SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY
STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS
B 51, 2004 -- STUDIA PHILOSOPHICA
JIŘÍ RACLAVSKÝ
POJMOVÉ POSTOJE Z HLEDISKA LOGIKY
1. Úvod
Problematika pojmových postojů spadá v pojetí, v jakém o ní budeme pojednávat,
do oblasti logické sémantiky (resp. logické analýzy přirozeného jazyka)
a tím také do filosofické logiky (obecně tedy do širokospektrálního úsilí zvaného
analytická filosofie), rovněž tak do analytické větve filosofie jazyka. V soudobé
literatuře je takto námi zkoumané téma řazeno spolu s problematikou propozičních
postojů (propositional attitudes, o postojích k propozicím) do logiky postojů
(attitude logic), na poli zkoumání propozičních postojů bylo ovšem dosud
publikováno snad až nepřehledné množství literatury.
K tématu propozičních postojů se přistupovalo ze zorných úhlů různých logických
systémů, mezi nimiž jako velmi inspirativní vyniká přístup z pozic logik
intenzionálních (zpravidla užívajících sémantiku pomocí možných světů, possible
worlds semantics). Rudolfa Carnapa, Richarda Montagueho, avšak vlastně
i Alonza Churche, následovali logikové, kteří zdůraznili nutnost přijmout při
logické analýze přirozeného jazyka jako pomocné explikační entity intenze (intenze
byly považovány za fregeovský smysl, způsob zadání předmětu). Naproti
tomu následovníci Bertranda Russella a zejména pak Willarda van Ormana Quina
různě důmyslně obhajují vidění světa (a takto i významu jazykových výrazů)
jakožto složeného výhradně z extenzí (jen z předmětů, tedy bez oněch způsobů
zadání předmětů). Již od poloviny sedmdesátých let dvacátého století se však
ukazuje nezbytnost přijmout hyperintenzionální entity (entity strukturovanější
než entity intenzionální), přičemž iniciační zjištění pro toto učinil vlastně již
Carnap, Church i Ruth Barcan Marcus. V osmdesátých letech pak Max J. Cresswell,
Pavel Tichý, eventuálně též Edward N. Zalta anebo Joseph Almog vypracovali
logické systémy aspirující na to být systémy logiky hyperintenzionální.
Při tomto mohutném úsilí je pak poněkud překvapivé, že pojmové postoje (notional
attitudes) patří k relativně nejméně probádané či spíše nejméně probádávané
oblasti, kterou je s to logika postojů zkoumat a postihnout.
Doplňme ještě, že z jiných úhlů pohledu je námi prozkoumávaná problematika
nahlížena jakožto problém intencionálních kontextů (kontextů, které vyja-
74 JIŘÍ RACLAVSKÝ
dřují propoziční či pojmové postoje). Související problematika belief attitude
reports (hlášení domněnkového postoje) ovšem v zásadě patří do rámců témat
disciplín obecně náležejících do filosofie mysli, široce i do teorie intencionality.
Avšak zatímco v prostředí filosofie mysli se teoretikové zaobírají konkrétními
(časově a prostorově lokalizovatelnými) mentálními postoji individuí (aj.) ke
konkrétním (mentálním) objektům, logická analýza od zkoumání intencionálních
mentálních stavů odhlíží, zajímá se o objektivní postoje.1
Co je míněno výrazem pojmové postoje? Především musíme uvést, že anglický
jazyk má k dispozici dvě odlišná slova, notion a concept, která jsou do češtiny
přeložitelná pouze slovem jedním, totiž slovem pojem.2 V logice se pak užívá
termín pojem nikoli v obecném významu, ale v tom, v jakém je uvažován např.
v teorii pojmu. Pro takovýto pojem pojmu se v relevantní anglicky psané literatuře
takřka zásadně vyskytuje výraz ,,concept". Pro ty objekty postojů, o kterých
pojednává tato stať, se však používá výraz ,,notion"; nejde tedy (výhradně) o logický
pojem pojmu. I přes toto např. Graeme Forbes při diskutování pojmových
postojů o nich uvažuje jako o ,,relaci mezi subjektem a běžným objektem";3 mj.
takováto předběžná definice je široká, širší než ta, podle níž je pojmový postoj
vztah k pojmu ve smyslu ,,notion". Naše práce se bude držet spíše vymezení
pojmového postoje jakožto postoje k tomu, co bychom zahrnuli pod pojem ,,notion"
­ tedy ne každý vztah k nějakému druhu objektu bude považován za
pojmový. Můžeme totiž uvažovat, že např. postoj individua k individuu (což je
také objekt) je sice vyjádřením intencionálního, nicméně obyčejného konání,
nikoli postoje pojmového (uvažme třeba věty jako ,,Xenie mluví s Yannisem",
,,Xenie kope do balónu").
Má se také zato, že objekt, který je předmětem pojmového postoje, je zpravidla
vyjádřen nevětným výrazem, nikoli výrazem větným. Tímto zatím alespoň
předběžně odlišíme pojmové postoje od postojů propozičních. Takže zatímco
propozičními postoji jsou postoje, o nichž vypovídají např. věty ,,Xenie ví (věří,
domnívá se, myslí, ...), že 2+3=5", ,,Xenie ví (věří, domnívá se, myslí, ...), že
Jitřenka je Večernice", ,,Xenie ví (věří, domnívá se, myslí, ...), že papež je v nebezpečí",
tak typickými příklady pojmových postojů jsou např. ty, o kterých vypovídají
věty jako třeba ,,Xenie myslí na 2+3", Xenie počítá 2+3", ,,Xenie hledá
jednorožce", ,,Schliemann hledá místo, kde je Trója".
Podstatné je to, že v případě propozičních postojů je postoj veden k tomu, co
může být pravdivé nebo nepravdivé (dopouštíme se zde ovšem určité simplifikace),
v případě pojmových postojů tomu tak není. Obecná definice toho, co (na
1 Tato stať shrnuje výsledky autorovy disertační práce. Srov. Raclavský, Jiří (2003): Logické
zkoumání pojmových postojů, Brno: FF MU. Z důvodu vzniku přílišné rozsáhlosti textu zde
nejsou zařazeny formální analýzy vět o (pojmových) postojích i některé detailní úvahy; v tomto
odkazujeme na jmenovanou disertační práci.
