji roviny, nýbrž že na dosti značnou vzdálenost prorývá se v hluboko zarytém údolí, v kaňonu se stěuami propastné strmosti, výběžkem hor napříč jeho nakloněných vrstev. Sňčastnili jsme se několika exkursí do tohoto území, pořádaných jednak geografem profesorem T. G. Taylorem ze sydneyské university, jednak ředitelem australského musea v Sydney Dr. C. Andersonem. Při exkursích profesora Taylora poznali jsme, jak ze širokých málo zvlněných ploch, vyplněných úrodným nánosem a význačných mohutnými fíkovníky, které libují si ve zdejší půdě a vlhkém podnebí, vystupují nenápadně stálým, málo se měnícím svahem první hřbety, které v krajině na jih Penrithu prorývá Nepean svým propastným kaňonem. U Penrithu je hlavní přechod přes řeku, tu přestupuje ji stará silnice, již počinem guvernéra Macquarie vybudovaná přes Modré Hory do Bathurstu, a zde také železniční trať do Modrých Hor a do vnitrozemí přejíždí přes vysoký most. Mimo několik jednodenních vycházek byli jsme účastni též po čtyři dny velké exkurse australského musea, kterou" za účelem podrobného studia tamní přírody každého roku Dr. Anderson pořádal se svými vědeckými spolupracovníky do kaňonu řeky Nepeanu. Byla to událost, na niž všichni účastníci po celý rok se těšili. Výprava byla spojena s tábořením v přírodě, některého 260 1 Šote] Ko.šeius/.ko. roku i na více týdnů a všichni považovali ji za nejpříjemnější bod ve vědeckém a sběratelském podnikání musejní správy. Přes opětovaná pozvání mohli jsme teprve krátce před svým odjezdem koncem listopadu 1922 zúčastniti se tohoto podniku. Na rozdíl od předešlých vycházek, při nichž stoupali jsme z roviny po svazích vzhůru, až jsme přišli na okraj strmin nad úzkým, klikatě prorvaným kaňonem Nepeanu, tato výprava děla se po řece, proti vodě. Hlavní cíl, okolí dvou podivných kruhovitých propastí, jichž dno je pokryto hlubokým jezerem, byl společný všem těmto exkursím. Proud Nepeanu je značně zmírněn u Penrithu vysokým jezem, veslování proti proudu není proto tuze obtížné i lze značnou vzdálenost asi dvanácti kilometrů, až k obvyklému tábořišti nedaleko pod ústím řeky m Warragamby do Nepeanu, přemoci pohodlně za méně než čtyři hodiny. Krátká tato plavba poskytuje veliký požitek i mnohonásobné poučení. Zprvu projíždíme po širokém toku mezi nevysokými břehy, s nichž četné mohutné smuteční vrby sklánějí své husté koruny až k samé vodě a zrcadlí se jasným obrazem na klidné hladině. Výspy písku nebo štěrkového náplavu oddělují od hlavního toku malé močály a tvoří i drobné ostrovy zarostlé hustou vegetací. Vysoko na březích a ve větvích stromů jsou známky nejvyšších vodních stavů řeky, i nyní na počátku léta vodou bohaté a hluboké. Po několika zákrutech přiblížíme se z nenadání ke svahu horskému, který viděli jsme dříve před sebou v dálce, a vnikáme do údolí zúženého mezi skalami, jichž výška rychle roste a činí pak po celé délce kaňonu mezi jedním stem a dvěma sty metrů. Jelikož údolí je úzké a stěny zvláště po východuí straně úplně strmé, zdá se nám vzdálenost vertikální až k hornímu okraji stěn ještě větší a dojem jest opravdu divoce romantický. Tu jest nám již veslovati s větším úsilím, neboť dno řeky i hladina její mají stále větší spád. Hluboký dojem prvního vjkovce je obklopující. Mimo krásné plování v hlubokých čistých vodách byla tu příležitost k vykonávání rybářského sportu, ne toho klidného civění tak oblíbeného u našich »tichých bláznů«, nýbrž stálého bičování vody udicemi, neboť jedině tak prý lze přiměti zdejší pstruhovité ryby, aby »braly.« Naši přátelé měli opravdu úspěch a rybky dobře posolené a na rožni upečené byly vskutku delikátní. Nad dolejším jezírkem zela ve srázné stěně nevelká jeskyně, vlastně zase 263 jen hluboký kout pod pískovcovým převisem, říkali jí »Bushranger's Cave«, a skutečně prý bývala útulkem některých lupičů, odvažujících se z hor až tak blízko k hlavnímu městu. Byla přístupna dosti obtížně a v době málo přesných střelných zbraní mohl se její obyvatel lehce ubrániti sám proti početným útočníkům, nebot, sám jsa v temnotě, ovládal snadno celý obzor až ke stěnám bezpečně ho chránícím proti přepadení ze zadu. Zvláště působivou vzpomínku zachovala v nás exkurse na řeku Warra-gamba za měsíční noci. Střídavě pluli jsme pod temným stínem skal a stromů a zase v plném jasu měsíčním, osvěcujícím veškeré podrobnosti pi-tvorně rozvětranýeh skal; houkání sov a jemné pištění netopýrů honících se za hmyzem nad vodou byly jediné zvuky mimo náš hovor, kromě chvílemi pronikajících a v korunách stromů prudce harašících závanů větru. Dr. Anderson pěkným silným hlasem přednesl několik svých oblíbených skotských ballad, které zněly v tomto divokém okolí velmi působivě. Chvílemi daleká ozvěna zmocnila se jeho hlasu a opakovala konečné tóny slok v podivném zabarvení. Jedno velké zklamaní nám připravila tato krásná exkurse. Těšili jsme se stále, že uvidíme za svého pobytu v Austrálii živého ptako-pyska a ježuru. Obě tato podivná zvířata jsou sice prý dosti hojná, ale jen v noci opouštějí svá doupata a velmi zřídka lze je zahlédnouti, Zvláště ptakopysk, mající svá doupata hluboko ve březích řek, je zvíře nesmírně opatrné a jen výjimkou lze ho spatřiti, jak plove při povrchu vody za jasných nocí. Poslední noc velmi silně pršelo a to mělo dosti nepříjemné následky pro na; e dámy, které byly po celou noc obléhány kravami, jež snažily se pronik, uti do chýše, v níž uvykly pobýti v suchu přes takovou nepohodu. Lůžku jejich byla u oken a dveří, krávy strkaly hlavy co nejdále mohly do vnitř a očuchávaly a olizovaly nebo žvýkaly jejich pokrývky, nedávajíce se žádným způsobem na trvalo odehnati. Železnice od Sydney přejíždí z Penrithu na levý břeh Nepeanu a vine se v dlouhých zákrutech, četných tunelech a zářezech vzhůru po zalesněných bocích horských. Místy otevře se na krátko výhled dolů na rovinu a do kaňonu Nepeanu, výše však jen moře stromů na všech stranách provází trat. Pouze tu a tam je prales přerušen malou mýtinkou s novými domky a zahrádkami. Konečně víc než po třech hodinách jízdy u Lawsonu trať vystoupí přes 800 metrů a v příštích několika kilometrech dospívá na úzký hlavní hřeben u Wentworth Falls, první zastávky, od níž je blízko k velikým a dálným výhledům, pro něž Modré Hory jsou tak proslulé. Ony zastávky, které míjeli jsme až dosud, jsou lesní stanice, osvěžující vůní svých blahovičníkových lesů, z nichž lze podniknouti mnoho rozkošných partií, také obtížných, do úzkých propastných údolí, hluboko brázdících svahy horské. Jsou však jakoby zapadlé v lese, kdežto místa na hlavním 264 Při hranici lesů v Australských Alpách. hřebene dýší duchem svobodného, velkolepého výhledu přes nedostupné strminy do modravých dálek. Jsou tu za sebou místa a stanice Wentworth Falls, Leura, Katoomba, Medlow Bath, Blackheath a Mount Victoria, závodící vespolek mohutnými krásami svého nejbližšího okolí. Osady Leura a Katoomba tvoří dohromady několika ulicemi spojený celek velmi rozlehlého a výstavného města, jehož největší část je obydlena pouze přechodně v létě. Tu prý bývá asi na padesát tisíc obyvatelů v Modrých Horách. Wentworth Falls je osada dosud malých rozměrů, podobně i Blackheath; Medlow Bath byl vlastně jen veliký lázeňský hotel přepychový, který krátce před naším příjezdem vyhořel a ještě nebyl-znovu dostaven, když opouštěli jsme Sydney. Mount Victoria je jen skupina hotelů, od nichž vyjíždí se na autobusové túry k Jenolanským jeskyním. ;>65 Poznali jsme na různých vyjíždkách všechna tato místa a každé z nich má mnoho, čím se /lávem chlubiti. Kdo nemá rád příliš ruchu kolem sebe, dá přednost Wentworth Falls nebo Blackheathu, přátelé hlučnějších zábav a společenského shonu najdou v Katoombě a v Leuře dost a dost zábavy všeho druhu od laciných hotelů, boarding housů a zábavních místností až do takových, kde večerní toaleta je podmínkou vstupu do jídelny a do tanečního sálu. S vrcholu pískovcových stěn a s věžovitých jejich výběžků od Wentworth Falls i od Leury i Katoomby otevřený rozhled k jihu objímá údolí řeky Jamieson's River, která jest pouze pobočkou řeky Cox čili Warragamba, jakž sluje blíže svého ústí. Dlouhá úzká šíje vybíhá daleko k jihu za Katoombou a na západ od ní otvírá se panorama horního úvodí řeky Cox, značně rozlehlejší a jiného rázu nežli rozhled přes údolí Jamiesonovy řeky. Od Wentworth Falls nebo od Leury zříme v dálce před sebou za propastným údolím osamělou stolovou vysočinu) vystupující z modravé šedi pralesů, stejnými pískovcovými stěnami od běložluta až do červena hrajícími, jako jsou ty, na jichž horní ploše stojíme sami. Za horním údolím Coxovy řeky však ve větší ještě dálce táhnou se nepravidelné, zalesněné horské hřbety a hřebeny s nepříliš výraznými vrcholy. Jest to hornatina geologicky mnohem starší nežli pískovcové Modré Hory, sestávající z metamorfovaných hornin starších prvohor a značných žulových piiů, které těmito horninami pronikaly a jejich sloh i stavbu a složení pozměňovaly, dříve než se vytvořily vrstvy kamenouhelné a na nich spočívající břidly a pískovce. Hlavní krásy snadno dostupné od všech zmíněných stanic na hřebenu Modrých Hor jsou přečetná vyhlídková místa, z nichž hledíte přes kolmé srázy do dálky i na blízké stěny, obklopující vždy ve způsobu amfiteatrál-ním propastné doly až skoro k rozvodnímu hřbetu srázně zahloubené. V závratné hloubce pod nahými stěnami světlých pískovců, jejichž barevný odstín mění se podle denuí doby a jasnosti slunečního ozáření, sbíhají se dolů do nejhlubších prorev příkré svahy hustě lesy porostlé. Kde méně vlhkosti se udržuje, jsou to světlé, průsvitné lesy blahovičuíkové; v hlubokých zářezech a stinných polohách, kde stále vlahý vzduch zůstává, táhne se pru-hovitě hustý porost daleko intensivnější zeleně s mnoha krásnými stromovitými kapraděmi až pod samé stěny. Vysoké, ale za obyčejného stavu vody nepříliš mohutné vodopády řítí se přes zadní stěnu amfiteátrů s plochých zářezů potočních. Někdy jen mlhavý déšť dopadá z nich až do hlubiny, kde právě v dosahu těchto umělých pršek větry rozvívaných vegetace bývá nejbujnější a zachycuje se zelenými draperiemi i na samých kolmých stěnách pískovcových. Kromě hlavního vodopádu, jedním skokem svisle dolů se vrhajícího, 266 V úkrytu před vichřicí pod horou Košciuszkovou. bývají i nad ním i hlouběji pod ním menší slapy a katarakty; některé z nich jsou vším právem vyhlášeny a obdivovány pro svůj půvab. Od ostatních vodopádů a slapů, jež jsme po Modrých Horách viděli, liší se velmi značně Leura Falls, kde neřítí se voda volným pádem, nýbrž splývá jakoby Širokým a průsvitným závojem po velmi příkře nakloněném skalním pilíři, obklopena jsouc zelení delikátních odstínů. Od každého z výletních míst vedou velmi schůdné stezky, jak po horních okrajích srázů a na předhoří vybíhající mezi dva amfiteátry, tak i ke všem jinak zajímavějším partiím. Na mnoha místech možno též po dobře chráněné stezce, z části ve skále vytesané, často i na dřevěných nebo železných pavlačích a schodištích vedené, sestoupiti až dolů pod patu stěn a pod hlavní vodopády. Stezky tyto jsou tak dobře zabezpečeny, že ani závratí trpící nemusejí se báti sestupu ani vzestupu po nich, jsou však dosti obtížnou lezenicí. Dvakrát denně nahoru a dolů cítí se večer v roztřesených 267 kolenech a ztuhlých svalech, nejste-li již opravdu dobře vytrainováni na taková nekonečná stoupání a seskakování. Spodní stezky patu stěn sledující poskytují množství požitků nezapomenutelných: nádherná lesní loubí, někdy mezi kapraďovými stromy, množství slapů přes balvany divoce se řítících mezi guirlandami lijan a omšelými kmeny přes vodu překocenými, nádherné výhledy větší neb menší šíře a hloubky, stinná zákoutí úzkých pro rev, jimiž prší voda roztříštěného vodopádů, střídají se jako v kaleidoskopu. Skalní skupiny, vyzývající svými tvary k připodobnění člověku nebo zvířeti i podivně na skalách uchycené stromy zvláštního netvorného vzrůstu objevují se na každé zatáčce vždy v nových obměnách. Tyto procházky bylo by lze prodloužiti do nekonečna, kdyby podvečerní stíny nenutily vás k výstupu do některé z osad na hřebene. V příjemném chladu lesním pod skalními stěnami je milo a útulno. Vždy po několika stech kroků nové zákoutí nebo prorva mezi skalami v propastné údolí rozšířená zve vás k prohlídce, zda neskrývá nějaký vodopád nebo balvany a stromy nakupené v bizarních, skoro Hemožných skupinách a tvarech. Na konec bolí vás obratie krční od stálého kroucení a zdvihání hlavy, abyste nepropásli nic, co by lahodilo očím. Když pak večer znaveni vystoupíte zase po stech stupňů, po skalních nebo dřevěných galeriích a skobami opatřených srázech na hřeben, lákají vás znovu čarovné výhledy do propastí okolních a rádi podnikáte, zejména za měsíčních nocí, dlouhé procházky po bílých písčitých stezkách mezi skalami a v řídkém, zakrslém lese blaho-vičníkovém, který těžce dobývá si výživy z drolin křemité pískovcové skály. V některých obdobích ročních bohatství lesních květů láká turisty do určitých partií Modrých Hor. Také v zimě slunné dny jsou tu rozkošné. V zimních nocích mrzne vesele a ve stínu držívá se také sníh po delší dobu, ale není ho nikdy dost pro zimní sporty. Možno též sestoupiti hluboko do údolí Jamiesonovy řeky, k vodopádům značné výše a mohutnosti; jejich burácení je slyšeti z daleka, ale hustý prales dá vám na ně vyhlédnouti jen z bezprostřední blízkosti. V jejich okolí není právě příjemno, lezete po kluzkých skalách a hladkých kmenech nebezpečně vysoko nad propastí. Špatně udržované stezky vedou ještě hlouběji do pralesa na dně údolí, ale turisté tam skoro vůbec nechodí a není prý radno se do hlubiny lesů odvažovati, nebof potulují se tam houfy zdivočelých prasat, které prý tu a tam chodce ohrožovaly. Brzo po našem příjezdu vypravovali nám o nepříjemném dobrodružství několikačlenné společnosti, která před stádem vepřů musila vylézti na stromy a vydržeti tam několik hodin, nežli zvířata omrzela se čekáním a uvolnila stezku, takže turisté mohli se ve chvatu navrátiti na místa bezpečnější. Nad stanicemi bližšími Sydney má Blackheath tu velikou výhodu, že vedle partií k jihu otevřených poskytuje také velmi krásné výlety na severní stranu, kde propastné, ale široké údolí potoka zvaného Govetťs Leap Creek poskytuje imposantní výhled k severu. Několik amfiteátrů vysokými holými stěnami obklopených spojuje se v hlavní údolí potoka, jež v dálce druží se s řekou Grose. Tam na severu nad pískovcovými stěnami údolí této řeky vyčnívají dvě temné kupy sopečného původu nad plochou hornatinou. Jest to jeden z nejkrásnějších pohledů v Modrých Horách a mohutnost jeho zvyšuje snad nejmocnější vodopád Modrých Hor, Govetťs Leap (Go-vettův Skok), řítící se do hlubiny jednoho sta metrů v malé vzdálenosti od výhlední plošiny. Les v tomto údolí je celkem chudší nežli na jižní straně, neboť slunce svítí sem velmi vydatně a vlhkosti jest i ve spodních polohách mnohem méně. Australané velmi rádi slyší, srovnávají-li se krásy Modrých Hor s Grand Caňonem řeky Colorada. Nelze upříti, že jest tu jistá základní podobnost. Propastná údolí Modrých Hor byla vytvořena výmolnou činností vody, stejně jako Grand Canon. Podstatný rozdíl jest v tom, že údolí, jimiž Modré Hory jsou rozervány, jsou nejvýše 6—700 m, kdežto Grand Canon má v místech turistům známých i přes 1500 m hloubky. Již proto nejsou Modré Hory tak velkolepé, jako nejdivočejší propast světa, za jakou se Grand Canon asi právem pokládá. Jinak jest v jejich scenerii mnohem méně neživé tvrdosti nežli v propasti coloradské v Arizonské poušti. Tam holé skály převažují na všech stranách, jejich mrtvé, ač často oslnivé a pestré zbarvení, není nikde vyváženo pruhem živoucí zeleně, za to v Modrých horách světlé kamenné stěny jsou vsazeny mezi úzký pás zeleně nahoře a široké prostranství spodních údolí, vyplněných mohutnými pralesy a kontrast barev je velmi příjemně zladěn. Jistou podobnost mají výhledy v Modrých Horách s panoramaty našich Děčínských Stěn, ale tu zase je mohutnost rozměrů na straně australského pohoří, ač živá barvitost Českosaského Švýcarska mluví více k srdci nežli dosti studené tóny australské vegetace. Ovšem Modré Hory mají své vodopády a ty chybějí jak Grand Canonu tak i našemu pískovcovému pohoří! V okolí Blackheathu po jižní straně poskytují zajímavé procházky lesa zbavené, drobným křovím a vřesovím porostlé svahy pomalu se nížící k hlubokým propastným zářezům, jejichž blízkost skoro ani netušíte, dokud nestanete na okraji často převislých strmin. Takovými zářezy skáčou drobné ručeje do hloubky a vrhají se pak střemhlav s výše mnoha desítek metrů do hlubokých amfiteátrů holých stěn, jaké jsme již poznali v nejrůznějších obměnách. Dráha i silnice sledující hlavní hřeben vede až za Katoombu směrem skoro západním, ale pak obrací se k severu, na sever od Mount Victoria bére se po úzkém pískovcovém hřebeni mezi pramennými potoky levého 269 přítoku Coxovy řeky, zvaného River Lett a řekou Grose, jejíž úvodí omezuje Modré Hory po severní straně a dělí je od jiné pískovcové vysočiny, nad níž vyčnívají zmíněné již sopečné kupy. Pod těmito k východu až k Nepeanu vybíhají tak zvané Kurrajong Heights, rovněž pohoří oblíbené turisty, scenerie však o něco krotší nežli Modré Hory. Vystupuje se k nim ze starého městečka Richmondu, patřícího s blízkým Windsorem k historickým místům nejstarší doby koloniální. Zhusta podniká se též cesta ze Sydney do Modrých Hor automobilem nebo autobusy, kterých zvláště o nedělích a svátcích jezdí stále větší počet. Místo v nich lze zakoupiti za laciný peníz, málo dráže nežli sedadlo ve vlaku, ale požitek jízdy na prašných silnicích právě za svátečních dnů bývá nevelký. Z Blackheathu zajeli jsme jednou přes Mount Victoria na vedlejší hřbet pískovcový, který končí vrcholem Mount York známým z Blaxlandovy výpravy. Jest tu malá reservace kolem pomníku, připomínající památný den, kdy objevena byla cesta na žírué pastviny za horami, a útulna, kde lze dostati občerstvení. Zde již vypadají srázy pískovcové hodně krotčeji nežli o něco dále k východu a široké plochy povlovných svahů řídkým lesem porostlé leží před vámi v dostupné hloubi. Dnes je tu již dosti značný počet drobných usedlostí po lehce zvlněné ploše údolí, které chovají dobytek pro mléko a také farmaří, pěstují pícniny a obilí. Horská místa turistická a průmyslové středisko Lithgow zbudované při uhelných dolech jsou spolehlivými odběrateli jejich produktů, vedle turistů, jimž se pronajímají letní byty. Na několika místech na spodní stezce v údolí Jamiesouově obsahuje břidličné souvrství na spodu pískovců tenké flece uhelné. Jsou to tytéž vrstvy, na které se doluje právě u Lithgowa, tam jsou však mnohem mocnější. U Lithgowa končí také pískovcové souvrství, dále k západu zajeli bychom do hornatiny zcela jiného rázu, skládající se z hornin mnohtm starších. Veliké souvrství břidlic s uhelnými ložisky, které ukládalo se na východní straně této hornatiny v době kamenouhelné, i mocná spousta pískovců, nám již tak známých po celé cestě od pobřeží, jsou pouze řekami snesené a uložené pozůstatky dávného mnohem vyššího pohoří, které tu vyrsoko trčelo nad nížinou nebo mělkým mořem, v nichž se usazovaly břidlice a pískovce z náplavu řek ji brázdících. Krásný a velice instruktivní výlet z Mount Victorie podniká se automobilem k proslaveným Jenolanským jeskyním. Je to vzdálenost přes šedesát kilometrů jedním směrem. Navštívil jsem tyto jeskyně již r. 1910. a zmínil jsem se o nich v knize »Dvojím rájem« s velkým nadšením. Mohu říci spravedlivě, že uchvátily mne zase i nyní, a jsem přesvědčen, že patří mezi nejkrásnější krasové jeskyně celého světa. Úzký a strmý hřbet vápencový je slujemi a podzemními chodbami v pravém 270 i 1 s ; 1 ! i |^L ^J^^^BI \»' « MĚ f£f « % "S ^^^^H '2 S 3 a 1 í Á ■?f-' "V \ ^^ slova smyslu provrtán. Některé z jeskyň tvoří již otevřené tunely na přič horou a vysoko nad srázy otvírá se veliká přirozená brána, s jehož stropu dosud visí stalaktity. Tyto se vytvořily, dokud tento zbytek klenby byl ještě částí stropu velkého jeskynního dómu, jehož ostatní části se zatím zřítily do hloubky, kde vápenec jejich byl vodou rozpuštěn. Jsou to právě krásy okolí, které mimo jeskyně samy Jeuolan činí dvojnásob zajímavým. Od turistického hotelu státního, kde lze ztráviti několik dní velmi příjemně a za nepříliš drahý peníz na australské poměry, lze podniknouti mnoho velmi vděčných výstupů. Když jsme křížem krážem prochodili vrcholovou partii strmého vápencového hřebene nad jeskyněmi a pobavili se skoky vykrmených horských »wallabies«, chráněného zde druhu klokanů, můžeme podnikati výlety po okolních hřbetech horských a užívati výhledů sice snad trochu jednotvárných, ale přece velmi rozsáhlých a instruktivních. Hluboko dole v údolí Jenolanské říčky vidíme silnici, kterou jsme přijeli, a můžeme sledovati její průběh také na některých vzdálenějších zákrutech, jak stoupá k rozvodnímu hřbetu. Tam s nejvyššího místa obhlížíte rozlehlé panorama Modrých Hor od výšin u Lithgowa až ke Katoombě a před mohutnou hradbou jejich rozsáhlé úvodí řeky Coxovy. Světlé stěny skalní svítí do bčla i žluto-červeně mezi lesními porosty, týž základní typ scenerie přírodní vrací se v nesčetných variacích v celém okolí Modrých Hor. Uzký pruh vápencového souvrství vytvořil v okolí Jenolanu daleko od pobřeží, na místě kde dešfové srážky jsou již značně chudší nežli na Modrých Horách, oasu zvláštní husté vegetace, které daří se jen na teplém a živném vápencovém podkladu. Jak vyjdete na oblast jiných hornin v nejbližším okolí, hned vás obklopí blahovičníkový les, chudý na podrost. Území kolem Jenolanu je přírodní reservací státní a jak v podzemí tak i všude na povrchu udržují se předpisy na ochranu přírody velmi vzorně. Jenolanská reservace jest, tuším, nejvýnosnějším podnikem státního turistického oddělení. Návštěva jeskynních bludišť je rozdělena na osm samostatných exkursí, za něž platí se zvláštní vstupné. Jeskyně jsou v několika patrech nad sebou a bylo snadno tak upraviti vchody a východy, že při dnešním zařízení vyzíská se velmi značné vstupné od nadšenců, kteří nespokojí se návštěvou jednoho nebo dvou oddělení. S každou skupinou turistů jde vůdce velmi dobře školený. Jejich výklady neodchylují se od vědecké pravdy a jsou vskutku věcné. Hlavním vůdcem byl můj starý známý a od něho dověděl jsem se řadu zajímavých detailů o objevných pracech, které podniknuty byly v okolí v posledních létech. Na výzkum nových, a zvláště na úpravu již navštěvovaných jeskyň bývají každoročně věnovány velmi značné peníze. Zajímavé skupiny krápníků jsou chráněny hustou a vysokou mříží, která někdy táhne se po obou stranách jeskynní stezky 272 Tůň »Nowa Nowa« v Gippslaiidu. a trochu překáží chodcům ve volnosti pohybu. Osvětlení jest velmi dokonalé a rafinované, takže každý zajímavý detail přijde k plné platnosti. I -v létě je tu pobyt velmi osvěžující, okolní kopce dostupují až třinácti set metrů výše, večery bývají chladné ve stinném údolí, kam sluneční paprsky proniknou přímo jen na málo hodin denních. V zimě leží tu někdy sníh, ale velmi rychle se vypařuje v suchém zdejším vzduchu. Na západ od Modrých Hor jeli jsme dráhou jen jednou a to přes Bathurst do Orange. Bylo to o posledních našich vánocích v Austrálii. Panovalo již, po mnoho neděl stálé veliké horko a my jsme byli doslova vyčerpáni balením zavazadel a návštěvami na rozloučenou. Zvolili jsme si k třídennímu pobytu Orange, jen proto, abychom poznali kus kraje vnitrozemského, památného tím, že nejdříve sem proniklo osídlení kolonistů. Bathurst má mnoho památek staré doby kolonisační a je nyní oblíbeným Daneä: Tři léta. 18. 273 letním sídlem sydneyských občanů, kteří mají rádi poměrný klid venkovského, trochu starosvetskeho města a rádi poduikají výlety koňmo nebo kočárem. Jinak okolí jeho není příliš romantické a jen stromů milovná doba, za níž také Bathurst byl velmi důležitým střediskem živého záhorského kraje, zanechala tu dosti oko osvěžujících porostů stromových ve veřejných parcích a stromořadích i v soukromých zahradách. Bathurstske pláně však jsou velmi plodný okrsek a zdejší horské a suché podnebí platí za velmi zdravé, zejména pro lidi slabých plic. Bathurst leží již 240 kilometrů od Sydney po dráze a Orange 320 kilometrů. Je to zámožné městečko v úrodném kraji, kde zejména sadařství znamenitě prospívá. Poloha jeho jest skoro 900 metrů vysoko awdaleko nad ním po jižní straně čnějí sopečné kopce Mt. Canobolas skoro 1400 metrů nad mořem. K svému zklamání nenašli jsme v Orange klidu, jakého jsme si přáli toužebně. Konaly se koňské dostihy na tamním závodišti a mnoho hostí z okolí plnilo hotely hlučným ruchem. Na ulicích bylo rovněž rušno. Povozy všeho druhu, od zastaralých kočárů do lehounkých závodních vozíčků, od Fordek k velmi krásným a velikým přepychovým automobilům, tu projížděly sem a tam, hukot signálů a práskání bičů neustávaly dlouho do noci. Mezi obecenstvem se procházejícím byl nápadným zjevem pestrobarevný švihák, australský černoch mohutné postavy, dobře vykrmený. Byl to »dandy« tamního kmene, který se lépe přizpůsobil dnešním poměrům, než kterýkoliv jiný. Potkávali jsme jeho příslušníky obojího pohlaví, slušně oblečené a obuté, s nimi také několik zdravo vypadajících dětí. I v Orange bylo velmi horko a prudké závany větru přinášely spousty prachu a písku. Největšího osvěžení došli jsme na výletech do okolí. Mount Canobolas je hora sopečného původu, široké její úpatí je složeno ze zvětralých čedičových láv, dávajících znamenitou, úrodnou půdu. Na všech stranách obklopují ji farmy a sady třešňové se znamenitým ovocem jsou velmi hojné podél cest, kterými jsme jeli nebo procházkou chodili. Až vysoko na svahy horské mezi mohutné lesy zasahují pastviny travnaté a při u ich hospodářství, pro něž chov skotu pro mléko je nejdůležitějším zdrojem příjmů. Slézajíce zalesněné hřebeny, s nichž jen mezi stromy otvíraly se výhledy do širého kraje, cítili jsme se skoro jako doma. Celý ráz toho okolí nás upomínal jaksi na procházky v našich středohorských lesích. Též intensivuě vzdělaný kraj kolem nich jakoby ani nepatřil do Austrálie. Zpětná jízda do Sydney ukázala nám smutné a hrozné divadlo: lesní požáry zuřily na mnoha místech v Modrých Horách. Jak ohně ty vznikly, není zjištěno, bylo však tak sucho již a horko, že i nejmenší jiskřička mohla míti velmi osudné následky. Je i v Austrálii zvykem přičítati takové katastrofy na vrub hlavně kuřákům a lidem táhořivším u ohňů špatně uhašených. Rovněž jiskry od lokomotiv mají mnoho viny. Někteří ■>74 Vodopád liľiiľ.i Falls« v Modrých Horách. znalci tamní přírody tvrdili však, že oheň může vzniknouti též i bez nepřímého zavinění člověkem, totiž tím, že větrem trou se o sebe vysušená stébla jistých trav, až se vznítí. Tento výklad není nikterak vyloučen, neboť právě v tomto případě první ohně vznikly hluboko v údolích, kam málo kdy noha lidská zabloudí. Již na cestě do Orange viděli jsme na několika místech oblaky dýmu, ale za tři dny nabyly lesní ohně katastrofálního rozšíření a ztravovaly široké plochy lesů již i v nejbližším okolí osad a železnice. Domácí obyvatelstvo i turisté byli dnem i nocí na nohou a snažili se šíření požáru zabrániti a zachrániti aspoň lidská obydlí. 1-- 275 Horký vzduch byl pln těžkého dýmu a skoro neprůhledný, na mnoha místech projížděli jsme právě hořícím lesem; v samé blízkosti chytaly a hořely stromy, jinde jen již doutnaly kmeny, jejichž koruny už shořely. Také z jiných míst byly hlášeny velké lesní požáry. Na štěstí dostavily se hned po svátcích vydatné deště, které uhasily ohně hrozící ztráviti právě lesní porosty nejpřístupnější pro turistický ruch. Velmi často natropí lesní požáry málo trvalých škod. Zejména je-li veliký vítr, oheň jen letí vpřed a ztráví rychle listí, drobné větve i podrost, pokud není ještě příliš zelený, ale zřídka zničí i mohutnější stromy. Za rok nebo za dva nevidí se jiné stopy po někdejším požáru nežli spálená kůra nebo zuhelnatělé pahýly ohněm sežehnutých větví. Koruny stromů zelenají se znovu a podrost narůstá bujně na půdě popelem pohuojené. Tento požár o vánocích 1922 dál se však většinou skoro za bezvětří, pouze lokální větry vyvolané nestejným ohříváním vzduchu působily na šíření ohně v určitých směrech. Proto tím zhoubnější byly jeho účinky. Celé značné plochy lesa byly spáleny docela, i velké stromy vyhořely úplně. 276 XX CESTOU NA NOVOU GUINEU (Obtíže pronikání do Nové Guineje, Burns, Philp and Co., »Morinda«. Plavba do Brisbane a pobyt tam. Velký Bradlový útes.) očátkem července roku 1921 vypravili jsme se na exkursi do Nové Guineje a na přilehlé ostrovy. Byla to ovšem jen velmi letmá návštěva britské poloviny tohoto nesmírného ostrova, který až do nejnovější doby vzdoroval úspěšně pokusům cizinců o hlubší prozkoumání svého vnitrozemí. Neproniknutelné močálovité pralesy v oblastech nížinných ii strmé boky hor, stejně divokou a nesmírně spletitou vegetací pralesovou pokryté, jsou velice vydatnou překážkou postupu do vnitrozemí i tam, kde bezprostředně ku pobřeží přiléhají. K tomu druží se, zvláště pro bělochy velmi těžko snesitelné, místy vražedné rovníkové podnebí a v neposlední řadě i nezkrotnost domorodého obyvatelstva, které proti pronikání cizinců stavělo se velmi nepřátelsky. Ačkoliv Nová Guinea jest ve snadném dosahu z malajského soustroví a západní její část byla vládci ostrovů Moluckých považována za území jim poplatné, byl vliv světlejšího malajského plemene na černošské Papuy novoguinejské jen velmi povrchní a omezoval se skoro výhradně na pobřežní kmeny, které se svými krajany z vnitrozemí žili ve stálém vražedném nepřátelství. Papuové sídlící v západní Nové Guinei a jim úzce spříznění Melanésci na východě nedospěli dosud k vystavení větších státních celků, které by soustředěním značnější, třeba nahodile svolávané branné moci mohly vzdorovati cizincům. Každá vesnice byla skoro samostatným celkem a jen výjimkou bývaly poněkud větší okrsky spiaty dohromady velmi volnými svazky kmenového přátelství a spojenectví. Ani v těchto malých obcích domorodých nebylo všemocných náčelníků rozhodujících o míru a válce, nýbrž rozhodování bylo na obci bojovníků, jsoucí pod velmi silným vlivem čarodějů krajně nepřátelských proti jakémukoliv novému činiteli. Právě však tento stav naprostého nedostatku jakékoliv soudržnosti a discipliny činil šíření cizí moci nad míru obtížným; nebylo vlastně s kým jednati, jednotlivec nebyl nikdy dosti vlivný, aby mohl své rodáky podrobiti svému rozhodnutí na prospěch přátelského přijetí cizinců již proto, že pověreěnou mocí nadaní čarodějové zpravidla bránili se téměř 277 instinktivně cizincům a nedávali se získati ani dary ani jinými výhodami k trvalému k nim přátelství. Pod jejich vlivem byly tak zvané tajné společnosti, o kterých se věřilo, že jsou ve styku s duchy. Zakuklení jejich členové násilím všeho druhu vynucovali si poslušnost ostatního obyvatelstva. Nizozemci činili si nárok na Novou Guineu, jelikož rnolucké říše, považující tento ostrov za své panství, dostaly se pod holandský protektorát, ale skoro až do konce devatenáctého století nepokusili se vážně ani o zajištění politické moci a pořádku při samém pobřeží. Nebylof tu žádných vyhlídek pro hospodářské úspěchy; domorodci byli tuze primitivní, žili ješté v kameuué době, neznajíce ani kovů, a osídlení země bylo vůbec příliš řídké,než aby obchodní osady stále proti přepadení dobře chráněné, se mohly vypláceti. Tím méně bylo lze pomýšleti na skutečnou kolonisaci nebof nebyly odtud známy ani nerostné poklady, které vždy nejsnáze svedou k riskům prvního usídlení v kraji nehostinném, a podnebí bylo tuze vražedné i pro samy Malajce. Proto Nizozemsko velmi snadno dalo se omeziti jen na západní polovinu Nové Guineje ve svých nárocích a teprve když Britská říše a Německo doopravdy začaly se starati o území, na něž nárok vznesly, jalo se též pozorněji si všímati své državy dosud jen na mapách vyznačené. Tak teprve koncem let osmdesátých děly se první pokusy úspěšnější o proniknutí do vnitrozemí; byly to v první řadě mohutné řeky, unášející nesmírné spousty vod do moře širokými, již daleko před ústím deltovité rozvětvenými toky, jež umožnily přístup výpravám do větších vzdáleností od moře. Postup po souši byl vždy mnohem obtížnější a mnohá výprava setkala se s nezdarem, že příliš brzo dostavily se zhoubné choroby, následky nákazy malárií i nesprávné výživy. Nejdříve podařilo se Angličanům s vrozenou jim dobrodružnou a neumdlévající energií získati si aspoň pře-hledué znalosti jejich území, které pod jménem »Papua« bylo jako britský protektorát svěřeno pod dozor samosprávné kolonii australské Queenslandu. Němci ve své severovýchodní části Nové Guineje spokojili se obsazením jen některých bodů, které dobře "se hodily pro zakotvení hospodářského pronikání, a velmi brzo jali se zakládati plantáže ve velkém. Veškeré jejich podnikání, jak na hlavním ostrově Nové Guineje, tak i na ostrovech Bis-marckova archipelu, bylo původně svěřeno zvláštní obchodní a kolonisační společnosti, jejíž výsadní práva pouze postupem doby byla omezována, zejména po stránce správní, když dosazen byl císařský guvernér se štábem úředníků státních. Již za svého prvního pobytu v Austrálii a zejména v tropickém Queenslandu měl jsem mnohou příležitost přijíti ve styk s lidmi, kteří na Nové Guinei po nějakou dobu pobyli a s ní svými zájmy byli spiati. Byli to zejména 278 Ciippslaiidská jezera od Kalimny. horníci, diggeři zlata, z nichž většina vracela se odtamtud s nevelkou kořistí, ale s podvráceným zdravím po strašných utrpeních v divočině. Někteří úředníci a jednatelé již tehdy velmi mocné a všude po australských tropech rozvětvené společnosti Burns, Philp and Company, měli osobní zkušenosti z tamních stanic této firmy a rádi pouštěli se do kritiky a srovnávání poměrů v britské a německé državě. Konečně i velmi hlučná reklama několika nově se vytvorivších společností na pěstování kaučukových plantáží v britské Papui, byla právě tehdy předmětem dosti horlivé pozornosti jak denního tisku tak i diskusse v širší veřejnosti australské. Zvláště když jsem čítal a slýchal zprávy o.nebezpečných pohořích Nové Guineje, která na svých vrcholcích nesla stopy starých ledovců a na nejvyšších hřebenech v nizozemské části dokonce i sněhová pole a malé ledovce hostila, rád jsem sledoval pokrok výzkumů v této tajů plné zemi a podléhal jsem dobrodružné touze poznati ji též z vlastního názoru. 279 Na začátku světové války australské vojsko rychle zmohlo německý odpor v okolí Rabaulu na Nové Britanii a obsadilo celou německou državu, to jest vlastní německou Novou Guineu, ostrovy Bismarckovy, ostrovy Ad-miralitní i severní ostrovy Šalamounovy. Tato území zůstávala pak až do počátku r. 192 L pod vojenskou správou a definitivní civilní organisace byla dovršena teprve na jaře toho roku jmenováním civilního administrátora a vymezením jeho pravomoci. Tato změna mohla býti provedena teprve, když mírovou smlouvou tato dříve německá država byla mandátem společnosti národů svěřena Australskému soustátí. Soukromý majetek příslušníků německých a ostatních nepřátelských států byl sekvestrován a ponechán ve správě zvláštní komise. Současná krise v odbytu tropických plodin a nezkušenost nových australských správců hospodářských podniků a zejména plantáží způsobily velice nepříznivou kritiku nové správy v této dříve německé kolonii. Přátelé neomezeného vykořisťování kolonií bez ohledu na domorodce a na budoucnost stali se přirozenými spojenci těch, kdož sympatisovali s německým systémem koloniální správy, a anglický i australský tisk přinášel mnoho stížností na nový stav věcí v mandátových oblastech. Poznati aspoň zběžně poměry v britské »Papni« i v dříve německé kolonii lákalo mne velice. Krátkost času mi nedovolovala, abych mohl súčastniti se nějaké cesty do vnitrozemí, ale zběžná návštěva hlavních přístavů, jak ji mají v programu pravidelné plavby linie paroplavební, australskou vládou subvencované, slibovala aspoň trochu vlastního názoru a možnost seznámení se s poměry tamními z dohovoru s lidmi dobře jich znalými. Mimo své osobní zájmy studijního rázu měl jsem i jistý úřední interes na cestě do Nové Guineje. Hned po mém příjezdu do Sydney přihlásil se ke mně jako k zástupci Ceskosloven&ké republiky krajan, který po léta žil jako drobný plantážník na ostrově Nové Britanii v německé državě a stejně jako příslušníci němečtí propadl sekvestraci statků, která novou správou australskou v důsledku ujednání mírových byla svěřena k provádění zvláštní komisi. Později bylo mou povinností ujímati se hmotných zájmů jiných příslušníků republiky stejným osudem stížených. Vyjížďka po lodi, která měla svoji konečnou zastávku v Rabaulu, sídle administrativy dříve německé državy, dávala mi příležitost osobního dohovoru s tamějšími úřady, který snad mohl vésti k rychlejšímu odbavení oprávněných nároků našich krajanů. Pravidelná lodní doprava z Austrálie nejen na Novou Guineu, nýbrž i na souostroví tropická v Tichém oceáně stala se po válce úplným monopolem obchodní společnosti mně odedávna známé, Burns, Philp and Co. S pod- 280 porou australského soustátí pluly parníky této společnosti pověřené poštovní dopravou mezi Sydney a přístavy Papuy i dříve německé Nové Guiney, jiná linie sloužila Šalamounovým ostrovům, jiné pak opět spojení s Novými Hebridami, Novou Kaledonií a Fidžijským souostrovím. Před válkou již byly plavební podniky této firmy v popředí, pokud se týče spojení Austrálie s tropickými ostrovy, leč vedle nich s úspěchem pracovala tu soutěž německá, francouzská i několik drobných, ale přec výsadní postavení »B. P.« omezujících místních spojení mezi přístavy severního Queenslaudu a Port Moresby v Papui i Rabanlem v německé državě. Válkou odpadla německá linie nadobro, francouzská měla býti teprve obnovena a všechny ostatní podniky konkurenční byly umořeny velikým riskem, který v době válečné byl spojen s dopravou po moři. Když přestalo nebezpečí nepřátelských útoků a plovoucích min, zůstaly ještě mimořádné výkony pro vojenské transporty, neurovnané a velmi obtížné poměry mzdové, těžká k rise v odbytu tropických plodin a mnohé jiné velmi vážné důvody, proč firma Burns, Philp and Company ovládla spojení s tichomorskými ostrovy úplně. Jelikož východištěm a konečnou stanicí všech [těchto linií jest Sydney, převláda] ve veřejnosti názor, že tato koncentrace, byť byla monopolem jediného obchodního domu, je v celkových svých účincích na prospěch významu sydneyského přístavu a obchodu v něm se soustřeďujícího. Pod záštitou takových názorů zůstávala jak vláda soustátí, tak i největší část denního tisku hluchou ke stížnostem monopolem poškozovaných, i k nájezdům těch kritiků, kteří z důvodů obecného prospěchu přimlouvali se za jeho prolomení. Poukazovalo se zejména na to, že lodi na ostrovy plující jsou malé a zastaralé, že namnoze nestačí oprávněným nárokům na umístění lidí ani nákladů a že s podporou státní obchodní zájmy firmy B. P. mají až příliš nesnesitelnou přednost před všemi jinými od ní neodvislými podniky. Znalci světové dopravy a jejích potřeb hrozili se nad tím, že vlastně překládání všeho zboží v Sydney znamená podstatné zdražení a zdržení jeho na cestě a tím i znehodnocení při světové soutěži, a předvídali, že v budoucnosti konkurenční linie budou s to, aby těchto nevýhod využili a velkou část tropického obchodu od Sydney odvrátili. Prozatím však linie »B. P.« měly úplný monopol a plavby po nich zejména v chladnější a sušší zimní době roční, byly velmi působivou reklamou prohlašovány za znamenité zábavní podniky, řízené se vším moderním pohodlím do překrástých světů tropických, s nimiž seznámiti se blíže jest prý vlasteneckou povinností každého dobrého Australana. Okružní plavba do přístavů Nové Guineje byla rozpočtena na třicet dní a vykonávaly ji dva parníky střídající se vždy po třech nedělích. Byly oba 281 malá, stará již plavidla s nosností necelých 2000 tun. Zastávky byly v programu Brisbane, Townsville a Cairns v Queenslandu, Port Moresby, Yule Island, Samarai a Missima v territoriu Papua a Rabaul na Novo Britanii, v »Severozápadních territoriíeh«, jak právě byla označována bývalá ně-' mecká Nová Guinea, mandátem Společnosti Národů svěřená Australskému soustátí. První dojmy na lodi, která měla býti naším příbytkem na dobu celého měsíce, nebyly tuze příznivé. Její malé rozměry nevzbuzovaly zvláštní důvěry, ."vypadala! příliš zakrslá proti velkým oceánským parníkům i proti modernějším sousedkám svým v okolních dokříeh, které jen v pobřežní plavbě australské byly zaměstnány. Na malé palubě tísnilo se několik tuctů cestujících, společenské místnosti byly málo rozměrné a na přídi bylo natlačeno v improvisované dřevěué ohradě asi 15 kusů hovězího dobytka. Puch od nich vycházející nebyl dobrou předzvěstí pro plavbu do tropických moří. V mezipalubí mezi první a původně druhou třídou byly však v klecích a posadách umístěny ovce i drůbež a tak ani ti, kdož blíže k zádi měli kabiny, nebyli na tom o mnoho lépe. Ostatně ty zadní kabiny byly zařízeny úplně kasárensky pro mužské cestující, kteří však i z umístění tak primitivního platili plnou cenu první třídy. Na štěstí však naše loci, stará »Morinda«, byla daleko lepší nežli první dojmy, a stala se nám přes všechny nedostatky své milým domovem, poněvadž byla skutečně výborným plavidlem, velmi klidným a spolehlivým i v počasí opravdu bouřlivém. Rovněž i společnost, s níž jsme se velmi brzo seznámili, byla v celku velmi příjemná a po celou dobu dosti nepohodlného soužití ve stísněných prostorách lodních nebylo příčiny k větší nespokojenosti na žádné straně. Menší část lodní společnosti tvořili turisté zlákaní mnohoslibnými prospekty. Byli to vesměs australští občané, farmáři z Tasmánie s dcerami na vdávání, několik starších dosti zajímavých párků, osmdesátiletý vysloužilý »squatter«, který věděl všechno o ovcích a hospodaření na ovčáckých stanicích od let padesátých minulého století, a několik jiných starších lidí, kteří chtěli příjemně a užitečně ztráviti svůj každoroční odpočinek. Nejlépe jsme se seznámili s geometrem p. Accarmanem z Adelaide a s jeho chotí, s nimiž zůstali jsme i později v přátelském styku. Větší část pasažérů plula však »Morindou« za životními zájmy svými. Bylo tu několik bohatých obchodníků ze Sydney, jedoucích na inspekci svých závodů v Nové Guinei, několik drobných plantážníků, úředníci vracející se z dovolené, praktičtí horníci přijavší zaměstnání u tamních hornických poduiků a také několik dobrodružných existencí obojího pohlaví, které chtěly své štěstí zkusiti také poblíž »Rovníku«. Jel s námi též jeden přední missionář londýnské společnosti missijní, výborný muž, který již 282 ■a -í přes třicet let v Nové Guinei ztrávil a byl vývoje tamních poměrů velmi spolehlivým posuzovatelem. Jiný zajímavý typ byl mladý plantážník z ostrova Woodlarku na východ od Nové Guineje, který vracel se nyní asi po dvouletém, velmi bolestném léčení ze sydnejských nemocnic na svůj majetek. Strom náhle větrem pře-kocený pohmoždil mu zle páteř na dvou místech, přece však podařilo se převézti jej z tropického ostrova do nemocnice v Sydney a lékaři s použitím všech vymožeností moderní medicíny zlepšili jeho stav do té míry, že mohl se pomocí jakési kovové a kaučukové klece k tělu připiaté o holích dosti snadno pomalu pohybovati. Bylo opravdu s podivem, s jakým optimismem tento zmrzačelý muž hleděl do života na osamělém ostrově, kam staří rodiče s ním se ubírali, ač zjevuě těžce nesli, že mají se vytrhnouti z pohodlí, jemuž v australském městském prostředí byli uvykli. Ta »tropická« část společnosti spolu s důstojníky lodními byl živel velmi zajímavý, s jakým nelze se setkati ve stejné blízkosti na velkých dopravních parnících. Bylo něco dobrodružného a rozpustilého v ní, zvláštní fluidum bezstarostnosti, které dovedli vštípiti ponenáhlu celé společnosti. Dlužno však podotknouti, že ani velmi silná zaměstnanost baru s lihovinami nevedla k výjevům ošklivým nebo obtěžujícím ty, kdož na ostřejší zábavě nechtěli míti podílu. Nás velmi těšilo při stole sousedství prvního důstojníka lodního, pravého starého »mořského psa«, který celý svůj život ztrávil v tropických mořích, každý jejich kout z vlastní zkušenosti znal a rád se rozpovídal s humorem velmi samorostlým o svých zkušenostech. Jakkoliv podle pravidel klimatologických zimní měsíce mají býti velmi příznivé a příjemné v mořích, jimiž nám bylo plouti, naše naděje byly dosti nepříjemně zklamány. Bylo to zase »výjimečné« počasí, jak nám tak rádi říkávali všude, kde jsme byli ve svých oprávněných nadějích na lepší počasí přírodou ošizeni. Thned když jsme vyplouvali z Port Jacksonu, otáčejíce se okolo vnějšího severního předhoří »Outer North Head« k severu, poznali jsme plaveckou zdatnost naší »Morindy«, která v moři prudce narážejícím postupovala pevně beze všeho kymácení. Tím dána byla velmi rychle důvěra v loď i v srdce bázlivých a k mořské nemoci náchylných. Bylo toho tím více třeba, že ještě prvního dne míjeli jsme mohutné okleštěné kmeny i jiná břevna, ba i ochranné pásy a nějaké plachty, vše porozseto po hladině na hodnou dálku. Byly to beze vší pochyby smutné zbytky po nákladní lodi s dřívím, která před nedávném zmizela na cestě od Severních řek Nového Jižního Walesu do Sydney a patrně v bouři se ztroskotala. Taková neštěstí byla dosti častá při tomto pobřeží Nového Jižního Walesu. Každého roku nějaká loď dřevařská nebo uhelná stala se obětí hrabi- 285 vosti svého majitele nebo nedbalosti své posádky. Zajisté nebyly bezdůvodné stížnosti, že podnikatelé zaměstnávají tu i velmi staré a vetché lodi, které příliš naloženy neodolají krutým nárazům bouří; rovněž však bylo pravda, že zejména náklad dřeva posádka často příliš ledabyle umístila a špatně upevnila, když pak mohutná břevna na kymácející se lodi na jednu stranu se sesmekhi nebo i do moře spadla a do tenkých boků lodních narážela, jako pevnostní berany do zdí, bylo již pozdě a velmi často ani mužstvo nebylo s to se zachrániti. Pluli jsme již po druhé ze Sydney do Brisbane v době poměrně krátké. Poprvé v listopadu 192'», když jel jsem přednášeti o »Československé republice« na pozvání Královské společnosti Queenslaudské, jejímž dopisujícím členem jsem byl již od roku 1910. Když zmizely v dáli strmé stěny pískovcové severního předhoň Port Jackson u i vysoké smrkové aleje na beachi v Manly, spočinulo oko se zájmem jen na vysokém kopci s majákem, který hlídá vjezd do rozeklaného chobotu Broken Bay a sluje Barrenjoey. Plavba byla v prvních dvou dnech dosti nevlídná, prudké závany větru a přepršky střídaly se s jasným, slunečným nebem a moře bylo silně rozbouřeno, což značná část cestujících špatně snášela. Pluli jsme dosti blízko země, která ještě nebyla o nic přívětivější a lákavější, než když před více než stopadesáti lety plavil se tu týmž směrem kapitán James Cock, objevitel východního pobřeží Austrálie, na lodi »Endeavour«. Dlouhé jednotvárné pruhy nížinného pobřeží jen zřídka byly přerušeny málo do moře vystupujícími výběžky hor nebo i ojedinělými drobnými skalnatými ostrůvky. Tyto však obracejí k moři skoro holé srázy a také ostatní svahy jejich jsou pokryty jen typickým řídkým lesem blahovičníkovým, který oku ne-lahodí a nemá, co by poskytl plavci po pevné zemi toužícímu. Nikdo by netušil, že za tak nehostinným pobřežím prostírá se jedna z nejlepších, přírodou nejbohatěji opatřených, a proto nejslibnějších oblastí australských, která však trpí velmi nedostatkem dobrých přístavů. S radostí pozdravili jsme třetího dne ráno vysoké zalesněné srázy ostrova Stradbroke, k němuž jsme se těsně přiblížili, abychom kolem jeho severního konce vepluli do Moretonské zátoky a pak do ústí řeky Brisbane. Plavba po této řece líbila se mi právě jako před jedenácti lety. Je to typický obraz klidné australské krajiny poříční, kterou projíždí parník pomalu v zákrutech širokou řekou proti proudu se ubírající. Jen zřídka nějaké stavení nebo loď, kterou potkáváme, vyruší nás na chvíli z nerušeného dojmu původní přírody. Blahovičníkový les je tu velmi podstatně zkrášlen mohutnými košatými fíkovníky, které rostou na výživnější půdě ,286 V houštin.'' vlhkého pralesa pod pískovcovými stěnami v Modrých Eorách v úpatí nevysokých chlumků. Při ústí postranních údolí jsou močály, v nichž volavky klidně se procházejí nebo na převislých větvích nad vodou číhají. Houfy různobarevných papoušků s křikem poletují a jen klokani a černí domorodci zmizeli z původního obrazu australské krajiny. I přiblížení se k Brisbane nepostrádá velmi příjemných výhledů, třeba že je tu několik velkých továren, z nichž nakládá se zboží přímo do parníků i vlečných lodí. V pozadí ploch průmyslem a obchodem zaujatých, vystupují dosti vysoké kopce, pokryté mnohotvárnou zelení nákladně pěstěných parků, přiléhajících k soukromým residencím queenslandskýeli boháčů. Je tu shromážděna ozdobná vegetace z nejrůznějších podnebných oblastí a v dolních polohách palmy, výše pak ozdobně rozvětvené araukárie různých druhů, dodávají celému obrazu výrazu velmi povzneseného nad všednost vegetace mírných pásem. Našel jsem Brisbane málo změněné po více než desíti letech. Ve čtvrti 287 vládních budov a hlavních ulic nenastaly nápadnější změny. Pouze i lepší hotely zdály se mi omšelejší a méně příjemné na pohled i svým vnitřním životem nežli dříve. Dozajista byla na tom dojmu vinna i ta okolnost, že přijížděli jsme tentokráte ze Sydney, a ne vypostěni nepohodlím ve vnitrozemí nebo v drobných pobřežních městech. Veliké rozmnožení obyvatelstva a zbohatnutí některých jeho tříd bylo poznati pouze na rozsahu a úpravě vzdálenějších čtvrtí, které neobyčejně se vzmohly a rozšířily. Dobře větrané polohy na kopcích zaujaly zámožnější třídy, kdežto v údolích vyrostly jednotvárné, jen malými pozemky obklopené drobné domky, stavěné skoro tak tuctově jako v podobných čtvrtích v Sydney nebo v průmyslových městech Velké Britanie. Hlavním, novým, čichovým orgánům velmi příznivým náskokem k velkoměstskému rázu, bylo provedení dobré kanalisace ve velké části města. Po stránce duševního života byla tu universita queenslandská novou institucí. Jest umístěna v bývalém sídle guvernérů v pěkné rozsáhlé zahradě na ostrožně vystupující nad řekou a sousedící s botanickým parkem. Nová tato vysoká škola má tedy své »grounds«, svoje pozemky sloužící zároveň i zábavě a oddechu svých členů, jako každá z universit anglického stylu, a budovy přizpůsobené učebním úkolům stačí dobře svou rozlohou i zařízením pro neveliký počet studentů. Vědecký život v Brisbane universitou velmi získal. Také museum queenslandské bylo nově a velice prospěšně umístěno ve veliké a vysoké výstavní budově, která sousedila s palácem používaným každoročně pro hospodářské výstavy z celého státu. Byli jsme velmi příjemně překvapeni, jak krásným vystavením velmi cenných národopisných sbírek, tak i zejména skutečně poutavým a nesmírně poučným skupinovým upravením sbírek zoologických, zejména australských ssavců a ptáků. Nezapomenutelným průvodcem byl nám tu dr. John Shirley, náš starý a vzácný přítel z první cesty, který pro vysoký věk složil již svou funkci jako přednosta veškerého lidového školství v Queenslandu, ale byl stále velmi činným v museu, jako správce bohaté a pestré sbírky měkkýšů, kterou doplnil velmi podstatně ze svých soukromých sbírek lastur jak mořských tak i sladkovodních. Osobní přátelství, které tak vzácně projevoval ke kolegovi Dominoví a ke mně, přenesl též na náš národ, a za války velmi rád se informoval u pana J. J. Urbana, nyní honorárního konsula československého v Brisbane, o všem, co se týkalo pokroku naší národní věci. K velkému svému zármutku viděli jsme ho naposledy vracejíce se z Nové Guineje přes Brisbane do Sydney. Zemřel na jaře 1922 podlehnuv zranění náhodným pádem utrpěnému ve věku 74 let. Byl to jeden z nejkrásnějších mužných typů, které jsme v Austrálii poznali. Vysoké, až do 288 ■ Kolová stavba v Huiiuabndě. konce přímé a svěží postavy, výborný jezdec a chodec, pravý gentleman každým coulem, vědec vysokého a širokého vzdělání, zajímal se o všechno ve světě vědeckém a politickém i byl mistrem slova, vždy jemně humorný, vtipný a při tom dobrosrdečný, vše pochopující a nekonečně trpělivý proti svému okolí. Celá řada drobných i několik větších studií z různých oborů přírodních věd zůstane pomníkem jeho širokého vzdělání a mnohostranného zájmu. Poslední jeho publikací je seznam lastur, které na písčitých a korálových pobřežích Nové Guineje a okolních ostrovů moje žena pro něho nasbírala. Již druhého dne po odjezdu z Brisbane vpluli jsme do klidného, úzkého pruhu moře, který prostírá se mezi pevninou a Velkým Bradlovým útesem korálovým, chránícím jej před vlnobitím přicházejícím z širého moře Korálového. "Vysoké skalnaté ostrovy, které jsme míjeli, zůstávaly z největší části stále neobydleny a nepoužity člověkem a tak jeví se zcela nepatrnými výsledky dlouholeté propagandy a příkladu žurnalisty a spisovatele E. J. Banfielda, který šťastně prožil několik desítiletí na Dunkově ostrově (Dunk island) se svojí rodinou. Snad v blízké budoucnosti aspoň po stránce vědecké stanou se tyto ostrovy známějšími, neboť o ně zajisté bude se opírati podrobný výzkum Velkého Bradlového útesu, jímž se vědecké kruhy australské hodlají intensivně zabývati v nejbližších letech. Jediná naše zastávka na tropickém pobřeží Queenslandském byla pouze na několik hodin v Cairnsu i stala se zklamáním pro ty cestující, kteří chtěli podniknouti vlakem výlet k proslulým vodopádům řeky Barronu. Jelikož přijeli jsme pozdě, již po odjezdu ranního pravidelného vlaku, bylo by bývalo třeba vypraviti zvláštní vlak, to však kapitán odepřel učiniti s poukazem, že chce ještě za dne proplouti Trojickou passáží (Trinity Passage) ve Velkém Bradlovém útesu. Přiznal se, že není si tuze jist podrobnostmi tohoto obtížného místa, jelikož po řadu let byl zaměstnán na jiných liniích paroplavebních. Toto doznání nebylo zcela opatrným, neboť v příštích dnech bylo Morindě překonati daleko horší obtíže a důvěra bázlivějších cestujících v kapitána byla již dosti silně otřesena. Když opouštěli jsme brzo po poledni Cairns, kupily se na východním obzoru těžké temné mraky a moře nabylo nevlíduého vzhledu. Krásné dny plavby po azurově modré hladině, klidné jako na rybníce, byly u konce. Přece však ještě úžinou mezi korálovými útesy propluli jsme dřív, nežli opravdová nepohoda, vichřice s deštěm, se dostavila. Celkem byla plavba Trojickou pasáží méně zajímavá nežli jsme předpokládali. Jen několikráte přiblížili jsme se místům, kde stálý příboj převaloval se po skalách korálových, nepatrně mořem pokrytých ; tu i tam i černá skála korálového vápence, někdy mohutným příbojem na povrch útesu vyhozená, ukázala se na několik vteřin mezi zpěněnými vlnami. Te- lí)* 291 prve však k večeru objevil se před námi na přič našeho směru až do nedohledné dálky od severu k jihu se táhnoucí pruh mocně zčeřeného příboje, prudce narážejícího o korálovou hradbu vlnami hnanými z širokých dálek otevřeného, hlubokého moře. Tu byla úžina, jíž nám bylo proplouti, skutečně dosti těsná a opatrnost kapitánova byla jistě zcela oprávněna, neboť jen na vzdálenost několika desítek metrů vřelo to kolem nás na všech stranách zuřivým příbojem a běda lodi, která by v těchto místech narazila na skálu. Vlnobití učinilo by ji vrakem dříve, nežli by se mohla vyprostiti, i kdyby trhlina nárazem způsobená nebyla zprvu příliš nebezpečná. Nebylo lze ubrániti se jistému vzrušení, když jen tak daleko jak dohodil bys kamenem, rozbíjel se příval vln o zrádné skály. Sotva jsme však vypluli z dosahu útesů, byli jsme vysazeni plnéj síle vzbouřených vod a prudkému větru passátnímu, který od jihovýchodu na nás doléhal. Přinášel mraky a déšt. Náhlé lijáky šikmo hnanými proudy zalévaly často palubu a nutily nás odebrati se do vnitřních místností, v nichž pobyt nebyl nikterak příjemný, jak byly malé a dusné. V kabinách nebylo lépe, neboť moře zalévalo stěny vysoko a okénka byla hermeticky uzavřena. Drobné ventilátory rozviřovaly pouze spotřebovaný teplý vzduch, v němž nebylo lze cítiti se dobře. Sousedství více než jednoho tuctu krav stávalo se čím dále tím nepříjemnějším a nebylo nám ovšem žádnou úlevou vědomí, že ubohá zvířata trpí též. Vysoko vystřikující vlny každé chvíle mocným proudem je zalévaly a nezřídka jejich náraz byl tak prudký, že. některá ze zvířat, beztak již omámená nezvyklými zážitky na palubě, svalila se občas na podlahu a vzbudila neklid mezi svými spolutrpiteli. Noc neprojevila se o nic příjemnější a bylo nám všem vysvobozením, když příštího dne ráno zřeli jsme nad mohutným pásem šedých oblaků kontury vysokých horských vrcholů a ponenáhlu rozeznávali též jednotlivosti na příkrém pobřeží prostírajícím se v dálce před námi. Bylo nám projeti zase úzkou branou v širokém pásu korálové hradby, nežli jsme vnikli do zálivu Port Moresby, při jehož východním předhoří prostírá se stejnojmenná osada, která jest sídlem vlády britského territoria Papuy. Rozjasnilo se úplně a v záři sluneční kochali jsme se nádhernými barvami vody podél korálového útesu. Nad hlubokou modří vnějšího moře chvílemi vysoko vyskakovaly bílé pěny nebo trysky vln rozrážejících se o skály, které úzkým, ale daleko viditelným pruhem od oranžova do bleděfialova zbarveným dělily Jzelenavé vody zemní strany od temně modrých oceánu. Cestou, bojemi dobře vyznačenou, brala se !»Morinda« v pravou stranu k severovýchodu a zakotvila u dlouhé dřevěné přístavní hráze, na níž očekávala ji malá skupina bíle oděných bělochů a hustý mrak polonahých vlasatých domorodců, nenucené mezi sebou se bavících. 292 XXI PORT MORESBY A OKOLÍ Ráz Port Moresby. »Judge« Murray. Za sedlem. Hanuabada. Výlet pod Hombron Bluff. znamenali jsme, že příjezd poštovní lodi jest událostí velmi významnou pro Port Moresby. Byli jsme překvapeni vzhledem tohoto »hlavního města« i jeho okolí. Mezi dvěma sráz-nými kopci z bělavé, hodně křemičité a holé skály tvořící horniny, prostírá se osada Port Moresby na úzkém pobřeží a po svahu příkře stoupajícím k sedlu, dělícímu oba kopce od sebe. Není tu ani palmy, a vegetace na skalnatých svazích má naprosto netropický ráz. Kdyby mně byl někdo ukázal tuto prostou krajinu a dal hádati, kde že to jest, nikdy bych se neodvážil pomysliti, že něco takového uvidím v Nové Guinei, na tomto tropickém veleostrově, pouze 10 stupňů šířky od rovníku. Nebylo tu nic tropického v bezprostředním okolí, vše dělalo dojem sluncem vyprahlých skal, a teprve když oko zabloudilo daleko kcseveru do vnitř zálivu, bylo viděti již hezky daleko od nás pobřeží vroubené pásy kokosových palem, za nimi povlovné svahy šťavnaté zeleně trávy a křo-vin, nad nimi zase chocholy palem řídce porozseté a v pozadí temný pruh pralesem pokrytých chlumů. Nejbližší okolí Port Moresby má čistě a věrně australský ráz se svými zakrslými eukalypty, s porostem sotva zastiňujícím sivým modrošedým zabarvením bělavé, místy do růžová rozvětralé skály. Vzpomínal jsem na záliv krále Jiřího u Albanj' ly Západní Austrálii a také na některé obrázky z dalmátskeho pobřeží nebo v Korfu; daleko spíše patřila ta překvapující scenerie celkovým svým rázem do mimotropické Austrálie nebo nehledě k eukalyptům někam na Jaderské pobřeží, nežli sem na Novou Guineu, kterou si člověk představuje od samého břehu moře až po vrcholy sněžných hor pokrytu jedním kobercem rozmanitého zelena, mezi nímž ani jiná barva neprosvitne, leda jako stříbrná linie bystřiny po srázech mezi vlnitými korunami pralesa dolů se řítící. Sama osada byla nám překvapením nemenším, není to město, ba ani ne spořádané sídliště, jak by se slušelo na sídlo vlády. Menšfa větší »bungalow's«, dřevěné nízké domky se širokými ^verandami rozkládají se po svahu neladně, kolem nich holé skály a jen tu a tam úzký pruh zeleně teprve zcela z blízka trochu nápadnější. Na předhoří na jihu od osady je 293 karanténní stanice a několik baráků pro nakažlivé nemoci, vysoko nad osídleným svahem stranou od sedla je rozlehlejší jednotná skupina budov se zastíněnými verandami; to jest nemocnice, největší a nejvýznačnější stavba, na níž zrak může spočinouti v této podivné metropoli rozsáhlé britské državy. Pod pražícím sluncem vyšli jsme po dlouhém molu, po němž veselí, až na velmi úzké plavky zcela nazí domorodci tlačili ploché vozíky připravené pro náklady zboží. Byli to skoro vesměs mladí mužové pružných, nevysokých, ale dobře urostlých postav, úzkých podlouhlých tváří, velmi zdrob-nělých pod hustou na všechny strany stojící hřívou vlasů, mohutnou jako granátnická čepice. Pleť měli od temně hnědé až do tmavočokoládové, většina však zdála se pokryta sedavými šupinami. Z blízka bylo viděti, že šupinky ty jsou následkem velmi intensivní kožní choroby, způsobené tak zvaným prsténcovým svrabem (»ringworm«), který jest tu nesmírně rozšířen. Poznali jsme pak, že muži trpí touto chorobou více nežli ženy a že v misijních školách daří se usilovnou péčí děti skoro úplně ochrániti před touto nepříjemnou a hlavně nevzhleduou nákazou. Na některých tělech, jež nebyla dosud příliš silně postižena, vypadají prsténce vytvořené tímto svrabem jako by tetovaná ozdoba. Jsou to pravidelné spirály ve velikosti asi starého našeho zlatníku, které v pokročilejším stadiu zplýva jí dohromady a kůže odprýskává v drobných šupinách. Nejhojnější bývají na zádech. Kromě někdy intensivního svrbění nepůsobí tato choroba žádných obtíží postiženým a proto je dosti nesnadno příměti dospělé lidi, zejména muže, k desinfekčnímu pravidelnému mazání, kterým jedině lze nositele choroby zničiti. Rozsáhlá dřevěná skladiště naplněná koprou, jejíž intensivní, hustý puch, jako hodně zkaženého tuku, jsme tu po prvé ucítili z blízka, minuli jsme, nežli jsme vystoupili podél celní budky na kamenitou cestu vroubící pobřeží ve výši několika metrů, z níž odbočují příkré, ještě méně schůdné »ulice« vzhůru po svahu. Při této dolní cestě je několik krámů, jednatelství a skladů velkých firem, jako Burns Philp a jiných, sice dobře zásobených zbožím, ale nevzhledných z venčí i ve vnitř. Pro nás nebylo v nich nic zajímavého mimo bílé prodavače velmi přívětivé a hovorné, těšící^ se z návštěvy osob nových, kterými se život v Port Moresby na krátko zpestří, a mimo domorodce a domorodky, kupující různé maličkosti buďto pro sebe nebo pro své zaměstnavatele. Právě jako mužové, odění jen trochu kompletnějším suspensoriem, mají i domorodé ženy svůj původní šat na sobě, krátkou, hodně načechranou a odstávající sukénku z trávy a palmového listí, sahající od pasu ke koleniim. Viděli jsme mnoho pěkně urostlých, mladých žen a dívek pevných prsou. Jejich veselé tváře jsou příjemných tahů. Pohybují se s ledabylou důstojností, při 2M Nakládání dříví v přístavu brfebaneském. chůzi kolen skoro neohýbají, houpají se pružně v bocích a husté sukénky šustí na nich ze strany na stranu. Ve vlasech, které často zálibně pročesávají řídkými hřebeny domorodé výroby mívají květy a kolem krku visí jim šňůry barevných semen nebo ozdoby z perleti. Jenom někteří domorodci mluví anglicky, a to dosti čistou angličtinou naučenou v missijní škole, obecně dorozumívací řečí jest tu domorodý dialekt, rozšířený v okolí Port Moresby, kterému také běloši se přiučují a učinili z něho jazyk dnes již hojně vPapui užívaný. Je to zábavný zjev, že ve své vlastní osadě Angličané nezavedli zkomolené angličtiny zvané »pidgin-english«, kdežto v bývalé německé kolonii tento podivný žargon, patrně hlavně působením dosti bojně tam usazených Číňanů, velmi brzo se ujal a k nelibosti německých horliyců zůstal v užívání 295 po celou dobu německého panství jako hlavní dorozumívací prostředek mezi bělochy, Číňany i mnohonářečnými domorodci. Poznal jsem sám několik Němců, kteří znali jedině tento žargon z anglického jazyka, ve kterém ovšem bylo jim stydno hovořiti s bělochy. Návštěva ve vládní budově, vynikající jen málo svými rozměry nad ostatní »bungalows,« nebyla pro mne bez zvláštního zájmu. Těšil jsem se již dlouho, že poznám osobně soudce J. H. P. Murraye, který funguje po řadu let jako lieutenant-governor Papuy a již před tím byl tu v soudní službě zaměstnán po dlouhou dobu. Nazývají ho dosud všeobecně »Judge« (soudce) Murraye. Je to jedna z nejvýraznějších osobností mezi správci britských koloniálních držav, muž odpovědný za celou osobitou soustavu správní, která jedněmi je vynášena jako znamenité dobrodiní, za opravdovou vládu k dobru celku a zejména domorodců, druhými pak ještě příkřeji odsuzována jako umíněný pokus bezohledného filantropa, který znamená veliké ztráty a konečné znehodnocení celé državy jeho správě vydané. Právě tak jako guvernér Sir F. D. Lugard v Nigérii v Západní Africe Britské, snaží se »Judge« Murray o posílení a pokrokový vývoj vesnické a kmenové samosprávy domorodé. V rozšíření a zlepšení vzdělaných ploch, zpracovaných a řízených domorodci samými na jich vlastní účet podle starodávných, ale postupně zdokonalovaných zvyklostí vidí budoucnost této tropické državy. Zájem pro práci, pro nové potřeby, zdravotní stav povznášejících, pro jistý přepych vedoucí k větší čistoto, k lepší péči o vlastní tělo, o příbytek i jeho okolí, jest podle jeho názoru nejlepším výchovným činitelem pro Papuy a Melanésce. Naproti tomu bílý plantážník najímá je do práce na své plantáži na několik let, vytrhne je z kmenového života daleko od rodiny a vrátí je po dlouhé době zpět, odcizené domovu se spletí myšlenek a odkoukaných, ale nepochopených věcí, které jsou jim spíše na škodu nežli ku prospěchu v dalším životě. Skutečná péče o prospěch a zdar domorodého obyvatelstva, tak jak lze ji z humánního hlediska bělošského nejlépe chápati, střetla se tu příkře se stanoviskem plantážníka, jemuž prvním a jediným cílem je zvýšiti produkci kolonií za účelem výnosného výdělečného bělošského podnikání, bez ohledu na prospěch nebo škodu domorodců. Guvernéru Murrayovi podařilo se získati v missiích různých církví cenné spolupracovníky, třeba to s počátku bylo proti jejich hospodářským zájmům, a tato okolnost způsobila, že nepřátelé jeho systému soptí na něho jako na zotročeného spolupracovníka missií, které domorodce prý jen kazí a otravují na škodu jediného prý rozumného pracovního systému, tak jak na plantážích jest obvyklý. Soudní a policejní ochrana, které domorodcům zaměstnaným na plantážích se dostává, jest podnikatelům solí v očích, dělá prý domorodce jen lenivými, zpurnými a lhavými právě tak, jako zvrácená výchova v missij-ních školách. Domorodé dělníky činí tato soustava správní pro plantáže 296 příliš drahými a nepotřebnými, Číňany však a jiné Asiaty nedovoluje přijímati do práce zase z ohledu na morální stav těch prožluklých »negrů«. Jest s podivem věru, že přes stížnosti kruhů, jisté velmi zámožných a vlivných, guvernér Murray stále zůstává v čele državy, jejíž hospodářský vývoj zadržel, ba snad i podlomil dle mínění svých protivníků. Svědčí to zajisté pro vysoké pojímání úkolu, jak vlasti domorodému obyvatelstvu, jak u vlády britské říše, tak i federální australské vlády. V jednom však velmi důležitém bodě utrpělo stanovisko guvernéra Murraye porážku. To jest, pokud se týče správy bývalé německé Nové Guineje. »Judge« Murray navrhoval ve svém memorandu, aby Papua s dřívější německou državou byly spojeny, aby zkušení úředníci z Papuy byli ustanovováni v území mandátovém. Doufal tak zaručiti jednotnost hledisek zásadních i praktickou zkušenost v jednání s domorodým obyvatelstvem. Tento jeho projekt jistě velmi dobře myšlený nebyl federální vládou 297 australskou akceptován a pro mandátové území byla ustavena zvláštní, nová civilní správa, když počátkem roku 1921 vojenské kruhy definitivně se vzdaly správních úkolů v tomto teritoriu. Jsem toho přesvědčení, že je to velká škoda pro novou državu australskou, že nebylo vyhověno návrhům guvernéra Murraye. Bylo by se zajisté předešlo mnoha velmi nepříjemným a nákladným omylům a celý průběh správy ve všech oborech byl by jistě plánovitější a klidnější, nežli za správy oddělené s nezkušeným štábem úřednickým. I sami odpůrci systému M array ova na konec přiznávali, že by to bylo lépe bývalo, požádati ho, aby ve smyslu svého memoranda se svými vyzkoušenými lidmi civilní správu v mandátovém území zavedl. Osobní setkání s mužem, takového významu bylo mi velice cenným a vážím si toho velmi, že jak při první své oficiální návštěvě v jeho kanceláři tak i při lunchi a odpoledním čaji, k nimž jsme byli pozváni do soukromé residence, ležící dosti daleko na sever od Port Moresby, Judge Murray byl velmi sdílným a zajímal se také hodně o náš národ a vývoj československé republiky. Měl zajisté i soukromé informace o národnostních problémech evropských od svého bratra, Gilberta Murraye, proslulého profesora oxfordské university, který velmi 'horlivě se o tyto otázky zajímá, třeba ne vždy s hlediska slovanskému stanoviska příznivého. Vládní úřadovny stojí na skalnatém ostrohu, pod nímž dělí se hlavní cesta, vystupující k sedlu a k nemocnici od pobřežní ulice (možno-li ji tak zváti). Vyhlídka ze sedla jak na celou rozsáhlou a hodně rozeklanou zátoku Port Moresby, jen k jihu k moři otevřenou a ze všech ostatních stran příkrými a hodně rOzsochatými pahorky obklopenou, tak i k východu na dlouhý pás pobřeží je skutečně velkolepá. Na straně východní zřeli jsme pohoří mnohem vyšší než kopce v okolí Port Moresby sklánějící se zalesněnými a příkrými srázy k úzkému pobřeží, lemovanému místy pásem přesypů písečných a chráněnému korálovým rýfem od nárazů vln ze širého moře. Mohli jsme sledovati rýf do velké dálky a rozeznávali jsme též jasně několik hlubokých průjezdů, jimiž pobřežní vody komunikoval}' volně s mořem otevřeným. Na východním úpatí sedla rozkládá se dosti rozsáhlá rovinka, dobře vzdělaná v zahrady-a sady, zásobující Port Moresby zeleninou a ovocem. Na širokém pruhu písečném podél moře místy v přesypy přecházejícím sbírali jsme lastury pro doktora Shirleye a moje žena činila tak na všech pobřežích při Nové Guinei i okolních ostrovech, na nichž jsme se mohli trochu pozdržeti. Několik malých hochů domorodých v kostýmu Adamově velmi vydatně nám pomáhalo. I tato mládež útlá byla již marnivá na svou bujnou kštici, kterou si ráda a opětovně načechrávala a troskami dřevěných hřebínků protahovala. Port Moresby poznali jsme na třech jednodenních zastávkách, vrátili 298 Široké prostranství písčitého břehu bylo jakousi návsí, na níž bylo stále živo. Po jedné straně nad mělkou vodou pobřežní stály na houšti dosti tenkých kolu zbudované plošiny s chýšemi. Vystupuje se na ně po velmi primitivních žebřících, které nevzbuzovaly důvěry. Neodvážil jsem se vylézti nahoru, byv varován, že snadno bych propadl tenkou hrbolatou podlahou, která je dělána na lidi menší tělesné váhy, umějící obratně po ní běhati. Na druhé straně táhne se houština kulturních hájů a políček, nad nimiž čnějí vysoko kokosové palmy.. V dřívějších dobách pobřežní vesnice nemívaly dosti vzdělané půdy a často trpěly nedostatkem, došlo-li jim ságo a rybolov nebyl úspěšný, v posledních desítiletích však blahobyt jejich stoupl, když zvykli si věnovati více péče svým pozemkům. Missionáři i vládní orgány vším způsobem se snaží, aby pracovní výkonnost domorodců neklesala, aby nezapomněli ani svých starých umění a naučili se zároveň hospodařiti lépe zejména v domácnosti a ve svých zahrádkách a polích. Obyvatelé tohoto okrsku od nepamětných dob zaměstnávají se hrnčířstvím. Hotoví mísy a hrnce z hlíny bez hrnčířského kruhu, vypalují je a prodávají pak nebo vlastně vyměňují za plodiny jiných krajin. Hrnčířství jest zaměstnáním žen, mužové loví ryby a podnikají velké obchodní výpravy. Jsou výborní plavci a mají zvláštní, prostorná plavidla, zvaná »lakatoi«, plachtami hnané prámy, postavené na několika spolu spojených člunech, které unesou značný náklad a jsou i dosti pohodlným bydlištěm při dlouhých plavbách. Již od pradávných dob plují zdejší domorodci na svých »lakatoi« se svými hrnčířskými výrobky každoročně k západu s passátnim větrem, aby od obyvatelstva nížiny při deltách velikých řek vyměnili si za ně ságo, které pak domů odvážejí, vracejíce se v první době severozápadního mon-sunu. Tuto řemeslnou i obchodní činnost snaží se vláda udržeti v stejném rozsahu. Náš společník z cesty, starý ušlechtilý missionář, uvedl nás i do tamní missie, která leží ve velmi zdravé poloze na pahorku nad vesnicí. Z verandy missijního domu je velmi poutavá vyhlídka na celý záliv a zejména na všechny skupiny kolových staveb, které tvoří dohromady osadu Hanuabadu. Navštívili jsme též školu za vyučování a byli přítomni rozchodu dětí na pískem pokryté prostoře před školou, při kterém vždy provádějí něco prostocviků na povely svého učitele. Tamní missionář věnoval mi trochu střepů z nádob, které vykopány byly na prastarém pohřebišti nedaleko vesnic. Toto pohřebiště jistě již po několik generací nebylo v užívání. Missionář pověděl nám také mnoho zajímavého o svých svěřencích. Byl to ještě mladý muž, velmi vzdělaný, slyšel jsem o něm i o jeho choti, která hlavně ženským a domácím pracem vyučuje, jen chválu, a to i od těch znalců zdejších poměrů, kteří nikterak nebyli zásadními příznivci missijní činnosti vůbec. Před svým odjezdem objednali jsme si v Hanuabadě u několika domorodců model člunu 301 s vahadlem i domorodého domku, ovšem, bohužel, bez kolové stavby a plošiny, na níž bývá postaven. Zhotovili nám je velmi věrně z materiálu, jakého na skutečné stavby toho způsobu používají, a přinesli je k lodi posledního večera za odměnu předem umluvenou. Vedle vyjížděk najatým automobilem nebo pěších vycházek do Hanuabady dostali jsme se do tohoto okolí také po moři velrybářským člunem, poháněným čtyřmi páry domorodých veslařů. Guvernér poslal jej pro nás jednoho odpoledne, abychom zajeli na svačinu do jeho privátní residence. Je to pěkný, ale jednoduchý dřevěný dům se širokými vzdušnými verandami na vysokém pahorku opodál od pobřeží a ovládá dosti podobnou vyhlídku jako poloha missijního domu v Hanuabadě. Ačkoliv celé okolí guvernérova domu je obklopeno zelenými nivami, sady ovocnými i skupinami kokosových palem, přece i tu byl patrný nedostatek pravé tropické vláhy a výhled na pustá, skoro skalnatá předhoří u Port Moresby zvyšoval ještě dojem v tropech ták nezvyklý. Papua je velmi chudá na sjízdné cesty. Jediná, asi 30 kilometrů dlouhá silnička vede směrem na severovýchod k potoku Rona Creek, za nímž vypíná se příkrým svahem západní výběžek pohoří, známý jako Hombron Bluff. Na tomto horském hřbetu asi tisíc metrů vysokém býval jakýsi letohrádek, v němž úředníci i jiní obyvatelé Port Moresby se zotavovali po dusném horku při pobřeží, ale před několika lety se tento útulek rozpadl, byv zničen termity, a nyní jest tak zvaný Rona House dole u potoka hlavním stanovištěm pro výletníky i pro výpravy, které odtud pěšky nebo v sedle nastupují další cestu do vnitrozemí. Přejeli jsme přes sedlo nad Port Moresby, sledovali po nějakou vzdálenost pobřeží k východu, vyjeli pak dosti strmým výstupem na vlnitou plošinu, která teprve před údolím Rona Creeku se příkřeji skláněla. Ani na této rovině nebylo pravého, svěžího tropického pralesa, prostíral se tu smíšený les s mnoha blahovičníky a místy s hustým podrostem, bujnější vegetace s četnými fíkovníky a liánami šířila se pouze v blízkosti přirozených tůní vodních, které ponenáhlu vysýchaly v úpadech nedaleko cesty. Velká část rovné plochy byla již vzdělána na plantáže sisalové agave prostírající se široko daleko až k úpatí několika velmi příkrých kopců. Plantáže byly trochu zanedbány, mezi agávemi rostl místy hodně vysoko plevel. Při současných cenách za sisalové konopí na světovém trhu pěstování se nevyplácelo, ač jinak prý podnebí je této rostlině velmi příznivé a dává vlákna velmi dobrá a cenná. Teprve blízko Rona Creeku přicházeli jsme do vlhčího pásu, patrně působila blízkost pohoří, že více srážek tu padalo, a také vegetace, zejména blízko říčky, nabývala skutečně pralesového rázu. Vypravili jsme se k Rona Creeku hlavně proto, abychom aspoň z dálky spatřili veliký vodopád řeky 302 Zanedbané pluailáži- sisalu za Poví Moresby, v pozadí Honiiiľon Bluff. Laloki, který lze zahlédnouti v dálce se svahu pod Hombron Bluf fem z určitého místa. Dva mladí domorodci, jimž majitelka hotelu Rona House vyložila, o co nám jde, nás doprovázeli při dosti obtížném výstupu po příkré stezce za předpoledního horka, kdy slunce pražilo nad našimi hlavami. Půda na svahu byla neúrodná a proto zase řídký les blahovičníkový převládal a jeho koruny neposkytovaly skoro žádné ochrany proti úpalu. Vystoupili jsme přes tři sta metrů vysoko, když s jednoho místa ukázali nám průvodčí naši na druhé straně širokého údolí v dálce jistě aspoň 5 kilometrů zřetelný bílý sloupec a ujišťovali, že jest to slavný vodopád Laloki. Je prý skoro tři sta stop vysoký a množství vody jest mohutnější nežli na Barron Falls za Cairnsem, z této dálky však opravdu nevypadal nijak velkolepě. Pohodlnější členové společnosti byli zklamáni, že vydali tolik potu a podstoupili nebezpečí úpalu slunečního pro pohled tak málo vděčný. V dálce na malých mýtinách, při vrcholcích horských hřbetů, viděli jsme několik drobných domorodých osad. Naši průvodci houkali nějaké signály tak, jako to činívají pastevci v balkánských horách nebo na Slovensku a také 303 z druhé strany ozývaly se velmi matně hlasy. Nezdrželi jsme se dlouhá a byli jsme opravdu rádi, když asi po čtyřhodinném vzdálení octli jsme se pod stínem vysokého hostinného domu. Majitelka tohoto hotelu je statná Irčanka, v nejlepších letech, slynoucí asi podobnou pověstí, jako po Čechách pověstní »grobiáni« hostinští. Žena velmi energická a bezohledná, při tom však výborná hospodyně a dobroditelka všech, kdož pomoci skutečně potřebují. Pobavila nás znamenitě drastickým karikováním jedné velmi upiaté dámy cestovatelky, které pro jistotu předvedla pánům zvlášť a dámám také, a pověděla nám mnoho zajímavého ze svých mnohaletých zkušeností v tomto místě. Tak jako mnozí jiní trpce si stěžovala na nedostatek státní i soukromé podnikavosti, že vodopád Laioki je stále ještě nevyužitkován, ač mohl by zásobiti energií celý široký distrikt kolem Port Moresby a umožniti zároveň výnosné dolování na měděné rudy, které stále zkomírá pro přílišná vydání spojená se zpracováním rud a s jejich dopravou do přístavu. Když opouštěli jsme Port Moresby naposledy, nebyli jsme příliš spokojení, že nepodařilo se nám dostáti se dále do vnitrozemí. Ale všichni naši známí poměrů znalí ujišťovali nás, že nebylo by nám nic plátno zdržeti se o několik dní déle. Jakmile chce kdo dostati se dále bud za Rona House nebo v některém jiném směru za dosah pobřežních pahorků a nejbližších hřbetů horských, musí podniknouti již pravou výpravu, najmouti nosiče, nakoupiti zásob, nésti s sebou stany a vše, čeho k táboření a k přípravě potravy zapotřebí. Zde v tropech se prý nikdy tuze nepospíchá a tak musili bychom prodloužiti svůj pobyt o několik týdnů, abychom' se mohli vypraviti jen na vzdálenost, kterou bychom za lepších cestovních podmínek mohli poznati za dva nebo tři dny. Proto dali jsme přednost vydati se s »Morindou« hned při prvním pobytu na Yule Island nežli zůstati o den déle v Port Moresby a okolí,, jak nám bylo kapitánem dáno na vůli. 304 XXII YULE ISLAND A SAMARAI V OKOLÍ MISSIE NA YuLE ISLANDU. BOUŘLIVÁ PLAVBA. SaMARAI. pustili jsme Port Moresby pozdě večer a ráno zakotvili blízko ostrůvku »Yule Island«, který širokým průlivem oddělen jest od pobřeží hlavního ostrova. Zdejší scenerie byla již docela jiná nežli v Port Moresby. Byli jsme v pravých tropech, třeba že kraj byl plochý a jen v dálce na severovýchodě nehybné těžké mraky zakrývaly vyšší hřbety horské. Vůle Island je ústřední sídlo katolické missie, která prý velmi blahodárně působí v distriktu jí svěřeném. Členové její jsou francouzští missionáři, kteří se velmi statečně ujali před lety díla svého mezi kanibalským obyvatelstvem a dnes již až daleko do vnitrozemí pronikají, šíříce všude klid a mír skoro vůbec bez úřední asistence orgánů vládních. »Morinda« zajela sem hlavně proto, aby naložila kopru, z missijních plantáží i z domorodých vesnic širokého okolí sem svezenou, a aby vylodila něco zásob pro missii. Pro mělkou vodu v blízkosti břehu zůstala státi na kotvách asi 300 metrů daleko od malého přístaviště. Brzo vyvinul se velmi čilý ruch, primitivní dlouhé a úzké čluny domorodců opatřené vahadly pluly sem a tam přinášejíce zásoby ovoce a zeleniny pro kuchyň. Když už jednou se dostali na loď, nemohli potlačiti své zvědavosti, muži i ženy prohlíželi si vše velmi pozorně na palubách a největší zájem věnovali kravám tísnícím se ještě stále na přídě. Do kajutních místností přístup jim nebyl dovolen a také bylo dbáno toho, aby nevěnovali se příliš úpravě svých účesů, pokud na lodi se zdržovali, poněvadž prý jejich mohutný vlas hostí zpravidla velmi nepříjemnou zvířenu. Pro cestující byl připraven motorový člun, který často plul k lodi a zase k přístavišti po celou dobu našeho pobytu. Dali jsme se převézti dosti brzo, abychom shlédli co možno nejvíce v okolí missie. Větší část spolucestujících podlehla přívětivým nabídkám missionářů a jejich bíle oděných domorodých pomocníků i rozešla se po různých odděleních široké prostory mis-sijními budovami a zahradami zaujaté, my však s několika ještě známými vyhnuli jsme se těmto svodům, prošli rychle napříč pozemkem missijnim a zaměřili stezkou mezi dobře vzdělanými nivami k vysokému zelenému pásu, který patrně skrýval v sobě vesnice, neboť palmy kokosové, arekové, banánovníky a bambusová houští prozrazovaly, že není to prales původní. Za chvíli byli jsme již ve stínu tohoto hustého smíšeného porostu, který Danes: Tři léta. 20. 305 střídal se a místy prorůstal s původní vegetací. Byl to pouze úzký pruh prostírající se mezi půdou obrácenou v pole a pastviny a pobřežím moře, k němuž bylo lze proniknouti houštinou pandánů nebo dosti četnými stezkami vedoucími k člunům přivázaným pevně ke kolům a povytaženým do zcela mělké vody při písčitém břehu. Prošli jsme celou řadou drobných osad vždy z několika chatrčí se skládajících. Doma byly hlavně ženy a děti i několik starců. Nebyli jsme s to se srozuměti tolik, abychom se dověděli, kam se mužové poděli. Patrně však byla nějaká slavnost v některé ze vzdálenějších osad, poněvadž v jedné vesničce potkali jsme dva hochy a dvě dívky, všechny nastrojené v plném papuanském gala, ubírající se křepkým krokem k něčemu, co vzbuzovalo velmi jejich zvědavost a slavnostní náladu. Těla jejich leskla se kokosovým olejem jako vyleštěná tmavá bronz. Přes to, že zjevně pospíchali, zvítě/.ila marnivost a velmi rádi se zastavili, abych je ofotografoval. Ochotně přijali po několika cigaretách a zůstali v dobré náladě, ačkoliv jedna babka sedící na plošině svého domku patrně velmi dňtklivě je varovala před zhoubnými následky lehkomyslného propůjčování se ke zhotovení obrazu. Stará věřila jistě pevně ve zhoubaost takového počínání; vždyť majíce v moci jejich obrazy, kdykoliv mohli jsme jim přičarovati jakékoliv zlo, zejména nemoc, ba i smrt. Domorodci pevně věří, že úkladné čarování má účinek, opatří-li si nepřítel něco, co pochází z jejich těla a proto pečlivě se varují, aby ani vlasy jejich, nehty a jiné odpadky nedostaly se nikdy nepovolaným do rukou. Ve vesničkách nenašli jsme příliš mnoho zajímavého, byly celkem velice chudé a švarná mládež patrně odnesla s sebou ke slavnosti nejlepší ozdoby. Vyjednávali jsme a smlouvali o některé předměty, zejména o podivné domorodé dýmky z bambusu, které vypadají spíše jako hudební nástroje, a o nádoby a lžíce na vápno užívané s betelem a arekovýmj oříšky ke žvýkání. Bylo zjevno, že tyto předměty byly majetkem mužů a patrně vždy několika najednou, neboť ženy vůbec odmítaly o jich prodej jednati a starci byli ve velkých rozpacích a snažili se nám vyložiti, že potřebovali by k tomu souhlasu nepřítomných. Různé ozdoby ze zubů kancích a lastur nebyly také na prodej, jelikož byly patrně ceněny též pro svou tajemnou moc jako amulety. Vnitřní zařízení chatrčí bylo velmi jednoduché, bylo tu několik ošatek z palmového nebo pandánového listí, tu a tam nějaký hliněný hrnec nebo krajáč patrně z Hauuabady koupený, rybářské sítě a vrše a nějaká rohož ke spaní. Ani na plošinách ani uvnitř chat nebylo čistoty, také předměty, které nám z blízka ukazovali nebo do rukou podávali, byly nasáklé špinavou mastnotou, ale kolem chýší i po stezce bylo velmi čisto; nedávno asi zametali a veškeré odpadky zanesli opo'dál osady mimo dosah zvědavých očí. To byl jistě výsledek civilisace, neboť původní osady papujské byly velmi 306 Nakládání kopry u Yule Islandu. špinavé. Také pohřebiště, vypravená dle křesťanského ritu a pěkně udržovaná, jsou již dosti daleko od obydlí, rovněž veliký to pokrok proti původnímu mravu, pohřbívati mrtvé přímo pod plošinami chýší a dokonce nechávati mrtvoly dlouho nepohřbené v domech. Z domácích zvířat viděli jsme psy, slepice a několik černých prasátek dosti pěkných, patrně křížených mezi domorodým plemenem kostrbatých, nesnadno tučnějících štětináčů s lepším evropským, které mají v missii. Rozsáhlé pastviny, které jsme prošli po cestě sem a zpět do missie, byly hlavně pro dobytek rohatý a koně patřící missii. Když blížila se hodina návratu, chtěli jsme se dostati do rnissie jinou cestou, ale polední slunce brzo vehnalo nás zpět do stinného loubí lemujícího pobřeží a vrátili jsme se pak po téže krátké stezce otevřeným polem do missijní ohrady. Naši ostatní spolucestující patrně již skončili svoji prohlídku a tak neušli jsme pozornosti několika velmi horlivých chovanců, kteří s vy- 20- 307 branou zdvořilostí zvali nás k návšteve školy, kostela, dílen a dobře vzdělaných zahrádek. Jelikož nám zároveň zvěstovali, že loď zdrží se jistě déle a že oběd bez pochyby bude podáván později 3 ohledem na to, že většina cestujících je ještě na zemi, nezbylo než odevzdati se jejich průvodu a projevili vděk a uznání vykonané práci. Jejich výkony byly opravdu z ochoty, neboť nechtěli vzíti odměny mimo několik cigaret. Když konečně sešli jsme k přístavišti, poznali jsme, že velká část nákladu kopry byla již dopravena na loď; dřevěné skladiště bylo již skoro vyprázdněno a jen nevelká hromada mastných pytlů čekala ještě na plochý nákladní člun, který kopru k Morindě dopravoval. Většina domorodců snažila se vyhnouti se slunečnímu palu, pokud poměry dovolovaly; v polohách rozmanitých leželi nebo seděli, kde jen trochu stínu se naskytlo. Mnoho jejich člunů byla již v nečinnosti při břehu nebo při kamenném molu s roztaženými rohožemi, které stínily spáče na jejich dně rozložené. Mlhavý dusný vzduch vznášel se nad průlivem a protější břehy bylo viděti jen velmi matně. Bylo ticho před bouří a brzo, jakmile jsme vypluli na širé moře, zdvihl se prudký vichr, který do večera stupňoval se opravdu v hrozivou sílu. Vichřice spojená s lijákem zalévala paluby stejně jako vlny vysoko vystřikující a v mohutných přívalech hnané přes celou příď. Co v té nepohodě zkusil ubohý dobytek, ke kterému vlny měly mnohem blíže, nelze se ani domysliti. Kapitán a ostatní důstojníci nezapírali, že jest to jedna z největších bouří, které v těchto končinách potkali, a ujišťovali nás, že právě v sezóně passátové jest taková nepohoda naprosto výjimečná. I v nejzuřivějších útocích vln Mori u da držela se znamenitě. Proto nebylo ani více ochořelých mořskou nemocí nežli jindy při neklidném moři. Snad pocit nebezpečí a hrůzy působil na mnohé, jinak dosti náchylné k nemoci, že zapomněli snáze na své útroby a snažili se zůstati pohotově. Myslím, že všichni jsme si zkusili ochranný pás, ačkoliv by nám asi sotva byl co platen v moři zuřivě se zmítajícím, v blízkosti ostrých korálových skalisek a hladových žraloků. Naše dámy zejména sílila sympatie k staré matce zmrzačelého plantážníka, která byla skoro zničena strachem o svého ubol ého syna, jenž při své nehybnosti by ovšem nejsnáze byl propadl katastrofo. Když pozdě večer v dálce probleskovala světla označující "bránu v koralovém ryfu vedoucí k Port Moresby a za nimi v přestávkách mezi lijáky viděli jsme i řadu jasných bodů z přístavu a osady, zlepšila se celková nálada podstatně, ač zuřivost moře a povětří skoro se ještě stupňovala. Dobrá naděje na brzké uklidnění v přístave za ochranou hrází korálového útesu a dokonce snad i na veselou chvíli s místními přáteli byla však velmi brzo zklamána. Kapitán prohlásil, že za takové nepohody bylo by příliš nebezpečno odvážiti se k úzké bráně a tak loď křižovala 308 V přistavil u Yule Islandu. na širém moři ve vzdálenosti asi jedné až dvou mořských mil před ryfem až do některé hodiny s půlnoci, kdy vítr i moře trochu se uklidnily a bylo možno bez velkého risku proplouti do přístavu. Ani příštího dne nebylo o mnoho lépe na plavbu z Port Moresby k východu. Pluli jsme stále sice v dohledu pobřeží, ale rozhled byl většinou velmi špatný. Husté mraky kryly boky hor a teprve k večeru poněkud se protrhaly ve vyšších polohách, takže nad oblaky vystoupily zřetelně vrcholy a hřebeny horstev nad tři tisíce metrů vysokých ve výši skutečně imposantní i přes to, že jejich vzdálenost od lodi byla velmi značná, nejméně asi 60 kilometrů. Plavba tímto mořem není zcela bezpečná ani v uctivé vzdálenosti od korálových útesů lemujících pobřeží skoro nepřetržitě tu v menší tu ve větší vzdálenosti. Tyto končiny mořské nejsou ještě dobře zmapovány a stalo se několikráte, že lodi jen náhodou vyhnuly se skaliskům mělce jen 309 mořem pokrytým. Jinou dosti ošklivou překážkou plavby jsou mohutné kmeny a někdy celé ostrůvky spletené vegetace rozvodnenými řekami do moře zanesené, kterým třeba se vyhýbati. Není to vždy snadné, jak jsme se sami toho dne přesvědčili, když spatřili jsme jak v nevelké vzdálenosti plave nějaký obrovský předmět, patrně mohutný těžký kmen ponořený úplně ve vodě až na několik větví a pak zase kořání při druhém konci na mnoho metrů vzdálenosti, které snadno mohly uniknouti pozornosti, zejména v noci nebo při moři zvlněném. ' Příštího jitra bylo trochu jasněji a byli jsme tomu opravdu povděčni, neboť po celé dopoledne, než dojeli jsme do Samarai, užívali jsme velmi měnivého a vysoce poutavého výhledu na scenerii vskutku nádhernou. Míjeli jsme vysoké skalnaté ostrůvky i příkrá předhoří hlavního ostrova střídající se s hlubokými choboty, nad nimiž nebetyčné, chmurné hory se vznášely mezi oblaky mlh, svěží pásy kokosových palem na úzkých pobřežích, lišící se svojí světlou, do žlntanebo hnědavá zbarvenou zelení od temně zeleného pralesa v pozadí, četné rýfy korálové vyznačené zpěněným mořem, někdy vysoko tryskajícím. Nebylo tu nikde mnoho místa pro vzdělávání půdy, pouze v dlouhých zátokách, které podobně jako fjordy nebo dalmátske choboty hluboko člení jihovýchodní část Nové Guineje, jsou rozsáhlejší plochy vzdělané již v plantáže, v našem dohledu však byly jen úzké pruhy pěstěné jen při samém pobřeží, patřící domorodcům usedlým ve vesničkách ve stínu palem, ehlebovníků, mangovníku a bauánů uvelebených. Lov ryb a jiných darů moře je ovšem podstatnou součástí výživy těchto přímořských obyvatelů a dalekohledem rozeznávali jsme tu i tam také čluny vytažené na písčitý břeh před osadami. Nikdo však neodvážil se vyplouti na moře dosud silně vzduté. Čínská úžina (China Strait), v níž na malém ostrůvku leží Samarai, nejdůležitější obchodní místo celé britské Papuy, patří opravdu mezi scene-rické skvosty tropů a Samarai se svým okolím je hlavním článkem tohoto klenotu. Je to malý ostrůvek, který snadno obejdete za půl hodiny po pěkné pobřežní cestě stíněné alejemi kokosových palem, jen po jedné straně jeho prostírá se osada evropská s přístavem, jehož přirozená hloubka je velmi značná i u samého břehu. Po ostatních stranách vroubí ostrov mělčiny vytvořené korálovým útesem, který jen za vysokého přílivu bývá vodou zalit až pod skaliska, na nichž vine se zmíněná již cesta. Při nižším stavu vody možno vyjíti na odumřelý rýf a prohlížeti obsah drobných nádrží, které mezi skalisky se zachovaly, jsouce tu i tam spojeny hlubokými pro-rvami nebo rourovitými kanálky s mořem. Spousty lastur a krabů můžete tu z blízka prohlédnouti a tu i tam nějaká pestrá rybka se mihne a rychle zas se schová pod přečnívající skalou; korálovým polypům není tu 310 V tábořišti na řece Nepcanu. dobře, neboť moře jest příliš zakaleno pískem z rozbitých ulit, který jest úhlavním nepřítelem nerušeného vzrůstu korálů. Teprve když motorovým člunem pluli jsme v samé blízkosti rýfu tam, kde sráznými, kolmými stěnami do hlubiny klesá, spatřili jsme plnou nádheru meňavých barev, o níž na odumřelém povrchu není ani stopy. Podél přístavní strany táhne se hlavní obchodní třída, do níž několik pěkných krámů se otvírá a „úřední budovy i banky čelem jsou obráceny, druhá parallelní ulice táhne se již mezi soukromými residencemi, opatřenými úpravnými zahrádkami, v nichž zejména pestrolisté krotonové kře jsou hlavní ozdobou a předmětem přátelského závodění mezi sousedy. Rozsáhlá hřiště sportovní prostírají se až k úpatí kopce hodně příkrého a zarostlého ze všech stran kokosovým hájem, v němž jen skromná místa zaujímají drobné zahrádky kolem domorodých chýší. Na vrcholu kopce uprostřed ostrova asi padesát metrů vysokého vztyčen jest mohutný stožár s vlajkou. Prvního dne stále vzbouřené moře nedovolovalo nám vypraviti se do missijní osady Kwato na nedalekém ostrůvku, který již z lodi nám ukazovali, když jsme se blížili k Samarai. Nezbylo nám nic jiného, než prohlížeti krámy, navštěvovati nové známé bílé úředníky a obchodníky, kteří hned po příjezdu na loď se dostavili a s velkou přívětivostí své pohostinství nám nabízeli a obejíti několikráte ostrůvek příjemnou procházkou. Samarai přes svou nepatrnosť je osadou daleko bohatší a spořádanému městu podobnější nežli Port Moresby. A viděli jsme je jen v době krajně nepříznivé. Nebylo takové poptávky ani po perlách ani po perleti, aby okolní hodně již před válkou přebraná loviště byla znovu silně oživena; také rýžování zlata v horských údolích východního pobřeží Nové Guineje ustalo z valné části a ani pro plantáže nebyla doba nikterak příznivá. Obchody byly tedy mimořádně špatné, ale přes to osada dělala rozhodně blahobytný dojem. Málokterý z bělochů vypadal skutečně dobře a zdravě, malaria všem skoro nechala nepříjemné následky a vybělila bezkrevné tváře, ale v celku nikdo nenaříkal příliš na špatné obchody a všichni byli plni naděje do blízké budoucnosti. Zdejší krámy měly více zboží pro domorodce nežli v Port Moresby. Bylo tu na skladě mnoho různě dlouhých šňůr »diwary« čili lasturových peněz domorodců. Jsou to pečlivě zakulacené střípky lastur v několika velikostech, vždy stejné navlečeny na šňůry určité délky. Tyto domorodé peníze mají svou určitou hodnotu a jsou poměrně velmi drahé přepočítány na anglickou měnu. Vedle toho bylo tu hojně dřevěného nádobí domorodci hotoveného a kroužků pletených ze stébel a úřezků palmových listí různě a pestře zbarvených, které nosí se v nadloktí a také na nohou, i jiných ozdob domorodci vyráběných. Tyto své výrobky a také kopru a čerstvé plodiny přinášeli sem domo- ci.? rodei, aby vyměnili je za diwarn, která zase z jiných vesnic jest sem dodávána a měněna v krámech za jiné potřeby. Domorodců jest tu stále dost, prohlížejí zboží, nabízejí své a smlouvají vytrvale a bystře. Papuové a Me-lanésoi jsou většinou rozenými obchodníky. Rozumějí velmi dobře ceně peněz i zboží, mají znamenitý pojem o vzájemné odvislosti cen od poptávky a nabídky a nedají se ošiditi tak snadno jako Polynésan nebo australský černoch, Příležitostné práce, jako nošení nákladů nebo uhlí na lodi, posílky a jiné úkony vykonávají velmi ochotně za přiměřenou odměnu a jsou proti vydírání vydatně chráněni policií, jež má velikou autoritu á ráda prostředku je i mezi cizincem a domorodci, je-li toho třeba, aniž si činí nároku na úplatek. Vše dýše jakousi bezstarostnou dobrou náladou a vrchol uspokojení možno pozorovati večer, když tiché hloučky zvědavých domorodců shromažďují se nedaleko oken a verand, z nichž zaznívá hudba a zpěv, aniž obtížně zevlují dovnitř z bezprostřední blízkosti. Zejména jednou nebo dvakráte týdně bývá jich mnoho v Samarai, když otevrou se plachty do vysoké polostanové budovy biografu, jehož představení zvláště pro domorodce určená těší se veliké oblibě černých všech stáří. Představení pro bělochy konají se odděleně; výběr kusů není stejný, mnohé nejsou domorodcům přístupny, poněvadž by mohly mezi nimi vzbuditi ne-příjemué vzrušení. Pak také výpar nahých těl důkladně žluklým olejem namazaných není nic příjemného na delší dobu a večer často bývá tu bezvětří ztěžující blahodárnou výměnu vzduchu v místnosti kina, třeba je to jen obrovský stan s dřevěnou pevnou kostrou. Samarai má velmi slušný hotel, v němž mohli jsme si pochutnati na některých čerstvých lahůdkách a osvěžiti tak svůj žaludek trochu již unavený dosti jednotvárnou kuchyní lodní, která neměla ve všem čerstvých a skutečně dobrých zásob. Nepohoda zdržovala nás v místě i příštího dne, prolezli jsme tedy ostrůvek křížem krážem, bavili se s bělochy i s domorodci a ztrávili mnoho času pozorováním okolních ostrovů i různých nálad, v jakých jevily se našim očím hornaté a rozeklané břehy hlavního ostrova, vzdáleného na západním obzoru. Dosti mne překvapilo, že některé boky horské na okolních ostrovech byly odlesněny do značné výše, místy až k hřebenu horskému a pokryty travinami. Nebyly to jistě uměle vykácené plochy za účelem pasení dobytka ani pro kultury, neboť svahy ty byly hodně příkré a přece zase nechtělo se mi věřiti, že by to bylo jen snad nedostatkem vláhy v závětří dešťonos-ných větrů na půdě méně úrodné, neboť zeleň těchto travinatých strání byla zcela svěží. Na mé dotazy u místních obyvatelů nedostalo se mi dosti uspokojivé odpovědi. Domorodci ve východní části Nové Guineje a na přilehlých ostrovech jsou po některých stránkách pokročilejší nežli čistokrevní 314 ?apuové dále na západě. Věří se, že působilo na ně přimísení pozdějšího přistěhování, snad i světlejších Polynésců. V hlavních rysech však své hmotné kultury i svého sociálního zřízení jsou mnohem bližší Papuům stejně jako svým tělesným vzezřením a proto mluví se z pravidla o Papu ich i Melanéscích jako o jednom velkém plemenném i kulturním celku*). *) Podrobnější informace o domorodcích obsahuje má knížka: Původ a zanikání domorodců v Austrálii a Oceánii. Knihovna »Země a lidé«. Svazek 50. V Praze, 1924. 