2 Jako první použil jak termín ,,propoziční postoje", tak termín ,,pojmové postoje" Bertrand
Russell in Russell, Bertrand (1975): Zkoumání o smyslu a pravdivosti. Praha: Academia. Pův.
Russell, Bertrand (1940): An Inquiry Into Meaning and Truth. New York: W. W. Norten.
3 Forbes, Graeme (2001): The Logic of Intensional Transitives Part 1: Weakening and Disjunction
(Draft 8, in preparation), nepublikovaný manuskript, 65 s.;
http://www.tulane.edu/~forbes/preprints.html již není dostupné; s. 2.
75POJMOVÉ POSTOJE Z HLEDISKA LOGIKY
rozdíl od propozičního postoje) je pojmovým postojem, tedy značně kolísá, protože
pojmovým postojům bylo doposud věnováno málo pozornosti.4
2. Vývoj problematiky
Problematiku pojmových postojů otevřel Willard van Orman Quine ve stati
Quantifiers and Propositional Attitudes.5 Při pokusu analyzovat predikátovou
logikou větu ,,Ktésiás loví jednorožce" by totiž měl být Ktésiás v ,,přímé" relaci
k prvku domény (prvku universa diskursu); jenže žádný takový prvek, individuum,
které by bylo jednorožcem, není, neboť množina jednorožců je prázdná.
Tuto větu tedy nesmíme číst v relačním smyslu, říká Quine, ale v pojmovém
(notional) smyslu (které má být na prázdnosti či neprázdnosti podmnožiny domény
nezávislé). Quine vynašel jednoduchou metodu, jak učinit toto pojmové
čtení, totiž parafrázi takovýchto vět na věty vyjadřující propoziční postoj (proto
jde o tzv. klauzální analýzu, clausal analysis), kde se např. namísto slovesa ,,hledá"
vyskytuje obrat ,,usiluje, aby našel", resp. ,,přeje si uspět v tom, aby našel"
(,,strives that finds"). Takže věta ,,Walter hledá mořskou pannu" je parafrázována
na větu ,,Walter usiluje, aby nalezl mořskou pannu". Nicméně takováto parafráze
a následná analýza jaksi porušuje Parmenidův princip (že věta hovoří jen
o těch entitách, které jsou ve větě jmenovány): odkud se v analýze vzalo sloveso
,,nalézt", když věta hovoří o ,,hledání" a nikoli ,,nalézání"?, odkud přišlo ,,usilování"
nebo ,,přání", když věta o tomto toužení nehovoří? Navíc: máme takovéto
věty analyzovat s užitím slovesa ,,usilovat" nebo ,,přát si"? ­ analýza by přece
měla být jednoznačná. Proč se z postoje k pojmu stal postoj propoziční? Připomeňme,
že samy Quineovy analýzy propozičních postojů jsou známým předmětem
kritiky. Sám Quine se již pojmovými postoji nijak dále nezabýval, následují
ho však propozicionalisté ­ Terence Parsons, Marcel den Dikken, Richard Larson,
Peter Ludlow, William Lycan, Mark Richard.
Na rozdíl od Quinea zvolil Richard Montague přístup z pozice jím vyvinuté
intenzionální logiky. Věty jako ,,John hledá jednorožce" analyzoval hned v několika
statích.6 Nicméně jeho principy analýzy pomocí operátoru ,,^" jsou vadné
4 A to i např. v Aho, Tuomo (1994): On the Philosophy of Attitude Logic, Helsinki: Acta Philosophica
Fennica.
5 Quine, Willard van Orman (1956): Quantifiers and Propositional Attitudes, The Journal of
Philosophy 53, 5, 177­187.
6 Montague, Richard (1974): On the Nature of Certain Philosophical Entities, in Montague,
Richard (1974): Formal Philosophy. New Haven ­ London: Yale UP, 148­187; pův. Montague,
Richard (1960): On the Nature of Certain Philosophical Entities, Monist, 53, 159­194;
týž (1974): Universal Grammar, in Montague, Richard (1974): Formal Philosophy, New Haven
­ London: Yale UP, 222­246; pův. Montague, Richard (1970): Universal Grammar, Theoria,
36, 373­398); týž (1974): The Proper Treatment of Quantification in Ordinary English,
in Montague, Richard (1974): Formal Philosophy. New Haven ­ London: Yale UP, 247­270;
pův. Montague, Richard (1973): The Proper Treatment of Quantification in Ordinary English,
in Hintikka, J. ­ Moravcsik, J. ­ Suppes, P. (eds.): Approaches to Natural Language: Proceedings
of the 1970 Stanford Workshop on Grammar and Semantics, Dordrecht: D. Riedel Publishing
Company, 221­242.
76 JIŘÍ RACLAVSKÝ
tím, že ­ jak tvrdí např. G. Forbes (Forbes 2001a) ­ postoj je nakonec vlastně
veden k tomuto intenzionálnímu operátoru a nikoli k objektu, o němž hovořila
daná věta.
Jinou než Montagueho, avšak také intenzionální logiku (vyššího řádu) zvolil
Graeme Forbes, který Montaguemu vytknul onu kategoriální chybu a který kritizuje
také propozicionalisty za jejich klauzální analýzu. Např. argumentuje, že
věta ,,Walter hledá jednorožce" přece neobsahuje výrazy ,,zkusit uspět" a ,,nalézt",
a proto o nich daná věta nemůže být; ukazuje dále, že substituce ,,Supermana"
za ,,Clarka Kenta" ve větě ,,Lex Luthor se bojí Clarka Kenta", není
oprávněná ­ to, že ,,Luthor se bojí Supermana" přece nevyplývá.7 S těmito námitkami
v zásadě souhlasíme. Forbes se při rozvíjení vlastní koncepce takřka
výhradně věnuje jen námi níže nezkoumanými případy vět o postojích, totiž anaforám
a indexickým výrazům (užitím Schifferovy ,,hidden-indexicals semantics";
Forbes 2001a), zkoumání složených vět,8 dále vsunování různých modifikátorů
do vět o pojmových postojí, či vsunování výrazů pro různé nestandardní
kvantifikátory.9 Tento odklon od jádra problematiky pojmových postojů, stejně
jako i ne výslovná intenzionalita (natož pak hyperintenzionalita) mohou být považovány
za nedostatky Forbesova přístupu. Důrazněji řečeno, Forbes se pojmovými
postoji vlastně nezabývá, zabývá se analýzou postojů k objektům ­ proto
u něj nalezneme jen vysvětlení toho, co je postoj, popř. objektuální postoj, ale
nikoli toho, co je pojmový postoj.
Požadavek hyperintenzionálního přístupu při logické analýze přirozeného jazyka
je velmi dobře splněn při přístupu transparentní intenzionální logikou
(TIL) Pavla Tichého, což je hyperintenzionální systém, který se výborně osvědčuje
při analýze výrazů přirozeného jazyka (zvláště pak při řešení propozičních
postojů).10 Dalším důvodem pro přijetí tohoto přístupu je to, že autoři užívající
7 Forbes, Graeme (2001b): Intensional Transitive Verbs: The Limitation of Clausal Analysis
(Draft), nepublikovaný manuskript (21 s.),
http://www.tulane.edu/~forbes/pdf_files/ITV_Lims.pdf.
8 Zejm. Forbes, Graeme (2002): Disjunctive Attitudes (Draft 2.1), nepublikovaný manuskript
(18 s.), původně dostupný na webových stránkách.
http://www.tulane.edu/~forbes/preprints.html
9 Obojí viz např. Forbes, Graeme (2000): Objectual Attitudes, Linguistics and Philosophy 23,
141­183; týž (2001): Objectual Attitudes (Draft 7), nepublikovaný manuskript (56 s.), na
webových stránkách již nedostupný.
10 Transparentní intenzionální logiku (TIL) můžeme charakterizovat tak, že je důsledně intenzionální,
neboť explicitně vyjadřuje proměnnou možných světů (k ní je přidána i proměnná pro
časové okamžiky). TIL sice vychází z lambda kalkulu, nicméně na rozdíl od něj je pojímán
jako interpretovaný jazyk, přičemž teorie konstrukcí povyšuje TIL na hyperintenzionální logiku.
TIL mj. zachází s parciálními funkcemi a předpokládá fixní universum diskursu. Nad
stanoveným epistémickým rámcem disponujeme entitami různých typů (TIL využívá rozvětvenou
teorii typů), např. extenze (označované matematickými výrazy), či intenze (označované
empirickými výrazy). Tyto entity jsou tím, co různé druhy konstrukcí (tedy hyperintenze, významy
výrazů je vyjadřujících) konstruují. Pro samotný aparát TIL odkazujeme např. na Tichý,
Pavel (1988): The Foundations of Frege's Logic, Berlin ­ New York: Walter de Gruyter
a Duží, Marie (2002): Intensional Logic and the Irreducible Contrast between de dicto and de
re, http://www.cs.vsb.cz/tech_reports/tr-2002­01.pdf, event. též Duží, Marie (2000): De re vs.
de dicto, Organon F 7, 4, Bratislava: SAV, 365­378, či Raclavský 2003.
77POJMOVÉ POSTOJE Z HLEDISKA LOGIKY
tento systém doposud prezentovali k problematice pojmových postojů největší
počet jednotlivých analýz i obecných tvrzení. Můžeme však dokonce konstatovat,
že teoretici užívající transparentní intenzionální logiku se pojmovými postoji
vlastně věnují jako jediní. Ukážeme si také, že se lze vyhnout nedostatkům
explikace pojmových postojů, z nichž část byla uváděna výše.
3. Předběžná zkoumání
Cílem zkoumání pojmových postojů je odpovědět na dvě klíčové otázky, které
se týkají pojmových postojů. Když analyzujeme pojmové postoje, tak se podobně
jako u propozičních postojů musíme nejprve ptát: K jakému druhu objektu
je agens činící postoj vztažen? Při zodpovídání této otázky nám sada testů,
zejména však substituční test, ospravedlní či zdiskredituje náš návrh analýzy.
Toto ukazuje i úzkou souvislost našich zkoumání s klíčovým cílem logiky, kterým
je zachytit vyplývání, determinovat množinu platných úsudků. Pokud se
totiž zjistí, že po určité logické analýze dané věty (tedy i po určení druhu objektu-cíle
a druhu objektu označovaného příslušným slovesem) lze z dané věty odvodit
větu, která z dané věty ve skutečnosti nevyplývá, je nutné analýzu dané
věty revidovat. Po zodpovězení této otázky vzápětí vyvstává otázka další, otázka
možná základnější, a to nejen proto, že klasifikace pojmových postojů není ustálena:
Které postoje smí být zvány pojmové? Jak bude vidět i v průběhu naší studie,
témata obou otázek spolu souvisí. Narazíme např. na případy takových vět,
které podle předběžné klasifikace nevypovídají o pojmovém postoji, avšak logická
analýza těchto vět, určení objektu postoje, ukáže, že vyjadřují pojmový
postoj (apod.).11
Samotná klasifikace pojmových postojů ovšem může být vedena různými kritérii,
přestože zřejmě žádný klasifikační nástroj není pro daný úkol zcela optimální.
Jako tento klasifikační nástroj jsme zvolili rozvětvenou teorii typů (jak je
podána v TIL), která nám umožní třídit věty vyjadřující (pojmové) postoje podle
druhu objektu-cíle a tím i podle druhu vyjádřeného (pojmového) postoje (srov.
níže klasifikaci našich analýz). Pro význam tohoto úkolu jistě mluví mimořádná
ambivalentnost, nejednoznačnost, vět vyjadřujících (pojmový) postoj.
Pro jednoznačné zobecnění a zodpovězení otázky ,,Které postoje smí být zvány
pojmové?" je dále nezbytné rozhodnout volbu mezi různými pojetími intencionality
a volbu mezi různými pojetími postoje. Naneštěstí tato problematika
není v současné logice jasně pojednána a nepanuje o ní všeobecná shoda; proto
je otázka, co vlastně je pojmovým postojem, v dosavadní literatuře často zkoumána
jen povšechně a okrajovým způsobem. Protože vyřešit takovéto předpoklady
značně přesahuje rámec naší práce, jsme nuceni se přiklonit k jedné určité
11 Mj. se dá uvažovat, že klasifikační kritérium podle ,,otázky po druhu objektu pojmových postojů"
je náplní bližší tématům ontologie, neboť se zabýváme typy objektů a tím ontologií entit.
Některé aspekty kritérií pro zodpovězení ,,otázky, které postoje jsou pojmovými postoji"
mohou být zase chápány jako epistemologické, rozumíme-li epistemologii jako disciplínu zabývající
se principy poznání.