315 XXIII MISIMA Korálové terasy. Přistání v Misimě. Domorodé vesnice a zahrádky. říštím cílem naším byl ostrov Misima, jeden z vysokých ostrovů Louisiadských, které druhdy patrně byly částí Nové Guineje a teprve v nedávné minulosti geologické byly od ní odtrženv a prodělaly veliké proměny; bylyf snad některé z nich celé nebo skoro celé ponořeny pod hladinu mořskou a pak teprve postupně znovu vyzdviženy. Neklamným dokladem pro poměrně nedávné jich vynoření se z hlubin mořských jsou terasy z korálových vápenců, staré to lemové útesy čili rýfy pobřežní, které dnes tvoří zřetelné stupně na svazích pohoří v několika úrovních až několik set metrů nad hladinu mořskou. Právě takovéto terasy korálové viděli jsme velmi zřetelně, když pluli jsme podél jižního břehu ostrova Misimy k jeho východnímu konci, kde nalézá se přístav. Převislé skály, horizontálně odseknuté nahoře, s bujnými draperiemi temně zelené vegetace, která však nezakrývala všude bílé barvy vápence, skály plné dutin drobných i velkých tvořily nejméně čtyři úrovně jak obrovské stupně. Tyto nebyly souvislé podél celého pobřeží nýbrž visely jen tu a onde, zejména na předhořích, někdv všechny nad sebou velmi ostře vyznačeny, někdy jenom některý z nich dobře znatejný a ostatní nezřetelné a splývající více méně s příkrým svahem hor. Myslím, že výška nejvyššího nám zcela jasně se rýsujícího stupně byla nejméně 200 metrů-nad mořem. Nejvyšší vrcholky příkrých horských hřbetů mizely v mlhách, jen sedla a nižší rozsochy hřebenů byly ještě zřetelné. Vysoko v jednom sedle ukazovali nám plechově střechy, které patří velkému zlatokopeckému podniku, majícímu tu několik dolů velmi nákladně vypravených. Pro tento velký horní závod vezli jsme své, již až tuze" nemilé čtyřnohé společníky, ubohé krávy a ovce. Je opravdu ku podivu, že po tak dlouhé a bouřlivé cestě, po strašné nepohodě byla zvířata vesměs ještě velmi čilá. Dokázala to při vyloďování velice názorně, ku podivu všech diváků. Vjezd do přístaviště Misimy je úzký mezi břehem ostrova a dlouhou kosou málo nad úroveň hladiny vyčnívající, jejímž základem jest korálový rýf. Po této straně výstup do hor není tak bezprostřední ani tak strmý jako po straně jižní, podél které jsme ráno pluli. V několika povlovných stupních zdvihá se horský svah a také největší část obyvatelstva soustře- 316 11 ,-ä m V přístavu v Samara!. duje se na těchto úbočích, zbavených z velkého dílu původní pralesové vegetace, místo níž jsou tu vesnické háje domorodců, role a pastviny, tvořící dohromady pestrý a svěží obraz nesčetných odstínů zeleně, zvláště význačných za pěkné slunečné pohody. Značná tlupa lidí, bělochů i domorodců očekávala velmi nadšeně Morindu. Již před přistáním, které Šlo dosti pomalu před se, přátelé na hrázi i na lodi vyměňovali si pokřikováním pozdravy a nejdůležitější novinky veřejného i soukromého rázu, a když loď přiblížila se bokem až k přístavišti, nečekali zvědavci na spuštění schodových žebříků a vylezli po boku lodi po provazových žebřících nebo po železných skobách, chytajíce se i lan, a přehupovali se o závod přes pažení palubní a lezli po nákladech nakupených a připravených pro jeřáby k vyložení v Misimě. Ředitel důlní společnosti misimské byl naším spolucestujícím, tuším, z Port Moresby i zval nás všechny, abychom použili parní tramwaye a vyjeli s ním k dolům. Jako však několikráte již, kapitán neměl naprosto smyslu pro naše turistické zájmy a přes žádost velké většiny cestujících setrval na svém původním rozhodnutí, že o polednách mají všichni býti zpět na lodi. 317 Jelikož cesta tramwayí tam i zpět vyžaduje nejméně tolik času, že bychom se jen tak tak vrátili bez jakéhokoliv zdržení, musili jsme upustiti od této vyjíždky a podnikli pouze procházku do domorodých vesnic na bližším boku hory. Namířili jsme si tam nejkratší stezkou vedoucí po úzkém, dosti spádném hřebenu mezi dvěma prorvami potoků, které po svých sráz-ných bocích byly pokryty přebujnou houští pralesovou. Z kokosové plantáže u samého břehu prošli jsme mezi pastvinami a rolemi, vzdělávanými pro zásobování dělnictva v misimských dolech a dorazili brzo k hájům užitečného stromoví, mezi nimiž v malých skupinách stála obydlí domorodců, kdekoliv byla trochu větší rovná plocha. Chýše zdejší mají svůj výrazný styl, vypadají jako překocené dlouhé loďky, postavené na kolové kostře. Obsahují většinou po dvou místnostech, oddělených tenkou plaňkou bambusovou. Jen málo lidí bylo doma, většinou byli v polích nebo na práci v dolech a při dráze. Děti žvýkající cukrovou třtinu byly nám stále v patách a neměly ani příčiny odporu k bělochům, nebyly však také ani dotěrné, přijímajíce drobné mince a pamlsky jen s vděčným, trochu stydlavým úsměvem. I v misimských vesnicích dostali jsme ke koupi jen málo zajímavých předmětů. Cokoliv bylo lepšího a cennějšího, zejména se složitějšími ozdobami symbolického rázu, bylo ve velké vážnosti a mělo takový význam pro domorodce, že velmi neradi se toho vzdávali i za peníz velmi pěkný, jaký by jim obchodní sběratel jistě nikdy nenabídl. Lžíce a nádoby na vápennou kaši žvýkanou s betelem, dýmky i různé ozdoby domorodé výroby bránili se úporně prodati, ačkoliv jim peníze i tabák byly lákadlem zjevně až příliš silným. Když pak přece něco prodati se odhodlali, bylo velmi patrno, že s předmětem tím neradi a teakně se loučí, že zdráhání nebylo jen spekulačního rázu, aby tím způsobem dosáhli zvýšení ceny nabízené. Nikdo z nás neměl srdce, aby snad příliš úporně na koupi stál, poněvadž právě my cítili jsme ty hluboce založené rozpaky a báli se, abychom prodavači nezpůsobili bolestné chvíle žalu nad odstoupením něčeho, co pro něho mělo zvláštní cenu z jakéhokoliv důvodu. Bylo nám jasno, že šlo tu o »pretium affectionis«, neboť byly to vesměs předměty, které mohl si zručný domorodec za několik hodin nebo dní zase sám vyrobiti z materiálu, který má po ruce, neboť dříví různého druhu a různotvarých dýní, palmového listí a vláken rozmanitých bylo dost v nejbližším okolí, ani lastury a kousky želvoviny nebyly vzácné nebo draho ke koupi. Byly to patrně hlubší důvody nám záhadné, které tolik bolestných rozpaků působily majitelům předmětů majících snad i jistou domnělou kouzelnou cenu. Život těchto Melanésců je úplně prostoupen pověrami všeho druhu, zaříkání a obyčeje mařící prý nepřátelská kouzla jsou spojeny skoro s každým 318 úkonem životním. Jen s velkým váháním vzdávají se přečetných, třeba velmi nepohodlných zvyklostí, přestupují »tabu«, zákazy jistě často velmi nepříjemné, jen s největší nechutí, neboť moc zděděných zvyků je příliš silná i strach před nemocí a smrtí, která jest trestem duchů za přestoupení takových přísných pravidel. Vláda guvernéra Murraye velmi dobře vycítila ty hluboké citové svazky, které domorodce poutají k předmětům s jejich pověrami úzce spiatým, ale pro sběratele národopisné často velmi cenným, i snaží se co nejvíce brániti je proti drze dotěrným svodům sběratelů ve velkém. Krátce po naší návštěvě bvla na území Papuy činná velmi vážná vědecká expedice, která však příliš bezohledně zmocňovala se předmětů domorodci uctívaných a proto se dostala s vládou do ostrého sporu, který vyřizoval se pak dlouhými diskusemi v australských dennících. 319 Není sporu, že stanovisko vlády bylo tu úplně pochopitelné a z důvodů veřejného míru a pokoje oprávněné. Domorodci dají se někdy zlákati, aby postoupili kusy veliké tajemné ceny bílým kupcům, a upadnou pak vestav nesmírné skleslosti, v kocovinu morální, která snadno vede i k činům násilným proti bělochům a k nepokojům velmi zbytečně rušícím dílo míru, na němž osvícené a spravedlivé správě tolik záleží. 2,Vysoké ploty, přes něž lze se dostati jen stupňovitými přechody, které nejsou přístupny prasatům a jen zřídka drůbeži, na všech stranách obklopují políčka, z nichž některá jsou dle potřeby uměle zavodňována z mělkých stružek po svažité půdě rozvedených. Tomuto primitivnímu zavodňování nenaučili se domorodci od Evropanů ani od starších nějakých cizích příchozích jiného plemene, neboť znají je též horští kmenové na ostrovech Trobriandových a jiných, kteří ještě nikdy nedostali se v přátelský styk s cizinci v dohledné minulosti. Všichni tito melauéští kmenové byli příliš nedůvěřiví a krvelační kanibalové, kterým každý cizinec byl nejen přirozeným nepřítelem, nýbrž i vítanou kořistí, jejíhož masa velmi rádi se zmocňovali. Proto třeba s nedůvěrou přijímati kombinace, které dokazují, že cizí vlivy kulturní a jiné sem pronikly ve stoletích nedávných. Jde-li tu o nějaké, snad polynéské vlivy, jsou to jistě výsledky náhodných styků již z pradávné minulosti, právě tak jako jisté účinky smíšení krve s bledším plemenem patrné na některých kmenech těchto ostrovů. Malá plocha vzdělané půdy poskytuje domorodci všeho, čeho potřebuje, má tu záhon tara, mauioku, sladkých bramborů, několik stvolů třtiny cukrové, něco tykví a melounů, houštinu banánů, nějaký chlebovník a několik palem kokosových. Štíhlé palmy arekové nejsou již tak hojné, ač žvýkání betelu je tu všeobecně rozšířeno. Na několika místech vkročili jsme i na okraj do pralesa, ale slizká půda unikala nám takřka pod nohama, tak příkrý byl sráz dolů do temné houštiny, jejíž spletí bylo by nutno násilně se prosekávati krok za krokem. Když blížila se doba polední, neradi jsme se vraceli zpět k lodi. Tam čekalo nás velmi zajímavé divadlo, vlastuě již jen poslední akty pantomimy, která způsobila nesmírné veselí mezi diváky bílé i tmavé pleti. Byly to krávy z Morindy, jež vyvolávaly bouře smíchu. Jedna po druhé byla obemknuta plachtou, za ni vyzdvižena hákem jeřábu a spuštěna na pevnou zemi. Zvířata v první chvíli stála jako zpitomělá, kolísala se na nohách jakoby opilá, ale po několika houpavých krocích uvědomila si. že mají pod nohama zase pevnou půdu, začala skákat a vyvádět a konečně vyběhla na šťavnatou pastvinu za úzkým sadem kokosovníku, kde s nesmírnou chutí se pustila do pastvy. Ovce naházeli do vody a ony našly si plovajíce nejkratší cestu na břeh. Tak konečně byli jsme zbaveni jedné nelibě páchnoucí společnosti, ale za 320 to tím více činil se patrným a obtížným těžký pach kopry, naložené v Port Moresby a v Yule Islandu. Je to záoach nesmírně vytrvalý a vše pronikající, za několik dní páchlo nám již i veškeré jídlo koprou, nebof i čerstvé ovoce, které jen několik dní bylo ve špižírnách u ledu, nasáklo do své kůry nebo kůže tuto nepříjemnou, čichu i chuti protivnou žluklou paehut. Dovedeme si představiti co znamená dlouhý pobyt na nákladní lodi, puchem kopry přímo prosycené. Ti, kdož sní o potulkách mezi smaragdovými ostrovy azurovým tropickým mořem, nemají ani potuchy o tom, jak krutými jsou často obtíže a nepříjemnosti každodenně pronásledující ty, kdož" vypravili se do těchto lákavých končin, aby vyhověli svým dobrodružným sklonům. 21' 323 XXIV NA NOVÉ BRITANNII Příjezd do Babaulu. Výlet do Tomy. Německé a australské hospodářství. Kráter v Matupi. ěkná pohoda potrvala jen, pokud jsme se nevymotali mezi rýfy obklopujícími Misimu i přilehlé nízké zelené ostrůvky po její východní straně, na širé moře, pak střídaly se prudké přeháňky se slunečnou pohodou a večer blýskalo se ná všech stranách, jak tomu v tropických mořích bývá, ale hřmění bylo zřídka a jen lehce slyšeti. Celý příští den byl podobný. Byli jsme na širém moři, v dohledu ani ostrůvku, hladina jakoby olejem politá, nebylo-li deště, který ji v prudkých vlnitých závanech bičoval. Po zachmuřeném mlhavém dopoledni se více-rozjasnilo, odpoledne slunečno převládalo, bylo intensivně horko a většinou skoro bezvětří, až na ty náhlé přepršky, s nimiž vždy se snesly prudké údery větru. Příští noci plavili jsme se nad nesmírnou hlubinou úzkého hlubomořského příkopu, jehož největší měřená hloubka činí přes 9000 metrů. Teprve třetího dne již od časného rána pluli jsme se podél pobřeží velikého ostrova Nové Britanie. Nová Britanie zvaná byla Němci »Nové Pomořansko«, Nové Irsko pak »Nový Meklenburk«, domorodá jména jsou »Birara« pro Novou Britanii a »Tombara« pro Nové Irsko. Ostrov je většinou nevysoký, jen několik skupin horských vyčnívá jako ostrovy nad zeleň nízkých, táhlých a plochých hřbetů až do oblaků mlhy zakrývajících jich vrcholy. Čím více vnikáme do úžiny Svatojiřské, která dělí Novou Britanii od Nového Irska, tím rozsáhlejší plochy jsou zaujaty pravidelně vysázenými plantážemi, z největší části kokosovníku. Výstavné domy s rozlehlými verandami přečnívají své zelené okolí a dominují na výšinách, aby zachytily ochlazující průvan očišťující vzduch. Na druhé straně úžiny vysoké hřbety Nového Irska rýsují se na obzoru, ale ani dalekohledem nelze vypátrati podrobností, neboť vzduch je dosti mlhavý. Vjezd do Simpsonova zálivu, v jehož vnitřní části »Blanche Bay« leží Rabaul, sídlo vlády a hlavní obchodní středisko druhdy německé državy, nyní mandátového territoria australského Nové Guineje, je velice zajímavý. Po pravé, severovýchodní straně ční vysoko kuželové hory sopečné, dnes již nečinné. Největší z nich sluje »Matka«, ostatní dvě »Dcery«. Na úpatí však mohutných těchto hor, kolem jichž vrcholů stále obláčky oar poletují, jen nevysoko nad hladinu zálivu vypíná se nízký, hodně - .. --těly kopec, 324 Jen na těžko přístupných svazích a močálovitých místech zůstala původní houština neporušena, jinak veškerá plocha, kam jsme mohli dohlédnouti, je zaujata plantážemi, které za německé doby byly velmi pečlivě udržovány a v prvních letech australské okkupace dosti prý utrpěly nedbalostí a nedostatkem odborných znalostí nových svých správců. Je mi těžko rozhodnouti, pokud na tom měla vinu neschopnost Australanů a pokud byl úpadek zaviněn také okolnostmi omluvitelnými, jako uvolněním dříve až příliš tuhé kázně mezi domorodým dělnictvem a snad i intrikami německých činovníků, kteří právě pro svou podvratnou činnost byli svých funkcí zbavováni. Tolik jest patrno i při zcela krátké návštěvě, že domorodci zdejší byli podrobeni daleko tvrdší kázni nežli v Papui. Zde běloch je opravdu pánem, kterému domorodec utíká pokorně z cesty již na dohled a krčí se, i tvář v pokoře naučené odvrací. Jaký to rozdíl proti veselým, důvěřivým Melanéscům z okolí Port Moresby! Tomuto pokornému, otrockému chování naučili je jejich němečtí páni a dosud si mu neodvykli. Slyšel jsem ovšem, že i některým novým plantážníkům a funkcionářům tento plazivý postoj »negrů« se zamlouvá a že tu i tam některý z nich dá se svésti, aby i biče po způsobu svých německých předchůdců užíval, ale to jest zajisté jenom zjev přechodný a soudy nedávno ustavené postarají se o to, aby, podobně jako v Papui, dostávalo se domorodcům ochrany proti zpupnosti nervosních zaměstnavatelů. Náhodně velkou vzdálenost projížděli jsme po svazích k Torně stoupajících plantážemi fíkovníku, který pro kaučuk byl pěstován, ale výnosem a jakostí svého produktu nemůže soutěžiti s Heveou brazilskou. Je to škoda pro oko, nebof plantáž těchto krásných rozložitých stromů s velikými, hustými korunami je daleko krásnější, nežli vysokokmenné, fádní a málo stínu dávající Hevey. Toma je malé klimatické místo, zařízené spíše na krátké návštěvy úředníků a plantážníků, kteří ve svých autech nebo povozech zase téhož dne se vracejí, nežli pro pobyt stálých hostů. Jeho zařízení bylo v úpadku, nebof bývalý nájemce a spolumajitel místa, Němec, má býti již brzo vystěhován ze sekvestrovaného majetku a proto není již ochoten starati se o blahobyt a pohodlí těch, kteří jsou po jeho mínění původci i nástroji všech svízelů. Pocítili jsme všichni účast s velikým rezavým mužem, který není zdráv a trpí prý nezhojitelnou nemocí a musí právě tak jako ostatní Němci příslušní do Německa nebo do Rakouska podrobiti se sekvestraci svého majetku a vystěhování do staré vlasti. Navrátiti se jako chudák odkázaný na náhradu, již mu jeho vlast prozatím hospodářsky hodně seslabená má vyplatiti, po letech tuhého přičinění v divoké cizině s podnebím těžko snesitelným, často se zdravím seslabeným nebo docela podlomeným, je těžký úděl, vzbuzující účast a politování. Přece však nutno uznati, že Australané nemohli si vésti jinak. Veškeří 328 Hon« Crook pod Hombroii Bluffem. Němci byli tak proniknuti přesvědčením, že německé vítězství jest též jejich osobním triumfem, že nemohou a nechtějí státi se loyálními občany cizího státu. Správní i hospodářské neúspěchy australské administrace válečné i poválečné jsou nesporně z části způsobeny jistou passivní resistencí německých kolonistů, af již to byli úředníci plantážnických a obchodních společností, af samostatní plantážníci nebo živnostníci. Pokusné a primitivní methody dobyvatelů byly na posměch methodickým Němcům poměrů dokonale znalým, nevážnost sebevědomých, ale trochu povrchních Australanů k celému správnímu aparátu německému byla jim urážkou a zároveň předmětem pohrdání. Až do uveřejnění mírových smluv nevzdali se naděje, že zůstanou při Německu, a většinou naprosto se nesnažili, aby nové správě se aspoň formálně přizpůsobili. Mnozí neznali dobře angličtiny, pouze »pidgin english«, strašně nepěkný žargon, který tak tak stačí k dohovoření s Číňany a s domorodci, ale je odporný, ba dráždivý ve styku s bělochem. Nikterak se nesnažili, aby naučili se snesitelné angličtině a s oblibou 329 pěstovali schůzky, na nichž utvrzován byl duch odporu a nesmířlivosti. Britské stanovisko je velmi pochopitelné a správné, třeba bylo kruté k jednotlivcům. Němečtí občané v mandátovém territoriu do té míry se exponovali do poslední chvíle pro svou německou vlast a národnost, že nelze žádati od Austrálie, aby ponecháním jich v Nové Guinei ohrožovala tuto sobě svěřenou državu. Ať jejich vlast německá, pro niž tolik se snažili, i když z rozumových důvodů a dle slibů daných australské okkupační správě měli sechovatiloyálně, nahradí jim majetek ztracený a Austrálií na účet německých platů reparačních sekvestrovaný. Avšak i tak, když všichni civilní Němci opustí mandátové území, zůstane tu australské správě velmi zlá přítěž, totiž německé misie, kterých zavázala se v zemi ponechati. Vliv těchto německých misionářů na obyvatelstvo domorodé v jejich okolí je obrovský a zajisté nebyl až dosud nikterak přízniv loyálnímu poměru těchto domorodců k nové australské správě. Je snad velmi oprávněné podezření, že veliký úbytek pracovních sil na plantážích, který opravdu již ohrožuje jejich další prosperitu, jest z velké části dílem německých misií, dříve ruku v ruce s ostatními německými zájmy a podniky pracovavších. Takové a podobné úvahy měli jsme na mysli, když prohlíželi jsme si z Tomy okolní kraj. Je to hlubokými stržemi hojně rozrytá náhorní rovina, prostírající se široko daleko mezi vysokým a srázným horským massivem na jihozápadě a jinými vysokými horami na severozápadě na Gazellině poloostrově. Tu jest území Bainingské, kde opodál od pobřeží v horách jsou dosud kanibalové napadající občas obyvatelstvo pobřežní. Je to sotva více nežli 70 kilometrů od samého Rabaulu. Na odvetu pořádávali němečtí plantážníci jistě s vědomím úřadů trestné výpravy, na nichž najímali dělníky na dlouhou lhůtu pro své podniky. Jak to najímání po boji a pod záštitou pušek asi vypadalo, můžeme si snadno představiti. Také na trupu Nové Britanie je ještě dosti kmenů provozujících dosud lidožroutství a lebkolov, které nepoznaly dosud kultury kromě snad hukotu palby a několik granátů nebo šrapnelů vypálených z dělové lodice na trestné výpravě proti nezkrotným divochům, když nějakého pychu se dopustili na životech neb na německém majetku. Největších úspěchů dosáhli prý Němci na Novém Irsku, dříve Novém Meklenburku, kde již snad ani ve vysokých horách nebylo kmenů kanibal-ství oddaných a kde nepřetržitý skoro pás velmi krásných plantáží s více než 150 kilometry výborných silnic lemuje pobřeží. Také na Nové Guinei samé hlavní stanice vládní jsou obklopeny velmi přístupnými a dobře řízenými plantážemi společností akciových i německých misií, ale v nevelké vzdálenosti od těchto středisek velmi výstavných a úpravných byli ještě kmenové divocí, jimž styk s bělochy přinesl dosud jenom zhoubné dary bezohledného vykořisfovacího systému. 330 Jaký to rozdíl proti Papui! Tam malý aparát úřednický s domorodou policií, kterou si sám mnsil vychovati a jen s pomocí několika misií v některých okrscích, dovedl rozšířiti za stejnou dobu autoritu humánních názorů do té míry, že dnes jsou oblasti, v nichž dosud lebkoloveetví a kanibalism se všemi s nimi spojenými hrůzami se praktikuje, jen ve velice dalekém vnitrozemí a největší část domorodého obyvatelstva požívá již trvalého míru. Úředníci vycvičení ještě pod osobním dozorem nebo v tradicích slavného lieutenanta guvernéra Sira Williama Maegregora konali pravé divy, Í s nezdolnou energií bojujíce proti tisícerým překážkám, mezi nimiž vražedné podnebí, nedostatky zásobování, disciplina mezi pacifikovanými domorodci, výpravy proti útočným divošským kmenům, intriky a nevůle misionářů nebo násilnosti bílých plantážníků a kovkopů byly na denním pořádku. Podrobná mapa Papuy je jedním z nejvýmluvnějších dokladů této neúnavné činnosti málo početných úředníků, kteří vedle všech svých jiných povinností měli též ze všech sil dbáti místopisného a vědeckého poznání oblastí sobě svěřených. Kdo zná Monektonovo dílo v českém výtahu vydané ve sbírce »Země a lidé«, učiní si trochu pojem o výkonech těchto pionýrů kultury, neboť tak zaměstnanými, jako Monckton, byla celá řada správních úředníků v Papui v době čtyřiceti let britského protektorátu nad tímto územím. Veřejná správa v Papui byla ovšem též často nucena použíti zbraně proti spurným a útočným kmenům, jakmile však dosáhla jich umírnění, snažila se ze všech sil, aby dostalo se jim co nejméně škodlivých a násilných cizích vlivů, podporovala samosprávu jejich a hospodářský pokrok. Spokojila se rušením jen těch obyčejů, které pro krutost nebo škodlivost z hlediska zdravotního byly naprosto zavržení hodné. Že při tom moc kmenových čarodějů a tak zvaných tajných společností, které provozovaly nad svým okolím terroristickou vládu, upadla nebo docela vzala za své, jest sice ztrátou z hlediska vědeckého, ale rozhodně s prospěchem pro budoucnost těchto domorodců. Na druhé straně administrativa hájila pevně zájmů domorodců proti přehmatům bělochů, plantážníků a podnikatelů všeho druhu a provozovala i velmi zdravý dohled nad činností misií, aby neutápěly se v sektárskych a liturgických libůstkáeh a snažily rse opravdu i o sociální a hospodářské povznesení kmenů, k nimž měly přístup. Při tom ovšem Papua zůstala chudou državou, do níž kapitalista se nehrne, aby svými podniky ji zvelebil. Ani australská správa nechovala se mateřsky k této sobě svěřené državě, dáváf na její správu tak malé subvence, že obtíže finanční jsou až příliš krutým údělem pro všechny, kdož pokrok její mají na srdci a na starosti. Ani po stránce přírodní není Papua tak příznivě osudem vypravena jako území bývalé Německé Nové Guineje. V její hornaté části východní 331 a na přilehlých ostrovech je velmi málo půdy rovné nebo málo svažité, která by s nevelkým poměrně nákladem dala se spracovati ve výnosné plantáže. V nížinách při velikých řekách jihozápadní a západní části převládá zase půda příliš močálovitá ve vzdálenosti snadno přístupné od moře a podnebí jest tak nehostinné pro bělochy, že překážky úspěšného rozvoje plantážního hospodaření ve velkých rozměrech byly by i pro podniky hodně subvencované až příliš hrozivé, ne-li nepřekonatelné. Naproti tomu na Nové Britanii, v Novém Irsku, na rozsáhlých plochách při pobřeží své Nové Guineje vlastní a na množství drobných ostrovů (na př. Admiralitních) našli Němci daleko příznivější podmínky přirozené pro rozvoj plantážního hospodaření a nad to veřejná správa německá vždy měla hospodářský a obchodní úspěch této državy na prvním místě na zřeteli. Domorodci a jejich prospěch byly předmětem vládní péče, jen pokud byly ve shodě s úspěchem hospodářského podnikání bělochů. Způsob najímání jejich dál se ještě až do nejnovější doby na mnoze po krutém způsobu někdy tak pověstných černoptáčníků (blackbirders), kteří tak hanebně poskvrnili čest bílého plemene v celé oblasti Melanésie svým podlým a násilným chováním k domorodcům. Na plantážích bývali sice živeni dobře a také po zdravotní stránce dostávalo se jim péče shodné se zájmem majitelů, ale museli pracovati pod velmi přísnou kázní, bití a tělesné trýznění bylo na denním pořádku v mnohých plantážích a stížnost proti takovému jednání u německých koloniálních úřadů byla platná zpravidla asi tolik, jako když slovanský rekrut stěžoval si do krutosti svých představených v rakousko-uherské armádě. Klidný vývoj australské správy v této druhdy německé državě povede jistě k lepšímu, humannějšímu pojímání povinností veřejné správy k domorodcům. Prozatím byly pociťovány hlavně pouze nepříjemné následky uvolnění kázně, obtíže najímání nového dělnictva, nedostatky nezacvičených a často i málo svědomitých úředníků nových a jiné nesuáze, které spolu s velkou krisí odbytní zaviněnou nepříznivou situací na světovém trhu a snad i monopolistickými plány některých velikých podniků, způsobily velmi krutou stagnaci ve vývoji plantážního hospodaření. Tato krise však nebyla pociťována jenom výhradně v bývalé německé Nové Guinei a v Papui, nýbrž s většími neb menšími rozdíly zachvátila celou oblast Oceánie, snad jen s výjimkou Havajského souostroví, které specialisovalo svou zemědělskou výrobu na plodiny, jejichž stálý a vydatný odbyt ve Spojených Státech Amerických byl plně zajištěn. Na cestu zpět z Tomy do Rabaulu-nezapomeneme snadno. V plantážích, jimiž automobil projížděl, bylo již temno a spousty světlušek blýskaly se v přítmí, když pak dospěli jsme až k pobřeží, pohled na záliv, tu více tu méně prosvítající mezi kokosovými palmami, nebo náhle se v plné šíři 332 otvírající, když objížděli jsme některé srázné předhoň', byl věru rozkošný a nezapomenutelný. V dálce stále se zmenšující leskla se světla Rabaulu a chvílemi osvětlil se celý obzor i s mohutnými sopkami Matkou a Dcerami jasným bleskem. Po návratu do residence administrátorovy bylo nám rychle navléci společenský úbor večerní, neboť byla tu uspořádána naším hostitelem večeře a po ní dlouho do noci trvající velmi animovaná zábava, při níž tančení v moderním stylu bylo v popředí zájmu všech účastníků. Příštího rána podnikli jsme vyjížďku vládní lodicí motorovou k činné sopce v distriktu Matupi. Při té příležitosti navštívili jsme předem domorodou vesnici stejného jména na nízkém ostrově, který ve velkém zemětřesení r. 1878 utrpěl značné změny. Odtud vzali jsme si s sebou několik hochů, aby nám byli nápomocni při výstupu na vrch, nebot náš průvodce, bílý úředník, nebyl si jist místy, kudy lze bez nebezpečí vystoupiti. Již místo k přistání nutno vyhledati s opatrností, neboť horká, skoro vroucí sirnatá voda vytéká tu na mnoha místech mezi nassutým kamením a patrně i pod hladinou vyvěrá v takové síle, že nelze ruky ponořiti do vody zálivu, jak je horká. Výstup sám je trochu obtížný, ale není nikterak nebezpečný. Obtížný je proto, že po celém příkrém svahu kráčíte po sypkém hranatém štěrku, který rád povoluje pod nohama i tam, kde již trochu mladé vegetace, křů a stromů, na něm se zahnízdilo, a zvláště pak v horní části výstupu po zcela holém a teprve asi v nedávné době nassutém kuželi. Okraj kráteru, hluboké prohlubiny velmi pravidelného nálevkovitého tvaru s četnými drobnými i dosti silnými syčícími solfatarami, leží jen málo více než 100 metrů nad hladinou moře a je schůdnj' kolem do kola. Za to sestup do kráteru není příliš doporučitelný, neboť v bezvětří hromadí se tu horké sirné výpary a chvílemi ovanou vás i když stojíte na samém okraji kráteru tak, že sotva dechu popadáte. Na straně od moře odvrácené dělí pusté údolí s kamenitým dnem, na němž četné solfatary sírou vykvétají a proužky dýmu bílého do výše vysílají, tento mladý kužel zcela svěžích obrysů dosud ani stružkami vod nerozrytých od srázů vyššího staršího kráteru. Tento objímá již jen sotva z poloviny obvodu dosud činnou sopku. Je zřejmě mnohem starší i jest pralesem zalesněn na své od sírnatých výparů odvrácené straně směrem k úbočím velikých, vyhaslých sopek. Je to krásný případ mladistvého a zdrobnělého Vesuvu; činný kužel nově nassutý, pusté »atrio«, údolí, které dělí mladý kužel od srázů »Sommy« starého jen z části zachovalého staršího kuželu. Ostatek tohoto předchůdce dnešní sopky na straně k moři obrácené patrně bud1 byl zničen nějakou velkou explosí nebo propadl se při některém zemětřesení, způsobivším dalekosáhlejší změny v této nepokojné oblasti. 334 I Za přílivu na obvodu ostrova Samurai. Překvapilo nás, že domorodci zdejší nikterak nebáli se přistoupiti až do nejbližšího okolí solfatar a že vůbec nejevili nijakých rozpaků pověrečnýeh v blízkosti projevů sil jim zajisté tajemných. V horké vodě v zálivu prý se koupávají a připisují jí asi právem léčivou moc. Jak obyvatelé vesnice, kterou jsme též při svém návratu navštívili, tak i jiní domorodci, kteří veslujíce ve svých člunech vahadlových vraceli se z Rabaulu, byli nám nápadní svým reservovaným chováním, v němž snad dosud lze vycítiti účinky německé, pruské kázně. Jak vesnice sama, tak i lodky, s nimiž jsme se setkali, a jejich posádky byly vesměs velmi chudé s hlediska národopisného. Bývalo tu činno asi hodně mnoho bezohledných sběratelů domorodých »kuriosit«. Podrobnou prohlídkou čínské čtvrti Rabaulské zakončili jsme svůj až 335 příliš krátký pobyt. Firma Burns Philp and Co. totiž zahajovala právě na zkoušku novou přímou linii ze Sydney do Rabaulu a první loci této linie měla přijeti v několika dnech. Z toho důvodu nebylo třeba, aby »Morinda« déle se zdržovala, a tak beze všeho ohledu na cestující, kterým původně nejméně třídenní pobyt byl slibován, loď musila odjeti hned druhého dne k večeru. Co s Číňany, jest jedním z velmi těžkých problémů správy v této državě. Se stanoviska hospodářského prospěchu a pohodlí pro bělochy jsou jistě užiteční. Jako obchodníci i jako zaměstnanci na plantážích dovedou se daleko spíše dostati do intimního styku s domorodci, rozumějí jim lépe a ovládají je snáze klidnějším a méně násilným způsobem nežli velká většina bělochů. Po stránce morální však domorodcům nikterak nejsou ku prospěchu a přítomnost jejich má všude neblahý vliv i na velkou část obyvatelstva bílého. Pro svůj finanční úspěch a pro ukojení svých vášní neštíti se Číňan ničeho a své oběti dovede podivuhodným způsobem ovládati a držeti ve svých tenatech tím, že slouží všem jejich slabým stránkám a přivádějí je znenáhla do naprosté odvislosti a ztráty vůle. Také v mandátovém území a zvláště v Rabaulu samém a jeho okolí je prý veliká demoralisující moc Číňanů nad domorodci velmi patrná a australská správa chce ji vymýtiti všemi prostředky, které jí budou po ruce, aniž by vedly k mezinárodním zápletkám nebo k oprávněným stížnostem u Společnosti Národů. Prozatím bylo již zabráněno přivážení nových Číňanů, omezuje se také v mezích možnosti jejich zaměstnávání na plantážích a policejní i soudní orgány jsou instruovány, aby co nejpřísněji dozírali na styky Číňanů s domorodci. Jak v Papui tak i zde přísně se provádí dozor, aby domorodcům nebyly podávány alkoholické nápoje, velmi důrazně se zakročuje pokutami i tresty též proti prodávání a užívání opia a také proti hazardním hrám, jimž Číňané sami rádi holdují a k nimž také svým obětem skrytou příležitost rádi poskytují. Lze se nadíti, že territorium Nová Guinea i pod australskou správou bude hospodářsky zkvétati až překonány budou začáteční obtíže. Bude předností nové správy bude-li se dbáti více zájmů domorodého obyvatelstva nežli za německého panství. 336 XXV OPĚT V SAMARA! A V OKOLÍ Misie Kvvato. Vyjížďka do Guraje. Nebezpečná plavba mezi korálovými útesy. Souhrn dojmů z Nové Guineje. c: a zpáteční cestě do Samarai měli jsme moře velmi klidné, bylo však hrozně dusné horko při úplném skoro bezvětří. Jen v dálce zahlédli jsme málo zřetelné obrysy velkých a vysokých ostrovů skupiny Trobriandovy a ď Entrecasteauxovy. Do Samarai dorazili jsme po dvoudenní skoro plavbě a měli jsme ještě dosti času, abychom téhož odpoledne podnikli vyjížďku 'do misie na nedalekém ostrůvku Kwato. Kwato jest ještě menší nežli ostrůvek Samarai, misie zaujímá jej celý a budovy misijní pokrývají vrcholek příkrého kopce, s něhož rozvírá še velmi krásný a instruktivní rozhled. Veškeré i větší ostrovy v tomto okolí jsou nesmírně příkré a strmé, výstup nastává bez jakéhokoliv přechodu bezprostředně zpravidla nad velmi úzkým pruhem pobřežním, který sestává z nízkého, hrubě písčitého valu, vytvořeného z úlomků korálů a-různých ulit a spočívajícího zhusta na odumřelém lemovém rýfu korálovém, a z úrodné naplaveniny a močálů někdy širších a někdy zcela úzkých. Zhusta zapadají skály přímo do moře a tak obydlitelný pás ostrovy lemující není zcela souvislý a často bývá roztrhán na velké množství úzkých, malých plošek, které jsou s$o uživiti jen velmi malé osady. Zřídka jen viděti lze větší skupinu chat pohromadě, většinou bývá jich jen asi půl tuctu nebo málo více. Živí je hlavuě moře svými rybami, korýši a měkkýši, v nichž nejsou nikterak vybíraví, písčitý břeh využitkují palmami kokosovými a pod nimi a na naplavenine kolem močálu, do něhož ústí vody se svahů horských půdu splavující, pěstují trochu banánů, tara, yam u a jiných plodin. Prales na svazích horských neposkytuje jim mnoho kromě dříví a rotanu sloužícího místo provazů a nití. Často jsou svahy tak skalnaté a příkré, že jednou zničený prales sotva by se dal nahraditi znovu, neboť veškerá zvětralina v nejkratší době byla by splavena s holých skal. V okolí Čínské úžiny neviděli jsme nikde zdvižených pobřežních čar ani teras z korálového vápence. Kopce sestávají většinou z hodně rozvětralé horniny sopečného původu, značného geologického stáří, hřebeny jejich jsou velmi úzké a ostré, zdá se, že opodál od pobřeží není vůbec ani trocliu místa Daneä: Tři léta. 22. 337 pro osídlení lidské a tak ty nuzné vesničky pobřežní chovají jediné obyvatelstvo těchto ostrovů. V misii setkali jsme se se značným počtem domorodé mládeže obojího pohlaví. Byli vesměs dobře živeni, veselí a přítulní jak k misionářům, tak i k hostům, ale nikterak dotěrní nebo dovolení, Zdá se, že hlavní váha klade se na praktickou výchovu, kterou by se život v domorodých vesnicích mohl povznésti z dnešní příliš úzké závislosti na přírodě. Melanésci mají mnoho praktického smyslu, a naučí-li se jednou vážiti si plodin, kterých dříve neznali, zajisté budou se snažiti, aby pěstování jejich i do svých domovů rozšířili. Rovněž pravidelné mytí a koupání, čistota tělesná y našem smyslu stává se jim zvykem a potřebou, podobně i hygieničtější a čistší úprava příbytků. Dosáhne-li se tím aspoň omezení kožních chorob, které domorodce tolik sužují, a větší odolnosti oproti různým nákazám, zejména zažívacího ústrojí, bude tím mnoho docíleno. Mládež v misii měla kůži ku podivu čistou a bylo nám řečeno, že zvláště na potírání prsténcového svrabu vynakládá se mnoho péče. Na skupině jistých stromů, snad teakových, rostoucích na úpatí misijního kopce, viděli jsme značný počet podivných hnízd snovačů zavěšených na bezlistých skoro větvích. Příštího dopoledne byla nám dána k disposici vládní motorová loci přednostou samaraiského správního distriktu a vypluli jsme v počtu asi desíti osob za velmi příjemného počasí. Z blízka jsme oplouvali pobřeží ostrova prostírajícího se na severovýchodu od Samarai a odděleného od něho asi tři kilometry širokým průlivem. Zastavili jsme se před domorodou vesnicí zvanou Guraj. Motorová lodice musela zakotviti v hlubším chobotu vnikajícím na 20 metrů od pobřeží do útesu korálového, pokrytého jen mělkým mořem. Domorodé mužstvo přeneslo nás všechny až na suchou zemi. Divili jsme se jim, s jakou jistotou kráčeli mezi balvany a úlomky lastur a korálů, aniž by si zranili nohou nebo klopýtli. Také senior naší výpravy, osmdesátiletý výměnkář squatter, podrobil se této proceduře přenášecí. V Guraji nebylo nikoho mimo několik starých mužů, žen a malých dětí. Mladší lidé byli bud! na lovu ryb nebo někde pracovali na úzkém úrodném pruhu táhnoucím se dosti daleko pod skalnatými srázy. Přímo za vesničkou prostíral se mělký močál až k houštině vroubící úpatí skal, trochu banánů a tara bylo vedle kokosových palem vše, co tu pěstovali. Neměli dokonce ani prasat ani [drůbeže, které přece málo kde scházejí. Jeden ze starých lidí velmi ochotně vylezl na jednu s palem a shodil několik zelených ořechů, jichž osvěžujícím obsahem nás pohostili. Snad bylo naše podivení nad obratností muže stářím zjevně dosti sešlého trochu zbytečné, neboť zdejší domorodci stárnou rychle a brzo umírají. Čtyřicetiletí lidé jsou tu již starci vzezřením, bývají bezzubí, hodně prošedivělí a kůže na trupu i na 338 lidech je hodně splihlá, svráskaná. Ženy ovšem stávají se stařenami ještě rychleji. Procházejíce se po písčině a sbírajíce neporušené lastury, jichž nebylo tu právě mnoho, přišli jsme na dva náčrty hůlkou v písku provedené. Byly to jednoduché obrysy domorodých člunů s plachtami, ale tak dovedně, takřka umělecky načrtnuté při své jednoduchosti, že byli jsme opravdu udiveni. Na otázky své, které mužové na motorce zaměstnaní tlumočili přítomným vesničanům, dostalo se nám nerozpačitého a souhlasného ujištění, že nárysy těmi ráno se bavil jeden z tamních mužů, který právě jest někde vzdálen na práci. Pokud jsme mohli vyrozuměti, neměl tento divoch žádné příležitosti posilovati svoji fantasii evropskými vzory uměleckými a jest •_<:;" 339 tedy i takovýto primitivní náhodný výkon velmi zajímavým dokumentem původní tvořivosti vlastní domorodé duši. Když naši plavci přenesli nás jednoho po druhém zase do motorové lodice, kochali jsme se ve hře barev oživující spádné okraje korálového ryfu a-dle našeho přání kormidelník řídil lodici tak, abychom co nejvíce tohoto skvělého divadla užili. Jak znamenitě se vyznal i se svojí družinou v pobřežních vodách plných útesů, jen lehce ukrytých pod hladinou a plavbě nesmírně nebezpečných, poznali jsme brzo na to, když projížděli jsme úžinou dělící ostrovy Sariba a Hayter. Byla to velmi odvážná, ba nebezpečná plavba, tím spíše, že hnala nás rychle ku předu přílivová, vlna stále se zrychlující, čím do užší vody jsme dospívali. Na konec letěla lodice úzkým kanálem mezi korálovými skalisky, které mihotaly se před našimi zraky jen v nepíitrné vzdálenosti od lodi. Jediná malá chyba kormidelníka mohla přivésti motorku v osudný styk se skálou. Byly to nejvýš napínavé okamžiky a věru jsme si všichni oddechli, když průliv se nálevkovitě šířil v prostrannou hladinu moře meziostrovního a skály podmořské zmizely s dohledu. Sám velitel loďky předávaje kormidlo jednomu ze svých druhů byl zjevně rozčilen, usmíval se sice pyšně nad zdařilým bravurním výkonem, ale stíral si s čela pot, který nebyl způsoben horkem, nýbrž rozčilením. Návrat do Samarai nebyl však ani potom tuze klidný, dul prudký vítr a přílivové vlny setkávající se z různých stran stříkaly vysoko a přeJévaJy se do lodice, takže dva plavci stále byli zaměstnáni vyléváním vody a většinou jsme byli promočeni až na kůži. Poslední uáš večer v Samarai byl jednou z nejkrásnějších chvil na této cestě, měsíc svítil nádherně a procházky po cestě kolem ostrova pod tajemně šustícími palmami s výhledy na moře blyštící se v stříbrné záři jeho odlesku zůstanou nám vžcby v živé vzpomínce. Zpětná plavba ze Samarai do Port Moresby byla celkem příjemnější, nežli cesta tam před týdnem.. Moře bylo klidné, nepršelo často a vítr pas-sátní se hodně ztišil. Jakkoliv výhled nebyl zcela jasný, viděli jsme přece více z pohoří Novoguinejských; jako mohutné kulisy několik strmých boků horských zdvihalo se výš a výše až k veleborskému pásmu na samém obzoru, jehož nižší partie byly zpravidla zamlženy, ale vrcholové linie dosti dobře se odrážely od oblohy. Celé toto horstvo označuje se jménem Owen Stanley Range a má mnoho vrcholů vystupujících nad 3000 metrů. Nebylo tu význačných samostatných vrchů, nýbrž čára hřebenů, zejména u bližších kulis, byla málo členěna a jen hluboké zářezy chobotů a údolí říčních dávaly tušiti velmi rozeklaný a těžce přístupný ráz těchto hor. Když po odjezdu z Port Moresby rekapitulovali jsme si své zážitky na tomto až příliš krátkém a rychle minuvším výletu do Nové Guineje, byli jsme naplněni povděkem k svému osudu, že aspoň tak povrchní, ale přece 340 vysoce zajímavý pohled na kraje tak zvláštní a záhadné byl nám dopřán. Setkali jsme se s příslušníky lidského plemene, které dosud jsme znali hlavně jen z knih a sbírek a z několika exemplářů mimo jejich domovinu. Bylo nám líto, že neměli jsme příležitost poznati Melanésce na ostrovech šalomounových, kde dosáhli vrcholu své svérázné kultury po stránce hmotné, t zároveň však neblaze prosluli svou nezkrotností a krvežíznivostí a poskytli, jak se zdá, ještě na dlouho nevyčerpanou studnici pro celou řadu lepších i méně cenných historek, z nichž Jack Londonovy jsou u nás nejznámější, Dnes již i na těchto, pro divokost svých obyvatelů a vražednost podnebí nejpověstnějších ostrovech zavládly poměry klidnější. Jiná třída bílých lidí nežli prohnaní a krutí dobrodruzi má dnes převahu ve stycích s domorodci. Násilné unášení dělníků »na dlouholetý nájem« tak zvanými černoptáčuíky již ustalo, prodávání alkoholu domorodcům a jiné neplechy ve stycích s nimi jsou pod přísnou kontrolou policejních orgánů správních. Příležitost k dobrodružstvím, o jakých čteme s vlasy hrůzou a napětím zježenými, jest již mnohem méně snadná a třeba ji opravdu vyhledávati v těch koutech souostroví, kam spořádaná autorita britského protektorátu dosud nepronikla, nebo kde zůstalo jako přežitek ještě staré napětí mezi nervosními, k násilí sklonnými bělochy a domorodci majícími pocit, že děje se jim bezpráví. Za. celou dobu svého pobytu v Austrálii nečetl jsem ani neslyšel o nějaké krvavé srážce mezi bělochy a domorodci na Šalomounových ostrovech. Jedna malá výprava sběratelská a obchodní zmizela někde na horním toku řeky Ply v Nové (í-uinei při hranicích nizozemské a britské državy. Šířily se pověsti, že byla pobita a snědena domorodci, je však také možno, že vzala za své nějakou jinou nehodou v této oblasti ještě příliš málo známé a. od jakékoliv pravidelné kontroly správních orgánů tuze vzdálené. V době naší návštěvy v Nové Guinei byly přerušeny vrtací pokusy, které Angloperská petrolejová společnost tam po léta prováděla. Nálezy nebyly prý dosti slibné, aby pokračovalo se v pokusném vrtání, které v tropických, nadmíru těžce přístupných oblastech jest spojeno s obtížemi •a vydáuími mimořádnými. Zajímavým dokladem, že kutání na petrolej má býti znovu a patrně ještě v intensivnější míře obnoveno, byl mi připiš krajana vrtmistra ze Gbel, že zavázal se smlouvou k zaměstnání na Nové Guinei spolu s jinými dvěma svými kolegy. Vypravili se loni (1924) na jaře. Doufejme, že nepodlehnou nebezpečím, kterým divoká tropická příroda zdraví bělochů ohrožuje a že ze statečného svého podniku vrátí se uspokojeni. 341 XXVI V CAIRNSU A NA ATHERTONSKE KRABATINE Nehostinné pobřeží. Cairns. Tamní kmen černošský. Kaňon řeky Barronu. Změny na Athertonské krabatině. Kráterová jezera. dyž blížili jsme se zase australským břehům, odhodlali jsme se opustiti »Morindu« v Cairnsu a zůstati asi na deset dní v tropickém Queenslandu mně známém již z let 1909—1910. Tenkráte poznali jsme toto území přírodními krásami nesmírně bohaté s přítelem Dominem v té nejhorší sezóně, v kruté deštivé době letní a jen při letmé návštěvě skoro o půl roku později, v červenci uprostřed zimy jižní polokoule okusil jsem, bohužel už příliš krátce, jak opravdu krásaě tu jest v suché zimní době, kdy jasný, slunný den se střídá s řízně chladnou nocí. S lítostí odhodlávali jsme se k tak brzkému rozloučení od příjemné společnosti, která v Kabaulu se změnila dosti silně vyloděním značného počtu cestujících, ale získáním i nových, většinou zajímavých a sympatických spolucestujících. Za to těšili jsme se skoro na chvíli, kdy unikneme stále intensivnějšímu puchu kopry, který činil zejména pobyt v místnostech pod palubou a jídla velmi nepříjemnými. Dovedeme si velmi živě představiti, jaké zoufalství může způsobiti dlouhá plavba na lodi koprou naložené, není-li příležitosti k dosti časté výměně zásob a diety lidem, kteří ještě nestali se lhostejnými k tomuto odpornému, všudybylnému trapiči, který jako by vše zahaloval a vše prolínal. Cítíte nakonec kopru všude a na všem a lidem slabší zažívací kapacity dovede to opravdu zkaziti chuť k jídlu a největší část požitku i z cesty jinak velmi příjemné. Druhého dne ráno po odjezdu z Port Moresby projížděli jsme Cookovou passáží ve Velkém Bradlovém útesu korálovém proti mysu Flattery. Moře bylo tak klidné, že sotva jsme pozorovali zvláštní pohnutí hladiny na skalách korálových rýfů, ostatně byli jsme od nich též mnohem dále vzdáleni, nežli ve značně užším výjezdu z Trojické passáže na širé moře. V dálce vynořovalo se několik výsep za přílivu asi z největší části mořem pokrytých. Dosti blízko propluli jsme podél vysokého skalnatého ostrova Ještěrek (Lizard Island). Po straně východní i jižní je skoro holý, jen v zářezech potoků táhne se stromovitá vegetace dosti vysoko a tvoří na naplavenine před jejich ústím do moře hustou temně zelenou krabatinu. Některé plochy skalní byly tak vyhlazeny, že leskly se jako zrcadla, když paprsky sluneční v určitém úhlu na nich se odrážely. 342 Pobřeží australské od Kapu Flattery až daleko za Cooktown směrem k jihu ničím nepřipomíná z větší vzdálenosti, že jest to tropická země přímořská. Dále na jihu mezi městy Townsville a Port Douglas tropické džungle pokrývají boky hor, ne-li všude, tedy aspoň z velké části, jejich tmavozelený porost zahaluje skály a také nížina, pokud je oku cestujících podél pobřeží přístupna, odívá se ve svěží tropický háv. Zde však ještě blíže k rovníku jsou srázy k moři obrácené porostlé stejně sporým a nevydatným lesem blahovičníkovým, jako by byly někde na pobřeží velkého australského zálivu o dvacet stupňů šířky jižněji, a také výhledy do údolí a nížin místy dosti široko se otvírající nejsou o nic utěšenější. Smutné a pusté je toto pobřeží. Skoro horizontální uložení mohutných pásů hornin, snad pískovců a tufů nebo láv vulkanických, soudíc podle temného jednotvárného zbarvení, vtiskuje reliéfu krajiny hlavní ráz. Jsou to tabulové vysočiny k moři velmi příkrými, místy zdánlivě skoro kolmými srázy obrácené. Nedostatek vegetace na nich je patrně způsoben společným účinkem tří hlavních činitelů; poměrně malá výška, nejvýše 500 metrů, která nestačí k zachycení vlhčích proudů vzduchových, odchýlení hlavních děšfonosných větrů a pak asi též malá úrodnost horniny samé, která není s to zadržeti vlhkost do té míry, aby učinila vzrůst hustší vegetace snadným aspoň v stinných zářezech potoků a v údolích. Tato bývají jinde zhusta útulkem svěží vegetace vlhkého tropického rázu i když jinak boky hor jsou velmi sterilní a dávají výživy jen velmi řídkému a z dálky skoro neznatelnému porostu. Je též skoro neobydleno toto pobřeží, Cooktown ležící v hloubi zátoky jsme sotva rozeznali, viděli jsme však z blízka maják a signálový stěžeň s obydlím, které označují jeho blízkost, jinak jen na dvou nebo na třech místech zahlédli jsme dým poblíž pobřeží. Podle všech známek nebyl to požár lesa, nýbrž oheň v tábořišti, nic však nám nebylo s to dáti bližšího vysvětlení, šlo-li se o tábor domorodců, či o prospektory, po cenných nerostech se shánějící, či o pasáky, nebo o lovce mořských okurek čili trepangu, udící své nevábné zboží na tomto od světa odloučeném břehu. Časně z rána 31. července přistála »Morinda« v Cairnsu a nám zbýval, již jen výlet k vodopádům řeky Barronu ve společnosti, která téhož odpoledne nastupovala na Morindě další cestu. Neviděl jsem podstatných rozdílů proti stavu dobře mně známému z r. 1909.-10. při trati od Cairnsu do nížiny při dolním toku Barronu, ani podél serpentin, jimiž železnice vine se kvodopádu Kamenného potoku (Stoney Creek). Jen ráz vzdělávaných ploch v nížině a na volných úbočích změnil se velmi výrazně; tehdy byly to plantáže banánové a také dosti hojně větší i menší záhony ananasů, nyní vše skoro pokrývala třtina cukrová a banány, papaje, ananasy a jiné ovoce pěstovány byly hlavně jen pro soukromou 34.3 potřebu nebo nejvýše pro místní trh v malých zahrádkách. Zdálo se mi, že se změnou tou ubylo také Číňanů, kteří druhdy byli tu dosti hojní jako dělníci zemědělští, nájemci zahrad a plantáží i jako drobní obchodníci. Místo nich bylo na stanicích a podél trati viděti převážně snědé tváře jihoevropských přistěhovalců. Tam, kde ve stále větší výši prodírá se trať pod skalami nad strmým srázem končícím až v úzké prorve vlastního koryta řeky, to jest asi o tři sta metrů hlouběji za stálého ostrého sklonu, který divákům z oken vlaku zdá se býti daleko příkřejším nežli ve skutečnosti je, zůstal ovšem prales ve své panenské houštině. Ani požáry lesní ani, účelné kácení pralesa neubraly tu nikde na rozsahu divočině. Bylo mi podivno, že za celou tu řadu let velmi odvážná trať na boku strmého kaňonu neutrpěla žádného většího úrazu zřícením skal nebo celých svahů s hora nebo pod svým základem. Tak pravdě nepodobná zdá se její stabilita při příkrosti úklonu strání i při spoustách vod a kalu, které tropické lijáky v době dešf ů způsobují. Tyto řítí se často se všech strání i skalních ostrohu skoro jednotnými clonami rmutné vody, a jelikož často opakují se deště skoro bez jednoho suchého dne v době několika neděl, zdá se téměř neuvěřitelným, že voda nepronikne tak hluboko, aby způsobila sesouvání provlhče-ných hmot, skal i drolin po svahu ve větším měřítku. Skutečně však za celou tu dobu, mimo každoroční ovšem dosti nákladné drobné opravy v době dešťů a po ní, nebylo třeba podniknouti ničeho ve větším měřítku pro zabezpečení dráhy. Hlavní vodopád Barronu přes to, že jen malé množství vody se jím řítilo pro dlouho již trvající sucho, byl přece úchvatný a celá tajemná scenerie kaňonu, z něhož dunění spodních vodopádů se ozývá, působí na fantasii mohutným dojmem, třeba jen v několika místech měl příležitost pohlédnouti na okamžik do propasti, v níž temné vody hlubokých jezírek víří pod bílými pěnami slapů. Mračna roztříštěné vody lemují srázy hodně vysoko a nezřídka zbarví se duhou, jež pohrává si na závěsech tropické vegetace zachycené ve spárech vždy zvlhlé horniny a v četných uzounkých prorváeh, jimiž tu i tam probleskují vody drobných potoků skokem se vrhající z houštiny pralesa dolů do kaňonu. Všechna ta krása nebyla však pro mne bez jistého bolestného ostnu; před lety, když podrobně jsem prolézal okolí vodopádů, zajímala mne velmi otázka, jak rychle ustupují skály rušivé činnosti vod, zejména za letních přívalů přes ně se řítících. Zapsal jsem si tehdy některé význačné body a proměřil jich vzájemnou polohu i vzdálenost okrajů propasti od nich. Když vracel jsem se do Austrálie, neměl jsem mnoho nadějí, že podívám se v tato místa a opomenul jsem vyhledati své staré rozptýlené záznamy mezi deníky a poznámkami z různých cest. 344 Pobyt náš v Cairnsu samém přinesl mi několik zklamání. Hotel, na který jsem vzpomínal s velkým zadosťučinením, byl přeplněn hosty, na širokých verandách rozkládaly se španělskými stěnami improvisované ložnice; všude plno lidí a hlučno. Na protějším stavebním místě chyběl útulný dům, který kdysi patřil soudci Grantoví, našemu vzácnému příteli. Vyhořel před několika lety a jeho nám přátelští majitelé tráví svá stará léta v Brisbane. Ze všech funkcionářů a typických osob, s nimiž někdy jsem se stýkával, nebylo tu ani jediného a tak Cairns byl mi po stránce osobní zase tak cizí, jako když jsme sem po prvé přijeli o vánocích 1909. Zmínka v novinách o našem pobytu přinesla však dvě návštěvy Jiho-slovanů. Jedním hostem byl starý bohatý obchodník, rodem Hercegovec, který po leta byl již usedlý v .Severním Queenslaudu. Byl to velmi zajímavý a velice příjemný typ šťastného spojení vlastností diuarského Srba s vlivy angloaustralské společnosti. Muž skoro beze všeho školního vzdělání jen vlastní silou svojí, zdatností v obchodu a poctivostí vypracoval se na občana velmi váženého, který přes všechnu svou jistě kromobyčejuou V3'spělost v materielních zájmech životních a veliký úspěch v hromadění bohatství zachoval si plné kouzlo citlivého a skromného muže z lidu, ne-podlehnuvšího svodům úspěchu, jako tak mnozí hluční a nabubřelí zbohatlíci v jeho vlastním okolí. Starý mládenec toužil vyprodati svůj nemovilý majetek a usaditi se na stará kolena ve své rodné skalní pustině na Dabarskem pol ji, kterou jsme si ve svých rozhovorech tak živě připomínali. Druhá návštěva byli dva příslušuící bratrského národa bolševického smýšlení. Chtěli mne zkoušeti po stránce politického a sociálního přesvědčení a jeden z nich pokusil se velmi dňtklivými a bombastu plnými výlevy získati mne pro samospasitelnou rudou víru. Naznačil jsem mu po některé chvíli, že námaha jeho je marná a rozešli jsme se přátelsky popivše trochu whisky se sodou na šťastný vývoj slovanských národů, který jsme si ovšem každý jinak představovali. Umínil jsem si při tomto svém pobytu vyzkoumati aspoň přibližně, jaký účinek měly epidemie španělské chřipky a jiné nemoci na zbytky domorodých kmenů v oblasti mně od dřívějška dobře známé. Cairnský kmen měl své tábořiště asi 4 až 5 kilometrů na sever od města na písčitých přesypech po jižní straně ústí řeky Barronu do moře. Bylo tu několik chýší mezi pandány a stromy »teatrees« vystavěných v původní podobě polokulovité, z výši asi ľ/a metru uprostřed. Materiál však, z něhož byly zdělány, nebyl již původní (palmové listy, rokytí, stromová kůra); na kostře z ohnutých bidel byly rozmanitě připevněny kusy látek a hadrů všeho druhu i nepravidelné větší i menší kusy zprohýbaného plechu a jen zbývající plochy a trhliny byly vyplněny zbytky pleteniny z palmových a pandánových listů. Byla to bídná přístřeší, ale obyvatele jejich našli jsme 347 v lepším stavu, než jsme se obávali podle prvního dojmu. Několik jižnemla-dých černošek tu sedělo špinavých sice a nehezkých, nepohyblivých a nevšímavých, které jen hrstka cigaret k odpovědem na několik otázek vzpru-žila, mimo ně však houfec zdravých a veselých dětí, kterým naše návštěva byla předmětem velkého zájmu. Kromě starých špinavých »dillybags«, tuhých a hustých vaků, i jiných pletiv síťovitých ženami zhotovovaných neměli tu výrobků původní domorodé techniky, ze zbraní snad jen kopí zůstalo v užívání pro chytání ryb, ale patrně byla ukryta někde nepřítomnými muži; jiných zbraní ani štítů nebylo již třeba, nebof nebylo s kým válčiti. Nějaká »corroborree« čili kmenové slavnosti rituální prý mívají spolu se zbytky spřátelených kmenů dále na severu, ale více nebyl jsem s to vypátrati ani od mužů, které jsem později potkal v městě, když vraceli se z práce. Mimo houfec vychrtlých psů neměli tito domorodci domácích zvířat. Také nenaučili se pěstovati rostliny pro sebe, ačkoliv podělkovali na cizích zahradách a polích. Chov zvířat a zemědělství zůstávaly jím naprosto cizí. Jaký to rozdíl proti Papuům a Míflanéscňm. Oč pokročilejší jest toto plémě proti australským domorodcům, kteří ani po létech spolužití s bělochy nejsou s to pochopiti výhody, jaké by jim na př. chování prasat nebo pěstování banánů a jiných tropických plodin přineslo. Stejně nevzmohli se na nový způsob stavění příbytků a jejich chýše dnešní jsou horší nežli ty, které stavěli si původně ve svých tábořištích. Obyvatelé Nové Guineje a přilehlých ostrovů se svými kolovými stavbami a s primitivním hospodářstvím, jsou vysoko nad nimi a představují mnohem mladší kulturní vrstvu. Když přemýšlel jsem o stavu domorodců žijících v tomto malém »campu« i o jiných, s nimiž setkal jsem se v hustěji obydlených okrscích, zejména v Novém Jižním Walesu, přicházela mi mimovolně vždy na mysl parallela se životem našich cikánů. Není pochybnosti, že jest mnoho podobnosti mezi těmito polocivilisovanými australskými černochy i cikány aspoň v povrchních rysech jejich bytu a snad. také v takovém stavu nejdéle se zachovají zbytky domorodců, žijící aspoň do jisté míry podle své vlastní vůle, svobodně od příliš dotěrného dozoru bělochů, aniž při tom byly obtížné osadám, blízko nichž se rozhostili. Australská městečka a větší osady vůbec jsou s to snésti velmi dobře takový tábor domorodců ve svém okolí. Při nedostatku pracovních sil, zejména na nepravidelné výkony, jako jest uklízení, štípání dříví, různé pochůzky, zalévání a mnohé jiné výkony toho druhu, mohou býti černoši i černošky, kterým pravidelné zaměstnání se protiví, ale krátké, nepravidelné a při tom třeba hodně intensivní výkony spíše se zamlouvají, velmi užitečným a příjemným doplňkem pracovních tříd bílé pleti, podléhajících až příliš nepohodlným zákonným předpisům a dozoru dělnických unií. MS Pohled do kráteru Matu pi. Nad cikány mají prozatím jednu vlastnost velmi drahocennou, že totiž jsou velkou většinou velmi poctiví, že zpravidla nekradou, ač ovšem věci k snědku, zejména mlsky, a také tabák není radno nechávati před nimi otevřeny. Dozor, aby domorodcům nedostávalo se alkoholu, je velmi přísný a u bělochů se již opravdu vžilo přesvědčení, že zákonného nařízení zakazujícího prodej opojných nápojů domorodcům není radno přestupovati. Zde na severu Austrálie dosti početný živel čínský jest jistě na neprospěch budoucnosti zbývajících domorodců, neboť styk primitivních a naivních plemen s prohnanými a naprosto nesvedomitými Číňany dá se těžko překaziti a má beze vší pochyby tuze zhoubný vliv na chudáky, kteří dostanou se do spárů tak všestranně zkažených a vypočítavých lidí. Největší vášní austral- 349 ských černochů je hazardní hra, pro tu podnikne vše, posedne-li jej vášeň, a u nikoho nenajde tak bezpečného a vždy ochotného porozumění jakou Číňana, který si dá za své úsluhy bez ostychu platiti nejrůznějším způsobem, zejména též zhusta po volností žen, ba i dětí v pohlavním styku. Ovšem nejsou všichni Číňané takoví, jest jich velmi mnoho povznesených nad nízké praktiky, které připomínají až příliš poměry nejhorších ghet židovských, ale tolik lze říci bez ukřivdění o čínském živlu, že, kdekoliv se vyskytuje ve větším množství, nejhorší slabosti a neřesti lidské najdou mnohem více příležitosti se rozvinouti a vyhnouti se kontrole zákona i veřejnosti, nežli kde Číňanů není. Zase obdoba velmi nápadná s místy, kde židů je počet značnější a kde bydlí právě jako chudší Číňané ve zvláštních, zápachem a nečistotou nechutných čtvrtích nebo skupinách domů. Jistý dobrý vliv řekl bych preventivního rázu má na domorodce těchto oblastí také blízkost misijní stanice v Yarrabě a domorodé reservace státní na Velkém Palmovém ostrově severně od Townsville. Domorodci, kteří proviní se excessy jakéhokoliv způsobu, bývají posláni, třeba-li, až po odbytí trestu ve vězení, na neurčitou dobu do těchto institucí a bývají odtamtud znovu propuštěni, až se úplně napraví ve svém chování. Život v misii yarrab-ské tak málo se jim zamlouvá, že raději vyvarují se všem nepříjemným stykům s ochránci zákona, jen aby byli ponecháni ve svém tábořišti, na svobodě. Poměry, jak jsme je seznali před jedenácti léty v yarrabské misii, byly opravdu nejvýš nesprávné, neboť misie byla svěřena bigotním a málo poctivým lidem, kteří o pravém způsobu jednání s domorodci neměli ani ponětí. Místo, aby snažili se učiniti z nich užitečné členy společnosti, trýznili je nesmyslnými zákazy a učili je kejklňm, nemajícím nejmenší mravní ceny. Můžeme si snad s přítelem Dominem lichotiti, že aspoň trochu byli jsme tehdy spolu nápomocni, aby pozornost vlády a duchovních vrchností byla obrácena k naprosto zvrácenému stavu v této misii. Správa její byla úplně změněna ještě v roce 1910, a zkušení misionáři osvědčivší se již jinde ve styku s domorodci, rovněž velmi primitivními, byli jí dáni v čelo. Pokud jsem se v Cairnsu mohl dověděti,' nejsou nyní žádné vážné stížnosti proti misijnímu hospodářství, jak osoby úřední tak i lidé zcela neodvislí hovořili o nynější správě s respektem a pokud znali stav věcí pod málo ctihodným »reverendem« Morrissonem, nám nemilé paměti, přiznávali zcela otevřeně, že poměry jsou mnohem lepší nyní. Přál jsem si velice poznati na vlastní oči změny, jaké se staly v misií yarrabské a snažil jsem se proto vstoupiti ve styk s anglikánským farářem v Cairnsu, který měl právo dáti nám k návštěvě dovolení. Bohužel, byl tento duchovní právě na dovolené a tak došlo k našemu seznámení se až ke konci našeho krátkého pobytu v tomt> okolí a naše exkurse do Yarraby se nevydařila, jak později vypovím. 350 „MAPKA K CESTE NA NOVOU GUINEU Měřítko ■■ 1 ■■ 35, 000.000 Pospíchali jsme z Cairnsu puzeni pryč nejen nepohodlím v hotelu, nýbrž zejména krásným počasím, nádhernými výhledy na hory, na nichž zhusta nebylo ani mráčku. Koho by nelákalo nádherné panorama vysokých, příkrých hřbetů horských a strmých vrcholů, které otvírá se tu na několika stranách? I pobřežní pásmo,třeba nebylo ani tisíc metrů vysoké, ve svých nejvyšších vrcholech vypadá velmi majestátně, nebof absolutní jeho výška jest také relativní výškou a bezprostřední jejich strmost činí, dojem ještě vyšších hor. V dálce na jihu mohutné pásmo Bellenden-Kerru přitahovalo znovu mé zraky stejně hladové po výzkumu aspoň v malém, jako před dvanácti léty, kdy stanuli jsme na nejvyšším snad vrcholu tohoto pohoří. Tentokráte sliboval jsem si navštíviti horský massiv Bartle Frere, který, ač poněkud vyšší, jest zakryt z této severní strany Belleuden-Kerrem. V Cairnsu nemohl jsem získati bližších informací o této hoře a její přístupnosti v přítomné době a proto vydali jsme se nejdříve do okolí At-hertonu a Yungaburry na horním toku řeky Barronu, kde doufal jsem dostati bližších informací a snad nastoupiti výstup po starveh stezkách, které vedly do zlatých kopanin na řece Russell u v době naší prvé cesty nezcela opuštěných. Ve svých nadějích byl jsem zklamán. Ačkoliv hledal jsem informaci v obou těch místech od dřívějška mi známých a ač jsme dojeli až na konečnou stanici nehotové dráhy, vedoucí do pralesů po vnitrozemské straně zlatému poli Russellskému nejbližších, neslyšel jsem nežli zprávy naprosto nepříznivé jakémukoliv podniku v tomto směru. Staré zlaté pole bylo prý úplně opuštěno, někdejší i druhdy málo schůdné soumarní stezky byly pralesem znovu zarostlé, neboť dnes, když železnice dospěla už tak hluboko do pralesů od severu, nikdo nechodil více pěšky, ani nejezdil na koni do Inuis-failu, ani pro poštu ani pro zásoby. Nad to způsobily prý vichřice v posledních několika letech velmi rozsáhlé vývraty na různých stranách hory Bartle Frere, že strašlivá stromovitá kopřiva, jíž nedařilo se ve stínu velikánů, velmi silné se rozmohla a nepřístupnost těchto dnes naprosto bezlidných končin ještě zvýšila. Také není již domorodců, kteří by povědomost o svých starých stezkách udržovali, ti, co zbývají, dostanou potravu a co více potřebují, snadno kolem stálých osad a tábořišť bělošských, a prales zanedbávají. Počítal jsem, že bych na turu tu mohl věnovati tři až čtyři dny, za poměrů tak nepříznivých však bylo by jistě bývalo potřebí doby mnohem delší a pak nejméně několika duí příprav před nastoupením cesty, neboť ani lidí nebylo po ruce, kteří by se za dobré zaplacení chtěli s námi vypraviti. Nezbylo nežli upustiti, ač s těžkým srdcem, od podniku, který mne tolik lákal, a dívati se na Bartle Frere jen z dálky z různých stran. 352 Přes těžké zklamání způsobené tímto nezdarem podniknutí, jež slibovalo mi mnoho nových poznatků v kraji mi v hlavních rysech dobře známém z první cesty, poskytla nám exkurse na Athertonské plateau mnoho velmi zajímavého.*) Pro svou vysokou polohu, mezi 600—800 metry nad mořem, je tato zvlněná náhorní plošina obdařena podnebím velmi zdravým a příznivým pro obyvatelstvo bílé pleti. Z velké části je půda vytvořena zvětralými čedičovými lávami a slyne znamenitou úrodností. Přesto, že deště nejsou tak hojné jako na svazích hor obrácených k moři v okolí Cairnsu, byla pokryta tropickou džunglí všude tam, kde půda byla vydatná. Jen tam, kde mezi lávovými proudy zůstaly obnaženy starší horniny, zejména žula, je zvětra-lina málo vydatná a na ní prostírají se řídké lesy blahovičníkové. Místy tvořily blahovičníky ostrovy většího nebo menšího rozsahu v tro-oickém vlhkém pralese a byly nejlepším indikátorem méně výživného podkladu. V roce 1910 bylo osídlení této oblasti ještě málo pokročilé. Prvním účelem nákladné železniční trati od Cairnsu, která zde se větví na tři hlavní prů-bojné linie pronikající dále do vnitrozemí, bylo usnadniti hornické podnikání v kraji bohatém rudami dále ve vnitrozemí na jihu a na západě od Ather-tonského plateau. Celá řada drobných odboček byla vystavěna k nejdůležitějším důlním podnikům od hlavních tratí do Herbertonu a do rudných polí u Chillagoe a při řece Etheridge. Teprve později poznána byla znamenitá jakost dřeva mnohých stromů horské džungle v okolí Athertonu a začalo se s kácením pralesa ve větších rozměrech a pak teprve ponenáhlu vyvíjela se na mýtinách osídlení zemědělská. Před jedenácti léty byly tyto mýtiny jenom malými kulturními oasami mezi pralesy se všech stran je obklopujícími. Městečko Atherton bylo jedinou osadou větších rozměrů, mělo již několik set obyvatelů, Tolga a Yungaburra zůstávaly ještě v začátcích a větší část jejich usedlíků závisela na výdělku, který poskytovaly kácení pralesa, doprava dříví na dráhu a stavba nosré trati pronikající hlouběji a hlouběji do pralesa. Bylo třeba vystoupiti až hodně vysoko do kopců na jih od Athertonu, abychom přehlédli zelené moře pralesa a dostali výhled na pohoří Bartle Prere a Bellenden Kerr i poznali jich rozčlenění po západní straně. Kolem Athertonu hlavně kukuřice se pěstovala na plochách nedávno vy-mýtěných, z polí čněly ještě mohutné opálené kmeny, jež z různých důvodů nehodily se pro skácení a odvezení do pil. Větší však důležitost přičítala se chovu hovězího dobytka a mnoho se slibovalo od rozvoje mlékařského hospodaření, aby tak celé hornické vnitrozemí i přímořská oblast byly zásobovány čerstvým mlékem a máslem. *) Podrobná mapka širšího okolí Cairnsu (úvodí řek Barron, Muglrave, a Russell) je otištěna v druhém svazku cestopisu Danes—Domin, Dvojím rájem, na str. 69. 23« 355 Přes nadšené projevy v denních listech i trochu nabubřené reklamní popisy v brožurkách lákajících kolonisty i turisty na žírné a převýbornýni podnebím požehnané Athertonské plateau nevěřil jsem svým očím. Jaké to změny v krátké době jednoho desítiletí! Nedávuo byly mýtiny jen mizivé oasy lidské práce v mohutném, na všech stranách vzdorné se tyčícím pralese; dnes jen drobné plochy pralesa zůstávaly na svazích málo přístupných a kolem nich vše vykáceno. Široké plochy polí kukuřičných obklopovaly ještě rozsáhlejší pastviny prostírající se na všech stranách do velkých dálek. Byl to pohled po mnohé stránce instruktivnější pro geografa, radostný pro australského vlastence, který vidí tu skutečný veliký a svěží pokrok zemědělského osídlení ve své kolonisačními neúspěchy stíhané vlasti, ale smutný a tísnivý pro milovníka přírody. Stesk mne tížil, když vzpomínal jsem na tajemné šero pralesa, kterým sotva znatelné stezky se vinuly, tu vzhůru, tu dolů, k některý™ z pramenných potoků řeky Barronu, jež svěžím poskokem spěchají k severu. Poškrábáni drásavými ostny rotami, »advokátske lijany«, unaveni vyhlížením po stromovité kopřivě, deroucí se na stezku, kdekoliv trochu slunečních paprsků pronikalo hustou klenbou pralesa, rádi jsme si oddechli, kde křemen a žula poskytly útulek světlému lesíku blabo-vičníků. Dnes jen poslední zbytky pralesa na volné široké, lehce zvlněné ploše prosí o ušetření. Tak jako dříve oku bylo osvěžením spočinouti na světlé mýtině, když znavilo se v šeru tropické houšti, tak dnes temně zelené táhlé a úzké pruhy na příkrých svazích k potokům jsou poslední a smutně zřídlou okrasou volnému kraji polí a pastvin. Do sytosti mohl jsem se nyní vynadívati na hory, které dříve jen kradmo tu i tam vystupovaly nejvyššími vrcholy nad zelenou hradbu pralesa; podrobně mohl jsem sledovati plastiku kraje, který mi byl před lety tak tajemným a těžko zbadatelným. Smutné dojmy pronikaly všude tam, kde člověk ve svém rozmachu proti divočině ničil prales rychleji, nežli vývoj zemědělství a dobytkářství vyžadoval. Všude na okraji pastvin dobytkem oživených byly pruhy zničeného pralesa, tu širší, tu užší. Holé ohořelé kmeny tyčily se smutně nad bujícím podrostem, nad houštinou, v níž naše evropská ostružina proniká a vílězí nad svými tropickými družkami. Mrazivé zimní noci spalují tu stromovitou kopřivu, která jinak ráda proniká a bují na okrajích džungle a brání též jiným příživníkům vysokého pralesa udržeti se na plochách přístupných nyní značnému poklesu teploty, zhusta i pod bod mrazu v červenci a v srpnu. Tyto krátké noční mrazíky spálí též listy banánovníků a papayí v zahrádkách při obydlích lidských, ale málo kdy natropí větších škod. Proti svému očekávání trpěli jsme nočním chladem velmi silně. Nebyli jsme na to připraveni, že uvidíme zde v tropech jinovatku ještě dosti pozdě 356 SiiiiípsniiiiY záliv od kráteru sopky Matupi. ráno a že bude se nám stýskati po našich teplých domech evropských při málo vydatném ohni krbu, plápolajícím ve společenské síni hotelu. Ani nebylo možno dostati se v čas do jeho blízkosti, zdá se, že někteří hosté raději se ani nenajedli, aby už mohli se opékati v blízkosti hořících polen. Právem stěžoval si starý černoch, že dříve bylo mnohem tepleji, dokud dusná vlhkost pralesa chránila kraj před suchým studeným vzduchem, který klesá v noci na kraj zbavený lesního krytu od kopců nad Athertonem. V. Vungalurry, která v mé paměti byla konečnou stanicí trati, tehdy jen pracně pronikající k jihu o několik kilometrů dále jako by ulicí vymýtěnou do pralesa, zajeli jsme na půldenní vyjíždku do pralesů pokrývajících vý- 357 chodní cast čedičového plateau a horská úbočí hlubokých, místy kaňonovitých, údolí, jimiž horní toky řek Russell a Johnstone spěchají do nížiny pod jižním úpatím masivu Bartle Frere. Tam viděli jsme zárodky osad, drobné domky na malých mýtinách, dále jen rychle sroubené baráky a stanová tábořiště i pily, v nichž cenné druhy obrovitých kmenů rozřeží se hned, aby byly schopny transportu po železnici. Potahy desíti až dvaceti koňů nebo volů táhnou okleštěné obry po kluzkých lesních cestách, svištění pil, práskání bičů, pískání lokomotiv sem tam pojíždějících a sestavujících dlouhatý vlak, a hulákání hlasů libujících si v přehlušování všeho ostatního tvoří podivnou kakofonii vítězného vpádu civilisace do zasnělého ticha tropického horského pralesa. Kolonisace Athertonského plateau jest triumfem pokroku osídlení Austrálie, jakých má tato veliká souše jenom velmi málo v posledních desítiletích. Všichni obhájci a stoupenci „bílé Austrálie," s hrdostí poukazují na toto vítězství bílého člověka nad nepřízní tropické přírody a velmi rádi přeceňují af úmyslně af z neznalosti poměrů jeho význam. Když Athertonské plateau tak skvěle se osvědčilo jako kraj intensivní zemědělské kolonisace schopný, proč prý ne celé velmi rozsáhlé plochy přibližně stejně vysoké nebo o málo nižší po tak zvaném rozvodním pohoří tropického Queenslandu? Ze v té jistě velmi rozsáhlé oblasti horské jsou schůdné a snadno přístupné náhorní roviny, nadané půdou úrodnou, kolonisace schopnou, velmi řídké, to buď jim není známo nebo toho nechtí přiznati. Kdekoliv místo čedičových láv živinami chudé a křemenem bohaté horniny tvoří povrch, půda není pro nic jiného schopna, nežli pro hodně ex-tensivní chov ovcí nebo skotu, a velmi často jsou dosti široké rozlohy výborné, džunglí porostlé půdy, bud lávové proudy ještě příliš balvanité a málo rozvětralé, aby daly se vzdělávati, nebo převládají příkré, málo schůdné svahy, mezi nimiž by se nezískalo dosti ploch intensivní kultury schopných. To, co bylo podniknuto s takovým zdarem na Athertonském plateau pro několik tisíc bílých kolonistů, nedá se rozšířiti na mnohem větší území, nebof po většině ani podmínky půdy, ani plastické členění horských krajů ani podnebné poměry nejsou tomu příznivý, a tato malá, svěží a životem kypící oblast zůstane asi na vždy jen krásnou a úspěšnou výjimkou v málo plodném horském kraji při kontinentálním rozvodí v tropické Austrálii. Rozkošné dvě krátké exkurse podnikli jsme z Yungaburry ke dvěma kráterovým jezerům Lake Eacham a Lake Barrine, kterých snadno lze do-spěti po sjízdných cestách v lehkém vozíku. Lake Eacham navštívili jsme spolu s přítelem Dominem, tehdy ještě po stinné pralesové stezce, kterou nás doprovázel domorodec. Dnes již více než z poloviny vzdálenosti mezi Yungaburrou a jezerem je les vykácen, ale okolo jezera zůstává státi ještě v plném svém majestátu. Lake Eacham je nevelká zasněná hladina s kouty 358 Kráterové jezero Kuchám u Yiragabiirry. pro (o, aby corroborree se konalo, ale král bál se přislíbiti; že prý bude velká zima a sotva se hochům bude do toho chtíti. Konečné přišouralo se několik chlapíků. Byli až na jednoho čistokrevní australští černoši, ten míšenec byl značně větší a statnější druhých a měl otce Číňana. Barvou pleti nelišil se mnoho od ostatních, kteří s ním zacházeli jako s plnokrevným a plnoprávným členem kmene, typem tváře však hodně prozrazoval čínskou krev. Všichni byli oděni v dělnické šaty i hovořili anglicky lépe nežli starý »král«, ale měli se k němu s dosti velkým respektem. O návrhu na »corroborree« radili se chvíli, otáleli, stěžovali na jjřílišnou zimu, pak ale na konec, zlákáni patrně mým slibem, že každému dám něco tabáku a cigaret, vzpomněli si, že večer bude zcela příznivý, poněvadž měsíc 361 skoro v úplnku brzo po západu slunce osvítí tento travnatý kout mezi výběžky pralesa a tak bude lze provésti »corroborree« než nastane přílišná zima. Dostavili jsme se se západem slunce a s námi jeden párek z Melbourne, jediní z četných hostí v hotelu, kteří měli tolik zájmu o domorodce, aby šli se podívati na jejich kmenovou slavnost. Pro ostatní turisty bylo to patrně příliš málo »fashionable«, jít se podívat na pár špinavých negrů, poněvadž dosud nebylo to bodem programu v reklamních brožurkách turistických. Trvalo to hezkou chvíli, nežli nové dárky tabáku přiměly domorodce, aby zdvihli se od ohňů a počali konati přípravy. Tábořiště vypadalo s ostrými rozdíly světla a stínu při měsíčním světle opravdu divoce a tajemně, tak jako bychom byli hodně daleko od civilisace, jen obleky mužů i žen připomínaly na jejich stálé styky a závislost od bílých osadníků. Konečně byly přípravy hotovy. Starý »král« počal tlouci plochým dřevem, jehož se používá jako vrhače oštěpů (wommera) o bumerang a jednotvárným chraplavým hlasem pohybujícím se v několika tóninách přednášel jakousi úvodní inkantaci. Mužové shromáždili se za ním každý též po dvou dřevěných zbraních v rukách, ženy a děti posadily se poněkud stranou. Když starý skončil, začali mužové tlouci v taktu zbraněmi jednu o druhou a ženy i děti tleskaly dlaněmi o stehna. Z lesa vystoupili dva mužové obnažení až k pasu, pomalovaní po těle i tváři červenou i bílou hlinkou, s ozdobami z vlasů a chlupů pod bradou a kolem tváří a jali se poskakovati nápodobíceprý »wallaby« menší to druh klokanů. »Wallaby« bylo patrně »totem« tohoto kmene. Po dosti namáhavém výkonu odpočívali všichni, pak zase starý zpíval a klepal k tomu bumerangem o wommeru a taneční výkon se opakoval v různých obměnách několikráte vždy s průvodem narazil dřev o sebe a tleskáním dlaní. Divný smutný pocit nás jímal, když hleděli jsme na tuto miniaturní slavnost, která byla jakoby jedna z posledních, neboť jak dloubou bude ještě zbytek černochů dbáti o to, aby zachovával starý obyčej! Ten měl svůj velmi důležitý smysl, dokud kmen lovil zvěř a užíval zbraní k boji, ale dnes, kdy nakrmí se dosyta z odpadků kuchyní bělošských, je to opravdu jen přežitek, který pomine asi, jak starý »král« zemře nebo zeslábne a stane se apatickým. Ten starý divoch bral svoji úlohu do opravdy, třeba byl oděn v hadry z látek v továrnách zhotovených, byla to pathetická figura, poslední svědek starých časů, pamatující jistě první bělochy, kteří sem pronikli, účastník bojů s okolními kmeny a snad i kanibalských hodů někdy před třiceti až čtyřiceti léty. On byl by pokračoval v představení ještě hodně dlouho, kdyby mladším jeho druhům nebylo se chtělo zpět k ohňům, aby si ohřáli své zkřehlé údy. Také nám chladno stávalo se velmi citelným a rozdělivše ještě jednou dárky všem a zvláštní odměnu starému »králi« rozloučili jsme se s tábořištěm, které již začal pohlcovati temný stín pralesa, za nímž měsíc zacházel. 362 Pomalé vymírání je smutným, bohužel však nevyhnutelným osudem australských domorodců. Byli to vesměs kmenové lovečtí, živící se vším, co jim jedlého divoká příroda poskytovala. V pralesích severovýchodního Queenslandu při rybnatých řekách a podél pobřeží skytajícího mnoho jedlých měkkýšů a korýšů bývalo jich poměrně mnoho, ale od prvního setkání se s bělošskou kolonisací asi před padesáti lety, nastal jejich ústup a úpadek. Dnes v celém obrovském státě Queenslandu zbývá již jen něco málo divokých domorodců na Yorském poloostrově ale také tam již činnost misií zasáhla hluboko do vnitrozemí a tak primitivních kmenů, dosud snad oddaných kanibalství, jest již nepatrné množství v pustinách a pralesích, do nichž bělochy pranic neláká. Musejní sbírky jejich zbraní, dlouhých kopí často strašnými bodáky z ostrých kostí a drápů opatřených, bumerangů různých tvarů a velikostí, barevně pomalovaných štítů, obrovských dřevěných mečů, primitivních sítí a pevných »dilly-bagů«, zůstanou již jedinou památkou této památné rasy lidské, která ještě v naší době žila tak jako lidstvo v Evropě, na sklonku starší doby kamenné snad před třiceti nebo dvaceti tisíci léty. 363 XXVII V NÍŽINĚ MEZI CA1RNSEM A INNISh AILEM Okolí Babindy. Ve třtinových plantážích. Nezdařený výlet do Yarraby. Innisfail. Townsville a Magnetic Island. yl jsem velmi povděčeu šťastné náhodě, že zastihli jsme malý zbytek yungaburského kmene ještě pohromadě a poměrně dosti svěží, neboť na jiných místech, která jsme navštívili, nebylo již svazků kmenových mezi vymírajícími domorodci. Marně hledal jsem tábořiště kmene v Ku randě nad vodopády Barronu, který přece ještě před jedenácti léty byl ku podivu zachovalý, prý zbylo z něho již jen několik jednotlivců a podobně smutných odpovědí se mi dostalo, když jeli jsme od Cairn-su k jihu parní tramvají pod úpatím Bellenden Kerru. Krajina málo se změnila až k městečku Gordonville, dříve Nelson zvanému, při řece Mulgrave, odkudž vystoupil jsem kdysi s černochem Tomym na vysoký jehlanec hory zvané Walsh Pyramid, která strmí na jižním břehu řeky. Okolí Harvey's Creeku, kde ztrávili jsme tehdy delší dobu a byli jsme v hodně přátelských stycích s tamním kmenem, změnilo se úplně. Jen starý »hotel« ještě stál valně povetšelý, kolem prostíraly se široko daleko mýtiny třtinou cukrovou posázené a prales zůstal jen na svazích horských i kolem potoků a močálů je provázejících. Bývalá tábořiště domorodců i s mýtinou pro corroborree zmizely, starý černoch, kulhavý »Charlie« nepřišel k vlaku a ani jednoho domorodce jsme nezahlédli. Je prý jich tu ještě několik, podělkují u tábořišť dělnických »part« na třtinových plantážích, ale právě tak jako dále v Babindč neudržují již starých zvyklostí. Jedni říkali, že prý chřipkou jich mnoho pohynulo, jiní tvrdili, že většina domorodců odešla prý-*ia třtinové plantáže dále na jih za Innisfail, kde prý je živobytí snazší pro uě a někteří jsou prý v Yarrabě a na Velkém Palmovém ostrově v domorodé reservaci. Kdežto u Harvey's Creeku nevzniká žádná větší osada, Babinda vyrostla za jedenáct let na velké středisko cukerního průmyslu zdejšího, největší osadu mezi Cairnsem a Innisfailem. Parní tramvay spojuje ji s oběma městy přístavními a celá pavučina kolejí vede na všechny strany do rozlehlých plautáží třtinových. Jaký to rozdíl proti roku 1910, kdy bylo tu jen něco málo domků a Číňané mýtili teprve prales prý pro banánové plantáže. Dnes je v Babindč Číňanů poměrně málo, v mezinárodní směsi tamního obyvatelstva nejpočetnější jsou Italové, jsou tu však i Jihoslované, Porlu- 364 galei, Španělové, Levantinci, Syrové. Velká směs různých »dagoes« snědé pleti, proti nimž světlí Britové jsou v malé menšině. Je tu velký, moderně zařízený cukrovar, pěkný státní hotel, prý nejlepší a nejčistší ze všech hotelů v Severním Queenslandu, který se nám též velmi dobře zamlouval. Tento hotel je jedním z málo státních podniku queenslandskýeh, které se skutečně vyplácejí. Ředitelem jeho jest můj starý známý ještě z Chillagoe. výborný a poctivý obchodník. Personál tvoří většinou míšenky čínské a bělošské krve, dívky pěstěných zajímavých tváří a jiskrných černých očí, ale velmi plochých těl a tenkých nohou. Měli jsme v Babindě několik zajímavých setkání. V novém osadníku, který na samém okraji pralesa řídil si zahrádku při malém dřevěném domku, poznali jsme Poláka z Poznaňská. Byl nám tak nápadtlý svým vzhledem a způsoby, že jsme ho považovali za krajana a proto oslovili. Malou jídelnu m;i v Babindě mohamedán ze Stolce v Hercegovině. Pravý Turčín herce-govský, dobrosrdečný, trochu podivínský a prý nepříliš dobrý obchodník, chtěl mne hned jako »bratského« konsula zavaliti spoustou svých drobných záležitostí, mysle že mohu mu vše brevimanu vyříditi. Když jsem mu vyložil, že musí mi podati úřední dokumenty o své osobní identitě a jiné doklady, vzal své papíry zpět, slíbil, že vše v pořádku do Sydney pošle, ale neučinil tak. Od něho i jiných Jihoslovaím dověděli jsme se, že několik kilometrů na jih od Babindy jeden Dalmatínec má již svou třtinovou farmu a že tam v blízkosti pracuje celá »parta« jejich krajanů. Vypravili jsme se tam a potěšili se s prostými upřímnými lidmi, kteří měli radost z našeho příchodu a horlivě nám vykládali o svých zkušenostech v Severním Queenslandu. Většina jich pracovala dříve.v dolech západoaustralských nebo kopala »kauri« pryskyřici na Novém Zélandě, vesměs však prohlašovali, že práce na třtinových plantážích se lépe vyplácí a je zdravější. V létě prý někteří trpí trochu »groz-nicí«, malárií, není však nikdy prý tuze zlá a sušší půlletí zimní s krásnými slunnými dny a chladnými nocemi zase jim zdraví vrátí. Vypadali vesměs dobře a bylo radost si s nimi pohovořiti, jak mnoho záimu jevili o poměry v domovině i o otázky světové politiky. Se svými krajany v okolí Innisfailu byli v přátelském a hodně živém styku. Od nich i od jejich anglických sousedů jsem se dověděl, že také s této strany nelze pomýšleti na rychlé vystoupení k vrcholu hory Bartle Frere. Měli jsme ji tu před očima v bezprostřední blízkosti. Na nám bližší, východní vrchol, který hlubokým sedlem jest oddělen od středního, mohutnějšího a značně vyššího vrcholu, vystoupilo prý v posledních létech několik lidí z okolí, ale i ten podnik byl by nyní mnohem těžší, jelikož vichřice způsobily i po této straně rozsáhlé vývraty, zarostlé nyní stromovitou kopřivou a ostružiním k neproniknuti. 