78 JIŘÍ RACLAVSKÝ
koncepci intencionality12 a vlastně i k jedné z koncepcí pojmu postoje (a to takové
koncepce, podle níž nejsou postoji pouze mentální aktivity jako např.
,,myslet na americké prezidentství", ale i aktivity jako ,,mluvit o americkém pre-
zidentství").
Charakterizujme nyní pojem postoje tak, abychom mohli provést naše zkoumání
postojů pojmových: Postoj je asymetrickou empirickou relací mezi agens
(individuem činícím postoj) a objektem-cílem (objektem postoje). Mj. pokud prozkoumáme,
kdo (co) může být činitelem postoje, tak dojdeme k závěru, který
potvrzuje intuici, že činitelem, agens postoje je jen individuum (individuum, jak
je specifikováno podle TIL); lze proto formulovat tvrzení, že za postoj považujeme
jednotlivý postoj, který činí individuum ­ agens, a toto individuum je
označováno buď přímo vlastním jménem, anebo nepřímo individuovou deskripcí
či třídovým determinátorem (zvláštní třídovým determinátorem je obrat ,,individuum,
které se jmenuje...", apod.).
4. Zkoumání pojmových postojů v TIL
V přehledu vývoje explikace pojmových postojů jsme zjistili, že patrně nejvhodnější
explikací je ta explikace, podle níž jsou pojmové postoje postojem
k intenzi. V linii TIL ovšem zprvu převažoval jiný přístup ­ Bjrn Jespersen ve
své iniciátorské stati o hledání a nalézání argumentoval,13 že např. při hledání
místa, kde je Trója, není dostačující ,,funkcionální" (tj. intenzionální) přístup, že
je vhodnější chápat postoj hledání jakožto vztah ke konstrukci (,,konstrukční"
přístup). Protože toto považoval přece jen za příliš silné řešení, navrhl explikovat
postoj jako vztah k pojmu (pojem byl v tehdejší fázi teorie pojmu chápán jako
množina úzce ekvivalentních konstrukcí). Od tohoto stanoviska však později
slevil na ,,konstrukční přístup",14 přičemž Pavel Materna tento ,,konstrukční přístup"
podmíněně také přijímal.15 Marie Duží však již v roce 2000 považuje např.
hledání za objektivní vztah mezi hledajícím a příslušnou intenzí16 (její argumentaci
přijal i pro ostatní pojmové postoje František Gahér).17 Později své stanovisko
explicitně rozšířila i na další pojmové postoje, protože ,,intencionální aktivity
agens jsou primárně vztaženy k úřadu samotnému, bez ohledu na to, jak je
12 V našem případě k té koncepci intencionality, která je reprodukována in Kolář, Petr ­ Svoboda,
Vladimír (1992a): Logická struktura vět o jednání (Dvě analytická cvičení), Filosofický
časopis 40, 459­466, 661­671, 887­905.
13 Jespersen, Bjrn (1999): On Seeking and Finding, in Childers, T. (ed.): Proceedings Logica'98,
Praha: AV ČR, 61­72.
14 Jespersen, Bjrn (2000): Attitudes and Singular Reference in Transparent Intensional Logic,
disertační práce, Brno: FF MU.
15 Materna, Pavel ­ Štěpán, Jan (2000): Filosofická logika: nová cesta? Olomouc: Univerzita
Palackého.
16 Srov. Duží, Marie (2000b): Propoziční / pojmové postoje: postoje ke konstrukcím nebo
k intenzím? Organon F (Príloha): Denotácia, referencia a význam, 46­57.
17 Gahér, František (2002): Anafora a pojmové postoje, Organon F (Príloha): Filozofia Ludwiga
Wittgensteina, Bratislava: SAV, 130­155.
79POJMOVÉ POSTOJE Z HLEDISKA LOGIKY
úřad sdělen";18 k jejímu stanovisku jsme se v zásadě připojili. Nyní uveďme naše
rozdělení pojmových postojů podle druhu objektu-cíle a diskutujme principy
analýzy vět, které tyto postoje vyjadřují.
A. Postoje k objektům označovaným neempirickými výrazy
A. I. 1 Postoje ke konstrukcím. Prozkoumejme nejprve takový typ postojů,
jejichž objektem-cílem je konstrukce (obecně objekt typu řádu n). Tedy například
věta ,,Xenie počítá 2+3" (anebo ,,Xenie myslí na 2+3") vypovídá o postoji
individua ke konstrukci (nikoli výsledku této procedury); za tuto konstrukci nesmí
být substituováno (jestliže Xenie počítá 2+3, nesmíme přece odvodit, že Xenie
počítá odmocninu z 25, vždyť přece vůbec nemusí odmocniny umět počítat).
Tyto skutečnosti byly již opakovaně prezentovány ve studiích z prostředí TIL,
my však navíc tvrdíme, že při určitých postojích ke konstrukcím jsme omezeni
pouze na určitý druh konstrukcí ­ například v případě třeba postoje počítání
(v užším smyslu) jsme omezeni výlučně na počítání konstrukcí druhu kompozice.
Objektem-cílem postoje mohou být ovšem objekty i vyššího řádu než 1. Jimi
mohou být nepochybně i pojmy ve smyslu teorie pojmů (ačkoli většinou jsou
typu řádu 2. Můžeme také konstatovat, že postoje k matematickým pojmům
(pojmům, nikoli objektům) jsou empirické relace mezi individuem a objektem
typu řádu n, přičemž n je ve většině případů rovno 2 (shoda s Duží 2003).
Výčtem uveďme (alespoň některá) slovesa, která se často uplatňují pro vyjádření
takovýchto postojů: ,,myslet (něco, na něco)", ,,znát (něco)", ,,koncipovat
(něco)", ,,definovat (něco)", ,,postulovat (něco)", ,,konstruovat (něco)". Všechna
tato slovesa jsou ovšem typově polymorfní (srov. též níže), neboť je lze využít
k vyjádření i jiných typů postojů. Na typové úrovni je nerozhodnutelné, zda postoj
k objektu typu řádu n je postoj k propoziční konstrukci a spadá tak pod
,,propoziční postoje", anebo je to postoj ke konstrukci nepropoziční a může tak
spadat pod ,,pojmové postoje". Podle nás však mohou být postoje k objektům
typu řádu n (které jsou označeny nevětným výrazem) považovány za pojmové
postoje.