365 Tak nezbylo nám, než kochati se pohledem ze spoda na tento nejvyšší kolos tropické Austrálie a užili jsme ho z různých stran na svých projíždkách nížinou. Nadmořská výška jeho hlavního vrcholu je o něco větší nežli naší Sněžky, ale relativní výška jeho od našich stanovišť byla jen málo menší; proto měli jsme dojem opravdového horského velikána. Velmi zajímavý den jsme ztrávili na nákladním vlaku dopravujícím třtinu do cukrovaru. Dovolení k jízdě bylo nám velmi ochotně dáno ředitelem cukrovaru, mladým skotským židem, který v sobě prý spojoval schovmosti obou svých rodných plemen k výborné obchodní kariéře. Bylo nám pouze podepsati revers, že jedeme na svoji vlastní žádost a odpovědnost i že za utrpené úrazy nebudeme činiti nároku na cukrovar. Jelikož prý prázdné vozíky jsou velmi nepohodlné a při prudkých otřesech lze v nich snadno se důkladně naraziti, byl nám doporučen jiný způsob umístění. Při lokomotivě byla dvě otáčivá sedátka, po každé straně jedno, na těch jsme seděli vysazeni ven, pouze s nohama na plošině a drželi jsme se tyčí, na nichž spočívala stříška chránící strojníka a topiče před žárem slunečním. V prvním momentu zdálo se nám toto umístění dosti nebezpečným, brzo však jsme si zvykli a užili jsme velmi dobře několik hodin, které jsme v této trochu nezvyklé posici ztrávili. Lokomotiva přivezla na plantáže prázdné vozíky a shromažďovala naložené, až udělala z nich hodně dlouhý vlak. Projeli jsme mnoho anglických mil v různých směrech nížinou, přejeli několikráte řeku Russell i její přítoky na velmi jednoduchých, ale patrně dosti pevných mostech, viděli sklizeň a třtinu rostoucí a zrající v nejrůznějších stadiích. Když lokomotiva na některém místě dlouho pojížděla sem a tam, svážejíc plné vozíky a přistrkujíc prázdné co nejblíže k sekáčům třtinu kácejícím, vyšli jsme si i na okraje pralesa, jehož zbytky tu širším, tu užším pruhem vsouvaly se mezi zelené nízké plochy plantáží, vroubíce údolí potoků zaříznutá v rovinu. Úzké kulisy pralesa vypadaly velmi smutně, jakoby všechny stromy jejich byly si vědomy blízkého konce. Zjevně nebylo jim dobře na slunci a větru teď uprostřed zimy, kdy mrazivé noci pronikají k nim, nechráněným dříve neproniknutelnou, stále se pařící houštinou širého pralesa. Sklizeň třtiny děje se v akkordu celými partami, skupinami dělníků. Jsou to skoro vesměs snědí přistěhovalci z krajů stredomorských, jen k pomocným výkonům, jako přisunování vozíků, zaměstnávají tu i tam po některém černém domorodci australském. Posledního večera v Babindě měli jsme věru v Austrálii neobvyklý umělecký požitek. Hrála tu italská potulná společnost operní, která již po několik měsíců projížděla Queensslandem a skládala se z několika členů větší společnosti, která těsně před válkou navštívila hlavní a větší města australských států. Umělci předvedli scény vybrané z několika italských oper. Výkony jejich byly při naprosté primi- 386 tivnosli jevištního uspořádání i hudebního průvodu zcela uznání hodné a obecenstvo v hojném počtu shromážděné bylo velmi spokojeno i neskrblilo pochvalou. Těšili jsme se, že ještě v Cairnsu se s nimi shledáme, ale oni se tam již nevrátili, nebof neměli úspěchu u tamního publika. Celkem nebyla jejich queeaslahdská tura finančně velmi úspěšná, došli jen tam plného pochopení, kde italští krajané jejich sídlí ve větším počtu. To jest ovšem jen několik větších míst v pobřežním pásu, kde třtina cukrová se pěstuje, jinak anglo-australské obecenstvo zůstalo k nim velmi chladné a tak i ve velkých poměrně městech jako v Townsville a v Eockhamptonu, s obyvatelstvem přes dvacet tisíc duší, měli návštěvu sotva uspokojující. Biograf a jazzová muzika, jak se zdá, utlumily všechny lepší sklony v domácím anglickém obyvatelstvu, které přece dříve si hudební umělci velmi chválívali, že plní domy i při cenách poměrně hodně vysokých. Možná, že také předsudek proti cizincům a zvláště proti jihoevropským „dagoes" tu silně působil a právě tento úzko-l>rsý rys vzrostl u australského obyvatelstva za války a po ní měrou až příliš silnou. Návštěva Yarrabské misie se nám nepodařila ani před odjezdem z Cairnsu. Přece však snaha dostati se tam vjrnesla nám několik nových poznatků snad i obecně dosti zajímavých. Anglikánský farář se již vrátil z dovolené a na můj dotaz, zda dovolí nám návštěvu misie, nejen velmi ochotně svolil, nýbrž přál si jeti sám s námi. Jelikož měli jsme již zakoupené lístky na loď, zbýval nám jen jeden, zítřejší den. Yarrabská misie vysílala svoji loďku jen dvakráte v týdnu do Cairnsu a nebylo možno již požádati, aby na druhý den pro nás přijeli, neboť neuí tam dosud telegrafického ani telefonického spojení. Navrhl jsem tedy, že najmu motorový člun sám a pozval jsom milého faráře, aby jel s námi. Byl to velmi vzdělaný muž prostých mravů, nikdo by v něm netušil faráře hodně početné a zámožné obce podle jednoduchého zevnějšku. Jeho odpověď nás příjemně překvapila, pojede prý milerád, sice je ohlášen biskup na-visitaci, ale ten prý může také do večera počkat. Loďku-motorku jsem šťastně najal, byla dosti velká a pevná, aby snesla trochu zvlněného moře bez úrazu. Druhého dne šťastně jsme ráno vypluli za krásuého jitra, ale čím více jsme se vzdalovali od přístavu na širé moře, tím větší vítr. vál od východu a moře houpalo se stále mocněji. Přes to byli jsme plni dobré naděje, ale když opluli jsme mys False Cape a zaměřili do Yarrabského zálivu zachytil nás vítr s vlnobitím plnou silou. Voda stříkala tou měrou do motorky, že jí na dně kvapem přibývalo přes to, že dva jsme ji vylévali velmi pilně. Když útoky vln se neumenšily, nýbrž naopak stávaly se intensivnějšími v mělké vodě zálivu, majitel loďky sám navrhl nám, abychom se vrátili, jelikož prý není pravděpodobno, že by nás bez pohromy dovezl až ku břehu, přece ještě asi dva kilometry vzdálenému. Byli jsme již všichni 368 ! i s I t . vwmmm: ~~*&<*'?*m .s WŠM1 mm KLř • - - H * 9t Bar ^ ftjZ&t ^» "/'V- Hu JaIE W'm&ß mokří na kůži, ale přece neradi jsme se vzdávali svého plánu. Povolili jsme teprve, když motorka vlnami hnaná nebezpečně se blížila ke skaliskům vyčnívajícím z mělkého moře a majitel její vzdával se vší zodpovědnosti. Bylo to zvláště mrzuté, když viděli jsme již Yarrabskou misii před sebou zcela zřetelně a proto usnesli jsme se, že zakotvíme v zálivu na druhé straně předhoří a že pokusíme se odtamtud pěšky dojíti do misie. Přistáli jsme bez obtíží na písčitém pobřeží, na němž obrovské balvany žulové se válely, patrně poslední zbytky hmot sesutých s prudkých srázů horských a vydali jsme se hledati stezky, po níž jsme před léty neslavně odcházeli z Yarraby, syti již nečasu a nehostinného jednání tehdejšího správce misie. Stezka však byla zarostlá a neznatelná do té míry, že uznali jsme nemožnost dostati se do Yarraby a zase zpět sem k loďce za přípustnou dobu, abychom s večerem byli zpět v Cairnsu. Farář nechtěl vrátiti se tuze pozdě a také majitel motorky dával nám krátkou lhůtu, ujišťuje, že k večeru i směrem ke Cairnsu moře tak se rozvlní, že sotva bychom se mohli ještě dnes vrátiti. Tak nezbylo než vzdáti se Yarraby. Zůstali jsme chvíli na pobřeží sušíce se v paprscích slunečních. Ve vzdálenosti několika set metrů viděli jsme dugonga, který provaloval se při hladině zcela bezstarostně, netuše patrně že lidé hledí naň tak z blízka. Byl to mohutný kus, soudě podle předních okončetin a ocasu, jimiž vesele do vody plácal. Do Cairnsu jsme se vrátili k pozdnímu obědu a přijali jsme ještě pozvání faráře, abychom přišli na odpolední čaj a seznámili se s biskupem. Byli jsme velmi překvapeni, když poznali jsme tohoto vysokého církevního hodnostáře, muže proslulého svou učeností i organisačními schopnostmi. To nebyla „Jeho Milost" nýbrž naprosto beznáročný kněz oblečený v hrubých šatech a botách. Farář s ním jednal jen jako s milým ale obyčejným hostem beze vší zvláštní formální reverence, ač mluvil o něm dříve s opravdovým respektem. Velmi mile mne překvapilo, že biskup velice se zajímal o československou církev. Ke své hanbě musím přiznati, že věděl o její organisaci více nežli já, a zajisté byl by rád se dověděl ode mne více o neshodách, které v ní vznikly. Vyptával se, zdali československá církev vstoupila v přátelské styky s anglikánskou, a projevil také velmi překvapující znalosti o autokefálních pravoslavných církvích. Z Cairnsu svěřili jsme se pěknému parníku spojené australské společnosti »Mourilyan«, který měl dovésti nás do Townsville se zastávkou v chobotu Mourilyan Harbour, kde jest přístaviště pro Innisfail a celou nížinu při dolním toku řeky Johnstone i pro část dovozu a vývozu z Babindy a okolí. S podivnými pocity loučil jsem se s krajem, který jsem si již před léty zamiloval. Zdálo se mi znovu, že příliš málo jsem ho užil a poznal. Tolik tur větších i menších, k nimž zvaly záhady málo probádaných hor a údolí a jež jsem v mysli s požitkem si kombinoval, zbývalo mi vykonati. Zda 21« 371 ještě kdy se sem vrátím? Jaké změny byly tu provedeny v době tak krátké! Jeto opravdu jeden z nejkrásnějších a nejplodnějších krajů Austrálie, bohatý vším, co člověk si může přáti v tropickém podnebí. Jeho příkré a vysoké hory, mocné vodopády, kaňony a pralesy jsou skvělým lákadlem pro turistickou sezónu, která rozvíjí se velmi utěšeně i přes to, že jak paroplavební společnosti, tak i hotely v Cairnsu a okolí příliš málo se snaží, aby za pěkné peníze poskytly uspokojivou míru pohodlí a opravdu dobrou stravu. Australští turisté jsou lidé tuze skromní ve svých nárocích a je to u nich skutečně až nectnost, poněvadž kazí to velmi podstatně úroveň těch, kdož z turistů žijí a přílišnou trpělivostí a jednoduchostí obecenstva stávají se tuze pohodlnými a bezohlednými. Pozdě odpoledne jsme vyjeli z Cairnsu a příštího jitra zakotvili u primitivního přístaviště pro Tnnisfail v Mourilyan-Harbouru. Byl jsem poprvé ve dne v tomto jakoby zakletém basemi, který jen úzkým průlivem mezi dvěma příkrými kopci souvisí s mořem a se všech stran obklopen je pralesem. Když se rozhlížíte z přístaviště nevidíte, kudy sem parník vnikl a celá nálada místa je taková jako při nějakém vnitrozemském jezeře, na němž parník i přístaviště jsou něčím naprosto protismyslným. Když přijel ranní vlak z Innisfailu k přístavišti, vyšlo nám vstříc několik Jihoslovanů, kteří věděli o našem příjezdu a chtěli nám den učiniti co nejpříjemnějším. Bohužel bylo deštivo, Innisfail byl věrný své pověsti »v Innisfailu devět měsíců prší a pak nastane deštivá doba«. Ulice i cesty mimo městečko byly hluboko rozmoklé a plné bahna. Automobily nemohly ani jezditi a také na to nebylo pomyšlení, abychom se v sedle vypravili do okolí. Tak musili jsme k lítosti své i jihoslovanských přátel odepříti si návštěvu jejich domovů a rodin. Za to důkladně jsme si pohovořili o všech otázkách, jež ležely nám na srdci. Jihoslovanský národ může býti pyšný na tyto své příslušníky. Jsou to chudáci z nejméně plodných částí Dalmácie, lidé bez školního vzdělání, kteří většinou vlastní pílí a hodně pozdě osvojili si jistou znalost čtení a psaní a věru krušně vypracovali se k jistému blahobytu, v cizině nikterak zvláště přívětivé. Tito lidé mají tolik lásky k svému národu, k své chudé a neplodné vlasti, že člověk závidí je skoro bratrskému národu. Všichni rádi vrátili by se domů, kdyby se jim poskytly trochu jen příznivé vyhlídky. Nejsou to jen staří, ale i mládež má stejný cit k staré vlasti, třeba jí už neznala z vlastní zkušenosti. Mladý Drvenica, kterému za několik měsíců později nevěsta z Dalmácie přišla, s velkým pohnutím mne prosil, když jsme se loučili, abychom my Češi zůstali vždycky dobrými bratry jejich rodákům a jihoslovanské vlasti, která prý má málo upřímných přátel na světě. Innisfail je střediskem velmi plodné nížiny, na níž třtina cukrová stále ve větších rozměrech se pěstuje. Třtina je jediná velká tropická kultura v Austrálii, 3Ť2 ChýSe australských domorodců na okraji pralesa. která se vyplácí za zdejších pracovních poměrů a jen proto, že jest chráněna vysokými cly proti dovozu cizího cukru. Australské tropy jsou zaujatostí bílých Australanů proti barevným přistěhovalcům odsouzeny, aby zůstaly i na dále jen velmi řídce osídleny. Běloši nikdy nemohou pěstovati dosti lacino tropické plodiny, aby jimi mohli soutěžiti mimo Austrálii a australské tržiště samo — všeho všudy sotva šest milionů lidí — nestačí nikterak, aby udrželo domácí plantážní produkci svojí spotřebou. Důsledná politika »Bílé Austrálie obrací se dokonce i proti jihoevropským přistěhovalcům, zvláště proti Italům a nebere žádné ohledy na to, že anglickým přistěhovalcům nechce se do těžké polní práce v horkém podnebí. Když jsme k večeru téhož dne opouštěli Mourilyan Harbour, nebylo na jeho tiché hladině ani známky vzbouření vln, které jsme pocítili hned, jak projeli jsme úzkými hlubokými vraty na moře otevřené. Byla velmi silná nepohoda a dosud nám milý parník »Mourilyan« stal se nám velmi nepříjemným příbytkem. Kymácel se hrozně a liboval si zvláště v točivých 373 pohybech, jako by jím šroubovali střídavě nahoru a dolů. Byla to velmi krutá noc. Neměl jsem nikdy mořské nemoci a tentokráte jen s největším napětím sil a vynalézavosti jsem se jí ubránil, aby nepropukla. Z kabin okolních ozývaly se zvuky naprostého zoufalství a trvalo hodně dlouho nežli jsme mohli usnouti. Bylo nám velmi vítáno, že měli jsme dva dny zdržení v Townsville, abychom vyčkali parníku »Bombaly«, který měl dovésti nás zpět do Sydney. Townsville je nejlidnatější a nejdůležitější město severního Queenslandu. Má s předměstskými osadami přes 20.00G obyvatelů. Bylo založeno počátkem let sedmdesátých, když ve vnitrozemí byla objevena rýžoviště zlata a také squattři jali se pronikati se svými stády hovězího dobytka od jihu až do těchto končin. Dnes je Townsville přístavem pro obrovskou plochu vnitrozemí severního Queenslandu, bohatého ovocem, skotem i rudami. Townsville je jinak nepříliš vlídné město, velmi nepěkně pověstné hroznými horky a nedostatkem stínu, má však opravdu znamenité písčité pobřeží pomalu do moře se svažující, prosté žraloků, a proto ke koupání a slunečním lázním zvláště lákavé. Moře je dosti teplé i v zimních měsících a proto hotely byly plny hostí, zejména zámožnějších občanů z městeček a dobytkářských stanic při velké severní dráze queenslandské, která z Townsville vede až do rudné oblasti za Cloncurry, 800 kilometrů daleko od pobřeží. Mimo svou výbornou »beach« má Townsville ještě skalnatý Magnetic Island, před jedenácti léty jen iitulek několika podivínů, dnes výletní místo s několika zkvétajícími osadami rozloženými při malých písčitých beachích, skrytých mezi skalnatými, hluboko do moře vybíhajícími předhořími. Malé parníčky zprostředkují dopravu na tento ostrov, a přes to, že moře bylo dosti vzbouřené a dalo nám všem několik citelných sprch, větrem jsouc nemilosrdně bičováno, je nám výlet na Magnetic Island ve velmi příjemné upomínce. Na úrodné půdě, naplavené v pozadí pásma písčitých přesypů, daří se drobné plantáže tropických stromů ovocných, kokosové palmy a temné, košaté mangovníky, podivně se vyjímající v bezprostředním sousedství neschůdných, balvanitých svahů ze žuly, místy skoro holých a jen borovicemi a zakrslým, řídkým, polokřovitým porostem zakrytých. Prolezli jsme se trochu po skalách a užívali skvostných výhledů, které i přes své miniaturní rozměry nikterak si nezadají co do půvabu s krásnými partiemi stredomorských Rivier. I vzduch, kořenný omamnými výpary borovic a šalvějem vonících keříků, byl jako v některém slunném zákoutí Dalmácie nebo Pobřežních Alp, pln svůdné něhy jarní a věru neradi jsme si připamatovali, že jest se nám vrátiti k přístavišti, abychom nezůstali do příštího dne a »Bombaly« snad nezmeškali. Za zpětné plavby zastavili jsme se pouze v Brisbane na několik hodin a Dr. Shirleyovi odevzdali kořist na lasturách, které moje žena poctivě sbírala, kdekoliv příležitost se naskytla. Také krajana pana Urbana, hono- 374 rálního konsiila československého a jeho příjemnou rodinu jsme navštívili. »Bombala« zůstane nám v pěkné upomínce nejen jako výborná loď, nýbrž také svým kapitánem, jenž byl jedním z těch mužů, kteří dovedou si získati plné důvěry a obdivu svých svěřenců. Pravý velitel, přísný na sebe a na své okolí, vyžadující naprostý pořádek ve všem, jak od mužstva, tak i od cestujících, při tom ale roztomilý společník, pečlivý o tělesné blaho i zábavu všech, zůstal nám v paměti jako velmi vzorný typ lodního důstojníka, jakých není mnoho. »Bombala« již před lety jednou nasedla na koralové skalisko ve Velkém Bradlovém útesu, ale byla dobře opravena a patří mezi nejlepší parníky při pobřeží australském. Koralové rýfy jsou velkým nebezpečím podél queenslandského pobřeží a málokterá loci plující tudy pravidelně zůstane ušetřena nějakého úrazu. Ovšem katastrofy, při nichž také lidé přišli o život, jsou velmi řídké. 375 XXVIII KIAMA A KANGAROO VALLEY »Blow hole« u kiamy. Pěší výlet z Bowralu do Nowry. Jervis Bay. |ednou vyjeli jsme si na »weekend«, konec týdne, do Kiamy po Jižní pobřežní trati. Na jih od Bulli hornatina ustupuje od pobřeží a široká nížina leží mezi jejím úrjatím a mořem objímajíc rozsáhlé jezero Illawarra, které dalo jméno celému okrsku a také trať bývá po něm zvána »Illawarra Line«. Uhýbá se po jeho západní straně daleko od pobřeží mořského a vrací se k němu zase až nedaleko před Kiamou, kde pahorkatina z hornin dávného sopečného původu vybíhá až k moři a tvoří nevysoké, příkré útesy a kamenitý břeh. Kiama je proslulá svojí »Blow hole« mohutným přirozeným vodotryskem, jímž příboj mořský vyráží z podzemní chodby mezi skalami opodál mořského břehu. Městečko leží na nízké šíji, spojující s pevninou rozeklaný nevysoký poloostrov, vytvořený z temné staré lávy místy rozpukané v pěkné pravidelné hranoly. V pozadí města zdvihá se ponenáhlu dlouhý hřbet vrcholící horou Mount Saddleback. Návštěva skalnatého poloostrova má svůj pravý význam jen za přílivu a je-li moře hodně neklidné. Za odlivu a při tichém moři »Blow hole« vůbec nefunguje. Za to při vzbouřených vlnách a vysokém stavu vody poskytuje obraz opravdu velkolepý, který co do dojmu možno srovnati s některými velikými geysiry. Na dně rozsáhlé mísovité sníženiny, po jejichž svazích možno sestupovati až dolů, zeje propastná mohutná brána do temné jeskynní chodby, která v dálce asi 20 metrů ústí pod hladinou moře. Za vysokého příboje obrovské vlny prorazí chodbou až do otvoru a vystřelí jím velmi hlučně do výše. Někdy bývá mocný peň vody nízký, jindy vystříknou jen úzké trysky, ale zhusta mocná spousta vody jako mohutný košatý strom vyrazí nad okolní skály a zahalí celé okolí deštěm roztříštěných kapek. Za ustupující vlnou prudký proud vzduchu vrazí do dutiny a tu jest třeba míti pozor na klobouk všem, kdož se odvážili bodně blízko, aby nebyl ssebou odnesen do jeskyně. Nárazem vln zachvívá se eelá hmota skalního předhoří a dešf roztříštěných kapek poskytne často netušenou sprchu zvědavcům, snažícím se prohlédnouti si blíže skalní labyrint, poloostrova, ponenáhlu vlnám ustupujícího. Několik skalisek vyčnívá osaměle z vod při nejzazším jeho koncir úzká a nízká šíje spojuje ještě jedno daleko vyčnívající předhoří s hlavní částí poloostrova, ale rozbouřené vlny přes tu chvíli mohutnými spoustami vody 376 Vyjížďka vlakem naloženým cukrovou třtinou. ji pokrývají. Divoká hra moře rozbíjejícího se o úskalí je mohutnou podívanou, při níž ani sluch nepřijde zkrátka, se stálým tu mocnějším, tu tlumeným hukotem, mísí se tříštivé zvuky při nárazech na skály a mocné duté údery, jimiž moře vráží do jeskyň příbojem ve skalách staré lávy vyhlodaných. Ještě další část jižního pobřeží poznali jsme posledního dne velmi pěkného pěšího výletu, který podnikli jsme na podzim sezóny 1921—22. spolu s belgickým konsulem panem P. Segaertem. Pěší turistika není v Austrálii v módě. Mimo Modré hory, přírodní parky a Mount Košciuszko, pěšky chodí po venkově jen lidé práci hledající a »trampove« čili tuláci, kterým stálé zaměstnání nevoní. Pedestriáni, odváživší se na několikadenní výlet do kraje málo turisty navštěvovaného, měli nemilé 377 zkušenosti, byli na mnoha místech považováni za pobudy, pohostinství jim bylo odpíráno a zejména dámy trpěly různými projevy nedůvěry a zase důvěrnosti až přílišné. My jsme na své čtyřdenní túře z Bowralu do Nowry byli ušetřeni takových nepříjemností, neboť na této cestě nejsou pěší turisté již neznámi a projíždí tu také mnoho automobilů i autobusy vozící výletníky, kteří nemají času nebo chuti, aby užili partií těch pěšky. Bowral na hlavní trati ze Sydney do Melbourne je městečko přes 150 kilometrů od hlavního města vzdálené, v pěkné poloze mezi kopci přes 700 metrů vysoko nad mořem. Je oblíbeným letním sídlem velkoměšfáků, má řadu přepychových rodinných hotelů a boardinghousů, takže lidé nejrůznějších nároků mohou tu najíti místo cenou zaopatření a tím, co poskytují, jim vyhovující. Je tu mnoho příležitosti pro různé sporty, cesty sjízdné pro automobily dovolují velké množství snadných a zajímavých exkursí, dobré koně jezdecké lze levné najmouti, také lovci i rybáři najdou prý vděčné pole pro svoji oblíbenou zábavu. Dojeli jsme do Bowralu odpoledne a téhož dne ušlapali po silnici deset kilometrů až do Moss Vale, kde jsme našli velmi příjemný hotel a večerní procházkou seznámili se s okolím. S některých pahorků prostírá se výhled hodně daleko k západu na vlnité pláně obklopené krátkými a nepravidelnými hřbety neveliké výše. Je tu nedaleko do Berrimy, kde turisté navštěvují staré vězení známé všem z historie australských bushrangerů. Jsme tu již na okraji zlatonosné oblasti let padesátých a šedesátých, kdy zlato ryžovalo se z náplavu říčních po dně údolí a ze starších štěrků i terasových písků prostírajících se podél údolních úbočí. Byla to velká romantická doba australského osídlení. Tisíce dobrodružnou horečkou po zlatě zatížených lidí hrnuli se po léta do pustého, nehostinného vnitrozemí dálné pevniny, s trpělivosti lepší věci hodnou překonávali strádání, o jakých dříve neměli ani zdání, honili se z jednoho zlatého pole do druhého. Vždy znovu vzplála trpce zklamaná naděje, na novém kutišti nové »claimy« byly o překot zaujímány. Těžká práce však jen v řídkých případech byla odměňována ziskem větším, nežli stačilo k uhájení nákladného, někdy i dosti rozmařilého života a ještě méně bylo šťastných, kteří dovedli si něco zachovati, usmálo-li se na ně štěstí. Hospod, tančíren, heren všeho druhu bylo dosti všude na zlatých polích a pobudů obojího pohlaví, dovedoucích vymámiti těžce získané zlato i z velmi zdrželivých, nebyl nedostatek. Náš starý Čeněk Paclt prostým způsobem dobře vystihuje cikánský život zlatokopů, podrobnější a květnatější vylíčení, pravdě zcela odpovídající, obsahuje velice populární román Ralpha Boldrewooda »Robbery under arms«, zdoby bushrangerů, z něhož nějaký výňatek byl, tuším, i v češtině zpracován do jedné z »indiánských« povídek pro mládež, ale zbaven při tom půvabu, 378 Na hlavní ulici v Townsville. lícně krajové a zvykové, jež tvoří jeho hlavní literární hodnotu. Příštího dne měli jsme jen devatenáct kilometrů až do příbytku malého pilaře blízko vodopádů řeky Fitzroy, kde dostalo se nám primitivního, ale velmi ochotného pohoštění za poměrně levný peníz. Byl to příjemný, ač trochu jednotvárný, čtyřhodinný pochod po tvrdé silnici blahovičníkovým lesem, který jen na málo místech byl přerušen malými mýtinami. Křemité pískovce dávají půdu málo ploduou a zemědělci dostanou lepší dole v údolí řeky Kangaroo. Potkávali jsme velmi málo povozů, automobilů a lehkých kočárků na vysokých kolech, nikdo však nešel pěšky na větší vzdálenost. Bylo také třeba míti opravdu dobré boty se silnými podrážkami a tlusté punčochy, neboť na silnici tvrdé jako mlat byly by nohy v lehkých střevících velmi brzo obolely. Odpoledne ztrávili jsme na vycházce k vodopádům vzdáleným dále k jihovýchodu asi půl hodiny cesty. Obrovský kotel skalní je tu rušivými vlivy vody a atmosféry vybourán do pískovcových stěn vysočiny a uprostřed jeho zaobleného pozadí nevelký proud vody, Fitzroy River, vrhá se do 379 hlubiny jediným proudem volně padajícím s kolmé stěny asi sto metrů hluboko do temné tůně vodou vymleté, z níž pak dolů řítí se řeka řadou menších slapů a peřejů. Zajímavý je pohled na větrem často se měnící vodopád. I když v okolí je zdánlivé bezvětří, stoupající a klesající víry větrné mění přes tu chvíli vzhled vodopádu. Tu padá klidně jediným, zcela svislým proudem, tu bývá odháněn v levo, tu v pravo od směru kolmicí předepsaného a duhou se lesknoucí prška mlhy bývá poháněna podél vlhkých stěn okolních, na nichž snaží udržeti se mechy a kapradiny, aspoň v puklinách a spárech horizontálně uložených lavic pískovcových. Náš hostitel se svými sotva odrostlými synky 'obsluhoval svou malou parní pilu, dávající jen malý výdělek při celodenní dřině a jen s nechutí mluvil o vodopádech, v nichž matka příroda tolik krásné, hybné síly utrácí. Připustil však přece s jistým povděkem, že aspoň pro něho i pro některé jiné sousedy znamenají ty vodopády zvětšení výdělku turistickým ruchem posledních let. Sestup s hornatiny do širokého údolí, zvaného Kangaroo Valley »Klokaní údolí«, náleží k nejpěknějším partiím, jež jsme poznali v širém okolí Sydney. Zalesněné boky horské, po nichž silnice vine se dolů, jsou pokryty velmi bujnou vegetací, nezvykle vysoko vystupují tu stromovité kapradiny ba i palmy, hustá houština, džungli podobná, vysílá jazyky své stinnými údolími až vysoko mezi pískovcové stěny a jemnou, modravou mlhou leskne se v dáli na dně širokého údolí mezi lesy a pastvinami klikatá hladina řeky a za ní do fialova zbarvené svahy, korunované příkrými, stolovými vysočinami, které již z dálky vypadají jako stolové neboli svědecké vysočiny, poslední zbytky kdysi rozlehlého plateau, dnes věkovitým útokem rušivých sil rozrušeného až na tyto poslední památky dávného svého rozšíření. Tak půvabný jest obraz s různými obměnami po nové a nové stránce se nám jevící, že nemáme nic proti tvrdé silnici, po níž bylo nám vykonati asi 18 kilometrů, nežli jsme po vysokém mostě přešli řeku Kangaroo River, tekoucí prorvou o kolmých stěnách asi dvacet metrů vysokých, a odložili svá zavazadla v hotelu, který velmi málo vyhovoval nárokům i tak skromných turistů, jako jsme byli my. Odpoledne zase ztrávili jsme procházkami v okolí Sledovali jsme tok řeky Kangaroo nad osadou, sestoupili jsme s vysokých, naplavených břehů do jejího koryta, kde rozlévala se v ramena a prolézali houštiny pobřežní, sledujíce zajímavé známky po vysokých stavech vodních. Často mnoho metrů nad řečištěm spatřili jsme klestí bahnem spojené na kmeni stromovém nebo vysoko na křovité houštině, jinde zase uložení nedávné bahna a písku na dně vedlejšího koryta, které směle mohlo býti považováno dle našich měřítek již za dávno opuštěné rameno z dob, kdy koryto údolní nebylo ještě prorváno do té hloubky jako dnes. Kangaroo River, jako velká většina australských řek, má velmi měnivý stav vody 380 Skalnaté pobřeží Magnetic Islandu. a dovede stoupnouti za několik hodin o výši, jaká se nám zdá býti zcela nepravděpodobnou. Říkali nám, že stoupne často až 12 metrů nad korytem svým a jest pak dravým veletokem, který ovšem nemívá dlouhého trvání. Kangaroo River je přítokem velké řeky Shoalhaven River, která pod Nowrou ústí do moře. Jeho údolí jest tím pamětihodné, že působením příznivého vlhkého podnebí a dobré půdy splavené z části ze zbytků čedičové hornatiny, bujná subtropická vegetace i s palmami vystupuje tu do větší výše nežli v okolí sydneyském, ležícím o více než sto kilometrů blíže tropům. Z hustá jsou to palmy, které z celého pralesa na rozsáhlých úbočích jediué 381 byly ušetřeny a trčí dnes nad pastvinami nebo hustým krovitým podrostem jako smutný pozůstatek lepších dob. Dostaví-li se někdy prudcí zima s mrazem, sklátí ledový vítr tyto osamělé pathetieké pozůstatky džungle za krátko, nebof nebudou již chráněny hustou a teplou mlhou vlhkosti, která obklopovala je uvnitř hustého porostu džungie. A takové výjimečné mrazy dostavují se jednou za léta v těchto končinách. Z Kangaroo Valley brali jsme se cestou k Nowře, stoupající dosti příkře až k přechodu přes Cambewarrské sedlo, do výše 600 metrů, tu však opustili jsme tuto silnici, kterou automobily z pravidla sestupují, a odbočili jsme na cestu vedlejší, která vede přibližně ve stále stejné výši, 600—700 m pod vrcholky hřebenu Cambewarrského na straně východní a spojuje se se silnicí z Kangaroo Valley do Berry. Asi v třetině vzdálenosti mezi oběma silnicemi vytáčí se tato cesta na vedlejší krátký hřbet, na němž les byl pokácen. Je to známé vyhlídkové místo, z něhož viděli jsme velmi rozsáhlou pobřežní oblast od velké skoro uzavřené zátoky Jervis Bay na sever až ke Kianiě. Osamělé kopce vulkanického původu vyčnívají z pobřežní roviny naplavené, kterou řeka Shoalhaven protéká v širokých zákrutech dodávajíc vody také četným vedlejším ramenům. Za krásné pohody užívali jsme tu znamenitý picknick a pak vypravili jsme se na další pout podél hřebenu. Byla to cesta velmi zajímavá, tu hlubokým lesem, tu s výhledem k moři, tu zase do Kangaroo Valley ado předu na zvláštní vysočinu vyčnívající nad okolí jako odpočívající lev. Byla to jedna z těch charakteristických més čili stolových vysočin, které zřeli jsme již z protější strany údolí. Na širokém stupni jen málo nižším rozvodní stezky rozložily se dvě nebo tři farmy; viděli jsme do jejich nádvoří shora zcela jasně. Byly to jistě zámožné a pořádku milovné rodiny, jež tam sídlily. Pěkná stáda skotu na okolních svazích se pasoucí byla patrně též jejich majetkem. Pozorování vždy se měnících rozhledů vzalo nám mnoho času, a tak blížilo se již k západu slunce, když octli jsme se na silnici v ostrých ohybech sestupující k Berry. Minuli jsme několik krásných, skoro panských residencí, při nichž byly zbytky přirozeného lesa výhodně zužitkovány v parky, a pospíchali jsme pak do Berry, kam dostihli jsme za plného svitu měsíce již po západu slunce. Po třídenní chůzi většinou na tvrdé silnici byly naše nohy dosti otlačeny a usedli jsme již opravdu rádi na lavici v otevřené čekárně železniční stanice. Za nedlouho přijel vlak, který za půl hodiny dopravil nás do Nowry. Nowra jest konečnou stanicí Illawarrské čili jižní pobřeží trati, jejíž prodloužení dále na jih se již velmi dlouho slibuje. Měli jsme štěstí, zakotvili jsme tu ve výborném hotelu a poměli se znamenitě. Příštího rána podnikli jsme výlet automobilem do Huskissonu při zátoce Jervis Bay. Jelikož nám bylo odpoledne odjeti, nemohli jsme se vypraviti až k námořní škole »Naval college« na jižním břehu této veliké zátoky. 382 Mezi Nowrou a Huskissoneiti projížděli jsme většinou pralesem, teprve v posledních létech několik nevelkých nových mýtin tu povstalo a jen v blízkosti Nowry je širší plocha pastvin a vzdělané půdy. Jervis Bay má býti východištem'federální trati do nového hlavního města australského soustátí Canberry, bude tu u dnešní Naval College federální přístav vyjmutý z pravomoci úřadň Nového Jižního Walesu. Byl ponurý den, barva moře v zátoce byla šedozelená, borovice, větrem skomolené na skalách nad pobřežím u Huskissonu. tvořily náladu v Austrálii zcela nezvyklou. Připadal jsem si jako někde při ústí Odry, dokud kasuariny a blahovičníky na jiných stranách v dohledu nevyvedly mne z klamu. Automobil potřeboval nějaké opravy a tak naše zdržení při pobřeží musilo býti delší než jsme měli původně v úmyslu. Sledovali jsme hru vln na málo nakloněných kamenných plotnách, rozmanitě vyhlodaných pískem vlnami v pohyb uváděným. \'a zpáteční cestě po dráze z Nowry do Sydney byl nám novým jenom první kus cesty až do Kiamy. Tu všude po svazích horských bylo šetřeno palem a linie hřbetů horských vypadají nezvykle s ojedinělými vysokými, štíhlými palmami, které jistě necítí se dobře v té své osamělosti. Nížina při pobřežní trati slyne chovem skotu pro mlékařství a sýrařství a zejména sýry z Jižního pobřeží jsou v Sydney velmi oblíbeny. Má dávná touha dostati se až do Edenu na Twofold Bay zůstala bohužel nesplněna. Byl bych rád spatřil tamní velrybáře v činnosti, ač jsem byl ujišťován, že pobyt v tomto městečku a jeho okolí není nic příjemného, neboť vzduch prý jest pln odporného zápachu z kazícího se velrybího tuku. 383 XXIX V TASMÁNII JIŽNÍ A STŘEDNÍ. Chobot Derwentský. Hobart. Mount Welington. Vyjížďka na Huon. Národní Park. Port Artur. Velké jezero a Waddamanna. letních měsících jižní polokoule, od prosince do února, je Tasmánie cílem velkého počtu cestujících z Australské pevniny, hledajících osvěžení v tamním mírněji ohřátém vzduchu, v němž příjemněji se cestuje a sportům holduje. . Australané věří, že Tasmánie je hodně starosvetska a že připomíná hodně na Anglii, zejména na anglický venkov. Jezdí tam také, aby užili drobného ovoce, jahod, malin, ry-bízu, angreštu, které prý tam chutná právě tak jako v Evropě. Pro Tasmánii znamená turistický ruch velmi mnoho; jak stát a samosprávné sbory, tak i jednotlivci mají plné porozumění pro veliký zisk, který proud turistů jim do země přináší a skutečně organisace pro usnadnění cestování je podivuhodaě dobrá. Tasmanské turistické kanceláře jsou ve hlavních městech australské pevniny otevřeny po celý rok a snaží se, aby bezvadnou službou zajistiti Tasmánii přízeň lidí, hledajících ochlazení a odpočinek nervům. V několika posledních létech však skoro vždy byla turistická sezóna nemile přerušena, nebo aspoň seslabena dlouhými nebo kratšími poruchami v dopravě námořské, které se téměř pravidelně dostavovaly před vánocemi, právě v době kdy největší počet krátkých dovolených se nastupuje. Měl jsem již příležitost pověděti, jak takovou stávkou bylo zamezeno konání velkého sjezdu vědeckého v Tasmánii v lednu 1921. Právě v létě 1920 - 21 byla celá skoro sezóna pro Tasmánii zkažena. Dali jsme si cestu do Tasmánie do programu na vánoce r 1921, ale jakmile se blížil počátek teplé roční doby, začaly hrozby stávkami na lodích a v přístavech. Dlouho jsme nevěděli, bude-li lze odplouti, ačkoliv jsme měli kabinu na lodi zamluvenou již několik měsíců napřed, ale konečně rozpory byly šťastně vyrovnány, a Tasmánie dostala svůj vánoční dar v podobě tisíců turistů. Přece však mnoho lidí dalo se i toho roku odraditi a zajistilo se na svou dovolenou raději někde jinde, kde bylo více spolehnutí na dopravní prostředky. Vzdálenost ze Sydney do Hobartu činí asi 1150 km, a naše loď Riverina, statný parník Union S. S. Company urazila ji za necelé dva dny. Odjeli jsme odpoledne, do večera ještě viděli Jižní pobřeží Nového Jižního Walesu pomalu se od něho vzdalujíce, druhý den jsme byli na širém moři a třetí 384 ä CS O, n ■3 o u •oj ■z 1 •3 1 .M CO den ráno byli jsme již v dohledu východního pobřeží Tasmánie a ostrovů tvořících úžinami oddělené výběžky horských pásem hlavního ostrova. Hodně blízko pluli jsme již podél břehů Tasmanova poloostrova a jeho čedičová předhoří Cape Pillar a Cape Raoul rozeznávali jsme sklem velmi podrobně. Hranolovité sloupce temné horniny byly až na tu dálku zcela zřetelné. Pak již jsme zabočili do chobotu Derwentu a v dálce rozeznávali rozsáhlou plochou stěnu Mount Wellingtonu a za ním po straně několik ostřejších, ale nižších kopců. Bylo nevlídné odpoledne, hodně větrno a těžké mraky visely nízko. Reptali jsme trochu, ale náš nový známý, se kterým jsme cestovali ze Sydney, tasmanský inženýr Mr. Gillies, upozornil nás, že Tasmánie těší se na déšť, jelikož lam bylo po několik neděl zcela nezvyklé sucho. S počasím jsme měli trochu smůlu, všude skoro, kam jsme zajeli, přivítalo nás výjimečné počasí. To zpravidla nebylo, jak bychom si byli přáli, jelikož jsme předpokládali, že tam bude tak, jak to v knihách odstavce o podnebí udávají jako nejpravděpodobnější. Byli jsme velmi vděční šťastné okolnosti, která nás seznámila s Mr. '■'illiesem, neboť od něho zvěděli jsme velmi mnoho o hospodářských poměrech a o budoucnosti Tasmánie, pokud se průmyslového rozvoje týče. Mr. Gillies byl první projektant veliké hydroelektrické centrály ve střední Tasmánii a využitkování vodních sil ostrova k zlevnění průmyslové výroby bylo ideálem jeho života. Jeho zkušenosti, mezi nimi více trpkých než příjemných, ukazovaly, jak muž geniálních technických myšlének, které znamenají tolik jako veliké vynálezy v průmyslu, potkal se s mnohým nezdarem přes neúnavnou svou činnost a na konec byl jen velmi malým podílníkem na zisku, který vyšel z jeho myšlénky, z jeho pláma. Ani veřejného uznání se mu po zásluze nedostalo. Blížení se k Hobartu úžícím se Derwentem trvalo drahnou chvíli, ale nebyli bychom nic namítali, kdyby to bylo trvalo ještě déle, neboť krajinný obraz, rozvíjející se stále do větších podrobností, byl opravdu nejvýš poutavý. Höbart je jediné z hlavních měst australských, které má moře a opravdu vysokou horu ve svém blízkém okolí. Mount Wellington má skoro 1250 m výše a jeho vrcholová partie je omezena příkrými stěnami skalními, do dávajícími ploché linii jeho hřebene větší důraznosti. Jeho příkré boky zdvihají se v kulisovitých pásmech v pozadí města, jež místy již hezky vysoko sáhá po svazích v bezprostředním pozadí pobřeží. Vždy více rozvíjí se obraz zastavené plochy a prostranství Hobartem zaujaté je tak velké, že soudili byste hned na značně lidnatější město, nežli je ve skutečnosti. Veplutído přístavu je tak jednoduché a snadné, jak si jen lze představiti. Moře je všude tak hluboké, že lodi mohou přistáti až ke krátkým rampám, a Derwent, jak jest v dohledu od výšin hobartských, umístil by snadno 26' 387 všechny největší lodi světa ve svých hlubokých vodách. Má ještě proti Port Jacksonu tu výhodu, že ani vjezd do něho není nesnadný, neboť již daleko venku mezi Tasmanovým poloostrovem a ostrovem Bruni vlny ztrácejí hlavní sílu a lodi blíží se klidnou, ponenáhlu se zužující, ale vždy velmi hlubokou a prostrannou hladinou až před Hobart. Ještě dále do Derwentu mohou mořské lodi pohodlně přistáti až ku břehu, a té výhody používá několik nových velkých továren, které na této straně do vnitrozemí mají také dobrodiní bezprostřední blízkosti železniční trati. Krásy Derwentu v plné míře oceniti nelze, dokud jste neviděli jeho rozsah a spletitost odněkud s vysokého místa. S výše paluby ani nelze dobře posouditi vzájemnou vzdálenost bodů splývajících více neb méně v jedné rovině, a teprve vycházky nad Hobart ukázaly nám v podrobnostech nesmírnou rozmanitost pobřežního reliéfu v blízkém dosahu hlavního města. Několik nevelkých písčitých beachí přiléhá k samým předměstím Hobartu, ale hlavní jeho mořské lázně jsou přes vodu, na různých místech protějších poloostrovů. Za to pro plachtení, sport motorový a veslařem' je tu ideální příležitost a snad každý Hobarfan holduje také některému z těchto vodních sportů s plnou náruživostí. Zdejší regatty patří k nejproslulejším v Austrálii a Derwent dává tak znamenitou příležitost k sledování závodů, jako málo které místo na světě." Pokud se týče výstavnosti, nemůže se Hobart rovnati ostatním hlavním městům australským. Jest také jen místem střední velikosti asi s padesáti tisíci obyvateli. Za to má dosti masivních, ale drobných stavitelských pa- . matek ze staré doby koloniální a je po Sydney historickým městem soustátí Australského. Tasmánie dlouho zůstávala trestaneckou kolonií, které vládlo se vojensky, a teprve v posledních desítiletích začal její vývoj nabývati přívětivých pokrokových rysů. Ještě dnes je nejméně lidnatým ze všech australských států a hlavní město její nese znaky malosti poměrů. Působí při tom ovšem také ta okolnost, že Tasmánie není tou měrou centralisována jako ostatní australské státy. Hobart znamená v poměru k celému ostrovu mnohem méně nežli na př. Adeeaide pro Jižní Austrálii nebo i Brisbane pro Queensland. Má dva velmi vážné soupeře na severním, Austrálii nejbližším pobřeží. Města Launceston a Burnie jsou koukurenty Hobartu a mají rozsáhlé zázemí, mající k Hobartu jen málo vztahů. K Hobartu tíhne jen jedna třetina Tasmánie, její jihovýchodní část, kdežto sever a západ mají velmi samostatné postavení v hospodářském životě i ve Svých spojeních železničních i zámořských. Ovšem Hobartu zdá se kynouti velmi slibná budoucnost, neboť hlavní zisk z nových velkých hydroelektrických podniků přijde k duhu jemu a nejbližšímu okolí, neboť zde, při hlubokém derweutském přístavu, je nejvhodnější místo pro velké průmyslové podniky, chystající se zužitkovati lacinou •elektrickou energii. 388 Na vrcholu Mount Welliiigtouu. Prozatím „City" hobartská je několik bloků domů v pozadí přístavu s budovami málo náročnými, jako v nějakém provinciálním městě. Umístění bank i obchodních závodů je velmi skromné. Také sídelní předměstí obsahují málo vil vzbuzujících pozornost rozměry nebo nádherou, zato průměr je dosti solidní, čistý. Je tu jistě málo velmi bohatých lidí, zato skromný blahobyt převládá. Obyvatelstvo věnuje velkou péči svým malým zahrádkám a výzdobě oken a verand. Pelargonie jsou nejpopulárnější domácí květinou tasmanskou, skoro všechny domy jsou jimi bohatě vyzdobeny a jejich svěží červeň přispívá znamenitě k osvěžení jinak dosti prosaického rázu jednotvárných hobartských ulic. Knihovnu svou dostal Hobart ze základu Carnegiova, museum má nej- 389 menší z australských hlavních měst, malá zoologická zahrada jest dílem a odkazem soukromníka a jen botanická zahrada svým šťastným umístěním na svahu nad zálivem, úpravou i vědeckým uspořádáním vyniká. Universita tasmanská má sice pěknou budovu, ale jinak nemůže se rovnati ani mladším svým sestrám v Perthu a v Brisbane, má velmi malý sbor učitelský a nepatrný počet posluchačů. V zoologické zahradě viděli jsme vačnaté dravce, tasmanského tygra čili vakovce psohlavého a tasmanského ďábla čili šlakola mědvědovitého. Tito malí, ale velmi krvelační dravci udrželi se již jen y Tasmánii, kdežto v Austrálii vyhynuli již v předhistorické době. Má se za to, že snad k vyhubení jejich přispěl divoký pes dingo, který přes Bassovu úžinu do Tasmánie nikdy nepronikl. Osadníci velmi po nich pasou, neboť jsou velkými škůdci stád ovcí a drůbeže, ale dosud zbývá jich nějaký počet, v pustinách střední a západní Tasmánie. Pro mne zůstane ovšem museum hobartské vždy v popředí tasmanských vzpomínek. V něm je totiž nejúplnější sbírka památek po tasmanských domorodcích a podle toho, co jest tu shromážděno, možno si učiniti pravou představu o tom, jak mnohem primitivnější byli Tasmaňané proti australským černochům. Nemohl jsem se ubrániti mohutnému vzrušení, když viděl jsem, jak nesmírně ubohé byly jejich nástroje, jak chudé a prosté proti hotovému arsenálu, jaký dovedl si vytvořiti australský černoch. Jejich nástroje kamenné byly jen málo otlučené nebo priostrené kusy kamene, patrně ohněm rozpukané, jejich kopí, tyčky zase jen ohněm tvrzené a málo priostrené na jednom konci, mimo to různé obušky nebo kolíky na rozhrabávaní země, několik primitivních pletiv, dohromady svázané snopky rokytí, které sloužily jim jako plavidla, a ozdoby z pestrobarevných ulit drobných měkýšů. To bylo snad vše z oboru technického pokroku, co tato pradávná rasa dovedla vytvořiti. Jaký to rozdíl proti Australeům, kteří hotovili si velmi rozmanité zbraně útočné i štíty, předměty denního užívání i velmi složité ozdoby a znali nejen kámen mnohem dokonaleji zpracovati, nýbrž také dřevo, lastury i kosti, hotovili pletiva z látek rostlinných i z vlasů a ke svým slavnostem si pořizovali ozdoby velmi pracné a dovedně sestavené. Nebylo pro mne nejmenší pochybnosti o tom, co jsem do té doby nedovedl si dosti správně uvědomiti. Tasmanci byli skutečně nejstarší, kulturně nejchudší a nejzaostalejší vrstvou lidstva, která na ostrově, od ostatuího světa úplně odloučeném, zachovala se až skoro do přítomnosti neporušena, nepřinucena k pokroku nátlakem vyvinutějších sousedů. S jakou lítostí patřil jsem na skrovné památky tělesných jejich pozůstatků! Je tu kostra Truganini, poslední Tasmanky, zemřelé skoro před půl stoletím, několik jiných lebek domorodých a pak nemnohé a jistě ne zcela věrné jejich portréty a také fotografie jen několika posledních. 390 Mount Nelsonu. Co by to znamenalo pro poznání vývoje lidstva, kdyby se byly zbytky tohoto plemene zachovaly alespoň do naší doby, aby jejich společenské zřízení, jejich zvyky a mravy a celý obraz jejich života mohl býti prostředky moderní vědy národopisné věrně zachycen a porovnán s tím, co zachovalo se v jiných zaostalých končinách povrchu zemského na zbytcích velmi primitivních stupňů lidské kultury. K" hanbě bělošské kultury byli tito ubožáci štváni jako divá zvěř, a za jednu generaci od založení první osady na ostrově zbývalo jich jen několik set, ;i ti byli deportovaní ze země, v níž žili jejich předkové od pradávných dob předhistorických, na malý ostrov v Bassově úžině, kde hynuli ještě rychleji, nemohouce se zachytiti v prostředí jim zcela cizím. Byl to ovšem vyvrhel kulturní společnosti, který tu s nimi vstoupil ve styk tak neblahý, bylaf Tasmánie osídlena trestanci a jejich vojenskými 391 hlídači, kteří neměli mnoho lidského citu k sobě navzájem a tím méně ke stvořením, která ve své domýšlivosti považovali jen za jakési degenerované zrůdy. Hotové honby byly pořádány na ubožáky, kteří nedovedli pochopiti, proč mají býti vyháněni ze svých odvěkých lovišť, a ubíjeli dobytek, aby se odškodnili za své staré zdroje výživy a mstili se svým utlačovatelům, jak jen dovedli při svých velmi ubohých prostředcích branných. Strašná je historie Tasmánie z prvního půl století kolonie. Nikde snad nebylo tolik brutality navršeno degenerovanými příslušníky vysoce kulturního národa jako tam. Trestanci byli z části sprostí zločinci, těžkou vazbou, krutou přísností a podlostí svých dozorců vychovaní jen k touze po pomstě a po nových nepravostech, surová soldateska nad nimi, ovládaná guvernéry, kteří až na nečetné čestné výjimky byli stelesnením odporného, násilného systému, feudální a vojácké mentality, neznající než hrubou sílu a podlý, udavačský postup v jednání s těmi, kteří byli již dosti potrestáni deportací na konec světa, za viny z počátku často nepatrné. Kdo chce poznati Derwent v celém jeho rozsahu a oceniti podivné krásy jihovýchodní Tasmánie, musí vypraviti se na některé vyhlídkové body v okolí Hobartu. Jedním z nich jest Mount Nelson na východ od města, jehož vrchol přes 300 metrů nad mořem je dostupný silnicí, vinoucí se serpentinami mezi zbytky lesa blahovičníkového a farmami, na nichž vedle chovu drůbeže a prasat nebo mlékaření věnuje se velká péče ovocným stromům a keřům, dávajícím drobné ovoce, jímž Tasmánie proslula na jižní polokouli. Odtud teprve viděli jsme celou rozlehlost Hobartu se všemi, hluboko do několika údolí pronikajícími předměstími, přehlédli osady na protilehlém břehu a vnikali pomalu do chaosu zálivů, průlivů, úzkých převlak, poloostrovů a ostrovů, které prostírají se až daleko do moře směrem východním. Jinak však scenerie vypadala velmi po austrálsku, les, kterým jsme projížděli, nelišil se ničím od blahovičníkového lesa v jihovýchodní Austrálii. Jiný vděčný výlet byl k městskému vodovodu na úpatních svazích pod Mount Wellingtonem. V líbezném údolí, obklopeném lesnatými svahy, leží velké nádrže s čistou vodou, která svádí se sem potrubím po velmi příkrém srázu z vrchovišf několika potoků, jež byly pro vodovod zachyceuy. Příkré stoupání za slunného odpoledne bylo odměněno výhledem značně rozdílným a doplňujícím ten, který jsme uzřeli s vrcholu Mount Nelsonu. Tyto dvě vycházky byly pouze přípravou k výletu na vrchol Mount Wellingtonu. Počasí hrozilo deštěm a proto posadili jsme se s jinou četnou společností do jednoho z autobusů turistického úřadu státního a dali se jím* dopraviti až k turistickému hotelu „The Springs" ve výši 750 m, odkudž k vrcholu zbývá pro pěší stoupání ještě přes 450 m, něco přes tři kilometry cesty. Až nad hotel jsou svahy podél cesty porostlé mohutným lesem bla- 392 m ^luifc •Tlie Springs« na svahu Mount Wollingtonu. hovičníkovým a při vlhkých zářezech potoku choulí se úzké pruhy háječků stromových kapradin, opatřené pro oblíbené picknickování besídkami z dříví a kůry zbudovanými. Stoupání od „The Springs"' vede dobrou stezkou lesem důkladně sežehnutým lesním požárem před několika léty. Smutně trčí do výše holé kostry stromů na ploše mnoha hektarů a mlází jen pomalu dohání, co oheň zkazil. Spŕchlo trochu, než dospěli jsme na skalnatou plochu vrcholovou, kde neroste již nic než něco vřesu podobných trsů a také hnědé podušky, zastupující naše mechy. Měli jsme obavy, že nebudeme míti rozhledu, neboť při výstupu hustý oblak stínil nám výhled na Derwent, ale nežli jsme po kamenném moři dospěli až k vysoko narovnanému jehlanci na nejvyšším bodu Mount Wellingtonu, podjasnilo se trochu na všech stranách a obrovské panorama ukázalo nám asi čtvrtinu Tasmánie i mořský 393 obzor 230 východní straně, až kde voda splývala s oblohou v mlhavé dáli. Jaké změny na této jihovýchodní straně Tasmánie způsobilo by pohnutí hladiny mořské o málo desítek metrň! Kdyby moře s'ouplo, brzo by pokrylo nízké šije, které tvoří s Tasmánií poloostrov z několika samostatných výšin, a ty byly by skalnatými ostrovy, také velký ostrov Bruni, na jihovýchodě přiléhající k pevnině, byl by rozdělen v několik menších ostrovů. Naopak, kdyby změnila se poloha hladiny ve prospěch souše, místo dnešních zálivů zbyla by jezera a se souší spojilo by se pásmo ostrovů jen úzkými průlivy od hlavního ostrova oddělených. Kdyby moře stouplo o padesát metrů, nebyla by již ani Tasmánie sama ostrovem. Bassova úžina by se proměnila v choboty asi podobně chaotické, jako jsou dnes ty části moře, které vidíme s vrcholu Mount Wellingtonu. Obrátíce se k západmi části horizontu vidíme v dálce na různých stranách vysoké, ale krátké hřbety a mezi nimi dlouhá a široká sedla hodně snížená. Vnitrozemí Tasmánie je dosti plochá krabatina, nad níž jen osamělé krátké hřebeny trčí do výše 1300—1500 metrů. Některé z těchto hor upomína jí svými obrysy na naše Krkonoše, jak jeví se z hodné dálky, a mají s našimi nejvyššími horami nejen skoro stejnou výšku, nýbrž i jinak mnoho podobného. Dávné ledovce vyhlodaly v jejich bocícn podobné kotle, jako známe z Krkonoš nebo od šumavských jezer, a mnohé z těchto kotlů čili březen ledovcových mají ještě jezírka jako na našich horách. Hlavní rozdíl mezi naší Českou masou a Tasmánií je ten, že u nás jsou vysoké hory na okrajích, kdežto u Tasmánie jsou nepravidelně rozházeny a většinou uvnitř ostrova. Skoro všechny tyto hory jsou zbytky nesmírného, kdysi jednotného lávového pří-krovu doleritového, který pronikl mezi starší souvrství v druhohorách, a leží dosti daleko od pobřeží. Postoupili jsme až nad samé stěny, na nichž rozpukána je hornina v mohutné sloupy již z dola viditelné, a proběhli jsme se po vrcholové plošině hodně daleko také k jihu. Moře balvanů tu brzo přestává a povrch tvoří rozsáhlé podušky rostlinné, velmi pevné, zbarvené zelenavou šedí i stříbřitou bělostí, po nichž skáčete jako po pryžových kobercích s naprostou jistotou. Mezi nimi jsou mělké louže čisté vody, ale ani při prudkém nárazu nepro-boří se noha do vody. V jihovýchodní Tasmánii jsou dvě údolí proslulá svými sady, údolí Der-wentu, který k severozápadu od Hobartu úží se v řeku, a za Mount Welling-tonem k jihu údolí řeky Huonu. Část údolí Huonu poznali jsme na jednodenní projíždce podnikané pravidelně automobily turistickou kanceláří sjednanými za pevné, poměrně levné ceny. Objeli jsme Mount Wellington po východní straně hodně kroucenou horskou silnicí a projeli kopčitým krajem dolů až do Huonville, kde velký most vede přes řeku, která odtud rozšiřuje se již v mořský chobot. Nazpět přejeli jsme přes dosti vysoké rozvodí k východu 394 nad průliv mezi Tasmánií a ostrovem Bruni, nazvaný D'Entrecasteaux Channel po slavném francouzském moreplavci, který prozkoumal velmi podrobné tuto část tasmanského pobřeží. Podél moře, dosti však vysoko nad příkrými svahy, vine se silnice zpět k Hobartu, přestupuje pak nevysokým sedlem hornatý poloostrov k jihovýchodu vybíhající, nežli se vrátí do údolí Derwentu. Vlažné a mírné podnebí huonské oblasti znamenitě se hodí pro pěstování ovoce a sady, zejména jabloňové, jsou hlavním zdrojem blahobytu obyvatelstva a šíří se stále výše do kopců zabírajíce plochy dosud jen jako pastviny používané. Původní lesy z velké části podlehly již sekyře, pile a ohni. Skoro nesmyslně se tu rozzuřil člověk proti pralesu, neboť ještě rozsáhlá úbočí zarůstají znovu hustým křovím, jelikož nejsou udržována správně jako pastviny. V údolích potoků lesů zbavených smutně čnějí porosty stromových kapradin, kterým není dobře na větru a slunci, zjevně chřadnou a patrně nevydrží dlouho za změněných podmínek. Osídlení huonské oblasti je poměrně velmi mladé, za starých neblahých dob trestaneckých kolonisté sem skoro vůbec nepronikli, jen dřevaři káceli huonské borovice pro lehké dřevo proslulé na stavbu lodí u pobřeží. Teprve ponenáhlu usazovali se stálí osadníci v mýtinách při řekách, a poznali, že podnebí zdejší není tak studené, jak se původně za to mělo, vyměnili brzo brambory a oves za sadařství a dnes údolí Huonu je jedním z nejdůležitějších území pro vývoz jablek z Tasmánie a veliké lodi oceánské zajíždějí až do ústí řeky pro náklady ovoce ke konci léta, aby je odvezly do Anglie. Silnice jsou všude velmi dobré, třeba úzké, pořádek v osadách i kolem nich je větší, nežli bývá po australském venkově. Dlouhé lány sadů nejsou tak zajímavé jako naše štěpnice, nebof stromy jsou tu uměle nuceny k nízkému, ale. košatému vzrůstu, aby sklízení úrody a také kropení stromů nestálo tolik práce a vydání. V Huonville setkali jsme se s krajanem. Byl to nešťastný mladý muž, duševuě zatížený, který roznemohl se těžce v Melbourne, a když byl dočasně vyléčen, vystěhoval se sem do Tasmánie, pracoval v sadech a cítil se tu lépe nežli ve velkém městě. Dopisovali jsme si spolu a dal jsem mu věděti o našem příjezdu. Trpěl stihomamem, ale v Huonville prý záchvaty naň přicházely zřídka. Byl jsem s to splniti některá jeho přání a obdržel jsem ještě (jeden dopis od něho, v němž mi sděloval, že se chce podívati do Hartzkých hor vypínajících se na jihozápadní straně údolí Huonu až do výše 1200 metrů. Byl pak po nějakou dobu nezvěstný; a když jsem žádal, aby po něm bylo zavedeno pátrání, dostalo se mi po nějakém čase úředního sdělení, že jeho mrtvola byla nalezena v lese na úuatí těchto hor. Patrně prý zbloudil a zemřel vysílením. 395 Přes ďEutrecasteauxův průliv plavali tasmánští domorodci velmi dobře, používajíce jen někdy primitivních plavidel, kterých se spíše jen přidržovali. Na ostrově Bruni a při Derwentu stýkali se s nimi francouzští cestovatelé z výpravy Eutrecasteauxovy koncem XVIII. století, kteří našli zalíbení v jejich nenucené a nebojácné prostotě. Před nimi již Cook podal rovněž přátelsky naladěnou zprávu o tomto nejstarším národu světa, který pak došel tak málo ocenění svých dobrých vlastností ukrutnými dobyvateli, kteří sem byli vysláni k hlídání trestaneckých transportů. Na jednom výběžku právě nad mořem byla zbudována velká továrna na karbid, majetek společnosti řízené naším přítelem inženýrem Gilliesem. Byla nám novinkou tato továrna s pecemi elektricky vyhřívanými energií dodávanou až od Velkého jezera v centrální Tasmánii. Jiný celodenní výlet podnikli jsme autobusem do Národního parku tasman-ského, který zaujímá pohoří Mount Field na řece Russell Falls River, pobočce středního toku Derwentu. Byla to vzdálenost asi 160 kilometrů tam i zpět. Údolí Derwentu nenašli jsme tak svěží a krásné, jak jsme si je podle obrázků a líčení představovali. Vinu na tom mělo ovšem sucho trvající již několik neděl. Tráva byla všude uschlá, obilí již také žloutlo a stromy vypadaly splihle a unaveně. Jen u Nového Norfolku viděli jsme kulturní oasu z daleka již vábící rozmanitostí jemných barev. Zdejší sady, chmelnice i zahrady květinové a zelinářské byly důkladné kroj^eny z kanálu rozvedených po svazích a byly svěží i v tom dlouhotrvajícím suchu. Cítili jsme se stále v australské přírodě, i když projížděli jsme značně již zúženým údolím s příkrými zalesněnými boky, nad nimiž chvílemi vyčníval holý hřeben Mount Fieldu jakoby nahlodaný obrovskými kotly viditelným' již z velké dálky. Na výpravu do hor nebylo pomyšlení, na to měl jsem příliš málo času, nebylof lze vykonati ji za kratší čas nežli za dva celé dny, a tak měli jsme jen příležitost podniknouti vycházku k vodopádům, které jsou cílem hlavního proudu turistů. Zde ve stinném vlhkém údolí daří se blahovičníky obrovských rozměrů. Les nezvyklé výšky vypíná se již na samé hranici Národního parku*"), kde posta vena je brána vždy opatrně zavíraná, aby dobytek tudy nedostal se dovnitř a nezpustošil porosty. Vodopády říčky Russell Falls River s houštinou vysokých kapradinových stromů jsou skutečně jedním z nejkrásnějších zákoutí^ která jsem kdy viděl. Když slunce svítí právě až na dno hluboké, úzké prorvy a v nekonečných obměnách odstínů prosvěcuje jemnými peřestými korunami kapracTových stromů syté zeleně do slapů tenkých proužků vodních, cítíte se jako v začarovaném, vysněném koutu z pohádky. Kolem šťavnaté zeleně kapraďové houštiny do nesmírné výše pnou se velikáni blahovičníkového *) Na mapce poloha Národního parku označena N. P. 396' lesa, mezi nimiž jsou obři až 70, ba 80 metrů ' ysocí, s kmenem na čtyřicet až padesát metrů od země přímým a hladkým jako sloup obrovské renesanční kathedrály. Nevycházeli j^me z údivu probíhajíce po stezkách, vedoucích k vyšším stupňům slapů, neboť na každém téměř kroku nový skvost tajemné scenerie se nám objevil. Když zabočili jsme pak do lesa dále od potoka, ohestřel nás známý polostín typického blahovičníkového lesa, snad o nějaký stupeň hlubší nežli v méué vlhkých končinách, a jen obrovským krásným kmenům jsme se obdivovali, jakých neviděli jsme ani v Gipi>slandu. Národní park na Mount Fieldu byl otevřen teprve r. 1917. Má asi 160 km2 plochy, při hranici lesní chová několik krásných »mořských ok«, k nimž jsou již stezky pro jezdce prokáceny až k útulnám zbudovaným na několika místech. Pohled se západního, nejvyššího vrcholu hřebenu, s výše asi 1400 metrů, jest prý z nejinstruktivnějších v celé Tasmánii; sáháf od hor při západním pobřeží až na Mount Wellington a od nejvyšších vrcholů severní Tasmánie až k horám za Huouem, v nejjižnějším cípu ostrova. Na zpáteční cestě navštívili jsme znamenitou a proslulou stanici pro chov lososů a pstruhů, z níž tyto rybv byly nasazeny do jezer a řek tasmanských. Je to rovněž rozkošné místo, řada rybníčků různých velikostí, v nichž chovány jsou ryby roztříděné do druhů a velikostí, prostírá se v parku vzácné krásy. Tleky a jezera v Tasmánii jsou zásobovány odtud velkým množstvím ryb severoamerických i evropských, neboť původně byly dosti chudé rybami a rybářskému sportu poskytují mnoho znamenité příležitosti. Z neblahé doby trestanecké osady uejvýmluvněší památky jsou zachovány v Port Arthuru na Tasmanově poloostrově. Tam vystavěn byl veliký žalář a mnoho jiných staveb nucenou prací trestníků v železech spoutaných. Dnes jenom rozvaliny zachovaly se ze žalářních budov; jsou to snad největší zříceniny v Austrálii vůbec a jsou smutným památníkem ponuré doby. Dnešní doba došla studiem dokumentů o deportovaných k názoru, že jen malá část těchto nešťastníků byli skutečně zl< >činci. Mnohem větši počet byli ubožáci, kteří z bídy nebo lehkomyslnosti dopustili se malé krádeže, nebo nějakého pychu na majetku mocných, a za to byli patrimoniálními soudy tehdejšími posláni na několik let do vazby na druhý konec světa. Za to tím těžším svědectvím jsou tyto doklady pro nelidskou krátkozrakost tehdejší justice a pro často odpornou podlost a brutalitu orgánů, které byly střežením těchto nešťastníků pověřeny. Nejspurnější zločinci bývali posíláni na ostrůvek v Port Macquarie, zátoce na západním pobřeží Tasmánie, a později byli chováni v Port Arthuru, který skoro půl století sloužil svému účelu; teprve r. 1876 bylo vězení zdejší zrušeno. Úzká písčitá šije, zvaná »Orlí krk« »Eaglehawlťs Neck«, spojující poloostrov s pevninou, byla obehnána dvojí mocnou zdí a v prostoře mezi zdmi pobí- 399 hau na dlouhých řetězích přikovaní krvežízniví psi, aby nikomu nenapadlo pokusiti se o útěk. Okolní moře byla rovněž velmi přísně střežena. Neblahá tato místa jsou tasmanskému a australskému publiku velmi dobře známa z ponurého románu z trestaneckého života, který sepsal Marcus Clark*), i z životních osudů některých bushrangerů tasmanských, které jsou populárním čtením v Austrálii, zvláště u mládeže oblíbeným. Scenerie Tasmanova poloostrova, ba ani zříceniny port arthurských žalářů nepřipomínají tuto krutou dobu. I je to jasem a vůní lesů naplněný kraj a Port Arthur sám nebo sanatorium při pověstné převlace »Orlího krku« jsou místa znamenitě se hodící jako východištč pro mnoho velmi krásných partií. Z Port Arthuru oba čedičové mysy Cape Pillar a Cape Raoul jsou snadno dostupný, od šije zase kostkovaná přirozená dlažba a tak zvaný oblouk Tasmauův, přirozená to brána podobná Převyšovské v Českosaském Švýcarsku. Scenerie pobřežní snad kolem celého Tasmanova poloostrova je velikolepá, plná divokých partií a jevů velmi řídkých a poměrně snadno přístupných. Kostkovaná dlažba jest mořskými vlnami v rovnou plochu zbroušené dno za odlivu suché, na němž tuffová hornina jest rozpraskána v kostkové tvary jako v uličním dláždění. Tasmanův oblouk a jiná podobná propast, tak zvaná »Blow hole«, byly vlnami vytvořeny podemletím vysokého svahu, tak že část stropu nad slují příbojem vytvořenou se zřítila. Tasmanův oblouk je vlastně jen obrovský přirozený most, dosti tenké klenutí nad nesmírně vysokou branou, na jejímž dně rozbíjejí se vlny oceánu a pronikají do pozadí propasti o stěnách skoro kolmých. Je až nepříjemno státi nad srázy skoro převislými a cítiti záchvěvy, které při velkých úderech vln jsou dosti zřetelné. Kostelík v Port Arthuru vypadá jako chrám některého venkovského městečka anglického, je velmi solidně zbudován z tesaného kamene a vysoko po stěnách jeho pne se brečtan, tak charakteristický na podobných stavbách ve staré anglické vlasti. Zahrádky i pole jsou obklopeny živými ploty po anglickém způsobu, denní pořádek a životní názor zdejších lidí jsou konservativně anglické, snad již proto, aby se vše hostům zamlouvalo. Jaký div, když každoročně několik vášnivých rybářů zajede si sem až ze staré Anglie, kteří mohou se tu cítiti jako doma! Konali jsme celou cestu automobilem od Bellerive na severním břehu Der-wentu do Port Arthuru na Tasmanově poloostrově, až nazpět zase do Hobartu a projeli dvojí cestu velmi lesnatou krajinou po velmi dobrých silnicích, jejichž základy pocházejí aspoň z části z trestanecké doby a byly zbudovány nucenou prací. Tura byla příliš dlouhá na jeden den a dlouhé zdržení v Port Arthuru způsobilo, že jen na krátko mohli jsme se zdržeti vycházkou *) For the term oř his natural liře (Na doživotí). 4Ĺ0 TASMÁNIE Barren iQJhree BASSOVA ÚŽINA Hummock I. iTasmanův poloostrov 'Port Arthur ßruni Island South Cace Měřítko i tí. 30O oon od »Orlího krku« do okolí, a přece přijeli jsme zpět až pozdě v noci. Největší z exkursí podniknutých z Hobartu byla k Velkému jezeru (Great Lake) a k hydroelektrické centrále ve Waddamanně. Smluvili jsme turu zase s turistickým úřadem státním a vypravili se drahou do Apsley, konečné stauice železniční odbočky do středu ostrova od hlavní trati spojující Hobart s Launeestonem. Z Apsley do Bothwellu projížděli jsme ještě dosti obydleným krajem z velké části lesů zbaveným. V obou místech, právě tak jako podél hlavní silnice ua sever ostrova stojí staré zájezdní hospody a jedna nebo dvě jiné budovy, zpravidla sídlo úřadů, památkou z doby trestanecké. Jsou zbudovány velmi pevně z tesaného kamene, dnešní větší okna byla vylámána prý později, když již nebylo třeba, aby tyto stavby byly bezpečným útočištěm proti útokům domorodců, bushrangerň nebo zbouřených trestníků, donucovaných k těžkým pracem. Staré hostince mocných zdí s ohromnými krby, dunivými schody z blahovičníkového dřeva a rovněž těžkým nábytkem jednoduchého obstarožného stylu jsou jednou ze zajímavostí této nejdříve obydlené, nízko položené části Tasmánie. Dnes ovšem není již význam jejich takový jako ještě před několika léty, kdy také turisté jezdili v povozech koňmi tažených a na každých 15 až 20 kilometrů měli delší zastávku. Automobil a autobus dnes ovládl na všech sjízdných cestách Tasmánie a zvláště je oblíben právě na starých, trestníky pořízených silnicích, které patří k nejlépe vystavěným. Z Bothwellu již brzo počali jsme stoupati, osídlení kraje stávalo se řidším a brzo nás pohltil jednotvárný blahovičníkovv les, který čím výše jsme se dostávali, tím více řídnul a ztrácel na velikosti stromů. Chmurný a jednotvárný tento prales roste na známé nám již hornině vyvřeléznitra země, která pokrývá největší část střední Tasmánie a tvoří také vrcholové strmé partie většiny nejvyšších hor ostrova. Je to diabas-dolerit, který pronikl jako mocná ložní žíla mezi souvrství starších hornin a svrchní jejich část vyzdvihl, rozliv se pod ní na prostoře mnoha tisíc kilometrů. Na některých místech dosud jsou zachovány zbytky těch starších hornin, které kdysi pokrývaly tyto lávy, a není pochybnosti také podle slohu vyvřeniny, že jejich rozšíření bylo skoro všeobecné. Ovšem v průběhu dlouhých věků podlehly rušivé činnosti vody a vzduchu až na malé zbytky. Tu není již stavěné silnice, nýbrž pouze vyježděná cesta, na níž automobil často s obtížemi se vyhýbá potahům několika párů koní vlekoucích na kolech připevněné, trochu osekané kmeny stromů. Neúrodná půda a drsné podnebí této oblasti neláká k stálému osídlení, do nedávna jediným hospodářským zužitkováním širé centrální vysočiny bylo spásání trávy a haluzí stromů ovcemi, které bývají sem vyháněny na léto v mnoha tisících. Některá stáda také přezimují v polohách trochu chráněných proti strašným sněhovým bouřím, které tu zuřívají v zimě. Nezřídka se stane, že v polohách kolem 402 Vrcholová pláň Mount Wellington!!. 800 —1000 metrů také pozdě na jaře nebo brzo na podzim uhodí »blizzard« čili sněhová bouře, a ztráty mnoha set ovec najednou nejsou právě řídkou událostí. Ještě před méně než půl stoletím chov ovcí byl nejdůležitějším hospodářským odvětvím v Tasmánii, nyní ustoupil do pozadí proti sadařství, bramborářství, pěstování obilí a zeleniny i mlékařství, ale má dosud velkou důležitost zejména chovnou, nebof tasmanské plemenné kusy kupují se za drahé peníze pro australskou pevninu, k osvěžení krve tamních stád ovcí merinových i křížených. Na několika místech viděli jsme stáda pasoucí se a rozptýlená po velikých plochách, otužilí pastevci s ostražitými psy mají mnoho práce, aby je udrželi pohromadě a ochránili zejména jehňata proti domorodým vačnatým dravcům, psům podobným »tygrům« (vakovec psoblavý) a zuřivým, na malé medvědy upomínajícím »ďáblům tasmanským,« vědeckým názvem českým nazvaným »šlakol medvědovitý.« Jinde v obydlenějších krajích byli již tyto malé, ale krvežíznivé šelmy skoro vyhubeny, ale v pralesích střední části ostro- 26" 403 vaje jich prý ještě dosti mnoho, aby natropili citelných škod. Velikým škůdcem pro Tasmánii byl také a jest dosud králík, který všude se rozšířil a na pastvinách i na plodinách pěstovaných mnoho škody nadělá. Až u samého Velkého jezera jsme jich několik viděli, nejsou pranic vybíraví a proniknou i udrží se také v podnebí velmi drsném, je-li tam jen nějaká pastva. Z údolí řeky Clyde vystoupili jsme na střední tok řeky Shannonu a sledovali jej až na samu centrální hornatinu. Je to skalnatá poušť, jen zakrsalý les vyživující, a pouze v pánvovitých prohlubinách bývá hustší porost trav a rozmanitého nízkého podrostu. Chudá půda a drsné podnebí spojují se ve svých zhoubných účincích na vývoj vegetace. K Velkému jezeru dospěli jsme skoro z nenadání, nebylo tu žádné změny v krajinném rázu, také jsme je ani nespatřili, až když octli jsme se přímo u místa, kde z něho vytéká řeka Shannon. Do nedávna byla tato krajina navštěvována jen pastýři, ale nasazení lososovitých ryb do tasmanských vod stalo se mocnou vzpruhou pro rybáře, aby navštěvovali za sportem vnitrozemní jezera a zejména Velké jezero (Great Lake). Toto má pro přítele přírody jinak velmi málo přitažlivého, třeba že jest největší z tasmanských jezer, ale pstruhovité ryby rostou v něm znamenitě, a lov na ně je velikým požitkem pro rybáře s oblibou sem zajíždějící Jiná jezera na centrální hornatine tasmanské jsou hlubší a krásnější nežli Velké jezero a také k nim turisté zajíždějí na rybolov, pokud jest již přístup k nim poněkud upraven. Dnes ovšem má Velké jezero i jiný a nesmírný význam jakožto prvotní z Iroj obrovské síly vodní, která, proměněna v elektrickou, stává se základem pro nový hospodářský rozmach Tasmánie. Viděl jsem ve světě málo tak nezajímavých hladin vodních, jako je Great Lake. Jeho plocha pokrývá přes sto čtverečních kilometrů a hladina je protažena od severu k jihu, vyplňujíc velmi mělkou pánev plochých, skoro úplně pustých břehů, které jen tu a tam oživuje nějaká skalka nebo skupina stromů nevelkého vzrůstu. Na severu prostírají se vyšší části centrální hornatiny a nejvyšší vrcholy, až přes 1400 metrů dosahující, jsou viditelné v mlhavé dálce od jižního břehu jezera, ale vypadají spíše jako vzdušné přeludy nad touto pustou nezajímavou vodní plochou. Pro zoologa je však Velké jezero, stejně jako pro rybáře, zdrojem velmi cenné kořisti. Žije tu několik druhů korýšů, které jsou přežitkem z pradávných geologických dob, podobně jako ptakořitní a vačnatí mezi ssavci. Někdy bývá hladina oživena také velikými kachnami a černými labutěmi, také prv jest tu hojný ptakopysk, jenž snad někdy nad hladinu se vymršťuje a dal tak vznik pověsti, že prý v jezeře se zdržuje »bunyip«, báječný netvor černošských pověr australských. Nyní je hladina jezera zvýšena proti přirozené hladině a nebude vysta- rá vena kolísaním pro stav odtoku nebezpečným, nebof úroveň jejího výtoku, řeky Shannonu, je vyzdvižena o několik metrů, a bude-li potřebí, dá prý se hráz ještě SDadno zvýšiti. U výtoku z jezera je nyní celá osada, praeujef tu stále značný počet dělníků na budování hráze- Určité množství vody z řeky Shannonu odvádí se nyní umělým průplavem a potom mohutnými rourami se srázu tři sta metrů vysokého do hydroelektrárny ve Waddamanně v údolí řeky Ouse, která o tolik více zahloubila se dravým svým tokem do centrální hornatiny, nežli řeka Shannon, jež vytékajíc z jezera nemá skoro žádné ' erosivní síly. Ač byl slunnj den, k večeru nastalo rychle velké chladno, a velmi rádi jsme se tlačili ke krbu v útulném hostinném domě, vládou tu zbudovaném. Byla tu pestrá společnost rybářů, členové rodiny generálního guvernéra mezi jinými, dámy i páni, a jeden přes druhého snažili se uplatniti v hovoru své zkušenosti a odborné znalosti z tohoto sportu, který nám zůstal tajemstvím. Co udělali s chycenými pstruhy, jsme se nedopátrali, k jídlu jsme jich v »boudě« proti očekávání nedostali. Rád si pochutnám na rybách a těšil jsem se na změnu diety, ale dostali jsme zase jen maso a zeleninu, jako všude jinde. Druhého dne ráno prošli jsme se ještě jednou po nevzhledném, pustém okolí, ale byli jsme rádi, když odvezl nás automobil na několik mil cesty, kde již čekal povoz s jedním koněm, aby nás dopravil do Waddamanny. Cesta je tu velmi bídná i pro fordky a vysokokolý kočárek je nejbezpečnějším dopravním prostředkem. Majitel povozu snažil se udělati nám dosti nepohodlné seděni co nejpříjemnějším a vypravoval velmi zábavně o změnách, které veliký podnik hydro-elektrický způsobil v životě kraje dříve zeela zapomenutého. Celý kraj prý s vděčností vzpomíná inženýra Gilliesa a lituje, že podnik nezůstal pod jeho správou. Asi deset kilometrů od Velkého jezera je voda z něho vytékající nadržena umělou hrází a stavidly opatřený průplav odnímá stálé množství vody potřebné k zásobování elektrárny. Dosud není spotřeba energie tak velká, pro jakou všechny stavby jsou vypočítány a zařízeny, Tasmaňané však doufají, že bude za několik let třeba zvýšiti ještě výrobu energie a i k tomu účelu jsou poměry terénu v úvodí Shannonu a Ouse velmi příznivý, takže další zvyšování hrází a jiné potřebné práce nebudou již vyžadovati přílišného nákladu. Po celé cestě na náhorní ploše nepotkali jsme nikoho mimo roztroušené ovce. Člověk se diví, jak se ta početná stáda uživí v krajině tak skalnaté a neplodné po několik měsíců, a cítí vřele s pastýři, jimž jest tráviti mnoho měsíců v samotě tak drsné a bezútešné. Sestup do údolí Ouse na vozíku kolébajícím se se strany na stranu nebyl právě příjemný, měli jsme však plnou důvěru v silného, rozumného koně i v rozvážného kočího a sjeli jsme dolů bez jakékoliv nehod)'. Dostalo se nám umístění v úřednickém domě, kde byly také hostinské pokoje. Většina personálu byla ještě na vánoční dovolené a tak ve Waddamanně bylo dosti prázdno. Je to zcela nová osada zařízená s pohodlím, 405 jaké se sluší a patří na hydroelektrickou centrálu, k níž veškeré obyvatelstvo jest v poměru zaměstnaneckém. Ředitel podniku věnoval se nám velmi laskavě, ukázal nám hodně podrobně elektrárnu a pověděl mnoho zajímavého o budoucích vyhlídkách hydroelek-trické výroby síly v Tasmánii. Není mnoho zemí, které by měly tak výhodné podmínky pro laciné získání pohonu v neomezeném skoro množství, jako právě Tasmánie. Zužitkování vodní zásoby Velkého jezera, jak dnes je provedeno, není ani zdaleka tím, co lze ještě vykonati jen v úvodí Shannonu a O use, mimo to i jiná jezera centrální krabatiny tasmanské jsou v reservě a také západní i východní Tasmánie má veliké zdroje síly, které poměrně lacino lze spoutati tak, aby poskytovaly mnoho tisíc koňských sil velice levně. Waddamannská elektrárna je připravena dodávati 72.000 koňských sil, z toho asi čtyři pětiny do Hobartu po vedení jedno sto kilometrů dlouhém, jednu pětinu pak do Launcestonu. Tou dobou celá spotřeba byla asi 12.000, ale již v blízkých měsících vzroste značně, jakmile budou dokončeny velké továrny, jež se staví v okolí Hobartu při Derwentu. Dosud jen část strojů byla v činnosti, hlavními dodavateli byly továrny švédské a americké. Zajímavo bylo srovnati práci vykonanou za dlouhé geologické období řekami OuseaShan-nonem. Ve Shannonu teče čistá voda z Velkého jezera a proto jeho síla výmolná je nepatrná; dokud nedostalo se mu přítoků přinášejících písek a štěrk, teče v řečišti jen nepatrně zarytém v okolní kraj; proti tomu Ouse, pramenící přímo pod nejvyššími vrcholy hor, které jsme viděli na severu od Velkého jezera, valí s sebou při velké vodě spousty kamení a tímto hrubým materiálem dovedla si vytvořiti hluboké a široké údolí. Dno toho údolí je plno jejích nánosů, štěrku a písku i velkých valounů. Ztrávili jsme večer velmi příjemný v domácnosti ředitele elektrárny a příštího rána odvezl nás jeho automobil až na spojovací cestu k Bothwellu, kde nasedli jsme do poštovního automobilu od Velkého jezera do Apsley. Nežli jsme opustili Hobart, prohlédli jsme si také tamní velkou továrnu na konservování ovoce. Byl to opravdový požitek, sledovati výrobu tak dokonalou mechanicky a tak vzorně čistou. Prohlédli jsme všechna oddělení a viděli vše od třídění ovoce až do vyrábění kovových pouzder konservovýeh a dřevěných bedniček. Drahota lidské práce a malá poměrně spolehlivost dělil ictva soustavně štvaného proti zaměstnavatelům působí, že mechanické strojní výrobě dává se přednost, kdekoliv to jen lze, a na zdokonalení výrobního postupu továrna vypisuje odměny, kterých její zaměstnanci stávají se účastnými, yěnují-li svoji vynalézavost prospěchu továrny. 406 XXX V SEVERNÍ A ZÁPADNÍ TASMÁNII ÍAKEM do Launcestonu. Launceston a okolí. Jeskyně u Deloraine. Burnie. V okolí Mount Lyellu. Budoucnost Tasmánie. I uché počasí trvalo po celou dobu našeho pobytu v úvodí Derwentu. Těžké temné mraky sice často obklopovaly vrchol ■?' Mount Wellingtonu i jiné vysoké hory v dohledu, ale mimo f- krátké lijáky na horách nepršelo vůbec. Smutná, vyprahlá h. vegetace vypadala jako někde v australském vnitrozemí. Již proto nalézali jsme na Tasmánii méně anglického nežli jiní. rzS-* Pro nás, kteří soudíme podle evropských měřítek a v řeči i v hlavních rysech denního života a v rozdílech světového názoru vidíme hlavní třididla národů, jsou i rozdíly mezi stejnými vrstvami obyvatelstva v Anglii a v Austrálii celkem méně markantní, nežli pro příslušníky britských národů, kterým anglická řeč, zvyklosti denního života a hlavní zásady životního a světového názoru jsou celkem společné a proto vycítí snadno jemné a přece charakteristické rozdíly cizinci méně nápadné. Pro nás byla právě příroda ve velkých rysech rozhodující a po té stránce je Tasmánie jen málo rozdílná od Austrálie. V osadách samých ovšem nezbytné pelargonie v oknech a živé ploty kolem zahrad, domů i polí připomínají na Anglii, a také reservovanější a konservativnější charakter obyvatelstva. Úzkokolejné železnice tasmanské jezdí pomalu. Ani hlavní vlak mezi Ho-bartem a Launcestonem nerovná se rychlostí našim obyčejným rychlovlakům. Krajina kolem trati není tuze zajímavá a proto mnoho turistů dává přednost jízdě automobilem, při níž odbočí s hlavní cesty a projedou část východní Tasmánie, podél pobřeží od Swansea k jihu. Cestovali jsme vlakem v milé společnosti s výpravou hobartského musea na Cradle Mountain, druhou nejvyšší horu Tasmánie, která právě byla se širokým okolím prohlášena druhým velkým Národním parkem tasmanským. Překvapovalo nás, že na stanicích nikde nechodili prodavači ovoce, a přece tolik turistů přijíždí do Tasmánie také proto, aby se namlsali tamních jahod, ryvízu, angreštu a jiných pochoutek v Austrálii méně obvyklých. Když co chvíli viděli jsme na prašné silnici se řítící autobusy plné cestujících, skoro jsme si libovali ve vlaku dosti pohodlně obsazeném. Severní polovina cesty od nízkého rozvodí mezi úvodím Derwentu a Tamaru je mnohem zajímavější. Vysoké a příkré hory jsou skoro stále v dohledu 407 a scenerie se hodně mění. Od západu příkrým srázem spadají tak zvané Great Western Mountains, také Western Tiers zvané; jejich skalnaté boky jsou však značně nižší nežli horská skupina Ben Lomondu na východu, nejvyšší v celé Tasmánii, jen asi o padesát metrů nižší naší Sněžky. Triedrem jsme rozeznali v záři slunce svítící sněhová pole pod nejvyššími vrcholy tohoto velmi imposantního pohoří, které ční nad námi 1200—1300 metrů bezprostředně, třeba dosti daleko. Ještě dále na severu vypíná se blíže k železnici jen o málo nižší, rovněž kdysi zaledněný a velehorsky vyhlížející krátký hřeben Mount Barrow. Chov dobytka, zejména ovcí, je hlavním zdrojem výživy obyvatelstva v tomto kraji; je tu několik proslulých ovčinců, jejichž vychovanci mají znamenitou pověst po celé Austrálii a také v Argentině. Argentinští pěstitelé ovcí rádi kupují za velké peníze znamenité berany a chovné ovce z Austrálie, ale jejich čistokrevné »Merino« přece se nemůže vyrovnati jakostí vlny australskému chovu. Podnebí jest toho asi hlavní příčinou. Launceston je velikostí právě jako polovina Hobartu. Hobart má s předměstími padesát dva tisíce, Launceston dvacet šest tisíc obyvatelů. Leží na splavné řece Tamaru, která vzniká právě v městě soutokem řek South Esk a North Esk a tvoří tu širokou i hlubokou tůni, do níž až příliv zasahuje. Cestujícím po parníku proti proudu řeky poskytuje Launceston malebný pohled. Rozkládá se v širokém oblouku po svazích vysočiny, do níž řeka South Esk prolomila si od jihu hlubokou úzkou propast, právě za městem ponuře zející. V pozadí Mount Barrow vypíná vysoko své holé, rozbrázděné skalní témě a v zimě bývá dlouho pokryt bělostnou sněhovou kápí. Z blízka nelze půvaby Launeestonu srovnávati s krásami Hobartu. I jinak zůstává Hobart nesporně prvním městem Tasmánie, ačkoliv dlužno dáti nejlepší vysvědčení ctižádosti launcestonskýeh. Po stránce hospodářské hodnoty svého zázemí je Launceston skoro lépe na tom nežli Hobart a zejména v posledních létech činí celý sever Tasmánie velmi rychlé pokroky. Mlékařství, sadařství, pěstění zeleniny a brambor přináší tu značné výtěžky, snadné spojení po vodě do Melbourne dává těmto plodinám dobré odbytiště a organisace výrobní i obchodní je prý výborná v severní Tasmánii. Též po stránce nerostného bohatství veliké zdroje dosud nepřebrané čekají jen, aby se jich někdo ujal. Zejména obrovská ložiska bitumi-nósních břidlic mají velikou budoucnost. Üstavy vzdělávací, museum, veřejná knihovna a jiné instituce kulturní jsou tu jen na málo menším měřítku nežli v Hobartu, státní geologický ústav sídlí v Launeestonu, jelikož má tu blíže k hospodářsky důležitým nalezištím rudným a nerostným vůbec. Horní části svahů jsou zaujaty velmi výstavnými vilovými čtvrtmi s krásnými parky, z nichž některé jsou na požádání přístupny turistům. Také zde turisté jdou v popředí veřejného zájmu, jako velmi cenný a vážený národohospodářský činitel. 408 \';i pusté honia tipe střední Tasmánie, »Gorge« čili propastný průlom řeky South Esk hornatinou je v nepatrné vzdálenosti od města a jest přírodním parkem vzácné krásy a divoké romantiky. Bohužel náš dojem z tohoto propastného údolí byl příliš krotký, South Esk byla jen malou říčkou následkem dlouhého sucha, ale za normálních poměrů a zvláště při velké vodě valí se veliké spousty vody s obrovským hukotem slapy a peřeji po celé délce kaňonovitého údolí a poskytují pohled vskutku velkolepý. Překvapující jest již pohled s mostu do temné prorvy strmých boků, po jejímž dně řeka v kataraktech se valí, aby v zápětí utonula a zmrtvěla v široké •a hluboké tůni Tamaru, jezeru podobné tichostí svých vod. Stezka vede po západní straně řeky, brzo klesá až skoro k vodě, brzo stoupá na vyhlídkové body nebo dělí se v několik větví, v různých úrovních po svahu vedoucích. Domácí vegetace, blahovičníky, kasuariny, akácie a tasmanské buky jsou tu doplněny porosty evropských stromů jehličnatých i košatých listnatých a tak jest i po stránce rostlinné procházka kaňonem velmi zajímavá a vděčná i stínem a ochlazením, které poskytuje v horkém létě. Na několika místech tvoří řeka klidné hluboké tůně, do nichž s hora řadou peřejů padal bohužel jen malý proud před našima očima. Po visutém houpávém mostě přešli jsme na druhou stranu, vylezli jsme náhorní plochu vysočiny,abychom vrátili sepocestě, podél níž směrem k městu domky rychle se rozmnožovaly. Jeden den jsme věnovali projíždce po severovýchodní dráze tasmanské, která končí u cínových rýžovišf při řece Iíingaroomě v Branxholmu. Poznali jsme kraj hustých lesů s obrovskými blahovičníky a spoustou jiných stromů rozmanitého vzrůstu, míjeli jsme stinná údolí plná kapraďových stromů a viděli jsme pokroky nové kolonisace při železničních stanicích na mýtinách teprve v posledních létech rychleji se rozšiřujících. Severovýchod Tasmánie je proslulý svými rýžovišti na cín, která přilákala fem značný počet diggerů, pokles v ceně cínu v nedávných létech způsobil také úpadek rýžovišf; mnoho drobných podnikatelů rýžujících na vlastní pěst nebo s několika druhy, vzdalo se nevýnosného zaměstnání a věnovalo se mýtění lesů a pak zemědělství. Cestu do západní Tasmánie konali jsme vlakem a zastavili jsme se nejdříve v Deloraine pod severním úpatím srazných Velkých Západních hor (Great Western Mountains). Podnikli jsme odtud vyjíždku, abychom prohlédli několik skupin jeskyň, vyhloubených horskými potoky v nízkém hřbetě vápencovém, tvořícím první stupeň svahu, sprvu volně, pak velmi ostře stoupajícího a korunovaného mocnými srázy skal rozpukaných ve velmi zaostřené, rozsochaté kupy. Pramenné potoky řek Meander a Mersey zarývají se mezi těmito sráznými vrcholy a dávají nám prohledati i na jejich jižní stranu od slunce odvrácenou, kde lesknou se v hlubokých stinných koutech ještě sněhové skvrny. Jeskyněmi byl jsem velmi zklamán, jsou to většinou úzké a nízké chodby. 410 kterými voda dosud protéká, krápníková ozdoba není ani hojná ani nevyniká zvláštní krásou,někde jest úprava i osvětlení primitivní. Daleko větší požitek nám způsobil náš kočí, když zavezl nás k řece Mersey, valící tentokráte jen málo mléčně zbarvené vody přes mohutné balvany v nejhlubších částech svého řečiště. To je velmi široká plocha pokrytá pravým mořem balvanů nejrůznějších velikostí, vroubená po obou stranách svěžími lesy nestejné zeleně a hodně neklidného povrchu. Pod vlivem vlhkého podnebí jsou zdejší lesy rozmanitější a oko unavené jednotvárností blahovičníků rádo se na nich zotaví. Jeden v. pramenných potoků řeky Meander River proráží vápencovým hřbetem v hlubokém propastném kaňonu, do něhož náhle vniká z širokého lučnatého údolí vyhloubeného v měkkých horninách. Pohled do propasti s vr-choln skalnatých stěn je mnohem vděčnější než prolézání nevzhledných jeskynních chodeb. Příchod shora na skály nad kaňonem vede usedlostí, k níž les nad stěnami patří. Majitel vybírá za přístup po šilinku, ale za to dává hostům právo natrhati si v zahradě ovoce, jakého si přejí. Soudě dle vlastní zkušenosti, mám za to, že dává to ovoce dosti lacino, nebof za slunečného leplého dne jechut na rozmanité vlastnoručně natrhané ovoce opravdu znamenitá. Má ovšem také vedlejší užitek z prodeje smetany, nebof většina hostí pojídá po anglickém mravu ovoce polité studenou smetanou. Od Pevonportu při ústí řeky Mersey až do Burnie vede trať podél severního pobřeží Tasmánie. Jen úzké, drobné písčité plochy vystřídávají místy rozeklané skály, poskytující velmi zajímavou příležitost k pozorování nejrozmanitějších tvarů, jaké výmolná činnost moře na různých skalách modeluje. Až před Burnie při ústí Emu Creeku otvírá se záliv Emu Bay s písčitým pobřežím, které zejména na západní straně od města, kam nesplavuje se kal z přístavu, poskytuje znamenité koupání. O Burnie jsme před tím málo četli a nevěřili jsme tuctovým chválám, které v brožurách turistům a novým osadníkům rozdávaných jsou v malých jen obměnách poskytovány všem »nadějným« a peněz cizinců chtivým městečkům. Tím příjemněji byli jsme překvapeni skutečností, když poznali jsme skutečně výstavné, čisté město, velmi sympatické i tím, že má několik výborných hotelů značně levnějších, nežli domy stejného řádu v ostatních tasmanských městech. Neměli jsme štěstí ani v Hobartu, ani v Launcestonu, pokud se týče ubytování. Hotely byly předraženy, nato,co poskytovaly a k velkému našemu překvapení podávaly velmi málo čerstvého ovoce. V Burnie jsme byli velice spokojeni a bylo nám jen líto, že nezbývalo nám již času, abychom si tu několik dní odpočinuli po čtrnáctidenním neustálém cestování. Tak jen málo jsme užili znamenitého koupání a jediný výlet jsme podnikli na vysočinu stupňovitě se zdvihající k jihu, na níž osídlení se šíří velmi intensivně v posledních létech. Mlékaření a pěstování brambor jsou 411 hlavní obory lamní produkce a rychlé spojení s Melbourne dává jim dobrý a vždy zajištěný odbyt. Mimo to také po dráze do hornaté západní Tasmánie plodiny zdejší hojně se vozí, nebof tam dosud zemědělství nezakotvilo mezi obyvatelstvem, výhradně skoro těžení rud, hornictví a hutnictví se věnujícím. Bylo nám líto krásných lesů, které pro velkou vzdálenost od trati byly pouze ničeny. Vysoké nádherné kmeny holé a opálené stály po stech na pastvinách i ještě na polích již vzdělávaných; čeká se, až setlejí a vítr je srazí. Některé u paty ohněm dobře propálené již se svalily a leží tu bez povšimnutí, jen spadnou li na cestu, bývají přeříznuty nebo odvaleny stranou. Průměr jejich je často i přes jeden a půl metru a až na malé výjimky jest to zdravé, tvrdé, těžké dříví, velmi nesnadno zetlívajíeí a odolné také proti hmyzu. Náš kočí zavedl nás pěšky do krásného zákoutí pralesa, kde přes obrovské balvany svěží potok se valí, a ukázal nám stráň, s níž teprve nedávno spousta skal a hlíny se sesula do údolí a spolu se stromy překoeenými úplně •zavalila koryto potoka, který prý nejdříve vystoupil vysoko, ale pak zpodem znovu cestu si našel, bahno vyplavil a nyní již zase čirou vodou protéká pod skalami, balvany a spletí kmenů a větví, tvořících přirozenou barikádu na přič údolí. Z Burnie pokračuje státní dráha tasmanská ještě podél pobřeží k západu. Prozatím byla poslední stanice v Myolle, ale v krátké době měla se prodloužiti až k West Pointu územím, které zvláště v okolí městečka Sťanley proslulo znamenitou jakostí svých bramborů. Na jih do rudné oblasti vedou již jen soukromé trati, z nichž hlavní náleží Emu Bay Company a končí až v Zeehanu, odkudž jiná soukromá traf pokračuje až do Strahanu při severním břehu velikého zálivu Maequarie Harbouru. Několik odboček vede k různým střediskům dolování od hlavní trati. Proti vlakům těchto železnic, pro něž doprava rud a potřeb pro doly a osady při nich založené jest hlavním účelem, jsou vlaky tasmanských státních tratí opravdu přepychově zařízeny, ač i ty jsou pozadu za hlavními tratěmi australských kontinentálních drah. Staré mizerné vagónky s rozbitými okny, špinavé a nízké, jsou jakoby na posměch obecenstvu, které platí tu vyšší jízdné nežli na státních drahách za nepohodlí vskutku odporné. Je s podivem, že dělnická strana neozvala se dosti důrazně proti tomuto nešvaru, vždyť nejvíce tím trpí právě její příslušníci, jak horníci a hutníci ve velkých dolech zaměstnaní, tak i samostatní diggeři pracující na vlastní pěst v ryžovištích nebo živící se prospektováním, hledáním nových rudných výskytů v západní Tasmánii. Na štěstí zapomenuli jsme brzo na špínu a nepohodlí, poněvadž krajina podél trati byla nesmírně zajímavá. Stoupali jsme velmi rychle k jihu mohutnými lesy na hornatinu a jen místy otvíral se výhled na dlouhou vzdálenost pobřežního pásu Bassovy úžiny. Čím dále k jihu, tím nepodobnějšími stávají se lesy ^^L -j — "^ • •. r ■■■**■ •. .t l V* '; f -■■'.- -. - ','-•■ Na cestě do údolí Huonu. těm, které znali jsme z Austrálie a ostatní Tasmánie. Blahovičníky stávají se řidšími a na místo nich nejrozšířenějším stromem v tamních lesích stávají se antarktické buky, podobné těm, které rostou v západní Patagónii, na Ohňové zemi i na Jižním ostrově Nového Zélandu. Jsou to stromy příbuzné našim bukům a liší se od ostatních stromů australských na prvém místě tím, že na zimu opadají jim listy a na jaře nové vyrážejí, tak jako v našich lesích. Tou dobou dolování v Západní Tasmánii bylo v úpadku. Náklady pracovní i ceny materiálu všeho druhu vzrostly nesmírně a rudy vytěžené byly skoro neprodejné tou dobou. Stály i veliké doly na cín pod Mount Bischof-fem, nejbohatší prý na světě, a mimo Mount Lyell Company nepracoval žádný podnik ve větších rozměrech. Mnoho horníků našlo zatím výživu 4'3 v rýžování na osmiiridium a platinu v náplavech tamních řek. Tyto náplavy bývaly již dříve propírány pro zlato a cín, tehdy o osmiiridium nikdo nestál, a tak byly i dosti velké kousky těžkého kovu odhazovány jako bezcenné. Tou dobou platil se tento kov velmi dobře a diggeři většinou vydělávali aspoň na živobytí, které je ovšem dosti drahé v těchto lesních pustinách kam všechno se přiváží z daleka. Podnebí hornaté a hlubokými, nepřehlednými pralesy pokryté západní Tasmánie je nesmírně vlhké a poměrně chladné. Západní větry, vanoucí po volném oceánu od samé jižní Ameriky, aniž by jim země překážela, dorážejí sem velmi mocně a nechávají na úbočích zdejších hor hlavní dávku par, které s sebou nesou. Vzduch bývá skoro stále parami nasycen a slunce nemá skoro ani přístupu k půdě, která je stále vlhká a plodí nesmírně husté porosty. Od dráhy samé jsme bohužel nezahlédli typickou, tak zvanou vodorovnou houštinu, »horizontal scrub«, která sestává z tenkých stromků tak hustě rostoucích as korunami tak spletenými, že snáze je přejíti po jejich vrcholech asi deset metrů nad zemí, nežli prosekávati si cestu neproniknutelnou houští dosti tvrdých kmenů. Několikráte zahlédli jsme nad lesy vysoko trčící holé vrcholky horské skupiny Cradle Mountain, druhé nejvyšší v Tasmánii, vysoké skoro jako naše Studničná v Krkonoších, a vzpomínali jsme svých společníků z vlaku z Hobartu do Lauucestonu, kteří tam někde u horských jezírek táboří a snaží se získati dostatečné informace, aby mohl býti pořízen podrobný vědecký popis i turistický průvodce tohoto nového Národního parku. Hlavní řekou ústící na západním pobřeží Tasmánie je Pieman River, jejíž pramenné řeky jsme přejížděli po několika krkolomných mostech. Viděli jsme mnoho hald po starých rýžovištích i z dolů právě skoro docela opuštěných; při některých, kde cenné stroje stály za udržování, zůstávalo aspoň několik lidí, aby pumpovali vodu a mazali stroje, aby vše nepropadlo rychlé zkáze. Je to smutný osud pro kraj, kde rudné bohatství tvoří celé hory a nemůže přece býti vykořistěno za těžkých pracovních poměrů a při velkých nákladech, které stojí transport a jejich hutní zpracováni. Zdejší rudy namnoze bývaly voženy až do Německa ke zpracování, nyní však v poválečné době není na ně odběratele. Veškerá naděje se skládá v elektrolytický proces, kterým se vytěžení kovů velice zlevní, a rudy západotasmanské budou spolu s brokenhillskými dováženy do veliké hutě při Derwentu nad Hobartem, která již v době naší přítomnosti začínala pracovati a v krátké době měla značně zvýšiti výrobu. Ještě smutnější dojmy, nežli z těch drobných hornických středisek podél trati, odnesli jsme si z druhdy kvetoucího města Zeehanu. Toto leží v nízké rovině mezi kopci rudami bohatými, ale sotva vegetuje, poněvadž doly stojí již několik let. 414 Je nad míru smutný obraz takového vylidněného města. Většina domu s okny i dveřmi prkny zatlučenými, některé přes to podléhající zkáze, nebof ve vlhkém podnebí zdejším brzo by se zkazil i lepší materiál, než ze kterého bylo toto město vytvořeno v době, kdy se tu stavělo proto, že byly peníze na něco trochu lepšího, nežli jsou stany a boudy na rýchlo zbité. Mnoho rodin je tu bez mužů a otců, kteří tlukou se někde po horách a lesích za živobytím a málo peněz posílají, nebo také žádné. Na každém kroku obraz nedostatku a zklamání. Zeehan a Heemskeerk, jména daná slavným plavcem kapitánem Mr. Flin-derem dvěma kopcům v tomto okolí a pak přejatá osadami, jsou názvy lodí Ábela Tasmana, slavného holandského plavce, který pivní z Evropanů spatřil pobřeží Tasmánie. 