A. I. 2 Postoje k typům (problém typové polymorfie). Uveďme nejprve
problém typové polymorfie, který spočívá v tom, že věty jako ,,Xenie na něco
myslí" (výraz ,,něco" je tzv. typově polymorfní) nejsou při typovém přístup jednoznačným
způsobem analyzovatelné, protože nelze zjistit obor proměnnosti
proměnné (zastupující v analýze výraz ,,něco"). Xeniino myšlení však nesmíme
redukovat pouze na objekty typu řádu 1,19 v případě takových postojů jako je
,,myslet (na něco)", ,,uvažovat (něco)", ,,postulovat (něco)", nejsme obecně limitování
naprosto ničím: objektem-cílem myšlení může být objekt jakéhokoli typu.
Marie Duží (Duží 1999) se zabývala také tím, kdy je vztah veden i mezi indivi18
Duží, Marie (2003): Notional Attitudes (On Wishing, Seeking and Finding), Organon F 9, 3,
237­260.
19 Srov. Duží, Marie (1999): Propositional / notional attitudes and the problem of polymorphism,
in Childers, Timothy (ed.): The Logica Yearbook 1998, Praha: AV ČR, 50­60, či Materna
­ Štěpán 2000.
80 JIŘÍ RACLAVSKÝ
duem a typy (např.: ,,Xenie myslí typ řádu 1"). Prozkoumala i zdánlivé řešení
obohacením rozvětvené teorie typů o další dimenzi (druhy typů), přičemž přesto
může být uvažován objekt ještě vyššího typu. Z typového hlediska lze volitelně
postoje k těmto objektům (které jsou označeny nevětným výrazem; což z typového
hlediska nelze rozpoznat) tedy typu druhu n řádu k (i vyššímu) považovat
za pojmové postoje.
A. II. 1 Postoje k číslům, jejich množinám, relacím a funkcím; lingvistické
postoje. Uvažujme nyní méně případné (a v TIL dosud nereflektované) čtení
věty ,,Xenie myslí na číslo 8". Tuto větu můžeme chápat tak, že Xenie nemyslí
na pojem čísla 8, ale přímo na to číslo jakožto objekt typu čísel. To by znamenalo,
že na toto číslo může mluvčí-reportér ,,ukázat" kteroukoli jinou ekvivalentní
konstrukcí (a substituce koreferenčních výrazů jsou tak korektně uskutečnitelné).
Nejedná se proto o pojmové postoje, ale pouze o postoje k těmto objektům. Stejnými
vztahy jako vztahy k reálným číslům jsou (podle epistémického rámce
TIL) vztahy k časovým okamžikům, které jsou ztotožněny s reálnými čísly. Do
tohoto okruhu postojů zařadíme i lingvistické postoje, které definoval Tichý,20
neboť výrazy jazyka mohou být zakódovatelné numerickými kódy pomocí gödelizace.
Každému výrazu je přiřazeno číslo, a proto jsou lingvistické postoje, vyjádřené
např. větou jako ,,Xenie myslí na ,2+3`", postoji k číslu ­ objektu.
A. II. 2 Postoje k možným světům, jejich množinám, relacím a funkcím.
Pokud budeme objekty typu možného světa, jejich relace a funkce chápat jako
extenze (a jako intenze budeme chápat výlučně funkce z možných světů a časových
okamžiků), zjistíme, že postoje k nim jsou ­ analogicky jako postoje k číslům
­ pouze postoje. Takže pokud ,,Xenie myslí na W8", přičemž W8 je myšlen
jako možný svět ­ objekt a nikoli pojem tohoto možného světa W8 (na tento objekt
pak může mluvčí-reportér ,,ukázat" kteroukoli jinou ekvivalentní konstrukcí,
substituce jsou platné), je to postoj a nikoli pojmový postoj.
A. II. 3 Postoje k pravdivostním hodnotám, jejich množinám, relacím
a funkcím. Analogicky jako při postojích k číslům, lze vést postoje i k pravdivostním
hodnotám, jejich relacím či funkcím (např. ,,Xenie myslí na konjunkci",
ovšem na konjunkci jakožto objekt, nikoli pojem tohoto objektu). Opět jde pouze
o postoje objektuální a nikoli o pojmové (substituce jsou platné).
A. II. 4 Postoje k individuím. Problematika postojů k individuím byla
s různou mírou intenzity zkoumána již v minulosti,21 přičemž bylo navázáno na
časově předcházející poměrně stručná zkoumání či observace k pojmovým postojům.22
Tato problematika, kterou zkoumáme v této a následující sekci, je poměrně
dosti spletitá z důvodu časté homonymie výrazů (i proto jsou v této sekci
pro přehlednost zařazeny také takové postoje, které nejsou vedeny jen k individuu
či individuovému úřadu a spadají tak do jiných sekcí).
V jednoduchých případech (jako ve větě ,,Xenie obdivuje Yannise", ale i ,,Xenie
mluví s Yannisem", či ,,Xenie kope do balónu") jde o postoje analogické
20 Tichý, Pavel (1986a): Indiscernibility of Identicals, Studia Logica 45, 257­273.
21 Srov. Jespersen 1999, Gahér 2002, Duží 2000b, či Duží 2003.
22 Např. Tichý 1988, Kolář, Svoboda 1992a, ale i Kaplan či Church.
81POJMOVÉ POSTOJE Z HLEDISKA LOGIKY
např. postojům k číslům ­ substituce pomocí koreferenčních výrazů jsou platné
a oprávněné (je-li Yannis nejslavnější skladatel, tak můžeme odvodit, že Xenie
obdivuje nejslavnějšího skladatele). V souladu s naší předběžnou charakteristikou
jde tedy nikoli o pojmové postoje, ale pouze o objektuální postoje.23
Lze hledat (ve smyslu anglického ,,seeking") nějaké individuum? Hloubku
otázky nahlédneme z toho, že výraz ,,looking for" se v angličtině často používá
tehdy, když je existence hledaného objektu zaručena; v opačném případě používá
angličtina výraz ,,seeking". My tohoto rozlišení využijeme jakožto rozlišení
logického, ovšem výlučně podle zaručení existence individua, resp. individua
jakožto držitele (individuového) úřadu. Můžeme argumentovat, že existence
každého individua je zaručena a priori, všechna individua jsou již dána (universum
diskursu je fixní), a hledání (ve smyslu ,,seeking") je vlastně z těchto filosofických
pozic nemožné, je totiž bezprostředním nalézáním. Toto hledání individua
však můžeme explikovat ve smyslu následujícího druhu hledání, hledání ve
smyslu ,,looking for" (to budeme značit ,,hledatL").24
Uvažme větu ,,Xenie hledáL, kde je Yannis", či ,,Xenie hledáL místo, kde je
Yannis" (budeme používat parafrázi ,,Xenie hledáL lokaci Yannise"). Xenie nezná
to místo (řekněme množinu trojic bodů na Zemi), hledá úřad ­ intenzi (nazvěme
ho -úřad) takovýchto množin trojic bodů.25 Hledání -úřadu je zřejmě pojmovým
postojem, protože pojem -úřadu je ,,nepostradatelný", je v supozici de dicto
a nelze za něj substituovat neekvivalentní pojem konstruující tutéž hodnotu
v daném možném světě a čase (též Duží 2003).