4L> Již od Zeehanu jasně viděti na východním obzoru dlouhé pásmo hor, na němž jednotlivé vysoké kupy čnějí svými holými vrcholy nad tisíc metrů výše. Široké pásmo pralesů pokrývá nižší pruhy hřbetů před nimi se zdvihající. Bližší kopce jsou již ovšem zbaveny své původní lesní okrasy, která padla za oběť potřebám dolů a jako palivo pro hornické osady. Přesedli jsme na jiný vlak, o málo lépe zachovaný nežli ten, ve kterém jsme do Zeehanu dojeli, a dostihli asi po dvou hodinách do Strahanu, přístavního města při dlouhém severním chobotu Macquarie Harbouru. Dráha projíždí nízkou stupňovitou vysočinou a na okraji močálů, které vysokým pásmem písečných přesypů jsou odděleny od oceánu. Ten naráží hromovými, daleko slyšitelnými ranami mocných vln na písčité dno, ale zahlédli jsme jej jenom několikráte na chvilku, když úzké sedlo mezi pahorky otevřelo výhled k západu. Na písčité a balvanité půdě splavené s nedalekých hor daří se jen řídký les a teprve v okolí Strahanu jsou zase pěkné lesy, připomínající mnohem více naše listnaté háje nežli australské porosty. Jelikož jsme ještě téhož dne chtěli -doraziti do Queenstownu, střediska horní oblasti Mount Lyellské, nevystoupili jsme ve Strahanu, nýbrž dali se dovézti podél břehu zálivu až na tak zvaný Regatta Point, odkudž vyjíždí soukromá dráha Mount Lyell Railway. Stanice tato leží v lese nad příkrým svahem k hladině a je obklopena hustými lesy, které péčí společnosti mountlyellské jsou proměněny v krásný park sloužící k oddechu jejích zaměstnanců, kteří z Queenstownu a okolních míst sem hojné dojíždějí, aby ztrávili »week end« v lesním zátiší, nebo vodními sporty na hladině zálivu. Macquarie Harbour je pouze úzkým průlivem spojen s oceánem a vypadá jako veliké nitrozemské jezero, pronikající hluboko až pod hustě zalesněné boky hor. Od jihovýchodu ústí do něho veliká řeka Gordon River, jejíž údolí, zaryté hluboko mezi příkré boky horské, porostlé neproniknutelnou džunglí, patří prý k nejkrásnějším partiím v Tasmánii -a v Austrálii vůbec; vyrovná prý se bohatstvím své scenerie tropickým řekám. Bývají občas pořádány výlety po zálivu a daleko do kaňonu Gordonu na velkých motorových člunech, ale právě ve dnech, které jsme hodlali stráviti v této části Tasmánie, žádný hromadný výlet nebyl pořádán a cena lodi na jeden den byla tak veliká, že jsme musili si odepříti tento požitek. Jakousi náhradou byla nám jízda kaňonem King Riveru vzhůru ke Queenstownu, kde vlak proniká pralesy stejného rázu, jako jsou na řece Gordonu. Ovšem King River je tok značně menší, ale řítí se v nevelké vzdálenosti od ústí smělými skoky a katarakty po balvanitém dně mezi několik set metrů vysokými srázy, ozdobenými porostem hýřícím barvami, zelení různých odstínů i spoustou různobarevných květů. Velice vlhké podnebí, neznající delší bezdeštné doby, vykouzlilo tak daleko na jihu prales tak bohatý druhy stromů, křů, lijan i bylin, že nevěříte svým očím, když s oken 416 vlaku vždy nové výhledy se otvírají na fantastické obrysy pralesa džungli podobného, zvedajícího se od samé řeky až do strmých horských vrcholil. Vlak pomalu stoupá, jako by dopřáti chtěl cestujícím nádherné podívané, která vy vrcholu je tam, kde trať opouští údolí hlavní řeky, obracejíc se k severu, kdežto King River řítí se dlouhou a úzkou propastnou prorvou mezi nebetyčnými útesy vysokých hor Mount Huxley a Mount Jukes, jichž vrcholová partie má skoro velehorský ráz, jsouc rozervána hlubokými kotly, kdysi sněhovými poli a ledovci vyplněnými. Při dalším stoupání po trati velmi příkré, na níž vlak pomalu postupuje, zapadaje ozubeným kolem do prostřední rovněž ozubené koleje, dojedeme brzo na rozvodí a mezi rychle pustnoucími fcoky hor dostihujeme kotliny hluboko zapadlé mezi horami, na jejímž dně a spodních svazích rozkládá se město Queenstown. Nelze si snad představiti většího kontrastu, nežli jest skvostné bujnou přírodou hýřící údolí řeky Kingu a strašlivá pustina, kterou vidíte kolem sebe na všech stranách nad městskými zahradami a sady v Queenstownu. Před méně než půl stoletím i tento od přírody nádherný amfiteátr mezi horami byl rájem přebohaté vegetace lesní, ale člověk zničil jej tak dokonale, že úplně holé srázy obklopují město až do vrcholů hor. Po východní straně Mount Owen ční nad městem plných tisíc metrů širokým, příkrým bokem, na němž strmých útesů skalních přibývá do výše až k holým světle růžovým skalám nejvyšší části, které v záři zapadajícího slunce svítí dlouho jako alpské vrcholky odrážející světlo do zatemnělé již kotliny. Na té straně jsou to aspoň skály, třeba že vysoko, nad stržemi rozbrázděnými svahy holé ssuti, ale na druhých stranách nižší pahorky vypadají tak, jako by před několika dny byly prošly pecí, v níž všechna vegetace vzala za své a jen černé ohořelé pařezy zůstaly státi nad popelem krytou půdou rovněž hluboko rozrytou stejně bezútešnými, holými roklemi. Vzduch byl čistý, neobyčejné jasno nás přivítalo — tentokrát výjimečně krásné počasí v tomto zpravidla zamračeném a deštivém koutě horském — ale vše jako by na nás padalo v městě, jehož obyvatelé se snaží všemožně, aby aspoň na dosah svých rukou obklopili se zelení soukromých zahrad a parků. Queenstown je výstavné město širokých ulic se vším moderním komfortem, je tu poměrně lacino, neboř společnost levně nakupuje životní potřeby a přidílí je téměř bez zisku i živnostníkům, aby existenci lidem na sobě odvislým učinila co nejsnesitelnější. Hotely jsou velmi pohodlné a žije se v nich dobře a levně. Residence nejvyšších úředníků rozkládají se vysoko na uměle zarovnaném povrchu teras nad kotlinou obklopeny jsouce zelení se všech stran a všechny domky rodinné leží v zahradách pěkně udržovaných. Kotlina k severu se prodlužuje a tam pod úpatím vlastního Mount Lyellu rozkládají se obrovské hutě, které, prý, jsou-li v plné činnosti, stojí za po- 27* 419 drobnou prohlídku. Hlavním produktem dolů a hutí mountlyellských jest měď, ale vedle ní rudy obsahují také stříbro a malé množství zlata a tyto drahé kovy činí i rudu chudou na měď hodnou zpracování. Bohužel právě tou dobou také v dolech Mount Lyell u pracovalo se jen tak, aby nezaměstnanost nebyla úplná, a v hutích byla výroba přerušena na dlouhou dobu. Elektrický pohon hutí a také osvětlení města a proud do domácností dodává elektrárna, do níž vede se voda obrovskou rourou z horského jezera Lake Margaret, vzdáleného asi 12 km k severu od Queenstownu mezi horami Mount Geikie a Mount Sedgwick.} Hned v den po svém příjezdu vypravili jsme se k tomuto jezeru. Bylo nám jíti až za Queenstown do blízkosti hutí, kde začíná primitivní dráha nákladní vedoucí až k elektrárně. Otevřené vozy jen prostinee pro cestující upravené jsou připojeny k nákladnímu vlaku, který se vine po holých svazích mezi kopci porostu zbavenými až k elektrárně, u níž nastává zase již utěšenější kraj podhorského typu. Začíná tu mořenový terén; vysoké, místy velmi příkré valy ssuti ledovci nanesené obklopují močálovitá údolí a vše pokrývá nevysoký porost, nízký les a křoví na balvaní tých svazích, trávy a jiné nízké byliny zvlněné nebo rovné plochy nepravidelných pánví. Tu a tam leskne se také hladina louže nebo jezírka za přirozenou moréuovou hrází. Tento obraz kdysi ledovci zmodelovaného kraje rozvíjí se stále úplněji, když stoupáme po příkrém srázu podél rour, jimiž řítí se s výše přes tři sta metrů voda do elektrárny. Když dospěli jsme konečně k vodárně, z jejíchž nádrží roury se plní, ubíráme se cestou podle obrovské dřevěné, obručemi ztužené roury dále k jezeru, ponenáhlu stoupajíce. Podél ■cesty a na svahu pod ní spousta našich starých známých, krásných oranžově vroubených vánočních zvonků (Christmas bells) kvete a mimo ně mnoho jiných drobnějších květů různých barev prostírá se mezi skalami a ssutí. Za širokým pásem mořenového terénu vidíme na kopčinu k západu se nížící a v pozadí jen jako nadechnutého pruhu přesypů vidíme stužku bílého příboje rozvlněného oceánu, který splývá na obzoru se zamlženou oblohou. K severozápadu jasně rozeznáváme kopce v okolí Zeehanu a ještě dálek severu bory proslulé svým rudným bohatstvím, které čeká jen na nové laciné způsoby zpracování, aby na léta obnovilo rozkvět hornictví v západní Tasmánii. Mezi příkrými horami holých vrcholil leží Lake Margaret 650 metrů vysoko nad hladinou mořskou. Je to jezero vyhloubené kdysi ledovcem nad krásně ohla-zenou skalní přehradou z křemitého slepence, která nyní jest částečně zvýšena betonovou hrází, aby jezero dávalo stálý, potřebě elektrárny stačící proud vody obrovskou rouru vyplňující. Modrozelená hladina se skalnatým ostrůvkem hluboko proniká mezi hory, obklopena tu vyšším, tu zcela úzkým pásem nevysokého horského lesa, který svojí sytou zelení ostře se odráží od bě- 430 :**& - -',-^čZ.Jl Elektrická centrála ve Waddamanuě. lavé až narůžovělé barvy slepencových skal, většinou dosud pěkně ohla-zených ledovci a zledovatělými sněhovými poli, které kdysi po nich dolů se plazily. Skoro všechny nejvyšší vrcholy v tomto kraji nazvány jsou po velkých mužích anglické vědy, jezera však mají ženská jména Margaret, Mary, Beatrice, Dora. Všechna jsou památkou po ledovcích. Kdysi v ledové době mocný pokrov sněhu a ledu prostíral se i nad nejvyššími vrcholy hor v tomto kraji a ledovcové splazy sestupovaly až hluboko do údolí a některé končily prý jen asi ve výši jednoho sta metrů nad dnešní hladinou mořskou. Tehdy .ovšem pobřeží oceánu bylo patrně vzdálenější od konce ledovců, než by bylo dnešní, neboť snad asi 100 metrů mocná vrstva vody ve světovém oceánu byla přeměněna v ledové masy pokrývající veliké plochy souše. Tasmánie tvořila tehdy s Austrálií a Novou Guineí jediný kontinent a také při západní Tasmánii souše dnešní byla lemována několik kilometrů širokým pásem dnes mořem zalitým. Dokud jsme byli u jezera, slunce zářilo velmi přívětivě, a chvíli jsme 421 odpočívali ve vyhřátém mechu pod stromy. Na zpáteční cestě prohnalo nás měnivé horské počasí několika prudkými lijáky, smíšenými s krupkami bolestně štípajícími do tváří. Celý kraj zatáhl se hustými mraky a mlhami a teprve, když jsme již sestoupili hodně hluboko po příkrém srázu mezi rourami, spatřili jsme dole před sebou elektrárnu a po chvíli přestalo pršeti. Druhého dne z rána vyšli jsme si do holých kopců na západní straně od města. Jelikož bylo blátivo, vrátila se moje žena brzo k okraji zahrad a pro-cházelasetam na škvárami vysypané stezce, zatím co já jsem si prohlížel rokle bystřinami po svazích vyhloubené. Obyčejně svádí se naprostá pustota kopců v.okolí Qneenstovvnu a hutí na sirnaté výpary hutní, které prý brání vegetaci znovu se uchytiti na svazích, kde původní lesy byly jednak vykáceny pro potřeby dolů i obyvatelstva, jednak staly se obětí lesních požárů, které také všechen podrost zničily. Zdá se vskutku, žena tom něco je, nebof vegetace je na otravné plyny choulostivější nežli lidé. Uvádí se proti tomu, že zahrady a parky v Queenstownu se daří zcela dobře, ale to jest, tuším, pouze zásluhou veliké péče, která se věnuje těmto umělým porostům. Tolik je jisto, že na holých svazích také až vysoko na Mount Owenu neroste nic mimo velmi řídké, nepatrné byliny. Když sestupoval jsem dolů, slyšel jsem svou ženu v rozhovoru s někým a za chvíli viděl jsem, že baví se s papouškem sedícím na vysokém laťovém plotě nad cestou. Když se tu klidně procházela sem a tam, slyšela náhle chraplavý hlas, patrně na ni pokřikující ne právě zdvořilé fráze. Udivena takovou nezdvořilostí, které naprosto nezavinila, ohlížela se, až spatřila bílého »cocky« se žlutou ehocholkou, jak nadává jí s větve jabloně v jedné ze zahrádek. Zasmála se a promluvila na ptáka, který patrně toužil po společnosti, přilétl blíže až na plot a žvatlal nyní vesele a přívětivě. Po chvíli přistoupilo mladé děvče, majitelka papouškova, která až do světnice slyšela, co pták vyvádí, a majíc radost z našeho zájmu na svém opeřeném miláčkovi, předvedla nám s ním celý, velmi rozmarný výstup. Nutila cocky, aby se dal do zpěvu, ten však šibalsky po očku na ni hledě křičel »zpívej ty, zpívej ty«, pak přece si dal říci, zazpíval dosti správně několik slabik populární písničky, zachechtal se a znovu žertovně nebo hrozivě vyzýval ji »zpívej ty, zpívej ty«. Nedlouho před polednem vypravili jsme se k huti, kde vstoupili jsme na lanovou dráhu, která nás měla dopraviti spoíu s transportem dělníků přes příkrý hřbet na druhou, východní stranu k velikému otevřenému dolu. Nebyla to právě příjemná cesta, drželi jsme se jen železných důlních vozíků, stojíce na železných rámech nad srázem otvírajícím se volně pod našima nohama. Ujížděli jsme třeslavým drkotavým pohybem po náklonu asi 50 stupňů a necítili jsme se tuze dobře. Bylo nám již předešlého dne podepsati revers, že nebudeme za úraz, který bychom utrpěli na nákladních ■ í2-> drahách společnosti, žádati na uí náhrady. Jeden z dozorců, spolu vzhůru se vezoucích, odtušil klidně na dotaz, že také se někdy stane, že se několik vozíků utrhne a sjede střemhlav dolů, při čemž se ovšem zabije nebo strašně zmrzačí ten, kdo na nich sedí. Nám však nestala se žádná nehoda a již s větší odvahou sjížděli jsme dolů po druhé straně hřebene, až nás vyklopili na zastávce právě při okraji obrovské otevřené jámy, uměle vyhloubené až do hloubky asi 150 metrů pod horním okrajem. To jest vlastní důl Mount-Lyellský; srázy jsou tera-sovány ve stupně, které ponenáhlu víc a více ustupují a důl se rozšiřuje. Pracují tu místy ručně, místy obrovskými rýči elektricky hnanými, které rudu nakládají přímo na vozíky. Několik štol vychází na různé strany z otevřeného dolu sledujíce nejbohatší žíly, ale celá hmota skalní je tak prosycena kovy, že za normálních poměrů nezůstalo nic neužito. Kromě v tomto dolu pracuje se, a to v posledních letech ještě intensivněji, v něko- 423 lika poschodích na boku samé hory Mount Lyell, kde jest jiné, ještě větší a bohatší rudné těleso. Počítá se, že v rozsahu až dosud vrtáním zjištěném obsahují obě rudná tělesa ještě nejméně za sedm milionů liber šterlinkíi mědi, stříbra a zlata. Novou budoucnost slibuje si mount lyellská společnost teprve od uskutečnění nového velkolepého projektu na hydroelektrické využití řeky King River. Od horní hrany otevřeného dolu hleděli jsme do širokého, pustého údolí mezi vysokými holými srázy, které po několika kilometrech ústí do jiného, rovněž širokého údolí neckovitého, kterým od severu teče King River, až pak najednou vrhá se do oné propastné úzké prorvy mezi vysokými horami, které jsme se obdivovali jedouce vlakem vzhůru ke Queenstownu. Tam, kde začíná tato prorva, má býti zahrazena vysokou zdí a utvoří se veliké umělé jezero, z něhož povede se voda spádem něco přes jedno sto metrů vysokým do údolí, které za Mount Darwinem níží se k východní části Macquarie Harbouru. Jelikož množství vody bude asi třicetkrát větší nežli při elektrárně pod jezerem Markétiným, bude i při třikráte menším spádu možno vyráběti energii asi o 40.000 koňských silách. Přes pustá údolí a bezlesé hřbety v jejich pozadí zřeli jsme v dálce několik vysokých hor vyčnívajících nad nekonečné, skoro naprosto neschudne moře pralesů v dáli, jejich vrcholy svítící svými belavými křemenci odrážely se ostře od nižšího souvislého pozadí hřbetů tvořících rozvodí mezi Gordonem a Derwentem. Srdce nám usedalo, když musili jsme rychle opustiti tento kraj. Jak by nás byla zajímala tura napříč lesní pustinou, která od Národního parku pod Mount Pieldem až k Macquarie Harbouru konává se na koních asi za týden. Jak by mne bylo lákalo zkoumati stopy po činnosti dávných ledovců, které jsou tu všude rozšířeny až hluboko do údolí říčních a dosud jen velmi neúplně byly prostudovány! Přišli jsme sem však v době nevhodné, v dolech a hutích se pracuje velmi málo, vedlejší trat vedoucí východním údolím k Macquarie Harbouru vůbec ani nejezdí, také nákladní lodi společnosti, kterých bychom jinak mohli použíti, stojí nečinně na kotvách. Po severním úpatí Mount Owenu nad velkým otevřeným dolem rozkládá se městečko Gormanston v okolí ještě možno-li pustším, nežli sám Queen-stown. Ale mne ta pustina zajímala nesmírně, neboť staré břidlice jsou tu místy pokryty morénou ledovcovou, která ještě dále po svahu do údolí pokračovala. Studoval jsem její složení, až nastal čas, abychom se odebrali k poštovnímu úřadu, od něhož vyjížděl autobus, který přes nevysoké sedlo pod Mount Owenem dovezl nás po křivolaké silnici nazpět do Queenstownu. Ještě na zpáteční cestě potěšili jsme se velkolepým přírodním obrazem v údolí King Riveru a prochodili jsme důkladně svahy nad Strahanským 424 V lesním údolí zavaleném sesutím stráně u Burnie. přístavem. Přenocovali jsme v útulném hotelu při Regatta Pointu a ráno příštího dne vyjeli jsme na zpáteční cestu do Burnie. Počasí bylo nám dosti milostivo právě v oblastí hor, na nichž nejvíce pršívá, ale nyní pršelo nám skoro až na dohled severního pobřeží. Cesta z Burnie do Melbourne rychlým, velmi klidně jedoucím parníkem trvala asi deset hodin, vyjeli jsme k večeru a příštího dne časně ráno přistáli jsme již na řece Yařře v Melbournu, blízko samého hlavního nádraží, po plavbě neočekávaně příznivé. Jef Bassova úžina neblaze pověstná pro rozbouřené moře, jež přeplavbu činí často velmi nepříjemnou. Výmluvně líčí útrapy špatné plavby Bassovou úžinou ředitel Kořenský ve své cestě »K Protinožcům«. Doufali jsme tehdy, že bude nám osudem dopřáno, abychom ještě jednou .425 podívali se do Tasmánie. Prozatím se tak nestalo, ale s velkým zájmem vzpomínáme na tento ostrovní stát, který ve svém přírodním bohatství má mnoho darů, jež mohou dáti mu budoucnost tak velikou, o jaké ještě nedávná generace vůbec ani nesnila. Budou-li uskutečněny veliké projekty na využití voduícli sil, získá se takové množství velmi laciné energie, že průmysl bude se hnáti do Tasmánie, aby tu v pohodlné poloze u hlubokých přístavů zakládal továrny, které by měly laciný pohon a jen levnou vodní dopravu. Již velká část rud z Broken Hillu bude dovážena do hutě elektrolytické na Derwentu, hornictví v Tasmánii samé slibuje si budoucnost pojištěnou na dlouhá desítiletí při obrovských spoustách rudního bohatství, zejména v západní Tasmánii, a snad i rudy z jiných částí Austrálie budou sem dopravovány k vytěžení kovů. Dnes má Tasmánie na ploše asi tak velké jako Čechy a půl Moravy neeelý čtvrt milion obyvatelstva, je však schopna při v celku mírném a příznivém podnebí a dosti úrodné půdě uživiti dobře několikráte větší počet obyvatelstva dosti blahobytné žijícího. Tak ta malá zpátečnická Tasmánie, jak se jí do nedávna smávali na australské pevnině, vyzraje na posměváčky. Již dnes dva zcela moderní zdroje blahobytu, turistika a elektřina, přinášejí jejímu obyvatelstvu více dobrodiní, uežli snad kterékoliv stejně lidnaté části povrchu zemského a to, co budoucnost může dáti, je ještě mnohokráte více. XXXT RRINJUCK A CANBERRA ■ IĚI.É JEZERO U BURRINJUCKU. ZAVODŇOVANÍ NA MURRUMBIDGEE. YaSS. CANBERRA A JEJÍ OKOLÍ. BUNGENDORE A LaKE GeORGE. velkonocích roku 1922. zúčastnili jsme se společného výletu, pořádaného státní turistickou kanceláří, abychom poznali velké umělé jezero na řece Murrumbidgee u Burrinjucku a oblast federálního territoria, kde na místě zvaném Canberra má býti vybudováno nové hlavní město australského soustátí. Večerním vlakem opustili jsme Sydney a časně ráno probudili nás na malé stanici Goondah skoro 340 km od Sydney k jihozápadu. Přímý vlak do Albury a Melbourne zanechal tam spací vagón s účastníky a nastoupil ihned další cestu. Za chvíli již sjížděli jsme úzkokolejnou tratí k jezeru. Traf brala se kopčitou krajinou blahovičníkovými lesy, jen chvílemi jevily se nám v dálce ostřejší hřebeny a vrcholy kopců vynikajících nad blízké okolí naše o několik set metrů. Jsou to horské hřbety vystupující příkře nad jižním břehem burrinjucké nádrže. Jízda úzkokolejnou tratí trvala skoro dvě hodiny a teprve v druhé polovině jízdy byli jsme v dohledu jezera blížíce se k němu pozvolným spádem po trati přetínající v širokých záhybech příkré svahy k jezeru spadající. Nejširší část jezeruí hladiny ležela před námi a ramena vodní pronikající choboty tu delšími, tu kratšími do postranních potočních údolí objevovala sea zase mizela z dohledu. Skalnatý ostrov vyčnívá dosti vysoko nad hladinu uprostřed jezera. Hráz samu není viděti od dráhy. Konečná stanice jest v městečku Burrinjucku, rozkládajícím se na terasovitém svahu až vysoko nad hladinou jezerní. K hrázi dospěli jsme krátkou procházkou ve směru západním. Jest vystavěna v nejužším místě údolí mezi příkrými horskými hřbety. Je to imposantní stavba z kyklopského zdiva, na niž australští inženýři jsou právem h rdi. Již při několika obrovských povodních odolala znamenitě spoustám vod na ni tlačícím a přes okraj její se řítícím. Jest 73 m vysoká u plocha jezera jí nadrženého je přes 50 km2. Byla vystavěna, aby voda řeky Murrumbidgee byla uchována do zásoby pro letní měsíce, kdy deště nestačí nahraditi mocné vypařování a stav vody v Murrumbidgee tak opadne, že nelze jí vůbec použíti k umělému zavodňování velmi úrodné nížiny při jejím dolním toku. Nádrž burrinjucká má dle výpočtů za správné pokládaných postačiti, aby 7. řeky Murrumbidgee mohlo býti odvedeno dosti velké množství vody, jíž by 427 se zavodňovalo úspěšně na 80.000 hektarů výborné půdy, která dosud poskytovala jen málo cennou pastvu, jelikož po několik měsíců v roce bývala vyprahlá skoro na troud. Plochy určené pro zavodňování prostírají se po severním pravém břehu Murrumbidgee pod městem Narranderou a táhnou se až do úvodí Lachlanu směrem k Hillstonu. Prozatím jsou již kolonisty osazena území u Yanco při břehu Murrumbidgee a na Mirrool Creeku o něco dále k severu, již v úvodi Lachlanu. Přímá vzdálenost jejich od jezera burrin-juckého je přes 200 kilometrů. Několik velkých kanálů rozvádí vodu do různých oblastí zavodňovaných: hlavní jez, nad nímž začíná ústřední kanál protékající Narranderou, byl vystavěn u Berembedu, asi 32 km. přímé vzdálenosti proti toku řeky nad Narranderou. Jak u Yanca tak i v oblasti Mirroolské bylo mnoho půdy reservováno pro válečné vysloužilce a poskytnuty jim velice příznivé podmínky, aby mohli tu dobře zakořeniti jako úspěšní farmáři. Budoucí osadníci byli povinni první tři měsíce pracovati za zákonnou mzdu při úpravě pozemků a rozvodních struh, pak dostalo se jim vlastní farmy a byl jim povolován úvěr až do 625 liber šterlinků na velmi mírné splátky, které měly započíti až po pěti letech od usídleni na farmách sadarských a po dvou letech při mléčném hospodářství nebo chovu vepřů, Za zavodňování umělé platí se zvláštní poplatky, které rovněž s počátku jsou nepatrné a teprve, když již farmy mohou dávati plný výnos, jsou postupně zvyšovány až na konečnou výši. Sadařske farmy zřizují se o 6 až 10 hektarech, dobytkářské však až do 80 hektarů výměry, leč jen pro 32 ha rozlohy dodává se jednotlivcům voda stačící k úplnému zavodňování. Na sadarských farmách pěstuje se jižní ovoce, meruňky, broskve, vinuá réva, jsou tu státní školky dodávající vyzkoušené již druhy, pro zpracování mléka zařízena mlékárna a sýrárna. Roku 1922. bylo již vzděláno asi 6.500 ha sadů a vinic a obyvatelstvo zavodňovaného území činilo asi 10.000 duší. Celýr podnik byl vlastně ještě v počátcích a bylo by předčasno mluviti o jeho zdaru nebo nezdaru. Je velmi přirozeno, že teprve po letech mohly by se objeviti výsledky, a není proto ještě na místě žehrání, že zavodúovac práce pohltily příliš mnoho státních peněz a že dosud ničeho nenesou. Stížností z kruhů osadníků bylo mnoho, že prý byli vylákáni do pustého území bez trochu stínu, do strašlivého horka, při němž nelze v létě pracovati. Pracovní podmínky prý byly velmi špatné, ubytování mizerné, zavodňovací strouhy špatně založeny. Vládní dozorci hájili se tím, že každý měl právo odejíti, kdykoliv mu bylo libo, ostatně Drý stížnosti vycházely hlavně od notorických kverulantů, kteří by nikde úspěchu neměli, jelikož prý se štítí každé vytrvalé práce. Tolik je jisto, že to bude trvati několik let, nežli vlastní přičinění osadníků vypěstuje tu oasu takového vzrůstu, že bude tu pobyt skutečně pří- 428 emuý i pro lidi, kteří mají rádi kolem sebe trochu zelena, stínu a krásy. Tak jest tomu však ve všech snad oblastech, kde nutno hospodařiti s pravidelným umělým zavodňováním, a kolonisté na Murrumbidgee nejsou a nebudou ani první, ani poslední v. Austrálii, kterým jest překonati první léta v bezlesé výhni vnitrozemní a odepříti si požitky kulturního světa. Vážnější problém jest ovšem, podaří-li se plodiny, zejména ovoce, odbýti za slušné peníze, aby farmy byly vskutku výnosné a poskytovaly majitelům slušnou existenci. První počátky továrny na ovocné konservy nebyly právě nejlepší. Mají-li se tamní výrobky dostati na světový trh úspěšně, bude třeba větší svědomitosti při práci. To ostatně platí dosud, bohužel, o většině australských konserv ovocných, které jakostí jsou prý zpravidla pozadu za kalifornskými. Projevují se obavy mnoha znalců poměrů, že australské zemědělství dalo se 429 na sadaření více, nežli vůbec zdrávo; domácí australský trh — sotva šest milionů lidí — je s to jen menší část ovoce zkonsumovati a vývozní velkoobchod utlačuje producenta často způsobem velmi nelidským. Jezero u Burrinjucku zaujímá a spojuje pod svojí hladinou části úvodí tří řek, Murrumbidgee, Yassu a Goodradigbee. Nejkratší chobot jest jižní blízko Burrinjucku do údolí řeky Goodradigbee, která má z těch tří největší spád. Tu jsou kopce nad jezerem nejvyšší a nejstrmější, sestávají z tvrdých vápenců a mramorů a scenerie jejich je dosti divoká. K severovýchodu vybíhá dloulvý chobot do údolí řeky Yassu a k jihovýchodu se zatáčí nejdelší výběžek na vlastním Murrumbidgee. Podnikli jsme společnou projížďku po jezeře v pěkném, velkém motorovém člunu, viděli jsme hodně kachen a potkali několik rybářských loděk. Rybářský sport je prý tu velmi vděčný. Mnoho výletníků dojíždí sem vlakem i automobilem z okolního kraje, aby okřáli pohledem na vodní hladinu uměle vsazenou do hornatého okolí a věnovali se podle možnosti sportům, k nimž skýtá příležitost. Že burrinjucké jezero jest opravdovým dobrodiním pro rozsáhlé okolí trpící nedostatkem stálých vod, zvláště v létě, není nejmenší pochybnosti a zajisté také vliv jeho i na podnebí nejbližšího okolí bude blahodárný. Podvečer vrátili jsme se do Burrinjucku, nasedli na vláček úzkokolejné dráhy, užívali ještě po bodnou chvíli krásných výhledů na jezero s hornatým okolím, nyní za šikmého osvětlení ještě působivější a z Goondy dojeli jsme na nocleh do Yassu. Jméno Yass bývalo dlouho uváděno ve spojeni s Canberrou, jako by Yass-Canberra byl společný název pro území, na němž má býti vybudováno hlavní město soustátí. Dělo se to jen proto, že z Yassu bylo nejbližší spojení do Canberry a okolí od hlavní trati Melbourne—Sydney, ale Yass leží vůbec mimo hranice federálního territoria a do Canberry je skoro 60 kilometrů po silnici. Yass leží asi 500 metrů nad mořem a je zajímavé městečko, jedno ze starších v tomto okolí, pamatující ještě první doby zlaté horečky a kousky bushrangerů. Má trochu starosvěstský ráz a pro dobrý vkus jeho zakladatelů svědčí, že blízko města hned za řekou založili pěkný jehličnatý lesík, dnes již vzrostlý v mohutné stromy, které jsou potěšením, zejména každému cizinci. Původní stromoví v této oblasti jsou blahovičníky nevelkého vzrůstu, jabloněmi od kolonistů přezvané. Jsou to jabloně bez jablek a bez užitečných plodů vůbec a mají své jméno jen proto, že podobají se starým jabloním v zanedbaném řídkém sadě. Blíže vodních toků bývají jiné druhy blahovičuíků, ale také houštiny kasuarin, podobných trochu našim modřínům svým vzhledem, ale v blízkosti osad a dobytkářských stanic zejména smu- 430 teční vrby se rozmohly, které prý již v první polovici 19. století byly tu sázeny s oblibou a pocházejí prý od sazenic ze smuteční vrby rostoucí na původním hrobě Napoleonově na ostrově Svaté Heleny. Z Yassu nastoupili jsme cestu v automobilech. Nám a dvěma australským občanům ze severního Nového Jižního Walesu dostalo se staré odřené For-dovy »káry«, nebudící v nás žádné důvěry. Ale již první kopec zmenšil naši nelibost. Nevzhledný náš vehikl, řízený dobře svým majitelem, vzal dosti prudký výstup znamenitě a čím dále jsme jeli, tím více jsme si jej libovali. Kraj mezi Yassem a Canberrou není příjemný pro oko. Jsou tu nekonečné lány pastvin, málo stínu, málo lesů a zeleně, kam oko dohlédne. Chov ovcí je hlavním zaměstnáním obyvatelstva, je tu dosud několik velkých stanic a pomalu jen provádí se rozparcelování na menší farmy. Staniční budovy bývají opodál silnice, vždy uprostřed rozmanité zeleně a ve stínu košatých stromů. V tomto kraji daří se prý znamenitě vlašské ořechy. Byli jsme dosti rádi, když v dálce po jjravé straně ukázal nám náš po-vídavý řidič na několik pahorků s poukazem, že tam bude státi Canberra. Tu již utíkala nám cesta rychleji. V širokém údolí mezi smutečními vrbami poblíž břehu řeky Molonsjlo leží ovčácká stanice Canberra. Okolí je pusté, málo zajímavé. Snad na jaře vypadá krajina tato trochu přívětivěji. Nebyli jsme sami ve svém zklamání, také naši spolucestující nebyli tuze spokojeni tím, co viděli, a chválili jen zdravé horské podnebí tohoto kraje. Odbočili jsme s hlavní silnice do Duntroonu, válečné školy australské. Chovanci byli právě na sváteční dovolené a také většina důstojníků-učitelň dlela jinde, dostalo se nám však velmi ochotného průvodu a vysvětlení od zástupce velitelova, který vyprovodil nás i na blízký kopec a vykládal panorama s jeho vrcholu. V oranžovém osvětlení k západu se schylujícího slunce vy-padal kraj mnohem příznivěji nežli dříve. Sama budoucí poloha hlavního města nebudila nadšení, ale toho nelze popírati, že monumentální budovy na nízkých vršcích obklopené sady mohly by vypadati velmi působivě proti pozadí vysokých svahů, které příkře se rýsují na vzdáleném pozadí. Canberra sama bude se prostírati přibližně ve výši 600 metrů nad hladinou mořskou, horská hradba v jejím pozadí je p cii měrně asi o 500 metrů vyšší. Môli jsme před sebou celé federální territorium. Největší jeho část zabírá vysoká hornatina, obracející k severu a severovýchodu příkré boky porostu zbavené, jinak však hustě zalesněná. Ty pusté, šedivé kamenité svahy mají býti zalesněny. Stal se již slibný pokus. Před holými svahy v bližším pozadí Canberry vyčnívá nevysoký kopec s astronomickým observatoriem na vrcholu. Ten je celý zalesněn jehličnatými stromy evropskými a také mezi ním a Canberrou prostírají se temné pruhy úspěšně zalesněných ploch. 431 Hlavní řekou federálního territoria jest Murrumbidgee, vtékající sem na jeho východní straně od jihu, její hlavní přítoky na tomto území jsou Molonglo od východu a Cotter od jihozápadu. Jsou to řeky i se svými menšími přítoky velmi nespolehlivých vodních stavů. Ani sama Murrumbidgee není po delší době sucha ničím jiným, nežli širokým, ale mělkým potokem, po mocných deštích však promění se všechny v mohutné, dravé proudy a rozlijí se na místech, kde dolní části města Ganberry mají státi, v rozsáhlou hladinu, přes kterou nutno se plaviti po člunech a prámech, nežli za několik dní opadne a zanechá moře bahna. První parlamentární výprava, sem uspořádaná, tuším v roce 1910, dospěla právě na místo, když dostavila se taková náhlá zátopa. Odpůrci Can-berrského projektu smáli se, že prý komise málem by se byla utopila, a dojem, jehož nabyla, nebyl tuze příznivý. Takovým náhlým zátopám má se ovšem předejíti pro budoucnost vystavěním rozsáhlých hrází, za nimiž budou se prostírati nádrže zadržující veliké spousty vody. Také nejbližší okolí hlavního města bude vhodně zpestřeno dvěma prostornými umělými jezery. Nelze pochybovati, že za několik desítiletí pilné a nákladné práce dá se tu vykouzliti město s okolím skutečně půvabným. Nelze toho však dosáhnouti bez obrovského nákladu a jen po hodně dlouhé době. Přátelům can-berrského projektu protahuje se věc již příliš dlouho. Nebýti války, zajisté bylo by již město z valné časti hotovo a vláda by sem již byla přenesena. Podle dnešního stavu věcí však nelze se nadíti, že se stavbou definitivních monumentálních budov začne se brzo, nebof dnešní finanční poměry australského soustátí nedovolují, aby každoročně do rozpočtu byl dáván veliký obnos na federální hlavní město. Nadšenci pro Canberru sice naléhají, aby pro parlament byla zatím zbudována jen velmi provisorní budova a ostatní potřebné stavby aby byly co nejprimitivnější, ale pro překotné řešení otázky tak ožehavé sotva naleznou porozumění u většiny sněmoven. Dobře se namítá proti jejich spěchu, že parlament i vláda musí pro úspěšnou a trvalou činnost míti půdu připravenu aspoň slušným provisoriem, a také pro jeho pořízení je třeba dlouhé doby a velkých obnosů peněz. Většina zákonodárců z ostatních států mimo Nový Jižní Wales nemá zájmu na tom, aby se brzo stěhovala z Melbourne. Jak pro výkon jejich úředních povinností, tak i pro soukromý život poskytuje velkoměsto nesmírně mnoho pohodlí a různých příjemností, jichž by jim bylo postrádati v zastrčeném a nehotovém horském městečku. Spojení s Cauberrou, i když bude vybudována železnice z Queenbeyanu do Yassu, zůstane omezeno na jednu jedinou velkou traf sloužící mezistátnímu provozu. Po způsobu v anglických zemích obvyklém válečná škola není umístěna 432 v jediné velké budově, nýbrž v několika řadách menších, ale velmi účelně vypravených stavení. Mezi nimi jsou široké plochy pískem vysypané a stromy stíněné i trávníky vydatně kropené. Na tělocvik i na sporty klade se veliká váha a pro zdravý vývoj silných mladých mužů těžko si představiti učiliště lépe vypravené. Na nocleh zajeli jsme do Queenbeyanu a příštího rána nastoupili jsme znovu cestu v automobilech k ohledání prací, které byly již vykonány na Canberrském městišti a v jeho okolí. Traf z Queenbeyanu do Canberry měla býti brzo otevřena pro veřejnou dopravu, prozatím jen nedávno vybudovaná pevná silnice sloužila obecenstvu. Těžké náklady však byly již dováženy po vagónech. Největší budova je malá centrála elektrická již vesele bzučící. Mimo ni jen skupina nových čistých domků dělnických tvoří hotový zárodek Canberry, hlavního města Soustátí Australského. Nevelká plocha půdy je zpracována v zahrádky, které umělým častým kropením jsou probouzeny k životu. Dosud však nejsou mnohem utěšenější nežli park v Adenu. Začátky stavební jsou všude těžké a pro neodborníka mají málo půvabu. Zničí přirozený ráz kraje a zohyzdí místo své činnosti na dlouho. Elektrické vedení z hydrocentrály projektované pod nádrží na řece Cotteru i vodovod z téhož umělého jezera vystačí pro značné město zcela moderně zařízené. Prozatímní vodovod přivádí vodu z řeky Molonglo. Již dříve smířili jsme se s povetšelou »Fordkou«, která byla nejhorším na pohled z vozidel naší společnosti, nyní však právem byli jsme na ni hrdi, když cestou necestou vyvezla nás první lehce, jako by to nic nebylo, na pnhorek Karrajong Hill, na němž státi má »Capitol« Australského soustátí, od něhož paprskovitě budou se rozbíhati hlavní třídy města, fieditel přípravných prací vykládal nám velmi názorně přijatý plán Canberry, vypracovaný r. 1912 W. B. Griffinem, architektem v Chicagu ve Spojených Státech Amerických. Nelze upříti velkorysosti tomuto plánu, ale mráz člověka projíždí při vzpomínce na obrovské sumy peněz, které bude státi ze státní pokladny. Mým soukromým přesvědčením jest, že takový náklad mohl by s mnohem větším užitkem býti upotřeben jinak. Podle posledních rozhodnutí parlamentu a vlády z roku 1922 konají se vskutku přípravy co nejrychlejší, aby zahájení zákonodárné činnosti v Can-beřře bylo umožněno co nejdříve. Již nový parlament v roce 1926 má tu* zasedati. Bude toho ovšem dosaženo jen příliš nouzovým provisoriem a ti, kdož budou svým povoláním určeni tu působiti, budou hodui svých předků heroicky proniknuvších do vnitrozemských pustin, obstojí-li při tom čestně ve svých povinnostech a neklesnou na mysli ani, bude-li provisorium ubytovací prodlouženo na léta. Podaří-li se trvalé vybudování Canberry asi v tom měřítku, jak před- - pokladá přijatý plán, bude to skvělým dokladem a nehynoucím pomníkem neobyčejné národní discipliny a trpělivosti australských občanů v druhé čtvrti dvacátého století. Prozatím pokrývá řídký eukalyptový »bush« tento pahorek i sousední území, jen nenápadné dřevěnéstříšky chránípřed zlobou živlů základní kameny při několika slavnostních příležitostech položené a trvale značky zeměměřičské; z dálky nic nepřipomíná tyto počátky střediska budoucího velkoměsta, jsou f i zblízka nenápadné mezi podrostem, který nebyl odstraněn z jejich bezprostředního okolí. Přes všechny pochybnosti neubrání se člověk zvláštnímu pocitu, vidí-li všechnu tu pustou divočinu kolem a hledí-li zároveň na pyšný plán, podle něhož celé okolí má býti proměněno na vzorné moderní město. Svědčí to velmi dobře pro povahu australských občanů, že setrvávají při podniku jednou zákony ústavními usneseném. Naši spolucestující nebyli právě nadšeni tím, co viděli, ale jeden jako druhý řekli veřejně i v soukromí »jest na nás, abychom to provedli čestně«. Rozhodně větší úspěchy, nežli na místě samého budoucího města, vykazovala činnost upravující budoucí obraz federálního territoria ve vzdálenějších místech. Nemluvě o velké cihelně již pracující a o lomech již otevřených v místech, jež nebudou znešvařovati obraz budoucího města, ani o přípravách pro kanalisaci a pro kladení vodovodních a jiných rour, nemohu se nezmíniti o zalesňovacích pracích, prováděných s rozvahou, ale intensivně. Celý velký kopec Stromlo, asi hodinu cesty od středu města k západu, od paty až k vrcholu je porostlý pěkným smíšeným lesíkem jehličnatým, kterému se přes nezdary s některými druhy cizích stromů daří kupodivu dobře vezdejším pro suchost vzduchu nehostinném podnebí. Několik jiných umělých lesíků podařilo se vypěstovati i v rovině; předmětem péče jsou však nejen cizokrajné porosty, nýbrž také domácí australské floře věnuje se správná pozornost, byly založeny školky, v nichž zkoumá se, jaké podmínky nejlépe budou vyhovovati různým druhům. Výzkumná činnost z různých oborů vědeckých i praktických, jež tu byla již vykonána nebo se provádí stále, je velmi rozsáhlá a její výsledky budou míti velmi praktický zájem pro Austrálii vůbec. Nikdy snad nestal se v moderní době pokus tak dalekosáhlý o proměnění pustin vraj pro husté obyvatelstvo svobodných občanů na místě, kde není žádných přirozených důvodů pro takové osídlení. Proto nutno vykonati dalekosáhlé přípravy s rozvahou a právě dlouhý odklad vlastního provádění výstavby města způsobený válkou a finanční mi nesnázemi poválečnými, není nikterak na škodu. Bylo učiněno mnoho obecně užitečných zkušeností, kterých nelze získati najednou, zejména ne v zemi s podnebím tak nepravidelným a měnivým, jako má Austrálie. Vyjížďka k hrázi na řece Cotteru, spojená s picknickem, ukázala nám 436 V kaňonu King Rivera. malebnější část okolí Canberry. Jest to pravá divočina, jejíž původní ráz byl jen málo poškozen velkými technickými pracemi, jež tu již byly vykonány. Dobrá silnice, opatřená i solidními mosty přes balvanitá řečiště, stála mnoho práce a nákladu. Hráz na Cotterově řece je miniaturních rozměrů u srovnání s obrovskou stavbou u Burrinjueku, ale byla přece také podnikem velmi odvážným v oblasti tak vzdálené od železnice a neobydlené. Povedla a osvědčila se znamenitě. Hladina jezera jí nadrženého je také mnohem menší jezera burrinjuckého na Murrumbidgee, ale okolí její, příkré, zalesněné svahy horské, pod něž vniká četnými úzkými choboty, jest velice působivé krásy a bude jistě vítaným cílem všech, kdož budou hledati osvě- 437 žení v klidném zátiší horském po parných dnech v Canbeřře. Přístup k ní z hlavního širokého údolí, kde Cotterova řeka rozlévá se šíře před svým spojením s Murrumbidgee, tvoří stinná soutěska slunci málo přístupná, rozkošuá chladem pod hustými vrbami a svěžím vlhkým vánkem, přinášejícím jemnou rosu od vody, jak se tříští, přetékajíc, jakoby v umělé chladíme, vnější strany hráze tenkou stříbrnou donou. Ve vrchovišti Cotteru vyčnívají nejvyšší vrcholy federálního territoria; mezi nimi vyniká ostrý štít, zvaný Mount Bimberi, mající skoro 1900 metrů výše a s celým svým okolím jest dosud z nejméně známých končin celé rozvodní hornatiny v Novém Jižním Walesu. Aui sám profesor Griffith Taylor až tam nepronikl, když zkoumal okolí Canberry pro svou výbornou přípravnou vědeckou studii o přírodních poměrech federálního territoria a budoucího hlavního města. Toho dne přijelo mnoho výletníků v malých automobilech i na několika, autobusech, bylo tu hodně živo při Cotterově řece. Na mnohých místech vzplály ohně a zápaoh tuku skopového a masa, škvařícího se opékáním na rošti, brzo plnil vzduch lákavě pro hladové a odporně pro ty, kdož ukojili již potřeby svého zažívacího ústrojí. Takovýto picknick, při němž se také peče a každodenní sandwiche jsou jen doplňkem čerstvého jídla, patří k velkým příjemnostem této australské zvyklosti. Bohužel, lidí, kteří péci dovedou a nejsou k tomu líní, není mnoho v městské společnosti a tak v okolí velkoměsta skoro zpravidla jen právě »sandwiche« a horký čaj s nějakými »cakes« bývají údělem výletníků. Ne-b}rvá-li tu změny, přejí se takové věci nám vybíravým Evropanům po delší době. Trochu naší lesní vůně dostalo se nám místo blahovičníkových silic při výstupu po pěšinkách na Mount Stromlo. Astronomická observatoř není právě v činnosti, je tu jen pozorovatel meteorologický, spolu vrchní dohližitel na bezpečnost lesii před ohněm. Zejména nové umělé porosty jsou velmi pečlivě chráněny. Dohlčdací služba se vykonává stále, pozorovatel má zkoumati hned dalekohledem každý neobvyklý pramének dýmu, sledovati jeho pravděpodobnou příčinu a vývoj a v případě podezření ihned dáti signály, aby ke službě bezpečnostní určená hlídka vypravila se na místo snad ohrožené a předešla nebezpečí v zárodku. Hodně zmořeni horkem dne a prachem i pískem, který nárn vítr vytrvale vrhal do tváře při jízdě, vrátili jsme se k večeru do Queenbeyanu a po večeři bylo nám nastoupiti zpáteční cestu vlakem do Sydney. My jsme se však odhodlali sami přerušiti jízdu ve stanici Bungendore a podívati se příštího dne na vyschlou pánev jezera »Lake George« mezi Queenbeyanem a Goulburnem. Měli jsme jisté obavy v příčině noclehu, ale ty byly velmi příjemně rozptýleny. Na nádraží najali jsme vozík a dali se dovézti do 438 ^M^! B^. SJ^~ fc^ ■■■'■\ ■/ ■ H^. "^ rfiö ^v' BÉ^^ <- H?\ - ' m. Burriiijucké jezero nad hrází. masivní těžké budovy hotelu ve vesnici asi čtvrt hodiny vzdálené od stanice. Hotel pamatoval dávné časy, kdy ještě nebylo tu železnice a Bungendore bylo důležitou zastávkou pro těžké povozy »formanské«, rozvážející výrobky průmyslové z Goulburnu do stanic dobytkářských, i pro rychlý provoz poštovní i soukromý. Dráhy mnoho uškodily některým střediskům takového rázu a také mnohá větší města venkovská ztratila na svém významu pro širé okolí, pro něž dříve byla hlavním zdrojem všeho, co spojovalo je se světem. I stará, důležitá střediska jako Goulburn, Bathnrst a jiná města na hlavních tratích železničních musila se přizpůsobiti se značnými obětmi změnám, způsobeným rozvojem železniční sítě a urychlením dopravy. Starosvetsky hotel v Bungendore byl v držení lidí, kteří se do něho výborně hodili a dali mu ráz útulné anglické krčmy venkovské, byť hodně zjednodušené 439 podle australských poměrů. Líbilo se nam tak, že přidali jsme si ještě den, abychom v klidu poznali život na takovém malém venkovském místě. Výlet k vyschlému jezeru byl pro mne po vědecké stránce velmi zajímavý, ale také po stránce scénické poskytl nám mnohem více, nežli jsme si troufali čekati. Jezero George je pánev periodicky vysýchající. Není to jezero krasové, podobného rázu jako na př. Cirknické nebo jiná, vyplňující v zimní a jarní době růzuá polje dinarského krasu, v Bosně, Hercegovině a v Dalp.iacii, nýbrž jeho stav je v souvislosti s delšími podnebnými obdobími, o jichž průběhu a příčinách jest nám dosud velmi málo známo. Jezero »George« bylo objeveno roku 1817 Hamiltonem Hume, jenž považoval je za chobot velkého vnitrozemského jezera nebo moře, v jehož existenci se tehdy ještě věřilo. Je-li plné, voda pokrývá rozlohu přes 130 kilometrů čtverečních a pánev je tak dlouhá a na jihu v rovnou nížinu přecházející, že snadno bylo nedohlédnouti souše na všech stranách jezero obklopující. Duo pánve leží ve výši skoro 700 metrů nad hladinou mořskou, po západní straně má příkrý horský hřbet »Cullarin Range«, přímý jako podle pravítka, s úpatím místy povlovně nebo terasovitě se zvedajícím. Obrys pásma po východní straně jezera není tak jednoduchý a určitý, vystupují zněhopone-náhlu boky nevysoké skupiny pahorků. Na jihu leží úplně plochá rovina v okolí. Bungendore, na severu je pak několik nízkých sedel, přes něž vedou cesty do míst v okolí Goulburnu. V posledních asi dvaceti letech pánev byla z největší části suchá, ac nehluboko pod náplavem bývá hojnost spodní vody ovšem trochu brakickó, ale přece pitné, zejména pro ovce, kterým také pastva na suchých plochách jezerního dna výborně svědčí. Jen na dvou místech při východní a severovýchodní straně vyschlého jezera zahlédli jsme s povýšeného místa pod západním okrajem nevelké hladiny vodní, jsou prý to zcela mělké močály. Na své potulee přišli jsme na několik rozeschlých člunů, na zbytky primitivních přístavišť a na jiné známky vyšších stavů vodních v letech nedávno minulých. Roku 1880 mělo prý jezero skoro 27 km délky a z velké části až 9 metrů hloubky, od té doby vysychalo a od roku 1907 zůstala největší část suchou, s výjimkou jen krátkých záplav po zvláště silných deštích. Měli jsme krásný den pro svou vyjíždku. Kočár s koňmi a kočím zanechali jsme u malého hospodářství při jižním cípu »jezera«, kde travnatá pastvina nastupuje na místo polí obilím a pícninami osívaných; tam dostalo se nám též občerstvení pohostinnými lidmi, kteří k mému zklamání nesídlili tu dlouho a neznali mnoho o minulosti zajímavého území. Také v usedlostech při západním okraji jezera setkali jsme se jen s usedlíkyr jejichž pamět nesáhala daleko nazpět, a žádný z nich nedovedl nám pověděti 440 Dělnická osada v Canbeřře. z vlastní zkušenosti o době, kdy se ještě jezdilo pramicemi po hladině je-zerní. Stejně nepříjemnou zkušenost učinili jsme i v Bungendore, kde naši hostitelé byli novými přistěhovalci před málo lety. Dlouhá procházka dala nám příležitost poznati dobře značnou část západní poloviny jezerní pánve. Na jejím okraji pod úpatím horského svahu vysoké a košaté blahovičníky a také ořechové stromy dávají dosti stínu i v parný den a vítanou příležitost k častým zastávkám, jež trávíme pozorováním ploché pánve jezerní a jejího okolí. Na severní straně nebyli jsme s to dohlédnouti kraje jejího, tam stále blyštělo se nám něco před očima. Bylo to zrcadlení vzduchu, přelud. Zdálo se, jako by leskla se tam hladina vodní a na ní jen matně se značil temný stín, jakoby zalesněný ostrov. Byl jsem si vědom, že není tam hladiny, že naopak půda poněkud stoupá, ale přelud neustával, ač hleděli jsme tím směrem z několika míst. 441 Protější svahy nebyly nijak zajímavé, za to však v rovině samé bylo živo. Tisíce kusů bravu se tu páslo, mezi nimi tu i tam houfec hovězího dobytka. Byla to pastorální scéna vyvolávající vzpomínky z hercegovských poljí, kde rovněž tak svobodně velká stáda se pohybují na plochách rovných jako stůl. Ovšem nebylo tu skalnatých, tvrdých a pustých hor Hercegovských. Však jsem si je vykouzloval v dáli. Jak skvělou byly by takové hory australské scenerii okrasou. Tu všude vidíte jen málo výrazné barvy, nedostatek kontrastů, který ubíjí. Ještě příští den jsme si vyšli na okraj bývalé jezerní pánve a pak rozhostili jsme se na stinné pavlači hotelu a pozorovali život v malé osadě. Připadali jsme si jako povaleči v přístavech italských a několik hodin jen pozorováním genrových obrázků ztrávených bylo nám požitkem. Hlavní zásluhu o to měla "zvířata, zejména mladí psi provádějící uličnictví, jen aby se nenudili. Krávy zcela volně se pohybující i kouě vypravivší se na procházku ze špatně ohrazených »paddoků« byli častými hosty na hlavní ulici. Chvílemi projel ve cvalu nějaký jezdec, mladý hoch na koni bez sedla, hledající patrně koně vytrativší se z dozoru. Několikráte ozvalo se práskání bičů a pokřik pohánějící zvířata k rychlému běhu, přehnali se jezdci pronásledující několik kusů dobytka snažícího se uniknouti někam stranou. Psi se v takovou chvíli z pravidla rychle vytratí ze zaprášené cesty a vrátí se zase i ulehnou si, ,když se bouře přehnala. Přijede-li vysoký vozík na tenkých, lehkých, ale úzkých kolech, je to z venku pro nákup zboží v různých krámech. Prodavači s kupujícími se vítají hlasitě a radostně a také z jiných domů ozý-vají se přátelské hlasy vstříc známým kolem jedoucím. Nejvíce nás zabavilo štěně patřící pracovité hospodyni a výborné matce v jednom z protějších \ domků. Viděli jsme ji, jak zabývala se ve dveřích svého krámku svými malými dětmi a zároveň šila a spravovala jejich toalety, pak ale byla odvolána do zadu uvnitř domu a nechala různé předměty bez dohledu. Těch zmocnilo se milé štěně a za chvíli rozneslo je po okolí tahajíc je se známou pitvornou hravostí, která nás několikráte upřímně rozesmála. Když se po delší době milá hospodyně vrátila, našla vše rozházeno, střevíce, punčochy, šátky a jiné věci byly buď někde v těžko přístupných koutech, nebo venku v prachu ulice a jedna punčocha dokonce za plotem ve vedlejším parčíku, kde snad milý pejsek chtěl udělat si skrýš, na niž brzo šťastně zapomenul. Čtenáři jemnocitní, považující za povinnost každého plésti do cizích záležitostí, je-li to podle jejich přesvědčení k dobru jednotlivce nebo celku, budou nám zazlívati, že nevyšli jsme upozorniti ubohou hospodyni na řádění nerozumného štěněte, ale my jsme se již v Austrálii naučili zdravému heslu, co tě nepálí, nehas — zvláště jsi-li cizinec. 442 Místo, kdo má státi »Capitol« australský v Canbeřře. Ostatně zaslechli jsme chvílemi zachechtnutí a tlumené hlasy, které nám dokazovaly, že také stálí sousedé dobré hospodyně tiše se bavili řáděním milého zvířátka a naprosto nechtěli ho vyrušiti z jeho rozmarů. Ostatně dobrá matka a hospodyně rozuměla též psím náladám, zlořečila jen bez pravé zloby, štěně zahnala velmi mírným způsobem a s hlasitým smíchem sbírala předměty jím roznesené a uválené. Vrátili jsme se do Sydney velmi osvěženi a spokojeni s celým výletem. Poznali jsme kraj důležitý v historii kolonisace a významný i podniky, které mají radikálně změniti jeho život v posledních desítiletích klidný. Vybudování hlavního města přetvoří mnoho, co dosud jakoby jen setrvačností se vyvíjelo, a velká nádrž na Murrumbidgee, bude-li úspěšná, stane se příkladem pro jiné podniky podobného rázu, třeba menšího měřítka. Ani v této hornaté části Austrálie, která dostává poměrně mnoho srážek, 443 nejsou však podmínky pro umělé nádrže zvláště příznivý a proto jest tím nutnější, aby první velký podnik toho způsobu měl opravdový a trvalý úspěch. Obyvatelstvo území vysoko položených je tělesně zdravější a jistě větší výkonnosti schopno, nežli osadníci pobřežních nížin s podnebím příliš horkým a euervujícím pro bělochy. Jejich hustější osídlení bylo by proto tím žá-doucnější, aby dodávalo bez velké škody venkovu přebytek své dobré krve do velkoměstské oblasti sydneyské. Drsnější podnebí horské je bílé rase zdravější nežli vlhké příliš teplé podnebí přímoří Nového Jižního Walesu. I letní horko snáší se tu mnohem snáze, neboť i když ve dne je dusno k nevydržení, noci bývají chladné a ráno probudí se člověk osvěžen k činnosti. Na svém výletu užili jsme neobyčejně krásných a jasných podzimních dnů, bylo ještě hodně horko ve dne, ale večery po západu slunce ochladily se tak, že brzo nebylo možno již seděti venku bez silného pláště. Nádherné hvězdnaté noci vyzývaly nás k pozdním procházkám, z nichž vraceli jsme se do hotelu se zdravou únavou k hlubokému, bezesnému spánku. 4<4 CESTA DO WALGETTU A POBYT V DUNGALEARU Přípravy k návštěvě ovčácké stanice. Nová oblast pšeničná. Walgett. Stanice Dungalear. Stříhání ovcí. Vodní nádrže. Budoucnost ovčáctví v Austrálii. ^očátkem srpna roku 1922 vyplnilo se naše dávné přání, abychom mohli poznati život na velké ovčácké stanici v době stříhání vlny. Vrchní ředitel Dalgety a Co., jedné z největších vlnařských firem světových, Sir Henry Y. Braddon, slíbil mi velmi ochotně, že se postará, aby se nám dostalo na jedné z větších ovčáckých stanic dobrého obrazu o tom, jak to v nejpilnější jejich sezóně vypadá. Znal jsem již ze svého putování po Queuslandu všelicos ze života na ovčáckých stanicích z vlastní zkušenosti, nikde však jsem se nezdržel dosti dlouho, abych nabyl úhrnného obrazu z vlastního názoru o ruchu, jaký tam panuje, když obrovská stáda jsou v pohybu a musí býti dirigována ke střižně a zpět k pastvám s přesností vyžadující velké míry strategického nadání ředitele podniku a znamenité výkonnosti a chladnokrevné energie u těch, kdož mají svěřeno provésti pohyby jednotlivých stád. Na stanicích majících třicet, padesát i více tisíc ovcí k ostříhání, jsou to dny rovnající se velikým manévrům vojenským. Zodpovědnost vedoucích je však ještě větší nežli při manévrech, neboť jedná se tu o ovce a vlnu, o nesmírný kapitál a o sklizeň vlny, která znamená výtěžek celého roku. Je tu také lidský činitel velmi sebevědomý a využívající ve svůj prospěch všech poruch, jež by nastaly v provozu střiže nedopatřením majitele nebo ředitele ovčácké stanice nebo jeho stálých orgánů. To jsou střihači ovcí a jejich pomocníci, dělníci výborně organisovaní, neodvislí a často až příliš zpupní a bezohlední k zájmům nejen majitelů stanic ovčáckvch, nýbrž i celého velikého výrobního odvětví, které jest také jejich živitelem. Právě toho roku 1922 byly obrovské potíže se střihači. Jejich organi-sace podala takové požadavky na akorduí odměnu i na pohodlí, jakého se má střihačům i pomocníkům dostati, že i podle názoru velmi střízlivých, objektivních lidí nebyli by majitelé měli téměř žádného zisku z celoročního hospodaření na ovčáckých stanicích, do nichž investován jest 4í i kapitál mnoha milionů nejen australských, ale zejména i anglických peněz. Střihači, zakládající si na své umíuěnosti, nebof jistě rozumnější většina z nich byla sama přesvědčena, že žádají nemožnosti, a jen z pyšného vzdoru podrobovala se kázni odborové organisace — naprosto odmítli bráti zřetel k nemilým hospodářským následkům pro celou Austrálii, které taková lehkomyslně způsobená krise v ovčáckéma vlnařském odvětví by způsobila. Jejich vůdcové byli stejně, jako jejich kolegové v několika jiných mocných odborových organisacích, odhodláni pracovati ze všech sil k podvrácení toho, čemu ostatní třídy obyvatelstva říkají pořádek a právní řád, a více je zajímalo natropiti trapné obtíže »kapitalistom«, nežli mysliti na budoucnost státních a jiných půjček, které Austrálie musí žádati od britských kapitalistu, a na jiné maličkosti, jež mají na srdci ti, jimž klidný vývoj leží na srdci. Byly tedy pro tuto sezónu, naši poslední v Austrálii, vyhlídky velmi nepříjemné a již již jsme se báli, že bude nám odjeti, aniž jsme poznali, jak se koná sklizeň vlny, nejdůležitější a nejvýnosnější počin v každoroční bilanci australského hospodářství. Celkové množství vlny v Austrálii každoročně produkované činí kolem tří set milionů kilogramů v ceně třiceti až padesáti milionů liber šterlinků, čili šesti až osmi miliard našich korun podle nynějšího (1925) kursu. Austrálie produkuje více než dvakráte tolik vlny jako Spojené Státy Americké nebo Argentina, třikrát až čtyřikrát tolik jako Rusko, Španělsko, Nový Zéland nebo Britská Jižní Afrika. To jsou její nejdůležitější konkurenti, pokud se týče množství vlny, ale pokud se týče její jakosti, hájí si stále první místo na světovém tržišti, nebof její podnebí je nejpříznivější pro vlnu nejjemnější, která dociluje nejvyšších cen. Vlna australská činí asi třetinu ceny celé světové produkce vlny! Pro neústupnost střihačů bylo stříhání vlny stále odkládáno, když však se již blížilo nebezpečí, že vlna bude přezralá a výtěžek střiže méně cenný, přistoupili majitelé stanic v Novém Jižním Walesu k svépomoci, najímali neorganisované střihače, přijímali rádi stávkokaze a najímali kohokoliv, kdo chtěl se práce ujmouti a vystaviti se eventuálně nebezpečí, že bude bojkotován nebo i zbit rozvášněnými stávkaři a jejich přáteli, spojenci z jiných organisací dělnických. Pro majitele bylo velkou výhodou, že vláda státu Nového Jižního Walesu nebyla již v rukách dělnické strany tou dobou; neméně však i ta okolnost, že celá široká veřejnost, nevyjímajíc ani rozvážnější živly mezi dělnictvem organisovaným, měla již právě víc než dost všech opravdu zlovolných a lehkomyslných stávek a hospodářských rozporů, jejichž jediným skutečným výsledkem byla stále větší nespokojenost, neklid a obecná hospodářská tíseň. V Queenslandu ovšem, kde socialisté byli stále ještě při 446 vládě a kde také bylo méně stávkokazů, již proto, že orgány státní moci stály na straně stávkařů, byly zejména velké stanice na konec přinuceny povoliti a vyhověti z největší části jistě upřílišeným 'požadavkům orga-nisací střihačských, aby nepřišly vůbec o sklizeň vlny za celý rok! Moji přátelé u Dalgety a Co. vybrali pro nás jako velmi vhodnou stanici Dungalear blíže queenslandské hranice severně od Walgettu, přes 60O kilometrů přímé vzdálenosti od Sydney. Majitelé této stanice dali velmi ochotně své svolení, ale správce její se všelijak vymlouval písemně i telegraficky. Napřed tvrdil, že nemá vůbec čím se pochlubiti, jelikož pro nedostatek vody v suchém roce značná část stád byla dopravena jinam, kde měli větší zásoby stálých vod. Když jsme prohlásili, že pro nás nerozhoduje, uvidíme-li 40000 nebo 70000 ovcí a naše mínění mu bylo autoritativně sděleno, odpověděl, že má špatné střihače a že vůbec neví, jak to se střiží dopadne. V kanceláři Dalgety a Co. znali toho správce velice dobře a smáli se upřímně; je prý to starý mládenec a nechce, aby do jeho residence přišla dáma. Bojí prý se o svoje pohodlí, byť jen na málo dní. Najednou však všechen odpor správcův byl překonán a Dalgety a Co. mi slíbili, že můžeme odjeti do Dungalearu v nejbližších dnech, kdy se nám zalíbí. Telegrafovali jsme den svého nříjezdu do Walgettu a vypravili se plni zvědavosti a očekávání na cestu. Městečko Walgett leží při řece Darlingu tam, kde tato velká nížinná řeka tvoří se soutokem hlavní své pramenné řeky Barwonu, která také »horní Darling« se nazývá, se skoro stejně dlouhou pobočkou Namoi, protékající širým krajem severního Nového Jižního Walesu až s rozvodních hřbetů tak zvané Novoanglické hornatiny a z Liverpoolského pohoří. Bar-won tvoří hranici mezi Queenslandem a Novým Jižním Walesem značnou délkou svého horního toku. Kdežto známější a starší jeho soused na řece Darlingu, městečko Bourke, ležící přes 200 km dále k západu, jest konečným bodem tak zvané velké západní dráhy přes Modré Hory, Bathurst a Dubbo, Walgett je konečnou stauicí jiné dlouhé trati, která odbočuje od hlavní severní dráhy, spojující Sydney a Brisbane po Novoanglické hornatine, ve stanici Werris Creek na Liverpoolskýeh pláních. Společně s vlaky jedoucími do Brisbane má i tato jízda svou nevýhodu, kterou jsem velmi nemile pociťoval. Cestující vidí vždy jen kraj od Sydney až na střední tok řeky Hunteru (mně známý již z kratších exkursí), odtud pak projíždí v noci právě nejzajímavější částí trati, jak překonává Liver-poolské pohoří. Opačným směrem rovněž koná se cesta horským krajem v noci. c Právě uprostřed zimy jižní polokoule byly dny velmi krátké, Single-tonem projeli jsme již za notného šera, v noci slyšeli jsme rozespalí 447 přejíždění ve stanici Werris Creek a chladne ráno probudilo nas jasem slunečním již při středním toku řeky Namoi. Na severním obzoru ostře se odrážely na sivě modré obloze ostré a rozeklané vrcholy a hřebeny Nan-dewarských hor, nejvyšší z nich Mount Lindsay, 1500 metrů vysoký. V Narrabri jsme posnídali. Jest to stanice velmi důležitá, kde odbočuje dlouhá traf k severu, končící až v Mungindi na řeceBarwonu. Jak v okolí Narrabri, tak po této trati až k městečku Moree, snažícímu se státi důležitým lázeňským a klimatickým místem léčebným, rozmohlo se v posledních desítiletích pěstování pšenice v míře dříve netušené. Po naší trati k západu sáhá pšeniční oblast již až za Weewaa, dalších 80 kilometrů do kraje chudého dešfovými srážkami. Ještě před třiceti léty nebyl by se nikdo odvážil síti pšenici pro zrno v podnebí tak suchém. Jest velikým vítězstvím vědy. že byly vypěstovány v krátké době takové odrůdy pšenice, které s malým množstvím přirozené vláhy se spokojí a zároveň dávají zrno znamenité jakosti. Tento pokrok v Austrálii a zvláště v Novém Jižním Walesu je nerozlučně spojen se jménem William Parrar. Tento nezištný nadšenec vypěstoval řadu dlouholetých trpělivých pokusů nové odrůdy pšenice, jež lze s velmi uspokojivým výsledkem síti o sto i více kilometrů dále k západu do suchých, ale velice úrodných rovin. Parrarův výzkum má své pokračovatele ve státním pokusném ústavu, jehož on byl prvním ředitelem, a oblast pšeniční šíří se ponenáhlu ještě dále, neboť i příprava polí stále se více přizpůsobuje co nejlepšímu využitkování vláhy a také umělé mrvení půdy přispívá k množení úspěšných sklizní v oblastech pokládaných dříve jen za pastviny pro dobytek. Metoda zvaná »dry farming« přichází tu k platnosti. Pomalým tempem valil se náš hodně zmenšený vlak širokou rovinou. Nandewarské hory dávno zmizely za námi a ani kopeček nevyčníval nikde nad obzor naplavené pláně. ííídký les, místy vykácený nebo proměněný v smutné ohořelé kmeny, rozkládá se, kam až oko dohlédne. Jsou to nevysoké již, dosti zakrslé odrůdy blahovičníků a jenom tam, kde spodní voda poblíže řečišť je blízko povrchu i v době sucha, úzký pás lesa bývá vyšší, hustší a rozmanitější. Koryta říční, s výjimkou hlavní řeky této oblasti Namoi, jsou velmi mělká a nebýti dlouhých mostů nad plochými, ale širokými prohlubinami, ani bychom často nepozorovali, že jedeme přes vyschlé koryto řeky, která po deštích teče proudem třeba několik set metrů širokým a někdy také hodně dravým. Větší toky s řečištěm více zahloubeným v okolní kraj bývají zvány »rivers« čili řeky, ostatní »creeks« čili poloky. íteky mívají také vodu stálou, nebo aspoň chovají ve svých hlubokých řečištích tůně napájené spodní vodou a nikdy nevysýchající, kdežto většina »creeků« vyschne úplně po několika nedělích i po největších deštích. V deštivém období mění se území jindy suchem trpící v obrovský močál 448 .. AustralStí černoši při koňských dostihách. rozsáhlá jezera pokrývají nízko položené plochy, kde několik velkých »creeků« se spojuje a voda stagnuje, nemohouc obtéci k hlavní řece. V tu dobu je celý kraj daleko široko nesjízdný a jediná železnice udržuje spojení ze všech suchozemských dopravních prostředků, mělké pramice však zajíždějí často až do míst, v nichž po ostatních osm až deset měsíců v roce neznají, co je to tekoucí voda. Ovce rychle se odvádějí na místa vždycky vyčnívající ze záplavy, ale nezřídka se stane a ještě častěji se stávalo dříve, že vody přišly tak náhle, že tisíce ovcí se utopilo nebo pohynulo slabostí, stojíce ve vodě a bahně, a nemohouce si urvati potravy, unes již telegrafické zpravodajství státní meteorologické a hydrografické služby rozesílá varovné signály včas a tak zachrání se každoročně v celém soustátí majetek v ceně mnoha milionů. Vlak se zastavuje u kolu se jménem stanice; mimo vedlejší kolej a rampu 451 pro nakládání nebývá tu nie než poštovní skřínka, do níž vloží zřízenec poštovního vagónu dopisy. Pod ní umístí větší zásilky na obyvatele okolí, jsou-li jaké. Byla-li tam nějaká zásilka pro Walgett a okolí, vezme ji s sebou a jede se dále. Do Walgettu jsme dojeli k pozdnímu obědu. Hotelová pryčka dovezla nás do hostinství právě za nejsolidnější pokládané. Ani jsme nebyli ještě po jídle a již tázal se nás náš budoucí hostitel, správce v Dungalearu, telefonicky po zdraví a oznamoval, že automobil bude pro nás připraven, kdykoliv nám bude libo, walgettským povozníkem, který vypomáhal svými povozy, když toho z Dungalearu potřebovali. Povozník Mr. Murphy byl nám osobně k disposici, jelikož byla neděle a jeho šoféři a kočové měli prázdno. Stanovili jsme odjezd na třetí hodinu, abychom do tmy dojeli do Dungalearu. Mr. Murphy nás upozornil, že pojedeme dlouho, jelikož cesta je velmi špatná. Prošli jsme jen několik set kroků hlavní ulicí vvalgettskou a již jsme poznali, jakou pozornost vzbudili jsme v městečku, nezvyklém na návštěvu měšťáků ze Sydney, mimo obchodníky a agenty, nebo úředníky pravidelně sem dojíždějící a osobně již skoro každému známé. Mimo jiné překvapila nás velmi mile pozornost tamního praktického lékaře, mladého, snaživého doktora sydneyské university, který přišel nám nabídnouti své přátelské služby. Rozneslo se totiž zatím, že nově příchozí cizí párek jest jistě nový doktor se ženou, jedoucí se usaditi v Angledoolu, v osadě asi 130 kilometrů na sever od Walgettu, v lesní pustině skoro bezlidné u samé hranice queenslandské. Kde kdo litoval prý mou ubohou ženu, že má se trápiti v tak hrozně osamělém hnízdě, a našli se i proroci tvrdící s jistotou, že to tam dlouho nevydržíme, ani ona, ani já. Doktor vyšel s nárni, aby ukázal nám hlavní atrakci ve Walgettu samém; je to artézská studně chrlící stálý proud teplé vody z hloubky několika set metrů, zásobující reservoir pro vodovod a naplňující mimo to několik nádrží, na jejichž okrajích usazují se soli z vypařující se vody. Je tu zařízeno i velmi slušné koupadlo a přebytečná voda rozvádí se k umělému zavodňování malého sadu i políček se zeleninou a pícninami, zejména vojtěškou. Část vody slouží také k průmyslovému praní vlny v tamní malé čistírně. Tento výnosný průmysl v Austrálii má dosud malé pole, nebof cizí nákupčí raději kupují vlnu surovou, aby odpadky (cenné tuky) rrohli zpeněžiti ve vlastní zemi. Do Dungalearu bylo nám jeti přes padesát kilometrů po cestách, které by naši automobilisté prohlásili za naprosto nesjízdné. Hned za Walgettem projeli jsme po několika dřevěných mostech přes říční koryta, dosti hluboko vyrytá v příkré a několik metrů vysoké hlinité břehy. Dvě nejhlubší z nich obsahovala tekoucí vodu kalnou, ale dosti hlubokou a bystrou. Po- 452 3 -■ f . Na cesto z Dimgalearu. maleji tekl proud řeky Namoi hned za Walgettem, Barwon valil se rychleji užším korytem. Nad řekami pnuly se vysoké blahovičuíky kořeny svými zpevňujíce břehy. Jejich řídké koruny malebně se odrážely na hladině a dávaly jakýsi dojem stinnosti, tak vzácné pod horkým a skoro vždy jasným tamním sluncem. Bylo to uprostřed zimy, ale slunce hřálo důkladně a ještě dlouho do večera bylo hodně teplo. Teprve po půl noci dostavilo se ochlazení velmi prudké. Na suchých pláních daleko od řek bývá ráno zhusta i jinovatka a někdy i tenká mázdra ledu pokryje vodu v malých nádržích nebo v nádobách venku zanechaných. Když přejeli jsme poslední hlubší koryto, kterým za povodně řítí se 453 vzedmuté vody Barwonu, ocitli jsme se na rovině porostlé nízkým blaho-vičoíkovým lesem, kterým k severu táhla se široká holá prouha rozježděná nesčetnými kolejemi, z nichž některé slily se místy dohromady v široké a až přes půl metru hluboké jámy. Mr. Murphy s obratností podivuhodnou dovedl si vždy najíti nejsjízdnější část cesty pro svůj vůz, ale nezřídka najel i na vedlejší kolej vyhýbající se lesem, byla-li holá cesta až příliš rozrytá. Asi v třetině cesty zastavili jsme se na krátko u hospody, při níž od hlavní dopravní arterie k hranici queenslandské odbočují cesty k několika menším hospodářstvím ovčáckým, která v posledních desítiletích pod nátlakem demokratického hnutí byla oddělena od dříve nesmírně velikých stanic. Tyto nezřídka mívaly i přes sto tisíc ovcí. Kdysi i Dungalear býval takovou velikou stanicí, dokud nebyly části jeho území odprodány drobnějším majitelům. Zatím slunce schylovalo se již k obzoru a zlatilo les, prozařujíc řídkými korunami jemného listí až na podrost a na travnaté plochy, takže vše tonulo v jásavých odstínech barev od jasné stříbrošedé na listech stromů až do brčálové zeleni některých travin. Prosvíceným lesem bylo viděti hodně daleko a upozorněni svým vozkou, pilně jsme hledali očima klokany a pštrosy emu, kterých prý tu bývá značné množství i v blízkosti cesty. Skutečně spatřili jsme jich po několika houfcích, emu více nežli klokanů. Jeden old man »kangaroo«, starý muž klokan, vyčkal na vzdálenost asi padesáti kroků nehybně vztýčen poblíže cesty, až pak dal se na rychlý útěk mohutnými skoky a za ním pádila jeho družina dosud opodál se pasoucí, nebo odpočívající ve sluncem prohřáté trávě. Klokani, jakmile se jednou dali na útěk, nezastavili se dříve než ve velké vzdálenosti, proti tomu emu jsou zvědaví ptáci a jejich zvědavost často překoná i rozumnější pud strachu. Bylo mi to známo již z cest po Queenslande i pískali jsme s Mr. Murphy, abychom vzbudili jejich zájem. Skutečně přestali v běhu, blížili se pomalými kroky, kývajíce hlavami sem a tam, a teprve když zjistili, že zvuky ty vycházejí od lidí v automobile, dali se znovu do běhu a nepřestali utíkati, dokud nezmizeli z obzoru. Najednou viděli jsme v dálce hustý mrak prachu nad cestou. Vyhnuli jsme se stranou do lesa před mnohatisícihlavým stádem ovcí hnaným dvěma pasáky na koních a několika velmi čilými psy. Byly to dungalearské ovce z jednoho výběžku staničního území, hraničícího až na řeku Barwon, a putující třídenním pochodem od svého pastviště až ke střižně vlny. Smrákalo se již, když dojeli jsme k vratům uzavírajícím soukromou cestu dungalearskou a za nedlouho pak, otevřevše si několik dalších drátěných bran v plotech, dojeli jsme až do stanice samé. Vysoký, štíhlý muž, trochu prošedivělý, energické podlouhlé tváře, vyšel z domu k vozu, představil se 454 Hroby domorodců v Dungalearu. jako Mr. Monroe, správce Dungalearu, velmi dvorně pomáhal mojí ženě z vozu, dávaje zároveň rozkazy, kam odnésti naše zavazadla. Zavedli nás do velikého, skoro přepyšné zařízeného hostinského pokoje v rozsáhlém domě přízemním, jímž po délce uprostřed procházela chodba a z ní dveře vedly do jednotlivých jizeb. Až na elektrické osvětlení bylo postaráno o veškeré pohodlí, svítilo se velkými petrolejovými lampami, s nimiž se nešetřilo mnoho, nebof na chodbě zůstalo světlo celou noc. Omyvše se, byli jsme pozváni k večeři. Mr. Monroe měl hosta, dávného svého přítele, majitele malé stanice ovčácké až od Tinghy, vysoko na vnitrozemském svahu Novoanglické hornatiny, který byl sem povolán na střiž ovcí, jako odhadce čili klassifikátor ovcí. Byl to znamenitý znalec vlny, který velmi bezpečně dovedl krátkým ohledáním zjistiti, zda na ovci, jež prošla jeho rukama, roste prvotřídní vlna a má proto býti určena pro chov, či snad nemá rouno tak dokonalé a měla by proto býti vykrmena a odprodána na maso. Dostalo se nám výborné večeře, libovonné domácí pečeně skopové s bram- 455 bory a zeleninou domácího pěstěni, vedle polévky a desertu. Mr. Monroe sám krájel a nakládal nám na talíře a již při večeři oba pánové rozvázali a také potom v pracovně správcově při plápolavém ohni v krbu udržovali čilý rozhovor a nikterak nepospíchali na lože, ač nastávala jim povinnost příštího dne časně ráno. Začalo se již v minulém týdnu se stříháním, ale teprve tímto pondělkem měla býti zahájena práce doopravdy, neboť přibylo asi deset střihačů. Bylo jich celkem asi třicet a počítalo se, že práce potrvá ještě skoro čtrnáct dní. »Bál jsem se vás sem pozvati, jelikož nemám se letos čím chlubiti, byl suchý rok a třicet tisíc ovcí převedli jsme jinam, budeme jich tady stříhati jenom 45.000 a to je méně, nežli jsem kdy míval za dlouhé doby svého správcování na různých stanicích.« Tak Mr. Monroe odůvodňoval své zdráhání přistoupiti na to, abychom byli pozváni na stanici, a vysvětloval dále, že ani dobrých střihačů neuvidíme, má prý letos jen inferiorní dělníky, hlavně drobné farmáře, kteří nemají právě doma mnoho práce, trochu se ve stříhání vyznají a rádi si přivydělají, když praví střihači stávkují. Zcela krátce jsem ujistil našeho hostitele, že máme tak málo zkušeností v tomto oboru, že naprosto nám stačí viděti i menší počet ovcí, a že také nepoznáme jiné nedostatky, které by snad odborníku byly nápadné. Pobyli jsme pět dní v Dungalearu a celé té doby užili jsme znamenitě. Pan Monroe se svým přítelem i úředníci a zřízenci stanice snažili se všemožně, aby nám učinili pobyt co nejpříjemnějším a abychom poznali ze života a prací na stanici tolik, co vůbec lze v krátké době. Bohužel, padl nám na tu krásnou dobu těžký stín bolu. Hned v pondělí večer dostali jsme telegrafické zprávy, že náš drahý přítel pan W. G. Jíra náhle zemřel. Nebylo možno, abychom se včas vrátili k pohřbu, a proto nezkrátili jsme mnoho své zamýšlené túry, ale ztráta pana Jíry, tak náhlá a neočekávaná, byla nám hroznou ranou, na niž jsme nemohli ani na krátkou chvíli zapomenouti. Zmínil jsem se již o vnitřku obytného domu, v němž sídlil správce. Ne-podotkl jsem však ještě, že byl opatřen velmi slušnou knihovnou, zejména ovšem odborně hospodářského a belletristického rázu. Bylo tam i piano. Dobře vypravená lázeň a umývárna měly horkou i studenou vodu v určité hodiny. Dům byl ze všech stran obklopen širokou stinnou verandou, zmírňující znamenitě teplotu v celém domě, ale ovšem stíuící též velmi důkladně pokoje, v nichž bylo dosti šero i při silném světle slunečním venku. Ostatně těžké záclony, dobře se hodící k stylu nábytku, činily příšeří v pokojích ještě neobvyklejším pro nás. Ovšem čas, který ztráví obyvatelé stanice uvnitř budov, je velmi krátký, bývá to pouze večer, kdy se svítí, a mimo to snad jen několik hodin klidu a mimořádného odpočinku v neděli, nebo v sobotu odpoledne, není-li právě na programu nějaká vyjíždka, nebo nedostaví-li se návštěva ze sousedství.. Není-li nečas, nebo tuze chladno, sedává se na verandě. 456 Kuchyne a byt služebných je ve vedlejším domku, jen chodbou, střechou opatřenou spojeném s hlavním domem. Byl tu zaměstnán mladý párek velmi příjemných lidí, on vykonával povinnosti zahradníka a nádvorníka, ona byla kuchařkou a měla i na starosti úklid v obytném domě. Zahrada byla velmi pečlivě udržována patrně již od mnoha let. Bylo tu několik skupin stinných stromů, záhony květin pečlivě zalévané a také velmi správně vedená zelinářská zahrada. Zvláštní skupinu stavení tvořily: domek pro svobodné úředníky, skladiště a špižírna, kuchyň pro personál spolu s pekárnou chleba a velká kolna na povozy a jiné potřeby. Účetní bývá zpravidla též skladníkem a vydává i zásoby ze špižírny. Má na starosti nákup a hospodaření se vším, čeho na stanici třeba. Kromě látek zkáze podléhajících, nakupují se zásoby věcí na stanici potřebných jednou nebo dvakráte do roka ve velkém. Od dozorců nebo příručích, kteří jsou pomocníky správcovými v řízení stanice v pracích mimo domácí hospodářství, žádá se nejenom, aby vyznali se dobře v zacházení s ovcemi a ve vlně, nýbrž považuje se za samozřejmé, že umějí dob. ře jezditi v sedle, ovládati koně ve voze, že si vědí rady i se stroji, zejména s automobilem, a zkrátka, že si dovedou pomoci co nejlépe ze všech těžkostí, které se vyskytnou v hospodářství tak rozlehlém a osamělém. Zde v Dungalearu byl vedle dvou dozorců také »jackeroo«, to jest mladý hoch, který se cvičí na dozorce, asi tolik, co se u nás označuje jako »volontér«. Náš »jackeroo« v Dungalearu nebyl toho typu, jak se popisuje v knihách a povídkách ze staničního života. Byl to rodilý Australan z venkova a vyznal se dobře jak si vésti na stanici. Typičtí »jackeroo« bývali synkové z dobrých rodin anglických, vyslaní do Austrálie, aby užili trochu divokého života na dobytkářských stanicích a naučili se pro život užitečné samostatnosti, pomoci si sami v nejrůznějších situacích. Tito hoši neměli ani ponětí o tom, jak se v Austrálii žije, sotvaže rozeznali kozu od ovce a byli zdrojem nesmírné zábavy pro své celé okolí, nežli se trochu přizpůsobili a vyznali v životě na ovčácké stanici. »Jackeroo« stal se typickou figurkou naivního, nesamostatného měšfáčka, který si myslí, že rozumí všemu i na venkově, a dopouští se z neznalosti jedné hlouposti za druhou. Pak je tu několik »hands«, čili jak my bj'chom řekli, čeledínů; dříve bývali to pasáci, ale nyní všechny dobře řízené stanice v oblastech, kde pastva je dosti hojná, jsou rozděleny na »paddocky« čili ohrady pro jednotlivá stáda a personál má jen povinnost dbáti, aby stáda nevzala škody chorobami, nedostatkem vody, pastvy nebo škodnou a aby zejména ploty byly udržovány v dobrém stavu. Pro zaměstnance vaří a chléb peče z pravidla Číňan. V Duugalearu měli perlu Číňana, starého chlapíka, který již ztrávil asi čtyřicet let v Austrálii. Všichni ho měli rádi a »Johny« snažil se, aby všem udělal pomyšlení. Jeho 458 Doprava vlny z Dungalearu do Walgettu. drkotavá angličtina, v níž pleti si 1 s r byla velmi zábavná a Johny byl vděčen za každou pozornost mu věnovanou. Číňané jsou znamenití kuchaři. Není prý dobře se ptáti, co právě do jídla dali, ale to, co upraví, je vždycky velmi chutné. Pravdivý příběh osvětlí jejich názory. Mladí mužové na jedné stanici ptají se kuchaře Číňana »Johny, proč neměli jsme tak dlouho ragout z králíků« a Johny odpoví vesele: »tamten týden moc stenat, moc lagu z kláríků, tenhle týden žádná stenata, žádné lagu.« (Tak asi vypadá čínská angličinave fonetickém zčeštění). Bez Číňanů kuchařů a zahradníků byl by život na stanicích a městečkách australského vnitrozemí mnohem jednotvárnější nežli nyní. Již za nynějších poměrů je strava vnitrozemních kolonistů skoro stále stejná a beze všech vitaminů a kdyby nebylo zelenin Číňany pěstovaných, rozšířily by se kurděje velmi nebezpečně, Střižna vlny je několik kilometrů od staničních budov vzdálena. Zajeli jsme tam hned prvního dopoledne na »fordee« řízené samým správcem. Byla to 459 »fordka« polonákladní, vpředu sedadlo pro řidiče a druhou osobu, vzadu místo rovné s odklapovacím pažením. Tam dala se umístiti zavazadla, malé náklady anebo, jako to bylo v tomto případě, uvázaly se tam pevně dvě židle a automobil pro čtyři byl hotov. Střižna je obrovská dřevěná kůlna obklopená po třech stranách celým labyrintem ohrad, ze zadu pak upravená tak, aby balíky vlny daly se přímo nakládati na ploché, široké vozy, jako u nás špeditérské káry. Opodál ve stínu je druhá budova, noclehárna, jídelna a kuchyň pro střihače a ostatní personál. Stanice je povinna dáti potřebné zařízení pro hospodaření a opatřiti také zásoby k vaření za režijní ceny, kuchaře si platí společnost dělníků sama a každému ze zaměstnaných srazí se s jeho mzdy čili »ceku«, jak se zde říká, jeho podíl na stravování a na ostatních společných vydáních. Střihači bývají výborně placeni v akordu a utratí poměrně velmi málo, neboť záleží jim na tom, aby po celou sezónu vlnostřiže, asi sedm až devět měsíců, byli co nejschopnější k práci. Tu stěhují se zpravidla se stanice na stanici, z tropů severního Queenslandu postupně až na jih do Viktorie, do chladné Tasmánie a někteří i na Nový Zéland, kde střiž je nejpozději. Výdělek stačí pak, zejména svobodným, aby zbývající část roku měli velmi příjemné prázdniny v hojnosti. Pomáhači jsou placeni méně, ale i jejich výdělky bývají velmi slušné a na konec stříhání zůstane každému po odražení kuchyňského účtu zcela pěkný obnos, neboť není tu příležitosti k utrácení. Na dobrou a vydatnou stravu si tato elita venkovského dělnictva potrpí, zalévají ji obrovskými spoustami hodně oslazeného tmavého čaje. Hlavní osobou ve vlnostřižně je třídič vlny (wool classer), odborník vzácně vycvičeného hmatu, který dovede bezpečně roztříditi vlnu mu podávanou v celou řadu různých jakostí velmi přesně označovaných. Třídiči bývají výborně placeni, neboť na nich mnoho záleží, aby jméno stanice mělo dobrý zvuk na vlnařském trhu. Mezinárodní nákupčí vlny znají již velmi dobře jména stanic, z nichž dostává se spolehlivě označená vlna, a dobré jméno stanice platí mnoho při dražbách na vlnu, které konají se v australských hlavních městech a v Londýně. Jak vypadal průběh denní činnosti ve střižně a kolem ní, bylo nám po prohlídce a po velmi ochotném výkladu správcově dosti jasno. Při nepiíliš dobré jakosti střihačů mohlo se počítati s ostříháním nejvýše tří tisíc ovcí denně. Stádo ovcí asi lakového počtu hlav musilo býti připraveno ve větší ohradě, z níž po částech bylo vháněno do stále se úžící ohrady menší. Odtamtud procházely ovce poháněné černochem dlouhou íízkou chodbou mezi ploty a každou z nich uchopili dva pomáhači a podrželi starému pánovi, jehož jsme předešlého večera poznali. On krátkou definicí 460 je klasifikoval, jeho úsudek byl poznamenán vyražením různých značek do uší a ovce podle toho puštěny do jednoho asi z patnácti oddělení, z nichž byly pak vybírány střihači. Zpravidla dva střihači berou společně z jednoho oddělení. Střihač přitáhne ovci k svému sedátku a ostříhá ji strojními nůžkami tak, že rouno zůstane v celku a spadne s ní najednou. Velká většina ovcí podrobuje se této operaci velmi klidně, nejvýše že se trochu zmítají, když nůžky zajíždějí na místa zvláště lechtivá. Dokud stříhání dělo se ručními nůžkami, velmi často se stávalo, že ovce byly i hodně hluboko zraněny. Dnes jsou poranění i zcela mělká velmi řídká. Výjimkou jsou ovce zvláště vzpůrnénebo zděšené, zoufale se bránící; s nimi mívají střihači mnoho práce. Z pravidla lze je poznati předem a tu oba střihači manévrují všelijak proti sobě, ab)' raději ten druhý zpotil a zdržel se s takovou nepoddajnou mrškou. Pomáhač sebere rouno a odnese je třídiči, který určí, do které třídy náleží. Vlna se lisuje do žoků, a když bylo stlačeno dostatečné množství stejné jakosti, žok se zašije a odveze se hned na káru, po níž bude transportován v nákladu několika tun až na nejbližší stanici železniční. Střihači pracují akordem, ostatní za určitou denní mzdu. Jsou výborní střihači, championi svého řemesla, známí jménem po celé Austrálii, kteří dovedou ostříhati i přes tři sta ovcí denně. Průměrný výkon však bývá něco mezi jedním a dvěma sty kusů denně, tohoto roku bylo však třeba počítati ještě méně, jelikož nebylo mnoho dobrých, ba ani ne průměrných střihačů v Dungalearu. Zajímavé je srovnání stáda nestříhaného s ostříhaným. Ani byste nepoznali, že jsou to táž zvířata. Před chvílí byly to mohutné živé kožichy, zdálo se že pro houštku a délku rouna nemohly ani dýchati, nyní po ostříhání jsou to štíhlá, něžná zvířátka, na nichž růžová kůže prosvítá krátkým zbylým porostem. Třesou se zimou a tlačí se dohromady, musí však podstoupiti ještě jednu zkoušku, nežli je rychlým tempem odeženou na pastvu někam opodál, aby při pasení se pohybovaly a zbavily se pocitu zimy. Jest jim proplouti nádrží chemického roztoku, který prosákne jim kůži a zbývající vlnu; má je chrániti proti různým příživníkům, kteří by se na nich jinak zachytily a rozmnožili ve velkém množství. Jsou zase tlačeny do chodbičky zužující se mezi dřevěnými ploty, nemohou uskočiti, zadní se tlačí stále na přední a těm nezbude konečně nic jiného, než že jedna po druhé vskočí do nevábné tekutiny, a když jsou v ní, přitlačí je pomáhač koštětem, aby si důkladně také hlavu smočily. Pak už jen čekají, az je jich tolik pohromadě, aby to stálo za to vyhnati je jiným pomahačem a psy do připravené ohrady na určenou jim pastvu. Přes to, že noci jsou tou dobou roční velmi chladné, zřídka se stane, že by se ovce roznemohly z nachlazení. Hned po ostříhání bývají ovce označeny a roztříděny ve skupiny, podle Í61 toho, zůstanou-li na chov či budou vykrmeny na prodej pro řezníka. Často dějí se i jiné disposice, stáda z různých důvodů posílají se na jinou stanici téhož majitele a tu jest jim cestovati třeba veliké vzdálenosti. Jelikož ovce urazí denně jen něco málo přes 10 kilometrů, trvá taková přeprava někdy i několik týdnů. Vykonávají ji zvláštní honáci ovcí za odměnu, řídící se velikostí stáda, délkou cesty a stavem stáda při odevzdání. Je to práce velmi jednotvárná a namáhavá, je-li však vody i pastvy dosti a zvířata zdravá, poskytuje mnoho požitků kočovného života a bývá i dosti výnosná. K přihánění a odhánění ovcí, k postrkování jich ku předu do úzkých uliček a k jiným pomocným výkonům užívá se v Dungalearu černochů. Hlavní tábor tamního kmene bývá v malé vzdálenosti od staniční budovy; tou dobou bydlily tam jen ženy a děti, mužové všichni byli zde při stříhání. Dostávalo se jim deputátu, zbytků z kuchyně střihačů i slušné odměny peněžní .Měli tu svůj tábor a s plným žaludkem uléhali šťastni, opékajíce se mezi několika malými ohni, podle starodávného zvyku. Jsou zpravidla znamenití jezdci, dovedou vyslíditi zabloudilá zvířata lépe než kdo jiný a pracují také velmi vydatně po několik dní; ale pak najednou se ztratí někam,hodně daleko od bělochů, vykonávají snad ještě svoje »kor-roborí«, ale zejména lenoší a hrají hazardní hry, až je to omrzí. ľS Na lov klokanů i rýb bývají příliš pohodlní a raději se vrátí k podělkování na stanici nebo v blízkém městečku, než aby se vrátili k obtížnému zaměstnání svých otců. Ovšem je dnes zvěře mnohem méně nežli kdysi a mnohé lovecké praktiky upadly již úplně v zapomenutí. Musím se přiznati, že jsem měl nekalé úmysly na této cestě. Chtěl jsem se zmocniti nějakých lebek černošských v okolí Walgettu pro sbírky našeho musea a začal jsem brzo o té věci vyjednávati s jedním z dozorců, který byl dosti inteligentní, aby pochopil můj vědecký zájem. Slíbil mi, že mi bude nápomocen, ale předem ukázal nám ve dne černošský hřbitůvek. Vyjeli jsme si vozíkem do tábořiště a malý čilý chlapec odvedl nás do houštiny, kde obehnáno plotem bylo pohřebiště o několika dobře opatrovaných hrobech. Tyto byly docela po kresťanskú vypraveny a ozdobeny spoustou pestrých střepů nejrůznějšího původu, ze skla, porculánu, kameniny, lastur, kusů plechu a snad i jiných věcí. Byl to jistě velmi barbarský vkus, ale bylo v něm tolik piety, že nemohl jsem se odhodlati k tomu, abych úplatkem získal některého černocha, aby mi vykopal nějakou lebku. Tak navrhoval totiž můj důvěrník dozorce. Byl jsem sice kdysi žákem slavného Luschana v Berlíně, který vykrádání hrobů k účelům authropologickým vyhlašoval za čin velmi záslužný, ale při této jedinečné příležitosti podlehl jsem úplně citu a nestydím se za to. Dostal jsem pak lebku domorodce výměnou z Australského musea v Sydney. Mimo stříhání ovcí viděli jsme i jinou velmi důležitou práci. Stanice 462 Dungalear není po stránce vodní zásoby opatřena zcela dobře. Právě ze strachu před nedostatkem vody a píce pro malé letní deště v tomto roce dal správce převésti na 30.000 kusů ovcí již před nějakou dobou jinam. Dungalear měl na svých asi 30.000 hektarech jen několik studní z dosti mělké a ne vždy spolehlivé spodní vody, několik přirozených tůní v řečištích jinak vyschlých a řeku Barwon po jedné hranici svého území. To vše nestačilo pro racionální hospodaření a proto byly dělány nádrže umělé, do nichž sváděla se dešťová voda a vydržela v nich hodně dlouho. Artézské studně na Dunga-learu neměli, ač na okolních stanicích bylo jich několik vydatných a velmi blahodárných, zejména v době neobyčejně suché. Správce odvezl nás také na místo, kde právě velká nádrž byla vyhlubo-vána. V poloze, kde již přirozeným svahem půdy tvořívá se pomíjející hladina vodní a provlhlá půda je hodně měkká pode dnem občasné louže protahuje se dvěma početnými potahy volů s jedné strany na druhou jakýsi široký pluh, který vždycky jistou vrstvu bahna s sebou vezme na břeh, na němž tak pomalu vyvyšuje se hráz. Nádrže takové bývají i čtvrt hektaru veliké, stružkami svádí se do nich po deštích voda z celého okolí. Zhusta bývají tak uměle prohloubeny a rozšířeny přirozené tůně v nenápadném jinak řečišti vyschlého »creeku«. Mimo pojížděk ve fordce nebo v lehkém čtyřkolčni kočárku, »buggy«, podnikli jsme také výlety v sedle s panem Webbem, vzdělanějším z dozorců. Byl to výborný jezdec a znalec všeho živého i mrtvého v okolí, užili jsme projížděk v jeho společnosti dokonale. Byly krásné slunné dny, ráno hodně chladné, po poledni však až nepříjemně horké. Správce půjčil mojí ženě svého jezdeckého koně, velice mírného a intelligentního hnědáka; také já byl jsem spokojen se svým koněm, třeba mně chvílemi dal dosti práce, abych ho udržel v přiměřeně pomalém, vyrovnaném tempu. Viděli jsme při těchto jízdách několik umělých nádrží staršího původu i přirozené tůně, ve stínu lesa projížděli jsme různými ohradami čili »paddocky«, z nichž každý měl zvláštní určení. Z míst jenom travou nebo nízkým podrostem porostlých na skalnaté podloze nebo na hlubokém písku vjížděli jsme do lesa tu řídkého, tu tak hustého, že jen s namáháním jsme se prodírali. Střídaly se porosty blahovičníků s různými druhy akácií. Vyrušili jsme několik houfců klokanů a značný počet emu. Projížděli jsme koňskými paddocky, které byly bohaté na velice šťavnaté malé keříky tučných lístků, oblíbenou potravou ovcí, ale nemilou koním. Tam bylá zatím jen tráva koňmi vypásána, kdežto keříky »salt bush« a »blue bush« zůstávaly jako důležitá reserva pro ovce na dobu, kdy v ostatních paddocích tráva bude spasena, nebo suchem zničena. Správce netajil se svými obavami o budoucnost chovu ovcí v Austrálii. Byl toho názoru, že pastviny přirozené se postupně kazí a že není za to náhrady. Proto neuživí již nyní Austrálie tolik ovcí jako před více než čtvrt 464 X;i hlavní ulici v Lightning Bidge. stoletím a čím dále, prý tím menší bude počet, který bude lze chovati. Je to ovšem stále ještě kolem osmdesáti milionů kusů v celé Austrálii, z toho jest asi třicet pět milionů v Novém Jižním Walesu, ale r. 1891. bylo počítáno přes sto šest milionů, z toho skoro 62 milionů v samém Novém Jižním Walesu. V tomto státě bylo po třiceti letech o něco méně nežli tři pětiny tohoto největšího počtu! Ovšem dalo se čekati, že po převahou suchých letech posledních dostaví se zase delší období, kdy chov ovcí bude prospívati a pastviny uživí mnohem větší množství, ale přes to škodlivých činitelů přibývá a obrana proto nim není a nemůže býti prý dosti vydatná. Hlavním a stále rostoucím zlem jest vzmáhání se méně výživných travin a také skutečných plevelů, které dobytku neslouží, na úkor nejvýživnějších druhů trav, které stálým vypásáním slábnou a ustupují. Zejména rozmohly se různé plevele za války, kdy bylo málo pracovních sil a nebylo lze čeliti jejich rozšiřování. Také byla léta válečná velmi příznivá rozmnožení škodné zvěře. Nesmírně se rozmohli divocí psi australští, dinga, kterých jest zejména v západním Novém Jižním Walesu za řekou Darliugom tolik, že mnoho 30* 467 ovčáckých stanic musilo býti změněno na chov hovězího dobytka, jemuž dinga nepůsobí takové škody jako bravu skopovému! Rovněž rozhojnily se nebývalou měrou lišky, které do nedávných let byly rozšířeny hlavně jen v hornatých krajích Victorie a jihovýchodního Nového Walesu, nyní však prý pronikly po rovinách západních až i do Queenslandu a jsou velmi ne-bezpeěné jehňatům. Naproti tomu ovšem pomáhají držeti v mezích jiného hrozného škůdce, králíky, ale přece jen se na jejich rychlé šíření hledí s velkými obavami. Jiným velkým nebezpečím je ponenáhlé vyčerpávání hlubokých spodních vod, které v nesmírné pánvi artézské pod nížinami východní Austrálie vystupují samočinně na povrch z hlubokých vrtů. Síla proudu prý všude se zmenšuje od roku k roku a z mnoha dříve samočinných studní musí se již voda čerpati uměle. Mr. Monroe nevěří, že podaří se umělým zavodňováním těmito vodami vypěstovati pícniny v takovém rozsahu, aby byly náhradou za zhoršené přirozené pastviny. V tomto směru zdály se mi názory pana Monroe trochu příliš pesimistickými. Slyšel jsem již o několika stanicích a viděl také sám ve Walgettu, jak s umělým zavodňováním artézskou vodou byla pěstována s úspěchem vojtěška a v severním středním Queenslandu byly konány velmi zdárné pokusy s pěstováním sorgha, čili sijerku, jak mu říkají v zemích jihoslovanských, kterému právě svědčí tamní letní deště. Značná část dues jen k dobytkařství používané oblasti bude snad využita k pěstování bavlny, které za našeho pobytu bylo nouze v pokusném stadiu, ale rozmáhá se utěšeně každým rokem. 