Pozoruhodné je, že v tomto případě jsou dvě možnosti sestavení pasíva: a) ,,Lokace
Yannise je hledánaL Xenií" (běžné pasívum, uskutečnitelné vždy) a b)
,,Yannis je takový, že jeho lokace je hledánaL Xenií".26 První druh pasíva nazvěme
a) ,,pasívum de dicto", druhý druh b) ,,pasívum de re" (terminologie je odvozena
z Duží 2003); ačkoli je pojem -úřadu vždy v supozici de dicto, v případě
b) je přímo poukazováno k individuu a reportér může k tomuto individuu poukazovat
prostřednictvím různých úřadů (které dané individuum zastává; koreference),
jejichž pojem bude vždy v supozici de re.
Pozoruhodné je i nalézání individua, resp. jeho místa. Xenie může a) naprostou
náhodou (vyznačujeme pomocí ,,N") nalézt, ,,zakopnout" třeba o Koh-I-Noor
­ ,,Xenie našlaN Koh-I-Noor". Toto nalézání náhodou (v maďarštině ,,találni") je
prostě empirickou relací mezi dvěma individui a tak jistě nejde o pojmový postoj
(na Koh-I-Noor může reportér poukázat kterýmkoli koreferujícím výrazem,
např. ,,nejznámější diamant"). Kromě tohoto nezamýšleného hledání je však b)
i nalézání intendované (v maďarštině ,,megtalálni"), je to nalézání po předchozím
hledání (vyznačujeme pomocí ,,H"), hledání jakožto vztah k -úřadu. Takže
např. ,,Xenie našlaH lokaci Koh-I-Nooru" vypovídá o pojmovém postoji k úřadu.27
Existuje ovšem i případ c), kdy Xenie nevědomky ,,šlape" po místu,
23 Podobně Jespersen 1999, Gahér 2002 a Duží 2003.
24 Již Jespersen 1999, též Duží 2003.
25 Odvozeno z Gahér 2002, Duží 2003.
26 Jen ona druhá možnost je uvedena in Duží 2003.
27 Oba dva případy srov. Jespersen 1999, Duží 2003.
82 JIŘÍ RACLAVSKÝ
které je lokací Koh-I-Nooru, aniž by si toto sama uvědomovala (protože to místo
nehledala) ­ tehdy může reportér ironicky poznamenat, že ,,našla" lokaci Koh-INooru
(toto nalézání je empirickou relací k množině trojic a není pojmovým po-
stojem).
Podobně lze vysvětlit nalézání po hledání (,,megtalálni2") v tom smyslu, že
Xenie se po úspěšném hledání octne v přímé relaci k hodnotě hledaného úřadu,
tedy k nějakému určitému místu (množině trojic čísel), k čemuž je nezbytné přijmout
určité postuláty (pravidlo o existenci hodnoty úřadu, pravidlo o substituci,
pravidlo o koreferenci).28
B. Postoje k objektům označovaným empirickými výrazy
B. 1 Postoje k individuovým úřadům. Nejprve zvažme postoje k hodnotě
individuového úřadu, tedy individuu; např. ,,Xenie mluví s prezidentem USA"
(konstrukce individuového úřadu je v supozici de re). Ty nejsou pojmovými postoji,
ale pouze postoji k objektu ­ individuu (a spadají tak do sekce A.II.4).
Existují však případy, kdy pojem tohoto individuového úřadu není v supozici de
re, ale de dicto, nekonstruuje tedy individuum, ale onu intenzi ­ individuový
úřad. Uvažme např. větu ,,Xenie mluví o úřadu prezidenta USA" (jistě nemůžeme
úřadu prezidenta připsat individuovou vlastnost být modrooký, výraz ,,úřad
prezidenta USA" zde neslouží k poukazování k individuu, ale k té funkci.29
V takovémto případě je postoj veden k intenzi, avšak za její pojem nesmíme dosazovat
pojem jiné intenze, která sice má stejnou hodnotu v určitém možném
světě a čase, ale není ekvivalentní (tehdy by konstruované intenze měly shodné
hodnoty ve všech možných světech a časech), substituce nejsou možné (nelze
přece např. odvodit, že Xenie hovoří o úřadu manžela Hillary Clintonové); jedná
se tedy o pojmový postoj.
Jak je tomu nyní s větou ,,Xenie mluví o prezidentovi USA"? Hovoří se jejím
prostřednictvím o G. W. Bushovi, nebo o daném úřadu? Abychom určili, zda
určitá věta vypovídá o postoji de re či de dicto (anebo je to nerozhodnutelné),
čili určili druh supozice, uveďme pomocné metodologické kritérium indikace
druhu postoje de re / de dicto. Mějme větu jako ,,Xenie obdivuje / miluje / nenávidí
/ atd. amerického prezidenta". De dicto parafráze: Kdykoli je možné v takovéto
větě před jméno konkrétního úřadu předsadit výraz ,,úřad" (popř. ,,individuový
úřad") a parafrázovat ji tak do podoby ,,Xenie obdivuje / miluje / nenávidí / atd.
úřad amerického prezidenta", danou větu je třeba analyzovat v tom smyslu, že
vyjadřuje postoj de dicto (jiným způsobem parafráze, který je také možný, je:
,,Xenie obdivuje / miluje / nenávidí americké prezidentství). De re parafráze:
Kdykoli je možné před jméno konkrétního úřadu předsadit výraz ,,držitel úřadu"
(popř. ,,nositele individuové role") a parafrázovat do podoby: ,,Xenie obdivuje /
miluje / nenávidí / atd. držitele úřadu amerického prezidenta", danou větu je třeba
analyzovat v tom smyslu, že vypovídá o postoji de re. Jsou-li možné obě dvě
28 Ke všem těmto případům přiléhají druhy nenalezení, nicméně pro ty odkazujeme na Raclavský
2003.
29 Podobně: Lex Luthor se bojí úřadu Supermana a nikoli jeho držitele ­ Clarka Kenta.
83POJMOVÉ POSTOJE Z HLEDISKA LOGIKY
parafráze a tedy i oba dva druhy analýzy, věta je ambivalentní v tom, zda vypovídá
o postoji de re či de dicto. Námi uvedená věta (,,mluvit o") je tedy ambivalentní.
Podobně ambivalentní jsou věty o ,,vědět (kdo / co)", či ,,znát (kdo / co)";
uvažme např. věty ,,Xenie ví, kdo je starostou Dunedinu" (de re parafráze), či
,,Xenie ví, co je starosta Dunedinu" (de dicto parafráze).
Zabývejme se nyní větami o hledání, prozkoumejme klasický (Churchův) příklad
,,Schliemann hledá místo, kde se nacházela Trója", resp. ,,Schliemann hledáS
lokaci Tróje". Toto hledáníS (,,seeking") lokace hodnoty individuového úřadu,
je tedy hledáním ,,kde (a kdo)", jde o vztah k -úřadu. Russellovský styl
analýzy takovéto věty by byl chybný, neboť hledáníS by bylo vztahem mezi
agens a aktuální hodnotou deskripce (lokace Tróje). Jejím dalším velkým problémem
je, že to, co je předmětem hledání, musí existovat a nelze tak hledat, co
existovat nemusí, aby tedy mohl Schliemann hledat, tak podle russellovské analýzy
musí ­ navzdory výchozí situaci ­ již vědět, že lokace Tróje existuje. V naší
analýze takovýto závazek nevzniká: Schliemann může hledat i to, co neexistuje.30
Ta je analogická výše uvedenému hledání lokace individua: (pojmový) postoj
je veden k -úřadu (jeho konstrukce je de dicto); co je zajímavé ­ a souvisí
to s významem problematiky de dicto / de re -, je, že pojem individuového úřadu
Tróje (Trója je něco, čím Hissarlik, nebo Burbank může být) je také v supozici
de dicto (podobně analyzujeme věty jako např. ,,Walter Raleigh hledá Eldorádo",
,,Ponce de León hledá Fontánu mládí". Jak postřehl už Church31 anebo
Kaplan,32 nelze dosazovat pomocí koreferenčních výrazů, navzdory tomu, že
v daném možném světě a čase referují ke stejnému místu (Hissarliku); pojem
úřadu je tedy ,,nepostradatelný"; jde o pojmový postoj. Totéž platí pro následující
případy hledání.
Uvažujme dále hledáníS (,,seeking") individuového úřadu, příkladem ,,Xenie
hledáS vraha Zoe". Zde jde o hledáníS ,,kdo" je držitelem daného úřadu, je-li jím
vůbec někdo (můžeme však hledatS, navzdory tomu, že úřad je neobsazen (srov.
též Duží 2003). Pod tuto kategorii spadá i klasický případ Oidipova hledáníS (mj.
skutečnost, že z vět ,,Oidipus hledá vraha svého otce" a ,,Oidipus je vrah(em)
svého otce" nevyplývá věta ,,Oidipus hledá Oidipa", nelze predikátovou logikou
zjistit a to nejen proto, že predikátová logika není s to rozlišit intenze od extenzí,
ale že také nerozlišuje supozici de re od supozice de dicto; srov. Materna ­ Štěpán
2000). Povšimněme si zde ještě, že kritérium indikace, zda jde o postoj de
dicto či de re, v případech hledání selhává: parafráze jako např. ,,Xenie hledáS
držitele úřadu vraha Zoe" není smysluplná; důvodem je argumentace pro to, že
individuum nelze hledat, že všechna individua jsou každému agens již dána.
Z hlediska logiky shodným hledáním je hledáníL (,,looking for") individuového
úřadu, např. autora nějaké knihy. Hodnota takového individuového úřadu je
30 Iniciátorská (leč chybná) analýza v Jespersen 1999 je korigována v Gahér 2002 a odtud přejata
v Duží 2003.
31 Church, Alonzo (1977): Úvod do matematické logiky, Brno: FF UJEP; původně (1956): Introduction
to Mathematical Logic I. Chapter 0, Princeton.
32 Kaplan, David (1975): How to Russell a Frege-Church, The Journal of Philosophy 72, 19,
716­729.
84 JIŘÍ RACLAVSKÝ
zajištěna (na rozdíl od případu hledání ,,vraha Zoe", kdy např. policie hledající
,,vraha Zoe" si nemůže být zaručeně jistá existencí někoho, kdo jím je), my však
zjišťujeme ,,kdo", které individuum oním držitelem je, hledámeL. Příkladem je
věta ,,Jiří IV. hledáL autora Waverley" (uvedeno v Tichý 1988, ne však Duží
2003). Jak postřehl už Russell,33 Jiří IV. nehledal Scotta, ani autora Marmion
(substituce pomocí koreferenčních výrazů nejsou možné).
Posledním případem je hledáníL (,,looking for") lokace již zjištěné hodnoty
individuového úřadu, resp. zjišťování ,,kde", např. ví-li, kdo je vrahem, ,,Xenie
hledáL lokaci vraha Zoe" (srov. též Duží 2003).34
Analogická zkoumání platí pro postoje k úřadům čísel (,,E. Hillary zjišťuje
výšku Mount Everestu"), pravdivostních hodnot (,,G. E. Moore myslí na pravdivostní
hodnotu propozice p"), pro typ možných světů (,,P. Tichý myslí na aktuální
svět"). Nejinak je tomu i pro případy postojů k intenzím vyšších stupňů,
z nichž nejčastěji se uvažují úřady druhého stupně (v případě postojů k úřadům
individuových úřadů analyzujeme větu ,,A. Schwarzenegger obdivuje nejvyšší
zákonodárný úřad USA", v případě postojů k úřadům číselných veličin větu
,,A. Piccard zjišťuje největší hloubku, do níž se dá ponořit batyskafem", pro případ
postoje k úřadu propozic větu ,,A. Einstein zjišťuje nejoblíbenější z oblíbených
propozic I. Newtona", pro případ postoje k úřadu druhého stupně možných
světů větu ,,G. W. Leibniz myslí na nejlepší možný svět").