4.68 XXXIII OPÁLOVÉ DOLY LIGHTNING RIDGE A VENKOVSKÉ KOŇSKÉ DOSTIHY Opálové doly. Beznadéjnost diggerského života. Dostihy. Mírný proběh a divoký konec svátečního dne. artézská studně. back jumping«. ČERNOŠSKÝ TÁBOR U WaLGETTU. VLNAŘSKÁ BURSA. řetí den našeho pobytu v Dungalearu byl dnem velmi významným pro kraj na sever od Walgettu. Konaly se koňské dostihy v Lightning Ridge. Jiná léta páni střihači vlny zpravidla přerušili práci a ze všech stanic ovčáckých v širém okolí sjela se velmi četná společnost k této sportovní události. Tentokráte však situace nebyla tak příznivá, místo stávkujících střihačů, mistrů svého řemesla, vydělávajících průměrně přes 2 libry šterlinků denně, byli tu jen paběrkáři, kteří vyzískali snad jen polovinu toho obnosu v akordní práci. Ti nechtěli si dáti ujíti výdělek a z největší části pracovali i ve dny slavnostní pro celé okolí. Nás vypravil správce s dohližitelem Mr. Webbem a skladníkem, abychom byli přítomni této velké události a zároveň si prohlédli opálové doly na Lightning Ridge. Jméno to značí výšinu, do níž často blesk uhodí, a někteří lidé věří, že elektřina ze vzduchu je závažným činitelem při vytváření vzácného opálu v podzemí nehluboko pod povrchem. Měli jsme do Lightning Ridge přes třicet kilometrů, z největší části po známé nám již široce rozježděné cestě plochou, lesnatou krajinou podobného rázu jako jest ta, kterou jsme projížděli od Walgettu. Teprve ku konci cesty les zakrňoval a před námi objevovaly se výšiny povlovně stoupající a na nich ve slunci blýštělo se něco, jakoby písečné pahorky, jakési přesypy. Nebyly to přesypy, nýbrž haldy, vyhrabané z podzemí, z opálových dolů. Lightning Ridge je rozlehlá výšina, vyčnívající sotva padesát metrů nad širý okolní kraj, jako stůl rovný. Pokrývá ji hlavně akaciová houština, neboť půda je hodně neúrodná a blahovičníky, pokud tu vůbec rostly, byly již zužitkovány horníky na dříví. Vyjeli jsme na první největší kutiště, nejdále k jihozápadu vysunuté. Bylo tu pusto a prázdno. Horníci odešli ke koňským dostihům. »Měli patrné dobré výdělky,« poznamenal jeden z našich průvodců a druhý dodal, že podle všeho chtějí tam prodati svou kořist hostům neznalým drahokamů, výhodněji nežli by docílili u zkušených nakupovačů z povolání. Na ploše několika hektaiů je jedna halda vykopané ssuti vedle druhé jako 469 obrovská krtiště. Pahorky jsou dva až čtyři metry vysoké, v průměru osmi až deseti metrů, uprostřed je kolmá šachta, vyhloubená deset až patnáct metrů; dole bývají odkopány chodbičky v různých směrech ve vrstvách, kde se nacházejí cenné opály. Lightning Ridge jest jediným velkým nalezištěm tak řečených černých opálů, které se jinde jen řídce vyskytují. Těžba opálů, velmi důležitá pro některé nitrozemské oblasti australské, velmi utrpěla světovou válkou a zejména zničením ruského tržiště. Pro světlé drahé opály není skoro žádného odbytu a právě Lightning Ridge se jen trochu drží, jak se říká, nad vodou, že tamní černé, lépe řečeno, tmavé opály jsou velmi oblíbeny v samé Austrálii. »Dokud nebude znovu otevřen ruský trh, jsou barevné drahokamy v beznadějném stavu,« říkával náš krajan pan Jíra, nejlepší znatel světového trhu drahokamů v celé' Austrálii. Výskyt opálů je velmi nahodilý; mezi vrstvami slínitýoh jílů, které převládají pod dosti hrubými slepenci, tvořícími tvrdý povrch půdy na Lightning Ridge, probíhají tenké vrstvy pískovcové také s většími valounky a právě v blízkosti těchto pískovců vyskytují se nejčastěji opálové povlaky nebo i silnější jádra z drahého opálu. T jinak narazí se tu i tam na shluky, v nichž se drahokam hojněji vyskytuje. Ale dosud nebylo možno zjistiti nějaká pravidla pro jeho rozšíření. Dlužno ovšem přiznati, že se dosud opálům věnovala malá odborná, vědecky cenná pozornost. Některé z dolů byly již zanedbány, z části zasypány, jiné dosud v činnosti, jak zejména prozrazovaly rumpály na vytahování nádob s vykopanou horninou. Dlouho jsme se bavili prohledáváním odpadků a každý z nás nasbíral hrst úlomků pěkně se třpytících, ale příliš drobných a tenkých a proto bezcenných. Rozhled s nejvyšších hald je poučný, avšak velmi jednotvárný; na všech stranách moře živé, uprášené zeleně, jen v jednom směru, k severu a severovýchodu, pokračuje výšina a na ní opodál vyčnívá z houštiny několik bodů a bílé pahorky se zase ostře odrážejí od okolí. Navštívili jsme ještě jednu skupinu kutišf, nežli jsme dojeli do osady Lightning Ridge. Tam nebyli všichni horníci pryč, našli jsme jich několik u jejich »claimů«. Pozvali nás k svým obydlím, lépe řečeno brlohíim a s velkou výmluvností ukazovali nám své poklady, před tím pečlivě ukryté pod spoustou různého harampádí. Byli to mladí mužové, silní a zdraví. Zpravidla pracují dva spolu na jednom »claimu«, jeden kope, druhý rumpálem vytahuje vykojja-nou hmotu. Bylo nám jich líto, že svá nejkrásnější léta tráví v této hrozné pustině zainěstnáuím tak málo vděčným, ale přece nemohli jsme jim za jejich kameny jen velmi primitivně obroušené dáti vyděračské ceny, kterých žádali. Byl jsem si jist, že v největších kleuotnických závodech ve Sydney dostali bychom za nižší cenu kameny vskutku bezvadné. Chápali jsme, že milí 470 Koňské dostihy v Lightning Ridge. kumpáni chtějí nás trochu napáliti, aby si o dostihách udělali dobrý den. Pobavili jsme se s nimi přátelsky, nabídli jim cigarety a doutníky, které s povděkem přijímali, ale předražených kamenu jsme nekoupili. Byli bychom sklidili jen posměch svých sydneyských přátel, jak jsme se dali napálit. Nelze si vskutku představiti bídnější existence pro člověka jisté inteligence, podnikavosti a dovednosti, nežli je život takového »diggera« na opálových polích. Ostatně o nic lepší osud neměli ani tisíce zlatokopů, pracujících na vlastní pěst v, zlatých rýžovištích. Daleko od světa, kde se i primitivnější životní potřeby platí velmi draze, utrácejí tito mladí lidé nejlepší léta svého života, bydlíce v boudách z proutí, listí, hadrů a plechovek od petroleje a kouserv a pla-hočíce se v podzemí kopáním, které jen ve velmi řídkých případech vynese více, nežli je třeba ke krytí velmi skromné existence. Zakládají si na tom, že jsou prý samostatní, že není nikoho, kdo by jim mohl poroučeti. Vynášejí se tím, že již tak a tak dlouho neotročili nikomu za denní plat a že nikdy prý nevstoupí do žádné služby a vždy budou dávati přednost svobodě, třeba vykoupené odříkáním všeho druhu. Nelze se 471 ubrániti podivu nad touto jejich láskou k samostatnosti; zároveň však jest litovati, že se tolik energie zdravých mladých lidí vybíjí, s tak malým užitkem pro jejich vlast a pro lidstvo vůbec. Devět desetin z nich živoří, jejich samostatnost je velmi ilusorní, neboť bývají zadluženi jak u židovských nákupčích opálů, tak i v krámě a v hostincích v osadě Lightning Ridge. Sami nám říkali, že je kde kdo vykořisťuje a šidí. Tu i tam ovšem se přihodí, že některý důl pronikne na neobyčejně výnosnou vrstvu a jeho majitelé jsou dosti skvěle odměněni za svou námahu. Ale málo těchto šťastných diggerů dovede získaných peněz užíti k svému prospěchu; největší část pohltí častování druhů a pitky v Lightning Ridge a podaří-li se jim i dostati se pryč s větším obnosem, jen málokterý užije ho rozumným způsobem. Velmi často vracej! se nazpět chudší, nežli byli dříve, zlomeni mravně také výčitkami svědomí, že nedovedli skvělé příležitosti využíti k svému prospěchu. O koňských dostizích ovšem vzala na se osada Lightning Ridge a všichni v ní a kolem shromáždění slavnostní vzezření. Vše se leskne čistotou, každý se oblékl v nejlepší oděv a všeobecná nálada je upřímně veselá. Jediná široká ulice je plna lidí. Hostince a boardinghousy přeplněny, kde kdo má hosty a velké množství rodin z daleka táboří v okolí závodiště, kde v boudách na rýchlo postavených prodává se občerstvení a různé třely. Je to skoro jako o posvícení v naší vesnici, jen je s podivem, že stojí to za to také majitelům kolotočů a podobných zábavných podniků zajeti až do takové pustiny. Ovšem právě jest období venkovských dostihů a snad za týden bude podobná slavnost jen nějakých sto nebo dvě stě kilometrů dále. Člověk by prý nepoznal Lightning Ridge, jak vyhlíží to v něm a kolem něho za obyčejných poměrů, jak je tu pusto a nevlídno, jako by prach a písek větrem roznášený z hald vše dusil. Dva hostince a kupec pracují jen na úvěr a mají svízelný život, třeba že jistě mohou počítati s velikým ziskem. Není tu téměř duševního života, nálada bývá jako v herně, kde všichni sázejí a žádný nemá větší výhry. Jen jednou za čas usměje se Štěstěna na někoho a celá osada vzruší se na chvíli ze své toporné odevzdanosti v osud. Naši přátelé z Dungalearu našli tu plno známých z okolních stanic, vyměňovali si vzpomínky z minulých let, sdělovali si rychle své osudy od posledního setkání. Na všech stranách byl šum jako v úle, skoro všichni byli ještě střízliví, aby se s plnou silou důvtipu mohli zúčastniti sázek při dostizích. Po lunchi příslušně drahém a špatném zajeli jsme k závodišti. Závodní dráha byla dobře vyčištěna v blahovičníkovém lese, uprostřed oválu prostíral se trávník s nízkým porostem křň. Nával diváků nebyl tak velký jako v jiných letech, neboť chyběli střihači; všichni se vměstnali na vnější 472 Reka Barwon při nízkém stavu vody. straně blízko cíle. Nejlepší místo měli tu majitelé automobilů a jiných povozů, kteří zabrali již dříve výhodná misia u samého plotu, aby poskytli svým přátelům a hostům pohodlné vyhlídky na celý průběh závodů. Trochu stranou a opodál byly lavičky a židle, před nimi a na nich shromáždili se děti, ženy a muži podle velikosti a dokonalá harmonie panovala mezi přítomnými až skoro do konce, kdy se již začínaly objevovati vrávorající postavy a ukazovala se svárlivá povaha některých pitím zmožených, prozatím však ještě dosti mírně. Před zahájením závodů a pak před každým dalším číslem programu bylo velmi rušno kolem »bookmakerň« vyvolávajících své nabídky a srší-cích pravým jarmarečním vtipem. Stáli na židlích přepásáni velikou torbou,. z níž lovili stvrzenky na smluvené sázky, a namáhali ochraptělé hlasivky, přehlušujíce sousedy a soupeře. Kolem nich bylo stále živo a veselo, i drsné vtipy byly přijímány bez protestů dámského světa, který jako by na ten 473~ den odhodil veškeru prudérii. Také osobní narážky, někdy hodně nemilosrdné, nebudily pohoršení u postižených a vyvolávaly jen smích. Závodní koně stáli stranou ve stínu několika velkých stromů, k nim chodily skupiny vážně hovořících znalců, kteří mezi sebou vyměňovali sázky a patrně také společně počítali na výhru proti bookmakerům. Samostatnou skupinu tvořili černoši domorodci, bylo jich asi půl tuctu oblečených stejně jako většina bělochů. Brali velice živý podíl na hazardní stráuce dostihů, jsou f vášnivými hráči. Sázeli mezi sebou a přes tu chvíli -některý z nich také hovořil s bookmakerem. Mue ze všech lidí nejvíce zajímal tlustý staroch s mohutnou bílou bradou kolem brunátného obličeje, oděný jen ve vlněných kalhotech pod břichem opásaným řemenem. Byl to starý samotář, praví »bushman« starého stylu, přežitek z dávných dob průkopnických, pohrdající parádou i společností, ale při tom patrně zcela spokojený, když jen tu a tam vyměnil krátké pozdravy se starými známými. Chtěl jsem ho nenápadně ofotograíovati, neboť jsem seobár val, že by odmítl dáti své svolení k snímku, a trvalo to hodně dlouho, nežli se mi podařilo dostati ho na desku v charakteristickém postoji. Po stránce sportovní byly dostihy velmi slabé. Místo pěti závodů byly provedeny jen čtyři a jízdy súčastnili se jen jednou čtyři, jinak jen po třech koních. Přesto rozčilení bylo veliké a všeobecné, jakmile jockeyové nasedli a jeli ke startu i stupňovalo se průběhem jízdy až k divokému pokřiku, když koně projížděli cílem. Soupeřící oři byli si přibližně rovni svými vlastnostmi a tak napětí se udržovalo až do samého konce. Kxlyž dostihy předčasně skončily tím, že nebyli přítomni koně přihlášení na poslední jízdu a ostatní již byli vyčerpáni, odjeli jsme mezi valícím se zástupem prašnou cestou do osady, kde jsme chtěli si prohlédnouti ještě některé sbírky černých opálů, které nám jejich majitelé chtěli ukázati, doufajíce, že nám některý za drahé peníze prodají. Odolali jsme svodům poměrně velmi snadno, neboť kameny nám ukazované nebyly zvlášlě krásné a záměry prodavačů vylákati na nás obnosy přehnaně vysoké byly až příliš průhledné. Tak zvané černé opály ve skutečnosti skoro nikdy nejsou černé. Jejich základní barva bývá bucT tmavohnědá, také skoro purpurová nebo modrá, cena jejich záleží jednak na průměru a neporušenosti jiskřící vrstvy, jednak na rozmanitosti a síle ohnivého a rňznobarvého třpytu, který vydávají v různých polohách. Velmi často jsou nesmírně krásné vrstvičky tak tenké, že nelze jich užíti ke šperkům draho prodávaným, a proto prodejní cena jejich je velmi nepatrná. Právě takové exempláře chtěli nám zdejší diggeři vnutiti za drahé peníze. Účinkem vypitých silných nápojů proměnila se dříve tak nevinná veselost na mnoha stranách v bojechtivou náladu. Z barů ozývaly se hlučné hádky a každou chvíli měli četníci »konstablové« co dělati, aby roztrhli dva roz- 474 čilené rváče od sebe. Atmosféra prosycená výpary whisky a jiných nápojů alkoholických, důkladně porušených, aby výdělek z nich byl větší, byla velmi bouřlivá a napětí se stupňovalo. Čekali jsme ještě na jednoho diggera, který přál si ukázati nám svou sbírku, když tu blízko našeho povozu vjela šílená řvavost do jakéhosi mužíka, který právě byl z jednoho baru ještě dosti slušným způsobem vyprovozen ven. Vrhl se rozběsněn na ty, kdož ho vyvedli, mlátil kolem sebe jako nepříčetný, vztekle obořil se i na četníky. V rozervaném oděvu s očima krví poďitýma byl podobný všemu jinému, nežli svému obyčejnému, dobráckému a klidnému já, jak ho všichni znali. Za jiných okolností by takové nepříčetné zuření vyvolalo jen odpor a hnus, pod vlivem alkoholu však několik jiných opilců nabývalo chuti k podobnému hrdinství. Naši společníci radili k rychlému odjezdu, nežli se hnusná pranice stane všeobecnou. Odjeli jsme nedočkavše se poslední exposice opálů a litujíce z celé duše ubohých konstablů, kterým bylo udržovati jakýs takýs pořádek v tak joz-běsněné společnosti. Ještě příštího dne byly na programu dostihy a pak zase Lightning Ridge vrátí se k svému klidu tupou resignací čišícímu, když jeho obyvatelé vyspí se z těžkých opojení a skutečných otrav alkoholem. Náš milý hostitel, správce na Dungalearu, nebyl spokojen s tím, co jsme viděli na dostizích a slíbil nám, že postará se, abychom z blízka viděli pravého »backjumper«, nezkrotného koně, jak snaží se shoditi všemožnými skoky svého jezdce. Vypravili jsme se na celodenní projížďku, při níž navštívili jsme také sousední malou stanici ovčáckou, která měla nad Dnngalearem výhodu vydatné artézské studně. Bylo nám líto, že mohutného stálého proudu teplé vody nebylo jiným způsobem využito, nežli na vodovod do stanice a k napájení stád ovcí. Přebytek vody vypařoval se v rybníčku obklopeném hustým rokytím. Nikdo neměl se k tomu, aby ho prakticky využitkoval k umělému zavodňování. Je to vskutku nepochopitelná indolence, jelikož již na několika místech bylo praktickými výsledky dokázáno, že by se to dobře vyplatilo. Liknavci ovšem namítají, že ve vodě je rozpuštěno příliš mnoho žíravýeh solí, které půdu za čas učiní neplodnou, ale prozatím nebylo ještě dokázáno, že tato neplodnost půdy dostaví se tak brzo, že by umělé zavodňování aspoň po slušnou řadu let nemělo dobrého výnosu. Bylo již dokázáno i v Austrálii samé, že půda, vzdělává-li se pečlivě, nepřesytí se na dlouhou dobu žíravými solemi a zůstává úrodnou mnohem déle, nežli panenská půda, při jejímž povrchu se soli srazí v pevný škraloup vegetaci zhoubný. Větší část dne ztrávili jsme na tak zvané »out-station« blízko řeky Barwonu, kde hospodaří jako správcův zástupce mladý, nedávno ženatý muž a má k ruce několik míšenců. Divili jsme se mladé paní, pocházející ze sydneyského okolí, jak vžila se do života v té samotě. Často byla největší 475 část dne úplně sama, jednoduchá domácnost nedala jí mnoho práce, ale byla horlivou čtenářkou a našla zálibu ve zvířatech. Několik psů se štěňaty, krotké »wallaby«, mladý to klokan menšího druhu, a papoušci byli jí zábavou, když nevyjela si na koni za mužem nebo v kočárku někam do »sousedství«. Tentokráte měla »out-station« mimořádný den, již předešlého dne byli sháněni po pastvinách nejnezkrotnější koně a dostalo se nám skutečně dobré představy, co »backjumping« znamená. První kůň, zuámý svými kousky, celkem zklamal, byl v příliš mírné náladě a nedal se zlákati k divokým skokům. Za to jiný se' osvědčil i k plné spokojenosti správce a ostatních znalců. Byl při sedláni zcela mírný, když však, mladý míšenec, nejlepší jezdec v širém okolí, vyhoupl se do sedla, začal rej, jaký člověk musí viděti na vlastní oči, aby dovedl oceniti nesmírnou zdatnost jezdcovu. Zvíře skáče jako pominuté, otáčí se ve skoku, jakoby se honilo za vlastním ohonem, staví se na zadní nohy, nebo vyhazuje jimi tak vysoko, že stojí na předních, div že neprepadne. Ale vlastní »backjumping« je, když shrbí se jako kočka a jako pružinou se vymrští do vzduchu. Měl jsem nejlepší úmysl fotografovati skokana hodně z blízka a vlezl jsem s přichystaným aparátem do samé ohrady, ale kůň se přehnal několikráte v takové blízkosti, že ustoupil jsem kvapně a sedl si na nejvyšší břevno vysoké ohrady snaže se zachytit několik zvláště charakteristických momentů. Neměl jsem dobrého úspěchu, ač vyplýtval jsem skoro celý tucet desek, nebylo snadno při nesmírně rychlém, pohybu koně zachytiti právě ty nejzajímavější momenty. Produkce trvala skoro deset minut a jezdec obstál skvěle, divokému koni nepodařilo se ho shoditi. Míšenec byl velmi hrd na pochvalu, které se mu dostalo zvláště od správce a rád přijal ode mne peněžitou odměnu za podívanou na výkon tak skvělý. V sydneyských cirkusech viděli jsme několikráte podobná představení a také produkce umělců v práskání biči. V přírodě je však taková podívaná něco jiného. Podívali jsme se také k řece Barwonu. Tekla úzkým korytem mezi vysokými břehy rychlým kalným proudem. Hladina byla o něco výše nežli v minulých dnech, patrně pršelo někde na horním toku. Mohutné stromy s obrovskými, z části odhalenými kořeny stojí na březích a jsou mocnou překážkou výmolné činnosti řeky, která, nebýti jich, snadno by při záplavách trhala břehy a přenášela své hluboké koryto, kamkoliv by se právě soustředila síla vírů. Po velkých deštích, které zpravidla padají v lednu nebo v únoru, rozleje se Barwon i přes okolní kraj, třeba že naplní několik hlubokých koryt. V takových dobách teče po pozemcích Dun-galearu jiný mělký, ale šířkou veletoku podobný proud, kterému se říká 476 X a stanici Duiigalciu-u »The big Warrambool«. Je označen na mapách, protože v době zátopy se přes něj nemůže, v suché době však jen znalec pozná jeho mělké řečiště, jak nepatrně jest vhloubeno v okolní kraj. Bylo nám líto, že nebylo lze prodloužiti pobyt náš v Dungalearu přes velmi upřímná, ba nutkavá pozvání správce Mr. Monroe a ostatních členů společnosti. Neodkladné záležitosti volaly mne do Sydney a byl jsem nucen vynechati i exkursi přes Brewarrimi do Bourke, již jsem si sliboval, abych poznal delší kus toku řeky Darlingu. Z Walgettu podnikli jsme pouze malou vycházku k tábořišti černochů na poloostrově mezi soutokem řek Namoi a Barwon. Byli jsme trochu zklamáni, neboť většina dospělých osob obojího pohlaví byla někde na práci, 477 kter á v tu dobu byla právě hodně hledána a výnosná, děti pak ještě nepřišly ze školy. Vedle několika starých lidí a malé drobotiny byla tu jedua pozoruhodná nemladá míšenka, oblečená v cárech jako ostatní a také jinak hodně zanedbaná. Vzbudila náš zájem krásnou angličtinou, kterou hovořila s překvapující výmluvností. Bylo zjevno, že měla znamenité školení, užívala správně obratů vybraných, jakých se v obyčejném hovoru nepoužívá, a také výslovnost její byla prosta všech protahování a kroucení, jaké slyšívá se po Austrálii od lidí méně školených. Zajímalo nás velmi znáti její životní osudy, ale ona dala přednost jen některým velmi široko opsaným narážkám a nepověděla nám nic konkrétního. V tomto táboře nebyla dlouho, někde jinde seznámila se se svým mužem, plnokrevným černochem, příslušným ke zdejšímu kmeni a s ním sem přišla před několika léty. Nikdo nám nedovedl pověděti více, ve Walgettu ji sice znali, ale bylo jaksi pod ctí bělochů, aby zajímaly se o životní osudy pobehlice, která tráví svůj život v černošském »campu«. Na zpáteční cestě viděli jsme týž kraj jako před týdnem, přede tmou večerní podivovali jsme se Nandewarskému horstvu a ráno probudili jsme se projíždějíce již známým krajem na dolním toku řeky Hunteru mezi uhelnými doly a továrnami k Newcastle. Po těch několika dnech v suchém a jako stůl rovném kraji vnitrozemském nové půvaby jsme odkrývali pak na průjezdu podél ramen rozeklaných chobotů Broken Baye a pískovcovou hornatinou až do Sydney. Krátce po této vyjížďce navštívil jsem vlnařskou bursu v Sydney. Je to velmi zajímává podívaná. Dopoledne prohlížejí si ve skladišti nákupčí balíky vlny určené k vydražení toho dne, zkoumají pečlivě, zdali jakost vlny je taková jako v popisu a strkají ruce až daleko do vnitř balíků, aby se přesvědčili, zda i odtamtud vytáhnou vlnu dobré jakosti. Odpoledne je dražba ve velkém sále zařízeném jako a mf i tea train í do zadu stupňovitá posluchárna. Dražba jde velmi rychle před se. Nezasvěcenec sctva chápe, co se děje. Vvvolavač oznámí číslo a popis vlny, na pokyn rozhodčího ozve se zuřivým chvatem několik výkřiků a již se oznamuje nejvyšší peníz a jméno nákupčího, který nabídl nejvíce. XXXIV ZA ÚPLNÝM ZATMĚNÍM SLUNCE V TENTERFIELDU 21. září 1922 v Austrálii. Naše stanoviště. Průběh zatmění a účinky jeho- na zvířata. »Doktorův nos«. vacátého prvého září 1922 byl velký den pro vědecký svět v Austrálii. Totální zatmění slunce toho dne odpoledne mohlo býti viditelno na úzkém pruhu australské pevniny od Wallalu na severozápadním pobřeží Austrálie do Balliny na nejzazším severu Nového Jižního Walesu. Šířka pruhu, úplným zatměním zasaženého činila 211 kilometrů u Wallalu a zúžila se na 192 km u Balliny. Trvání úplného zatmění bylo vypočteno na 5 minut a 19 vteřiu ve Wallalu a zkracovalo se postupem k východu až na 3 minuty 20 vteřiu v Ballině, kde osa úplného zatmění opouští australskou pevninu. Úplné zatmění zasahovalo úzkým pruhem východní část Indického oceánu, Austrálii a končilo se západem slunce v Tasmanově moři. Jediná Austrálie hodila se k jeho pozorování, jelikož Vánoční ostrov v Indickém oceáně, který byl velmi blízko ose zatmění, neměl výhodné podmínky podnebné pro pozorování astronomická, uebof bývá tu vzduch málo průhledný přílišným obsahem par a obloha je velmi často zamračena. K Austrálii upírala se pozornost astronomů celého světa, nebof při tom ta zatmění měla býti vykonána měření, která rozhodnou o správnosti Einsteinovy theorie. Centrální meteorologický ústav australského soustátí v Melbourne již od r. 1920 připravoval informace potřebné pro odborníky a skutečně řada cizích expedic byla ohlášena k pozorování vzácného zjevu, jehož trvání toho roku bylo skoro maximální a proto zvláště příznivé pro studia nejrůznějšího rázu. Nebylo také pochyby, že pozorování právě v Austrálii se vydaří ke konci jižní zimy, neboť po celé délce pruhu úplného zatmění v tu dobu ne-pršívá a obloha bývá velmi jasná. Jediné nebezpečí bylo, že snad bude atmosféra příliš naplněna prachem po nějaké vířivé bouři větrné, ale obavy takové neměly mnoho pravděpodobnosti a úplné zatmění mohlo býti pozorováno po celé délce svého průběhu Austrálií za vzácně příznivých okolností. Do Wallalu na pustém písčitém pobřeží v severozápadní Austrálii přihlásily se americká expsdice z Liekový observatoře v Californii, expedice university v Toronto v Kanadě, astronom' z Madrasu v Indii, soukromá expedice dvou 47» britských hvězdářů a s nimi měli tu býti členové observatoře v Perthu. Do Oordillo Downs v severovýchodním rohu Jižní Austrálie při queenslandské hranici chystala se jihoaustralská expedice, v Coongoole sev. od Cunnamully vnitrozemí jižního Queenslanda měl pracovati pozorovatel Carnegiova ústavu z Washingtonu, v Goondiwindi dále k východu na hranici Nového Jižního Walesu při řece Barwonu usadily se výpravy observatoří z Melbourne a ze Sydney a university v Sydney, v Stanthorpe na hlavní trati z Brisbane do Sydney australská odbočka britské astronomické společnosti.") Xesměli jsme zmeškati podívání tak vzácného a proto rozhodli jsme se, že vyjedeme si k jeho pozorování do Tenterfieldu v Novoanglické hornatine v severním Novém Jižním Walesu. Tenterfield ležel sice trochu opodál osy, podél níž zatmění bylo nejdelší, ale nám tři minuty, o půl minuty méně nežli maximum délky zatmění v této zeměpisné délce úplně, mohlo stačiti jako divákům nemajícím zvláštního vědeckého úkolu. Nejvíce zájmu soustřeďovalo se na Wallal, kde podmínky pro stavbu pozorovacích věží i pro zásobování expedic byly těžké, a také chování divokých domorodců v okolí budilo některé obavy, jež ukázaly se na štěstí bezpředmětnými. Ale i v ostatních místech pro pozorování vhodných dobře pochopili, že jest to vzácná příležitost získati si širší známost ve světě a místa Cunr.a-mulla, Goondiwindi, Stanthorpe, Casino a Ballina snažila se zprávami v novinách upozorniti na výhody, které poskytují. Opustili jsme Sydney odpoledním vlakem 20. září a shledali jsme se v něm s celou řadou přátel. Několik pánů ze Sydneyské university, mezi nimi profesoři David a Cotton jeli do Stanthorpe, kam mířilo rovněž několik soukromých milovníků astronomie; v Tenterfieldu hodlal se usaditi k pozorování také náš starý známý, lékař Dr. Kerr, s nímž jsme se poznali již na společném výletu na Burrinjuck a do Canberry. Ráno před devátou hodinou jsme dostihli do Tenterfieldu. Bylo skoro mrazivé, jasné počasí vyzývající k ostré procházce a proto rychle jen se omyvše ve starožitném hotelu vyšli jsme si na obhlídku, jak bychom se nejlépe umístili k pozorování zatmění. Byli jsme velmi uspokojeni tím, co jsme viděli, neboť naše volba pozuro-vati zatmění v Tenterfieldu byla velmi správná. Malé toto městečko založeno bylo již v době kdy první zlatokopové pronikali až do hornatiny Novoanglické koncem let padesátých a má za sebou dobu poměrného rozkvětu v letech šedesátých a sedmdesátých, kdy bylo střediskem široké oblasti, v níž hemžili se diggeři a měli dosti mnoho krásných, ale velmi pomíjivých úspěchu v ryžování zlata z náplavu v řečištích dávných řek, již před věky vodou opuštěných. *) Podrobnější data o přípravách k pozorování tohoto úplného zatmění jsou obsažena v brožurce vydané přednostou meteorologické služby v Austrálii. H. A. Hunt: The total eclipse of the sun 21. st September, 1922. Australia. 480 Vrak parníku Vollonebar n TiroTin Byron Bay. Tenterí'ield leží uprostřed nevelké kotliny ve výši skoro 900 metrů nad hladinou mořskou a zaujímá plochu neúměrnou k dnešnímu malému počtu obyvatelstva. Byl stavěn podle plánu, který by byl ke cti i velkoměstu; nadmíru široké ulice se stromořadími protínají se kolmo a uzavírají velké čtvercové bloky, z nichž jenom několik málo je domy a zahradami zaujato, ostatní pak jsou jen oploceny a pastvinou pokryty, jako by čekaly na novou nějakou příležitost, která dodá Tenterfieldu přitažlivosti pro větší pcčet obyvatelstva. , Nízké domy a řídké koruny blahovičníků a nižších akácií nepřekážejí v rozhledu ze středu města na všechny strany a tak vyhlédli jsme si brzo návrší stoupající na jihovýchodě jako svůj první cíl. Za chvíli byli jsme za bloky hustěji domky osazenými a vešli do řídkého lesa vysokých stromů, kde na všech stranách mezi travou a podrostem vyčnívaly velké žulové balvany a rozmanité skupiny z nich navršené. Na horním kraji tohoto blahovičníkového lesa, který jest reservován pro potěšení obyvatelstva a slouží jako park a hřiště pro děti i dospělé, na místě, odkud velmi široký rozhled se otvíral na město a okolí, vybrali jsme si stanoviště pro své pozorování toho dne odpoledne. Odtud mohli jsme přehlédnouti celou kotlinu až k charakteristickému horskému hřbetu na západě, vysokému něco přes 1200 metrů, který pro svůj tvar dostal podivný název Doctor's Nose, »Doktorův Nos«, a k pomalu stoupajícím skupinám pahorků na severu a severovýchodě. Shledávali jsme nezvykle půvabným tento prostý kraj, snad proto, že ranní rosa ještě nezmizela a svěžesti dodávala málo výrazným odstínům barev tak obvyklých v australské krajině, jež byly nad to místy zpestřeny skvostným zlatožlutým chumáčem, akácií osypanou vonnými květy. Svěží silice pronikaly vzduch mající pravý horský říz a dodaly nám třem výborné nálady, které jsme využitkovali k rychlému pochodu cestou necestou skoro kolem celého Tenterfieldu. Pozřevše velmi jednoduchý »lunch« v starožitném hotelu, připravili jsme si svou chudou výzbroj a vyšli na ulici, kde nás trochu nemile překvapil pohled na skupiny turistů a školních dětí táhnoucích z nádraží. Bylyť vypraveny zvláštní vlaky, aby dovezly do Tenterfieldu milovníky přírody z míst, kam nesáhalo úplné zatmění, školy dostaly prázdno a zvláště laciné lístky v místech, z nichž za málo hodin dalo se stihnouti vlakem do Tenterfieldu. Měli jsme sobecké obavy, že naše místo snad bude zaujato zástupem jiných pozorovatelů, ale brzo jsme se jich zbavili vidouce, že tlupy se rozcházejí na jiná místa. Bylo zábavné věnovati trochu pozornosti novopečeným adeptům hvězdářského zájmu, jak umouněnými sklíčky přes tu chvíli dívali se na slunce a srovnávali navzájem, kdo má lepší kus pozorovacího skla. My jsme si přivezli exponované desky fotografické, celý tucet a mohli jsme posloužiti »ľ 483 několika dotud neznámým osobám, které marně se sháněly po kuse začouzeného skla. Již dlouho před třetí hodinou vypravili jsme se k svému místečku a cestou ohlíželi jsme se pozorně na všechny strany, abychom pak věděli, kam se dívati po zvířatech, na nichž jsme chtěli sledovati účinky zatmění. Měli jsme plné právo býti spokojeni se svým stanovištěm také po stránce živočišného zájmu. Několik koní páslo se v nejbližším okolí, malé stádo krav bylo nedaleko na louce, houfec slepic s kohoutem vyzobával něco na poli, kam snaduo bylo lze dohlédnouti, kukabury honily a chechtaly se v korunách stromů a všude přítomné australské straky poletovaly kolem v hojném počtu. Vedle nás tří několik domácích interesentů umístUo se na volném prostranství mezi několika blahovičuíky a každý se zájmem opakoval si různé předměty, jimž třeba věnovati pozornost. Natáhli jsme a proti větru kameny obtížili několik bílých šátků na zemi, abychom na nich viděli charakteristické stíny i vlny soumraku na počátku i na konci úplného zatmění, fotografové přihotovili si své komory na stativech bezpečně postavených. Asi deset minut po třetí hodině začal býti stín měsíce patrným na kotouči slunečním a jeho šíření se sledovali jsme s velkou účastí nespouštějíce při tom se zřetele všechno ostatní. Ke své velké radosti "znamenali jsme, že několik obláčků, které po poledni se vytvořily, táhne pomalu pryč s cesty, kudy slunce ubíralo se k západu; bylo úplně jasno, vzduch čistý, nebe modré skoro beze šmouhy. Asi po půl hodině, když přibližně polovina sluneční desky byla již stínem pokryta, začali jsme pozorovati ubývání světla na krajině a také zvláštní závany větru jsme pociťovali, způsobené patrně velmi rychle postupujícím ochlazováním vzduchu přicházejícím od západu; Krátce potom jeden z koní, dosud klidně se pasoucích, začal býti neklidným, jal se pobíhati, několikráte zařičel, znovu utrhl trochu trávy, pak ale chvíli běžel lesem a zmizel nám konečně z dohledu; krátce po něm také ostatní koně začali býti nepokojní, nechali pastvy a rozběhli se pryč. Skoro současně jaly se také straky střeštčně poletovati a křičeti; byl to zvláštní nepokoj, pro který nebylo jiného viditelného důvodu, nežli právě nezvyklé ubývání světla i tepla a podivný vítr při obloze čiré, bezmraké. Světla pak ubývalo rychleji a rychleji, zvláštní soumrak se šířil velmi pozorovatelně, vzduch se ochlazoval zcela citelně a závany větru stávaly se prudšími. Tu již začalo býti podivně hlučno v přírodě, nad námi i chechtavé kukabury spustily velmi intensivně svůj večerní koncert, pospíchajíce patrně, aby se vykřičely dost, než bude tma tak neobvykle rychle se dostavující. Jiní divocí ptáci mísili se do hlaholu strak a kukabur a z městečka ozýval se pokřik drůbeže reptající, že večer dostavil se tak neobvykle brzo. Pod akácii osypauou zlatožlutými kv'iy v Teuterfieldu. Kohout i slepice, jež jsme viděli před tím klidně zobající, daly se na zděšený úprk k domovu. Jen krávy se ještě pásly zcela nevšímavě a teprve zcela krátce před úplným zmizením slunečního srpku zdvihly hlavy, několikráte zabučely a daly se pomalu a rozvážně na cestu k domovu. Tu již blížil se počátek úplného zatmění, které nastalo o 4. hodině 13 minutách a 2 vteřinách a trvalo právě tři minuty. Podivovali jsme se, jak dříve beztvárné světlé skvrny, způsobené sluncem prosvítajícím mezi listy korunami stromů na rozestřené šátky, měnily se v ostré půlměsíčky stále se zmenšující, až najednou zadul větší vítr a od západu přikvapila temnota, přes rozestřené šátky, pruhy temné a světlé jakoby čeřiny, se přehnaly. Slunce zmizelo a stříbrná corona jeho rozlila se kolem černého kotouče světlem velmi intensivním vysílajíc hvězdovitě rozprostřené výběžky bílého světla do větších vzdáleností. 485 Byl to nezapomenutelný pohled uchvacující krásy, při němž zatajil se dech a snad každého projel pocit štěstí, že vidí zjev tak řídký a velkolepý svojí výjimečností. Obloha byla plna hvězd jasně svítících a celý kraj tonul v divné tmě naprosto rozdílné od soumraku po západu slunce nebo za svitu měsíce. Vzpomenul jsem si na květen 1910, kdy se svých tábořišť v nitrozemí queenslandském díval jsem se dlouhé hodiny na Halleyovu kometu, ale pohled na coronu a na podivné světelné efekty při úplném zatmění je něco mnohem mohutnějšího. Bylo by bývalo hříchem nevyužíti příležitosti tak jedinečné a jsme velmi vdečni svému dobrému osudu, že mohli jsme hleděti na divadlo krásy tak zvláštní, opravdu mimozemské a nadpozemské v pravém i přeneseném smyslu slova. Tváře všech přítomných byly zbarveny do hnědozelená, 'vrásky a rýhy prohloubily se velmi markantně, ale nebylo v tom ničeho příšerného, jelikož snad všem z očí sálalo nadšení. Nedivím se však, že hrůzou jatí pověrčiví, nebo zjevu toho vůbec neznalí lidé mohou v tu chvíli vypadati příšerně jako umrlci a že navzájem se vyděšení lidé mohou míti za mrtvé z hrobu povstavší. Příroda jako by oněměla, rázem ustal křik ptactva a také dobytek se neozýval, ba ani psi nezaštěkli, jen jako temné příšery letělo kvapným tempem několik velkých ptáků a zmizelo za korunami stromů. Podivné přítmí dalo krajině podobný výraz, jaký mívá na starých malbách s nebem divně zelenošedým, jehož zvláštní odlesk dodává celému obrazu všude rozšířenou základní barvu. Bylo velmi chladno a vítr vál prudkými údery. Tři minuty uplynuly. V tom objevil se na krajíčku temné desky třpytný paprsek znovu se objevujícího slunce, corona zmizela rázem, přes bílé šátky přehnaly šestiny prchavé, vlnivé a znovu srpečky ostře ohraničené se rýsovaly mezi stíny listoví, aby rostly, šířily se a stávaly se neurčitými.. Za chvíli nový hlahol rozezvučel se v přírodě, ptáci křičeli znovu, ale trochu jinak nežli dříve, jako by byli překvapeni, přivedeni z pořádku. Krávy nedošly ještě domů, otočily se klidně a začaly znovu žráti. Ponenálilu přibývalo tepla a světla, dutí větru ustávalo a po půl hodině jen na malém zlomku sluneční desky zůstával zmenšující se stín a krajina nabývala normálního podvečerního rázu. Ani ne za hodinu nastával pak opravdový soumrak; procházeli jsme se právě ulicí blíže domku s velkou drůbežárnou. Byl to směšný pohled na slepičí havěť, která naprosto nevěděla, na čem je, jako by ji byl někdo před chvílí vyvedl notně aprílem, a nyní si netroufalá, dáti se znovu napáliti hloupým vtipem. Stará žena honila je do posad a říkala »nu, však teď je 486 'ľcMU'ľľicld ;i Doctor's Nose«. to do opravdy; bude už tma a zůstane do rána« jako by jí slepice mohly rozuměti. Velmi jsme se podivili a nechtěli věřiti svým uším, když nám vykládali v Tenterfieldu, že mnoho lidí se ani neodvážilo pohlédnouti na nebe, že se skryli doma, ba někteří se i zabednili. Jaká to směšná pověrčivost v naší osvícené době! Správně řekl Dr. Kerr, jemuž jako australskému vlastenci bylo velmi nepříjemno, že my cizinci jsme svědky takové zaostalosti mnoha lidí v jeho vlasti, jednomu staříkovi, který také se skryl před zatměním, že zmeškal svou jedinou příležitost, aby vlastníma očima viděl slávu nebes. Prochlazení v nezvyklý čas, zdá se, působilo též na nás; toho večera cítili jsme chladno velmi brzo a vrátili jsme se rádi z procházky ua nádraží, kamž doprovodili jsme svého společníka Dra. Kerra, do hotelu k mohutnému starodávnému krbu, kde hořel celý peň stromu a příjemné teplo šířil do okruhu několika metrů. Příštího dne zůstali jsme ještě v Tenterfieldu. Dopoledne prochodili jsme znovu nejbližší okolí města a vynadívali se do sytá na kvetoucí akácie z blízka. 487 Jeden zvláště krásný strom celý osypaný zlatožlutým květem zůstal nám v živé paměti. Odpoledne najali jsme automobil a vypravili se v něm na úpatí hřbetu Doktorova Nosu, s jehož severního ostrého vrcholu prý je velmi pěkná vyhlídka. Náš řidič znal cestu právě jen na úpatí. Tam otázali jsme se člověka zaměstnaného čištěním hovězí kůže, jak dostaneme se k vrcholu, ale dostali jsme jen odpověcT velmi ledabylou a pustili se po svahu více méně na zdař bůh majíce na paměti jen hlavní směr. Bylo nám slézti několik paralelních hřbetů, každý druhý vyšší nežli ten, na který jsme se právě s námahou dostali, a přelézti příkrá hluboká údolíčka mezi nimi a tak po větší námaze a později nežli jsme očekávali, vystoupili jsme na nejvyšší hřbet a po něm brzo na skály vyčnívající nad příkrým srázem při jeho severním konci. Vyhlídka velikého rozpětí byla nám odměnou za námahu. .Širý rovný kraj řídce zalesněný a málo jen zvlněný prostíral se na západ až na obzor a pod našima nohama širokým chobotem zabíhal do tenterfieldské pánve: na severu, na východě a jihovýchodě rozkládá se hornatina nepříliš vysoká, hustěji zalesněná a četnými ostře zaříznutými údolími rozbrázděná. Na severu viděli jsme až k Wallangařře, pohraniční stanici mezi Queenslandem a Novým Jižním Walesem, kde kouřily vlaky. Na dvou nebo třech jiných místech vznášely se lehké mráčky dýmu nad lesy. Snad byli to diggeři nebo pastevci dokonce snad prospektoři — řemeslní hledači nových nalezišť rudných a nerostných vůbec, kteří mívají znamenitou praktickou zkušenost v poznávání hornin slibných, pokud se týče cenných nerostů, neboť právě tou dobou začínal se znovu projevovati zájem o nerostné bohatství Novoanglické hornatiny které již po delší dobu bylo hoduě zanedbáváno. Na všech stranách byl tu ryžován cín ze starých náplavu a také dobývali ho v prvotních nalezištích u Stanthorpe v Již. Queenslandu a u Emmaville na jih od Tenterfieldu. Zlato, stříbrné a jiné rudy byly těženy zejména v okolí Drake, velké bohatství drahého kamení je rovněž známo z prvotních nalezišť i z ryžovišť novoanglických. Náš krajan pan Jíra měl velké zásluhy o drahokamový zdejší průmysl, některé drahokamy tu těžené, jako topasy, tur-maliny a vzácné odrůdy křemene uvedl sám do obchodu. Tuším, že i černý pleo-nast dostával z této oblasti. Po léta také doloval na diamanty v okolí Inverellu. Jak sám říkal, zakopal tam mnoho peněz. Diamanty tam jsou ve formaci podobné prý vyvřelině, v jaké přicházejí v Jižní Africe, i v naplavech, ale-jakost jejich není správná, jsou-li čiré, bývají tak rozpraskány, že nelze vy-brousiti větší kusy opravdu cenné. Tenterfieldleží blízko rozvodí mezi řekou Darlingem, úvodím řeky Murray a pobřežními řekami Nového Jižního Walesu. Tenterfield Creek je jednou z pramenných říček velké řeky Dumaresque, která doleji sluje Barwon, a teprve od Walgettu obecně se nazývá Darling; Pobyli jsme hodně dlouho na špičce Doktorova Nosu obhlédajíce kraj "8 Mlékařská lamia v okoli Balliny. a hovoříce s řidičem auta, který širé okolí dobře znal a mnoho zajímaveno nám pověděti dovedl. Měl také jisté zkušenosti z marnosti boje proti šíření se kaktusu nopálového, který velice rychle zabírá velmi rozsáhlé plochy právě na vnitrozemské straně Novoanglické hornatín}' a v rovinách při horním Barwonu a přes všechno namáhání hrozí zmocniti se větších a větších území. Ačkoliv mnoho důvtipu i peněz se vydává, aby nalezen byl prostředek, jak jeho vzmáhání se čeliti, dosud nebylo docíleno úspěchů. Zužitkovati ve velkém ho nelze, za potravu se nehodí, má tak málo živin, že dobytek při něm chřadne, na alkohol destilovat se nedá, spáliti ho nelze pro veliký obsah vody a na papír se také nehodí. Vysekávat jej je skoro beznadějné, neboť roste houževnatě z kořenů a sucho ani vlhko mu neublíží. »Je to mnohem horší, nežli byli králíci,« poznamenal náš průvodce, »ty lze aspoň jísti a kůže se dobře platí, tisíce chudých lidí se králíky dnes obživí«. Hodně pozdě vzpomněli jsme na návrat a pustili jsme se po strmém svahu skoro přímo dolů do údolí po východní straně hlavního hřbetu, tam přišli jsme na stezku, která po úpatí kopců točila se ponenáhlu k místu, odkud jsme vyšli a tak zbytečně se namáhali do kopce i s kopce. Šli jsme velmi rychle a zejména jednu chvíli nám cesta ubíhala, poněvadž na dosti dlouhý kus cesty provázel nás mladý silný býk nevlídně mruče a hlavou pohazuje tak, jako by nás chtěl prohnati. Hleděli jsme držeti se blízko stromů, na něž by v případě potřeby bylo lze rychle vylézti, ale býček neměl zlých úmyslů a po chvíli se zastavil a vrátil se na pastvu, kterou před tím se zaměstnával. XXXV NA SEVERNÍCH ŘEKÁCH NOVÉHO JIŽNÍHO WALESU Z Tenterfieldu do Lismore. Ballina. Mount Warning. Na řece -^£s Tweedu. Banánový kraj. Podél pobřeží k jihu. asně ráno vstoupili jsme do poštovního autobusu a vyjeli z Tenterfieldu směrem severovýchodním, ponenáhlým stoupáním dostali jsme se na rozvodí a po jeho východní straně sjížděli jsme rychleji hloub a hlouběji krajem porostlým řídkým blahovičníkovým lesem, který jedině se daří na špatné půdě rozdrolených křemitých rud a starých břidlic. Na několika místech ukazoval nám řidič staré haldy dávno opuštěné a na chvíli jsme zastavili v osadě Drake, jednu dobu velmi slibném hornickém místě, nyní v hlubokém úpadku. Rudné bohatství prý je veliké v blízkém i vzdáleném okolí, zlato, stříbro, cín a jiné kovy, ale je to příliš daleko od dráhy, doprava mnoho stojí. »Když pracujete v Sydney sedm hodin denně, máte 14 šilinků na ruku každý den, ale při diggeřině musíte někdy dlouho čekati, nežli něco vyzískáte, pracujete-li na vlastní pěst a nemáte ani biograf ani elektrické světlo a lázeň«, rozkládal starý prospektor, kterému podle baňatého nosu lépe se líbilo ve výčepu, nežli hledat rudné žíly. Tak zvané baterie, strojní stoupy na drcení rudy, odpočívaly a propadaly rezu, mnoho domků polozbořených svědčilo, že kdysi bývalo tu mnohem rušněji. Za Drake rychle jsme sestupovali do údolí a u osady Tabulam přejeli jsme po mostě vodnatou řeku Clarence. Tu již byli jsme mezi zbytky subtropických džunglí čili »scrubů«, jak se říká v pobřežním pásmu všeobecně. V rozsáhlých plochách byl však prales již vykácen a jeho místo zaujaly pastviny s nasetými živnými travinami, nebo pole s vojtěškou, s kukuřicí a s jinými pícninami. Vnikali jsme do kraje, v němž chov skotu pro mléko, mléčné hospodářství je nejdůležitějším zaměstnáním obyvatelstva a znamenitě se vyplácí na plochách vlhkému pralesu odňatých. Ještě kolem Tenterfieldu chová se skot z větší části jen pro maso a kůži, nelze ho na pastvinách málo vydatných míti tolik na malé ploše, aby vyplatilo se sháněti krávy dohromady dvakrát nebo třikrát denně. Pěstovati pro ně něco tam nahoře, kde deště jsou hodoě nepravidelné a půda málo vydatná, prý se nevyplatí a také na umělé zavodňování nejsou poměry příznivé. Přece však v posledních letech i tam mléčné hospodářství udělalo pokroky značné. 491 Rozvodní pásmo mezi řekami Clarence a Richmond bylo také již z velké části zbaveno svých starých pralesů a v širém prostranství v nížině ana nevysokých stupních vulkanické vysočiny v údolí řeky Richmondu zachoval se původní porost husté džungle již jen na strmých stráních nebo v úzkých zářezech potoků. Nikdo by dnes nevěřil, že toto území bylo ještě před půlstoletím nazýváno »Big Scrub«, (velký prales) jelikož pokrývala je neproniknutelná houština a jen podél splavné řeky prostíraly se plochy vzdělané na plantáže třtiny cukrové. Nový Jižní Wales je velmi hrdý na tento okrsek na svém nejzazším severovýchodě, neboť hospodářský pokrok jeho v posledních letech je vskutku podivuhodný a překonal všechny ostatní venkovské oblasti celého státu; ale turistovi, který projíždí tu mezi rozsáhlými plochami tučných pastvin a lány kukuřice, třtiny cukrové a různých pícnin, je skoro úzko kolem srdce, vidí-li, jak málo smyslu pro zachování krajinné krásy mělo to zámožné obyvatelstvo, které ve svůj užitek obrátilo téměř každou pkT půdy. Vlastenci australští jezdí podívati se a jjotěšiti se pohledem na blahobytný tento kraj, mají radost z výstavných a životem kypících města obdivují se novým farmářským distriktům, které vznikly v posledních dvou desítiletích na místech, kde dříve jen dobrodruhům známá stezka pronikala temnými houštinami veliké džungle. Málokterý z nich vzpomene si s povzdechem, že snad přece tu a tam nevelká skupina těch košatých lesních obrů spolu se spanilými palmami a ztepilými araukariemi mohla býti zachována. Mimo pobřežní kraj při pramenných ramenech řeky Richmondu, která vinou se mezi hustým stromovím, bylo vše bez milosti pokáceno, bez myšlenky na krásu a ozdobu kraje. Překvapilo nás to velmi, když projížděli jsme okolím města Casina, a ještě více dojala nás tato hrabivost, nesmyslná u největšího střediska celého kraje, města Lismore. Nenadsazují mnoho brožury velebící pokrok na »Severních íiekách«, mluví-li o bohaté výstavnosti a o velkoměstském ruchu tohoto města, obklopeného na všech .stranách hustě obydleným farmářským krajem. Lismore je zbudováno podle pravidelného plánu, má široké ulice, velmi výstavnou obchodní část města, slušný park, rodinné domy značných rozměrů, při nichž se nespořilo na zahradách, ale okolní svahy uzavírající rovinku, na níž město se rozkládá, jsou oholeny skoro bezúčelně, ani s kopců nevidíte kousku původní vegetace, která by byla osvěžením krajinného obrazu nyní až příliž prosaického. Byli jsme trapně dojati tímto faktem a vzdo-mínali jsme, oč lepší byli osadníci před více než půlstoletím, kteří mívali přece trochu smyslu pro krásné stromy, pro parkový ráz krajiny a snažili se jej udržeti k radosti p'ôzdejších generací. Musím se přiznati, že nám bylo skoro úzko v živém ruchu hlavních ulic pěkně asfaltovaných, mezi obchodními domy, bankami a hotely výstavnějšími, než v jiných venkovských 492 městech téže velikosti a že rádi jsme Lismore opouštěli, snad také proto, že nepříjemnou shodou okolností byly všechny lepší hotely přeplněny amy musili jsme vzíti za vděk ubytováním v zanedbaném, ale přes to drahém hotelu. Kraj při dolním splavném toku řeky Richmondu, která v mohutných zákrutech vine se od Lismore k ústí svému do moře u Balliny, měl velmi zajímavou historii svého vývoje hospodářského. První osadníci v letech padesátých minulého století za,čali s pěstováním kukuřice a chovem dobytka, ale brzo ujalo se plantážní hospodářství třtiny cukrové a na řece Richmondu byl nejdůležitější okrsek výroby cukerní v celém Novém Jižním Walesu až skoro do konce století. V posledních letech své celní samostatnosti Nový Jižní Wales zrušil cla na dovoz cukru a zdejší producenti měli těžké postavení při dovozu z Queenslandu a z ostrovů Fidži. Vláda v náhradu za klesající výnosnost třtiny podporovala intensivní chov dobytku pro mlékařství a toto odvětví zemědělské zakotvilo se tu ku podivu rychle a učinilo obrovské pokroky. Byla to veliká příležitost pro osadníky s malým kapitálem; na výnos třtiny musil čekati mnoho měsíců a byl odvislý příliš nepříjemně na úvěru a na cenách, které mu cukrovary vyplácely podle svého uznání, kdežto při mlékaření přijímá peníze od prvního týdne a jest daleko neodvislejší,' nebof družstevní mlékárny zdejší mají zajištěný znamenitý odbyt a dobře a rychle platí svým dodavatelům. Přesto ještě nyní je při řece Richmondu více třtinových polí nežli na ostatních Severních Hekách v polohách snadno od splavné řeky přístupných, aby náklady třtiny mohly se lacino po vodě dopravovati do cukrovarů. Naši přátelé v Sydney doporučili nás svým příbuzným, majitelům velké mlékařské farmy blízko Balliny i zajeli jsme tam z Lismore a ztrávili v pohostinném domě jejich den a dvě noci. Území farmy zaujímalo široké po-stranuí údolí travnatého plochého dna, po němž krávy rozptýleny se pásly, a dosti příkré svahy ještě z části džunglí pokryté. Obytný dům pěkně výstavný a vzdušný s rozsáhlými verandami byl zbudován vysoko na stráni a obklopen zahradou ozdobnou i užitkovou; kůlny na dojení krav, přístřeší pro ně v nepohodě, a obydlí dojičů byly stranou na úpatí svahu. Naši hostitelé byli starými osadníky v tomto kraji a celá jeho historie byla vlastně jejich životní drahou, měli svoji zkušenost ze všech oborů živností, které kdy kvetly v tomto kraji, a nyní na stará kolena pronajali a odprodali vše a nechali si jen ten svůj klidný útulek, v němž zdraví jim výborně sloužilo po dlouhá leta. Měli tu právě na návštěvě dvě dívky z přátelských nám rodin v Sydney a s nimi i s námi podnikli projíždky do okolí, aby ukázali nám jeho pamětihodnosti. Všechny »Severní íteky« Nového Jižního Walesu jsou vodou bohaté, daleko od ústí splavné proudy, nebof v území tom prší velmi mnoho 494 Muľwilhíŕnbah na řece Tweed, v pozadí Mount. Warning. i mimo pravou deštivou dobu, která spadá do jižního léta, ale mají tu nemilou vlastnost pro dopravu vodní, že ústí jejich jsou zanesena mělčinami, jejichž proražení a udržování splavné dráhy stojí velmi mnoho nákladu a nikdy nemůže stačiti pro velké parníky. Plavba do nich i podél pobřeží je dosti nebezpečná, zejména při bouřích, a malé parolodi jediné velké společnosti, která má monopolní skoro postavení, nejsou s to, aby úplně vyhovovaly potřebám bohatého kraje. Špatné spojení je dosud velmi těžkým problémem této pobřežní oblasti subtropické; na sever od Newcastle není ani jednoho skutečně dobrého přístavu a také železniční spojení je teprve v počátcích. Ballina prostírá se na naplavené štěrkové a písečné rovině při ústí Ricbmondu a je důležitým střediskem obchodu. Mimo to sluje výborným koupáním na beachích v nejbližším okolí a ráda se pochlubí svojí družstevní mlékárnou a máslárnou, jak se zde říká »creamery«, jež prý jest z nejlepších a nejmodernějších v celém kraji a nakládá své výrobky přímo na parníky s plošiny na svém dvoře. 495 Správec i jeho podřízení rádi nám ukázali celý závod, který je mnohem složitější, nežli jeho jméno naznačuje. Tluče se tu nejenom máslo ve velkých bubnech, vyrábějí se sýry a kasein, nýbrž také zužitkuje se tu vepřové maso a tuk, nakládají se šunky a slanina po nejlepším anglickém způsobu a zhotovují se trvalé salámy i oblíbené vepřové uzenice, které zvláště při snídani s oblibou se podávají. Zajeli jsme také na kopčité pobřeží severně od Balliny, pamětihodné pro černý písek magnetitem i prý zlatem bohatý; těží ho primitivním způsobem jediný starý samotář, jaké nazývají »fossickers«, asi jak my bychom řekli paběrkáři, ale vypírá prý zlata jen tak na živobytí velmi skromné. Na jiném místě v pahorkatině skládající se z části ze starých lávových proudů čedičových, u Tintenbaru, nacházejí se dosti hojně drahé opály, ale patrně byly snad příliš vystaveny horku z blízkých láv, snadno praskají a drolí se a proto nehodí se k broušení. Naši hostitelé zavezli nás také do několika farem, abychom viděli na vlastní oči blahobyt kraje chovem skotu a vepřového bravu zbohatlého. Odnesli jsme si celkem dobrý dojem a považujeme posměšné poznámky o mlékařském kraji, že prý jeho obyvatelé nic neznají a o nic se neinteresují nežli o krávy, přece jen za přehnané. Z domorodci! australských zbývá v tomto kraji velmi málo; zbytky kmenů táboří jako cikáni a zaměstnávají se podělkováním všeho druhu. Po jejich předcích zůstala tu při hladině, která je patrně zbytkem bývalého chobotu mořského a náplavy řeky Richmondu byla od souvislosti s mořem oddělena, obrovská hromada lastur, která svými rozměry patří snad k největším toho druhu po celém světě. Hromadám takových odpadků po předhistorických obyvatelích říká se dánsky kjökkenmeddingar, anglicky kitchenmiddens ve světové literatuře. Veliká část této obrovské hromady u Balliny byla již odstraněna; štěrkují těmito lasturami hodné kusy silnic, mnoho jich též na vápno vypálili a přes to zůstává ještě plochý pahorek pět až šest metrů vysoký a pokrývající plochu, mnoha arů. Bylo by zajímavo znáti, kolik asi tisíc let to trvalo, nežli zdejší kmen domorodců byl s to nahromaditi tento obrovský kopec odpadků. Že to bylo jejich dílem, není nejmenší pochybnosti, neboť nacházejí se tu také stopy ohně, kosti rozštípané a různé kamenné nástroje, které způsobem svého zpracování dokazují, že aspoň největší část této hromady byla nastřádána předky dnešních domorodců a ne členy starší, ještě primitivnější rasy, která pouze v Tasmánii až do historické doby se zachovala. Pokud mi známo, nenašlo se po pobřeží Nového Jižního Walesu ještě žádných zbytků po někdejším bytu této mnohem starší a primitivnější vrstvy obyvatelstva, která po východním pobřeží rozhodně kdysi byla rozšířena a jen tak až na Tasmánii se mohla dostati. Patrně velmi správné jest mínění profesora Davida, že největší část pozůstatků po těchto předcích 496 Nambucca River blízko svého ústí do moře. Mezi banánovými farmami nad řekou Tweed. Tasmanců je pohrobena pod hladinou mořskou, nebof mnoho známek tomu nasvedčuje, že ještě v době, kdy již primitivní člověk tu patrně žil, břeh mořský ležel dále a hlouběji a že od té doby moře vystoupilo a značnou plochu nízké souše i dolní části údolí říčních zaplavilo. Rozloučivše se velmi srdečně s laskavými hostiteli a jejich hosty, dali jsme se dopraviti povozem k stanici Booyong na trati z Lismore do Mur-willumby. V nízké, širokými údolími příkrých boků rozbrázděné vysočině z láv a tuffů sopečných byl prales z největší části úplně odstraněn a jen na několika místech úmyslně zachovány byly na památku čisté porosty palmové a také jeden jehličnatý, nevelkého rozsahu. Širé plochy pastvin pokrývaly zvlněný terén rozdělený ohradami drátěnými a na nich pásl se hojným počtem dobytek hovězí a tu i tam i prasata. Na stanici čekali jsme hezkou chvíli na vlak a měli jsme spolu s ostatními nastávajícími cestujícími zábavu z mladého hocha, který podnikl toho 3S 499 dne první svou cestu jako obchodní agent a měl úspěch. Svoje nadšení potřeboval každému sděliti a s vítězoslavným výrazem ve tváři chodil od skupiny neznámých mu lidí ke druhé a všem ohlašoval velmi důležitě svůj první úspěch. Murwillumbnh leží na levém břehu široké a splavné řeky Tweed, asi 35 kilometrů od jejího ústí do moře, na pobřežní rovině i na svazích kopců ještě džunglí zarostlých. V pozadí obzoru na západě vyčnívá mohutná a tvarem svým velmi význačná hora Mount Warning, »hora varovná«, jak překřtil ji kapitán Cook, když plavil se podél pobřeží nebezpečného zrádnými proudy a úskalími. Vrchol Mount Warningu vévodí celému širému kraji, odevšad je jej viděti, trčíf skoro 1200 metrů vysoko a vzbuzuje dojem hory ještě vyšší. S některé strany jako výstražný prst ční hlavní vrchol do výše nad povlovnějším hřbetem, odjinud je celý hřeben viditelný v rozmanitém profilu a s některých míst připomíná prý dosti výrazně profil obličeje proslulého státníka koloniálního Nového Jižního Walesu, Sira Henry Parkesa. Náš pokus vystoupiti na Mount Warning skončil s nezdarem bez našeho zavinění. Aby bylo možno vykonati výlet za jeden den, bylo třeba dáti se svézti povozem asi patnáct kilometrů. Doporučený nám povozník poslal s námi mladého hocha, který jistil, že cestu na Mount Warning dobře zná. Dovezl nás velmi krásnou cestou údolím až na místo pod jižním úpatím hory, odkudž pod jeho vedením jsme nadstoupili výstup. Vrcholu hory s té strany nebylo viděti a hoch počínal si tak jistě, že nenapadlo mne žádné podezření. Stoupali jsme příkře po okraji nové banánové plantáže bez cesty a pak lezli jsme lesem jakoby do střechy, až jsme se dostali na úzký hodně skalnatý hřeben, za nímž bylo dosti hluboké údolíčko a zase nový příkrý hřbet značně vyšší našeho. Pojali jsme již jakési podezření, ale náš mladík byl stále napřed a na mé dotazy odpovídal jen, že je vše v pořádku. Spíše jsme sjížděli nežli sestupovali po příkrém srázu a pak zase trmáceli se přímo nahoru. Byl na těchto skalnatých svazích jen řídký blahovič-níkový les, jelikož patrně prst nestačila na výživu džungle a tak vegetace nepřekážela nám v přímočarém postupu. Skoro bez dechu vylezli jsme na vrchol, vyčerpáni prudkým výstupem v dusné atmosféře lesní, kam vítr nepronikal, a k svému rozčarování spatřili jsme Mount Warning oddělený ještě několika údolími a hřbety, které stoupaly před ním jako kulisy. Nedovedl jsem se již opanovati a řekl jsem našemu vůdci přímo, že jistě tudy nikdy k vrcholu nedospěl, a on to dosti sklesle doznal, vymlouvaje se na jiné, že prý mu radili tudy vystoupiti. Vyhlídka z dosaženého bodu byla prese vše zklamání tak pěkná, a vzduch tak osvěžující, že pone-náhlu vykouřil se nám hněv z hlavy a smířili jsme se se situací. Potřebovali jsme přes dvě hodiny lopotného stoupání sem a nemohli jsme již po- 500 čítati, že bychom téhož dne odjinud mohli provésti správně slezeni hory a vrátiti se do Murwillumby. Rozhodli jsme se k návratu toutéž cestou. Při klouzání po suché trávě lesem namohl jsem si koleno tak, že sotva jsem se dobelhal plantáží banánovou dolů do údolí. Nebylo již proto pomyšlení na novou turu příštího dne a tak bylo se nám spokojiti jen s pohledem na horu s různých stran. Přes horská údolí viděli jsme v dálce na severu také vysoké hřbety Mackphersonova pohoří, které tvoří hranici mezi Novým Jižním Walesem a Queenslandem. Kdyby byl Dr. Shirley ještě živ, byli bychom bývali asi právě na severním úbočí těchto hor v novém Národním parku státu Queenslands kam nás Dr. Shirley chtěl doprovoditi. Projeli jsme se ještě po blízkém okolí Murwillumby, kde plantáže banánové, pole se třtinou cukrovou a pastviny se střídají se zbytky pralesa na srázných úbočích. Příštího dne ráno nastoupili jsme cestu parníkem po řece Tweedu do 'ľweed Head, kde nás měl čekati syn našeho dobrého známého v Sydney, 501 který měl nedaleko od městečka banánovou farmu. Plavba po hluboké, pomalu plynoucí řece byla požitkem po tolikém cestování povozy, automobily a vlakem. V pozadí směle se týčil Mount Warning, jako by nám hrozil zdviženým prstem, který se vzdáleností od jeho úpatí stále se prodlužoval a divákům od probřeží nebo z moře trčel již jen jako obrovský monolith. Na severní straně nevysoký, ale příkrý bok sopečné vysočiny spadal místy až k samému řečišti, někde lesem porostlý, jinde banánovými plantážemi, po straně jižní široká rovina se prostírala s poli třtiny, kukuřice a pastvinami. Asi v polovině cesty mezi Murwillumbou a Tweed Heads řeka tvoří velmi dlouhý a rozsáhlý ostrov, který byl zákonem ustanoven jako ochranné území pro původní květenu i zvířenu. Byla to velmi šťastná volba, neboť džungle na tomto ostrově je skutečně velmi rozmanitá a bude krásnou památkou po původních pralesích s neklidným, rozčepýřeným jejich povrchem. Při březích jsou tu místy pandanové porosty, jinde palmy svými vějíři přečnívají okolní houštinu a tu i tam vysoká, ztepilá Araukarie přečnívá celé okolí svými symetricky rozdělenými větvemi. Je prý tu hodně hadíi a ještěrů, rovněž i ptactva. ííeka se hodně točí, nežli dospěje před městečko Tweed Heads ležící v nevábné písčině při zákrutu řeky, jež otáčí se ještě jednou k jihu než se vylévá přes mělčinu, bránící pronikání větších plavidel do ústí. Slyšeli jsme o Tweed Heads, že jest velmi příjemným místem pro mořské lázně a byli jsme velmi zklamáni. Tím více, že nejlepší tamní hotel, v němž jsme se ubytovali, ukázal se ve skutečnosti, zcela špatným místem, kde bydlila společnost velmi nepříjemná. A procházkou po okolí zjistili jsme, že vlastně to krásné koupání na široké písčité beachi je již po queenslandské straně u městečka Coolangatty, jež jest konečnou železniční stanicí z Brisbane. Hranice mezistátní vytýčena je tu velmi hrozivě; je to vyřoký dvojitý plot ze silných břeven, přes který pěší přecházejí po schůdkách, povozy pak jsou propouštěny vraty, jež vždy pečlivě zvláštní strážce uzavře. Je tu zvláštní přechod pro dobytek, který musí se ponořiti do silného roztoku chemikálií zabíjejících cizopasníky a jejich zárodky. Toto velmi přísné oddělení obou států má příčinou záplavu klíšťat na queenslandské straně. Rozmohou-li se klíšťata na dobytku, způsobí choroby, horečky zvané »tick fever«, jimž mnoho kusů podlehne úplně, jiné pak zhubnou, zeslábnou a stávají se skoro bezcennými pro hospodářství. V Novém Jižním Walesu se dosud dovedli tímto přísným oddělením uchrániti zhoubné rány. Byli jsme na výsost zklamáni a rozmrzeni, když viděli jsme pěkné čisté a moderní hotely v Coolangattě, které vypadaly jako paláce křišťálové proti hnusné rozviklané stavbě prvního hotelu v Tweed Heads. Tím větší byla naše zlost, že zde nebyli bychom platili o nic více za zaopatření mnohem vkusnější. Nebylo však pomoci, čekali jsme, že druhého dne ráno syn našeho 502 V odkopu obrovské hromady lastur nashromážděných australskými domorodci při dolním toku řeky Richmond. přítele jistě pro nás přijede, a nebylo by stálo za to pro jednu noc, abychom se ještě k večeru stěhovali. Dlouho chodili jsme po písčitém břehu a sledovali ho až pod skály mysu Point Danger, který vyčnívá širokým předhořím do moře severně od ústí Tweedu. Byl to původně ostrov složený z čedičové lávy, dnes připoutaný písčitými náplavy k souši, který byl jistě a možná několikráte ponořen pod hladinu moře a zarovnán na svém povrchu v plochou skálu; jeho okraje k moři obrácené jsou rozervány v balvanité útesy, mezi nimiž několik malých hochů hrálo si na schovávanou. 503 Vracejíce se přišli jsme na malého, asi čtyřletého bosého hocha, který marně se snažil upevniti si obvaz na trochu poraněné noze. Byl to sympatický kluk, ještě uřícený od skotačení. Nabídl jsem se mu, že mu nohu zaváži, on s povděkem přijal mou pomoc a pak se už od nás nehnul až do městečka, vypravuje nám velmi nenucené o všem, co ho napadlo. Měli jsme z něho radost, jak byl rozvážný a samostatný, ale při tom také pamětlivý příkazu svého otce. Přiznal se, že slíbil býti do slunce západu doma, a vskutku slib dodržel; když jsme se loučili, chtěl jsem mu na přímluvu své ženy dáti nějaký peníz, aby si koupil, co si bude přáti. Odmítl zdvořile se slovy: »Otec mi zakázal přijímati darů od lidí, kterých blíže neznám« a způsobně nám přál dobré noci. Měli jsme respekt pro neznámého nám jeho otce, který byl patrně dělníkem. Druhého dne ráno dostali jsme telefonickou zprávu, že povoz přijede pro nás později odpoledne, i vybrali jsme se na Point Danger, abychom pozorovali vlnobití na jeho oceánské straně. Scenerie pobřeží je pustá a divoká, není tu stromů mimo několik odřených pandánů na kraji písčin, místy vlny se lámou o skály, jinde mělčina se šíří daleko do moře; na polo hotové stavby hrází zky-klopského zdiva mají proraziti písečnou kosu a učiniti vjezd do ústí řeky možným pro parníky střední velikosti, ale zanášení břehů pískem je příliš silné a naděje ve zdar tohoto podniku nejsou prý tuze velké. Když jsme se dívali s předhoří do moře proti ústí řeky, uzřeli jsme na vzdálenost asi tří set metrů od nás celý houf žraloků, velikých i malých, kteří honili se tarn ve vodě nepříliš hluboké a odráželi se ostře od zelenošedé barvy hladiny nad písčitým dnem. Na jiné straně spatřili jsme druhý houfec těchto netvorů, rovněž něčím zaměstnaný na místě dosti omezeném. Pozorovali jsme je hezkou chvíli a nebylo ni nejmenší pochybnosti, že to jsou skutečně žraloci, nebyť jejich ostré hřbetní ploutve brázdily hladinu a mihaly se v hravém reji. Déšf přinutil nás k návratu do městečka, kde jsme čekali, až se objevil automobil s naším mladým hostitelem. Tomu bylo velmi nepříjemno, že ztrávili jsme tak špatnou noc, neboť několik do nepríčetnosti zpitých hostí rámusilo a vrávoralo po chodbách až do ranních hodin, a dobývalo se i do našeho pokoje, a zlobil se na mezistátní žárlivost, která pořádnému občanu Nového Jižního Walesu nedá, aby řekl cizímu hostu »jděte do Coolangatty na queenslandskou stranu, tam se budete míti lépe nežli v Tweed Heads«. Také turistická literatura vydávaná v Sydney pro občany tohoto státu je tak neupřímná, mluví o Tweed Heads jako o lázeňském místě, ač všechno, co má skutečný půvab pro turisty i trvalé hosty, je za hranicí u konkurenta. Zůstali jsme na farmě půl druhého dne. Hospodařily tu dvě dcery našeho přítele se svým bratrem, který již od dětství měl nesmírný sklon k zemědělství, ač byl sydneyské dítě velkoměstské. Své nadšení přenesl do té míry na celou rodinu, že otec před několika lety zakoupil banánovou farmu v poloze, která 504 se jemu i synovi velmi zalíbila při jedné vyjížclce o dovolené. Od té doby tu hospodařili, mladý rád opustil místo v obchodě, pro které byl vlastně vychován, a s velkou horlivostí oddával se ne právě vděčnému zaměstnání farmářskému. Vypukla totiž na plantážích na Tweedu nová choroba mezi banánovníky, která hrozila zničiti velkou část plantáží. Združení farmářů nabízí velké peníze tomu, kdo by chorobě té dovedl spolehlivě čeliti, a náš známý (starý Mr. Orr) stal se zástupcem združení v Syduey, kde zastává jeho zájmy jak u vlády, tak i u obchodníků kupujících banány ve velkém. Australské banány nejsou tak dobié jako znamenitou svojí jakostí vyhlášené banány ze souostroví Fidži, které dříve byly velmi hojně dováženy na australský trh. Aby pěstění banánů v australských tropech stalo se význačným odvětvím hospodářským, byla zavedena cla na banány z Fidži a zvyšována tak, že dnes celá spotřeba australská kryje se z plantáží na Severních Řekách a v Queenslandu. Znalci tohoto ovoce skrytě vzdychají po nádherných plodech z Fidži. Místo, na němž naši přátelé založili farmu, nemohlo býti lépe zvoleno z důvodů esthetiekýeh. Vysoko na širokém výběžku čedičové vysočiny právě nad údolím Tweedu, s vyhlídkou přes řeku na úzký pruh písčin a močálů, na stále rozčerený pobřežní pruh oceánu ana jeho sivou hladinu v dálce na obzoru s oblohou se stýkající. Půda byla znamenitá nahoře i na svazích a plantáž byla velmi nadějná, až asi před dvěma lety začala se i tu ukazovati choroba zvaná »bunchy top«, (v českém překladu chumáčovitý vrchol,) kterou rostliny degenerují a stávají se neschopnými vyvinouti správné ovoce. Zkoušeli proti ní celou řadu prostředků, stálo to mnoho peněz jednotlivce i celé združení, ale dosud nebylo nalezeno bezpečného prostředku, který by chorobu odstranil a rostliny zachránil. Nebyla ještě ani zjištěna pravá příčina této choroby. Dosud napadené trsy byly ničeny a to byla ovšem veliká škoda. Cítili jsme se výborně mezi našimi milými hostiteli, kteří byli rádi ve své samotě, že mají s kým si porozprávěti o jiných věcech nežli o farmářské práci, nemocech a ceně banánů, nebo o lokální politice. Jako jejich farma, vypadala i řada jiných v okolí, a banánové sady pokrývaly horní plochu vysočiny a boky její se všech stran, pokud nebyly tuze příkré nebo skalnaté. Úpravná stavení vyčnívala mezi sady, každé uprostřed svých pozemků: Byl to utěšený obraz klidného venkovského blahobytu skromných, pracovitých lidí, dokud je neprepadla choroba »bunchy top«. Ta řádila na některých farmách velmi zle, krásné porosty musily býti zničeny a mnoho pěkných nadějí bylo pochováno. Naši přátelé pěstovali banány ve velkém, ale vedle toho měli několik pa-payových stromků právě osypaných krásně zrajícím ovocem, pěkný záhon ananasů,dva druhy popínavé mučenky s jedlými plody, »passion fruit« a »grana-dilla,« po plotech zavěšené hustými clonami, několik řad krásných jahod, mimo meruňky a zelinářskou zahradu. Mráz tu nebývá nikdy; několikráte za zimu 506 k ránu objeví se lehce jinovatka, ale nikdy nepoškodí vážně plantáží na zimu velmi choulostivých. Měli jsme se znamenitě, starší ze slečen dala si záležeti, aby nám dala ochutnati všechny delikatesy z domácích plodin na banánové farmě. Jinak mnoho jsme se v domě nezdrželi, náš hostitel byl neúnavný, voze nás v automobile všemi směry po okolí, abychom si odnesli co nejvýstižnější obraz krajiny kolem dolního toku řeky Tweedu. Je tu několik lagun malebně rozložen}'ch kolem úpatí vysočiny, při nich trochu palem a pralesové vegetace; jsou to nepochybně nyní vyslazené zbytky původního mořského prstovitě rozeklaného zálivu, který náplavy Tweedu byl zanesen, a moře vytvořilo si písčité břehy opřené o skály, které kdysi jen jako nízké, příbojem druhdy zarovnané ostrůvky daleko před pobřežím vyčnívaly. Druhého dne odpoledne zavezl nás mladý přítel až do Murwillumby, kde vsedli jsme na vlak a odjeli toho večera do stanice Byron Bay. Byron Bay je skalnatými předhořími dosti pěkně chráněná zátoka, při níž vyrostlo výstavné zámožné městečko. Je nejsevernějším přístavem na celém pobřeží »Severních Rek« Nového Jižního Walesu a je přístupnější nežli říční přístavy, ač také někdy proniknou do něho velmi nebezpečně vlny rozbouřeného moře. Skoro celý obchod bohatých okrsků v okolí Tweed Heads a Murwillumby jím prochází. Důkaz nedávné poměrně katastrofy leží tu ještě při břehu, je to demontovaná kovová kostra pěkného parníku »Wollongbai«, kleiý 14. kvělna 1921 když stál zakotven u přístavní rampy do moře na kolech postavené, podlehl útoku vln a vichřice a byl i s kotvami zahnán na písčitý břeh opodál, na němž se tak hluboko zaryl, překlopiv se na jednu stranu, že žádným způsobem nemohl již býti vyproštěn. Prohlídka tohoto zajímavého vraku a krásná večerní nálada na pobřeží spolu s velmi dobrou večeří a správným noclehem v čistém hotelu nám osladily velmi časné vstávání k vlaku do Lismore. V tomto nám nevelmi sympatickém městě jsme se nezdrželi, nýbrž hned sedli na autobus, který vozí cestující až do Graftonu a dělá soutěž železniční trati, oklikou přes Casino vybočující k západu a prý mnohem méně zajímavé. Vzdálenost činí asi 120 kilometrů; projeli jsme nejprve velmi hustě obydleným krajem podél řeky Richmondu k jihu, viděli kosení třtiny cukrové a její náklady na mělkých širokých člunech, jichž několik bylo taženo najednou silným vlečným parníčkem, pak písčitou kopčinou porostlou sporým lesem až dolnímu toku řeky Clarence, kde je několik osad rybářstvím ve velkém a sadařstvím se živících. Státní parní přívozuí loď převezla nás na velký ostrov a s něho za několik minut na jižní břeh řeky, který sledovali jsme pak proti proudu až do městečka South Grafton, kde naše denní tura končila. Močály, nížinné porosty lesní a vzdělané plochy se střídaly podél cesty a výhledy na mocnou řeku činily nám jízdu velmi příjemnou. Zajistivše si byt v pěkném hotelu vydali jsme se přívozem na druhou 507 stranu řeky do vlastního Graf tonu, který dává si říkati metropole Severních ítek. Je to správné s historického hlediska, neboť je snad o čtvrt století starší nežli Lismore, které předstihlo daleko Grafton počtem obyvatelstva a zámožností i lidnatostí nejbližšího okolí. Grafton nerostl víc v posledních třiceti letech, je to trochu ospalé, ale velmi příjemné měfto venkovské, jehož obyvatelé si potrpí na trochu starosvetsky solidní komfort. Má mnoho starých stromů podél čistých, širokých ulic, pěkné parky, rozsáhlá sportovní hřiště a po stránce esthetické je mnohem uspokojivější nežli jeho rušný konkurent Lismore, který své okolí, od přírody mnohem způsobilejší k pěknému vypravení, naprosto bezohledně zanedbal a zkazil. Až do Graftonu zajíždějí parníky proti vodě. Měli jsme sto chutí jeti odtud poštovním automobilem do Glen Innes na novoanglické hornatine, cestou prý mnohem romantičtější, nežli z Tenterfieldu do Lismore, ale rozhodli jsme se přece pro pobřežní turu, abychom poznali aspoň letem i jižnější ze Severních Bek. Vyjeli jsme zase ráno automobilem, který dopravil nás po obědě do Macks-ville, prozatím konečné stanice severní trati pobřežní, která v Newcastle se připojuje k velké severní dráze. Vzdálenost činila skoro 150 kilometrů a z největší části vedla mohutnými lesy, většinou z obrovských krásných blaho-vičníků tvořenými, ale přece mnohem rozmanitějšími, nežli na suchých a neúrodných půdách,kde menší druhy málo vzhledné převládají.Zde jsou to stromy kmenů velice vysokých, zdravých a přímých jako svíčka, které teprve dvacet i více metrů od země se větví v korunu. Je to vzácné, znamenité dříví, tvrdé a těžké, výborné na špalíčky k dláždění ulic, na vodní stavby a na pražce železniční. V okolí přístavu Coff's Harbour je několik velkých pil v činnosti a také dříve již slyšeli jsme ostré svištění pil z jisté vzdálenosti a viděli dřevaře osekávati padlé velikány. Uzemí od řeky Clarence k jihu je, ač blíže k Newcastle, vlastně teprve v začátcích svého vývoje. Až zcela v posledních desítiletích šíří se i při tamních řekách chov dobytka, mlékaření, pěstění kukuřice, pícnin i sadařství, ale těžení lesů zůstává ještě jedním z hlavních zdrojů výživy a výnosu v těchto mnohoslibných krajích, nedávno teprve správně oceňovaných. Podle výkazů statistických již asi půl milionu hektarů půdy na Severních Bekách bylo proměněno v pole, sady nebo žírné pastviny a to z největší části v severní oblasti, kterou jsme právě poznali, ale prý skoro tolik je jí k disposici v polohách velmi výhodných k osídlení se znamenitou plodnou půdou, zejména na území dosud málo obydlených úvodí jižnější skupiny. Do vnitrozemí až na novoanglickou hornatinu ke trati spojující Syndney a Brisbane prostírá se rozsáhlý kraj dosud skoro neproniknutelných tropických pralesů, džunglí, kterým tu říkají »vine scrub« čili lijanová houština. Půda je tu nesmírně plodná, skládá se z čedičových láv a tufů. Přerozmanitá a bujná houšf 508 Měslo Lismore. tropického a subtropického stromoví pokrývá srázy hornatiny až velmi vysoko ve vlhkých horských údolícb, jimiž řeky řadou slapů se řítí, pospíchajíce příkrým spádem do pobřeží naplavené nížiny. Údolí i stupně hornatiny chovají mnoho výborné příležitosti pro podnikavé osadníky, ovšem pro dobrý a trvale zajištěný prodej plodin nově osazených území bylo by třeba většího odbytiště v samé Austrálii dosud příliš málo zalidněné. Převezli jsme se zase přes dvě ramena řeky Bellingeru a na poledne zastavili v pěkném hotelu pod městečkem Nambucca nad dolním tokem stejnojmenné řeky. Zde také dříví je hlavním předmětem těžby a tržby. Dlouhatánské, mohutné kmeny, upevněné na kolech zpředu i zezadu a tažené mnoho-četnými páry volů, pohybovaly se po cestě kolem hotelu, dole při řece byla v činnosti velká pila, a na všech stranách při břehu ležely spousty obrovských zdravých, hladce otesaných dřev. Vše je zánovní v osadách při dolní Nambucce, neboť pravidelné osídlení tam 509 teprve proniká v posledních letech. V Macksville jsme nastoupili cestu železnicí a dojeli toho večera až do Winghamu. Chtěli jsme viděti co největší část kraje z oken vlaku a proto dali jsme přednost jeti dále deuním vlakem příštího dne. Stálo to vskutku za to, střídaly se nám před očima pralesy, džungle, plochy pastvin, pole a sady, míhaly se osady větší a menší, několik utěšeně vzrůstajících městeček, vše rašící novým životem kraje, do něhož civilisace podniká teprve první rozhodné útoky ve velkém měřítku. Pozdě večer bylo hodně chladno ve vlaku a jedouce v noci ze stanice do městečka Winghamu otřásali jsme se zimou, a lesknoucí se střechy břidlicové vypadaly jakoby ojíněné. Přivstali jsme si časně ráno a ochotný starý povozník pro vezl nás po městečku před cestou k vlaku a ukázal nám také pýchu Winghamu, jeho divoký park. Je to krásně zvolený kus pralesa s několika fíkovníky gigantických rozměrů a s velmi pěknou scenerií podél řeky. Neproniknutelná původu housí tropického »scrubu« je tu učiněna přístupnou několika úzkými stezkami, které na všechny strany se vinou do šera zastíněnou džunglí. Kolik jiných měst v této požehnané krajině subtropického pobřeží mohlo snadao a lacino zachovati si takovou okrasu nedozírné ceny pro budoucí generace, až i v jejich okolí zbytky džungle budou zatlačeny vysoko na příkré, nepřístupné svahy daleko od míst hustěji obydlených! Na další cestě k Newcastle nebylo mnoho poutavého. Dráha zabočuje od Winghamu proti toku řeky Manningu do jeho pramenné oblasti, a obrací se pak k jihu, tekouc málo vábnou krajinou, hlavně z neúrodných hornin složenou, až do okolí Newcastle; je to část kamenouhelné pánve, pokrytá mladšími horninami, zejména také pískovci, podobnými z okolí Sydney nám známým souvrstvím. 510 XXXVI DOMÁCÍ A DRUŽNÝ ŽIVOT V SYDNEY Australský žargon. Společenská civilisace. Denní pořádek v rodinách. Volnost dětí. Život na školách. Potrava. Nápoje. Zábavy společenské. Sporty. okusím-li se v této kapitole o vypsání, jaké jest povahy a jakým způsobem obyvatelstvo sydneyské chápe život rodinný, jak pěstuje společenské styky, jak se stravuje a kterak tráví dobu prázdné a odpočinku, jsem si plně vědom, že obraz, který podám, nebude ani všestranně vyčerpávající, ani zcela objektivní. Bude se jistě lišiti od obrazu, jaký by podal Angličan nebo Francouz, protože, popisuje australské poměry životní, srovnávám s nimi a mám na mysli naše české, a zvláště pražské. Zároveň bude můj úsudek o různých zjevech zabarven i dosti osobně. Jsem si jist, že mnohý krajan psal by zajisté o mnohých věcech jinak. Nechci zapírati, že nalezl jsem v životě a v charakteru australského obyvatelstva velmi mnoho mně sympatických stránek, které snad nepůsobily by na všechny krajany stejně příznivě. Mimo to našli jsme tam oba, moje žena i já tolik dobrých a věrných přátel, že jejich výborné vlastnosti osobní zpříjemnily nám mnohé stránky tamního života, které snad lidé méně šťastní ve svém australském prostředí poznali ve zcela jiné, daleko nevábnější podobě. Jsem si toho velmi dobře vědom, že nejprve jako vědecký cestovatel, pak jako zástupce cizího státu, měl jsem značné výhody ve společenském styku, kterých postrádá cizinec, připluvší do Austrálie, aby tam jako přistěhovalec založil svou existenci penězi na Australanech vydělanými. Byla mně uspořena mnohá zklamání, dlouhé, často velmi nepříjemné seznamování a jiné nepříjemnosti z nedůvěry plynoucí, kterým vysazen jest každý cizinec, soutěžící o existenci v zemi sobě neznámé, v prostředí úplně cizím, které snadno zdá se úmyslně nepřístupným, ba osobně nepřátelským, i když ve skutečnosti takovým není. Lidem, anglického jazyka neznalým, připravuje australský život zvláště mnoho zklamání, neboť nenajdou nikde skoro opory ani porozumění, dokud nenaučí se aspoň trochu řeči a nevyznají se v tamních zvyklostech každodenního styku. Angličané líčící život v Austrálii diví se tamní společenské volnosti, 511 zdůrazňují malý sklon k formalitám, uznávají otevřenost a vřelost Australanů a rádi vtipkují o přílišné nenucenosti mužů a žen, zejména těch, co dlouho žili na australském venkově nebo povznesli se k blahobytu z nízké společenské třídy. Posmívají se jim pro ohavný prý žargon, výslovností podobný londýnskému »cockney«, nářečí přelidněných čtvrtí východního Londýna, které je ve slušné společnosti anglické naprosto nepřípustné. Tolik je jisto, že nepěkná výslovnost a někdy i fráse odlišná od dobré angličtiny, asi jako »podskalácká« mluva od spisovné češtiny, slyší se v Sydney i jinde v Austrálii často i z úst osob, u nichž byste předpokládali vybranější způsob vyjadřování, ale nejčastěji mluvívají děti takovým způsobem a později když dospívají, většinou tomu odvykají. Ostatně má australská angličtina již dosti zvláštní postavení mezi anglickými nářečími i tím, že vytvořila si značné množství slov, kterých mimo Austrálii málo se užívá. Obyčejná mluva zvláště na venkově hemží se výrazy neaustralskému Angličanu jistě nesrozumitelnými. Nejlepší a snad nejúplnější ukázkou takové angličtiny je nesmírně populární humoristická lyricko epická báseň C. J. Dennise »The sentimental bloke« (bloke = chlap). Jak Angličané tak i sami konservativnější Australané rádi si postěžují na přílišnou volnost mravů, na nedostatek úcty ke starým lidem, na uvolňování rodinných svazků a na málo porozumění pro domácí život u australského obyvatelstva. Není pochyby o tom, že proti průměrnému způsobu, jakým zejména střední vrstvy žijí v Anglii, jest život Australanů na venku i ve velkých městech velmi volný, bez zbytečných formalit, s demokratickou nenucenosti ve styku tříd, pohlaví i osob různého stáří, ale přes to základní rysy domácího i společenského života jsou anglické a přizpůsobily se jen teplému podnebí a novému širokému prostředí v rysech spíše jen povrchních. Společenská ukázněnost, pevně stanovené a dodržované způsoby při stole, ustálený mrav vštěpovaný již nejmenším dětem nenásilným, ale velmi naléhavým způsobem, jest právě tak základním příznakem australské společnosti, jako anglické. Australské dítě neroste zpravidla jako zanedbané, ani jako hýčkané stvoření, jehož nemravy jsou přehlíženy rodiči i okolím; nemá zpravidla odpuzující klackovitosti ani netrpí vadami, které jsou následkem zakřiknuté nesamostatnosti v dětství. Správná forma společenská roste s ním do pozdějšího věku, takže najdete tu poměrně málo lidí, kteří by se nedovedli chovati nenucené a přece společensky správně. Slušné chování mužů v přítomnosti dámské jest zejména zachováváno skoro všeobecně. Tu i tam se stane, že noví zbohatlíci pováleční, spíše ženy nežli muži, mají příliš ostré lokty a bezohledný jazyk i odhalují s nejapnou otevřeností svou špatnou výchovu a nízké choutky, ale případy takové 512 _ 1 V 1 - 1 N 11 ŕ . -i- M n T- ' fc, s. \ í '■ a Y • ä. V P* ■ jCí "*C PT" M ľäl ^V - \ 2 ^* .t * —■* - *ľ r> • 5: *>;- i v 7ť m g ,- •-----------t—----^-^-i , 1 f ■ .!*<■ ■Jj H^ BP-; ^ 1 .•■ 1 "X ^ '■J t ■ í 1 3 ,1' "•£ ej. .r f •• *■ KV' \ iL^! ^fc t> * %<, ' * „ .' "V ^ p* ^V^l -Ä**í'*- V !««f» \ • I -J«? o B^S^H 1 ^r- Ü w ^^ ^ -c-- O - •^^ —' V ^Ts'' o & g x ' m p ■y» M- lUk ▼^ i&' p • i* W \ >* p< 1 v ' va- ■ w \'/m _ ______X — í "• , - * - • \ \ ' 1 j) * ŮH / x ^^9^...-:-" «—""T^ L-., v W~^jľw" W. r/ W-» • - -Jíti-.^t^l v$*r ' .íU^fl^W- \ \ jsou skutečně výjimkou i v tak zvané společenské smetánce, do níž veliké příjmy nejsnáze otvírají přístup i lidem velmi malé kultury. Australan není tak upiatý k neznámému jako pravý Angličan, a nemá ve svém jednání zpravidla také oné nepříjemné povýšenosti proti cizincům, jakou Angličané rádi dávají znáti, aniž by tím mínili osobně uraziti. Je to jen výraz jejich národní pýchy a přesvědčení, že všichni ostatní národové stojí mocí a výchovou daleko pod Angličany. Ovšem třeba přiznati, že po válce stali se i Australané nedůtklivějšími k cizincům, nežli bývali před tím. Australan skoro zpravidla chová se přívětivé i k cizinci, se kterým přišel do nahodilého styku bez společenských formalit, rozhovoří se s cizím člověkem ve vlaku nebo na parníku zcela rád a je vždy ochoten poraditi i pomoci, neodpuzuje-li ho cizinec svým chováním. Ovšem dá se odraditi velmi snadno také přílišnou povídavostí, vypravováním osobních slabých stránek vlastních i cizích, zkrátka sklonem ke klevetívé žvanivosti, která je jeho nitru cizí a odporná. Proto nemívá v lásce Němců a některých jejich sousedů, protože u nich jest srdce na jazyku a neznají čestné ukázněnosti v hovoru. Klepavý i žvanivý muž, který, jak se říká, si nevidí do úst, je předmětem nedůvěry a opovržení. Zrovna tak člověk propůjčující se k službám málo čestným, jako je donášení a slídění po chybách jiných lidí. Cizincům takové vlastnosti ovšem zvláště škodí. Ctnost umírněnosti ve sdílnosti vůbec a v kritice jiných zvláště je pochopitelně mnohem více zakořeněna u mužů nežli u žen a souvisí s tím, že i urážky, kterých by si průměrný Středoevropan málo povšiml, bývají trestány vyzváním k souboji v boxu čili v rohování, nebo jsou-li příliš zlé, také přímo ranou pěstí do obličeje. Jak málo i slušných lidí u nás se do opravdy urazí, řekne-li jim kdo, že lhou! V Austrálii muž muži toho neřekne bez nutných důvodů, protože by měl v zápětí k očekávání okamžitý, bezohledný boj pěstěmi podle všech pravidel soubojových, ale bez rukavic rohovnických! Přes značnou opatrnost v hovoru průměrný Australan nikdy se nezpě-čuje omluviti se, ublížil-li komu včdomky nebo nevědomky. Uznati vlastní chybu nebo poklesek a přiznati se k nim s politováním, považuje se stejně za požadavek dobrého mravu, právě jako slušné přijetí omluvy tím, komu se stalo příkoří. Ovšem najdou se také lidé, kteří na tato pravidla společenské slušnosti hřeší, zejména proti cizincům, kterým dostane se zřídka zastání veřejnosti proti rodilému nebo aklimatisovanému Australanu. Taková individua spoléhají, že jednoduchou 1'rasí »I am sorry«, »jest mi líto«, učiní zadost své povinnosti také za chování velmi bezohledné a někdy i úmyslně zlovolné. Člověk zbabělý nebo umíněný, neschopný státi za svým tvrzením nebo 88« 515 neochotný odvolati nepravdivé, jest předmětem opovržení. Také v životě hospodářském a zejména v obchodních kruzích udržování dosti přísných pravidel čestnosti jest zjevem všeobecným mezi lidmi, kteří dělají si nárok na dobré jméno a důvěru jiných. Měl jsem jako generální konsul hodně příležitosti ke styku s obchodníky a často šlo o věci, zejména při osvědčeních celním úřadům o původu zboží, při nichž jistě mohlo býti velké pokušení zkoušeti, jak pevné jest naše zásadní stanovisko. Mohu však říci, že ve všech případech, kde šlo o slušné firmy (s ojedinělými neslušnými jsme ovšem naráz přerušili styky), nestal se ani jeden pokus, aby se nás snažili svésti k jednání nezcela správnému ve svůj prospěch. Rovněž nikdy jsem se nesetkal se slušným člověkem, který by se byl chlubil, jak vyzrál na úřady berní nebo celní. Stěžovali si často na příliš vysoké daně a jiné dávky veřejné, užívali všech legálních prostředků, aby je zmenšili, ale nikdy nepřiznali se k nějakému úmyslnému ošizení úřadů, ani v hovoru jířátelsky důvěrném. Chvástání se různými »triky« je v dobré společnosti absolutně vyloučeno. Jistě vysoké hledisko, pokud se týče obchodnické cti, prozrazují také nepsaná, ale přísně dodržovaná pravidla v zacházení s osobami fysickými i právními, které dostaly se do platebních těžkostí nebo udělaly úpadek. Dává se jim velmi ochotně příležitost, aby znovu si pomohly, ale jen s tím předpokladem, že jakmile se trochu uchytí, začnou pravidelně spláceti své staré dluhy a vynasnaží se vším způsobem, aby vyrovnaly škody a ztráty jiným způsobené ať úmyslně, či jen z lehkomyslnosti a nešťastnou shodou okolností. Znám celou řadu případů, které vydávají velmi dobré vysvědčení tomuto smyslu pro obchodnickou čest. Ani banky ani jiní činitelé zakládající si na svém dobrém jménu nedají iivěru nikomu, kdo znovu začíná, jestli hned nejeví opravdové ochoty ke splácení starých povinností věřitelům. Tato pravidla čestnosti nejsou vždy tak plně dodržována v drobném denním styku prodavači, sklepníky, průvodčími a pokladníky dopravních podniků. Třeba si vždy dáti dobrý pozor při rozměňování peněz; dosti často shledá každý, že dostal nazpět méně, že totiž zřízenec se zmýlil ve svůj prospěch; ten zpravidla omyl uzná, jestli se poškozený hned přihlásí, omluví se »I am sorry«, doplatí a věc je hotova. Ovšem někteří lidé jsou již známi, že se jim taková zmýlená tuze zhusta přihází. Nejčastěji si zamění dvoušilink a půlkorunu (2V2 šilinku), které jsou si velikostí i váhou hodně podobné. Někdy až přílišná ohleduplnost a trpělivost k ženám a dětem je jedním z nejvýznačnějších rysů australského života. Dotěrnost mužů k ženám, jak ve společnosti, tak i na veřejných místech, je mnohem menší nežli v Evropě, neboť jak orgány veřejného pořádku, tak i obecenstvo samo poskytne ochrany obtěžované osobě velmi ochotně. 