B. 2 Postoje k dalším intenzím. Pokud budeme zkoumat vztahy k intenzím
jako jsou např. empirické vlastnosti (individuí atd., např. ,,Aristoteles myslí na
(vlastnost) být člověk"), lehko zjistíme, že opět nelze substituovat pomocí koreferenčních
výrazů (např. ,,být neopeřený dvounožec"), které vyjadřují konstrukce,
které nejsou ekvivalentní. Specifickými jsou postoje vyjádřené pomocí vět
o chtění či přání (např. ,,Xenie chce mluvit se starostou Dunedinu"). Tyto věty
jsou homonymní, neboť je lze číst v tom smyslu, že jde o vztah k propozici,
o které agens chce, aby platila (parafráze: ,,Xenie chce, aby platilo, že ona mluví
se starostou Dunedinu"), anebo v tom smyslu, že jde o vztah k empirické vlastnosti,
kterou chce mít (parafráze: ,,Xenie chce mít vlastnost mluvit se starostou
Dunedinu").35
Velmi zajímavou částí našich zkoumání je problematika hledání nositele (či
lokace nositele) určité empirické vlastnosti individuí a to i proto, že vlastně ona
byla ­ díky Quinovi ­ původem zamýšlení se nad pojmovými postoji. Nejjednodušší
je hledáníS nositele empirické vlastnosti individuí, o němž mluví např. věta
,,B. Russell hledáS jednorožce". Tuto větu nesmíme analyzovat způsobem ,,existuje
něco, co je jednorožcem, a Russell to hledá", protože levý člen konjunkce
nenabývá pravdivostí hodnoty pravda a v důsledku toho je celá věta nepravdivá
­ navzdory ,,pravdivosti" Russellova úsilí. Russellův postoj musí být veden
33 Russell, Bertrand (1905): On Denoting, Mind 14, 56, 479­493.
34 Podobně jako v předchozí sekci lze provést analýzy příslušného nalézání / nenalézání a to jak
ve smyslu náhodném (,,találni"), zamýšleném (,,megtalálni"), tak i onom s postuláty (,,megta-
lálni2").
35 Případů druhů vět o chtění je ovšem více, proto odkazujeme na Duží 2003, nebo Raclavský
2003.
85POJMOVÉ POSTOJE Z HLEDISKA LOGIKY
k intenzi (empirické vlastnosti), nikoli její hodnotě v daném možném světě a
čase (stejně analyzujeme i Forbesův příklad ,,Perseus hledá gorgonu" a co víc,
stejným způsobem musíme analyzovat i větu ,,Russell hledá nosorožce"). Podobné
platí i pro případ věty ,,L. Wittgenstein hledáL autory Principia Mathematica
" ­ Wittgenstein, který ví jen o neprázdnosti extenze dané vlastnosti, nehledá
přímo Russella či Whiteheada, ale kohokoli s vlastností ,,být autorem
Principia Mathematica".
Do vážných analytických problémů se ovšem s TIL dostaneme, pokud chceme
analyzovat věty jako ,,Russell hledá lokaci (nějakého) jednorožce / nosorožce".
Je tomu tak i proto, že v TIL dosud není problematika anglických členů ,,a"
(člen neurčitý) a ,,the" (,,člen určitý) pojednána. Větu ,,Russell hledáS lokaci ,,a"
jednorožce" totiž nelze analyzovat jako ,,Existuje něco, co je jednorožec a Russell
hledá jeho lokaci", protože první člen konjunkce by nenabýval pravdivostní
hodnoty pravda a tím by celá věta byla nepravdivá. Po výčtu nevhodných řešení
uvedených v Raclavský 2003 jsme navrhli ,,selekční funkci", která vybere nějaké
individuum ,,celé" vlastnosti, tedy i individuum, které není v aktuálním možném
světě jednorožcem (Russell se tak vlastně mylně domnívá, že třeba nosorožec
Rhino je jednorožcem), načež Russell může (,,pravdivě") hledat jeho lokaci.
Obdobnou analýzu musíme uplatnit i pro větu ,,Russell hledáL lokaci (nějakého)
nosorožce". Pro případ hledání lokace určitého (,,the") ­ např. ztraceného ­ nosorožce
navrhujeme pro analýzu výrazu ,,the" funkci the, která neempirické třídě
přiřazuje individuum a chová se tedy jako kvantifikátor.
5. Závěr
Závěrem shrňme, že pojmový postoj byl charakterizován jako empirická
(asymetrická) relace (tj. vztah) mezi agens (tj. individuem) a (nejčastěji) intenzí,
přičemž pojem (tedy určitá konstrukce) intenze je ,,nepostradatelný", nelze za
něj substituovat pojem jiné intenze, která sice má v určitém možném světě a čase
stejnou hodnotu, nicméně ne ve všech možných světech a časech, její pojem tedy
není pojmu původní intenze ekvivalentní. Kromě těchto intenzionálních postojů
jsou i výše uvedené případy postojů k matematickým objektům, tedy postoje
k (nikoli propozičním) konstrukcím (substituce pomocí výrazů vyjadřujících neekvivalentní
pojmy rovněž nejsou povoleny). Tyto postoje můžeme obecně zařadit
mezi hyperintenzionální postoje.
86 JIŘÍ RACLAVSKÝ
NOTIONAL ATTITUDES FROM THE VIEWPOINT OF LOGIC
As Quine already recognized, there are attitudes that cannot be read in "relational sense" (extensionally),
but exclusively in "notional sense" (for example "John seeks unicorn"). However his
clausal analysis does not seem to be fully satisfactory. Notional attitudes should be characterized
as empirical relations between an agent (individual) and (mostly) an intension whose concept is
"indispensable", i.e. it cannot be substituted by the non-synonymous concept of another intension
(it is the case when values of these intensions are not the same for all possible worlds and time
moments). There are also other attitudes that can be characterized as notional too ­ mathematical/logical
attitudes towards hyperintension which is not propositional hyperintension (again, substitutions
by terms expressing non-equivalent concepts are not allowed). With the use of concepts
of Transparent Intensional Logic we explored many typical attitudes of both kinds.