516 Kangaroo River mezi pískovcovými skalami. Jsou ovšem případy, že jak některé ženy, tak i děti úmyslně zneužívají těchto velmi pevných společenských pravidel, a okolí jejich je pak proti nim skoro bezbranné. 517 Jak čtenář, tuším, poznal již z kapitoly o městě Sydney, býva závod, obchod nebo úřad, v němž muž nebo žena jsou zaměstnáni mimo vlastní domácnost, zpravidla hodně vzdálen od jejich bytu. Největší část sydneyského obyvatelstva odjíždí ráno za svým povoláním do »City«, do továren nebo do přístavu, a vrací se domů k večeru po přibližně osmihodinném zaměstnání. Projezditi za den jednu nebo dvě hodiny není žádnou výjimkou; jistě jest mnohem méně lidí, kteří mají blíže k svému působišti, nežli těch, kteří na každou cestu z domova nebo k domovu potřebují nejméně půl hodiny. Polední přestávka bývá krátká, jedna hodina nebo i kratší, a velkoměstští Australané nejezdí na »lunch« domů, nýbrž požívají ho v restauracích, klubech, v parcích nebo jinak. Lunch bývá zpravidla mnohem lehčí jídlo nežli oběd, velká většina, zejména žen, spokojuje se několika sanďwiehy třeba zeleninovými (rajská jablka a salát) a nějakým kouskem pečiva k čaji. Zejména v letním horku odbývá se lunch velmi jednoduše studeným jídlem. Před odjezdem z domova ovšem pojídají Australané, právě jako Angličané nebo Američané vydatnou, z části masitou snídani ke kávě nebo k čaji, kterou stačí tráviti hodně dlouho a proto dosti snadno vydrží bez silnějšího oběda až do večera, kdy zpravidla již po šesté hodině ve svých domácnostech zasedají k složitějšímu jídlu, které zovou »dinner« čili oběd. Je-li společnost déle vzhůru, podává se pak i studený »supper«. Australané jsou velmi oddáni pití čaje, tmavého a trpkého ceylonského, indického, nebo jávského, který vydatně sladí a zpravidla s mlékem nebo smetanou mísí. Čaj s rumem nebo koňakem, jak se u nás zvláště dříve často požíval, je tam neznám. Lidé časně vstávající mívají ranní koflík čaje dlouho před velkou snídaní, po desáté hodině i v úřadech a obchodech pijí zase čaj a odpoledne znovu, pokud nedají přednost nějakému alkoholickému nápoji po denním zaměstnání. Den pak končívají zase čajem při »supper«. Dobré kávy v Austrálii skoro ani neznají. Kupují zpravidla rozemletou kávu již smíšenou s přísadou; bílá káva s dobrým mlékem bývá dosti snesitelná, za to černé kávy nelze ani píti. Pouze v četných laciných kavárnách jistého Egypťana možno obdržeti na zvláštní rozkaz dobré černé kávy »ä la turca«. Ovšem nejsou to kavárny podle našeho způsobu, nemají tam novin, za to ke kávě prodávají i masité zákusky, takže lze se v nich lacino se najísti. Hospodského života, tak jak je vyvinut u nás a v Německu, v Austrálii není ve větším měřítku, zuámí a přátelé skorém zpravidla scházejí se v soukromých příbytcích k družnému ztrávení volných chvil, nejdou-li do divadla, k tanci nebo k nějaké jiné zábavo mimo dům. Již ta okolnost, že obydlí bývají daleko z města a že jsou to z největší části rodinné domky, ať vlastní ať najaté, působí pro větší přitažlivost domácího krbu, i když není 518 Hornické město Zeehaii v západní Tasmánii, na které těžce dolehla krise posledních let. příliš útulný. Většina australských mužů vrací se k »dinner« domů a prožívá pak večer klidně ve vlastní rodině nebo někde blízko u sousedů. Skromný rodinný život je tam velmi rozšířen a večery ztrávené v rozmanitých divadlech a při večeřích ve veřejných místnostech vůbec nebývají příliš časté. V jaké míře mělo tu časné zavírání nedávno zavedené barů příznivý vliv na vývoj domáckosti mužů, o tom mínění se rozcházejí. Poměr mezi mužem, ženou a dětmi bývá zpravidla méně intimní nežli u nás, rozumíme-li intimností, že jeden snaží se míti veliký vliv na konání i smýšlení druhého. Každý má tu více individuální neodvislosti i ve spořádaných rodinách. Je to stará anglická tradice, která se zde skoro všeobecně dodržuje. Již ta okolnost, že muž se nevrací na polední přestávku domň. působí pro větší volnost. Zejména žena je mnohem neodvislejší na domácnosti a zvláště na kuchyni nežli u nás. Veškerá soustava domácí práce je tak uzpůsobena, aby žena mohla býti v době poměrně krátké hotova s hospodyňskými pracemi a aby se zbytečně 519 neunavila věcmi, které se dají vyříditi jinak. Velmi dobře a spolehlivě je v australských městech zavedeno, aby mléko, chléb a jiné denní potřeby byly pravidelně do bytu donášeny, topení a svícení plynem nebo elektřinou jest skoro všeobecné, zařízení pro snadné ohřívání vody rovněž bývá po ruce, domácí ledničky jsou skoro v každém příbytku a led dodává se pravidelně podle přání z továren na umělý led. Prádlo dává se většinou do prádelen, čištění v domě provádí se co nejúspornějšími methodami, pokud se týče času a námahy, a tak australská hospodyňka má mnohem více času pro sebe a pro děti, má-li jaké, nežli naše ženy, i když nemá žádné stálé výpomoci. Se služebným personálem jsou veliké potíže, platy žádají vysoké a práce, kterou jsou služky ochotny vykonávati, není zpravidla tolik, jako se vyžaduje u násj aspoň neděli odpoledne a obyčejně nejméně i jiný půlden v týdnu mívají pro sebe. Spolehlivých a práce znalých služek je velký nedostatek a proto stále větší počet rodin, zejména bezdětných, dává přednost žití v zařízených »fiatech« anebo i v »boardinghousech«, jelikož vedení rodinného domu vyžaduje příliš mnoho času a práce. Vším způsobem se podporuje přistěhování svobodných služek z Anglie, ale výsledky i tu nebývají vždy příznivé, mnohé dívky velmi rychle si zvyknou na australský pohodlný životní názor a činí požadavky prepiate za málo práce. Jedním z velmi zajímavých bodů rodinného života jest poměr rodičů k dětem. Děti jsou velmi šťastným živlem v Austrálii. Samo podnebí to působí i způsob bydlení v rodinných domcích. Jsou od nejútlejšího věku skoro stále na čerstvém vzduchu. Mají ku podivu mnoho volnosti, nikdo jich nesleduje úzkostlivýma očima a tak naučí se zkušeností brzo jisté opatrnosti. Dospělí se nepletou přehnaně do dětských zábav a rozporů a tak děti vyrůstají spoléhajíce se na sebe. Přece však otcové věnují se dětem zpravidla více nežli u nás. Otec tlačivá kočárek a nosí nemluvně na ruce, tráví prázdné odpoledne v sobotu a často celý den v neděli na »picknicku« s rodinou. Poměr rodičů k dětem je méně úzkostlivý, ale kamarádštější a důvěrnější, nežli bývá jinde. Není tu mnoho strachu ani přísnosti, otec i matka zhusta dají se až příliš mistrovati mládeží tuze sebevědomou, ale opravdových rodinných nesváru a špatně vychovaných dětí bývá již proto dosti málo, že každému dopřává se v rodině hodně volnosti a samostatnosti. Neviděli jsme tu ustrašených matek a otců hlídajících každý krok svého miláčka, rodiče i děti bývají klidně, upřímně si oddáni, bez zvláštní sentimentality. Angličané, zvyklí na velmi ztrnulý poměr v rodině, kde synové otci říkají »sir« a blíží se k rodičům jen podle velmi tuhé etikety vj lučující větší důvěrnost, hledí ovšem na australský rodinný život jako na úpadkový zjev a hrozí se neúctv dětí k rodičům. Myslím, že hledisko to není ve většině případů oprávněno, a zdá se mi, že poměr mezi dětmi a rodiči a zejména mezi otcem 520 Bujné převisy Han na okraji pralesa, velkolistý strom uprostřed je chlebovník. a syny je pouze mnohem lidštější a přirozenější nežli pod patriarchální disciplinou, která ovšem i v Anglii se už hodně uvolňuje a v Americe zejména bývá zhusta na nižším stupni nežli v Austrálii. Děti až do šestnácti let nebývají brány do společnosti dospělých; jsou-li cizí hosté v domě, jídávají odděleně a zejména chodí velmi brzo spat. V tom jsou opravdu podivuhodné. Bývali jsme v mnoha rodinách jako důvěrně známí hosté a všude jsme se shledali se zvláštní a přece dobrovolnou disciplinou u dětí, které nikdy neprotestovaly proti rozkazu, aby uchýlily se do svých ložnic a chovaly se tiše, třeba bylo ještě hodně časně a jistě necítily se ještě ospalými. Veliká váha klade se na tělesné zdraví hned u drobných dítek. Zanedbaných, 521 nečistých dětí vidí se velmi málo. Matky mají hodně času, aby se jim věnovaly, a také těm dětem, které nemají potřebné péče se strany rodičů, nedaří se špatně; najedí se a dostanou potřebného ošetření u sousedů nebo v opatrov-náeh. Není tu bídy, která zatvrzuje i proti maličkým. Vaření potravy zvláště stravitelné a výživné pro drobné děti věnuje se velká péče. Proto jest málo dětí churavě, špatně vypadajících. Bývají dobře živené, čilé a veselé, málo potkáváte brečtivých nebo jinak obtížných svému okolí. Je tu jakýsi velmi zdravý normál v životě rodinném i ve společnosti, který bezděčné skoro vychovává lidi k snášelivosti a k takové míře osobní samostatnosti, že již od malička najde se jen málo charakterů, které nedaly by se vychovati v individua společensky dobře snesitelná. Již malé děti učí se slušně jísti a chovati se správně k cizím osobám. Nedá to patrně tolik námahy a zlosti jako v zemích neanglických, kde právě v útlém věku se odpouští příliš mnoho a také později málo soustavné a laskavé péče věnuje se společenské i charakterové výchově dětí dorůstajících. V Austrálii není tak rozšířen jako v Anglii zvyk dávati dorůstající děti do tak zvaných »boarding-schools», soukromých škol s internáty, kde vychovávají se přísnou společenskou dresurou. Veřejné státní školy v Austrálii převládají a nemívají internátů, také při universitách nejsou pravidlem koleje pro společné bydlení studentů. Že tím trpí trochu výcvik pro společenský život, je zajisté pravda, ale podle mého mínění jsou stížnosti pronášené na »zvlčení« mládeže vinou škol veřejných, kde prý je nedostatek učitelů příkladně ukázněných, příliš přehnané a často již jen ze zvvku a bezmyšlenkovitě bývají pronášeny. Spíše zdají se nám oprávněny stesky, že jak ve státních školách obecných a středních, tak zejména v soukromých školách děti se poměrně málo naučí. Příliš mnoho času zaberou sporty, hry a výlety, na opravdu vážnou práci klade se prý malý důraz. Profesoři universitní často si stěžují na velmi slabou přípravu mládeže, která přichází na universitu, a také ze škol odborných slyšel jsem podobné, jistě odůvodněné poznámky. Těžko usouditi, kde jest tu vina. Spíše nežli jednotlivci působí rozvratně celé prostředí. Příliš málo důrazu se klade v nynější generaci na vzdělání a opravdovou práci. Mládež, zejména nemajetných tříd, slyší od otců, že stát a společnost má mnoho povinností k jednotlivci, ale povinnosti jednotlivce sama k sobě i k veřejnosti se berou příliš lehce. Sama australská příroda podporuje sklon k nestálému, bezstarostnému životu a odpor k soustavné činnosti soustředěné na něco třeba dosti nezajímavého. Není tu, bohužel, za nynějších sociálních poměrů nikoho, kdo by opravdově čelil sklonu k nebezpečné povrchnosti a přílišnému spoléhání na zdánlivou ne-vyčerpatelnost přirozených zdrojů australského blahobytu. Rovněž jiný nedostatek mají australské školy ve srovnání s tradičním 522 Vchod do tasmanského Národního Parku pod horou Mount Field. anglickým školením vinou sociální ideologie posledních generací. Anglické školy vším způsobem poháněly ctižádost svých žáků různými stupni poct a vyznamenání udílených nejsnaživějším. Bylo v tom snad hodně přehnáno, ale na druhé straně dnešní obecná škola australská až s příliš neoprávněnou útrpností dívá se na tyto přežitky z doby, kdy vybičovaní osobní ctižádosti pokládalo se za účinnou překážku proti snahám o špatně pochopenou společenskou rovnost a za velmi správný úvod do samostatného života. Dnešní australská škola hoví snad až přespříliš požadavku rovnocennosti všech žáků na úkor těch, kteří byli by schopni lepšího pokroku a hlubšího vzdělání, kdyby dostávalo se jim správného návodu. Tak pěstuje se individualismus a ctižádost pouze jednostranně, totiž ve sportu. Duševní stránka zůstává spíše zanedbána, neboť pouze učitelé, kteří 523 aké jako sportsmani budí vážnost a sympatie mládeže, doveoou ve vetsi míre účinkovati na jejich vývoj a není mnoho takových, kteří s láskou k tělesným výkonům spojují též hlubší porozumění pro vědu, literaturu a umění. Zejména špatná příprava bývá v oboru historie a zeměpisu, za to zájem o australskou přírodu je velmi značný. Souvisí to s dobrodružným a sportovním duchem mládeže, pro niž rybaření, lov zvěře a toulání v bushi je velmi oblíbeným zaměstnáním. Tak se velká životní síla a iniciativa mládeže vybíjí hlavně v jednom směru a vážná práce duševní při tom přichází zkrátka, není-li opravdový zájem pro ni hluboce založen již v povaze jednotlivce a ve výchově mimoškolské. Na vyšší obecné vzdělání neklade se dosud dostatečná váha. Studium na universitách i odborných školách má příliš praktický, chlebařský ráz a smysl pro povšechné, filosoficky prohloubené poznání naukové dosud málo pronikl mezi studenty a tak zvanou inteligenci vůbec. Je málo příležitosti k odborným diskusím, málo iniciativy mimosportovni mezi mládeží. Z universit australských tři, v Sydney, v Melbourne a v Adelaide, pokud se týče své vědecké výše mohou se měřiti s dobrými prostředními evropskými, university v Brisbane a v Perthu jsou v počátcích a nepatrná »university college« v Tasmánii nemůže se vůbec srovnávati s evropskými ani počtem učících sil ani jakostí vyučování. Z odborných škol mají některé velmi dobrou pověst i mimo Austrálii. Skoro na všech vyšších školách je zavedena koedukace žactva a počet ženských studentů je velmi hojný. Styk svobodné mládeže obojího pohlaví je mnohem volnější nežli na evropské pevnině. Zařízení »gardedám« není vůbec již v módě, hoši a děvčata chodí na výlety i k tanci spolu a nikdo se zvláště o ně nezajímá, pokud nevyhledávají míst snad společenskému vkusu se příčících. Děvčata skoro zpravidla kouří, zdržují se však, až na nepříliš časté výjimky, pití alkoholických nápojů. Špatné následky této volnosti ve styku svobodných lidí bývají zřídka nápadné, zákony australské chrání dívky velmi vydatně proti lehkomyslnosti a nezodpovědnosti mužů. Mravokárci naříkají ovšem, že prý počet nedovolených zákroků roste hrozivou měrou, ale bezdětných rodin není v Austrálii mnoho již proto, že muži žení se většinou v hodně mladém věku a existenční potíže málo kdy jsou takové, aby vyživení jednoho nebo dvou dětí bylo problémem příliš těžkým a znamenalo velikou újmu pro zvyklé životní potřeby rodičů. Velmi mnoho mladých mužů žení se s dívkami zkušenějšími a často i staršími, nežli jsou sami. Mnohem častěji nežli u nás vidíte proto párky velmi nerovného vzhledu, muž ještě svěží a žena již hodně zestaralá, ač málo kdy bývá to od upracovanosti nebo následkem starostí o rodinu. Vedle skutečného stáří bývá zhusta vina i na nesprávné výživě žen, která způsobuje potíže v trávení a brzké vadnutí tahů obličeje, ač postavou zůstávají často 524 Hráz umělého jezera na řece Cotteru ve federálním territoriu. velmi křepké až do pozdního stáří a strojí se také jako mladé, i když jsou již babičkami. Velkou předností australských domácností, zejména městských, je značná péče, která se věnuje čistotě. V domcích a »fiatech« zpravidla bývá koupelna a většina lidí koupá se důkladně denně. Čistotě rukou a slušné úpravě šatu i obuvi věnuje se mnoho péče, zejména večer po denní práci. Zasednouti k jídlu se špinavýma rukama je nemyslitelné. Všude i v lidových restauracích je postaráno o slušné umývárny, kde lze též šat očistiti a upraviti se tak, aby se ke stolu zasedlo ve stavu přiměřeném. Pokud se týče oděvů, je nyní zejména u dam v oblibě velmi časté střídání. Jakost látek bývá dosti špatná, ale panující móda ve střihu i v barvách 525 je opravdu zákonem, podle něhož se každý řídí až do nemožnosti. Individuální vkus tu neplatí, každý navlékne na sebe, co »fashion« káže. Pokud se týče večerního ústroje, nejsou v Austrálii tak přísní jako v Anglii, ale u nás dosud vžitá zastaralá obliba pro šosaté kabáty ve dne i večer je tam naprosto nemyslitelná. Žakety nebo redingoty se nosí jen při zvláštních příležitostech, jinak ve dne jen sakové obleky, večer »smoking« čili »dinner jacket« a frak. Věnuji-li zvláštní úvahu způsobu výživy, není to jen proto, že sám si na vydatné a dobře upravené i rozmanité jídlo potrpím, nýbrž protože jsem přesvědčen, že ve způsobu, jak se stravujeme, je více podnětů k spokojenosti a nespokojenosti, k únavě i k dobré náladě, ke zdraví nebo chorobnému stavu těla i ducha, nežli se zpravidla myslívá. Srovnáváte-li Angličana s Francouzem nebo Čechem, pokud se týče požadavků, které klade na kuchyň, dojdete jistě k úsudku, že spokojí se s mnohem jednostrannější kuchyní, nežli průměrný příslušník obou národů ke srovnání jmenovaných. Málo Angličanů věnuje ve své vlasti mnoho pozornosti úpravě jídel, i když mají dosti jemné zažívací ústrojí. Stereotypní, do nekonečna se opakující úprava, málo změny při zdánlivě velkém výběru je charakteristickou vlastností anglické kuchyně. Angličan jakoby se styděl, že má smysl chuti: rozhodně snaží se, aby se jím dal ovládati co nejméně, pokud běží o pokrmy, které jsou na obyčejném jídelním lístku anglickém. K cizím pochoutkám již z toho důvodu zdráhá se přilnouti, i když si na nich velmi dobře pochutnal. Zejména v domácnostech upravuje se vše hodně na rýchlo, proto polohotové věci z obchodu a konservy všeho druhu jsou požívány v rozměrech opravdu úžasných a jistě v mnohem větší míře, nežli jest zdrávo. Snad proto je tak málo dospělých lidí se zdravými zuby; zajisté mnohem větší počet mužů i žen v prostředním věku má celé chrupy umělé nežli u nás. A to přes to, že zpravidla již od útlého dětství věnuje se chrupu značná péče. Žaludeční choroby jsou na denním pořádku. Jak malý bývá výběr jídla, je nám známo z příkladů v rodinách, kterým hmotné poměry nepřekážely stravovati se lépe; jest mnoho domácností, v nichž skopové kotlety na rýchlo pečené, tak zvané »mutton chops«, střídají pouze se šunkou, s kupovanými klobásy z vepřového masa a sandwichi ze studeného masa po celý rok k snídani, k lunchi i k večernímu obědu! Ovšem sní se vedle toho hodně vajec, másla, ovoce a z obchodů kupovaného pečiva, pěkně vypadajícího, ale malé hodnoty výživné. Zelenina se podává hojně, ale zpravidla hodně vyvařená a málo chutná, skutečné péče správné úpravě jídel věnuje se velmi pořídku. Výjimkou tu bývají rodiny, v nichž ženy pocházejí z jiných národů, nebo dovedly se s láskou přizpůsobiti jemnějším a rozmanitějším přáním svých mužů původem cizinců. Že je Australan ve svých požadavcích na kuchyni ještě jednostrannější 526 a skromnější nežli Angličan, poznává se nejlépe v restauracích a hotelích, které jsou považovány za nejlepší. Pro jídla upravená odlišné, nežli obvyklým způsobem, není téměř zájmu a proto zmizejí velmi brzo z jídelního lístku i těch podniků, které zprvu se chlubí, že vaří francouzsky i jinak po cizím způsobu. V lidových jídelnách a po venkově bývá až na řídké výjimky strava velmi nezáživně upravena. Spousta koření a ostrýi-h omáček má napraviti stravitelnost, jsou to však pomůcky velmi osudné na trvalo pro zažívací orgány. Je v Austrálii mnohem více lidí, trpících zvláště ve věku 30 — 50 let velmi těžkými žaludečními obtížemi, nežli u nás nebo v jiných zemích pevniny evropské. Lépe snášejí nevýhody jednotvárné výživy muži těžce pracující, nebo vůbec hodně se pohybující, za to zvláště ženy bývají často stížený nechutenstvím, dyspepsií a vyživují se velmi nedostatečně. Tuze obecným zvykem je užívání všech možných medicín patentních, hodně reklamou vychvalovaných. Pokud se týče nápojů, jsou v Austrálii již velmi patrný účinky hnutí směřujícího k vymýcení alkoholických přípravků, počínajíc již pivem. Výsledky dosavadních omezení výčepu lihovin však nejeví se v tom směru, že by se vidělo méně opilých, nýbrž naopak, že hromadí se opilci k většímu obtěžování nepijícího obecenstva v nejrušnější době denní. Je nyní zavedeno, přičiněním abstinentního hnutí v Novém Jižním Walesu, zavírání barů o šesté hodině a později, mimo při jídle, nesmí býti alkohol podáván. Hlavní následek tohoto zařízení je, že mezi pátou a šestou odpoledne je v barech nabito k utlučení. Po šesté hodině čpí to přímo kořalkou poblíž mnohých nároží, kde je více hotelů, a právě v tu dobu vidíte nejvíce opilých nebo aspoň rychlým pitím zpitomělých lidí. Za to později večer potkává se velmi málo napilých. To již spíše ve dne a tu ani opilá žena není vzácností. Jsou tu hojní notoričtí pijáci kvartální, kteří opíjejí se těžkými kořalkami, zejména whisky, ginem nebo rumem. Pivo pije se spíše k jídlu nebo k prvnímu osvěžení a k zahnání žízně, nežli vpomalých ale dlouhých sezeních, jako u nás. Vzájemné hoštění mezi známými, kteří se potkali, v baru, je tu zlozvykem, který přiměje mnohého, že vypije v krátké chvíli více, nežli by si přál. Byli jsme velmi příjemné překvapeni, že vedle piva dle anglického způsobu, které nám nechutná, bylo skoro všude k dostání vskutku znamenité lehké pivo, »lager beer«, příjemné našemu vkusu a podobné našim dobrým pivům. Tou dobou nebylo Čechů mezi australskými sládkyr, ale s jistotou jedno z nejlepších piv australských vaří se ještě podle receptů našeho krajana, který však již před dlouhým časem vrátil se do vlasti. Australská vína pijí se snad méně, nežli by zasluhovala. Vůbec vína se požívá mnohem řidčeji nežli piva nebo destilovaných nápojů. Ve společnosti největší oblibě se těší šumivá vína tamní, bílá i červená. Různé firmy vyrábějí 527 nejvíce v oblibě a jsou velmi osvěžující. Jsou to vesměs těžká vína a třeba jich požívati s opatrností. Nejrozšířenějším nápojem, na který nejvíce příšer alkoholismu se svádí, jest whisky, importovaná v lepších druzích z Anglie a Skotska. V lidových výčepech a hlavně na venkově čepuje se whisky velmi špatné jakosti, často uměle namíchaná, aby se zdála hodně silnou. Takový nápoj, jmenovitě na prázdný žaludek, má jistě velmi neblahé účinky a pití před jídlem jest zajisté jeden z největších zlozvyků v Austrálii hodně rozšířených. Ženský svět, ale také velmi mnoho mužů, zejména ve společnosti dam, libuje si nealkoholické nápoje, »soft drinks«, jak se v Austrálii říká, které jsou na prodej v nesmírném výběru v cukrárnách a zvláštních výčepech a zejména v parcích, kde podává se v zahradních restauracích pouze káva, čaj nebo nápoje bez alkoholu. Zmrzliny podle amerického způsobu jsou tu hojně v módě, čerstvé ovocné šťávy domácího původu podávají se mnoho a zvláště velmi aromatické šfávy pikantní jedlé mučenky (pas-sion-fruit) v Austrálii hojně pěstované užívá se s velkou oblibou k příjemnému kořenění zmrzlin a cukroví. V městech australských se sní obrovské množství čokoládových bonbonů z tamních továren i domácí výroby, plněných ovocnými i sladkými nádivkami. Jsou pro naši chuf příliš slazené, nemají té příjemné nahořklé příchuti čokoládové, které si ceníme u našich lepších druhů. Jinak v moučnících není výběru příjemného pro český vkus. »Cakes«, velmi sladké dortíky z piškotového těsta převládají v cukrářském zboží, vedle nich v domácnostech i v restauracích různé puddingy a nákypy »custards«, nebo ovocné koláče »pies« velmi měkké a pohyblivé; nic, co by odpovídalo našim buchtám nebo koláčům opravdovostí svého složení. Za to australský ovocný salát »fruit-salad« podávaný se smetanou je delikatesa prvního řádu, je-li dobře zmíchán z mnoha druhů čerstvého i naloženého ovoce. Pro českou hospodyni je tu vůbec velmi těžko vařiti podle naší chuti. Maso zvířat vykrmených na australské pastvě jest jiné hutnoty nežli maso z kusů v chlévech živených a u řezníka seká se také zcela jinak nežli u nás. Svíčkové tam neznají a nevyříznou ji za nic. Také pšeničná mouka australská je hodně rozdílná od naší a knedlíky i koláče z ní zřídka jsou takové jako u nás v Čechách. Švestkové knedlíky nejsou zcela správné, nebof tamní veliké švestky jsou proti našim velmi vodnaté. Mák sé v Austrálii vůbec nedostane, rovněž ne hrách náš ani čočka. Zelený hrášek jí se hodně k masu, ale nelze ho dostati zralý jako u nás. Za to pokud se týče ovoce, je Sydney na tom výborně. Dostanou se tam stále čerstvé plody, vystřídají se v krásných odrůdách naše jablka a hrušky z různých vysoko položených krajin Nového Jižního Walesa nebo z Tasmánie, 528 ■ to •3 S« a > ■9 ! a co 3 ,Q A •í» .M .2 I nádherné meruňky, nektariny a broskve, znamenité pomoranče z nejbližšího okolí, banány, papaje, anaDasy a »passion fruit« ze Severních Hek Nového Jižního Walesu a z Queenslandu. Bohužel, je však pěkné stolní ovoce velmi drahé.! Bývali jsme mnoho zváni a pořádali jsme často doma večeře a odpolední čaje, nebo zvali také menší společnosti k »lunchi« nebo k »dinner« do hotelu »Australia«. Velkou výhodou australského pohostinství je, že není ve zvyku příliš dlouhé a složité »menu«, nýbrž, zvláště po domácku v rodinách podává se dosti jednoduché jídlo a hlavní váha klade se na to, že potkají se známí a poznají se často s novými hosty. Zábava bývá dosti zdrželivá a jednoduchá, není-li společnost složena ze starých velmi dobrých známých. Pro naše měřítko zdála by se zhusta tuze fádní a stereotypní. Po výměno pozdravu a zdvořilostí prvním předmětem hovoru bývá počasí. Mluví se o něm s opravdovým zájmem a někdy dosti dlouho, nežli se pak přejde na květiny ve vásách, v květináčích nebo na zahrádkách. Jelikož skoro každá rodina má svou zahrádku, na kterou je právem nebo neprávem hrdá, zaujme i tento předmět hodně času. Jedním z velmi oblíbených themat hovoru v přítomné době jsou automobily. Býti majitelem automobilu je jistou společenskou legitimací a není řídkým případem, že nový člen nějaké společnosti uvádí se do známosti ostatních tím, že začne vypravovati: »Dnes jsem jel na svém Cadilhacu (nebo jiném drahém a módním voze)...,« jen aby ukázal, že patří k lepší třídě. Pak se zájmy dělí, mluví se o divadle, hudbě i literatuře velmi opatrně, aby se nenarazilo u žádného člena společnosti, mnoho pozornosti, zvláště mezi mladými lidmi věnuje se sportu, zejména závodům a »rekordům«, a také tanci. Kdo umí něco zahráti na piano nebo jiný nástroj, rád bez velkého nucení dá něco k lepšímu; podobně i zpěváci nebo recitátori vážných i komických kusů. Každý se snaží, aby přispěl k obveselení; není tu přísné ani zlomyslné kritiky a také velmi slabé výkony bývají odměněny lichotivými poznámkami, aby dobrá vůle byla uznána dle starého a velmi dobrého pravidla »ut desint vires tarnen est laudanda voluntas.« Mimo společenský hovor střídající se s hudbou a zpěvem bývá také tanec na programu domácích večírků. Tančí se nyní jen moderní tance, ale málo poměrně se dbá na jejich správné provozování. Tančí mladí i staří a stále větší počet dříve netančících oddává se této zábavě, která jest velmi vítanou výplní pro večer nebo odpoledne, když společnost není dosti důvěrně seznámena, aby v hovoru našla dosti zábavy na delší dobu. Gramofony a pianoly přicházejí hodně do mody, neboť udržují takt a tempo k tanci lépe nežli mnohý pianista nebo kvartet. V Sydney je krásný hotel »Wentworth«, kam zvali se navzájem přátelé k »diner« :-,l 531 a k tanci, mimo to i odpolední čaje v hotelích s příležitostí k tanci přicházely vždy více do mody. Velkých tančíren, dosti levných a přece společensky zcela přípustných, bylo několik na různých stranách Sydney, některé i daleko v předměstích u Port Jacksonu nebo při oceánu, kde večerní ochlazení spolu s průvanem čistého vzduchu bývá příjemné, zvláště v teplé době roční. Velmi mnoho hrálo se v karty za doby našeho pobytu. Ztratil jsem od studentských dob úplně zájem na kartách a nemohli jsme se zúčastniti této zábavy, jelikož ani ženu ani mne nebavilo naučiti se hře »bridge«, která byla právě nejvíce v módě. Známí zvali se navzájem na karetní večírky, mimo to bylo mnoho heren, v nichž prý bývalo nabito po celý den i večer pánů i dam, holdujících této hře. V uzavřených klubech prý hrálo se dosti hazardních her, zejména »pocker«, ale ani do tajemství této hry nepokusil jsem se vniknouti. Velice mnoho času u řádného Australana obojího pohlaví zaujme sport. Není to však vždy vlastní výkon sportovní; zejména počínajíc věkem, kdy člověk se stává méně pohyblivým, zájem na sportu soustřeďuje se vždy více jen na pasivní účast, dívání se na různé dostihy, závody a »matche« i na sázky, které jsou jednou z nejstinnějších stránek australt-kébo živola. Není tedy sport vždy a u každého zdravým, tělo i ducha posilujícím zaměstnáním, za které se vydává, nýbrž velmi často zvrhuje se v naprosto ničemné utrácení času a peněz při pouhém dívání, při němž tělo se nepohybuje a mysl se odvádí od užitečnějšího zaměstnání až příliš pravidelně a často. Pro sporty všeho druhu, s výjimkou jen zimních a horských, je Sydney střediskem vskutku ideálním. Koupání v moři, bud" plování v tichých a velikých plovárnách na Port-Jacksonu, nebo masáž vlnami ve vlnobití čili »surfu« na beachích oceánských, může se provozovati po větší část roku a jsou lidé, kteří i v zimě rádi se vykoupají v moři za slunných teplých dnů. Austrálie dodala plaveckému sportu mnoho závodníků světového jména a znamenitá varietní plavkyně Annette Kellermann je také rodem Australka. O vodních sportech na Port-Jacksonu a na řece Parramatta jsem se již zmínil. Pohled na hladinu za pěkného svátečního dne, kdy hemží se tu loďkami plachetními, motorkami a poblíže pobřeží i veslařskými, je uchvacující a dovede zajímati hodnou chvíli, neboť stále se mění. Turistika pěší, jak my ji známe, teprve se začíná pomalu rozvíjeti; Australané zachovali si z doby, kdy každý od dětství jezdil na koni, jisté pohrdání proti vytrvalé chůzi a tak své výlety podnikají automobilem, kolem, loďkou nebo vlakem a picknickují zpravidla nedaleko místa, kde opustili svou dopravní příležitost. Jen v Modrých Horách slézání skal i dlouhé pěší procházky přicházejí více k platnosti. Jistou náhradou za pěší turistiku je hraní »golfu«, při němž se mnoho chodí. 532 Umělé jezero Burrinjucké na řece Murrumbidgee. Ježdění na koni v obvodu velkoměsta provozuje se poměrně málo. Také na venkově ho ubývá až příliš, všude automobily a zejména Fordky stávají se dopravním prostředkem místo jízdy na koni nebo v lehkých kočárcích o vysokých kolech, »buggy« pro čtyři osoby, »sulky« pro dvě, které víc a více vycházejí z mody. Pro nás ježdění na koni v Centennial Parku, v teplejší roční době též plování na plovárně v Ruslieutter's Bay a v zimě bruslení na umělém kluzišti byly sporty, jimiž udržovali jsme se při svěžesti. Nedosáhli jsme však v žádném dokonalosti. V Sydney je vykonávání nějakého sportu velmi nutné pro zachování zdraví, nebof jinak tamní způsob stravy a pro bělocha příliš teplé podnebí velmi snadno mají zhoubný vliv na lidský organismus. Na umělém kluzišti se bruslilo od května do září na ledě velmi dobře udržovaném, mnoho dobrých brusličů věnovalo se tančení na bruslích, v němž někteří dosáhli znamenité sběhlosti. Několik karnevalů na umělém ledě bylo pozoruhodno pro podivuhodné výkony mnohých profesionálů i amatérů obojího pohlaví. Moje žena ráda hrávala tu i tam lawn tennis, jsouc hostem na některém 533 soukromém hřišti nebo v klubu. I v tomto sportu, jako skoro na všech ostatních, většina účastníků, zejména mladých, snaží se o to, aby zdokonalili svůj výkon tak, aby mohli se súčastniti závodů. Závodění je velikou silou a také chybou anglické i australské národní povahy. Příliš mnoho lidí zapomíná, že jsou na světě také důležitější a zábavnější věci nežli snažiti se vší mocí o vyniknutí v některém málo významném sportu nebo dokonce ve hrách nebo v tanci. Hraní criéketu, footballu, hockey a jiných her míčem provozují dospělí lidé hlavně jen pro závody, »matche«. Kluby zabývající se těmito sporty jsou amatérské i profesionální a velké zápasy mívají mnoho tisíc nadšených diváků. Cricket je ze všech těchto her athletických nejoblíbenější a nejváženější. Každoročně provádějí se zápasy mezi australským a anglickým re-presentančním mužstvem, střídavě v Anglii a v Austrálii, a Australané ča-stěji bývají- vítězi. Členové vítězného mužstva cricketového vracejí se z Anglie jako triumfátoři a nejlepší jeho umělci těší se popularitě větší snad nežli kdokoliv jiný po celé Austrálii. Každý Australan, mladý i starý, jistě ví, kdo je W. Armstrong, slavný obrovský kapitán úspěšného representačního mužstva cricketového, který již několikráte vedl Australany na vítězné túře starou vlastí britskou, kdežto o jméně na př. generálního guvernéra, i svého státního guvernéra nebo i ministerského předsedy by jistě leckterý byl v pochybnostech. Obrovské bývá účastenství při koňských dostizích. Hlavní závodiště, na němž konají se jarní dostihy sydneyské, proslulé po celé Austrálii, prostírá se v Randwicku v jihovýhodní části velkoměsta nedaleko Centennial Parku. Mimo tyto pověstné dostihy je však veliké množství jiných a také závodišť je značný počet na všech stranách Sydney. Závodí vysocí koně při hlavních dostizích, mimo to jsou však hojné dostihy menších koní »ponny-races«, při nichž zvláště ráda dělnická třída se zúčastňuje jako diváci a hráči; klusácké závody nejsou ve velké oblibě. Hlavní dostihy jarní, konající se v září každého roku, jsou podívání, které stojí za to poznati každému, třeba ho závody samy nezajímaly. Shromáždí se tu v otevřených stanovištích i v obrovských krytých hledištích asi 70.000 diváků. Na celé řadě tratí elektrické dráhy vozy se takřka netrhnou a automobily vyplní velmi rozsáhlé stanoviště kromě těch, které jsou vzaty dovnitř jízdní dráhy a slouží svým majitelům k snazšímu přehlédnutí závodiště. Jak příjezd, tak i odvezení obrovského množství lidí jsou organisovány opravdu bezvadně. Je vskutku k neuvěření, v jak krátké chvíli vyprázdní se závodiště a ta spousta lidí se rozveze bez zvláštní tlačenice a velmi rychle jen v několika hlavních směrech. Je to výkon, který elektrickým drahám sydneyským i dopravnímu dozoru policejnímu dělá opravdu čest. Hosty při jarních dostizích bývají guvernéri s generálním v čele, všichni 534 Hotel v Jeiiolami mezi strmými vápencovými vrchy. v šedých šosatých kabátech, se šedými cylindry na hlavách. Dámy přicházejí ukazovat nejnovější toalety a klobouky při promenádě v přestávkách mezi jednotlivými čísly dostihů. Velké místo je vyhrazeno bookmakerům i pro totalisátora. Nezkušení zpravidla sázejí u totalisátora, kde mají i bez odborných znalostí více naděje na nějakou, třeba drobnou výhru; znalci a milovníci hazardní hry sázejí na jediného koně u bookmakerů. Skoro každý návštěvník závodů si něco vsadí, mnoho lidí hraje však o veliké obnosy a obrat při jediných velikých závodech koňských jde do milionu liber 535 šterlinků. Mnoho lidí se ožebračí, mnoho také zbohatne snadno a rychle touto divokou a bezuzdnou hrou. Je vskutku podivné, že morálka anglická nedovoluje státní ani jiné loterie mimo dobročinné, a ty jen zřídka, přece však nedovede nalézti způsobu, jak čeliti nebo aspoň pro obecné dobro využitkovati strašlivé hráčské vášně, které podléhají Australané snad více nežli kterýkoliv jiný národ světové britské říše. Nesmírné miliony, které se každoročně prohrají v sázkách o koňských dostizích a jiných »matchíeh« i závodech, znamenají ve skutečnosti aspoň z větší části lehkomyslné ožebračování těch vrstev obyvatelstva, které nemají nazbyt. Lidé, vydělávající si svou existenci prací tělesnou nebo duševní vydávají se všanc různým upírům prohráváním úspor nebo za-dlužováním se, aby mohli sázeti podle chuti. Obírají se hrou o velkou část výdělku, který by mohli zužitkovati mnohem lépe a trvaleji ve prospěch svůj a svých rodin. Vášeň hráčská není omezena jen na muže, také mnoho žen jí podléhá a následky její bývají velmi neblahé i pro veřejnou mravnost. Australský dělník i soukromý úředník nebo zřízenec má více času pro sebe, více příležitosti, aby volné doby užil k svému vzdělání a osvěžení, nežli příslušníci tvchž vrstev ve kterémkoliv evropském státě. Dlužno však podle pravdy doznati, že je poměrně málo těch, kdož prázdně užívají rozumně, ke zvýšení své duševní úrovně a užitečné výkonnosti. Tak zvaný sport, totiž dívání se a přemýšlení o výkonech jiných lidí, spolu s hráčstvím často nejpitomějšího druhu, jest hlavní zábavou velké většiny Australanů v době odpočinku i v prázdných dnech. Je vskutku neuvěřitelné, jak mnoho času, peněz a ducha ubíjí se hloupými hazardními hrami, o kterých by inteligentní, rozumný člověk nevěřil, že mohou vůbec někoho zajímati. Hráčská vášeň svádí muoho lidí i do brlohů čínské čtvrti, kde propadají pak rychle horšímu úpadku mravnímu, ba i zločineckým způsobům. Tento obraz domácího a družného života v Sydney platí do značné míry pro celou Austrálii, pro města přímořská i pro vnitrozemí, kde ovšem různý moderní komfort není tak snadno dosažitelný. Australský venkov zachoval však mnohem více svěžích, nezkažených typů průkopnických, které jsou chloubou historie výzkumu a pronikání do vnitrozemí této málo hostinné pevniny. Otevřenost, upřímnost, láska k vlastní svobodě a úcta k cizí jsou vlastnosti, které na venkově australském najdete v míře ještě větší nežli v městech. Tam namnoze osobní neodvislost vítězí nade všemi jinými ohledy a australský typický »bushman« je všeumělec, který si zná pomoci ve všech situacích, avšak až příliš skromný, takže spokojí se namnoze vším, čím ho města odbývají. 536 XXXVII DUŠEVNÍ ŽIVOT V AUSTRÁLII co čte australské obecenstvo. australský denní tisk. Australská literatura. Malířství. Umění reprodukční. vědecký ruch. říliš mocný sklon k povrchním zábavám, které jsou často jen velmi nicotným utloukáním času, jeví se také v poměru velké části australského obecenstva k literatuře a k umění. Tuze mnoho času ztráví se planými společenskými funkcemi, hrami a díváním se na sportovní výkony a není chuti ani zájmu pro hlubší pojímání vzdělání v širokých kruzích. Nanejvýše, že si skoro každý vybere nějakého koníčka (»hobby«), kterému pak často věnuje podivuhodně mnoho času a trpělivosti. Někdy se ovšem stane, že takový koníček je zcela užitečný a ducha povznášející, jako na př. sběratelství uměleckých předmětů, některý obor entomologie a j., ale nebývá to tuze často. Je s podivem, jak poměrně málo lidí čte vážné věci. Pro velkou většinu obecenstva přemýšleti o něčem vážném, s výjimkou snad vlastního zaměstnání, zdá se býti něčím nepříjemným a velmi zbytečným. Zdá se mi, že mnohem více času se utluče marnostmi nežli u nás. Poměrně málo lidí přečte i denní listy pořádně; většinou se zajímají jen o soudní síň, sportovní, společenské a bursovní rubriky, politice věnují málo myšlenek a knihy seriosního obsahu čtou se velmi málo. Laciné žertovné kaížky, historky zamilované, dobrodružné a detektivní v tenkých brožurách nebo v levných, měsíčně nebo i častčji vycházejících »magazínech« jsou hlavní a často výhradní duševní stravou většiny obecenstva. Ženy v tom nejsou o nic lepší nežli muži, ač mnohé mívají ještě více prázdného času; chození ze společnosti do společnosti za povrchní, vždy stejně se opakující zábavou bývá jejich hlavním povoláním, při němž některé ovšem zaměstnávají své ruce pletením nebo jinými ručními pracemi, které se cení výše, nežli zač opravdu stojí. Chceme-li srovnávati průměrného Australana s průměrným Čechem, dojdeme k zajímavým výsledkům, které nutí k dalšímu přemýšlení. Průměrný Australan pracuje jistě méně a zejména má mnoh(m menší knižní vzdělání nežli průměrný Čech. Již ve škole kladou se na jeho paměť menší požadavky nežli u nás a také mnohem méně lidí vyvine se v horlivé čtenáře. Na venkově ještě spíše najdete písmáka jako v našich městečkách 537 a vesnicích, ale ve velkých městech sport a lehká zábava odvádí příliš mnoho lidí od vážnější četby. Není to jen vinou širokých vrstev samých, nýbrž celkového životního názoru j těch tříd, které by měly vésti publikum k lepšímu zužitkování volného času. Vzdělávacích populárních přednášek je tu mnohem méně nežli u nás. Návštěva však bývá velmi dobrá a zájem o látku probíranou velký, takže je vskutku s podivem, že nekoná se přednášek více. Velkou zásadní chybou je ovšem, že se skoro zpravidla předpokládá, že přednášející nebude žádati žádné odměny za svou práci. Je přirozeno, že za takových poměrů vědečtí odborníci, přetížení prací ve školách nebo ve vědeckých ústavech, obracejí se pak ovšem raději se svými novinkami jen na odborně školené obecenstvo ve vědeckých společnostech a nedávají se na nevděčné pole populárních přednášek, které nenesou žádné hmotné výhody a často nebývají auf po zásluze oceněny. Pokud se týče znalostí dějepisných, zeměpisných i literárních, jsou naše široké vrstvy nepoměrně lépe informovány, nežli široké vrstvy anglického a zejména australského obecenstva. Mnohem více se čte a přemýšlí u nás o takových věcech a také zábava společenská častěji zabývá se u nás tříbením názorů a vědomostí v těchto směrech. V australských společnostech málo se debatuje, trochu jen ostřejší diskuse je proti dobrému mravu a zejména dámám odporovati se nepřipouští. Za to má průměrný Angličan i xlustralan zpravidla dosti dobré známosti přírodovědecké a velmi často lepší a určitější poznatky národohospodářské, zejména pokud jsou v souvislosti s jeho zaměstnáním. U nás mnohem více nadání a píle soustřeďuje se na vědění, které často bývá hodně encyklopedické, ale málo soustavné; Australan i průměrný Angličan ví zpravidla hodně méně, neobtěžuje si tak pamět a nemá ani tolik přirozeného nadání ani mnohostranného zájmu jako náš člověk, za to však dovede lépe a praktičtěji soustřediti zájem na určitý obor, v němž snaží se stůj co stůj vyniknouti v životní soutěži. Tím dá se snad vysvětliti, že angličtí národové mají zpravidla více auto-didaktů i diletantů, kteří proniknou hlouběji k jádru toho oboru, který je-jejich koníčkem, nežli tomu bývá u nás. Náš člověk začne mnoho věcí, ale nevytrva, kdežto Angličan, Australan a zejména Skot dovede se s trpělivostí téměř nezlomnou věnovati jednomu určitému oboru. Někdy vyvíjí se z toho úzkoprsá specialisace, ale není pochyby, že přináší hodně materiálního úspěchu v životě. V čem spočívá tedy jádro kultury nebo civilisace britských národů? Není v učenosti ani v umění, nýbrž ve věcech, které u nás se podceňují a zanedbávají, totiž v charakteru a společenské výchově pro praktický život. Je v ní velmi málo abstraktního, mnohem více čistě materiálního pojímání 533 životního účelu, ale té zásluhy nelze jí upříti, že rozšířila v mnohem širší vrstvy potřebu správné čistoty těla, obleku i slušných mravů, nežli se děje v zemích jiných obdob moderní eivilisace. V životním názoru průměrného Brita je více uvědomělého optimismu nežli u. nás. Celá soustava školní a zejména beletristická literatura vychovává publikum v tom směru;.není tu místa pro hloubavý pesimismus, který vlivem ruské literatury a literární moderny stal se tak rozšířeným u nás. Australané liší se do značné míry v tom směru od cílevědomého optimismu anglického nebo amerického. Je to zajisté jednak vlivem příliš jednotvárného podnebí a zhusta bezútešného charakteru australské přírody, ale také účinkem moderních sociálních nauk, že v širokých vrstvách australského obecenstva je mnohem méně činorodého životního optimismu nežli u jinvch větví britským duchem a anglickým jazykem vychovaných národů. Je u nich více povrchního sentimentalismu vybíjejícího se neužitečnými tretami, někdy i pravé oblomovštiny, která byla vychována a vypiplána naukami socialistů, prohlašujících za nedůstojné, aby člověk měl hlubší zájem o práci, kterou koná za plat pro jiného. Názor, že člověk má pracovat co nejméně a práci své věnovati pokud možno málo lásky a pozornosti, zakořenil se až příliš nebezpečně v širokých vrstvách. Tříduí boj má namnoze tuto velmi pohodlnou a pasivní formu, která jest ovšem pro blaho celku nejvýš nebezpečná. Velkým nedostatkem australské demokracie je, že dělnická strana žádající na. svých stoupencích, aby všímali si hlavně jen toho, co ona sama k věření předkládá, je po stránce literární a zejména v denním tisku velmi chudá a sterilní. Nemá ani jednoho pořádného denníku, její periodický tisk omezuje se příliš jednostranně na pronásledování chyb a nedostatků »kapitalistu« a kázání nauk komunismu blízkých. Nebývalo tomu tak dříve, kdy duch strany nebyl tak vý-lučuč třídní; v prvních dvaceti letech dělnického hnutí byla utěšená myšlenková a literární spolupráce pokrokové intelligence s dělnictvem v politickém i obecně obroduém díle význačným zjevem, který dodal dělnické straně neobyčejné ideové síly a širokorm siné iniciativ}'. Z té doby a z práce inteligence, již dávno cizí svému dnešnímu charakteru, těží až podnes dělnická strana velkou část své přitažlivosti, ač stále více upadá v doktrinářskou jednostrannost, která po stránce duševního života je velice sterilní. Všechny důležitější denní listy australské jsou politicky orientovány proti dělnické straně, ačkoliv zastávají mnoho zásad, které z původního programu dělnické strany dostaly se do populárního všeobčanského »kréda« australského. Mají převahou ráz velmi solidní, podobajíce se v tom směru velkým anglickým denníkům, jest jim daleká sensacechtivost v americkém tisku tak oblíbená a také politická diskuse vede si zpravidla způsobem věcným a velmi uhlazeným. Za to není v přítomné době listu, který by vy- 540 Při pěšině v pralese nad jezerem Barrine na Athertonské hornatine v severním Qneenslandu. nikal nadprůměrnou hloubkou myšlenkovou nebo stylistickou schopností svých spolupracovníků; proto nemají větší úlohy v politickém životě, který zvláště v první době po válce zrovna si žádal pronikavých talentů, aby v denním tisku vštípili obecenstvu nové reformní směry. Jediný, před válkou zemřelý, opravdu velký žurnalista australský, David Syme, známý též svými sociologickými studiemi, který ovládal politický život ve Victoru skoro po půl století, zůstal prozatím ojedinělým zjevem mezi australskými novináři. Mimo starší denní listy získává si v nejnovější době značné popularity nový typ večerníků, blížící se pojímáním své úlohy méněcenné americké žurnalistice. Není to zjev potěšitelný, neboť slouží příliš sensacechtivosti -obecenstva a podporuje i jiné povrchní sklony. 541 Bohatým obsahem, zejména po národohospodářské stránce vynikají illu sírované týdenníky, které zvláště pro vzdálený venkov, kam denní tis dostává se příliš opožděně, mají značnou důležitost. Zvláštní místo zaujímá sydueyský »Bulletin«, týdenník velice osobitéh charakteru, který v dějinách australské kultury v posledním půlstoletí mě úlohu neobyčejně významnou. Přináší vtipně psanou všehochuť, počínajíc politickými komentáři a končíc zprávami ze společnosti, mimo to krátk povídky, Črty, básničky a zejména pokaždé řadu humoristických obrázků a karikatur, pro něž stal se po zásluze slavným i mimo samu Austrálii. Od svého založení počátkem let osmdesátých je »Bulletin« hlavním orgánem neodvislé pokrokové inteligence, která získala si velikých zásluh o probuzení australské demokracie a byla nesmírně důležitým ideovým spolupracovníkem zakladatelů politické »Labour party«, dokud tato měla reformní program směřující k všeobecnému povznesení australského života. Když ovšem více a více uplatňoval se třídní doktrinářský socialismus ve straně, vystoupil »Bulletin« bezohledně i proti rozkladným tendencím jeho a stal se opravdu neodvislým listem kritickým, který břitkým pérem tepe předsudky a nesprávnosti na všech stranách. Mezi karikaturami, které »Bulletin« přinášel v posledním desítiletí, největší pozornost vzbudila řada vskutku duchaplných, nemilosrdných, ale přece ne sprostých obrázků, jimiž sledoval kariéru prime ministra W. M. Hughese, zejména při jeho cestě k mírovým konferencím, zesměšňuje tak nabubřelé novinářské zprávy, zveličující nad slušnou míru význam jeho skutků a řečí. Mimo jiné proslul »Bulletin« svými zprávami národohospodářskými a zejména výbornými informacemi o hornickém průmyslu, které učinily mnoho, aby seslabily často nesvedomitou reklamu a řádění spekulace s podniky nezasluhujícími důvěry obecenstva. Jelikož australští drobní střádalové rádi své peníze ukládají do akcií průmyslových podniků, byly vždy upřímně psané rubriky »Bulletinu« velmi váženým zdrojem poměrně nejspolehlivější nestranné informace širokým vrstvám obecenstva, které snad by jeho politické, literární, divadelní, sportovní a společenské oddíly zanechaly chladnými. Při všech svých velkých zásluhách o pokrokové hnutí v Austrálii, má Bulletin též některé nedostatky, kterými hoví dnes snad nejškodlivějším vlastnostem australského národního charakteru. Příliš mnoho bourá a málo staví, svou jistě případnou kritikou jen posiluje povrchní pesimismus, který je až příliš rozšířen na úkor činorodé životnosti v širokých vrstvách australského obyvatelstva. Také trochu nekriticky slouží některým zásadám australské demokracie, které svou dobou byly důležitým činitelem pokroku, nyní však již dávno svou užitečnou úlohu dohrály a měly by býti spíše všestranně prodiskutovány, a bude-li třeba i vymýceny, ve své staré, nyní již 542 Mir 1 i Ä M 1 í k ^l 1 í i 1 ..4ľJi ä 1 ^^ 1 PT m-fr Domek krajanů Martinkových v Suterlandu u Sydney. příliš zdogmatisované forme. Zejména v posledních letech ztrácí Bulletin na ceně tím, že ani v něm neobjevil se konstruktivní duch, který by dovedl sestaviti reformní program a vybojovati mu tolik porozumění v obecenstvu, aby politické strany byly přinuceny odvrátiti se od tápavé každodenní politiky k problémům, jak zajistiti Austrálii další příznivý vývoj a dobrou budoucnost. Literární vkus australského obyvatelstva je hodně povrchní a proto nebylo tu nikdy příznivé pole pro revue vážnějších tendencí literárních a uměleckých. Několik velmi slibných pokusů skončilo zpravidla finančním nezdarem po 543 krátkém čase. Za války a v poválečné době získala si však velké obliby výborně redigovaná měsíční revne Henry Steada, syna proslulého žurnalisty anglického W. Steada, který zahynul na »Titanicu«. Bohužel, v posledních letech také Stead příliš stranil dle jeho mínění tuze utištěným Němcům a Rakušanům. Zemřel předčasně na moři, zúčastniv se panpacifické žurnalistické konference v Honolulu r. 1922 a nástupcem jeho v redakci měsíčníku stal se velmi aktivní sociolog profesor Meredith Atkinson, který navrátil se krátce před tím z delší cesty po Evropě a snažil se dáti svému listu reálnější a spravedlivější směr v otázkách mezinárodních. Jiný měsíčník, »Life«, je vydáván rovněž v Melbourne kulturním pracovníkem Dr. Pitchettem a přináší mnoho zajímavt ho, ač trochu příliš hoví některým moderním sklonům, theosofii, okultismu a j., na úkor hlubší opravdu, reální informace, které je australskému obecenstvu zvláště třeba. Pokud se týče australské literatury beletristické, pochybuji, že může se pochlubiti výtvory, které by měly trvalou cenu i pro světové publikum. Pro Austrálii ovšem mají básně zachycující náladu svobodného, divokého života na stanicích dobytkářských, na cestách i při dostizích skoro dokumentární cenu, stejně jako romány, novely a črty, v nichž je výstižně podán charakter různých období vývoje australské kolonisace. Mezi nejcennější, také v Anglii hodně čtené australské publikace, patří ze starší doby zejména líčení života trestaneckého, jak je podal Marcus Clarke ve své knize »For the term of his natural life«, a pak romány T. A. Browriea (pseudonym Rolf Boldrewood), z nichž »Robbery under arms« je nejpopulárnější a podává velmi výstižně charakter let padesátých a šedesátých, život na rýžovištích a řádění bushrangerů. Z básníků starší generace vynikli zejména Thomas Kendall, Lindsay Gordon a Brunton Stephens, z družiny seskupené kolem Bulletinu v jeho nejlepší době zvláště se cení A. B. »Banjo« Patterson, jehož písně a ballady, namnoze dnes znárodnělé, opěvují příjemné stránky života »v bushi«, a pak Henry Lawson, klonící se ve svých básních, povídkách a črtách spíše k pesimistickému pojímání života a australské přírody. Henry Lawson se mnoho čte a jeho tvorba má svou nespornou cenu, že svérázně zachycuje život v pustém vnitrozemí, kde boj se suchem, prachem a pískem je hlavním údělem člověka, ať slouží na stanicích dobytkářských, nebo pachtí se za zlatem a rudami jako digger, či snaží se založiti si vlastní existenci jako »cocky« čili drobný farmář. Vedle pesimismu Lawsonova vystupuje skoro násilně humorisující příliš drastický a sarkastický obraz života na drobných hospodářstvích australských ve velmi rozšířených a čtených knihách A. H. Davise (pseudonym »Steele Rudd«). K australským autorům dlužno připočísti také Louise Becke, který svými 544 3 a a -Q GO 'u m ■3 £ ........ drobnými črtami i většími povídkami z australskéko pobřeží a z ostrovů tichomorských velmi dobře líóí primitivní a poesie plný život v letech sedmdesátých a osmdesátých, kdy ještě bylo v Tichomoří více opravdové a široké romantiky, jejíž poslední ohlasy zachytil ve svých novelách Jack London. Myslím, že pro naše prostředí hodil by se nejlépe překlad nejsvěžejších črt Louise Becke, pak jistý výběr z Henry Lawsona; s nově rostoucí oblibou velkých románů Waltera Scotta i Fennimore Coopera výhodně by se dal zužitkovati také překlad »Robbery under Arms« od Ealpha Boldrewooda. Mně byl Henry Lawson z australských autorů nejmilejším, dokud mé vlastní dojmy z vnitrozemí byly zcela svěží; po létech shledal jsem ho již méně zajímavým a chápu, že jenom pečlivý výběr z jeho črt a povídek našel by porozumění u našeho čtenářstva. Smysl pro humor je jeduou z nejcharakterističtějších vlastností Australanů a je v něm vskutku mnoho zdravého, namnoze však přerůstá a utlouká vážné tendence životní a literární ve prospěch hodně mělké vtipnosti a laciného sesměšňováuí některých typů a vrstev obyvatelstva. Dobrodružnost, smysl pro neodvislost osobní, romantický shon za nebezpečím, chladnokrevnost a vynalézavost v situacích velmi kritických jsou vlastnosti, které cení se stále vysoko v Austrálii a které projevily se zvláště skvěle i ve výkonech australských sborů za světové války. Opravdu jakoby duch Wikingů ožil v mnohých smělých postavách australských; mezi typické zjevy nezdolné energie patří stejně Sir Douglas Mawson, slavný antarktický cestovatel, jako několik Australanů, kteří skvěle se uplatnili mezi průkopníky filmu přírodního a národopisného v oblastech plných nebezpečí pro poměry podnebné i pro nespolehlivost domorodců. Zvláště tu vyniká kapitán Frank Hurley, který filmoval již na antarktických výpravách, a proslul zejména svými snímky ze života Papuů a Melanésců, kterých použil též částečně ve své knize, nádherně po stránce ilustrační vypravené »Pearls and savages« (Perly a divoši). Uměleckému pokroku australskému slouží krásně vypravená periodická publikace »Art in Australia«, vedle níž byla vydána řada monografií věnovaných určitým význačným zjevům v australském umění. Australské galerie hodně podporují dílo domácích umělců a někteří význační z nich našli též značného porozumění v Anglii. K nejlepším krajinářům moderním patří Arthur Streeton, Hans Heysen a Eliott Grüner, kteří zvěčnili australskou krajinu velkou řadou obrazů neobyčejně věrně vystihujících její svéráz i po stránce barevné v nejrůznějších náladách; ze starších malířů hojná díla více dokumentární ceny nežli umělecké zásluhy podali Conrad Martens, jenž zvěčnil E kolem Port Jacksonu z padesátých let, a E. Piguenit, jehož dílo týká éna Tasmánie. Portréty australských domorodců, scénami z jejich náčrty humoristického rázu v »Bulletinu proslul B. E. Minns. Vý-547 roční výstavy malířské i uměleckého průmyslu v Sydney a v Melbourne zejména v posledních létech ukazovaly velmi utěšený rozvoj a také v širších vrstvách obyvatelstva začal se uplatňovati smysl pro umělecký vkus, pozoruhodný zejména v oblibě, jaké získalo si zpracování australských motivů přírodních na rozmanitém materiále australského původu. Listy a plody blahovičníků, akácií, různé květy jiné, australští ptáci, zejména »kukaburra« na prvním místě, emu, klokan a jiní vačnatci, poskytují motivy pro zpracování umělecké, zejména také v ilustracích k pěkně vypraveným obrázkovým a pohádkovým knihám pro mládež. Množství ozdobných dřev, bohatství koží, kovů, lastur, pletiv a snad ještě jiných látek australské domácí provenience zužitkovává se nyní rostoucí měrou v dekorativním umění a průmyslu. Pokud se týče divadla a hudby, platí o Austrálii mnoho, co o jiných britských zemích. Průměrný vkus obecenstva je dosti mělký, lehká hudba operetního rázu, revue, frašky a konversační společenské divadelní hry jsou v největší oblibě a dávají se zpravidla tak dlouho, až obecenstvo přeje si zase něco jiného. Tento povrchní zájem o dramatické a hudební umění není jen vinou obecenstva, nýbrž jest výsledkem známého obchodního stanoviska Britů k umění, které brání proniknutí seriosních uměleckých směrů. Podle anglické zásady vše, co je dobré, má se vypláceti a proto na divadlo ani na hudbu zpravidla neposkytují veřejné korporace podpor. Soukromí podnikatelé ovšem chtějí míti risk co nejmenší a slouží mělkému vkusu širokých vrstev, neboť tím způsobem nejvíce a nejsnáze vydělávají. Dobrá operní společnost zavítá jen tu a tam přechodně do Austrálie a uspořádá řadu představení v každém z předních míst; v době našeho pobytu, bohužel, tam nepřijela žádná a teprve později působila s velkým úspěchem operní společnost, kterou přivedla sebou slavná zpěvačka australská Dame Nellie Mel ba. Snad ještě primitivnější nežli v opeře jsou poměry v činohře. Dobré moderní společenské kusy bývají provozovány některými společnostmi, ale převahu mají hry fraškovitého rázu se zpěvy a tak zvané revue, hodně výpravné, ale po myšlenkové a umělecké stránce dosti ubohé. Měli jsme štěstí, že dvakráte za našeho pobytu zavítala do Sydney společnost Allana Wilkie, hrající jen Shakespeara. Před tím asi třicet let Shakespeara v Austrálii prý vůbec nehráli, až snad na dvě nebo tři pohostinské hry Oskara Asche, australského rodáka, také v Londýně výborně známého herce a nyní pořadatele a podnikatele moderních musikálních revuí. Shakespearova sezóna byla nám vždycky svátkem, bohužel však zájem obecenstva nebyl takový, aby se společnosti dařilo dobře, a Allan Wilkie musil v mnohém povoliti nevkusu obecenstva. Tak při všech kusech nejen v meziaktí, nýbrž často i mezi jednotlivými výstupy hrál orchestr 543 Mořský příboj tryskající podzemní dutinou »Blow holo« u Kiuniy. velice povrchní skladby, které se k ději na jevišti předváděnému hodily jako pěst na oko. Nebýti prý této hudby, nebyla by snad polovina nepočetného obecenstva vydržela něco tak zdlouhavého, jako prý jsou Shakespearovy nejslavnější a u nás tak populární kusy! Slyšeli jsme více než tucet různých Shakespearových her v Sydney a Allan Wilkie sám jako představitel hlavních hrdinů jejich zůstane nám vždy v příjemné upomínce. Koncertní sezóna bývá dosti bohatá v hlavních městech a cizí umělci dobře uvedení hlavními firmami impresariů odnášejí si zpravidla velké peníze. Obecenstvo je velice vděčné k umělcům, jejichž produkce se považuje za společenskou událost, nemá však zpravidla zájmu pro ty, kdož nemají obvyklé hlučné a nápadné reklamy. Bylo nám velmi líto, že ani jeden z českých umělců nezavítal do Austrálie za našeho pobytu. Proslýchalo se sice, že snad Kubelík nebo Destinnová tam podniknou tourné, bohužel nestalo se tak k žalosti uměleckých kruhů, které 540 si přály velmi, aby Kubelíka znovu slyšely a aby uvítaly také Destinnovou, známou mnohým z oper v Londýně a v Novém Yorku. Ze slovanských umělců velmi živě vzpomínali na Paderewského; v naší době, bohužel jen židovští umělci polského nebo ruského původu podnikali vítězná tourné po Austrálii a Novém Zélandě, byvše skvěle uvedeni výborným impresariem. Bylo nám trochu nepříjemno, že tito umělci německožidovského vychování byli tu vydáváni za Slovany, a často jsem varoval australské anthropology, aby jejich semitské typy nepovažovali za slovanské. Jediný Slovan vysokých uměleckých kvalit byl polský pianista a dirigent Skalski, který měl velmi těžké začátky, ale podivuhodné dobře se vypracoval skoro beze vší obvyklé reklamy a proti vůli hlavních podnikatelů koncertních a divadelních. Vynikající vlastností australského obecenstva je jeho věrnost a shovívavost k umělcům, které zvyklo si považovati za velké a zasloužilé. Dame Nellie Melba, rodem z Melbourne, je stále ještě předmětem nadšení, af na koncertním pódiu, af v operním představem', třeba že již dávno překročila šedesátku a hlas její, ač dosud krásný, je jen stínem své slavné minulosti. Proslulá altistka anglická Dame Clara Butte také již po několikáté navštívila australská města za naší přítomnosti a vyzískala prý obrovské peníze, ač výběr písní, které přednesla, byl příliš stereotypní a nedošel schválení lepších hudebních kruhů, přejících si slyšeli něco nového. Vrcholem trpělivosti a snad mohu říci špatného vkusu byly nevysvětlitelné úspěchy jisté subrety, která stala se populární hlavně tím, že za války zpívala a tančila vojákům i v zákopech. Byla to dáma velmi pěkného zjevu, která se dovedla znamenitě strojiti; to však bylo to jediné, co na ní bylo pěkného, neboť zpívala ohavně, tančit vůbec neuměla a také v přednesu kupletu a výstupů vadil jí chraplavý, nejvýš nepříjemný hlas. Přes to byly nicotné »revue«, které pořádala s velkou reklamou, hojně navštěvovány a její tourné po Austrálii a Novém Zélandě měly takový finanční úspěch, že její vychvalovači srovnávali její výsledky s úspěchy Sáry Bernhardtové. Když v Novém Jižním Walesu byl premiérem vysoce vzdělanv W. A. Holman, dostalo se proti všem pravidlům britského názoru podpory státní také umění, i byl vedle státní konservatoře hudební uveden v život také státní orchestr, který měl sloužiti pěstování dobré hudby a pozdvihnouti hudební zájem a vkus obecenstva. Státní orchestr pořádal koncerty dvakrát nebo třikrát týdně při laciném poměrně vstupném, dirigentem jeho byl vlámský umělec Verbrughen, který vskutku velmi si dal záležeti, aby reklamou i také hověním přání obecenstva udržel dobrou návštěvu, ale v roce 1921 bylo již jasno, že ve vládě zvítězil zase studený, protikulturní názor, že nesluší se dávati na umění veřejné peníze, a přes všechny pokusy nepodařilo se zachovati orchestr při životě. Verbrughen se včas zabezpečil 550 Mohutný fíkovník, poslední Mohykán džungle, u Yungaburry na Athertonské hornatine. v Americe a poslední dirigent Polák Skalski přes svou obětavost a oblibu u obecenstva nebyl s to překonati definitivní krisi, která státní orchestr odstranila úplně. Bylo nám velmi líto, jeho zrušení jelikož pod Skalskim sliboval velmi mnoho pro uplatnění slovanské hudby; Verbrughen dirigoval ze Slovanů s úspěchem jen Čajkovského; Dvořákovi a Smetanovi, ale také Wagnerovi nerozuměl. Výroční koncerty madrigalové společnosti pěvecké a jiných zpěváckých jednot shromažďují hodně uměnímilovného obecenstva, ale jejich programy hovějí příliš zastaralému vkusu. Jako anglická kultura vesměs, je i Austrálie velmi chudá na skladatele hudební. Dobrých hlasů pěveckých není nedostatek a jen za našeho pobytu několik velmi slibných mladých začátečníků obojího pohlaví odešlo k vyššímu vzdělání do Anglie. Snažili jsme se všemožně, abychom pro českou hudbu našli větší porozu- 551 mění, a podařilo se nám získati zájem některých hudebních odborníků, pro něž obstarali jsme výběr skladeb předních českých komponistů. Kinematograf je dnes v popředí zájmu obecenstva jako všude jinde. Převládají americké kusy, ač také na australská themata byly vypraveny velmi dobré filmy. Viděli jsme jich několik; bushrangerská historie podle slavného Boldrewoodova románu »Robbery under arms« a »Život na naší selekci« podle Davise byly opravdu zcela pěkné, pokud se týče věrné scenerie i fotografického provedení. Do divokého života domorodců, perlolovců a zvířat uváděl znamenitý film hraný Australanem W. Jacksonem a filmy Franka Hurleye z divočiny souostroví v Torresově úžině a z Nové Guineje patřily k nejlepším, také vědecky cenným filmům posledních let. Poměrně nejlépe je v Austrálii postaráno o vědecký pokrok a výzkum. Každý ze šesti států má nyní svou vlastní universitu, každý má svou královskou společnost vědeckou, svůj geologický ústav státní, svého statistika a hvězdáře a řadu jiných institucí, které aspoň aplikovanou védu mají ve svém výkonném programu. V posledním čtvrtstoletí přibyly také ústavy vydržované přímo Commonwealthem, z nichž meteorologický institut má znamenitou pověst; slušná řada vědeckých společností odborných vykazuje rovněž uznání hodnou činnost. Měl jsem již na jiném místě příležitost pověděti několik upřímných slov o výši vědecké práce v Austrálii a mohu zde jen resumovati svůj úsudek, že výkony australských vědců jsou jak kvantitativně, tak i kvalitativně velmi pozoruhodné. Povážíme-li, že Austrálie má méně než šest milionů obyvatelů, je její vědecká produkce jistě velmi značná v poměru k počtu obyvatelstva a také dobrý, vědecky činný odborník přijde průměrně na menší počet lidí nežli v jiných zemích. Ovšem, přihlížíme-li k velikému rozsahu australské pevniny, není poměr tak příznivý, jet Austrálie tak veliká jako mateřská země Spojených Států Amerických nebo čtyři pětiny Evropy. Tu jeví se nám vše z jiného stanoviska a ukazuje se možnost rychlého, podrobného a všestranného výzkumu Austrálie ve světle hodně nepříznivém. Že výkony australských vědeckých cestovatelů a badatelů jsou v Evropě a v Americe poměrně málo známy a oceňovány, je velmi přirozeno při nynější dělbě vědecké práce, která se specialisuje také ve smyslu zeměpisném. Problémy jižní polokoule jsou evropským a severoamerickým badatelům velkou převahou cizí, a literatura tamní čte se jen ve spojitosti s některými otázkami všeobecnými nebo se speciálními problémy, které však zpravidla netýkají se stěžejných vědeckých záhad našich protinožců. Austrálie se souostrovími okolními byla od dávné geologické minulosti světem pro sebe, který byl příliš osamocen od ostatní souše a lišil se od ní také pomalejším a svérázným vývojem svého organického života, rostlinstva i zvířectva. Problémy australské botaniky a australské zoologie souvisejí 552 Třtinová plantáž na okraji tropické džungle u Babindy. jen v hlavních liniích methodických s vědou ostatního světa, mají však v sobě mnoho zvláštností které v druhých díjech světa zajímají jen ty nečetné jednotlivce, kteří pracují na problémech zvláště širokých, týkajících se více méně celého povrchu zemského. Geologie v Austrálii má před sebou rovněž obrovské pole pracovní, rozdílné v mnohých zásadních jevech öd geologických problémů Evropy a Ameriky Severní. Oceánografie, výzkum okolních moří, a zejména meteorologie a klimatologie má pro australské odborníky celou řadu stěžejních problémů první důležitosti, které jsou jejich kolegům ze severní polokoule příliš vzdáleny. Podnebí jižní polokoule, zejména v šířkách mírných, do nichž spadá Austrálie svými nejhustěji obydlenými oblastmi, je velmi závislé na poměrech větrů vanoucích z mohutných ledových spoust vysoké antarktické pevniny a proto výzkum jihopolárních končin i okolních moří jest pro Austrálii podnikem veliké praktické důležitosti, neboř spolehlivější prognosy povětrnostní ne- bude lze se dopracovati bez podrobnějších zuámostí stavu ledů a větrných poměrů v okolí Jihotočnové pevniny. Vztahy Austrálie k řetězům souostroví od ní na severovýchodě a východě se prostírajících jsou mnohotvárné a velmi důležité nejen po přírodní, vývojové stránce, nýbrž také z důvodů politicko-hospodářských. Všechny známky tomu nasvědčují, že Nová (íuinea a vysoká souostroví melanéská byla v nedávné poměrně minulosti geologické spolu a s Austrálií spojena v jedinou velikou souši, která snad jen velmi úzkými průlivy byla oddělena od pevniny asijské, jež zaujímala i Sumatru, Jávu a Borneo. Teprve na východě a na jihu těchto velikých ostrovů, velmi mělkým mořem od Zadní Indie oddělených, jsou hluboká moře a propastné průlivy, které dělí Malé ostrovy Sundské, Celebes a Molukky mezi sebou a od mělkého moře, na kterém spočívá Austrálie a Nová Guinea. Studium oblasti melanéské a moře Korálového, prostírajícího se mezi ní a Austrálií, je jedním z předních úkolů australských badatelů, kteří věnují mu muoho péče. Probádání korálových rýfů i meteorologických poměrů v Korálovém moři, odkud přicházejí kruté pustošivé cyklony na queeusland-ské pobřeží, jsou rovněž theoreticky i prakticky velmi důležité problémy, na nichž australští vědci pracují velmi intensivně. Je tu nesmírně důležité pole pro krásnou vědeckou součinnost mnoha oborů věd přírodních, aby zjištěna byla geologická minulost, vývoj flory a fauny i lidských plemen této oblasti. Tyto skrývají v sobě mnoho záhad, jejichž rozřešení bude míti nemalou důležitost pro obecný pokrok všech zúčastněných věd. Na svém jihovýchodě a zejména v horské své floře a fauně, zvláště v Tasmánii, má Austrálie mnoho společných jevů s Novým Zélandem a také s nejjižnější Jižní Amerikou. I tento moment, studium dávných vztahů těchto částí souše dnes hlubokým mořem od sebe o-ldělenýeh, z nichž Antarktis je skoro úplně pod ledem, jest jedním z velikých problémů, kterým australští vědci se zabývají velmi intensivně. Tolik měl jsem za svou povinnost říci zde na vysvětlení, proč australští učenci poměrně málo se dostávají ve styk s vědou evropskou a americkou. Není to ani zaostalost ani zúmyslná osamocenost, která snad nesnese ostrého světla mezinárodní kritiky, nýbrž prostě a jedině přesila velikých výzkumných úkolů i theoretických problémů, které vědu druhé polokoule málo zajímají, ale pro australské i novozélandské vědce mají základní důležitost. V řešení těchto velikých úkolů kráčejí vědečtí pracovníci našich Protinožců vlastními cestami a výsledky jejich práce zasluhují více pozornosti, než jaké se jim dostává z příčim uvedených. 554 m XXXVIII AUSTRALSKÝ OBČAN A JEHO POMĚR K HOSPODÁŘSKO-POLITICKÝM A SOCIÁLNÍM OTÁZKÁM Australská mentalita podobná československé. Vývoj demokracie australské. bílá austrálie. pokrokové občanstvo po boku dělnické strany. Jejich vymoženosti. Stinné stránky australského uvědomění. Zaujatost proti soukromému podnikání. Dělník a zaměstnavatel. Špatné důsledky umělé isolace. předsevzal jsem si podati svým čtenářům také obraz politického a sociálního života v Austrálii, jak jeví se v přítomné době, hlavně z toho důvodu, že vývoj australské demokracie má mnoho podobných rysů s poměry, jak se vyvíjely v československém národě. Mohutným rozmachem demokratického hnutí od let osmdesátých byl v Austrálii proveden mírnou cestou dalekosáhlý převrat v názorech největší části tamního občanstva na základní otázky o poměru státu k jeho obyvatelstvu a k jeho majetkovému a sociálnímu rozvrstvení. S rychlostí podivuhodnou změnila se Austrálie zeskupiuy nascbenevraží-cích autonomních kolonií, v nichž vládla majetná část obyvatelstva, mající v moci zákonodárné sbory, ve federaci států čili Soustátí (Commonwealth). V něm hlavní slovo vedla di.-mokracie pracující shorečným kvapem na sociálních reformách, které v jiných zemích, kde demokratické strany byly staršího původu nežli v Austrálii, zůstávaly dotud jen postulátem menšin parlamentních, jež krok za krokem ai musily dobývati uznávání a provádění svých opravných zásad. Je skoro příznačné pro podobné rozvrstvení občanstva a příbuzné názory na otázky sociální, že skoro ve stejnou dobu udal se podobný převrat také v českém národě. V letech osmdesátých a počátkem devadesátých moderní demokratické proudy velmi nakloněné sociálním reformám získaly vynikající převahu nad staršími směry v českém lidu i v jeho politickém zastoupení. Ani v Austrálii ani u nás nezůstala politicky významnou strana konserva- Jiyní, která by se byla v otevřeném boji zásadně a se vší rozhodností postavila proti moderním tendencím, usilujícím o provedení rovnoprávnosti občanské až do důsledků, omezujících svobodné právo kapitalistu a zaměstnavatelů k užívání 555 I výhod, které jim dávala jejich moc nad dělnictvem a všemi na nich závislými zaměstnanci. V tom směru šli jsme my dále nežli národové západní Evropy a Američané, ale ještě rozhodněji a rychleji postupovali tu Australané, kterým ovšem nebránily tak tíživé svazky k mocným činitelům, nepřátelským také proti demokratickým reformám, jaké spočívaly na nás, poddaných Rakouska-Uherska. Tak jako u nás lehce byla odvanuta duchem nové doby vrstva přející velkostatkářské konservative nadvládě, také v Austrálii ukázala se do nedávna vládnuvší vrstva majetných squatterů tuze slabou k organisování mocného odporu proti přívalovému vítězství demokracie. Hlavní příčina tohoto zjevu byla také na obou stranách stejná: u nás jen malá část skutečně majetné, dotud privilegované vrstvy počítala se k našemu národu; pokud se týče Austrálie, největší držitelé její půdy a nejbohatší i nejmocnější zaměstnavatelé nežili vůbec v Austrálii. Byli to angličtí statkáři a kapitalista, proti nimž praví Australané cítili vždycky jistý odpor, poněvadž správně předpokládali, že tito pánové (říkalo se jim »absentees«) nemají ani zájmu ani smyslu pro požadavky a práva občanstva žijícího v koloniích australských. Z toho důvodu, že hlavní představitelé kapitálu, ať v pozemkovém majetku investovaného, af umístěného v průmyslu a ve . "finančních podnicích v užším smyslu, nebyli počítáni k vlastnímu národnímu tělesu, byl tak slabý odpor majetné vrstvy domácí proti dalekosáhlým reformám omezujícím práva kapitalistu, dosud za posvátná považovaná. Jak u nás, tak i v Austrálii velká většina obyvatelstva je přesvědčena, že kapitalista nemají práva využitkovati své materiální převahy k tomu, aby vykořisťovali dle své vůle obyvatelstvo na sobě závislé, v první řadě své zaměstnance. Jí není soukromý majetek něčím absolutně nedotknutelným, nýbrž zdá se jí zcela přirozeným a správným nárok, aby přemíra bohatství a moci byla zbavena svých výsad a nadpráví, kterému dosud se těšila. V tom jest velmi podstatný rozdíl mezi právním názorem většiny občanstva v zemích západoevropských a Spojených Státech Amerických na jedné straně a u nás i v Austrálii na straně druhé. Na západě soukromé podnikání ovládá aspoň z velké části také železnice i jiné dopravní prostředky, a jakékoliv zákroky směřující k něčemu, co by se jen zdaleka blížilo omezování volné disposice s majetkem soukromým z moci státu, potkává se s velmi houževnatým odporem skoro většiny občanstva. Naproti tomu u nás a také v Austrálii převládají živly, které nacházejí zcela odůvodněným hodně radikální postup proti příliš zbujelému soukromému majetku, jak stoupajícím nebo výjimečným zdaněním, tak i prostředky, které se prý blíží skoro konfiskaci podle názoru konservativních kruhů. Stejně jako u nás spojuje se v této otázce s hlediskem sociálním také zájem národní; nám záleží na seslabení moci našich národních nepřátel, 556' »ft * vrfv f- • •••'. s J .,*• * r ■:jdiT^^^roE'^'*^<3^- Stromovité kapradě a vodopády v Národním Parku tasmaiiském. Australanům na omezení nadvlády anglického kapitálu, jehož hlavní zisk se utratí mimo Austrálii. Také právo své k omezování, po případě vyvlastňovaní příliš velikého pozemkového majetku odůvodňujeme podobně; velká část našich latifundistů nabyla svých statků způsobem neodpovídajícím právnímu cítění modernímu a také mnoho velikých držitelů půdy v Austrálii získalo své pozemky skoro zadarmo způsobem nezcela správným. Abychom porozuměli dnešnímu stavu Austrálie a dnešní mentalitě tamního obyvatelstva, přehlédneme si v krátkosti hlavní okolnosti ve vývoji sociálního a ústavního života v Austrálii. Nejstarší anglické kolonie v Austrálii byly založeny pro vyvážení tre- 557 však stěhovali se do Austrálie též dobrovolní vystěhovalci a vláda anglická podporovala štědrými úděly trvalé usídlení vysloužilých důstojníků i mužstva posádek, určených k obraně tamních kolonií i ke střežení trestanců. Těmto osadníkům byli na práci přidělováni deportovaní provinilci, kteří dobrým chováním si zasloužili ulehčení krutého svého osudu. Zajisté jen poměrně malá část trestanců byli zločinci brutálního, nenapravitelného typu, nebo lidé zatvrzelí utrpením ve vězení a odhodlaní mstíti se na tak zvané spořádané společnosti lidské. Velkou většinou dovedli si odsouzenci trpělivostí, pracovitostí a výborným chováním získati polepšení svého osudu; jakmile prošla doba, na kterou byli odsouzeni, stávali se správnými osaduíky a na jejich minulost zapomínali nejen sousedé s lepším osudem životním, nýbrž i orgány vládní. Když pak v padesátých létech minulého století nálezy zlata přilákaly do Austrálie statisíce nových kolonistů ze všech končin světa a nejrůznějších zaměstnání, zapomnělo se docela na nedobrovolný způsob, jakým předkové některých i vynikajících rodin dostali se původně do Austrálie. Jak přirozeno u kolonií, zřízených původně na střežení trestanců, správa byla vojenská, despotická, a guvernéri měli moc téměř absolutní. Bylo snad šťastnou náhodou, že mezi guvernéry Nového Jižního Walesu měli převahu mužové dobré snahy, kteří mnoho se přičinili a zasloužili o pokrok osady jim svěřené, o níž vláda anglická měla jen velmi ledabylý zájem. Ačkoliv počet obyvatelstva vůbec a svobodných osadníků zvláště, byl stále ještě nepatrný, počalo již záhy hnutí, žádající, aby občanům dostalo se hlasu ve správě kolonií. Množily se projevy protestující proti samovládnému vystupování guvernérů a počátky ústavního hnutí v Austrálii vyznačují se, jako snad všude jinde, značným počtem neohrožených mužů, kteří nebáli se obětovati velmi mnoho, aby získali svým spoluobčanům ústavních práv. Jedním z hlavních bojovníků za ústavu byl známý nám již W. C. Went-worth, cestovatel a spisovatel, muž velkého vzdělání a mocné energie, ale typický »squatter«, velkostatkář, který přál si samosprávy pro majetnou, svobodnou třídu obyvatelstva a byl odpůrcem snah demokraticky smýšlejících mužů, kteří se snažili udělati z Austrálie kolonii drobných zemědělců a řemeslníků. Jejich snahy však sotva by byly došly brzkého úspěchu, kdyby objevy zlata nebyly pozměnily situaci velmi dokonale. Hospodářslý význam australských kolonií stoupl výtěžkem zlatých dolů s neočekávanou rychlostí, a počet obyvatelstva, žádajícího si velmi energicky svobodné ústavy nabyl takové váhy, že vláda anglická rychle a ochotně povolila. Koloniím dostalo se dalekosáhlé samosprávy podle anglického vzoru, se dvěma sněmovnami a ministerstvem jim odpovědným. Každá kolonie zůstala přímo podřízena vládě anglické v otázkách, které zůstaly vyhrazeny jejímu rozhodnutí, jinak byly úplně nezávislé jedna na druhé a jejich vývoj politický a hospodářský skoro po půl 558 Město Burnie při Emu Bay v severní Tasmánii. století byl dosti úzkoprse separatistický. To jest: každá z nich žila, jakoby neměly společných zájmů, jen velké výpravy na prozkum vnitrozemí australského dovedly je sblížiti; jinak žárlivě dbaly svých vlastních potřeb a nezřídka dostávaly se i do rozporů, jež měly neblahý vliv na vývoj komunikací i vzájemných hospodářských styků. Nový Jíždí Wales, Victoria, Jižní Austrálie a Tasmánie dostaly samosprávu již r. 1854, Queensland byl oddělen jako samosprávná kolonie od Nového Jižního Walesu r. 1859. Z těchto kolonií jediná Jižní Austrálie byla od počátku osadou svobodných, dobrovolných přistěhovalců, kteří se tu usídlili podle kolonisačních plánů E. G. Wakefielda a jím založené kolonisační společnosti. Západní Austrálie obdržela konstituci teprve mnohem později, až v létech osmdesátých, když i ji hordy zlatokopů probudily z dřímoty chudé a zanedbávané, až do nedávna trestanecké osady. 559 Zvláště silná žárlivost propukla časem mezi Novým Jižním Walesem a Vietorií, ale také Jižní Austrálie a Queensland byly až příliš dbalé své j samostatnosti a malá ostrovní Tasmánie- žila tak pro sebe, tak odděleně, jako by nebyla jen velmi přirozeným přílepkem velké australské pevniny. Podle anglického vzoru, horní sněmovny v australských koloniích moly za účel býti pevností zájmů majetných vrstev, jejich členové byli jmenováni korunou (jejím zástupcem, guvernérem) nebo voleni jen úzkým kruhem voličstva; zato členové dolních sněmoven byli hned od počátku voleni na základě dosti liberálního práva hlasovacího, a okruh voličstva byl pak postupně rozšiřován, až se dospělo k všeobecnému rovnému hlasovacímu právu dospělých osob obojího pohlaví. Bylo by zbytečno sledovati odděleně vývoj politických poměrů v jednotlivých australských koloniích. Přes mnohé rozdíly, dané velkými vzdálenostmi a uměle zvyšované vzájemnou žárlivostí, poměry hospodářské i společenské byly tak sobě ve všem podobné, že v hlavních směrech i politicky' život jejich bral se skoro shodnými cestami. Hned od počátku utkaly se v prudkém nepřátelství dvě hlavní vrstvy občanstva. Na jedné straně stáli tak zvaní »squatteři« — jak my bychom řekli, »velkostatkáři«, kterým skoro všechna půda, schopná hospodářského zužitkování, byla v dobách předešlých státem za babku prodána, nebo postoupena v dlouholetý nájem za poplatek pouze nominální. Před velkými objevy zlata skutečně nikdo neočekával, že Austrálie vyvine se také jinak, nežli jen ve směru velmi extensivního chovu dobytka, který byl provozován na nesmírně rozlehlých komplexech, t. zvaných »stanicích» (»stations«). Jejich majitelé »squatteři« se svojí čeledí pronikali do nehostinných krajů v stálém boji s tisícerým nebezpečím hladu a žízně, zabloudění nebo ubití nepřátelskými domorodci. Považovali sebe za zákonité držitele půdy a nové příchozí, zlatokopy a jiné živly za zhoubné vetřelce, kteří chystají se urvati jim nejlepší a nejbezpečnější kraje, bohaté vláhou a blízké přístavním městům. Proti squatterům stáli všichni, kdož si přáli, aby v osadách australských vytvořil se selský stav a průmysl, opatřující pro vzrůstající obyvatelstvo roz- ' manitější obživu. Když těžba zlata začínala upadati začátkem let šedesátých, byly tu tisíce mužů odhodlaných ku vzdělávání půdy a ku práci řemeslné, ale trvalo to dlouho, nežli podařilo se aspoň, do jisté míry zmoci houževnatý odpor bohatých a mocných squatterů, kteří nechtěli ani slyšeti o tom, aby ze svý'ch nesmírných držav propustili půdu vhodnou k orbě, a otevřeně přednost dávali tomu, aby Austrálie zůstala zemí skoro bezlidnou, jen s exten-sivuím chovem ovcí a skotu, jaký oni sami provozovali. Největším bojovníkem pro demokracii, pro zájmy lidí hodlajících založiti si samostatnou existenci v zemědělství a v průmyslu, byl znamenitý žur- 560 M a o "D > nalista David Syrno, který skoro půlstoletí houževnatě se bil za práva drob- řných lidí a za demokratický pokrok vůbec, proti tvrdošíjně se hájícím »squatte-rům«. Hlavně je jeho zásluhou, že Victoria stala se státem, kde malozemědělci a řemeslníci našli příznivé podmínky pró svůj rozvoj. Velmi často docházelo k dlouhotrvajícím, úporným bojům mezi horní sněmovnou, která byla pevností majetných statkářů, a lidovou sněmovnou, volenou širokým právem hlasovacím, i bylo třeba někdy i kárných zákroků samotné anglické vlády, aby sobecké zpátečnictví boháčů bylo překonáno, ústavní život umožněn a pokrokovému stanovisku vyhověno. Spolu s otázkou pozemků velmi důležitým předmětem stranického zápasu stala se otázka cel na zboží, dovážené odjinud. Přívrženci vlastního průmyslového rozvoje v Austrálii bojovali pro ochranný celní tarif, ale pouze ve Victoru podařilo se jim brzo úspěšně proraziti proti přívržencům svobodného obchodu, který byl tehdy tak populární v celém anglickém světě. Teprve po spojení všech australských kolonií v soustátí čili »Commonwealth« došlo ochranářské stanovisko uplatnění v celé Austrálii společným jednotným celním tarifem, platným pro všechny státy stejnou měrou. Podle starých anglických tradic politického života také v australských sněmovnách zpravidla byly skoro výhradně jen dvě strany, které dosti často u vlády se střídaly. Jedna byla známa jako konservativní, druhá jako liberální» ale zásady jejich i cíle měnívaly se často podle potřeby a nezřídka vůdčí osoby a zájmy jejich koterií, nebo oasová lokální hesla hrály větší úlohu, nežli zásady stěžejního rázu. Některé mohutné individuality, jako na př. Sir Henry Parkes v Novém Jižním Walesu, dovedly si na léta podmaniti mocnou družinu stoupenců a ovládali politický život ve svém státě. Strana, která získala většinu ve sněmovně poslanců postarala se zpravidla, aby v brzku jmenováním nových Členů do horní sněmovny i tam si pojistila většinu, vůdce strany při volbách zvítězivší stal se předsedou ministerstva, a měl-li jen sebe menší většinu v parlamentě, navrhl ministry jen ze své strany a vládl bezohledně proti zájmům oposice. Mnohem určitějšího zásadního vyhranění nabyl ústavuí život australských . kolonií, když počátkem devadesátých let dobře organisovaná a energicky vedená dc dělnická strana vstoupila na politické kolbiště. Poměry byly pro tuto stranu ^ nesmírně příznivé a její vedení mělo po dlouhou dobu velmi zdravé porozumě- ' ní pro požadavky nejrůznějších vrstev, které s dosavadními politickými stranami byly nespokojeny. Vůdcové strany, mezi nimiž již od počátku bylo mnoho přesvědčených socialistů, chápali přece velmi dobře, že nemohou proraziti programem úzkoprse třídním. »Labour party«, dělnická strana, sestavila proto svůj program tak, že stala se obhájcem zájmů všech hmotně vykořisfováných a snažila se dosíci oprav veřejného života a zákonodárství na podkladě 36* 563 skutečně co nejširším, sympatickém všem pokrokovým a s dosavadním stavem věcí nespokojeným vrstvám obyvatelstva. Přes to, že z ní hned z počátku vyšli apoštolově čistého komunismu, po léta dovedla se dělnická strana ubrániti podezření, že pracuje výhradné pro jednu úzkou vrstvu I obyvatelstva. Neohroženost a opravdovost mnoha jejích vůdců, širokost zásad programových, a pravá demokratická methoda přivedly do řad dělnické strany i mnoho drobných zemědělců, řemeslníků a zvláště inteligence městské. V málo letech popularita její vzrostla nesmírně a pomohla jí k velmi pronikavým úspěchům volebním. Občanstvo, jehož zájmy nesrovnávaly se zcela s požadavky nové strany a které nevěřilo v umírněnost jejího programu, velmi brzo poznalo, že není naděje na úspěšný odpor proti pevně zorganisovanému novému odpůrci, udrží-li se staré rozvrstvení na frakce vzájemně se potírající. Proto velmi brzo byly staré rozpory do té míry překlenuty, že proti vítězícím »dělníkům« postavila se jednotná strana občanská, přezvaná na »liberální«, ve všech australských koloniích. Jména »liberální«, »svobodomyslné« strany si svým postupem věru zasloužila, neboť dovedla uplatniti tolik moderních a reformních požadavků ve svém programu, že mezi občanskými stianami ve většině evropských nebo amerických států byla by platila za velmi revolucionářskou. Na tento ideový vývoj ovšem nemalý vliv měli prebehlíci ze strany dělnické, kteří přinesli s sebou do strany liberální nové směry reformám příznivé. V praxi ovšem »beati possidentes«, bohatí squatteři, k nimž již přibývalo j i jiných velmi majetných lidí, zbohatlých obchodem, hornictvím i průmyslem, I dovedli si i přes velmi pokrokový programový nátěr své strany zachovati velmi silné postavení ve společenském i v politickém životě. Naznačili jsme již, že australské kolonie britské neměly dlouho, až do konce devatenáctého století, společných orgánů, že žily každá pro sebe, odděleně, beze smyslu a zájmu pro potřeby sousedních osad v tomto osamělém, daleko od ostatního světa vzdáleném zemědíle. Již od počátku hlavní města jednotlivých kolonií měla mimořádně veliký význam v jejich životě veřejném a vývoj nových komunikačních prostředků pomáhal jen zesíliti jejich posici. Hlavní město stalo se skutečně, v pravém slova smyslu, srdcem celého organismu kolonie, na škodu oblastí od něho vzdálenějších. Lokální zájmy, sobecká hlediska hlavního města byly rozhodující činitelé v ústavní a hospodářské politice kolonií a pro celek Austrálie nedělo se nic, přes to, že na druhé straně Tichého oceánu mohutné Spojené Státy Americké byly příkladem a výmluvným svědectvím, že porozumění pro společné zájmy přináší zdar a velikost. V boji za sjednocení Austrálie připadla dělnické straně úloha velmi čestná. V ní seskupily se počátkem let devadesátých živly pokrokové, které měly porozumění pro zájmy celku, a proto dělnická strana měla ze začátku 564 Vápencová stěna u Jenolanu prorvaná dole tunelovou jeskyní, nahoře přirozenou branou »Charlotte Arch«. v hlavních rysech blahodárný účinek na ústavní vývoj celé Austrálie. V dělnické straně sešly se průkopničtí živlové, kteří jako diggeři, bonáci, střihači nebo pomocníci zeměměřičtí poznali život v různých australských koloniích a z rozmanitých stránek přesvědčili se, že hranice meíi koloniemi jsou směšně umělé a byli prodchnuti opravdovým všeaustralským uvědoměním. Dosavadní strany byly úplně přizpůsobeny místním poměrům v jednotlivých státech, myslily jen o nich a neměly smyslu pro širší »australské« vlastenectví. Sjednocení australských kolonií v jakousi federaci bylo již po léta navrhováno idealisty, ale hmotné zájmy osob i stran, těžkopádnost a sobectví byly tak silné, že separatista měli velkou většinu v politickém životě až do let devadesátých. Teprve dělnická strana, která ještě neměla žádného zájmu na udržení starých privilegií a hmotných výhod, která v soustředění a posílení dosud málo významných živlů viděla své vítězství, vypěstovala jednotné »australské« vlastenectví a přesvědčila i své odpůrce, že jest marno vzpírati se duchu času. Tak, třeba i nepřímo, dělnická strana australská stala se hlavním činitelem australského sjednocení a vliv její byl velmi patrný i při sdělání konstituce »soustátí«, která jest mnohem demokratičtější nežli ústavy dosavadních kolonií, nyní států australských, jež ovšem i dnes mají příliš značnou autonomii. Tím dá se vysvětliti, že dělnická strana a hlavně její literární a zákonodární průkopníci, její ideoví vfidcové, měli a mají dosud nesmírný vliv na celé utváření australského života politického a hospodářského. Mnohé zásady, přijaté původně dělnickou stranou za cíl jejích snah, staly se v krátké době dogmaty australského vlastenectví, stěžejními zásadami novinářského světa, kterými hýbati považuje se dnes skoro za pokus vlastizrady. Sem patří na prvém místě t. zv. problém »Bílé Austrálie« »White Australia policy«. Nežli dělnická strana dospěla politické moci, byli do Austrálie dováženi (třeba s jistými omezeními) dělníci barevní, tak zvaní »Kanaka«, na hrubou práci zemědělskou, špatně placení, s nimiž se zacházelo o málo lépe, než s otroky na plantážích. Byli to zejména domorodci ze, souostroví Melanesie, kteří často podvodně a násilné byli najímáni tak zvanými »blackbirders« (černoptáčníky), od pirátů málo se lišícími zločinnými kapitány, a pracovali na třtinových plantážích. Vedle nich také čínští »kuli« bývali zaměstnáváni. Toto přivážení laciných dělníků bylo předmětem mocného útoku dělnické strany, která měla v této věci na své straně všechny přívržence zásad lidskosti. Nejdříve bylo zapovězeno dovážení Číňanů, ale brzo podařilo se jí vymoci úplné zamezení dalšího dovozu »Kanaků« na plantáže cukrové a postupné brzké vrácení domfi těch, kteří v Austrálii dosud byli. Vedle toho prosadila též, že byl znemožněn přístup do Austrálie také Číňanům, Japoncům, Malajcům, Indům a příslušníkům »barevných« plemen vůbec. Tak bylo předsudku proti barevným plemenům lidským, který jest u Britů 566 ■■■■■■■ .----■' N'.i jezdeckém výlelu ze Sydney. vždy a všude velice silný, využito dělnickou stranou australskou ua odstranění soutěže laciných barevných dělníků vůbec. Pouze k lovení perel na tropických pobřežích, k obsluze velbloudů a k některým službám v tropické oblasti trpí se zaměstnávání nečetných barevných Asiatů a Melanésců. Zároveň však zasazena byla těžká rána kolonisaci horkých částí Austrálie, které bez laciných, v tropech aklimatisováných dělníků nemohou pěstovati tropických plodin ve velkém a na vývoz. Při malém počtu vlastního obyvatelstva australská spotřeba tropických plodin nestačí ani pomocí ochranných cel a jiných výsad, aby pokusy na zemědělské osídlení tropické Austrálie ve větším měřítku měly naději na hospodářský úspěch, a tak politika »bílé« Austrálie znamená nemožnost kolonisovati trvale více než Jxetinu australské jjevniny, která zůstává stále téměř liduprázdnou. Zásadní odpor proti připuštění »barevných« přistěhovalců z přelidněných končin Asie (Indie, Malajska, Číny a Japonska) do tropické Austrálie je proto velmi nebezpečným činitelem pro budoucnost, neboť národové asijští 567 mohou vším právem žádati, aby jim jednou vydána byla oblast, kterou dosavadní držitel nedovoloval osídliti, ani hospodářsky zužitkovati. Dělá to i velmi zlou krev v Indii, kde těžce nesou, že Indové, kteří se bili za britskou říši ve světové válce, nejsou uznáváni za skutečné občany impéria ve svéprávných dominiích a koloniích říše. Přes to však zůstává dodnes »bílá Austrálie« skoro axiomem pro politický tisk a pro všechny, kdož bojí se o svou popularitu. Nedávno velmi nadějný státník australský, muž jistě nadprůměrných kvalit ducha ř charakteru, dovolil si projeviti veřejně kacířský názor, že do tropických končin Austrálie měli by býti připuštěni s jistými výhradami přistěhovalci barevných plemen. Přes to, že snažil se tento svůj názor velmi pádně odůvodniti, pokazil si jistě na dlouho výhledy na další skvělou kariéru politickou, které by si svými osobními vlastnostmi jistě zasluhoval. Náhlá ztráta popularity i pro muže tak vynikajícího, jako jest právě Sir Henry Bar-well, premier jižní Austrálie, jest mementem pro jiné, a »bílá Austrálie« zůstane patrně ještě na dlouho nedotknutelnou zásadou, přes všechna nebezpečí, která pro budoucnost Austrálie vytváří. Nechuť Britů je však velmi silná proti cizincům všeobecně a proto bylo a jest dělnické straně úkolem velmi snadným prosaditi své úzkoprsé stavovské zájmy a uzavírati Austrálii proti silnějšímu přílivu cizího dělnictva vůbec. To znamená ovšem, že obyvatelstvo australské bude se pomalu množiti a že Austrálie zůstane trvale hospodářsky i kulturně daleko pozadu za Brazílií, Kanadou i Argentinou, kterým velmi liberální politika kolonisační vynesla znamenitý rozkvět po všech stránkách. Všechny obory národohospodářského podnikání cítí velmi nepříjemně účinky této přistěhovalcům nepřátelské politiky, potřeba silného přílivu nového obyvatelstva uznává se na všech stranách, ale přece veřejný tisk, odchovaný populárním heslem »Austrálie Australanům«, té-měř bez výjimky staví se velmi ostře nejen proti přistěhovalcům neanglického původu vůbec, nýbrž také proti britským přistěhovalcům, pokud to nejsou zemědělci nebo »pomocnice v domácnosti«, o něž je v Austrálii velká nouze. Pro většinu australského obyvatelstva je tu rozhodujícím moment ethický. Přistěhovalci, zejména z ciziny, vyrostlí za mnohem horších podmínek pro výchovu zdravotní, i charakteru stali by se předmětem vykořisťování po zisku dravými zaměstnavateli a vyvinul prý by se stav nedůstojný svobodné demokratické Austrálie. Ve skutečnosti ovšem věc má i velmi stinnou stránku, že totiž bez zdravé cizí soutěže sotva lze pomýšleti na výchovu lepší pracovní výkonnosti u australského délnictva, které zejména v posledních letech zvyklo si na práci velmi ledabylou. Dělnická strana dosáhla za málo více, nežli deset let od svého proniknutí do parlamentů jednotlivých států, uzákonění největší části požadavků, jež 568 Ovocné sady u Orange v Novém Jižním Walesu měla ve svém programu, který hodlala provésti klidnou cestou evoluce, přesvědčováním ostatních vrstev obyvatelstva a parlamentním bojem. Disciplina a obětavost jejích členů osvědčila se v řadě velkých stávek, které často těšily se sympatiím velké části ostatního občanstva, ač zjevně utvrzovaly třídně socialistického ducha dělnických organisací. Vítězila všeobecná část jejího programu, část demokratická, čelící k tomu, aby dosaženo bylo pro všechny australské občany co nejúplnější ochrany jejich osobních zájmů a eo největší občanské rovnosti. Za touto částí jejího programu, která byla a jest sympatická velké většině australského obyvatelstva, šla skoro šmahem pokroková inteligence, která pomáhala vlastním dělnickým vůdcům upřímně a ze všech sil k jejímu uskutečnění. Také pokrokové křídlo liberální strany vedené Alf ré-dem Deakinem získalo si veliké zásluhy svou ochotou uvésti tento demokratický program v život. Demokratičtí pokrokovci ovšem se zmýlili ve svých nadějích, že uskutečněním reformního evolučního programu dělnické strany, uberou opory třídnímu 569 boji a revolučním socialistickým doktrínám, které dotud zůstávaly jaksi v pozadí, ale měly za sebou pevně sražené šiky dělnictva vychovaného dogmaticky naukami Marxovými. Z téže illuse byli velmi nepříjemně vyvedeni sami staří obětaví vůdcové dělnické strany, kteří pracovali ve smyslu programu Fa-bianistů, anglických reformních socialistů a snad dlouho si plně neuvědomili, jak nebezpečnou pro jejich umírněné, humánní cíle může se státi armáda dělnická, pevně zorganisovaná ve svých uniích, zocelená v zášti proti zaměstnavatelům a kapitalistom četnými stávkami, v nichž bojovalo se zhusta zarputile spíše k vůli boji samému, nežli pro důležitost vytčeného cíle. Theoretičtí sociologové postrádali u sociálně reformního hnutí australského pevného, theoreticky opřeného programu; vskutku byla to vlastně masa pokrokových lidí nespokojených s dosavadním stavem věcí, která shodla se na určitých zásadách programu politického a sociálního, jež chtěla provésti. Někteří kladli více váhy na čistě politický program, jako bylo sjednocení Austrálie proti dosavadnímu separatismu jednotlivých kolonií, a na rozšíření plných občanských práv na všechny dospělé Australany. Mnozí z nich měli iiž málo sympatií i pro reformní program sociální a naprosto nedůvěřovali nrozící síle dělnictva, víc a více podléhajícího revolučním doktrínám pracujícím na zničení dosavadního hospodářského systému. Přece však vědomí, že dosavadní stav je neudržitelný a neblahý pro budoucnost Austrálie, svedl je všechny dohromady v boji proti výsadám »squatterů« a bohaté vrstvy vůbec. Doufali, že vývoj zastaví se někde uprostřed a že výhody dosažené pro vrstvy nejširší, podlomí jejich snahu po hospodářské a sociální revoluci. Původní pracovní program strany obsahoval v sobě tyto požadavky: zákonnou úpravu osmihodinné pracovní doby, zajištění přímého zastoupení dělnictva v zákonodárných sborech, dosažení slušné mzdy a správných pracovních poměrů ustanovením minimální mzdy pro muže i ženy. Tyto požadavky mají zabrániti, aby australští dělníci nebyli soutěží sníženi na úroveň Číňanů a evropských dělníků. Jako konečný cíl snah strany bylo uznáno znárodnění, čili jak my říkáme, zestátnění všech zdrojů bohatství a všech způsobů těžby, rozdělování a výměny statků. Pro nás nemá účel, abychom se pouštěli do theoretických rozborů programů stran a vykládali jednotlivé fase ve vývoji zápasu mezi stranou dělnickou a obhájci starého systému. Stačí, abychom si pověděli, jaké byly výsledky, jichž dělnická strana dosáhla v krátké době sotva jednoho čtvrtletí (do počátku světové války), za podpory ostatního pokrokového občanstva. Výborný znalec australských poměrů, známý sociolog profesor Meredith Atkinson poukazuje, že bylo docíleno pozoruhodných výsledků v těchto bodech: 1. rovnoměrnější rozdělení národního jmění, jak v poměru k celkovému příjmu, tak i k ceně soukromého majetku; 570 Hluboké jezírko na řece Nepeanu na úpatí Modrých Hor. 2. rozšíření politických práv všeobecným hlasovacím právem rovnoměrně na obě pohlaví, zavedení referenda a jiných demokratických zařízení; 3. vysoká úroveň všeobecného vzdělání lidu, které jeví se zejména ve velkém rozšíření zájmu a porozumění pro domácí politické otázky a v pozoruhodném počtu časopisů a denních listů; 4. velká síla politického hnutí dělnického, neboť »Australian Labour party« zhusta nabývá většiny v zákonodárných sborech a bývá povolána k vytvoření vlády jak v jednotlivých státech, tak i v Soustátí; 5. moc a početní síla odborových svazů australských, která je poměrně větší než kdekoliv jinde ve světě; 6. v Austrálii nevytvořil se odvislý proletariát ani na venkově ani v městech v tom smyslu, jako existuje ve starém světě; 7. není tu chudobinců ani robotáren a jiných chudinských zařízení, které 571 jsou výsledkem názoru, že sociální problém nedá se jinak řešiti; 8. jest uzákoněna soustava pensí ve stáří a v invaliditě i prémií za novorozeňata v rozsahu mnohem štědřejším nežli v jiných zemích; 9. velice pokrokové zákonodárství upravující práci v továrnách a dílnách, na jehož přísné provádění vlády dbají, zejména pokud se týče zaměstnávání žen a dětí; 10. poměrně vysoké mzdy pro všechna zaměstnání a vyšší mzdy za ná-dennickou práci a pro ženy nežli v jiných zemích; 11. skoro všeobecné zavedení osmihodinné pracovní doby za den — 48 hodin za týden, s kratšími výkony v některých oborech pracovních; časné zavírání obchodů i úřadů; 12. pokrokové zákonodárství zdravotní a přísné dodržování zákonů o správných potravinách a drogách; 13. velmi nízká úmrtnost, malá úmrtnost nemluvňat a potírání nemocí; 14. postátnění železnic a mnohých menších podniků a veliký vliv státní na záležitosti průmyslové a obchodní všeobecné; 15. úprava pracovních podmínek mezdními komisemi a rozhodčími soudy zákonem ustanovenými; 16. zásada »Bílé Austrálie« (White Australia policy), jíž hlavním cílem je zachování australského měřítka sociálního blahobytu; 17. »nová ochrana«, jejíž účel je týž jako zásady »Bílé Austrálie«, zachování a povznesení hospodářského stavu australského dělnictva fiskálními (hlavně celními) prostředky; 18. velice pokroková správa teritoria Papuy vládou Australského Soustátí; 19. velké rozšíření sportů a zábav v přírodě, na nichž všechny třídy obyvatelstva se vydatně účastní. Je nesporno, že ve všech bodech tuto naznačených učinila Austrálie přičiněním dělnické strany a jejích pokrokových podpůrců veliký pokrok k zajištění pracující třídy před vykořisťováním, a k zabezpečení všech občanů před nezaviněnou bídou. Snížením pracovní doby denní při zákonem stanovených miuimálních mzdách, které vystačí na skromné, ale přece dosti vydatné živobytí, dána byla pracující třídě příležitost, aby v době odpočinku dbala o své duševní povznesení a zlepšení svého zdraví. Bylo vytvořeno určité měřítko pro materiální životní podmínky všeho občanstva, které nemohou býti snižovány útlakem nebo úklady jednotlivců nebo kapitálem mocných skupin. V krátké době vžil se skoro ve veškerém obyvatelstvu nový pojem australského vlastenectví, kotvící v přesvědčení, že Austrálie je na správné cestě, aby stala se vlastí sociálně spravedlivého moderního demokratismu,,který vytvoří opravdu ideální »obec« (Commonwealth), založenou na základě služeb 572 Govetťs Leap, nejvyšší vodopád Modrých Hor nedaleko Blackheatliu. všech pro všechny, kde není výsad omezujících volnost druhých, kde není bídy ani zpupného bohatství. Na základě statistiky soukromého jmění a příjmů v Australském Soustátí v roce 1915 bylo dokázáno, že v Austrálii jest jak majetek, tak i roční příjem daleko rovnoměrněji rozdělen na všechno obyvatelstvo nežli v jiných státech. Nejvýznačnější ze zjištěných fakt jest velmi malý počet velikých jmění a příjmů nad 1000 liber šterlinků ročně a poměrně vysoký průměr mezd průmyslových dělníků i pracujících žen. S důrazem se poukazuje, že toto velmi rovnoměrné rozdělení hmotných prostředků zcela přesvědčivě se jeví též v malém rozdílu, který jest mezi jednotlivými stavy v obleku I 573 a prádle, v chování společenském, v řeči a v celkové charakteristice australského obyvatelstva. Životní měřítko australského dělníka lze prý srovnávati se způsobem života nižší střední třídy v Anglii (drobných obchodníků, řemeslníků, nižších úředníků), kdežto těch, kdož žijí na úrovni vlastní anglické střední třídy, jest mnohem větší počet nežli ve staré vlasti. Na druhé straně osob žijících bez práce z důchodů svého jmění je mnohem méně v Austrálii nežli v Anglii. Australané jsou si dobře vědomi, že docílení tak velkých úspěchů na cestě k občanské rovnosti bylo jim umožněno hlavně proto, že jsou tak vzdáleni a osamoceni od ostatního světa, a že mají možnost proto v nejvyšší míře kontrolovati cizí vlivy, které by jim překážely ve vývoji, jakým sami se chtějí bráti. Jsou si rovněž velmi dobře vědomi toho, že výsledků tak dalt ko-sáhlých bylo dosaženo proto poměrně tak snadno, že jest tu obrovská osamocená pevnina s velikým přírodním bohatstvím, obydlená jen velmi řídce, kde pro každého je dosti místa a mnoho směrů, v nichž může se uplatniti s úspěchem, bez tíživé, hladové soutěže, jaká v zemích hustě obydlených se vrhá na vše, co slibuje poskytnouti živobytí. Toto vědomí nezávislosti na ostatním světě, hrdost nad výsledky dosaženými na cestě k ideálům australské svobody, přeceňování výhod jednostranné a trochu povrchní, třeba v jádru zdravé civilisace, přepíná do značné míry dobré stránky nynějšího stavu a zavírá oči před různými hrozivými úkazy, které jsou důsledkem vypěstovaného australského ideálu občanského a státního a působí mnoho těžkých chvil všem prozíravým Australanům, kteří nespokojují se jen přítomným stavem, ale myslí též na budoucnost. Tolik je jisto, že australský demokratický ráj byl by opravdu znamenitým příkladem pro ostatní lidstvo, kdyby právě celé dění na světě nedalo se ve znamení boje o život, který zdá se býti hlavní podmínkou přírodou danou vší činnosti směřující k pokroku a k udržení všech vyšších požadavků. Na jedné straně australská demokracie vědomě se odděluje a povyšuje nad ostatní svět tvrdíc právem, že nechce si dáti pokaziti svých výsledků uvědomělé práce cizími vlivy, na druhé straně však demokratická rovnost, které bylo dosaženo tam v míře, vysoko vynikající nad jiné země, stala se předmětem bezohledných útoků třídně socialistického křídla dělnické strany, kterému nestačí to, čeho bylo dosaženo, nýbrž bojuje revolučními methodami o nastolení třídní vlády a hlásá vyvlastnení soukromého majetku. kir+w*^ Přes všechny výhody a reformy, které se podařilo vymoci demokratickému křídlu strany spolu s pokrokovci občanskými, nespokojenost v mocných dělnických uniích čili svazech odborových je stále pěstována, obrovské stávky jsou na denním pořádku a hlavní zbraň svou spatřují přívrženci extrémního stanoviska v tom, že co nejmenším pracovním výkonem dělníků podlamují nynější výrobní a společenský řád, jehož vše- 574 Hráz a stavidla na Margaret Lake v západní Tasmánii. stranným rozvratem prý třeba připravovati příští socialistický pořádek. Dělnictvo australské podlehlo do té míry naukámextrémních živlů, že za války světové i po ní do nejvyšší míry ohrozilo veškeré výhody získané pokrokovým bojem předešlých let, neboť se ukázalo, že za těch poměrů ani bohatá Austrálie nebyla by sto zajistiti živobytí šesti milionům svého obyvatelstva. Národohospodářům bylo zcela jasno, že i za normálních, ba příznivých hospodářských poměrů byly nároky takového hospodářství, jaké předpisoval australský demokratický ideál, na státní pokladny příliš veliké, takže nebylo lze obejíti se bez novýclPpůjcek na účely naprosto nevýnosné. Světová válka pak situaci změnila nesmírně v neprospěch zakořeněných ideálů australských, jelikož obtížila Soustátí, jednotlivé státy i veřejné korporace obrovskými dluhy, které mohou býti sneseny jen při zvýšené čin- 575 nosti výdělečné všeho obyvatelstva. Austrálie má na miliardu liber šterlinků veřejných dluhů, z toho velkou většinu do Anglie; to znamená asi průměrem 180 liber šterlinků (čili skoro Kč 30.000) na jednoho obyvatele. To odpovídá nejméně asi pateronásobnému poměrnému zadlužení proti podílu, jaký z veřejných dluhů v naší republice připadá na jednoho obyvatele. Stav věcí by nebyl ovšem tak nebezpečný, jak by se zdálo na první pohled, jelikož jedná se o zemi, která disponuje nesmírným potenciálním bohatstvím, vydatnými přírodními zdroji, které jsou téměř na snadě, kdyby projevila se dosti intensivní snaha, z nich správně a vj datně kořistiti. Tu však překáží již průměrná australská mentalita, která je odchována zásadami, příčícími se všem podnětům na zvýšení pracovních výkonů. Ještě pak ve větší míře ohrožují hospodářskou rovnováhu vědomé skutky socialistických organisací, bránících svým členům, aby dávali plný pracovní výkon v krátké době, zákonem stanovené pracovní, hlásajících i pohrdání proti rozhodčím soudům, které do nedávna byly vyhlašovány za jednu z hlavních vymožeností dělnické strany, a pracujících vědomě a všemi silami k rozvratu hospodářskému. Zmínil jsem se již o tom, že ideály^sociálně reformního demokratismu ! prouikly celou australskou veřejností a ukázal jsem na hlavní příznivé výsledky celého hnutí. Jest však také mojí povinností poukázati na řadu stinných stránek, které jsou velmi vážné, zejména pro mladou zemi s primitivním hospodářstvím, potřebující nesmírně mnoho investic, aby byla řádně vypravena jako politický a hospodářský organismus. Jednou z nejzajímavějších zásadních stránek australského hospodářství je nedůvěra a nevraživost k soukromému podnikání ve velkých rozměrech. Soukromá iniciativa a soukromý kapitál považují se tu jaksi za nutné zlo, kterému dlužno dáti místo jen tam, kde veřejné podnikání naprosto nemá naděje na úspěch aspoň morální. Tato zaujatost proti velkým podnikům soukromého kapitálu je hodně stará a patrně má základ v podezření, že přeueeháním tuze velkých výsad cizím, třeba anglickým kapitalistům, Austrálie by se zbavila velké části své svéprávnosti. Srovnáváme-li tu Austrálii se Spojenými Státy Americkými, vidíme» že od základu rozdílný názor na soukromé podnikání v oborech všeobecnému dobru sloužících, je jednou z podstatných příčin naprosto se různícího hospodářského i sociálního myšlení a vývoje v těchto dvou velkých svobodných obcích. V Americe soukromé podnikání ujalo se téměř všeho a americká veřejnost nic nenamítala proti tomu, pracovaly-li a měly-li podíl na zisku velké kapitály cizí, zejména anglické. Individuální podnikavost ve všech oborech hospodářské činnosti, co nejméně omezená předpisy zákonů a nařízení, jest americkým ideálem, který tam vždy šmahem vítězí nad nejlépe míněnými reformami v duchu státního socialismu. 576 Přístavní chobot n Strúhanú v západní Tasmánii. V Austrálii byl to sklon k osamocenosti, vyjádřený úzkoprsou nedůtklivostí proti cizímu kapitálu, jeho vlivu a jeho ziskům, který nejvíce působil pro státní iniciativu ve stavbách dopravní sítě, melioračních a jiných. Australské obyvatelstvo chtělo míti cizí kapitál potřebný do těchto podniků ve státních a obecních půjčkách, pod svojí politickou kontrolou. Té zásady drželo se, i když bylo třeba dopláceti na podniky pasivní a odpor proti soukromému podnikání ve velkém vzrostl a utvrdil se ještě více v posledních desítiletích proniknutím zásad hlásaných stranou dělnickou. Australské občanstvo nezná v tomto směru z hlediska výhodnosti stojí neochvějně za zásadami, které jsou ve skutečnosti hlavní příčinou, proč dosud Austrálie nemá transkontinentálních tratí a proč také příležitosti pro umělé zavodňování a využitkování vodopádů a jiných cenných zdrojů blahobytu a hustšího osídlení bylo až dosud velmi málo využito. :;?• 579 Kdyby se byly australské kolonie již v letech sedmdesátých rozhodly přenechati široké pásy svého vnitrozemí společnostem nabízejícím, že postaví transkontinentální dráhy k severnímu pobřeží Austrálie asi za podobných podmínek, jako Spojené Státy Americké poskytovaly rozsáhlé výhody svým tichomorským tratím na západ od Mississippi, není pochyby, že by Austrálie byla dnes ve svém vývoji mnohem dále, a daně platící obyvatelstvo netr-nulo by strachem před nákladnými stavbami dlouhých, neobydlenou pustinou vedoucích železnic, které bůh ví jak dlouho budou hospodařiti s velkým schodkem a zatěžovati rozpočty státní. Stejně nepopulární jako privilegované společnosti železniční jsou i jiné soukromé velkorysé plány, které již mnohokráte byly předloženy australským vládám a neuskutečnily se pro přímo nepřátelské smýšlení veřejnosti a většiny denního tisku. Kdyby na př. nebylo nad slunce jasnější, že by postátněni uhelných dolů učinilo tamní hospodářství ještě mnohem horším, nežli jest nyní za stálého boje kapitálu soukromého s dělnictvem, jistě by velká většina australského občanstva nenamítala ničeho proti velmi rychlému sestátnění uhelných dolů. Poměry v uhelném průmyslu, který má v Austrálii znamenité podmínky ve velmi mocných, výnosných flecích znamenitélio uhlí, zejména v revíru Newcastleském v Novém Jižním Walesu, jsou velmi smutnou a zajímavou illustrací, jak krátkozrakostí do sebe bojovně vpeřených podnikatelů a dělníků mohou i nejkrásnější přirozené podmínky býti přivedeny v niveč. Za války měla Austrálie a to na prvním místě opět Newcastle nejvýhodnější příležitost strhnouti na sebe skoro všechen uhelný obchod pro zásobování lodí i průmyslu v obvodu Tichého a Indického oceánu. Nikde jinde nebylo na snadč uhlí tak dobré a laciné v obrovském množství, když vývoz anglického uhlí byl světovou válkou zamezen. Newcastleský uhelný revír byl přímo zasypán objednávkami ze všech stran, přístav ani nemohl stačiti množství lodí, které současně sem zajížděly, aby naložily uhlí. Na neštěstí však majitelé těžaři a dělnictvo stáli umíněně proti sobě; pravidelná tržba byla rušena pro nejnepatrnější důvody, mnoho času bylo zbytečně prostávkováno a tak se stávalo, že často lodi čekavší mnoho neděl na svůj náklad uhlí, musily odjeti s nepořízenou. Nespolehlivost australských pracovních poměrů a neschopnost vlád i veřejnosti, zabrániti poměrům tak škodlivým, stala se příslovečnou v celém obchodním světě a důsledek toho byl, že australská těžba uhlí získala málo trvalého užitku z příležitosti tak skvělé, jaká se naskytuje jen zřídka za staletí! Poměry v uhelném průmyslu se nezlepšily ani po válce. Zajisté část viny spočívala na majitelích dolů, ale jistě větší podíl spadal na unie, které vyvolávaly stávky zhusta pro příčiny zcela malicherné. Celá veřejnost byla často uváděna v úžas, jak lehkomyslně daly se organisace hornické vléci do stávek 580 Svalí a okraj kráteru Matupi 11a Velké Britanii nedaleko Iiabaulu. mladými hochy, kteří z čiré zpupnosti vyvolávali spory, za něž pak starší ženatí dělníci měli újmu na mzdách, kterých více potřebovali pro své rodiny, nežli svobodní mladíci. Přednost dávaná státnímu a vůbec veřejnému podnikání před soukromým »výdělkářským« hospodařením jest tím nápadnější, protože výsledky veřejných obchodních podniků podle dosavadních zkušeností nejsou nikterak skvělé a zatěžují poplatnietvo velmi nepříjemně. Zejména válka měla velmi špatný účinek na výkonnost a finanční hospodářství státních podniků. Jsou zcela oprávněné stížnosti, že skoro všeobecně měly příliš mnoho zaměstnanců a že disciplina pracovní velmi polevila. Velká nespokojenost je se správou poštovního oboru, kde zejména telefonní služba nevyhovuje oprávněným nárokům na rozšiřování sítě a na dobrou obsluhu předplatitelů. Trapné 581 jsou zkušenosti na železnicích, které v předválečné době byly zpravidla s to platiti úroky z investičních půjček, po válce však jsou z největší části pasivní a to zejména ve státech, kde dělnická strana dlouho byla při vládě (Queensland, Západní Austrálie). Uzavírání se proti cizině, které je rozhodujícím momentem v rozšířené zásadě »Bílé Austrálie« i v nechuti proti soukromému podnikání cizího kapitálu, je také velikým činitelem v ochranné celní politice Australského Soustátí, která je založena na hesle »Austrálie Australanům«. Před ustavením se australského »Commonwealthu« jediná z kolonií Victoria měla ochranářskou politiku celní, ostatní holdovaly zásadě svobodného obchodu. Teprve vlivem strany dělnické, která celní ochranou chtěla zvýšiti výrobu průmyslovou a dosíci zlepšení dělnických mezd, bylo zahájeno hnutí pro všeobecnou ochranu celní, jež byla provedena hned, jakmile federální konstituce Australského Soustátí vstoupila v činnost. Ochrana celní byla zejména silně zostřena po válce, když obnovený dovoz zboží z ciziny hrozil zničiti průmyslová odvětví, která za války se vytvořila jelikož byl velký nedostatek tovarů, jež Austrálie před tím výhradně ze zámoří při-l vážela. Tážeme-li se po výsledcích těchto zařízení na ochranu a zesilování australské průmyslové výroby, podá nám statistika výroby odpověď svědčící o tom, že průmysl se rozvíjí velmi podstatně, že počet zaměstnaných a úhrnný obrat peněžní roste. Ovšem tento rozvoj docílený v mnohých odvětvích právě jen ochran-, nými celními sazbami má svoje stinné-stránky, které stávají se víc a více nepohodlnými kupujícímu obecenstvu, a jsou také do budoucnosti velmi nebezpečné pro zdravý hospodářský vývoj Austrálie. Příliš radikální ochrana proti soutěži zboží z ciziny dováženého nebývá zpravidla na prospěch jakosti výrobků domácího průmyslu, který dodává, vědom si své bezpečnosti, za ceny horší kvality zboží jen o málo menší, než jsou ty, za něž lze získati výrobky cizí lepší jakosti. Jsou oprávněné stížnosti, že v Austrálii jest tomu opravdu tak; ochrana celního tarifu jest vykořisťována výrobci na úkor kupujícího obecenstva, neboť jakost výrobků australských, draze prodávaných, je velmi nízká. Ovšem vysoká cla jsou zásadním požadavkem dělnické strany, neboť bez nich nebylo by lze udržeti průmyslovou výrobu, pokud dělnictvo trvá na svém stanovisku v příčině vzájemného poměru pracovních výkonů a mezd. Dělnická strana jest zásadním odpůrcem mzdy odstupňované podle jakosti pracovního výkonu, zamítá akordní práci a snaží se všude prosaditi jednotnou mzdu pro nejrůznější druhy práce. Tím nivelisuje se dělnictvo, odnímá se podnět a chuť ke specialisaci ve výcviku a ke zlepšování výkonů, ubíjí se iniciativa a snaživost. 583 Na pobřeží Jervis Bay n Huskissonu. Podporuje se tím povrchní diletantismus, velmi sympatický na australském »bushmanu«, který si musí uměti pomoci za všech situací a vykonati práce nejrůznějšího druhu, naprosto však zhoubný v moderní průmyslové výrobě. Australský výrobce snaží se vším způsobem zmenšiti svou odvislost na nespolehlivé výkonnosti dělnietva a zavádí proto strojní výrobu, kdekoliv se prokáže její výhodnost. Australské zemědělství je v tomto směru velice pokrokové, neboť právě o spolehlivé zemědělské dělníky je veliká nouze. V mnoha průmyslových odvětvích však dokazuje statistika, že ani zvýšení strojní výroby není ochranou proti nemírnému vlivu zaměstnanců na finanční výsledky, nebof mzdy dělnietva pohltí neúměrně vysoké obnosy za horší pracovní výkon, nežli byl před několika lety. Nejsou-li často výrobky různých oborů australského vývozního obchodu schopny docíliti stejných cen a snadného odbytu jako s nimi soutěžící zboží 583 ze Spojených Států Amerických (ovocné konservy), z Nového Zélandu (mražené maso) nebo Argentiny (mražené maso), jest to jedině vinou nedostatečné péče při výrobě, balení nebo mražení, nikoliv horší jakosti suroviny. Ledabylost je smutnou vlastností australského dělníka a je na ni nejvíce oprávněných stížností i v denním tisku. Právě za naší přítomnosti v Austrálii byl rozvrat pracovních poměrů v mnoha průmyslových odvětvích vskutku hrozný. Odborové svazy dělnické diktovaly svým členům velmi přesně, kolik práce smějí za den udělati a takto předepsané a dodržované výkony odpovídaly ne zákonné pracovní době (zpravidla 44 hodin týdně), nýbrž sotva její polovině. Zvláště stavební živnosti byly těžce postiženy opravdu nesmyslným diktátem dělnických unií, většina podniků nebyla s to pracovati za takových podmínek, a tak nouze bytová a drahota byla prodlužována na úkor všeho obecenstva. Morálka výrobní strašlivě poklesla, dělník pracoval málo a nedbale, průmyslník prodával pod ochranou celního tarifu výrobky velmi ledabylé ze špatně zpracovaného materiálu. Noviny byly plny stížností na tento naprosto škodlivý stav věcí, . na všech stranách jevily se velmi znepokojující výsledky této demoralisace, ale k radikálnější nápravě se nevzchopil nikdo, jelikož by to znamenalo vysloviti se proti utkvělým dogmatům australského vlastenectví a žádati jich změnu. Proti tomu byl však všechen tisk a pod nátlakem výrobců a dělnické strany také veřejného mínění. Ani rozhodnutí mzdových komisí, ba ani výnosy rozhodčích soudů nebyly namnoze respektovány dělnickými organisaeemi, ačkoliv tyto úřady byly jednou z vymožeností dělnické strany, kdysi slavenou a vysoko vynášenou. Na rozhodčí soudní dvory byly snad právem pronášeny stížnosti, že pracují příliš pomalu, ale i nejobjektivnější znalci poměrů dávají jim plnou chválu za svědomité vykonávání povinností. Zhusta bývalo jim vytýkáno se strany zaměstnavatelů, že prý nadržují dělnictvu. Svou neúctou k těmto soudům dávaly dělnické organisace" ovšem vítanou příležitost svým odpůrcům, kteří volali po jich odstranění a po zrušení povinných kolektivních smluv vůbec. Byli jsme sami svědky naprosté nezodpovědnosti zaměstnanců v několika případech. Dělník čalouník, který pracoval v našem bytě, naprosto nedodržoval pracovní dobu, prý pro trvalou churavost, ale v neděli viděli jsme ho, jak svižně a vesele si vykračoval s obrovským nákladem rybářských sítí, chystaje se loviti ryby se svými přáteli. Jiní dělníci místo práce vyřezávali si po několik hodin z lepenky čísla do nějaké loterie. Ve vykonávání sportu může se dříti do únavy, ale trochu potu při práci _, za mzdu je nečestné pro australského dělníka podle zásad vštěpovaných mu odpovědnými činiteli jeho organisací. Zaměstnavatelé byli bezmocní, neboť dělníků jen trochu řemesla svého znalých a schopných bylo tak málo, že bylo stále nebezpečí,. 584 že nebudou s to vyříditi zakázky vůbec. Obecenstvo pak bylo úplně vydáno ] na milost a nemilost jak dělníkům, tak i podnikatelům, kteří ovšem přenášeli na kupující veškeré náklady nehodnotné práce dělnictva a odmítali 1 všechnu odpovědnost. Na dobré svědomité dělníky tyto poměry působily nesmírně tíživě. Velmi těžce nesli svoje zotročení pod kázní odborových organisací a styděli se za j to, že nemohou a nesmějí pracovati tolik a tak dobře, jak by se srovnávalo s jejich svědomím a láskou k vlastnímu řemeslu. Poměry však byly ne- 1 úprosné; proti diktátu důvěrníků nebylo možno se postaviti a svazy dokonce pokutovaly dělníky, kteří pracovali více a lépe, nežli jak bylo vyměřeno usnesením unie. Také zaměstnavatelé byli bezmocní, nemohli poskytnouti ochrany dělníkům, kteří by se vzepřeli předpisům organisace, neboť byli by tak vyvolali stávky, které zvláště v takových případech bývaly neobyčejně ur-. putné. Rovněž v dílnách a továrnách pracovní kázeň byla velmi bídná všude, kde dělnické organisace byly v moci třídních socialistů.' Většina dělníků odbývala práci a snažila se vším způsobeni, aby vykonala úkol co nejmenší. Neměla ctižádosti pro svůj výkon, pracovala s očima na hodinách. Rozhodujícím činitelem byl důvěrník organisace, který přísně dbal, aby ani větší přestupky nebyly trestány majitelem nebo jeho zástupci. Moc unií byla taková, že zhusta diktovaly, že ten neb onen dozorce musí býti propuštěn, nebo vynutily si také výpověď dělníků, kteří nechtěli se podrobiti jejich předpisům. Stávka a bojkot byly jejich zbraně, kterými hrozili za každou maličkost. Namnoze chodili svobodní dělníci sotva 3 až 4 dny v týdnu do práce. Výdělek jim docela stačil, aby ostatní část ztrávili sportem nebo jinou zábavou. I za takovými nepravidelnostmi stála organisace, nemajíc ohledu na pravidelný provoz v dílnách. Jak poklesla životní energie a osobní hrdost australského dělnictva, zvyklého hýčkání a všemožným úlevám, svědčí nedostatek iniciativy v dobách nezaměstnanosti. Mnoho mladých zdravých mužů nestydělo se po měsíce bráti podporu z veřejných prostředků a nepřičiňovalo se nikterak, aby si našlo práci, ne-li v městě, tedy na venkově. Již i starší dělníci sami bývali nemile dojati touto nestatečností mládeže a vzpomínali, jak v dřívějších létech nezaměstnaní chápávali se tlumoku a hole, vycházeli do kraje a hledali obživu jako diggeři, lovci, dřevaři nebo potulní řemeslníci a obchodníci. Byli si dobře vědomi předností, které taková samorostla podnikavost měla nad tupou, nestatečnou resignaeí ve státní pomoc. Ve všech oborech průmyslové výroby ovšem nebyly poměry tak nepříznivé. Poznali jsme několik velkých továren, kde vůbec stávek neznali a kde výkon- 586 Xa hlavním rozcestí v městečku Nowra. nost dělnictva byla zcela uspokojivá. Organisace jejich zaměstnanců náležely sice také politicky do Labour party, ale byly vedeny naprosto smířlivým duchem. Jak majitelé tak i dělníci libovali si opravdu dobrý vzájemný poměr. Není ve skutečnosti nic tak protismyslného, jako uměle živená nenávist mezi dělnictvem a zaměstnavateli, která v Austrálii je namnoze vypěstována až do nepríčetnosti. Hmotné poměry sociální i společenské mravy jsou tak vyrovnané, že není pádného reálního důvodu pro jakoukoliv propast mezi oběma stavy. Nedůvěra k zaměstnavateli, slepá povinnost považovati ho za nepřítele, af jsou okolnosti jakékoliv, je vypěstována zejména v mladé generaci dělnické téměř do nepříčetné míry. Z druhé strany i mezi zaměstnavateli jsou živly chápající bezohledné provokování dělnických organisací za velmi krásnou zábavu a tak šíří se vskutku otravné ovzduší skutečné nechuti a třídní nenávisti v zemi, kde pro takové rozdíly je opravdu nejméně přirozených, tradičních podmínek. V celku byly poměry pracovní spořádanější ve Victoru, která měla již svou starou tradici průmyslové výroby. V Novém Jižním Walesu tuze rozkolnými živly byly veliké hutní a hornické organisace, které postupovaly neobyčejně sebevědomě a zpupně, neberouce ohledu na nic. V celé Austrálii velmi 587 - neblaze byly pociťovány dlouhé stávky lodních zaměstnanců a přístavních dělníků, které staly se skoro pravidlem. Největší stávka toho druhu trvala loňského roku (1925) mnoho měsíců a znamenala pro Austrálii ztráty jdoucí do mnoha miliard korun. Je přirozeno, že takové poměry měly svůj neblahý vliv na soustavu výroby průmyslové vůbec. Dalo se vytýkati australským závodům, že nejsou organisovány tak moderně, aby využily všech příležitostí ku zlevnění svých výrobních nákladů. Ovšem také průmyslníci zas namítali dosti správně, že za tuze neupravených pracovních poměrů nehospodárnost jim vnucená je tak veliká, že různé reformy jiné neměly by očekávaného výsledku. Tak příme i nepřímo vysoká celní ochrana pro australské průmyslové výrobky stává se škůdcem veškerého kupujícího obecenstva, v první řadě ovšem těžby surovin a zejména australského zemědělství,které i jinak trpí velikou vzdáleností tržišt a tím, že jest úplně v moci vývozního velkoobchodu diktujícího ceny. Tyto zhusta nenahradí ani výrobní náklady a existenční minimum pro podnikatele na australském venkově, kteří jsou výrobci všech australských surovin přicházejících na světový trh. Tím stává se osamocenost Austrálie, uměle zvyšovaná podle hesla »Austrálie Australanům«, nejdůležitějším činitelem, bránícím rychlejšímu a hustšímu osídlení australského venkova. Jak zachovati a zesíliti osídlení venkova, jest nejvážnějším a nejožehavějším populačním problémem, životním pro australské soustátí. Jednostranná podpora průmyslové výroby a zabezpečení zcela slušné existence průmyslovému dělnictvu za malé výkony pracovní, zvyšuje nápadně nepoměr mezi drobným vyrabitelem venkovským a dělníkem konajícím jen hrubou práci v hlavním městě nebo v průmyslovém středisku na tuze velikou nevýhodu pro venkovského producenta. Zemědělec nebo samostatný digger hledající ve vnitrozemí kovy nebo drahé kameny—-zkrátka producent surovin — má všechny risky podnikatele, snáší nepříjemnosti drsného podnebí i škody často jeho extrémy způsobované a nemá nároku na veřejnou pomoc, přijde-li živelní nehodou o velkou část toho, co těžkou prací vyzískal. Při tom snáší všechny trampoty osamocenosti a jest skoro vydán na pospas libovůli průmyslu a obchodu, která těží z uměle zvýšené isolace Austrálie na úkor všech prvovýrobců. Proti tomu organisovány dělník v průmyslu, v dopravních podnicích nebo v obchodu žije ve větším středisku, poskytujícím mu pohodlí a zábavu ve všech směrech a potřebách denního života. Necítí dle nauk své strany zodpovědnosti ani k zaměstnavateli ani ke kupující veřejnosti, jíž svojí prací má sloužiti, nemá potřeby zdokonalovati své výkony, neboť i kdyby chtěl, brání mu v tom kázeň odborové organisace. Organisace dbá přísně, aby dělník nebyl nijak potrestán za špatný pracovní výkon a pečuje, aby dostalo se mu 588 Ananasové plantáže u Tweed Heads, v pravo v pozadí papaya. zabezpečení v nemoci, při úrazu a zejména i v nezamestnanosti af zavinené či nezaviněné. Umělé zvyšování a jednostranné využitkování australské osamocenosti od ostatního světa jest prvotní a základní příčinou hlavních vad, jimiž australský celek hospodářský trpí v době přítomné. Tato osamocenost, chápaná jako ochrana před soutěží má zhoubný následek, nedostatečnou výkonnost pracovní, která zachvacuje větší část obyvatelstva a je největším vředem, na který Austrálie stůně. Z vývoje australských hospodářských poměrů v posledních patnácti letech je zjevno, že tak nízký průměrný výkon pracovní jaký se v australské výrobě průmyslové stal skoro pravidlem naprosto nemůže stačiti, aby udržel hospodářství aktivním i v zemi tak bohaté a řídce zalidněné. Nutný výsledek tak malé průměrné pracovitosti je nejvýš nehospodárne zacházení jak se surovinami, tak i se zařízením podniků a má obecně úpadkový ráz. Australská produkce surovin nemůže růsti, nebude-li míti pojištěný odbyt, dávající slušnou existenci venkovskému podnikateli. Ten trpí třemi hlavními zly, které vesměs jsou výsledkem umělého zvyšování osamocenosti Austrálie. Jsou to: Nákup nepřiměřeně drahého průmyslového zboží australského chatrné jakosti, které lze vyráběti jen pod ochranou vysokých cel. Přílišná drahota a nespolehlivost pracovních sil, která zavinuje zhusta zkázu sklizně a zároveň poškozuje pověst australských výrobků jak na domácím trhu tak i v cizině, zmenšujíc jejich schopnost soutěže.' Monopolistické postavení velkých vývozních podniků, které využitkují na úkor producenta obtíže daleké dopravy na cizí tržiště, drží ho v naprosté odvislosti a berou mu také iniciativu podnikatelskou, lpíce z úzko-prsých důvodů obchodních na osvědčených a vyzkoušených odvětvích výroby a starých cestách odbytu. Australský rolník, který se pokouší uvésti na trh novou plodinu nebo zlepšiti produkci v některém novém směru, potkává se s naprostým neporozuměním u obchodních organisaeí a individuální inicialita bývá potlačena právě obchodníky, kterým by mělo záležeti na posílení píle a vynalézavosti producentů. Špatné následky příliš sobecky zvyšované osamocenosti nemají jen neblahé účinky v hospodářských poměrech, nýbrž jsou až příliš patrné také v politické mentalitě australského občanstva, které až na nečetné velmi čestné výjimky dává se unášeti povrchním a velmi pohodlým nazíráním na velké otázky světové, jejichž řešení nemůže býti ani pro Austrálii bez následků dobrých nebo špatných. Pokud se týče duševního života australského jeví se nepříznivé účinky toho že isolace hlásá se jako cíl a ideál, hlavně v jednostranném chápání politických a národohospodářských problémů. Nedostatek porozumění pro otázky mimoaustralské, příliš dalekosáhlé zdůrazňování australské soběstačnosti i tam, kde není oprávněna, jest neblahým důsledkem populární a povrchní formy vlastenectví, jak stěžují si právem přední političtí, národohospodářští a sociální myslitelé australští. Australský průměrný občan má velmi málo zájmu o poměry v jiných zemích, hledí na ně s patra, jsa přesvědčen, že nemohl by se tam naučiti nic podstatného, co by zlepšilo jeho postavení. Názor, že australská civili-sace je morálně mnohem vyšší nežli civilisace starých zemí i Ameriky je obecně zakořeněn a naučení z cizích poměrů nedochází již proto slechu, že přichází právě z ciziny, která je přece zaostalá proti australským zřízením. ' Austrálie stala se z vlastní iniciativy svého obyvatelstva velikou laboratoří pro sociální reformy. Obrovská její vzdálenost od hlavních středisek kapitalistického podnikání a od zemí, které vysílají své vystěhovalce za oceán, dává tamním činitelům možnost velmi účinně kontrolovati výměnu lidí, zboží a také ideí a duševních statků vůbec 590 Prořídlý výběžek pralesa mezi třtinovými plantážemi na Rüssel Rivera v severním Queenslands. Jelikož skoro neobydlené pobřeží tropické Austrálie je velmi ne. hostinné, není tu lákadla pro příslušníky barevných plemen asijských, aby na vlastní pěst pokoušeli se usaditi v zemi jim zakázané, kde není široko daleko orgánů, které by jim v nenápadném prolínání do země mohly účinně zabrániti. Sama geografická poloha Austrálie, skoro uprostřed mořské polokoule povrchu zemského, dala tamnímu obyvatelstvu možnost vyloučiti neb omeziti vše, co by bylo na překážku provedení ideálů, pro něž se rozhodlo bojovati. Veliké přírodní bohatství a snadná přístupnost nejrůznějších zdrojů výživy učinily poměrně lehkým překonání hospodářských krisí, které v zemích 591 bustě obydlených a na hospodářské soustavě jiných zemí závislejších, sotva I by bylo lze zmoci bez obětí a nebezpečí příliš vážných. Zajisté všichni demokraticky smýšlející lidé v celém světě vítali by úspěch politického tělesa, které by pro své výhodné podmínky přirozené polohy a bohatství zdrojů stalo se sociálním Eldoradem. Radovali bychom se z krásných výsledků australské demokracie, neboť byla by příkladem všem zemím, které pro různé závady své polohy, povahu svého hospodářství nebo přelidněnost musejí pokračovati opatrněji na cestě k vyrovnávání nejtěžších sociálních protiv. V době, -kdy světová soustava kapitalistická poměrně snadno vítězila nad snahami, které chtěly provésti socialistické ideály v zemích hospodářsky méně soběstačných, Austrálie s velkým poměrně úspěchem razila cestu ideálům sociální rovnosti, snažila se s velikými obětmi vymaniti se z vlivů hospodářského imperialismu, militarismu a obchodnického materialismu, ovládajícího Evropu a Ameriku. Tento boj byl by se jí zajisté snáze podařil, kdyby nebylo došlo ke světové válce, jíž se Austrálie súčastnila ze všech svých sil. Nesmírné oběti na krvi a na penězích porušily dotud dosti nadějnou rovnováhu hospodářskou, obtížily soustátí těžkými dluhy veřejnými a odsunuly do budoucnosti provedení velkých a drahých podniků dopravních a kolonisačních, které pro úspěšnou budoucnost Austrálie jsou nevyhnutelný. I točný, bezohledný postup živlů extrémních, chystajících se rozrušiti dosavadní společenský řád a uvésti v život poměry podobné bolševickým na Rusi, způsobil velmi těžké krise a ztížil celkovou finanční a hospodářskou situaci soustátí i jednotlivých jeho složek. Austrálie má jedinečné postavení se stanoviska politické geografie, je to jediný státní útvar uzavírající v sobě- celý kontinent s národně jednotným obyvatelstvem. Leží tak daleko z dosahu sousedů, kteří by mohli býti soupeři, že po stránce národuí obrany poloha jest jí největší záštitou. Mimo to je členem největší »obce národů«, britské říše, o kterou se více opírá nežli si dovede přiznati. Spíše vahou svého členství v britské říši nežli svojí vlastní silou stala se nejdůležitějším činitelem politickým v jihozápadní čtvrti Tichého oceánu. Tyto nesmírné výhody polohy spojené s velikým bohatstvím přirozeným, nepoměrně velikým pro šest milionů lidí, svádějí k přeceňování skutečné hodnoty australské isolace. Osamocenost ta je do jisté míry fiktivní, nebo za ní stojí mocná, třeba na oči se nevnucující opora, britská říše se svým loďstvem, s obrovskými kapitály, jež v Austrálii investovala a s mnoha jinými výhodami,, které poskytuje jako rozumná matka, aniž by o nich mluvila. Zdá se, že vinou extrémního třídního socialismu, naprosto bezohledného k zájmům státního celku a ke všem požadavkům rozumného hospodářského systému, Austrálie zapadá do velmi kritického postavení, z něhož těžko bude 592 Třtinový cukrovar v BabindS. nalézti východiště bez opuštění mnohých dosud za neomylné považovaných zásad. Ideová soustava vidící v co největší osamocenosti nejjistější prostředek k dosažení a zajištění obecné materielní rovnosti v bílém obyvatelstvu australském, je skoro v koncích, jelikož její zodpovědní zástupci neměli dosti síly, aby v čas se vzepřeli a zmohli rozvratné tendence. Všem myslícím Australanům počíná bvti zjevno, že nelze jíti dále v osamocování Austrálie od ostatního světa a blízká budoucnost zajisté přinese obecně zajímavé pokusy, jak vymknouti se z kritické situace, způsobené příliš jednostranným využíváním ostrovní polohy a přirozeného bohatství k provádění sociálních reforem, pro něž lidstvo, považující dosud soustavnou práci za zlo, dosud nevyspelo. Dokud většina lidstva považuje za hlavní dobrodiní, pracovati co možná nejméně, nejsou možný demokratické řády bez tuhé kázně pracovní, která nutí největší část obyvatelstva k tomu, aby alespoň po několik hodin denně věnovala své síly af tělesné af duševní hodnotnému pracovnímu výkonu. Pro novo- 38* 595 primitivisty ekonomické, primitivistické komunisty budiž útěchou, že zlatá doba prázdně nikdy neexistovala, že primitivní komunistické zřízení u divošských kmenůi v tropech žádalo na svých příslušnících dosti značný výkon, sice nepravidelný, ale jistě skoro osmihodinný v průměru delší doby. Tam kde tropičtí domorodci se oddávají lenosti, je to následkem darů, které jim bělošská kultura přinesla; je to však stav protipřírodní, zhoubný a více domorodců hyne nedostatkem zdravého zaměstnání, nežli jinými nemocemi a alkoholismem. Stejně zhoubné účinky má nechuť k práci a k individuelní podnikavosti na australské obyvatelstvo. Komunistický směr páše těžký hřích na svých. stoupencích bráně jim zaměstnávati užitečně mozek a svaly, způsobuj apathii, nespokojenost, nechuť k životu, která zvláště v australském pro bělochy příliš teplém podnebí a prostředí chudém na osvěžující kontrasty, je dvojnásob zhoubnou. 596 XXXIX POLITICKÉ STRANY AUSTRALSKÉ Rozdíl mezi situací v r. 1910. a 1920—22. Dělnická strana, její zásluhy a nedostatky. strana občanská (nacionalistická). Strana australského venkova. Budoucnost australie. okroky na poli sociálních reforem, které v Austrálii a v Novém Zélandě byly uzákoněny a v praxi prováděny již před světovou válkou, obrátily k těmto dalekým a osamoceným dominiím britské říše pozornost celého světa, a také u nás jevil se značný zájem o způsob, jakým opravné snahy sociální se tam uskutečňovaly. Již na své cestě r. 1909—1910 měl jsem příležitost poznati v hlavních rysech sociálně politické problémy australské a snažil jsem se, abych získal si co nejnestrannější obraz poměrů, jaké byly vytvořeny mohutným vlivem dělnické strany, jíž se podařilo za krátkou dobu jejího politického působení prosaditi s podporou většiny občanstva tak dalekosáhlé zákony na ochranu pracujících a sociálno slabých, že Australie stala se opravdovým »pokusným polem«, nebo »pokusným králíkem« pro praktické vyzkoušení těch požadavků, které socialistické strany ve všech zemích světa považovaly za základní body ve svém programu oprav, dosažitelných snad mírnou cestou bez sociální revoluce. Nový, více než dvouletý pobyt v Austrálii poskytl mi velmi vděčné pole pro studování účinků, jaké tyto sociální reformy měly na australský život vůbec a zejména na vývoj stěžejních hospodářských a sociálně politických otázek. Ve svém poslání jako generální konsul měl jsem za svůj přední úkol zjednati si spolehlivé informace o všech otázkách, které měly a mohly míti vliv na současný hospodářský vývoj Australie a na její poměr k cizině. K tomu cíli sloužilo mi nejen studium příslušné literatury odborné i běžných otázek, jak pojednával o nich denní tisk, nýbrž také hojný a důvěrný osobní styk s příslušníky rozmanitých stavů a povolání, s nimiž samy úřední a representační povinnosti mé mne seznamovaly. Za nedlouhou dobu jsem se přesvědčil, že hospodářské poměry se v Austrálii velmi podstatně změnily proti stavu, v jakém jsem je poznal v roce 1910. Světová válka měla i zde velmi neblahé účinky, způsobila těžkou vleklou krisi, která přirozeně postihla velikou většinu obyvatelstva velmi nepříjemně a postavila také veškeré činitele veřejné správy a zákonodárství před četné nové a obtížné úkoly. 59? Když jsem se loučil s Austrálií r. 1910 byla dělnická strana pevně v sedle při vládě Soustátí, federální ministerstvo bylo sestaveno z jejích nejlepších mužů a zdálo se, že podaří se jí provésti některé z nejnaléhavějších změn ve vzájemném poměru soustátí a jednotlivých států, které by byly na prospěch rychlejšího osídlení Austrálie a zužitkování i těch obrovských ploch pevniny, které dotud ležely skoro úplně ladem. Sjednocení australských kolonií v Šoustati Australské, čili »Commonwealth of Australia« provedené roku 1901. bylo dílem kompromisu mezi více neb méně konservativními majetnými živly, soustředěnými tehdy ve dvou stranách občanských, a jednotnou stranou dělnickou, která byla hlavním činitelem pracujícím pro sjednocení. Občanské strany bály se příliš náhlých převratů, kdyby společnému parlamentu dostalo se tuze dalekosáhlých práv a proto trvaly na tom, aby všem šesti státům, dříve koloniím (Nový Jižní Wales, Victoria, Queensland, Jižní Austrálie, Západní Austrálie, Tasmánie), byla ponechána velmi podstatná samospráva, do níž by federální vláda soustátí nemete, co mluviti. Kompromisem, na škodu pro Austrálii jako celek, bylo usneseno, že ústavou byly jednotlivým státům ponechány mimo jiné také železnice a správa pozemků, dva obory, na nichž v největší míře záleželo, zda bude Austrálie sledovati zdravý směr ve svém dalším vývoji. Vedoucí živly v dělnické straně měly zajisté upřímně v plánu prosaditi změnou ústavy sesílení pravomoci federálních orgánů i na otázky železniční a pozemkové, aspoň tak dalece, aby bylo lze provésti podniky a reformy nutné v zájmu celého soustátí a poměry roku 1910. byly takové, že dávaly nejlepší naděje, že tyto plány se podaří. Každý upřímný přítel zdravého vývoje Austrálie a jejího národa musil souhlasiti s počiny, které tehdejší federální vláda z dělnické strany chystala. Zdálo se, že vystavění nezbytných transkontinentálních železnic mezistátních bude tak provedeno v blízké budoucnosti a že se také uskuteční zdravé reformy v pozemkové držbě, které by přivábily více obyvatelstva do vnitrozemí a způsobily jeho pravidelnější rozvrstvení oživením zemědělství, chovem dobytka i hornictví v mnohých vývoje schopných oblastech, dotud postrádajících železničního spojení. Tou dobou také celková hospodářská situace Austrálie byla znamenitá a dávala nejlepší naděje do budoucnosti. Následky strašného sucha zuřiv-šího v letech 1901-2 byly již překonány, chov dobytka znovu se vysoko povznesl a zároveň zemědělství, zejména pěstování pšenice a sadařství šířilo se velmi slibně, nové nálezy důležitých nerostných ložisek dávaly také pro obor hornického a hutního průmyslu příležitost k dalšímu výnosnému vývoji a na všech stranách jevil se pěkný, činorodý optimismus. V čele dělnické vlády v Soustátí stáli mužové výborného charakteru, jimž nescházela ani osobní důvěra a úcta jejich politických odpůrců, kteří tehdy byli již spojeni v jediné straně občanské nazvané liberální. 598 Plantáže na výšinách a prales v údolích u Tomy na Nové Britannii. Bohužel k reformám, které by byly posloužily celé Austrálii nedošlo, a činnost federální vlády dělnické byla rozptylována a odváděna z pravé, užitečné cesty neporozuměním a malicherností většiny jejich vlastních stoupenců. Staří vůdcové dělnické strany byli více demokraté, nežli socialisté, jim šlo ne o jednostrannou třídní vládu a o revoluci sociální podle doktríny marxistické, nýbrž o vyrovnání obecnému blahu škodlivých protiv mezi jednotlivými třídami výrobními a o povznesení celé Austrálie ku blahu veškerého jejího bílého obyvatelstva. Oni byli mezi předními hlasateli společného australského vlastenectví proti separatismu jednotlivých států již od let osmdesátých a jejich poctivé jméno a horlivá nezištná činnost všem občanům známá, zdály se býti dostatečnou zárukou, že dělnická strana, do-stane-li se ku vládě, vykoná mnoho užitečného pro celek a nedá se unésti 599 / příliš dalekosáhlými plány na rychlý sociální a hospodářský převrat, který j byl v programu jednostranně třídně uvědomělé radikálnější části strany. Dobré naděje kladené do dělnické vlády nebyly splněny, neboť radikální socialisté ovládající nejsilnější a nejlépe placené dělnické unie neměly smyslu pro obecné dobro a snažily se o to, aby o překot prováděny byly požadavky jejich třídního programu, čelící k postátnění hlavních zdrojů výroby a k zasazování co nejbolestnějších ran kapitalistické soustavě. Mimo to byla situace ještě stížená tím, že vbrzku také skoro ve všech státech australských, s výjimkou jediné Victorie, dostala se k veslu vládnímu dělnická strana. Tu místo, aby snažily se vyjíti vstříc reformám programu na omezení státní samosprávy a rozšíření práv soustředěných ve vládě federální, státní vlády z dělnické strany nechtěly odstoupiti ničeho ze své pravomoci, staly se nevěrnými svému všeaustralskému programu a věnovaly se hlavně svým čistě socialistickým libůstkám, které zanášely zlý neklid do hospodářského života a byly na úkor soustředěné činnosti na velkých všeaustralských problémech. Zkušenosti, jaké Austrálie učinila se svými vládami se strany dělnické jak v Soustátí (ve federální vládě), tak i v jednotlivých státech, ba i v samosprávných sborech, na př. obecných správách, nebyly vcelku příznivé. Vina na tom nebyla ve vůdčích osobnostech, které z velké většiny byly vysoké mravní jakosti a osvědčily nade všechnu pochybnost svou nejlepší vůli k provádění podniků a oprav všeobecně užitečných, nýbrž v nedůvěře a žárlivosti funkcionářů dělnických organisací, kteří v malicherné netrpělivosti kazili velké dílo vůdcům strany na srdci ležící, a podráželi jim tak říkajíc nohy. Sekretáři a důvěrníci organisací rozohňovali ve voličstvu vlastní strany vším způsobem oposiční náladu proti nejlepším jejím vůdcům, kteří byli jejími zakladateli a dovedli jejím širším ideálům získati všeobecnou popularitu, které nemohly se ubrániti ani nejkonservativnější živly australského obyvatelstva. Doktrinářská nesnášenlivost a ochromování tvůrčí činnosti vlastních vůdců byly slabosti dělnické strany australské jak dospěla k vládě. Její »caucusy« čili výkonné výbory osobovaly si tolik moci nad zodpovědnými vůdci, když tito byli právě pověřeni vládou některého státu nebo Soustátí, že jejich jho stávalo se prostě nesnesitelným všem mužům, kteří měli jisté sebevědomí a víru ve svůj vlastní iisudek spolu se smyslem pro zodpovědnost těžkého úkolu, který spočíval na jejich bedrách, když byli v čele vlády federální nebo některého státu. Proto se stalo opětovně, že nejenergičtější mužové se státnickým nadáním volili raději rozloučení se stranou, které věnovali mnoho let intensivní práce, než aby dali si diktovati úzkoprsým sborem, který žádal na nich věci škodlivé pro státní celek, nebo vůbec neproveditelné. 600 Při vyteku řeky Shannonu z Velkého Jezera v centrálni Tasmánii. Tito vůdčí politikové byli pak s otevřenou náručí přijímáni stranou občanskou a pověřováni jejím vedením, neboť prozíravějším, v politickém živote školeným hlavám bylo jasno, že schopní a poctiví mužové, kteří pro své přesvědčení a vysoké pojímání své zodpovědnosti k celému občanstvu dovedli se zříci strany, jež byla, tak říkajíc, jejich dítětem, mají nejlepší školu životní pro těžký a zodpovědný úkol ministerských předsedů. Poslední velký rozkol v dělnické straně nastal za světové války, kdy řada nejlepších jejích mužů nemohla již snésti zodpovědnost za anarchii, kterou tak zvaný paeifismus působil ve straně a v celé Austrálii v době pro svobodu světa a Austrálie samé tak nebezpečné. Pod vedením W. M. Hughesa aW.A. Holmana, dvou nejlepších hlav strany, které byly po léta jejími světly, opustili všichni ti, kdož nechtěli snésti potupy, že pomáhali na rozvrácení vlasti v době největší krise, dělnickou stranu a vytvořili spolu s občanskou čili liberální stranou stranu národní (nacionalistickou). Jejich rozhodnosti a účinlivosti vděčí Austrálie za svůj slavný podíl na dobytí vítězství ve světové válce. Bylo vždy tragickým osudem pro vedoucí osobnosti dělnické strany státi se ministry, když volby jí přinesly většinu. V té chvíli, kdy přijímali na sebe úkol sloužiti zájmům veškerého občanstva, přestávali býti vůdci své strany, neboť nad nimi byl »caucus« ctižádostivých a vládychtivých sekretářů, kteří jen ve velmi řídkých případech měli porozumění pro těžkou zodpovědnost mužů řídících stát. Měl jsem opětovně příležitost slyšeti z vlastních úst několika znamenitých mužů, věnovavších dělnické straně dlouhá léta neúmorné činnosti, líčení strašné duševní krise, jaké jim tato bezohlednost vlastní strany působila. Naprosto jsem se nedivil, že ti z nich, u nichž stát, lidé a život znamenaly více nežli jalová doktrína, nebyli sto dále snésti postavení tak ponižující, raději odešli ze strany a věnovali své služby celé veřejnosti. Dojalo mne skoro vyznání asi tohoto způsobu jednoho málo nadšeného dělnického ministerského kandidáta: »Jímá vás hrůza, když si představíte, že máte býti pověřen největší zodpovědností ve státě za stranu, kterou jste řídil k všeobecné spokojenosti, dokud jste byl v oposici, jež vám však vpadne bezohledně do zad, jako byste byl nepřítelem a zrádcem, jakmile přejmete otěže vlády.« Jiní ze starých opravdu demokratických vůdců strany nebyli sto se s ní rozloučiti, ale předčasně klesali pod tíhou svého beznadějného postavení. Vyčerpán a umořen neloyálností vlastní strany odešel předčasně z politického života Andrew Fisher, kterého i odpůrci si vážili jako australského Aristida. On byl federálním ministerským předsedou (prime ministr) již po třetí v prvním roce války a prožil strašlivou situaci, byv vlastní stranou opuštěn při velikém úkolu zorganisovati Soustátí co nejlépe pro důrazné vedení války, pro něž byla zaujata téměř instinktivně velká většina australského obyvatelstva. Nervovému vyčerpání podlehl v nejlepším mužném věku v době naší přítomnosti v Austrálii výborný premier Nového Jižního Walesu obecně populární John Storey, kterého dělnická strana ponechávala svým zodpovědným vůdcem jen proto, že bylo všem jasno, že nikomu jinému v dělnické straně by se nepodařilo odvrátiti nedůvěřivé a odmítavé chování londýnských kruhů finančních k novým i obnovovaným státním půjčkám. Jiný tragický případ bylo beznadějné hynutí všeobecně váženého vůdce dělnické strany Franka G. Tudora, jejího předsedy ve federálním parlamentu a hlavy oposice proti vládě Hughesově, který rovněž podlehl duševnímu vyčerpání v poměrně mladém věku. Přes všechny své nedostatky zachovala si dělnická strana mnoho přátel zejména v inteligenci, která nezapomněla jejích zásluh o provedení krásného 602 m Mohutné vlny příboje rozrážejí se na čedičových skalách poloostrova u Kianiy. programu sociálních reforem a postrádala u občanských stran nedostatek ideového programu, ale i největší ideoví a tradiční přátelé »Labour party« byli svorni v úsudku, že vlády z dělnické strany nikdy se neosvědčily, poněvadž schopným a důvěry hodným mužům nebylo dáno dosti volnosti, aby mohli vésti státní hospodářství dle svého nejlepšího přesvědčení na prospěch celku. Všem dělnickým vládám se vytýkalo jistě právem několik základních nedostatků. Australský úvěr v Londýně býval velmi zbytečně a často nebezpečně ohrožován projevy dělnické strany, svědčícími o nedostatečné loyalitě ke králi a k britské říši vůbec, i o malém jejím zájmu, ba neporozumění pro vojenské a námořní úkoly národní obrany australské. Dělnická strana podvracela tak 603 sama své staré ideály silné australské jednoty, za něž tak nadšeně bojovala v prvních desítiletích svého trvání a jež označovala za svůj vůdčí cíl, dokud byla v oposici. Vlády dělnické strany ve všech australských státech a také v Soustátí měly vždy ten velký nedostatek, že porušovaly zle finanční rovnováhu azeslabo-valy důvěru ve státní hospodářství. Zajisté právem se jim vytýkalo překotné vydávání státních peněz na úkoly zhusta špatně promyšlené a nehospodářsky spravované. Rovněž nesmírné přetěžování úřadů i státních obchodních podniků zbytečným a málo výkonným personálem bylo jim vším právem kladeno za vinu. Dělnická strana australská nebyla snad v žádném případě s to, udržeti mezi svými přívrženci kázeň nutnou k úspěšnému vedení státního nebo obecního hospodářství. Musila vždy zaopatřovati na státní útraty řady svých přívrženců, ale nikdy nedostalo se jí jejich loyální a obětavé podpory, nutné k dosažení správné výkonnosti veřejných orgánů. Právě když dělnická strana měla v moci vládní veslo, bývalo nejvíce stávek nejen v soukromých podnicích, nýbrž i ve státních, jako na př. na železnicích, a organisace přicházely s výhružnými prepiatymi požadavky, ohrožujícími velmi vážně normální a zdravý běh hospodářského života. Veškeré krásné stránky jejího ideového programu přestávaly existovati pro dělnické masy vedené ctižádostivými důvěrníky a sekretáři; jakmile většina z vlastní strany dostala se k vládě, nejhanebnější materialismus provalil se v rozměrech až překvapujích, veškeré zásady demokracie, spravedlnosti, humanity ustupovaly do pozadí a jen touha rozvracovat a bezohledně ovládnout uplatňovala se na všech stranách. Stávalo se pak, že vlády dělnické ze státních peněz podporovaly i ty stávkující, kteří odmítli rozsudek rozhodčího soudu, jehož zavedení před několika lety dělnická strana prohlašovala za jeden ze svých nejzákladnějších požadavků. Byly zakládán y státní hospodářské podniky v nejrůznějších oborech výrobních, prý za snížením drahoty, ale skoro vesměs byly tyto ústavy pasivní a nedovedly se učiniti ani populárními, nebof snížení cen nezpůsobily, nýbrž staly se pověstnými těžkopádným a nehospodárnym vedením. Do strašné situace finanční přivedla vláda dělnické strany Západní Austrálie na začátku války a v době naší přítomnosti byl Queensland ve stavu velmi povážlivé desorganisace vinou několikaleté vlády Labour party, která nebyla s to zastaviti vzrůstající rozklad píisobený jejími vlastními přívrženci, kteří státu naprosto nešetřili a vládě z vlastních řad velmi špatně sloužili. Veškeré tyto špatné vlastnosti dělnické strany, kdykoliv se dostala ke vládě, byly obecně známy, ale nezdá se, že by z nich si jejich »caucusy« byly vzaly rozumné poučení. Právě naopak, v době naší přítomnosti staly se 60i »Bookmakeři« a sáaek chtivé obecenstvo při dostizích v Lightning Eidgo. pokusy o ještě tužší podřízení členů zákonodárných sborů rozhodování »cau-cusů«, které měly sestávati vesměs ze členů v parlamentech nezasedajících. Právě za vlády »Labour party« v Novém Jižním Walesu byly pracovní poměry v uhelných oblastech ve stavu největší anarchie a sekretáři nejmocnějších unií průmyslových dělníků počínali si tak diktátorsky, jako by každé chvíle měla vypuknouti sociální revoluce a nastolení vlády sovětů. Vůdci komunistického křídla hrozili veřejně revolucí a celý stát byl udržován v neustálém neklidu pobuřujícími pověstmi o chystaných konfiskacích a jiných dobrodiních násilného převratu. Situace byla povážlivá již v roce 1920, za finanční krise v roce 1921 postupně se zhoršovala a začátkem roku 1922 bylo rozechvění již tuze akutní. Newcastle s okolím bylo střediskem nejradikálnějších živlů, které si vedly tak divoce, jako by byly smyslů zbaveny. Zdálo se opravdu, že stane se tara brzký pokus o prohlášení sovětské republiky, když tu z čistá jasná přišly v březnu 1922 zprávy 605 o krvavém zdolání revolučního hnutí v Johannesburgu a okolí (v Transvaalu, v Jižní Africe). Bezohledný válečnieký postup generála Smutse proti vzbouřeným a zničení jejich pevných středisek všemi moderními prostředky, i bombami ze vzduchu, vzbudily neobyčejný rozruch v Austrálii. Na jedné straně posílila se nesmírně posice vlády a pořádku milovných živlů, neboť . bylo jisto, že velící generál národní obrany, muž velice energický a populární, jistě by provedl své dílo vojensky řízné, na druhé straně hlavní poduěco-vatelé neklidu velice zkrotli a řeči o brzkém ustavení sovětů potuchly úplně. Ani potom však »Labour party« nedovedla nikdy zakročiti rázně proti extrémním živlům ve svém středu, které svévolně rušily stranickou kázeň, s brutální bezohledností ničily prestiž i dílo nejlepších duchů strany, nemajíce nejmenšího porozumění pro nic, mimo nejmateriálnější a ve skutečnosti ilusorní a pomíjivé výhody z rozkladu veřejné moci, který způsobovaly svým jednáním. To jest její tragickou vinou známou všem a odsuzovanou veškerou veřejností, která má smysl pro spořádané státní hospodářství a opravdovou demokratickou správu. Přes to však zůstala jí přízeň veliké části voličstva, které vždy jen na krátko od ní se od vracelo, když nesnáze vchodu veřejné správy, její vládou způsobené, dosahovaly příliš vysoké míry. Hlavní příčinou nápadné bezradnosti jisté části voličstva, a v tom i velkého počtu opravdových intelektuálů, byl nedostatek rozhodného ideového programu u stran občanských a ještě větší bída na opravdové vůdčí osobnosti v nich. Dva velcí mužové strany liberální z doby předválečné, Alfred Deakin (podobný do jisté míry našemu Dr. Kramářovi) a mohutný John Forrest (muž typu Rašínova), otec Západní Austrálie, byli již mrtvi a v řadách předních politiků občanských nebylo po válce nikoho, kdo by byl vzbudil větší zájem svým programem nebo svou energií. Vynikající role vůdcovské ve straně nacionalistické a odpovědná místa vládní připadly skoro vesměs bývalým členům Labour party, kteří z příčin již naznačených rozešli se se svou starou stranou, jíž věnovali mnoho let svého mládí a nejlepšího mužného věku. Mezi nimi W. M. Hughes a W. C. Holman byli státníci opravdu vysokých schopností, ale vyčerpali svou iniciativu a také svou popularitu obrovskou námahou za války i v první době poválečné a nebyli již s to dáti Austrálii rozumný a pevný zásadově hluboký program pro poválečnou reorganisaci, jejíž potřeba byla na všech stranách cítěna a uznávána. Situace byla v době mého působení v Austrálii taková, že energický státník, který by byl předložil národu třeba pronikavý a nejvýš obtížný, ale věcně dobře odůvodněný a srozumitelný program reformní, jak uvésti těleso soustátí i jednotlivých států do nového cbodu, jistě by byl strhl za sebou většinu voličstva a byl by obdržel dalekosáhlou plnou moc, v rozsahu 606 naprosto neobvyklém v zemích tak opatrných na svou ústavu, jako jsou samosprávná dominia britské říše. Vše zrovna volalo po státníkovi, který by dovedl použíti činorodé nálady rozhodné doby a dal nový pevný program národu, který byl ochoten k největším osobním obětem, jen aby viděl a cítil, že jeho milovaná Austrálie má možnost dostati se na cestu vedoucí z bezútešného močálu bezradnosti a finanční, hospodářské i administrativní krise. Velká část občanstva za války doma zůstavšího a zvláště 'příslušníci australské branné moci vracející se do vlasti byli v takovém vlastenecky obětavém rozpoložení mysli, že by dobře vedené zorganisované hnutí bylo poměrně snadno prosadilo i zásadní změny zakořeněného veřejného mínění v otázkách sáhajících až k základům zjevně pochybené hospodářské a pracovní soustavy. Na velikou škodu pro Austrálii pravý vůdce se nenašel v době nejpříznivější; zdá se sice, že nynější prime ministr soustátí Mr. Bruce je státníkem vyššího slohu a pevné energie, ale vlastenecká odhodlanost občanstva není již tak soustředěná a obětavá, jako byla před několika léty, a dalekosáhlé dílo reformní bylo promeškáno již proto, že vlády v jednotlivých státech dosáhla zase Labour party a tak harmonické spolupůsobení koaliční občanské vlády federální i vlád jednotlivých států je na několik let asi vyloučeno. Nedostatek zásadního programu a velkých vůdčích i tvůrčích osobností byly za mého pobytu největšími slabostmi nacionalistické strany australské, která osvědčila se svou rázností za války, selhala však velmi v době poválečné. Její zodpovědní vůdcové byli obtíženi tuze silně velikými finančními závazky, které pod jejich vedením byly schváleny zákonodárnými sbory. Jejich popularita trpěla tím, že provalily se nedostatky a nesprávnosti v hospodaření některých velikých podniků, které federální nebo státní finance nesmírně zatěžovaly. Oprávněné výtky týkaly se zejména použití obrovských obnosů, povolených na postavení obydlí pro australské vojáky a na podělení jich pozemky. Rovoěž budila nevůli správa na federální účet pořízených parníků »Australian Commonwealth Line«, která byla velmi pasivní. Tyto podniky uzákoněné v kritické době války, kdy vládě byly téměř vnucovány nové a nové úkoly občanstvem bojícím se o vítězství a odhodlaným nasaditi vše, aby doprava vojska na bojiště byla zabezpečena a aby bojujícím dostalo se patřičné náhrady za oběti podstoupené, byly uváděny v život s překotným spěchem a tak jejich organisace projevila .mnohé vady a zejména velmi silnou nehospodárnost. Strana nacionalistická s uznání hodnou svědomitostí všude, kde nabyla většiny v zákonodárných sborech a utvořila vládu bud sama nebo v koalici s novou »Venkovskou« stranou, »Australian Country party«, již v nejbližší 607 době po válce dala se trnitou a nepopulární cestou spořivosti ve veřejném hospodářství. Jistě neprávem byla konečná odpovědnost za špatné hospodářství svalována sumárně na ministerského předsedu W. M. Hughese, který měl sotva více viny nežli kterýkoliv z vůdčích státníků jiných válčících států na obrovských a často špatně vydaných penězích na válečné a rekonstrukční úkoly. Bylo i jeho údělem, že bezmezná důvěra většiny občanstva, která mu byla osvědčována nejskvělejším způsobem, ještě když se vrátil od mírových konferencí, velmi rychle vyprchávala a odpor k němu vzrostl tak povážlivě, že neúspěch nacionalistické strany při volbách r. 1922 byl snad právem přičítán tomu, že velká část voličů přímo chtěla vymoci na prvém místě jeho odstranění od vlády. Strana australského venkova byla ochotna vstoupiti do koalice s nacionalisty, jen bude-li obětován Mr. Hughes. Přes velmi vážné výtky, které právem byly činěny válečným ministerstvům z nacionalistické strany, třeba přiznati, že zejména v době hospodářské krise poválečné právě za naší přítomnosti v Austrálii podjaly se vlády její důvěrou dosazené svého úkolu velmi přísně. Finančními ministry z nacionalistické strany bývali právě v kritické době poválečné nejenergičtější a nejsvědomitější mužové,kteří s bezohlednou rázností prosazovali snižování vydání a provozovali přísné šetření i na úkor vlastních stranických zájmů a své osobní popularity. Jako finanční ministr (treasurer) soustátí dovedl Sir Joseph Cook znamenitě organisovati součinnost bankovních kruhů s vládou za velké krise v létech 1920 a 1921 a odvrátiti katastrofu, která po několik měsíců ohrožovala hospodářský život v Austrálii. Obratnost a svědomitost, jakou v situaci velmi kritické projevily finanční kruhy, byla opravdu podivuhodná a je skvělým dokladem správného smyslu pro obecné dobro, který osvědčili všichni odpovědní činitelé. Byla to zejména pro kapitálově silné banky výborná příležitost využíti tísně jiných bezohledným způsobem, ale na všech stranách zvítězilo porozumění pro morální zodpovědnost a tak podařilo se překonati velice palčivou a dlouhotrvající tíseň bez velkých, veřejnost pobuřujících insolvencí a obětí. Tato výborná kázeň v rozhodné době znamenitě posílila australský úvěr v Londýně. Pozoroval jsem činnost občanských stran při vládě v Novém Jižním Walesu, když dělnická strana r. 1922 ztratila většinu v tamním parlamentě a koalice strany nacionalistické a tak zvaných progressistů (příbuzných »Country party«) obsadila ministerstvo. Rovněž v městském zastupitelství v Sydney byla vystřídána správa »Labour party« zástupci většiny z tak zvané.občanské reformní strany. Smysl pro správné hospodaření byl rozhodně největší ctností obou těchto občanských správ, rozpočty i konečné zúčtování byly uvedeny do pořádku, všude se spořilo velmi přísně, veřejný úvěr zase 608 Sady a chmelnice na Derwentu v jiliových. Tasmánii. postaven na zdravý základ, veškeré občanstvo (nevyjímajíc většinu voličů i členů I labour party) oddechlo si od nereálního hospodaření dělnické strany které hrozilo strhnouti je do jakési temné nejistoty, ale na neštěstí tato spokojenost netrvala nikdy dlouho. Příliš mnoho lidí bylo náhle propouštěno ze zaměstnání při veřejných, podnicích a zbavení služby dalo se často tuze bezohledně a podle politického klíče. Spořilo se také bez ducha i na podpory nejhodnějších kulturních ústavech a počinech. Veřejnost byla zbytečně roztrpčována drobnostmi, kterých se mohla správa vystříci, kdyby byla měla trochu opravdové diplomacie. Mluvilo se a psalo se jen o spoření, spoření se také provádělo, ale konstruktivního programu, který by voličstvo zaujal na delší dobu, nedovedl nikdo postaviti. Voličské organisace občanských stran byly zanedbávány a neměly nikdy tolik životnosti jako odborové unie »Labour party«. Proto 39* 611 v Novém Jižním Walesu odvrátila se přízeň voličň odstraň občanských; při volbách r. 1925 Labour party dobyla většiny mandátů i vytvořila novou vládu. Stejnými vlastnostmi vyznačovala se vláda občanská také v jiných státech australských. Suchopárná správnost v řízení financí však nestačila většině voličstva, jazýček na váze obrátil se k straně dělnické a tak vytvořila se v poslední době zvláštní situace, že ve federálním parlamentě uhájily si většinu strany občanské, ale vládu ve státech obdržela strana dělnická. Jako třetí velká strana politická ustavila se v době poválečné strana australského venkova »Australian Country party«, která v koalici se stranou nacionalistickou vytvořila první vládu S. M. Bruce po pádu W. M. Hughesa. Objevení se nové strany se zvláštním, opravdu věcným programem je v životě britským konstitučním duchem vychovaných národů něčím tak zvláštním, že zasluhuje bližší pozornosti v analyse i tak zběžné, jakou tuto podávám. Jest symptomem nezvyklých poměrů, kritické doby. Reální duch Britů doma i za mořem nemá mnoho smyslu pro theoretické finesy, justamenty, vzdory nebo charakterní výlučnost v politickém životě. Pro něho má smysl jen taková strana politická, která má naději, že v dohledné době se dostane ke vládě, ať již sama nebo v koalici, a bude s to uskutečniti aspoň část svého programu věcného i osobního. Není tu půdy pro drobné strany, velmi značné i zásadní rozdíly ustupují často do pozadí před oportuním stanoviskem voličň, které stejně jako a' jiných stránkách veřejného života, hledí spíše k praktickým nežli theoretiekým cílům politických a volebních zápasů. Nové strany nemívají proto trvání, nejsou-li vedeny osobnostmi, o nichž lze předpokládati, že učiní z nich něco velkého. Nemá-li strana v sobě záruku schopnosti k vládě, neudrží se snad ani dvě období parlamentární, neboť pro oposici k vůli oposici nemají Britové smyslu, právě tak jako nemají pochopení pro tak zvanou »prestiž«, kde opravdu neznamená něco velmi hmatatelného. Ustavení se strany australského venkova v celé Austrálii z dříve osamocených drobných skupin nespokojenců, a shodnutí se zástupců ze všech států na hlavních bodech velkého reformního programu, je velkým, pozoruhodným zjevem v přítomné době. Ukazuje to, že značná část australské veřejnosti a hlavně australský venkov dobře cítí, že obě staré strany, jak strana nacionalistická, tak i dělnická nemají snahy ani vůle, aby šly na kloub hlavním činitelům, které zabraňují Austrálii, aby nedostala se na cestu zdravého pokroku. Strana australského venkova je upřímně spiata s hnutím za vytvořením uovj'ch států a soustředěním velkých národních problémů, zejména komunikačních, v pravomoci federálních zákonodárných sborů a federální vlády. V příliš rozsáhlé samosprávě dnešních velikých stálů spočívá jedna z nej- 612 Na roce Pařramattě u Sydney. větších překážek rovnoměrného rozvoje všech osídlení schopných částí Australského Soustátí, neboť úzkoprsý Separatismus, zejména v egoismu hlavních měst se projevující, je na úkor otvírání nových cest do vnitrozemí i nových středisek obchodu a průmyslu a překáží zejména vybudování nových přístavů vypravených pro mezinárodní plavbu. Kdyby dnešní státy, které mimo Tasmánii jsou v skutku příliš velké a příliš seentralisované, byly rozděleny na několik menších samosprávných celků, bylo by možno vyvolati v život řadu nových středisek, která by svou po. lohou lépe odpovídala potřebám širého zázemí nežli nynější hlavní města, která jsou až příliš vzdálená a zpravidla přetížená, zejména po stránce dopravní i administrativní. Sesílení federální pravomoci pomohlo by zároveň řešiti problémy osídlení krajů dosud zanedbávaných a provésti železniční stavby napříč vnitrozemím, které dosud se oddalují, protože dnešní státy navzájem si překážejí, chtíce každý urvati co nejvíce pro sebe. Za nynějších poměrů voličstvo hlavních měst má takovou sílu hlasů, že již svým malým zájmem o otázky, příliš vzdálené každodenních potřeb svého okolí, umožňuje ba 613 zavinuje stálé odkládání i nejožehavějších problémů všeaustraJ Jiný velmi důležitý bod programu nové strany je boj za rozumné snížení australského celního tarifu. Tato otázka má mnohem větší obecnou i morální důležitost, nežli by se na první pohled zdálo. Pod ochranou vysokých cel vyrostlo v Austrálii mnoho průmyslových odvětví, která mohou existovati právě jen jako uměle pěstované byliny, ale nemají schopnosti soutěže s výrobky jiných zemí. Většina z nich ovšem má pevný základ v australských surovinách, kterých k výrobě potřebuje, ale způsob, jakým provozuje se zhotovování tovarů a jejich distribuce kupujícímu obecenstvu naprosto nezaslu-huje ochrany, které se jim nyní v míře tuze bohaté poskytuje. Pod záštitou do života australského obecenstva vžitých zásad vlastenectví hřeší výrobci i dčlnictvo na kupujícím obecenstvu vůbec a na prvovýrobcích zvláště. Na ochranu nepřirozeně vyrostlého australského průmyslu podávají si ruce podnikatelé soustředění v nacionalistické straně se svými jinak úhlavními odpůrci, radikálními socialisty z Labour party. Vysoká cla na cizí polotovary i hotové výrobky umožňují australskému průmyslníku prodávati na domácím trhu výrobky nesmírně předražené, které jakostí svou ani z daleka nemohou se rovnati tomu, co by cizí soutěž mnohem laeiněji do Austrálie dopravila, kdyby jí nebyl přístup zamezován výjimečně vysokými sazbami. Dělnická strana z ňzkoprsých důvodů podporuje takovéto krátkozraké vykořisťování veškerého obyvatelstva tovary domácí výroby. Nechce nahlédnouti, že jsou to zase z největší části drobní lidé sami, kteří v předražených a málo hodnotných výrobcích zaplatí to, co zdánlivě vyzískali zvýšením mezd a nedbalým výkonem pracovním při beztoho již krátké zákonné pracovní době. Prvovýrobci a mezi nimi zvláště zemědělci jsou ztíženi tímto předražením a špatnou jakostí průmyslových výrobků nesmírně. Veškeré suroviny s výjimkou pouze celně chráněných plodin tropických jsou odkázány na ceny světového trhu a trpí zároveň i těžkými podmínkami vývozními, které působí poměrně vysoké ceny za mořskou dopravu na obrovskou vzdálenost do Evropy. Vývozní firmy zacházejí nemilosrdně s australským producentem, který je jim vydán na milost a nemilost. Proto doléhá na venkovské prvovýrobce drahota průmyslových výrobků chráněných vysokými cly tak těžce a australská strana venkovská snaží se, aby prorazila se svým stanoviskem, že celní sazby mají býti sníženy všude tam, kde dosavadní ochranářská politika celní je na úkor zdravé soutěži, která by umožnila zásobování australského trhu dobrým a nepředraženým zbožím. Na všech stranách stojí proti jejímu reformnímu programu velice mocné zájmy vlivných a početně velmi silných skupin, které opírají se pevně o mentalitu vypěstovanou veřejným míněním v posledních desítiletích. Čeká 614 Polední picknick v horách Cambewarrských. ji boj proti převaze hlavních měst, která rozčleněním dosavadních států by utrpěla ztráty na svém dosavadním výsadním postavení; vzepře sě proti jejím cílům průmysl i dělnictvo průmyslové, které vidí v nich nebezpečí pro své pohodlné, třeba demoralisující výhody, získávané vysokými celními sazbami. Jak se bude vytvářeti budoucnost nové strany a zdravých zásad reformních, o něž se zasazuje, lze těžko odhadnouti. Výsledek nových voleb na podzim r. 1925 dokazuje; že strana trvá ve své nezměněné síle, ale zdá se, že také jí schází průrazná individualita velkého vůdce, který by dovedl přesvědčiti veřejnost, tonoucí dosud v moři uměle vypěstovaných předsudků, že radikální obrat v hospodářské a dopravní politice celé Austrálie jest jediným prostředkem k trvalé nápravě dnešních neblahých poměrů. Ovšem naprosto nutnou podmínkou pro zdar reforem je povznesení pracovní morálky vůbec a v délnictvu australském zvláště. K tomu je zapotřebí 615 velkého mravního přerodu zejména ve straně dělnické. Ta musí. vštípiti svým organisacím přesvědčení, že nelze odkládati poctivou práci až na vítězství sociální revoluce, která patrně se nedostaví v dohledné době. Odstraniti z australského života nechut k práci, vlažnost k duševnímu namáhání a neoprávněný pesimismus je největším úkolem, který blízká budoucnost má pro tamní sociální a morální reformátory. Austrálie dostala se vinou nesprávného pojímání reformy pracovních poměrů na zcestí, z něhož úspěšné vyváznutí bude vyžadovati velkého odhodlání a vytrvalého úsilí. Hlavní její chorobou jest, že velká část práce schopného, formálně zaměstnaného a za práci placeného obyvatelstva ve skutečnosti vykonává méně, nežli je nutně třeba k udržení jisté rovnováhy v uárodním hospodářství. Moderní stát s hospodářským životem, vyhovujícím požadavkům civiliso-vaného člověka ve smyslu technické kultury současné, vyžaduje určité sumy organisované práce od svého obyvatelstva, aby jeho mechanismus byl udržován ve správném chodu a netrpěl poruchami, které by jeho výkonnost trvale znesnadňovaly. Když byly navrhovány zákony na zkrácení pracovní doby na nejvýše 48 hodin v týdnu, bylo slibováno australské veřejnosti, že inteligentní dělnictvo za tuto zkrácenou dobu pracovní bude s to vykonati skoro tolik a snad i dokonalejší práce, nežli dotud, poněvadž bude míti dosti času k osvěžení i k prohloubení svého odborného vzdělání, aby pak mohlo poskytnouti výkon tím hodnotnější. Ve skutečnosti však tento morální účinek podstatného zkrácení pracovní doby a všech ostatních výhod, jichž australské dělnictvo dosáhlo, se nedostavil. Výkony jejich nebyly ani radostněji konány, ani nezlepšila se jejich hodnota, nýbrž nastal ponenáhlu naprostý rozvrat pracovních poměrů. Pracovní výkon byl v mnoha průmyslových oborech snížen na minimum nejenom kvantitativně, nýbrž i kvalitativně a všeobecně utrpěl pokles takový, že ve skutečnosti rovná se pracovní době mnohem nižší, nežli je zákonem stanovena. Poměry nebyly ještě tak zlé před světovou válkou, ačkoliv již tehdy zkušení národohospodáři pronášeli velmi odůvodněné výstrahy, že při nízké své pracovní výkonnosti a malém počtu obyvatelstva Austrálie nestačí vyrobiti tolik, aby mohla udržeti v trvalém chodu těžení ze zdrojů svého blahobytu a zároveň platiti také úroky ze svých velikých dluhů veřejných. Světovou válkou však situace Austrálie se neskonale zhoršila. Nejen se zadlužení nejméně zdvojnásobilo, ale i pracovní morálka poklesla strašlivě a mnoho zdrojů, zejména nerostné těžby, bylo vyčerpáno a zanedbáno v míře velmi povážlivé. K dosažení jakési rovnováhy, k řádně organisovanému hospodářskému 616 Heb Vodopád Stoney-Creekú do kaňonu řeky Barroiiu v sev. Queenslandu. životu bylo by třeba značně většího a dokonalejšího pracovního výkouu každého jednotlivce, daleko lepší sumy práce v celé Austrálii. Není pochyby, že při dnešním, naprosto lehkomyslném pojímání pracovních povinností většinou občanstva, celý organismus veřejného života trpí úbytěmi, které stávají se čím dále tím povážlivějšími. Kdyby Austrálie nebyla tak chráněna proti cizím vlivům, proti soutěži ze zámoří, projevila by se tato všeobecná krise mnohem důrazněji a pokračovala by rychleji. Její velké přirozené bohatství ji dosud chrání, ačkoliv hospodaření s jeho zdroji stává se až příliš lupičským a nemůže se stejným způsobem provozovati do nekonečna. Nevzchopí-li se Austrálie k větší průměrné pracovitosti, která by umožnila také dokonalejší a levnější organisaci všeho jejího hospodářství, bude 619 zrychleným tempem pokračovati na nakloněné ploše k úpadku, k hospodářskému primitivismu, který znamená bankrot všech civilisačních snab. Je nesmírnou škodou, že historická chvíle poválečné příležitosti, kdy vlastenecká morálka obyvatelstva byla vypiata k největší obětavosti, zůstala nezužitkována. Tehdy by Austrálie byla potřebovala tuhého bojovníka opravdového životního realismu rázu Masarykova, aby otevřel jí svědomí ohlušované povrchním vlastenectvím a přežitými hesly, i razil bezohledně cestu k nápravě. Všeobecné povznesení pracovní morálky je jediným prostředkem, kterým může se Austrálie dostati z dnešního kritického stavu. Nebylo by správným dáti víry theoriím, které nepříznivé zkušenosti kolonisace svádějí všeobecně na vliv australského podnebí, které prý se pro bílé obyvatelstvo velkou většinou přistěhovalé ze severní oceanické částí Evropy vůbec nehodí a způsobí v několika pokoleních jeho velmi nápadnou degeneraci. Na rodinách již po tři nebo čtyři generace v Austrálii usedlých sotva by se dalo dokázati obecné klesání duševních schopností a tělesného zdraví. Některé příznaky svědčící prý pro organický úpadek bělochů v australském podnebí, lze vyložiti stejně přesvědčivě jinými vlivy, zejména nesprávnou výživou. Ještě není pozdě, není prokázáno tvrzení pesimistů, že veškeré stinné stránky australského vývoje jsou podmíněny tamním podnebím, které prý naprosto nesvědčí výkonnosti a životnosti bílého obyvatelstva. Degenerační vliv podnebí a australské přírody v končinách mimotropickýeh jistě není tak veliký, aby v první řadě na něj mohly se sváděti špatné stránky australského charakteru národního. Zajisté větším činitele podnebného je zhoubný činitel morální, přímo vyvolaný naukami, které bojují proti osobní iniciativě a činorodé energii životní, jako proti zlu, jež třeba vymýtiti ze sociálně spravedlivého organismu státního. Ve svém dosavadním vývoji podal australský život tolik skvělých ukázek energie a vytrvalosti individuální, tolik dokladů vysoké schopnosti fysické i duševní, že naprosto nelze pokládati za správné učení o rychlé degeneraci tamního bělošského typu vlivem podnebí. Dějiny posledního čtvrtstoletí poučují nestranného pozorovatele dostatečně, že byl to uměle vypěstovaný myšlenkový směr, celý životní názor důsledně vštěpovaný všem. kdož neměli dosti energie, aby se mu ubránili. Ten vytvořil dnešní neblahý stav průměrné australské mentality, otrávené, neschopné trvalé, radostné iniciativy. Pro budoucnost nemusí se Austrálie jistě vzdáti opravdových, skvělých vymožeností své demokracie, nemusí sáhnouti k zrušení zákonů na ochranu pracujících a práce neschopných a ke snížení australského měřítka životního; zajisté stačí, bude-li v mezích daných těmito zásadami zvýšen pracovní výkon veškerého obyvatelstva tak, aby organismus hospodářství mohl 620 pracovati účinněji a využívati lépe a bezpečněji zdrojů, které mu příroda poskytuje. Americké methody na zlepšení a zlevnění práce mohou zajisté býti prováděny i tam, kde opravdu humánní demokratické zásady řídí veřejný život; je třeba jen zvýšeného pochopení všeho občanstva pro přírodní zákon, že průměrný pracovní výkon společnosti nesmí klesnouti pod jisté minimum, zaručující správný chod složitého organismu moderního státu. Toto minimum může přirozeně býti v Austrálii menší nežli v přelidněných státech s přírodními zdroji hodně vyčerpanými, ale rozhodně musí býti hodně větší nežli v posledním desítiletí. Musíme si všeobecně zvyknouti na přesvědčení, že zlatého věku bez práce nebylo nikdy a nebude nikdy, že určitý pracovní výkon af převahou tělesný, či duševní, rovnající se přibližně dnes uzákoněné a svědomitě dodr- 621 žované pracovní době, je nutností, bez níž zlepšení životního měřítka civili-sovaného světa pro široké třídy obyvatelstva jest nemožné. Každý myslící Australan a civilisovaný člověk vůbec musí dospěti k přesvědčení, že návrat k přírodě, k primitivismu je nemožný. Znamenal by naprosté znemožnění existence pro obrovskou většinu dnešního lidstva. Ani málo lidnatá Austrálie by bez moderního mechanismu organisovaného života hospodářského neuživila jedné desetiny svého nynějšího obyvatelstva. V přelidněných zemích staré kultury musilo by vymříti 99 procent obyvatelstva, aby zbytek mohl žíti dle zásad primitivního komunismu. Dnešní hustota osídlení země je v naprosto určitém vztahu k intensitě všech složek světového hospodářství, každá větší porucha ve smyslu negativním hned ohrožuje přímo existenci úmorně velikého počtu lidí. Existuje-li humanita skutečně, nesmí zavírati se před tímto nezměnitelným faktem, musí pouze hledati cesty, jak bylo by možno rostoucí množství statků (vždy úměrné k celkovému počtu obyvatelstva) opatřiti v souhlase se zásadami moderní demokracie zbavených svých demagogických předsudků. Vývoj australských poměrů politických a sociálních i v budoucnosti bude obsahovati mnoho látky velmi poučné pro občany jiných demokratických států. Právě proto, že jest tak dokonale isolována a do velké míry soběstačná, dává Austrálie znamenitou příležitost ke studiu účinků různých reforem, jelikož možno je tu studovati jako na čistém, cizích vlivů prostém preparátu. Podrobné odborné studium australských sociálních poměrů bylo by zvláště cenné pro naše poměry, neboť došli bychom tam v mnohých směrech poučení, které novoty mají naději na úspěch a které se neosvědčily, jak bylo očekáváno, ani v poměrech tak příznivých pro jejich zdar. XL AUSTRÁLIE A OSTATNÍ SVĚT Poměr Austrálie k britské říši, k Francii, k Německu a k československé republice. budoucnost československo-australských obchodních styků. osti dlouhý pobyt v Austrálii a intimní styk s různými vrstvami obyvatelstva dal mi příležitost proniknouti hlouběji do názorů, jaké Australané mívají o svém poměru k mateřské zemi, k britskému impériu i k cizím státům a národům. Povrchním pozorovatelům snadno se zdá, že poměr Australanů ke Spojenému Království Velké Britanie a Irska je dosti napiatý. Namnoze se věří, že Austrálie čeká jen na příležitost, aby přetrhla tenké pásky, které ji spojují s britskou říší, a zařídila se jako zcela samostatné soustátí, po vzoru Spojených Států Amerických. Přeceňování drobného antagonismu, který lze snadno vycítiti mezi Australany a Brity ze starého .domova, a některých politických tendencí, zdůrazňovaných radikálním křídlem australské »Labour party« (dělnické strany socialistické), svádělo zejména Němce k dalekosáhlým a naprosto nesprávným závěrům na počátku války 1914. Naděje, že Austrálie nezúčastní se světové války po boku Anglie, a že dokonce bude vděčná Němcům za osvobození ze svazku, který prý těžce nese, byla mezi Němci dosti silně zakořeněna, a přece nebylo lze předpokládati nic nesprávnějšího a lehkomyslnějšího. Měl jsem již příležitost se dotknouti v některých kapitolách oněch dosti povrchních rozdílů, které Australany oddělují od vlastních Britů a které činí z nich opravdu zvláštní národ. Jsou to v celku odchylky nepatrné, které pouze obrovská vzdálenost obou zemí a rozdílné jejich podmínky přírodní a životní činí důležitými. Vzájemné nechuti, předsudky a úsměšky cítí se sice často dosti nepříjemně, ale zůstávají přece jen na povrchu. Vystupují snad proto tak nápadně, že Australané, jako Britové vůbec mají a zejména dříve měli málo sklonu k patriotickému a k národnímu sentimentalismu, který hlučně a okatě vystupuje na veřejnost. V britském říšském vlastenectví, zejména před světovou válkou, bylo až příliš málo uvědomělého nebo okázalého, zato však mělo velmi hluboký reální podklad, který nedovedl často správně vycítiti cizí pozorovatel, ba ani mnohý Brit. Tomu, kdo žil pod dojmy honosného amerického vlastenectví, hlučného všeněmeckého hnutí, nebo znal jen z povrchu vášeň vše- 623 slovanského cítění, mohlo se opravdu zdáti, že za britskou říšskou myšlenkou není jiné opory, nežli tradice a nedostatek odhodlání k přetnutí svazků, které existují jen jakousi setrvačností. Jakmile však v posledních letech před válkou objevilo se. Německo, jako vážný soupeř na poli světové politiky, počalo se to hýbati i v blaseovaných, na venek cynicky naladěných Australanech a již r. 1910 poznali jsme s přítelem Dominem mnoho spontánních výbuchů britského cítění, často i tam, kde bychom se toho byli nejméně nadali. Ani v Anglii neočekávali něco tak mohutného, jako byl rozhodný postup zámořských dominií a zejména Austrálie hned na počátku války. Právě v Anglii udržovalo se stále ještě dosti manchestrovského skepticismu z první polovice 19. století; pochybnosti o upřímnosti dominií, setrvati ve svazku říše, byly skoro módou ve velké části anglické společnosti, zejména mezi liberály, v dělnické straně a také mezi konservativci starého stylu. Nové ideály těch, kdož představovali si britskou říši jako „Soustátí svobodných národů", nevžily se ještě dosti hluboko a byly pojímány těžkopádnou masou národa jako heslo skupiny nadšenců, která zejména za oceánem má tuze málo skutečné ideové moci v širších vrstvách. Světová válka zpečetila slavně soudržnost britské říše, vynesla na povrch hluboké citové i rozumové základy britského říšského vlastenectví a krví přehojně prolitou dokázala, jak pevné jsou ty dosud nedoceněné intimní svazky mezi zemí mateřskou a dominiemi, ano i mezi koloniemi, v nichž domorodý, nebělošský živel převládá. Pro Australana Velká Britanuie je dosud »home country« čili domovem, i když jest již druhou nebo třetí generací Australanem, hrdým na australské zvláštnosti a přesvědčeným o veliké a slavné přítomnosti a budoucnosti Australského soustátí. Australský nacionalismus podřizuje se dobrovolně říšskému cítění, ovšem s velmi rozhodným zdůrazňováním naprosté samostatnosti Austrálie i v otázkách světové politiky. Britské soustátí svobodných národů musí býti podle australského pojetí zcela dobrovolný svazek národů, zachovávajících svou volnost. Spolu s Kanadou a Jižní Afrikou vzpírá se Austrálie velmi rozhodně proti politice, která mohla by znovu žádati na nich oběti účasti v evropské válce; stejně rozhodně žádá si práva, aby v otázkách panství nad Tichomořím se týkajících, mohla se rozhodovati podle svých vlastních sklonů a potřeb, i kdyby mateřská země nebyla ochotna jíti stejnou cestou. Okázalé osvědčování britského vlastenectví v dobách poválečných spojilo se s příznaky výlučnosti a nedotklivosti proti jiným národům v dosti úzkoprsém nacionalismu, který však je ve své podstatě mnohem nevinnější, nežli německý nacionalismus, třeba na venek odívaný v beránčí rouno. Britský nacionalismus je jedním z nejdůležitějších důsledků světové války; je to v novém rouše vzkříšená a na celou říši rozšířená pyšná zásada »skvě- lá I Obrovský, fialovými květy osypaný keř Bougaiuvillea u Tomy na Nové Britanii. lého osamocení« (»splendid isolation«), která v druhé polovici devatenáctého století ovládala britskou zahraniční politiku. Jejím zdrojem jest sebevědomí světového impéria, vypěstované na stejných základech jako staré anglické vlastenectví. Tak jak se dnes pojímá a zdůrazňuje v otázkách politiky světové, v hospodářských problémech i ve stanovisku k vystěhovaleckému hnutí je tento nacionalismus hodně uzkoprsý a jednostranný, založený na velmi plochém materialismu a povrchním odmítání všeho cizího. Jeho ideoví budovatelé zajisté nejsou spokojeni s tím, jak se dnes projevuje, ale doufají, že právě tak jako v roce 1914, podařilo by se jej oduševniti a pro všelidské, humánní cíle využíti, kdyby se naskytla rozhodná příležitost. Nacionalismus australský jest jenom svéráznou větví nacionalismu britského; v celé Austrálii není nikoho, kdo by mohl státi vážně o odtržení Austrálie od Britské říše. Výkřiky extremistů jsou jenom planými hesly bez skutečné podstaty. Australané jsou si velmi dobře vědomi, že jejich svoboda je nejlépe zajištěna pod ochranou Britské říše a že je pro ně v této Daneš: Tři léta. -10. 625 podobe velmi laciná. Kdyby Australské Soustátí nemělo ochrany v prestiži říšském opřeném v první řadě o loďstvo, stála by ho obrana proti možným útokům veliké peníze v pravidelném ročním rozpočtu a mnoho drahých a velikých investic, které dnes si může uspořiti. Odhodlání Velké Britanie vystavěti silnou námořní základnu tichomorskou v Singapore je novou garancií pro australské voličstvo, že stará vlast bere na sebe dobrovolně velkou část vydání, která jinak by se svezla na její tichomorské dcery. Ať se soudí o účelnosti tohoto podniku jakkoliv, tolik je jisto, že pro Austrálii a pro Nový Zéland a částečně i pro Kanadu znamená velmi mnoho, neboť jest jim zárukou, že při eventuálním konfliktu budou míti ochranu celé říše, která nedovolí, aby v nich byly její zájmy poškozeny. Mocná posice britského válečného loďstva bude bezpečnou ochranou Austrálie a Nového Zélandu proti eventuálním záměrům Japonska, kdyby zvítězilo v boji o nadvládu v Tichomoří proti Spojeným Státům Americkým. Zároveň však jistě zachrání tato dominia od překotného spojení svých zájmů s rozpínavými počiny Spojených Států, u nichž by v případě nebezpečí jinak snad byljr hledaly ochranu, přirozeně na úkor svého dosavadního poměru k mateřské zemi a k britské říši vůbec. Austrálie je za dnešního svého stavu více závislá na říši, nežli si sama dovolí přiznati. Její neobydlený tropický sever jest pro její budoucnost zdrojem stálého a rostoucího nebezpečí. Uvědomění národní založené na nechuti k nadvládě bělochů proniká stále ve větší míře obyvatelstvem hustě zalidněných zemí monsunové Asie a- jest pouze otázkou času, kdy tyto stísněné masy pozvednou nárok na to, aby obrovská plocha severní Austrálie dosud skoro ladem ležící, byla jim učiněna přístupnou a vydána v jejich panství. Odkud a kdy vyjde iniciativa v tom směru, ovšem nelze dnes ještě předpovídati, ale tolik jest jisto, že nebude to dlouho trvati, poroste-li osídlení asijských tropů a subtropťi stejnou rychlostí jako v posledním století. Není dnes jisto, zůstane-li Japonsko v popředí tohoto rozpětí barevných mas asijských proti bělošskému panství. V Austrálii mnoho naděje se skládá v pravděpodobný neúspěch Japonska, dojde-li k jeho brannému konfliktu se Snojenými Státy Americkými o nadvládu v Tichomoří. Netřeba však zapomínati ani Číny ani Indie, ba ani rychle se přelidňující Jávy, nebof ve všech těchto zemích raší nový život a hospodářská nutnost, uvolniti vystěhování rostoucích milionů lidí, dostaví se s jistotou neklamnou v nedaleké budoucnosti. Stejně dobře je známo všem myslícím Australanům, že je to britský kapitál, který věru s podivuhodně širokomyslnou trpělivostí dodává soustátí, státům i samosprávným tělesům australským laciné a spolehlivé půjčky a je stále ještě ochoten investovati v Austrálii i v soukromém podnikání, přes veškerá nebezpečí, kterými mu hrozí extremisté socialističtí, proti nimž Páloiií houštiny na okraji pralesa v severním Queensland!!. vedení dělnické strany je velmi často bezmocné. Britský kapitál je jednou z hlavních a nejpodstatnějších opor britské říše, neboť jeho způsob zacházení s činiteli na něm závislými je vůbec daleko reálnější, nežli kohokoliv jiného v mezinárodním finančním světě, a londýnský trh finanční je vždy ochoten poskytnouti zvláště výhodné podmínky všude tam, kde toho žádá zájem říše. Proti fantastickým a neodpovědným plánům socialistických extremistů je tato závislost Austrálie na finančním světě anglickém velmi cennou zárukou; odcizení londýnského trhu finančního je nebezpečí tak hrozivé, že žádný vážný politik nemůže se vyhnouti nenápadným, ale až příliš srozumitelným pohrůžkám, že určité, dalekosáhlé »reformy« znamenaly by boy-kotování australských finančních potřeb. Tuto závislost Austrálie na dobré vůli londýnských finančníků poznali velmi dobře všichni předsedové ministerstev dosazených k vládě dělnickou stranou v Australském soustátí i v jednotlivých státech. Velmi často musili mnoho sleviti z návrhů zákonů, kterými měla býti provedena ve velkých 40« S27 rozměrech expropriace rozsáhlých majetků pozemkových, neboť kapitál anglický projevil ihned nepřemožitelnou upiatost k australským nárokům na nové půjčky veřejné a také v soukromém podnikání začala se jeviti nechut k novým investicím a úvěrům do Austrálie. Queensland zkusil to r. 1921 s americkou půjčkou, ale výsledky nebyly uspokojivé a premier queens-landský byl brzo přinucen brzditi reformní činnost své strany, aby mohl dojíti nového úvěru u bohatých anglických kruhů. O poměru Australanů k jiným státům a národům pověděl jsem již narážkami dosbi mnoho. Jejich malý zájem o cizinu odpovídá úplně nepatrným jejich znalostem zeměpisným.' Ze špatně pochopené velikosti britské říše i Austrálie samé prýští bohorovná povýšenost, která ovšem namnoze má základy velmi slabé. Tato povýšenost je přirozeným důsledkem národních i plemenných předsudků, které postihují evropské kontinentální národy a státy vůbec, zostřují se však silně proti všem »dagoes«, snědým Jihoevropanům, a stávají se až nepříčetně ostrými proti všem »barevným« a míšencům s mimoevropskými domorodci. Za války a krátce po válce platilo ovšem rozdělení cizích států i jejich příslušníků na spojence, neutrály a na nepřátele, ale jakmile mírová jednání byla skončena, ukázalo se, že britští národové jsou syti tohoto rozeznávání mezi cizinci, že chtějí se zase co nejrychleji vrátiti k staré nechuti proti cizincům vůbec a zároveň zostřiti své výlučné stanovisko proti nim i na mnoha polích dosavadních styků, na nichž do války se toto podceňování cizinců poměrně málo veřejně projevovalo. Připomínám jen omezení výhod na vystěhovalce britského původu, velmi ostré rozeznávání a chránění plodin a výrobků britských proti dovozu z eiziny, nebývalou upiatost ve stycích s jinojazyčným vědeckým světem, jako největší příznaky obecné nedňtklivosti proti cizím vlivům a stykům bez rozdílu. Vše, co provázelo tento velmi ostře se vyhraňující nacionalismus, bylo pro nás velmi pochopitelné, a snadno bychom se tomu byli bez protestu přizpůsobili, jako zcela přirozenému důsledku zkušeností ze světové války, kdyby nebyl tím trpěl obrovské újmy do té doby velmi krásný poměr Australanů a Britů vůbec k ideálům, které způsobily jejich vysoce humánní a spravedlivé hledisko za války a v nejbližší době po ní. V době svého, více než dvouletého pobytu v Austrálii, byli jsme svědky velké proměny ve veřejném mínění britského světa, která byla nám nejvýše trapnou. Za krátký ten čas stali se z nadšených přátel a obdivovatelů Francie podezřívaví a nedůvěry plní odpůrci, kteří jen s námahou zadržovali svoji nevraživost. Nedlouho před naším příjezdem do Austrálie generál Pau, vůdce francouzské mise, stal se nesmírně populárním v Austrálii a nadšení, vzbuzené jeho přítomností, bylo zastíněno jedině o něco pozdější 628 Při hranici losů cestou k vrcholu Košeiuszkovu. cestou prince Waleského; avšak po Novém roce 1923 byla návštěva francouzské námořní eskadry přijímána s mrazivým tichem v australských přístavních městech! Tato těžko pochopitelná změna byla způsobena velmi opatrně a plánovitě řízenou propagandou, která dovedla využíti všech neshod v národním charakteru anglickém i francouzském, oživila starou nedůvěru a vítězila zejména proto, že Francouzové naprosto se nestarali o britské veřejné mínění. Bylo něco opravdu živelního v pronikání nového, Francii nepříznivého smýšlení a bylo marno jednotlivcům stavěti se mu na odpor. V kruzích sobě přístupných bojovali jsme neúnavně, vykládali, zapřísahali, ale vždy s menším ohlasem potkávaly se naše námahy. Protifrancouzská propaganda dovedla znamenitě vykořistiti zejména těchto bodů: Francie prý není spokojena s tím, co mírovými smlouvami bylo Německu uloženo, nýbrž usiluje o naprosté jeho zotročení a zničení. 629 Francie snaží se Německo zničiti hospodářsky, při tom však sama nechce ani uznati svých dluhů a vymyká se placení, vymlouvajíc se nesprávně na přílišné snížení německých platů. Francie brání se odzbrojení na zemi i na moři a připravuje se tak na boj proti britské říši, ježto nemá příčiny zbrojiti proti komukoliv jinému, neboť Německo jest na léta neschopno útočné války. Pro psychologické rozpoložení Britů a také Australanů je velmi charakteristické, jakým způsobem byly tyto tři hlavní body rozporu mezi anglickým a francouzským stanoviskem rozváděny, aby se jim dostalo uznání a víry i těch. kdož až dosud byli Francii upřímně nakloněni. K prvnímu bodu vykládali, že jest nekřesťanské a negentlemanské pronásledovati dále ořemoženého nepřítele, který předepsané podmínky přijal a hodlá dle možnosti plniti. Každý pořádný Angličan podá ruku protivníku, nad nímž zvítězil, a tak i pro Britskou říši mírové smlouvy znamenají konec nepřátelství. Hospodářské zotročení Německa, Francií prý zamýšlené, a jeho konečné rozvrácení, bylo by nejen skutkem úplně nekřesťanským a ne-humánním, nýbrž znamenalo by též trvalý rozvrat světového hospodářství, jehož nápravu nelze prý provésti bez posílení německé výroby a kupní síly. Hospodářským ničením Německa bojuje prý Francie skrytě proti novému rozmachu britského průmyslu i obchodu, pro který v době předválečné Německo bylo jedním z nejdůležitějších odběratelů, dodavatelů a prostředníků. O druhém bodě, který během času nabyl největší síly průkazné i u lidí velmi inteligentních a Německu rozhodně málo nakloněných, rozumovali rozsévači nedůvěry proti Francii asi takto: Je sice pravda, že Německo žádá za snížení břemen, mírovou smlouvou mu uložených, a bude Francii platiti patrně o mnohem méně, nežli tato očekávala, ale to naprosto neospravedlňuje Francii, aby otálela s uznáním svých finančních závazků k Anglii a k Americe a nesnažila se učiniti co nejdříve ujednání o tom, jak by své dluhy splácela. Když Francie nastoupila donucovací cestu proti Německu obsazením Ruhrské oblasti a neučinila současně žádných kroků, které by svědčily o tom, že uznává a chce co nejdříve platiti své vlastní dluhy,.bylo postavení jejích odpůrců velmi posíleno. Zejména v obchodních kruzích působily velmi přesvědčivě výklady, že Francie dopouští se hrubého prohřešení proti všem pravidlům poctivosti, které v anglickém obchodním světě jsou považovány za základní zásady pro soukromníky i pro veřejné instituce. Na jedné straně způsobem násilným vymáhá platy, kterých prý dlužník i při nejlepší vůli nemůže dáti, nechce-li se sám naprosto zničiti, na druhé straně počíná prý si zcela nesprávně proti všem zásadám poctivého a upřímného jednání, když stále ještě odkládá uznání vlastních dlubů a jednání o způsobu, jak by je splácela. Tímto bodem prorazili nepřátelé Francie na celé čáře i u těch, 630 Vysoký odkop obrovské hromady odpadků ii Ballimy. kdo o ostatních stížnostech a podezřeních proti Francii dovedli si zachovati vlastní, nezkalený úsudek, který v nich vycítil velmi dobře jen obratné, ale nepravdivé intriky. Proti námitkám jejich k stanovisku Francie v otázce dluhů bylo opravdu těžko bojovati, neboť to byly jejich obchodní zásady, zocelené v jistě správné životní praxi, a důvody, které jsme uváděli na obhájení stanoviska francouzského, pozbývaly vždy více víry, čím delší byly odklady v uznání jejich závazků. »Kampak by se přišlo, kdyby dlužník mohl odkládati s uznáním svých závazků, až by sám dostal splátky od někoho, komu je sám věřitelem? On může žádati, aby se na to vzal ohled při podrobném projednávání podmínek a lhůt splácení, ale nesmí odkládati s uznáním vlastního dluhu a se snahou, aby dosáhl přijatelných podmínek od svých věřitelů,« zněla stereotypní odpověď. Odklady Francie v otázce této byly ovšem vykořisťovány ještě dále: že prý Francie vůbec nemíní platiti a že zotročením Německa chce si získati hospodářskou i finanční převahu, která by jí pomocí Polska a Malé 631 dohody dovolila ovládnouti Evropu a zabrániti hospodářskou rekonstrukci Velké Britannie. Třetí bod zajisté bude se všem soudným a vzdáleným pozorovatelům zdáti skoro nemožným, ale přece některé události dovedly posíliti i taková podezření proti francouzské politice. Odpůrci její pracovali asi takto: Nevěřte, že Francie potřebuje svého velikého vojska proti Německu, vždyť toto je odzbrojeno a není schopno Franoii překvapit! tajným zbrojením, ani ve spojení s bolševickým Ruskem. Doklady, které se nacházejí o neupřímnosti německé mírumilovnosti, jsou sice snad pravdivé, ale svědčí jen proti jisté části německého národa a ne prý proti těm, kdož jsou v čele německé politiky; ostatně prý jde jen o maličkosti, které jsou velmi vítanou záminkou pro Francii, aby odvracela pozornost ciziny od pravého cíle svých rozsáhlých příprav. Proč prý snaží se Francie s takovým úsilím o vybudování obrovského vzdušného loďstva, proč na washingtonské odzbrojovací konferenci tak rozhodně se postavila proti zrušení ponorek a proti snížení svého námořního loďstva a proč konečně má tolik zájmu na tom, aby vybudovány byly železniční tunely pod průlivem Calaiským? To jsou prý všechno přípravy proti britské říši, proti Veliké Britanii a Londýnu; nebude-li britská říše svolná v otázce dluhů a v otázce zotročení Německa, využije prý Francie těchto zbraní k útoku proti Anglii. Je prý jisto, že ve Francii zase získal převahy starý antagonismus proti Anglii, jeví prý se to i ve velké nedotklivosti francouzského publika proti Britům do Francie cestujícím i v pokusech snižovati válečné úsilí a zásluhy britských vojsk. Francie byla viněna z ďábelské skoro prohnanosti a vše to, co se po leta věřilo o Německu, o jeho propagandě a cílech, bylo nyní pokoutně svalováno na Francii a využíváno namnoze s úspěchem u lidí povrchně orientovaných, kterým bylo lze namluviti o Francouzích cokoliv, z toho jediného důvodu, že jsou to také cizinci, kteří nemluví anglicky a nežijí dle anglického mravu. S myšlenkovým postupem, jak jsem se jej snažil tuto rozvésti, přirozeně nevystoupili nepřátelé Francie najednou, nýbrž rozvíjeli jednotlivé body pone-náhlu používajíce s opravdu velkolepou obratností všech příležitostí, které dávaly jim nové opory k rozsévání a sesilování nedůvěry proti Francii. Tisku používali velmi rozvážně ke svým vývodům a přednost dávali ústnímu rozšiřování svých nauk, aby nevzbudili snad ostražitosti Francouzů a jejich přátel. Propaganda ta vycházela z mocných finančních kruhů Němcům přátelských a dovedla získati si sympatie na všech stranách, kde nebylo přesvědčení Francii příznivé vskutku skálopevné. Na konec však i upřímní přátelé Francie, zůstávali osamoceni a jen v soukromí přiznávali se, že sice nejsou nikterak přesvědčeni prohnanou propagandou Němcům pomáhající, 632 Nejvyšší partie Cambewarrských Hor. vysoká prestiž Francie ponenáhlu byla podrývána způsobem nejprohnanějším, neštítícím se žádné nepravosti. Podlehlo-li veřejné mínění britské vůbec a australské zvláště účinkům této protifrancouzské propagandy, nestalo se to snad z přátelství k Němcům. Tu rozhodovaly skoro všeobecně jen ty důvody, které jsem se snažil na předešlých stránkách vyložiti, důvody politickohospodářské, které s osobním poměrem k příslušníkům německého národa nemají nic společného. Angličané a zejména Australané nikdy neměli přátelského cítění pro Němce, nedůvěřovali jim, i když uznávali mnohé jejich dobré vlastnosti. Světová válka ovšem vysoko vyhnala odpor proti Němcům a na celé generace zůstane hluboká nedůvěra a nechuť k německým methodám vštípena v srdce všem pravým Britům, kteří nezapomenou, jaké oběti x>~ krvi a statcích bylo jim přinésti, aby obránili práva lidstva a svou říši proti německému útoku. Bohužel třeba ovšem přiznati, že tato pevně zakořeněná nedůvěra k Němcům ztrácí hodně na ceně proto, že zároveň vyrostla skoro úměrně nechuť k cizincům vůbec a k cizím státům bez rozdílu. 635 Veškerou obětavou propagandu ve prospěch mezinárodního postavení Německa, stejně jako pro dalokosáhlé úlevy Rakousku a Maďarsku, vedli Židé, mocní ve finančních a tiskových kruzích celého světa. Bude židovstvu, které tak obětavě pro německou věc v celém světě pracovalo, záležeti také na tom, aby německý národ odložil svou brutální, bezohlednou výbojnost a stal se opravdu mírumilovným spolupracovníkem na pokroku lidstva? Bylo by to jejich povinností, míní-li to opravdu vážně se svým všelidským cítěním, na které dovedou se tolik odvolávati, kdykoliv se snaží prosaditi věc Němeetvu příznivou. Neprojeví-li Německo způsobem naprosto neklamným svou »mala fides«, zůstane Austrálii a Australanům v poměru k cizím státům bílého plemene, jediné měřítko, praktický význam obchodních styků s nimi. Stát, který bude sto odávati do Austrálie dobré zboží za soutěže schopné ceny v těch odvětvích výrobních, která tamní kruhy nepovažují právem za národní australský nebo britský průmysl, hodný velmi přísné ochrany celní, a který bude zároveň kupovati tolik australských surovin, aby byl i pro australský vývoz cenným odběratelem, bude míti vždy oprávněný náťok na sympatický zájem australské veřejnosti. Přistoupí-li k obchodním zájmům také správná propaganda, která bude pěstovati vzájemnou pozornost také na jiných polích mezinárodních styků, zejména ve vědě, v umění a ve sportu, i výměnu zdvořilostí mezi různými odbornými ústavy a společnostmi, vytvoří se přátelská atmosféra, která je velmi cenná zejména pro státy a národy, nemohoucí spoléhati na svou finanční sílu a moc vojenskou. Obchodní i informační styky mezi naší vlastí a Austrálií byly navázány a jejich vývoj ukazuje velmi přesvědčivě, že obě země mohou z nich míti dobrý prospěch věcný i morální. Československá statistika dosud nepodává správného obrazu našich vzájemných styků obchodních s Austrálií. Ze zboží od nás do Austrálie dováženého přichází tam mnoho prostřednictvím anglických, nyní snad i německých obchodních domů, které na našich celních deklaracích neoznačují Austrálii jako konečný cíl vývozu. V tom směru je australská statistika o dovozu z Československa úplněji informována, nebof tam klade se velmi přísný důraz na zjištění skutečného původu zboží. Proto také je dovoz československý podle australské statistiky značně větší nežli podle našich vlastních výkazů. Pro nás však povážlivější věc jest, že jak australská statistika, tak i naše vlastní jen v míře velmi nedostatečné informuje nás o množství a ceně zboží z Austrálie k nám dováženého. Vzájemný poměr vypadá pak nesprávně, jakoby náš dovoz do Austrálie byl mnohem vyšší nežli vývoz tamních surovin k nám. Australané jsou právem žárliví na správnou rovnováhu obchodní bilance a jsou trochu nedůtkliví na tento zdánlivý nepoměr v jejich stycích s Československou repub- 636 V domorodé vesnici na ostrově Misimě. likou. V jejich rozmrzení podporují je ovšem chytrácky Němci, kteří úmyslně zamlčují, že velká část australské vlny a jiných surovin, určených pro německé přístavy, vyváží se vlastně k nám do Československé republiky, a poukazují na to, že by Austrálie měla prý více kupovati od Německa, které jest velmi dobrým konsumentem jejího vývozu, a varovati se československého zboží, za něž jí prý žádná rovnocenná výměna nekyne. Jedním z velmi důležitých úkolů generálního konsulátu našeho v Sydney jest informovati australskou veřejnost o pravém stavu věcí, dokazovati jí, že dovoz československého zboží, jak se rozvíjí v odvětvích, v nichž nesoutěží přímo s australským nebo britským průmyslem jest jedině ku prospěchu kupujícího obecenstva australského. Velmi účinné podpory dochází i v tomto směru činnost konsulátu u Československé obchodní komory v Austrálii, která koná prospěšnou propagandu československého zboží a brání oprávněné zájmy československého dovozu proti otevřeným i skrytým útokům soutěže z jiných cizích zemí. 637 Jak málo naše zboží soutěží s průmyslovou výrobou v Austrálii a v britské říši zakořeněnou, je nejlépe viděti z toho, že jen na málo druhů zboží československého byla uvalena zvýšená cla, sloužící ke zvláště důrazné ochraně domácí australské a britské produkce. To jest pro náš obchodní styk s Austrálií zvláště významné, neboť největší část našich vývozních oborů může velmi úspěšně jakostí i cenou svých výrobků soutěžiti proti zboží z jiných států cizích, a zkušenost již ukázala Í v minulých pěti létech, že opatrní australští importéři učinili s československými výrobky převahou velmi dobré zkušenosti. Nejlepším důkazem obliby československého zboží je vzestup úhrnné jeho ceny. Kdežto roku 1920—1 činila asi šedesát tisíc liber šterlinků, stoupla roku 1921—2 na více nežli stotisíc, roku 1922—23 přes dvěstě tisíc a dosáhla r. 1923—4 372.955 L. Stálý vzrůst našeho dovozu do Austrálie je výmluvným dokladem pro důležitost tohoto tržiště pro naši republiku. Celá řada oborů československé výroby má tu dobrý a rostoucí odbyt. Speciální druhy nástrojové ocele, sklo, porculán, keramické zboží, osvětlovací tělesa, piana, hudební nástroje, některé druhy textilního zboží, klobouky, potřeby pro dámské kloboučnictví, tužky, papír, pivo a chmel jsou mezi důležitými obory našeho vývozu do Austrálie. My dovážíme odtamtud na prvém místě vlnu, pak perlef, kůže, jablka a v některých letech i mražené maso. Když československý generální konsulát zahájil roku 1920 svou činnost, mnoho nových firem snažících se o samostatný dovoz přihlásilo se o styk s československými vývozci. Během několika let část kapitálem slabších podniků byla nucena omeziti svou činnost, jelikož nebyla s to věnovati zboží, o jehož zastoupení pro Austrálii se přihlásila, správnou péči pro nedostatek vlastních prostředků. Za to řada velkých a zkušených obchodních závodů ujala se československého dovozu a vývoj, jakým zejména v posledních letech zastupování československého zboží na australském trhu se bére, je velice uspokojivý a slibuje dobrou budoucnost. Ovšem jest na naší straně nutno, aby výrobky našeho průmyslu jakostí i cenou byly schopny soutěže proti jiným konkurentům, kteří ve stále rostoucím počtu o australské tržiště se zajímají, a také aby propagační činnost našeho'oficiálního zastoupení v Austrálii byla vydatně podporována z pražského ústředí. Nemístná spořivost měla by brzo velmi žalostné následky. Milionové obraty se rozvily poměrně velmi rychle dík správné a včasné propagandě, a stejně rychle mohou býti ztraceny, nebude-li u nás dostatečného pochopení pro důležitost australského trhu pro náš vývoz. Bdělá a vytrvalá práce konsulárních úřadů má býti pevnou oporou pro obchodní zájmy; čím větší důraz bude věnován posílení mnohostraných vzájemných styků mezi Československou republikou a australským Soustátím, tím pevněji zakotví také materiální zájmy našich výrobců na australské půdě. L AUSTRÁLIE JAKO CÍL VYSTĚHOVALCŮ Kolik lidí může Austrálie vyživiti. Příčiny malého ruchu přistěhova- leckého. Zásady zemědělské imigrace. Nevýhody Austrálie pro československé vystěhovalce. fustralie uznává se obecně za samostatný díl světa, ačkoliv ve skutečnosti jest pouze velikým ostrovem v nesmírném oceánu, do něhož vyniká jako nejzazší odnož veliké souše Starého Světa. Je mnohokráte rozlehlejší nežli největší ostrovy, ale přece asi o pětinu menší nežli Evropa, s níž má až na velikost velmi málo příbuzného. Její poloha na zeměkouli je z mnoha hledisek mnohem nepříznivější evropské. Prostírá se sice blíže rovníku a nevybíbá vůbec do chladného pásu podnebného, ale trpí suchem, rdousícím organický život, který jen v úzkých pruzích, pobřeží blízkých, má příznivé podmínky bujného rozvoje. Leží osamocena, daleko od oblastí, které jak ve vývoji života na zemi vůbec, tak i v dějinách lidstva měly nejvýznačnější úlohu; její málo členěné břehy nestaly se nikdy cílem ani útulkem podnikavých dobrodruhů a nízká pohoří nejsou s to oživiti její přírodu svěžími a blahodárnými kontrasty. Zeměpisnou svou polohou i nepatrnou členitostí je smutnou protivou Evropy, která stala se hlavním ústředím lidského pokroku; právě pro šťastné podmínky své polohy, bohaté rozčlenění i své příznivé podnebí. Proč je Austrálie tak pustá, ukáže nám dobře jednoduchý pokus. Přenesme si Austrálii do stejné vzdálenosti od rovníku do oblasti, jejíž podnebné poměry jsou nám nejznámější. Uvidíme, že bude krýti svým trupem právě Saharu a jen svými jižními výběžky bude zasahovati tam, kde v africkém Sudanu je již vlhčí pásmo s pralesy a plodnými savanami. Jen její okraje nejdále od rovníku vzdálené zapadnou na severu do Středozemního moře a na výběžky jihoevropských poloostrovů. V té zeměpisné šířce, kde Austrálie z největší své části se prostírá, převládají všude i na ostatních souších pouště a stepi; jen v polohách zvláště příznivě vystavených dešfo-nosným větrům bývají podmínky příznivější. Ovšem podnebí mimotropické Austrálie je mírnější nežli podnebí Severní Afriky (zemí Atlasových), které její geografická šířka nejspíše odpovídá. Tasmánie má pravé oeeanické podnebí, zejména po své západní, návčtrné straně, s chladným, vlhkým létem a poměrně teplou, ale deštivou zimou. Dnes má Austrálie méně než šest milionů obyvatelů. S domorodci se 639 z hlediska politicko-hospodářského vůbec nepočítá, neboť ubývá jich velmi rychle a udrží se déle již jen v končinách, kde styk jejich s bělochy je co nejmenší. Jsou to zejména pouště australského vnitrozemí a některé části tropických oblastí v Západní Austrálii a v Severním Territoriu, kde patrně ještě dlouho nebude dosti lákadel pro bělochy, aby tam ve větším počtu pronikali. Přes svou nevýhodnou polohu a suché i nepravidelné podnebí má Austrálie obrovské rozlohy půdy, které by byly s to uživiti mnohonásobně více obyvatelstva nežli nyní. Jaká plocha v Austrálii dostává takové množství deště, aby byla schopna pravidelného zemědělského vzdělávání, není spočteno přesně. Lze však předpokládati, že v těch oblastech, kde běloch může bez velké úhony na svém zdraví pracovati v zemědělství, vzdělavatelná ploeha činí kolem jednoho milionu čtverečných kilometrů; to jest asi patnáctkráte tolik, co dnes obnáší celá zemědělsky zužitkovaná plocha. -Kdyby se dalo počítati se stejným poměrem hustoty osídlení pro celou oblast jednoho milionu km2, vydalo by to asi osmdesát milionů lidí. V tom odhadu nejsou pojaty plochy v tropických nížinách, jelikož podle vší pravděpodobnosti nejsou tamní podnebné poměry tak zdravé pro bělochy, aby se dalo předpokládati hustší jich osídlení evropskými přistěhovalci. Počíráme-li s minimem .padesáti milionů bělochů, které by Austrálie jistě mohla vyživiti bez jakéhokoliv skutečného přelidnění, vidíme, že jest tu obrovská příležitost pro veliké spousty přebytečného, emigrace chtivého evropského obyvatelstva. Proč vystěhovalecký proud z Evropy, který zvláště v posledních 80 letech ubíral se do zámoří, ve větší míře jen v řídkých a krátkých obdobích Austrálii za cíl si určoval, má mnoho důvodů, které nejlépe nám osvětlí krátký historický přehled. První australské kolonie b3rly založeny na prvém místě pro vývoz trestanců a svobodný živel osadnický rozmáhal se jen pomalu. Mezi kolonisty dobrovolně či nueeně do Austrálie dopravenýnTi v prvním půlstoletí nebylo až na velice skrovné výjimky nebritských živlů. Tato homogennost kulturní, třeba málo- patrná po stránce sociálního rozvrstvení, byla zajisté také hodně prohibitivním činitelem, odrazujícím přistěhovalce z jiných zemí. Jediná Jižní Austrálie, založená svobodnými kolonisty z počinu Wakefieldovy kolonisační společnosti, stala se domovem několika osad německých náboženských i politických nespokojenců, které málo se stýkaly se svým sousedstvím britského původu a anglického jazyka. Když objevení zlata nemohlo již býti zatajováno, byla Austrálie v letech padesátých přímo zatopena přílivem přistěhovalců, který dlouho nebylo možno kontrolovati. Jak u orgánů státní správy, tak i u starousedlého obyvatelstva nebylo sympatií k novým vetřelcům zemi zaplavujícím, ale se 640 V pralese severní Tasmánie v okolí Burnie. stanoviska materiálního byla jejich činnost velkým ziskem pro státní pokladny koloniální i pro starousedlé, a proto vládní orgán, zejména i squatter-ský živel byly velmi svorné ve využitkování zlatokopů nejrůznějším způsobem. Pomocí nově příchozích podařilo se vymoci koloniální samosprávu s parlamentním zřízením, ale nových institucí zmocnili se squatteři a vyžadovalo to dlouhého politického boje, nežli se povedlo přistěhovalým živlům domoci se demokratických reforem ve volebním řádu a v celém vládním systému. Jiuonárodních živlů, které přišly do anglického prostředí australského v té velké době horečky po zlaté v letech padesátých a šedesátých, byl dosti značný počet, ale neměly žádné soudržnosti a asimilovaly se rychleji anglicky 41' 643 mluvícímu obyvatelstvu, nežli původně zemědělské, kolem vlastní fary a školy sdružené osady německé. Starousedlé obyvatelstvo tvořilo pevný základ důsledně anglického rázu a s ním slily se všechny živly bílého obyvatelstva v jeden celek, spiatý společnými zvyklostmi i společnou kulturou, jíž změněné přírodní prostředí dodávalo ráz specificky australský. Anglický životní názor, nechuť proti cizincům jiných způsobů i cizí řeči a plemenný odpor proti barevnému obyvatelstvu byly vlastnosti jednotící australské obyvatelstvo všech kolonií v jeden národní celek, ve kterém bylo třeba probuditi jen australské uvědomění, poznání, že všichni Australané ;bílé pleti jsou jediným národem. V těch dobách bylo volno komukoliv přistěhovati se do Austrálie, ale pro bělocha-cizince byly tu začátky velmi těžké. Chtěl-li se uplatniti, musil se přizpůsobiti řečí i mravy domácímu obyvatelstvu, hrdému na svůj britský původ. Anglická neprístupnosť, sebevědomí britských ostrovanů, kterým bylo dobře v jejich osamocení od vlivů z evropské pevniny, v australském obyvatelstvu žily dále pouze v nové formě. Byl to zděděný sklon k osamocenosti, který v plné míře došel svého vy pěstění v době nejnovější, kdy národní sjednocení Austrálie v soustátí stalo se skutkem. V druhé polovici devatenáctého století, současně s obdobím velikého rozvoje vystěhovaleekého hnutí.z Evropy do Ameriky, uplatňují se a nově tvoří překážky, bráuící většímu pravidelnému přílivu bělochů do Austrálie. Jakmile opadla rychle pomíjivá sláva zlatých rýžovišf, poklesl také velmi podstatně proud přistěhovalců. Doprava byla stále velice dlouhá, drahá a nepohodlná ve srovnání s cestou do Ameriky. Naděje na návrat do vlasti v případě nezdaru byla daleko menší. Stinné stránky australského podnebí byly pověstí zveličovány, nevázanost pochybných živlů trestaneckého původu a nebezpečí od bushrangerů a domorodců odstrašovaly, a proti všem těmto špatným stránkám bylo známo málo případů snadného dosažení blahobytu, jakého mnoho nových přistěhovalců se domohlo v krátké době ve Spojených Státech Amerických. V Austrálii nebylo příznivého prostředí pro neanglické přistěhovalce. Ještě Skandinávci nacházeli tu dosti dobrou půdu, neboť jak typem, tak i mravem snadno splývali s aDglickým živlem. Hůře již bylo pro Němce, kteří nebyli oblíbeni, ač jejich dobré vlastnosti jako kolonistů docházely veřejného uznání. Slovanů přišlo do Austrálie málo, s výjimkou několika set Jihoslovanů, kteří ve větším počtu našli obživu v hornictví a nověji v pěstování třtiny cukrové v Queenslandu. V Austrálii nikdy se neujal liberální a prospěchářský názor na přistěhovalce cizího jazyka, který s takovým hmotným zdarem převládal po léta ve Spojených Státech Amerických. Tyto po tři čtvrti století přijímaly 6'44 Australští černoši připravují se k sázkám o koňských dostizích. hltavě obrovský proud přistěhovalců evropských, osídlovaly jimi své dosud bezlidné oblasti a zásobovaly svůj průmysl lacinými a vytrvalými pracovními silami. Britští kolonisté australští neměli nikdy sympatií k cizincům jiných mravů a cizího jazyka. Proto nesnažili se nikdy opravdově, aby nalákali do Austrálie proud vystěhovalou z evropské pevniny. Většina obyvatelstva hleděla dokonce se žárlivostí na cizince, kteří prý přišli do Austrálie, aby kazili svou soutěží pracovní podmínky pro australské dělnictvo. Byl tu postižen na prvním místě snědý Jihoevropan (zejména Ital), »dago« jak se mu přezdívá předmět obecné nechuti. Jelikož jednalo se o nemajetný přistěhovalecký živel, byla značná cena dopravného z Evropy do Austrálie velice vážnou překážkou jeho pronikání ve velkém počtu. Velmi přísný zákaz přívozu předem najatých dělníků měl na prvém místě účel zabrániti hromadný nával přistěhovalců z Itálie i ostatních zemí evropské pevniny. Jiného zákonného omezení proti stěhování bělochů z nebritských zemí 645 lo a na papíře byly podmínky pro jinorodého přistěhovalce stejně příznivé jako pro rodilého Brita. Zkušenosti ze světové války jen ještě zesílily australské národní přesvědčení i vědomí britské pospolitosti. Špatné zkušenosti s Němci a s jinými, duchem nepřátelskými cizinci, kteří hlásali odpor proti australské účasti ve válce a snažili se vyvolati sociální revoluci, zvýšily jen přirozenou nedůvěru, ba antipatii proti cizincům vůbec. Příslušníkům nepřátelských států byl »přístup zakázán na pět let úplně, ostatním cizincům evropského původu nebyla položena v cestu žádná omezení, ale podstatně snížena pro ně možnost dosažení týchž výhod, jakých v míře předtím nebývalé dostává se přistěhovalcům britského původu. Otevřeně se přiznává, že Austrálie, má býti a zůstati údělem britského obyvatelstva, a »White Australia policy« chápe se dnes v této formě australským veřejným míněním. Poměrně hojné stěhování Italů do Austrálie je sledováno velmi nevlídně tamním tiskem a jedině ta okolnost, že největší část těchto cizinců ubírá se do plantáží třtiny cukrové a chápe se i jiných těžkých zaměstnání, klimaticky nevhodných pro australské obyvatelstvo světlé komplexe, působí, že dosud nedošlo na nátlak veřejného mínění k předpisům, ztěžujícím přistěhování dělnictva z celé Jižní Evropy. Australská strana dělnická staví se zejména velmi důrazně proti při-stěhovaleckému hnutí a dělnické organisace třídní brání cizincům v snadném zakotvení. Ne sice v zásadě, ale v praxi souhlasí s ní celá skoro veřejnost a proto nenajde se nikoho, kdo by se cizích přistěhovalců zastal, z bázně, že by se stal terčem velmi nemilých útoků. Jest pravda, že Austrálie vskutku nepotřebuje přistěhovalců, kteří by rozmnožili obyvatelstvo městské, nebof jak inteligence, tak i průmyslového •dělnictva má pro své potřeby dost a nechce zvětšovati beztoho již značný počet lidí jen nepravidelně zaměstnaných. Pro zemědělskou kolonisaci venkovskou byl po válce vypracován velkorysý plán, na němž se účastní také britská vláda vedle federální vlády australské i vlád jednotlivých států, a při němž pomáhá mnoho institucí podléhajících veřejné kontrole. Byly povoleny velmi vydatné prostředky, aby v Austrálii byl usazen značný počet zemědělců, ale jen britských příslušníků, vybraných a doporučených různými institucemi, které mají vésti přísný dozor, aby mezi vystěhovalci nebyly živly, které se k zemědělství nehodí. Na jedné straně tato rozsáhlá akce pro výběr správných britských vystěhovalou, na druhé straně nově zavedený předpis, že přistěhovalci musí ne vykázati dosti značným obnosem hotových peněz při vstupu do Austrálie— dokazuje až příliš otevřeně, že Austrálie nestojí o přistěhovalce, kterých si sama nevybrala. Veškeré výhody, které před válkou platily pro bělochy £46 Lesní reservace na ostrově v řece Tweedu. vůbec, jako právo na lacinější dopravu do Austrálie pro tak zvane nominované přistěhovalce (příbuzné a známé přistěhovalců v Austrálii již usedlých), dnes pro cizince platnosti nemají. Jelikož život na australském venkově, zejména v zemědělském povolání, je spojen s mnohým risikem a nepohodlím, které je naprosto neznámé dělnickému obyvatelstvu městskému, stávalo se velmi hojně, že po kratším nebo delším pobytu mnozí přistěhovalci i rodilí Australané opouštěli venkov a rozmnožovali obyvatelstvo hlavních měst, již tak nepřirozeně narostlých. Australské podnebí má velkou přednost, že nezná kruté, dlouhotrvající zimy, ale za to trpí periodicky suchy, která zničí velkou část nebo i celou úrodu. Taková suchá léta střídají se zpravidla s delším velmi plodným obdobím vlhčím, někdy však opakují se brzo za sebou a vyženou do měst, mnoho ožebračených zemědělců kteří pak již za nic se nechtí vrátiti do kraje, aby hrůzy sucha a žízně neprožili ještě jednou na venkovské samotě. Při nynějším velikém kolonisačním plánu, který s podporou britské vlády 647 provádí Commonwealth ve shodě s jednotlivými státy australskými, má býti pamatováno na všechny okolnosti, aby život zemědělských kolonistů byl co nejlépe zabezpečen proti nepřiměřeným riskům. Australský venkov potřebuje obyvatelstva a toho se mu má dostati. Nově příchozí mají nejprve býti zaměstnáni buď soukromě, buď na učelištích a pokusných farmách, nebo na přípravě pozemků uměle zavodňovaných, a teprve po získání praktických zkušeností v australském způsobu hospodaření má se jim dostati pozemků na velmi levné splátky, na nichž by pracovali jako samostatní hospodáři podle svých sklonů a podle podmínek půdy a podnebí. Malý počet obyvatelstva domácího je příčinou, že zemědělci australští z velké části musí počítati s vývozem svých plodin a jsou proto až příliš závislí na světovém trhu. Pro další zdárný vývoj zemědělské výroby ve větším měřítku je nutno získati nová bezpečná odbytiště a zejména posíliti domácí spotřebu rychlejším vzrůstem zalidnění a účelnější úpravou dopravních poměrů, které namnoze nejsou přizpůsobeny dobře pro dovoz zboží zkáze podléhajícího. Tak se stává, že rozlehlé oblasti, zejména v suchém vnitrozemí (na příklad hornická města), bývají zcela nedostatečně zásobovány čerstvým ovocem a zeleninami, kterých by jistě dosti značné množství spotřebovaly vedle konserv ovocných a zeleuinových, nemajících pravé hodnoty výživné. Je těžko předem vyslovovati úsudek o tom, má-li vládní akce na získání dostatečného počtu správných přistěhovalců zemědělských z britských zemí naději na takový zdar, jaký se od ní očekává. Tolik je jisto, že v Anglii, ve Skotsku a Irsku není již mnoho zemědělců, kteří by právě do Austrálie se chtěli vystěhovati a farmářství tu provozovati. Značná část vystěhovalou jsou lidé městští, kteří mají velmi málo zkušeností z venkova a často jsou úplnými nováčky při zemědělském podnikání. Všem těmto začátečníkům dostane se hojně příležitostí, aby se naučili různým pracem, které jim bude třeba znáti, nežli začnou sami hospodařiti na vlastních pozemcích. Velmi mnoho si slibují v Austrálii od mladších důstojníků a poddůstojníků, propuštěných s odbytným z koloniálních vojsk (zejména z Indické armády), kteří prý s velkou energií oddávají se farmaření a nebojí se tělesné práce, na niž hledí více méně jako na zdravý sport. Tento dťistojnický živel prý se znamenitě osvědčil již v Jižní Africe při kolonisaci venkova. Jiný velmi důmyslný plán se provádí tak, že mladí hoši, vychovávaní různými anglickými dobročinnými ústavy, dopravují se do Austrálie, kde dostane se jim odborné výchovy zemědělské a také vlastních pozemků za podmínek velmi výhodných, když se osvědčí a dospějí. Třeba vyčkati, zdali noví kolonisté, kterým dostává se vskutku dobrodiní velice nákladného z veřejných peněz, budou opravdu lidé takového rázu, aby na venkově na svých farmách vydrželi také přes leta nepříznivá. 648 Na procházce kolem ostrůvku Samarai. Mnoho vážných a poměrů dokonale znalých Australanů má velmi, důvodné pochybnosti o trvalém zdaru této státem podporované a řízené koloni-sační akce. Nevěří, že lidé zvyklí na život v městech, mající sklony k městským zábavám a vyhýčkaní péčí vlády v první době svého pobytu na venkově budou s to odolati pokušení, kterým pro ně bude bezstarostný život dobře placeného městského dělníka, pracujícího málo a bez jakékoliv zodpovědnosti. V příznivých letech půjde to dosti snadno, nebot práce je radostná a výnos může býti uspokojivý pro skromného člověka, ale přijde-li sucho se všemi svými hrůzami? Zejména ženy jednou zvyklé na městské pohodlí nikdy prý se úplně nepřizpůsobí životu v »bushi«, daleko od radovánek a výhod městského života a jsou vždy mocným činitelem, který dříve nebo později přiměje muže nebo otce zklamaného výsledkem nepříznivých let, aby opustil venkov a hledal si zaměstnání v prostředí rušnějším, veselejším. 651 hrí Podle zkušeností, ke kterým se došlo nejen v Austrálii, nýbrž i v jinýc britských koloniích i ve Spojených Státech Amerických, dlužno přiznati, že tyto obavy a pochybnosti mají velmi věcný podklad. Brit a zejména Angličan poměrně zřídka přilne k půdě, k svému statku tak, aby s ním jak se říká, srostl a byl ochoten snášeti na něm dobré i zlé. Zřídka se najdou mezi farmáři britského původu tak vášniví a úporní zemědělci, jako na př. mezi našimi sedláky nebo mezi francouzskými a německými zemědělci. Láska k vlastní půdě, jakou známe ze života venkov-ského u našich národů na pevnině evropské, která se stejnou houževnatostí se vytvořila i u našich českých farmářů v Spojených Státech Amerických nebo na Volynsku, v Chorvatsku i jinde, je stejně hluboce zakořeněna též u kanadských Francouzů, nebo na př. v zemědělských koloniích německých v samé Jižní Austrálii a ve Victoru, bývá poměrně řídkým zjevem u farmářů britského původu. Těm zejména těžká práce polní a zahradnická nevoní a převážnou většinou hledí na zemědělství jen jako na jedno z povolání, kterým si mohou opatřiti prostředky k živobytí a jež snadno vymění za jiné, naskytne-li se k tomu trochu jen výhodná příležitost. Proto se velmi často shledáváme se zjevem, že britský farmář snadno se zbaví svého majetku, kterému věnoval několik let svého přičinění, a podniká něco jiného, nasytil-li se pobytu na venkově, nebo shledal-li, že v jiném oboru snad mu kyne lepší zisk a lehčí život. Britský farmář málokdy tak zdomácní na svém statku jako náš zemědělec. Jen zřídka věnuje svému hospodářství tolik intimní péče, aby pro svou domácnost si vypěstoval co možná nejvíce toho, čeho k živobytí potřebuje] naopak, skoro zpravidla provozuje farmaření čistě obchodně, věnuje se výhradnému pěstění určitého druhu, s jehož zdarem nebo nezdarem klesá též jeho příchylnost k majetku a k hospodaření vůbec. Jsou mezi nimi jen výjimkou pravé agrární typy, pevně rozhodnuté vytrvati na svém statku stůj co stůj, odhodlané zkusiti všemožných prostředků, jak přemoci obtíže a rány osudu, aby zachovali potomstvu rodinný statek vlastním přičiněním, krví a potem vyrvaný divočině. Pro trvalý úspěch zemědělské kolonisace v Austrálii je však třeba právě takových půdě oddaných farmářů, kteří k svému majetku přilnou houževnatě, s oddaností odhodlanou i k těžkým obětem. Jen lidé, kteří neleknou se žádného způsobu práce a veškerou svou duševní i tělesnou pohotovost věnují snaze, aby své hospodářství zdokonalili, jsou typem, který dovede trvale zvítěziti nad australskou přírodou. Právě proto, že farmář anglického či britského původu velmi zhusta postrádá těchto vlastností, je na snadě, nebezpečí že ani současné veliké a nákladné akci se nepodaří kolonisovati s úspěchem a trvale rozsáhlé plochy, připravované australskými státy pro zemědělské využití. Ovšem je skoro 652 Pollied ad banánových plantáži na řeku Tweed. pravdénepodobno, že by nezdar tohoto podniku byl již v blízké době tak zjevný, aby zúčastněné vlády mohly se odhodlati doporučiti změnu původního plánu v tom směru, že by výhodné podmínky byly rozšířeny také na zemědělské přistěhovalce z cizích zemí evropských, splní-li určité základní požadavky. Dnes je britský nacionalismus tak hluboce zakořeněn a proti cizím im-migrantům nahromadilo se tolik předsudků, že nelze očekávati takové změny zásadního stanoviska celé veřejnosti australské v brzké budoucnosti. Počet našich krajanů, kteří do Austrálie se vystěhovali, aby tam trvale se usadili, nebo prostředky na stará léta si zahospodařili, je poměrně nepatrný. Všech, o nichž jsme na generálním konsulátě věděli, bylo sotva sto, ovšem někteří si z rakouskouherské doby zvykli nehlásiti se k svému příslušenství a stejnou reservu zachovali i k Československé republice. Pokud je mi známo, jen velmi málo našich rodáků do Austrálie se 6tá vy nél vystěhovavších pokoušelo se, aby se v zemědělství uchytili. Vedle nešťastného pokusu o českou osadu ve »Swanlandu« v Západní Austrálii, kterou zardousila situace světovou válkou způsobená, dověděl jsem se jen o několika ojedinělých českých farmářích. Z příčin již vyložených nemohu svým krajanům doporučiti, aby do Austrálie se stěhovali s nadějí, že tam v zemědělství dojdou uspokojivé odměny své píle a podnikavosti. Prozatím jsou poměry pro cizince v tomto směru krajně nepříznivé. Bylo by třeba nejen hodně kapitálu, nýbrž také dlouhé zkušenosti v australských způsobech hospodaření, nežli by se nově příchozí mohl s jakousi pevnější nadějí ve zdar svého podnikání odvážiti ke koupi vlastní farmy. Při dnešní náladě-proti cizím přistěhovalcům dlužno též počítati s nebezpečím, že velmi těžko by uplatnil své právo proti australským příslušníkům, kteří by snad jeho lehkověrnosti, nebo neznalosti australských zákonů nesprávně využitkovali ve svůj prospěch. Zmční-li se po nějaké době stanovisko vlády i obecenstva a budou-li podobné výhody, jako dnes Britům, nabízeny také přistěhovalcům z cizích zemí, pak zajisté naši zemědělští vystěhovale! dojdou pro svou pracovní schopnost a vytrvalost příznivého ocenění. Přece však vždy bude velmi těžko uchytiti se v Austrálii bez dosti značného kapitálu; chudý přistěhovalec bude nucen počítati s několika lety zaměstnání jako zemědělský dělník. Pro mladé, odvážné a k rozmanité tělesné i technické práci nadané hochy zaměstnání na stanicích dobytkářských poskytuje velmi mnoho svůdných stránek, avšak nebezpečí, že v samotě a vlivem špatných příkladů propadnou zhoubnému alkoholismu, je příliš značné. Všeobeeaě vzato má australské prostředí pro cizího přistěhovalce, který dosud se nepřizpůsobil anglickému mravu a myšlení, hodně mnoho nepříjemných, ba nebezpečných stránek. Pro průměrného českého člověka snad ještě více nežli pro jiného, neboť australské poměry nesvědčí zhusta tomu, aby nejlepší stránky naší národní povahy se příznivě vyvinuly. Nový příchozí vpadne přímo do prostředí naprosto mu cizího, neboť není po Austrálii větších kolonií našich krajanů v městech přístavních, jakých jest ve velkém počtu ve Spojených Státech Amerických. I když má štěstí a najde brzo práci, pohybuje se stále mezi lidmi, s nimiž se nedovede tak dorozuměti, jak by si přál, a velmi snadno trpí osamoceností a dráždivostí, která přivede ho do těžkých duševních stavů a někdy i do zbytečných rozporů s okolím. Zřídka nalezne druha, který by měl k němu tolik nesobecké příchylnosti, aby se snažil pomoci mu v těžkých náladách a v různých obtížích, přes které se člověk nesnadno přenáší v okolí docela mu cizím. Nemožnost sděliti se se svými těžkostmi a úvahami i nedostatek intim- 654 Kangaroo Valley od západu. ního styku bývá zhusta příčinou nedůvěry a zaujatosti proti Australanům, která nemůže býti nikdy prospěšnou pro budoucnost. Mnoho lidí jinak pracovitých a v základě dobrých a počestných v Austrálii ztroskotalo, protože dostali se trvale do poloresignovaného, polozoufalého rozpoložení mysli, v němž promeškali všechny příležitosti ke zlepšení své existence. Australské prostředí nevzpružuje iniciativu a energii jednotlivce. V tom směru liší se až tuze nápadně od amerického ovzduší, jež má účinky velmi blahodárné. Kdokoliv přijde do Spojených Států Amerických, pochopí takřka instinktivně v několika dnech, že bude bez milosti ztraco", nevynaloží-li všeho, eo vněm je, aby udržel si právo existence v nemilo;, ném shonu životním, který každého s sebou strhuje a nemá ani pohledu pro bezradného, do činnosti se neženoucího chudáka. Krutý je americký život, ale právě proto vykřesá z každého, co v něm je životní energie, udělá z lenocha nebo z nesmě- 655 lého člověka činného, rázného muže a žene ho do předu za prací neustálou, která stane se mu brzo druhou přirozeností. Toto energické, aktivní pojímání života v Austrálii chybí, místo víru činnosti, najde příchozí tuze pohodlné pojímání životních úkolů, jistý lehkomyslný pesimismus, který snadno se sděluje bezradnému nováčkovi-a nedá příležitosti jeho lepšímu já proniknouti rozhodně a směle na povrch. Zhusta je velmi těžko najíti stálé zaměstnání, nepravidelné podělkování a mnoho volného času seznámí mnohého přistěhovalce, který nemá v sobě dosti energie a morální síly, s příjemnostmi australského podnebí a okolí, které usnadňují nezaměstnanost. Pozná brzo, že i v zimě lze se vyspati venku, nebof nehrozí mu ani zmrznuti ani nebezpečné prokřehnutí; něco potravy nevybíravý člověk snadno najde, stanovisko policie i obecenstva k nezaměstnaným i nezaměstnatelným je celkem velmi shovívavé a tak snadno se stane, že přistěhovalec klesá pomalu, aniž toho sám pozoruje, níže a níže. Čím více si zvyká na lenošný život a zanedbává svůj zevnějšek, tím těžším se mu stává soustředění energie, aby trvale vyvázl z nebezpečného okolí. Je málo těch, kdož by mu podali pomocné ruky, snáze ho špatná společnost zláká k nějakému podniku, který se nelíbí orgánům veřejné bezpečnosti. Osamocen, neumí se hájiti a propadne policejuímu trestu, který zhusta ještě více mu stíží návrat do lepšího života. Příliš měkké australské ovzduší ubíjí v lidech energii a nedává jim vzpruh, jež by je zvedaly v zápase o život. Nebezpečí mravního ztroskotání je menší pro »dagoes«, Italy, Tíeky i jiné Jihoevropany, zvyklé z domova na podnebí australskému podobnější. Mají též menší požadavky v příčino bydlení, výživy a společnosti a necítí se proto poníženi, musí-li ze začátku protloukati se všelijak. Mimo to najdou všude mnohem více krajanů, kteří je snad sice ze začátku dosti nemilosrdně vykořisťují, ale přece jim dají onu míru životního tepla, jaké člověk potřebuje, aby se cítil snesitelně, když těžce bojuje za svou existenci. Klesne-li český člověk v Austrálii trvale na úroveň, v jaké mnoho Jiho evropanů žije a pracuje spokojeně, je to zhusta pro něho zklamáním a ponížením, působícím rozvratně na jeho morálku a energii. Prostředí velkoměstské spodiny je pro něho zhoubné, neboť s Jihoevropany nikdy uesplyne tak, aby ;mezi nimi došel uspokojení, a přidruží se spíše k nezaměstnaným Australanům i zvykne si jejich lehkomyslnému názoru na život. Zanedbanost, jaké propadá, podlamuje jeho sebevědomí. Když pozoruje, že nedostává práce proto, že vypadá jako špinavý pobuda, zahořkne i proti krajanům, kterým se lépe podařilo v životě nežli jemu, a vyhýbá se jejich společnosti. Život na venkově australském skrývá zase jiná nebezpečí pro povahy nevelmi pevné. I tu je velmi těžko vyniknouti nad úroveň nižší vrstvy obyvatelstva, v níž energie životní se ubíjí zejména občasným propadáním alkoholismu 656 • v V hornatém kraji za Murwillumbou, vpravo Mount Warning. a tuze jednostrannou výživou. Státi se správným »bushmanem« lepšího typu není tak snadno, jak by se zdálo dobrodružné naladěným povahám; vyžaduje to mnoho tělesné síly a zručnosti, výborných smyslů, znamenitého zdraví a duševní rovnováhy, jaká není každému údělem. Zvěděl jsem o několika krajanech, jak v městech tak i na venkově, kterým nepovedlo se vyprostiti z vlivů špatného okolí, do něhož snad bez své viny zapadli, a vím, jak je velmi těžko i při nejlepší vůli a trpělivosti vymaniti je ze spárů mravní otrlosti a zanedbanosti, jest-li si na ni již tuze zvykli. Mnohem větší počet krajanů neklesl tak hluboko, ale mnozí z nich nebyli s to rozvinouti tolik energie, aby přemohli vítězně ochablost vůle způsobenou 659 australským podnebím i životním názorem. Nepovedlo se jim vyniknouti nad australskou prostřednost. Jistě velmi mnozí nedospěli cílů, které si vytkli-Nebylo pro ně vzpruhy, která by je poháněla výše, pohodlný životní názor australského dělníka a poměrný blahobyt dělnického života jim stačil. Do-spěti výše k úspěchům nadprůměrným podařilo se jen malému počtu. Je k tomu třeba v Austrálii veliké energie a vytrvalosti vedle značné porce šťastné náhody. Stojí mnoho pevného odhodlání překonati vlivy teplého podnebí a zvítěziti nad překážkami, které staví se cizinci v cestu měrou mnohem větší, nežli australskému občanu. Cizinec zůstává pro své australské sousedy vždycky cizincem. Nezapomíná se na jeho cizí původ, ani když se již zcela přizpůsobil řečí i mravy a byl-li již dávno naturalisován jako australský občan. V tom směru zase liší se Austrálie velmi nepříjemně, ba neblaze od Spojených Států Amerických, kde jest vskutku velmi málo předsudků proti cizincům, snažícím se, aby se přizpůsobili americkému prostředí. TJzkoprsé názory australské veřejnosti proti občanům cizího původu zakusili na sobě za války i lidé již naprosto zdomácnělí, jejichž ženy jsou rodilé Australky, a jejichž děti cítí se již jen jako Australané. Ani velmi obětavé osvědčování australského vlastenectví nebylo zhusta mnoho plátno. Pro muže cizorodého je však situace v celku vždy ještě mnohem snazší nežli pro ženy neanglického původu. Oni tráví největší díl svého času ve svém povolání a mají mnoho styčných bodů se svými známými, které nepronikají tuze hluboko do intimních záležitostí a názorů. Proto zejména v mladých létech dosti dobře se cítí mezi Australany a neuvědomují si hluboké rozdíly v názorech a cílech životních. Teprve v pozdějším věku, kdy touží více po klidu a po jisté domáckosti, dostavuje se i u těch, kteří na povrch stali se úplnými Australany, jistý stesk po staré vlasti a pocit osamělosti, který bývá z pravidla ještě větší, je-li vlastní rodina již úplně angloaustralská. Ještě snad žádnému krajanovi nepodařilo se v Austrálii vychovati děti, kterým by český jazyk byl mateřským nebo aspoň hodně blízkým. Naopak stává se skoro pravidlem, že i jinak velmi hodné a dobře vychované děti osvojí si skoro nevědomky jakési podceňování staré vlasti svých rodičů a nezřídka vysloví se dosti nešetrně o jejich mateřské řeči a o různých památkách a zvyklostech, které jsou starým ještě milou upomínkou na bývalou vlast. Trpí-li i muži někdy steskem a neporozuměním, ač vír života odvádí jejich pozornost od citového pojímání každodenních styků, tím nesnadnější je osud žen, které vyrostly v jiných zvyklostech a životních názorech a byly přesazeny do angloaustralského okolí později, nežli v útlém mládí. Pro ně citové svazky s domovem, s členy rodiny, kteří zůstali ve staré vlasti, 660 ■•«. Tunelová jeskyně v Jenolanu. bývají mnohem silnější nežli u mužů a také přizpůsobení se australskému životu je jim těžší, protože narážejí na příliš mnoho cizoty a neporozumění. Nemají si komu postěžovati, neboť nenajdou z pravidla u australských žen takového intimního pochopení, po kterém touží, a pozorují, že i vlastní děti vyrůstají jim jako cizinci, nemající pravého pochopení pro žaly a stesky svých matek. Jen velmi rozhodné, optimistické povahy ženské dovedou se zdárně přenésti přes dlouholetou osamocenost a přizpůsobí se časem do té mrry, že netrpí trvale těžkými duševními stavy. Pro povolání, k nimž naši studovaní lidé cítí se nejlépe připravenými, poskytuje Austrálie velmi málo vyhlídek ve zdárnou budoucnost. Všechna zaměstnání, pro něž se žádají vysvědčení o studiích a zkouškách v Austrálii, stejně jako u nás, jsou skoro bez výjimky vyhrazena pro absolventy australských škol a Brity, kteří mohou se vykázati rovnocenným úspěchem 661 na učilištích s anglickým jazykem vyučovacím. Nostrifikace diplomů ze škol neanglických je spojena se značnými průtahy a obtížemi, které podaří se překonati jen velmi zřídka, a to jen člověku veliké vytrvalosti a ovládajícímu ve znamenité míře anglický jazyk. To platí i o lékařích i inženýrech růzaých oborů. Na všech stranách jsou stavovské organisace, stavící se zásadně proti cizorodé soutěži a veřejné mínění jest také na jejich straně. Evidence všech příslušníků stavu je velmi snadná a pronásledování nepovolaných zcela nemilosrdné. V řídkých případech dostane se do Austrálie cizinec jako technický expert v určitém úzkém odvětví, pro něž v Austrálii dosud není odborníků; ale zpravidla děje se tak jen na smlouvu určitého trvání a prodloužení smluvní doby bývá spojeno s překážkami těžko překonatelnými. Poměry se přiostřily vlivem světové války tak, že ojedinělé úspěšné příklady ze starší doby nesmějí býti brány jako měřítko pro přítomnost nebo blízkou budoucnost. Obchodní vzdělání z našich škol odborných má též velmi málo významu pro založení výhodné existence v Austrálii, není-li s ním spojena kromoby-čejná energie a přizpůsobivost. Výborná znalost anglického jazyka i anglického těsnopisu je naprosto nutná a jakéhosi odkladu v tomto směru může vymoci si jen ten, kdo pro určitý obor přináší si v skutku výjimečné speciální znalosti, s nimiž žádný Australan nemůže se měřiti. Veškeří naši krajané založivší obchodem svůj blahobyt v Austrálii byli a jsou mužové zvláštních schopností, neobyčejně poctiví, zdatní, energičtí a opravdu vynikající znalci svých oborů. Jen proto, že vysoko vynikli také neúmornou vytrvalostí, pílí a solidností nad mnohé své australské konkurenty, vypracovali se k postavení, které mohlo právem ukojiti jejich ctižádost aspoň po odborné a materiální stránce. Měl jsem příležitost poznati jejich životní osudy za dlouholetého pobytu v Austrálii, jak z vlastního jejich vypravování, tak z líčení jejich známých a přátel, i dovedl jsem oceniti, jak mnoho těžkých, ba zoufalých situací bylo jim přestáti, kolik podnikavosti a optimistické důvěry ve vlastní schopnosti a v příznivý osud bylo jim opětovně vyvinouti, aby znovu a znovu vypracovali se z následků nezdarů, které by byly zlomily mnoho lidí méně houževnatých. Kdyby tito mužové při všech svých výborných vlasnosteeh byli rodilými Australany nebo aspoň Brity, jistě by jejich úspěchy, zejména na poli veřejné činnosti i ve společnosti byly nesrovnatelně větší. V prvním rozmachu zámořského obchodu dovozního velmi mnoho nováčků v tomto oboru snažilo se proniknouti na vlastní pěst. Zdánlivě snadné vyhlídky na úspěch československého zboží v Austrálii svedly také několik krajanů, dotud jinak zaměstnaných na toto pole, bohužel však výsledky jejich podnikání nebyly lepší, nežli mnoha australských začátečníků v zámořském obchodu. Velmi brzo se ukázalo, že poměry vyžadují mnoho 662 ül'f^. B| Sa n S^aS—'—^-s^BwIS '^?i: SSI i !■■ _n t jí ^ rfflB ■SviKb *^H i ÍHMBB—-•■ *m . , i r». SL. • ' ■**■ ;i . *w. • . -=*- ••% Na pobreží Magnetického ostrova ii Tow.iisville. odborných znalostí, osobních známostí a také kapitálu. Nával cizího zboží do Austrálie byl takový, že dostavila se krise, zhoršená mimo jiné tím, že naše valutní poměry nepřipouštěly v prvních létech přesné kalkulace cen, i celní politikou australskou, uvalující zhusta z nenadání zvýšené poplatky na zboží objednané a dovezené za příznivějších předpokladů. Tak se stalo, že mnoho obchodů neskončilo se s úspěchem a velká část drobných dovozců byla přinucena vzdáti se samostatného podnikání v tomto oboru. Také v obchodu je za dnešních poměrů mnohem nesnadnější pro cizince založiti si slušnou existenci v Austrálii, nežli před léty. Jsou tu sice obory, v nichž bylo by snad lze s velkou odbornou znalostí a kapitálem raziti ponenáhlu nové cesty obchodnímu styku mezi Austrálií a Československou republikou, ale poměry tomu nejsou příznivé a jen shodou velmi šťastných okolností mohlo by se podařiti podnikání ve větším měřítku. Míním tu na prvém místě obchod svinou, která dosud dováží se k nám prostřednictvím překupníků v zásadě zbytečných a cenu příliš zvyšujících. Rovněž obchod 663 s perletí z australských lovišf pro naše zpracovatele mohl by býti lákadlem podnikavým duchům, ale v obou směrech bylo by třeba velmi mnoho podrobné znalosti poměrů jak na světovém trhu, tak i u nás v odborném průmyslu a také v Austrálii, a tak přípravná doba zaujala by mnoho času, peněz a nezdolné energie. Jeden z dříve výnosných zdrojů vývozu z Austrálie k nám, obchod se střívky ovčími, koná se dnes za podmínek nemožných pro začátečníka, neboť i tohoto produktu jatečního zmocnili se velkopodnikatelé, vedle nichž je skoro nemožno proniknouti. Dosti výhodné pole bylo svou dobou pro české brusiče, rytce a znalce drahokamů. Pan Václav (W. G.) Jíra, náš předčasně zesnulý přítel, byl tu odborníkem znamenitým a z jeho iniciativy několik českých brusičů přišlo a zůstalo v Austrálii, jiní vrátili se domů po několikaletém pobytu. Mimo pana Jíru však žádný z krajanů nedospěl ani v tomto oboru k výjimečnému a trvalému úspěchu. Pana Jíru stálo to též mnoho let usilovné práce, nežli se vypracoval k postavení jedinečnému, které měl mezi australskými obchodníky s drahokamy. Pocházel z Českého Dubu, vyučil se svému řemeslu v Turnově, pracoval několik let v Londýně a asi před třiceti léty odjel do Austrálie. Tam po dosti dloubou dobu byl zaměstnán v cizím podniku, nežli si získal takových známostí, že mohl začíti na vlastní pěst. Bylo jeho ctižádostí státi se opravdovým odborníkem, studoval u předních vědeckých znalců svého oboru, navštěvuje po denním zaměstnání jejich přednášky i praktické kursy, a získal si vědomostí takové hloubky a přesnosti, že byl všeobecně považován za nejlepšího znalce drahokamů snad v celé Austrálii. Jeho spolehlivost, upřímnost a poctivost byla stejně příslovečná a jen pro tyto znamenité vlastnosti a nezdolnou energii stal se jedním z nejpřednějších zástupců svého oboru v Austrálii a udržel si své čestné místo mezi velmi nebezpečnou a kapitálově silnou soutěží. Dnes již nejsou poměry ani v kamenářském oboru tak příznivé, jako byly pro dobré odborníky dříve, neboť po válce obchod s opály, safíry a jinými australskými drahokamy velmi poklesl a tamní naleziště jen živoří. Kdyby však obliba a tržba barevných drahokamů znovu vzrostla, bylo by snad možno podnikavému a odborně školenému pracovníku v tomto směru najíti v Austrálii zajímavé a dosti výnosné pole. V umění hudebním nejsou vyhlídky pro trvalý pobyt lákavé ani pro dobré odborníky. Virtuosové, mající již osvědčenou pověst ze svých produkcí v Anglii nebo v Americe, neměli by ovšem zanedbávati Austrálie, neboť mohou tu provésti snadno velmi výnosné tournée, jsou-li uvedeni některou z předních podnikatelských firem, znajících dobře australské poměry. Na trvalo jen v řídkých případech kvete cizinci štěstí. Příklad profesora Edwarda Golla v Melbourne je v skutku výjimečný a ojedinělý. 664 Pro učitele hudby je soutěž hodně nesnadná a jako výkonný hudebník v orchestrech může cizinec proniknouti jen po dlouhé přípravné době, stížené tím, že odborná združení hudebníků teprve nejméně po půlletém pobytu přijímají dobře doporučené cizince za své členy. Stejně nepříznivé podmínky čekají i dobře vycvičené řemeslníky v nejrůznějších oborech. Továrny ani menší dílny nesmějí přijmouti zaměstnance, který není již členem odborného svazu dělnického, čili unie; tyto však velmi rády otálejí s přijetím cizinců a vždy chovají se k nim méně příznivě nežli k domorodým Australanům nebo rodilým Britům. Mívají na ně zvláštní pozor, aby snad nepracovali více a lépe nežli průměrný dělník australský a nezřídka »zasedne« si jejich důvěrník velmi krutě na cizince, stíhaje ho pokutami a snaže se vyšívati jej z práce. Je-li menší zaměstnanost a propouští se část dělnictva, zase bývají cizinci první na řadě a také jako nezaměstnaným dostává se jim spíše ústrků, nežli komukoliv jinému. Získati uznání své pracovní schopnosti, nabýti lepšího platu, vyniknouti v soutěži mezi pracovníky téhož oboru je velmi těžko již proto, že málokterý zaměstnavatel odvážil by si proti vůli svého ostatního dělnictva dáti přednost cizinci, třeba by měl k tomu nejlepší důvody. Dnes jsou i v tomto směru poměry silně zhoršeny proti předválečnému stavu a úsudky, které tuto pronáším, čerpám ze zkušenosti řady krajanů našich i jiných cizorodých přistěhovalců. Pro cizince přičinlivého a znalého výborně svého řemesla nebo umění jen zřídka se nalezne postavení, které by odpovídalo jeho výkonnosti a jeho oprávněné ctižádosti i po dlouhých letech zaměstnání v jednom závodě. V celku jistě nechybuji, nelíčím-li krajanům chtivým vystěhování poměry v Austrálii tuze lákavě. Tamní život je sešněrován tolika pravidly, které zabraňují v rychlé kariéře jednotlivci, že nejsou tu poměry příznivější "nežli ve vlasti pro člověka, který rád by došel uznání své práce a schopnosti. Ovšem není pochybnosti, že průměrná existence pro pracujícího člověka je snazší o něco nežli u nás, ale to poněkud jen náročnějšímu člověku na dlouho nestačí. Čilému a po širším duševním životě toužícímu českému člověku jest nedostatek hlubšího kulturního života a intimní výměny myšlenek těžko snesitelný. Veliká dálka a drahota dopravy je také jednou z velkých nevýhod pro vystěhovalce, neboť vysokou cenou přepravného je značně ztížen návrat do vlasti, v případě nespokojenosti a neúspěchu v Austrálii. Také odloučenost od přátel doma stává se mnohem větší, nežli pro krajany v Americe severní i jižní, poněvadž cesta do vlasti vyžaduje příliš dlouhého a nákladného přerušení výdělečné činnosti v Austrálii. Dobrému Slovanu, který chce, aby jeho děti zůstaly příslušníky jeho 665 národa, je těžko se rozhodnouti pro trvalý pobyt v Austrálii a vzdáti se myšlenky, tráviti stáří ve vlasti z úspor v Austrálii zahospodařěnýeh. Věc není tak jednoduchá, jak by se zdálo na prvý pohled. Jsou příklady, že lidé velice spořiví, pracovití a opatrní nebyli s to ani s pěknými úsporami zabezpečiti si takovou existenci po svém návratu do vlasti, aby se tu cítili spokojenými. Několik let v Austrálii ztrávených působí na člověka více nežli si myslil a znovu se vžíti do našich domácích poměrů, je těžkým úkolem pro každého, kdo zvykl si na slunnou Austrálii, jejíž půvaby si zpravidla plně uvědomí teprve, když na ně z dálky vzpomíná. Austrálie je nejmenší a od ostatního světa nejodlehlejší jDevninou. Byla nejpozději objevena a osídlena Evropany. Její podivná příroda, zvláštní a ve vývoji zaostalá květena a zvířena měla vždy mnoho lákadel pro vědecké badatele a ještě dnes chová mnoho vábných a důležitých záhad, jejichž vvzkum má veliký význam pro všeobecný pokrok vědy. Australští odborníci vědečtí konají nadmíru důležitou práci výzkumnou, ale vedle nich je vždy ještě veliké pole pro cizí badatele nejrůznějších oborů. ř Soustavný výzkum Austrálie je hotov v hlavních rysech do té míry, že nelze již očekávati ani velkého objevu zeměvědneho, ba ani nalezení nových dosud neznámých rostlin nebo zvířat, které by bylo překvapením pro širokou veřejnost. Přes to však je tu na všech stranách plno problémů, jejichž řešení právě cizím odborníkům školeným v jiných poměrech může přinésti výsledky neobyčejně významné. Právě na poli vědeckého badání je nesmírně důležité pro pokrok, aby methody, vycházející s různých hledisek a založené na osobních zkušenostech v poměrech rozdílných, navzájem se kontrolovaly a doplňovaly. Proto znamená součinnost zámořských badatelů stále velmi mnoho pro všestrannější poznání australské oblasti a pro vkloubení problémů tamních do soustavy mezinárodní vědy. Přináší do Austrálie nové methody a nová hlediska a vrací evropské i americké vědě drahocenný srovnávací materiál, vyplňující namnoze citelné mezery. Vedle původní australské flory a fauny poutá se široký zájem vědy zejména praktické, aplikované, také ke způsobu, jakým v tamních zvláštních poměrech podnebných přizpůsobují se rostliny kulturní a hospodářská zvířata a jak se rozmáhají různí škůdcové nově sem zavlečení z jiných končin. Zkušenosti australské jsou v těchto oborech velmi bohaté a rozmanité. Užívá se tu mnoho amerických method a australští odborníci namnoze byli školeni na amerických ústavech. Zajisté však bylo by s prospěchem na obě strany, kdyby byla vzájemná výměna poznatků čilejší i s evropskými odbornými kruhy. Je-li Austrálie stále vděčným polem pro badatele přírodozpytné, poskytuje při dnešních poměrech svého obyvatelstva ještě více nadmíru zajímavé látky pro studium člověka, zejména po sociální a hospodářské stránce. 667 Js( sou tu australští domorodci, jejichž bližší, předsudků prosté poznání moderními methodami vědeckými vyneslo již nesmírné obohacení našich dotud velmi kusých vědomostí o duševním a společenském životě primitivních divochů. Ještě dnes žije v odlehlých končinách vnitrozemí australského dosti kmenů v těchto směrech nedotčených stykem s bělochy. Ovšem proniknutí k nim a život mezi nimi jsou spojeny s velkým nebezpečím a odříkáním všeho druhu. Nejakutnější však je a potřebám přítomné doby nejvíce odpovídá nestranné vědecké i praktické studium života moderních Australanů, které dává odborníkům sociálních věd pracovní pole prvního řádu. Snažil jsem se v předešlých kapitolách vylíčiti co nejvěrněji a nejnestranněji poznatky, k nimž jsem sám dospěl v tomto směru, a neváhám zdůrazniti, že odborné studium australských poměrů sociálních, zejména jak se vyvinuly za války a po válce se všemi účinky na veřejný a hospodářský život, je i po stránce praktické zdrojem neobyčejného významu pro badatele i praktika politického a sociálního. Právě na tomto poli však nestačí jen studium odborné literatury, dokumentů, zákonů a statistiky, nýbrž je nutné blízké, co možno intimní seznámení se s australskými poměry. Pro mladé odborníky, kteří mají dosti dobrodružnosti a přizpůsobivosti v cizích poměrech, je tu nepřebraná zásoba problémů jedinečně zajímavých a důležitých. Jak by jim bylo asi postupovati, poučí je nejlépe studie profesora E, Schachnera*) z doby předválečné i Clarence H. Northcotto,**) založené na velmi vlídném a mnohostranném studiu. Rychleji nežli jsme se nadali, uplynula doba vyměřená našemu pobytu v Austrálii. Ztravili jsme tam skoro dva a půl roku. Byli jsme si plně vědomi, že nemělo by pro nás dobrého smyslu, abychom se snažili o prodloužení smluvní doby, na kterou jsem tam byl vyslán. Chtěl jsem se vrátiti na universitu a poznával jsem, že ještě další přerušení učitelské činnosti nebylo by na prospěch mé odborné kvalifikaci. Přes to loučili jsme se velmi těžce s Austrálií. Dlouho to trvalo a mnoho úvah nás stálo, nežli jsme se rozhodli pro několikaměsíční zpětnou cestu ostrovním světem tichomorským a vzdali se záměru podniknouti •) Robert Schachner, Australien in Politik, Wirtschaft, Kultur. Jena 1909; týž, Die soziale Frage in Australien und Neuseeland, Jena 1911. *•) Clarence H. Northcott, Australian social development. New York 1918. cesty do vnitrozemí australského, které nás lákalo mnoha vědeckými problémy i dobrodružným životem v přírodě. Na konec zvítězilo přece přesvědčení, že bude nám s větším prospěchem poznati blíže Nový Zéland a vzdálenější archipely, abychom doplnili a zaokrouhlili svůj názor o celé nesmírné oblasti, kterou spojujeme v jeden •celek pod názvem Austrálie a Oceánie. Návštěvou Japonska a Číny zamýšleli jsme nabýti více světla o mnohých otázkách spojujících Tichomoří v jeden celek související společným vývojem a mnoha aktuálními zájmy a záhadami. Prostředky nebyly by nám stačily na několikaměsíční cestu australským vnitrozemím i na poznání Oceánie, bylo třeba rozhodnouti se pro jeden směr. Bylo velmi lákavým a po mnohé stránce mnohoslibným podnikem •doplniti svá studia v australských územích krasových delším pobytem na vápencové tabuli při dolním toku řeky Murraye a na známé nám z cesty po transaustralské dráze Nullarbor Plain i podniknouti cestu na přič Austrálií na sever do Port Darwinu. Ale vědomí, že pak by již vyprázdněná, kapsa nedovolila nic, nežli rychlý návrat domů ochlazovalo valně sklony, které se mi zdály nebezpečně jednostrannými. Byl jsem si vědom, jak citelnou mezerou by mi bylo v uceleném poznání australského světa, kdybych měl znovu si odepříti procestování Nového Zélandu, kamž mimo jiné mne lákal také šestnáctý sjezd australského svazu pro vědecký pokrok stanovený do Wellington u na leden 1923. Studium musejních sbírek v australských hlavních městech a zejména v australském museu v Sydney připoutalo mne k novému směru studia, který zdál se mi na konec mnohem vděčnějším a aktuálnějším, nežli problémy, jimiž mne lákalo pustinné vnitrozemí. Zkušenosti získané na exkursích do Nové Guineje a na Tasmánii přiměly mne, abych začal se podrobněji zabývati příčinami, které způsobily, že tři velice primitivní, zaostalá lidská plemena, která od dávné doby žila osamocena v tomto ostrovním světě, tak nápadně se lišila nestejnou vyspělostí své, pro náš názor prostinké, divošské kultury. Zahloubal jsem se do studia musejních sbírek i literatury národopisné a cestopisné, snaže se získati si podrobného a spolehlivého obrazu tří primitivních stupím lidského vývoje, jak se nám jeví v Tasmáneích, v australských černoších a v Melanéscích (spolu s Papuy). Brzo jsem sáhl také k literatuře archeologické a sociologické, srovnávaje kulturní stupně, jež v různém odstupnění zachovaly se do dneška v těchto od světa odloučených dálavách, s vývojem dávných kultur v Evropě a v Orientě, jak nám jej osvětlují předhistorioké nálezy a památky i přežitky dochované do pozdější doby. V jakém poměru však byly tyto tři černošské rasy, osamocené v Austrálii a na velkých ostrovech jí nejbližších, k světlému plemeni Polynésců, obý- 669 vajícíeh nesčetné drobné ostrůvky rozlehlých sopečných a korálových souostroví Tichého oceánu i velkou skupinu novozélandskou? Jaký byl zejména rozdíl mezi Melanésci a Polynésci, kteří jistě namnoze se navzájem mísili a prolínali v širokém styčném pruhu? Tasmánci byli daleko nejprimitivnějším plemenem lidským v těchto končinách, zůstali jako poslední zbytek po pradávné rase, která na ostrově svém se zachovala až do nedávna, na pevnině australské však byla vyhubena značně již pokročilejšími pozdějšími přistěhovalci, australskými černochy, klerí průběhem dlouhých věku po celé australské pevnině se rozšířili a nejrozmanitějším životním podmínkám se přizpůsobili. Tasmánci neměli vůbec plavidel, kterými by se dostali přes bouřlivé vody mělké úžiny Bassovy, a také australští černoši dovedou si postaviti jen čluny velmi vratké, vesly nebo tyčemi poháněné a nejsou s to přeplaviti se přes širší mořské průlivy. Svou kulturní zaostalostí obě tato plemena upomínají velmi silně na pradávné obyvatele našich evropských končin v době, kterou archeologové zovou starší kamennou. Ovšem Tasmánci byli obrazem mnohem dávnějšího stadia, nežli černoši australští. Jejich hrubé a jen nepatrně opracované kamenné nástroje odpovídaly nejstarším stupňům pradávné starokamenné doby, zjištěné v evropských nalezištích, jak svou neumělostí tak i malým počtem typů; také jejk-h kopí, kyje a jiné pomůcky nasvědčovaly mnohem zaostalejším potřebám a životu daleko primitivnějšímu, nežli se zachoval u australských černochů. Ve srovnání s tasmánskými domorodci australští černoši byli vyzbrojeni již hotovým arsenálem nástrojů a zbraní .mnohem dokonaleji a s větší vynalézavostí a zručností zpracovaných a spojovaných. Jejich kultura odpovídá přibližně stavu lidstva evropského, jak se nám jeví v mladších, pozdějších stadiích starší kamenné doby. Člověk, vypravený lolika smrtonosnými zbraněmi jako australský černoch, byl již schopen v míře mnohem větší zmocňovati se velkých zvířat pozemských, ptáků i ryb nebo ssavců mořských, byl mnohem více lovcem a rybářem, nežli technicky zaostalý Tasmánec, který musil výživy si získávati pouhým sbíráním všeho jedlého, co mu příroda poskytovala, nebof jeho pomůcky k lovu rychle pohyblivých zvířat byly ještě příliš nedostatečné. Že se Tasmánci až na svůj ostrov a australští černoši do Austrálie dostali v pradávných dobách snad skoro suchou nohou, nebo jen přes průlivy velmi úzké, možno považovati dnes za velmi pravděpodobné.*) *) Podrobněji pojednávám o těchto otázkách ve spisku: Původ a zanikání domorodců v Austrálii a Polynesii. Země a lidé sv. 50. Praha 1924 a ve článku: Eusta-tické poklesy hladiny mořské v době ledové a rozšíření lidstva. Sborník československé společnosti zeměpisné. Ročník lw24. 670 řešte nápadnější rozdíl, nežli mezi Tasmáuei a australskými černochy, je mezi těmito a zase již mnohem pokročilejšími Melanésci a Papuy. Viděli jsme jejich vesnice na kolech, poznali jejich zemědělství, přesvědčili se o jejich vysoké zručnosti ve výrobě nástrojů, zbraní a ozdob. Dlouhá doba vývoje dělí je od lovců typu australských černochů, neboť vším svým bytem upomínají již na mnohem pokročilejší předhistorické Evropany z tak zvané mladší kamenné doby. Co jest hlavním dělidlem kromě tělesného vzezření mezi černými Melanésci a světlými Polynésci, stalo se mi vůdčím problémem pro nastávající cestu po tichomorských souostrovích, na niž jsem se snažil připraviti se co nejpodrobněji již za pobytu v Sydney. Také Polynésci neznali kovů až do příchodu Evropanů, jejich technické pomůcky byly z kamenů, kostí, dřeva a lastur, podobně jako u Melanéscůi a jen způsobem zpracování a účelem se lišily; za to však jejich duševní stav i zřízení společenské byly již mnohem pokročilejší a dovolovaly jim mnohem snazší dorozumění s bělochy, nežli u kterékoliv ze tří právě zmíněných černošských ras v Austrálii a na okolních ostrovech. Když pročítal jsem zprávy cestovatelů z druhé poloviny osmnáctého století o jejich stycích s domorodci a seznamoval se podrobně s dějinami různých souostroví, jak se vyvíjely od té doby, docházel jsem stále k hlubšímu přesvědčení, že zůstává dosud hodně neobjasněného v tom, proč tak nápadné různým způsobem vyvinul se styk bělochů s Polynésci a Melanésci. Bylo mi stále jasnější, že není to jen rozdíl barvy pleti a zevnějšku vůbec, nýbrž hluboký kontrast celého životního názoru a společenského vývoje, který staví tato dvě plemena do tak odlišného poměru k příslušníkům evropské kultury. Abych se na vlastní oči přesvědčil o správnosti poznatků získaných studiem sbírek a literatury, dávala mi cesta na Nový Zéland a do Poly-nésie znamenitou příležitost. Celá řada dalších problémů o původu a pradávných stycích světlých ostrovanů mne fascinovala a tak, třeba s těžkým srdcem, odhodlal jsem se upustiti aspoň pro tentokráte od cesty australským vnitrozemím a zaměniti otázky neživé přírody za rychleji pomíjející národopisné a sociologické. Naskytne-li se mi zase jednou příležitost navštíviti znovu Austrálii, budou tamější krasové oblasti a jiné otázky, vývoje tvarů povrchu půdy se týkající, stejně vděčným předmětem srovnávacího vývojezpytného studia jako nyní, za to však v problémech týkajících se domorodců čas kvapí, neboť jejich primitivní kultury jsou v rozkladu a také počet jejich se tenčí neblahými účinky cizích vlivů jim zhoubných, jichž po mnoho tisíciletí zůstali ušetřeni pro svou nesmírnou vzdálenost a osamocenost v největším ze světových oceánů. Bílé obyvatelstvo australské a jeho další vývoj zůstane mi rovněž studiem nesmírně přitažlivým, neboť se stanoviska geografického, jsou problémy osídlení zvláště v tropické Austrálii opravdu výjimečné důležitosti. Od první mé cesty r. 1909—10 minulo přes deset let do druhé a jsem si jist, že nové desítiletí přinese stejně mnoho nebo ještě více příspěvků osvětlujících poutavé otázky v současných dějinách lidstva. Když jsem se vracel r. 1910 z Austrálie, opouštěje vše, čím lákala mne tato podivným kouzlem obetkana souše, netroufal jsem si doufati, že znovu se tam vrátím a z jiné strany zabořím se do jejích přitažlivých záhad. Zdaž splní se má naděje, že ještě jednou se tam vypravím? OBSÁHL DÍLU PŘEDMLUVA I ZPRAIh DOCOLOMBA ČESKOSLOVENSKÝ VLAK. TERST. VÝLET DO DALMÁCIE. BENÁTKY Brindisi. Port Said. V Rudém moři. Massava. Aden. V monsunu II PRVNÍ DM NACEYLONÉ Colombo. Mount La vinia. Negombo, Peradeniya, Kandy a okolí Pérahérá III PO ROZVALINÁCH STARÝCH SÍDEL SINGHALSKÉ kl I-TURY Dambulla. Sigiriya. Pralesem do Polonnaruwy, Anurad- HAPURA. AlUVVIHARA. PLANTÁŽE. NÁVRAT DO KaNDY IV VNIKÁNÍ DO AUSTRALSKÉHO PROSTŘEDÍ Cesta na »Orvietu«. Princ Waleský. Dojmy v Perthu. Životní poměry ve srovnání s domácími 'V LESNATOU ČÁSTÍ ZÁPADNÍ AUSTRÁLIE K JIŽNÍMU PO-BŘEŽÍ Cesta do Albany a jeho okolí. Zátoka krále Jiřího. Zmar ČESKÝCH KOLONISTŮ. MUNDARING WeIR. VÝZNAM ZEMĚDĚLSTVÍ v Západní Austrálii K ALGOOKLIľ, VI Podél vodovodu do Kalgoorlie. Zmar cesty do Eucly. V dolech na »Zlaté míli.« Jihoslované. Budoucnost zlatonosné OBLASTI 26 4t 59 69 75 VII NA TRANSAUSTRALSKÉ DRÁZE Nullarbor Plain. Domorodci. Poušť jihoaustralská VIII Z PORT-AUGUSTY DO SYDNEY Cestování železnicí po Austrálii. Jednotvárnost scenerie i obyvatelstva. Adelaide. Melbourne l\ JAR JSME SE SEZNAMOVALI V SYDNEY První dny po příjezdu. La Perouse. Hledání a zařizování bytu. Začátky obchodních styků. Sir Walter Davidson. Konsul-ská společnost X PORT JACKSON Povšechná charakteristika. Od vjezdu do Heads až k Sydney Cove. Projížďka západní i východní polovinou Port Jacksonu Zoologická zahrada v Taronga Parku \1 MĚSTO SYDNEY A JEHO VELKOMĚSTSKÝ OBVOD Staré Sydney. Historický ráz sydneyské city. Vnější čtvrti Oceánské beache. Žraloci. Hřbitovy. Vzrůst Sydney' i XII OBYVATELSTVO SYDNEY PODLE PŮVODU, NÁBOŽENSTVÍ A NÁRODNOSTI Veliký- vzrůst Sydney. Silný neaustralský živel a jeho neblahý vliv. Britští příslušníci. Církve. Přistěhovalci evropští Asiaté XIII SPOLEČENSKÉ VRSTVY V SYDNEY Průkopnická jednoduchost australského života před válkou. Změny válkou způsobené. Společenská »smetánka« v Sydney. Nejvyšší osoby úřední. Střední vrstvy. Životní průměr dělnické třídy. Zdravotní a společenské výhody obecné civili- SACE AUSTRALSKÉ. NezaMĚSTNATELNÍ A POBUDOVÉ 107 XIV JIŽNÍ POBŘEŽÍ NOVÉHO JIŽNÍHO WALESU Botanická zátoka. Cronulla. Sutherland. Národní park. Bulli . Pass. Uhlonosná pobřežní oblast a lázeňská místa 189 \\ BROKEN BAY A SEVERNÍ OKOLÍ SYĎNIY Broken Bay. Výlet na Cowan Creek. Přírodní reservace Ku-ring-gai Chase. Pobřeží na sever od Manly. Osady válečných vysloužilců. Ráz severních předměstí. Sady pomo-rančové 203 KV] VÍ LET DO AUSTRALSKÝCH ALP Monaro Plains. Snowy River. Hotel Kosciuszko. Cesta k vrcholu. Horská scenerie a stopy ledovců 219 XVII ZAJEZDI DO MELBOURNE A ZASEDÁNÍ AUSTRALSKÉHO VĚDECKÉHO SVAZU R. 1921 Melbourne contra Sydney. Hospodárná Victoria. Vědecký kongres. Přezírání vědy veřejností. Okolí Melbourne 2.3' NVIII VÝLET DO GIPPSLANDU Hnědouhelná pánev u Morwellu. Cukrovka u Maffry. Ka-i.imna. Kras u Buchánu. Gippslandská jezera 24.S \l\ MODRE HORY Objevení cesty přes Modré hory. Na řece Nepeanu. Na hlavním hřebenu a pod stěnami. Jenolan. Orange. Lesní požáry 250 \\ CESTOU NA NOVOU GUINEU Obtíže pronikání do Nové Guineje, Burns, Philp and Co., »Morinda.« Plavba do Brisbane a pobyt tam. Velký bradlový útes XXI PORT MORESBY A OKOLÍ Ráz Port Moresby. »Judge« Murray. Za sedlem. Hanuabada. Výlet pod Hombron Bluff XXII YULE ISLAND A SAMARAI V OKOLÍ MISSIE NA YuLE ISLANDU. BOUŘLIVÁ PLAVBA. SaMARAI 277 293 SOS XXIII MISIMA Korálové terasy. Přistání v Mísíme. Domorodé vesnice a zahrádky XXIV NA NOVE URITANNII Příjezd do Rabaulu. Výlet do Tomy. Německé a australské hospodářství. Kráter v Matupi XXV OPĚT V SAMARAI A V OKOLÍ MissiE Kwato. Vyjížďka do Güraje. Nebezpečná plavba mezi korálovými útesy. Souhrn dojmů z Nové Guineje .116 324 WVI V CA1RNSU A NA ATHERTONSKĽ KRAB A HNE Nei-ic Cai iostinne pobri řeky Barronu. Změny na jezera rňs. Tamní kmen černošský. Kaňon Athertonské krabatině. Kráterová 342 \\\ll V NÍŽINĚ MEZI CABINS] Al A INNISFAILEM Okolí Babindy. Ve třtinových plantážích. Nezdařený výlet do Yarraby. Innisfail. Townsvili.e a Magnetic Island 364 WYIII KIAMA A KANGAROO VALLEY »Blow hole« u Kiamy. Pěší výlet z Bowralu do Nowry. Jervis Bay \\l\ V TASMÁNII JIŽNÍ A STŘEDNÍ Chobot Derwentský. Hobart. Mount Wellington. Vyjížďka, na Huon. Národní park. Port Artur. Velké jezero a Wad- I) A.MAN NA \\\ V SEVERNÍ A ZÁPADNÍ TASMÁNII Vla-eem do Launcestonu. Launceston a okolí. Jeskyně u De- LORAINE. BURNIE. V OKOLÍ MOUNT LvELLU. BUDOUCNOST TaS-MANIE \\\l BURRINJUCK A CANBERRA Umělé jezero u Burrinjucku. Zavodňování na Murrumbidgee. Yass. Canberra a její okolí. Bungendore a Lake George 37í) 384 407 427 XXXIl CESIA DO WALGETTU A POBYT V DUNGALEARU Přípravy k návštěvě ovčácké stanice. Nová oblast pšeničná. Walgett. Stanice Dungalear. Stříhání ovcí. Vodní nádrže. Budoucnost ovčáctví v Austrálii 445 \\\lll OPÁLOVÉ DOLY LIGHTNING RIDGE A VENKOVSKÉ KOŇSKÉ DOSTIHY Opálové doly. Beznadějnost diggerského života. Dostihy. Mírný průběh a divoký konec svátečního dne. Artézská studně. »Back jumping«. Černošský tábor u Walgettu. Vlnařská BURSA 469 \V\IV ZA ÚPLNÝM ZVEMÉNÍM SLUNCE V TENTERFIELDU 21. září 1922 v Austrálii. Naše stanoviště. Průběh zatmění A ÚČINKY. JEHO NA ZVÍŘATA. »DOKTORŮV NOS« 47y WW NA SEVERNÍCH ŘEKÁCH NOVÉHO JIŽNÍHO WALESU Z TENTERFIELDU DO LlSMORE. BaLLINA. MOUNT WARNING. Na řece Tweedu. Banánový kraj. Podél pobřeží k jihu 491 WWI DOMÁCÍ A DRUŽNÝ ŽIVOT \ SYDNEY Australský žargon. Společenská civilisace. Denní pořádek v rodinách. Volnost dětí. Život na školách. Potrava. Nápoje Zábavy společenské. Sporty 511 WWII DUŠEVNÍ ŽIVOT V AUSTRÁLII Co čte australské obecenstvo. Australský denní tisk. Australská literatura. Malířství. Umění reprodukční. Vědecký ruch WWIII AUSTRALSKÝ OBČAN A JEHO POMĚR K HOSPODÁŘ-SKO-POLITICKÝM A SOCIÁLNÍM OTÁZKÁM Australská mentalita podobná československé. Vývoj demokracie australské. Bílá Austrálie. Pokrokové občanstvo po boku dělnické strany. Jejich vymoženosti. Stinné stránky australského uvědomění. zaujatost proti soukromému podniKÁNÍ. Dělník a zaměstnavatel. Špatné důsledky umělé iso- LACE 555 XXXIX POLITICKÉ STRANY AUSTRALSKÉ Rozdíl mezi situací v rt. 1910 a 1920—22. Dělnická strana, její zásluhy a nedostatky. Strana občanská (nacionalistická). Strana australského venkova. Budoucnost Austrálie 597 \L AUSTRÁLII A OSTATNÍ SVĚT Poměr Austrálie k britské říši, k Francii, k Německu a k Československé republice. Budoucnost československo-aistralských obchodních styků ô23 \LI Austrálie jako cíl vystěhovalců Kolik lidí může Austrálie vyživiti. Příčiny malého ruchu vystěhovaleckého. Zásady zemědělské imigrace. Nevýhody Austrálie pro československé vystěhovalce 639 ZÁVĚR I. DÍLU